Art+Antiques_7+8_2012 by Care Comm s.r.o.

7+8

Kresby a grafiky z fondu České spořitelny Drawings and Graphics from the Collection of Česká spořitelna Galerie České spořitelny, palác Rytířská 29, Praha 1 Gallery of Česká spořitelna, Rytířská street 29, Praha 1 Otevřeno denně 10.00 – 18.00 Open daily from 10.00 a.m. to 6.00 p.m. Vstup zdarma / Admission free

9 771213 839008

1 / 7 / 2012 – 22 / 7 / 2012

Karel Nepraš / Rafani / Eugenio Percossi / Viktor Karlík / Sorela / Jaromír Novotný / A 10 / Bienále Brno / Documenta 13

Idyllic Corners of Prague

7+8 /2012

Pražská zákoutí

léto 2012 95 Kč / 4,50 ¤

Karel Nepraš v DOXu 36 / Rozhovor s Viktorem Karlíkem 44 / Sorela v Bratislavě 10 /

Oslavte s námi 10. výročí časopisu Art+Antiques! Dvouleté předplatné nyní získáte s knihou Dějiny v hodnotě 1 399 Kč a navíc obdržíte plátěnou tašku Art+Antiques.

Objednávejte na webu: www.artcasopis.cz, emailem: predplatne@ambitmedia.cz, telefonicky na infolince České pošty: 800 300 302 poštou: POSTSERVIS, oddělení předplatného, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9. Kód nabídky: AM61210L (uvádějte při objednávce) Nabídka platí do 5. 9. 2012 nebo do vyčerpání zásob, pouze pro nové předplatitele.

názor

CODART v Praze text: Anja K. Ševčík Autorka kurátorsky připravila výstavu Rembrandt & Co.

Holandské a vlámské malířství bylo v 17. století oblíbeným produktem exportu a nástrojem diplomacie. Obchodníci a agenti s uměním pečovali o živý, hranice překračující obchod, a uspokojovali tak evropský „Bilderappetit“. Nizozemský „Orbis pictus“ zároveň sloužil jako zdroj diplomatických darů. Na tom se nic nezměnilo během staletí a umění „zlatého věku“ stále proniká na nové trhy. Nizozemští ředitelé muzeí dnes doprovázejí politiky a významné podnikatele na státních návštěvách, reprezentují a přibližují hodnoty kulturního dědictví a posouvají na misky diplomatických vah výstavní projekty. Nepřekvapuje tedy, že významné soubory holandského a vlámského umění ve veřejných muzeích jsou roztroušeny po celé zeměkouli. A tak je to i s kurátory, kteří se o tyto sbírky starají. Aby se jejich snahy mohly spojit, vznikl v roce 1998 v Haagu mezinárodní Spolek kurátorů holandského a vlámského umění (CODART). Přispěly k tomu tři skutečnosti: síla přesvědčení, umění komunikace amerického rembrandtovského specialisty Garyho Schwartze, organizační talent institutu RKD (Rijksbureau voor Kunsthistorische Documentatie) a finanční podpora holandských ministerstev kultury a zahraničí. CODART dnes sdružuje přes šest set kurátorů z více než tří set muzeí v téměř padesáti zemích. Od doby, kdy jsem se účastnila zakladatelského kongresu CODART, si jeho existence velmi cením. Při své každodenní práci kurátorky holandského umění v Národní galerii v Praze nemohu pominout tuto živou, motivující a po celém světě rozšířenou výměnu zkušeností s kolegy. Z osobních kontaktů se vyprofilovaly také dva rozsáhlé projekty, které nedávno probudily z pohádkového spánku holandské umění v pražské Národní galerii a poprvé je zpřístupnily světu odborníků a široké veřejnosti v plné šíři: vydání soupisového katalogu v angličtině a paralelně s tím otevření výstavy

S U Č E N C E M V P R A C O V N Ě / Ellinoor Bergvelt a Michiel Jonker z londýnské Dulwich Picture Gallery před Rembrandtovým obrazem Učenec v pracovně

Rembrandt & Co. Výstava byla zahájena osobně nizozemským ministrem zahraničí Urim Rosenthalem, v čemž se zrcadlí kultura holandské zahraniční politiky. Ve dnech 13. a 14. května se pak v Praze uskutečnila konference a studijní den CODART, jichž se zúčastnilo dvacet osm členů z osmi různých zemí (Maďarsko, Rumunsko, Nizozemí, Německo, Česká republika, Anglie, Kanada, Brazílie). Zvlášť napínavá byla společná prohlídka výstavy. S radostí jsme zaznamenali nadšení a okouzlení kolegů, s nímž sledovali početná odhalení autorství či témat i kvalitu nově restaurovaných obrazů. Koncepce výstavy byla založena na vyprávění příběhů uměleckých děl z pražské sbírky a na jejich setkání s vybranými zápůjčkami v širších souvislostech. Tento způsob naši hosté všeobecně přivítali a shledali jej přitažlivým jako možnost plného docenění stálých sbírek i do budoucnosti. Také se hned vynořily otázky možných zápůjček pražských obrazů, např. díla leidenského malíře Gerarda Doua, zakladatele jemné malby a Rembrandtova žáka, pro velkou přehlídku budapešťských Holanďanů v roce 2014. Plno podnětů pro

naši další badatelskou práci přinesl závěrečný bod programu, totiž společná diskuse o takzvaných „nerozlousknutých oříšcích“ z depozitáře: málo známé obrazy, jejichž přesné připsání naráží stále na nevyřešené otázky. Naši kolegové nahlíželi na obrazy „čerstvým pohledem“ a formulovali nové ideje nebo dokonce zmenšovali v některých případech naše pochybnosti o autenticitě některých děl. V četných informativních rozpravách na okraji konference se stále zřejměji ukazovalo, že kurátoři z okolního světa stojí před stejnými problémy i výzvami, ať to je organizace výstavních projektů, způsoby prezentace stálých sbírek nebo objasnění úlohy kurátora mezi vědou a hledáním sponzorů či organizováním „eventů“. A je zcela zřejmé, že poslání „vyslance holandské kultury“, jak označil činnost kurátora Pieter Roelofs z Rijksmusea v Amsterdamu, kurátory spojuje způsobem překračujícím hranice – ostatně stejně jako putující holandské obrazy samy. Rozprostření komunikační sítě CODART a export idejí, které v Praze posunuly tyto otázky o kousek dál, pro mne byly ctí i velkou radostí.

výstava

art + antiques

Vesele vážný Výstava Karla Nepraše v DOXu text: Magdalena Juříková Autorka je kurátorkou galerie Zlatá husa. foto: Jan Slavík Se svolením Karolíny Neprašové

Letos v dubnu by se Karel Nepraš býval dožil osmdesátin a zároveň uplynulo deset let od jeho odchodu. DOX připravil k těmto výročím retrospektivní výstavu, která navzdory neobvykle krátké přípravě naplnila očekávání a soustředila řadu významných děl z institucí i soukromých rukou v instalačně promyšleném rozvrhu a s bonusem „velkoplošně“ dokumentované činnosti Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu, které Nepraš spolu Janem Steklíkem „řediteloval“.

Karel Nepraš se narodil v Praze v rodině bankovního úředníka. Absolvoval střední průmyslovou školu keramickou, kde se úspěšně prokousal nudnou výukou za podpory spolužáka Bedřicha Dlouhého. Oba pak pokračovali na Akademii výtvarných umění, avšak každý do jiného ateliéru. O samotném studiu u Jana Laudy se ze vzpomínek dozvídáme opravdu minimum, zato o mimoškolních aktivitách existuje zásluhou hned několika aktérů a teoretiků (Jan Kříž, Věra Jirousová) celkem vyčerpávající představa. Nepraš, Dlouhý, Koblasa a kolegové z jiných uměleckých oborů – budoucí dirigent Ladislav Pešek či skladatel Rudolf Komorous a další – postupně vygenerovali z drobných recesistických setkání menší festival nezávislé studentské tvorby za účelem volné zábavy a osvěžení ducha uprostřed dobře organizované totalitní doktríny. Malmuzherciáda (1954) a další akce, na kterých se společně s budoucími muzikanty a herci hodlali představit nevázaně a svobodně bez dohledu stranických buněk, byly živnou půdou pro budoucí vyznavače estetiky divnosti. Skupina Šmidrové, původně míněná jako pánský klub, divnost vsadila do svého erbu a z nespoutané zábavy povstala zcela seriózní, ale stále absurdně laděná tvorba, napojená obsahově na literární inspiraci Kafkou, Klímou a soudobou inklinací k existencialismu. Koblasa díky kontaktům s Mikulášem Medkem hodlal obrátit pozornost

Šmidrů k emotivní materiálové abstrakci, ostatní však nesdíleli toto nadšení natolik jako kolegové vystavující na nezávislých Konfrontacích (Koblasa, Veselý, Tomalík, Valenta atd.). Přesto Nepraš vytvořil několik děl pojatých strukturálně (Velký reliéf, Malý reliéf, oba 1963). Sám je však za čistou abstrakci nepovažoval, neboť v nich jistým způsobem udržel kontakt s předmětnou skutečností (Luneta, 1963; Zámek, 1963) i figurální inspirací (Portrét Řehoře Samsy, 1964). Navíc zvolil metodu, která byla ve srovnání s asamblážemi, litými obrazy a jinými experimenty technicky vyspělá a vytříbená, když drátěnou konstrukci a plechy galvanizoval. O jeho nedostatečném angažmá pro abstraktní formule svědčí i to, že byl na výstavu D v Nové síni (1964) organizovanou okruhem kolem Medka „nominován“ pouze s výhradami a další Šmidrové – Dlouhý s Vožniakem – nebyli přizváni vůbec.

Na papíře Výstava v DOXu precizně postihuje neoddělitelnost Neprašovy kreslířské historie od jeho sochařského díla. Nejde samozřejmě o studie k sochám, na to je příliš osobitým kreslířem, přesto jedno vyrůstá z druhého. Kresby sice Nepraš několikrát vystavoval samostatně, což ukazuje, S T O J Í C Í I I I / 1975 / kov, dráty, textil, lak / 170 cm

výstava

art + antiques

Dýchat zhluboka Rafani vystavují v brněnském Domě umění text: Hana Buddeus, Johanka Lomová

Provokativní vstupy Rafanů do stojatých vod naší společnosti se v minulosti pohybovaly na ose od osobitého zpracování tématu sudetských Němců přes přetření Lennonovy zdi v Praze a zalití krys do cihel až po utopení obrazu v Orlické přehradě. Nabourávání stereotypů vytvářením nových příběhů či přesněji odkrýváním mezer těch stávajících je pouze jednou z vrstev jejich uměleckého projevu. Rafani, jak ukazuje i současná výstava v Brně, jsou více než jen skupinou provokatérů.

