Art+Antiques_2_2012 by Care Comm s.r.o.

únor 2012

95 Kč / 4,50 ¤

Černá slunce v Ostravě 24 / Rozhovor s monogramistou T.D 34 / Dějiny galerií 10 /

archiv Art+Antiques pěkně pohromadě... PŘEDPLATITELÉ MAJÍ NOVĚ PŘÍSTUP DO ELEKTRONICKÉHO ARCHIVU ČASOPISU. www.artcasopis.cz

editorial /

Mít tak radnici…

Kdo by nechtěl mít radnici, která krom toho, že poskytne přístřeší dostatečnému počtu úředníku, bude i mít i výjimečné architektonické kvality, třeba atrium s galeriemi, kde si připadáte jako na palubě parníku. A kdo by nechtěl nádraží, které krom odbavení cestujících nabídne i přehlídku estetiky bruselského slohu… V Praze i v Havířově však ne a nechtějí. Praha 7 se při hledání nových prostor pro svou radnici rozhodla pro administrativním projekt PPF z roku 2003 nazvaný Argentinská hvězda, který má stát za holešovickou tržnicí. Architektonicky nejde o nic jiného než o developerský pragmatismus. Realizována byla jen podzemní část, poté byla stavba kvůli investičnímu riziku pozastavena. Radnice se však nákladů odhadovaných na miliardu korun nebojí. A to přesto (a nebo právě proto?), že tyto peníze nemá. Ve výběrovém řízení se přitom objevila i budova bývalých Elektrických podniků, kterou vlastní společnost ORCO. Nejen že je pro radnici výborně situována, navíc jde o cennou funkcionalistickou stavbu s monumentální a přesto vzdušnou centrální dvoranou. Budovu, dokončenou roku 1935, navrhli architekti Josef Benš a Josef Kříž. Její rekonstrukce by jistě také nebyla levná, ale hodnota, kterou by touto investicí Praha 7 získala, by byla nesrovnatelně větší než je tomu u zvolené novostavby. A to pochopitelně nemluvím o hodnotě finanční, ale o architektonické kvalitě, kráse, autentičnosti, historii, místě a identitě. A teď na druhý konec republiky. V Havířově, městě postaveném v 50. letech jako ubytovna pro pracovníky dolů a hutí ostravsko-karvinského revíru, stojí o dekádu mladší nádraží. Bylo postaveno v letech 1964–69 podle návrhu architekta Josefa Hrejsemnou, který se při realizaci šťastně sešel se sochařem Václavem Urubou. Výsledkem je dodnes v mnoha detailech dochované komplexní dílo na pomezí bruselského slohu a nastupujícího brutalismu. České dráhy společně s havířovskou radnicí schválili návrh asanace této budovy z důvodu špatného technického stavu. Má zde vyrůst nový dopravní terminál pro železniční i autobusovou dopravu – utilitární architektura bez chuti a zápachu. „Když byla hala postavena, odpovídala požadavkům doby. Dnes je to jinak. Chce to změnu,“ říká primátor Havířova Zdeněk Osmanczyk. Při pohledu za západní hranice je jasné, že změnu to opravdu chce. Změnu přístupu samosprávy a státních institucí ke kvalitní architektuře současnosti i minulosti. V Německu jsou pro potřeby veřejných institucí primárně adaptovány budovy, které mají nezpochybnitelnou umělecko-historickou či architektonickou hodnotu, ale komerčně jsou jen těžko využitelné. Jó, mít tak radnici, kde se cítíte jako na palubě

Obsah > O krajině 5 / depeše > Z Číny 2 / úhel

Cyril Říha

Emma Pecháčková

6 / zprávy 10 / výstava

> Černá slunce

Marcela Chmelařová

19 / aukce 20 / na trhu

> Vladimír Janoušek 22 / portfolio > Epos 257 Kateřina Černá 24 / rozhovor > Monogramista T.D Dušan Brozman, Boris Kršňák 34 / téma > Dějiny galerií Lucie Drdová 40 / profil > B. K. S. Marcela Chmelařová

Kateřina Černá

44 / staveniště 46 / architektura

> Návrat postmoderny

Vendula Hnídková

50 / móda

> Pražské salóny 1900–1948

Petra Švecová

55 / nové knihy 56 / knižní recenze Anna Pravdová

> Václav Boštík

> Umělci a loutky 64 / zahraniční výstava > Rozdělené nebe Tomáš Glanc 67 / manuál > Ohlodaná kost Ondřej Chrobák 68 / recenze > Obrazy mysli, LaChapelle, Dalibor Chatrný

58 / antiques

Lucie Zadražilová

Ondřej Hojda, Milena Bartlová, Ilona Víchová

74 / výstavní tipy 79 / na východ od ráje Dušan Buran

80 / komiks

> Messerschmidt v Bratislave

> Dašek + Jadrný

Monstrkabaret Freda Brunolda

prvorepublikové výletní lodi… Karolina Jirkalová

obálka

F UNKE JAROMÍR: Z C Y KLU PR ALE S Y / 1937–38

fotografie / 48,7 × 39,3 cm / z výstavy Černá slunce

Umění žít s uměním

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redaktorka: Kateřina Černá / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Na přípravě čísla se podíleli: Džian Baban, Milena Bartlová, Dušan Brozman, Dušan Buran, Lucie Drdová, Tomáš Glanc, Vendula Hnídková, Ondřej Hojda, Marcela Chmelařová, Ondřej Chrobák, Boris Kršňák, Vojtěch Mašek, Emma Pecháčková, Anna Pravdová, Cyril Říha, Jan Šiller, Petra Švecová, Ilona Víchová, Lucie Zadražilová / Tisk: Protisk, Slavkov u Brna / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artantiques.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 7. února 2012. Veškerá práva vyhrazena. / www.artantiques.cz

zprávy

art + antiques

Kintera Osobností roku Krištof Kintera získal ocenění Osobnost roku udělované za nejvýraznější umělecký počin loňského roku. Desetičlenná porota složená z historiků umění a kurátorů napříč generacemi a z různých koutů republiky ocenila Kinterovu sochu-lampu nazvanou Z vlastního rozhodnutí, která od června stojí v parku pod Nuselským mostem jako připomínka stovek lidí, kteří skokem z mostu ukončili svůj život. „Je pozitivní, že zvítězila realizace ve veřejném prostoru. Kinterova socha je velice zajímavým a důležitým příspěvkem k problému pražských pomníků, a to jak svým tématem, tak i řešením,“ komentovala Kinterovo vítězství historička Hana Rousová, která byla členkou poroty. Ve své desetileté historii byla cena poprvé udělena za konkrétní dílo, v minulých ročnících byly oceňovány hlavně velké retrospektivní výstavy. Cena vznikla z iniciativy ředitele Galerie výtvarného umění v Chebu Marcela Fišera a od loňského ročníku ji společně zaštiťují časopis Art+Antiques a internetový portál artalk.cz. Z širšího výběru zhruba čtyřiceti jmen navržených organizátory a jednotlivými porotci byl na základě hlasování připraven seznam 18 finalistů (pro se musela vyslovit alespoň polovina poroty). Z nich pak každý porotce vybral svých deset favoritů a obodoval je. Prostý součet bodů pak rozhodl o vítězi a o pořadí na dalších místech. Osobnost roku tradičně funguje jako jisté referendum o tom, jak odborná veřejnost hodnotí výsledky Ceny Jindřicha Chalupeckého. Loňský ročník byl zjevně přijat velice pozitivně. Ještě nikdy se nestalo, aby

POŘADÍ V PRVNÍ DESÍTCE PODLE POROT 1. Krištof Kintera

53 b

2. Rafani

48 b

3. Dominik Lang

43 b

4.–5. Kateřina Šedá

39 b

4.–5. Mark Ther

39 b

6.–7. Matěj Smetana

35 b

6.–7. Tomáš Svoboda

35 b

8. Adriena Šimotová

34 b

9. Jan Merta

33 b

10. Jiří Thýn

21 b

Návštěvnost výstav 2011

KR IŠ TOF K INTER A: Z VL A S T NÍHO ROZHODNU T Í

se do první desítky dostali hned tři finalisté (Dominik Lang, Mark Ther a Jiří Thýn). Kladně byl přijat také loňský ročník skupinové výstavy Sochy v ulicích/Brno Art Open, kterou kurátorsky připravil Karel Císař. V první desítce, respektive jedenáctce oceněných se objevuje hned pět jmen, která byla na této přehlídce zastoupena: Rafani, Dominik Lang, Matěj Smetana, Jiří Thýn a Eva Koťátková. Kromě hlavní ceny, o níž rozhoduje porota, je od loňského roku udělována také cena čtenářů artalk.cz. „Zatímco loni se porotci i čtenáři shodli na prvním místě Josefa Bolfa, letos k takovéto shodě nedošlo. Jak porota tak čtenáři ocenili, jakým způsobem Dominik Lang a Kateřina Šedá prezentovali Českou republiku v zahraničí, u čtenářů však oba umělci dopadli ještě lépe než u poroty,“ komentovala výsledky šéfredaktorka artalk.cz Silvie Šeborová. Čtenářskou anketu vyhrála Kateřina Šedá, na druhém místě se umístil Dominik Lang a za ním v těsném závěsu Eva Koťátková. Krištof Kintera skončil u čtenářů na 6. místě. Laureát ceny od loňského roku dostává – v narážce na jedno ze stěžejních děl moderního umění – černý čtverec, který pro něj namaluje vítěz předchozího ročníku. Pro Krištofa Kinteru tak černý čtverec bude vytvářet Josef Bolf. Slavnostní předání má formu večírku na počest laureáta. Ten se uskuteční až začátkem března, neboť Krištof Kintera momentálně pracuje na přípravě své velké výstavy, která se bude od 29. února do 13. května konat v pražské Městské knihovně (GHMP). / js

