9 771213 839008
10
10
říjen 2012
87
95 Kč / 4,50 ¤
Graffiti v Městské knihovně 28 / Rozhovor s Jiřím Šalamounem 36 / Benátské bienále architektury 10 /
Kolik stojí hračky?
1 200 Kč
2 900 Kč
3 500 Kč
4 800 Kč
Přehled aukčních prodejů hraček za roky 2000–2012 podle databáze ART+. Ceny jsou uváděny bez aukční provize.
3 100 Kč
10 000 Kč
5 000 Kč
2 500 Kč
16 500 Kč
1 200 Kč
1 500 Kč
800 Kč
3 000 Kč
1 000 Kč
2 000 Kč
5 000 Kč
6 000 Kč
9 500 Kč
2 000 Kč
6 500 Kč
2 000 Kč
9 500 Kč
6 000 Kč 1 500 Kč
1 700 Kč
2 500 Kč
1 000 Kč
2 000 Kč
600 Kč
2 500 Kč
2 500 Kč
1 500 Kč
8 000 Kč
2 000 Kč
3 000 Kč 8 000 Kč
1 500 Kč
3 000 Kč
1 500 Kč
4 800 Kč
2 000 Kč 9 000 Kč
500 Kč
2 500 Kč
2 500 Kč
11 000 Kč
1 800 Kč 33 000 Kč
Vše o trhu s uměním Databáze 100 tisíc aukčních výsledků / Zprávy a komentáře z domova i ze zahraničí / Index českého trhu s uměním / Pohodlný přístup prostřednictvím internetu / Propracovaná technologie vyhledávání
www.artplus.cz Partneři: 1. Art Consulting / Adolf Loos Apatment and Gallery / Antikvity / Arcimboldo / Dolmen / Dorotheum / Galerie Art Praha / Galerie Kodl Meissner-Neumann / Orlys Art Auctions / Pictura / Prague Auctions / Sýpka / Valentinum / Vltavín / Zezula
editorial /
Nastavit řídící procesy
Televizní vystoupení ministryně Aleny Hanákové (TOP 09 a Starostové), ve
Obsah
kterém se snažila vysvětlit důvody náhlého odvolání ředitele Národního divadla opakováním sousloví o potřebě „nastavit řídící procesy“, nebylo zdaleka tak nekompetentní, jak se zdálo většině komentátorů. Absurdita celého výstupu neplynula z nepřipravenosti ministryně, ale ze střetu dvou diametrálně odlišných myšlenkový světů. Zatímco moderátorka předpokládala, že je-li nějaký ředitel na hodinu odvolán, musel se dopustit vážného manažerského selhání, ne-li dokonce trestného činu, Alena Hanáková se jí politickým ptydepe snažila vysvětlit, že vůbec nejde o to, jak svěřenou instituci řídil, ale jen jestli poslušně vykonával rozkazy přicházející z ministerstva. Problémem ministerského působení Aleny Hanákové není jen to, že řízení rezortu nezvládá po odborné stránce, ale především, že mylně chápe jeho úlohu. Přijala za vlastní koncepci svého předchůdce Jiřího Bessera, že ministerstvo je něco jako firma a jím zřizované příspěvkové organizace pouhými pobočkami, které plně podléhají řízení z centra. Zatímco Besser toto pojetí prosazoval s přímočarou arogancí ve stylu „teď budete dělat, co chci já“, což vyvolávalo odpor, Alana Hanáková sama vlastně nic nechce, vůbec si též ale neuvědomuje, že překračuje nějaké hranice. Výsledkem je, že ministerstvo dál omezuje rozhodovací pravomoci ředitelů příspěvkových organizací, bouřit se však není proti komu, protože vše se děje jen ve jménu „rozumného hospodaření“. Snaha vše řídit centrálně jde ruku v ruce s neschopností pojmenovat, co vlastně ministerstvo od jednotlivých kulturních organizací chce a očekává. Připravit nějaké jednoznačné zadání je totiž mnohem náročnější a riskantnější než něco jen tak ad hoc nařizovat. Jasně formulovaná koncepce se totiž snadno může stát předmětem kritiky či měřítkem, podle kterého lze posuzovat dosažené výsledky. Bohužel se však ukazuje, že to, o co se na ministerstvu kultury dnes starají především, není kvalita zdejší kultury, ale jen moc nad finančními prostředky, které skrze rezort protékají. Nahlíženo touto optikou je vysvětlení, že důvodem odvolání ředitele Národního divadla byly „špatně nastavené řídící procesy“, až nečekaně přímočaré. Neznamená nic jiného než snahu ministryně, čí spíše jejího náměstka, získat plnou kontrolu nad penězi, s kterými divadlo hospodaří.
> Viennafair
2 / depeše
Jan Skřivánek
5 / k věci
> Umění pro lidi
J. W. Stella
6 / zprávy 10 / výstava
> Umění vandalismu
Radek Wohlmuth
19 / aukce 24 / na trhu
> Košická moderna 26 / portfolio > Zdeněk Daněk Radek Wohlmuth 28 / rozhovor > Jiří Šalamoun Terezie Zemánková 36 / téma > Benátské bienále architektury Karolína Jirkalová 44 / profil > Aj Wej-wej Marcela Chmelařová
Johanka Lomová, Olga Lomová
48 / staveniště 50 / design Století dítěte v MoMA
>
Jan Adamec
55 / nové knihy 56 / knižní recenze Miroslav Zíka
58 / antiques
> Harrachovské sklo
> Stříbrná iluze
Lucie Zadražilová
> Lekce 43. – Nulisté 66 / recenze > Květa Pacovská, Filip Černý Pavel Kappel, Radek Wohlmuth 71 / mikro > StartPoint Prize 65 / manuál
Ondřej Chrobák
Radek Wohlmuth
72 / tipy 76 / na východ… Dušan Buran
84 / komiks
> Aféry dizajnu s politikou
> Dašek & Jadrný
Monstrkabaret Freda Brunolda
Jan Skřivánek
obálka
Umění žít s uměním
10
>
ZEDZ: T R AFAČK A / Městem posedlí / 2012 / foto: Duke
Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redaktoři: Johanka Lomová, Radek Wohlmuth / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova @ artantiques.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Jan Adamec, Džian Baban, Dušan Buran, Marcela Chmelařová, Ondřej Chrobák, Pavel Kappel, Olga Lomová, Vojtěch Mašek, J. W. Stella, Lucie Zadražilová, Terezie Zemánková, Miroslav Zíka/ Tisk: Dekameron CZ s r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice / Distribuce: Společnosti PNS, a. s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artantiques.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 8. října 2012. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz
2
depeše
art + antiques
Galerijní Vídeň text: Jan Skřivánek
Letošní galerijní veletrh Viennafair připravovala dvojice nových ředitelek, krom změny termínu z jara na podzim jsem však žádný zásadnější posun v jeho profilaci a úrovni nezaznamenal. Mezi zastoupenými galeriemi se samozřejmě našly i takové, u kterých člověk nechápal, proč byly na veletrh vůbec přijaty, ale základní úroveň byla dobrá a pozorný návštěvník si dokázal najít díla stojící za víc než jeden pohled. Místo pocitu, že Viennafair je jiný než ostatní veletrhy, což má být jeho základní devízou, ve mně ale návštěva vídeňského výstaviště v sousedství Pratru vyvolala pochybnosti o smyslu celé akce. Viennafair na jednu stranu působí veskrze profesionálně, na druhou tak trochu jako travestie sebe sama. Po organizační stránce jde o akci, které – aspoň z návštěvnického pohledu – není co vytknout, základním problémem, který pořadatelé ani při 8. ročníku nedokázali překonat, je, že stále není jasné, komu je vlastně veletrh určen. Na papíře to zní jako skvělý plán. Vídeň zužitkuje svou polohu mezi východem a západem Evropy i tradiční vazby na Balkán a Viennafair se stane branou, přes kterou se umění z postkomunistického východu a jihu, potažmo z někdejšího Sovětského svazu a z Turecka bude dostávat k mezinárodním sběratelům ze západu. Oproti galerijním veletrhům „staré Evropy“, které jsou často kritizovány pro svou uniformitu, se Viennafair stane oázou původnosti a novosti. Podobnou roli ostatně plní i umělecká sbírka bankovního domu Erste, který se programově zaměřuje na konceptuální umění střední a východní Evropy, či geograficky shodně zaměřená cena pro mladé umělce pořádaná co dva roky manželi Esslovými, tak proč by něco takového nemohlo fungovat i ve větším měřítku? Odpověď je cynicky prostá: Protože o to nikdo nestojí. Západní sběratelé jsou spokojeni s nabídkou umění, jíž se jim dostává doma, a rozhodně netrpí pocitem, že musí kdesi na východě hledat něco nového a do-
