09
09
SAN ANDRÉS
Praha Revoluční 23, OC Nový Smíchov, Plzeňská 8, Václavské nám. 60, Ant. Staška 28, Bubenečská 10, OC Galerie Butovice, Radlická 117; Francouzská 30, OC Novodvorská Plaza; OC DBK Budějovická, Letiště Praha Ruzyně, Zenklova 305/11, OC Vinohradský pavilon, Vestibul Metra A/B Můstek, OC Galerie Fénix - Freyova 35, Spálená 47, Brno OC Avion Shopping Park (Ikea); Veselá 4; Campus Square, Netroufalky 770/14; Hradec Králové Dukelská 95; Karlovy Vary Zeyerova 13; Kladno nám. Sítná 3113 (hotel Kladno); Liberec Pražská 140/20; OC NISA LIBEREC, České Mládeže 456; Mladá Boleslav OC Bondy, Tř. Václava Klementa 1459; Olomouc 8. května 10; Ostrava 28. října 21/23; OC Kaufland, Výškovicka 44; Pardubice OC Grand, Nám. Republiky 1400; Plzeň Jungmannova 6; OC GLOBUS, Chotíkov 385; OC Olympia, Písecká 972/1; Tábor tř. 9. května 736; Zlín OC Čepkov - Kaufland, Tyršovo nábř. 5496; Děčín Čs. Legií 204/13; České Budějovice Hroznová 26; Kolín Kouřimská 103; Teplice 28. října 1/419; Opava OC Silesia – Tesco, Těšínská 44; Havířov OC Kaufland II., U Stadionu 1640/1; Valašské Meziříčí OC Kaufland, U Nákladového nádraží 848; Prostějov OC Kaufland, Okružní 10; Jihlava Grand hotel, Husova 1; Chomutov Globus, Černovická 5430; Příbram Milínská 134; Trutnov Horská 647; Beroun, Palackého 94; Ústí nad Labem, Klíšská 8; Kroměříž, Farní 95; Znojmo, Kovářská 16; Česká Lípa, Moskevská 81; Vsetín, Smetanova 1462; Jablonec nad Nisou, Generála Mrázka 4; Písek, Žižkova třída 282/39; Veselí nad Moravou, Masarykova 114; Benešov, Malé náměstí 1783; Frýdek-Místek, Nádražní 1100; Uherské Hradiště, Mariánské náměstí 123; Strakonice, Palackého nám. 86; Havlíčkův Brod, Dolní 227
CALL CENTRUM: 841 115 115
Katalog zájezdů pro období zima 2009 - 2010 1. vydání
EXOTIKA
SLEVY AŽ 15%
San Andrés Kostarika Panama El Salvador Roatan Chile Peru Dominikánská republika Mexiko Kuba Isla Margarita Kapverdské ostrovy Spojené arabské emirát y Plavby v Karibiku Thajsko www.eximtours.cz www USA
Nejnovější nabídku zájezdů na San Andrés najdete v katalogu EXIM TOURS - EXOTIKA 2009-10
WWW.EXIMTOURS.CZ
Georg Baselitz / Milena Bartlová / Muzeum Kolumba / David Böhm / Olaf Breuning / Kamil Lhoták / In-finitum / Monument transformace
San Andrés Kostarika Panama El Salvador Roatan Chile Peru Dominikánská republika Mexiko Kuba Isla Margarita Kapverdské ostrovy Spojené arabské emiráty Plavby v Karibiku Thajsko USA
září 2009 90 Kč / 4,32 ¤ / 130 Sk
10 / Georg
Baselitz v Rudolfinu 28 / Rozhovor s Milenou Bartlovou 36 / Zapomenutá malířka Tita
editorial /
Obsah
Propadliště času
„Náměstí by mělo mít určitý étos, kulturní rozměr,“ řekl mi před časem v rozhovoru architekt Jan Sedlák. „Problém je, že ničemu nevěříme. Proto taky neumíme postavit pomník.“ Pomníky a památníky nám skutečně
Vzorovou ukázkou promarněné pomníkové příležitosti je smíchovské náměstí Kinských. Naznačuje ji i lidové označení tohoto místa – „U tanku“. Co si přát lepšího, než aby lidé nazývali náměstí podle pomníku, který na něm stojí. Sovětský tank, který byl na náměstí instalován už v červenci 1945, se postupně proměnil ve výmluvnou kroniku Československa druhé poloviny 20. století. Už od počátku byl trochu falešný: na podstavec totiž nebyl umístěn legendární tank T 23, ale stroj jiný, dokonce odlišného typu. To ovšem nebránilo tomu, aby se dostal do literatury, filmů, a dokonce i do čítanky pro třetí ročník základních škol. Po roce 1968 dostal tank jiný rozměr – nepřipomínal lidem osvobození, ale invazi. Po listopadu 89 se pak začaly ozývat hlasy pro jeho odstranění. V noci z 27. na 28. dubna 1991 student VŠUP David Černý spolu s přáteli přetřel tank růžovým balakrylem. Černý byl zatčen pro výtržnictví a úřady nechaly tři dny nato natřít tank opět na zeleno. Skupina poslanců v čele s Janem Rumlem však využila své poslanecké imunity a 12. května tank opět přetřela na růžovo. Výtvarník byl po interpelacích propuštěn, tanku byl odňat status národní kulturní památky a v červnu 1991 byl odstraněn. Na jaře roku 2001, deset let po odstranění tanku, navrhl David Černý umístit na původním místě torzo růžového tanku nořícího se do hlíny. Rada městské části Prahy 5 návrh schválila, ovšem po protestech Miloše Zemana a ruského velvyslance Jakovleva změnila své rozhodnutí a projekt zamítla. Na místě pak pro jistotu nechala vybudovat fontánu s nechtěně trefným názvem „Propadliště času“. Černý se však své myšlenky nevzdal a v rámci performance ke čtyřicátému výročí spojenecké invaze torzo tanku v srpnu 2008 bez povolení na náměstí instaloval. Mělo navíc bílý pruh, stejný, jako vozidla invazních vojsk Varšavské smlouvy. Letošního výročí se už růžové torzo nedočkalo – koncem června bylo odstraněno. Zato jen pár metrů odtud, ukrytá za zastávkou tramvaje, se rozkročila socha nová. Zobrazuje ukrajinského básníka 19. století Tarase Ševčenka. Odhalil ji sám ukrajinský prezident Viktor Juščenko – jaká čest pro starostu Jančíka, který její osazení v rekordně krátké době protáhl všemi
> Vizuální diskurz 4 / depeše > Villa Gesell Markéta Pilátová 5 / depeše > Linz 2009
2 / úhel
Miroslav Petříček
ani po revoluci moc nejdou. Většina z nich jako by byla úplně prázdných, nevyvolávají žádné vzpomínky, asociace, myšlenky ani emoce.
09
Jan Skřivánek
6 / zprávy 10 / výstava
> Baselitz v Rudolfinu
Katřina Tučková
17 / aukce 24 / na trhu
> Kamil Lhoták 26 / portfolio > David Böhm Kateřina Černá 28 / rozhovor > Milena Bartlová Jan Skřivánek, Karolina Jirkalová 36 / téma > Tita Anna Pravdová 44 / profil > Olaf Breuning Michal Šimek
Silvie Šeborová
46 / staveniště 48 / architektura
> Kolumba 54 / architektura > Neznámý sv. Vít Karolina Jirkalová Andrea Poláčková
57 / nové knihy 58 / knižní recenze
> Zastihla je noc 60 / starožitnosti > Tabatěrky Lucie Zadražilová 66 / zahraniční výstava > In-finitum Zdenek Felix 71 / manuál > Day After Ondřej Chrobák 72 / recenze > Monument transformace Hana Rousová
Jiří Suk
74 / tipy a artmix 80 / komiks Tomáš Kučerovský
>
Tomáš Prokůpek
schvalovacími procesy. Přece bychom se místo toho nechtěli u torza tanku zneklidňovat úvahami nad vlastní historií, nořící se pod zem... Karolina Jirkalová
obálka
>
Georg Ba sel i t z : Au t op or t ré t hl upák a (Selbs t p or t r a i t
Dummkopf ) / 1997 / olej na plátně / 200 x 165 cm / soukromá sbírka
Umění žít s uměním
Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artplus.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redakce: Kateřina Černá, Eliška Kapounová, Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artplus.cz Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Zdenek Felix, Ondřej Chrobák, Miroslav Petříček, Markéta Pilátová, Andrea Poláčková, Anna Pravdová, Tomáš Prokůpek, Hana Rousová, Jiří Suk, Silvie Šeborová, Michal Šimek, Kateřina Tučková, Lucie Zadražilová / Tisk: Protisk, Slavkov u Brna / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 252 427; redakce@artplus.cz / Předplatné: Art+Antiques, Na Střelnici 48, 77900 Olomouc; 585 203 697, fax: 585 203 721; predplatne@artantiques.cz, www.artplus.cz / Předplatné v SR: Mediaprint - Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 4. září. Veškerá práva vyhrazena. www.artantiques.cz
4
depeše
art + a ntiques
Kdyby to starý Gesell viděl text: Markéta Pilátová Autorka je spisovatelka a novinářka, v současnosti žije v Buenos Aires.
