Art antiques 09

09

září 2016

9 771213 839008

09

99 Kč / 4,70 ¤

Henri Rousseau v Národní galerii 32 / Rozhovor s Marianem Pallou 46 / „České“ kořeny hnutí dada 10 /

100

/UPMgrantEHP.cz

editorial /

Pro galerii nevhodné

Když na jaře roku 1925 Moderní galerie otevřela svou stálou expozici ve Wiehlově pavilonu na pražském Výstavišti, paradoxně v ní chyběl jeden z nejdražších obrazů v jejím opatrování, autoportrét celníka Rousseaua, který stát zakoupil v rámci velkého nákupu francouzského umění o dva roky dříve. Československá vláda v květnu 1923 uvolnila 5 milionů korun na nákup uměleckých děl z výstavy Francouzské umění XIX. a XX. století, která tentýž měsíc začínala v Obecním domě a kterou připravil SVU Mánes. Motivace tohoto velkorysého nákup, jak píše ve své knize Francouzské moderní umění a česká politika v letech 1900–1939 Nikolaj Savický, nebyla zdaleka jen kulturní, ale stejnou, či dokonce větší měrou také politická a mezinárodně-diplomatická.

Díla měla vybrat odborná komise, jejímiž členy byli jak zástupci konzervativní Moderní galerie, tak propagátoři moderních směrů z Mánesu a ředitel Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění a teoretik kubismu Vincenc Kramář. Dřív než byly vyřízeny všechny formální náležitosti, začal Kramář nakupovat na vlastní pěst. Z prostředků Obrazárny zakoupil Rousseauovu podobiznu a dva Picassovy obrazy, u kterých si byl jist, že by komisí neprošly. Za Rousseauaův autoportrét zaplatil více než 310 tisíc korun, což byla druhá až třetí nejvyšší cena celého nákupu. Ministerstvo školství a národní osvěty, které akci koordinovalo, pak mělo hodně co dělat, aby Kramářův svévolný postup zamaskovalo a zpětně legitimizovalo. Formální nejasnosti ohledně okolností nabytí díla však byly jen zástupným problémem, obraz na výstavě chyběl hlavně proto, že vedení Moderní galerie pochybovalo o umělecké hodnotě Rousseauova díla.

Galerie byla za svůj postup hojně kritizována a nakonec v létě roku 1929 rezignovala. „Konečně jsme se toho dočkali – pozoruhodná a slavná vlastní podobizna celníka Rousseaua, jedna z nejlepších akvisicí naší Moderní galerie opustila zákoutí skladiště, aby ve vší tichosti byla zavěšena ve výstavních síních galerie,“ napsaly tehdy Lidové noviny. Praha se tak po Moskvě stala teprve druhým místem, kde byl Rousseau zařazen do stálé muzejní expozice. Paříž na to čekala ještě dalších osm let. Teprve v roce 1936 Louvre po několikaletém váhání přijal darem malířův obraz Zaklínačka hadů, který se dnes nachází ve sbírce Museé d’Orsay. Na plakátu aktuální výstavy tvoří džungle z tohoto obrazu pozadí malířova pražského autoportrétu. Samotná zaklínačka někam zmizela.

Jan Skřivánek

Obsah

09

> Jen pro pamětníky?

4 / dílo měsíce > Rotchildova kytice 2 / poznámky

Milena Bartlová Jan Skřivánek

6 / zprávy 10 / výstava

> Henri Rousseau v NG

Tomáš Winter

21 / aukce 30 / na trhu

> Josef Ullmann 32 / portfolio > Julius Reichel Radek Wohlmuth 34 / rozhovor > Marian Palla Barbora Klímová, Josef Ledvina 46 / téma > „České“ kořeny dada Petr Hlaváček 52 / depeše > Bogota, Medellín, Buenos Aires...

Karina Kottová 57 / profil > Olafur Eliasson Anežka Bartlová 60 / galerie > Znovuotevření SFMOMA Jan Skřivánek

Barbora Bartůňková

63 / staveniště 67 / nové knihy 68 / knižní recenze Anna Hejmová

> Československé spartakiády

> Parádní šavle 76 / zahraniční výstava > Osmdesátá léta ve Van Abbemuzeu Rado Ištok 85 / manuál > Brno pro středně pokročilé Ondřej Chrobák 86 / recenze > Karel IV., Friedrich Feigl, Roman Štětina Jan Skřivánek, Petr Jindra, Michal Novotný 94 / na východ > Kvetnica Dušan Buran 96 / komiks > Mariana Dvořáková 72 / antiques

Jan Skřivánek

Tomáš Prokůpek

obálka

>

H E N R I R O U S S E A U : B O J T Y G R A S B U V O L E M (detail)

facebook.com/ Artcasopis

1908, olej na plátně, 170 × 189,50 cm, The Cleveland Museum of Art, Ohio

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 580, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) / Zástupce šéfredaktora: Josef Ledvina (pl) / Redaktoři: Anežka Bartlová (ab), Kateřina Černá, Karolina Jirkalová, Johanka Lomová, Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz, Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Milena Bartlová, Barbora Bartůňková, Dušan Buran, Anna Hejmová, Petr Hlaváček, Ondřej Chrobák, Rado Ištok, Petr Jindra, Barbora Klímová, Karina Kottová, Michal Novotný, Tomáš Prokůpek, Tomáš Winter Tisk: Helma Roto, spol. s r.o., U Pekařky 5, 180 00 Praha 8 - Libeň / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s., Stará Vajnorská 9, P. O. BOX 183, 830 00 Bratislava, infolinka: 0800 188 826, info@ipredplatne.sk, objednavky@ipredplatne.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 12. 9. 2016. Příští číslo vyjde začátkem října. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

2

4. díl

text Milena Bartlová Autorka je profesorkou dějin umění, přednáší na VŠUP. Rubrika volně navazuje na její komentáře In_margine.MB, které v letech 2010–14 vycházely na Artalk.cz.

Poznámky k (dějinám) umění Jen pro pamětníky?

JÜRGEN SCHÄFER: O B J E T Í , 1989, akryl na překližce, 200 × 160 cm

Martin-Gropius-Bau v Berlíně nabízela letos v létě tři politické výstavy.

Mezi velkoformátovými fotografiemi umělých světů Příroda & politika Thomase Strutha a skvělou přehlídkou Jihoafričana Williama Kentridge No it is! zabírala druhé patro rozsáhlá výstava Hlasy odporu: umění v NDR 1976–1989. Letos uplynulo čtyřicet let od doby, kdy východoněmecký režim odebral občanství protestnímu zpěvákovi Wolfu Biermannovi, aby se zbavil jeho přímého působení, a toto datum vybrali autoři výstavy jako mezník disidentského umění v bývalé NDR. Výstava to je opravdu špatná.

Shromáždila velké množství uměleckých děl všech médií, to je ale vše, co její autoři udělali, a výsledkem není ani pouhé mapování situace.

Jediné strukturování spočívá v cita-

cích z dobových písní, které mají označovat protiklad mezi „duchem neboli uměleckou svobodou“ a „mocí neboli represivním režimem“. Jako texty k vystaveným exponátům zvolili kurátoři tu nejhorší možnost: vlastní dnešní komentáře a vzpomínky umělců a umělkyň. Nedozvíme se nic jiného, než co si dnes zpětně umělci myslí, že tehdy chtěli svými díly vyjádřit.

Veškerý podvratný potenciál výtvarného umění, které umožňuje ukazovat to, „o čem se nemluví“, se v tomto časovém přerovnání a kontextovém překladu ztratil, stejně jako rozlišení mezi užší kategorií protestního umění a širším okruhem neoficiální tvorby.

Vlastní text kurátorů se najde jen ojediněle tam, kde se zpětné autorské komentáře už nedaly získat. Jeden z nich příznačně začíná: „V Drážďanech jeho sochy znal každý…“ Celá výstava je pro kohokoli, kdo tu dobu v NDR nezažil a o tehdejší tvorbu se aktivně nezajímal, docela nesrozumitelná, stejně jako většina citovaných písniček. Díky Tomáši Pospiszylovi víme, že zařazovat tehdejší umění zemí sovětského bloku do autoritativních dějin vývoje na Západě není pro jeho poznání to nejdůležitější. Sledování světových trendů od neoficiálního umění ostatně nikdo nepožadoval, protože nevstupovalo ani do muzeí, ani na trh. Vystavené umění samo o sobě ukazuje jediné – že totiž neoficiálnost v žádném případě nezaručuje dobrou kvalitu. Aby taková výstava měla cenu, potřebovali bychom je zasadit do kontextu doby a dozvědět se o institucích i finančních tocích místního světa umění, o výstavách, publikacích a teoreticích, stejně jako o postavení jednotlivých umělců vůči onomu represivnímu režimu a o jejich rolích „po obratu“. Bez toho celý soubor zůstal i nadále stejně uzavřený sám do sebe, jako byl v době vzniku.

Výstava je to tak špatná, že by klidně mohla být i u nás. Škodolibý posměšek ovšem potěší jen chvilku.

Německé výstavy mají už proti nám v poznávání umění doby státního socialismu náskok. Neue Nationalgalerie stejně jako Berlinische Galerie ve svých přehledových výstavách už v posledním desetiletí představily výběr z oficiálního, „režimního“ umění NDR. U nás se něčeho podobného zatím aspoň letmo odvážil jen „starý“ GASK ve dvouleté výstavě historie akvizic Sbírka 1 2 3. Standardem zůstává zařazovat do stálých expozic pouze vybrané „neoficiální“ kousky.

Veřejnost je pak docela pochopitelně zmatena, když se jí začíná tvrdit, že ve veřejném prostoru i oficiálně vzniklá umělecká díla mohla být hodnotná…

O podobnou výstavu „neoficiálního“ výtvarného umění bývalého Československa se dosud nikdo nepokusil, natož pak o jeho soustavnou konfrontaci s uměním oficiálním. Stále vázneme na úrovni, kdy o něm píší hlavně účastníci a pamětníci: na Slovensku vyšla knižní monografie Zuzany Bartošové, u nás máme kromě několika autorských a tematických monografií „předčasnou syntézu“ v posledním svazku Dějin českého výtvarného umění, které nepředcházel soustavný výzkum ani dílčí studie. Negativní poučení z nynější berlínské výstavy je aspoň to, že je načase disidentskou či neoficiální tvorbu začít namísto mytizace standardně historizovat a skutečně kriticky hodnotit, což nelze zaměňovat za kádrování autorů.

Zatímco fotografie Thomase Strutha by se u nás nechápaly politicky, nýbrž čistě esteticky, o politickém rozměru disidentského umění by v Česku nikdo nepochyboval. Jenže nejspíš právě proto zůstává stranou v uměleckohistorickém prostředí, v němž se v nové generaci znovu reprodukuje představa, že pravé umění nesmí mít s politikou nic společného.

Je proto otázkou, kdy se zodpovědného zhodnocení české výtvarné tvorby 50. až 80. let vůbec dočkáme.

3

1. Art Consulting Brno – Praha

AUKCE MISTROVSKÝCH DĚL 18.–20. STOLETÍ EXKLUZIVNÍ VÝBĚR OBRAZŮ

TOPIČŮV SALON

Praha 1, Národní třída 9 NEDĚLE

9. 10. 2016

v 13.30 hod.

Předaukční výstavy 29. 9. – 9. 10. 2016 denně, včetně víkendu i svátků od 10:00 do 18:00 hod.

Antonín Procházka Lahev a sklenka 1913–1914

Kompletní katalog i s fotografiemi najdete na: www.acb.cz email: praha@acb.cz, brno@acb.cz, tel. galerie: 603 424 913, 224 232 500, 542 214 789

10

výstava

text Tomáš Winter Autor působí v Ústavu dějin umění AV ČR. Byl mimo jiné autorem výstavy Palmy na Vltavě.

Posel moderny K výstavě Henriho Rousseaua Po Benátkách a Paříži se Praha stává třetí zastávkou výstavy proslulého malíře přelomu 19. a 20. století Henriho Rousseaua. Přehlídka v Národní galerii v Praze je stejně jako v předchozích případech založena na konfrontacích Rousseauových obrazů s díly jiných umělců, aby vynikl jejich vzájemný vztah. Výběr exponátů z obou zahraničních expozic nově doplňují práce českých výtvarníků, kteří měli k Rousseauovi rovněž velmi intenzivní vazbu.

V roce 1978 natočila Valerie Chmelová ve Studiu Jiřího Trnky krátký animovaný film Polední výlet. Jeho hrdiny jsou dvě malé děti, které se nedopatřením ocitnou v uzamčené galerii moderního umění. Když přijdou k slavnému autoportrétu Henriho Rousseaua z roku 1890, postava malíře se začne – snad důsledkem její iluzivní levitace – naklánět. Děti jdou dovnitř obrazu a ocitají se v typické rousseauovské krajině. Nastupují do balonu, s nímž přistávají na úpatí hory Sainte-Victoire, namalované Paulem Cézannem. Z vrcholu hory pokračují pěšky do Van Goghovy krajiny s cypřiši.

Rousseau je jejich průvodcem a nakonec je přivádí zpět do „svého“ obrazu. Děti z něj vystupují a v samém závěru filmu bezpečně opouštějí galerii.

Není náhodné, že nejdůležitějším objektem tohoto bizarního příběhu je Rousseauův obraz Já, portrét – krajina, který patří k mistrovským dílům sbírek Národní galerie v Praze. Jeho nákup československým státem v roce 1923, při němž sehrál klíčovou roli historik umění a sběratel Vincenc Kramář, představuje sám o sobě námět na téměř detektivní článek. Výběr Rousseaua a jeho obrazu jako hlavních aktérů dětského příběhu Valerie Chmelové byl ovšem nepochybně podmíněn i tím, s jakými obsahy se umělcovy práce spojovaly.

Dobové výklady jeho děl byly – stejně jako veškeré jiné intepretace – ovlivněny dobou a prostředím, v jakém vznikaly. Nebyly prosty ideologizace ani tendenčních klišé, která lze sledovat i na příkladu vnímání Rousseaua českými umělci první poloviny 20. století.

Pohledem kubismu

V roce 1909 uspořádal Wilhelm Uhde v Paříži první Rousseauovu samostatnou výstavu. O dva roky později, po umělcově smrti, zorganizoval tentýž sběratel Rousseauovu retrospektivu v rámci Salonu Nezávislých a vydal i jeho první monografii. Ve stejné době vytvořil německý malíř Franz Marc volnou kopii autoportrétu Rousseaua z let 1902–1903 technikou podmalby na skle, inspirovanou tradičními lidovými obrázky. Nejen pro Marca, ale i další příslušníky skupiny Der Blaue Reiter se stala Rousseauova díla stejně jako lidové umění nositeli autenticity: pravého umění, které se zříká akademických konvencí. To bylo také důvodem, proč se reprodukce Rousseauových prací vyskytly ve skupinovém almanachu společně se širokou škálou dalších inspiračních zdrojů: vedle výtvorů lidové kultury to bylo německé středověké umění, čínská a japonská tvorba, dětská kresba, původní africké a oceánské umění či obrazy španělského manýristy El Greca.

Když psal Vratislav Effenberger o tehdejší situaci v Čechách, tvrdil na základě vzpomínek historika umění Antonína Matějčka, že čeští kubisté Rousseaua odmítali. Důvod údajně spočíval v jeho diletantské naivitě a nedostatku intelektuálního přístupu, který obdivovali u Cézanna. Rousseau sice byl opravdu chápán v určitém ohledu jako protiklad Cézanna, neznamenalo to ale, že byl odmítán. Kdyby si Effenberger pečlivě prolistoval časopis Umělecký měsíčník – list Skupiny výtvarných umělců, spojené

HENR I ROUSSE AU: E VA 1906–1907, olej na plátně, 61 × 46 cm, Hamburg, Kunsthalle

11

20

inzerce

Galerie Kodl, s. r. o. / Národní 7, 110 00, Praha 1 / po–pá: 10–18 h / telefon: 251 512 728 / mobil: 602 327 669 / galerie@galeriekodl.cz / www.galeriekodl.cz

Děkujeme vám za historicky druhou nejúspěšnější aukci a dovolujeme si vám oznámit, že přijímáme obrazy na náš nadcházející podzimní Aukční den.

František Janoušek: Poutník, olej na plátně, dat. 1935, sign. LD, 62 × 83 cm vyvolávací cena 2 200 000 Kč odhadní cena: 3 500 000–4 500 000 Kč

Pasta Oner: The Spirit of Ecstasy, akryl na plátně, dat. 2016, 170 × 250 cm vyvolávací cena 250 000 Kč odhadní cena: 400 000–600 000 Kč

Maximilian Haushofer: Königsee, olej na plátno, dat. 1843, sign. LD, 79 × 116 cm vyvolávací cena 600 000 Kč odhadní cena: 700 000–900 000 Kč

aukční dům

ZEZULA 52. AUKCE Vybrané fotografie 8. 10. 2016

Jaroslav Rössler 150 000 - 180 000 Kč

Josef Sudek 280 000 - 320 000 Kč

Bohumil Šťastný 60 000 - 80 000 Kč

aukce

21

Silné první pololetí na českém trhu s uměním

Praha – Sběratelé a investoři na českých aukcích od ledna do konce června podle statistik ART+ utratili více než 550 milionů korun*. Dosažený výsledek odpovídá rekordnímu prvnímu pololetí roku 2013 a v meziročním srovnání trh povyrostl o 14 procent.

Nového majitele našlo 5 tisíc uměleckých děl a starožitností z více než 11 tisíc nabízených položek. Za více než milion korun se prodalo 102 děl (85 obrazů, 10 prací na papíře, 4 nábytkové kusy, jedna socha, šavle a pár secesních váz).

Ke koupi deseti nejdražších obrazů prvního pololetí by případný zájemce potřeboval 100 milionů korun, o 22 milionů více než před rokem. Index ART+, který různé parametry trhu převádí na jediné číslo, zakončil první pololetí na hodnotě 884 bodů, což je jeho nové historické maximum. Již víc jak rok se Index ART+ drží nad hranicí 800 bodů, nad kterou předtím byl jen v období od května do prosince roku 2013.

Dosažené výsledky naznačují, že letošní rok bude patrně dosud nejúspěšnějším v historii českých aukcí.

Nejdražším dílem letošního roku je aktuálně obraz V červnu (Kraj) od Josefa Čapka, který byl aukční síní European Arts již v březnu vydražen za 17,5 milionu korun. Pro Čapka jde současně o nový aukční rekord. Obraz z roku 1938 byl se svými 150 centimetry na délku jednou z největších prací Josefa Čapka nabízených v aukci. Předchozí, devět let starý malířův aukční rekord byl o 3 miliony korun nižší. Na historické top 10 českých aukcí dosažená cena přesto nestačí, první desítka zůstává nezměněna již celé tři roky.

