art+antiques 9/2014

9 771213 839008

09

09

září 2014 99 Kč / 4,70 ¤

+ slevové kupony uvnitř časopisu 91

92

art + a ntiques

STAVY MYSLI — ZA OBRAZEM GASK

Květa Válová , Rozh 1997, áněč m GASK raků, O 179 6

Od 25. května 2014 Nová stálá expozice GASK – Galerie Středočeského kraje, Kutná Hora

Milo š (čer Ševčík, ven Bub á, li 197 0, G zelená, ny ASK ž P 53 lutá), 7

www.gask.cz

editorial /

Podobnost čistě náhodná

Nejméně patnáct let [čeští] politici a kulturní veřejnost kritizují, že [česká] muzea zaostávají ve srovnání s institucemi v USA a Velké Británii: jsou často ušmudlaná, nedůsledná v péči o sbírky, díla jsou špatně označená, expozice postrádají nápad, snahy oslovit širší veřejnost jsou zanedbatelné a až na pár výjimek muzea nedokáží přilákat větší počty návštěvníků. Čas od času je do vedení jmenován nějaký cizinec (…) v naději, že s sebou přinese trochu toho magického know-how. Záhy je ale vyhozen nebo vyhozena tak ponižujícím, destruktivním a neprofesionálním způsobem, který by byl v USA nebo ve Velké Británii nemyslitelný.

Má to tři důvody: Za prvé – muzea jsou vnímána jako političtí pěšáci, s kterými lze hrát v lokálních mocenských hrách. Za druhé – je široce rozšířená představa, že muzea a výstavy by měly vydělávat peníze. Za třetí – panuje mylné přesvědčení, že [česká] muzea zaostávají, protože v jejich čele stojí odborníci, a že jejich nahrazení manažery by vyřešilo všechny problémy.

Skutečnost je taková, že žádné muzeum plnící všechny své funkce negeneruje profit, málokterá výstava je zisková a v čele jediného muzea v USA nebo Velké Británii nestojí manažer. Ředitel Metropolitního muzea je odborníkem na tapiserie, ředitel Tate se specializuje na současné umění, dokonce i Nadace J. Paula Gettyho, obrovský kulturní komplex s nadačním jměním 4,2 miliardy dolarů, jmenovala jako svého třetího prezidenta historika umění, po dvou administrativních ředitelích.

Tito ředitelé-odborníci mají rozhodovací pravomoc, zatímco manažeři na nižších pozicích jsou jim k ruce. Správní rady nejsou od toho, aby se míchaly do provozních věcí, ale aby garantovaly bezpečnost sbírek, schvalovaly velké investice, získávaly peníze, radily a obecně poskytovaly řediteli podporu.

Výše uvedený text není z mé hlavy a původně ani nebyl zamýšlen jako komentář k situaci českých muzeí. Jde o článek Anny Somers Cocks, vydavatelky časopisu The Art Newspaper, o poměrech v Itálii. Stačí však nahradit jméno země a rázem, jako by byla řeč o nás. Zneužívání veřejných institucí v mocenských hrách, víra v manažery a tlak na ziskovost, to všechno dobře známe.

Jediné, s čím zatím nemáme zkušenost, jsou cizinci v čele českých muzeí a galerií. Na post hlavního kurátora Národní galerie od září nastupuje Polák Adam Budak. Přejme jemu i nám všem, aby italský scénář v jeho případě neplatil.

Obsah

09

> Komunita rybářů 4 / dílo > V čekárně dr. Schauera 2 / úhel

Petr Šourek

Marcel Fišer

6 / zprávy 12 / výstava

> Josef Váchal: Magie hledání

Hana Klínková

19 / aukce 26 / portfolio

> Jan Poupě 28 / rozhovor > René Roubíček Johanka Lomová, Milan Hlaveš, Jan Wollner 36 / téma > Nové stálé expozice Ondřej Chrobák 42 / profil > Ana Mendieta Tereza Jindrová 48 / galerie > Dům umění České Budějovice Radek Wohlmuth

Radek Wohlmuth

51 / staveniště 52 / architektura

> Spolkový dům ve Slavonicích 56 / architektura > Hans Hollein Filip Šenk 62 / knižní recenze > Na cestě k modernosti Mariana Dufková 64 / antiques > Koberce z NPÚ Sabina Malcová 66 / na trhu > Otakar Novotný Ladislav Zikmund-Lender 72 / zahraniční výstava > Arcivévoda sběratel Tomáš Valeš 75 / manuál > Lekce 61. Natalia LL Ondřej Chrobák 77 / recenze > Zbyněk Sekal, Petr Kvíčala, Adriena Šimotová Johanka Lomová, Kamil Nábělek, Radek Horáček 85 / na východ > Díl 27. Beobachter Dušan Buran 88 / komiks > Umělec Karolina Jirkalová

Františka Lachmanová, Tomáš Končinský

Jan Skřivánek

obálka

>

J O SEF VÁC H A L : K RE SEBN Ý Z Á S A H D O K NIH Y

H. P. BL AVAT SK Á ( V Ý ŘE Z) / 1903–1920 / Památník národního písemnictví

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) Redaktoři: Karolina Jirkalová, Josef Ledvina (pl), Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník Na přípravě čísla a webu se podíleli: Dušan Buran, Bětka Cibulková, Mariana Dufková, Marcel Fišer, Milan Hlaveš, Radek Horáček, Ondřej Chrobák, Tereza Jindrová, Hana Klínková, Tomáš Končinský, Františka Lachmanová, Sabina Malcová, Kamil Nábělek, Jiří Pospíšil, Filip Šenk, Petr Šourek, Tomáš Valeš, Tomáš Vlček, Jan Wollner, Ladislav Zikmund-Lender / Tisk: Dekameron CZ s. r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 8. září 2014. Příští číslo vyjde začátkem října. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

2

úhel

art + a ntiques

Komunita rybářů text: Petr Šourek Autor je filozof a divadelní režisér.

Kde se vzala, tu se vzala: komunita. Tedy rybáři tam byli odjakživa. U rybníků v našem cípu města seděli odnepaměti roztroušeně podél břehů. Organizovaně neorganizovaně, s členskou legitimací v revíru podle povolenky lovili kaprovité ryby. Pstruhové vody zurčely káděmi přilehlého obchodního centra a v rybníce se topil nákupní košík.

Rybáře bychom měli. Dostatek rybářů. Úměrně vodní ploše, délce břehů a poptávce po rekreaci v houstnoucí aglomeraci. Ale jako s pisoárem nebo sušákem na nádobí: kdo by před Duchampem řekl, že patří do galerie? A kdo by řekl, že roztroušení rybáři jsou komunita rybářů? Neřekl to nikdo jiný než komunitní mapovač a příslušný kulturně-komunitní pracovník. Komunita totiž vzniká, aby sloužila svým členům nebo těm, kdo se o komunity starají. Členové tvoří komunitu spolčováním, což je proces křehký a zdlouhavý, s nejistým výsledkem a nulovou zárukou pokračování. Naopak komunitní mapovači a pracovníci dokážou celý proces zkrátit na minimum: vytvoří komunitu slovem komunita a přesunem dotyčných (třeba vás) do genitivu. Z rybářů je rázem komunita rybářů. Nebojte, je to bezbolestná, neinvazivní operace, opravdu jen verbální posun, žádný odsun či vyhnání rybářů od vody. Komunita rybářů rybaří stejně jako předtím rybáři.

Teprve teď, když jsou rybáři komunita, vidíme zcela jasně, zejména na papíře, jak rybáři přispívají svým dílem k různorodosti naší společnosti. Rybáři jsou zvlášť důležitou komunitou, která přispívá svým dílem hned ve dvojím významu toho slova: jednou od slova díl (tedy částí společné práce) a podruhé svým dílem od dílo (zejména lovem ryb a osidlováním pustých břehů). Bez legrace: role rybářů je naprosto nezastupitelná!

Udržují prastarou tradici lovu a konzumace sladkovodních ryb, včetně způsobu jejich přípravy na pivě. Jenom oni jsou schopni pozřít rybu vytaženou ze smrdutého bahna našeho rybníka. Pozorujte chvíli, jak sedí či nahazují, a máte námět na disertaci ze soci-

ální antropologie. Rybáři jsou významnými nositeli loveckých instinktů, které předávají dalším generacím, jež díky nim vědí, že ryby nežijí v mrazáku.

Vyvážit zájmy komunity rybářů s komunitou dětí cachtajících se na pláži je úkol pro tým zkušených mediátorů. Takže je najmeme, ne? Střet s komunitou milovníků vodních sportů je nevyhnutelný. Zítra bylo pozdě a mediační tým musí být rozšířen o mě. Mír kolem vody je prvořadým cílem. Implementace jedenatřiceti bodů agendy Voda patří všem vyplňuje celé volební období a vrcholí letos na podzim před volbami. PR oddělení intenzivně napíná u vody pásku k přestřižení.

Teprve jako komunita dávají rybáři smysl. Osmyslnění rybáři (což není sexuální úchylka) jsou snáze uchopitelní myšlenkově i prakticky. Jako komunita už nemusejí bezúčelně vysedávat u vody a mohou být přínosem druhým! Dostávají nový prostor k vyjádření. Otevírá se jim stejně, jako ho onehdy otevřelo domácí porno: díky němu se už dnes nesouloží na prázdno, stačí mít kameru, střižnu, a páry si mohou přivydělat tím, co mají rády. Zároveň se všichni nenásilnou formou dozvídáme, jak to děláme. My poutavě zachytíme příběhy rybářů a přiblížíme praktiky této zajímavé komunity dospělým i dětem.

42 / profil Ana Mendieta O C H Ú N / 1981 / záběr z filmu

Proč sedí u vody a co jim to přináší, ptali jsme se rybářů tak dlouho, až z toho vznikl nápad na malou show s výmluvným názvem Tiší blázni. Pod vedením nadějné mladé režisérky budou na scéně o svých pocitech otevřeně hovořit rybáři a jejich manželky.

V jednom páru rybaří ona (tichá amazonka), a tím boří klišé. Zajímavé! Napsat do programu! Cílem unikátního projektu je vzájemné pochopení a usmíření mezi partnery, jedna svatba rozvedených manželů a dva prohození partneři ve špatně fungujících párech.

Evaluační schůzka proběhne až po svatbě.

Pravda, někteří rybáři stále upřeně hledí na hladinu a neberou. Nikoli ryby, rybáři neberou! Nic na ně nezabírá. Žádné fotky ze společné akce nepotvrzují komunitní charakter jejich existence. Ale žádný strach!

Jednoho dne zaberou a komunitní pracovník na workshopu mohutně rozpaží, aby se pochlubil svým úlovkem. Uspořádal totiž výstavku ryb pro rybáře na plotě u rybníka a dva vousaté sumce vytáhl od vody. Školní děti dostaly pracovní list a hravě vyplnily zábavná cvičení pro mateřskou školku.

Dostaly bonbony a z rozhovoru s rybáři se dozvěděly, co se u nás loví. Nyní znají zase o něco lépe naše ryby: čudlu, podměrečnou a grundli, a vědí, že i ryby tvoří komunity, aby se snáze lovily.

3

Zveme vás na aukci Výtvarné umění 20. století, ateliérové sklo, design 20. ZÁŘÍ 2014 / 14 hod.

PRAGUE MARRIOTT HOTEL, V Celnici 8, Praha 1

Václav Špála – Pradlena, vyvolávací cena 700 000 Kč David Jiří – Prezidentova žena, vyvolávací cena 100 000 Kč Libenský, Brychtová – Země – měsíc, Dar autorů Josefu Bicanovi, vyvolávací cena 360 000 Kč Ladislav Sutnar – Venuše, vyvolávací cena 340 000 Kč František Vízner – Oranžová mísa, vyvolávací cena 280 000 Kč Houpací křeslo Nr. 3 – Thonet, vyvolávací cena 12 000 Kč

PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA Galerie DOROTHEUM, Ovocný trh 2, Praha 1 13.– 20. ZÁŘÍ 2014 po – pá / 10 –19 h, so / 10 –17 h (20. 9. pouze 10–13 h)

Aukční katalog na www.dorotheum.com www.youtube.com/dorotheumcz

4

dílo měsíce

art + a ntiques

V čekárně dr. Schauera text: Marcel Fišer Autor je ředitelem Galerie výtvarného umění v Chebu.

Ve středu 24. září uplyne sto let od narození Václava Hejny (1914–1985). Jeho dílo je velmi početné, zároveň je to umělec jednoho vrcholného období – temných, syrově expresivních obrazů z druhé poloviny 30. let. Tematická škála je tu omezena na několik neustále se opakujících motivů. Jsou to jednak zátiší z těch nejprostších předmětů, jednak muži s beztvarými obličeji a nadsazenýma rukama, většinou sedící u stolu. Jakousi extenzi tohoto motivu představuje řada pochmurných skupinových kompozic, zachycujících opět sedící muže bez tváří, s enigmatickým názvem Čekárna dr. Schauera.

Nejznámější je verze z Národní galerie, vedle ní však existují přinejmenším čtyři další.

Tři se nacházejí ve sbírkách galerií v Kutné Hoře, Roudnici a Ostravě, třetí z majetku Hejnova sběratele Jaroslava Borovičky se v roce 2010 objevila na uměleckém trhu a stala se jeho suverénním aukčním rekordem. Mimochodem, Hejna s Borovičkou v letech 1960–63 nedobrovolně pobýval ve věznici Valdice – Borovička byl odsouzen v rámci zátahu ministra vnitra Rudolfa Baráka na sběratele, Hejna se zapletl do kauzy svého přítele týkající se realizace výstavních modelů průmyslových strojů a posléze i návrhu stroje skutečného.

Oba byli odsouzeni podle stejného paragrafu trestního zákona za spekulaci…

Ale zpět k Čekárně. Právě verzí z Národní galerie byl Hejna reprezentován na přehlídce české avantgardy v Darmstadtu na přelomu let 1988–89 nebo na zásadní výstavě Osobnosti a hodnoty o rok později v Jízdárně Pražského hradu, suplující stálou expozici Národní galerie. V expozici nově otevřeného Veletržního paláce v roce 1995 byl Hejna zastoupen opět Čekárnou (v té současné ji bohužel už nenajdeme).

Už tehdy mě zarazilo, že z rozšířené popisky tohoto sugestivního díla jsme se nedozvěděli klíčovou informaci, kdo to byl dr. Schauer. A kupodivu nám ji nepodává žádný z dobových interpretů a není o ní

V Á C L A V H E J N A : Č E K Á R N A D R . S C H A U E R A / 1938 / olej na plátně / 83 × 110,5 cm / Národní galerie v Praze

zmínka ani v umělcově pozůstalosti, s níž pracoval německý historik Harald Tesan, když loni připravoval pro Cheb, Pasov a Jihlavu retrospektivu s vůbec první Hejnovou monografií. Přitom jméno naznačovalo, že by mělo jít o konkrétního lékaře, pochmurná atmosféra zase ukazovala na psychiatra.

Evidentně se tím však nikdo nezabýval a mně jako editorovi monografie bylo líto, že by v ní tato informace měla chybět. Na archivní průzkum čas nezbýval, a tak jsem alespoň zkusil projít on-line dostupné databáze, aniž bych příliš doufal v úspěch.

V katalogu Národní knihovny jsem však narazil na knihu, která profilu našeho lékaře přesně odpovídala. V roce 1933 německy a v následujícím roce i česky totiž v Praze vyšlo pojednání jistého Richarda Schauera Duševní a nervové poruchy sexuality a jich léčení. Zásadní zkoumání a rozbor otázek: pohlaví, úzkosti, iluse. Hned v roce 1934 vyšel v Paříži francouzský překlad. Šlo tedy o zásadní, ve svém oboru průkopnické dílo. Aniž by se člověk musel pouštět do složitých analýz, je zjevné, že Hejna tu pracoval s obecně srozumitelným odkazem:

v té době každý intelektuál v Praze věděl, že dr. Schauer, psycholog a právník, který měl v Praze psychiatrickou ordinaci, je spojen s léčbou sexuálních problémů nebo přímo deviací. Podle Tesanovy charakteristiky kniha „obsahuje pozoruhodné, byť z dnešního pohledu již přežilé úvahy (…) spojené obecným náhledem, že vše má nějakou souvislost s mužskou impotencí. Němec Schauer se stavěl jak proti popírání sexuality, které vládlo především v českých (…) kruzích, tak proti jejímu nadhodnocování u Sigmunda Freuda.“ Čekárnu plnou deviantů Hejna použil jako obecný symbol odvrácené strany lidství; Tesan si však všiml, že zde mohl pracovat i s další vrstvou odkazu: „Schauer“ totiž v němčině znamená „hrůza, děs“. O mnoho více dnes o dr. Schauerovi nevíme. Známe jen jeho další knihu Der jüdische Charakter. Studien zur Völkerpsychologie und Rassenkunde, týkající se Židů z hlediska dobové teorie psychologie národů. Překvapí o to víc, že Schauer nebyl Němec, jak uvádí Tesan, nýbrž německy mluvící Žid. Tomu také odpovídala jeho tragická smrt: v roce 1942 zahynul v koncentračním táboře Flossenbürg.

5

11. 9. — 16. 11. 2014

Erwin Müller

6

zprávy

Bude to Budak Praha – Novým hlavním kurátorem Národní galerie se má od září stát Polák Adam Budak.

Koncem srpna o tom informovaly Hospodářské noviny a ČT Art. Sedmačtyřicetiletý Budak v minulosti zastával post kurátora současného umění v Hirschhornově muzeu ve Waschnigtonu D. C. (2011–12) a v Kunsthausu ve Štýrském Hradci (2003–11) a má za sebou řadu mezinárodních spoluprací (v roce 2008 byl jedním z kurátorů Manifesty 7, loni například odpovídal za estonský pavilon na Bienále v Benátkách). Působí také v poradních orgánech výstavních institucí v Lucembursku, Itálii a Rakousku.

Budak vystudoval divadelní vědu na Jagellonské univerzitě v Krakově a následně pokračoval ve studiu dějin umění na Středoevropské univerzitě v Praze. Do Prahy se v letech 2003 a 2005 vrátil jako jeden z kurátorů Prague Biennale. Při druhém ročníku bienále, kdy se paralelně konaly dvě výstavy – jedna organizovaná časopisem Flash Art, druhá Národní galerií – připravil pro Palác Kinských (NG) přehlídku současného videa. Budak se zajímá rovněž o architekturu: v roce 2004 byl kurátorem polského pavilonu na architektonickém Bienále v Benátkách a o čtyři roky později editorem antologie Co to je architektura?

Jaké budou úkoly a pravomoci hlavního kurátora, není zatím zřejmé. V organizační struktuře Národní galerie jde o novou pozici

N O V Ý M U Ž N A N O V O U F U N K C I / foto: kleinezeitung.at

art + a ntiques a generální ředitel galerie Jiří Fajt se netají tím, že připravuje komplexní reorganizaci instituce. Za Milana Knížáka post šéfkurátora neexistoval, kurátoři podléhali vedoucím sbírek a ti přímo generálnímu řediteli. Ekonom Vladimír Rösel po svém nástupu vytvořil nový post náměstka pro sbírkovou činnost, který za jeho ředitelování zastával vedoucí Sbírky starého umění Vít Vlnas.

V českých muzejních institucích je zaměstnávání cizinců na vedoucích postech zatím zcela výjimečné. V letech 1999 až 2000 stála v čele Sbírky moderního a současného umění slovenská kurátorka Katarína Rusnáková a šéfkurátorkou Moravské galerie byla rok (2008–09) další Slovenka, Alexandra Kusá, která je dnes ředitelkou Slovenské národní galerie. Další příklady bychom patrně hledali marně. Současně platí, že jen minimum českých historiků umění a kurátorů má zkušenosti s prací v zahraničí.

Polští kurátoři jsou ve světe mnohem více vidět. Největší hvězdou je čtyřiačtyřicetiletý Adam Szymczyk, který jedenáct let vedl Kunsthalle v Basileji a který je pověřeným ředitelem příští Documenty v roce 2017. Předposlední Berlínské bienále v roce 2012 společně kurátorovali umělec Artur Źmijewski a Joanna Warsza. Zahraniční zkušenost má za sebou například i ředitelka Muzea moderního umění ve Varšavě Joanna Mytkowska, která před nástupem do funkce působila v Centre Pompidou. / js

Adopce velikánů Praha – Loni v létě spustila Správa pražských hřbitovů projekt adopce významných hrobů.

Doposud se jí tímto způsobem podařilo zachránit bezmála šedesát neopečovávaných míst posledního spočinutí rozličných velikánů a velikánek české kultury (v širokém slova smyslu – vedle početně zastoupených literátů nechybí třeba legenda české gastronomie Marie Janků-Sandtnerová). Koordinátorka celého projektu Oldřiška Dvořáčková z SPH pokládá číslo za „velice pozitivní“ a vidí v něm doklad toho, že „lidem není lhostejný osud míst posledního odpočinku osobností, které právem zaslouží přídomek významné.“ Na počátku sepulkrálních adopcí stál hrubě neuspokojivý stav hrobů mnoha významných postav české kultury. S nápadem podle Dvořáčkové přišel ředitel Správy pražských hřbitovů Martin Červený. Přiznává se ke dvěma inspiračním zdrojům, ani jeden z nich přitom není zahraniční a ani jeden nesouvisí s hřbitovy. Jednak to byly mosazné tabulky se jmény dobrodinců na kostelních lavicích z 19. století, jednak velmi populární adopční program v pražské zoo.

Adopce hrobu nemusí být věcí mimořádně nákladnou. Částku je ovšem nutno rozdělit na dvě položky. Samotný adopční nájem odpovídající výměře hrobového místa se obvykle pohybuje mezi sedmi až deseti tisíci korun na celých deset let. Podstatně vyšší ovšem mohou být prostředky investované do rekonstrukce hrobu. Zde pochopitelně hodně záleží na jeho stavu a také nákladnosti a formě jeho výzdoby. Ani tady se nicméně nemusí jednat o horentní sumu – hrob Eduarda Basse dobrodince podle Dvořáčkové nevyšel v souhrnu na více než 28 tisíc korun. Proti tomu třeba zrestaurování hrobu vůdce revoltujících studentů z roku 1848 Karla Sladkovského stálo adoptanta celých 350 tisíc korun.

Vedle „adopčních nájmů“, kdy se ve smlouvě adoptant zavazuje hradit nájem po dobu deseti let spolu s potřebnými opravami, ovšem nabízí Správa pražských hřbitovů i variantu jednorázového „adopčního daru“, na opravy se tak může složit více subjektů.

Bezprizorní se může stát místo posledního odpočinku opravdu každého. Právo pojem významného hrobu nezná. Na adopčním listě

7

H R O B M A R I E J A N K Ů - S A N D T N E R O V É / foto: wikipedia.org

se tak mohla vyskytnout třeba i tak čítanková jména, jako je Karel Jaromír Erben nebo Karel Havlíček Borovský (oba již adoptováni).

V současnosti na své osvojitele čeká ještě téměř sto dalších hrobů. A seznam je průběžně doplňován, někdy i na podnět veřejnosti, a někdy dokonce toho, kdo si jej pak nakonec také adoptuje. Nutnou podmínkou tu je především to, že hrob patří městu, na nějž před tím přešel proto, že za něj nikdo neplatil nájem. Má v něm rovněž odpočívat osobnost významná nebo má být mimořádné jeho umělecké provedení. Umělecky hodnotných hrobů skrývají pražské hřbitovy hodně.

Mimořádný je třeba náhrobek malířky Marie Dostalové od Stanislava Suchardy na Olšanech. Jiné zas navrhl František Bílek nebo architekt Jan Kotěra.

Veskrze pozitivní zkušenost s dosavadním průběhem projektu inspiruje Správu pražských hřbitovů k dalším smělým plánům.

Zatím ve fázi úvah je mecenášský program, jehož cílem by byla výměna bronzových náhrobních plastik, jež se často stávají obětí sběračů kovů, za plastové repliky. „Originály by pak byly umístěny spolu s některými cennými sochami, které byly v posledních letech restaurovány a můžete je dnes nalézt v kapli svatého Václava na Vinohradském hřbitově, do větších prostor kostela sv. Filipa a Jakuba na hřbitově Malvazinky, kde by tak vzniklo

velké lapidárium funerálních děl,“ prozrazuje Dvořáčková, kam úvahy hřbitovních správců směřují.

Projekt adopce hrobů přišel rok poté, co došlo ke skandálnímu odprodeji místa posledního odpočinutí slovenského malíře Cypriána Majerníka. Jeho hrobku na pražském Slavíně, kterou zdobí socha od Karla Lidického, si tehdy koupil za 38 tisíc korun činovník fotbalové Slávie Tomáš Rosen. Podobně také zpěvačka Hana Zagaorová zakoupila na stejném místě hrob patřící paleontologovi Filipovi Počtovi. Možnost odkoupit hrobku byla tehdy podle časopisu Týden spojena s naléháním pražských radních. Pohřbívání na Slavíně, jakož i pronájmy a prodeje tamních hrobů, byly následně pozastaveny, dokud nebude dokončena digitalizace hřbitova.

Obecně platí, že každý hrob, za který není zaplacen nájem, může být zrušen. Ostatky vykopány, náhrobek zbořen a místo prodáno pro další užití. / pl

Tak prosté, tak krásné…

Praha – V létě 2011 zvala Národní galerie v Praze návštěvníky na „událost sezony“ – výstavu „korejského fotografa, filantropa, ekologa a vynálezce Ahae“. Výčet umělcových povolání v pozvánce nebyl úplný, z těch

podstatných chyběla hlava církve salvacionistů (již Ahae zároveň založil), a především majitel sítě společností rozesetých po celém světě. Za umělcovým pseudonymem, jenž ve staré korejštině znamená dítě, se skrýval podnikatel Ju Pjong-un.

Jedna z jeho firem provozovala také trajekt Sewol, při jehož potopení letos v dubnu zahynulo 304 lidí, většinou středoškolských studentů. Podle vyšetřovatelů za neštěstím stálo systematické a extrémní přetěžování plavidla vedené snahou maximalizovat zisk.

Peníze přitom prý byly ze společnosti vyváděny pro potřeby Jua a jeho rodiny. Po intenzivní policejní pátrací akci, největší v historii Jižní Koreje, byl Ju v červenci nalezen mrtvý. Příčinu smrti vzhledem k pokročilému rozkladu těla vyšetřovatelé nedokázali určit.

Zenově stylizované umělecké alter ego představovalo jen další z mnoha Juových podnikatelských projektů. Deník New York Times uvádí, že velkoformátové snímky přírodních scenerií – celkem jich prý Ju pořídil 2,7 milionu, všechny z okna své pracovny – prodával členům své vlastní církve s tím, že se jedná o dobrou investici a také o prostředek k vylepšení veřejného obrazu jejich duchovního vůdce. Ten byl totiž již před potopením trajektu značně pošramocen, když byl Ju počátkem 90. let odsouzen k čtyřem letům vězení za podvod (peníze svých oveček měl neoprávněně využívat k financování svých podnikatelských aktivit) a také hromadnou sebevraždou třiceti členů jeho církve (ačkoli v přímé souvislosti s ní nakonec obžalován nebyl).

Ahaeův umělecký debut na veřejnosti (fotit prý začal až po svém propuštění z vězení) spadá do doby před čtyřmi lety. Ještě před pražskou přehlídkou měl Ahae výstavu na Grand Central Terminal v New Yorku. Akce v Národní galerii v Praze nicméně představuje jeho první prezentaci ve veřejném muzeu umění. A následovaly další, na adresách ještě prestižnějších. Největší zásek na pažbě jistě představuje pařížský Louvre. Výstava, jež proběhla v muzeem spravovaných Tuilerijských zahradách v roce 2012, se již tehdy stala předmětem kritiky na stránkách francouzského tisku poukazujícího na veskrze komerční povahu celé akce. Jen pronájem prý činil 0,5 milionu eur, dalších 1,1 milionu

zprávy

8

získal Louvre formou donace. Jako výraz vděku za jeho štědrost bylo do mramorové stěny muzea vyryto a ve zlatě vyvedeno umělcovo jméno.

Výstava ve Velké dvoraně Veletržního paláce Jua a jeho rodinu vyšla podstatně levněji. Služby ve výši 450 tisíc korun uhradil Národní galerii papírový pořadatel akce, společnost Hemato-Centric Life Institute.

(Další projekt Juova klanu. Podle webových stránek jde o neziskovou společnost, jež se věnuje výzkumu krve jakožto základu života.

Stojí prý také spolu s Juem za patentovaným vynálezem systému zavlažování tlustého střeva, dle odborné lékařské veřejnosti zjevného nesmyslu.) Společnost Ahae Press Inc vedená Juovým synem Keithem H. Juem pak galerii darovala 1,6 milionu korun a 39 fotografií, uvedla tisková mluvčí Národní galerie.

Ty jsou v současnosti uskladněny v depozitáři sbírky moderního a současného umění.

Milan Knížák, za jehož ředitelování výstava v galerii proběhla, trval i v nedávném

art + a ntiques

Z P R A Ž S K É V Ý S T A V Y / foto: ahae.com

rozhovoru, jenž přinesl zpravodajský portál Lidovky.cz, že rozhodnutí o jejím uspořádání bylo vedeno primárně přesvědčením (nutno říci, že nejspíše ne jen jeho – jako kurátor je pod ní podepsán tehdejší ředitel Sbírky moderního a současného umění To-

máš Vlček) o umělecké kvalitě Ahaeova díla.

Vyjadřoval se o nich ostatně vždy jen v superlativech. Knížákem editovaná opulentní monografie Book on Ahae nese příznačný podtitul Tak prosté, tak krásné, tak dokonalé. / pl

INZERCE

Dárek k předplatnému

Varianty předplatného

K ročnímu předplatnému nyní získejte akreditaci na 18. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava spolu s festivalovým tričkem nebo taškou.

Roční + akreditace do Ji.hlavy*

předplatné pro ČR 855 Kč

Objednávejte na webových stránkách www.artcasopis.cz, bezplatné lince 800 300 302 nebo na predplatne@ambitmedia.cz Kód nabídky: AA14JIH (uvádějte při objednávce)

předplatné pro SR Roční

40 EUR

Objednávejte na telefonní lince 02/444 42 771, 02/444 58 821nebo na predplatne@abomkapa.sk * Nabídka platí do 7. 10. 2014 nebo do vyčerpání zásob.

Nabídka platí do 7. 10. 2014

Předplatitelské karty a dárky jsou rozesílány do měsíce od obdržení prvního čísla časopisu pouze po ČR.

Předplaťte si Art+Antiques a získejte dárek K ročnímu předplatnému Art+Antiques získáte akreditaci na 18. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava spolu s festivalovým tričkem nebo taškou.

Výhody ročního předplatného

Ušetříte 294 Kč oproti koupi na stánku

až 50% na vstupném do partnerských muzeí, galerií, výstavních síní a divadel

až 30% na více než 10 000 místech v ČR a SK s programem Sphere card Dostanete zdarma Ročenku ART+ 2014

dárek za objednání předplatného

ARTcard s programem Sphere card

přístup do elektronického archivu časopisu

S předplatným Art+Antiques získáváte slevu na vstupném do partnerských galerií Galerie hlavního města Prahy 120 60 Kč Josef Váchal: Magie hledání (od 17. 9. do 4. 1. 2015) Milena Dopitová: Miluji a přijímám (do 30. 11.)

Andreas Müller-Pohle: Koincidence (do 19. 10.)

DOX 180 108 Kč První linie (do 29. 9.)

Martin Rajniš: Huť architektury (do 17. 11.)

Muzeum umění Olomouc 70 35 Kč Vnitřní okruh v současné české fotografii (do 5. 10.)

Uměleckoprůmyslové museum v Praze 80 40 Kč Václav Šerák & žáci: Oheň – Hlína – Led (do 14. 9.)

Moravská galerie v Brně 250 Bienále Brno 2014 (do 26. 10.)

125 Kč

Richard Adam Gallery 100 Jakub Špaňhel (od 24. 9. do 25. 1. 2015)

50 Kč

Galerie výtvarného umění v Ostravě 50 Proměny německé grafiky (do 14. 9.)

25 Kč

Oblastní galerie Liberec 80 Erwin Müller: Malíř Nové věcnosti (od 11. 9. do 16. 11.)

40 Kč

10

názor

art + a ntiques

Život a dílo Medy Mládkové text: Jiří Pospíšil Člen správní rady Musea Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových

Když jsem před několika lety poprvé navštívil Medu Mládkovou ve Washingtonu, tak mě tato energická dáma vzala do washingtonské národní galerie umění. Chtěla zjistit, zda mám vůbec nějaké znalosti o výtvarném umění. V jednom z hlavních sálů jsme se zastavili před slavným obrazem Františka Kupky Localisation des mobiles graphiques II z let 1912–13. Byl jsem nadšen, když jsem viděl, že obraz českého malíře visí vedle takového velikána, jako je Pablo Piccaso. A byl jsem překvapen, když jsem si na cedulce vedle obrazu přečetl, že se jedná o dar manželů Mládkových. Cítil jsem vůči své hostitelce silný pocit respektu a současně byl hrdý na to, že mezi donátory této významné instituce jsou i Češi.

Paní Meda začala před obrazem vyprávět o Františku Kupkovi, o tom, jak ho v 50. letech potkala v Paříži a jak se po celý svůj život snažila jeho dílo propagovat. Vyprávěla mi také příběh Kupkova washingtonského obrazu, který kdysi získala s manželem od básníka Listopada. Líčila mi, jak tímto darem chtěla umožnit klíčové kulturní instituci v USA získat jedno z nejzásadnějších děl Františka Kupky. Je jasné, že bez tohoto daru by národní galerie umění obraz nevlastnila. Příběh obrazu pokračuje tím, že v roce 2012 se stal hlavní ikonou výstavy o abstraktním umění, kterou pořádalo Muzeum moderního umění v New Yorku.

Nemusím snad zasvěceným čtenářům říkat, že šlo o mimořádně prestižní projekt, jenž Františka Kupku jednoznačně zařadil mezi hlavní představitele abstraktního umění.

Na příběhu Kupkova obrazu lze velmi názorně ukázat, co všechno Meda Mládková dělala pro československé umění. Nebyla pouhou sběratelkou, tak jak vnímáme sběratelství v klasickém slova smyslu, ale opravdovou mecenáškou, podporovatelkou zakázaných či neoficiálně tvořících umělců. Jejím hlavním cílem bylo pomoci československé kultuře postižené totalitním

P A N Í M E D A / foto: Profimedia

komunistickým režimem. Ve snaze naplnit heslo, které dnes stojí na jejím muzeu „přežije-li kultura, přežije národ“, dělala během dlouhých let emigrace vše pro to, aby se svobodný západní svět seznámil s naší neoficiální výtvarnou tvorbou. Snažila se svou činností obhajovat svůj názor, že neoficiální výtvarné umění v komunistických státech je stejně kvalitní jako umění, které vznikalo ve svobodném světě.

Když jsem procházel jejím archivem ve Washingtonu, byl jsem překvapen, kolik výstav, přednášek a debat o československém umění v západní Evropě a USA zorganizovala.

Myslím si, že teprve v budoucnu bude tato její činnost zmapována a doceněna. Vedle této osvětové činnosti byly pro umělce významné její cesty do tehdejšího komunistického Československa, a to zvláště v 60. a 70. letech. Při těchto cestách navštěvovala výtvarníky a díky radám teoretika Jindřicha Chalupeckého nakoupila celou řadu klíčových děl. Tato díla dnes tvoří základ sbírky Nadace Jana a Medy Mládkových. Její nákupy nebyly vedeny snahou investovat peníze do výtvarného umění či si jen zkrášlit svůj

dům ve Washingtonu, ale snahou finančně pomoci výtvarníkům, kteří v tehdejší době nemohli svá díla volně prodávat.