Monumentální nástěnná malba čtveřice mužů stojících v růžových košilích uprostřed lesa a hledících na nápis „naše spojení je vyšší formou individuality“ na protější zdi galerie. Tak vypadalo první společné vystoupení Rafanů v listopadu 2000 v Galerii Akademie výtvarných umění. Slogan, který umělci použili, definoval podstatu fungování skupiny a zůstává aktuální i dnes, ostatně objevuje se také na brněnské výstavě. Počátkem nového tisíciletí skupinu tvořila čtveřice studentů AVU ve složení Luděk Rathouský, Marek Meduna, Petr Motejzlík a Radim Kořínek. První dva jsou členy dodnes, zbylé vystřídali jiní: David Kořínek, Zuzana Blochová a Jiří Franta. Během uplynulých dvanácti let ve skupině působili Václav Magid, Viktor Frešo, Martin Matějka, Petra Čiklová nebo Ondřej Brody. Kolektivní identita skupiny, kterou společně vytvářejí, je jen částí jejich jinak jasně profilovaných uměleckých zájmů. „Název Rafani významově odkazuje k dravosti, drzosti, vzteklosti, ale i k domestikaci dravé zvěře využívané k hlídání a ochraně. Štěkání je slyšet z území zpoza plotu, jehož existenci tím zviditelňuje a skrze

ni i symbolicky existenci ostatních hranic. Čím jsou hlasitější a výhružnější, tím lépe splňují svoji roli,“ dočteme se v katalogu Rafanů, který v letošním roce vydalo nakladatelství Fra. Hlavním rysem spolupráce členů skupiny je vážnost, se kterou přistupují k předem jasně definovaným tématům. Ať už se jedná o vstup do Komunistické strany Čech a Moravy s cílem prozkoumat podstatu činnosti politické strany, o pálení české vlajky v projektu Demonstrace demokracie, či o Zabrání veřejného prostoru, jehož náplní bylo legální obsazení vrchní části Václavského náměstí. Práce Rafanů rozhodně nevzniká pouze jako samoúčelný monolog, jejich cílem je překročit hranice autonomního umění. Vedle již zmíněné Demonstrace demokracie tak například v Brně vznikla barokní zahrada na místě určeném ke komerčnímu zastavění (v rámci projektu Sochy v ulicích 2011). Mnohovýznamová instalace francouzské dekorativní zahrady byla komentářem k současnému stavu brněnského veřejného prostoru i sebereferenčním labyrintem významů. Zatímco R A F A N I : V Ý S TAVA D E C H / Dům umění / foto: Petr Bednář

na trhu

art + antiques

Jaroslav Borovička text: Marcela Chmelařová Autorka je šéfredaktorkou portálu ART+.

Jméno sběratele formátu Jaroslava Borovičky by mělo platit jako známka kvality a osvědčení vynikající provenience. Paradoxně tomu tak ale není. Když byl před pár měsíci dražen jeden z nejvýznamnějších obrazů české moderny, jaký se v posledních deseti letech objevil na trhu, informace o tom, že pochází z Borovičkovy sbírky, byla zcela zamlčena. Proč? Kolem jeho osoby zatím zůstává více otazníků, než kolik se jich daří objasnit.

Borovičkův spletitý životní osud je tak trochu příběhem velké části minulého, místy podivně bolavého století. Letos v srpnu by Jaroslav Borovička (1912–2009) oslavil sté narozeniny. Snad mi tedy pamětníci a pozůstalí prominou, když se při této příležitosti pokusím z drobných zachovaných střípků sestavit neúplný obraz jednoho dramatického života spojeného s láskou k umění.

Jaroslav Borovička. Obchodník a sběratel, milovník umění obdařený mimořádným instinktem a vkusem. Možná jeden z našich vůbec nejschopnějších ve 20. století. Doktor práv a profesor dějin umění. Charismatická, inteligentní, zcela jistě však rozporuplná osobnost fenomenálních schopností na hranici geniality. Schopností diplomatických, obchodních, sbírkotvorných, jazykových, organizačních. Během několika málo válečných a poválečných let dokázal navázat pozoruhodné kontakty a shromáždit rozsáhlou uměleckou kolekci, která svého času tvořila významnou část toho nejkvalitnějšího z fondů krajských institucí i Národní galerie. Za svou činorodost si na konci 50. let vysloužil pět let nepodmíněně ve věznici ve Valdicích. Během 70. a 80. let strávených v emigraci dosáhl v rámci oboru vysokých postů a poct, dnes však o něm není zmínka v jediném fundovaném výtvarném slovníku či encyklopedii. V běžně dostupných materiálech nedohledáte ani datum a místo jeho narození.

Delirium collectoris

J A R O S L AV B O R O V I Č K A / 1948

Jaroslav Borovička se narodil 18. srpna 1912 v Hlavnicích u Opavy v rodině advokáta Václava Borovičky a jeho ženy Boženy, rozené Schusterové. Matka se později znovu

provdala jako Stroffová a syn, v té době již student práv, se s ní přestěhoval do Prahy. V pražském kulturním životě o sobě dal poprvé vědět lehce kontroverzním způsobem: V dubnu 1939, v pohnuté atmosféře po vyhlášení protektorátu, podává ředitel Karáskovy galerie Jiří Karásek trestní oznámení na neznámého pachatele pro krádež téměř tří desítek cenných českých a francouzských bibliofilií ze své sbírky v hodnotě deset tisíc korun a více než dva tisíce franků. Část knih se záhy našla při domovní prohlídce u studenta práv Borovičky, který zde v knihovně v tehdejším Tyršově domě na Újezdě vypomáhal. Už 2. května Jiří Karásek stahuje svou žalobu a případ se uzavírá, zřejmě mu bylo mladého, zaníceného a nadaného studenta líto. V policejním protokolu doslova čteme: „Na svou omluvu udává, že kníhy zcizil proto, že jest jich milovníkem, bibliofilem, což potvrzuje také to, že odcizené kníhy měl skutečně ve své bohaté kníhovně uložené.“ Skoro by se chtělo souhlasit s Jeanem Baudrillardem: V očích sběratele „objekt bezvýhradně nabývá smyslu milovaného objektu.“ Sbírání jako „vášnivá hra vytváří vznešenost určitého regresivního chování s ním spojeného. (…) Sběratel tak není vznešený díky povaze objektů, které sbírá (…),

J O S E F Č A P E K : D Ě V Č E V R Ů Ž O V Ý C H Š AT E C H / 1916

J I N D Ř I C H Š T Y R S K Ý: C I R K U S S I M O N E T T E / 1923

olej na plátně / 70 × 52 cm / cena: 14 160 000 Kč / Galerie Art Praha 23. 9. 2007

olej na plátně / 74,5 × 44 cm / cena: 9 460 000 Kč / Galerie Art Praha 23. 4. 2006

ale právě díky svému fanatismu.“ Z tohoto pohledu sbírání může získat patologický rozměr, charakterizováno slovy jednoho současného sběratele: delirium collectoris.

Galerista a znalec Sběratelskou vášeň a také jisté finanční prostředky zdědil Borovička po otci, který v roce 1939 zemřel. Už v průběhu války začal systematicky budovat svou sbírku. Přítelem a doslova mecenášem byl v počátcích jeho tvorby malíři Karlu Černému, který sběratele už v roce 1941 zvěčnil na portrétu zachovaném dnes ve sbírkách litoměřické galerie. Borovičku oslovovali i další Černého generační druhové: hodně sbíral Skupinu 42 (Lhotáka, Kotíka, Grosse), ale také Josefa Istlera, Václava Hejnu, Otu Janečka. Vlastnil také zásadní díla klasické moderny. Ve sbírce měl dobře zastoupeného Emila Fillu, Václava Špálu, Josefa Čapka, Františka Tichého. Měl

Otto Gutfreunda, Alfreda Justitze, současné francouzské umění i africkou plastiku. Stýkal se s řadou ze jmenovaných umělců, podle vlastního tvrzení však také například s Janem Masarykem. V archivu Národní galerie jsou jeho navštívenky zachovány například ve fondu Františka Muziky , kterého poprvé písemně kontaktoval za účelem získání díla už jako student v roce 1937. Podle údajů v jednom z pozdních rozhovorů strávil Borovička závěr války v Dachau. Jeho sbírka byla Němci zabavena, po válce ji ale dostal téměř kompletně navrácenu. Už v závěru roku 1945 si zřídil živnost: provozoval prodejní galerii na Chodské ulici na Vinohradech, kde také bydlel. O jeho dobrých kontaktech svědčí, že k žádosti o cestovní pas z 13. února 1948 (!) přiložil doporučení ze samotného „Presidia ministerstva informací“. Účelem plánované cesty do Francie měly být „výměny francouzských výtvarných děl

moderního umění i retrospektivy a jednání s malíři Fougerondem, Marchandem, Dominiguezem, Šímou a Coubinem“. V kolonce „zaměstnání“ ve formuláři uvedl: „majitel galerie, soudní znalec, studující filozofie“. Doktorát z práv si nyní doplňuje studiem dějin umění. V tomtéž roce 1948 se oženil s úřednicí Dobromilou Černou, s níž měl později dvě děti, dceru Jaroslavu a syna Ivana.

Vězeň Ve sbírání, obchodování a čilých kontaktech pokračoval Borovička i v průběhu 50. let, kdy se jeho kolekce významně rozrostla nad „obvyklý rozsah soukromých sbírek“. Jako řadu jiných významných sběratelů v 50. letech jej tehdy postihlo, co bylo nevyhnutelné. Dne 4. června 1959 byl Lidovým soudem odsouzen podle paragrafu 134 tehdejšího trestního zákona pro „ohrožení zásobování“ k pěti letům odnětí

rozhovor

art + antiques

Kde končí paleta? S Viktorem Karlíkem o jeho deníku, undegroundu a umění Orientu text: Magdalena Juříková Autorka je kurátorkou galerie Zlatá husa. foto (portrét): Karel Cudlín

Viktor Karlík vystavuje v Západočeské galerii v Plzni výběr svých prací z osmdesátých let. Výstava vznikla na půdorysu jeho nedávno vydané česko-anglické knihy, kterou nazval Podzemní práce / Underground Work. Rekonstruuje a reflektuje v ní souvislosti, atmosféru i impulsy, které provázely počáteční desetiletí jeho tvorby. Kromě svých výtvarných prací dokumentuje také účast na prvních samizdatech, která vrcholí vydáváním Revolver Revue, a některé další osudové okamžiky ze života undergroundu, jehož součástí se se svými generačními druhy stal hned na prahu dospělosti. Výstava je hutnou esencí samotné knihy. Obě události pak působí autenticky jak jedna bez druhé, tak ve vzájemném spojení.