Praha – Nejvíce návštěvníků v loňském roce zavítalo na výstavu Karel Škréta (1610–1674): Doba a dílo ve Valdštejnské jízdárně a v Jízdárně Pražského hradu – navštívilo ji celkem 70 tisíc lidí, 515 denně. Výstavu, která probíhala od listopadu 2010 do dubna loňského roku, uspořádala Národní galerie v Praze a jejím hlavním kurátorem byl Vít Vlnas. Výstava byla vyvrcholením více než dvouletého výzkumného projektu podpořeného z tzv. Norských fondů a vyšel k ní rozsáhlý vědecký katalog. Za Škrétou se v celkovém počtu i v denní návštěvnosti umístila výstava Královský sňatek v Domě U Kamenného zvonu, kterou připravily Galerie a Muzeum hlavního města Prahy – prohlédlo si ji 43 tisíc lidí, 458 denně. Jen o něco méně, kolem 30 tisíc lidí, pak zavítalo na výstavu Rožmberkové ve Valdštejnské jízdárně (Národní památkový ústav České Budějovice ve spolupráci s Národní galerií) a také na fotografický projekt Kontroverze v Galerii Rudolfinum. Pokud však přihlédneme k denní návštěvnosti, jednoznačně úspěšnější byla Kontroverze s 444 lidmi denně – za Rožmberky se denně vypravilo „jen“ 316 lidí. V první desítce výstav s nejvyšší denní návštěvností jsou hned čtyři stále probíhající projekty: K 30 tisícům má jen za loňský rok výstava Joži Uprky ve Valdštejnské jízdárně

K A R E L Š K R É TA : PA R I S A H E L E N A / kolem 1672 Národní galerie v Praze

N E J N AV Š T Ě V O VA N Ě J Š Í V Ý S TAV Y P O D L E G A L E R I Í NÁZEV VÝS TAVY

POŘADATEL (místo konání)

NÁVŠTĚVNOS T celkem denně

UPM – hl. budova UPM – hl. budova GHMP – Dům U Kamenného Zvonu GHMP a MHMP – Dům U Kamenného Zvonu GHMP – Městská knihovna GHMP – Dům U Kamenného Zvonu GHMP – Městská knihovna NPU a NG – Valdštejnská jízdárna NG – Valdštejnská jízdárna NG – Valdštejnská jízdárna, Jízdárna Pražského hradu Galerie Rudolfinum Galerie Rudolfinum Galerie Rudolfinum DOX DOX

9 276 21 074 16 566 43 068 12 553* 9 358* 13 154 30 024 29 512* 70 046

131 205 137 458 196 246 107 316 295 515

10 129 29 772 8 909* téměř 15 000 téměř 12 000

127 444 356 185 135

3 135 2 300

51 49

14 436

124

10 980

více než 21 000

280

PRAHA Pravoslav Rada: Paráda! Glamour: móda 1950-2010 Andreas Feininger Královský sňatek Václav Radimský Bohuslav Reynek Konec avantgardy? Rožmberkové Joža Uprka Karel Škréta Mutující médium Kontroverze David LaChapell Luciferův efekt Rudolf Steiner a současné umění BRNO 100 let Domu umění Česká malba generace 90. let

Dům umění města Brna, Dům pánů z Kunštátu Dům umění města Brna

OLOMOUC Olomoucké baroko Velikonoční liturgie a výtvarné umění

Muzeum umění Olomouc a další – obě olomoucke budovy Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum

velmi úspěšná. Z mimopražských projektů se kromě zmíněného ostravského Muchy hodně chodilo také na výstavu Olomoucké baroko v Muzeu umění Olomouc, kterou si přišlo prohlédnout více než 14 tisíc lidí, 124 denně. Obecně se ve srovnání s předchozími dvěma lety návštěvnost velkých populárních výstav příliš nemění. Sice již letos nelámou hranici sedmi stovek lidí denně, ale jen čtyř až pěti set, ale celková návštěvnost je vcelku vyrovnaná. Nejúspěšnějšími výstavami roku 2011 byly Decadence Now! v Rudolfinu (56 tisíc lidí, denně 700) a vídeňské zápůjčky Monet-Warhol ve Veletržním paláci (57 tisíc lidí, denně 763), v roce 2009 pak kraloval Karel Čapek na Pražském hradě (73 tisíc lidí, denně 753). Každopádně však z galerií zaznívají hlasy, že na výstavy chodí lidé méně, zato se více zajímají o nejrůznější mezioborové doprovodné programy. A mnohé tuzemské galerie a výstavní síně se začínají této poptávce vycházet vstříc. / kj

Osvobozená krajina

OS TRAVA Alfons Mucha / 150 let

GVU Ostrava – Dům umění v Ostravě

* výstava ještě pokračuje

(do 29. ledna), denně ji shlédne 295 lidí. Úspěšná je i přehlídka Davida La Chapella v Rudolfinu (do 26. února) s průměrnou denní návštěvností 356 lidí, či výstava založením zcela protichůdného umělce Bohuslava Reynka v Domě U Kamenného zvonu, kam zavítá 245 návštěvníků denně. Hodně se chodí i na Václava Radimského do Městské knihovny (do 5. února) – denně 196 lidí. Divácky nejatraktivnější mimopražskou výstavou byl letos projekt Alfons Mucha / 150 let v Domě umění v Ostravě, který vidělo více než 21 tisíc lidí, 280 denně. V oblasti užitého umění pak zazářil Glamour, přehlídka dámské společenské módy z let 1950–2010, kterou ze svých sbírek připravilo Uměleckoprůmyslové museum v Praze. Celkově se na módu uplynulého půlstoletí přišlo podívat rovněž přes 21 tisíc lidí, 205 návštěvníků denně. Překvapením je vysoká návštěvnost výstavy u nás ne příliš známého amerického fotografa Andrease Feiningera v Domě

U Kamenného zvonu, kterou vidělo 16 a půl tisíce návštěvníků, denně 137. Feiningerovi přál i prázdninový termín – letní sezóna je v centru Prahy na rozdíl od jiných lokalit vhodným výstavním časem a zvláště fotografická výstava mohla do galerie přilákat i zahraniční turisty. Ze současného umění zaujal veřejnost krom La Chapella především projekt Luciferův efekt: Střetnutí se zlem v galerii DOX, který navštívilo téměř 15 tisíc lidí, denní průměr byl 185 diváků. Stejně jako o Kontroverzi v Galerii Rudolfinum, i o Luciferově efektu se hodně psalo a mluvilo v médiích – oba projekty stojí na pomezí výtvarného umění a společenské reflexe a otevírají znepokojivé otázky. V přehledu návštěvnosti letos bohužel chybí údaje Moravské galerie v Brně, která se rozhodla počty návštěvníků jednotlivých výstav nesledovat. Přesto se dá předpokládat, že přinejmenším právě probíhající, skvěle připravená výstava Obrazy mysli bude

Praha – Cenu kritiky pro mladou malbu získal 24. ledna Josef Achrer, jehož podrobný profil jsme přinesli v minulém čísle. Rozhodla o tom komise, které předsedal malíř Lubomír Typlt. Achrer podle něj zvítězil „o koňskou délku“, tedy naprosto přesvědčivě. Odměnou pro vítěze je samostatná výstava v Galerii kritiků na konci kalendářního roku. Na výstavě finalistů, která potrvá do 26. února, vystavuje Achrer své „čínské“ krajiny. Tyto malby překvapí diváky, kteří znají jeho práce z výstavy diplomantů AVU nebo z přehlídky Česká malba generace nultých let. Barevné geometrické obrazce totiž byly nahrazeny meditativními černobílými scenériemi. Ovšem pouze zdánlivě. „Ty krajiny tam vždycky byly,“ tvrdí umělec. „Ale objevovaly se buď v rámci geometricky vymezených teritorií, nebo jako jejich pozadí.“ Nyní se krajina osvobodila – jako by dřívější „obytné sektory“ už nebyly potřeba. Podle Achrera je v posledních letech jeho hlavním tématem právě uzurpování životního prostoru. Předseda poroty Ceny kritiky Lubomír Typlt a pořadatelka soutěže Vlasta Čiháková Noshiro kromě samotného vyhlášení soutěže

výstava

art + antiques

Umění neklidné doby Černá slunce v Ostravě text: Marcela Chmelařová Autorka je historička umění.

Přesně tři roky po přelomové výstavě Sváry zření připravila ostravská Galerie výtvarného umění další pozoruhodný nadregionální projekt. Výstava Černá slunce / Odvrácená strana modernity, pojmenovaná podle jedné z nejsugestivnějších dobových básnických metafor, nahlíží do komplikovaného období českého umění od závěru 20. do poloviny 40. let. Snaží se o zachycení vnitřních souvislostí moderny.

Rozsáhlý a ambiciózní projekt usiluje o to, představit novým způsobem jisté vnitřní tendence v českém umění let 1927 až 1945. Časové vymezení nepřímo navazuje na Sváry zření tematizující umění prvních dvou desetiletí 20. století. Autorská trojice předních historiků umění, Karel Srp, Vojtěch Lahoda a Lenka Bydžovská, zvolila tentokrát jako název výstavy působivou metaforu, která je v literatuře a výtvarném umění od symbolismu přes surrealismus až po expresionismus latentně či zjevně přítomná v nejrůznějších podobách. Výstava prezentuje ve všech prostorách ostravského Domu umění více než dvě stovky děl od čtyř desítek autorů. Práce, jejichž celková pojistná hodnota by podle pořadatelů mohla dosahovat dvou miliard korun, pocházejí z významných veřejných i soukromých sbírek.