Nových autorských rekordů v kategorii klasické moderny dále dosáhli Jan Zrzavý (14,4 milionu, Galerie Ustar), Václav Špála (8,76 milionu, Galerie Kodl), František Janoušek (5,34 milionu, European Arts), František Foltýn (5,25 milionu, Prague Auctions) či Jan Bauch (1,39 milionu korun, Galerie Art Praha). Největším překvapením byl úspěch Špálovy modré krajiny, Na Otavě z roku 1928, která vystoupala z 3 milionů až na 8,76 milionu korun.

Dosavadní malířův rekord měl hodnotu 6,12 milionu a nejdražší

Špálovy krajiny stály od 4 do 5 milionů korun. Nutno dodat, že navzdory velkému množství Špálových obrazů, která každoročně projdou trhem (jen v letošním prvním pololetí jich bylo sedmnáct), jsou takto rozměrné krajiny z konce 20. let poměrně vzácné.

Do první desítky se vedle děl klasické moderny dostala i dvě plátna Mikuláše Medka a jeho surrealistický obraz Bez názvu II z roku 1949 (10,2 milionu korun, Galerie Kodl) o 140 tisíc vylepšil předchozí cenový rekord za dílo poválečného umění. Nových autorských maxim v této kategorii dále dosáhli Zdeněk Sýkora (4,54 milionu, 1. Art Consulting), Adriena Šimotová (1,89 milionu, 1. Art Consulting), Josef Istler (1,71 milionu, 1. Art Consulting) či Karel Nepraš (1,08 milionu korun, Galerie Kodl). Předchozí rekord Adrieny Šimotové měl přibližně poloviční hodnotu. Dosažený výsledek za obraz Zrcadlo z roku 1971 poněkud kazí, že o něj projevili zájem jen dva dražitelé a že obraz Bílá noc ze stejného období, nabízený stejnou aukční síní o pár měsíců dříve, zůstal

J O S E F Č A P E K : V Č E R V N U ( K R A J ), 1938, olej na plátně, 51 × 150 cm, cena: 17 512 200 Kč, European Arts 6. 3. 2016

při ceně 2,14 milionu korun bez kupce. Řady autorských rekordů jsme byli svědky také v případě umění 19. století. Největším úspěchem je cena 3,72 milionu za raný obraz Vlaho Bukovace Dívka se závojem (Galerie Art Praha) a částka 3,6 milionu korun za rozměrnou malířskou studii Z kostela od Joži Úprky (Galerie Kodl). Rekordem, či spíše úspěšnou aukční premiérou je také cena 2,23 milionu korun za rozměrné plátno Karla Wilhelma Diefenbacha, jednoho z umělců-proroků přelomu 19. a 20. století (Arthouse Hejtmánek). Mimořádnou událostí z hlediska českého trhu s uměním byla lednová aukce pozůstalosti historika umění Eduarda A. Šafaříka, kterou pořádala společnost Adolf Loos Apartment and Gallery. Šafařík většinu života prožil v Římě a byl respektovaným odborníkem na barokní malířství, zejména dílo Jana Kupezkého. Malířova Alegorie sluchu z jeho sbírky se na aukci prodala v novém autorském rekordu za 3,3 milionu korun. / JS * Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

22

aukce

Mednyánszky, Mousson a úspěchy slovenského trhu

Před deseti lety

Bratislava – Sběratelé a investoři na pěti bratislavských aukcích konaných v jarních měsících dohromady utratili 2,4 milionu eur.

To je o třetinu víc než ve stejném období loňského roku. Za více než 30 tisíc eur, což přibližně odpovídá milionu slovenských korun, bylo vydraženo patnáct děl. Nejdráže, za 161,2 tisíc eur se prodala krajina Zurčící potok od Ladislava Mednyánszkého z roku 1908. Tento obraz nicméně měl být před šesti lety na aukci košické společnosti Darte vydražen dokonce za 287 tisíc eur. Zda k prodeji tehdy skutečně došlo, však není jisté.

Většina „milionových“ obrazů byla dražena za částky v rámci předaukčního odhadu. Překvapením se stala cena 48,4 tisíc eur za obraz Na trhu v Michalovcích z poloviny 30. let od Jozefa Teodora Moussona, pro kterého jde o nový autorský rekord. Obraz je zajímavý svými zářivými barvami, formátem i námětem. Ve společnosti krojovaných vesničanek se zde netypicky objevuje i dvojice moderně oděných městských slečen. Zajímavostí je, že obraz v minulosti prošel českým trhem.

Před dvanácti lety byl v Praze

Galerie Art Praha – Jarní část aukční sezony roku 2006 byla výjimečně úspěšná. Za více než milion korun se prodalo 19 položek a dohromady sběratelé a investoři na aukcích utratili přes 200 milionů korun. Otázkou bylo, jaký bude podzim? Už na konci září bylo jasné, že celý rok bude rekordní. Na aukci Galerie Art Praha, která se konala v sobotu 30. září, se mimo jiné prodal nejdražší obraz roku, Koupel nohou od Josefa Čapka. Šlo o první dílo, jehož cena včetně aukční provize překonala hranici deseti milionů korun. Od té doby bylo nad tuto částku vydraženo dalších pětapadesát obrazů. Čapkův obraz byl vyvoláván za motivačních 950 tisíc (bez aukční provize) a utkali se o něj čtyři zájemci v sále a deset dražitelů na telefonu. Od šesti milionů šlo již o souboj dvou zájemců dražících přes telefon. Celá dražba nakonec trvala více než deset minut. „Je to hezký obraz, jde o restituci z Národní galerie, je to kubistické dílo – a kubistický Čapek tu ještě nebyl nikdy dražený –, byl desetkrát vystavován, je celostránkově reprodukován v Čapkově monografii, nemá zkrátka žádnou chybu,“ vyjmenovával po aukci kvality obrazu z roku 1921 majitel galerie Vladimír Neubert. „Říkal jsem si, že se prodá – když při nás budou stát všichni svatí – tak za čtyři pět milionů. Takovýhle úspěch jsem opravdu nečekal,“ dodával.

Stejně jako řada dalších stěžejních děl, která prošla aukcemi Galerie Art Praha, pocházela Čapkova Koupel nohou ze sbírky Jaroslava Borovičky, sběratele a obchodníka s uměním, který byl na konci 50. let za svou obchodní činnost odsouzen do vězení a jeho sbírka zkonfiskována. Kolekci více než 400 obrazů

vydražen za 72 tisíc korun. K aktuální vysoké ceně podle všeho přispělo i restaurování, neboť barvy na obraze jsou nyní mnohem výraznější, než byly v roce 2004. V témže roce se v Praze prodal taktéž obraz Ve vlaku od Cypriána Majerníka. Jeho cena od té doby vzrostla z 288 tisíc korun na 47 tisíc eur (1,3 milionu korun).

Seznamu „milionových“ položek dominují díla klasické moderny a 19. století. Po třech obrazech v první patnáctce mají Martin Benka, Jan Hála a již zmiňovaný Ladislav Mednyánszký. Z poválečného umění se nejdráže prodal obraz Velká sedící postava z roku 1982 od Andreje Barčíka. Obraz našel kupce za vyvolávací cenu 62 tisíc eur.

Nejzajímavější nabízenou českou položkou byla pozdní abstrakce od Františka Foltýna z roku 1968, která byla neúspěšně nabízena za necelých 25 tisíc eur.

Všechny jmenované obrazy byly draženy společností Soga, která se také majoritní částkou podílela na celkovém obratu. Aukce společností Art Invest a White & Weiss dohromady vynesly čtvrt milionu eur. / JS

J O Z E F T E O D O R M O U S S O N : N A T R H U V M I C H A L O V C Í C H , 1935, olej na plátně, 61 × 74 cm, cena: 48 400 eur

JOSEF Č APEK: KOUPEL NOHOU 1921, olej na plátně, 72 × 45 cm, cena: 10 974 000 Kč, Galerie Art Praha 30. 9. 2006

a kreseb si mezi sebe rozdělily Národní galerie a nově zřizované krajské galerie. K restituci sbírky došlo až v 90. letech. Jaroslav Borovička zemřel v požehnaném věku 97 let v prosinci 2009.

Titul nejdražšího díla českých aukcí obrazu Koupel nohou vydržel jen do jara následujícího roku, kdy jej překonala jedna z abstraktních kompozic Františka Kupky. O pár měsíců později, v říjnu 2007, se pak jiný Čapek z Borovičkovy sbírky, Děvče v růžových šatech z roku 1916, v Galerii Art Praha prodal za více než 14 milionů korun. Tento autorský rekord pak vydržel až do letošního března.

Koupel nohou před deseti lety vydražil americký sběratel Peter Schwartz, který v letech 2006 a 2007 stál za řadou rekordních výsledků. Když ale nedostal povolení Ministerstva kultury k trvalému vývozu obrazů ze země, rozhodl se je na podzim 2008 opět prodat. Koupel nohou se pak na zářijové aukci Galerie Art Praha prodala za 9,3 milionu korun. / JS

19

Dovolujeme si vás pozvat na aukci Výtvarné umění, sklo, design 24. ZÁŘÍ 2016 / 14 hod.

RADISSON BLU ALCRON HOTEL PRAGUE, Štěpánská 40, Praha 1

Ladislav Sutnar – Venuše, vyvolávací cena 700 000 Kč Evropský sochař 1. třetiny 20. století – Héfaistos, vyvolávací cena 50 000 Kč Věra Janoušková – Bez názvu, vyvolávací cena 80 000 Kč František Hudeček – Lidé na ulici, vyvolávací cena 150 000 Kč

PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA Galerie DOROTHEUM, Ovocný trh 2, Praha 1 17. 9. – 24. 9. 2016 po – pá / 10 –19 h, so / 10 –17 h (24. 9. pouze 10–13 h) ne / zavřeno

Aukční katalog na www.dorotheum.com www.youtube.com/dorotheumcz

9

AUKČNÍ DEN

VÝBĚR VÝTVARNÉHO UMĚNÍ 2. 10. 2016, 13 hodin, Obecní dům v Praze Jan Preisler, Tři dívky v lese

WWW.EUROPEANARTS.CZ European Arts Investments s.r.o., Senovážné náměstí 8, 110 00 Praha 1, ČR, tel./fax: +420-233 342 293, info@europeanarts.cz

23

Poptávka po drahých obrazech roste, ale trh klesá

Čtěte na ART+

Christie’s/Sotheby’s – Největší světové aukční síně ohlásily v prvním pololetí letošního roku pokles prodejů oproti stejnému období minulého roku. Zároveň však obě shodně mluví o velkém nárůstu v oblasti online aukcí a vzrůstající aktivitě dražitelů ze zemí mimo tradiční centra trhu s uměním.

Christie’s prodala v prvním pololetí umělecké předměty za celkových 2,1 miliardy liber. Zaznamenala tak pokles o 29 procent proti stejnému období minulého roku, kdy tato celková částka dosahovala 2,9 miliard liber. Aukční síň tento propad zdůvodňuje zejména výrazně menším podílem děl v cenové kategorii nad 20 milionů liber. Zároveň ale mluví o zvýšené poptávce sběratelů po mistrovských dílech a uvádí bezmála 90procentní úspěšnost prodeje děl v nejvyšší cenové kategorii.

Společnost v prvním pololetí vydražila 29 položek za částky nad 5 milionů liber, loni v létě jich na svém kontě měla již 47.

Společnost na druhou stranu hlásí, že téměř zdvojnásobila objem online prodejů, kde nabízí díla v nižších cenových relacích.

Dohromady tímto způsobem prodala díla za 19,4 milionu liber. Úspěšnost online prodejů byla

Nadějné vyhlídky

údajně skvělých 92 procent a třetina položek se prodala na horní hranici odhadu či nad ní.

Jako nejúspěšnější aukce z hlediska zájmu dražitelů společnost hodnotí ty, ve kterých bylo nabízené současné i staré umění bok po boku. Červnová aukce k 250. výročí založení firmy, nazvaná Defining British Art, vynesla téměř 99,5 milionu liber, na newyorské aukci Bound to Fail sběratelé v květnu utratili v přepočtu 54 milionů liber a tamější Classic Week v dubnu vynesl více než 48 milionů liber. To ve výsledku mimo jiné znamená 16procentí nárůst prodejů v kategorii starých mistrů.

Na výrazný celosvětový rekord v závěru první poloviny roku dosáhl u Christie’s Henry Moore s plastikou Reclining Figure: Festival s cenou 24,7 milionu liber a v červenci Petr Pavel Rubens s malbou Lot a jeho dcery vydraženou za 44,9 milionu liber, což je druhá nejvyšší cena v kategorii starých mistrů. Rekord dál patří jinému Rubensovu plátnu, které bylo před dvanácti lety vydraženo v Sotheby’s za 49,5 milionu liber.

Společnost Sotheby’s, která je obchodována na newyorské burze, své výsledky hlásí v dolarech. Celkové prodeje se dostaly na částku 2,5 miliardy dolarů

(zhruba 1,73 miliardy liber), z čehož online prodeje činily 90 milionů dolarů (asi 62,3 milionu liber). To znamená čtvrtinový nárůst oproti stejnému období minulého roku a několikanásobek toho, co uvádí Christie’s. Společnost online prodejům v poslední době věnuje značnou pozornost a hlásí výrazný meziroční nárůst v počtu prodaných položek.

Tahouny letošního prvního pololetí byly u Sotheby’s, stejně jako v minulých letech, současné umění a impresionisté a moderna.

Tyto dvě kategorie dávají dohromady zhruba polovinu celkového objemu prodejů. Nejdráže vydraženým dílem se stala Picassova kubistická Sedící žena z roku 1909, která byla koncem června v Londýně vydražena za 43,3 milionu liber (63,4 milionu dolarů).

Zisk společnosti se meziročně snížil o 14 procent, což aukční síň vysvětluje především obecným poklesem trhu s uměním. Stejně jako Christie’s však současně uvádí, že sběratelé mají stále zájem o vysoce kvalitní díla. Jejich vlastníci však v tomto období váhají s prodejem, a proto je jich na trhu nedostatek.

Růst společnost registruje pouze v Asii a udává, že v Hong Kongu zaznamenala zvýšení prodejů o více než pětinu. / TEREZA KOUCK Á

První ochutnávka toho, co pro sběratele na podzim chystají české aukční síně. Dražena budou díla Antonína Mánesa, Jana Preislera, Josefa Šímy či Oskara Kokoschky. Podzimní část aukční sezony zahájí poslední zářijovou sobotu společnost Dorotheum aukcí umění a designu.

Soukromý surrealismus Výstava meziválečného surrealismu Krása bude křečovitá, kterou do konce září hostí Alšova jihočeská galerie, je z velké části složena ze zápůjček ze soukromých sbírek. K vidění jsou mimo jiné nejdražší obrazy Toyen, Josefa Šímy či Václava Zykmunda, které prošly českými aukcemi v letech 2008 až 2016.

Opakované úspěchy V přehledů nejdražších položek prvního pololetí najdeme několik desítek děl, která aukcemi již v minulosti jednou či vícekrát prošla. Týká se to například celé poloviny z 14 nabízených obrazů Václava Radimského nebo trojice pláten Emila Filly. Kdo na opakovaném prodeji vydělal a kdo naopak tratil?

České umění ve světě

PABL O P IC A SS O: S E D Í C Í Ž E N A , 1909, olej na plátně, 81 × 65 cm, cena: 43 269 000 GBP PE T R PAVEL RUBENS: LOT A JEHO DCERY 1613–14, olej na dřevě, 190 × 225 cm, cena: 44 882 500 GBP

Ke koupi deseti nejdražších obrazů českých autorů prodaných v prvním pololetí na světových aukcích by případný zájemce potřeboval zhruba 70 milionu korun. Hned čtyřmi obrazy je v první desítce zastoupen Josef Šíma, jedním dílem pak Toyen, Emil Filla, František Kupka, Václav Špála, Georg Kars a Zdeněk Sýkora. / WWW.ARTPLUS.CZ

24

aukce

text Jan Skřivánek foto Oto Palán, Adolf Loos Apartmant and Gallery

Kupkovy obrazy se určitě ještě objeví Společnost Adolf Loos Apartment and Gallery vydala v květnu Soupis olejomaleb Františka Kupky. Objemná kniha, která představuje 340 malířových obrazů, je vyvrcholením dlouholetého sběratelského a badatelského zájmu galeristy Vladimíra Lekeše. „Během 25 let, co se zajímám o dílo Františka Kupky, jsem měl možnost vidět osobně skoro všechny zastoupené obrazy mimo těch, které jsou v Soupisu reprodukovány černobíle,“ říká Lekeš.

VL ADIMÍR LEKEŠ ( E D .): F R A N T I Š E K KUPK A – SOUPIS OLE JOMALEB Adolf Loos Apartment and Gallery 2016, 572 str., cena: 4 900 Kč, www.frankkupka.com

Co pro vás na celém projektu bylo nejzajímavější?

Asi snad to, kolik obrazů se nám podařilo dohledat – najít. Potvrdilo se, co mi o Kupkovi říkal George Waldes, nejstarší syn Kupkova nejbližšího přítele a jediného jeho podporovatele, který také osobně Kupku velmi dobře znal.

Kupka ho za svých pobytů v Praze učil malovat a George zase jezdil ke Kupkovým domů do Puteaux, kde ho Kupka a paní Kupková učili francouzštinu.

Kupka byl ve své práci velmi pečlivý, pracoval na svých abstraktních obrazech mnoho let. Třeba i třicet. Často je přepracovával, zejména před výstavami, než s nimi byl spokojen.

V čem je podle vás hlavní přínos takovéhoto katalogu?

Tento první ucelený catalogue raisonné pomůže studentům, kunsthistorikům, galeristům, badatelům, obchodníkům

s uměním i novinářům v jejich práci. To nepochybně. Pomůže také laické veřejnosti, a zejména sběratelům orientovat se v díle Františka Kupky a zásadním způsobem ochrání Kupkovo dílo před falzifikátory a tzv. „experty“. Podle mého soudu se nám nepodařilo dohledat již jen několik málo olejů z Kupkovy tvorby. Myslím, že to pomůže i Kupkově dílu jako takovému.

Víc než třetina uváděných obrazů se nachází v soukromých sbírkách.

O jaké sbírky jde a kolik obrazů je u nás?