Co bylo první, výzva k výstavě, či potřeba utřídit si hektická osmdesátá léta prostřednictvím „zpětného deníku“? Začalo to mou chutí věci z osmdesátých let uspořádat a podívat se, co jsem vlastně udělal. Takové vyrovnání se s vlastní minulostí. První pracovní schůzka na toto téma s Tamarou Hořejší a Pavlou Pečinkovou proběhla před více než pěti lety. Záměr katalogu se rozrostl v knihu a zhruba před rokem projevil zájem o výstavu Roman Musil ze Západočeské galerie. Zároveň jsem pořád paralelně pracoval na svých současných věcech. A nebyla tak trochu důvodem přetrvávající všeobecná nevšímavost k práci undergroundu, výtvarného

především, a to, že jsi pro dané období respektován jako redaktor a grafik, ale tvé volné tvorby z osmdesátých let si zatím všímalo jen pár teoretiků (Pečinková, Fišer, Zemina) a dodnes vlastně úplně nevystoupila z podzemí? Věci z té doby vždy vzbuzovaly zájem a měly odezvu, i u sběratelů. Jen jsem neměl možnost je pořádně vystavit. Pokud jde o teoretiky, věnoval se jim před těmi, co zmiňuješ, Jirous a Bondy, z malířů toto mé období oceňoval třeba Pavel Brázda a Ivan Sobotka. Což bylo pro mě důležité. Knížák naopak všechny moje práce z osmdesátých let den před vernisáží vyházel z výstavy Konec světa?, Alena Pomajzlová připravovala moje heslo do Nové encyklopedie českého výtvarného

téma

art + antiques

Sorela v Československu Umění socialistického realismu jako kulturněhistorické téma text: Lucie Zadražilová Autorka je kurátorkou Uměleckoprůmyslového musea v Praze.

V posledním desetiletí se na naší výtvarné scéně objevilo několik pokusů vyrovnat se s kulturněhistorickým fenoménem socialistického realismu, tzv. sorely. Jeho projevy ve výtvarném umění lze interpretovat z různých úhlů pohledu, vždy je však potřeba uvědomit si, že sorela nebyla samostatným uměleckým slohem nebo stylem, ale jedním z nástrojů prosazování politické moci.

Malířství a sochařství, reprezentující komunistický režim, propagandu sdělovanou prostřednictvím plakátu, fotografie, novinové politické karikatury, knižní ilustrace nebo grafiky či architekturu a monumentální umění, celý ten kýžený gesamtkunstwerk socialistické ideologie nelze pochopit bez znalosti dobových politických, ekonomických, sociálních a kulturních souvislostí a fungování tehdejšího výtvarného provozu. Položme si hned v úvodu otázku, čím se výtvarný provoz v 50. letech vyznačoval? Stát direktivně určil oficiální tvůrčí metodu, která však paradoxně neměla podobu ustáleného souboru pravidel a sloužila především ke svévolné manipulaci s umělci. „Prověřené“ výtvarníky stát podporoval objednávkami monumentálních děl, pořádal soutěže, posílal je přímo „do prostředí života našeho pracujícího lidu“ a nakupoval na výstavách „angažované“ umění z veřejných prostředků.

Přesné časové vymezení sorely neexistuje, podobně jako neexistuje ani její přesná a jednoznačná definice. Protože však přímo souvisí s politikou, je logické vymezit ji konkrétními politickými událostmi. Za její počátek se dá považovat IX. sjezd KSČ v květnu 1949, kde byl za jedinou přípustnou uměleckou metodu vyhlášen socialistický realismus. Nová socialistická kultura byla programově budována podle kulturněpolitických tezí sovětského ideologa Andreje A. Ždanova ze 30. let. Nastalo období úplného podřízení kultury ideologii a boje proti „zpátečnickému kosmopolitismu a formalistickému modernismu“ v umění. K prvnímu přehodnocení sorely došlo na II. celostátní konferenci Svazu československých výtvarných umělců v roce 1951 a na zasedání ÚV KSČ v prosinci 1953 poprvé zazněla oficiální kritika kulturní politiky předcházejícího období. Konec nejautoritativnějšího období souvisel s politickými proměnami a s polooficiálními výstavami čes-

P L A K ÁT „ Z Á L E Ž Í N A VÁ S“ / autor neznámý / sbírka UPM v Praze / foto: Gabriel Urbánek

kého moderního umění v letech 1956 a 1957. Do jisté míry pak byla přelomová přehlídka EXPO 58 v Bruselu. Ovšem princip vzniku díla na objednávku režimu u prominentních, politicky víc než loajálních umělců s předem danými normami jejich podoby pokračoval prakticky až do roku 1989, proto se někdy konec období socialistického realismu vymezuje až tímto rokem.

Přerušená píseň Na Slovensku se do interpretace výtvarných projevů socialistického realismu pustila generální ředitelka Slovenské národní galerie Alexandra Kusá. Její výstavní projekt s názvem Prerušená pieseň: Umenie socialistického realizmu 1948–1956 představuje z hlediska vyrovnání se se sorelou opravdový průlom. Kusá byla pro tento úkol náležitě „vybavena“, protože se tématem intenzivně zabývala již za svých studií na bratislavské filozofické fakultě, kde v roce 2004 zpracovala disertační práci Sorela – slovenský variant? Stratégie a podoby výtvarného umenia socialistického realizmu 1948–1956 na Slovensku. Umělecké projevy slovenského socialistického realismu ukazuje na pozadí fungování výtvarného, kulturního a ekonomického života v 50. letech. Časově vymezuje stalinské období sorely událostmi roku

1948, kdy se začala doktrína prosazovat prostřednictvím kulturní politiky, a z druhé strany rokem 1956, kdy se na sjezdech začaly řešit důsledky odhalení kultu osobnosti. „Píseň“ neboli kontinuita tak byla přerušena hned dvakrát: nejprve násilným prosazováním kánonu socialistického realismu a izolováním československé kultury od jejích západních kořenů a demokratických tradic a následně podobně direktivním ukončením této etapy. Podle Kusé „přímé spojení umění sorely s kulturní politikou si při přípravě výstavy vynutilo otevřený přístup k uměleckému i neuměleckému materiálu, proto z hlediska výstavní metodologie je Prerušená pieseň spíše muzejně-galerijní výstavou, tedy takovou, která se rovnocenně věnuje výtvarným dílům, archivním a textovým dokumentům a materiál třídí i z mimouměleckých hledisek, jako například uměleckého provozu, politiky“. Na výstavě jsou tedy zastoupeny žánry, které byly v dobové praxi považovány za předmět výtvarného umění: malba, kresba, grafika a sochařství. Kurátorka k nim připojila i architekturu, jež sice nebyla řazena mezi obory výtvarného umění, ale byla provázána s kulturní politikou a uplatňovaly se na ni proto podobné nároky. Navíc tvořila rámec pro monumentální malířství a sochařství, a právě jejich propojení bylo považováno za dokonalé naplnění programu sorely.

profil

art + antiques

Jaromír Novotný text: Radek Wohlmuth

Přestože se v názvech výstav jednoho z našich nejzajímavějších malířů střední generace Jaromíra Novotného v poslední době objevuje celkem často anglické slovo visible, tedy viditelný, on sám prostřednictvím svých pláten zviditelňuje především věci, které většina lidí spíš nevidí.

Absolvent pražské Akademie Jaromír Novotný (1974) prošel během svých studií ateliérem konceptuálních tendencí Miloše Šejna a školou kresby Jitky Svobodové, kde také v roce 1999 diplomoval. I když by se to vzhledem k jeho malířské profilaci nemuselo zdát, oba způsoby vyjadřování mají do dneška na jeho práci zřetelný vliv. Novotného malba byla vždy budována především na intelektuálních základech, a přestože mívá konkrétní východiska, ubírala se cestou postupné redukce k bazálním pojmům a formám, z nichž jednou z nejzásadnějších se postupem času

ukázala být právě linie, jinými slovy čára, ať už měla význam a fyzickou podobu okraje, hranice, skladu, hrany, škvíry, nebo spáry.

Doma je doma Všechno ovšem začalo Doma. Tak se jmenuje Novotného diplomová práce, která na dlouhou dobu determinovala středobod jeho zájmu. Co se médií týče, tehdy se ještě vyjadřoval pomocí trojkombinace kresby, objektů a fotografií. Pojem domov je sice možné vnímat různými způsoby, ale Jaromír Novotný při jeho mapování zvolil

asi jeden z nejméně očekávaných. Naprosto rezignoval na emotivně-narativní přístup, který se nabízí nejvíce, a místo toho obrátil svou pozornost v podstatě až k jisté formě architektonického purismu. Je možné namítnout, že výsledek musel trpět odosobněností a zgeometrizovaná schémata a modelové situace neodpovídaly reálným pocitovým vjemům, ale umělci se přesto podařilo rozpoznat a následně zprostředkovat terén důvěrně známých míst velmi inspirativním způsobem. Okna otevřená tak, že je možné se podívat skrz hmotu celého domu, záznamy bytových tras vytvářených tělem, světlo jako prostor vložený do prostoru místnosti – to jsou jen některé z jeho atypických námětů. A právě o fenomén místa jde u Jaromíra Novotného od začátku. Přesněji o proces od jeho zobrazování k jeho vytváření.