Mohlo by se zdát, že s příchodem svobody a demokracie do naší země paní Meda se svojí činností skončí a bude si užívat zaslouženého odpočinku. Opak byl však pravdou. Paní Meda zahájila v sedmdesáti letech další podstatnou etapu svého aktivního života. Medě Mládkové se podařil malý zázrak, zřídila v Praze Museum Kampa. Nejprve zrekonstruovala objekt Sovových mlýnů a postupně do něj přesunula svoji uměleckou sbírku z Ameriky. Současně založila Nadaci Jana a Medy Mládkových, která dnes Museum Kampa spravuje a je vlastníkem většiny uměleckých děl, jež manželé Mládkovy za svůj život shromáždili. Skrze svoji nadaci tak Meda Mládková, obrazně řečeno, darovala svoji sbírku českému národu.

Po letech emigrace, kdy se v zahraničí snažila představovat československé výtvarníky, se hlavním místem jejích aktivit stala Praha. Meda Mládková se dnes snaží svoji sbírku prezentovat návštěvníkům muzea, a to zvláště mladým lidem, kteří měli to štěstí, že totalitní komunistický režim nezažili. Její činnost tedy ani dnes neutuchá, v tuto chvíli připravuje velkou výstavu děl Jiřího Koláře ze sbírky Nadace Jana a Medy Mládkových, která bude inspirována výstavou Jiřího Koláře v Guggenheimově muzeu v New Yorku, jež se uskutečnila v roce 1976.

Paní Meda Mládková se 8. září dožívá neuvěřitelných 95 let. Ač se osobně domnívám, že její celoživotní úsilí bude teprve jednou doceněno v celém rozsahu, už nyní lze říci, že její pomoc československé neoficiální výtvarné kultuře byla mimořádně důležitá, a že se tak Meda Mládková významně zasloužila o československou výtvarnou kulturu.

Chtěl bych jí proto ze srdce, za nás za všechny, kteří máme rádi výtvarné umění, za to vše poděkovat a popřát jí mnoho dalších spokojených let.

11

1. Art Consulting Brno – Praha

AuKCe misTroVsKýCh děl 18.–20. sToleTí EXKLUZIVNÍ Výběr obraZů Topičův salon Praha 1, Národní třída 9

Neděle 5. 10. 2014 v 13:30 hod.

Předaukční výstavy 26. 9. – 5. 10. 2014 denně, včetně víkendu i svátků od 10:00 do 18:00 hod.

Večerní komentovaná prohlídka se koná ve středu 1. 10. 2014 v 19:00 hod.

Kompletní katalog i s fotografiemi najdete na: www.acb.cz email: praha@acb.cz, brno@acb.cz, tel. galerie: 603 424 913, 224 232 500, 542 214 789

12

výstava

art + a ntiques

J. V. J. V. K výročí Josefa Váchala text: Hana Klínková Autorka působí v Památníku národního písemnictví.

Na úterý 23. září připadne kulaté 130. výročí narození Josefa Váchala. Při této příležitosti se již letos konala, koná a bude konat řada výstav a bude vydáno několik publikací. Váchal se zřejmě na „druhém břehu“ parádně baví, jaký kolotoč se kolem jeho jména a jeho jubilea roztáčí. Škoda že nemůžeme slyšet jeho peprné a jistě trefné glosy.

Váchalovské výročí výrazně zamotalo hlavu muzejníkům a archivářům, a to především ve dvou pražských institucích, které vlastní dva nejrozsáhlejší pozůstalostní celky Josefa Váchala, tedy v Památníku národního písemnictví a v Národním muzeu. Zápůjček na několik výstav a materiálů na scanování do katalogů bylo až neskutečné množství.

Může za to díky rozsáhlosti svého výtvarného i písemného díla autor sám, velice to ale násobí složitosti a spletitosti přírůstků, které jsou například v Památníku národního písemnictví uloženy ve třech různých sbírkových odděleních (archivu, knihovně, uměleckých sbírkách).

Pracovníci Knihovny Národního muzea se při nekonečném vyřizování a „papírování“ okolo Váchala uchýlili ke zjednodušujícímu způsobu označení všeho, co s ním souvisí, zkrácením do iniciál J. V. a přezdívce „Jeho Výsost“. Tu už Váchalovi v Národním muzeu (a asi nejen tam) nikdo neodpáře. Nejspíš by ho to pobavilo, je to humor v jeho intencích.

Vždyť i Josefu Hodkovi, příteli a žákovi v dřevorytu, toleroval oslovení „Mistr“. Váchal ho naopak oslovoval jako svého „žáka“. V tomto smyslu je potřeba číst začátek jednoho z dopisů „M. M. M. Váchale!“, to znamená „Můj milý Mistře Váchale!“. Podobný způsob oslovení najdeme ve Váchalově korespondenci dalším přátelům, tak například za oslovením „Vážený pane tři B!“ se skrývá Bedřich Beneš Buchlovan.

Výstavy J. V. 2014 Jako první spustilo menší výstavní akci k Váchalovým narozeninám Prácheňské muzeum v Písku. Název: Josef Váchal – rytec, spiso-

vatel – mystik a vizionář, kurátorka: Irena Mašíková Konštantová, termín: 9. 4.–11. 5. 2014. Písek se opakovaně a věrně k Váchalovi hlásil a hlásí. Ten zde coby malý chlapec a jako nemanželské dítě našel útočiště u svých prarodičů (tedy rodičů svého otce) a strávil zde dětství a kus mládí. Na domě rodiny Tonnerů „Na Budějovce“, ve kterém prarodiče J. V. nedaleko náměstí bydleli, se dnes nachází pamětní deska s připomenutím Váchalových dětských let.

Do tandemu akcí se připojila rozsáhlejší výstavou (znalci Váchalova života i díla velice pozitivně hodnocenou) Litomyšl, další město, které je Váchalovu odkazu věrné a zapojilo ho trvale do své historie a svého vnitřního duchovního života. Váchal zde strávil spoustu času v letech 1920–1924 výmalbou domu Josefa Portmana a zhotovením vyřezávaného a malovaného nábytku. Byla to léta, kdy řešil manželskou krizi, prožíval lásku ke své přítelkyni Anně Mackové a zažil smrt své ženy. I když se v Litomyšli věnoval hlavně práci, užil si i zábavu a vypil nejeden půllitr piva v hospodě Na sklípku. Název výstavy: Josef Váchal – Mystik neukázněný, kurátor: Roman Vosička, pořadatel: Městská galerie Litomyšl, termín: 8. 6.–31. 8. 2014.

Dalším připomenutím váchalovského jubilea je výstava ve Čkyni, městečku nedaleko Vimperka. Lze ji nalézt v místní synagoze, kterou opravila a provozuje místní Společnost pro obnovu synagogy. Název P O R T R É T J I N D R Y I M L A U F A ( P O R T R É T M R T V É H O S P I S O V A T E L E ) / 1921 olej, plátno / 100 × 67 cm / GMU Hradec Králové

13

14

výstava

výstavy: Josef Váchal: Šumava romantická a umírající, kurátor: Jan Chaloupek, termín: 6. 7.–30. 9. 2014. Na výstavě jsou prezentovány především originály textů z Váchalovy stejnojmenné knihy ze soukromých sbírek doplněné o čtyři grafiky. Z akce vyznívá hluboký vztah pořadatelů k tématu tohoto Váchalova díla a k myšlenkám obsaženým v tomto knižním a grafickém monumentu. „V dnešní rozjitřené době zápasu o budoucí směřování tohoto stále ještě nádherného území představuje [výstava] specifický umělcův nadčasový pohled, jenž může být v mnohém inspirativní,“ čteme na internetových stránkách pořádající společnosti.

Protipólem této výstavy je hybridní putovní projekt „k 130. výročí narození všestranného umělce Josefa Váchala“ nazvaný Šumava umírající? Ne. Romantická. (autor a garant: Václav Vetýška, pořadatel: Občanské sdružení Šumavské cesty, výstava putuje v několika exemplářích a koná se najednou na více místech). Jde v podstatě o výstavu několika fotografů majících vztah k Šumavě.

Potud jde o hezkou a chvályhodnou iniciativu. Co už je však horší, je zaštítění výstavy Váchalovým jménem. Autor projektu absolutně nepochopil vztah J. V. k Šumavě a změnil svévolně název, který tak jde proti smyslu a vyznění původního díla. Ve výstavě jsou použity zřejmě bez svolení cizí autorské texty z katalogů výstav Západočeské galerie a historické fotografie. Celkové vyznění ruší i chybná gramatika a grafické nedostatky v textu plakátů i výstavy.

S E N M R T V É H O / 5. 12. 1918 / akvarel, kvaš, papír / 49,5 × 63,8 cm / PNP

art + a ntiques Zkrátka, tento projekt doopravdy nebyl dobrý nápad a ani dobrý dárek k narozeninám J. V.

Praha a Plzeň Dva zásadní výstavní projekty k Váchalovu jubileu proběhnou od podzimu do počátku příštího roku v Praze a v Plzni. Pod oběma je jako autorka podepsána historička umění Marie Rakušanová.

První vypukne v září v Praze. Město poskytlo J. V. domov a prožil v něm nejdůležitějších čtyřicet let svého života, a to od svých čtrnácti do padesáti čtyř let, tedy roky 1898 (příchod do učení se knihvazačem) až 1939 (odstěhování se do Studeňan u Jičína na statek přítelkyně Anny Mackové). Název výstavy: Josef Váchal / Magie hledání, pořadatel: Galerie hlavního města Praha, termín: 17. 9. 2014–4. 1. 2015.

Projekt bude věnován nejen vztahu J. V. k magii a okultismu, ale i širšímu kontextu těchto aspektů v umělcově tvorbě.

Další výstava začne v říjnu v Plzni, městu, přes které jezdíval J. V. vlakem na Šumavu a ve kterém žil jeho celoživotní přítel, malíř a grafik Josef Hodek (1888–1973). Název výstavy: Josef Váchal. Napsal, vyryl, vytiskl a svázal, pořadatel: Západočeská galerie, termín: 15. 10. 2014–1. 1. 2015. Jejím hlavním tématem bude Váchalova knižní tvorba. „Naznačeny budou dobové fenomény, které jeho knižní i volnou tvorbu významně ovlivňovaly, jako byly okultismus, náboženství, filozofie, věda, ale také pokleslé žánry lidové četby,

15

kramářských písní, folklorních diablerií apod. (…). Váchalově tvorbě dominují knižní projekty, které Váchal realizoval jako autor textu, výtvarného doprovodu, sazby, tisku i vazby. V těchto knihách Váchal realizoval totální umělecké dílo jako výsledek součinnosti různých stránek své univerzální tvůrčí osobnosti,“ slibuje anotace výstavy.

Myslím, že obě hlavní jubilejní výstavy J. V. jdou z výstavního hlediska správným směrem. Po velkých monografických výstavách posledních zhruba padesáti let, představujících Váchalovu tvorbu v celoživotním průřezu (Národní galerie v Praze 1966–67, Galerie výtvarného umění v Roudnici nad Labem 1984, Galerie Rudolfinum 1994–95, Zámecký pivovar Litomyšl 2008), které splnily svou úlohu představit v co nejširší míře geniálního, zapomenutého a odstaveného umělce a které se staly pro všechny návštěvníky nezapomenutelným a silným zážitkem, nastalo nové období. J. V. se za dobu dvou posledních desetiletí dostal na přední místo v galerii českých novodobých umělců. Při jeho rozsáhlém a rozmanitém díle je na místě pořádání výstav s užším, konkrétním tématem, do hloubky zpracovaným a zařazeným do kontextu.

Umělec na výstavě Navštěvoval Váchal výstavy a vernisáže? Pokusila jsem se podívat do jeho deníků, pamětí a korespondence. I když není možné podat podrobnou zprávu, přeci jen se podařilo udělat si v té věci určitější představu. J. V. rozhodně navštěvoval výstavy, méně často pak vernisáže. Výrazné omezení kontaktu s okolním světem u něho nastalo po nepříliš úspěšných jubilejních výstavách k jeho padesátinám v roce 1934 v Praze a v následujícím roce v Brně.

Pro ilustraci alespoň pár střípků z mozaiky. Důležitá byla pro J. V. v roce 1905 návštěva výstavy Edvarda Muncha. „Když (…) spatřil jsem obrazy Munchovy, musel jsem přirozeně býti jimi nadšen: ohlas prvních mohutných uměleckých dojmů z mládí zde znovu ožíval barvami a zveličením perspektivy + zde evokován byl uměle onen strach padající z forem a barevných tonů nechtěně přehnaných, a tím pravdivějších co do účinku,“ poznamenal si. V roce 1907 ho nadchla výstava H. Sidaneura: „(…) byl jsem na výstavě Osmy a dne 15. v Mánesu, kde byla výstava krajináře francouzského H. Sidaneura, která se mi nesmírně líbila; drobný pointilism barevný a něžnost barev velice na mne zapůsobily a přál jsem si uměti tohoto malovati.“ V témže roce navštívil v říjnu i výstavu francouzských impresionistů v Mánesu (bohužel si nepoznamenal, zda ho zaujala).

Záznam s negativním hodnocením se dá nalézt v roce 1912 po návštěvě výstavy Alfonse Muchy, naopak ho v tomto roce nadchl na výstavě ruského umění Nikolaj Rerich: „20. IV. (…) byl jsem na výstavě ruského umění v Mánesu. Za největšího ruského malíře pokládal jsem tehdy Rericha, jehožto malba stejně jako staré pohanské náměty díla jeho veliký dojem ve mně zanechaly.“ V roce 1919 ho zaujaly výstavy Jaroslava Panušky. K oblíbeným návštěvám J. V. patřily výstavy německých umělců i umělkyň v Rudolfinu před první světovou válkou i po ní. V roce 1925 si po návštěvě výstavy Augusta Brömseho a Wenzela Hablika poznamenal: „Jdu do Prahy, výstava Bröhmse a Hablika (velkolepé sny maluje!).“

S V Ě T A M O E B Y, Z C Y K L U M E D I T A C E O Ž I V O T Ě ( S V Ě T J E D N O T L I V C Ů V ) / 1915 barevný linoryt, papír / 25,5 × 22 cm / MU Olomouc

Navštívil výstavy Tvrdošíjných v letech 1920 a 1923, oceňoval Josefa Čapka, svému příteli Hodkovi napsal: „Škoda přeškoda, že neuvidíte (…) Tvrdošíjné u Weinerta, Čapek je Bůh!“ V roce 1930 se J. V. zúčastnil vernisáže Čapkovy samostatné výstavy. V roce 1928 navštívil druhou pražskou výstavu Alfreda Kubina, jehož díla ho nadchla, zatímco k současně konané výstavě Jamese Ensora byl mnohem zdrženlivější: „Přehnaná chvála o Cestě Krásy, je to hodně slabé proti mému očekávání.“ V roce 1930 zhlédl výstavy Jana Baucha a Jana Zrzavého, v roce 1931 výstavu Václava Hollara, v roce 1932 výstavu Mikoláše Alše a v roce 1935 pak výstavy Huga Steinera a Heleny Bochořákové.

Navštěvoval také, coby fotoamatér, fotografické výstavy, dochovaný záznam hovoří o kladném hodnocení fotografické výstavy v Mánesu v roce 1936. Chodil na některé výstavy svých přátel (např. Bobše Svobody), viděl výstavy, kterých se účastnila jeho přítelkyně Anna Macková, v roce 1936 byl na vernisáži její samostatné výstavy v Myslbeku. Konec 30. let je na akce velice chudý. V roce 1940 se J. V. definitivně přestěhoval do Studeňan u Jičína. Výstavy i vernisáže z jeho obzoru téměř mizí.

Chystané publikace V rámci výše zmíněných výstav v Praze a Plzni vyjdou rozsáhlé katalogy. Vydání titulu Josef Váchal / Magie hledání (autorka Marie Rakušanová, počet stran: 340, reprodukcí: 330) se ujalo Váchalovo kmenové nakladatelství Paseka. S plzeňskou výstavou je spojen ka-

16

výstava

talog-kniha s titulem Josef Váchal: Napsal, vyryl, vytiskl a svázal (autorka Marie Rakušanová, rozsah textu: 450 stran, počet reprodukcí: 700), kterou vydá nakladatelství Arbor vitae. Kniha bude obsahovat podrobný soupis umělcova knižního díla.

Nakladatelství Paseka se chystá ještě během konání obou výstav vydat coby reprinty tři Váchalovy tituly, a to Padesát exklusivně akvizitních kněhoznaček (kolekce exlibris obsahující parodické, humorné medailonky konkrétních i smyšlených osobností), Cyklus dřevorytů k chvále geniálních lékařů a ranhojičů (raná autorská kniha popisující vztah pacienta a lékaře) a In memoriam Marie Váchalové (kniha vydaná v roce 1923 po úmrtí umělcovy ženy Máši).

K oslavě 130. narozenin se připojuje i další nakladatelství dlouhodobě spojené s vydáváním Váchalových textů, a to nakladatelství Trigon, které se rozhodlo vydat dosud nepublikované, i když často citované Paměti Josefa Váchala z let 1919–20, dedikované Josefu Portmanovi. Oproti již publikovaným Pamětem Josefa Váchala – dřevorytce jsou tyto vzpomínky sice kratší, ale v mnohém ohledu otevřenější. J. V. v nich líčí své působení v Theosofické společnosti, popisuje poměry mezi tehdejšími magiky a okultisty a zmiňuje své přátelství s Karlem Weinfurterem. Text vyjde jako reprint rukopisu s barevnými kresbami a zároveň jako přepis doplněný o poznámkový aparát a rejstřík. V připojených studiích se bude Zuzana Zadrobílková

V Z Ý V A Č I Ď Á B L A / 1909 / olej, plátno, vyřezávaný rám / 95 × 94 cm / GMU Hradec Králové

art + a ntiques věnovat přínosu těchto pamětí pro zmapování a pochopení české okultní scény počátku 20. století, v další Pavel Turnovský přiblíží vztah J. V. k astrologii a třetí text bude věnován ne zcela jednoduchému vztahu mezi umělcem a Josefem Portmanem.

Unikátním knižním projektem bude vydání knihy bibliofilského charakteru Josef Váchal / exlibris (autoři: Jan Pelánek, Petr Hruška, počet stran: 700, reprodukce: 600 ve velikostech originálů). Součástí knihy bude přes dvě stě textů o jednotlivých osobách, na jejichž jména J. V. exlibris vytvořil. Kniha má slovy autora projektu Jana Pelánka „ambice stát se trvalou badatelskou příručkou a je připravena jako čtvrtý svazek zamýšleného šestidílného vydání veškeré Váchalovy grafiky.“ Dodatečným dárkem k jubileu J. V. bude v příštím roce vydání knižního titulu Josef Váchal / Kniha vzpomínek, který připravuje nakladatelství Arbor vitae. Půjde o publikaci plnou fotografií a obrazového materiálu, doplněnou o texty a citace z deníků a korespondence J. V. Kniha by chtěla umělce přiblížit formou jakési „koláže“ v jeho konkrétních časových obdobích, představit zároveň jeho blízké osoby, umělecké souputníky, zvířecí společníky jeho domácnosti a místa, kde žil a která navštívil. Název Kniha vzpomínek je přejat z Váchalova sešitu z mládí, do kterého si vlepoval fotografie, ústřižky dopisů a navštívenky.

17

K R E S E B N Ý Z Á S A H D O K N I H Y H . P. B L A V A T S K É / 1903–1920 / PNP

Druhý život J. V. Ne u každého umělce k tomuto fenoménu dochází. U Váchala ho lze nalézt ve vrchovaté míře. Za začátek je možné považovat založení vědecké Protialkoholní společnosti doktora Řimsy v roce 1972, pojmenované podle jedné z postav Krvavého románu (zakladatelé: Julius Hůlek a Jiří Kaše). Činnost spolku trvá dodnes, jeho loňský ročník byl obzvláště vydařený. V 80. letech byl natočen němý amatérský film Krvavý román (režisér a herec Ladislav Horáček). Od 90. let do současnosti vzniklo pak v souvislosti s J. V. několik filmů, ať už šlo o adaptace jeho díla, či filmy jím inspirované. V současné době například probíhá natáčení amatérského filmu podle Váchalovy Očarované Šumavy (autor scénáře a režisér Tomáš Hauser).

Již na konci roku 1989 založil Ladislav Horáček nakladatelství Paseka (název podle hlavní postavy Krvavého románu) a na začátku 90. let pak za pomoci přátel restaurátorů opravil litomyšlské Portmoneum. V Litomyšli vznikla Váchalova ulice a budova zdejší pobočky nakladatelství Paseka je vyzdobena sgrafity podle umělcových dřevorytů. Horáček byl rovněž v roce 1997 dramaturgem opery Krvavý román, kterou nastudoval Ochotnický divadelní spolek Filigrán.

V roce 2004 spustil Karel Šimek internetové stránky vachal.cz.

O tři roky později se konala první a prozatím poslední konference věnovaná J. V. (pořadatel: Marcel Fišer, Galerie Klatovy/Klenová). Ve Studeňanech byl v témže roce založen Váchalův spolek studeňanský, který pořádá počátkem července pravidelnou pouť. Ke 130. výročí

narození J. V. nastudovali členové spolku váchalovské drama A stále živí, aneb příběh se smutným koncem, které se odehrálo přímo v prostorách bývalého statku Anny Mackové. Pravidelné akce související s J. V. se konají v Prášilech, kde Váchal spolu se svou družkou strávil několik svých šumavských pobytů ve 20. a 30. letech. Pod názvem Kontrolní prášilské papírny je pořádají Ivan Adam a Eva Blažíčková.

Ve výčtu akcí souvisejících s J. V. by se dalo ještě delší dobu pokračovat. Záměr je však jiný. Chtěl by upozornit na to, že si J. V. Josef Váchal získal nejen své místo ve výtvarném světě moderního českého umění, ale stal se inspirací pro řadu lidí, kterým imponuje jeho osobitý humor a sarkasmus, jeho jakýsi sveřepý vzdor, neústupnost, odvaha stát si za svým názorem a „plout proti proudu“.

Předplatitelé Art+Antiques mají nárok na snížené vstupné.

J O S E F VÁ C H A L : M A G I E H L E D Á N Í místo: Dům U Kamenného zvonu pořadatel: Galerie hlavního města Prahy kurátorka: Marie Rakušanová termín: 17. 9. 2014–4. 1. 2015 www.citygalleryprague.cz

inzerce

18

art + a ntiques

aukční dům

20. aukce Umění a starožitnosti Sobota 11. 10. 2014 od 14 hod.

Valentinská 7 / Praha 1 / Staré Město Výstava dražených předmětů tamtéž od 4. do 10. října.

Otevřeno denně 10—18 hod. www.valentinum.cz

Plukovnická čepice / Rakousko-Uhersko, druhá polovina 19. století zdobeno kovovou výšivkou a koňskými žíněmi, mosazné aplikace v podobě orlice a lvích hlav / celková výška 20 cm Vyvolávací cena: 6 000 Kč prodáno na 19. aukci

Dosažená cena: 21 000 Kč

ANNO 1991

PROGR AM AUKČNÍ SÍNĚ

123. Aukce

(obrazy, kresby, grafika, sochy) 25. 9. 2014 od 18 hodin

124. Aukce

(knihy, bibliofilie, rukopisy, mapy, místopis, asiatika, akt a erotika, plakáty, humor, grafika) 22.–23. 10. 2014 od 17 hodin

125. Aukce

(Aukční den společně s Aukční galerií Kodl) 30. 11. 2014 od 13 hodin Praha-Žofín PROGRAM GALERIE

Smyslné nokturno – Jan Chaloupek

10. 9.–10. 10. 2014

Rudolf Dzurko (1941–2013): Zlatý časy ve Skalici, 2002, skleněná drť, sklo, lepidlo, 90,5 × 116 cm, rám provenience: z majetku rodiny autora, vyvolávací cena: 150 000 Kč

Aukční síň Vltavín, Masarykovo nábř. 36, Praha 1 www.auctions-art.cz

aukce

19

První pololetí v číslech Praha – Trh s uměním v prvním pololetí pozvolna klesal. Od ledna do konce června sběratelé a investoři na českých aukcích utratili kolem 420 milionů korun*, což je o několik desítek milionů korun méně než ve stejném období v letech 2013 a 2012. Oproti výsledkům z loňského června se celkový objem trhu snížil téměř o čtvrtinu. Nutno dodat, že loňské první pololetí bylo z hlediska obratu rekordní. Index ART+, který vedle obratu sleduje i cenové nárůsty a hodnotu neprodaných položek, zakončil první pololetí na hodnotě 631,77 bodu. Od prosince tak ztratil 23 procent své hodnoty.

Pokles celkového objemu trhu není novým fenoménem, Index ART+ z měsíce na měsíc klesá již od loňského září, kdy byl na svém historickém maximu 880,16 bodu.

Důvodem není pokles cen, ale skutečnost, že díla v nejvyšší cenové kategorii nakupuje jen omezený okruh kupců a že nabízené obrazy jsou mnohdy zaměnitelné. U řady autorů platí, že práce srovnatelné kvality se na trhu za rok objeví i několikrát, a kupci si tak mohou vybírat. Z obrazů nabízených za více než půl milionu korun zůstává bez kupce zhruba třetina položek.

Za více než milion korun se letos zatím prodalo 64 položek, což je o 25 milionových obrazů méně než ve stejném období loňského roku. Hranici sta tisíc korun překonalo dalších bezmála 500 uměleckých děl a starožitností.

Nejdražším dílem prvního pololetí se stal drobný kubistický obraz Emila Filly Hlava muže s dýmkou z roku 1915, který se na květové aukci Galerie Kodl prodal za 16,8 milionu korun. Do první desítky se vedle Filly dostali ještě Jan Zrzavý, Otakar Kubín, italský renesanční mistr Paris Bordone, ruský malíř Konstantin Korovin a hned třemi svitky je zastoupen moderní čínský klasik Čchi Paj-š’.

Zatímco v případě nejslavnějších autorů lze hovořit o tom, že ceny jsou na svém momentálním vrcholu (maxima Emila Filly, Václava Špály, Jana Zrzavého, Toyen či Jindřicha Štyrského jsou vesměs čtyři a více let staré), u méně frekventovaných jmen jsme dál svědky řady autorských rekordů. Za prvních šest

R E K O R D N Í D R I T K O L / z aukce 1. Art Consulting / foto: Jan Rasch

měsíců letošního roku jich padlo kolem třiceti, nepočítaje v to zahraniční autory či umělce, jejichž díla se na trhu objevují jen ojediněle.

Z umění přelomu 19. a 20. století lze zmínit rekordy Vlaha Bukovace (2,64 milionu), Joži Uprky (2,28 milionu) a Beneše Knüpfera (690 tisíc), z klasické moderny Otakara Kubína (6,4 milionu), Františka Foltýna (4,68 milionu) či Václava Zykmunda (3 miliony korun).

Nejpočetnější skupinu nových rekordmanů najdeme v kategorii poválečného umění, ve které ceny zatím nejsou tak pevně ukotvené jako v případě staršího umění. Nových cenových maxim dosáhli Stanislav Podhrázský (900 tisíc), Stanislav Kolíbal (900 tisíc), Jan Koblasa (528 tisíc), Vladimír Fuka (408 tisíc) nebo Bedřich Dlouhý (372 tisíc).

Pozitivní zprávou je také několik rekordů za fotografie, které by snad mohly signalizovat nárůst sběratelského zájmu o toto zatím podceňované médium. Dohromady sběratelé za fotografie v prvním pololetí utratili téměř 5 milionů korun, což je víc než loni za celý rok. Nových rekordů dosáhli František Drtikol (504 tisíc) i Josef Sudek (336 tisíc korun), přičemž ani u jednoho nešlo o jejich nejcharakterističtější práce. Úspěchem je také cena 325 tisíc korun za velkoformátovou dobovou zvětšeninu od Jana Svobody. Nejen že šlo o autorský rekord, ale současně také o první takto vysokou cenu za poválečnou fotografii.

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

Novým rekordem za dílo asijského umění je cena 11,5 milionu korun za tušovou malbu Šest krevet od již zmiňovaného Čchi Paj-š’e.

Dosažená cena byla velkým překvapením, neboť svitek na aukci galerie Arcimboldo startoval na 2,2 milionech korun. Šlo na druhou stranu již o čtyřicátý druhý Čchiův svitek vydražený na českém trhu za více než milion korun a za posledních pět let čínští kupci za jeho díla na českých aukcích utratili přes 170 milionů korun.

Kategorie starožitností nadále poněkud stagnuje. Zatímco v případě obrazů je polovina záznamů v desítce historicky nejdražších děl mladší tří let, mezi rekordní starožitnosti se v posledních třech letech dostala pouze letos dražená francouzská pistole, která s cenou 992 tisíc korun figuruje na deváté příčce. Na prvním místě je již dlouhých osm let šatní skříně od Otto Prutschera s cenou 2 miliony korun. / js

Mednyánszky a Laluha Bratislava – Na pětici aukcí, které se v prvním pololetí konaly v Bratislavě, sběratelé a investoři utratili dva miliony eur (přibližně 55 milionů korun). Ve stejném období loňského roku to bylo ještě o milion eur víc.

Za více než 33 tisíc eur, což zhruba odpovídá milionu slovenských korun, se prodalo dvanáct děl, o čtyři méně než v roce 2013.

20

aukce

Nejdražším obrazem byla krajina Mokřady od Ladislava Mednyánszkého, vydražená na aukci společnosti Soga za 100 tisíc eur. Jde o třetí nejvyšší cenu za malířovo dílo, předaukční odhad nicméně počítal s ještě vyšší částkou. Za více než 30 tisíc eur byly vydraženy ještě tři další Mednyánszkého obrazy.

Z klasické moderny, která stejně jako v případě českých aukcí patří k tahounům trhu, byla za vysoké částky dražena díla Júlia Jakobyho (dva obrazy po 45 tisících), Jana Hály (45 tisíc), Imra Wienera Kráľa (43 tisíc) a Martina Benky (36 tisíc korun). Z českého pohledu byla zajímavá také dražba obrazu Zpěvačky od Cypriána Majerníka, který se před dvěma lety prodal v Praze v přepočtu za 24,2 tisíce eur. V Bratislavě se v dubnu prodal ještě o čtyři tisíce dráž. Jakkoli se může zdát, že jde o poměrně dramatický nárůst, ve skutečnosti se ukazuje, že ceny v Praze a v Bratislavě se vyrovnávají. Pokud prodávající platil standardní provize, na opětovném prodeji dokonce tratil téměř šest tisíc eur.

Několik „milionových“ prodejů se odehrálo i v rámci poválečného umění. Zatímco cena 35,4 tisíce za obraz Milana Paštéky je bezmála již normou (autorův dva roky starý cenový rekord má hodnotu více než 60 tisíc eur), velkým překvapením se stala dražba obrazu Tři

art + a ntiques

M I L A N L A L U H A : T Ř I C H L A P I / 1967 / olej na plátně / 70,5 × 100 cm / cena: 75 520 eur

chlapi z roku 1967 od loni zesnulého Milana Laluhy. Obraz se vyšplhal až na 75,5 tisíce eur, přibližně dvojnásobek předaukčního odhadu.

Dosažená cena je nejen novým autorským rekordem, ale současně i nejvyšší částkou zaplacenou v aukci za dílo poválečného umění.

Od českých autorů se na slovenských aukcích v prvním pololetí nic zajímavého neobjevilo. Ze zahraničního umění se nejdráže prodala rozměrná Námořní bitva od tureckého malíře Tahsina Diyarbakirliho. Na květnové aukci společnosti Art Invest obraz z roku 1919 odešel za vyvolávací cenu 60 tisíc eur. / js

ČTĚTE ART+ / www.ar tplus.cz Pr vní podzimní spad Těšíme se, co pro nás s nastávajícím podzimem připravily do svých katalogů tuzemské aukční síně. Opět budeme za vás listovat, přebírat, vybírat, komentovat, občas i doporučovat. Už první dražby na přelomu září a října nás obdaří rozšířenou nabídkou ateliérového skla, cennými zátišími Jana Smetany a Antonína Procházky, působivou sklomalbou Rudolfa Dzurka, dalším rozměrným Františkem Janouškem, velmi raným kartonem Mikuláše Medka, zdařilým so­ ciálním žánrem Josefa Multruse, fotografiemi Jana Svobody či Miroslava Háka, ale třeba i variantou pravého křídla známého triptychu Jana Preislera Jaro.

Když má sbírka renomé „Pokud je našim skutečným zájmem rozvoj a posilování našich sbírkových fondů, jednoduše nemůžeme tento způsob nákupu zcela ignorovat,“ říká o akvizicích z tuzemského i zahraničního aukční-

Od Schikanedera po Sýkoru Praha – Díla českých autorů se na světových aukcích objevují jen ojediněle, pokud se tak však již stane, jde většinou o velice zajímavé kusy. V letošním prvním pololetí jsme opět byli svědky několika mimořádných prodejů.

Nejdražším dílem českého umění byl ­obraz Zákoutí Prahy od Jakuba Schikane­ dera, který se v květnu na aukci Sotheby’s v Londýně prodal za rekordních téměř

ho trhu šéfkurátorka pražského Židovského muzea Dana Veselská.

Muzeum s významným odborným renomé v zahraničí si letos připomnělo dvě desetiletí svého fungování jako samostatná, nestátní instituce. V souvislosti s právě skončenou výstavou Příběh pokračuje přinášíme rozhovor o současné sbírkové a akviziční činnosti, o zkušenostech z domácího i zahraničního trhu a o provenienčním výzkumu, jenž je u nás stále tak trochu popelkou.

Mladí lvi na trhu?

Loňská výstava Mladí lvi v kleci v Liberci, která zatím nejucelenějším způsobem představila uměleckou scénu českých a moravských Němců před rokem 1945, měla ohromný divácký ohlas. Do konce září probíhá ještě její mírně pozměněná repríza, rozdělená mezi dvě sousední galerie v Chebu a v Ostrově nad Ohří. První představuje především pražskou scénu, druhá pak regiony. Vybíráme několik zajímavých děl nejen jako pozvánku na výstavu, ale i připomínku investičně a sbírkově velmi slibných autorů, které byste příště neměli v aukčních katalozích přehlédnout. Pokud se v nich budou objevovat…

Vítězná 11 150 00 Praha 5

tel.: 251 512 728 galerie@galeriekodl.cz

www.galeriekodl.cz

PŘIJÍMÁME OBRAZY DO NAŠÍ TRADIČNÍ PODZIMNÍ AUKCE NA PRAŽSKÉM ŽOFÍNĚ Emil Filla: Hlava muže s dýmkou olej na dřevě, dat. 1915 rozměry 40 × 30 cm vydraženo za 16 800 000 Kč rekordní prodej roku 2014

Václav Zykmund: Hlas z dálky olej na plátně, dat. 1937 rozměry 60 × 40 cm vydraženo za 3 000 000 Kč historicky nejvýše vydražené autorovo dílo

Joža Uprka: Pohřeb olej na plátně, rozměry 90 × 150 cm vydraženo za 2 300 000 Kč historicky nejvýše vydražené autorovo dílo

K O D L

–

T R A D I C E

O D

R O K U

1 8 8 5

aukce

22

9,8 milionu korun. Jiný obraz s pražským námětem od téhož autora v červnu dražila aukční síní Stockholms Auktionsverk. Pohled na Kampu z roku 1896 se prodal za přibližně trojnásobek odhadované částky, za 2,1 milionu korun.

Od Františka Kupky, jemuž patří titul vůbec nejdražšího českého autora, se na trhu v prvním pololetí objevil zajímavý ženský portrét Růžový klobouk z roku 1906. Koncem května byl v Berlíně na aukci společnosti Grisebach vydražen v přepočtu za 9,6 milionu korun, přibližně dvojnásobek očekávané částky. Od téhož autora aukcemi ve Francii a v Německu prošlo ještě několik prací na papíře, z nichž nejvíce zaujal abstraktní pastel, který se prodal v březnu v Paříži přibližně za 700 tisíc korun.