Ve světě existují sběratelé, kteří mají více Kupků. Znám několik, kteří mají více než pět olejů. V českých a slovenských soukromých sbírkách může být celkem tak do čtyřiceti olejů různé kvality. V nejvýznamnější Kupkově státní sbírce, v Národní galerii v Praze, se nachází olejomaleb čtyřicet sedm.

V Muzeu Kampa je to včetně olejových studií asi osmnáct olejomaleb. Jeden olej je v GVU Ostrava a jeden v Národním muzeu v Praze.

Co bylo na projektu nejnáročnější – získat přístup k jednotlivým dílům, nebo spíše dohledávání informací o výstavách a publikování?

Náročné bylo obojí. Byla to tvrdá, časově a finančně velmi náročná práce.

Proto si myslím, že se našim předchůdcům a kolegům do tohoto projektu moc nechtělo. Celý finančně náročný projekt financovala pouze naše společnost za pomoci několika sponzorů (patří jim náš velký dík!) a bez podpory jakéhokoli grantu, přestože jsme o něj Ministerstvo kultury žádali.

Který obraz považujete za nejvýznamnější dílo v soukromém držení?

Je jich několik. Proto bych nerad uváděl jedno konkrétní dílo. Já sám velmi oceňuji Kupkova abstraktní díla, která vznikla mezi lety 1911–1914, ale stejně tak kvalitní jsou podle mého názoru obrazy tzv. Série C. Celkem existuje dvanáct olejů této série.

Jak je to v případě Kupky s autorskými právy?

Kupkova autorská práva vlastní francouzská státní společnost Adagp, která tento celý náročný projekt povolila a po dokončení i Soupis olejomaleb schválila. Získat její povolení je skutečně velmi složité. O tom by mohl asi vyprávět český olympijský tým před olympiádou v Londýně, když chtěl získat povolení k reprodukci Amorfy na dresech české reprezentace.

Věříte, že se objeví ještě nové, neznámé Kupkovy obrazy?

Určitě se objeví. Možná zítra, možná za pár let. Odhaduji, že jich však nebude mnoho. Tipnul bych si, že se nám nepodařilo dohledat tak do pěti abstraktních olejů. Víme o dílech, která byla v minulosti vystavena v zahraničí, ale bez fotografie či jakéhokoliv popisu… Věřím, že se některé objeví na trhu.

Myslíte si, že se Kupka někdy dočká souborného katalogu prací na papíře, nebo to je tak problematická oblast, že k tomu nikdy nedojde?

Souhlasím s vámi, že na trhu je mnoho falzifikátů prací na papíře, většinou s posudky tzv. zahraničních expertů, ale dají se celkem dobře určit. Souborný katalog prací na papíře je úkol, který stojí před Národní galerií v Praze.

Jak se Národní galerie podílela na tomto Soupisu a jaký je o knihu zájem?

Soupis vznikl na základě objednávky (a podpisu smlouvy) předchozího vedení Národní galerie v Praze v roce 2011. Národní galerie nám poskytla fotografie s popisy obrazů, které má ve své sbírce. O Soupis olejomaleb Františka Kupky je velký zájem.

Výhradní distribuci v zahraničí má světoznámé nakladatelství Koenig Books London, které od nás ihned po vytištění zakoupilo 355 kusů. Z celkem vytištěných 1000 kusů je dnes, tedy tři měsíce od vytištění, prodáno asi 600 kusů.

inzerce

burda auction

25

Příští aukce 17. a 18. září 2016

aukční dům

Velká Británie 1841 vyvolávací cena 280.000 Kč

Burda Auction

Aukční dům, Dejvická 9, Praha 6, www.burda-auction.com

Váš partner ve filatelii

- filatelistický materiál na světové sběratelské a tržní úrovni, s důrazem na vzácnost a kvalitu - prvotřídní klientské služby burda|LIVE BIDDING - odborná a informační podpora

ANNO 1991

Ota Janeček: Semínko, olej, plátno, 1974 vyvolávací cena: 250 000 Kč

PROGR AM AUKČNÍ SÍNĚ

141. Aukce — 22. 9. od 18 hodin, Rezidence Ostrovní, Ostrovní 222/8, Praha (moderní a současné umění)

142. Aukce — 20. 10. od 18 hodin (antikvární aukce) PROGRAM GALERIE

Jitka Pacák Nesnídalová: Intimní nasvícení — 7. 9.–2. 10. 2016 Aukční síň Vltavín, Masarykovo nábř. 36, Praha 1

www.auctions-art.cz

26

aukce

text Adam Hnojil Autor je poradcem investičního fondu Pro arte.

Odvrácená strana avantgardy?

Sochařské artefakty náležejí vedle fotografie k segmentům trhu s uměním, kde panují zvýšené obavy sběratelů.

Zatímco v případě starých fotografií je zásadní otázkou počet vytvořených pozitivů, u soch se jedná o obavy z četnosti odlitků. S počátkem 20. století se sochařská díla začala díky měšťanské poptávce ve velkém multiplikovat. Dnes se tak na českých aukcích nezřídka setkáme se situací, kdy plastiky s relativně nízkou vyvolávací cenou mohou být sběrateli považovány za výhodnou investiční příležitost, i když často panují oprávněné pochyby o autenticitě děl.

Práci málokterého umělce je možno sledovat tak důkladně jako u díla Josefa Václava Myslbeka. Ten do

BOHUMIL K AFK A: NÁHROBNÍ REL IÉF patinovaný bronz, 172,5 × 96,5 cm, cena: 500 000 Kč (+ 20% provize), Dorotheum 19. 9. 2015

slévárny odesílal sádrový model Ukřižovaného teprve tehdy, pokud měl od Topiče závazný požadavek na počet vytvořených kusů. U většiny umělců takové podpůrné vodítko nemáme.

Známe především kusé informace typu, že Otto Gutfreund například zanechal většinu své umělecké pozůstalosti v sádře a bronzové odlitky provedené za jeho života jsou velice raritní.

Nepochybně je důležité být velmi obezřetný. Nicméně několik zásadních pouček týkajících se především způsobu odlití existuje. Českou uměleckou scénou rezonuje několik jmen, mezi nimiž dominuje František Bílek, Otto Gutfreund, Jaroslav Horejc, Bohumil Kafka, Quido Kocian, Vincenc Makovský, Josef

Mařatka, Karel Pokorný, Stanislav Sucharda, Ladislav Šaloun, Jan Štursa, Otakar Švec a Ladislav Zívr. To všechno jsou sochaři, kteří se na českých aukcích objevují se železnou pravidelností. Avšak pouze několik jejich děl se ve veřejných dražbách přehouplo přes půlmilionovou laťku. Absolutní primát drží Štursův Pohřeb v Karpatech, unikátní dřevořezba s vynikající waldesovskou proveniencí. Práce se vydražila v roce 2012 za 750 000 Kč sálové ceny. V těsném závěsu se drží kubistická hlava ženy Otto Gutfreunda, jež zájemce letos stála 740 000 Kč. O další místa se dělí Jaroslav Horejc, Ladislav Zívr a Bohumil Kafka. Horejcova Dívka na delfínu se v roce 2013 prodala za 700 000 Kč a Tanečnice v roce 2010 za 620 000 Kč. V podobných částkách se pohybovaly Zívrovy kompozice: Naslouchající se v roce 2010 vydražila za 650 000 Kč a Objetí v roce 2014 za 550 000 Kč. Velkým překvapením loňského roku byl prodej rozměrného náhrobního reliéfu od Bohumila Kafky za 500 000 Kč (ceny jsou uváděny bez aukční provize). Tento případ ukazuje, že pokud je autor a dílo nezpochybnitelné, nebojí se sběratel ani nepříliš pozitivní estetiky.

Tato malá statistika ukazuje odvrácenou stranu české avantgardy, kdy zatímco díla malířů se dnes obchodují za milionové částky, kompozice jejich sochařských souputníků zůstávají hluboko v jejich stínu. Částečným vysvětlením je fakt, že vynikající plastiky z první poloviny 20. století se na trhu s uměním vyskytují spíše výjimečně.

Navíc někteří autoři, kteří by zaznamenali okamžitý aukční rekord (např. legendární Hana Wichterlová nebo Zdeněk Pešánek), nejsou obchodováni.

Zajímavé je taktéž cenové srovnání mezi autory první a druhé poloviny 20. století. Tato disproporce vynikne o to více, uvědomíme-li si, že se díla autorů tvořících v druhé polovině 20. století (Věra Janoušková nebo Karel Malich) ve veřejných aukcích prodávají již za milionové částky.

inzerce

27

Fait Gallery si dovoluje oznámit, že přijímá do své sbírky díla následujících autorů:

Václav Stratil Krajiny 21/9—19/11/2016

Matěj Smetana S leskem v očích 21/9—19/11/2016

Christian Weidner & Lukas Kaufmann Erase / Rewind

Antonín Procházka Josef Čapek Emil Filla Josef Šíma Toyen Karel Malich Milan Grygar Adriena Šimotová Běla Kolářová

21/9—20/10/2016

Eva Rybářová Kurt Hermes 26/10—19/11/2016

S nabídkou nás můžete kontaktovat na: fg@faitgallery.com nebo na telefonním čísle: +420 601 327 215

28

inzerce

AU K Č N Í T I P – D O R O T H E U M

Bořek Šípek emigroval v roce 1968 do Německa, poté v Hamburku vystudoval architekturu a ve Stuttgartu filozofii. Po studiu ihned začal navrhovat design pro světoznámé značky. Rok 1983 je pro Bořka Šípka do značné míry přelomový, stěhuje se z Německa do Amsterodamu, kde otvírá vlastní architektonické a designové studio Alterego. Ve stejné době se i žení s anglickou tanečnicí a choreografkou Bambi Uden. A právě v tomto roce navrhnul svojí snad nejslavnější židli, kterou na její počest pojmenoval „Bambi“. Židle se stala ikonou postmoderního nábytku. Jednak odvážným tvarem a jednak kombinací materiálů s použitím různých kovů, dřeva a modrého hedvábí. Od roku 1986 spolupracuje Bořek Šípek s amsterodamskou galerií Steltman and Co., pro kterou navrhnul více než 200 návrhů skla, nábytku a stříbra, které pak byly zhotovovány v limitovaných sériích. Židle Bambi zde byla rovněž nabízena v limitované sérii 60 kusů.

BOŘEK ŠÍPEK : Ž IDLE „BAMBI“

draženo: 24. září 2016, 14 hodin místo: RADISSON BLU ALCRON HOTEL, Štěpánská 40, Praha 1 vyvolávací cena: 100 000 Kč www.dorotheum.com

AU K Č N Í T I P – E U R O P E A N A R T S

LHO TÁK K AMIL : P Y R AMIDY olej na plátně / 38 × 125 cm rámováno / datace 1946 signováno vpravo dole Kamil Lhoták 1946, číslo soupisu díla 726/10

Výjimečný velkoformátový obraz „Pyramidy“ představuje tvorbu Kamila Lhotáka jako reprezentanta lyrického civilismu v českém moderním malířství, jehož raný realisticky koncipovaný naivismus se v doteku s imaginativností surrealismu proměnil v osobitý magický realismus silného poetického náboje. Obraz je zcela typickou, velice sugestivní autorovou vizí, která přesně myšlenkově vychází z jádra programu Skupiny 42.

Kamil Lhoták vytváří sofistikovanou scenérii jako kulisu zcela současného života, která svou majestátností a malebností může lehce konkurovat

panoramatu egyptských pyramid. Široký výhled se třemi pyramidálními dominantami (halda písku, stan a homolovitý kopec v pozadí) je skvěle koloristicky vypointován centrálně umístěným úsekem modré ohrady a objektem červeného domku, o který se opírá mužská postava. Ztvárněná krajina se současně stává scénou novodobého dramatu lidského osudu. Autor zde nechává zaznít imaginativní atmosféru poučenou surrealismem. Rozdíl mezi „skutečnou“ a „umělou“ přírodou přitom Lhoták nevnímal jako popření jedné druhou. Právě v jejich kontrapunktu spočívalo těžiště jeho zájmu.

Obraz „Pyramidy“ je špičkovým Lhotákovým dílem monumentálního rozpětí, v němž autor plně využil možností své bohaté fantazie a bravurních malířských schopností.

Vystaveno: Kamil Lhoták, Sic Itur Ad Astra – Obrazy, básně a přátelé, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových v Praze, 17. 7.–18. 10. 2015.

Publikováno: Kamil Lhoták, Sic Itur Ad Astra, Retro Gallery, Praha, 2015, str. 60.

Uvedeno: L. H. Augustin, Kamil Lhoták, Academia, Praha, 2000, str. 121.

draženo: 2. října 2016, 13 hodin / místo: Obecní dům v Praze / vyvolávací cena: 3 600 000 Kč / www.europeanarts.cz

29

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

J O S E F Š Í M A : A T E L I É R / dat. 1934 / olej na plátně / 99 × 145 cm / sign. PD

draženo: 27. listopadu 2016, 13 hodin místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha www.galeriekodl.cz

Naprosto unikátní, velkoformátové, vyzrálé, mistrovské dílo galerijních parametrů je famózním zástupcem metafyzické koncepce malby Josefa Šímy, na jehož znovuobjevení se po mnoho desetiletí čekalo. Tato svrchovaná práce vznikla těsně před polovinou třicátých let a představuje jeden z nejosobitějších počinů v rámci autorova meziválečného vývoje.

V typických barevných akordech z tohoto období, zejména pak blankytně modré obloze a courbetovsky šedém koloritu se Šíma zevrubně věnoval vnitřnímu prázdnému prostoru ateliéru. S velkou pečlivostí promodeloval úzký paprsek světla s důrazem na antický džbán, který odkazuje k mýtickým námětům s metafyzickým významem. V otevřených dveřích se pak divákovi poodhaluje druhá dimenze obrazu. Levitující krystal vznášející se nad krajinou jako symbol myšlenky a rozumu, v tomto případě nahradil jeho ranější motivy vejčitých tvarů a ženských torz. V mraku vplouvajícím do interiéru místnosti s trhlinou ve tvaru pootevřených úst uprostřed, poukázal na proslulý Man Rayův obraz vznášejících se rudých úst nad hornatou krajinou. Nejen tímto surrealistickým odkazem, dílo evropských parametrů, Šíma dovedl na hranu reality zdání, na pomezí světů a předmětů uvádějících do pohybu naši imaginaci.

Tento brilantní obraz zřejmě poprvé zařadil na svoji úspěšnou samostatnou výstavu (Josef Šíma 1926-1936, Obecní dům, Umělecká beseda v Praze, 5. 11.–6. 13. 1936) a pak byl reprodukován v monografii Františka Šmejkala (Josef Šíma, 1988, str. 212, obr. 220), kde se o něm autor zmiňuje jako o nezvěstném.

Práce ve velmi moderním vyznění je skvělou ukázkou toho, jak Šíma promýšlel svoji komplexnost pojetí světa v celku a lze ji jednoznačně zařadit do souboru jeho nejkvalitnějších a nejvýznamnějších děl. Vysokou sběratelskou hodnotu plátnu přikládá i fakt, že bylo až doposud v rukou prvního majitele, který jej získal přímo z autorova ateliéru.

AU K Č N Í T I P – S Ý P K A JE T EL OVÁ MAGDALENA: BEZ NÁ ZVU vlastní technika malby kouřem na plátně 145 × 155 cm

draženo: 23. října 2016, 13.30 hodin místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha www.sypka.cz

Malby tvořené signálním kouřem patří k mnoha rozdílným okruhům autorčiny tvorby, jejichž pojítkem je vztah k architektuře, prostoru a jeho historii, a angažovanost ke společenskohistorickým otázkám.

Jetelová navazuje na dřívější politické performance, kdy byl oheň a kouř použit v rámci politicky angažovaných veřejných performancí, odkazující k české zkušenosti s totalitním režimem.

Kouřové malby mezinárodně uznávané a respektované české umělkyně jsou na rozdíl od většiny jejích ostatních monumentálních děl (land artové a urbánní projekty, konceptuální díla, monumentální sochařská díla, akce, performance), obchodovatelné na trhu s uměním. Na českém uměleckém trhu se v posledních šesti letech objevily pouze šestkrát a od roku 2015 vzrostla prodejní cena na mnohonásobek dřívějších cen.

32

portfolio

text Radek Wohlmuth

Julius Reichel Julius Reichel je intermediání umělec, který programově zpochybňuje médium závěsného obrazu.

Po tom, co smazal hranice mezi obrazem a objektem, ho nejvíc začaly zajímat instalační situace.

U Julia Reichela (*1981) si člověk nemůže být jistý skoro ničím, dokonce ani jménem. „To své současné jsem přijal před několika lety, když jsem žil v Českých Budějovicích v bytě po svém pradědečkovi. Na dveřích prostě zůstala stará jmenovka. Navíc v rodině z máminy strany nejsou žádní mužští potomci, takže tímhle způsobem trochu zachraňuju situaci,“ vysvětluje. Na pseudonymy je ostatně zvyklý, protože začátky jeho vizuálního vyjadřování formovala graffiti scéna. „Když jsem jezdil na čundry, prohlížel jsem si postříkané vagony, a tak se mi otevřel úplně jiný svět,“ vzpomíná. „Nikoho jsem tehdy neznal a začal jsem dělat sám, protože mě to bavilo.“ Jihočeskou scénu, na rozdíl od Prahy, kde vládl přísný grafický styl z Berlína, formoval Mnichov, odkud je přece jen blíž do Itálie nebo Španělska, to znamená i k charakterům (obrázkům) a funky výrazu. „Přesně takové uvolněné malování mi vyhovovalo.

Nikdy jsem nebyl lovec rarit, důležitější pro mě bylo, že to jezdí,“ tvrdí. „Zapadlé tratě, nákladní vlaky – to byl můj New York 80. let, důležitý ne samotným graffiti, ale tím, co se dělo – spontaneitou a svobodou.“ Přestože je schopen říct, že ho graffiti příliš neovlivnilo, Julius Reichel dodnes používá nick, je mu blízká gestická malba, má smysl pro reagování na konkrétní místo a rád intervenuje do veřejného prostoru. Možná i proto je ohledně vlivu střední školy trochu opatrnější. Maturoval na střední zemědělské škole, obor výsadby a úpravy veřejné zeleně, a pokračoval na krajinnou tvorbu na VOŠ v Táboře. „Myslím, že z toho těžím dodneška,“ uvažuje. „Učili jsme se třeba barevný spektrum, zvládnout kompozici, akcentovat hledisko krajinné architektury nebo jak vytvářet ve městě klidové zóny,“ vypočítává. „První obraz jsem namaloval až na akademii,“ poznamenává lakonicky. V té době měl už

za graffiti jedenapůlroční podmínku a pět set hodin veřejně prospěšných prací. Na rok zakotvil na intermédiích u Milana Knížáka, kde se hodně věnoval kresbě, pak vyměnil ateliér i školu. Od roku 2010 se stal studentem Jiřího Davida na pražské UMPRUM, kde také letos diplomoval.

