art+antiques D 12-1/2018

12+1

prosinec 2018 leden 2019

123

109 Kč / 5,10 ¤

Středoevropské avantgardy 22 / Z akademie do přírody 40 / Rozhovor s Václavem Magidem 14 /

124

pf 2019

I v roce 2019 Vám budeme nadělovat to nejlepší z českého a evropského výtvarného umění.

Děkujeme srdečně za Vaši přízeň.

WWW.EUROPEANARTS.CZ European Arts Investments s.r.o., Senovážné náměstí 8, 110 00 Praha 1, ČR, tel./fax: +420-233 342 293, info@europeanarts.cz

Obsah

editorial /

Dva roky s náhodou

12+1

> Nová budova pro Národní galerii 4 / dílo měsíce > Pražský evangeliář Cim 2 2 / poznámky

Milena Bartlová

Před měsícem jsem v redakci mezi řečí podotkl, že je tomu už rok, co jsem se stal šéfredaktorem. Kolega Skřivánek mě hbitě opravil. Ne, skutečně to není rok, nýbrž roky dva. Omyl si vysvětluji dvěma způsoby: Jednak jsem se ho mohl dopustit proto, že to s mým šéfredaktorováním není zas až tak horké, že hranice před a po je méně důležitá, než by se mohlo zdát. Jakkoli některé odpovědnosti přibyly, většina zůstala při starém. Dělání časopisu je kolektivní práce, nedělá ho šéfredaktor, ale Anežka, Karolina, Tomáš a Honza a Pepa. Což mi také připomíná, že by bylo hezké a slušné jim před Vánoci vyslovit veliké díky.

Děkuji! Stejně tak ale teď musím poděkovat bezpočtu našich externích přispěvatelů, bez nichž si není možné časopis představit. Jmenovat všechny je nemožné, přesto několik jmen vypíchnu: Skvělou Milenu Bartlovou, která každým svým textem dokazuje, že být akademik nutně neznamená psát jen pro akademiky, Markétě Dlábkové, která učí milovat 19. století i ty, kteří ho dřív nenáviděli, Jiřího Ptáčka, který píše o současném umění a nepíše přitom zbytečné věci, Lukáše Pilku, který umí napsát i o festivalu Signal, a samozřejmě také Tomáše Pospiszyla, protože……. Ahae! Desítkám dalších, kteří si úplně stejně zaslouží být jmenováni, se omlouvám.

Existuje ale i vysvětlení druhé. Mám stále pocit, že se v „nové“ funkci teprve zapracovávám, proto si myslím, že v ní nemohu být tak dlouho. V tomto ohledu musím trochu zpytovat svědomí. Zprvu jsem si naivně myslel, že vše jen musím dobře „nastavit“ a pak to poběží samo.

Až tento moment nastane, nebudu už šéfredaktor-začátečník, ale šéfredaktor, jak se sluší a patří. Šéfredaktor, který má vše pevně pod kontrolou. Po dvou letech přichází moment prozření: Nejen že tato chvíle dosud nepřišla, ale ona nepřijde nikdy. Jakkoliv s ní umanutě bojuji, je a bude náhoda součástí hry. Samozřejmě přináší řadu bolestných zklamání, když z vyšší moci něco krásného nedopadne. I toto číslo je chudší o něco, na co jsme se moc těšili, že vám dáme pod stromeček.

Naštěstí ale náhoda, vedle toho, že bere, také dává. Ano, milé čtenářky, milí čtenáři, i v prosincovém čísle je zabalen dárek, o který byste, kdyby vše běželo podle plánu, byli ochuzeni. Co chybí a co je navíc prozrazovat nebudeme, na druhou stranu ale musíme stále doufat a musíme dělat všechno pro to, aby vám toho v časopise moc nechybělo, ale ani nepřebývalo.

Pepa Ledvina

Kateřina Kubínová

6 / zprávy 14 / výstava

> Avantgardy ve střední Evropě 1908–1928 22 / výstava > Středoevropští krajináři 1860–90 Lucia Kvočáková

Markéta Dlábková

> Pavla Malinová 42 / rozhovor > Václav Magid Marek Meduna 54 / téma > Klaudyánova mapa Tomáš Dvořák 62 / k věci > Ahae Tomáš Pospiszyl 66 / profil > Vladimír Kokolia Jana Písaříková 70 / profil > Vlasta Prachatická Zuzana Krišková 76 / architektura > Dánské námořní muzeum Karolina Jirkalová 82 / knižní recenze > Dějiny umění v českých zemích Milena Bartlová 88 / knižní recenze > Ex-pozice Markéta Jonášová 92 / zahraničí > Situacionistická internacionála v Berlíně Václav Magid 96 / zahraničí > Hilma af Klint v New Yorku Eva Skopalová 100 / zahraničí > Niko Pirosmani ve Vídni Martin Pavlis 107 / manuál > Tak blízko, tak daleko Ondřej Chrobák 108 / recenze > Finále CJCH; Štětina, Hulačová 40 / portfolio Jiří Ptáček

a Keresztes v GHMP; Guma Guar v České Bříze Anežka Bartlová, Jen Kratochvil, Anežka Bartlová

118 / na východ Jana Németh

120 / vizuál

> Jar, leto, jeseň, Čepan

> Nezvalova Abeceda

Pavla Pauknerová

>

facebook.com/ Artcasopis

obálka E U G E N J E T T E L : S T R N I Š T Ě S E Z E L E N O U K Á R O U 1890–1897, olej, plátno, 33 × 46 cm, Oblastní galerie Liberec

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 580, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Pepa Ledvina (pl) / Redaktoři: Anežka Bartlová (ab), Kateřina Černá, Karolina Jirkalová (kj), Tomáš Klička (tkl), Jan Skřivánek (js) / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account Manager: Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Marta Hladíková, 222 352 575, marta.hladikova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Milena Bartlová, Markéta Dlábková, Tomáš Dvořák, Ondřej Chrobák, Markéta Jonášová, Tereza Koucká, Jen Kratochvil, Zuzana Krišková, Kateřina Kubínová, Lucia Kvočáková, Václav Magid, Jana Németh, Pavla Pauknerová, Martin Pavlis, Jana Písaříková, Tomáš Pospiszyl, Jiří Ptáček, Eva Skopalová / Tisk: Helma Roto, spol. s r. o., U Pekařky 5, 180 00 Praha 8-Libeň / Distribuce: Postservis Praha, PNS, a. s., Kosmas.cz, Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a. s. / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; artcasopis@ambitmedia.cz / Předplatné: Ambit Media, a. s., tel: 222 352 584, predplatne@ambitmedia.cz, www.centram.cz / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 11. 12. 2018. Příští číslo vyjde začátkem února 2019. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

2

27. díl

text Milena Bartlová Autorka je profesorkou dějin umění, přednáší na UMPRUM.

Poznámky k (dějinám) umění Nová budova pro Národní galerii „Byla tam věž! A ještě jedna věž! dnes máme realizován jen východní A bylo to voooošklivý…“ V roce 1958 okraj s ministerstvem vnitra, s techpublikum smíchem a potleskem dávalo nickým a zemědělským muzeem.

Janu Werichovi najevo, že jasně rozuJiří Gočár v letech 1949–1950 mí jeho ironii na adresu architektury upravil předválečný návrh budovy tak, socialistického realismu. Jak se často „aby její vnější architektonický výraz uvádí, v Praze to se sorelou dopadlo odpovídal ideám současné doby“. Předdocela dobře, protože monumentální stavu si můžeme udělat z fotografie a architektura zbyla po stalinismu jen ze zápisů uložených v archivu kulturně jedna, hotel International v Podbabě, propagačního oddělení Ústředního tedy skrytý v údolí severního ohyvýboru KSČ z roku 1950. Hlavní domibu Vltavy. Jenže nechybělo mnoho, nantou se v novém návrhu stalo zvěta mohli jsme mít nejmíň jednu další šené monumentální sloupové průčelí, reprezentační architekturu monumen- završené zploštělou kupolí a rozšířené tální sorely, pěkně zasazenou do praž- o kolonády kolem budovy, „zpřístupněského panoramatu východně od Hradu. né obecenstvu“. Dekorativní umělecká Na kraji letenské pláně měla totiž od výzdoba a monumentální figurální roku 1954 stát budova Národní galesousoší se měla soustřeďovat na téma rie – na tomtéž pozemku při Badeniho světového míru. Dispozice vnitřku ulici, který známe jako plánované mís- navázala na předválečný projekt, jenž to pro Kaplického Národní knihovnu. ale musel být díky ohromnému nárůstu Projektantem byl architekt Jiří Go- sbírek (z válečných i poválečných končár (1931–1972). Byla to pro něj výjifiskátů) podstatně rozšířen. Z vestibulu mečná úloha. Nešlo totiž o nový návrh, za hlavním vchodem se procházelo ale o úpravu posledního projektu jeho kupolovou síní do ústřední haly, z níž otce Josefa z roku 1938. Národní gabyly přístupné výstavní prostory, sály lerie se stala jedním z životních témat pro monumentální plastiku a Velká síň významného meziválečného architekpro velkorozměrná plátna, v suterénu ta, avšak nikdy nedospěla k realizaci. prostory pro výstavu grafiky, dílny, Základní kámen k první variantě byl depozitáře a přednáškový sál. Pod položen v roce 1927 na Kampě. Další nimi v druhém suterénu ještě strojovna už Gočár starší navrhoval jinde, navzduchotechniky a nezbytný protilekonec jako součást velkého projektu tecký kryt. Doba stavby se při schvalovládní čtvrti s kulturními institucemi, vání v roce 1949 předpokládala na čtyři která měla být právě na Letné a z níž roky a náklady 435 milionů Kčs.

JOSEF GOČ ÁR: V Í T Ě ZN Ý NÁVRH PRO BUDOVU NÁRODNÍ GALERIE N A L E T N É , 1928, foto: www.praha.eu

O detailech stavby jednali s architektem 9. listopadu 1949 členové kulturní rady ÚV KSČ, tedy orgánu, který měl od jara 1948 faktickou pravomoc rozhodovat v otázkách kultury.

Doporučili, aby namísto červeného keramického obkladu byla budova obložena světlým kamenem, „který dodá stavbě vznosnost a krásu“. Václavu Kopeckému připadalo zadní průčelí příliš jednotvárné, takže navrhl sem umístit fontánu. Jiný ze soudruhů požadoval, aby sloupy průčelí byly barevné, nebo aspoň mramorové. Architekt na to přistoupil zjevně bez nadšení. Obklad kamenem byl navzdory vyšší ceně radou schválen, „takže budova bude důstojným památníkem počátku nového údobí dějin“. Zápis končí poznámkou, že je třeba výsledek ve formě modelu přeložit ke chválení ještě Slánskému, Gottwaldovi a Zápotockému.

Brzy se ale ukázalo, že „v té době nebyly vhodné podmínky pro realizaci tak závažného úkolu“, jinak řečeno, byl příliš náročný. V roce 1953 se plánovalo znovu, již s náklady 100 milionů a termínem dostavění v roce 1960 a s úvahou o novém projektu. Na konci roku 1955 ale ministerstvo kultury došlo k názoru, že by stavba byla příliš nákladná, a začalo rozpracovávat docela jiný plán, totiž adaptovat pro Národní galerii soubor historických budov na severní a západní straně Hradčanského náměstí.

Představme si však na chvíli, že by se v roce 1954 otevřela nová budova Národní galerie na Letné. Byla by to až do otevření rekonstruované galerie Rudolfina v roce 1988 jediná pražská budova stavěná jako muzeum umění a také tak využívaná. Galerie by měla jednotnou tvář, jedinou adresu a prostory, v nichž by bylo trvale vystaveno nejen staré umění, ale také umění 19. a první poloviny 20. století, ideálně i umění současné. Leccos by díky této budově bylo jinak, nejen v Národní galerii, ale v dějinách umění i umění samotném.

3

DĚKUJEME

ZA VAŠI PŘÍZEŇ I ÚČAST V NAŠICH AUKCÍCH A TĚŠÍME SE NA DALŠÍ SPOLUPRÁCI

ČTVRTEK 6. PROSINCE OD 18 HODIN

VÝTVARNÉ UMĚNÍ / DESIGN VÝTVARNÉ UMĚNÍ // STAROŽITNOSTI STAROŽITNOSTI / DESIGN ZAHÁJILI JSME PŘÍJEM PŘEDMĚTŮ DO JARNÍ AUKCE

14

výstava

text Lucia Kvočáková Autorka je historička umění.

Přes hranice Avantgardy ve střední Evropě 1908–1928 Zkušenost první světové války, prvního skutečně globálního konfliktu, byla bodem zlomu, který v kolektivní paměti současníků vytvořil pověstné „před“ a „po“.

Abychom ono „po“ pochopili, je potřeba se seznámit i s oním „před“. To je i cílem výstavy v Muzeu moderního umění Olomouc, která představuje umění dvou desetiletí rámujících konec první světové války. Svým přístupem překračuje hranice národních států a dává do souvislosti avantgardní umění tzv. střední Evropy.

První světová válka změnila všechno – lidi, společnost i mapu Evropy. Zakončilo se jí dlouhé 19. století a začalo krátké dvacáté. To označil historik Eric Hobsbawm jako „věk extrémů“, období od propuknutí první do konce druhé světové války zas jako „dobu katastrofy“, kdy se společnost potácela od jedné kalamity k druhé.

Z trosek velkých mnohonárodnostních říší, jako bylo i Rakousko-Uhersko, se vynořily ostrůvky národních států. V souvislosti s jejich vznikem se do popředí znovu dostalo hledání národní identity umění. Zájem, jehož počátky můžeme vystopovat již koncem 18. století, eskaloval v druhé polovině 19. století v souvislosti s národními obrozeními. S obnovenou sílou se pak vrátil právě v období před první světovou válkou a pro nástupnické státy byl typický. Nově vzniklé státy si uvědomovaly potenciál, který má umění a vizuální kultura při reprezentaci v zahraničí i rozvoji národního vědomí a sebeidentifikaci občanů s novými státními celky. Mnoho umělců tak znovuoživovalo formy a motivy minulosti nebo čerpalo z folkloru, čímž přispívali ke konstrukci národní identity (v Československu např. tzv. národní sloh nebo vědomá práce slovenských umělců s folklorními náměty označovaná současným dějepisem umění na Slovensku jako tzv. slovenský mýtus). Vůči těmto proudům se vymezovali avantgardní umělci, kteří se především po válce politicky radikalizovali.

Nomádi

V Maďarsku se mnoho umělců aktivně zapojilo do politických struktur Maďarské republiky rad, která

existovala několik měsíců v roce 1919. Zapojili se jak představitelé předválečné avantgardy, kteří se v roce 1909 v čele s Károly Kernstockem zformovali do skupiny A Keresök (Hledači), od roku 1911 vystupující pod jménem A Nyolcak (Osma), tak zástupci mladší generace sdružené kolem Lajose Kassáka a jeho časopisů TETT (Čin) a později MA (Dnešek). Po pádu republiky rad a nástupu Horthyho bílého teroru byli nuceni odejít do exilu. Mnozí zamířili do Berlína (Kernstock), další do Vídně (Kassák). Někteří z nich se na svých cestách dočasně usadili v Košicích, kde i díky správci místního muzea Josefu Polákovi panoval čilý umělecký ruch. Eugen (Jenö) Krón zde dokonce na Polákův podnět založil grafickou školu, městem prošli i mnozí další avantgardní umělci, jako zmiňovaný Lajos Kassák nebo Sándor Bortnyik a Béla Uitz.

To, společně s pořádáním progresivních výstav, jakou byla v roce 1921 výstava Tvrdošíjných, jejíž součástí byly i práce Otto Dixe a Paula Kleea, dokládá jednu z charakteristik avantgardy – programové cestování.

Co kromě tohoto nomádství charakterizuje avantgardy, a to nejenom ve střední Evropě, ale celkově?

