art+antiques 7-8/2017 by Care Comm s.r.o.

7+8

červenec srpen 2017

123

109 Kč / 5,10 ¤

Obraz a slovo v Plzni 34 / Rozhovor s Hanou Puchovou 46 / O potřebnosti stylu 12 /

Photography

Carlo Draisci.

124

MUSEUM KAMPA U Sovových mlýnu 2, 118 00 Praha 1

11.08. – 12.11.2017 www.museumkampa.cz POŘADATELÉ VÝSTAVY

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI

PARTNEŘI, SOUKROMÉ FIRMY

www.manoloblahnikexhibition.com PARTNEŘI, INSTITUCE

Obsah

editorial /

Náš člověk v Římě

7+8

> In memoriam Jaromíra Homolky 4 / dílo měsíce > Franz Anton Palko: Marie Terezie 2 / poznámky

Milena Bartlová

Koupat se v římských kašnách je už dlouho striktně zapovězeno. Tato okolnost ovšem nic nemění na tom, že se v nich tu a tam někdo vykoupe. Jde o jev, jemuž světová média obecně věnují značnou pozornost. Tak kupříkladu v únoru přinesl britský Guardian zprávu o muži, který nahý vlezl do Fontány čtyř řek na Piazza Navona – díla slavného barokního sochaře a architekta Gianna Lorenza Berniniho. Patrně někdo z jeho přátel jej při tomto počínání natočil. Místní politička Nathalie Naim byla pohoršena a dotyčného blíže určila jako „cizince ze severní země“. Italská média tehdy spekulovala, že mohlo jít o opilého anglického fanouška rugby, který do věčného města vyrazil na tehdy zde probíhající Mistrovství šesti národů. Teplota se v únoru v Římě pohybuje kolem 10 stupňů, nepřekvapí tak asi, že se problém stává palčivějším v jarních a letních měsících. V červnu New York Times přinesly k tématu obsáhlejší report. Zmíněna v něm je celá plejáda dalších obdobných incidentů. V půlce dubna se jeden naháč vykoupal ve slavné Fontáně di Trevi a o pár dní později tamtéž ještě jedna španělská třicátnice a jedna německá šedesátnice; ve Fontáně dvou moří na Piazza Venezia si navrch umyly nohy dvě Dánky, za což dostaly pokutu ve výši 900 eur. Vzhledem k tomu, že jsou delikventi v podobných zprávách zpravidla určeni zemí svého původu, působí koupání v římských kašnách trochu jako olympijské hry. Přeskočme květen, pro českého čtenáře se zájmem o umění je mnohem zajímavější měsíc následující. Vedle toho, že se třicetiletý malajský turista vykoupal ve Fontáně čtyř řek, což ho stálo 450 eur, totiž „policie zadržela českého umělce, jak pral špinavý hadr ve Lví fontáně na Piazza del Popolo“. New York Times bohužel tomuto zpravodajskému bohemiku nevěnovaly žádnou další pozornost. Zdrojem pro ně byla nejspíš italská tisková agentura ANSA. Z její zprávy se dovíme, že k incidentu došlo 18. června a že byl dotčený za svůj přečin penalizován. Jinak je i zde provinilec identifikován jen dosti povšechně jako „un artista di strada di nazionalità ceca“; jedinou informací navíc tu tedy je, že šlo o umělce pouličního, což asi vzhledem k okolnostem nepřekvapí. Nic dalšího k celé věci vody internetu nenabízí a relevantní italské orgány se nám do uzávěrky bohužel nepodařilo kontaktovat. Hezké léto! Pepa Ledvina

Petr Tomášek

12 / výstava Filip Jakš

> Obraz a slovo ve výtvarném umění 60. let

> Miroslava Večeřová 34 / rozhovor > Hana Puchová Jiří Ptáček 46 / téma > Styl Jakub Stejskal 54 / výročí > Francouzské roky Ondřeje Sekory Tomáš Prokůpek 62 / profil > Luboš Plný Terezie Zemánková 68 / architektura > Litomyšl 32 / portfolio Viktor Čech

Karolina Jirkalová

72 / nové knihy Kateřina Černá

> Kameraman Jaroslav Kučera 76 / knižní recenze > Bauhaus a Československo 1919–1938 Johanka Lomová 82 / antiques > Papua, Praha, New York Robert Mečkovský 86 / zahraničí > Documenta 14 Josef Ledvina 94 / zahraničí > Alchymie v Berlíně Milena Bartlová 103 / manuál > Výměna rolí Ondřej Chrobák 104 / recenze > Kmeny 90 v MG, Sochy v ulicích Brna, 74 / knižní recenze Jan Wollner

Afterbirth v MeetFactory

Tomáš Klička, Anežka Bartlová, Václav Magid

> Klodová ve Futuře, Střížek v Ostravě 117 / na východ od raja > Nezlomiť sa Jana Németh 120 / vizuál > Karlovarský filmový festival 111 / recenze

Radek Wohlmuth, Martin Drábek

Lukáš Pilka

obálka

D A L I B O R C H A T R N Ý : Z C Y K L U S P E K T R U M I - V I I I ( D E T A I L)

facebook.com/ Artcasopis

1972, olej, plátno, 34,5 × 55,5 cm, Muzeum umění Olomouc

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 580, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Pepa Ledvina (pl) / Zástupce šéfredaktora: Jan Skřivánek (js) / Redaktoři: Anežka Bartlová (ab), Kateřina Černá, Karolina Jirkalová (kj), Radek Wohlmuth (rw) / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account Manager: Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Marta Hladíková, 222 352 575, marta.hladikova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Richard Adam, Milena Bartlová, Viktor Čech, Martin Drábek, Ondřej Chrobák, Filip Jakš, Tereza Koucká, Václav Magid, Robert Mečkovský, Jana Németh, Lukáš Pilka, Tomáš Prokůpek, Jiří Ptáček, Jakub Stejskal, Jiří Tomášek, Jan Wollner, Terezie Zemánková / Tisk: Helma Roto, spol. s r.o., U Pekařky 5, 180 00 Praha 8 - Libeň / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; artcasopis@ambitmedia.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s., Stará Vajnorská 9, P. O. BOX 183, 830 00 Bratislava, infolinka: 0800 188 826, info@ipredplatne.sk, objednavky@ipredplatne.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 14. 7. 2017. Příští číslo vyjde začátkem září. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

zprávy

Nová koncepce pro pražskou kulturu

Praha – V polovině června schválilo zastupitelstvo hlavního města Prahy, bezmála tři roky od voleb, novou koncepci kulturní politiky pro léta 2017 až 2021. Dokument má celkem osmnáct stran, z nichž osm zabírá grafická úprava a dosti netradičně také fotografie Lukáše Jasanského a Martina Poláka „zveřejněné se souhlasem Galerie hlavního města Prahy“. Celkově vyznívá koncepce velmi obecně a dominují jí proklamace o blahodárnosti vlivu kultury na život obyvatel města. Zmíněny jsou také některé již déle diskutované investiční záměry. Konkrétně se jedná o stavbu koncertní síně, která by podle poslední verze ze začátku června, jež má podporu rady i pražského Institut plánování a rozvoje, měla vyrůst v blízkosti stanice metra Vltavská. Ambiciózní plán předpokládá celkovou rekonstrukci zanedbané a urbanisticky komplikované lokality. Vážné diskuse o nové koncertní síni pro Prahu se vedou minimálně od roku 2010, kdy na podporu záměru vznikl Spolek pro výstavbu nového koncertního sálu pro Prahu, jehož členem byl donedávna i zesnulý šéfdirigent České filharmonie Jiří Bělohlávek. V minulosti zmiňoval radní pro kulturu Jan Wolf (KDU-ČSL) možnost, že by byl na Štvanici realizován tzv. Rejnok, koncertní sál navržený Janem Kaplickým pro České Budějovice. Nápad se setkal se všeobecným nepochopením především ze strany architektonické obce, která poukazovala na to, že byla stavba navržena s jinou kapacitou a pro specifické podmínky jiné lokality. Vedle koncertního sálu koncepce zmiňuje stavbu pavilonu pro Slovanskou epopej Alfonse Muchy, který by měl stát na

Těšnově. Zde je koncepce nejkonkrétnější, když odkazuje na březnové usnesení rady o přípravě architektonické soutěže. Bez dalších podrobností pak dokument konstatuje, že Praze chybí nová Národní knihovna a „moderní stagiona či městská instituce pro současné umění“. Co se druhého týče, primátorka Adriana Krnáčová (ANO) v březnu mluvila o centru současného umění v souvislosti s továrním areálem Praga ve Vysočanech. Koncepce také vypočítává sedm prioritních kulturních akcí. Vedle Pražského jara nebo Festivalu světla Signal mezi nimi je i mezinárodní přehlídka současného designu Designblok. Poněkud paradoxně v tomto kontextu vyznívá, že Designblok loni v pražských grantech neuspěl s žádostí o podporu na roky 2018–2021. Zatímco primátorka za rozhodnutím komise externích expertů stála, její náměstkyně Petra Kolínská ze Strany zelených je ostře kritizovala. Koncepce uvádí, že grantový systém je „v principu nastaven velmi dobře, a dokonce objem peněz jím přerozdělovaných není předmětem zásadních pochybností“. Dále k tomu dodává, že systém je „průběžně evaluován, lze tedy předpokládat jeho funkčnost i v rámci cílů definovaných touto koncepcí kulturní politiky města“. Co se oblastí živého umění týče, vyjmenovává soudobou hudbu, tanec, moderní cirkus a design jako ty, které „mohou teoreticky za relativně krátké období a nízké náklady generovat významný posun ve vnímání města jako centra špičkové kvality“. Je otázka, co mohou směrem k realizaci svých odvážných investičních plánů současní radní ještě stihnout podniknout. Volby do zastupitelstva se budou konat

už na podzim příštího roku. Předešlou koncepci pražské kultury ještě připravilo město pod vedením primátora Pavla Béma. Pokrývat měla období 2010 až 2015. Navazující dokument tedy vznikl se značným zpožděním. Předcházela mu koncepce připravená Institutem plánování a rozvoje na základě zadání ze strany minulé-

ho vedení města, tu ovšem nová rada odmítla s argumentem, že je příliš obecná. Za zdržením mohou stát i spory v rámci magistrátní koalice tvořené hnutím ANO, ČSSD a Trojkoalicí (Zelení, KDU-ČSL, Starostové), která se v roce 2015 na chvíli rozpadla, aby byla následně na totožném koaličním základě obnovena. / PL

Ř E K N I T O O B R A Z E M , výtvarnému umění koncepce věnuje relativně málo prostoru, víc než pětinu jejího rozsahu však tvoří fotografie dvojice Jasanský-Polák

Rok renesan ní šlechty Moravský aristokrat v labyrintu sv ta od 30. 6. 2017 – zámek Bu ovice

Podoby a p íb hy. Portréty renesan ní šlechty 13. 10. 2017 – 4. 3. 2018 – Konírna Šternberského paláce, Národní galerie

Poklady zbrojnic státních hrad a zámk 1. 11. 2017 – 4. 3. 2018 – Východo eské muzeum v Pardubicích Po stopách šlechtických rod

2017

Další akce a výstavy na:

www.npu.cz

Cena pro Vojtěcha Lahodu a otázka ochrany poválečné architektury

Praha – Začátkem června se v přednáškovém sále Národního technického muzea uskutečnila valná hromada Uměleckohistorické společnosti (UHS), profesního sdružení historiků umění. Výroční Cenu UHS za celoživotní přínos oboru obdržel dvaašedesátiletý Vojtěch Lahoda, který působí v Ústavu dějin umění Akademie věd a specializuje se především na českou modernu. Je například autorem monografií skupiny Osma a Emila Filly, v loňském roce pro Národní galerii připravil výstavu Zdenka Rykra. „Přestože kubismus zprvu vznikl jako ryze malířský směr, pronikl postupně do dalších médií. Tento průnik je charakteristický i pro Tvou osobu, pojímající dějiny umění v celé jejich šíři a složitosti, s obrovským mezioborovým přesahem včetně komplikovaných teoretických a metodologických problémů, které Tě vždy přitahovaly,“ prohlásil mimo jiné v Lahodově laudaciu Tomáš Winter, jeho nástupce v čele Ústavu dějin umění. Cenu Josefa Krásy pro historiky umění do 40 let získala Magdalena Nespěšná-Hamsíková za monografii Lucas Cranach a malířství v českých zemích (1500–1550). Autorka se zabývá obdobím přelomu středověku a renesance a zejména osobou Lucase Cranacha st. dlouhodobě, vyučuje též na Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty UK. K dalším bodům programu patřilo téma nového památkového zákona. Původní podobu návrhu zákona UHS před třemi lety podpořila, v rámci jeho projednávání ve vládě a ve sněmovně k němu však byla přijata řada pozměňovacích návrhů, které odbornou veřejností zdaleka nejsou přijímány jednoznačně. Valná hro-

mada proto pověřila výbor, aby připravil stanovisko k současné podobě návrh. Památkové péče se týkala i odpolední debata Proč se nám nedaří památkově chránit poválečnou architekturu?, které se zúčastnili generální ředitelka Národního památkového ústavu (NPÚ) Naděžda Goryczková, Martin Strakoš z územního odborného pracoviště NPÚ v Ostravě, Rostislav Švácha zastupující Ústav dějin umění, Lukáš Beran z Výzkumného centra průmyslového dědictví Fakulty architektury ČVUT a Vlastislav Ouroda, náměstek pro řízení sekce kulturního dědictví Ministerstva kultury. Naléhavost tématu dokládá nejen množství kauz z poslední doby, kdy veřejnost bojuje proti bourání či necitlivým rekonstrukcím staveb z 60. až 80. let, ale

také prostá statistika, že mezi 40 tisíci kulturních památek na našem území je jen zhruba padesát objektů z poválečného období (včetně plastik a památníků), přičemž mezi nimi převažují realizace ze 40. a 50. let. V posledních pěti letech byly za kulturní památku prohlášeny pouze čtyři poválečné objekty. Pregnantně vyjádřené stanovisko přednesl Rostislav Švácha, který upozorňoval mimo jiné na problém „posudkářství“, tedy ne vždy nestranného zpracovávání posudků k památkovým řízením, nebo na jistou podjatost části laické i odborné veřejnosti vůči stavbám z období totality. Padl i pojem „retroaktivita“, jímž Švácha označoval způsob hodnocení poválečných staveb prizmatem dnešního pohledu na architekturu a utváření měst,

což je pochopitelně značně problematické. V rámci diskuse moderované Richardem Biegelem dospěli její účastníci také ke specifikaci konkrétních řešení a možností spolupráce. Mezi NPÚ a ministerstvem by tak mělo dojít k užšímu dialogu nad objekty, jejichž památkovou ochranu je třeba řešit nejaktuálněji (z pražských staveb jde například o hotel Intercontinental, plavecký stadion v Podolí, obchodní dům Kotva nebo budovu Strojimportu). Zástupce ministerstva dále projevil vůli zveřejnit seznam staveb, jež byly navrženy na zápis mezi kulturní památky, případně o kterých se již vede správní řízení. Takový seznam by byl užitečný nejen pro odbornou veřejnost, ale například i pro potenciální investory. / AB, KLÁRA BRŮHOVÁ

F I L L A A L A H O D A , Vojtěch Lahoda před Fillovým obrazem Žena z roku 1932 ze sbírek Galerie výtvarného umění v Chebu, z výstavy Brutalismus Emila Filly, 3. 4.–15. 6. 2014, foto: GAVU

výstava

text Filip Jakš Autor je historik umění, spolupracuje s alternativními divadly a jako hudebník zpracovává mimo jiné texty experimentálních básníků.