Redukce – od desíti k pěti

F I N I S T E R R A E / 2008 / akryl na plátně / 130 × 155 cm / foto: Jaromír Novotný

Po škole už se Jaromír Novotný věnoval prakticky jenom malbě. „Řekl jsem si, že se naučím malovat, a tak jsem začal dělat malé formáty, dvacet pět na třicet pět centimetrů, někdy realistické, jindy schematičtější,“ vysvětluje. „Celkem jsem jich namaloval asi sto. I tady jsem vycházel z prostředí svého domova, ale tentokrát mi šlo spíš o něco jako paměť místa.“ Pak Novotný, s nadsázkou řečeno, rozebral prostřednictvím svých maleb dům až na cihlu. Fascinovaly ho konkrétní technické okruhy, které v něm existují, jako komín, topení nebo různá potrubí, ale čím dál tím víc i hranice mezi uvnitř a vně. Na

Č E R N Á #2 8 / 2012 / akryl na plátně / 200 × 330 cm / foto: Martin Polák

jeho obrazech se začaly ve stylizované podobě objevovat třeba pozemek, trávník či ohradní zeď. „Zajímalo mě, co se stane, když ten dům zmizí, jestli to místo ještě bude existovat,“ přibližuje. „Tehdy jsem si také uvědomil, že u mě asi půjde hlavně o mizení věcí, o proces redukce.“ Následovalo období realistických interiérů, které znamenalo jakýsi „návrat k domu“. Jenže dům ještě automaticky neznamená doma. „Jednalo se sice o zařízené interiéry, ale ta vyprázdněnost tam zůstala, protože už to nebylo moje. A vlastně ničí,“ upřesňuje malíř. „Byly to obchody, design studia, kde nikdo nebydlí. Proto je to odříznutý od světa. Luxus naruby, minimalismus zneužitý pro účely dekorace.“

Finisterrae – konec světa jako bod zlomu Další posun ke zjednodušení forem má také reálný základ, je jím zazoomování na detail, který cele ovládl prostor obrazu. Jaromír Novotný svou pozornost soustředil jen na jednu část námětu, ať už to byla police, schod, skříň nebo okno, a z ní se stala iluzivní plocha, která se přiblížila a osamostatnila. Tehdy se mu začala ztrácet pevná půda pod nohama. Realita zobrazení se rozpadla, jistota skončila. „Já měl představu, že nechci dělat

abstrakci. Že i když to k ní spěje, musím to zbrzdit a ty významy podržet,“ objasňuje své tehdejší postoje. Právě to byl jeden z důvodů, proč v roce 2008 vzniklo několik „konstrukčních“ obrazů s příznačným názvem Finisterrae jako protipól zabstrahování posledních odkazů na realitu. „I v tom bylo přítomné vyprazdňování, jen jiným způsobem,“ říká dnes malíř. „Tehdy jsem to vnímal jako nějakou neviditelnou kostru, na kterou se malba lepí a postupně zase opadává.“ Rok 2008 byl pro Jaromíra Novotného zlomový i z jiného důvodu, protože začala tichá spolupráce s Jiřím Švestkou, která vyústila ve výstavy v jeho galeriích v Praze (Rozhraní, 2009) a Berlíně (Visible Paintings, 2010). Významný je také kontakt s belgickou galerií Geukens & De Vil, ve které se od téhož roku představil už třikrát (Emergency Exit, 2008; Finisterrae, 2009; Light Black, 2011). „Je to obrovský rozdíl proti situaci tady,“ komentuje belgickou zkušenost autor, „lidi tam prostě nemají problém s tím, že někoho pořádně neznají. Mají v sobě sebedůvěru a koupí obraz i bez toho, aby měli svůj výběr potvrzený vystavováním ve veřejných institucích.“ To, že se mu ale ani respektovaná muzea umění nevyhýbají, dokazuje samostatná výstava ve věhlasné Kolumbě v Kolíně nad Rýnem

na začátku letošního roku, kterou provázel i nákup do sbírek. Byla věnovaná myšlení a nezvyklý sakrální kontext černým plátnům vytvářela barokní madona.

Nomen omen Právě názvy zásadních výstav poměrně spolehlivě napovídají, kterým směrem se přemýšlivá tvorba Jaromíra Novotného ubírá. Jestliže Finisterrae a Rozhraní poukazují na konec „známého kontinentu“ a hraniční moment mezi iluzivním zobrazením a od vnějšího světa oproštěným malováním, o rok pozdější Visible Paintings naznačují, že předmětem Novotného zkoumání se už stala malba sama. „K tomu už ani nevím, co bych říkal,“ komentuje to autor, „snad, že mám potřebu dělat vertikálu.“ Jde o období, kdy se zabýval základními parametry obrazu, jakými jsou třeba formát, povrch plátna nebo samotný akt malování. Na jednu stranu se tu lze setkat s extrémně dlouhými a úzkými formáty, které diváka vybízejí k pohybu, na druhou s mezním formátem 200 x 160 cm, který odkazuje k lidskému tělu a jako poslední hranice se dá fyzicky zvládnout manipulace s ním v doširoka roztažených pažích. Barevná škála se omezila na dva extrémy: černou a bílou, které pravověrní malíři

architektura

art + antiques

Pozorovatel architektury S Hansem Ibelingsem o chůzi, krizi a evropské architektuře text a foto: Vendula Hnídková Autorka je historička architektury. foto (portrét): Mihail Novakov

Holanďan Hans Ibelings je uznávaným teoretikem a kritikem architektury. Založil a devět let vedl časopis A10 new European architecture a dnes provozuje vlastní blog architectureobserver.eu. Vnímání architektury jako důležité společenské hodnoty pokládá za evropské specifikum, které zdaleka není tak samozřejmé, jak se nám může zdát.

Začněme od úplného začátku, jak ses rozhodl pro profesi kritika architektury? Nejdřív jsem chtěl studovat architekturu, ale po třech měsících na univerzitě v Delftu jsem zjistil, že mám zájem o architekturu, ale už ne tolik o navrhování architektury. Tak jsem přestoupil na dějiny umění a po roce jsem se začal specializovat na dějiny architektury. Od samého začátku jsem totiž věděl, že chci psát o architektuře. V Holandsku je tradice psaní o architektuře velmi rozvinutá. To je dáno tím, že stát tuto oblast podporuje. Existuje zde velké množství dotací, což se ale teď chýlí ke konci, protože jsme měli pravicovou vládu, která se snažila seškrtat rozpočet. Dřív byl ale systém značně velkorysý a mnohé z mých velkých projektů byly přímo nebo nepřímo sponzorovány. Vláda tedy svou podporu distribuuje prostřednictvím stipendií a grantů?

Ne, ale prostřednictvím NAI (Netherlands Architecture Institute), který pomáhá produkovat výstavy, knihy apod. A to je jisté vysvětlení, proč vzniká velké množství textů od holandských kritiků. Přesto architektura zůstává doménou profesního světa, odborných časopisů a publikací, protože v novinách jí není věnována valná pozornost. Nicméně během posledních dvaceti let vedla státní podpora k jisté nadprodukci. A pak je tu ještě další věc. Mnoho lidí u psaní nezůstává, ale spíš pro ně znamená jistý začátek kariéry, než dostanou jiný job. Skrze psaní o architektuře tak směřují ke stavění architektury? Ano. Dá se říct, že tak padesát procent lidí, kteří píšou o architektuře, jsou architekti. A jen malá část z nich setrvá u psaní a u architektonického výzkumu. Zmínil jsi, že architektuře není v novinách věnována velká pozornost. Jak tedy holandská společnost nahlíží na

architekturu? Představuje architektura téma společenské konverzace? Je to téma spíš pro lidi, kteří mají blízko k danému oboru. Před lety jsem měl v Amsterdamu sérii přednášek o architektuře ve veřejných knihovnách. Pokaždé jsem mluvil o domech z dané lokality, takže když jsem přednášel na severu, mluvil jsem o domech na severu. A lidem se to líbilo, ale na sever si přednášku nepřijel poslechnout nikdo, kdo bydlel ve čtvrtích na jihu města. Takže zpátky, jediné noviny, které se zabývají architekturou trochu seriózněji, jsou místní noviny Het Parool a ty stejně píší pouze o stavbách v okolí. Čili architektura je tam vnímána hlavně ve smyslu kauzy? To jednak, ale také je tam každý týden pravidelná rubrika, kterou píše architekt o nových stavbách. Je to takový jednoduchý popis a závěrem je pak hodnocení domu ve smyslu dobré, špatné nebo méně, než se očekávalo. A jak se na zdejší architektuře podepisuje krize? Stavební produkce rapidně poklesla, polovina pracovních míst zanikla. A očekává se, že propad bude pokračovat ještě dál, a zastaví

se tak na stavu, který bude tvořit asi pouhou čtvrtinu stavebního průmyslu z doby před krizí. A co se stalo s těmi padesáti procenty architektů, kteří přišli o práci? Bojují, snaží se najít nějaký jiný způsob, jak fungovat. Pro dějiny evropské architektury je to ale jistý konec vývoje. Už není taková poptávka po stavbách, protože už všechno stojí. Stavební průmysl se nachází v opravdu vážné krizi. Počet domů na prodej strmě stoupá a ceny klesají. Dlouhou dobu totiž výstavba znamenala pouze způsob, jak vydělávat peníze, a tak nebyla založena na skutečných potřebách. Krize stavebního průmyslu ale může také znamenat jistou naději. Vzniká časové vakuum, kdy je možné budoucí vývoj měst důkladněji rozmyslet a naplánovat. Je to možné vidět také tak, že se dostáváme do situace, která nastala na Západě v sedmdesátých letech. Možná to bude výhodné pro architektonickou kritiku, protože nastal pokles výstavby, a tak bude mnohem více času na promyšlení architektury. Možná je to dobře, protože to také může znamenat konec současných povrchních tren-

nové knihy

Galerie Jelení / Gallery 1999–2009 Galerie Jelení se během prvních deseti let své existence stala jedním z nejdůležitějších tuzemských center současného umění. Se zpožděním vychází katalog a DVD přibližující její působení v širším historickém i uměleckém kontextu. Knihu uvádí text ředitele Centra současného umění Ludvíka Hlaváčka o souvislostech vzniku galerie, rozhovor s Charlottou Kotíkovou a dialog Dominika Langa s Michalem Pěchoučkem. Hlavní náplní katalogu je soupis akcí a výstav, které v Jelení proběhly. Důležité je, že publikace není jen výčtem činnosti jedné malé galerie, ale zrcadlem uplynulých let, jak ukazují nejen dnes obecně známé výtvarné projekty, ale také krátká shrnutí společenského dění uvádějící každý rok trvání galerie. CSU, Praha 2012, 274 str., 290 Kč

Zvláštní detaily Michael Cadwell

Architekt Michael Cadwell, autor knihy Small Buildings, ve své současné práci sleduje notoricky známé stavby čtyř významných architektů 20. století: Nadaci Querini Stampila Carla Scarpy, Jacobs House Franka Lloyda Wrighta, Farnworth House Miese van der Rohe a Yale Center for British Art od Louis Kahna. Na nich autor ukazuje, jakým způsobem na základě užití specifických materiálů proměnili vybraní architekti samotnou podstatu uvažování o konstrukci budov. Dřevo, ocel i železobeton vyžadují různé zpracování konstrukce, a tak směřují k proměnám v minulosti neměnné struktury. Přesahem architektova uvažování je jeho zájem o krajinu a kulturní kontext, které jsou nedílnou součástí každé stavby. Předmluvu ke knize napsal Nader Tehrani, profesor na School of Architecture MIT, tedy školy, jejíž nakladatelství vydalo před pěti lety Cadwellu knihu v anglickém originále. Archa 2012, Zlín, 339 Kč, 208 str.