V první řadě vědomá snaha o transnacionalitu, jejímž příkladem je nejenom síť avantgardních časopisů a magazínů, jako byly ve střední Evropě MA (Budapešť, Vídeň), Zenit (Záhřeb, Bělehrad), Zwrotnica (Krakov), Contimporanul (Bukurešť) nebo nám dobře známé magazíny Devětsilu ReD, Disk a Pásmo, ale také putovní výstavy, jakou byla před válkou výstava futuristů zorganizovaná šéfredaktorem berlínského časopisu Der Sturm Herwarthem Waldenem, které se zúčastnil

MILKO BAMBIČ: V Y S Í L Á N Í , 1926, akvarel, papír, 19,4 × 22,5 cm, Goriški muzej Kromberk, Nova Gorica

15

22

výstava

text Markéta Dlábková Autorka je kurátorkou Sbírky grafiky a kresby NGP.

Šťasten, kdo je krajinář!

Středoevropští krajináři v Západočeské galerii Námětu výstavy Z akademie do přírody. Proměny krajinomalby ve střední Evropě 1860–1890, která je aktuálně k vidění v plzeňských Masných krámech, se již v minulém čísle art+antiques krátce věnoval fejeton Mileny Bartlové.

Cílem tohoto textu je bližší pohled na nejzajímavější témata a osobnosti, jež výstava a doprovodná publikace představují.

Projekt Kataríny Beňové, kurátorky Slovenské národní galerie, se zaměřuje na krajinomalbu jakožto žánr umění 19. století, v němž se nejmarkantněji projevoval vývoj směřující k modernímu malířství. Časově se soustředí na období, kdy se již výuka krajinomalby etablovala na většině uměleckých akademií ve střední Evropě, nicméně umělci z Vídně, Prahy či Budapešti teprve objevují tvorbu francouzských malířů, kteří definitivně opustili akademický přístup ke krajině a přírodě jako pouhému východisku výjevů komponovaných v ateliéru a obrátili se k přírodě samé.

Dědictví Barbizonu

Krajinomalba se již na přelomu 18. a 19. století stává jedním ze stěžejních témat umělecké teorie i praxe.

Snaha o obrodu umění prostřednictvím nového vztahu k přírodě figuruje v tvorbě Philippa Otto Rungeho, Caspara Davida Friedricha i v rámci nazarénského hnutí, ačkoliv každý z umělců přistupuje k tématu krajiny jiným způsobem. Podstatné je, že všechny tyto pohledy spojuje důraz na studium v přírodě, na přímý kontakt s krajinou – i přesto, že finální dílo je vytvářeno na základě těchto studií v ateliéru.

Ve 30. letech 19. století se centrem nového přístupu ke krajině stává kraj kolem vesnice Barbizon poblíž Fontainebleau, do nějž se uchylují umělci, hledající

alternativu nejen k akademické výuce, ale i životnímu stylu. Ideálem se stává venkovanství a malířským imperativem práce v plenéru. K tomu se vztahuje i zvolání v titulu tohoto textu, jímž Fréderic Henriet idealisticky popisoval život svého přítele Charlese-Françoise Daubignyho. Na rozdíl od malířů romantismu nehledají barbizonci přírodní krásu v její divokosti, neuchopitelnosti a efektnosti, ale obracejí se k obrazu „obyčejného“ přírodního výseku s cílem ponořit se do něj, vystihnout jeho náladu. Krajina není pojímána jako objektivní scenerie, ale stav umělcovy duše – frekventovaným termínem se stává paysage intime, intimní krajina. Ani barbizonci zcela neupouštějí od tvorby děl v prostředí ateliéru, plenérismus však mění tradiční chápání krajinářského obrazu jako takového – svěžest a bezprostřednost, spojované tradičně se skicou, jsou nově akceptovány i pro definitivní, velké formáty.

Umělci ze střední Evropy začínají na francouzské podněty reagovat se značným zpožděním, až v 60. a 70. letech 19. století, kdy již hlavní představitelé barbizonské školy nežijí. První setkání s tvorbou barbizonců se odehrává nejčastěji prostřednictvím výstav ve středoevropských metropolích. V průběhu 70. let navštěvuje nyní již značně turisticky zprofanované prostředí fontainebleauského lesa většina malířů, kteří se chtějí krajinomalbě věnovat. Kratší či

23

delší čas tu stráví Wilhelm Riedel, Marie Kirschnerová, Mihály Munkáscy, László Paál, Lajos Deák Ebner, August von Pettenkofen a mnozí další. U většiny z nich se vliv francouzské krajinomalby projevuje v důrazu na práci se světlem, paleta se postupně zjasňuje a rozšiřuje o barvy. Inspirují se samozřejmě i po stránce motivické – adoptují šířkový formát s krajinou s nízko posazeným horizontem a výběr konkrétních přírodních výseků se orientuje na témata vystihující nejčastěji zádumčivou náladu – okraje lesa, bažiny, vřesoviště, pokřivené stromy, zrcadlení stromů ve vodní hladině.

Náladový impresionismus

Principy barbizonské krajinomalby pak umělci aplikují i po návratu do domovského prostředí nebo při objevo-

vání nových lokalit. Jednou z nich je uherský Szolnok, který již na počátku 50. let učaroval rakouskému malíři Augustu von Pettenkofen. V letech 1851–1881 se sem opakovaně vracel a během 70. a 80. let jej sem následovala řada dalších malířů, např. Tina Blau, Ladislav Mednynánszky či Anton Romako. Pusta měla přitažlivost již pro uherské umělce romantismu ve smyslu kraje symbolizujícího domov, Pettenkofen ji však jako první nevnímal pouze v tomto národním smyslu a dokázal na ní uplatnit postupy vycházející z barbizonské školy. Kromě čistě krajinářských scenerií zde umělci vytvářeli i žánrové scény z trhů, zahrad či cikánského života.

Pro tvorbu rakouských plenéristů se v 50. letech 20. století etabluje termín Stimmungsimpressionismus –

ANTONÍN CHI T TUSSI: V ÝLOV RYBNÍK A SVĚ T U TŘEBONĚ 1886, olej, dřevo, 37,5 × 45,5 cm, Západočeská galerie v Plzni

28

recenze

NOVÁ VÝSTAVA / MUSEUM SKLA PORTHEIMKA / ŠTEFÁNIKOVA 68/12, PRAHA 5

17/11/2018 17/2/2019

Inwald Příběh zlíchovské sklárny

© Foto J. Eckert (Archiv Národního technického muzea)

aukce

29

Poklady z Rotterovy sbírky a nový rekord pro Kinteru

Adolf Loos Apartment and Gallery – Trojice obrazů Jindřicha Štyrského, Toyen a Antonína Procházky ze sbírky rakouského sběratele Iva Rottera, které jsme představovali v říjnovém čísle, se na aukci společnosti Adolf Loos Apartment and Gallery v neděli 28. října prodala dohromady za 44,8 milionu korun*. Za milionové částky se prodalo ještě devět dalších děl, hranici sta tisíc korun překonalo 44 položek. Dohromady aukce vynesla 88,5 milionu korun, což je pro společnost historicky druhý nejlepší výsledek.

Nového majitele našly tři čtvrtiny ze 143 nabízených katalogových čísel.

Nejdražším dílem aukčního odpoledne se stal obraz Čedičové skály od Toyen, který se prodal s dvoumilionovým nárůstem za 21,5 milionu korun. Jedná se o třetí nejvyšší cenu za malířčino dílo dosaženou na českých aukcích. Výmluvné je, že srovnatelný obraz Oáza, dílo podobného formátu pocházející taktéž z roku 1929, se před čtrnácti lety prodal za necelých 3,5 milionu korun.

Procházkovo Zátiší s petrolejovou lampou vystoupalo z necelých 9,6 milionu na více než 13 milionů korun, což je jeho druhá nejvyšší aukční cena. Štyrského Lampiony se prodaly po třech příhozech za téměř 10,3 milionu korun.

Autorským rekordem je cena 2,06 milionu korun za krajinu Cesta do Cernay-la-Ville Soběslava Hippolyta Pinkase. Obraz z poloviny 60. let 19. století byl donedávna součástí soukromé sbírky ve Francii a do České republiky se dostal teprve před pěti lety. Šlo o vůbec první Pinkasovu krajinu nabízenou u nás v aukci. Dosažená cena, jednalo se o minimální podání, odpovídá částce, za kterou před třemi lety

Alšova jihočeská galerie privátně zakoupila malířův stěžejní obraz Modlitba za oběšence z roku 1861.

Novým aukčním rekordem je cena 1,5 milionu korun za jednoho z Mluvičů (varianta v obleku) Krištova Kintery. Dosažená cena je bezmála trojnásobkem ceny, za kterou se jiný Mluvič v obleku na aukci Adolf Loos Apartment and Gallery prodal před pěti lety.

Nyní nabízená socha navíc loni prošla zahraničním trhem – v prosinci se na aukci berlínské aukční síně Grisebach prodala v přepočtu za 900 tisíc korun. Jako taková byla také reprodukována na obálce druhého sešitu letošní Ročenky ART+.

Teprve podruhé v historii českých aukcí padla milionová částka v kategorii fotografie, poprvé se tak stalo před třemi lety na aukci stejné aukční síně.

Tehdy i nyní sběratelé bojovali o jeden z charakteristických aktů Františka Drtikola. Fotografie Composition z roku 1929 nyní vystoupala z necelého půl milionu na 1,57 milionu korun. Dosažená cena je celosvětovým maximem ze tento snímek, zrcadlově obrácená verze se loni v Sotheby’s v Londýně prodala v přepočtu za 1 milion korun. Úspěchem je také cena 3,75 milionu korun za kvaš Františka Kupky Tanečnice z let 1905–08. Jedná se o jednu z nejvyšších cen za malbu na papíře, za dráž byly vydraženy jen dva obrazy na kartonu Antropoides a V zahradě. Na trh se toto dílo vrátilo po roce a půl, loni v březnu prošlo aukcí Christie’s v Londýně.

Z dalších milionových prodejů je třeba zmínit vysoké ceny za * Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

TOYEN: ČEDIČOVÉ S K Á LY, 1929, olej na plátně, 73 × 99 cm, cena: 21 535 000 Kč

S O B Ě S L A V H I P P O LY T P I N K A S : C E S T A D O C E R N AY- L A - V I L L E (A L E J M I S T R Ů ) 1865, olej na plátně, 92,5 × 67,5 cm, cena: 2 057 000 Kč

K R I Š T O F K I N T E R A : M L U V I Č , 1999, polyurethan, kov, elektromotor, zvuk, pohybový mechanismus, analogodigitální synchronizér, latex, ocelová konstrukce, oblečení, nabíječka, 90 × 33,7 × 28 cm, cena: 1 512 000 Kč

FR ANT IŠEK DR T IKOL: COMPOSI T ION 1929, pigmentový tisk, autorská adjustace, 29,3 × 22,8 cm, cena: 1 573 000 Kč

R ADOSL AV KR AT INA: VAR I ABILNÍ D E V Í T I R A M E N N Ý O B J E K T, 1979, aluminium, 92 × 50 × 50 cm, cena: 617 100 Kč

30

aukce

obrazy Josefa Čapka, Jana Zrzavého a Jindřicha Pruchy. Čapkův olej Chlapec v okně z let 1915–31, který je pravděpodobně první z řady Čapkových maleb dětí, se prodal s milionovým nárůstem za 5,63 milionu korun. Zrzavého tempera z roku 1939 Z Krátké Vsi, která byla na jaře součástí výstavy v Museu Kampa, vystoupala z 3,5 milionu na 4,72 milionu korun. Do aukce se toto dílo vrátilo po patnácti letech a jeho cena se za tu dobu zvýšila o rovné 4 miliony korun. S milionovým nárůstem, za konečných 2,72 milionu korun, našlo nového majitelé také expresivní Ukřižování od Jindřicha Pruchy, které se tak zařadilo na druhou příčku autorova top 10.

Bojovalo se také o metrový olej na desce Joži Uprky Rozsévač, který vystoupal ze 786 tisíc na 1,04 milionu, Zátiší s miskou ovoce Otakara Kubína, které se dostalo z 544 na 871 tisíc, což je po několika kyticích nejvyšší cena za Kubínovo zátiší, nebo o vesnickou scénu Slováka Martina Benky, která začínala na 230 tisících a skončila na 640 tisících korun. Za vyvolávací cenu 580 tisíc korun se prodal zajímavý Dívčí poloakt od Jiřího Karse.

Umění 19. století vedle již jmenovaného Soběslava Hippolyta Pinkase reprezentovaly zejména dvě francouzské krajiny Antonína Chittussiho. Dražší z nich, Krajina s řekou namalovaná na paletě, se dostala z 472 tisíc na téměř 570 tisíc korun. Druhý nabízený obraz, Krajina ve Francii, našel kupce za 557 tisíc korun.

V kategorii poválečného umění se opět dařilo obrazům Jana Merty. Dvě menší plátna z cyklu Výtvarná výchova se prodala za 508 a 557 tisíc, více než dvoumetrový akryl U agregátu změnil majitele za vyvolávací cenu 956 tisíc korun. Druhou nejvyšší autorskou cenou je částka 617 tisíc korun za hliníkový variabil od Radka Kratiny. Za stejnou částku se prodal ještě triptych Systém dělení od Jana Kubíčka. / JS

Kresby za statisíce a Štyrský za milion

European Arts – Kolekci sta prací na papíře nabídla ve své specializované večerní aukci ve čtvrtek 8. listopadu aukční síň European Arts. Prodáno bylo celkem 63 děl, tedy téměř dvě třetiny, dohromady za více než 8,7 milionu korun.

Průměrná cena jedné práce tak byla zhruba 138 tisíc korun. Nad milion korun se dostaly dvě položky, nad hranicí sta tisíce korun bylo vydraženo dalších 11 kreseb.

Průměr výrazně zvýšily dvě nejdražší práce, Zima Jindřicha Štyrského a Stavění sněhuláka od Josefa Lady. Štyrského akvarel Zima z cyklu čtyř ročních období, který vytvořil v roce 1933 v duchu svých starších artificielních prací, měl odhadní cenu až 2,5 milionu korun. Na tu kresba ze sbírky umělcova přítele, architekta Víta Obrtela, sice nedosáhla, ale částka 1,86 milionu korun, kterou nabídl dražitel na telefonu, přesto znamená nový autorský rekord v kategorii prací na papíře. Ten předchozí ve výši 1,56 milionu korun patřil kresbě Srdeční krajinka ze stejného cyklu, která se na jaře prodala na aukci Galerie Kodl.

Pokud bychom chtěli spočítat všechny malby s motivem stavění

sněhuláka od Josefa Lady, které prošly trhem, bylo by jich minimálně kolem dvaceti. Aukce přinesla další variantu tohoto námětu, kvaš z roku 1945. Konečná cena 1,67 milionu korun je výsledkem licitace několika zájemců v sále a na telefonu. V rámci Ladových nejdražších maleb tato cena stačí až na sedmou pozici. Odhad počítal s horní hranicí až 2,4 milionu korun, což odpovídá cenovému rekordu za jednotlivý Ladův kvaš.

Třetím nejdražším dílem večera byla s cenou 558 tisíc korun rozměrná tušová kresba Josefa Šímy Dívka z poloviny 20. let. Je to další z jeho minimalistických kresebných portrétů pocházejících z roku 1926, stejná aukční síň již dříve dražila portrét malířky Běly Kašparové nebo podobiz-

EMIL F ILL A: P OL OP O S TAVA MUŽE 1914–15, tužka a akvarel na papíře, 58 × 44 cm, cena: 520 800 Kč

BĚL A A JIŘ Í KOL ÁŘOV I: CHR IS T I AN M O R G E N S T E R N , 1989, asambláž na chiasmáži, 50 × 36 cm, cena: 471 200 Kč

nu neurčené ženy, přičemž za obě tyto kresby sběratelé nabídli více.

Horní odhad poměrně výrazně překročila kubistická kresba Emila Filly s názvem Polopostava muže z let 1914 až 1915. Tušovou skicu s proveniencí z autorovy rodiny, později restituovanou z Národní galerie, získal nový majitel za 521 tisíc korun.

Dokladem politické angažovanosti Josefa Čapka je satirická kresba My chceme mít většinu z konce 30. let. Hlouček pánů s příbory se chystá porcovat velkou rybu, do níž je schován tvar tehdejšího Československa. Autorův přípis zní: „Proti tříštění, volební reforma, koaliční idealismus, a vůbec v zájmu té ryby.“ Tato kombinovaná technika, tuš a běloba na papíře, odešla za 471 tisíc korun.