Písek kam se podíváš. Duny, které rámuje nekonečný oceán. A na vrcholku jedné z nich dům se čtyřmi vchody. Před ním bizardní, rezavá nádrž na vodu a řídký borovicový lesík, který tady na konci světa vzdoruje všudypřítomnému větru. Do Vánoc roku 1931 chybělo jenom čtrnáct dní, slunce nemilosrdně pražilo a vítr foukal víc než kdy jindy. Carlos Gesell, německý imigrant, jehož otec byl slavný ekonom Silvio Gesell, tohle místo šest hodin jízdy od Buenos Aires miloval. Duny a nekonečný oceán. Bylo mu čtyřicet a začínal mít plné zuby vedení firmy s dětským zbožím „Casa Gesell“. Měl šest dětí a život ho začínal unavovat. Chtěl zmizet, někde se znova nadechnout. A tohle bylo ono místo. Jenže jak tady žít na dunách? Nejdřív koupil do argentinského státu 16 kilometrů čtverečních podle všech na-
prosto zbytečných a neobyvatelných dun. Začal na nich trpělivě vysazovat nejrůznější druhy borovic, eukalyptů, které přivezl z Austrálie, akátů a tamarišků. Pak postavil dům se čtyřmi vchody, aby když divoký vítr v noci nafoukal dunovou závěj písku, mohla jeho početná rodina vylézt dalším vchodem. Po deseti letech vyrost na dunách zárodek dnešního lesa a Carlos Gesell, který původně neuvažoval, že by se z jeho nápadu mohlo zrodit městečko, začal do oblasti zvát tzv. „pionýry“, kteří si v blízkosti borovic stavěli jednoduché domky, žili v jakési přírodní komunitě veganů a nudistů a dál rozšiřovali les. Později, když začali do lesa na dunách přijíždět první zvědavci z Buenos Aires, začal Gesell uvažovat o tom, že by se mohla
osada stát přírodními lázněmi. Důsledně ale všem neustále opakoval, že za žádných okolností nesmí ve Villa Gesell, jak se místu začalo říkat, vyrůst betonové věžáky hotelů. V šedesátých letech starého Gesella, jak se otci zakladateli přezdívalo, následovaly komunity hippies, které po hotelech rozhodně neprahli. Když ale Carlos Gesell v roce 1979 zemřel, urbanistický boom a turistický potenciál místa, kam dnes jezdí na prázdniny polovina Buenos Aires, se rozhořel naplno. Gesellův borovicový ráj je dnes nemilosrdně ztracený v objetí betonových činžáků. Nikdo ho dál nevysazuje a betonovým monstrům dokážou dnes odolávat jen kořeny stromů a nezpevněné, divoké písečné duny.
5
Der Linz Effekt text: Jan Skřivánek
Tzv. Bilbao efekt je dnes už v podstatě terminus technicus. Rozumí se jím pozitivní společenský a hospodářský efekt, který přinášejí investice do kultury. Projekt každého nového muzea, koncertní síně či knihovny dnes provázejí propočty, kolik nových návštěvníků stavba do města přiláká a kolik peněz to ve výsledku přinese místní ekonomice. Baskické Bilbao je modelovým příkladem: Zanedbané průmyslové město se téměř jak mávnutím kouzelného proutku před jedenácti lety proměnilo v jednu z nejvyhledávanějších turistických destinací Španělska. A to všechno – či tak se to aspoň říká – jen díky tomu, že zde svou pobočku otevřelo americké Guggenheimovo muzeum. Změna, kterou Bilbao v posledním desetiletí prodělalo, je nepopiratelná. Představa, že za to všechno vděčí jedinému extravagantnímu baráku, je zavádějící. Není koneckonců náhodou, že žádnému dalšímu muzeu se úspěch Guggenheimu zatím nepodařilo zopakovat. Gehryho budova je pro Bilbao jistě důležitá, za úspěchem města je však především promyšlená a dlouhodobá strategie rozvoje, kterou radnice začala prosazovat dřív, než muzeum vůbec oslovila. Investice do kultury nepochybně mohou mít pozitivní ekonomický efekt, je však potřeba, aby nešlo pouze o jednorázové hurá akce ve stylu „postavme něco divného, na co se všichni budou chtít přijet podívat“, ale aby byly součástí dlouhodobější koncepce. Městem, které tuto lekci pochopilo dosud asi nejlépe, je hornorakouský Linec. Město, dlouho vnímané jen jako nevlídná a nezajímavá zastávka na cestě do Vídně či Salcburku, prošlo v posledních letech pozoruhodnou proměnou. Linec si nehraje na něco, čím není, netváří se jako kdovíjaká metropole, svůj v podstatě provinční charakter i problematické historické dědictví ale dokázal obrátit ve svůj prospěch. Coby důležité středisko zbrojní výroby byl za války těžce poškozen bombardováním. Poválečný rozvoj brzdilo i stigma Hitlerova města. Adolf Hitler zde
prožil dětství a ve svých plánech počítal s Lincem jako s jedním z center třetí říše. Dnes je Linec moderním městem se spoustou zeleně a bohatou kulturní nabídkou. Novou identitu město našlo v příklonu k novým médiím a k moderní architektuře. V parku na břehu Dunaje v posledních letech vyrostly dvě pozoruhodné muzejní budovy – muzeum umění Lentos a centrum Ars Electronica, které spolu s koncertní síní Brucknerhause ze 70. let nyní tvoří tzv. Kulturmeile, kulturní míli. Seznam zajímavých novostaveb letos v létě doplnila ještě futuristická dostavba jižního křídla zámku nad městem, který byl poškozen za války a nyní slouží jako zemské muzeum. Také centrum Ars Electronica, pojmenované podle festivalu nových médií, který se v Linci koná každé září již od roku 1979, prošlo začátkem letošního roku rekonstrukcí. Třináct let stará budova dostala novou působivou světelnou fasádu. Linec se letos honosí titulem Evropské město kultury a i způsob, jakým organizátoři k tomuto projektu přistoupili, naznačuje, že podpora kultury je skutečně součástí života města, nikoliv jen příležitostí „ukázat
se“. Místo bombastických výstav a koncertů k přilákání turistů se pořadatelé soustředili na menší akce, často s přímou vazbou na město samé. Mimořádně zdařilý byl například projekt In situ připomínající nacistickou minulost Lince. Před 65 vybranými domy byly na chodníku bílou barvou napsány informace o lidech, kteří v nich za války žili: oběti nacistického teroru, sympatizanti režimu i váleční zločinci a vrazi. Stačilo málo – jen sprej a pár šablon – a zdánlivě zapomenutá minulost najednou znovu ožila. Zajímavým počinem je i výstava Zelený pás Evropy – Hranice, divočina, budoucnost, která je v zámeckém muzeu k vidění do ledna příštího roku a která se zabývá možnostmi dalšího rozvoje přírodních rezervací vzniklých v pásu podél někdejší železné opony. Při předložení jízdenky z libovolného českého města do Lince mají zákazníci Českých drah nárok na slevu na soubornou jednodenní či třídenní vstupenku Linz 09. Návštěvu lze zvlášť doporučit zástupcům Plzně a Ostravy. Tato dvě města se totiž ucházejí o titul Evropské město kultury 2015 a příklad Lince by pro ně mohl být v mnohém inspirací.
10
výstava
art + a ntiques
Georg Baselitz Divoký umělec v Rudolfinu text: Kateřina Tučková Autorka je stálou spolupracovnicí redakce.
Legenda světového moderního umění, buditel evropské poválečné figurativní malby, jehož jméno je synonymem pro uměleckou svobodu, v minulém roce oslavil sedmdesáté narozeniny. S nimi přišla retrospektivní výstava, která má zastávku i v České republice – do začátku prosince Baselitzovu tvorbu představuje Galerie Rudolfinum.
Málokdo by si se jménem Georga Baselitze (1938) nespojil obrazy pojednané vzhůru nohama, hlavou dolů, naopak. Po vyslovení jména Baselitz zkrátka nenásleduje vizuální tápání. I to je jeden z důvodů, proč právě tento autor patří na umělecký Olymp. Přičemž cesta na něj, zdá se, jako by Baselitzovým řízením vedla neobvykle přímo. Už první výstava teprve pětadvacetiletého autora vzbudila rozruch, kterým na sebe upozornil a nadlouho si udržel pozornost umělecké obce. Z výstavy, která se konala v říjnu 1963 v Galerii Werner & Katz v tehdejším západním Berlíně, byla státním prokurátorem zabavena díla Die grosse Nacht im Eimer (Velká noc v kanále) zobrazující masturbujícího muže s gigantickým penisem a malba mužského aktu s erekcí nazvaná Der Nackte Man (Nahý muž). Následující soudní řízení trvalo až do roku 1965, kdy byla díla autorovi vrácena. Peripetie, které do té chvíle Baselitz podstoupil, aby mohl svobodně malovat a vystavovat, nebyly jednoduché. Poté, co odešel z rodného Deutschbaselitzu, po němž autor narozený jako Hans-Georg Bruno Kern přijal i svůj pseudonym, začal studovat na Akademii výtvarných umění ve východním Berlíně v malířském ateliéru Waltera Womacky a Herberta Behrens-Hanglera. Bylo obtížné smířit se s výukou v mezích socialistického realismu, a tedy i s nucenými oficiálními parametry malby. Jeho martyrium ale nemělo dlouhého trvání – po dvou semestrech byl vyloučen pro „politickou nezralost“ a jeho cesta se stočila do Západního Berlína. Tam byl přijat do ateliéru Hanna Triera na Akademii výtvarných umění. Absolvoval v roce 1963 a zdálo se, že jeho kariéra bude bez větších problémů pokračovat. Ale to by nebyl
Baselitz, aby si na konzervativní měšťanské společnosti nechtěl své místo na slunci svobodného uměleckého výrazu vybojovat.