sud neobjeveného, vídeňské publikum chce na veletrhu vidět hlavně domácí galerie, případně velká mezinárodní jména, a galerie ze zemí, jež mají být prostřednictvím Viennafair představeny světu, se sice jednou dvakrát rády zúčastní, ale vícekrát ne. Z hlediska prodejů jim veletrh mnoho nepřináší a jejich dlouhodobou snahou je zbavit se regionální nálepky a stát se plnohodnotným hráčem na mezinárodním trhu. Tedy se prosadit na tradičních veletrzích od Bruselu a Bologně přes Kolín a Paříž až po Londýn a Basilej. Mezi účastníky byly letos hned čtyři pražské a jedna bratislavská galerie, představující se monografickou výstavou Václava Stratila. Ostudu rozhodně nedělaly, nijak však ani nevyčnívaly. Překvapením pro mě byla prostorově velkorysá a logisticky jistě náročná prezentace galerie Dvořák Šec, která však ve výsledků působila velice zmateně. Vystavovat ve Vídni současně obří mimino od Davida Černého, jedno z pláten Mikulá-
še Medka z výzdoby košické pobočky ČSA, vypreparované kůže domácích mazlíčků od Ondřeje Brodyho a díla půl tuctu dalších autorů podle mě jednoduše nedává smysl. Jakkoliv soudím, že Viennafair selhává v naplňování deklarovaných cílů, jde o akci, kterou Vídni můžeme jedině závidět. Jedná se možná o slepou uličku, ale energie a nasazení, se kterým se Vídeň snaží etablovat jako středoevropské umělecké centrum, a to jak na muzejním, tak i galerijním poli, jsou obdivuhodné. Jinou výtvarnou akcí, kterou Vídni závidím ještě víc, je Vienna Art Week, který se letos uskuteční ve dnech 19. až 25. listopadu. Jde o sérii komentovaných prohlídek, návštěv v ateliérech, debat i neformálních setkání, které pod společnou hlavičkou pořádají komerční galerie i veřejné muzejní sbírky. Týden umění je ukázkou toho, že ne vše závisí na penězích, že mnohem důležitější je chuť něco podnikat a schopnost spolupráce.
S TÁ N E K G A L E R I E M AY E R K A I N E R / foto: Piers Erbslöh, Viennafair
Staňte se předplatitelem Art+Antiques a ročně získáte slevu 214 Kč oproti koupi na stánku spolehlivou distribuci do vaší schránky až 50% slevu na vstupném do našich partnerských galerií, muzeí a výstavních síní Ročenku ART+ v ceně 119 Kč zdarma vstup do elektronického archivu časopisu Josef Lada
3/2013
S předplatným Art+Antiques získáváte slevu na vstupném do partnerských galerií
3
Galerie Rudolfinum 130 80 Kč Beyond Reality: British Painting Today (do 30. 12.) Centrum současného umění DOX 180 108 Kč AMOR PSÝCHÉ AKCE – VÍDEŇ (od 19. 10. do 14. 1. 2013) Jan Jakub Kotík: Podoby vzdoru (od 11. 10. do 7. 1. 2013) Galerie hlavního města Prahy 120 60 Kč Městem posedlí (od 10. 10. do 13. 1. 2013) 120 60 Kč Jan Švankmajer: Možnosti dialogu (od 26. 10. do 3. 2. 2013) 40 20 Kč Milan Salák: 360! (do 9. 12.) Uměleckoprůmyslové museum v Praze 80 40 Kč Bravos: Současný španělský design (do 25. 11.) Moravská galerie v Brně 160 80 Kč Bienále Brno 2012 (do 28. 10.) Wannieck Gallery v Brně 100 50 Kč Petr Nikl: Dialog s maminkou (do 3. 2. 2013) Muzeum umění Olomouc 50 25 Kč Od Tiziana po Warhola (od 25. 10. do 31. 3. 2013) Galerie výtvarného umění v Ostravě 50 20 Kč Taller: Objekt – oděv (do 21. 10.) Oblastní galerie v Liberci 50 20 Kč Květa Pacovská: Časoprostor (do 25. 11.)
Oranžová: PMS 021 Šedá: PMS 7545
Šedá: CMYK 0-0-0-75
Předplatitelskou ARTcard vám zašleme do měsíce od obdržení prvního čísla časopisu. K půlročnímu předplatnému se ARTcard nevydává.
!"#$!%&'('#%)*&+*&"'&,)!"&-.&+-#%(*/)'0(.$$+++12
3401103225+++16738721
Objednávejte na webu: www.artcasopis.cz, emailem: predplatne@ambitmedia.cz, telefonicky na infolince České pošty: 800 300 302, poštou: POSTSERVIS, oddělení předplatného, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9
6
zprávy
art + antiques
GHMP bude mít ředitelku Praha – Novou ředitelkou Galerie hlavního města Prahy by se měla stát Magdalena Juříková, která dosud působila v Galerii Zlatá husa, která spravuje sbírku Vladimíra Železného. Juříkovou do čela GHMP doporučila výběrová komise, její jmenování však ještě musí schválit Rada města. Magistrát nicméně dopředu avizoval, že se bude výsledky konkurzu řídit. Do funkce by podle původního harmonogramu měl nový ředitel nastoupit již k 1. listopadu. Do výběrového řízení se přihlásilo deset uchazečů, mezi nimi i dosavadní ředitel Milan Bufka a šéfkurátor galerie Karel Srp. Jména všech kandidátů i jejich projekty magistrát zveřejnil na svých webových stránkách (projekt odmítli dát k dispozici jen tři uchazeči). Jako favorité se jevili Marek Pokorný, který začátkem září oznámil svůj odchod z postu ředitele Moravské galerie v Brně, a šéf Domu umění města Brna Rostislav Koryčánek, který bude v listopadu tento post obhajovat v konkurzu. V devítičlenné výběrové komisi měli těsnou většinu nezávislí členové. Komise neměla pevný hlasovací řád, dohodla se však, že magistrátu doporučí pouze jedno jméno a nebude stanovovat pořadí na dalších místech. V prvním kole členové komise vybírali tři až pět finalistů, jejichž projekty a osobní prezentace je nejvíce přesvědčily. Nakonec však postoupila pouze trojice favoritů, neboť další dva uchazeči získali méně než polovinu hlasů. V druhém kole se tak rozhodovalo mezi Juříkovou a výše jmenovanou dvojicí brněnských ředitelů. Každý člen komise měl pak jmenovat, koho považuje za nejlepšího kandidáta. Juříková získala šest hlasů, Koryčánek zbývající tři. Velkou roli v rozhodování komise hrál osobní pohovor s jednotlivými kandidáty. Juříková se tak prý jako favorit jevila již po prvním kole, ačkoliv asi nejucelenější písemný projekt předložil Marek Pokorný. Podrobné zápisy z jednání komise by dodatečně měly být volně k dispozici. / js
P O P U L Á R N Í L E D N I C E / foto: Profimedia
Léto na hradech a zámcích Praha – Památkové objekty ve správě Národního památkového ústavu každoročně přivítají kolem 4,5 milionu návštěvníků. V letošním roce by jich podle průběžných čísel nemělo být o nic méně. Z více než 40 tisíc památkově chráněných objektů na našem území jsou ty spravované Národním památkovým ústavem považovány za nejcennější. Na těchto 104 hradech, zámcích, zahradách, dolech a vesnických usedlostech se navíc nachází na tři čtvrtě milionu sbírkových předmětů, což z NPÚ dělá jedno z největších muzeí u nás. „V roce 2011 si do srpna státní památky prohlédlo na 3,5 milionu návštěvníků, v letošních statistikách jsme zatím dosáhli cca 3,44 milionu návštěvníků ke konci letních prázdnin. To lze považovat za úspěch, protože loňská návštěvnická sezóna byla díky nepřízni letního počasí mimořádně příznivá. Památky ve správě NPÚ však svými akcemi a projekty udržely krok i v letošním nádherném, horkém počasí prázdninových měsíců,“ říká tisková mluvčí NPÚ Zdeňka Kalová. Průběžná čísla nezahrnují návštěvnost velkých hradních akcí, které tradičně probíhají v měsíci září. V polovině srpna zveřejnil NPÚ plán restrukturalizace systému správy památek.