Pětatřicetiletý absolvent na sebe ale svými realizacemi výrazně upozornil už před několika lety. Svůj podíl na tom má i série výstav s kolegou ze školy Davidem Krňanským, s nímž ho kromě alma mater pojí – jak jinak – také graffiti kořeny, jinými slovy jistý druh mentality. „Funguje mi to v principu narušování něčeho nebo porušování věcí i v tom, že je to víc intuitivní na úkor racia,“ popisuje Reichel. „Ostatně, dělat dohromady s více lidma mi připadá hodně zajímavé.

Znamená to nejen víc nápadů, ale všechno také podléhá autoritě skupiny a potlačuje se tak aura ,osobní geniality‘.“ Poprvé spolu s Krňanským v roce 2014 připravili výstavu Nové dějiny nebudou v plzeňské Galerii Vestředu. Následovaly projekty Představ si, že na stoličce mezi námi sedí nahá dívka (Fotograf Gallery, 2014/15) nebo DuckRabbit Industry I (Berlínskej model, 2015). Spolupracovali ale také na kolektivních projektech Generation Smart (NTK, 2015), AABBABBAACBC (Nová galerie, 2015), který Reichel koordinoval, nebo B.H.G. Black Hole Generation (Galerie UM, 2015). Pod stejným názvem připravili ještě s Martinem Lukáčem letos v květnu repete v respektované varšavské galerii LETO. Samostatně se letos Reichel představil v českobudějovické galerii Měsíc ve dne. „Rád si zamaluju, ale obraz jako takový je pro mě už dost vyřešená záležitost,“ konstatuje expresivní minimalista. „Vztahy v ploše mi připadají předpokládatelné a to je pak strašně malé dobrodružství,“ udává jeden z důvodů,

proč ho zajímá například prostupnost objektu a obrazu. K tomu se váže i snaha o vrstevnatost – akumulaci –, která mu evokuje internet.

Instalační situace zase umožňuje intenzivně prožít prostorový kontext, průhledy, kontrast mezi celkem a detailem. Další prioritu naznačují i názvy některých výstav – jsou to kódy. „Mám pocit, že kódy jsou pro nás dneska to, co byl pro neandrtálské malíře mamut. Já prostě přemýšlím o vizuálním umění jako o kódech a je v podstatě jedno, jestli je to krajinomalba, nebo abstrakce, prostě je to jazyk, analytické řetězení věcí,“ uvažuje. „Hodně dlouho dělám abstrakci a hodně dlouho dělám s písmem, takže teď přemýšlím o tom, jak udělat z písma abstrakci, a jednou z cest je dostat psané kódy rovnou do obrazu a skrze takový odkaz třeba k vizuálu na web,“ napovídá umělec, který se pomalu připravuje na výstavu v Galerii NoD. Tak jako svůj život momentálně dělí mezi Prahu a jižní Čechy, u něj galerijní projekty střídají realizace ve veřejném prostoru, který vlastně nikdy úplně neopustil. Od roku 2009 třeba stavěl venku u Národní třídy, na Florenci nebo Andělu štendry s obnošenými věcmi ze secondhandů. Tady někde se možná rodila jeho typická trash-estetika a postrecyklace. Dalším oblíbeným místem se staly kruhové objezdy. Vloni zase postavil na silniční rozdvojce mezi Linec a Český Krumlov barevný totemový háj. I tady jde o recyklaci, protože se jedná o objekty z českobudějovické výstavy, což jen dokazuje propojenost obou světů. „Má to pro mě spíš barevný význam než tvarový, je to taková situační parodie na unifikovaný prostor kolem silnic. Vždycky mě pobaví, když se v něm najednou objeví něco, o čem není jasné, co to je,“ říká. „V tomhle totálně racionalizovaném světě je pro mě nejvíc cesta bezdůvodnosti.

Dělat něco jen tak a dělat to roky. Je v tom taková zvláštní melancholie,“ uzavírá.

33

INS TAL ACE, ROZCES T Í NA K APLIC I dřevo a textil, 2015

B E Z N Á Z V U, AKRYL NA PL ÁT NĚ 150 × 130 cm, 2016 B E Z N Á Z V U, AKRYL NA PL ÁT NĚ 150 × 130 cm, 2016

34

rozhovor

text Barbora Klímová, Josef Ledvina foto (portrét) archiv umělce

Být líný i na zen Rozhovor s Marianem Pallou Marian Palla se čerstvě stal laureátem Ceny Michala Ranného a zakrátko začne jeho samostatná výstava v brněnském Domě umění. Obě tyto skutečnosti představují vítanou záminku k pořízení rozhovoru. „Naivního konceptualistu“ jsme navštívili v jeho domě ve Střelicích u Brna, kde v současnosti nerozdílně žije a tvoří. Začali jsme prohlídkou domu a zahrady.

Zaujalo nás, že máš v domě keramickou dílnu.

Keramiku jsi začal dělat jako umění?

Chtěl jsem si to vyzkoušet. A keramika mě zaujala i tím, že se s ní člověk běžně setkává. Ať jsou to hrnky nebo jeleni na zdi v reliéfech. Nevzpomínám si ale na zajímavou keramiku od konceptualisty.

Tys dělal s hlínou už v 80. letech. Potíral jsi hlínou obrazy, vytvářel jsi různé reliéfy s vyrytým textem… Souvisí to nějak?

Ono se to tak nějak uzavírá. Tehdy šlo jen o vysušenou hlínu. Vlastně jsem si i říkal, že to, co jsem dělal tehdy, můžu teď převést do keramiky. Ale nevěřil jsem, že propadnu normálnímu hrnečku nebo misce.

Prý ses také přihlásil do lidové školy umění a učíš se hrát na zobcovou flétnu.

V 70. a 80. letech jsi byl zaměstnaný jako kontrabasista v orchestru Janáčkova divadla.

V nedávné době jsi hrál v bigbeatové kapele Superlimonáda. Vnímáš mezi těmito oblastmi a svou výtvarnou prací ostrou hranici?

A chystáš se třeba využít hru na flétnu i v nějaké další umělecké práci?

Ne a nemám to v plánu ani s tou keramikou. Prodal jsem pár obrazů, tak jsem si koupil pec a kruh. A řekl

jsem si, že by byla frajeřina, kdybych vyházel nádobí, vyrobil si nové, a pak tu pec prodal. Jen proto, abych jedl ze svého. Na flétnu jsem začal hrát, abych si mohl zahrát Bacha.

Podobně civilně jsi v posledních letech začal chovat slepice a nakonec jsi je využil ve své umělecké práci – píšeš o nich, maluješ s nimi obrazy. Vlastně už od 70. let vycházíš ve své práci z toho, že si chceš něco osobně vyzkoušet.

Malování obrazů vnímáš ve stejné linii? Jde přeci jen o navazování na určitou uměleckou tradici.

Je to stejné. Co jiného je hrát baroko na zobcovou flétnu? Vůbec neřeším, co je a není umění. Nevidím třeba rozdíl mezi akcí, kdy jsme se Steklíkem vylili vodu v Domě umění v Opavě, [akce Vodovodní umění z roku 2004] a malováním obrazu. Rád vymýšlím akci a na druhé straně neznám krásnější pocit než, když je na dvoře příjemně a člověk si maluje a přemýšlí.

Ale malování obrazů obvykle už předpokládá určitou řemeslnou dovednost.

Začal bych tím, že vlastně nic neumím, že jsem se nikdy nic nenaučil. A k tomu, co neumíš, musíš přistupovat jinak. Když mně bylo osmnáct, dostal jsem

35

44

Předplaťte si art+antiques a vyražte do Jihlavy na dokumenty!

09

září 2016

99 Kč / 4,70 ¤

Henri Rousseau v Národní galerii 32 / Rozhovor s Marianem Pallou 46 / „České“ kořeny hnutí dada 10 /

S ARTcard můžete využít slevu u těchto partnerů Galerie hlavního města Prahy 120 Jiří Příhoda: Sochy (do 30. 10. ) Neklidná figura, Exprese v českém sochařství kolem 1900 (do 25. 9.)

60 Kč

DOX 180 108 Kč Karel Nepraš: Rodina připravená k odjezdu (do 17. 10.)

Sportu zdar! (do 10.10.)

Národní galerie v Praze 220 Celník Rousseau: Malířův ztracený ráj (15. 9. 2016–15. 1. 2017),

110 Kč

280 Císař Karel IV. 1316–2016 (do 25. 9.)

190 Kč

Uměleckoprůmyslové museum v Praze 150 Český kubismus (do 31. 12. 2017)

80 Kč

Muzeum umění Olomouc 70 Uhlem, štětcem, skalpelem (do 25. 9.)

Květy a jiné světy (do 25. 9.)

35 Kč

9 771213 839008

09

Moravská galerie v Brně 100 50 Kč 27. Bienále grafického designu (do 30. 10.)

Josef Hoffmann – Josef Frank (do 30. 10.)

Adéla Svobodová: Antiobjekt (do 30. 10.)

Získáte 12 čísel časopisu (z toho 2 dvojčísla) Zdarma Ročenku ART+ 2016 ARTcard s programem Sphere

Oblastní galerie Liberec 80 Daniel Vlček (8. 9.–11. 12.)

40 Kč

Museum Kampa 125 7+1 Mistři českého skla (do 28. 9.)

50 Kč

Divadlo v Dlouhé 320 Heda Gablerová

260 Kč

Divadlo ABC 320 Evžen Oněgin

288 Kč

Přístup do elektronického archivu časopisu

roční předplatné: 885 Kč (ušetříte 274 Kč oproti koupi na stánku) objednávejte na www.artcasopis.cz nebo bezplatné lince 800 300 302 Při objednávce uvádějte kód nabídky: AA16MFT (získáte akreditaci s tričkem) nebo AA16MFK (získáte akreditaci s taškou) Nabídka platí pro standardní roční předplatné do 5. 10. 2016 nebo do vyčerpání zásob pouze pro nové předplatitele v ČR. Dárky rozesíláme do pěti týdnů od obdržení prvního čísla časopisu. Změna dárků vyhrazena.

45

Získáte akreditaci na 20. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava spolu s festivalovým tričkem nebo taškou tričko 2015

25.—30. října 2016

taška 2015

Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava je slavností autorského dokumentárního filmu a největší událostí svého druhu ve střední a východní Evropě.

podoba letošních triček a tašek zatím není známá

S ARTcard ušetříte až 50% na vstupném u našich partnerů.

Program Sphere nabízí další výhody a slevy na více než 10 000 místech v ČR a SR. www.artcasopis.cz/predplatitelska-artcard

46

téma

text Petr Hlaváček Autor je historik, filosof a editor, jako koordinátor řídí Collegium Europaeum při FF UK a Filosofickém ústavu AV ČR.

Walter Serner „České“ kořeny dadaismu Svět si letos připomíná sto let od zrození dadaistického hnutí ve švýcarském Curychu.

Curyšské Museum Rietberg představilo na jaře a v létě unikátní výstavu Dada Afrika mapující vztah dadaismu k neevropským kulturám, v tamějším Kunsthausu je k vidění retrospektiva díla Francise Picabii, odkazy k dadaismu je prosycena i letošní Manifesta. Zatímco v newyorském MoMA vrcholí výstava Dadaglobe Reconstructed, zdá se, že tuzemské galerie na výročí zapomněly. Náš časopis proto otiskuje text věnovaný opomíjené „české“ dada-stopě.

Před sto lety zuřila v Evropě již druhým rokem krvavá válka, která vstoupila do dějin jako „velká“ či „první světová“. Neutrální Švýcarsko si tehdy pokojně žilo svou alpskou idylu, zároveň však bylo vítaným útočištěm emigrantů, pacifistů, revolucionářů a hochštaplerů všeho druhu a ze všech koutů šílícího evropského kontinentu. Patřil k nim i jistý V. I. Uljanov přezdívaný Lenin, který zde spřádal své zlověstně fantaskní plány o světové komunistické revoluci a diktatuře proletariátu. V únoru 1916 přesídlil do Curychu, kde dokončoval pamflet Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu, čtení opravdu duchamorné.

Uprostřed blahobytné švýcarské společnosti, v níž panoval konsensus mezi dělníky a střední vrstvou, propadal ovšem pesimismu, neboť poptávka po revoluci tu zcela absentovala. V curyšském bytě na Spiegelgasse 12 žil izolován a v péči své submisivní manželky Naděždy Krupské, do okolních restaurantů a kaváren docházel jen sporadicky, stranil se dokonce i ruské bolševické emigrace, s níž byl v permanentním konfliktu. Neurotický „filosof“ a budoucí strůjce vražedného teroru v Rusku a celé východní Evropě teprve čekal na svou chvíli, zvlčení Evropy mu bylo vítaným prostředkem k zažehnutí revolučního požáru.

O pouhých šedesát metrů dále, a navíc ve stejné ulici, totiž na adrese Spiegelgasse 1, vznikl 5. února 1916 z iniciativy německého literáta Huga Balla a jeho družky Emmy Hennings dnes již legendární Cabaret Voltaire, který se stal centrem zejména německé umělecké a intelektuální emigrace. Zatímco se Lenin, onen

suchý patron a apoštol násilí, užíral nenávistí k lidem (a snil o své variantě nápravy „lidstva“), v Cabaretu Voltaire zněly avantgardní básně, prezentovala se ztřeštěná divadelní a hudební představení, konaly se výstavy i filosofické disputace, ozýval se řev, salvy smíchu, bučení, potlesk i praskot tříštícího se skla a rozbíjeného nábytku. Není divu, že curyšská policie si mnohem více všímala pozdvižení kolem nového uměleckého podniku než činnosti obskurního ruského emigranta. Ze zmatků a běsů války právě zde povstalo umělecké hnutí oscilující mezi nonsensem, totální anarchií a mravním nihilismem, vlastně svérázný životní styl, jemuž se vzápětí dostalo i zvláštního jména. Zrodilo se dada čili dadaismus, který byl výrazem zhnusení i radosti ze života. Rychlostí blesku zasáhl výtvarné i literární umění, takže se v mezinárodně rozprostřených sítích Cabaretu Voltaire komíhala jména jako Tristan Tzara, jenž byl údajně původcem onoho tajemného pojmenování, dále Richard Huelsenbeck, Marcel Janco a Hans Arp. Díky jejich takřka misijnímu zanícení se dadaismus šířil do Paříže, Berlína a New Yorku, zasaženi či provokováni jím byli Apollinaire i Picasso, stejně jako Marinetti a Modigliani.

Zapomenutý „guru“ dadaismu

Když v eseji Svět, který voní (1930) rekapituloval Karel Teige mimo jiné i dobrodružné dějiny dadaismu, neopomenul zmínit jméno, bez něhož by byl Cabaret Voltaire jen slabým odvarem dřívějších avantgard: „Je tu

WALT ER SERNER: DIE T IEGERIN Berlín: E. Gottschalk 1925 (první vydání), kresba na přebalu: Hans Bellmer

47

52

depeše

text Karina Kottová Autorka je ředitelka Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Jít a hledat Eldorádo Karina Kottová se letos v květnu zúčastnila poznávací kurátorské cesty po Jižní Americe organizované mezinárodní institucionální sítí Curatorial Program for Research (CPR). Poprosili jsme ji, aby pro nás sepsala své postřehy a poznatky.

Když dorazily dobré zprávy o tom, že v rámci kurátorského programu dostanu příležitost prozkoumat umělecké scény čtyř jihoamerických velkoměst, napadlo mě záhy, že je zároveň trochu škoda, že strávím skoro měsíc na kontinentě bezpočtu přírodních krás, aniž bych jakoukoli z nich viděla. Brzy po příjezdu do kolumbijského Medellínu jsem si uvědomila svůj omyl. Naše skupina osmi kurátorů, které následně skrze Bogotu, Santiago de Chile a Buenos Aires v květnu tohoto roku provedl projekt CPR, sice kromě cest na letiště skutečně nevytáhla paty z města, nicméně krajina, hranice, vzdálenost a sociální, politické i psychologické vztahy mezi nimi se během našeho putování neustále objevovaly skrze umělecká díla a programy institucí, které jsme navštívili.

Mezi horami SOCHY FERNANDA BOTERY NA PL AZA BOTERO v pozadí Museo de Antioquia, Medellín, foto: Museo de Antioquia, www.museodeantioquia.co

Medellín se z nechvalně proslulého „Escobarova království“ stal jedním z nejprogresivněji se rozvíjejících jihoamerických měst. Přestože se tamní scéna symptomaticky vymezuje vůči té bogotské, umělecké instituce nezapomněly držet krok s rapidním vývojem ekonomiky, ur-

banismu nebo vzdělání. Museo de Arte Moderno (MAM) nás uvítalo velkoryse zrekonstruovanou budovou a chytře vystavěným kurátorským projektem Jense Hoffmanna, který by za účasti téměř stovky uměleckých hvězd mohl být představen v podstatě kdekoli v globální síti předních uměleckých center. To ale neznamená, že by MAM naplňovalo pouze zvučný, instantní a zaměnitelný program. Šéfkurátor Emiliano Valdés, který sám do Medellínu dorazil po mezinárodních uměleckých vodách, klade důraz na smysluplný dialog s místním prostředím a lokálními specifiky. Intenzivně pracuje s umělci, kteří odtud pocházejí a mnohdy mají po letech strávených v některém z oněch „hlavních“ měst opět důvod se do Medellínu vrátit, stejně jako s historickým kontextem – například prostřednictvím expozice osobitě expresivních a sociálně-kriticky laděných maleb Debory Arango.

Museo de Antioquia se na rozdíl od MAM nachází v samém centru města – na hlavním náměstí. Prodavačům selfie-sticků zde podstatně zlepšuje byznys přítomnost více než tuctu baculatých soch Fernanda Botera, se kterými se každý chce na památku zvěčnit.

Instituce, která by podle názvu mohla budit dojem spíše provinčního muzea s převážně historickým obsahem, má naopak velmi podnětný a aktuální program. Kromě Boterových maleb tu návštěvník najde náročnější výstavy kolumbijského a medellínského pozdního modernismu i současného umění, včetně intervencí do expozic předkolumbovských artefaktů. Vedle MAM a Museo de Antioquia medellínskou scénu dokresluje zatím spíše drobná síť galerií a nezávislých iniciativ umělců nebo místních nadšenců. Ve vzduchu jsou ale cítit otevírající se možnosti, které začínají být postupně realizovány.