Jednou z nejdůležitějších událostí byla dražba čtveřice obrazů Josefa Šímy ze začátku 60. let, které začátkem června nabídly aukční síně Sotheby’s a Christie’s v Paříži.

Prodaly se všechny čtyři obrazy, a to v roz-

art + a ntiques

J O S E F Š Í M A : R E F L Ê T G L A C I A L / 1961 olej na plátně / 162,5 × 130 cm / cena: 325 500 eur

mezí od 2 do 8,9 milionu korun. Dosažená cena za rozměrné plátno Reflêt glacial z roku 1961 je novým rekordem za poválený Šímův obraz a současně jednou z malířových

nejvyšších cen vůbec. Nad 5 milionů korun byl Šíma v Česku naposled dražen před šesti lety.

Od Alfonse Muchy světovými aukcemi prošlo několik desítek plakátů a prací na papíře. Z obrazů nejvíce zaujala dílčí olejová studie k obrazu Slované v pravlasti, která se v březnu v Sotheby’s v Paříži prodala za 2 miliony korun. V Christie’s v Londýně měl začátkem května ještě velký úspěch Beneš Knüpfer, když se jeho Soubor tritonů prodal za 1,6 milionu korun. To je násobně víc, než ­kolik je umělcův rekord na českém trhu.

Z poválečného umění je třeba jmenovat Václava Boštíka a Zdeňka Sýkoru. Menší Boštíkův obraz z roku 1965 byl začátkem června v Christie’s v Paříži vydražen za 1 milion korun. Dva Sýkorovy liniové obrazy ze začátku 90. let koncem května dražila společnost Lempertz v Kolíně nad Rýnem. Prodaly se s výraznými nárůsty za 2,5 a 3,5 mi­ lionu korun. / js

INZERCE

Milada Marešová V sirotčinci (1929)

Sophistica Gallery připravuje vydání monografie malířky Milady Marešové společně s výstavou v roce 2015.

Pokud vlastníte díla této umělkyně, kontaktujte nás za účelem zařazení vašeho díla do soupisu.

sophisticagallery.cz

gallery

pohyb, pohyb!

3. 10.—15. 11.

23 vernisáž 2. 10. v 18 h galerie petr žaloudek na příkopě 12, praha 1

Výstava představí fenomén pohybu ve výtvarném umění. Tento trend zažíval velký rozmach v šedesátých letech, kdy vlna kinetického umění a op artu, tedy tvorby pracující s optickým klamem, který pohyb simuloval, ovládla celou světovou výtvarnou scénu. Díla důležitých výtvarníků, kteří tehdy k tomuto trendu patřili, jsou nyní velmi vyhledávaná a sběratelský zájem o ně každým rokem zřetelně stoupá. Na výstavě budou vystavena a většinou i k prodeji nabízena unikátní díla těchto renomovaných umělců: asis antonio / francie biasi alberto / itálie costalonga franco / itálie dobeš milan / slovensko finzi ennio / itálie garcia-rossi horacio / francie hilmar jiří / česko leparc julio / francie megert christian / německo pérez-flores dario / francie sobrino francisco / francie staudt klaus / německo wilding ludwig / německo

www.galerie-zaloudek.cz

24

názor

art + a ntiques

Pět let na trhu text: Tomáš Vlček Autor je někdejší ředitel Veletržního paláce, vede katedru dějin umění na TU v Liberci.

Trh s uměním v České republice dospěl po letech divokého vývoje, který následoval po sametové revoluci v roce 1989, ke své stabilizaci, a to především díky působení několika významných aukčních síní. Mezi vůdčí obchody s uměním a galerie se zařadila společnost Adolf Loos Apartment and Gallery především proto, že souvisle dbá na kritický výběr uměleckých děl, která prezentuje na trhu s uměním, věnuje velkou pozornost publicistice a expertní činnosti v oblasti moderního umění a výsledky svých odborných aktivit publikuje na české a mezinárodní kulturní scéně.

Akční dům a galerie Adolf Loos Apartment and Gallery sídlí na pražském Josefově v unikátních prostorách navržených roku 1927 architektem Adolfem Loosem pro Richarda Hirsche. Apartmán byl nákladně zrestaurován majitelem galerie ing. Vladimírem Lekešem, a to z jeho vlastních prostředků, bez jakéhokoliv grantu pod dohledem jednoho z nejzkušenějších znalců Loosova díla, Burkhardta Rukschcia. Profesor Rukschcio je nejen autorem zevrubné architektovy monografie (Adolf Loos Leben und Werk), ale také nejvýznamnějším restaurátorem Loosových staveb v Rakousku a v dalších evropských státech.

Adolf Loos Apartment and Gallery cílevědomě buduje muzeum tohoto velkého architekta a designéra. S mimořádným úsilím shromažďuje artefakty, které umocňují autentičnost Hirschova bytu. Interiér je doplněný vzácnými originály Loosova designu z jiných objektů, například z vídeňské vily Rosenfeld pochází stůl Elefantenrusseltisch a židle, na kterých sedával Sigmund Freud, Oskar Kokoschka či Egon Schiele, z vily Strasser pocházejí hodiny, ze salonu s pánskou módou Leschka & Co. skříň, z Vídně jsou dvě vzácná křesla Knieschwimmer, z Olomouce zase Loosem navržené sklenice pro firmu Lobmeyr, které patřily Loosovu

A D O L F L O O S : B Y T P R O R I C H A R D A H I R S C H E / foto: Martin Polák

žáku Engelmannovi, jmenujeme-li alespoň některé.

Jádro činnosti Adolf Loos Apartment and Gallery (ALAG) spočívá v komisním a aukčním prodeji uměleckých děl, zejména malby, kresby, grafiky a předmětů moderního a současného designu. Jako první u nás přišla tato firma s pořádáním tzv. evening sales (večerních aukcí), na kterých se draží omezený počet vybraných obrazů a ­uměleckých předmětů výjimečné kvality.

Již na první této aukci, která se uskutečnila v březnu 2009, padlo několik světových aukčních rekordů: například obraz Františka Kupky Zhroucení vertikál byl prodán za 26 milionů, obraz Jindřicha Štyrského Maldoror za 13 milionů, slavný Waldesův obraz neznámého mistra kolem 1390 Umučení světice za 13 milionů, maloformátový Čapkův obraz Váza s květinami ze sbírky Vincence Kramáře odešel

za 4,7 milionu korun. Z dalších světových či tuzemských aukčních rekordů, které padly na aukcích společnosti, je možné připomenout například obraz Jana Zrzavého Hornatá krajina (12 milionů), malby Emila Filly Zátiší s láhví Cherry (19,5 milionu) a Malíř (18,4 milionu), dílo Bohumíra Matala Cihelna (1,6 milionu), malbu Oskara Kokoschky Akt dívky před Avignonem (9,1 milionu), Schikanederův Večer u mořského břehu (7,9 milionu) nebo obraz Toyen Cirkus Conrado (11,3 milionu korun), dále například díla od Vlastislava Hofmana, Emila Orlika, Jana Kotěry, Jana Štursy či Jana Kubíčka. V roce 2012 firma prodala na své večerní aukci abstraktní olej Františka Kupky Tvar modré pocházející z Waldesovy sbírky (57,4 milionu korun) a dodnes je pro mě tato aukce neopakovatelným zážitkem.

O obraz se střetli dva klienti ze zahraničí a jeden z České republiky a je nejdražším dílem prodaným v České republice.

25

Aukce ALAG však drží další český aukční rekord – nejvyšší procentuální úspěšnost prodaných položek, která se dlouhodobě pohybuje mezi 70 a 90 procenty, což je patrně unikátní výsledek i v mezinárodních souvislostech. Firma se díky dlouhodobým kontaktům v zahraničí stále více orientuje i na privátní prodeje, které dnes tvoří významnou část prodejní činnosti.

Vedení společnosti věnuje úrovni prodeje, a zejména prověřování pravosti nabízených uměleckých předmětů zásadní pozornost. Je známo, že falzum na aukcích Adolf Loos Apartment and Gallery nekoupíte. Obrazy a umělecké předměty jsou zde prověřovány na několika stupních znaleckých expertíz těmi největšími odborníky na daného autora či malířskou školu. Součástí ověřování pravosti uměleckých děl v aukcích galerie je spolupráce s renomovanými restaurátory. ALAG je dnes výhradním zástupcem při prodejích

uměleckých děl z majetku rodinu Jindřicha Waldese, společnost rovněž prodávala umělecká díla ze slavných sbírek Vincence Kramáře, Františka Čeřovského, rodiny Emila Filly, ze sbírek Jana ­Zrzavého, Antonína Pelce a dalších.

Firma se rovněž zabývá publikační a vydavatelskou činností spojenou se znalectvím umění. Ještě za mého působení v Národní galerii byl jednatel firmy Vladimír Lekeš (zapsán jako znalec Kupky v prestižním v Guide International des Experts ét Spécialistes vydávaném ve Francii) a jeho společnost pověřen Národní galerií vydáním soupisu olejomaleb Františka Kupky, který jak jsem měl možnost osobně vidět, je již prakticky hotov. Ke spolupráci na jeho vytvoření rovněž nedávno přistoupila rakouská Národní galerie Belvedere.

Podle sdělení majitele aukční síně se na podzim chystá aukční „trhák“. V aukci, která se uskuteční 23. listopadu v praž-

ském Mánesu, budou mimo jiné nabídnuty obrazy, které byly v soukromé sbírce spisovatele Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové na čele s ikonickým kubistickým olejem Harlekýn a Kolombina, který, jak dokládá dobová fotografie, visel v Čapkově vile na Vinohradech nad proslulou pohovkou v místnosti „Pátečníků“, kde se scházela kulturní a politická elita předválečného Československa (T. G. a Jan Masarykovi, Eduard Beneš, Štefan Osuský, Eduard Bass, Vladislav Vančura, bří Čapkové, kromě dalších). Obraz reprezentoval český kubismus na všech podstatných výstavách. V aukci budou nabídnuty rovněž významné obrazy z pozůstalosti Emila Filly jako kubistické Zátiší s lahví z roku 1914 z malířova holandského období.

Adolf Loos Apartment and Gallery tak přispívá nejen ke stabilizaci poměrů na českém trhu uměním, ale otevírá i dveře k jeho nové, kritické reflexi.

INZERCE

opera UVÁDÍME VE STÁTNÍ OPEŘE

STRAUSS

SALOME PREMIÉRY 23. A 26. ŘÍJNA 2014 DIRIGENT: HEIKO M. FÖRSTER REŽIE: MARIUSZ TRELIŃSKI

salome-so-inz-aa-190x119.indd 1

Vstupenky na www.narodni-divadlo.cz

2.7.2014 11:18:57

26

portfolio

art + a ntiques

Jan Poupě text: Radek Wohlmuth

Čerstvý absolvent pražské akademie. Malíř, kterého fascinují objemy hor a neviděnou tvář krajiny zkoumá prostřednictvím meteorologického draka. Letošní vítěz Ceny kritiky za mladou malbu, který na svých plátnech rád pokouší systém a řád, ale nevyhýbá se ani chybám. Neomodernista se slabostí pro periferii a architekturu Le Corbusiera.

Cesta Jana Poupěte (*1988) k výtvarnému umění byla přímá, protože v umělecky zaměřené rodině už vyrůstal. Prošel pražskou hollarkou, aby ve studiu pokračoval v malířském ateliéru Jiřího Sopka na AVU, kde letos diplomoval. Po střední škole krátkou dobu prolézal staré haly a na jejich zdi stříkal přes šablonu velkoformátové obrazy zvířat. „Po maturitě se všechno změnilo, pryč byla i parta, kterou jsme měli,“ přibližuje. „A tak jsem alespoň pro sebe chodil dělat tohle. Možná jsem tak ta zvířata vracel zpátky do jejich prostředí.“ I když se nedá mluvit o v pravém smyslu „streetové“ zkušenosti, jeho zhruba dvouletá aktivita se v roce 2009 odrazila v přizvání

k výstavnímu projektu NA.PRO.TI.TO.MU v Chemistry Gallery. Kromě něj se tam objevili ještě Masker, Pasta a Point, tedy nejvýraznější představitelé pražské graffiti-lobby.

Z této doby zůstala Janu Poupěti ještě jedna věc, a to slabost pro periferii, území nikoho mezi městem a otevřenou krajinou. Právě geometricky formované, umělé teritorium navážek, protihlukových koridorů a silničních uzlů se stalo těžištěm jeho tehdejších obrazů, které odstartovaly vizuální linii, v níž pokračuje dodneška.

Přestože na jeho plátnech nechybějí ani figurální náměty, doménu představuje jednoznačně prostor, ať už je to krajina, její komponent, urbánní zásah, nebo abstraktní

schéma. „Vždycky pro mě byla důležitá stavba věci, konstrukce, funkce nebo systém,“ popisuje mladý malíř. Možná i to je důvod, proč tolik významu přikládá technice, respektive způsobu malby, a především budování obrazového prostoru. „Každý obraz má vlastní paměť a lze ho vytvářet a ovlivňovat nejrůznějším způsobem, někdy třeba jen pořadím, v jakém do něj nanášíte jednotlivé tahy,“ vysvětluje.

Nejčastěji kombinuje rukopisnou a „syntetickou“ malbu, když určité plochy postupně vykrývá lepenkou. Jindy zas části obrazu rozmývá nebo do něj zasahuje sprejem. Během let si tak vytváří databanku přístupů a gest, s jejichž pomocí se vyrovnává s tím, co malba je a za co je historicky považována. Ne náhodou se věnoval také remakeům uměleckých děl minulosti, ať už byl jejich autorem Uccello, Manet, nebo Preisler.

Rok 2011 se pro něj stal klíčovým. Od barevnosti přešel do černobílé škály, která ho přiměla soustředit se na samotný proces malby. „Určitě nejsem expresivní kolorista, jak by se od Sopkova studenta mohlo očekávat,“ konstatuje. „Vždycky pro mě byla charakteristická spíš zvláštní nebo skrytá barevnost. I v těch šedých jsem trochu ,podváděl‘. Dozadu jsem přidával modrou, dopředu zase okr, abych mohl líp budovat prostor,“ přiznává. Výrazná série letadel Jetplane, silných a křehkých zároveň, spojená i s pořizováním pilotního průkazu, jako by byla předzvěstí následujících pohledů z ptačí perspektivy, následující hutné, doslova

27

V Ý S T A V A S T R U K T U R A , Ř Á D, C H Y B A / galerie ABF / 2013

I N N E R S P A C E , S I T E S P E C I F I C I N S T A L A C E / 2012

S T R U K T U R A I I I . / 2013 / 170 × 260cm / olej na plátně

elektrikářská páska na zdi / microRezidencia Madrid

stavebně konstruované Černé krajiny jen dokládaly zájem o hmotu, objem a hloubku.

Bez významu nezůstal ani cyklus industriálních nokturen Night, kde zase vypiloval svou lepenkovou překrývací metodu, když v rámci kompozice postupoval zónově od hrubé akvarelové malby přes jednotlivé lazury až po finální černou.

Další významnou etapu pro Jana Poupěte představoval půlroční pobyt ve Španělsku na Bellas Artes Universidad Complutense de Madrid. Právě tam se pustil do projektů inspirovaných hmotou hory. „Díval jsem se na ni denně z okna pokoje. Fascinovalo mě hlavně to, že není v lidských silách ji jako celek včetně vnitřního prostoru obsáhnout,“ vypráví. Experimentální série obrazů zahrnovala kombinování několika pohledů, rozfázování podobné filmovému i fiktivní symbolickou kompozici. Pak vznikla i fotoanimace. Ve snaze dosáhnout co nejpřesvědčivějšího zachycení vnitřního prostoru dospěl nakonec Jan Poupě k osobité kombinaci malby a na ní nezávislé kresebné konstrukce.

Od té už byl jen krok k jejímu převedení do skutečnosti ve formě instalace, která se stala základem jeho madridské výstavy mRezidencia islandia (2012).

Profil krajiny jako téma ho neopustil ani po návratu do Prahy. Dalším výstupem ohledávání prostoru se ještě v témže roce stala kniha Pozorovatel/Observer, kterou připravil spolu s Janem Novákem. Stránkování nahradilo řazení podle nadmořské výšky míst snímaných pomocí vlastnoručně vytvořeného komorového draka. „Drak se pro mě stal symbolem překročení běžných možností, a přitom jsem ho mohl zkonstruovat vlastníma rukama,“ zdůrazňuje autor. „Tak jako u mě většinou, i tenhle projekt byl v podstatě racionální, ale ve skutečnosti je to deník nějaké posedlosti.“ Na něj ještě volně navázala výstava Za místem v Galerii AVU. „Často se pohybuji mezi architekty,“ podotýká Jan Poupě, „a svou tvorbu srovnávám s jinými obory, obvykle se konfrontuji právě s architekturou. Získal jsem pocit, že i obraz

musí mít nějaký systém nebo stavbu. Snažím se, aby věci, co dělám, byly racionální. Ale zatím se to vždycky v nějakou chvíli zlomí, zjednodušeně řečeno je to taková hra na architekta v obraze.“ Tento přístup ilustrovala i jeho zatím nejvýznamnější výstava Struktura, řád, chyba v pražské galerii ABF. Nejenže v jejím rámci poprvé dospěl na práh rastrové geometrie, s níž vzápětí uspěl v Ceně kritiky, ale zároveň procesuálním typem instalace obrazů znásobil jejich významovost. „Obraz je dneska značně nevyužité médium a já přemýšlím, co se s tím dá dělat,“ tvrdí nový objev české malby. „Jednou z cest k přesahu je podle mě například instalační propojování pláten, která se tak stávají způsobem přemýšlení.

Význam obrazu se najednou odehrává mimo samotný obraz,“ uvažuje. Ve svém formálním průzkumu obrazu chce pokračovat. Během jeho laureátské výstavy v Galerii kritiků je možné dočkat se zase po čase třeba i animace. „Vždyť je to zase obraz, jen zbavený podoby artefaktu,“ uzavírá Jan Poupě.

28

rozhovor

art + a ntiques

Vytvářeli jsme styl doby Rozhovor s René Roubíčkem text: Johanka Lomová, Milan Hlaveš, Jan Wollner foto (portrét): Štěpánka Stein & Salim Issa, PRECIOSA Lighting

René Roubíček žije kromě Prahy také v Kamenickém Šenově. Tamní zahrada skrývá skleněné sochy, které se zde pomalu mění v součást přírody. Ta je obklopuje i pohlcuje.

Mezi variantami sloupů navržených původně pro EXPO 67, skleněnými koulemi od paní Roubíčkové a zlomky se prohánějí dvě koťata Miluše a René, pojmenovaní právě po dvou nejstarších obyvatelích tohoto domu. Rozhovor jsme nakonec složili ze dvou. Jeden pořídil Milan Hlaveš, kurátor umělcovy retrospektivy v Uměleckoprůmyslovém museu před jedenácti lety, druhý jsme dotočili nyní, nedlouho po dokončení sochy EXPO 2 .

V květnu jste představil novou sochu EXPO2. Pracujete v ní s tvary spojujícími vaše starší práce pro světové výstavy.

Jedná se o návrat do 60. let?

Já bych to řekl jinak. Ono má sklo svoji osobitou tvářnost a já se vždy snažím, aby mluvilo co nejvíc za sebe, a ne za neschopnost autora. Abych mu co možná nejméně ublížil. Tedy hledám nejvhodnější možnou formu, která by mu dala příležitost, aby se mohlo předvést.

To bylo východisko i vaší slavné realizace pro EXPO 58?

Ano. Socha Sklo – hmota – tvar – výraz, kterou jsem tehdy v Bruselu vystavil, byla právě na tom postavena. Na myšlence, že sklo má své osobité vlastnosti. Snažil jsem se tehdy, stejně jako se snažím dnes,

aby sklo hovořilo, co možná nejrozmanitějšími způsoby, ale stále za pomoci svých vlastností.

Jaký byl tehdy váš vztah k abstrakci ve výtvarném umění?

Sledoval jste, co se dělo na československé výtvarné scéně, anebo jste byl ponořen spíše v samotném sklu?

To, jak se abstrakce ve výtvarném umění hnala dopředu, sehrálo velkou roli, ale více než abstraktní umění mě zajímal samotný materiál, se kterým jsem pracoval. Šedesátá léta byla mezníkem mezi

R E N É R O U B Í Č E K P Ř E D S O C H O U E X P O ² V E S K L Á R N Ě P R E C I O S A / 2014

29

30

rozhovor

art + a ntiques

předchozím realismem a abstrakcí, která pak přišla, a sklo abstrakci ohromně vyhovovalo. Přátelil jsem se s Janem Kotíkem, který byl ve své práci ohromně progresivní a pro mě důležitý. Byl to fantastický provokatér nejen v tvorbě, ale i v řeči. Tehdy nebyla situace jednoduchá. Jakmile někdo šel směrem k abstrakci, tak to bylo nebezpečné.

A právě tady Honza Kotíků uměl kritiky čehokoli přivést k tomu, že nepochopení jiných názorů je jen věcí jejich vlastní neschopnosti.

Byly to tehdy zajímavé doby.

Co vás sbližovalo, a co naopak odlišovalo?

Jan Kotík se například sklu věnoval i teoreticky…

On byl redaktorem časopisu Tvar a hodně psal. Tvar jsem samozřejmě četl a o věcech s Kotíkem diskutoval. Bylo by nepřirozené, kdybych ho nečetl. Celý vývoj a proměny v 60. letech rostly s námi. Pokud bych měl hledat rozdíly mezi mnou a Kotíkem, tak já jsem po umprum šel rovnou do pohraničí. Šli jsme přímo ke sklu a začali pracovat ve sklárnách. Kotíkova životní cesta byla jiná.

Co studium na umprum předcházelo?

Odmalička jsem maloval. Ve dvanácti letech jsem měl výstavu a na akademii si mě pak pozval Švabinský. Mimo jiné jsem namaloval velikou kopii Brožíkovy Slavnosti u Rubense. Jenomže jsem na akademii

S T R O M S K L Á Ř S T V Í / Prostorová kompozice ze skla a kovu / výška 7 metrů výstava Československé sklo, Moskva 1959

nakonec nenastoupil. Táta byl profesionální muzikant, hrál v orchestru, vyučoval hudbě a vyráběl strunné nástroje. Hudba byla také mojí další vášní. Ale když jsem odmaturoval, byly už všechny vysoké školy Němci zavřené. Jediná otevřená umělecká škola byla umprum.

Proč jste se hlásil právě do ateliéru monumentální malby a skla?

To bylo tak, můj první učitel kreslení ještě na reálném gymnáziu byl velmi tradiční. Chodil celý v černém, s bílým límečkem a motýlem, div ne ve smokingu. Když jsem mu přinesl výkres, tak ho nezajímalo, co jsem nakreslil. On papír obrátil, podíval se na něj proti světlu a ukázal mi, kde jsou otisky prstů, které jsem pak musel jít vygumovat. Pak jsme dostali profesora Severu a ten byl jiný. Už to, jak se oblékal. Chodil v manšestrákách a ve svetru – no, sochař. Namísto kreslení začal na škole dělat moderní pojetí výtvarné výchovy, tak aby byli zapojeni všichni, i ti nenadaní. Jemu opravdu vděčím za mnohé. V septimě si mě zavolal a přinesl přihlášku na umprum. Říkal mi: „Tady piš, hlásím se do školy profesora Holečka na monumentální malbu a sklo.“ Já na to: „A co tam budu dělat s tím sklem?“ A on: „O to se nestarej, to už přijde samo.“ V té době byla umprum ohromně zajímavá tím, že shodou politických okolností tam přišla řada lidí, kteří měli daleko větší ambice než dělat jenom umělecké řemeslo.

L U S T R V K A V Á R N Ě A L F A N A V Á C L A V S K É M N Á M Ě S T Í / 1965

31

S K L O – H M O T A – T V A R - V Ý R A Z / prostorová instalace / EXPO ’58, Brusel

Jak Holečkův ateliér fungoval?

Profesor Holeček učil v českém oddělení na sklářské škole v Novém Boru a byl tak schopný, že si na umprum prosadil vlastní školu s tím, že musí mít místo pro svoje žáky z Boru (po odsunu českého obyvatelstva z pohraničí, poznámka redakce). Přitáhl tam všechny bez výtvarných zkoušek, a podle toho to tam taky vypadalo. Ti kluci byli dost nešťastní, většina jich na to neměla, přirozeně. Byli na tom špatně, protože celá umprum je bojkotovala. Třeba přišli na večerní kreslení a nebyly pro ně štafle. Takový Honza Štibych, když maloval akt, tak to kreslil inkoustovou tužkou a přišel profesor Ullmann: „Pane Štibych, ta barva, víte, ta by zastavila rychlík.“ Takhle asi vypadal profil těch žáků v té době.

v revoluční gardě a hned potom vstoupil do Svazu mládeže. Skončila válka a dali jsme se do toho vlastníma rukama, svět byl krásný.

V rámci výtvarného odboru svazu jsem měl na starosti propagaci moderního umění. Ještě od Masarykovy ligy jsem sehnal celý soubor reprodukcí našeho současného umění, takoví Špálové a tak. A s tím jsme jezdili po republice.

Jednoho krásného dne najednou přišel Standa Libenský a další s tím, že založili Blok českého skla a že tam mám dělat vedoucího výtvarníka. Blok vznikl tak, že předseda národního výboru sezval všechny národní správce do divadla v Novém Boru. Nahoře na jevišti seděl on a Standa Libenský a já nevím, kdo ještě, a národním správcům oznámili, že do Bloku musí vstoupit. Nakonec to v Boru nikam nevedlo a já šel učit do kamenickošenovské sklářské školy.

Co se u profesora Holečka všechno dělalo, jaký tam byl výtvarný program?

Tam se ve skle dělalo cokoli. Profesor třeba vymyslel takovou věc: udělat portrét nějaké významné osobnosti. To byla docela fajn klauzura a mohli jsme si vybrat někoho ze slavných lidí, přesvědčit ho, aby se nechal portrétovat, a udělat ho do skla. Dělal jsem portrét vynikající zpěvačky Špacírové-Hezké. Standa Libenský si vybral, myslím, Bárovou. Nebo jsme navrhovali pohárky pro různé příležitosti. Jednou leptané, jednou pískované. Kombinace pískovaného s leptaným sklem.

Kdy jste začal se svými návrhy velkých instalací se sklem?

To je až Brusel. Ono v tom bylo takové mezidobí, víte, kdy se v roce 1952 zavřela naše škola v Kamenickém Šenově a kdy jsme v tom plavali. Protože jsme neměli vlastní výrobu ani prostředky. Něco jsem dělal v Železném Brodě ve vývojovém středisku pro sklo v architektuře, to se ale většinou nerealizovalo… Mám v tom najednou takovou díru, moc si na to nevzpomínám. Nebylo to výtvarně moc produktivní. Začal jsem potom pracovat v Borském skle.

Co následovalo po škole?

Když jsme ve čtyřiačtyřicátém odcházeli za školy, věděl jsem, že Standa Libenský se bude vracet do Nového Boru. Poprosil jsem ho, aby mi sehnal nějakou dílnu. Já jsem zůstal v Praze, protože jsem byl

Na konci 50. let jste se účastnil světové výstavy v Bruselu a milánského trienále.

Milán 57 byla důležitá výstava. Byla to přehlídka nejsoučasnějšího myšlení ve výtvarném průmyslu v době, kdy ještě byly zavřené dveře. Jed-

32

rozhovor

nalo se o příležitost dělat svoje umění pro svět. Pro trienále jsem dělal takové kameny, placaté objekty se zatavenou modrou skalicí. Brusel byl stejně důležitý. Karel Peroutka, ředitel sklářského odboru v Textilní tvorbě, Karel Jindra, ředitel Borského skla, a Karel Hetteš z UPM vymysleli, že se do Bruselu nepůjde jenom s vázičkami. Už předtím jsme spekulovali o nějaké ideji velkého projevu ve skle – plastiky, solitérů.

No a na to vyzvali řadu autorů: Kaplický, Svolinský, Kotík, Brychtová ještě separátně, ale taky prvně spolu s Libenským, a ještě další.

Jak to bylo s vaší sochou pro Brusel?

Nejprve jsem dělal velkou barevnou desku z herglasu. Herglas je to, co stýká z pánví dolů do sklepa v hutích, tam z toho vznikají nádherné balvany, které se celé vyhazují. Málem to bylo schválené. Pak ale najednou dostal výstavu skla na starosti architekt Saal a ten mi řekl, že má uprostřed expozice díru a do té že něco potřebuje. To byla najednou úplně jiná šance. Byla to senzace. Rozumíte, do tohohle se trefovat. Vyšel jsem z herglasu tak, že jsem z něj dělal tabule. Nechal jsem to roztavit. Praskalo to, bylo v tom různé pnutí. Co ale neprasklo, to jsem nechal. Senzace. Plus kvalitní sklo, různé tvary, různé struktury. Vymyslel jsem k tomu formu abstraktní plastiky a spojil sklo železem. Musel jsem najít nějaký způsob, jak to pospojovat, a tenkrát se objevilo fantastické lepidlo, který drželo a lepilo dohromady jak sklo, tak železo. No a tak jsem vymyslel tuhle obrovskou plastiku. Nakonec to došlo tak daleko, že jsem vlastně z toho udělal takový vývoj současného skla – kam až může dojít, jak by asi mělo vypadat – a doplňoval jsem to vlastním hutním sklem a odpadním sklem.

L U S T R N A Č E S K O S L O V E N S K É M V E L V Y S L A N E C T V Í V L O N D Ý N Ě / 1969

art + a ntiques A vázy, které jsou součástí instalace?

To je paní Roubíčková. Talíř od Olivy, který byl mým žákem. Vedle je talíř od Pazdery, který jsem mu nakreslil. Prostě to byly takové vrcholy současného myšlení ve skle. I ryté věci tam byly dvě, ty jsem dělal sám. Byly tam různý typy skleniček, ty jsem dělal se sklářem Voglem, který byl na tyhle kalíškoviny perfektní. Všechno jsem to měl udělané v modelu. Bylo to celé trochu o držku. Pořád mi někdo říkal: „Sakra, tak to ti asi neprojde.“ A Honza Kotíků mi poradil: „Heleď, tak to nazvi třeba Hlava.“ Problém byl, že vaše návrhy byly příliš abstraktní?

No jistě, to byla šílená troufalost. Standa Libenský už předtím dělal abstraktní okno, ale s realistickou selkou. Na EXPO si ale něco takového netroufl dát, udělal nakonec ty kameny, takové ty antické kameje. V Boru viděl ten můj solitér Svolinský, když se přijel podívat na svoje okno, a pak říkal: „Vy dostanete první cenu.“ A já na to říkal: „No jo, a taky mě zavřou.“ Honza Kotík tomu nakonec vymyslel název: Sklo – hmota – tvar – výraz. To je typické, to je přesně ono.

Tím jsme vlastně reprezentovali současné české sklo a vůbec současný názor na sklo. A nejenom český, ale v Česku nalezený.

Hned rok po Bruselu následovala výstava československého skla v Moskvě.

V Moskvě to bylo úplně jiné. Nešlo jen o opakování Bruselu, byla to obrovská oborová výstava skla, včetně technického. Já jsem to znovu měl na železné konstrukci, takovém panákovi, který sloužil

33

S K L E N Ě N É S L O U P Y / EXPO ’67, Montréal

jako úvodní abstraktní poutač. Byly na tom všechny možné druhy skel. Stálo to v písku a úplně nahoře byly zářivky různých barev.

Byla to vlastně historie skla. Všichni se báli, abychom tam nevyvedli něco protistátního, hlavě komisař výstavy Alois Milsimr. Když jsem to instaloval, tak za mnou přišel a prý, co to má být a jak to sem vůbec přišlo? „No, vždyť to bylo schvalované v komisi!“ A Milsimr: „To jsem v ní musel chybět!“ Ten byl z abstrakce vyděšený, měl strach, že to padne na jeho hlavu. A tak jsem mu začal vykládat, že je to vývoj skla: Začíná to z písku, tohle je křišťál, nejdokonalejší a největší, jaký jsme sehnali, a dál tu jsou všechny výrobky – ploché sklo, chemické sklo, ryté sklo… až po ty zářivky. Udělal jsem mu úplnou přednášku a on šel zděšeně od toho. A druhý den se na výstavu přišel podívat Chruščov a Milsimr mu tu moji celou přednášku pěkně zopakoval. Tak nějak to bylo.

V jednom rozhovoru jste zmiňoval, jak se během 60. let proměnila vaše pozice. EXPO 58 jste popisoval jako příležitost a Ósaku v roce 1970 pak už jako přehlídku, kde jste byli „pány“. Jak na tuto proměnu vzpomínáte?

Takto to zní, jako by to byl jen můj případ, ale taková byla celostátní situace. Já nebyl ničím výjimečný. Potom, co se nám otevřely dveře, se lidé myšlenkově i společensky rozeběhli. Bruselem se všechno trhlo, byla to ohromná taktika Západu, politický tah, jak otevřít dveře jim i nám. My jsme se byli povinni zúčastnit, naše účast nešla ze strany sovětů zakázat. Stát tehdy potřeboval něco vystavit a vybíral, co bylo tak nějak v té době nejzajímavější.

Na světových výstavách, ale i v jednotlivých stavbách jste často spolupracoval s architekty.

Jak taková součinnost probíhala?

My jsme se celkem přátelili. Později především s Janem Šrámkem a jeho paní. Ten byl prima, bylo to šťastné spojení, ve šťastném čase.

V rámci spolupráce byli velmi otevření. Nechali nám prostě volnou ruku. Po Bruselu najednou vznikla nutnost dát do pořádku naše zastupitelské úřady v zahraničí a za úkol to tehdy dostal Jan Šrámek s Janem Bočanem, kteří měli společnou kancelář. No a ti se obrátili na mě, protože už věděli, co dělám, jestli bych nebyl ochoten jim udělat nějaký lustr, který by mohl alespoň trochu přispět k jejich myšlence a cíli dělat pořádnou novou architekturu. Zadali mi udělat lustr odpovídající jejich architektuře. Měl jsem velkou volnost. Byla mezi námi důvěra. To, že si vyberou dobrého umělce, bylo vlastně jejich reprezentací. Předpokládalo se, že autor je natolik inteligentní, že udělá takovou věc, aby se hodila do daného místa. Prací ani architektů nebylo tolik, abych se s nimi dobře neznal. Řeknu vám to takhle: vytvářeli jsme styl doby.

Vy jste tedy tehdy sledovali, co se v soudobé architektuře děje?

Jistěže ano. Zajímalo mě, jak vypadá svět. Fantastické bylo, když jsme se dostali do Bruselu, a najednou jsme viděli, jak to vypadá, když jsou volné ruce. Nebylo to tak, že bychom představu neměli, ale najednou jsme to všechno viděli naživo. Skutečnost je vždycky zajímavější, než co by člověka samotného napadlo.

34

rozhovor

LUS TR NA MEZ INÁRODNÍM VELE TRHU UMĚLECK ÝCH ŘEMESEL

art + a ntiques

L U S T R V Ú S T A V U K O S M E T I K Y / Palác Adria, Praha / 1981

E X E M P L A V M N I C H O V Ě / 1970

V 60. letech jste se také účastnil výstavy Socha a město v Liberci. Vystavoval jste zde skleněné sloupy na vodní hladině.

Já si to moc nepamatuji. Vím, že místo nám zadali architekti z libereckého Sialu. Výstavu připravovala Hana Seifertová, ta by věděla víc podrobností. Je vlastně těžko říct, jestli mě k výstavě vyzvala ona.

Byli jsme se Seifertovými jedna rodina.

V 60. letech proběhla mimo Prahu řada výstav současného umění.

