Art+Antiques 12-1/16

12+1

prosinec 2016 leden 2017

119

109 Kč / 5,10 ¤

Július Koller ve Vídni 44 / Rozhovor s Janem Nálevkou 56 / Islámské umění v českých sbírkách 18 /

pf 2017 pf 2017

WWW.EUROPEANARTS.CZ European Arts Investments s.r.o., Senovážné náměstí 8, 110 00 Praha 1, ČR, tel./fax: +420-233 342 293, info@europeanarts.cz

Srdečně Vám děkujeme za projevenou přízeň a těšíme se na milá setkání v nadcházejícím roce

editorial /

Deset let s časopisem

Před deseti lety jsme s kolegyní Karolinou Jirkalovou nastoupili do redakce art+antiques. Měli jsme představu, že budeme dělat časopis jinak a lépe než naši předchůdci, ale v podstatě jedinou reakcí, které se nám na naše první číslo dostalo, bylo, že je nějaké tenké a že změna grafiky se nám příliš nepovedla. Obojí bylo pravda, byť tehdy bych to rozhodně nepřiznal.

Po roce se náš stálý redakční tým rozšířil o Kateřinu Černou. Na podzim 2008 jsme představili nové logo a grafiku od Roberta V. Nováka, které se v lehce upravené podobě držíme dodnes. Svůj pravidelný Manuál pro milovníka současného umění k nám tehdy začal psát Ondřej Chrobák. V roce 2009 začal vznikat náš sesterský projekt, databáze aukčních výsledků a zpravodajský portál o trhu s uměním ART+.

Poprvé jsme jej prezentovali v únoru 2010 spolu s první Ročenkou, která přináší ohlédnutí za děním na českých i světových aukcích v předchozím roce. Začátkem roku 2012 vystřídala Kateřinu Černou, která odešla na mateřskou, Johanka Lomová a redakce se rozšířila o Radka Wohlmutha. V letě 2012 si časopis připomínal deset let od svého vzniku, což jsme oslavili spuštěním nového webu a s ročním zpožděním také vydáním knihy rozhovorů s umělci Pořád něco.

Na jaře 2013 odešla na mateřskou Karolina Jirkalová a na její místo nastoupil Pepa Ledvina. V následujícím roce ART+ začal vydávat tištěné Sběratelské noviny, které jednou za čtvrt roku přinášejí výběr z článků publikovaných na artplus.cz a v art+antiques. Letos došlo k dalšímu střídání stráží, když na místo Johanky Lomové nastoupila Anežka Bartlová. Vydali jsme také další knihu, sebrané Chrobákovy Manuály pod názvem Mně 40. A to je asi tak všechno. Deset let v pár větách.

Do nového roku art+antiques vstoupí s novým šéfredaktorem Pepou Ledvinou. To, že mám komu časopis předat a že jej mohu předat právě Pepovi, považuji za jeden ze svých největších šéfredaktorských úspěchů.

I nadále zůstávám členem redakce, mým úkolem ale bude rozjíždět nové projekty a koordinovat veškeré doplňkové aktivity, o které se časopis i ART+ v průběhu let rozrostly.

Příjemné prožití vánočních svátků a mnoho úspěchů v novém roce za celou redakci art+antiques přeje, Jan Skřivánek

Obsah

12+1

> Obyčejný člověk 4 / dílo měsíce > Andrea del Sarto 2 / poznámky

Milena Bartlová

Andrea Steckerová

6 / zprávy 18 / výstava

> Vídeňská retrospektiva Júliuse Kollera

Tomáš Pospiszyl

27 / aukce 42 / portfolio

> Tomáš Predka 44 / rozhovor > Jan Nálevka Jiří Ptáček 56 / téma > Islámské umění v českých sbírkách Kristýna Rendlová 66 / galerie > L’Internationale Anna Remešová 70 / k věci > Syntonos Radek Wohlmuth

Zuzana Krišková

73 / staveniště 76 / architektura

> Archeopark Pavlov, Šumperáky

Karolina Jirkalová, Martina Mertová a Tomáš Pospěch

> Skupina Epos

84 / fotografie Jiří Pátek

87 / nové knihy 88 / antiques Jindřich Eck

>

Martina Lehmannová

>

94 / zahraniční výstava Poválečné umění v Mnichově a v Karlsruhe Jan Wollner

> Krimi 102 / recenze > Celník Rousseau, Against Nature,

101 / manuál

Ondřej Chrobák

Alena Kotzmannová, H. S. Pinkas

Mariana Šindelková, Josef Ledvina, Tereza Hrušková, Pavla Machalíková

114 / na východ Dušan Buran

116 / komiks

> Trash art ve službách společnosti

> Dalibor Krch

Tomáš Prokůpek

obálka

>

J Ú L I U S K O L L E R : U M E N I E ! Č E S K O S L O V E N S K O ( U . F. O .)

1970, telegram, tisk razítky, 15 × 20,4 cm, Kontakt Art Collection,

facebook.com/ Artcasopis

© Robert Rehfeld, Bildrecht Wien

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 580, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) / Zástupce šéfredaktora: Josef Ledvina (pl) / Redaktoři: Anežka Bartlová (ab), Kateřina Černá, Karolina Jirkalová, Johanka Lomová, Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz, Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Julie Langerová, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Milena Bartlová, Dušan Buran, Tereza Hrušková, Ondřej Chrobák, Zuzana Krišková, Martina Lehmannová, Pavla Machalíková, Martina Mertová, Tomáš Pospěch, Tomáš Pospiszyl, Tomáš Prokůpek, Jiří Ptáček, Anna Remešová, Kristýna Rendlová, Andrea Steckerová, Mariana Šindelková, Jan Wollner / Tisk: Helma Roto, spol. s r.o., U Pekařky 5, 180 00 Praha 8 - Libeň / Distribuce: Společnosti PNS, a. s., Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a. s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s., Stará Vajnorská 9, P. O. BOX 183, 830 00 Bratislava, infolinka: 0800 188 826, info@ipredplatne.sk, objednavky@ipredplatne.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 12. 12. 2016. Příští číslo vyjde začátkem února 2017. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

12

zprávy 2016

Dar Jiřiny Hořejší Praha – Historička umění Jiřina Hořejší darovala Památníku národního písemnictví pozůstalost po svém otci. Jindřich Hořejší (1886–1941) byl členem skupiny Devětsil a mimo svou básnickou tvorbu (Hudba na náměstí z roku 1921 nebo Korálový náhrdelník vydaný 1923) též překládal, do francouzštiny převedl Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka.

Jeho dcera Jiřina se rozhodla věnovat zbytek pozůstalosti (v majetku PNP již většina literární pozůstalosti byla) spolu s nebývale cenným darem několika obrazů. Mezi nimi vynikají dvě díla Josefa Čapka Předměstské zahradnictví II. (1922) a Hvězdy I. (1936), dále obraz Jindřicha Štyrského s názvem Smrt Orfeova (1931) a Přezimování (1934) od Toyen. Tržní cena těchto děl by dnes byla kolem 50 milionů korun. Dnes šestaosmdesátiletá Jiřina Hořejší pracovala v Ústavu pro dějiny umění Akademie věd a je například autorkou knihy o architektuře Vladislavského sálu (1973).

90. let, kdy její tvorbu objevil a zčásti prezentoval Jiří Valoch.

Padrtová tvořila v podstatě pouze několik let v období 1951–1961 a poté od roku 2011, většinu svých děl po přerušení kariéry zničila či rozdala. Jan Wollner je v recenzi na zmíněnou plzeňskou výstavu označil za „kuchyňskou“ či „filatelistickou“ abstrakci, čímž upozorňoval na podmínky, v nichž Padrtová svá díla vytvořila. Po boku svého manžela, teoretika Jiřího Padrty, byla v kontaktu s uměleckou scénou konce 50. let, neměla ale ateliér a tvořila v domácím prostředí. Malby se vyznačují často kontrastní barevností a rozmáchlými gesty navzdory menším rozměrům, stejně tak „typické“ je pro Padrtovou i zkoušení nových možností v použitém materiálu, jako je savý papír nebo technika voskové rezerváže.

Zemřel Bořek Šípek

Zemřela Ludmila Padrtová Praha – Ve čtyřiaosmdesáti letech zemřela 24. ledna malířka Ludmila Padrtová. Dílo Padrtové bylo komplexně kunsthistoricky zhodnoceno až výstavou pořádanou Západočeskou galerií v Plzni v roce 2013. Přízvisko „první dáma českého lyrické abstrakce“ jí ale náleží již od druhé poloviny

Praha – Jeden z hlavních reprezentantů postmoderního interiérového designu a dlouholetý spolupracovník Václava Havla, Bořek Šípek, zemřel 13. února na rakovinu. Bylo mu 66 let. Šípek se proslavil především návrhy skla a nábytku, pro prezidenta Havla pak v 90. letech navrhl i řadu dílčích architektonických úprav Pražského hradu. Šípek po emigraci v roce 1968 vystudoval v Hamburku architekturu a ve Stuttgartu filozofii. Začátkem 80. let se usadil v Amsterodamu, kde založil studio Alterego. Světovou proslulost získal spoluprací s italskou nábytkářskou firmou

Driade. Po návratu do Čech založil studio Ajeto, které spolupracovalo s Novoborskými sklárnami.

V 90. letech vedl ateliér architektury a designu na VŠUP v Praze, později se stal děkanem Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Jednou z jeho posledních realizací byl návrh tzv. lavičky Václava Havla.

objeveného fragmentu Dalimilovy kroniky v Paříži.

Bosch, ne-Bosch?

Zemřela Monika Burian Mnichov – Začátkem března zemřela kurátorka a galeristka Monika Burian, pravděpodobně spáchala sebevraždu. Bylo jí 48 let. Burian provozovala pražskou galerii Vernon a stála za několika kontroverzními výstavními projekty, jako byly Amedeo Modigliani v Obecním domě (2010), kresby Francise Bacona v pražské pobočce GASK (2012) a Tiziano Vanitas na Pražském hradě (2015–16). Výstavy Burian vydávala za prezentaci špiček světového umění, většinou však stály jen na třetiřadých dílech, kopiích, či dokonce padělcích. Výrazně negativního přijetí se dočkala až posledně jmenovaná výstava, o které média psala jako o ostudě a propadáku. Monika Burian od dětství vyrůstala v Německu. Na českou kulturní scénu poprvé vstoupila v roce 1999, kdy se jako jedenatřicetiletá absolventka mediálních studií na univerzitě v Mnichově přihlásila do konkurzu na ředitele Národní galerie a spolu s Milanem Knížákem skončila na třetím až čtvrtém místě.

V roce 2005 úspěšně zastupovala Národní knihovnu na aukci nově

’s-Hertogenbosch – Dějiny umění se spojily s exaktními postupy přírodních věd a zaměstnaly celé týmy pracující na prověřování, zda ten který obraz je opravdu od toho kterého autora.

Po Rembrandt Research Project, který běžel skoro půl století (1968–2015) a vyvolal řadu kontroverzí, se před šesti lety do podobného projektu, spojeného navíc i s restaurováním zkoumaných děl, pustili badatelé zabývající se Hieronymem Boschem (cca 1450–1516). Vše směřovalo k připomínce letošního pětistého výročí úmrtí malíře, kterého si za posledních sto let přivlastnila nejširší veřejnost, surrealisté i hippies. Na velkou výstavu, která probíhala na jaře v malířově rodišti v ’s-Hertogenbosch, madridské Prado slíbilo půjčit několik „svých“ obrazů, aby následně mohlo uspořádat její reprízu. Krátce před zahájením výstavy však dva obrazy – Léčbu bláznovství a Pokušení sv. Antonína – stáhlo, neboť se ukázalo, že Holanďané je na základě provedeného výzkumu hodlají vystavit nikoliv jako Boschovy originály, ale jako práce dílny, respektive následovníků. Pikantní na celé věci bylo hlavně to, že nizozemská strana Prado dopředu nevarovala a že ve výpůjčních protokolech obrazy samozřejmě figurovaly jako mistrova vlastnoruční díla. Obě

13

výstavy se ale i tak staly návštěvnickým hitem.

Zemřela Zaha Hadid Miami – Poslední březnový den zemřela nečekaně na infarkt během pobytu ve Spojených státech Zaha Hadid. V Británii působící architektka narozená v iráckém Bagdádu patřila mezi neviditelnější osobnosti současné architektury. Byla první ženskou držitelkou Pritzkerovy ceny a v roce 2010 získala za muzeum současného umění MAXXI v Římě Stirlingovu cenu. Hadid začínala jako architektonická vizionářka, čerpající například inspiraci z utopických vizí Malevičových, její kresby také často více připomínaly abstraktní kompozice nežli návrhy staveb, jež by měly být skutečně realizovány. Potřeba a schopnost prosadit své plány jí ale rozhodně nechyběly, během své kariéry vybudovala architektonické studio se 400 zaměstnanci a realizovala s ním po celém světě stavby nejrůznějších typů – olympijské akvacentrum v Londýně, Centrum Haydara Alijeva v Baku v Azerbajdžánu, zmíněné MAXXI v Římě, automobilku BMW v Lipsku, komplex výškových budov v Pekingu, operní dům v jihočínském Kuang-čou a mnoho dalších.

Panama papers Ciudad de Panamá – Tématem číslo jedna snad všech zpravodajských kanálů se začátkem dubna

stala kauza Panama papers, rozsahem i obsahem bezprecedentní únik dokumentů panamské právní kanceláře Mossack Fonsecka, jež se specializuje na zakládání a správu offshorových společností v daňových rájích. Ty přitom často sloužily ke krytí reálných vlastnických vztahů. V dokumentech se objevilo bezpočet velkých jmen businessu i politiky a nevyhnutelně došlo i na umění. Najevo tak například vyšlo, že průlomová aukce z roku 1997, na níž byla v Christie’s dražena sbírka newyorských mecenášů Victora a Sally Ganzových (do jejich sbírky původně patřilo například všech patnáct pláten Picassových Alžírských žen), ve skutečnosti nenabízela majetek rodiny Ganzových, nýbrž miliardáře a finančníka (dnes známého jako majitele britského fotbalového klubu Tottenham Hotspur) Joea Lewise, jenž sbírku nedlouho před aukcí en bloc odkoupil. Nebo, abychom byli úplně přesní, dražil se majetek jedné z jeho společností účelově pro něj založených panamskou právní kanceláří. Celá transakce přitom probíhala patrně ve spolupráci s aukčním domem a podle deníku The New York Times představuje tento narychlo realizovaný obří přeprodej „raný, i když ve své době utajený doklad toho, jak moc je s uměním nakládáno jako s komoditou“.

Zemřela Marisol New York – Poslední dubnový den zemřela v New Yorku ve věku 85 let María Sol Escobar. Americká sochařka venezuelského půvo-

du známá jako Marisol patřila v 60. letech k výrazným postavám newyorské umělecké scény. Už v roce 1957 ji Leo Castelli zahrnul do skupinové výstavy spolu s Robertem Rauschenbergem a Jasperem Johnsem a vzápětí jí připravil i samostatnou výstavu. Později se objevila například na přehlídce The Art of Assemblage v MoMA (1961) a následně jí tamtéž byl vyhrazen celý výstavní sál v rámci výstavy Americans, 1963. V roce 1968 se zúčastnila jak kasselské Documenty, tak benátského bienále. Marisol bývá spojována s pop-artem a často se také objevovala například ve společnosti Andyho Warhola (účinkuje v jeho filmech Polibek a 13 nejkrásnějších žen). Její groteskní asamblované skulptury ovšem mantinely pop-artové estetiky přesahují a masmediální a reklamní motivy kombinují s inspirací čerpanou z lidového umění. Jestliže byla Marisol v pozdějších dekádách zastíněna svými uměleckými kolegy, dočkala se v posledních letech zasloužené pozornosti: V roce 2010 byla zahrnuta do přehlídek Seductive Subversion: Women Pop Artists, 1958–1968 v Brooklynském muzeu a Power Up: Female Pop Art v Kunstahalle ve Vídni; před dvěma lety pak proběhla umělkynina retrospektiva v El Museo del Barrio na Manhattanu.

Černého Kafka na parníku Saint-Nazaire – V květnu byla spuštěna na vodu největší osobní loď světa, parník nesoucí jméno

Harmony of the Seas. Vyzdobena je řadou uměleckých děl, mezi nimi i jedním od Davida Černého. Jde o variaci na Černým již vyzkoušenou nerezovou hlavu Franze Kafky z otáčivých dílců.

Pražané ji znají z náměstíčka za administrativně obchodním komplexem Quadrio při stanici metra Národní třída, další je umístěna v Severní Karolíně ve městě Charlotte. „Oslovili mě a nechali mi zcela volnou ruku.

Navrhl jsem sochu podobnou té v Praze a v Charlotte. Oproti Praze se neotáčí ve 42 úrovních, ale jen v sedmi,“ řekl Černý pro ČTK. Vedle Kafkovy hlavy, umístěné v 20 metrů vysoké a 15 metrů dlouhé centrální hale, nalezne až 6360 výletníků (plus 2100 členů posádky) na lodi divadlo, ledové kluziště, bar, ve kterém obsluhují roboti, nebo několik bazénů.

Zemřel François Morellet Cholet – V květnu, jen několik dnů po oslavě svých devadesátých narozenin, zemřel francouzský umělec François Morellet. Jeho malířské začátky byly sice figurální, proslavil se ale především jako milovník jednoduchých geometrických forem. V 60. Letech byl jedním z umělců pracujících s kinetickými strukturami a optickou iluzí. Blízko měl k členům skupiny Zero a na začátku 60. let spoluzakládal v Paříži působící radikální uskupení Groupe Recherche d’Art Visuel. V roce 1965 se zúčastnil klíčové přehlídky The Responsive Eye v newyorském MoMA, na níž

14

zprávy 2016

byli shromážděni stoupenci tehdy aktuálních optokinetických forem z celého světa. V roce 2011 se uskutečnila Morelletova rozsáhlá retrospektiva v Centre Pompidou v Paříži, řada výstav proběhla a probíhá i jako součást oslav jeho devadesátin. Patřila k nim i ta, jež se konala na jaře v Galerii Závodný v Mikulově.