Zatmění modernity Připravovaný projekt od počátku, i vzhledem k jasně daným prostorovým a jiným omezením, neměl ambice být přehledovou, stylovou ani skupinovou výstavou. V rámci vymezeného časového úseku si

neklade jakékoliv nároky na úplnost. Ve své koncepci naopak autoři sledují spíše určité vnitřní hledisko, vnitřní kontinuitu napříč nejrůznějšími dobovými výtvarnými projevy. Prostřednictvím sedmi formulovaných tematických okruhů se snaží ukázat, jak ve své tvorbě umělci předjímají a reflektují atmosféru a události krajně vypjaté doby, a vytvářejí tak obraz „odvrácené strany modernity“. Jednotlivá zvolená tematická hlediska tak víc než cokoliv jiného připomínají promyšleně vedené strukturalisticky koncipované „řezy“ proměňujícím se výtvarným viděním doby. Výstava se divákovi otevírá zneklidňujícím a málo známým plátnem Františka Hudečka Zatmění slunce. Obraz z místních ostravských sbírek je datovaný rokem 1932. Je vůbec jedním z prvních, které Hudeček vystavil. Může být inspirován skutečným zatměním, které v tomto roce proběhlo, nebylo je ovšem možné F R A N T I Š E K H U D E Č E K : Z AT M Ě N Í S L U N C E / 1932 olej, plátno / 100 × 76 cm / Galerie výtvarného umění v Ostravě

Kolik stojí Lötz Witwe?

8 000 Kč

Přehled aukčních prodejů děl sklárny Johann Lötz Witwe za roky 2000–2011 podle databáze ART+. Ceny jsou uváděny bez aukční provize.

6 000 Kč

4 500 Kč

8 000 Kč

22 500 Kč

32 000 Kč

12 000 Kč

14 000 Kč

70 000 Kč

7 000 Kč

22 000 Kč

26 000 Kč

13 000 Kč

6 000 Kč

10 000 Kč

4 000 Kč

2 500 Kč

14 000 Kč

20 000 Kč

38 000 Kč

2 600 Kč

60 000 Kč

28 000 Kč

8 500 Kč

7 600 Kč

21 000 Kč

5 000 Kč

28 000 Kč

16 000 Kč

9 500 Kč

7 500 Kč

10 000 Kč

6 000 Kč

70 000 Kč

18 000 Kč

5 000 Kč

36 000 Kč

150 000 Kč

280 000 Kč

4 000 Kč

13 000 Kč

65 000 Kč

75 000 Kč

19 000 Kč

10 000 Kč

13 000 Kč

9 000 Kč

6 500 Kč

80 000 Kč

7 000 Kč

7 500 Kč

5 500 Kč

60 000 Kč

18 000 Kč

17 000 Kč

9 000 Kč

160 000 Kč

Vše o trhu s uměním Databáze 90 tisíc aukčních výsledků / Zprávy a komentáře z domova i ze zahraničí / Index českého trhu s uměním / Pohodlný přístup prostřednictvím internetu / Propracovaná technologie vyhledávání

www.artplus.cz Partnery www.artplus.cz jsou aukční domy: 1. Art Consulting / Adolf Loos Apatment and Gallery / Arcimboldo / Dorotheum / Galerie Art Praha / Galerie Kodl Meissner-Neumann / Orlys Art Auctions / Prague Auctions / Sýpka / Vltavín / Zezula

25 000 Kč

12 000 Kč

22 000 Kč

aukce

Filla podle Beltracchiho text: Jan Skřivánek

F A L E Š N Ý F I L L A / Člověk a ptáci / údajně 1932 olej na plátně / 100 × 50 cm / foto: artprice.com

O padělatelské kauze manželů Beltracchiových, která je největším odhaleným spiknutím svého druhu v poválečné historii Německa, informovala na podzim i česká média. Co však zatím nezanělo je, že celý případ bezprostředně souvisí i s českým trhem s uměním. Mezi autory, které Wolfgang Beltracchi padělal, totiž nebyla jen velká jména pařížské školy a německé moderny jako Fernand Léger, Georges Braque, Raoul Dufy, Max Ernst, Max Pechstein, ale také Emil Filla. Na seznamu 53 dosud identifikovaných padělků, který v listopadu zveřejnila německá policie (k nahlédnutí na adrese http://service.kunstversteigerer.de/bdk/ de/dkw/katalog.pdf), se objevuje i jeden obraz vydávaný za Fillovo dílo z roku 1932. Beltracchiho padělky nabízely nejen německé a francouzské galerie a aukční síně, ale také aukční domy Christie’s a Sotheby’s. Právě v Sotheby’s byl hned dvakrát dražen falešný Filla nazvaný Člověk a ptáci. V databázi artprice.com se toto dílo poprvé objevuje v dubnu 1990, kdy bylo na jedné z regionálních aukcí ve Francii vydraženo v přepočtu za 40 tisíc eur (1,4 milionu korun). O jedenáct let později se obraz vynořil znovu a na aukci v Lyonu byl vydražen za pouhých 14 tisíc eur (necelých 500 tisíc korun). O dva měsíce později, v červnu 2001, byl neúspěšně nabízen na aukci Sotheby’s v Londýně. Předaukční odhad počítal s cenou 20 až 30 tisíc liber (1,1 až 1,6 milionu korun). Po dalších osmi měsících aukční síň Sotheby’s obraz do své nabídky zařadila podruhé. Na aukci v New Yorku se v únoru 2002 prodal pod spodním odhadem za 15 tisíc dolarů (necelých 550 tisíc korun). Beltracchi nemaloval kopie nebo varianty existujících děl, spíše volné variace ve stylu jednotlivých umělců. Záležet si dával i na použití starých hřebíků či dotvoření zadních stran historizujícími nálepkami a razítky. Byť zrovna ve Fillově případě to tak nevypadá, znalci citovaní v německém a anglickém tisku označují Beltracchiho padělky za malířsky velice přesvědčivé.

Díla, která policie identifikovala jako padělky, jsou obrazy, u nichž byla v aukčních katalozích jako provenience uvedena sbírka Wernera Jägerse, dědečka Beltracchiho manželky. Žádná takováto sbírka totiž ve skutečnosti neexistovala. Vyšetřování, které v říjnu loňského roku vyvrcholilo odsouzením čtveřice podvodníků dohromady na víc jak 15 let za mříže, odstartoval prodej údajného obrazu německého expresionisty Heinricha Campendonka v kolínské aukční síni Lempertz za rekordních 2,9 milionu eur v listopadu 2006. Obraz byl na zadní straně rámu opatřen štítkem berlínského meziválečného galeristy Alfreda Flechtheima, ten však, jak nový majitel následně zjistil, nálepky tohoto typu nepoužíval. Podezření, že jde o padělek pak potvrdily technologické analýzy, které odhalily přítomnost novodobých pigmentů. Nejdražším zatím známým padělkem z Beltracchiho dílny je podle časopisu The Art Newspaper údajný obraz André Deraina, která prestižní newyorsko-londýnská galerie Dickinson privátně prodala za 4,5 milionu eur do Lichtenštejnska. „V případě těchto padělků mohla být jasným a spolehlivým ukazatelem jedině chemická analýza. Bohužel ji není možné dělat u každého díla. Naletěli jsme, stejně jako zbytek uměleckého světa,“ citoval časopis mluvčího galerie. Předmětem soudního řízení bylo pouze 14 z 53 identifikovaných padělků, neboť většina děl byla Beltracchim a jeho spolupracovníky dána do oběhu před víc jak deseti lety a nemohou tedy být již předmětem trestního postihu. Skutečný počet padělků, které za víc jak dvacet let své činnosti vyrobili, tak může být ještě vyšší. Nejvíce zneklidňující na celé kauze je však skutečnost, kdo všechno s Beltracchiho padělky obchodoval, byť tak činil v dobré víře. I renomované aukční síně a galerie se zjevně často spoléhají na to, že jejich práci již udělal někdo jiný – když už obraz prodávali tam a tam, jistě jej dobře prověřili –, místo aby prováděly vlastní důkladné expertízy.

rozhovor

art + antiques

Máš na míň! Rozhovor s monogramistom T.D. text: Dušan Brozman Boris Kršňák foto (portrét): Adam Šakový foto (reprodukce): Pavel Meluš

Účtovník, klaun, alebo dvorný blázon, či zenový majster: zo všetkých týchto smerov sa môžeme priblížiť k osobnosti a dielu monogramistu T.D. Tomuto slovenskému konceptuálnemu umelcovi sa stal osudom český poetizmus a moderna. A moderna sa mu zároveň stala etalónom, s pomocou ktorého od konca 60. rokov nastavuje zrkadlo našej dobe.

Narodil si sa v dedine so zvláštne znejúcim názvom: Výčapy-Opatovce? Prečo ten názov Výčapy? Prečo má miesto môjho narodenia v názve výčapy, k tomu dostačujúce vysvetlenie nemám. Upokojovalo ma, že som sa nenarodil vo výčape, ale rovno vo výčapoch. Narodiť sa do množného čísla je dobrá lekcia nemožnosti. Poznávanie nemožnosti ako súčasť poznania sa mi na roky stane tým najcennejším, čo bude formovať môj spôsob. Máš maďarské meno, čo vlastne znamená? Mal si s ním problémy? Moje občianske meno, Dezider Tóth, nesie konotácie s maďarsky hovoriacim etnikom. Vyrastal som v rodine, kde sa hovorilo maďarsky, aj keď to bol jazykový guláš, s touto maďarčinou by som sa len ťažko s Maďarom dohovoril. Moji rodičia mi od začiatku prisúdili slovenskú národnosť, ako aj inak, keď v maďarčine slovo Tóth znamená Slovák. Isté komplikácie mi neprinášalo priezvisko, ale meno. Málokto mi povedal: Dezider. Všetci ma oslovovali Dežo. O Cigáňoch vtedy kolovali dežovské vtipy. Pár rokov mi trvalo, kým som si na to zvykol. Teraz, keď sú z Cigáňov Rómovia, už som na Deža hrdý. V novodobom slovenskom umení dvaja umelci s menom Dežo majú nezastupiteľné miesto. Obaja sa pohybovali vo svete hudby. Skladateľ a spevák Dežo Ursiny a Dežo Hoffman, fotograf Beatles. Ja som do tretice potvrdzujúci kvalitu Dežov v slovenskom umení.