Měl jsem podíl na první Koblasově a Medkově výstavě v Teplicích, protože jsem tehdy byl předsedou krajské výtvarné organizace, takže jsem měl možnost ovlivnit, jaké výstavy v kraji budou. V Praze pořád něco nešlo a tady vše bylo volnější. Vlastně to bylo výhodné i pro ty, kteří výstavy zakazovali. My jsme tady dost vládli, pokrok se nedal zastavit. Věděli, že všechno zakázat nemohou, a my jsme jim vlastně kryli záda. Byli krytí tím, že oni za to nemohou.

Byl jste členem skupiny Bilance. Jak to v této uměleckoprůmyslové větvi Umělecké besedy fungovalo?

Teoretikem skupiny byl Karel Hetteš. On byl šéfem sklářského oddělení v Uměleckoprůmyslovém museu, tedy vlastně na nejvyšším úřadu, kde se prezentuje užité umění. Byl autoritou a zároveň jsme s ním hodně diskutovali. Podobná byla i Lída Vachtová, která se také věnovala sklu.

Byla chytrá, přímá a rázná a stejně jako Kotík dovedla utřít kdekoho.

Ona taky potom musela emigrovat. Nic jiného jí nezbývalo.

Jak jste vyvažoval pozici mezi volnou tvorbou, třeba právě na výstavě Socha a město, a pak v rámci Bilance, kde byli zastoupeni řemeslníci?

To nelze tak příliš rozlišovat. Jednou je téma dané takto a podruhé jinak. Je to stejné, jako když píšete hry do divadla. Jednou je hra taková, jindy onaká. Obsah ale u mě zůstával stejný. Myšlení, životní zkušenost i sledování toho, kam se chceme dostat, se přeci nemění.

Vraťme se ještě k lustrům do architektury a trochu přízemnějším otázkám. Nakolik jste například u komplikovaného lustru v mosteckém divadle promýšlel praktické problémy, jako jak vyměnit žárovky?

Na to se musí myslet vždycky. To se nedá jinak. Muselo to být nějakým způsobem přístupné. Například v Mostě byl z řady svislých skel, mezi kterými byste se těžko prohraboval. Proto byla světla umístěna na liště, která je celá snímatelná.

Při pohledu na vaše lustry člověka napadne, jestli jste se jimi snažil vyjádřit funkci místa. Například v paláci Adria jste do Ústavu kosmetiky navrhl lustr složený z malých skleněných kuliček připomínající dámský náhrdelník…

Promýšlel jsem to. Lustr měl odpovídat účelům prostoru. Ale ono to zase vždycky nemusí být tak jednoznačné. Nejlepší je, když máte

35

volné ruce a daná příležitost vám něco napoví. Záleží na zakázce.

Každá budova má svůj charakter. V době práce na paláci Adria jsem nesměl do hutě. Tak jsem použil nejsnáze získatelný materiál. Jednalo se o běžnou výrobu skleněných perel, které šlo tehdy koupit hotové.

Vaše lustry často nevypadají jako lustry, mohou typologicky připomínat třeba krajinu. Uvažoval jste tímto způsobem? Přeci jen mostecký lustr je něčím zcela jiným než malá vázička…

Ani moc ne. Lustry jsem chápal jako příležitost udělat něco monstrózního, jako šanci se vytahovat, vytáhnout materiál. Ten je tím, kdo se vlastně chlubí. Letos jsme se v Mostě byli zase podívat. Vypadá to tam moc krásně. Je to ohromný prostor, uvnitř i okolo. Můžete chodit uvnitř, vrchem po ochozu, vše je prosklené. I kolem samotné budovy je díky přilehlému parku velký prostor. Monumentalita a podoba lustru byla určena architekturou a charakterem prostoru.

Lustr je možnost, jak vše ještě trochu víc rozehrát, jak se zúčastnit dějiště, které prostorem vzniká.

Jsou dnes nové technologické možnosti? Změnila se práce se sklem ve srovnání s dobou, kdy jste začínal?

Nic moc se nezměnilo. Nehledě na to, že ruční práce na huti je taková fantastická záležitost, že by byla škoda nevěnovat tomu ještě

Sklář RENÉ ROUBÍČEK (1922) je autorem křehkých skleniček, masivních váz, hravých solitérů i monumentálních kompozic. Známé jsou především jeho skleněné sochy pro světové výstavy v Bruselu, Montréalu a Ósace.

Roubíček studoval v první polovině 40. let Uměleckoprůmyslovou školu v Praze v ateliéru skla Jaroslava Holečka (na konci 40. let navštěvoval na stejné škole také ateliér Josefa Kaplického). Po konci druhé světové války spolupracoval s ateliéry národního podniku Umělecké sklo v Novém Boru a byl vedoucím oddělení broušení skla na Odborné škole sklářské v Kamenickém Šenově. V 50. letech externě pracoval pro Ústřední výtvarné středisko pro průmysl skla a jemné keramiky (pozdější ÚBOK) a od roku 1955 do roku 1965 byl vedoucím výtvarníkem n. p. Borské sklo v Novém Boru. V letech padesátých se stal členem skupiny Bilance Umělecké besedy. Od roku 1969 je výtvarníkem ve svobodném povolání.

Postupně lze mluvit o několika fázích Roubíčkovy tvorby. Zatímco po škole se soustřeďoval především na broušené a ryté sklo, později se jeho zájem přesunul ke sklu hutnímu, tvarovanému za žhava. Charakteristické jsou jeho monumentální kompozice, které kombinují kovovou kostru se skleněnými aplikacemi (vytvářel je ve spolupráci se sklářskými mistry Josefem Rozinkem a Petrem Novot-

pozornost jenom kvůli novým technologickým vymoženostem. Práce se sklem se tam nezměnila od středověku. Práce se sklem je různorodá. Mohu si třeba sestavit sám plastiku také tak, že řadím a lepím nařezané kusy skla – pokud vedle hladce broušené tabulky nechám druhou olámanou, vyjadřuje to podobný rozdíl, jako když mluvíte krásně, nebo křičíte.

Jak spolupracujete se skláři u pece?

Těžko říct, já s nimi spolupracuji už tak dlouho… Vidím, co se děje, když sklář začne se sklem pracovat, a pak dělám, co můžu, abych sklu co nejméně uškodil. Základ je vždycky stejný. On natáhne nějakou bublinu a pak se to různě dál olepuje sklem, natahuje a ohýbá. To sklo mluví samo za sebe a já ho nechám ztuhnout v tom, jak vypadá nejlépe. Na začátku skláři ukážu skicu nebo model nebo mu to tam nakreslím do písku. Už jsem odkoukal, čeho je sklo schopné, a s tím pracuji.

Co se stane s věcmi, které se nepovedou?

Ono je člověku líto něco vyhodit, tak si to necháte, než si na to zvyknete. Nemusíte to ukazovat. Všechno se dá taky rozmlátit a přetavit. Zlomyslností přírody je, že nejhezčí věci vždycky spadnou samy.

Když máte radost, jak je to krásné, sklář s tím pomalu jde k chladicí peci, ještě si povídáme… A najednou to sklo spadne na zem. To je pak nejlepší si jít dát kafe.

ným). Od 90. let Roubíček pracuje navíc s různě komponovanými plochými skleněnými deskami.

Ojedinělý je Roubíčkův přístup ke sklu jako k sochařskému materiálu. Ten je patrný například v abstraktní kompozici Sklo – hmota – tvar – výraz, za kterou získal Grand Prix bruselské výstavy v roce 1958, a podobně se sklem pracoval také na světové výstavě v Montréalu (EXPO ’67) a v Ósace (EXPO ’70). Zatímco v Montrealu vystavil skleněné sloupy vytvářené ze žhavého tekoucího skla, v Ósace Mrak z tažených skleněných tyčí. Výraznou součástí Roubíčkovy tvorby jsou osvětlovací zařízení (světelné sochy), která vznikala zejména do nové architektury (především ve spolupráci s architektem Janem Šrámkem).

Roubíček se podílel na vybavení zastupitelského úřadu Československa v Londýně i na lustrech pro hotely InterContinental a Thermal nebo pro divadlo v Mostě. Řadu realizací uskutečnil také pro zahraniční kupce (například v Saarbrückenu). V roce 2008 byl Roubíček uveden do Síně slávy Czech Grand Design Akademie designu ČR. Roubíček spolupracoval se sklárnami Crystalex, Moser nebo třeba firmou Lasvit. Aktuálně se podílel na vytvoření sochy EXPO² pro společnost Preciosa. EXPO² kombinuje motivy a technologické postupy vlastní kompozicím představeným na světových výstavách v Montréalu a Ósace a bude vystaven na nadcházející světové výstavě v Miláně v roce 2015.

36

téma

art + a ntiques

Od slov k činům Nové stálé expozice moderního umění v regionech text: Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátorem Moravské galerie v Brně.

Plánovač tras na Google Maps vyčíslí vzdálenost cesty autem mezi Chebem a Zlínem s mezizastávkami v Liberci a Kutné Hoře na 654 kilometrů, které za ideálních podmínek ujedete za sedm hodin a deset minut. Zvolená města na trase spojuje důležitá událost, zdejší krajské galerie výtvarného umění otevřely v minulých dvou letech nové stálé expozice moderního umění.

Jako první na jaře 2012 chebská GAVU, přesně za rok následovala zlínská Krajská galerie výtvarného umění. V letošním únoru se přidaly liberecké Lázně a na jaře přišel GASK v Kutné Hoře s novou koncepcí dlouhodobé prezentace umělecké sbírky. Při průměrné spotřebě automobilu Škoda Felicia 1,3 a aktuální ceně benzinu Natural 95 vyjde „grandtour“ po nových expozicích na necelé čtyři tisíce korun. Za vynaložený čas a peníze získáte komplexní informaci o všech zásadních proměnách současné mimopražské galerijní scény.

Základní osnova stávající sítě krajských galerií výtvarného umění byla utkána v 50. let minulého století. Zahuštěna byla ještě během následující dekády. Regionální galerie vznikaly jako programový nástroj kulturní politiky komunistického režimu. Dnes není tato okolnost příliš reflektována, natož zdůrazňována. Raději se z historie připomíná krátké období na konci 60. let, kdy polevil ideologický dohled, a instituce mohly pracovat víceméně autonomně. Velkorysý rozpočet a minimum mimouměleckých ingerencí se z dnešní perspektivy naopak jeví jako nedostižný ideál, mytický zlatý věk.

Nostalgii vyvolává i vzpomínka na zástupy spiklenců sjíždějících se do oblastních galerií na výstavy v Praze „zakázaného umění“, které za normalizace unikly dohledu regionálních funkcionářů. V listopadu 1989 sice ze dne na den skončil cenzurní tlak, velmi rychle se

však rozplynul také zájem veřejnosti o dříve zakázané i nezakázané umění. Rozpočty galerií stagnovaly, zpravidla nebyl dorovnáván ani každoroční nárůst cen služeb a energií. Instituce se tak během let postupně propadaly do stavu kritického podfinancování.

Nakonec se vrátily také ingerence ze strany politické reprezentace, především po roce 2001, kdy byly galerie hromadně převedeny pod nově ustavené krajské samosprávy. Demokratický režim nepřevzal regionální galerie jako nástroj formulování vlastní kulturní politiky.

Popravdě samotné instituce za posledních dvacet pět let nepředvedly příliš vůle adaptovat se na dynamicky se měnící společenskou realitu.

Debatujeme Takovou optikou se realizace nových stálých expozic hned v několika oblastních galeriích může zdát jako malý zázrak a blýskání na lepší časy. Optimismus posiluje skutečnost, že ve třech případech byla nově instalovaná stálá expozice součástí otevření nového sídla galerie. Do vybudování, respektive do konverzí historických objektu pro galerijní účely, natekly z veřejných rozpočtů a eurodotací finanční prostředky v řádech stamilionů. Bezprecedentní série konferencí, kolokvií a panelových diskuzí na téma stálých expozic byla důkazem, že minimálně dotčené regionální galerie cítí zodpovědnost a vážnost situace.

37

G A L E R I E V Ý T V A R N É H O U M Ě N Í V C H E B U : M O D E R N Í U M Ě N Í / kurátoři: Marcel Fišer, Ondřej Chrobák / foto: Jiří Gordon

Už první kulatý stůl, který inicioval na jaře 2010 kutnohorský GASK, však odhalil, že konsensus v dané problematice se nachází blízko bodu nula, a to jak mezi kurátory galerií, tak u přizvané odborné veřejnosti. Do centra pozornosti se primárně dostal samotný termín „stálá expozice“, tedy především adjektivum „stálý“. Pokusy kodifikovat ideální „stálost“ či „nestálost“ nabíraly chvílemi tragikomické rysy, nikoli nepodobné ironickým definicím „dočasnosti“ pro pobyt sovětských vojsk po invazi v srpnu 68.

Sporným se ukázal samotný smysl či účel, tedy komu a čemu by měla stálá expozice sloužit. Argumentace očekáváním veřejnosti se vždy ukázaly jako málo nebo zcela nepodložené sociologickými průzkumy a tvrdými daty. Zahraniční zkušenosti nebyly pro lokální kontext příliš vypovídající, natož jednoduše aplikovatelné. Většinou se navíc opíraly pouze o přímou návštěvnickou zkušenost bez znalosti širších souvislostí fungování citovaných zahraničních příkladů.

Především se ukázalo, že kurátorům vesměs chybí přímá, ale i zprostředkovaná zkušenost s podobným typem práce. Diskuze proto měly povážlivě akademický charakter, argumenty byly nalézány ad hoc a agenda kolokvií se víceméně opakovala bez výraznějších konstruktivních posunů. Přesto v jejich průběhu vykrystalizovala alespoň tři pomocná kritéria, na jejichž půdorysu lze posoudit,

jak se v praxi jednotlivé galerie vypořádaly s úkolem, kterému se nedalo vyhnout.

Základní kritéria První se vztahuje ke zmiňované „stálosti“ v prezentaci sbírek, která je nepochybně ambivalentní hodnotou. Absolutní neměnnost konstelace vystavených děl v expozici představuje konzervativní ideál, kdy generace návštěvníků muzea nacházejí ve stejném sále stále stejně rozmístěné obrazy. Pro ilustraci lze sáhnout po Starých mistrech Thomase Bernharda. Aplikovat příklad vídeňského Kunsthistorisches musea na prezentaci sbírky a provoz regionální galerie nebudí přílišnou důvěru v úspěch. Proti totálnímu zakonzervování navíc mluví zkušenost, že návštěvnost a zájem veřejnosti po dvou letech od otevření stálé expozice v českém prostředí dramaticky opadá. Na druhé straně časté obměny expozice stírají rozdíl mezi stálou expozicí a krátkodobou výstavou. Strach z delegitimizace samotného formátu stálé expozice jako tradičního pilíře muzejní praxe přiživily během diskuzí radikálové, kteří se nebáli kacířsky prohlásit stálé expozice za přežitek.

Druhý důležitý spor se odehrál nad legitimitou jiného než chronologického řazení exponátů. Odrazovým můstkem pro polemiky se

38

téma

art + a ntiques

O B L A S T N Í G A L E R I E L I B E R E C : N A V L N Á C H U M Ě N Í / foto: Jaroslav Trojan

stal kurátorský koncept Marie Bergmanové, který prezentoval sbírku GASK na základě historického sledu akvizic. Promyšlená prezentace blízká institucionální kritice ukázala umělecká díla v jiných vazbách a objevila společenskokritický potenciál ukrytý ve sbírce regionální galerie. Tradicionalistické křídlo pokládalo podobný přístup za adekvátní u krátkodobé výstavy, ale u stálé expozice hovořili o zpronevěření se poslání a funkci muzea umění.

Další podstatné téma se točilo kolem tzv. mezer ve sbírkách, tedy absence klíčových umělců nebo dokonce celých tendencí. Trivializovaně shrnuto, kombinace „ideologických“ obstrukcí za minulého režimu a nedostatku financí za současného učinila sbírky regionálních galerií ve vztahu k převládajícímu kánonu dějin umění fragmentárními.

Především pro didakticky vedený narativ expozice pak představují tyto mezery pochopitelně zásadní komplikaci. Existuje za stávajících podmínek řešení? Vyplnit prázdná místa dlouhodobými zápůjčkami od umělců nebo soukromých sběratelů? Přiznat je, nebo se tvářit, že neexistují? Anebo ve stylu rad kuchaře Babici, když nemáme Sýkoru, pověsíme tam Mirvalda, nemáme-li ani Mirvalda…

Na začátku textu naplánovanou trasu mezi Chebem a Zlínem se zastávkami v Liberci a Kutné Hoře lze i při současném stavu dálnice D1 ujet za jediný den. Jako doslovný návod na výlet spojený s návštěvou zdejších galerií ji však nelze doporučit ani vyznavačům japonského stylu turistiky. Jednotlivé destinace si rozhodně zasluhují soustředěnější pozornost.

GAVU Cheb Pod zkratkou GAVU začala chebská Galerie výtvarného umění fungovat po příchodu nového ředitele Marcela Fišera v roce 2010. Úprava

názvu byla součástí ambiciózního plánu modernizace instituce, ve které reinstalace stálé expozice hrála zcela zásadní roli. Podobně jako všechna česká muzea umění sídlí GAVU v historickém objektu v centru města. Výhoda prestižní adresy bývá devalvována nevhodnými dispozicemi těchto budov pro vystavování umění.

To je do značné míry také případ bývalé barokní radnice v Chebu.

Reprezentační prostory prvního patra předělené monumentálním schodištěm nenabízejí v původní dispozici pro prezentaci sbírky jedinou delší souvislou stěnu, která by nebyla narušena okny, dveřmi, nikami nebo pilastry. Razantní architektonický vstup byl nevyhnutelný, neboť více než devadesát procent sbírkového fondu GAVU tvoří závěsné obrazy, které z principu stěny pro prezentaci potřebují.

Architekt Miroslav Vavřina zvolil radikální, ale nedestruktivní řešení.

Do barokních sálů vetkl kontinuální paneláž, která obíhá původní dispozici. Kontrast „bílé kostky“ a bohatě zdobených stropů se stal novou charakteristikou budovy. Posílení muzeálního charakteru prezentace se stalo východiskem koncepce celé stálé expozice moderního umění.

Vystavená díla prošla přísnou selekcí, tak aby kvalitní díla mohla dostat co nejvíce prostoru i za cenu redukce celkového počtu exponátů. Řazení děl zachovává základní chronologický půdorys, ale bez prvoplánové didaktické ambice. Neprezentují se zde dějiny umění, ale konkrétní sbírka. Variabilitu, nestálý element expozice reprezentuje sál určený pro kurátorsky koncipované proměnné výstavy ze sbírek GAVU. V návaznosti na vznik nové podoby stálé expozice redefinovala galerie svou akviziční politiku. Absence uměleckých děl z posledních tří dekád byla řešena sérií cílených nákupů, které neskončily v depozitáři, ale v posledních třech sálech expozice.

39

Lázně Rovněž liberecká galerie změnila název, respektive začala od února letošního roku vystupovat pod novým brandem Lázně. Důvod je logický, nové sídlo galerie se nachází v budově bývalých městských lázní. Eklektická architektura hlavní budovy z počátku dvacátého století i nově postavený kvádr sbírkového depozitu budí respekt.

Rekonstrukce zdevastovaných lázní i novostavba provedená libereckým architektonickým studiem SIAL také v rychlém sledu získaly několik prestižních ocenění. Konverze původní funkce budovy pro účely galerie však nevyznívá zcela bezproblémově.

Prezentaci sbírky moderního a současného umění jsou vyhrazeny čtyři sály v rámci expozice nazvané Na vlnách umění v prvním patře budovy. Oproti podzemnímu klaustrofobickému labyrintu, kde jsou situovány další stálé expozice, se jedná o velkorysé prostory. Obrazy i tak visí na stěnách s minimálními rozestupy, instalace působí, jako by autoři primárně bojovali s nedostatkem prostoru. Klíč ke čtení expozice byl deklarován již prvními slovy její anotace jako „didaktický a chronologický“. Pokud by bylo cílem názorně demonstrovat přednosti a úskalí takto koncipované stálé expozice, mohla by být liberecká expozice certifikována jako metodická pomůcka.

Základem každé školní explikace nutně bývá zjednodušení a pomocná kategorizace. Pro dějiny umění se v praxi odehrává většinou tak, že se jednotlivá umělecká díla přiřazují ke konkrétním tendencím. Pokud se tento model aplikuje na konkrétní sbírku moderního umění, nebývá problém rozčlenit díla podle těchto kategorií. Obtíž ale nastává, když na základě takto určených a seskupených děl se

mají zpětně demonstrovat obecné kategorie. Například určitý obraz malířky Toyen lze oprávněně kategorizovat jako surrealistický, ale očekávat, že se na něm dají ukázat všechny principy a strategie tohoto hnutí, nelze.

Nepoučený divák si tedy odnese informaci, že existoval surrealismus a Toyen namalovala obraz využívající postupy tohoto směru.

Není to málo, ale našemu divákovi to samo o sobě vystačí pouze na konverzaci ve stylu filmu Světáci. Závazek didaktičnosti expozice však nutně selhává v neúplnosti výkladu. Pokud by se stálá expozice v Liberci přirovnala k učebnici dějin umění, ležela by před námi kniha, ze které jsou vytrhány nejen stránky, ale i celé kapitoly.

GASK Galerie Středočeského kraje zahájila své působení v kutnohorské Jezuitské koleji v květnu 2010 již zmiňovanou kontroverzní expozicí Sbírka 1, 2, 3. Její životnost byla dopředu deklarována na dva roky.

Pravidelné obměny expozice v dvouletých cyklech byly prioritou koncepce fungování instituce. Personální zemětřesení, kterým GASK prošel přesně rok po svém otevření, o rok oddálilo také proměnu expozice. Nová forma prezentace sbírky nazvaná Stavy mysli – za obrazem je završením comebacku kurátora Richarda Druryho do středočeské galerie.

Koncepce znovu opustila bezpečné vody chronologického vyprávění založeného na střídání a proměnách uměleckých stylů. Východiskem se staly protikladné „stavy mysli“, které podle Druryho odkazují k „citovému a myšlenkovému rozpoložení autora“ v momentu vzniku konkrétního díla. V praxi to znamená, že v každé jednotlivé jezuitské

G A L E R I E S T Ř E D O Č E S K É H O K R A J E : S T A V Y M Y S L I – Z A O B R A Z E M / kurátor: Richard Drury / foto: Tomáš Souček

40

téma

art + a ntiques

kobce jsou vždy obrazy a sochy seskupeny do dvou antagonických dvojic, pojmenovaných například odvaha – strach, přátelství – samota, ironie – úcta, zranitelnost – vzdor, meditace – odcizení. Textový pendant k vystaveným dílům tvoří aforismy a citáty vztahující se ke shodným „stavům mysli“.

Pokud chronologické expozice zavánějí školometskou rutinou, v případě Druryho expozice se jedná o čistou vizuální poezii ve 3D. Pokud se najde divák naladěný na metafory a syntax této básnické sbírky, prožije v expozici patrně velmi příjemné chvilky. V opačném případě se bude nudit jako u knihy, kterou nemůže zavřít a odložit, ale pouze rychlým krokem opustit. Druryho poezii bude vyčítat ilustrativnost a spekulativnost. Sama představa, že umělcova duše je po celou dobu vzniku díla naplněna výhradně úctou nebo přátelstvím, odporuje racionálnímu myšlení a opět odkazuje do říše poetických obrazů. Číst báseň doslovně je chyba.

Do expozice jsou zařazena rovněž díla ze soukromých sbírek nebo zapůjčená od jejich autorů. V budoucnu se počítá také s intervencemi současných umělců, kteří budou vyzváni reagovat na konkrétní mentální stav.

barokní paláce. Příklad londýnské Tate Modern vypovídá za všechny.

V případě zlínské galerie se paradoxně architektonické zvládnutí prostoru zdá jako Achillova pata celého projektu.

Základní koncepci stálé expozice spojující výtvarné umění, prezentaci zlínské architektury, designu a širší kulturní kontext města-továrny nelze zpochybnit. Silný příběh je nepochybně předpokladem dobré expozice a ve Zlíně mají podobný k dispozici. Více než polovinu výstavního patra také dostala expozice nazvaná Prostor Zlín. Většinu Prostoru však zabírají výstavní panely s přezvětšovanými dobovými fotografiemi a několika animacemi. Obrazy a sochy se tísní podél jedné stěny s minimálními rozestupy.

Druhá expozice Řády vidění zahrnující umělecká díla od 19. století po současnost nenabízí jednotlivým dílů příliš prostoru. Alibisticky vyznívá oficiální argumentace, že „otevřený prostor bez dělení na místnosti a chodby sice neumožňuje simulaci dějin umění, poskytuje ale více svobody a prostoru kreativitě diváka, který si sám volí způsob prohlídky a může se zamýšlet a objevovat nové souvislosti mezi vystavenými artefakty“. Expozici doplňuje několik separovaných prostorů pro menší proměnné výstavy.

Zlín

Post scriptum

Kde jinde než v prostorách bývalé továrny firmy Baťa by mohla sídlit zlínská galerie? Od jara loňského roku tak zabírá druhé patro budovy 14 nedaleko Šéfova mrakodrapu. Industriální prostředí bývá zpravidla pro prezentaci moderního a současné umění adekvátnější než

Na čilý diskusní ruch, který předcházel realizace stálých expozic, bohužel s podobnou intenzitou nenavázaly obdobně akce, které by konfrontovaly představy s výsledky. Zkušenosti získané těmito uskutečněnými projekty stojí za sdílení.

K R A J S K Á G A L E R I E V Ý T V A R N É H O U M Ě N Í V E Z L Í N Ě : Ř Á D Y V I D Ě N Í / kurátoři: Václav Mílek / foto: KGVU ve Zlíně

inzerce

41

Národní galerie v Praze The National Gallery in Prague

VIVAT MUSICA! výstava

exhibition

24 / 4 — 2 / 11 / 2014

Pablo Picasso Kytara a plynový hořák, 1913

Veletržní palác

www.ngprague.cz facebook.com/NGvPraze

partneři partners

hlavní mediální partner major media partner

mediální partneři media partners

technologický partner technology partner

vivat_musica_190x119_0418.indd 2

21.5.2014 0:17:48

platforma (pro současné umění)

platform (for contemporary art)

Denisa Nová, Karin Zadrick, Klára Dvořáková Ruměná. Kůže z dechu The Skin’s Own Breath. Blushing 18 09 — 23 11 2014

Michal Kalhous Muž a žena A Man and a Woman 11 09 — 30 11 2014

www.plato-ostrava.cz Projekt je realizován díky dotaci statutárního města Ostrava The project is supported by the City of Ostrava

Mediální partneři Media Partners

Ostrava

Tomáš Vaněk Particip č. 178 Particip no. 178 14 08 — 30 09 2014

42

profil

art + a ntiques

Jedna silueta, mnoho tváří Ana Mendieta v Rudolfinu text: Tereza Jindrová Autorka je výtvarnou redaktorkou A2.

Výstava Ana Mendieta: Stopy, kterou bude možné od října do začátku ledna navštívit v Galerii Rudolfinum, představí českému publiku jednu z výrazných umělkyň americké scény 70. a 80. let. Mnohovrstevnatá tvorba Any Mendiety i třicet let od její smrti vyznívá velice aktuálně a provokuje k různým, mnohdy i protichůdným způsobům čtení.

„Svět se změnil, zatímco jsem spal, aniž by se mě někdo ptal, co si o tom myslím. Tak už to od toho dne bylo pořád. Samozřejmě to tak bylo vlastně vždy, jen mi to nikdy nedošlo – až do toho rána. Překvapení za překvapením: některá dobrá, některá zlá, většinou někde mezi. Avšak vždy bez mého souhlasu.“ Těmito slovy začíná kniha Waiting for Snow in Havana: Confession of a Cuban Boy (2003), v níž Carlos N. M. Eire vypráví svou zkušenost nuceného exilu.

Příběh začíná na Nový rok 1959 a Eire líčí z pohledu malého chlapce sled událostí, které vedly až k vypuknutí tzv. karibské krize roku 1962, i svůj další osud ve Spojených státech. Carlos i jeho starší bratr Tony patřili mezi více než čtrnáct tisíc dětí a mladistvých, kteří mezi prosincem 1960 a říjnem 1962 opustili kvůli obavám rodičů o jejich budoucnost Kubu a byl jim poskytnut azyl v USA. Exodus známý jako „Operace Peter Pan“ byl zaštítěn americkou vládou a katolickou církví. Část dětí byla ihned umístěna k příbuzným nebo rodinným přátelům, většina jich ale zůstala několik týdnů v utečeneckém táboře v Miami, odkud byly následně rozvezeny do třiceti různých států.

Takový byl i osud dvanáctileté Any Mendiety a její o dva roky starší sestry Raquelin, které z Miami putovaly do sirotčince v Dubuque ve státě Iowa a následně vystřídaly několik pěstounských rodin. Jejich

otec byl režimu Fidela Castra nepohodlný a v souvislosti s neúspěšnou americkou invazí v Zátoce sviní byl uvězněn a strávil osmnáct let v kubánském vězení. Matka a mladší bratr přicestovali za děvčaty do Spojených států až v roce 1966.

Eire, který byl v době emigrace jen o rok mladší než Ana Mendieta, líčí ve své autobiografii Kubu v podstatě jako ztracený ráj. Přestože se časem integroval do americké společnosti a stal se profesorem historie na Yaleově universitě, je kniha silným svědectvím o lásce k rodné zemi a o jejím chybění. I Mendieta se postupně přizpůsobila novému prostředí a stala se „kubánsko-americkou“ umělkyní s mezinárodním renomé. Zkušenost toho, co bychom mohli označit jako „vykořenění“, ji ovšem provázela po celý život a můžeme ji považovat za jeden ze základních kamenů její tvorby.

Moment šoku Psychologie utečence, který byl nucen opustit domov a byl odloučen od svých nejbližších, je specifickou oblastí pro odborný výzkum, ale B E Z N Á Z V U ( B O D Y T R A C K S ) / 1974 / barevná fotografie, dobový tisk Collection of Igor DaCosta / © The Estate of Ana Mendieta Collection, L.L.C.

44

profil

zjednodušeně ji můžeme klasifikovat jako trauma. V případě Mendiety bylo o to silnější, že bylo iniciováno v první fázi dospívání. Ve své tvorbě právě s motivem traumatu nejednou pracovala. Jedny z jejích nejranějších uměleckých výstupů se věnují tématu znásilnění – traumatické zkušenosti „par excellence“.

Roku 1973 realizovala dvouhodinovou performance Rape Scene ve vlastním bytě, který zpřístupnila divákům – převážně svým přátelům a kolegům z univerzity v Iowě, kde o rok dříve absolvovala.

S rukama svázanýma za zády stála u stolu, trup položený na jeho desce čelem dolů. Spodní část těla měla odkrytou a vnitřní část stehen a hýždí potřenou zvířecí krví. Nohy byly nasvícené ostrým světlem, zatímco obličej skrýval stín a pod stolem se povalovalo rozbité nádobí. V přítomnosti diváků vzniklo také „tableaux“ Rape, když se Mendieta nechala vyfotografovat opět polonahá a zbrocená krví, tentokrát na zemi v houští.

Tyto inscenované výjevy nevypovídaly o traumatu jen jako o obecném tématu a nebyly jen šokující svou syrovostí pro bezprostřední diváky. Byly také svým způsobem traumatizující pro uměleckou zkušenost Mendietiných kolegů z ateliéru intermédií, kde většina studentů v té době rozvíjela chladný, racionální až sterilní konceptualismus a minimalismus. Dalo by se říct, že Mendieta vždy tak trochu vybočovala z řady a „naplno“ nepatřila k žádnému uměleckému směru nebo hnutí. Dokonce až do roku 1983, kdy získala Římskou cenu a odjela na stáž do Říma, nepoužívala ani vlastní ateliér. I v tom se snad odráží ona „vykořeněnost“, silný individualismus, v němž pravým útočištěm, domovem je jen uvědomování si sebe sama.

Moment šoku (který je svým způsobem velmi blízký traumatizující zkušenosti) využila Mendieta ještě v několika realizacích: v Suitcase Piece (1973) nechala otevřenou tašku naplněnou zvířecí krví a vnitřnostmi ležet v městském parku, v Moffitt Building Piece (1973) zase využila krev, kterou nechala prosakovat skrze prkna zpod dveří na ulici.

art + a ntiques V obou případech Mendieta vystavila náhodné kolemjdoucí momentu úleku, setkání s něčím nečekaným, neidentifikovatelným a cizím.

Podíváme-li se na Mendietinu tvorbu v dalších letech, dá se snad říct, že jejím prostřednictvím hledala pro svoje „trauma“ lék. Už v roce 1973 totiž začala vytvářet Silueta Series, v nichž šlo zprvu především o spojení jejího vlastního těla s konkrétním místem. V Imagen de Yagul (1973) ji vidíme ležící na místě dávného osídlení v mexickém Oaxaca. Místo ji natolik fascinovalo, že nakoupila na nedalekém tržišti květiny, aby zde ulehla a přikryla se jimi, jako kdyby vyrůstaly okolo a z jejího těla. V Burial Pyramid, Yagul (1975) na sebe zase nechala navršit mohylu z kamení, pod níž ležela opět nahá. V Burial Piece (1975) naopak leží zabalená od hlavy k patě v písečném dolíku. Pro několikero realizací nazvaných Tree of Life (1976) si zase vytvořila „mimikry“, jejichž prostřednictvím jakoby splynula s kmenem stromu, k němuž se přitiskla. Přimknutí se k místu, splynutí s ním – to jsou gesta, která lze vnímat jako symbolické ztvárnění lidské potřeby a touhy někam patřit, doslova „být spojen se zemí“.

Politický pohled Naznačená perspektiva představuje Mendietinu tvorbu z velké míry jako „autobiografickou“ a nabízí psychologizovanou interpretaci jejích děl založenou na myšlence působení de facto podvědomých vlivů. Ana Mendieta ale nebyla pouze „unášena“ svou minulostí a subjektivní zkušeností. Můžeme ji popsat také jako uvědomělou umělkyni, která záměrně rozvíjela problematiku genderu, a její tvorba má tudíž z hlediska feminismu také politický podtext.

Už zmiňované akce Rape Scene a Rape nevznikly náhodně, nešlo v nich pouze o ztvárnění traumatu jako takového, jak by implikoval výše popsaný výklad. Mendieta tehdy reagovala na zcela konkrétní událost – brutální znásilnění a vraždu studentky Sarah Ann Ottens na koleji Iowské univerzity, kde studovala i ona. Také řadu fotografií

B E Z N Á Z V U ( F A C I A L H A I R T R A N S P L A N T ) / 1972 soubor sedmi barevných fotografií, novodobý tisk, 1997 / © The Estate of Ana Mendieta Collection, L.L.C.

45

K R E V A P E Ř Í (#2) / 1974 / barevná fotografie, dobový tisk

O B R A Z Z YA G U L U / 1973 / barevná fotografie, dobový tisk

© Collection Raquelin Mendieta Family Trust

Glenstone / © The Estate of Ana Mendieta Collection, L.L.C.

Self-Portrait with Blood (1973), kde vidíme její tvář z různých úhlů s krví stékající z čela, spánků, nosu nebo rtů, je možné číst jako poselství o násilí na ženách. Jako aluzi na nějaký násilný čin pak lze chápat i akce Body Tracks (1974), kdy Mendieta vytvářela na zdi otisky dlaní a paží namočených v krvi. Samotné používání krve je v určitém smyslu vysloveně „ženské“. Můžeme v něm spatřovat připomínku panenství a sexu, menstruačního cyklu a také porodu – tedy specificky ženských zkušeností spojených s krví.