Zemřel Adolf Born Praha – V květnu zemřel jeden z vůbec nejúspěšnějších tuzemských ilustrátorů. Za svůj 85 let trvající život Adolf Born vybavil obrazovým doprovodem přes 250 knihy, nejznámějším jeho dílem je ovšem animovaný večerníček o žácích 3. B Machovi a Šebestové. Z televizní tvorby nelze nezmínit ani další jeho večerníčkový seriál o opici Žofce (oba seriály vznikly ve spolupráci se scenáristou Milošem Macourkem). Z Bornem ilustrovaných knih jmenujme alespoň Pipi Dlouhou punčochu, Tři mušketýry, Robinsona Crusoe, Kytici nebo La Fontainovy bajky.

S posledně jmenovaným titulem zaznamenal mimořádný úspěch ve Francii, kde se stal jednou z nejprodávanějších knih roku 2000 a prodalo se všech 40 tisíc výtisků. Born byl za své zásluhy o francouzskou kulturu jmenován Rytířem umění a literatury.

patrně nerozřešena. Novozélandská policie totiž v červnu definitivně ukončila své vyšetřování s tím, že se pachatele nepodařilo odhalit. Obrazu nazvaný Hamiora Maioha, jenž měl s pro akademického malíře Lindauera typickou péčí o detail zachycovat významného příslušníka domorodých Maorů, zakoupila v roce 2013 na aukci za 75 tisíc novozélandských dolarů (podle současného kurzu necelých 1,9 milionu korun) veřejně financovaná Alexander Turnbull Library v hlavním městě Nového Zélandu Wellingtonu.

Chemický rozbor ovšem posléze prokázal, že obraz nemohl vzniknout v Lindauerově době. Podle všeho v dobré víře dal obraz do aukce Murray D’Ath z novozélandského Hastings poté, co prý deset let ležel schovaný v kredenci, protože jej jeho žena neměla ráda. Zdědil jej po svém otci, sadaři Cyrilovi D’Ath, který jej v roce 1974 vydražil za 4600 NZD v renomovaném wellingtonském aukčním domě Dunbar Sloane.

I v tomto případě došli vyšetřovatelé k závěru, že transakce probíhala z obou stran v dobré vůli. Zatímco na Novém Zélandu je dílo Gottfieda Lindauera relativně dobře známé a ceněné, pro české publikum jej objevila až předloňská výstava v Západočeské galerii v Plzni (podrobně k ní Art+Antiques 2015/07).

Padělaný Lindauer

Británie odchází

Wellington – Záhada padělaného plátna plzeňského rodáka usazeného na Novém Zélandu zůstane

Londýn – V referendu konaném 23. června se vyslovilo 52 procent voličů pro vystoupení Spojeného

království z Evropské unie. Výsledek plebiscitu představoval jednoznačnou prohru britských kulturních a intelektuálních elit, z nichž naprostá většina byla ostře proti a mnozí, například v Londýně usazený německý fotograf Wolfgang Tillmans, aktivně participovali na protibrexitové kampani. V situaci, kdy není jasno, co bude brexit v praxi znamenat – rozhodnuto není zatím ani o tom, jestli Spojené království zůstane součástí jednotného trhu, potažmo jestli zůstane zachován volný pohyb pracovních sil mezi UK a EU –, je těžko konkrétněji hovořit o tom, jaký bude mít například dopad na postavení Londýna v rámci globální umělecké scény.

Varováním v tomto směru může být odchod z Německa pocházejícího úspěšného ředitele Victoria & Albert muzea Martina Rotha, který byl patrně motivován na prvním místě právě zklamáním z výsledku plebiscitu. Obecnou náladu zachytilo vyjádření sochaře Anishe Kapoora pro deník Guardian z 24. června: „Jsem zdrcen. Věším hlavu, stydím se, tak hrozně se stydím za xenofobii, jež panuje v této zemi. Británie je rozdělena na tolika úrovních.

A všechno tohle nemuselo být.

Myslím, že ti tři lidé, kteří na tom mají podíl – Michael Gove, Boris Johnson a Nigel Farage – jsou opovrženíhodní. (…) Byl jsem v Paříži, když jsem se tom dozvěděl, a viděl jsem Marine Le Pen a evropskou pravici skákat radostí. Viděl jsem lidi plakat. Mí přátelé plakali. Má dcera plakala. Velká Británie je úžasná země, místo tolerance a otevřenosti. Ale dnes působí tak úzkoprse a malicherně.“

úplatky za mlčení a mlžení; omdlelou žalobkyni a ošetřující státní zástupkyni a na konci i šalamounský soudní výrok. Abychom shrnuli alespoň základní osu příběhu, který české soudy zaměstnává několik posledních let, musíme začít v roce 1992.

Tehdy dva zloději obraz ukradli z domu paní Mlady Filípkové. Dřív než byli dopadeni, obraz zmizel a našel se pouze rám. Před devíti lety byla paní Filípková kontaktována sběratelem Patrikem Šimonem s nabídkou, aby za 1,8 milionu korun obraz vymazala z registru kradených děl. A zde se teprve začíná současný soudní spor, který na konci června vyvrcholil rozsudkem pražského krajského soudu. Sběratel Patrik Šimon, který si obraz chtěl koupit, prodávající Josef Běhunčík, který jej údajně v dobré víře před dvaceti lety koupil, i zprostředkovatel obchodu malíř Pavel Filip podle soudu jednali sice v dobrém úmyslu, ale stejně se dopustili přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti. Za to všichni tři dostali dvouletý trest s roční podmínkou. Samotný obraz nicméně dál zůstává v soudní úschově.

Otázku, kdo je jeho právoplatným vlastníkem, řeší Obvodní soud pro Prahu 10.

Toyen obětí dobrých úmyslů

Zemřel Adam Holý

Praha – Trochu jako z pomalého akčního filmu se zdá být kauza s obrazem Toyen Severní krajina (1931). Příběh zahrnuje ukradený a následně prodaný obraz,

Praha – V pouhých 42 letech zemřel začátkem července fotograf Adam Holý. Holý vystudoval střední grafickou školu v pražské Hellichově ulici. Práce pro karlovarský filmový festival v roce 2000

65

Život je bolestný a přináší zklamání

MASSAKR VOL. 1:

Lovecraft VYSTAVUJÍ:

Josef Bolf, Jakub Gajdošík, Stanislav Karoli, Eva Maceková, Martin Mulač, Martin Salajka, Richard Stipl, Marek Škubal, František Štorm, Jan Vytiska KURÁTOR VÝSTAVY:

Otto M. Urban 25. listopadu — 15. ledna 2017 Galerie města Plzně, náměstí Republiky 40, Plzeň Út — Ne / Tu — Su 10:00 — 12:30 13:00 — 18:00

15

mu otevřela cestu k řadě zakázek z oblasti filmu. Jeho fotografie se objevily na plakátech filmů Pelíšky, Želary nebo Pouta. Módní fotostory fotografoval pro časopisy Elle, Harper’s Bazaar nebo Dolce Vita. Současně však neztratil kontakt s pražskou výtvarnou scénou, samostatné výstavy měl v galeriích Jelení (2007), MeetFactory (2009) nebo Fotograf (2010).

V roce 2013 jej začal zastupovat galerista Filip Polanský. Kniha The Overview Effect mu v roce 2014 vynesla titul Fotograf roku v rámci cen Czech Grand Design.

triptych Ukřižování (1965) od Francise Bacona nebo Beuysův Konec 20. století (1984). Výstavu darovaných děl si je možné prohlédnout v Pinakothek der Moderne až do půlky února.

Celková hodnota daru včetně dvou historických domů v Žatci je odhadována na tři čtvrtě miliardy korun. Sbírka, stejně jako úspěšná firma manželů Zemanových na dovoz květin, nese název Florsalon. Kraj péčí o ni pověřil Galerii výtvarného umění v Mostě a k její prezentaci zakoupil prostory bývalé sušárny a skladu chmele na Smetanově náměstí v Žatci. Dar byl totiž podmíněn tím, že sbírka bude trvale vystavena právě v Žatci. Dohodě s krajem o převzetí daru předcházelo šestileté neúspěšné vyjednávání s městem.

starých holandských mistrů, které byly před jedenácti lety spolu s dalšími díly ukradeny z muzea v Hoorn severně od Amsterodamu.

Obrazy ukrajinské úřady zajistily koncem minulého roku ve vile v separatistické oblasti na východě země.

Peter Doig, nebo Doige?

Dar pinakothékám Mnichov – Bavorské státní sbírce obrazů, která spravuje mnichovské pinakothéky, se v létě dostalo štědrého daru od švýcarské nadace, která spravuje sbírku manželů Engelhornových. Christian Engelhorn (1926–2010) byl dědicem farmaceutické továrny BASF. Jeho vdově Ursule Engelhorn teď patří majetek v hodnotě 3,5 miliardy eur, což ji řadí mezi desítku nejbohatších Němců. Mezi 58 darovanými díly najdeme například obrazy Pieta Mondriana, Sigmara Polkeho nebo Cy Twomblyho. Dar zahrnuje i práce na papíře od Jacquese Louise Davida, Dominiquea Ingrése, Eugèna Delacroixe, Jamese Ensora a dalších. Mimo dar konkrétních děl nadace finančně umožnila nákup jedené ze světelných soch Dana Flavina z roku 1973. Engelhornovi podporují bavorská muzea dlouhodobě. V minulosti byl díky nim do Mnichova zakoupen například

Chicago – Malíř Peter Doig v srpnu vyhrál bizarní soudní spor, ve kterém musel dokazovat, že před čtyřiceti lety nenamaloval obraz pouštní krajiny nesoucí signaturu Peter Doige 76. Sedmapadesátiletý Doig, který je jedním z nejdražších malířů současnosti – jeho aukční rekord má hodnotu 26 milionů dolarů –, byl žalován vlastníkem inkriminovaného obrazu a jeho obchodním partnerem o náhradu 7,9 milionů dolarů. Škodu jim měl způsobit tím, že popřel autorství malby. Obraz v roce 1976 namaloval jeden z vězňů v kanadském nápravném zařízení Thunder Bay a jeho vlastníkem je bývalý zaměstnanec věznice. Doigovi se podařilo prokázat, že v Thunder Bay nikdy nebyl, i dohledat sestru dnes již zesnulého Petera Doigea. „Je to dobrý obraz. Kdybych takhle maloval, když mi bylo šestnáct, přiznal bych to,“ prohlásil mimo jiné u soudu Doig.

Dar manželů Zemanových Žatec – Začátkem září schválil Ústecký kraj přijetí daru manželů Petra a Evy Zemanových, jehož součástí je početná sbírka moderního a současného umění.

Muzeum Afroameričanů

Ukradené a nalezené obrazy Neapol/Kyjev – Na konci září se neapolským kriminalistům v rámci zásahu proti klanu Amato Pagano, části místní mafiánské sítě Camorra, podařilo najít úkrytu dvou ukradených obrazů Vincenta van Gogha. Nalezeny byly v domě místního drogového dealera s hrdě znějícím jménem Raffaele Imperiale. Z amsterodamského van Goghova muzea byly Pohled na moře u Schveningen (1882) a Farníci opouštějí reformistický kostel v Nuenen (1884–85) ukradeny v roce 2002 a od té doby byly nezvěstné. Obě malby menších rozměrů patří do Van Goghova (1853–1890) raného období. Obrazy jsou podle ředitele Van Goghova muzea Alexe Rügera relativně v pořádku, ačkoliv se na nich podepsalo vyjmutí z rámů a další drobná poškození.

Jen o dva týdny dříve Ukrajina Nizozemsku předala pět obrazů

Washington D.C. – V centru hlavního města Spojených států, na tzv. Mallu, bylo koncem září, třináct let od schválení záměru a pět století od počátku příběhu, otevřeno muzeum věnované kultuře a dějinám Afroameričanů.

Autoři koncepce zdůrazňují, že rozhodně nechtěli udělat muzeum pro černé občany, naopak cílem je ukázat část americké historie, která se dotýká všech.

Exponáty jsou pečlivě vybrány, za každým je skryt nějaký příběh.

Počátky otroctví připomínají například původní okovy nebo bójky z potopených lodí, které dovážely otroky ze severní Afriky. Hnutí za rovnoprávnost reprezentuje kyblík, v němž si Martin Luther King uzdravoval nohy po protestním pětidenním pochodu ze Selmy do Montgomery. Najdeme zde ale i exponáty, které se vážou přímo k černošské kultuře a popkultuře: zpěvníky gospelů stejně jako P-Funk Mothership, létající talíř, který ve svých vystoupeních používal George Clinton. K aktuálním tématům a počátkům hnutí Black Lives Matter se vztahují cedule z protestů po smrti floridského mladíka Trayvona Martina v roce 2012.

16

zprávy 2016

Pozůstalost Terry Haass Olomouc – Muzeum umění Olomouc převzalo začátkem října početnou kolekci obrazů a soch americké umělkyně s českými kořeny Terry Haass, která zemřela letos prvního března ve věku 93 let. Její rodina utekla před nacisty do Spojených státu, kde Terry Haass po válce vystudovala v ateliéru Williama Barnetta a Osipa Zadkina. Na začátku 50. let přesídlila zpátky do Evropy a usadila se v Paříži. Zde se v tiskařské dílně Rogera Lacourièra setkala a spolupracovala s Pablem Picassem, Joanem Miróem a Marcem Chagallem. Ve stejné době studovala klasickou archeologii se zaměřením na Mezopotámii a získala v tomto oboru diplom na Ecole du Louvre. Účastnila se významných vykopávek na Blízkém a Středním východě. Muzeum umění Olomouc před deseti lety uspořádalo umělkyninu retrospektivu nazvanou Světlo – prostor – čas.

Nově objevený Raffael Aberdeenshire – Obraz Matky Boží ve sbírce skotského zámku

Haddo House, který patří nadaci National Trust, je možná vlastnoručním dílem Raffaela Santiho. Jako takový byl ostatně na začátku 19. století zakoupen, po polovině století byl však prohlášen jen za dílo některého z malířových následovníků.

Nyní, po sejmutí přemaleb, se ukázalo, že jde o mnohem kvalitnější malbu, než se dlouho zdálo. Obraz objevil moderátor televizního pořadu BBC Ztracené poklady Británie Bendor Grosvenor. V pořadu, který se v Británii vysílal začátkem října, hovoří mimo jiné stávají Lord Aberdeen, jehož předkům obraz i celý zámek kdysi patřily. Realisticky konstatuje, že nebýt deatribuce obrazu, byl by již dávno v minulosti prodán a rozhodně by nezůstal na zámku.

Design museum v novém Londýn – Londýnské Design museum se v listopadu přestěhovalo. Nové sídlo nalezlo v budově bývalého Commonwealth Institute ze 60. let. O rekonstrukci, která přišla na 83 milionů liber, se podělily ateliér OMA Rema Koolhaase a kancelář minimalisty Johna Pawsona (mimo jiné autor kláštera v Novém Dvoře v západních Čechách.). OMA řešila exteriér památkově chráněné budovy, Pawson pak interiéry. Přesunem do čtvrti Kensington muzeum, které dosud sídlilo ve funkcionalistické budově ve čtvrti Southwark jižně od Temže, ztrojnásobilo své výstavní plochy.

Nejdražší obrazy u soudu New York – Obraz Krista Spasitele, který byl před pěti lety nově identifikován jako dílo Leonarda da Vinci a jako takové byl také vystaven na malířově výstavě v londýnské Národní galerii, se podle New York Times patrně stane předmětem soudního sporu mezi Sotheby’s a jeho původními vlastníky. Aukční síň v roce 2013 pomohla zprostředkovat privátní prodej obrazu. Za 80 milionů dolarů jej zakoupil švýcarský obchodník s uměním Yves Bouvier, který jej v rozmezí několika dní za 127,5 milionu dolarů prodal ruskému miliardáři Dmitriji Rybolovlevovi. Původní majitelé obrazu – skupina obchodníků s uměním, kteří jej zakoupili v roce 2005 – aukční síň podezřívají, že věděla, že Bouvier není koncovým kupcem, a že je tak svým chováním poškodila.

Rybolovlev mezitím zažaloval Bouviera u soudu v Monaku, že jej podvedl při nákupu 38 mistrovských děl, za která dohromady zaplatil téměř dvě miliardy dolarů. Bouvier si měl na těchto prodejích vydělat kolem miliardy dolarů. Jedním z děl, které New York Times v této souvislosti zmiňují, je obraz Vodní hadi II od Gustava Klimta. Bouvier jej v roce 2012 privátně koupil za 112 milionů dolarů a ještě tentýž rok jej za 183,8 milionu dolarů prodal Rybolovlevovi.

17

POZEMSKÝ RÁJ

Madona s dítětem a králíkem, 1995, olej, plátno, 80 x 65 cm

13 | 12 | 2016 — 13 | 02 | 2017 Galerie Pro arte, Tržiště 13 (Vratislavský palác), 118 01 Praha 1, Malá Strana Návštěvu je lépe domluvit předem na tel. 257 941 660, proarte@proarte.cz www.proarte.cz

18

výstava

text Tomáš Pospiszyl Autor je historik umění, přednáší na FAMU a AVU.

Bylo na začátku slovo?

K vídeňské retrospektivě Júliuse Kollera Po retrospektivách ve Slovenské národní galerii v Bratislavě (2010) a v Muzeu moderního umění ve Varšavě (2015) vystavuje dílo Júliuse Kollera i Muzeum moderního umění (MUMOK) ve Vídni. Jde o dosud nejrozsáhlejší autorovu výstavu v uznávané mezinárodní instituci a (dočasné) završení dlouhodobého výzkumu jeho díla.

Július Koller (1939–2007) nebyl typem umělce, který po sobě zanechá přehledné dílo. Zdá se, jako by v dekádách své pilné činnosti expandoval do všech stran, jako kdyby byl iniciátorem a současně trochu překvapeným svědkem vlastního tvůrčího big bangu.

Ten svým vznikem ustavil specifické prostorové a časové dimenze. Prozkoumat a pochopit tento Kollerův vesmír se zpětně snaží nejen jeho diváci. Věřím, že neprobádanou oblastí byl i pro samotného umělce.

Opakující se motiv otazníku, jenž na jeho malbách, kresbách či objektech od roku 1969 nalézáme, byl určen i pro něj. Koller, coby erudovaný intelektuál i skeptický ezoterik v jednom, pochyboval o umění a světě na mnoho různých způsobů. Byl virtuosem nezodpověditelných otázek a paradoxů. Strategií jeho osobní existence byl jakýsi gnosticismus: Svět okolo nás sice přináší spoustu fascinujícího materiálů ke zkoumání, bez osvícení vyšším věděním však zůstává nepochopitelný.

