Art&Antiques_1_2011

9 771213 839008

01

01

leden 2011

83

90 Kč / 4,32 ¤

08 / Kamil

Lhoták v Brně 28 / Rozhovor s Václavem Stratilem 38 / O původu kurátorů

Příloha Art+Antiques únor 2011 | cena samostatně 190 Kč | www.artplus.cz

87

RočenKA

trh s uměním v roce 2010

Ročenka ART+ shrnuje vývoj trhu s uměním doma i v zahraničí za uplynulý rok. Přehled je vytvořen redakcí Art+Antiques ve spolupráci se sesterským serverem artplus.cz.

Vychází v únoru 2011. Nezapomeňte si ji zajistit již nyní!

• samostatně lze objednat na www.artantiques.cz za 190 Kč • ve volném prodeji společně s únorovým Art+Antiques za 130 Kč • pro předplatitele časopisu Art+Antiques zdarma • pro uživatele serveru artplus.cz s ročním předplatným zdarma

Akce platí také pro nové předplatitele při objednávce do 28. 2. 2011.

1

editorial /

Nestárnoucí

Architekti jsou nezmaři – žijí dlouho a pracují snad ještě déle. Vždyť

Obsah

ještě o čtyřicetiletých autorech se mluví jako o „mladých“ architektech, střední generace se blíží důchodovému věku a nejstarší garnitura aktivně pracujících architektů by mohla mít pravnoučata. Mnozí si také na svůj

3 / úhel

> Exploze a letargie

Miroslav Petříček

nejlepší stavby až ve svých 60 a více letech. Skutečným architektonickým

4 / zprávy 6 / analýza

praještěrem je slavný brazilský architekt Oskar Niemeyer, který v polo-

Markéta Horešovská

vině prosince oslavil 103. narozeniny a podle agenturních zpráv stále

8 / výstava

úspěch musí několik desetiletí počkat. Například Louis Kahn realizoval

pracuje, byť na kolečkovém křesle. Niemeyer, jako vzácný a zachovalý relikt doby dávno minulé, se také dočkal vlastního muzea. Dostal ho ke 103. narozeninám, ale žádné překvapení to nebylo – budovu muzea si sám navrhl.

I mnozí špičkoví čeští architekti pracují do vysokého věku – Aleně Šrámkové, která právě dokončuje svou největší realizaci, novou budovu ČVUT v Praze, bylo letos v létě 81 let. Ještě o rok starší je architektka Věra Machoninová, která stále chodí několikrát týdně pracovat do ateliéru své dcery Pavly Kordovské. O díle Věry Machoninové a jejího muže Vladimíra Machonina si můžete přečíst právě v tomto čísle. Společně se synem Martinem aktivně projektuje i Viktor Rudiš (1927), autor projektu sídliště Lesná v Brně. Také architekt Miroslav Masák, spoluzakladatel libereckého ateliéru Sial, který letos oslaví své 80. narozeniny, je stále aktivní nejen v porotách architektonických soutěží, ale také jako autor expozic sklářské dvojice Libenský-Brychtová po celém světě. „Ještě dnes jej podezřívám, že má, jako pověstný londýnský dandy Dorian Gray, doma ve skříni obraz, který stárne za něj,“ řekl o Masákovi v jednom rozhovoru jeho kolega Mirko Baum.

1

> Kultura na radnicích > Kamil Lhoták

Kateřina Tučková

14 / aukce 22 / na trhu

> Hugo Ullik 25 / portfolio > Vladimír Houdek Michal Pěchouček 28 / rozhovor > Václav Stratil Jiří Ptáček 38 / téma > Kurátoři Kateřina Černá 43 / profil > Jiří Novák Kateřina Hubrtová 46 / k věci > Georg Baselitz Marcela Chmelařová

Lucie Drdová

48 / staveniště 50 / architektura

> Machoninovi

Karolina Jirkalová

57 / nové knihy 58 / knižní recenze

> Dušan Jurkovič

Martina Lehmannová

Možná že někteří čeští architekti a architektky generace 60. let skutečně takový obraz doma ve skříni mají. Ale muzeum ani náhodou.

Dokonce ani stálou expozici věnovanou této silné generaci. Že ani architekti nežijí věčně, nám v prosinci připomnělo úmrtí Jana Bočana, spolupracovníka manželů Šrámkových z ateliéru Beta pražského Sdružení projektových ateliérů. Mnozí z nich by si zasloužili velkou retrospektivní výstavu a především odbornou monografii – u předních výtvarníků této generace je to bráno jako samozřejmost, z architektů se uměleckohistorického zhodnocení své práce dočkali jen členové Sialu. Ostatně zde ani neexistuje instituce, která by takovéto projekty realizovala.

> Historické hodinky 66 / zahraniční výstava > Svět jako báseň Terezie Zemánková 69 / manuál > 2010: N–Z Ondřej Chrobák 70 / recenze > Moving Image, Robert Wilson 60 / antiques

Lucie Zadražilová

Martin Blažíček, Petr Šourek

74 / tipy a artmix 80 / komiks Dan Černý

>

Tomáš Prokůpek

Karolina Jirkalová

obálka

>

K a mil L ho ták : Gord on Benne t t –

S ta nov i š t ě bal ónů ( V ý ře z) / 1940 / olej na plátně / 74,5 × 100 cm Oblastní galerie v Liberci

Umění žít s uměním

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek / Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redaktorka: Kateřina Černá / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Martin Blažíček, Lucie Drdová, Markéta Horešovská, Kateřina Hubrtová, Marcela Chmelařová, Ondřej Chrobák, Martina Lehmannová, Miroslav Petříček, Michal Pěchouček, Tomáš Prokůpek, Jiří Ptáček, Silvie Šeborová, Petr Šourek, Veronika Šubrtová. Kateřina Tučková, Lucie Zadražilová, Terezie Zemánková / Tisk: Helma, Praha / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artantiques.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 7. ledna. Veškerá práva vyhrazena. / www.artantiques.cz

4

zprávy

GASK čekají změny Kutná Hora / Praha – Středočeský hejtman David Rath 13. prosince oznámil, že kraj v nejbližší době vypíše výběrové řízení na nového ředitele Galerie Středočeského kraje. Nástupce Jana Třeštíka by se měl funkce ujmout od března. „Byl jsem celou dobou pověřený ředitel, který měl jezuitskou kolej spustit, nastartovat, dát projektu nějakou duši, koncepci.

Teď přichází etapa pro někoho, kdo chce skutečně, seriózně pracovat po dobu delší než jednoho či dvou let,“ vysvětlil důvody svého odchodu v Kutnohorském deníku Třeštík.

Dále uvedl, že i z externí pozice dohlédne na dokončení objektu v pražské Husově ulici, kde galerie – dříve známá pod názvem České muzeum výtvarných umění – původně sídlila. Trojice domů v atraktivní lokalitě Starého Města měla být otevřena loni na jaře.

Zatím zde stále probíhá rekonstrukce, která by podle Třeštíka měla být dokončena na přelomu letošního jara a léta. „Rekonstrukce se mnohonásobně zvětšila jak do objemu, tak do finančních prostředků, které se ještě musely nalézt,“ zdůvodnil ředitel GASK zpoždění v rozhovoru pro Český rozhlas.

Třeštík nastoupil do čela galerie v únoru 2009, kdy byl narychlo odvolán jeho předchůdce Ivan Neumann. Kraj tehdy výměnu na ředitelském postu zdůvodnil odkládáním přesunu galerie do Kutné Hory. Po Třeštíkově nástupu byl termín otevření expozice v bývalé kutnohorské jezuitské koleji stanoven na květen 2010, což se také podařilo dodržet.

C e n t r u m Hus o va 2 1 z at í m s tá l e v e v ý s tav b ě

art + a ntiques Neumannovo odvolání a obavy o další osud výstavních prostor v Husově ulici vedly v únoru 2009 k širokým protestům kulturní veřejnosti. Důvodem byly zejména zprávy, že kraj chce domy na Královské cestě prodat či přebudovat na kanceláře. Podle Třeštíka zde však galerie počítá se zachováním výstavního provozu a rekonstrukce má směřovat k vytvoření víceúčelového kulturního centra.

Pro veřejnost jsou výstavní sály někdejšího Českého muzea výtvarných umění uzavřeny od května 2009. / kč , js

NG 333 pro Höschlovou Praha – Vítězkou 4. ročníku ceny NG 333, kterou udílí Národní galerie a skupina ČEZ umělcům do 33 let, se stala třiadvacetiletá Juliána Höschlová. Porota ocenila její videosérii Holka z cirkusu, v níž si před kamerou nacvičuje kroucení krkem nebo si nechává prosvítat uši proti světlu. Autorka přesvědčila porotce „spontánností svého projevu“ a „schopností překročit současné konvence uvažování o umění a lidském těle“.