Prečo si išiel na VŠVU? O tom, že som podal prihlášku na VŠVU, rozhodli dve veci. Panický strach z toho, že mi hrozia 2 roky povinnej vojenskej služby a to, že som pragmaticky túžil mať v občianskom preukaze pečiatku slobodného povolania. A tú si v tom čase získal až po absolvovaní umeleckej vysokej školy. Dar výrazného talentu som nemal. Bol som vyľakaný poctivý školák, ktorý rozpoznal kritéria, ktoré by mi vystavili potvrdenku študovať výtvarnú akadémiu. Tieto kritéria som vytrvalo a úspešne driloval: kresba hlavy podľa modelu, kresba zátišia, pohybovky... Nečudo, že som v prijímacích skúškach na VŠVU skončil na druhom mieste. V akej tradícii si sa vtedy videl? Čo si si myslel, že z teba raz bude, keď si na škole začal? Nerobil som si problém. Bolo to také socialistické. Zašiť sa, nejako to prežiť. Že obabrávam sám seba mi dochádzalo postupne. Bavilo ťa to? Bavilo ma, že to o 13-tej končilo. V ateliéri nás zostalo zopár a ja som sa mohol venovať sám sebe. Ak k tomu prirátame voľné dni víkendu, bola to slušná porcia času. A predsa. Z následných rokov, keď si už bol v špeciálke u Matejku, máš vo svojom archíve obrazy groteskne-lyrických portrétov...

téma

art + antiques

Komerční není sprosté slovo Stručné dějiny galerijního systému text: Lucie Drdová Autorka je historička umění.

Soukromé komerční galerie stojí na začátku procesu etablování umělce. Galeristé se samozřejmě snaží na obchodu s uměním vydělat, jejich role v současném uměleckém provozu je však mnohem komplexnější než pouhé zprostředkování prodeje. Ve světě jsou to především právě galerie, kdo na scénu uvádějí nové, mladé umělce. Do jejich budoucího úspěchu investují vlastní prostředky a teprve za nimi následují soukromí sběratelé, muzea a veřejné výstavní instituce.

Kořeny moderního galerijního systému lze vysledovat do Francie konce 19. století. Galeristé jako Georges Petit či Paul Durand-Ruel obchodovali s díly francouzských impresionistů. Na začátku 20. století štafetu převzali Ambroise Vollard, jenž podporoval Cézanna, Gauguina či Picassa, a Daniel-Henry Kahnweiler, hlavní galerista nastupující generace kubistických umělců.

New York, New York Ve 40. letech se New York, kde za války našla azyl řada významných evropských umělců, etabloval jako nové centrum současného umění. Prvním, kdo předznamenal tento vývoj, byl Pierre Matisse, syn slavného otce, který opustil Paříž a již v roce 1931 si otevřel galerii v New Yorku. Stal se tak zprostředkovatelem umění pařížské avantgardy americkému publiku. Mezi jeho oblíbené umělce patřili Balthus, Giacometti nebo Miró.

První ryze americkou avantgardou se stal abstraktní expresionismus. Nešlo o programově vyhraněnou skupinu, ale volné společenství umělců a teoretiků, kteří se potkávali v ateliérech, galeriích a barech. Důležitou roli v konstituování poválečné umělecké scény hrála silná generace uměleckých kritiků jako Clement Greenberg, Meyer Schapiro nebo Hilton Kramer. Jejich eseje a kritika modernismu měly na poválečné umění mimořádný vliv. O „Clemovi“ Greenbergovi se vyprávějí celé legendy, jak malíři jako třeba Jackson Pollock s napětím očekávali jeho komentář ke svým plátnům a radu, jak je mají dokončit. Důležitou postavou byla také sběratelka a galeristka Peggy Guggenheim, neteř Solomona R. Guggenheima, který v roce 1939 v New Yorku založil muzeum, jež dnes nese jeho jméno. Po krátké galerijní zkušenosti v Londýně na konci 30. let otevřela v roce 1942 newyorskou galerii s výstižným názvem Art of This Century. Ačkoli fungovala jen pět let, představila autory jako Jackson Pollock, Max Ernst, George Grosz,

G A G O S I A N G A L L E R Y V N E W Y O R K U / snímek z aktuální výstavy Damien Hirst: The Complete Spot Paintings 1986–2011 / foto: Profimedia, © Dennis Van Tine/Retna Ltd.

Francis Picabia, Juan Gris, Robert Motherwell, Mark Rothko, Alexander Calder či Willem de Kooning. Na konci 40. let Peggy Guggenheim přesídlila zpět do Evropy, usadila se v Benátkách a plně se věnovala budování své sbírky a jejímu představování veřejnosti. Nejvýraznější postavou newyorské galerijní scény se od 50. let stal Leo Castelli, který v roce 1951 s velkým úspěchem zorganizoval tzv. Ninth Street Show, první skupinovou výstavu nové americké avantgardy. V roce 1957 si otevřel vlastní galerii, která se na následující tři desetiletí stala nejprestižnější a nejvyhledávanější galerií nabízející současné umění. Galerie, která dodnes funguje, svého času exkluzivně zastupovala takové umělce jako Robert Rauschenberg, Jasper Johns, Frank Stella, Cy Twombly či Roy Lichtenstein. Castelliho úspěch a dlouhá kontinuita práce se staly inspirací pro nově vznikající galerie a model galerijního provozu obecně.

Nové umění a nové trhy Situace v poválečné Evropě byla podstatně odlišná. V Německu byl obchod s uměním značně obtížný a trvalo delší dobu, než se zno-

vu nastartoval. O první galerijní vlně lze mluvit v 50. letech, a to zejména v oblasti Porýní. Aby se opět vytvořil vztah mezi publikem a moderním uměním, deformovaný nacistickou propagandou, vznikla v roce 1955 Documenta v Kasselu, která se etablovala jako jedna z nejdůležitějších světových výstav současného umění. Pro trh s uměním je současně Documenta důležitou referencí, která dokáže významně pohnout s cenami děl pozvaných umělců. Šedesátá léta byla ve znamení ekonomického růstu, který se promítl i do světa umění. Vzniklo mnoho komerčních galerií a trh pro nové umění, kterým se hned na počátku dekády stal pop art, se výrazně rozrostl. Významný podíl na úspěchu tohoto směru měl již zmiňovaný Leo Castelli. Jeho postavení nejvlivnějšího světového galeristy se posílilo i díky spolupráci s exmanželkou Ileanou Sonnabend, se kterou si v roce 1962 otevřeli galerii v Paříži. Toto transatlantické obchodní spojení Evropě zajistilo přímý styk s uměním abstraktního expresionismu a pop artu. Na americké umění se orientovali i někteří němečtí galeristé, například Rudolf Zwirner, který svou galerii otevřel v roce 1960

profil

art + antiques

B. K. S. text: Kateřina Černá

Jako by tuto zimu nebylo dost pohřbů, vydal se 12. ledna po Národní třídě další smuteční průvod. Pozůstalí, nosiči rakví i členové funebrácké dechovky měli toho mrazivého večera jediné štěstí. Cesta byla poměrně krátká – z kavárny Slavie do kavárny Louvre. Tam nebožtíci vstali z rakví, aby se zúčastnili zahájení své výstavy v nedaleké Špálově galerii. Šlo o členy tajné organizace B. K. S. (Bude konec světa).

Podobné zmrtvýchvstání není pro skupinu, která má v programu přitakávání životu i smrti, nic nového. Hra na pohřeb a exhumaci byla už součástí prvního sjezdu B. K. S., který se uskutečnil v roce 1980 na dole Hořkovec. „Oni tak blbli. Kopali díry, leželi v nich, ale zase vylezli,“ uvedla jedna z pamětnic sjezdu při terénním výzkumu počátkem 90. let. Novinkou nebylo ani procesí s otevřenými rakvemi B. K. S. na Národní. To zde

poprvé prošlo v lednu 1991. Tehdy ovšem skončilo v galerii Pi-Pi-Art v Topičově domě, kde se konala první veřejná výstava B. K. S. k sedmnácti letům jejich činnosti. Tu zahajoval umělec Viktor Pivovarov, který ve své řeči vyzdvihl mimo jiné skupinový cit pro „elegii věcí“ a vyslovil svůj úžas nad tím, že někdo může „žít sedmnáct let v šílenství“. Letos tedy opět vyšel ze Slavie průvod. A když se při vernisáži ozval z nahrávky Pivo-

V E R N I S Á Ž V Ý S TAV Y B . K . S . V E Š PÁ L O V Ě G A L E R I I – P R O C E S Í S O T E V Ř E N Ý M I R A K V E M I vepředu Nosiči rakví Petr Koutecký a Jaroslav Róna / 2012 / foto: Zbyněk Honzík

varov se svou aktuální zdravicí, bylo jasné, že nejde o náhodu. Vše nasvědčuje tomu, že se členové B. K. S. pokusili, podobně jako se to dělá v detektivkách, o rekonstrukci někdejší klíčové události. Detektivům takové rekonstrukce obvykle pomohou k odhalení vraha, novináře přinejmenším vybízejí ke srovnání obou akcí.