Revolta na prvním místě Stejně jako se Baselitz radikálně postavil vůči socialistickému realismu, zaujal distanc i vůči soudobé převládající tendenci tašismu a lyrické abstrakce, která rezonovala v Evropě i v západoněmeckém umění. Spolu se Schönebeckem a ostatními se postavil do opozice vůči první poválečné vlně malířů a problém uměleckých forem se stal také problémem generačním. Přidruženým tématem se stalo také popření internacionalismu (zaměřeného především na Paříž a New York), ke kterému postnacistické Německo ve vlastním pokání muselo nutně směřovat. Pro umělce nové generace, který se necítil zodpovědný za válečné eskapády země, se mohl stát revoltou jediný krok: obrácení k dědictví vlastní země a odmítnutí poplatnosti internacionalismu tvářícímu se jako nová avantgarda. Logickým krokem v Baselitzově tvorbě byl pak příklon k německé umělecké tradici – k modernistické malbě, která byla nacistickou vládou odsouzena jako zvrhlé umění. Zásadními zdroji se mu stali expresionističtí umělci ze skupiny Die Brücke, Ludwig Meidner a Oskar Kokoschka. Byl to určitý model kontinuity, a přesto inovace za každou cenu, který se ve své tvorbě Baselitz rozhodl od počátku sledovat. Nutily Ž e n a z v ý c h o du II / 1983 / olej na plátně / 250 × 200 cm Kunstmuseum Winterthur
11
24
na trhu
art + a ntiques
Kamil Lhoták text: Michal Šimek Autor je stálým spolupracovníkem redakce.
Kamil Lhoták patří mezi nejvyhledávanější autory své generace a jeho díla jsou na aukcích velice žádaným artiklem. A to ve všech cenových relacích – od příležitostných grafik za pár desítek korun až po milionové obrazy. Lhoták byl velmi plodným autorem, takže o jeho díla není na trhu nouze. To však platí, pouze pokud nebudeme rozlišovat různá období jeho dlouhé tvorby. Nabízeny jsou hlavně práce z 60. až 80. let, zatímco ranější díla jsou poměrně vzácná.
V zářijové aukci společnosti Dorotheum se objeví obraz Můj syn, který Lhoták namaloval v roce 1948. Jedná se o typickou ukázku jeho jedinečné portrétní tvorby. Podobných podobizen na přelomu 40. a 50. let vytvořil několik, většinou se ale jedná o díla, která se nacházejí ve sbírkách státních institucí. Malba byla publikována ve Lhotákově monografii z roku 1985, kterou napsal znalec Skupiny 42 František Dvořák. A je zmíněna i v poslední velké umělcově monografii z roku 2000. Expert společnosti Dorotheum Jan Nízký odhaduje cenu obrazu na 1,2 milionu korun. Dražba však začne na částce 840 tisíc korun (všechny ceny jsou uváděny včetně aukční provize). I kdyby se obraz prodal jen za vyvolávací cenu, zařadil by se mezi nejdražší Lhotákova díla. Milionovou hranici dosud překonaly jen čtyři autorovy malby. Cenový rekord drží obraz Bonneville (Solné jezero) z roku 1945, který byl letos v březnu na večerní aukci společnosti 1. Art Consulting vydražen za 2 miliony korun. Na květnové aukci téže společnosti byl za 1,12 milionu korun prodán obraz Pouštění draka z roku 1955. Za stejnou částku se již v roce 2007 na aukci 1. Art Consulting prodal obraz Krajina. Seznam
milionových položek doplňuje ještě obraz Cyklistický závod z roku 1939, vydražený společností Dorotheum loni v květnu za 1,44 milionu korun. Z letos dražených Lhotákových obrazů je třeba dále zmínit tři malby, které byly na
společné dubnové aukci galerií Kodl a Vltavín vydraženy za částky v rozmezí od 480 do 580 tisíc korun. Největším překvapením byl úspěch obrazu Modrý stroj pouště, drobného oleje z roku 1979, jehož cena se vyšplhala z 320 na 480 tisíc korun. Takto vysokých cen
K a m i l L h o tá k : B o n n e v i l l e (S o l n é j e z e r o) / 1945 olej na plátně / 50,5 × 65 cm / cena: 2 006 000 Kč (1. Art Consulting 25. 3. 2009)
25
většinou dosahují jen Lhotákova starší díla. Za víc než půl milionu byla letos vydražena ještě Krajina s drakem z roku 1965, která se na březnové aukci společnosti 1. Art Consulting prodala za 566 tisíc korun. Kamil Lhoták se narodil roku 1912 v Praze. Přestože od dětství projevoval výtvarný talent, po absolvování gymnázia se na přání matky místo na akademii přihlásil na
právnickou fakultu. Svou první výstavu měl v roce 1939 v Beaufortově galerii v Praze. Od roku 1940 byl členem Umělecké besedy a roku 1942 stál u vzniku Skupiny 42. Lhotákova tvorba od 40. let až do konce jeho života (zemřel v říjnu 1990) se vyznačuje osobitou poetikou a vnitřní jednolitostí. Možná i proto jsou nejvíce ceněna právě jeho nejstarší díla.
Kamil Lhoták: M ů j s y n / 19 4 8 technika: olej na plátně rozměry: 58 × 44,5 cm vyvolávací cena: 700 000 Kč (bez 20% aukční provize)
26
portfolio
art + a ntiques
David Böhm text: Kateřina Černá
„Každému se někdy něco přihodilo,“ píše David Böhm na jedné starší kresbě. Pro podobná banální moudra má zvláštní slabost a používá je i při společné práci s Jiřím Frantou. Jejich velkoformátové nástěnné kresby se za poslední 3 roky staly fenoménem české výtvarné scény a dvojice je za ně po zásluze nominována na Cenu Jindřicha Chalupeckého.
Během studia v malířském ateliéru Vladimíra Skrepla, které letos zdárně ukončil, psal David Böhm i do obrazů. Pak ale malování víceméně nechal. Obrazy vznikají pomalu a malování vyžaduje určitou denní rutinu, kterou není při svých rodinných a pracovních povinnostech schopen dodržet. Jako zodpovědný otec tří dětí se má co ohánět. V současnosti Böhm hlavně kreslí. Ať jde o vlastní kresby, které poskytuje jako ilustrace kulturnímu čtrnáctideníku A2, komerční zakázky, nebo společné projekty s Jiřím Frantou. Obrázek má hotový velmi rychle, většinou do 5 minut. „Kresba tužkou mi trvá
zhruba tak dlouho, jak o ní přemýšlím,“ říká. Bleskový záznam se přitom u něj nevylučuje s dlouhodobým sbíráním materiálu. Na stole v ateliéru má třeba padesátimetrovou roli papíru, kterou nárazově plní kresbami. Začal v lednu a v lednu také skončí. V diplomové práci se zase ukázalo, že se každý rok v den svých narozenin fotí nebo že už šest let sbírá průkazové fotografie lidí, které zná. Řady, které takto vznikají, jsou možná hlavně osobní souřadnice. David Böhm sbírá sám sebe. Časosběrný princip uplatňuje i při práci s Jiřím Frantou. Jejich první společnou akcí
tohoto typu byla výstava Není to to, co by to mohlo být v roce 2006. Autoři při ní po dobu sedmi týdnů docházeli do galerie NoD a každý den tu na zeď zaznamenávali svoje nápady. Jediným omezením bylo černobílé provedení. Stejný princip pak použili loni na výstavě Snadná danost v Rakouském kulturním fóru. Omezení ale bylo striktnější: náměty mohli čerpat pouze ze dvou nejčtenějších novin (Blesku a MF Dnes). V případě NoDu byl důležitý i závěr akce, kdy Böhm s Frantou přetřeli zdi, na kterých skoro dva měsíce pracovali, zpátky na bílo. Gesto buddhistických mnichů rozprašujících hotovou mandalu není u dvojice ojedinělé. Ještě doslovněji ho provedli na výstavě Doslov, kde na zemi vysypávali kresbu uhlím, pískem a pigmentem. Do konce vernisáže byla rozšlapána. „Není mi líto věcí, které takhle zaniknou,“ tvrdí David Böhm. „Důležitější je pro mě proces toho dělání, to, že ta věc vzniká a je živá.“ Na společných kresbách dvojice Franta-Böhm je výjimečná právě jejich živost, aktuálnost (daná tím, že autoři zachycují to, co se ten den děje), důraz na samotný proces kreslení (na rozdíl od hotového díla) a to, že vznikají přímo na místě. Určité riziko ovšem spočívá v tom, že původní nápad je až příliš snadno přenosný a dvojici hrozí, že se stane robotem na výrobu zábavných stěn. „O to důležitější je
27
z n i č e h o n i c / 2009
pro nás dělat jiný typ výstav,“ říká Böhm. A daří se. Začátkem roku proběhla v Brně výstava Z ničeho nic, která svou netradiční instalací přesvědčila, že Franta s Böhmem umí víc než jen jeden trik. Zarámované kresby nevisely jako obvykle na zdech, ale byly fixovány ke stropu laťkami, na nichž byly nápisy, které vznikají jako poznámky při tvorbě. Texty tak podpíraly kresby mentálně i fyzicky. Objevila se mezi nimi také otázka „Jak se to stane, že člověka něco napadne?“, na niž odpovídal název výstavy: z ničeho nic. Pobýváme-li v prostoru vyzdobeném dvojicí Franta-Böhm, nutně nás napadne, co je čí. Přestože umělci nyní pěstují jakousi kolektivní identitu, s níž má Jiří Franta zkušenost ze skupiny Rafani, je jasné, že každý je jiný. Zatímco Frantovy kresby jsou propracovanější a naštvanější, Böhmovy se vyznačují jednoduchou linkou a větším klidem. Ze současných umělců se Böhm hlásí k Rumunovi Danu Perjovskému, kterému asistoval při výzdobě nově otevřené Národní technické knihovny, nebo ke Švýcarovi Olafu Breuningovi, jehož fotografie můžeme do konce září vidět v galerii Langhans. Böhm kreslí především figury, které se vymykají běžným proporcím. Mají buď příliš krátké nohy, nebo příliš dlouhé ruce. Občas
s n a d n á d a n o s t / 2008 / foto: Ondřej Polák
mají více hlav nebo obličej v obličeji. Tělesná deformace ukazuje na pokřivený charakter. Expresivní zkreslení odkazuje zpátky do Skreplova ateliéru. „U Vladimíra je hodně lidí, kteří kreslí podobným způsobem,“ vysvětluje Böhm. „Myslím, že to souvisí s naladěním ateliéru, ale o to víc je potřeba podívat se na to kriticky a ptát se po důvodu.“ Na kresbách se také často objevuje více postav nebo předmětů, které jsou navzájem propojeny, čímž vznikají hybridy upomínající na groteskní fresky. Ačkoli jsou obrázky vtipné, nejsou příliš veselé. Společenské
vztahy jsou tu ukázány ve své zvrácené nebo nefunkční podobě: postavy nehrají své role příliš přesvědčivě. Kromě kreslení Böhm také fotografuje. Loni absolvoval stáž u Aleny Kotzmannové a letos byly jeho snímky vystaveny v rámci Měsíce české fotografie v Krakově. Protože své fotografie nearanžuje, ale nachází porůznu ve svém okolí, říká jim samosběry. Samostatnou kapitolu v tomto ohledu tvoří série běžných výjevů skrývajících písmena abecedy, která byla k vidění na výstavě Vezán v galerii 35 m2.