Höschlová v současnosti dokončuje studium v ateliéru Vladimíra Skrepla na Akademii výtvarných umění. Oceněné video vzniklo během její loňské stáže na Tchaj-wanu, kde radikálně změnila svůj dosavadní přístup k tvorbě. Od komplikovaného vyjadřování, z něhož prý přestala mít radost, se posunula k výrazu, který je více bezprostřední. Cenu proto chápe jako potvrzení správnosti své

volby. „Doufám, že mi to otevře dveře dál,“ uvedla Höschlová pro Český rozhlas. Špatná pověst, kterou má cena NG 333 u české odborné veřejnosti, laureátku, jež plánuje další pobyt v zahraničí, netrápí.

Vyhlášení ceny proběhlo 9. prosince v komorním respiriu Veletržního paláce, které skrylo nepočetné publikum. V porovnání s předchozími ročníky proslovy zástupců Národní galerie maximálně zestručněly a nesly se v méně euforickém duchu. Ředitel Milan Knížák například nijak neskrýval své zklamání z toho, že tipoval jiného vítěze. „Vše bylo na porotě,“ uvedl na vysvětlenou. Knížákovo rozladění ovšem mohl ovlivnit i ministr kultury Jiří Besser, jenž tři dny předtím zpochybnil jeho volbu umělců pro benátské bienále.

Vyhlašování tentokrát nepostrádalo ani určitý sympatický moment. Devítičlenná odborná porota, v níž zasedl například historik umění Petr Vaňous nebo umělec Jiří Černický, se mimořádně rozhodla udělit zvláštní cenu. Uspořádala ve vlastních řadách sbírku a vybraných 333 korun předal v obálce její předseda Tomáš Vlček studentovi VŠUP Aleši Novákovi. Ten komisi zaujal svými „domácími sochami“, které vytváří výhradně z předmětů denní potřeby. Jednou z Novákových soch je například pyramida postavená ze čtyř různě omydlených mýdel.

Cena NG 333 vznikla v roce 2007 jako alternativa k Ceně Jindřicha Chalupeckého.

Odměnou pro laureáta je 333 tisíc korun, za něž Národní galerie odkoupí do svých sbírek vítězné dílo. Dosavadními držiteli ceny jsou

J u l i á n a H ö sc h l o vá : Z c y k l u h o l k a z c i r kusu

5

skupina Ztohoven, Marek Kvetán a Petr Bařinka, který v roce 2009 komentoval své vítězství slovy: „Když jsem tu cenu dostal, tak jsem ji nevrátil.“ Ocenění je neodmyslitelně spjato se svým zakladatelem Milanem Knížákem, který má podle rozhodnutí ministra kultury skončit ve funkci ředitele k 31. srpnu 2011. V rámci slavnostního ceremoniálu byl nicméně vyhlášen již 5. ročník ceny. Termín uzávěrky přihlášek se kryje se dnem plánovaného Knížákova odchodu. / kč

Langovy Benátky Praha – Ministr kultury Jiří Besser 6. prosince rozhodl, že Českou republiku bude na 54. benátském bienále reprezentovat Dominik Lang. Jeho projekt Spící město byl v listopadu vybrán odbornou komisí Národní galerie a doporučen k realizaci. Ředitel galerie Milan Knížák ale doporučení komise ignoroval a vybral návrh trojice Vasil Artamonov, Alexey Klyuykov a Pavel Sterec. Ti na protest proti jeho postupu účast na bienále odmítli, což sdělili i ministrovi.

Besserovo rozhodnutí není jen momentálním řešením akutní situace, ale mělo by mít systémový charakter. Ministerstvo kultury převzalo od Národní galerie veškerou odpovědnost za bienále. Bude mít na starosti pořádání události i výběr českých reprezentantů. Definitivní rozhodnutí o tom, kdo pojede do Benátek, zůstane i v budoucnu v rukou jednoho muže. Besser však v rozhovoru pro Český rozhlas uvedl, že ministr by měl zejména v uměleckých otázkách „akceptovat stanoviska komise, a pak by k podobným problémům nemělo docházet“.

Celou věc je nutné řešit také legislativně. „Bude nutné najít legální způsob, aby rozhodnutí ministra kultury bylo po právní stránce zcela v pořádku,“ uvádějí stránky MK ČR. Právní změny by se měly týkat mimo jiné statusu Národní galerie, jež je příspěvkovou organizací ministerstva, a mezivládní dohody se Slovenskem, které se s Českou republikou dělí o vlastnictví, hospodaření a užívání benátského pavilonu. Podle tiskového mluvčí Ministerstva kultury „smlouvy připadají v úvahu v průběhu příštího roku“. Nevyříze-

D o m i n i k L a n g : č e r n á a b í l á ž i d l e / foto: archiv MG

né právní náležitosti zatím znejasňují ministrovo rozhodnutí, a tím pádem i realizaci Langova projektu.

Odborníci hodnotí Besserovo řešení různě.

Historik umění Jiří Ptáček ho označil za pozitivní krok, který „otvírá nové pole v jednání, aby nedocházelo ke krizovým situacím“. Ředitelka organizace ProCulture Marta Smolíková však zdůraznila, že rozhodovat by měla spíše odborná instituce než ministerstvo. „Pokud by se z toho mělo stát systémové řešení, byl by to krok zpět,“ řekla ČTK. / kč

Artyčok Art Fair Praha – Nezávislá platforma a kulturní projekt Artyčok.TV uspořádal k pátému výročí své existence umělecký veletrh v prostorách smíchovské MeetFactory. Jednodenní Art Fair se konal ve čvrtek 2. prosince od 10 hodin dopoledne až téměř do půlnoci. Nejednalo se však o prezentaci jednotlivých galerií, jak je na veletrzích běžné, svá díla zde k prodeji nabízeli samotní umělci.

Autoři zastoupení v archivu Artyčok.TV byli vyzváni k účasti a téměř sedm desítek umělců veletrh skutečně obeslalo. V abecedním pořadí rozvěsili a poskládali své artefakty ve třech místnostech, a vznikl tak konglomerát všech možných uměleckých poloh a médií, který si návštěvník mohl projít s ceníkem v ruce. Ačkoli to možná zní tro-

chu pejorativně, výsledný efekt byl víc než úspěšný, o čemž svědčily nejenom nalepené puntíky u prodaných děl.

Umělci se překvapivě drželi naprosto při zemi a ceny byly ve většině případů spíše symbolické. Takto pojatý veletrh je možná tím správným způsobem, jak konečně prolomit bariéru mezi divákem-potenciálním kupcem a umělci, která v českém prostředí stále brání rozvoji trhu se současným umění. A není to jen příznivá cena, ale především možnost zpřístupnění a otevřené komunikace, kdy se návštěvník necítí být tlačen k rozhodnutí.

Možnost osobního setkání s autory atraktivitu veletrhu ještě zvyšovala. / Lucie Drdová

P o z vá n k a n a v e l e t r h A r t y č o ku

8

výstava

art + a ntiques

Útěcha z techniky To nejlepší z Kamila Lhotáka text: Kateřina Tučková Autorka je historička umění.

K vydání připravila knihu Můj otec Kamil Lhoták.

Na podzim minulého roku proběhlo téměř bez povšimnutí dvacetileté výročí úmrtí malíře Kamila Lhotáka. Dočkal se několika výstav v soukromých galeriích, k jejich výčtu by však stačily prsty jedné ruky. Kromě Galerie moderního umění v Hradci Králové, která mlčení přerušila komorní výstavou Lhotákových krajin, se připomínky jeho tvorby ujala až Moravská galerie. V prosinci zde byla zahájena výstava Kamil Lhoták čili Útěcha z techniky.

Dílo Kamila Lhotáka je jedním z divácky nejatraktivnějších uměleckých celků v historii českého umění 20. století. Není se co divit.

Jeho tvorba je přesvědčivá svou uceleností a jasnými záměry, čitelnými konturami autorského rukopisu, a hlavně je široce srostlá s českou společností – a to jak námětovým polem, v němž autor čerpá z okruhu motivů městské periferie, tak i šíří, s níž pronikl do různých sfér světa výtvarného umění. Neboť jeho tvorba má nebývalý rozsah – rozpíná se od malby přes volnou grafiku, od ilustrací po tvorbu vlastních autorských knih, od užité tvorby po tvorbu objektovou, a nakonec až k tvorbě animační, filmové. Už téměř čtyři generace měly možnost během dětství a dospívání vplynout v doprovodu Lhotákových kreseb do světa Julese Vernea nebo Marka Twaina, mohly sledovat jízdu „dědečka automobilu“ a také obdivovat řadu děl na autorových výstavách. A pokud byl takový divák alespoň trochu vnímavý, musel jistě propadnout podivuhodnému světu plnému městských dobrodružství, krás techniky a drobných zázraků lidské civilizace, které třebas v obyčejném životě míjel bez povšimnutí.

