Art+Antiques 6/2014 by Care Comm s.r.o.

9 771213 839008

červen 2014

95 Kč / 4,50 ¤

Japonismus v českém umění 26 / Rozhovor s Petrem Wittlichem 34 / Sláva muzejní 8 /

art + antiques

www.ragallery.cz www.facebook.com/ragallery

11. 6. - 14. 9. 2014 vernisáž 10. 6. 2014

Vítej doma, příteli

Kurátor: Ondřej Chrobák

Výstava se koná za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky a statutárního města Brna.

Partneři výstavy:

editorial /

Peníze, nebo život

Před rokem probíhaly před budovou výstavní síně Mánes protesty současných umělců a teoretiků umění, kterým leží na srdci stav, v jakém se bývalý spolkový dům nachází. Nyní se Mánes po několikaleté rekonstrukci znovu otevřel. Vše září novotou, ale uvnitř se nic nezměnilo. V čele Nadace českého výtvarného umění, která budovu spravuje, zůstala skupinka vzájemně propojených lidí a Mánes bude dál fungovat stejným způsobem jako jiné komerční prostory v centru: v přízemí restaurace a multifunkční sál, v patře kanceláře. Historii spolkového domu a život v něm bude připomínat snad jen klavír, na který kdysi hrával Jaroslav Ježek. Asi vůbec nejlepší výstavní prostor v Praze tak dál zůstává pro současné umění mrtvým místem. Co nám dává právo mluvit do toho, jak NČVU se svým majetkem nakládá? Proč nás trápí, že místo koncepčního výstavního programu budou v Mánesu reklamní večírky a komerční pronájmy? Z pohledů právníků to není naše věc. Mánes byl špatně spravován, ale nikdo do toho neměl co mluvit, Mánes byl vytunelován, ale soud nikoho neodsoudil. Mánes byl vyveden z majetku nadace a my máme tleskat, že se podařilo najít úvěr na splacení předražené rekonstrukce. Vše je legální jen proto, že počátkem 90. let se skupina devíti lidí prohlásila za nástupnickou organizaci Fondu výtvarných umělců, dostala od státu majetek a začala s ním podle svého hospodařit. Kde se však ve správní radě bere ta jistota, že právě její členové mají na budovu morální právo? Proč dál žít v divokém kapitalismu 90. let

Obsah > Malíř a metafora 4 / dílo > Fotbal a umění 2 / úhel

Jiří Pechar

Tomáš Winter

6 / zprávy 8 / výstava

> Japonismus v českém umění

Johanka Lomová

15 / aukce 22 / na trhu

> Emil Orlik 24 / portfolio > Jan Vytiska Radek Wohlmuth 26 / rozhovor > Petr Wittlich Jan Skřivánek, Johanka Lomová 34 / téma > Sláva muzejní Jana Jebavá 40 / profil > Barbara Probst Tomáš Pospěch 44 / galerie > Školská 28, Praha Josef Ledvina 46 / k věci > Tim Burton Jan Skřivánek

Otto M. Urban

a proč raději nevolat po tom, aby byl Mánes opět spravován širokou

50 / staveniště 52 / architektura

uměleckou obcí? A proč správní rada odmítá i tak minimální gesto, jako

Osamu Okamura

je zřízení výstavní rady? Co bylo právně možné před dvaceti lety, není nutně z dnešního pohledu bezproblémové. Peníze nejsou všechno. Rozumím tomu, že když je NČVU kriticky zadlužena, snaží se správní rada především o vyrovnaný rozpočet. Je ale nesmysl, že by ji to zbavovalo povinnosti obhajovat své kroky před uměleckou i širokou veřejností. Podle předsedy rady Petra Kuthana dokazuje otevřenost NČVU, že ve výstavní síni Mánes může vystavovat kdokoli, kdo si sežene peníze. Větší perverzi ideálů a aspirací, s nimiž byla budova na Masarykově nábřeží zbudována a jimž by měla dál sloužit, těžko vymyslet. Johanka Lomová Autorka je členkou iniciativy Mánes umělců.

> reSITE 56 / knižní recenze > Kmeny 0 Blanka Švédová 58 / antiques > Vitální umění 1900, Nábytek z Košic Martina Lehmannová, Lucie Zadražilová 68 / zahraniční výstava > Ludwig Muzeum, Budapešť Tomáš Hříbek 73 / manuál > Lekce 59. Komu zvoní hrana Ondřej Chrobák 74 / recenze > Vladimír Kopecký, Petr Pastrňák Štěpánka Holbová, Martin Drábek 81 / na východ > Díl 25. Banská st a nica Contemporary Dušan Buran 84 / komiks > Umělec Františka Lachmanová, Tomáš Končinský

obálka

V O J T ĚC H PRE I S S IG: S T ROM V K V Ě T U ( V Ý ŘE Z) / 1905

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) Redaktoři: Karolina Jirkalová, Josef Ledvina (pl), Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Anežka Bartlová, Dušan Buran, Martin Drábek, Štěpánka Holbová, Tomáš Hříbek, Ondřej Chrobák, Jana Jebavá, Tomáš Končinský, Františka Lachmanová, Martina Lehmannová, Osamu Okamura, Jiří Pechar, Tomáš Pospěch, Blanka Švédová, Otto M. Urban, Tomáš Winter, Lucie Zadražilová / Tisk: Dekameron CZ s. r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 6. června 2014. Příští číslo vyjde začátkem července. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

dílo měsíce

art + antiques

Fotbal jako divadlo text: Tomáš Winter Autor působí v Ústavu dějin umění Akademie věd.

Fotbalové mistrovství světa v Brazílii, které začne ve čtvrtek 12. června utkáním domácího týmu s Chorvatskem, bude jistě masově sledovanou událostí. Fotbal přitom nevyvolává emoce a reakce jen u sportovních fanoušků, ale i u výtvarných umělců, kteří pracují s fotbalovými náměty ve svých dílech. Pozoruhodným příkladem z českého prostředí je obraz Nedělní odpoledne. Namaloval ho Karel Holan v roce 1920, kdy ještě studoval na pražské akademii. Přestože je jedním z jeho nejranějších děl, po formální i námětové stránce dobře vystihuje obecnější umělecké tendence, které se objevily po první světové válce. V letech 1921–22 Karel Teige ostře kritizoval předválečné umění jako bezobsažné a formalistní. Pod vlivem revolučních událostí v Rusku se upínal k utopické představě nápravy společnosti cestou proletářské revoluce. Umění mělo tuto tendenci bezprostředně reflektovat. Namísto individualismu se mělo tendenčně obracet k „lidovým“ sociálním vrstvám a odpovídat požadavkům proletariátu, který podle Teiga kulturně žil četbou dobrodružné literatury, návštěvou cirkusů a varieté, sledováním amerických filmových grotesek, lidovými veselicemi a nedělním fotbalovým zápasem. Ačkoli si Teige uvědomoval pokleslost těchto projevů, považoval je za nejpřirozenější výchovné prostředky, z nichž se musí nové proletářské umění poučit. Teigova zmínka o fotbale nebyla náhodná, jelikož právě tento sport zažíval po roce 1918 nárůst divácké popularity. Díky rychle stoupající návštěvnosti jednotlivých utkání se stal masovou zábavou, přestože část společnosti fotbal stále odsuzovala jako demoralizující prostředek, snižující kulturní úroveň, či přímo probouzející nejnižší lidské pudy. Holanův výjev, příznačně situovaný na městskou periferii, ukazuje, že návštěva nedělního fotbalového zápasu byla v té době způsobem trávení volného času mužů i žen.

K A R E L H O L A N : N E D Ě L N Í O D P O L E D N E ( F O T B A L O V É H Ř I Š T Ě ) / 1920 / olej na plátně / 70 × 100 cm / GAVU Cheb

Kromě fotbalu navíc zpřítomňuje i dobovou popularitu dalšího Teigem jmenovaného projevu: cirkusu. Právě cirkus a fotbal, respektive sport, se stal v duchu Teigových myšlenek předmětem obsáhlejších úvah divadelního režiséra a člena Devětsilu Jindřicha Honzla. V cirkusu i sportu viděl přítomnost dramatické skutečnosti, která není předstíraná, o což má usilovat i soudobé divadlo. Zvláště sport se mu stal opravdovým „lidovým“ divadlem a v tomto duchu také hodnotil jeho prospěšnost. V textu s výstižným názvem Divadelní projevy ulice z roku 1923 Honzl dokonce anuloval ozdravnou funkci sportu a jeho vliv na rozvoj fyzických vlastností ve prospěch zdůraznění masové recepce a poetických kvalit sportovních klání: „Sport je zásluhou osvětářů, lékařů a profesorů tělocviku nepochopen. Sport je divadlem. Není známkou zdravého století. Nemylte se. Úspěchy sportu nejsou v tom, že mnoho lidí hraje tenis. Význam sportu spočívá v tom, že tisícové zástupy navštěvují mače. Sport není zdravým projevem organicky zdravého jedince ve

společnosti. Sport je organickým příznakem nemocných let. Sport je předmětem básnivosti lidské.“ Honzlovy myšlenky o sportu rozvinul v prostředí devětsilské avantgardy v polovině 20. let Teige, když vystoupil s konceptem poezie pro všechny smysly. Ta již však byla úsilí Karla Holana značně vzdálená. On a jeho generační druhové – malíři Miloslav Holý, Pravoslav Kotík a sochař Karel Kotrba, tvořící tzv. Sociální skupinu Ho-Ho-Ko-Ko – zastávali nadále pozice blízké ranému Devětsilu. V kolektivním manifestu K tendenci současného umění, otištěném v roce 1924 a podepsaném Holanem, se umění mělo stát „živým produktem současnosti, zářivým ukazatelem budoucnosti, spolubudovatelem nových řádů, životních forem, ztělesňovatelem všech zdravých žádostí“. „Tvrdím,“ pokračoval Holan, „že ono půjde v prvních řadách k přestavbě světa a že tak bude činit 1. tendenčně, 2. v rovnováze s formální dokonalostí a 3. řemeslně poctivě.“ Je zřejmé, že umělcův raný obraz Nedělní odpoledne tyto myšlenky již předjímal.

Eg o n S c h i e l e A r t C e n t r u m o. p. s . ; Š i ro k á 70 - 72; C Z 3 81 01 Č e s k ý K r u m l ov ; te l .: +420 380 70 4 011; w w w. s c h i e l e a r tc e n t r u m .c z 5

ÚT–NE I 10 – 18:00

18. 4. – 28.10. 2014

JIŘÍ SOPKO čas v obrazech

Děkujeme za podporu: Galerie Gema, Praha; Nadace Sabarsky-Sonnberger Město Český Krumlov; Jihočeský kraj; Dragon Press, s. r. o.

Mediální partner

Technologický partner

Galerie Gema, Praha

EGON SCHIELE ART CENTRUM ČESK Ý KRUMLOV

výstava

art + antiques

Kapři, kosatce a mořské vlny

Japonismus v českých zemích

text: Johanka Lomová

Výstava Národní galerie Japonismus v českém umění si klade za cíl představit, jak se na přelomu 19. a 20. století místní umělci vyrovnávali s japonskými inspiracemi, které tehdy ovládaly uměleckou i řemeslnou produkci napříč Evropou. Vystavené měšťanské bytové doplňky, secesní ornamenty, dekadentní dřevoryty i rozměrné olejomalby ve svém rozptylu ukazují, jak různorodými způsoby české prostředí japonské motivy vstřebávalo.

Japonismus nebo japanismus je dobové označení zájmu o Japonsko, zájmu motivovaného v případě výtvarného umění touhou vyvázat se z uměleckých konvencí vyučovaných na uměleckých školách a vyznačující se především souborem formálních vlastností. Vedle asymetrické kompozice a nedokončenosti, kterou známe třeba z obrazů Henriho Toulouse-Lautreca, se jedná o plochost modelování přítomnou například v obrazech Edouarda Maneta, práci se zvýrazněnou obrysovou linkou a diagonální kompozicí (Vincent van Gogh) či nanášení nemíšených základních barev (Paul Gauguin). Japonismy jsou rovněž charakteristické netradičním řešením prostoru obrazu, jenž se někdy skládá ze vzájemně se překrývajících formátů, mřížkového řešení plochy či překvapivého dělení prostoru. Zatímco zmíněné souvisí především s japonským dřevořezem, uvolněný rukopis a rychlou práci štětce osvojenou například francouzskými impresionisty do západního umění přinesla kaligrafie. Na konci 19. století byl japonismus nedílnou součástí evropské kultury. Stal se nejen inspirací pro určitý soubor formálních postupů, ale na-

bídl místním umělcům a řemeslníkům také nový ideál, který v dobovém tisku Roger Mark srovnává s vlivem antiky v době renesance. Japonsko a japonské umění podle Marka formovaly styl jeho současnosti tak silně, že si jeho přítomnosti někteří ani nebyli vědomi. Jinými slovy japonské umění se ve druhé polovině 19. století stalo jakýmsi všudypřítomným inspiračním zdrojem, který zhodnotili jak avantgardní impresionisté, tak umělci spojovaní s art nouveau či individualističtí dekadenti.