Méně explicitně, ale stále významně je odkaz ženství přítomen i v Mendietiných siluetách – nejprve skrze vlastní tělo zobrazené na dokumentačních fotografiích, později se z jejího těla stává pouhý otisk. Stále se ale jedná o ženskou siluetu, stejně jako u většiny tzv. Rupestrian Sculptures z počátku 80. let, z nichž některé dokonce připomínají samotné ženské přirození. Specifičnost ženského těla ohledává Mendieta v cyklu fotografií Glass on Body Imprints (1973), když si tiskne skleněnou tabulku na nahé tělo, a zplošťuje tak ňadra nebo hýždě. Symbolicky tak redukuje svoje tělo na pohlavní znaky, deformuje ho, aby se jich zbavila – tato proměna je ale opět aktem násilí. I tuto práci tedy můžeme vnímat jako příspěvek k feministickému diskurzu.

Ještě doslovněji pak svoje tělo „maskulinizuje“ v absolventském cyklu fotografií Facial Hair Transplant (1972), když zazname-

nává svou proměnu pomocí nalepených vousů od kamaráda Mortyho Sklara. V cyklu Facial Cosmetics Variation (1972) zase mění podobu za pomoci líčidel, paruk a dalších propriet, výsledek ale ukazuje obličej jako odulý, pokroucený nebo mrtvolný – svým způsobem se tak vysmívá ideálu ženské krásy. Mendieta svou ženskou identitu v podstatě napadá, ale svým ironickým přístupem ji současně zviditelňuje a přetváří na samotné sdělení díla.

A.I.R. Gallery V roce 1975 se Ana Mendieta seznámila s teoretičkou a kurátorkou Lucy Lippard, která na univerzitě v Iowě hostovala s přednáškou o ženách-umělkyních. Lippard následně o Mendietě psala v článku pro časopis Ms. a pro Art in America, přičemž ji zařadila mezi „feministické konceptuální umělkyně“.

Sama Mendieta od konce 70. let spolupracovala s feministickým okruhem A.I.R. Gallery Collective, účastnila se feministických setkání a byla v editorském kolektivu pro speciální tematické číslo časopisu Heresies o feminismu a ekologii. V A.I.R. Gallery měla také roku 1979 první samostatnou výstavu v New Yorku, kam se o rok dříve přestěhovala. Její identifikace s tímto feministickým okruhem byla ale vždy poněkud „uzávorkovaná“. To dobře dokládá její negativní postoj vůči číslu Heresies s tématem žen třetího světa, které podle

46

profil

ní ukazovalo implicitní rasismus amerického feminismu. V průvodním textu k výstavě The Dialectics of Isolation z roku 1981 napsala: „Americký feminismus, tak jak nyní stojí, je v podstatě hnutím bílé, střední třídy. Tato výstava nutně nepoukazuje na nespravedlnost nebo nedostatečnost společnosti, která neměla zájem nás začlenit, ale spíš na osobní přání jednotlivce pokračovat v tom být ,jiný‘.“ Roku 1982 z A.I.R. vystoupila. Je tedy zřejmé, že se Mendieta se soudobým feministickým hnutím zcela neztotožnila, naopak jej dokonce kritizovala. V této kritice ji ale můžeme považovat za ještě radikálnější feministku, než byla většina jejích souputnic z A.I.R. Její zkušenost totiž nesvědčila jen o nerovnosti mezi muži a ženami, ale také o rasové nerovnosti, takže její názory konvenují se širším pojetím feminismu, který brojí nejen za práva žen, ale za práva všech menšin a všech utlačovaných. Také ona se vymezovala vůči jakémukoli sexismu a rasismu a zasazovala se zejména za kubánské umělce – muže i ženy.

Mendietě jednoduše nevyhovovala agenda „bílého“ feminismu se svým trans-historickým a trans-kulturním přístupem k ženskému tělu, což je dobře vidět na problematice feministického zájmu o bohyně.

Feministky okolo Heresies spatřovaly v modelu bohyň-žen korektiv patriarchálních úvah o náboženství, a když Mendieta explicitně pojmenovala některé své siluety podle pohanských bohyň, okamžitě si tato díla „přivlastnily“. Zájem Any Mendiety o tyto figury měl ale mnohem hlubší kořeny než aktuální feministický trend. O staré kultury se totiž zajímala už během studií, kdy absolvovala kurz

art + a ntiques archeologie, díky němu se také poprvé podívala do Mexika, které ji uchvátilo svou historií a kulturou.

Když některé ze svých Rupestrian Sculptures, které vznikly během její třetí cesty na Kubu v roce 1981, pojmenovala Guabancex – Bohyně větru nebo Atabey – Matka vody, nešlo o nějaký univerzální model bohyně, „vybělené“ a zbavené svých kořenů, nýbrž o konkrétní kubánské bohyně, typické spojením španělských a afrických aspektů.

Další rovinou Mendietiny tvorby je tedy odkaz k tradici, mýtu a magii.

Sama umělkyně prohlašovala, že si přeje, aby její díla měla sílu, aby byla magická: „Mé dílo je v podstatě součástí tradice umělců neolitu. Nezajímají mě formální kvality používaných materiálů, ale ty emocionální a sensuální.“

Duchamp a spol.

Její díla můžeme z této perspektivy nahlížet jako komentář k místně i časově specifickým kulturním tradicím, ale i jako příspěvek k nadčasovému pojetí umění jako svého druhu rituální a magické činnosti.

Pojetí umění jako něčeho, co není ze své podstaty výdobytkem západní kultury, nýbrž jehož jádro tkví v čemsi hlubším, duchovním.

Současně se však Mendieta nejednou projevila i jako glosátorka dějin moderního umění: projekt Facial Hair, kde se proměňuje v muže, je poměrně zřejmým odkazem k Duchampově alter-egu Rrose Sélavy a podobně „tableaux“ Rape můžeme vnímat jako velmi štiplavý komentář k jeho Étant donné. Krvavé Traces parafrázují Kleinovy

B E Z N Á Z V U / 1973 / barevná fotografie, dobový tisk / Collection Walker Art Center, Minneapolis, T. B. Walker Acquisition Fund / © The Estate of Ana Mendieta Collection, L.L.C

47

antropometrie, v nichž umělec pouhou „silou svého génia“ využíval ženská těla jako živé štětce. Zatímco Kleinovy modelky otiskují v IKB svá ňadra a boky, Mendieta zanechává stopy rozpřažených rukou smočených v krvi. Kleina nakonec připomíná i používání ohně a kouře.

Výraznou horizontalitu její tvorby pak téměř nemůžeme vnímat bez kontextu uměleckých a teoretických diskusí vedených Steinbergem nebo Kraussovou, a s tím spojeným odkazem pollockovské malby a následných reakcí dalších generací umělců včetně minimalistů.

Také greenbergovská problematika specifičnosti médií je v její tvorbě přítomná. Jinými slovy: Mendietu si nemůžeme představovat jako nepoučenou umělkyni, která čerpá inspiraci v tvorbě pravěkého člověka, aniž by si byla dobře vědoma dění na soudobé umělecké scéně.

Hledání stop Je zřejmé, že pokud budeme chtít Anu Mendietu nějak jednoznačně uměleckohistoricky „zaškatulkovat“, nejspíš neuspějeme. Výklad, který staví na autobiografické vazbě díla k jejímu životu, je možný, ale nedostatečný, stejně jako ryze feministický pohled nebo interpretace založená na jejím vztahu ke starým a exotickým kulturám a jejich magii. Už pouhá různorodost uměleckých postupů a médií znesnadňuje přímočaré zařazení této umělkyně, a samostatnou pozornost bychom navíc mohli věnovat otázce dokumentace a vztahu dokumentačních materiálů (fotografií a filmů) k realizovanému dílu. Komplexnost, kterou Mendieta vnímala jako vztah konceptu, realizace a dokumentace, znesnadňuje oddělování jednoho od druhého stejně jako používání označení sochařka, performerka nebo fotografka.

Sama Mendieta se postupně negativně vymezovala vůči performance-art (i proto časem ustoupila od zapojení vlastního těla, na jehož místě zůstaly otisky), ale i vůči převládajícímu pojetí land-artu a body-artu. Pro svá díla používala ambivalentní označení „earth-body sculptures“ a kritizovala zemní umělce jako Robert Smithson, protože přírodu podle ní násilně používají, zatímco ona hledá její symbolický význam. Tento „násilnický“ přístup navíc charakterizuje jako mužský.

Když tedy Julie Bryan-Wilson píše, že „ačkoli její dílo bylo často nahlíženo jako programové vyjádření feminismu, programové není, je jednoduše autoportrétní“, má částečně pravdu, ale nikoli bezvýhradně. Ani skutečnost, že Mendieta využívala vlastní tělo (a to bylo tělem ženy), nemusí ve všech případech znamenat, že realitě genderu připisovala nějakou výpovědní hodnotu. Z celku její tvorby i dalších aktivit a prohlášení se ale ukazuje, že otázky feminismu jí nebyly cizí, byť své dílo nezamýšlela v tomto smyslu vyloženě programově.

Pravda je, že mnoho feministicky orientovaných umělkyň nebo autorů uměleckohistorických textů si Mendietu vybralo jako ikonickou postavu a její mnohovrstevnatou tvorbu ve svém podání nezanedbatelně zploštili. Významnou roli v tom hrála umělčina předčasná, tragická a záhadná smrt. Medieta vypadla ze 34. patra z okna newyorského bytu, kde byla se svým manželem, minimalistickým umělcem Carlem Andrem. Sousedi zaznamenali v inkriminované době hádku, která ovšem nebyla během krátkého manželství těchto dvou silných, ale velmi protikladných osobností žádnou výjimkou. Umělecká scéna se následně rozdělila na tábor těch, kteří Andreho obviňovali, že pád zapříčinil, a těch, kteří jej hájili. Navzdory závěru soudu o Andreho

I T I B A C A H U B A B A ( E S C U L T U R A S R U P E S T R E S ) / 1982 černobílá fotografie v boxu, výstavní kopie / Collection Ignacio C. Mendieta © The Estate of Ana Mendieta Collection, L.L.C.

nevině se z Mendiety stala mučednice bezpráví, jemuž čelí ženy v „mužském“ světě. I dnes bývají Andreho výstavy doprovázeny protestními akcemi umělkyň i feministických iniciativ (naposledy letos při jeho retrospektivě v Dia Art Foundation v New Yorku).

Výstava Ana Mendieta: Traces, která měla loni premiéru v londýnské Hayworth Gallery, pak byla k vidění v Salzburku a nyní přicestuje do pražské Galerie Rudolfinum, se o žádné takové jednostranné hledisko nepokouší. Podle konceptu výstavy, na jejíž přípravě se podílela i umělčina sestra Raquelin, má jít v podstatě o chronologickou přehlídku, která chce nechat dílo promlouvat samo za sebe. Možná je to poněkud „pohodlná“ cesta, jak umělkyni prezentovat, české publikum ale tuto prvotní možnost seznámení se s jejím dílem jistě ocení. Na projekty, které by Mendietinu tvorbu zasadily do specifičtějšího kontextu, se snad můžeme těšit v budoucnu.

Předplatitelé Art+Antiques mají nárok na snížené vstupné.

A N A M E N D I E TA: T R AC E S / S T O P Y pořadatel: Galerie Rudolfinum kurátoři: Stephanie Rosenthal, Petr Nedoma termín: 2. 10. 2014–4. 1. 2015 www.galerierudolfinum.cz

48

galerie

art + a ntiques

Dům umění České Budějovice text: Radek Wohlmuth

Tradice výstavního prostoru v prvním patře původně středověkého měšťanského domu na českobudějovickém náměstí Přemysla Otakara II. je dlouhá. Od poválečných let přes etapu socialistického uměleckého kolektivismu se nepřerušeně vine až po dnešek. Živá současnost jedné z našich nejvýraznějších galerií se ale píše až od roku 1998.

Dům umění v Českých Budějovicích představuje v domácích poměrech fenomén, jakému není rovno. Asi nikdy nebude úplně samozřejmé, že se jméno stopadesátimetrové kunsthalle z krajského města objevuje v přehledech výstav umělců, jako jsou například Liam Gillick, Lawrence Weiner nebo Martin Creed. Za sedmnáct let novodobé praxe galerie zaměřená na současné umění a architekturu velmi rychle přerostla regionální sféru i celostátní úroveň

D O M I N I K L A N G : P R O C H Á Z E N Í Z D Í / 12. 9.–11. 10. 2013

a stabilně se pohybuje v mezinárodních souvislostech. Jejím standardem je Evropa, ale pověst si buduje i v zámoří, ať už je to Japonsko, nebo Spojené státy. Dá se říct, že to, co pro renomé Českých Budějovic ve světě dělá Budvar, na kulturním poli zastává právě Dům umění. O to pozoruhodnější je, že jde v podstatě o galerii jednoho muže.

Jejím kurátorem, dramaturgem a vedoucím v jedné osobě je výtvarný umělec Michal Škoda.

Kvalita především „Byl jsem dost kritický k tomu, co se v Budějovicích děje, nebo spíš neděje. Výzvu pokusit se to alespoň trochu změnit jsem tedy přijal. Šel jsem do toho s jasnou vizí, která stála především na kvalitě,“ vysvětluje Michal Škoda. Od začátku nastavil vysokou laťku výstavami Adrieny Šimotové, Aleny Kučerové či Petra Nikla a bylo jen otázkou času, než se vyloupne zřetelná profilace. „Dá se říct, že umění je pro mě až určitou obsesí, jedná se o jednoznačné propojení práce a života. Životní vývoj se otiskuje do vlastní tvorby, obojí do kurátorství a zase naopak,“ tvrdí úspěšný galerista. „Nikdy mě příliš neoslovovalo vyloženě narativní umění, a tak se relativně brzy objevily preference, které jsem považoval v danou chvíli za důležité.“ Dramaturgie Domu umění se začala posouvat směrem k tendencím svázaným s abstrakcí, tvarovou redukcí a konceptem. Zároveň se objevila snaha dostávat se kvalitativně na ještě vyšší úroveň.

Za startovací je možné pokládat rok 2000, kdy se v Českých Budějovicích podařilo uspořádat výstavy klasika transavantgardy Mimma Paladina, Magdaleny Jetelové a několikanásobného účastníka benátského bienále Hidetoshiho Nagasawy z Japonska. „Uvědomil jsem si, jak je důležitý kontakt se zahraničím.

Většina našich galerií vychází z domácí scény

49

T A K E S H I H O S A K A : K U U S O U / 4. 4.–3. 5. 2013

a takové projekty občas proloží něčím z venku.

Já se to postupně začal snažit dělat obráceně,“ konstatuje Michal Škoda. „I proto je Dům umění institucí, která dneska představuje nejvíc zahraničních výstav v republice a našla místo na evropské kulturní mapě.“ Přestože se prakticky obratem dostavil pozitivní ohlas odborné veřejnosti, který se projevil také v grantové úspěšnosti a participaci mezinárodních subjektů na realizaci některých výstav, regionální vztahy jak s diváky, tak s městem bylo třeba postupně budovat. „Někomu připadalo takové umění zpočátku komplikované a nesrozumitelné,“ přiznává dramaturg galerie. „Nicméně vždycky jsem se snažil vybírat takové autory, kteří svými projekty mají co říct nebo vedou člověka ke spolupráci. Nešlo tedy jen o kvalitu, ale i o to, aby výstavy byly o něčem, a ukázalo se, že vytrvání na těchto hodnotách mělo smysl, protože teď je situace v obou případech bezvadná,“ myslí si, i když ještě před čtyřmi lety hrozilo galerii v jeho koncepci ze strany města ukončení činnosti, k němuž nedošlo i díky masivní veřejné podpoře z celé republiky.

Možnosti tu jsou Dnes se program ustálil na osmi výstavách za sezonu, přestože by jich bylo možné dělat víc. „Často čelím řadě žádostí i ze strany zahraničních umělců, mnohdy ne bezvý-

znamných,“ konstatuje Michal Škoda, který si ale stále pečlivě vybírá a dává přednost projektům vytvořeným přímo pro prostor galerie. „Náplň se ale přirozeně odvíjí také od finančních možností galerie, které rozhodně nejsou nadstandardní,“ podotýká. „Někdy to nechápu, ale díky kombinaci mého know-how, osobních kontaktů a referencí mezi samotnými umělci se to daří,“ konstatuje. „Svou roli hraje zřejmě i to, že se snažíme o servis, na jaký jsou umělci zvyklí směrem na západ od našich hranic, a to v rámci možností i včetně honorářů.“ A tak zajímaví Češi mohou vystavovat vedle světoznámých umělců typu Christophera Williamse. Není divu, že pak v Budějovicích nezřídka předvádějí to nejlepší, čeho jsou schopni, jak se v posledních letech stalo třeba v případě Evy Koťátkové nebo Dominika Langa.

Michal Škoda v domácích poměrech působí směrem k zahraničí také jako „headhunter“, na naši scénu přivedl třeba výraznou rakouskou umělkyni Esther Stocker. Stále více dává také příležitost architektům, o jejichž výstavy je mezi diváky největší zájem.

Momentálně připravuje dvě až tři jejich prezentace ročně, ale uvažuje o tom, že by architektonických výstav bylo stejně jako těch od výtvarných umělců. „Právě architektura nebo prostě uvažování o prostoru, kde se neustále ocitáme, pro mě představovaly

vždycky jedno z nejzajímavějších a nejdůležitějších témat,“ komentuje to kurátor.

Zatím nenaplněným snem je vrátit názvu Domu umění pravý smysl, protože galerie v prvním patře je dlouhou dobu jedinou aktivitou, která se o něco takového programově snaží. „Tahle budova má potenciál, aby fungovala jako centrum současného umění a architektury s dalším přesahem, ať už k pohybu, nebo hudbě,“ vypočítává Škoda. „Vždyť jen když jsme v roce 2008 zavedli s lektorkou Šárkou Kosovou edukační a doplňkové programy, objevil se o ně tak velký zájem, že jsme byli jen těžko schopni všechny uspokojovat.

Zhruba před rokem jsem pro město připravil nástin projektu pro celý dům, který by z velké části stál na vzdělávací rovině, ale ze své pozice nejsem bohužel zatím schopen jeho osud dál ­ovlivnit.“

DŮM UMĚNÍ ČESKÉ BUDĚJOVICE adresa: náměstí Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice kurátor: Michal Škoda aktuální výstava: František Lesák, do 5. 10. 2014 www.ducb.cz

inzerce

DO ULIC! B

B DEN ARCHITEKTURY

B

Beroun

DEN ARCHITEKTURY

Bystřice pod Hostýnem

DO ULIC!

Bystřice pod Hostýnem

Č

DO ULIC!

Dolní Mokropsy

H

Havířov

Hlučín

J

J

Jablonec nad Nisou Jihlava

DO ULIC! DO ULIC!

L Liberec

Lomnice nad Popelkou

Mnichovo Hradiště Mšeno N Neratovice Nymburk

Ostrava Ostrava-Vítkovice P

L

Mariánské Lázně

Mnichovo Hradiště

Mnichovo Hradiště

Ostrava

Pardubice

Piešťany

Piešťany Praha Přerov

DEN ARCHITEKTURY DEN ARCHITEKTURY Řevnice

Š

Š

DEN ARCHITEKTURY DEN ARCHITEKTURY

Šumperk

04. – 05. 10.

Teplice nad Bečvou

MEZI DOMY!

Řevnice Strakonice

Štrbské Pleso

MEZI DOMY!

Šumperk

T

Teplice

Teplice nad Bečvou

Teplice nad Bečvou

Teplice nad Bečvou

Ú DEN ARCHITEKTURY

Ústí nad Labem

04. – 05. 10.

DEN ARCHITEKTURY V

MEZI DOMY! Ú

Ústí nad Labem

Vysoké Mýto

Volyně DEN ARCHITEKTURY

DEN ARCHITEKTURY Vysoké Mýto

Z

Znojmo

Z Znojmo

Volyně

Vysoké Mýto

Vysoké Mýto

Z

Znojmo Ž

AA_91x119-DA14.indd 4

Valašské Meziříčí - Velká Lhota

Volyně

www.denarchitektury.cz Žatec

Ústí nad Labem

V

MEZI DOMY!

DENLhota ARCHITEKTURY Valašské Meziříčí - Velká Lhota Valašské Meziříčí - Velká

Volyně

Žatec

Znojmo Ž Žatec

21.08.14 13:09

výstava / exhibition

CENTRUM SOUČASNÉHO UMĚNÍ DOX

Roztoky u Prahy

Teplice

Ústí nad Labem

Ž

Roudnice nad Labem

MEZI DOMY!

Teplice

Ú V

Plzeň Praha Přerov

R MEZI DOMY!

Š

Šumperk

DEN ARCHITEKTURY

Teplice

MEZI DOMY!

MEZI DOMY!

MEZI DOMY!

Štrbské Pleso

Šumperk

POUPĚTOVA 1 PRAHA 7 WWW.DOX.CZ

Cyrila Boudy 2954

Piešťany

S

Štrbské Pleso

DEN ARCHITEKTURY T

T

Valašské Meziříčí - Velká Lhota

Řevnice

Š

Štrbské Pleso

MEZI DOMY!

Strakonice

01.09. — 02.11.2014 — Kladno

Pardubice

Ř

S

Strakonice

04. – 05. 10.

Roztoky u Prahy

Ř

Řevnice

Žatec

Roudnice nad Labem

Roztoky u Prahy

S

Plzeň

Praha

Přerov

R

Strakonice

Ostrava Ostrava-Vítkovice P

Pardubice

Roudnice nad Labem

04. – 05. 10.

Olomouc

Ostrava-Vítkovice

Plzeň

S

Nymburk O

Olomouc

Ostrava

DEN ARCHITEKTURY

ve Středočeském kraji

Neratovice

Nymburk

Olomouc

P

Ř

Mšeno N

DEN ARCHITEKTURY

Roztoky u Prahy

Ž

Mšeno

Neratovice

O

Roudnice nad Labem

Lobeč M

Mnichovo Hradiště

DEN ARCHITEKTURY

04. – 05. 10.

Lomnice nad Popelkou

Lobeč

Mariánské Lázně

DEN ARCHITEKTURY

R

Z

Lomnice nad Popelkou

Mariánské Lázně

N

Plzeň

V

Lipence Litoměřice

DEN ARCHITEKTURY

Praha

Liberec

Lipence

Litoměřice

M

Přerov

Ř

L

Liberec

Lipence

Litoměřice

DEN ARCHITEKTURY

Piešťany

Ú

Kyjov

DEN ARCHITEKTURY

Pardubice

T

Krnov Kroměříž

Kyjov

Ostrava-Vítkovice

P

04. – 05. 10.

R

Krnov Kroměříž

Kyjov

Nymburk

O Olomouc

Kolín

Krnov

Kroměříž

Neratovice

O

Jihlava K

Kolín

Mšeno

N

04. – 05. 10.

Jihlava

Lobeč

M Mariánské Lázně

04. – 05. 10.

Jaroměř

Lomnice nad Popelkou

Lobeč

M

DO ULIC!

Jablonec nad Nisou

Liberec

Lipence Litoměřice

Hlučín

J

Jaroměř

DEN ARCHITEKTURY

Kyjov

L

DO ULIC!

Hlučín

Jablonec nad Nisou

Jaroměř

K

Krnov

Havířov

Jablonec nad Nisou

Kolín

Kroměříž

DO ULIC!

Havířov

DEN ARCHITEKTURY

K

Kolín

Dubá

H

Jihlava

K

Dolní Mokropsy

Dubá

DEN ARCHITEKTURY

DO ULIC!

Jaroměř

DO ULIC!

Dolní Mokropsy

Dubá

Hlučín

J

Český Dub

D

DEN ARCHITEKTURY

Havířov

Černošice Červený Kostelec

Český Dub

DEN ARCHITEKTURY DEN ARCHITEKTURY

H

Příběh Paneláku

Č

Černošice

Červený Kostelec

D

Dubá

DO ULIC!

Bystřice pod Hostýnem

Č

Dolní Mokropsy

DA

Brno

Bystřice pod Hostýnem

Červený Kostelec

D

Beroun

Brno

DENČeský ARCHITEKTURY Dub

Český Dub

H

Beroun

DENČernošice ARCHITEKTURY

Černošice

Červený Kostelec

D

B

Beroun

DEN ARCHITEKTURY Brno

Brno

Č

art + a ntiques

Výstava představuje příběhy šesti nejzajímavějších středočeských panelových sídlišť: vedle tří kladenských celků Sítné, Rozdělova a Kročehlav jsou to příbramské Březové Hory, přestavba centra Mladé Boleslavi a sídliště U Tylova divadla v Kutné Hoře. kurátor: Lucie Zadražilová a kol.

www.panelaci.cz www.facebook.com/panelaci

50

staveniště

51

K NI ŽNÍ A V Ý T VARNÁ KULT UR A

K-A-V-K-A Praha – Od května funguje v domě na rohu ulic Krocínovy a Karolíny Světlé nový obchod zaměřený na „prezentaci a prodej umělecké literatury“. Knihkupectví má velké ambice, plánuje dovážet zahraniční literaturu a také zprostředkovávat prodej českých knih v zahraničí. Obchod provozuje společnost ­K-A-V-K-A knižní a výtvarná kultura, za kterou stojí galerista David Gloss a historička umění Karolina Truhlářová. „Cílem je shromáždit na jednom místě nakladatele, galerie, muzea, případně umělecké školy, které vydávají knihy o umění, a poskytnout tak co možná nejúplnější informace pro laickou a profesionální veřejnost i pro sběratelské kruhy,“ vysvětluje Truhlářová. Knihkupectví se pomalu rozbíhá a jeho sortiment se postupně rozšiřuje. Je v něm k dostání značná část titulů, které u nás o výtvarném umění vycházejí, a vedle toho například i knižní produkce Slovenské národní galerie, bibliofilie nebo knihy, které se do běžné distribuce nedostávají. Zahraniční literatura je zatím jen výběrová, podobně jako autorské knihy nebo knihy antikvariátního charakteru. „České prostředí je velmi malé. Ze zkušenosti víme, že české knihy o umění mohou být konkurenceschopné i na zahraničních trzích, jako je tomu například u titulů z nakladatelství Arbor vitae, Kant či Torst,“ popisují majitelé motivaci pro vývoz umělecké literatury do zahraničí. Na druhou stranu podle nich v českém prostředí chybí informovanost o evropských výstavách, případně knižní produkci zahraničních nakladatelů.

Právě nabídkou zahraničních katalogů k významným výstavám by knihkupectví tyto

informace rádo české kulturní veřejnosti zprostředkovalo.

Od letošního podzimu chystá K-A-V-K-A také doprovodný program zaměřený nejen na prezentaci nově vydaných knih. V plánu jsou i menší výstavy českých umělců, jejichž práce je spjata s knižní kulturou nebo o jejich tvorbě vychází aktuálně kniha či katalog.

Od nového roku plánuje knihkupectví systematicky představovat také knižní produkci jednotlivých nakladatelů. / jl

Karlínský přístav Praha – V Karlíně zahájil provoz nový prostor určený k trávení volného času a pořádání rozličných kulturních akcí. Nachází se na Rohanském ostrově v bezprostředním sousedství řeky a nese název Přístav 18600. Číslovka představuje karlínské poštovní směrovací číslo a přístav proto, že tu kdysi, když byl Rohanský ostrov ještě ostrovem, býval přístav. Odkaz k paměti místa je záměrný. Dříve tu bývalo železniční překladiště, zubem času hodně okousané nádraží dodnes stojí opodál.

(A ještě za ním se pak v příkrém kontrastu tyčí nově vydevelopované kancelářské i residenční objekty.)

Drážní a průmyslová minulost je dobře patrná i na samotném prostranství nového Přístavu. Stojí tu třeba bezprizorní železniční sloupy a zpod trávy vykukují rozličné betonové fláky, flastry a panely. Vše je už ale dost zarostlé, náletovou dřevinou (březový hájek) nebo třeba křenovými lupeny. Efekt zarůstání přitom autoři a realizátoři celého projektu (Tošovský, Kubišta, Janďourek a Krippner) nemíní popírat, „městskou pří-

rodu“ pouze kultivují a citlivě přizpůsobují novému určení. Projekt má takto zároveň poukázat na potenciál obdobných lokalit a možnosti, jak s nimi zacházet.

Přístav by se měl podle „programového prohlášení“ z webových stránek stát pro Karlín tím, čím je Žižkovu park Parukářka a Vinohradům Riegerovy sady. Realizační tým má prostor od města propůjčen na tři roky.

Určitou předpremiéru Přístavu představovalo červnové vystoupení u nás dobře známého japonského tanečníka Mina Tanaky, pravidelný program a provoz kavárny pak byly zahájeny v srpnu. Od té doby tu vystoupilo třeba duo Kieslowsky nebo tu profesor Palouš z Astronomického ústavu erudovaně vykládal o právě padajících Perseidách. Kulturní akce konané pod hlavičkou festivalu Fiesta budou v přístavu probíhat až do konce září.

Součástí programu bylo a je také participativní pořizování přístavního mobiliáře, tedy stolů a lavic. Předcházela mu soutěž (v porotě byl třeba sochař a kultivátor veřejného prostoru Pavel Karous). V podmínkách stálo, že vše musí být z betonu a na místě vyrobitelné.

Uspěli Vít Svoboda a Pavel Nový ze studia 0,5 s návrhem Ztraceného nábytku. Na ikeácké instruktážní kresbě, již pro architekty pořídil umělec Alexey Klyuykov, vypadalo vše podezřele jednoduše – do země se vykope díra ve tvaru stolu, do ní se pak nalije beton… Byl jsem nicméně svědkem vyzvednutí prototypu z jámy a výsledek byl esteticky i funkčně uspokojivý. Slavnostní kopání dalších forem proběhlo koncem srpna, tentokrát již za aktivní spoluúčasti návštěvníků přístavu. / pl

0, 5 S T U D I O : Z T R A C E N Ý N Á B Y T E K

52

architektura

art + a ntiques

Korunní svědek text: Karolina Jirkalová foto: Tomáš Souček

Že půjde o výjimečný přístup k rekonstrukci, naznačovala již architektonická studie Štěpána Valoucha a Jiřího Opočenského z ateliéru ov-a, která byla v roce 2009 oceněna v rámci Young Architect Award. Realizace Spolkového domu ve Slavonicích, dokončená na sklonku loňského roku, pak tato očekávání v plné míře naplnila.

Nejlepší architektura vzniká téměř vždy v dialogu architekta a stavebníka. Dá se dokonce říct, že na výsledku se podílejí rovným dílem. A čím dříve architekt do procesu vstoupí, tím lépe – zcela klíčové pro konečný úspěch je totiž již zadání. Jen z oboustranně otevřené a aktivní spolupráce má šanci vzniknout stavba, s níž jsou spokojené obě strany, která dobře slouží svému účelu a zároveň reprezentuje ideje autorů i uživatelů.

Spolkový dům ve Slavonicích, který pro Slavonickou renesanční navrhli a ke konečné

realizaci dovedli architekti Valouch a Opočenský, je toho skvělým příkladem. Příběh domu začíná na počátku 30. let minulého století, kdy se německé spolky ve Slavonicích spojily a v roce 1932 si pro své potřeby postavily spolkový dům, tzv. Deutsches Haus. Po druhé světové válce a následném odsunu německého obyvatelstva ze Slavonic sloužil dům jako společenské zázemí městečka, později především jako kino. Prošel několika nepodařenými úpravami a jeho stav se postupně zhoršoval. V roce 2005, kdy ho koupila místní nezisková společnost Slavonická renesanční,

to byla nevzhledná chátrající stavba s mnoha přístavbami a přebouranými interiéry. Z původní slávy Deutsches Haus nezbylo nic.

Ateliér ov-a vstupuje na scénu o dva roky později, kdy Olga Žampová, ředitelka Slavonické renesanční, hledá architekta, který by vypracoval studii rekonstrukce, s níž by bylo možné žádat o dotace. Její původní představa, že studii vypracuje nějaký renomovaný architekt, vzala brzy zasvé. Společnost, která se zadlužila již nákupem domu, měla velice skromné prostředky, na studii bylo navíc kvůli dotačním termínům málo času. Žampová se nakonec na doporučení svých známých obrátila na mladého architekta Štěpána Valoucha, který právě spolu s Jiřím Opočenským rozjížděl činnost ateliéru ov-a.

Oslovení začínajícího ateliéru má oproti spolupráci se zavedenými kancelářemi jednu velkou výhodu – velké osobní nasazení architektů. Tak tomu bylo i v tomto případě.

Dvojice Opočenský-Valouch za sebou měla jen několik málo realizací a slavonický projekt byl pro ně velkou příležitostí. Se Slavonickou renesanční spoluvytvářeli i zadání projektu, společně hledali, jaké prostory by potřebám společnosti nejvíce vyhovovaly a jaký přístup k rekonstrukci zvolit. Jejich spolupráce s Olgou Žampovou byla od počátku založená na důvěře a s ní spojené odvaze – na straně architektů se to projevilo ochotou pracovat bez jistého honoráře, na straně ředitelky Žampové a jejích kolegů pak ochotou ručit za půjčky na stavbu svým soukromým majetkem.

53

V roce 2010 získal projekt rekonstrukce Spolkového domu dotaci v rámci Operačního programu životní prostředí. Částka o celkové výši bezmála 60 milionů korun (90 % dotace, 10 % spolufinancování) je určena nejen na stavbu a vybavení, ale také na první dva roky provozu.

Kontinuita Při prohlídce obnoveného Spolkového domu člověk zaváhá, jestli se náhodou neocitl ve Švýcarsku. Čistá bílá kompaktní hmota, formální jednoduchost a pevnost.

Jednotné vyznění exteriéru a interiéru, celku a detailu. Barevná i materiálová střídmost. A zároveň konstrukčně i technologicky náročná, a v některých aspektech také dosud neprověřená řešení.

Klíčovým rozhodnutím bylo zachovat co možná nejvíc ze stávající budovy, byť by nejspíš bylo levnější a jednodušší dům zbourat a postavit nový. Z památkového hlediska navíc stavba velkou cenu neměla – z původní podoby z 30. let zůstaly v podstatě

jen obvodové zdi. Pro Slavonickou renesanční je však zachování kontinuity a paměti místa základní hodnotou, takže o smyslu rekonstrukce nikdo nepochyboval.

Dům je korunním svědkem světlých i temných stránek nedávné historie tohoto regionu. Místní německy mluvící obyvatelé ho postavili z vlastních příspěvků a sloužil jako společenské centrum obce. Tyto aktivity však souvisely i s nacionalistickými náladami, které ve 30. letech sílily v celém pohraničí.

Po válce se pak v budově připravoval odsun německých obyvatel, během kolektivizace 50. let se zde konaly lidové soudy, probíhaly tu komunistické schůze…

Hledání nové podoby Spolkového domu začali architekti návratem k původní stopě domu, očištěním základního tvaru od novodobých přístaveb. V tom jim vyšel naproti i schválený regulační plán Slavonic. Aby se do budovy vešel celý program, původní hmotu o dva metry navýšili – dům stojí až za hradbami, takže tím nijak nenarušili památkově chráněné renesanční městské jádro.

Logickou strukturu města jeho navýšením dokonce podpořili, neboť Spolkový dům se tak zařadil do vnějšího prstence veřejných staveb, po bok kostela, zbrojnice či školy.

Výsledná hmota je elementární, téměř archetyp domu. Čistý tvar narušuje jediný detail – torzo původního štítu s vročením 1932 a městským znakem. Fasáda zůstala bez omítky, je jen nabílená, takže je dobře patrné původní zdivo začleněné do nového celku. Sami autoři mluví v této souvislosti o „sgrafitu“, které je „svědkem uplynulé doby“.

Provoz budovy měl být pokud možno energeticky nenáročný, a to nejen kvůli provozním nákladům, ale také s ohledem na to, že Slavonická renesanční se soustřeďuje na environmentální výchovu. Snížení spotřeby energie u starého domu však v podstatě nelze uskutečnit bez izolací. Běžné vnější zateplení však vzhledem ke konceptu odhalené fasády-sgrafita nebylo žádoucí. Architekti tak přistoupili k málo vyzkoušené a obávané vnitřní izolaci. Mohli si to dovolit

54

architektura

art + a ntiques dolů do návštěvnického centra, z kanceláře vede vnitřní okno do sálu.