Lhoták dokázal to, co jen několik málo výtvarníků české historie: vybudovat svět, v němž všeobecně známé věci vypadají nějak jinak, nějak krásněji, poetičtěji, dojemněji, obaleny aurou jedinečnosti.

Nějak lhotákovsky.

Život-a-běh Kamila Lhotáka Příběh života a tvorby Kamila Lhotáka je notoricky známý. Málokdo by jej nedokázal zařadit jako malíře-vyznavače motocyklů, aut a aviatiky a taktéž jako člena Skupiny 42, kterým se stal už v počátcích své tvorby. Vstoupil do ní jako ucelená osobnost s vyhraněným rukopisem i představou, jak má jeho osobní program vypadat. Už jeho první samostatné vystoupení v roce 1939 hodnotil Otakar Mrkvička v Lidových novinách (22. 4. 1939) příznivě jako výstup zralého autora „zahleděného do modernismu z počátků dnešní techniky, jemuž učarovaly žluté balony stoupající k nebi, Nautilus kapitána Nema, vůně dobrodružství z dětských knížek“.

Po takových reakcích Kamil Lhoták ani nelitoval, že nedokončil studia práv kvůli zavření vysokých škol, a rozhodl se plně věnovat umělecké tvorbě.

Hned na základě první výstavy, která proběhla v Beufortově galerii v pražské Jungmannově ulici, byl přizván do Umělecké besedy. Tam ho společný pohled na umělecké problémy brzy sblížil s dalšími mladšími členy, Františkem Grossem a Františkem Hudečkem, s nimiž se také P l o vat k a / 1945 / olej, dřevo / 40 × 30 cm Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích / foto: archiv MG

9

14

aukce

Štyrský a Schikaneder Praha – Společná aukce galerií Kodl a Vltavín, která se konala v neděli 28. listopadu na pražském Žofíně, vynesla 56,4 milionů korun*, což z ní dělá druhou nejúspěšnější aukci v historii obou společností. O tři čtvrtiny celkového obratu se postarala galerie Kodl, obě společnosti se však mohou pyšnit rekordními mnohamilionovými prodeji. Galerie Kodl slavila úspěch s Schikanederovým rozměrným obrazem Kontemplace, galerie Vltavín s ranou Kompozicí Jindřicha Štyrského. Prvně jmenované dílo se prodalo za 9,72 milionu, druhé za 9,6 milionu korun.

Obraz Kontemplace se stal nejdražším Schikanederovým dílem prodaným v aukci. Rok starý rekord obrazu Na zámeckých schodech překonal o 870 tisíc korun. Dražba začínala na 8,4 milionech korun, přičemž zájem při této ceně projevili dva dražitelé přímo v sále a jeden na telefonu. Vysokou cenu vysvětluje monumentální formát malby (115 na 215 cm), časná datace (1893) i skvělá provenience – obraz několik let visel ve stálé expozici Národní galerie ve Veletržním paláci a podle ředitele sbírky moderního umění ­Tomáše Vlčka „patří k několika nejvýznamnějším dílům tohoto autora“. K obrazu existuje pastelová studie drobnějšího formátu, která již v minulosti též

art + a ntiques prošla uměleckým trhem. Pod názvem Meditace byla na aukci galerie Kodl v prosinci 2005 vydražena za 276 tisíc korun. Úspěch Štyrského Kompozice byl méně jednoznačný. V prvním kole o ni nikdo neprojevil zájem, v druhé půlce aukce byla vyvolávána ještě jednou a tentokrát se prodala za vyvolávací cenu. Důvodem patrně byla malá známost obrazu, který nebyl od 20. let vystavován ani publikován. Karel Srp, autor malířovy nedávné výstavy a souborné monografie, jej považuje za důležitý objev v rámci celého Štyrského díla. Na zadní straně plátna se nachází další malba, postava cirkusové tanečnice se škraboškou.

Nového majitele našlo 55 procent ze 450 nabízených děl. Za více než milion korun bylo dohromady vydraženo 9 obrazů, dalších 32 děl se prodalo za více než sto tisíc korun. Objevilo se mezi nimi i několik dalších autorských cenových rekordů. Obraz Peřeje na Orlici z roku 1928 se s cenou 5,4 milionu korun stal nejdražším dílem Václava Špály. Jeho dražba přitom začínala na částce o 2 miliony nižší. Rozměrnější, avšak méně výrazná Špálova Vltava u Červené z roku 1927 se prodala za 2,76 milionu korun.

Novým autorským rekordem je také částka 660 tisíc korun za obraz Joži Úprky Poslední velká pouť u sv. Antonínka.

J a kub S c h i k a n e d e r : K o n t e m p l a c e / 1893 / olej na plátně / 115 × 215 cm / cena: 9 720 000 Kč

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 20 % ceny dosažené v sále.

J i n d ř i c h Š t y r sk ý: K o m p o z i c e / 1925 olej na plátně / 55 × 45 cm / cena: 9 600 000 Kč

Rekord svého druhu zaznamenal i Emil Filla. Částka 3 miliony koruny, za kterou bylo vydraženo Zátiší s rybou z roku 1948, představuje nejvyšší aukční cenu za Fillovo zátiší ze 40. let. Méně reprezentativní Zátiší s azalkou z roku 1947 se prodalo za 1,8 milionu korun. Zátiší s košíkem a pohárem z roku 1926 se pak vyšplhalo z 3,18 na 4,86 milionu korun.

Autorem zbývajících dvou milionových obrazů byl Antonín Mánes. Šlo o dvě středně velké krajiny shodně nabízené za 1,02 mi-

15

lionu korun. První se prodala za vyvolávací cenu, druhá dva příhozy nad, za 1,14 milionu korun. Nečekaný boj se v kategorii umění 19. století strhl o drobný diptych Huga Ullika, který se z minimálního podání 300 tisíc dostal až na 780 tisíc korun (více v samostatném článku v rubrice Na trhu).

Z klasické moderny je třeba jmenovat ještě alespoň Emila Artura Pittermanna-Longena a jeho obraz Na molu z roku 1916, který byl vydražen za 780 tisíc korun, a Nedělní kytici od Otakara Kubína. Ta se prodala za 720 tisíc korun, což je druhá nejvyšší cena za Kubínovo květinové zátiší. Za úspěch je možné považovat také cenu 660 tisíc za Poslední večeři Páně od Alfreda Justitze. Zajímavost obrazu mimo jiné zvyšoval přípis Emila Filly na zadní straně plátna potvrzující Justitzovo autorství.

Kategorie poválečného umění byla obsazena jen střídmě. Nejdráže se prodal obraz Karla Vaci Konfigurace z roku 1974, který se dostal z 90 na 240 tisíc korun. Za vyvolávací

E m i l F i l l a : Z át i š í s r y b o u / 1948 / olej na plátně / 33 × 41 cm / cena: 3 000 000 Kč

cenu 168 tisíc korun nový majitel získal rozměrnou geometrickou kresbu Václava Stratila, reprodukovanou v akademických Dějinách českého výtvarného umění. Urputně se opět bojovalo o grafiky Bohuslava Reynka. Jeho Velké ukřižování se prodalo za rekordních 108 tisíc korun. / js

Drobnosti za osm milionů Praha – Druhý „day sale“ společnosti 1. Art Consulting, který se konal v sobotu 20. listopadu, vynesl 8 milionů korun. Nového majitele našlo 45 procent z necelých dvou

inzerce

Společnost Topičova salonu a ART+ zvou na první z cyklu přednášek o sběratelství. termín: 25. ledna od 18:00 téma: Počátky sběratelství v českých zemích přednášející: prof. Lubomír Slavíček místo: Topičův salon, Národní 9 (1. patro), Praha 1 www.topicuvsalon.cz

Jan Jakub Hartmann: Říční krajina s vesnicí a rybáři 1. pol. 18. století / olej na měděné desce / 50 × 64 cm cena: 1 500 000 Kč / Adolf Loos Apartment and Gallery 10. 11. 2010

Profesor Lubomír Slavíček je vedoucím Semináře dějin umění na Masarykově univerzitě v Brně.

Specializuje se na barokní malířství a dějiny sběratelství a uměleckého mecenátu. Jeho kniha „Sobě, umění, přátelům“ – Kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě 1650–1939 je základní publikací k danému tématu.

… o sběratelství z různých stran

22

na trhu

art + a ntiques

Hugo Ullik text: Marcela Chmelařová Autorka je historička umění.