Déjà vu Když porovnáme porevoluční a letošní výstavu B. K. S., vynikne hlavně to, jak rafinovaně je aktuální přehlídka definována, ačkoli jsou tu vystaveny víceméně stejné předměty (ručně vyrobené zbraně, dokumenty a jiné artefakty), roztříděné podle stejného klíče. Pokud můžeme věřit dobovým svědectvím, pak se na výstavě v Pi-Pi-Artu nacházela Svatyně a Komisariát výstavy, kterým ve Špálově galerii odpovídá Krypta a Komisariát. Dále tu byly Sály výtvarných prací a spolkového života, jimž odpovídají Sály umělecké praxe a úniku informací. A nechybí ani tajná část expozice v koutě jedné z výstavních místností. Rafinovaný je už samotný název výstavy. Dvacet let úspěchů Podkomise pro útlum publicity B. K. S. zní vznešeněji než 17 let tajné organizace B. K. S. (dokumenty, uniformy, zbraně, artefakty). Zdá se, že už nejde pouze o skupinu a její výtvory, ale o strukturu

U N I K ÁT N Í Z Á B Ě R I N T E R I É R U K A N C E L Á Ř E B . K . S . , K T E R Á V L E T E C H 19 9 6 -2 0 0 4 S Í D L I L A V E V E L E T R Ž N Í M PA L Á C I / 1996

organizace a její fungování. A pokud na výstavě došlo jen k drobným aktualizacím (typy činností a produktů zůstaly v zásadě stejné), pak je název třeba brát vážně. Protože říká: „Za těch dvacet let jsme na veřejnost nepustili o mnoho víc než na své první výstavě.“ To by potvrzovalo i tvrzení člena B. K. S. Škáby Sklabinského, který pro Český rozhlas uvedl, že „všechno, co je na výstavě vidět, už bylo někdy vystaveno“.

Pro mládež Základním paradoxem přehlídky B. K. S. zůstává, proč tajná organizace, která chce v budoucnu kompletně znovuutajit své aktivity, vůbec pořádá výstavu. Riskuje přeci hodně, včetně odtajnění občanských jmen svých členů, které v den vernisáže také skutečně provedla ČTK. Situace musí mít nějaký závažný důvod. „Děláme to pro ty mladý,“ říká neformálně Sklabinský. Oficiální stanovisko pak najdeme v katalogu: „Zvláště pro zvídavý dorost citlivců bude užitečné připomenout nutnost věčného

přitakávání životu i smrti v prostředí, které se obojí snaží obcházet.“ Zatímco před jednadvaceti lety B. K. S. vystavili „reprezentativní výběr ze své činnosti“ v porevoluční euforii, teď to tedy dělají proto, aby poučili mládež. Průměrný věk členů B. K. S. se podle dostupných zdrojů pohybuje kolem 55 let, a tak jsou jejich pedagogické sklony pochopitelné. Otázka je, co na to ta mládež. B. K. S. se v osobě Sklabinského nedávno obrátili k věkové skupině třicátníků. Stalo se tak v podnětném textu Umění je prázdná podprsenka, který koloval po sociálních sítích. Autor v něm mimo jiné narazil na problém, který B. K. S. ve výše uvedené kritické poznámce označili jako „obcházení života“. Pozastavoval se nad tím, že mladí umělci na rozdíl od jeho generace dávají ve své tvorbě najevo, že „nemají žádné zážitky, žádné vášně, touhy či radosti“. Doporučil jim, aby se vykašlali na dobové trendy a dělali to, co je opravdu baví. Předem však vyloučil jakoukoli diskuzi, což mnohé popudilo.

Pokud ovšem B. K. S. mluví o tom, že chtějí ovlivnit dorost, pak mají na mysli i dnešní studenty středních a vysokých škol, u nichž mohou jejich myšlenky rezonovat lépe. S B. K. S. je totiž nespojují vzpomínky na kritické období 80. let.

Kamaráčoft ist gut Přestože nejde všechno svádět na ducha doby, stojí za to připomenout, že B. K. S. vznikli jako spolek středoškolských kamarádů ve „zdánlivě šeredných“ 70. letech, jak sami později uvedli v Manifestu třetího rokoka. Patří ke generaci, která si v rané pubertě prožila a uvědomila rok 1968 (člen B. K. S. Pablo Augeblau se o „příchodu Rusů“ zmiňuje i ve zdánlivě nevinné publikaci o ikebaně). Pak spadli rovnýma nohama do doby, kdy si veškerou zábavu museli obstarat sami, protože ta virtuální ještě neexistovala a ta oficiální za nic nestála. Odtud pojmy jako „stupa, chuda a pruda“ (stupidní, ubohá a otravná věc), které vznikly v okruhu skupiny.

móda

art + antiques

Pražské módní salony text: Petra Švecová Autorka je novinářka.

Nechávat si šít u Podolské nebo Rosenbauma byl za první republiky pojem. Vidět jejich práci, ale i modely z dalších více než třiceti „krejčovství“ teď umožňuje výstava Pražské módní salóny 1900-1948 v pražském Uměleckoprůmyslovém museu. Jména, jako byla zmíněná Hanna Podolská nebo Oldřich Rosenbaum, často znají i ti, kteří se jinak o módu nezajímají. Jsou synonymem vysoce kvalitního provedení, snahy souznít se světovými módními trendy, stejně jako spolupráce s největšími filmovými hvězdami své doby, jako byla Adina Mandlová (která ostatně začínala právě u Oldřicha Rosenbauma jako manekýna) či Nataša Gollová. Právě Podolská a Rosenbaum patřili spolu s Arnoštkou Roubíčkovou či Františkem Bártou k luxusní špičce tehdejší české módy. Výstava v Uměleckoprůmyslovém museu ale poskytuje komplexnější pohled: celkem je na ní prezentováno přes osmdesát modelů z pětatřiceti dílen. Srovnání Podolské a Rosenbauma ale i tak hraje důležitou roli. Jejich modely jsou představovány ve vitrínách naproti sobě, takže si návštěvníci mohou udělat názor, čí práce jim je bližší (tradovalo se, že Podolská měla lepší kostýmy, zatímco Rosenbaum ji předčil ve večerních róbách). Jak je ale vidět, ani vystavené práce menších podniků si precizností zpracování a kvalitou materiálů s těmi největšími nezadaly, což jen potvrzuje, na jak vysoké úrovni byla česká móda mezi světovými válkami.

Modely pro novou společnost

E L I Š K A P L E Y O VÁ / členka Nového divadla v Praze / Eva X, č. 20, 15. 9. 1938, s. 15 / foto: de Sandalo

Právě s ohledem na počet modelů je výstava rozdělena na dvě části, první ukazuje módu od roku 1900 do vzniku první republiky, druhá pak období od roku 1918 až do roku 1948. Toto dělení není vyvoláno jen prostoro-

M O D E L O V Ý D Ů M R O S E N B A U M / vycházkový komplet: šaty a paleto, 1932

M O D E L O V Ý D Ů M R O S E N B A U M / Malá večerní toaleta: tunika a sukně

marokén; bavlněná tkanina (doplněno kloboukem, Zdeněk Rudolf, Praha, cca 1935)

design Niko Pauzdr / 1935–1936 / hedvábí, výšivka sekanými korálky / foto: UPM

foto: Gabriel Urbánek a Ondřej Kocourek (UPM)

vými možnostmi muzea, ale má i své logické opodstatnění. Právě meziválečná léta jsou považována za vrchol v dějinách české módy. Mnohé modely překvapí svou aktuálností, díky níž by byly okamžitě nositelné i dnes. Ať už jde o malou černou večerní róbu salonu Marthe Loeffové, která je stále vysoce chic, nebo třeba o odpolední šaty se sámky z produkce Odřicha Rosenbauma – jednoduché, s nadčasovou linií a dokonale zpracované. Mimochodem, je to právě perfektní ruční práce, kterou návštěvníci Uměleckoprůmyslového musea nejvíc obdivují: desítky malých sámků, pečlivě proměřených a prošitých, výšivky nebo ručně našité korálky na večerních róbách budí v době, kdy většinu oblečení tvoří ledabyle šitá konfekce z nepříliš kvalitních látek, zasloužený respekt. Móda meziválečného období ale nebyla výjimečná jen kvalitou krejčovského zpracování. Ta byla vysoká už v 19. století, což doka-

zují i úspěchy českých krejčích na světových výstavách. Vznik první republiky posunul odívání na zcela novou úroveň. Československo se ze sebe snažilo vydat to nejlepší, což se projevilo i v módě nebo v rozkvětu designu a užitého umění. Heslo „šaty dělají člověka“ získalo aktuálnější význam, na eleganci a styl byl kladen velký důraz. Móda se stala jedním ze symbolů dynamičnosti nového státu. Snaha odpoutat se od vlivu Vídně, více se orientovat na západ a zbavit se jisté provinčnosti s sebou přinesla větší otevřenost vůči světovým módním trendům. Ať již francouzským, které dominovaly dámské módě, tak anglickým, které měly vliv především na pánskou krejčovinu či módu pro mladé. Sepětí s Francií pak ještě podpořily dvě přehlídky, které v Česku v polovině 20. let uspořádal slavný návrhář Paul Poiret. Jeho jméno sice dnes široké veřejnosti není tak známé, jako jeho „následovníci“ Coco Cha-

nel či Christian Dior, vliv Poireta na módu 20. století byl ovšem zcela zásadní. Právě on vysvlékl ženy z korzetů a dal jim svobodu, což v módě znamenalo především splývavé tuniky a harémové kalhoty. Obrovský rozvoj v první polovině 20. století pochopitelně nebyl jen specifikem české módy, v daném období dochází k rozkvětu módy celosvětově. Kultura haute couture, „vysoké krejčoviny“, se ve Francii rodí již koncem 19. století, ve 20. letech minulého století se však její pravidla ustalují. Krejčové a krejčí se mění v módní tvůrce a umělce, novinkou je vytváření modelů přímo na postavách manekýn a vzniká i dodnes známý systém dvou termínů přehlídek určených zvané veřejnosti. Tyto tendence postupně následují i české salony, jimž jejich majitelé dávají nezaměnitelnou tvář a sami tvoří jednotlivé návrhy přímo pro zákaznice. Stále důležitější roli má i organizace přehlídek

antiques

art + antiques

Umělci a jejich loutky text: Lucie Zadražilová Autorka je kurátorkou Uměleckoprůmyslového musea v Praze.