Výbuch experimentů Obraz a slovo v Plzni Výstava Obraz a slovo v českém výtvarném umění 60. let v Západočeské galerii v Plzni pečlivě mapuje tvorbu umělců experimentujících na pomezí vizuálního a psaného projevu. Spolu s doprovodným sborníkem ji v duchu stručnosti a výstižnosti připravila Alena Pomajzlová. Prezentace zásadních počinů domácích autorů směrují uvažování diváka za hranice výtvarného pole, za hranice států i období. Myšlenka, že slova a další sdělná média jsou jen schránkami pro vložený význam a nikdy zcela nepřenesou původní myšlenku, je stará snad jako sám jazyk. Redukce jazykových forem pomocí literární montáže by se dala dohledat v přinejmenším v době osvícenství, jak ve svých studiích dokládá germanista Pavel Novotný. Volná výtvarná práce se znakem a písmem prostupuje například dílo Paula Kleea. V českém prostředí ji prosazuje autorita Karla Teigeho. „Je třeba vzíti v úvahu možnost němého sdělení. Možnost bezeslovného sdělení barvou, tvarem, typografií,“ uvažuje v textu Slova, slova, slova z roku 1930. Surrealisty vede při psaní psychický automatismus, slova a písmena volí nahodile – na základě vizuálních, snových či předpojmových souvislostí –, aby tak vynikl hlubší smysl než ten rozumový. Francouzští lettristé se pak soustředí na kaligrafické abstraktní formy písma a jako první se po válce zabývají výhradně vizuálními vlastnostmi znaků. Paralelně s nimi se do světa za znakem snažili vstoupit umělci po celém světě. Historik umění Friedrich Teja Bach například zdůrazňuje literární aspekt tvorby Jacksona Pollocka. Projevuje se zejména v jeho souboji s vlastními gesty a podvědomou tendencí „psát obraz“ již naučeným organizovaným postupem po ploše plátna. Přetržení vlastního strukturalistického myšlení jej jako umělce osvobozovalo.

Obrušování znaků

V Československu se znakem a jeho obrušováním na gestický abstraktní projev zabývali brzy po válce Jan Křížek, Zdeněk Sklenář nebo Václav Boštík. Alena Pomajzlová v publikaci k plzeňské výstavě klade

zvláštní důraz i na tvorbu Karla Malicha, který počátkem 60. let propojuje mikrosvět písma a tvary krajiny jednoduchou čarou: lineární spojnicí, která jako znak rozděluje prostor a zároveň může být lákadlem pro překračování hranice tohoto prostoru. Jazyk a sdělení rozpouštěl v hmotě obrazu také Jiří Balcar. Písmo u něj mělo charakter náznaku reálného světa, střípků z úředního jazyka zpráv, formulářů. Jejich význam však zakrýval informelní hmotou barvy. Tyto jeho Dekrety z přelomu 50. a 60. let stojí na pomezí lettrismu a informelu. Jsou nabité osobním prožitkem a zároveň stojí na obecnějších úvahách o fungování jazyka. Podobně je tomu u Vladimíra Boudníka, který v duchu explosionalismu „chtěl tou svojí satinýrkou prohnat celý svět,“ jak píše Bohumil Hrabal v Něžném barbarovi. Hlavním reprezentantem světa je pak písmo, proto i Boudník začal 60. letech používat text ve svých Dopisech, které převrstvil gestickou kresbou a strukturální grafikou. Vliv na něj i na Jiřího Balcara měl jejich přítel Jiří Kolář, který už nějaký čas hledal nové formy umění vycházející z dekonstrukce tradičních médií. Jindřich Chalupecký připomíná, že podnětem mu byla inspirace moderní hudbou. „Dám se do poezie jako Webern do hudby,“ napsal si Jiří Kolář tehdy do deníku. Umělci Kolářova okruhu však nerozbíjeli slova plánovitě, byli k tomuto kroku vedeni také tím, co se dělo ve společnosti.

Rozpad informace

Bezobsažný jazyk propagandy plný floskulí a frází byl každodenní realitou 50., ale i 60. let. Václav Havel popisuje, jak se překrucování slov stalo natolik běžným

JIŘÍ KOL ÁŘ: BEZ NÁ ZVU 1. polovina 60. let, koláž, 21,5 × 16,6 cm, Archiv nakladatelství Trigon

inzerce

Galerie Kodl, s. r. o. / Národní 7, 110 00, Praha 1 / po–pá: 10–18 h / telefon: 251 512 728 / mobil: 602 327 669 / galerie@galeriekodl.cz / www.galeriekodl.cz

I během prázdnin přijímáme obrazy do následující aukce a těšíme se na Vaši návštěvu.

Václav Špála: Kytice v krajině olej na plátně, dat. 1932, sign. PD, 100 × 80 cm dosažená cena: 2 880 000 Kč Historicky nejvýše vydražená kytice autora Josef Lada: Jaro kvaš na lepence, dat. 1944, sign. LN, 38 × 59,5 cm dosažená cena: 2 520 000 Kč Historicky nejvýše vydražené dílo autora Jan Pištěk: Po koupeli akryl na plátně, dat. 2016, 70 × 100 cm dosažená cena: 240 000 Kč Historicky nejvýše vydražené dílo autora

aukce

Rekordní Merta a grafika za čtvrt milionu

Dorotheum – Největším úspěchem květnové aukce Dorothea byl nový autorský rekord za obraz Jana Merty. Jeho dvoumetrové plátno Bez názvu (ubrousky) z konce 80. let vylétlo z 600 tisíc až na 1,56 milionu korun*. Merta tak své aukční maximum v posledním půl roce vylepšil již potřetí. Zatímco v případě minulých dvou milionových prodejů se do ceny výrazně promítl monumentální formát (obě plátna měla na šířku více než tři metry), nyní šlo spíš o dataci nabízeného obrazu. Mertovy rané malby se na trhu prakticky nevyskytují. Aukce, která se konala poslední květnovou sobotu v pražském hotelu Radisson, dohromady vynesla 19,4 milionu korun. Kupce našlo 56 procent z více než šesti set nabízených uměleckých děl a starožitností. Za více než milion korun byly vydraženy čtyři obrazy, hranici sta tisíc překonalo dalších osmnáct položek, mezi nimi i několik starožitností. V nových autorských rekordech byla vedle Merty

JAN MER TA: BE Z NÁ Z V U ( U B R O U S K Y ), 1988–90, akryl na plátně, 210 × 210 cm, cena: 1 560 000 Kč

O podobně překvapivé nádražena díla Vojtěcha Preissiga růsty šlo v případě dvou zmiňovaa Vlastimila Košvance. ných autorských rekordů. PreissiNejdražší položkou aukce se gův barevný lept Sedm havranů stal Pokus o portrét M.d.S. Mistartoval na 36 tisících a nakonec kuláše Medka. Charakteristická vystoupal až na 264 tisíc korun, malba z konce 60. let vystoupala dvojnásobek předchozího umělz 960 tisíc na 2,28 milionu korun. cova maxima. Tři další PreissigoPodobně výrazný nárůst zaznavy grafiky se prodaly za částky od menala i další z Venuší Ladislava 34 do 46 tisíc korun, což názorně Sutnara. Obraz s podtitulem Houkazuje, nakolik sběratelé rozliney Bee vystoupala z 900 tisíc na šují mezi jednotlivými grafikami, 1,68 milionu korun, což je čtvrtá potažmo konkrétními tisky. Za až pátá nejvyšší cena za Sutne264 tisíc se prodal také akt Letní rovy malby, kterých v posledních odpoledne v parku od pozapomeosmi letech aukcemi prošlo na čtyři desítky. Poslední milionovou nutého prvorepublikového akademika Vlastimila Košvance, který položkou byl středověký deskový startoval na 72 tisících korun. obraz Bolestného Krista z doby Poprvé se jeden z jeho obrazů kolem roku 1440. Prodal se za vyvolávací cenu 1,44 milionu korun. prodal za více než sto tisíc korun S výraznými nárůsty byla dále loni v září. Součástí dražené kolekce dražena díla Františka Hudečka, Jaroslava Panušky či Cyrila Boudy. bylo i několik zajímavých soch. Hudečkovo nevelké Město navečer Nejdráže se prodala raně barokní dřevěná socha sv. Jana Nepomucz roku 1946 vystoupalo z 216 na kého, která vystoupala ze 72 na 540 tisíc, Panuškova symbolistní 168 tisíc korun. Za 96 a 72 tisíc krajina Světelný úkaz nad močáse prodaly dvě plastiky Otto Gutlem z 36 na 264 tisíc a pohled na freunda z pálené hlíny a shodně Benátky od Cyrila Boudy z 48 na z 31 na 78 tisíc korun vystoupaly 180 tisíc korun.

ANON YM: BOLE S T N Ý KR I S T US, kolem 1440, tempera na dřevě, 50 × 37,5 cm, cena: 1 440 000 Kč

protějškové komorní sochy Josefa a Marie od Olbrama Zoubka. V kategorii starožitností nejvíce překvapily stolní hodiny z 19. století imitující renesanční hodinové strojky. Z 54 tisíc se dostaly až na 288 tisíc korun. Za vyvolávací cenu 180 tisíc se prodal dvouruční meč z druhé poloviny 16. století a za 144 tisíc korun novodobý benátský lustr. Z nabízeného skla zmiňme nápojový soubor značky Lobmayer čítající 70 kusů skleniček různých typů (108 tisíc) a malovanou vázu z Kamenického Šenova, signovanou Bruno Riedl 1948 (60 tisíc korun). Za úspěch jde považovat i prodej osmi z jedenácti nabízených míšeňských figurek, a to v cenovém rozpětí od 15 do 48 tisíc korun. / JS

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

VOJTĚCH PREISSIG: SEDM H A V R A N Ů, 1903, barevný lept na papíře, 49,5 × 37 cm, cena: 264 000 Kč

S V. J A N N E P O M U C K Ý, Čechy, kolem 1700, lipové dřevo, výška 163 cm, cena: 168 000 Kč

aukce

Obrat přes čtvrt miliardy a nová maxima od Chwaly po Toyen

Galerie Kodl – Jarní aukce Galerie Kodl v neděli 28. května zaznamenala tržbu přes 251 milionů korun. To je dosud nejvyšší částka v celé české aukční historii. 211 prodaných děl z celkového počtu 229 pak znamená více než 92procentní úspěšnost. Nad hranicí 10 milionů bylo prodáno šest obrazů, nad milion korun pak dalších třicet pět děl. Položek vydražených za více než sto tisíc korun bylo celkem 120. Nejdražším obrazem aukce a největší senzací prvního polole-

T O Y E N : Š E R O V P R A L E S E , 1929, olej na plátně, 114 × 89 cm, cena: 36 000 000 Kč

tí se stalo rozměrné plátno Toyen Šero v pralese z konce 20. let. Olej, který začínal na minimálním podání necelých 17 milionů, nakonec výrazně přepsal dosavadní malířčino aukční maximum, když za něj zájemce na telefonu nabídl 36 milionů korun. Osm let starý rekord obrazu Spící tak byl překonán o téměř 13 milionů korun. Druhá nejdražší položka aukce byla zahraniční provenience. Raný olej Giorgia de Chirica Zapomenuté hračky, který donedávna visel ve stálé expozici pražské

GIORGIO DE CHIR ICO: Z APOMENU TÉ H R A Č K Y, 1915–16, olej na plátně, 55 × 25,5 cm, cena: 31 440 000 Kč

E M I L F I L L A : Ž E N A N A P L Á Ž I , 1932–33, tempera a olej na plátně, 89 cm × 144 cm, cena: 11 760 000 Kč

Národní galerie, se po krátkém souboji zájemců na telefonu dostal z 23 na 31,4 milionu korun. Jde teprve o druhé významnější De Chiricovo dílo dražené na domácím trhu, v březnu se pozdní obraz Trubadúr prodal za zhruba poloviční částku. Raný olej Koupání Františka Kupky z roku 1904 byl vydražen za 16,3 milionu korun, sedmou nejvyšší cenu za malířovo dílo na českém trhu. Před osmi lety obraz za poloviční cenu na aukci vídeňského Dorothea získal do svých sbírek investiční fond Pro arte. Na téměř dvojnásobek minimálního podání vystoupal i olej Antonína Slavíčka Žně v Kraskově z roku 1906. Licitaci dlouhou zhruba pět minut ukončil zájemce na telefonu nabídkou 13,4 milionu korun. To je druhá nejvyšší cena za Slavíčkovo dílo po senzačním prodeji obrazu Na lavičce v závěru minulého roku. Nad hranici 10 milionů korun se dostala ještě dvě díla Emila Filly: Zátiší s hodinkami z roku 1921 vydražené za 12,7 milionu a velkoformátový olej Žena na pláži z první poloviny 30. let, který se prodal za 11,8 milionu korun. I toto dílo bylo donedávna jako zápůjčka vystaveno ve Veletržním paláci.