Hugo Ullik je znám jako jeden z žáků krajinářské školy Maxe Haushofera, specialista na romantické pohledy na české hrady a zříceniny. Nebýt jich, zůstal by možná zcela v ústraní. Za poslední jedno a půl století mu byly uspořádány všehovšudy jen dvě výstavy. Jedna posmrtná a jedna za druhé světové války, patrně jako připomínka národních motivů.

Hugo Ullik (1838–1881) byl český malíř, kreslíř a ilustrátor. V letech 1854–61 studoval na Akademii v Praze v krajinářské škole Maxe Haushofera a počátkem 70. let v krajinářské škole E. Schleicha v Mnichově. Max Haushofer, ačkoliv byl původním vzděláním právník a v malířství autodidakt, v Praze vychoval celou školu náladového krajinářství.

Ta zásadním způsobem ovlivnila další vývoj tohoto výtvarného druhu u nás. Mezi jeho mladšími žáky byl i jeho pozdější nástupce na pražské Akademii Julius Mařák.

Ullik v námětu i barevnosti vycházel z romantické náladové německé krajinomalby.

V 60. letech procestoval rakouské země. Zachycoval malebné scenerie z okolí Salcburku, Mnichova, Prahy, ale i horská pásma Alp, Šumavy či Krkonoš. K době romantismu patřilo

i zobrazování památek a putování po hradech.

V jeho krajinách však objevíme i prvky realismu, už Haushofer učil své žáky malovat podle skutečnosti a vycházet za motivy do přírody. Ullik v Mnichově zůstal až do roku 1877. Po návratu do Čech překvapivě pracoval jako malíř divadelních dekorací, živil se také ilustracemi do časopisů Květy a Světozor.

Na trhu nepatří Hugo Ullik mezi příliš často skloňovaná jména. Za posledních deset let českými aukcemi prošly všehovšudy dvě desítky jeho pláten, z toho nevydražena zůstala asi pětina. Objevují se také Ullikovy kresby, většinou záznamy krajin nebo studie z přírody, pohybující se v rozmezí několika tisíc korun. Ceny Ullikových obrazů začínají na několika desítkách tisíc u menších prací druhé kvality a dosahují statisíců u prvotříd-

N a j e z e ř e , U n a pa j e d l a / oleje na dřevě / á 15 × 24,5 cm / cena: 780 000 Kč (Galerie Kodl, 28. 11. 2010)

ních krajin větších formátů. Absolutní cenovou i kvalitativní špičku představuje malba Horská krajina s vodní hladinou z roku 1880, dražená už v roce 2001 u Dorothea. Výjimečný je jednak její formát, 63 na 102 cm, jednak dosažená částka 780 tisíc korun, jež nebyla dodnes překonána. V roce 2008 se jí pouze přiblížil olej s alpským námětem Podvečer na jezeře (1877), prodaný Galerií Art Praha za necelých 600 tisíc korun (všechny ceny jsou uváděny včetně aukční provize).

Naposled u nás Ullik zazářil v listopadu 2010 v dražbě Galerie Kodl. V ní byla nabízena dvojice komorních alpských panoramat U napajedla a Na jezeře. Menší oleje na dřevě byly vyvolávány za 250 tisíc korun. Cena nakonec vyšplhala na 780 tisíc korun, devět let starý rekord však nepokořila. Ocenit je také

23

s t ř e k o v / 1872

třeba, že tyto pendanty šly do dražby společně pod jednou cenou. Bohužel se občas stává, že i díla patřící k sobě jdou do aukce zvlášť.

To pak sběratelská hodnota jejich celku bývá většinou nenávratně ztracena.

Dalším zajímavým plátnem, které se objevilo na trhu letos v červnu už podruhé, je Krajina pod Kokořínem. Na aukci společnosti 1. Art Consulting se prodala za vyvolávací cenu 342 tisíc korun. Jde o jeden z typických pohledů na české hrady, jichž v roce 1872 namaloval Ullik několik. Stejné plátno bylo v lednu 2007 vydraženo u aukčního domu Meissner-Neumann za 200 tisíc korun. To představuje během tří let slušný cenový nárůst o 70 procent.

Skutečně špičkové Ullikovy práce jsou k mání velmi zřídka. Jednu z takových nyní nabízí litomyšlská Galerie Kroupa. Plátno

Střekov zachycuje dramatickou krajinu kolem stejnojmenného hradu. Jde opět o malbu z roku 1872, ve které Ullik zachytil více českých památek. V tomto díle se již autor zajímavým způsobem oprošťuje od odcházejícího romantismu ve prospěch větší realističnosti. Svým formátem (75 na 105 cm) i kvalitou jde o dílo plně srovnatelné se zmíněnou Horskou krajinou s vodní hladinou z Dorothea nebo s malbami Zvířetice ve sbírce Národní galerie či Kunětická hora ve Východočeské galerii v Pardubicích. Všechny jmenované obrazy mají shodnou dataci i rozměry. Cena litomyšlského plátna, vystaveného pravděpodobně na Jubilejní zemské výstavě roku 1891, je k dispozici v galerii.

Ullik není nejznámějším ani nejuznávanějším autorem Haushoferovy krajinářské školy. Oproti jiným krajinářům se však

v nabídce objevuje ještě relativně často a dosahuje nejvyšších cen. Více je ceněn pouze vynikající malíř Adolf Kosárek, jenž tvořil pouhých šest let a zemřel v 29 letech na tuberkulózu. Od něj se za posledních deset let v aukcích objevila pouhá tři díla.

Nejlevnější z nich bylo prodáno za 1 milion korun, nejdražší, Horská krajina v bouři, dosáhla v listopadu 2009 v Galerii Kodl ceny 2,7 milionu korun.

S t ř e kov / 1872 technika: olej, plátno rozměr: 75 × 105 cm cena: při osobním jednání

24

inzerce

art + a ntiques

j o p á N ky s á l Gaetano Donizetti

V hlavních rolích: Marie Fajtová / Jana Kačírková / Kateřina Kněžíková Jaroslav Březina / Peter Berger / Aleš Briscein Dirigent: David Švec | Režie: Simone Sandroni | Scéna a kostýmy: Lenka Flory Reprízy: 22.1. ve 14.00 a 19.00, 19.2. ve 14.00 a 19.00, 6.3. ve 14.00 a 19.00 Vstupenky: 1000 Kč, 900 Kč, 700 Kč, 600 Kč, 500 Kč, 400 Kč, 350 Kč, 300 Kč, 250 Kč, 150 Kč, 100 Kč tel.: 224 901 448, 224 901 319, 224 901 668 | Ticketportal, BTI, Ticketpro | www.narodni-divadlo.cz

napoj-AaA-knezikova-190x119.indd 1

23.12.2010 14:25:17

Časopis Art+Antiques v roce 2010 vycházel s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky.

Děkujeme!

190x119_polovina do AA_ministerstvo.indd 1

23.12.2010 11:20:33

portfolio

25

Vladimír Houdek text: Michal Pěchouček Autor je umělec, kurátor galerie 35m2.

Současná scéna patří univerzálně orientovaným umělcům, kterým už svět umění připadá malý, a proto objevují nová místa. Patří i bytostným romantikům, kteří ho neopouštějí. Od těch s důvěrou očekáváme, že klasickými nástroji vytvoří nové vizuální formy a znovu objeví kvality například v tradičním médiu malby. Necháváme jim čas, aby našli svůj rukopis skrze zdlouhavý a kumulativní proces, aby přistoupili k obrazu znovu jako k předmětu s jeho původní autentickou aurou. Do této druhé skupiny patří malíř Vladimír Houdek – postava, která by svým dílem i způsobem života mohla naplnit ty nejtradičnější nároky na výtvarného umělce.

Prvotní nárok vyžaduje nezávislou existenci v odloučení a sebekázeň poustevníka ne jako sentimentální sklon, ale jako nezbytnou ctnost. Na malíře totiž číhá kromě objektivní nevůle ještě specifická nevůle subjektivní, kterou musí pravidelně nelehce rozpouštět. Vladimír Houdek i jiní malíři připouštějí, že největší hrůzu jim nahání právě samotný akt malby, nevysvětlitelný iracionální strach z vlastního odhodlání a možného selhání. Na radost z malování jim zbyla jen včerejší neurčitá vzpomínka.

Zdravý rozum a smělost nového dne nic nezmění. Motivaci k aktu malování lze jen donekonečna zpochybňovat a ztrácet, takže jedině disciplína a sebekázeň člověka pohnou z místa. Jak řekl jeden moudrý pán z velkého města, je nutno oškrábat nejdříve mnoho omítky, než se může ve zdi uvolnit kámen. Když se malíř konečně dostane do uvolněné, méně frustrující fáze, může se odvážit naladit své vědomí na to, jak má malovat. Přemaluje, zničí nebo s potměšilým mlčením rozdá, vymění a prodá mno-

ho pláten, než najde ten jedinečný způsob.

