art+antiques 5/2017 by Care Comm s.r.o.

9 771213 839008

květen 2017

99 Kč / 4,70 ¤

Marian Palla v Moravské galerii 34 / Rozhovor s Tomasem Rajlichem 46 / Jak se NG vzdala Gustava Klimta 08 /

100

JAROMÍR 99 15|5–21|6| 2017

www.proarte.cz

Tržiště 13, Vratislavský palác, 118 01 Praha 1, Malá Strana. Návštěvu je lépe domluvit předem na tel. 257 941 660, proarte@proarte.cz. Vstup volný po předchozí telefonické domluvě.

Obsah

editorial /

Selhání

2 / poznámky

> Retro terno

Milena Bartlová Kritik nesmí jen hodnotit, ale také ve prospěch svého hodnocení argumentovat! Jak na to? Jaké důvody lze uvést pro to, že je něco „skutečně“ hezké nebo dobré? Nebo naopak, že je to „skutečně“ ošklivé nebo špatné? Zní to, jako kdyby měl kritik po vzoru vědce svá tvrzení dokazovat – formulovat hypotézy, konstruovat experimenty a tyto hypotézy jejich výsledky verifikovat či falzifikovat. Nic takového ovšem není možné. Ačkoli jistě mohu jako teoretik umění zkonstruovat nějakou obecnou teorii umělecké kvality, a pak na základě ní „experimentálně“ ověřovat, zda je to či ono dílo kvalitní, tak se se všemi lidmi na platnosti této své teorie nejspíš neshodnu a i kdyby nakrásně všichni souhlasili, že platná je, tento samotný souhlas nestačí. Je totiž navíc třeba, aby se jim po prostudování „podaného důkazu“ dílo skutečně líbilo/nelíbilo, nebo volněji, aby je „zaujalo“. Kritik se nesmí spokojit s reakcí „ano, máš pravdu, podle všeho je to skutečně dobrý obraz“. Spíš musí prahnout po něčem ve stylu „ano, už to vidím, jsem před tím musel být slepý“. Na konci jeho argumentů musí být jiné vidění díla. Dokonce se odvažuji tvrdit, že hodnocení, udílení hvězdiček je v kritice zbytné. Úspěchem je už to, když dotyčný věc začne vidět tak, jak ji vidím já. Hádat se, proč je to, co vidíme, ocenění, či naopak zavrženíhodné, se můžeme až následně. Proč o tom všem píši? Nedávno mi bylo dosti brutálně připomenuto, jak výrazné limity má moje schopnost odhalovat nové a zajímavé, nebo i odpudivé a zavrženíhodné aspekty uměleckých děl. Stalo se tak při pohledu na fotografii – dílo samotné jsem neviděl, na místo činu se bojím – sochy Franze Schuberta, jež byla koncem dubna odhalena na Malé Straně na dvorku Hudební akademie múzických umění. Vytvořila ji Anna Chromy, osoba, jejíž ohavné „tvůrčí“ výmětky již kazí vzduch na Senovážném náměstí, nedaleko Stavovského divadla a řadě dalších míst Prahy. Předešlá věta je jasným dokladem mého selhání coby kritika. Nejsem schopen argumentovat a poukazovat, jen udílím hvězdičky, nebo spíš nula hvězdiček, mínus sto hvězdiček. Bohužel, toto mé selhání znamená také rezignaci na to, že bych mohl vidět svět podobně jako ti, kdo při pohledu na Chromého Schuberta volají „Ochochoch!“ Kéž by tak šlo jen o starostu Prahy 1 Oldřicha Lomeckého… Pepa Ledvina

4 / zprávy 8 / výstava

> Marian Palla v Moravské galerii

Pepa Ledvina

17 / aukce 27 / na trhu

> Oskar Kokoschka 30 / Pohledem sběratele > Tvrdohlaví Richard Adam 32 / portfolio > Peter Fabo Jiří Ptáček 34 / rozhovor > Tomas Rajlich Jan Skřivánek 46 / téma > Nejslabší Klimt z Národní galerie Tereza Koucká 52 / profil > Eberhard Havekost Radek Wohlmuth 56 / architektura > Líbeznice Karolina Jirkalová 62 / design > Zpráva z Milána Vendula Vašátková

Lada Hubatová-Vacková

65 / nové knihy 66 / typo Nejkrásnější knihy 2016

Lukáš Pilka

68 / knižní recenze Tomáš Klička

> StArt

> Malované zbroje 76 / zahraničí > Marcel Broodthaers v Düsseldorfu Anežka Bartlová 80 / zahraničí > Moskva v Londýně Ondřej Hojda 87 / manuál > Temná tvář má známý hlas Ondřej Chrobák 88 / recenze > Mladá dívka v PLATO, 70 / antiques

Stanislav Hrbatý

Magdalena Jetelová v NG Jan Zálešák, Kateřina Štroblová

94 / na východ od raja Jana Neméth

96 / vizuál

> Už jsme tam – v budúcnosti

> Zlín

Lukáš Pilka

obálka

M AR I A N PALL A: BE Z N Á Z V U

facebook.com/ Artcasopis

nedatováno, autorská kniha, archiv Mariana Pally

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 580, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Pepa Ledvina (pl) / Zástupce šéfredaktora: Jan Skřivánek (js) / Redaktoři: Anežka Bartlová (ab), Kateřina Černá, Karolina Jirkalová (kj), Radek Wohlmuth (rw) / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account Manager: Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Richard Adam, Milena Bartlová, Ondřej Hojda, Stanislav Hrbatý, Lada Hubatová-Vacková, Ondřej Chrobák, Tomáš Klička, Tereza Koucká, Jana Neméth, Pavla Pauknerová, Lukáš Pilka, Jiří Ptáček, Kateřina Štroblová, Vendula Vašátková, Jan Zálešák / Tisk: Helma Roto, spol. s r.o., U Pekařky 5, 180 00 Praha 8 - Libeň / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; artcasopis@ambitmedia.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s., Stará Vajnorská 9, P. O. BOX 183, 830 00 Bratislava, infolinka: 0800 188 826, info@ipredplatne.sk, objednavky@ipredplatne.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 11. 5. 2017. Příští číslo vyjde začátkem června. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

zprávy

Vysočanská La Défense

Praha – V rozlehlém průmyslovém areálu u stanice metra Kolbenova se mají po mnoha letech chátrání a několika požárech začít dít změny. Britský majitel na konci března vyhlásil, že zde hodlá vybudovat ArtDistrict Pragovka. Podle tiskové zprávy má být jeho součástí muzeum automobilky Praga, sestavené z kolekce soukromého sběratele Emila Příhody, koncertní sál či „Kunsthalle Národní galerie“. Podle sdělení generálního ředitele Národní galerie Jiřího Fajta s ním však nikdo o podobném projektu nejednal. Je tedy otázkou, kdo by se měl o výstavní prostory starat a financovat jejich provoz. Autorkou tohoto nápadu je podle všeho přímo primátorka Adriana Krnáčová. Art+antiques to sdělil jak mluvčí Mount Capital, tedy britského investora, tak i sekretářka pražského radního pro kulturu Jana Wolfa. Vyjádření primátorky se nám bohužel nepodařilo získat. V současné době je Pragovka prostorem pro ateliéry několika desítek umělců i dalších kreativců – najdeme zde filmová studia, pořádají se tu výstavy, promítání

i koncerty. Budovy však jsou spíše v zanedbaném stavu. Vzhledem k tomu, že deklarovaným zájmem investora je zachování atmosféry místa, zároveň ale chce areál přebudovat na obytnou čtvrť pro několik tisíc rezidentů, jedná se vlastně o jakousi urychlenou gentrifikaci. Na Pragovce jakoby chtěli přeskočit fáze postupné výměny, prolínání a potkávání různých sociálních vrstev a ze stadia rozpadlých ateliérů umělců přeskočí rovnou do formátu luxusnějších rezidencí. Podle sdělení tiskového mluvčí investora by v areálu nicméně i nadále měla být zachována funkce prostor pro umělecké ateliéry. Otázka výše nájmů však není zatím dořešena. Hlavním investorem za společností Mount Capital je developer Mark Salem, jeden z členů londýnské podnikatelské rodiny, jež má vlastnit jednu z největších soukromých sbírek současného umění v Británii. Praha si podporu a financování prostor pro rezidenční pobyty a ateliéry umělců po vzoru západoevropských metropolí vytkla za jeden ze svých strategických cílů. Bude zajímavé sledovat, nakolik

Památník v Lidicích má novou ředitelku město tuto svou strategii dokáže sladit se zájmy developera. Proč by se v projektu zamýšlené výstavní síně měla angažovat Národní galerie, která je příspěvkovou organizací Ministerstva kultury, když sám magistrát je zřizovatelem Galerie hlavního města Prahy, není jasné. Podobně nejasné je, co Adriana Krnáčová myslí, když za vzor pro Vysočany označuje pařížskou La Défense, tedy obchodní čtvrť, která je charakteristická moderními, leč poněkud sterilními stavbami. Architektonicky nejcennějšími částmi areálu jsou budovy skladu Ministerstva pošt ze 30. let (dnes hala E) a tzv. hala 19 postavená v roce 1942 pro válečnou výrobu letadel Junkers. Po válce sem byla přesunuta výroba automobilky Praga, odtud dnešní název. Od roku 2004 jsou právě tyto dvě haly spolu s komínem s límcovým vodojemem vyhlášeny kulturními památkami. I při proměně areálu by tedy měly zůstat zachovány. Časový harmonogram projektu zatím není stanoven. Architektonické studie pro investora zatím vypracovává ateliér Jakub Cigler architekti. / AB

H A L A Č . 19, K D E BY MĚL A SÍDL I T „ K U N S T H A L L E “, S T A V PŘED REKONS TRUKCÍ foto: Prof imedia

Lidice – Novou ředitelkou Památníku Lidice se na základě výběrového řízení stala historička umění Martina Lehmannová, která dosud pracovala v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze a třetím rokem předsedá české sekci Mezinárodní asociace muzeí ICOM. Místo ředitele Památníku se uvolnilo po odchodu Miloše Červencla do důchodu. Lehmannová je absolventkou Semináře dějin umění Masarykovy univerzity v Brně. Deset let pracovala na kurátorských pozicích v Moravské galerii, kde se věnovala především výstavám užitého umění. Připravovala například program pro rodný dům Josefa Hoffmana v Brtnici (2006–07) nebo Jurkovičovu vilu (2007–11). Poté přešla do Muzea hlavního města Prahy (2012–14), kde působila též ve sbírce užitého umění. Poslední dva roky je zaměstnána v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Památník Lidice je státní příspěvkovou organizací Ministerstva kultury, jejímž posláním je pečovat a rozvíjet odkaz vyhlazení obce Lidice. Od roku 2008 spravuje též památník v Ležákách a správně pod něj spadá též areál v Letech u Písku (od roku 2009). Ten by měl být, podle posledních informací, v blízké bodě převeden do správy Muzea romské kultury, stejně jako památník v Hodoníně u Kunštátu. Lehmannová poskytla art+antiques zkrácenou verzi své vize fungování Památníku Lidice. Z ní vyplývá, že jí jde především o zapojení do sítě dalších paměťových institucí v Evropě, ale i míst, která pečují o udržování povědomí o zločinech podobných lidické tragédii. K tomu by mělo přispět i vybudování již v minulosti plánovaného Mezinárodního dokumentačního centra válečných represí na civilním obyvatelstvu. Chce rovněž usilovat o zřízení

metodického centra pro památníky v muzeích, zaměřeného na fungování a rozvoj institucí pracujících v exteriéru a s důrazem na nutnost zachování piety. Rozšíření pole aktivit Lehmannová plánuje i pro Galerii Památníku Lidice, která spravuje sbírku mezinárodního umění, jejíž součástí jsou díla Gerharda Richtera, Josepha Beuyse či Sigmara Polkeho. Výstavní program by podle jejích představ měl zahrnovat i architekturu. „Práci pro Lidice a Ležáky zasvětili kus svých životů a realizace patří k tomu nejvýznamnějšímu, co vytvořili. Jejich reakce na události zhmotněné do realizací památníků z valné

většiny determinují náš současný postoj k Lidicím i Ležákům. Jména autorů Františka Marka, Ladislava Žáka, Václava Hilského, Richarda Podzemného, Antonína Tenzera nebo i Bohumíra Prokůpka jsou veřejnosti málo známá, byť jejich tvorba a úvahy o světě kolem nás mají velký význam,“ píše v koncepci Lehmannová. Zaměření Památníku se bude úzce dotýkat muzeologická konference Odvaha k zodpovědnosti. Jak sdělit nevyslovitelné? Muzea a tragické dějiny 20. století, kterou na podzim chystá Český výbor ICOM ve spolupráci s partnerskými organizacemi ze Slovenska a Rakouska. / AB

M AR T INA LEHM ANNOVÁ S E U J A L A F U N K C E 1. D U B N A foto: Památník Lidice

INZERCE

AA_AB.indd 1

21.04.17 11:19

výstava

text Pepa Ledvina

Zapomínat na umění K retrospektivě Mariana Pally Loni byl vyznamenán Cenou Michala Ranného, art+antiques s ním při té příležitosti připravil rozhovor a aktuálně probíhá v Moravské galerii v Brně jeho laureátská výstava. V případě umělce, který tvrdí, že kdyby byl opravdu dobrý, nikdo by o něm nevěděl, bychom v tom mohli vidět definitivní doklad jeho selhání. Na díle Mariana Pally je ale možná nejpodstatnější groteskní zápas o naplnění vlastního uměleckého kréda, k němuž vědomí nutného selhání nakonec vždy patřilo.

Podle Pascala je rozumné vsadit svůj život na to, že bůh existuje. Pokud tomu tak skutečně je, odměna, jež nás po smrti čeká za náš zbožný život, je nekonečná, pokud nikoli, přišli jsme kvůli naší sázce jen o určitou konečnou sumu pozemských slastí. Ačkoli je jeho sázkařský argument celkem prostý a snad i přesvědčivý, k tomu, abychom uvěřili, nestačí. Víra nepodléhá vůli, nelze se pro ni prostě rozhodnout a ani k ní nelze dospět na základě racionální argumentace. I tento problém ve svých Myšlenkách Pascal řeší. Sázkaři doporučuje, aby následoval příklad těch, kteří již věří – modlil se pravidelně, navštěvoval mše apod. Víra se pak po čase dostaví, stane se jaksi samozřejmou součástí našeho života, o níž se nepochybuje, nediskutuje, nefilozofuje. Podobně by možná šlo argumentovat, že je rozumné vsadit na existenci či asi lépe smysluplnost moderního umění a stát se umělcem. Oběti, jež pravověrný umělecký život vyžaduje, jsou každopádně konečné. A nekonečná odměna? Těžko ji blíže specifikovat nebo alespoň pojmenovat, nějaký její vágní příslib tu ale je. Pracovně jí můžeme říkat, pro větší názornost, nesmr-

telnost. Nakonec, pravé umění, nadčasovost a věčnost mají v sobě v obecném povědomí blízko. Umělec ale každopádně nemůže naprosto počítat s takovouto odměnou na tomto světě. Slasti a radosti, jež mohou být případně s výkonem jeho povolání spojeny, nic neznamenají. Smysluplnost umění dokládají podobně málo, stejně jako to, že se zbožnému člověku v životě daří, nedokládá existenci boží. Pro to, že se jí dočká nebo že se jí někdo již v minulosti dočkal, nemůže existovat žádný důkaz, respektive jakýkoli důkaz tu je z definice vyloučen. K takovým kuriózním závěrům může alespoň svádět radikálně autonomistické pojetí umění. Ve vyhraněné formulaci malíře Eda Reinhardta lze o umění říci jedině to, že je to umění: „Umění je umění, vše ostatní je vším ostatním. Umění není nic jiného než umění. Umění není to, co není umění.“ Nejde tedy o obživu, o zábavu, zdroj poučení, nápravy společnosti, nějakých specifických významů či určitého typu prožitků. I když to vše sice může „dělání umění“ provázet, jde o nahodilosti, které s jeho podstatou nemají naprosto nic společného. Z takovéto autonomistické pozice nelze uvést jediný

M AR I A N PALL A: DOP I S JAROSL AV U P O K O R N É M U, 1977, archiv Jaroslava Pokorného

inzerce

ANNO 1991

Srdečně vás zveme na Aukční den Aukční síně Vltavín, který se uskuteční v neděli 28. května od 16 hodin v paláci Žofín na Slovanském ostrově v Praze. Výstava aukčních děl proběhne v naší galerii od 9. května do 27. května 2017. Otevřeno denně 10 –18 hodin.