F R A N T I Š E K K U P K A : K O U P Á N Í , 1904, olej na plátně, 56 × 56 cm, cena: 16 320 000 Kč

Z mnoha dalších milionových děl byl zajímavý prodej kvaše na lepence Josefa Lady Jaro, který vystoupal z 960 tisíc až na 2,52 milionu korun. Dráže se dříve prodal pouze soubor jeho osmi velkoformátových kreseb Jak se dělají noviny. Další Ladův kvaš Stavění sněhuláka ze 40. let se dostal ze 720 tisíc na 1,56 milionu korun. Aukční síň nabídla hned čtyři oleje oblíbeného Václava Radimského, které se všechny prodaly s vysokými nárůsty. Pěšina u L’Epte a Na jezu za 3,36 milionu korun (druhá až třetí nejvyšší cena), Zelné pole u Vernonu za 3,24 milionu a Pohled na Rouen za 2,76 milionu korun. Na nové aukční maximum dosáhl František Hudeček s opakovaně draženým olejem Park na podzim, tentokrát prodaným za vysokou částku 1,92 milionu korun. Před sedmi a devíti lety tento obraz prošel aukcemi s cenou 720 tisíc korun. Vůbec poprvé se nad milion korun dostalo dílo zřídka draženého Františka Matouška. Jeho olej Tanečnice z poloviny 20. let se vyšplhal z minimálního podání 360 tisíc až na 1,44 milionu korun. Matouškových maleb byla doposud dražena necelá desítka, nejdražší z nich za 840 tisíc korun. V dynamické licitaci překročila milionovou hranici teprve podruhé práce též vzácného, ale stále oblíbenějšího Otakara Mrkvičky. Olej Ráno z roku 1936 vystoupal ze 300 tisíc až na 1,14 milionu korun. Dalším debutantem v tomto směru byl Jan Kotík s olejem Tabule z počátku 60. let. Cena 1,32 milionu znamená navýšení jeho aukčního maxima o 435 tisíc korun. Druhou nejvyšší cenu v rámci svých krajinomaleb zaznamenal Otakar Kubín s obrazem Krajina v Beaulieu z počátku 20. let. Ta vystoupala v dlouhé licitaci z 420 tisíc na 1,14 milionu korun

(dráže se na domácím trhu prodala pouze Krajina z jižní Francie v roce 2007, za stejnou cenu pak před šesti lety další raná krajina Jezero Siguret). Na druhou nejvyšší cenu dosáhl s olejem Ležící akt z roku 1928 i Emanuel Frinta (1,44 milionu korun). Ze staršího umění nad milion korun poprvé vystoupil ve výrazném aukční maximu Adolf Chwala. Jeho olej Horská krajina s divokou řekou se prodala za 1,44 milionu korun. Za částky přesahující milion korun byla dále dražena díla Jana

FR AN T I ŠEK MATOUŠEK : T A N E Č N I C E , 1925, olej na plátně, 50,5 × 30,5 cm, cena: 1 440 000 Kč

Zrzavého (5,28 milionu), Emila Filly (4,92 milionu), Antonína Slavíčka (4,68 a 3,84 milionu), Kamila Lhotáka (cena 3,36 milionu za olej Malá Amerika je druhou nejvyšší za jeho dílo), Josefa Čapka (3,96 milionu), Rudolfa Kremličky (2,64 a 1,44 milionu), Vlaha Bukovace (2,52 a 1,8 milionu), Františka Muziky (3,12 a 1,56 milionu) a dalších. Těsně pod milionovou hranicí zůstala ze staršího umění Tyrolská slavnost Aloise Bubáka z 50. let 19. století prodaná za 960 tisíc korun (druhá nejvyšší

O TAK AR MRK V IČK A: KOUPÁ NÍ 1936, olej na plátně, 60 × 50 cm, cena: 1 140 000 Kč

F R A N T I Š E K H U D E Č E K : P A R K V N O C I , 1944, olej na plátně, 65 × 81 cm, cena: 1 920 000 Kč

cena za malířovo dílo). Na doposud nejvyšší cenu se dostalo i dílo raritního Julia Theodora Grusse, jmenovitě Pohled na Litoměřice z roku 1847, který se za velkého zájmu publika vydražil za konečných 552 tisíc korun. Uspěl i August Bedřich Piepenhagen s olejem Nokturno prodaným za 720 tisíc korun (osmá nejvyšší cena). Ojedinělou nabídkou bylo Poprsí starce Karla Purkyněho (kopie podle Tiziana) datované rokem 1861, které vydražil zájemce na telefonu za 720 tisíc korun (nejvyšší cena z doposud několika málo prodaných Purkyněho děl). S vysokým nárůstem na 348 tisíc bylo prodáno plátno Zamilovaná zahradnice téměř nedraženého Viléma Trska ze samého závěru 19. století. Databáze ART+ doposud eviduje pouze osm jeho děl, nejvyšší cena se pohybovala těsně nad hranicí 40 tisíc korun. Mezi díly zařaditelnými zhruba do první poloviny 20. století uspěl výrazně Vincenc Beneš, jehož Zátiší s kyticí z poloviny 30. let odešlo po delší licitaci ve prospěch telefonního limitu za 552 tisíc korun (čtvrtá nejvyšší cena). Podobně se bojovalo i o Pískařské lodě Miloslava Holého z roku 1929. Konečná cena 516 tisíc korun je autorovým novým aukčním maximem. Z krajinářů svůj rekord vy-

B E D Ř I C H H A V R Á N E K : M LÝ N V H O R Á C H , 80. léta 19. stol., 49 × 63 cm, akvarel na papíře, cena: 300 000 Kč

lepšil František Kaván. Jeho Zimní pláň z počátku století získal nový majitel za 720 tisíc korun. Zájem byl i o obraz Předtucha Jaroslava Panušky, který výrazně předčil odhadní cenu a s výsledkem 492 tisíc korun se stal autorovým druhým nejdražším dílem. Úspěšně prošel aukcí i solitér Alén Diviš. Jeho olej Barbarská socha se prodal s téměř 200tisícovým nárůstem za 552 tisíc korun, a uzavírá tak první desítku autorových nejdražších děl. Úspěch měly i další Divišovy práce, oleje Dvojice (420 tisíc), Svatá Starosta (372 tisíc) nebo Portrét černošky (276 tisíc korun). Z poválečného a současného umění dosáhli na nová aukční maxima Miloslav Hájek s olejem Milenci z konce 50. let (456 tisíc), Václav Kiml s enkaustikou Bílá zasněžená z roku 1977 (300 tisíc) nebo Jan Knap s bezejmenným obrazem z roku 2015 (396 tisíc), z dalších současných malířů mladší generace pak například Jan Pištek (240 tisíc korun). V oblasti prací na papíře se ze staršího umění prosadil akvarel Mlýn v horách Bedřicha Havránka z 80. let 19. století. S 300 tisíci korunami dosáhl na nejvyšší cenu v rámci umělcových kreseb (pátou nejvyšší vůbec). Mezi nejdražší kresby Františka Janouška se dostaly dvě bezejmenné surrealistické kompozice z druhé poloviny 30. let (312 a 216 tisíc korun). Úspěch měly obě nabízené fotografie Františka Drtikola: Akt z roku 1924 vystoupal po souboji telefonních limitů ze 72 na 300 tisíc, o deset let mladší Ochranu Boží pak získal zájemce na telefonu dokonce za 468 tisíc korun (vyvolávací cena 120 tisíc). Součástí aukce byla i již tradiční dražba obrazů pro Centrum Paraple. Tentokrát dosáhla rekordní částky 1,18 milionu korun. / TEREZA KOUCK Á

aukce

P E T R V A N S C H E N D E L : P O L O V U, 1842, olej na dřevě, 30 × 36,2 cm, cena 280 000 Kč

Obrazy i zbraně

Antikvity Praha – Květnová aukce obrazů a starožitností společnosti Antikvity Praha vynesla 1,6 milionu korun. Nejdražší položkou aukce se stal žánrový výjev Po lovu od nizozemského malíře 19. století Petra van Schendela. Opakovaně nabízené dílo tentokrát našlo nového majitele za vyvolávací cenu 280 tisíc korun. Z 11 na 158 tisíc korun vystoupala krajina V lese od rumunského malíře Nicolaea Grigorescua. Dosažený nárůst je o to překvapivější, že na prosincové aukci společnosti byl tento obraz neúspěšně nabízen za 25 tisíc korun. Jádrem dražené kolekce však nebyly obrazy, ale starožitnosti, včetně zajímavého souboru chladných a palných zbraní. Nejdráže se prodala kulovnice s perkusním zámkem vyrobená kolem roku 1840 puškařem J. Lochnerem v Čáslavi (108 tisíc), anglický rapír z první třetiny 17. století a ruská důstojnická šavle z 19. století (shodně po 89 tisících korun). Z klasičtějších starožitností nejvíce zaujal broušený pohár z vrstveného kobaltového skla, který se prodal s mírným nárůstem za 41 tisíc korun. / JS

Dvakrát Foltýn

Čtěte na ART+

Vltavín – Nejdražšími díly květv lenošce od Adolfa Wiesnera, nové aukce společnosti Vltavín, který se z 11 tisíc dostal až na která se konala v neděli 28. květ- 72 tisíc korun. Nízkou vyvolávací na odpoledne na pražském Žofíně, cenu Wiesnerova obrazu z roku se stala dvě abstraktní plátna 1912 vysvětluje, že plátno je na Františka Foltýna. Charakteristic- jednom místě protržené. Ze 7 na ké amorfní kompozice z 30. let se 24 tisíc korun vystoupala ještě prodaly za 660 a 900 tisíc korun. perokresba Tvář od Zdeňka SkleCelá aukce vynesla 4,55 milionu náře. korun, přičemž kupce našla třetiZ děl, jež zůstala nevydrana z 254 nabízených položek. žena, je třeba zmínit alespoň Hranici sta tisíc korun překodvě nejdražší položky aukce, nalo pět obrazů. Vedle obou Folopakovaně nabízený obraz Hyde týnových abstrakcí to byla díla Park 1899 od Kamila Lhotáka Pravoslava Kotíka, Václava Špály (3,3 milionu) a dívčí portrét Děva Josefa Holuba. Za 564 tisíc če ze Svatobořic od Joži Uprky našel nového majitele Kotíkův (960 tisíc korun). obraz Sedící žena z roku 1929, za Další aukci, zaměřenou spíše 204 tisíc Špálovo zátiší kabinetna levnější zboží, galerie Vltavín ního formátu a za 180 tisíc korun uspořádala v polovině června. Holubova Krajina s říčkou z polo- Vynesla 1,14 milionu korun a noviny 20. let. Ve všech případech vého majitele na ní našla o něco šlo o prodeje za vyvolávací cenu. více než čtvrtina z bezmála sedmi S děl s výraznějšími nárůsty set položek. Mezi nejzajímavější je možné zmínit jednu z abstrakt- a nejdražší prodeje patří dvě ních krajin Bohdana Kopeckého, perokresby Emila Filly, které se která vystoupala z 34 na 84 tisíc, prodaly za vyvolávací ceny 84 tinebo whistlerovský portrét Žena síc korun. / JS

Opakované úspěchy Přehled deseti nejzajímavějších opakovaných prodejů prvního pololetí. Rekord patří obrazu Kominík a sněhulák od Jindřicha Štyrského, který se na trh vrátil po necelých šesti letech a jeho cena za tu dobu vzrostla bezmála o 17 milionů korun.

Miliardový Kandinský Na červnové aukci Sotheby’s v Londýně obrazy Vasilije Kandinského v rozmezí několika minut hned dvakrát překonaly autorův dosavadní aukční rekord. Rozměrné plátno Obraz s bílými liniemi z roku 1913 vystoupal až na 33 milionů liber.

Art Basel 2017 „Art Basel je místo, kde můžete začít snít velkorysé sny,“ píše ve své zprávě z veletržní Basileje galeristka Nina Meinerová. Její Nová galerie vystavovala na veletrhu Scope obrazy čtyřiadvacetiletého Adama Kašpara.

Lichtenstein privátně Stěžejní dílo Roye Lichtensteina Masterpiece z roku 1962 bylo privátně prodáno za rekordních 165 milionů dolarů. Kupcem byl americký finančník Steven A. Cohen, jehož jméno se posledních patnáct let pravidelně objevuje v souvislosti s nejdražšími transakcemi na trhu s uměním.

Šíma v Paříži

FR AN T I ŠEK FOLT Ý N: ABS T R AK T NÍ K O M P O Z I C E , 1934, olej na plátně, 81,5 × 65 cm, cena: 900 000 Kč

EMIL F ILL A: F IGUR A SE PSEM 1933, kresba tuší na papíru, 30,7 × 24,3 cm, cena: 84 000 Kč

Pařížské aukce začátkem června nabídly několik poválečných obrazů Josefa Šímy. Dvojitá krajina z roku 1954 se na aukci Sotheby’s prodala za více než 8 milionů korun. / WWW.ARTPLUS.CZ

inzerce

PŘÍMÉ PŘENOSY Z METROPOLITNÍ OPERY VE VAŠEM KINĚ Sezona 2017/18

Předprodej zahájen www.metopera.cz

ČTĚTE BUBÍNEK REVOLVERU www.revolverrevue.cz

portfolio

text Viktor Čech Autor je teoretik a kurátor současného umění.

Miroslava Večeřová Lidské tělo, materialita a jejich vztahy v performativní rovině jsou v současném umění výraznými tématy. Miroslava Večeřová se řadí mezi ty autory, kteří je reflektují prostřednictvím média fotografie. Na její letošní výstavě v pražském NoD (společně s Pavlem Příkaským) se to například projevilo v přesazích mezi snímky, prácí s objekty a performancí.

