ART+ANTIQUES 11/2019 by Care Comm s.r.o.

listopad 2019

99 Kč/4.70 €

A ANTIQUES

JITK A H A NZL OVÁ TIŠINY

SILENCES VELETR ŽNÍ PA L ÁC TR A DE FA I R PA L ACE 1 5/ 11 2019—16/2 2020

Partner Partner

Partneři výstavy Exhibition partners

Za podpory Supported by

Generální mediální partner General media partner

Klub přátel zdarma Club of friends go free www.ngprague.cz

#ngprague

POZNÁMKY K (DĚJINÁM) UMĚNÍ Umění a třicátá výročí (Milena Bartlová)

ZPRÁVY Státní ceny a ceny Ministerstva kultury Ceny Věry Jirousové za výtvarnou kritiku 2019 Plus mínus muzeum

SLOVENSKO Kunsthalle už máme, teraz eště víziu (Jana Močková)

NA TRHU Burlak na Volze (Jan Skřivánek)

ANTIQUES Insignie českých a moravských univerzit (Tereza Vernerová Volná)

VÝSTAVA Třikrát Laterna magika (Jan Wollner)

TÉMA Haldy dějinných pohledů (Martin Netočný)

ROZHOVOR Miroslav Verner (Pepa Ledvina, Jan Skřivánek)

PORTFOLIO Lucie Rosenfeldová (Karel Císař)

ZAHRANIČÍ Utopie a pád. Umění v NDR v Kunstpalast Düsseldorf (Tomáš Pospiszyl)

ARCHITEKTURA Starchitects. Velmi podivné a dvojznačné zboží (Karolina Jirkalová)

RECENZE Daniel Pitín: Papírová věž (Martin Drábek) Orient V (David Kořínek) Lukáš Jasanský, Martin Polák: Jasanský / Polák / Karny (Pepa Ledvina) Cena Jindřicha Chalupeckého 2019 (Anežka Bartlová)

KNIHA Prerušená pieseň: Výtvarné umenie v časoch stalinskej kultúrnej praxe 1948–1956 (Milan Pech)

MANUÁL PRO MILOVNÍKY SOUČASNÉHO UMĚNÍ Modely lepšího světa (Ondřej Chrobák)

e krátce před půlnocí 30. října, den na to v pravé poledne poputuje časopis, který právě držíte v rukou, do tisku. Hodinu jsem teď strávil brouzdáním vodami internetu v naději, že na mě vykoukne něco, čím bych mohl zaplnit cca 1500 znaků vyhrazených editorialu. Dlouho jsem nemohl najít nic, co by znovu zažehlo vyhasínající neuronové synapse mého unaveného mozku. V Německu řeší nějakého falešného Richtera. Nuda. V Praze se draží Gott, který je pro změnu úplně pravý, protože ho odborně posoudil sám člen garanční rady Národní galerie Jiří Machalický. To je o něco lepší, nota bene, když kupec prsaté Mona Lisy od zlatého slavíka dostane k obrazu navrch flašku červeného s etiketou s motivem téhož obrazu. Pořád to ale není ono, nevím, co chci, krom toho, že vím, že nechci vstávat zítra v šest, abych stihl na poslední chvíli ještě sesmolit těch pitomých 1500 znaků o něčem. Jak ale asi tušíte, všechno nakonec dobře dopadlo. Ve chvíli naprosté bezradnosti mi na Facebooku padl do oka příspěvek, který mi udělal nefalšovanou radost. Technická správa komunikací v něm oznamuje, že na Libeňském mostě vyměnila světla. Z betonových kandelábrů, které navrhl spolu s celým mostem Pavel Janák, byly sňaty nepůvodní koule a nahradila je svítidla tvarově blízká těm původním. Technologicky jsou ale současná, ledková, prý vymyšlená tak, aby zbytečně světlem neznečišťovala své okolí. Navíc při této akci z mostu zmizely cizopasné, deset metrů vysoké kovové kandelábry, které byly v 70. letech přimontovány k mnohem nižším a mnohem hezčím kandelábrům Janákovým. Teď mám ale zas pocit, že se v těch kandelábrech začínám zamotávat a že problematika libeňských kandelábrů je vlastně zajímavá mnohem méně než Richter, Machalický a garanční rada Národní galerie. Snad mě trochu omlouvá to, že už cca 5 let bydlím v Libni a že jsem tu taky před lety chodil na gymnázium. Dobrou noc. Pepa Ledvina

Na obálce jsou použita následující díla: Setkání na letišti, 1963, Osobní archiv Josefa Svobody 11/2019 ART+ANTIQUES / Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Prusíkova 2577/16, 155 00 Praha 13-Stodůlky; tel: 222 352 580, fax: 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Pepa Ledvina (PL) / Redaktoři: Kateřina Černá, Karolina Jirkalová (KJ), Tomáš Klička (TKL), Jan Skřivánek (JS) / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account Manager: Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Marta Hladíková, 222 352 575, marta.hladikova@ambitmedia.cz / obálka a grafická úprava: 20YY Designers (Petr Bosák, Robert Jansa, Adam Macháček) / Sazba: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Anežka Bartlová, Milena Bartlová, Karel Císař, Martin Drábek, Ondřej Chrobák, David Kořínek, Tereza Koucká, Jana Močková, Martin Netočný, Milan Pech, Tomáš Pospiszyl, Tereza Vernerová Volná, Jan Wollner / Tisk: Těšínské papírny, s.r.o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín / Distribuce: Postservis Praha, PNS, a. s., Kosmas.cz, Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a. s. / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; artcasopis@ambitmedia.cz / Předplatné: Ambit Media, a. s., tel: 222 352 584, predplatne@ambitmedia.cz, www.centram.cz / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 12. 11. 2019. Příští číslo vyjde začátkem listopadu. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

N TR K A JIŘÍ

V ZAHRADÁCH IMAGINACE 26/10/2019 — 22/3/2020 www.gask.cz gASK — gALERIE STŘEDOČESKÉHO KRAJE BARBORSKÁ 51—53 / KUTNÁ HORA

KODL – TRADICE OD ROKU 1885

JOSEF ČAPEK: ČERVENÝ MOTOCYKL, olej na jutě, 1937, 53 x 76 cm, vyvolávací cena: 7 000 000 Kč, odhadní cena: 8 000 000 – 10 000 000 Kč

ZVEME VÁS NA PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVU 28. 10. – 30. 11.

Aukce se koná v paláci Žofín 1. prosince od 12 hodin. slavíme

30 let od první aukce

Národní 7, Praha 1 Otevřeno včetně víkendů.

www.galeriekodl.cz

MUSEUM KAMPA

museumkampa.cz

VÁCLAV ŠPÁLA / KOUPÁNÍ, 1915 / VEČERNÍ AUKCE 2019 / Vyvolávací cena: 5 500 000 Kč

VEČERNÍ AUKCE 2019 VÝTVARNÉ UMĚNÍ / STAROŽITNOSTI / DESIGN

ÚTERÝ 10. PROSINCE OD 18 HODIN

GOETHEHO 2, 160 00 PRAHA 6 − BUBENEČ, TELEFON: +420 734 311 861

Antonín Procházka (Važany 1882 –1945 Brno) – Hlava muže, kolem 1914, tužka, tuš a akvarel na kartonu, 27,7 × 21,5 cm, odhadní cena 25 000 – 35 000 €

Moderní umění, 26. listopadu 2019 Dorotheum, Dorotheergasse 17, 1010 Wien, www.dorotheum.com

ANTONÍN PROCHÁZKA JAN BAUCH

P O D Z I M N Í A U KC E GALERIE ART PRAHA

Darujte k Vánocům předplatné ART+ANTIQUES za 885 Kč. Získáte dvě dárkové vstupenky do Galerie hl. města Prahy, předplatitelskou kartu ARTcard a přístup do on-line archivu časopisu. www.artcasopis.cz Objednávejte na www.centram.cz. Nabídka platí pro standardní roční předplatné uhrazené do 6. 12. 2019. Dárky jsou rozesílány novým předplatitelům v ČR do 5 týdnů od obdržení prvního čísla časopisu. Platí do vyčerpání zásob.

A ART ARTART ANTIQUES ARTANTIQUES ARTANTIQUESART ANTIQUES ARTANTIQUES

AUKCE

Milionový Koblasa Pictura – Večerní aukce galerie Pictura v úterý 2. října přinesla celkem 212 položek výtvarného umění. Nové majitele získalo 95 z nich, tedy 45 %. Celkový obrat aukce činil 7 milionů korun*. Jedno dílo bylo vydraženo za více než 1 milion korun, dalších 17 vystoupalo nad 100 tisíc korun. Za minimální podání 1,46 milionu korun byla vydražena monumentální malba Jana Koblasy s názvem Citový život (O mia cara Clara), která vznikla v rámci stejnojmenného cyklu v polovině 60. let. Obraz prošel řadou výstav včetně velké Koblasovy retrospektivy v roce 2012 v Jízdárně Pražského hradu. Je to teprve druhá umělcova realizace, která se vyhoupla nad milion korun. Na jaře letošního roku se tak stalo v případě bezejmenné malby ze stejné doby u European Arts (1,48 milionu korun). Ta si dále podrží prvenství díky vyšší provizi aukční síně, kladívková cena obou děl byla shodně 1,2 milionu korun. Druhou nejdražší položkou aukce byla opakovaně dražená malba Adrieny Šimotové Hnědá krajina z roku 1960. Na jaře s vyvolávací cenou 586 tisíc korun u Pictury neuspěla. Nyní ji nový majitel získal za 464 tisíc korun. Z děl umělců poválečné generace se bojovalo také o malbu Jitky Válové z roku 1965 s názvem Mimojdoucí (354 tisíc korun). Z dalších statisícových obrazů byla zajímavá malířská studie Pohled na Forum Romanum od Jiřího Karse. Svěží, nejspíše plenérová malba z poloviny 30. let se vydražila s poměrně výrazným nárůstem za konečných 390 tisíc korun. Z doby působení ve Skupině 42, patrně z roku 1943, pocházel drobný olej Kamila Lhotáka Trh v Austrálii. Dočkal se nárůstu z 244 tisíc na 415 tisíc korun. Na domácím trhu se doposud objevila teprve dvacítka maleb slovenského malíře Cypriána Majerníka (1909–1945), který téměř celý svůj umělecký život prožil v Praze. Obraz Vor Medúzy z roku 1936 je parafrází na slavné Géricaultovo zpodobnění námořní katastrofy a poukazuje na soudobou hrozbu nacismu. Své minimální podání obraz téměř zdvojnásobil na 244 tisíc korun. Zaujala i díla umělců narozených a převážně tvořících ještě v 19. století. S vysokým nárůstem z aukce odešel nejen drobný obraz Soběslava Hippolyta Pinkase Sběračka krevet (183 tisíc korun), ale i komorní Pohled na Notre Dame Zdenky Braunerové (195 tisíc korun). Až v polovině 80. let 19. století se narodil Jaro Procházka, o jehož rozměrné plátno Zeleninový trh v Praze z roku 1928 se na aukci také dlouho bojovalo (159 tisíc korun). Ze soch si dobře vedlo Torzo II Bedřicha Stefana, bronzový prvoodlitek sochy z roku 1929 s proveniencí z umělcovy rodiny, který získal nový majitel za 146 tisíc korun (čtvrtá nejvyšší sochařova cena). Tereza Koucká * Není-li uvedeno jinak, zahrnují všechny ceny aukční provizi, která se u jednotlivých aukčních síní pohybuje od 15 do 25 procent.