Pravoslav Kotík: Sedící žena, olej, plátno, 1929, 79 × 65 cm vyvolávací cena: 470 000 Kč Václav Špála: Zátiší – banány, jablko a víno, olej, plátno, 1927, 39 × 51 cm vyvolávací cena: 480 000 Kč

Aukční síň Vltavín, s. r. o., Masarykovo nábřeží 1648/36, 110 00 Praha 1-Nové Město tel.: 224 930 340, fax: 224 934 608, mobil: 739 071 594, e-mail: info@galerie-vltavin.cz

www.galerie-vltavin.cz

AUKCIA UMENIA V sobotu 13. 5. 2017 o 14 hod. CARLTON HOTEL Bratislava

On line katalóg na

www.artinvest.sk Galéria ART INVEST, Dobrovičova 7, Bratislava Tel.: 00421 905 659 148 Miloš Alexander BAZOVSKÝ: Jesenná krajina, olej, 25x37 cm, zo zbierky PhDr. Karola Vaculíka

Vyvolávacia cena: 10 000 eur ARTantiques_190x119.indd 1

19.4.2017 9:40

aukce

De Chirico za 15 milionů a rekordní Vladimír Boudník

1. Art Consulting – Denní aukce 1. Art Consulting v neděli 26. března vynesla 55,64 milionu korun*, což je pro společnost nejlepší výsledek za poslední čtyři roky. Nového majitele našly čtyři pětiny ze 174 nabízených položek. Milionových děl bylo celkem osm, dvě z nich dokonce přesáhla hranici 10 milionů korun. Dalších 38 obrazů a prací na papíře pak bylo draženo za částky vyšší než 100 tisíc korun. Až na 15,59 milionu korun vystoupal obraz italského malíře řeckého původu Giorgia de Chirica Trubadúr. Olej z konce 50. let je uvedený v soupisu autorova díla mezi mnoha jinými variantami tohoto námětu, k němuž se de Chirico opakovaně vracel. Vyvolávací cena díla byla 14,14 milionu korun včetně provize a šlo teprve

GIORGIO DE CHIRICO: I L T R O V A T O R E , 1958, olej na plátně, 80 × 60 cm, cena: 15 590 000 Kč

o druhou autorovu malbu, která kdy prošla tuzemským trhem. Před dvěma lety nabídla aukční síň European Arts de Chiricův drobný olej Il Cavallo bianco z roku 1949, který byl tehdy prodán za 1,05 milionu korun. V minulém roce byl obraz Trubadúr neúspěšně nabízen mnichovskou aukční síní Hampel Kunstauktionen, která udávala jeho odhadní cenu v rozmezí 500 až 700 tisíc euro (bez provize). Druhým dílem prodaným v cenové hladině nad 10 milionů korun, byla Kupkova raná černobílá malba zobrazující Feidiovu sochu Dia v Olympii. Plátno Jupiter v Olympii z roku 1909 startovalo na minimálním podání 8,28 milionu včetně provize a dražitelé ji vyhnali až na konečnou cenu 13,85 milionu korun. To je

PEDER MORK MONS TED: K R A J I N N É Z Á T I Š Í N A Ř E C E , 1911, olej na plátně, 120 × 200 cm, cena: 2 616 000 Kč

osmá nejvyšší cena za Kupkovo dílo vydaná na domácí aukci, druhá nejvyšší za jeho figurativní malbu. Výrazný autorský rekord zaznamenal Vladimír Boudník, když jeho Zelený obraz z roku 1957, který jsme představovali v březnovém čísle, vystoupal z minimálního podání 216 tisíc korun až na 1,32 milionu korun. Dosavadní umělcův rekord za jiný obraz z téže série byl jen něco málo přes čtvrt milionu korun. Tři další Boudníkovy strukturální grafiky se prodaly za částky od 84 do 108 tisíc korun, což jsou rovněž jedny z nejvyšších cen za tento typ Boudníkových grafik. Na milionové částky dále dosáhl olej Emila Filly Zátiší se dvěma raky, pohárem, utěrkou a karafou z roku 1923, který

VL ADIMÍR BOUDNÍK: ZELENÝ O B R A Z , 1957, kombinovaná technika na kartonu, 58,5 × 84 cm, cena: 1 318 000 Kč

pravděpodobně prošel Borovičkovou sbírkou. Vydražen byl s nárůstem za 3,68 milionu korun. Za půl milionu korun odešlo ještě Fillovo o rok mladší zátiší ze sbírky Františka Venery, kombinovaná technika na kartonu. Jistou raritou byl velkoformátový obraz Krajinné zátiší na řece dánského malíře Pedera Morka Monsteda z roku 1911. Pocházel z východočeské soukromé sbírky a zájemci na telefonech vyšroubovali jeho cenu z minimálního podání 102 tisíc až na neuvěřitelných 2,62 milionu korun. Mezi „milionáře“ se zařadil i Václav Špála se zátiším Bílé pivoňky v modrém z konce 30. let, které našlo kupce za 1,38 milionu korun. S připočtením provize se nad hranici milionu korun dostala ještě díla Jana Baucha (Koupání; 1,14 milionu) a Václava Radimského (Zimní krajina; 1,08 milionu korun). Velmi dobře na aukci uspělo i jediné dílo starého umění, Pastorale Nicolaese Berchema. Ačkoli bylo od tohoto holandského malíře italizujících krajin v minulosti nabízeno již šest maleb, prodaly se pouze dvě z nich za kladívkové ceny do sta tisíc korun. Pastorale bylo přiklepnuto novému majiteli za vyvolávací cenu 780 tisíc korun. V kategorii klasické moderny se ve střední cenové hladině nejdráže prodal drobný olej Otakara Mrkvičky Slepý z počátku 40. let, který vystoupal z 90 na 420 tisíc korun, což je třetí nejvyšší aukční cena za umělcovo dílo. Velmi solidního výsledku se dočkal i olej Josefa Lieslera Lázně ze stejného

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

aukce

Přece jen hodiny

období, vydražený s výrazným nárůstem za 396 tisíc korun (čtvrtá nejvyšší cena). Velký zájem byl o ranou práci Jana Kotíka Cyklista, u níž zájemci osmkrát znásobili minimální podání na konečných 264 tisíc korun. Za solidní ceny se prodala i díla jeho otce Pravoslava (např. Hra dětí, taktéž 264 tisíc korun). Zájem byl i o zátiší Linky Procházkové Ovoce na podnose, které se dostalo ze shodného minimálního podání na 156 tisíc korun (šestá nejvyšší cena). Na stejnou cenu dosáhl i raný olej Věry Jičínské V Ateliéru (Tři akty) z roku 1922. Tento prodej, byť za vyvolávací cenu, stačil dokonce na druhé pomyslné místo mezi autorčinými pracemi. Na lehce zvýšené aukční maximum dosáhl Alois Kohout (Lecoque) s temperou na kartonu Le Jardin de Montmartre prodanou za 120 tisíc korun (vyvolávací cena 42 tisíc). Nový aukční rekord zaznamenal i slovenský malíř Eugen Nevan. Jeho plátno V kostýmu z roku 1940 získal nový majitel s bezmála dvojnásobným nárůstem za 168 tisíc korun (zvýšení o 10 tisíc). O vysoké ceny nebyla nouze ani v poválečném umění. Nejdráže se prodal olej Václava Boštíka Členění z poloviny 80. let, a to za vyvolávací cenu 900 tisíc korun.

Za 492 tisíc si nový majitel odnesl drobnou kovovou plastiku Radoslava Kratiny Hra z roku 1983 (druhá nejvyšší cena). Dobrého výsledku dosáhl i Opticko-kinetický reliéf Milana Dobeše z roku 1969, vydražený za 312 tisíc korun (pátá nejvyšší cena). Podle databáze ART+ bylo vůbec poprvé v aukci nabídnuto dílo pozapomenutého malíře Karla Těšínského (1926–2005), jehož výstavu v březnu pro pražský Mánes připravila Galerie Kroupa. Plátno Kompozice z roku 1967 získal nový majitel za 300 tisíc korun, přičemž jeho dražba startovala na 78 tisících. Zájem byl i o díla Káji Saudka. Černobílá malba Madona a jedna stránka komiksu Lips Tullian se shodně prodaly za 240 tisíc korun. V rámci prací na papíře se za poměrně vysoké vyvolávací ceny prodaly akvarely Josefa Šímy Bez názvu (420 tisíc) a Kompozice (348 tisíc korun) z konce 50. a počátku 60. let. Lept Vojtěcha Preissiga Večer vystoupal z 19 na 132 tisíc korun, což je nový aukční rekord za jeho grafickou práci. Za 600 tisíc korun byla vydražena rozměrná kombinovaná technika Adrieny Šimotové Břímě (kresba na vrstveném a perforovaném papíře). Stala se tak vůbec nejdražším mezi díly vzniklými obdobnou technikou. / TEREZA KOUCK Á

K AREL T Ě Š ÍNSK Ý: K O M P O Z I C E , 1967, olej na plátně, 60 × 75 cm, cena: 300 000 Kč

Galerie Ustar – Unikátní francouzské barokní hodiny s rekordní vyvolávací cenou 55 milionů korun (včetně provize), které byly hlavní hvězdou březnové aukce Galerie Ustar, zůstaly nevydraženy. Bez kupce na pražském Žofíně v neděli 26. března zůstalo i dalších devět položek s vyvolávací cenou nad půl milionu korun. Nejdráže se prodala krajina od Václava Radimského, která odešla s mírným nárůstem za 324 tisíc korun. Za více než sto tisíc korun byl vydražen ještě dívčí portrét od Václava Brožíka, patero historických hodin a kulovnice z počátku 17. století. Dohromady aukce vynesla 3,55 milionu korun, přičemž nového majitele našla jen čtvrtina z více než tří set uměleckých děl a starožitností. Z nabízených hodin se nejdráže, za vyvolávací cenu

156 tisíc korun, prodaly vídeňské biedermeierové stolní hodiny. Nárůst z 90 na 132 tisíc korun zaznamenaly miniaturní nástěnné lucernové hodiny (vysoké jen 17,5 cm), vyrobené roku 1797 v Augsburgu. Většina úspěšně vydražených položek se prodala za vyvolávací ceny či jen s mírným nárůstem. Výjimkami byl samovar vyrobený na přelomu 19. a 20. století v Německu, který vystoupal ze 17 na 48 tisíc, nebo lovecká puška z poloviny 18. století, která startovala na 18 tisících a prodala se nakonec za 78 tisíc korun. Nejdražšími obrazy, které zůstaly nevydraženy, byly Myslivec od Josefa Čapka, nabízen za 5 milionů, a drobná, na lepence malovaná krajina od Maxe Liebermanna, která měla startovat na 2 milionech korun. / JS

NÁ S TĚNNÉ LUCERNOVÉ HODINY Augsburg, 1797, kovaná železná schránka, vřetenový krok, ½ bití na zvoneček, mosazný číselník, 17,5 × 7,5 × 10 cm, cena: 132 000 Kč

S R D EČ N Ě VÁ S Z V E M E N A A U KČ N Í V Ý S TAV U, K T E R Á B U D E P R O B Í H AT V P R O S T O R Á C H N A Š Í G A L E R I E O D 2 . D O 2 7. K V Ě T N A 2 0 1 7. T R A D I Č N Í J A R N Í A U K Č N Í D E N SE USK UTEČNÍ V NEDĚLI 28. K V Ě TN A V PA L ÁCI ŽOFÍN N A SLOVA NSK ÉM OSTROV Ě V P R A Z E O D 12 H O D I N . T Ě Š Í M E S E N A VA Š I N Á V Š T Ě V U !

Giorgio de Chirico: Zapomenuté hračky olej na plátně, sign. PD, dat. 1915–1916, 55 × 25,5 cm vyvolávací cena: 19 000 000 Kč, odhadní cena: 25–35 000 000 Kč

Emil Filla: Žena na pláži olej a tempera na plátně, dat. 1932–1933, 89 × 144 cm vyvolávací cena: 9 000 000 Kč, odhadní cena: 13–17 000 000 Kč

František Kupka: Koupání olej na plátně, sign. PD, dat. 1904, 56 × 56 cm vyvolávací cena: 13 000 000 Kč, odhadní cena: 17–23 000 000 Kč

www.galeriekodl.cz

KO D L – T R A D I C E O D R O K U 18 8 5

aukce

Další Diviš a taky Derain

Galerie Pictura – Aukce Galerie Pictura ve středu 29. března nabídla celkem 273 položek, především z oblasti malířství, grafiky a kresby, ale nechyběl ani soubor skleněných autorských plastik. Úspěšnost aukce byla 43 procent, celková suma vydražených předmětů přesáhla 6,2 milionu korun. Nad hranicí 100 tisíc korun bylo prodáno deset děl. Nejdražší položkou aukce se stal olej Aléna Diviše Pan restauratér Bon-bon z počátku 50. let vydražený za 854 tisíc korun. Jde o druhou nejvyšší aukční cenu za Divišovo dílo, která opět potvrdila, že o jeho tvorbu je v poslední době velký zájem. Úspěch měla i umělcova kresba uhlem Mene Tekel, kterou získal nový majitel za 183 tisíc korun (druhá nejvyšší cena za autorovu kresbu). Třetí nabízená práce, kresba s názvem Sýr, zůstala neprodána. Druhou nejvyšší cenu aukce zaznamenal Portrét Geneviève Andrého Deraina. Jednu z mnoha existujících podobizen umělcovy neteře, tuto z konce 30. let, koupil zájemce ze sálu za minimální podání 671

ANDRÉ DER A IN: POTRÉ T G E N E V I È V E , 1938–39, olej na plátně, 41,9 × 33,5 cm, cena: 671 000 Kč

Od Lhotáka po koberec

tisíc korun. Trojici nejdražších obrazů uzavřel olej na plátně kombinovaný s asambláží Bílá krajina Karla Malicha. Dílo z roku 1964 získal nový majitel na telefonu za 610 tisíc korun. Ze starších děl se prodal s nárůstem velmi drobný olej na kartonu Augusta Bedřicha Piepenhagena Krajina se zříceninou. Zájemce za něj vydal 104 tisíc korun. Ze soch pak zaujala bronzová Dívka s hadem vůbec poprvé draženého Jeana Antoina Idraca (122 tisíc korun). Z krajin byl výraznou nabídkou především olej Antonína Hudečka Při západu slunce z počátku 20. století provedený velmi krátkými tahy štětce, místy až pointilistickým způsobem. Ten byl prodán za minimální podání 390 tisíc korun. Dražba plátna Montmartre Rue Norvins z roku 1914, raného díla Aloise Kohouta (který ve Francii používal překlad svého příjmení Lecoque) vyvolal v sále až nečekaný zájem. Vystoupalo z 22 až na 116 tisíc korun, které za něj nabídl zájemce na jednom z telefonů. Zařadil se tak hned za

ALÉN DI V I Š: PA N RE S TAUR AT ÉR B O N - B O N , počátek 50. let, olej na plátně, 52 × 38,5 cm, cena: 854 000 Kč

obraz Le Jardin de Montmartre prodaný v o málo vyšším autorském maximu o tři dny dříve u 1. Art Consulting. Nový aukční rekord znamenala dražba pro Jaroslava Herbsta. Jeho opakovaně nabízené Snímání z kříže z roku 1926 se tentokrát prodalo za 122 tisíc korun. Z poválečného umění zaujala koláž Jiřího Koláře Vzpomínka na jedno město (183 tisíc), tempera Kamila Lhotáka Balvan (s nápisem Anča) prodaná za 366 tisíc nebo velkoformátová malba Václava Stratila Červen z konce 70. let, která odešla za 134 tisíc korun. V oblasti prací na papíře zaznamenal dobrý výsledek tisk Josefa Váchala Krajina s jezdcem (Město), vydražený za vyvolávací cenu 98 tisíc, a kombinovaná technika Dáma s deštníkem Františka Tichého (110 tisíc korun). Mezi nevydraženými díly bohužel zůstala i nejdražší položka aukce, další z malířských studií k obrazu Ecce Homo od Vojtěcha Hynaise, která byla nabízena za necelý milion korun. / TEREZA KOUCK Á

K O B E R E C H E R I T Z : S Ý R I E , 1880, domácí koberec, 290 × 375 cm, cena: 342 000 Kč

Zezula – První letošní aukce brněnského aukčního domu vynesla přes 5,1 milionu korun. Nového majitele v úterý 4. dubna našlo 62 procent z 358 nabízených uměleckých děl a starožitností. Šest obrazů, jeden koberec a jedny hodiny bylo draženo za částky nad sto tisíc korun. Nejdražším dílem aukce se stal drobný olej Kamila Lhotáka Závody balonů. Malba na překližce z roku 1946 vystoupala na 708 tisíc korun, více než trojnásobek minimálního podání. Na téměř pětinásobek vyvolávací ceny pak vylétl zmiňovaný koberec Heritz, syrská práce z konce 19. století. Vítěz aukce za za něj nabídl 342 tisíc korun. Z obrazů byly za statisícové částky draženy ještě práce Bohumíra Matala, Otakara Kubína, Richarda Fremunda a Joži Uprky. Ze starožitností se nejdráže prodaly obrazové hodiny z roku 1826, které našly kupce při ceně 118 tisíc korun. Na dalších příčkách se umístily broušená váza značky Moser z konce 20. let (94 tisíc), diamantové náušnice (71 tisíc) a žardiniéra od Wiener Werkstätte (61 tisíc korun). / JS

K A M I L L H O T Á K : Z Á V O D Y B A L O N Ů, 1946, olej na překližce, 19,3 × 29,7 cm, cena: 708 000 Kč

inzerce

DOVOLUJEME SI VÁS SRDEČNĚ POZVAT NA 45. AUKCI VÝTVARNÉHO UMĚNÍ, STAROŽITNOSTÍ A DESIGNU 21. 5. 2017 Předaukční výstavy BRNO Aukční dům Sýpka Údolní 70, Brno 9.–11. 5. 2017 › 9–17 hod 12. 5. 2017 › 9–15 hod

PRAHA Galerie U Betlémské kaple Betlémské nám. 8, Praha 1 13. 5. 2017 › 15–18 hod 14.–19. 5. 2017 › 10–18 hod 20. 5. 2017 › 10–15 hod

Aukční dům Sýpka Praha, Tržiště 3 Brno, Údolní 70 mob 608 958 322 aukce@sypka.cz www.sypka.cz

aukce

Rekordy pro Preislera, Baucha a poválečného Fillu

Galerie Art Praha – Aukce GaVelký úspěch měla i díla Jana lerie Art Praha, která se konala Baucha. Prodej jeho velkoformáv neděli 23. dubna v pražském tového oleje Rozmluva – Večeře hotelu Hilton, byla pro společnost Páně z období druhé světové co do obratu nejúspěšnější za války znamenalo opět výrazné posledních pět let. Prodalo se vylepšení autorského maxima to44 procent všech děl (163 položek hoto umělce, a to o téměř 800 tiz 373), dohromady za 36,4 milionu síc korun. Cena se z minimálního korun. Nad milion korun bylo vypodání 671 tisíc rychle dostala na draženo 6 děl, dalších 38 položek až na necelých 2,2 milionu korun. se pak prodalo za částky vyšší než Pomohla tomu zřejmě i provenien100 tisíc korun. ce ze sbírky Jaroslava Borovičky. Nejdražším dílem dne, které Úspěchem je rovněž cena znamenalo zároveň nové autor3,54 milionu korun za Fillovo ské maximum Jana Preislera, se Zátiší s pomerančem z roku 1947. stal obraz Dívka v modrém, jedna Jde o nejvyšší cenu za malířovo z olejových skic k obrazu Pohádka. zátiší z 40. let, dráž se z jeho Dražba této působivé studie zapoválečné tvorby dosud prodalo čínala na motivačním 1,5 milionu jen rozměrné plátno Já som bača a po dlouhé licitaci ji zájemci velmi starý, které se v roce 2010 vyhnali až na 9,52 milionu korun. prodalo o 900 tisíc dráž. To znamená zvýšení dosavadního Nad hranici milionu korun se aukčního maxima autora, které dva dostala i dvě plátna Václavy Špáa půl roku držela pravá část triptyly. Blatouchy ve džbánku z roku chu Jaro, bezmála o 650 tisíc korun. 1941, pocházející ze sbírky brněnOd loňského října šlo již o čtvrtý ského prvorepublikového obchodmnohamilionový Preislerův obraz. níka s uměním Františka Venery, Dohromady za ně sběratelé utratili vystoupaly na 1,83 milionu, přes 25,6 milionu korun. Zátiší z roku 1937 pak na 1,65 mi-

lionu korun. V obou případech šlo o více než trojnásobek vyvolávací ceny. Dobře se prodalo i třetí Špálovo plátno, opakovaně dražená Kytice z roku 1924. Nový majitel si ji odnesl za 890 tisíc korun. Posledním z milionových děl byl obraz slovenského malíře Martina Benky Madona (V sliačskom kroji) z let 1937–42, který zájemci vyhnali z vyvolávací ceny 354 tisíc až na konečných 1,6 milionu korun. To je druhá nejvyšší cena za Benkovo dílo na českém trhu. Novým autorským rekordem je dále cena 536 tisíc za pointilisticky provedený olej Zahrada od symbolisty Karla Vítězslava Maška. Od něj bylo doposud draženo pouze 12 maleb, poslední z nich před třemi lety. V oblasti krajinomalby zaznamenal výrazné nárůsty nepříliš často dražený Bohuslav Dvořák, jehož oleje Krajina s velkými stromy a Do Nové Vsi u Chotěboře vystoupaly ze shodného minimálního podání 37 tisíc na 207 a 171 tisíc korun.