28
rozhovor
art + a ntiques
O umění se nedá mluvit S Milenou Bartlovou o dějinách umění text: Jan Skřivánek, Karolina Jirkalová foto (portrét): Jan Rasch
Profesorka Milena Bartlová je jednou z nejvýraznějších postav současné české kunsthistorie. Její hlavní specializací je umění středověku, náš rozhovor je ale nakonec spíš o tom, jaká je role umění a dějin umění v dnešní společnosti. Středověké a současné umění mají podle Bartlové beztak mnoho společného.
K čemu jsou dějiny umění vlastně dobré? Myslím, že společnost si pořizuje a platí historika umění ke dvěma věcem: Zaprvé aby si lidé všimli, kde co pěkného stojí za vidění, čeho by si normálně nevšimli. A zadruhé aby určoval pro trh, které obrazy jsou pravé a které ne. Zrovna znalectví ale v rámci českých dějin umění na moc vysoké úrovni není. To je dáno tím, že se u nás za minulého režimu odborná práce zcela odloučila od trhu. Ještě se to nestihlo vrátit do normálních proporcí, ale myslím, že je to cesta, kterou se půjde. Už proto, že stále více absolventů bude hledat uplatnění. Dnešní stav má samozřejmě daleko k tomu, aby byl uspokojivý, ono je zodpovědné znalectví docela náročná práce a vyžaduje hodně zkušeností. Když se ale ptáte obecně, k čemu jsou dějiny umění ve společnosti, tak k těmhle dvěma věcem. Ta otázka směřovala spíš k tomu, nakolik dějiny umění dokážou oslovovat širší veřejnost.
Dovolím si ocitovat českého filozofa Zdeňka Kratochvíla, který mi kdysi řekl, že když čte, co publikují naši historici umění, mívá pocit, jako kdyby od něj filharmonie vybírala peníze za to, že mu bude přehrávat, jak zkouší. To odborné, co se píše a čemu rozumějí pouze další historici umění a nikdo jiný, je nutné a potřebné, ale je to jako zkouška orchestru. Zkoušky jsou nezbytné a je jich potřeba hodně, ale konečným výsledkem by mělo být něco víc. Texty, které jsou současně odborné i ke čtení. Řada historiků umění něco takového odmítá téměř ze zásady. To je přece známé, že moc se nejlépe udržuje tak, že dáváme najevo svou nadřazenost – vy jste tak hloupí, že nám nerozumíte… Ta pověstná kunsthistorická hantýrka není věcí jazyka, ale věcí myšlení. Představu, že jedni dělají vysokou, čistou vědu, a jiní ji potom zpopularizují, to jest zjednoduší a rozmělní, považuji v humanitních oborech za hloupost. Popularizace není zhloupnutí myšlenky, ale její překlad do jiného vyjadřovacího systému bez ztráty kvality výpovědi. Měli by jí být schopni i ti nejpřednější odborníci.
36
téma
art + a ntiques
Tita Skupina La Main à plume a Edita Hirschová Text: Anna Pravdová Autorka je historička umění, kurátorka Sbírky kresby Národní galerie v Praze.
Zastihla je noc – tak se jmenuje kniha Anny Pravdové o českých umělcích, kteří během 2. světové války odešli do Francie. Z publikace, která vychází v těchto dnech, přetiskujeme zkrácenou kapitolu věnovanou výtvarnici Editě Hirschové a jejímu působení v surrealistické skupině La Main à plume.
Členové surrealistické skupiny, shromáždění kolem Andrého Bretona, dlouho před vypuknutím války neskrývali svou nenávist k nacismu, nacionalismu a antisemitismu. Pro své individuální i kolektivní postoje byli proto pro režim nastolený po obsazení Paříže německou armádou nežádoucí. Téměř všichni hlavní město tedy raději opustili. Několik mladých příznivců Bretonova hnutí však považovalo za důležité udržet surrealismus při životě i v obsazené Francii. Po odchodu většiny členů pařížského surrealistického hnutí do exilu založili v Paříži skupinu La Main à plume. Nové uskupení se začalo formovat v srpnu 1940. K jeho hlavním účastníkům patřili básníci Jean-François Chabrun a Noël Arnaud, na setkání docházel i malíř a básník José Manuel Viola, který bojoval ve Španělsku a později byl jako většina interbrigadistů internován ve francouzských táborech. Odtud se mu podařilo uprchnout a dostat se do Paříže. Dny trávil v kavárnách na Montparnassu, hlavně v Café du Dôme, a právě tam poznal Editu Hirschovou, která si přivydělávala kreslením portrétů kavárenských hostů. Tak začal vztah mezi českou malířkou a španělským výtvarníkem a básníkem. Jeho prostřednictvím pak Edita navázala kontakt se surrealisty scházejícími se kolem Benjamina Péreta a spolu s nimi stála u zrodu skupiny La Main à plume.
Edita alias Tita Informací o životě a díle Edity Hirschové je velmi málo a z období před rokem 1939 o ní víme pouze několik základních informací: na-
rodila se 6. června 1909 v Praze na Královských Vinohradech v rodině obchodníka Karla Hirsche. Vystudovala gymnázium a ve třicátých letech si v Praze na Národní třídě založila živnost pod názvem Malířství vlastních originálů k účelům reklamním. Podle archivních záznamů se v roce 1934 ze svého bydliště odhlásila a odjela do Paříže, od srpna 1936 byla opět hlášena v Praze u matky, v roce 1937 odjela do Anglie. Pak její stopu nacházíme až ve válečné Paříži. Michel Fauré, autor studie věnované surrealismu v dobách německé okupace, ji ve své knize charakterizoval slovy: „Tita je Češka židovského původu. Vysoká, s krátkými vlnitými tmavými vlasy, které jí spadají do čela, s pravidelnými rysy a vážnou tváří, je krásná, dokonce vznešená. K neštěstí svému i svých blízkých je postižena silnou hluchotou, která však jistě znásobuje její výjimečné kreslířské schopnosti a mladý výtvarný talent.“ Fauré svou knihu psal především na základě svědectví básníka Noëla Arnauda, který patřil k Editiným nejbližším francouzským přátelům. I ostatní svědkové, kteří ji osobně znali, se shodují na tom, že Tita ― tak ji oslovovali a tak také signovala svá díla ― byla neobyčejně krásná a talentovaná. Přesto, zřejmě i vinou jejího handicapu, vědí o jejím osobním životě i o její minulosti velice málo. Navíc doba, kdy měli možnost se s ní stýkat, byla příliš krátká: poznali ji v roce 1940, když se začala rozvíjet činnost skupiny La Main à plume a připravovalo se první číslo společného časopisu; Titina účast na aktivitách skupiny byla brutálně přervána jejím zatčením v červnu 1942 a následnou deportací do Osvětimi.