Interiéry jsou stejně jako celý dům zároveň formálně jednoduché i technicky promyšlené. Škála barev i materiálů není nijak široká – pohledový beton, bílá stěrka na podlaze a dřevo natřené bílým protipožárním nátěrem. K tomu černé rámy oken a zábradlí schodiště. Šalování betonu, jehož otisk tvoří rastr stěn vloženého jádra i stropů, je přitom ze stejných latí jako dřevěné obklady obvodových zdí. Nerovnoměrné, větší či menší spáry mezi latěmi, které na první pohled vypadají jako přirozený důsledek schnoucího dřeva, mají akustickou funkci.

Za vnější i vnitřní formální jednoduchostí stojí staticky poměrně komplikovaná konstrukce. Spolkový dům má betonový krov, na němž jsou částečně zavěšeny stropy – díky tomu nemusí být v prostoru sálu žádný sloup a jsou vyztuženy staré stěny. Součástí nosné konstrukce je také střední betonový blok se sociálním zázemím.

A znovu odvaha

mimo jiné i díky tomu, že zde nejsou žádné dřevěné konstrukce, které by mohla případná vlhkost ohrozit.

Do problému, jak při rekonstrukci skloubit požadavky na nízkoenergetický provoz a respekt k architektonickým hodnotám starého domu, se Slavonická renesanční ponořila i teoreticky. V roce 2011 vydala knihu Mahuleny Svobodové Zelené památky, která na konkrétních příkladech ukazuje možné přístupy i jejich úskalí.

Otevřenost Činnost Slavonické renesanční je značně různorodá – od komunitní práce přes vzdělávací programy pro školy a síť turistických stezek až po kulturní akce. Jakým-

si úběžníkem všech snah je interpretace místního dědictví, „posilování kladného a zodpovědného vztahu k místu, kde žijeme“. Tomu vychází vstříc i architektonické řešení Spolkového domu, který je otevřen různým skupinám uživatelů a jejich rozmanitým aktivitám.

V parteru je návštěvnické centrum s občerstvením a herna pro děti. Domem lze také jen projít jako pasáží, která vede z náměstí k potoku a hasičárně s dětským hřištěm.

Ve druhém podlaží je galerie a velký multifunkční sál s horní režií, o patro výš jsou umístěny kanceláře a čítárna. Otevřenost a průchodnost panuje i mezi jednotlivými polopatry – z přízemí je vidět na galerii v prvním podlaží, z horního schodiště je průhled

Olga Žampová v souvislosti s činností společnosti používá slovo „environmentální“, které však chápe v nejširším možném významu. Tedy jako zájem o vše, co nás obklopuje, ať už je životní prostředí, místní dějiny, kultura, či komunita. I proto se nebojí hovořit otevřeně o německé historii města a Spolkového domu. Navzdory převažující atmosféře Slavonic, kde volby pravidelně vyhrávají komunisté a místní komunální služby během zimy „uklidily“ část německých náhrobků na zdejším hřbitově.

Znovu jsme u odvahy, která však není bezúčelná. Také v tom souzní architektura Spolkového domu s étosem jeho náplně.

Opočenský s Valouchem se při rekonstrukci vydali neprošlapanými cestami, ať už se to týká konstrukce, vnitřní izolace, či nátěru venkovního zdiva. Nikoli však kvůli touze po extravaganci, dokonce ani ne primárně kvůli estetice. Slovo koncept zde také není úplně na místě. Jejich cílem bylo, aby dům tvořil smysluplný a harmonický celek a aby reprezentoval hodnoty, které Slavonická renesanční rozvíjí ve své práci. A to se jim v dialogu s Olgou Žampovou a jejími kolegy bezpochyby podařilo.

55

Pro

arte

PŘÍBĚHY OBRAZŮ

Jan Zrzavý: Pobřeží na Ile de Sein 1934 / olejová tempera, překližka / 35 × 27 cm Signováno a datováno vpravo nahoře Zrzavý XI. 34, vzadu štítek výstavy z Umělecké besedy 1934 provenience Soukromá sbírka, Česká republika; Pro arte, zakoupeno 2012.

vystaveno Výstava nových obrazů a kreseb J. Z., Alšova síň Umělecké besedy, 9. 12. 1934–20. 1. 1935, č. kat. 25; I. výroční výstava Pro arte, 29. 4.–1. 5. 2014; Musée des beaux-arts de la Ville de Quimper, 2016.

Na velmi nehostinném, ale malebném bretaňském ostrůvku Ile de Sein pobýval Jan Zrzavý několikrát v letech 1930 až 1935. Ve 30. letech opakovaně jezdil ze svého pařížského ateliéru na malířské pobyty do nedalekého Camaretu, vzdá­ leného odtud na dohled, přívozem necelou hodinu. Místo samo ho velmi poutalo, konvenovalo jeho představě o úplné odloučenosti od světa lidí, přičemž (třeba i na obrazech ostravských hald) to byly v takových nehostinných místech vždy osiřelé stopy civilizace, které přitahovaly jeho pozornost.

V roce 1935 o Ile de Sein řekl v rozhovoru: „To není již ani krajina, jsou to jen živly samy. Život tam je zápas v ustavičném nebezpečí rozmetání mořem. Tam je člověk jen s přírodou a bohem, a proto mám ten ostrov tak rád, že tam je život redukován jen na svou podstatu.“ Ze svého bretaňského okouzlení se vyznal i v článku, který publikoval téhož roku ve spolkovém časopise Život: „Jezdím do Bretaně a na Ile de Sein, protože tam jsem našel tu zemi neporušenou, jak vyšla z ruky boží, žijící mezi živly a samu živel – zaslíbenou zemi svého malování, nevyčerpatelnou pokladnici krásy a zdroj malířského vzrušení.“

Pro Arte, investiční fond Tržiště 13 (Vratislavský palác) 118 00 Praha 1-Malá Strana www.proarte.cz

Z mnoha Zrzavého pobytů na ostrově vznikla celá řada maleb, kreseb i grafických prací, z nichž některé (mj. i tento obraz) náležejí k vrcholným Zrzavého dílům jeho bretaňského období. Ze stej­ ného roku je to například Ile de Sein I v Národní galerii v Praze nebo Domek na Ile de Sein ve Východočeské galerii v Pardubicích. Logické je, že všechny práce z Ile de Sein jsou malovány olejovou temperou na překližce, tedy na cestovní rychleschnoucí materiál, schopný okamžité přepravy lodním přívozem i cesty domů: obraz z viditelně zasmušilého listopadu 1934 visel už 8. prosince téhož roku na výstavě Jana Zrzavého v Alšově síni v Besední ulici na Malé Straně.

56

architektura

art + a ntiques

Vše je architektura text: Filip Šenk Autor je historik architektury, přednáší na TU v Liberci.

Výstava ve vídeňském MAK připomíná bohaté dílo nedávno zesnulého architekta Hanse Holleina, který se významně podílel na tvorbě současné atmosféry rakouské metropole. Každý, kdo ve Vídni byl u katedrály sv. Štěpána, pozoroval hravé odrazy chrámu na fasádě protějšího Haasova domu. Že by to ale jeho tvůrci přineslo jen uznání a slávu, se říci nedá.

Pro většinu architektů by tvrzení, že významně proměnili atmosféru města, jako je Vídeň, bylo dostatečnou poctou a vrcholným uznáním jejich zásluh. V případě Hanse Holleina (1934–2014) tomu tak není, protože jeho úvahy a stavby podněcovaly diskuze s celosvětovým dopadem. To lze doložit třeba i dlouhým seznamem architektonických cen, které Hans Hollein za svou tvůrčí kariéru získal. Na seznamu nechybí ani ta nejvýznamnější: Pritzkerova cena (1985).

Pro barvitější vykreslení architektova postavení v mezinárodní kulturní společnosti zmiňme anekdotu z benátského bienále. V roce 1992 při slavnostním zahájení se řada hostů tísnila v davu ve Francouzském kulturním institutu kvůli charismatickému francouzskému ministrovi kultury Jacku Langovi. O neformální schůzku s ním stál i jeho rakouský protějšek Rudolf Scholten.

Jak to na takovýchto akcích bývá, lidé kolovali prostorem a u těch nejvýznamnějších se tvořila nenápadná fronta. Lang dlouho hovořil s postarší dámou, rakouský ministr obezřetně vyčkával v blízkosti na svou příležitost. Konečně se hovor blížil ke konci, ruka dámy byla decentně políbena a Lang zvednul hlavu a rozzářil se. Ministr Scholten se také rozzářil, nadechnul se k pozdravu a Lang s veselým „Hi, Hans“ proplul kolem ministra a skrz hlouček čekatelů k rakouskému architektovi.

Tato historka je sice dostatečně ilustrativní, co se týká mezinárodního věhlasu, ale o kvalitách Holleinových návrhů neříká nic. Znovu a znovu se opakuje, že byl vedle Roberta Venturiho a Denise Scott Brownové, Philipa Johnsona, Jamese Stirlinga a několika dalších přední postavou postmoderny.

Jsou pro to i zde patrné dobré důvody: jeho antiprůčelí se sloupy na prvním bienále architektury v Benátkách (1980) pomohlo samotný pojem definovat a mnoho staveb, včetně zmíněného Haasova domu (1985–90), nese obecné rysy postmoderny – je to atektonická kakofonie materiálů a historických citací. Na Haasově domě tak lze číst evokace římského opevnění, nedalekého Loosova obchodního domu Goldman & Salatsch a také novátorské skeletové architektury Julese Saulniera z let 1871–72. Přes tuto sémantickou hru fikce a skutečnosti Hollein neuvázl ve hře pro hru samou, venturiovská „dekorovaná bouda“ má důmyslné rozvržení dispozic.

Je velkou předností výstavy, že se jednoznačné škatulce vyhýbá, postmodernu nezdůrazňuje a ani nevytrhává Holleinovu architektonickou praxi z kontextu paralelních činností, jimž se věnoval: byl též aktivní umělec, kurátor, pedagog, redaktor a návrhář nábytku a šperků. S pohledem na dadaistická díla, vlastní uchopení tašismu v architektuře či v pozdější fázi reflexi dekonstruktivismu je třeba uznat, že ozna-

čení postmoderna na celé jeho dílo zkrátka nestačí.

Učednická léta Výrazně svobodomyslný přístup k architektuře je patrný od začátku Holleinovy kariéry. Po ukončení studia architektury u Clemense Holzmeistera na vídeňské akademii v roce 1956 získal velkorysé stipendium, díky kterému mohl pokračovat ve studiu ve Spojených státech. Pobýval na technickém institutu v Chicagu, kde v té době ještě působil Ludwig Mies van der Rohe, v Taleisinu u Franka Lloyda Wrighta a třetí důležitou zastávkou pro něj byl ateliér Richarda Neutry v Kalifornii. Na univerzitě v Berkeley studia zakončil v roce 1960. Zajímal se také o indiánská puebla a o americké stavby původem rakouského architekta Richarda Schindlera. Během dlouhých cest navštívil mimo jiné i všech sedm amerických měst jménem Vienna. Po návratu pracoval v několika kancelářích, než se v roce 1964 osamostatnil.

Jako všechna tvůrčí období je i toto na výstavě dokumentováno řadou skic, textů i různých objektů. Nechybějí zde slavné kresby mrakodrapu ve tvaru zaťaté pěsti a penisu (1958) ani o pár let mladší koláže s letadlovou lodí v krajině, ostře polemizující s reduktivními vizemi architektury a města modernistů. Vše směřuje k oproštění se od všeho zavedeného a uznávaného v architek-

57

tuře. Pokud lze soudit z těchto skic, Mies na mladého architekta dvakrát nezapůsobil, protože Holleinův přístup je všechno, jen ne snaha o objektivní architektonický jazyk. Překrývání architektury s výtvarným uměním bylo pro Hanse Holleina přirozené a zůstalo mu vlastní po celou kariéru, to je v MAK patrné. Ilustruje to i jeden z jeho nejznámějších výroků: „Pro mě architektura není hlavně řešením problému, ale zaujetím stanoviska.“ Silné stanovisko zaujal Hollein hned první realizací ve Vídni (1966). Menší obchod se svíčkami Retti v centru města poskytl Holleinovi příležitost ostře se vymezit vůči svému okolí. Obchod má jen dva malé výkladce, úzký vstup ve tvaru písmene T a většinu plochy tvoří lesklé hliníkové desky. Vnitřní prostor, kde jsou oktogonální a čtvercová místnost propojeny úzkou chodbou, má jen 21 m2. Úspěch futuristicky vyhlížejícího obchodu se dostavil okamžitě, alespoň co se architektury týká, protože ve Spojených státech získal Reynolds Memorial Award a s ní pěkných 25 tisíc dolarů.

Nutno dodat, že uváděné náklady stavby byly menší než finanční odměna spojená s oceněním.

Všichni jsou architekty Současně se založením samostatné praxe v roce 1964 se Hollein stal editorem architektonického časopisu Bau. Přispíval také do řady mezinárodních titulů, ovšem jeho zásadní text Alles ist Architektur vyšel právě v Bau v roce 1968. V něm autor volá po novém přístupu k architektuře neomezujícím se jen na tradiční stavební materiály a konstrukční systémy. Vzorem mu byl skafandr s rozšířenými smysly díky zabudovaným komunikačním systémům („mnohem dokonalejší obydlí než jakákoli stavba“).

Podle Holleina se nové objevy tlačí do architektury a architektovy znalosti musejí zahrnovat mnohem širší oblasti. Pojmy se tak roztáhnou do šíře, že „všichni jsou architekty. Všechno je architektura.“ Takové projevy vytvářely v 60. letech provokativní tvůrčí atmosféru Vídně s radikálními akcionisty, ze které těžili i další architekti-umělci jako Haus-Rucker-Co nebo Coop Himmelb(l)au.

H A N S H O L L E I N : H A A S Ů V D Ů M / 1990 / foto: Profimedia

Za velmi zdařilé považuji, že předmětem výstavy je i její prostorová dispozice, která sleduje princip použitý Hansem Holleinem na jeho první velké stavbě – Muzeu Abteiberg v Mönchengladbachu (zde právě probíhá paralelní architektova retrospektiva).

Stavba z roku 1982 odpovídá postmoderně scénograficky, až přímo malířsky pestrou koláží zakousnutou do kopce v centru města.

Postmoderní architektuře často a oprávněně vyčítanou povrchnost Hollein i zde překonává důmyslnou rozvahou vnitřního uspořádání místností s odlišnou intenzitou prostoru a světla. To sice úplně v MAK zopakovat nejde, nicméně vstup do výstavních místností z rohu tu přítomný je.

Všem Holleinovo dílo nikdy blízké nebude, to věděl dobře i díky mnoha debatám, ale i výhružným dopisům sám architekt. Archiválie, fotografie (cyklus speciálně pro výstavu vytvořili Aglaia Konrad a Armin Linke),

umělecké objekty, modely, kresby a malby s radikálními architektonickými nápady – nejen staveb, ale třeba i architektonických pilulek – tvoří uctivý a nebalzamovaný obraz tvořivé mysli. Výstava dbá na to, aby zdůraznila architektovu inteligenci, smysl pro radikální gesto, pro absurdno a ironii i smysl pro humor, nesnaží se autora kriticky zhodnotit. Výstava v MAK je pestrá, podrobná, asymetrická a tepající, jak se k Hansi Holleinovi hodí.

HOLLEIN pořadatel: MAK, Vídeň kurátoři: Wilfried Kuehn, Marties Wirth termín: 25. 6.–5. 10. 2014 www.mak.at

art + a ntiques

58

šestnácterý

7. – 12. 10.

Designblok

14

Prague Design and Fashion Week www.designblok.cz

Designblok podporují tyto instituce: UMPRUM, Velvyslanectví Nizozemského království, Francouzský institut v Praze, Velvyslanectví Švédska, Instituto Cervantes, Česká centra, EUNIC, Rakouské velvyslanectví, Rakouské kulturní forum, Goethe - Institut, Polský institut v Praze, Bulharský kulturní institut Oficiální dodavatelé: Parfumerie Douglas, Giorgio Armani Cosmetics, Veuve Clicquot, Heineken, SONBERK, TONI&GUY, fusion hotel prague, Ambiente restaurace, SAMSUNG, NESPRESSO, TONI&GUY HAIRMEETWARDROBE, Spyron Mediální partneři: H.O.M.i.E., Art+Antique, Architekt, Dolce Vita, Design & Home, ERA21, ELLE Decoration, Flash Art, Marianne Bydlení, Travel Fever, Radio 1, DesignMagazin.cz, Czechdesign.cz, elle.cz, fashionbook.cz, iconiq.cz, ihned.cz, MAUDhomme, protisedi.cz, Dotyk Zahraniční mediální partneři: H.O.M.E., H.O.M.i.E., Atrium, Designum, Flash Art

59

Partneři:

Deloitte Pražská správa nemovitostí Galerie hlavního města Prahy Meet Czech Design CzechTourism

Hlavní mediální partneři:

Hlavní partner:

Generální partner:

inzerce

60

art + a ntiques

Skandál Jahoda uvádí 9. ročník festivalu opravdového filmu a krásného teátru

JAHODOVÝ JAM

HUDBA

RadioIvo

! !

!

Klvaˇenettyy

DIVADLA

A+A_JJ2014_1_2.indd 1

!

Divadlo bufet U nd er gr ou nd a k d í l com h edy e (sta ˇ ndup) Pr h Krátkýceclého Anicˇka a filmsuvezta Let ad ýl k o ˇ

P

HMOTA TĚ POHLTÍ

VÝSTAVA

PLUS

+jarKrDmaeaesitivrkgnní +workshopy + Afterparty

13/09/14

v Modřanském biografu www.jahodovyjam.cz

8/25/2014 8:27:16 PM

nové knihy

61

Obrazy krásy a spásy Petr Jindra, Michaela Ottová (eds.)

Rozměrný katalog stejnojmenné výstavy představuje rozsáhlé a málo zpracované téma gotického umění v jihozápadních Čechách. Široký kolektiv autorů se v první části knihy soustřeďuje na historický a kulturní vývoj oblasti Pošumaví a Šumavy. Zvláštní důraz autoři kladou na sledování toho, kdo oltáře, kostely i předměty uměleckého řemesla objednával. V druhé části publikace se nalézají klasická katalogová hesla. Nechybějí ani fotografie připomínající expozici v plzeňských Masných krámech, kde výstava v loňském roce proběhla.

Arbor vitae a ZČG 2013, 496 str., 1990 Kč

Otto Placht: El Libro Mágico V. Dejčmar, O. Placht, V. Skálová (eds.)

Na počátku 90. let navštívil malíř Otto Placht Jižní Ameriku. Jeho rozměrné obrazy jsou od té doby přímo ovlivněny Amazonií, mystickými příběhy a uměním místního kmene Šipibó. Psychedelické monumentální krajiny byly pod názvem Metaformy pralesa nedávno vystaveny v Galerii Václava Špály. Dnes Placht žije střídavě v Pucallpě v Peru a v Praze a jeho tvorba stojí někde mezi oběma místy. Kniha obsahuje zpověď samotného umělce i texty od lidí, kteří ho obklopují. Vedle reprodukcí maleb zde nalezneme umělcovy deníky a fotografie Amazonie.

Torst 2014, 312 str., 999 Kč

Rostislav Vaněk Typograf a pedagog na pražské škole uměleckoprůmyslové se proslavil především řešením vizuálního stylu Československých aerolinií

a pražského informačního systému. Logo i informační tabule pražského metra navrhl v 80. letech. Za padesát let své práce, kterou nová kniha mapuje, se věnoval širokému spektru vizuální komunikace zahrnující také úpravy knížek, plakátů či přebalů desek. Publikace je uvedena krátkým a výrazně osobním textem historika umění Jiřího Šetlíka, následuje jakési celoživotní portfolio autora, který již více než padesát let spoluutváří náš veřejný prostor.

KANT 2014, 425 str., 650 Kč

Podle přírody!

Petra Trnková

V návaznosti na výstavu L’etude d’apres nature, která v roce 2012 proběhla v Moravské galerii v Brně, vychází nyní kniha sledující vztah fotografie a umění v 19. století. Autorka se zajímá o místní sbírky, které jsou však popisovány na základě podrobné znalosti aktuální mezinárodní diskuse problému.

Kniha je rozdělena do třech kapitol podle třech možných uživatelů fotografie – umělce, fotografa a teoretika umění.

Barrister & Principal 2014, 176 str., 295 Kč

Psychedelia ve vizuální kultuře beatového věku 1962–1972 Zdeněk Primus

Sešitová kniha, jejíž obal je tvořen složeným plakátem, se z pohledu hudebněhistorického i uměleckohistorického věnuje československým beatovým a rockovým plakátům i plakátům filmovým z let 1­ 962–72.

Nalezneme zde reprodukce plakátů The Primitives Group, The Plastic People of the Universe nebo těch lákajících na filmy Beatles a Michelangela Antonioniho. Jedná se zároveň o katalog výstavy, která bude v příštím roce k vidění v Českých Budějovicích a v Trutnově.

KANT 2014, 120 str., 198 Kč

Orbis pictus Františka Kupky Markéta Theinhardtová, Pierre Brullé

S podtitulem Mezi symbolismem a reportáží vychází katalog letní výstavy v plzeňské Západočeské galerii. Publikace obsahuje reprodukce Kupkovy tvorby pro francouzská tištěná média z počátku 20. století i fundované uměleckohistorické texty na dané téma. Společensky a politicky angažované karikatury i ornamentální řešení stránek novin, kterým se Kupka v počátcích své umělecké kariéry věnoval, představují spíše opomíjenou část jeho tvorby. Kniha stejně jako výstava vznikla ve spolupráci s pařížským Musée d’Orsay.

Arbor vitae a ZČG, 196 str., 990 Kč

62

knižní recenze

art + a ntiques

Osma viděná z Americky Nicholas Sawicki: Na cestě k modernosti text: Mariana Dufková Autorka je historička umění.

Po více než dvou desetiletích vyšla v českém prostředí nová monografie o pražském uměleckém sdružení Osma. Knihu ovšem nenapsal žádný z tuzemských uměnovědců, nýbrž americký historik umění s ukrajinskými předky Nicholas Sawicki.

Publikace není nijak okázalá: jde o příjemně prostý paperback se střídmou grafikou, zato však s precizně vybroušeným jazykovým stylem a jasnou strukturou. Autor knihy si klade nelehké cíle – nově probádat a zhodnotit genezi Osmy, její formování, jakož i okruh jejích podporovatelů a kritiků. Soustřeďuje se na „umělecké postupy, názory a cíle, které skupina sdílela na své cestě k modernosti“. Sleduje při tom období mezi lety 1900–1910, „od studentských let jejích členů po rozhodující aktivity následující první veřejné vystoupení Osmy v roce 1907“, kdy umělci intenzivně spolupracovali a byli si „myšlenkově nejblíže“. Kniha ve čtyřech chronologicky řazených kapitolách, z nichž má každá „vlastní tematické zaměření“, rozvíjí známé motivy, zároveň se ale snaží s pomocí nových archivních (písemných i obrazových) pramenů doplnit naše poznatky o událostech i uměleckých dílech.

Nicholas Sawicki se o téma českého moderního umění zajímá dlouhodobě, kniha vznikla na základě jeho disertační práce.

Otevřeně se přitom hlásí k odkazu Meyera Schapira a k jeho sociologickému přístupu k dějinám umění, který v českém prostředí není výrazně rozšířen. Překlad knihy je proto vítaným příspěvkem do lokální diskuse o české moderně.

Dva přístupy Pro Sawického metodologii jsou příznačné dva zdánlivě obtížně slučitelné paralelní přístupy: formální analýza výtvarných děl na straně jedné a podrobné zkoumání společenského, kulturního a institucionálního pozadí umělecké tvorby a její recepce na

straně druhé. V tomto ohledu autor čerpá částečně z Maxe Dvořáka, ale zejména ze svých amerických učitelů – vedle Schapira jde o Lea Steinberga, v mladší generaci pak o Lindu Nochlinovou, Thomase Crowa, T. J. Clarka a Anne Wagnerovou.

Metodika amerických sociologických dějin umění je zřejmá hned v první kapitole, která s pomocí nových pramenných materiálů odkrývá řadu informací o vzniku Osmy.

Na jedné straně se zabývá rodinným a národnostním zázemím jednotlivých umělců, na straně druhé jejich školením na pražské akademii. V této souvislosti pak Sawicki hlouběji analyzuje systém zdejší akademické výuky (s ní spjatý styl i náměty) a proměny, jež prodělala těsně předtím, než tu umělci Osmy začali studovat.

V duchu sociologického přístupu k dějinám umění se Sawicki zaměřuje na otázky národnostní, jazykové a náboženské různorodosti nejen v sociálním prostředí, v němž se Osma profilovala, ale i uvnitř skupiny samé. Autor v knize klade důraz na její etnicky smíšené složení: vedle českých a německých příslušníků sem nově zařazuje i židovské členy a poukazuje na národnostní nejednotnost této skupiny „Pražanů“, jejíž hlavní spojnicí byly blízké umělecké názory.

Autor rovněž rozebírá důvody, proč téma židovské národnosti už v době fungování Osmy bylo záměrně vytěsňováno z dobového diskursu. Opírá se přitom o recenzi na výstavu Osma od Maxe Broda – židovského podporovatele a sběratele obrazů skupiny – i o rešerši židovských periodik. V souvis-

63

losti s etnickou různorodostí skupiny také zdůrazňuje nezájem členů Osmy o národní umění, které bylo na domácí výtvarné scéně velmi rozšířené.

Zapomeňte na expresionismus Dopad americké kunsthistorie se přirozeně projevuje i v definování uměleckých stylů.

S pomocí zavedené angloamerické terminologie Sawicki nově pojmenovává figurální malbu vyučovanou od poloviny 19. století na většině evropských uměleckých škol, tedy i na pražské akademii, jako akademický rea­ lismus (pojem vychází z angloamerické idiomatické vazby „academic realism“ a francouzského termínu „réalisme académique“; v českém prostředí není příliš rozšířen). Tento styl, jehož základem bylo naturalistické a iluzionistické zachycení figury a zacházení s barvou tak, aby se „malba blížila co nejvíce skutečnosti“, pak staví do protikladu

INZERCE

k tzv. neoklasicismu, „který upřednostňoval idealizované formy zobrazení odvozené z klasických a renesančních estetických zásad“. Zatímco neoklasicismus byl dle autora spojován s německou nadvládou v Praze, ale i „s bývalým statusem pražské akademie jakožto německé instituce“, akademický realismus byl považován za „bytostně český malířský přístup“ a nový „oficiální styl pražské akademie“.

Jakkoli autor oba umělecké proudy na akademii přesvědčivě odlišuje, užití termínu „neoklasicismus“ pro období první poloviny 19. století může být v českém kontextu – s ohledem k zažitému výrazu neoklasicismus pro dvacátá léta 20. století – lehce zavádějící.

Lepší by asi bylo v této souvislosti zůstat u častěji užívaného termínu klasicismus.

Americký historik umění, pohlížející na skupinu Osma bez národněkulturního zatížení, v knize naopak dost překvapivě nikde nereflektuje pojem expresionismu, který

čeští badatelé ve vztahu k Osmě zpravidla rozebírají.

Pohled zvenčí může být ošemetný, má své výhody i nevýhody. Otvírá nová témata, místnímu prostředí dosud neznámá, a tedy objevná, někdy ale může dospět k závěrům zcela cizím a nesrozumitelným. V případě knihy Nicholase Sawického nicméně o takovém nezdaru nemůže být řeč. Nové pramenné poznatky v kombinaci s neotřelou metodologií nabízejí nezvyklý úhel pohledu, který však výkladu neubírá na srozumitelnosti.

N I C H O L A S S AW I C K I : N A C E S T Ě K M O D E R N O S T I . U M Ě L EC K É SDRUŽENÍ OSMA A JEHO O K R U H V L E T EC H 1900– 1910 překlad: Pavla Machalíková; FF UK 2014; 191 stran; cena: 255 Kč

64

antiques

art + a ntiques

Koberce z NPÚ text: Sabina Malcová Autorka je expertkou na islámské umění, především textil.

Výstava Koberce Orientu, kterou lze na Karlštejně navštívit do konce září, divácky přitažlivým způsobem prezentuje na osm desítek špičkových orientálních koberců z mobiliářů 37 českých a moravských hradů a zámků. Vystavené exponáty zahrnují koberce ze všech důležitých produkčních oblastí – od Turecka přes Írán až po výrobky kočovných kmenů střední Asie.

V rámci orientální muzeologie patří koberce k nejčastěji zkoumaným jevům. Stejně jako valná většina předmětů spadajících do kategorie islámské umění, bývají obvykle řazeny mezi produkty uměleckého řemesla. Šlo původně o výrobky běžné denní potřeby, ať již používané v domácnostech, nebo určené do veřejných prostor, například mešit. Mezi sběratelskými kusy proto nacházíme jak koberce modlitební, tak i takové, na nichž se spalo, stolovalo či se p­ oužívaly jako vnitřní příčky ve stanech kočovníků.

Touha vlastnit koberce ze zemí Blízkého či Středního východu byla v Evropě rozšířena již od středověku. Byť byly koberce vždy považo-

vány za luxusní zboží, nebyly pouze výsadou šlechty, jak by se mohlo zdát. Vzpomeňme renesanční portréty italských a nizozemských kupců, na kterých se koberce objevují. Za zmínku rovněž stojí bohaté církevní sbírky jako například katolických kostelů v Polsku, kam se koberce mnohdy dostávaly jako votivní dary, nebo protestantských kostelů v Sedmihradsku, kde sloužily jako dekorace jinak strohých, nezdobených prostor.

Ze zámeckých sbírek Všechny vystavené koberce pocházejí ze sbírek hradů a zámků ve správě Národního památkového ústavu (NPÚ). Primárním infor-

I N D I C K Ý K O B E R E C / 16. století / dvorská produkce Mughalských císařů, severní Indie / zámek Jindřichův Hradec, NPÚ

mačním zdrojem je pro badatele koberec samotný, tedy z jakého materiálu byl vyroben, jaký typ uzlu byl použit, odkud pochází či jakými zvláštnostmi se vyznačuje. Zohlednění okolností, za jakých se dostal na naše území a jak s ním bylo dále nakládáno, umožňuje dotvoření jeho obrazu v kontextu evropského sběratelství. Ze šlechtických sbírek uchovaných na českých hradech a zámcích se vymyká například soubor modlitebních koberců z orientálního salonku Františka Ferdinanda d’Este na Konopišti, dále sbírka vázaných koberců a kelimů z majetku rodu Clam-Gallasů na Frýdlantě či kolekce Evžena Habsburského na Bouzově.

65

Pokud jde o sběratelské unikáty, sázkou na jistotu jsou perské safíjovské koberce ze 17. století z Jindřichova Hradce, medailonový ušak ze západní Anatolie z 18. století z Telče, obdobný koberec z přelomu 18. a 19. století z Náměště nad Oslavou či koberec bergama ze západní Anatolie z přelomu 18. a 19. století ze zámku v Litomyšli. Jedním z nejproslulejších koberců v České republice, jenž však vzhledem ke své hodnotě a stáří mohl být na výstavě prezentován jen kratší dobu, je selendi se vzorem čintámani z druhé poloviny 16. století z Hluboké nad Vltavou. Běžnou produkci z 19. až první čtvrtiny 20. století, která se do Evropy často a ve velkém množství dovážela, zastupují především kusy z Kavkazu a z kočovnických oblastí střední Asie. Z nomádské a venkovské tvorby musíme kromě koberců zmínit i další textilní předměty denní potřeby jako například jezdecké brašny (chordžíny), kryty na velké tašky (čuvaly), ozdobné závěsy na boky velbloudů (asmalyky) nebo závěsy u vstupů do jurty (ensi, parda).

Důležitý počin

K U R D S K Ý K O B E R E C / typický kosočtverečný vzor / zámek Telč, NPÚ

S koberci se návštěvníci setkají v rámci obou stávajících prohlídkových okruhů hradu.

Některé jsou zavěšené na stěnách nebo jen v prostoru, jeden či dva dokonce plní funkci dekorativní krytiny stolu. To bylo v minulých staletích naprosto běžné využití dokladující významné a ojedinělé místo, jaké měly orientální koberce v evropských interiérech. Povětšinou jsou však prezentovány položené na zemi, což je poloha, která jim nejvíce svědčí. Expozici kavkazských koberců je možné obdivovat v Císařském paláci, „peršany“ pak v manské, hodovní a audienční síni, jakož i v sále předků, císařské ložnici či pracovně děkana. Anatolským kobercům patří Mariánská a Velká věž. Velkorysý prostor horních pater Velké věže posloužil prezentaci středoasijských kočovnických koberců. Úvodní statě na počátku každého geografického celku návštěvníky seznamují s produkcí dané oblasti a jejími charakteristickými znaky.

Výstava s doprovodným katalogem a me­ todikou jsou první soubornou prací, která se váže k problematice orientálních koberců z českých hradů a zámků. Navazuje na řetězec výstav prezentujících krásy Orientu počínající světovými výstavami ve Vídni na konci

19. století. Z českých výstav z posledních let zmiňme prezentace sbírky Rainera Kreissla (Národní muzeum, 1995, 1998 a 2000), výstavu kavkazských koberců (Národní muzeum, 2006–07), přehlídku Nejkrásnější koberce Orientu (Muzeum města Brna, 2007–08) či soubornou výstavu islámského umění ze sbírek Moravské galerie v Brně Příběhy tisíce a jedné noci (2011). Úvodní studie katalogu, který vychází koncem srpna, přibližují problematiku orientálních koberců jako fenoménu při tvorbě evropských interiérů, následně technologické problémy a otázky spojené s výrobou a péčí o ně. Katalogová část je doplněna kvalitní fotografickou dokumentací, jakož i slovníkem pojmů a seznamem odborné literatury.

Pro potřeby odborné veřejnosti vznikla na základě materiálů pro katalog také odborná metodika kladoucí si za cíl zlepšení informovanosti a povědomí o hodnotě orientálních koberců nejen mezi pracovníky NPÚ a muzeí. Široký odborný záběr předložené práce byl možný díky spojení úsilí jednotlivých autorů, kteří poskytli expertizu v rámci svých oborů:

Jitka Dřevíkovská – technologie zpracování a restaurování, Zdeněk Chudárek – prezentace a klasifikace, Ladislav Bezděk – fotodokumentace, Zdenka Klimtová – výroba koberců a odborné určení jednotlivých koberců. Všechny pak svým hlubokým odborným přesahem propojil nestor NPÚ Josef Štulc.

Především posledně dva jmenovaní, Zdenka Klimtová a Josef Štulc, se problematikou orientálních koberců zabývají již několik desetiletí a fondy jednotlivých hradů a zámků v tomto ohledu svědomitě mapují.

KOBERCE ORIENTU místo: Státní hrad Karlštejn pořadatel: Národní památkový ústav kurátoři: Josef Štulc, Zdeněk Chudárek, Zdenka Klimtová termín: 6. 6.–30. 9. 2014 www.hradkarlstejn.cz

66

na trhu

art + a ntiques

Nábytek z Holic text: Ladislav Zikmund-Lender Autor je historik architektury a designu.

Po vybavení pánského pokoje od Josefa Gočára, které bylo draženo na jedné z jarních aukcí, přichází nyní na trh nábytkový soubor od dalšího Kotěrova žáka Otakara Novotného. Jde o část zařízení domu lékaře Čeňka Zemánka v Holicích z let 1912 až 1915, které bude nabízeno včetně Novotného původních kresebných návrhů.