V jedné z přednášek, které doprovázely náš program, se objevila práce Marty Eleny Vélez, která patřila v 80. letech minulého století mezi první průkopnice subtilních feministických tendencí na medellínské, potažmo kolumbijské scéně do té doby zcela opanované

53

P OHLED DO V Ý S TAV Y ENTRE C ANÍBALES na zdi dílo Nohemí Pérez Panorama Catatumbo, v popředí María Buenaventura Území není na prodej, Instituto de visión, Bogotá, 2016, foto: Instituto de visión, www.institutodevision.com

opačným pohlavím. Vélez byla součástí volně sdružené skupiny umělkyň, jejichž malby a instalace obracely pozornost na intimitu domácího prostoru, prolnutou se surreálně laděnými motivy. Obraz nazvaný Estudio de Robledo (1986) nabízí pohled do ateliéru, který zevnitř odlišují od pracoven nám geograficky bližších umělců jen drobnosti – exotické ovoce v míse na stole, rostlina aloe vera na poličce. Že jsme opravdu někde jinde, nám pak připomínají především majestátné hory v pozadí obrazu, které i reálnému Medellínu tvoří specifickou kulisu.

Několik ateliérů s podobně uchvacujícím výhledem jsme skutečně navštívili a navzdory optimismu rozvíjející se scény jsme také od mnoha umělců slýchali o přílišné uzavřenosti místního uměleckého prostředí. Jako by korespondovala s pevným sevřením města v této přitažlivé, ale také nekompromisní krajině, která komplikuje cestování autem, je ideálním útočištěm guerillových jednotek, a mentálně se tak zdá snad ještě méně prostupnou, než ve skutečnosti je.

Psychologie periferie a centra Náš lokální průvodce Bogotou Juan Sebastián Peláez na letošním berlínském bienále před KW Institutem vystavuje obrovskou

maketu zpěvačky Rihanny s obličejem v hrudníku, což je motiv inspirovaný kresbami evropských průzkumníků Nového světa, kteří tvrdili, že se na svých cestách po Jižní Americe s podobnými bytostmi skutečně setkali. Ještě v autobuse z letiště nezapomněl Peláez zmínit, že Medellín je po všech stránkách od hlavního města opravdu daleko. Řetězec psychologických periferií a center se posouvá o jedno políčko. Do Medellínu je stále blíž než do Evropy nebo Severní Ameriky, a Rihanna se stává kuriozitou z exotických krajin dovezenou objeviteli domů. Věci ale přirozeně nejsou tak přímočaré. Bogota je kosmopolitní velkoměsto, přestože je tu dnes paradoxně méně bezpečno než v Medellínu. Má vlastní galerijní čtvrť, nicméně obsahová náplň ne vždy odpovídá kvalitě fyzických prostor, za které by se snad ani v Chelsea nikdo nestyděl. Soukromé centrum pro současné umění NC-arte taktéž vyniká perfektními prostory a může si dovolit například ukázat instalaci Jamese Turrella nebo velkorysé projekty jihoamerických umělců. V bogotském muzeu moderního umění je bohužel zatuchlejší vzduch než v jeho medellínském protějšku. Na opačném konci spektra bogotských institucí se nachází Flora, progresivní rezi-

dence, výzkumné centrum a galerie, která si programově vytyčila zkoumat vztah umění a přírody. Variace na toto téma nás provázela také aktuální výstavou v Instituto de Visión a bylo zřejmé, že v kolumbijském umění je příroda důležitým rámcem pro sociální a politické dění, návraty k tradicím, ale i sdílené trauma způsobené dopady jihoamerických diktatur a s nimi souvisejících hnutí odporu, ztracených osob i svobod.

Zajímavým bogotským jevem je kolektiv, jehož je Juan Sebastián Peláez součástí.

Skupina velmi mladých umělců, surfujících na vlnách současných trendů, nevytváří ani tak výjimečné umění, jako spíše alternativní modely fungování volně překračující tradiční hierarchie uměleckého světa. Kolektiv provozuje prostor Miami, což je nezávislá galerie s ateliéry v poschodí a „hangout“ kuchyní na dvoře, ale současně i nomádskou komerční galerii Carne, se kterou se účastní veletrhů a prodává vlastní díla. Hranice mezi množstvím aktivit Carne a Miami se prolínají a uzpůsobují podle potřeby, jednou kolektiv spolupořádá angažovaný performativní festival a podruhé vystupuje jako parta „zbohatlických dětí“ na VIP večírku některého z předních latinskoamerických veletrhů umění.

60

galerie

text Barbora Bartůňková Autorka je doktorandkou na Yalově univerzitě. foto Henrik Kam, SFMOMA

Nové SFMOMA Jednou z nejočekávanějších událostí letošního roku v americkém světě umění bylo znovuotevření Muzea moderního umění v San Francisku. To prošlo v posledních třech letech zásadní přestavbou, díky níž téměř trojnásobně rozšířilo své výstavní prostory.

Pod vedením architektonického studia Snøhetta vznikla přístavba, která se výrazně odlišuje od vzhledu původní budovy muzea od švýcarského architekta Maria Botty. Její zvlněná fasáda, částečně inspirováná mlhou a vodami Sanfranciského zálivu, připomíná vysoký bílý útes či ledovec klenoucí se nad postmoderní budovou muzea z roku 1995. Původní symetrická stavba z červených cihel s výrazným okulem lemovaným černobílými žulovými pruhy byla sice zachována, ale její propojení s novou přístavbou se neobešlo beze změn.

Nejradikálnějším zásahem bylo odstranění ikonického žulového schodiště v atriu, které bylo nahrazeno širším, ale méně výrazným schodištěm, což zásadním způsobem proměnilo charakter budovy.

Hlavním přínosem přestavby muzea jsou velkorysé výstavní prostory, které jsou nyní dokonce větší než v newyorském MoMA. Přístavba nabízí vzdušné, prosvětlené galerie, které umožňují jedinečnou instalaci velkého množství i velkoformátových děl. Z koncepce nové budovy je patrná i snaha více otevřít muzeum městu. V postranní galerii s velkými okny a na několika venkovních terasách jsou k vidění sochařská díla, ale zároveň je odtud i výhled na okolní městský prostor. Prosklené přízemí, ve kterém se nachází monumentální socha z ocelových spirálovitých plátů Sequence (2009) od Richarda Serry, vybízí kolemjdoucí k pohledu či vstupu dovnitř.

Zápůjčka na sto let

SAN FR ANC ISCO MUSEUM OF MODERN ART adresa: 151 Third Street, San Francisco architekt: Snøhetta www.sfmoma.org

Skulptura Richarda Serry, stejně jako dalších 259 vystavených děl, pochází ze sbírky Doris a Donalda Fisherových, kteří jsou zakladateli americké oděvní firmy Gap. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších soukromých sbírek poválečného a současného umění, která čítá více než jedenáct set děl od 185 umělců. SFMOMA s rodinou Fisherových uzavřela dohodu o zápůjčce této sbírky na sto let, což bylo také hlavním impulzem pro

ambiciózní rozšíření muzea. Mezi podmínky dlouhodobého svěření do jeho péče patří povinnost pořádat pravidelně jednou za deset let výstavu, na které budou vystavená díla pocházet výhradně ze sbírky Fisherových. V ostatních letech mohou kurátoři díla z této kolekce libovolně kombinovat s objekty z muzejních sbírek, přesto musí kolekce Fisherových tvořit vždy minimálně tři čtvrtiny ze všech vystavených děl v nových výstavních prostorách.

V rámci rozsáhlého inauguračního programu, čítajícího devatenáct dlouhodobých i krátkodobých výstav, se výběr z této sbírky nachází hned ve třech patrech nové přístavby.

Instalace ve čtvrtém patře prezentuje díla americké abstrakce od roku 1950, představující různé přístupy k malířské a sochařské tvorbě. Jednou z nejzdařilejších částí této výstavy je sekce věnovaná Ellsworthu Kellymu, jejíž instalace byla připravena v úzké spolupráci se samotným umělcem. Čisté formy panelů a výrazně barevné plochy pláten vstupují do dialogu s okolním prostorem a působivým způsobem zprostředkovávají vývoj Kellyho abstraktní tvorby. Další působivou částí tu je samostatný osmihranný prostor vytvořený pro sedm maleb Agnes Martin, jejíž meditativní plátna v této instalaci obzvláště vynikají.

Výběr ze sběratelské kolekce v pátém patře je zaměřen na americký pop-art, minimalismus a figurativní umění od 60. let. Výstavu tvoří celky věnované etablovaným umělcům.

Vedle Warholova Triple Elvis [Ferus type] (1963) jsou k vidění další ikonická díla z jeho rané tvorby, jakožto i pozdní portréty. Komiksové obrazy Roye Lichtensteina a další pop-artová díla střídají minimalistické práce Carla Andreho, Donalda Judda, Franka Stelly a Sola LeWitta, světelné instalace Dana Flavina a Bruce Naumanna či velkoformátové portréty Chucka Close.

Ve stejném patře se nachází prostorná místnost s abstraktními pracemi britských sochařů. Mezi vystavené autory patří na-

61

příklad Henry Moore, Barbara Hepworth, Tony Cragg, Richard Long, Antony Gormley či Anish Kapoor. Fascinující je také prezentace sochařských děl v Motion Labu Alexandera Caldera, kde jsou vystaveny četné variace jeho pohyblivých plastik nazývaných „mobile“. Instalace pokračuje na terase, kde Calderovy objekty doplňují další sochy, jejichž netradiční pozadí tvoří živá zeď sestávající z mnoha sazenic rostlin, které jsou z velké části součástí flóry Sanfranciského zálivu a Kalifornie.

V šestém patře je pak největší pozornost věnována velikánům německého poválečného umění na výstavě German Art after 1960: The Fisher Collection. Výstava je členěna do monografických celků představujících díla ze zásadních tvůrčích období Gerharda Richtera, Georga Baselitze či Anselma Kiefera. Další místnosti jsou věnované fotografiím Bernda and Hilly Becherových, Thomase Strutha či Andrease Gurského. V nejzazší části tohoto výstavního prostoru překvapivě najdeme videoinstalace od umělců, kteří již ale do německého kontextu nezapadají. Projekce Shirin Neshat, umělkyně původem z Íránu, a audiovizuální dílo a kresby jihoafrického umělce Williama Kentridge jsou jedněmi

z mála děl v kolekci, která nejsou pevně ukotvena v euroamerického kontextu.

Ze sbírek muzea Sbírka, kterou Fisherovi vytvořili, je skutečně impozantní a čítá mnoho zásadních děl současného umění. Tento výběr se však omezuje na nejznámější umělce z velmi úzce vybraných zemí a kulturních kontextů. Jedná se o přehlídku velkých jmen, ve které však téměř nenajdeme zastoupené ženy. Jediná umělkyně, které je věnován samostatný prostor, je již zmiňovaná Agnes Martin, což je v porovnání s prostorem věnovaným umělcům-mužům celkem zarážející. V inaugurační konstelaci tak velká část muzea odráží vkus a zaměření sběratelů a nereflektuje rozmanitost současné umělecké tvorby.

Druhou významnou část úvodního programu tvoří několik výstav nových akvizic, které byly získány jako dary v rámci několikaleté iniciativy Campaign for Art, zaměřující se na expanzi sbírek malby a sochy, mediálního umění a fotografie. SFMOMA představuje výběr 600 děl moderního a současného umění, které byly muzeu darovány či přislíbeny sběrateli, galeriemi či umělci.

V expozici jsou tak například k vidění malby Jacksona Pollocka a Roberta Rauschenberga, díla Josepha Beuyse, série pozdních fotografií Diane Arbus či videoinstalace Nam June Paika, stejně jako designový nábytek a experimentální díla současných architektů.

V jiném patře se Campaign for Art zaměřuje na současnou tvorbu od roku 1980, ve které se objevují především známí a komerčně úspěšní umělci, jako jsou Jeff Koons, Sherrie Levine, Cindy Sherman, Luc Tuymans či Ai Weiwei. Další výstava nových přírůstků muzea se zabývá výhradně pracemi na papíře, včetně kreseb a koláží Ellswortha Kellyho či raných prací Georga Baselitze. Kvůli vcelku přísnému dělení mezi sbírkou Fisherových, novými akvizicemi a díly z původních sbírek SFMOMA se někteří umělci v inaugurační podobě muzea opakují napříč různými výstavami, i když by bylo možná vhodnější jejich díla seskupit do koherentnějších celků v nových kontextech.

Další výstavy Výstava Open Ended představuje malby a sochy od přelomu 19. a 20. století do současnosti ze stálé sbírky SFMOMA. Členě-

Galerie Rudolfinum Alšovo nábřeží 12 CZ 110 00 Prague 1

FILM JAKO UMĚNÍ

LONI V MARIENBADU

www.galerierudolfinum.cz

Alberto Giacometti, Cindy Sherman, Ján Mančuška, Jeff Koons, Giorgio de Chirico, Bruce Nauman, René Magritte, Marie Harnett, Alex Katz, Gerhard Richter, Douglas Gordon, Karl Lagerfeld …

A FILM AS ART

Generální partner galerie / General partner of the gallery

Mediální partneři / Media partners

08/09—27/11/2016

LAST YEAR IN MARIENBAD

Vstup na výstavu je zdarma díky Nadačnímu fondu AVAST. Exhibition entry is free thanks to AVAST Foundation.

staveniště

63

Le Corbusier na seznamu

Šépka a kašna

Istanbul – V polovině července, na zasedání v Istanbulu, jež bylo nakrátko přerušeno pokusem o vojenský puč, zveřejnila Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu nové zápisy na seznam světového kulturního dědictví.

Jednou z položek byl i soubor sedmnácti staveb navržených zakládající postavou modernistické architektury, Švýcarofrancouzem Le Corbusierem. „Mistrovská díla tvořivého génia“ podle organizace „odrážejí řešení, jež se při hledání odpovědi na výzvy spojené s vynalézáním nových architektonických postupů odpovídajících potřebám společnosti snažilo během 20. století uplatňovat moderní hnutí“ a zároveň svědčí o „internacionalizaci architektonické praxe napříč planetou“.

Globální rozměr architektovy práce podtrhlo UNESCO výběrem realizací nacházejících se v sedmi zemích a na třech kontinentech, jmenovitě v Argentině, Belgii, Francii, Indii, Japonsku, Německu a Švýcarsku. Jsou mezi nimi ikony: pro směřovaní moderní architektury určující vila Savoye v Poissy, marseilleská Unité d’Habitation – obytná jednotka vycházející z architektovy urbanistické koncepce Zářícího města (Cité radieuse) – nebo skulpturálně pojednaná, běžné architektonické geometrii se vymykající kaple Notre Dame du Haut v Ronchamp. Nechybí jedna z nejambicióznějších Le Corbusierových realizací – soubor vládních budov v Čandígarhu zvaný Kapitol. Japonsko je zastoupeno Národním muzeem západního umění v Tokiu a Argentina, potažmo Latinská Amerika domem pro chirurga Pedra Curutcheta v městě La Plata. Z hlediska internacionalizace a šíření Le Corbusierových idejí je zajímavé, že ten Curutcheta nikdy nepotkal a nenavštívil nikdy ani

České Budějovice – Dům umění v Českých Budějovicích mívá na programu každý rok i několik architektonických výstav. Aktuálně se tu prezentuje Jan Šépka a jak je v Budějovicích pravidlem, nejedná se o konvenční přehlídku architektonických modelů a plánů. Šépka obestavěl barokní Samsonovu kašnu na náměstí Přemysla Otakara II. dočasnou kruhovou architekturou, která je zároveň propojena visutou cestou s prvním patrem výstavních prostor. „Záměrné odcizení kašny a zvýraznění vstupu do Domu umění oknem je celkovým smyslem projektu. Do zajímavé konfrontace se tak dostávají věci, které spolu zdánlivě nesouvisí,“ komentuje svůj záměr architekt.

Jan Šépka (*1969) byl do roku 2009 společníkem v architektonickém studiu HŠH, s nímž mimo jiné rekonstruoval Arcidiecézní muzeum v Olomouci. Následně založil vlastní kancelář Šépka architekti. V současnosti je vedoucím ateliéru A1 na pražské UMPRUM. Výstava v domě umění potrvá do začátku října. / PL

C A B A N O N D E L E C O R B U S I E R , Roquebrune-Cap-Martin, Francie, foto: Oliver Martin-Gambier © FLC/ADAGP

místo samotné. Veškerá komunikace probíhala korespondenčně a vedením stavby byl pověřen přední argentinský modernista Amancio Williams.

Vedle snahy vyzdvihnout internacionální rozměr Le Corbusierovy architektury a také ukázat její typovou pestrost – na seznamu najdeme vily, obytné jednotky, veřejné stavby, klášter i kapli – je výběr zjevně veden i snahou představit architektova tvořivého génia v reprezentativním výběru napříč jeho padesátiletou činností. Ve volbě některých staveb hrálo možná svou roli biografické hledisko.

Drobnou obytnou stavbu vybavenou posuvnými stěnami a skláda-

cím nábytkem, jež stojí na břehu Ženevského jezera a je známa jako Villa Le Lac, navrhl Le Corbusier ve 20. letech pro své rodiče a jeho matka ji obývala až do svého skonu ve 101 letech. Nejmenší stavbou na seznamu je ale jeho vlastní chata, již si pro sebe navrhl na jihovýchodě Francie na středomořském pobřeží. Zvenčí má nemodernistickou podobu srubu vystavěného z neupravených kmenů, její vnitřní prostor má celkově čtrnáct čtverečních metrů, což je Le Corbusierem postulovaná minimální plocha sociálního bydlení. Architekt tu strávil v srpnu 1965 svou poslední noc předtím, než zemřel při koupání v moři. / PL

J A N Š É P K A : V N Í M Á N Í , 2016, vizualizace

66

BARBAR / CÍSAŘOVSKÝ PETR / ČUŠKA JAKUB DAVID JIŘÍ / EISLER EVA / KNAP JAN / KOVAŘÍK KAREL KULHAVÁ MARTINA / KUNC MILAN / LINHART ZBYNĚK MAINER MARTIN / MATOUŠEK FRANTIŠEK PAUČO SAMUEL / PIŠTĚK JAN / PÍSAŘÍK PETR RITTSTEIN LUKÁŠ / RÓNA JAROSLAV / STANO TONO STŘÍŽEK ANTONÍN / ŠÁROVÁ JANA / ŠPAŇHEL JAKUB ŠTECH ADAM / ŠUHÁJEK JIŘÍ

START Start Art Fair Saatchi Gallery London Duke Of York's HQ, King's Road 16th – 18th September 2016 www.novagalerie.cz/startart

Vernisáž 8. 9. 2016 od 19:00

8. 9. ------- 29. 9. 2016 Nová galerie, Balbínova 26, Praha 2 www.novagalerie.cz Děkujeme Magistrátu Hlavního města Prahy za vřelou podporu výstavy Všichni svatí.