Japonismy i japonerie Podle Gabriela Fahr-Beckera lze zájem umělců o Japonsko popsat pomocí tří vrstev, které spolu vzájemně souvisejí. Spočívá nejprve v touze po exotickém luxusním zboží, následně ve vnímavosti umělců vůči neobvyklým tvarům a motivům, které měly napomoci

inzerce

art + antiques

AUKCE VÝTVARNÉHO UMĚNÍ

11. 6. 2014 od 17:30 v prostorách Galerie PICTURA

František Muzika Pastorále, 1923

Václav Radimský Rybářské stavení, (po r. 1918)

KUBIŠTA, ŠPÁLA, MUZIKA, KARS, RADIMSKÝ, ZYKMUND, KOBLASA, NAČERADSKÝ A JINÍ Na Zderaze 6, Praha 2 Tel.: +420 224 233 810, 603 741 674 www.pictura.cz

Bohumil Kubišta Hynek Martinec Arno, 1907 Spící žena II., 2004 Inzerce Art&Antique 190x119 28.05.14 16:30 Stránka 1

ASIATIKA Asian Art and Gallery s.r.o.

Výkup a prodej asijského umění Poradenství a oceňování Konzultace s předními odborníky Zprostředkování aukčního prodeje Profesionální a diskrétní jednání +420 608 702 183 asiatika@busido.cz www.asiatika.cz

aukce

Podhrázský po výstavě Praha – První letošní aukce Galerie Art Praha, která se konala poslední dubnovou neděli, vynesla více než 15 milionů korun*. Nového majitele na ní našlo 40 procent z 350 dražených obrazů, soch a prací na papíře. Nad milion se prodaly pouze jedny z Bárek Jana Zrzavého ze začátku 40. let, které vystoupaly z 900 tisíc na 1,56 milionu korun. Hranici sta tisíc korun překonalo 36 děl, přičemž obraz Stanislava Podhrázského Dívka s diviznou se prodal v novém autorském rekordu. Díla Stanislava Podhrázského se v minulosti na aukcích objevovala jen ojediněle, přičemž nedosahovala nikterak výrazných cen. Cenový rekord necelé dva roky držel Obraz ze začátku 60. let s cenou 480 tisíc korun, který se však prodal až napotřetí. Loni v květnu, patrně již v souvislosti s připravovanou malířovou retrospektivou, která proběhla na přelomu loňského a letošního roku v Galerii hlavního města Prahy, se za 660 tisíc korun prodala Podhrázského bronzová socha Sedící. Obraz Dívka s diviznou ze začátku 70. let se do České republiky vrátil ze soukromé americké sbírky, kam se podle autorky výstavy Marie Klimešové dostal na doporučení Jindřicha Chalupeckého. Prodal se s mírným nárůstem za 516 tisíc korun. Efekt výstavy však víc než dosažená cena dokládá, že jednu z Podhrázského kreseb zařadila do své večerní aukce společnost 1. Art Consulting a další malířův obraz s vyvolávací

cenou 900 tisíc korun se chystá dražit European Arts. Dalším výrazným prodejem je částka 852 tisíc korun za Dům v krajině, působivý olej Jana Baucha z roku 1937. Již po třetí za poslední čtyři roky se v aukci objevilo Zátiší s houbami od Františka Janouška. Ve výsledkových listinách obraz pokaždé figuruje jako vydražený, jeho cena však při každém prodeji klesá. Tentokrát startoval na motivačních 590 tisících a nového majitele nakonec našel za 732 tisíc korun. Z ostatních výsledků jmenujme ještě alespoň 480 tisíc za kolorovanou kresbu Toyen Motýlí čas z roku 1945 (druhá nejvyšší cena za autorčinu kresbu) a 456 tisíc korun za Hlavu Medusy od Jaroslava Horejce (čtvrtá nejvyšší cena za Horejcovo dílo). / js

Znovu Kubín Praha – Otakar Kubín letos již podruhé překonal svůj autorský cenový rekord, když se jeho obraz Zátiší s podnosem z let 1912–14 na aukci 1. Art Consulting prodal za téměř 6,4 milionu korun. Rekordní ostatně byla již vyvolávací cena a trojici zájemců v sále a jeden dražitel na telefonu ji v průběhu aukce ještě o milion korun navýšili. Aukce, která se konala v Topičově salonu atypicky ve čtvrtek večer, vynesla 28,9 milionu korun a nového majitele na ní našly víc než dvě třetiny ze 78 nabízených obrazů

S TA NI SL AV P ODHR Á Z SK Ý: DÍ V K A S DI V I ZNOU

J A N B A U C H : D Ů M V K R A J I N Ě / 1937

1972 / olej na plátně / 120 × 100 cm / cena: 516 000 Kč

olej na plátně / 65 × 81 cm / cena: 852 000 Kč

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

O T A K A R K U B Í N : Z Á T I Š Í S P O D N O S E M / 1912–14 olej na plátně / 61 × 49 cm / cena: 6 392 000 Kč

a soch. Za více než milion korun bylo vydraženo 6 děl, nad sto tisíc se prodalo dalších 39 položek. Autorské rekordy vedle Kubína zaznamenali ještě Bohdan Lacina a Jiří Georg Dokoupil. Dílčím rekordem je také cena 3,56 milionu korun za informelní obraz Opilý svatý Mikuláše Medka. Jedná se o nejvyšší cenu za Medkovo dílo z 60. a 70. let. Reprezentativní plátno z roku 1966 bylo ostatně jedním z největších malířových obrazů nabízených v aukci. V případě Bohdana Laciny se o nový rekord postaral surrealistický obraz Adam a Eva z konce 30. let, ojedinělé rané dílo, jaké se na trhu roky neobjevilo. Nového majitele našel za vyvolávací cenu 1,44 milionu

aukce

art + antiques

Nejdražší portrét

E M I L F I L L A : Z Á T I Š Í S E D Ž B Á N E M / 1926 uhel, rudka na kartonu / 50 × 65 cm / cena: 384 000 Kč

korun. Šlo současně o první Lacinův milionový prodej, dosavadní pět let starý rekord za obraz Ulity z roku 1947 měl hodnotu 516 tisíc korun. Také u Jiřího Georga Dokoupila se jednalo o prodej za vyvolávací cenu, obraz z mýdlových bublin Nulius Fa z loňského roku byl nabízen za 1,15 milionu korun. Další milionovou položkou byl Boštíkův obraz Barevné vrásnění z počátku 80. let, který loni na podzim prošel aukcí Sotheby’s v Londýně. Před půl rokem se včetně všech poplatků prodal za 1,22 milionu korun, nyní stál ještě o 450 tisíc více. S nárůstem o 400 tisíc korun se za konečných 1,44 milionu korun prodal ještě obraz Indičtí rybáři od Otakara Nejedlého. Menší Nejedlého krajina Slunce v lese přibližně ze stejné doby změnila majitele za 372 tisíc korun. Z klasické moderny je třeba zmínit ještě Fillovo kubistické zátiší, kresbu uhlem a rudkou z roku 1926 pocházející ze sbírky brněnského pediatra Otakara Teyschla. Vystoupala z 216 na 384 tisíc korun, což je vzhledem k jejím výtvarným kvalitám a provenienci stále velice příznivá cena. Za vyvolávací cenu 300 tisíc korun pak odešla barevná litografie od Vasilije Kandinského pocházející rovněž s Teyschlovy sbírky. Z poválečného umění je třeba zmínit rozměrné plátno Jarní polibek, dílo Otakara Slavíka z roku 2000 (600 tisíc), minimalistickou látkovou sochu Stanislava Kolíbala Dvě a dvě z roku 1974 (420 tisíc), obraz Společnost II Jiřího Balcara (336 tisíc), jednoduchý litinový profil Hlava od Karla

Nepraše (300 tisíc) či Opticko-kinetický reliéf od Milana Dobeše (240 tisíc korun). Ve všech těchto případech šlo o prodej za vyvolávací cenu či jen jeden příhoz nad minimální podání. Mezi neprodanými položkami se objevuje i sedm děl s cenou nad milion korun. Bez kupce tak zůstalo například kubistické zátiší Antonína Procházky z roku 1913 (nabízeno za 4,15 milionu), obraz Josefa Čapka Dva muži z roku 1924 nebo Linie č. 228 od Zdeňka Sýkory (nabízeny shodně za 3,32 milionu korun). Požadované ceny sice nebyly nikterak přehnané, byly však hraniční a od jmenovaných autorů trhem v poslední době prošlo vícero děl. / js

B O H D A N L A C I N A : A D A M A E V A / 1939 olej na plátně / 36 × 30,5 cm / cena: 1 436 000 Kč

Praha – Nejdražším dílem večerní aukce společnosti European Arts, která se konala v úterý 20. května, se stalo titulní dílo katalogu, obraz Dvě koupající se dívky od Václava Špály. Výrazná figurativní malba z roku 1917 se prodala s bezmála půl milionovým nárůstem za 2,88 milionu korun. Z nabízených více než 150 uměleckých děl jich kupce našly dvě třetiny, dohromady za 24,8 milionu korun. Na milion bylo vydraženo 5 obrazů, dalších 36 položek bylo přiklepnuto za více než sto tisíc korun. V nových autorských rekordech se prodaly obrazy Josefa Mánesa a Stanislava Podhrázského. Portrét paní Aloisie Taschkové od Josefa Mánesa, který se prodal s mírným nárůstem za 1,62 milionu korun, je dílem, jaké se v aukci minimálně deset let neobjevilo. V databázi ART+ najdeme jen pět Mánesových obrazů, přičemž žádný – s výjimkou drobného oleje Útonulý, který o pár dní později nabízela galerie Vltavín – nemá tak dobrou výstavní a publikační historii. Prodejní cena je nejen Mánesovým aukčním rekordem, ale současně jednou z vůbec nejvyšších cen za portrét. Z jednoho na 2,64 milionu korun vystoupal nově objevený raný obraz Jakuba Schikanedera Intimní chvilka z 80. let 19. století. Vynikající publikační historii má za sebou naopak obraz V létě, dílo Antonína Hudečka z roku 1903. Poprvé publikován byl již tři roky po svém vzniku ve Volných směrech, o jednačtyřicet let později o něm Antonín Matějček v malířově monografii, kde je barevně reprodukován, píše, že v něm Hudeček nachází sám sebe a že jeho „malířský rukopis [zde] nabyl větší pevnosti a výraznosti“. O obraz se utkali tří zájemci dražící po telefonu a vítězná nabídka činila 1,92 milionu korun. Poslední milionovou položkou se stal ženský akt Eva od vůdčího představitele francouzské salonní malby Alexandra Cabanela. Obraz z let 1863–67 se prodal za vyvolávací cenu 1,14 milionu korun, což je minimálně o 200 tisíc méně, než za kolik byl před šesti lety vydražen na aukci Christie’s v New Yorku. O prodej za vyvolávací cenu šlo i v případě Podhrázského aukčního rekordu. Postaral se o něj obraz Tři dívky, který v dubnu získal cenu odborné komise na veletrhu Antique

inzerce

VII. Nový zlínský salon

Přehlídka současného českého a slovenského umění

14.5.—31.8.

2014

Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně Budova 14 a 32 zlínského továrního areálu

www.galeriezlin.cz

7 Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, Kulturního fondu města Zlína a Nadace Tomáše Bati.

pořádá

ve spolupráci

za podpory

Národní galerie v Praze The National Gallery in Prague

VIVAT MUSICA! výstava

exhibition

24 / 4 — 2 / 11 / 2014

Pablo Picasso Kytara a plynový hořák, 1913

Veletržní palác

www.ngprague.cz facebook.com/NGvPraze

partneři partners

vivat_musica_190x119_0418.indd 2

hlavní mediální partner major media partner

mediální partneři media partners

technologický partner technology partner

21.5.2014 0:17:48

portfolio

art + antiques

Jan Vytiska text: Radek Wohlmuth foto (portrét): Radek Brousil

Malíř, který se nebojí postrašit postapokalypsou. Ve svých pochmurně úsměvných vizích remixuje prvky slezského folkloru, vyhřezlé béčkové kultury a vlastních prožitků. Hlavním inspiračním zdrojem je ale pro něj internet, skicákem počítač a oblíbenou technikou photoshop. Malířsky má pak blízko k naivistům.