Fenomén loutkového divadla přitahuje řadu lidí z nejrůznějších oborů, protože možnost stvořit svůj „svět v malém“, vtisknout loutce i divadelním dekoracím vlastní rukopis je velmi lákavá. Malíři, sochaři, ale ani architekti a designéři nejsou v tomto ohledu žádnou výjimkou.

L A D I S L AV S U T N A R : R Y T Í Ř / kolem 1924 / loutka / soustružené dřevo, barevně kolorované Uměleckoprůmyslové museum v Praze / foto: Gabriel Urbánek

Ke zmapování „loutkářské epizody“ v díle některých našich umělců, architektů a návrhářů přispěli i dva současní sběratelé loutek: Milan Knížák svou dvoudílnou publikací Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla v českých zemích a na Slovensku od vystopovatelné minulosti do roku 1950 (Nukleus 2005) a Pavel Jirásek knihou Česká loutka (Kant 2008), kterou napsal ve spolupráci s Jaroslavem Blechou. Na sklonku loňského roku k nim přibyla Loutka a moderna manželů Marie a Pavla Jiráskových (Arbor vitae 2011). Mezi první architekty, kteří se programově podíleli na návrzích loutek, patří mnichovský secesní architekt Richard Riemerschmid. Byl jedním ze zakladatelů uměleckořemeslného sdružení Dresdner Werkstätten für Handwerkskunst a později německého Werkbundu. „Drážďanské dílny“ dodaly jako vůbec první roku 1902 na trh loutky vyrobené ve spolupráci s umělci, které odpovídaly požadavkům na moderní dětskou hračku. K podobným reformním snahám došlo ve stejné době i ve Vídni, kde se architekt a návrhář Josef Hoffmann a malíř Koloman Moser, oba zakládající členové Wiener Werkstätte, zabývali novým pojetím hračky s důrazem na její dekorativnost. Zhruba o dvacet let později přispěla svými uměleckými návrhy hraček a loutek pro sériovou výrobu i další umělecká seskupení: avantgardní škola Bauhaus a holandská konstruktivistická skupina De Stijl. Po druhé světové válce byla programová spolupráce s umělci při navrhování hraček

v Evropě stále ojedinělejší, nicméně někteří i nadále vyráběli hračky a loutky pro své potomky. Patřili k nim například malíři Paul Klee a Pablo Picasso nebo sochař Alexander Calder. Paul Klee vytvořil v letech 1916–1925 asi pět desítek maňásků pro syna Felixe. Prvotní inspiraci nalezl v tradičním loutkovém divadle, později pak vznikly osobité figurky s novými jmény, charakteristikami i vzhledem, ovlivněné tvorbou avantgardy, dadaismem a experimenty na Bauhausu. Fascinující je šíře materiálů, které Klee zkombinoval, od starých hadrů a štětců po elektrické zásuvky a zvířecí kosti. Naproti tomu panenky Pabla Picassa, které modeloval pro dceru Palomu, připomínají ze všeho nejvíc dokonalé miniaturní sochy. Alexander Calder slavil velký úspěch s mobilními hračkami-zvířátky, s nimiž si původně hráli jeho vnuci. Některé z nich se pohybovaly, když je někdo táhl nebo posouval, jiné se daly zavěsit ke stropu a hýbaly se pomocí průvanu nebo větru. Calderovy návrhy převzala známá francouzská hračkářská firma Vilac a zařadila je do svého výrobního programu. Senzací se ve 20. letech v Paříži stal také jeho miniaturní mechanický Cirque Calder. Celá konstrukce se dala složit do pěti kufrů. Mobilní loutky v podobě zvířat a akrobatů byly vyrobeny z drátu, gumy, dřeva, kůže, provázků a látky a umělec pro ně sám psal i velmi složitá cirkusová čísla. Loutky od dětství miloval i malíř Oskar Kokoschka. Během studií na Uměleckoprůmyslové škole ve Vídni působil jako dekoratér v kabaretním divadle Fledermaus. Pro představení Pohyblivé světelné obrazy – Puntíkované vejce, jež bylo součástí zahajovacího programu divadla v roce 1907, navrhl figurky z měděného plechu, polepené malovaným papírem a ohýbací v kloubech (postavy lišky, jelena a vousatého muže) a zhotovil je v dílnách Wiener Werkstätte. Kokoschkovy figurky se nedochovaly, ale tisk tehdy psal o tom, že „poukazovaly na jednoduchost starých dřevořezeb i na orientální miniatury“.

Herectví není umění U nás došlo zásluhou školených výtvarníků v první polovině 20. století k posunu ve vnímání loutky. Nově se na ni nahlíželo jako na estetický fenomén a loutkové divadlo se

J I Ř Í K R O H A : D O N Q U I J O T E / kolem 1920 / plošná loutka / polychromované dřevo sbírka Marie a Pavla Jiráskových / foto: Oto Palán

stalo rovnoprávným uměleckým druhem. Zatímco před první světovou válkou byli umělci stále ještě okouzleni poetikou kočovného marionetového divadla, meziválečná generace přicházela se zbrusu novými nápady. Velmi vlivná byla studie moderního anglického divadelního vizionáře Edwarda Gordona Craiga Herec a nadloutka (1907), která díky formulacím jako „herectví není umění“ nebo „herec musí odejít a na jeho místo přichází neživá figura“ vyvolala velký rozruch a zároveň podnítila hledání nového typu loutky. Lipové dřevo přestalo být považováno za výhradní materiál k výrobě loutky, výtvarníci studovali japonskou a indonéskou loutku a experimentovali s jiným typem vedení figury než na drátu. Inspirativní bylo umění přírodních národů stejně jako užité umění, především tvarosloví a ornamentální výzdoba keramiky. Stručně

řečeno: loutka se odpoutala od pouhé realistické nápodoby skutečného herce. Z předválečné generace stojí za zmínku především sochař českého secesního symbolismu Ladislav Šaloun, který navrhoval nejen monumentální pomníky, ale i loutky pro Loutkovou scénu Umělecké výchovy. Šaloun byl velkým milovníkem loutkového divadla, patřil k umělcům, kteří si na sklonku 19. století jeho domácí variantu sami vytvořili, podobně jako rodina Mánesů, Adolf Kašpar nebo Mikoláš Aleš. Zajímavé je, že v loutkách řezaných podle umělcových návrhů jsou zřetelné paralely s jeho reprezentativními pomníky. Figura Jana Husa je zmenšeninou centrální postavy ze sousoší na Staroměstském náměstí a působivá skicovitá hliněná hlava loutky rabiho Löwa má stejné rysy jako tvář stejnojmenné sochy na Nové radnici na Mariánském náměstí.

4 S předplatným

Max Švabi nský

Art+Antiques získáváte slevu na vstupném do partnerských galerií

art + antiques

8/2012

Galerie Rudolfinum 130 80 Kč Tak pravil LaChapelle (do 26. 2.) 80 50 Kč Jan Hísek: Noč!ní jezdeb (do 26. 2.) Oranžová: CMYK 0-72-100-0 Šedá: CMYK 0-0-0-75

Oranžová: PMS 021 Šedá: PMS 7545

Galerie hlavního města Prahy 120 60 Kč Krištof Kintera: Výsledky analýzy (od 29. 2. do 13. 5.) 120 60 Kč Adolf Wölfli: Stvořitel univerza (od 22. 2. do 27. 5.) 40 20 Kč Michal Nesázal: E.L.F. (do 1. 1.)

předplatitelskou kartu vám zašleme spolu s prvním číslem časopisu Šedá: CMYK 0-0-0-75

!"#$!%&'('#%)*&+*&"'&,)!"&-.&+-#%(*/)'0(.$$+++12

3401103225+++16738721

Uměleckoprůmyslové museum v Praze 80 40 Kč Pražské salony (do 29. 4.) Moravská galerie v Brně 150 75 Kč Obrazy mysli/Mysl v obrazech (do 18. 3.) 80 40 Kč Colorito (do 13. 5.) 80 40 Kč L‘étude d‘après nature (od 24. 2. do 20. 5.) Wannieck Gallery v Brně 100 50 Kč Česká malba generace nultých let 21. století (do 12. 2.) Muzeum umění Olomouc 50 25 Kč Dalibor Chatrný: Tak, teď, tu (do 26. 2.) Jiří Antonín Heinz (do 19. 2.) Galerie výtvarného umění v Ostravě 100 50 Kč Černá slunce: odvrácená strana modernity 1927–45 (do 4. 3.) Oblastní galerie v Liberci 50 20 Kč Co je tu, co tu není… (do 12. 2.) Krajina magická (od 24. 2. do 15. 4.) Žitavský poklad (od 24. 2. do 8. 4.)