Jan Koblasa: Citový život (O mia cara Clara), 1965, olej a email na hobrové desce, 190 × 120 cm, cena: 1 464 000 Kč, Pictura 2. 10. 2019

Cyprián Majerník: Vor medúzy, 1936, tempera a tužka na kartonu, 44,5 × 31,7 cm, cena: 244 000 Kč, Pictura 2. 10. 2019

Mančuška malířem Sýpka – Na aukci společnosti Sýpka v neděli 6. října našlo nového majitele 140 z 241 nabízených uměleckých děl a starožitností, dohromady za 8,6 milionu korun. Osmnáct děl bylo draženo za částky nad sto tisíc korun, přičemž v případě raného obrazu Jána Mančušky se jedná o nový autorský rekord. Od Jána Manučušky, který zemřel po dlouhé nemoci v pouhých devětatřiceti letech v červenci 2011 a který patří mezi mezinárodně nejvystavovanější české umělce své generace, se dosud v aukci objevilo jen několik grafik. Nyní poprvé byla dražena jedna z jeho raných maleb, obraz který vznikl ještě v době jeho studií na akademii v roce 1997. Z vyvolávací ceny 180 tisíc vystoupal na 480 tisíc korun. Z umělců narozených v 70. letech byla dosud za srovnatelné částky dražena díla jen několika málo dalších autorů. Mančuškova konceptuální díla, která jsou nejoceňovanější částí jeho tvorby, nicméně zahraniční galerie, které jej zastupují, nabízejí i za násobně vyšší ceny. Nejdražším dílem aukce se stala kovová perforovaná matrice v autorské adjustaci Mamince od Aleny Kučerové, která

vystoupala z 312 tisíc na 516 tisíc korun. Dosažená cena je pro Kučerovou druhou nejvyšší. Autorčina grafika Plavkyně ze začátku 80. let se prodala za 31 tisíc korun, což odpovídá horní cenové hranici za tento typ jejích tisků. Z dalších zajímavých prodejů je třeba vyzdvihnout zejména trojici obrazů Františka Grosse, které se prodaly za částky od 216 do 408 tisíc korun. Nejdráže a s osmdesátiprocentním nárůstem oproti minimálnímu podání se prodal pozdní obraz Tři strojky z roku 1971. Dráž byla dosud dražena jen Grossova díla ze 40. let. Nárůst ze 180 tisíc na 324 tisíc korun zaznamenal také drobný obraz Dvojice od Jana Kotíka, práce z roku 1944. Z děl poválečného a současného umění se za částky nad sto tisíc korun prodaly práce Radka Kratiny (360 tisíc), Petra Nikla (372 tisíc), Martina Mainera (264 tisíc) či Jiřího Davida (168 tisíc korun). Z nabízených starožitností se nejdráže, za vyvolávací cenu 204 tisíc korun, prodala kožená pohovka od klasika dánského designu Poula Kjærholma. Z tradičnějších starožitností se dobře prodaly secesní keramická soška Salome (84 tisíc), mosazný lustr ze začátku 20. století (54 tisíc) nebo jídelní porcelánová souprava od Ladislava Sutnara čítající 57 talířů, misek, mís a šálků s podšálky (48 tisíc korun). JS

Ján Mančuška: Bez názvu, 1997, olej na plátně, 50 × 85 cm, cena: 480 000 Kč, Sýpka 6. 10. 2019

AUKCE

Dlouhý, Šíma, Medek a nejen oni 1. Art Consulting – Za více než milion korun se na aukci 1. Art Consulting v sobotu 19. října prodalo 12 obrazů, hranici sta tisíc korun překonalo 51 děl. Nového majitele celkem našlo 98 ze 170 nabízených položek, to je 58 %, a sběratelé za jediné odpoledne v Topičově salonu utratili 54 milionů korun. Poprvé byl za více než milion vydražen jeden z obrazů Bedřicha Dlouhého a své aukční maximum po měsíci zopakoval Milan Grygar. Nejdražším dílem aukce byl působivý obraz Josefa Šímy ze začátku 30. let Revoluce ve Španělsku, který se prodal za vyvolávací cenu 11,82 milionu korun. Jedná se o pátou nejvyšší cenu za Šímovo dílo na českých aukcích. Když se obraz počátkem roku objevil na trhu poprvé, byla cenová očekávání ještě výrazně vyšší. V březnu jsem jej představovali v rubrice na trhu v souvislosti s aukcí European Arts a cenový odhad tehdy počítal s cenou 14 až 22 milionů korun. O opakovaný prodej šlo rovněž v případě druhého nejdražšího díla, reprezentativního informelního obrazu Mikuláše Medka Festival kruhu z roku 1962. Na aukcích 1. Art Consulting se během čtyř let objevil již potřetí a pokaždé se prodal dráž než posledně. Nyní jeho cena vystoupala již na 8,5 milionu korun a v malířově top 10 se tak posunul z osmé na šestou příčku. Největším překvapením a novým autorským rekordem je cena 2,26 milionu korun za obraz Kulečník od Bedřicha Dlouhého. Vyvolávací cena tohoto rozměrného plátna z roku 1977 byla 600 tisíc a dosavadní autorovo aukční maximum bylo jen o čtvrt milionu korun vyšší. Dlouhý se nicméně těší značnému renomé a bylo jen otázkou času, kdy cenově dožene či překoná své generační souputníky Theodora Pištěka, Jana Koblasu nebo Jiřího Anderleho. Obraz byl ostatně dražen méně než dva týdny před začátkem umělcovy velké retrospektivy v Galerii hlavního města Prahy. Milan Grygar, jehož výstava je aktuálně k vidění ve Veletržním paláci, své aukční maximum vyrovnal, respektive dokonce o 4 tisíce korun překonal, když jeho bezejmenná malba kruhu z konce 90. let vystoupala z 1,02 milionu na 1,554 milionu korun. Z poválečného umění se za více než milion korun prodal ještě raný obraz Větrník Adrieny Šimotové. Kombinovaná technika na lepence z roku 1965 našla nového majitele za vyvolávací cenu 1,32 milionu korun, což je čtvrtá nejvyšší cena za autorčino dílo. Dalšími milionovými položkami byla díla Karla Černého (2,26 milionu), Františka Kupky (1,85 milionu), Emila Filly (1,67 milionu), Alfonse Muchy (1,22 milionu), Jiřího Karse (1,22 milionu), Jana Jakuba Hartmanna (1,02 milionu) a italského op-artisty Getulia Alvianiho (1,08 milionu korun). Vedle Alvianiho byla v nabídce zastoupena i díla dalších světových představitelů geometrické abstrakce a op-artu. Nejznámějším

Josef Šíma: Revoluce ve Španělsku, 1933, olej na plátně, 88,5 × 115,5 cm, cena: 11 820 000 Kč, 1. Art Consulting 19. 10. 2019

Bedřich Dlouhý: Kulečník, 1977, olej na plátně, 137 × 180 cm, cena: 2 262 000 Kč, 1. Art Consulting 19. 10. 2019

2,26 mil. Kč Nový aukční rekord Bedřicha Dlouhého

z nich byl Sol LeWitt, jehož rozměrný kvaš Asymmetrical Pyramid z roku 1985 vystoupal z 660 tisíc na 960 tisíc korun. Ze zahraničního umění se za vyvolávací cenu 300 tisíc korun prodala také drobná kresba Stojící žena od Alberta Giacomettiho. Nových autorských maxim dosáhli ještě dva další autoři narození na přelomu 20. a 30. let, jejichž díla se v aukcích zatím příliš často neobjevují, František Ronovský a Pavel Nešleha. Ronovského obraz Vzpomínka vystoupal z 324 tisíc na 600 tisíc korun. Na Nešlehův rekord stačil prodej za vyvolávací cenu, rozměrný obraz-asambláž Časomíra z roku 1968 získal nový majitel za 240 tisíc korun. Nutno dodat, že v aukcích se od Nešlehy zatím objevily hlavně grafiky a drobnější práce.

Hned čtyřmi obrazy byl v nabídce zastoupen někdejší pedagog bratislavské Školy uměleckého priemyslu František Malý. Nejdráže, za vyvolávací cenu 540 tisíc korun, se prodala Krajina se stromem z roku 1936. Zájem byl také o perforované plechy klasika slovenského poválečného umění Stana Filka. Tři desky z cyklu Post Asociácie z konce 60. let se prodaly shodně za 264 tisíc korun každá. Z děl, jež zůstala nevydražena, byl největším zklamáním neúspěch obrazu Upír Jaroslava Panušky, který byl nabízen za 1,02 milionu korun. Na únorové aukci společnosti 1. Art Consulting přitom jiný Panuškův pohádkový výjev z doby kolem roku 1900 vystoupal ze 780 tisíc na 1,55 milionu korun. JS

AUKCE

Jindřich Prucha: Žena v klobouku, 1912, olej na lepence, 68,5 × 52,5 cm, cena: 1 512 500 Kč, ALAG 20. 10. 2019

Olbram Zoubek: Afrodité s jablkem, 1996, bronz, výška 212 cm, cena: 1 452 000 Kč, ALAG 20. 10. 2019

Rekordní Kokoschka a další milionový Zoubek ALAG – Druhá letošní aukce společnosti Adolf Loos Apartment and Gallery v neděli 20. října vynesla 101,4 milionu korun a padl na ní nový cenový rekord českých aukcí. Postarala se o něj jedna z pražských vedut Oskara Kokoschky, která se prodala po jednom příhozu za téměř 78,5 milionu korun. Za více než milion korun byly vydraženy ještě tři obrazy a dvě sochy. Třicet osm děl bylo draženo za částky nad sto tisíc korun. Nového majitele celkem našly tři čtvrtiny ze 126 nabízených položek. Kokoschkův obraz Praha – Pohled z křížovnického kláštera z roku 1934 (více o tomto díle na následující stránce) byl titulním dílem aukce a minimální podání 68 milionů korun (bez snížené 15% provize) představuje historicky nejvyšší vyvolávací cenou na českých aukcích. Obraz tak rovnou startoval na o polovinu vyšší částce, než bylo dva roky staré aukční maximum za malířův obraz po roce 1918. Obraz Praha, pohled z ateliéru na Petřín se v červnu 2017 prodal na aukci Arthouse Hejtmánek za 52 milionů korun. Celkový Kokoschkův aukční rekord se v mezičase bezmála zpětinásobil, když se jeho expresivní portrét z roku 1910 vloni v listopadu na aukci v New Yorku prodal za více než 20 milionů dolarů. Druhým nejdražším dílem aukce byla pozdní Krajina (Pole) od Josefa Šímy, která našla kupce za vyvolávací cenu 3,75 milionu korun. Obraz z roku 1965 se na trh vrátil po deseti letech – v listopadu 2009 byl na aukci

společnosti 1. Art Consulting vydražen za 2,6 milionu korun. Předchozí aukční historii měl za sebou i druhý nabízený Šímův obraz, krajina Brie z roku 1952. Před sedmi lety se na aukci Galerie Art Praha prodal s mírným nárůstem za 1,4 milionu, nyní zůstal s cenou téměř 3,4 milionu korun nevydražen. Po jednom příhoze, za 1,51 milionu korun našel kupce ženský portrét, podobizna malířovy přítelkyně Marie Dočekalové, od Jindřicha Pruchy. Obraz z roku 1912 je restitucí z Národní galerie a má za sebou bohatou výstavní historii. Třetím milionovým obrazem byla celofigurová podobizna dívky v zimním kabátci od Joži Uprky, která vystoupala ze 726 tisíc na 1,08 milionu korun. Obraz z roku 1909 českými aukcemi prošel již dvakrát. V květnu 2010 se v Dorotheu prodal za 456 tisíc, v listopadu 2017 pak u European Arts našel kupce za 1,07 milionu korun. O něco mladší Uprkův obraz Šuhaj vystoupal z 302 tisíc na 520 tisíc korun. Další milionový prodej zaznamenal Olbram Zoubek. Několik zájemců jeho dvoumetrovou bronzovou Afrodité s jablkem z roku 1996 vyhnalo z 907 tisíc na 1,51 milionu korun, což je pátá nejvyšší cena za Zoubkovo dílo. O rok mladší monumentální busta O Marii se prodala za 992 tisíc korun. Bez kupce naopak zůstala třímetrová plastika Zlatý had z roku 1974, určená původně pro kavárnu U Zlatého hada v pražské Karlově ulici, která byla nabízena za 907 tisíc korun.