Občas se to podaří, ale subjektivní nevůli to ještě nerozpustí a kámen vězí pevně ve zdi. Malíř v této fázi musí zjistit to nejpodstatnější – co má malovat. Toho předmětu se může pak jen lehce dotknout, předmět

dotykem zmizí a malíř začíná hledat zase od začátku. Nikdo se z přirozenosti nechce jen dotýkat, hledat znovu, ale mít naopak dlouhodobou jistotu. V současné malbě i v jejím historickém zásobníku nacházíme spoustu příkladů odhalujících tyto obtíže

28

rozhovor

art + a ntiques

Do práce se nepřevlékám Rozhovor s Václavem Stratilem text: Jiří Ptáček Autor je kurátorem brněnské Galerie mladých. foto (portrét): Markéta Kubáčková

Když Václav Stratil tráví většinu času doma, znamená to, že kreslí, kolážuje či píše. Když ho často potkáváte na brněnské Fakultě výtvarných umění, pravděpodobně maluje: menší obrazy v kabinetu a monumentální formáty přímo na chodbách školy. To druhé považuje to za nejlepší způsob, jak studentům přiblížit tvůrčí proces. Do práce se nepřevléká, protože nezná padla.

Letos jsi měl šedesátiny. Vedlo tě to alespoň v koutku duše k nějaké životní rekapitulaci?

Myslím, že žádná rekapitulace neproběhla. Přehodnocování je u mne spíš otázkou přirozeného, permanentního běhu věcí. Přehodnocuji tak jako vždycky a nezáleží na tom, jestli mám třicet, nebo šedesát.

Takže vnímáš, že performativní faktory propojují všechny oblasti tvého zájmu – malbu, kreslení, psaní, koncertní vystupování…

Na performanci, která je veřejná a zároveň osobním prostorem, mě zajímá, jak se v ní projevuje energie a probíhá citový přenos.

Na druhou stranu, nezdá se ti, že se ve své práci mnohem víc vracíš k vlastní minulosti?

Hlavní návrat, na který mohou být navázané ty dílčí, je v tom, že jsem dvacet let de facto nemaloval. Více jsem kreslil, malbě jsem se intenzivně věnoval zejména v 70. letech. V 90. letech jsem malířskou problematiku parafrázoval pomocí barevných lepicích pásek. Takže už jen návrat k samotnému malování vede k určitým návratům, ačkoliv se už vždycky jedná o něco jiného. V období mezi malbou a malbou nabral na intenzitě performanční rozměr mé práce. Přestože už v 70. letech byl přítomný, v posledních letech získal úplně odlišný výraz.

Vrátit se k počátkům znamená vrátit se do Olomouce. Čeho si v současnosti ceníš na době tam strávené?

Rozhodně si uvědomuji to množství vykonané práce, protože to bylo intenzivní období. Velkou měrou to byla jakási sebeobrana, jíž jsme se s partou tamních lidí snažili vymykat cenzuře, případně i autocenzuře. Také si velmi dobře uvědomuji, jak jsem si již tehdy vymezoval pluralitu. V době, kdy jsem vnímal výtvarníky – a vnímali jsme tehdy například Václava Boštíka nebo Adrienu Šimotovou – všímal jsem si, že každý měl svoji koncepci, řekněme, striktně určenou. Já si moc nebral servítky a maloval figuraci i abstrakci. Z dnešního pohledu by se dalo říct, že to byla jakási latentní postmoderna. Byť ještě ovlivěná

29

38

téma

art + a ntiques

Proč jsou kurátoři důležití?

Základní orientace text: Kateřina Černá

Mají své koně. Rozhodují o tom, co uvidíme na výstavách.

Určují dokonce i kontext, v jakém budeme díla vnímat.

Sledují umělecké trendy nebo je sami vytvářejí. Jejich moc vadí umělcům do té míry, že stále častěji přebírají jejich roli. Řeč je o kurátorech umění.

Až do poloviny 90. let se u nás slovo kurátor v souvislosti s uměním používalo jen velmi zřídka. Lidé, kteří dělali výstavy, bývali v katalozích uváděni často pouze skromnou formulací „výstavu připravil“.

Občas se objevilo označení autor nebo komisař výstavy. Zlom nastal kolem roku 1996, alespoň soudě podle celostátních deníků. Slovo kurátor ve významu organizátor výstavy nebo správce sbírek se v nich v tomto roce objevilo více než stokrát, což bylo desetinásobně více než v předchozích letech. Začala invaze pojmu, který dnes patří k nejpoužívanějším termínům popisujícím dění na umělecké scéně.

Nezávislý kurátor Domácí vývoj jako vždy pokulhával za světem. V Americe bylo Mezinárodní sdružení nezávislých kurátorů (ICI) založeno už v roce 1975 a do Evropy se slovo kurátor dostalo začátkem 80. let. „Vznik tohoto označení v podstatě korespondoval s přibýváním moci těchto lidí,“ tvrdí historik umění Zdeněk Felix, který od roku 1968 pracoval jako kurátor v Německu a Švýcarsku. Shodou okolností začínal jako asistent ředitele bernské kunsthalle Haralda Szeemana (1933–2005), který krátce nato funkci nezávislého kurátora vytvořil.

Došlo k tomu v roce 1969, poté, co v Bernu uspořádal velkorysou výstavu konceptuálního umění When Attitudes Become Form (Když se postoje stávají formou). Občané ani místní zastupitelé nebyli připraveni

na radikální umělecké zásahy do galerie i města. „Obecní rada a zastupitelstvo rozhodly, že mohu zůstat ve funkci, pouze pokud nebudu ohrožovat lidské životy,“ uvedl Szeeman v roce 1995 v rozhovoru s kurátorem Hansem Ulrichem Obristem. „Výstavní rada, tvořená převážně místními umělci, mi navíc najednou začala diktovat program. Vyhlásili mi válku a já se rozhodl odstoupit a jít na volnou nohu.“ Když se Szeeman osamostatnil, založil si produkční firmu, ve které byl sám svým jediným zaměstnancem. Podnik, který pojmenoval Agentur für geistige Gastarbeit (Agentura pro duchovní námezdní práci), se řídil heslem „od nápadu po hřebík“. Kurátor při organizaci výstavy fungoval jako holka pro všechno, což je dodnes přežívající model. Ještě před třemi lety uvedla kunsthistorička Marie Rakušanová v anketě časopisu A2, že kurátor musí být odborníkem na vyplňování grantových formulářů, diplomatem při dojednávání zápůjček, manažerem při jejich svážení a interiérovým designérem při instalaci.

Muzejní kurátor Na rozdíl od současných českých kurátorů, kteří obvykle působí na uměleckých školách a vedle toho dělají výstavy, měl Szeeman to Lu d ě k P r o š e k : K u r át o r j e pa s t / 2009 předělané plakáty um. skupiny DUO – Eva a Martin Mrázikovi s názvem Kampaň / 2004

39

46

k věci

art + a ntiques

Stát nepotřebujete text: Lucie Drdová Autorka je historička umění. foto: Vadim Kramer

Od půlky listopadu je ve dvoře Musea Kampa umístěna socha Georga Baselitze, zapůjčená ze soukromé rakouské sbírky. U příležitosti jejího odhalení, kterého se zúčastnila smetánka rakouského uměleckého světa, zavítal do Prahy i sám autor.

Můžete vaši sochu čtenářům trochu představit?

Sochy vytvářím od roku 1980. První vznikla pro německý pavilon na bienále v Benátkách a dnes jich existuje přibližně padesát. Socha Volk Ding Zero z roku 2009, která je nyní vystavena v Praze, je daleko tradičnější než cokoliv, co jsem doposud udělal. Jedná se o můj vlastní stylizovaný portrét. Inspirovalo mě lidové umění, které v sobě nese náboženské konotace a je nadčasové – není nemoderní, ale ani moderní. Kompozice vychází z tradičního modelu odpočívajícího Krista, který byl též předobrazem slavného Rodinova Myslitele. Sochu jsem ale udělal v naddimenzované velikosti a doplnil ji dalšími atributy – má moji čepici s nápisem Zero, dámské boty a penis. Všechny tyto nové atributy říkají něco navíc, něco mého. Například dámské boty jsou vyjádřením odporu k patosu, ten upřímně nesnáším, mučí mě! Například když muž svádí ženu, žádný patos v tom není.

Svoji kariéru jste zahájil skandálním obrazem Velká noc v kanálu (Die grosse Nacht im Eimer). Je podle vás v současném umění ještě možné šokovat?