Mezi poválečnými díly opět vynikly práce Jana Baucha, tentokrát z 50. let. Jeho obraz Mozart a Josefína se dočkal vysokého nárůstu a prodal se za konečnou cenu 878 tisíc korun, Týnský chrám si pak odnesl sběratel za 390 tisíc korun. Nový autorský rekord přinesla aukce pro Olbrama Zoubka, když se jeho více než dva metry vysoká socha Ifigenie prodala ua 659 tisíc korun. Zaujali téže Miloslav Chlupáč nebo slovenský malíř Rudolf Krivoš. Krivošovo Milovanie se prodalo za 183 tisíc, Chlupáčův olej U řeky z konce 90. let pak za 390 tisíc korun. Úspěch měl i jeho další olej Akt (Touha) z roku 2006 s cenou 317 tisíc korun. Z kreseb byl zřejmě nejzajímavější nabídkou tužkou na plátně vyvedený Portrét slečny Tydlitátové od Jana Zrzavého. Kresba z konce 20. let vystoupala z 80 na 207 tisíc korun. Za stejnou konečnou cenu se prodala i kolorovaná kresba, respektive kombinovaná technika Adolfa Borna Melancholie z roku 1996. / TEREZA KOUCK Á

EMIL F ILL A: Z ÁT I ŠÍ S P O M E R A N Č E M , 1947, olej na plátně, 24 × 41 cm, cena: 3 538 000 Kč

J A N P R E I S L E R : D Í V K A V M O D R É M , 1902 olej na plátně, 64 × 45,5 cm, cena: 9 516 000 Kč

J A N B A U C H : R O Z M L U V A – V E Č E Ř E P Á N Ě , 1938–41, olej na plátně, 91 × 124 cm, cena: 2 196 000 Kč

K AREL V Í T Ě Z SL AV M A ŠEK : Z AHR ADA, olej na plátně, 66,5 × 83,5 cm, cena: 536 800 Kč

inzerce

SBÍRKA ČS. DIPLOMATA PŮSOBÍCÍHO V ZAHRANIČÍ V LETECH 1960 – 1990 Asiatika Primitivní umění Socialistický realismus Zednářské a templářské klenoty AUKCE neděle 11. června 2017 od 13.30 hodin PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA Nová síň, Voršilská 3, 110 00 Praha 1 úterý 6. června – sobota 10. června 2017 10.00 – 19.00 hodin

www.pragueauctions.com Edward Saidi Tingatinga, 1932 – 1972, Tři ptáci požírají hlemýždě, 1969, email, sololit, 53 × 61 cm, vyvolávací cena 1 200 000 Kč

host literární revue

Rozhovory s autory Česká i překladová beletrie Recenze knižních novinek Eseje o kultuře a literatuře Tematické bloky Aktuální reflexe a reportáže Literární historie Nezavedená literatura Soutěže pro předplatitele www.hostbrno.cz

Objednávejte naše výhodné přeplatné na www.hostbrno.cz získejte slevu 15 % na knihy z produkce nakladatelství Host

inzerce

AU K Č N Í T I P – D O R O T H E U M

Hubert Kovařík patří spolu s Helenou Johnovou mezi nejvýraznější české žáky vídeňské Kunstgewerbeschule. Již ve Vídni spolupracuje s nejvýznamnějšími návrháři té doby – s Bernardem Löfflerem nebo Antonem Hanakem. Po návratu do Čech po první světové válce spoluzakládá Kunštátskou keramiku, kde navrhuje množství drobných dóz a figurek převážně ve „vídeňské“ černobílé barevnosti. V roce 1922 si zřizuje vlastní dílnu ve Svitávce, ve které se zaměřuje především na figurální keramiku. Nejatraktivnější jsou velké figury puttů s různými atributy, které vynikají výraznou barevností a vysokou dekorativností. Rejstřík figur byl široký – inspirací mu byl Starý zákon, mytologie, orient či komedie. Tvorba Huberta Kovaříka je pro svojí zdobnost, hravost a stylizovanost charakteristickým projevem českého stylu art deco.

draženo: 27. května 2017, 14 hodin místo: Radisson Blue Alcron Hotel Prague, Štěpánská 40, Praha 1 vyvolávací cena: 22 000 Kč odhadní cena: 35 000 Kč www.dorotheum.com

KUPIDO po roce 1922, pórovina, pestře glazovaná, výška 44 cm

AU K Č N Í T I P – E U R O P E A N A R T S JINDŘ IC H Š T Y R SK Ý: KOMINÍK A SNĚHUL ÁK olej na plátně, 70,5 × 50,5 cm, rámováno, datace 1925, signováno vlevo dole Štyrský 25, zezadu opatřeno výstavním štítkem a razítkem.

Kominík a sněhulák je významné dílo Jindřicha Štyrského, pocházející z prvých týdnů jeho pařížského období v roce 1925. Jeho černobílá reprodukce se dochovala ve Štyrského pozůstalosti. Obraz Štyrský vystavil pod francouzským názvem Ramoneur et bonhomme de neige na prvé výstavě artificielismu, uskutečněné v Paříži (Styrsky et Toyen, Galerie d’Art contemporain, 27. 11.–10. 12. 1926, č. k. 21). Obraz zůstal celou dobu v majetku rodiny původního majitele ve východních Čechách. Obraz je důležitý pro poznání rané artificielistické Štyrského fáze, ve které se – obdobně jako Toyen – pokusil propojit abstraktní plány, zde zastoupené především vztahem bílých a černých ploch, a konkrétní, zpředmětňující detaily jako stromeček, zeď, rostlina v pravém spodním rohu, které do téměř monochromního obrazu vnášejí empirický akcent. Štyrský zobecňoval, avšak chtěl zároveň zůstat konkrétní. Obraz Kominík a sněhulák je velmi názorným pohledem na stav tehdejší Štyrského tvorby, která rezonovala s neoprimitivistickými obrazy Toyen. Přináší stupňující se Štyrského zájem o plochu, v němž se objevují velmi jemné akcenty přechodů, typické pro autorův malířský přístup. Objev obrazu Kominík a sněhulák je důležitý nejen pro doplnění celé Štyrského tvorby, ale i pro poznání malířství dvacátých let. Mohl by se stát součástí jakékoli evropské sbírky meziválečného malířství.

draženo: 21. května 2017, 13 hodin místo: Obecní dům v Praze vyvolávací cena: 14 500 000 Kč www.europeanarts.cz

vystaveno: V novém světě – Podmínky modernity 1917–1927, GVU Ostrava, 27. 9. 2016–8. 1. 2017; Dialogy v obrazech, Galerie Diamant S.V.U. Mánes, 2014, str. 10; Styrsky et Toyen, Galerie d’Art contemporain, 27. 11.–10. 12. 1926, Paříž, č. kat. 21.

publikováno: Obraz bude publikovaném v připravovaném katalogu k výstavě V novém světě – Podmínky modernity, GVUO Ostrava. odborný posudek: PhDr. Karel Srp

neděle 21. května 2017, 13.00 hodin

OBECNÍ DŮM PRAHA – GRÉGRŮV SÁL

AUKCE MISTROVSKÝCH DĚL VÝTVARNÉHO UMĚNÍ

European Arts Investments s.r.o., Senovážné náměstí 8, 110 00 Praha 1, ČR tel./fax: +420-233 342 293, e-mail: info@europeanarts.cz

WWW.EUROPEANARTS.CZ

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

Naprosto mimořádná, na trhu zcela raritně se vyskytující práce je špičkovým dílem nesporných vysokých galerijních a sběratelských kvalit, dosahujícím svým významem na poli evropské progresivní meziválečné výtvarné scény mezinárodního významu. Tento jedinečný obraz z roku 1929 je mistrným dokladem kulminačního bodu, kterého v této době v několika obrazech dosáhl autorčin artificielismus. Autorka se prostřednictvím bohatě vrstvené strukturálně naleptávané pastózní malby, nelogicky narušované volně horizontálně stékajícími jemnými barevnými liniemi, docela oprostila od jakýchkoli pevných geometrických forem či konkrétních, blíže určitelných tvarů, dozrála k výjimečnému, neortodoxnímu a zcela jedinečnému výrazu. Tímto radikálním, velice odvážným gestem v mnohém anticipovala mimo jiné i techniku „dripping painting“, proslavenou později Jacksonem Pollockem. Toyen díky tomuto velice suverénnímu a smělému projevu, jímž završila svou významnou a velice ceněnou fázi artificielismu, dospěla k abstraktní malbě naprosto opačným způsobem než většina ostatních umělců vycházejících z geometrické redukce. Nechala se vést pouze vlastní malířskou vizí, nebála se postavit na okraj a vymezit se oproti ostatním. Na tuto zjevnou vyhraněnost a nepřizpůsobivost autorky jakémukoli programu upozornil i Teige, když napsal, že se u ní projevuje: „hluboká osamocenost uprostřed lesů, samoty a rašeliniště, mohutnost přílivu a odlivu, temné tajemství oceánů, melancholie podzimu, dým a stín.“ draženo: 28. 5. 2017, 12 h místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha

TOYEN: ŠERO V PR ALESE olej na plátně, dat. 1929, sign. PD, 114 × 89 cm

vyvolávací cena: 14 000 000 Kč odhadní cena: 17–20 000 000 Kč www.galeriekodl.cz

AU K Č N Í T I P – A R T H O U S E H E J T M Á N E K K AREL ŠPILL AR: JARO 1903, olej na plátně, 126 × 60,5 cm, signováno a datováno vpravo dole

Lyrická alegorie jara, zachycující figuru mladé dívky v rozkvétajícím háji, je příznačnou ukázkou autorova směřování k impresi, a to jak ve výběru tématu, tak v technice malby. Má zálibu v pastelových tónech, nezobrazuje reálnou přírodu, podle slov V. V. Štecha, nebyl „opisovačem“ přírody a na figuru nenahlížel stejně jako jeho učitel Ženíšek, postava byla součástí děje. Dílo pochází z období, kdy Špillar pobýval ve Francii. Zde se samozřejmě setkal s moderními uměleckými proudy. Nejvýraznější stopu v jeho tvorbě však zanechal právě impresionismus a určitý dekorativismus. Dílo je na trhu výjimečné jednak tím, že pochází z raného tvůrčího období, ale také svým rozměrem.

draženo: 1. června 2017 od 16 hodin předaukční výstava: 15.–31. 5. 2017, 10.00–18.00 hodin

místo: ARTHOUSE HEJTMÁNEK – galerie a aukční dům, Goetheho 2, 160 00 Praha 6-Bubeneč vyvolávací cena: 600 000 Kč www.arthousehejtmanek.cz

inzerce

eSTAROŽITNOSTI.cz I N T E R N E T OVÁ AU KC E 5 .– 8 . Č E R V N A P Ř E DAU KČ N Í V Ý S T AVA O D 2 0. K V Ě T N A

O. Zoubek: Kráčející olovo vyvolávací cena

7000 Kč

V. Ströminger: Karlštejn olej/plátno vyvolávací cena

6700 Kč

A. Zagioli: Busta dívky mramor prodejní cena

145 000 Kč

Slavíkova 1611/5, Praha 2-Vinohrady, tel.: +420 222 210 609, mob.: 775 565 456, e-mail: aukce@estarozitnosti.cz

A NTIK V IT Y P R A H A , S . R . O .

Historické a lovecké zbraně, stará technika, hrací stroje, evropské a asijské umění. 27. aukce se koná 27. 5. 2017 od 14 hodin Výstava před aukcí: 25. 5. od 14 do 19 hod. a dne 26. 5. od 10 do 18 hod. v prostorách aukčního domu.

Vyšehradská 2, Praha 2, 128 00

www.antikvity.cz

na trhu

text Vendula Vašátková Autorka je redaktorkou ART+.

Pražan Kokoschka Jakkoliv bývá Praha opěvovaná jako kosmopolitní město oplývající nespočtem půvabů, existuje pouze několik světových malířů, v jejichž tvorbě byla systematicky zachycována. Jedním z nich je Oskar Kokoschka, který zde strávil čtyři léta. Většina jeho obrazů s pražskými náměty je součástí institucionálních sbírek, jeden z nich se nicméně nyní objeví v aukci.

OSK AR KOKOSCHK A: PR AHA 1936–37, olej na plátně, 94 × 125 cm, vyvolávací cena: 35 000 000 Kč (+ 24% provize), Arthouse Hejtmánek 1. 6. 2017

Osmačtyřicetiletý Kokoschka přijel z Vídně do Prahy na konci září roku 1934. Přestože je v literatuře zmiňována jeho vazba na sestru, která v Praze jakožto básnířka živořila a jíž chtěl úspěšný malíř pomoci, jeho motivace změnit prostředí byla přinejmenším dvojí. O rok dříve se moci v Německu chopili nacisté a malířovi bylo záhy jasné, že svoji životní úroveň, zajišťovanou profesorským platem drážďanské akademie a výhodnou smlouvou s galerií Paula Cassirera v Berlíně, nejenže dlouho neudrží, ale že už pro něj v zemi není bezpečno. Začal se proto ohlížet po jiných trzích a odezvu nalezl zejména u švýcarských a amerických muzeí (např. Kunsthaus Zürich, Carnegie Museum of Art v Pittsburgu). Klíčové podpory se ale dočkal z Československa, a to zejména prostřednictvím Hugo Feigla, pražského obchodníka s uměním, který mu již v prosinci 1933 uspořádal ve své galerii (dnešní Galerie Hollar) samostatnou

výstavu. Feigl také domluvil portrétování v té době už nemocného prezidenta T. G. Masaryka, kterého umělec velmi ctil mimo jiné i pro společnou oblibu J. A. Komenského. O deset let později se Feiglovi, jenž před válkou emigroval do Spojených států, podařilo tuto Masarykovu podobiznu prodat do zmiňovaného pittsburského muzea a výtěžek použít ve prospěch československých válečných sirotků. Galerista také seznámil Kokoschku s tehdejšími vlivnými průmyslníky a mecenáši, jakými byl například cukrovarník Ferdinand Bloch-Bauer či stavební podnikatel František Müller. Ten si v roce 1937, nejspíš na popud Adolfa Loose, jenž mu projektoval střešovickou vilu, pořídil jeden z Kokoschkových výhledů na Prahu (obraz od dědiců v roce 1969 zakoupila do sbírek Národní galerie v Praze). Pokud nepočítáme završující syntetické plátno Nostalgia (Scottish National Gallery of Modern Art, Edinburgh), které bylo

na trhu OSK AR KOKOSCHK A: Ž ÁBY 23. 8. 1968, olej na plátně, 61 x 92 cm, cena: 37 700 000 Kč, Adolf Loos Apartment and Gallery 26. 11. 2016

namalováno v roce 1938 už v Londýně jako reminiscence jeho pražského pobytu, vytvořil Oskar Kokoschka v průběhu čtyř let těchto „portrétů Prahy“ prokazatelně minimálně patnáct. V prvních pragensiích si malíř zkoušel možnosti pohledů z různých stanovišť – ze Strahovského svahu, z Schönbornské zahrady, od křižovnického kláštera, z Kramářovy vily… „Když přijedu do nějakého města, jdu se nejprve podívat, odkud je nejhezčí výhled. Tam si potom hledám byt,“ podělil se Kokoschka o svůj postup o několik let později. S tímto krédem si také v létě 1935 zřizuje ateliér ve věži neorenesančního domu Bellevue na dnešním Smetanově nábřeží, odkud vidí na celé pražské panorama, a své následující veduty maluje již výhradně tam. Malíře však i s ohledem na jeho kořeny (po otci, který pocházel ze staré pražské zlatnické rodiny, byl Čech) neokouzloval pouze vizuální ráz metropole, ale uvažoval o ní i v širších historicko-společenských souvislostech. „Jako kdysi po pustošivé třicetileté válce byla Praha tehdy opět kosmopolitním centrem, kde si dávala poslední dostaveníčko celá Evropa. Ve srovnání s moderními světovými velkoměsty, s jejich uniformními mrakodrapy a proletářskými cementovými baráky zůstala Praha výtvorem kultivované společnosti a také se jím znovu stala. Ve středověku, v renesanci a po náboženských válkách v době baroka zde v kostelích, palácích a měšťanských domech soupeřili stavi-

telé, sochaři, malíři, zlatníci a řezbáři všech evropských národností, Italové, Francouzi, Vlámové, Němci a Tyrolané, s umělci domácího původu, jako by chtěli varovat budoucí generace před nesvorností a ukázat, čeho jsou národy schopny, chovají-li se lidsky a jejich šikovné ruce umějí spolupracovat,“ píše Kokoschka ve své autobiografii. Přes počáteční malířovy obavy o živobytí byl ze strany sběratelů zájem takový, že se mu pražské obrazy prodávaly doslova pod rukama. V soupisu děl se uvádí, že k roku 1957 bylo šest pláten s touto tematikou uloženo v soukromých sbírkách v USA, tři v privátních kolekcích českých a dvě v moravských. Jednu scénu z roku 1934 zakoupila Moderní galerie v Praze za 38 tisíc korun stejně bezprostředně po jejím vzniku jako o něco mladší vedutu vídeňská Österreichische Galerie. Když chtěla washingtonská Phillips Memorial Gallery v roce 1938 získat nejrozměrnější z těchto scén, museli se již obrátit na nové majitele (mimochodem rodinu právníka Palkovského, z níž pocházela Kokoschkova budoucí žena Olda). První letošní červnový den bude tedy draženo v Arthouse Hejtmánek formátově druhé největší z Kokoschkových pražských pláten. Soudě dle razítka na blindrámu, prošlo i toto po svém vzniku obchodem Hugo Feigla. Jak dokládá Winklerův soupis, dílo zůstalo v Československu a podle slov Tomáše Hejtmánka jej rodina původního vlastníka prodala až v 90. letech. Na nedávných výstavách Oskar Kokoschka a pražská kulturní scéna v Řezně

a v Praze byl potom tento olej prezentován jako zápůjčka z Galerie Zlatá Husa. Obraz byl vytvořen mezi lety 1936 a 37 a řadí se do druhé půle malířovy série pragensií, do jejichž výrazové expresivity se začíná stále více promítat sílící hrozba další světové války. U umělce, který o sobě tvrdil, že myslel „vždy jenom v prostorových vztazích“, jistě není náhoda, že je kompozice veduty pomyslně rozdělena. Prostor v levé části je v porovnání se zbytkem díla zpracován zvlášť dynamickým, důrazným a zcela rozvolněným štětcovým rukopisem, navíc se na ploše plátna objevuje motiv blesku a blížící se bouře, přepadající malířovo exilové město od západu. „Když jsem v říjnu 1938 definitivně odjížděl s Oldou Palkovskou z Prahy, zdálo se mi, že ve večerních červáncích nad řekou spatřuji poslední hodinu Evropy,“ vzpomínal v knize Mein Leben na dobu, kdy byl již tři měsíce československým občanem. Z obchodní perspektivy se z autorových krajinomaleb nejlépe prodal Istanbul (1929), a to v roce 2009 v londýnské Sotheby’s za 1,5 milionu liber. Předstihly jej doposud jen dvě rané figurální práce, obě z doby první světové války. Český trh nabídl oleje tohoto autora zatím pouze třikrát, přičemž největší pozornosti se dočkaly Žáby s podtitulem Europa’s Sunset, výrazně politicky podbarvená alegorie datovaná 23. srpnem 1968. Obraz loni na podzim na aukci Adolf Loos Apartment and Gallery vydražil za 37,7 milionu korun český kupec.