25. mezinárodní bienále grafického designu Pro ty, kteří do konce října nestihnou navštívit Brněnské bienále grafického designu, i jako připomínka viděného může sloužit

art + antiques detailně propracovaný průvodce výstavou. Katalogové dělení na obrazové tělo publikace a textový slovník pojmů a osob, které jsou na výstavě zastoupeny, sleduje nutnost uživatelsky intuitivní práce s designem. Grafická úprava Adély Svobodové, Terezy Hejmové a Pauline Kerleoux takovou potřebu naplňuje. Další katalogy vydané v rámci probíhajícího bienále se věnují dílčím výstavám a ukazují další možnosti grafického řešení: Two or Three Things I Know About Provo (Brno Edition) a Práce z Kalifornie. MG Brno 2012, nestránkováno, 300 Kč

Revolver Revue No. 87 Letní číslo časopisu Revolver Revue tradičně přináší vedle poesie a prózy také texty o výtvarném umění. Představení činnosti skupiny kunstWerk následuje text Viktora Karlíka o vizuální podobě poštovních známek s výstižným názvem Zvětšeniny. Součástí čísla je uvedení mladé umělkyně Markéty Hlinovské a grafické skupiny Deep Throat. V rámci rubriky Ateliéry nás Karel Cudlín a Viktor Karlík provádí pracovním prostředím Michala Nesázela, umělce který měl na jaře letošního roku výstavu v Galerii hlavního města Prahy. Součástí čísla je již 60. svazek knižní řady Jedna věta, tentokráte z pera Viktora Šlajchrta. Revolver Revue, Praha 2012, 234 str., 178 Kč

Adolf Loos: Apartement for Richard Hirsch Burkhardt Rukschcio

V anglicko-německo-české mutaci vychází studie představující podobu i historii jednoho plzeňského bytu navrženého v roce 1927 slavným architektem Adolfem Loosem pro Richarda Hirsche. Podrobná historická studie Burkhardta Rukschcia je uvedena osobními poděkováními Vladimíru Lekešovi, jehož zásluhou je dnes prostor zrekonstruován. Bohatý obrazový a archivní materiál knihy přibližuje původní dispozici plzeňského prostoru, který byl na konci 80. let zničen, i současný stav po nákladné opravě a přemístění vnitřního vybavení na pražský Josefov. Adolf Loos Apartement and Gallery 2012, 102 str., 650 Kč

Augustin Mervart (1889–1968) Ladislav Daněk, Jiří Šmeral, Michal Vyhlídal

První monografie moravského umělce Augustina Mervarta přibližuje životní i profesní osudy umělce, jehož práce byly podle slov autorů za první republiky vnímány jako „norma vkusu vyšších a středních společenských tříd“. Regionální umění u nás zůstává na okraji zájmu a pokud hranice periferie překročí, objeví se ambice připisovat tomu kterému autorovi větší význam, než je opodstatněné. Kvalitně zpracovaná monografie ukazuje, že i konvenční malíř realistických krajin může stát za pozornost. Kladení důrazu na regionální ukotvení malířových pohledů do zelených údolí a na zasněžené chalupy dělá z Mervarta zajímavý objekt možné případové studie. Vedle tří tématických úvah je kniha opatřena soupisem prací, biografickými daty a vysokým počtem reprodukcí. Galerie Veteran Arena, Olomouc 2012, 197 str., 490 Kč

Posvátné symboly Robert Adkinson

Překlad popularizační příručky o symbolech je opatřen bohatým souborem ilustrací a stručnými kapitolami, které se věnují vybraným tématům. Přehledné dělení knihy postupně představuje jednotlivé kultury a náboženství. Slovart přejal publikaci nakladatelství Thames & Hudson, které se věnuje populárně naučné literatuře a snaze zpřístupnit svět umění veřejnosti. Ambicí tohoto nakladatelství je „vytvořit muzeum umění bez zdí“. Slovart, Praha 2012, 792 str.,699 Kč

Dita Pepe – Autoportréty Fotografka Dita Pepe (1973) vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Po reportážních a módních fotografiích se dnes věnuje snímkům inscenovaným. V knize, která je autorčinou první rozsáhlejší publikací, se Pepe ukazuje ve třech různých polohách, jejichž společným jmenovatelem je přivlastňování si cizí identity. Vznikly tak tři série autoportrétů: Pepe s ženami, s muži a s rodinami. Úvodní text autorčina

opavského kolegy Vladimíra Birguse popisuje dějinný kontext portrétní fotografie, historii zájmu o lidskou expresi i obecnější přesahy do sociologie, feminismu či studia kultur. Kant, Praha 2012, nestránkováno, 390 Kč

želé Ševčíkovi, sociolog Jiří Přibáň i umělec sám popisují malířovy postupy tvorby a interpretují je. Kant, Praha 2012, 296 str., 1150 Kč

Zberateľ alebo zmluva s diablom Petr Uličný

Antonín Střížek Martin Dostál

Obrazová kniha představuje jednoho z důležitých reprezentantů české malby. Střížkova kariéra začala v 80. let a dnes jej počítáme mezi výrazně oblíbené autory; jeho malbu nalezneme například na oponě Státní opery v Praze. Pohledy na město a do krajiny, stejně jako monumentální zátiší jsou v knize zastoupeny v řadě různých variací a předchází jim několik krátkých textů od pěti různých autorů. Ředitel Moravské galerie v Brně Marek Pokorný, historici umění man-

Rozhovory se slovenským sběratelem umění Ivanem Melicherčíkem odkrývají fascinující osobní příběh člověka, který se celý život věnuje nákupům uměleckých předmětů, od modernistických maleb přes africké sochy až po známky a naivní umění. Jednotlivé kapitoly přibližují etapy Melicherčíkova života i témata, jimž se v průběhu let věnoval. Na základě pohledů do depozitářů i do výstav, které se uskutečnily díky sběratelovým zápůjčkám, si můžeme udělat plastický obrázek o podobách Melicherčíkových zájmů i dobových trendech. Artforum 2012, 336 str., 620 Kč

Headlands / Země hlav František Skála

Kniha přibližuje pouť Františka Skály za kelpy. Rezervace Marine County rozkládající se na sever od San Francisca se počátkem 90. let stala místem rezidenčních pobytů laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Jedním z těch, kteří místo s poetickým názvem Headlands Center for the Arts navštívili, byl také František Skála. Zde se umělec seznámil s neobvyklým materiálem mořských řas z nichž následně vytvářel miniaturní svět postav s výraznými grimasami. Současná publikace vznikla poté, co se Skála v roce 2011 do Marine County na čas vrátil. Fotografie krajiny, texty blízké deníkovým zápiskům plné melancholických vzpomínek i podrobné informace o samotných řasách rámují vznik nové kolekce hlaviček. Arbor vitae, Praha 2012, 163 str., 590 Kč

antiques

art + antiques

Harrachovské sklo 1918–58 text: Jan Mergl, Lenka Merglová Pánková Autoři připravili výstavu harrachovského skla v Uměleckoprůmyslovém museu. foto: Gabriel Urbánek, Ondřej Kocourek

Výstava Z Nového Světa do celého světa – 300 let harrachovského skla a stejnojmenná více jak čtyřsetstránková publikace jsou pokusem o ucelený pohled na produkci historicky nejvýznamnější české sklárny. Díky detailnímu průzkumu a zhodnocení archivních pramenů a četných sbírek skla se nám podařilo přinést řadu upřesňujících i zcela nových poznatků týkajících se jak stylového a uměleckořemeslného vývoje harrachovského skla od 18. století po dnešek, tak i osobností, které podobu produkce v minulosti ovlivňovaly.

Jednou ze zajímavých, polozapomenutých, či spíše téměř neznámých osobností je Rudolf Schwedler (1896–1981). Jeho životní osudy a návrhářská tvorba byly s harra-

chovskou sklárnou spojeny téměř polovinu století. Do sklárny nastoupil roku 1910, po vyučení byl zařazen na úřednické místo a působil zřejmě jako pomocník firemního

návrháře Julia Jelínka. Dalším významným datem Schwedlerova životopisu je rok 1918, kdy jako dvaadvacetilý převzal po Jelínkově úmrtí jeho funkci firemního kresliče a návrháře. Ve sklárně byl pak zaměstnán až do roku 1958.

