Art&Antiques_09_2010

09

září 2010

83

90 Kč / 4,32 ¤

Dekadence v Galerii Rudolfinum 28 / Rozhovor s Janem Kubíčkem 34 / Drážďany – umělecká metropole 10 /

Daniel

Levitation

10. September - 22. November 2010 Muzeum Montanelli Nerudova 13 118 00 Prague 1 Czech Republic tel: +420 257 531 220 www.muzeummontanelli.com

ART ANTIQUES_DP_Levitace.indd 1

20.8.10 13:46

1

editorial /

Hlavní město kultury

Nelze než být optimistou: zápal, s nímž se Plzeň a Ostrava pustily do

Obsah

09

soupeření o titul Evropské hlavní město kultury 2015, svědčí o tom, že lidé na českých, moravských a slezských radnicích už pochopili, že i s kulturou se dá udělat díra do světa nebo aspoň do Evropy. Laureát obdrží 1,5 milionu eur, což je však ve srovnání s rozpočty projektů, které oba čeští uchazeči v souvislosti s tímto kláním realizují či zatím jen plánují, zanedbatelná částka. O zbytek nákladů se musí podělit veřejné rozpočty (město, kraj, stát), na konkrétní projekty lze získat evropské granty.

Hlavní motivací uchazečů je tak spíš prestiž spojená s tímto titulem než příliv financí. A také šance změnit „imidž“ města – to může být velkým motorem především ostravské kandidatury. Lidé, kteří přihlášky obou měst připravují, se shodují na tom, že boj o evropský titul se stal katalyzátorem mnoha do té doby zamrzlých příležitostí. Klíčová je již samotná kandidatura, během níž města realizují cíle, ke kterým se dlouho nemohla rozhoupat. Oběma městům pomohlo i to, že do týmů připravujících kandidaturu, přibrali i lidi mimo region, kteří nejsou zatíženi různými předsudky, že to či ono „nejde“.

Praha, která byla městem kultury roku 2000, využila převážnou většinu rozpočtu na krátkodobé kulturní akce. Ostrava i Plzeň si počínají rozvážněji – chtějí investovat převážně do trvalejších statků. Tahounem ostravské kandidátky je plánovaný „kulturní klastr“ Černá louka, nová městská čtvrť, kde by měla být mimo jiné koncertní síň, galerie, kulturní inkubátor a obytné domy. Projekt na nové využití zanedbaného území výstaviště vzešel z mezinárodní architektonické soutěže, kterou vyhrál

> Radost z definování 5 / depeše > Istanbul 3 / úhel

Miroslav Petříček

Terezie Zemánková

6 / zprávy 10 / výstava

> Decadence Now

Jan Skřivánek

19 / aukce 24 / na trhu

> Adriena Šimotová 26 / portfolio > Karel Štědrý Kateřina Tučková 28 / rozhovor > Jan Kubíček Magdalena Juříková 36 / Drážďany > Městské sbírky Martina Zuzaňáková 39 / Drážďany > Nové Albertinum Martina Machová, Jan Skřivánek 42 / Drážďany > Hygiene Museum Veronika Šubrtová 44 / Drážďany > Prager Strasse Karolína Jirkalová 48 / Drážďany > Hellerau Eva Novotná 50 / v ateliéru > Pavel Hayek Jan Skřivánek

Kateřina Černá

špičkový nizozemský urbanistický ateliér Maxwan.

I Plzeň vstoupila na horkou půdu veřejné architektonické soutěže – jejím předmětem byla přestavba industriálního areálu bývalého pivovaru Světovar. Z dvaceti návrhů vybrala porota práci pražského ateliéru D3A. V areálu o rozloze 5 ha by mělo v budoucnu sídlit muzeum designu a životního stylu, multižánrové kulturní centrum a také městský archiv.

Před pár týdny také byla na plzeňském náměstí Republiky instalována trojice nových kašen od architekta Ondřeje Císlera.

Které z měst evropský titul pro rok 2015 získá, už možná víte, rozhodne se o tom jen tři dny po vydání tohoto časopisu. Důvod k oslavě však mají obě dvě už teď. Posun politiků v uvažování nad smyslem kultury a kvalitní projekty na rozvoj až dosud zanedbaných území jsou už samy o sobě výhrou. Jak s tímto potenciálem města naloží, už s titulem Evropské hlavní město kultury zas tak nesouvisí.

Karolina Jirkalová

54 / staveniště 56 / design Bienále Brno

>

Kateřina Nováčková

59 / nové knihy 60 / antiques Noční vázy

>

Lucie Zadražilová

66 / zahraniční výstava Terezie Zemánková

> La Fabrique des Images

> Co dělat?

70 / recenze > Zvon a GASK Kateřina Černá, Milena Bartlová 80 / komiks > Vhrsti 69 / manuál

Ondřej Chrobák

Tomáš Prokůpek

obálka

>

Erw in Ol af: S i S S i (zE Sér iE rO yal Bl O Od) / 2000

Courtesy Flatland Gallery / z výstavy Decadence Now!

Umění žít s uměním

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redaktorka: Kateřina Černá / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Milena Bartlová, Ondřej Chrobák, Magdaléna Juříková, Martina Machová, Kateřina Nováčková, Eva Novotná, Miroslav Petříček, Tomáš Prokůpek, Silvie Šeborová, Veronika Šubrtová, Kateřina Tučková, Lucie Zadražilová, Terezie Zemánková, Martina Zuzaňáková/ Tisk: Helma, Praha / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artantiques.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 6. září. Veškerá práva vyhrazena. www.artantiques.cz

2

inzerce

art + antiques  

nUlOVÁ GraViTaCE

8. a 9. 9.

2010 19.30 hodin

Smetanova síň Obecního domu

Zahajujeme

Před několika dny mělo na Nové scéně Národního divadla svou premiéru unikátní komponované představení „zErO GraViTy“ („Nulová gravitace”), které bude během následující sezóny k vidění ještě několikrát.

Je výsledkem intenzivní umělecké práce špičkových tvůrců z osmi evropských zemí, kteří se již po sedmnácté sjeli do Prahy a s naším souborem Balet Praha Junior nastudovali několik jednoaktových děl. Mladé taneční „hvězdy“ na počátku své kariéry, resp. těsně před odchodem do zahraničí, v něm podávají opravdu strhující výkony.