Taková provokace je samozřejmě pořád pěkná, ale jen když vás něco napadne. V roce 1963, kdy vznikala Velká noc, se jednalo o provokaci, ale celá moje pozice byla tehdy jedna velká provokace. Nepřemýšlel jsem nad tím, jak lidi vyděsit. Jen jsem si říkal, co můžu udělat, co by bylo jednoduše zcela špatné, a pak mě napadla Velká noc. Člověk

neustále usiluje o efekt, neexistuje žádná seriózní práce v umělecké oblasti, a to je v pořádku. Kdybych chtěl seriózně pracovat, musel bych být lékařem. Jako umělec tak pracovat nemůžu.

Galerie, potažmo trh s uměním, dnes hrají stále důležitější roli, má to nějaké důsledky pro vaši vlastní tvorbu?

Kdybych o tom takhle uvažoval, nefungovalo by to. Jako každý jsem měl své vzory; umění, které je prominentní, atraktivní a úspěšné.

A když jsem ukončil studia, chtěl jsem samozřejmě dělat takové umění. V mé době byl úspěšný například Andy Warhol, Rauschenberg, de Kooning a další. Největší hvězda byl pochopitelně Picasso. Jenže tento úspěch můžete jen pozorovat a říkat: „Bravo, bravo.“ Ale kde je něco pro mě? To může být jen někde vedle, pod tím, nebo úplně jinde. Je to problém, problém provincie, vždy musíte jít ke správným zdrojům. Praha je městem s ohromnou tradicí, ale když se člověk pokusí do této hluboké historie s nádherným ambiente implementovat současné umění, nefunguje to. Pokud chce dnes český umělec tvořit, musí jednoduše odejít.

Třeba do Berlína?

Ne, Berlín je naděje, ale nejsou zde peníze, žádní sběratelé.

A co říkáte Vídni?

Vídeň je velmi zajímavá. Současnému umění se tam překvapivě daří. V Rakous-

ku jsem byl poprvé v roce 1970 u Arnulfa Rainera a tehdy byla Vídeň téměř na dně.

Ve velice krátké době došlo k enormní proměně, postavilo se mnoho muzeí a vznikly soukromé sbírky jako například Sammlung Essl. Pan Essl je šíleně angažovaný sběratel, ať už ho člověk má, nebo nemá rád.

Začínal s rakouským uměním a dnes sbírá mezinárodně. Podobně to bylo se Saatchim v Londýně. Vzpomínám si, jak jsem se byl před lety se svým galeristou Michaelem Wernerem a jeho umělci Immendorffem, Lüpertzem a Kirkebym podívat v Londýně, co se tam děje. A nedělo se vůbec nic.

O deset let později přišel Saatchi a najednou jako exploze se objevily galerie, muzea a umělci.

Jde tedy o správnou konstalaci mezi umělci, sběrateli a veřejnými institucemi…

Ne, stát ne! V jedné generaci potřebujete umělce a umělci musejí mít lidi, kteří je chtějí a kupují. A když se toto potká, máme živoucí kulturu.

Co se stalo s výstavou, kterou jste měl mít společně s Damienem Hirstem ve vídeňské Albertině?

Bohužel kvůli povodním, které v červnu 2009 Albertinu vážně poškodily, musel být původní termín zrušen. A tím jsme se dostali do časových problémů. Damien teď připravuje na rok 2012 dvě velké výstavy v Tate Modern a Tate Britain, což znamená, že na delší dobu utlumuje ostatní své akti-

47

vity. On je velmi strategicky uvažující člověk, a proto pro Vídeň připravíme jen malou výstavu, jednu místnost pro něj a jednu pro mě.

Zmínil jste svého galeristu Michaela Wernera, jaký byl váš vztah?

S ním už dlouhou dobu nespolupracuji. Michael je galerista, který dominuje umělcům. Tehdy v Kolíně a Berlíně šlo o to, prosadit se navzdory stávající situaci, a on je dobrý kouč, který ví, jaké kroky má umělec podniknout. Je to ale velmi špatný obchodník, neumí nic prodat. Prodej vždy delegoval na galerie, se kterými spolupracoval. Třeba Rudolf Zwirner v Kolíně byl velmi dobrý obchodník. To už je ale všechno dávno pryč.

Na čem pracujete teď?

Pracuji na své minulosti. Je to velmi dobrá myšlenka, ke které se dopracuje každý, ale já jsem ji postuloval, formuloval jako metodu. Bylo to velmi důležité, musel jsem sám sebe zachránit. Se stářím přichází mnoho biologických problémů a progresivita vysychá. A je dobře, když má člověk látku, kterou ovládá. Například de Kooning byl velmi progresivní umělec, ale dostal Alzheimera.

Bylo to hrozné, ale když před něj postavili plátno, na které se promítala kresba, mohl dál pracovat svým starým schématem. Já už se na to připravuji, je dobré trénovat. Momentálně připravuji výstavu pro White Cube v Londýně a pracuji na skupině obrazů, tzv.

Adlerbilder, které už jsem kdysi vytvořil a nečekal jsem, že se k nim kdy vrátím. Jde to ale velmi dobře.

Zní to, jako by byl pro vás návrat do minulosti formou osvobození…

Ano, cítím se teď daleko svobodnější! Nevím, jestli je to tím, že je člověk moudřejší,

Georg Baselitz se narodil v roce 1938 jako Hans-Georg Kern ve saském městě Deutschbaselitz. Svým osobitým malířským stylem se řadí k nejvýznamnějším německým umělcům a čelním představitelům poválečného neoexpresionismu. Od samého začátku konfrontuje realitu historie a lidské a kulturní tragédie chaotického světa s formou antihrdinů. Přes všechny experimenty však zůstává věrný předmětnému vyobrazení reality. Od roku 1969 staví předmět obrazu na hlavu, tato metoda převráceného motivu byla nejdůslednějším krokem Baselitzovy tvorby. Původní studia ve východní

ale ten tlak je pryč. I když deprese zůstávají. Dělám mnoho věcí, zajímám se o umění, hodně intenzivně sbírám, staré a současné umění.

části německé metropole musel na konci 50. let kvůli „politické nezralosti“ opustit a začal studovat na Akademii v Západním Berlíně. Je autorem několika teoretických manifestů. Georg Baselitz se zúčastnil nejprestižnějších světových výtvarných přehlídek jako Documenta v Kasselu či benátské bienále. Jako profesor malby působil na vysokých uměleckých školách v Karlsruhe a Berlíně, je také nositelem několika čestných profesur a získal řadu výtvarných cen.

Jeho průřezovou výstavu na podzim 2009 hostila Galerie Rudolfinum (AA 2009/9).

50

architektura

art + a ntiques

Věra a Vladimír Machoninovi Pozdní moderna v české architektuře text: Karolina Jirkalová

Architektura, která u nás vznikala během čtyřiceti let autoritativní „vlády lidu“, je stále vnímána značně rozporuplně. I zde je však nutné rozlišovat – a to nejen jednotlivá období, ale především architektonickou kvalitu konkrétních projektů. Jedním z vrcholů architektury 60. i dalších let je bezpochyby práce manželů Věry a Vladimíra Machoninových. Nahlédnout do ní můžeme na výstavě v Galerii Jaroslava Fragnera.

Premiéra výstavy proběhla v loňském roce přímo v jedné z realizací manželů Machoninových – v budově zastupitelského úřadu České republiky (původně ČSSR) v Berlíně. Autoři expozice se soustředili na stěžejní období jejich tvorby, které vymezili lety 1960–71. Do tohoto období spadá práce na zásadních projektech této dvojice: hotelu Thermal v Karlových Varech (1964–77), Domu bytové kultury (1968–81) a generelu Budějovického náměstí v Praze s dalšími budovami (1969 a 1971), obchodním domu Kotva (1969–75) a zastupitelského úřadu v Berlíně (1971–78). Není to zdaleka první počin, který se soustředí na tuzemskou architekturu 60. let, spíš další krok v jejím postupném mapování a zpřístupňování.

Pro architektonický názor celé generace tvůrců byla právě 60. léta, kdy režim trochu povolil a umožnil lidem svobodněji se nadechnout, klíčová a promítla se i do jejich další tvorby. Socialistický realismus první poloviny 50. let se i u nás potichu vytratil po Chruščevově kritice „kultu osobnosti“ J. V. Stalina v roce 1956 a architekti se po chvilce přešlapování (často s klasicizujícími rysy) zvolna otáčeli k Západu. A také

do historie – k předválečným kořenům české moderní architektury.

Jak už bylo také mnohokrát napsáno, velký podíl na tomto obratu měl úspěch československého pavilonu na EXPO 58 v Bruselu.