VEČERNÍ AUKCE POVÁLEČNÉHO & SOUČASNÉHO UMĚNÍ PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA 25. 5. – 7. 6. 2017 DENNĚ, VČETNĚ VÍKENDU I SVÁTKŮ OD 10:00 DO 18:00 HOD. WWW.ACB.CZ EMAIL: PRAHA@ACB.CZ, BRNO@ACB.CZ TEL.: 603 424 913, 224 232 500, 542 214 789

TOPIČŮV SALON PRAHA 1, NÁRODNÍ TŘÍDA 9

7. 6. 2O17 V 18.30 HOD.

2. díl

text Richard Adam Autor je sběratel, spoluzakladatel Richard Adam Gallery.

Pohledem sběratele Třicet let Tvrdohlavých

S TANI SL AV DI V IŠ: ARCHA 1987/XII, akryl na plátně, 140 × 160 cm, Richard Adam Gallery

Když Valdštejnská jízdárna „nabídla“ své prostory Františku Skálovi mladšímu k uspořádání velké výstavy, brali to „milovníci a příznivci umění“ jako něco samozřejmého. Přece Skála, jedna z největších osobností současného českého, řekněme, „sochařství“ (a nejen toho), kdo jiný by měl takovou příležitost dostat, že? Někdejší člen výtvarné skupiny Tvrdohlaví, která, když před 30 lety otevřela první velkou výstavu, pobídla dokonce i výtvarného kritika Rudého práva ke zlobnému konstatování, že takové blbosti, co Skála (a nejen on), to tedy ne! A autor tohoto textu sebekriticky přiznává, i on (po návštěvě tehdejší výstavy) bohužel konstatoval, ne a ne a ne! Blbost lidská je prostě nezměrná… Jak ale ta první výstava vypadala? A kde se vůbec konala? Víte-li pak, co to byl Lidový dům ve Vysočanech? Ne? Tak to jste na tom úplně stejně jako já tehdy. Už si přesně nepamatuji, co za detektivní pátrání, nicméně nakonec vystupuji z tramvaje a kráčím k „tajemstvím opředenému domu“. Musíte si uvědomit, socialismus byl v tom prosincovém dni roku 1987 pořád ještě zářná budoucnost lidstva a uspořádat výstavu mladých a neznámých, to

chtělo odvahu. Zvláště, když ti mladí tvořili všechno možné, jen socialisticko realistické umění ne… Takže kráčím k „bájemi a fantaziemi“ opředenému Lidovému domu (taková větší sokolovna), a když vstoupím dovnitř, zažiji šok horší než jáma lvová! Proboha, co má tohle být? Abych vás uvedl do děje, nejhorší, co vás může potkat, je, když na nějakou výstavu kráčíte v očekávání, že vystavené umění bude vypadat přesně tak, jak čekáte. Tedy (v tomto případě) jako pokračování a rozvíjení tvorby autorů předchozí generace, generace 70. let. Svatá prostoto! Jen se podívejte na ty vystavené artefakty! Skálovy objekty z hub a chorošů, například, se vám už omotávají kolem nohou, mělnický zámek z obalu na cukr se na vás výsměšně šklebí (David), domlouvá se s rovnicí E=mc2 a hlavou hada (taky David), jakási zmršená kočka se rozkošnicky protahuje (Nikl), významně pomrkává po unylém lvu (taky Nikl), a to mám ještě štěstí, rok 1990 zatím nenastal, takže Divišovy Spartakiády jen skromně čekají v záloze… Proboha, větší blbosti jsem v životě neviděl! Pán prodávající vstupenky vás ještě informuje, můžete si kterýkoliv obraz koupit, a já se vleču jak spráskanej pes

pryč a v duchu opakuji: jo, jeden za patnáct, jeden za patnáct… No poslyšte, drzost ti mladí tedy rozhodně mají! Abych to upřesnil, skupina Tvrdohlaví rovnala se ZJEVENÍ! Pro člověka, který se v umění neorientoval (jako já), který netušil, že existuje postmoderna, Konfrontace, nevím co, prostě pro takového neználka to zjevení bylo. A bylo to zjevením zřejmě i pro další neználky, abraka dabra, a z chození na výstavy se stává společenský fenomén. Tedy na výstavy „zakázaných“. Ty dva tři roky před tím, než rozhodčí oznámí změnu hracích pravidel a socialismus se uloží k věčnému spánku (doufejme), jsou návaly na „zakázaných“ výstavách něčím tak samozřejmým, jako dnes „zázrak“, když přijde za den pět lidí… Doba se zkrátka poněkud změnila. A tak mně dovolte, abych místo psaní o Tvrdohlavých po třiceti letech a Skálovi ve Valdštejnské vysvětlil, jak jsem i já pochopil, že mladí neznamená automaticky „blbí“! Když jsem v galerii Litera vybíral nějaké grafiky (listopad 1992), sklonil se ke mně jakýsi mladík a já se dozvěděl, dělám taky grafiku. Pozval mě k sobě do ateliéru a já tedy šel. I když, přece jenom, chvíli jsem váhal. Toho mladíka jsem totiž podle jména znal. A jeho obrazy bohužel taky… No ale dobře. A pak jsem se tedy stal (u něj v ateliéru) svědkem něčeho, co bych označil jako zázrak. Nebo možná PROZŘENÍ, moje prozření. Jak totiž ten mladík přede mnou, před mýma očima předváděl svoje obrazy a kresby, já najednou začal chápat, že celé moje vnímání, celé chápání toho mladého a moderního umění bylo vlastně nechápáním, že obrazy toho mladíka, tak dětsky a naivisticky namalované, tak nedělně svátečně vyfiknuté, jsou skvělé právě tím naivismem a nedělností, které je odlišují od všech VÁŽNÝCH A PONURÝCH SNAH něco namalovat. Ten mladík se jmenoval Antonín Střížek. A já jsem mu dodnes nepokrytě vděčen!

XXX BSUB BSUB D[ JOGP!BSUB BSUB D[

;",061&/0 %0 4#Â3&, 573%0)-"7Â 6WDQLVODY 'LYLÃ£ 6NXSLQD

3HWU 1LNO

GÄ&#x152;O GÄ&#x152;O

103"%$& /" 53)6 4& 406Ã½"4/Â». 6.Ã¿/Â.

GÄ&#x152;O

-DURVODY 5yQD

-LÄ&#x153;t 'DYLG

rozhovor

text Jan Skřivánek foto (portrét) Jan Rasch

Vědět, co děláš Rozhovor s Tomasem Rajlichem Museum Kampa hostí od začátku května do konce července výběr z díla Tomase Rajlicha. Někdejší zakladatel Klubu konkretistů prožil čtyřicet let v nizozemském Haagu a české prostředí si s jeho dílem stále příliš neví rady.

Začněme od vašich studií. S jakými pohnutkami jste se hlásil do Prahy na akademii? Pohnutka byla, že bude člověk umělcem. Už před tím jsem chodil na střední umprumku, dnešní Hollarku. Otec byl matikář a maloval, takže měl doma barvičky a já jsem si s nimi od malička patlal. Strýc, Jan Rajlich, který nedávno zemřel, dělal plakáty a věnoval se užité grafice. Doma pro to tedy měli pochopení. Ve třinácti jsem šel z domu. Na sochařinu jsem se hlásil na radu profesora ze střední: „Na malířství nechoď, tam je pět set uchazečů a vezmou jich patnáct nebo dvacet, tam se nedostaneš. Jdi na sochařinu, socháš pěkně, tam dělá zkoušky padesát lidí a vezmou pět.“

Italové v soše, realistické figurativní, hodně dobří. Například Marini, Greco, Manzù. Jak vypadala vaše tehdejší tvorba? Dělal jsem panáky, hlavy a reliéfy, samý realismus.

Co byla vaše představa, že budete po škole dělat? To jsem moc nepromýšlel, počítal jsem, že se budu živit grafikou. Většina lidí se věnovala grafice nebo restaurování. Volnou tvorbou se uživili pouze národní umělci nebo ti, kteří prodávali někde v Díle, a to byli mazalové.

Po škole vás, předpokládám, čekala vojna. Přesně tak. Díky přímluvě generála Ferdinanda Svobody, s jehož dcerou Jitka chodila do školy a který byl náměstkem ministra obrany, jsem se dostal do Armádního výtvarného studia. Bydlel jsem pěkně doma a chodil tam jako do práce. Jitka ho někde potkala a on se ptal, jestli jsem už narukoval. A Jitka, že jo, že jsem u lukostřelců… Tak mě nechal převelet. Ale byli to samozřejmě motostřelci, ne lukostřelci. Pak mi ještě pomohl k ateliéru na Žižkově. Měl jsem zažádáno o nebytový prostor v Přemyslovské ulici, ale asi bych ho nedostal, nebýt toho, že se pan generál zajímal, co budu dělat až půjdu do civilu. Řekl, že se tam pojedeme společně podívat. Naložil mě do své šestsettrojky a vyrazili jsme. To samozřejmě zapůsobilo.

Jak na přelomu 50. a 60. let vypadala výuka? Co jste věděli o zahraničním umění? Až do šestého ročníku bylo študium podle modelu a šmitec. Původně jsem začínal u Jana Laudy, ale ten ještě ten rok zemřel. Pak jsem byl rok a půl v ateliéru Karla Pokorného, pak udělali profesorem Karla Hladíka. To byl jeden z nejlepších českých sochařů, teď je úplně zapomenutý. O zahraničí jsme toho moc nevěděli. Registrovali jsme Expo v Bruselu, protože všichni profesoři tam něco dělali a vyprávěli nám o tom, ale výraznější vliv to nemělo. Za Hladíka to bylo trochu jiné, měl knihy z Itálie a zajímal se. V té době byli

Kdy jste se poprvé podíval do zahraničí? Ještě na škole. S Kotalíkem jsme byli na exkurzi v Berlíně. Zeď, myslím, ještě nestála, ale do západního sektoru jsme stejně nesměli. Potom v šestašedesátém jsme s Jitkou jeli navštívit mého bratra do Egypta, který tam pro Násira zakládal vojenskou akademii. A díky tomu, že jsme se vrátili a osvědčili tak svou spolehlivost, pustili nás hned v únoru 1967 do Paříže na Picassovu velkou retrospektivu v Grand Palais. To byla naše první cesta na Západ. Měli jsme všehovšudy 50 dolarů. Bydleli jsme v hotelu, který přes den fungoval jako bordel, a všude jsme chodili pěšky. Do

Předplaťte si art+antiques a získejte roční členství v DOXu 05

květen 2017

99 Kč / 4,70 ¤

Marian Palla v Moravské galerii 34 / Rozhovor s Tomasem Rajlichem 46 / Jak se NG vzdala Gustava Klimta 08 /

S ARTcard můžete využít slevu u těchto partnerů Galerie hlavního města Prahy 120 60 Kč Eduard Steinberg: From Moscow to Paris (do 28. 5.) Richard Deacon: Free Assembly (do 17. 9.) DOX 180 Materiál 307 (do 28. 5.) Architektura VII. dne (do 22. 5.)

108 Kč

Uměleckoprůmyslové museum v Praze 150 Český kubismus (do 31. 12. 2017)

80 Kč

Muzeum umění Olomouc 70 Okamžité chrámy (do 11. 6.)

35 Kč

Moravská galerie v Brně 120 Marian Palla: Retrospektiva o 7 dějstvích (do 6. 8.) Jana Kalinová: Denní tik (do 8. 6.) Kmeny 90 (od 14. 5. do 1. 10.)

60 Kč

Oblastní galerie Liberec 80 40 Kč Richard Loskot: Základní výzkum (do 28. 5.) František Tkadlík (do 18. 6.)

9 771213 839008

Získáte 12 čísel časopisu (z toho 2 dvojčísla) Ročenky ART+ Trh s uměním v letech 2017–2018 Poválečné a současné umění 2017–2018 ARTcard s programem Sphere Přístup do elektronického archivu časopisu

Museum Kampa 200 Jedinečný svět Adolfa Borna (do 30. 7.) Tomas Rajlich (do 30. 7.)

100 Kč

Divadlo v Dlouhé 320 Racek (premiéra 25. 5.)

260 Kč

Divadlo ABC 320 Macbeth

288 Kč

roční předplatné: 885 Kč (ušetříte 274 Kč oproti koupi na stánku) objednávejte na www.artcasopis.cz nebo bezplatné lince 800 300 302 Při objednávce uvádějte kód nabídky: AA17DOX Nabídka platí pro standardní roční předplatné do 5. 6. 2017 nebo do vyčerpání zásob pouze pro nové předplatitele v ČR. Dárky rozesíláme do pěti týdnů od obdržení prvního čísla časopisu. Změna dárků vyhrazena.

– vstup na všechny výstavy (2 dospělí a děti do 18 let) – pozvánky na vernisáže – přednášky z oblasti umění, designu, architektury – veřejné diskuze o aktuálních tématech (pro 2 osoby) – komentované prohlídky (pro 2 osoby) – 10% sleva v kavárně DOX – speciální akce pro rodiče s dětmi – během návštěvy centra DOX rodinný balíček Galerie hrou zdarma – 10% sleva na oslavu dětských narozenin

S ARTcard ušetříte až 50 % na vstupném u našich partnerů. Program Sphere nabízí další výhody a slevy na více než 10 000 místech v ČR a SR. www.artcasopis.cz/predplatitelska-artcard

téma

text Tereza Koucká Autorka je redaktorkou ART+.

Nejslabší Klimt z NG Příběh jedné výměny Začátkem března byla v Londýně vydražena Květinová zahrada Gustava Klimta za rekordních 47,9 milionu liber. Víc než cena je na tomto prodeji pro nás zajímavá skutečnost, že obraz byl dlouhá léta součástí sbírek pražské Národní galerie. Ta jej v roce 1968 spolu s dalšími devíti obrazy vyměnila za raný portrét od Édouarda Maneta a několik dalších děl. Výhodný obchod to nebyl ani tenkrát…

Klimt obraz namaloval roku 1907 v Litzlbergu u Attersee, kde každoročně trávil léto a kde vznikla většina jeho krajinomaleb. Již od počátku sklízel tento olej obdivné kritiky. V roce 1910 byl zakoupen z výstavy spolku Deutsch-böhmischer Künstlerbund v pražském Rudolfinu německým odborem Moderní galerie (předchůdkyně dnešní Národní galerie v Praze) za tehdy velmi vysokou cenu 8 tisíc korun. Mezi další zakoupené Klimtovy obrazy patřily Vodní zámek (2 tisíce korun) a o několik let později stejným způsobem i Panna (20 tisíc korun), oba jsou v Národní galerii dodnes. Od doby zakoupení až do roku 1968, tedy téměř půl století, se Květinová zahrada nacházela v NG a byla mnohokrát vystavována doma i v zahraničí. Jak a proč se jí nakonec galerie vzdala? V květnu 1967, záhy po svém nástupu do funkce ředitele NG, si Jiří Kotalík nechal vypracovat interní analýzu nákupu děl ze zahraničí s cílem zjistit, proč tyto nákupy v posledních letech zcela ustaly. Odpověď Olgy Mackové byla poměrně stručná a lze ji shrnout do tří bodů: nedostatek valut, malá iniciativa bývalého vedení valuty získávat a chybějící kontakt se zahraničními prodejními galeriemi. Nový ředitel si byl vědom omezených možností NG, cestu, jak do sbírek získat bohemika nabízená na zahraničním trhu, případně díla zahraničních autorů, viděl ve výměnách. „Pokud nebude mít Národní galerie k dispozici prostředky k zakupování děl v cizině, potud bude nucena k určitým bolestivým ztrátám,“ čteme v zápisu z února 1968.

Nechcete Kupeckého?

Na počátku stál záměr výměny v oblasti starého umění, jejímž cílem měl být zisk dvou Kupeckého portrétů: Vlastního portrétu (s dýmkou) z roku 1707 a Podobizny hraběnky Gotterové (z doby kolem roku 1725), které NG v prosinci 1967 nabídl Franz Brutscher z Galerie Lodi v Mnichově. K nabízeným dílům se v lednu 1968 vyjádřil Eduard Šafařík, podle nějž by tyto podobizny, „nepochybně vlastnoruční práce malířovy“, byly obohacením sbírek galerie. NG by podle něj měla zejména usilovat o Kupeckého autoportrét (do roku 1707 jej datuje nepůvodní přípis na zadní straně malby), údajně nejranější známé dílo malířova vídeňského pobytu, který by doplnil již vlastněné autoportréty z let 1705, 1709 a 1711. Šafařík dále uvádí, že obraz je mu znám ještě z doby před jeho restaurováním ze šlechtické sbírky Thannhausenů. Existuje také v řadě dobových kopií a toto by měl být ztracený originál (stejný popis najdeme i v textu nového soupisu Kupeckého děl, který Šafařík vydal v roce 2014). Portrét hraběnky podle něj „nepřevyšuje průměrnou zakázkovou práci“ a existuje k němu ještě slabší protějšek hraběcí podobizny. Doporučuje, zda by společně nebylo možné získat i ten. Každý z obrazů odhaduje na cenu v rozmezí zhruba 8–12 tisíc západoněmeckých marek, respektive 2–3 tisíce amerických dolarů, autoportrét ve vyšší hladině, portrét hraběnky v té nižší. Oba obrazy byly podle archivních pramenů v NG prohlédnuty v restaurátorské dílně, na rentgenových

POPRVÉ, PODRUHÉ... Z londýnské aukce Sotheby’s 1. 3. 2017, foto: Prof imedia

snímcích vykazovaly prý obě malby výrazné změny koncepce, což vyloučilo, že by mohlo jít o dobové kopie. Jako možný obraz k výměně za Kupeckého portréty byl galerií nabídnut nejprve olej Franze Antona Maulbertsche Pomazání Saula na krále, později obraz Ovocná girlanda Jacoba van Walscapelleho. NG si od tohoto ujednání v případě výměny jednoho obrazu za dva slibovala pro své sbírky velkou výhodnost.