J O S E F Š Í M A : D Í V K A , 1926, tuš a akvarel na papíře, 57,5 × 46 cm, cena: 558 000 Kč

J I N D Ř I C H Š T Y R S K Ý : Z I M A , 1933, akvarel na papíře, 24,8 × 35 cm, cena: 1 860 000 Kč

31

Rekordní staří mistři za vyvolávací ceny

Z poválečných děl se v aukci objevilo společné dílo manželů Kolářových, chiasmáž s asambláží z konce 80. let s názvem Christian Morgenstern, jíž každý z tvůrců vtiskl specifika své umělecké práce. Jiří Kolář je autorem podkladu, Běla Kolářová pak dílo dotvořila poskládáním hrotů per.

Očekávaného rozmezí odhadu 500 až 700 tisíc ale dílo nedosáhlo, nový majitel jej získal za 471 tisíc korun.

Ze staršího umění byla zajímavá nabídka dvou velkoformátových protějškových uhlových kreseb Julia Mařáka s detailně propracovanými lesními interiéry.

Dráže, za bezmála 149 tisíc, se prodal Les II, Les I stál necelých na 118 tisíc korun.

Velmi dobře se v aukci prosadily také fotografie, které tvořily celou třetinu nabídky. K nejdražším patřily zejména práce Josefa Sudka. Velkoformátová bromostříbrná fotografie Příval světla do Seminářské zahrady ze sbírky Sudkova přítele Rudolfa Gabriela byla prodána za 104 tisíc korun. Uspěla také trojice fotografií panoramatických formátů z 50. a 60. let, které se prodaly za částky od 65 do 69 tisíc korun.

Dobře se prodaly i Židle u rybníka z roku 1946 (72 tisíc) nebo čtveřice fotografií z cyklu Zmizelé sochy, který vznikal v beskydské rezervaci Mionší (43 až 47 tisíc korun). Práce Františka Drtikola reprezentovaly především portréty. Nejdražší z nich, Portrét dámy s perlami z doby kolem roku 1920, z aukce odešel s cenou 67 tisíc korun.

Zcela bez povšimnutí naopak zůstaly práce Vlastislava Hofmana z umělcovy pozůstalosti, ať již šlo o několik propracovaných scénických návrhů, nebo akvarel Krajina z doby kolem roku 1917. / TEREZ A KOUCK Á

Arcimboldo – Listopadová aukce galerie Arcimboldo byla nejen první aukcí společnosti po dvouleté pauze, ale také první aukcí zaměřenou výhradně na staré mistry v novodobé historii českého trhu s uměním. V letech 2012–16 se navíc galerie specializovala na čínské, respektive asijské umění.

Právě to, že šlo do značné míry o experiment, bylo tím, co majitele galerie Oldřicha Hejtmánka podle jeho vlastních slov na věci lákalo. „Mým primárním záměrem je seznamovat lidi s krásnými věcmi, ať už se bude jednat o díla současných umělců, či díla starých mistrů. V budoucnosti se tak chceme pokusit představit nejrůznější umělecká díla v nových souvislostech a kontextech, někdy třeba i v nečekaných kontrastech,“ vysvětloval před aukcí v rozhovoru pro ART+ Hejtmánek.

Galerie připravila kolekci šesti desítek obrazů a soch starého evropského umění od 14. do 18. století, povětšinou novodobých importů z Rakouska a Německa. Nového majitele našla třetina nabízených prací, dohromady za 11 milionů korun. Dvě díla byly vydražena za milionové částky, dalších sedmnáct obrazů a soch bylo draženo za částky od 150 do 930 tisíc korun. Ačkoliv většina prací byla prodána za vyvolávací ceny či jen s mírným nárůstem, galerie Arcimboldo obsadila celou polovinu letošního top 10 starých mistrů a současně jí patří první místo v segmentu starožitností.

Nejdražším dílem aukce se stal manýristický pohár z nosorožčího rohu pocházející pravděpodobně z kunstkomory Rudolfa II., který jsme představovali v minulém čísle. Z vyvolávací ceny 1,08 milionu se dostal až na 1,27 milionu korun, když se o něj utkali dva

čeští zájemci, jeden v sále a jeden na telefonu. Nezapojil se však žádný ze zahraničních telefonů, které přitom aktivně přihazovaly na jiné položky. V průběhu aukce bylo slyšet italštinu, němčinu, angličtinu i francouzštinu.

Z obrazů dosáhly nejvyšších cen čtyři malby italských mistrů.

Madona s dítětem, práce sienské školy ze 14. století, se prodala za vyvolávací cenu 1,085 milionu korun. Shodně za 930 tisíc korun odešly renesanční diptych sv.

Kryštofa a sv. Rocha a studie hlavy vousatého muže od benátského raně barokního malíře Bernarda Strozziho. Mimořádně působivé oplakávání Krista od caravaggisty Orazia Borgianniho se prodalo po několika příhozech za 837 tisíc korun.

Pokud jde o cenové nárůsty, nejvíce se bojovalo o rozměrnou pijáckou scénu připsanou Janu Steenovi, která vystoupala z 403 tisíc na 750 tisíc, Pokušení sv. Antonína podle grafiky Jacquese Callota, které se prodalo s nárůstem o více než 200 tisíc za 558 tisíc, a anonymní italské Zátiší s opicí, které se z 279 tisíc dostalo na 508 tisíc korun.

Z nabízených soch se nejdráže prodala metr vysoká pozdně gotická dřevěná socha Maří Magdaleny, která odešla za vyvolávací cenu 620 tisíc korun. Z 465 tisíc

na 577 tisíc korun vystoupala barokní mramorová socha Herkula zápasícího se lvem od Giovanniho Bonazzy. Za 446 tisíc korun se prodala pískovcová socha světice, francouzská práce ze 14. století.

Bez kupce mimo jiné zůstala nejdražší položka aukce, dva protějškové obrazy Slavnostní banket při svíčkách, práce benátského malíře přelomu 17. a 18. století Alessandra Pizzy. Dvě více než metrová plátna byla nabízena za 1,24 milionu korun. / JS

MADONA S DÍ TĚ TEM sienská škola, 14. stol., tempera na dřevě, 72 × 43 cm, cena: 1 085 000 Kč

OR A Z IO BORGI ANNI: L AMEN TACE 1600–05, olej na plátně, 76 × 140 cm, cena: 837 000 Kč

32

aukce

Drahý Vyleťal, Róna nebo Rössler

Rullerova performance za milion

Galerie Art Praha – Druhá letošní aukce Galerie Art Praha, která se konala v neděli 18. listopadu, vynesla 14,4 milionu korun. Nového majitele na ní našla necelá polovina z 358 nabízených položek. Dvacet sedm obrazů a prací na papíře překonalo hranici sta tisíc korun, čtyři nejdražší položky, nabízené za milionové částky, však zůstaly nevydraženy.

Nejdražším dílem aukce se stal obraz Velký inkvizitor od Josefa Vyleťala. Malířova charakteristická malba z poloviny 80. let se prodala za vyvolávací cenu 976 tisíc korun, která je čtvrtou nejvyšší za Vyleťalovo dílo. Jeho aukční rekord již jedenáct let drží rozměrnější zpracování téhož námětu, které bylo v prosinci 2007 stejnou galerií vydraženo za 1,65 milionu korun. Nečekaný

Etcetera – Sedmá aukce brněnské aukční síně Etcetera se konala v sobotu 24. listopadu v pražské galerii Kvalitář a nabídla přes 100 položek poválečného a současného umění. Nového majitele našla polovina z nich a celkový zisk aukce byl 4,8 milionu korun. Za více než půl milionu korun bylo vydraženo jedno dílo, dalších 13 pak v rozmezí 100 až 500 tisíc korun.

Patrně vůbec poprvé se v aukčním prodeji objevila práce Tomáše Rullera. Prášení na konci chodby, fotopanel zachycující performanci proběhlou v roce 1984 v křížové chodbě Nové radnice v Brně, šel do dražby s vyvolávací cenou 578 tisíc korun. Rozměrné dílo se 36 velkoformátovými fotografiemi v původní autorské adjustaci zvýšilo svou cenu o více než dvě třetiny a skončilo těsně pod milionovou hranicí, na 984 tisících korunách.

Naposledy bylo k vidění v rámci autorovy letošní retrospektivy Perform-Made – Udržitelné záblesky v Galerii hlavního města Prahy. Dosažená cena je jednou z nejvyšších za dílo autora narozeného po roce 1950 a rekordem za dokumentaci performance.

Nový aukční rekord, jakkoli zůstalo u vyvolávací ceny, přinesla aukce pro Vladimíra Mertu.

Obraz z cyklu Velký finanční skandál, velkoformátová en-

JOSEF V Y LE ŤAL : VELK Ý I N K V I Z I T O R , olej na desce, 89,5 × 77,5 cm, cena: 976 000 Kč

J A R O S L A V R Ó N A : P L A V E C , 2011, bronz, výška 132 cm, cena: 427 000 Kč

boj se strhl o druhý nabízený Vyleťalův obraz Tápající III, který vystoupal z 354 tisíc na 683 tisíc korun. Před šesti lety byl přitom tento obraz neúspěšně nabízen za 420 tisíc korun.

Výrazných nárůstů v řádu statisíců dosáhla rovněž díla Václava Radimského (756 tisíc), Otakara Nejedlého (732 tisíc) či Josefa Jíry (537 tisíc korun). Druhou nejvyšší autorskou cenou v kategorii soch je částka 427 tisíc korun za bronz Plavec z roku 2011 od Jaroslava Róny. Bojovalo se i o Rónův obraz Vlčice z téhož roku, který vystoupal z 305 tisíc na 390 tisíc korun. Dosažená cena je pátou nejvyšší za Rónův obraz.

Z trojice nabízených obrazů Františka Foltýna se prodal jen jeden, poměrně netypická Příměstská krajina z poloviny 20. let. Obraz našel nového majitele po dvou příhozech za 561 tisíc korun. Za vyvolávací cenu 366 tisíc korun se prodala horská krajina Pleso v Tatrách od Slováka Imra Weiner-Kráľa. Jakkoliv v kontextu slovenského trhu nejde o nijak závratnou sumu, na českých aukcích se jedná o autorovu čtvrtou nejvyšší cenu. Úspěchem je také cena 244 tisíc za neobvyklou olejomalbu Café Music od fotografa Jaroslav Rösslera, 195 tisíc za krajinu Věšení prádla od Karla Langera nebo 183 tisíc korun za Pierota od Otakara Mrkvičky. Jeho drobná malba z roku 1926 přitom startovala na pouhé pětině konečné ceny. Z nabízených soch se vedle Rónova Plavce nejdráže prodala bronzová Hlava od Emila Filly, která změnila majitele za vyvolávací cenu 305 tisíc korun.

Jedná se o druhou nejvyšší cenu za Fillův bronz. Za minimální podání 232 tisíc korun se prodala také šedesáticentimetrová soška Artemis od Olbrama Zoubka. / JS

kaustika z raných 90. let, byla nabízena s minimálním podáním necelých 443 tisíc korun, tedy zhruba o 40 tisíc výše, než bylo předchozí autorské maximum z minulého dubna, kdy stejná aukční síň vydražila jiný Mertův obraz z téhož cyklu.

Stejný výsledek patřil také rozměrné instalaci Lenky Klodové O Boženě z konce 90. let. Vysoká suma padla i za kombinovanou techniku Der blaue Pechvogel loni zesnulého Jana Koblasy vytvořenou v polovině 60. let. Minimální podání ve výši 418 tisíc korun stačilo na druhý nejlepší výsledek v rámci umělcovy nesochařské tvorby.

Děl slovenského malíře Eduarda Antala se na domácím trhu objevuje poskrovnu. Kombinovaná technika Kompozícia z roku 1982 z aukce odešla s cenou 283 tisíc korun, což je prozatím nejvyšší cena vydaná za Antalovo dílo na místním trhu.

S vysokými cenami skončila také malba Krajina s vodou (Povodeň) Miloslava Chlupáče z poloviny 50. let (197 tisíc) nebo Po ránu Vladimíra Preclíka (86 tisíc korun).

Dařilo se i umělcům mladších generací, například Jiřímu Černickému, Petru Dubovi, Natalii Perkof nebo Břetislavu Malému.

Jejich díla vystoupala nad statisícovou hranici. / TEREZ A KOUCK Á

TOMÁŠ RULLER: PR ÁŠENÍ NA KONCI C H O D B Y, 1984, černobílá fotografie, vintage print na dokument papíru, dřevotříska, cena: 984 000 Kč

33

estaroŽitnosti.cz

inter netová aukční síň největší nabídka obrazů a starožitností

Děkujeme vám za projevenou důvěru v uplynulém roce, přejeme příjemné prožití vánočních svátků a do nového roku 2019 hodně zdraví, štěstí, osobních a pracovních úspěchů. zároveň se těšíme na další vzájemnou spolupráci.

korunní 1143/84, Praha 10-vinohrady tel.: +420 222 950 200, mob.: +420 775 565 456 e-mail: aukce@estarozitnosti.cz

w w w.e sta roz i t nost i.c z

34

aukce

Dvoumilionový Uprka, drahý atlas a rekordní Stockar

Dorotheum – Aukce Dorothea v sobotu 24. listopadu měla v katalogu bez jediné položky 700 artefaktů od výtvarného umění po starožitnosti. Vydraženo jich bylo celkem 324, tedy necelá polovina z celkového počtu. Obrat aukce činil více než 13,5 milionu korun.

Nad hranicí milionu korun byla prodána jediná položka, dalších 16 vystoupalo na ceny vyšší než 100 tisíc korun.

Milionovým dílem byl rozměrný olej Joži Uprky Jarní slunko představující skupinu krojovaných dětí hrajících si na slunci. Několikanásobným modelem k této malbě z roku 1910 byla umělcova dcera, kterou můžeme v obraze najít mimo jiné v červených šatečkách a se zavázanou nohou, úrazem, který si způsobila, když prchala, aby svému otci nemusela dlouhé hodiny pózovat. Aspoň tak na toto dílo Božena Nováková-Uprková vzpomínala v knize Besedy s Jožou Uprkou.

Malíř obraz hned po jeho dokončení odeslal na výstavu Exhibition of Slovak Art, která se konala na jaře 1911 v londýnské galerii Doré. Na veřejnosti se nyní objevil zřejmě poprvé od roku 1932, kdy byl vystaven na malířově retrospektivě pořádané Sdružením výtvarných umělců Myslbek u příležitosti Uprkových sedmdesátin. Nového majitele toto dosud největší Uprkovo plátno nabízené v aukci našlo po dvou příhozech za konečných 2,4 milionu korun, což je třetí nejvyšší cena za jeho dílo.

Dalšími drahými díly se staly u Dorothea pravidelně dražené Venuše Ladislava Sutnara z doby jeho pozdního amerického exilu.

Oba exempláře stejné velikosti 180,5 na 109 centimetrů, jeden v zářivých barvách, druhý v kombinaci šedé, černé a bílé, odešly za vyvolávací cenu 900 tisíc korun. Jejich reprodukce je možno nalézt v knize Americké Venuše z roku 2011.

J. B. HOMANN A PE TRUS SCHENK : AT L A S NOVUS T E R R A R U M … , 1710–40, 224 dvoustránkových map a vedut, cena: 600 000 Kč

J O Ž A U P R K A : J A R N Í S L U N K O, 1910, olej na plátně, 93 × 181 cm, cena: 2 400 000 Kč

Za vyvolávací cenu 600 tisíc korun zakoupili zahraniční dražitelé obsáhlý Atlas světa, který obsahoval mapy vydané v první polovině 18. století v Norimberku v nakladatelství vydavatele a kartografa Johanna Baptisty Homanna (Atlas Novus Terrarum) a veduty světových metropolí od rytce Petra Schenka, které vyšly v roce 1712 v Amsterodamu (Theatrum Bellicum). Dosažená cena je druhou nejvyšší za historickou knihu na českých aukcích.

Dařilo se také umění 19. století.