37
P r v ň á c i p ř e d o b r a z y V i k t o r a P i v o va r o va v e V e l e t r ž n í m pa l á c i / foto: Jan Rasch
B e z n á z v u / 1942 / tuš, kvaš, karton / 18,7 × 13,7 cm / Bibliothèque Paul Destribat, Paříž
Skupinový časopis Surrealisté, kteří v obsazené Paříži zůstali, začali pociťovat naléhavou potřebu vlastního časopisu, který by jim umožnil sjednotit dosud roztříštěnou činnost a stal se publikační platformou členů a příznivců skupiny pobývajících v okupovaném pásmu. První číslo vyšlo v květnu 1941 pod názvem La Main à plume, převzatým ze známé Rimbaudovy věty „La Main à plume vaut la main à charrue“ (Ruka držící pero se vyrovná ruce držící pluh). Titul dal posléze jméno i skupině umělců, kteří se kolem časopisu sdružili. Jeho jednotlivá čísla se však odlišovala svými názvy; byl to způsob, jak se vyhnout německé cenzuře, jíž
podléhaly všechny periodické tisky. Jedna ze čtyř kreseb doplňujících básně a teoretické texty prvního čísla byla dílem Edity Hirschové. Skupina se definitivně ustavila při přípravě druhého čísla nazvaného Géographie nocturne. Od třetího čísla se řady přispěvatelů rozrostly. Vědomi si své historické úlohy chtěli aktéři La Main à plume shromáždit a sjednotit rozptýlené členy původní surrealistické skupiny dosud pobývající v obsazeném pásmu, a to i navzdory dřívějším rozepřím. Tak se na obálce třetího čísla, nazvaného Transfusion du Verbe a datovaného 23. prosince 1941, objevuje i jméno Paula Éluarda, který se se surrealistickou skupinou v roce 1938 rozešel. Obrazový
44
profil
art + a ntiques
Perfektní dítě postmoderny text: Silvie Šeborová Autorka je editorkou internetového časopisu www.artalk.cz.
Za perfektní dítě postmoderny označil sám sebe švýcarský umělec Olaf Breuning v rozhovoru publikovaném v časopise Umělec u příležitosti Mezinárodního bienále současného umění ve Veletržním paláci v roce 2005, na kterém byl promítán jeden z jeho filmů. Letošní léto se Breuning do České republiky vrátil, tentokrát se samostatnou výstavou, kterou mu uspořádala Langhans Galerie Praha.
HOME 2 / 2007 / záběr z videa / © Olaf Breuning
Když si na internetu otevřete umělcovy stránky, objeví se před vámi fotografie newyorské ulice a ruka, která drží ceduli s červeným kolečkem a nápisem „click here“. Pokud na kolečko kliknete, ocitnete se před vchodem do jednoho z domů na oné ulici a před vámi je opět stejná ruka se stejnou cedulí, se stejným nápisem. Tak vás Breuning postupně provádí po schodišti domu až ke konkrétním dveřím, jednotlivými po-
koji se pak dostanete až do jeho ateliéru. Že vám to připomíná dětskou hru na stopovanou, při které jste si na zem malovali šipky, jež nakonec vedly až k pokladu? Ano, správně, vítejte ve světě Olafa Breuninga.
Dětskýma očima Devětatřicetiletý Olaf Breuning v rodném Švýcarsku vystudoval fotografii. Možná proto, aby si splnil pubertální sen, kdy
chtěl být druhým Cartierem-Bressonem a ve vesnici svého strýce fotografoval na černobílý film portréty Francouzů. Dnes se však kromě fotografie věnuje i instalacím, videu, kresbám a sochařství. Ať se však vyjadřuje v jakémkoli médiu, velmi často se v jeho práci setkáme s infantilními legráckami: bramborám přidělává oči, z umělohmotných citronů vytváří zvířátka, na části těla domalovává obličeje. Přirovnání k dítěti tak má v jeho případě své oprávnění, i když si odmyslíme vymezení dobou postmoderny. Sám Breuning říká, že ho děti příliš nezajímají, ale že je fascinován naivním způsobem, jakým vnímají svět. Tento postoj se odráží v jeho práci, svůj infantilní humor však aplikuje na témata z nedětského prostředí. Dotýká se sexuálních motivů, aktuálních politických témat i otázek zabývajících se problémy globalizace a moci médií.
Umění jako deník Samotný proces tvorby Breuning přirovnává k psaní deníku. Médiem, které mu v tomto ohledu nejlépe vyhovuje, je video. Místo na papír své postřehy a komentáře zaznamenává tak, že je pronáší přímo na kameru.
45
V roli vypravěče a průvodce však nevystupuje samotný umělec, ale jeho kmenový herec Brian Kerstetter. Breuning si na videu navíc cení i toho, že je prostřednictvím jednoho díla schopen vyjádřit mnohem více názorů, než je tomu u sochy nebo u fotografie. Za autorova nejcharakterističtější díla lze v tomto směru považovat dvojici filmů Home 1 (2004) a Home 2 (2007). Jejich hrdinou je naivní mladý muž, který nedokáže poznat, kudy vede hranice mezi realitou a fikcí, a s dětskou přímočarostí vypráví divákům své zážitky a roztodivné historky. V Home 2 coby turista cestuje po exotických zemích. V konfrontaci s cizími kulturami dostávají jeho přihlouplé nápady a vtípky nový rozměr. Nadšeně se seznamuje s novými lidmi, touha porozumět jim je však jen předstíraná a domorodci se stávají obětí jeho her. Když ho člověk vidí, jak se po Nové Guineji se prochází v masce gorily a v tričku s nápisem AC/DC, váhá, zda se má spíš smát, nebo stydět. Breuning se zde otevřeně stává kritikem novodobého maloměšťáctví a svou tvorbou nastavuje zrcadlo dnešní západní civilizaci a našemu způsobu života. Útočí na citlivou stránku soudobé společnosti, což se pochopitelně nemusí každému líbit. Není proto divu, že na loňském Whitney Biennial v New Yorku vzbudil film Home 2 značný ohlas.
Možnosti inscenace Rok 2008 byl pro Olafa Breuninga výstavně velmi úspěšný. Kromě účasti na již zmíněném Whitney Biennial se na podzim v New Yorku představil ještě samostatnou výstavou v Metro Pictures Gallery. Mezi autory této galerie, která funguje již od začátku 80. let a nevyhýbá se ani dílům kontroverzním a provokativním, patří mimo jiné i Cindy Sherman. Výstava jejích nejnovějších fotografií mimochodem následovala hned po té Breuningově. Společná galerie však není jediným pojítkem mezi oběma umělci. Zabývají se především inscenovanou fotografií, kdy samotné zmáčknutí spouště je již jen pouhým zakončením většinou dosti komplikovaného procesu příprav. Breuning podobně jako Cindy Sherman ve svých snímcích komentuje nejrůznější témata postmoderního světa, k čemuž stejně jako o generaci starší fo-
O B LIČEJE , Z CYKL U COLOR ST U D IES / 2009 / fotografie / © Olaf Breuning
tografka využívá masky, paruky, kostýmy a rekvizity z různých období. Jistá shoda mezi oběma autory by se dala najít i v jejich estetice. U obou najdeme fotografie, které pozornost diváka přitahují primárně svojí děsivostí. Snímky lidských monster či monster poskládaných z napodobenin lidského těla. Explicitním příkladem takovéhoto díla je v Breuningově případě fotografie Sibylle (1997) či její mužský protějšek Brian (2008). Obě zachycují postavy, kterým umělec nainstaloval zohavená těla a strašidelné masky. Breuninga však nezajímají jednotlivé výrazné typy, modelové a modelky jsou pro něj mnohem spíše nástrojem či materiálem k vyjádření vlastních postojů.
YouTube generace To platí zejména o posledním Breuningově fotografickém cyklu Color Studies (2009). Některé nápady v této sérii umělec recykluje ze svých dřívějších fotografií (člověk zasypaný špagetami, pomalovávání částí lidského těla usmívajícími se obličeji), na všech však hraje důležitou roli žlutá, červená, modrá a zelená. Jsou to sice barvy, které nalezneme i v té nejobyčejnější sadě pastelek, jedná se ale také o barvy, které ve svém logu používá Google. A možná že tato shoda nebude zase až tak náhodná. Tvorba
Olafa Breuninga totiž bývá často spojována s mediální a digitální realitou. Obrázkové vtipy kolující po internetu jsou nejen součástí Breuningova smyslu pro humor, ale přímo je využil i ve svém díle Colage Familly (2007). Jedná se o koláž zachycující rodinku s psíkem, na které jsou jednotlivé postavy poskládány právě z rozesílaných vtipů, na břichu dítka například nalezneme reprodukci Mony Lisy s tělem topmodelky, která odhaluje bujné poprsí. Jednoduché scénky, jež mají vyvolat reakci v nic netušících kolemjdoucích, jsou zase jednou z hlavních součástí příspěvků na YouTube. Zde by se tedy dala hledat inspirace pro Breuningova videa. Je jasné, že výtvarný svět Olafa Breuninga a svět internetu jsou silně propojeny. Breuningova tvorba by bez internetu byla vtipná a hravá, velmi pravděpodobně by však postrádala svůj globální rozměr.
Olaf Breuning pořadatel: Langhans Galerie Praha koncepce výstavy: Olaf Breuning, David Korecký, Rolf Wismer termín: 19. 6. – 27. 9. 2009 www.langhansgalerie.cz
48
architektura
art + a ntiques
Amalgám věků Kolumba – arcidiecézní muzeum v Kolíně nad Rýnem text a foto: Karolina Jirkalová
Většina historických staveb v centru Kolína nad Rýnem podlehla náletům 2. světové války. V rozložení domů, nenadálých zákrutech ulic či klidných pláccích je však stále cítit středověké založení. Stejně nenuceně vyrůstá z ruin gotického kostela sv. Kolumby novostavba arcidiecézního muzea.