Otevírání očí Vytříbená architektura Thermalu, Kotvy a dalších projektů Věry a Vladimíra Machoninových z 60. let samozřejmě také nespadla z nebe.

Po škole prošli krátkým obdobím sorely (bytový dům v Holešovicích, v ulici U Průhonu, 1955) a jejich první opravdu velká realizace, Kulturní dům v Jihlavě (1955–61), má dobové klasicizující průčelí. Ale také velkorysé a dobře vyřešené vnitřní dispozice, které dodnes bez větších problémů slouží například Mezinárodnímu festivalu dokumentárního filmu. Už zde se také ukázalo, že Machoninovi si umějí poradit i s monumentálním měřítkem. v ě r a m a c h o n i n o vá : a d m i n i s t r at i v n í bu d o va š k o d a n a bu d ě j o v i ck é m n á m ě s t í v p r a z e / 1969 a 1971 / kresba archiv Věry Machoninové

51

60

antiques

art + a ntiques

Hodinky jako šperk text: Lucie Zadražilová Autorka je kurátorkou Uměleckoprůmyslového musea v Praze. foto: Ondřej Kocourek, Gabriel Urbánek

Hodinky se tradičně předávají z generace na generaci jako krásný artefakt rodinné historie. Pro sběratele bývají zajímavé hlavně kvůli technickému provedení strojků či kvůli uměleckému ztvárnění. Najdou se však i tací, kteří si historické hodinky pořizují proto, aby je nosili. Hodinkám se tak kromě hlavní funkce měření času vrací i jejich prapůvodní určení: zdobit a reprezentovat osobnost svého majitele.

Vynález hodinek býval tradičně spojován se jménem norimberského zámečníka Petra Henleina (1480–1542). Je doloženo, že od roku 1524 vkomponovával hodinky do nádobek, které se používaly k uložení vonného prostředku, ambry nebo pižma, a nosily se na zápěstí. Novější bádání však prokázala, že zmínky o malých hodinkách poháněných perkem se v pramenech obje-

vují již od roku 1488, a to nezávisle na sobě v několika italských městech.

Podle historičky umění Ludmily Urešové vypadaly první hodinky jako zmenšenina dnešních stolních hodin, měly rytý ciferník, chráněný odklápěcím víčkem, nejprve plným, později ornamentálně prolamovaným. Oproti dnešním hodinkám měly pouze jednu ručičku a co do kvality měření času nebyly příliš

K a p e s n í h o d i n k y / Anglie, konec 18. století / signováno John / zlato, barevný email, perly Uměleckoprůmyslové museum v Praze

spolehlivé. Většinou měly podobu drahých šperků, které si jako luxusní zboží mohli dovolit jen ti nejbohatší. Sloužily jako symbol společenského postavení, takže se nosily tak, aby byly dobře vidět, připomeňme renesanční nákrční hodinky. Poptávka po nich byla obrovská, takže v Norimberku vznikl roku 1543 první cech výrobců hodinek.

V rukou šperkařů Na začátku 17. století došlo ve vývoji hodinek k několika změnám. Výroba těch složitě zdobených začala být svěřována zlatníkům.

Díky pokroku v oblasti techniky se výrazně zmenšily rozměry nákrčních hodinek, zatímco škála jejich forem i materiálů k výrobě schránek se naopak rozšířila. Vedle různých druhů kovu se používal i horský křišťál, ametyst a další drahokamy a hodinky dostávaly podobu osmibokého kříže nebo lebky. A konečně centrum výroby se přesunulo z jižního Německa do Francie, konkrétně do Paříže a do Lyonu, další centra vznikla také v Ženevě a v Londýně.

Proslulý byl především ženevský rod Huaudů, který se mezi lety 1670–1724 specializoval na výrobu smaltovaných hodinek, a zlatnická rodina Toutinů z francouzského Blois, jež vnesla nový prvek do výzdoby hodinových schránek. Jednalo se o zdokonalení techniky barevné malby miniatur na bílý smal-

61

K a p e s n í pá n sk é j e d n o p l á š ť o v é h o d i n k y / Německo, kolem 1730 / signováno Firstenfelder / zlato / Uměleckoprůmyslové museum v Praze

tovaný podklad. Stejná technika se užívala i k výzdobě ciferníků, jež byly od začátku 17. století chráněny sklem. Až o něco později se začaly vyrábět ze stejného kovu jako schránky (tedy ze zlata, stříbra, oceli) a zdobit rytím či cizelováním. Existují však i ciferníky ze slonoviny nebo perleti. V této době se také začala používat minutová ručička, často stejně jako ta hodinová umělecky ztvárněná. Říká se, že k výrobě těch nejlepších hodinek je zapotřebí souhry šesti špičkových řemeslníků: návrháře, hodináře, zlatníka, rytce, emailéra a klenotníka. Je proto logické, že překrásně a nákladně zdobená hodinová pouzdra, například ta zlatá ze 17. a 18. století, zdobená na zadní straně tepanými mytologickými či biblickými výjevy, si vyžádala ochranu v podobě speciálních pouzder.

Ta se vyráběla ze želvoviny nebo barvené tvrzené kůže, dochovalo se ovšem i několik exemplářů z porcelánu. Jiným typem ochrany bylo zdvojení hodinových pouzder, vnitřní se zhotovovalo z drahého kovu a bývalo hladké, vnější se naopak umělecky zdobilo.

Tento princip se využíval třeba u takzvaných cibulí, hodinek kulovitého tvaru, oblíbených

mezi lety 1725–50 hlavně v Anglii. Naproti tomu ve Francii a ve Švýcarsku diktovala móda oblibu plochých hodinek.

Módní záležitost Proměny v tvarování a ve výzdobě jednotlivých částí hodinek souvisely se zdokonalováním strojků. Na začátku 18. století hráli prim Angličané, poté se centrum inovací přeneslo do Francie, kde se proslavil především hodinář Abraham Louis Brequet (1747–1823).

Jeho klasicistní hodinky jsou dodnes synonymem kvality, jednoduchosti a elegance. Byl autorem řady technických vynálezů, které se v hodinkách používají dodnes, především takzvaného tourbillonu, mechanismu, který hodinky chrání před působením magnetického pole. V Brequetově rodišti, švýcarském městě Neuchâtel, vzniklo centrum výroby hodinek, zaměřené nejen na klasické pánské kapesní hodinky, ale i na hodinky v podobě šperku, které se spolu s hodinovým klíčkem nebo rodovým pečetidlem nosily zavěšené na takzvaném châtelainu. Šperkové hodinky měly podobu nějakého předmětu, například knihy, hudebních

nástrojů, košíků na ovoce, květin, zvířat (brouka, ryby, psa, ptáka či želvy) a byly propracovány do těch nejmenších detailů.

Za nejreprezentativnější ukázky se považují práce z let 1780–1820. Bez zajímavosti nejsou ani hodinky vestavěné do předmětů osobní potřeby, do vějíře, rukojeti zrcadla, dýky, spony na opasek nebo dózy na šňupací tabák. Nejstarší doložený příklad tohoto typu představuje dvojice hodinek, zakomponovaných do královské dýky v roce 1518 z dílny Juliena Couldraye z Blois. Co se výzdoby týče, stále se vyráběly oblíbené emailované hodinky a také velmi elegantní ploché s pláštěm zdobeným zlatem, perlami a drahokamy. Tento trend měl opět svůj protipól, který představovaly hodinky s nezdobeným pláštěm nebo hodinky zdobené velmi decentně takzvaným gilošováním (strojovým rýhováním z drobných křížících se linek, vlnovek, kroužků nebo obloučků).

Na konci 18. století ukazovaly hodinky už nejen hodiny a minuty, ale i vteřiny a některé dokonce i datum. Začaly se objevovat bicí hodinky a také hodinky s pohyblivými figurkami na ciferníku. Častým motivem je

66

zahraniční výstava

art + a ntiques

Zbásnit svět text: Terezie Zemánková Autorka je teoretička kultury, byla kurátorkou několika výstav art brut.

V září loňského roku znovu zahájilo svoji činnost Muzeum moderního a současného umění a art brut (LaM) ve Villeneuve d’Ascq u francouzského Lille. K původní budově z roku 1983 postavené pro sbírku moderního umění manželů Masurelových připojila architektka Manuelle Gautrand nové křídlo určené speciálně pro unikátní kolekci art brut L’Aracine, jejíž část jsme měli v roce 1998 možnost vidět v Praze. Úvodní výstava Svět jako báseň originálním způsobem propojuje art brut se současným uměním.

Své znovuzrození předznamenalo LaM výstavou Hypnos, image et inconscients en Europe 1900–1949 (Hypnóza, obrazy nevědomí v Evropě), která se konala ještě mimo jeho zdi, v muzeu Hospice Comtesse v Lille roku 2009. Významnou kapitolu zde tvořil soubor českých médijních kreseb z městského muzea v Nové Pace, kolekce českých surrealistů a také díla Františka Kupky nebo Emila Filly.