V katalogu byla drobná olejomalba na kartonu Zimní krajina Augusta Bedřicha Piepenhagena, která vystoupala po delší licitaci ze 180 tisíc na 312 tisíc korun. Ještě vyšším nárůstem zájemci ocenili oválný olej Ždírnické údolí Ernsta Gustava Doerella, velmi zřídka nabízeného pozdně romantického krajináře Českého středohoří, namalovaný roku 1876. Vyskočil z minimálního podání 60 tisíc až na 264 tisíc korun, a zařadil se tak mezi nejdražší Doerellova díla.

Zhruba ze stejné doby, druhé poloviny 19. století, pocházela kvalitní anonymní malba Hlava starce s vyvolávací cenou pouhých 8 tisíc korun. Neurčený autor ovšem sběratele neodradil a o obraz bojovali tak dlouho, až se jeho cena vyhoupla na 168 tisíc korun. Podobnou senzaci v sále způsobila ještě práce rakouského malíře a představitele

R U D O L F S T O C K A R : K Á V O V Ý S E R V I S , Graniton, 1918, měkká kamenina, 10 kusů, cena: 144 000 Kč

tzv. düsseldorfské školy Eduarda Zetscheho Ve vsi z roku 1889. Na domácí trh se jeho dílo dostalo vůbec poprvé a skončilo hned na částce 132 tisíc korun. Úspěch slavila i malba Láska světská od tizianovského epigona, která se prodala za 96 tisíc korun, téměř trojnásobek minimálního podání.

Navýšení se dočkaly také práce Ludvíka Vacátka, Otakara Číly, Františka Grosse nebo Ludmily Jiřincové. Částka 132 tisíc korun za Vacátkův obraz Žně je třetí nejvyšší aukční cenou, pro Jiřincovou je stejná částka za obraz Ležící dívčí akt čtvrtou nejvyšší cenou.

Z oblasti starožitností měly v této aukci úspěch šperky. Nejdražšími z nich byly art deco náramek z bílého zlata s akvamarínem za 300 tisíc, osmihranná brož se smaragdem z přelomu 19. a 20. století za 216 tisíc a diamantové náušnice za 168 tisíc korun.

Sběratelé náležitě ocenili i desetidílný kávový servis vyrobený podle návrhu Rudolfa Stockara v keramičce Graniton, který vyhnali ze 72 na 144 tisíc korun. Obdobných šestihranných servisů podle Stockarových návrhů prošlo aukcemi už několik, tento je prozatím nejdražší a řadí se k produktům Granitonu s nejvyšší cenou vůbec. Uspěl také kavkazský vlněný koberec typu Kazak Karačov z počátku minulého století, který vystoupal ze 120 tisíc na 180 tisíc korun.

Práce na papíře ovládl Josef Lada s litografií Vodník, nejčastěji draženou umělcovou grafikou, která se tentokrát dostala ze 36 na 102 tisíc korun, což je nový rekord pro Ladův tisk. Na velmi vysokou cenu, 66 tisíc korun, se dostal také list Emila Orlika s portrétem Gustava Mahlera, který startoval na necelých 10 tisících korun. / TEREZ A KOUCK Á

21

V Ý S TAVA

V

M U ZEU

H LAV N Í H O

M ĚS TA

P R A H Y

Z L A T Á

PRAHA

IL USTRACE MĚSTA V ČASOPISECH 6 0.– 80. L ET 1 9 . STOL ETÍ

5 . 12 . 2 0 18 – 3 1. 3 . 2 0 19 Mu zeu m hlavníhoměsta Prahy Na Poříčí 5 2 , Praha 8 Denně 9–1 8 kromě pondělí

www.mu zeu mprahy.cz

13

35

INZERCE

Náš člověk v Polsku

Galerie Ustar – Pátá aukce Galerie Ustar, která se konala ve čtvrtek 29. října v pražském obchodě společnosti, vynesla 2,5 milionu korun.

Prodala se necelá třetina z 283 nabízených uměleckých děl, mincí a starožitností a pět položek bylo vydraženo za statisícové částky.

Z obrazů byl za nejvyšší částku vydražen pozoruhodný autoportrét od u nás málo nabízeného Vlastimila Hofmana (1881–1970), který většinu života prožil v Polsku. Narodil se sice v Praze, ale od svých osmi let vyrůstal v Krakově, odkud pocházela jeho matka. Studoval na akademiích v Krakově a v Paříži, v Praze pobýval jen v letech první světové války. Z této doby pocházel i nabízený autoportrét, datovaný a signovaný „Praga 1916“.

Na podzim 1924 byl tento také vystaven na umělcově monografické výstavě v pražském Topičově salonu. Zatímco českými aukcemi dosud prošel jen asi tucet Hofmanových obrazů (často jsou za jeho díla chybně vydávány obrazy Vlastislava Hofmana, který své práce signoval Vlast. Hofman), na aukcích v Polsku patří mezi stálice. Jen letos trhem prošlo víc než šest desítek Hofmanových obrazů. Nejdráže se prodal o pár

VL A S T IMIL HOFMAN: A U T O P O R T R É T, 1916, olej na lepence, 46 × 33,5 cm, cena: 204 000 Kč

let mladší a výrazně rozměrnější autoportrét, který byl v březnu ve Varšavě vydražen v přepočtu za 600 tisíc korun. Obraz dražený Galerií Ustar se prodal s výrazným nárůstem za 204 tisíc korun.

Za vyvolávací cenu 156 tisíc korun se prodala rozměrná jarní krajina z 90. let 19. století od česko-německé malířky a sklářské výtvarnice Marie Louisy Kirschnerové. Za stotisícové částky byly draženy ještě dvě velkoformátové litografie Alfonse Muchy z 20. let, plakáty zvoucí na výstavu Slovanské epopeje a na VIII. všesokolský slet. Prvně jmenovaný plakát se prodal za 180 tisíc, druhý za 120 tisíc korun.

Vůbec nejdražší položkou aukce se stala bohatě zdobená barokní kulovnice s křesadlovým zámkem. Puška pravděpodobně německé provenience nesoucí dataci 1690 vystoupala z 96 tisíc na 228 tisíc korun. Těsně přes sto tisíc korun se dostaly ještě figurální empírové stolní hodiny, které vystoupaly ze 72 tisíc na 102 tisíc korun. Z nabízených mincí se nejdráže, za vyvolávací cenu 96 tisíc korun, prodala zlatá stokoruna vydaná k 60. výročí vlády císaře Františka Josefa I. v roce 1908. / JS

MARIE LOUISA K IR SCHNER: N A B Ř E H U Ř E K Y, 1890–1900, olej na plátně, 101 × 125 cm, cena: 156 000 Kč

36

aukce

Desetimilionový Čapek, milionový Kolíbal a mnohem víc

Galerie Kodl – Aukce Galerie Kodl o první adventní neděli vynesla 220 milionů korun a nového majitel na ní našlo téměř všech 250 nabízených děl. Bez kupce podle výsledkové listiny zůstalo všehovšudy pět položek. Z hlediska obratu jde pro společnost o historicky druhou nejúspěšnější aukci. Tři obrazy překonaly hranici deseti milionů, 45 položek bylo draženo za milionové částky a dalších 129 děl za sto a více tisíc korun. Nových autorských rekordů dosáhli Julius Mařák, František Kaván, Antonín Hudeček, Václav Rabas, František Muzika, Kamil Lhoták, Bohumír Matal, Stanislav Kolíbal a Vladimír Kopecký.

Nejdražšími položkami aukce se staly dvě malby Josefa Čapka, které se prodaly za 13,92 milionu a 10,8 milionu korun, což představuje třetí a pátou nejvyšší aukční cenu za malířova díla.

Obraz Dva chlapi z roku 1924 byl

s minimálním podáním 8,4 milionu korun nejdráže vyvolávanou položkou aukce. V archivu ČTK je k dispozici fotografie, jak si obraz na Čapkově posmrtné retrospektivě v pražském Mánesu v roce 1946 prohlíží prezident Edvard Beneš. Druhý obraz, Děvčata jdou pro mléko z roku 1933, startoval na částce 4,56 milionu korun.

Mnohokrát vystavované dílo pochází ze sbírky Jaroslava Borovičky a vyznačuje se poklidnou atmosférou a pozitivní barevností. Třetím desetimilionovým obrazem se stalo zátiší z roku 1915 od Antonína Procházky, které se prodalo se čtyřmilionovým nárůstem za 10,2 milionu korun. V autorově top 10 nicméně tato cena stačí až na šestou příčku.

Nejpřekvapivějším z autorských rekordů je cena 7,08 milionu korun za dílo Kamila Lhotáka.

Za tuto částku se prodal jeho návrh dětského leporela Šťastně dojeď, dlouhý vláčku z roku 1954,

k němuž napsal veršovaný textový doprovod Josef Hiršal. Jedná se o jedenáct kartonů přibližně formátu A5 s motivem parní lokomotivy a různě naložených nákladních vagonů, které jsou adjustovány do podoby panoramatického, téměř tři metry dlouhého obrazu. Dražba startovala na necelých 4 milionech korun, tedy půl milionu pod dosavadním Lhotákovým rekordem. Dosažená cena je o to překvapivější, že titulní strana leporela, která byla dražena zvlášť, se prodala „jen“ za 492 tisíc korun. Za milionové částky se prodaly ještě dva Lhotákovy obrazy z první poloviny 40. let.

O tři miliony, na 9,6 milionu korun, se zvýšilo cenové maximum Františka Muziky. To předchozí vydrželo dlouhých osm let.

Nového rekordu dosáhl rozměrný obraz Noc II z roku 1942, který mimo jiné galerie vybrala na obálku katalogu. Vysokou cenu

vysvětluje velký formát, raná datace i atraktivní námět, přesto dražba startovala na ani ne polovině konečné částky a odhad počítal s cenou 5 až 8 milionů korun.

Jedním z objevů letošního roku je obraz Jaro od Antonína Hudečka z roku 1900. Je reprodukován v třicet let staré knize Tomáše Vlčka Praha 1900, ale neobjevil se na žádné z novodobých Hudečkových výstav. Zobrazuje rusovlasou dívku z profilu, která za soumraku sedí na rozkvetlé

1 K AREL Č ERN Ý: K R A JIN A V Č E C H Á C H , 1951, olej na plátně, 90 × 120 cm, cena: 6 480 000 Kč 2 FR ANT IŠEK MUZIK A: NOC 1942, olej na plátně, 80 × 100 cm, cena: 9 600 000 Kč 3 K AMIL LHO TÁK : Š ŤA S T NĚ D O J E Ď, D L O U H Ý V L Á Č K U 1954, kvaš, tuš, akvarel na kartonu, 19 × 26,5 cm, cena: 492 000 Kč 4 ANTONÍN HUDEČEK: JARO 1900, olej na plátně, 100 × 152 cm, cena: 5 280 000 Kč 5 JOSEF Č APEK : DVA CHL AP I 1924, olej na plátně, 80 × 62 cm, cena: 13 920 000 Kč

1

2

6 JUL IUS M AŘ ÁK : N A PA SECE 1887, olej na plátně, 106 × 76 cm, cena: 1 800 000 Kč 7 JINDŘ IC H Š T Y R SK Ý: ŽEN A ( P R O S T I T U T K A), 1922, olej na plátně, 52,5 × 33 cm, cena: 9 240 000 Kč

3

4

8 BOHUMÍR M ATAL : ÚNOR 1948, olej na plátně, 194 × 130 cm, cena: 1 920 000 Kč

37

louce nad rybníkem. Žádné takto výrazné figurativní Hudečkovo dílo se dosud v aukci neobjevilo a autorský rekord byl do značné míry očekávaný. Z motivačních 1,8 milionu obraz rychle vystoupal až na 5,28 milionu korun.

Předchozí autorovo maximum z loňského jara bylo o 1,5 milionu korun nižší. Objevem byl i obraz V měsíčním svitu od Jakuba Schikanedera, který byl dosud znám jen z historické černobílé reprodukce v časopisu Zlatá Praha.

Prodal se s výrazným nárůstem za 7,08 milionu korun, v Schikanederově případě však toto cena stačí až na sedmou příčku autorova top 10.

Na nový rekord Julia Mařáka, byť jen na českém trhu, stačil prodej za vyvolávací cenu 1,8 milionu korun. Předchozí, sedm let staré autorovo maximum bylo o čtvrt milionu nižší. Obraz Na pasece z roku 1887 je mimo jiné dosud největším Mařákovým plátnem nabízeným na české aukci.

Mařákův mezinárodní cenový rekord má hodnotu 2,74 milionu korun, za tuto částku byl před třemi lety ve vídeňském Dorotheu vydražen jiný, ještě rozměrnější lesní interiér. Z krajinářů 19. století dosáhli milionových cen ještě Maxmilian Haushofer (1,68 milionu), Antonín Mánes (1,44 milionu), Adolf Chwala (1,14 milionu) či Leopold Stephan (1,02 milionu korun). Pro všechny jmenované

šlo o druhou či třetí nejvyšší v aukci dosaženou cenu. To ostatně platí i pro Václava Brožíka a jeho metr a půl širokou studii Mistra Jana Husa před koncilem, která se prodala za 3,72 milionu korun.

Z umění přelomu 19. a 20. století se v novém autorském rekordu prodal ještě obraz Pod našima od Františka Kavána, když vystoupal ze 720 tisíc na 1,02 milionu korun.

Jde současně o Kavánův první milionový prodej. Aukční katalog obraz s odkazem na jeho námět i kompozici uvádí jako komplementární dílo k slavnému plátnu Odtékání z roku 1896. Nutno však dodat, že tento obraz, který se nachází v Národní galerii, má výrazně větší formát. Tradičně velký zájem byl také o krajiny Václava Radimského. Tři se prodaly za milionové částky (nejdražší za 3,48 milionu) a dalších pět pozdních maleb na lepence bylo draženo za 300 až 500 tisíc korun.

Z klasické moderny byly dále za vysoké ceny draženy obrazy Jindřicha Štyrského (9,24 milionu), Toyen (7,68 milionu), Františka Foltýna (6,36 milionu), Emila Filly (nejdražší za 5,88 milionu), Jana Zrzavého (4,92 milionu), Františka Janouška (4,08 milionu) a Otakara Kubína (1,92 a 1,44 milionu korun). Pro posledně jmenovaného je cena 1,92 milionu rekordem za krajinu z 30. let, její dražba ostatně startovala

5

6

na méně než třetinové částce.

V případě Štyrského obrazu Žena z roku 1922 stojí za zmínku, že byl na jaře v Paříži vydražen za 6,24 milionu korun, a jeho cena tak stoupla téměř o polovinu.

Z pětice Fillových děl, která dohromady stála 17,4 milionu korun, je třeba vyzdvihnout akvarel Amsterdamské zátiší z roku 1915. S cenou 3,6 milionu korun jde o autorovu druhou nejdražší práci na papíře.

Z poválečného umění se nejdráže prodal obraz Mikuláše Medka 2 × 2 = 5 z roku 1945, který vystoupal z 4,8 milionu na 7,44 milionu korun, což je třetí nejvyšší cena za Medkovo dílo.

Podobným úspěchem, v tomto případě se jedná dokonce o druhou nejvyšší autorskou cenu, je 6,48 milionu korun za Krajinu v Čechách Karla Černého, dílo z roku 1951. O čtvrt milionu své aukční maximum vylepšil Bohumír Matal, když se jeho rozměrný Únor 1948, obraz bezprostředně reagující na komunistický puč, prodal za 1,92 milionu korun. Na stejnou cenu vystoupal i reliéf Povaha čáry a plochy Stanislava Kolíbala, který jsme představovali v minulém čísle a který startoval na poloviční částce.

Dva milionové prodeje spadají do kategorie starých mistrů. Za vyvolávací cenu 1,2 milionu se prodal pozdní autoportrét Jana Kupezkého pocházející ze sbírky

Jindřicha Waldese a na 1,32 milionu korun vystoupalo pozdně gotické Bičování Krista od Dürerova žáka Hanse Schäufelina.

Za milionové částky se prodaly také hned tři zimní scenerie Josefa Lady, nejdražší z nich vystoupala až na 1,8 milionu korun. Z prací na papíře je třeba zmínit také Portrét Běly Kašparové od Josefa Šímy (variantu kresby dražené loni společností European Arts), který se prodal za 1,02 milionu korun. Autorským rekordem v daném médiu je cena 780 tisíc korun za pastel Milenci Karla Černého. Úspěchem je i částka 252 tisíc korun za lavírovanou kresbu Doznání Luďka Marolda, která startovala na poloviční ceně.