Objednávám předplatné časopisu Art+Antiques Standardní, roční + dárek 855 Kč

Studentské, roční 660 Kč*

Předplatné zahrnuje 10 čísel časopisu Art+Antiques a Ročenku trhu s uměním v hodnotě 119 Kč. * Pro uplatnění studentského předplatného je třeba doložit platné potvrzení o studiu.

FAKTURAČNÍ ÚDAJE:

ODBĚRATEL:

(nevyplňujte, jsou-li shodné s odběratelem)

Titul: ...............................................................................................................................................................................

Organizace: .............................................................................................................................................................

Jméno a příjmení: ..............................................................................................................................................

Adresa:.........................................................................................................................................................................

PSČ a město: ..........................................................................................................................................................

IČ: .....................................................................

Telefon: ........................................................................................................................................................................

E-mail: ...........................................................................................................................................................................

Způsob úhrady:

složenka

faktura

Datum: ........................................................

DIČ: ...............................................................................................

Podpis: ......................................................................................

Vyplněný kupon zašlete poštou na adresu Postservis, oddělení předplatného, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9 nebo faxem na číslo 284 011 847. Předplatné objednávejte také na predplatne@ambitmedia.cz, na webových stránkách www.artcasopis.cz, bezplatné infolince 800 300 302 nebo zasláním SMS na číslo 900 06 06 ve tvaru AMP_ART_12_jmeno_prijmeni_adresa_mesto_PSC. (cena jedné SMS je 6 Kč včetně DPH. Technicky zajišťuje Erika a. s.) Objednávkou dává předplatitel dobrovolně souhlas se zařazením svých osobních údajů do databáze společnosti Ambit Media, a. s., se sídlem Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5-Smíchov, jakožto správce, a s jejich následným zpracováním pro účely nabízení výrobků a služeb a pro účely zasílání obchodních sdělení prostřednictvím elektronických a tištěných prostředků dle zákona č. 480/2004 Sb., a to na dobu neurčitou, resp. do odvolání souhlasu. Předplatitel bere na vědomí, že má práva dle § 11, 21 zák. č. 101/2000 Sb.Více na www.ambitmedia.cz.

manuál

Manuál pro milovníky současného umění Lekce 36. – Ohlodaná kost text: Ondřej Chrobák Autor je kurátorem Moravské galerie v Brně.

Základní poučka vojenské strategie zní: pozici, kterou nelze perspektivně bránit před útokem protivníka, je lepší vyklidit. Před krveprolitím v předem prohrané bitvě doporučují zkušení vojevůdci ústup a změnu taktiky. Čelní střet s nesouměřitelně silným soupeřem není hrdinstvím, ale fanfarónstvím. Taktika spálené země v kombinaci s guerillovými útoky na logistické cíle v týlu nepřítele se v historii osvědčila lépe než útok jízdy proti tankové brigádě. Stejně tak je důležité neztratit iniciativu a být vždy o krok napřed. Překlopme vojenská pravidla do reality provozu domácích kulturních institucí Léta Páně 2012. Rétorika i praxe škrtů a úsporných opatření, doprovázená plíživou privatizací veřejného prostoru, způsobuje značné části umělecké scény schizofrenní stavy, pocity zoufalství a následné apatie. Staré sociální a kulturní modely nelze v současné situaci účinně obhájit ani ubránit zastaralým arzenálem racionálních argumentů, natož salvami emotivních apelů. Od pancířů ukutých z manažerských pouček se odrážejí jako pingpongové míčky, pokud k nim vůbec dolétnou. Není tedy nejvyšší čas změnit strategii? Co třeba zanechat sisyfovského snažení a nechat volně skutálet kámen dolů z kopce?

mítáme se podílet jakoukoli aktivitou na dalším zadlužování budoucích generací. 3. Požadujeme bezodkladnou privatizaci! Dlouhodobě dotovat ztrátové kulturní instituce si stát v roli řádného hospodáře nemůže dovolit. Pokud nebude v historicky krátké době předloženo řešení této neudržitelné situace, musí následovat buď ukončení činnosti, nebo hledání odpovědného vlastníka. 4. Oživit trh s uměním! Kulturní instituce spravují rozsáhlé movité a nemovité majetky, jejichž hodnota

Žádejme to, co chce duch doby! 1. Nechceme žít na dluh! Předkládaná úsporná opatření a částečná krácení rozpočtu kulturních institucí nás nemohou uspokojit. Nic neřeší. Pokud byl rozpočet krácen například o 20%, zůstává tu stále problém zbylých 80%. 2. Odmítáme zadlužování budoucnosti! Do doby, než bude nastaven systém finanční soběstačnosti kulturních institucí, od-

M A R O L D O V O PA N O R A M A B I T VA U L I PA N

kontrastuje s jejich neutěšenou situací a dalšími finančními požadavky. Požadujeme legislativní změny, které umožní vrátit tento dosud „umrtvený“ kapitál zpět do tržních řečišť. Věříme, že oživení trhu s uměním přinese i nové podněty kulturním institucím. 5. Konec grantovému dumpingu! Požaduje ukončení veškerých nesystémových dotačních a grantových programů a stimulů, které zkreslují skutečnou a životaschopnou cirkulaci kulturních produktů.

recenze

art + antiques

Konec světa už začal David LaChapelle v Galerii Rudolfinum text: Milena Bartlová Autorka přednáší dějiny umění na VŠUP.

Naprostá většina mediálního ohlasu výstavy Tak pravil LaChapelle v Rudolfinu se nedokázala vymanit z fascinace módním fotografem celebrit, ačkoli jeho komerční tvorba tu vystavena nebyla. Není to docela výstižná charakteristika provinčnosti? Z té ale obviňovali sofistikovanější kritikové naopak kurátora Ottu Urbana a ředitele Rudolfina Petra Nedomu: proč vystavovat právě takové věci, když je v Evropě spousta mnohem zajímavějších a aktuálnějších tvůrců, o nichž se u nás neví? Kdysi renomovaná galerie podle těch nejpříkřejších už úplně podlehla laciné komerci a ve vstřícnosti k divákům zašla až příliš daleko. Už to, jak výstava provokuje k razantním odsudkům (i ty, kdo na ni raději ani nepůjdou), něco znamená: skutečně špatné výstavy nás totiž nechají lhostejnými. Otto Urban podle vlastních slov naložil s LaChapellem jako s jakýmkoli akademikem 19.

století: vystavil raná díla, vyložil vnitřní vývojovou logiku autora, uvedl údaje z jeho života do souvislostí s díly a na závěr vybral zvláště efektní exponáty, které navíc sám autor považuje za významné. Doplníme-li ještě některé další standardní kunsthistorické otázky – tedy takové, které objasní, proč ty obrazy vypadají právě tak, jak vypadají – můžeme pochopit, jaký smysl má LaChapellovy rozměrné fotografie vystavovat.

Vizuální slasti Začněme titulem výstavy, který má u Urbana zvláštní metaforickou úlohu, již ale divák musí dešifrovat sám, kurátor mu už žádné další narážky neposkytne. Titul výstavy Decadence Now! zjevně odkazoval k filmu Apocalypse Now (F. F. Coppola, 1979), a tím naznačoval, že na pozadí vystavených exponátů nemáme přehlédnout zlověstný obrys násilného konce světa a posledního soudu. Tak

D AV I D L A C H A P E L L E N A V E R N I S Á Ž I V G A L E R I I R U D O L F I N U M / foto: Galerie Rudolfinum

pravil LaChapelle odkazuje k titulu spisu Tak pravil Zarathustra od Friedricha Nietzscheho (1885), co však tím kurátor mínil naznačit, je méně zřetelné. Snad je oprávněné zaslechnout tu narážku na „smrt Boha“ a zvěstování velké přeměny lidstva, může ale také jít o postavení hrdiny jako reprezentanta pravého lidství „mimo dobro a zlo“, tedy mimo moralistní kategorie svazující společenské konvence i mimo polaritu kýče a umění. A také o motiv „věčného návratu“ v souvislosti s LaChapellovými remaky Michelangelových či Géricaultových kanonických maleb. Přivlastnění a přepracování děl klasického malířství provádí LaChapelle jako obrovské zvětšeniny digitálně upravovaných barevných fotografií, jež zachycují pečlivě inscenované, kašírované a nasvícené scény. Barvy jsou barevnější, nahá těla dokonalejší a gesta extatičtější než na oněch obrazech klasického evropského kánonu, což nám názorně

ukazuje, jaký odstup je mezi fotografovanou „skutečností“ a malbou, mezi inscenovanou scénou a klasickým obrazem umělecké tradice. Platí to nejen pro patetická gesta nahých modelů a modelek, kteří v konstruovaných pózách a s prázdnými grimasami předstírají v kulisách s aktuálními reklamami zkázu našeho světa potopou, ale i pro variace na barokní zátiší s vadnoucími květinami, hnijícím ovocem a hloupými cetkami. Mezera otevřená tímto odstupem je ale právě to, co nás znepokojuje. Smíme mít potěšení z tak nepokrytého předvádění tolika nadměrně vizuálně přitažlivých věcí? LaChapellovy obrazy příliš prvoplánově vycházejí vstříc naší rozkoši z dívání. Když nás někdo uvidí, jak se na ně díváme, budeme přistiženi při voyeurismu, tedy při „perverzním scénáři – když dívání je způsobem, jak si obstarat slast, kontrolu a vědění, když nejzazším objektem touhy je dívání samo“ (Assaf Pinkus).