K dnešnímu jednomu centrálnímu a čtrnácti krajským pracovištím, přibudou další čtyři specializovaná nadregionální centra, která se budou věnovat výhradně památkám spravovaným NPÚ. Dojde tak k faktickému oddělení dvou hlavních povinností NPÚ. Ústav je na jedné straně přímým správcem a provozovatelem vybraných památek a má za úkol „zabezpečit kulturně výchovné využití objektů a jejich propagaci“, na straně druhé vykonává odborný dohled nad všemi památkově chráněnými objekty. Podle vedení NPÚ by nová koncepce měla zkvalitnit úroveň odborné péče, ozývají se však i pochybovačné hlasy upozorňující mimo jiné na velké vzdálenosti mezi jednotlivými objekty, které bude obtížné administrovat z několik set kilometrů vzdálených centrálních pracovišť. Na brněnském sjezdu historiků umění zazněla také obava, že vydělení správy památek z povinností krajských pracovišť NPÚ by do budoucna mohlo vést k jejich rušení s tím, že ústavy jen dublují práci památkových úřadů zřizovaných magistráty. Jedním z nadregionálních center bude Sychrov, z něhož bude spravováno 18 památek. „Cíl je takový, aby dobré zkušenosti z pracovišť, kde je dosahováno nejlepších výnosů a práce s objekty patří k příkladným, byly přenášeny dále, aby se dobré příklady ještě více rozšířily,“ uvádí Miloš Kadlec, ře-
7
ditel NPÚ v Liberci a kastelán na Sychrově. Další tři centra budou v Kroměříži, nebo v Brně pro Moravu, v Praze pro střední Čechy, Ústecký a Karlovarský kraj, Českým Budějovicím bude vedle Jihočeského kraje podléhat i Vysočina a Plzeňský kraj. Provoz památek i odborných pracovišť památkového ústavu vyjde ročně na 1,5 miliardy korun, přičemž 45 % celkové částky si NPÚ vydělá samo z vstupného, pronájmů a dalších služeb. Zbytek dofinancovává Ministerstvo kultury. V současné době jsou krajská pracoviště finančně samostatná. Jednotlivé památky na počátku roku definují odhadované náklady a získají poměrnou část od centrálního pracoviště. Následně bývají peníze z vybraného vstupného přerozděleny tak, aby chudší památky mohly pokrýt své náklady. Populárnější památky „živí“ své chudší příbuzné. Za všechny zmiňme dvojici jihomoravských zámků Lednice a Uherčice. Prvně jmenovaný patří mezi nejpopulárnější české
zámky, loni jej navštívilo přes 300 tisíc lidí. Uherčice, které procházejí rekonstrukcí, naopak loni přivítaly jen kolem 2 tisíc návštěvníků. „Karlštejn s 220 tisíci návštěvníky ročně průměrně na vstupném vydělá o 50 milionů víc, než kolik ke svému provozu potřebuje,“ dává další příklad Kalová. Peníze proto NPÚ může přerozdělit mezi další objekty. Potřeba získat co nejvyšší výnosy ze vstupného a pronájmů je ostatně dána i skutečností, že od roku 2009 se příspěvek státu na provoz NPÚ snížil o 100 milionů korun. Udržení stávajícího počtu návštěvníků je pro provoz zámků zásadní. Prudký pokles zájmu veřejnosti o památky by nutně znamenal problém v rozpočtu. „Výsledkem je, že se snažíme zaujmout co nejširší spektrum diváků. Snažíme se, aby byl program co nejpestřejší – od kejklířů a historických trhů pro masy až po podrobné a někdy i historicky objevné prohlídky s kastelány,“ říká Kalová. Ve srovnání se situací před rokem 1989 je dnes návštěvnost hradů a zámků výrazně
nižší. Prakticky vymizely velké skupiny – organizované zájezdy vojáků, dětí či důchodců. Dnes se na památky vypravujeme především individuálně. Také původ zahraničních turistů je výrazně jiný než v 90. letech. Zatímco těsně po pádu železné opony do České republiky proudili především lidé ze západu, dnes pochází většina zahraniční klientely z Ruska, Ukrajiny a Polska. Každá skupina návštěvníků se chová specifickým způsobem. Například pozornost turistů z Asie se omezuje na památky zapsané na seznam UNESCO (NPÚ jich spravuje 7). Všechna tato data NPÚ pečlivě shromažďuje a analyzuje. Jaké jsou trendy do budoucna? NPÚ již tři roky pracuje na soupisu kmenového mobiliáře zámků. Cílem je rekonstruovat interiéry zámků v co nejvěrnější historické podobě. Oproti minulým letům mají vznikat pohledy do života obyvatel zámku v jejich různorodém vkusu i potřebách (dnes takto vypadá například Rájec nad Svitavou) a ne tématické expozice, jaká je například na
INZERCE
Společnost Topičova salonu a ART+ zvou na debatu starožitnosti v době krize. O tom, jak se v posledních letech proměnil trh se starožitnostmi, budou debatovat prezidentka Asociace starožitníků Simona Šustková a expert na užité umění aukční síně Dorotheum Miroslav Zíka. termín: 23. října od 18.00 téma: starožitnosti v době krize debatující: Simona Šustková, Miroslav Zíka LÖTZ WITWE: VÁZA (Josef Hoffmann), DÓZA (Hans Bolek) / návrhy 1912, 1915 sklo čiré, podjímané mléčným, s vnějším černým odleptávaným dekorem výška 25,5 cm a 15,5 cm / cena: 336 000 Kč a 192 000 Kč / Dorotheum 26. 11. 2011 Dražba kolekce lötzovského skla se stala velkým překvapením loňské předvánoční aukce společnosti Dorotheum. Dosažené ceny několikanásobně překonaly předaukční odhady a stanovily nové cenové rekordy v dané kategorii.
místo: Topičův salon, Národní 9 (1. patro), Praha 1 www.artplus.cz Mediálním partnerem cyklu je časopis Art+Antiques.
… o sběratelství z různých stran
10
výstava
art + antiques
Umění vandalismu Graffiti mezi ulicí a galerií text: Radek Wohlmuth Autor je kurátorem výstavy Stuck on the City.