Z dalších zajímavých prodejů ve středním cenovém pásmu zmiňme aspoň autorské rekordy Václava Rabase a Vladimíra Kopeckého. Rabasovo rozměrné plátno Na trávě z roku 1923 se prodalo za 360 tisíc korun, trojnásobek minimálního podání.

O nové maximum Vladimíra Kopeckého se postaral obraz Obelisk z roku 1972, když vystoupal z 360 tisíc na 720 tisíc korun.

Prvních deset položek aukce bylo draženo ve prospěch projektu Paměť národa. Svá díla do ní věnovali Jan Knap, Magdalena Jetelová, Tomáš Císařovský či Viktor Pivovarov a dohromady vynesla 1,17 milionu korun. / JS

7

8

40

portfolio

text Jiří Ptáček Autor je kurátor Fotograf Gallery.

Pavla Malinová Malířka Pavla Malinová dospěla přes ezoterní náměty ke zvratné hře se spirituálními a profánními motivy. Její nové obrazy přitom jsou překvapivě až popově lehké a hravé. „Budu v ateliéru,“ zní běžně odpověď, když si s ní domlouváte schůzku. Když Pavla Malinová (*1985) nemusí jinam anebo jí poslušnost neodepře tělesná schránka, přes den maluje. Obývá polovinu jedné místnosti patrové stavby ve vnitřním dvoře bloku letenských činžáků. Hranice její pracovní zóny je z jedné strany dána gaučem. Za ním začíná pracoviště Patrika Kriššáka. Jsou vrstevníci, oba navíc prošli školením na Fakultě umění v Ostravě. On v ateliéru Daniela Balabána, ona v ateliéru Františka Kowolowského. Na stěnách jeho části ateliéru jsou vylepeny listy s poznámkami a skicami. Ona víceméně neskicuje. Když už ano, jedná se o několik základních čar a motivů. Větší význam přikládá výstavbě obrazu olejem na plátně.

Do Prahy nepřišla úplně neznámá. Spolu s malířem Janem Vytiskou a vizuálními umělci soustředěnými kolem hudební skupiny Ilove69popgejů patřila v průběhu studií k nejviditelnějším postavám mladé ostravské generace. A protože již nebyla 90. léta a Praha ostravskou scénu objevila, šířily se zprávy o mladých autorech a autorkách poměrně rychle. Jmenovaní přitom svým temperamentem odpovídali očekáváním centra, jak je již v roce 1998 formulovali manželé Ševčíkovi v textu k výstavě Ostrava — umjeni…?: „Na jedné straně je tu útok vedený s drzostí intelektuála, někdy až masochistický, plný hereze a hraničící až s blasfemií. Na druhé straně laický útok, kritika ze strany outsiderů, amatérských anarchistů, útok, který je nelegitimní z hlediska vysoké estetiky centra, ale je úctyhodný především svým odvoláváním ke starým, až předkulturním energiím.“ První samostatnou výstavu Malinová měla v pražském klubu Skutečnost.

Ve stejném roce byla vybrána do finále ceny NG 333, onoho zpackaného pokusu Národní galerie vytvořit protiváhu Ceně Jindřicha Chalupeckého. Coby duchovní dílo Mila-

na Knížáka nepřežila jeho funkční období, a kvůli ředitelově okázalému izolacionalismu se v širší míře neetablovala ani během něj. Pavla Malinová si dnes NG 333 vůbec neuvádí v kurikulu. Přitom tehdy prezentovala zajímavé textové objekty slepené ze střepů rozbité keramiky. V téže době se věnovala i videím a působila jako frontmanka elektropunkové formace Like She. Dnes je ráda, že jen maluje. Žádá po sobě výhradní soustředění na jeden problém.

Název její letošní knižní monografie O mně se povídá, moje mlčení tomu odpovídá je v mnoha ohledech výstižný. Nejenže upozorňuje na autorčinu úsečnost, k níž se uchýlí vždy, když se má o obrazech rozhovořit. Rezonuje v něm rovněž potřeba kontemplativního ponoru do procesu malby, při kterém je rozhodující intuitivní orientace v prostoru obrazu. Figury vepsané do kompozičního rozvrhu, těla jakoby uvězněná abstraktními mřížkou obrazu anebo například motivy labyrintu a klíčové dírky jsou takto syntézou symbolické a formální stránky malby. Tajuplnost, s níž vždy ráda operovala, je odrazem jisté nechuti k „přečtení“ příběhu v obrazech, jakkoli často hádáme dějovou zápletku, a klíčová dírka, jako symbol zamykání a odemykání, ale také voyeurského nahlížení do zapovězených míst, je metaforou nahlížení i uzamykání obsahů. Zároveň je ale faktickou formální možností využít průhledů jako metody provázání na sebe skládaných vrstev malby.

Obrazy z doby přibližně před třemi lety, zčásti představené na výstavě Esoterická dutosvětskost v pražské Nevan Contempo, vzbuzovaly ambivalentní dohady, zda nám Malinová předkládá vize starobylých rituálů, nebo takto stylizuje profánní situace. Rozkročená byla mezi patosem jogínské duchovní praxe a západním pojetím jógy, jehož obvyklým cílem je pragmatické odbourání všednodenní-

ho stresu. Jestliže tehdy kurátor Jiří Havlíček uvažoval o jakémsi „osobitém stylu New New Age“, jehož „neúprosně vystavěné průhledy do jiných dimenzí nenabízí snadnou možnost úniku, zato křiklavě upozorňují na překážky provázející hledání hlubšího poznání“, stanovil téměř existenciální obzor malování Pavly Malinové. Možná však tehdy opomněl přísadu humoru, uplatňovaného patrně i kvůli oné lekci ostravské blasfemie a masochismu, jak ji v Ostravě diagnostikovali Jana a Jiří Ševčíkovi. Pakliže však v poslední době sledujeme rostoucí uznání Malinové malířské práce, není to díky splnění jakýchsi formálních požadavků na ostravskou umělkyni. Její nové obrazy jsou nadále postiženy odkazy k archaickým kulturám a duchovním symbolům, zároveň však vstřebaly popovou lehkost a nevázanost.

Projasněná barevná paleta, dříve málokdy vídaná, doprovázená někdy až „situační komikou“ (např. malby Pinďousmrsk), otevřely novou kapitolu její práce. Novější obrazy nejsou pouze o „překážkách hlubšího poznání“, vypovídají o otevření se širokému spektru podnětů, o autorčině schopnosti namíchávat vedle elixíru atavistické tajuplnosti rovněž koktejl z nepřebernosti a nepřehledného chaosu dnešního světa. V tomto světě rozvolněných symbolických struktur již ani jin a jang není pouze symbolem vesmírné jednoty, ale rovněž komunikačního emodži, vážně míněného, ale zábavně a třeba i bezmyšlenkovitě praktikovaného v mohutném asociačním veletoku, jemuž naše civilizace slastně podlehla, ač s ním zároveň zápasí. Malinové postup je trvale a hluboce zaujatý možností kódování obsahu, zvratnou hrou se spirituálními a profánními motivy, přitom se ale její malba více než kdy dříve dotýká situace člověka ve světě, jehož hybnost, nestálost a křiklavost vyžaduje velkou míru pozornosti, abychom ho nevnímali jako zcela zploštělý. To důležité je přitom skrýváno, její mlčení tomu odpovídá.

41

1

2

1 P A L E Ť Á K , 2018, 130 × 180 cm, olej na plátně 2 P I Ň D O U S M R S K , 2018, 120 × 170 cm, kombinovaná technika na plátně 3 K L Í Č O V Á K R A J I N A , 2017, 100 × 140 cm, kombinovaná technika na plátně

3

42

rozhovor

text Marek Meduna Autor je umělec a vedoucí ateliéru malířství na AVU. foto (portrét) Jiří Thýn

Rád bych, ale nejde mi to Rozhovor s Václavem Magidem Pamatuji si Václava, jak sedí v prázdné kóji „beranovského“ ateliéru.

Pamatuji si Václava, jak odešel z AVU. Pamatuji si Václava, jak hraje na baskytaru v kapele Já a brácha a navzdory „popovým“ ambicím zpěváka Ondřeje Ládka (Xindla X) se tváří zarputile a metalisticky.

Pamatuji si Václava, jak kurátoruje výstavu Věcné stavy. O ničem z toho však rozhovor není. Když jsme se sešli, bylo pošmourno. Byla neděle. Sídliště bylo prázdné. Dvojčata spala ve vedlejším pokoji.

Když jsme se loučili, Václav jedno z dvojčat choval. Markéta druhé.

Václave, jak dopadla tvá aktuální výstava v galerii Off/Format? Jsi spokojen?

Vzhledem k tomu, že vernisáž byla předevčírem, odpověď je očekávatelná: jsem se sebou velmi nespokojen.

Se svým výkonem jsem nespokojen po každé vernisáži, ale myslím, že nyní to byla obzvlášť velká ostuda.

Je zvláštní, že jsi řekl „očekávatelná“, protože znám mnoho umělců , kteří jsou po vernisáži doslova uspokojeni.

Určitě bych měl být nadšený ze skvělé spolupráce s kurátorským týmem galerie a z toho, kolik přišlo lidí. Takový dav jsem na své samostatné výstavě ještě neviděl. O to víc jsem ale nešťastný, že instalace nedopadla dle mých představ.

Už dlouho propojuji výtvarnou stránku děl s textem.

Snažím se tyto dvě stránky vyvážit tak, aby vzniklo zajímavé a funkční napětí. V Off/Formatu jsem se ale pokusil pracovat jen vizuálně a myslím, že se mi to nepovedlo.

U tvých posledních videí jsem měl dojem, že jejich vizualita a použité obrazy jsou upozaděné jazykovou stránkou věci. Jak přemýšlíš o obrazech, které používáš ve videích? Jsou zástupné, záměrně je upozaďuješ? Třeba ve videích Azyl, V budoucnosti nebo Prů vodce knihovnou…

Pokaždé jsem zkoušel pracovat trochu jinak. V případě videa Průvodce knihovnou jsem nejdřív napsal text a poté ho ilustroval animacemi a kolážemi z postahovaných obrázků. Ty byly opravdu do velké míry nahraditelné. Když natáčím na Jižním Městě, kde nyní bydlím, snažím se zachytit nějaké typické situace nebo místa. Jednotlivé záběry by se ale jistě daly nahradit jinými nebo by ani nemusely být natočeny na Hájích, ale třeba na Kačerově. Zaměnitelnost zvoleného prostředí je vlastně jeho zajímavým rysem.

Takže vytváříš atmosféru pro čtení textů prezentovaných ve videích.

Myslím, že ano.

43

54

téma

text Tomáš Dvořák Autor je odborným asistentem na Katedře fotografie FAMU, kde se věnuje teorii a dějinám fotografie, médií a vizuální kultury. Působí též jako vědecký pracovník Filosofického ústavu AV ČR se zaměřením na filosofii a dějiny vědy.

Mapa a moc K 500. narozeninám Klaudyánovy mapy Čech V letošním roce oslavujeme řadu „osmičkových“ výročí týkajících se převážně moderních dějin Československa. Za připomenutí však stojí i událost výrazně starší: Vznik nejstarší nám známé samostatné mapy Čech, již pořídil a roku 1518 nechal vytisknout mladoboleslavský lékař, lékárník, překladatel, vydavatel a tiskař Mikuláš Klaudyán.

Tzv. Klaudyánova mapa je považována za naši nejvýznamnější kartografickou památku a přirozeně se podílela i na utváření národa jako „imaginárního společenství“ – ve své době přispěla k propagaci českobratrského učení. Klaudyán byl významným stoupencem jednoty bratrské v Mladé Boleslavi a roku 1511 byl pověřen latinským vydáním Apologetiky Lukáše Pražského, s níž nejprve cestoval do Antverp za Erasmem Rotterdamským, který měl spis posoudit, a poté jej nechal vytisknout v Norimberku. Ve stejné tiskařské dílně Jeronýma Höltzla vydal později i svou mapu Čech.

Na starších mapách světa či částí Evropy lokalizujeme typicky Prahu, některé řeky a především pak věnec pohraničních hor, který svým nápadným a pravidelným tvarem k znázornění přímo vybízel. Také k jistým analogiím – ve spise Hvězdný posel z roku 1610 Galileo Galilei popisuje svá teleskopická pozorování Měsíce, zejména pak jeho členitého povrchu, který mu připomínal Zemi, a přirovnává největší pozorovanou prohlubeň právě k naší kotlině: „Co se týče stínu a světla, poskytuje týž vzhled, jaký by na Zemi tvořilo území podobné Čechám, kdyby bylo ze všech stran obklopeno nejvyššími horami rozmístěnými po obvodu do přesné kružnice.“ Na základě této podobnosti, podpořené satelitním snímkováním, byla pak koncem 20. století formulována hypotéza o „Českém kráteru“, dnes spíše odmítaná představa o vzniku této geologické formace velkým meteoritickým impaktem.

Galilei znal tvar Čech z italského překladu Ptolemaiovy Geografie, nejstaršího díla, které zobrazuje české země, jehož komentáře přirovnávají Český masiv k amfiteátru. Galileiho originální a ve své době skandální myšlenka, že světlé a tmavé skvrny na Měsíci jsou

ve skutečnosti světla a stíny tvořené nepravidelností jeho povrchu, byla podpořena analogií s georeliéfem: Měsíční kráter, který Galilei znázorňuje na doprovodných rytinách, ve skutečnosti neexistuje a má tu spíše didaktickou povahu. Rouhačská projekce mapy Čech na povrch Měsíce Galileimu přitížila v jeho inkvizičním procesu, vysmál se jí také Petr Pavel Rubens v obraze Apokalyptická žena z let 1623–1625. Jak si povšiml Lubomír Konečný, tento obraz, objednaný Maxmiliánem I. Bavorským (významným spojencem císaře Svaté říše římské během třicetileté války), oslavuje vítězství katolíků nad českými stavy v bitvě na Bílé hoře a znázorňuje Pannu Marii stojící na kouli Měsíce se zakresleným (Českým) kráterem.

Rozkvět kartografie v 16. století souvisí především se zámořskými cestami a mapováním nových světů. Ve srovnání s mapami, které do Evropy v téže době přiváželi Kryštof Kolumbus, Fernão de Magalhães nebo Amerigo Vespucci, má Klaudyánova mapa pouze lokální význam. Bez ohledu na konkrétní místo se však v těchto mapách začínal prosazovat nový způsob popisu, který se čím dál více vzdaloval středověkému, převážně symbolickému znázorňování světa. V 16. století nastupuje tzv. chorografie – popis míst kombinující politickou historii, genealogii, topografii i přírodní dějiny, mnohdy s důrazem na naleziště a těžbu nerostných surovin. Nejde tedy pouze o mapy obecně geografické, jako spíše tematické, či přesněji řečeno předstupeň speciálních, tematických map, v nichž jsou přírodní a sociálněekonomické jevy zobrazovány pospolu v podobě jakéhosi elementárního průvodce. Mapy byly často kopírovány a doplňovány – zvlášť k tomu vybízela

ERHARD E T ZL AUB: M A P A R O M W E G (detail), 1500, British Library, Londýn Předlohou mapové části Klaudyánovy mapy byly mapy střední Evropy od Erharda Etzlauba. Nejproslulejší z nich byl tzv. Rom Weg, mapa určená pro poutníky na cestu do Říma v Milostivém letě roku 1500. Jde současně o nejstarší tištěnou mapu střední Evropy.

62

k věci

text Tomáš Pospiszyl Autor je historik umění, kritik a kurátor.

Legenda o Ahaem Příběhy některých umělců působí, jako by je vymyslel málo zkušený filmový scenárista.

Propojují zdánlivě nepropojitelné, nepravděpodobně se v nich mísí žánry. Přesto nás svou mnohoznačností dokážou dlouhé minuty fascinovat.