Děkujeme Českému centrum v Berlíně za pomoc s realizací výstavy.

ZÁPIS DO VÝTVARNÝCH KURZŮ ZAHÁJEN! + 420 777 422 022

WWW.MALOVANIKRESLENI.CZ

nové knihy

Vznešené hodnoty lesů a potoků Kuo Si Krajiny, které maloval Číňan Kuo-Si (1000–1090), nejsou žádné idyly.

Horstva se podobají živým tvorům, daleko mocnějším, než jsme my. „Kameny jsou kostmi Nebe a Země, voda je jejich krví,“ píše malíř. Kuo-Siho traktát o krajinomalbě přeložila a okomentovala Michaela Pejčochová, kurátorka čínských sbírek Národní galerie.

ExOriente 2016, 168 stran, 180 Kč

připravila Kateřina Černá foto Matěj Pavlík

Jiří Balcar Zdenek Primus V rámci filmového festivalu v Karlových Varech proběhla výstava filmových plakátů malíře a grafika Jiřího Balcara. Historik umění Zdenek Primus srovnává poutače z přelomu 50. a 60. let s jejich dochovanými návrhy, které neprošly dobovou cenzurou. Po roce 1964, kdy Balcar navštívil Ameriku, jeho plakáty podle Primuse „ztratily šťávu“ a umělec se realizoval spíše ve volné tvorbě.

Kant 2016, 111 stran, 380 Kč

Postavit domy nestačí Rostislav Koryčánek a kol.

Kniha s podtitulem Vizuální kultura a veřejný prostor města Brna v období po druhé světové válce. Doktorandi z fakulty architektury a fakulty výtvarného umění zkoumají brněnskou městskou krajinu, především sídliště.

Sledují stavební vývoj bezprostředně po válce, dětská hřiště za normalizace, sochy na Lesné, budoucnost Bohunic nebo stavbu brněnské přehrady.

Zpestřením je analýza mail artu a poválečných propagačních tiskovin.

FAVU VUT 2015, 192 stran, 300 Kč

Vizuální poezie Eva Krátká Pojem vizuální poezie označuje tvorbu na pomezí výtvarného umění a literatury, obrazu a textu. Patří sem lettrismus, konkrétní poezie a jiné experimenty avantgardy a 60. let.

Kniha se věnuje hlavně těmto obdobím a snaží se postihnout široký umělecký proud ve světovém kontextu. Historička umění Eva Krátká vydala v nakladatelství Host již antologii Česká vizuální poezie – teoretické texty.

Host 2016, 236 stran, 269 Kč

Umění a sociální transformace Lambert Zuidervaart Podle filozofa Lamberta Zuidervaarta současná společnost umění buď víceméně ignoruje, nebo ho naopak nekriticky obdivuje. Ani jeden postoj není podle autora zdravý. Přední znalec Adorna a profesor na University of Toronto proto raději mluví o „relační autonomii“ umění. Co se pod tímto pojmem skrývá, se dozvědí čtenáři, kteří sáhnou po českém překladu jeho díla, jehož autorem je historik umění Ludvík Hlaváček.

FUD UJEP 2015, 184 stran, 280 Kč

Toto není kámen Miroslav Šašek Klasické sochy ožívají v kolážích ilustrátora Miroslava Šaška. Michelangelův Mojžíš jezdí na motorce, protože „kdyby tenkrát měli motocykly, nemusel se tenhle moudrý pán vláčet čtyřicet let po poušti s tou neposlušnou a reptající společností“. Diskobolos si krátí čas bowlingem a lapithská žena střílí na kentaury z kulometu. Podle Šaška to není jen legrace – historie se totiž pořád opakuje.

Baobab 2016, 64 stran, 160 Kč

67

56

inzerce

denně I daily 10 – 18:00

Dimas Paredes Armas

22. 4. – 30. 10. 2016

VIZE A SNY AYAHUASCY VISIONS AND DREAMS OF AYAHUASCA www.schieleartcentrum.cz

EGON SCHIELE ART CENTRUM ČESK Ý KRUMLOV

Galerie České spořitelny, palác Rytířská 29, Praha 1 / Gallery of Česká spořitelna, Rytířská street 29, Prague 1 otevřeno denně 10.00 – 18.00 / open daily from 10.00 a.m. to 6.00 p.m. vstup zdarma / admission free

Kytice_inzerceA+A_1/2page.indd 1

6/28/16 4:20 PM

antique news

Národní muzeum sází na jistotu

Praha – Národní muzeum koncem srpna zveřejnilo výsledky architektonické soutěže na řešení nových expozic, výstavních prostor a návštěvnického provozu ve své historické budově i bývalém Federálním shromáždění. Odborná porota v dvoukolové soutěži vybrala architektonický ateliér SGL Projekt, který má s výstavami a muzejními expozicemi bohaté zkušenosti.

Slovní hodnocení vítězného projektu je však přinejmenším rozporuplné. „Návrh stojí na výrazných a kvalitních vizualizacích, které zřetelně odrážejí schopnost autorů podat svůj záměr jasnou a srozumitelnou formou. Nicméně předkládané řešení expozic je klasické, tradiční a de facto postrádá inovátorskou originalitu,“ konstatuje porota. Svou volbu vysvětluje poukazem na to, že návrh SGL Projektu „odráží největší potenciál budoucí komunikace s kurátory a organizátorskou schopnost garantovat celkový výsledek“, a dodává, „že svou kvalitou výrazně přesahuje ostatní návrhy podané ve II. kole soutěže“.

Národní muzeum soutěž vyhlásilo loni v červenci a přihlásilo se do ní 25 ateliérů, včetně tří zahraničních. Po prvním kole, které mělo uzávěrku v listopadu, bylo šest soutěžících na jaře vyzváno, aby své projekty do začátku června ještě rozpracovali. Proti výběru vítěze podal v polovině srpna

účastník, který se umístil na druhém místě, stížnost k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.

Ateliér SGL Projekt, v jehož čele stojí architekt Jiří Javůrek, v posledních dvaceti letech realizoval dlouhou řadu výstav a muzejních expozic – od výstavy Magister Theodoricus v roce 1997 přes Albrechta z Valdštejna v roce 2007 až po aktuální výstavu Karel IV. 1316–2016. Z muzejních expozic lze jmenovat středověk v Anežském klášteře, brněnské Uměleckoprůmyslové muzeum či loni otevřenou expozici českého kubismu v Domě U Černé Matky Boží. Nejslavnější samostatnou realizací ateliéru je pak farma Čapí hnízdo.

Historická budova Národního muzea je uzavřena již víc jak pět let, stavební práce probíhají od loňského jara a jsou plánované na tři a půl roku. Se znovuotevřením se počítá v závěru roku 2018, kdy muzeum bude slavit dvě stě let od svého založení. V rámci rekonstrukce má mimo jiné dojít k zastřešení obou vnitřních nádvoří a k vybudování tunelu, který propojí historickou budovu s Federálním shromážděním. Stavbu realizuje sdružení několika velkých stavebních firem v čele s Metrostavem, které ve výběrovém řízení nabídlo cenu 1,6 miliardy korun. Na nové expozice je vyčleněn samostatný rozpočet ve výši 483 milionů korun. / JS

J A S N É , S R O Z U M I T E L N É , T R A D I Č N Í . . . , vizualizace: SGL Projekt

71

Sbírka pro královnu

K R Á L O V N A A L Ž B Ě T A I , kolem 1590, olej na dřevěné desce, 110,5 × 125 cm, foto: Art Fund

Londýn – Royal Museums Greenwich (RMG) zakoupily od potomků Sira Francise Drakea do svých sbírek slavný portrét královny Alžběty I. známý pod názvem Armada Portrait. Obraz přišel na 10,3 milionu liber, přičemž z toho 1,5 milionu liber shromáždilo 8000 drobných dárců.

Nadace Art Fund, která sbírku organizovala, sama přispěla milionem liber. Instituce, která bude obraz opatrovat, na nákup věnovala svůj celoroční akviziční rozpočet, 400 tisíc liber. Zbývajících 7,4 milionu liber poskytl Heritage Lottery Fund, který spravuje výnosy z národní loterie.

Deskový obraz z konce 16. století bude od října vystaven v Queen’s House v londýnském Greenwich, raném díle anglického baroka a jednom ze sídel RMG. Ten otevře své brány návštěvníkům po celkové rekonstrukci u příležitosti čtyřstého výročí svého vzniku. Nově zakoupený obraz bude jedním z hlavních magnetů nové expozice.

Obraz vznikl jako oslava anglického triumfu nad španělskou námořní flotilou postavenou Filipem II. pro invazi do Anglie v roce 1588 (její španělský název

zněl Grande y Felicísima Armada, odtud název obrazu). Hlavní zásluhu na tomto vítězství měl mořeplavec a politik Francis Drake. Ve vlastnictví jeho potomků je obraz doložen nejméně od roku 1775.

Malba zachycuje polopostavu vítězné královny ve skvostných šatech na pozadí dvou námořních výjevů: vlevo se anglické loďstvo připravuje k rozhodující bitvě, vpravo vidíme ztroskotání zbytků španělské flotily u irských břehů.

Malba na dubové desce je jednou ze tří verzí stejného portrétu, další se nacházejí v National Portrait Gallery v Londýně a v soukromé sbírce vévodů z Bedfordu.

Díky přímému spojení s rodem Drakeů je právě tato považována za tu nejvýznamnější z nich.

Praxe sbírek na výkup významných uměleckých děl pro veřejná muzea je v Británii poměrně běžná. Art Fund takto například v roce 2014 shromáždil 1,44 milionu liber na autoportrét Antonise van Dycka (šlo rovněž jen o část kupní ceny). Kampaň na Alžbětin portrét byla jednou z nejúspěšnějších. Cílová částka byla shromážděna během pouhých deseti týdnů. / TEREZA KOUCKÁ

76

zahraniční výstava

text Rado Ištok Autor momentálně působí jako stážista ve Van Abbemuzeu v Eindhovenu.

Návod k odmlouvání Jak si vysvětlit brexit, pokus o převrat v Turecku nebo obecnější problémy rozpadu evropského sociálního státu či nesnášenlivosti vůči menšinám?

Výstava v nizozemském Van Abbemuzeu s titulem Osmdesátá. Počátky dneška? nabízí jestli ne odpovědi, tak alespoň materiál k zamyšlení nad tím, jakou by mělo umění ve společnosti hrát roli. V tomto směru totiž v 80. letech docházelo ke změnám, jež se promítají až se do současnosti. Jak je ve Van Abbemuzeu zvykem, umělecká díla tu jsou prezentována ve vztahu ke kultuře v širokém slova smyslu.

O S M D E S Á TÁ : P O Č Á T K Y D N E Š K A místo: Van Abbemuseum, Endhoven kurátoři: Diana Franssen a Nick Aikens (Van Abbemuseum), Teresa Grandas (MACBA, Barcelona), Merve Elveren (SALT, Istanbul), Fefa Vila Núñez (ve spolupráci s Museo Reina Sofía, Madrid), Zdenka Badovinac (Moderna gallerija, Ljubljana) termín: 16. 4.–25. 9. 2016 www.vanabbemuseum.nl

Ačkoli výstava chápe 80. léta jako klíč k pochopení dneška zejména s ohledem na přehodnocení vztahu mezi státem a občanskou společností prostředky umění a kultury, nesnaží se sugerovat, že na tuto dekádu pohlíží v jediném pravém světle. Představuje spíše prisma, jež historii vykresluje barvitěji, než si ji možná většina návštěvníků pamatuje. Rozdělena do šesti kapitol nabízí nejenom možnost srovnání šesti evropských kontextů – nově středo-pravého Nizozemska, thatcherovské Británie, Slovinska pozdní Jugoslávie, postfrankovského Španělska a Katalánska a Turecka po jednom z úspěšných vojenských převratů. Stejně tak lze výstavu vidět jako kaleidoskop rozličných hnutí odporu nárokujících si své místo ve společnosti, v zemích demokratických i v těch, které práva jednotlivce razantně omezovaly. Kontrakultura stejně jako hnutí za rovnoprávnost žen a příslušníků etnických a sexuálních menšin hrály nezastupitelnou roli ve zpochybňování systému státní moci.

Hlouběji proniknout do šesti různých geopolitických kontextů by pro jednoho kurátora byl nadlidský výkon. Výhodou Van Abbemuzea je jeho členství v konfederaci šesti evropských muzeí moderního umění L’Internacionale, které umožňuje spolupráci členských institucí na projektech, jako je právě ten aktuální. Jsou v něm tak integrovány upravené verze výstav, jež proběhly v Ljubljaně a Istanbulu, výsledky výzkumu kurátorů z Barcelony a Madridu a nedaleké Muzeum moderního a současného umění v Antverpách (rovněž člen L’Internacionale) nabízí detašovanou sedmou kapitolu výstavy, jež pod názvem Dekáda extrémů (do 18. září) doplňuje obraz 80. let o vlámský pohled.

Lze jenom litovat, že s výjimkou Slovinska přichází zkrátka vývoj ve východní Evropě. Ačkoli umění zemí východního bloku je ve sbírkách muzea zastoupeno patrně lépe než v kterémkoli jiném západoevropském muzeu, návštěvník se na výstavě o existenci

„druhé Evropy“ mnoho nedozví. Zejména Ostrovy odporu, výstava připravená v roce 2012 Edith Jeřábkovou s Janou a Jiřím Ševčíkovými pro Národní galerii v Praze, by mohly jiho- a západoevropské souostroví v jistém směru vhodně doplnit. Pokoušela se totiž také hledat začátek dneška v 80. letech a v tehdejším zpochybňování zavedených norem v umění jakož i ve společnosti.

Aby všech šest zmíněných kontextů zvládli návštěvníci i omezené výstavní prostory muzea, sestává výstava ze dvou stálých bloků a prostřední třetí části, ve které začátkem července kapitoly z Barcelony, Madridu a Istanbulu nahradily předešlou velkorysou prezentaci skupiny Neue Slowenische Kunst.

Stálé části jsou věnovány kontrakultuře v Nizozemsku a emancipaci černošského umění ve Velké Británii.

Tři ohniska Část zaměřená na domácí nizozemskou scénu má tři ohniskové body – kulturu squattingu, video ve vztahu k mediálnímu aktivismu a feminismus včetně sebeorganizace žen z etnických menšin. První ohnisko nabízí přehlídku uměleckých a kulturních iniciativ a s nimi spjatých výstavních prostor a časopisů, jež vzešly z odporu vůči usedlé umělecké scéně. Zatímco některé žily jepičím životem, jiné se staly uzlovými body nizozemské umělecké současnosti, jako De Appel centrum pro současné umění v Amsterdamu, jež paradoxně bojuje právě v těchto dnech o přežití. Squatting nabídl nejenom možnosti vystavování mimo zkostnatělé instituce, ale i nové formáty umělecké produkce založené na spolupráci a propojování nezávislé výtvarné a hudební scény. Stejně jako v případě výstav v pražských kulturních střediscích na Opatově a v Blatinách či na Petřinách v Makromolekulárním ústavu ČSAV, i v Amsterdamu, ačkoli ze zcela jiných důvodů, psala mladá generace svou historii v sice prekérních, ale relativně svobodných

77 podmínkách „ostrovů odporu“. Hravost umělců, jako jsou Sandra Derks a Rob Scholte, jejichž série Rom 87 (1981–1982) je založena na adaptaci snadno dostupných omalovánek, si lze jen těžce představit vytrženě z této společenské situace. Kurátoři ale zároveň naznačují, že dobré záměry této generace v určitém smyslu také vydláždily cestu nezodpovědnému individualismu, který byl sice ve střetu s poválečnou společností, ale již méně s nastupující společností neoliberální, charakterizovanou deregulací, privatizací a odporem ke státu.

Oddílu zaměřenému na kritiku masmédií a mediální aktivismus dominuje instalace Bojíte se videa? (1984–1994) umělce Sevraase. Čtyři obrazovky chrlící mimo jiné násilné televizní scény, jež postupně otupují náš práh citlivosti, jsou doplněny pedálem, po jehož sešlápnutí se pasivní konzument násilí na okamžik ocitá v kůži vyděšené oběti. Vedle tohoto díla nabízí galerie hodiny a hodiny videoartu, někteří umělci, například Raul Marroquin, jím karikují televizní formáty a jejich formy zkreslené reprezentace společensko-politických událostí, a jiní, například Mike von Bibikov, vsadili na autonomní informační kanály. Feminismus je pak představen ve své různorodosti. Současný (2015) skupinový portrét mladé umělkyně Patricie Kaersenhout tu například vzdává hold dvanácti ženám zakládající generace nizozemského černošského feminismu, který se vyprofiloval právě v 80. letech.

Tvrdá lekce a uličníci Celá kapitola je věnována černošskému umění ve Velké Británii, kde byla 80. léta svědkem nástupu silné generace černošských umělců, filmařů a myslitelů, z nichž patrně nejznámější figurou byl Stuart Hall. Kultura v radikálně politickém pojetí tu otevřeně poukazuje na koloniální minulost Spojeného království, která v 80. letech zůstávala vepsána v současnosti sociálně vyloučených komunit, a představuje tak tvrdou lekci pro všechny, kdo se odmítají konfrontovat s odvrácenou stranou evropských dějin. Černošské umění Británie zde není redukováno na poznámku pod čarou, ale představeno ve své rozmanitosti od filmů Isaaca Juliena, Johna Akomfraha a Black Audio Film Kolektivu přes díla (od 60. let v Londýně žijícího) pákistánského průkopníka konceptuálního umění Rasheeda Araeena až po díla Keitha

Pipera, zakladatele BLK Art Group, skupiny černošských studentů umění. Sonia Boyce vystihuje náladu své generace ve čtyřdílné malbě na téma britské koloniální historie nazvané Usaďte se, buďte potichu a přemýšlejte o tom, co udělalo Británii tak velkou (1986), jejíž podklad tvoří tapeta navržená Williamem Morrisem k 50. výročí vlády královny Viktorie.

V červnu skončila prezentace hnutí Neue Slowenische Kunst (NSK, Nové slovinské umění). To vzniklo v roce 1984 sloučením experimentální hudební skupiny Laibach založené v roce 1980, výtvarné skupiny IRWIN (1983), a divadelní skupiny Scipion Nasice Sisters (aktivní v letech 1983–87).