Poslední milionovou položkou byl jeden z Mluvičů Krištofa Kintery. Metrová postavička v šedém obleku se prodala za vyvolávací cenu 1,18 milionu korun. Pro Kinteru jde o již druhý milionový prodej na českých aukcích, vloni se jiná verze téže sochy z roku 1999 na aukci Adolf Loos Apartment and Gallery prodala za 1,51 milionu korun. Z poválečného umění nejdráže a s nejvyšším cenovým nárůstem odešla raná tempera Adrieny Šimotové. Malba na sololitu z roku 1965 vystoupala ze 181 tisíc na 411 tisíc korun. Jen o něco levnější byla jedna za asambláží Jiřího Hillmara a za více než 300 tisíc korun se prodala metrová koláž Jiřího Koláře z roku 1964. Řada zajímavých cen byla realizována v kategorii prací na papíře. Na nevyšší částku dosáhla opakovaně dražená ilustrace Alfonse Muchy k básni Lilith, která se prodala po jednom příhozu za 592 tisíc korun. Před šesti stála o 160 tisíc korun méně. Drobná kubistická kresba Zátiší se sklenicí od Emila Filly, kresba tuší z let 1913–16, se prodala za 557 tisíc korun. Úspěchem je také cena 387 tisíc korun za konstruktivistickou tušovou kresbu Krajina od Karla Teigeho z roku 1923. Dráž se letos na jaře prodala jen jedna Teigeho fotokoláž. Za ceny kolem čtvrt milionu korun odešly dále práce Josefa Šímy, Luďka Marolda či grafika Joana Miróa. Třemi kresbami tužkou a pastelem byl v nabídce zastoupen také Jan Zrzavý, nabízená díla se prodala za částky kolem 180 tisíc korun. JS

Aukční tip: Galerie Art Praha

Mystický modrý soumrak a z něj vystupující kostel Narození sv. Jana Křtitele. Motiv, jenž již neodmyslitelně patří k dílu Jana Zrzavého. Kostel v Krásné Hoře u Havlíčkova Brodu se nachází jen několik kilometrů od mistrova rodiště a několikrát mu posloužil, jako zásadní inspirace pro jeho tvorbu. Mimo nabízený obraz existují ještě další dvě, téměř shodné, verze motivu Kostela v Krásné Hoře. Jedna z těchto prací se nachází v Moravské galerii v Brně (datována 1940), druhá v Národní galerii v Praze (datována 1943). U nabízeného obrazu nalezneme řadu pentimentů a je evidentní, že malíř hledal finální řešení, pro dokonalé kompoziční zachycení motivu. I díky těmto jemným detailům, časové a rozměrové posloupnosti zbylých verzí, můžeme předpokládat, že tento obraz předcházel verzi, která je součástí sbírky Národní Galerie v Praze. Jedná se tedy skutečně o unikátní dílo, neboť kromě příznačných prvků Zrzavého tvorby, obsahuje obraz také stopy umělcova tvůrčího hledání. Na začátku 40. let 20. století Zrzavý přestává jezdit do Francie a opět začíná více malovat a kreslit český venkov. Zpočátku se věnoval motivům Českomoravské vrchoviny, na které navázal několika obrazy z Krásné Hory u Havlíčkova Brodu. Tyto obrazy pro něj měly zvláštní význam, jak později sám mistr napsal: začal tehdy „vidět konečně skutečný svět, poznávat a přijímat jeho krásu“. Obraz byl podroben hned několika znaleckým posudkům, autory jsou: PhDr. Jaromír Zemina, PhDr. Jana Orlíková a Ing. Ivana Kopecká. Kostel v Krásné Hoře je skutečně umělecky, sběratelsky a historicky významné umělecké dílo. Jan Zrzavý: Kostel v Krásné Hoře, kolem 1940, olej, tempera/lepenka, 58 × 71,5 cm, nesignováno

INZERCE

draženo: podzimní aukce 24. 11. 2019, 13.30 h místo: Galerie Café Louvre, Praha vyvolávací cena: 3 900 000 Kč www.galerie-art-praha.cz

Aukční tip: Dorotheum

Vlastimil Beneš patří k čelným představitelům tvůrčí skupiny Máj 57. Jedinečná poetika jeho obrazů i jedinečnost jeho malířského projevu dávají industriální krajině i městské periferii nezaměnitelný ráz, jež je i s odstupem desetiletí nadále přitahuje sběratele i milovníky českého poválečného umění.

Vlastimil Beneš: Průmyslová krajina, 1977, olej na plátně, 80 × 100 cm draženo: 26. 11. 2019 místo: Dorotheum, Dorotheergasse 17, Vídeň odhadní cena: 4 000 – 6 000 EUR www.dorotheum.com

Aukční tip: Galerie KODL

Podmanivá práce je vzácnou ukázkou velmi ceněné rané tvůrčí etapy Františka Foltýna, který se svou nefigurativní tvorbou dokázal prosadit na pařížské scéně mezi nejprogresivnějšími umělci své doby. Malba reprezentuje autorův pobyt v Košicích, kam se kvůli tíživé finanční situaci přesunul. Sběratelsky atraktivní oboustranný obraz zaznamenává oba Foltýnovy rané pilíře tvorby, na jedné straně plenérovou malbu, na straně druhé zájem o figurální tematiku. Koloristicky dokonale vybalancovaná Modrá Madona je mimořádnou, na českém i světovém trhu jedinečnou prací galerijních kvalit a hodnot. Unikátem se stává dílo i díky tomu, že o existenci této malby se doposud nevědělo, byla objevena až při odrámování neméně fascinujícího obrazu Vesnice s kostelem, který reprezentuje Foltýnův zájem o krajinomalbu. Přestože v malířově umělecké biografii sehrává klíčovou roli inspirující prostředí Paříže, košické období předznamenalo jeho další umělecký vývoj a je tak zásadním momentem jeho kariéry. František Foltýn: Modrá Madona / Vesnice s kostelem, olej na lepence, 1922, sign. PD, 74 × 102 cm, rám, oboustranná malba

INZERCE

draženo: 1. 12. 2019 místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov 226, Praha 1 vyvolávací cena: 1 600 000 Kč odhadní cena: 2 500 000 – 3 500 000 Kč www.galeriekodl.cz

Aukční tip: Arthouse Hejtmánek

Od útlého dětství trávil Ladislav Zívr volné chvíle v otcově hrnčírně, není tedy divu, že se pálená hlína stává jeho oblíbené médium. V dobách surrealistické tvorby, se ze snového světa najednou vynořují zcela konkrétní postavy a portrétní plastiky, které do žánru vůbec nezapadají. Figury nevytvářejí znepokojivá dramata, jsou pouze samy sebou. Taková je i dívka sedící v křesle – své odhalené ženské křivky nikterak neskrývá, dívá se vpřed s blahosklonným výrazem ve tváři. Nejedná se o stylizovaný uměle zdokonalený akt s leskem patosu, nýbrž o běžnou městskou ženu, která se věnuje spíše každodenním starostem. Přesto právě v jejím pohledu je něco lehce nepřítomného, co nám neprozrazuje. Právě toto prolnutí bezprostřední přiznané přítomnosti a jakési záhadné nepřítomnosti spojuje Zívrovy realistické plastiky. Právě třicátá léta jeho tvorby přinášejí do jeho snové surrealistické poetiky plné experimentů časovou odbočku k ustálenosti a setrvání. Ladislav Zívr studova v letech 1927–1928 na Státní odborné škole keramické v Bechyni a v letech 1928–1931 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Sochařsky zhodnocoval rodinnou tradici hrnčířského řemesla, s materiálem pracoval soustředěně a s rozmyslem a silně na něj zapůsobilo dílo Otto Gutfreunda, které se do jeho tvorby otisklo prvky civilismu a kubismu. Ve svém projevu vyznvával jednoduché a plné tvary, před polovinou třicátých let se Zívr zařadil do nejmladší generace pražských surrealistů a sám svou tvorbu nazýval „básněním“. Začal ve svých pracech uplatňovat surrealistickou estetiku náhodných setkání, kombinace materiálů a vynalezl experimentální výtvarnou techniku muláž. V letech 1942–1948 byl členem Skupiny 42. (Publ. Jaromír Typlt: Ladislav Zívr, 2013, kat. 43.)

Ladislav Zívr: Sedící akt v křesle, 1936, pálená hlína, v. 37 cm, značeno zespodu „1936 Zívr Ladislav“ draženo: 10. 12. 2019, 18 h místo: Arthouse Hejtmánek, Goetheho 2, 160 00 Praha 6-Bubeneč vyvolávací cena: 120 000 Kč www.arthousehejtmanek.cz

aukční dům

24. AUKCE 1. 12. 2019 / 14 HOD. Dražit se bude 411 předmětů z oblasti užitého a výtvarného umění. výstava dražených předmětů 24. 11. – 30. 11. 2019 denně od 10 do 18 hod. Valentinská 7, Praha 1 www.valentinum.cz

69. AUKCE

ve středu 18. prosince 2019 v 18.00 hodin v Topičově salónu, Národní 9, Praha 1 Předaukční výstava dražených děl proběhne v Galerii Dolmen, Pštrossova 31, Praha 1: pondělí 9. 12. – středa 18. 12. 2019

Zdeněk Burian – Ostrov pokladů olej, překližka, 37,5 x 57,5 cm vyvolávací cena: 350 000 Kč

Krištof Kintera – Postnaturalia asambláž, deska, 103 x 73 cm, rok 2016–2019 vyvolávací cena: 90 000 Kč

www.galerie-dolmen.cz

Vladislav Mirvald – Zátiší se dvěma kruhy a hranolem olej, karton, 45 x 33 cm, rok 1999 vyvolávací cena: 100 000 Kč

Václav Tikal – Primavera tempera, lepenka, 35 x 25 cm, rok 1962 vyvolávací cena: 59 000 Kč

NOVĚ: elektronické předplatné www.send.cz

Aukční tip: Galerie Art Praha

Kohouti nakročeni v boj. Načechrané peří, výstražně pozvednuté hřebínky a pařáty připravené k útoku. V detailu však jemné a měkké oči, které svým námětům dokázal propůjčit snad pouze Antonín Procházka. Malíř, jenž byl jedním z nejvýznamnějších a nejosobitějších představitelů zakladatelské generace českého moderního umění, člen Osmy a Spolku výtvarných umělců Mánes. Od druhé poloviny dvacátých let v malířových dílech čím dál více rezonuje téma zvěře a dostává se na jeho plátna. Zprvu fungovala zvěř pouze jako doplněk figurální kompozice, později se však již stává hlavním aktérem mistrovy tvorby. Procházka si v průběhu své umělecké tvorby výrazně osvojil také techniku enkaustiky a dokonalý příklad této nelehké umělecké techniky můžeme pozorovat u nabízeného obrazu. Díky mistrově preciznosti jsou na obraze skutečně detailně rozpracovány jednotlivé struktury kohoutího peří a zdá se, že je pouze otázkou vteřin, kdy kohoutí zápasy skutečně začnou. Nabízený obraz byl vystaven na II. Jubilejní výstavě „50 let Mánesa“ v roce 1937, což dokládá štítek na zadní straně díla. K dané výstavě S.V.U. Mánes v roce 1937, byl též vydán katalog a nabízené dílo Kohouti je zapsáno pod položkou č. 217. Mimo svou nepochybnou uměleckou a sběratelskou hodnotu má obraz Kohouti také významnou estetickou hodnotu. Antonín Procházka: Kohouti, 1936, olej, enkaustika/plátno, 72 × 90 cm, sign. LD Ant. Procházka 36

ART INVEST ART INVEST

draženo: podzimní aukce 24. 11. 2019, 13.30 h místo: Galerie Café Louvre, Praha vyvolávací cena: 200 000 Kč www.galerie-art-praha.cz

M. A. Bazovský: Podvečer, olej

AUKCIA UMENIA V nedeľu 24. 11. 2019 o 14.00 hod. CARLTON HOTEL Bratislava ART INVEST Dobrovičova 7, Bratislava, tel.: +421 2 5263 4664, mob.: +421 905 659 148, e-mail: art@artinvest.sk

Online katalóg na www.artinvest.sk

ARTantiques_210x138.indd 1

18.10.2019 17:19

ANTIQUES

ODZNAKY DŮSTOJENSTVÍ – INSIGNIE ČESKÝCH A MORAVSKÝCH UNIVERZIT

Tereza Vernerová Volná

Tímto vzletným názvem pojmenoval tehdejší rektor Masarykovy univerzity v Brně Arne Novák nové univerzitní klenoty, které přebíral v prosinci 1938. Podobnými termíny byly insignie titulovány po staletí, ačkoli se jejich používání od počátků evropských univerzit proměnilo. Ve středověku byly taláry běžným oděvem studentského i profesorského stavu a řetěz s pečetidlem sloužil coby kancelářská pomůcka. Postupem času se však jejich praktická funkce vytratila a zůstala ta symbolická.