AHAE: POHLED Z OKNA pohled do výstavy ve velké dvoraně Veletržního paláce, 2011, foto: NGP

V červnu 2014 bylo v meruňkovém háji na jihokorejském venkově nalezeno lidské tělo ve značném stupni rozkladu. Jednalo se o pozůstatky staršího muže v klobouku a značkové italské bundě. Vedle něj policie našla tři prázdné láhve od lihovin a tašku, která mimo jiné obsahovala listy papíru s ručně psanými slovy „opravdová láska je jako sen“. Po více než měsíci byly ostatky identifikovány. S největší pravděpodobností patřily podnikateli Ju Pjong-onovi, v dané chvíli nejhledanějšímu muži Jihokorejské republiky. Během života si pro svou neochotu fotografovat se vysloužil přezdívku milionář bez tváře, nyní jeho podobenky na policejních plakátech zaplavily zemi.

Jeho umělecká díla byla k vidění na mnoha prestižních adresách. Skutečně světové pozornosti se však dočkal až v souvislosti s tragédií lodi Sewol, při které zahynuly tři stovky cestujících.

Ju Pjong-on se narodil v roce 1941. Oficiální životopisy o něm mluví jako o obchodníkovi, vynálezci, sportovci, fotografovi, ekologickém aktivistovi, filantropovi a duchovním vůdci. V Jižní Koreji založil křesťanskou komunitu, později známou jako Evangelická baptistická církev, která má údajně okolo 100 tisíc členů. Vedle toho začal Ju Pjong-on v 70. letech i podnikat: Vyráběl hračky, investoval do lodní dopravy, obchodoval s elektronikou, realitami a se žraločím olejem. Obchodní impérium spjaté s jeho jménem sice nedosahovalo obratu jihokorejských gigantů typu Samsung, ale patřilo mezi ty významné. Sportovní činnost Ju Pjong-ona spočívala ve cvičení bojových umění. Jako doklad kariéry vynálezce jsem dohledal pouze ceněný přístroj k provádění klystýru.

Na počátku 90. let byl Ju Pjong-on obviněn ze závažných zločinů v souvislosti s hromadnou sebevraždou 32 osob spjatých s jeho náboženským hnutím. Usvědčen byl ze zpronevěry jejich majetků a strávil čtyři roky ve vězení. V roce 1997 jeho společnost

zbankrotovala. Transformovala se v nepřehlednou síť spřízněných podniků řízených rodinnými příslušníky a členy církve, které v Koreji i v mezinárodním měřítku dál pokračovaly v činnosti.

Na přelomu tisíciletí se Ju Pjong-on stal umělcem. Z okna venkovského domu fotografoval proměny okolní přírody a život v ní.

Přijal pseudonym Ahae, což starokorejsky znamená dítě, a jeho snímky stromů, vody, oblak a zvířat se vydaly do světa. V roce 2011 Ahae vystavoval v hale Grand Central Station v New Yorku, ve stejném roce v Národní galerii v Praze. Následovala Francie a další země. V roce 2012 jeho fotografie putovaly do speciálního pavilonu v Tuilerijských zahradách, jež jsou součástí Louvru. V roce 2013 pak byly k vidění v oranžerii královského paláce ve Versailles.

Kritici vystavené velkoformátové fotografie opatrně interpretovali jako intimní zpověď o plynutí času. Málokterý zapomněl doplnit, že Ahae v letech 1999–2003 nafotil téměř tři miliony fotografií. Nebereme-li do úvahy potřebu spánku, tmu a možnosti sekvenční automatiky, vychází to zhruba na jednu fotografii za každých 40 vteřin. Ve Francii však především druhá výstava vyvolala mnohé otázky. Umělecká kvalita fotografií nebyla všeobecně přesvědčivá a objevily se spekulace, zda si Ahae výstavy na prestižních místech jednoduše nekoupil.

Chvála a účel Pátrání po životě Ju Pjong-ona i jeho umělecké tvorbě je dobrodružným podnikem.

Internet obsahuje nepřeberné množství materiálů, při jejichž zkoumání je zjevné, že se kolem této osoby rozpoutala informační válka. Články o Ju Pjong-onovi z jihokorejských médií jsou s ohledem na místní zákony opatřeny komentářem Evangelické baptistické církve. Jeho délka zpravidla přesahuje rozsah článku a popírá v zásadě vše, co je v původním textu obsaženo. V mezinárodním měřítku zájmy Ju Pjong-ona

63

hájí společnost Ahae News. Její stránky obsahují dopisy a videa kulturních manažerů významných kulturních institucí, ve kterých popisují až magické účinky Ahaeho umění: Měli pocit, že výstavu jeho zdánlivě obyčejných fotografií prostě musí udělat.

Podobnou potřebu vstoupit do světa Ahaeho prokázali i hudební skladatelé. Michael Nyman u příležitosti výstavy v Louvru napsal klavírní kvintet a o rok později dokonce symfonii, kterou nahrál společně s Londýnským symfonickým orchestrem. Další skladby pro fotografa zkomponovali britský skladatel Ilan Eskheri, argentinská klavíristka Lucia Caruso, portugalský kytarista Pedro da Silva nebo francouzský skladatel Nicolas Bacri. Část podpůrných dopisů na stránkách Ahae News pochází z dramatického období vyšetřování tragédie trajektu Sewol a jejich pisatelé skrze chválu Ahaeho podporují Ju Pjong-ona, jemuž byla havárie kladena za vinu. Žádný z autorů superlativních uměleckých i morálních hodnocení Ahaeho či Ju Pjong-ona se s ním osobně nesetkal, většina

z nich však byla v pozici organizátorů jeho výstav či příjemců sponzorských darů. Bývalý ředitel Národní galerie Milan Knížák v textu nazvaném „Korea by měla být na Ahaeho hrdá“ zdůrazňuje Ju Pjong-onovu osobní pokoru. Anne-Maria García z l’École nationale supérieure des beaux-arts v Paříži jeho dílo klade vedle počinů vynálezců fotografie Nicéphora Niépceho a Williama Henryho Foxe Talbota. Nejsofistikovanější snahu potvrdit uměleckou pověst fenoménu Ahae pak prokázal ruský kurátor Joseph Backstein. Jeho tvorbu popsal pomocí Bourriaudova termínu altermodern a současně o ní hovořil jako o projevu agambenovského holého života.

Prezident pařížské filharmonie Laurent Bayle se připojil úvahou s nepříliš originálním, ale jednoznačnějším titulkem „Jižní Korea může být na Ahaeho hrdá“.

Západní tisk o okolnostech Ahaeho kariéry psal daleko přízemněji. Jeho výstavy prý prosazovali jeho známí a příbuzní, včetně pana Gabriela Oha, Ju Pjong-onova švagra a v letech 2010–2013 velvyslance Jižní

Koreje v České republice. Hudební skladby známých skladatelů a jejich nahrávky špičkovými orchestry byly objednány a zaplaceny společností Ahae. Fanoušci Nymanovy hudby si tak CD se symfonií pro Ahaeho mohou pořídit jen prostřednictvím jejího internetového obchodu, na což si na webových fórech stěžují. Hervé Barbaret, náměstek bývalého ředitele Louvru Henriho Loyretteho, po nátlaku médií prozradil, že jeho instituce za výstavu získala dar 1,1 milionu eur. Ředitelka Versailles Catherine Pégard také přiznala, že s výstavou bylo spjato sponzorství. O jeho výši odmítla hovořit, Le Monde a The Times však psaly o částce pět milionů eur. Finanční pozadí výstavy v rozhovoru pro Lidové noviny v červnu 2014 přiznal i Milan Knížák: „Samozřejmě že NG získala z výstavy Ahae peníze nejen tím, že prostor a provoz výstavy byl z Ahae strany placen a série děl byla NG darována, ale nakonec jsme získali i finanční donaci. […] Všechny peníze, které NG získala, jsou zaznamenány ve vyúčtování a lze se o tom

76

architektura

text Karolina Jirkalová

Dok naruby Dánské námořní muzeum Helsingør je historické přístavní město severně od Kodaně, dopravní uzel na dohled od švédských břehů. Turisté sem jezdí za pitoreskními domky a také kvůli zámku Kronborg, kam Shakespeare situoval svého Hamleta. Jsou tu ale i novodobé atrakce, mezi nimiž vyniká Dánské námořní muzeum od kodaňského ateliéru BIG.

Před dvěma lety vytvořil architekt a teoretik Alejandro Zaera-Polo pro prestižní architektonický časopis El Croquis „politický kompas“ architektury 21. století.

Dánský ateliér BIG najdeme těsně u pólu nazvaného Populisté. Autoři této taxonometrie současné architektury však pojem „populista“ nedefinují primárně negativně – řadí sem ateliéry, které chtějí „obnovit spojení s místním obyvatelstvem, a to díky mediálně vděčnému a schematicky čitelnému přístupu k architektonické formě“. Přesně tohle se BIGu daří, stačí se podívat třeba na jejich známé kodaňské projekty – „horské“ apartmány na svažité fasádě parkovacího domu, bytovka ve tvaru osmičky s integrovanou živou ulicí vedoucí přes všechna podlaží, spalovna odpadu se sjezdovkou na střeše… „Architektura bývá pěstována na dvou stejně neúrodných půdách: buď je utopicky naivní, nebo strnule věcná. Věříme, že mezi těmito diametrálními protiklady je vklíněna třetí cesta, nebo malé, ale velice plodné místo překrývání těchto dvou způsobů,“ charakterizuje ateliér BIG (Bjarke Ingels Group) principy svojí práce. Dánská architektura s ateliérem BIG v čele během posledních desetiletí vystoupala až na světovou špičku. Kdo by si nechal ujít příležitost o tom psát?

My jsme odolávali dlouho, kolem BIGu a jeho zakladatele Bjarke Ingelse je dost humbuku i bez nás. Ale nakonec jsme se přeci jen nechali svést. Pokud totiž jejich přístup chytré horákyně v nějakém projektu opravdu skvěle funguje, je to v Dánském námořním muzeu v Helsingøru, které vzniklo ze starého, již půlstoletí nepoužívaného suchého doku. A až na lávku,

schodiště a rampy tam na první pohled ani dnes není nic jiného než prázdná betonová nádrž – 150 metrů dlouhá a 25 metrů široká. Z dálky můžete muzeum dokonce úplně přehlédnout. Jeho prostory jsou zahloubené v zemi kolem starých obvodových stěn doku.

Vnitřek nádrže pak slouží jako volně přístupné atrium či nádvoří muzea, které zároveň skrze prosklené otvory v jeho stěnách prosvětluje podzemní místnosti, které ho obklopují.

V roce 2007 byla na námořní muzeum do Helsingøru vypsána architektonická soutěž. Jednoduchá a zároveň respektující myšlenka ponechat dok prázdný a muzeum umístit pod zem po jeho obvodu, porotu jednoznačně přesvědčila. Ostatní návrhy pragmaticky umístily muzeum přímo do prázdného prostoru doku. Kodaňský ateliér BIG tak mohl začít pracovat na dalším projektu kombinujícím radikální s reálným a v roce 2013 bylo muzeum otevřeno pro veřejnost.

Městská propast

Rozhodnutí situovat nové muzeum pod zem vzešlo mimo jiné i z dost komplikovaného a citlivého kontextu místa. Nepoužívaný dok se nachází v těsném sousedství jedné z nejcennějších památek Dánska – opevněného renesančního zámku (původně středověkého hradu) Kronborgu. Z druhé strany pak vedle muzea stojí komplex tzv. Kulturní čtvrti, velkorysého kulturně vzdělávacího centra, které vzniklo v roce 2010 konverzí slepence starých přístavních hal. Jeho nové expresivně tvarované skleněné průčelí je natolik dominantní, že vkládat mezi něj a Kronborg

77

další výrazný objekt by mohlo zcela popřít atmosféru místa. „Obrácení doku naruby vyřešilo velké dilema: Z úcty k Hamletovu hradu jsme museli zůstat zcela neviditelní a pod zemí, ale abychom přilákali návštěvníky, potřebovali jsme zároveň silnou veřejnou prezentaci,“ říká o projektu Bjarke Ingels. „Zachování doku jako městské propasti poskytlo muzeu vnitřní fasádu, lemující prázdno, a současně nabídlo obyvatelům Helsingøru nový veřejný prostor ponořený 8 metrů pod hladinou moře.“ „Propast“ doku překlenuje široká vyhlídková lávka, na její dno pak sestupuje kovové trychtýřovité schodiště, které vede přímo ke kavárně s prosklenou čelní stěnou. Je situována v místě, kde byla původně vrata oddělující dok od volného moře. Na protilehlé straně, ve špičce doku, je umístěna vstupní hala muzea s pokladnou a obchodem – vede k ní dlouhá, pozvolna se svažující rampa, dvakrát přetínající půdorys nádrže.

Samotná expozice tvoří okruh kolem celé vnější stěny doku, přesně v polovině se můžete občerstvit v kavárně, nebo vyjít ven a volně se projít se po dně celého starého doku. Expozice jsou bez přirozeného světla s bodovým osvětlením jednotlivých exponátů

či vitrín, které napomáhá soustředění. Během cesty kolem doku se však naskytne také několik efektních pohledů ven do betonové nádrže.

Zcela prosklené jsou pak prostory v tubusech široké lávky a obou ramen přístupové rampy. V hale skryté pod lávkou je umístěné volně přístupné dřevěné auditorium, první část rampy skrývá zkratku mezi protilehlými částmi expozic a nabízí odpočinek s působivým výhledem do vnitřku doku protnutého novou architekturou.

Do prostoru pod druhým ramenem rampy je situována dětská část expozice, která funguje trochu jako hřiště.

V nejnižším podlaží, pod částí expozice, jsou umístěny kanceláře, badatelské centrum s archivem a knihovnou a také provozní zázemí.

Námořníci, lodě a globalizace

Expozice je po všech stránkách profesionálně připravená, zároveň ale tematicky ani formálně nijak překvapivá. První část v nautických vitrínách představuje popkulturní obrazy námořníků ve filmu, literatuře, komiksech či módě, druhá je pak věnována skutečnému životu námořníků různých dob, včetně osudů jejich žen a milenek, ale také prostitutek. Atmosféra této části čerpá z vizuality starých skladišť a dřevěných

POHLED NA MUSEUM, VLE VO Z ÁMEK KRONBORG © Museet for Søfart, foto: Rasmus Hjortshøj

82

knižní recenze

text Milena Bartlová Autorka je profesorkou dějin umění, přednáší na UMPRUM. foto Martin Netočný

Velké modré Nové souborné Dějiny umění v Českých zemích 800–2000 Konečně máme jednosvazkové dějiny našeho výtvarného umění, určené všem, kdo nechtějí a nemohou číst ty velké jedenáctisvazkové vydávané v letech 1984–2007.

Nejsou sice tak úplně první, jak tvrdí obchodní propagace (k prehistorii projektu viz komentář v AA 07/18), ale rozhodně jsou největší, důstojné, krásné, graficky povedené, reprezentační i reprezentativní.

Navzdory poměrně vysoké ceně si Dějiny umění v českých zemích určitě najdou cestu do mnoha českých domácností, zájemci o dějiny umění budou mít kde začít svůj zájem prohlubovat a kultivovat, studující všech stupňů škol budou mít kde čerpat spolehlivé informace. Poprvé a jistě na hodně dlouhou dobu jsou české dějiny umění souhrnně zpřístupněny anglickým vydáním i pro zahraničí, jemuž se tím prezentuje i práce domácích badatelů a badatelek. Poprvé je v obecně dostupné formě zformulován a potvrzen kánon: která konkrétní díla a které umělecké osobnosti dohromady tvoří naše dějiny umění. Jak ale takovou knihu v recenzi posuzovat? S čím nové příruční dějiny srovnávat, když jsou (skoro) první? Jaké je kritérium jejich kvality? Množství a kvalita obrázků, nebo spíš jejich výběr a doprovodný text? Struktura, koncepce, volba metody? Je lepší jednotné pojetí, nebo naopak diverzita přístupů? Jakou úroveň zaručuje novému kánonu autorský tým složený z pracovnic a pracovníků specializovaného ústavu Akademie věd? Světovou, středoevropskou, nebo tuzemskou? Kdo je modelovým recipientem knihy? Má smysl upozorňovat na problematická místa, chyby a redakční zmatky, nebo jsou zanedbatelné tváří v tvář nesporně záslužnému počinu, který lze jen chválit?