Tato výstava již nastínila budoucí směřování instituce, která si vzala za cíl setřít mnohdy dogmaticky vytyčené rozdíly mezi art brut a profesionálním uměním, a naopak se snaží mezi nimi nacházet paralely.

Na tomto principu je postaven také inaugurační projekt Habiter poétiquement le monde (Svět jako báseň či Zbásnit svět).

Jeho koncept obchází klasické kunsthis-

torické prezentace postavené na vývoji uměleckých směrů. Je založen na volných asociacích, tušených souvislostech a příbuznostech, které fungují mimo čas a prostor.

Kurátorský počin Christopha Boulangera, Savine Faupin a Françoise Pirona je sám o sobě uměleckým dílem. Otevírá nové perspektivy pohledu na umění, které vnímá jako způsob pochopení a uchopení světa skrze kreativitu, kde se každodennost stává poetickým zážitkem. Nebojí se zanořit hluboko do privátních delirií, do osobních mytologií, ale nevzdává se ani racionálních konceptuálních přístupů.

Výchozí ideje výstavy se odvinuly z procesů vlastních art brut, jako je izolace, nutkavost a repetice tvorby, fúze kresleného a psaného projevu, magické myšlení či opanování prostoru. Tyto premisy se staly vodítkem pro nalezení příbuzností ve výtvarném, literárním a filmovém projevu současného umění. Výstava 350 exponátů od 70 tvůrců nabízí komunikační prostor pro kresby, malby, plastiky, instalace, filmy, deníky, záznamy performancí…

Obývat poeticky svět p o h l e d d o e x p o z i c e / foto: LaM, Philip Bernard

Expozice navazuje na stálou instalaci art brut, konkrétně na jeho environmentální

67

projevy zastřešené pod titulem Bâtisseurs de l’imaginaire (Stavitelé představ), a objasňuje tak název celého projektu, který by v doslovném překladu zněl „Obývat poeticky svět“. Alespoň na fotografiích jsou zde mimo jiné přítomny figury abbého Fouérého tesané do skalisek na bretaňském pobřeží nebo legendární palác pošťáka Ferdinanda Chevala nedaleko Lyonu.

Historickým východiskem pro první kapitolu výstavy „Začátek cesty“ se stala poetika města v poválečném umění, která se pohybovala mezi fascinací a averzí a zdůrazňovala sociální kontext. Tato sekce představuje dekoláže plakátů Raymonda Hainse a Françoise Dufrêna, mapy, do nichž zaznamenával svůj každodenní pohyb po New Yorku On Kawara, či diagramy Jacka Kerouacka snažící se propojit každodennost s naprogramovaným systémem. Asambláže Thomase Hirschhorna z nalezených předmětů, koláží obrazů a kousků nalezených materiálů evokují místa, „kde se něco přihodilo“. Působí jako spontánní monumenty obětem revoluce. Tato díla jsou postavena do juxtapozice s výtvory autorů art brut – Willema Van Genka a Tita Matiyana.

Zatímco Matiyane kreslí přísně strukturovaná města často z ptačího pohledu, který mu dovoluje kontrolu nad jejich uspořádáním, Van Genk pomocí map, pohlednic a kreseb vytvářel labyrint velkoměsta jakožto nekontrolovatelného organismu. „Konfrontace art brut s profesionálním uměním nabízí široké pole asociací, košatou poeticko-symbolickou rovinu. Spojení konceptuálního umění, které je bráno jako strohé a racionální, s živelným a iracionálním art brut skýtá nekonečné možnosti čtení nejednoznačných významů,“ říká Jiří Kovanda, který se na výstavě zpřítomnil hned dvakrát. Jsou zde prezentovány fotografické záznamy jeho subtilních intervencí do reality ze 70. let a svojí performancí zasáhl také do vernisáže. Otvorem proříznutým z výstavní kabiny směrem do volného prostoru prostrčil ruku, která nabízela návštěvníkům bonbony.

Vytvořil tak „divnou, předem nepředstavitelnou situaci“, kdy se z člověka stane svého druhu artefakt. Kovandovi uspořádal roku 2008 putovní výstavu Jiří Kovanda versus zbytek světa kurátor LaM François Piron, který jej také nyní přizval ke spolupráci.

š at y z b o n n e va l d u / foto: LaM, Philip Bernard

V několika kapitolách Druhá sekce „Mezi dvěma prostory“ se zaměřuje na díla, která usilují „vymanit se ze světa každodennosti a znovu jej stvořit skrze hlubinnou dimenzi času“. Nacházejí se zde osobní archivy, které spojují individuální a kolektivní paměť a prolínají přítomnost, minulost a budoucnost. Helene Reinmann, internovaná po čtyřicet let v psychiatrické léčebně v Bejrútu, obsedantně kreslila za pomoci pravítka svoji minulost složenou z oděvů, bot, kusů nábytku, květin. Záznam času je také bází díla průkopnice konceptuálního umění Hanne Darboven.

Její „písmo beze slov“ zakomponované do numerologických tabulek připomíná hudební partitury. Díla Anny Oppermann se vyvíjejí postupně akumulací a superpozicí záznamů a kreseb, které následně fotografuje, překresluje, komentuje a vtěluje je do

dalšího díla. Vytváří tak navzájem se překrývající autobiografické vrstvy.

Magické myšlení a transcendentální přesah se střetávají s konkrétními vjemy v oddílu „Individuální plán“. Joseph Beuys a Stano Filko předávají svojí tvorbou vlastní zkušenosti se smrtí a individuálním traumatem a činí z ní univerzální poselství. Emblematickým dílem jsou zde bohatě vyšívané Šaty z Bonnevaldu pojmenované po psychiatrické léčebně, ve které je ve 40. letech vytvořila anonymní pacientka. Byly jí zároveň ochranným pláštěm s magickým potenciálem i spektakulárním kostýmem se symbolickým nábojem.

Sekce „Poetika elementů“ sdružuje díla, která propojují kresbu a písmo, jako jsou médijní kresby Laure Pigeon, symbolická architektura Achilla Rizzoliho nebo automatické kaligrafické kresby Thérèse Bonnelalbay. Na tyto autory art brut spontánně navazuje

80

komiks

Dan Černý (*1982) Absolvoval Vyšší odbornou školu filmovou a Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně (ústav animace a audiovize), v současnosti působí jako rozhlasový moderátor. V roce 2001 založil spolu s Danielem Binkem komiksový fanzin Sorrel a společně též natáčejí krátkometrážní a středometrážní snímky pod hlavičkou sdružení Levá noha Arnošta Kunce. Černého animovaný film Dotěrové získal 2. cenu na Mladé kameře Uničov

art + a ntiques

v roce 2005. Jeho krátké komiksy se objevily v antologiích O (ne)mrtvých jen dobré, Bublifuk, Generace nula ad.

V současném českém komiksu reprezentuje Dan Černý poměrně vzácnou linii, která stylově i obsahově navazuje na tradiční humoristický proud zastupovaný například tvorbou Morrise (autora proslulého Lucky Lukea) nebo Carla Barkse (jednoho z nejtalentovanějších tvůrců pracujících pod hlavičkou společnosti Disney). Černý svou

groteskní linku přivedl během let prakticky k dokonalosti a bezchybně vládne i klasickým komiksovým jazykem. V řadě periodik se objevil Černého humorný strip Šnek, jeho nejúspěšnějším hrdinou je ale jedenáctiletý lovec paranormálního neřádu Fanouš, jenž se čtenářům poprvé představil v Sorrelu na jaře 2002. Aktuálně má autor v plánu věnovat mu samostatné album. www.landauer.wz.cz

/ Tomáš Prokůpek

29. 10. 2010 – 20. 3. 2011

Záštitu nad výstavou 1984 – 1995 převzal ministr kultury ČR Jiří Besser a primátor statutárního města Brna Roman Onderka.

86

art + a ntiques aukční, prodejní a výstavní galerie Galerie Kodl, s. r. o.

Vítězná 11, Malá strana 150 00 Praha 5 otevřeno: 10–13, 14–18 h

tel.: 251 512 728 mobil: 602 327 669 e-mail: galerie@galeriekodl.cz www.galeriekodl.cz

Václav Špála (1885–1946): Peřeje na Orlici olej na plátně, sign. PD, dat. 1928, 60 × 73 cm dosažená cena: 5 400 000 Kč (nový aukční rekord)

PF 2011 Přejeme Vám mnoho štěstí, úspěchů a krásných obrazů v novém roce! kodl – tradice od roku 1885