Rektorské žezlo Univerzity Karlovy v Praze, návrh: Bedřich Wachsman, 1883, foto: © Univerzita Karlova / Milan Posselt, Oto Palán Žezlo Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, návrh a realizace: Alois Tengler, 1926, foto: © Univerzita Karlova / Milan Posselt, Oto Palán Žezlo Farmaceutické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, návrh: Jozef Soukup, 1982–83, foto: © Univerzita Karlova / Milan Posselt, Oto Palán

Z univerzitních obřadů se stal spektákl s pevně danou strukturou, které dominují magnificence, spectabiles a honorabiles v talárech, dobře odlišení užitím jednotlivých univerzitních klenotů. Přestože se tato tradice jeví pevně ukotvená ve středověku, hraje důležitou roli také v rituálech nově vznikajících moderních vysokých škol a vše nasvědčuje tomu, že bude mít své podstatné místo v prezentaci těchto institucí i v budoucnosti. První evropské univerzity vznikaly od 11. do 14. století například v Bologni, Paříži, Oxfordu, Cambridge, Krakově a také v Praze. Vyvinuly se v instituce nezávislé na tehdejší formě klášterní edukace, s jistou mírou autonomie a akademických svobod. V době vrcholného středověku byl univerzitní život určován nespočtem rituálů, směrnic a zvyklostí. Součástí užívaných reprezentačních předmětů byla dnes známá žezla a řetězy, ale také prsteny, poháry, standarty a prapory, klíče či akademické registry. Některé klenoty měly svou ryze praktickou funkci, jako například pečetidlo, kterým se označovaly listiny a které de facto potvrzovalo právní subjektivitu instituce. Představitel školy jej nosil na řetězu, podle jedné z teorií se z tohoto zvyku později vyvinula tradice akademických řetězů se zavěšenou medailí. Původní žezla dvou nejstarších univerzit na území ČR, Univerzity Karlovy v Praze a Univerzity Palackého v Olomouci, pocházejí z 15. respektive 16. století. Bohužel v současnosti nejsou jednou ani druhou univerzitou používána. Byla v obou případech za dramatických okolností odvezena ze země a svým původním institucím dosud nebyla vrácena. UKRADENÁ ŽEZLA V průběhu staletí bylo běžné, že byly jednotlivé insignie upravovány a doplňovány. Nejstarší kusy se proto málokdy dochovaly jako kompletní projekty jedné dílny, naopak se na jednom předmětu často prolínalo několik stylových období i autorských rukopisů. Původní žezla Právnické a Lékařské fakulty Univerzity Karlovy byla vybavena gotickými stonky, zatímco zakončení pocházela z druhé poloviny 17. století. Rektorské žezlo téže

univerzity v renesančním tvarování pocházelo z druhé poloviny 16. století, stejně jako rektorské žezlo a řetěz dnešní Univerzity Palackého v Olomouci. Vzhledem k jejich stáří, zpracování a historické hodnotě se jednalo o velmi vzácné památky nejen pro konkrétní instituce, ale pro českou a moravskou kulturní historii celkově. Tehdejší univerzita v Olomouci, druhá nejstarší univerzita na území České republiky, byla založena roku 1573 jako jezuitský vzdělávací ústav. Prošla komplikovaným vývojem a v roce 1860 byla zrušena (předtím se oddělila Teologická fakulta, která v Olomouci působila i později). Původní pozdně renesanční insignie byly posléze poskytnuty univerzitě v Innsbrucku, která je užívá dodnes. Po vzniku Československa v letech 1919–23 byl iniciován diplomatický spor s Rakouskem o vydání vzácných předmětů zpět do země. Tento spor však Československo prohrálo a po vzniku současné Univerzity Palackého v roce 1946 musely být vyrobeny insignie nové. Navrhli je sochař Jaroslav Horejc (žezla rektora a děkanů), architekt Břetislav Štorm (řetězy) a sochař Vincenc Makovský (medaile). Škola usilovala o navrácení původních klenotů znovu v 90. letech, opět neúspěšně. Podařilo se jí alespoň získat věrnou kopii původního renesančního rektorského žezla. Od roku 1998 tak dochází k paradoxní situaci, že univerzita používá dvě rektorská žezla. Kvantitativně ještě větší ztrátu zaregistrovala v roce 1945 Univerzita Karlova. Předcházel jí několik desetiletí dlouhý spor, který ilustruje, že insignie měly kapacitu fungovat také jako symbolické hromosvody společenských a politických událostí spojených s danými institucemi. ARTEFAKTY UMĚLECKOŘEMESLNÉ I POLITICKÉ Ačkoli si představitelé univerzit vždy zakládali na akademických svobodách, univerzity jako instituce ani jejich insignie nemohly být nikdy zcela apolitické. Školy měly své zakladatele, zřizovatele a mecenáše. Právě jejich znaky a atributy se na insigniích objevovaly. Často se však politická situace změnila a původní dobrodinci na

TŘIKRÁT LATERNA MAGIKA

Jan Wollner

V polovině roku proběhla v Domě umění v Brně výstava Laterna magika – Dekonstrukce a aktualizace, její druhý díl skončil na začátku listopadu v pražské MeetFactory, tentokráte s podtitulem Paměť experimentu. Výstavy byly produktem výzkumného projektu vedeného Kateřinou Svatoňovou a Lucií Česálkovou. Jeho dalším a trvalejším výstupem je publikace, která přináší řadu nových poznatků, interpretací i dosud nepublikovaný archivní materiál. Jak se ale přístup těchto autorek k „fenoménu Laterna“ liší od přístupu historiček umění nebo historiků scénografie a divadla?

VÝSTAVA

Josef Svoboda: návrh kulis pro dotáčky Hoffmanových povídek, 1962, Osobní archiv Josefa Svobody

„V pasáži jsou obrázky z Hoffmannových povídek v Laterně magice. Holohlavec se rty tvého strýce Pepy, v černém, v rozražených dveřích, s bílou loutkou vjíždí mezi drátěné, černé, kostlivé postavy ve špalíru.“ Po skončení Světové výstavy Expo 58 v Bruselu byly v Praze znovupostaveny výstavní i restaurační budova úspěšného československého pavilonu a pro Laternu magiku architekti těchto budov v šibeničním termínu adaptovali bývalé kino v paláci Adria na Národní třídě. Ze zatemněného sálu vystupovaly obrazy Laterny magiky do veřejného prostoru. V podobě fotografií se objevovaly v pasáži, odkud se na představení vcházelo, jak ukazuje citovaná báseň v próze ze druhé sbírky Ivana Wernische, na plakátech byly rozmístěny po městě, byly tištěny v časopisech, mluvilo se o nich a psalo se o nich. Z Laterny magiky se okamžitě stal fenomén, který se v průběhu času přirozeně dočkal mnoha interpretací, jež by se daly zhruba rozdělit do tří linií. V následujícím textu se je pokusím krátce shrnout a okomentovat. INTERPRETACE 1 Historici a historičky (výtvarného) umění Laternu magiku vykládají v kontextu Světové výstavy v Bruselu, kde byla poprvé uvedena, a v názorech na ni se vzácně shodují. Nevybočují z dominantního narativu, podle nějž se na bruselském výstavišti odehrávala jedna z mnoha bitev studené války, která svou důležitostí přiměla představitele západních států i zemí východního bloku investovat do národních pavilonů mnoho peněz a úsilí a představit se v co možná nejlepším světle. Československé expozici se to podařilo. Pracovali na ní umělci se zkušenostmi z období historické avantgardy, kterým se v době poststalinismu dostalo nových příležitostí. Navázali na silnou tradici domácího výstavnictví a jednotlivé exponáty dokázali propojit do efektní instalace. Laterna magika hraje v tomto příběhu klíčovou roli jakožto jeden ze základních kamenů československého úspěchu. Divadelní a filmový režisér Alfréd Radok v ní rozvinul experimenty se začleňováním filmových projekcí do divadelní scény, jimiž se zabýval dlouhodobě, ale zároveň se svým týmem pečlivě vnímal specifický kontext světové výstavy. Výsledkem bylo představení, které diváka unaveného celodenním bloumáním po výstavišti

pohodlně usadilo do kulturní síně našeho pavilonu a rozvinulo před ním dokonale synchronizovanou kombinaci filmové projekce a živé akce. Konferenciérka na jevišti podle přesného scénáře propojila jednotlivě nepříliš atraktivní propagační filmy do působivého pásma, z něhož návštěvník odcházel okouzlený a v paměti si odnášel ikonické scény orchestru, v němž živého Jiřího Šlitra s klavírem doprovázely jeho filmové obrazy s ostatními nástroji, nebo konferenciérky Sylvy Daníčkové (Šlitrovy pozdější manželky), která ve třech jazycích rozmlouvala s publikem i s filmovými verzemi sebe samé. Na zmapování československé účasti na Expu 58 v Bruselu a následujících světových výstavách mají největší zásluhy Daniela Kramerová s Vandou Skálovou a Terezie Nekvindová, díky nimž si o podobě a náplni našich výstavních pavilonů můžeme vytvořit spolehlivou představu. Výše shrnutý příběh v jejich podání zní přesvědčivě, protože ho dokládají empirickými argumenty: cenami, jež nejen Laterna magika, ale i další exponáty, jakožto i celý československý pavilon od mezinárodní poroty získaly, nebo dochovanými fotografiemi dlouhé fronty čekající na začátek představení, jemuž se dostalo takového ohlasu, až nastaly kapacitní problémy. Přesto je podle mého soudu namístě upozornit na jeho slabiny. Hlavní z nich spočívá v samotném východisku, jehož heslovité shrnutí je následující. Studená válka, bipolární svět, Východ versus Západ, protiklad socialismu a kapitalismu a jejich konstantní souboj (v Bruselu, na Kubě, ve vesmíru atd.). Naznačené schéma systematicky vyostřovala dobová rétorika a udělila mu takovou setrvačnost, že tuto rétoriku stále reprodukujeme a poválečný svět reduktivně vnímáme jako střet dvou protikladných politických systémů. Část mladší generace historiků soudobých dějin se z této optiky dokázala vyvázat, když uvádí, že kapitalistické a socialistické státy se v mnohém podobaly a možná měly více společného než odlišného. V první řadě shodně důvěřovaly v civilizační pokrok a v technologie jako jeho nositelky. Symetricky se pak shodovaly

Setkání na letišti, 1963, Osobní archiv Josefa Svobody

HALDY DĚJINNÝCH POHLEDŮ

Martin Netočný

Krajina poznamenaná lidskou činností je nazývána krajinou kulturní. Znamená to, že se stala součástí společenského dědictví a je v ní také možné číst jako v otisku naší historie. Nejvýraznější stopy souvisejí s érou technické a průmyslové revoluce. Takovými stopami jsou i důlní odvaly neboli haldy v okolí Ostravy, které v posledních desetiletích procházejí nákladnými rekultivacemi. To, co se na první pohled jeví jako estetické zvelebování, však znamená i nebezpečné zahlazování dějin.

TÉMA

Daniel Balabán: Vrstvy, 2001, olej na plátně, 200 × 160 cm

BEZÚČELNÁ PROCHÁZKA V roce 1336 podnikl italský básník Francesco Petrarca výstup na horu Mont Ventoux, která vyrůstá z roviny Provence, jen několik desítek kilometrů východně od Avignonu. Podle Petrarkova pozdějšího svědectví šlo o cestu naplněnou vnitřním poznáním a rozjímáním o neprobádaných koutech duše. Na vrcholu se potem zbrocený humanista zadíval do krajiny, která se před ním otevřela. Klikatý tok řeky Rhôny ústící do Středozemního moře na jedné straně, na druhé štíty Alp, které vytvářely nekompromisně vysoký horizont. Uchvácen výhledem otevřel na náhodné stránce filozofický traktát Vyznání z pera svatého Augustina. Chvíli v něm četl a následně jej s bouchnutím zavřel. Vybraná část totiž obsahovala světcův názor na klamnost vyznávání esteticky poutavých komponentů přírody a varovala před přílišným odklonem od poznání vlastní duše a její cesty k Bohu. Petrarca po tomto zážitku sestoupil mlčky do údolí. O několik let později sepsal zprávu o prvním zdolání hory Mont Ventoux. Podle geologa a spisovatele Henrika Svensena se toho dne zrodil alpinismus a ona téměř dvoutisícová hora je tak z kulturního hlediska důležitější než mnozí světoví velikáni. Petrarca však z vrcholu pozoroval krajinu výrazně odlišnou od té, kterou dnes můžeme vidět na záběrech ze závodu Tour de France, jehož etapa tuto oblast protíná. Přestože sem zástupy turistů jezdí obdivovat domnělou „původní autenticitu“, stejně jako většina regionů Evropy prošla i tvář Provence v posledních dvou stoletích svébytným vývojem.