„Uřezaný hlavy jsem kreslil od dětství a svoje jméno jsem tužkou na papíře už tehdy sestavil z tělních orgánů,“ vzpomíná Jan Vytiska (*1985) na své výtvarné začátky. „Paní učitelka v zušce ze mě byla nešťastná a přesvědčovala mě, ať udělám taky něco mírumilovnějšího,“ dodává. Jak je vidět, neuspěla, protože alespoň co se týče námětů, je jeden z nepřehlédnutelných malířů své generace stále na svém. K malbě se ovšem dostal oklikou. Nejdřív absolvoval na soše u Jaroslava Koléška Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou ve Valašském Meziříčí, odtud pak putoval na nová média k Jiřímu Surůvkovi na Ostravskou univerzitu. Tam začal nejprve s animacemi svých postmetalových kreseb, ale od třeťáku se už pustil do malby. Mimochodem je to jeden z mála absolventů regionální vysoké umělecké školy, který se na umělecké scéně dokázal prosadit. „V umění moc nerozlišuju, všechno mám na stejným levelu. V šestnácti jsem objevil Rimbauda, to bylo úplný probuzení. Další věci, který mě nakoply, byly filmy a muzika,“ říká zaníceně malíř a zároveň zpěvák a hráč na foukací harmoniku skupiny Johnny the Horse, kde kromě něj působí i další výtvarní umělci Dominik Gajarský, Štěpán Skalský a Roman Štětina. V literatuře má nejblíž ke sci-fi, ať je to ironický Philip Kindred Dick, nebo potemnělí John Wyndham a Cormac McCarthy. Vytiska si dodnes k malování pouští audioknihy a jejich atmosféra se nejednou přenese i na plátno. Volnou souvislost

ostatně vidí i on sám. „Kolikrát moje obrazy vypadají jako ilustrace k nějaký povídce, která neexistuje,“ komentuje tuhle vazbu s nadhledem. Svou zásluhu na tom určitě má i fakt, že vlastně nikdy pořádně nestudoval techniku malby. K malbě se dostal právě přes kresbu a jeho první obrazy z roku 2008 jako Červená Karkulka Wolf nebo Myslivec zombie z ní přímo vycházely. Sám připouští inspiraci naivním uměním, především knihou American Naive Paintings, ale třeba i Ladovým viděním světa. Pro Vytiskovy první akryly jsou charakteristické černé obrysové linie, konstantní světlo bez stínů, stromy nasazené na jednolitou čáru horizontu a plošně pokládané barvy, takže připomínají dětské omalovánky nebo právě nehledanou estetiku naivistů. Už na nich se objevují jeho typické vizuální prvky, jako jsou lidové dřevěnice,

oblíbená postava vlčího muže (tedy člověka trpícího hypertrichózou – zvýšeným růstem ochlupení) a motiv vyhřezlého oka, které ho provázejí coby věrní souputníci do současnosti. I když během času na technice zapracoval, takže se dostal k větší prostorovosti, modelaci objemů barvou a proměnlivému světelnému režimu, stejně má jeho výraz k běžnému standardu daleko. Ve spojitosti s tématy, která zpracovává, se však jeho stále trochu neumělé malování paradoxně přetavilo spíš ve zvláštní kvalitu, než aby bylo celku výrazně na obtíž. Modely a jednotlivé motivy Jan Vytiska nejčastěji nachází na internetu. „Většinu věcí googluju a potom v počítači skládám do kompozic,“ popisuje svůj způsob práce. „Vkládám do nich ale třeba i vlastní kresby. Výsledek projektorem promítnu na plátno a podle něj pak maluju. Moje obrazy se tedy dají vnímat trochu i jako koláž.“ Kromě zprostředkovaných vstupů z virtuálního světa u něj hraje roli i osobní mytologie, svázaná především s krajem Beskyd v okolí Rožnova pod Radhoštěm, kde vyrůstal. „Hořící dřevěnici jsem viděl zblízka na vlastní oči a byl to jeden z nejsilnějších zážitků v mém životě, o vyteklém oku mi zase vyprávěl brácha, stalo se to na jedné svatbě,“ vysvětluje některé ze svých obsedantních motivů. „Přidrsnělý je ale celý ten kraj, taky valašský pověsti jsou často krutý a bez pointy,“ konstatuje. Dusnou atmosféru, která jeho obrazy provází, v sobě určitě nese už samotná dřevě-

M A LÝ D I K T Á T O R / 2013 / akryl na plátně / 180 × 140 cm

nice, stejně jako lidové masky, které v obrazech často používá. Je evidentní, že Vytisku přitahují hlavně vizuálně, ale někdy si k nim prý dohledává i významy. V takovém případě sáhne klidně i za hranice republiky. Jeho klasiku představuje například bulharský tradiční rituál kuker – vyhánění zlých duchů prováděné právě kostýmovanými lidmi v maskách. Stejně tak má ale rád i odkazy na české filmy, jako je třeba Herzova Panna a netvor. Z tohoto pohledu mu vyhovuje i širokoúhlost plátna. Také Jan Vytiska prostřednictvím svých obrazů vypráví fantastické a chmurné příběhy z ne zrovna nejlepší etapy lidských dějin,

T O T A L R E C A L L / 2012 / akryl na plátně / 140 × 200 cm

ve kterých ale proplétá a propojuje staré a nové, klasické a tradiční vnímání světa s aktuální popkulturou. Dobře je to vidět i na jeho početné řadě figurálních kreseb hudebních fanoušků, důsledně postavené na kontrastech, ať je to znetvořené dítě s hezkou mikinou, nebo naopak pohledná tvář ve spojitosti s extrémním obrázkem na tričku. „Patří to k outsiderství, které mě zajímá,“ vysvětluje. „Spojení dětské nevinnosti s tvrdou metalovou muzikou.“ Sám ale dává v hudbě přednost newyorské scéně ovlivněné Lou Reedem a Bobem Dylanem. „Teď mě víc baví hraní,“ přiznává mladý malíř. „Je to bezprostřednější a energie z něj

se ti hned vrací zpátky. Vnímám to jako opozit k osamocené práci v ateliéru.“ Momentálně se se svojí kapelou chystá na koncerty po Moravě. Co se malířství týče, po loňské výstavě v Chebu, nazvané Mám lepší hříchy, než jsou ty vaše, kterou staví hned za svůj první pražský autorský projekt Valašský hřebec (NoD, 2010) asi nejvýš, chystá sérii nových pláten. „Jestli ty předchozí zobrazovaly spíš statické, bezútěšné lidi v interiérech, teď je tam rozehráno víc rolí, pohybu i dějovosti. Nicméně ten zmar, deprese a vtip by měly zůstat. Ne, že bych byl úplně moralista, ale beru to prostě tak, že jsou to taky varovně zdvižené ukazováčky,“ uzavírá s úsměvem.

T H E S E K I D S D O N ’ T N E E D T H E K I S S / 2012 / akryl na plátně / 150 × 270 cm

rozhovor

art + antiques

Umění jeho svobodu Rozhovor s Petrem Wittlichem text: Jan Skřivánek, Johanka Lomová foto (portrét): Jan Rasch

Profesor Wittlich nechtěl moc vzpomínat, prý by z toho zas byly nějaké historky z natáčení. Snažili jsme se mu vyhovět, ačkoli šedesát let, jež strávil na katedře dějin umění pražské Filozofické fakulty, k otázkám, jak to bylo tehdy a ondy, dost svádělo. Nakonec i do našeho povídání o secesi, stylu a kritice nutně nějaké vzpomínání proniklo, třeba na to jak počítal kulatinu.

V aktuálním čísle se nám sešlo hned několik materiálů, které se věnují umění secese. Rádi bychom proto začali otázkou, co to vlastně secese je. Popsat, co je secese, je mým celoživotním úkolem. Důraz kladu především na to, že se nejedná jen o dekorativní styl, jen o florální ornamentiku, jak se často říká. Takový přístup sice není chybný, ale zajímavější je podle mého názoru secesi chápat jako umělecké hnutí, umělecké úsilí tří generací. Za první generaci bych označil v 80. letech 19. století Luďka Marolda, Alfonse Muchu a Karla Vítězslava Maška, které v polovině 90. let následuje generace SVU Mánes, tedy Jan Preisler, Max Švabinský a další. Za třetí generaci považuji Osmu, která celé snažení logicky završuje. Původní hnutí secese si v ní vynutilo svou negaci, svůj zápor, a tím se teprve celý vývoj secesní ideje završil. Za hlavní považuji intence umělců, kterým šlo především o získání nového sociálního a výtvarného prostoru. Takový cíl je nejlépe formulovaný na budově Vídeňské secese, kde čteme: „Době její umění, umění jeho svobodu.“ Takový program se skutečně mohl odehrát jen v postupných krocích. Každá generace s něčím přišla, ale měla také své limity. Pokud secesní umělci chtěli umění svobodné, tak to byl závazek, který logicky vedl až

k abstraktnímu umění. František Kupka je tedy také v podstatě secesní typ, jeho čeští současníci se zase dostali až ke kubismu. Mluvíte jen o volném umění. Jakou roli v takovém procesu hrálo umění užité? Jaký byl jeho vztah k volnému umění? Dekorativismus byl kolem roku 1900 určitě velké téma a i ve volném umění měl svou váhu. Příkladem takového přístupu v sochařství je třeba Stanislav Sucharda, který dekorativismus vyzdvihoval docela programově. Když se Bohumil Kafka jako mladý rozhodoval, jestli má jít na akademii, tak Sucharda ho od toho zrazoval, že ho Myslbek nic nenaučí, že je hrozně protivný a hlavně že dekorativní umění je moderní. Dekorativismus neznamenal jen Muchův ornamentalismus, který tady byl ostatně už v 90. letech přijímán dost s výhradami. Karel Hlaváček ho vysloveně neměl rád, možná byl zase až hyperkritický. Idea nového dekorativního stylu se však spojila s ideou symbolistů, kteří chtěli vytvořit syntézu mezi reálným a ireálným. Když například F. X. Šalda resumuje výstavu francouzského impresionismu v roce 1907, říká: „Velké dekorativní umění se objevuje na obzoru našich dnů a všechny cesty vedou k němu...“

téma

art + antiques

Sláva muzejní Cena Gloria musaealis 2013 text: Jana Jebavá Autorka pracuje na sekretariátu Asociace muzeí a galerií.

Cena Gloria musaealis, pořádaná Asociací muzeí a galerií ve spolupráci s Ministerstvem kultury, je jediným oceněním udělovaným muzeím a galeriím z celé republiky za výjimečné výstavy a expozice, muzejní publikace či za počiny, které slouží ke zkvalitnění péče o kulturní dědictví nebo jej zpřístupňují veřejnosti. Letos se cena konala již podvanácté.

Lidé do muzeí a galerií vstupují především tehdy, chtějí-li se podívat na výstavu. Jakkoli je realizace výstav a expozic jen jednou (a vlastně až tou poslední) složkou muzejní práce, jsou to právě ony, které instituci v očích veřejnosti charakterizují. Je proto zajímavé se podívat, jaké výstavy se v českých muzeích pořádají. Ačkoli největší skupinu stále tvoří „vlastivědná muzea“, zaměřená všeobecně na kulturu a historii daného regionu (statistika do této kategorie řadí asi 60 procent institucí), nejpočetnější jsou výstavy výtvarného umění a ostatních uměleckých oborů – tvoří asi polovinu ze všech výstav. Vyjdeme-li z výstav publikovaných v kalendáriu Věstníku Asociace muzeí a galerií od roku 2000 do současnosti, asi 30 procent všech výstav se týkalo malířství, kresby či grafiky, 14 procent fotografie, téměř 10 procent uměleckého řemesla a 6 procent sochařství. Výtvarné výstavy jsou většinou méně nákladné a komplikované na realizaci a svou roli zřejmě hraje i skutečnost, že žijící autoři mívají velký zájem být vystavováni. Nutno podotknout, že čísla nijak nerozlišují mezi tvorbou kanonické postavy dějin umění a zasloužilé učitelky z místní ZUŠ. Druhou nejpočetnější skupinou jsou historické výstavy, ať už prezentují témata a osobnosti regionální, či všeobecně sdílené (skoro 18 procent). Asi 6 procent všech výstav má za své téma vánoční, velikonoční a další obyčeje, přes 5 procent se v uvedeném období věnuje odívání, textilu a módním doplňkům, anebo etnografii. Skladba výstav je celkově velmi pestrá, v četnosti následuje architektura, cestování, knižní kultura, hračky a loutky, zemědělství a potraviny, věda a technika.