Pro současné publikum je Koller většinou identifikovatelný jako konceptuální umělec osobitého ražení. Zabýval se také performancemi, instalacemi, ready-mades, svou malířskou tvorbu rozvíjel hned v několika různých liniích. Dominantní roli však v jeho díle hrál jazyk. Slovo je přítomné nejen v Kollerových textových dílech, ale expanduje i do dalších jeho součástí, které se rovněž řídí jeho logikou. Na Slovensku

se již několik desetiletí vede diskuse, zdali je prvním dílem místního konceptuálního umění Happsoc Stana Filka, Zity Kostrové a Alexe Mlynárčika z roku 1965, nebo Kollerovo More z let 1963–4, tj. malba s popisem, nikoliv obrazem toho, co má reprezentovat. Happsoc je myšlenkově i formálně ambiciózní dílo, jeho autoři do kontextu umění odvážně zahrnuli celé město Bratislava. Július Koller byl na první pohled skromnější.

Jím nabízený kořen konceptuálního umění nezačíná utopickým gestem neměřitelných dimenzí, ale relativně drobnou a na první pohled nenápadnou malbou. Přesto není o nic méně radikální. Koller umění nahlíží jako lingvistický systém, nástroj, jenž umožňuje nejen komunikaci, ale i její analýzu. Jak neobvyklý tento přístup tehdy byl, ukazuje jeho korespondence s Jindřichem Chalupeckým. Když českému kritikovi zaslal jednu ze svých textkaret s nápisem umeNIE, zaskočený Chalupecký nevěděl, jakým způsobem ji interpretovat.

Nové kulturní situace

Na přelomu 60. a 70. let jistě nebylo snadné pochopit, jaký smysl měla dialektická antirovina Kollerova myšlení. UmeNIE, antihappeningy nebo antiobrazy nelze redukovat na čistou negaci, jsou spíše výzvou k dialogu, strategií umožňující jiné, plnější vnímání.

Umělcovou negací je představeno „to druhé“, které teprve dává plný smysl celku. Náš život má svoji ne-

JÚLIUS KOLLER: U . F. O . - N A U T J . K . ( U . F. O .)

1971, černobílá fotografie (autor neznámý) na kartonu, 29,6 × 21 cm, Slovenská národní galerie, © Robert Rehfeld, Bildrecht Wien

19

29

aukce

27

Nejdražší Filla na papíře a rekordy od Lady po Ságlovou

European Arts – V neděli 20. listopadu dražila společnost European Arts v Obecním domě 132 především malířských děl. Byly prodány čtyři pětiny všech položek za celkovou cenu přesahující 61 milionů korun*. Nad milion korun bylo vydraženo 12 děl, hranici sta tisíc korun překonalo 41 položek.

Dražba přinesla také řadu nových autorských rekordů, například pro Alfréda Justitze, Josefa Ladu, Jindřicha Pruchu, Zdeňka Sklenáře nebo Miroslava Háka.

Nejdražším dílem aukce se neobvykle stal akvarel, Polopostava ženy od Emila Filly. Tato výjimečná práce restituovaná z Národní galerie je datována do roku 1912 a dokládá, jakým způsobem mladý Filla přecházel od expresionistického výrazu ke kubismu. O neobyčejnosti obrazu svědčila už vyvolávací cena 8,4 milionu, kterou dva zájemci na telefonu zvýšili až na konečných 9,94 milionu korun. Jde tak o jednu z nejdražších prací na papíře prodanou na domácím trhu, překonal ji dvěma tušovými malbami pouze čínský mistr Čchi Paj-š’.

Druhým nejdražším obrazem aukce byl poměrně překvapivě olej Dvě ženy před zrcadlem Alfréda Justitze z roku 1923, o nějž bojovali v licitaci dlouhé téměř deset minut dva zájemci na telefonu. Jeho cenu vyhnali na 4,9 milionu korun, což je čtyřnásobek původního autorského maxima oleje Koupání z roku 2005.

Na nové autorské maximum dosáhl Josef Lada se souborem osmi velkoformátových kolorovaných kreseb na kartonu Jak se dělají noviny z roku 1928. Nový majitel za ně nabídl přes 3,5 milionu korun. Dařilo se i Ladovu kvaši Stavění sněhuláka, který zdvojnásobil vyvolávací cenu na 1,43 milionu korun. Autorským rekordem je rovněž cena 3,2 milionu korun za vývojově zásadní Jarní krajinu zřídka nabízeného Jindřicha Pruchy, dosavadní autorův rekord obraz překonal o půl milionu.

V oblasti poválečného umění aukce přinesla nové autorské maximum pro Zdeňka Sklenáře, když jeho nevelké plátno Archa-

ický čínský znak z roku 1963 vystoupalo z 1,49 na 2,86 milionu korun. Třetí nejvyšší cenou na českém trhu je částka 4,04 milionu za Linie č. 164 Zdeňka Sýkory z 90. let.

Dalšími milionovými položkami byly obrazy Přístav se schody II Jana Zrzavého z roku 1949 (4,72 milionu), bezejmenná imaginativní malba Josefa Šímy z roku 1961 (4,1 milionu), raný Akt z roku 1906 Antonína Procházky (1,99 milionu) a krajina Lesní potok od Rudolfa Kremličky (1,04 milionu korun). Posledním milionovým dílem byla tušová malba Krevety od již zmiňovaného Čchi Paj-š’e (2,24 milionu korun).

Senzaci vyvolala dražba čtyř fotografií Miroslava Háka, autorských zvětšenin z roku 1938, které se v součtu prodaly za 1,3 milionu korun. Minimálně tři z nich se přitom dostaly ke stejnému dražiteli. Nejdražší Torzo z roku 1938 vystoupalo z 62 na téměř 373 tisíc korun.

Dvě varianty snímku Maska se prodaly za 348 a 261 tisíc korun.

Předchozí Hákovo maximum za zvětšeninu téže fotografie z roku 1960 mělo hodnotu 108 tisíc korun.

Z autorských rekordů v cenovém pásmu do milionu nejvíce překvapila Zorka Ságlová. Její akrylem malovaný obraz 2209 králíků z 80. let se z vyvolávací ceny 50 tisíc dostal až na 646 tisíc korun, přičemž do dražby se zapojilo nejvíce zájemců z celé aukce. Ságlové předchozí aukční maximum tak nevydrželo ani měsíc. Nové autorské rekordy dále zaznamenali nepříliš často nabízení autoři první čtvrtiny 20. století Hugo Boettinger (447 tisíc) a Jaroslav Hněvkovský (161 tisíc korun).

Tradičně dobře se vedlo krajinomalbě. Radimského obraz U řeky s lekníny se prodal za 720 tisíc, drobná krajina Františka Kavána Lesní potok v zimě (U Železnice) v dlouhé licitaci vystoupal z 87 na 149 tisíc a autorský rekord zaznamenal vzácně dražený Bořivoj Žufan, když jeho velkoformátový olej Vesnice z doby kolem roku 1930 vystoupal z 62 na 104 tisíce korun.

J O S E F L A D A : J A K S E D Ě L A J Í N O V I N Y, 1928, 8 kolorovaných kreseb, tuš, akvarel, tempera na kartonu, á 32 × 70 cm, cena: 3 539 700 Kč

EMIL F ILL A: P OL OP OS TAVA ŽEN Y 1912, kombinovaná technika na papíře, 59,8 × 43,3 cm, cena: 9 936 000 Kč

ALFRÉD JUST I TZ: DVĚ ŽENY PŘED Z R C A D L E M , 1923, olej na plátně, 81 × 65 cm, cena: 4 905 900 Kč

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

28

aukce

Znovu Bukovac, Bauch a kresby od Toyen

Z O R K A S Á G L O V Á : 22 0 9 K R Á L Í K Ů 1985–86, akryl na plátně, 95 × 95 cm, cena: 645 840 Kč M I R O S L A V H Á K : T O R Z O, 1938, bromostříbřitá fotograf ie, 33 × 26,5 cm, cena: 372 600 Kč

Z umění 19. století se nejdráže prodal kvaš Na lenošce Luďka Marolda z roku 1897, který vystoupal na 522 tisíc, pětinásobek minimálního podání. Žánrový olej Zrada Johanna Georga Meyera von Bremen z okruhu düsseldorfské malířské školy našel kupce za 484 tisíc korun. Drobný olej Susane (Madona) Gabriela Maxe se prodal za 323 tisíc korun, což je čtvrtá nejvyšší cena tohoto umělce na českém trhu.

O zajímavé prodeje nebyla nouze ani se segmentu prací na papíře. Více než osminásobně překonal minimální podání uhel Jakuba Schikanedera Na břehu, který získal nový majitel za 211 tisíc korun. Překvapil také v minulosti již nabízený pastel Fernanda Váchy Žena s pihou (Před zrcadlem), který našel kupce za 186 tisíc korun (autorské maximum). S velkým nárůstem se

prodala velkoformátová uhlová kresba Bohumíra Matala Ženský akt (201 × 77,5 cm) ze druhé poloviny 50. let. Konečná cena 124 tisíc korun je nejvyšší částkou za Matalovu kresbu.

Jak je na aukcích European Arts zvykem, v nabídce nechyběla díla zahraničního umění.

Vůbec poprvé bylo na domácím trhu nabízena práce Camilla Pissarra. Kresba uhlem s názvem Paysanne Assise z roku 1882 se prodala s nárůstem za 484 tisíc korun. Poprvé se také dražila rozměrnější práce Alexandra Archipenka. Jeho bronz Starý holandský rybář (pozdější odlitek z roku 1969) získal nový majitel za 646 tisíc korun. Salonní Portrét Marie Matavtinové od ruského malíře Konstantina Makovského, jehož díla se na českých aukcích v minulosti již objevila, vystoupal na 869 tisíc korun. / TEREZA KOUCK Á

Galerie Art Praha – Galerie na své druhé letošní aukci, která se konala v neděli 13. listopadu v pražském hotelu Hilton, nabízela přes čtyři sta obrazů, prací na papíře a soch. Milionovou hranici překonala čtyři díla, dalších 27 položek se prodalo v cenovém rozmezí od sto tisíc do půl milionu korun. Celkový obrat činil 17 milionů korun, přičemž kupce našla necelá poloviny dražených děl.

Nejdražším dílem aukce se stal obraz Její sukýnka od Vlaho Bukovace, který se prodal za vyvolávací cenu 1,8 milionu korun. Dosažený výsledek je zajímavý hlavně tím, že tento obraz z roku 1906 byl o půl roku dříve neúspěšně nabízen jinou galerií za poloviční částku. Navzdory snadné dostupnosti informací o aukcích na internetu, mají jednotlivé aukční síně zjevně stále svá odlišná publika. Galerii Art Praha jistě pomohlo, že na její předchozí aukci padl Bukovacův

autorský rekord, když se obraz Dívka se závojem z roku 1887 prodal za 3,72 milionu korun.

Podobně úspěšná je aukční síň i v případě Jana Baucha, jemuž ostatně před čtyřmi lety vydala obsáhlou monografii.

Tentokrát Bauchův obraz Přístav ze začátku 30. let vystoupal z 660 tisíc na 1,14 milionu korun.

Ještě výraznější procentuální nárůst zaznamenal obraz Odysseovo setkání s Polyfémem z roku 1965, který se dostal z 216 na 504 tisíc korun. To je dosud nejvyšší cena za malířovo pozdní dílo. Pohled na Belveder z roku 1955 se ještě prodal za vyvolávací cenu 228 tisíc korun.

Milionovou hranici dále překonala opakovaně nabízená krajina Německá Rybná od Antonína Slavíčka, která se prodala s mírným nárůstem za 1,26 milionu korun, a abstraktní kompozice od Františka Foltýna z poloviny 30. let. Kupce našla za vyvolávací cenu 1,18 milionu korun.

J A N B A U C H : P Ř Í S T A V, 1930–31, olej na plátně, 66,5 × 68,5 cm, cena: 1 140 000 Kč

inzerce

83

Galerie Závodný Vás srdečně zve na výstavu / cordially invites you for the exhibition

Ber nard Aubertin Simply red 10. 11. 2016 – 7. 1. 2017

Husova 3, 692 01 Mikulov, +420 723 362 472, zavodny@galeriezavodny.com www.galeriezavodny.com

A NÁRODNÍ GALERIE V PRAZE

28. 9. 2016 — 8. 1. 2017

Josef Čapek, Námořník II (Afrika), 1917, olej, plátno 85 × 50,5 cm, soukromá sbírka

GALERIE VÝTVARNÉHO UMĚNÍ V OSTRAVĚ

Podmínky modernity 1917–1927 DŮM UMĚNÍ JUREČKOVA 9 OSTRAVA

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury

30

aukce

Nejdražší obraz českých aukcí

Z dalších zajímavých prodejů můžeme jmenovat zátiší od Alfreda Justitze (492 tisíc) nebo dva obrazy Antonína Procházky z 30. let. Charakteristické Koupaní našlo kupce za vyvolávací cenu 456 tisíc, opakovaně nabízená Kytici za záclonou pak za 408 tisíc korun. Nárůstů téměř na dvojnásobek minimálního podání dosáhly obrazy Otakara Lebedy, Maxima Kopfa (oba stály shodně 276 tisíc) a Karla Špillara (264 tisíc korun). Na čtyřnásobek vyvolávací ceny, z 30 na 120 tisíc korun, vystoupal drobný akt od Vratislava Nechleby.

Dosažená cena je druhou až třetí nejvyšší za dílo tohoto ve své době mimořádně ceněného portrétisty.

Největší boj se nakonec strhl o dvě kresby Toyen z roku 1937.

Obě kolorované kresby přibližně formátu A4 vystoupaly shodně z 84 na 432 tisíc korun. Jde o pátou až šestou nejvyšší cenu

za malířčinu kresbu. Z prací na papíře se za vysoké ceny prodal ještě jeden z pastelů Václava Boštíka (150 tisíc) a grafika od Bohuslava Reynka (55 tisíc korun).

Součástí draženého souboru bylo i několik výrazných soch.

Většinou však odešly za vyvolávací ceny nebo jen s mírnými nárůsty. Nejdražší položkou se stal bronzový odlitek sochy Úžas od Františka Bílka. Metr vysoká plastika značená liteckou značkou Franty Anýže našla nového majitele po dvou příhozech za 240 tisíc korun. Za 132 tisíc se prodala Stojící žena od Emila Filly a za 96 tisíc korun nejdražší z šesti nabízených soch Olbrama Zoubka.

Z nevydražených položek je třeba zmínit květinové zátiší od Václava Špály (nabízeno za 1,02 milionu) a reprezentativní zátiší Josefa Lieslera z roku 1938 (588 tisíc korun). / JS

Adolf Loos Apartment and Gallery – Obraz Františka Kupky, který je prvním dílem z tzv.

Série C, se o poslední listopadové sobotě na aukci Adolf Loos Apartment and Gallery v pražském Mánesu prodal za rekordních 62 milionů korun a stal se tak historicky nejdražším dílem vydraženým na českých aukcích.

V celosvětovém žebříčku Kupkových děl aktuálně figuruje na třetím místě. Obraz byl dražen na samý závěr aukce a zájem o něj projevili dva dražitelé v sále a na telefonu. Včetně provize (u nejdražších děl byla účtována snížená 4procentní provize a v případě Kupky byla kladívková cena současně i cenou konečnou) aukce vynesla téměř 150 milionů korun. Nového majitele našly dvě třetiny ze 150 nabízených položek.

Za milionové částky bylo vydraženo šest děl, dalších 49 obrazů, prací na papíře a soch

se prodalo za částky nad sto tisíc korun. Nových autorských rekordů dosáhla díla Josefa Šímy, Oskara Kokoschky, Richarda Fremunda, Josefa Václava Myslbeka a Ladislava Šalouna.

Obraz Série C I (Protihodnoty) z roku 1935 je prvním dílem z cyklu dvanácti pláten, ve kterých Kupka postupně rozpracovával motiv pohledu do hloubky obrazu, který se před divákem rozevírá ve vzájemně se překrývajících prostorových plánech.

Výmluvným svědectvím o růstu českého trhu je skutečnost, že před devíti lety se na aukci 1. Art Consulting obraz Série C II (Výšky IV) prodal „jen“ za 23,2 milionu korun. V danou chvíli šlo nicméně o vůbec první prodej nad hranici dvacet milionů korun na domácím trhu. V přepočtu za více než 62 milionů korun byl před třemi lety v Londýně vydražen obraz Studie na červeném pozadí z roku 1919 a pouhých

FR ANT IŠEK KUPK A: SÉR IE C I (PRO T IHODNO T Y ) 1935, olej na dřevě, 55 × 60 cm, cena: 62 000 000 Kč

VL AHO BUKOVAC : JE JÍ SUK Ý NK A 1906, olej na plátně, 54 × 42 cm, cena: 1 800 000 Kč

T O Y E N : D V Ě H L A V Y, 1937, kombinovaná technika na papíře, 29 × 20 cm, cena: 432 000 Kč

31

jedenáct dní před pražskou aukcí byl ve Stockholmu stanoven novým malířův aukční rekord, když se obraz Vzlet z let 1914–19 prodal za 68,7 milionu korun.

Obraz Série C I, jak uvádí aukční katalog, byl v Česku jen jako dočasná zápůjčka ze zahraničí a nevztahuje se na ně tudíž povinnost žádat případně o vývozní povolení. Dražba startovala na 60 milionech korun a obraz přišel na řadu bezmála po dvou a půl hodinách. Na konečnou cenu jej osmi čtvrtmilionými příhozy vyhnali dva zájemci, úspěšnější byl nakonec dražitel přímo v sále vystupující pod číslem 111.

