7+8
léto 2010
115
90 Kč / 4,32 ¤
Výstava Roky ve dnech 38 / Rozhovor s Robertem V. Novákem 48 / Negalerijní výstavní prostory 12 /
""" ! #$$$$$$ & '$ $ $ $ $ $
art + antiques
116
1
# $! ( ! ! ! $ ! ' ! $ * ! % ' ! ! ! ! ! ! ' ! * !% ! (' ! ' !
'! ! ! * ! % ' ! ! ! '
! ! ! % $ ! $ ! ) ! ! * & ! $ ' ! % ' !
2
art + antiques
editorial /
O odpovědnosti
Původně se měl tento editorial jmenovat Pozitivní zprávy a měl být o Whi-
Obsah
7/8
te Gallery v Osíku u Litomyšle. Jde o elegantní bílou kostku, kterou jako depozitář a výstavní síň vybudoval na zahradě rodinného domu umělecký kovář Martin Janda. Na začátku řešil jen, jak nejlépe uložit sbírku grafik a obrazů své maminky malířky Ludmily Jandové, výsledkem je ale mnohem víc – krásná moderní galerie, jaká u nás nemá obdoby. Svou činnost zahájila v půlce června výstavou kreseb Stanislava Kolíbala. Člověk si říká, že to s českou kulturou nakonec možná není až tak špatné, když zde vznikají takovéto krásné projekty. Postavit ve vesnici 170 kilometrů od Prahy galerií vystavující minimalistické umění je z ekonomického hlediska samozřejmě nesmysl. Jenže v tom je právě krása umění a kultury. Jejich hlavní motivační silou nejsou peníze, ale láska a pocit odpovědnosti.
> Ideální divák 7 / depeše > Pompidou v Métách
5 / úhel
Karel Thein
Tereza Kozlová
8 / zprávy 12 / výstava
> Roky ve dnech 20 / výstava > Hans von Aachen Vojtěch Lahoda Eliška Fučíková
28 / aukce 34 / na trhu
> František Matoušek 36 / portfolio > Jan Pfeiffer Kateřina Černá 38 / rozhovor > Robert V. Novák Karolina Jirkalová, Jan Skřivánek 48 / téma > Negalerie Silvie Šeborová 54 / profil > Olga Karlíková Jan Skřivánek
Dřív než jsem stihl zamýšlený článek napsat, přišla zpráva o složení nové vlády a veškerý můj optimismus byl rázem pryč. Že strany napříč politickým spektrem berou ministerstvo kultury jen jako jakýsi zbytkový resort, je už normou. Většina minulých ministrů však mohla aspoň předstírat, že ke kultuře má nějaký, byť minimální vztah. Starosta Berouna Jiří Besser, kterého na tento post nominovala TOP 09, je však zjevně zcela nekulturní. Je to patrně slušný člověk a nejspíš byl i dobrým starostou, proč ale má být ministrem kultury někdo, koho víc než otázka budoucnosti České filharmonie nebo Národní galerie zajímá golf a hokej na kolečkových bruslích?
Kateřina Černá
58 / staveniště 60 / architektura
> Sial 66 / architektura > Ve stínu Alvara Aalta Karolina Jirkalová
Na osobních stránkách budoucího ministra nejde najít ani nejmenší projev zájmu o umění, natožpak zmínkou o čemkoliv, co by souviselo s kulturní politikou. Nemyslím si, že každý, kdo nechodí pravidelně na výstavy a do divadla, je vyvrhel, ale ministr kultury, který jako své oblíbené autory jmenuje Dicka Francise a Jacka Londona a z umění pak secesi, zejména pražský Obecní dům, u mě jednoduše příliš důvěry nevzbuzuje. Je to podobné, jako kdyby ministr zdravotnictví vysvětloval, že všechny své neduhy léčí bylinkovou mastí podle receptu své babičku. Nic proti zázračným mastím, ale opravdu bychom takovému člověku chtěli svěřit zdravotní reformu? Korunu celé věci nasazuje fakt, že Bessera na post ministra kultury navrhla strana, která má v názvu tradici a odpovědnost a která se ráda vydává za méně arogantní a ignorantskou pravicovou alternativu k ODS. O ministru Václavu Riedlbauchovi si po blamáži s konkurzem na šéfa Národní galerie nemyslím mnoho dobrého, obávám se ale, že na něj
Vendula Hnídková
71 / nové knihy 72 / knižní recenze Pavel Halík
> Architektura zemí Koruny české
> Korzety a šněrovačky 80 / zahraniční výstava > Olafur Eliasson Terezie Nekvindová 83 / manuál > Nová tendence Ondřej Chrobák 85 / recenze > Linhart v Lounech 74 / antiques
Lucie Zadražilová
Pavel Kappel
86 / tipy a artmix 91 / komiks Danda Horáčková
>
Tomáš Prokůpek
93 / letní čtení
budeme ještě rádi vzpomínat. Jan Skřivánek
obálka
>
MIK UL Á Š MEDEK : IMPER I AL I S T IC K Á SNÍDA NĚ
(EMIL A A MOUC H Y ) / 1952 / tempera, olej, plátno / 110 × 82 cm / soukromá sbírka
Umění žít s uměním
Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redaktorka: Kateřina Černá / Asistentka redakce: Eliška Kapounová / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Eliška Fučíková, Pavel Halík, Vendula Hnídková, Ondřej Chrobák, Pavel Kappel, Tereza Kozlová, Vojtěch Lahoda, Terezie Nekvindová, Tomáš Prokůpek, Silvie Šeborová, Karel Thein, Lucie Zadražilová/ Tisk: Helma, Praha Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artantiques.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 14. července. Veškerá práva vyhrazena. / www.artantiques.cz
8
zprávy
Cena Oskára Čepana Bratislava – Slovenskou Cenu Oskára Čepana pro mladé umělce do 35 let letos získala Petra Feriancová. Rozhodla o tom koncem června mezinárodní odborná komise, v níž mimo jiné zasedli Alexandra Kusá, ředitelka Slovenské národní galerie, Marek Pokorný, šéf Moravské galerie v Brně, či umělkyně Sharon Kivlan, působící ve Velké Británii a ve Francii. Mezi čtveřici finalistů byli kromě Feriancové vybráni Štefan Papčo (*1983), Pavla Sceranková (*1980) a Jaroslav Varga (*1982). Petra Feriancová (*1977 v Bratislavě) je dnes již poměrně etablovaná umělkyně s mezinárodní zkušeností. Podle porotců Ceny Oskára Čepana je těžištěm její tvorby konceptuální práce s pamětí – sleduje vlastní emocionální reakce na určité momenty v čase, které pak formou sofistikovaného výstupu posouvá do roviny vnímatelné subjektem zvenčí. Tématem jsou jí i možnosti a hranice sdělení, forma uchopení a fixace paměti. Klíčovými momenty jejího přístupu jsou osobní historie, rodinné archivy, zážitek, fascinace. Autorčiným východiskem obvykle bývají soubory již hotových obrazů a textů, které jsou znovu metodicky přeskládány a interpretovány. „Smyslem manipulace s podkladem, ať už obrazovým, či diskurzivním, je pokus o řešení klasického paradoxu: jak zprostředkovat divákovi původní autorčinu afektivní reakci,“ napsal Marek Pokorný v roce 2008 v doprovodném textu výstavy Petry Feriancové v Moravské galerii.
art + antiques Součástí ocenění je šestitýdenní rezidenční pobyt v New Yorku a finanční odměna 2600 eur. Po návratu z rezidenčního pobytu pak Petru Feriancovou čeká uspořádání samostatné výstavy ve Slovenské národní galerii v Bratislavě. Cena Oskára Čepana je obdobou české Ceny Jindřicha Chalupeckého a uděluje ji Nadace Centrum současného umění v Bratislavě. Letos proběhl již patnáctý ročník. / kj
Finalisté Chalupeckého ceny Praha – Společnost Jindřicha Chalupeckého oznámila v polovině června finalisty letošní Chalupeckého ceny. Jsou jimi Alice Nikitinová, Václav Magid, Jakub Matuška aka Masker a dvojice Vasil Artamonov – Alexey Klyuykov a David Böhm – Jiří Franta. Na obrazech Alice Nikitinové (*1979) najdeme běžné věci jako gumáky a tepláky, po nichž pojmenovala svou letošní výstavu v Galerii hlavního města Prahy. Předměty si autorka vybírá s ohledem na jejich barvu, tvar nebo vzor a povyšuje je na úroveň obecných znaků (gumáky a tepláky jako takové). Její zpracování nepostrádá inteligenci a jemný humor. Nikitinová vystudovala malbu u Jiřího Sopka. Více na alicenikitinova.net. Václav Magid (*1979) je známý spíše jako kurátor a kritik než jako umělec. Často vystavuje texty, které se týkají přímo samotné výstavy nebo situace, která k ní vedla. V textu pro výstavu I Have No Mouth,
P O H L E D D O V Ý S TAV Y P E T R Y F E R I A N C O V É V G A L E R I I J I Ř Í Š V E S T K A / 2006
A L I C E N I K I T I N O VÁ : M Í C H A Č K A / 2007
I Must Scream (Nemám ústa, musím křičet) popisoval, jak se rozhodoval mezi účastí na vernisáži této výstavy a návštěvou koncertu své oblíbené rockové skupiny. Na přehlídce rezidentů galerie Futura zase popsal v jednotlivých zastaveních svůj pohyb po městě, v němž díky galerii získal stipendijní pobyt. Jakub Matuška (*1981) začínal s graffiti, které vytvářel pod jménem Masker. V posledních letech si vypracoval nezaměnitelný malířský rukopis, daný mimo jiné technikou – americkou retuší. Maluje figury stižené dobře pochopitelnými emocemi (bolest, pláč, zhnusení) i velkoformátové groteskní výjevy ze života dnešní zvrácené společnosti. Je absolventem ateliéru Vladimíra Skrepla. Více na masker1.net. Vasil Artamovov (*1980) a Alexey Klyuykov (*1983) se seznámili v ateliéru Jiřího Davida na VŠUP. Přestože to umělci popírají, k pochopení jejich společné tvorby je výhodné znát dějiny umění, zejména ruskou avantgardu. Dvojice vytváří objekty, ve kterých používá oblíbené konstantní motivy (například brambory). Na výstavách je kombinuje se zručně namalovanými obrazy. Díla dvojice Artamonov-Klyuykov dosahují čisté formální krásy, která bývá spojena s politickým sdělením. Dvojice David Böhm (*1982) a Jiří Franta (*1978) byla nominována už loni. Na výstavě finalistů tehdy představila „neviditelné“ texty, které bylo možné přečíst jen s pomocí UV baterky. Komplikovanou instalaci bylo možné chápat jako posun od jednoduchých nástěnných kreseb, kterými
9
se dvojice proslavila. V nejnovějším projektu v Karlin Studios se Böhm s Frantou vydali cestou popření vlastního rukopisu a nechali malovat bagr, motorku nebo balonek se zavěšeným štětcem. Více na davidbohm.net a jirifranta.blogspot.com. Finalisty a vítěze letos vybírá stejná porota jako loni. Jediným nováčkem v ní je Martin Mainer, který na malířském postu vystřídal Jana Mertu. Mainer vidí činnost komise kriticky. Nelíbí se mu především způsob výběru, který favorizuje konceptuální umění. Hlavní příčinou je podle něj médium, pomocí něhož se porotci s přihlášenými díly seznamují, tedy monitor počítače nebo diaprojektor. „Videa, instalace a fotky jsou daleko blíže svému médiu, vlastně přímo v něm,“ vysvětluje Mainer. Obrazy a sochy se naproti tomu nacházejí mimo svůj živel, mimo bezprostřední kontakt s divákem. Mainerův argument nelze shodit ze stolu jako další projev souboje mezi „klasickým“ uměním a konceptem. Na lepší
INZERCE
prezentaci konceptuálního umění se totiž odvolávají i porotci jiných soutěží, například ceny Národní galerie NG 333. Podrobné medailony většiny finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého si můžete dohledat ve starších číslech A+A: Matuška (1/2008), Böhm (9/2009), Artamonov-Klyuykov (1/2010). Autorem medailonu Alice Nikitinové (3/2009) byl finalista Václav Magid. / kč
Češi v Basileji Basilej – Česká účast na letošním veletrhu Art Basel a na dalších vedlejších galerijních veletrzích, které se ve švýcarské Basileji konaly v půlce června, byla nebývale početná. Na hlavní veletrh byla poprvé od roku 2003 pozvána česká galerie, pražská Hunt Kastner Artworks. V sekci mladých galerií se představila monografickou výstavou Evy Koťátkové.
„Celkově jsme v Basileji už počtvrté, v minulých letech jsme ale jezdily na doprovodný veletrh Liste,“ vypráví galeristka Kača Kastner. „Být na hlavním veletrhu je jednak věc prestiže, jednak je to šance představit Evinu práci novému publiku. Každý den jsme zatím něco prodaly, takže jsme rozhodně spokojené,“ vyprávěla Kastner v průběhu veletrhu. Zahraničními galeriemi bylo na veletrhu zastupováno ještě několik dalších českých umělců. Mezi pravidelné účastníky patří Ján Mančuška, reprezentovaný newyorskou galerií Andrew Kreps, v Německu žijící fotografka Jitka Hanzlová, jejíž snímky nabízí galerie Kicken z Berlína, nebo malíř Jiří Georg Dokoupil, zastupovaný curyšskou galerií Bruno Bischofberger. Nejúspěšnějším českým výtvarníkem posledních let je ale čtyřiaosmdesátiletý podivínský fotograf Miroslav Tichý. Galerie Kewenig z Kolína nad Rýnem nabízela víc než tucet jeho snímků v cenách od 7 do 9 tisíc eur. Stejná galerie vystavovala také
12
výstava
art + antiques
Jaká padesátá? Nad výstavou Roky ve dnech text: Vojtěch Lahoda Autor je historik umění.
Dvacátá a šedesátá léta jsou „zlatá“, třicátá totalitní, sedmdesátá normalizační nebo „bezbarvá“. Tu a tam se taková spojení mohou objevit, a ačkoliv jde mnohdy o novinářská klišé, víme, že špetka oprávněné charakteristiky na nich ulpívá. Jaká jsou tedy léta padesátá?
Na to se z pohledu výtvarného umění snaží odpovědět rozsáhlá výstava a katalog Roky ve dnech, kterou velkorysým způsobem (takřka 700 exponátů v Městské knihovně) uspořádaly Galerie hlavního města Prahy a Arbor Vitae Societas. Kurátorka a zároveň autorka knihy Marie Klimešová zde dospěla ke svému „opus magnum“, k výkonu, který je vzácný v současné parcelaci vědění a v době kultu týmové práce, „kdy jeden hlídá druhého, druhý třetího a třetí prvního, aby všechno klapalo a někdo se náhodou blbě neptal, k čemu že to vlastně je“ (Babylon ze 14. června 2010). Klimešová projektem navazuje na starší výstavu Ohniska znovuzrození: České umění 1956–1963. Tehdy na výstavě spolupracovala řada odborníků, dnes se vydala na putování léty padesátými sama. Vedle řady komplikací to má jednu zásadní výhodu: lze formulovat východiska a záměry jasně, nedospívá se zde k tak častému zdvojování výsledků poznání nebo naopak zase ke kontradikcím, které mnohdy kolektivní práce akcelerují. Podle Miroslava Petříčka z úvodu katalogu jsou 50. léta „špinavá“, „šedá“ a především „privátní“ (to nejosobnější je skryto v privatissimu). Zdá se, že právě tato kategorie privátního, intimního, soukromého, individuálního nejlépe otevírá klíč ke čtení výstavy. Můžeme ji také označit slovy autorky jako „obrat do nitra“. Vnitřní, introvertní, někdy by se dalo říci dokonce „deníkové“, je nepochybně jádrem výstavy.
„Skutečné umění“ Výstava sice nese podtitul České umění 50. let, ale jen co vstoupíme do výstavy anebo si přečteme úvodní text Marie Klimešové, pochopíme, že tomu tak úplně doslova není. Je vyloučena oficiální propagandistická tvorba, ale i jakýsi dobový mainstream, to, co bývá
někdy s větším nebo menším zdarem charakterizováno jako „šedá“ zóna, jakási „bezpohlavní“ tvorba, která není ani prorežimní, ani protirežimní, místy jako by se o režim ani nezajímala. Jako by pro takové umělce šedé zóny byla léta padesátá něčím běžným, standardním, dokonce jako by byla obyčejným časem žití, nijak výjimečným. Co tedy existuje mimo umění elitní, oficiální a mimo masu šedi? Co zůstává, že má takovou nadčasovou platnost, že k nám hovoří silně autenticky i dnes? Podle Klimešové je to „skutečné umění uvedeného období, protože stále ještě patří k podceňovaným úsekům naší moderní výtvarné historie“. Autorka na své výstavě i v katalogu sleduje důsledně „kvalitativní“ hlediska. Je to svým způsobem až anachronické pojetí, neboť axiologická problematika se dnes z řady projektů o výtvarném umění vytrácí, dokonce bývá záměrně opomíjena nebo vytěsňována, aby se zdůraznily jiné, sociální, kulturní, genderové a mocenské aspekty chování konkrétní umělecké tendence v uměleckém provozu (srov. např. projekt Marie Rakušanové Bytosti odjinud, Praha 2008). V tomto smyslu je projekt Roky ve dnech konzervativní. Ukazuje, že až jednoduše banální zadání – hledat skutečné, tj. kvalitní umění – přináší efektivní výsledek. Velká většina prací je neobyčejně silných a nadčasových, je schopna sdělit cosi něco nejen o době, ale i mimo ni.
Otevřené okruhy Chronologicky jsou výstava a katalog rozděleny na dvě části: léta 1945–1947 a 1948–1957. V bezprostředně poválečném období sleV Ě R A J A N O U Š K O V Á : A U T O P O R T R É T / 50. léta / tapiserie / 160 × 114 cm Nadace Věry a Vladimíra Janouškových
20
výstava
art + antiques
Císařův malíř Hans von Aachen na Pražském hradě text: Eliška Fučíková Autorka je historička umění specializující se na umění manýrismu. Byla autorkou výstav Rudolf II. a Praha a Albrecht z Valdštejna.
V Císařské konírně Pražského hradu bude přes léto k vidění výstava věnovaná rudolfínskému umělci Hansi von Aachenovi. Jak ve svém článku vysvětluje Eliška Fučíková, jde o vůbec první takto zaměřenou monografickou výstavu. Svou premiéru měla začátkem roku v Cáchách a po Praze ji uvidí ještě diváci ve Vídni.
Dvěma velkým výstavám, Prag um 1600 v roce 1998 v Essenu a Vídni a Rudolf II. a Praha o devět let později, které představily umění na císařském dvoře na Pražském hradě, se podařilo přesvědčivě doložit, jak významné umělecké centrum se zde vytvořilo v posledních desetiletích 16. a prvních dvou dekádách následujícího století. Reprezentativní výběr exponátů předvedl široké spektrum uměleckých aktivit a žánrů, ukázal, jak mimořádná díla tehdy v Praze vznikala, jak významné centrum umění a vědy zde existovalo. Praha se podruhé za své existence stala císařskou rezidencí, středem Svaté říše římské a díky Rudolfovi II., jednomu z největších sběratelů umění, mecenášů umělců a vědců, kteří kdy v Evropě žili, také nejvýznamnějším kulturním centrem střední Evropy. Rok 1997, kdy se v Praze konala druhá výstava, byl rovněž přelomový v bádání o rudolfínském umění a vědě. Při Akademii věd České republiky vzniklo v roce 2000 specializované Centrum pro výzkum umění a kultury doby Rudolfa II. Mimořádný zájem o dobu vlády Rudolfa II. a umění té doby se projevil v řadě studií věnovaných jednotlivým autorům, jejich dílům a ikonografii děl rudolfínských mistrů. Zvýšený sběratelský zájmem vynesl na světlo řadu dosud neznámých, často vynikajících a zásadních děl významných umělců, na uměleckém trhu podstatně vzrostly ceny nabízených děl. Ale jen Giuseppe Arcimboldo se dočkal monografické výstavy. Mistrovy originály, pozoruhodné obrazy plné nekonečné fantazie, vznikly ovšem v převážné míře už pro Rudolfova otce, císaře Maxmiliána II.
Malíř, který nebyl z Cách Nikdo se dosud neodvážil připravit monografickou výstavu Bartholomea Sprangera, obecně jistě nejznámějšího a díky kresbám a grafickým listům podle jeho předloh snad nejvlivnějšího rudolfínského malíře. Není to zjevně snadný úkol vzhledem k množství děl, která jsou nejen dílem mistra samého, ale také jeho početné dílny a množství kopií. A tak se asi nedočká důstojné prezentace svého díla ani v příštím roce, kdy uplyne 400 let od jeho smrti. Významné výročí umělce nemusí však být důvodem k uspořádání monografické výstavy, jak dokládá právě probíhající přehlídka díla Hanse von Aachena. Podnět k představení tvorby tohoto významného rudolfínského malíře nevzešel kupodivu z Prahy, ale z Cách. Peter van den Brink, ředitel Suermondt-Ludwig-Musea v Cáchách, města s velkou kulturní tradicí a živou kulturní obcí, byl po svém nastoupení do funkce často dotazován na malíře, který je svým jménem s tímto místem svázán. Hans von Aachen (česky Jan z Cách) paradoxně nebyl cášským rodákem. Narodil se v roce 1552 v rodině, která sice měla své kořeny v Cáchách, ale z náboženských důvodů našla nový domov v Kolíně nad Rýnem. V každé kolínské farnosti sídlily desítky rodin s přízviskem von Aachen. Soudě podle malířova znaku požíval už Aachenův otec práva
B A K C H U S , C E R E S A A M O R / olej na plátně / © Kunsthistorisches Museum, Vídeň
21
28
aukce
art + antiques
Rekordní Mařákovci Praha – Aukce společnosti Dorotheum, která se konala v sobotu 22. května v hotelu Marriott, vynesla 20,4 milionu korun. Prodejní úspěšnost byla necelých 43 procent a za více než sto tisíc korun se prodalo 32 obrazů a starožitností. Hranici jednoho milionu korun překonaly jen dva obrazy, na aukci nicméně padlo hned několik autorských cenových rekordů. Nejdražším dílem aukce se stalo Zátiší s rybou, obraz Emila Filly z roku 1926, který se z vyvolávací ceny 1,8 milionu se dostal na 2,4 milionu korun. To je ale stále o půl milionu méně než původní cenový odhad. Začátkem letošního roku byl tentýž obraz na aukci
F R A N T I Š E K K AVÁ N : L E T N Í K R A J I N A / olej na plátně / 77 × 97 cm / cena: 660 000 Kč
VÁ C L AV B R O Ž Í K : J A R O ( U P L O T U ) olej na dřevěné desce / 81 × 64 cm / cena: 1 200 000 Kč
M Y T O L O G I C K Á S C É N A / Flandry, konec 17. stol. vlněný gobelín / 300 × 219 cm / cena: 456 000 Kč
společnosti 1. Art Consulting neúspěšně nabízen za 2,95 milionu korun. Druhou položkou vydraženou za více než milion korun byl obraz Jaro (U plotu) od Františka Brožíka. Reprezentativní žánrový výjev malovaný na desce se z 660 tisíc vyšplhal na 1,2 milionu korun. Novými cenovými rekordy jsou částky za obrazy Oty Bubeníčka a Františka Kavána, které byly vydraženy za 600 a 660 tisíc korun. Dosavadní Bubeníčkův aukční rekord měl podle ART+ hodnotu 240 tisíc, Kavánův necelých 400 tisíc korun. Podle galeristy Martina Kodla, jehož galerie připravila na léto Kavánovu výstavu, nebyl ani privátně dosud žádný Kaván prodán dráž. Dražba Bubeníčkova obrazu Horská bystřina z roku 1902 začínala na 180 tisících korun. Minimální podání u nedatované a nesignované Kavánovy Letní krajiny bylo 120 tisíc korun. I další výrazné cenové nárůsty spadají do kategorie umění 19. století. Bukovacův portrét jeho mladší sestry Gjorgje, který jsme podrobně představovali v květnovém čísle, se prodal za 960 tisíc korun, čtyři příhozy nad vyvolávací cenu. Z 96 na 312 tisíc korun se dostal obraz Na květinovém trhu od Vojtěcha Bartoňka, jehož díla se na trhu objevují jen velice zřídka, ze 180 na 456 tisíc korun pak obraz Dívka v zimním kabátci od Joži Úprky. Nabídka děl klasické moderny a poválečného umění byla poměrně omezená a obešla se bez větších překvapení. Nejurputněji se
* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 20 % ceny dosažené v sále.
bojovalo o drobné Špálovo Zátiší s hruškou z roku 1943. Tento olej formátu 17 × 22 centimetrů se prodal za 456 tisíc korun, víc než dvojnásobek minimálního podání. Z necelých sto tisíc na 228 tisíc korun se dostal kvaš Kamila Lhotáka Krajina s větrníky z roku 1944 a stejný nárůst zaznamenal také obraz Skořápky, dílo Františka Muziky z roku 1958 (432 tisíc korun). Muzikův autoportrét z roku 1918 se prodal za vyvolávací cenu 180 tisíc korun. Za vyvolávací cenu 120 tisíc korun se prodal obraz Evy Švankmajerové Najděte dámu pojídající artyčok z roku 1971. Bez kupce zůstaly dvě nedatované krajiny Zdeňka Sýkory (nabízené za 216 a 144 tisíc korun), rozměrný objekt Jana Kotíka (264 tisíc korun) nebo obraz Dva jezdci od Josefa Lieslera (360 tisíc korun). Součástí dražené kolekce bylo opět několik pozoruhodných soch. Nejdráže, byť šlo o vyvolávací cenu, se prodala hliněná plastika Pavučina, dílo Ladislava Zívra z roku 1978 (420 tisíc korun). Za vyvolávací cenu byla přiklepnuta také sádrová studie Otto Gutfreunda k ratibořickému pomníku Boženy Němcové (180 tisíc korun). Z 48 na 168 tisíc korun naopak vzrostla cena bronzového reliéfu Poklad od Stanislava Suchardy. Ze starožitností se nejdráže prodal rozměrný gobelín, flanderská práce z konce 17. století, který se dostal z 240 na 456 tisíc korun. Barokní komoda s proskleným nástavcem nabízená za 192 tisíc se prodala za 336 tisíc korun. Největší boj se ale strhl o kru-
29
hový biedermeierový jídelní stůl, jehož cena vylétla z necelých 34 tisíc na 168 tisíc korun. Z drobnějších děl jmenujme Dekorativní talíř s Neptunem vyrobený holíčskou fajánsovou manufakturou před rokem 1750 (114 tisíc korun), habánský džbán s datací 1696 (72 tisíc korun) nebo míšeňské párové svícny s figurativní výzdobou (78 tisíc korun). / js
Noví milionáři Praha – Nejvýraznější cenový nárůst na červnové aukci společnosti 1. Art Consulting, která byla poslední velkou aukcí prvního pololetí, podle očekávání zaznamenal obraz Jasnovidec od Cypriána Majerníka, který jsme představovali v minulém čísle. Z minimálního podání 531 tisíc se jeho konečná cena vyšplhala až na 2,89 milionu korun (112 tisíc eur), což je druhá nejvyšší cena zaplacená v Česku za dílo slovenského autora. Dohromady sběratelé na aukci, která se konala v neděli 20. června v Topičově salonu na Národní třídě, utratili 19,6 milionu korun, přičemž se prodala necelá polovina ze 177 nabízených obrazů a kreseb. Za více než milion korun byly vydraženy 4 obrazy, stotisícovou hranici překonalo 25 děl. S výjimkou Fillova pozdního zátiší z roku 1928, nabízeného za 3,4 milionu korun, se podařilo prodat všechny nejdražší položky aukčního katalogu. Majerníkův Jasnovidec přitom
J A K U B O B R O V S K Ý: D Í V K A S U L I T O U / 1929 / olej na plátně / 110 × 138 cm / cena: 1 003 000 Kč
nebyl jediným dílem s výrazným nárůstem oproti vyvolávací ceně. O víc než milion korun vzrostla cena obrazu Pohled na klášter sv. Anny v Čechách od Karla Postla. Mistrovská malba z roku 1805 se prodala za rekordních 1,65 milionu korun. Vzhledem ke kvalitě obrazu a vysokým cenám, za něž byly v minulých dvou letech draženy krajinomalby Adolfa Kosárka a Maxmiliána Haushofera, nebyl velký zájem sběratelů až takovým překvapením. Nový aukční rekord padl rovněž v případě Jakuba Obrovského, byť byl jeho obraz Dívka s ulitou z roku 1929 přiklepnut jen za vyvolávací cenu. Částka 1 milion korun převyšovala předchozí Obrovského rekord o víc než 400 tisíc.
Čtvrtým milionovým obrazem byl pohled na Okrouhlice od Jana Zrzavého. Obraz z roku 1932 se prodal s mírným nárůstem za 3,54 milionu korun. Mnohem urputněji se bojovalo o pozdní Zrzavého kvaš Vodňanský rybník. Ze 77 tisíc se konečná cena vyšplhala na 248 tisíc korun. Podobný procentuální nárůst zaznamenaly také obrazy Po lovu od Jaroslava Věšína (ze 112 na 318 tisíc korun) a Vodník od Jaroslava Panušky (ze 135 na 448 tisíc korun). V Panuškově případě se jedná opět o aukční rekord. Nutno dodat, že zcela oprávněný, neboť srovnatelné symbolistní dílo se od tohoto autora na trhu snad ještě neobjevilo. Za překvapení aukce lze považovat nárůst ceny z 65 na 271 tisíc korun v případě
K A R E L P O S T L : P O H L E D N A K L Á Š T E R S V. A N N Y V Č E C H Á C H / 1805
J A R O S L AV PA N U Š K A : V O D N Í K
olej na plátně / 74,5 × 91,5 cm / cena: 1 652 000 Kč
olej na plátně / 35 × 55,5 cm / cena: 448 500 Kč
34
na trhu
art + antiques
František Matoušek text: Jan Skřivánek
Jméno František Matoušek je dnes již téměř synonymem osobitých obrazů malovaných na džínovině. V tomto případě jde však o pouhou shodu jmen. František Matoušek, který je autorem představovaných obrazů, byl spolužákem Jindřicha Štyrského a část života prožil ve Francii.
František Matoušek se narodil roku 1901 ve Vysokém Mýtě. Tamní Městská galerie dnes také opatruje největší kolekci jeho děl, především kreseb a prací na papíře. Po absolvování gymnázia v rodném městě byl Matoušek v roce 1920 přijat na pražskou akademii, kde byl žákem grafické speciál-
ky Augusta Brömseho. Jeho spolužákem zde byl již zmiňovaný Jindřich Štyrský. Studia Matoušek formálně dokončil až v roce 1929. V roce 1925 vyšel malíři první katalog, Obrazy knižně vydané s předmluvou o generaci staršího Josefa Čapka, k němuž
D Á M A S V Ě J Í Ř E M / olej na plátně / 56 × 44,5 cm / cena: 600 000 Kč (9. 3. 2002)
měl Matoušek svým uměleckým naturelem v mnohém blízko. V roce 1926 se stal členem Devětsilu, se kterým i poprvé vystavoval, ale v následujících letech se držel stranou skupinových sporů, které formovaly českou výtvarnou scénu, a hledal si vlastní uměleckou cestu. Přes geometrickou abstrakci a surrealismus se na přelomu 30. a 40. let dopracoval až k figurativním obrazům se silným protiválečným zaměřením. „Za vším byla pravděpodobně nejen antipatie k tehdy velmi rozbujelé, ale vlastně nesnesitelné české snaze po napodobování světových vzorů. Byla to i vysoká citlivost vůči společenské tendenci doby,“ píší na toto téma Pavel Chalupa a Jana Svobodová, autoři Matouškovy výstavy, která měla svou premiéru koncem loňského roku v Městské galerii ve Vysokém Mýtě a kterou mají přes léto možnost vidět návštěvníci náchodského zámku. Od konce 20. let Matoušek pravidelně navštěvoval Paříž a začátkem roku 1938 se zde rozhodl trvale usadit. Před mobilizací se ale vrátil do Československa, aby pomáhal v obraně vlasti. Po obsazení Prahy nacisty se mu podařilo i s manželkou znovu vycestovat. V Paříži se oba aktivně zapojili do exilového hnutí. „Matouška vyhlášení války zastihlo v jižní Francii; prvním vlakem se tedy rozjel do Paříže a začal organizovat uměleckou skupinu, která své služby nabídla Národnímu výboru a vojenskému oddělení velvyslanectví,“ píše o malíři ve své knize Zastihla je noc Anna Pravdová. Koncem roku 1939 Matoušek inicioval vydání alba grafických listů
35
G E O M E T R I C K Á K O M P O Z I C E / 1930–31
Za Československo, pocta mučednické zemi, do kterého ze zahraničních umělců přispěli i Pablo Picasso a Marc Chagall. Z okupované Francie Matoušek v roce 1940 unikl do Velké Británie. V Londýně založil a vedl Československou uměleckoprůmyslovou školu, kterou po válce přestěhoval do Paříže. Po únoru 1948 se stal velvyslancem ve Francii Matouškův dávný přítel Adolf Hoffmeister a malíř začal pracovat jako ilustrátor časopisu vydávaného velvyslanectvím. V roce 1950 byl v reakci na vypovězení francouzských diplomatů z Prahy a kvůli svým kontaktům na francouzskou komunistickou stranu z Francie vyhoštěn. V Československu byl přijat velmi chladně a patrně jen přátelství s Hoffmeistrem jej uchránilo od vážnějších problémů. Zemřel na podzim 1961 v podstatě zapomenut. Sa-
mostatné výstavy se dočkal až krátce před smrtí, jeho vrcholná díla z 20. a 30. let na ní však nesměla být prezentována. Právě do této kategorie patří i geometrická kompozice, kterou nyní nabízí k prodeji galerie Kroupa v Litomyšli. „Pokud se podíváme na cenovou hladinu roku 2010 u známějších umělců podobného ražení, jakými byli Štyrský a Toyen, podobné dílo těchto autorů by stálo kolem 4 až 5 milionů korun, a to nejenom na českém, ale i na evropském trhu,“ říká k otázce ceny galerista Miroslav Kroupa. „Vzhledem ke kvalitě a naprosté nedostupnosti Matouškova díla je podle mého názoru jakákoliv cena pod 2 miliony korun více než příznivá,“ dodává. Aukčním trhem dosud prošel jediný Matouškův obraz, nedatovaný olej Dáma s vějířem, který byl na aukci společnosti
Dorotheum v březnu 2002 vydražen za 600 tisíc korun. Dražba obrazu přitom tehdy začínala na méně než polovině této částky. Podle Kroupy byl navíc tento obraz nedávno jedním pražským galeristou prodán těsně pod milion korun.
GEOMETRICKÁ K O M P O Z I C E / 19 3 0 – 31 technika: olej na plátně rozměry: 46 × 52 cm cena: při osobním jednání
38
rozhovor
art + antiques
Jsou důležitější věci Rozhovor s Robertem V. Novákem text: Karolina Jirkalová, Jan Skřivánek foto (portrét): Jiří Thýn
V tiráži mnoha výtvarných publikací najdete stejný titulek: „Grafická úprava Robert V. Novák“. Ostatně i grafická podoba časopisu, který držíte v ruce, pochází z jeho dílny. Robertovo teritorium je však mnohem širší – vyzkoušel si fotografii, scénografii i práci kurátora. Vše se stejně spalující energií a nasazením.
Vyučil ses v tiskárně. Jak ses dostal ke grafickému designu? Vyučil jsem se jako reprodukční grafik-litograf. Byla to dobrá praktická škola. Do devadesátého roku jsem dělal v tiskárnách jako litograf, reprodukční fotograf nebo technický redaktor. Přátelil jsem se s divnými lidmi, někteří z nich později založili nakladatelství, jejich kamarádi se pak stali řediteli divadel, některé kapely začaly hrát oficiálně a tak dále. Byl jsem první na ráně – když dělám v tiskárně, tak ať jim udělám plakát.
spatlal jsem to dohromady do kompozice kříže, a plakát byl venku. Bylo to legrační. Na to rovnou navázaly plakáty a další práce pro tehdy vznikající Divadlo Archa.
Co bylo první? Knížky nebo plakáty? Šlo to paralelně všechno najednou. Úplně první plakáty jsem dělal na koncerty pro 10:15 Promotion. Už si je ani všechny nepamatuju. Nedávno jsem objevil jeden u kamaráda – plakát na Laibach v Lucerně – přilepený na dveřích kanceláře. U toho jediného jsem si pamatoval, jak jsem to dělal. Vzal jsem nůžky na plech a šel jsem do parku ustřihnout z plotu kus ostnatého drátu. Ten jsem smotal do kruhu a ve fotokomoře jsem z toho udělal fotogram – trnovou korunu. Pak jsem přefotil nějakého svalovce z knížky o tělocviku z dvacátých let,
Když jsi začal pracovat jako grafický designér, kde jsi sbíral zkušenosti? Co jsi znal a z čeho jsi vycházel? Měl jsem zkušenosti z litografie. V tiskárně Polygrafie se vyráběl mimo jiné i Technický magazín, ve své době zcela úžasný časopis o architektuře, nových technologiích a moderním umění. Chodil jsem také do lidové školy umění na kreslení. Pořád jsem něco zkoumal po antikvariátech a také jsem si fotil nějaké svoje bizarderie do šuplíku a zcela omylem jsem se tak na začátku devadesátých let ocitl mezi fotografy jako Pinkava, Reich, Stano, Prekop, Župník, Švolík
Stál jsi také u zrodu nakladatelství Torst Viktora Stoilova... On si Viktor dlouho fotil do šuplíku a pak udělal výstavu portrétů spisovatelů u Topiče. To byla první věc, připravili jsme útlý katalog k té jeho výstavě a on si ho sám vydal. Pak jsem pro Torst ještě dlouho upravoval další knihy. Tak nějak to všechno začalo.
39
48
téma
art + antiques
Negalerie Netradiční výstavní prostory V posledních letech přibývá výstavních prostor s vlastním Autorka je editorkou internetového časopisu kurátorským programem, které se nacházejí na místech, www.artalk.cz. kde bychom galerie donedávna vůbec nečekali. Jako výstavní síň může fungovat stará kůlna ve dvoře činžáku, opuštěná benzinová pumpa, stejně jako výloha prodejny potravin. text: Silvie Šeborová
Pařížské Museé d’Orsay využívá prostory bývalého nádraží a londýnská Tate Modern zase vznikla přestavbou někdejší elektrárny. Netradičními výstavními prostory však nemyslíme muzea a výstavní síně sídlící v komplexně rekonstruovaných budovách, které kdysi v minulosti sloužily pro jiné účely, nýbrž galerie, které fungují přímo v kontextu těchto „jiných účelů“. Nepočítáme sem ale ani výstavní místa, která tvoří součást kaváren, škol, foyer kin a divadel, hotelů, kulturních nebo nákupních středisek. Nejpočetnější skupinu netradičních galerií tvoří výkladní skříně a různé vitríny a nástěnky. Nabízejí sice většinou jen poměrně skromný prostor, na rozdíl od běžných výstavních síní ale mohou fungovat v podstatě nonstop a dokážou oslovovat i vysloveně „negalerijní“ publikum.
Nonstop galerie včera Vystavovat umění ve výlohách obchodních domů není nápad, který by výtvarnou scénu obohatil až v posledních deseti letech. Předchůdce dnešních galerií tohoto typu nalezneme v nedávné i v hlubší minulosti. Například první veřejná prezentace děl členů Devětsilu, která proběhla na počátku 20. let minulého století, byla instalována ve výkladní skříni knihkupectví U Zlatého klasu ve Spálené ulici v Praze. Součástí brněnské neoficiální výtvarné scény 80. let byla zase galerie Drogerie – Zlevněné zboží. V polistopadovém Česku vznikly dva dnes již téměř legendární výstavní prostory − Window Gallery na Národní třídě a Vitrínka BJ v ulici Komunardů v pražských Holešovicích, kterou od roku 1998
provozovala skupina Bezhlavý jezdec (Josef Bolf, Ján Mančuška, Jan Šerých a Tomáš Vaněk). O její provoz se staral hlavně Tomáš Vaněk, který ve Vitrínce pořádal výstavy i po rozpadu skupiny. Výtvarníkům, kteří projevili zájem ve Vitrínce vystavovat, dával volnou ruku při volbě tématu, způsobu propagace i pojetí vernisáže. Mezi nejznámější projekty realizované ve Vitrínce patří ten Jana Jakuba Kotíka, který zde vystavoval topinky, na nichž byl vypálený Sputnik. Na podzim loňského roku byla zeď, na níž byla Vitrínka instalována, rekonstruována a snaha o domluvu s majitelem o jejím opětovném umístění vyšla naprázdno. Druhým legendárním prostorem byla Window Gallery, kterou v letech 1993 až 2003 provozovala kurátorka Andrée Cooke v přízemních prostorách budovy Britské rady v Praze. V případě prezentace ve Window Gallery se museli umělci vyrovnat s prvkem opakování, galerie zabírala hned šest rozměrných oken. Pro umělce to znamenalo vystavit buďto sérii děl, jejichž počet by odpovídal počtu oken, nebo najít nějaký jiný způsob, jak s takovýmto prostorem naložit. Provoz Window Gallery zahajovala výstava Jiřího Davida, kromě něj zde nalezneme další výrazná jména české i světové výtvarné scény: Liam Gillick, Edward Lipski, britská návrhářka Vivienne Westwood, František Skála, Viktor Pivovarov, Antonín Střížek, Petr Nikl, Lukáš Jasanský a Martin Polák. V minulém čase je bohužel třeba hovořit už i o Galerii Artwall, která v letech 2005 až 2008 fungovala v nikách opěrné zdi Letenských sadů. Galerii se stala osudnou výstava skupiny Guma Guar Všichni jsme v národním týmu parodující megalomanské sny pražského
PAV E L S T E R E C : O S O B N Í R O P N Á S K V R N A / Benznika / 2007 / foto Monika Sybolová
magistrátu o pořádání olympijských her. Radnice provozovatelům galerie následně ukončila nájemní smlouvu. Výstav kontroverzním způsobem reagujících na národní identitu a politiku však bylo v Artwallu více. Připomeňme například projekt Martina Zet, který zde vystavil fotografie děl Otakara Švece, uznávaného prvorepublikového sochaře a později autora Stalinova pomníku na Letné, nebo cyklus Flagelanti od skupiny Pode Bal. Šlo o fotografie dětí, jimž se na hrudích houpaly cedule s nápisy odkazujícími na nacistickou a komunistickou minulost, například: „Už nemusíte trpět, že jsme za protektorátu hajlovali, budu trpět za vás.“
Nejen pražské výlohy K odkazu Window Gallery se hlásí Galerie DO/OKA, která funguje od března 2004 v přízemních oknech Psychologického ústavu Akade-
mie věd v Husově ulici v Praze. Nepřímým pokračovatelem Vitrínky Bezhlavého jezdce je pak holešovická galerie m.odla. Nejenže se nachází ve stejné pražské čtvrti, ale má i podobný formát, jde o nástěnku v prostorách funkcionalistického činžáku kousek od metra Vltavská. V Holešovicích, nedaleko Veletržního paláce, se nachází i výstavní síň Vernon Projekt, která využívá prostor bývalého rohového obchodu s dvěma prosklenými výlohami. Velké pozornosti se dostalo zejména mystifikační výstavě skupiny Guma Guar Milan Knížák: Podivný Kelt, která se zde konala počátkem loňského roku. Vernon Projekt na rozdíl od ostatních galerií tohoto typu není nezávislým prostorem, ale pobočkou prodejní Galerie Vernon. Nonstop galerie však nefungují jen v hlavním městě. V posledních dvou letech vzniklo hned několik mimopražských galerií, které se nacházejí právě ve vitrínách a výkladních skříních. Patří mezi ně
60
architektura
art + antiques
Sial pro dnešní den Proč nás Sial nepřestává zajímat text: Karolina Jirkalová
Rok poté, co bylo srovnáno se zemí liberecké obchodní středisko Ještěd, se jeho autoři z ateliéru Sial dočkali zatím největšího odborného zhodnocení své práce – retrospektivní výstavy v Muzeu umění Olomouc a především obsáhlé knižní monografie. Je to příležitost k úvaze nad tím, proč bylo Sdružení inženýrů a architektů v Liberci nejen ve své době výjimečné.
Nelze začít jinak než poklonou. Do knihy s lakonickým názvem Sial přispělo 24 autorů, vesměs mladých absolventů dějin umění na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde působí editor a spoluautor publikace Rostislav Švácha. Knihu je tak možné vnímat nejen jako poctu architektům a inženýrům ze Sialu, ale také jako výraz kvality Šváchovy „školy“ dějin architektury. Publikace je chronologicky členěna do třech oddílů, které se více méně kryjí se třemi desetiletími práce ateliéru. První část se věnuje tvorbě architektů a inženýrů formujících se od konce 50. let kolem Karla Hubáčka, Miroslava Masáka a Otakara Binara na půdě libereckého Stavoprojektu. Druhá část se soustředí na práci Sialu, který vznikl v roce 1968 jako samostatný městský ateliér, a jeho Školky pro mladé architekty. Sial sice oficiálně přestal existovat koncem roku 1971 a jeho členové byli zařazeni zpět do Stavoprojektu, nicméně Karlu Hubáčkovi se podařilo udržet svůj tým pohromadě. Třetí oddíl knihy pak sleduje 80. léta – závěrečné období tvorby tohoto sdružení, poznamenané odchodem mnoha členů Školky do zahraničí. Emigrace však měla i svou lepší stránku – umožnila Sialu kontakt se světovou architekturou i zahraniční příležitosti.
Každé z těchto období je uvedeno umělecko-historickou studií, v samostatných kapitolách jsou pak rozpracovány stěžejní projekty a realizace. Závěr knihy patří obsáhlejším medailonům 15 výrazných architektů Sialu. Práce je to skutečně umělecko-historická, nenajdeme zde texty, které by se hlouběji zabývaly ideovými základy práce ateliéru, autoři se nepouští příliš daleko na pole interpretace ani teorie. Ale to nebylo ani cílem publikace – ta je pevným a obsáhlým základem, který budoucím autorům otvírá řadu zajímavých témat. Ať už je to vztah Sialu k technice, který je leitmotivem práce Hubáčkova ateliéru po celou dobu jeho existence, nebo jen zdánlivě neslučitelný respekt ke krajině a přírodnímu rámci. K hlubším úvahám vybízí i urbanistické projekty Sialu, které zůstaly téměř bez výjimky jen na papíře. Olomoucká výstava má pochopitelně mnohem užší záběr než publikace – soustředí se na chronologickou prezentaci vybraných projektů a jejich stručný komentář. Zato však nabízí bezprostřední zkušenost s plány, kresbami, skicami i modely z dílny Sialu v původním měřítku.
61
D A L I B O R V O K Á Č , Z D E N Ě K Z A V Ř E L : M O D E L Č E S K É B O U D Y N A S N Ě Ž C E / 1975–78
Proč Sial „Náš ateliér by nikdy nebyl tím Sialem, na který vzpomínáme, kdyby jeho vznik a trvání neprovázely tři šťastné okolnosti: atmosféra šedesátých let, úzká spolupráce s inženýry, kterou zdůrazňuje i název ateliéru Sdružení inženýrů a architektů v Liberci, a existence Školky,“ píše jedna z vůdčích osobností Sialu Miroslav Masák v úvodu knihy Architekti Sial z roku 2008. Tyto „tři šťastné okolnosti“ však nejsou jedinými důvody, proč projekty libereckého sdružení svou kvalitou převyšovaly většinu tuzemské stavební produkce a proč Sial nedá spát historikům architektury. Začněme od inženýrů – vztah architektů a inženýrů, statiků a dalších technických odborníků byl v Sialu skutečně rovnocenný, což nebylo (a není) v ateliérech zvykem. Počátky tohoto nastavení lze hledat hluboko v 50. letech, kdy Karel Hubáček převzal vedení jednoho z ateliérů libereckého Stavoprojektu od německého architekta Karla Wintera. Jak píše Rostislav Švácha v knize Sial, „Hubáček kolem sebe brzy shromáždil schopné stavební a technické odborníky dnes již všeobecně známých jmen“, zmiňme alespoň Zdeňka Patrmana, Otu Nykodýma a Václava Vodu. Těsné propojení schopností architektů
a inženýrů se pak upevnilo během projektování a stavby televizní věže a hotelu na Ještědu, kde bylo mimo jiné použito proslulé „Patrmanovo kyvadlo“ a také řada patentů ze skelného laminátu. „High-tech na koleně,“ píše v knize Tak nějak to bylo Miroslav Masák. Na projektu Ještědu, ale možná ještě dříve v práci na pavilonech pro Liberecké výstavní trhy, započala dlouhá linie stavebních, technických i architektonických experimentů, která se stala průvodním znakem prací Sialu. Spolupráce s technickými specialisty jistě valnou měrou přispěla i k „mašinistické“, technicistní estetice typické především pro Školku Sialu. Experimentální přístup, technické vynálezy a patenty se v roce 1972 staly pádným argumentem, díky němuž se Karlu Hubáčkovi podařilo zachovat ateliéru organizační i finanční autonomii i po nuceném začlenění zpátky do státního Stavoprojektu. Hubáčkův ateliér (včetně Školky na Jedlové) získal zvláštní status experimentálního pracoviště, kde se vyvíjejí a testují nové technologie, které pak bude možné zavést do sériové výroby. Jak píše Rostislav Švácha: „Hubáček si uvědomoval, že o nutnosti zachovat autonomii svého ateliéru pražské mocipány nepřesvědčí,
66
architektura
art + antiques
Stín Alvara Aalta text a foto: Vendula Hnídková Autorka je historička architektury.
Enfant terrible finské architektonické scény Reima Pietilä (1923–1993) zastával vždy svébytnou pozici mimo hlavní proud. To mu poskytlo odstup, z něhož dokázal přesvědčivě zachytit specifický význam dalšího reprezentanta finské architektury, Alvara Aalta (1898–1976). Pomocí přesně zacílené metafory vystihl jednoduše roli, kterou jeho starší kolega zastával na místní scéně. Pietilä vnímal Aalta jako mohutný strom.
Stín, který tento strom vrhal, byl neprostupný. Do té části lesa, kde strom rostl, nikdo nechodil. Lovci do stínu sice zkusmo vystřelovali šípy, ale nikdo se více nepřibližoval. O to raději kladli zpovzdálí pasti. V den, kdy Aalto zemřel, se strom skácel. Nastal velký úklid. Ti, co si hověli v „mi-
strově“ stínu, a stejně tak lovci střílející šípy se najednou ocitli vystaveni paprskům zářícího slunce. Stín zmizel, les se otevřel. Rozhostilo se ticho. Mohla se začít rodit legenda. Alvar Aalto se stal vděčným materiálem k šíření nejrůznějších báchorek. Jeho
A I N O A A LVA R A A LT O V I : T E C H N I C K Á U N I V E R Z I TA V O TA N I E M I V H E L S I N K Á C H /1964
pověstný šarm a charisma, které tak ostře kontrastovalo s běžnou finskou letorou, mu snadno otevíralo dveře do různých světů, společenských okruhů a mezi rozmanité klienty. Z legend o umělci se postupem času vyabstrahoval zjednodušený obraz, se kterým lze snadno nakládat, často nezávisle
67
na původním subjektu. Odborná „hagiografie“ tak stvrzuje kult umělce, petrifikuje zjednodušené vnímání architekta, jehož jméno se mezitím stalo úspěšnou obchodní značkou. Proto vedle institucí jako je Nadace Alvara Aalta, pod niž spadá Muzeum Alvara Aalta v Jyväskylä nebo Akademie Alvara Aalta, jejichž existence je přirozená a snadno pochopitelná, jelikož se starají o provoz několika Aaltových domů, pořádání výstav či pravidelných architektonických sympozií, existují i jiné organizace či produkty zastřešené jeho jménem. Od letošního roku funguje třeba také Alvar Aalto University v Helsinkách, což je naprosto nový vzdělávací útvar, který vznikl účelovým sloučením tří stávajících vysokých škol. Přitom Alvar Aalto se samotnou institucí souvisí velmi okrajově a v tomto případě spíše posloužil jen jako mezinárodně srozumitelný, a tudíž snadno zhodnotitelný pojem. Navíc univerzita ani nezastírá skutečnost, že pragmaticky těží ze stejného faktu jako na začátku své kariéry sám Aalto – díky svému jménu figuroval na prvních řádcích telefonního seznamu, což mu pomáhalo získávat nové klienty. Jak je patrné, kult Alvara Aalta je dodnes nesporný. Aalto je také bezesporu první asociace, která člověku vytane na mysli, když se řekne „finská architektura“. Ale kdo nás napadne jako druhý? Eliel Saarinen? Viljo Revell? Co se skrývá ve stínu onoho mohutného stromu?
Obrození a moderna Periferní Finsko, které až do získání samostatnosti v roce 1917 bylo součástí carského Ruska, procházelo od 19. století velkým obrozeneckým procesem. Výrazným mezníkem na poli architektury bylo období přelomu 19. a 20. století, kdy byla kulturní identita země odvozována z lidové tradice. V architektuře se pracovalo s vernakulárními vzory, které přecházely do značně specifických forem s bohatým ornamentálním dekorem, odvozeným z mytologie a pozorování přírody. Další rozmach nastal v období dvacátých let a přetrval až do zavlečení Finska do války, tedy v epoše spojované s nástupem generace Alvara Aalta.
M A R T T I VÄ L I K A N G A S : S Í D L I Š T Ě K Ä P Y L Ä V HE L S I N K Á C H /1920–25
78
antiques
art + antiques A N AT O M IC K É T O R Z O / konec 19. stol. výška 70 cm / vyjímatelné tělesné orgány značeno Joh. Schuchart, Lehrmittel Zwickau i. Sa. cena: 33 000 Kč (Antik Olomouc)
S V ÍC N Y PÁ R O V É / 20–30. léta 20. stol. výška 23,5 cm / kombinace slonoviny a černě mořeného dřeva cena: 18 000 Kč (Antik Olomouc)
IK O N A S V. PA N T E L E I M O N Rusko, 19. stol. / dřevo, tempera 33,5 × 30,5 cm cena: 39 000 Kč (Antik Olomouc)
V O J T E C H E R D É LY I : P O R T R É T olej / 49 × 32 cm cena: 7 000 Eur (Art Invest) N Á D O B A N A B O W L I / Německo, kolem 1925 značeno WMF / obecný kov a bakelit / 34 cm cena: 19 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)
J O SE F B A K Š AY: JE SE Ň / 1942 olej / 69 × 92 cm cena: 3 500 Eur (Art Invest)
S V ÍC E N / Německo, kolem 1930 značeno W.W. / pochromovaná ocel / šířka 46 cm, výška 23 cm cena: 16 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)
H O DI N Y / Rakousko, kolem 1915 sklo cobalt Papillon sklárny Loetz z Klášterského Mlýna výška 29 cm / stroj Junghans cena: 19 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)
inzerce
79
ANTIK OLOMOUC Třída 1. Máje 12, 772 00 Olomouc tel: 585 232 462, 602 585 735 email: antikolomouc@post.cz www.antikolomouc.w1.cz AUKČNÍ SÍŇ ART INVEST Dobrovičova 7, 811 02 Bratislava tel: +421 252 634 664, +421 905 659 148 email: art@artinvest.sk
O TA K A R NE JE D LÝ: V LTAVA A L O M V BR A N ÍK U / kolem 1920 olej na plátně / 63 × 122,5 cm cena: 240 000 Kč (Galerie Pictura)
www.artinvest.sk GALERIE PICTURA Na Zderaze 6, 120 00, Praha 2 tel: 224 233 810, 603 741 674 email: galerie@pictura.cz www.pictura.cz MEISSNER-NEUMANN Aukce 23. 5. 2010 v hotelu Inter-Continental tel: 233 343 194 email: info@aukce-neumann.cz www.aukce-neumann.cz
MAR T IN KUR IŠ: Z C Y K L U P E T R A L U C IE / 2001 olej na plátně / 120 × 160 cm cena: 80 000 Kč (Galerie Pictura)
S TAROŽITNOS TI MICHAL JANKOVSKÝ Žatecká 14, 110 00 Praha 1 tel: 224 812 909, 724 251 272 email: michal@czechantiques.cz www.czechantiques.cz
H O DI N Y S T Í N O V É / před rokem 1833 / výška 37 cm / stříbro, sklo, dřevo / hmotnost 902,50 g btto, ryzost 812,5/000 / značený Elher, London, atest. cena: 86 500 Kč (Meissner-Neumann)
P IE R R E J U L E S MÉ NE : K R ÁVA S T E L ÁT K E M / Francie, 19. stol. bronz litý, patinovaný / mramorový podstavec / výška celkem 24 cm cena: 80 000 Kč (Meissner-Neumann)
K O N V O L U T A N T IC K É H O O B A L O V É H O SK L A / 2. až 4. stol. celkem 12 kusů / sklo čiré / různé tvary, velikost od 6,5 do 12,5 cm / tři kusy naprasklé cena: 55 000 Kč (Meissner-Neumann)
92
inzerce
art + antiques
[OBNFO¼ VNÇOÈ PGTFUPWØ UJTL LPNQMFUOÈ QPMZHSBGJDL¼ WØSPCB XXX QSPUJTL D[
93
Letní čtení JOSEF HÖGER: POHLED Z T ER A S Y HR ANIČNÍHO Z ÁMEČKU N A H L O H O V E C K Ý R Y B N Í K ( D E TA I L) / 1839 kresba tužkou a akvarel / 32 × 23 cm © Knížecí lichtenštejnské sbírky, Vaduz – Vídeň Z V Ý S TAV Y K L A S I C I S M U S A B I E D E R M E I E R Z KNÍŽEC ÍCH L ICHTENŠ TE JNSK ÝCH SBÍREK Valdštejnská jízdárna / do 17. 10. 2010
100
letní čtení
art + antiques
Nelpím na minulosti... text: Ondřej Hučín Autor je šéfdramaturg opery Národního divadla.
S Jiřím Heřmanem, šéfem opery Národního divadla, o minulosti a budoucnosti scény, kterou vede Letos na jaře uplynuly už tři roky od chvíle, kdy jste se ujal šéfování opery Národního divadla. S jakými pocity se ohlížíte za touto dobou? Nesnažím se ohlížet zpět do minulosti, svoji pozornost směřuji k přítomnosti a budoucnosti. Pokud mi minulost vejde sama od sebe na mysl a inspiruje mě, pak se jí nezříkám, ale zároveň se na ní nesnažím lpět. Pokud mám popsat momentální pocit při ohlédnutí zpět, pak si řeknu, že je potřeba jít dál. Jsou tři roky v opeře dlouhá či krátká doba na to, aby se dala umělecká tvorba divadla nějak výrazně vyprofilovat? Pokud můžete začít od nuly, pak ano. V případě Národního divadla je to složitější. Mi-
A N T O N Í N D V O Ř Á K : R U S A L K A / foto: Petr Neubert
nulosti se zde jen tak nezbavíte. Myslím té neinspirativní. Potkávají se zde potřeby a zájmy tří uměleckých souborů, které s vývojem současného divadla přerůstají do mnoha rozporů – prostorových a finančních. Vnímám operu jako „gesamtkunstwerk“ v nejhlubším slova smyslu. V takové podobě ji chci divákům předávat. Propojení výtvarné, pohybové, vokální, orchestrální a technické složky však vyžaduje kvalitní přípravu a maximální koncentraci všech zúčastněných, což se Vám v podfinancovaném a velice frekventovaném divadelním provozu daří ne tak často a podle Vašich představ. Momentálně bych spíše než o výrazné profilaci mluvil o hledání jedné ideální operní scény v Praze, která bude mít dostatečný prostor a podmínky pro plnohodnotnou operní tvorbu.
Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch a co za neúspěch? Nikdy to není jen můj úspěch, bez schopného uměleckého a provozního týmu není možné takového úspěchu dosáhnout. Tedy za náš největší úspěch považuji každé operní představení, které přinese radost, pohnutky či katarzi v lidské duši našeho diváka. Neúspěch nemám potřebu s nikým sdílet, obzvlášť v dnešní době, kdy je, myslím, důležitější rozdávat lidem radost a optimismus. Neúspěch je pro mne vždycky ponaučením, nikoli zdrojem dalších nepříjemných pocitů, je to intimní záležitost. Jaké to je neustále plánovat budoucnost divadla, žít v myšlenkách na dobu za rok, dva či tři? Umí si šéf opery užít vůbec ty okamžiky, pro něž vlastně divadlo vzniká a v nichž zároveň zaniká – to znamená přítomnost, teď a tady? Není možné nežít obě roviny současně. Budoucnost a přítomnost se ve mně neustále protíná. Je nutné být neustále ve střehu, každý přítomný okamžik může úplně změnit budoucnost. Jak z vašeho pohledu dopadla právě skončená sezona 2009/2010? V okamžiku, kdy odpovídám na tuto otázku, ještě sezona není u konce, proto si momentálně přeji, aby získala co nejvíce diváků, protože všechny premiérové tituly lze zhlédnout i v následující sezoně. Poslední premiérou této sezony je Janáčkova Káťa Kabanová v režii divadelního mága Roberta Wilsona a šéfdirigenta Tomáše Netopila.
101
Tato premiéra je pro mne vrcholem sezony. Wilsonova magie světla, prostoru a přísně stylizovaného pohybu se sugestivní hudební interpretací Tomáše Netopila nás uvádí do světa opravdového „gesamtkunstwerku“. Vyprodané reprízy výpravné operní tetralogie Bohuslava Martinů Hry o Marii, Havelkova originální interpretace Hoffmannových povídek či dvě zdařilé současné interpretace Mozartových děl, Idomeneo a Così fan tutte považuji za úspěšné vykročení směrem k vnímavému, současnému divákovi. Návštěvnost 88% je toho důkazem a přeji si, aby byla stále vyšší, protože je na co se tešit. Přichází tedy sezona 2010/2011. Můžete ji krátce představit? Na co jste tentokrát kladli důraz při jejím sestavování? Každá sezona navazuje na tu předchozí. Nechceme se opakovat, ale přinést divákovi nové interpretace operních děl, které nás v současnosti mohou oslovit a také pobavit. Mám velikou radost, že mladá česká a slovenská pěvecká generace se začíná silně prosazovat na naší první scéně. Italská komická opera Gaetana Donizettiho Nápoj lásky je velkou příležitostí právě pro ně, milostný lektvar jim režijně namíchá italsko-český choreografický pár Simone Sandroni a Lenka Flory v hudebním nastudování mladého dirigenta opery ND Davida Švece. Výjimečnou událostí bude po téměř 100 letech nové nastudování Wagnerova Parsifala pod taktovkou amerického dirigenta Johna Fioreho. Únos ze serailu je dalším pokračováním mozartovské linie ve Stavovském divadle a Glassova opera podle Cocteaovy předlohy Les enfants terribles bude provedena v alternativním prostoru v režii Alice Nellis. V koncertní řadě se představí fenomenální kontratenorista Bejun Mehta, sopranistka Olga Trifonova, Simona Houda-Šaturová, barytonista Adam Plachetka, Aleš Jenis a další skvělí pěvci. Nepříznivá ekonomická situace v Česku bohužel v současnosti ambiciózním kulturním projektům příliš nepřeje. Jak se to projevilo v opeře Národního divadla?
B O H U S L AV M A R T I N Ů : H R Y O M A R I I / foto: Ilona Sochorová
Dost výrazně. V sezoně 2010/2011 jsem musel odstoupit od scénického provedení jednoaktových oper Ariadna a Slavík v originální interpretaci mladé režijní dvojice zvané SKUTR a dirigenta Tomáše Netopila. Ojedinělá a u nás málo známá díla Bohuslava Martinů a Igora Stravinského mohou přesto diváci slyšet v koncertním provedení v počátku nadcházející sezony. Vůbec nejvíce mě mrzí zrušení velkého janáčkovského projektu Z mrtvého domu, který jsme měli v plánu realizovat s Davidem Radokem a se scénografickou výsta-
vou Pražské quadriennale v netradičním industriálním prostoru. Šlo o jedinečnou konfrontaci velkého hudebně-dramatického díla se syrovým, původně nedivadelním prostorem. Za současných finančních perspektiv, s nimiž jsme konfrontováni, si tento projekt bohužel nemůžeme dovolit. Kvalitní opera byla a vždy bude drahou záležitostí. Pokud bude rozpočet nadále snižován, nemůžeme pokračovat v nových projektech s významnými tvůrci, kteří vyžadují adekvátní podmínky ke své specifické práci.
O P E R N Í P R E M I É R Y S E Z O N Y 2 0 10 / 2 0 11 V N Á R O D N Í M D I V A D L E GAETANO DONIZETTI:
WOLFGANG AMADEUS MOZART:
NÁPOJ LÁSKY
ÚNOS ZE SERAILU
( L’ E L I S I R D ’ A M O R E )
(DIE ENTFÜHRUNG AUS DEM SERAIL)
Dirigent: David Švec
Dirigent: Tomáš Netopil
Režie: Simone Sandroni
Režie: Joël Lauwers
Premiéry: 15. a 17. 12. 2010
Premiéry: 7. a 10. 5. 2011
RICHARD WAGNER:
PHILIP GLASS:
PARSIFAL
LES ENFANTS TERRIBLES
Dirigent: John Fiore
Dirigent: Petr Kofroň
Režie: Jiří Heřman
Režie / Stage director: Alice Nellis
Premiéra: 19. 3. 2011
Premiéra: červen 2011
117
! " # & $# $ # # # # % $ " ! # # # " " ' %%% " #! ( ! # # ) * ' " !# " "# !! # " # " + " $* & " (#