Propojují klasický balet s moderním tancem, jazzem a akrobacií, prosazují se v divácky velmi atraktivních tématech nových tanečních inscenací počátku 21. století.

Základem uměleckých vizí i mimořádných tanečních výkonů je samozřejmě nejen talent, ale především kvalitní a náročné vzdělání.

Konzervatoř „Taneční centrum Praha“ je jedinečným uměleckým projektem, který v posledních 50 letech přinesl do české kultury eklektické pojetí současného tanečního divadla. Školní umělecká agentura „Mezinárodní centrum tance“ jen v posledních pěti sezónách vyprodukovala 11 hodin choreografií s 28 věhlasnými tvůrci ze 13 zemí.

Také hudební složka kmenových choreografií má „postmoderní“ rozměry: od Johanna Sebastiana Bacha po Johna Cage a Arvo Pärta.

Kromě 385 představení odehraných doma i v zahraničí během zmíněných pěti sezón patří k významným aktivitám i festival Mezinárodní týdny tance, Letní taneční workshopy, zahraniční zájezdy a stáže pro studenty, studijní programy pro taneční pedagogy, ale i periodické pobyty cizích tvůrců i expertů na taneční divadlo a kulturní management u nás.

Výjimečným a ve Střední Evropě zatím zcela ojedinělým projektem je dětské umělecké těleso Baby Balet Praha (interpreti ve věku 13 – 16 let), který čerpá z dětské hravosti a energie. Repertoár – včetně celovečerní moderní pohádky „Tanec pralesa“ – je určen především mladým divákům, otevírá oči a srdce i těm, kteří taneční divadlo ve svém kulturním kalendáři mají jen výjimečně.

Veškerá naše činnost směřuje především k tomu, abychom konečně doma připravili vhodné prostředí pro nejmladší taneční generaci, umožnili jí uplatnění a ověření svých kvalit v zahraničí. Pro tanec je mezinárodní spolupráce životně důležitá, ale stále musíme myslet na domácího diváka – na jeho vkus, inteligenci, náročnost ... a trochu i zvědavost.

Podrobnější informace a videoukázky z našich představení najdete na www.tanecnicentrum.cz.

ZAHAJOVACÍ KONCERT 76. KONCERTNÍ SEZÓNY

SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK

JIŘÍ KOUT dirigent

JAN MACH klarinet

Zoltán Kodály Tance z Galanty Wolfgang Amadeus Mozart Koncert pro klarinet a orchestr A dur Ludwig van Beethoven Symfonie č. 8 F dur, op. 93 Vstupenky na celou sezónu 2010/11 v prodeji na www.fok.cz a v pokladně FOK v Obecním domě.

VYTISKNĚTE SI VSTUPENKU DOMA!

VSTUPENKY

on-line: www.fok.cz Pokladna FOK v Obecním domě, nám. Republiky 5, Praha 1 Tel.: 222 002 336, pokladna@fok.cz Vstupenky lze rovněž zakoupit hodinu před koncertem v pokladně v Obecním domě.

úhel

3

Radost z definování text: Miroslav Petříček Autor se věnuje současné filozofii. Na FAMU přednáší kurz Myšlení obrazem.

Co je umění a co nikoli, to víme bezpečně, teprve stane-li se minulým a reprezentativní díla jsou zařazena do výpravných knih o dějinách umění. Pokud tedy o umění něco víme s jistotou, pak je to to, čím bylo – dávno i donedávna. Ale ne dnes. Neboť přítomnost v této věci nikdy nemá jasno, v ní se pouze o umění vedou spory, často i velmi ostré. Přitom kritériem rozhodování o tom, co se má považovat za umění, není přítomná doba sama a její normy, nýbrž budoucnost: kdo si pořizuje nějaký artefakt vzniklý v jeho době, činí tak s očekáváním, že právě tento způsob tvorby, tento styl či tuto manýru uzná příští čas jako důležité dílo, jež je hodno toho, aby bylo zařazeno do dějin umění. Říkat, že přítomná doba je místem, kde se setkává a střetává staré s novým, je holý nesmysl, protože dnes se nikdy neví, co je staré a co nové.

Technologický věk, v němž žijeme, tento stav ještě více komplikuje: nejen proto, že je nějak rychlejší, ale zejména proto, že stále vynalézá nové nástroje a média, jichž se pak ujímá rovněž i umělecká tvorba, aby s nimi experimentovala a pracovala s nimi tak, že se stírá hranice mezi prostou praxí, v níž vládne užitečnost, a tím, co stojí mimo pouze praktickou účelnost. Materiál je takto podstatným faktorem uměleckého vývoje. Velmi nápadný je v tomto ohledu příklad filmu.

Existují i kinofilové, klubová kina a nezávislé či alternativní festivaly, v nichž a během nichž se promítají takzvané nekomerční, tedy zjevně nějak umělecké filmy, které ale vznikají v zásadě stejnou technologií jako to, co po stovkách produkuje zábavní průmysl.

A zkuste najít hranici, jež obojí dělí a rozlišuje, probíhá mezi Fellinim či Renoirem na jedné straně a Larsem von Trierem na druhé?

A je videoart ještě cosi, co souvisí s filmem, souvisí-li s výtvarným uměním? Kam zařadit Odchod dělníků z továrny a Příjezd vlaku bratří Lumièrů?

Na tom, kam co patří, do jaké rubriky, určitě zase až tolik nesejde. Ale něco důležitého tyto rozpaky přece jen připomínají. To, že duch se neobejde bez materiálu a že závislost jednoho na druhém je vzájemná. Nový materiál či nová technologie umožňují nejen jiné ztvárňování téhož, nýbrž také dovolují dát viditelnou podobu něčemu, o čem jsme až dosud neměli potuchy. Umělecké revoluce jdou ruku v ruce s technologickými.

Odtud je pak už jen krok k nahlédnutí, že s námi je to nějak podobně. Všechno je velmi otevřené, a právě tomu se říká dějiny. To ovšem neznamená nic jiného, než že všechny naše definice, včetně definice toho, co je umění, se nečekaně osvětlují ve stále nových historických konstelacích, v nichž se ocitají.