A co dáte za Maneta?

Zhruba v polovině února 1968 se rozhodlo o přidružení výměny na poli starého umění k výměně v oblasti moderního umění, kdy byla, na vlastní žádost NG, stejnými obchodníky nabídnuta Podobizna Antonina Prousta, uváděná jako rané dílo Édouarda Maneta z doby kolem roku 1855. Portrétovaný žurnalista a pozdější politik studoval s Manetem malířství na College Rolin. Bylo dohodnuto, že Odbor starého umění (OSU) přispěje jako protihodnotou k této výměně jedním významným dílem (kromě obrazu plánovaného pro výměnu za oba Kupeckého portréty). NG nabídla k jednání o výměně řadu děl. Ze starého umění to bylo, kromě již zmíněného Walscapelleho

obrazu, Květinové zátiší Cornelise de Heema, Brazilská krajina Franse Janszoona Posta a Silnice s brodem Salomona van Ruysdaela. Z umění 19. století se pro výměnu dále počítalo se Sv. Kryštofem Josefa Führicha, Blížící se bouří Eduarda Schleicha a Poustevníkem Carla Spitzwega, ze století dvacátého pak kromě Květinové zahrady Gustava Klimta s obrazy Rapallo – Mořské pobřeží Oskara Kokoschky a Casa abbandonata Carla Carrà. K jednání o rozšířené výměně byla 27. února 1968 svolána nákupní komise složená ze zástupců obou odborů, tedy OSU i OMU (Odboru moderního umění) a externích odborníků. Přítomni v ní byli Vojtěch Volavka, Jaroslav Pešina, Miroslav Míčko, Jaromír Neumann, za Národní galerii pak Jiří Kotalík, Oldřich Blažíček, Jiří Mašín, Ladislav Kesner, Mojmír Hamsík, Jaromír Šíp a Václav Procházka. Zarážející je fakt, že v této komisi nebyl přítomen Jaromír Zemina, tehdy ředitel sbírky moderního umění. Dnes to komentuje slovy: „O této komisi jsem vůbec nevěděl. Nejspíše jsem nebyl přizván, protože jsem s výměnou nesouhlasil. Diskutovalo se o ní už dlouho předtím.“ Obraz Carla Carrà Casa abbandonata se přitom do sbírek NG podařilo dostat právě Zeminovi.

profil

text Radek Wohlmuth foto Martin Polák

Eberhard Havekost „Nové německé malířství“ začalo úspěšně dobývat svět už na přelomu tisíciletí. Dnes je to nezpochybnitelný fenomén přitažlivý pro naše prostředí i tím, že naprostá většina jeho čelných představitelů je spjata se zónou bývalé NDR, konkrétně příhraničním Saskem. Patří mezi ně i Eberhard Havekost. Jeden z nejvýraznějších evropských malířů své generace teď vystavuje v pražském Rudolfinu.

Předplatitelé art+antiques mají nárok na snížené vstupné. E B E R H A R D H AV E K O S T: L O G I K místo: Galerie Rudolfinum termín: 6. 4.–2. 7. 2017 www.galerierudolfinum.cz

Výstava se jmenuje příhodně Logik, protože právě o „logiku“ Havekostova sofistikovaného, a přitom lehce podvratného přístupu k malbě a obrazu v ní jde především. Projevuje se různým způsobem a je možné ho sledovat na různých úrovních. Odráží se už v názvech jeho pláten, ale i v přístupu k výběru fotografií, které slouží coby předlohy jeho obrazům. Informaci o něm ale nesou také Havekostův uvědoměle proměnlivý rukopis, který občas spíš zastírá, než aby v pravém slova smyslu zobrazoval, nebo zacházení s přímými vizuálními odkazy na práce jiných umělců. A je tu ještě další důležitá věc, totiž samotné koncipování výstav ve smyslu osobního výběru konkrétních děl a jejich řazení do významových celků. To jsou dva faktory, které zásadním způsobem ovlivňují celkové optické i obsahové vyznění expozice. Zároveň však jde vždy o nejaktuálnější autorskou definici vlastního náhledu na médium malby, možnosti jeho uplatnění jako analytického nástroje ke zkoumání vazeb a vztahů jak směrem dovnitř prostoru umění, tak i k žité realitě. Proto také Eberhard Havekost jen zřídkakdy spolupracuje s kurátory. Výjimky se ale samozřejmě najdou. Jako příklad může posloužit hned projekt z přelomu tohoto roku, který Rudolfinum přímo předcházel. Výstavu Inhalt (Obsah) pro berlínské Zentrum für zeitgenössische Kunst KINDL připravil společně se švýcarským kritikem a místním šéfkurátorem Andreasem Fiedlerem. Význam, který Havekost svému subjektivnímu vkladu přikládá, se často promítá nejen do podoby samotné expozice, ale také do koncepce katalogu, který uchovává pořadí a zvazbení obrazů v instalaci. Havekostovu výstavu v Praze už zase charakterizuje výhradně osobní pojetí. Podobně jako v Berlíně jde sice i tady o výběr pláten z posledních deseti let, takže se oba projekty obsahově překrývají, nicméně jejich vzájemný průnik doplňují další zápůjčky z galerijních i soukromých sbírek z Německa a Spojených států. Fakt, že tento autor cíleně

pracuje s konkrétními parametry toho kterého místa, může dokumentovat třeba i to, že jeho rudolfinskou výstavu rámují dva obrazy vytvořené na základě pravěkých kompozic Zdeňka Buriana, i když nebyly vytvořeny speciálně pro tuto výstavu. Český divák by ale při jejím vnímání nemusel být odkázán jen na ně, svou roli může hrát také podobná historická zkušenost.

Ostblock Eberhard Havekost je ročník 1967, ani mladý, ani starý. Ve svém věku platí za renomovaného autora, od kterého se ale ještě hodně očekává. Dětství a mládí prožil v zanedbaných východoněmeckých Drážďanech. Jinými slovy v totalitě, se vším politickým marasmem a omezeními, které tato doba přinášela. Bylo to vojenské město, stálé sídlo ruské tankové armády i německé pancéřové divize, kde na místě starých čtvrtí vyrůstala panelová sídliště, někdy kompletně vyhrazená příslušníkům tajné policie Stasi. Není tedy divu, že Eberhard Havekost poznal dřív Prahu než třeba Mnichov. Jestliže Češi do Drážďan jezdili pro záclony, boty, čočku, figurky indiánů na hraní nebo želatinové medvídky, on prý naopak v českém hlavním městě poprvé viděl na domácím promítání z okopírované véháesky Ramba. Když v listopadu 1989 padla Berlínská zeď, bylo mu dvaadvacet. Studovat na drážďanské Hochschule für Bildende Kunst začal o dva roky později už ve sjednoceném Německu. Končil v Meisterschule expresivního figuralisty Ralfa Kerbacha, rovněž rodáka z Drážďan, kterého ale na začátku 80. let režim donutil k emigraci do Západního Berlína. V době, kdy mladého malíře vedl, byl jen o deset let starší a měl zkušenosti z několikaletých stipendijních pobytů v Itálii, Francii a Brazílii. Na otevřenou výtvarnou scénu vstoupil Eberhard Havekost ve druhé polovině 90. let. Téměř ihned se stal jedním z pečlivě sledovaných umělců a nejvýraznějších představitelů tzv. drážďanské školy,

E B E R H A R D H A V E K O S T: H O R I Z O N T 2/ 7, B 11, 2011, se svolením Galerie Gebr. Lehmann, Drážďany

která se v té době začala pomalu prosazovat v mezinárodním měřítku. Poprvé se jako třicetiletý samostatně uvedl v ambiciózní drážďanské Galerii Gebr. Lehmann (Frieren, 1997), o rok později už to bylo v Anton Kern Gallery v New Yorku (ZOOM). S oběma mimochodem úzce spolupracuje dodnes a zápůjčkami se podílejí i na právě probíhající pražské výstavě. Má za sebou ale například i reprezentativní autorské projekty v nizozemském Stedelijk Museu (Harmony 2, 2006) nebo londýnské White Cube (Cosmos Now, 2013). Kolektivních výstav, kterých se stále účastní, je mnoho. K jeho pozici v jejich rámci snad stačí uvést to, že se Havekostovo jméno už občas dostává do názvů ve smyslu mezníku (např. Von Beuys bis Havekost, Hamburger Bahnhof, Berlín 2006).

Nový Richter? Pro svůj úspěch a vliv na současnou malbu bývá Eberhard Havekost běžně srovnáván s jiným slavným drážďanským malířem – Gerhardem Richterem. Spojuje je nejen rodiště, ale i práce podle fotografie a inovativní způsoby nakládání s malbou. Havekost v rámci svých osobních malířských dialogů s jinými autory dokonce přímo reaguje na některé kultovní Richterovy cykly. Jestliže jeho současnou pozici potvrzuje i profesura na zřejmě nejprestižnější německé akademii v Düsseldorfu, není od věci připomenout, že na stejné škole od začátku 70. let učil také Richter. Ostatně Richterovi se Havekost nevyhne ani v Praze. Nejen že opět pracuje s jeho vizualitou v některých obrazech představených v Rudolfinu, ale právě výstavu Gerharda Richtera uvádí Národní galerie v Paláci Kinských souběžně

E B E R H A R D H A V E K O S T: J E D, B 14, 2014, se svolením Galerie Gebr. Lehmann, Drážďany

s Havekostovou, takže je tu možná vůbec poprvé výjimečná příležitost kontaktně srovnávat oba umělce na vlastní oči v rámci velkorysých expozic, které jsou navíc umístěny v podstatě jen pár set metrů od sebe. „Spojnice s výstavou Gerharda Richtera je sice nezáměrná, ale následně jednoznačně pozitivní,“ hodnotí ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma. „V Německu je to chápáno jako naprosto mimořádná shoda okolností a vážný podnět zabývat se paralelitou nebo odlišnostmi jak východisek, tak především současnou praxí obou umělců. Jako významnou vidím možnost porovnávání používání fotografie jako základní, matečné materie a její další zpracovávání v obrazech s celou škálou odlišností i určitou mírou shody. Dále obecně poměr malby k fotografii, jak z historického hlediska, tak

architektura

text Karolina Jirkalová foto Petra Hajská

A zase ty Líbeznice… Obec, která nechce být jen satelitem Skoro se nechce věřit, že mezi nejlepší českou architekturou posledních let se ocitne „zateplení budov s urbanistickým přesahem“. Stejně tak překvapuje, kolik menších i větších, ale vždy stejně kvalitních staveb, rekonstrukcí či zásahů má v posledních letech stejnou adresu: Líbeznice. Vcelku obyčejnou obec kousek za hranicí Prahy.

„Dobrý den, my vás jdeme podpořit,“ říká architekt Jan Hájek při vstupu do kavárny nové líbeznické sportovní haly a objednává nám kávu. Tahle věta dobře vystihuje jeho vztah k vesnici, kde plní roli jakéhosi obecního architekta. Starosta Líbeznic Martin Kupka navázal spolupráci s ateliérem M1 architekti, kde je Jan Hájek jedním ze tří společníků, brzy po svém zvolení v roce 2010. Měl s nimi zkušenost z dob svého působení v tiskovém odboru Středočeského kraje, pro který architekti navrhli proměnu parteru historického domu v Husově ulici v Praze na krajské informační centrum. V Líbeznicích začali architekti drobnými úpravami v interiéru radnice, v roce 2014 zrekonstruovali školku a v rámci zateplovacích dotací proměnili vzhled dvou obecních budov. Ateliér M1 také vypracoval nový územní plán obce a spolu se starostou připravil vyzvanou soutěž na nový pavilon školy. Vítězný návrh rondelu od ateliéru Projektil architekti byl realizován v roce 2015. V posledním půlroce se pak architekti ateliéru M1 mohli těšit z dokončení dvou staveb podle svých vlastních projektů – v listopadu byla otevřena víceúčelová hala u fotbalového hřiště, v lednu začala sloužit nástavba školy s novými třídami a koncertním sálem.

Starosta a jeho architekti První, co člověka při tomto výčtu napadne, je srovnání s Litomyšlí, kde se kvalitní současné architektuře

dobře daří již od 90. let, kdy si starosta Miroslav Brýdl přizval ke spolupráci architektku Zdenku Vydrovou. Ta postupně do Litomyšle přivedla mnoho špičkových architektů a dodnes je neocenitelným prostředníkem mezi městem a jednotlivými tvůrci. Stejně jako drtivá většina jejích kolegů městských architektů však pro město, kde působí, sama nic neprojektuje. Líbeznická mise Jana Hájka a jeho kolegů tak mnohem spíš připomíná jiný, dnes již legendární příklad – městečko Monte Carasso ve švýcarském kantonu Ticino a tvůrce jeho proměny, architekta Luigi Snozziho. Tomu se během několika desetiletí od 70. let postupně podařilo proměnit roztříštěnou osadu s chátrajícím klášterem ve fungující obec s čitelnou strukturou, dobrým občanským vybavením, příjemnými veřejnými prostory a čilým společenským životem. Většinu klíčových rekonstrukcí i novostaveb Snozzi rovněž sám projektoval. Známý je také příklad švýcarské horské vesničky Vrin, kde je autorem téměř všech nových (nejen) veřejných staveb místní architekt Gion Caminada, pro nějž je proměna této vsi celoživotním tématem. V Líbeznicích je hlavním hybatelem architektonického dění starosta Martin Kupka, který má ve svém počínání širokou podporu rady i zastupitelstva. Čerstvý čtyřicátník vystudoval žurnalistiku a masovou komunikaci, zpočátku pracoval v Českém rozhlase jako redaktor vážné hudby, od roku 2001 působil převážně jako mluvčí orgánů veřejné správy (Magistrát hl. města

Prahy, Středočeský kraj, vláda ČR). Je členem ODS a na politickém žebříčku zvláště v posledních letech prudce stoupá – od roku 2014 je místopředsedou strany, od loňského roku pak náměstkem hejtmanky Středočeského kraje. Přesto zatím zůstává věrný i své funkci líbeznického starosty. „Jde mu vždycky primárně o veřejný zájem,“ říká o něm architekt Hájek. Na rozdíl od většiny jiných starostů a primátorů však Kupka do „veřejného zájmu“ zahrnuje také kvalitní architekturu a kultivované prostředí. Nehledá tak pro rekonstrukce či novostavby veřejných budov ten nejlevnější projekt, ale ten co možná nejlepší. Způsob, jak ho najít, se liší případ od případu. Když byly Líbeznice pod časovým tlakem a šlo o malé zakázky jako úpravu budovy školky nebo nové fasády obecních budov, sáhl starosta přímo po „svých“ prověřených architektech. V případě nového pavilonu školy (původně mělo jít o školku, ale silné ročníky mezitím povyrostly) šla obec náročnější cestou a uspořádala vyzvanou architektonickou soutěž. Ke zpracování územního plánu se ateliér M1 dostal díky tomu, že ve výběrovém řízení hrála roli nejen cena, ale především skica základní koncepce řešení. Martinu Kupkovi jde také o to, aby místní lidé nové stavby a zásahy přijali za své. Proto všechny projekty už od prvních skic procházejí hojně navštěvovanými veřejnými projednáními. Asi nejvíce se veřejnost zapojila do řešení úprav Mírového náměstí, k jehož

konečné podobě od ateliéru Vyšehrad vedla dlouhá cesta. A aby místní pedagogové pochopili a přijali ne úplně běžné řešení nového školního pavilonu od ateliéru Projektil architekti, vzal je starosta na exkurzi do Národní technické knihovny, která vznikla podle projektu téhož ateliéru.

Pro obec Líbeznice jsou pražským satelitem se všemi jeho typickými jevy – ranním exodem obyvatel do práce a často i škol a školek v Praze, chaotickou výstavbou rodinných domků a tlakem na další rozšiřování, nedostatečným občanským vybavením. S tím vším souvisí také obtížné hledání lokální identity a vztahu lidí k místu. K tomu se v Líbeznicích přidává značné dopravní zatížení centrální části obce, kudy si lidé z Neratovic a Mělníka zkracují cestu do metropole. Nešťastné je také umístění sběrných surovin kousek od návsi. Na druhou stranu měly Líbeznice i trochu štěstí – zachovaly si centrální dispozici s poměrně čitelným vesnickým jádrem a dominantou pozdně barokního kostela. Dobrým východiskem pro další rozvoj byl i fakt, že Líbeznice vždy fungovaly jako jakási středisková obec, měly velkou školu, zdravotní středisko – okolní obce se proto finančně podílely na postupném rozšiřování kapacity zdejší základní školy. Architekt Jan Hájek se v územním plánu zaměřil na několik klíčových strategií. Nejaktuálnější bylo

LE TECK Ý POHLED NA L ÍBEZNICE S NOVOU SPORTOVNÍ HALOU

design

text Lada Hubatová-Vacková Autorka je historička umění a kurátorka, přednáší na UMPRUM.

Zpráva z cesty V roce 1961 se v Miláně poprvé konal mezinárodní veletrh nábytku nazvaný Salone Internazionale del Mobile. Dnes se tato výstavně-veletržní a kulturně-obchodní událost, která vždy na týden v dubnu ovládne město, proměnila v Milano Design Week. Níže uvedený text není recenzí zmiňované akce, ale subjektivní zprávou z týdenního pobytu, který se sice točil kolem designu, ale ne výhradně.

Aby nedošlo k nedorozumění, uvedu hned na vysvětlenou: Vysoká škola uměleckoprůmyslová už po několikáté připravila pro Milano Design Week školní prezentaci a pro letošek jsem byla její kurátorkou. V době, kdy jsme společně se studenty a kolegy v Miláně instalovali školní výstavu, se mě šéfredaktor A+A mailem zeptal, jestli bych nechtěla pro časopis napsat „nějaké postřehy z veletržního flanérství“. Uvedl, že žánrově to nechává na mně. Rozhodla jsem se o trochu rozvolněnou a osvobozenou variantu dost nepopulárního žánru, která se nazývá „zpráva ze služební cesty“. Stručné zprávy se píšou pro potřeby institucionálního úřadu i dnes, ale je to něco jiného než povinné a detailní referáty ze služebních výjezdů za železnou oponu z doby před revolucí (co konkrétně člověk navštívil a s kým se setkal). Vzpomínám si, jak jsem kdysi pročítala v archivu na půdě Uměleckoprůmyslového musea složku „zprávy ze služebních cest“ pracovníků ÚBOKu z 60. a 70. let. Pamatuji si na smíšené pocity, když jsem četla zprávu od historičky a teoretičky designu Mileny Lamarové ze služebního výjezdu v době tuhé normalizace. Na rozdíl od těch ostatních nebyla spoutána podivným žánrem a nesvobodnou dobou, Lamarová dokázala povinný raport určený administrátorům a kádrovákům proměnit v poutavou, myšlenkově nezávislou reflexi nad cestovním itinerářem. Asi ze sympatií k Lamarové jsem na tento žánr nezanevřela a zvolila jej jako sdělnou formu pro popis několika momentů z pracovního výletu do Milána v prvním dubnovém týdnu.