Průměrné muzeum „Průměrné“ muzeum z hlediska výše citovaných statistik funguje zhruba následovně: Poctivě se ve své expozici snaží prezentovat historii regionu či místní etnografické zvláštnosti, vždyť toho má ve svých sbírkách tolik. Dělá sezonní výstavy, na které budou lidé chodit – na Velikonoce vystavuje kraslice, o Vánocích betlémy, po létě fotky z cest do dalekých končin. Párkrát do roka se snaží zrealizovat výstavu z vlastních depozitářů, pokud možno aktuální, u příležitosti nějakého výročí. Jeho několika málo pracovníkům dost možná většinu času zabírá samotná správa sbírek, jejich evidence a inventarizace, a tak s povděkem doplní mezery ve výstavním plánu některým osvědčeným či místním amatérským umělcem, který se navíc nabízí, že pomůže s instalací. Návštěvníky našeho muzea tvoří hlavně školní třídy, pro které jsou tu připravené pracovní listy, a občasní turisté; místní obyvatele se muzeum snaží nalákat na sváteční jarmark, přednášku s promítáním či muzejní noc. Není málo případů, kdy v muzeích stále dřímá (nebo možná znovu ožívá) buditelský duch, se kterým byla regionální muzea před 100 i více lety zakládána. Taková muzea se snaží fungovat jako centrum společenského života a osvěty a prohlubovat prezentováním regionální historie vztah obyvatel k místu, kde žijí. Je zřejmé, že se to dnes musí dít vynalézavějšími způsoby, než je pořízení reprodukce historické fotografie s vysvětlujícím popiskem. Hezkým příkladem může být Městské muzeum ve Volyni, řízené Karlem Skalickým. Kvalitní výstavní program obsahuje dlouhodobé projekty, které objevují pozapomenuté osobnosti či dějinná období,

P O H L E D D O E X P O Z I C E P R I N C I P B A Ť A / foto: Muzeum jihovýchodní Moravy

vždy ve vztahu k regionu (např. loňská výstava Podpisowatel mena – Jakub Bursa a další mistři doby tzv. selského baroka). Muzeum kromě akcí a koncertů na nádvoří tvrze pořádá již několik let například „muzejní rána“ – krátké referáty spojené s výstavkou a následným pěším výletem za pamětihodnostmi do okolí –, a také pravidelná přednášková setkání Pokoutního kruhu prácheňské vlastivědy. Osvěta se netýká jen regionální historie, muzeum provozuje i Galerii Na shledanou, prázdnou obřadní síň na hřbitově Malsička, která se zaměřuje výhradně na současné umění. Výstavní site-specific projekty zde vznikají při krátkých rezidenčních pobytech pozvaných umělců (nyní zde do 22. června vystavuje Michal Škoda).

Obrat k návštěvníkovi Otázka vztahu muzea k místní komunitě je velkým tématem současného muzejnictví. „Muzea v zahraničí, podle mé poslední zkušenosti z USA, jsou mnohem více komunitně zaměřena. Hrají větší roli vůči společnosti a společnost jim také v dobrém oplácí. Sbírky jsou i nadále důležité, avšak ten posun je jasně viditelný,“ srovnává česká muzea se zahraničními Ondřej Dostál, ředitel Mendelova muzea Masarykovy univerzity v Brně. „Je to jev, který u nás není příliš častý. Vyžaduje změnu myšlení, která nás pravděpodobně ještě čeká.“ Posi-

lování komunitní role muzeí je jednou z odpovědí na trend, kterému můžeme zjednodušeně říkat obrat od sbírek k návštěvníkovi. Tento posun se v Evropě začal diskutovat a uplatňovat od 60. let, u nás pak ve větším měřítku až v posledních dvaceti letech. Stále větší roli v muzeích a galeriích má tak edukační činnost a doprovodné programy k výstavám. Muzejní instituce se také snaží veřejnost nalákat na různé benefity, které přináší dlouhodobá přízeň, a aktivně ji zapojit do své činnosti. U nás jde v tomto ohledu příkladem Národní muzeum, které realizuje věrnostní program Objevujte a sbírejte (podle vedoucí obchodu a marketingu muzea Magdaleny Kroupové úspěšný, s přírůstkem několika desítek zájemců měsíčně). Přímou participaci veřejnosti na muzejní práci zase umožnily sběrové akce v rámci projektů Moje monarchie a Europeana 1989.

Měření úspěšnosti Počty návštěvníků jsou jasně měřitelným kritériem, které dává do ruky nástroj k hodnocení muzejních institucí jejich zřizovatelům. Historik a muzeolog František Šebek, dlouholetý ředitel Východočeského muzea v Pardubicích a nyní pedagog na tamní univerzitě, to považuje za nebezpečnou past: „Jako by návštěvnický ohlas výstavní činnosti byl jediným měřítkem výkonu muzea. Není tomu tak.

profil

art + antiques

Okamžik v prostoru text: Tomáš Pospěch Autor je fotograf a historik umění.

Barbara Probst v posledních čtrnácti letech variuje stále stejný princip. Používá dva až třináct dálkově synchronizovaných fotoaparátů tak, aby se při stisku spouště naráz aktivovaly závěrky všech přístrojů. Tímto postupem dodnes vytvořila něco přes sto sérií fotografií, které shodně označuje názvem Exposure, pořadovým číslem a místem a přesným časem vzniku. Pětadvacet z nich představuje v pražské Galerii Rudolfinum.

V našem prostředí, kde donedávna dominovaly především „lyrické proudy“ fotografie – jako typicky české je definoval Jaroslav Boček v roce 1962 –, mohou být práce Barbary Probst vnímány jako příliš chladné a sofistikované. Při bližším pohledu nám Galerie Rudolfinum nabízí výraznou a osobitou tvorbu, která se specificky vztahuje k prozkoumávání světa fotografie, ale stejně tak je zajímavým příspěvkem k překvapivě invenčnímu reflektování světa kolem nás. V tradičním prostředí fotografů se snímky vzniklé krátce po sobě a opakující jeden a týž motiv prezentují poměrně často. Série obvykle těží z kouzla proměny jen krátce po sobě zamrzlých situací. Vedle různých

portrétních sekvencí jsou takovým příkladným projektem Pohledy z okna mého bytu Jiřího Hankeho, kdy autor dvaadvacet let vytvářel deník fotografováním výseku ulice před svým bytem. Fotografie Barbary Probst ale nezobrazují stejný objekt nebo místo v podmanivých momentech krátce po sobě. Naopak ve stejném momentu iniciuje vytvoření sekvencí mnoha pohledů na tu samou „událost“. Výsledek je přesně takový, jaký má düsseldorfská škola ráda a jaký známe od Bernda a Hilly Becherových, Thomase Ruffa, Andrease Gurského, Simone Nieweg nebo Thomase Strutha: V chladném odstupu a při užití minima výrazových prostředků je di-

vákům pomocí iluzivně přesné fotografie předložena patřičná dávka fascinujícího světa. Pokud máte tu trpělivost ji vnímat, až příjemně z ní mrazí po těle.

Rozhodující okamžik Svět můžeme v dané chvíli pozorovat jen z jednoho úhlu pohledu. Celý život žijeme v soustředění na velice malý výsek zorného pole. Jsme uvyklí tomuto omezení. A stejně tak jsme si zvykli na svět fotografie, kdy nám snímek poskytuje jediný pohled, který nám vybral fotograf. Barbarou Probst v nejrůznějších variacích rozvíjená metoda synchronních obrazů narušuje tradici jediného záběru zachycujícího daný moment.

B A R B A R A P R O B S T: E X P O S U R E #31 ( N .Y. C . , 2 49 W. 3 4 T H S T R E E T, 0 1. 0 2 . 0 5, 4 : 41 P. M .) / 2005 / Courtesy Annedore Streyl

B A R B A R A P R O B S T: E X P O S U R E #74 ( W A G E N B R Ü C H S E E , B A V A R I A , 0 9.19. 0 9, 5 : 22 P. M .) / 2009 / Courtesy Galleria Monica de Cardenas, Milano / Zuoz

Osobitým způsobem pracuje s „rozhodujícím okamžikem“ ve fotografii. „Rozhodující okamžik“, jak jej definoval Henri Cartier-Bresson, v sobě zahrnuje to, co ději předcházelo i co bude následovat, a v jediné fotografii je diváku předkládán estetizovaný a sumarizovaný přehled o události. Zachycený „prostorový moment“ u Barbary Probst odkazuje jen sám k sobě. Jednotlivé obrazy v sériích Exposure nespojuje žádná kauzalita ani hierarchie. Každý je rovnoprávným zachycením téže scény. Také jakákoli možnost příběhu je znemožněna důsledným zobrazením různých alternativ té samé chvíle.

Prostorová fotografie Barbara Probst ve své tvorbě spojuje uvažování sochaře a fotografa. Ne náhodou studovala sochařství v Mnichově a rok byla na stáži v ateliéru fotografie u Bernda Bechera v Düsseldorfu. Nesoustředí se na jednotlivý obraz, ale na vztah mezi nimi. Jak ostatně sama říká: „Někdy uvažuji o svých sériích jako o větách. Jednotlivé slovo, stejně jako jednotlivý obraz, nedává samo o sobě velký smysl. Jen určitá kombinace a pořádek slov dávají dohromady větu, která má smysl.“

Z jednotlivých záběrů skládá konstrukci prostoru, který jednotlivé obrazy společně ohledávají. Význam díla leží v prostorech mezi nimi a výsledný obraz se skládá až v mysli diváka. Tato vícepohledovost nás může dovést až k úvahám o kubizujícím pojetí fotografie. Barbara Probst nám nepřináší jeden ideální pohled, ale v umně vedené konstrukci se pokouší zprostředkovat zachycovanou scénu v celku. Současně nás může vést komplexnost zobrazování scény k obecnějším úvahám, co každá jednotlivá fotografie vždy z reality uzávorkovává a co zmražení pohybu a rámeček hledáčku vyřazují z divákova pohledu. Nutí nás intenzivně myslet na to, co je zachyceno, ale možná ještě intenzivněji na to, co zobrazeno nebylo, co zůstalo před závorkami, mimo záběr fotoaparátu. Autorčiny fotografie mimo jiné počítají s hrou s divákem. Už při prohlížení dvojportrétů ztrácíte jistotu, zda je váš úhel pohledu ten vhodný. Vedle znejistění stanoviště diváka, kdy je po něm při prohlížení neustále vyžadován pohyb po prostoru galerie, je divák aktivován tím, že je mu neustále narušován příběh, který se snaží při sledování série obrazů vytvořit.

Barbara Probst patří k té menší skupině umělců, kteří nás nenutí propadnout iluzivnosti fotografie. Její práce neupozorňují jen na to, co je na fotografii, ale upozorňují také na obraz samotný a to, jak byl konstruován. Dílo se stejnou měrou vztahuje ke vnímání světa kolem nás i k prozkoumávání vnitřních vlastností média. Při prohlížení svých sérií nás autorka nutí „dekonstruovat“ scénu. V jednotlivých záběrech mimoděk zachycené stativy a fotoaparáty nebo iluzivně užívané fotografie na pozadí nás k tomu přímo vyzývají. Tato dekonstrukce je oděna do kulis mnohokrát viděných situací, obrazů světa, snad i odkazů na filmy, rodinné fotografie nebo módní snímky. Revokuje scény zanesené do našeho povědomí, pro své série hledá motivy, které jsou klišé. „Nesnažím se vynalézat obrazy; vlastně se snažím dělat obrazy, které by se daly vztáhnout ke všem obrazům, které jsme již viděli,“ říká k tomu autorka. Od roku 2004 často jako pozadí využívá fotografické obrazy z různých filmů nebo internetu. Právě ty vytvářejí pro diváka odchovaného euroamerickou vizualitou přesný kontext, na jehož pozadí si autorka pohrává se synchronicitou.

k věci

art + antiques

Filmař v galerii text: Otto M. Urban Autor byl kurátorem výstavy Decadence Now! foto: Profimedia

Výstava Tima Burtona v Domě U Kamenného zvonu je prezentována jako jedna z výtvarných událostí letošního roku. O recenzi na ni jsme požádali historika umění a kurátora Otto M. Urbana, známého svou zálibou v temných světech, jaké Burton zobrazuje ve svých filmech.

První informace o pražské výstavě Tima Burtona se začaly objevovat již v průběhu minulého roku a vyvolaly mnohá očekávání. Zejména proto, že se mělo jednat o variantu výstavy z Muzea moderního umění v New Yorku. Tam se konala v roce 2009 a od té doby putuje v různých obměnách po dalších místech. Známý autor, jehož výstavu pořádalo prestižní muzeum, skýtaly příslib podnětného zážitku. Výtvarná tvorba filmařů je přehlížený, ale velice zajímavý fenomén. Kritika měla s takovými tvůrci vždy určité problémy, překvapivě zásadní se pro mnohé stala otázka, zdali je autor spíše filmař, nebo výtvarník, existovala jakási potřeba rozhodnout, čím je více, a v tomto směru jej pak charakterizovat.

P A N Š T Í S T K O / 2008 / akvarel na papíře

I v dějinách umění takové dělení dlouhou dobu přetrvávalo a v jistých ohledech přetrvává dodnes. Přesto se objevila řada projektů, které se zabývaly méně známými aspekty tvorby autora, který se prosadil v jiné oblasti. Známe tak obrazy hudebního skladatele Arnolda Schönberga, spisovatele a dramatika Augusta Strindberga, kresby básníků a spisovatelů Victora Huga, Karla Hlaváčka či Antonina Artauda a řady dalších. Jejich díla se postupně stala přirozenou součástí významných výstav.