Čas a prostor

Knihu rámují dva citáty. Úvodní upozorňuje slovy Johanna W. Goetha na problém převádění umění (nikoli obrazu) do slov, závěrečná věta, již George

Kubler napsal v roce 1962, připomíná, že věci (nikoli umělecká díla) jsou stopami tvarů minulosti. Citáty jsou překvapivé: jde o myšlenky zahraničních autorů, kteří u nás rozhodně nepatří k obvyklým autoritám. Můžeme je číst jako prohlášení o tom, že by bylo chybné považovat knihu za tzv. syntézu, tedy útvar, který býval v 19. i 20. století žádoucím žánrem. Právě z trojice termínů umění – obraz – věc je přitom zřejmé, že cílem nebylo vyjádřit příliš aktuální metodologická stanoviska. Dalo by se namítnout, že distance od právě dnešních otázek je pro knihu, jejíž ambicí je dlouhodobá platnost, tím správným postojem. Je ale nadčasová autorská pozice vůbec možná? Kniha fakticky poprvé vytváří kánon českých dějin umění.

Nezakrývá podobná distance ve skutečnosti touhu stát se objektivní autoritou? Kdo a co by mohlo něco takového v post-postmoderní době zaručovat? Úvod, pod nímž je poněkud překvapivě podepsán z obou koeditorů jen Rostislav Švácha, a nikoli Taťána Petrasová, odpovídá na jiné otázky, totiž na ty, které se týkají struktury knihy, zvolené periodizace a územního rozsahu. Ten je dán územím dnešní České republiky, chápané v souladu s koncepcí kontinuity „české státnosti“ jako fixní základ dějinných proměn.

Nejvíce místa úvod věnuje otázce subjektu historického vyprávění, jímž jsou nikoli etničtí Češi, nýbrž obyvatelé českých zemí. Přesvědčení, že „produkce umění na území českého státu se přece jen vyznačovala nějakými zvláštnostmi, jaké se v umění jiných evropských zemí nevyskytují“ (s. 34), bohužel editor

83

92

zahraniční výstava

text Václav Magid Autor je umělec a teoretik umění. foto © Laura Fiorio/HKW

Bezpečné vzpomínky na hru Jak vystavovat Situacionistickou internacionálu (SI) – umělecké hnutí, které pár let po svém založení zjistilo, že nechce nejen dělat výstavy, ale ani vytvářet umělecké objekty? Koncepce aktuální přehlídky v berlínské HKW se paradoxu historizace a muzeifikace revolučních intencí SI nevyhýbá, ale činí z něj ústřední motiv výstavy.

T HE MOS T DANGEROUS G AME: SI T UAC IONI S T ICK Á INTERNAC IONÁL A N A C E S T Ě K E K V Ě T N U ’6 8 místo: HKW, Berlín kurátoři: Wolfgang Scheppe, Roberto Ohrt, Eleonora Sovrani termín: 27. 9.–10. 12. 2018 www.hkw.de

Ze všech dobových hnutí vzali situacionisté nejvážněji požadavek rozpustit umění v životě, za což si vysloužili označení „poslední avantgarda“. Ačkoliv se na založení hnutí v italském městečku Cosio di Arroscia v roce 1957 podíleli představitelé řady evropských výtvarných směrů, umělecké praktiky byly postupně opuštěny ve prospěch aktivit zaměřených na přípravu politické revoluce.

Rozpad SI v roce 1972 pak byl motivován především zklamáním z rozporuplného vyústění tohoto úsilí.

Vystavování artefaktů SI v rámci etablovaných kulturních institucí je tedy nevyhnutelně popřením či systémovou „rekuperací“ situacionistického protestu proti společnosti. Možnosti, jak na tuto prekérní situaci vyzrát, jsou různé. Například ve své době nejrozsáhlejší výstava SI v Museum Tinguely v Basileji z roku 2007 se pokusila o vnitřní kritiku konvencí muzeální prezentace navázáním na situacionistické experimenty v architektuře. Víceúrovňové kulisy, jež dovolovaly prožívat průchod výstavním prostorem jako hru, vycházely z tvarosloví Constantova Nového Babylonu, který zde byl hojně zastoupen ve skicách a modelech.

Nabízí se také možnost propojit prezentaci odkazu SI s dnešními pokusy o jeho aktualizaci na poli politického aktivismu, teorie, filmu, vizuálního umění či architektury – například zmíněná výstava v Basileji byla koncepčně provázána s paralelně probíhající přehlídkou v místní Kunsthalle věnovanou vlivu SI na současné angažované intervence ve veřejném prostoru.

Výstava The Most Dangerous Game v berlínském Haus der Kulturen der Welt reprezentuje zcela odlišné řešení. V rozporu se svým názvem se vyhýbá jak hravosti, tak nebezpečím aktualizace situacionistické revolty. Kurátoři Wolfgang Scheppe, Roberto Ohrt a Eleonora Sovrani zvolili přístup, který přiznává paradoxní povahu muzeifikace a historizace odkazu SI a činí z tohoto paradoxu leitmotiv výstavní koncepce.

Didaktické zaměření výstavy podtrhuje výrazná práce s archivními materiály SI, zařazení dokumentů dotvářejících dobový kontext, schematická dramaturgie, jež naviguje pohyb mezi šesti jasně rozlišenými sekcemi, i strohé architektonické řešení, které zcela odporuje situacionistickému chápání prostoru.

Při vstupu do výstavní haly HKW se našemu pohledu otevírá dlouhá řada vitrín před hradbou šedých panelů. V pětadvaceti skleněných boxech a na přilehlé stěně je poprvé v celku prezentována veřejnosti tzv. Situacionistická knihovna ze Silkeborgu, realizovaná na základě libreta, jež v roce 1959 navrhl Guy Debord ve spolupráci s Asgerem Jornem. Tento archiv zahrnuje vedle materiálů SI také publikace jejích předchůdců i následovníků. Do popředí přitom výrazně vystupuje grafická stránka těchto tiskovin. Oko bibliofila potěší strojopisné stránky občasníku Potlatch vydávaného v 50. letech Lettristickou internacionálou (jednou ze skupin, jež se posléze slily do SI), lesklé obaly čísel časopisu Internationale Situationniste, originální koláže tvořící psychogeografické mapy Paříže, fotografické záznamy z dérive v Benátkách či Amsterdamu, smirkový přebal a rozevřená dvoustrana Debordovy a Jornovy knihy Mémoires (1959), bubliny s kritickými texty vlepené do komiksů a obrázkových časopisů či cyklostylové letáky z doby studentských protestů na konci 60. let. Umístění této sekce jasně dává najevo, který aspekt odkazu hnutí je z hlediska kurátorského týmu nejpodstatnější – nikoliv umělecká díla a akce, ale především archiv dokumentů.

Filmová tvorba SI, která na žádné shrnující přehlídce tohoto hnutí nesmí chybět, představuje výzvu z instalačního hlediska.

Oproti obvyklejšímu způsobu prezentace v kójích, který by podněcoval k pohroužení do promítaného díla, byla v tomto případě zvolena divácky nevlídná forma řady projekcí s několika pásmy filmů. Díky upřednostnění

93 C O N S T A N T ( N I E U W E N H U Y S ): N E W B A B Y L O N – A M S T E R D A M , 1963, tuš na plánku, 52,2 × 62,2 cm, se svolením Gemeentemuseum Den Haag, foto: Tom Haartsen © Constant/Fondation Constant / VG Bild-Kunst, Bonn 2018

T H E M O S T D A N G E R O U S G A M E , 1932, snímek z f ilmu, režie : Schoedsack / Pichel, produkce: RKO Radio Pictures, se svolením Arsenale Institute for Politics of Representation

B E Z N Á Z V U, 1963, koláž z terče na šipky, z výstavy Destruktion af RSG-6 v galerii Exi, Odense, Dánsko, soukromá sbírka

96

zahraniční výstava

text Eva Skopalová Autorka je historička umění.

Pro minulost i budoucnost Když v roce 2013 uspořádalo Moderna Museet ve Stockholmu první retrospektivní výstavu obrazů Hilmy af Klint (1862–1944), strhla se lavina zájmu. Nově objevené obrazy skryté před zraky veřejnosti víc než půlstoletí otřásly nejen uměleckou tvorbou současnosti, ale staly se také podnětem k přehodnocení dějin abstrakce. Ucelenou retrospektivu této švédské malířky nyní představuje newyorské Guggenheimovo muzeum.

H I L M A A F K L I N T: PA I N T I N G S F O R T H E F U T U R E místo: Solomon R. Guggenheim Museum, New York kurátoři: Tracey Bashkoff, David Horowitz termín: 12. 10. 2018–23. 4. 2019 www.guggenheim.org

Když v roce 1936 připravil Alfred H. Barr jr. výstavu Kubismus a abstraktní umění, dominovalo doprovodnému katalogu grafické znázornění historické geneze abstrakce.

Jeho diagram se postupně stal téměř kanonickou perspektivou historických podmínek vývoje abstraktního umění. Z jeho pojetí však zcela zmizel symbolismus a spiritualita počátku 20. století, které byly určující jak pro Františka Kupku, tak i Vasila Kandinského a další zakladatele abstraktní malby.

Ačkoli je tedy dílo Hilmy af Klint srovnatelné s první generací abstraktních malířů, a dokonce je i o několik let předbíhá, je těžké je jednoduše zařadit do konvenčního nahlížení na vývoj abstraktního umění, neboť malířka během svého života nevystavovala, a navíc si přála, aby její práce nebyly ještě celých dvacet let po její smrti vystaveny. A dědici ji vyslyšeli.

Hilma af Klint začala nejprve s krajinomalbou, kterou vystudovala ve Stockholmu na místní Akademii výtvarných umění v letech 1882–1887. Její výtvarný projev se však již na konci 80. let 19. století přiklonil k abstrakci, když se připojila ke skupině žen, jež si říkaly Pět. Společně se mimo jiné zabývaly teosofií a účastnily se spiritistických seancí, během kterých se věnovaly automatické kresbě. V lednu roku 1906 během jednoho ze spiritistických dýchánků Hilmě af Klint přikázala bytost Amaliel, aby vytvořila monumentálním korpus Maleb pro chrám, na němž pak pracovala až do roku 1915 (celý projekt obsahuje 193 děl). Dobových výstav se však účastnila jen zcela výjimečně, v roce 1914 například zaslala obraz na baltskou výstavu v Mälmö, jednalo se však o postimpresionistickou malbu jezera Mälaren z roku 1906.

To však neznamená, že by stála zcela mimo umělecký svět – af Klint podnikla několik studijních cest do Itálie, Amsterodamu, Londýna a několika destinací v blízkém Německu. Sama se však vědomě rozhodla se svými abstraktními plátny veřejně nevystupovat. V roce 1908 ji v jejím ateliéru

navštívil Rudolf Steiner, zakladatel teosofické společnosti, jejíž členkou byla Hilma af Klint od roku 1889. Steiner její díla ocenil, nicméně podotkl, že společnost na ně ještě není připravena. Snad právě toto setkání na malířku zapůsobilo natolik, že odmítla veřejně vystavit svá díla ještě dalších dvacet let po své smrti. V roce 1970 nabídli dědicové korpus jejích děl švédské národní galerii Moderna Museet, avšak tehdejší ředitel, Pontus Hultén, dar s díky odmítl. Poprvé od malířčiny smrti bylo její dílo částečně vystaveno až v roce 1986 v Los Angeles na výstavě The Spiritual in Art: Abstract Painting 1890–1985, retrospektivy se však její dílo dočkalo až v novém miléniu.

Malby pro chrám Výstava v muzeu Salomona R. Guggenheima představuje průřez stěžejními pracemi Hilmy af Klint, dominantní část však zabírá monumentální korpus Maleb pro chrám (1906–1915). Pro její dílo je charakteristická práce v sériích, které jsou do sebe vpletené jako spirály. Již v roce 1907 af Klint dokončila deset nejrozměrnějších obrazů, které je možné považovat za první abstraktní malby vůbec. Soubor Maleb pro chrám začíná sérií dvaceti šesti děl s názvem Prvotní chaos, které jsou eklektickým propojením mytologie a náboženských představ o stvoření světa. Série strukturuje barevnou hmotu, převažuje modrá, žlutá a zelená, a tvaruje ji do elementárních forem. Af Klint využívá barvy symbolicky, modrá zde zastupuje ženskou polaritu, žlutá mužskou, zelená jejich spojení. Její dílo se pohybuje na hraně vědy a ezoterie a práce se symbolikou barev připomene Goethovou Teorii barev (1810).

Na Prvotní chaos af Klint navázala sérií Eros, jíž dominuje pastelově růžová barevnost, a Deseti nejrozměrnějšími. Právě k této sérii si af Klint v prosinci 1907 zapsala: „Deset rajsky nádherných maleb by mělo být vytvořeno; malby by měly být v barvách, které budou poučné a měly by podle mě vyjadřovat

97

pocity úsporným způsobem… Takový byl záměr stvořitelů, dát světu záblesk systému ve čtyřech částech života člověka. Jsou nazývány dětství, mládí, dospělost a stáří.“ Každou z monumentálních maleb cyklu af Klint vytvořila během čtyř dnů, kvůli rozměrnosti pláten je malovala na zemi. Série je složena v barevné řadě počínající převládajícími tóny modré přes oranžovou, fialovou a končí světle růžovou. Na rozdíl od předchozích cyklů, zde af Klint plně rozvinula své symbolické tvarosloví spolu s vegetativními motivy a kvazi kaligrafickým písmem. Na předchozí sérii rozměrných pláten navázala skupinami intimnějších děl: dvacet jedna pláten s názvem Sedmicípá hvězda a šestnáct děl v sérii Evoluce.

Po dokončení série Deseti nejrozměrnějších navštívil Hilmu af Klint v roce 1908 Rudolf Steiner. Zakladatel teosofie její malby ocenil, nikoli však jako umělecká díla vycházející z introspekce umělkyně, ale jako mediumní malby. Snad to byl důvod malířčiny čtyřleté tvůrčí pauzy. K malbě se vrátila v roce 1912 a během následujících tří let uza-

vřela monumentální korpus Maleb pro chrám dalšími osmdesáti dvěma díly. Vytvořila série Strom vědění, Labuť a Holubice. Celek pak zakončila třemi Oltářními malbami, které jsou vyvrcholením a také syntézou Maleb pro chrám. Po dokončení tohoto rozsáhlého, abstraktně narativního cyklu pokračovala af Klint tvorbou menších cyklů, převážně akvarelů na papíře.

Spirála Abstraktní slovník maleb Hilmy af Klint vychází jak z náboženského eklektismu teosofie, tak z přírodních věd, ke kterým měla blízko. Po studiu na stockholmské Akademii výtvarných umění našla Hilma af Klint kolem roku 1900 uplatnění jako ilustrátorka na Institutu veterinární medicíny. Jak poukázala Julia Voss v katalogovém textu k předchozí londýnské výstavě, podle deníkových zápisků af Klint je možné o jejích dílech uvažovat paralelně s evoluční teorii Charlese Darwina, která se odráží i v repertoáru tvarů jejích abstrakcí. Af Klint využívala jednak rostlinné tvary příbuzné dobově stále aktuální vlně

P OHLED DO V Ý S TAV Y HIL MY AF KL IN T foto: Solomon R. Guggenheim Museum

art nouveau, také se ale opakovaně vracela k motivu spirály.

Julia Voss, badatelka specializující se na vizuální reprezentaci Darwinovy teorie, spojuje spirálu v díle af Klint přímo s evolucí.

Hilma af Klint použila termín „evoluce“ jednak jako název jedné ze sérií Maleb pro chrám, ale také jej citovala v obraze Prvotní chaos, č. 23 (1906–1907). Spirála jako metaforické vyjádření vývoje druhů je neustálý proces stávání se – což evokuje spíše cyklické než lineární prožívání času, a má tak podobný ezoterický význam cesty za duchovním světlem.

Spirála je také přirozeným prvkem výstavy samotné, a to díky jedinečné architektuře Franka Lloyda Wrighta, který koncipoval

60

Předplaťte si art+antiques a získejte knihu Seznamte se: Dalí od nakladatelství Grada 12+1

prosinec 2018 leden 2019

109 Kč / 5,10 ¤

Středoevropské avantgardy 22 / Z akademie do přírody 40 / Rozhovor s Václavem Magidem 14 /

S ARTcard můžete využít slevu u těchto partnerů Centrum současného umění DOX 180 Vítejte v těžkých časech (do 4. 2.)