Když přicházíte od řeky, narazíte nejprve na opršelé červené cihly ruin obvodových zdí bývalé sakristie. Pokračujete podél kamenných oblouků gotických oken, které vystřídá jemný rastr nového režného zdiva z úzkých šedých cihliček. Za rohem další část gotického kostela a hned vedle velké bloky černého pórovitého kamene kaple z 50. let minulého století. A jste u cíle – skleněných dveří s nápisem Kolumba. Organický slepenec věků, materiálů, funkcí a významů začíná dostávat smysl. Toto místo nebylo pro nové arcidiecézní muzeum zvoleno náhodou, jsou tu koncentrovány stopy nejen duchovních dějin Kolína nad Rýnem. Stával tu pozdně gotický kostel svatého Kolumby, sídlo nejdůležitější kolínské farnosti, který byl za 2. světové války zničen nálety. Začátkem 50. let zde architekt Gottfried Böhm postavil malou kapli Panny Marie v sutinách. Archeologický průzkum později odhalil ještě starší paměť – pozůstatky sakrálních i profánních staveb z doby románské a pozdně antické.
Peter Zumthor Mezinárodní architektonickou soutěž na řešení nového muzea vypsalo arcibiskupství v roce 1996. Mezi 167 návrhy byl porotou jednoznačně vybrán projekt švýcarského architekta Petera Zumthora, jednoho z nejrespektovanějších světových architektů, který v té době zrovna dokončil realizaci jednoho ze svých klíčových projektů – termálních lázní ve švýcarském Valsu. I na dalších místech se objevila známá jména – švýcarská dvojice Gigon/Guyer či britský architekt David Chipperfield.
Pro Zumthora představovala stavba arcidiecézního muzea, která v sobě měla integrovat všechny zachované části původních staveb, ideální zakázku. Mohl zde těžit ze svých zkušeností nejen se sakrálními prostory (kaple sv. Benedikta ve švýcarské vesnici Sumvitg, 1988) či muzejními institucemi (Kunsthaus Bregenz, 1997), ale také s archeologickými expozicemi (zastřešení římských vykopávek ve švýcarském Churu, 1986). V prostředí historických staveb se Zumthor pohyboval už od konce 60. let, kdy pracoval jako architekt na památkovém úřadě švýcarského kantonu Graubünden. Také jeho pojetí domu jako místa „nádherného ticha“, které pojí s „vyrovnaností, samozřejmostí, stálostí, bytím a integritou“, i jeho zdůrazňování smyslovosti a hlubokého prožitku paměti místa se zadáním velmi konvenovalo. Na tiskové konferenci k otevření muzea Zumthor vtipkoval, že i on je součástí příběhu Kolumby – narodil se totiž ve stejném roce, kdy byl původní kostel vybombardován. S vážnější tváří pak mluvil o tom, že práce na muzeu mu otevřela nový pohled na staré umění, které ho dříve nudilo a nevěnoval mu pozornost. „Na tomto místě ale není rozdíl mezi starým a novým uměním,“ říká Zumthor. „A budova Kolumby tuto mou zkušenost obsahuje.“
Zpřítomnit umění Zumthorova slova poukazují ke koncepci arcibiskupa Joachima Meisnera a ředitele muzea, historika umění Joachima A. Plotzeka. Jejich cílem je, aby se v prostoru Kolumby umění „zpřítomňovalo“,
54
architektura
art + a ntiques
Příběh jednoho průčelí text: Andrea Poláčková Autorka je publicistka. Článek vznikl na základě její bakalářské práce. foto: Petr Vitvar
Před osmdesáti lety, 28. září 1929, u příležitosti svatováclavského milénia, se slavnostně otevřela vrata do rekonstruované a dostavěné katedrály sv. Víta na Pražském hradě. Zdaleka ne všechno ale bylo hotovo a ne všechno pak bylo realizováno.
Čerstvě zavěšená bronzová vrata se toho dne blýskala novotou, tympanony, které se stále nedařilo osadit reliéfy, byly už tři roky zazděny a z královské galerie shlížel na davy jenom osiřelý otec vlasti Karel s řadou světců nad hlavou. Pomineme-li divotvaré chrliče jako prvky kamenické, vítala první návštěvníky především řada podstavců s baldachýny zejících prázdnotou. Ne že by se od té doby příliš změnilo.
Mockerův ideál Nynější základní podoba západního průčelí katedrály vznikala za Josefa Mockera v letech 1872–76, novější návrhy pocházejí z 80. let, stejně jako základní program sochařské výzdoby. Ve svém celkovém pojetí stavby Mocker vyšel z ideálu klasické francouzské katedrály, kde nejhonosnější je právě západní průčelí s dvojicí věží, velkým oknem s kružbou, třemi portály a bohatou sochařskou výzdobou. Její původní rozvrh byl vskutku velkorysý: sochy v různých úrovních průčelí – domácí světci, evangelisté, proroci, madona na trumeau; figurální reliéfy v tympanonech i ve cviklech štítů; umělecké ztvárnění vrat figurálními motivy. Na ikonografickém obsahu Mocker spolupracoval s biskupem Františkem Kráslem. Přes několikeré pozdější pokusy byl ale tento program realizován minimálně, a to až s příchodem nového století, za Kamila Hilberta (1899–1933).
Čtrnáct soch světců a dva andělé, kteří lemují západní věže v úrovni, kde se uzavírá rozeta, pochází z konkurzu, který Jednota pro dostavění chrámu vypsala roku 1902 a z něhož vyšlo šest vítězů (účastníků bylo 26). Ikonografie byla předem dána. Šlo o sochy učitelů východní církve: sv. Atanasia, Basilia, Jana Zlatoústého, Cyrila Alexandrijského, Jana Damašského, Řehoře Nysského a Cyrila Jeruzalémského. Tyto v provedení Františka Hergesela, Josefa Kalvody a Čeňka Vosmíka byly v létě 1903 vyzdviženy na severozápadní věž. Zatímco pro jihozápadní věž byly určeny sochy řádových světců-zakladatelů sv. Bernarda, Kláry, Kateřiny, Benedikta, Františka z Assisi, Norberta a Dominika (vyzvednuty byly v listopadu toho roku) od Emila Halmana, Jana Kastnera a Štěpána Zálešáka – od téhož pocházejí také sochy dvou andělů, které byly přidány v květnu 1904. Podle jednoho pramene Jednoty pro dostavění chrámu se vždy uvádí, že tyto figury byly vzhledem ke svému umístění ve značné výšce chápány spíše jako dekorativní záležitost. Mnohé však tuto rovinu směle překračují, už jen propracováním detailů, které návštěvník nemá šanci vidět – zdobení a záhyby šatů nebo úl sv. Bernarda se včelami či detail monstrance sv. Kláry. Obě citovaná díla ostatně patří Janu Kastnerovi, jemuž náboženská plastika byla blízká a který svý-
mi díly zhodnotil především interiéry řady chrámových staveb.
Královská galerie Vysoká umělecká kvalita se očekávala u soch králů pod baldachýny opěrného systému, jejichž autoři byli pečlivě vybíráni. V královské galerii měli být zastoupeni Přemyslovci, Lucemburkové, Habsburkové a členové dalších rodů (Jiřík z Poděbrad, Vladislav II.), kteří se počínaje 11. stoletím zasloužili o budování chrámu. Program rozvrhl stavitel Hilbert a konkrétně jej měl sestavit konzervátor Herain. Pro zhotovení prvních pěti přemyslovských soch byli Hilbertem navrženi umělci Stanislav Sucharda, Jan Kastner, Ladislav Šaloun, Alois Rieber a Emil Halman. Předpokládalo se, že přes léto 1906 budou sochy provedeny a do Vánoc osazeny. Z plánu však z finančních důvodů sešlo a až šedesáté výročí vlády Františka Josefa I. v roce 1908 bylo podnětem k objednání alespoň dvou soch z tohoto programu – Karla IV. jako zakladatele staré části katedrály u Stanislava Suchardy a císaře Františka Josefa jako zakladatele a největšího podporovatele nové části u Aloise Riebera. 2. prosince 1908 byly sochy vysoké 2,6 m odhaleny. Ke zhotovení ostatních soch už bohužel nikdy nedošlo. Postava rakouského císaře byla nadto v roce 1918 jako nežádoucí odstraněna a teprve roku 1951 – a přiznejme,
55
ČEN Ě K VOSMÍK : SOCHY CÍRKEVNÍCH OTCŮ NA SEVERNÍ V Ě Ž I ZÁPA D NÍHO PRŮČELÍ / sv. Cyril Alexandrijský, sv. Basilius Veliký, sv. Jan Zlatoústý / 1903 / výška 220-230 cm; fotografie z rekonstrukce v roce 2004
že z nouze – nahrazena sochou arcibiskupa Arnošta z Pardubic (ta měla původně stát v ochozu kolem presbytáře) jako protějšku Karla IV. od Ladislava J. Kofránka. Se sochařskou výzdobou portálů, nejen v tympanonech, ale i na středním pilíři a ostění se ještě ve dvacátých letech stále počítalo – zmínky o tom se nacházejí v záznamech poroty hodnotící návrhy na bronzové dveře (1926) a posuzující je právě i ve vztahu k zamýšlené výzdobě. A ještě roku 1949 se Lidová demokracie ptala, zdali se nalezne mecenáš, který umožní dokončení „sošnické výzdoby“ západních portálů… Nakonec došlo alespoň na vyplnění tympanonů, které bylo podobně jako náhrada sochy rakouského císaře dlouho z finančních i technických důvodů nedostižné. Roku 1954 byl osazen střední tympanon reliéfy podle návrhu Karla Dvořáka s náměty Ukřižování, Vrhání kostek o roucho Kristovo a Oplakávání. Na postranních portálech jsou reliéfy s Narozením (sever) a Nanebevstoupením (jih). Oba dokončil až roku 1963 V. Žák.