Vždy když jsem se v průběhu let setkal s prací Miroslavy Večeřové, vytanula mi na mysli útlá knížečka Under Blue Cup od Rosalind Krauss publikovaná v roce 2011. Proslulá teoretička umění se v ní vyrovnává s postmediální situací současného umění a definuje v ní svůj postoj, založený na chápání média jakožto „podpory“ (support). Specifické vlastnosti každého z nich jsou pro ni pak základem principů reinterpretovaných v širším intermediálním poli. Zároveň se však vždy zpětně odkazují k výchozímu paradigmatu. Vzniká tak pohyb, v rámci nějž je médium vždy znovu definováno. Takto chápanou základnou či podporou pro tvorbu Miroslavy Večeřové je fotografie. To má jistě svůj základ ve vzdělání umělkyně, které Večeřová získala ve fotografických ateliérech na londýnské Camberwell College of Arts a pražské UMPRUM. Rovina technicky zachyceného obrazu se v její tvorbě stala základnou pro ohledávání, které bychom mohli stručně definovat jako setkávání těla a materiálu s dvojrozměrnou reprezentací. Tento princip, ve spojení s hravě humornou pointou, se projevil již u starších prací, jako je Řeka z roku 2013. Na tomto videu, stejně jako na řadě dalších je také dobře patrný performativní rozměr, s nímž se autorka potýká se zdánlivě statickou podstatou fotografického média. V případě videa Řeka je divák postaven před statický záběr vodního toku, který je ale vzápětí odhalen jako pouhá potištěná plachta plovoucí na hladině bazénu, přes niž autorka performativně skočí do vody. Iluze dvojrozměrného obrazu je zde animována živou akcí a plastickým živlem vody, celek

je ale reprezentován v orámovaném záběru dvojrozměrné promítací plochy. Tato hra mezi povrchem, tělem a materiálem se v tvorbě Večeřové vyskytuje v mnoha podobách. Řada jejích fotografických prací využívá analogickou situaci k intimnímu dialogu mezi předmětnými prvky či tělem a jeho částmi na straně jedné a plochým povrchem snímku na straně druhé. U starších prací se to projevuje především v samotném aranžmá fotografií, zatímco v nedávné tvorbě tento dialog vystupuje i před jejich rovinu do reálného prostoru. Práce s pigmentem a plastickým materiálem vnesla do autorčiny práce výtvarný moment, který je posílen v tvůrčí spoluprací s malířem Pavlem Příkaským. Jejich společná realizace Inner Monologue (2016) spojila intimní hru se zákoutími, lidským tělem a výtvarnou intervencí jak v rámci videa, tak v přilehlé instalaci. Tělo zde vystupuje jako předmětný aktér, zbavený psychologizující subjektivity, ale odhalující nám svá zákoutí ve hře s pigmenty, materiály a předměty, v níž je narušena binarita živého a neživého. Podobně jsou v jejich starším společném videu Icebergs (2013) animovány pomalu plovoucí objekty připomínající kry, které vytvářejí ve fluidně neurčitém prostoru bazénu křehký tanec věcí. V rámci projektu Images That Occupy Thoughts (2017) vytvořila Miroslava Večeřová sérii objektů, v nichž je fotograficky zachycený materiál reflektován v přímé konfrontaci snímku s věcmi a situacemi. Fotografie se zde staly objekty zapojenými do interakce v rámci instalace ve výstavním prostoru a stejně tak performeři navazují fyzický kontakt s na

snímcích zachycenými těly a vytvářejí aktivní zpětnou vazbu například tím, že je jakoby drží na stěně nebo se o snímky opírají. I samotná fotografie se zde stala součástí oné animistické hry mezi životem a předmětností. Termín „support“ ve zmíněné knize Rosalind Krauss není chápán ani tolik v rámci spektra uměleckých médií, jako jsou malba, socha či nověji už vlastně i fotografie – médií tradičně definovaných a modernismem reflektovaných. Nahrazuje tento jejich status pojetím „podpory“ jako funkčního základu umožňujícího danému jevu naplňovat svou kulturní funkci. „Supportem“ tedy mohou být pro umělce i tak různorodé jevy, jako jsou animovaný film, automobilismus nebo investigativní žurnalistika. Miroslava Večeřová chápe fotografii v lecčems podobně: není jejím vězněm, nechápe ji jen jako umělecké médium, její zájem se obrací spíše k podstatě současnosti, založené na neustálé konfrontaci mezi dvojrozměrností technických obrazů a předmětností a tělesností virtuálního i reálného prostoru, v němž se s nimi setkáváme. (horní dva) INNER MONOLOGUE HD video, 7 min 58 s, 2016, ve spolupráci s Pavlem Příkaským (vlevo) BEZ NÁ ZVU fotograf ie, z výstavy Images That Occupy Thoughts, 2017 (vpravo) IMAGE S T HAT OCCUP Y T HOUGHT S instalace, fotografie, performance, Galerie NoD, Praha 2017, společně s Pavlem Příkaským

rozhovor

text Jiří Ptáček Autor je umělecký kritik a kurátor Fotograf Gallery. foto (portrét) Tanasis Andonias

Některé konzervy patří k sobě Rozhovor s Hanou Puchovou Hana Puchová mě nepozvala do ateliéru, protože pracuje v malém bytě a větší množství obrazů se jí tam nevejde. Sešli jsme se tedy v Galerii výtvarných umění v Ostravě, kde poprvé prezentuje kompletně všechny své portréty a valnou většinu zátiší.

Včera jsme se dohodli, že se potkáme, teprve až opravíte jeden z portrétů na výstavě. Co tomu obrazu chybělo? Pořád mu něco chybí. Namalovala jsem ho před čtyřmi lety a z výstavy šel rovnou do skladu, protože jsem si říkala, že ho jednou dodělám. Jenže nemám auto, sama bych si ho musela donést domů, a tak jsem ho pouze nevystavovala. Tentokrát jsme na výstavu dali kompletně všechny portréty, a jak jsem obraz znovu viděla, vrátilo se mi nutkání domalovat ho. Nelíbila se mi barevnost a provedení pozadí. Myslím ale, že jsem ho ani tentokrát úplně nespravila. Když jsem se chtěl dát pozvat do ateliéru, abychom byli mezi obrazy, řekla jste mi, že bych stejně nic neviděl, protože pracujete doma, obrazů se vám tam moc nevejde, takže je stěhujete do skladu. Má práce doma nějaké výhody? Jako učitelka na základní škole vyučuji výtvarnou, estetickou a pracovní výchovu. Léta jsem učila na téměř plný úvazek. Neuměla jsem si představit, že nejdříve jedu do školy a odtud do „druhé práce“ malovat. Nevím, jak bych to všechno stíhala. Navíc ráda mám obrazy k dispozici, ráda se na ně podívám třeba druhý den ráno. A to by jinak nešlo.

Na malování jsem dříve mívala volnou středu. Jenže když jsem v úterý večer přišla domů a mohla začít malovat, většinou jsem se pouze otřepávala z těch předchozích dvou dnů. Dokázala jsem se k práci dokopat, když jsem musela kvůli výstavě, ale dlouhodobě vzato to bylo vždy náročné. Před dvěma roky Robert Runták nakoupil v Galerii Petr Novotný mé obrazy a to mi dodalo odvahu, že rok dva vydržím s nižším platem. Ve škole mám teď poloviční úvazek. Zatím to jde, a když to nepůjde, tak se k tomu nějak postavím. Před pěti lety se vaši žáci stali námětem série kreseb Tady je ale veselo. Kreslila jste je jako takové divoké nezbedy. Trvalo mi asi deset let, než jsem ty „divoké nezbedy“ mohla nakreslit. Ne, že bych nad tím neuvažovala, vždycky jsem kreslila to, co jsem kolem sebe viděla. Tohle si ale muselo sednout. Dlouho jsem je kreslila úplně špatně. Zaujala jsem jakýsi „aktivistický přístup“ a kreslila je hezčí. Trochu jako UNICEF. A to muselo přejít? Samozřejmě, koho by tohle zajímalo? Když cyklus Tady je ale veselo vznikal, byla jsem třídní učitelka a žáci mě kompletně rozčilovali. Zejména kluci v pubertě

téma

text Jakub Stejskal Autor působí na katedře filozofie Freie Universität Berlin.

Styl O neodbytnosti jedné kategorie Klasifikace uměleckých děl do tříd individuálních i kolektivních stylů je jedním z poznávacích znamení práce dějin umění. Současné hledání „algoritmu uměleckého stylu“ prostřednictvím strojového vidění vynáší na světlo historické předpoklady, které se s touto tradiční kategorií dějin umění pojí. I když je však podrobíme kritice, stylu jako nástroje studia artefaktů minulosti se jen tak nezbavíme.

Na benátském ostrově San Giorgio Maggiore, v barokních prostorách bývalé klášterní knihovny, jede na plné obrátky jeden z nejrychlejších skenerů světa, Replica 360 Recto Verso. Každých čtrnáct vteřin zdigitalizuje v relativně vysoké kvalitě (400 dpi) jednu fotografii včetně informací uvedených na jejím rubu. Postupně (od 1. března 2016) tak zpracovává fotografický archiv Ústavu dějin umění benátské Fondazione Giorgio Cini, který čítá zhruba milion reprodukcí děl vizuálního umění z Benátek a jeho okolí. Cílem digitalizace, jež má být hotová někdy v roce 2018, ovšem není pouze usnadnit přístup k obrovskému množství vizuálních informací (celý archiv bude volně dostupný online), ale také nabídnout nové nástroje k jejich analýze. Trojčlenný tým z lausannské École polytechnique vedený historičkou umění Isabellou di Lenardo pracuje na způsobech klasifikace a vyhledávání v naskenovaném archivu za pomoci umělých neuronových sítí. Umělé neuronové sítě jsou jedním z nástrojů strojového učení. Jsou modelované na základě fungování neuronových sítí mozku a využívají se k trénování rozpoznávacích funkcí umělé inteligence: počítači například dodáte roztříděná data, na kterých se učí, aby sám mohl třídit budoucí přísun dat neroztříděných. Zásadní inovací přitom je, že mu nemusíte naprogramovat cestu ke správné identifikaci, tu se totiž učí sám, a přitom může vygenerovat výsledky, které zůstávaly lidskému poznání dosud skryté; už dnes je například

jisté, že neuronové sítě jsou spolehlivější v rozpoznání příznaků některých nemocí než cvičení profesionálové. Tato jejich zjevná přednost ale zároveň představuje zvláštní problém. Jak neuronové sítě dosahují svých výsledků, je totiž v podstatě nemožné určit. Každý umělý neuron provádí jednoduchou logickou operaci, jež se ovšem promítá do operací dalších neuronů, na které je napojen, což znamená, že kvůli komplexnosti fungování neuronových sítí (o tisících až milionech neuronů) v podstatě není možné mít pod kontrolou, jak a proč dospěly ke svému závěru. Zásadní část rozhodovacího procesu se tak vymyká lidské kontrole. Na druhou stranu, jak velkou část procesu rozhodování, která činí lidská mysl, má ta samá mysl pod kontrolou? Umělé neuronové sítě jsou běžně používané pro počítačové rozpoznávání viditelných tvarů (nejznámějším příkladem je služba Google Images). Takové programy využívají „hlubokého učení“ (deep learning), kdy vstupní obraz prochází několika vrstvami sítí, které postupně specifikují do většího detailu aspekty viditelné lidským zrakem. Jak umí software izolovat tyto aspekty? Naučil se je rozpoznávat na již utříděném vzorovém souboru. Takovou hlubokou neuronovou síť můžeme naučit identifikovat třeba obrázky pavouků tím, že ji zásobíme množstvím reprezentací pavouků, takže když se pak setká s fotografií pavouka, bude schopná jej s vysokou mírou spolehlivosti identifikovat. Je nasnadě, jak by se dala tato funkce uplatnit při vyhledávání ve zdigitalizovaném benátském archivu. Skenování je totiž jen první krok na cestě ke skuteč-

THE NE X T REMBR ANDT www.nextrembrandt.com

výročí

text Tomáš Prokůpek Autor je historik komiksu, působí jako kurátor v Moravském zemském muzeu v Brně, kde má na starosti fond Ondřeje Sekory.

Vzpomínky na Paříž Francouzské roky Ondřeje Sekory Začátkem července uplynulo padesát let od úmrtí Ondřeje Sekory, který je dnes vnímán především jako kreslící autor dětských knížek. Jeho (nejen) výtvarné aktivity ovšem byly mnohem bohatší, přičemž na Sekorův tvůrčí vývoj měly zásadní dopad jeho dva dlouhodobé pobyty ve Francii, uskutečněné ve 20. letech.

Ponecháme-li stranou drobné juvenilní pokusy, začala Sekorova autorská dráha v roce 1921, kdy nastoupil do brněnské redakce Lidových novin. Nedostudovaný právník dostal nejprve na starosti soudničky a také sportovní zprávy, které doprovázel svými kresbami. To, že se tehdy sotva dvaadvacetiletý Ondřej Sekora ocitl v intelektuálně podnětném prostředí prvorepublikového deníku, bezpochyby významně ovlivnilo jeho další osobnostní růst. Zároveň mu právě vedení Lidových novin umožnilo opakované cesty do světa „na zkušenou“. Poprvé byl redakcí jako zahraniční dopisovatel vyslán do Paříže od září 1923 do srpna 1924, podruhé od listopadu 1927 do července 1928. Vedle toho pak za první republiky absolvoval i další několikatýdenní pobyty ve Francii – v létě 1927 například v pozici reportéra absolvoval celou Tour de France, o čtyři roky později se zase zúčastnil koloniální výstavy. O tom, jak země galského kohouta Sekoru ovlivnila, si lze udělat představu z dochované korespondence i dalších dokumentů a samozřejmě také z jeho tvorby. Sekora měl během obou svých delších pobytů za úkol dodávat redakci především sportovní zprávy – o francouzské kultuře i společenském dění do Lidových novin tehdy psali především pařížští rezidenti Richard Weiner a Josef Šíma. Kromě reportáží či noticek Sekora posílal do svého domovského deníku i portrétní karikatury sportovců – v letech 1923 a 1924 publikoval nepravi-

delný cyklus Z galerie sportovních velikánů, v únoru 1924 přibyly momentky ze zimní olympiády v Chamonix, následující léto vytvořil sérii Naši na olympiádě referující o sportovním svátku pořádaném tentokrát přímo v Paříži. V červnu a červenci 1927 zase zachytil řadu účastníků Tour de France a jejich karikatury vedle domovských Lidových novin hojně publikoval také ve francouzském deníku L’Auto, který slavný závod přímo organizoval. Ze Sekorových sportovních kreseb, jež během několika let viditelně získaly na jistotě provedení, je přitom patrné, že vedle cyklistiky, tenisu nebo hokeje jejich autora fascinovaly především box a ragby. Posledně jmenovanou hru ostatně pod dojmem ze svého prvního pařížského pobytu začal v polovině 20. let intenzivně propagovat také v Československu – v roce 1926 vydal pravidla ragby v češtině a působil jako rozhodčí i trenér.