Mezi filmem a obrazem Tvůrčí propojení mezi výtvarným uměním a filmem je velice silné, od filmů Georgese

Mélièse přes expresionistické filmy Nosferatu a Metropolis, Eizenštejnův Křižník Potěmkin po silně stylizované filmy Andreje Tarkovského či projekt Cremaster Matthewa Barneye. Tvorba těchto umělců oslovuje specifickou část publika, která reflektuje měnící se vizualitu současného světa, respektive umožňuje odlišné prožitky z jejího vnímání. Nespočet filmařů ostatně studovalo na výtvarných školách, například Akiro Kurosawa nebo Pier Paolo Pasolini, jejichž výtvarná tvorba je dodnes bohužel velice málo známá. Do galerijního prostoru snad nejvíce pronikli režiséři Peter Greenaway a Derek Jarman, instalace prvního a malby druhého se staly plnohodnotnou součástí diskurzu výtvarného umění posledních desetiletí. U obou je propojení filmu a volného umění natolik přirozené, že se vzájemně prostupují. Filmový obraz je ovlivněn zkušeností z malby či fotografie, získává tak svůj specifický rukopis. Prezentuje jasný výtvarný názor. Na mezinárodní výtvarné scéně se v posledních letech výrazně prosazuje režisér David Lynch. Také v jeho případě jsou malby, instalace či fotografie obohacující zkušeností, dávají pochopit některé detaily, které při filmovém vyprávění unikají. Přesto mají jeho díla autonomní výtvarnou hodnotu, která není závislá na jeho filmech. Právě různé chápaní času ve filmu a v malbě či kresbě dává těmto umělcům možnost svébytného vyjádření v obou oblastech, ve filmu i ve výtvarném umění. Ostatně i u nás máme jeden výrazný příklad spojení filmu a výtvarného umění v díle

E D G A R Z F I L M U F R A N K E N W E E N I E / 2012

Jana Švankmajera. I v případě tvorby tohoto umělce můžeme zcela jistě konstatovat, že patří v obou oblastech k tomu zásadnímu, co u nás bylo v posledních desetiletích vytvořeno. Nejde však jen o klasiky, ale i v dalších generacích se objevují tvůrci, pro které je film jako prostředek výtvarného vyjádření častým tvůrčím postupem, od Tonyho Ourslera, Douglase Gordona po Marka Thera. Od 60. let je film také důležitou součástí dokumentace uměleckých akcí, performancí, happeningů či situací. Původně dokumentační filmy Kurta Krena, kterými zachycoval akce vídeňských akcionistů, jsou dnes vnímány jako samostatná umělecká díla. Existují i příklady výtvarníků, kteří se výrazně prosadili na filmovém poli, za všechny můžeme jmenovat Andyho Warhola nebo Juliana Schnabela. Spojení filmu a výtvarného umění se také ukazuje jako vhodný výstavní koncept. V 80. a 90. letech zaplavily galerie blikající monitory, dnes nahrazené

sofistikovanějšími projektory. Hranice mezi klasickým filmem a výtvarným filmem je dnes často nezřetelná.

Bez ladu a skladu To vše jen podporuje vzrůstající zájem o projekty, které film a výtvarné umění propojují či ukazují na výstavách v muzeích a galeriích. Specifickou roli hrají v této situaci speciální filmová muzea, podobná instituce však u nás bohužel neexistuje. Tradiční muzea a galerie se u nás moc do podobných témat nepouštějí, snad s výjimkou výstav Jana Švankmajera. Současná výstava Tima Burtona však ukazuje, že takové projekty jsou divácky i mediálně velice atraktivní, že přivedou do výstavních prostor nové diváky, pro které se výtvarné umění může stát přirozenou součástí jejich kulturního života. Zdali tomu tak je, či nikoli, není jednoduché rozhodnout, trocha skepse v této otázce neuškodí.

Je opravdu výtvarná tvorba Tima Burtona natolik silná a originální, že stojí za to navštívit výstavu, či je jen zajímavým doplňkem jeho filmů? Obstojí Burton vedle Lynche či Jarmana? Předsudky by neměly být na místě, vizualita Burtonových filmů je natolik specifická a osobitá, že poznání jeho výtvarné tvorby může znamenat pozoruhodný zážitek. Vytvořil postavy, které působí silnou a překvapivou vizualitou, jsou jiné nejen svým charakterem, ale i tím, jak vypadají. V expozici ale tato díla zanikají. Výstava tak přinesla zklamání, které nezměnila ani v některých aspektech nápaditá instalace. Stěny Domu U Kamenného zvonu pokryly stovky děl, řazených bez jakékoli logiky a jasného kurátorského záměru. Velké množství děl je jistě atraktivní pro mediální ruch, zvláště když je dokonce vystaveno 150 zatím neznámých. Která to jsou a jak posunují či mění pohled na Burtona, není jasné. Tyto nicneříkající informace jsou však nejvíce

staveniště

art + antiques

Č E S K Á A R C H I T E K T U R A 2012–2013 / ed.: Zdeněk Jiran / Prostor – architektura, interiér, design 2014 / 216 str., 600 Kč

Architektonická úroda Praha – S jarem se v knihkupectvích objevila další architektonická ročenka, jejímž editorem byl letos architekt Zdeněk Jiran. Několik posledních ročníků přineslo velmi silný názor na architekturu a jasná kritéria výběru, ať už to byl loňský výběr Michala Kuzemenského nebo předcházející publikace od Pavla Hniličky či Petra Všetečky. Z tohoto hlediska letos ročenka trochu ztrácí dech – namísto úvodní eseje, kde editoři představují svůj pohled a klíč k výběru staveb, se musíme spokojit s rozhovorem. Navíc s rozhovorem, který není zrovna šťastně vedený. Se Zdeňkem Jiranem zde mluví filozof Jakub Wolf, který namísto aby nám představil názory architekta, prezentuje svůj náhled. Dokola se vrací k tezi, že pod realizací je sice podepsán architekt, ale ve skutečnosti o ní rozhodují peníze (investor) a úřady, přestože dotazovaný už k tomu očividně nemá co říct.

Letošní ročenka nemá žádný jednoznačný koncept, nicméně Jiran mluví o tom, že mu při výběru vznikly jakési typologické dvojice, které „mezi sebou vedou určitý dialog“. „Napětí tvořené dvojicí jednoho stavebního typu bylo pro mne, a tím i pro výběr staveb v letošní ročence, charakteristické a určující,“ říká v úvodním rozhovoru. Editor se snažil pokrýt celé spektrum stavební produkce, avšak podle svých slov za „nejzávažnější z typologického hlediska“ považuje stavby určené pro bydlení. A těch je v ročence skutečně nejvíce. Pokud se na ročenku díváme jako na aktuální zprávu o stavu české architektury, dozvíme se, že velkou část stavební produkce tvoří rekonstrukce, ba dokonce konverze staveb pro jinou funkci. Zmiňme alespoň úpravu libereckých lázní pro galerijní účely (SIAL architekti a inženýři), konverzi dvou baťovských továrních bloků na galerii, knihovnu a muzeum (City Work) nebo ateliér a sklady v Libčicích nad Vltavou (Atelier Hoffman). Dobrou zprávou také je, že vzni-

kají polyfunkční domy, jako dům s laboratoří v Litomyšli (Molo architekti) či archeologická základna v Mikulčicích (Pelčák a partner architekti). Ročenka nabízí i několik překvapení. Může jím být střední škola v Sokolově od Romana Kouckého, která reprezentuje „výtvarné ambice architekta a houževnatou cílevědomou péči stavebníka o vznik a zdárné dokončení díla“, ale také nový rodinný dům od Aleny Šrámkové, který svým výrazem autorku rozhodně nezapře. V každé ročence z různých objektivních či subjektivních důvodů „něco chybí“. Tentokrát je toho však tolik, že to stojí za zmínku. Především zde není ani jeden veřejný prostor, což se nedá interpretovat jinak než jako editorovo opomenutí. Z konkrétních výrazných realizací tu překvapivě nenajdeme třeba rekonstrukci jízdárny v Litomyšli od již neexistujícího ateliéru HŠH, ekocentrum ve Vrchlabí od Petr Hájek architekti, poradenské centrum neziskových organizací v Brně od Projektil architekti nebo krásnou rekonstrukci jezuitské koleje v Kutné Hoře pro účely galerie od Atelieru M1 architekti. Závěrečný rozhovor ročenky je věnován úspěšnému projektu studentů ČVUT – experimentálnímu energeticky soběstačnému domu Air House. Ten slavil úspěch v mezinárodní soutěži vysokoškolských týmů Solar Decathlon, kterou každé dva roky vyhlašuje Ministerstvo energetiky USA. / Karolina Jirkalová

Grand prix 2014 Praha – Grand prix architektů za rok 2014 získala konverze libereckých městských lázní na sídlo Oblastní galerie od Jiřího Bučka a jeho spolupracovníků z ateliéru SIAL. Mezinárodní porota ji vybrala z 69 do soutěže přihlášených architektonických realizací. Porota, jíž předsedala vizuální umělkyně Magdalena Jetelová, vyzdvihla obtížnost přeměny dispozičně velmi specifické historické stavby na galerii výtvarného umění. „Vztah historického a nového je udržený v žádoucí rovnováze. Vzájemné spolupůsobení a zároveň suverénní vztah historických a současných architektonických prvků je charakteristický od detailů po celek,“ čteme v prohlášení poroty.

inzerce

Projekt je realizován díky dotaci statutárního města Ostrava The project is supported by the City of Ostrava

Mediální partneři Media Partners

platforma (pro současné umění)

Vladimír Houdek Kanoucí šíře The Trickling Expanse

platform (for contemporary art)

Ostrava

Markus Copper Kursk 29 05 — 17 08 2014

15 05 — 31 08 2014

Galerie města Ostravy

Dolní Vítkovice, Ruská 2993, Ostrava – Vítkovice Po–Ne, 10–18 h, Vstup volný

Multifunkční aula Gong

Mon–Sun, 10 a.m.–6 p.m., Free entrance

Multifunctional auditorium Gong

www.plato-ostrava.cz

VLADIMÍR KOPECKÝ

Bouře a Klid

Storm and Calm Museum Kampa

Souběžně s výstavou vychází rozsáhlá monografie Vladimíra Kopeckého. Vydává Retro Gallery, Praha. Objednávejte na info@retrogallery.cz. A comprehensive monograph of Kopecký’s work will accompany the exhibition. Published by Retro Gallery, Prague. Order at info@retrogallery.cz.

kopecky_inz_AA_190x119.indd 1

25. 4.—7. 9. 2014

museumkampa.cz retrogallery.cz

28.5.14 0:20

inzerce

art + antiques

DIPLOMANTI AVU 2014 GRADUATES FROM THE ACADEMY OF FINE ARTS IN PRAGUE

27/6/2014 — 3/8/2014 VELETRŽNÍ PALÁC NÁRODNÍ GALERIE V PRAZE MALÁ DVORANA + 5.PATRO VERNISÁŽ 26. 6. v 17:00 kurátoři: Martin Mainer + Samuel Paučo www.avu.cz

VSTUP ZDARMA

AA_FREMUNDmonografie.indd 1

27.05.14 10:18

nové knihy

Myslet fotografii Tomáš Pospěch

V roce 2010 připravil Tomáš Pospěch antologii textů o fotografii s názvem Česká fotografie 1938–2000. Nyní vychází od stejného autora kniha, která je historickou studií blízkého materiálu. Pospěch v dlouhém historickém období sleduje několik motivů. Zajímá ho, jak se proměňovalo psaní o fotografii, její názvosloví a posuny významů. Publikace je autorovou disertační prací, kterou obhájil na opavském Institutu tvůrčí fotografie. PositiF 2014, 280 str., 425 Kč

Současná umělecká díla v krajině Radoslava Schmelzová, Dagmar Šubrtová, Radek Mikuláš

Historička umění, sochařka a geolog sestavili přehledného a koncepčně promyšleného průvodce po české krajině. Záchytnými body jim jsou nepatrná i rozměrná umělecká díla, která současní umělci rozeseli v městských parcích i v divoké přírodě. Desítky artefaktů jsou uvedeny fotografií, textem i přesnou informací o jejich lokaci uvedenou v souřadnicích GPS. Poučený úvod pak současnost kontextualizuje pomocí příkladů z dějin umění – soch Matyáše Bernarda Brauna, Stanislava Rolínka nebo Václava Levého. Academia 2014, 268 str., 350 Kč

Na cestě k modernosti Nicholas Sawicki

Po více jak dvaceti letech vyšla nová monografie věnovaná uměleckému sdružení Osma a jejímu okruhu. Z nového úhlu pohledu a prostřednictvím neznámého archivního a obrazového materiálu téma uchopil americký historik umění Sawicki. V sympaticky skromném paperbacku se soustřeďuje na „umělecké postupy, názory a cíle, které skupina sdílela na své cestě k modernosti“. Pozornost Sawicki věnuje například dříve přehlíženému tématu etnické různorodosti

členů skupiny a jejich vztahu k pražským institucím. FF UK 2014, 192 str., 255 Kč

Umění ve veřejném prostoru I–III Marcel Fišer, Michael Rund, Zbyněk Černý

Umění v ulicích, parcích či na nádražích mapuje Marcel Fišer již několik let. Tři publikace, které do dnešního dne vyšly, představují relikty 19. a 20. století v prostoru Klatov, Chebu a Sokolova. Deklarovaným cílem je ochrana toho, co do současnosti přežilo. Obrácení pozornosti k dílům, která v dějinách umění stojí až v druhé řadě zájmu a jsou zároveň nejnáchylnější ke zničení, by mělo pomoci zajistit jejich další život. Podrobné historické studie i představení osobností autorů jednotlivých děl nabízí cenný příspěvek k regionální historii. Centrum pro dějiny sochařství Horažďovice 2011–2013, à 180 Kč

Boj o prostor Markéta Březovská, Jan Kristek (eds.)