Architekt Otakar Novotný (­ 1880–1959) patřil mezi nejstarší žáky Jana Kotěry, které tento „zakladatel české moderní architektury“ vychoval na pražské UMPRUM. První generaci autorů, kteří „bojovali po Kotěrově boku za novou architekturu“, jak sám Novotný cestu k české moderní architektuře heroizoval, tvořili vedle Kotěry Kamil Hilbert, Antonín Pfeiffer nebo Dušan Jurkovič. Proti nim stavěl Novotný Kotěrovy protivníky, jejichž reakce byla často realizována i v osobní rovině, jako byli Jan Koula, Josef Fanta nebo Antonín Balšánek. Mezi příslušníky „druhé generace“, nejvěrněji následující až do hlubokých 30. let Kotě-

rovy architektonické vzory, vyčnívá právě Otakar Novotný, rozvíjející tradicionalistickou variantu Kotěrovy racionální moderny, a Ladislav Machoň, pohrobek Kotěrova ateliéru snažící se po celá 20. léta realizovat Kotěrovy monumentalistické vize.

Za důležitou součást Kotěrovy architektury Novotný považoval zahrnutí tradice. Po vzoru svého učitele sám prosazoval „vniknutí do ducha bývalé tvorby a přemýšlivou aplikaci starých tvarů“. Strategie modernistů ale zdaleka nebyla pouze eklektická. Byli stoupenci tvůrčí syntézy převzatých historických postupů a novátorských strategií, ať už estetických, nebo konstrukčních. Novot-

S T O L E K A D V Ě S T O L I Č K Y / dřevo a světlé dýhy / výška: stolek 78 cm, stoličky 60 cm

ného projekt vily Jana Otty na Zbraslavi je například v kompozici i v detailu variací na barokní letohrádek, barokizujícím tvarům odpovídal i interiér, kde se uplatňovaly kulaté tvary. Typově se jednalo o různé taburety s vysokým čalouněním, členěné otomany, kruhové konferenční stolky, skleníky s oblým zakončením apod.

Přestože Novotný v roce 1904 Kotěrův ateliér opustil a založil si vlastní, představovala pro jeho generaci učitelova tvorba normativ. V roce 1908 podnikl studijní cestu do Anglie, Belgie a Nizozemí, kde se nadchl pro tvorbu Hendrika Berlageho nebo Jacoba Johanna Pietera Ouda, z jehož

K Ř E S L O / dřevo, světle hnědá dýha, čalounění / výška: 85 cm

67

P Ů V O D N Í N Á V R H O T A K A R A N O V O T N É H O / kolem 1911

teoretických principů později často citoval.

Vrcholem této inspirace byl Štencův nakladatelský dům v Praze, tělocvičny v Holicích a v Rakovníku a rodinné domy Jana Váni v Benešově, Františka Lexy v Rakovníku nebo právě Čeňka Zemánka v Holicích.

Novotný si současně uvědomoval, že účelnost „se může projevovat velmi rozmanitě“ a že „každý funkční tvar vzniká z velikého množství možností“. Pluralita formálních řešení a stylových tendencí tak pro něj byla samozřejmá. Právě pro Novotného tvorbu se tak propletení moderní a tradiční formy stalo tolik příznačným.

Pro různé místnosti Část nábytkového souboru z různých interiérů domu Čeňka Zemánka v Holicích nabízí v září k prodeji aukční dům Dorotheum. Novotného nábytek se v aukci naposledy objevil před sedmi lety, kdy tentýž akční dům za 1 milion korun vydražil světlou verzi kubizující jídelny, jaká se nachází ve sbírkách Uměleckoprůmyslového musea. Znovu byl pak tento soubor po jednotlivých kusech

K N I H O V N A / dřevo,ořechová a světlá dýha, uvnitř jasanová dýha / 190 × 176 × 40 cm

rozprodán v červnu 2011 na aukci sbírky manželů Hascoeových v Londýně. Aktuálně nabízený set ze Zemánkova domu v Holicích obsahuje půlkruhový psací stůl, pohovku s křeslem, dva taburety s kónickým odkládacím kruhovým stolkem, skleník, stojací kovovou lampu a dvě kovová stínítka. K tomu jsou nabízeny návrhy opatřené razítkem Novotného ateliéru, některé jsou kolorované, jiné pravděpodobně technické, prováděcí.

Nabízený soubor je stylově poměrně různorodý. Křeslo s pohovkou vykazuje jednoduché kubizující tendence, psací stůl a taburet s kónickým stolkem představuje spíše obrat k biedermeieru, skleník naopak ke geometrické, racionální moderně pěstované v té době Gočárem, Janákem a dalšími.

Nabízí se tedy domněnka, že jednotlivé části byly v domě v různých interiérech. Částečně o tom svědčí i dobové fotografie: pohovka, pravděpodobně i s křeslem, se nacházela v čekárně Zemánkovy ordinace, oproti tomu taburet s kónickým stolkem v reprezentativní obytné místnosti domu, jejíž vybavení

bylo ve stylu připomínajícím biedermeier, empír, nebo dokonce v náznacích druhé rokoko. Svědčí o tom i popisy, které v minulosti publikoval historik umění Pavel Panoch. Psal, že prostory ordinace a čekárny byly spíše geometrizující, zatímco vybavení obytné haly se neslo v duchu historizujících reminiscencí. Nábytek v ordinaci a čekárně měl být dle Novotného záznamů z dubového dřeva, půlkruhový psací stůl v pracovně Čeňka Zemánka byl vyroben z amerického leštěného ořechu s vnitřky z bílého javoru.

Nábytek v obytné hale byl proveden v kombinaci dubu, ebenu a černě mořené hrušky.

Jak o tom svědčí návrhy jiných kusů nábytku (prohnutá křesla) i záznamy o tapetách, hlavní barvou čalounění v obytné hale byla sytě zelená.

Nábytek připomínající biedermeierové tvarosloví byl kolem roku 1910 velmi blízký i dalším představitelům tzv. druhé generace modernistů. Pavel Janák například navrhl pro firmu Glazar vybavení ložnice s prvky barokně šroubovitých noh, ořechovou toaletu a kredenc nebo makasarový pánský

68

na trhu

pokoj. Tyto soubory byly Novotnému bezesporu vzorem, neboť je publikoval jako ilustrace svého článku Interieur, architekt a obecenstvo v časopise Styl. Rozlišuje zde nábytek vědecký, tedy především funkční a praktický, a nábytek umělecký, tedy takový, který má i význam reprezentativní a smysl v kultivaci obytného prostředí. Zdůrazňoval, že tvůrce interiéru by měl mít vždy na zřeteli především výsledný dojem celku. Tento přístup mohou ilustrovat právě různorodé, a přece kompaktní ukázky z vybavení Zemánkova domu.

Kuboklasicismus Náznaky konstrukce opěráků pohovky a křesla nebo podnoží některého z dalších kusů z vybavení domu ukazují na kubistické inspirace. Přestože byl Otakar Novotný daleko otevřenější vůči novému fenoménu kubismu než Kotěra, neubránil se výhradám. Naděje kubistů, především

art + a ntiques

Pavla Janáka, že kubismus dokáže setřít ekonomické a třídní elitářství individuální moderny, považoval za nenaplnitelné.

Zpětně kritizoval i snahu „beztrestně postavit zájmy hmoty nad zájmy prostoru“, čímž se podle něj kubismus přiřadil mezi další formalismy zpronevěřující se pravdě architektury, kterou hlásala kotěrovská tradice. Když na druhou stranu Novotný v roce 1914 převzal místo Kotěry instalaci Českého díla na výstavě Werkbundu v Kolíně nad Rýnem, „s menšími rozpaky dovedl říci překvapené cizině, co se doma děje“, tedy ukázat tuzemský kubistický kvas. Mezi výtvarnými díly Emila Filly, Otto Gutfreunda představil architektonický a designový kubismus díly Pavla Janáka či Josefa Gočára.

Tato ambivalence nábytkové tvorby, která se na jednu stranu nechtěla zříci tradičních tvůrčích a tektonických postupů a na druhé chtěla absorbovat nové impulzy krystalické-

ho tvarosloví, byla už v minulosti nazvána kuboklasicismem. Tento pojem dobře vystihuje stylovou pluralitu části vybavení domu Čeňka Zemánka i řady dalších interiérových a architektonických realizací snoubících často na českém venkově tendence kubismu, nového klasicismu a art deca. Podíváme-li se ale z mezinárodní perspektivy, předkládaný soubor může být analogický k soudobému nábytkovému designu již zmiňovaného Jacoba Johanna Pietera Ouda. Architektura, pro niž bylo interiérové vybavení navrhováno, s kubismem ostatně rovněž nic společného nemá. Označení vybraných kusů nabízeného nábytkového souboru jako kubistických je tak dost možná pouhým přáním a regionálně podmíněnou konstrukcí. Význam souboru to nijak nesnižuje, jen nás to navádí k otázce, zda zjevná a architektem také teoreticky prosazovaná pluralita tendencí a tradic není vlastně daleko zajímavější než pevně vymezené stylové kategorie.

INZERCE

INTERIOR+2_14_190x119_QR.indd 1

20.08.14 15:37

Kolik stojí Josef Váchal?

50 000 Kč

60 000 Kč 6 000 Kč

42 000 Kč

20 000 Kč

30 000 Kč 32 000 Kč

15 000 Kč

7 000 Kč

90 000 Kč

32 000 Kč

Přehled aukčních prodejů děl Josefa Váchala za roky 2000–2014 podle databáze ART+. Ceny jsou uváděny bez aukční provize.

20 000 Kč

32 000 Kč

38 000 Kč

18 000 Kč

20 000 Kč

50 000 Kč

38 000 Kč

27 000 Kč 37 000 Kč

58 000 Kč

13 000 Kč

5 500 Kč

30 000 Kč

14 000 Kč 20 000 Kč

13 000 Kč

10 000 Kč

60 000 Kč 20 000 Kč

12 500 Kč

33 000 Kč

2 557 Kč

26 000 Kč 3 400 Kč

16 500 Kč

65 000 Kč 19 000 Kč

19 000 Kč

10 000 Kč 5 500 Kč

20 000 Kč

28 000 Kč 2 000 Kč

14 000 Kč

26 000 Kč

2 800 Kč

39 000 Kč

180 000 Kč 90 000 Kč

45 000 Kč

210 000 Kč

45 000 Kč

Vše o trhu s uměním Databáze 120 tisíc aukčních výsledků / Zprávy a komentáře z domova i ze zahraničí / Index českého trhu s uměním / Pohodlný přístup prostřednictvím internetu / Propracovaná technologie vyhledávání

www.artplus.cz Partneři: 1. Art Consulting / Adolf Loos Apatment and Gallery / Antikvity / Arcimboldo / Art Invest / Arthouse Hejtmánek / Dolmen / Dorotheum / European Arts Investments / Galerie Art Praha / Galerie Kodl / Meissner-Neumann / Orlys Art Auctions / Pictura / Prague Auctions / Starožitnosti – Galerie Ustar / Sýpka / Valentinum / Vltavín / Zezula

70

antiques

art + a ntiques

D V A F A J Á N S O V É T A L Í Ř E / Itálie, 1850–1900 značeno Nove / průměr 21,5 cm cena: 3 500 Kč (Antique Alma)

ELEMÍR HAL Á SZ-HR ADIL: DÁMA V ČERNÉM

R Á M E Č E K S E S T O J Á N K E M / Itálie, 1850–1900

K L O B O U K U / olej na plátně / 86 × 70,5 cm

zlacený bronz, osazená florentská mozaika / výška 16 cm

cena: 7 620 eur (Art Invest)

cena: 8 000 Kč (Antique Alma)

ĽUDOV Í T KUDL ÁK: OBĚD olej na lepence / 61 × 47 cm cena: 1 430 eur (Art Invest) G YÖRG Y HORVÁT H: ŽENA S C IG ARE T OU

VÁ Z A S DEKOREM M ARON MEDIC I; L OE T Z

olej na kartonu / 44 × 52 cm

Klášterský Mlýn, kolem 1910

cena: 44 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)

sklo / výška 14,5 cm cena: 39 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)

ŽELVOV INOV Ý K ABINE T

BR IL I ANTOV Ý NÁR AMEK

Antverpy, počátek 17. stol.

bílé 22 karátové zlato s brilianty o celkové váze 12,56 ct; čistota

Želvovina, ebenové dřevo, zlacený

VVS1-VS1, barva G-H; Au 916/1000 / celková váha náramku 47,95 g

bronz / 160 x 152 × 52 cm

cena: info v obchodě (Cinolter Antique)

cena: 273 000 Kč (Arthouse Hejtmánek)

O S A K A T R I P T Y C H / Japonsko, 1850 / dřevo tisk na papíru / 38 × 67cm cena: 10 000 Kč (Antik Olomouc)

inzerce

71

ANTIK OLOMOUC Třída 1. máje 12, Olomouc tel: 585 232 462, 602 585 735 email: antikolomouc@post.cz www.antikolomouc.w1.cz

S TŘ ÍBRNÁ DÓZ A

OPÁL OV Ý N ÁHRDEL NÍK

Ag 800/1000; btto 1461,4 g / 35 × 26 × 10 cm

S DIAMANT Y

cena: info v obchodě (Antik Olomouc)

brilianty a diamanty jednoduchého

ANTIQUE ALMA Valentinská 7, Praha 1 tel: 222 327 625

8/8 brusu o celkové váze 1,335 ct;

email: info@valentinum.cz

čistota VS-I a barva H-J; Ag 925/1000

www.valentinum.cz

celková váha 7,11 g cena: info v obchodě (Cinolter Antique)

ANTIKVIT Y PRAHA Vyšehradská 2, Praha 2 tel: 251 812 323, 608 031 011 email: ppochop@antikvity.cz www.antikvity.cz ARTHOUSE HEJTMÁNEK Goetheho 2, Praha 6 tel: 603 511 971, 604 237 241

A L O I S K O H O U T: N A K O N C I M Ě S T A / 1920–40 olej na plátně / 40 × 50 cm

email: info@arthousehejtmanek.cz

cena: info v obchodě (Galéria Antik Golis)

www.arthousehejtmanek.cz ART INVEST Dobrovičová 7, Bratislava tel: +421 252 634 664, +421 905 659 148 email: art@artinvest.sk K O M O D O V É H O D I N Y / Rakousko, kolem 1850 vídeňský kulatý mosazný pérový hodinový stroj, kotvový krok, vlasový závěs dekorativního kyvadla,

www.artinvest.sk

čtvrťové bití na spirálové gongy / originální šturc

ATELIER FIALA

(lehce poškozený) / výška 50 cm

Na Chvalské tvrzi 1, Praha 9

cena: 600 eur (Antikvity Praha)

tel: 724 560 201, 724 560 203

ALFONS MUCHA: DOBOVÉ PL AKE T Y

email: info@atelier-fiala.cz

značka německé slévárenské dílny / železné litina / průměr 21,5 cm

www.atelier-fiala.cz

cena: 24 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)

CINOLTER ANTIQUE Maiselova 9, Praha 1 tel: 222 319 816, 602 317 667 email: mcinolter@antiquesprague.cz www.antiquesprague.cz GALÉRIA ANTIK GOLIS Pribinova 2, Čadca tel: +421 905 694 188 email: info@estarozitnosti.eu www.estarozitnosti.eu S TAROŽITNOS TI M. JANKOVSKÝ Žatecká 14, Praha 1 tel: 724 251 272, 224 812 909 J O S E F B R O Ž : Z A S N Ě N Á / 1967

K O M O D A S V I T R Í N O U / 30. léta

email: 7michal@centrum.cz

tuš, rudka, běloba na papíře / 45 × 32 cm (ve výřezu)

ořechová kořenice / 126 × 163 × 85 cm

cena: info v obchodě (Galéria Antik Golis)

cena: 48 000 Kč (Atelier Fiala)

www.czechantiques.cz

72

zahraniční výstava

art + a ntiques

Arcivévoda sběratel text: Tomáš Valeš Autor je historik umění, věnuje se umění raného novověku.

U příležitosti čtyřstého výročí narození jednoho z nejvýznamnějších evropských sběratelů a mecenášů umění, arcivévody Leopolda Viléma, připravilo vídeňské Kunsthistorisches Museum pečlivě koncipovanou přehlídku uměleckých předmětů z vlastních sbírek. Výstava nese příznačný název Sammellust, který by šlo přeložit jako „sběratelská vášeň“ nebo „radost ze sběratelství“.

Arcivévoda Leopold Vilém (1614–1662) byl jako mladší syn císaře Ferdinanda II. a bratr budoucího císaře Ferdinanda III. předurčen tradičně pro kariéru mezi duchovní aristokracií. Ostatně už od roku 1625 začal postupně přebírat různé vysoké posty v hierarchii katolické církve, mezi nimiž dominovaly úřady pasovského, štrasburského, vratislavského, olomouckého a halberstadtského biskupa doplněné o pozici velmistra řádu německých rytířů.

Církevní kariéra však mladého aristokrata příliš neoslovovala a ani neuspokojovala, mnohem více jej lákaly politické či vojenské kruhy. Válečný konflikt, který postupně zachvátil prakticky celou Evropu, Leopoldu Vilémovi záhy poskytl možnost prezentovat se i na tomto poli. Roku 1639 tak byl poprvé jmenován svým bratrem císařem Ferdinandem III. do pozice vrchního velitele císařských vojsk (podruhé v roce 1645), přičemž se v této funkci snažil především o vytlačení švédských vojsk z Čech a odvrácení nepříliš dobrých vojenských vyhlídek během roku 1645.

Vrcholem jeho kariéry se stala pozice místodržícího ve Španělském Nizozemí, kam odešel mimo jiné v doprovodu svého poradce a důvěrníka Jana Adolfa I. ze Schwarzenberku a kde mezi lety 1647 a 1656 zastupoval španělského krále Filipa IV. I když byl vestfálským mírem ukončen desetiletí trvající válečný konflikt, zůstávalo stále Španělsko

ve válce s Francií, což pro Leopolda Viléma znamenalo další vojenské angažmá. Během pobytu v Bruselu nicméně arcivévoda dokázal plně rozvinout svůj zájem o umění, k němuž měl vřelý vztah již dříve.

Theatrum Pictorium Značnou měrou se na správě a organizaci sbírky Leopolda Viléma podíleli malíři, jako byli Jan van den Hoecke a David Teniers ml.

Druhý jmenovaný byl brzy po arcivévodově příchodu do Bruselu zaměstnán nejen jako malíř, ale především správce obrazárny. Když se arcivévoda v roce 1656 vzdal z vlastní vůle zastávaného úřadu a rozhodl se pro návrat do Vídně, došlo postupně také k přesunu celé obrazové sbírky. Ta byla následně (1658) instalována v horním podlaží vídeňského Stallburgu, kde se stala dostupným zdrojem inspirace pro celou středoevropskou aristokracii.

Ve Vídni převzal starost o kolekci malíř květinových motivů Anton van Baren, který mimo jiné sestavil její soupis. Po smrti Leopolda Viléma přešla kolekce na jeho synovce císaře Leopolda I. a stala se hlavním pilířem postupně budované císařské obrazárny tvořící následně základ sbírek dnešního vídeňského Uměleckohistorického muzea. Osobu arcivévody tak jako by nejlépe vystihovala slova benátského velvyslance, který jej charakterizoval jako člověka oddávajícího se „obrazům, kuriozitám, básníkům a rozkoším“.

Výstava situovaná do jednoho z menších sálů prvního patra muzea může na první pohled návštěvníka mást relativně malou rozlohou, která je však pro výstavní cyklus Intermezzo, jenž se snaží o nový pohled na díla z vlastních sbírek muzea, typická.

I přes malý rozsah obsahuje vše podstatné a nenechává návštěvníka na pochybách, že je na tom správném místě, aby odhalil podstatu arcivévodových sběratelských aktivit.

Hned při vstupu na sebe strhne pozornost fiktivní pohled do obrazárny v místodržitelském paláci v Bruselu od Davida Tenierse ml.

Obraz není koncipován jako encyklopedický záznam skutečnosti, ale spíše jako odraz reprezentační role sběratelství Leopolda Viléma. Alegorická složka se odráží i v mnoha dílčích detailech, jako například ve dvojici psů přetahujících se o klacek – jde patrně o narážku na jisté napětí mezi španělskou korunou a úřadem místodržícího.

David Teniers ml. stál ostatně také za přípravou tištěného ilustrovaného katalogu kolekce, který vyšel pod názvem Theatrum Pictorium v roce 1660 v Bruselu a do něhož byl zahrnut výběr z italských malířských prací. Mimo to katalog obsahoval pohledy do nově instalované obrazárny ve vídeňském Stallburgu a především 243 leptů, které reprodukovaly nejdůležitější vybraná díla a měly posloužit také znalcům a milovníkům umění. Této knižní práci je věnována celá jedna část expozice, která prezentuje nejen

73

D A V I D T E N I E R S M L . : A R C I V É V O D A L E O P O L D V I L É M V E S V É B R U S E L S K É G A L E R I I / kolem 1650 / olej na plátně / 124 × 165 cm /© KHM

výsledný katalog, ale demonstruje především dílčí postupy při jeho přípravě. Divák má tak možnost porovnat drobné, často velice volně provedené malby („Pasticci“) zhotovené Teniersem podle originálů jako podklady pro rytce. Tuto část doplňuje naznačení původní „barokní“ instalace obrazárny.

Ve stálé expozici Výstava pokračuje prezentací dalších výtvarných „médií“, která byla v arcivévodově sbírce zastoupena. Mimo kvalitní ukázky jednotlivých sochařských prací (například Giusto Le Court) to byly drobnější předměty zahrnující nejen kvalitní italské bronzy, ale také předměty z křišťálu či gemy s okultními motivy. Tyto ukázky uměleckého řemesla z části ještě poplatné starší tradici kunstkomor doplňují sakrální objekty, které byly v klenotnici zahrnuty pod „Reliquien und Kirchensachen“. Mezi nimi může návštěvník spatřit například desátek růžence zhotovený z achátu, slonoviny a stříbra, který náležel už arcivévodově prababičce,

královně Anně Jagellonské (1503–1547).

Jeho přítomnost tak nebyla jen projevem zájmu o materiálovou exkluzivitu, ale také odrazem rodové kontinuity a memorie.

Zastoupeny jsou rovněž dobově velice oblíbené tapiserie, včetně jejich pozoruhodných návrhů od arcivévodova dvorního malíře Jana van den Hoecke, ukazující zcela jinou fasetu jeho malířského díla. V expozici nechybí ani reprezentační složka arcivévodových uměleckých objednávek pokrývajících nejen malířský portrét (Frans Luycx), ale také medaile či sochy. Pro celou výstavu je však klíčové propojení se zbytkem muzejních sbírek, které jsou na kolekci Leopolda Viléma vystavěny. Všechna typická „highlights“ nějakým způsobem propojená s arcivévodovou sběratelskou činností– patří mezi ně díla Giorgioneho, Pietra Bruegela st., Tiziana, Jana van Eycka a dalších – jsou ve stálé expozici přehledně označena a vybrané obrazy jsou zahrnuty i do drobného tištěného průvodce dostupného pro každého návštěvníka zdarma v německé a anglické jazykové mutaci.

K podařené výstavě, zajímavé nepochybně i pro českého návštěvníka, byla vydána menší publikace zahrnující kratší studie participujících odborníků, které čtivým způsobem přibližují nastíněnou problematiku a rozšiřují texty k výstavě. Celkový koncept tak ukazuje, že i drobnější výstavou propojenou s kontextualizací stálé expozice lze dosáhnout pozoruhodných výsledků.

Vzhledem k vysoké kvalitě zastoupených výtvarných děl se tomu však netřeba příliš divit.

SAMMELLUST: SBÍRKA ARCIVÉVODY LEOPOLDA VILÉMA pořadatel: Kunsthistorisches Museum, Vídeň kurátorka: Gerlinde Gruber termín: 17. 6.–28. 9. 2014 www.khm.at

inzerce

11. října 2014 18:45 G. Verdi: MACBETH

Foto: Marty Sohl / Anna Netrebko a Željko Lučić, MACBETH

18. října 2014 18:45 W. A. Mozart: LE NOZZE DI FIGARO (FIGAROVA SVATBA) 1. listopadu 2014 17:45 G. Bizet: CARMEN 22. listopadu 2014 18:45 G. Rossini: IL BARBIERE DI SIVIGLIA

(LAZEBNÍK SEVILLSKÝ) 13. prosince 2014 17:45 R. Wagner: DIE MEISTERSINGER VON NÜRNBERG

(MISTŘI PĚVCI NORIMBERŠTÍ) 17. ledna 2015 18:45 F. Lehár: THE MERRY WIDOW (VESELÁ VDOVA)

31. ledna 2015 18:45 J. Offenbach: LES CONTES D’HOFFMANN

(HOFFMANNOVY POVÍDKY) 14. února 2015 18:15 P. I. Čajkovskij / B. Bartók: IOLANTA / BLUEBEARD’S CASTLE (JOLANTA / MODROVOUSŮV HRAD) 14. března 2015 17:45 G. Rossini: LA DONNA DEL LAGO (JEZERNÍ PANÍ) 25. dubna 2015 18:15 P. Mascagni / R. Leoncavallo: CAVALLERIA RUSTICANA / PAGLIACCI (SEDLÁK KAVALÍR / KOMEDIANTI)

www.ghmp.cz

International Glass Exhibition Art Salon S in the Dancing House

AERO | SVĚTOZOR | BIO OKO | CINESTAR ANDĚL a další kina v ČR

Mezinárodní výstava skla Art Salon S v Tančícím domě

NEJPRESTIŽNĚJŠÍ OPERA SVĚTA VE VAŠEM KINĚ DRAMA JE ZA DVEŘMI

19|9—14|12|2014 libenskyaward.com

art + a ntiques

Stanislav Libenský Award 2014

74

ONE STEP FORWARD VOL. 3

9. 9. - 10. 10. 2014 kurátorka výstavy Jana Řeháková

Galerie hlavního města Prahy Prague City Gallery

Matej Fabian Milica Fischerová Dita Kaplanová Patrícia Koy ová Hana Mikulenková Kristína Šimeková Ivana Oroszová Lucia Tallová INDUSTRIAL Gallery, Zahradní 10, Ostrava 702 00, www.industrialgallery.cz

manuál

75

Manuál pro milovníky současného umění Lekce 61. – Kdo se bojí Natalie LL? text: Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátor Moravské galerie v Brně.

Na silnici z Brna do Zlína míjím odbočku na Troubky, což mi připomnělo termín povodňová turistika. Obrážet místa přírodních katastrof je obecně považováno za morální poklesek a projev lidského hyenismu. Uvědomuji si, že cíl mé cesty má podobný ráz.

Jedu na výstavu polské umělkyně Natalie LL ve zlínské krajské galerii. Přesně před týdnem byla na příkaz hejtmana Stanislava Mišáka předčasně ukončena, aby po týdnu byla opět otevřena.

Důvod? Čtyřicet let staré umělecké dílo nazvané Natalie ist sex. Podle názoru vedení kraje tvrdá pornografie. Pro novináře by podobný skandál byl pastvou, i kdyby zrovna nevrcholila okurková sezona. Rozměr kauzy, o které začaly okamžitě psát také polská média, hejtmana evidentně zaskočil a po několika dnech zařadil zpátečku. Už deinstalovaná díla uložená v depozitáři se mohla vrátit zpět do výstavních prostor. Výrazy typu nedorozumění a komunikační šum nahradily v oficiálních vyjádřeních nedávno vypouštěná silná slova. Na sociálních sítích se pro změnu objevily vesměs ironické poznámky o rafinované marketingové kampani, která překonala i billboardovou smršť na výstavu Reynek – Chagall.

Nevěděl jsem tedy, co mě ve Zlíně může čekat. Budu muset vystát hodinovou frontu na lístky? Snášet dotěrné pohledy kolemjdoucích, kteří mě v lepším případě budou považovat za senzacechtivou hyenu, v horším za úchyla ukájejícího si své libidózní choutky ve veřejné galerii za peníze daňových poplatníků? Médii vyhledávaný psycholog Jeroným Klimeš v jednom rozhovoru obhajoval povodňovou turistiku jako lidskou přirozenost: „V historii byli vždy ve výhodě ti, co byli dobře informovaní. Je to základní lidská vlastnost. Proto bych se nezlobil na lidi, kteří se jedou přímo podívat, jak vypadá situace. Naopak moralizování v tomto případě považuji za neadekvátní.“

Na základě zlínské zkušenosti mu dávám rád za pravdu. U pokladny v přízemí bývalé tovární haly číslo 14, nového sídla krajské galerie, v okamžiku mého příchodu stály pouze dva další návštěvníci. Postarší pár si však koupil lístky do expozice regionálního muzea, které se nachází ve stejné budově.

Před skandální Natalií LL upřednostnili historickou sbírku obuvi a Tatraplán Hanzelky a Zikmunda. Mimo kustodky, která kontrolovala vstupenky, se v rozlehlých výstavních prostorách pohybovala ještě její kolegyně a kurátorka galerie dávající zevrubný výklad ke stálé expozici dvěma návštěvníkům.

Intimní prostor grafického kabinetu, kde byla nainstalována ona skandální výstava, kontrastoval s fatálními událostmi, které vyvolala. Nemohl jsme se ubránit zklamání.

Vlastně jsem nečekal nic jiného, ale přímý zážitek působil přímo směšně.

Aby nedošlo k mýlce. Komicky nepůsobila samotná výstava, ale reakce hejtmana Mišáka a jeho politických souputníků. Pokud zůstaneme u příměrů s přírodními katastrofami, jak by asi veřejnost přijala bezdůvodné vyhlášení třetího stupně povodňové aktivity?

Stal by se bezpochyby terčem obecného výsměchu a politickou mrtvolou, jako primátor

Prahy Igor Němec během povodní v roce 2002. Definice třetího stupně povodňové aktivity, nebo-li stavu ohrožení se přitom v přeneseném smyslu téměř dokonale kryje s výroky a činy vedoucích představitelů kraje na konto výstavy Natalie LL: „Stav ohrožení se vyhlašuje při nebezpečí vzniku škod většího rozsahu nebo ohrožení životů a majetku v záplavovém území. Probíhají zabezpečovací a případně i záchranné a evakuační činnosti.“ Totální nekompetenci ve vztahu ke krajem zřizované a financované kulturní instituci však politik zatím snadno ustojí.

Pikantní detail na závěr. Prezentace Natalie LL probíhá jako doprovodná výstava v rámci VII. ročníku Nového zlínského salonu, který navazuje na tradici založenou v meziválečném období firmou Baťa. Výstava začala v polovině května a cenzorský zásah kraje přišel v polovině srpna. Záštitu nad akcí převzal vedle ministra kultury, primátora města a velvyslance Slovenské republiky v ČR také hejtman Zlínského kraje Stanislav Mišák. Údajné „šíření pornografie za veřejné prostředky“, ze kterého vedení kraje obvinilo ředitele galerie, se celé tři měsíce dělo pod přímým patronátem hejtmana. Voličům to možná vysvětlit lze, ale manželce?

P O R N O P O Z N Á M! / Hejtman Stanislav Mišák při předávání letošních Cen hejtmana Zlínského kraje foto: Ludvík Valouch, kr-zlinsky.cz

inzerce

76

art + a ntiques

Důstojnost lidstva...

The Dignity of Man...

24 09 — 16 11 2014

předválečné a poválečné umění Otevřeno Open út – ne 10–18 h Tue – Sun 10am – 6pm Dům umění města Brna The Brno House of Arts

Malinovského nám 2 602 00 Brno www.dum-umeni.cz

B r n o , T. K . J a r o š e 3 1 , g a l e r i e @ s t r o m a r t . c z w w w. s t ro m a r t . c z

SYNAGOGA

na Husově ulici v Mikulově

Druhý ročník Ceny Věry Jirousové pro začínající a etablované kritiky výtvarného umění 18.9. zahájení doprovodného programu v INI Gallery 2.10. slavnostní vyhlášení laureátů v MeetFactory www.cenavj.cz

www.rmm.cz

recenze

77

Umění a řemeslo Zbyněk Sekal v Západočeské galerii v Plzni text: Johanka Lomová

Výstava v plzeňských Masných krámech představuje spolu s tvorbou Zbyňka Sekala také japonské užité umění. Ve zdařilé instalaci nelehko uchopitelného trojlodí bývalé tržnice jsou na dlouhých stolech a na stěnách velkoryse rozmístěny Sekalovy práce i cizokrajné předměty denní potřeby. Pohybem kolem stolů si divák vytváří své vlastní soukromé konstelace. Jednou vidí Sekalovy ohlazené kameny na pozadí rákosové podložky, podruhé v dialogu s fotografiemi z jeho cest. Hlavním cílem kurátorky Marie Klimešové bylo ukázat, proč je umělcova tvorba tolik blízká Japonsku. V historickém záběru se však jedná o průřez umělcovým převážně sochařským dílem od 60. let.

Zbyněk Sekal Japonsko poprvé navštívil v roce 1989, v době, kdy již více než dvacet let žil v emigraci. Během měsíčního tvůrčího pobytu, který pro něho zorganizovala galeristka Harue Murajama fotografoval a psal si deníky. Podruhé pak na stejné místo zamířil před svou smrtí, v roce 1997. Na základě umělcových textů lze bez pochyb říci, že Japonsko sehrálo v Sekalově životě důležitou roli. Duchovní i materiální kultura země vycházejícího slunce ho oslovila, pobyt mu přinesl mnoho nových impulzů i možností, jak uvažovat o své starší tvorbě, a také odpověď na to, jak pokračovat dále. To vše kurátorka zachycuje v aktuálně vydané knize. Samotnou motivaci, proč se věnovat vztahu Sekala a Japonska, však popisuje ještě trochu jinak: „Důvod, proč bychom se měli pokusit lépe pochopit jeho rodící se hluboké zaujetí Japonskem, má oprávnění v reakci Japonců, v jejich obdivu k dílu Zbyňka Sekala.“

měty řazeny a uspořádávány za sebe či vedle sebe na základě morfologických podobností, na základě příbuznosti či jen na základě volných asociací autorů výstavy. Podobnost je někdy jasná, jindy vyžaduje více představivosti. Setkávají se zde sošky, koláže a závěsné skládané obrazy spolu s řemeslnými výrobky nebo písemnými vstupy umělce.

Neexistuje tu hierarchie. Zaměnitelné jsou tak Sekalovy sochy s anonymním řemeslem.

Kurátorce se ve spolupráci se Zbyňkem Baladránem povedlo vystihnout zároveň různorodost Sekalovy tvorby i její kvality. Zvolená instalační strategie je šťastná i proto, že na první pohled odlišné předměty (například bronzové ostře řezané tvary, oblé sádrové kamínky a geometrické klícky) spojuje Sekalem explicitně vyjádřená touha po drobném formátu. Ta pak může komplikovat jejich vystavování. Hrozí, že se prostor rozpadne a jednotlivé předměty se uzavřou do sebe (možná i proto jsou nejčastěji vystavovány jeho rozměrnější dřevěné asambláže). V Plzni se naopak křehkost drobných předmětů ukazuje jako pozitivum.

Pracovní stoly Plzeňská výstava je jednoduše krásná. Instalace se uspořádáním předmětů na stolech snad odvolává k vitrínám v etnografických nebo archeologických muzeích, možná se jedná o pracovní stoly, na kterých jsou před-

P O H L E D D O E X P O Z I C E / foto: archiv ZČG, Karel Kocourek

Výstava je tedy krásná, co však vypovídá o vztahu umělce a země vycházejícího slunce?

Zbyněk Sekal byl jistě Japonskem fascinován, ale byl jím také zmaten, vystavené fragmenty deníků to dobře ukazují. Co si z toho vzít?

Stačí nám konstatování o podobné mentalitě českého sochaře a japonského národa, jak se dočteme v knize? Stačí nám „hledání mimoděčných vazeb“ a přiznaný pocit střídavého vlastního odcizení a spřízněnosti s cizím prostředím? Strategii, kterou Klimešová volí, je vciťování, vytváří psychologický profil Sekala a na oplátku vzniká také blízký psychologický profil Japonců. První se opírá o druhý a druhý je zajímavý kvůli prvnímu.