Obrázkové cykly

Kromě portrétních karikatur se však Ondřej Sekora ve Francii zabýval také tvorbou kreslených vtipů a obrázkových seriálů. Z dochované dohody, již Sekora před svým prvním odjezdem do Paříže s redakcí uzavřel, vyplývá, že kromě psaných zpráv musel každý měsíc odevzdat dvanáct kreslených anekdot, tři „osmiobrázkové cykly“ (dnešní terminologií komiksové stripy) pro dospělé a další dva do Dětského koutku. Francouzské prostředí, v němž se (pod nepřehlédnutelným

ONDŘE J SEKOR A: BEDŘ ÍŠEK A VOŘ ÍŠEK reprodukce z časopisu Pestrý týden, 14. 7. 1928

vlivem americké produkce) komiks prosazoval razantněji než v Československu, přitom kreslíře významně inspirovalo. Z dětství znal obrázkové seriály Wilhelma Busche a Sekorovy rané práce na tomto poli v sobě nesly zřetelný otisk stylu německého kreslíře. Na Sekorův výtvarný rukopis pak jistě měli vliv také jeho redakční kolegové jako Josef Čapek, Josef Lada nebo Zdeněk Kratochvíl. Zároveň však pro něj bylo důležité setkání s francouzským kresleným humorem (prokazatelně sledoval například časopis Le Rire) i s progresivními

formami komiksu v tamních periodikách a souborných albech. Díky tomu objevil námětově i formálně mimořádně pestrý svět, z nějž mohl v mnoha ohledech čerpat. Svůj první obrázkový seriál pro děti Voříšek začal Sekora na stránkách Lidových novin otiskovat v roce 1923 ještě před svým odjezdem do zahraničí. Epizody zasílané z Paříže ovšem nabraly nový směr – také hlavní psí hrdina v nich opustil rodnou hroudu a v dalekém světě začal prožívat mnohem pestřejší a dramatičtější dobrodružství. Už v březnu následujícího roku se navíc kreslíř v dopise mamince zmínil, že si z psíkových

profil

text Terezie Zemánková Autorka je teoretička kultury a kurátorka. Zabývá se fenoménem art brut a s Lubošem Plným dlouhodobě spolupracuje.

Akademický model Jediným českým umělcem v mezinárodní expozici letošního bienále umění v Benátkách je někdejší elektromechanik Českých drah, uklízeč v Domě módy, hlídač v galeriích, malíř cínových vojáčků a autor pozoruhodných anatomických autoportrétů Luboš Plný.

Jedna z kreseb vystavených v centrálním pavilonu v Giardinni pochází ze sbírek Centre Pompidou v Paříži, dalších sedm na výstavu zapůjčil francouzský sběratel Bruno Decharme. V rámci jeho kolekce Art brut – abcd objelo Plného dílo řadu muzeí po celém světě a roku 2015 bylo prezentováno také v pražském Doxu v rámci projektu Art Brut Live! Minimálně od roku 2009, kam sahá historie webových stránek benátského bienále, je Luboš Plný vedle Evy Koťátkové a Anny Zemánkové, které zde vystavovaly roku 2013, jediným z českých autorů, kteří zaujali kurátory mezinárodní expozice. Paradoxem je, že společně se Zemánkovou bývá Plný obecně považován za představitele tzv. art brut, tedy umění, které ignoruje všechny současné i historické umělecké tendence. Vedle námětu vycházejícího z osobních prožitků a také nutkavosti a ritualizace kreativního procesu Plného s art brut sice spojuje i absence institucionálního výtvarného vzdělání, ve své podstatě má ale jeho tvorba charakter komplexního konceptuálního uměleckého projektu. Jeho kořeny sahají do roku 1989, kdy poté, co byl opakovaně odmítnut u talentových zkoušek, nastoupil na pražskou AVU alespoň jako model. „Raději než průměrným umělcem, který se pak nechá zaměstnat někde v reklamce, jsem si dal za úkol stát se nejlepším modelem a získat za to akademický titul. Čekal jsem, až se změní rektor, a když po Knížákovi nastoupil Kotalík, předložil jsem mu žádost podloženou dokumentací, kterou jsem dával dohromady celých šest let – stejnou dobu, jakou trvá řádné studium,“ vzpomíná. Žádost zahrnovala doporučující dopisy kolegů umělců, lékařská osvědčení, psychologické posudky a sérii fotografií, na kterých se stylizoval do pozic postav z dějin umění. Dosáhl svého – roku 2000 ho Jiří T. Kotalík při promoci v Anežském klášteře slavnostně jmenoval prvním akademickým modelem. Od té doby namísto podpisu používá kulaté razítko se znakem Diskobola lemovaným svým jménem a titulem.

Mapy těla V souhrnu Plného tvorby je akademický model se vším zušlechťováním fyzického zevnějšku úzce spjat s modelem anatomickým, který naopak odhaluje a zkoumá vnitřek těla: téměř všechny Plného kresby, koláže a asambláže totiž zobrazují uspořádání lidského organismu. „První anatomický obrázek jsem udělal, když mi bylo asi pět let. Anatomii člověka jsem kreslil podle orgánů slepic a králíků, které chovala babička. Myslel jsem si, že u člověka vypadají také tak. Když jsem ho ukázal tátovi, vytáhl z knihovny anatomický atlas… a od té doby mě to zajímá,“ vypráví. Tato záliba ho později vedla k intenzivnímu samostudiu anatomie včetně účasti na pitvách a k absolvování hrobnického kursu. Ve svých kresbách barevnými tušemi, doplněnými akrylovou barvou a případně koláží, zobrazuje tělo rozfázované na horizontálně vedené plátky. I když do nich často začleňuje fotografie tváří modelek vystřižených z módních časopisů, voskových figurín z anatomického muzea La Specola ve Florencii nebo výstřižky z atlasů, vždy je v nich patrná identifikace autora s modelem. Lze ji mimo jiné vyčíst ze zobrazení štítné žlázy, kterou od doby, kdy mu byla odoperována, zvýrazňuje černou barvou. Ostatně, operaci si nechal chirurgem fotograficky zdokumentovat a výřezy z barevných snímků aplikoval do svých pozdějších kreseb. „Prvních dvacet minut myslím intenzivně na kresbu, ale pak mě to vtáhne natolik, že už zapomínám, že kreslím, a stávám se součástí obrazu – jako bych pracoval sám na sobě. Pro mě to znamená pozastavení, spočinutí v místě, vlastně jakousi meditaci těch konkrétních orgánů. Je to svým způsobem autoterapie. Kreslím sám sebe a projektuji se

L UBO Š PL N Ý: BE Z N Á Z V U 2010, kombinovaná technika, 84 × 59 cm

architektura

text Karolina Jirkalová Autorka byla členkou poroty architektonické soutěže na řešení nábřeží Loučné v Litomyšli.

Městské nábřeží s ledňáčky Revitalizace nábřeží Loučné od Josefa Pleskota je asi nejcitovanějším domácím příkladem zapojení řeky do veřejného prostoru města. Po patnácti letech se dočkala pokračování – podle projektu ateliéru Rusina Frei architekti byla upravena část zvaná Vodní valy, která se těsně přimyká k historickému centru Litomyšle.

OBNOVA N ÁBŘE Ž Í Ř ÍČK Y LOUČNÉ V L I TOMYŠL I autoři: Rusina Frei architekti dětské hřiště: Pavla Sceranková, Dušan Zahoranský zahradní úpravy: Ateliér Partero soutěž: 2013 projekt: 2013–2015 realizace: 2017

Navázat na Pleskotovy oceňované úpravy stejně kvalitním návrhem byla velká výzva. A je dobře, že se město spojilo s nadací Proměny a společně vyhlásili na řešení další části nábřeží veřejnou architektonickou soutěž. Vyhrál ji návrh ateliéru architektů Martina Rusiny a Martina Freie, kteří si ke spolupráci přizvali sochaře Pavlu Scerankovou a Dušana Zahoranského. Úkolem umělců bylo vytvořit na břehu řeky sochařsky pojaté dětské hřiště, jaká u nás vznikala především v 60. letech minulého století. Porota soutěže v návrhu Rusiny a Freie ocenila jemné, střídmé, ale přesto jasné oddělení městského a přírodního prostředí. V tom se jejich přístup zásadně liší od Pleskotova řešení severní části nábřeží, které nabízí přímý kontakt s řekou a hranice mezi městem a divočinou je zcela zastřená. „Město“ však v obou případech znamená něco velmi odlišného. V severní části nábřeží přiléhá k panelovému sídlišti, jehož urbanismus stojí na modernistické představě města jako volně stojících kapacitních domů v zeleni. Na tuto vizi Josef Pleskot navázal a říční břeh upravil v přírodním duchu – široké pobytové schody i most-pódium nad řekou jsou z dubových trámů, po gabionech, dnes už zcela zarostlých, se lze projít i samotným korytem. Řeku zde lidé sdílí s kachnami, drobným ptactvem a rybami. V oblasti Vodních valů se však ocitáme ve zcela jiné situaci – nábřeží zde kopíruje průběh Smetanova náměstí, je jeho zadním plánem, klidnější protiváhou. Podél Loučné zde vede ulice lemovaná frontou nízkých domků, zdí a nejrůznějších hospodářských staveb, které tvoří zadní trakty a dvory výstavních měšťanských domů na náměstí. Tedy žádné sídliště, ale tradiční sevřená městská struktura. Na druhé straně říčky navíc stojí Smetanův dům, dějiště mnoha kulturních a společenských akcí. Architekti se proto rozhodli vtisknout nábřeží charakter udržovaného městského parku s dětským hřištěm a do biokoridoru samotné říčky ne-

zasahovat, nechat ho divočině. Loučná tak slouží především jako zelená kulisa, nerušené přírodní prostředí plné ptáků, vážek a ryb, které můžete v podstatě odkudkoli pozorovat. Přístup k hladině je možný jen v jediném místě – pod vyhlídkou u Smetanova domu, kde je vyskládaný jednoduchý brod z plochých kamenů.

Projít se a zůstat Další výzvou bylo sladit pobytové funkce s linií nábřežní promenády navazující na Pleskotovy úpravy. Centrálním bodem Vodních valů je velkorysé dětské hřiště, kterým však můžete volně projít, je součástí pobřežní cesty a netvoří žádnou materiální ani mentální bariéru. „Když se někdo bez dětí prochází po oploceném hřišti, vypadá jako šmírák,“ říká architekt Martin Rusina. „To jsme nechtěli, herní prvky jsou proto rozmístěny volně v prostoru promenády a může zde posedět nebo se projít úplně každý.“ Od ulice Vodní valy hřiště přirozeně odděluje travnatý svah a také dřevěné lavice a pobytová pódia. Hranici mezi upravenou promenádou s hřištěm a divočejším, v zásadě nepřístupným korytem řeky pak tvoří nízká betonová zídka. Dá se na ní i pohodlně sedět a děti ji s oblibou využívají jako dobrodružnou stezku mezi stromy. Zídka je zároveň jednotící linkou celého řešeného území. Zcela novou energii dostal protější park u Smetanova domu – břehy spojuje nová visutá lávka, kterou architekti umístili přímo do osy ulice vedoucí ze Smetanova náměstí, potažmo i zámeckého návrší. Lávka ústí přímo před nový venkovní pavilon, který lze využít jako zastřešené pódium nebo jen k venkovnímu posezení. Další atrakcí tohoto dosud málo užívaného parku se stala vyhlídka nad řekou, která alespoň z části překryla nevzhledný objekt vodárny. Na Pleskotovu část nábřeží navazuje řešení Rusiny s Freiem materiálovou střídmostí, civilností a vyhýbáním se extravaganci. Má však přece jen více městský charakter, na-

DĚ T SKÉ HŘ IŠ T Ě ODDĚLU JE OD LOUČNÉ NÍZK Á ZÍDK A Z PROBARVENÉHO BE TONU foto: nadace Proměny L Á V K A K E S M E T A N O V U D O M U, V P OZ ADÍ LE T NÍ PAV IL ON foto: nadace Proměny

knižní recenze

text Johana Lomová Autorka přednáší na UMPRUM.

Československá perspektiva Nová kniha Markéty Svobodové představuje kontakty německé školy Bauhaus s Československem. Autorka vztah obou prostředí ukazuje v jeho rozmanitosti, věnuje se historickým okolnostem, proměnám pedagogické praxe, a především osudům těch, kdo přišli se školou do styku.

M A R K É T A S V O B O D O VÁ : B A U H A U S A Č E S K O S L O V E N S K O 1919 –193 8 Kant 2016, 256 stran, cena: 990 Kč

S německou výtvarnou školou Bauhaus bývá spojována především funkcionalistická architektura a design nebo moderní bezpatková typografie. Nejpozději od výstavy Bauhaus 1919–1933: Workshops of Modernity (MoMA, 2009) je ale jasné, že jednoznačná formální charakteristika všech prací spojených se školou neexistuje. Na Bauhausu se stejně tak navrhoval sériový nábytek z kovových trubic, jako se ručně vyráběly židle inspirované africkým uměním. V přípravných kurzech (tzv. Vorkurs) se postupovalo na bázi racionálních rozhodnutí i na základě intuice. Bauhaus je proto třeba chápat především jako instituci, která nabídla nový způsob výuky umění a řemesel a vytvořila prostor pro experiment ve specifické situaci meziválečného Německa. Éva Forgács, autorka knihy o politickém a ideovém přesahu Bauhausu vydané na konci 80. let, zdůrazňuje sociální rozměr výuky i studia, který odpovídal levicovému přesvědčení řady pedagogů a studentů. Jakkoli se politické postoje školy během jejího fungování proměňovaly, jistou angažovanost Forgács chápe jako jednotící linii školy. Nakonec právě kvůli politice se instituce nejprve přemístila z Výmaru do Desavy (1924), pak z Desavy do Berlína (1932), aby nakonec byla v roce Hitlerova jmenování kancléřem uzavřena.