Když přijdou na přetřes „malůvky na fasádách“, má názor skoro každý. Všichni o nich mají jasno, ale přitom nikdo ani pořádně neví, jak jim vlastně říkat. Časy se ale mění. Mladí „vandalové“ s igelitkou nabitou barvami v aerosolových rozprašovačích sice stále po nocích malují na domovní zdi nebo vlaky metra, jenže přes den už třeba připravují svoji výstavu v oficiální galerii.
Umění slovník spisovné češtiny charakterizuje jako lidskou činnost vytvářející slovesná, výtvarná, hudební a jiná díla jako specifický, esteticky působivý odraz skutečnosti, zatímco vandalismus pro změnu slovník cizích slov uvádí coby surové, barbarské, vandalské ničení hodnot. Ne nadarmo jde o termín, který se do povědomí dostal právě následkem lidské aktivity. Své jméno získal podle germánského kmene Vandalů, který nad jiné proslul obzvláště systematickým ničením Říma v 5. století. Slovník navíc hned přihodí příhodný příklad správného použití: kulturní památky zničené vandaly. Zdá se, že existuje jen málo protikladnějších, skoro antonymních spojení než právě umění vandalismu, jenže paradoxně zřejmě žádné pojmenování nevystihuje pouliční výtvarné aktivity přesněji. Výtvarné projevy v městském prostoru se k nám dostaly jako import ze sousedního Německa po roce 1989 jako jeden z projevů pohodové západní svobody. I v provinčním postkomunistickém Česku tak brzo oslaví pětadvacetiny. Přesto pořád představují téma, které dokáže naštvat spoustu lidí napříč generacemi. Jak je to možné? Jednoduše: jsou ilegální, spontánní, drzé, masové a agresivní. Jinými slovy: nabourávají osobní jistoty, nenaplňují očekávání, nerespektují obecné hodnoty a nelze se jim vyhnout.
Město jako galerie I když se v mnohém liší, něco mají přece jen společného. Především je to město a městské prostředí, tedy v první řadě ulice. Město je komplexním projevem naší civilizace, je to technoorganismus, který určuje rytmus i náplň života většiny lidí a samo o sobě podněcuje v této podobě představivost déle než sto let. „Město je žena a nic jiného být nemůže. Je to dobře, protože ženami se zabývá každý,“ konstatuje detektivkář Ed McBain a jeho kolega z oblasti fantasy Terry Pratchett si naopak pochvaluje ulice, protože člověka nikdy neopustí. V našem případě je ovšem funkce města zmnožená a ani zdaleka se neomezuje jen na iniciaci. Město a jeho uliční síť tu představují nejen inspiraci, ale i ateliér, plátno a galerii s celodenním provozem zároveň. Odtud také nejčastější pojmenování street art nebo ještě lépe urban art. Do něj bývá totiž na rozdíl od první varianty, pod kterou obecně spadají „měkčí“ výrazové formy jako nálepky (stickers), plakáty, šablony (stencils), malby nebo třeba partyzánské S T R E E T A R T P R A H A / KR, Na Hrázi, Names 2008 / Epos 257, Nám. Jana Palacha, Names 2008 / Bior, Černý Most, Names 2008 / Jana a Vitché, Na Hrázi, Names 2008 Jirka Dvořák, Holešovice, 2007 / Apa, Palmovka, Names 2008
24
na trhu
art + antiques
Košická moderna text: Marcela Chmelařová Autorka je šéfredaktorkou portálu ART+.
Košice se v 20. letech minulého století staly na krátko významným mezinárodním centrem moderního umění. Nejznámějším českým malířem, který v Košicích krátce působil, je František Foltýn. Mezi klíčové slovenské představitele košické moderny pak patří Anton Jasusch a Konštantín Bauer.
Východní Slovensko se na přelomu 10. a 20. let minulého století nacházelo ve složité politické situaci. Neochota uznat nový československý stát a silná vazba na Maďarsko se zde řešily obsazením československým vojskem. Košice, tehdy převážně maďarské město, byly od roku 1919 dočasným útočištěm pro řadu levicových intelektuálů z Maďarska, kteří zde nalezli azyl po potlačení republiky rad. Přicházela sem ale i řada německých, českých a moravských modernistů. V Košicích 20. let se tak ojedinělým způsobem protnuly vlivy maďarské,
F R A N T I Š E K F O L T Ý N : K R A J I N A O D M U K A Č E VA / 1922 olej na plátně / 70 × 90 cm / cena: 191 160 eur / Soga 15. 11. 2011
české, slovenské i polské a ukrajinské umělecké avantgardy. Integrující osobností byl původem český kulturní činitel dr. Josef Polák, od roku 1919 ředitel Východoslovenského muzea. Z Košic se snažil vytvořit živé umělecké centrum doby, založil zde pod vedením Eugena Króna první veřejnou uměleckou školu. Jako dosazený představitel nového státu usiloval o představení nových poválečných tendencí českého umění. V roce 1921 zde po Praze a Brně proběhla repríza výstavy Tvrdošíjní a hosté, kde byli představeni kromě českých
umělců mimo jiné také Otto Dix a Paul Klee. Usiloval také o reprízu první výstavy Devětsilu, která se nakonec neuskutečnila. Právě na pozvání Josefa Poláka odchází v roce 1921 z Bratislavy do Košic i František Foltýn (1891–1976). Pobývá také na Podkarpatské Rusi, maluje v okolí Mukačeva a v Užhorodě. Už v lednu 1922 Polák Foltýnovi v muzeu organizuje samostatnou výstavu. Vystavuje také s dalšími modernisty, Maďarem Gejzou Schillerem, Eugenem Krónem, Konštantínem Bauerem a dalšími. Už od roku 1924 ale Foltýn působí v Paříži. Cenné umělecké doklady tohoto krátkého období jsou dnes většinou v českých veřejných sbírkách. Přesto trhem v posledním desetiletí prošlo několik zajímavých kusů. Už před dvanácti lety se u 1. Art Consulting objevila oboustranná Krajina z okolí Mukačeva, její cena už tehdy vzrostla čtyřnásobně na 2,18 milionu korun. Před dvěma lety se pak u Arcimbolda dražila zdařilá krajina Na kraji města (Košice) s dosaženou cenou 1,32 milionu korun. Zajímavý je aukční osud krajiny s pohledem na Mukačevo, prodané v Dorotheu v roce 2008 s výrazným nárůstem za 900 tisíc korun. Stejný olej pak loni na podzim v bratislavské síni Soga vyšel nového majitele na 191 tisíc eur (4,9 milionu korun). Z cenných Foltýnových figurálních prací košického období nabídla v roce 2008 Galerie Kodl špičkovou kompozici Odpolední siesta, která se prodala za 2,04 milionu korun. Relativně často se na slovenském trhu v posledních letech prodává klíčový před-
25
K O N Š TA N T Í N B A U E R : P E R I F É R I A / 192 7
stavitel košické moderny Anton Jasusch (1882–1965). Jeho tvorbu, pohybující se na pomezí figurace a duchovně prodchnuté vizionářské abstrakce, výrazně poznamenaly traumatizující zážitky z fronty první světové války a zajateckých táborů. Jasusch propojuje ještě secesně symbolistní náměty koloběhu životů a putování duší s modernistickým futuristicko-expresivním rukopisem. I když se Jasusch v nabídce slovenských síní objevuje pravidelně, dvojice cenných pláten z období košické moderny Mesačný svit a Vo víre noci byla přesto v rámci nabídky trhu zcela výjimečná. Na loňské jubilejní sté aukci společnosti Soga byla prodána za 38 a 44 tisíc eur. Malba Výkrik beznádeje z téhož období našla v červnu loňského roku kupce dokonce za 106 tisíc eur. O poznání horší je situace s dostupností méně známých autorů tohoto okruhu. Z nich přímo typickým příkladem je malíř Konštantín Bauer (1893–1928). Původním povoláním strojní inženýr je autorem děl z prostředí
košické proletářské periferie, prací s možná vůbec nejsilnější malířskou i lidskou výpovědí z celého košického okruhu. Stylově se jeho tvorba přiklání k primitivizujícímu civilismu, svým nadčasovým tragickým sociálním rozměrem připomene ostravského Valentina Držkovice nebo Ferdiše Dušu. Slovenská národní galerie vlastní ve svých sbírkách například krutě sugestivní plátno Odsúděná (Orgie) z roku 1927, znázorňující skupinku opilých mužů sápajících se na obnaženou venkovanku. Nevelké Bauerovo dílo se po několika letech tvorby, už v roce 1928, předčasně uzavřelo. Není tedy divu, že se tento autor v aukcích neobjevuje. Mezinárodní databáze Artprice jeho jméno dokonce ani neregistruje. Přesto jde o jednoho z nejosobitějších a nejvýraznějších slovenských malířů. Možná vůbec první Bauerovu malbu, která se v posledních letech objevila v aukci, publikovaný olej Pri trati (1927), bratislavská aukční síň Art Invest loni privátně prodala za 62 tisíc eur. Stejná síň letos v listopadu bude dražit Bauerův olej
Periféria ze stejného roku. Dražba začne na částce 90 tisíc eur (bez provize). Košice budou v příštím roce Evropským hlavním městem kultury a jednou z důležitých akcí festivalu má být i velká výstava košické moderny, na jejíž přípravě tamní Východoslovenská galerie pracuje již několik let (letos na jaře například proběhla mezinárodní konference na toto téma). Výstava i chystaná doprovodná publikace slibují nové zhodnocení a reinterpretaci tohoto významného kulturně-výtvarného fenoménu v rámci středoevropského kontextu.