Na téma urbanismu a plánování se soustřeďuje výbor textů od sedmi evropských autorů, které pojí přesvědčení, že podoba města má být „výsledkem kritické společenské a politic-

ké praxe“. Pro všechny platí, že řešení hledají skrze mezioborovost, překračující hranice historie, sociologie, urbanismu a architektury. Kniha vychází na základě přednáškového cyklu na téma současného města a jeho utváření, který se konal na brněnském Vysokém učení technickém na podzim roku 2012. Archa 2013, 136 str., 339 Kč

Uměleckohistorické texty z pozůstalosti František Kovárna

František Kovárna (1905–1952) byl profesorem estetiky, teoretikem, kritikem a prozaikem. Ve své odborné práci se věnoval především umění své současnosti, tedy 1. poloviny 20. století. Po roce 1948 emigroval a tak se jeho práce stala pro několik generací historiků umění těžko přístupná. Do aktuálního výboru byly zařazeny tři uměleckohistorické texty: přednáška Otázky současného malířství shromažďující autorovy výhrady vůči nefigurativnímu malířství, část připravované knihy O výtvarnou mateřštinu věnující se českému umění 19. století, a studie Pokolení obratu věnované generaci umělců 30. let. Součástí knihy je také biografická studie. Karolinum 2013, 182 str., 190 Kč

antiques

art + antiques

Secese dnes text: Martina Lehmannová Autorka je kurátorkou Muzea hlavního města Prahy.

Dlouhodobá výstava Secese – Vitální umění 1900 v Obecním domě a stejnojmenná publikace, která ji doprovází, se prostřednictvím sbírkových fondů Uměleckoprůmyslového musea v Praze snaží o nové představení fenoménu umění přelomu 19. a 20. století.

Obecní dům je secesní gesamtkunstwerk sám o sobě a výstavám rané moderny dává patřičný rámec. Nejde ostatně o první zdejší projekt věnovaný dekorativnímu umění první poloviny 20. století. Připomeňme alespoň výstavu České art deco, uspořádanou ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým museem roku 1998, Vídeňskou secesi a modernu, převzatou z Moravské galerie v Brně (2005), či Secesi v Chorvatsku, převzatou z Muzea umění a řemesel v Záhřebu (2006). Impulsem k aktuální výstavě, která má běžet až do konce roku 2015, byla mimo jiné chystaná rekonstrukce hlavní budovy Uměleckoprůmyslového musea, které tak

S B Í R K A S E C E S N Í O S K L A / foto: UPM

dočasně přijde o prostor k prezentaci svých sbírek. Umělecké řemeslo v Rakousku-Uhersku na přelomu 19. a 20. století dosáhlo mimořádných kvalit. Vídeň byla skutečným centrem, ve kterém se rozvinula svébytná estetika. Svědčí o tom koneckonců i fakt, že posledních více než deset let vídeňské instituce lákají na umělecké řemeslo statisíce zájemců (především Leopold Museum a MAK – rakouské muzeum užitého a současného umění –, které mají dokonce shodně nazvané stálé expozice Wien 1900). Je tedy záhodno, aby také Praha své sbírky srovnatelné kvality vystavovala.

Pohled do expozice Výstava je rozdělená do dvou částí. V jedné převažují díla nečeské provenience a jsou zde představována univerzálnější témata. Ve druhé najdeme hlavně produkci vytvořenou na našem území. Předměty jsou sice ve vitrínách roztříděné podle materiálů, ale v prostoru spolu komunikují. Instalace jim vytvořila inspirativní rámec umožňující lepší pochopení doby a její tvorby. Publikace je v tomto ohledu mnohem přísnější. Striktně odděluje část teoretických statí a katalogu rozděleného do kapitol semperovsky podle materiálů. Ve výkladu konceptu výstavy poukazují autoři především na východisko tehdejší tvorby v dobovém vitalismu. Cestu k této interpretaci otevřela českým teoretikům především Lada Hubatová-Vacková knihou Tiché revoluce uvnitř ornamentu. Studie z dějin uměleckého průmyslu a dekorativního umění v letech 1890–1930 vydanou roku 2011 a také ve stati Vitální rytmy jako obrazy dynamiky života publikované o rok později v knize Aleny Pomajzlové Rytmy + pohyb + světlo: Impulsy futurismu v českém umění. Autoři výstavy a katalogu Secese – Vitální umění 1900 na tyto práce úspěšně navázali a zdůraznili formální i duchovní uplatnění vitalismu v uměleckém řemesle. Hlavní přínos výstavy i knihy spočívá právě v důrazu na 3D materii. Skrze život interpretují různé polohy a formální rozdíly v umění počátku 20. století, jak užívání rostlinných i geometrických ornamentů, tak

M Ó D A A Ž I V O T N Í S T Y L / foto: UPM

aktivitu mladých umělců, kteří především přinášeli změnu.

Odmítaná i obdivovaná Mladí studenti byli svázaní především s vídeňským prostředím, neboť právě zde většinou nabývali vzdělání. Získávali a tříbili si zde své myšlenky o nové podobě umění. Diskutovali na platformách, jako byl Siebener Club, Sdružení výtvarných umělců Rakouska – Secesse, psali do časopisu Ver Sacrum. Mladí tvůrci přicházeli z nejrůznějších částí monarchie, velká většina byla z Moravy, Čech a Slezska. Někteří se zde usadili, vypracovali se na autority a z těchto pozic ovlivňovali dění v monarchii, jako Josef Hoffmann. Jiní se vrátili zpět do svých domovin a o dění ve Vídni zvěstovali, jako Jan Kotěra. Vedle tohoto směru šíření umění byla ještě důležitá role výrobních firem. Předměty navrhované vídeňskými umělci byly často vyráběny v severočeských sklárnách, západočeských porcelánkách či moravských nábytkových firmách. A tak se stalo, že přes tehdejší programový odpor pražské umě-

lecké veřejnosti ke „všemu vídeňskému“, pronikla vídeňská moderna i sem a dostávala se už v době svého vzniku do sbírek Uměleckoprůmyslového musea. Platí to především o sbírkách grafiky a skla. Celá třetina předmětů z těchto sbírek publikovaných v katalogu do nich byla získána ještě před první světovou válkou, k čemuž se instituce hned na úvod, v ředitelské předmluvě, hrdě hlásí. Další akviziční boom nastal v poslední třetině 20. století. V naší době omezených prostředků je stále složitější sbírky obohacovat, přesto se o to muzeum snaží. Na výstavě tak můžeme obdivovat i věci dosud neviděné. Ocenit je nutné nejnovější akvizice především ze sbírky nábytku. Části interiérů pro Rudolfa Larische v Krnově od Leopolda Bauera (1901–02, získáno 2010) a pro Františka Drtinu v Praze od Josefa Gočára (1908, získáno 2005) by se mimořádně vyjímaly i ve věhlasných vídeňských či newyorských sbírkách. Je dobře, že se s nimi můžeme pochlubit my. Gratulaci si zaslouží i nedávná akvizice košíčku na ovoce a misky na máslo vyrobená podle návrhu Josefa Hoffmanna firmou Christopha Clötera pro Wiener

Werkstätte. Prodávala se loni v Dorotheu za velmi příznivých 1750 eur za košíček a 1500 eur za misku na máslo.

Secese, nebo moderna? Vedle děl pocházejících z Vídně či Vídní inspirovaných jsou na výstavě představeny exponáty pocházející ze západní Evropy či ovlivněné západoevropskou, především francouzskou estetikou. Jedná se hlavně o práce v kovu, keramiku a sklo. Ty se do sbírek muzea začaly dostávat vesměs až po první světové válce a raketově se jejich počty zvyšovaly od 60. let. Byla to doba znovuobjevení umění počátku 20. století. Publikace, které vycházely, jako Česká secese – Umění 1900 Jana Kotalíka z roku 1966 či Umění a život – Doba secese Petra Wittlicha z roku 1987 věnovaly pozornost především tomuto proudu, i když paradoxně užívaly pro označení epochy název secese odvozený z vídeňské Secession. Odpověď na to, jak tento terminologický galimatyáš vznikl, se snaží nalézt Otto M. Urban v katalogovém textu nazvaném Problémy s českou secesí. Velmi úspěšně se mu podařilo

antiques

art + antiques Podívejme se tedy raději, jaký termín se používal v době na přelomu 19. a 20. století. Zjistíme, že to byla moderna. Stačí připomenout úvodník Volných směrů u z roku 1899, kde K. B. Mádl napsal: „Slyšíte po léta volání a toužení po českém umění národním a slyšíte heslo: Moderna! (…) Vy sami také dobře víte, že pod vlajku Moderny a moderního umění odkazovány jsou proudy nejrozmanitější, nejrůznější, ano, nejednou docela proti sobě běžící…“ Pokud Mádl neuplatňoval termín moderna, tak psal v semperovském duchu o novém stylu. Termíny moderna a nový styl se užívaly i v Brně. Tehdejší ředitel Moravského průmyslového muzea Julius Leisching, který soudobou tvorbu systematicky vystavoval, ji označoval jako moderna i nový styl. Nad terminologií ještě bude potřeba se řádně zamyslet a dospět k nějaké definici, která bude zohledňovat soudobou realitu.

L U C I E V L Č K O V Á , R A D I M V O N D R Á Č E K ( E D .): S E C E S E – V I T Á L N Í U M Ě N Í 19 0 0 grafik: Štěpán Malovec / Arbor vitae 2013 / 304 str., 1290 Kč

prokázat, že v době před první světovou válkou se pojem secese nepoužíval tak, jak ho vnímáme dnes, ale jednalo se o pejorativní označení vídeňské estetiky tvůrců ze sdružení Secesse, vůči které se Praha vymezovala. Termín se objevil i v Almanachu secese, který sepsal S. K. Neumann v roce 1896 (!) tedy rok před vznikem sdružení Secession ve Vídni. Vyjádřil v něm myšlenku odklonu od tezí Manifestu moderny, jenž vyšel v roce 1895. Manifest i Almanach však směřovaly svým obsahem hlavně do literárního světa. Na vžití termínu secese v oblasti výtvarného umění neměly pravděpodobně vliv. Termín secese tedy zřejmě souvisí se sdružením Secesse. Stačí se jen podívat na seznam zakládajících členů, a vidíme, jak silné zastoupení tam měly autority působící u nás: Vojtěch Hynais, Beneš Knüpfer, Luděk Marold, Josef Václav Myslbek, Alfons Mucha, Friedrich Ohmann, Maxmilián Pirner, Hanuš Schwaiger. Zřejmě takto termín secese zasel sémě v češtině. V meziválečné době se opakoval jako výhružka mezi zastánci funkcionalismu. Po válce ale byl přijat, a to nejenom v českém prostředí (Kotalík, Wittlich), ale slovo secese, jako označení výtvar-

ného stylu počátku 20. století, se uplatňuje v chorvatštině (secesija), maďarštině (szecesszió), polštině (secesja), srbochorvatštině (secesija), slovenštině (secesia), nepoužívá se tolik ve slovinštině, ale vyskytuje se dokonce i v esperantu (secesio-stilo). Je pozoruhodné, že se termín secese používá téměř ve všech provinciích někdejšího Rakouska-Uherska, byť v Rakousku samotném se dnes užívá termín moderna a Secession se vztahuje pouze ke sdružení. V úvaze, zda v současnosti používat secese, či moderna, se Otto M. Urban sám přiklání spíše k termínu moderna. Důvody ale nerozvádí. Termín moderna má dnes globální platnost, přestože jeho definice je stále dost roztříštěná. Jako jeden z prvních se termínem zabýval Stephan Tschudi Madsen v knize Sources of Art Nouveau z roku 1955. Uspokojivý vhled do problematiky nepřinesl ale ani o 50 let později Christopher Wilk v knize Modernism: Designing a New World z roku 2006. Wilk stanovil časový rámec pro modernismus lety 1914–39, ale v textu připouští, že principy, na nichž definici staví, existovaly zejména ve střední Evropě už před první světovou válkou.