I proto se člověk pokouší o definování již několik tisíciletí. Vše, s čím se setkáváme,

je jedinečné nikoli proto, že by bylo něčím zvláštním vzhledem k obecným kategoriím, nýbrž proto, že jedinečným způsobem zrcadlí jedinečnou situaci, ve které se nalézá.

Jsme jedineční, protože i my zrcadlíme éru technologie, ve které žijeme, a tomu pak samozřejmě odpovídá i naše umělecká tvorba.

I když stále nevíme, co je umění. Ale možná nás to už tolik netrápí, protože si začínáme zvykat na to, že tato otázka je naprosto nesmyslná, pokud naznačuje, že by ji bylo možné jednou provždy zodpovědět. Smysl umění však spočívá právě v tomto: stávajíc se neustále minulým, protože směřuje k budoucnosti, ukazuje přítomnost v její pomíjivosti a pomíjivost jako jediné médium, v němž se může ukazovat nezrušitelná, vždy však zcela konkrétní, protože současností zprostředkovávaná otevřenost světa.

28 / rozhovor Jan Kubíček l i n i E a P l O C h y V P r O T i K l a d U i . a i i . / 1968/2005 / serigrafie

10

výstava

art + antiques

Až na krev Dekadentní tendence v současném umění text: Jan Skřivánek

Výstava Decadence Now!, kterou na konec měsíce chystá Galerie Rudolfinum, bude jednou z nejambicióznějších přehlídek současného umění, jakou jsme v Praze v posledním desetiletí měli možnost vidět. Nejde ani tak o to, která velká jména světového umění se na ní objeví, jako o její kurátorský koncept. Výstava je pokusem pojmenovat a vymezit jednu z důležitých poloh současné kultury.

Ve svém původním významu znamená dekadence úpadek či rozklad.

V rámci kulturní historie označuje jeden z literárních, potažmo uměleckých směrů konce 19. století. Zatímco v literatuře jde o poměrně jasně definovanou kategorii – básnící nazývaní zprvu hanlivě dekadenty toto jméno nakonec přijali sami za své –, ve výtvarném umění je vymezení dekadence problematičtější. Jako samostatný umělecký směr ji dějiny umění neznají, s náměty a tématy, které by se saly označit za dekadentní (bolest, smrt, šílenství, sexualita, temná spiritualita a další), se však v umění kolem roku 1900 setkáváme poměrně často.

O přesnější vymezení dekadence v českém umění přelomu 19. a 20. století se před čtyřmi lety pokusila výstava V barvách chorobných, jejímž kurátorem byl Otto M. Urban, který je též autorem nynější výstavy. Dekadenci tehdy popsal jako prolnutí naturalismu a symbolismu: „V sociálním naturalismu šel vývoj směrem k zobrazení stále tragičtějších témat ve vyhrocených situacích: prostituce, alkoholismus, drogová závislost, násilí, smrt atd. Při takovém přístupu však umělci záhy dosáhli pocitu prázdnoty a odcizení (…) Stále však existovala silná tabu v hranicích zobrazitelného. Jejich překročení vyvolávalo protesty a často i cenzurní zásahy. Právě tato oblast umělce lákala: vstoupit na neznámé území strachu a bolesti. Zde již tvůrci analogie s přírodními vědami nepostačovala, v extrému bylo

třeba učinit nové rozhodnutí: vidět svět prostřednictvím vlastního nitra a duše. Objevené již nestačilo jen popsat a zobrazit, důležitým se stalo celistvější pojetí symbolistní syntézy.“ Tematicky byla výstava rozdělena do čtyř okruhů – Zachmuřený, zhýralý, morózní (portrétní a autoportrétní stylizace), Démon láska (tragik milostného citu, žena jako oběť i původce zničení), Satanické halucinace (temný svět démonů různých herezí, noční můry rozjitřené imaginace) a Očistec smrti (neodvratné, dobrovolné i nedobrovolné umírání, smrt jako východisko). Vedle sebe a ve vzájemné konfrontaci na ní byla vystavena díla tak rozdílných umělců jako Jan Konůpek, Josef Váchal, František Kupka, Bohumil Kubišta či Jan Zrzavý. Pro některé autory šlo o téma, k němuž se programově vztahovali, u jiných najdeme dekadentní motivy jen jako odbočku z hlavní linie jejich tvorby. „Některá spojení na výstavě byla možná docela překvapivá, třeba když jsme vedle sebe dali Čapka a Maxe Pirnera, ale myslím si, že ve výsledku to fungovalo skvěle a že to nebylo na úkor ani jednoho z nich,“ vzpomíná Urban. d aV i d B a i l E y a d a M i E n h i r S T: J E ž í Š J E P ř i B i T n a K ř í ž / 2004 c-print v rámu / 206 × 158,5 cm / © David Bailey a Damien Hirst, Courtesy Gagosian Gallery / foto: Prudence Cuming Associates Ltd.

16

výstava

art + antiques

J O E l - P E T E r w i T K i n : z ÁT i Š í S ň a d r E M / 2001 / černobílá fotografie / 24,3 × 33,3 cm

podobnost v tom vidím. Jsou to díla, která hledají v určité mezní části a tím, že ji umělecky popíší, nám dávají možnost úžasné zkušenosti, jejího poznání, aniž bychom museli procházet nějakými osobně tragickými zážitky. Může to v nás vyvolat citlivost vůči věcem, které jsou

dECadEnCE nOw! Pod hlavičkou Decadence Now! se paralelně k výstavě v Rudolf inu uskuteční ještě tři další samostatné výstavy, a to v pražském DOXu, v Domě umění města Brna a v Západočeské galerii v Plzni. V DOXu bude k vidění šestice děl britského dua Gilbert a George z let 1972 až 1992. V Brně se prostřednictvím monografické výstavy představí americký fotograf Joel-Peter Witkin a v Plzni se uskuteční konfrontační výstava obrazů Josefa Bolfa a fotografií Ivana Pinkavy. Všichni jmenovaní autoři jsou zastoupeni i na výstavě v Rudolfinu.