K O N Š TA N T Í N B AU E R : P E R I F É R I A / 1927 technika: olej na plátně rozměry: 61 × 70 cm vyvolávací cena: 90 000 eur (bez 19% aukční provize)
28
rozhovor
art + antiques
Čtyři nohy S Jiřím Šalamounem o knížkách, naivním umění a Maxipsu Fíkovi text: Terezie Zemánková Autorka je teoretička kultury. foto (portrét): Jan Rasch
Na jeho ilustracích a animovaných filmech vyrostla celá generace Husákových dětí, milovali je jejich rodiče a dnes je obdivují jejich potomci. Jeho kreslené teatro mundi má v sobě humor, který je prostý výsměchu, moudrost, která nezná povýšenost, a zvědavost, která podněcuje imaginaci. Takový je ostatně i Jiří Šalamoun.
Začnu poněkud osobně – naším společným zájmem o to, co Josef Čapek nazval „nejskromnějším uměním“. Mám pocit, že v naivním umění, pouťových divadlech, jarmarečních vývěsních štítech a dalších projevech okrajové kultury spočívá také podhoubí vaší vlastní tvorby. U mě tento zájem podpořila výstava sovětských naivistů, která se konala roku 1968 v jedné galerii na Příkopech. Narazil jsem na ni naprosto nečekaně, šel jsem náhodou okolo v poslední den výstavy. To mě chytlo za srdce, tak jsem se o to začal ještě víc zajímat a to mi už zůstalo. Já osobně jsem ale vyšel hlavně z dětských kreseb, především ze svých vlastních a později z dceřiných. Po absolutoriu na AVU jsem v 60. letech pracoval pro časopis Estetická výchova, který vedl šéfredaktor profesor doktor Holešovský, Brňák. Zabýval se školní výtvarnou produkcí. Tam přicházely katalogy dětských kreseb, pořádaly se soutěže a já jsem seděl občas v jejich komisích. Ještě za války, jako kluk, jsem si taky kupoval časopis Loutkář, kde byly scénky z loutkového divadla kreslené dětmi. To se mi hrozně líbilo. Už na Akademii mi tato poloha přišla často zajímavější než akademická tvorba, kterou jsem viděl kolem sebe ve škole a v galeriích. Pokud vím, nikdo jiný se tou dobou tímto směrem systematicky neprofiloval. Pak se ale rozkřiklo, že je to dobrý…
Vaše orientace na ilustraci a knižní grafiku se zrodila už na Akademii? To už daleko dřív, já byl vždycky knihomil. Proto jsem si cíleně na Akademii vybral grafický ateliér. Moje rozhodnutí bylo také ovlivněné dobou, 50. léta nebyla zrovna příznivá, musel jsem se jimi nějak prokousat. Snažil jsem se tedy postavit na tři nohy – to znamená ovládnout typografii, ilustraci a užitou grafiku, dnešní grafický design, abych neupadnul. Až později se k tomu přidala noha čtvrtá, animovaný film. Tenkrát to opravdu nebylo snadné. Rodiče na tom byli finančně špatně, nemohl jsem po nich chtít, aby mě ještě navíc dál podporovali. Věděl jsem, že musím dělat práci, která mě uživí. Na pražské AVU jste studoval u profesora Vladimíra Pukla, dlouho jste tam ale nevydržel. Brzy jste odešel do Německa. Na Akademii jsem byl přijat už v sedmnácti letech. Před tím jsem chodil na gymnázium Jana Masaryka na Vinohradech a později na gymnázium ve Slovenské ulici. To ale v důsledku šílené školské reformy ministra Zdeňka Nejedlého najednou zavřeli, a tak jsem na Akademii nastoupil rovnou ze septimy. Ve třetím ročníku na AVU se naskytla možnost jít studovat do zahraničí. Věděl jsem o lipské škole grafiky a knižního umění v Německu, která měla výborné renomé už od 19. století. Byl jsem první, kdo se o to zajímal. Bylo to brzy po válce, vztah k Německu byl silně narušený, v lidech zůstala pachuť.
36
téma
art + antiques
Na nejisté půdě Benátské bienále architektury text: Karolina Jirkalová foto: Ondřej Hofmeister
Téma letošního architektonické bienále v Benátkách zní Common Ground, tedy „společná půda“ či „společné území“. Co do obsahu tedy navazuje na minulou přehlídku, která se zaměřila na setkávání a komunikaci v architektuře. Výsledek je však diametrálně odlišný.
Letošní architektonickou přehlídku zahájil malý skandál. Rakouský architekt Wolf Prix z kanceláře Coop Himmelb(l)au obvinil kurátora Davida Chipperfielda, že z bienále dělá „produktový veletrh“ a nereflektuje významná politická témata stojící za architekturou. Architekti jsou tu jako hráči „na potápějící se gondole“, jako orchestr na Titanicu. Samotná expozice je pak podle Prixe „prázdná, vysilující, bezútěšná a nudná“. Zvláště britský tisk věnoval tomuto prohlášení velkou pozornost, stejně jako odpovědi Davida Chipperfielda. Ten kontruje tím, že Prix poškozuje svými prohlášeními pověst profese architekta a že není schopen své stanovisko podložit ničím jiným, než opozicí vůči ostatním. Připomíná také Prixovu další nedávnou provokaci, kdy označil Chipperfieldovu realizaci obchodního domu ve Vídni za „kus hovna“. I přes zřetelně osobní rozměr této přestřelky stojí za to vzít Prixova slova vážně. Letošní expozice působí rozpačitěji, než ta minulá není to však banalitou zvoleného tématu.