Co bylo dál? Pozoruhodným přínosem knihy je i text Ivy Knobloch Recepce secese v užitém umění 20. století. Doplňuje některé naznačené teze Otto M. Urbana, a především přináší informace o inspiraci ranou modernou umělci od 60. let. Pro vizualizování psychedelických prožitků sáhli tvůrci jako Zorka Ságlová v plakátu pro The Plastic People of the Universe z roku 1968 k tvarosloví doby, jež také měla hluboký zájem o lidskou psychiku. Podařilo se tak otevřít velmi pozoruhodnou kapitolu a doufejme, že bádání nad tímto tématem bude pokračovat. Umění počátku 20. století stále fascinuje svým formálním i duchovním nábojem. S přítomností je spojuje především zájem poznávat a pochopit přírodní principy, právě tvorba této doby nám může poskytnout zajímavý pohled na sebe samé.

SECESE – VITÁLNÍ UMĚNÍ 1900 místo: Obecní dům pořadatel: Uměleckoprůmyslové museum termín: 1. 11. 2013–31. 12. 2015 www.upm.cz

inzerce

investice do umění je stálá...

Patrik Hábl

Obrazy a intervence

Jiří Načeradský

Nesmím pochybovat

Krištof Kintera Plastické kresby

čtvrtletník o umění Miroslav Hák

Dílo

Vladimír Houdek

Prolnout, rozpojit

OBJEDNÁVEJTE NA WWW.PRAGUEAUCTIONS.COM

Soukromá sbírka

Současné umění

inzerce

Obecní dům Municipal House Náměstí republiky 5 Praha 1

grey gold

30 ⁄ 4 — 3 ⁄ 8 ⁄ 2014

Denně Daily 10 — 19

České a slovenské umělkyně 65+ Czech and Slovak female artists over 65+ MARIE BLABOLILOVÁ ⁄ KLÁRA BOČKAYOVÁ ⁄ MARIE FILIPPOVOVÁ ⁄ EVA FUKOVÁ ⁄ MILOTA HAVRÁNKOVÁ ⁄ DAGMAR HOCHOVÁ ⁄ INGE KOSKOVÁ ⁄ ALENA KUČEROVÁ ⁄ MARKÉTA LUSKAČOVÁ ⁄ ADÉLA MATASOVÁ ⁄ DAISY MRÁZKOVÁ ⁄ EVA CISÁROVÁ - MINÁRIKOVÁ ⁄ VĚRA NOVÁKOVÁ ⁄ LUDMILA PADRTOVÁ ⁄ DANA PUCHNAROVÁ ⁄ JITKA SVOBODOVÁ ⁄ ADRIENA ŠIMOTOVÁ ⁄ DANIELA VINOPALOVÁ-VODÁKOVÁ ⁄ JANA ŽELIBSKÁ

Dům umění města Brna ⁄ The Brno House of Arts www.dum-umeni.cz

ORBIS PICTUS FRANTIŠKA KUPKY

výstava / exhibition

MEZI SYMBOLISMEM A REPORTÁŽÍ

ZÁPADOČESKÁ GALERIE V PLZNI VÝSTAVNÍ SÍŇ „13“ PRAŽSKÁ 13, PLZEŇ 30. 5. – 7. 9. 2014 WWW.ZPC-GALERIE.CZ

Mecenáš výstavy:

Petr Pudil

Mediální partneři:

CENTRUM SOUČASNÉHO UMĚNÍ DOX

POUPĚTOVA 1 PRAHA 7 WWW.DOX.CZ

Toulouse-Lautrec etc.

Vital Art Nouveau Vitální umění 1900

manuál

Manuál pro milovníky současného umění Lekce 59. – Komu zvoní hrana text: Ondřej Chrobák Autor působí v metodickém centru Moravské galerie v Brně.

Ministerstvo kultury oznámilo, že pro příští rok sníží rozpočet svým příspěvkovým organizacím. Pokles finančních prostředků dosáhne celkové výše 166 milionů korun, z čehož mzdové prostředky představují 77 milionů. Mezi galerijním prekariátem vyvolala tato zpráva upřímné zděšení. V praxi znamená jediné, snížení platů nebo masivní propouštění. Nejspíš obojí. Použít pro krok ministerstva slovo necitlivé je eufemismus. Přívlastek skandální zas neodpovídá realitě, neboť se nijak nevymyká dlouhodobému přístupu vrchnosti ke svým poddaným. Kdo si uvyknul fungovat za nedůstojných podmínek, bude dál přežívat. Bouřit se stejně nemá smysl. Jaký je rozdíl dostat místo střední bulvy tuřínu na týden jen malý tuřín? Žít se musí. Navíc venku čeká celá armáda zájemců, kteří by stejnou práci dělali i zadarmo. Brečet nad rozlitým mlékem postrádá smysl. Nikoho v okolí to nedojme. Ve vztahu ke společnosti platí v současné situaci galerijní instituce daň za luxus splendidní izolace, ve které žily posledních dvacet pět let. Požár ve slonovinové věži budí místo soucitu spíš škodolibost. Konečně došlo i na ně! Vzpomeňme si na některé oblíbené teze a slogany „transformace“, ať víme, s jakou historickou perspektivou budou nazírat na současnou „galerijní krizi“ naši spoluobčané.

Řecký scénář Rétoricky i fakticky navazuje na období utahování opasků. Místo blahobytného kontrapostu, ve kterém by se po překonání hubených let měla společnost podle architektů a propagátorů utahování opasků nacházet, následuje fáze drakonických škrtů především „přebujelých“ sociálních výdajů. Utahovaní utaženého nápadně připomíná škrcení. Předejít situaci, v níž se kolébka evropské kultury ocitla po krizi roku 2008, však ospravedlňuje téměř cokoliv. Speciálně veřejných galerií se může týkat nápad věřitelů řeckého státního dluhu, aby jej země splácela prodejem ostrovů. Bude jen otázkou času, kdy se objeví logický požadavek, aby se podfinancované instituce vzdaly luxusních paláců a domů v centru města, kde historicky působí.

Neviditelná ruka trhu Stát je nejhorší hospodář, proto se nelze divit, že jsou jeho příspěvkové organizace v tak neutěšené situaci. Léčba probíhá zásadně šokem. Instituce je třeba urychleně zprivatizovat, neboli najít jejich nového zodpovědného vlastníka. Rozsah a kvalitu služby pak nastaví princip nabídky a po-

ptávky, poeticky titulovaný jako neviditelná ruka trhu.

Lůza Kdo se bouří, veřejně protestuje, nedej bože stávkuje, vyslouží si toto empatické označení. Na internetovém blogu „jezevec-mrzout“ lze objevit výstižnou definici: „Lůza je dav, jehož jedinci upřednostňují své žaludky a své zájmy před základními principy svobody jednotlivce – právem na majetek, právem na svobodný život.“ Samozřejmě pracovníci v kultuře mohou maskovat organizování davových nepokojů s požadavkem „alespoň jedno teplé jídlo denně“ pod roušku uměleckohistorické terminologie a místo stávky hovořit o happeningu. Před bystrými jezevci však nikoho neuchrání ani „píejčdý“. S dnešní citlivostí zní stará hesla možná příliš parodicky. Ještě před pár lety byla brána smrtelně vážně. Veřejné kulturní instituce mohly být kritickou platformou, která by testovala jejich platnost. Nebyly a samy podlehly iluzi, že se jich osobně netýkají. Zpětně si mohou se sebemrskačským patosem vzpomenout na citát ze čtenářského deníku: „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“

Utahovaní opasků Nejedná se o performanci Jiřího Kovandy z roku 1979, ale o univerzální zdůvodnění nepopulárních opatření. Nejčastěji zdražování základních komodit nutných k existenci v kombinaci se snižováním reálných mezd a důchodů. Doslovně lze utahování opasků interpretovat jako kolektivní dietní kúru k ozdravení organismu. Dočasné uskromnění ve prospěch blahobytné budoucnosti.

E U G È N E D E L A C R O I X : S V O B O D A V E D E L I D N A B A R I K Á D Y / 1830 / foto: Louvre-Lens

na východ…

Na východ od ráje Díl 25. – Banská st a nica Contemporary text: Dušan Buran Autor je vedoucí kurátor Sbírky starého umění SNG.

Banská Štiavnica – malebné mestečko v Štiavnických vrchoch, lokalita Unesco, jedinečný kultúrny priestor – osídľovaný, budovaný a kultivovaný od stredoveku, čomu zodpovedá aj kvalita a význam tamojších pamiatok. Umeleckohistorických aj technických. V neposlednom rade miesto prvej technologickej vysokej školy na svete, Banskej akadémie, ktorú tu v roku 1762 nechala založiť Mária Terézia. Unikátny komplex barokovej kalvárie na jednom z početných vulkanických kopcov je ukážkou jezuitského urbanizmu z 18. storočia. Vo vypočítavaní takýchto atribútov by sa dalo dlho pokračovať. No Banská Štiavnica je aj mesto veľkých kontrastov. Rýchla industrializácia nechala v priebehu 20. storočia, najmä v jeho druhej polovici, vzniknúť novým panelákovým sídliskám (a naopak, chátrať niekoľko meštianskych domov v centre až na hranicu ich zrútenia). Jedným z reliktov 50. rokov je Trať mládeže, železničné spojenie s hlavnou líniou Bratislava – Zvolen, ktoré meria čosi vyše 20 km a bolo – ako už názov naznačuje – pýchou povojnového budovateľského nadšenia. Perióda slovenského turbokapitalizmu však rozvoju dopravy (resp. samotného priemyslu) v meste už tak žičlivá nebola. Postupne zatvorili bane, miestna tabačka a textilka nefungujú už roky; turizmus a niekoľko malých prevádzok zatiaľ dokážu ponúkať len limitované živobytie, o štandardnej prevádzke železničnej linky nehovoriac. Zahľbené do kopcov a do vlastných problémov, bez zásadnejších rozvojových impulzov, mesto sa ocitá tak trochu v mentálnej izolácii – akoby mu ušiel vlak. Na pôdorys týchto okolností vstúpilo v roku 2009 občianske združenie Štokovec (www.banskastanica.sk). Neusídlilo sa v žiadnom z romantických domov na námestí, ale

vďaka dohode so Železnicami SR obsadilo tamojšie chátrajúce nádražie. Popri snahe udržať pri neustálom ohrození prípojovej linky jej pôvodnú funkciu, zároveň sa budovu snaží premeniť na kultúrne centrum. Dvojica Zuzana Bodnárová a Svätopluk Mikyta už roky vynakladá niekedy až heroické úsilie na to, aby Štiavnica neostala iba eldorádom nostalgikov, ale aby žila aj súčasným umením. Autorské knihy, rezidenčné pobyty, meniace sa monumentálne maľby v hale stanice či festival linorytu – to je len niekoľko z aktivít združenia.

Je zrejmé, že jeho profil akosi viac než klasická galerijná činnosť určujú komunitné aktivity. Apropos; dramaturgia je už týmto v súlade hneď s niekoľkými trendmi súčasnej kultúry. No nejde len o to. Pre budúcnosť má obrovský význam už tým, že niekedy slávnu Banskú Štiavnicu nevníma ako muzealizovaný skanzen pre turistov, ale ako živý kultúrny potenciál, ktorý sa dá využiť s pomocou progresívneho umenia a kvalitných autorov. K splneniu misie chýba už azda len jediné: kritické domáce publikum. Ale zase; netreba čakať zázraky za tri dni.