Doprovodná část hlavní výstavy se bude konat ještě v Uměleckoprůmyslovém museu, kde bude k vidění design a hračky s dekadentní tematikou. Za pozornost stojí zejména brněnská výstava, kterou kurátorsky rovněž připravuje Otto M. Urban.

Joel-Peter Witkin (nar. 1939 v Brooklynu) vytváří od 70. let inscenované portréty a zátiší, ve kterých pracuje s mrtvými a znetvořenými lidskými těly, či jejich částmi, zvířaty a nejrůznějšími sexuálními fetiši. Zneklidňující obsah podává vysoce

v jistém smyslu extrémní. Nemusím je zkoušet na vlastní kůži, ale dokážu je pak respektovat jako odlišnost. A mohu z toho i vytěžit, že si uvědomím určité roviny, které by mi jinak zůstaly skryty. V tom je pro mě přesah umění do života úplně jasný.“

estetizovanou formou evokující ateliérové fotografie z konce 19. století. V kompozici hojně čerpá ze starého umění a řada jeho snímků přímo parafrázuje slavná malířská díla. V České republice se představuje vůbec poprvé.

za hraniCí KraJnOSTi

GilBErT a GEOrGE: CEST y

pořadatel: Galerie Rudolfinum

pořadatel: DOX

kurátor: Otto M. Urban

kurator: Petr Nedoam, Otto M. Urban

termín: 30. 9.–2. 1. 2011

termín: 7. 10.–2. 1. 2011

www.galerierudolfinum.cz

www. doxprague.cz

JOEl-PETEr wiTKin

JEŠTě MíS TO – PUS TÁ zEM

pořadatel: Dům umění města Brna

pořadatel: Západočeská galerie v Plzni

kurátor: Otto M. Urban

kurátor: Petr Jindra, Petr Vaňous

termín: 1. 10.–28. 11. 2010

termín: 5. 10.–6. 2. 2011

www.dům-umeni.cz

www.zpc-galerie.cz

Aukční dům Galerie Art Praha – vždy vpředu přední aukční dům České republiky

František Muzika: Zátiší s ovocem

Miloslav Chlupáč: Milenci na poušti

Jiří Načeradský: Totemy v noci

Galerie Art Praha srdečně zve sběratele krásných obrazů a soch na exkluzivní aukci, která se uskuteční v neděli 26. 9. 2010 od 13.30 hodin v Kongresovém sále hotelu Hilton Prague.

Je připraven soubor 450 obrazů a soch, mezi kterými každý jistě najde ten svůj obraz.

Především je to vynikající raný, kubistický obraz Františka Muziky s úžasnou kompozicí a nádhernou barevností. Zátiší s ovocem, olej na plátně z roku 1927, je restitucí z NG a z Krajské galerie v Olomouci a patří mezi šedévry Muzikova díla. Obraz je reprodukován v malířově monografii a jen od roku 1960 byl na 12 výstavách ve státních galeriích, od roku 1928 celkem na 18 výstavách.

Emil Filla: Zátiší s okurkami

Dalším zlatým hřebem je Emil Filla z roku 1922, rovněž restituce z NG a z olomoucké Krajské galerie. Obraz Zátiší s okurkami se k nám vrací po roce, neboť jeho vydražitel, pan Trokan z nepochopitelných důvodů nezaplatil.

Mimořádným dílem je také obraz Pařížský parlament od Františka Tichého, olej na plátně z roku 1934, který je reprodukován ve všech Tichého monografiích.

I toto dílo je restitucí z Národní galerie. Dále bude dražen nádherný kubistický Akt od Františka Vobeckého z roku 1934, dvě vynikající malby Miloslava Chlupáče, z nichž zejména Milenci na poušti jsou dílem vysoké galerijní hodnoty, a dva obrazy Jiřího Načeradského ze 60. let. Jedná se o obrazy Totemy v noci a Proběhnouti centrifugou, které jsou rovněž díly vysoké galerijní hodnoty, jaká nejsou nikde dostupná.

Z dalších děl jmenujem tři rozměrné kvaše Josefa Lady ze 40. let, snový obraz Dívka s kohoutem od Jitky Kolínské, několik významných Jírů či obrazy od Otakara Lebedy, Antonína Střížka nebo Josefa Vyleťala. Dále se nám po zamřené aukci vrací krásný obraz Josefa Čapka Na jahodách z pozůstalosti M. Friedla, známého představitele české kultury minulých let.

Věříme, že i Vy na naší aukci najdete obraz svého srdce.

Josef Istler: Tanečnice

Aukční dům Galerie Art Praha, Praha 1, Staroměstské náměstí 20 tel.: 224 211 087, 602 233 723, 606 613 700, E-mail: art.n@volny.cz, g.art@volny.cz www.galerieartpraha.cz

18

inzerce

art + antiques

AUKCE KVALITNร HO ฤ ESKร HO A ZAHRANIฤ Nร HO UMฤ Nร MJTUPQBEV (BMFSJF /PWยน Tร ร 1ร JQSBWVKFNF BVLDJ LWBMJUOร DI Eร M TUPMFUร LMBTJDLร NPEFSOZ 4LVQJOZ q MFU GPUPHSBฤ ร EFTJHOV TPVร BTOร IP ร FTLร IP B [BISBOJร Oร IP VNร Oร 7ยนxFOร TCร SBUFMร OBCร [FKUF Eร MB EP OBtร MJTUPQBEPWร BVLDF

0OEร FK 4ร LPSB 5PNยนt -FYB .JMBO .JLVt 3PNBO .FKTUร ร L

WWW.PRAGUEAUCTIONS.COM 50:&/ q c 7*/0#3"/ยฅ PMFK QMยนUOP ยฏ DN TJHO 50:&/ WZWPMยนWBDร DFOB ,ร

PA-A&A190x119-fin.indd 1

23.8.2010 15:11:19

Mikulรกลก Medek / Hra na hru na pikolu / vyvolรกvacรญ cena 1 800 000 Kฤ

Aukce 18/9/2010 ve 14.00 hod.

Prague Marriott Hotel V celnici 8, Praha 1 Vรฝstava exponรกtลฏ: Galerie DOROTHEUM Ovocnรฝ trh 2, Praha 1 od 14. 9. do 18. 9. 2010 รบt โ pรก / 10.00 โ 19.00 hod. so / 10.00 โ 13.00 hod.