Společný základ Britský architekt David Chipperfield, který byl pověřen přípravou letošního bienále, je respektovaným tvůrcem, autorem mnoha (nejen) veřejných a kulturních budov. U nás nejznámější je zřejmě jeho rekonstrukce Neues Museum v Berlíně. Stejně jako předloni, kdy byla kurátorkou Japonka Kazuyo Sejima, tak celou rozsáhlou expozici koncipoval praktikující architekt, a nikoli historik či teoretik architektury. Chipperfield je nicméně také spoluzakladatel 9H Gallery v Londýně, takže nelze říct, že by neměl zkušenosti s reflexí a vystavováním architektury. Obě přehlídky nicméně ukázaly, jak úzce
je bienálová expozice svázána s osobními preferencemi a rozhledem konkrétního kurátora. Přestože Wolf Prix označil téma Common Ground za „kompromis“, který „nemohl být horší“, významové pole, které tento název otevírá, je velmi široké a nachází se tu i množství aktuálních a důležitých témat. David Chipperfield se podle svých slov chtěl zaměřit na „kontinuitu, kontext a paměť“, ale také na porozumění mezi profesí architekta a společností. Common Ground, „společnou půdu“ je možné chápat jak doslovně, tak v různých metaforických významech. Chipperfieldovi však primárně šlo o hledání společného základu, shody či konsenzu, a to napříč dějinami i celkem společnosti. Hned úvodní prostor benátského Arzenálu otevírá dvě základní tematické linie expozice. Tou první je chápání architektury a města jako společného zájmu i místa střetu architektů, ekonomů, politiků, úředníků i obyvatel. Naznačuje ho projekt Case Studia Vogt, které se pokusilo zachytit, jak své město chápou sami Benátčané. Druhý směr úzce souvisí s tvorbou Davida Chipperfielda, která je ve své podstatě velmi konzervativní. I do expozice tak kurátor zařadil množství projektů reflektujících dějiny architektury, které pojímá jako společný základ profese. I pro širší veřejnost je ostatně starší architektura měřítkem, kterým hodnotí nové realizace. V úvodu výstavy tuto tematickou linii předznamenává Pomník moderny – ironická lepenice poskládaná z fragmentů ikonických modernistických staveb.
Kořeny Projektů sledujících vývoj architektury a ozvěny historie v současné architektuře je na letošním bienále nezvykle mnoho. Rozhodně však
N O R M A N F O S T E R : G AT E WAY
nejsou jednohlasné – od nového rozvíjení starých principů až ke komentovaným příkladům bezduchého kopírování. Německý architekt a profesor na ETH v Curychu Hans Kollhoff ve své instalaci sleduje kontinuitu jazyka architektury prostřednictvím rozvíjení klasických vzorů. Konkrétně se zaměřuje na tektoniku městských fasád. Tento princip je jeho tvorbě vlastní (viz jeho realizace v Berlíně) a vede k němu i své studenty na ETH. Návaznost své tvorby na dějiny architektury trochu překvapivě zpracovala pro bienále i architektka Zaha Hadid, která je zastánkyní spektakulárních organických forem. Odkazuje se k práci dvou významných stavebních inženýrů, kteří navrhovali skořepinové konstrukce: Španěla Félixe Candely (1910–1997), který vycházel z hyperbolického paraboloidu, a Švýcara Heinze Islera (1926–2009), který se mimo jiné podílel na projektech olympijského areálu v Mnichově. Bezpochyby poučná instalace s řadou dobových i současných modelů má jednu vadu: Zaha Hadid na rozdíl od obou inženýrů nevychází primárně z matematických zákonů a nesnaží se pro daný rozpon hledat ideální konstrukční formu, ale řídí se mnohem spíše vlastními estetickými záměry. Ze srovnání tak architektka nevychází zrovna nejlépe.
Architekt Mario Piano je na rozdíl od Zahy Hadid naprosto neznámý. Namísto tvorby vlastních staveb se tento „neviditelný“ architekt zabývá pečlivými rekonstrukcemi starých domů a zachránil již řadu významných benátských budov, včetně objektů Arsenalu, kde probíhá bienále. Trochu jiný pohled na historii pak nabízí Muzeum kopírování od londýnského ateliéru FAT, které ukazuje absurditu kopií ikonických staveb přenesených do zcela jiného časoprostoru. Mystérium geniálního tvůrce se vypaří ve chvíli, kdy baziliku svatého Petra přenesete z Říma na Pobřeží slonoviny nebo celou historickou alpskou vesnici do Číny. Podrobně se pak FAT věnuje Adolfu Loosovi, především jeho nerealizovanému projektu vily pro tanečnici Josephine Baker. Spor o copyright vyvolal již model tohoto domu, který si nechala vyrobit vídeňská Albertina; hned v roce 2008, kdy vypršela Loosova autorská práva, se pak replika vily objevila v čínském Vnitřním Mongolsku. Původem íránská architektka žijící v Londýně Farshid Moussavi pak zašla ještě dál a ve své instalaci rovnou prohlašuje, že „sdílené významy, které kdysi ukotvovaly vnímání architektury veřejností, zmizely“ a je potřeba je „nahradit architekturou, která působí na
44
profil
art + antiques
Bez omluvy text: Johanka a Olga Lomová
Na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (od 23. do 28. října) bude mít českou premiéru filmový portrét čínského umělce Aj Wej-weje Never Sorry, který byl letos oceněn na festivalu Sundance. Název filmu svým způsobem odkazuje k Ajovu angažmá při dokumentaci dětských obětí zemětřesení v provincii S’-čchuan v roce 2008, jejichž skutečný počet se úřady snažily utajit, i k jeho nekompromisnímu přístupu k vlastní tvorbě.
Aj Wej-wej (1957) patří dnes mezi nejslavnější žijící umělce světa. Vystavoval na benátském bienále (1999), Documentě v Kasselu (2007) i v rámci Unilever Series v Tate Modern (2010). Společně se švýcarskými architekty Herzogem a de Meuronem navrhl olympijský stadion Ptačí hnízdo, byl však také prvním slavným Číňanem, který se olympijských her v Pekingu odmítl zúčastnit. Je autorem řady architektonických projektů, soch a performancí realizovaných v Číně i jinde po světě. Také je – nebo alespoň donedávna byl, než ho začala stíhat
A J W E J - W E J : P O U Š T Ě N Í VÁ Z Y Z D Y N A S T I E H A N / 1995
policie – neúnavným autorem blogů a aktivistou ve věcech svobody slova a práva na spravedlivý proces.
Syn revolucionáře Aj Wej-wej je synem známého básníka a revolucionáře Aj Čchinga (1910–96), který se v době protijaponské války zapojil do komunistického odboje a osobně se znal s Mao Ce-tungem. Po vzniku Čínské lidové republiky se Aj Čching nejprve stal národním hrdinou, následně však byl obviněn z protistranické činnosti a dvacet let pak
strávil v pracovních táborech. Malý Wej-wej následoval otce do odlehlých koutů Číny, kde rodina žila v primitivních podmínkách a stále pod dohledem policie. Do Pekingu se rodina směla vrátit až v roce 1978. Jednadvacetiletý Aj Wej-wej nastoupil na Pekingskou filmovou akademii, po třech letech však na vlastní pěst odjel do New Yorku. Studoval na Parsons School of Design a protloukal se, jak se dalo. Jak sám říká, Amerika jej na celý život poznamenala zážitkem svobody: „Když jednou zažiješ svobodu, už na ni nemůžeš zapomenout.“ Již
45
A J W E J - W E J : N AV Ž D Y / 2009 / foto: Profimedia
během pobytu v New Yorku na sebe upozornil svébytnými interpretacemi duchampovských ready-mades, pop-artu i surrealismu. Po deseti letech se v roce 1993 vrátil do Pekingu. Založil studio FAKE, kde pracuje s týmem pomocníků, a realizoval množství projektů. Vedle vlastních děl kurátoroval přehlídku aktuálních tendencí a v 90. letech vydal tři knihy o současném západním umění: Kniha s bílou, šedou a černou obálkou. Publikace vnesly do čínského prostředí do té doby neznámý pohled na moderní umění a jsou také základním přehledem toho, co je z euroamerického umění důležité pro Aje. Vedle již zmiňovaného dada a surrealistů se jedná o postmodernu 80. let, včetně Koonse i staršího Warhola.