Tata 3ojs (do 4. 3.)

Galerie hlavního města Prahy 120 Éntomos: Hulačová – Keresztes – Janoušek (do 3. 3.)

Roman Štětina: Předmluva (do 24. 2.)

Transformace geometrie (do 31. 3.)

108 Kč

60 Kč

Muzeum umění Olomouc 70 35 Kč Rozlomená doba 1908–1928 (do 27. 1.)

Avantgardní fotograf Jaromír Funke (do 10. 2.)

Moravská galerie v Brně 120 60 Kč Inez Tuschnerová (do 17. 1. 2019) Tomáš Hlavina (do 27. 1. 2019) Josef Šíma: Cesta v Vysoké hře (do 24. 2.)

Dům umění města Brna 80 Steklík (do 18. 11.)

Tangenty (od 21. 11. do 13. 1.)

40 Kč

Oblastní galerie Liberec 80 40 Kč Současné slovenské umění (do 6. 1. 2019) Večeřová a Příkaský: Pneuma (do 6. 1. 2019) Museum Kampa 300 Nová díla ve sbírce (do 17. 1. 2019) Pablo Picasso (do 17. 1. 2019)

Získáte 12 čísel časopisu (z toho 2 dvojčísla) Ročenky ART+ Trh s uměním v letech 2018–2019 Poválečné a současné umění 2018–2019 ARTcard s programem Sphere Přístup do elektronického archivu časopisu

roční předplatné: 885 Kč (ušetříte 274 Kč oproti koupi na stánku) objednávejte na www.centram.cz Nabídka platí pro standardní roční předplatné uhrazené do 31. 1. 2019.

Dárky jsou rozesílány novým předplatitelům v ČR do 5 týdnů od obdržení prvního čísla časopisu.

Platí do vyčerpání zásob.

Uměleckoprůmyslové museum v Praze 150 Hana Podolská (do 20. 1. 2019) Krásná jizba (do 20. 1. 2019)

200 Kč

80 Kč

Divadlo ABC 330 Moře

297 Kč

Divadlo v Dlouhé 350 Dopisy Olze

290 Kč

inzerce

73

Centrum současného umění Futura Vás srdečně zve na výstavy* 1

Jiří Černický: S drakem v zádech

2 Projekt ve spolupráci s Display Civilizace na rozcestí: strůjci vědecko–technické revoluce

a

3 Projekt Michala Novotného School of Pain v Art in General, NY

* Trvání výstav je 4/12 [2018] – 17/2 [2019] a 15 / 11 [2018] – 26 / 1 [2019] v Art in General. Futura, Holečkova 49, Praha 5, Otevřeno: St–Ne: 11–18H. Celoroční program Futury podpořili Magistrát hl. m. Prahy a Ministerstvo kultury České republiky. www.futuraproject.cz

Libor Hovorka Primky Historie a úplný katalog legendárních českých hodinek ■ Náramkové hodinky, budíky, minutky ■ Příběhy ikonických modelů, historie značky Prim ■ Fotografická dokumentace a technické specifikace ■ Výpravná publikace s bohatou obrazovou přílohou ■ Rozšířené vydání 688 str.

1 499 Kč hostbrno.cz

65

27

Staňte se členy Klubového programu Galerie Rudolfinum Kupte členství jako dárek EXKLUZIVNÍ PROGRAMY POUZE PRO ČLENY VO L N Ý V S T U P D O G A L E R I E SLEVY V GALERIJNÍM OBCHODĚ S L E V Y N A KO N C E R T Y Č E S K É F I L H A R M O N I E

Členství lze zakoupit na webových stránkách

www.galerierudolfinum.cz

53

Miloš Cvach Není to socha!

Galerie výtvarného umění v Chebu 10. ledna – 24. března 2019 Kurátor Tomáš Winter

artmix

119 MeetFactory Based on a true story; Andreas Greiner (obojí do 27. 1.)

Ke Sklárně 15, Praha 5 / www.meetfactory.cz

Galerie Futura Jiří Černický: S drakem v zádech; Civilizace na rozcestí: strůjci vědeckotechnické revoluce (obojí do 17. 2.)

Holečkova 49, Praha 5 / www.futuraproject.cz

Nová Galerie Pablo Picasso (do 15. 1.); František Kyncl (do 13. 1.)

Balbínova 26, Praha 2 / www.novagalerie.cz

Centrum současného umění DOX Vítejte v těžkých časech (do 4. 2.); Tata 3ojs (do 4. 3.)

Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz

Galerie Gema Jitka a Květa Válovy (do 21. 12.)

Máchova 27, Praha 2 / www.gemagalerie.cz Galerie Havelka Markéta Hlinovská (do 20. 12.)

Martinská 4, Praha 1 / www.galeriehavelka.cz Galerie hlavního města Prahy Hulačová – Keresztez – Janoušek (do 3. 3.); Roman Štětina (do 24. 2.); Transformace geometrie (31. 3.)

Collorado-Mansfeldský palác; Městská knihovna v Praze / www.ghmp.cz Galerie Kuzebauch Josef Divín (do 13. 1.) Říčanova 19, Praha 6 / www.galeriekuzebauch.com Galerie Millennium Michal Cihlář (do 17. 12.)

Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie NoD Tomáš Roubal (do 4. 1.)

Dlouhá 33 Praha 1 / www.nod.roxy.cz OriginalArte Kamil Lhoták (do 9. 1.)

Pštrossova 198/23, Praha 1 / www.originalarte.com Pragovka gallery David Helán a David Hřivňacký; Jana Bernartová, Kati Linek, Jan Picko; Aleš Zapletal (vše do 6. 1) Kolbenova 923/34a / www.pragovka.com Galerie Zdeněk Sklenář Jan Merta: 70 % umělce, 30 % tramvajáka (do 26. 1.)

Mikulandská 7, Praha 1 / www.zdeneksklenar.cz Galerie Vyšehrad Jakub Čuška (do 23. 12.)

V pevnosti 159/5b, Praha 2 / www.praha-vysehrad.cz Karlin Studios Martin Piaček; Klára Hosnedlová (obojí do 27. 1.)

Prvního pluku 2, Kasárna Karlín, Praha 8 / www.futuraproject.cz/karlin-studios Museum Kampa František Kupka – legionář a vlastenec (do 27. 1.), Pablo Picasso (do 15. 1.); Vlasta Prachatická (do 20. 1.); František Kyncl (do 13. 1.)

U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz

Trafo Gallery Point of space (do 30. 12.)

Holešovická tržnice – hala 14, Praha 7 / www.trafogallery.cz Uměleckoprů myslové museum Hana Podolská; Krásná jizba (obojí do 20. 1.); Pocta Jiřímu Harcubovi k 90. narozeninám (do 30. 4.)

17.listopadu 2 / www.upm.cz

BRATISLAVA

Galerie NOVA Žofia Dubová, Ján Mýtny (do 6. 1.)

Baštová 2 / www.galeria-nova.sk

BRNO

Dů m umění města Brna Hugo Táborský (do 24. 2.)

Malinovského náměstí 2 / www.dum-umeni.cz Dů m pánů z Kunštátu Absolventi ateliéru kresby Jitky Svobodové (do 13. 1.)

Dominikánská 9 / www.dum-umeni.cz Fait Gallery Vladimír Kokolia; Alena Kotzmannová & Q; Nika Kupyrova (vše do 12. 1.)

Ve Vaňkovce 2 / www.faitgallery.com Galerie Artikle Lubomír Typlt (do 12. 1.)

Masná 27/9 / www.artikle.cz Moravská galerie Jiří Kuhnert – Sketch the Dream (do 13. 1.); Inez Tuschnerová (do 27. 1.); Tomáš Hlavina (do 27. 1.); Josef Hoffman – Koloman Moser (do 24. 3.); Josef Šíma (do 24. 2.); V kůži Dušana Jurkoviče (do 24. 3.)

Husova 18 / www.moravska-galerie.cz Muzeum města Brna Rok 1918 – co nám válka vzala a dala… (do 31. 12.); Umění loutky (do 20. 1.) Špilberk 210/1 / www.spilberk.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Jana Farmanová (do 27. 1.)

Hluboká nad Vltavou 144 / www.ajg.cz Dů m umění AFF Architekten – Ambiguous Form Finder (30. 12.); Petr Veselý (10. 1.–10. 2.)

Nám. Přemysla Otakara II. 38 / www.ducb.cz

HUMPOLEC

8smička Dvě hlavy, čtyři ruce: Tvorba autorských dvojic (do 13. 1.)

Kamarytova 97 / www.8smicka.com

CHEB

Galerie výtvarného umění Velký obraz – divadelní opony v českých zemích v 19. století (do 30. 12.)

Krále Jiřího z Poděbrad 16 / www.gavu.cz Galerie výtvarného umění – Retromuseum Dokumenty ze sbírky – srpen 1968, fotografie (do 13. 1.); Nábytek Jitona (do 31. 3.)

Krále Jiřího z Poděbrad 17 / www.gavu.cz

JIHLAVA

Dů m Gustava Mahlera Bohumil Krátký (do 19. 1.)

Znojemská 4 / www.mahler.cz

KLATOVY

GKK – U Bílého jednorožce Obraz zimy (do 3. 2.)

Náměstí Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec Plus – Minus, současné umění ze sbírek Galerie města Bratislavy; Miroslava Večeřová, Pavel Příkaský (obojí do 6. 1.); Akademie výtvarných umění Eugeniusze Gepperta ve Vratislavi (3. část); Richard Loskot (obojí do 10. 3.)

Masarykova 14 / www.ogl.cz Galerie PROSTOR 228 Michael Rittstein (do 31. 12.); Aldin Popaja (do 31. 1.)

Studničná 227 (vchod z Perlové) / www.prostor228.cz

LIDICE

Lidická galerie Martin Zet (14. 12.–30. 4.)

Tokajická 152, Lidice / www.lidice-memorial.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění August Piepenhagen (do 3. 3.); Expozice naivního umění a art brut (do 24. 2.); Událost pohledem, výstava věnovaná události narození syna Božího (do 3. 3.)

Michalská 7 / www.galerie-ltm.cz

LITOMYŠL

OLOMOUC

MUO – Muzeum moderního umění Rozlomená doba 1908–1928, avantgardní umění ve střední Evropě (do 27. 1.) Jaromír Funke (do února 2019) Denisova 47 / www.olmuart.cz

OSTRAVA

Galerie výtvarného umění v Ostravě Černá země? Mýtus a realita (do 6. 1.); Nová galerie v nové republice – František Jureček, Alois Sprušil (do 30. 12.); Deset – současné německé umění ze sbírky Adam Gallery (23. 1.–24. 3.)

Jurečkova 9 / www.gvuo.cz

PLATO – Galerie města Ostravy Dočasné struktury 1, 2, 3 (knihovna, bistro, prodejna, zahrada, šatna, displej, dekor) Janáčkova 22 / www.plato-ostrava.cz

PARDUBICE

Galerie města Pardubic Jan Adamec (do 8. 2.)

Příhrádek 5 / www.gmpardubice.cz

PLZEŇ

Západočeská galerie – „13“ Architektura Plzně v letech 1918–1938 (do 24. 2.)

Pražská 13 / www.zpc-galerie.cz Západočeská galerie – Masné krámy Podoby krajinomalby ve střední Evropě 1860–1890 (do 27. 1.)

Pražská 18 / www.zpc-galerie.cz Galerie Ladislava Sutnara Rostislav Vaněk (do 2. 2.)

Riegrova 11 / www.fdu.zcu.cz Galerie města Plzně Papír hoří (do 3. 2.)

Náměstí Republiky 40 / www.galerie-plzen.cz

RAKOVNÍK

Rabasova galerie SČUG Hollar ke 100. výročí republiky (do 13. 12.)

Vysoká 232 / www.rabasgallery.cz Rabasova galerie – Nová síň pod Vysokou bránou Martin Velíšek (do 27. 1.)

Vysoká 226 / www.rabasgallery.cz

Galerie Zdeněk Sklenář Můj milý Ježíšku 2018, prodejní výstava (do 16. 12.); Marek Číhal (stálá expozice) Mariánská 1097 / www.zdeneksklenar.cz

Výstavní síň na radnici Amfora, 53. členská výstava (do 16. 12.)

Husovo nám. 27 / www.rabasgallery.cz

MĚLNÍK

TEREZÍN

Galerie Ve Věži Boris Janků (do 6. 1.)

5. května – Pražská brána / www.mekuc.cz

MIKULOV

Galerie Závodný Fabrice Ainaut (do 3. 2.)

Husova 3 / www.galeriezavodny.cz

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Náchodský výtvarný podzim. 35. ročník (do 6. 1.)

Smiřických 272 / www.gvun.cz

Památník Terezín: předsálí kina Muzea ghetta Marie Blabolilová (do 31. 1.)

Komenského 148 / www.pamatnik-terezin.cz

ÚSTÍ NAD LABEM

Dů m umění Ústí nad Labem Katarína Hládeková; Nikita Kadan (obojí do 2. 2.)

Pasteurova 1 / www.duul.cz Klíšská 129a / www.duul.cz

INZERCE

PRAHA

120

tvář knihy

Abeceda Před vánočními svátky roku 1926 vydalo nakladatelství J. Otto publikaci na dobové poměry výpravnou a neobvyklou, která ale zůstala v čase svého vzniku bez výraznějších ohlasů. Při zpětném pohledu ji však přehlédnout nelze. Abeceda. Výtvarná manifestace programových tezí poetismu, pozoruhodný úkaz knižní kultury české meziválečné avantgardy a syntetický projev dobové fascinace médii, jakými byla fotografie, proponovaná nová typografie a jejich vzájemné prolínání a kloubení. Konečná tištěná podoba Abecedy je výsledkem zvrstvení vícero různých rovin a předchozích sledů, kterými jsou zbásnění textu (Vítězlav Nezval), jeho taneční interpretace (Milča Mayerová), její fotografická dokumentace (Karel Paspa) a konečná typografická úprava (Karel Teige). V eseji „Moderní typografie“ z roku 1931 komentuje Teige svůj typografický vstup následovně: „V Nezvalově Abecedě, jež je cyklem básní na tvary písmen, pokusil jsem se o typofoto povahy ryze abstraktní a básnické, která byla by grafickým zbásněním toho, čeho jsou Nezvalovy verše zbásněním slovesným: obé bylo básní, evokující magii znamének abecedy.“ Kniha tedy nevznikla jako řízený skupinový projekt, je spíše palimpsestem, ve kterém se prostupují, zrcadlí a střetávají různé textové roviny. / PAVL A PAUKNEROVÁ

NÁRODNÍ GALERIE PRAHA

SALMOVSKÝ PALÁC HRADČANSKÉ NÁM. 1 2/12 2018—1/12 2019

Sammlung Hoffmann STAATLICHE KUNSTSAMMLUNGEN DRESDEN

MOŽNOSTI DIALOGU MÖGLICHKEITEN DES DIALOGS DIMENSIONS OF DIALOGUE

Nan Goldin (1953) Misty & Jimmy Paulette in the Taxi, NYC 1991 Schenkung Sammlung Hoffmann, Staatliche Kunstsammlungen Dresden

Ve spolupráci

Generální partner

Partneři

Za podpory

Generální mediální partner

Klub přátel zdarma www.ngprague.cz ! " #ngprague

SALM MODERN #1

125 NATIONAL GALLERY PRAGUE

122

Vážení přátelé, srdečně děkujeme za laskavou přízeň v tomto roce, přejeme Vám krásné prožití vánočních svátků a šťastný rok 2019.

Těšíme se na společná setkávání na Národní 7.

Vaše Galerie KODL

KODL -TRADICE OD ROKU 1885 Ota Janeček: Zima olej na plátně, 1981, 33 × 41 cm vyvolávací cena: 110 000 Kč dosažená cena: 840 000 Kč

Galerie Kodl, s. r. o. / Národní 7, 110 00, Praha 1 / po–pá: 10–18 h T: 251 512 728 / M: 602 327 669 / galerie@galeriekodl.cz / www.galeriekodl.cz