Ve stylu art deco

VÁ Z Y / výr. č. 4/3864, 4/3894, 4/3920 / návrh Rudolf Schwedler, 1954–55 / hutně tvarované sklo, skelná textilie z bílých vláken Harrtil / Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou a soukromé sbírky

Jelínkova výtvarná orientace se odrazila i v prvních Schwedlerových klasicizujících návrzích ornamentů nápojového a dekorativního skla z doby kolem roku 1920. Díky obdivuhodnému kreslířskému nadání a schopnosti citlivě vnímat a osobitě reagovat na soudobé výtvarné tendence ve sklářské tvorbě však Schwedler již počátkem 20. let samostatně rozvinul svoji tvorbu do několika směrů. Zpočátku, jak zřetelně dokládají návrhy z roku 1922, se zaměřil na rozpracování možností dekorů probrušovaných v barevně vrstveném skle. Po sérii návrhů pro výstavu malovaného skla v roce 1924 završil tuto linii své tvorby jednoduše provedenými, přesto

N ÁV R H Y S K L A P R O F R A N C O U Z S K Ý T R H / Rudolf Schwedler, 1930 / Archív sklárny Novosad a syn, Harrachov

ale efektně působícími vázami z kolekce pro Mezinárodní výstavu dekorativních umění v Paříži roku 1925. Nejzřetelněji se Schwedlerův moderní přístup projevil na vějířovité váze, jejíž stupňovitě se rozšiřující profil promyšleně propojil s pravidelným probroušením modré vrstvy kobaltového skla. Vzniklo sklo, které výrazně dekorativním charakterem plně vyhovovalo principům v té době vrcholícího stylu art deco. Schwedlerovou zásluhou si Harrachovská sklárna z Paříže odvážela ocenění Grand Prix a jeho návrhy vedle prací Adolfa Beckerta či Jaroslava Horejce bezpochyby přispěly i k celkovému vynikajícímu hodnocení československé účasti. Pro pařížskou expozici sklářství v národním pavilonu Československa byl určen i další ze Schwedlerových návrhů, souprava broušených křišťálových váz a mísy s rytými alegorickými postavami Architektury, Řemesla a Umění. Na figurálních kompozicích Schwedler doložil schopnost pracovat s lidskou postavou a stylizovat ji v souladu s aktuálními výtvarnými požadavky i s možnostmi klasické techniky rytiny. Příkladně to potvrzují i série pohárů na víno s motivy kabaretních tanečnic či s alegoriemi čtyř živlů z téže doby. Další oblastí, k níž Schwedler především během 30. let výrazně přispěl, byl design nápojového skla. Pod vlivem dodávek pařížské firmě Puyrigaud & Dussart se tak kolem roku 1930 v jeho návrzích objevují tenkostěnné soupravy živých barev a výrazné profilace

v duchu francouzského art deca. Na vlně doznívajícího dekorativismu vznikají také četné varianty stolních a toaletních souprav složených z jednotně řešených pohárů, flakonů, váz a misek. Jejich precizně broušené tvary Schwedler doplnil opakujícími se černými či barevnými ploškami s jemně broušenými abstraktními, případně stylizovanými rostlinnými prvky, a zřetelně je tak odlišil od podobné sériové produkce borských a kamenickošenovských rafinérských firem. Soupravy Orlov a Davos s ostrými cípatými tvary, či naopak kompaktní formy souprav Louise a Carmen se řadí k designérsky nejcennějším Schwedlerovým projevům. Po roce 1935 se v návrzích začíná prosazovat funkcionalistický proud, za jehož nejdůslednější projev lze považovat stroze modelovanou soupravu pro pařížskou výstavu Umění a technika v moderním životě (1937). Návrhy z kolekce pro výstavu v Paříži završují Schwedlerovu meziválečnou tvorbu. Vedle váz z olovnatého křišťálu s reliéfním, téměř sochařsky propracovaným broušeným pláštěm, které jsou z uměleckého a řemeslného pohledu srovnatelné se známějšími soudobými návrhy Ludviky Smrčkové či Aloise Meteláka, Schwedler připravil také sérii hutně tvarovaných skel. Patří k ní jak jednoduše modelované, přesto však dynamicky rozpohybované zvířecí plastiky, tak ozdobné nádoby a objekty vytvořené ze silných nití spojovaných do sítě či prostorové mřížky. Zkušenosti s vlastnostmi a modelací žhavé hmoty skloviny, které v této fázi své

tvorby Schwedler získal, pak plně zužitkoval v poválečném období.

Poválečné období Harrachovská sklárna, stejně jako další podniky v pohraničí, se po válce potýkala zejména s problémem pracovní síly. Zaměstnanci německé národnosti byli vysídleni, pouze části z nich bylo povoleno setrvat ve výrobě. Rudolf Schwedler byl pro sklárnu nepostradatelným specialistou, jeho zkušenosti návrháře, obchodní kontakty a jazykové schopnosti se staly předpokladem pro setrvání v Československu. Byl to právě Schwedler, jenž měl zásadní podíl na podobě i obměně sortimentu po válce. V jeho návrzích lze sledovat především snahy o vytvoření zcela nových nápojových souprav. Stávající sortiment nejprve oživuje použitím nových barev, často také pracuje se vzduchovou bublinou v hutně tvarované podstavě poháru. Na tomto principu vyvzoroval soubor, z něhož se stal nadlouho typický harrachovský produkt. Tvarově byl soubor odvozený od poháru, který Schwedler navrhl k šedesátinám Jana Masaryka v září 1946. Celá souprava se objevila pod jménem stávajícího ministra zahraničí v nabídce roku 1947. Pro svoji tvarovou oblibu byl ještě mnohokrát v pozměněných formách citován a udržel se v nabídce sklárny do současnosti. Od roku 1947 spolupracoval Rudolf Schwedler se sklářským mistrem Jozefem Staníkem. Spolu zkoušeli celou řadu zajímavých experimentů. Kolekce, které připravili,

zahraniční výstava

art + antiques

Damien Hirst text: Otto M. Urban Autor je historik umění. Jako kurátor připravil výstavu Decadence Now! foto: Jan Rasch

Londýnská galerie Tate Modern hostí až do 9. září dlouho očekávanou retrospektivu Damiena Hirsta. Pro někoho může být překvapením, že právě tato instituce věnuje pozornost Hirstovi, jehož jméno již řadu let plní stránky bulvárních časopisů a ve světě umění je stejně dlouhou dobu téměř synonymem obchodního kalkulu a povrchního kýče. Nevědí snad kurátoři z Tate Modern, že vystavovat dnes Damiena Hirsta je pohybem na hraně, že mohou v části umělecké obce tímto projektem ohrozit výjimečné postavení své galerie?

Jméno Damiena Hirsta je české veřejnosti dostatečně známé již dlouhou dobu. Jako jedna z mála velkých osobností současného umění se v Praze dokonce uvedl samostatnou výstavou, kterou pod názvem Život, smrt a láska připravila na jaře roku 2009

S O C H A H Y M N P Ř E D TAT E M O D E R N

Galerie Rudolfinum. Hirst tehdy v Praze vystavil soubor jedenácti děl, který ale reprezentativně představil průřez jeho tvorbou od počátku 90. let. Díla pocházela z významné norské sbírky Astrup Fearnley Museum of Modern Art. V Rudolfinu nechyběla

žádná z důležitých oblastí Hirstovy tvorby, od ukázek spot paintings přes motýlí obrazy až po vitrínové instalace. Následujícího roku byla jeho díla i součástí expozice Decadence Now! Za hranicí krajnosti, která se opět konala v Galerii Rudolfinum. Zde se Hirst představil, vedle důležité plastiky Fate of Man a rentgenového autoportrétu, i jako fotograf sérií Křížová cesta, na které spolupracoval se slavným fotografem Davidem Baileym. V paměti čtenářů možná zůstala i blamáž s Hirstovou výstavou v GASKu, kdy bylo mediálně známé jméno zneužito k čistě marketingovým účelům. Bohatě byla v českém tisku reflektovaná i Hirstova aukce z roku 2008, která se stala žádanou mediální senzací. Právě komerční úspěch je hlavním tématem drtivé většiny článků a zpráv, které se Hirstem zabývají, jeho samotné dílo je, bohužel, zmiňováno jen okrajově jako nedůležitá příčina laciné senzace. Zájemce o Hirsta má více informací o umělcově majetku než o jeho díle. Je snazší uvádět neověřené astronomické sumy než analyzovat rozsáhlé dílo, které za posledních pětadvacet let vytvořil. Nejen v bulvárním, ale i v uměleckém prostředí se

stalo jakousi módou, či dokonce povinností být k Hirstovi kritický, jeho dílo redukovat jen na obchodní spekulaci bez větší umělecké či myšlenkové kvality. Úspěch se prostě neodpouští. Námitky, že práce nevytváří sám, ale rozsáhlá dílna spolupracovníků, ahistoricky přehlížejí fakt, že podobným způsobem pracovaly umělecké dílny již od středověku. Z takového pohledu bychom mohli odmítnout desítky klíčových postav dějin umění. Na současnost jsme ale citlivější, Tizian nebo Rubens nás nechávají v tomto smyslu chladnými, ale na Hirsta nebo Koonse je třeba ostře kritického pohledu. To, jakým způsobem bulvár či umělecká ghetta Hirstovo dílo interpretují, spíše nastavuje zrcadlo jim samotným. Už jen fakt, že Hirst svým dílem rozpoutává tak vášnivé diskuze, je velice pozitivní, přenáší umělecké otázky do širšího diskurzu a ukazuje, že umění není jen nedůležitým doplňkem nebo zbytnou nadstavbou lidského života.

The best of Časté pochybnosti, co bude s jeho dílem za padesát či sto let, začínají a končí v rovině spekulací. Otázkou není jen, co bude umění a uměním za několik desetiletí, ale i to, zdali bude ještě existovat nějaká objektivně a všeobecně přijímaná umělecká kritika, jak budou samotné dějiny umění vidět poměrně nedávnou minulost. V tomto smyslu má současná retrospektiva Damiena Hirsta v Tate Modern zásadní roli. Významná a celosvětově respektovaná instituce Hirstovu pozici se vším všudy potvrzuje. Podezírat Tate Modern z toho, že prodala své jméno, své odborné renomé arabským šejkům, by znamenalo popření celé současné umělecké praxe, respektive by potvrzovalo jeho definitivní hodnotový rozpad. Minimálně by tak došlo k zásadnímu nabourání autority velkých muzeí a galerií, nejen Tate, ale i celé řady dalších institucí. Londýnská výstava však naštěstí splňuje všechny důležité požadavky uměleckohistorického bádání. Byla velice pečlivě připravena a promyšlena, nic nebylo ponecháno náhodě. Právě proto výstava působí tak formově kompaktně a ideově celistvě. Také katalog je klasický, jednotlivé badatelské studie jsou

S TÁ N E K S E S U V E N Ý R Y V TAT E M O D E R N

doplněny rozsáhlým rozhovorem s umělcem. Kniha tak není nějakým celistvým přehledem Hirstova díla, ale ukazuje pouze ta díla, která se objevují v expozici. V tomto smyslu jsou úvahy o retrospektivnosti výstavy poněkud zavádějící. Jedná se o čistě subjektivní pohled hlavní kurátorky Ann Gallagher, která, jistě po dohodě s autorem, vybrala poměrně specifický, jakkoli reprezentativní vzorek Hirstovy tvorby. Některé důležité momenty, které by představily Hirsta i jako fotografa či kreslíře, se na výstavě vůbec neobjevily. V tomto smyslu nemůžeme výstavu chápat jako retrospektivu, nakonec se tento pojem neobjevuje ani v jejím názvu. Ve smyslu retrospektivy byla obsažnější a pestřejší Hirstova výstava v Museo Archeologico Nazionale v Neapoli v roce 2004. Nejenže obsahovala větší množství děl, ale především bylo rozmanitější jejich obsahové a formové spektrum. Kurátoři v Tate očividně nechtěli tento koncept opakovat a rozhodli se pro užší výběr. Trochu se zdá, že byli v tomto výběru až příliš ovlivněni obecnou znalostí vystavených děl. Mohli samozřejmě počítat s tím, že díla, která diváci znají z desítek a stovek reprodukcí, přilákají větší pozornost. Zvolili tak koncept postavený

na jakémsi žebříčku popularity, top 10 či dokonce the best of. Tento přístup je zcela v pořádku a relevantní, ukazuje dobře i širší společenský kontext, právě v reakcích a reflexích svého okamžiku, ve svých patnácti minutách slávy. Výstava tak neukazuje jen tvorbu Damiena Hirsta, ale v obecném smyslu i podstatné momenty z nedávné kulturní historie. Žralok či diamantová lebka jsou z celé řady důvodů přelomové okamžiky ve vývoji a vnímání vizuálního umění posledních dvaceti let.