Zatímco u Kupky se podobný výsledek vzhledem k prodejům na zahraničním trhu v říjnu a v listopadu očekával, dražba obrazu Žáby od Oskara Kokoschky se stala hlavním překvapením večera. Během osm minut trvající licitace, kdy se opět přihazovalo po čtvrtmilionech, cena vzrostla

o víc jak 11 milionů na konečných 37,7 milionu korun. To je zdaleka nejvyšší cena za Kokoschkovo poválečné dílo. Obraz je datován 23. 8. 1968 a malíř, který ve 30. letech získal československé občanství a jehož žena Olda byla Češka, jej vytvořil v přímé reakci na obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Třetím mnohamilionovým obrazem v nabídce Adolf Loos Apartment and Gallery bylo rozměrné a mnohokrát vystavované a publikované plátno Josefa Šímy Ve čtyři hodiny odpoledne (Růžové tělo) z konce 20. let.

Obraz původně patřil francouzskému spisovateli Pierru Jeanu Jouvemu, jehož básnické sbírky Šíma ilustroval a jemuž dílo věnoval jako svatební dar. Za vyvolávací cenu 22,88 milionu korun jej koupil známý pražský galerista. I tak dosažená cena stačila na nový Šímův rekord na českém i světovém trhu, hned

následující den jej však svou cenou překonal obraz Ateliér.

Za milionové částky byla dále dražena díla Josefa Čapka (3,6 milionu), Antonína Slavíčka (2,4 milionu), Alfreda Justitze (1,5 milionu) a Jindřicha Štyrského (1,38 milionu korun). Úspěchem je zejména cena za Justitzův drobný akt, která je teprve čtvrtým milionovým prodejem tohoto autora.

Součástí draženého souboru bylo i patnáct soch v čele s bronzy od Josefa Václava Myslbeka, Ladislava Šalouna, Otty Gutfreunda či Otakara Švece. Nejvíce se bojovalo o 66 cm vysoký historický odlitek Myslbekovy slavné Hudby, který vystoupal z 288 na 396 tisíc korun. Za minimální podání 336 a 300 tisíc se prodaly sochy Jaroslava Horejce a Ladislava Šalouna a zmenšená verze Švecova Motocyklisty, která se dostala ze 156 na 276 tisíc korun.

V kategorii poválečného umění je novým autorským rekordem cena 624 tisíc za obraz Richarda Fremunda Azurový ostrov z roku 1966. Předchozí Fremundovo maximum bylo o necelých 50 tisíc korun nižší. Za úspěch je možné považovat také ceny za obrazy Josefa Vyleťala z přelomu 70. a 80. let (504 a 420 tisíc) nebo za práce Milana Grygara (636 tisíc) a Stanislava Kolíbala (408 tisíc korun) z posledních let. Vysokou cenovou hladinu znovu potvrdil také čtyřiašedesátiletý Jan Merta, když jeho obraz Matný soudce vystoupal z 468 na 636 tisíc korun.

Mezi neprodanými položkami zůstalo jediné významnější dílo, a sice obraz Ecce Homo od Vojtěcha Hynaise. Metr široký obraz z roku 1898 zachycuje známou pašijovou scénu jako davový výjev s postavou Krista ztrácející se v zadním plánu. Obraz byl neúspěšně nabízen za 1,44 milionu korun. / JS

O S K A R K O K O S C H K A : Ž Á B Y, 23 .8. 1968, olej na plátně, 61 × 92 cm, cena: 37 700 000 Kč

J O S E F Š Í M A : V E Č T Y Ř I H O D I N Y O D P O L E D N E , 1929, olej na plátně, 135 × 102 cm, cena: 22 880 000 Kč

32

aukce

Maxima pro Mertu a Chatrného

Drahý Lhoták

Prague Auctions – V novém aukčním rekordu se na aukci Prague Auctions, která se konala v neděli 27. listopadu, prodalo rozměrné plátno Jana Merty Vyvržené insignie. Obraz z let 1993–97 se prodal s výrazným nárůstem za 1,11 milionu korun. Merta je tak první žijícím umělcem mimo generaci klasiků poválečného umění, jehož dílo v aukci překonalo hranici milionu korun. Nešlo nicméně o blesk z čistého nebe, již v roce 2008 zaplatil galerista Zdeněk Sklenář na aukci společnosti Sýpka 826 tisíc za Mertův obraz Základ.

Aukce dohromady vynesla 9,5 milionu korun a nového majitele na ní našlo 47 ze 78 nabízených děl poválečného a současného umění. Za částky nad sto tisíc korun bylo vydraženo 22 děl.

Nového autorského rekordu vedle Merty dosáhl ještě Dalibor Chatrný, když se jeho obraz Otisk prostoru z roku 1973 prodal za 350 tisíc korun. Jeho předchozí, pět let staré maximum bylo ani ne poloviční.

Za vysoké ceny byla dále dražena díla Evy Kmentové (687 ti-

Vltavín – Aukce galerie Vltavín, která bezprostředně navazovala na aukční odpoledne Galerie Kodl, vynesla 7,9 milionu korun.

Nového majitele našly dvě pětiny z 280 nabízených obrazů a dalších uměleckých děl. Za více než milion, konkrétně za 1,2 milionu korun, se prodala drobná tempera od Kamila Lhotáka. Hranici sta tisíc korun překonalo dalších deset děl. Lhotákův obraz z roku 1964 přitom startoval na méně než polovině konečné ceny.

Největší boj se strhl o obraz Čtenářka od Josefa Multruse, který startoval na 35 tisících a jehož cenu dražitelé vyhnali až na 132 tisíc korun. Ze 114 na 312, respektive 264 tisíc korun vystoupaly dva kvaše Adolfa Borna ze začátku 80. let. Z dalších prodejů jmenujme 480 tisíc za knihu Josefa Váchala Dokonalá magie budoucnosti, 408 tisíc za jednu z kytic Otakara Kubína, 300 tisíc za pastel od Václava Boštíka, 252 tisíc za Koupání Jiřího Karse nebo 240 tisíc za model pomníku Sigmunda Freuda od Jaroslava Róny.

Dva menší obrazy Josefa Istlera našly kupce s výraznými nárůsty za 168 a 118 tisíc korun. / JS

síc), Jana Koblasy (438 tisíc) či Jitky Válové (250 tisíc korun).

Od Evy Kmentové byla nabízena mnohokrát vystavovaná bronzová plastika Velká žena, první odlitek z roku 1965. Socha se prodala s mírným nárůstem, dosažená cena je nicméně druhou nejvyšší za dílo této umělkyně. Dráž bylo před devíti lety prodáno pouze její stěžejní Lidské vejce z roku 1968. S nárůstem ze 112 na 475 tisíc korun se prodal jeden z geometrických reliéfů Stanislava Kolíbala.

Ze současného umění se vedle Merty dařilo Michaelu Rittsteinovi (400 tisíc), Michaelu Gabrielovi (200 tisíc), Jiřímu Černickému (200 tisíc), Pasta Onerovi (138 tisíc) či Adamu Štechovi (112 tisíc korun).

Nabídku doplňovalo i několik děl klasické moderny, z nich se nejdráže prodala krajina od Otakara Kubína, která našla kupce za 625 tisíc korun, dvojnásobek minimálního podání. Ještě větší nárůst zaznamenal obraz Plavkyně od Pravoslava Kotíka, který vystoupal z motivačních 81 tisíc až na půl milionu korun. / JS

J A N M E R T A : V Y V R Ž E N É I N S I G N I E , 1993–97, akryl a uhel na plátně, 175 × 310 cm, cena: 1 112 500 Kč

D A L I B O R C H A T R N Ý : O T I S K Y V P R O S T O R U , 1973, kombinovaná technika na plátně, 110 × 75 cm, cena: 350 000 Kč

K AMIL LHO TÁK : PŘED S TAR T EM PL ÁT ĚNÉHO ORL A 1964, tempera na kartonu, 16,5 × 26,5 cm, cena: 1 200 000 Kč

inzerce

33

7./ 8. 12.2016

Obecní dům 19.30 hodin www.fok.cz Fait Gallery

Denisa Lehocká Luno 550 30/11/2016!—!17/1/2017 Fait Gallery MEM

Svätopluk Mikyta Ornamentiana 30/11/2016!—!17/1/2017 Fait Gallery PREVIEW

JOSÉ CURA PRO UNICEF

Martin Lukáč Two Hands and a Magnifying Glass 30/11/2016!—!17/1/2017 Fait Gallery MOST

Salon Ar-ti:kl 30/11/2016!—!17/1/2017

G4 GALERIE 4

Ty děti si pořád hrají / dětská tematika v díle bratří Čapků

41

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury ČR a Středočeského kraje.

6/11 2016–12/3 2017

gASK — gALERIE STŘEDOČESKÉHO KRAJE BARBORSKÁ 51—53 / KUTNÁ HORA www.gask.cz

aukce

35

Šíma, Slavíček, Švabinský a 170 milionů na jednu aukci

Galerie Kodl – Aukce konaná poslední listopadovou neděli na pražském Žofíně byla pro Galerii Kodl první zcela samostatnou, bez spolupráce s galerií Vltavín. Aukce Vltavínu sice bezprostředně navazovala, až do letošního května však obě galerie pořádaly společné dražby a jejich položky se v aukčním katalogu střídaly. Draženo bylo 219 děl, včetně deseti položek ve prospěch Centra Paraple.

Nového majitel našlo neuvěřitelných 91 procent z nich, přičemž první neprodanou položkou bylo katalogové číslo 80. Aukce

dohromady vynesla rekordních 170,6 milionu korun. Za více než milion korun bylo vydraženo 27 obrazů a stotisícovou hranici překonalo dalších 94 položek.

Nových mnohamilionových autorských rekordů dosáhla díla Josefa Šímy, Antonína Slavíčka, Maxe Švabinského a Václava Tikala.

Nejdražším dílem aukce byl velkoformátový obraz Ateliér, dílo Josefa Šímy z roku 1934, s vyvolávací cenou 15,6 milionu korun.

Byl nabízen jen den po úspěšném prodeji Šímova obrazu Ve čtyři hodiny odpoledne za 22,88 milio-

nu korun, a tak bylo dopředu takřka jasné, že jen u minimálního podání nezůstane. Výsledek však všechny překvapil. Jeden zájemce na telefonu a dva dražitelé přímo v sále cenu tohoto dlouhé roky nezvěstného obrazu vyhnali až na 28,8 milionu korun. Připomeňme, že s výjimkou Františka Kupky a jednoho obrazu od Toyen dílo žádného českého autora dosud hranici 20 milionů korun nepřekonalo. Obraz, stejně jako druhé nejdražší dílo aukčního odpoledne, koupila dražitelka vystupující pod číslem 214.

VÁCL AV T IK AL : S K Á LY H O S T Í , 1946, olej na plátně, 90 × 70 cm, cena: 6 600 000 Kč M A X Š VABINSK Ý: S P LY N U T Í D U Š Í 1895–96, olej na plátně, 80 × 60 cm, cena: 9 480 000 Kč

JOSEF ŠÍMA: AT EL IÉR 1934, olej na plátně, 99 × 144 cm, cena: 28 800 000 Kč

Oním druhým nejdražším dílem se stal obraz Antonína Slavíčka Na lavičce, který jsme představovali v listopadovém Na trhu. Reprezentativní ukázka Slavíčkova mistrovství, jaká se v aukci dosud neobjevila, se z vyvolávací ceny 3,6 milionu prakticky na jeden zátah dostala až na 18 milionů korun. Tempo dražby neurčovaly jednotlivé příhozy váhajících dražitelů, ale jen rychlost, s jakou licitátor dokázal odříkat postupně rostoucí řadu čísel. Přihazovalo se po statisících a krátké pauzy si licitátor dopřával vždy jen při překročení dalšího milionu.

Dosažená cena je nejen Slavíčkovým autorským maximem, ale současně také nejvyšší cenou v kategorii umění 19. století.

Dosud tento titul patřil Jakubu Schikanederovi a jeho rozměrnému plátnu Kontemplace z roku 1893, které se před šesti lety prodalo z 9,7 milionu korun. Stávající rekord Václava Brožíka má hodnotu necelé 4 miliony korun a ceny ostatních autorů 19. století jsou ještě výrazně nižší. Dá se očekávat, že takto výrazný prodej napomůže růstu cen v celém tomto segmentu.

Slavíčkově obrazu krátce předcházela dražba Švabinského Splynutí duší z let 1895–96, tedy nově objevené varianty jednoho z nejslavnějších malířových obrazů, která byla dosud známa pouze z jedné historické fotografie z autorova ateliéru. Z vyvolávací ceny 3,6 milion jej několik odhodlaných dražitelů vytáhlo až na 9,48 milionu korun.

O nový rekord Václava Tikala se postaral jeho možná vůbec nejslavnější obraz, Skály hostí z roku 1946. Mnohokrát vystavované a publikované dílo, které se mimo jiné objevuje na titulní straně malířovy monografie,

36

aukce

pochází ze sbírky Vratislava Effenbergera. Z vyvolávací ceny 3,6 milionu se rychle dostal až na 6,6 milionu korun, což je téměř o 2,3 milionu víc, než bylo dosavadní Tikalovo maximum.

Když zůstaneme u autorských rekordů, je třeba na dalším místě jmenovat Zdeňka Buriana a jeho olej Návrat z rybolovu ze 40. let.

Srovnatelné dílo se v aukci dosud neobjevilo, nárůst ze 300 tisíc až na 2,58 milionu korun byl přesto překvapivý. Dalšími rekordy, byť již ne tak nečekanými, je 456 tisíc za obraz Park Cité v Paříži od Miloslava Holého, 768 tisíc za zimní krajinu od Romana Havelky nebo

540 tisíc za Majákovou loď z roku 1962 Jitky Kolínské.

Z milionových prodejů zmiňme alespoň ty nejdražší.

Poválečný obraz od Toyen Odraz odlivu našel kupce s výrazným nárůstem za 10,92 milionu korun.

Na trh se vrátil po sedmi letech a jeho cena se za tu dobu více než zdvojnásobila. Z klasické moderny v seznamu milionových položek dále najdeme díla Josefa Čapka (7,32 milionu), Emila Filly (5 a 2,5 milionu), Františka Janouška (4,56 a 3,36 milionu), Jana Zrzavého (2,82 milionu), Václava Špály (1,56 a 1,18 milionu korun). Z poválečného umění to

byly dva obrazy od Kamila Lhotáka (1,68 a 1,5 milionu) a dvě rozměrná plátna Mikuláše Medka (3,54 a 1,56 milionu korun).

Několika zajímavými díly byli v nabídce zastoupeni také slovenští a zahraniční autoři. Nejdráže, byť šlo jen o vyvolávací cenu se prodal obraz Podzim od Miloše Alexandra Bazovského. Vítěz aukce za něj nabídl 2,28 milionu korun. Za 1,2 milionu korun se prodal raný obraz Žena s kytarou a kostelem od Endreje Nemese.

Zahraniční umění reprezentovali André Derain (1,92 milionu), Maurice Vlaminck (1,68 milionu) a kresbou ženského aktu také Pierre-Auguste Renoir (420 tisíc korun).

Z umění 19. století se vedle již zmiňovaných obrazů Antonína Slavíčka a Maxe Švabinského dobře prodaly také práce Jana Preislera (4,44 milionu), Hugo Ullika (1,38 milionu), Maxe Haushofera (1,38 a 1,1 milionu), Hanuše Schwaigera (720 tisíc) či Antonína Chittussiho (492 a 420

tisíc).

Kategorie poválečného umění nabídla řadu zajímavých děl ve středním cenovém pásmu. Mezi nejzajímavější položky patřily jeden z Gehinnomů Roberta Piesena a obraz Svatební košile od Aléna Diviše. Oba se prodaly s výraznými nárůsty za 864 a 840 tisíc korun. Od Piesena zaujala i raná Dívka před zrcadlem, která vystoupala z 420 na 720 tisíc korun.

Z prací na papíře se nejvíce bojovalo o akvarel Tři králové od Jiřho Trnky. Z minimálního podání 240 tisíc se dostal až na 648 tisíc korun. Úspěchem je také cena 444 tisíc korun za Bárky v přístavu Jana Zrzavého nebo stejná částka za abstrkatní krajinu Josefa Šímy z konce 20. let.

Nejvíce však překvapil Theodor Pištěk, když jeho serigrafie Farewell z roku 2013 vystoupala z 40 na 250 tisíc korun. Stalo se tak ale v rámci úvodní charitativní aukce ve prospěch Centra Paraple, která dohromady vynesla téměř 900 tisíc korun. / JS

AN T ONÍN SL AV ÍČEK : N A L A V I Č C E , 1899, syntonos na lepence, 66 × 79 cm, cena: 18 000 000 Kč ZDENĚK BURI AN: NÁVR AT Z RY BOL OVOU 1940–49, olej na plátně, 70 × 100 cm, cena: 2 580 000 Kč ALÉN DI V I Š: S VAT EBNÍ K O Š I L E , 1948–49, tempera na plátně, 75 × 60 cm, cena: 840 000 Kč

37

Antonín Slavíček, Červnový den, 1898–1899, syntonos na lepence, 71 × 105,5 cm, Národní galerie v Praze, foto © Národní galerie v Praze.

a plenérová krajinomalba přelomu 19. a 20. století Galerie výtvarného umění v Chebu, 6. října — 31. prosince 2016 Termín „syntonos“ se v uměnovědné literatuře objevuje jako technika obrazů Antonína Slavíčka, malovaných v letech 1895 až 1900, včetně těch nejslavnějších, jako jsou Červnový den, Červené střechy, Na podzim v mlze či Vítr. Syntonosy najdeme i v díle Otakara Lebedy, Antonína Hudečka a několika dalších žáků Julia Mařáka. Téměř výhradně se jedná o krajiny malované přímo před motivem v plenéru. Ve skutečnosti však nejde o specifickou techniku či materiál, nýbrž o konkrétní značku vodou rozpustných barev,

jednu z mnoha, které se začaly průmyslově vyrábět v závěrečných desetiletích 19. století. Díky svým zajímavým vlastnostem však barvy Syntonos už od svého vzniku přitahovaly pozornost a vyvolávaly jak nadšení, tak i příkré odsudky. První projekt, který se tímto fenoménem monograficky zabývá, zahrnující výstavu v GAVU Cheb a doprovodnou publikaci, společně připravili historici umění Marcel Fišer a Michael Zachař a restaurátorka Národní galerie v Praze Hana Bilavčíková.

Výstava je připravena ve spolupráci s Národní galerií v Praze.