Svatý Augustin ve Vyznáních varuje před nástrahami panteismu. Představa, že vše, co jest, je z podstaty božské, sice koresponduje s řadou pozdějších renesančních myšlenek, pro Petrarcu byla ale zvolená pasáž natolik šokující, že jej donutila k předčasnému ukončení výletu. Spis o výstupu na Mont Ventoux je nicméně pozoruhodný řadou svébytných alegorií a citlivým vhledem popisujícím procházený biotop. Augustinův traktát vznikl mezi léty 397 a 398, tedy téměř 1400 let před průmyslovou revolucí, která se stala klíčovým akcelerátorem proměn nejen společnosti, ale také kulturní krajiny. Při výstupu na libovolnou haldu v okolí Ostravy se tomu, kdo tak učiní, naskytne pohled do nitra kolektivní historie. Terén rozpínající se směrem k Polsku je živoucím otiskem dějin posledních desetiletí. Sledování poklesů vzniklých poddolováním i navršením materiálu důlních odvalů představuje ve vizuální zkratce industriální činnosti regionu. Pohled do takovéhoto prostoru neznamená ztrátu sama sebe, jak o ní píše svatý Augustin, nýbrž přímou konfrontaci s povahou kolektivního Já, které viděné v nedávné historii utvářelo.

Hlušina z dolu Stalin: pracovní rukavice, pravěké sedimenty, uhlí a podrážka havířské boty Výhřez antropogenního materiálu z masívu haldy

Industriální krajina s lidskou stafáží, Ostrava na konci 60. let, foto: Archiv města Ostravy

BEZÚČELNÁ HRANA Rámec, který zkoumání živočišné i rostlinné říši propůjčuje ekologický diskurs, má mnoho společného s významotvornou funkcí jazyka. Podobně jako se pozornost současných přírodovědců ubírá ke zkoumání vzájemných vazeb napříč společenstvy biotopů, je i v sémiotickém zkoumání podstatnější mezera mezi znaky než znak samotný. Užitím této strategie se pozornost obrací ke struktuře textu, tedy k prolukám mezi slovy, které na první pohled nic neznamenají. Při bližším ohledání však dochází ke kýženému rozpoznání vazeb tvořících zkoumané významové pole. Historička a kritička umění Rosalind Krauss se v eseji Fotografické podmínky surrealismu pomocí podobného uvažování snaží popsat povahu surrealistické fotografie. Pracuje přitom s pojmem „rozmezeření“ označujícím prostor, kde se sémantika všech obrazových znaků setkává a vytváří význam nekomunikovatelný běžnými znakovými prostředky. Podobně jako surrealistická fotografie a koláž na tom jsou haldy kamene vytěženého z hlubin země. Při pohledu na mezery oddělující jednotlivé kusy horniny a jiného materiálu, který se do směsi během procesu těžby dostal, můžeme začít přemýšlet nad historickou syntaxí této jedinečné množiny. Sypkost odvalu je tak klíčem k jeho skutečnému pochopení. Každý kus hlušiny znamená jeden dějinný pohled do pravěku i do posledních dvou staletí dějin naší průmyslové společnosti. To, co napsala Krauss o vztahu surrealismu a technického obrazu, je aplikovatelné i na postindustriální krajinu, v jejímž složení a uspořádání je indexikálně zaznamenán její antropogenní původ. Fotografie je zároveň perspektivní technikou zobrazení, a vždy tak nutně reprezentuje výsek „světa“ vymezený rámem obrazu. I tady se ale můžeme v souvislosti s problematikou hald při troše snahy k fotografii odkázat. Skrytou realitu, která se ocitla za hranou viditelného, představuje krajina po rekultivaci. Historické svědectví skryté pod nánosem uměle navezené zeminy je postaveno mimo záběr. Turista, který tudy prochází, je odstřižen od „paměti místa“ a jakákoliv snaha o vizuální „multitasking“ nebo intelektuální čtení je mu fyzicky znemožněna. A pokud mám pokračovat v analogii mezi fotografií a postindustriální krajinou, turista se zde ocitá na druhé straně snímku. Rekultivací původně bohatá výpověď oněměla. Zadní strana je bez významu a pod dokonale hladkým, ale prázdným povrchem nově vytvořené reality se skrývají haldy dějinných pohledů. Zrekultivovaná halda bývalého dolu Tuchlovice poblíž Kladna Dosud nepřetvořená část Heřmanické haldy u Ostravy

Martin Netočný je dokumentarista a vizuální umělec pocházející z Ostravy, který se dlouhodobě zabývá problematikou postindustriální krajiny.

SAMOZŘEJMĚ NÁS TO ZAJÍMÁ MIROSLAV VERNER

Pepa Ledvina, Jan Skřivánek, foto Jiří Thýn

S egyptologem Miroslavem Vernerem jsme se museli sejít dvakrát. Jeho dlouhé odpovědi často připomenou spíš pečlivě strukturovanou přednášku než výsledek debaty mezi zvědavými diletanty a povídavým specialistou. Témat jsme si připravili spoustu, došlo ale jen na některá z nich – abúsírskou nekropoli 5. dynastie, výzkum v Západní poušti i diplomacii a politiku, která k egyptologii patří stejně neodmyslitelně jako satelitní snímkování.

TÃ&#x2030;MA

ROZHOVOR

Miroslav Verner (*1941) je český egyptolog se specializací na archeologii, historii a paleografii Egypta v období 3. tisíciletí před naším letopočtem. Jeho celoživotní archeologická praxe v Egyptě započala v polovině šedesátých let, kdy se pod vedení Zbyňka Žáby podílel na záchranném výzkumu v Núbii souvisejícím s výstavbou Asuánské přehrady. Na koncesi Českého egyptologického ústavu v Abúsíru zkoumal nekropoli faraonů 5. dynastie. Tématu 5. dynastie věnoval řadu odborných článků i monografických publikací. Vedle toho vedl na abúsírské koncesi tým zaměřený na šachtové pohřební komplexy velmožů z poloviny prvního tisíciletí před Kristem. V nultých letech 21. století se podílel na výzkumu v oáze Bír Šawíš, který se týkal na jedné straně archeologických památek pozdně římské doby a na straně druhé prehistorie a počátků neolitizace. V letech 1975–2000 byl Miroslav Verner ředitelem Československého (později Českého) egyptologického ústavu UK. Je členem komise UNESCO pro památky starého Egypta a Núbie, členem řídícího výboru Mezinárodní asociace egyptologů a čestným členem Německého archeologického ústavu a Rakouského archeologického ústavu.

Jak vypadá průměrný pracovní rok českého egyptologa? Pracovní rok vypadá velmi pracovně. Probíhá z části tady doma v Česku, z části v Egyptě. V Egyptě zpravidla na jaře a na podzim, jak to umožňují tamější klimatické podmínky. Tady ve zbývající části roku, protože potřebujeme nálezy, které jsme shromáždili a zdokumentovali během těch jarních a podzimních kampaní, zpracovat a zároveň potřebujeme v Praze také připravovat publikační výstupy, a to jak v podobě monografií, což je standard v egyptské archeologii, tak formou vědeckých článků.

Stíháte materiál nashromážděný během jarních a podzimních měsíců v průběhu roku zpracovat, nebo máte nějaký balík dat, ke kterým se potřebujete vracet? Na konci každé sezony, jak té jarní, tak podzimní, probíhá pod dohledem egyptské komise formální uzavření lokality a skladů a zároveň musíme zdejším úřadům vždy podat velmi podrobnou zprávu. Naším partnerem je egyptské ministerstvo pro památky. Každá zpráva je velmi důkladná, zahrnuje i plány a fotografickou dokumentaci, takže je s tím hodně práce. Navíc egyptský zákon o památkách a některé další interní předpisy nám stanovují termíny pro zpracování a publikaci materiálů. Ten termín je pět let, a pokud do pěti let nevydáme zpracovaný materiál z výzkumu formou monografie nebo nějakého většího článku, tak by potom mohlo být ohroženo naše autorství. Materiál by pak eventuálně mohl využít někdo jiný. A co se s nalezeným materiálem děje fyzicky? Jak s ním egyptská strana pracuje? V Káhiře se nyní dokončuje Velké egyptské muzeum. Objeví se něco například i v něm? Ten materiál je různý. Jednak je to architektura – hrobky, chrámy, pyramidy, které zůstávají na místě. Ty musíme stavebně zajistit, což taky vůbec není jednoduchá záležitost, protože jde často o monumentální architekturu. Egypt má určité standardy, které se týkají například stavebních a konzervačních materiálů. Samozřejmě existují i určité tradice týkající se toho, jakým způsobem má být památka rekonstruována. Zároveň ale musíme mít vlastní představy a projekty týkající se rekonstrukce a konzervace památek. S egyptskou stranou je konzultujeme, i když to potom probíhá pod vedením našeho odborníka, kterého si přizveme ke spolupráci z řad našich konzervátorů nebo architektů. Pokud jde o jednotlivé artefakty, tak ty se průběžně přesouvají do centrálního skladu na inspektorátu památek v Sakkáře. Historicky nejvýznamnější, eventuálně i nejhezčí artefakty, sochy, papyry a podobně, mohou být potom vybrány do sbírek některého egyptského muzea. V Egyptě je mnoho muzeí. Nálezy nesměřují pouze do centrálních káhirských institucí – starého Egyptského muzea na náměstí Tahrir v centru Káhiry, Muzea egyptské civilizace, které leží ve staré Káhiře poblíž Mokattamu, a do nyní dokončovaného Velkého

egyptského muzea, které se nachází poblíž pyramid. I do nich mohou naše nálezy směřovat, pochopitelně ale mohou skončit i v provinčních muzeích. Zajímalo by mě nějaké obecnější představení egyptologie jako oboru. Co musí egyptolog umět? Je to víc archeolog specializující se na určité období, nebo je to víc historik, který pracuje s písemnými prameny? Charakteristickým rysem egyptologie je právě to, že pracuje jak s prameny hmotnými, tak písemnými. Jedno bez druhého nejde, egyptolog tedy musí být školený ve více disciplínách. A pokud jde například o písemné památky, tak to zase není vůbec jednoduchá záležitost. Mluvíme o civilizaci, která trvala zhruba čtyři tisíce let, zatím nejdéle na naší zemi, a jak jazyk, tak písmo se během té doby vyvíjely. Na naší koncesi, na lokalitě, kde pracujeme, máme nálezy, které se mohou od sebe v čase lišit v řádu tisíciletí. Stejné je to se stavebními památkami. Samozřejmě v dnešní době už není možné, aby jeden geniální člověk byl schopen všechno tohle obsáhnout. Náš tým zahrnuje odborníky, kteří jsou schopni si poradit nejen s hieroglyfickým a hieratickým písmem, ale také například s démotickým písmem nebo s písmem koptským, odborníky, kteří jsou schopni řešit problematiku archeologie třetího tisíciletí, stejně tak jako poloviny prvního tisíciletí před Kristem – královské hroby typu pyramidy nebo o 2000 let mladší obrovské šachtové pohřební komplexy velmožů z poloviny prvního tisíciletí před Kristem. Další odborníci jsou specializovaní například na egyptské náboženství, literaturu a podobně. A když se bavíme o oborovém vymezení, tak jaký je vztah oboru k dějinám umění, které jsou tady na fakultě hned naproti Egyptologickému ústavu? A je nález krásného artefaktu, krásné sochy pro vás něčím speciálním? Najít papyrový svitek nebo královskou sochu – to je úžasné. Nám se podařilo najít třetí největší soubor královských soch z třetího tisíciletí před Kristem, z doby Staré říše. Víc královských soch našli jenom Američani a Němci u pyramid v Gíze. Jde o sochy krále Raneferefa, jehož pyramidu jsme objevili a prozkoumali. Ale musím říct, že se nám zatím nepodařilo pro náš tým najít a vychovat vlastního odborníka, který by se věnoval dějinám egyptského umění, byť jsme se o to dvakrát pokoušeli. Máme nepochybně i řadu dalších nálezů, nejen sochy, ale například i díla z oblasti uměleckého řemesla, které by si zasloužily, aby byl v našem týmu kunsthistorik specializovaný na starý Egypt. Bohužel se to zatím nepodařilo, což neznamená, že se tomu oboru někdo nevěnuje, i když mimo náš tým.