ďuje na dějinné a institucionální okolnosti vztahů mezi německou školou a autory buď přímo působícími v Československu, nebo zde narozenými. Zpřítomněné historické souvislosti, dějiny mladého Československa i představení neortodoxních pedagogických přístupů a zájmu o filozofické diskuse počátku století vytvářejí široký kontext, v němž ke kontaktům docházelo. Zájem Svobodové o „multikulturní scénu první republiky“ působí aktuálně nejen v souvislosti s dnešním dění na evropském kontinentě, ale i v rámci samotného oboru českých dějin umění, kde v posledních letech probíhá diskuse o tvorbě národnostních menšin iniciovaná především manžely Habánovými (Mladí lvi v kleci). O československých Němcích, a tedy i o většině československých studentů na Bauhausu, se dodnes vědělo jen velmi málo. Prostředí, v němž vedle sebe působili autoři různých národností i vyznání, totiž po druhé světové válce bylo vnímáno z perspektivy národnostní příslušnosti. Svobodová ale upozorňuje i na druhý důvod marginalizace tématu. Tvrdí, že „většina studentů Bauhausu z bývalého Československa do uměleckého prostředí nezasáhla, že se to podařilo jen osobnostem, které již byly v internacionálních strukturách avantgardy pevně zakotveny před příchodem na Bauhaus“.

Bauhaus multikulturní

Autorka vyčíslila počet československých studentů na Bauhausu na dvacet. Mezi nimi do popředí výrazněji vystupuje jen osobnost Zdeňka Rossmanna, jehož práci jsme měli možnost před dvěma lety podrobněji poznat na výstavě Horizonty modernismu v Moravské galerii. Je škoda, že většina studentů Bauhausu je v knize představena jen delšími biografickými medailonky. I jednoduché informace o tom, odkud student pocházel, jaké měl vzdělání a kam se po studiu vrátil, jsou ale přínosné tím, že narušují příběh dějin meziválečného umění složený hlavně z pražských a brněnských bohémů. Příkla-

Na rozdíl od zahraničí je v tuzemském prostředí Bauhausu věnováno jen málo literatury, jak dokazuje i pozitivní přijetí recentního překladu více než třicet let staré publikace Franka Whitforda (Rubato 2015). Výjimkou je jen práce Ivy Mojžíšové, která o něm systematicky psala v souvislosti s bratislavskou ŠUŘ (např. Škola moderného videnia, Artforum 2013). Nová anglicko-česká kniha Bauhaus a Československo 1919–1938 Markéty Svobodové tak je první rozsáhlejší monografií napsanou o Bauhausu z místní perspektivy. Autorka se soustře-

Osobní příběhy

dem je osud Marie Luisy Bergamnnové, která pocházela z rodiny textilního podnikatele ze Svitav a na školu byla vyslána v roce 1925 s cílem získat nové znalosti pro další chod rodinné firmy. V souvislosti s Bergmannovou se nedočteme nic o příslušnosti k avantgardním kruhů, ani o progresivních přístupech. Volba Bauhausu se v jejím případě zdá být pragmatickým rozhodnutím německé podnikatelské rodiny v Československu. Zatímco studenti jsou představeni povětšinou na základě biografických dat a mezi jejich osudy můžeme spojitosti spíše tušit, kontakt mezi Bauhausem a známými představiteli československé avantgardy Karlem Teigem, Josefem Vydrou či Bedřichem Václavkem jsou rozpracovány podrobněji a zpětně dobře ilustrují proměňující se vztah

k německé škole, i měnící se podstatu toho, co znamenala.

Levicové umění Již počátkem 20. let se Walter Gropius pokoušel navázat kontakt s Karlem Teigem, kterého jako redaktora časopisu Stavba pozval na Mezinárodní architektonickou výstavu pořádanou Bauhausem. V dopisu adresovaném Teigemu Gropius vyzývá k odborné diskusi s cílem „překonat hranice protiněmeckých antipatií“, tato snaha však mezi československými avantgardisty vyvolala spíše skepsi a tehdy se Teige nezdráhal označit produkci školy za anachronickou a maloburžoazní. Výraznější spolupráce nastala až s nástupem švýcarského architekta Hannese Meyera na post ředitele školy v roce 1928, který si Teiga i jiné získal

nejen odklonem od řemesla směrem k zájmu o průmyslovou výrobu, ale především svým hlasitým levicovým přesvědčením. Svobodová přesvědčivě mluví o radikálním obratu ve způsobu, jakým bylo o škole v českém tisku informováno. S nástupem Meyera se Bauhaus stal vzorem pro československé uměleckoprůmyslové školství i architektonickou praxi, a nepřekvapí proto zklamání, které nastalo s odvoláním švýcarského architekta v roce 1930, kdy se zároveň angažoval i v založení Levé fronty v Československu. Svobodová tak podrobně popisuje odezvu, kterou jeho odvolání mělo. Zmiňuje „bouřlivé reakce“ v tisku, přetištění Meyerova dopisu v překladu Mileny Jesenské i odchod architekta do Sovětského svazu a jeho tamější spolupráci s československými architekty.

www.gavu.cz

Gotika Stálá expozice / Kurátorka Michaela Othová

Umění 20. a 21. století Stálá expozice / Kurátoři Marcel Fišer, Ondřej Chrobák

Retromuseum Stálá expozice / Hlavní kurátorka Daniela Kramerová

Miroslav Vystrčil, Retrospektiva / Velká galerie / 29. 6.–17. 9. / Kurátoři Marcel Fišer, Petra Widžová

Pavel Šebek, Petr Emptych, ABC2 Malá galerie / 1. 7.–3. 9. / Kurátor Jiří Gordon

Automat na výstavu. Čsl. pavilon na Expo 67 v Montrealu / Retromuseum / 11. 5.–5. 11. / Kurátorky D. Kramerová, T. Nekvindová

Skupina 42 ve sbírkách GAVU Cheb / Výstava z depozitáře / 28. 4.–1. 10. / Kurátorka Marie Klimešová

Václav Živec, Jan Slavík, Pomník legionáře Josefa Jonáše Opus magnum / 29. 6.–17. 9. / Kurátor Marcel Fišer

UMÍ! Porta – hudební festival i společenský fenomén 1. 6.– 8. 10. / Retromuseum / Kurátorka Daniela Kramerová

antique news

Kytka od Fabergé

Birmingham – Britská média koncem června informovala, že při natáčení televizního pořadu Antiques Roadshow v Dudley na předměstí Birminghamu došlo k objevu květiny z produkce slavné šperkařské firmy Fabergé v ceně 1 milion liber. V rámci pořadu, který produkuje BBC, odborníci na trh s uměním oceňují starožitnosti a sběratelské předměty přinesené veřejností (Česká televize seriál svého času vysílala pod názvem Příběhy starožitností). Má jít o jeden z nejdražších objevů v čtyřicetileté historii pořadu. Botanicky přesné květiny z drahých kamenů představují jednu z dílčích kategorií produkce ruské šperkařské firmy Fabergé z doby kolem roku 1900. Dodnes se jich dochovalo kolem osmdesáti a vyznačují se mimořádnou precizností ve zpracování a osazení kamenů. Sklenka zčásti zaplněná vodou, ve které spočívá stonek květiny, je například vyřezána z horského křišťálu.

FABERGÉ: K VĚ T HRUŠK Y kolem 1900, horský křišťál, zlato, stříbro, diamanty, nefrit, výška 13,3 cm

V případě birminghamského kvítku se jedná o rozkvetlou větévku hrušky. Květ hrušky byl totiž symbolem husarského regimentu Queen’s Own Worcestershire Hussars, jemuž tento klenot na začátku 20. století věnovala vévodkyně z Dudley, vdova po někdejším veliteli jednotky. Přípis QOWH South Afrika 1900 na sklence odkazuje k účasti husarů v druhé burské válce. K evaluaci tuto vzácnou starožitnost přinesli dva vojáci v parádních uniformách a podle svědectví okolostojících se cenovým odhadem nezdáli nijak zaskočeni. Cena podle všeho hodně zohledňuje unikátní historii díla, neboť aukční prodeje obdobných květin se pohybují výrazně níže. V roce 2013 Sotheby’s vydražila několik kvítků pryskyřníku za 350 tisíc liber. Letos v červnu však stejná aukční síň neúspěšně nabízela chrpy a pomněnky s horními odhady 250 a 350 tisíc liber. / JS

PAUL G AUGUIN: N AF E A FA A IP OIP O 1892, olej na plátně, 101,5 × 77,5 cm, soukromá sbírka

Auctionata je Historia

Za kolik se vdáš?

Berlín – Značku Auctionata po německé internetové aukční siní, která začátkem roku vyhlásila bankrot, v květnu koupil berlínský aukční dům Historia. Po pěti letech tak skončil příběh ambiciózního online projektu, který o sobě před rokem tvrdil, že z hlediska obratu se řadí mezi deset největších aukčních síní na světě s výjimkou Číny. V červnu 2013 se společnost zapsala do historie, když za 1,8 milionu eur vydražila akvarel Egona Schieleho, což je dodnes nejvyšší cena zaplacená za umělecké dílo v čistě internetové aukci. Slovenská národní galerie před dvěma lety v aukci Auctionaty za 23,4 tisíce eur vydražila středověkou sochu apoštola ze Spiši. Auctionata byla pokusem vybudovat ryze internetovou aukční síň, která by však nabízela stejnou úroveň služeb jako „kamenné“ aukční domy. V roce 2015 společnost uspořádala 249 aukcí a vykázala tržby 90 milionů dolarů. Nejvýnosnější pro ni byly aukce automobilových veteránů, vín, hodinek a šperků. Loni v červnu ohlásila spojení s podobně zaměřenou americkou aukční síní Paddle8 specializující se na současné umění a design. Když letos v lednu Auctionata zažádala o ochranu před věřiteli, investoři financující rozjezd Paddle8 společnost odkoupili zpět a tak ji uchránili před bankrotem. Auctionata se dostala do potíží, když nezávislý audit odhalil, že její šéf i zaměstnanci přihazovali na dražená díla. Následoval propad v prodejích a společnosti, která byla financovaná jako start-up, se nepodařilo přilákat další investory. / JS

Londýn – Soudní spor před londýnským soudem vedl ke zveřejnění ceny, za kterou byl před dvěma lety privátně prodán obraz Paula Gauguina Nafea faa ipoipo (Kdy se vdáš?) z roku 1892. Zpráva o prodeji obrazu ze soukromé švýcarské sbírky do Kataru v únoru 2015 obletěla svět. Přesná cena nebyla zveřejněna, měla se však pohybovat kolem 300 milionů dolarů, což by z obrazu dělalo vůbec nejdražší umělecké dílo. Koncem června vyšlo najevo, že skutečná cena, kterou katarský emír zaplatil, byla o 90 milionů dolarů nižší. K jejímu zveřejnění došlo v souvislosti s žalobou slavného obchodníka s uměním Simona de Pury, který se na původním majiteli obrazu Rudolfu Staechelinovi domáhá vyplacení provize ve výši 10 milionů dolarů za zprostředkování prodeje. De Pury Staechelina, s kterým se zná od dětství, neboť oba pocházejí z Basileje, kontaktoval v roce 2012, zda by jeho rodina nechtěla Gauguinův obraz, který byl od roku 1947 vystaven jako zápůjčka v basilejském Kunstmuseu, prodat. Staechelin požadoval 250 milionů dolarů, po dvou letech jednání nakonec souhlasil s o 16 procent nižší cenou. Ohledně de Puryho případné provize neexistuje žádná písemná dohoda, jeho advokát však argumentuje, že v obchodu s uměním jde o standardní praxi, neboť zde nadále platí „gentlemanské dohody“. Žalovaný se hájí, že de Pury jej k jednání o prodeji získal jen lživým tvrzením, že Katar je připraven zaplatit 230 milionů dolarů. Tím se měl dopustit porušení fiduciární povinnosti a jeho nárok na provizi proto neuznává. / JS

zahraničí

text Pepa Ledvina

Umění kolem roku 1438 Documenta 14 v Athénách a Kasselu Šéfkurátor Adam Szymczyk rozdělil čtrnáctou Documentu mezi Kassel a Athény. Počtem obyvatel velmi odlišná přitom však historicky, politicky a kulturně provázaná města tak letos dost možná představují dominantní exponáty. Napomáhá tomu i promyšlená volba desítek výstavních venues. Současné umění v tomto aranžmá svádí nerovný zápas o pozornost diváka s živou urbánní současností.