Včelám na odiv Výjimečnou prací v novodobé výzdobě dómu vůbec jsou monumentální bronzová vrata ke třem portálům západního průčelí katedrály, a to jak po ikonografické stránce, tak co se týče uměleckého a technického provedení. Spolu s vraty karlínského kostela sv. Cyrila a Metoděje podle návrhu Josefa Mánesa jsou také ojedinělým dílem tohoto druhu u nás. Na jejich provedení byla roku 1926 vypsána soutěž, kde ikonografie i způsob výzdoby záležely na soutěžících. Mezi osmnácti projekty bezkonkurenčně vynikal návrh Otakara Španiela a Václava H. Brunnera, který v hlavních dveřích připomíná dvojí přenesení ostatků sv. Víta a dvojí výstavbu kostela, v postranních pak téma dvou zemských světců, které se v různých obměnách v katedrále opakuje: levé dveře jsou věnovány životu sv. Vojtěcha, pravé sv. Václava. Dveře odlila firma Franty Anýže a byly zavěšeny čtrnáct dní před otevřením nové katedrály. Náročnou realizaci umožnil štědrý příspěvek Živnostenské banky.
K jedněm z posledních sochařských prací západního průčelí patří dvojice polopostav od Vojtěcha Suchardy, které od roku 1934 zdobí cvikly pod rozetou. Jde o podobizny stavitelů Mockera a Hilberta na jižní straně a Františka Kysely, autora dekorativního skla růžice, a historika umění Zdeňka Wirtha, dlouholetého činitele uměleckého odboru jednoty, na straně severní, s příslušnými atributy a ve stylově civilistním pojetí. Byl to právě Wirth, kdo navrhl plasticky pojednat tento prostor pod rozetou. Nicméně už Hilbert ve svém návrhu rozety zamýšlel umístit do levého cviklu podobiznu Mockera a do pravého svoji. Sochařská výzdoba západního průčelí svatovítské katedrály zůstala, jak patrno, torzem. Škoda že vedení jednoty prokázalo malou prozíravost a postupovalo v realizaci původních představ odshora, škoda že pohled na to, co bylo uskutečněno beze zbytku, totiž na galerii světců, takřka láme vaz, škoda že úl svatého Bernarda vytvořil profesor Kastner opravdu jen včelám na odiv.
art + a ntiques
56
Kompletní ročník 2008 za 200 Kč Poštovné a balné činí 100 Kč. Při osobním odběru v redakci je uváděná cena konečná. Jednotlivá čísla jsou nabízena po 40 Kč. Za stejných podmínek jsou k dispozici i ročníky 2005 až 2007.
Jak objednat? na webu: www.artantiques.cz emailem: predplatne@artantiques.cz telefonicky: +420 585 203 697 faxem: +420 585 203 721 poštou: Art+Antiques, Na Střelnici 48, 779 00 Olomouc osobně: Klicperova 8, 150 00 Praha 5; tel: 222 352 579
Předplatné Roční: 825 Kč Půlroční: 500 Kč S předplatným Art+Antiques získáte slevu na vstupném do partnerských galerií a tři starší čísla časopisu zdarma.
nové knihy
57
Kristova trnová koruna
Médium kurátor
Promrdané roky III
Peter Kováč a kol.
David Korecký (ed.)
Tomáš Pospiszyl
Milovníky středověku určitě potěší podrobná
Ojedinělý a nadmíru zábavný pokus temati-
Třetí, nejaktuálnější verzi katalogu Davida Černého
monografie o pařížské Sainte-Chapelle. Gotickou
zovat roli kurátora v současném výtvarném
můžeme číst jako příběh velkého přátelství teore-
kapli, kterou se inspirovala i naše Zlatá koruna,
provozu. Co by měl kurátor určitě dělat a čeho
tika a jeho umělce. Věčně učesaný Pospiszyl potkal
nechal postavit Ludvík IX. jako schránu na jeden
by se naopak měl vyvarovat? To jsou jen dvě
věčně rozcuchaného Černého v páté třídě základní
z nejcennějších křesťanských ostatků – Kristovu
z 15 anketních otázek, na které odpovídalo
školy a od té doby spolu hodně zažili, naposledy
trnovou korunu. Základem knihy je široce pojatá
28 vybraných českých kurátorů a kurátorských
kolotoč kolem Entropy. Jejich symbióza prostupuje
studie Petera Kováče, která se věnuje osudu
uskupení. Odpovědi nemají vždy přísně dotaz-
vzpomínkami na všechna Černého stěžejní díla,
kaple od získání relikvie roku 1239 dodnes. Do
níkovou formu a jejich osobitost je zvýrazněna
počínaje kostrou pod bývalým Stalinovým pomní-
monografie dále přispělo sedm zahraničních
grafickou úpravou, za kterou stojí 10 studentů
kem. Katalog je oproti starším vydáním ochuzen
specialistů a raritou publikace jsou překlady
Ateliéru grafického designu a nových médií na
o manifest skupiny Úchvatní, ale zato je doplněn
dobových latinských textů.
VŠUP.
dokumentací kauz, které Černého provázejí.
Ars Auro Prior, Praha 2009,
Agite/Fra a VŠUP, Praha 2006/9,
384 stran, 458 Kč
280 stran, 359 Kč
Burian-Křivinka
Jackson Pollock
Spolek Obecní dům Brno vydává od konce
Stanislav Kolíbal (ed.)
Respekt, Praha 2009, 120 stran, 300 Kč
Listování Nikolas Proksch (ed.) Vizuálně příjemný katalog k olomoucké výstavě
90. let česko-anglické publikace, které se
V češtině kupodivu neexistuje jediná Pollockova
moderní knižní kultury Listování zrovna láká ke
věnují jak zlaté éře brněnské předválečné
monografie. Proto je třeba přivítat knihu „výro-
čtení. Grafikovi Petru Šmalcovi se podařilo vytvo-
architektury, tak její absolutní současnosti.
ků a rozhovorů“, které se týkají tohoto slavného
řit důstojného bratříčka Baladránovy instalace.
K druhé skupině patří aktuální monografie
abstraktního expresionisty. Radost z úhledného
A my se díky němu můžeme s klidem ponořit do
ateliéru Burian-Křivinka, který si vybudoval
svazku dnes již klasické edice De Arte ovšem
olomouckých sbírek autorské knihy, prohlédnout
renomé díky nemocničním stavbám především
místy kalí problematický výbor textů vycháze-
si typografii avantgardy a moderny ze sbírky Kniha
v rámci Masarykova onkologického ústavu.
jících z 10 let staré antologie newyorské Momy,
20. století nebo se podívat, co muzejní knihovna
Všechny projekty ateliéru spojuje podle teore-
i jejich ne zcela srozumitelný překlad. Rozhovor
získala díky Ottovi F. Bablerovi nebo Raineru Pret-
tičky Judith Solt kultivovaná veselost a vážný,
s pětasedmdesátiletou galeristkou Betty Par-
zellovi. Výstava v Olomouci potrvá do 11. října.
ale optimistický půvab.
sons pak vypovídá více o svérázu staré paní než
MUO, Olomouc 2009, 192 stran, 400 Kč
o Pollockově malbě.
Obecní dům Brno, Brno 2008, 170 stran, 630 Kč
Arbor Vitae, Praha 2009, 117 stran, 195 Kč
/ Připravuje Kateřina Černá
60
antiques
art + a ntiques
Krása v krabičce text: Lucie Zadražilová Autorka je kurátorkou Uměleckoprůmyslového musea v Praze. foto: Ondřej Kocourek
Dózy a tabatěrky jsou již téměř po čtyři století vděčným sběratelským artiklem. Krom řemeslného umu, elegance a vynalézavosti, s nimiž byly vyrobeny, přitahuje sběratele rozmanitost forem, technik a použitých materiálů; v neposlední řadě je fascinující, jak vysoké částky byly na výrobu těchto luxusních drobností vynakládány. Málokterý umělecký předmět tak dobře reflektuje proměny vkusu i duchovní klima a hospodářské poměry té které doby.