Student Miroslav Verner při práci v Núbii s profesorem Zbyňkem Žábou, 1964, foto: Český egyptologický ústav Pyramida faraona Neferirkara, manžela Chentkaus II. a otce faraona Raneferefa, Abúsír, Stará říše – 5. dynastie, foto: Profimedia

PORTFOLIO

Nepokoje vlastního Karel Císař

Podobně Rosenfeldová oproti řadě svých generačních kolegyň a kolegů nepoužívá počítačově generované obrazy, aby – byť jen ironicky – imitovala současnou korporátní estetiku, nýbrž aby ji podrobila osobně angažovanému kritickému zkoumání. I proto se takřka ve všech svých dosavadních dokumentárních filmech důsledně drží autobiografických témat, a vyhýbá se tím obecnosti, jíž je tento umělecký žánr vystaven. Lucie Rosenfeldová (*1986, Uherský Brod, žije v Praze) v roce V Nepokojích vlastního se 2015 absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. věnuje otázkám, zda je možné Studovala nejprve v ateliéru malby Jiřího Černického, poté pomocí počítačově generovaného v ateliéru sochařství u Dominika Langa a Edith Jeřábkové. V průběhu studia byla členkou skupiny Ateliér bez vedoucího. obrazu – zde konkrétně obrazu Samostatně se představila v galeriích Plato (Ostrava, 2019), pole vymodelovaného z výškových Etc. (Praha, 2017) či Tvar (Brno, 2016) a společně s Matějem dat zakoupených od katastrálního Pavlíkem pak také v Galerii Jelení (Praha, 2018). Spolu s Alžbětou Bačíkovou a Martinou Smutnou se účastnila skupinové výstavy úřadu – překonat politicky motiAgainst Nature. Mladá česká umělecká scéna v Národní galerii vované odloučení těla a místa. v Praze (2016–2017). Její filmy byly zahrnuty do řady projekcí Východiskem se jí stala situace v Česku i v zahraničí. Je držitelkou hlavní ceny přehlídky Jiné vize — PAF Olomouc (2016). příbuzné, která kvůli emigraci přišla o majetek a již se Rosenfeldová Když Lucie Rosenfeldová hledala teoreticpokusila vyřešit počítačovým modelem kou oporu pro svůj film Nepokoje vlastního krajiny. Ve filmu se tak střetáváme s vysoce (2017), našla ji v textech amerického teorekomplexní montáží asynchronní zvukové tika médií Alexandera Gallowaye. V opozici a obrazové složky, v níž jsou reálné a virtuální k jiným realisticky orientovaným autorům obrazy krajiny konfrontovány s rozhovorem totiž Galloway za „reálné“ nepovažuje dvou hlavních aktérek. Mladší žena sděluje něco absolutního, ale v souvislosti s mocí svou osobní zkušenost s prožitkem daného kybernetiky, industrializací sociálních grafů místa, který má starší žena zprostředkoči algoritmem pro ohodnocení důležitosti vaný pouze vzpomínkou. Tato asymetrie je webových stránek tak označuje něco ryze patrná i z několika prostřihů, na nichž se na historického, a tedy i nutně politického. okamžik odhaluje tělo autorky. Zabíráno je

zpravidla z bezprostřední blízkosti a v horizontální poloze, takže se zde stírá hranice mezi tělem a krajinou, podobně jako se stírá jinde hranice mezi její reálnou a virtuální podobou. Ve výsledku se tak tématem filmu vedle vztahu mezi exulantkou a jejím domovem stává především vztah mladé ženy k její ztracené příbuzné. Téma mezilidských vztahů Rosenfeldová uchopila ve filmu Polymind (2016), v němž vystupovala společně se svou sestrou. I zde však vedla paralelu mezi skutečným a virtuálním, tedy mezi důvěrným vztahem s vlastní sestrou a mechanismy dynamického objektového programování. Podle slov umělkyně totiž „v době, kdy konceptu tvůrčí plasticity odpovídají požadavky kapitalistické produkce, je snahou neustále předefinovávat společné podmínky vztahů. V rámci jazyka programování každou novou redefinicí rozhraní pouze eliminujeme, co stojí mimo funkci“. Zde se jí východiskem stala vzpomínka na společný sen, kterou však její sestra nepotvrdila, což hned v úvodu filmu narušilo předpokládanou afinitu. Podobně jako v Nepokojích vlastního, i ve filmu Polymind je nakonec téma nejsilněji uchopeno střetem obrazů odlišného typu, od dokumentárních záběrů zachycených roztřesenou kamerou přes sekvence počítačových tutoriálů až po povrchy objektů snímané z extrémní blízkosti. Odhalovala-li však autorka v Nepokojích vlastního skrze zvratnost mezi skutečným tělem a jeho virtuálním modelem jejich vzájemnou kontinuitu, pak v Polymind totéž slouží k odhalení algoritmizace života samého. Algoritmizaci se ostatně Lucie Rosenfeldová dobrovolně podrobila již ve dvou raných videích Souběžné naděje (2015) a K managementu pochybnosti (2014), v nichž se věnovala instantním technikám důležitým pro rozvoj lidského potenciálu. V prvním na známé Seligmanově příručce ukázala, jak je „autentické štěstí“ redukováno na ekonomické výhody. V druhém pak vyšla z vlastní zkušenosti, když se jakožto studentka vysoké umělecké školy podrobila mentálnímu koučinku. Ten byl založen na utopistické psychologii Abrahama H. Maslowa, která měla frekventanty naučit metodám vedoucím k seberealizaci. Když si však Rosenfeldová podle počítačového modelu malovala diagram sebezdokonalení přímo na tvář, spíše než kancelářskou prezentaci to připomínalo indiánské válečné malování: „Toužím po vývoji. Po růstu a změně. Být středem a mít tvar vesmíru. S hlasem bez ozvěny hada umím zpívat, potom dýchat. Nad jejich hlavami se úspěchy nesklánějí a já vyjevuji skrytou odvahu. Plním svůj potenciál beze zbytku.“

Lucie Rosenfeldová: Open call (s Martinou Smutnou a Alžbětou Bačíkovou), 2016, Galerie Um, pohled do instalace

Karel Císař je filozof a teoretik umění, působí na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

Lucie Rosenfeldová: Polymind, 2016, záběr z videa

Lucie Rosenfeldová: Letáky a soucity (s Matějem Pavlíkem), 2019, záběr z videa

Lucie Rosenfeldová: Nepokoje vlastního, 2017, záběr z videa

ARCHITEKTURA

VELMI PODIVNÉ A DVOJZNAČNÉ ZBOŽÍ Karolina Jirkalová

Podle zpráv z médií se zdá, že Česká republika se stává centrem světové architektury. Prahu obohatí realizace od Zahy Hadid, Evy Jiřičné či Thomase Heatherwicka, černou Ostravu leskem svého jména obdaří Steven Holl. Máme se tedy na co těšit. Anebo spíš ne? Začněme tím, že několik více či méně slavných staveb od tzv. starchitects (překladač Google to s vtipem sobě vlastním překládá jako „škrobitekti“) zde již máme. Do organismu Prahy se v porevolučních letech v zásadě zdařile zapojil Tančící dům od Franka Gehryho a Vlada Miluniće (1996), Zlatý anděl na Smíchově od Jeana Nouvela (2000), hotel Josef (2002) a hradní oranžerie (1999) od Evy Jiřičné či drobnost v podobě interiéru Centra Franze Kafky od Stevena Holla a Marcely Steinbachové (2006). Americkému architektovi Richardu Meierovi se spolu s českými kolegy podařilo přestavět těžkopádnou výškovou budovu Českého rozhlasu na Pankráci na subtilně působící administrativní budovu s propracovanými detaily, která bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co v této problematické, hustě zastavěné lokalitě stojí (City Tower, 2008, nejvyšší budova v Praze). Zmínit je potřeba také klášter v Novém Dvoře od Johna Pawsona (2004). Další projekty a realizace zaštítěné světovými jmény však naopak Praze ani dalším městům zas tak dobrou službu neudělaly. Pražské realizace známého Katalánce Ricarda Bofilla nijak nepřevyšují kvalitu tuzemské luxusnější konfekce, ať už jde jednu z prvních konverzí industriálních budov v Karlíně (Corso Karlín, 1999, a později i sousední novostavba Corso II, 2008), nebo o exkluzivní bydlení v historickém centru Prahy (Obecní dvůr, 2016). Zklamání pak přinesl nový společný vstupní prostor expozic Národní galerie ve Schwarzenberském a Salmovském paláci od dalšího katalánského architekta Josepa Lluíse Matea (2012). Vyloženě negativně se pak fenomén „starchitects“ podepsal na kauze špatně připravené soutěže na novou budovu Národní knihovny v roce 2007. Její krach totiž mimo jiné zapříčinila touha tehdejšího generálního ředitele knihovny Vlastimila Ježka získat (možná i konkrétní) slavné jméno, čemuž přizpůsobil složení poroty i některé další kroky – včetně „opominutí“ faktu, že vysněný vítěz Jan Kaplický ve svém návrhu porušil závaznou podmínku soutěže. Následná politizace celé věci se nadlouho odrazila v neochotě veřejných institucí vypisovat veřejné architektonické soutěže. Ve Zlíně pak jméno zdejší rodačky Evy Jiřičné posloužilo jako argument, proč na projekty významných veřejných budov v centru města (Univerzitní centrum, 2008, Kongresové centrum, 2011 a Vzdělávací komplex UTB, 2017) nepořádat veřejné architektonické soutěže, ale zadat je přímo jí. Zvláště dvě starší realizace na místě někdejších Masarykových škol přitom svým tvaroslovím zcela odporují urbanistickému rozvrhu funkcionalistického Zlína. Podivnou úlohu sehrál jeden z nejznámějších ateliérů světa, Koolhaasova OMA, v projektu Nové Karoliny

v Ostravě. Na řešení území bývalé koksovny, které bezprostředně navazuje na historické centrum Moravské Ostravy, byla v roce 2000 vypsána mezinárodní urbanistická soutěž. Její vítězové, čtveřice architektů Andrzej Duda, Jan Kubec, Jerzy Witeczek a Henryk Zubel, svůj návrh o tři roky později rozpracovali do urbanistické studie, která počítala s přirozeným rozšířením centra Ostravy jižním směrem. Město však v roce 2006 vypsalo na Karolinu novou soutěž, tentokrát developerskou. Její vítěz, společnost Multi Development, nebyl urbanistickou studií polských architektů nijak vázán a podle toho se i zachoval. Na prázdném pozemku vyrostlo v roce 2012 největší nákupní a zábavní centrum v republice, v jeho sousedství pak administrativní objekt a obytný soubor. O urbanismu se téměř nedá mluvit – vazbami na historické jádro Moravské Ostravy ani dopravním napojením sousedních rozvojových území se investor nijak nezaobíral. Památkově chráněné objekty tzv. trojhalí pak developer dokonce vrátil městu a jejich konverze se později ujal Josef Pleskot. Jako autory projektu nákupního centra Forum Nová Karolina jeho investor v propagačních materiálech opakovaně uváděl kancelář OMA a Rema Koolhaase. Ti se však na dotaz novinářů proti tomuto tvrzení důrazně ohradili: Studio OMA v roce 2006 „pracovalo na konceptu“, ale „tím skončily jakékoliv jeho vazby“ a „nebylo nijak zapojeno do projektu realizované budovy“. „Chtěl bych zdůraznit, že to neznamená, že jde o budovu studia OMA. Pro nás je výraz ‚za tím vším stojí ateliér OMA s architektem Remem Koolhaasem‘ nesprávný,“ psal zástupce tohoto studia Anselm van Sintfiet. „Zázrak v Bratislavě“, „Bratislava se dočkala“ – tak referuje i český tisk o developerském projektu Penta Investmens nazvaném Sky Park, který se staví na území bývalé průmyslové čtvrti Čulenova v bezprostředním kontaktu s historickou částí města. Po dokončení bude Sky Park tvořit pětice obytných a administrativních věží – „zázrak“ ovšem spočívá především v tom, že autorem projektu je studio před třemi lety zesnulé Zahy Hadid. Bratislavský Manhattan na Starém Městě sice nezačal růst se Sky Parkem – první krok udělala již Národní banka Slovenska, která si v roce 2002 postavila sídlo o výšce 111 metrů (architekti Pavol Paňák a Martin Kusý), nicméně rozmach výškových budov přišel až s angažmá mezinárodních architektonických hvězd v následující dekádě. V roce 2016 byly dokončeny dvě výškové budovy Panorama City od již zmíněného Ricarda Bofilla (J & T Real Estate), příští rok by měly být dokončeny první tři věže od Zahy Hadid. Rozjetý vlak se těžko zastavuje – následovat má rekordních 168 metrů vysoká Eurovea Tower (J & T Real Estate) tentokrát