38

aukce

Rekordní Šimotová a noví milionáři

1. Art Consulting – Večerní aukce poválečného a současného umění, která se konala v poslední listopadový den v Topičově salonu, přinesla několik výrazných autorských rekordů. Nových maxim dosáhli Adriena Šimotová, Zbyšek Sion, Jiří Anderle, Andrej Bělocvětov, Vladimír Boudník a Jiří Hilmar. V případě Siona a Anderleho šlo současně o první milionové prodeje obou autorů.

Dohromady aukce vynesla téměř 23 milionů korun a nového majitele našlo čtyři pětiny ze sedmi desítek nabízených děl. Za více než milion bylo vydraženo šest obrazů, dalších 32 děl se prodalo za částky nad sto tisíc korun.

Nejdražším dílem večera se stal obraz Bílá noc od Adrieny Šimotové, který vystoupal z 1,79 na 2,97 milionu korun. Tento výsledek je o to pozitivnější, že stejná aukční síň jej v březnu neúspěšně nabízela za 2,14 milionu korun.

Malbu z roku 1971 jsme tehdy představovali v rubrice Na trhu s poznámku, že „by bylo překvapením, kdyby se obraz minimálně za vyvolávací cenu neprodal“.

Prvním umělčiným dílem, které v aukci překonalo hranici jednoho

A D R I E N A Š I M O T O V Á : B Í L Á N O C , 1971, akryl a tempera na sololitu, 171 × 172 cm, cena: 2 970 000 Kč

milionu, se nakonec stal obraz Zrcadlo, který byl v červnu společností 1. Art Consulting vydražen za 1,89 milionu korun.

O největší překvapení aukce se postaral obraz Medúza z let 1966–67 od osmasedmdesátiletého Zbyška Siona, který vystoupal z 348 tisíc na více než 2 miliony korun. Sion, jehož dosavadní aukční rekord měl hodnotu 432 tisíc korun, se tak rázem zařadil po bok Theodora Pištěka a Karla Malicha mezi nejdražší žijící autory. Nutno dodat, že srovnatelné dílo (časnou datací i rozměry), se v aukci dosud neobjevilo. V případě osmdesátiletého Jiřího Anderleho, který je ceněn zejména pro své grafické dílo, se o rekord postaral obraz Hudebníci z roku 1993. Z vyvolávací ceny 420 tisíc vystoupal na 1,14 milionu korun, což je téměř šestinásobek autorova dosavadního aukčního maxima. ART+ eviduje všehovšudy dvě desítky Anderleho obrazů a Hudebníci byli dosud nejvýraznějším autorovým dílem, které se objevilo v aukci.

Za více než milion korun se dále prodaly dva obrazy Zdeňka Sýkory: Opakovaně nabízené

Z B Y Š E K S I O N : M E D Ú Z A , 1966–67, olej a email na sololitu, 120 × 90 cm, cena: 2 026 000 Kč

Skvrny z roku 1990 (1,73 milionu), které na trh v posledních pěti letech přišly již pošesté, a černobílá struktura značená 1964/1989.

Obraz Struktura I. startoval na částce 1,14 milionu a několik zájemců jeho cenu vyhnalo až na 2,5 milionu korun. Dosažená cena odpovídá minulým prodejům Sýkorových struktur, tehdy však šlo vždy o výrazně větší plátna.

Posledním, zatím nejmenovaným obrazem vydraženým za více než milion korun, se staly bubliny od Jiřího Georga Dokoupila. Obraz Fiňuki tu se prodal s výrazným nárůstem za necelých 1,5 milionu korun, což odpovídá předchozím prodejům srovnatelných děl.

O nový rekord Andreje Bělocvětova se postaral drobný Kubistický portrét Josefa Sudka ze začátku 50. let. Obraz se prodal za vyvolávací cenu 576 tisíc korun a předchozí autorovo maximum z letošního června tak překonal o 150 tisíc. V případě Vladimíra Boudníka rekordu dosáhl rozměrný monotyp z roku 1957, který vystoupal z 84 na 264 tisíc korun. Další dva menší listy se prodaly s výraznými nárůsty za 120 a 114 tisíc korun, což je

J I Ř Í A N D E R L E : H U D E B N Í C I , 1993, olej na plátně, 145 × 160 cm, cena: 1 140 000 Kč

rovněž řadí mezi pětici nejdražší Boudníkových děl. Jiří Hilmar své dosavadní maximum vylepšil jen o deset tisíc, když se jeho reliéf Papírová struktura z konce 60. let prodal za vyvolávací cenu 468 tisíc korun. Dílčím rekordem v kategorii prací na papíře je také cena 372 tisíc korun za rozměrnou kresbu barevnými křídami Světlo od Karla Malicha. Zajímavostí je, že na trh se toto dílo vrátilo po roce, loni v prosinci se na aukci Prague Auctions prodalo za 262 tisíc korun.

Dalšími výraznými prodeji jsou půlmilionové ceny za díla Stanislava Kolíbala, Jana Kubíčka a Jana Merty. Cena 576 tisíc korun za Kolíbalovu sochu Á un certain moment z roku 1967 je čtvrtou nejvyšší za autorovo dílo. Kubíčkův Obrazový rastr se systematickým uspořádáním barev se s cenou 540 tisíc zařadil na pátou příčku v autorově top 10 a pro Mertu je cena 528 tisíc korun pátou až šestou nejvyšší.

Rekordem na českém trhu je cena 360 tisíc korun za objekt Bílý prostor Stana Filka, na Slovensku však byla jeho díla dražena již i výrazně dráž. / JS

inzerce

39

Zdeněk Burian Vzdálené světy

1/12/2016 —31/1/2017 Galerie European Arts www.europeanarts.cz

inzerce_190x119.indd 1

12/1/16 8:28 AM

23. 11. 2016 – 29. 1. 2017

Alena Anderlová & Marek Toman www.vystavnisinchrudim.cz

44

rozhovor

text Jiří Ptáček Autor je umělecký kritik a kurátor Fotograf Gallery. foto (portrét) Hynek Alt

Linkovaný papír jako obraz světa Rozhovor s Janem Nálevkou Čtyřicítku Jan Nálevka pomyslně oslavil čtyřmi samostatnými výstavami v průběhu jednoho roku. A znovu jimi doložil, že je vizuálním umělcem s jedním z nejkonzistentnějších programů v rámci své generace. V rozhovoru se bavíme o důvodech, proč ručně linkovat papír a vyvářet nesledovatelné sedmidenní animace, ale také o školení, kterého se mu dostalo od pravověrných brněnských konceptualistů.

Krátce před zahájením tohoto rozhovoru jsme probírali ideový záměr výstavy v Oblastní galerii v Liberci. Jedná se o další z řady kresebných sérií operujících s platformou čtverečkovaného papíru. Můžeš nám ji stručně přiblížit?

Mám celkem jasnou představu, jak bude vypadat, protože ale zbývá ještě doladit pár detailů, popíšu ji opravdu pouze stručně. Jde o novou, tentokrát velmi reduktivní sérii kreseb modrou propiskou na stovce papírů formátu A4. Řád čtverečkované struktury je zde dekonstruován na jednotlivé elementy. Na každém listu je nakreslena pouze jedna linka. Chtěl bych, aby kresby byly instalované v jedné řadě vedle sebe, na jediné stěně, která kontinuálně prochází jinak dosti fragmentarizovaným výstavním prostorem.

O čtverečkovaných papírech formátu A4, se kterými už nějakých pět let soustavně pracuješ, jsi mi nedávno řekl, že v symbolické rovině mohou zastupovat řád světa. Jak jsi to myslel?

Se čtverečkovanou nebo linkovanou strukturou pracuji v několika významových rovinách. Z utilitárního hlediska jde o jakousi základní organizační strukturu, kterou

považujeme za běžnou a nevnímáme ji. Linky předtištěné na prázdném papíře definují jeho budoucí zaplnění.

Není už tedy možné tento prostor použít libovolným způsobem. Ačkoliv zůstává prázdný, je již organizován a my se musíme pohybovat v daných mantinelech.

Jako v mnoha dalších oblastech života jsme omezeni společenskou smlouvou, kdy ne vše je společensky akceptovatelné. Do jisté míry je to určitá forma kolektivně sdíleného násilí. V případě mých kreseb provedených modrou propiskou na kancelářském papíře se dostáváme do administrativního kontextu. Čtverečkovaný papír je pak jakýmsi základním formulářem. Zkrátka jde o jeden z příkladů normy, která usnadňuje fungování věcí. Na druhou stranu je to příklad standardizace i těch nejběžnějších činností. Mřížka se stává symbolem organizace v nejobecnějším slova smyslu, jakýmsi řádem věcí, v symbolické rovině řádem světa. Novou sérii kreseb pro libereckou výstavu je pak tedy možné do určité míry vnímat jako dekonstrukci řádu světa.

S administrativním kontextem patrně souvisí i volba výtvarných prostředků.

Ano, používám vlastně primárně nevýtvarné prostředky, obyčejné věci každodenního života. V posledních

45

56

téma

text Kristýna Rendlová Autorka je doktorandkou Semináře dějin umění Masarykovy univerzity. Věnuje se umění islámské kulturní oblasti, zejména turecké a perské provenience.

Odlesk neviditelného světa Sběratelství islámského umění v českých zemích Vzhledem k tomu, že naše území nebylo v žádném období dějin pod nadvládou muslimů, jako například Pyrenejský poloostrov, a že jsme ani neučinili žádnou muslimskou zemi svou kolonií jako Francouzi či Britové, se nám hmotné kulturní dědictví islámu může jevit jako zcela vzdálené. České sbírky však přesvědčivě dokládají naše historické kontakty s islámským světem a umělecká hodnota exponátů nám umožňuje nahlédnout do jeho kulturního bohatství.

Umění islámské kulturní oblasti svým sklonem k anikonismu, tedy jistou zdrženlivostí v zobrazování živých bytostí, nabízí prostor pro „nekonečné“ plochy rostlinného a geometrického ornamentu a pásy kaligrafických inskripcí. Rostlinné motivy jsou příslibem nádhery rajských zahrad, geometrický ornament s odkazem na paralelu mezi mikrokosmem a makrokosmem dokládá svou proporčností dokonalost božího stvoření a kaligrafie odkazuje ke kráse zjeveného božího slova. Díla islámského umění tak především evokují transcendentní svět. Z časového i geografického hlediska lze islámské umění vymezit jako uměleckou produkci od 7. století do současnosti v islámských zemích, jež v různých obdobích historie zasahovaly od jihozápadní Evropy až po Indii a Indonésii.

Přestože se nám islámské umění může jevit jako vzdálené, jeho interakce s uměním českých zemí ilustruje například kasule se scénou ukřižování z počátku 16. století, zjevně inspirovaná islámskými textiliemi a zdobená pseudoinskripcemi v arabském písmu. Právě islámské textilie byly předmětem největšího obdivu Evropanů a znakem luxusu. Jako takové se občasně dostávaly do pokladnic chrámů a klášterů, kde následně

sloužily i za vzor při výrobě církevních rouch. Právě tento fenomén demonstruje i liturgické roucho, jež se původně nacházelo v majetku kapituly sv. Petra a Pavla v Brně.

Dalším důsledkem styků českých zemí s islámským světem jsou přirozeně sbírky islámského umění. Přestože sběratelství islámských artefaktů má u nás dlouhou tradici, sahající přinejmenším do první poloviny 16. století, svou povahou je vzdáleno systematickému formování takových sbírek, jak se s ním později setkáváme například ve Francii či Anglii. Příčiny jsou samozřejmě historické – jednotlivé sběratelské aktivity jsou odrazem konkrétních kontaktů mezi českými zeměmi a islámským světem a reflektují je svou intenzitou a charakterem.

Osmansko-habsburské války

Jako jedno z prvních je doloženo shromažďování islámských předmětů Janem Dernschwamem z Hradešína (1494–1568), humanistou, jenž díky své účasti v mírovém poselstvu císaře Ferdinanda Habsburského na dvůr sultána Sulejmána I. navštívil mezi lety 1553 a 1555 Osmanskou říši. Prve delegace mířila do Konstantinopole, když tam však sultána nezastihla, byla nucena vydat se dále na východ do města Amasya,

BAHR ÁM Z ABÍ JÍ DR AK A Írán, 15. století, barvy a zlato na papíře, 16,3 × 11,6 cm, Národní galerie v Praze, zakoupeno v roce 1953

57

66

galerie

text Anna Remešová Autorka je kritička a kurátorka, v letošním roce absolvovala pracovní stáž v Moderna galerija v Lublani.

Sdílený jazyk institucí Mezinárodní spolupráce patří do portfolia aktivit každé slušné kulturní instituce. Napříč Evropou však před sedmi lety vznikla síť muzeí a galerií, které chtějí dotáhnout vzájemnou kooperaci ještě dál.

„Instituce nestačí jen propojovat, vytvářet sítě. Je třeba, aby vznikla spolupráce, jež se sama stane platformou na mezinárodní úrovni. Taková spolupráce není pouze výměnou projektů, jako spíše učením se jeden od druhého, výzkumem a také prostou diskusí o roli instituce a jejím vztahu k různým typům publika.“ Těmito slovy popsala Zdenka Badovinac, ředitelka lublaňské Moderní galerie, důvod vzniku konfederace muzejních institucí L’Internationale (Internacionála).

Od roku 2009 pod touto hlavičkou proběhlo několik projektů zabývajících se dějinami umění nedávné doby.

Hnutí nezúčastněných

L’ I N T E R N A T I O N A L E členské instituce: Moderna galerija (Lublaň, Slovinsko); Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofía (Madrid, Španělsko); Museu d‘Art Contemporani de Barcelona (Barcelona, Španělsko); Museum van Hedendaagse Kunst Antwerpen (Antverpy, Belgie); SALT (Istanbul a Ankara, Turecko); Van Abbemuseum (Eindhoven, Nizozemsko) www.internationaleonline.org

Když jugoslávský prezident Josip Broz Tito navštěvoval v druhé polovině 50. let minulého století na své jachtě africké a asijské státy, měly jeho cesty k mocenským a koloniálním výpadům velkých impérií daleko.

Titovým cílem bylo především najít spojence ve snaze čelit ideologickému rozdělení na Východ a Západ. Jugoslávie nezapadala ani do jednoho z táborů, proto se logicky zapojila do nově vznikajícího Hnutí nezúčastněných zemí, jež se formovalo v průběhu 50. let a v roce 1961 bylo formálně ustanoveno v Bělehradě. Vzájemná spolupráce různých států napříč světem – zakládajícími členy byla Indie, Indonésie, Jugoslávie, Egypt a Ghana – měla zajišťovat nezávislost a silnější pozici v boji proti jakýmkoliv projevům imperialismu, kolonialismu či rasismu. V současné době zápasí Hnutí o vlastní existenci, nezájem státníků, kterých se sešla na letošním zářijovém summitu ve Venezuele pouhá hrstka, vypovídá o krizi mezinárodní spolupráce. Když se však píše o neefektivnosti Hnutí ve smyslu vytyčení jednoznačného politického cíle, zapomíná se často na to, jakou roli zde dříve hrála kulturní a intelektuální výměna.

Pro muzea a kulturní pracovníky se Titova zahraniční politika stala důležitým mezníkem v možnostech poznávání jiné kultury

a uvažování o rovnosti v rámci rozličných kultur. Jugoslávské školy tak navštěvovali studenti z nezúčastněných zemí a muzea získávala nové akvizice (Muzeum afrického umění v Bělehradě bylo otevřeno v roce 1977). Podle Titových slov se dekolonizace afrických a asijských států musela odehrát nejen na politické, ale zvláště na kulturní rovině, s tím souviselo také přepisování historie a vytváření příběhů nových.

67

T VRDÁ ŽEL AT INA – SKRY T É PŘ ÍBĚH Y 80. LE T MACBA, Barcelona, 4. 11. 2016–19. 3. 2017, foto: MACBA

Vznik Internacionály Po rozpadu Jugoslávie se na dlouhou dobu stalo téma Hnutí nezúčastněných zemí téměř zapomenutým, z popudu především mladší generace akademických pracovníků se však začalo znovu uvažovat o jeho pozitivních globálních dopadech. Kurátorka lublaňského Muzea současného umění, které spadá pod Moderní galerii, Bojana Piškur si klade v této souvislosti otázku, čím z minulosti Jugoslá-

vie se lze inspirovat v současné muzeologické a výstavní praxi v době neoliberálního kapitalismu. Podle Piškur je to právě Hnutí nezúčastněných, na které je třeba dnes odkázat. Jedná se totiž o zkušenost, která je postavena na nehierarchické výměně znalostí a čerpá z lokálního zakotvení jednotlivých členů, kteří jsou globálně propojeni.

Internacionála jako konfederace fakticky vznikla v roce 2009, předcházel jí ale vznik

72 Pomozte nám definovat budoucí podmínky při vzpomínkách na proudy řeky. BIG LIGHT

Dům umění města Brna 7.12.2016 – 12.3.2017

staveniště

73

Slavíme! Vše zapomenuto?

Hamburk – 31. října město Hamburk slavnostně převzalo klíče od svého zbrusu nového koncertního domu, jenž nese název Elbphilharmonie. Domácí i zahraniční ohlasy na novostavbu navrženou švýcarským ateliérem Herzog+DeMeuron jsou povětšinou pozitivní až euforické. Tisícovka z lístků na první představení zahajovací sezóny (11. leden 2017) byla rozdělena losováním – zúčastnilo se ho 100 000 zájemců – a také o lístky v běžném prodeji (ceny startují na 12 eurech) je prý zájem enormní. Jak se zdá, nadšení dá nakonec zapomenut na spletitý příběh plný hořkosti, který stojí za realizací stavby – Hamburčané ji mezitím familiérně překřtili na Elphi.

Základní kámen ke stavbě byl položen v dubnu 2007, dokončení bylo plánováno na rok 2010 a měla město stát 241 milionů eur. Zpoždění tedy činí cca 6 let a účet se vyšplhal na 789 milionů.

Historie stavby je ale ještě delší.