Výstava UMPRUM

MIL ANO DESIGN WEEK termín: 4.–9. 4. 2017 www.salonemilano.it

Instalace Vysoké školy uměleckoprůmyslové (čili UMPRUM) se konala v jednom z ohnisek Salone del Mobile v průmyslové čtvrti Lambrate na východě města. Podélnou betonovou industriální halu s kovovým rastrem dílenských oken jsme měli rozdělenou na půl s londýnskou školou Central Saint

Martins. Téma naší výstavy nazvané Prchavé_Věčné (v originále Ephemeral_Eternal) bylo poměrně abstraktní, dotýkalo se otázek časovosti věcí a obrazů. Na veletrh designu jsme nechtěli očekávaně přivézt design coby materialitu konzumních produktů a nechtěli ho prezentovat veletržně glorifikující formou, ale spíš kurátorsky muzeální a kritickou. Do Milána byly vybrány pouze tři nosné autorské projekty. Jedním z nich byl projekt studentky Ateliéru porcelánu a keramiky Venduly Radostové, která formou videa zachytila v dramatické časové sekvenci ve vodě se rozpouštějící a rozpadající porcelánové sousoší rokokových forem kdysi prosperující severočeské manufaktury Royal Dux. Studentka Ateliéru módy Lenka Vacková během týdne na vyvýšeném pódiu trpělivě „performovala“ a její apelativní akce se v on-line režimu detailně promítala na velké plátno za ní. Během performance si studentka nechala na tělo tetovat vlastní krví loga nadnárodních firem, čímž se vymezovala proti prchavým módním trendům a konzumerismu. Na rozdíl od tetování modrou barvou (eternal ink), krví tetovaná loga podobně jako fast-fashion za několik měsíců zmizí. Třetí dílčí projekt připravil bývalý doktorand UMPRUM v oboru fotografie Ondřej Přibyl. V úzkém temném koridoru do speciálně formátovaných a nasvícených okének umístil soubor třiceti originálních daguerrotypických snímků na malých kovových destičkách z let 2011–2017. Přibyl jako jeden z mála profesionálů ovládá nejstarší fotografickou metodu (patent byl zveřejněn v roce 1839). Tento řemeslně a technologicky náročný postup testuje nejen na antikvovaných žánrech, jako jsou portrét nebo zátiší, ale i na současné ikonografii. V Miláně mj. vystavil osm daguerrotypií průmyslového objektu malešické spalovny, v níž věci formou odpadu končí. Obraz pomíjivého materiálního civilizačního koloběhu se tu zvěčňoval na unikátních zrcadlových deskách vnořených do instalačních nik jako do malých relikviářů.

UMPRUM, EPHEMER AL _E TERNAL, Milano Design Week 2017, foto: Ondřej Přibyl (na protější straně) VENDUL A R ADOS T OVÁ: ENTROPIE V ÝROBKŮ M A N U F A K T U R Y R O YA L D U X , 2015, video

Celek třech současných studentských prezentací byl doplněn o stupňovitou instalaci historických sádrových odlitků coby věčných, kanonizovaných estetických modelů pro školní výuku (které pamatovaly už učitele UMPRUM Celdu Kloučka nebo Jana Kotěru). Výstavu architektonicky koncipoval Jiří Pelcl, měla dobré ohlasy a byla nominovaná na Milano Design Award.

Mezi globálním sci-fi a lokálním řemeslem V kontextu školních prezentací se nakonec UMPRUM v nominacích ocitla ve výběru třech škol, a to vedle londýnské školy Central Saint Martins a helsinské Alvar Aalto University. Zrovna výstavy těchto dvou škol příkladně ilustrovaly dva hraniční póly, které charakterizují současný design a které se v Miláně objevovaly opakovaně: na jedné straně kreativně vizionářský výzkum zaměřený na udržitelný rozvoj nebo recyklaci materiálů v globálním měřítku, na straně druhé snaha o udržení a kontinuitu manuálních dovedností a identity lokálních řemesel. Doba se mění a někdejší uměleckoprůmyslové ateliéry s jejich zaměřením se často

s novým vedením transformují. Původní ateliér textilu a šperku na Central Saint Martins dnes vedou učitelé Kieren Jones a Carol Collet a přejmenovali ho na Material Futures. Studenty (resp. v Miláně ateliér reprezentovaly hlavně studentky) vedou k mezioborovému spekulativnímu přístupu, který spojuje kreativní uměleckou kompetenci, řemeslo, nové technologie a společenskou kritiku. Pro pedagogy je zásadní vědecký fundament, který si studenti musejí zajistit spoluprací se specializovanými vědci. Oborově se definují jako „noví alchymisté, sci-fi provokatéři, biohackeři“. Podobným směrem je na UMPRUM nakročen Ateliér textilu pod vedením Jitky Škopové, který od paličkované krajky postupně mutuje do trans-oboru experimentálních materiálů. Prezentace ateliéru designu helsinské školy měla bilanční povahu, protože letos Finové slavili sté výročí nezávislosti. Ve velkoryse komponované výstavní instalaci situované nedaleko milánského dómu a nazvané Nakuna (finsky nahý) se zaměřovali na místní kořeny obyvatel žijících dlouhá léta v krajině hlubokých lesů a jezer. Vedle prací se dřevem, košíkářskou, tkalcovskou a kulinářskou tradicí tematizovali formou

projekcí vztah k vlastní tělesnosti a kultu nahého těla jako přirozené součásti přírody.

Mezi fyzickým a digitálním Stále častěji se na prezentacích objevovalo téma propojování fyzických předmětů s jejich digitálním obrazem. Vzájemná symbióza fyzických věcí a digitálních ne-věcí je pojmenována hybridním slovním novotvarem „phygital“. Přirozený hmotný svět a naše smyslové vnímání se stále častěji utkávají s kyberprostorem rozšířené reality. Což samo o sobě není téma úplně nové, ale v Miláně společnost Elle Decor rozpracovala možnou aplikaci konceptu „phygital“ na modelu nakupování. V rozsáhlé prezentaci situované v barokním paláci Bovara z 18. století předpovídali, že výhledově pravděpodobně nebudou odděleně fungovat velká nákupní centra za městem v protikladu k e-shoppingu. Budoucnost má tkvět v typu tradičního maloobchodu, který ale umožňuje chytře využívat nových technologií, zasíťování a rozšířené reality. Výkladní skříně, maloobchodní interiéry prezentující zboží, komunikace se zákazníky se výrazně mění v interaktivní „phygitální“ platformu.

Síť. Gradient. Opilecký krok. Dům umění města Brna 19.4–30.7 2017 Grid. Gradient. Drunken Walks. The Brno House of Arts

Statutární město Brno dotuje provoz Domu umění města Brna, příspěvkové organizace. The Brno House of Arts is a contributory organisation funded by the Statutory City of Brno.

Partneři / Partners

nové knihy

Atlas spontánního umění Pavel Konečný, Šimon Kadlčák Po art brutovém průvodci po České republice sáhne každý, kdo si chce v létě udělat výlet za kulturou. Proč se pořád pachtit po zámcích, když můžete zajet do novopackého muzea spiritismu, na Levého sochy u Liběchova nebo do Šatovských sklepů vyzdobených M. Appeltauerem. Zvláštní kapitolu v tvorbě „umělců čistého srdce“ tvoří bizarní sochařské zahrádky, přístupné po dohodě s majiteli, ale často viditelné z ulice. Průvodce sestavil sběratel naivního umění Pavel Konečný.

připravila Kateřina Černá

Michal Škapa – Analfabet Radek Wohlmuth Svět je text, svět jsou kvanta věcí, svět má strukturu. To vše lze vyčíst z prací Michala Škapy neboli Trona, jednoho z klasiků domácí graffiti scény. Škapa nevystavuje zbytečně často. Jeho samostatná jarní výstava v Trafo Gallery byla druhá po šesti letech. V katalogu se od kurátora Radka Wohlmutha dozvíme o kořenech Tronovy imaginace: brazilském stylu pixação, holandské škole nebo členství v legendární CAP crew. Nedílnou součástí výstavy byla i úprava blízkých holešovických zdí. Trafo Gallery 2017, 112 stran, 450 Kč

Artmap 2016, 272 stran, 330 Kč

Film a dějiny 6 – Postkomunismus Luboš Ptáček, Petr Kopal a kol. Šestý díl knižní řady Film a dějiny se věnuje historickým hraným filmům a seriálům, natočeným po listopadu 1989. Soustředí se hlavně na snímky zasazené do 50. až 80. let minulého století, v nichž se objevuje hodnocení komunistického režimu. Rozebírá se tu ovšem i polistopadové zobrazování středověku či první republiky. V rámci řady, kterou řídí historik Petr Kopal z Ústavu pro studium totalitních režimů, už vyšly publikace o filmech za fašismu, stalinismu, normalizace a perestrojky. Casablanca, ÚSTR 2016, 216 stran, 299 Kč

Přímluva za současnost Norbert Schmidt Architekt a kurátor Norbert Schmidt se už devět let stará o umělecké intervence v pražském kostele Nejsvětějšího Salvátora. Nyní ze své aktivity vydává počet. Formou úvah přibližuje liberální prostředí kostela, vlastní ideová východiska a realizace jednotlivých umělců (Václav Cigler, Christian Helwing a další). Kromě salvátorských postních děl zde najdeme také Schmidtovy úpravy smuteční síně ve Volyni nebo číhošťského kostela, v němž působil kněz Josef Toufar. Triáda 2016, 440 stran, 496 Kč

Modelový dům Arnoštka Roubíčková Eva Uchalová (ed.) Kniha o módním salonu Ernestiny Roubíčkové (1869–1942) je důkladnou lekcí z dějin feminismu, módy a židovského národa. Publikace obsahuje studii o fungování Salonu Roubíček (1909–43) z pera historičky umění Evy Uchalové a vzpomínky Arnoštčiny dcery Heleny. Roubíčková byla matka tří dětí, která se po rozvodu vyučila krejčovou, začala sledovat pařížské módní trendy a přizpůsobila je vkusu českých žen. Její úspěšné modely nosila herečka Hedy Lamarr a fotografoval je František Drtikol. UPM – Kant 2016, 280 stran, 440 Kč

Zvláštní okolnosti Jan Šrámek a Jana Kořínková Autorská kniha Jana Šrámka, neboli VJ Koloucha, je průvodcem po zaniklých, odstraněných a přemístěných sochách z období socialismu. Podobně jako Kolouchova videa se jeho černobílé ilustrace normalizačních plastik vznášejí v přízračném bezčasí. Sochy jakoby čekaly na animaci (přesun, pohyb), k níž opravdu časem došlo. Do problematiky jejich ničení nás uvádí historička umění Jana Kořínková. Jednotlivé ilustrace, včetně legendárního letenského Sputniku, lze zakoupit v nakladatelství Page Five za sto korun. Page Five – FAVU – PAF 2016, 80 stran, 590 Kč

antiques

text Stanislav Hrbatý Autor působí v Muzeu východních Čech v Hradci Králové. Je spoluautorem katalogu Malované zbroje na státním zámku Konopiště, který vznikl v rámci projektu NAKI DF13O01OVV020. foto Petr Kříž, sbírka NPÚ, Státní zámek Konopiště

Malované zbroje Státní zámek Konopiště je spojován nejen s osobou následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este, ale také s bohatou sbírkou zbraní a zbrojí, která svou uměleckou a historickou hodnotou přesahuje hranice České republiky. Jedním z klenotů této zbrojnice je i unikátní soubor 84 částí zbrojí zdobených malbou.

P E T R C Z A J K O W S K I , S TA N I S L AV H R B A T Ý: M A L O VA N É Z B R O J E N A S TÁ T N Í M Z Á M K U K O N O P I Š T Ě NPÚ, 2015, stran 264, cena: 350 Kč

Františku Ferdinandovi d’Este sbírku zbraní spolu s dalším majetkem odkázal v roce 1875 František V., vévoda z Modeny. Soubor se skládá z estenské rodové zbrojnice vévodů z Modeny, později k němu přibyla sbírka ze zámku Catajo (nedaleko Padovy), která patřila markýzům Obizzi. V neposlední řadě přispěl k jejímu rozšíření svou akviziční činností i sám následník trůnu František Ferdinand. V dnešní době čítá necelých pět tisíc zbraní a zbrojí a patří k největším sbírkám u nás. Soubor malovaných zbrojí nemá co do rozsahu ve světě obdoby a jeho původ je dodnes nejasný. Starší literatura připisovala tyto zbroje k turnajovým hrám na ferrarském dvoře ve druhé polovině 16. století a bývaly spojovány s osobou vévody Alfonsa II. D’Este. Ferrara se za jeho vlády proslavila po celé Evropě především právě díky svým honosným turnajovým slavnostem, které svou okázalostí a pompézností předběhly dobu. Svou koncepcí byly velmi pokrokové a staly se základem pro nově vznikající formu barokního turnajového divadla a turnajových oper. Prvním doloženým příkladem turnajového divadla organizovaného Alfonsem II. D’Este ve Ferraře je slavnost Il castello di Gorgoferusa pořádaná k příležitosti jmenování Luighiho d’Este kardinálem v roce 1561. Turnajová hra Gorgoferuza vytvořila nový typ slavností, které byly typické hlavně pro Ferarru ve druhé polovině 16. století. Pro svůj úspěch se dočkala dalšího pokračování druhou navazující hrou Il Monte di Feronia uvedenou o rok později. Dále pak na ně v roce 1565 navázala hra Il Tempio di Amore. Vrcholu dosáhlo turnajové divadlo ve Ferraře hrou L’Isola Beata, která se konala v roce 1569, a o rok později velmi okázalou slavností s názvem Il Mago Rilucente.

Z bitvy do divadla Jakkoliv zní tato teorie přesvědčivě, nový výzkum celého souboru ji vyvrátil. Základem bylo stanovení struktury jednotlivých

dílů a jejich přibližné datové zařazení. Tato analýza ukázala, že se jedná o části zbrojí užívané pěchotou a jezdectvem v rozmezí let 1500–1650. Šlo převážně o výzbroj prostých vojáků, ale vyskytují se zde i části sloužící pro jezdecké turnaje. Vezmeme-li v úvahu stáří předmětů a jednotnou koncepci výzdoby, nezbývá než konstatovat, že k transformaci zbrojí pro divadelní účely muselo dojít někdy po roce 1650. Soubor tak lze spojovat spíše s kolekcí markýzů Obizzi, jejichž rozsáhlé sbírky včetně zbrojnice přešly v roce 1803 do majetků vévodů d’Este. Rod Obizzi byl nejen velmi úzce spřízněn s rodem d’Este, ale současně i členové tohoto rodu byli i významnými mecenáši barokního divadla. Dokonce jeden z významných představitelů rodu, Eneo Pio II. Obizzi, se sám autorsky podílel na turnajové hře L’Hermiona, která byla uvedena v Padově v roce 1638. Dalším podpůrným argumentem, že by celá kolekce mohla pocházet z majetku Obizziů, je i zmínka v inventáři zbrojnice zámku Catajo z roku 1803, který uvádí 30 kusů malovaných kyrysů. Bohužel motiv výzdoby není blíže specifikován, a tudíž toto nelze brát za jednoznačný důkaz. Detailním výzkumem vyšlo najevo, že některé předměty nesou četné známky poškození užíváním a v některých případech se jedná o transformaci ze starších typů zbrojí. Jedním z typických příkladů je přední plát poškozený zásahy po střelách z ručních palných zbraní. Výzdoba malbou byla provedena až následovně po jeho poškození, neboť jsou vymalovány i prohlubně po kulkách. Jiný případ je přilba, která svou konstrukcí sice odpovídá polovině 17. století, ale byla zhotovena z upravené německé jezdecké přilby z 20. let 16. století. Tyto informace jasně dokazují fakt, že původně tyto zbroje sloužily k bojovým účelům a následně, po jejich vyřazení, jich bylo po úpravě užito jako kostýmních doplňků k divadelním hrám. Konstrukčními úpravami prošla většina předmětů a snahou bylo patrně vizuální sjednocení

P R S N Í P L Á T, Itálie, kolem 1650, v místě malby jsou patrny prohlubně způsobené zásahy z ručních palných zbraní

jednotlivých partií zbrojí. U prsních plátů došlo tak k odstranění šosů a části šorcové suknice a uzavřené kyrysnické přilby byly transformovány na otevřené. Důvodem mohl být i pohybový komfort divadelních aktérů, kterým by tyto části omezovaly pohyb a možnost projevu na scéně.

S hlavou Medúzy Výzdobu tvoří u většiny exemplářů hlava Medúzy, doplněná motivem rybích šupin, v menší míře se zde vyskytuje symbol lví hlavy a v jednom případě je zde vyobrazeno slunce stylizované do zlaté masky. Hlava Medúzy nebo lva byla velmi oblíbeným motivem výzdoby heroických zbrojí v 16. století a vychází z antických předloh zobrazujících

s těmito atributy různé hrdiny a vládce. Jelikož barokní hry čerpaly své náměty z antických témat, je tato výzdoba pochopitelným doplňkem divadelních kostýmů. Symbol hlavy Medúzy (Gorgoneion) patří k velmi silným ochranným symbolům antického Řecka a Říma. Býval nošen jako amulet nebo jako spona pláště. Vyskytuje se na antických zbrojích v podobě maskaronu v horní partii prsního plátu nebo ve formě malby nebo reliéfu na štítech. Umístění jako centrálního motivu na prsním plátu nebo na čelní partii přilby je velmi neobvyklé a svědčí spíše o symbolické formě výzdoby pro určitou část divadelních aktérů, a nejde o přímou spojitost s legendou o Perseovi a Andromedě. Symbol lva

je spojován s postavou hrdinného Herkula a je zosobněním síly, odvahy a statečnosti. Nejčastěji se tento motiv vyskytuje na heroických zbrojích ve formě plastického reliéfu na přilbách, štítech a náramenících. Samotná malba na zbroji není záležitostí pouze turnajových her. Svoje kořeny má v antice a rozkvětu dosáhla v hlubokém středověku, kdy malbou bývaly zdobeny dřevěné a kožené povrchy štítů, dřevců nebo klenotů přileb. Malba na železný kov se začíná objevovat až koncem 14. století a častěji byla zastoupena u přileb z konce 15. století, kde byla užívána k odlišení heraldické příslušnosti jednotlivých bojovníků. Četnost výskytu malovaných zbrojí v době jejich užívání nelze odhadnout, protože malbu na

zahraničí

text Anežka Bartlová

Mušle, dýmka a orli Konceptuální umění je dnes již klasickým žánrem, přesto nejsou jeho velké přehlídky k vidění často. Düsseldorfská retrospektiva Marcela Broodthaerse je navrch zajímavým příspěvkem k aktuálnímu zájmu o historii vystavování.