J OHN A KOMF R A H, BL AC K AUDIO F ILM COLLEC T I VE: H A N D S W O R T H S O N G S , 1986, © Smoking Dogs Films, se svolením Lisson Gallery.

POCHOD Z A SOLIDARI TU PROT I DOMÁC ÍMU NÁ SILÍ park Kadiköy Yogurtçu, Istanbul, 17. 5.1987, archiv Murata Celikkana

80

inzerce

13. 9. – 9. 10. 2016 Vernisáž: 12. 9. 2016 / 19:00 Kurátor: Jiří Machalický

Galerie NoD

Monika Žáková Bílá, šedá, bílá Experimentální prostor NoD / Dlouhá 33 / Praha 1 / www.nod.roxy.cz

Dům pánů z Kunštátu The House of the Lords of Kunštát Otevřeno út – ne 10 – 18 h Open Tue – Sun 10 am – 6 pm www.dum-umeni.cz

DALIBOR MATOUŠ SESTRY SPÁNKU 23/9–15/10 Komorní galerie u Schelů / Panská 7, České Budějovice / www.schel-galery.cz

Kolekce 25 olejomaleb Dalibora Matouše (1925–1992) tvoří výběr, a jejichž „problémy“ neodkazují na nic jiného než na „problémy“ uměkterý galerii laskavě umožnili prezentovat významný soukromý ní samotného. A co je ještě horší; mnozí by to nepřiznali ani za nic, sběratel a umělcův syn Štěpán Matouš. O úvahu nad touto kolekcí, protože se obávají, že by mohli být považováni za konzervativní, či být publikovanou v doprovodném katalogu k výstavě, požádala galerie dokonce směšní. Vyvstává tu tedy logicky otázka, čím jsou Matoušovy Vlastimila Tetivu, dlouholetého kurátora sbírky moderního a součas- kompozice zátiší, hlav, postav, figurálních scén nebo krajin tak odlišné ného umění v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou, kde od mnohé dnešní produkce. Odpověď je poměrně jednoduchá. Jsou připravil na dvě stě výstav, většinou zásadní povahy. Z této úvahy tím, čím je, nebo může být, skutečné umění. Umění, které nemusí si se souhlasem autora dovolujeme uvést ve zkrácené verzi některé „obhajovat“ bezobsažná ekvilibristika slov. Autorovy realizace jsou její části. V úplném znění je text uveden na www.schel-galery.cz. meditacemi o smyslu života, důkazem o prožití existence, o její pravdě, o přijatém osudu. Z barevné matérie jeho obrazů je vytvarován Matoušovu tvorbu jsem se poprvé začal více zajímat, když náznak konkrétnosti. Autor se ale nebrání asociacím, které se volně jsem připravoval výstavu České zátiší 20. století (AJG Hlu- rozvíjejí a vkládají významy do nesémantizovaných forem. V některých boká nad Vltavou, 1988). Impulsem byla komorní výstava obrazech se objevují postavy, v jiných krajina nebo předmětné prvky, obrazů a grafických listů prezentovaných na jeho výstavě v Síni Mladé komponované do podoby zátiší. Každý obraz je individualizovaný, fronty na Staroměstském náměstí v Praze (1985). Na první pohled nezaměnitelný, každý má svou atmosféru, jiné ladění pocitové a bamě tyto práce zaujaly svou kompoziční promyšleností a zvláštní du- revné. Zvlášť bych upozornil na Matoušova zátiší, kde se uplatnilo jeho chovností, která z nich vyzařovala. A také moment hry, hry s tématem porozumění subtilnímu charakteru věcí. Nejsou to pouhé „předměty“; i se vztahem. Teprve později jsem ale pochopil, proč jeho tvorba stála vyzařuje z nich vědomí hodnoty, kterou jim autor přikládá, protože to na okraji výtvarného dění, proč nebyl v popředí zájmu historiků umění nejsou mrtvé nebo návykem umrtvené věci. a galerií. Umění Dalibora Matouše je totiž vzdáleno artefaktům noJe tak možné shlédnout, řečeno slovy Matoušova přítele, malíře vodobého pojetí výtvarné antiestetiky, nachází se nekonečně daleko Jaroslava Klápště, dílo „rozsáhlé a mnohovrstevné, které však jako od „jiného“ umění našeho věku, v němž, podle slov Herberta Reada, celek má jednu vzácnost: pevnou vnitřní páteř.“ A ještě malý dověje bezmála už všechno dovoleno. „Umění, ačkoli bezbranné, je moc- tek. Dalibor Matouš patří mezi těch několik málo umělců, kteří říkají nější než všechny vlády světa, neboť na rozdíl od nich, má schopnost několika odstavci to, co je jinde nutné shledávat v celých knihách. přetrvat. Jen ne umění indiferentní, nezodpovědné k osudu člověka, Vlastimil Tetiva nepoctivé a bezcharakterní tajtrlictví, ale umění opravdově lidské“, jsou Matoušova slova, která v globálu definují jeho celoživotní přístup k umění. A já bych se k nim bezvýhradně připojil.

Mne dnes otupuje prázdnota jistého „druhu“ umění. Prázdnota Upozornění galerie: Ucelený pohled na tvorbu Dalibora Matouše obsahuje monografie „experimentujících“ expozic a artefaktů, kterých je dnes plný svět „Dalibor Matouš – Výtvarné dílo“ historičky umění Evy Petrové z r. 2003.

O

inzerce

EURÓPSKE HVIEZDY EUROPEAN STARS

MIRÓ& COBRA

© Successió Miró / LITA, Bratislava 2016

84

2. 7. 2016 − 13. 11. 2016

Generálny reklamný partner výstavy

Výstava realizovaná vďaka finančnej podpore predsedu vlády SR.

Otevřeno denně od 10 do 16 hodin Galerie Dům, Klášterní 1, Broumov, 550 01 www.galeriedum.cz www.klasterbroumov.cz

Výstavu z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia.

Partneri výstavy

Galerie Dům / Klášter Broumov Výstavní koncepce Galerie Dům zohledňuje výjimečnou možnost prezentovat současné umění v historicky i krajinně atraktivním prostředí. Je zaměřena na prezentaci děl těch umělců, pro něž ani v dnešní době neztratil na výpovědní síle a smysluplnosti projev spjatý s tradičními výrazovými prostředky.

Klášterní zahrada 2016 8. 5. – 24. 9. 2016 Pavel Hošek - Petra Křivová - Vojtěch Míča Václav Cigler - Michal Motyčka Jindřich Zeithamml Kurátorka Iva Mladičová

Galerie Dům

Jindřich Zeithamml Souznění 7. 8. – 24. 9. 2016 Kurátorka Iva Mladičová

83

TERINVEST VÁS ZVE NA

4. VELETRH A FESTIVAL

SOUČASNÉ FOTOGRAFIE

předprodej vstupenek

22. 10. 2016

NÁRODNÍ DŮM NA VINOHRADECH PRAHA

www.fotoexpo.cz

AUSTRALSK Ý BALET:

S P Í C Í K R A S A V I C E David McAllister

Nejextravagantnější balet současnosti

www.baletvkine.cz Zahraniční partneři:

Mediální partneři:

UPM.CZ

V kinech od 4. října

EXPOZICE ČESKÝ KUBISMUS DŮM U ČERNÉ MATKY BOŽÍ Ovocný trh 19 — Praha 1

Pro připravovanou monografii a výstavu Jaroslava Paura (1918-1987) hledáme kvalitní díla. info@sophisticagallery.cz

91 R

gallery www.sophisticagallery.cz

Nové město I (1978) Jaroslav Paur

81. lekce

text Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátorem Moravské galerie v Brně.

85

Manuál pro milovníky současného umění Brno pro středně pokročilé Renesance vnitrostátní turistiky se stala prioritou vládní agentury Czechturism. Svět se znovu zmenšil, a tak výlet do Brna představuje jednu z posledních bezpečných destinací. Dlouhodobou ambicí Manuálu je proměna milovníků (amatérů) současného umění v insidery. Následující A až Z slovníček pojmů má pomoci vaší bezpečné navigaci v džungli brněnské umělecké scény.

A jako Alfa Alfa je v Brně malá a velká. Obě najdete v pasáži funkcionalistického obytného komplexu. Jsou kavárnami, kde je káva hlavně večer a v noci pouze doplňkovým sortimentem. S trochou nadsázky pro ně platí van Goghova charakteristika, že „kavárna je místem, kde se člověk může zruinovat, kde může přijít o rozum a spáchat zločin“.

B jako Bedřichovice Na mapu současného umění zanesla tuto vesnici na východ od Brna Kateřina Šedá. Její obyvatelstvo je již několik let objektem i subjektem patrně největšího sociálního experimentu v dějinách současného umění. Turistům se ale důrazně doporučuje pouze nezúčastněně pozorovat, nechovat se v Bedřichovicích jako na uměleckém safari a zdržet se jakýchkoli pokusů umělecky intervenovat.

C jako Cejl Romské ghetto blízko Domu umění. Objekt postupné gentrifikace i námět mnoha kritických uměleckých projektů.

D jako Dildo Na centrálním náměstí stojí monumentální černý objekt nápadně připomínající erotickou

pomůcku. Nejedná se o intervenci Paula McCarthyho, ale o stroj na měření času.

E jako Espresso Pokud se vám v metropoli zajídá baristický fašismus, není Brno místem, kde byste mu unikli.

Právě naopak.

F jako Fait Pokud v Brně uslyšíte [:fajt:] na 99% se nebude jednat o generálního ředitele Národní galerie v Praze, ale o investičního bankéře, sběratele umění a majitele Fait Gallery Igora Faita.

G jako Gödel Pokud se budete chtít skutečně blýsknout „světáckou“ konverzační dovedností, zaveďte řeč na brněnského rodáka, matematika Kurta Gödela. Stačí vědět, že se pokusil napsat rovnici dokazující existenci Boha a pak raději významně mlčet.

H jako Helbich Helbich znamená v Brně, to co v Praze Louda. Pro ty, co stále nevědí, Helbich je tiskárna, kde se tiskne většina uměleckých publikací. Podobně Máša je brněnský Čermák.

Ch jako Chatrný Dalibor Chatrný byl významný intermediální umělec. To, že není v Praze tolik známý a ceněný jako jeho generační souputníci Malich, Demartini nebo Sýkora, souvisí nejspíše s tím, že celý život působil v Brně.

I jako Intr Pokud něco znamenáte ve světě umění, budete ubytování na Intru. Nelekejte se. Nejedná se o studentské ubytovací zařízení, ale o luxusní hotel International

v bruselském stylu, s bazénem a snídaní se šampaňským.

J jako Jošt Čechům málo známý příbuzný Karla IV., jehož význam pro současné Brno nově vzrostl vztyčením jezdeckého pomníku na Moravském náměstí. Obliba sochy od Jaroslava Róny pramení z nezamýšlených, ale explicitních pohlavních znaků koně na anatomicky nepravděpodobných místech.

K jako Kazatel Ne každý pouliční performer v Brně je studentem FaVU. Hipster rapující před kostelem to myslí vážně.

L jako Loos V Praze postavil továrníkovi Müllerovi vilu, v Brně se ale slavný architekt Adolf Loos narodil.

Nechte si ukázat obří balvany, které zůstaly na místě otcovy kamenické dílny.

M jako Morgan Pokud kolem vás na brněnské ulici projede auto jako z filmu o Batmannovi, váš brněnský průvodce pronese lakonicky: „To je Morgan.“ (značka automobilu) a dodá: „Tím tady jezdí Kvíčala.“ (malíř).

N jako Nádr Přesun brněnského hlavního nádráží patří k největším landartovým projektům současnosti.

Jen zatím není jisté, jestli „se myšlenka stane formou“.

O jako Orloj viz heslo D jako Dildo P jako Prigl Brno se proslavilo specifickým humorem. Jeho současnou esencí

je blog Prigl.cz, psáno, jak sami autoři upozorňují, s krátkým měkkým. Jen pro úplnost, Prýgl s dlouhým tvrdým je domorodý výraz pro brněnskou přehradu.

R jako Rosťa Pokud uslyšíte slovní spojení „to bylo ještě za Rosti“, jedná se o vzpomínku na výstavní dramaturgii Domu umění za ředitelování Rostislava Koryčánka, vymezenou lety 2007 a 2012.

S jako Středa Ve středu se budete v Brně cítit jako v Praze na vernisáži. Tento den přijíždějí z Prahy vedoucí pedagogové ateliérů FaVU a jejich asistenti. České dráhy dokonce uvažují připojit k první ranní soupravě směr Praha – Brno speciální lůžkový vagon a k poslední soupravě vypravené ve středu opačným směrem zvláštní restaurační vůz.

T jako Timo Každé město má svého Banksyho, v Brně se jmenuje TIMO. U jako Umakart Offspace galerii Umakart, situovanou do výlohy obchodu na Lidické ulici, můžete díky vizuální konkurenci aranžérského mistrovství okolních výkladů lehko minout. Byla by to chyba.

V jako Valoch Jiří Valoch byl, je a ještě bude dlouho bude inkarnací umění v Brně.

Z jako Zálešák Akční rádius a sláva teoretika a kurátora Jana Zálešáka dávno přesáhly hranice Brna. V brněnských kavárnách a barech ho však právě proto nepotkáte.

Pořád pracuje.

92

tipy

Produkce aktivit současnosti

1

2

3

4

10 let Sráče Sama

Sto let v Tatrách

Příbuzenství malby a grafiky kdy 17.6. – 31.10. 2016

kdy 2.9. – 30.9. 2016

kdy 4.9. – 15.10. 2016

kdy 3.8. – 8. 10. 2016

co PAS: Můžem, ale nevíme jak

co Nevíme, jak tohle dopadne

co Tatrahundert / tatraszáz /

co Adéla Svobodová: Antiobjekt

kde Karlin Studios, Praha

kde Sam83, Česká Bříza

tatrasto / 1916–2016

kde Místodržitelský palác, Moravská galerie

kde Galerie TIC, Brno

V Karlin Studios vystavuje po sedmi letech znovuoživený kolektiv PAS (Produkce aktivit současnosti), který tvoří umělci Jiří Skála a Tomáš Vaněk spolu s teoretikem Vítem Havránkem. Tématem kolektivního vystoupení je vztah obalu a vnitřku. Symbolem přenosu obsahu mezi formami se jim stali karton a izolepa, zabalování a opětovné vybalování. Jde tak vlastně o fenomén unboxing převedený do prostoru galerie.

Otázka, kterou výstava klade, zní, zda je nosičem touhy a očekávání obsah nebo obal. Ta je vztažena i k situaci, v níž se nachází samotná galerie: Je instituce pouze obalem vystaveného obsahu nebo je podstatné i to, co tvoří slupku.

1 PA S : M Ů Ž E M, A L E N E V Í M E J A K , 2016

Galerie Sam83 v České Bříze, která mimo výstavní činnosti pořádá i rezidenční pobyty Artist in Cottage (od roku 2013) a vydává časopis PIŽMO, nyní rekapituluje svou desetiletou činnost výstavou Nevíme, jak tohle dopadne.

Ta zahrnuje díla nebo videozdravice přibližně od šesti desítek umělců, literátů a dalších autorů, kteří galerií prošli. Za všechny uveďme Tomáše Hrůzu, Anežku Hoškovou, Markétu Kinterovou, Slávu Sobotovičovou nebo Jiřího Surůvku. Většina vystavujících si připravila pro tuto příležitost nové dílo. K výročí vychází zároveň katalog, shrnující aktivity galerie.

2 P O H L E D D O V Ý S TAV Y T E R E Z Y VEL ÍKOVÉ V G ALER I I SAM83 květen 2016

Slovenský umělec Svätopluk Mikyta našel v antikvariátu skicák.

Kresby a akvarely v něm obsažené byly přesně sto let staré a zobrazovaly různá místa nejvyšších slovenských hor. Mikyta na základě toho pozval patnáct umělců, aby po svém reagovali na stejná místa Tater dnes. Výsledná instalace je tak poctou zapomenutému maďarskému důstojníkovi, ale samozřejmě též důležitému krajinotvornému prvku. Mezi vystavujícími jsou vedle samotného Mikyty také Tomáš Džadoň, Štefan Papčo a Lucia Papčová, Luděk Rathouský nebo Juraj Gábor.

Výstava je výsledkem spolupráce mezi Galerií TIC a platformou Banska St a nica, kterou Svätopluk Mikyta vede.

V rámci projektu Výměna rolí vystavuje v Moravské galerii grafická designerka a vizuální umělkyně Adéla Svobodová. Výstava Antiobjekt tematicky i formálně navazuje na souběžně probíhající 27. Bienále grafického designu.

Její instalace pracuje s grafickou podobou stránek knih, které tu jsou převedeny do prostorové podoby a návštěvník tak může „procházet“ přímo knihou a do určité míry je mu dána možnost výstavu svým způsobem číst.

Plochost tištěné stránky je konfrontována s vertikální polohou připomínající knihu, monitor nebo tablet. Adéla Svobodová vystudovala grafický design na FaVU VUT v Brně a malbu na AVU v Praze.

3 TA T R A H U N D E R T pohled do výstavy, Galerie TIC

4 A D É L A S V O B O D O VÁ , pohled do výstavy Antiobjekt, Moravská galerie v Brně

93

7

5

6

8

(Ne)známý Štreit

Prachatické v 1. patře

Prostory touhy

Magid proti budoucnosti

kdy 30. 6.–30. 10. 2016

kdy 8. 9.–29. 10. 2016

kdy 5. 8.–25. 9. 2016

kdy 3. 9.–15. 10. 2016

co Jindřich Štreit:

co Markéta a Vlasta Prachatická:

co Prostory touhy:

co Václav Magid: Anti-Nature vs

(Ne)známé fotografie 1978–1989

Portréty a kresby

Je architektura sexy?

Anti-Culture vs Anti-Future

kde Muzeum umění Olomouc

kde Galerie 1. patro, Praha

kde Galerie Jaroslava Fragnera, Praha

kde Drdova Gallery, Praha

Fotograf Jindřich Štreit letos slaví sedmdesáté narozeniny.