S ideou postavit v části hamburského přístavu, která procházela konverzí, nový koncertní dům přišel už v roce 2001 developer Alexander Gérard. Propagaci své vize věnoval následně spolu se svou ženou, historičkou umění Janou Marko, mnoho energie, sám oslovil své přátele architekty Herzoga a DeMeurona. Ti přišli s návrhem, který si záhy získal srdce veřejnosti a nakonec i politické reprezentace města. „Ozubené cosi, zářící jako krystal na

soklu z obyčejných cihel stojící uprostřed hamburského přístavu?“ tázal se například tehdy týdeník Stern a jeho lakonická odpověď zněla „Senzace!“ Původní Gérardova idea byla, že stavba se zaplatí do značné míry sama díky hotelu a apartmánům, jež se měly stát (a staly) její součástí. V době, kdy projekt převzalo město, na něj plánovalo ze svého rozpočtu přispět 77 miliony eur. Neprotestovalo ani profesní sdružení hamburských architektů, přestože projektu nepředcházela architektonická soutěž, u tohoto typu veřejných staveb obvyklá.

Následoval nekonečný příběh vícenákladů, konfliktů mezi architekty, městem a stavební firmou Hochtief, nechyběla ani parlamentní vyšetřovací komise a vyšetřovala i policie. V listopadu 2011 byly dokonce stavební práce na více než rok zastaveny (oficiálně z důvodu inženýrských, o důvodech reálných kolovaly v médiích nekonečné spekulace). Nakonec však v Hamburku skutečně stojí skleněný krystal na cihelném soklu tvořeném bývalým přístavním skladem. Ve svých útrobách skrývá hned tři koncertní sály – pro 2100, 550 a 150 návštěvníků. Ten největší je takzvaného typu vinohrad, poprvé užitého v Berlíně Hansem

Scharounem. Pódium se nachází uprostřed a je obklopeno kaskádami hledišť. Stěny má kontinuálně „potažené“ tím, co architekti nazývají „bílá kůže“, podle architektonického kritika Rowana Moora z britského nedělníku The Observer je to „ve skutečnosti šedavé a nelidské, spíše pachydermické, dinosauří, mimozemské, nebo ještě spíše, protože je to tvrdé, podobné měsíčnímu kameni“.

Vedle sálů nabízí stavba, zjevně budovaná s ambicí stát se ikonou města, také spektakulární výhledy na město z plošiny či spíše malého náměstí vloženého ve výšce 37 metrů mezi cihelnou podstavu skladištní haly a na pilířích vynesený skleněný krystal koncertního domu. Sem mají na některé z představení návštěvníci města přístup i bez vstupenky.

Rown Moor se ve své recenzi v souvislosti s utrpením provázejícím realizaci stavby táže, jestli bude Elphie „vykoupena“ podobně třeba jako Opera v Sydney, jež rovněž několikanásobně překročila rozpočet, a „stane se z ní stavba tolik milovaná a tak nezbytná součást obrazu a sebeobrazu města, že budou její porodní bolesti zapomenuty a odpuštěny“. „Tipl bych si, že bude,“ zní jeho odpověď. / PL

ELBPHILHARMONIE: Z APOMENU TO A O D P U Š T Ě N O? foto: Profimedia

76

architektura

text Karolina Jirkalová foto Gabriel Dvořák

V pravěké vrstvě Na začátku navrhování jakékoli muzejní či galerijní budovy stojí před architektem stejná otázka: Má dům tvořit převážně neutrální pozadí, schránku pro exponáty, nebo má výrazně vstupovat do atmosféry expozice a stát se svého druhu dalším výstavním objektem? Architekt Radko Květ při řešení pavlovského archeoparku vykročil cestou sochařsky pojaté stavby, jejíž otisk vám v paměti vydrží déle než vzpomínka na venuše a pravěké kosti.

Na úpatí Pavlovských vrchů, na louce mezi vesnickými domky a vinicemi, je poházeno několik bělavých betonových objektů různých tvarů i velikostí. Připomínají vápencové skály nedalekých kopců, kusy mamutích klů či kostí nebo také obytné karavany, tvořící kolorit břehů Novomlýnské nádrže. Jde o střešní krajinu nového archeoparku – prosvětlovací věže, zářezy výhledů a nálevku vstupu. Hlavní prostory tohoto „muzea v místě činu“ se skrývají pod zemí, v hloubce, kde pod vrstvou spraše ležely a z části ještě leží paleolitické nálezy. Exteriér svým měřítkem, rozdrobenou formou, materiálem i barvou velmi přirozeně vstupuje do vztahů s širším okolím. Zdejší krajinu, kterou lze bez uzardění nazvat malebnou, tento až landartově pojatý vstup nijak nenarušil. Tajemně působící objekty zároveň budí zvědavost, a dobře tak plní roli poutače vtahujícího návštěvníky dovnitř.

Ani interiér nás nenechá na pochybách, že ambicí architektů Radko Květa a jeho mladšího kolegy Pavla Pijáčka bylo vytvořit emocemi nabitý prostor – naprostý opak neutrální galerijní „white cube“. Dominují mu lomené stěny a strop z pohledového betonu s hrubým otiskem dřevěného šalování, z hlavního sálu lze vstupovat do jakýchsi nik, které nabízejí dramatické pohledy vzhůru, do lomených věží, přivádějících denní světlo.

Pod zem

Vnitřní dispozice má přehlednou lineární kompozici, vedle vchodu se koncentruje veškeré provozní zázemí – přednáškový sál, toalety, úložní boxy, pokladna a galerie, kde by snad v budoucnu měla být čítárna. Vpravo od pokladny už se otevírá volný prostor samotné expozice. Jakýmsi úvodem, rozhraním, je velký, sněhově bílý obraz-reliéf od současného umělce Petra Písaříka inspirovaný paleolitickými nálezy. Zřejmě úmyslně je ponechán bez popisku, většina návštěvníků však na tomto místě po právu očekává nikoli umělecké dílo, ale jakési úvodní schéma či nápovědu k expozici a marně se na obraze snaží vypátrat

reálný půdorys zdejších nalezišť. Skutečný – filmový – úvod k archeoparku najdou s pomocí paní pokladní hned naproti, v malém polouzavřeném promítacím sále.

Expozice je kombinací exponátů v nevelikých dřevěných vitrínách umístěných po celém prostoru a audiovizuálních programů, koncentrovaných do pásu obrazovek na boční stěně hlavního sálu. Leitmotivem je historie i současnost archeologické práce v oblasti pravěkého osídlení na svazích Pálavy, která patří mezi nejvýznamnější světová naleziště z doby paleolitu. Pod jednotlivými věžemi-světlíky pak vznikají tematické shluky s pokaždé jiným prostorovým účinkem, atmosférou i světlem. Nicméně jen těžko lze vystopovat konkrétnější vazbu mezi podobou té které jeskynní síně a zde umístěnými exponáty.

Instalaci jednotlivých, převážně drobných nálezů je věnována veškerá péče, mají dost místa i světla, neleží na podkladu, takže vynikne jejich plasticita. Působivý je pohled do hrobu tří pravěkých lidí in situ, který se nachází pod sklem přímo v podlaze muzea.

Popisky jsou umístěny na skle vitrín, vyvedeny bílým písmem na průhledné fólii, což podle knihy návštěv lidem s horším zrakem znesnadňuje čtení. Informačně jsou popisky dosti chudé, počítá se s tím, že návštěvník nejprve zhlédne úvodní film, kde se vše dozví. Zcela bez vysvětlení pak zůstává původ grafických kreseb vyvedených přímo na betonových stěnách muzea – stejně jako v případě obrazu Petra Písaříka jde zřejmě o volnou uměleckou interpretaci paleolitických motivů.

Interiér také nabízí dva přesně komponované výhledy ven – jeden na vrch Děviček se zříceninou středověkého hradu, druhý na opačnou stranu, na hladinu Novomlýnských nádrží, které v 70. a 80. letech nevybíravě zatopily cenné lužní lesy v meandrech Dyje.

Tyto pohledy návštěvníkovi stále připomínají, kde se nachází. Vzhledem k tomu, že většina exponátů i audiovizuálních programů se

77

84

fotografie

text Jiří Pátek Autor je kurátorem Moravské galerie v Brně.

Obliba návratů V říjnu a listopadu proběhla v Domě umění města Brna rozsáhlá souborná výstava věnovaná tvorbě fotografické skupiny Epos (1967–1980).

Pro město to byla událost.

Zejména vernisáž připomněla masivní návštěvou a přítomností kulturních a politických špiček, že 60. a 70. léta jsou nedílnou součástí identity města. Výstavu, kterou připravil Pavel Vančát, doprovodila také poměrně objemná a graficky zdařilá publikace.

Současná retrokonjunktura vytěžující s vervou sobě vlastní téma socialismu, vybudila nebývalou poptávku po obrazech, designu a vůbec všem, co se nějakým způsobem týká životního stylu a politických poměrů té zvláštní doby, již má většina národa stále v paměti. Aniž bychom chtěli nějak analyzovat příčiny, jež tuto oblibu vyvolaly, je evidentní, že skupině Epos prokázala dobrou službu. Poslední výstava v kamenné instituci, která ji představila jako sdružení vzniklé za účelem sledování společného programu, se konala v roce 1971.

Není proto divu, že brněnský podnik, jemuž nechyběla velkorysost, připomínal návrat legendy. Koneckonců, to není nic, co by muselo být účelově vydupáno ze země.

V 70. letech byl Epos uskupením, o němž se hodně mluvilo. A nejen mluvilo, jako amatérské sdružení pronikl do expozic a především textů profesionálů. A ať už si myslíme o tehdejším dělení fotografie na amatéry a profesionály cokoli, faktem zůstává, že skupin, kterým se něco takového povedlo, je skutečně poskrovnu.

Přátelé v undergroundu

E P O S 1967–198 0 Dům umění města Brna, 2016, 24 × 31 cm, 228 stran, cena: 750 Kč

Bavíme-li se o významu Eposu na pozadí současné retromanie, spoléhající často více na emoce a resentimenty než na ověřené údaje, vnucuje se přirozeně otázka, nebude-li i on jen dalším objektem, který projde jejím nenasytným traktem, aniž by rozšířil veřejné povědomí. Kupříkladu o tom, co to znamenalo založit a provozovat fotografickou skupinu.

Byla by to každopádně škoda, protože příběh Eposu je nebývale komplexní. Právě tím, že se odehrál v době husákovské normalizace a na amatérské platformě, kloubí zcela specifickým způsobem záležitosti fotografie a civilního občanského života. A to je zatím pevnina, jejíž obraz setrvává ve stereotypech nezávazného cvakaření, jímž si kdysi určitá část populace vyplňovala přemíru volného času.

Skupina, v níž se potkali Jiří Horák, František Maršálek, Rostislav Košťál a Petr Sikula,

vznikla na jaře roku 1967 a od svých počátků byla provázána s brněnskou alternativní uměleckou scénou a názorovým undergroundem. To je ostatně jeden z důvodů, proč se nevytratila z obecného povědomí, tak jako mnohé jiné fotografické skupiny, vzniklé ve stejné době, jež měly z dlouhodobé perspektivy tu smůlu, že jejich tvorba byla příliš těsně orientována na problematiku uměleckosti fotografie. Epos toto pro svou dobu zcela zásadní a v mnoha ohledech omezující zaměření přesahoval.

Tím není ovšem řečeno, že by jeho členové byli avantgardisté, kteří se k takovému postupu rozhodli záměrně. Naopak, nic nenasvědčuje tomu, že netradičně pojaté figurální inscenace, jimiž přitahovali pozornost doma i v zahraničí, vznikaly na základě nějaké subtilnější reflexe stavu věcí, následované přesvědčením, že cesta uměleckosti fotografie je slepou uličkou. Aktivity Eposu byly daleko spíše intuitivním, i když kriticky vedeným dialogem s oficiální kulturou, coby životním prostředím. Ostatně sami členové skupiny vzpomínají na fotografické seance a výjezdy za město, pořádané v první polovině 70. let, tak, že šlo o zábavu a současně jednu z nemnoha příležitostí zažít spolu s přáteli pocit osvobození od všudypřítomné kontroly státního aparátu.

Exteriérová cvičení Seriózní kritika si všímala hlavně formálního stylu skupiny. Při pročítání jejích vyjádření, prošpikovaných slovy o manýrovitosti, vyumělkovanosti či křečovitosti, se však člověk neubrání dojmu, že jí nešlo ani tak o hodnocení, ale o to, vydat výstrahu, jež měla chránit domácí fotografii před špatným vlivem pokleslé tvorby a neumění. Na druhou stranu, a to je další důvod, proč dnes o Eposu mluvíme, byl nesoulad jeho produkce s požadavky konvenční umělecké fotografie podnětem k tomu, aby se později, v době „po umělecké fotografii“, dostal do debaty o jejích hodnotových preferencích, a získal tak novou aktuálnost.

85

Pokud bychom chtěli tento posun charakterizovat v pojmech doby, v níž Epos prožíval svá nejlepší léta, řekli bychom nejspíš, že nás s ubíhajícím časem u jeho fotografií zajímají více dokumentační než umělecké tvůrčí aspekty. Všimněme si například, jak se z alegorií plných neuchopitelného existenciálního napětí, jež jsou pro Epos tak typické, začínají vynořovat konkrétní lidé. Dnes víme, kdo studoval medicínu, kdo působil jako herec v divadle Husa na provázku nebo kdo později emigroval. Svá jména dostávají i místa, kde byly jednotlivé inscenace nafoceny.

Přestože jsou obrazy vyšlé z dílny skupiny Epos plné neformální atmosféry a evidentní chuti provokovat, její zrod a fungování se v podstatě nijak neodchylovaly od standardního cyklu, jímž za socialismu procházela všechna fotografická uskupení s ambicí prezentovat svou práci veřejně. Rozdíl je však v tom, že většina amatérských skupin neměla u kolébky Karla Otto Hrubého. Pedagoga jedné ze dvou prestižních středních škol, v nichž se v bývalém Československu vyučovala fotografie. Přesvědčeného, že

živá, aktuální a společensky angažovaná fotografie, po níž se z různých míst neustále volalo, nevznikne tvrdošíjným lpěním fotografie na vlastní svébytnosti, ale naopak jejím průnikem s koncepty ostatních uměleckých disciplín.

Co to znamenalo v praxi, ukazují Hrubého exteriérová cvičení, v nichž na přelomu 60. a 70. let reagoval spolu se svými žáky na poetiku neorealistické filmové vlny. Fantaskní inscenace situované do staré cihelny, do zříceniny hradu, panelového sídliště nebo krajiny poničené bezohlednou průmyslovou činností, jež patří neodmyslitelně k poetice Eposu, mají své předobrazy ve školních cvičeních. Na tom, že se dalším vývojem proměnily ve výpověď o tužbách a mravních postojích generace, která dospívala v atmosféře ideálů hippie a bigbeatu, k níž patřily dlouhé vlasy a otevřeně prezentovaná sexualita, má nemalý podíl Ladislav Plch. Příslušník brněnské bohémy a nefotografující člen skupiny, jenž se do její tvorby zapsal jako inspirátor, režisér a dodavatel atraktivních ženských i mužských modelů.

ROS T I SL AV KOŠ ŤÁL : B Ě Ž A Ž I J , 1971

88

antiques

text Martina Lehmannová Autorka je kurátorkou Uměleckoprůmyslového musea v Praze a předsedkyní Českého výboru ICOM. foto Dorotheum Vídeň

Dekorativní kubismus Jedním z největších překvapení červnové aukce starožitností ve vídeňském Dorotheu se stala dražba nábytkového souboru jídelny, který byl vytvořen na začátku 20. let podle návrhu pražského rámaře Jindřicha Ecka. Vizuálně velmi pozoruhodné dílo zaujalo a cena všech kusů dohromady dosáhla bezmála 84 tisíc eur, v přepočtu tedy rekordních 2,2 milionu korun.

Československo bylo ve 20. století nábytková velmoc. Existovaly zde tisíce drobných firem, stovky středních a desítky velkých.

Základ československému nábytkářství byl položený ještě za Rakouska-Uherska. Od 70. let 19. století se v monarchii zakládaly odborné školy na zpracování dřeva a převážná většina z nich vznikla na území českých zemí. Odborné vzdělání středoškolského typu v oboru tvorby interiérů poskytovaly i průmyslovky. Kvalitně vzdělaní praktici byli skvělým zázemím pro architekty a designéry, jejichž představy o podobě moderního interiéru dokázali naplňovat. Řada firem měla mezinárodní význam, stačí si připomenout jména jako Thonet-Mundus, Spojené UP závody, Tusculum, Slezák, Navrátil. Vynikaly kvalitou provedení i návrhů. Vysoká úroveň práce se udržela ještě dlouho do druhé poloviny 20. století, kdy byly firmy přeměněny na národní podniky. Bohužel v mezinárodním kontextu, kromě Thonetu, je jejich význam stále ještě nedoceněný.

Kotěra, Jurkovič, Eck

JINDŘ ICH ECK: Z AŘ ÍZENÍ JÍDELNY 1921, modřínové dřevo s modrým lakováním cena: 83 750 eur Dorotheum Vídeň 16. 6. 2016

Podle anonymního autora krátkého medailonu v časopise Umění z roku 1942 Jindřichu Eckovi (1877–1970) lásku ke dřevu vštípil otec, řezbář, „v jehož rodě snad se dochovala slavná tradice egerských reliéfních intarsistů Ecků“. Chebská reliéfní intarzie vrcholící v druhé třetině 17. století v tvorbě Adama Ecka patřila k tomu nejpozoruhodnějšímu, co se na poli práce se dřevem v té době událo. Vlastnit příklady chebské intarzie bylo už v 19. století povinností každého uměleckoprůmyslového muzea v Evropě.

Rozvětvená rodina Ecků v dobách nepřízně odešla z Chebu a rozptýlila se po městech Německa a Čech, několik příslušníků rodiny se usídlilo v Praze.

Znalosti v oboru řezbářství a nábytkové tvorby si Jindřich Eck prohloubil na Uměleckoprůmyslové škole v Praze v ateliéru Jana Kastnera. Po nástupu Jana Kotěry

přestoupil do jeho ateliéru a zúčastnil se přípravných prací na vybavení interiéru školy na Světové výstavě v Paříži v roce 1900. Po studiu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze odešel na praxi do nábytkových firem v Lipsku a Curychu. Po návratu krátce pracoval u nábytkové firmy Emila Gerstela (1870–1919), která tehdy sídlila v Hybernské ulici a byla známá produkcí v duchu historických stylů v té nejvyšší materiálové a technické kvalitě.