Aukฤ nรญ katalog v prodeji 2 tรฝdny pล ed aukcรญ a na www.dorotheum.cz

DOR_inz_A&A_190x124_zari2010.indd 1 Vรฝtaลพkovรก azurovรกVรฝtaลพkovรก purpurovรกVรฝtaลพkovรก ลพlutรกVรฝtaลพkovรก ฤ ernรก

12.8.10 17:59

aukce

19

Pololetní účtování i n d E x a r T+ 0 6/2006–06/2010 700 600 500 400 300 200

z V E Č E r n í a U K C E S P O l E Č n O S T i 1. a r T C O n S U lT i n G / 28. 4. 2010

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 20 % ceny dosažené v sále.

6

/1 2 20 10 /0 6

09

/0

20

09

/1 2

a nižší cenové kategorii stagnovala. Nynější čísla ukazují, že zájem o nejdražší díla přetrvává, zároveň však posiluje střední segment. Trh s uměním se tak nyní zdá být zdravější než loni.

Zatím nejdražším dílem letošního roku je obraz Zbytek noci od Toyen, který byl na dubnové aukci Galerie Kodl vydražen za 15,81 milionu korun. Z dalších děl klasické moderny je třeba jmenovat zejména obraz Tři ženy v lázni od Rudolfa Kremličky (6,37 milionu korun) a Krajinu v Braníku od Františka Muziky (5,16 milionu korun).

V obou případech šlo o autorské rekordy.

V seznamu milionových položek je nejpočetněji zastoupen opět Václav Špála (8 obrazů).

Jméno Emila Filly zde figuruje čtyřikrát, Josefa Čapka třikrát.

Neutuchá ani zájem o umění 19. století. Za více než milion korun se prodalo hned 10 obrazů z této kategorie, mimo jiné 3 plátna od Václava Brožíka. Loni jich za celý

20

6

08

/0

20

12

08 20

06

07 /

20

07 /

/1 2

20

06

20

06

/0

6

100

20

Praha – Sběratelé za první pololetí na aukcích umění a starožitností utratili více než 310 milionů korun*. I když celkový obrat za prvních šest měsíců roku 2009 činil ještě o 20 milionů korun víc, index trhu s uměním ART+ nyní vykazuje vyšší hodnoty než před rokem. Index totiž zohledňuje rovněž cenové nárůsty a hodnotu neprodaných položek.

To, zda se o obraz utká vícero zájemců, je přiklepnut za vyvolávací cenu, nebo zůstane nevydražen, totiž o atmosféře na trhu vypovídá více než výše obratu.

Výsledky letošních aukcí jsou z tohoto pohledu zatím pozitivnější než loni. Snížila se hodnota neprodaných položek (méně děl, či alespoň méně drahých děl, zůstalo nevydraženo) a současně vzrostla hodnota cenových nárůstů. Jinými slovy: častěji než v loňském roce jsme byli svědky toho, že o nabízená díla dražitelé skutečně bojovali.

Absolutní cenový rekord dál drží Kupkův obraz Zhroucení vertikál vydražený loni za necelých 26 milionů korun, o cenové rekordy jednotlivých autorů ale nebyla nouze.

Celkem se od začátku roku na aukcích prodalo necelých 5 tisíc uměleckých děl a starožitností. Za víc než sto tisíc korun bylo přiklepnuto 344 položek, hranici milionu korun překonalo 52 děl. Počet milionových obrazů je stejný jako loni, stotisícových děl přibylo o 20 procent. Loňský rok byl pro český trh s uměním rekordní, jeho růst byl však značně nevyrovnaný. Táhly jej zejména nejdražší položky, díla ve střední

rok bylo 8, o rok dřív dokonce jen 2. Velice dobře se v prvním pololetí prodávali také mařákovci. Autorské rekordy mají za sebou František Kaván (660 tisíc korun), Alois Kalvoda (495 tisíc korun), Ota Bubeníček (600 tisíc korun), Otakar Lebeda (660 tisíc korun), Jaroslav Panuška (448 tisíc korun) i František Langer (168 tisíc korun). Celkem 5 Kalvodových obrazů se prodalo za více než 200 tisíc korun a stejnou hranici překonala i 2 plátna Josefa Ullmanna.

Z poválečného umění se za více než milion korun prodaly Oranžový kruh od Václava Boštíka (1,6 milionu korun), Kategorie I. od Václava Tikala (1,56 milionu korun), Belvedér od Jana Baucha (1,06 milionu korun) a Schodiště IX od Františka Muziky (1,03 milionu korun). Úspěchem byly dále prodeje drobného oleje Pocta Arcimboldovi od Zdeňka Sklenáře (960 tisíc korun), rané krajiny Jiřího Johna nazvané Špičák (828 tisíc korun) a čtyřdílného cyklu Variační systém s diagonálou od Jana Kubíčka (767 tisíc korun).

Za rekordní ceny se tentokrát prodalo i několik soch. Nejdráže drobná plastika Naslouchající od Ladislava Zívra (780 tisíc korun). Na dalších místech se umístila Tanečnice od Jaroslava Horejce (744 tisíc korun), Bugatka od Bedřicha Stefana (588 tisíc korun), Volavka od Vincence Vinglera (456 tisíc korun) a Sedící císař od Karla Nepraše (377 tisíc korun). Mimořádnou událostí byla také dražba kolekce středověkých, renesančních a barokních soch, které na své březnové aukci dražila společnost Dorotheum. Gotická Sv. Kateřina a barokní Sv. Václav se prodaly shodně za 360 tisíc korun. / js

28

rozhovor

art + antiques

Není čas na teoretizování!

Rozhovor s Janem Kubíčkem text: Magdalena Juříková Autorka je kurátorkou Galerie Zlatá Husa.

Je vyznavačem „krásy elementárních vztahů“ a o své práci mluví stejně úsporně, jako jsou zredukovány na minimum i jeho malířské prostředky. O svých precizně provedených geo-obrazech mluví s ironií a nadsázkou jako o „kejčích“.