Jedním z exponátů Muzea islámského umění v Athénách je astroláb vyrobený v roce 729 Hidžry (tj. 1328/29 našeho letopočtu). „Jde o jediný dochovaný exemplář univerzálního astrolábu, vynálezu muslimských astronomů, který je zdokonalením astrolábu řeckého,“ sděluje stručná popiska. Vytvořil jej Ahmad Ibn as-Sarrádž, autor astronomických a matematických spisů, který pravděpodobně žil na začátku 14. století v Aleppu v dnešní Sýrii. Do Athén mě přivedla čtrnáctá Documenta, do Muzea islámského umění pak okolnost, že jde o jednu z několika desítek tamních výstavních venues. Rozhodnutí kurátora Adama Szymczyka rozdělit tradiční, v pětiletých intervalech probíhající Hadždž současného umění mezi obvyklý Kassel a řeckou metropoli je stále předmětem debat a polemik. Na věc nemám a vlastně ani nechci mít pevný názor. Argumentu, že Athény mají jiné starosti a extravagance současného umění (a jeho publika) mohou být místním lidem v lepším případě ukradené a v horším lézt na nervy, rozumím. Zároveň je mi na něm ale protivné, jak generalizuje, jako by

všichni Athéňané žili jen a pouze „jinými starostmi“. A především jsem přesvědčen, že akce typu Documenta nemůže a nemá být jen obrazem harmonie a laskavosti. Že současné umění leze lidem dost často na nervy, je fakt, který není na škodu si připomínat. Zpátky k astrolábu. Mosazný předmět o průměru 16 cm upoutal mou pozornost. Byla to přitom pozornost spíše povrchní. Přiznávám, že mám jen hrubou představu, jak se ta věc používala, co mě na ní ale fascinovalo, byla její „moderní“ forma. Geometrický a matematický řád do kovu vyrytých souřadnic mi připomněl nejen analogické instrumenty řecké a evropské, ale také formy spojené s mapováním a měřením obecně. K tomu se v dalším plánu přidávaly ještě vágnější asociace odkazující k světu umění v užším slova smyslu – ke geometrickým a konstruktivním tendencím evropské moderny. Astroláb je v Athénách ukryt ve vitríně stálé expozice muzea, do níž bylo jinak v rámci Documenty včleněno jediné současné dílo. Většina přespolních návštěvníků sem pravděpodobně vůbec nezavítá. V Ka-

sselu narazíme na exponáty, jež nahlodávají představu věku tradičních do sebe uzavřených kultur, již ničí až evropská industriální modernita v Neue Galerie, jedné z hlavních venues Documenty. Vystaveno je tu několik břidlicových soch vzniklých ve 2. nebo 3. století v království Gandhára. Ikonografii mají buddhistickou, co se stylu týče, mísí se v nich evropská antika – podle popisky tehdy „vzrušujícím způsobem současná“ – spolu s perskými a indickými vlivy. Úžasná je naturalisticky vyvedená drobná hlava postícího se Buddhy. Území Gandháry leželo zhruba na severozápadě dnešního Pákistánu a procházela jím jedna z větví hedvábné stezky, po níž se v obou směrech pohybovalo zboží mezi Asií a Evropou a s ním pochopitelně i lidé a móda.

Řecko, Benin, Německo

V kolosu jménem Documenta 14 s desítkami výstavních lokalit rozesetých po dvou městech se mi postupně dařilo (a dosud při zpětném rovnání si myšlenek daří) objevit něco jako jednotící téma nebo spíše aspekt, jenž mi pomáhal a pomáhá vnést do celého

obřího podniku řád, aniž by ústil v nějaké jednoznačné poučení z tragických omylů minulosti i současnosti. Je jím vztah mezi zaniklými, ohroženými a různě marginalizovanými kulturami a kulturou dominantní či globální nebo kulturou, jež si nárokuje univerzální platnost. Podstatnou roli přitom hraje právě i volba dvou kontrastních míst konání. K mediterrání antice a k starověkým Athénám speciálně se v minulosti vztahovala celá Evropa jako ke zdroji univerzálně platných politických, etických i estetických norem. V tomto smyslu ovšem nebyla řecká kultura vnímána jako lokální a s doklady neoklasicistních revivalů se setkáváme napříč kontinentem, hessenský Kassel nevyjímaje. Vedle budovy Fridericiana, prvního veřejného muzea umění (otevřeno 1779), to skvěle dokládá i budova Neue Galerie ze 70. let 19. století, tedy z doby, kdy Německo slavilo své sjednocení a zahajovalo éru velmocenské expanze. V jejích útrobách nalezneme galerii neoklasicistních soch personifikujících šestici evropských „kulturních národů“ – Francii, Španělsko, Řecko, Německo, Anglii

ZE Z AHÁ JENÍ D O C U M E N T A 14 V NÁRODNÍM MUZEU SOUČ A SNÉHO UMĚNÍ (EMS T ) V AT HÉNÁCH foto: Profimedia V popředí práce kvakiutlského umělce Beau Dicka, za nimi německý prezident Frank-Walter Steinmeier s manželkou Elke Buedenbender.

zahraniční tipy

Pomalé a velkolepé Queer and British

kdy 5. 4.–1. 10. 2017

Mezi člověkem a strojem

co Bill Viola: Instalace

co Queer British Art

kdy 21. 6.–1. 10. 2017

kde Deichtorhallen Museum, Hamburk

kde Tate Britain, Londýn

co Hello, Robot

co New Realities – fotografie v 19. století

kde MAK, Vídeň

kde Rijksmuseum, Amsterdam

Sto padesát šest let poté, co byl zrušen trest smrti za sodomii, a padesát let od doby, kdy byl přijat zákon (platný pro Wales a Anglii), jenž sice ještě nedekriminalizoval mužskou homosexualitu zcela, ale dával jisté podmínky, za nichž nebudou „smilníci“ souzeni, pořádá Tate Britain první výstavu mapující queer umění vzniklé v letech 1861–1967. Na výstavě najdeme jak umělecká díla čistě osobní povahy s intimními náměty (Duncan Grant), tak i veřejně prezentované portréty známých LGBTQ osobností (Oscar Wilde, Vernon Lee). Skrze fotografie, kresby, malby, ale též filmy můžeme sledovat utváření identity založené na sexuální orientaci, jež do velké míry ovlivnilo celou společnost.

Vídeňské Museum für angewandte Kunst (MAK) připravilo ve spolupráci s Vitra Design Museum ve Weilu a Muzeem designu Gent výstavu Hello, Robot: Design mezi člověkem a strojem. Přehlídka, jejíž premiéra ve Weilu se setkala s nadšeným přijetím, je věnována nadějím i obavám, jež vyvstávají s rychlým rozvojem robotiky. Jde přitom o interdisciplinární podnik, více než 200 exponátů se dotýká oblastí umění, designu, architektury, filmu, módy, vědy, techniky a populární kultury. V seznamu vystavujících tak narazíme na tak různé entity, jako je vizionářská architektonická skupina Archigram, hudební skupina Kraftwerk nebo americká vesmírná agentura NASA.

Rijksmuseum připravilo na léto rozsáhlou přehlídku věnovanou fotografii v 19. století. Mezi 300 exponáty je k vidění jak produkce předních osobností, jako byli William Henry Fox Talbot, Julia Margaret Cameron, Roger Fenton nebo Gustave Le Gray, tak anonymní práce či práce pozapomenutých autorů. Médium zrozené v roce 1839 je na výstavě představeno ve své pestrosti, a to jak technologické, tak co se obsahu a funkce týče. Zahrnuty jsou portréty, akty, krajiny, cestovatelská a vědecká fotografie i první amatérské momentky. Jednou z hvězd výstavy je botanička Anna Atkins, respektive její úžasné kyanotypické fotogramy britských řas.

2 HENRY SCO T T T UKE: T HE CR I T IC S 1927, Leamington Spa Art Gallery & Museum

3 Y O N E Z AWA : D I R E C T I O N A L R O B O T 1957, foto: Andreas Sütterlin

4 ANNA AT K INS: ALG AE, GIG AR T INA C O N F E R V O I D E S , 1843–1853

kdy 2. 6.–10. 9. 2017

Zakladatel videoartu, který si vysloužil přízvisko „Rembrandt digitální doby“, prezentuje v Deichtorhallen novější videa. Mistr scénického provedení (tvořil též pro operu nebo divadlo) se zaměřuje na témata vnitřního života každého člověka: život a smrt, lásku, emoce anebo duchovní rozměr našeho světa. Zpracovává je často ve formátu ultra-slow-motion obrazů, které si potrpí na estetickou dokonalost. Violova výstava je zahrnuta do rámce programu pětisetletého výročí od Lutherova vystoupení. Architektura velkoformátových pláten, na něž Viola promítá v Deichtorhallen svá díla, má upomínat právě na sakrální (a profánní a religiózně neukotvený) prostor, katedrálu současného umění. 1 B I L L V I O L A : A S C E N S I O N (2 0 0 0)

Fotografie (1839–1900) kdy 17. 6.–17. 9. 2017

inzerce

Galerie DOLMEN Pštrossova 31 Praha 1

PETR VLČEK 12. 7.–11. 8. 2017 Otevřeno pondělí–pátek

„Mayan Engine“, 2016

13:00 –18:00 hod.

ar lc r Ba o n rr ti Mi ar d M in Bl

He Tr le Tr an na an s Lu s (fo ká (f r š or m ov m) a) á, / / T Mi Th h ch e eb a bo o el ne ne Re fo ph es ne on e

25/6— 1/10 2017

Vojtěch Říha, Matěj Polách Superior objects TYPOKOMPRESE / TYPE COMPRESSION gASK — gALERIE STŘEDOČESKÉHO KRAJE BARBORSKÁ 51—53 / KUTNÁ HORA www.gask.cz

inzerce

Galerie DĹŻm

GD_inzerce_2017_A&A_Ä?ervenec_190x119.indd 1

27/06/17 10:13

100

inzerce

RONA ZVON.qxp_artantiques 12.06.17 11:46 Stránka 1

Galerie hlavního města Prahy

PODZIMNÍ KONTRAKTAČNÍ VELETRH DEKORACÍ, SKLA, BYTOVÝCH A KUCHYŇSKÝCH DOPLŇKŮ A DÁRKOVÉHO ZBOŽÍ

Róna 1997 2017

Prague City Gallery / The Stone Bell House Staroměstské nám. 13, Praha 1 út–ne / Tue–Sun 10:00–20:00

www.fordecor.cz

www.ghmp.cz

OFICIÁLNÍ VOZY

7.–9. 9. 2017

ECOR HOME_podzim_17_91x119.indd 1

23. 6. — 29. 10. 2017

Dům U Kamenného zvonu

16.06.17 9:57

ARTCARD S PROGRAMEM SPHERE výhody a slevy cca 5 až 30 % Získejte přístup ke všem výhodám věrnostního

platí v České i Slovenské republice

programu Sphere. Tyto výhody a slevy poskytujeme na více než 10.000 obchodních místech v České

Mně 40 Manuál pro milovníky současného umění Pobavení, ale i svérázné poučení o pohybech a hnutích domácí umělecké scény.

a Slovenské republice. Kompletní a aktuální databázi

na 10.000 obchodních místech

všech poskytovatelů výhod najdete na www.sphere.cz a nebo v mobilní aplikaci Sphere, kterou

jednoduše, vždy, všude

si můžete zdarma nainstalovat.

www.sphere.cz Ze zajímavých partnerů vybíráme:

10 %

10 až 15 %

10 %

15 %

KNIHKUPECTVÍ

Objednávejte na artcasopis.cz/predplatne

10 %

více na www.sphere.cz

Knihkupectví ArtMap je provozováno ve spolupráci s Agosto Foundation

Knihkupectví ArtMap

101

28. 3. – 29. 10. 2017 JURKOVIČOVA VILA JANA NEČASE 2, BRNO-ŽABOVŘESKY

EVROPSKÁ UNIE

Rakousko-Ceská republika Evropský fond pro regionální rozvoj

WWW.MORAVSKA-GALERIE.CZ !

Praha: Vojtěšská 18 Brno: Moravské náměstí 1a PT inzerce ART+ ANTIQUES exhibition e-shop: knihkupectvi.artmap.cz

PŘÍRŮSTKY DO SBÍRKY PAMÁTNÍKU TEREZÍN Z LET 2010 - 2016 NEW ARRIVALS IN THE TEREZÍN MEMORIAL’S COLLECTION FROM THE YEARS 2010-2016

W Ý T

Zámek Kamenice nad Lipou

Angličáci 1+kk pro panenky Mříže, klíče, zámky Studijní depozitář nábytku 19. a 20. století

upm.cz

Navštivte stálé expozice ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze

J C J U J P

r F Y I U B W B

july - october 2017 print.pdf

foyer kina Malé pevnosti Terezín 13. 7. - 30. 10. 2017 Cinema foyer of the Small Fortress Terezín 13th July - 30th October, 2017

102

inzerce

Návrat oslavovatele krásy Průřez fotografickou tvorbou MUDr. Františka Kubici

12. 7.–27. 8. 2017 Vernisáž 11. 7. v 17:00 Dům Gustava Mahlera Znojemská 4, Jihlava út-ne 10-12, 13-18 www.mahler.cz facebook.com/mahler.jihlava

Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Jihlava

mikulov PELCL artantiques 2017 91x119_Sestava 1 24.5.17 10:03 Stránka 1

PŘÍBĚH PANELÁKU

Křehký Mikulov Jiří Pelcl / Forestglasscollection 26. 5. – 3. 9. 2017

22.06. — 19.09.2017 na Soukenném náměstí v Liberci Králův Háj, Ruprechtice, Wolkerák, ulice Aloisina výšina a Franklinova, Mšeno autorky: Lucie Skřivánková, Eva Novotná a kol.

www.panelaci.cz www.facebook.com/panelaci

v Libereckém kraji

www.krehky.cz www.rmm.cz Hlavní mediální partneři:

Mediální partneři: CZECHDESIGN, ELLE Decoration, SOFFA

Oficiální dodavatel:

Partner:

Producenti:

inzerce

Diplomanti AVU 17 AVU Graduates 17

109

24 / 6 – 30 / 7 2017 www.avu.cz

Národní galerie v Praze Veletržní palác vstup zdarma Art&Antique_190x119-AVU17.indd 1

26.06.17 17:17

inzerce

110

Západočeská galerie v Plzni Výstavní síň „13“

www.zpc-galerie.cz

OTTO GUTFREUND SOCHAŘ

Otto Gutfreund u stolu, asi 1910 soukromá sbírka / uloženo v Museu Kampa

23. 6. – 17. 9. 2017

2017

www.brnoartopen.cz www.dum-umeni.cz

Brno Art OPen

7/6 —27/8 2017 Sochy v ulicích Sculptures in the Streets

inzerce

Karel Balcar

Igor Grimmich balcar

Martin Salajka

Jaroslav Valečka

Markéta Korečková

Karel Štědrý

Jaromír 99

MICL

Markéta Urbanová

Denica Krausová

Jan Gemrot

Petr Malina

Roman Trabura

Martin Krajc

Lukáš Miffek

3. - 30. srpna 2017

117

Výstavní síň Chrudim / umělecká sbírka děl artmix.indd 1

30.6.2017 16:14:19

118

artmix

119

PRAHA

BROUMOV

MĚLNÍK

Galerie AVU Anamnéza pozorovatele (do 10. 9.) U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