Destrukce a komunikace Trojice fotografií z roku 1995 zachycuje Aje, jak upustil hliněnou vázu z období dynastie Han, tedy z 3. století před naším letopočtem, která se na posledním snímku tříští na malé kousky. Akt vandalství, prvoplánová provokace, nebo silný společenský komentář? Obrazový záznam až komiksových kvalit patří mezi umělcovy nejčastěji reprodukované práce. Na první pohled radikální společensky kritické gesto, leitmotiv všeho, co Aj Wej-wej dělá, kondenzovaná esence
jeho práce. Co konkrétně však toto gesto říká? Je to snad přímý útok na čínský nacionalismus pyšnící se tisíciletou historií? Nebo komentář neúcty k historii a ničení památek? Proklamace touhy zbavit se břemene minulosti? Akce se uskutečnila v konkrétních historických souvislostech, její dokumentace však vstupuje do souvislostí nových – čínských i mezinárodních. Téměř třicet let před tím, než Aj upustil na zem starožitnou vázu, v Číně zuřila Kulturní revoluce, kdy se ničení památek minulosti mělo stát nástrojem k vytvoření světa budoucnosti. Deset let po uskutečnění akce byl systematicky ničen starý Peking, který musel ustoupit olympijským hrám. Fotografie samy o sobě vynikají perfektním provedením a zachycují graciézní pohyb, krásu okamžiku, lehkost zkázy. Aj Wej-wej říká, že ničení nás obklopuje, ať už se mu snažíme zabránit, nebo jej naopak podporujeme. Bez ničení podle něj není vznikání. Zatímco roztříštěná váza po akci zmizela ve smetí, na starších urnách z období neolitu Aj Wej-wej provedl výrazně materiálnější znásilnění historie. Řadu pravěkých reliktů Aj pomaloval křiklavými barvami nebo na ně vyryl nápis Coca-Cola (1994). Jedná se o jejich zničení? Nebo zkrášlení a řekněme modernizaci pro vkus současného diváka?
Či jde o využití památek pro účely všudypřítomné reklamy? Musíte si vybrat sami a ke „správné“ odpovědi vás nedovedou ani Ajovy bohatě poskytované rozhovory, v nichž na tyto dotazy odpovídá pokaždé jinak. Právě otázky, které Ajova díla kladou, jsou silným momentem jeho prací. Komunikace otevřená různým pohledům je to, o co umělci jde především: „Snažím se nechápat umění jako tajný kód. Vždy jsem chtěl navrhovat takové věci, aby byly otevřené všem.“
Umělec on-line Fotografický cyklus Studie v perspektivě vznikal od poloviny 90. let a rozrůstal se až do roku 2010. Zdvižený prostředníček v popředí slavných budov světa symbolizujících kulturní či politickou moc různých zemí (Náměstí nebeského klidu v Pekingu, Eiffelova věž v Paříži, Bílý dům ve Washingtonu). Spontánní a řekněme nedbalá kompozice je vlastní Ajově dokumentární práci. Umělec zachycuje vše, své přátele u večeře, cesty do zemětřesením zničených měst i útoky policistů na svou osobu. Realismus, možnost identifikovat aktéry i naléhavost okamžitosti, vše Aj do svých snímků dostává. Pořízené snímky dříve okamžitě sdílel pomocí internetu, a naplno tak pracoval se silou obrazů ve veřejném prostoru.
50
design
art + antiques
Století dítěte text: Jan Adamec Autor je historik.
Newyorské Musem of Modern Art ukazuje na své aktuální výstavě Century of the Child: Growing by Design, 1900–2000 prostřednictvím užitého umění, že 20. století bylo kromě válek, atomu a DNA i stoletím dětí.
Nemohu nezačít osobním zážitkem – když jsem si výstavu procházel poprvé, zaujala mne skupina lidí, kteří se tísnili kolem miniobrazovky a živě reagovali na urputný boj, jenž esesák v podání Eduarda Linkerse sváděl s drtivou ofenzivou naštvaných dřevěných hraček. Bylo vidět, že stejně jako v době svého vzniku dokáže Vzpoura hraček Hermíny Týrlové a Františka Sádka oslovit diváky bez ohledu na jejich věk či národnost. Na výstavě má film, který u nás loni připomněl kurátor Petr Vaňous výstavou Fundamenty & sedimenty, své místo nejen jako prvotřídní umělecké dílo, ale také jako příklad terapeutického vizuálního nástroje, s jehož pomocí se traumatizované děti mohly snáze vyrovnat s válečnou zkušeností. Patriot ve mně se tak neubránil prvnímu, instinktivnímu „čtení“ výstavy – začal
jsem v ní hledat vše české a československé. Naše zastoupení je na této prestižní výstavě více než nadprůměrné. Důležitou roli hrají Ladislav Sutnar a jeho plakát k Mezinárodní výstavě hraček a učebných pomůcek (Praha, 1930), titulní strana pro časopis Žijeme (1931), opěvující duch modernizace a pokroku, nebo jeho hračky, ctící modernistické principy a vyznávající kognitivní sílu vizuálního jazyka a jednoduché geometrické tvary. Najdeme zde Viktora Fixla a jeho dřevěné hračky znázorňující ženské hasičky z roku 1958. Obdivovat můžeme plastikové a nafukovací hračky stylizované do figur dětí či zvířat vydávajících zvuky Libuše Niklové, které se podle slov hlavní kurátorky na doprovodném blogu staly „návštěvnickými favority výstavy“. Zastoupeni jsou Minka Podhajská se sérií dětských
M I N K A P O D H Á J S K Á : D Ě T S K É N E P L E C H Y / 1930 / malované dřevo / největší 13 cm / sbírka UPM, Praha
nectností (1930) nebo Zdeněk Němeček se skulpturou Sputniku z roku 1959. Opomenuta nezůstala kromě Vzpoury hraček ani další filmová díla – ať se již jedná o Lipského Muže z prvního století, nebo Trnkovu Kybernetickou babičku. Pro druhé „čtení“ výstavy je pak vhodné následovat její tvůrce, kteří ji rozdělili do sedmi částí volně sledujících konkrétní historická údobí 20. století a odkazujících k hlavní myšlence výstavy – jak se moderní design snažil uchopit dětský svět a ovlivňovat ho v pozitivním, ale i negativním smyslu slova. New Century, New Child zaznamenává první pokusy s propojením designu a pedagogiky na přelomu 19. a 20. století; New Art, Avant-Garde Playtime se zaměřuje na snahy umělců inspirovaných meziválečnou modernou; Light, Air, Health popisuje reakci na sociální požadavky v oblasti architektury, designu a zdravotní péče po roce 1918; Children and the Body Politic mapuje invazi totalitních i demokratických režimů před a během druhé světové války do světa dětí s cílem „přivlastnit“ si je a ovládnout; Regeneration se zaměřuje na poválečnou obnovu v rozděleném bipolárním světě; Power Play a Designing Better Worlds hodnotí masovou spotřební kulturu 50. až 60., respektive 70. až 90. let. Autoři výstavy se nezaměřili jen na design, šíře jejich záběru, co se týče vystavovaných exponátů, sahá od hraček přes nábytek, plakáty, knížky, dětské hry, nádobí, televizní pořady až po čisté umění. Důležitá je také pestrost výběru, ve výstavě promlouvají silným hlasem vedle československých i zástupci dalších „malých“ kultur, Poláci či Maďaři. Pro ty, kteří se do New
51
Yorku nedostanou, jsou navíc připraveny vyčerpávající katalog a bohatá interaktivní on-line prohlídka na internetu.