Nicméně Jindřich Eck měl zřejmě progresivnější představy o své práci. V roce 1913 převzal otcovu dílnu a na adrese K Mostu 281 na Malé Straně zřídil Uměleckoprůmyslový závod. Výroba rámců, pozlacovačství a řezbářství spojené s obchodem téhož průmyslu. Firma vyráběla kompletní interiéry podle jeho vlastních návrhů a také podle návrhů Jana Kotěry, Dušana Jurkoviče a dalších architektů. Eckova firma dodala v roce 1913 obložení stěn a nábytek do Žebrové síně, největšího sálu novoměstského zámku, rekonstruovaného podle návrhu Dušana Jurkoviče. Součástí zakázky byl monumentální nábytek s bohatou plochou i reliéfní řezbou dekorovanou parciálním zlacením. Jindřich Eck byl také autorem výmalby klenby síně. Pro Dušana Jurkoviče pak pracoval ještě v roce 1924, kdy mu dodal vybavení salonu vlastní vily v Bratislavě, který byl zmenšenou variantou novoměstské Žebrové síně.

Dále je Jindřich Eck uváděný jako dodavatel řezeb několika interiérů, které „umístil arch. Šidlík v král. rumunském letohrádku na Sinaji“. Pokud tomu skutečně tak bylo, tak by v úvahu připadal především Zlatý sál s náročnou vegetabilní řezbou v královském zámku Peles ve městečku Sinaia. Zámek si nechal vystavět rumunský král Carolus I. Stavba započala v roce 1875 podle projektu krnovského rodáka architekta Carola Benesche (1822–1896), po němž v roce 1894 projekt převzal architekt Karel Zdeněk Líman (1855–1929) pocházející z Mladé Boleslavi.

89 Práce na stavbě a vybavování interiérů trvaly do roku 1914, kdy Carolus I. zemřel.

Uvedené zakázky vypovídají o tom, že si Jindřich Eck vybudoval velmi silnou pozici realizátora luxusních zakázek a stával se ostrou konkurencí pro firmu Emila Gerstla, v níž začínal. Pak ale přišla první světová válka. Po jejím skončení se nároky na nábytkovou tvorbu změnily, a to včetně představ o podobě luxusního interiéru. Bohaté řezby se staly minulostí. Jindřich Eck se nadále věnoval pouze návrhům a výrobě rámů. Nicméně si udržel vysoké renomé, o čemž svědčí i zařazení jeho jména do výběrů tvůrců Nového slovníku československých výtvarných umělců Prokopa Tomana z roku 1936 nebo zmiňovaný medailon v časopise Umění z roku 1942 k výročí 65. narozenin.

Výstava v UPM Po roce 1918 vznikala řada projektů, které měly za úkol předvést praktické ukázky naplňující nový politický termín, kterým bylo Československo. Pod patronátem Ministerstva obchodu, živností a průmyslu a Ministerstva školství a národní osvěty zorganizoval na přelomu let 1921–22 Svaz československého díla v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze I. výstavu uměleckého průmyslu československého. Jednalo se o velkolepou akci, které byly vyčleněny tři výstavní sály v přízemí budovy. Porotě předsedal ředitel instituce F. X. Jiřík, úvodní text do katalogu napsal Pavel Janák a architektonické řešení navrhl Otakar Novotný.

Výstava měla dvě části. Jedna představovala grafiku, moderní drobné umění a lidové umění. Úkolem druhé větší části bylo představit v dvaadvaceti výstavních síních, což byly v podstatě malé kóje, instalace ideálních interiérů. V síni VII. vystavovala Dias. Továrna nábytku a stavebních prací truhlářských, dřevařská internacionální akc. spol. nábytek navržený Jindřichem Eckem.

Z názvu vytušíme, že po vzniku republiky měla tato společnost velké ambice, bohužel se je nepodařilo naplnit tak jako jejímu sousedovi ze síně VI., firmě Karel Slavíček z Brna, kterou v této době přebíral Jan Vaněk a učinil z ní v krátké době podnik mezinárodního renomé – Spojené UP závody.

Firma Dias sídlila v Praze na Kampě v areálu Sovových mlýnů. V 19. století tamní mlýn provozovala forma Odkolek, po požáru v roce 1896 převzalo ruinu město Praha, obnovilo část s pilou a ve zbytku zřídilo truhlářské díl-

94

zahraniční výstava

text Jan Wollner Autor přednáší dějiny umění na VŠUP.

Make Europe Great Again Ambiciózní výstavy v Mnichově a Karlsruhe se věnují období, v němž vznikaly poválečné mezinárodní struktury, ale k vidění jsou v době, kdy se může zdát, jako by se tyto struktury začínaly rozpadat.

Učíme-li se o válce z let 1939–1945 už od základní školy jako o válce světové, pak by mělo být zcela přirozené ptát se na její důsledky v Severní i Jižní Americe, v západní i východní Evropě, v Africe i Asii. Až aktuální výstava v mnichovském Haus der Kunst (HdK) se pokouší z takto globální perspektivy důsledně a vyváženě podívat na poválečnou uměleckou produkci. Myšlenka, že umění, které vznikalo po světové válce, by se mělo zkoumat ve světovém kontextu, nezní nijak převratně. Realizovat ji ale znamená pustit se do logisticky a produkčně nesmírně náročného úkolu, k němuž má renomovaný Haus der Kunst nejen potřebné zázemí, ale i hlubší důvody. Původně se totiž jmenoval Haus der Deutschen Kunst a Adolf Hitler v něm v roce 1937 osobně zahajoval první z každoročních přehlídek „pravého a věčného“ německého umění. Aktuální výstavu můžeme pokládat za jeden z vrcholů programové snahy této instituce o kritickou reflexi vlastní historie. V protikladu k nacionálnímu modelu se zde porovnává umění všech světadílů, a symbolicky se tak potvrzuje vyškrtnutí přívlastku „německé“ z nového názvu Haus der Kunst.

Umění celého světa

P O S T W A R : U M Ě N Í M E Z I PA C I F I K E M A A T L A N T I K E M 19 45 –1965 pořadatel: Haus der Kunst, Mnichov termín: 14. 10. 2016–26. 3. 2017 www.hausderkunst.de U M Ě N Í V E V R O P Ě 19 45 –196 8 : K O N T I N E N T, K T E R Ý E U N E Z N Á pořadatel: Zentrum für Kunst und Medien, Karlsruhe termín: 22.10. 2016–29.1. 2017 www.zkm.de

Okwuimu Enwezorovi, který je hlavním kurátorem výstavy i ředitelem HdK, se podařilo přesvědčivě vysvětlit, proč se přehlídka tohoto typu koná právě v mnichovské instituci, a zároveň plynule navázat na své starší projekty, které realizoval jinde. Jedenácté pokračování slavné přehlídky Documenta z roku 2002 deteritorializoval tak, že samotné výstavě v Kasselu přisoudil roli pouze jedné z pěti „platforem“, které se rozprostíraly napříč obory a kontinenty. Přizval k nim (nejen) umělce z celého světa a do současného umění uvedl teze postkoloniálního myšlení, které teď aplikuje i na poválečné období. Umožňuje mu to kritizovat západní humanismus, jenž při přemýšlení o hrůzách války pozapomněl, že například praktiky

známé z koncentračních táborů využívaly dlouho před tím koloniální velmoci v tzv. třetím světě. I po skončení války pokračovaly boje za nezávislost, svobodu a národní sebeurčení, probíhaly snahy o dekolonizaci.

Etablovaly se mezinárodní struktury jako OSN a UNESCO, ale také Liga arabských států.

Výstava v HdK shromažďuje umělecká díla, která tyto a další globální procesy z různých stran reflektují.

Kulturní integrace V Zentrum für Kunst und Medien (ZKM) v Karlsruhe paralelně probíhá podobně ambiciózní výstava věnovaná stejnému období dvou poválečných desetiletí. Nesnaží se sice pojmout umění celého světa, ale také reviduje tradiční uměleckohistorickou geografii, když propojuje umění ze západní a východní Evropy, které tehdy oddělovala železná opona. I v případě této výstavy je její institucionální rámec velmi příznačný. Kromě ZKM se na její přípravě podílelo Puškinovo muzeum v Moskvě a Centrum výtvarného umění BOZAR v Bruselu, kde sídlí Evropská unie, která se o obdobnou integraci pokouší v politické rovině. Její dílčí neúspěchy jsou zřejmě jedním z motivů k uspořádání této výstavy, která je kofinancovaná EU a k podpoře evropského projektu se otevřeně hlásí. ZKM se zaměřuje na umění nových médií, jehož integrační potenciál je jistě vyšší než u tradičních uměleckých forem. Před časem např. věnovalo výstavu záhřebské iniciativě Nových tendencí, jíž se v 60. letech podařilo vytvořit nejvýznamnější mezinárodní síť technologicky progresivního umění, která účinně přemostila jak železnou oponu, tak i Atlantický a Pacifický oceán.

Velký prostor je Novým tendencím věnován i na aktuální výstavě. Můžeme tak sledovat, jak v mezinárodním kontextu obstojí práce Zdeňka Sýkory, který do této sítě patřil. Výstava se snaží mapovat podobné konkrétní kontakty. Vychází z teze, že pro-

95

tiklad východního (socialistického) realismu a západní (svobodné) abstrakce patří mezi umělé konstrukty studené války, a místo něj poukazuje na rozmanitější vazby. Přirozeně vyvstává otázka, jakou pozici v nich zaujímají českoslovenští umělci. Zatímco mnichovští kurátoři si vybrali Vladimíra Boudníka, Jiřího Koláře a možná překvapivě i Aléna Diviše, v ZKM napočítáme téměř dvě desítky Čechoslováků v rozpětí od mezinárodních hvězd, jakými se na stará kolena stali Július Koller a Stano Filko, k dosud v mezinárodním kontextu nevystavovaným autorům (Karel Souček, Daniela Vinopalová). Kromě vyšší kvantity se zdá, že jsou v ZKM i lépe zapojeni do výstavní instalace a mezinárodních souvislostí. U Sýkory, Karla Malicha a Huga Demartiniho si můžeme prohlédnout nejen obrazy a sochy, ale i skicáky a přípravné kresby, které umožňují lépe posoudit specifičnost těchto autorů. Někteří z jejich francouzských a jugoslávských kolegů vytvářeli

podobné geometrické práce, jež odmítali řadit do kategorie „umění“ a raději je označovali jako „vizuální výzkum“. Češi takový, v zásadě politický názor nesdíleli, ale i u nich byla výzkumná stránka podstatná, a proto je dobře, že ji návštěvník může z přípravných kreseb vnímat.

Kolářova asambláž ze žiletek je naproti tomu v HdK umístěna vedle mnohem rozměrnější práce Gustava Metzgera, autora manifestu autodestruktivního umění, a dostává se tak do kontextu, v němž i žiletky získávají nebezpečné či destruktivní konotace a vytrácí se souvislost jejich uspořádání s partiturou nebo básnickou skladbou. Celkově se kurátoři nedokázali vyhnout trošku učebnicovému vyznění obou výstav, jimiž divák prochází a pomyslně si odškrtává jednotlivé autory, kteří jsou často zastoupeni jedinou prací.

Snad bych si i troufl tvrdit, že z hlediska estetického zážitku mohly poskytovat větší uspokojení Hitlerovy výstavy v Haus der

P OHLED DO V Ý S TAV Y P OS T WAR: UMĚNÍ ME Z I PAC IF IK EM A AT L A N T IK EM 19 4 5 –19 6 5 V H A U S D E R K U N S T, Mnichov (2016/2017), foto: Tobias Hase/dpa

inzerce

97

opera UVÁDÍME NA NOVÉ SCÉNĚ

THREE TALES

BERYL KOROT & STEVE REICH DIRIGENT: MARKO IVANOVIĆ UVÁDÍME: 12. 12., 18. 12. 2016 & 4. 1., 10. 1. 2017

99

kulturní diář 2017

JARNÍ KONTRAKTAČNÍ VELETRH DEKORACÍ, SKLA, BYTOVÝCH A KUCHYŇSKÝCH DOPLŇKŮ A DÁRKOVÉHO ZBOŽÍ

www.fordecor.cz

19.–21. 1. 2017

www.papelote.cz

ECOR & HOME_17_91x119.indd 1

Vánoce se blíží

OFICIÁLNÍ VOZY

25.11.16 11:27

využijte svou ARTcard

výhody a slevy cca 5 až 30 % platí v České i Slovenské republice na 10.000 obchodních místech jednoduše, vždy, všude

Foto: O. Pýcha

www.sphere.cz

Ze zajímavých partnerů vybíráme:

5%

15 %

10 až 13 %

10 %

5%

10 %

15 %

10 %

10 %

5% více na www.sphere.cz

Máte problém s používáním ARTcard s programem Sphere? Nevíte si rady?

Potřebujete poradit nebo se jen informovat? Hledáte nejbližší restauraci, obchod nebo službu ve Vašem okolí, kde můžete uplatnit výhody plynoucí z věrnostní karty?

Neváhejte a zavolejte na náš Klientservis a my Vám ochotně pomůžeme či poradíme.

Po – Pá: od 8.30 do 17.00hod. e-mail: klientservis@sphere.cz

Telefon: +420 241 710 502 Mobil: +420 608 983 483

Urs Widmer

Top Dogs Režie: Petr Svojtka Premiéry: 5. a 7. listopadu 2016

www.MestskaDivadlaPrazska.cz

inzerce

98

NEW ⤜ 776 STRAN VÝBORU Z ROZHOVORŮ, KTERÉ VZNIKLY PRO REVOLVER REVUE A KRITICKOU PŘÍLOHU V LETECH 1985–2016.

DRŽITEL LICENCE PŘENOSŮ DO ČR

www.revolverrevue.cz

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI

Untitled-15 2

měsíčník pro literaturu a čtenáře — prestižní revue s dlouholetou tradicí

— Rozhovory s autory Česká i překladová beletrie Recenze knižních novinek Eseje o kultuře a literatuře Tematické bloky Aktuální reflexe a reportáže Literární historie Nezavedená literatura

www.hostbrno.cz

využijte klasické či elektronické předplatné

30.11.16 20:16

84. lekce

text Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátorem Moravské galerie v Brně.

101

Manuál pro milovníky současného umění Krimi Chtěl jsem letos napsat detektivku.

Není to sice jediné předsevzetí, které šlo do kopru, ale tohle mě alespoň mrzí. Přitom jsem už v hlavě nosil její „skoro“ definitivní podobu. Atmosféra a styl měly být mixem mezi skandinávskou školou, True Detectives a Raymondem Chandlerem. Podobně jako bývalý žokej Dick Francis těžil při psaní detektivních románů z osobní zkušenosti s dostihovým prostředím, hodlal jsem pochopitelně zasadit svůj příběh do lokálního provozu umění.

Dokonce si mě sama našla zápletka či expozice románu. Na jedné z mnoha vernisáží (jak jinak) si přítel malíř postěžoval, že má teď hodně práce s přípravou výstavy. Původně byla totiž kurátorem zamýšlena jako společná s dalším umělcem, toho však těsně před termínem při horské túře trefil šlak, a tak v tom zůstal sám. Cynicky jsem kontroval, zda se nebojí, že také umře, a snažil jsem se svou neomalenost nezdařile rozvést, že jako fungoval v slavném gagu Monty Pythonů smrtící vtip, může existovat výstava, která pozabíjí všechny vyzvané umělce. Slabota, ale pak to přišlo. Co by se stalo, kdyby například zemřeli za sebou tři umělci, kteří měli postupně vystavovat v té samé galerii?

Především mojí imaginaci zaměstnala představa, jak by se k takové situaci postavil umělec, jehož výstava měla ve výstavním plánu nebohé galerie následovat? Riskoval by, že ho potká osud jeho předchůdců? Výstavu by nerad rušil, na tuhle příležitost čekal několik let. Začal by se proto zajímat, co konkrétně potkalo jeho kolegy. On, čtvrtý umělec výstavní dramaturgie, se tak stane hlavní postavou krimi. Zpočátku zdánlivě nevinné dotazy jej postupně přivedou na stopu velkého, temného zločinu. Samozřejmě se amatérsky vedeným vyšetřováním do případu tak zamotá, že už z něj nemůže vystoupit, ani kdyby chtěl. Najednou mu jde také o život a až na konci rozkryje, že od začátku příběhu jde primárně o to,

pomstít se právě jemu. Předchozí série úmrtí umělců, která z počátku vypadala jako nešťastná koincidence, bude samozřejmě propojená postupně odkrývanou linkou. Policie pochopitelně povede oficiální vyšetřování, i když ani jedno z úmrtí umělců by na první pohled nemělo vypadat jako vražda.

Přibližně v tomto místě jsem s „prací“ na detektivce skončil. V každém případě se mělo jednat o tzv. klíčový román, ve kterém si vyřídím minulé i současné účty se všemi.

Zbývalo vymyslet pouze drobnost, motiv. Proč by někomu stálo zato zabíjet české umělce. Existuje množství instantních, v mnoha televizních sériích vymrskaných klišé. Snažím si je zakázat, což zní jako dobrá výmluva pro nemohoucnost s dílem dál pohnout.

Nejvíce se nabízejí „temné stíny minulosti“. Žilky příběhu by mohly sahat do období před rokem 1989. Agentů a spo-

lupracovníků StB by se mezi umělci pár našlo. Nechal bych vyhřeznout stopy po obskurním byznysu s uměním na Západ prostřednictvím Art Centra nebo polistopadové rozkradení majetku Svazu.

Rozhodně se ale chci vyhnout alespoň nejprovařenějším zápletkám a rekvizitám, a to krádežím umění z muzea a padělání obrazů. Další motivy pro zločin?

Samozřejmě láska, té se nebráním.

Stejně jako nevěře, žárlivosti, incestním vztahům, nemanželským dětem, trojúhelníkům a jiným geometrickým obrazcům. Peníze? Ty jsou vždy a všude na prvním místě. V českém uměleckém provozu jich moc není, a tím spíš by se pro ně mohlo zabíjet. Pořád to ale není úplně ono, to cítíte sami.

Detektivku odkládám k ledu. Mezi předsevzetí a plány na příští rok jsem zařadil sepsání kuchařky oblíbených jídel laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého.