Olomoucké muzeum umění mu při té příležitosti ve spolupráci s Institutem tvůrčí fotografie v Opavě připravilo důkladnou retrospektivu. K vidění na ní bude více jak 200 fotografií z období 70. a 80. let, z nichž cca polovina nebyla dosud publikovaná. Unikum také představuje více jak dvacetimetrový pás černého papíru pokrytý 176 snímky z cyklu Vesnice je svět, který vznikal mezi lety 1978 a 1988. Obří role byla doposud skryta ve Štreitově ateliéru. Jindřich Štreit patří k mezinárodně nejznámějším českým fotografům, je zastoupen mimo jiné ve sbírkách newyorského MoMa nebo Victoria & Albert Museum v Londýně.

Vlasta Prachatická (*1929) patří, vedle Evy Kmentové nebo Věry Janouškové, k plejádě výrazných ženských sochařek umělecké generace nastupující na scénu v 60. letech. Netradičně se ale na rozdíl od svých kolegyň a kolegů věnovala skoro výhradně jedinému, navíc v tradici ukotvenému žánru – sochařskému portrétu. Dokázala jej, vycházejíc z práce takových moderních sochařů-portrétistů, jako jsou Alberto Giacometti nebo Marino Marini, naplnit zcela současným výrazem. Je rovněž autorkou řady pamětních desek ve veřejném prostoru, za jejichž architekturou a typografií zpravidla stojí její manžel Stanislav Kolíbal.

V Galerii 1. patro vystavuje společně se svou dcerou.

U příležitosti festivalu Prague Pride připravila galerie Jaroslava Fragnera výstavu s podtitulem Je architektura sexy? Ta se věnuje vztahu mezi genderovým rolemi a nenormativními sexualitami a architekturou; ptá se, jak tyto ovlivňovaly podobu architektonického prostoru i jak ten naopak mohl genderové a jiné stereotypy upevňovat i narušovat. Kurátoři na výstavě pracují s díly a myšlenkami předních umělců a architektů napříč 20. stoletím – Adolfa Loose, Jana Kotěry, Jan Kaplického, Illony Neméth nebo Lenky Klodové –, chybět však nebudou ani návrhy a design z anonymního prostředí, které podle nich mají „neméně normotvornou roli“.

Václav Magid se paralelně věnuje umělecké tvorbě i práci teoretika umění (mimo jiná jako pedagog brněnské FaVU a šéfredaktor Sešitu pro teorii a kritiku). Dvakrát – v letech 2010 a 2013 – se dostal mezi finalisty ceny Jindřicha Chalupeckého. Loni představil pod názvem Autonomie širší výběr ze své dosavadní umělecké práce v ostravské galerii PLATO. „Mým východiskem je představa, že umění samo o sobě – se svou imanentní problematikou – je zároveň politikou. To je heslo, které mě už dlouho motivuje i irituje,“ uvedl Magid před třemi lety ke své práci v rozhovoru pro portál Artalk. Zda to platí i nadále, se lze aktuálně přesvědčit v Drdova Gallery.

6 V L A S TA P R A C H A T I C K Á : P O D O B I Z N A M A L Í Ř E F. B A C O N A , 1985

7 LOŽNICE L IN Y A ADOLFA L O O S O V Ý C H, autor: Adolf Loos, 1903

5 J I N D Ř I C H Š T R E I T, Albrechtice, 1987

8 VÁ C L AV M A G I D : A N T I - N A T U R E V S A N T I - C U L T U R E V S A N T I - F U T U R E , 2016

94

47. díl

text a foto Dušan Buran Autor je kurátorem sbírky starého umění SNG.

Na východ od ráje...

Kvetnica

K APLNK Y VZKRIESENIA architekt Samuel Netočný

Mesto Poprad, známe dnes najmä ako dopravný a komerčný uzol pod Tatrami, sa v priebehu 20. storočia rozrastal integrovaním starších (v histórii, zvlášť tej umeleckej, často aj dôležitejších) okolitých mestečiek a osád. A tak sú jeho súčasťou napr. aj Matejovce, Stráže, Veľká či Spišská Sobota. Kým mená týchto lokalít môžu aj českému čitateľovi znieť povedome, asi málokto z nich bude vedieť, kde je Kvetnica.

A pritom už na prelome 19. a 20. storočia sa v Kvetnici neďaleko Popradu rozvinulo celkom malebné sanatórium s niekoľkými pozoruhodnými vilami a parkom. V medzivojnovom období potom pribudol veľký funkcionalistický pavilón, ktorý – ako nemocnica pre liečbu respiračných ochorení – fungoval až do roku 2008. Dnes je jeho budova už zatvorená a – budúcnosť neistá. Vily zo začiatku 20. storočia taktiež chátrajú a zašlá sláva Kvetnice nie je schopná jej komunite zaistiť ani len štandardný rozvoj.

Ako blesk z čistého neba preto môže pôsobiť, že práve tu bola postavená jedna z najkrajších súčasných sakrálnych stavieb na Slovensku. Kaplnka Vzkriesenia je vyvrcholením krížovej cesty nad osadou, ako taká vlastne takmer vôbec nie je z nej vidieť, dokonca ani mnohí domáci o nej nevedia.

Jej situovanie na trocha odľahlom mieste je súčasťou duchovného konceptu, ktorý má vo forme kalvárií a krížových ciest na Slovensku bohatú tradíciu. V Kvetnici však nečakajte žiadnu pompéznu neobarokovú inscenáciu.

Naopak, stavba kaplnky je asketická, dominantným materiálom – drevom len dotvára prírodný kontext, aj jej okolie akoby bolo predurčené ku krásnym vyhliadkam na Vysoké i Nízke Tatry.

Kaplnka stojí na skrytých betónových pätkách, a tvorí ju približne sto štíhlych stĺpov z lokálne rozšíreného červeného smreku. Navonok akoby nedobytná schránka z nahusto postavených hranolov je pritom otvorená – a to aj doslova. Vnútorný priestor

poskytuje silný, až scénografický zážitok: vďaka hustému radu stĺpov vytvára pocit stability, no zároveň (napriek hustému radu stĺpov) cielene prenikajúce svetlo podnecuje sústredenie a duchovnú kontempláciu. Architekt Samuel Netočný tu dôsledne uplatnil modulový princíp (šírka hranola je prenesená aj do rastra podlahy) a kvôli jedinečnej svetelnej réžii rafinovane pracoval s ustupovaním stĺpov, ich výškou a vzájomnými odstupmi, ako aj sklonom strechy. A hoci stavba bola dokončená len v tomto roku, drevo už začína prirodzene starnúť, aby postupne čoraz viac splývalo s okolitým prostredím.

Práve táto ne-spektakulárnosť Kaplnky Vzkriesenia, rezervované gesto a zároveň nekompromisná dôslednosť architekta vytvárajú (spolu s nevyhnutným putovaním po lese nad Kvetnicou) jedinečný zážitok – z krajiny aj architektúry. Nenechajte si ho ujsť a cestou do Tatier sa tam zastavte.

inzerce

79

±

21. mezinárodní festival současného umění

dny v pohybu

Independent research of subjectivity 30.9. — 8.10. 2016 Radniční domy Praha 1, Divadlo Archa, Divadlo Ponec www.ctyridny.cz

Podpořili

Hlavní mediální partner

51

Petr Veselý 7. 9. - 8. 10. 2016

Galerie Petr Novotný Heřmanova 35 Praha 7

artmix

Centrum současného umění DOX Sportu zdar! (do 10. 10.); Stanislav Libenský Award 2016 (od 15. 9. do 14. 11.)

Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie Futura Martin Zet; Pravá ruka kouzelníka (od 23. 9. do 27. 11.)

Holečkova 49, Praha 5 / www.futuraproject.cz GHMP – Městská knihovna Neklidná figura (do 25. 9.)

Mariánské nám. 1, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Zámek Troja Jiří Příhoda: Sochy; Pražská kamenina (do 30. 10.)

Zámek Troja, Praha 7 / www.ghmp.cz Galerie Kuzebauch Riikka Latva, Maxim Velčovský (do 7. 10.) Říčanova 19, Praha 6 / www.galeriekuzebauch.com Galerie Millennium Michal Šarše: Tak trochu v pohybu (od 13. 9. do 16. 10.)

Tržiště 5, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie Rudolfinum Loni v Marienbadu (do 27. 11.)

Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz

BRATISLAVA

Danubiana Meulensteen Art Museum Európske hviezdy – Miró & Cobra (do 13. 11.)

Vodné dielo, Bratislava-Čunovo / www.danubiana.sk Galerie NOVA Mariusz Łabiński: Sklo (do 23. 10.)

Baštová 2, Bratislava / www.galeria-nova.sk

Parkán Severočeské galerie výtvarného umění Marius Kotrba: Sochy (do 2. 10.)

Jezuitská, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz Bývalý jezuitský kostel Zvěstování Panně Marii J. Koblasa, S. Jakuschewa: Skrytá poselství (do 25. 9.)

Jezuitská / www.galerie-ltm.cz

NÁCHOD

BRNO

Galerie výtvarného umění Jiří Středa: Sochy; A. V. Hrska: Zábavy velkoměsta (od 17. 9. do 13. 11.); Roman Sirotský: Anděl, čarodějnice a démoni (od 22. 9. do 13. 11.)

Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

Dům Pánů z Kunštátu Cold-Pressed. Low-Heat (od 14. 9. do 30. 10.)

Dominikánská 9, Brno / www.dum-umeni.cz

OLOMOUC

Dům umění města Brna Epos; Marian Palla: Malba hlínou – objekty zubama (od 28. 9. do 13. 11.)

Malinovského náměstí 2, Brno / www.dum-umeni.cz

Muzeum města Brna Bohuslav Woody Vašulka: Mystery of Memory (od 15. 9. do 6. 11); Vysílá studio Brno (do 31. 12.); Ateliéru Studánka: Prolínání na konci léta (do 25. 9.) Špilberk 210/1, Brno / www.spilberk.cz

BROUMOV

Galerie Dům Jindřich Zeithamml; Klášterní zahrada 2016 (do 24. 9.)

Klášterní zahrada Broumov / www.galeriedum.cz

Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Arek Gola: Druhá strana cihly (do 18. 9.)

Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz Muzeum umění Olomouc – Muzeum moderního umění Květy a jiné světy (do 25. 9.); Jindřich Štreit (do 30. 10.)

Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

OPAVA

Dům umění Teodor Rotrekl: Malíř budoucnosti; Holotropní umění; Klub konkretistů ze sbírek Galerie výtvarného umění v Ostravě (do 30. 10.)

Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz

Galerie U Prstenu Alberto Aragon Reyes (do 14. 9.); Eva Basl: Identita (od 20. 9. do 14. 10.)

Jilská 14, Praha 1 / www.facebook.com/galerieuprstenu

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Pařížští a čeští surrealisté v dokumentech (do 2. 10.)

U Černé věže 22, České Budějovice / www.ajg.cz

Galerie Obecního domu Architektura a víno ve střední Evropě (do 2. 10.)

Ostrožná 46, Opava / www.oko-opava.cz

Galerie 1 (MÚ Praha 1) Et Cetera (od 15. 9. do 15. 10.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz

Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Krása bude křečovitá; Jaromír 99: Mezery (do 2. 10.); Meziprůzkumy, sbírka AJG 1300–2016 (stálá expozice) Hluboká nad Vltavou 144 / www.ajg.cz

OSTRAVA

Karlin Studios PAS: Mužem, ale nevíme jak; James Lewis(do 30. 9.); What‘s that dirt under your nails made of ? (do 18. 9.)

Křižíkova 34, Praha 8 / www.karlinstudios.cz Latin Art Gallery Rafael Galdamez: Mexican art (od 15. 9. do 15. 10.)

Jungmannova 3, Praha 1 / www.latin-art.com MeetFactory Smích a zapomnění (do 13. 11.); Radka Salcmannová: Monument pozorování (do 6. 10) Ke Sklárně 15, Praha 5 / www.meetfactory.cz Museum Kampa Zdeněk Kirchner (do 25. 9.); Jiří Bielicki: Vznášení, tvorba z 60.–90. let (do 28. 9.); 7+1 Mistři českého skla (do 28. 9.)

U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz

Galerie výtvarného umění v Ostravě V novém světě: Podmínky modernity 1917–1927 (od 28. 9. do 8. 1.)

Jurečkova 9, Ostrava / www.gvuo.cz

Dům umění České Budějovice Jan Šépka Architects: Vnímání (do 2. 10.)

Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice / www.ducb.cz

Industrial Gallery Ilja Bílek a Luba Bakičová: Glass v nás (do 30. 9.)

Zahradní 10, Ostrava / www.industrialgallery.cz

Komorní galerie u Schelů Kluci: obrazy Milana Stýbla a sochy Petra Schela (do 17. 9.); Dalibor Matouš: Obrazy (od 29. 9. do 15. 10.)

Panská 7, České Budějovice / www.schel-galery.cz

PLATO – Galerie města Ostravy Roman Štětina a Miroslav Buriánek(do 19. 9.); Markéta Vaňková: Pravděpodobně na poli (od 15. 9. do 24.

12.); Jana Kalinová: Redukce (od 26. 9. do 2. 10.)

Ruská 2993, Ostrava – Vítkovice / www.plato-ostrava.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění, Retromuseum Friedrich Feigl: Oko vidí svět (do 25. 9.); Mistři ’76 (do 30. 10.); Neprakta: Prvních 20 let (do 1. 1.)

Krále Jiřího z Poděbrad 16-17, Cheb / www.gavu.cz

PLZEŇ

Západočeská galerie v Plzni – 13 Knihy ze sbírek Muzea umění Olomouc (do 16. 10) Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

CHRUDIM

Národní galerie – Palác Kinských Celník Rousseau: Malířův ztracený ráj (od 15. 9. do 15. 1.)

Staroměstské náměstí 12, Praha 1 / www.ngprague.cz

Výstavní síň Chrudim Denisa Krausová (od 2. 10. do 20. 11.)

Nábřeží K. Čapka 6, Chrudim / vystavnisinchrudim.cz

Západočeská galerie v Plzni – Masné krámy Meziválečná moderna ve sbírkách galerie (do 18. 9.)

Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

Národní galerie – Šternberský palác Cranach ze všech stran (do 22. 1.)

Hradčanské nám. 15, Praha 1 / www.ngprague.cz

KLATOVY

Rabasova galerie Svatopluk Klimeš, Jiří Kačer: Taková normální výstava dvou kamarádů (do 18. 9); Marie Kočí, Karel Kestner: V takové krásné společnosti II. (od 22. 9. do 6. 11.)

Vysoká 232, Rakovník / www.rabasgallery.cz

Galerie Klatovy/Klenová – Zámek Klenová Pavel Brázda: Mezi začátky a konci III (do 25. 9.); Petra Jovanovská: Makedonské reflexe (do 30. 10.); Klenová – Art – Schwandorf (do 11. 9.)

Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz

Rabasova galerie - Nová síň pod Vysokou bránou Středočeské sdružení výtvarníků (do 23. 10.)

Vysoká 226, Rakovník / www.rabasgallery.cz

Národní galerie – Valdštejnská jízdárna Karel IV. 1316–2016 (do 25. 9.)

Valdštejnská 3, Praha 1 / www.k700.eu NFA – kino Ponrepo Pavel Kohout: Svatba s podmínkou (17. 9. v 17:30); Cannes 2016 / Týden kritiky (18. 9. v 20:00); Abbás Kiarostamí: Detail (21. 9. v 20:00); Marcel Carné: Návštěva z temnot (26. 9. v 20:00); Lloyd Bacon: Wonder Bar (30. 9. v 20:00) Bartolomějská 11, Praha 1 / www.nfa.cz Nová galerie Všichni svatí aneb odkaz myšlenky Karla IV. pro současné umění (do 29. 9.)

Balbínova 26, Praha 2 / www.novagalerie.cz Trafo Galerie Trafo14 – výstava rezidentů (od 22. 9. do 16. 10.)

Příčná 1, Praha 1 / www.trafacka.cz

Galerie Klatovy/Klenová – Galerie U bílého jednorožce Inventura 2016 (do 6. 11.); Jindřich Zeithamml a Miloslav Moucha (do 30. 10.)

Náměstí Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec Adolf Lachman (do 19. 9.); Mark Ther (do 25. 9.); Karel IV. a gotika na Liberecku a Žitavsku (do 27. 11.), Vladimír Birgus (do 11. 12.)

Masarykova 14, Liberec / www.ogl.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění Přesahy fotografie (od 23. 9. do 20. 11.)

Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

RAKOVNÍK

Výstavní síň na radnici David Janouch: sochy (od 15. 9. do 9. 10.)

Husovo náměstí 27, Rakovník / www.rabasgallery.cz

TEREZÍN

Památník Terezín: Malá pevnost – IV. dvůr Xénia Hoffmeisterová: Stíny (do 31. 10.); Adolf Hoffmeister: Protiválečná tvorba (do 30. 9.)

Principova alej 304, Terezín / www.pamatnik-terezin.cz Památník Terezín: Muzeum ghetta Svědectví o proměnách města: Terezín ve stavebních plánech a dokumentech 1941–1945 (do 31. 10.)

Komenského 148, Terezín / www.pamatnik-terezin.cz

INZERCE

PRAHA

95

96

komiks

M AR I ANA DVOŘ ÁKOVÁ (*1985) vystudovala Ateliér ilustrace a grafiky u Juraje Horvátha na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Věnuje se grafickému designu, ilustraci a výtvarné práci pro divadlo. Je členkou kolektivu City Surfer, který kromě jiného provozuje nezávislou galerii City Surfer Office na pražském Žižkově.

Pracuje v týmu grafického studia ReDesign. Jako diplomovou práci vytvořila a vlastním malonákladem vydala komiks The Dream Censor podle povídky japonského sci-fi autora Yasutaky Tsutsuiho. Další komiksy nakreslila pro autorské sborníky a výstavy Ateliéru ilustrace a grafiky – v roce 2005 se tak například v antologii Noc objevila její

práce O kostlivci s hřebenem v hlavě.

O dva roky později vznikl pro Revue Labyrint její kreslený příběh na téma Do It Yourself. Jako ilustrátorka výtvarně doprovodila publikaci Jaroslava Olši Závistivý lidojed a pták-nepták s mýty a pohádkami z Nové Guineje nebo knížku Ivany Pecháčkové Legenda o pražském orloji. / TOMÁŠ PROKŮPEK

101

Lucemburský rok 2016 Po stopách šlechtických rod Výstavy

hrad Karlštejn

hrad Veve í

Karlštejnský poklad – kultura císa ského dvora Karla IV.

Lev a orlice.

Moravští Lucemburkové a jejich hrad

od 7. kv tna 2016

2. 7. – 30. 10. 2016

hrad a zámek Jind ich v Hradec Následovníci svatého Ji í 11. 8. – 30. 10. 2016 další výstavy

a akce na bezmála 30 památkách ve správ Národního památkového ústavu

www.npu.cz