Od malby k objektu Výstava v Tate je koncipována v zásadě chronologicky, v první místnosti jsou vystavena díla z 80. let, která v určitém smyslu naznačují možný vývoj v následujících letech. Bohužel zde nejsou ukázány žádné koláže z té doby, které, dle samotného autora, jako první otevřely kreativní schopnosti mladého malíře. Jedním z prvních autorů, kteří jej zaujali, byl například Kurt Schwitters. Na studiích Leeds Art School sice především maloval, ale nebyl se svými obrazy spokojen a začal intuitivně vytvářet právě koláže. V začátcích byl silně ovlivněn i minimalismem, autory jako Sol

zahraniční výstava

art + antiques

Documenta 13 text: Zbyněk Baladrán Autor je umělec a teoretik umění, kurátor v tranzitdisplay.

Kasselská Documenta je událost, která na jedné straně shrnuje a artikuluje pozice v současném, nejen uměleckém světě a na druhé přenáší diskursivní změny, které se odehrávaly zatím jen v okrajových pozicích, a stvrzuje je tak jako převládající pohled.

Tak to alespoň bylo pro mnoho lidí s minulými Documentami kurátorovanými Catherine David nebo Okwuim Enwezorem. Před pěti lety Ruth Noah přišla s otázkou, je-li moderna naší antikou, a Georg Schöllhammer s projektem globálního časopisu, který univerzalisticky spojil intelektuální a kulturní sílu napříč celým světem. Kurátorka současné výstavy Carolyn Christov-Bakargiev jako by nechtěně navazovala na předešlé v historicky logickém vzorci opakování. Po položení zásadních otázek přichází syn-

kretický okamžik, kdy se můžeme dívat na svět heterogenními pohledy, z nichž každý má svou platnost a vnitřní soudržnost. Stačí arbitrárně rozhodnout a vybrat ten nejrespektovanější.

V lidském mozku Kurátorka vytvořila reprezentativní přehlídku nejakceptovatelnějšího ze současného umění, podpořenou univerzálním intelektuálním vkusem sdíleným napříč globálními institucemi umění. Co na této výstavě

A L I G H I E R O B O E T T I : M A P PA / 1971 / vyšívaná tapisérie vyrobená v Afgánistánu /147 × 228 cm / foto: Roman Maerz

chybí, je risk. Ideální pocit, který si člověk odnáší z dobré výstavy, je podle mého zmatek. Teprve v momentu, kdy se výstava nebo umělecká díla vzpírají jednoduchému pojmenování a zařazení do myšlenkových struktur, může přijít okamžik porozumění. Možnou esencí, ani ne tak této výstavy, jako spíše takového přístupu k výstavám, je dílo Pierra Huygha nainstalované v kompostárně kasselského parku. Huyghe vytvořil na kompostu něco jako surrealistickou scénu, strašidelnou filmovou scenerii. Mezi hromadami hlíny porostlými podivnými rostlinami, pravděpodobně jedovatými, je umístěna socha ležící nahé ženy, která má místo hlavy živý včelí roj. O kus dál pod evidentně nově zasazeným stromem leží dva psi ohryzávající kost. Nervózně pokukují po divácích, kteří vylézají na okolní pahorky. Na celém výjevu je něco neuchopitelného. Sami diváci působí, jako by se zjevili uprostřed scény coby dezorientovaní trosečníci, kteří nedokážou uchopit realitu kolem sebe. Tím podtrhují absurditu celé situace. Podezíravé pohledy zkoumají mraveniště, detaily podivných rostlin, poskakující žáby a to vše umocňuje fluoreskující noha jednoho ze psů. Člověk se zdráhá uvěřit, co všechno je na těch několika desítkách metrů čtverečních artificiálního. Napětí mezi tím, co si divák myslí, že je přirozené, a co nově vytvořené, vytváří onen zmatek zmiňovaný výše. Centrem výstavy není kompost, ale je jím mozek. Tak je nazvaná malá sekce, umístěná ve Fridericianu. V podivné muzeální expozici se potkávají dva tisíce let staré keramické

M A R I O G A R C I A T O R R E S : H AV E Y O U E V E R S E E N T HE S N O W ?/ 2010 / 89 snímků, audio / foto: Roman März

sošky ze střední Asie, fotografické objekty Mana Raye, předměty z Morandiho ateliéru, Československé rádio 1968 od Tamáse St.Turby, konceptuální skici Vyacheslava Akhunova, po zásahu bombou spečené antické artefakty z bejrútského muzea nebo známé fotografie Lee Miller koupající se v Hitlerově vaně, poté, co fotografovala v právě osvobozeném Dachau. Expozice má asociovat všechny linie a momenty, kterými se ubíral výzkum a přemýšlení kurátorky o výstavě. Je z toho znát zodpovědnost, kterou cítila k úkolu, jehož se zhostila. Tento asociativní prostor funguje výborně i přes to, že je nainstalován velmi akademicky. Jestliže výstava má mozek a asociativní dráhy, tak má i údy a ty kromě jiného reprezentují jiná města, jako jsou Alexandrie, Káhira a Banff v Albertě. Ve zmiňovaných místech se během léta uskuteční paralelní výstavy, performance a další doprovodný program. Jedna z těchto asociativních drah kurátorku odvedla do Kábulu, kde v 70. letech pracoval italský umělec Alighiero Boetti, představitel Arte Povery, a připravoval spolu s kurátorem Haraldem Szeemanem díla pro Documentu 5. Jedno z nich je vystaveno i zde.

Je to nástěnný koberec zobrazující politickou mapu světa vyrobenou právě v Afghánistánu. Mapa samotná byla na tuto výstavu přinesena mexickým umělcem Mariem Garciou Torresem, který na základě fotografií a archivních záznamů vytvořil vizuální esej o Boettiho práci v Kábulu a konfrontoval ho se svým vlastním postojem k tomu, co to znamená, být umělcem.

Jak zaznamenat smrt Motivy války, které se objevují v mnoha uměleckých dílech, jsou nejpůsobivěji reprezentovány v performativní přednášce libanonského umělce Rabiha Mrourého. Mobilní telefon jako kamera, která je přímo po ruce, se v nejnovějším válečném konfliktu v Sýrii stal prostředkem, jak zaznamenat vlastní smrt. Záběry stažené z internetu ukazují, jak většina těchto „kameramanů“ uhranutě sleduje skrz displej vojáky, kteří na ně během chvilky zamíří a vystřelí. Pak následuje pád mobilu a rozpixelovaný obraz, jako záznam smrti. Mrouré hledá důvody tohoto diváctví, kdy člověk čeká s klidem na vlastní smrt zprostředkovanou displejem mobilu, a tím odcizenou, tedy jakoby ne vlastní.

Ve velkém množství videoprojekcí a performancí se na výstavě rozvíjejí různé přístupy k uchopení historických souvislostí města Kassel. Konceptuálně nejradikálněji jsou dovedeny do krajnosti Clemensem von Wedemeyerem. Ve své trojprojekci, kde se geometricky opakují a konstituují různé události v Kasselu za posledních sedmdesát let, se v jakési nekonečné televizní inscenaci opakují společenská traumata od nacistických zvěrstev až po studentské nepokoje v 70. letech. Byť je tato projekce brilantní ve smyslu stavby komplikovaných vyprávěcích struktur zasazených do jednoho místa, schematismus vyprávění ovlivnil i vyznění a divák má pocit, že na něco čekal zbytečně, příběh působí jako ilustrace ke stanovenému geometrickému plánu. Stejně jako jsem byl zvědavý na nový film od Wedemeyera, byl jsem zvědavý i na nový film Otolith Group. Byl celý natáčený v postkatastrofické Fukušimě. Kdo by ale čekal radikální společenskou kritiku, bude zklamán. Jejich film vyznívá jako poetické bloudění za zvuků dozimetru. Zatímco neviditelná radioaktivita působila ve filmu hrozivě neuchopitelně, v jiné trojprojekci Mikiho Taanily

WWW.FACEBOOK.COM/WANNIECKGALLERY WWW.WANNIECKGALLERY.CZ Mediální partner

Mediální partner

Komerční banka spolu s Wannieck Gallery si Vás dovolují pozvat na vernisáž výstavy Komerční banka and the Wannieck Gallery cordially invite you to the opening of the exhibition

ČESKÉ UMĚNÍ 90. LET ZE SBÍRKY KOMERČNÍ BANKY Komerční banka spolu s Wannieck Gallery si Vás dovolují pozvat na vernisáž výstavy Komerční banka and the Wannieck Gallery cordially invite you to the opening of the exhibition CZECH ART OF THE 1990s FROM THE COLLECTION OF KOMERČNÍ BANKA Komerční banka UMĚNÍ spolu s Wannieck GalleryLET si Vás dovolují pozvat na vernisáž výstavy ČESKÉ 90. Komerční banka and the Wannieck Gallery cordially invite you to the opening of the exhibition