FRANCIS (NA FO TOGR AF II) ZNAL Z VLASTNÍ ZKUŠENOS T I SVĚ T D O S T I H Ů, C H R O B Á K ZNÁ ZAS DOKONALE S VĚ T UMĚNÍ…

112

zahraniční tipy

4 1

2

Tataři ve Varšavě

3

Stud v Drážďanech

Mumie v Basileji

kdy 25.11. 2016–19.2. 2017

Moderna v Buloňském lesíku

kdy 26. 11. 2016–5. 6. 2017

kdy 16. 9. 2016–30. 4. 2017

co Slavs and Tatars: Ústa, ústa

kdy 22. 10. 2016 – 20.2. 2017

co Stud: 100 důvodů, proč se začervenat

co Mumie: Hádanky času

kde Centrum současného umění Zamek

co Ikony moderny: Ščukinova sbírka

kde Deutsche Hygiene-Museum, Drážďany

kde Naturhistorisches Museum, Basilej

Ujazdowski, Varšava

kde Fondation Louis Vuitton, Paříž

Umělecká skupina Slavs and Tatars, jež pěstí svou kolektivní identitu již od roku 2006, připravila velkou putovní retrospektivu.

Dlouhodobě se věnuje především specifikům regionu „na východ od Berlínské zdi a na západ od Velké čínské zdi“, tedy čerpá z rozličností eurasijského prostoru. Slované a Tataři velmi často pracují například s motivem různých písem a jazyků, respektive s nutností a přitom nemožností překladu. Název výstavy odkazuje tentokrát jednak k ústnímu předávání informací a jednak k principu resuscitace: podivně intimnímu úkonu prováděnému často bez dlouhého rozmýšlení ve chvíli nouze.

Sbírka Sergeje Ščukina (1854–1936), znárodněná a rozptýlená po Velké říjnové revoluci v roce 1917 do sbírek předních ruských muzeí umění (Ermitáž, Puškinovo muzeum v Moskvě), je po sto letech poprvé vystavena jako celek. Postaral se o to francouzský miliardář Bernard Arnault. Vystavuje ji v loni do provozu uvedené spektakulární budově od architekta Franka Gehryho, jež se nachází v pařížském Buloňském lesíku. Sbírka továrníka, milionáře a mecenáše Ščukina zahrnuje mimo dalších na padesát Picassů, osmatřicet Mattisů, šestnáct Gauguinů a třináct Monetů a výstava tak představuje výjimečně nákladný podnik.

Německé muzeum hygieny nabízí program, jenž je rozkročen mezi světy umění a kultury v širokém slova smyslu a světem vědeckého bádání. Po výstavě věnované fenoménu „rychlé módy“ se nyní zaměřilo na stud. V kontextu současných antropologických poznatků nepředstavuje stud jen privátní pocit daný psychologickým ustrojením, ale záležitost zcela určující pro člověka coby společenskou bytost. Vedle exponátů kunsthistorických a primárně „neuměleckého“ edukačního materiálu představuje výstava v DHM díla řady současných umělců zvučných jmen (Valie Export, Christian Jankowski, Thomas Schütte, Danh Vō a řada dalších).

Mumie fascinují a onehdy panovala i představa, že léčí. Ještě v roce 1920 bylo v basilejských lékárnách k dostání „mumium“, tedy prášek z drcených mumií, nyní se Muzeum dějin přírody v Basileji pyšní jednou z dosud největších výstav mumií vůbec. Rozbíjí rozšířenou představu, že mumifikace patří výhradně ke starověkému Egyptu.

Neomezuje se navíc jen na mumifikaci coby kulturněhistorický fenomén, ale zkoumá i fyzikální a chemické procesy, jež k uchovávání mrtvých těl vedou. Většina exponátů byla mumifikována nikoli uměle, ale přirozeně, bez zásahu lidské agens a najdeme mezi nimi tak myši, kočky nebo ledovcovou mumii kozorožce horského.

3 Z V Ý S TAV Y S T U D – 10 0 D Ů V O D U, PROČ SE Z AČERVENAT V DHM foto: Oliver Killig

4 L E D O V C O VÁ M U M I E K O Z O R O Ž C E H O R S K É H O, nalezeno 1950, foto: Naturhistorisches Museum Basel

1 S L AV S A N D TA TA R S : P R AY WAY V GOE T HE INS T I T U T PR AHA foto: Goethe Institut

2 H E N R I M A T I S S E : TA N E C , 1910, Ermitáž

inzerce

113

Darujte Vánoční předplatné Radost ze společných zážitků

www.predplatnend.cz

vanocni-predplatne2016-inz-aa-190x119.indd 1

4.11.2016 15:28:34

Webový portál pro podporu exportu českých kulturních a kreativních průmyslů

Realizujete eské aktivity v zahrani í?

Chcete, aby se o vás vědělo?

CzechPlatform.cz mapuje eské aktivity v zahrani í a přispívá k jejich koordinaci.

Na CzechPlatform.cz se může zaregistrovat samostatný umělec, státní i soukromá instituce nebo organizace, tedy každý, kdo plánuje kulturní akci nebo prezentaci svého díla v zahrani í.

Díky CzechPlatform.cz se o vašich kulturních aktivitách dozvědí eské subjekty působící v dané zahrani ní oblasti.

Zaregistrujte se zdarma a využívejte informa ního servisu eských center.

Registrujte se bezplatně na www.CzechPlatform.cz Projekt CzechPlatform vznikl ve spolupráci eských center a Ministerstva zahrani ních věcí.

inzerce

zdeněk voženílek / fotografie photographs

Olgoj Chorchoj

9.12.2016 — — — 1 6.4.2017 UMĚLECKOPRŮMYSLOVÉ MUZEUM HUSOVA 14, BRNO WWW.MORAVSKA-GALERIE.CZ

LOGIKA EMOCE

06 10 2016 — 15 01 2017 GALERIE JOSEFA SUDKA ÚVOZ 24, PRAHA 1 OTVÍRACÍ DOBA: ÚTERÝ AŽ NEDĚLE 11—17

100

LOGIC OF EMOTION

DZP_inzerce_91x119mm_Sestava 1 30.11.16 8:39 Stránka 1

„Galerie“ Jana Mertu

Lukáš Jasanský a Martin Polák uvádějí

MUZEUM H L AV N Í H O M Ě S TA PRAHY

2. 11. 2016 – 12. 3. 2017 / Galerie hlavního města Prahy Městská knihovna, 2. patro, Mariánské náměstí 1, Praha 1 www.ghmp.cz

Dům U Zlatého prstenu Muzeum hlavního města Prahy Týnská 6, Praha 1 od 13. prosince 2016

www.muzeumprahy.cz

artmix

Centrum současného umění DOX HAVEL (do 13. 2.); Současná arabská karikatura (do 16. 1. ); Tomáš Císařovský (od 16. 12. do 6. 3.)

Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie AVU Černá skříňka (ateliér Grafika II) (do 5. 1.)

U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz Galerie Futura Roy Da Prince; Jiří Surůvka; Kaspars Groshevs, Ieva Kraule: Tančící voda (vše do 12. 2.)

Holečkova 49, Praha 5 / www.futuraproject.cz Galerie Gema Perličky na zdi, prodejní výstava (do 23. 12.)

Máchova 27, Praha 2 / www.gemagalerie.cz Galerie Havelka Legendy Gr2 potřetí (od 10. 1. do 31. 1.; otevřeno po telefonické domluvě) Martinská 4, Praha 1 / www.galeriehavelka.cz Galerie hlavního města Prahy Jan Merta (do 12. 3.) / Jaroslav Horejc (do 8. 1.) / Radek Brousil (do 5. 2.); Alena Kotzmannová (do 29. 1.) / Sam Shaw (do 15. 1.)

Staroměstské náměstí 13 / Karlova 2 / Revoluční 5 / www.ghmp.cz Galerie Kuzebauch Petr Stanický: Skloprostor (do 29. 2.) Říčanova 19, Praha 6 / www.galeriekuzebauch.com Galerie Millennium Umělci z okruhu galerie (do 8. 1.)

Tržiště 5, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie NoD Tomáš Predka, David Postl (do 30. 12.); David Možný: CMYK (do 30. 12.); Trikadelia (do 10. 2.)

Dlouhá 33, Praha 1 / www.nod.roxy.cz Galerie Rudolfinum Juergen Teller: Enjoy your life! (do 19. 3.)

Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie U Prstenu Iva Ouhrabková: Dotýkání (do 6. 1.)

Jilská 14, Praha 1 / www.facebook.com/galerieuprstenu

Národní filmový archiv – kino Ponrepo András Kovács: Někde v Maďarsku (12. 12. v 20:00); Evald Schorm: Den sedmý, osmá noc (14. 12. v 20:00); C. a K. Imperial Nostalgicum (15. 12. v 17:30); Clarence Brown: Noční let (27. 12. v 17:30); Marcel Carné: Země, odkud přicházím (28. 12. v 17:30) Bartolomějská 11, Praha 1 / www.ponrepo.nfa.cz Trafo Galerie Mark Ther: Zeichnungen 1928– (do 15. 1.)

Holešovická tržnice, Hala 14 / www.trafacka.cz

BRATISLAVA

KLATOVY

GKK – Galerie U Bílého jednorožce Petr Patrňák: Obrazy (do 15. 1.); Zdena Kolečková (od 21. 1. do 26. 3.)

Náměstí Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec Julius Mařák (do 8. 1.); Jan Nálevka; Jiří Dostál + 21: Srdce v Lázních; Štěpán Grygar; Jaroslav Valečka (vše do 26. 2.)

Masarykova 723 / 14, Liberec / www.ogl.cz

Danubiana Meulensteen Art Museum Renata Poljak: Partenza (do 31. 1.); Milan Houser; Jiří Georg Dokoupil: Oxymoron (obojí do 5. 3.)

Vodné dielo, Bratislava-Čunovo / www.danubiana.sk

LITOMĚŘICE

Galerie NOVA Pod Jedličkou (od 12. 12. do 29. 1.)

Baštová 2, Bratislava / www.galeria-nova.sk

MIKULOV

Kunsthalle Bratislava Agnès Thurnauer: Krajina a jazyk (do 29. 1.); A je tu zas? Slovenský štát v současnom umení (do 26. 2.)

Náměstí SNP 12, Bratislava / www.kunsthallebratislava.sk

BRNO

Dům umění města Brna Big Light (do 12. 3.)

Malinovského nám. 2, Brno / www.dum-umeni.cz

Severočeská galerie výtvarného umění Kamil Lhoták (do 5. 3.)

Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz Galerie Závodný Bernard Aubertin: Simply red (do 7. 1.)

Husova 3, Mikulov / www.galeriezavodny.com

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Michal Burget, Petr Fiala: Železo listí (od 21. 1. do 19.

3.); Dmitrij Ivanovič Melnikov: Romanovci (od 26. 1. do 19. 3.)

Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

OLOMOUC

Dům Pánů z Kunštátu Nevratný posun (do 15. 1.); Yuki Higashino (do 15. 1.)

Dominikánská 9, Brno / www.dum-umeni.cz

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Jiří Přivřel (do 31. 1.); Barbora Skopalíková (do 31. 1.)

Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz

Muzeum města Brna Vysílá studio Brno; Půlstoletí s Cimrmanem; Historický nábytek TON ve vile Tugendhat (vše do 31. 12.); Tajemné příběhy Pavla Čecha (do 26. 2.) Špilberk 1, Brno / www.spilberk.cz

MUO – Muzeum moderního umění Šumění andělských křídel (do 5. 3.)

Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Hippolyt Soběslav Pinkas (do 22. 1.)

U Černé věže 22, České Budějovice / www.ajg.cz Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Patrik Hábl: V architektuře malby (do 26. 2.)

Hluboká nad Vltavou 144 / www.ajg.cz

OSTRAVA

Galerie výtvarného umění v Ostravě V novém světě: Podmínky modernity 1917–27 (do 8. 1.); Narušená imaginace (od 25. 1. do 26. 3.)

Jurečkova 9, Ostrava / www.gvuo.cz

Industrial Gallery Galerie plná vánočních dárků (do 23. 12.)

Zahradní 10, Ostrava / www.industrialgallery.cz PLATO – Galerie města Ostravy Markéta Vaňková; Maix Mayer (obojí do 24. 12.); Katarína Szanyi (do 31. 12.)

Ruská 2993, Ostrava-Vítkovice / www.plato-ostrava.cz

Galerie 1 (MÚ Praha 1) Eva Vejvodová (do 31. 12.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz

Dům umění Michal Jelski: Rodina člověka (do 31. 12.); Aleš Čermák, Janek Rous (od 10. 1. do 10. 2.)

Nám. Přemysla Otakara II. 38 / www.ducb.cz

Latin Art Gallery Pilar Suarez: Peruvian art (do 3. 2.)

Jungmannova 3, Praha 1 / www.latin-art.com

Komorní galerie u Schelů A + K: obrazy spolužaček z Uherského Hradiště (do 19. 11.)

Panská 7, České Budějovice / www.schel-galery.cz

Západočeská galerie – Výstavní síň 13 Zmizelá Plzeň (do 5. 2.)

Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

MeetFactory / Kostka Time After Time ; Markus Hanakam & Roswitha Schuller: Pivot (obojí do 8. 1.); Shell Game (od 19. 1. do 19. 2.)

Ke Sklárně 15, Praha 5 / www.meetfactory.cz

CHEB

Západočeská galerie – Masné krámy Hugo Boettinger (do 8. 1.)

Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

Museum Kampa Boštík, Kolář, Moucha, Zeithamml (do 15. 1.); Josef Istler (do 15. 1.); Jiří Valenta (do 15. 1.)

U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz Národní galerie Celník Rousseau: Malířův ztracený ráj (do 15. 1.) / Cranach ze všech stran (do 22. 1.) / Against Nature; Jiří Kovanda (obojí do 15. 1. ); Cena Jindřicha Chalupeckého; Americká grafika tří století (obojí do 8. 1.)

Staroměstské nám. 12 / Hradčanské nám. 15 / Dukelských hrdinů 47 / www.ngprague.cz Nová galerie Alfred Symůnek (do 6. 1.); Petr Písařík (do 3. 2.)

Balbínova 26, Praha 2 / www.novagalerie.cz

Galerie výtvarného umění Syntonos (do 31. 12.); Václav Malina, Milan Maur (do 26. 3.); Šárka Koudelová (5. 1. do 26. 3.); Neprakta (do 8. 1.); Plastimat (od 1. 2. do 30. 4.)

Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

PLZEŇ

RAKOVNÍK

CHRUDIM

Rabasova galerie Wintrův Rakovník J. J. Krále; 51. členská výstava fotoklubu Amfora (do 8. 1.); Milan Salák – malby (od 15. 12. do 5. 2.)

Vysoká 232, Rakovník / www.rabasgallery.cz

JIHLAVA

Výstavní síň na radnici Dalibor Blažek: Bez očí (do 18. 12.); Zdeněk Radvan, Zdeněk Ledvina: fotografie (od 22. 12. do 22. 1.)

Husovo nám. 27, Rakovník / www.rabasgallery.cz

Výstavní síň Chrudim Alena Anderlová, Marek Toman: Barvy noci (do 29. 1.)

Náb. K. Čapka 6, Chrudim / www.vystavnisinchrudim.cz Oblastní galerie Vysočiny X: Čestmír Kafka; Medium Loci (obojí do 22. 1.); Václava Rabas: Mýtus hnědé (do 29. 1.)

Komenského 10, Jihlava / www.ogv.cz

Dům Gustava Mahlera Krása knižních vazeb (do 30. 12.); Oldřich Blažíček: Malíř radosti (od 6. 1. do 25. 2.)

Znojemská 4, Jihlava / www.mahler.cz

TEREZÍN

Památník Terezín: Muzeum ghetta Ruth Schreiber: Dopisy mých prarodičů (do 31. 12.); Nezapomeň své jméno – osvětimské děti (do 31. 3.)

Komenského 148, Terezín / www.pamatnik-terezin.cz

INZERCE

PRAHA

115

116

komiks

DAL IBOR KRCH (*1983) absolvoval gymnázium v Brně, vystřídal vícero povolání a v současné době se živí jako výtvarník na volné noze. Kreslení ho začalo neobytně přitahovat už na základní škole, kdy jej okouzlily zahraniční komiksové sešity a poté celý bezbřehý svět západní popkultury.

Patří mezi zakládající členy klubu 2D výtvarníků Hearts of Creation, který od roku 2013 sdružuje především brněnské ilustrátory, fotografy a grafiky.

V minulosti pracoval na kulisách pro brněnské Absolutní divadlo a Divadlo Šansonu a podepsaný je rovněž pod návrhy a realizacemi několika studiových staveb pro Českou televizi.

Jeho kresby se objevily v řadě publikací a tiskových materiálů neziskových organizací jako Liga lidských práv, Nesehnutí nebo NaZemi.

Díky projektu posledně jmenované organizace se dokonce dostal do Ugandy, kde se podílel na sbírání informací

o tamních fairtradových družstvech, pěstitelích a životě lidí. Je také autorem mnoha ilustrací pro soukromé i komerční zadavatele, plakátů, bookletů hudebních alb (High Purity, Pop Killers aj.) a storyboardů. Pro stolní hru Space Race, jež se zabývá dobýváním kosmu, vytvořil obsáhlý soubor kreseb. V budoucnu by rád vstoupil i na pole grafických románů, zatím má za sebou krátký autorský debut v komiksovém sborníku AARGH! / TOMÁŠ PROKŮPEK

121

D Ě K U J E M E VÁ M Z A D A L Š Í V ÝJ I M E Č N Ý Ú S P Ě C H V P O D O B Ě N O V É HISTORICK Y NEJÚSPĚŠNĚJŠÍ AUKCE V ČR. TĚŠÍME SE NA VAŠI NÁVŠTĚ VU A PŘEJEME VÁM MNOHO ŠTĚSTÍ V NOVÉM ROCE.

1

2

3

1

Josef Šíma: Ateliér dosažená cena: 24 000 000 Kč, historicky nejvýše vydražené dílo autora

2

Max Švabinský: Splynutí duší dosažená cena: 7 900 000 Kč, historicky nejvýše vydražené dílo autora

3

Antonín Slavíček: Na laviččce dosažená cena: 15 000 000 Kč, historicky nejvýše vydražené dílo autora

4

Toyen: Odraz odlivu dosažená cena: 9 100 000 Kč, historicky nejvýše vydražené poválečné dílo autorky

4

www.galeriekodl.cz

KO D L – T R A D I C E O D R O K U 18 8 5