Co je Japonsko?

V posledních letech se vztah Japonska a euroamerického prostředí stal oblíbeným námětem bádání a výstavní činnosti. Marie Klimešová upozorňuje na přehlídky v newyorských muzeích, které tematizovaly vazby mezi západním moderním uměním a Dálným východem. V českém kontextu pak lze zmínit výstavu japonismů na Pražském hradě nebo

78

recenze

art + a ntiques

třeba novou monografii věnovanou českému avantgardnímu architektovi Bedřichu Feuersteinovi, který v meziválečném období strávil část aktivní kariéry v Japonsku a i dříve se o Orient zajímal.

V úvodním textu knihy o Feuersteinovi si její autorka Helena Čapková klade zásadní otázku „Co je japonské?“ a pokračuje: „Co tehdejší Japonsko reprezentovalo v myslích současníků? Byl to obraz moderního města pulzujícího světly neonů a masovou produkcí (…) anebo to byl prostý, harmonický prostor japonské zahrady či šintoistické svatyně?

Který z těchto obrazů nebo jaká směs těchto dvou představ byla považována za obraz Japonska a ,japonskosti‘?“ Podobné dilema jistě tížilo i Zbyňka Sekala, když Japonsko

navštívil, výstava jej však neřeší – spokojuje se s obrazem Sekalovy citlivé duše vykořeněného emigranta.

Na přemýšlení o Dálném východě je náročné neustálé vyvažování tří věcí. Na jedné straně pomyslného trojuhelníku stojí to, co si my (nebo třeba Sekal) pod Orientem představujeme, co očekáváme, na druhé to, co Čapková označuje jako orientální orientalismus (jakási exotizace samotných Japonců) a na třetím toužená modernizace, přibližování se východu západnímu světu. V případě Plzně je jasně akcentovaný zájem o první dvě. Řemeslo, které je zde s lehkostí rozmístěno, dává jasný signál, že Japonsko máme chápat především v jeho nejtradičnějším slova smyslu. Jako zemi definovanou tradicí, zenovou

estetikou a společností, která ctí především hodnotu stáří. Vzniká tak do sebe uzavřený příběh Sekala, který v Japonsku nachází to, co chtěl nalézt, a Japonska, které mu nabízí očekávatelné.

SEKAL A JAPONSKO místo: Masné krámy pořadatel: Západočeská galerie v Plzni kurátor: Marie Klimešová termín: 27. 6.–21. 9. 2014 kniha: Arbor vitae 2014, 128 stran, cena: 490 Kč www.zpc-galerie.cz

Prostor ornamentu Petr Kvíčala ve White Gallery text: Kamil Nábělek Autor působí na katedře dějin umění TU v Liberci.

Máme-li o obrazech Petra Kvíčaly ucelenější povědomí, nemůže nám uniknout jejich jistá dvojznačnost: základní lineárně geometrické a ornamentální uskupení působí svojí jasnou barevností a celkovou kompozicí spíše nekomplikovaně, v další rovině a rozsáhlejší kontextualizaci se však odhaluje jejich složitější metodicky promyšlená strukturace a zároveň jejich vztaženost ke smyslovému vnímání v jeho živosti a výkonu. Jsme-li schopni správného nastavení, v němž se spontaneita pojí s vědomou pozorností, našemu pohledu se otevírá fenomén, který se v rámci svého zjevování rozvíjí a směřuje k systematizaci (v níž může být odhalován až svého druhu logos daného zjevu) a jenž se současně neustále vztahuje k aktuálnímu optickému a prostorově tělesnému zážitku.

Výtvarný objekt a událost jeho vnímání se v této situaci dávají a rozvíjejí ve společných odkazech. Ukazuje se, že konstruktivita a kreativita uměleckého díla je jednak

výsledkem autorského postupu, závislého na daných výrazových prostředcích, zároveň je však rozvinutelná jen z určitého stanoviska, které zaujímá naše tělo v konkrétním místě.

Tvorba Petra Kvíčaly tak může být viděna jako způsob, jak věcné vztahy tematizovat a vědomě uchopovat, přitom je však neobjektivizovat, ale dosáhnout toho, abychom onen „výrazový výkon“, který je v díle naznačen, spontánně a samostatně realizovali a dále variovali a rozvinuli.

Z různých úhlů Výše uvedená charakteristika platí i pro projekt Zig Zag připravený Petrem Kvíčalou pro White Gallery v Osíku u Litomyšle. Jedná se o komorní výstavní prostor v klidném přírodním prostředí; architektonicky střídmá, moderní, ale přitom klasicky cítěná budova galerie, obklopená vzrostlými stromy, je situována v lučinách říční nivy. Dané místo i jeho atmosféra si jistým způsobem říkají spíše o intimní zpracování. Petr Kvíčala však

zvolil řešení více kontrastní, pracující s napětím a až jistou monumentalitou výrazu.

Vyšel ze svého projektu velkoformátové nástěnné malby realizované roku 2011 v pražském DOXu. Jednalo se o meandrovité ornamenty, jejichž vertikální a horizontální komponenty můžeme „číst“ v samostatných figurách – uvnitř ornamentu díky tomu vzniká ambivalentní opticko-významové napětí, které základní geometrické rozvržení rytmicky promění a v závislosti na naší pozici vůči malbě do ní vnese jistou organicky působící strukturaci: při pohledu z bočního úhlu se meandr vizuálně transformuje a my místo něj vidíme esovité linie složené střídavě z vertikálních a horizontálních pruhů.

Ornament podobně dvojznačné figurace použil Petr Kvíčala i ve White Gallery. Zvolil však složitější formu, složenou z koncentrických čtverců v řadách vůči sobě posunutých.

Tuto strukturu rozvinul do trojrozměrného reliéfu tvořeného vystupujícími a vnořenými pyramidami. Prostorové rozpracování orna-

79

mentu mu umožnilo kombinovat zalomované cikcak linie s rytmickým sledem nakoso postavených čtverců.

Práce s měřítkem Důležité však je, že v tomto projektu nejde primárně o specifické zkoumání variačních možností geometrických ornamentálních útvarů, jako spíše o využití jejich výrazového potenciálu v architektonicky cítěné a až takřka krajinně pojaté instalaci. Ve své tvorbě Petr Kvíčala promyšleně volí formáty a měřítka svých děl, v celkových kompozicích se někdy objevují drobné detaily určující nastavení pohledu a naši tělesnou pozici vůči dílu. Podobně promyšlená práce s měřítkem a prostorem je charakteristická i pro jeho nynější projekt.

Dominantou výstavního prostoru je geometricky ornamentální reliéf zhotovený z hliníkového plechu, jenž si svojí velikostí, hrotitými tvary a jasnou barevností podmaňuje vnitřní prostor galerie a vnáší do něj vlastní měřítko a rytmus. Jeho proporce jsou pro dané místo jakoby o něco větší, prostor pro diváka je o něco stísněnější a k dílu je přinucen přistoupit o něco blíže. Vzniká tak prostorové a optické napětí, které dramatizuje vztah objektu a diváka, jenž je jistým znepokojujícím způsobem vystaven takřka až konfrontačnímu působení díla.

W H I T E G A L L E R Y Z P T A Č Í P E R S P E K T I V Y / foto: Jan Renza

Podobně nekompromisně Petr Kvíčala zachází i s pozemkem v okolí galerie a fakticky i s její budovou samotnou. Ornamenty vysekané do rozsáhlého trávníku obklopujícího galerii si svojí dimenzí a vlastním na okolí nezávislým členícím řádem podmaňují plochu do té míry, že objekt galerie samotné se stává svého druhu až doplňkem velkoryse rozvržené ornamentální struktury. Práce s měřítkem, které je vztaženo k lidské figuře a krajinnému prostoru, tak posouvá projekt Petra Kvíčaly do komplexní, a přitom suverénní práce s tělesnými a prostorovými

koordináty. Ornament se stává řádem, který si okolní věci a prostředí podmaňuje, ale zároveň je i proměňuje: ordo a ornamentum se prostupují navzájem.

PETR KVÍČALA: ZIG ZAG pořadatel: White Gallery, Osík kurátor: Ondřej Chrobák termín: 15. 6.–28. 9. 2014 www.whitegallery.cz

Dialog, nebo dva monology? Šimotová a Abakanowicz v Galerii Závodný text: Radek Horáček Autor vede katedru výtvarné výchovy na PdF MU v Brně.

Letní výstava v mikulovské Galerii Závodný je koncipována jako setkání dvou velkých uměleckých osobností, takže naplňuje dlouhodobý kurátorský koncept hledání souvislostí, otevírání konfrontací a navazování dialogů. Galerie zahájila provoz v prosinci 2011 dialogem tvorby Radoslava Kratiny a Dalibora Chatrného, nynější „dvojhlas“

je věnován Adrieně Šimotové a Magdaleně Abakanowicz.

Od počátku zachovává kurátorka Vladimíra Brucháčková Závodná koncepci sestavování výstav do ročních tematických celků, které mají i své pojmenování. Úvodní výstavou roku 2014 a tématu Slovo ve mně byl dámský dialog Eva Janošková a Dana

Puchnarová, na květen připravila svůj projekt přímo pro Galerii Závodný Magdalena Jetelová, takže současná dvojice pokračuje v ženské linii výstavního programu.

Osobní dotek Vedle přirozených spojujících prvků, které lze od setkání těchto dvou autorek očeká-

80

recenze

art + a ntiques

M A G D A L E N A A B A K A N O W I C Z : S E D M S C H O U L E N Ý C H Z A D / 1984 / foto: Galerie Závodný

vat, přináší výstava i nové podněty a posuny do dalších souvislostí. Známe-li od polské umělkyně práci Sedm schoulených zad (1984), která na vyvýšené části v horním prostoru galerie dostala výborné místo pro pohled v horizontu diváckých očí, pak se nám logicky vybaví dotykové kresby Adrieny Šimotové, z nichž jeden soubor také zviditelňoval záda. U obou umělkyň je zobecňující prvek podložen dotykem konkrétní bytosti, fyzičnost těla a hmota materiálu směřují k nehmotnému pocitu lidské přítomnosti.

Sochařská torza se v bílém prostoru téměř vznášejí a vstupují do dialogu s trojicí kreseb Adrieny Šimotové, které ovšem přinášejí tři odlišná a spíše samostatná témata.

Vedle závažné kresby Maminka (1986) je v pohledovém poli za sochami velká kresba Oko zavřené (1999) a na další stěně pak monumentální a tajemná práce na perforovaném papíře Přiblížení se (1985). Prostor velmi pevně uzavírá druhá sochařská práce Magdaleny Abakanowicz Sedm stojících figur (1994), dokonale využívající světelného kontrastu u prosklené stěny.

Zásadním spojujícím rysem vybraných prací je, že jsou dojemně lidské. Zatímco v kontextu jiných výstav se občas torzům polské sochařky stane, že vyznívají poněkud schematicky a působí jako příliš patetické symboly, zde jsou až niterně lidské – právě díky vlivu křehkých osobních kreseb české umělkyně.

Vedle sebe Prostor kolem schodiště patří kresbám Adrieny Šimotové z posledních čtyř let. Vedle prací ze souboru A je takové ticho (2010–12) a expresivní pastelové kresby Grafitový anděl (2010) je tu velká vertikální kresba Chodec přicházející zevnitř (2013), která se vznáší nad schodištěm. Červené pigmenty propojují oba galerijní prostory. To „ticho“ si uvědomí a prožije každý, kdo má k dílu první dámy českého výtvarného umění vztah, protože vybrané práce jsou v jistém smyslu završujícím ohlédnutím za jejím dlouholetým uměleckým úsilím. Vidíme dotyky předmětů, vidíme dramatické téma osobního lidského osudu, ale přitom se nás téměř dotýkají Adrieniny prsty, neboť kresby jsou jejím typickým minimalistickým projevem. Tiché soustředění v prázdné galerii může přinést hluboký zážitek.

Sálu v přízemí dominuje socha Bratři (2010), v níž Abakanowicz výjimečně ponechává dvěma sedícím postavám i naznačené hlavy. Opět jde o přesně nainstalovanou práci, jejíž účinek je bílým prostorem zesílen.

V místě, kam poprvé směřují oči návštěvníka při vstupu do galerie, tato efektní, poutavá a přesvědčivá socha plní úlohu výrazného oslovení, současně však mírně vybočuje z typického projevu sochařky, čímž může vytvářet poněkud zkreslující první dojem. Do dialogu je vybrán Šimotové Světlonoš (1987),

vrstvená a reliéfně tvarovaná kresba v poměrně hmotném rámu, která svou barevností a monumentálností vedle sochařského díla přesvědčivě opanovává prostor. Tematicky jde však spíše o dvě samostatná sdělení než o bližší vzájemné spolupůsobení. Možná by umístění kresby mimo střed stěny vytvořilo diagonální napětí a vzájemný vztah těchto dvou děl by byl posílen.

Výstava je skvělou poctou tvorbě dvou zásadních umělkyň. Je sestavena citlivě a umožňuje to nejcennější – pozorováním výtvarného díla v galerii se nám otevírají cesty k úvahám o lidském údělu, ale také ke vzpomínkám na osobní přítomnost umělkyň.

Adriena Šimotová se podílela na úvodním konceptu výstavy, ale u závěrečné fáze už nemohla být. Tím silněji její přítomnost pociťujeme z vybraných prací.

KŘEHKOS T A SÍLA BY TÍ.

A D R I E N A Š I M O T O VÁ A M A G DA L E N A A B A K A N O W I C Z pořadatel: Galerie Závodný, Mikulov kurátorka: Vladimíra Brucháčková Závodná termín: 7. 8.–21. 9. 2014 www.galeriezavodny.com

inzerce

81

www.fok.cz

18. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava Obrazy továrny z hlubin Národního filmového archivu Dokumentární retrospektiva: Alain Resnais Galerijní prekvapení světového formátu: setkání filmu s výtvarnem na operačním stole Navštivte manufakturu na dokumentární sny

www.dokument-festival.cz

24. / 25. 9. 2014 Smetanova síň, Obecní dům 19.30 hodin

Modest Petrovič Musorgskij

OBRÁZKY Z VÝSTAVY

Vladimír Sommer, Robert Schumann Veronika Eberle | housle Heiko Mathias Förster | dirigent Koncerty se konají pod záštitou Velvyslanectví Spolkové republiky Německo v České republice.

tipy

82

art + a ntiques

Věci a slova Od 12. září do 6. listopadu probíhá v Galerii UM (galerie Vysoké škole uměleckoprůmyslové) výstava věnovaná proměnám průmyslového designu mezi lety 1870–1970. Výstava je doprovodným výstupem stejnojmenné knihy, kterou připravila k vydání trojice Lada Hubatová-Vacková, Martina Pachmanová, Pavla Pečinková. Autorky v ní na základě dobových textů i studia samotných předmětů ukazují, jak se proměnil nejen formální styl užitého umění, ale i společenské priority kladené na tvorbu. Autorkou instalace výstavy, respektive aranžmá zátiší reprodukovaných i v knize je Eva Koťátková.

E V A K O Ť Á T K O V Á : V Ě C I A S L O V A / foto: UMPRUM

nologicky představuje fotografovu tvorbu, která odráží proměňující se podstatu média od analogu po digitál, od dvojrozměrných snímků po prostorové instalace. „Stále se vracející otázka kódování a významu informací a jejich dialektická opozice entropii a náhodě ukazuje vzájemný vliv Müller-Pohleho tvorby a myšlení filozofa a teoretika médií českého původu Viléma Flussera,“ čteme komentář kurátora Pavla Vančáta.

i saněmi. Rozměrnější vystavené kusy, mezi nimiž se nachází například i kočáry, v nichž se vozili Marie Terezie nebo T. G. Masaryk, doplňují také postroje na koně či hračky a obrazy s tematiku koňských spřežení.

ANDRE A S MÜLLER-POHLE: FROM HONG KONG WATER S

Müller-Pohle v Domě fotografie Do 19. listopadu probíhá v Galerii hlavního města Prahy výstava v Berlíně tvořícího umělce Andrease Müller-Pohleho. Výběrová retrospektiva s názvem Koincidence chro-

Zapřažená krása V Jízdárně Pražského hradu probíhá do 20. října výstava věnovaná dopravním prostředkům od 18. do 20. století. Nákladně zdobené barokní šlechtické a církevní kočáry se zde střídají se střídmějšími fiakry z počátku 20. století a drobnějšími nosítky a třeba

D Ě T S K Ý M O D E L K O Ň S K É S T Á J E / zámek Buchlovice, NPÚ / foto: Jan Gloc 2014

VÁCL AV GIR S A: DO T K NI SE DUCHA

Za Girsou do Břízy Galerie Sam83 v České Bříze připravila výstavu výrazné malířské osobnosti střední generace Václava Girsy (1969). Pro jeho tvorbu je typický expresivní malířský projev infantilního či neumělého ražení a ikonografie přebíraná z popkulturní a městky folklorní vizuality. Girsa také do svých maleb občas intervenuje nemalířskými prostředky. Název současné výstavy Dotkni se ducha odkazuje k stejnojmennému obrazu s integrovaným dotykem aktivovatelným vyluzovačem strašidelných zvuků. Za Girsou do České Břízy možno vyrazit do 28. září.

83

M I L E N A D O P I T O V Á : D O B R O V O L N Ý H R D I N A / 2014

městech rozličné tematické procházky a výlety, workshopy a debaty. Městský architekt Vladimír Děrda a městský zahradní architekt Marek Pěchovek kupříkladu zájemce provede zarostlým lesem i zkultivovanou mýtinou vodňanského lesoparku v Zátiší. Architektonická huť Archwerk a občanské sdružení Moře Klidu zas slavnostně otevřou první český přístav na břehu budoucího moře (dnes těžební jámy povrchového dolu). Podrobně o bohatém programu na www.denarchitektury.cz.

Dopitová v GHMP

KALENDARIUM / září 2014 kdy: od 6. 9. do 14. 9. co: Dny evropského dědictví kdo: www.historickasidla.cz kdy: úterý 16. 9. od 17:00 co: kurátorská prohlídka výstavy Sekal a Japonsko kdo: Marie Klimešová kde: Masné krámy, ZČG v Plzni kdy: sobota 20. 9. co: Zažít město jinak

Do 30. listopadu vystavuje v pražské Městské knihovně (GHMP) Milena Dopitová. Výstava Miluji a přijímám není retrospektivou, jak by se u etablované autorky generace 90. let v tomto typu výstavního prostoru dalo očekávat. Představeny tu jsou výhradně práce z posledních několika let, nejstarší z roku 2010. Tisková zpráva slibuje instalace (autorčino dominantní médium) dotýkající se témat „plynutí času, lidské touhy, přání i osudového předurčení“. Jednou z koncepčních dominant přehlídky pak má být „role muže“.

Den architektury 2014 Na první říjnový víkend připadl letošní, v pořadí již čtvrtý, Den architektury. Akci s osvětovým obsahem pořádá u příležitosti Světového dne architektury občanské sdružení Kruh. V jejím rámci proběhnou v rekordních 52 českých, moravských a slovenských

kdo: www.zazitmestojinak.cz kde: Praha, Hradec Králové, Jablonec nad Nisou kdy: středa 24. 9. od 19:00 co: přednáška Vidět Boha kdo: Ivan Foletti JIŘÍ THÝN: VĚDOMÍ JAKO Z ÁKL ADNÍ

kde: Uměleckoprůmyslové muzeum,

PŘEDPOKL AD

MG v Brně

Jiří Thýn v Hunt Kastner Po prázdninové přestávce se galerie Hunt Kastner Artworks otevírá výstavou současného fotografa Jiřího Thýna. Finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého ve vystaveném souboru zkoumá „nenarativní možnosti fotografie“. Ve dvou stejnojmenných cyklech Vědomí jako základní předpoklad Thýn přefocuje vlastní kompozice či koláže, které vznikly na základě perforování a prostřihování různých tiskovin a reprodukcí.

kdy: sobota 27. 9. od 15:00 co: komentovaná procházka po Smíchově a Barrandově kdo: Pavel Karous kde: sraz v hale Smíchovského nádraží kdy: neděle 28. 9. co: Magnus Art kde: budova Živnobanky v Praze kdo: www.magnusart.cz kdy: čtvrtek 2. 10. od 19:30 co: přednáška o architektuře kdo: Laurent Stalder, Adam Caruso kde: Kino Světozor, Praha kdy: pátek 3. 10. od 13:00 co: diskusní fórum Festivalu fotograf – Stadium zrcadla kdo: Václav Hájek, Margaret Iversen a další kde: korzo Veletržního paláce, Praha

H 3 T A R C H I T E K T I V Z Á T I Š Í V R O C E 2 0 12 / foto: Jitka Velková

inzerce

84

art + a ntiques

9. MEZINÁRODNÍ BIENÁLE KRESBY PLZEŇ 2014 9 th INTERNATIONAL BIENNIAL OF DRAWING PILSEN 2014 8. října - 16. listopadu 2014 Galerie města Plzně a Galerie Jiřího Trnky www.bienale-plzen.cz EUROPEAN CAPITAL OF CULTURE

inzerát_ast_srpen.indd 1

25.8.2014 11:53:49

Soirée Tomáše Novotného

a jeho hostů

Sobota 27. září od 21 h

Foto: Ondřej Pýcha

www.MestskaDivadlaPrazska.cz

na východ…

85

Na východ od ráje Díl 27. – Beobachter text: Dušan Buran Autor je vedoucí kurátor Sbírky starého umění SNG.

Končí sa leto, takmer každý bol, či ešte stále je niekde na cestách, niektorí obiehajú svetové galérie, iní – naopak – objavujú umenie tam, kde by ho nikto nečakal. Preto nomádskej nálade rád podľahne aj autor tejto rubriky. Napokon, nebude to prvý krát, čo sa jej obsahom stanú väčšie či menšie umelecké iniciatívy mimo metropoly.

Nieže by aktivistické formy (prezentácie) umenia v časoch twitteru a facebooku takéto promo k svojej existencii nevyhnutne potrebovali. Ich náhly rozvoj je v mnohom práve výsledkom networkingu, ktorého formy ani mechanizmy sme ešte pred desiatimi rokmi nepoznali. Protagonistom kultúrnych aktivít, malých lokálnych festivalov či výstav na periférii síce v dôsledku virtuálne nekonečnej konkurencie nerastú davy návštevníkov automaticky (o príjmoch ani nehovoriac), často sú však schopní aktivizovať aj publikum ďaleko za hranicami regiónu, v ktorom pôsobia. Prirodzeným východiskom tohto typu interakcie sa stávajú rezidenčné pobyty – poskytuje ich Stanica v Žiline, Kulturfabrik v Košiciach, Periférne centrá v Dúbravici, aj mnohé iné združenia.

Bolo teda len otázkou času, kedy sa aj takéto projekty radi vrátia do informačného praveku, hoci len načas a celkom cielene.

Sizyfovskú úlohu zhromaždiť to najdôležitejšie na jednom mieste a v klasickom médiu na seba zobral nemecký umelec Matthias Beckmann, rezident Banská st a nica contemporary v Banskej Štiavnici. Jeho projekt zavŕšený knihou s titulom Beobachter sa dá vnímať rôznymi spôsobmi: Pre niekoho je náčrtníkom, peknou zbierkou trochu staromilských kresieb, pre iného „retro“ produktom súčasného dizajnu. Ďalší v ňom nájdu nostalgické pohľady na známe miesta, zase iní profesionálne skratky rutinného kresliara.

Zasvätení však aj bez prečítania sprievodných esejí vidia, že ťažiskovou ikonografiou

Beckmannovho kresleného denníka sú miesta rozvíjajúcej sa slovenskej subkultúry, a to nielen výtvarnej.

Lakonické, chvíľami až trápne popisné kresby ich zachytávajú vo všetkej protirečivosti: ruiny, improvizované priestory odcudzené svojmu pôvodnému účelu, industriálne paláce či celkom banálne izby, chyže a záhrady. A predsa; tieto miesta celkom sebavedomo, totiž bez ohľadu na nie práve komfortné podmienky, niektorým sídlam poskytujú jediný kontakt s progresívnou súčasnou kultúrou. Sú baštami normálnosti tam, kde (aj za tichého živorenia oficiálnych

kultúrnych stánkov) predstava živého umenia zdegenerovala do konzumu dovolenkových selfies, televíznych seriálov a reklamy.

Beckmannovo oko cudzinca (len zdanlivo nezainteresovaného pozorovateľa) tvorivý chaos lokálnych umeleckých centier povyšuje na estetickú doktrínu. Realistické, programovo nedokončené, dôsledne lineárne a monochrómne kresby ostávajú svojou koncentráciou výzvou nielen pre umeleckých outsiderov. Ich extrémne redukovaná forma je metaforou. A zároveň – zvlášť v časoch twitteru a facebooku – viac než iba odvážnym umeleckým výkonom.

M A T T H I A S B E C K M A N N : R E I S E T A G E B U C H S L O W A K E I / 2013 foto: matthiasbeckmann.com

inzerce

86

art + a ntiques

PŘEDPLAŤ SI REVOLVER A ZÍSKÁŠ

– slevu na každé číslo – RR rychle a domů – slevu na knihy z Edice RR – zdroj kulturní sebeobrany + dobrý pocit:

TVŮJ NÁKUP = BUDOUCNOST REVOLVER REVUE Předplatné 4 čísel celého ročníku za 592,- Kč (oproti 712,- Kč ve volném prodeji) Poštovné a balné zdarma!

Nabízíme též dárkový certifikát

OBJEDNÁVEJTE

na www.revolverrevue.cz e-mailem: sekretariat@revolverrevue.cz telefonicky: 222 245 801 poštou: Jindřišská 5, Praha 1, 110 00

REVOLVER REVUE

AA_predplatne_RR.indd 1

1/18/11 1:21:07 PM Jama_A+A_91x57_06_2014.indd 1

Andreas Müller-Pohle Koincidence.

Výběrová retrosPeKtiVA. coincidences.

A select retrosPective.

22/7— 28/9/2014 GAlerie hLAvního Města Prahy důM fotografie revoluční 1006/5, Praha 1 út — ne 10 — 18 h

VladimírHoudek

Pnoucí śeď

časopis kulturní sebeobrany

www.ghMP.cz

8/25/14 9:08 AM

24. 9. 2014 – 25. 1. 2015 vernisáž 23. 9. v 18 hodin

Ve Vaňkovce 2, 602 00 Brno www.ragallery.cz

Výstava se koná za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

A+A_91x119.indd 1

7/11/14 11:03 AM

artmix

Centrum současného umění DOX První linie (do 22. 9.); Martin Rajniš: Huť architektury (do 17. 11.); Miroslav Salava: Kůže (do 5. 10); Lumír Jisl a Mongolsko (do 21. 9); StartPoint 2014 (od 19. 9. do 27. 10.)

Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie AVU Lenka Falušiová, Alena Kožená, Eva Vápenková: Spirála krajiny (od 1. 10. do 23. 10.)

U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz Galerie Futura Coming to Reality (do 21. 9.); Jeanne Moynot: Špinavá přední skla (do 21. 9.); Kometa (od 2. 10. do 4. 1. 2015) Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraproject.cz GHMP – Colloredo-Mansfeldský palác Jan Vičar: Chtěl jsem být generál, ale válka byla příliš krátká (do 21. 9.); Intervence_2 Adam Vačkář: První a poslední věci (od 19. 9. do 30. 11.)

Karlova 2, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům fotografie Andreas Müller-Pohle: Koincidence (do 19. 10.)

Revoluční 5, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Kamenného zvonu Josef Váchal: Magie hledání (od 17. 9. do 4. 1. 2015) Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Zlatého prstenu Vlasta Vostřebalová Fischerová: Mezi sociálním uměním a magickým realismem (do 14. 9.); Kateřina Zochová: Start up (od 12. 9.)

Týnská 6, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Městská knihovna Milena Dopitová: Miluji a přijímám (do 30. 11.)

Mariánské nám. 1, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Zámek Troja Vášeň, sen a ideál (do 2. 11.); Pražský figurální porcelán a jeho modelér Ernst Popp (do 2. 11.)

Zámek Troja, Praha 7 / www.ghmp.cz Galerie Millennium Babí léto: přehlídka autorů z okruhu galerie (do 28. 9.)

Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie MIRO Wolfe von Lenkiewicz: Paintings (do 14. 10.)

Strahovské nádvoří 132/1, Praha 1 / www.galeriemiro.cz Galerie Polského institutu Soutěž Vícejazyčnost je bohatství 2014 (do 17. 10.)

Malé nám. 1, Praha 1 / www.polskyinstitut.cz

NG – Schwarzenberský palác Pocta Michelangelovi / 1475–1564 (do 19. 10.)

Hradčanské náměstí 2, Praha 1 / www.ngprague.cz NG – Šternberský palác Rakouské a německé umění 2. pol. 19. stol. (do 29. 3. 2015) Hradčanské náměstí 15, Praha 1 / www.ngprague.cz NG – Veletržní palác Vivat Musica (do 2. 11.); 40. výročí požáru Veletržního paláce (do 8. 2. 2015); 90. výročí založení Sbírky francouzského umění 19. a 20. století (do 31. 12.); Gustav Klimt: Dáma s rukávníkem (do 31. 12.)

Dukelských hrdinů 47, Praha 7 / www.ngprague.cz Trafačka – Trafo Gallery Osada (do 23. 9.); Re-prezentace (od 25. 9. do 19. 10.)

Kurta Konráda 1, Praha 9 / www.trafacka.cz UPM – hlavní budova Václav Šerák & žáci: Oheň – Hlína – Led (do 14. 9.)

Ulice 17. listopadu 2, Praha 1 / www.upm.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích Nekonečné perspektivy: krajina a veduty 19. století ze sbírky Patrika Šimona (do 21. 9.); Bohumil Zemánek – Sochy (do 19. 10.)

Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec Josef Führich: Z Chrastavy do Vídně (do 14. 9.); František Kupka: Vanoucí modře (do 14. 9.); Erwin Müller (od 11. 9. do 16. 11.)

Masarykova 14, Liberec / www.ogl.cz

MIKULOV

UPM – Obecní dům Secese: Vitální 1900 (do 31. 12. 2015) Nám. Republiky 5, Praha 1 / www.obecnidum.cz

Regionální muzeum v Mikulově Piaristické školy v Mikulově a jejich vědecké přístroje; Z pokladů mikulovských farností (do 31. 10.)

Zámek 1, Mikulov / www.rmm.cz

BRNO

NÁCHOD

MG – Jurkovičova vila Krajinou Koncernovaného designu (do 29. 3. 2015) Jana Nečase 2, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Místodržitelský palác Holland_retro_style (do 26. 10.)

Moravské nám. 1a, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Pražákův palác 26. Bienále Brno (do 26. 10.)

Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Uměleckoprůmyslové muzeum 26. Bienále Brno (do 26. 10.); Dětské křticí soupravy (do 12. 10.)

Husova 20, Brno / www.moravska-galerie.cz Richard Adam Gallery Vítej doma příteli! (do 14. 9.); Jakub Špaňhel (od 24. 9. do 25. 1. 2015); Galerie na Mostě – Luděk Rathouský (do 14. 9.); Vladimír Houdek (od 24. 9. do 25. 1. 2015); Galerie za stěnou – Fraser Brocklehurst (do 14. 9.); Jiří Franta (od 24. 9. do 25. 1. 2015) Ve Vaňkovce 2, Brno / www.ragallery.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Dům umění František Lesák: Nauka o přírodě (do 4. 10.)

Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice / www.ducb.cz

Galerie 1 (MÚ Praha 1) Fotografická výstava na téma senioři; První tahy – Druhá míza (do 13. 9.); Přítomnost a budoucnost Prahy 1 (od 18. 9. do 18. 10.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz

Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Tvrzení moderny (do 28. 9.); Alfred Kubin a Sascha Schneider: Démoni ze země nevědomí (do 28. 9.); Alfons Mucha v zrcadle doby (do 28. 9.)

Zámecká jízdárna, Hluboká nad Vltavou, č. p. 144 / www.ajg.cz

Karlin Studios PAST PRESENT PAST (od 17. 9. do 26. 10.)

Křižíkova 34, Praha 8 / www.karlinstudios.cz

CHEB

Latin Art Gallery Eugenie Belden: „Živá země“ (do 10. 9.)

Jungmannova 17/3, Praha 1 / www.latin-art.com

GKK – Zámek Klenová, Sýpka Roman Franta: Jenom láska; Frank Domin: Fotografie (do 31. 10.); Alberto Aragón Reyes: Black (do 17. 9.)

Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz

Galerie výtvarného umění Petr Šmalec: Ilustrace, hádanky; Mladí lvi v kleci (do 28. 9.); Sněhové stopy Ladislava Čepeláka; Thomas Theodor Heine: Květinový den (do 5. 10.)

Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

Museum Kampa Jiří Kolář (24. 9.–18. 1. 2015); Richard Fremund (od 18. 9.); Pohádkový svět Zdeňka Smetany (do 5. 10.)

U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz

KLATOVY

NG – Klášter sv. Anežky České JaeEun Choi: Dům, který se nepřetržitě pohybuje v kruhu (do 21. 9.)

U Milosrdných 17, Praha 1 / www.ngprague.cz

GKK – Kostel sv. Vavřince Zuzana Čížková: Moje cesty (do 31. 10.)

Plánická, Klatovy / www.gkk.cz

GKK – Galerie u Bílého jednorožce Milan Perič: Luther’s army (do 2. 11.) náměstí Míru 149/I, Klatovy / www.gkk.cz

Galerie výtvarného umění Václav Macháň (od 13. 9. do 9. 11.); Alžběta Skálová (od 18. 9. do 9. 11.)

Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

OPAVA

Dům umění Liptovský Mikuláš: Město v krajině (do 29. 9.); Martin Martinček ve sbírkách muzea Janka Král’a v Liptovském Mikuláši (do 26. 10.); Liechtensteinové v Opavském knížectví / 1614–1945 (do 1. 11.); Nositelé tradice lidových řemesel (do 16. 9.); Bohumil Hrabal barevně i černobíle (od 17. 9. do 7. 10.); Jaromír Čejka: Sídlištní lidé (od 18. 9. do 1. 11.); Španělští umělci pařížské školy (do 1. 11.)

Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz Obecní dům Concordia (do 28. 9.)

Ostrožná 46, Opava / www.oko-opava.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Tajemství skrytá pod zemí (do 28. 9.); Ivan Theimer: Cesta světla (od 25. 9. do 16. 11.)

Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz MUO – Muzeum moderního umění Vnitřní okruh v současné české fotografii (do 5. 10.); Vladimír Birgus: Fotografie (do 14. 9.)

Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

OSTRAVA

Galerie města Ostravy Tomáš Vaněk: Paricip č. 178 (do 30. 9.)

Ruská 101, Ostrava – Vítkovice / www.galeriemestaostravy.cz Galerie výtvarného umění v Ostravě Dita Pepe (do 14. 9.); Proměny německé grafiky přelomu 19. a počátku 20. století (do 14. 9.)

Poděbradova 1291/12, Ostrava / www.gvuo.cz

Industrial Gallery One Step Forward vol. 3: CZ/SK malba (od 9. 9. do 10. 10.)

Zahradní 10, Ostrava / www.industrialgallery.cz

PLZEŇ

ZČG – Masné krámy Zdeněk Sekal: Sekal a Japonsko (do 21. 9.)

Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

INZERCE

PRAHA

87

88

komiks

art + a ntiques

93

JakubŠpaňhel 24. 9. 2014 - 25. 1. 2015

www.ragallery.cz www.facebook.com/ragallery

vernisáž 23. 9. 2014 v 18 hodin

Výstava se koná za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

Záštitu nad výstavou převzal primátor statutárního města Brna Roman Onderka.

Partneři výstavy: