art+antiques 6/2015

06

červen 2015

9 771213 839008

06

99 Kč / 4,70 ¤

08 / Václav

Stratil v Brně 32 / Národní galerie na konci 60. let 48 / Komunitní bydlení ve Švýcarsku

Černý koně — 10/6— 27/9/2015

Adam Gallery Ve Vaňkovce 2, Brno Po—Ne 10—18 hod, Čt zavřeno www.adamgallery.cz

Jiří Baštýř Lenka Černotová Michal Drozen Filip Dvořák Veronika Gabrielová Hana Gárová Tereza Greschnerová Igor Hosnedl Tomáš Kofroň Monika Kolářová David Krňanský Martin Lukáč Jiří Marek Ondřej Petrlík Michal Rapant Julius Reichel Tomáš Roubal Michaela Roudnická Gabriela Slaninková Jakub Sýkora Miroslav Šeda Jakub Tajovský Viktorie Valocká Marika Volfová

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury a statutárního města Brna

editorial /

Moc peněz

Sběratelé a investoři během necelých dvou květnových týdnu utratili

Obsah

na aukcích v New Yorku více než 2,5 miliardy dolarů a Picassův obraz Alžírské ženy O se s cenou blížící se 180 milionům dolarů stal historicky

3 / dílo měsíce

nejdražším dílem prodaným kdy v aukci. V korunách uvedené částky

Vít Vlnas

vypadají ještě neskutečněji – 65 miliard a 4,5 miliardy korun. Český trh se s takovýmito výsledky samozřejmě nemůže srovnávat, ale i u nás byl letošní květen rekordní. Na desítce aukcí, které se minulý měsíc konaly v Praze, kupující utratili kolem 300 milionů korun, což je víc než v kterémkoliv jednotlivém měsíci v minulosti.

Média o aukční prodejích, zejména o podobných rekordech povětšinou informují v notně bulvárním stylu. Nevysvětlují, neanalyzují, nedávají do kontextu, pouze žasnou. Tu s úšklebkem nad hloupostí kupujících, kteří „za takovou patlaninu“ vyhazují miliony, tu v posvátném údivu nad mocí umění generovat peníze „z ničeho“. Picassovy Alžírské ženy jsou v tomto směru ideálním příkladem, neboť se na trh vrátily po relativně krátkém čase. V roce 1997 stály „jen“ 32 milionů dolarů, takže, zjednodušeně řečeno, prodávající nyní vydělal více než pětinásobek. A to je hodně. Jak moc hodně, ale obdivovatelé „investičního potenciálu“ umění zpravidla už neříkají. Cena zlata i ropy se ve stejném období zhruba zčtyřnásobila, akcie společnosti Apple se dnes obchodují za sedmiapůlnásobek ceny, kterou měly před osmnácti lety.

O to, zda či nakolik se umění „investičně“ vyplatí, ale nakonec až tolik nejde. Smutnější je, že všechny ty miliony, které se točí na trhu s uměním – a 300 milionů korun za jediný měsíc je v rámci české ekonomiky slušný výsledek, nemají žádný vliv na to, kolik peněz investujeme do umění coby kulturního statku. Národní galerie je stále stejně podfinancovaná, jako byla za minulých ředitelů a minulých vlád, a nezdá se, že ministerstvo kultury by se s tím snažilo něco dělat. Když byl ministr kultury nedávno v rozhlase dotazován, zda mu nepřijde divné, že jeho rezort na Benátské bienále dal desetinu částky, kterou měli k dispozici umělci podílející se na české expozici na EXPO v Miláně, zcela vážně argumentoval, že prioritou ministerstva kultury jsou domácí kulturní akce.

Chtěl bych věřit, že trh s uměním má kultivační potenciál i směrem k širší veřejnosti, zatím však není příliš vidět. Otázkou je, zda je to proto,

4 / zprávy 8 / výstava

06

> Scotland Forever!

> Václav Stratil v Brně

Josef Ledvina

17 / aukce 24 / portfolio

> Katarína Hládeková

Marika Kupková

26 / anketa

> Divadelní praxe

Mariana Serranová

> Národní galerie v roce 1969 38 / profil > Hana Puchová Radek Wohlmuth 42 / profil > Štěpán Grygar Dušan Brozman 48 / architektura > Komunitní bydlení v Curychu 32 / téma

Lukáš Pilka

Karolina Jirkalová

53 / nové knihy 54 / knižní recenze Jiří Šetlík

> Seňorita Franco a Krvavý pes

57 / antique news 60 / zahraniční výstava Radek Wohlmuth

> Tracey Emin ve Vídni

> Lekce 69. – Reality show 64 / fotoreport > Česko-čínský srdcerváč Emma Pecháčková 70 / recenze > P. Veselý, Aenigma, Franta-Böhm, D. Lang K. Chamonikola, M. Bartlová, R. Wohlmuth, M. Pachmanová 78 / na východ > Díl 35. – Danubiana II Dušan Buran 80 / komiks > Umělec 63 / manuál

Ondřej Chrobák

Františka Loubat, Tomáš Končinský

že sběratelé pořád ještě neutrácejí dost, aby se to promítlo i jinde než v pár senzačních titulcích, nebo je problém někde jinde. Obávám se, že jen v množství utracených peněz, to není.

Jan Skřivánek

obálka

>

VÁCL AV S T R AT IL : ZE SÉR IE NIC NENÍ LEP ŠÍ NE Ž

facebook.com/ Artcasopis

C A M E L S E R T Ě N K O U / 2000 / barevná analogová fotografie

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) / Redaktoři: Kateřina Černá, Karolina Jirkalová, Josef Ledvina (pl), Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@ artantiques.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz, Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, j­ ulie.langerova@ambitmedia.­cz Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Milena Bartlová, Dušan Brozman, Dušan Buran, Alžběta Cibulková, Kaliopi Chamonikola, Ondřej Chrobák, Karolina Jirkalová, Tomáš Končinský, Marika Kupková, Františka Loubat, Martina Pachmanová, Emma Pecháčková, Lukáš Pilka, Mariana Serranová, Eva Skopalová, Jiří Šetlík, Vít Vlnas / Tisk: Dekameron CZ s. r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@ artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 9. 6. 2015. Příští číslo vyjde začátkem července. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

inzerce

2

art + a ntiques

18 —28 červen

1000 umělců 70 zemí 500 živých akcí během 11 dní PQ 2015 je součástí projektu

www.pq.cz

Bianca Casady / CocoRosie Boris Kudlička, Dmitry Krymov Jan Nebeský, Jerzy Gurawski Handa Gote, Julie Taymor Kamila Polívková, Kirsten Dehlholm Numen / For Use, Philippe Quesne Robert Lepage, Robert Wilson Sean Patten / Gob Squad Stefan Kaegi / Rimini Protokoll Tygr v tísni, Vosto5 a mnoho dalších

Pořadatel

Organizátor

Projekt byl podpořen z programu Kultura Evropské Unie

Kultura

dílo měsíce

3

Scotland Forever! text: Vít Vlnas Autor je rytíř francouzského Řádu umění a literatury.

Před dvěma sty lety, 18. června 1815, se jméno belgického městečka Waterloo stalo synonymem pro drtivou porážku či fatální selhání obecně. Především angličtí umělci se v následujícím století stále znovu vraceli k jednotlivým epizodám bitvy, která ve svém důsledku zajistila Británii nadlouho postavení první světové velmoci. Popularitu výjevů z napoleonské doby nijak nesnížilo ani to, že se od 60. let 19. století viktoriánští malíři s oblibou inspirovali rovněž krymskou válkou, především boji u Almy, Inkermanu a Sevastopolu. Nové a velmi barvité podněty dodaly specialistům na válečné scény britské imperiální výboje v Súdánu a na jihu Afriky.

Všechny tyto války oslavila svým štětcem nejproslulejší anglická malířka 19. století Elizabeth Southerden Thompsonová (1846–1933), od svého sňatku roku 1877 známá jako lady Butlerová. Mimochodem, její svatba s irským generálem Williamem Butlerem (1838–1910) zlomila srdce mnoha mladým gentlemanům. Elizabeth se totiž vymykala dobovým stereotypům o britských malířkách coby kostnatých a obrýlených starých pannách; byla to půvabná, křehce vyhlížející žena z dobré rodiny, která svému muži porodila postupně šest potomků. Malířství studovala v Londýně a ve Florencii a původně se jako hluboce věřící římská katolička chtěla zabývat především náboženskými náměty. K bitevnímu žánru ji přivedlo setkání s obrazy dvou uznávaných francouzských specialistů v tomto oboru, Jeana Louise Ernesta Meissoniera a Édouarda Detaillea. „Nikdy jsem nemalovala, abych oslavovala válku, ale abych zpodobnila její patos a hrdinství,“ napsala později.

To je však jen částečná pravda. Nejslavnější z malířek viktoriánské éry prvoplánově apelovala na vlastenecké city publika a válka se v jejím podání jeví jako esteticky velmi působivá záležitost. Přestože lady

E L I Z A B E T H T H O M P S O N O V Á ( L A D Y B U T L E R O V Á): S C O T L A N D F O R E V E R ! (výřez) / 1881 / Leeds Art Gallery

Butlerová měla dokonalé znalosti o výzbroji, uniformách a taktice a její obrazy jsou faktograficky věrné do posledního knoflíku, sama nikdy žádnou bitvu neviděla – a nikdy nenavštívila ani bojiště bezprostředně po bitvě. Neportrétovala velké vojevůdce, jejími hrdiny zůstávali povětšinou prostí vojáci. Romantický patos na jejích obrazech sice dominuje, avšak zablácení a často unavení a vystrašení muži vyhlížejí velmi realisticky. Výsledkem je nicméně vždy důmyslná inscenace: Elizabeth Thompsonová zachycuje s oblibou britské jednotky v útoku, asi tak, jak je mohli vidět jejich protivníci. Tyto protivníky však na obrazech většinou nenalezneme; není zde boje muže proti muži a jen vzácně se tu setkáváme s mrtvými bojovníky, natož se zmrzačenými a zohavenými těly, jež tvořila nedílnou kulisu anglických válečných triumfů během dlouhého 19. století.

V tomto duchu zpodobnila lady Butlerová i útok pluku královského těžkého jezdectva u Waterloo, legendárních „šedých Skotů“.

Obraz měl být původně „realistickou“ od-

povědí na idealizované válečné výjevy první generace viktoriánských umělců. Název díla Scotland forever! je odvozen od bojového pokřiku, s nímž se kavaleristé vrhali do útoku. Historikové dodávají, že slavný obraz je ve skutečnosti fikcí: rozmoklý měkký terén by nikdy neumožnil těžkým koním útočit v prudkém cvalu, proto prý také „šedí Skotové“ proti Francouzům víceméně kráčeli, což by samozřejmě na plátně mohlo působit až komicky. Stejného faktografického prohřešku se ostatně dopustil i režisér Sergej Bondarčuk, jehož slavný film Waterloo (1970) obrazy lady Butlerové přiznaně cituje a parafrázuje.

Přestože Elizabeth Thompsonová malovala výjevy ještě i z první světové války, její největší sláva odezněla s koncem 19. století.

Ve válce kulometů, bojových plynů, tanků a khaki uniforem se stal neoromantický patos viktoriánské éry směšným anachronismem.

Místo štětců a pláten definitivně nastoupily fotoaparáty a kamery. Válka sama námětem pro umělce zůstala, ale byli to už úplně jiní umělci a také úplně jiné umění.

4

zprávy

art + a ntiques

S V A T O J Á N S K É S L A V N O S T I 2 0 15 / Praha oslavy podpořila částkou 2 miliony korun, finanční dotace byla schválena týden před konáním slavností, mimo grantová řízení / foto: Praha.eu

Pražské granty regionální Praha – Do konce května mohly pražské kulturní instituce i jednotlivci žádat o finanční podporu svých projektů. Granty v letošním roce podléhají novým pravidlům (platí pro léta 2016–2021), která dle vyjádření kulturního odboru magistrátu vznikla na základě nařízení Evropské komise. Jednou z výrazných novinek je podmínka, že příjemci grantové podpory nesmí z veřejných rozpočtů financovat více než 70 procent svého rozpočtu.

Důsledné uplatnění takové podmínky by znamenalo, že žadatelé o grant musí mít příjem z vlastní činnosti (vstupné, doplňkový prodej) nebo získat sponzora, který 30 procent rozpočtu dokryje. Dodnes byla praxe často taková, že neziskové galerie svůj rozpočet skládaly z různých grantů. Vedle financí poskytovaných městem tak hlavním zdrojem bylo ministerstvo kultury nebo ministerstvo školství v případě školních galerií. „Uplatnění blokové výjimky v její současné podobě, v jaké se objevila v novém grantovém systému MHMP na roky 2016–2021, ohrožuje na existenci většinu neziskových projektů současného umění. Pokud bude vymáhána, hrozí podle mého názoru mnoha organizacím výrazné omezení kvality programu, či dokonce ukončení činnosti.

Podstatnou otázkou rovněž je, proč magistrát takové podmínky v grantovém systému

vůbec nastavil. Ze směrnice Evropské komise, na kterou se odvolává, žádná taková nutnost nevyplývá,“ říká k tomu Ondřej Stupal, ředitel Centra pro současné umění Praha a zakladatel iniciativy Fair Art sdružující lidi se zájmem o současné umění a právo.

Když byla v březnu letošního roku nová pravidla schválena, radní pro kulturu Jan Wolf zdůraznil především větší otevřenost grantového systému: „Nejdůležitějším prvkem je otevření se všem subjektům bez ohledu na právní formu existence.“ S tím souvisí, že nově mohou o granty usilovat i ziskové organizace, podmínkou je, že podpořený projekt, nebo slovy pravidel „produkt“, nebude sám o sobě generovat profit.

Situace je problematická především proto, že magistrát nedokázal včas zveřejnit jasné informace, které by žadatelům umožnily jednoznačné čtení pravidel, a jednotliví žadatelé se tak často uchylovali k vlastním právním interpretacím. Není jasné, co je veřejnými penězi míněno, koho všeho se podmínka týká, či zda budou existovat výjimky. Jakým způsobem postupovali jednotlivý žadatelé o grantovou podporu, se teprve uvidí.

Zatímco tradičně jsou představitelé živého umění v kritice způsobů financování jednotní, sedmdesátiprocentní hranice nutně všem nevadí. Malé nezávislé galerie jsou specifické především tím, že svým provozem negenerují žádný příjem. Pravidlem je volný či dobrovolný vstup a výroba prodejních předmětů je spíše výjimkou. V divadelní či

koncertní praxi je v tomto směru situace odlišná.

Ondřej Stupal v rámci nových podmínek upozorňuje ještě na dvě spíše úsměvné skutečnosti. Jednou je označení podporovaných projektů jako „produkt“, druhou pak explicitní požadavek regionality podporovaných projektů. „Zásadně však směřuje na realizaci projektů s omezeným regionálním významem, které nejsou předmětem výměny mezi členskými státy EU a obyvatelé členských států EU neputují přes hranice s hlavním cílem návštěvy těchto akcí. Ověření těchto skutečností je prováděno na základě hodnocení kvality předkládaného projektu,“ čteme v materiálu.

Stejně jako v minulosti platí, že instituce a jednotlivci žádají podporu projektů nikoli svého provozu. V letošním roce tak Praha například podporuje rezidenční pobyty realizované při galeriích. V jednoletých grantech město na letošní rok rozdělilo v kapitole výtvarné umění celkem 9,1 milionu korun, o které usilovalo přes 90 projektů. / jl

Třetí důvod?

Praha – Prezident republiky odmítl jmenovat profesorem ředitele Národní galerie docenta Jiřího Fajta a spolu s ním dva další kandidáty. Jako důvod uvedl Hrad „žádost ředitele Národní galerie o poskytnutí milionového příplatku k jeho ročnímu platu od Komerční banky, což lze považovat za pokus o neoprávněné obohacení se“. Nic na rozhodnutí prezidenta nezměnila ani schůzka s rektory dotčených vysokých škol. Podle Tomáše Zimy, který na ní zastupoval Univerzitu Karlovu, „oba akademici Univerzity Karlovy i jejich kolega z Vysoké školy ekonomické splnili všechna kritéria potřebná podle zákonů ČR a předpisů UK, respektive VŠE ke jmenování profesorem. Tento fakt prezident Zeman během našeho jednání nedokázal zpochybnit, natož vyvrátit“.

Deklarovaným motivem k nejmenování Jiřího Fajta byly pro prezidenta informace, s nimiž na konci minulého roku přišla Mladá fronta Dnes. V rámci jednání s Komerční bankou, jež se následně stala generálním partnerem Národní galerie, prý Fajt požado-

5

A PŘ Í Š T Ě SI V YMY SL ÍM Z A SE NĚCO JINÉHO... foto: Herbert Slavík

val, aby část peněz od sponzora byla využita na navýšení jeho platu. Jako zdroj uvádí deník emailovou komunikaci generálního ředitele NG. V nakonec uzavřené sponzorské smlouvě se nicméně pasáž o ředitelském platu neobjevila. Příspěvkové organizace ministerstva kultury mohou sponzorské peníze využívat na úhradu mzdových nákladu, jen pokud je to ve smlouvě vysloveně uvedeno. „Každý manažer se musí rozhodovat na základě analýzy stavu a variant řešení. Tak tomu bylo i v případě smlouvy s Komerční bankou. Spolu s Ministerstvem kultury jsme zvažovali několik možností opírajících se o právní analýzy. Všechny byly v souladu s právním řádem České republiky. Tedy i ta možnost, že by na platy zaměstnanců galerie přispíval privátní sponzor, byla zcela legitimní a transparentní,“ okomentoval tehdy věc Fajt a dodal, že „po zralé úvaze a diskusi s ministrem kultury (Danielem Hermanem) jsme se rozhodli v tomto okamžiku rezignovat na jiná řešení než tarifní“.

Obvinění z pokusu o neoprávněné obohacení se tedy zdá být zcela neodůvodněné. „Nedopustil jsem se ničeho protizákonného, protože smlouvu, která byla ukradená z mé pošty, jsem nepodepsal. Ani kdybych ji býval podepsal, ničeho bych se nedopustil,“ vrátil se k prezidentem aktualizované „kauze“ Fajt v nedávném rozhovoru pro rádio Impuls, kde dále znovu zdůraznil, že celé jednání s Komerční bankou probíhalo za vědomí

ministerstva kultury, s nímž také již předtím byl problém platů v NG a jeho možná řešení diskutován.

Za připomenutí stojí, že domnělý pokus o neoprávněné obohacení, není prvním nařčením, jež komplikuje cestu Jiřího Fajta k profesorskému titulu. Fajt profesuru obhájil před vědeckou radou Univerzity Karlovy již v červnu loňského roku. Do prosincového předávání profesorských dekretů však nebyl zařazen. Důvodem odkladu tehdy měl být anonymní dopis, který Fajta obviňoval z plagiátorství. Dopustit se jej měl během svého působení na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Že šlo o obvinění neopodstatněné, nakonec dokládá i prostý fakt, že informace neměla vliv na samotné řízení ke jmenování profesorem.

Sám Jiří Fajt o tomto „prověřování“ nebyl žádnou oficiální cestou informován.

Zpravodajský portál Aktuálně.cz tehdy uvedl – s odvoláním na dobře informované zdroje z ministerstva školství i z univerzitního prostředí –, že podnět k němu vzešel z Kanceláře prezidenta. Prvním důvodem měla být nelegitimnost Fajtovy české habilitace a druhým pak odepření profesury ze strany Humboldtovy univerzity údajně právě z důvodu plagiátorství. Nařčení z neoprávněného obohacení je tak možná v pořadí už třetím „závažným důvodem“, proč Jiří Fajt nemůže být profesorem. / pl

S T A V Y M Y S L I – Z A O B R A Z E M / Nová stálá expozice GASKu

Muzejníci sobě Praha – V Obecním domě proběhlo slavností předání cen Národní soutěže muzeí za rok 2014. Do tří kategorií muzejnického klání organizovaného Asociací muzeí a galerií se letos celkem přihlásilo 62 institucí s 87 projekty, což jsou čísla podobná těm loňským.

O pořadí rozhodovala sedmičlenná komise, jejíž složení kombinovalo teoretický přístup k tématu (muzeolog Pavel Holman) s praktickou muzejnickou zkušeností – Vlastimil Vykydal (Technické muzeum v Brně), Radim Vondráček (UPM) nebo Eliška Fučíková (NG).

V kategorii Muzejní výstava byla oceněna nová stálá expozice Galerie středočeského kraje představující bohatou sbírku galerie na základě emočně laděných kategorií (viz komentář na s. 6). Podle komise dává expozice „návštěvníkovi mnohem větší možnost aktivního prožitku a vybízí jej k intenzivnímu vnímání děl, a to nezávisle na jazykovém či kulturním prostředí, z kterého přichází.“ Současná instalace střídá historicky věcnou expozici, v níž byla díla řazena jednoduše podle data akvizice. Druhé místo v kategorii muzejní výstava získala efektně nainstalovaná stálá expozice Slovácko ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti a na třetím místě se pak umístila nápaditě prostorově řešená Spirála času Vlastivědného muzea Jesenicka.

Zvláštní ocenění putovalo do Městského mu-

6

zprávy

art + a ntiques

zea v Bechyni, které ve stálé expozici představuje paměť města a okolí. Celkem bylo do kategorie přihlášeno 42 projektů sahajících od výstavy Josefa Váchala v GHMP, přes přírodovědnou expozici Muzea Vysočiny, až po expozici k životu a dílu Aloise Musila v Muzeu Vyškovska. Společně tak o cenu usilovaly jednorázové výzkumné projekty a dlouhodobé muzejní a galerijní expozice.

V kategorii Muzejní publikace zvítězila kniha Oblastního muzea v Chomutově Všemu světu na útěchu věnovaná středověkému umění Chomutovska a Kadaňska. Následuje ji Kniha krejčovských střihů v českých zemích v 16. až 18. století (Národní ústav lidové kultury) a publikace Technického muzea v Brně Hodinky PRIM 1954-1994. Výběr se tak nijak nekryje s oceněnými výstavami.

V kategorii Muzejní počin zvítězila revitali-

zace historické budovy Regionálního muzea v Litomyšli podle plánu architekta Josefa Pleskota, jehož součástí bylo i vytvoření nové stálé expozice o historii města. Druhé místo získalo nové sídlo Oblastní galerie Liberec v objektu bývalých městských lázní spolu s přilehlou novostavbou depozitáře od ateliéru SIAL. Třetí místo pak získala rekonstrukce zámku v Roztokách u Prahy.

Po povodních došlo k obnově zámku a stálá expozice také nově získala jasné téma soustřeďující se na každodenní život.

Nakonec zvláštní cena udělovanou Českým výborem ICOMu putovala do rukou autorům výstavy Otevři zahradu rajskou, na které Národní galerie představila umění i život řádu Benediktinů ve střední Evropě v letech 800–1300.

Letošní udílení cen proběhlo ve velkém stylu. Ve Smetanově síni Obecního

domu za hudebního doprovodu Viktora Dyka s jeho kapelou a videoklipů „volně inspirovaných postavou Indiana Jonese“ jsme měli možnost sledovat populární moderátory ve večerních róbách při ceremoniálu připomínajícím udílení hudebních či filmových cen. Podoba slavnostního odpoledne odpovídá jednomu z cílů ceny.

Vedle ocenění samotných institucí totiž organizátoři upozorňují na nutnost „zpopularizovat obor mezi nejširší veřejností představením toho nejlepšího, co každoročně v muzeích všech velikostí a zaměření vzniká.“ Ředitelka třináctého ročníku soutěže Irena Chovančíková si v souvislosti s vnímáním ceny pochvaluje především to, že ji po letech za svou přijali samotní muzejníci, o čemž svědčí počet přihlášených projektů. / jl

O čase bez času text: Eva Skopalová Autorka je studentka VŠUP.

Loni otevřená stálá expozice kutnohorského GASKu Stavy mysli / Za obrazem, která minulý měsíc získala hlavní cenu v soutěži Gloria Musaealis, si klade za cíl oprostit vystavená díla od pozdějších interpretací a nechat je čistě působit. Kurátor sbírky Richard Drury se dostává za obrazy a koncipuje základní duševní rozpoložení jako tematické okruhy, do kterých shlukuje díla bez ohledu na jejich chronologii. Vedle sebe je tak možné vidět gotickou madonu i malbu Josefa Čapka. Jaké jsou kořeny tohoto kurátorského přístupu? „Muzea byla vždy jen hřbitovy odsouzené k úpadku, kde ticho a plesnivý zápach ukazuje uplynulý čas,“ psal již na počátku 20. století Maurice Denis. Linearita proudu času je často zpochybňována a od 80. let se nedůvěra k ní projevuje i ve výstavnictví.

Babylonskou věž Petera Brueghela, Beuysovy sochy a Tři kříže Petera Paula Rubense – díla spojující duchovní zmatek a silný apel na lidskou kreativitu uvedl v roce 1988 na

výstavě A-Historische Klanken v Rotterdamu legendární kurátor Harald Szeemann.

Vykročil mimo časové struktury a vystavil práce na základě své imprese a vcítění se do nich. Dal jim tak nový impulz k životu a vzájemné koexistenci. Szeemann se snažil proniknout za námět a dojít k základní ideji (s pomocí vlastního dojmu z díla), která obraz zakládá, a tu pak konfrontovat s dalšími podobnými. Byl to především experiment s nejistým výsledkem, pracující s myšlenkou, že dílo žije i v rámci muzejní instituce.

Kurátor se inspiroval výstavnickými technikami 17. a 18. století na akademiích, ale také v salonech 19. století s tím rozdílem, že do výběru děl a jejich seskupení vložil vlastní řád.

Chronologické uspořádání stálé expozice jako první z velkých muzeí opustila londýnská Tate Modern, když v květnu 2000 zahájila provoz. Tři patra expozic tematizují proud 20. století tak, aby se vyhnuly schematickému škatulkování do -ismů. Místo toho pracují

s pojmovými dvojicemi – struktura a světlo, energie a pokrok či poezie a sen. Ve své době šlo o poměrně radikální krok. Když ale před dvěma lety sesterská Tate Britain reinstalovala svou stálou expozici, vrátili se kurátoři k chronologickému uspořádání a britští novináři to přivítali jako osvěžující změnu.

Ještě jiným způsobem se s chronologií stálé expozice vyrovnává pobočka Louvru v severofrancouzském Lens, která funguje od prosince 2012. Stálá expozice Galerie du Temps se snaží v klasické galerijní „white cube“ obsáhnout celý časoprostor. Příběh umění je zde vyprávěn beze stěn a podobně, jako to André Malraux činil díky fotografickým reprodukcím uměleckých děl, i zde jsou dveře otevřeny k neomezenému srovnávání děl, která se nikdy nemohla potkat. Přesto jsou díla instalována podle lineární časové osy se začátkem ve 4. století před Kristem a koncem v 19. století, anachronismus spočívá v tom, že jsou zde všechny časy najednou.

inzerce

7

Ján Mančuška První retrospektiva 17/6 — 11/10/2015 Galerie hlavního města Prahy Městská knihovna 2. patro Mariánské náměstí 1 , Praha 1 www.ghmp.cz

8

výstava

art + a ntiques

Kontradikce Václava Stratila K výstavě v Moravské galerii text: Josef Ledvina

Václav Stratil loni obdržel cenu Michala Ranného udílenou „etablovaným představitelům českého výtvarného umění s přihlédnutím k jejich vlivu na mladší generace”. Moravská galerie mu nyní připravila laureátskou výstavu, jež se soustředí na Stratilovy práce z posledních patnácti let. Stěžejní místo zaujímají v umělcově tvorbě od počátku 90. let fotoperformační cykly. Především jim je věnován náš text.

Jednou z nejstarších dochovaných maleb Václava Stratila, mimo jeho dětských výtvorů, je podle Ladislava Daňka Autoportrét z roku 1972. Stratil pocházel z kultivované rodiny, která jeho uměleckému usilování poskytovala podporu. Matka byla sama výtvarně činná, otec středoškolský profesor, původním zaměřením latinář. Vychován byl v římskokatolickém duchu, návštěvy kostela byly samozřejmostí, tatínek prý také Václavovi a jeho sourozencům předčítal z Bible.

Když maloval Autoportrét, bylo Stratilovi dvacet jedna nebo dvacet dva let a studoval obor Výchova a vzdělávání dospělých se zaměřením na výtvarné umění na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

Malíř je na obraze zachycen při práci, s obvyklými atributy svého řemesla – u stojanu, s paletou v ruce. Málo suverénní malířský výraz a perspektivní i měřítková inkoherence vzbuzují pochyby, do jaké míry tu jde o záměrnou stylizaci a do jaké o důsledek nedostatečné praxe. Autoportrét je signován, nicméně bodře neformální verzí Stratilova křestního jména – Vašek –, jež ladí s jeho trochu neohrabanou

zemitostí. Daněk na něm postřehuje ovšem ještě jeden podstatný moment, malířova tvář je podle něj podobná Janovi Zrzavému. „Autorova projekce alter ega tu nenápadně vstupuje na scénu,“ vyvozuje z toho, a vytváří tak jasnou spojnici nejen mezi touto studentskou juvenilií a Stratilovou zálibou v přezdívkách a proměnách vizáže v rámci olomoucké „komuny“ v ateliéru v Praskově ulici, ale také mezi „fotoperformancemi“, jimiž se proslavil v 90. letech, kdy už působil v centru uměleckého dění v Praze.

Stylizace, co se úpravy zevnějšku, slovního projevu, chůze i gest týče, k věku dospívání a studií trávenému obvykle v kolektivu vrstevníků patří. Václav Stratil se už v 60. letech, ještě jako středoškolák, věnoval muzice, tehdy bigbítu v bandu nazvaném The Harald Beat.

Obecněji, být androš, hipík či mánička nebo pankáč nutně znamená

N E D Ě L Á M N I C / 2000–2003 výběr ze série 68 barevných fotografií / průkazový formát 45 × 35 mm

art + a ntiques

10

I N S T A L A C E H U - H A B A V P R A Ž S K É N O V É S Í N I / 1995

připodobnění, v některých případech i konkrétní pop- či subkulturní ikoně. Z olomouckého prostředí lze zmínit lennonovskou vizáž Vladimíra Havlíka. Toto lennonovství ale nelze interpretovat jako „alter ego“. Podle všeho je výsledkem hledání a utváření vlastní identity, snahy být sám sebou. A toto hledání často provázejí i nápadné proměny a střídání, z hipíků se mohou stát pankáči, ač tady by Havlík nebyl dobrý příklad.

Obdobně stát se umělcem znamená tradičně hledat, přijmout, odmítnout, přizpůsobit si určitou roli, k níž obvykle patří i vyhraněný životní styl. Svérázná kníratá figura Jana Zrzavého je ostatně dobrým příkladem role již nalezené, pevně zformované, v níž je umělec dokonale zabydlen. Stratilův raný autoportrét tak může být klidně součástí hledání sama sebe. Znovu na tom nic nemění skutečnost, že to bylo hledání plné rozporů. U prvních důkladných retrospektiv žijících či čerstvě zesnulých klasiků býváme nezřídka v prvním sále překvapeni, co všechno na počátku svých uměleckých kariér vystřídali a jak málo se to podobá tomu, v čem se nakonec zabydleli a s čím si je spojujeme.

Málo prozkoumaná raná tvorba Václava Stratila různorodá je.

Tušové kresby à la Rembrandt, rouaultovsky hutná pastózní malba, baconovská figurální exprese, gesticky nervní abstraktní plátna i meditativní geometrie, vše často spjaté s religiózní tematikou…

Obdobně rozporný byl na přelomu 70. a 80. let i Stratilův životní styl. Bohémská komuna v olomouckém ateliéru v Praskově ulici prý skončila epidemií svrabu a intervencí znepokojené umělcovy matky.

Stratil nebyl jen divoký Hu-Haba – přezdívka, kterou si podle tradova-

né historky (K. Srp) přisvojil po setkání s olomouckým opilcem, jenž na zvolání „Hu“ nebyl s to reagovat jinak než „Haba“ –, ale také syn s dobrým zázemím ve své katolické rodině. Že Václav Stratil tehdy cíleně a bez ironické distance hledal svůj umělecký výraz, dokládá i výběr z jeho deníků, který přetiskl Daněk v již citované monografii. Přechody od exprese k „cílenému budování řádu“ tu nekomentuje jako rozpustilé střídání tváří, ale jako nalézání cesty vpřed. Nakonec v 80. letech to vypadalo, že ji našel. Byly to jeho rýsované černé plachty, jimiž se dostal do obecného povědomí na nezávislé umělecké scéně a s nimiž se také přestěhoval do Prahy.

Na nějakou dobu se zdálo, že Stratil bude autorem koherentním v obdobném slova smyslu jako Václav Boštík nebo Adriena Šimotová, abychom uvedli dvě uměleckohistoricky relevantní paralely.

Plodné pnutí V 90. letech nicméně Václav Stratil definitivně opouští nalezené bezpečí sebe sama, svých zavedených rýsovaných meditací, které by jej ostatně nutně ukotvily v umělecké minulosti, a vstupuje naopak velmi razantně a úspěšně do současnosti fotoperformativními cykly.

Nejprve Řeholním pacientem a v následujících třech dekádách pak celou řadou dalších variací na tehdy osvojený princip.

Plodné vnitřní pnutí těchto cyklů jako celků a v některých případech i jednotlivých snímků od počátku utváří konflikt mezi rovinou „objektivního“, jakoukoli stylizaci přesahujícího záznamu a nápadně zcizující pózou, často podtrženou rozličnými teatrálními rekvizitami. Strategická je v tomto ohledu volba fotografického média. To

11

D O B R Ý P A S T Ý Ř / 2009 / pastelky, gelové fixy, papír

na jedné straně umožňuje „hru pro fotoaparát“ a na straně druhé zkoumání sebe sama na již vyvolaných snímcích, jež teatrální intenci vždy nutně přesahují. Rovinu nestylizované faktické výpovědi ještě zesiluje využití služeb veřejných fotografických ateliérů a v některých případech i volba formátu průkazových snímků – právně ukotveného identifikačního nástroje. Bez ohledu na zaujatou pózu tak můžeme sledovat fyzické detaily Stratilovy tváře, pihu na levé skráni nebo neobvyklé zakřivení nosu. Tři dekády vznikající cyklus cyklů pak přímo vyzývá k sledování proměn stárnoucí tváře.

Protipólem neúprosné věcnosti jsou tu gesta, grimasy a masky pohybující se, abychom zatím zůstali u iniciačního Řeholního pacien­ ta, na škále: takřka předpisová póza pro pasový snímek, poněkud křečovitý úsměšek indikující nucený optimismus, zasmušilý pohled do prázdna, jedno oko zavřené, cigareta umně a nezvykle uchopená mezi prvním a druhým článkem prstu, extatické výrazy, někdy doplněné groteskními pseudořeholními rouchy… Se škálou póz a masek ovšem vyvstává jiná zneklidňující nejistota. Kdo je „opravdový“ Stratil?

Katolík? Mystik? Olomoucký bohém? Ambiciózní současný umělec oddávající se postmoderní nevázanosti v kruhu svých uměleckých přátel? Na tento typ otázek piha, zakřivený nos či biologický věk nedávají žádnou odpověď.

Snaha dobrat se podstaty postupnou očistou od všech stylizačních prostředků vede nutně k paradoxnímu výsledku. Kde končí stylizace a kde začíná opravdový Stratil? Můžeme odmítnout extatickou grimasu nebo krucifix v ruce jako pouhé divadlo, úsměv jako nucený, zasmušilý pohled jako pozérsky romantický… Takovým čištěním se ovšem

blíže k odpovědi nedostáváme a čirá fyzická fakticita, k níž touto redukcí dospíváme, nám umělcovu pravou identitu nijak nepřibližuje.

(Příkladů, kdy očista od všech kulturních nánosů nakonec nevede k výsledku „duchovnímu“, nýbrž mechanicky podmíněnému, bychom mohli uvést celou řadu. Tak kupříkladu malby Jacksona Pollocka jsou an sich ze všeho nejlépe analyzovatelné z hlediska mechaniky kapalin /což vůbec nemá být odsudkem jeho díla/.)

Naopak, když nebudeme čistit, vezměme si kupříkladu onen frajerský úchop cigarety jedním prstem. Velmi dobře si dokážeme představit, jak jím bavil okruh svých olomouckých komunardů a v hospodách a barech obluzoval děvčata (možná ještě s mrknutím oka, jak to vidíme na jednom snímku Řeholního pacienta). To, co bychom zprvu chtěli zavrhnout jako čirou pózu, se najednou zdá říkat o Stratilovi něco podstatného. Obdobně se to má i se zmíněnými religiózními gesty a rekvizitami, i ty se nám zdají říkat o Stratilovi, čtenáři Demla, více než piha na tváři.

Nesnáz s hledáním opravdového a definitivního Já skrze redukci, které nutně vede mimo sféru lidské subjektivity, je výsledkem nedorozumění. Já, nejen umělecké, nepředstavuje nějakou projednou danou entitu, jíž se přijetím jakékoli role nutně zcizujeme. Naopak přijetí „role“, normativu již jednou vymezeného, je zakládá. Stát se dobrým moravským katolíkem, undergroundovým umělcem, současným umělcem, vysokoškolským pedagogem znamená zavázat se k respektování určitých pravidel hry, k nimž obvykle patří i specifický životní styl, úprava zevnějšku, slovní projev, denní rytmus… Ne všechny role jsou slučitelné, během života vyvstávají rozpory, člověk

12

výstava

se některých z nich zříká, aby je překonal, nebo se snaží pozměnit pravidla hry, tak aby nebyl pouhým pozérem. Význam (a paradoxně umělecky zralá konzistence) díla Václava Stratila, tak jak je známe od 90. let, dodnes spočívá v tom, že namísto toho, aby se snažil dosáhnout konzistence, vyhnout se rozporům, překlenout je nebo je ve své práci zastřít, nechává je naopak s nebývalou expresivní naléhavostí naplno zaznít.

Latentní postmoderna V roce 1995 proběhla v pražské Nové síni Stratilova výstava Hu-Haba.

V době, kdy se vydal novým umělecky progresivním směrem, tu vytapetoval stěny směsicí svého olomouckého hledání, jež bylo dobově antikvární a ve svém souhrnu naprosto nesoudržné. Neočišťoval, tak jak tomu v autorských retrospektivách bývá, zrno od plev, nehledal díla, která již mířila vpřed, v nichž už byl skutečným Stratilem, a nevyřazoval slepé uličky. Kakofonii nechal zaznít naplno a naopak ji ještě zesílil, když ji na jedné straně zcela nepřesvědčivě, na druhé ovšem, ve vztahu k jeho roli současného umělce, zcela logicky označoval za „latentní postmodernu“.

Co je rozporné synchronně, takové být nemusí v pohledu diachronním. Samotná rozpornost má tradičně své místo v období dospívání, kdy se jedinec teprve „hledá“. Následně ovšem z tohoto období vyrůstá a nalézá své pevné místo. Právě tuto logiku Václav Stratil podkopává, boří a někdy staví na hlavu. V posledních letech především skrze pravidelné a „nelogické“ návraty. V nejobecnější rovině k „překonanému“ médiu malby, kde dokonce čerpá z dětských základů své tvořivosti, vrací se k liškám, myslivcům a krucifixům ze svých vůbec nejranějších dochovaných kreseb a malůvek. K období dočasného nalezení sebe sama v 80. letech – v černých rýsovaných

K I N O N O K I T O K I O / 2004–2006 / olej na plátně

art + a ntiques geometriích – se zase nedávno vrátil v kresebném cyklu Standardní minimalismus (2008–2011).

Kšiltovka a brýle Nejúčinnějším prostředkem vyjádření rozporů spjatých s tímto systematickým odmítnutím dospět, zrát a stárnout zůstávají Stratilovy fotoperformační cykly. S neúprosnou věcností zachycenými projevy biologického stárnutí se tu v rovině stylizační střetávají různé mladistvé módní doplňky či úpravy účesu. Výsledkem je groteskní křeč a nesoulad. V rozsáhlém souboru Nedělám nic (1998–2006) tak narazíme na řadu snímků více méně civilních. Leckde zůstáváme nutně na pochybách, jestli změna šatníku, proměna účesu či různá míra oholenosti/zarostlosti tváře nepředstavuje jen transparentní řezy v čase dané rytmem návštěv fotografického ateliéru, a tedy přirozené proměny vizáže probíhající nezávisle na těchto návštěvách.

S nimi ovšem kontrastují snímky, uvnitř kterých se rozpor, o němž byla svrchu řeč, odehrává s obzvláštní naléhavostí.

Jednou tu je Stratil zachycen na rozdíl od zbytku cyklu v polopostavě, z nějž nápadně vybočuje i tím, že není zvětšena na průkazovém formátu. Výraz tváře je spíše věcný, bez zřetelných grimas, pohled prázdný, tváře lehce propadlé, celkový dojem spíše melancholický, věk životem unavený muž 50+. Snad jen účes působí mladistvěji, trochu klukovsky, nikoli však nepřístojně. Pokud bychom ze snímku pořídili odpovídající výřez, mohl by dokonce sloužit jako průkazová fotografie. K této hlavě je ovšem připojeno tělo oděné do modrého supermanovského trička, věku trapně neadekvátního. Expresivní nesoulad je na jiné úrovni podtržen nápadným křížkem, jenž Stratilovi visí na prsou právě v místě loga Supermana. Nebo snímek se žlutou kšiltovkou New Zealand frajersky pootočenou kšiltem na stranu, již

13

K O Š I L E / výběr ze série barevných fotografií / 2008–2011 / průkazový formát 45 × 35 mm

vedle nemladistvé tváře modelu činí neadekvátní i rozměrné brýle s kosticovými obroučky (k hitlerovskému knírku se ještě dostaneme).

Tytéž brýle hrají stěžejní úlohu v kompaktnějším cyklu nazvaném Docent, vzniklém během pořizování snímků pro Nedělám nic (2003).

Ten není tentokráte prezentován výhradně v rozměrech průkazové fotografie, nýbrž vyvolán na kinofilmu, a umožňuje tak prezentaci v různých formátech, mimo jiné ve formátech evokujících reprezentační podobiznu akademikovu. V úhrnu i samy o sobě působí snímky soudržněji, než je u Stratila zvykem. Odění je lehce variováno, ale obecně ladí s vždy nasazenými „docentskými“ kosticovými brýlemi – sako je někdy formálnější, jindy manšestrové, košile jednou dopnutá ke krku, podruhé ležérněji rozepjatá, někdy ji nahrazuje decentní rolák nebo dokonce tričko, vždy však kultivované, jednobarevné. Opět by tu v rámci diachronní logiky cyklu mohlo snadno jít o běžnou v čase probíhající změnu odění. Dojem důstojnosti podtrhuje vous, upravený sice různě, nicméně vždy upravený, podobně i účes se mění, vždy však působí relativně přístojně. Zcizující teatralita úplně nechybí, některé holičské a kadeřnické kreace jsou přeci jen trochu za hranou a v úhrnu jsou na rozdíl od změn odění přece jen příliš neobvyklé, tato teatralita je však spíše znejisťující, rozhodně ne trapně nepřístojná.

Přesto tu je groteskní nesoulad přítomen. Tentokrát ne však tolik v rámci cyklu samotného nebo uvnitř jeho jednotlivých článků, ale relačně – ve vztahu k celkovému horizontu Stratilova života a díla a obecně k prostému faktu, že je umělcem. Václav Stratil – mimo toho, že je promovaným pedagogem a synem středoškolského profesora – je přitom skutečně docentem působícím řadu let na Fakultě výtvarného umění (FaVU). Pociťovaný rozpor se ovšem netýká jen jednoho konkrétního individua, Václava Stratila samotného, ale obecněji problematické

pozice uměleckého vzdělávání. Představa umění jako něčeho, co se nedá učit, k čemu musí být člověk nadán, zůstává přes různá deklaratorní odmítnutí v mnohém stále platná. Odpovědi na otázku, v čem spočívá výuka v ateliéru, bývají vágní, často v nich zní variace na téma „pomáhám studentům najít sebe sama“. Stratil v rozhovoru v roce 2006, vedeném samozřejmě ve velmi performační rovině, řekl, že na FaVU učí kouzelnictví a prognostiku. Pokud tedy docent z fotografického cyklu působí celkem přesvědčivě, jakožto docent umění působí absurdně.

Nekontrolované zarůstání Stratilova práce rozhodně neztrácí pro svůj někdy až sebezpytný charakter schopnost vyjadřovat rozpory obecné, a to zejména ty, jež provázejí postoj umělecký. Nejde jen o napětí mezi úlohou umělce a pedagoga, ale také mezi životem současného umělce a obvyklým životním cyklem s věkem dospívání, zralosti a stáří. K němu patří určité obecně sdílené představy o tom, co se v daném věku sluší a patří.

Je nevhodné se za každou cenu snažit být věčně mlád, což skvěle vyjadřují již zmíněné snímky cyklu Nedělám nic. Chtít být současným umělcem ovšem znamená právě nesmět zestárnout. Stáhnout se do ústraní, zklidnit životní tempo, věnovat se vnoučatům, rybaření a houbaření naopak znamená takřka nevyhnutelně přestat být současný (ne nutně přestat být uznáván, člověk může být žijícím klasikem). Václav Stratil své obrazy v posledních letech často signuje Děda, a pokud z hlediska biologického věku je „na čase“, aby se „skutečným“ dědou, se vším, co k tomu patří, stal, střetává se tato úloha s jeho uměleckým a životním bohémstvím.

Svou sešlou tvář Stratil zachytil s rembrandtovskou nesmlouvavostí v zatím posledním fotoperformačním cyklu nazvaném Košile

14

výstava

Z E S É R I E N E D Ě L Á M N I C / 2000–2003 / barevná analogová fotografie / 12,8 × 8,6 cm

(2008–2011). Teatralita je na snímcích pasového formátu tentokráte zcela potlačena. Oděv zůstává vždy stejný, nevýrazná kostkovaná košile, nezvykle monotónní je i výraz tváře – nijaký, bez jiskry v oku, úsměvů či úšklebků, emočně nečitelný. Nápadnější proměny vizáže se v rámci cyklu omezují na úpravu vousů a účesu. I ta, ačkoliv od snímku k snímku nápadná, je zpravidla v každém jednom případě civilní, nevýstřední. Někdy by bylo na místě mluvit spíše než o úpravě o nekontrolovaném zarůstání, jak jej známe od starců, kteří již ztratili potřebu a sílu o sebe pečovat. V Standardním minimalismu se takto pere role fousatého dědečka s prostým fyzickým stárnutím, jež již na hledání jakékoli role rezignovalo. Pocit smyslu prostého monotónního odpočítávání uplývajícího času ještě zesiluje zmnožení velmi podobných snímků.

Bratr Hitler Na samý závěr se zatavme u Stratilovy pózy či masky, jež bývá někdy přecházena s taktním mlčením, jindy označována za provokaci, v uměleckých kruzích obvykle kladně hodnocenou, protože vytrhující z buržoazní netečnosti. Václav Stratil se opakovaně stylizuje do Adolfa Hitlera. Na hitlerovský knírek narážíme v jeho různých vernisážových a hudebních vystoupeních, malbách i napříč jeho fotoperformancemi. Například v již zmíněném snímku z cyklu Nedělám nic v groteskní kombinaci s adolescentní kšiltovkou a docentskými brýlemi. Působí zde obdobně vykloubeně jako ostatní atributy.

art + a ntiques Výhradně hitlerovské roli je věnován menší cyklus Déjà vu. Rozpornost je uvnitř cyklu tentokráte potlačena, knírek i patka Stratilovi padnou. Spíše nemístně působí právě jen celkově zklidněný, docela obyčejný výraz, kontrastující s vizionářsky démonickým pohledem, jak jej známe z vůdcových oficiálních portrétů (na snímku před knihovnou nicméně úplně nechybí motiv zraku upřeného do dálky, do zřené budoucnosti).

Před třemi lety vydal Václav Stratil Životopis, v němž integruje své nepřístojně různé role ve fantazmagorickém a přece dojemně upřímně odvyprávěném reinkarnačním mýtu. V sérii převtělení nechybí samozřejmě ani Hitler: „Byl jsem rozený führer, kdybych se nevěnoval politické demagogii a velmi krutě největší válce světa a dal bych svůj talent do služeb umění, jistě bych toho mnoho dokázal.“ V řádcích, jež přirozeně nutno číst v performační rovině, je vytyčena spojnice mezi osobností „rozeného führera“, politického demagoga a povoláním umělce. Jako by ten byl disponován k oběma těmto rolím.

V roce 1938 napsal Thomas Mann v exilu ve Spojených státech krátký esej Bratr Hitler. Nejprve zde píše, jaký odpor samotná myšlenka vyvolává, aby se následně osmělil ve „fenoménu Hitler“ rozpoznat „formu umělectví“: „Je tu, jistým zahanbujícím způsobem, vše: lenost a bolestná nezařaditelnost mládí, neschopnost se usadit, říci si, co vlastně teď chci?, zpola hloupé živoření v nejpokleslejší společenské a duševní bohémě, v podstatě pyšné a za správné považované odmítání jakékoli rozumné činnosti – na základě čeho? Na základě nejasného tušení vyhrazenosti pro něco zcela neurčitého, při jehož jmenování, dalo-li by se to pojmenovat, by se lidé rozesmáli. (…) Ale je tu i nenasytnost kompenzačních a sebeoslavných nutkání, neklid, vědomí stálého nedostatku zadostiučinění, zapomínání úspěchů, jejich rychlého opotřebení pro sebevědomí, prázdnota a nuda, pocit nicotnosti, pokud není co podniknout a nelze svět držet v napětí, bezesný tlak dokazovat stále znovu své schopnosti…“ Po přečtení tohoto úryvku, jenž tu nemá implikovat uměleckohistorické vazby, ale jen indukovat pochopení, se Stratilovy hitlerovské eskapády stávají možná ještě nesnesitelnějšími, v každém případě však něčím nebanálním, přesahujícím vágní rovinu avantgardistického burcování. A rozhodně již nemohou být vnímány jako nezávazné šaškování, ale naopak se stávají krutě sebezpytnými a podobně opodstatněnými jako například jeho pózy religiózní. A jako vždy tu platí: Protože já je my a my je já, vyjadřují jeho groteskní a tragikomická vizuální oxymóra ve své expresivní partikularitě kontradikce univerzální.

Předplatitelé Art+Antiques mají nárok na snížené vstupné.

VÁ C L AV S T R AT I L : N E D Ě L Á M N I C A J I N É P R Á C E místo: Moravská galerie v Brně – Pražákův palác kurátor: Jiří Ptáček termín: 29. 5.–16. 8. 2015 www.moravska-galerie.cz

inzerce

15

25. 6. - 31. 8. prodejní výstava nábytku

vernisáž 24. 6. v 18.00 Dům umění

Na Chvalské tvrzi 858, Praha 9

www.atelier-fiala.cz

inzerce

art + a ntiques

Jan Zrzavý, Žlutá bárka, olej, tempera, karton, 28 x 30 cm, rok 1948, vyvolávací cena 1.500.000 Kč

16

42. AUKCE ve středu 24. června 2015 v 18.30 hodin v Galerii Dolmen, Pštrossova 31, Praha 1 Předaukční výstava v Galerii Dolmen: pondělí 22. 6. 2015 od 16 do 19 hodin úterý 23. 6. 2015 od 9 do 19 hodin středa 24. 6. 2015 od 9 do 18.30 hodin

Praha Tržiště 3, 110 00 otevřeno 10–17 hod

Brno Údolní 70, 602 00 otevřeno 9–17 hod

www.sypka.cz mob. 608 958 322 aukce@sypka.cz

př í j í m á m e ob r a z y do n a š í n a dch á ze j ící p odz i m n í au kce

František muzika Figura v krajině, 1932 olej, plátno, 43,3 × 73 cm, sign. LD F.

2 200 000 Kč vyvolávací cena 2 891 000 Kč celková cena

Václav špála Kytice – Tulipány, šeřík, kosatce a narcisy, 1937 olej, plátno, 92 × 65 cm, sign. PD V. Špála 37

950 000 Kč vyvolávací cena 1 849 000 Kč celková cena

jaroslav otruba Obkladové kazety pro interiér pražského metra, 56 ks, 14 m2, šablona 50 × 50 × 4,5 cm

100 000 Kč vyvolávací cena 144 000 Kč celková cena

aukce

Malich a Demartini 1. Art Consulting – Sérii květnových aukcí odstartovala v neděli 17. května tzv. denní aukce 1. Art Consulting v Topičově salonu, na které bylo nabízeno na 180 obrazů, soch a prací na papíře. Nového majitele našlo 60 procent z nich, dohromady za 13,6 milionu korun*. Tři obrazy se prodaly za částky nad milion, dalších 27 položek překonalo hranici sta tisíc korun. V nových autorských rekordech byla dražena díla Milana Kunce a Huga Demartiniho.

Nejdražší položkou aukce se stala Modrá krajina, raná malba Karla Malicha, která našla kupce za vyvolávací cenu 1,73 milionu korun. Dosažená cena je čtvrtou nejvyšší za Malichovo dílo, přičemž nejdražší z dříve dražených maleb stála jen kolem čtvrt milionu. Předchozí rekord v této kategorii tak překonala i druhá nabízená krajina, koláž na lepence z roku 1961, která se z 288 tisíc dostala na 444 tisíc korun.

S nárůstem z 900 tisíc na 1,02 milionu korun byl vydražen obraz Pastorale Milana Kunce, rozměrný olej z roku 1994. Předchozí rekord na českém trhu měl přibližně čtvrtinovou hodnotu, na mezinárodním pak poloviční.

Lze však předpokládat, že cena odpovídá malířovým galerijním prodejům. Jednasedmdesátiletý Kunc, který vystudoval na akademii v Düsseldorfu a dlouho žil v Německu, patří mezi mezinárodně nejznámější české autory.

17

O nový cenový rekord Huga Demartiniho se postarala jedna ze sádrových plastik z cyklu Místa z 80. let. Šedesát centimetrů vysoká obdélníková stéla, která nechyběla na předloňské sochařově retrospektivě ve Veletržním paláci, vystoupala z 456 na 900 tisíc korun. Předchozí, dva a půl roku starý rekord byl o 120 tisíc korun nižší.

Nutno dodat, že žádná srovnatelná věc se dosud v aukci neobjevila, nejčastěji bývají nabízeny Demartiniho reliéfy s chromovanými koulemi.

Velkým úspěchem a teprve druhým milionovým prodejem autora je cena 1,08 milionu korun za obraz Zahrada v květu od Oldřicha Blažíčka. Tato bravurní krajina z poloviny 30. let přitom startovala na pouhých 264 tisících korun. Druhá nabízená Blažíčkova krajina odešla za 216 tisíc korun.

Dílčím autorským rekordem je cena 480 tisíc korun za téměř třímetrový triptych Bohumíra Matala z roku 1973. Dráž bylo draženo jen několik autorových prací ze 40. a 50. let, které se námětem i stylem hlásily ke Skupině 42.

Z poválečného umění dosáhla statisícových cen ještě díla Bohdana Laciny, Bedřicha Dlouhého, Endreje Nemese, Otakara Slavíka nebo Ladislava Hodného. Lacinův obraz Natura mortua se na trh vrátil po třinácti letech a jeho cena se za tu doby zdvihla ze 146 tisíc na 348 tisíc korun. Předchozí aukční historii má za sebou i obraz Kachničky Bedřicha

H U G O D E M A R T I N I : M O D E L / 80. léta sádra, dřevo / výška 61 cm / cena: 900 000 Kč

Dlouhého. Naposledy byl v aukci neúspěšně nabízen před čtyřmi lety za 204 tisíc korun.

Nyní se prodal po dvou příhozech za 324 tisíc korun. Za vyvolávací ceny 72 a 144 tisíc korun našly nového majitel také dvě abstrakce od nedávno „znovubjeveného“ česko-francouzského surrealisty Serpana.

Velkou část kolekce tentokrát tvořily práce na papíře. Nejdráže se prodaly dva abstraktní pastely Františka Kupky, které byly draženy jako jediná položka a které se dostaly ze 180 na 252 tisíc korun. Za vyvolávací cenu 228 tisíc korun odešla raná kresba uhlem Máří Magdaléna od Jana Zrzavého. Nejvíce se bojovalo o osm akvarelů Adolfa Hoffmeistera z 20. let. Čtveřice

K A R E L M A L I C H : M O D R Á K R A J I N A / 1961

O L D Ř I C H B L A Ž Í Č E K : Z A H R A D A V K V Ě T U / 1936

olej a tempera na plátně / 73 × 92 cm / cena: 1 731 000 Kč

olej na plátně / 85 × 100 cm / cena: 1 080 000 Kč

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

18

aukce

nejvýraznějších z nich odešla za částky od 72 do 84 tisíc, jejich dražba přitom startovala na 27 až 30 tisících korun. Úspěšnost loňské výstavy Bohuslava Reynka potvrzuje nárůst ceny jeho grafiky Slepý Tobiáš z 29 na 108 tisíc korun. O rekord sice nejde, letos se však jedná již o druhou Reynkovu grafiku, která překonala hranici sta tisíc korun. Rostoucí ceny fotografie potvrdil prodej dvou aktů Františka Drtikola za 180 a 276 tisíc korun, oba nicméně odešly za vyvolávací ceny.

Mezi neprodanými položkami mimo jiné zůstal i nejdražší obraz aukce, Fillovo Zátiší s lahví Chianti z roku 1924 nabízené za 6,5 milionu korun (včetně provize), a dva další milionové obrazy – Lesní krajina od Jana Jakuba Hartmanna a jedno z Boštíkových vrásnění z konce 80. let. / js

Milionový šperk Dorotheum – Katalog květnové aukce společnosti Dorotheum měl na obálce netradičně diamantový diadém z počátku 20. století, mistrovskou šperkařskou práci z majetku rodiny Vojtěcha Mastného, jednoho z nejvýznamnějších prvorepublikových právníků a diplomatů. Sázka na tento pozoruhodný šperk osázený více než tisícovkou diamantů v celkové hmotnosti přibližně 12 karátů se osvědčila – z vyvolávací ceny 432 tisíce se dostal na více než trojnásobek, na 1,44 milionu korun.

art + a ntiques

D I A M A N T O V Ý D I A D É M / 1890–1920 / platina celková hmotnost diamantů 12 ct / cena: 1 440 000 Kč

Dohromady aukce, která se konala v sobotu 23. května v pražském hotelu Marriott, vynesla 15,1 milionu korun. Nového majitele našla necelá polovina z více než 650 nabízených uměleckých děl a starožitností. Vedle zmiňovaného diadému hranici milionu korun překonaly ještě květinové zátiší rakouského biedermeierového malíře Franze Xavera Pettera a jedna z Venuší Ladislava Sutnara. Za více než sto tisíc korun bylo draženo dalších 15 položek.

Od Pettera šlo o teprve druhé jeho zátiší nabízené na aukci v Česku. Obraz z roku 1855, nazvaný Alpské květiny, není tradiční dekorativní kyticí ve váze, ale zaujatým pohledem na trs trávy a lučního kvítí. Obraz startoval na 288 tisících, několik zájemců v sále i na telefonu však jeho cenu vyhnalo až na 1,44 milionu korun, což je velice dobrý výsledek i v mezinárodním kontextu. Začátkem roku byla jedna z tradičněji pojatých Petterových kytic v Londýně vydražena za třetinovou částku.

Sutnarova výrazná Venuše (In Central Park) – obraz, který se mimo jiné, což katalog neuváděl, před čtyřmi lety objevil na obálce letního dvojčísla Art+Antiques – se prodala s nárůstem o sto tisíc za 1,02 milionu korun. Dosažená cena je ve srovnání s některým minulými prodeji poněkud zklamáním, ve skutečnosti se však jen šest Sutnarových obrazů prodalo dráž a před dvěma lety jiný rozměrný obraz z téže série zůstal se stejnou vyvolávací cenou nevydražen.

Za vyvolávací cenu 600 tisíc k­ orun se prodal olej Václava Špály z roku 1940 Anemony ve džbánečku. S nárůstem z 360 na 540 tisíc korun našla kupce historická malba Přechod přes brod od rakouského malíře Rudolfa von Ottenfeld, který v roce 1899 převzal ate­ liér po Juliu Mařákovi na pražské akademii.

Ještě výraznější nárůst zaznamenal obraz Salome s hlavou Jana Křtitele od neznámého středoevropského barokního malíře, který vystoupal z 96 na 408 tisíc korun. Letos již

L ADI SL AV SU T N AR: VENUŠE (IN CEN T R AL PARK)

F R A N Z X A V E R P E T T E R : A L P S K É K V Ě T I N Y / 1855

akryl na masonitu / 109 × 180 cm / cena: 1 020 000 Kč

olej na plátně / 65,5 × 91,5 cm / cena: 1 440 000 Kč

19

V Á C L A V B R O Ž Í K : U S T U D N Y / 1890–95

V Á C L A V R A D I M S K Ý : K V E T O U C Í S A D / 1903

olej na plátně / 73 × 96 cm / cena: 3 960 000 Kč

olej na plátně / 63 × 80 cm / cena: 5 400 000 Kč

podruhé se za více než sto tisíc prodala jedna z lokomotiv Viléma Kreibicha. Malířův dosud největší obraz, jaký se objevil v aukci, startoval na 60 tisících a vítěz aukce za něj nabídl 168 tisíc korun.

Z nabízených soch se nejdráže prodalo barokní torzo mužské postavy. Kvalitní řezba z první poloviny 18. století se dostala z 36 na 102 tisíc korun. Za stejnou částku odešla i o něco mladší dvojice dřevěných andělů. Za 90 tisíc korun, trojnásobek minimálního podání, se prodala 90 cm vysoká kopie Venuše Mélské, italská práce ze dvou druhů mramoru z 19. století.

Poměrně dobře se tentokrát prodávaly starožitnosti, na které připadá třetina celkového obratu. Šest položek se prodalo za částky nad sto tisíc korun, přičemž mezi nimi najdeme nábytek, hodiny i sklo a keramiku. Nejvíce dražitelé bojovali o dva džbány z 18. století ze západního Slovenska, které vystoupaly ze 17 a 24 tisíc na 102 a 168 tisíc korun. Tradičně dobře se prodávalo secesní sklo a keramika – za 120 tisíc odešla vysoká váza z produkce francouzské sklárny Daum, za 90 tisíc váza Vládce noci teplické porcelánky Amphora a za 84 tisíc korun miska s motivem vlčích máků značená G. Argy-Rousseau. Z hodin se nejdráže, za 180 tisíc korun, prodaly barokní kočárové hodiny. Za 156 a 132 tisíc odešly ještě dvoje stolní empírové hodiny. Z nábytku se přes sto tisíc dostala jen třízásuvková barokní komoda, která vystoupala z 96 na 132 tisíc korun. / js

Práce všeho druhu Galerie Kodl a Vltavín – Společná květnová aukce dvou pražských galerií je již tradičně jednou z událostí sezóny. Ta letošní se může pyšnit hned několika nej – minimálně tuctem autorských rekordů a největším počtem milionových a stotisícových položek prodaných v jediné aukci. Titul historicky nejúspěšnější aukce z hlediska obratu zůstal nepřekonán jen těsně.

Sběratelé a investoři v neděli 24. května na pražském Žofíně během několika hodin utratili 122,8 milionu korun, 1. prosince 2013 na aukci stejné dvojice galerií to bylo ještě o milion víc. Nového majitele nyní našly dvě třetiny z více než 450 nabízených položek, mezi nimi i 29 milionových obrazů a dalších 74 děl vydražených za více než sto tisíc korun.

Nejdražším dílem aukce se podle očekávání stal obraz Bohumila Kubišty Žena s kočárkem, který jsme představovali v minulém čísle. Z vyvolávací ceny 10,62 milionu vystoupal na 13,92 milionu korun, což z něj dělá historicky druhý nejdražší Kubištův obraz prodaný v aukci a současně zatím nejdražší dílo letošního roku. Do značné míry očekávatelné byly i další dva mnohamilionové prodeje – 9,6 milionu za Fillova kubistického Kytaristu z roku 1912 a 6,36 milionu korun za obraz Larva II., dílo Toyen z roku 1934. Díla obou autorů v této kvalitě se v těchto cenových relacích pohybují již několik let. Jakkoliv jde o vysoké ceny, ani u jednoho nestačily na autorské top 10.

Naprostým překvapením je naopak cena 5,4 milionu korun za obraz Kvetoucí sad od Václava Radimského. Dosavadní rok a půl starý malířův rekord měl hodnotu 2,6 milionu korun. Nyní jej nejprve překonal obraz Lekníny, který vystoupal na 2,76 milionu korun. O sedmdesát položek později pak přišel na řadu Kvetoucí sad z roku 1903, který startoval na částce 1,08 milionu korun.

Konečný výsledek překvapil i galeristu Martina Kodla, který se jinak ve svých odhadech a očekáváních nedrží nijak zpátky. Růst zájmu o Radimského, kterého širší veřejnosti představila teprve velká výstava v Galerii hlavního města Prahy na podzim 2011, potvrzuje skutečnost, že šest z deseti jeho nejdražších obrazů trhem prošlo v posledních dvanácti měsících. Další dva malířovy obrazy byly na aukci vydraženy za 960 tisíc a 1,44 milionu korun.

Dalších sedm autorských rekordů se týká umění 19. století. V nových maximech se prodali Václav Brožík (3,96 milionu), Josef Navrátil (3,84 milionu), Joža Uprka (3,24 milionu), August Bedřich Piepenhagen (2,88 milionu), Antonín Chittussi (2,04 milionu), Ferdinand Lepié (660 tisíc) a Gabriel von Max (600 tisíc korun).

V případě Václava Brožíka se o nový rekord postaralo další z jeho bretaňských pláten. Obraz U studny z 90. let, který se podle katalogu do České republiky vrátil ze Spojených států, startoval na částce 1,56 milionu korun. Předchozí rekord, který od listopadu držela o pár let starší Husopaska byl překo-

20

aukce

art + a ntiques

R O B E R T P I E S E N : B E Z N Á Z V U / 1972–76

O N D Ř E J S E K O R A : Z K R O C E N Í K O N Í K A / 1930–39

kombinovaná technika na plátně / 135 × 94 cm

akvarel na papíře / 44 × 57 cm / cena: 192 000 Kč

cena: 2 040 000 Kč

nán o 1,3 milionu korun. S podobným nárůstem i rozdílem oproti dosavadnímu, pět let starému rekordu své maximu vylepšil i Josef Navrátil. Jeho více než metrová Italská krajina z roku 1855 je druhým největším malířovým plátnem, jaké se kdy objevilo v aukci.

August Bedřich Piepenhagen svůj šest let starý rekord rovnou zdvojnásobil. O nové maximu se postaral obraz Kluziště vytvořený kolem poloviny 19. století. Žádná jeho srovnatelná zimní krajina se podle databáze ART+ na trhu minimálně deset let neobjevila. Šest let vydržel minulý rekord i v případě Antonína Chittussiho, obraz Při západu slunce z roku 1880 jej nyní překonal o necelých 400 tisíc korun. Veduty a krajiny Ferdi-

nanda Lepié se dosud pohybovaly v cenách od padesáti do sto tisíc korun. Nový rekord stanovil rozměrný pohled na Staroměstské náměstí z roku 1872. V případě Gabriela von Maxe jde jen o dílčí rekord, neboť i u nás již byla jeho díla privátně prodávána i za násobně vyšší částky.

Joža Uprka svůj rekord po roce vylepšil o bezmála milion. Postarala se o to zmenšená varianta jeho vůbec nejslavnějšího obrazu Jízda králů, který se nachází ve sbírkách Moravské galerie. Dražba metr širokého plátna z roku 1897 startovala na částce 1,2 milionu korun. Z umění 19. století se za milionové ceny prodala dále díla Jakuba Schikanedera (3,84 milionu), Jaroslava

J O Ž A U P R K A : J Í Z D A K R Á L Ů / 1897 / olej na plátně / 50 × 101 cm / cena: 3 240 000 Kč

Čermáka (1,32 milionu) a Jana Šafaříka (1,68 milionu korun).

Milionové prodeje klasické moderny aspoň telegraficky – František Janoušek (3 miliony), Emil Filla (2,64 milionu), František Muzika (2,4 milionu), Josef Čapek (2,16 milionu), Václav Špála (2,04, 1,56 a 1,32 milionu), Rudolf Kremlička (1,92 milionu) a Jiří Kars (1,32 milionu korun). V kategorii poválečného umění se nejdráže, za 2,04 milionu, prodaly krajina Kamila Lhotáka z roku 1974 a jedna z abstrakcí Roberta Piesena přibližně za stejné doby. Za 1,44 milionu korun našel kupce Boštíkův obraz Genesis 1, 20 z poloviny 90. let. Dosažená cena je autorovou nejvyšší za poslední dva roky.

V případě Piesena se jedná o nový autorský rekord a současně o teprve druhý prodej za více než milion korun. Autorským rekordem je též cena 540 tisíc za obraz Quo Vadis od Theodora Rotrekla a 660 tisíc za obraz Vteřina věčnosti z roku 1988 od Jaroslava Róny. Řada zajímavých prodejů se odehrála v kategorii prací na papíře. Ze 720 tisíc na 1,92 milionu korun vystoupala Váchalova bibliofilie Ďáblova zahrádka, tří set stránková kniha s 64 barevnými dřevořezy. Nejdražší knihou českých aukcí nicméně nadále zůstává Šumava umírající a romantická od stejného autora, která byla před sedmi lety na aukci Galerie Kodl vydražena dokonce za 3,1 milionu korun. Váchal alespoň vylepšil svůj rekord za jednotlivou grafiku, když se

21

dřevoryt Ostrov blaženců z roku 1912 dostal až na 102 tisíc korun. Dokonce za 120 tisíc korun, což je rovněž nový autorský rekord za grafiku, se prodal lept Vojtěcha Preissiga Stromy. Novým autorským maximem napříč kategoriemi je pak cena 192 tisíc korun za jeden z akvarelů Ondřeje Sekory k Ferdovi Mravencovi. Dražba přitom startovala na pouhých 24 tisících korun. Rekordem za kresbu je i cena 492 tisíc korun za uhel Lesní nálada od Julia Mařáka. / js

Zuzana a Gočár Sýpka – Aukce společnosti Sýpka v neděli 24. května nabídla přes 280 položek výtvarného umění, starožitností a designu od manýrismus po současnost. Součástí nabídky byla i kolekce prvorepublikových plakátů nebo soubor knižních ilustrací a bibliofilií.

Asi nejzajímavější položkou byl obraz Zuzana před soudem z počátku 17. století, malba na měděném plechu vytvořená pravděpodobně podle staršího, pozdně gotického grafického listu. Obraz se prodal za 240 tisíc korun, více než dvojnásobek minimálního podání.

Celkem aukce vynesla téměř 6 milionů korun, přičemž kupce našlo 58 procent dražených děl. Za více než sto tisíc se prodalo deset položek, nejdráže obraz Lekníny za poledního světla, práce Václava Radimského z meziválečného období. Půvabná krajina pastelových barev odešla za vyvolávací cenu 600 tisíc korun. Dvě jiné Radimského krajiny nabízené o 60 tisíc levněji naopak zůstaly nevydraženy. Nejvíce se bojovalo o obraz V přístavu od Cyrila Boudy, který vystoupal ze 102 na 180 tisíc korun, což je malířův nový autorský rekord. Úspěchem je rovněž cena 144 tisíc za obraz Poslední sníh od Augustina Mervarta nebo 132 tisíc za Zátiší s rybami od Václava Rabase.

Jedinou výraznější sochou v nabídce byla dřevěná Hlava Medusy od Jaroslava Horejce, která se prodala za vyvolávací cenu 192 tisíc korun. V kategorii prací na papíře se nejvíce bojovalo o kolorovaný linoryt Nevěstka od Josefa Čapka. Práce pohlednicového formátu z let 1918–19, opatřená posudkem autorky soupisu umělcova grafického díla Pavly Pe-

činkové, vystoupala z 24 na 90 tisíc korun, což je druhá nejvyšší cena za jednotlivou Čapkovu grafiku. Z fotografií se nejdráže prodalo album Narre Tod od Franze Fiedlera, vydané v roce 1921 v Drážďanech. Deset snímků s námětem ženy s kostlivcem vystoupalo z 84 na 132 tisíc korun. Za 90 tisíc korun odešlo ještě album devíti fotografií Nonet pro pokročilé od Miloše Korečka.

Hlavní událostí v rámci nabídky starožitností byla dražba stolu od Josefa Gočára z původního vybavení Legiobanky. Dubový stolek opatřený ještě štítkem s inventárním číslem banky se prodal za vyvolávací cenu 168 tisíc korun. O třicet tisíc méně stál v součtu desetidílný soubor rondokubistické jídelny od architekta Jaroslava Vondráka, který byl dražen jako dvě samostatné položky. Největším překvapením v této kategorii se stala dražba čtyř stropních či nástěnných svítidel z počátku 20. století s kloubovým polohováním a nastavitelnou sílou jasu. Z vyvolávací ceny necelých 15 tisíc se dostaly až na 132 tisíc korun. Z dalších zajímavých prodejů jmenujme noční stolek od Dušana Jurkoviče, který se prodal za 42 tisíc, nebo koberec od Antonína Kybala za 36 tisíc korun. Z tradičnějších starožitností pak ještě zmiňme stříbrnou čajovou soupravu za 72 tisíc nebo sedmidílnou menažerii z broušeného skla ve stříbrné montáži, značenou anglickými puncy z roku 1799, za necelých 34 tisíc korun. / js

NIZOZEMSK Ý MAL ÍŘ: ZUZ ANA PŘED SOUDEM 17. stol. / olej na měděné desce / 32 × 26 cm cena: 240 000 Kč

Kubišta u moře Arthouse Hejtmánek – Společnost Arthouse Hejtmánek se po dvou aukcích v Clam-Gallasově a v Coloredo-Mansfeldském paláci na Starém Městě rozhodla letos uspořádat aukci ve svém vlastním sídle, v barokní usedlosti v pražské Bubenči. Předaukční výstava se konala v přízemí domu, vlastní aukce pak v přilehlé zahradě. Široká nabídka umění a starožitností od gotiky po současnost i krásné jarní počasí ve čtvrtek 28. května přilákaly na stovku zájemců.

Aukce vynesla 36,4 milionu korun, přičemž nového majitele našlo 63 procent z více než dvou set katalogových čísel. Za milionové částky se prodalo šest obrazů a jedna socha, dalších 45 položek bylo draženo za částky od sto do 930 tisíc korun. Nových autorských rekordů dosáhli Emanuel Frinta, Alén Diviš a Miloš Alexander Bazovský.

Nejdražší položkou aukce se stal nově objevený Pohled na moře u Puly od Bohumila Kubišty, o kterém Mahulena Nešlehová předpokládá, že by vzhledem k velkému formátu mohlo jít o jeden ze čtyř obrazů, jimiž Kubišta vyzdobil slavnostní sál námořnického kasina v Pule. Obraz se dostal z 1,68 na 3,84 milionu korun, což je nové maximum za malířovo dílo z let jeho vojenské služby na Istrii. Jakkoliv sám Kubišta měl k svým „pohledům na moře“ poměrně kritický vztah, obrazu nelze upřít vytříbenou barevnost a suverénní malířské zpracování.

Zatímco u Kubišty šlo cenu přes 3 miliony korun očekávat na základě předchozích prodejů, v případě Emanuela Frinty a Aléna Diviše se nebylo v cenových odhadech oč opřít. Od Frinty dosud žádný obraz v aukci nabízen nebyl a znalci dodávají, že dílo srovnatelné kvality se sotva kdy znovu objeví. Ojediněle bývají ke koupi malířovy kresby, u kterých se ceny dosud pohybovaly v řádu stokorun. Na autorský rekord by tak v případě poetického obrazu Ležící žena z roku 1922 bohatě stačil i prodej za vyvolávací cenu. Dražba startovala na 607 tisících, cena nakonec vystoupala až na 2,6 milionu korun.

Alén Diviš sice není na trhu úplným nováčkem, aukcemi však dosud prošla jen

22

aukce

desítka jeho obrazů. Srovnatelným dílem byl jen obraz Zvěřinec, který od roku 2006 držel s cenou 660 tisíc korun titul nejdražšího Divišova obrazu prodaného v aukci. Přes milion korun se dosud žádného jeho dílo neprodalo.

Obraz Samota, varianta malby, která se nachází v Polabském muzeu v Poděbradech, startoval na 434 tisících korun. Konečná cena vystoupala na více než šestinásobek, vítěz aukce za obraz nabídl 2,73 milionu korun.

Třetím autorským rekordem je cena 2,6 milionu korun za obraz Heľpianka slovenského malíře Miloše Alexandra Bazovského z roku 1931. Dražba startovala na méně něž třetině konečné ceny, v Bratislavě se však tento autor prodal již i dráž.

Před dvěma lety Slovenská národní galerie v aukci za 2,86 milionu korun získala Bazovského obraz Sekera z poloviny 50. let.

Menší obraz Na pastvě byl vzápětí vydražen za 186 tisíc a za výrazné částky se prodaly ještě práce dalších slovenských autorů: Cypriána Majerníka (806 tisíc), Martina Benky (496, 236 a 161 tisíc), Milana Paštéky (459 tisíc) a Vincenta Hložníka (223 tisíc korun).

Důležitou část kolekce tvořil soubor starého umění v čele s Madonou od správce kunstkomory císaře Rudolfa II. Daniela Fröschla. Obraz namalovaný na počátku 17. století ve stylu Albrechta Dürera a Lucase Cranacha st. se prodal za vyvolávací cenu necelých 1,5 milionu korun. Rovněž za vyvolávací cenu, za 1,86 milionu korun odešla

art + a ntiques

E M A N U E L F R I N T A : L E Ž Í C Í Ž E N A / 1922

N Á S T O L E C S T R I T O N E M / Holíč, 1756–70

olej na plátně / 66 × 75 cm / cena: 2 604 000 Kč

fajáns, barvy / výška 28 cm / cena: 248 000 Kč

120 cm vysoká mramorová soška Neptuna, uváděná jako dílo severoitalského manýristy Girolama Campagny. Z 558 na 930 tisíc korun vystoupaly ještě dva pozdně gotické sochařsky pojednané svícny v podobě andělů a za statisícové částky se prodalo dalších šest obrazů starých mistrů.

Z umění 19. století se nejdráže prodal žánrový výjev Jaro od Václava Brožíka, který vystoupal z 992 tisíc na 2,73 milionu korun, což je druhá nejvyšší cena za Brožíkovo dílo. Za částky od 430 do 800 tisíc korun pak byly draženy obrazy Josefa Navrátila, Adolfa Chwaly a Julia Mařáka. Z autorů první poloviny 20. století jmenujme práce Aloise Kalvody (682 tisíc), Karla Součka (608 tisíc), Bedřicha Piskače (558 tisíc) či Maxe Kopfa (322 tisíc). Úspěchem je také cena 446 tisíc

za akvarel Jindřicha Štyrského Sedící dáma z roku 1923.

Tradičně silnou stránkou aukcí Arthouse Hejtmánek jsou starožitnosti. Nejdráže se tentokrát prodal italský rokokový sekretář s motivy chinoiserií, který vystoupal až na 806 tisíc korun. Bojovalo se také o stříbrný kalamář od Josefa Hoffmana (434 tisíc), empírový lustr (285 tisíc) nebo nástolec v podobě Tritona z Holíče (248 tisíc korun).

V případě posledně jmenované položky jde o nový cenový rekord za výrobky této slovenské keramické manufaktury. Velký zájem byl také o Habánskou fajáns, nejdráže se prodala čtyřboká láhev s cínovým uzávěrem, která vystoupala z 62 na 236 tisíc korun. Úspěchem je také cena 161 tisíc korun za vázu Lötz v mosazné montáži. / js

A L É N D I V I Š : S A M O T A / 1945

B O H U M I L K U B I Š T A : P O H L E D N A M O Ř E U P U LY / 1913–1915

olej na plátně / 51,5 × 61,5 cm / cena: 2 728 000 Kč

olej na plátně / 62 × 98,7 cm / cena: 3 840 000 Kč

23

V Picassově stínu Christie’s/Sotheby’s – Obraz Pabla Picassa Alžírské ženy O se v pondělí 11. května na aukci společnosti Christie’s v New Yorku prodal za rekordní 179,4 milionu dolarů.

O 20 milionů překonal předaukční odhad a stal se historicky nejdražším dílem prodaným v aukci, a to i když u dříve dražených děl zohledníme inflaci. Hranice sta milionů dolarů za umělecké dílo v aukci poprvé padla v roce 2004 a stalo se tak rovněž v případě Picassova obrazu. Od té doby ji pokořilo dalších sedm obrazů a dvě sochy.

Obraz je důležitým malířovým pozdním dílem, největším a nejpropracovanějším plátnem z patnáctidílného cyklu z roku 1955, který byl inspirován stejnojmenným obrazem Eugèna Delacroixe i dílem Henriho Matisse, který zemřel o pár měsíců dříve. Všech patnáct pláten značených A až O o rok později koupili američtí manželé Ganzovi za v té době rekordních 212 tisíc dolarů. Část jich později prodali, obrazy H, K, M a O se na trh dostaly až po jejich smrti při výprodeji rodinné sbírky v roce 1997. Alžírské ženy O se tehdy prodaly vysoko nad očekávání za skvělých 32 milionů dolarů. Naposledy se některý z obrazů z cyklu objevil v aukci přesně před deseti lety, kdy byla verze J vydražena za 18,6 milionu dolarů.

Picassův obraz byl hlavní hvězdou kurátorsky připravené aukce nazvané Těšit se na minulost, na které bylo nabízeno 35 děl od impresionismu po současnost. Nového majitele našly všechny položky až na jednu a aukce dohromady vynesla rekordních 706 milionů dolarů. Zahraniční experti v této souvislosti prohlašují, že brzy se jistě dočkáme i aukce s obratem přes miliardu dolarů.

Vedle Picassa k tomuto výsledku podstatnou měrou přispěla Giacomettiho socha Ukazující z roku 1947, která se prodala za 141,3 milionu dolarů. I v tomto případě jde o nový rekord, a to nejen autorský, ale i o historicky nejvyšší cenu za sochařské dílo. Znovu své aukční maximum vylepšil také šestapadesátiletý Peter Doig, když se jeho obraz Swamped z roku 1990 prodal za 25,9 milionu dolarů.

Sérii newyorských jarních aukcí zahájila v úterý 5. května aukce impresionistů a klasické moderny společnosti Sotheby’s,

P A B L O P I C A S S O : A L Ž Í R S K É Ž E N Y / 1955 olej na plátně / 114 × 146,4 cm / cena: 179 365 000 USD

která vynesla 368 milionů dolarů. Hlavní hvězdou večera byl obraz L’Allée Les Alyscamps od Vincenta van Gogha, který se prodal za 66,3 milionu dolarů. Média široce komentovala, že čínsky hovořící vítěz aukce seděl přímo v sále – nejdražší prodeje se zpravidla odehrávají po telefonu – a že od většiny ostatních účastníků se odlišoval svým oděvem; byl oblečený do džín a černé kožené bundy. Součástí nabídky bylo hned pět obrazů Clauda Moneta, které se prodaly dohromady za 115 milionů dolarů.

Aukce Sotheby’s zaměřená na poválečné a současné umění se konala o týden později, jen den po rekordním Picassovu večeru.

Sběratelé a investoři na ní utratili 380 milionů dolarů, přičemž díla Sigmara Polkeho (27,1 milionu), Thomase Strutha (1,8 mili-

P I E T M O N D R I A N : K O M P O Z I C E Č I I I . / 1929 olej na plátně / 50 × 50 cm / cena: 50 565 000 USD

onu) či Christophera Woola (29,9 milionu dolarů) se prodala v nových aukčních rekordech. V Struthově případě se o rekord postaral snímek Pantheon z roku 1990, který jsme v únoru reprodukovali u rozhovoru s tímto fotografem.

Ve středu 13. a ve čtvrtek 14. května pak proběhly ještě pravidelné večerní aukce společnosti Christie’s. Poválečné a současné umění vyneslo 658 milionů dolarů.

Nejdražším kusem večera byl červeno-černý obraz Marka Rothka, který vystoupal na 82 milionu dolarů. V autorských rekordech se prodaly mimo jiné práce Luciana Freuda (56,2 milionu), Roberta Rymana (20,6 milionu) či Roberta Rauschenberga (18,6 milionu dolarů).

Aukce impresionistů a klasické moderny, která netradičně celý aukční cyklus uzavírala – posunuta byla, aby nekolidovala se zahájením bienále v Benátkách, vynesla 202 milionů dolarů. Nejvíce se bojovalo o Kompozici č. III. od Pieta Mondriana.

Obraz z roku 1929 se prodal za 50,6 milionu dolarů, čímž malíř svůj aukční rekord téměř zdvojnásobil. Stejně jako Picassovy Alžírské ženy i tento obraz se na trh vrátil po osmnácti letech, v květnu 1997 byl stejnou aukční síní vydražen za 3,8 milionu dolarů.

Během pouhých devíti dní tak kupující na večerních aukcích Sotheby’s a Christie’s utratili fantastických 2,3 miliardy dolarů.

Včetně denních aukcí to bylo ještě o téměř 300 milionů dolarů víc. / js

24

portfolio

art + a ntiques

Katarína Hládeková text: Marika Kupková Autorka je kurátorkou Galerie mladých.

Při návštěvě nedávné výstavy Model mě napadalo, proč mezi vystavujícími chybí Katarína Hládeková. V jejím vývoji lze sledovat badatelsky důsledné a soustředěné uchopování této kategorie. „Čím ďalej, tým viac sa formálne odďaľujem od modelov vláčikov a domčekov a tým viac sa moje práce posúvajú k abstraktnému modelu. Až teraz mám pocit, že sa o model zaujímam. Aj keď je to menej očividné,“ komentuje svou tvorbu sama umělkyně.

Ačkoli Katarína Hládeková (*1984) studovala v malířském ateliéru Petra Kvíčaly na brněnské Fakultě výtvarných umění, jejím nástupem na tuto školu – bakalářské studium absolvovala na Fakultě umění TU v Košicích – se uzavřela dosavadní orientace k médiu malby. Vykročení z oblasti tradiční malířské tvorby provázel obrat k „žánru“ paměťové rekonstrukce s názvem Intímny urbanizmus (2009), kterou ohledávala vlastní vzpomínky na urbanistickou podobu slovenské obce Partizánska Ľupča, kde vyrůstala. Přestože tento projekt vyústil do souboru maleb, jeho nosnou částí byly spíš kreslené, jakoby „pracovní“ záznamy, které malbám předcházely.

Uplatněné výpůjčky a parafráze kreslířských a především modelačních postupů z oblasti architektonického navrhování už nadále zůstaly typickým postupem její tvorby, i když se v současnosti stále intenzivněji vzdalují od původní fascinace architekturou. Mezi další projekty, které časově i tematicky navazovaly na Intímny urbanizmus, patří Domovy (2009), diplomový projekt Dvojdomek (2010) nebo Nedelný obed (2012). Objektem vzpomínání je zde v prvé řadě autorčin domov ve své specifické prostorové i společenské konstelaci, která je ovšem pojímána diachronně.

Právě v projektu Dvojdomek, stejně jako v pozdějším Babiččin bratránek fotí z cyklu Rozdělat oheň (2013), využívá rodinné

B A B I Č Č I N B R A T R Á N E K F O T Í / z cyklu Rozdělat oheň / 2013 / kombinovaná technika

fotografie, které v posledním z těchto projektů manipuluje do opakujících se obrazových motivů, kde přecházejí – putují – z obrazu na obraz.

Fúzování vzdálenějších i bližších fragmentů minulosti evokuje paměť, v níž se spojují autentické vzpomínky s obrazy blízkých, které známe jen z fotografií. Dílčí obrazové motivy zde fungují jako „háčky“, které spojují fotografický soubor do jakéhosi kontinuálního celku připomínajícího filmovou syntax. Kruhovité rozmístění fotografií můžeme v tomto smyslu chápat jako smyčku neuzavřené a stále se opakující projekce.

Naznačený výklad autorka subverzivně komentuje: „Pri tých hlavolamoch, ktoré som prezentovala ako rozlúštiteľné hádanky, ma

ani trochu nezaujíma, či je divák schopný ich vyriešiť. Mám vlastne radosť, keď to nedokáže a mám v tomto navrch.“ Od roku 2011 – po nákupu digitální zrcadlovky – Hládeková rozšiřuje formální škálu o digitální fotografii. Snímky modelů pak figurují jako výsledná umělecká forma bez záměru prezentace „už nepotřebného“ reálného objektu. Dochází tak k mnohočetné redukci zobrazování, příkladně v projektu KVP (2011) nebo Najlepšie veci sú vždy na hornej poličke (2012). Panelový dům, kostel nebo oplocené prostranství autorka vymodeluje ve zmenšeném měřítku v barevně i tvarově redukované podobě, bez nároků na technickou dokonalost a efektnost provedení, často s ready made doplňky; nafocením

25

tohoto modelu pak nastává další redukce ve zploštění jeho zobrazení, ve fixaci prostřednictvím rámování a úhlu záběru i ve znejasnění reálné velikosti modelu.

Tyto mediální posuny autorka v současnosti rozšířila i o klasické animace Myslitel (2014) nebo Spiegel im Spiegel (2014), které doslovně naplňují spojení „pohyblivý obraz“, jinak alternující označení pro „videoart“: statické rámování jediného fixního záběru, v němž je analogově animována pouze dílčí část kompozice. Zvláštní etapu tvorby představuje spolupráce s Annou Balážovou v letech 2011 a 2012. Ve společných projektech jako Jaskyňa čistinka háj (2011), Úžina (2012) se odklání od privátního rozměru směrem ke krajinářským sceneriím nebo spíše scénografii krajiny.

Výrazným rozšířením autorčiných východisek je projekt Obrazy tohoto blogu (2015), pojednávající o virtuálním internetovém prostoru. Situaci opakovaně redukovaných a zploštělých obrazů na internetu, které ztrácejí opakovaným prolinkováním autorství nebo vypátratelný původ, vyjádřila prostřednictvím jednoduchého kinetického objektu – válce, jehož pohyb parafrázuje zploštělost a fragmentárnost scrollovaného obrazu na obrazovce počítače. Zcela zde přestává využívat kouzla miniaturizace, která dodává modelům fetišistický rozměr. Autorka zde vyzvala kurátorku výstavy k umělecké spolupráci prostřednictvím umístění jejího speciálně koncipovaného textu (který nebyl standardním kurátorským výkladem) do kinetického objektu. Došlo k jakémusi

M Y S L I T E L / 2014 / animace, 45”

N E J L E P Š Í V Ě C I J S O U N A H O R N Í P O L I Č C E / 2012 / c-print

kurátorování kurátora, což vlastně odpovídá autorčinu charakteristickému přístupu spočívajícímu v mnohočetném převracení a posouvání technických i kulturně-společenských režimů. Modelace něčeho tak efemérního, jako je virtuální internetový prostor, do jednoduchého, ale v symbolické rovině velmi účinného hmotného objektu představuje další posun, jak pracovat s modelem v jeho abstraktnější dimenzi. Nechme zde stranou možné vazby na současné postinternetové trendy.

V souvislosti s kurátorstvím je třeba připomenout i vlastní kurátorskou činnost Hládekové, která byla vázána především na Grau kllktv, přičemž z mnoha výstavních prostor, které tato platforma dramaturgicky zaštiťuje, pak konkrétně na Galerii Jádro

disponující jasnou koncepcí vyhraňující se vůči jiným alternativním výstavním projektům. Nedávno s Ondřejem Homolou zahájili provoz další brněnské galerie SOLO Offspace jako nezávislého prostoru pro nárazovou i spontánní prezentaci čehokoli, co kurátory ve vizuální kultuře zaujme s důrazem na absolutní finanční a institucionální nezávislost. I tyto aktivity lze ovšem odkázat k umělecké povaze Kataríny Hládekové, protože i galerijní režim chápe jako svého druhu model: „Čokoľvek, čo sa do galérie vnesie, môže byť považované za umenie.

Ale zároveň akoby nemôže zostať časťou predmetného sveta, pretože samotný význam tohto prvku sa zovšeobecní a stane sa modelom. Takže galérie sú priestorom, kde sa ten model sveta deje.“

O B R A Z Y T O H O T O B L O G U / 2015 / kombinovaná technika / foto: Michaela Dvořáková

26

anketa

art + a ntiques

Divadelní praxe Obrazy na jevišti / Divadlo v galerii text: Mariana Serranová Autorka je nezávislá kurátorka a kritička současného umění.

Hranice mezi výtvarným uměním a divadlem jsou dnes propustnější než kdy dřív. Dlouhodobě se v českém prostředí komunikaci mezi těmito dvěma světy věnují dramaturgie divadel Meetfactory, Studia Hrdinů a Festivalu 4+4 dny v pohybu. Mimořádné pružnosti v propojování performing arts, výtvarného umění a dalších uměleckých disciplín nabývá také program Pražského quadriennale scénografie a divadelního prostoru. Letošní ročník nazvaný Sdílený Prostor: Hudba, počasí a politika proběhne v druhé půlce června v divadlech, galeriích i ulicích Prahy.

Při této příležitosti otiskujeme krátké rozhovory se čtyřmi výraznými osobnostmi domácí umělecké scény, které mají k divadlu nějakým způsobem blízko. Tomáš Svoboda je institucionálně spojen s letošním PQ, mimo jiné jako kurátor a architekt výstavy Předměty v pražské Nové síni, v případě Michala Pěchoučka divadelní praxe v posledních letech převažuje nad prací v galerii a Eva Koťátková integruje divadelní postupy do instalací a performancí v galerijním, divadelním i veřejném prostoru. S principem inscenace polemizuje Aleš Čermák, jehož procesuální, otevřené práce se formě divadelní hry vzpírají.

Tomáš Svoboda

Letos na PQ představíš jako kurátor mezinárodní výstavu Předměty, jde výhradně o rekvizity v minulosti využité na divadle. Jak výběr probíhal?

Jediným kritériem pro zahrnutí do výstavy je příběh „skrytý“ za samotnými předměty. Nezajímá mě jejich podoba, materiálovost a podobně, ale výhradně zajímavost, bizarnost, neobvyklost příběhu,

který reprezentují. Tyto předměty budou na výstavě prezentovány společně s jejich příběhy v krátkosti odvyprávěnými v rámci videoprojekce – „kina příběhů“. Čili narace zde hraje klíčovou roli, podobně jako u mých vlastních prací. S tím rozdílem, že obvykle jsem já tím, kdo příběh buduje, často i za pomoci předmětů či prostředí, které jej zastupují. Nejzajímavější částí práce na výstavě pro PQ bylo pročítat příběhy shromážděné z doslova celého světa a nechávat se překvapit nejednotou formy a obsahu. Člověk by se divil, co vše může být schováno za banálním deštníkem sériové provenience.

O styčných bodech mezi divadlem a výtvarným uměním se často hovoří nejen jako o vztahu performance a divadelního představení, ale především scénografie a volného umění. Jak na tebe působí současné jevištní výtvarnictví?

Scénografie je součástí celku představení/performance, není natolik autonomní disciplínou jako volné umění. Přístupy scénografů se liší od důrazu na čistě vizuální stránku věci až po „konceptuální“ promýšlení, které je však vždy propojeno s dalšími tvůrci představení.

27

M I C H A L P Ě C H O U Č E K : M U Ž I M A L U J Í / 2009 / foto: Meetfactory

Vizuální umělec si může užívat luxusu zcela autonomní tvorby, kterou si nakonec zkazí sám, bez výmluv na kolektiv spolupracovníků.

Což není nijak objevné poznání, je to zkrátka jiná disciplína.

Jednou z tvých hlavních činností je architektura výstav, nemáš pocit, že zde jsme „užitému umění“ scénografie blíže?

Domnívám se, že architektura galerijních výstav je samostatným jazykem. Ve své práci při instalacích výstav se vždy snažím pomoci adekvátně prezentovat vystavovaná díla, přehledně a logicky provést diváka výstavou. Podobnost bych spíše viděl v týmové práci a službě příběhu, která je při tvorbě výstavy nezbytná. Scénografické uvažování se mi v tomto případě protiví.

Zavání pro mě teatralitou, inscenováním, kdy podoba výstavy přebíjí samotný materiál. Zde vidím přímou linku od scénicky instalované výstavy umění přes kašírované muzeální expozice, papundeklové Titaniky, oblastní výstavu lovu a myslivosti s taxidermickým divočákem a pohozeným jehličím až po pouťové atrakce strašidelných zámků.

Michal Pěchouček

V čem je dobré pro výtvarného umělce poznat formát divadla?

Nebo jinak, jaké pozitivní impulzy může vnést výtvarné umění do divadla?

V divadle mám možnost pracovat v dialogu a hlavně se soustředit více na samotný proces tvoření než na konečný výsledek. Jako výtvarník jsem se musel smiřovat s tím, že se z díla stává komodita, jež je bohužel součástí sféry, kterou už nepovažuju za svět umění.

Takže jen a pouze díky divadlu můžu dál svobodně tvořit, za lepších podmínek samozřejmě, a roli vystavujícího umělce jsem s klidem a bez obav mohl opustit. V divadle mne zajímá nejvíce samotná režie, dialog s herci a hledání smyslu skrze text a obraz. Ideální je, když se všichni společně shodneme, což není jednoduché a vždy to považuju za zázrak. Navíc proces vzniku bývá intenzivní a všichni jsme si alespoň na chvíli velmi blízko a to je pro mne také klíčové. Pokud jde o naše diváky, oslovujeme od počátku nejen výtvarné publikum, ale hlavně to divadelní, naši práci hodnotí divadelní kritika. Doposud jsme s Honzou (Jan Horák) nikdy nepracovali s dramatickým textem,

28

anketa

art + a ntiques

Eva Koťátková

E VA K O ŤÁT K O VÁ : P E R F O R M A N C E V I N S TA L C I V Ý S TAV Y D V O U HL AV Ý Ž I V O T O P I S E C A M U Z E U M P Ř E D S T A V / 2015 / Prádelna Bohnice / foto: Michal Czanderle

ale s jakousi vlastní interpretací literárních látek. Díky spolupráci se současnými umělci pak nabízíme, myslím, progresivní výtvarný jazyk našich inscenací. Nabízíme témata, která doposud nějak souvisela s tvorbou, odpovědností a rolí umělce ve společnosti. Děláme tak skrze divadlo, které rádo medituje o divadle samotném, takže jsme na diváka trochu náročnější.

Ve hře Muži malují (2009) jste postavili zápletku na incestním vztahu studenta výtvarného umění a jeho profesora. Na tato témata navazuje i vaše poslední hra Marbot (2015), která přímo překypuje referencemi z oblasti výtvarného umění. Je pro tebe důležité dostat výtvarná témata na jeviště?

V Mužích na rozdíl od Marbota žádná vědomá incestní tematika přítomná není. Je tam jen vztah otce a syna, respektive učitele a žáka, kde se zviditelňuje intimní rovina vztahu. To je něco jiného. Ale souhlasím s tím, že kritika akademického školství pro nás byla důležitá.

V Marbotovi se incestní vztah stává impulzem k truchlení nad ztrátou, nad vztahem, který není možný naplno realizovat a to je důvod jej nahradit něčím stejně vášnivým – uměním. Ale určitě mají tyto dvě inscenace mnoho společného, dokonce jsme si říkali, že děláme Muže, ale tentokrát pro dospělejší publikum. Je to díky romantické postavě, která odhaluje svoje motivace být součástí světa umění a zároveň nechce dělat jakékoliv kompromisy. My jsme se v Marbotovi rozhodli, že téma výtvarného umění chceme už uzavřít a nevracet se k němu.

S formátem a principy vycházejícími z divadla se v tvé práci setkáme v Divadle mluvících předmětů (2013) i v živé inscenaci Obrazový atlas Antonína, chlapce, který rozřezal knihovnu kliniky na části (Studio Hrdinů, 2014). Jak jsi se k divadelnosti dostala?

Divadlo mluvících předmětů bylo asi mezi mými prvními pracemi, které byly založené na inscenaci zahrnující aktéry-herce i rekvizity. Skupina seniorů propůjčovala během hodinového představení hlasy i vlastní příběhy starým předmětům a používala je jako prostředníky pro promluvu. Tu pak přerušovali diváci vlastními vstupy a příběhy. Práce byla inspirována strukturou terapeutického sezení, například Psychodramatu Jacoba Levyho Morena. V té době jsem taky měla možnost vidět představení navazující na Divadlo utlačovaných Augusta Boala, kde se ke slovu dostává divák-utlačovaný občan a divadlo tak slouží jako konfrontační platforma pro řešení sociálních či politických otázek. Výsledkem mého Divadla mluvících předmětů byla přesto více méně surrealistická koláž se skříněmi s rukama, stolem na lidských nohou, které promlouvaly o problémech s komunikací i vnitřním strachu, o osobních úzkostech. I jiné moje práce ale byly jakousi scénografií pro pohyb či stagnaci těla, jen se aktéry stávali sami diváci jako v instalaci Převýchovný stroj. V jiné práci Řečový orgán Anny, dívky, která vyslovovala slova od prostředka, skupina tanečníků používala předměty a kovové konstrukce, jež produkovaly rozličné zvuky a uváděly tak do pohybu zvětšený orgán řeči, který připomínal něco mezi cirkusem a tělocvičnou. Obrazový atlas Antonína je oproti těmto pracím možná trochu tradičnějším divadelním formátem, ve kterém se na divadelní scéně odehrává něco na způsob pohovoru či terapeutického sezení.

Letos na jaře a v létě probíhá série tvých živých obrazů Dvouhlavý životopisec v areálu bohnické léčebny. Spolupráce s profesionálními performery dává fantaskním obsahům velkou bezprostřednost přítomného okamžiku. Jaká je reakce divadlem formovaných herců na tento druh spolupráce?

Myslím, že samo označení živý obraz je v divadelním kontextu, soudě podle některých reakcí, poměrně obskurní, historický, hybridní, neseriózní formát. Vykročení z výtvarného díla, z obrazu, směrem k jakémusi nedokonanému divadlu, které jakoby zůstalo v pouhém nakročení, mě naopak lákalo. Být svědkem živého obrazu je zvláštní zkušenost. Jeho aktéři se nacházejí v jakémsi zastavení, jakoby mimo čas, zatímco vše okolo se hýbe. Divák má zároveň možná tendenci přistupovat k aktérům uvězněným či zastaveným v obraze bez většího ostychu, jakoby si zblízka prohlížel umělecké dílo, nějaký předmět. To vytváří zvláštní síť vztahů. Co pro mě bylo ale ještě důležitější, byl jakýsi celkový, byť stále fragmentární obraz prostředí, ve kterém se živý obraz zhmotňuje a do nějž se otiskuje.

Areál psychiatrické kliniky je pro mě půdou, ze které vyvěrají obrazy i představy, stejně jako jsou opět stlačovány do země. Cílem bylo převést některé klíčové motivy art brutových tvůrců do živého obrazu či performance a pokusit se o aspoň částečnou legitimizaci

29

snění, existence bludných představ i budování důmyslných paralelních světů.

Interdisciplinarita je dnes samozřejmostí. Akční umění a performance působily v minulém století jako katalyzátor uvolnění formálních stereotypů takřka všech druhů uměleckého vyjádření a o divadle to platí obzvlášť. Nemáš jiný dojem ze způsobu prezentace performance v Čechách a například v Americe, kde je dlouhá tradice pojetí performing arts jako širokého pole jdoucího od hudby a tance přes divadlo až po výtvarné umění?

Minulý rok proběhla v MOMA PS1 v New Yorku retrospektiva francouzského choreografa a umělce Xaviera Le Roye. Byl to zvláštní zážitek právě proto, že nebylo jasné, co přesně máme před očima.

Jestli výstavu bez klasických artefaktů nebo sérii situací, pro které Le Roy odmítá označení tanec. Měla jsem dojem, že převládl prostor samotný, ze živé akce nakonec učinil výtvarné dílo, jakkoliv se tomu může vzpírat, z živých těl udělá objekty či nástroje. Prostor muzea má svoje limity i specifika, stejně jako divadelní prostor, kde prezentujeme například performativní přednášku nebo jiný formát. Prolínání sfér divadla, umění i jiných disciplín považuji za podstatné. Na druhou stranu s sebou rozvolnění hranic mezi těmihle oblastmi může nést i rozmělnění sdělení i formy, což vede ke vzniku prázdných textů nebo nezdařených inscenací. Nějaké kategorie musí zřejmě zůstat, abychom na ně mohli uplatnit hodnotící parametry, podrobit je kritice. Pro mě jsou důležité takové osobnosti jako Artaud nebo Beckett, kteří ve své tvorbě překlenuli obě (a další) oblasti tak osobitě, že nemohou fungovat jedna bez druhé, byly by neúplné.

Aleš Čermák

Work in progress Občan a věc, který bude v nové epizodě (Země se chvěje ) uveden letos na PQ, pracuje s otevřenou formou, která je výsledkem kolektivní spolupráce, do jaké míry je možné ji považovat za divadelní představení?

Nikdy jsem k Občanovi nepřistupoval tak, že by se jednalo o divadelní představení. Tento status mu dával hlavně sám divadelní prostor, jehož formát mě osobně velice zajímal. Prostor, v němž se odehrává něco živého a intenzivního, kde je člověk konfrontován se vznikem samotné myšlenky. Tedy takové myšlení v pohybu. Podobné situace mohou vznikat například v edukativní praxi. Vždy jsem počítal a počítám s emancipovaným divákem, který přímo participuje na samotném vzniku té či oné události. Konkrétně v Občanovi se z počátku jednalo o práci na „živé instalaci“. Herci byli redukováni na figury bez charakterových vlastností. S jistou nadsázkou se jednalo o práci s hmotou. Postupně tvar dostával kontury a postavy se vyhranily.

Tvoje práce jdou od projektů založených na participaci v galerijních i negalerijních prostorách až po formát divadla, dostal ses až k režii původních dramatických předloh (A. Kristof, Třetí lež, Meetfactory, 2014). Můžeš nějak popsat vývoj své práce?

Zprvu se jednalo u vytváření drobných, téměř nepostřehnutelných situací. Říkal jsem jim adaptace. Často byly situovány do negalerijních prostor, například do budovy právnické fakulty v Praze a bylo do nich zapojeno velké množství lidí. Adaptace textu Agoty Kristof představuje posun směrem k divadlu a práci s profesionálními herci.

Téma komunity se ale z mé práce nevytratilo.

E V A K O Ť Á T K O V Á : D Í V K Y N A Ú T Ě K U H E N R Y H O D A R G E R A / Dvouhlavý životopisec a muzeum představ / 2015 Prádelna Bohnice / foto: Michal Czanderle

Předplaťte si Art+Antiques a získáte 10 kulturních slevových kuponů zdarma 06

červen 2015

99 Kč / 4,70 ¤

Václav Stratil v Brně 32 / Národní galerie na konci 60. let 48 / Komunitní bydlení ve Švýcarsku 08 /

S ARTcard můžete využít slevu do partnerských galerií, muzeí či divadel Galerie hlavního města Prahy 120 Jean Delville (do 30. 8.)

Ján Mančuška: První retrospektiva (od 17. 6. do 11. 10.)

Galerie Rudolfinum 140 Roger Hiorns (do 9. 8.)

Petr Veselý: Anděl, stín (do 12. 7.)

DOX 180 Art brut Live (do 17. 8.)

60 Kč

90 Kč

108 Kč

Muzeum umění Olomouc 70 35Kč Aenigma, Sto let antroposofického umění (do 26. 7.)

9 771213 839008

06

Moravská galerie v Brně 100 50 Kč Václav Stratil: Nedělám nic a jiné práce (do 16. 8.)

Zdeněk Rossmann: Horizonty modernismu (do 13. 9.)

Získáte

Richard Adam Gallery 100 Černý koně (od 10. 6. do 27. 9.)

50 Kč

Galerie výtvarného umění v Ostravě 100 Franta: Tváří v tvář (od 24. 6. do 30. 8.)

50 Kč

Oblastní galerie Liberec 80 Valerian Karoušek (do 30. 8.)

40 Kč

Museum Kampa 100 Večerníček 50 let (do 13. 9.)

50 Kč

12 čísel časopisu (z toho 2 dvojčísla) Zdarma Ročenku ART+ 2015 ARTcard s programem Sphere card Přístup do elektronického archivu časopisu

roční předplatné: 885 Kč (ušetříte 264 Kč oproti koupi na stánku) objednávejte na www.artcasopis.cz nebo bezplatné lince 800 300 302 Při objednávce uvádějte kód nabídky: AA15KUL Nabídka platí pro standardní roční předplatné do 12. 7. 2015 nebo do vyčerpání zásob pouze pro nové předplatitele

Slevové kupony Kulturissimo Kulturní slevové kupony představují bonusové vstupenky, slevy do e-shopů a další výhodné nabídky z kulturní oblasti.

V kulturním slevovém setu naleznete vstupenky zdarma: — na vybraná představení do Švandova divadla, Divadla ABC a Divadla Bez Hranic — na jakýkoliv koncert orchestru BERG — na výstavy do Musea Kampa, Galerie hl. m. Prahy a Leica Gallery Prague

S ARTcard ušetříte až 50% na vstupném u našich partnerů, nově s programem Sphere card, který nabízí další výhody a slevy na více než 10 000 místech v ČR s SR. www.artcasopis.cz/predplatitelska-artcard

10 kulturních slevových kuponů v hodnotě

499Kč

32

téma

art + a ntiques

Poslední světová sezóna Národní galerie v roce 1969 text: Lukáš Pilka Autor studuje dějiny umění na VŠUP. foto: Archiv Národní galerie

Jedním z věčných témat debat o pražské Národní galerii je otázka světovosti jejích výstav. Veřejnost či alespoň média od galerie očekávají výstavy velkých jmen světového umění, minimálně „jako ve Vídni“. V této souvislosti stojí za to ohlédnout se za její historií. Před necelým půlstoletím nabízela Národní galerie program, který byl rovněž ambiciózní a v některých ohledech zůstává dosud nepřekonán.

Stejně jako je tomu dnes, byl i tehdejší výstavní plán navázán na ambice nového ředitele, jímž se roku 1967 stal Jiří Kotalík. Ten byl vždy spojován se zájmem o současnou tvorbu, o čemž svědčí i jeho členství ve Skupině 42, umělecké kritiky vydávané v Mladé frontě nebo dlouholeté působení na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě a na pražské AVU. Právě z postu rektora akademie přešel na pozici ředitele Národní galerie a v ní vydržel 23 let.

Kotalíkova náklonnost k soudobému umění a jeho výstavní záměry nezůstaly pouze v říši myšlenek, a proto se pražská veřejnost mohla již v prvních dvou letech jeho ředitelování setkat s řadou zajímavých událostí, mimo jiné s velkými monografickými výstavami Yvese Kleina nebo Pabla Picassa. I na konci 60. let však příprava přehlídek zahraničního umění vyžadovala delší dobu, a tak nejvýraznější umělecké projekty dorazily do Prahy až po příjezdu sovětských tanků. Bylo štěstím v neštěstí, že centrální moc v čele s novým generálním tajemníkem ÚV KSČ Gustávem Husákem nevnímala oblast výtvarného umění jako prioritní, a tak započaté normalizační procesy aktivity Národní galerie hned nezasáhly. Bylo tedy možné uvést výstavy, jejichž příprava probíhala v období tání a otevírání se světu. Nejpestřejší

a nejzajímavější program tak galerie nenabídla v období pražského jara, ale až o rok později v sezóně 1969.

Američané v Praze Jedním z uměleckých vrcholů tohoto roku poznamenaného čerstvou přítomností „spřátelených“ armád bylo uvedení výstavy Americké malířství po roce 1945, kterou Ivan Magor Jirous lakonicky překřtil zvoláním „Američané v Praze“. Tato událost pořádaná ve spolupráci s washingtonským Smithsonian Institutem představila v Praze přes dvě desítky soudobých amerických tvůrců, kteří jsou dnes označováni za legendy umění druhé poloviny 20. století. Ve Valdštejnské jízdárně si tak mohli návštěvníci prohlédnout díla od autorů, jako jsou Jackson Pollock, Andy Warhol, Mark Rothko, Jasper Johns nebo Roy Lichtenstein. Řada z vystavených prací byla přitom teprve nedávno dokončena a takříkajíc na nich „sotva zaschla barva“. Šedá abeceda Jaspera Johnse, Klapky na očích Jamese Rosenquista a desítky dalších vystavených obrazů pocházely z let 1967 a 1968. Největší pozornosti se přitom dostávalo kolekci Roye Lichtensteina a také Warholově expozici

Y V E S K L E I N / Městská knihovna v Praze / 1968

prezentované v oddělené kóji umístěné v prvním patře jízdárny. Ta se stala podle Jirousových slov dominantou celé výstavy: „především díky řadě devíti barevných serigrafií Marilyn Monroe potvrzujících, že ve světě výtvarného umění je dnes Warhol umělcem číslo jedna“.

Ve Valdštejnské jízdárně se tak mohlo české publikum v podstatě poprvé setkat se slavnými díly nedávného abstraktního expresionismu, stylu color field painting i čerstvými popartovými a minimalistickými pracemi. Mluvilo se přitom o zaplnění mezer v kulturním povědomí české veřejnosti i o jedinečné příležitosti „posoudit na vlastní oči oprávněnost zprostředkovaných informací, mluvících o rostoucím a převažujícím významu amerického malířství ve světě výtvarného umění“. Mezi množstvím adorujících recenzí se objevily i takové, které se snažily na americké umění nahlížet z oficiálních ideologických

pozic. V časopise Výtvarné umění tak například J. H. (pravděpodobně Josef Hlaváček) publikoval článek Americké umění a společenská krize popisující americké umělce jako věčné bojovníky, kteří dávají najevo svůj nesouhlas s konzumem, válečným násilím a dalšími křivdami páchanými společností, v níž žijí.

Vive la France!

Přehlídka amerického umění navázala na jinou soubornou výstavu zahraniční tvorby, která proběhla na stejném místě o několik měsíců dříve. Prostřednictvím francouzského ministerstva kultury zde byla představena výstava Současná malba Pařížské školy, která se na jaře roku 1969 pokusila přesvědčit Pražany o tom, že Paříž je stále centrem uměleckého světa. Kritériem pro výběr představovaných autorů

34

téma

přitom nebyla francouzská národnost, nýbrž umělcův vztah k Paříži a tamní umělecké scéně. Pod vedením Jiřího Kotalíka a jeho francouzského protějšku Bernarda Anthonioze tak byla v Praze uvedena díla stále žijících evropských legend typu Maxe Ernsta nebo Augusta Herbina, ale i práce mladších umělců Alberta Giacomettiho, Jeana Dubuffeta, Wilfreda Lama a Victora Vasarelyho.

Větší pozornost českého publika však francouzské umění přilákalo skrze jinou výstavu, konanou na podzim téhož roku v Městské knihovně, jež tehdy rovněž spadala pod Národní galerii. Jaromír Zemina zde uspořádal sólovou přehlídku Martial Raysse: obrazy a objekty, která byla rozsáhlým přehledem prací tohoto francouzského popartisty a člena skupiny Nových realistů. V sálech knihovny bylo uvedeno mnohé od Rayssových prvních asambláží složených z kosmetických výrobků přes obrazy koupajících se krásek z Nice až po jeho poslední neonové plastiky včetně proslulé instalace Heart garden skládající se ze světelné brány a stezky dlážděné neonovými srdci.

I v tomto případě se Národní galerie dočkala pochval za zásluhy při představení další velké osobnosti soudobé světové tvorby a dobrou volbu umělce, který zapadl do tehdejšího výstavního programu. V recenzích se psalo nejen o formě a podstatě Raysseho práce, ale došlo i na srovnávání nedávno vystavovaného amerického pop-artu s jeho francouzským protějškem. U nových realistů tak byl vyzdvihován odkaz dadaismu, surrealismu a návaznost na ready-made, zatímco u americké školy se zmiňovala přímá linie vedoucí od expresivní malby k popartovým obrazům Roberta Rauschenberga a Jaspera Johnse.

A M E R I C K É M A L Í Ř S T V Í P O R O C E 19 4 5 / Valdštejnská jízdárna / 1969

art + a ntiques

To už známe Právě díla Jaspera Johnse byla roku 1969 k vidění v Praze hned ve dvou případech. Nejdříve tomu bylo na zmiňované souborné výstavě amerického malířství a posléze při repríze mezinárodní grafické výstavy převzaté z Lublaně. České opakování proběhlo na podzim v paláci Kinských a vedle výše jmenovaného autora zde byly vystaveny i grafiky Hanse Hartunga, Antoniho Tàpiese a Dzevada Hoza. Za zmínku stojí, že na přípravě výstavy se spolupodílela nejen Moderní galerie v Lublani, ale i pařížská Maeght a newyorská MoMA. O tehdejších dobrých kontaktech Národní galerie s kulturními institucemi ze západního světa svědčí kromě již uvedených projektů i převzetí výstavy finalistů ceny Premio Marzotto 68, jež byla udělována v Itálii od roku 1951 nejen v oblasti výtvarného umění, ale také literatury, hudby, divadla, a dokonce i za hospodářství, lékařství nebo žurnalistiku. Tématem výtvarné části jejího posledního ročníku (cena byla v roce 1969 zrušena) se stala figurace a její role v současné malbě, kterou zde reprezentovala mj. díla Španělů Antoniho Saura a Juana Genovese nebo práce německého malíře Horsta Antese.

Právě tato retrospektiva svědčí o tom, že česká kritika nepřijímala zahraniční díla vždy bez výhrad. Jan Kříž si tehdy například ve Výtvarné práci postěžoval: „Nového se tu nedozvíme nic, vše bylo již k vidění na světových výstavách v uplynulých pěti letech.“ Avšak vzápětí dodal, že „rozrůstající se výstavní aktivita Národní galerie je nejen užitečná, ale přímo nutná součást celkové přestavby ústavu v moderní všestranně iniciativní instituci zaujatou problematikou současnosti a přímo se v ní angažující.“

35

O B R A Z Y A N D Y H O W A R H O L A N A V Ý S T A V Ě A M E R I C K É M A L Í Ř S T V Í P O R O C E 19 4 5 / Valdštejnská jízdárna / 1969

Silná vzpruha

Politická výchova

Obraz programu Národní galerie na počátku éry Jiřího Kotalíka a jeho výrazné zaměření na prezentaci soudobého zahraničního umění mohou doplnit i další výstavy uspořádané ještě téhož roku v Praze. Za zmínku jistě stojí monografická přehlídka děl Leonarda Cremoniniho, uvedená v Československu jako repríza výstavy konané téhož roku v bruselském Palais des Beaux Arts. Stejně tak nelze opomenout ani výběr současného jugoslávského sochařství, na němž byla představena řada výborných umělců, mj. Vojin Bakić, Janez Boljka a Kosta Angeli Radovani. Četné ohlasy vítající přítomnost děl světových umělců ve výstavních síních metropole nakonec počátkem roku 1970 výstižně shrnul Jiří Šmíd svým přirovnáním tehdejší situace k době rozkvětu českého umění na počátku 20. století: „Vzpomeňme, jak kladně na náš umělecký vývoj zapůsobily výstavy zahraničního umění na počátku tohoto století, jaká silná vzpruha to byla pro náš rozvoj. Taková mezinárodní konfrontace totiž vede ke stálému porovnávání dosažených výsledků, k uvědomování si vlastního stavu, dosažené vlastní úrovně.“ Stav domácí umělecké scény konce 60. let mu i z dnešního pohledu dává za pravdu. Inspirace čerpaná z kontaktů s uměním západního světa se promítala do řady výborných realizací. V roce 1969 tak bylo dosaženo pomyslného vrcholu předchozího snažení, který lze symbolizovat mj. výstavou Nová figurace, působením skupiny Křižovatka nebo konáním druhého sympozia prostorových forem v Ostravě.

Záhy se však mělo mnohé změnit. Normalizační atmosféra nakonec pronikla i do prostředí Národní galerie, která se dle ÚV KSČ měla více podílet na rozvoji socialistické kultury a výrazněji podporovat politické vědomí veřejnosti. Ne každé umění se nyní hodilo do prostor této dominantní instituce, což se záhy odrazilo i v portfoliu výstav složených ze zahraničních výpůjček. Tyto přehlídky byly teď pořádány téměř výhradně ve spolupráci se zeměmi východního bloku a ještě nedávno intenzivní vztahy se západním světem byly výrazně omezeny. Sály, v nichž se ještě nedávno prezentovala nejčerstvější díla, jež jsou dnes součástí kánonu poválečného umění, se nyní plnily výstavami poplatnými režimu, či alespoň představujícími nekonfliktní témata z domácí scény a z klasické tvorby.

I v tehdejších časopisech šlo mezi řádky nalézat opatrná postesknutí nad měnící se situací a rušením plánovaných výstav. „Výstava Současné české sklo vznikla vlastně jako náhražka za přehlídku současné světové sklářské a keramické tvorby, která ač plánovaná již od roku 1966, se nakonec z řady důvodů nemohla uskutečnit,“ konstatoval například již v roce 1970 v úvodu své recenze Karel Hateš.

Jako ilustrace nastalých změn přitom dobře poslouží již prostý výčet přehlídek zahraničního umění ze sezóny 1972 a jeho porovnání s událostmi konanými o tři roky dříve. Jednou z největších výstav byla tehdy expozice Ruský lubok a lidové obrázky XVII. a XVIII.

36

téma

art + a ntiques

M A L B A P A Ř Í Ž S K É Š K O LY / Valdštejnská jízdárna / 1969

století prezentovaná v prostorách paláce Kinských. Zde byly k vidění pestrobarevné folklórní tisky na témata Šašek Farnoš, Slunce a zvěrokruh nebo Lovec medvěda a další předměty dokreslující venkovskou atmosféru starého Ruska. Vedle lubků se tak v galerii objevily závěsy, ubrusy či pečicí formy. Obdobná situace panovala i na Výstavě výtvarného umění národů Arménie, Ázerbájdžánu a Gruzie, kde bylo možné spatřit pestrou směsici převážně plastických děl obsahující mimo jiné Leninovu bustu, reliéf s alegorií jara či ornamentálně zdobenou vázu z roku 1970, kterou by však díky jejím tradičním formám šlo zařadit kamkoliv do předchozích patnácti set let.

Srovnatelně „aktuální“ práce se nacházely i na souborné prezentaci Rumunského výtvarného umění 20. století. Ačkoliv se tato země může pochlubit řadou zajímavých tvůrců, šlo v tomto případě spíše o přehlídku lidové tvorby a tamnímu režimu poplatných autorů. Státní výbor pro kulturu a umění Rumunské lidové republiky uvedl v Praze díla z většiny inspirovaná venkovskými tradicemi, komunistickou ikonografií i Ceauşeskovým kultem osobnosti.

Umění zrozené říjnem V dubnu 1968 byl prý americký umělec Joseph Kosuth na obálce časopisu Time v poslední chvíli vystřídán československým politikem Alexanderem Dubčekem. V tehdejší Praze mělo být brzy vystřídáno

obojí, americké umění i Dubčekova politika. Konec 60. let přesto představoval pro české prostředí jedinečnou šanci pro bližší seznámení se současnými uměleckými trendy, a to navzdory tomu, že na našem území se již zabydlovala sovětská vojska. Samotný začátek 70. let pak znamenal kocovinu a konec příznivé doby pro konfrontaci se světovým uměním. Svět se zúžil především na umělce z východního bloku, zvláště na ty, kteří byli ochotni spolupracovat s režimy ve svých rodných zemích. Tito autoři však často stáli mimo soudobé světové umělecké proudy a jejich práce tak jen těžko obstojí ve srovnání s uměním prezentovaným na pražských výstavách o pár let dříve.

Následující desetiletí pak byla poznamenána panující normalizací.

Národní galerie kromě klasických českých děl ukazovala hlavně soudobou a moderní tvorbu umělců pocházejících ze zemí východního bloku. Další téma pak reprezentovaly výstavy dávno mrtvých klasiků evropského umění, které k nám byly občasně zapůjčovány z velkých východních muzeí, Zwingeru nebo Ermitáže. Smutnou stránkou historie Národní galerie jsou pak vysloveně tendenční prorežimní výstavy 70. a 80. letech. Projekty Umění zrozené říjnem či Maďarská revoluční grafika byly nejenže poplatné vládnoucí komunistické straně, ale zároveň obsahově podprůměrné. Tento šedý program jen příležitostně narušovaly přehlídky západních umělců upozorňující především na dění v Itálii a Francii.

37

PŘÍBĚHY OBRAZŮ

provenience soukromá sbírka, Paříž, získáno od autorky 1966 zakoupeno 2013, Sotheby’s, Paříž

Toyen: Et maintenant que passe le temps (Nyní ať plyne čas) / 1957 / olej, plátno / 60 × 120 cm / signováno a datováno PD Toyen 57

Olej na plátně z roku 1957, Nyní ať plyne čas, je jedním z nejvýznamnějších obrazů Toyen z poválečného období. Sama autorka mu přisuzovala mimořádný význam, neboť představuje symbolicky nejvýrazněji umělecký, politický i lidský zlom, ke kterému docházela od poloviny 50. let, poté, co po svém odchodu do Francie v roce 1947 definitivně zhodnotila svůj postoj k bývalé vlasti. Ta se jí deset let po komunistickém převratu stala definitivně zapovězenou, ale i vnitřně odvrženou.

Rudá pouštní scenérie s polozavátými stopami a ostříhanými ženskými vlasy symbolizuje signální barvou vše, co pro Toyen znamenala její cesta podvědomého i zcela vědomého odstřižení se od omezujících pout, ať již to byla pouta k bývalé vlasti či ještě více svazující pouta sexuální orientace, potažmo fyzické existence. Prázdné a poloprázdné dezolátní prostory, tolik typické jak pro předválečnou, tak pro poválečnou tvorbu Toyen, jsou tu dovedeny do krajnosti, totiž do prostředí úplného zmaru, obsahujícího jen písek a prach, v nějž se zřetelně obrátilo všechno pozemské a lidské. Nic více se nerozpadá a neroz­ kládá, neboť se rozkládat nemůže, vše pouze trvá do věčnosti. Lidské vlasy, zanechané, odhozené, jedna z velmi mála součástí lidského těla, které se člověk pravidelně zbavuje, jsou tu paradoxně (ale vlastně logicky) tím jediným, co může na světě zanechat. Čas nyní může plynout zcela volně, vlasy ani poušť už nepodléhají žádným jeho vlivům.

Osvo­bození je tu úplné, neboť nelze předpokládat děj. Stopy po lidské existenci tu končí.

Pro arte, investiční fond Tržiště 13 (Vratislavský palác) 118 00 Praha 1, Malá Strana www.proarte.cz

Toyen na tomto obraze zašla ve svých úvahách o odpoutávání se z času a prostoru nepochybně nejdál v celém svém díle. V autorčiných rukopisných záznamech, které jsou Pro arte k dispozici, je obraz zaznamenán pod alternativním názvem Chevelure du matin (Ranní postřižiny), což ve francouzštině lépe než v češtině charakterizuje podobný úmysl, který vedl autorčinu ruku při psaní definitivního názvu Et maintenant que passe le temps na blindrám obrazu: rudá barva vycházejícího slunce, barva života, je pouhou možností spatřit tuto věčnou kompozici jako memento mori, vynořující se z temnot, věčně a bez naděje.

38

profil

art + a ntiques

Hana Puchová text: Radek Wohlmuth

Ten, kdo se vypraví do pražské Galerie Petr Novotný na právě probíhající výstavu Něha, si bude možná představovat obrazy nejrůznějšího druhu, ale portréty krav, které tvoří páteř expozice, asi jen těžko. Přesto ze strany jedné z nejzajímavějších malířek ostravské scény nejde o pojmenování nadnesené ani ironické. Naopak, je přesné.

Jen naplněné jiným způsobem, než by člověk čekal.

Hana Puchová (*1966) má v jednom ze silných domácích uměleckých center – na severu Moravy – velký kredit už dlouho. Stejně tak dlouho je zřejmé, že regionální prostředí přesahuje a snese i mezinárodní srovnání, proto je jen dobře, že se konečně začíná pravidelně dostávat ke slovu také jinde. Děje se tak zatím

především díky Petrovi Novotnému, který jí ve své galerii před třemi lety uspořádal první pražskou samostatnou výstavu Jsme tady (každý další den), na niž letos v květnu navázal dalším společným projektem.

Mezitím se Hana Puchová představila i ve stále respektovanější GAVU Cheb (Na dotek,

2013). Obstála tam i tam a svůj standard potvrzuje také nyní. Její vrstevnatá plátna, na nichž kombinuje nerafinovaný rukopis ovlivněný studiem ilustrace s netradičním zpracováváním tradičních témat, opět dokážou překvapit zvláštním druhem citlivosti s příměsí absurdity, podpořeným tím, že vlastně nic nepředstírají. Jen pozorně monitorují a monumentalizují skutečnost natolik všední či osobní, že je pro běžné oči skoro neviditelná. Jiné to ostatně není ani v tomto případě.

Obrovské černé krávy

K A R L A A M I K O L Á Š / 2012 / akryl na plátně / 120 × 100 cm

„Něha – to byl hned první nápad na název, něha jako téměř bolestné sevření, které v sobě pocítíš, když se ti něco líbí,“ vysvětluje Hana Puchová genezi titulu výstavy. „Druhý pak Maryščiny oči, protože zvířatům dělám oči jako svému psovi, jenže z toho by asi bylo míň jasné, o čem mluvím. Jako poslední byly ve hře Obrovské černé krávy, ale to mi vymlouvali všichni,“ říká s potutelným úsměvem.

Krávy navzdory své permanentní přítomnosti v každém druhém guláši nebo kartonu s mlékem nepatří zrovna mezi nejčastější náměty obrazů současných malířů. Snad ani není třeba rozebírat proč. Jsou – zvlášť takhle od stolu ve městě – podivně staromódní, nemají ladnost koní a jejich existence je tak nějak spíš všeobecně užitková.

Jenže když jim stojíte tváří v tvář, je to jiné.

Především vzbuzují respekt svou velikostí a jejich literární bú ve skutečnosti mnohem

39

M A L Á / 2014 / akryl na plátně / 95 × 120 cm

víc připomíná řev nějaké předpotopní potvory. K tomu stojí nehybně jako sochy. Jejich přímý hřbet trochu připomíná stůl a navíc ten měkký ořasený pohled! Vlastně je divné, že je nemaluje každý.

Hanu Puchovou k nim jako k námětu přivedla neveselá povídka Jana Čepa Dvojí domov a pobyt na chatě v Beskydech, kterou obklopují louky, na nichž se pásly. Právě tam si je začala skicovat. Stejně jako v jiných případech jde o nevyspekulované téma, které ji prostě potkalo. „Nějakou dobu trvalo, než jsem začala být spokojená. Nejdřív jsem měla pocit, že je to přiblblé, že je představuji jako ve Chcete mě?,“ komentuje své první hovězí pokusy. Na výstavě jsou nakonec tři, jedno fotograficky oříznuté stádo na pastvě a dvojice ovcí. Zbytek čistě vystavěné expozice tvoří květinová zátiší a jako antizvířecí kontrapunkt jeden lidský dvojportrét coby připomínky dalších typických témat.

Šalamounské řešení „Vždycky mě bavilo dělat v žánru. Nikdy jsem nechtěla nic redefinovat ani dělat si

nic jiného. Snažím se prostě pracovat tak, jako když zazpíváš písničku,“ tvrdí Hana Puchová. „Ale stejně za to alespoň trochu může i Jiří Šalamoun a jsem mu za to vděčná,“ dodává. Nejdřív prošla rodilá Ostravačka aranžérským učilištěm ve Frýdku-Místku. Tam jí prý dodával odvahu hlavně malíř Jaroslav Homolka. Potom přišly přijímačky do Prahy, kde začala studovat v Šalamounově ateliéru ilustrace a grafiky, který právě prožíval zřejmě své nejsilnější období.

V rozmezí několika let v něm působili například Markéta Othová, Veronika Bromová, Juraj Horváth nebo Tereza Říčanová. „Šalamoun si vždycky vybíral výrazné osobnosti, ale každý byl trochu jiný a to mi pomáhalo otevírat oči,“ vypráví. „Umprum tehdy byla na rozdíl od akády veselá, přátelská a milá škola. I tak pro mě byl hlavně první ročník rozčarováním. Záviděla jsem třeba malířům od Nešlehy volnost, zatímco my pořád dostávali úkoly a mně to moc nešlo. Zpětně jsem to ocenila, protože jsem se musela věnovat věcem, které bych jinak ignorovala. Jak jsem byla pyšná, nikdy by mě nenapadlo dělat

třeba krajinu, jenže takhle jsem musela povinně jezdit na plenéry. Člověk si podvědomě vybírá to, co mu jde, ne to, co by měl alespoň zkusit.“ U zobrazivosti a tradičních témat už zůstala. Stejně tak se v jejím projevu nastálo usídlila linearita a přímočarost vidění.

Otázkou na tělo však zůstává ilustrace jako taková a kategorii samu pro sebe představuje komiks, kterému se věnuje už od školy. „Nejsem sběratel, ale mám k němu strašně dobrý vztah,“ poznamenává. „Baví mě Čtyřlístek i Superman. Dodnes mě dojímá, když vidím Barbara Conana, jak jde se svou zbraní a nějaká ta princezna někde kousek vedle brečí.“ Výtvarný doprovod textů, jak dokazuje nominace na Magnesii Literu za knihu Marka Tomana Můj golem (2010), jí také není cizí. Něco z toho přetavila i do své malby, takže její práce rozhodně nejsou němé, ale o vyložené narativnosti ani v případě žánrových scén mluvit nelze. Více než o platformách pro konkrétní příběhy se o jejích obrazech dá uvažovat jako o nositelích zmnožené informace, ve které se zárodek nějaké příhody může skrývat.

40

profil

art + a ntiques

N A Ď A / 2003 / 125 × 84 cm

Ostrava a zbytek světa Už diplomová práce Hany Puchové, jejíž součástí byl soubor kvašů z Vítkovic, dává tušit pevnou vazbu na prostředí, ze kterého vyšla.

Hned po absolutoriu v roce 1997 zamířila zpátky na Moravu. „Já začala studovat později, takže všechny zásadní vazby jsem měla doma v Ostravě a dlouhodobě mi tam bylo vždycky lépe. Je to tam ostřejší, jasnější a je tam víc znát východ,“ tvrdí „falešná členka“ místní skupiny Přirození, se kterou vystavuje od roku 1989. Mezi jejími přáteli nechyběli Jiří Surůvka, Marek Pražák, Pavel a Helena Šmídovi nebo bratři Balabánové, s nimiž ji také od počátku pojila spolupráce, ať už to byly výstavní projekty nebo třeba komiks Srdce draka, který v roce 2001 vytvořila právě se spisovatelem Janem Balabánem.

Vzhledem k tomu, že Hana Puchová prostřednictvím své tvorby do jisté míry tematizuje vlastní život, bylo jen otázkou času, než se ostravské prostředí vepíše také do jejích prací. Nikdy se ale nesnažila zachytit typické identifikační znaky města nebo regionu. Ve svém výběru námětů a témat naopak sahala do tak blízké zóny, že se při jejím zobrazování ve většině případů

dostala pro běžného diváka až na úroveň neidentifikace. S trochou nadsázky lze tvrdit, že maluje pouze portréty – míst, kytic, lidí, situací a teď i zvířat. Ne náhodou se její první urbánní krajinou staly paneláky v Porubě, kde bydlí (1998), a tvář, která odstartovala cyklus podobizen, byla vlastní (2004).

Ostravsko se na poměrně dlouhý čas stalo také hlavním prostorem, kde se odehrávaly její výstavy, ať už samostatné nebo kolektivní. Výjimkou z pravidla se stal především projekt manželů Ševčíkových Ostrava – umjeni …? (1998) pro pražský Mánes, sonda do osobitosti severomoravské scény. Mezi své nejzásadnější samostatné výstavy řadí především ty, které otevíraly novou cestu, ať ve formálním nebo tematickém slova smyslu: Obývací pokoje (Langův dům, Frýdek-Místek, 2004), Chval ten den (Galerie Fiducia, Ostrava, 2009) a Jsme tady (Galerie Beseda, Ostrava, 2011). „Ve Frýdku jsem měla poprvé pocit, že opravdu vím, co dělám,“ hodnotí s odstupem autorka. „Předtím jsem ještě bojovala s technikou. Ve Fiducii jsem už necítila výkyvy a Beseda – to byla první výstava téměř samých portrétů,“ shrnuje Hana Puchová. Její práce se kromě jiného

objevily na zásadní oborové přehlídce Česká malba generace 90. let v brněnské Richard Adam Gallery (Brno, 2011) a kromě Česka i na výstavních projektech v Polsku (Zarekwirowano, Vratislav, 2009) nebo Německu (Altruismus, Bonn, 2010).

Fra Angelico, prášky a hovězí V této době už se samozřejmě dávno od ostravských kolorovaných linorytů velkých formátů a kvašů posunula k akrylu na plátně. Typická je pro ni zjednodušující stylizace a osobitý způsob malby, který nezastírá retuše, jež se stávají běžnou součástí postupně ztěžklých pastózně vrstvených kompozic. „Děsí mě představa, že zase vypínám a šepsuju plátno, což strašně nerada dělám,“ říká v nadsázce lakonicky, „přemalovávám už kvůli tomu, abych to nemusela absolvovat znova.“ Důvodem ale není jen „nedostatek praxe“ vyplývající z toho, že s malováním začala relativně pozdě, někdy hrají roli i emotivní pohnutky jako v případě prošmirglovaného autoportrétu Napnutá jako strunka (2008–2010). Přemalba, která byla záměrně vidět, se v jejím obraze po-

41

prvé objevila v roce 1999 na bezejmenném květinovém zátiší s krabičkou sirek. „Od té doby se stopami po marných pokusech pracuji,“ potvrzuje Hana Puchová. „Přiznání, že jsem to neuměla hned a něco se mi nepovedlo napoprvé, je přece taky určitý druh výpovědi, svědectví.“ Hodně malebných nápadů je opřeno o kresby, které vnímá jako svého druhu poznámky. Maluje ve svém malém bytě a i to je jedním z důvodů stále relativně intimních formátů, vytvářených bez většího odstupu.

Posunutá perspektiva, trochu strnulé postavy, které do kategorie portrétů kromě individuálních rysů posouvá i lehce nadsazená hlava, a opakující se abstrahující pozadí bez prostorového kontextu odkazují na její zálibu ve středověké malbě. „Ta tuhost tam je,“ vysvětluje Hana Puchová, „stejně jako drobné deformace. Takové to ustrnutí, to se mi líbí, třeba na Fra Angelicovi, to zastavení v gestu. V tom je nejlepší z toho, co znám.“

K tomu odvozeně patří i jemná idealizace a práce podle paměti, která přirozeně nastupuje zvlášť v případě typických námětů z nejbližšího okolí. Kromě „figurálních portrétů“, z nichž některé volně evokují obrazy Fridy Kahlo (např. Frieda y Diego Rivera, 1931, San Francisco Museum of Modern Art), se to týká i jejích květinových zátiší, která většinou prozaicky doprovázejí platíčka prášků, nože nebo třeba zubní pasta. „Nejdu si koupit ibalgin, abych ho mohla přiložit ke kytce,“ ujišťuje malířka ohledně jejich komponování. „Většinou se tam prostě někde vyskytuje.

Co se týče práce samotné, začínám malovat podle modelu, ale často to celé vzniká tak dlouho, že nakonec je ta kytka zvadlá nebo vyhozená a někde hnije.“ Dosti významná část tvorby se týká její práce v ostravské Církevní základní škole Přemysla Pittra, kde skoro dvacet let učí výtvarnou výchovu. „Nikdy jsem nechtěla učit a člověk si tam připadá, jako když je perma-

nentně v Mexiku, ale kdybych měla odcházet, bylo by mi smutno,“ komentuje své působení lehce rozpolcená učitelka. Dvojznačnou lásku v sobě ostatně zahrnují i zatím poslední obrazy z její výstavy Něha v Galerii Petr Novotný, tentokrát ovšem k srstnatým tvorům. „Krávy – ty masné i mléčné – nejsou žádní mazlíčci,“ zdůrazňuje Hana Puchová. „Ale stejně jsou to tak něžná stvoření, až jsem si řekla, že nebudu jíst hovězí. Od té doby ho nekupuju, ale zase kdyby mi ho někdo nabídl, asi ho neodmítnu. Bylo by mi trapnější si nevzít než ho sníst...“

H A N A P U C H O VÁ : N Ě H A pořadatel: Galerie Petr Novotný termín: 13. 5.–27. 6. 2015 www.galeriepn.cz

INZERCE

Součást projektu

Návrat …

Ladislav Sutnar – Venuše kurátor výstavy: Tomáš Vlček

Inspirace Sutnar doprovodná výstava – práce studentů FDU LS ZČU v Plzni

Galerie města Plzně 22. 5.–6. 8. 2015 Út–Ne / Tu–Su 10–18

profil

42

art + a ntiques

Štěpán Grygar text: Dušan Brozman Autor přednáší na Fakultě umění a designu v Plzni.

Letos šedesátiletý Štěpán Grygar má v české fotografii 80. a 90. let výjimečné postavení. Propojil totiž konceptuální a postmoderní postupy s českou fotografickou tradicí. Grygar představuje centrální bod mezi předválečnou avantgardou, Josefem Sudkem a Janem Svobodou na jedné straně a mladší generací, reprezentovanou například Markétou Othovou, Jasanským a Polákem nebo Jiřím Thýnem na straně druhé.

Jedna z nejznámějších fotek Štěpána Grygara z roku 1981 ukazuje anděla kráčejícího po mléčné dráze. Planety a hvězdy, kromě těch na jeho křídle, se před našima očima přemění na sněhové vločky. Nekonečným prostorem se táhnou vzdálené, jemné a jakoby neskutečné otisky pneumatik. Pod nimi obrubník, po kterém kráčí muž. Jeden z měsíců (anebo je to slunce?) zakrývá chodcovu hlavu a z horního kraje visí skvr-

na (zřejmě Mikuláš s vykročenou nohou).

Tato dokumentární fotografie v tradici českého surrealismu a informelu vznikla v předvánočním čase při večerním pohledu z okna. Blesk fotoaparátu vytvořil z padajících vloček hvězdný prach a planety.

Jde o jednu z nejstarších fotek, kterými se Štěpán Grygar od roku jejího vzniku prezentuje, a zavádí nás do tajemného světa pohádek, snů anebo dětské hravosti. Představil

se s ní poprvé v roce 1983 na své autorské výstavě v pražské galerii Fotochema.

Do roku 1987 je pro jeho fotky charakteristické, že je nemůžeme sdružit do cyklů.

Máme dojem, jako by je nevytvořil jeden autor.

Jejich výtvarný jazyk se zdá příliš různorodý.

Jde přitom téměř výlučně o černobílé záběry focené na kinofilm, což jim dává dokumentární, snapshotový aspekt. Vznikají v městském prostředí, občas se objeví lidská figura, pták, pes anebo zajíc. O jaká města se jedná, není většinou zřejmé ani důležité. Zobrazené motivy a scény prošly oproti běžnému způsobu našeho vidění zvláštním metamorfózami.

Záběry se vyznačují výrazným šerosvitem a často i (navzdory Alexandru Rodčenkovi nebo Jaroslavu Rösslerovi) neobvyklým úhlem pohledu. Nový je též postmoderní princip dekompozice: zmíněná fotka s andělem je vybudovaná ze samých odstředivých prvků.

V jakési trojrozměrné pointilistické struktuře tu plavou skvrny figur, asfaltu a světla a vytvářejí silové pole bez horizontu, bez centra, bez těžiště, bez rovnováhy. Na jiných Grygarových fotkách z této doby hlavní motiv občas bývá zobrazen jen jako fragment ořezaný jedním ze čtyř krajů snímku.

Koncept B E Z N Á Z V U ( P R A H A) / 1981

Jako sedmnáctiletý tematizoval fotografickou techniku, když předělal zvětšovák

43

B E Z N Á Z V U / 2013

na fotoaparát a fotografoval vymontovaný kondenzor. Jde o čistý příklad konceptuální fotografie – fotoaparát zaznamenává technické podmínky fotografie a svým způsobem „přemýšlí“ sám nad sebou. Jeho nejranější tvorba nezůstala nepovšimnuta.

O tom svědčí účast na výstavě v rámci skupiny Kruh na Staroměstské radnici v Praze roku 1974. Celé Grygarovo dílo vzniká na silně intelektuálním a konceptuálním základě a perfektních znalostech současného umění. Ve své tvorbě důsledně zpytuje fotografický jazyk v kontextu otázek nastolených od doby konceptu až po současnost.

Série V roce 1987 Grygar zásadně rozšířil svůj výtvarný jazyk. Zabýval se zásahy do negativu, respektive malbou do vyvolaného snímku.

Kromě toho se po prvních pokusech ze začátku 80. let začal věnovat fotografickým sériím. Série se stala pro jeho dílo a později pro výše zmiňované mladší české autory nepostradatelným výtvarným žánrem.

Ani jazyk geometrické abstrakce a minimalismu ho minout nemohl. V sérii tří

fotografií z roku 1997 vidíme bílou hranatou lahev v jakési geometrické prostorové skladbě. Naše oko se zabývá hledáním souvislostí a jistoty. Co je tu plochou a co prostorovou hloubkou, co je opora a kde hrozí smyk anebo pád? Hledání orientačních bodů mezi fotografiemi, které zřejmě ani nepodléhají stejným pravidlům hry, je jedním ze zdrojů divákovy radosti.

Silný vizuální zážitek ale tkví i v koloritu a malířskosti: fotky se skládají z jasného trojakordu různorodých černých, šedých a bílých tonů. Černota stěny je oživena jemným reflexem bílého mléčného skla lahve anebo černým šroubem, avšak naše oko se v ní dokáže i bezedně propadnout. Šedá označuje zídku, ale i prostorovou hloubku, významově tak osciluje a klame náš zrak.

Bílá deska stolu se nám na prvních dvou fotografiích jeví i jako osvětlená horní strana šedé imaginární zídky. Hlavní postavou je ale krásná lahev se zaoblenými i hranatými tvary. Skrz její bílé matné sklo prosvítá odraz světla. Jaký rafinovaný estetický zážitek tu Štěpán Grygar vytváří! Přispívá k němu – reprodukce nemá možnost to

tlumočit – i perfekcionismus zpracování fotografického obrazu v temné komoře.

Svou habilitační práci napsal Štěpán Grygar o (západní) konceptuální fotografii, se kterou byl už v 70. letech dobře obeznámen.

Jeho vlastní přístup je ale silně zabarven domácí tradicí a podstatně méně programatický: série mají svůj záměr v procítění viděného, ne jako u Američanů v zobrazování racionálně stanovených motivů, procesů anebo v nějakém druhu systematičnosti.

Barva Jedním z argumentů autorů fotografujících na černobílý materiál je, že barva dává fotkám naturalistický charakter, čímž se pozornost odpoutá od výtvarných aspektů směrem k dokumentárním. Grygar si je toho dobře vědom. O to větší je výzva popasovat se s barvou, dát jí nejednoznačný, zároveň popisný i abstraktní charakter a použít ji jako bohatý zdroj pro divákovu imaginaci. Na barevný film fotografoval od 70. let.

Důležitou úlohu ale začíná hrát barva od té doby, co Grygar používá digitální techniku. Ta je jednoduše zpracovatelná, ale

44

profil

art + a ntiques oproti analogové fotografii potenciálně neautentická. Nemůžeme se spoléhat na její dokumentární věrohodnost. I když některé z Grygarových sérií působí dojmem, jako by byly vytvořeny/dotvořeny ve Photoshopu, jde o tradiční přístup straight photography.

V otázkách po podstatě viděného tkví další napětí Grygarových fotografií. V novějších pracích dochází k obohacení ještě jedním momentem. Najdeme ho v diptychu z roku 2013 – v jakési geometricky abstraktní kompozici a jejím potenciálu působit na naši představivost: bílý trojúhelník se vzpíná do výšky jako ledovec před ultramarínovým nebem anebo mořem. Karel Teige takovéto tvarosloví v rámci definování estetiky poetismu pojmenoval výstižně jako „poezii náznaku, šifry, minima“. Na další fotce dochází prostorovým posunem k dekonstrukci jak obrazu, tak obsahu: na desce leží dvě pravoúhlé plachty, které se částečně překrývají. Štěpán Grygar v tomto diptychu posílá koloristickou hommage Eugenovi Wiškovskému a jeho foto­grafii Měsíční krajina (Límce) z roku 1929.

Dílo Štěpána Grygara dodnes není zmapováno, někdy je dokonce marginalizováno. V patřičném kontextu jsme však jeho práce mohli vidět na výstavách fotografie??

Pavla Vančáta a Jana Freiberga v Klatovech a v Brně (2004–2005) anebo Mimo zónu – Outside v Galerii Langhans (kurátor Dušan Šimánek, 2009). A samozřejmě už předtím se jeho dílu často věnoval Antonín Dufek.

Podíváme-li se, v jakých institucích Štěpán Grygar ve světě vystavoval a v jakých sbírkách se jeho díla zároveň nacházejí (Centre G. Pompidou, Museum Ludwig, The Art Institute of Chicago, The Museum of Fine Arts Houston a jiné), patří mezi nejúspěšnější a nejznámější české umělce. V červnu probíhá v Galerii 1. patro výstava jeho prací z posledních dvou let.

Š T Ě PÁ N G R Y G A R pořadatel: Galerie 1. patro kurátor: Jiří Ptáček termín: 4. 6.–27. 6. 2015 www.galerie1patro.cz B E Z N Á Z V U ( M A L Á S T R A N A , P R A H A) / 1997

inzerce

45

opera UVÁDÍME VE STÁTNÍ OPEŘE

VERDI

MACBETH PREMIÉRY 11. A 13. ČERVNA 2015 DIRIGENT: JIŘÍ ŠTRUNC REŽIE: MARTIN ČIČVÁK

macbeth-so-inz-aa-190x119.indd 1

21.5.2015 11:16:56

46

staveniště

Š T Ě T Í N S K Á F I L H A R M O N I E / © Simon Menges

Štětínská filharmonie Štětín – Cenu za současnou architekturu Mies van der Rohe Award získala letos nová budova filharmonie v polském Štětíně od barcelonského studia Barozzi Veiga. Jde o první oceněnou stavbu v prostoru bývalého východního bloku. Cena je udílena jednou za dva roky Evropskou komisí a nadací Mies van der Rohe v Barceloně stavbě realizované evropským architektem v předešlých dvou letech na území Evropské unie, bývalé Jugoslávie a Turecka. Štětínská Nová filharmonie stojí na místě starého Konzerthausu zničeného během druhé světové války. Do velkého filharmonického sálu se vejde 1000 posluchačů, do komorního 200. Křehce působící fasádu stavby traktují subtilní vertikální profily přecházející kontinuálně do ostře lámané koruny, evokující vysoké štíty historické uliční zástavby i plachtoví lodí v nedalekém přístavu. Lehce transparentní bílou barevnost lze po setmění proměňovat prostřednictvím nasvícení systémem led-diod. Pro interiér je určující kontrast mezi sněhobílým minimalismem vstupní haly (kde dominuje do prostoru vysunutá spirála schodiště) a dalšího zázemí a hřejivou atmosféru samotného koncertního sálu. Architekti hovoří o „ideji barokního sálu“ v prostředku jinak velmi prosté stavby.

Bílou tu nahrazuje slavnostní červeň čalounění sedadel a především zlacení krystalicky lámaných akustických stěn a stropu celého prostoru. Stavba tak přes svůj moderní výzor získává jasný vztah k středoevropské tradici divadelního a filharmonického stavitelství

art + a ntiques

C H ATA U J E Z E R A / foto: Tomáš Balej

s obvyklým důrazem na dekorativní a materiálovou exkluzivitu.

Výběr laureáta Ceny Miese van der Rohe probíhá ve dvou kolech. Do finále postupuje z celkového počtu kandidátů – letos jich bylo 420 – nejprve čtyřicet architektonických realizací, z nichž je pak vybráno pět „superfinalistů“. Do užšího výběru (finále) se letos žádná v Česku realizovaná stavba neprobojovala.

(Nominována byla mimo jiné Chata u jezera od FAM architekti, držitel české Grand prix 2015.) V předešlých ročnících se to například podařilo Pleskotovu Průchodu valem Prašného mostu na Pražském hradě (2003) nebo Klášteru trapistů v Novém Dvoře u Toužimi od britského architekta Johna Pawsona (2005).

Studio Barozzi Veiga založili Ferdinando Barozzi a Alberto Veiga v roce 2004. Na kontě mají již řadu veřejných staveb kulturního určení – kupříkladu koncertní halu s dynamicky prohnutou fasádou ve španělském pobřežním městě Águilas, na dokončení čeká Kantonální muzeum umění v Lausanne. / pl

Vyhrála chata Praha – V květnu byly rozděleny ceny Grand prix architektů. Tou hlavní vyznamenala porota v čele s maďarským architektem Lászlem Mikó chatu u jezera poblíž severočeských Doks od studia FAM. Cenu Obce architektů za celoživotní dílo získal Miroslav Řepa, mimo jiné autor Československého pavilonu pro světovou výstava v Montrealu. „Nenásilně ukryta mezi vysokými okolními stromy, chata nejenže rámuje nádherné

výhledy přes jezero, avšak také poskytuje nezbytné přístřeší směšně jednoduchým, ale luxusním způsobem,“ rozepisují se porotci ve svém vyjádření. Rozhodnutí ocenit nenápadný rekreační objekt může být trochu překvapivé, bylo prý ale jednomyslné. Vnější plášť chaty tvoří vertikální dřevěné latě ladící s okolním borovým porostem. Vstupuje se do ní velkoplošným posuvným oknem, jež zevnitř skýtá porotci vyzdvižené „nádherné výhledy“. Interiér tvoří jeden kontinuální prostor, žebříkem se vstupuje nad prostornou galerii určenou ke spaní.

Z dalších kategorií zmiňme nejlepší novostavbu loňska – Centrum obnovy památek architektury 20. století Brno od Milana Raka a Aleny Režné (Archteam) integrující historickou vilu Stiassni s novou budovou pro přednáškovou činnost – a nelepší rekonstrukci – nápaditou konverzi nevýrazného zahradnického pavilonu v elegantní Pavilon skla Klatovy – PASK (Atelier25). O ceny Grand prix se letos ucházelo dohromady 88 staveb, v jednotlivých oborech byly ovšem počty velmi různé. Novostaveb bylo kupříkladu 22, zatímco do kategorie Krajinářská architektura a zahradní tvorba se přihlásila realizace jediná – park 4 Dvory v Českých Budějovicích, který si také od poroty vysloužil čestné uznání.

Ateliér FAM Architekti založili v roce 2005 Pavel Nasadil a Jan Horký. V Česku realizoval řadu rodinných domů, od roku 2007 pracuje na urbanistickém řešení Mírového náměstí a jeho okolí v Dobříši. Spolupracuje rovněž s britskou architektonickou kanceláří Feilden + Mawson. / pl

47

Poutní design Plzeň – DOMUS – Poutní místo současného designu se jmenuje jedna z ambiciózních položek výstavního programu realizovaného pod hlavičkou Plzeň město kultury 2015. „Ve spolupráci s renomovanými zahraničními a českými designéry jsme vytvořili zážitkovou instalaci.

Instalace by se měla stát průsečíkem témat, kterými se Plzeň jako Evropské hlavní město kultury 2015 profiluje, poutním místem v pravém slova smyslu, místem reflektujícím progresivní proudy v současném designu a umění a zároveň autenticky reagujícím na soudobé duchovní potřeby a životní styl. Výstava je koncipovaná jako originální Gesamtkunstwerk, tedy souborné dílo, které má nejen vnější formu, ale i silný vnitřní příběh, což je vždy podstata dobrého designu,“ líčí svůj záměr kurátoři výstavy Jana Zielinski a Jiří Macek.

Uznávaný německý designér Werner Aisslinger je autorem architektonického řešení výstavního celku. Do syrově industriální haly

K A P L E V D E P U / © Salim Issa

plzeňského depa vestavěl dominantní skleněný dům-kapli, jež slouží jako instalační ohnisko pro další z vystavujících. Klíčová díla vznikla přímo pro tuto výstavu. Maxim Velčovský kupříkladu vytvořil jakýsi vývěsní štít Plzeňska – neon s motivy piva, Spejbla a Hurvínka, fotbalu, barokní poutní stezky…

Zastřešující tematické okruhy – voda, stroj,

INZERCE

země, mystika, hra – korespondují se záměrem kurátorů vytvořit poeticky evokativní a vizuálně podmanivý celek. Dohromady je v depu k vidění 35 projektů od 26 designérů a designérských studií z 11 zemí světa – Dánska, Francie, Holandska, Itálie, Německa, Polska, Rakouska, Slovenska, Švédska, Velké Británie a České republiky. / pl

PŘÍBĚH PANELÁKU

v Olomouckém kraji

Křehký Mikulov 29. – 31. 5.

28.04. — 10.07.2015 Olomouc náměstí Národních hrdinů/třída Svobody Exteriérová výstava představuje historii a současnost různorodé čtveřice olomouckých sídlišť. Sídliště Norská bylo stavěno ještě tradiční technologií.

Ve druhé polovině 60. let vznikly projekty sídlišť F1 na Nové Ulici s charakteristickou kompozicí bodových a deskových domů a menšího sídliště na Svatém Kopečku z cihel a se sedlovými střechami, distancujícího se od panelové prefabrikace. Soumrak sídlišť, ale zároveň inovaci v urbanistickém řešení a typu konstrukční soustavy přibližuje soubor Lazce z počátku 80. let. Výběr doplňuje přerovské sídliště Šířava, dvojče olomoucké třídy Kosmonautů. kurátor: Lucie Zadražilová a kol. www.panelaci.cz www.facebook.com/panelaci

www.krehky.cz

mikulov artantiques 91x119_Sestava 1 20.5.15 9:49 Stránka 1

015 Hlavní mediální partneři:

Mediální partneři: ELLE Decoration, lidovky.cz elle.cz, Iconiq.cz, MAUDhomme

Oficiální dodavatel:

Partner:

Producenti:

48

architektura

art + a ntiques

Bydlet společně Komunitní tendence současného bydlení v Curychu text: Karolina Jirkalová

Pokud byste zde chtěli bydlet, nesmíte vlastnit auto, prát budete ve společné prádelně a oslavu narozenin možná uspořádáte ve velké komunitní kuchyni. Není to pozvánka do anarchistické komuny, ale jedna z podob současného bydlení ve spořádaném švýcarském Curychu.

Architektura žádné země neovlivnila českou architekturu po roce 1989 tak výrazně jako ta švýcarská. Inspirace to však byla především formální – ze „swiss box“ máme „hezkou českou kostku“, aniž bychom zároveň přejali i švýcarskou stavební kulturu. A teď nemluvím jen o solidnosti staveb, ale také o vztazích mezi stavebníky, architekty, úřady a stavebními firmami. Tedy pro koho se staví, za jakých podmínek a s jakým cílem. S tím souvisí další inspirace, kterou česká architektura zcela přehlédla, přestože v této oblasti máme sami dlouhou tradici – jde o stavební družstva.

Stejně jako v Curychu jsme mohli začátkem tisíciletí slavit 100 let družstevního stavění. Ale neslavili jsme – družstva dnes fungují jen jako neživotné pozůstatky stavebnictví 60. až 80. let a spíše než s komunitním duchem si je spojujeme s reálným socialismem. Rozmanitý svět tuzemských stavebních společenství první poloviny 20. století byl po roce 1948 sešněrován do jednotného typu, slučováním vznikla okresní, tzv. lidová bytová družstva.

Proces, ve kterém se stavební družstvo ze skupiny lidí sdílejících názor na způsob bydlení mění v čistě utilitární cestu k „vlastnímu“ bytu, popisuje mimo jiné nedávno vydaná kniha věnovaná sídlišti Solidarita (stavěno 1947–1951).

Po roce 1989 ovládly bytovou výstavbu jednak rodinné domy, na straně druhé pak developerské projekty, jejichž jediným cílem je co nejrychlejší zisk. Prostor mezi těmito dvěma extrémy, který v mnoha zemích na západ a sever od nás vyplňují již desítky let právě nejrůznější formy společné, družstevní či komunitní výstavby, u nás

zůstává ladem. Už proto stojí za to ještě jednou stočit zrak k současnému Švýcarsku. Zdejší družstva, stejně jako v Německu, Rakousku nebo severských zemích, navíc často experimentují v oblasti nových způsobů (spolu)bydlení.

Zapojit se Ve Švýcarsku, především v Curychu, je tradice stavebních družstev více než živá – stávající bytový fond se přestavuje, aby vyhověl dnešním požadavkům, budují se nové domy, družstva se slučují, proměňuje se jejich charakter nebo vznikají zcela nová. Družstva vlastní 30 procent všech bytových jednotek ve městě. To vše je živná půda pro kvalitní architekturu, neboť družstva zpravidla na projekty rekonstrukcí i novostaveb organizují (většinou vyzvané) architektonické soutěže. Nabídka je různorodá, od levnějších až po luxusnější byty, ve srovnání s byty v soukromých domech jsou však nájmy zhruba o třetinu nižší. Podmínkou získání bytu je vložení určitého počátečního vkladu, kdy se stanete členem družstva, a následně také aktivní účast na družstevních aktivitách. Na byt takto aktivně čekáte i několik let, v případě starších domů pak stávající obyvatelé mají právo vybrat si svého nového souseda. Velikost bytu také musí odpovídat počtu členů vaší rodiny, není možné, abyste například sami bydleli ve 3+1. (Je ovšem třeba dodat, že švýcarský standard je s naším nesrovnatelný.)

Cena nového domu postaveného družstvem je oproti developerskému projektu nižší o zisk developera a částečně také banky,

49

X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X V Á L K A / 1943 olej, plátno / 175 × 145 cm / Národní galerie v Praze

K A L K B R E I T E / Bytový komplex od ateliéru Müller Sigrist / foto: Petr Šmídek

která mu půjčila peníze na výstavbu. Za desítky let své existence mají družstva vlastní prostředky, začátkem 90. let, kdy byly vysoké úrokové sazby, se navíc družstva spojila a vytvořila organizaci, která vydává dluhopisy. Družstva mají také podporu státu, kantonů i jednotlivých měst, pro výstavbu získávají za výhodných podmínek městské pozemky k dlouhodobému pronájmu – tzv. Baurecht.

Družstvo družstev U příležitosti stého výročí partnerství bytových družstev s městem Curych vzniklo v roce 2007 bytové družstvo složené z více než padesáti družstev nazvané Mehr als Wohnen (Více než bydlení). Cílem je rozvíjet družstevní myšlenku ve všech aspektech a hledat nové formy bydlení pro budoucnost. Jedním z iniciátorů tohoto „superdružstva“ je Andreas Hofer, který již dříve v rámci družstva Kraftwerk 1 pracoval na realizaci několika komunitních souborů. Tendence ke komunitnímu, participativnímu bydlení s velkou mírou sociální

odpovědnosti má v Curychu své kořeny v 90. letech, kdy zde byla silná aktivistická levicová scéna. Podobně jako třeba v Berlíně zde existovala řada squatů, asi nejznámějším byl areál Wohlgroth, který v roce 1991 obsadili aktivisté a umělci a v roce 1993 byl policejně vyklizen. Sociálně kritické myšlenky však zůstaly vlastní celé generaci.

V Curychu také již několik volebních období vládne levice, která družstevní výstavbu i širokou škálu participace podporuje.

Zhmotněním idejí družstva Mehr als Wohnen má být čerstvě postavený soubor Hunziker Areal na místě bývalé betonárky v severní části Curychu. Principiálně se příliš neliší od dalších komunitně zaměřených projektů z nedávné doby, ať už jde o realizace družstva Kraftwerk 1 (Hardturm, Heizenholz) nebo loni dokončený komplex Kalkbreite, který vytvořil nový celek s (nadále fungující) tramvajovou vozovnou. Hunziker Areal je však násobně větší – na pozemku o rozloze 4 hektarů stojí 13 domů s více než 400 byty. Parter tvoří nebytové prostory určené pro obchod, služby, mateřskou školu, kanceláře, dílny

50

architektura

art + a ntiques

A R E Á L K A L K B R E I T E / Bytový komplex tvoří funkční celek s tramvajovou vozovnou / foto: Petr Šmídek

a další využití. Urbanismus této nové čtvrti vzešel z architektonické soutěže (2008–2009), kterou vyhrál společný návrh ateliérů Duplex architekten a Futurafrosch. Jde o kompromis mezi blokovou a volnou zástavbou – stojí tu solitérní domy s hlubokými dispozicemi, jejichž kompozice vytváří ulice a náměstí. Autory jednotlivých domů jsou pak kromě vítězů i další tři ateliéry, které v soutěži uspěly. Je mezi nimi i česko-švýcarský architekt Miroslav Šik nebo ateliér Müller Sigrist, který navrhl také výše zmíněný komplex Kalkbreite.

Areál Hunziker je převážně pěší, obyvatelé mají zakázáno vlastnit auto a je tu jen několik parkovacích míst pro carsharing a místa pro kola. To zlevnilo celou výstavbu, nejsou tu žádné garáže ani parkoviště, domy většinou nejsou podsklepeny. Navíc to odpovídá ekologickým zásadám družstva, které se snaží přiblížit tzv. 2000wattové společnosti. Jde o udržitelný model spotřeby vytvořený na technické vysoké škole ETH v Curychu, který mezi své rozvojové ideje zařadila i místní radnice. V současnosti každý Švýcar nepřetržitě spotřebovává přes 6000 wattů, cílem výzvy 2000wattová společnost je snížit spotřebu na tuto udržitelnou hladinu. V Hunzikeru je tomu krom omezení individuální automobilové dopravy podřízena i hustota zástavby, kombinace bydlení s pracovními místy a službami, nízkoenergetické řešení jednotlivých domů, použití ekologických materiálů či sdílení prostor. V podstatě stejné postupy k redukování spotřeby energie a přiblížení se 2000wattové společnosti najdete i v případě komplexu Kalkbreite.

Společenská zodpovědnost Jedním z hlavních cílů těchto komunitně zaměřených družstevních projektů je sociální promísení – obyvatelé této čtvrti by měli tvořit různorodou skupinu z hlediska věku, původu či příjmu, měli byste tu potkat studenty, rodiny, singles, seniory nebo vozíčkáře, ve škále od sociálně slabších až po ty lépe situované. V tom jdou tyto soubory dál než třeba berlínské Baugruppe, které sestávají většinou jen ze zástupců střední třídy.

Důraz je kladen na komunitní atmosféru, jsou tu nejrůznější společenské místnosti, klubovny, společné prádelny, hostinské pokoje i další prostory. Jejich využití a správa je v rukou obyvatel. Také řešení venkovních prostor podporuje dobré sousedství a společenské aktivity. Důležitý je také mix funkcí, krom bydlení tu mají lidé najít i práci, mohou si tu nakoupit, zajít na jídlo, za kulturou – například součástí Kalkbreite je i velké kino nebo sauna. Tyto areály tak zároveň usilují o to, stát se lokálními společenskými a kulturními centry a vracet tím městu jeho podporu.

Krom klasických bytů se zde objevují i zcela nové dispozice, reagující na demografické změny ve společnosti, především nárůst jednočlenných domácností, tvořených nejen seniory, ale i singles různého věku, především postadolescenty. Tzv. satelitní byty (nebo také klastry) jsou určeny skupinám jednotlivců nebo třeba širokým vícegeneračním rodinám. Tvoří je malé apartmány o jednom či dvou pokojích se sociálním zařízením a malou kuchyňkou, které společně

51

sdílejí společenskou místnost s velkou kuchyní. V Hunzikeru mají takovéto klastry velikost 320–400 m2 a jsou určeny pro sedm až dvanáct lidí. Jde do jisté míry o experiment, zatím není jisté, zda o takovýto typ bydlení bude dostatečný zájem, ani jak se osvědčí během dalších let. Obdobným typem je tzv. velká domácnost, v níž má každý obyvatel k dispozici jen jeden pokoj, vše ostatní je sdílené.

Jde o byty využívané především studenty či komunitami.

Architektura Architektonický výraz zmiňovaných souborů nijak zvlášť nevybočuje ze švýcarského standardu, komunitní charakter se navenek nijak nereprezentuje. Souvisí to i s tím, že cílem je co nejrozmanitější složení obyvatel, vzhled domů by tedy měl být celkem neutrální a nikoho neodrazovat. Důraz je kladen spíše na obytné kvality, dobře vyřešené dispozice, dostatek světla, logické komunikační vazby v domech i mezi nimi. Nenajdeme tu žádný luxus, naopak je řada věcí kvůli nižší ceně řešena typově, například podlahy, kuchyně, koupelny.

Jsme však ve Švýcarsku, proto především kvalita řešení společných prostor, ať už jde o vstupní prostory, chodby, schodiště nebo komunitní zázemí, je ve srovnání s českou realitou výrazně vyšší. U nás se často i v domech s velmi drahými byty setkáte se schodištěm, které ze všeho nejvíc připomíná paneláky – a to jak z hlediska materiálů, tak kvality provedení.

V Hunzikeru je tato civilnost patrná především díky bezprostřednímu sousedství známé budovy školy od architekta Christiana Kereze, která se díky sofistikované konstrukci téměř vznáší nad

A R E Á L H U N Z I K E R / Bytový dům od architekta Miroslava Šika / foto: Karolina Jirkalová

zemí a nelze na ni nemít názor. Miroslav Šik, který zde navrhl tři domy, se zaměřil především na kvality prostoru a dobré prosvětlení – stejně jako u jeho starších bytovek, i zde najdeme velkorysá francouzská okna a lodžie. Vnitřnímu prostoru domu, který jsme měli možnost navštívit, dominuje dvojice propojených schodišťových hal s přirozeným horním světlem. Do každého bytu vedou kvalitní masivní dubové dveře, které mají vedle sebe ještě okno, takže z chodby je vidět do soukromé předsíně. Ta je zde ovšem řešena trochu jako náhrada neexistujícího sklepa – je zde dost místa třeba pro parkování kol, kočárku či uložení lyží. Jaký bude osud těchto průhledů, se teprve ukáže. Miroslav Šik říká, že okna vedle dveří použil již v (soukromém) bytovém domě v Haldensteinu, kde si však obyvatelé posléze vymohli roletky.

Civilní výraz má i komplex Kalkbreite od ateliéru Müller Sigrist, který je co do kombinace funkcí ještě rozmanitější. Z areálu i nadále fungující tramvajové vozovny vznikl městský blok – tři nejnižší podlaží tvoří živý parter s obchody, restauracemi, multikinem, porodnicí či školkou. Na střeše vozovny je veřejně přístupný park a od této úrovně výš je komplex komunitním bytovým domem. V případě podobných staveb se občas mluví o tzv. hybridní architektuře. Zvenku vidíte vcelku všední blok s velkými, pravidelně umístěnými okny. Do dvora-parku vede široké schodiště, které vás z ruchu ulice přivede do intimnějšího, ze všech stran uzavřeného místa, kde si hrají děti a lidé pracující v okolí zde jedí svůj polední sendvič. Na rozdíl od solidně působících domů v Hunziker je však fasáda Kalkbreite měňavě barevná, s plastickým nátěrem, který nezastírá kontaktní zateplení.

52

architektura

art + a ntiques

A R E Á L H U N Z I K E R / foto: Karolina Jirkalová

Ze dvora se dostanete do dvoupodlažní vstupní haly, kolem níž jsou koncentrovány komunitní prostory. Vede odtud také okružní „Rue Intérieure“, kterou lze projít kolem dokola celým domem. Interiéry společných prostor i bytů jsou příjemnější, než slibuje exteriér. I zde najdete okno z chodby do bytu, ovšem výrazně menší než v Šikově domě v Hunzikeru.

Město Družstevní, komunitně zaměřené komplexy, které se dnes v Curychu stavějí, jsou výrazně městské a otevřené svému okolí. Nejsou to uzavřené bytové areály, ale živá centra, pozvedávající kvalitu života celé čtvrti. Souvisí to i se současnou rozvojovou politikou města, která se zaměřuje na zahušťování zástavby, omezení dopravy, udržení kvality veřejného prostoru a dostupnost služeb. Ekologické a také sociální požadavky, které město klade stavebníkům, jsou stále přísnější. „Město musí usilovat o příznivou sociální skladbu čtvrtí – mladí obyvatelé mají sdílet prostor se staršími, bohatí s nemajetnými,“ říká v rozhovoru přetištěném v časopisu Era 21 vedoucí odboru plánování města Curychu Patrick Gmür.

Priority jsou oproti České republice zkrátka trochu jinde. Například hustota zástavby, kterou najdeme v Hunzikeru, by u nás kvůli malým odstupovým vzdálenostem vůbec nemohla vzniknout. Také dům (natož čtvrť) bez parkovacích míst by u nás neprošel schvalovacím procesem – a slib, že místní obyvatelé nebudou vlastnit auta, by s tím nijak nepohnul. Nové pražské stavební předpisy, které měly právě tyto normy trochu posunout, zatím bojují s nepřízní Ministerstva pro místní rozvoj ČR, billboardové lobby i části místních politiků.

A aktivita stávajících, případně nově vznikajících družstev? Zatím ticho po pěšině. Tomu odpovídá i postoj státu – zákon o podpoře výstavby družstevních bytů sice existuje, nicméně z rozpočtu Státního fondu rozvoje bydlení na tento druh výstavby nebyly vyčleněny žádné prostředky. I díky výstavě Baugruppe ist super! se však zdá, že se hýbají ledy alespoň v oblasti neziskové vlastnické výstavby, kdy si skupina lidí společně, bez developera, postaví bytový dům. Architektura těchto staveb zpravidla výrazně předčí komerční projekty.

V pražském Institutu plánování a rozvoje města se dnes řeší, jak tyto svépomocné aktivity podpořit.

nové knihy

53

Sídliště Solidarita

Legenda o sídlišti

Barbora Špičáková (ed.)

M. Mráčková, B. Šimonová, V. Vejvoda (eds.)

Před čtyřmi lety se teoretička Barbora Špičáková přestěhovala na pražské sídliště Solidarita (projekt z let 1946–7). Krátce nato dala o tomto zeleném okrsku s řadovkami, které vypadají jako domky pro trpaslíčky, dohromady knížku. Ta přibližuje místo jak z hlediska dějin architektury (mezinárodní kontext, téma prefabrikace, zdejší časopis o bydlení), tak z pohledu místních obyvatel.

Publikace, za níž stojí čtyři ženy, je lokálním mikrohistorickým klenotem.

Archiv výtvarného umění 2014,

Móda na Slovensku

V roce 2012 se devět studentů AVU (škola architektury a ateliér nových médií) a přírodovědecké fakulty vydalo na výpravu po pražských sídlištích. Začali v Bohnicích a za čtyři dny se jim podařilo zdolat celý pražský sídlištní okruh. Túra měla 70 km a účastníci v noci spali v městské zeleni. Své zážitky popsali v publikaci, která dále obsahuje rozhovory s architekty, kteří sídliště stavěli, s historiky architektury, filozofy a občany, kteří tu bydlí.

Dana Chatrná, Jiří Zahrádka (eds.)

Když jsme tak teď tu, znamená to, že nejsme jinak jindy jinde. Úvod do komplementárního myšlení Dalibora Chatrného (1925–2012) má podobu obrázkové monografie. Není ovšem uspořádán chronologicky, ale podle témat, která umělec nosil v hlavě, psal na papír a realizoval v různých médiích. Kniha obsahuje také DVD s optickoakustickými skladbami, které Chatrný vytvářel na přelomu 60. a 70. let se skladatelem Aloisem Piňosem.

Barrister & Principal 2015, 432 stran, 820 Kč

Slovart 2014, 200 stran, 950 Kč

AVU a cosa.cz 2014, 240 stran, 300 Kč

Krajinami umění

128 stran, 350 Kč

Tak teď tu – Komplementární svět Dalibora Chatrného

Magdaléna Zubercová a kol.

První dějiny slovenské módy od doby kamenné po dnešek. Předrománské umění rozebral z módního hlediska archeolog Martin Vančo.

Dlouhé období začínající románským uměním a končící secesí zpracovaly zkušené kurátorky textilních sbírek Slovenského národného múzea Magdaléna Zubercová a Eva Hasalová.

Proměny oblékání ve 20. století popsala historička módy Zuzana Šidlíková. Výpravná kniha obsahuje přes 500 reprodukcí.

Teritórium ulica

Jan Royt, Martin Bedřich

Ján Kralovič

Podle situacionisty Guye Deborda je prožitek ulice důležitější než umělecký zážitek.

Dizertace historika umění Jána Kraloviče (*1984), který působí na bratislavské VŠVU, se věnuje akčnímu umění v ulicích slovenských měst v letech 1965–1989. Na teoretické rovině se zde setkáváme s pojmy jako hra, svátek, procházka či s tématem fotografické dokumentace akcí. Mezi aktéry nacházíme jména jako Ján Budaj, Ľubomír Ďurček nebo Peter Meluzin.

Rozhovor literárního historika Martina Bedřicha s historikem umění Janem Roytem (*1955) bude zajímat hlavně milovníky středověku a baroka. V úvodu Royt popisuje své životní osudy spojené s Roudnicí nad Labem a zdejší Galerií moderního umění. Další kapitoly se věnují vztahu mezi uměním a místem, kde vzniká, a netriviálnímu vztahu mezi uměním a vírou. Poslední část je věnována animaci víry pomocí umění – dozvíme se například, že barokní poutě byly křesťanské happeningy.

Portál 2015, 176 stran, 289 Kč

Slovart a VŠVU 2014, 324 stran, 419 Kč

/ připravila: K. Černá, foto: M. Pavlík

54

knižní recenze

art + a ntiques

Znovuobjevený Pelc text: Jiří Šetlík Autor je historik umění, v letech 1968–1970 byl ředitelem UPM. foto: Matěj Pavlík

Národní galerie ve spolupráci s Ústavem dějin umění Akademie věd počátkem roku vydala monografii Antonína Pelce s poetickým titulem Seňorita Franco a Krvavý pes. O její recenzi jsme požádali Jiřího Šetlíka, který se s malířem osobně znal a byl autorem katalogových textů několika jeho výstav.

Zásluhou Anny Pravdové a Tomáše Wintra, dvou vynikajících historiků umění mladší generace, se podařilo zevrubně načrtnout profil karikaturisty a malíře Antonína Pelce a hlavně jeho postavení v českém (i světovém) umění 20. století. Obsáhlá monografie (440 stran s bohatým obrazovým doprovodem) je navíc napínavým čtením.

Na pozadí umělcových osudů se jim zdařilo postihnout panoráma převratné a protikladné doby s detaily souvislostí, jež tak často unikají pozornosti. Bez nadměrných ambicí se Antonín Pelc stal její organickou součástí, v mnohém podněcovatelem nových postupů; v malířství navázal do zjevné míry na kubismus a v závěru tvůrčí existence uvažoval o pochopení nefigurativní interpretace tvaru a barvy.

Pokud se týká podílu obou autorů na vzniku monografie, je ideálně vyrovnaný – každý z nich zpracoval časové úseky, jimiž se i předtím ve své práci zabýval, a získané poznatky oba využili ve prospěch monografického celku. Pozoruhodnou součástí knihy se stalo zpracování Pelcova podílu na knižní kultuře v ilustracích i návrhu obálek i vazeb, jehož se ujala Polana Bregantová. Poutavým oddílem je též chronologický přehled konfrontující životní a tvůrčí cestu umělce s rozhodujícími dějinnými událostmi a bibliografie (k jednotlivým oddílům autorsky přispěli M. Pejčochová, T. Hylmar a I. Mladičová). Ucelený profil knihy poněkud překračuje Sonda do sběratelského a finančního cenění díla A. Pelce. Je zajímavá a v mnohém charakterizující někdejší

a novější sběratele i s proměnami peněžního hodnocení umění – přesto by bylo možné ji postrádat. Konečně si zasluhuje ocenění též grafická úprava a sazba knihy, jíž se věnovalo studio Belavenir. Díky střídání barevných stránek, odkazům na obsahovou souvztažnost jednotlivých kapitol v příslušných řádcích či odlišení autorských i skupinových výstav a historického i uměleckého kontextu poskytuje čtenáři přehled o tvorbě umělce a jejích závažných souvislostech.

Život a dílo Je nasnadě vyslovit se k jednotlivým, časově řazeným kapitolám. Z let od Pelcových studií a prvních příspěvků jeho kreseb lze získat navíc přehled o tehdejším novinovém tisku i vhled do jepičí existence rádobyveselých tiskovin, do nichž umělec svobodně a s kritickou otevřeností přispíval a tím podal svědectví o daném čase. Text se nutně odvolává na řadu dávno zapomenutých politických epizod, k jejichž pochopení přispívá dnešní historická literatura. Záslužné je sledování vyhrocených postojů karikatury k odhalování důsledků hrozícího fašismu a nacismu ve 30. letech včetně poukazů k hrozbám ze strany Francova útoku na demokracii ve Španělsku. Evokují před čtenářem tehdejší stav nejen intelektuálního, avšak i občanského vědomí, k němuž Pelc přispíval.

Je cenné, že oba autoři od počátku souběžně sledují netoliko Pelcovo zaměření na karikaturu, rovnomocně však též vývoj jeho malby. Sám se do posledku cítil být přednostně malířem. V této vazbě jsou přínosné

55

K A Z I M Í R M A L E V I Č , N I K O L A J S U E T I N : Č A J O V Ý Š Á L E K / cena: 259 600 Kč / Zezula 18. 4. 2015

dílčí postřehy, např. k úloze surrealismu v dobovém kontextu nebo na poli výtvarného života přínos činnosti SVU Mánes. Z málo známých zpráv monografie dokládá Pelcovu osobní zkušenost s cenzurou výstavy československého umění v SSSR. Po mnichovské potupě patřil Pelc k intelektuálům, jimž nezbyla jiná volba než exil. Text, opřený o prozkoumání archivních dokladů, líčí barvitě jeho krkolomné kroky v Paříži – od zadržení k výslechům v La Santé, kdy se jeho život proměnil v osobní drama, jak platí též o jeho osvobozující cestě přes Maroko a Martinik ke svobodnému postavení v USA. Začlenění do našeho zahraničního odboje zčásti vyvažovaly povzbudivé možnosti oslovit světovou veřejnost publikováním válečných karikatur i účast na výstavách v USA i Velké Británii.

Právem je připomenuto Pelcovo sblížení s Adolfem Hoffmeisterem během emigrace.

Proměnilo se v trvalé přátelství a osvědčilo v poválečné době. Bez sentimentálních ohledů je kritice podrobena Pelcova služba komunistické ideologii a bezuzdné propagandě, jíž se nevyhnul ani Hoffmeister. Zdá se, že klíčem k dobrovolně převzaté služebnosti byla obrana před objektivně očekávanými perzekucemi (v řadě případů s tragickými následky), které stíhaly příslušníky „západního exilu“. Pod

sovětským vlivem jim režim a priori nedůvěřoval (Hoffmeister jen o vlas unikl zařazení do procesu s Rudolfem Slánským).

Pelcovu uměleckému sebevědomí prospěla možnost pedagogického působení na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a posléze na Akademii výtvarných umění. Pedagogické působení ho zjevně těšilo a umožnilo mu věnovat se přednostně malování. Jak ukazuje jeho tvorba, vítal Pelc naděje na svobodu projevu a projevil je v nových souvislostech svého malířského výrazu, když dospíval až k nefigurativním formám. Pozitivně vyznělo jeho pochopení tvůrčí odvahy poválečné generace, soustředěné do tvůrčích skupin (tedy nejen pionýrského Máje!). V uvolněné atmosféře byl opředen poctami a tituly, aniž ztratil vlastní tvář, když vykročil „cestou k čisté výtvarnosti“.

Snad stálo za to rozepsat pozitivní stránky Pelcova druhého manželství s paní Žofií.

Zajišťovala mu nejen péči doma i na chatě, také však široké společenské zázemí pořádáním setkání s uměleckou a intelektuální elitou v jejich bytě V Jirchářích a hlavně na nábřeží.

Poděkování Tomáš Winter a Anna Pravdová obohatili českou uměleckohistorickou literaturu

o vynikající svazek, věnovaný Antonínu Pelcovi a jeho době. Postihli nejen jeho ne vždy snadná umělecká rozhodnutí, jimž předsadili v první řadě vývoj a charakter jeho tvorby, kterou začlenili oprávněně k příznačným projevům moderní české malby. S příkladnou odvahou předestírají před čtenáři fakta autorova života, nad která nadřadili analýzu jeho díla. Obnovili tím pozornost k tvorbě osobnosti, na niž se neprávem zapomíná. Zůstává totiž ve svých proměnách dokladem živého a citlivého projevu, který patří českému umění 20. věku. Za nesnadnou a ve výsledku skvělou práci budiž autorům vysloven dík.

A N N A P R AV D O VÁ , T O M Á Š W I N T E R ( E D D .) : S E Ň O R I TA F R A N C O A K R VAV Ý P E S .

M A L Í Ř , K A R I K AT U R I S TA A I L U S T R ÁT O R A N T O N Í N P E L C (18 9 5 –1967) Národní galerie v Praze 2015; 448 stran; cena: 650 Kč

56

inzerce

art + a ntiques

Collegium 1704 prague baroque orchestra & vocal ensemble

sezóna 2015 | 16

C. Monteverdi — Mariánské nešpory H. Purcell — Dido a Aeneas G. F. Händel — Mesiáš A. Scarlatti — Janovy pašije Rudolfinum — Dvořákova síň | kostel sv. Anny — Pražská křižovatka Partneři

C1704_A_A_190_119_0515_NS_v3.indd 1

Už jste byli na Audienci u královny? Prožili jste exotický příběh baletu La Bayadère? Viděli jste operní novinky v Národním divadle či Státní opeře?

Tato a mnoho dalších představení si můžete zakoupit v předplatném na sezonu 2015/16.

PředPlatné na sezonu 2015/16

www.predplatnend.cz predplatne@narodni-divadlo.cz + 420 224 901 487 Pokladna předplatného: Národní 4, Praha 1 (po–pá 10–18)

Oficiální hotel

Prodej vstupenek a abonmá zahájen na www.collegium1704.com Oficiální vůz

Mediální partneři

27/05/15 12:29

antique news

57

Konec starých mistrů Mnichov/Londýn – Sotheby’s oznámilo, že bude v listopadu hostit dvoudenní aukci rodinné sbírky mnichovského galeristy Konrada Bernheimera, jednoho z předních evropských obchodníků se starými mistry. Galerie Bernheimer byla založena v roce 1864 Konradovým pradědem. Do dražby by mělo jít na sedm set uměleckých děl a společnost Sotheby’s bude rovněž prodávat rodinné sídlo Bernheimerů, středověký hrad Marquartstein na půl cesty mezi Mnichovem a Salzburgem. „Staré mistry už v Mnichově nabízet nebudeme. Mnichov bude pokračovat s důrazem na modernu a současné umění, kterým se věnují mé dcery. Mé osobní aktivity v oblasti starých mistrů budou nadále soustředěny do Londýna, do galerie Colnaghi,“ citoval Bernheimera časopis Antiques Trade Gazette. Galerie Colnaghi funguje v Londýně od roku 1783 a Konrad Bernheimer ji v roce 2001 zachránil před krachem.

I když k úplnému spojení obou galerií nikdy nedošlo, například na veletrhu v Maastrichtu v posledních letech vystavovaly společně.

V aktuální nabídce galerií Bernheimer a Colnaghi lze najít díla Petra Pavla Rubense, Jana Brueghela staršího, Jana van Goyen či Joshuy Reynoldse. / js

Císařský porcelán Vídeň – Dorotheum začátkem května uspořádalo specializovanou aukci starožitností a memorabilií spojených s habsburským císařským dvorem. Nejdražší položkou aukce se stal porcelánový servis vyrobený mezi lety 1851–58 v Thunovské porcelánce v Klášterci nad Ohří, jehož cena vylétla na 106 tisíc eur (2,9 milionu korun). Bílo-zlatý soubor čítající dohromady 117 kusů byl původně navržen a vyroben pro Ferdinanda Dobrotivého, který v té době žil na Pražském hradě. Po jeho smrti servis zdědil císař František Josef, který jej daroval své manželce Alžbětě (Sisi).

Manufaktura Atelier JM Lesov, která navazuje na tradici Thunovské porcelánky, tzv. Porcelánový servis císařů dodnes vyrábí.

Bezmála 250 nabízených položek pocházelo z pozůstalosti císařovny Alžběty. Byla mezi nimi řada předmětů denní potřeby, písemností

PE T R PAVEL RUBENS: P OR T RÉ T DÁ M Y

M A X L I E B E R M A N N : D V A J E Z D C I N A P L Á Ž I / 1901

osobní povahy i pestrá škála rodinných podobizen. Mezi nejdražší kusy patřily císařovniny sametové střevíce – za 75 tisíc je získalo vídeňské Sisi Museum ­– a portrét císaře Františka I. od Ferdinanda Georga Waldmüllera, který vystoupal na 81 tisíc eur. Velký boj se strhl také o originál císařovnina úmrtního certifikátu, který byl vystaven 13. záři 1898 v Ženevě.

Místo očekávaného tisíce až dvou vystoupal až na 15 tisíc eur. / js

Gurlittovy restituce Mnichov – První dva obrazy ze sbírky Cornelia Gurlitta shromážděné za druhé světové války jeho otcem Hildebrandem, který byl jedním z prominentních galeristů Třetí říše, a jejíž objev se na podzim 2013 stal světovou senzací, byly německými úřady vráceny potomkům původních majitelů. Jedná se o Sedící ženu od Henriho Matisse a Dva jezdce na pláži od Maxe Liebermanna.

Prvně jmenovaný obraz byl nacisty ukraden galeristovi Paulu Rosenbergovi

v létě 1940 v okupované Francii, Liebermannovi Dva jezdci původně patřili vratislavskému továrníkovi Davidu Friedmannovi.

Obraz byl nacistickými úřady zkonfiskován již v roce 1939 a oceněn tehdy na 100 říšských marek. O tři roky později jej v aukci za 1600 marek koupil ředitel Slezského muzea umění ve Vratislavi, který jej následně prodal Hildebrandovi Gurlittovi. Friedmannovi dědicové se rozhodli obraz prodat prostřednictvím Sotheby’s.

24. června bude dražen v rámci londýnské večerní aukce impresionistů a moderny.

Předaukční odhad počítá s cenou 350 až 550 tisíc liber.

Cornelius Gurlitt, který zemřel loni v květnu, svým univerzálním dědicem v závěti učinil Kunstmuseum v Bernu. Muzeum dědictví čítající více než tisícovku uměleckých děl přijalo, zatím však fakticky nepřevzalo.

S německými úřady se dohodlo na ustavení společné expertní komise, která prověřuje provenienci jednotlivých děl. Závěť napadla Gurlittova sestřenice, mnichovský soud však její žalobu odmítl. / js

C Í S A Ř S K Ý P O R C E L Á N / Thun, 1851–58 / bílá glazura, zlaceno v ohni / 117 kusů / cena: 106 250 eur

58

antiques

art + a ntiques

V Á Z A V A N T I K I Z U J Í C Í M S T Y L U / Lötz, kolem 1915

JARO PROCHÁ ZK A: Z NOVÉHO S VĚ TA

irizované sklo, intenzivně provedený dekor „cobalt

olej na lepence / 49,5 × 65 cm

Papillon“ / výška 18 cm

cena: 715 eur (Art Invest)

cena: 39 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský) P E T R U S V A N S C H E N D E L : P O L O V U / 1842 olej na dřevě / 30 × 36,2 cm cena: 453 090 Kč (Antikvity Praha)

V Y SOK Á SECE SNÍ VÁ Z A

J O Ž A U P R K A : C H A S N Í K V K R O J I / kolem 1920

Lötz, kolem 1910 / irizované sklo,

olej na plátně / 41 × 26 cm

dekor „maron Medici“ / výška 35 cm

cena: 35 698 Kč (Antikvity Praha)

cena: 110 000 Kč (Starožitnosti VOJTĚCH BARTONĚK: MOT I V Y Z PR A ŽSK ÝCH TRHŮ

M. Jankovský)

olej na kartonu / á 16,5 × 30 cm cena: 90 000 Kč (eStarožitnosti)

BROŽ/MEDA IL ON Z ČE SK ÝCH GR ANÁT Ů M A X Š VABINSK Ý: R A NNÍ L OV lept na papíře / 36 × 30 cm cena: 300 eur (Art Invest)

tombak / výška 7 cm cena: info v obchodě (Cinolter Antique)

JA NKO ALE X Y: HÔRNI C HL AP C I

M A S K A / Nepál

pastel na papíře / 44,5 × 31 cm

bronz / výška 80 cm

cena: 950 eur (Art Invest)

cena: info v obchodě (Antik Olomouc)

inzerce

59

ANTIK OLOMOUC Třída 1. máje 12, Olomouc tel: 585 232 462, 602 585 735 email: antikolomouc@post.cz www.antikolomouc.w1.cz ANTIKVIT Y PRAHA Vyšehradská 2, Praha 2 tel: 608 031 011, 777 228 062 email: ppochop@antikvity.cz www.antikvity.cz J A N B A U C H : P O R T R É T / 1953

JOZ SEF F ERENC Z Y: P OL NÍ M AR Š ÁL

ART INVEST

olej na plátně / 40 × 48 cm / rámováno

ANTON LUDWIG AUGUS T VON MACKENSEN

cena: 32 952 Kč (Antikvity Praha)

1914–15 / olej na platně / 80 × 65 cm

Dobrovičová 7, Bratislava

cena: info v obchodě (Antik Olomouc)

aukce: 17. 5. 2015 od 14:00 tel: +421 252 634 664, +421 905 659 148 email: art@artinvest.sk www.artinvest.sk CINOLTER ANTIQUE Maiselova 9, Praha 1 tel: 222 319 816, 602 317 667

DI AMANTOV Ý NÁR AMEK SE SAF ÍRY Pt 900/1000 / celková váha diamantů 3,32 ct

email: mcinolter@antiquesprague.cz

cena: info v obchodě (Cinolter Antique)

www.antiquesprague.cz ES TAROŽITNOS TI Slavíkova 5, Praha 2 tel: 775 565 456, 777 145 777 email: info@estarozitnosti.cz Z Á S O B N I C E / Čína, 1640–1650

www.estarozitnosti.cz

dekorováno historickým figurálním výjevem – příběh rodiny Jang cena: 27 460 Kč (Antikvity Praha)

G A L É R I A A N T I K G O L I S

ZL AT Ý PR S T EN S BR IL I AN T EM

Pribinova 2, Čadca

Au 585/1000 / 5,02 ct, čistota SI1, barva M

tel: +421 905 694 188

cena: info v obchodě (Cinolter Antique)

email: info@estarozitnosti.eu www.estarozitnosti.eu S TAROŽITNOS TI M. JANKOVSKÝ Žatecká 14, Praha 1 tel: 724 251 272, 224 812 909 email: 7michal@centrum.cz www.czechantiques.cz

P A U L R O S A N O W S K I : T I L L E U L E N S P I E G E L / kolem 1925 značeno slévárnou Wilhelma Völze / bronz, mramorový podstavec / 21 × 29,2 × 9 cm cena: 32 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)

V L A D I M Í R F U K A : B E Z N Á Z V U / 1948 olej na kartonu / 93 × 71 cm cena: 150 000 Kč (eStarožitnosti)

60

zahraniční výstava

art + a ntiques

Tracey Emin ve Vídni text: Radek Wohlmuth

Výstava provokativní britské umělkyně u našich sousedů stojí za vidění už pro svou koncepci. Tracey Emin totiž jejím prostřednictvím vede z odstupu století vizuální dialog s jiným významným enfant terrible mezinárodní výtvarné scény – Egonem Schielem. Výsledkem je prolínavá expozice obou umělců, kteří mluví podobným jazykem o podobných věcech.

Leopold Museum je součástí MuseumsQuartieru v srdci Vídně. Mezinárodní věhlas mu získala především největší sbírka prací Egona Schieleho na světě, za kterou vděčí svému zakladateli Rudolfu Leopoldovi. Právě díky ní je dlouhodobě nejnavštěvovanějším objektem areálu a svou pozici si snaží udržovat i přitažlivým výstavním programem.

Používá při tom hlavně dva velmi účinné způsoby. Na jedné straně jsou to pravidelné projekty reinterpretující a kontextualizující Schieleho dílo – momentálně třeba výstava věnovaná jeho nejzásadnější modelce Wally Neuzil.

Na druhé straně jde o monografické expozice výrazných osobností moderny a současného umění – v posledních letech například Hermann Nitsch (2011–2012), Os-

kar Kokoschka (2013–2014) nebo Alberto Giacometti (2014–2015). Expozice Tracey Emin umístěná do prostoru suterénu budovy pak dovedně kombinuje obojí – pracuje jak s aktuálním věhlasem kontroverzní britské autorky, tak se sbírkovým potenciálem muzea a poselstvím Schieleho prací. Egon Schiele a Tracey Emin – „zkaženej kluk“ plus „zkažená holka“ představují navíc na první pohled možná trochu nečekanou, ale o to přirozenější a atraktivnější kombinaci, která má silný náboj i logiku.

Intimní setkání Přestože podobnou srovnávací strategii použili kurátoři Leopold Musea už několikrát, je velmi pravděpodobné, že právě silná osobní fascinace dílem a osobou Egona Schieleho

M O R E S O L I T U D E / 2014 / neonové trubky / délka 100 cm / se svolením Tracey Emin Studio / © Bildrecht, Vienna 2015

představuje hlavní důvod vzniku vůbec první samostatné výstavy Tracey Emin v Rakousku nazvané Where I Want to Go. Dnes dvaapadesátiletá mezinárodně uznávaná umělkyně z okruhu Young British Artists, v roce 1999 nominovaná na prestižní Turner Prize, která před osmi lety reprezentovala svou zemi na benátském bienále, se s vizuálním odkazem na Egona Schieleho setkala už jako náctiletá prostřednictvím přebalů alb Davida Bowieho Heroes (1977) a Lodger (1979). Od té doby pro ni patří mezi nejzásadnější vzory a umělecké autority, k čemuž se na svých webových stránkách hlásí dodnes. Navzdory tomu, že v současnosti působí jako profesorka kreslení na vážené Royal Academy v Londýně a od roku 2012 je nositelkou Řádu britského impéria, její život ani dílo nejsou zrovna přehlídkou konformity a v mnohém rezonují s životními a uměleckými peripetiemi rakouského malíře.

Sbližuje je už původ z národnostně smíšených svazků – Egon Schiele měl rakouského otce a českou matku, Tracey Emin je dcerou Britky a kyperského Turka. Jestli Schiele provokoval s nohama na stole v krumlovských kavárnách, fotografie nahé Tracey Emin ve vaně pro změnu ozdobila tisíce lahví piva Beck. Zatímco dvaadvacetiletý umělec musel v souvislosti se svými pohoršlivými kresbami mladých dívek strávit tři týdny ve vazbě, ona o deset let starší vystavila jednu ze svých vůbec nejslavnějších prací Každý, s kým jsem kdy spala 1963–95, stan pošitý více než stovkou jmen.

61

T H O S E W H O S U F F E R L O V E / 2009 / záběr z filmu / se svolením Tracey Emin Studio / © Bildrecht, Vienna 2015

Ve výčtu vnějších podobností by se dalo pokračovat, ale klíčové jsou u nich jiné věci: především až obsesivní zaujetí lidským tělem a jeho sexualitou, smysl pro absolutní, v jistém slova smyslu až agresivní nahotu, stejně jako nutkavé sebepozorování. Formálně je pak pro oba umělce víc než příznačná malba postavená na expresivní kresebnosti, projevující se výraznými emočně vedenými liniemi, živelným smyslem pro nervní zkratku a spontánní deformaci.

Poetický dialog Společná expozice zahrnuje celkem devět sálů, v nichž je však možné vidět pouhých šest desítek exponátů. Když se k tomu připočte fakt, že většinou jde o drobné formáty do čtyřiceti centimetrů, o její předem zamýšlené intimitě nemůže být pochyb. Právě intimita představuje jednu ze základních a určujících kvalit výstavy a její projevy diváka celým prostorem nenápadně provázejí. Přítomná je samozřejmě v tématech většiny děl, ale stejně tak i v pojetí velmi provzdušněné instalace, kde má přes vzá-

jemnou mentální provázanost každá práce zároveň tolik prostoru, že co se možností jejího vnímání týče, disponuje parametry solitéru. Pocit soukromí umně podporuje i proměnlivý světelný režim, který se v jednotlivých místnostech liší a jde až do úrovně výmalby, dále zařazení rukopisných artefaktů a další faktory.

Výstava nestaví na konfrontačním uspořádání. Naopak, jednotlivé práce se nezřídka významově nebo vizuálně doplňují, takže dohromady vytvářejí vzájemně provázaný komponovaný celek. Pokud se máme zamyslet nad jeho charakterem, přímo se nabízí označení poetický dialog, na což ukazuje i zařazení tří manuskriptů Schieleho básní (Weisser Schwan, Landstrasse, Ein Selbstbild), které jsou ale pověšeny v rámech na zdi. Také Tracey Emin v rámci expozice prostřednictvím deklamace textu nazvaného More Solitude vytváří obraz slovy, je to mimochodem její první ryzí audioinstalace vůbec.

Ostatně důraz na práci s textem je pro celou výstavu víc než charakteristický. Nejde jen o to, že se v expozici objevují autorčiny

nápisové objekty z neonových trubek, které neodmyslitelně patří k její umělecké výbavě.

Další zajímavý prvek představují také názvy, které jsou v některých případech integrální součástí jejích prací. Stejně jako neony jsou rukopisné povahy a ve formě rytek se nacházejí například na masivních soklech drobných figurálních plastik. Bez zajímavosti není jejich důvěrný tón ani skutečnost, že se některé z nich obracejí k imaginárnímu partnerovi (The Way you Saw it, More of You, You have no idea how safe you make me feel...).

Při vědomí vzájemné přítomnosti dvou umělců v jediném prostoru, navíc muže a ženy, tak celkem sugestivně navozují reálný dialogický rozměr. Posledním, nicméně nejvýraznějším písemným vstupem jsou krátké uvozující texty na zdech většiny sálů.

Také ony mají charakter osobního autorčina komentáře a bezprostředně se vztahují k prezentovaným pracím, ale vzhledem k tomu, že jde o doslovné citace rozhovoru z katalogu, lze za nimi tušit spíš ruku kurátorů Dietharda Leopolda a Karola Winiarczyka, který také interview vedl.

62

zahraniční výstava

art + a ntiques

H U M I L I AT E D / 2013 / patinovaný bronz / 21,6 × 31,8 × 19,1 cm se svolením umělkyně a Lehmann Maupin, New York and Hong Kong / © Bildrecht, Vienna 2015

V různých technikách Jak Egon Schiele, tak Tracey Emin se představují výběrem svých prací zhruba za deset let. V prvním případě jde většinou o akvarely, kvaše a kresby tužkou, tuší i uhlem, které zahrnují léta 1910 až 1918, přičemž těžiště tvoří samotný počátek desátých let minulého století. V expozici se nachází jediný časný olej rakouského expresionisty, jímž je drobná, téměř abstraktně nahozená skica Hora u řeky, namalovaná pouhý rok poté, co opustil vídeňskou akademii. Nejstarší vystavená práce Tracey Emin pochází z roku 2005, nicméně naprostá většina jejích exponátů vznikla během posledních tří let.

Co se použitých technik a typu médií týče, kromě už zmiňovaných je na výstavě možné vidět například celkem obsáhlé série jejích kvašů, malbu akrylem, ale také video s animací nebo cyklus dvoumetrových výšivek.

Společným jmenovatelem všech artefaktů je ale linearita nebo kresebnost v širším slova smyslu. Otiskuje se do konstrukční instalace, je základem jejího malířského vyjádření, prostřednictvím kontextových vrypů se objevuje i na bronzových reliéfech a plastikách.

Je dobré zmínit, že britská umělkyně si na poli technického vyjadřování občas počíná

dost rafinovaně. Své bronzy patinuje na bílo, takže opticky získávají intimitu, spontaneitu i křehkost sádry, černou výšivkou identifikovatelnou jen z bezprostřední blízkosti zase dodává na pohled dynamickým kompozicím absolutně jiný – až kontemplativní ráz.

Šťastné setkání Sama expozice je kruhově uzavřená. Tvoří ji devět působivých, samostatně komponovaných zastavení. Někdy působí téměř scénicky, jindy je důraz položen na společné téma nebo vyjadřovací prostředky. Každý sál je možné číst jako svého druhu instalaci. Přestože má z logických důvodů vůdčí roli Tracey Emin, což se většinou projevuje i v počtu exponátů, nepředstavuje schieleovská linie – přítomná v každé místnosti – jen efektní nebo sentimentální doplňkový element. Role jsou pečlivě rozděleny a dá se říct, že i vyváženy.

Zatímco v úvodní místnosti Schieleho drobná krajinomalba více méně vytváří prostorový kontext ve smyslu kulis osmimetrové instalaci ve tvaru horské dráhy, snovému přízraku Tracey Emin s erotickým podtextem, jinde je jediná kresba jeho mužského aktu skutečnou vizuální i ideovou pointou nebo

významovou protiváhou konkrétního zbytku instalace. Je symbolické, že v posledním sále expozice přejímá otěže opět Egon Schiele, přestože centrum tvoří dvě rozměrná bronzová torza z ruky jeho kolegyně.

Asi není třeba opakovaně zdůrazňovat, že námětem většiny prací obou autorů je obnažené lidské tělo a jeho často drásavá sexualita. Někdy je zobrazeno samotné, jindy při kopulaci nebo autoerotice. Jakkoli obscénně může taková všudypřítomná neestetizovaná „rozcapenost“ i dnes působit, je zřejmé, že skutečným tématem obou umělců vždycky byly a jsou vztahy, emoce, láska, bolest, nejistota i samota. Jejich prožitek je pak minimálně stejně intenzivní jako erotický rozměr. Také proto je spojení Tracey Emin a Egona Schieleho tak šťastné.

T R AC E Y E M I N, E G O N S C H I E L E : W H E R E I WA N T T O G O pořadatel: Leopold Museum, Vídeň kurátoři: Diethard Leopold, Karol Winiarczyk termín: 24. 4.–14. 9. 2015 www.leopoldmuseum.org

manuál

63

Manuál pro milovníky současného umění Lekce 69. – Reality show text: Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátorem Moravské galerie v Brně.

Byly doby, kdy o životě a smrti rozhodovaly peoplemetry. Nikoli doslova, zase tak kruté poměry nepanovaly, ale sledovanost mohla zamíchat lidskými osudy. Na obrazovky českých komerčních televizí dorazil formát reality show na konci srpna 2005. Vzpomínka na souboj Vladka a Reginy se stala součástí kolektivní paměti. Přesně o deset let později odpovědělo ostravské studio veřejnoprávní televize vlastní verzí označenou jako docureality. „Strach nosí gestapácké pláště a přichází nad ránem. Obstojí současná rodina v podmínkách, které zakoušeli naši dědečkové a babičky v době 2. světové války?“ Dovolenou v protektorátu si na poprvé zapnulo přes půl milionu diváků. Mediální ohlasy jsou spíše negativní. Jeden z pobouřených recenzentů se řečnicky ptá, kam až je televize schopná zajít? Bude se další řada jmenovat Dovolená v koncetráku? Do dramaturgických plánů čétečka nevidíme, což nám nebrání místo podnětu k Radě České televize nezištně předložit námět, kam směřovat případné pokračování.

Protektorát neopustíme. Kožené pláště, červené vyhlášky s orlicí a němčina jsou bezkonkurenčně „fotogenické“, jen obyčejnou rodinu na horské samotě vystřídá exkluzivní prostředí galerie. Scénáristé nemusí vařit z vody. Před dvěma roky vydaná kniha Pražská Národní galerie v protektorátu Čechy a Morava historiků Aleny Janatkové a Víta Vlnase poslouží jako vydatný podklad pro všech osm dílů nové řady. Soutěžící se budou vybírat mezi současnými galerijními pracovníky. Dobový kostým a odebrání služebního mobilu, digitálního foťáku, notebooku a ­fleecové mikiny udělá z nezajímavého historika umění divácky atraktivního kunsthistorika. Soutěžící budou plnit různé týdenní úkoly, budou také vystaveni mnoha zkouškám a nástrahám. Předkládáme několik ukázek z bodového scénáře.

N Á R O D N Í G A L E R I E V P R O T E K T O R Á T U / 5. listopadu 1942 došlo z rozhodnutí zastupujícího říšského protektora Kurta Daluege (na snímku) ke zrušení Moderní galerie a k přičlenění jejích sbírek k tzv. Českomoravské zemské galerii.

První úkol zní: v celé stálé expozici nahradit popisky za dvoujazyčné, německo-české. Další týden přiveze gestapo do galerie plný náklaďák uměleckých předmětů, právě konfiskovaných významné židovské rodině. Jen pět pracovních dní mají naši soutěžící na jejich roztřídění, odborné určení a zapsání do inventárních knih. Ve sbírce však objeví několik děl mimořádného významu, což představuje těžké dilema a vzniká první vážná hádka mezi „zaměstnanci“ galerie: mají je před gestapem zatajit a možná riskovat i život nebo je naopak okamžitě nahlásit, čímž by se umělecká díla dostala do prestižních sbírek nově budovaného muzea v Linci, a ještě by jako odměnu všichni získali několik potravinových lístků navíc? Zatímco jedna skupina balí obrazy do dřevěných transportních beden, druhá mezitím dostala za úkol vyhledat a vyřadit z depozitářů všechny příklady zvrhlého umění. Ani tentokrát se splnění úkolu ne-

obejde bez kontroverze. Hádku, zda Švabinského Žně jsou či nejsou „entartete“, přeruší až příchod gestapa. Zatčení kolegy kvůli zapojení do ilegální odbojové činnosti vyvolá v kolektivu paniku i hněv. Jak se mohl opovážit takovou „partyzánštinou“ ohrozit nejen životy ostatních, ale především hladký chod správy sbírkových fondů.

Konec války je však ve vzduchu. Poslední úkol pro soutěžící zní: Musíme si pomáhat!

Kolektivně zformulujte obhajobu fungování galerie za mimořádných okolností, její podíl na uchování kulturního dědictví a přežití národa. Rozhodněte o malém dekretu pro ředitele dekorovaného svatováclavskou orlicí a sepište střednědobou koncepci rozvoje instituce v podmínkách obnovené státní suverenity.

Divácký zájem o novou docureality rozhodne o případném pokračování. Tentokrát nás stroj času přenese do roku 1971. Nové soutěžící vybere prověrková komise.

64

foto report

art + a ntiques

U M Ě N Í Z E S R D C E E V R O P Y / Power Station for Art, Šanghaj / 26. 4.–25. 6. 2015 / kurátor Miroslav Ambroz / foto: Studio Zlamal

Česko-čínský srdcerváč V rámci dubnových Českých dnů v Šanghaji byla v tamní Power Station of Art (PSA), bývalé elektrárně s turbínovou halou z konce 19. století, která je od roku 2012 přestavěna na galerii současného umění, zahájena výstava Umění ze srdce Evropy (Šiang suej-šin šeng), dosud největší novodobá prezentace českého výtvarného umění v Číně. PSA, která se svým konceptem podobá londýnské Tate Modern a názvem newyorské PS1, je jedinou čínskou oficiální státní galerií orientující se na současné místní i zahraniční umění.

Kurátorem výstavy se stal brněnský historik umění Miroslav Ambroz, který pro šanghajskou výstavu vybral 120 děl

17 současných autorů, kteří mají podle jeho názoru potenciál, aby jejich tvorba byla čínskému publiku blízká. Ve výběru tak nemohl chybět Vladimír Kokolia, který již v Číně několikrát vystavoval, Jakub Špaňhel s novým cyklem Český venkov malovaným koštětem a tuší ve snaze napodobit princip tradiční kaligrafie či Josef Zlamal, nejmladší účastník výstavy, který také využívá tuš k malbě na ručním papíře. Během vernisáže proběhla performance Petra Nikla, který po galerii vypustil své malující šváby, a do Šanghaje osobně zavítal i František Skála, jehož otec Čínu navštívil v 50. letech a o své cestě vydal deníkovou publikaci Čína ve skizzáři (1954).

Až na několik málo výjimek většina zastoupených umělců pracuje s malbou. Právě ta je podle kurátora těžištěm expozice, která si dává za cíl ukázat „nejčistší možnou tvorbu, vycházející z jádra umělcovy imaginace“. K výstavě se vyjádřil i ředitel PSA Li Sü, který vystudoval dějiny umění na Centrální akademii výtvarných umění v Pekingu. Jak uvádí čínský internetový magazín o umění Phoenix Art, ředitel nejprve vyzdvihl systém výuky na českých výtvarných školách a porovnával jej s americkým přístupem, který dle jeho názoru umělcům vymývá mozky. Česká republika má podle něj dlouholetou tradici kvalitní literatury, filmu i výtvarného umění, ze kte-

65

ré mohou současní umělci čerpat. Přestože i Čína se může pochlubit kontinuální tradicí, a dokonce mnohem delší, čínské současné umění čelí mnoha problémům, jelikož musí bojovat s latentní ideologií a vtírající se komercializací, která je v současnosti největším nebezpečím pro vývoj místní scény.

Na českém umění Li Sü také obdivuje jeho neposkvrněnost a fakt, že tvorba umělců vychází ze srdce.

Přestože je české umění reprezentováno v Šanghaji bezesporu kvalitními díly, opakuje se nakonec scénář z minulosti. Výtvarné umění se stává nástrojem politiky a zprostředkovatelem obchodních kontaktů. Součástí Českých dnů v Šanghaji totiž byla i návštěva oficiální delegace vedené předsedou Poslanecké sněmovny Janem Hamáčkem v doprovodu několika ministrů či prezidenta Smíšené česko-čínské komory vzájemné spolupráce

Jaroslava Tvrdíka. Pro česko-čínskou komoru, která se již spolupodílela na několika nedávných výstavách čínského umění na Pražském hradě, jsou umělecké události tohoto typu především příležitostí k rozvíjení obchodních vztahů. Deklarovaným cílem komory je „symbolické spojení dvou srdcí – srdce Evropy a ekonomického srdce Číny“.

Poměrně intenzivní kulturní výměna mezi Českou republikou a Čínskou lidovou republikou – připomeňme dvě nedávné výstavy čínského umění na Pražském hradě – má svůj předobraz v 50. letech minulého století. Díky vysoké úrovni československé sinologie se podařilo již brzy po vzniku ČLR v roce 1949 podepsat kulturní dohodu, která umožnila bohatou výměnu v oblasti filmu, literatury a výtvarného umění. Během následujících deseti let se v ČLR uskutečnilo několik výstav československého umění obsahujících grafiku,

dobovou olejomalbu, karikaturu či moderní sklářské výrobky. Výměnou se do tehdejší ČSR dostaly sbírky tušových maleb, lidového umění, porcelánu a jiných artefaktů. Do Číny také během 50. let odcestovalo hned několik československých výtvarníků, ať už v roli vystavujících či členů oficiálních kulturních delegací. Mezi umělci byli například Adolf Hoffmeister či Zdeněk Sklenář, kteří do ČLR odjeli v roce 1955 instalovat do té doby jednu z největších zahraničních výstav s názvem Deset let budování socialismu v Československu. Tehdejší spolupráce však netrvala dlouho a byla začátkem 60. let ukončena v momentě sovětsko-čínské roztržky. / Emma Pecháčková vystavující umělci: Josef Bolf, Pavel Brázda, Tomáš Císařovský, Jan Hísek, Veronika Holcová, Jan Knap, Vladimír Kokolia, Michal Machat, Alois Mikulka, Jakub Nepraš, Petr Nikl, Věra Nováková, Daniel Pitín, František Skála, Jakub Špaňhel, Jan Švankmajer, Josef Zlamal

inzerce

CreArt

Dům umění města Brna The Brno House of Arts

EUROPEAN EXHIBITION 2015

MAG

CITY

Čtyřlístek pardubických galerií: Východočeská galerie v Pardubicích / Galerie města Pardubic / Art Space NOV / fRESCH Gallery

21 umělců / videoart / instalace / intervence / foto / malba / 12 evropských měst

art + a ntiques

NETIC

LEAK

DISPARÁTNÍ PROUDY 10.6. – 9.8.2015

EGA

66

XES

FLU STREU FLÜESSE

ANDME

3. ročník mezinárodní výstavy projektu CreArt

CAROLINE ACHAINTRE (DE/F), MICHELLE ALPERIN (USA) INA BIERSTEDT (DE), BETTINA CARL (DE), MATYÁŠ CHOCHOLA (CZ), DIETMAR FLEISCHER (DE), ANNA GOLLWITZER (DE), IRÈNE HUG (CH), SOFIA HULTÉN (SE/UK) ANDREAS KOCH (DE), SUSANNE LORENZ (DE), ALENA MEIER (DE), SVÄTOPLUK MIKYTA (SK), CORA PIANTONI (DE) JANEK ROUS (CZ), IVAN SEAL (UK), PAVEL STEREC (CZ) WOLF VON KRIES (DE), ILONA WINTER (DE)

PARDUBICE

1. 7. – 30. 8. 2015 Open air vernisáž Pernštýnské náměstí 30. 6. 2015 v 18 hodin

www.dum-umeni.cz

inzerce.ai 1 21.5.2015 20:15:17

C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

67

Bears, catastrophes and other everyday events.

Galerie Školská 28

Katarina Janečková Walshe Světlana Fialová

www.skolska28.cz úterý 13:00 – 19:00 středa – pátek 13:00 – 18:00

05.-25.06. vernis áž: 0 4.06. / 18:0 0

A State of Stabilit y

18. 6. – 25. 7. 2015

/Audiovizuální s cénografie /

18. 6. 2015 od 19:00 vernisáž

G er t Aer tsen, David De Buyser

Balbínova 26, Praha 2 www.novagalerie.cz

28.05.15 14:31 inzerat_stabilty_2.indd 1

Stano Filko 5.D.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury a statutárního města Brna

28 05 — 30 08 2015

platforma (pro současné umění)

Ostrava

NG inzerce.indd 1

Břetislav Malý — 10/6—27/9/2015 — Galerie na mostě

Galerie města Ostravy Galerie Multifunkční auly Gong Dolní Vítkovice, Ruská 2993 706 02, Ostrava – Vítkovice Po–Ne, 10–18 h, vstup volný

Projekt je realizován díky dotaci statutárního města Ostrava.

Partner

Spolupráce

Mediální partneři Sbírka Linea

www.adamgallery.cz

22/05/15 13:37

inzerce

68

art + a ntiques

ˇ nad Sázavou Zámek Svetlá Zámek Světlá nad Sázavou je od roku 2014 zpřístupněn široké veřejnosti.

Kromě prohlídkových okruhů nabízí svým návštěvníkům příjemné posezení v zámecké kavárně Ladurée s dětským koutkem a nádhernou procházku upraveným anglickým parkem o rozloze 18 ha s přenádhernou kaskádou rybníků.

Stálé prohlídkové okruhy:

Expozice historického evropského skla se nachází v barokním křídle zámku, obsahuje soubor skleněných předmětů pocházející z unikátní sbírky Uměleckoprůmyslového musea Praha, kolekce čítá více než 1100 předmětů od baroka do počátku 20. století.

Království panenek: děti i dospělí si mohou prohlédnout panenky z různých materiálů a různých zemí. V letošním roce je expozice doplněna o sbírku autíček.

Na Sázavě: interaktivní pohádková výstava pro malé i velké.

Novinka od června 2015: Expozice historických hodin a zbraní, obrazů a soch.

Nová vzácná expozice vznikající ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým museem Praha, Národním muzeem Praha a Muzeem Vysočiny Třebíč. Expozice se nachází v části empírového a v části renesančního křídla zámku, návštěvníkům bude přístupná od prvního červnového víkendu.

Kniha Pořád něco Rozhovory s umělci Výběr z rozhovorů s významnými českými umělci různých generací publikovaných na stránkách Art+Antiques v letech 2007–2012.

Pro předplatitele Art+Antiques za zvýhodněnou cenu 159 Kč Objednávejte na predplatne@ambitmedia.cz

Potřebujete lepší světlo? již ho mají

GaSK Kutná hora Letohrádek Kinských muzeum Valeč muzeum východních Čech městské muzeum Chrudim

KONTRAKTAČNÍ VELETRH DEKORACÍ, SKLA, STOLOVÁNÍ A DÁRKOVÉHO ZBOŽÍ • předpokládaná návštěvnost přes 30 000 • vánoční kontrakty • souběžně probíhá 18. veletrh filatelie – SBĚRATEL 18. veletrh kosmetiky – WORLD OF BEAUTY

www.forhomedecor.cz w w w. artlite .cz

3. – 5. 9. 2015

vstup a doprava zdarma www.prazskamuzejninoc.cz

PMN_inz_ART_91x57.indd 1

15

13. června 2015 | od 19 hod.

PARTNEŘI:

69

PMN je součástí Festivalu muzejních nocí 2015.

21.5.15 14:19

Partneři

Mediální partneři

Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze Vás srdečně zve na zahájení:

Artsemestr léto 2015

Diplomky 2015

vernisáž 10. 06. 2015 (středa) v 19 h otevřeno 11. – 15. 06. 2015 UMPRUM, denně 10 – 18 h nám. Jana Palacha 80, P–1 afterparty 10. 06. 2015 (středa) od 21 h Hala 26, Holešovická tržnice, P–7

vernisáž 18. 06. 2015 (čtvrtek) v 19 h otevřeno 19. – 26. 06. 2015 UMPRUM, denně 10 – 18 h nám. Jana Palacha 80, P–1 vstup zdarma www.umprum.cz

70

recenze

art + a ntiques

Anděl, stín Petr Veselý v Galerii Rudolfinum text: Kaliopi Chamonikola Autorka působí na VŠUP a FaVU VUT. foto: Galerie Rudolfinum

Výstavy obrazů Petra Veselého mají svou zvláštní kvalitu. Člověk přibližně tuší, co může očekávat a přestože zpravidla nejde o žádné radikální zvraty (jeho malba se proměňuje spíše pozvolna a nenápadně), je vždycky na co se těšit. Za léta své soustavné práce se Petr Veselý (narozen 1953 v Brně) vyprofiloval jako malíř redukce a úspornosti, a to nejen v předmětu samém, ale rovněž ve způsobu zacházení s barvou. Programově se zřekl prostředků estetické svůdnosti malby a stal se naopak vyznavačem asketismu – konceptu malířství zbaveného dekora a všeho, co je pro něj nepodstatné, zbytečné. Ve snaze dobrat se jeho podstaty, či ještě spíše minimálních hranic jeho možností, přijal pokorně i omezení na vesměs monochromní barevnou škálu (jen vzácně ji obohacuje o barvu krve, oběti, mystéria, jež má mimochodem celkem banální pointu v „osudovém“ objevení starých plechovek s červenou barvou).

Připomeňme, že s oblibou se v této souvislosti odvolává na výrok Paula Klee: „Šedá barva je těžiště veškerenstva, zahrnuje v sobě všechny barvy, všechny tóny a všechny linie.“ Přesto je to malířství nesmírně vzrušující, i když patrně jen pro ty, kteří pro sebe dokáží objevit kouzlo jeho strohého a přesto poetického malířského jazyka, který bychom mohli chápat jako osvěžující „úlevu od afektovanosti umění“.

Pro Rudolfinum malíř s kurátorem Petrem Nedomou vybrali soubor 24 obrazů kombinujících rozměrné i malé formáty a malbu „proložili“ několika objekty ze dřeva a skla. Pro Veselého způsob práce není nejpodstatnějším kritériem chronologie a členění výstavy tomu odpovídá. Nevyznává totiž faktor novosti, aktuálnosti – dokonce bychom mohli říci, že podobné pojmy jsou mu celkem cizí. Jeho malířství podléhá docela jinému, čistě individuálnímu rytmu a tvůrčím stimulům, které jsou součástí

jeho běžného každodenního života – v jeho případě je umění zkrátka jeho přirozený produkt. Ve snaze poskytnout divákovi logický přehled toho, co se v umělcově tvorbě odehrálo, jsou zde nicméně průřezově zastoupeny důležité práce z 90. let i díla poslední.

Petr Veselý pracuje jen s tím, co velmi důvěrně zná – odkrývá poetiku v tématech, jimiž je obklopen a která jsou už svou podstatou obyčejná, strohá, avšak nikoliv banální a nachází k nim cestu skrze svou vlastní zkušenost, skrze svůj poznávací aparát. „Motivem jeho tvorby pak není jen rekonstrukce či archeologie zasutého, ale také samo hledání,“ píše Petr Nedoma. Vytváří si svou osobitou ikonografii z takových věcí, jako jsou např. dveře, vana, lavice, nosítka, stůl atd., jako jakýchsi subjektivních „topoi“, popř. aktérů osobního příběhu. Ty mají nádech sentimentu, nostalgie, někdy však spíše působí jen jako spirituální stopy

71

ztracené reality, která je aktivována pomocí naší paměti a intuice. Předměty ztrácejí svou reálnou substanci, zůstává jen obrysová kresba, stín, znak a jeho otevřený významový potenciál pro individuální prožitek a způsob čtení. Zvláštní skupina prací se rozvíjí v názorové linii, jež autora – i přes její „nedokonalosti“ (rozmazaná stopa, individualizovaný rukopis) – postupně přivedla téměř na pozice geometrické malby.

Klec, Závěs, Faktura, Sklo, Vrstvy jsou názvy dokládající opět východisko v konkrétních motivech majících v repertoáru Petra Veselého své nepřehlédnutelné místo.

Pokud jsem v úvodu zmínila, že pojem nový působí v kontextu Veselého práce nepatřičně, v jednom aspektu se přece

jen výstava od předchozích odlišuje. Tentokrát je „novým“ médiem, jež vstupuje mezi umělce a publikum, básnický text na stránkách katalogu. Slovo zde nekomentuje obraz a obraz není ilustrací slova, text nemusí mít s narativním podtextem obrazu žádnou přímou souvislost. Jejich vztah je komplementární a funguje spíše v úrovni volných asociací. „Není to programové, ale jsou verše nebo básně, které mají stejné téma jako nějaká kresba nebo obraz. Neumím odpovědět na to, co bývá první. Někdy báseň předchází, verš otevře oči pro něco, co jsem neviděl. Někdy maluju obraz a vtom se zrodí pojmenování, zjistím, že je to vlastně verš, který by bylo možné dál rozvíjet,“ říká sám Veselý.

Anděl, Stín Flanelová košile Vezmu si starou flanelovou košili a vrátím se budu mít zase límec a knoflík rozepnutý u krku kostkovaná záda Svléknu je přes hlavu

P E T R V E S E LÝ : A N D Ě L , S T Í N pořadatel: Galerie Rudolfinum kurátor: Petr Nedoma termín: 30. 4.–12. 7. 2015 www.galerierudolfinum.cz

Gesamtkunstwerk Steiner Aenigma v Muzeu umění Olomouc text: Milena Bartlová Autorka přednáší dějiny umění na FHS UK. foto: Zdeněk Sodoma, OLMUART

Nejsme zvyklí na to, aby se u nás konala výstava, která by nějaký celoevropský jev výtvarné scény představila vůbec poprvé.

Taková je však výstava Aenigma v Muzeu umění v Olomouci, která poprvé mimo interní prostředí prezentuje tvorbu autorů a autorek přímo spojených s hnutím antroposofie. Nejen realizace, ale i výzkum, na němž spočívá, byly provedeny v mezinárodní spolupráci, přitom však nikoli za podpory veřejných prostředků, ale především díky antroposofickým nadacím a soukromníkům.

Projekt je to však ještě nezvyklejší, než by se zdálo z této úvodní charakteristiky.

Instalace včetně malby stěn velkého sálu olomouckého muzea i zvolený font tiskovin představují samostatné exponáty, neboť jsou samy výtvarným projevem antroposofie. Mimořádný význam připadá dřevěným rámům obrazů. Vedle kreseb, maleb, vyřezávaných soch a fotografií architektury je vystaven

též nábytek, oděvní tvorba, šperky, modely dětských pokojíčků pro panenky a prostorová buňka, jejíž vnitřek léčivě koncentruje barevné a tvarové energie.

Duch v hmotě Všechna tato výtvarná práce má jednotný záměr a komplexní význam, tedy lze právem mluvit o jednotném stylu v užším uměleckohistorickém smyslu. Barevné tóny jsou stejně přesně (vědecky, totiž na základě teorie barev J. W. Goetha) volené jako asymetricky zalamované a organicky změkčené tvary dřevěných rámů, nábytku a grafického designu.

Dohromady to vše sdílí jasně formulovaný smysl a cíl: vlastním fyzickým prožitkem tvůrce i vnímajícího v souladu s přirozeným rytmem jednak osvobozovat ducha z hmoty, jednak jej hmotě zpět vtisknout.

Díla systematicky vytvářejí celostní prostředí (Gesamtkunstwerk), které podporuje spiritualitu zdravého ducha ve zdravém těle,

žijícího v bezprostředním kontaktu s vesmírnými silami. Výtvarná práce ztělesňuje kreativitu a vitální sílu lidského ducha. Je nedílnou součástí komplexu dobrého života podle antroposofických pravidel, jež zahrnují filozofii, hudbu, architekturu, tělocvik a tanec (tyto čtyři disciplíny jsou chápány jako rytmické prostorové aktivity), medicínu (homeopatie Weleda), školský a vzdělávací systém (waldorfské školy) i organické zemědělství rytmizované podle fází měsíce (systém Demeter).

Máme totiž před sebou výstavu výtvarné práce dobře organizovaného a ideově kompaktního hnutí fungujícího na pomezí náboženské církve či sekty. Opírá se o nauku, již vypracoval zakladatel hnutí Rudolf Steiner (1861–1925), který má status nejvyšší autority. Jeho technicky neumělé výtvarné projevy na poli kresby, dřevořezby a architektonického navrhování jsou pro antroposofické tvůrce stejným návodem jako citáty,

72

recenze

jež lze ve Steinerových spisech nalézt coby odpovědi na nejrůznější otázky.

Záměrně zatím používám termín výtvarná práce, ačkoli výstava a její monumentální doprovodná publikace hovoří ve vztahu ke Steinerovi samozřejmě o výtvarném umění, ba o uměleckém slohu. Výstava i další doklady shromážděné v katalogu jsou totiž určitě působivé, povznášející a vyhraněným způsobem esteticky uspokojivé. Není ale vůbec jisté, zda to opravdu je umění, a to umění kvalitní.

Spirituální realismus Důvodem této pochybnosti není široká škála technik a médií zastoupených na výstavě. Pro část diváků (včetně autorky této recenze) je přijatelný i esoterní či okultní způsob uvažování. Problémem je sebevědomá jistota, že i v umění se jen naplňuje zadání jasně formulované velkým učitelem, a to za pomoci ověřených postupů. Jistota tvůrců, že spolu s celou antroposofickou societou vědí, co je správné a co je zdravé, co je to umění, krása a zbožný duch. Duchovně úspěšné kresby a energeticky ozdravující židle dosáhneme stejně konkrétními postupy jako při přípravě léčiv a v zemědělství.

Tato sebejistota, zásadně odlišná od myšlenkově a existenciálně riskantního charakteru umění moderní doby, je důvodem, proč antroposofická tvorba dosud zůstávala uzavřena ve svém vlastním společenství.

Texty v katalogu tvrdí, že přehlížení antroposofického umění je důsledkem ideové zasle-

art + a ntiques

penosti a cíleného ideologického bojkotu ze strany historiků umění. Těžko koneckonců psát recenzi na projekt, který otevřeně pracuje se spikleneckými teoriemi, jejichž je prý od druhé světové války obětí, a který sám sebe situuje v napětí mezi abstraktním expresionismem (podporovaným CIA) a socialistickým realismem (podporovaným stalinským sovětským režimem) blíž tomu druhému. „Spirituální realismus“ je vskutku celkem dobrá charakteristika zmíněného svébytného a sevřeného výtvarného stylu s vyhraněným didaktickým cílem.

Pokud bychom chtěli antroposofické umění vymanit z uzavřenosti, nejlepším nástrojem by jistě byla solidní uměleckohistorická kontextualizace. Tak postupovali autoři výstavy Rudolf Steiner a současné umění / Myslet bez konce (2011), kteří odmítli interní antroposofickou tvorbu a představili umění inspirované blíže či vzdáleněji Steinerovým myšlením od Josepha Beyuse přes Karla Malicha po Olafúra Eliassona a Anishe Kapoora. Česká verze tehdejší výstavy v DOX onu vynechanou část záměrně doplnila a objevně představila to nejlepší z tvorby českých antroposofických umělců a hudebníků první poloviny 20. století.

V sektářském duchu Nynější Aenigma jedním exponátem připomíná Beuyse a hrdě u nás poprvé uvádí „matku abstrakcionismu“, švédskou malířku Hilmu af Klint, i oni jsou však zahrnuti

do povšechně dojmových a nestrukturovaných informačních přehledů, nahrazujících standardní katalogová hesla. Většinu esejů svazku zaplňuje rozvažování o přesné definici antroposofického umění a defenzivně agresivní výtky tradiční kunsthistorii. Osamělá tak zůstává jediná skutečně uměleckohistorická analýza v katalogu, již napsal český spolupracovník projektu, olomoucký historik umění David Voda. Analyzuje překvapivou vizuální podobnost antroposofické řezby ve dřevě a českého kubistického designu, aby zjistil, že jde o jevy paralelní, a nikoli geneticky příbuzné. Ani on si bohužel nevšiml studie o tvorbě Hildy Pollak v kontextu raného abstrakcionismu publikované Ladou Hubatovou-Vackovou v Tichých revolucích uvnitř ornamentu (2011).

Na tabuli uprostřed olomouckého výstavního sálu je napsáno: „Každé pravé umění je antroposofické.“ Snad je to míněno vstřícně ke světu mimo kruh žáků Rudolfa Steinera, lze tomu ale rozumět i jako arogantnímu přivlastnění toho, co vzniká jinak – totiž svobodně. Problém s výstavou Aenigma a jejím katalogem vidím v tom, že stejně jako umění, které pro nás objevuje, je koncipována v sektářském duchu, ačkoli by z něj ráda vyšla ven.

Na jedné straně jsou přívrženci a zasvěcenci, kteří chápou, a proti nim na druhé straně ti, kdo nabízenou pravdu nepochopili a nevzali ji za svou. Stojí mimo kritický rozum, proto na ni nelze vlastně napsat kritiku. Nejaktuálněji se výstava dotýká zdejší nedávné diskuse na téma smyslu současného umění. Představuje výtvarnou tvorbu, která je programově krásná, harmonická a duchovní, která dokonce ověřeně didakticky a léčebně působí na celostní zdravý rozvoj člověka. Jako umění je to ale až na výjimky většinou kýč.

Předplatitelé Art+Antiques mají nárok na snížené vstupné.

AENIGMA: STO LET ANTROPOSOFICKÉHO UMĚNÍ místo: Muzeum moderního umění pořadatel: Muzeum umění Olomouc termín: 19. 3.–26. 7. 2015 www.olmuart.cz

73

S nadsázkou a bez respektu David Böhm a Jiří Franta v GAVU Cheb text: Radek Wohlmuth foto: Jiří Gordon, GAVU

Tématem rozpustilé, nicméně v domácím prostředí poměrně převratné výstavy Půlka kapra, žena ve žlutém, výčep a květiny sehrané kreslířské dvojice David Böhm (*1982) a Jiří Franta (*1978) je především pokoušení hranic – užití média kresby, obrazového prostoru, interpretace uměleckých děl, ale třeba i zacházení se sbírkovým materiálem. To vše je totiž při jejich „postprodukčním“ projektu ve hře, přičemž slovo hra tady není použito náhodou.

Už tmavá přemalba paneláže dává tušit čertovské nápady, ale jak v katalogovém listu napovídá kurátor výstavy Ondřej Chrobák, evokuje také černou plochu školní tabule.

To je snad pro všechny už od dětství z podstaty trochu tabuizovaný prostor, na němž ovšem o to víc vyzní jakákoli, byť sebemenší nepřístojnost. Jak je vidět, o mnoho jiné to není ani s galerijní zdí, zvlášť nachází-li se v úctyhodné barokní budově v malém městě.

A tím spíš pokud je navíc ověšena plátny, která alespoň v některých případech ani pro laika nemají už od pohledu daleko k tomu lepšímu, co české umění nabízí, jinými slovy k učebnicové klasice.

Přes okraj rámu Kdo by snad přece jenom váhal, toho nenechají Franta s Böhmem ani chvíli na pochybách. Hned u vchodu do expozice totiž najdete ručně vyvedenou tiráž výstavy, která sama o sobě dostatečně naznačuje, co bude následovat. Tak především odhaluje použitou techniku, tedy kresbu bílou křídou kombinovanou s pastelkou stejné barvy. No a potom také pečlivě uvádí aktivně zúčastněné umělce s teoretikem, zatímco jména jejich „obětí“, mezi nimiž nechybějí Pravoslav Kotík, Arnošt Paderlík, Rudolf Kremlička nebo třeba Květa Válová, jsou po chuligánsku, tak jako někde venku na opravdové zdi, načmáraná přes sebe do jedné velké skrumáže. V podstatě

neudiví, že někteří z autorů, třeba Emil Filla, se na společnou týmovou soupisku ani nedostali.

Princip lehce kacířské výstavy je až dětsky přímočarý, o to však působivější. Oba kreslíři si společně v depozitu galerie vybrali něco málo přes dvě desítky obrazů, které posloužily jako základ pro jejich vlastní práci. Ta – zjednodušeně řečeno – spočívala v komentářovém rozvedení zachyceného motivu do prostoru přes okraj rámu. Někdy šlo o vizuální vtípek takzvaně na první dobrou, jindy naopak o mírně vypointovaný komentář s poněkud subtilnější informací.

Občas je výsledkem změna obsahového vyznění původní práce, v některých případech ryzí ironizace, rozkošatění vizuálního kontextu, případně dobová aktualizace. Část obrazů pojímají autoři solitérně, jiné naopak seskupují do společné sestavy, kterou navzájem provazují kresbou. Zručně při tom podle situace přizpůsobují svůj rukopis – od kubistického hranění po pečlivý žánrový figurální

drobnopis až po návrat k neutrální lince, darebáckému pouličnímu projevu nebo komiksové naraci, takže se právě forma nezřídka stává významovou součástí jejich zásahu.

Bez urážky David Böhm a Jiří Franta ke stavebním kamenům své výstavy přistupují – jak je ostatně jejich zvykem – s nadsázkou a bez respektu, ale v podstatě bez zlé vůle, takže své starší kolegy téměř nedehonestují.

Výjimkou z pravidla se stalo pouze jedno kubizující zátiší „nejmenovaného autora“, které otočeno vzhůru nohama navazuje na linii těla dokresleného panáka, jemuž slouží – eufemisticky řečeno – jako podbřišek.

Vzhledem k tomu, že všechny malby beze zbytku kreslířům demokraticky poskytují pouze tvárný materiál, a prakticky tedy v expozici nefigurují samy za sebe, jsou z logiky věci milosrdně ušetřeny popisků a vizuální komentáře mají alespoň teoretickou ambici být a zůstat neadresné. Divák, který se

74

recenze

art + a ntiques

sám úplně neorientuje a nechce ztrácet čas hledáním či ověřováním signatur, se může plně soustřeďovat na hravou kreativu a otázky případného „poškození dobrého jména“ nestorů oboru nechat být.

Na tomto místě je třeba říct, že konfliktní zóny – tedy skutečné ikony úzce napojené na emotivní vibrace národa, jako Lada, Aleš nebo Čapek – zůstaly tentokrát stranou, stejně jako žijící autoři. Opět s jedinou výjimkou, kterou je Ivan Ouhel. I to je sympatická strategie, už kvůli tomu, že nesází na laciný skandál a mediální humbuk okresního formátu. Ovšem není zase možné tvrdit, že co se týče výběru, zůstali autoři takříkajíc při zdi. Neváhali sáhnout mezi kunsthistorií adorovaná jména ani malířské styly ze zlatého fondu. Na výstavě je také zastoupena většina tradičních témat.

Nechybí historická žánrová scéna, sociální malba z 20. let ani reprezentativní kubistické zátiší z let třicátých, stranou nezůstal ani soft-soc-realismus.

Od Kolumba dále Rozpínavá expozice, instalovaná podle prostorové logiky do/kreseb, je přitažlivá už tím, že do jednoho prostoru svedla obrazy, které by se v něm jinak vzhledem k autorskému, tematickému a časovému rozpětí pravděpodobně nesetkaly. Mentálně i formálně svižná lineární reinterpretace pak vytváří nadstavbu, která stejnou měrou pobaví, překvapí a zaměstná hlavu.

Mezi její výhody patří to, že je generačně i společensky otevřená a vyvrací v praxi vžité teorie o elitářství výtvarného umění. Má o to větší cenu, že nejde o střelbu od boku, nýbrž o postupně generovaný koncept, jehož počátky jsou ukotveny v roce 2013.

Tehdy Franta s Böhmem intervenovali do expozice brněnského Pražákova paláce prostřednictvím překreslení obrazu Christiana Rubena Kolumbus objevuje břehy Ameriky z roku 1846.

Trojnásobní finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého potvrdili své kvality i výji-

mečné postavení na české výtvarné scéně.

Jejich v mnoha ohledech inspirativní – trochu rošťácká, trochu modlostržná – výstava dala starému i novému umění další rozměr a rámům navzdory nevídaný společný rámec. Určitě může směle aspirovat na jednu z událostí roku, takže je s podivem, že jako jediná nemá vyvěšený banner na fasádě galerie. David Böhm a Jiří Franta zase dokázali, čeho jsou schopní, a to v každém slova smyslu.

J I Ř Í F R A N TA , DAV I D B Ö H M : PŮLKA KAPRA, ŽENA VE ŽLUTÉM, VÝČEP A KVĚTINY pořadatel: GAVU Cheb kurátor: Ondřej Chrobák termín: 7. 5.–21. 6. 2015 www.gavu.cz

Naše „národní“ velryba Dominik Lang v Hunt Kastner text: Martina Pachmanová Autorka působí na VŠUP. foto: Ondřej Polák

Když se před čtyřmi lety započala rekonstrukce Národního muzea v Praze, z budovy na Václavském náměstí se stěhovalo na sedm milionů exponátů, včetně jedné z největších atrakcí – čtyřmetrového mamuta. V opuštěném muzeu nicméně i během rekonstrukce zůstalo z obavy před jeho rozpadem zavěšeno jiné z lákadel novodobé Wunderkammery: gargantuovský skeleton plejtváka myšoka.

Kostra kytovce vyvrženého v roce 1885 na břehy jižního Norska, na jejíž odkoupení byla uspořádána finanční sbírka předními členy vlastenecké stolní společnosti Jour fixe Antonínem Fričem a Vojtou Náprstkem, tak navzdory architektonickým i obsahovým proměnám expozice zůstává jednou z mála dějinných konstant českého národa:

stejně, jako je „vrostlá“ do muzejní budovy, je integrovaná – i když coby symbolická náhražka nepřítomného moře poněkud paradoxně – také do našeho (vnitrozemního) kulturního dědictví. O tom, jaký význam měl tento osteologický exponát pro emancipující se českou společnost, ostatně svědčí i reakce dobového tisku, které vyzdvihovaly lásku k muzejní sbírce jakožto nedílnou součást národní cti a identity a s nadšením referovaly o tisících návštěvníků obdivujících se „mořskému obru, který na souši vůbec a v Praze zvláště jest tak vzácným hostem“.

Národní velryba Z velrybí kostry jako objektu národní kolektivní touhy a rituální podívané čer-

pá poslední výstava Dominika Langa Sběratelé kostí. Lang i tentokrát vyšel z dialogu s místem a napříč členitým a poměrně nízkým prostorem galerie Hunt Kastner zavěsil kovovou konstrukci ze svařovaných trubek evokující kosterní ostatky gigantického savce a vytvářející nad hlavami návštěvníků bizarní geometrickou klenbu.

Jestli na Langově výstavě Expanded Anxiety ve vídeňské Secesi před dvěma lety divák vstupoval do nitra zvětšeniny slavné Gutfreundovy sochy Úzkosti, prožíval jako její dočasný obyvatel pocity strachu a znepokojení a odhaloval existenciální rozměr kubistického tvarosloví, vstupuje nyní do zmenšených útrob pomyslné velryby, aby – podobně jako starozákonní Jonáš – zaku-

75

sil ambivalentní pocity ochrany i ohrožení, inkluze i vyloučení.

Lang se však podobně jako v jiných svých projektech nespokojil pouze se site-specific instalací, jakkoli je volná rekonstrukce velrybích ostatků silně prostorotvorná a vizuálně působivá. Místo pod klenutými žebry využil pro uspořádání hostiny, jejíž účastníci v podávaných pokrmech nacházeli zapečené nejrůznější sochařské nástroje, jako by to byly kosti samotného kytovce nebo relikty dávné minulosti; ty jsou připomenuty v poslední místnosti galerie minimalistickou instalací sochařských špachtlí, dlát a oček. Účastníci tohoto rituálního hodování přitom nebyli Langovi přátelé, nýbrž zahraniční umělečtí patroni a – příznačně – sběratelé.

Jejich přítomnost měla připomenout kdysi populární pravidelné obědy mecenášských spolků, jakým byl třeba i Jour fixe (neboli pevně stanovený den), během něhož se před sto třiceti lety v hospodě U Gebaurů zrodil nápad na veřejnou sbírku 2 500 zlatých na nákup kostry velryby.

Práce s kontextem Ačkoli právě performativní (kvazi-gastronomický a společenský) aspekt výstavy ukazuje komplexitu na první pohled jednoduché asymetrické konstrukce

a Langovu neutuchající potřebu konceptualizovat vztah kultury a mecenátu, pozvání zahraničních filantropů dle mého soudu narušuje integritu projektu, který je fundamentálně spjat s komplikovaným vztahem umění a národního dědictví, ale také národních ikon, symbolů a mýtů (byť apropriovaných z cizího prostředí). Měla-li tedy mít tato „seance“ nejen rozměr sociální, ale také kritický a – v tom nejlepším smyslu – osvětový, bylo by bývalo myslím podstatnější sestavit novodobý Jour fixe z českých filantropů, sběratelů, ale také ředitelů sbírkotvorných institucí, kteří marně usilují o nové akvizice. Pak by také latentně přítomná institucionální kritika Sběratelů kostí mohla zarezonovat razantněji a bezprostředněji, než tomu bylo u uzavřené společnosti kultivovaných amerických milovníků a podporovatelů umění, jejichž zážitek ze sběru „kostí“ nebude mít patrně na umělecký provoz či podporu současného umění v českém prostředí žádný bezprostřední vliv.

Výstava Dominika Langa v galerii Hunt Kastner nicméně znovu ukazuje, jak citlivě a zároveň inteligentně umí tento autor pracovat nejen s prostorem, ale také s časem, respektive s historií a pamětí, a že jeho pověst ikonoklasty, bořitele sochařských principů

a odpírače řemesla, která v jistých kruzích zesílila zvláště poté, co mu byla za pověstnou „díru v překližce“ ve Veletržním paláci před dvěma lety udělena Cena Jindřicha Chalupeckého, stojí na mylných premisách. Aluze na Otto Gutfreunda a český kubismus, na práci vlastního otce Jiřího Langa, jehož plastiky Dominik oživil ve svém projektu pro bienále v Benátkách v roce 2011, nebo třeba na naši „národní“ velrybu jsou totiž pozoruhodné nejen konceptuálně, ale rovněž výtvarně a v posledním případě dokonce odkazuje k samotnému procesu sochařského modelování: skeleton mořského monstra visící v komorní galerii na pražském Žižkově je totiž nápadně podobný nosným kostrám tradičních soch čekajících na hmotové dotvoření; jde tedy nejen o fragment minulosti či objektu (sběratelské) touhy, ale rovněž o polotovar („work in progress“), jehož definitivní tvar může vzniknout jen v divákově hlavě.

DOMINIK LANG: S B Ě R AT E L É K O S T Í pořadatel: Hunt Kastner Artworks termín: 25. 4.–13. 6. 2015 www.huntkastner.com

tipy

76

art + a ntiques účastníky českého kola, vystavujícími nyní ve Futuře, jsou Martin Antas, Jakub Jurásek, Tomáš Kajánek, Karolína Mikesková, Samuel Paučo, Lea Petříková, Martin Prudil a Jan Theodor Urant.

Diplomanti V červnu již tradičně probíhají přehlídky čerstvých absolventů uměleckých škol.

Pražská Akademie výtvarných umění své ­diplomanty představuje ve Veletržním paláci (od 26. 6. do 2. 8.). Podobně i brněnská Fakulta výtvarných umění VUT vystavuje v mimoškolním prostoru, práce studentů budou k vidění v Domě pánů z Kunštátu (16. 6. do 26. 7.). Vysoká škola uměleckoprůmyslová využívá vlastní školní galerii, kde budou během června postupně k vidění klauzurní (od 11. 6. do 15. 6.) a poté diplomní práce (od 19. 6. do 26. 6.). Stejně

Největší Plzeňák Západočeské muzeum v Plzni představuje rozsáhlý výběr užité tvorby plzeňského rodáka Ladislava Sutnara. Poprvé zde například budou k vidění všechny varianty proslulých porcelánových a skleněných stolních souprav,

PAVL A SCER ANKOVÁ / 2015

v její práci objevuje „v podobě juxtapozice abstraktních formálních konstrukcí a rozpoznatelných ready-made m ­ ateriálů, jako jsou židle či porcelánové šálky.“

Český Essl

V Y SOK Á ŠKOL A UMĚLECKOPRŮMY SLOVÁ

Do 21. června probíhá v Centru současného umění Futura výstava deseti českých finalistů Esslovy ceny pro mladé umělce. Během vernisáže už byli také vyhlášeni dva letošní vítězové – Filip Dvořák a Iveta Čermáková. Ti obdrží, kromě odměny 3 500 euro, pozvání k účasti na kolektivní výstavě laureátů z jednotlivých zemí ve Esslově muzeu v Klosterneuburgu u Vídně. Dalšími

tak plzeňská Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara ZČU prezentuje díla v budově školy (od 9. 6. do 26. 6.). Ústecká Fakulta umění a designu ÚJEP pro výstavu využije svou ­Galerii Emila Filly v Armaturce (do 30. 6.).

Veritas Pavly Scerankové Drdova Gallery představuje do 25. července nové práce Pavly Scerankové. Kurátorka Alexandra Landré výstavu vztahuje k ­obecnějšímu zájmu sochařky o dynamiku a možnosti vizualizace. Ten se podle ní

I VE TA ČERMÁKOVÁ: RŮZNÉ ÚHLY POHLEDU / 2014

L ADISL AV SU T NAR: POS TAV SI MĚS TO / 1943

jídelních příborů či dalších kovových doplňků navržených pro Krásnou jizbu. Na Sutnarovo sklo i zvířátka láká ­Západočeské muzeum do začátku listopadu. V Galerii města Plzně je současně, do začáku srpna, k vidění výstava Sutnarových obrazů Venuší, které maloval na konci 60. let.

77

Turnerovy ceny a v posledních letech vystavoval v Tate Modern i na Benátském bienále, se v Praze představuje souborem různorodých děl. Vedle nahých chlapců pozorujících ohýnky plápolající na parkových lavičkách a desítek bytostí sestavených z odpadu se zde nacházejí i prašné krajiny z rozdrceného oltáře a motoru letadla.

Výstava vznikla ve ­spolupráci s Kunsthaus ­CentrePasquArt Biel.

KALENDÁRIUM / červen 2015 kdy: sobota 13. 6. od 19:00 co: Pražská muzejní noc kde: www.prazskamuzejninoc.cz/2015/ kdy: středa 17. 6. od 16:00 co: komentovaná prohlídka výstavy Tajemné dálky kdo: Josef Vojvodík kde: Klášter sv. Anežky České, NG v Praze

S TEPHANUS BL ANC ARDUS: ANATOMI A REFORMATA (DE TA IL) / 1687

kdy: středa 17. 6. od 19:00 co: koncert Láva, pružiny a brouci

Knihovna světa v Olomouci Od 16. do 18. století bylo Nizozemí centrem mezinárodního knižního trhu. Žánrově pestré knihy obsahu náboženského i světského se tehdy tiskly v Antverpách, Lovani, Bruggách, Bruselu, Amsterdamu či Leidenu. Nizozemština byla přitom jen jedním z jazyků, s nimiž se v historických svazcích setkáváme, převládala Latina a Francouzština. Vědecká knihovna v Olomouci disponuje cca čtyřmi tisíci tisky z období, kdy bylo Nizozemí „knihovnou světa“. Výběr z vizuálně i historicky poutavého materiálu představuje do 13. září Arcidiecézní muzeum v Olomouci.

Současné umění v Rudolfinu Galerie Rudolfinum patří do 9. srpna instalacím Rogera Hiornse. Britský umělec, který byl v roce 2009 jedním z finalistů

kdo: Eric Leonardson, Brane Zorman, Petr Nikl kde: Školská 28, Praha kdy: čtvrtek 18. 6. od 18:00 co: přednáška Mezinárodní kontext společensky angažovaného umění JE AN DELV ILLE: MATK Y / 1919

kdo: Milan Mikuláštík kde: Galerie Rudolfinum, Praha

Symbolismus U Zvonu Pod heslem „první výstava belgického symbolisty mimo Belgii“ uvádí Galerie hlavního města Prahy do konce srpna práce malíře, básníka a teosofa Jeana Delvilla (1867–1953). Představitel belgického idealismu dosáhl největší slávy v na přelomu 19. a 20. století. Během své dlouhé kariéry postupně vyučoval na Glasgow School of Art a následně až do roku 1937 na Académie des Beaux-arts v Bruselu. Výstavu připravila Hana Larvová ve spolupráci s belgickými partnery.

kdy: úterý 23. 6. od 17:00 co: přednáška Paul Gauguin – Gottfired Lindauer kdo: Milan Kreuzzieger kde: Masné krámy, ZČG v Plzni kdy: čtvrtek 25. 6. od 17:00 co: Jaká byla šedesátá léta? kdo: Jan Koblasa a Aleš Veselý kde: Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem kdy: čtvrtek 25. 6. od 18:00 co: Výtvarné gesto, jeho hodnota kdo: Z. Baladrán, P. Dub, K. Kastner, G. Kotíková, M. Meduna kde: Kvalitář, Praha kdy: neděle 28. 6. od 15:00 co: Živé obrazy kdo: Eva Koťátková - Dvouhlavý životopisec a muzeum představ kde: areál Psychiatrické nemocnice Bohnice, Praha

ROGER HIORNS V RUDOLF INU / foto: Martin Polák

78

na východ…

art + a ntiques

Na východ od ráje Díl 35. – Danubiana II text a foto: Dušan Buran Autor je vedoucí kurátor Sbírky starého umění SNG.

Keď som pred tromi rokmi na tomto mieste referoval o kauze Danubiana (AA 3/2012), ani vo sne by mi nenapadlo, že sa k téme ešte vrátim. (Popravde, neuveril by som, že tento stĺpček bude mať tak dlhú životnosť.) Avšak, pokrok nezastavíš, a tak už niekoľko mesiacov majú turisti z Bratislavy, ale aj domáce publikum príležitosť navštíviť rozšírenú Danubianu a jej bohatú stálu expozíciu. Pre tento krát necháme bokom ekonomicko-etické otázniky ohľadne výživnej štátnej subvencie (7,3 milióna euro).

Nenecháme však bokom poznámku, že štát smerom k rozpadávajúcim sa (vlastným) budovám SNM alebo SNG už tak veľkoryso štedrý nie je.

Skúsme sa na novú Danubianu pozrieť pohľadom radového návštevníka. Na polostrove na vodnom diele Čunovo bol zvyknutý na prechádzku, pripúšťam – neraz dosť veternú, od parkoviska do zaujímavého výstavného pavilónu (arch. Peter Žalman, 2000) na konci chodníka obklopeného niekoľkými sochami a kilometrami vodnej hladiny. Pavilón návštevníka odmenil ojedinele aj veľmi kvalitnou výstavou (Karl Appel, COBRA, Súčasné ruské umenie, Jozef Jankovič a i.), no zväčša stredným prúdom, ktorý však celkový dojem z výletu veľmi nepokazil.

Všetko to zmenila nová prístavba pre vlastnú zbierku múzea (architekti Ján Kukuľa & Jozef Jakuš, 2014). Už na prvý pohľad jej nemožno uprieť odvážne priestorové ambície. Tak isto sa vyznačuje na slovenské pomery relatívne vysokým technologickým štandardom. Problém ale tento krát nespočíva iba v detailoch. V záujme komodifikácie múzejnej prevádzky, napr. vstupu cez veľkoryso koncipovaný art-shop alebo snahy zastrešiť návštevníkov takmer po celej trase od parkoviska až k pôvodnému pavilónu, za obeť padlo niekoľko dôležitých momentov,

napríklad putovanie vodnou krajinou za umením. Akokoľvek prístavbu samo múzeum vychválilo, z urbanistického hľadiska ju za progresívnu považovať nemožno.

A protihodnota? Je pravda, že návštevník má teraz k umeniu akosi bližšie. Keď ostaneme pri stálej expozícii – k umeniu (zväčša k maľbe) nanajvýš nevyselektovanému, rozvešanému po stenách akoby s jediným zámerom: ukázať čo možno najviac z vlastného fondu a z ateliérov spriaznených umelcov.

Výsledkom je „eintopf“, kde povedľa obrazov od uznávaných osobností visí neúmerne veľa balastu a banalít. Takže celkový dojem splynie do podivného panoptika, ktorého

T E R A Z U Ž B E Z P R E C H Á D Z K Y / foto: Danubiana

primárnym cieľom je legitimizovať výtvory stredného prúdu už len ich prítomnosťou bok po boku so slávnymi menami, či už domácej alebo zahraničnej scény (vzhľadom na pôvod zberateľa Gerarda Meulensteena – najmä z krajín Beneluxu).

Pokiaľ ide o dramaturgiu dnes už obstavaného pôvodného pavilónu, veľa sa nezmenilo. Kvalitné výstavy (naposledy napr. Hermann Nitsch alebo Jan Švankmajer) ostanú zrejme i naďalej len prekvapivým osviežením v rade expozícií priemerných výtvarníkov a ad hoc zostavených kolektívov. Len škoda, že k návšteve neláka už ani tá prechádzka.

Pripúšťam – neraz dosť veterná.

artmix

Centrum současného umění DOX Art brut Live (do 6. 7.); Šlapetová–Rittstein: Všechno je jinak (do 13. 7.); Kultura a konflikt: Izolyatsia v exilu (od 11. 6. do 20. 7.); Všude dobře – Karel Cudlín, Matěj Stránský, Milan Jaroš (od 18. 6. do 3. 8.)

Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie AVU Adéla Taubelová: Nebezpečí viděného (do 30. 6.)

U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz Galerie Futura ESSL Art Award (do 21. 6.); Constant Dullaart (do 21. 6.)

Holečkova 49, Praha 5 / www.futuraproject.cz GHMP – Colloredo-Mansfeldský palác Pražské Quadriennale (od 18. 6. do 28. 6.)

Karlova 2, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům fotografie Osvětimské album (do 20. 9.)

Revoluční 5, Praha 1 / www.ghmp.cz

GHMP – Dům U Kamenného zvonu Jean Delville (do 30. 8.)

Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Zlatého prstenu Start up: Tereza Fišerová – Paralelní vesmír (do 5. 7.)

Týnská 6, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Městská knihovna Ján Mančuška: První retrospektiva (od 17. 6. do 11. 10.)

Mariánské nám. 1, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Zámek Troja Václav Cigler: Tady a teď; Umělecká litina se sbírek Muzea hl. města Prahy (do 1. 11.)

Zámek Troja, Praha 7 / www.ghmp.cz Galerie Millennium Shalom Tomas Neuman a jeho mezinárodní hosté (do 14. 6.); Shalom Tomas Neuman, Margalit Berriet, Orange, Dalila Chessa, Cosimo Frezzolini, Bing Lee, Artur Tajber, Rolf-Maria Krückels, Roni Ben-Ari, Sarah Bertrand Hamel (od 16. 6. do 30. 6.)

Tržiště 5, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie Rudolfinum Petr Veselý: Anděl, stín (do 12. 7.); Roger Hiorns (do 9. 8.)

Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie Zdeněk Sklenář Josef Šíma: Panenkám bude 90 (do 21. 6.)

Salvatorská 6, Praha 1 / www.zdeneksklenar.cz Galerie 1 (MÚ Praha 1) Francouzský institut: výstava o životním prostředí (do 20. 6.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz Karlin Studios Kamila Ženatá: Horizont událostí (do 19. 7.); Katarzyna Przezwańska, Beatrix Szörenyi (do 28. 6.)

Křižíkova 34, Praha 8 / www.karlinstudios.cz Latin Art Gallery Jitka Aramizová, Olina Franco: Franco Arazzi Difusión – Prolínání (do 6. 7.)

Jungmannova 17/3, Praha 1 / www.latin-art.com

Dům Pánů z Kunštátu Diplomanti FaVU VUT v Brně (od 16. 6. do 26. 7.)

Dominikánská 9, Brno / www.dum-umeni.cz MG – Pražákův palác Václav Stratil: Nedělám nic a jiné práce (do 23. 8.)

Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Uměleckoprůmyslové muzeum Věci a slova 1870–1970 (do 27. 9.); Zdeněk Rossmann: Horizonty modernismu; Miroslav Tichý: Ženy a ženy (do 13. 9.)

Husova 14, Brno / www.moravska-galerie.cz Richard Adam Gallery Černý koně; Galerie na mostě: Břetislav Malý (od 10. 6. do 27. 9.); Galerie za stěnou: Marek Nenutil aka Openmindz360 (od 10. 6. do 20. 9.)

Ve Vaňkovce 2, Brno / www.ragallery.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Dům umění Denisa Lehocká: Dítě (do 14. 6.); Jaromír Novotný: Zadní světlo (od 23. 6. do 23. 8.)

Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice / www.ducb.cz Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Zdeněk Primus: Psychedelia (do 28. 6.)

U Černé věže, České Budějovice / www.ajg.cz Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Lukáš Musil: Musa (do 21. 6.)

Hluboká nad Vltavou 144 / www.ajg.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění Zastihla je noc (do 14. 6.); Jiří Franta, David Böhm: Půlka kapra, žena ve žlutém, výčep a květiny (do 21. 6.); Václav Špála ze sbírek galerie (do 6. 9.)

Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

KLATOVY

GKK – Galerie u Bílého jednorožce Jiří Voves (do 28. 6.)

Nám. Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz GKK – kostel sv. Vavřince Místo sochy (do 21. 6.)

Plánická 174, Klatovy / www.gkk.cz

GKK – Zámek Klenová Mary Duras: Retrospektiva (od 14. 6. do 30. 8.); ­ Jean-Marc Caracci: Homo Urbanus Europeanus; Nablízko a nadostřel 5 (do 28. 6.)

Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz

LIBEREC

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Martin Krkošek; Polské umění ze sbírky galerie (do 21. 6.); České umění ze sbírky galerie – Plastika (do 30. 8.); Emanuel Frinta: Předmět touhy… (od 27. 6. do 30. 8.; vernisáž 26. 6. v 17:00) Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Barokní knihkupectví světa (do 13. 9.); Smlouva nová a věčná: kult eucharistie ve výtvarném umění; Křivákova Pieta: Restaurování (do 4. 10.)

Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz MUO – Muzeum moderního umění Aenigma: Sto let antroposofického umění (do 26. 7.); Victor Vasarely: Nová akvizice (od 11. 6. do 20. 9.); Jaromír 99: Kill-Time (do 16. 6.)

Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

OPAVA

Dům umění Čtvrt století Institutu tvůrčí fotografie v Opavě (do 28. 6.)

Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz Galerie Obecního domu Císař František Josef I. a František Ferdinand d`Este: Fotografie Rudolfa Brunera-Dvořáka ze Sbírky Scheufler (do 28. 6.)

Ostrožná 46, Opava / www.oko-opava.cz

OSTRAVA

Galerie výtvarného umění v Ostravě Franta: Tváří v tvář; Vladimír Škoda: Energie (od 24. 6. do 30. 8.; vernisáž 23. 6. v 17:00) Jurečkova 9, Ostrava / www.gvuo.cz

Industrial Gallery Jan Vytiska: Mým očím nutno stále házeti potravu (do 26. 6.)

Zahradní 10, Ostrava / www.industrialgallery.cz PLATO – Galerie města Ostravy Stano Filko: 5.D. (do 30. 8.); Výstava (do 21. 6.); Adéla Babanová, Ján Mančuška, Pavla Sceranková: PLATOvideo03 (do 12. 7.)

Ruská 101, Ostrava-Vítkovice / www.galeriemestaostravy.cz

Oblastní galerie Liberec Jolana Havelková: Na hrazdě; Tomáš Skalík: Sochy průchodné (do 21. 6.); Valerian Karoušek: Abstrakce – konkrétno – citovost; Václav Špála: Rapsodie v modrém (do 30. 8.)

Masarykova 14, Liberec / www.ogl.cz

ZČG – 13 Rembrandtova tramvaj: Kubismus, tradice a „jiné“ umění (od 10. 6. do 13. 9.)

Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

LIDICE

ZČG – Masné krámy Gottfried Lindauer 1839–1926 (do 20. 9.)

Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

Lidická galerie Synagogy v plamenech (do 30. 8.)

Tokajická č. p. 152, Lidice / www.lidice-memorial.cz

LITOMĚŘICE

Museum Kampa Vladislav Mirvald: Konstuktivní variace (do 6. 7.); Večerníček 50 let (do 13. 9.); František Kupka ze sbírky Lilli Lonngren Anders (do 14. 6.)

U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz

Severočeská galerie výtvarného umění Mirek Kaufman: Tíha lehkosti (do 14. 6.); Triumf baroka a manýrismu ze sbírky Patrika Šimona; Alfred Kubin a Sascha Schneider ze sbírky Patrika Šimona (od 26. 6. do 20. 9.)

Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

BRNO

Bývalý jezuitský kostel Zvěstování Panně Marii František Hodonský: Retrospektiva (od 17. 6. do 30. 8.)

Jezuitská, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

Dům umění města Brna Disparátní proudy (od 10. 6. do 9. 8.)

Malinovského náměstí 2, Brno / www.dum-umeni.cz

MIKULOV

Regionální muzeum v Mikulově Velký formát (do 28. 6.); Miloš Kopták, Rai Escalé: Miroir Noir (do 31. 7.); Vydáno v Mikulově: Mikulovská nakladatelství, tiskárny a fotoateliéry do roku 1945 (do 29. 11.)

Zámek 1, Mikulov / www.rmm.cz

PLZEŇ

TEREZÍN

Památník Terezín: Muzeum ghetta Výstava soutěžních studentských prací: „…a na troskách ghetta budeme se smát…“ (od 9. 6. do 30. 6.)

Komenského 148, Terezín / www.pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín: Malá pevnost Dokumentární výstava: Osvobození míst utrpení a statečnosti (do 31. 7.); J. Sozanský, I. Bukovský: Terezín – závěrem (do 30. 10.)

Principova alej 304, Terezín / www.pamatnik-terezin.cz

INZERCE

PRAHA

79

80

komiks

art + a ntiques

Ročenka únor 2015 | cena 139 Kč, 6,20 € | www.artplus.cz

Eduard Manet: Jaro / 1881 / olej na plátně / 74 × 51,5 cm / cena: 65 125 000 USD / Christie’s 5. 11. 2014

155

RočenKa trh s uměním v roce 2014

Ročenka ART+ shrnuje vývoj na trhu s uměním doma i v zahraničí za uplynulý rok. Její součástí jsou případové studie o vývoji v jednotlivých segmentech trhu, o cenách děl Otakara Kubína či Krištofa Kintery a řada dalších článků o nejdůležitějších událostech na trhu s uměním v roce 2014.

V prodeji na vašich novinových stáncích • pro předplatitele časopisu Art+Antiques zdarma*

artplus.cz

Objednávejte na www.artcasopis.cz nebo na predplatne@ambitmedia.cz *platí pro standardní roční předplatné

SRDEČNĚ VÁM DĚKUJEME Z A SPOLUPR ÁCI NA HISTORICK Y NEJÚSPĚŠNĚJŠÍ AUKCI V ČESKÉ REPUBLICE, PŘEJEME KLIDNÉ A PŘÍJEMNÉ LÉTO A TĚŠÍME S E N A V A Š I N Á V Š T Ě V U V N A Š Í G A L E R I I N A N Á R O D N Í 7.

2

1

3

4

1 2 3 4 5

Robert Piesen: Obraz vydraženo za 1 700 000 Kč, autorův nový Joža Úprka: Jízda králů vydraženo za 2 700 000 Kč, autorův nový Václav Brožík: Dívky u studně vydraženo za 3 300 000 Kč, autorův nový Václav Radimský: Kvetoucí sad vydraženo za 4 500 000 Kč, autorův nový August Bedřich Piepenhagen: Kluziště vydraženo za 2 400 000 Kč, autorův nový

aukční rekord aukční rekord aukční rekord aukční rekord aukční rekord

KO D L – T R A D I C E O D R O K U 18 8 5

5

www.galeriekodl.cz