Vernisáž se uskuteční v úterý 22. května 2012 v 18 hodin ve Wannieck Gallery v Brně, Ve Vaňkovce 2. ZE SBÍRKY KOMERČNÍ BANKY Vernissage will be held on Tuesday 22 May 2012 at 6 pm in the Wannieck Gallery in Brno, Ve Vaňkovce 2. ČESKÉ UMĚNÍ LET CZECH ART OF90. THE 1990s Výstavu zahájí pan Henri Bonnet, generální ředitel Komerční banky, křestem katalogu České umění 90. let ze sbírky Komerční banky. ZE SBÍRKY KOMERČNÍ BANKY FROM THE COLLECTION BANKA Introductory speech by Mr Henri Bonnet, Chief ExecutiveOF Officer KOMERČNÍ of Komerční banka, who will also present the new catalogue Czech Art of the 1990s from the collection of Komerční banky. CZECH ART OF THE 1990s Vernisáž se uskuteční v úterý 22. května 2012 v 18 hodin ve Wannieck Gallery v Brně, Ve Vaňkovce 2. Výstava potrvá do 23. září 2012. Vernissage will be held on Tuesday 22 May 2012 at 6 pm in the Wannieck Gallery in Brno, Ve Vaňkovce 2. The exhibition runs until 23 September 2012. FROM THE COLLECTION OF KOMERČNÍ BANKA Výstavu zahájí pan Henri Bonnet, generální ředitel Komerční banky, křestem katalogu České umění22. 90. let ze 2012 sbírky Komerční banky. Vernisáž se uskuteční v úterý května v 18 hodin ve Wannieck Gallery v Brně, Ve Vaňkovce 2. Partneři výstavy: Introductory speech by Mr Henri Bonnet, Chief Executive Officer of Komerční banka, Vernissage will be held on Tuesday 22 May 2012 at 6 pm in the Wannieck Gallery in Brno, Ve Vaňkovce 2. who will also present the new catalogue Czech Art of the 1990s from the collection of Komerční banky. Výstavu zahájí pan Henri Bonnet, generální ředitel Komerční banky, Výstava doČeské 23. září 2012.90. let ze sbírky Komerční banky. křestem potrvá katalogu umění The exhibition runs until 23 September 2012. Introductory speech by Mr Henri Bonnet, Chief Executive Officer of Komerční banka, who will also present the new catalogue Czech Art of the 1990s from the collection of Komerční banky.

Wannieck Gallery a společnost Art+ si Vás dovolují pozvat na květnovou debatu z cyklu o sběratelství a umění, s názvem „Sběratelství mladého umění“, která se uskuteční 30. 5. 2012 v 18 hodin ve Wannieck Gallery.

Partneři výstavy:

Výstava potrvá do 23. září 2012. Wannieck The exhibition runs until 23 September 2012.

Gallery a portál ART+ vás zvou na cyklus debat o sběratelství a umění:

září – Rekapitulace jarní aukční sezony říjen – Sběratelství a fotografie listopad – Sběratelství českého skla prosinec – Sběratelství prací na papíře

Wannieck Gallery a společnost Art+ si Vás dovolují pozvat na květnovou debatu z cyklu o sběratelství a umění, sPartneři názvem výstavy: „Sběratelství mladého umění“, která se uskuteční 30. 5. 2012 v 18 hodin ve Wannieck Gallery.

www.artplus.cz

artmix

111

PRAHA

BRNO

LIBEREC

Galerie KusKovu Tomáš Procházka: Výstava šperků (do 1. 8.) Biskupský dvůr 6, Praha 1 / www.kuskovu.cz

MG: Místodržitelský palác Květa Pacovská Ad invinitum; DAR: Husák trávu nekouřil (Do 28. 10.) Sběratelé a mecenáši VI: Marie Richterová (do 9. 9.) Moravské nám. 1a, Brno / www.moravska-galerie.cz

LITOMĚŘICE

Centrum současného umění DOX Karel Nepraš (do 1. 10.); Čestmír Suška (do 31. 8.); Membra Disjecta pro Johna Cage (do 20. 8.) Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz

Galerie MIRO TAL R: Obrazy – Paintings (do 5. 8.) Strahovské nádvoří 132/1, Praha 1 www.galeriemiro.cz Galerie Pavilon Situace 25: Robert Šalanda (od 12. 6.) Mostecká 3, Praha 1 / www.galeriepavilon.cz Galerie Rudolfinum Tváře: Fenomén tváře ve videoartu (do 16. 9.) Alšovo náb. 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie Trafačka Kolektiv literek z Čech a zahraničí: Girl Power (do 22. 7.) Kurta Konráda 1, Praha 9 / www.trafacka.net GHMP: Městská knihovna Jakub Špaňhel: Slepice jdou do pekla; Lubomír Typlt: Tikající muž (do 9. 9.) Mariánské nám. 98/1, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP: Dům U Kamenného zvonu London Twelve (od 29. 6. do 23. 9.) Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP: Dům U Zlatého prstenu Tereza Damcová: Frída Kakao a vývrhelové (do 17. 6.) Týnská 6, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP: Staroměstská radnice Jaromír Novotný: Viditelné formáty (do 19. 8.) Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP: Zámek Troja Vincenc Vingler: Sochy zvířat; Emil Filla: Ze sbírek GHMP (do 4. 11.) U Trojského zámku 4/1, Praha 7 / www.ghmp.cz Muzeum Montanelli Xu Zhen: Zakázaný hrad (do 22. 7.); Art brut II. (od 9. 8. do 21. 10.) Nerudova 250/13, Praha 1 www.muzeummontanelli.com UPM: Hlavní budova Z Nového Světa do celého světa: 300 let harrachovské sklárny (do 16. 9.) 17. listopadu 2, Praha 1 / www.upm.cz UPM: Galerie Josefa Sudka Josef Sudek: Z ostrovů (do 9. 9.) Úvoz 24, Praha 1 / www.upm.cz Topičův salon Michal Škoda, Jan Maarten Voskuil (do 10. 8.); Alexander Paul (od 17. 7 do 17. 8.) Národní 9, Praha 1 / www.topicuvsalon.cz Veletržní palác Diplomati AVU 2012 (do 1. 8.) Dukelských hrdinů 47, Praha 7 / www.avu.cz

MG: Jurkovičova vila Jan Kotěra: Národní styl (do 30. 9.) Jana Nečase 2, Brno-Žabovřesky www.moravska-galerie.cz

MG: Uměleckoprůmyslové muzeum Bienále Brno 2012; Khhhhhhh: Slavs and Tatars (do 28. 10.) Husova 14, Brno / www.moravska-galerie.cz MG: Pražákův palác Dvě nebo tři věci, co vím o Provo (Brněnská verze); Práce z Kalifornie (do 28. 10.) Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz Wannieck Gallery České umění 90. let ze sbírky Komerční banky (do 23. 9.) Ve Vaňkovce 2, Brno / www.wannieckgallery.cz

BLANSKO

Galerie města Blanska Letní výtvarná dílna (od 16. 7. do 20. 7.) Dvorská 2, Blansko / www.galerie.blansko.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Oblastní galerie v Liberci Roman Karpaš: Silová pole (do 9. 9.); Miloš Šejn: Archivy a kabinety (do 2. 9.) U Tiskárny 81/1, Liberec IV. / www.ogl.cz

Severočeská galerie výtvarného umění Konec (s)nové epochy: Umění secese a symbolismu ze sbírek Patrika Šimona (do 30. 9.); Jiří Kačer: Sochy (do 26. 8.) Michalská 7, Litoměřice www.galerie-ltm.cz

Severočeská galerie výtvarného umění bývalý jezuitský kostel Zvěstování Panně Marii Volný směr: S.V.U. Mánes (do 16. 9.)

MIKULOV

Regionální muzeum v Mikulově Jan Adam z Lichtensteina; Děvčata z pokoje 28, L410, Terezín (do 31. 8.); Piaristické školy v Mikulově a jejich vědecké přístroje (do 31. 10.) Zámek 1/4, 692 01, Mikulov / www.rmm.cz Galerie Závodný František Kyncl & Els Moes (od 12. 7. do 2. 9.) Husova 3, Mikulov www.galeriezavodny.com

NÁCHOD

Dům umění České Budějovice Václav Stratil: 66 prací (do 19. 8.) nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice www.ducb.cz

Galerie výtvarného umění – Jízdárna Vratislav Hlavatý; Tutto universale, plakáty, knižní ilustrace, animované filmy, kresby, obrazy (do 2. 9.) Smiřických 272, Náchod, 547 01 / www.gvun.cz

CHEB

OLOMOUC

Galerie výtvarného umění v Chebu Richard Teschner: Loutka Kiai Ageng z představení Nawang Wulan, 1912 (do 30. 9.); Michal Škapa a.k.a. TRON: Odezdi ke zdi (do 26. 8.) Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

KLATOVY

GKK: Galerie u Bílého jednorožce Ivana Lomová: (do 29. 7.); Jindřich Štreit: Fotografie (od 8. 8. do 30. 9.) náměstí Míru 149/I, Klatovy / www.gkk.cz GKK: Kostel sv. Vavřince Olina Franco: Via Genderosa (do 22. 7.); Lukáš Rais (od 29. 7. do 31. 10.) Plánická 6, Klatovy / www.gkk.cz

GKK: Sýpka Nablízko a nadostřel II. (do 29. 7.); Reflexe na architektonickou esenci umění (od 5. 8. do 31. 10.) GKK: Klenová zámek Ona B.: Skandál na zámku (do 29. 8.) Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz GKK: Hrad 20. Letní keramická plastika (do 31. 10.)

KROMĚŘÍŽ

Galerie Orlovna Karel Balcar: Untitled (do 29. 7.); Ramon Llinas y Villa: What is broken is beautiful (od 6. 8. do 2. 9.) Na Sladovnách 1491, Kroměříž www.galerie-orlovna.cz

Galerie Veteran Arena Augustin Mervart: Moravský krajinář (do 31. 8.) Sladovní 103/3, Olomouc www.veteranarena.cz

MUO: Muzeum moderního umění František Skála: Muzeum (do 19. 8.); Ondřej Michálek, Jiří Žlebek, Oldřich Šembera: Výstava (do 23. 9.) Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz MUO: Arcidiecézní muzeum Stín kvetoucí sakury: Výběr japonského umění z českých sbírek (do 2. 9.); Josip Plečnik: Kostely (do 30. 9.) Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz

OSTRAVA

GVUO – Dům umění Čestmír Suška: Inside Outside; Duša, Filla, Grund, Kupka, Navrátil, Slavíček, Zrzavý: Napříč krajinou (do 16. 9.); Ferdiš Duša: Život člověka, Ferdiše Duši, ve smutné zemi (do 2. 9.) Poděbradova 13, Ostrava 1 / www.gvuo.cz

PLZEŇ

ZČG – 13 Viktor Karlík: Podzemní práce (do 19. 8.) Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz ZČG – Masné krámy Začátek století: České umění prvního desetiletí 21. století (do 5. 8.) Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz INZERCE

2002â&#x20AC;&#x201C;12 / Deset let Ä?asopisu