Zaha Hadid Architects: návrh nové zástavby v oblasti Masarykova nádraží, vizualizace: Zaha Hadid Architects

již projekt domácího studia GFI. Překotný vývoj tohoto území předběhl komplexní plánovací procesy samosprávy, až teď se pro něj zpracovává dopravní řešení, které bude stát na nové tramvajové trati. V ROLI VOLAVKY Připomíná to trochu situaci před deseti lety v Londýně, kdy se začal stavět monumentální Shard (Střep) od hvězdného Renza Piana – mrakodrap s kancelářemi, hotelem, byty a turistickou vyhlídkou, který po dostavbě v roce 2012 dosáhl v tehdejším londýnském měřítku nebývalé výšky 310 metrů. Investorem a dodnes i vlastníkem této excentrické budovy je emirát Katar. „Stavby navržené starchitekty mohou být lepší než průměr, ale mohou být také vábničkami či volavkami,“ psal před dvěma lety kritik Edwin Heathcote do Financial Times. „Developeři Shardu investují do megastruktur navržených architektonickými hvězdami, aby se vlichotili hostitelským městům. Byl by 306 metrů vysoký Shard vůbec kdy postaven, kdyby ho nenavrhl Renzo Piano? Jižní Londýn byl polichocen tím, že mohl hostit Pianova génia (a developer Irvine Sellar byl dost ostrý [sharp] na to, aby to viděl) a skočil na to, čímž učinil první výkop k řadě šíleně vysokých mrakodrapů ve městě bez skutečné kultury věžových domů a bez myšlenkové či

KNIHY

AFTER LIFE VÝSTAVY DAVID FESL, ISABELA GROSSEOVÁ (EDS.)

kademie výtvarných umění nikdy neměla ateliér fotografie, ačkoli s ní zdejší umělci pracují. Na tento paradox upozornil loni projekt studenta Davida Fesla. V galerii AVU umístil na měsíc fotoateliér, v němž si umělci mohli nechat zdokumentovat svou práci. Součástí akce byly diskuse i výběrové řízení na vedoucího pedagoga. Posledním výstupem je sborník, v němž se čtrnáct autorů v osobně laděných textech zamýšlí nad dokumentací výstav a uměleckých děl. Najdeme zde například představu Edith Jeřábkové o spolupráci dokumentátora s kurátorem, svědectví Šimona Kadlčáka o upravování fotografií nebo studii Zuzany Kriškové o maketách soch, jejichž snímky našla v uměleckých pozůstalostech.

Nakladatelství AVU, 157 stran, 280 Kč

AUTA VÁCLAV JIRÁSEK

rněnská skupina Bratrstvo se tento podzim noří z mlh 90. let. Její fotografie jsou k vidění v Uměleckoprůmyslovém museu na výstavě Obrazy konců dějin, Roman Muselík vystavuje v pražské galerii Hunt Kastner a jeho kolega Václav Jirásek vydává knihu s tisíci vraky aut, které od roku 2005 nasbíral převážně v Řecku. Jejich snímky pak rozdělil podle stavu nálezu a míry opotřebení na několik skupin. Najdeme mezi nimi například Stalkery, auta ve zvláštním „metafyzickém“ zastavení, nebo Akrobaty – vraky v nepravděpodobných pozicích na neočekávaných místech. Soubor fotografií působí svěže, ačkoli zaznamenává rozklad. Vraky vrůstají do přírody a jejich kovové kostry se stávají součástí nového života. Eastern Front – ArtMap, 18 sešitů, 800 Kč

CHOREOGRAFICKÝ MOMENT V SOUČASNÉM UMĚNÍ VIKTOR ČECH

ržitel letošní Ceny Věry Jirousové za uměleckou kritiku Viktor Čech se dlouhodobě zabývá vztahem mezi současným uměním a pohybem. Můžeme v malíři vidět tanečníka? Můžeme tanec chápat jako kresbu bez tužky? Je tanec svobodnější než literatura i malba, nebo je naopak nástrojem ovládání? Podobné otázky nás mohou napadat nad Čechovou novou publikací, která je vyvrcholením jeho zájmu o choreografii. Kniha začíná novodobým prolínáním výtvarného umění a tance na přelomu 19. a 20. století. Pokračuje studií o americkém choreografovi Merci Cunninghamovi a americkém postmoderním tanci 60. let. Poté přechází k současné tvorbě Kelly Nipper, Anne Imhof nebo Alexandry Pirici. Ačkoli je kniha primárně určena výtvarnému publiku, neměli by ji přehlédnout ani tanečníci a choreografové. FUD UJEP, 99 stran, 180 Kč

KNIHY

připravila Kateřina Černá

OLDŘICH BLAŽÍČEK NADĚŽDA BLAŽÍČKOVÁ-HOROVÁ, ELIŠKA HAVLOVÁ

onografii malíře Oldřicha Blažíčka (1887–1953) připravily teoretičky Eliška Havlová a Naděžda Blažíčková-Horová, umělcova vnučka a dlouholetá vedoucí sbírky umění 19. století v Národní galerii. Autorky sledují Blažíčkovu kariéru od mecenáši podporovaného malíře pokojů z Vysočiny po poctami zahrnutého starého mistra ve vile na pražské Hanspaulce. Hojně citují z korespondence a recenzí, které upozorňovaly i na limity Blažíčkova malířského typu – radostného koloristy specializovaného na zimní krajiny a interiéry kostelů. Dvousvazková publikace, stylizovaná do podoby dřevěného kufříku, obsahuje kromě životopisné části také soupis díla, který ocení sběratelé umění.

METAFORA & MÉDIUM KATEŘINA DYTRTOVÁ

Academia, 832 stran, 2000 Kč

SÍDLIŠTĚ ĎÁBLICE – ARCHITEKTURA PRO LIDI I. LEHKOŽIVOVÁ, J. PLATIL, O. TUČEK (EDS.)

poslední době se lidé občansky aktivizují. Svědčí o tom třeba knihy o sídlištích, které si sami připravují, financují a vydávají. Po divokém Černém Mostě přichází krotší a odbornější Sídliště Ďáblice. To si domorodci vyzvedávají vedle někdejšího kina Ládví, kam se chodívalo na dobré filmy. Sídliště Ďáblice je místo, které díky velkým zeleným prostorům mezi domy dýchá. Jejich zastavění, které mu jednu dobu hrozilo, by ho zničilo. K publikaci byli přizváni historikové umění a architektury, architekti, památkáři a krajináři. V knize se dozvíme o urbanistickém řešení sídliště, objektech občanské vybavenosti, interiérech domů, zeleni a zdejších výtvarných dílech. Nechybějí ani vzpomínky starousedlíků.

Spolek přátel sídliště Ďáblice, 240 stran, 549 Kč

ze výtvarnou výchovu učit stejně jako před třiceti lety, i když se okolní realita a umění změnily? Zdá se, že ne. Jednu z alternativ nabízí vzdělávací směr zvaný artefiletika, který chápe umění především jako nástroj poznání. Do českého prostředí ho uvedl pedagog Jan Slavík a kniha Kateřiny Dytrtové z ústecké katedry dějin a teorie umění ukazuje, jak vypadá artefiletika v praxi. Jak napovídá název publikace, autorku zajímá, s čím umělci pracují (médium, materiál) a jak to ovlivňuje jejich i naši obraznost. Dytrtová se věnuje současným dílům, která byla k vidění na velkých reprezentativních přehlídkách (Veletržní palác, Galerie Rudolfinum, Benátská bienále a Documenta). Její kontextový výklad se opírá o analytickou filozofii. FUD UJEP, 200 stran, 360 Kč

TIPY

Praha Centrum současného umění DOX Petr Sís: O létání a jiných snech; Veronika Psotková: Spolu (obě do 20. 1.); Russia. Timeless (do 2. 12.) / Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie AVU 220 let AVU, budovy AVU a Artdistrict 7; Prorektorovna 220 kreseb (obě do 17. 12.) / U Akademie 4, Praha 7 / www.avu220.cz Galerie Futura Markéta Magidová: Obloukem připažit s nekonečnem; Dorota Gawęda, Eglé Kulbokaité: Sunk into it, part of it / it would be like hearing the grass grow, and we should die of that roar which is the other side of silence; Tomáš Lahoda: Ad paintings, book paintings, genre paintings, La guardia (vše do 17. 11.); Když čas víří a stává se černou dírou (3. 12.–16. 2.) / Holečkova 49, Praha 5 / www.futuraproject.cz Galerie hlavního města Prahy B. Dlouhý: Moje gusto (do 16. 2.); Jasanský/ Polák/Kárný (do 12. 1.); K. Pacovská: Utíkejte na konec (do 1. 3.) / Městská knihovna, Mariánské náměstí; Dům fotografie, Revoluční 5; Colloredo-Mansfeldský palác, Karlova 2 / www.ghmp.cz Galerie Kuzebauch Milan Krajíček (15. 11.–15. 1.) / Říčanova 19, Praha 6 / www.galeriekuzebauch.com Galerie Millennium Arnošt Paderlík: Kresba a plastika (do 17. 11.); Malba III – Škola prof. Michaela Rittsteina na AVU Praha 2001–2018 (20. 11.–5. 1.) / Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie Pštrossova 23 Dějiny klubu Bunkr (do 17. 11.) / Pštrossova 23 / www.originalarte.cz Galerie Vyšehrad Tomáš Absolon: Dunaj (do 1. 12.) / V pevnosti 159/5b, Praha 2 / www.praha-vysehrad.cz Galerie Zdeněk Sklenář Malich 95; Hvězdy; Malich Laozi Sehnal, české překlady knihy Dào dé jing neboli Knihy o Cestě a její Síle čínského filozofa a básníka Laoziho (vše do 11. 1.) / Mikulandská 7, Praha 1 / www.zdeneksklenar.cz Karlin Studios Daria Melnikova: Palette (13. 11.–1. 12.); Andrej Škufca: Black market: zero hedge (13. 11.–1. 12.) / Kasárna Karlín, Prvního pluku 2, Praha 8 / www.futuraproject.cz/ karlin-studios MeetFactory Manifesto of an Interpretative Class; Ondřej Vicena: Inwald (obě 27. 11.–26. 1.) / Ke Sklárně 15, Praha 5 / www.meetfactory.cz Museum Kampa Alena Šrámková: Architektura; Mnohoznačnost struktur / dynamika sil. Okruh výtvarníků Musea Kampa pracující s konkrétním uměním a jazykem geometrie (do 2. 2.) / U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz Muzeum hlavního města Prahy Krása pro ženu stvořená (do 29. 3.) / Nad Hradním vodojemem 53/13, Praha 6 / ww.muzeumprahy.cz Pragovka Gallery Young American, Obraz rodiny; Podprahové souvislosti (vše do 22. 11.), Jedinečné vstupy IV (do 15. 12.) / Kolbenova 923/34a / www.pragovka.com

ALENA ŠRÁMKOVÁ: ARCHITEKTURA 26. 10. 2019 – 12. 1. 2020 Muzeum Kampa, Praha

příležitosti 90. narozenin architektky Aleny Šrámkové probíhá v Museu Kampa výstava, pro níž autorka vybrala 17 prací, které ve své tvorbě považuje za nejdůležitější. A nejsou to jen realizované stavby, ale i studie či soutěžní návrhy, které zůstaly jen na papíře. Šrámková je představuje především prostřednictvím kreseb a skic, které nejvíce vypovídají o hledání základního konceptu, formy, výrazu. Kresby doplňují pracovní modely vytvořené v ateliéru, samostatně jsou pak prezentovány fotografie realizovaných staveb. Exponáty pocházejí převážně ze sbírek NGP, ale také z majetku ateliéru Ehl-Koumar architekti, který přímo navazuje na činnost ateliéru Šrámková architekti. Slouží ke cti nestorky české architektury, že svou kancelář po ukončení aktivní činnosti nezavřela, ale předala ji svým mladším spolupracovníkům. Alena Šrámková, Tomáš Novotný: Skica návrhu domu Tuzexu na Karlově náměstí, 1988

PAF OLOMOUC 18. PŘEHLÍDKA FILMOVÉ ANIMACE A SOUČASNÉHO UMĚNÍ 5. – 8. 12. 2019 Olomouc

ématem jednoho z nejprogresivnějších tuzemských uměleckých festivalů je letos portrét. Podle kurátorů Tomáše Jirsy a Martina Mazance se na jednu stranu jedná o tradiční žánr výtvarného umění, na straně druhé je příznačný i pro současnou digitální zkušenost. Festival se to pokusí prozkoumat na širokém spektru projevů: na základě současných pohyblivých obrazů, audiovizuálních performancí, hudební produkce a prezentací, které portrétní žánr rozehrávají prostřednictvím nejrůznějších kamufláží, avatarů, mimikry a masek. Jiné vize, pohled do instalace, foto: PAF

PAF OLOMOUC – JINÉ VIZE, LATURBO AVEDON 5. – 8. 12. 2019 Bio Konvikt, Muzeum umění Olomouc

outěžní sekce festivalu Jiné vize se tentokrát odehraje pod kurátorským dohledem Laury Amann. Jedním ze vstupů do veřejného prostoru pak bude výstava The Fortune Teller v Galerii 9:16 nacházející se ve výlohách Muzea moderního umění Olomouc na Denisově ulici. Představí se zde umělkyně-avatar LaTurbo Avedon, jejíž práce tematizující ne-fyzickou identitu a autorství díla byla již představena na přehlídkách ve Whitney Museum nebo v londýnském Barbicanu. Na programu je 7. 12. i její virtuální přednáška na téma posmrtného života v digitálním prostředí.