MARCEL BROODTHAER S: EINE RE TROSPEK T I VE místo: K21, Düsseldorf pořadatel: Museum of Modern Art, Museo Reina Sofía kurátoři: Christophe Cherix, Manuel Borja-Villel, Doris Krystof termín: 4. 3.–11. 6. 2017 www.kunstsammlung.de

Pro přehlídku díla doyena institucionální kritiky si lze jen těžko představit horší název než Retrospektiva. Z definice formát hierarchický, mocenský, zařazující umělce do kánonu (převážně bílých mužů) a vyřazující jej ze souvislostí, a tedy automaticky heroizující. Podobnými argumenty byl v metodologii dějin umění kritizován i spřízněný žánr monografie. Teprve bližší pohled na koncepci Broodthaersovy düsseldorfské výstavy ukáže, že se její kurátoři pokusili – jako chytrá horákyně – zůstat nazí i oblečení zároveň. Uvažují totiž o jeho díle nikoliv v termínech jednotlivých děl, ale skrze jejich zařazení do výstav, které autor sám organizoval. Některé z těch nejslavnějších se odehrály právě v Düsseldorfu, dává tedy dokonalý smysl, že je projekt prezentován i zde, ač podnět a koncepce pocházejí ze zámoří. Výstavu připravili newyorský kurátor sbírky kresby a grafiky MoMA Christophe Cherix a ředitel madridského Musea Reina Sofía Manuel Borja-Villel, düsseldorfskou variantu připravila německá kurátorka Doris Krystof.

Prvním ze znaků, které slibují výstavu propracovanou, vlastního statusu si vědomou a intelektuálně náročnější, je fakt, že zde nenajdeme životopis autora, dokonce ani ve formě výpisu klíčových biografických událostí. S výjimkou dat narození a úmrtí v úvodním textu jsou jedinými dalšími fakty, která se z něj dozvíme, ta, která se vztahují ke konkrétním dílům, respektive k výstavám, které je zahrnovaly. V katalogu jsou texty i fotodokumentace (nová i historická) řazeny podle vnitřních souvislostí a míst, kde byly prezentovány, a ani v něm nenajdeme životopisný esej nebo časovou osu. Otázka, zda je jméno, jež většina z nás neumí ani správně vyslovit, v Německu natolik známé, že jej není třeba představovat, je ale špatně položená a při prohlídce na ni brzy zapomeneme. Síť informací a (lehce zmatečná, ač v základu chronologická) struktura výstavy v jejím průběhu začnou brzy dostávat tvar. Před očima se nám utváří obraz inteligentního, vtipného charismatického muže středních let, jehož vzdělání ani

77 (vlevo) MARCEL BROODTHAER S: U VA ŠEHO D O D A V A T E L E , 1968, plast, 81,8 × 119 × 4 cm, The Museum of Modern Art, New York, foto: Marcel Broodthaers Estate / Artists Rights Society (ARS), New York / SABAM, Brüssel / VG BildKunst, Bonn 2017 POHLED DO I N S T A L A C E V K 2 1, foto: Achim Kukulies, Kunstsammlung NRW

důvod předčasné smrti nejsou pro porozumění jeho tvorbě důležité.

Vystavit básně Marcel Broodthaers (1924–1976) se začal věnovat umění ve čtyřiceti letech. V textu pozvánky na svou první výstavu – odehrála se v roce 1964 v Galerii Saint Laurent v Paříži – se přiznal, že dosud nebyl nijak zvlášť úspěšný, a zkusil tak dělat věci jinak. Dále zde sděluje, že kdyby se z výstavy něco prodalo, 30 % půjde galeristovi, což je podle něj celkem fér. Zda je jeho doznání pravdivé, nebo se jedná o autostylizaci (po vzoru Josefa Beyuse a dalších), nevíme. Oním předchozím zaměstnáním byla vedle novinářské práce především básnická tvorba vycházející z okruhu belgických surrealistů. Symbolicky vtělil předěl mezi Broodthaersem-básníkem a Broodthaersem-výtvarníkem do svého prvního výtvarného díla Pense Bête (1964): neprodané exempláře své básnické sbírky zalil do sádry. Tato až osudově prezentovaná potřeba institucionálního uznání (ze strany soukromé galerie či státního muzea) se stala tématem, k němuž se následně vztahovala podstatná část jeho tvorby. A bylo to ostatně též v roce 1964, kdy publikoval kritik a filozof Artur Danto klíčo-

vou esej The Artworld, v níž definoval umění právě skrze uznání a zařazení do komplexu umělecké teorie a institucí.

Černý problém Belgie Broodthaersova raná tvorba čerpala z tvarosloví surrealismu, zejména v práci s objektem a s asambláží, významově nicméně odkazoval především k aktuální politické situaci. Mezi nejsilnější díla tohoto období patří Stehenní kost jedné Francouzky a Stehenní kost jednoho Belgičana. Základem jsou autentické lidské ostatky, jen přetřené barvami francouzské, respektive belgické trikolory (obojí 1965). Obě kosti leží nevinně ve vitríně, v další najdeme Velký hrnec mušlí (1965). Spolu s na černo natřenými hranolky odkazují k tradiční belgické kuchyni. Na zdi vedle pak visí obrazy s vlepenými skořápkami vajec v národních černo-žluto-červených barvách (Bez názvu, 1965/6). Nápisy, které do obrazů Broodthaers po vzoru surrealistů, a zejména svého přítele Reného Magritta vpisuje, vrství a cyklí významy a názvy děl nás pak již nenechají na pochybách, že se vyjadřuje především k současné politické situaci. Belgie v 60. letech procházela svou dekolonizační krizí spojenou s úspěchem hnutím za nezávislost v tzv. Bel-

gického Konga (od 1960 Demokratická republika Kongo). Ze své africké kolonie evropský stát získával suroviny, mimo jiné uran, který ovšem Konžané těžili v nelidských podmínkách. Černé svědomí ilustroval Broodthaers dílem s názvem Černý problém Belgie (1964). Podobně kriticky se vyjadřoval i k domácím sociálním nepokojům způsobeným nezaměstnaností v důsledku rušení belgických uhelných dolů po druhé světové válce.

Duchampova mušle Nejdůležitějšími umělci byli pro Broodthaerse Marcel Duchamp a zmíněný René Magritte, které umělecká a teoretická scéna 60. let znovuobjevovala. Ready-made byl tehdy chápán jako nástroj kritiky konzumního způsobu života západní společnosti a zároveň jako boj proti elitářství (každý může být umělcem). Učebnicovým příkladem je na výstavě pop-artová Vizuální věž (1966) – metr vysoký sloup ze skleniček, v nichž jsou vloženy výstřižky z jedné a té samé reklamy na kosmetiku Helena Rubinstein mající podobu ženského oka otevřeného dokořán. Pohled jako ztělesnění dohledu, kosmetika jako znak konzumu. Postupně v Broodthaersově tvorbě ale začalo převažovat spíše téma, které před-

inzerce

Komorní galerie Schelů Komorní Komorní galerie galerie u Schelů uu Schelů Panská 7, České Budějovice, tel. 606 815 020, 387 432 293, e-mail: panska7@schel-galery.cz, www. schel-galery.cz PanskáPanská 7, České 7, České Budějovice, Budějovice, tel. 606tel. 815 606 020, 815387 020, 432 387 293, 432e-mail: 293, e-mail: panska7@schel-galery.cz, panska7@schel-galery.cz, www. schel-galery.cz www. schel-galery.cz Komorní galerie Schelů Komorní galerie uu Schelů vás zve7, na výstavu otcetel.a 606 syna815Janečkových Panská České Budějovice, 020, 387293, 432e-mail: 293, e-mail: panska7@schel-galery.cz, www. schel-galery.cz vás zve vás nazve výstavu na výstavu otce aotce syna a syna Janečkových Janečkových Panská 7, České Budějovice, tel. 606 815 020, 387 432 panska7@schel-galery.cz, www. schel-galery.cz vás zvena navýstavu výstavuotce otce a syna Janečkových vás zve a syna Janečkových

Ota Janeček: Zpívající strom Ota Janeček: Zpívající Ota Janeček: Ota Zpívající Janeček: strom Zpívajícístrom strom

Tomáš Janeček: Na pobřeží Pacifiku Tomáš Janeček: Na Pacifiku Tomáš Janeček: Tomáš Napobřeží Janeček: pobřeží Na Pacifiku pobřeží Pacifiku

Ota Janeček /obrazy grafika Tomáš Janeček /fotografie Ota Janeček agrafika grafika Tomáš Janeček/fotografie Janeček / /obrazy obrazy, a grafika Tomáš Janeček / fotografie OtaOta Ota Janeček Janeček /obrazy /obrazy asochy aa grafika Tomáš Tomáš Janeček Janeček /fotografie /fotografie Ota /obrazy avýstava grafika /fotografie Vernisáž Janeček vvpátek dubna 2017 v 17v hodin, potrvápotrvá do 27.Tomáš května Vernisáž pátek21.21. dubna 2017 17 hodin, výstava do 27. 2017 květnaJaneček 2017 Ota Janeček: Zpívající strom

Tomáš Janeček: Na pobřeží Pacifiku

Vernisáž Vernisáž v pátek v pátek 21. dubna 21. dubna 20172017 v 17 hodin, v 17 hodin, výstava výstava potrvápotrvá do 27.dokvětna 27. května 20172017 Otevřeno: pondělí pátek 14.00 – 18.00 h, sobota 10.0010.00 – 12.00– h12.00 h Otevřeno: pondělí– – pátek 14.00 – 18.00 h, sobota Otevřeno: Otevřeno: pondělí – pátek – pátek 14.0014.00 –2017 18.00 –v 18.00 h, sobota h, sobota 10.0010.00 –potrvá 12.00 – 12.00 hdo 27.h května 2017 Poděkování Vernisáž vpondělí pátek 21. dubna 17 hodin, výstava Otevřeno: pondělí – pátek 14.00 – 18.00 h, sobota 10.00 – 12.00 h

Poděkování Poděkování Poděkování Poděkování

WWW.SCHIELEARTCENTRUM.CZ

DENNĚ 10 – 18:00

13.4.–29.10.2017

VĚRA NOVÁKOVÁ RETROSPEKTIVA

OBRAZY, OBJEKTY, KRESBY

EGON SCHIELE AR T CENTRUM ČESK Ý KRUMLOV

PříBěhy oBRAzů

Jan Koblasa: Spáleniny (Stíny) / 1959 / propalovaná překližka / 87 × 81 cm

Spáleniny pocházejí z cyklu šesti kompozic. Soubor vznikl na sklonku 50. let, kdy Jan Koblasa hledal strukturální řeč pro sdělení pocitu času. Přelom 50. a 60. let byl pro umělce především údobím jeho hledání, kdy začal experimentovat s různými neklasickými sochařskými technikami a vytvořil zásadní díla jako Sv. Šebestián a Návrat ztraceného syna. Sám Koblasa tuto tvorbu popisuje slovy: „Vše vzniklo po ukončení studia AVU, abych se zbavil nánosu povinně učeného, aby z něj nic nezbylo. Sorela byl jed, ten bylo třeba odjedovat.“ Svým originálním pojetím se stal průkopníkem informelu v českém prostředí.

Pro arte, investiční fond Tržiště 13 (Vratislavský palác) 118 00 Praha 1, Malá Strana www.proarte.cz

Dané období vrcholí v roce 1963, kdy dochází na výtvarné scéně k mírnému uvolnění. V případě Jana Koblasy umožnilo uskutečnit legendární společnou výstavu s Mikulášem Medkem v Teplicích. Vedle dvou poloveřejných Konfrontací je možné teplickou expozici považovat za první viditelnější vystoupení umělců stojících mimo proud oficiální kultury. V tašistických

experimentech této doby Koblasa částečně reaguje na Vladimíra Boudníka, u něhož se zdokonaloval v grafických technikách a s nímž jej pojilo celoživotní přátelství. „Snažil jsem se zpočátku ve svých volných pracích zabývat sdělením, figurou zjednodušenou na elementární znak, odtud bylo nedaleko ke znaku samému – šlo mi vždy o sdělení, řeči kresby, řeči obrazu, trojrozměrnou řeč reliéfu či plastiky, čitelnost mi byla důležitá, ne popis – chtěl jsem říci vždy víc a to o podstatnější o věcech a jevech, o pojmech – umění spočívalo ne na povrchu obrazu či sochy, musilo vyzařovat zevnitř, a tak se mé úvahy ubíraly k redukci…“ (Radan Wagner, Jan Koblasa, Retrospektiva, Praha 2012, s. 21) V té době Koblasa vytváří monochromní znakové kompozice, kdy se transformací hrubé hmoty navrací ke kořenům. Výsledkem jsou meditativní díla spirituální intenzity, která přes zjevnou materiálnost působí harmonicky nadčasově. Podobná manifestace umělecké svobody byla později blízká i dalším informelním umělcům, především v okruhu Koblasových přátel.

inzerce

PŘÍBĚH PANELÁKU

Zdroj: LA PNP

17.03. — 18.06.2017 park před Krajským soudem v Ústí nad Labem (roh ulic Střekovské nábřeží a Národního odboje) Příběhy panelových sídlišť z pěti měst (Litvínov, Most, Ústí nad Labem, Teplice, Chomutov). kurátor: Lucie Skřivánková a kol.

www.panelaci.cz www.facebook.com/panelaci

v Ústeckém kraji

Čapek Režie: Pavel Khek Premiéry: 3. a 5. června 2017

www.MestskaDivadlaPrazska.cz

Mně 40 Manuál pro milovníky současného umění Pobavení, ale i svérázné poučení o pohybech a hnutích domácí umělecké scény.

Objednávejte na artcasopis.cz/predplatne

Pořád něco

Hugo Demartini / Milena Dopitová / Vít Havránek / Magdalena Jetelová / Věra Jirousová / Krištof Kintera / Vladimír Kokolia / Viktor Kolář / Karel Malich / Ján Mančuška / Daisy Mrázková / Roman Ondák / Květa Pacovská / Viktor Pivovarov / Otakar Slavík / Václav Stratil / Jiří Surůvka

143

Kniha Pořád něco Rozhovory s umělci Výběr z rozhovorů s významnými českými umělci různých generací publikovaných na stránkách Art+Antiques v letech 2007–2012.

Pro předplatitele Art+Antiques za zvýhodněnou cenu 159 Kč Objednávejte na predplatne@ambitmedia.cz

E D UA R D H A L B E R Š TÁT Soukromý depozitář, 1. část Galerie pod radnicí v Ústí nad Orlicí 12. až 31. května 2017 PT inzerce ART+ ANTIQUES TT 2017 PRINT.pdf

KMENY 90 BRNO.qxp_A+A 06.04.17 11:41 Stránka 1

24.4.2017

14. 5. – 1. 10. 2017 Uměleckoprůmyslové muzeum

kurátor Vladimir 518 C

KMENY90

CMY

Výstava se koná pod záštitou primátora statutárního města Brna, Petra Vokřála. Hlavní partner

Realizaci projektu podporuje

Město Terezín

T E R E Z Í N S K Á I N I C I A T I V A

9:46:40

inzerce mikulov artantiques 2017 91x119_Sestava 1 25.4.17 15:54 Stránka 2

Richard DEACON Křehký Mikulov 26. – 28. 5.

017 Hlavní mediální partneři:

Výstava 26. 5. – 3. 9. 2017 www.krehky.cz www.rmm.cz Mediální partneři: CZECHDESIGN, ELLE Decoration, SOFFA

Oficiální dodavatel:

Partner:

Producenti:

Galerie hlavního města Prahy, 13. 4.—17. 9. 2017, ghmp.cz Městská knihovna, 2. patro, Mariánské nám. 1, Praha 1

Královská kanonie premonstrátů na Strahově a Uměleckoprůmyslové museum v Praze

Dům Gustava Mahlera út-ne 10-12, 13-18 www.mahler.cz facebook.com/mahler.jihlava

Královská kanonie premonstrátů na Strahově, Strahovské nádvoří 1/132, Praha 1, www.strahovskyklaster.cz

vernisáž v úterý 16. 5. 2017 v 17:00

Výstava je přístupná v křížové chodbě Strahovského kláštera od 7. dubna do 31. května 2017 denně v čase 9.30–11.30 a 12–17 hodin.

17. 5. – 27. 6.

KOV – PAPÍR – KŮŽE – RESTAUROVÁNÍ

Bratři Foersterovi

JOSEF SYMON MIROSLAVA SYMON

Umělci tónu, slova i palety

Vás zvou na výstavu

88. lekce

text Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátorem Moravské galerie v Brně.

Manuál pro milovníky současného umění Temná tvář má známý hlas Mám rád, když se o umění píše jako o každé jiné kriminální činnosti. Trenkaři prominou, nemám na mysli uličnictví, ale klasický zločin. Dodává to v mých očích umění na společenské závažnosti. Titulek týdeníku „Rezignace potvrzuje temnou tvář pražské grantové politiky a kulturní scény“ sliboval v tomto směru výživné investigativní počtení. Chlápek s ženskou se domluvili na týpka, co provozuje umělecké centrum na okraji Prahy. Nedali mu prachy, se kterýma už na beton počítal. Love měly skončit v jejich kapse, respektive první to chtěl vyprat skrz soutěž krásy pro umělce do pětatřiceti let a druhá přes mlýn na Vltavě. Jenže podcenili, kolik že ten provozák z periferie má vlivných kámošů v centru. Chlupatým nedalo moc práce zjistit, že chlápek byl tak neopatrný, že předsedal porotě inkriminované soutěže, a ženská měla ve mlýně podíl na programu. Protože když dojde na lámání chleba, jsou všichni

nakonec rozumný, tak se to zahrálo do autu. Ženská si posypala hlavu moukou, chlápek stáhnul ocas a oškubané centrum dostane příští rok bolestné. Peníze údajně hodlá využít na stavbu dřevěné ponorky Nautilus, která zvýší návštěvnickou atraktivitu podzemních prostor centra. Překažené okradení a likvidace centra byly součástí většího plánu. Temným silám vadilo, že „ostrov pozitivní výtvarné deviace“ zprostředkovává divákům umění srozumitelnou formou, což se mezi samozvanými odborníky neodpouští. Strážci konceptuálního tajemství se rozhodli uklovat novodobého Promethea, a to pod chabou záminkou, že ve výstavním plánu nebylo jmenovitě uvedeno, kdo jednotlivé projekty garantuje. Dokonce neváhali pro zničení centra uzavřít pakt s populisty, kteří mezi mlýnskými kameny pomelou zaráz obyvatele pařezové chaloupky s kupkou informe-

lu. Tato nepravděpodobná koalice se zformovala, aby ze zemského povrchu smetla konkurenci, která se navíc obejde dokonce bez komplikovaných odborníků a nesrozumitelných umělců. Bez expertů, ať již více, či méně komplikovaných nebo kompetentních, se však neobejde grantový systém, kterým byla až dosud rozdělována část veřejných prostředků na kulturu. Pokud byl jejich hlas zpochybněn, je třeba najít jiný způsob distribuce finanční podpory. Komu či jakému mechanismu lze tento úkol svěřit, aby nebyly jeho výsledky opět zpochybněny? Když se paranoia rozjede, dá se jen komplikovaně zastavit. Například týdeník, který rozkrývá temné stránky grantového systému a umělecké scény, je vlastněn významným sponzorem centra, které je ve zmíněném článku jen s mírnou nadsázkou charakterizováno jako „reklama na kulturní dobro“. Náhoda?