Přestože schránky sloužící k ukládání nejrůznějších věcí patřily již k výbavě pravěkého člověka, z našeho hlediska jsou zajímavé až dózy, u nichž je praktický účel druhotný a které byly používány a oceňovány hlavně jako luxusní módní doplněk. Začaly se zhotovovat koncem 17. století a zlatou érou jejich výroby, užívání i sbírání bylo 18. sto-
letí, a to především ve Francii a Německu, ale také v Anglii, Rakousku a Rusku. Dózy tohoto typu bývají někdy také označovány jako „děti rokoka“. Zprvu byly oblíbené především v panovnických a vyšších kruzích, od nichž tuto zálibu s jistým zpožděním převzalo měšťanstvo. Doloženy jsou i v mnoha klášterních
D Ó ZA / Paříž, kolem roku 1780 / zlato, modrý smalt, brilianty / UPM Praha
inventářích; dávaly se darem, u panovnických dvorů sloužily k vyznamenávání šlechticů nebo jako drobná pozornost diplomatům a samozřejmě byly i žádaným vývozním artiklem. Patřilo k dobrému tónu nosit s sebou jako módní doplněk hned několik dóziček a při různých společenských příležitostech je nechávat kolovat mezi spolustolovníky, kteří pak mohli nerušeně obdivovat jejich krásu, jak to ve svých pamětech popisuje známý italský dobrodruh a spisovatel 18. století Giacomo Casanova. Dózy a tabatěrky se zhotovovaly z nejrůznějších materiálů. Ty vzácné byly vyrobeny ze zlata, stříbra nebo mědi, z polodrahokamů, porcelánu, skla, slonoviny, želvoviny, jantaru nebo perleti a zdobily se emaily, drahokamy, rytinami, inkrustací drahými kameny, případně perlami a často rovněž miniaturami s portrétními vyobrazeními či krajinnými výjevy, malovanými na slonovině, mědi, pergamenu. Ty méně luxusní pak najdeme v provedení z mosazi, cínu, dřeva (často z ořechu nebo z kořene břízy), rohoviny nebo kosti s jednoduchým dekorem v podobě šachovnice či pruhů. Mnoho dóz a tabatěrek je dílem anonymních řemeslníků, u jiných se dá určit výrobce či výrobci, nejčastěji z řad
61
TA B AT Ě RKA / Johann Heinrich Giese, Německo, 2. pol. 18. stol. / mosazný plech, ražený dekor / UPM Praha
zlatníků, stříbrníků, rytců, emailérů a malířů miniatur.
Tabatěrky pro všechny Uvádí se, že vůbec první dózy tohoto typu byly vyrobeny v době „krále slunce“ Ludvíka XIV. (1638–1715) ve Francii, protože právě tato epocha s hospodářskou politikou merkantilismu a velkým důrazem kladeným na přepych vyvolala zájem o vzácné a rafinované předměty. První dózy měly ještě ryze praktický účel, protože reagovaly na dobovou módu šňupání parfémovaného tabáku, rozšířenou mezi muži i ženami a sloužily k jeho ukládání, byly to tedy tabatěrky. V průběhu 18. století se dózy rychle osvobodily od jednoho konkrétního účelu a nastalo období jejich obrovského boomu, jinak řečeno začaly žít vlastním životem. Tabatěrky se samozřejmě vyráběly i nadále, protože kouření tabáku se stalo
velmi populárním a rozšířilo se mezi všechny společenské vrstvy, téměř všichni včetně žen vlastnili dýmku. V Německu byly pro tyto širší vrstvy určeny zvláštní dózy na tabák, které se zhotovovaly ve velkém, a nebyly proto tak drahé. Jejich výroba spadá do krátkého časového úseku let 1755–1780 a její počátky souvisejí s bouřlivým rozvojem těžkého průmyslu v německém městě Iserlohnu v Porúří, kde se zakládaly slévárny železa, ocelárny a také továrny na zboží z mosazi. Místní rytec a cizelér Johann Heinrich Giese (1716–1761), v dobových pramenech označovaný jako „známý umělec a továrník, specializující se na výrobu dóz“, začal vyrábět tabatěrky z mosazného plechu, které měly obdélníkový tvar se zaoblenými rohy, byly zhruba 13–16 cm dlouhé, asi 5 cm široké a 3 cm vysoké. Jejich víka byla bohatě zdobena reliéfním dekorem, zhotovovaným
většinou technikou, která se používala při ražbě mincí. Co do námětu byla výzdoba buď čistě ornamentální, nebo častěji zahrnovala široké spektrum témat od loveckých, společenských či biblických výjevů přes městské veduty až k námětům příležitostným, jako byly dobové politické události. Tyto motivy byly většinou komentovány nápisy a pořekadly. Konec výroby „iserlohnských“ dóz souvisel s proměnou dobového vkusu; žádané začaly být spíše jednodušší formy a materiály, jakým byl například pocínovaný plech. O účelu dóz se dlouho diskutovalo; to, že sloužily k uložení tabáku, dokládá, že na mnoha z nich jsou vyobrazeny postavy s dýmkou a také pořekadla a průpovídky oslavující tabák. Zajímavostí je, že se dochovala dóza, jejíž výzdoba souvisí s děním v našich zemích. Jedná se o scény bombardování Prahy pruskými vojsky 30.
64
antiques
art + a ntiques
C y r il B o ud a : P r a h a lept / 29,5 × 63 cm Cena: 20 000 Kč (Aukční síň Vltavín) J iř í A nd e r l e : 10 × dí v k a z F l o r e n c ie lept / 39,5 × 38 cm Cena: 18 000 Kč (Aukční síň Vltavín) PO U Z D RO NA VIZITKY / 19. století slonovina / 10 × 5,5 cm Cena: 28 000 Kč (Antik Olomouc) PALEČNICE / Německo, konec 17. století železo kované, profilovaná dřevěná základna základna 41 × 24 cm, výška 47 cm / funkční Cena: 95 000 Kč (Meissner-Neumann)
PRAVOSLAVNÁ IKONA : 12 MĚ SÍCŮ Rusko, 19. století dřevo, levkas, tempera, zlacení / 69 × 54 cm Cena: 123 000 Kč (Antik Olomouc)
HO DINY STOLNÍ / Rakousko, 20. léta 20. století stříbro, částečně zlacené, ryzost 935/000, číselník tvořen pohyblivým minutovým a hodinovým prstencem, stroj švýcarský výška celkem 18 cm Cena: 150 000 Kč (Meissner-Neumann)
inzerce
65
Antik Olomouc Třída 1. Máje 12, 772 00 Olomouc tel: 585 232 462, 602 585 735 email: antikolomouc@post.cz www.antikolomouc.w1.cz Au k č n í s í ň V l t a v í n Ostrovní 6, 110 00 Praha 1 tel: 224 930 340, 605 285 471 email: info@galerie-vltavin.cz www.auctions-art.cz Galerie Pictura Na Zderaze 6, 120 00 Praha 2 tel: 224 233 810, 603 741 674
J a n Š va nk m a je r : Př ír o d o p i s lept / 64 × 49 cm Cena: 21 000 Kč (Aukční síň Vltavín)
AND REJ BĚ LOCV Ě TOV: DÍVKA S PERLAMI počátek 60. let / olej, lepenka / 86 × 63 cm Cena: 90 000 Kč (Galerie Pictura)
email: galerie@pictura.cz www.pictura.cz Meissner-Neumann Jugoslávských partyzánů 20, 160 00 Praha 6 tel: 233 343 194
MARTIN K U RI Š : BU D KA olej na plátně / 73 × 85 cm Cena: 40 000 Kč (Galerie Pictura)
email: info@aukce-neumann.cz www.aukce-neumann.cz Os travská antikva s.r.o. Střelniční 1, 702 00 Moravská Ostrava tel. 596 138 707, 603 213 643 email: oantik@seznam.cz www.oantik.cz
MALOVANÝ SECESNÍ P Ř ÍB ORNÍK konec 19. století výška 205 cm, šířka 138 cm, hloubka 49 cm Cena: 45 000 Kč (Ostravská antikva)
NEZNÁMÝ A U TOR / okolo roku 1700 olej na plátně, zezadu dvě šlechtické pečetě / 55 × 66 cm Cena: 85 000 Kč (Ostravská antikva) MÍ ŠEŇSKÉ SVÍCNY / 19. století výška 40 cm Cena 47 000 Kč (Ostravská antikva)
80
komiks
art + a ntiques
Špatné století
Tomáš Kučerovský (*1974)
V roce 2001 spoluzaložil komiksový sborník AAR-
slední ze zmiňovaných zemí později zpracoval
Absolvoval Fakultu architektury VUT v Brně. Pra-
GH!, jehož je dodnes editorem.
v samostatném komiksovém albu.
coval jako hlavní grafik herní společnosti Altar Interactive, v současné době se živí jako výtvarník
Pro Kučerovského komiksovou tvorbu je charakteristické minimální užívání textu, časté
V antologii Inseminátor otiskl příběh Vzlety a pády, za který v roce 2005 získal českou ko-
na volné noze. Podílel se na počítačových hrách
střídání technik a poetické, lyrizující náměty.
miksovou cenu pro nejlepšího kreslíře. Kromě
Original War, UFO: Aftermath, Moscow Rhapsody
Komiksy otiskl v časopisech Tamto, Reflex, Crew
toho obdržel ocenění za kulturu výtvarného
ad. Jeho ilustrace se objevily v časopisech jako
nebo Era 21, delší čas spolupracoval s novinami
projevu na Mezinárodním festivalu komiksu 2002
Ikarie, Fantázia či Rozrazil, na knižních obálkách
Deník, pro něž kreslil stripovou sérii Fanto-
v Lodži, cenu pro nejlepší alternativní komiks
pracoval pro nakladatelství Návrat, Straky na
mas. Jeho kreslené příběhy dále vyšly v Polsku,
na Mezinárodním salonu mladého komiksu 2003
vrbě, Albatros aj. Příležitostně navrhuje obaly
Makedonii, Itálii, Japonsku a Singapuru; zážitky
v Bělehradě a Encouragement Award na Euroco-
hudebních CD a plakáty pro brněnské HaDivadlo.
z mezinárodního komiksového workshopu v po-
nu 2005 v Glasgow.
/ Tomáš Prokůpek