LaTurbo Avedon, foto: PAF

TIPY

Benešov MUD – Muzeum umění a designu Benešov Krajinow Krajinow Krajinow (jeden projekt, pět výstav, pět intervencí, jedno téma) (do 20. 1.) / Malé náměstí 74 / www.mudbenesov.cz Brno Dům pánů z Kunštátu Theodor Pištěk: Angelus (do 12. 1.) / Dominikánská 9 / www.dum-umeni.cz Fait Gallery Karel Malich & Utopické projekty (do 11. 1.) / Ve Vaňkovce 2 / www.faitgallery.com

UMENIE PODKARPATSKEJ RUSI 1919–1938 / ČESKOSLOVENSKÁ STOPA 3. 10. 2019 – 23. 2. 2020 Východoslovenská galéria Košice

Galerie Artikle Pavel Korbička (do 22. 11.); Vendula Chalánková: Změna názvu vyhrazená (29. 11.–6. 1.) / Masná 27/9 / www.artikle.cz

P PAF OLOMOUC – VYHLÁŠENÍ CJCH, TAI SHANI, MICA LEVI 5. – 8. 12. 2019 Olomouc

těžejní složku festivalu tvoří spolu s výstavami i doprovodné akce. Letos poprvé bude v rámci festivalu 6. prosince v kině Metropol vyhlášen laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého 2019. V diskuzi s Anne Dauf a Terezou Jindrovou se také představí zahraniční host brněnské výstavy finalistů CJCH, finalistka letošní Turner Prize Tai Shani. V rámci hudebního programu festivalu pak 7. 12. vystoupí v Londýně usazený kolektiv CURL, soustředěný kolem britské hudebnice Mici Levy známé z kapely Micachu and The Shapes.

Hudební program PAF, foto: PAF

okud je něco z umění meziválečného Československa takřka neznámé, pak je to tvorba vznikající na Podkarpatské Rusi. Cenný krok ke zvýšení povědomí o její podobobě, tématech i autorech představovalo její nedávné zahrnutí do expozice 1918–1938: První republika v Národní galerii Praha. Košická výstava zdejší umění představuje šířeji. Její kurátor Miroslav Kleban vybral nejen známější umělce podkarpatské školy (Jozef Bokšay, Vojtech Michajlovič Erdélyi, Fedor Manajlo), ale i méně známé autory (M. Špálová, G. Virágh, S. Beregi, P. Hromnický, O. Mondičová, I. Kulec). Vojtech Erdély, Krajina s mostom, 1932–1937, olej, Východoslovenská galerie

Moravská galerie Ve vile: Eva Eisler – Peter Demek (do 1. 3.); Josef Hoffmann – Otto Prutscher (do 26. 4.) / Jurkovičova vila, Jana Nečase 2, Brno–Žabovřesky; Muzeum Josefa Hoffmanna, náměstí Svobody 263, Brtnice / www.moravska-galerie.cz České Budějovice Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Mapa světa Karla Teigeho (10. 11.–26. 1.) / Hluboká nad Vltavou 144 / www.ajg.cz Humpolec 8smička – zóna pro umění Retina: Možnosti malby (1989–2019) (do 16. 2.) / Kamarytova 97 / www.8smicka.com Cheb

KATEŘINA ŠEDÁ, BEDŘICHOVICKÝ POLEDNÍK 6. 11. 2019 – 26. 1. 2020 Dům umění, Ostrava

ýstavní projekt Kateřiny Šedé je po Jánu Mančuškovi druhou ze série výstav ZISKY 2018, kterou chce GVUO obsáhleji představit tvorbu umělců, jejichž díla získala v loňském roce do svých sbírek. Jádrem výstavy je jeden z autorčiných nejrozsáhlejších projektů Bedřichovice nad Temží (2011–2015). V jeho rámci byli nejprve bedřichovičtí občané přemístěni k Tate Modern v Londýně (Od nevidím do nevidím, 2011), kde se chovali stejně jako o sobotách ve své obci, v následujících letech pak stejného dne 3. 9. (2012–2015) slavili autorkou nově vytvořený svátek Bedřichovic. Vše završilo otevřením nově upravené návsi, která se stala chybějícím centrem obce. Její součástí je řada prvků odkazujících k Londýnu i přímo okolí Tate.

Kateřina Šedá: Bedřichovice nad Temží, 2015

Galerie výtvarného umění Zimmerreise, nástěnné malby ve šlechtických interiérech (do 24. 11.); Václav Fiala: Kámen, barva, tvar / Krále Jiřího z Poděbrad 16 / www.gavu.cz Galerie výtvarného umění – Retromuseum Tomáš Pospěch: Šumperák (do 19. 1.); Kutilství dnes. Současná podoba svépomocné tvorby (do 19. 4.) / Krále Jiřího z Poděbrad 17 / www.gavu.cz Chrudim Galerie Art Chrudim Ludmila Jiřincová, grafika (do 19. 11.); Jaromír 99: Comics! (23. 11.–15. 1.); Igor Kitzberger: Sochy (11. 11.–20. 12.) / Resslovo náměstí 12 / www.galerieart.cz Jihlava Dům Gustava Mahlera Irena Wagnerová: Zátiší (do 23. 11.) / Znojemská 4 / www.mahler.cz Klatovy GKK – U Bílého jednorožce City mejkap (do 10. 11.); Kosmos (16. 11.–12. 1.) / Náměstí Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz Liberec Oblastní galerie Liberec J. Váchal: Fotografie; M. Zlesáková: Hledání smyslu namalovaného krokodýla na obloze (obě do 24. 11.); P. Gebauer: Ikona fotorealistické malby a Heimakunst; V. Chalánková: Vernisáž; J. Pfeiffer: Kořeny pod vodou, skříně v zahradě (vše do 5. 1.) / Masarykova 14 / www.ogl.cz

MANUÁL PRO MILOVNÍKY SOUČASNÉHO UMĚNÍ

MODELY LEPŠÍHO SVĚTA ONDŘEJ CHROBÁK

Vysaď léky a koukej se místo toho na youtubu na videa z MoMA. To byla nejlepší rada, kterou jsem v posledních letech dostal. Muzeum moderního umění v New Yorku už dvě sezony pod názvem At the Museum zveřejňuje na svém youtube kanálu seriál ze zákulisí galerie. Jednotlivé díly mají stopáž kolem sedmi minut a celkem předvídatelně zachycují práce a profese, které stojí za běžným chodem instituce, ale z návštěvnické perspektivy jsou skryté. Režie si vybírá samozřejmě divácky atraktivní akce, jako je manipulace obřími ocelovými pláty soch Richarda Serry nebo restaurování van Goghovy Hvězdné noci. Do mzdové účtárny muzea ani na personální zatím kamera nezavítala. Intelektuální rozměr práce v seriálu zato opakovaně reprezentují seance nad modely připravovaných výstav a expozic. Kolem dokonale vyrobené zmenšeniny výstavních sálů s pohyblivými panely a věrnými modely uměleckých děl v měřítku probíhá kreativní diskuze mezi kurátorkami výstavy a jejím architektem. Posouvají malého pavoučka Louise Bourgeois o několik centimetrů tam a zase nazpátek, obraz Maxe Ernsta přelepí z panelu na čelní zeď. Vše provází poklidná výměna názorů a vždy se místo nejlepšího možného nalezne ještě lepší řešení. Konstruktivní výměna názorů bez stínu hádky, neřkuli urážek. To jsou momenty seriálu, kdy nejsem schopen odtrhnout oči od obrazovky. Mojí nervovou soustavou cloumají vlny nepopsatelné rozkoše a pak se dostaví čirá závist a záchvat nezvladatelné touhy – alespoň na chvilku tam tak s nimi stát nebo nedej bože moci jen

o kousíček pohnout těmi rozkošnými miniaturami exponátů a uslyšet uznalé: „much better“. Následuje pevné rozhodnutí, že příští výstavu v žádném případě bez modelu dělat nebudu. Do duše i těla se vrací radost, už se mám zase na co těšit. Představuji si, jak s kolegy šoupeme s exponáty jako s panenkami a všichni se tváří jinak než obvykle, tak nějak americky. Model, model, musíme si pořídit do galerie model. Další výstavu samozřejmě děláme zase bez modelu. Nejde jen o to, že vyrobit model něco stojí, to je asi to nejmenší. Aby se mohlo s modelem pracovat, vyžaduje to především zcela jinou přípravnou fázi výstavy. Na prvním místě s velkým předstihem uzavřený soupis exponátů, a to včetně dokonalé dokumentace zapůjčovaných děl. To je při střízlivém odhadu jeden, spíše dva roky navíc a alespoň tři až pět lidí na plný úvazek zaměstnaných výhradně touto agendou. Dále nové oddělení, které se zabývá pouze výrobou modelů exponátů v příslušném měřítku, a také samozřejmě výstavního fundusu. Ty slastné chvíle nad modelem jsou výsledkem předchozí dokonalé logistiky, která v naši podmínkách bude ještě dlouho nedosažitelná. Abych nepropadl ještě hlubší skepsi, tak si řeknu, vždyť je to pouze film. Ty rozumné seance nad modelem jsou sehrané pro kameru a ve skutečnosti se tam všichni servou jako koně a pavouk Louise Bourgeois neprojde dveřmi. A je mi dobře i bez modelu. Ondřej Chrobák je šéfkurátor Moravské galerie v Brně.

Zátiší

Irena Wagnerová 2. 10. – 23. 11. 2019 vernisáž 1. 10. 2019 v 17:000

Dům Gustava Mahlera

Znojemská 4, Jihlava otevřeno út-so 9–12, 12:30–17:00 www.mahler.cz facebook.com/mahler.jihlava

1. 11. 2019 – 16. 2. 2020 Galerie hlavního města Prahy Městská knihovna | 2. patro út–st, pá–ne 10–18 h, čt 10–20 h www.ghmp.cz

IKONA FINSKÉHO DESIGNU TAPIO

WIRKKALA 01/11 19 23/01 20

Kakkonenova sbírka Collection Kakkonen

výstava exhibition Uměleckoprůmyslové museum v Praze Museum of Decorative Arts in Prague

ZISKY 2018 GVUO : ŠEDÁ

KOSMOS 16 / 11 / 2019 AŽ 12 / 1 / 2020

GALERIE U BÍLÉHO JEDNOROŽCE V KLATOVECH www.gkk.cz

inz_210x138_osvit.indd 1

12.09.19 14:30

OD 14. 11. 2019

Vše, co chcete vědět o Praze a jejím rozvoji. Galerie

Kavárna

Knihovna

Kino

Workshopy

C entrum A rchitektury a M ěstského P lánování Na Karlově náměstí v areálu Emauz, Vyšehradská 51, Praha 2 úterý—neděle, 9.00—21.00, vstup zdarma

Diskuze

Přednášky

www.praha.camp

Contemporary European Jewellery

From the collection of the Museum of Bohemian Paradise in Turnov

19/10/2019 25/2/2020