ZE Z A SEDÁNÍ GR ANTOV ÝCH EXPERTŮ Rembrandt: Spiknutí Claudia Civilia, 1661–62, olej na plátně, 196 × 309 cm, Kungliga Akademien för de fria konsterna, Stockholm

tipy

Tělo, pocity, pohlaví…

Představy o představě

Dům jako ze škatulky

kdy 24. 3.–28. 5. 2017

kdy 3. 5.–1. 7. 2017

kdy 27. 4.–4. 6. 2017

co Laszló Beke: Představivost

co Klasik

co Na druhé straně (zrcadla)

co Archiv kameramana Jaroslava Kučery

kde Tranzitdisplay, Praha

kde VI PER, Praha

kde Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě

kde Dům pánů z Kunštátu, Brno

Kurátor, historik umění a umělec v jedné osobě – Lazsló Beke byl v 60. a 70. letech tím, kdo v Maďarsku etabloval konceptuální umění. V roce 1971 požádal 28 maďarských umělců, aby na papír velikosti A4 zaznamenali to, co rozumí pod pojmem představivost. Vznikl tak archiv, který Beke nazval Práce = Dokumentace představivosti / ideje. Tento soubor je na výstavě prezentován spolu s dalšími dobovými i jeho pozdějšími konceptuálními projekty. V galerii Tranzitdiplay je možné porovnat Bekeho aktivity s mezinárodním kontextem ve formě obecné historie výstav a specificky pak konceptuálního žánru výstavy jako katalogu.

„Chcete domek? Cihlový, panelový, Od roku 1962 se na jihu Polska ve městě Bielsko-Biała koná Bielska tvárnicový, dřevěný? Malý, velký, Jesień (Bílský podzim), bienální přízemní, patrový? Vyberte si přehlídka zaměřená na médium z nabídky, projevte individuální malby. Práce oceněné v jejím přání změn, zaplaťte, a za pár měsíců si přijďte pro klíče. Zdá se rámci často končí ve sbírce místní městské Galerie Bielska BWA a odto jako sen, ale není!“ Sliby zněly tud se nyní výběr děl polských sladce, rodinný dům nabízely malířů vzniklých po roce 2000 firmy již za cenu od milionu a půl na čas přestěhoval do jihlavské korun. Výstava v galerii zaměřuOblastní galerie. Až na několik jící se na přesahy architektury do výjimek se autoři vystavených výtvarného umění sleduje nejen prací narodili v 70. až 90. letech architektonický fenomén domů a věnují se tématům, jako jsou na klíč. Kurátorka Jana Pavlová „tělo, pocity, pohlaví, rituál, se zaměřila na podmínky, které tvorba, spotřeba, transcendence, boom umožnily – totiž nabídka vesmír“. Převažují díla figurální hypotečních úvěrů –, a zajímá a zobrazivá, nechybí ovšem ani se také o to, jak moc velká byla abstrakce. Tradiční médium malby ve skutečnosti ona deklarovaná na výstavě doplňuje videoinstaosobitost a originalita katalogolace Sławomira Rumiaka. vých domů.

Jaroslav Kučera patří ke klíčovým osobnostem české kinematografie 2. poloviny 20. století. Jako kameraman výrazně spoluurčil podobu celé řady tuzemských filmů – Démanty noci, Sedmikrásky, Ovoce stromů rajských jíme, Všichni dobří rodáci ad. –, sám režíroval například dokumentární snímek Pražský hrad. Výstavu koncipovala teoretička filmu Kateřina Svatoňová, která je rovněž autorkou Kučerovy nedávno vydané monografie. Vedena byla přitom podle vlastních slov snahou „představit profesi kameramana jako profesi tvůrčí a uměleckou, ukázat specifické postupy Jaroslava Kučery, zejména pak dát nahlédnout divákům do archivu umělce, jenž je velmi specifický svou funkcí“.

1 P O H L E D D O V Ý S TAV Y foto: Tranzitdisplay

2 KL A SIK foto: VI PER

4 P O H L E D D O V Ý S TAV Y J A R O S L AVA K U Č E R Y, foto: M. Dvořáková

3 E WA J U S Z K I E W I C Z : S L U Š N Á Š K O L A Č K A , 2010

Mezi-obrazy Kučery kdy 19. 4.–11. 6. 2017

inzerce

Výstavní sezóna 2017 Galerie Dům / Klášter Broumov Výstavní koncepce Galerie Dům zohledňuje výjimečnou možnost prezentovat současné umění v historicky i krajinně atraktivním prostředí. Je zaměřena na prezentaci děl těch umělců, pro něž ani v dnešní době neztratil na výpovědní síle a smysluplnosti projev spjatý s tradičními výrazovými prostředky.

Silvie Krivošíková 6. 5. – 18. 6. 2017 kurátor Petr Vaňous

Jakub Lipavský 24. 6. – 6. 8. 2017 kurátorka Iva Mladičová

Jaromír Novotný 12. 8. – 24. 9. 2017 kurátor Petr Vaňous

Klášterní zahrada 2017 Jan Hendrych 6. 5. – 24. 9. 2017 kurátorka Iva Mladičová

Galerie Dům

WWW.SCHIELEARTCENTRUM.CZ

Otevřeno denně od 10 do 18 hodin Galerie Dům, Klášterní 1, Broumov, 550 01 www.galeriedum.cz www.klasterbroumov.cz

DENNĚ 10 – 18:00

13.4.–29.10.2017

PAVEL BRÁZDA RETROSPEKTIVA

OBRAZY, OBJEKTY, KRESBY AKVARELY, GRAFIKA

EGON SCHIELE AR T CENTRUM ČESK Ý KRUMLOV

inzerce

Navštivte galerii. Aktuální výstava: Eberhard Havekost. Logik (do 2. 7. 2017) www.galerierudolfinum.cz

Pobavte se v Artparku. Nově nabízíme kurzy současného umění Artparking (pro děti od 7 do 12 let) www.facebook.com/artpark.rudolfinum

Zajděte na kávu. www.rudolfinumcafe.cz

Otevírací doba: každý den mimo pondělí od 10 do 18 hodin (galerie a Artpark) od 11 do 23 hodin (kavárna)

artmix

DOX Big Bang Data (do 14. 8.); Jamming (do 5. 6.); Architektura VII. dne (do 22. 5.) Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz

Dům umění města Brna Sam Lewitt, Cheyney Thompson (do 30. 7.); Jiří Thýn (do 28. 5.) Malinovského náměstí 2, Brno / www.dum-umeni.cz

BRNO

LIBEREC

Galerie AVU Kolektiv autorů: Láska (od 16. 5. do 25. 5.); Kolektiv autorů: Slavná spisovatelka (od 6. 6. do 29. 6.) U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz

Dům Pánů z Kunštátu Archiv kameramana Jaroslava Kučery (do 11. 6.) Dominikánská 9, Brno / www.dum-umeni.cz

Galerie PROSTOR 228 Xenie Hoffmeisterová (do 30. 6.) Studničná 227, Liberec / www.prostor228.cz

Muzeum města Brna Nedělní korzo (do 23. 5.); Architekt Jan Dvořák (do 2. 7.) Špilberk 210/1, Brno / www.spilberk.cz

LITOMĚŘICE

Galerie Futura Marek Meduna; Ondřej Vicena; Kolektiv autorů: Rozptýlený disk (vše do 11. 6.) Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraproject.cz Galerie Gema Jan Šafránek: Barevný svět lidí (do 9. 6.) Máchova 27, Praha 2 / www.gemagalerie.cz Galerie Havelka Legendy GR2 počtvrté: Šárka Trčková (od 6. 5. do 11. 5.); Legendy GR2: Bolf, Černotová, Holcová, Honetschläger, Mančuška, Vaněk, Šedá, Trčková Martinská 4, Praha 1 / www.galeriehavelka.cz Galerie Kuzebauch Klára Horáčková: Evoluce (od 17. 5. do 7. 7.) Říčanova 19/753, Praha 6 / www.galeriekuzebauch.com

Moravská galerie Marian Palla; Jana Kalinová (obojí do 6. 8.); Kmeny 90 (od 14. 5. do 1. 10.) Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz

BROUMOV

Galerie Dům Silvie Krivošíková (do 18. 6.); Jan Hendrych (do 24. 9.) Galerie Dům, Broumov / www.galeriedum.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Alén Diviš (do 9. 7.) U Černé věže 22, České Budějovice / www.ajg.cz

Galerie MeetFactory Kolektiv autorů: Universal Hospitality 2 (do 28. 5.) Ke Sklárně 3213/15, Praha 5 / www.meetfactory.cz

Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Impresionismus (do 18. 6.); Válečný plakát 1914–1918 (od 14. 5. do 1. 10.) Hluboká nad Vltavou 144 / www.ajg.cz

Galerie Millennium Výtvarníci Charty 77 (do 11. 6.) Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz

Dům umění Smiljan Radic (do 28. 5.) Nám. Přemysla Otakara II. 38 / www.ducb.cz

Galerie NoD Pavel Dvořák; Štěpán Kubík (obojí do 26. 5.); Tomáš Absolon, Jan Horčík; Mezi námi (obojí do 25. 6.) Dlouhá 33 Praha 1 / www.nod.roxy.cz

Komorní galerie u Schelů Ota Janeček, Tomáš Janeček (do 27. 5.) Panská 7, České Budějovice / www.schel-galery.cz

Galerie pod Palmovkou M. Salanciová, E. Nittnausová: OBIDVE (do 24. 6.) Zenklova 34, Praha 8 / www.anyart.cz Galerie Rudolfinum Eberhard Havekost: Logik (do 2. 7.) Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie Zdeněk Sklenář Zdeněk Sýkora 97 (od 17. 5. do 3. 9.) Salvátorská 6, Praha 1 / www.zdeneksklenar.cz Galerie 1 (MÚ Praha 1) Jaroslav Valečka: Mlčení (do 27. 5.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz Hunt Kastner Viktor Pipovarov (od 18. 5. do 15. 7.); Anna Ročnová (od 25. 5. do 15. 7.) Bořivojova 85, Praha 3 / www.huntkastner.com Museum Kampa Adolf Born; Tomáš Rajlich; Radek Kratina (vše do 30. 7.) U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz Nová Galerie Jiří Straka: Květiny v moři zla (do 26. 5.) Balbínova 26, Praha 2 / www.novagalerie.cz Trafo Galerie Tomáš Rasl: Mezi dnem a snem (do 25. 6.) Holešovická tržnice, Hala 14 / www.trafacka.cz

BRATISLAVA

Danubiana Meulensteen Art Museum Crossing Borders (do 28. 5.); Alex Mlynárčik, Richard Köhler (do 25. 6.) Vodné dielo, Bratislava – Čunovo / www.danubiana.sk Galerie NOVA Kristýna Španihelová (do 2. 6.) Baštová 2, Bratislava / www.galeria-nova.sk

Oblastní galerie Liberec Písmo v obraze; Richard Loskot (do 21. 5.); František Tkadlík (do 18. 6.); Anna Hulačová (do 25. 6.) Masarykova 723 / 14, Liberec / www.ogl.cz

Severočeská galerie výtvarného umění Petr Menš: Napříč časem (do 11. 6.) Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

MĚLNÍK

Galerie Ve Věži Toy Box: Práce na papíře (od 12. 5. do 9. 7.) 5. května – Pražská brána, Mělník / www.mekuc.cz

MIKULOV

Galerie Závodný Petr Kvíčala (do 27. 5.) Husova 3, Mikulov / www.galeriezavodny.com

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Ruské malířství (do 12. 11.); Julius Mařák (do 18. 6.) Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

OLOMOUC

Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Podoby eucharistického Krista (do 10. 9.) Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz

Muzeum umění Olomouc – Muzeum moderního umění Okamžité chrámy (do 11. 6.); Fascinace skutečností (do 10. 9.); Adolf Hölzel (do 29. 10.) Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

OSTRAVA

CHEB

Galerie výtvarného umění v Ostravě Aleš Sprušil a sbírky v letech 1926–1946 (do 11. 6.); Tradice v proudu modernity (do 31. 12.) Jurečkova 9, Ostrava / www.gvuo.cz

Galerie výtvarného umění – Retromuseum Expo 67 v Montrealu (do 5. 11.); Porta (od 1. 6. do 8. 10.) Krále Jiřího z Poděbrad 17, Cheb / www.gavu.cz

Západočeská galerie v Plzni – Výstavní síň 13 Umění českého 19. století (do 21. 5.) Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

CHRUDIM

Západočeská galerie v Plzni – Masné krámy Obraz a slovo v českém výtvarném umění šedesátých let (od 24. 5. do 27. 8.) Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

Galerie výtvarného umění Současné umění z Norimberka (do 25. 6.); Petr Kvíčala (do 18. 6.) Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

Výstavní síň Chrudim Michal Burget (do 18. 6.) Nábřeží Karla Čapka 6 / www.vystavnisinchrudim.cz

JIHLAVA

Oblastní galerie Vysočiny Na druhé straně (zrcadla); Most, Brno, Praha, Mexiko, Jihlava (obojí do 4. 6.); Rudolf Kremlička 1886–1932 (od 19. 5. do 27. 8) Masarykovo náměstí 24, Jihlava / www.ogv.cz

Dům Gustava Mahlera Bratři Foersterovi (od 17. 5. do 27. 6.) Znojemská 4, Jihlava / www.mahler.cz

KLATOVY

Galerie Klatovy/Klenová – Galerie U Bílého jednorožce Viktor Pivovarov: Dědečku, viděl jsi boha? (do 4. 6.) Náměstí Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz Galerie Klatovy/Klenová – Zámek Klenová Stoleté putování Šumavou; Cesta 2017 (do 11. 6.); Michael Wellner Pospíšil (do 20. 6.) Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz

KOLÍN

Muzeum Kolín Jiří Balcar (do 11. 6.); Poklady ze sbírek Regionálního muzea v Kolíně (do 28. 5.) Karlovo náměstí 8, Kolín / www.muzeumkolin.cz

PLZEŇ

Galerie města Plzeň Time Travel – Historical Reenactment (do 4.6. ) Náměstí Republiky 40 , Plzeň / www.galerie-plzen.cz

RAKOVNÍK

Rabasova galerie Jaroslav Beneš, Miroslav Machotka (do 18. 6.) Vysoká 232, Rakovník / www.rabasgallery.cz Rabasova galerie - Nová síň pod Vysokou bránou Nové sdružení pražských umělců (do 14. 5.); Jiří Polák (od 18. 5. do 9. 7.) Vysoká 226, Rakovník / www.rabasgallery.cz Výstavní síň na radnici Dům dětí a mládeže v Rakovníku (od 16. 5. do 21. 5.) Husovo nám. 27, Rakovník / www.rabasgallery.cz

ÚSTÍ NAD LABEM

Dům umění Ústí nad Labem Ulrike Grossarth (do 26. 5.); Diplomky 17 (od 1. 6. do 28. 6.) Klíšská 1101/129a, Ústí nad Labem / www.duul.cz

TEREZÍN

Památník Terezín: Muzeum ghetta a Malá pevnost Plakáty 1947-2017; Zbyněk Sekal (do 30. 6.) Komenského 148 / www.pamatnik-terezin.cz

INZERCE

PRAHA

vizuál

Zlín Na počátku roku 1990 se jihomoravský Gottwaldov stal opět Zlínem. O několik let později pak tato regionální metropole učinila další krok směrem k obnovení své ztracené identity, když pověřila Petra Babáka a Tomáše Machka vytvořením vizuálního stylu, jenž se posléze stal zcela prvním městským designem v polistopadové éře. Okouzleni zlínským funkcionalismem, ale také současnou nizozemskou grafikou v čele s legendár-

ním Gertem Dumbarem, navrhli autoři sadu designových prvků stojících na půl cesty mezi racionální strohostí a tehdy módním obrazovým dekonstruktivismem. Jednoduché grafické elementy, jako jsou čtverce, kruhy, pásy a výseče, rozklad mřížky, důraz na bezpatkovou typografii a ostře kontrastní barvy s dominující modrou a žlutou. S takovými součástkami se pracovalo při návrhu loga, uličních cedulí, směrovek, jízdních řádů,

odpadkových košů či aut městské policie. Během devítileté spolupráce mezi designéry a radnicí se podařilo realizovat podobu stovek různorodých předmětů a objektů, které se postupně objevily ve zlínských ulicích a v obecních budovách. Neobvykle jednotná městská architektura se prolnula s komplexním vizuálním stylem a vytvořila jeden celek, jenž by jistě potěšil oči tamních předválečných modernistů. / LUKÁŠ PILKA

Na dosah 2 / Greifbar nah 2

Současné umění z Norimberka / Zeitgenössische Kunst aus Nürnberg

JOHANNES FELDER CASPAR HÜTER URBAN HÜTER KATARZYNA PRUSIK-LUTZ OLAF PRUSIK-LUTZ ANDREA SOHLER DASHDEMED SAMPIL CHRISTIAN RÖSNER

Galerie výtvarného umění v Chebu 30. 3.–25. 6. 2017 Galerie Kvilda 2. 7.–19. 11. 2017 vernisáž 1. července, 15.00 Galerie města Plzně 1. 12. 2017–14. 1. 2018 vernisáž 30. listopadu, 17.00 kurátor Marcel Fišer

Výstava se koná s finanční podporou Česko-německého fondu budoucnosti. Die Ausstellung findet mit finanzieller Unterstützung des Tschechisch-Deutschen Zukunftsfonds statt.

A+A inzerce GAMP.indd 1

26/04/2017 16:55