Přehnaně krásné Urbanova připomínka akademiků 19. století či Alfonse Muchy, který se stejně jako LaChapelle v jedné fázi své tvůrčí dráhy stal úspěšným reklamním tvůrcem, je z tohoto hlediska výstižná. Stejné výtky povrchnosti a vizuální nemorálnosti adresovali akademikům a salonním malířům tvůrci avantgard. Přitom tehdy nejvyhlášenější salonní „kýčaři“, jako třeba Jean-Léon Gérôme nebo Hans Makart, jsou dnes považováni za normální umělce a jejich velké výstavy patřily vloni k vrcholům výstavní sezony v Paříži a ve Vídni. Existuje však ještě přesnější kontext, s nímž bychom měli při interpretaci LaChapellova díla počítat – totiž to, co Susan Sontag nazvala estetikou camp. Její podstatou je přehnanost, nepřirozenost, přeměna vážných věcí ve frivolní, dekorativní povrchnost na úkor obsahu, stylovost a teatrálnost, módnost a pozérství. „Zásadní výrok camp zní: je to dobré, protože je to příšerné.“ Když v roce 1964 psala svůj esej, byla pro ni příkladem camp secese, dnes sem naproti tomu patří vizuální estetika pornografie. Sontag již tehdy konstatovala, že „metafora života jako divadla se pozoruhodně hodí jako projekce určitého aspektu homosexuální životní situace“. Z tohoto hlediska lze považovat využití sémantiky camp za LaChapellovo

P O H L E D D O E X P O Z I C E V Ý S TAV Y TA K P R AV I L L A C H A P E L L E V G A L E R I I R U D O L F I N U M / foto: Galerie Rudolfinum

přihlášení k určitému kulturnímu „rodokmenu“. Zde se projeví jako nedostatek to, že Urban ve svých průzkumech dekadence zcela opomíjí „politickou situovanost“ tvůrců a kategorii homosexuálních či queer identit nebere při interpretacích v úvahu.

Na konci světa V provinčním prostředí české kultury útočí LaChapelle na konvenční ztotožnění vizuální střídmosti s mravností docela brutálně. Přitom ale prostřednictvím té přemíry vizuální slasti sděluje moralistické poselství, jak vystřižené z amerických televizních kázání či z nějakého toho středozápadního Springfieldu. Pro Evropany představuje takové polopatické moralizování zřejmě tu nejslabší stránku LaChapellova díla. Myslím, že kýčovitost nespočívá ve výtvarné formě jeho obrazů, nýbrž v příliš jednoduchém poselství o pomíjivosti lesku konzumní společnosti a o tom, že krásná pěstovaná těla stejně jako kanonické malby a sochy v muzeích umění brzy spláchne Boží potopa. Tím, že na přebal doprovodné publikace vybral Urban snímek ze série Probuzení (2007), upozornil na tu část výstavy, která (vedle raných, a tedy poněkud začátečnicky naivních LaChapellových fotografických obrazů) vyhovuje estetickomorálnímu nároku na „skutečné umění“. Ná-

boženskou výzvu k duchovnímu probuzení z přemíry materiálních rozkoší totiž podává konvenčně srozumitelnějšími prostředky. Je ale možné, že v zemi s tak oslabenou tradicí křesťanské kultury, jakou je současné Česko, by mohlo jednoduché apokalyptické kazatelství nějaký ohlas mít; obávám se ale, že k možným adresátům se nemuselo vůbec dostat. Ledaže by se naplnila představa jednoho z kritiků, že na výstavu budou chodit nevzdělaní prosťáčci jen proto, aby viděli třímetrového Michaela Jacksona s andělskými křídly, jak šlape po ďáblovi. Možná ale LaChapellova výstava není ani vizuálním, ale ani morálním kýčem, protože konec světa už začal. Ten pocit mne přepadl uprostřed sálů Rudolfina a dalo mi dost práce jej rozumně setřást.

Předplatitelé Art+Antiques mají nárok na snížené vstupné.

TA K P R AV I L L A C H A P E L L E pořadatel: Galerie Rudolfinum kurátor: Otto M. Urban sponzor: J. T. Banka termín: 7. 12. 2011–26. 2. 2012 www.galerierudolfinum.cz

inzerce PRAHA

Galerie AVU Domácí práce: Matěj Smrkovský, David Helán, Lukáš Válka; Postprodukce obrazu, aneb chápání obrazu v různých nových přístupech. (od 28. 2. do 8. 3.) U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz

Galerie MIRO Julius Grünewald: Obrazy (od 6. 2. do 31. 3.) Strahovské nádvoří 1, Pha 1 / www.galeriemiro.cz Galerie Pavilon Noam Darom – 7. 2. / 18.00; Josef Bareš – 21. 2. / 18.00; Tomoko Hayama – 6. 3. / 18.00; Hsiao, Yu-Chi – 20. 3. / 18.00 Mostecká 3, Praha 1 / www.galeriepavilon.cz Galerie Rudolfinum Tak pravil LaChapelle (do 26. 2.); Jan Hísek: Noční jezdec (do 26. 2.) Alšovo náb. 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie Trafačka IMG_SRC: holandská umělecká skupina složená (do 19. 2.); Ročníková výstava ateliéru Fotografické tvorby a média Vyšší odborné školy grafické v Praze (od 24. 2. do 4. 3.) Kurta Konráda 1, Praha 9 / www.trafacka.net Galerie u Zlatého kohouta Luboš Mandat: Mutace (do 28. 2.) Michalská 3, Praha 1 / www.guzk.cz Galerie Vernon Lluís Lleó: MILUCES (od 17. 2. do 10. 4.) U Průhonu 22, Praha 7 / www.vernongalerie.com GHMP: Městská knihovna Krištof Kintera: Výsledky analýzy (od 29. 2. do 13. 5.) Mariánské náměstí 98/1, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP: Dům U Kamenného zvonu Adolf Wölfli: Stvořitel univerza (od 22. 2. do 27. 5.) Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP: Dům U Zlatého prstenu Petra Římalová: Vesnice (od 9. 2. do 10. 3.) Týnská 6, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP: Staroměstská radnice Michal Nesázal: E.L.F. (od 10. 2. do 22. 4.) Staroměstské náměstí 1, Praha 1 / www.ghmp.cz

79 MG: Pražákův palác Pavel Sterec: Nehybná směna (do 27. 5.); L’étude d’après nature (od 24. 2. do 20. 5.) Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz MG: Uměleckoprůmyslové muzeum Vendula Chalánková: Z pohádky do pohádky (do 4. 3.); Obrazy mysli/Mysl v obrazech (do 18. 3.) Husova 14, Brno / www.moravska-galerie.cz Wannieck Gallery Česká malba generace nultých let 21. století; Petr Veselý: NIC – objekty z let 1988–96 (do 12. 2.) Ve Vaňkovce 2, Brno / www.wannieckgallery.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Dům umění České Budějovice a1 architects: Milý malý dům (od 8. 2. do 4. 3.) náměstí Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice / www.ducb.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění v Chebu Václav Girsa: Ice on Staircase (do 18. 3.) náměstí Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb www.gavu.cz GKK: Galerie U Bílého jednorožce Malíři prostých motivů Slavíček, Chittussi, Prucha (od 12. 2. do 9. 4.) Náměstí Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz

LIBEREC

Oblastní galerie v Liberci Tomáš Řízek: Ilustrace pro Taiwan … a další příběhy a pohádky; Co je tu, co tu není… (do 12. 2.); Žitavské poklady (od 23. 2. do 8. 4.); Krajina magická (od 23. 2. do 15. 4.) U Tiskárny 1, Liberec / www.ogl.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění Gotická desková malba v severních a severozápadních Čechách (od 17. 2. do 10. 5.); Marie Krůtová a Václav Syrový (od 24. 2. do 8. 4.) Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz Galerie a muzeum litoměřické diecéze Mírové nám. 24, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

OLOMOUC

Muzeum hlavního města Prahy Já, Merkur (do 26. 2.); Praha a její dcery (do 15. 4.) Na Poříčí 52, Praha 8 / www.muzeumprahy.cz UPM: hlavní budova Pražské módní salony 1900-1948 (do 29. 4.); Hledání skla (do 31. 3.) 17. listopadu 2, Praha 1 / www.upm.cz

MUO: Arcidiecézní muzeum Jiří Antonín Heinz 1698–1759(do 19. 2.); Petr Drábek: Můj domov je, kde jsem já (do 1. 3.) Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz

UPM: Galerie Josefa Sudka Alois Zych: Fotografie (do 22. 4.) Úvoz 24, Praha 1 / www.upm.cz

OSTRAVA

BRNO

MG: Místodržitelský palác Colorito (do 20. 5.); Sběratelé a mecenáši VI: Marie Richterová (1927–2011) (do 9. 9.) Moravské nám. 1a, Brno / www.moravska-galerie.cz

www.artcasopis.cz

KLATOVY

MUO: Muzeum moderního umění Dalibor Chatrný: Tak, teď, tu (do 26. 2.); Spojeni křížem (do 12. 2.); Architektura je atentátem na dobrý vkus! (do 22. 4.) Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

Topičův salon Vladimír Novák: za horizontem (do 24. 2.), Lubomír Přibyl (do 9. 3.) Národní 9, Praha 1 / www.topicuvsalon.cz

ROZŠÍŘENÝ KALENDÁŘ DOMÁCÍCH I ZAHRANIČNÍCH VÝSTAV NAJDETE NA NAŠICH INTERNETOVÝCH STRÁNKÁCH

GVUO: Dům umění Černá slunce (do 4. 3.) Poděbradova 12, Ostrava 1 / www.gvuo.cz

PLZEŇ

ZČG: Výstavní síň 13 Loos – Plzeň - souvislosti (do 12. 2.); Člověk a stroj v českém výtvarného uměné 19. století (od 24. 2. do 6. 5.) Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz ZČG: Masné krámy Sial (do 15. 4.) Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

Váš průvodce světem umění již od roku 2002

komiks

art + antiques