MIKULOV

Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Válečný plakát 1914–1918; Victor Vasarely (obojí do 1. 10.) Hluboká nad Vltavou 144 / www.ajg.cz

NÁCHOD

Galerie Futura Auto Italia; Lenka Klodová; Hanne Lippard; Romana Drdová (vše do 10. 9.) Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraproject.cz Galerie Gema Michal Ranný: Krajiny (do 8. 9.) Máchova 27, Praha 2 / www.gemagalerie.cz Galerie Kuzebauch Ateliér Sklo FUD UJEP (do 31. 8.) Říčanova 19/753, Praha 6 / www.galeriekuzebauch.com Galerie Millennium kolektiv autorů: Letní výstava autorů z okruhu galerie (od 18. 7. do 13. 8.); Adolf Hoffmeister (od 15. 8. do 10. 9.) Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie NoD Jan Pfeiffer (od 21. 7. do 11. 8.); Juliana Höschlová, Marta Antoniak (od 16. 8. do 8. 9.) Dlouhá 33 Praha 1 / www.nod.roxy.cz Galerie Rudolfinum Free summer events (do 3. 9.) Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie Vyšehrad Robert Šalanda (do 23. 7.); Dana Sahánková (od 28. 7. do 3. 9.) V pevnosti 159/5b, Praha 2 / www.praha-vysehrad.cz Galerie 1 (MÚ Praha 1) Martin Horák (do 28. 7.); Cesty římských císařů v Srbsku (od 1. 8. do 26. 8.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz Museum Kampa Adolf Born; Tomáš Rajlich; Radek Kratina (vše do 30. 7.); Jaroslav Paur (od 5. 8. do 15. 10.); Manolo Blahnik (od 11. 8. do 12. 11.) U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz MeetFactory Lukáš Machalický (do 14. 7.); Afterbirth of a Dream (do 5. 9.) Ke Sklárně 3213/15, Praha 5 / www.meetfactory.cz Nová Galerie Jiří Straka (do 21. 6.); Julius Reichel (do 4. 8.) Balbínova 26, Praha 2 / www.novagalerie.cz Trafo Galerie Polish Urban Art (do 13. 8.) Holešovická tržnice, Břevnovská ulice, Hala 14 / www.trafacka.cz

BRATISLAVA

Danubiana Meulensteen Art Museum Dorota Sadovská; Palo Macho; Petra Lajdová (vše do 3. 9.) Vodné dielo, Bratislava – Čunovo / www.danubiana.sk Galerie NOVA Jakub Berdych (do 22. 7.); Rona 2017 (od 24. 7. do 3. 9.) Baštová 2, Bratislava / www.galeria-nova.sk

BRNO

Dům umění města Brna Sam Lewitt, Cheyney Thompson (do 30. 7.); přehlídka Sochy v ulicích - Brno Art Open (do 27. 8.) Malinovského náměstí 2 / www.dum-umeni.cz / www.brnoartopen.cz Dům Pánů z Kunštátu Diplomanti FaVU ´17 (do 24. 7.) Dominikánská 9 / www.dum-umeni.cz Fait Gallery Milan Grygar (do 29. 7.) Ve Vaňkovce 2 / www.faitgallery.com Muzeum města Brna Krysáci (do 27.8.); Jiřina Žertová (do 3. 9.); Radek Kratina (od 30. 8. do 15. 10.); Stavba jako Brno (do 31. 12.) Špilberk 210/1 / www.spilberk.cz

Galerie Dům Jan Hendrych: Klášterní zahrada 2017 (do 24. 9.) Klášterní zahrada / www.galeriedum.cz

Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Raketa letí do Budějic; Aleš Krejča; Svatopluk Klimeš (vše do 3. 9.) U Černé věže 22 / www.ajg.cz

Dům umění Martin Rauch (do 13. 8.); Monika Immrová (od 6. 9. do 8. 10.) Nám. Přemysla Otakara II. 38 / www.ducb.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění Miroslav Vystrčil (do 17. 9.); Pavel Šebek, Petr Emptych: ABC2 (do 3. 9.); Skupina 42 ve sbírkách GAVU (do 1. 10.) Krále Jiřího z Poděbrad 16 / www.gavu.cz Galerie výtvarného umění – Retromuseum Automat na výstavu (do 5. 11.); UMÍ! Porta (do 8. 10.) Krále Jiřího z Poděbrad 17 / www.gavu.cz

CHRUDIM

Výstavní síň Chrudim Umělecká sbírka děl (od 2. 8. do 30. 8.) Nábřeží Karla Čapka 6 / www.vystavnisinchrudim.cz

JIHLAVA

Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě – OGV I Vlákna, klubka, tkaniny (do 20. 8.); Postkonceptuální antikoncepce (do 3. 9.); IGLOO 5: Martin Janíček (do 27. 8.) Komenského 10 / www.ogv.cz Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě – OGV II Rudolf Kremlička (1886 - 1932) (do 27. 8.) Masarykovo náměstí 24 / www.ogv.cz

Dům Gustava Mahlera František Kubica (do 27. 8.) Znojemská 4 / www.mahler.cz

KLATOVY

GKK – Galerie U Bílého jednorožce Zdena Strobachová (do 13. 8.) Náměstí Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz

GKK – kostel sv. Vavřince Společné cesty 5 (do 16. 7.) Plánická 174, Klatovy / www.gkk.cz GKK – zámek Klenová Jan Knap (do 20. 8.); Christina Gori (do 20. 8.) Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz

KOLÍN

Muzeum Kolín Petra Hollerová (do 15. 10.) Brandlova 27 / www.muzeumkolin.cz Muzeum Kolín II Kolektiv autorů: Bitva u Kolína (do 22. 10.) Karlovo náměstí 8 / www.muzeumkolin.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec Birgitt Fischer; Jürgen Große; Silver Wave (vše do 3. 9.); Giacometti – Picasso – Chirico (do 1. 10.) Masarykova 14 / www.ogl.cz Galerie PROSTOR 228 Vilém Balej (do 31. 8.) Studničná 227 (vchod z Perlové) / www.prostor228.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění Aleš Krejča, Petr Císařovský (do 20. 8.); Vladimír Kopecký (do 27. 8.); Jiří Korec (do 1. 10.) Michalská 7 / www.galerie-ltm.cz

Galerie Ve Věži Tereza Damcová (od 14. 7. do 4. 9.) 5. května – Pražská brána / www.mekuc.cz Galerie Závodný Jan Kubíček (do 22. 7.); Jaroslav Wasserbauer (od 27. 7. do 16. 9.) Husova 3 / www.galeriezavodny.com Galerie výtvarného umění Filipp Andrejevič Maljavin (do 9. 9.); Michal Čepelka (do 10. 9.); Ruské malířství 19. a 20. století. (do 12. 11.) Smiřických 272 / www.gvun.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Podoby eucharistického Krista (do 10. 9.) Václavské nám. 3 / www.olmuart.cz MUO – Muzeum moderního umění Fascinace skutečností (do 10. 9.); Adolf Hölzel (do 29. 10.); Milena Valušková (do 29. 10.) Denisova 47 / www.olmuart.cz

OSTRAVA

Galerie výtvarného umění v Ostravě Antonín Střížek: Život; Hana Puchová: Pevná pouta; Akvizice 2012–16 (vše do 3. 9.); Tradice v proudu modernity (do 31. 12.) Jurečkova 9 / www.gvuo.cz

PLZEŇ

Západočeská galerie v Plzni – „13“ Otto Guttfreund (do 17. 9.) Pražská 13 / www.zpc-galerie.cz Západočeská galerie v Plzni – Masné krámy Obraz a slovo v českém výtvarném umění 60. let (do 27. 8.) Pražská 18 / www.zpc-galerie.cz Galerie Ladislava Sutnara Hiroko Matsushita (do 5. 8.); Ali Boozari (od 20. 7. do 5. 8.); Špička ledovce (od 10. 8. do 9. 9.) Riegrova 11 / www.fdu.zcu.cz Galerie města Plzeň Kolektiv autorů: Konstruktivní lyrika (do 27. 8.) Náměstí Republiky 40 / www.galerie-plzen.cz

RAKOVNÍK

Rabasova galerie František Zuska (do 3. 9.) Vysoká 232 / www.rabasgallery.cz Rabasova galerie – Nová síň pod Vysokou bránou Jiří Středa (do 3. 9.) Vysoká 226 / www.rabasgallery.cz Výstavní síň na radnici František Beneš (do 16. 7.); Rakovník v dílech umělců tří století (od 20. 7. do 12. 9.) Husovo nám. 27 / www.rabasgallery.cz

ROUDNICE NAD LABEM

Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem Otakar Slavík (do 3. 9.); Jan Štursa (do 10. 9.) Očkova 5 / www.galerieroudnice.cz

TEREZÍN

Památník Terezín: předsálí kina Muzea ghetta Je minulost stále živá? (do 31. 7.) Komenského 148 / www.pamatnik-terezin.cz Památník Terezín: Malá pevnost (předsálí kina) Přírůstky sbírek Památníku Terezín (do 31. 10.) Principova alej 304 / www.pamatnik-terezin.cz Památník Terezín: Malá pevnost (IV. dvůr) Václav Špale (do 30. 9., v cele č. 41 do 20. 7.); Patrik Hábl (od 10. 8. do 31. 10.) Principova alej 304 / www.pamatnik-terezin.cz INZERCE

Art Mozaika Akta erotica (do 15. 9.) Opletalova 1535/4, Praha 1 / www.artmozaika.eu

120

vizuál

Karlovarský filmový festival Někteří filmoví fanoušci dělí svůj rok podle karlovarské přehlídky na dobu festivalovou začínající úvodní projekcí v hotelu Thermal, pofestivalovou zahájenou kocovinou po rozlučkovém večírku a konečně také na období předfestivalové, jehož start je zpravidla spojen s představením vizuálního stylu nadcházejícího ročníku. Jeho přípravu má již od poloviny 90. let v režii grafické studio Aleše Najbrta, které se pokaždé vypořádává s problémem dvou různých identit této červencové události. Na jednu stranu je nutné každé sezoně vtisknout osobitý ráz, ale zároveň je potřeba

udržovat stálou image mezinárodního festivalu s více než půl století dlouhou tradicí. Najbrtův ateliér tento problém řeší jakousi střední cestou spočívající v několikaletých obdobích se společnými formálními i obsahovými znaky. Počáteční styly v jeho podání tak pracovaly s estetikou filmového obrazu, kterou následně vystřídal smysl pro humor, opticky rozkládaná typografie a hra s pořadovým číslem označujícím konkrétní ročník. Vizuál posledních tří přehlídek pak svou pozornost obrátil k „festivalovým lidem“: Padesáté Vary se

představily skrze kolekci několika set portrétů zachycujících vedle sebe batůžkáře, pomocný personál i filmové hvězdy. Loni byly na plakátech k vidění celebrity v situacích, kdy spatřeny být nechtějí, a letos hlavní téma utvářel vztah mezi filmovou osobností a kýmsi, kdo se za ni vydává. Postavy v každodenním prostředí zakrývající si tváře snímky Jeana-Paula Belmonda, Jany Brejchové či Rudolfa Hrušínského znázorňovaly jakési falešné profily zahrávající si s motivem identity, obrazové manipulace i s rolí diváka, fanouška, pozorovatele a sledovaného. / LUKÁŠ PILKA

Sbírka Helmuta Klewana Oblastní galerie Liberec do 1. října 2017

VÁ Ž EN Í P Ř ÁT E L É , SB ĚR AT E L É , M I LOV N ÍC I U M ĚN Í A P Ř Í Z N I VC I G A L ER I E KO D L , J I Ž P OT Ř E T Í SE N Á M SP O L EČ N Ý M I S I L A M I P O DA Ř I LO U SP O Ř Á DAT NEJÚSPĚŠNĚJŠÍ AUKCI V ČESKÉ REPUBLICE, BĚHEM NÍŽ SE PODAŘILO P R O D AT V Í C E N E Ž 2 0 0 U M Ě L EC K ÝC H D Ě L Z A TA K Ř K A Č T V R T M I L I A R DY KO R U N . DĚKUJEME VÁM SRDEČNĚ Z A VAŠI PODPORU A PŘÍZEŇ, BE Z NÍŽ BY NEBY LO M OŽ N É TA KO V ÝC H V Ý S L E D K Ů D O S Á H N O U T A T Ě Š Í M E S E V L É T Ě N A S E T K Á N Í S V Á M I V N A Š Í G A L E R I I N A N Á R O D N Í 7.

1 Toyen: Šero v pralese olej na plátně, dat. 1929, sign. vpravo dole, 114 × 89 cm vyvolávací cena: 14 000 000 Kč dosažená cena: 36 000 000 Kč Historicky nejvýše vydražené autorčino dílo

2 Emil Filla: Zátiší s hodinkami olej na plátně, dat. 1921, sign. vlevo dole, 77 × 55 cm vyvolávací cena: 6 000 000 Kč dosažená cena: 12 720 000 Kč Rekordní prodej

4 Adolf Chwala: Horská krajina s divokou řekou olej na plátně, dat. 1868, sign. vlevo dole, 95 × 127 cm vyvolávací cena: 750 000 Kč dosažená cena: 1 440 000 Kč Historicky nejvýše vydražené autorovo dílo

5 Václav Radimský: Na jezu olej na plátně, kolem roku 1910, sign. vlevo dole, 87,5 × 148 cm vyvolávací cena: 1 700 000 Kč dosažená cena: 3 360 000 Kč Rekordní prodej

3 Antonín Slavíček: Žně v Kraskově olej na plátně, dat. 1906, sign. vpravo dole, 91 × 100,5 cm vyvolávací cena: 6 000 000 Kč dosažená cena: 13 440 000 Kč Rekordní prodej

www.galeriekodl.cz

KO D L – T R A D I C E O D R O K U 18 8 5