BANSK Á Š T I AV NIC A, HAL A S TANIČ NE J BUDOV Y Tomáše Džadoň: Je to atrakcia alebo to padá? / foto: Banská st a nica; 2011

inzerce

11. 6. 2014 – 14. 9. 2014 vernisáž 10. 6. 2014 v 18 hod

Ve Vaňkovce 2 602 00 Brno www.ragallery.cz

Fraser Brocklehurst Waving goodbye MEDIÁLNÍ PARTNEŘI / MEDIA PARTNERS

Závody / 1999 / 70 x 130 cm / akryl na plátně

Výstava se koná za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

PETR PASTRŇÁK Vítr vlní tichý les

7. 05 – 29. 06 2014

GALERIE VÝTVARNÉHO UMĚNÍ V OSTRAVĚ, PŘÍSPĚVKOVÁ ORGANIZACE DŮM UMĚNÍ – JUREČKOVA 9 / OSTRAVA / WWW.GVUO.CZ

PARTNEŘI VÝSTAVY

MEDIÁLNÍ PARTNER

GENERÁLNÍ PARTNER GALERIE

inzerce

26. mezinĂĄrodnĂ bienĂĄle grafickĂŠho designu Brno 26th International Brno Biennial of Graphic Design

19. 6. â&#x20AC;&#x201C; 26. 10. 2014

Galerie vĂ˝tvarnĂŠho umÄ&#x203A;nĂ v OstravÄ&#x203A; DĹŻm umÄ&#x203A;nĂ, JureÄ?kova 9, Ostrava E: info@gvuo.cz, www.gvuo.cz

Cake and Lemon Eaters

Viktor Pivovarov Ged Quinn Galerie vĂ˝tvarnĂŠho umÄ&#x203A;nĂ v OstravÄ&#x203A; DĹŻm umÄ&#x203A;nĂ

23 05 â&#x20AC;&#x201D; 20 07 2014

GRAFICKĂ? DESIGN, VZDÄ&#x161;LĂ VĂ NĂ? A Ĺ KOLY / GRAPHIC DESIGN, EDUCATION & SCHOOLS BienĂĄle Brno / MoravskĂĄ galerie v BrnÄ&#x203A; Husova 18 662 26 Brno

VĂ˝stavu pĹ&#x2122;ipravila Galerie Rudolfinum v Praze www.bienalebrno.org

Partner vĂ˝stavy

GenerĂĄlnĂ partner galerie

MediĂĄlnĂ partneĹ&#x2122;i

Galerie hlavnĂho mÄ&#x203A;sta Prahy /DĹŻm U ZlatĂŠho prstenu TĂ˝nskĂĄ 6, Praha 1 / ĂşterĂ˝ â&#x20AC;&#x201C; nedÄ&#x203A;le 10.00 â&#x20AC;&#x201C; 18.00

28. 5. â&#x20AC;&#x201C; 14. 9. 2014

Mezi sociĂĄlnĂm umÄ&#x203A;nĂm a magickĂ˝m realismem

Vlasta VostĹ&#x2122;ebalovĂĄ FischerovĂĄ

$# "# " $ % %% "# #$%$$ ! %!$$% ! $$ " #$%

KĹ&#x2122;ehkĂ˝ Mikulov 4. roÄ?nĂk festivalu art designu 30. 5. â&#x20AC;&#x201C; 1. 6. 2014 ZĂĄmek Mikulov

vĂ˝stava KĹ&#x2122;ehkĂ˝ Stories 2014 je na zĂĄmku k vidÄ&#x203A;nĂ do 31. 8. 2014 www.krehky.cz

014

hlavnĂ mediĂĄlnĂ partneĹ&#x2122;i:

mediĂĄlnĂ partneĹ&#x2122;i: ELLE Decoration, Designmagazin.cz, DesignGuide.cz, iconiq.cz, ihned.cz, MAUDhomme

oficiĂĄlnĂ dodavatelĂŠ:

Allmark Mikulov

partner:

producenti:

artmix PRAHA

Centrum současného umění DOX Nad čarou: Jednosměrná zpátky (do 30. 6.); Liu Xia: Tichá síla (do 16. 6.); První linie (od 12. 6. do 22. 9.) Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie AVU Zahraniční studenti AVU (od 17. 6. do 30. 6.) U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz

Galerie České spořitelny Rudolfinum: Příběh soutěže (do 29. 6.) Rytířská 29, Praha 1 / www.csas.cz Galerie Futura Grafický design (do 15. 6.); Coming to Reality; Ivars Gravlejs (od 25. 6. do 24. 8.) Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraprojekt.cz GHMP – Colloredo-Mansfeldský palác Jan Pfeiffer: Okázalá abstrakce (do 15. 6.); Jan Vičar: Chtěl jsem být generál, ale válka byla příliš krátká (od 13. 6. do 21. 9.) Karlova 2, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům fotografie Jiří Kovanda proti zbytku světa (do 15. 6.) Revoluční 5, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Kamenného zvonu Tim Burton a jeho svět (do 3. 8.) Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Zlatého prstenu Vlasta Vostřebalová Fischerová (do 14. 9.) Týnská 6, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Městská knihovna Jan Kubíček: Retrospektiva (do 10. 8.) Mariánské nám. 1, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Zámek Troja Vášeň, sen a ideál (do 2. 11.); Pražský figurální porcelán a jeho modelér Ernst Popp (do 2. 11.) Zámek Troja, Praha 7 / www.ghmp.cz Galerie Millennium Mluví se o válce (do 29. 6.) Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie MIRO Haralampi G. Oroschakoff: Different Worlds (do 29. 6.) Strahovské nádvoří 132/1, Praha 1 / www.galeriemiro.cz Galerie Pavilon Zbyněk Baladrán (10. 6. v 18:00 hod) Mostecká 3, Praha 1 / www.galeriepavilon.cz Galerie Polského institutu v Praze Takoví jsme: Poláci 1989–2014 (do 20. 6.); Svatokřížský diamant (od 24. 6. do 31. 8.) Malé nám. 1, Praha 1 / www.polskyinstitut.cz Galerie Rudolfinum Barbara Probst.: Úplné znejistění (do 6. 7.) Alšovo náb. 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie 1 (MÚ Praha 1) Výstava ZŠ J. Gutha-Jarkovského (do 15. 6.); Atelier Maxima Velčovského: diplomové práce (od 19. 6. do 12. 7.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz Karlin Studios Centrum M6: Urban Pangeo People (od 10. 6. do 29. 6.) Křižíkova 34, Praha 8 / www.karlinstudios.cz Latin Art Gallery Lucia Ciarcia: Úsměv Praze (do 18. 6.) Jungmannova 17/3, Praha 1 / www.latin-art.com Museum Kampa Josef Šíma (do 29. 6.); Vladimír Kopecký (do 7. 9.) U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz Muzeum Montanelli Trvalé rozpínání (do 14. 6.) Nerudova 13, Praha 1 / www.muzeummontanelli.cz NG – Salmovský palác Japonismus a české umění (do 7. 9.) Hradčanské náměstí 1, Praha 1 / www.ngprague.cz

83 NG – Schwarzenberský palác Gotika v jihozápadních Čechách: Obrazy krásy a spásy (do 6. 7.); Svatá příroda: Ilustrace mezi vědou a uměním (do 13. 7.) Hradčanské náměstí 2, Praha 1 / www.ngprague.cz NG – Veletržní palác Vivat Musica (do 2. 11.); Grand Prix Obce architektů (do 10. 6.); 40. výročí požáru Veletržního paláce (do 8. 2. 2015) Dukelských hrdinů 47, Praha 7 / www.ngprague.cz NG – Klášter sv. Anežky České Dílo sezóny: Madona ze Šternberku (do 7. 9.) U Milosrdných 17, Praha 1 / www.ngprague.cz Topičův salon Jiří Štourač: Ticho, které mluví (do 27. 6.); Jan Steklík: Pocta Karlovi Neprašovi (do 4. 7.) Národní 9, Praha 1 / www.topicuvsalon.cz Trafačka – Trafo Gallery Past Present Future (do 26. 6.); Riots in Brazil (od 30. 6. do 20. 7.) Kurta Konráda 1, Praha 9 / www.trafacka.cz UPM – hlavní budova Ivan Lutterer: Nenápadné souvislosti (do 15. 6.) 17. listopadu 2, Praha 1 / www.u pm.cz UPM – Obecní dům Secese: Vitální 1900 (do 31. 12. 2015) Nám. Republiky 5, Praha 1 / www.obecnidum.cz

BRNO

MG – Jurkovičova vila Krajinou Koncernovaného designu (do 29. 3. 2015); Josef Hoffman a architekti moravské moderny z Wagnerovy školy ve Vídni (do 26. 10.) Jana Nečase 2, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Místodržitelský palác Kateřina Šedá: Bedřichovice nad Temží (do 3. 9.); Holland_retro_style (do 26. 10.) Moravské nám. 1a, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Uměleckoprůmyslové muzeum Dětské křticí soupravy (do 12. 10.) Husova 20, Brno / www.moravska-galerie.cz Richard Adam Gallery Obrazy ze sbírky Richard Adam Gallery; Galerie na Mostě: Luděk Rathouský; Galerie za stěnou: Fraser Brocklehurst (od 11. 6. do 14. 9.) Ve Vaňkovce 2, Brno / www.ragallery.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Kája Saudek (do 13. 7.) Wortnerův dům, U Černé věže 22, České Budějovice / www.ajg.cz

Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Tvrzení moderny; Alfred Kubin a Sascha Schneider: Démoni ze země nevědomí (do 28. 9.); Alfons Mucha v zrcadle doby (od 27. 6. do 28. 9.) Zámecká jízdárna, Hluboká nad Vltavou, č. p. 144 / www.ajg.cz Dům umění Gion A. Caminada: Tvorba míst (do 15. 6.); Václav Kopecký: Fotografie (od 24. 6. do 24. 8.) Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice / www.ducb.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění Vladimír Hanuš: Krajiny zevnitř; Jiří Černický: Den, kdy sníh padal na hořící pole; Brutalismus Emila Filly; Karel Černý: Námořník (vše do 15. 6.); Petr Šmalec: Ilustrace, hádanky (do 28. 9.) Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

KLATOVY

GKK – Galerie u Bílého jednorožce 50: Výstava ze sbírek GKK k 50. výročí založení galerie (od 8. 6. do 31. 8.) náměstí Míru 149/I, Klatovy / www.gkk.cz

GKK – Kostel sv. Vavřince Jun’ichiro Ishii (do 8. 6.) Plánická, Klatovy / www.gkk.cz GKK – Zámek Klenová, Sýpka Václav Hynčík: Variace pro černou a bílou (do 8. 6.); Nablízko a nadostřel 4 (do 27. 7.); 50: Výstava ze sbírek GKK k 50. výročí založení galerie (od 8. 6. do 31. 8.); Václav Podestát (od 15. 6. do 17. 8.) Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění Nekonečné perspektivy, krajiny a veduty 19. století ze sbírky Patrika Šimona (od 13. 6. do 21. 9.) Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

Bývalý jezuitský kostel Zvěstování Panně Marii Lubomír Fuxa, Jindřich Zeithamml (od 25. 6. do 10. 8.) Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec Mary Duras: Na hranicích genderu (od 12. 6. do 31. 8.); Josef Führich: Z Chrastavy do Vídně (od 18. 6. do 14. 9.); František Kupka: Vanoucí modře (od 19. 6. do 14. 9.) Masarykova 14, Liberec / www.ogl.cz

MIKULOV

Regionální muzeum v Mikulově Piaristické školy v Mikulově a jejich vědecké přístroje; Z pokladů mikulovských farností (do 31. 10.) Zámek 1, Mikulov / www.rmm.cz

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Ivo Švorčík: Z malířského díla; Lukáš Tůma: Zpaměti (do 22. 6.); České umění ze sbírky GVUN (do 31. 8.); Lubomír Zeidler (1931 – 2003): Obrazy – Jízdárna – ochoz (od 28. 6. do 31. 8.) Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

OPAVA

Dům umění Psychedelia ve vizuální kultuře beatového věku 1962–72 (do 6. 7.); Maturity uměleckých sborů (do 19. 6.) Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz Obecní dům Song Mi Kim: Příběhy a legendy (do 13. 7.) Ostrožná 46, Opava / www.oko-opava.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Tajemství skrytá pod zemí (do 28. 9.); Ivan Theimer: Cesta světla (od 26. 6. do 12. 10.) Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz

MUO – Muzeum moderního umění Svatopluk Slovenčík: Neony, Eternity, Téráky & Kresby (do 28. 8.); Vnitřní okruh v současné české fotografii (od 12. 6. do 28. 9.) Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

OSTRAVA

Galerie města Ostravy Vladimír Houdek: Kanoucí šíře (do 31. 8.); Markus Copper: Kursk (do 17. 8.) Ruská 2887/101, Ostrava – Vítkovice / www.galeriemestaostravy.cz Galerie výtvarného umění v Ostravě Viktor Pivovarov, Ged Quinn (do 20. 7.); Petr Pastrňák: Vítr vlní tichý les; František Bílek: Poutník v bezčasí (do 29. 6.) Poděbradova 1291/12, Ostrava / www.gvuo.cz

Industrial Gallery Erik Šille: Pieta z cukrové vaty (do 20. 6.) Zahradní 10, Ostrava / www.industrialgallery.cz

PLZEŇ

ZČG – 13 Orbis pictus Františka Kupky: Od symbolismu k reportáži (do 7. 9.) Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz ZČG – Masné krámy Sekal a Japonsko (od 27. 6. do 21. 9.) Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

komiks

art + antiques

Na okně v pražském ateliéru, 1932, foto Tibor Honty

12. 6. — 31. 8. 2014

Sochy

Mary

Duras 1898 – 1982

SRDEČNĚ VÁM DĚKUJEME Z A SPOLUPR ÁCI NA VELICE ÚSPĚŠNÉ KVĚTNOVÉ AUKCI, PŘEJEME KLIDNÉ A PŘÍJEMNÉ LÉTO A TĚŠÍME SE NA VÁS NA PODZIM V NOV ÝCH PROSTOR ÁCH NA NÁRODNÍ TŘÍDĚ!

Emil Filla: Hlava muže s dýmkou, olej na dřevě, dat. 1915, rozměry: 40 × 30 cm vydraženo za 16 800 000 Kč – rekordní prodej roku 2014 www.galeriekodl.cz

K O D L

–

T R A D I C E

O D

R O K U

1 8 8 5