Tvá práce je založena na logickém a přesném myšlení, nepotřebuje jako impulz žádné příběhy ani atributy z vnějšku. Pohybuješ se na dvou pólech mezi absolutním řádem a náhodou, která proniká do finálního díla tak, že rozehraješ nějakou sérii, kde elementy manipuluješ podle určitého pravidla, a z jejich pohybu pak touto „řízenou“ náhodou vzniká výtvarná skutečnost, která má přes svou racionální metodu vzniku značnou emotivitu. Konstruktivní a konstruktivistické myšlení nemá u nás silnou tradici, není to jeden z důvodů, proč mělo zpočátku tvé dílo větší odezvu za hranicemi než doma?

Asi ano, bylo tu tehdy vystavováno zcela jiné umění i „umění“.

Nikdo z mnoha tehdy uznávaných teoretiků se nesnažil hledat, jestli u nás existuje současně ještě něco jiného a možného, něco s odlišným, zcela racionálním názorem a myšlením.

Hans-Peter Riese a Jiří Valoch, kteří se o tvou práci zajímají systematicky, zdůrazňují, nakolik jsi ve své metodě poctivý a důsledný a jak pozoruhodným způsobem jsi posunul statický charakter konstruktivních poloh výtvarného umění tím, že jsi do něj vnesl pohyb. Byl to posun spontánní, anebo se prostě pro tebe stabilizovaný vertikálněhorizontální řád stal svazujícím?

K tomuto posunu jsem došel zcela logicky dalším rozvíjením vertikálně-horizontálního řádu, mám-li takto pojmenovat určitý systém, kterým jsem byl zaujat.

Vyrůstal si jako městský hoch v Kolíně. Dodnes je toto město v tvých vzpomínkách velice živé a zdá se v mnoha směrech určující. Jak jste s Jiřím Balcarem, tvým kolínským souputníkem, odhalovali onu zvláštní obrazovou realitu rodného města? Co bylo dřív – inspirace skutečným prostředím, nebo tím transformovaným do obrazů příslušníků Skupiny 42?

Myslím, že v docela raném mládí přicházejí zážitky a inspirace ze skutečného, reálného prostředí. Žil jsem ve městě, procházel jsem jím mnoho hodin, vnímal architekturu, uskupení staveb, ruch ulic, noční ticho a umělé osvětlení… město jako MĚSTO. Kolín měl jedno z nejvelkolepějších nočních osvětlení. Obrazy Skupiny 42 jsem poznal později. Moje transformace zážitků do určité nové formy – například i do té geo-konstruktivní – byla už jiná a zcela samostatná etapa.

S Jiřím Balcarem mne seznámil náš profesor kreslení Bohumil Kutil ještě na gymnáziu. Už tehdy mi Jirka zprostředkoval svět nového, aktuálního umění. Říkám tomu dnes „osudové přátelství“. Žili jsme tehdy vedle sebe mezi kolínskou mládeží a zůstal mým Přítelem i po své tragické smrti.

Byl jsi několik let představitelem českého lettrismu, už tehdy jsi však šel vlastní cestou, bez exprese, bez transkripce a bez podtextů. Text nalezený na zdi či reklamní ploše se pro tebe stával definitivní estetickou kvalitou. Tehdy už jsi souběžně fotografoval i maloval. Někde bylo psáno, že fotografie předjímaly tvou malbu. Fotografické cykly,

29

art + antiques

34

Drážďany P O h l E d n a M ě S T O / vpravo budova Albertina s nově zastřešenou dvoranou / foto: Steffi Moritz; Staatliche Kunstsammlungen Dresden

35

44

Drážďany

art + antiques

Prager Strasse Drážďany a rozpačité dědictví text: Karolina Jirkalová

Saská metropole působí jako srostlice několika navzájem velmi nepodobných částí. Široká a ohnivá debata se posledních 20 let vede především o kvalitách a životaschopnosti nejmladšího z drážďanských urbánních „ostrovů“ – dědictví moderny NDR.

Historické Drážďany utržily v druhé polovině 20. století hned dvě velké rány – ta první se na město snesla v podobě bombového útoku spojenců v roce 1945, druhá přišla o dvě desetiletí později v podobě velkolepých plánů socialistických projektantů. S oběma těmito zásahy se město vyrovnává dodnes. Otázky, které kladou, se však od sebe pochopitelně liší.

Ta první zní: Má smysl znovu vybudovat barokní staré město, z něhož nezbylo téměř nic? Před pár lety dokončená stavba Frauenkirche, kde se mezi novými kameny jen sem tam zatmí původní zdivo, završila mnohohlasé „ano“. Mnohé z budov, které v rámci této odpovědi vznikly, však nejsou nijak přesvědčivé – především novodobé historizující fasády domů obklopujících Altmarkt a jeho bezprostřední okolí působí jako kulisa. Tři patra vikýřů pak svědčí o tom, že i zde byla návratnost investic „až v první řadě“. A v tomto duchu výstavba ve starém městě pokračuje i nadále – stačí se podívat na vizualizaci hotelu zavěšenou na ohradě staveniště za kulturním palácem. Právě Kulturpalast z konce 60. let je paradoxně jednou z nejstarších budov oblasti kolem Altmarktu.

Zdá se, že pro obyvatele Drážďan je spojenecké bombardování dodnes palčivým tématem – pohlednice se záběry rozbombardovaného města lze koupit snad v jediném stánku, v muzejních obchodech ani v knihkupectvích na ně nenarazíte. Na rozdíl třeba od Kolína nad Rýnem, kde lze pohlednice poničeného města koupit na každém rohu.

Prager Strasse Jižní část města mezi Altmarktem a hlavním nádražím, postavená v 19. století, kde byly hotely, banky, sídla firem, obchody i kabare-

ty, nebyla bombardováním zasažena tak tragicky jako staré město.

Po válce nicméně směřovaly všechny prostředky k obnovení centra a domy směrem k nádraží zůstaly vybydlené a pustly. Začátkem 60. let bylo rozhodnuto, že tato část města naplní rostoucí touhu obyvatel po konzumu a zábavě. Na místě chátrajících domů tu měla vyrůst největší nákupní třída NDR, doplněná o hotely, kina, restaurace a dům služeb. To vše mělo přivábit do Drážďan také turisty.

Na souboru budov obklopujících velkorysý prospekt Prager Strasse pracoval čtyřicetihlavý tým architektů pod vedením Kurta W. Leuchta. Tento architekt byl v 50. letech jedním z autorů KarlMarx-Allee v Berlíně, ikonického projektu socialistické přestavby Německa. Páteří nově budovaného drážďanského souboru se stal 240 metrů dlouhý obytný blok Wohnzeile, přezdívaný „dlouhý parník“, s nímž sousedí okrouhlá stavba „Rundkina“. Z východu lemuje Prager Strasse triáda hotelových budov pospojovaných nižšími restauračními objekty. Jižní části třídy dominuje další hotel, tentokrát v podobě věže, který měl najít protiváhu v další výškové budově umístěné na severní, k městu přiléhající části. Ta však již nestihla být realizována. Zato byl koncem 70. let dokončen obchodní dům Centrum, který se díky své plastické hliníkové fasádě stal estetickou dominantou celého souboru.

To nejdůležitější se však odehrávalo mezi budovami, ve velkorysém (pro mnohé dokonce megalomanském) veřejném prostoru – pěší zóně, která byla zabydlena soustavami kašen, plastikami a dalšími uměleckými díly a také zelení a mobiliářem. Snímek této výkladní skříně NDR nemohl chybět na žádné pohlednici Drážďan z 80. let.

Prager Strasse se stala zhmotněním prostorového snu modernistických urbanistů, ovšem se zpožděním celého půlstoletí.

45

O B C h O d n í d ů M C E n T r U M / nahoře původní budova od Ference Simona a Ivana Fokvariho; dole novostavba Centrum Gallery od Petera Kulky / foto: Frank Exß; Dresden Marketing GmbH

50

v ateliéru

art + antiques

Pavel Hayek text: Kateřina Černá foto (portrét): Adam Hayek

„Příroda tvoří moje obrazy,“ říká malíř Pavel Hayek. „Všechny tvary, které používám, jsou z ní převzaty. Nic jsem si nevymyslel. Pouze jsem je poskládal a vytvořil z nich černobílé struktury.“ Pregnantněji nelze jeho tvorbu shrnout.

Na aktuální Hayekově výstavě v brněnské Wannieck Gallery najdeme dva druhy obrazů: struktury vytvořené „vyskládáním“ plochy obrazu z různých přírodnin a takzvané stromové struktury. Začněme skládanými strukturami, které jsou chronologicky starší. Hayek je maluje už dvacet let. Prvním obrazem tohoto druhu byly Česneky z roku 1990.

Skládané struktury Skládané obrazy byly zpočátku vytvářeny tak, že malíř obkreslil vybrané plody (česnek, hrušky) nebo listy (vlaštovičník, filodendron) na pauzovací papír a pak je přenesl na obraz. Malovaná struktura, kterou vytvářel z obrysů přírodnin, se přitom do určité míry řídila jejich tvarem. To zna-

mená, že listy se nepřekrývaly, ale byly umístěny vedle sebe tak, aby vykryly celý obraz. Správně bychom však o obrazu vůbec neměli mluvit. Jde totiž o strukturu, která může pokračovat do nekonečna. Proto obraz nemá rám.

Hayek nikdy nemaloval přírodniny prostorově, ale používal, jak již bylo řečeno, pouze jejich obrysy. Místa, kde byly objekty, například česneky, přitom nechal bílé a prostory mezi nimi vybarvil černě. Česneky se tak odhmotnily a vynikla spíše celková nemateriální, abstraktní struktura. Zároveň tím vznikl efekt fotogramu – z černého pozadí vystoupily bílé předměty.

Zhruba do roku 1993 pracoval Hayek tímto způsobem, než si uvědomil, že podobného efektu může docílit právě fotogramem.

V polovině 90. let vznikla celá řada fotogramů, které si nyní můžeme prohlédnout na umělcových internetových stránkách pavelhayek.wz.cz. Fotogramy mu umožnily vytvářet černobílé struktury s mnohem menšími a jemnějšími přírodninami (fenykl, nové koření nebo kopr). Umělec byl novou technikou nadšen. „Záznam na fotogram je přesnější a moment překvapení je tu větší než u obrazu,“ uvedl tehdy v rozhovoru pro časopis Tamto. Přesto se k obrazům vrátil, a dokonce do nich některé fotogramy převedl.

Stromové struktury První stromové struktury začaly vznikat až kolem roku 2000, ale poměrně blízko

51

f E f E r O n K y / 1999 / akryl, plátno / 190 × 160 cm

k nim mají starší obrazy složené z kořenů.

Největší rozdíl mezi stromovými a skládanými strukturami spočívá v míře autorské intervence. Jak už víme, Hayekovy obrazy „tvoří příroda“. Kompozice z feferonek nebo listů filodendronu ovšem nezapřou zásah tvůrce. Někdo je musel poskládat. Oproti tomu stromové struktury nechávají „zaznít“ přirozenou kompozici, jako třeba korunu stromu. Tedy žádná jadérka jablek, úzkostlivě seřazená autorem, ale jabloň tak, jak sama narostla.

Stromové struktury působí ve srovnání se skládanými obrazy mnohem svobodněji.

Jsou také monumentálnější. Hayek tvrdí, že poté, co si ve fotogramech vyzkoušel práci s těmi nejdrobnějšími přírodninami, dostal chuť pracovat s větším měřítkem. Základem stromových struktur jsou fotografie. Při jejich převodu na obraz ovšem opět působí autorské ego, jehož by se Hayek tak rád zbavil. Přesto je to on, kdo vybere patřičný výřez z reality i fotografie, a je to znovu on, kdo odstraní větvičky a lístečky, které se mu do obrazu nehodí.

Ve výřezech stromových struktur se občas objeví silnější osamělé větve, solitéry, připomínající linie Zdeňka Sýkory. Podobnost nelže. Malíře zásadním způsobem ovlivnila Sýkorova výstava v brněnském Domě

Č E r n ý S T r O M / 2008 / akryl, plátno / 180 × 220 cm

umění v roce 1988. Možná to byl racionální rozvrh Sýkorových děl nebo jeho pojetí náhodnosti coby vyšší objektivity, co vedlo Hayeka k formulaci vlastního malířského programu – vytváření struktur z přírodních tvarů, které mají vlastní logiku, danou letitým vývojem.

Hayekovy struktury rozhodně zůstaly, na rozdíl od těch Sýkorových, černobílé. Říká, že barvu sice zkusil, ale nikam to nevedlo. Zrušením kontrastu černé a bílé, který drží už dvacet let, by navíc hodně ztratil. Především možnost dvojího čtení obrazu. U černobílé struktury Hayekova typu se totiž snadno stane, že jako hlavní motiv vystupuje někdy sám tvar (třeba jablko) a jindy jeho pozadí. Tuto možnost umělec vědomě posiluje tím, že řadu obrazů vytváří ve dvou variantách – pozitivu a negativu.

Hra s takzvanou reverzibilitou nebo zvratností barev i vnímání je pro Hayeka velmi důležitá. Otevírá řadu otázek, které ani on sám není s to formulovat. Nejblíže k nim měl zřejmě Václav Vokolek, když v recenzi umělcovy výstavy ve Špálově galerii (2001) mluvil o černé a bílé v duchu čínského protikladu jin a jang. Zvratnost barev je zároveň optickou hrou, která funguje i na některých skládaných obrazech.

Zatímco u větších přírodnin působí hlavně kontrast černé a bílé, u těch menších je to spíše pohyb předmětů. Někdy jde o simulaci přirozeného pohybu (vír, vznášení, plynutí), jindy malíř až záměrně tupě staví ovoce do řady.

Mezitvary Jedním z nejzajímavějších Hayekových témat, která najdeme v obou zmíněných typech struktur, jsou meziprostory nebo mezitvary, jak jim říká umělec. Některé jeho obrazy totiž působí tak, jako by vznikaly proto, aby zobrazily spíše nic než něco, což je velmi dráždivá myšlenka. Na výstavě ve Wannieck Gallery je pouze jedna plastika, zato velmi důležitá. Jedná se o strukturu vytvořenou z listů fíkusu. Podobá se jiným Hayekovým skládaným strukturám, ovšem s tím rozdílem, že zvýrazněné prostory mezi fíkusovými listy vystupují do prostoru. Tyto „odřezky“ se tak stávají hlavními hrdiny. Pokud bylo téma figury a pozadí (nebo pozitivu a negativu) v Haykově tvorbě přítomné již od jeho grafických začátků, tady vyznívá naplno.

Setkáme se s ním i v autorových posledních pracích. V těch se navíc vedle černé a bílé barvy objevuje naprosto revoluční prvek – šedá. S třetí barvou se do Haye-

60

antiques

art + antiques

Noční vázy text: Lucie Zadražilová Autorka je kurátorkou Uměleckoprůmyslového musea v Praze. foto: Renáta Sedláčková

Protože i dnes existují lidé, pro které nočníky a úkony s nimi spojené představují tabu nebo alespoň nepříjemné téma k hovoru, je poměrně snadné představit si šok doprovázející zjištění, že oblíbený, krásně zdobený porcelánový omáčník měl původně zcela jiné, mnohem prozaičtější a intimnější určení.

Případně těžko skrývané pobavení jistého čínského diplomata, který v jednom luxusním přijímacím salonu v Bostonu objevil okázale vystavené vázy z doby císaře Čchien-lunga z druhé poloviny 18. století, používané v Číně k evidentně méně vznešeným účelům. Přitom bez nočníků by byly dějiny každodennosti neúplné, a navíc je to fenomén, na nějž se lze podívat z mnoha různých úhlů – z historického, hygienického, zdravotního, sběratelského a v neposlední řadě kunsthistorického, protože je zřejmé, že jejich tvarování a výzdobě se věnovala stejná péče jako šperku nebo oděvu.

Nočníky patří do skupiny přenosných hygienických či sanitárních nádob. Jak uvádí památkářka Libuše Ruizová, zmínky o používání nádob na exkrementy pocházejí už ze starověkého Egypta a Blízkého východu, stejně jako archeologické nálezy nočníků, které tvořily integrální součást pohřební výbavy. Používaly se paralelně s přenosnými stolicemi a samostatnými záchodovými kouty i v antickém Řecku a Římě. Na antickou tradici navázala středověká Evropa svými dřevěnými, kovovými (cínovými či mosaznými), případně hliněnými nočníky.

V novověku se jako materiál k jejich výrobě rozšířila keramika, nočníky s držadlem nebo uchem se z hygienických důvodů začaly uvnitř glazovat, později se nádoby glazurou pokrývaly celé. Keramika byla ke zhotovování těchto předmětů vhodnější než kov, nebyla sice tak odolná proti poškození či rozbití, ale snadno se omývala, byla chemicky stálá, a navíc levná. Díky své dostupnosti umožňovala výrobu celé škály typů od levných, jednoduchých kusů, které si mohl dovolit opravdu každý, až po nákladné luxusní výrobky.

V domácnostech se nočník umisťoval nejčastěji pod postel, roku 1787 přišel anglický návrhář George Hepplewhite se speciálním hranolovým stolkem s rozkládací deskou a mnoha schránkami, které skrývaly umývadlo, misku na holení, nočník a další potřeby.

V průběhu 19. století se výroba nočníků podobně jako řady jiných předmětů přesunula do továren. K výrobě nočníků se stále častěji používal smaltovaný plech, který se sice snadno udržoval, ale lehce otloukal a v poškozených místech se množily bakterie.

S rozšířením splachovacích záchodů koncem 19. století přestaly být nočníky nezbytné a byly z interiérů pozvolna vytlačeny.

Bourdalous n O Č n í K T y P U „ B O U r d a l O U “ / střední Evropa, poč. 20. stol. / porcelán / sbírka Renáty a Jana Sedláčkových

Pro sběratele jsou zejména přitažlivé dámské nočníky oválného nebo eliptického tvaru s jedním uchem, pocházející

komiks

Mezinárodní veletrh umění

25.–28. 11. 2010

Krištof Kintera: I see, I see, I see (se souhlasem Galerie Jiří Švestka, Praha / Berlín)

79