Dítě pokrokové Třetí „čtení“ výstavy se odvíjí od sociologicko-historického příběhu dětství jako nového fenoménu, který se naplno projevuje až s nástupem 20. století. Rozvoj dítěte nedeterminuje jen jeho fyzický vývoj, ale i prostředí, které je obklopuje, a role, kterou mu společnost přisuzuje. Děti sice nejsou aktivním hybatelem a ve společnosti žijí prostřednictvím svých dospělých – rodičů, příbuzných, učitelů. Dětský svět není zcela přirozeným stavem, ale konstrukcí dospělých, kteří jej formují i deformují, ohraničují i otevírají. Jak dodává hlavní kurátorka výstavy Juliet Kinchinová, dětství muselo být během 20. století vynalezeno. Kromě rodičů, učitelů či fotbalových hvězd dětský svět utvářejí umělci, pro něž jsou děti nejen potenciálními uživateli jejich výrobků, ale sami se jimi inspirují, vnímají je jako nepopsané plátno, na něž promítají své sny. Vysílají děti jako průvodce utopickými světy či futuristickými městy. Objevují u nich (nebo spíše chtějí objevit), podobně jako impresionisté u neevropských národů, vlastnosti nezkažené civilizací a socializačním procesem. Nevinnýma dětskýma očima a primitivním jazykem vyjadřují základní potřeby či emoce, jimiž podkopávají zdánlivě racionální dospělý řád věcí a hierarchií. Umělci skrze děti testují sociální konvence či obcházejí politické zákazy. S počátkem 20. století chtějí umělci pomocí komplexního přístupu k výuce a výchově uvolnit v dětech kreativní potenciál. Snaží se rozšířit jejich mentální obzory, rozvíjet schopnosti a fantazii pomocí interaktivních obrázkových knih či skládacích hraček. Ve výchově se mají odrazit demokratizační koncepty, kreativní objevování má nahradit otrocké biflování. Moderní design se snaží komunikovat s moderní pedagogikou. Italka Maria Montessoriová propaguje nové metody učení pomocí objevování materiálů a objektů, Rakušan Rudolf Steiner otevírá svou první experimentální školu v roce 1919 pro děti dělníků ve Stuttgartu, jeho krajan, profesor vídeňské Kunstgewerbeschule
H O L D R A K È TA / Lemezaru Gyar, Budapest / kolem 1960 / cín / rozměry krabice 61 × 15,2 cm sbírka Joan Wadleigh Curran, Philadelphia
Franz Cizek, pomocí umění a řemesel učí děti objevovat rytmus a rychlost. Progresivní architekti a designéři Bruno Taut, Cor Alons či Alma Siedhoff-Buscherová navrhují nábytek, hračky, knihy či interiéry, které mají pomáhat dětem vytvářet vlastní světy na základě umělecké intuice. Design hraček se etabluje jako plnohodnotný umělecký obor, v němž se prosazují i českoslovenští umělci jako Minka Podhajská, která ve 30. letech navrhuje jednoduché a lidovými řemesly inspirované hračky, nebo průkopník designu hraček Ladislav Sutnar. Silným hlasem hovoří ruská avantgarda, která dává své schopnosti do služeb sovětského režimu a jeho kolosálních modernizačních snů. Dětská literatura Vladimira Lebeděva a Samuila Maršaka se pokouší skloubit edukativní roli a estetické modernistické formy. Ještě dál jde ruský avantgardní umělec El Lissitzky,
jenž pomocí jednoduchých geometrických forem vypráví dětem alegorii o vítězství bolševické revoluce.
Dítě politické První světová válka přináší nejen nezměrné utrpení a smrt milionů lidí, ale také boří starý řád s jeho konvencemi a myšlenkovými schématy. Umělci dávají své nadání do služeb pokroku s cílem zlepšit životní podmínky dětí. Zdraví, bezpečí, světlo, hygiena, vzduch se stávají hesly moderní materiální kultury. Architekti táhnou do boje proti nezdravému městskému prostředí, kde se ve vlhkých, temných, nevětraných prostorách tísní početné rodiny a jež dětem způsobuje nemoci. Po celé Evropě se ve 20. a 30. letech budují ozdravovny a rehabilitační centra pro děti jako například Kinderferienheim v Mümliswilu ve Švýcarsku, navržený archi-
58
antiques
art + antiques
Stříbrná iluze text: Lucie Zadražilová Autorka je kurátorkou Uměleckohistorického musea. foto: Miloš Strnad
Hned v úvodu je třeba konstatovat, že se předměty vyrobené z alpaky nikdy nestaly sběratelským hitem. Zřejmě proto, že zajímavé originální návrhy, které by pouze neimitovaly stříbrné předměty, jsou spíše výjimkou. Alpaka vždy byla chápána jako pouhá náhražka cennějšího stříbra bez vlastních kvalit. Pohled do nabídkových katalogů firem však přesvědčivě dokládá, že zabývat se alpakovými předměty rozhodně není ztráta času.
Některé příbory, jídelní nádoby či ozdobné předměty se vyráběly podle návrhů slavných designérů. Alpaka odráží ty nejprogresivnější tendence minulého století jak po stránce technologické, tak výtvarné. A co je ještě důležitější, přispěla k tomu, že si i sériová produkce zachovala dobrý výtvarný standard.
Slitina identického složení jako alpaka, tzv. pakfong, byla známá v Číně odnepaměti. Do Evropy se dostala v 17. století a podnítila tu vývoj a následný rozmach různých typů novodobých slitin. Souviselo to s trendem náhražkových materiálů, jinak řečeno s demokratizační snahou zpřístupnit funkční, designově zajímavé, ale zároveň levné vý-
P O D N O S / František Bibus, Moravská Třebová / 1910–20 /alpaka, smalt / soukromá sbírka
robky širokým vrstvám. Téměř sto let trvalo, než zdejší výrobci rozpoznali přesné složení pakfongu.
Nové stříbro Roku 1823 byla vypsána soutěž na slitinu obecných kovů, jež bude co nejvěrnější nápodobou stříbra, bude z ní možné vyrábět kuchyňské náčiní, a přitom bude o šestinu levnější než stříbro. Nezávisle na sobě byli v soutěži nejúspěšnější Ernst August Geitner ze Schneebergu se svým argentanem (1823) a o rok později bratři Hennigerovi v Berlíně s tzv. novým stříbrem (Neusilber). Obě zmíněné slitiny se skládají ze stejných obecných kovů jako pakfong, liší se pouze jejich poměrem. Obsahují měď (60–63 %), zinek (18–33 %) a nikl (10–22 %), jako příměs někdy i malé množství železa, olova nebo cínu. Podle svých technologických variací a místa výroby byla slitina označována různě, její složení i povrchové opracování bylo přísně střeženo patenty. V německy mluvících oblastech se označuje rovněž jako Hotelsilber, Alpacca nebo nesprávně Alpaka, ve frankofonních oblastech jako cuivre blanc či maillechord a v angličtině se používá výraz German silver. U nás je to nejčastěji pojem alpaka. Poměrně jednoduchá výrobní technologie umožnila sériovou výrobu užitkových
59
P Ř Í B O R / Sandrik, Dolné Hámry / po 1920 / alpaka / soukromá sbírka
předmětů tam, kde chyběly finanční prostředky na cennější kovy. Počátkem 19. století se alpaka díky svým výtečným technickým vlastnostem, jako je vysoká odolnost proti korozi, pevnost, snadná opracovatelnost a nízké výrobní náklady, začala vyrábět ve velkém v Německu, o něco později v Rakousku a Francii. Výrobky z ní tvarově často naprosto věrně napodobovaly stříbrné předměty. K dokonalosti „stříbrné iluze“ přispěl ve druhé čtvrtině 19. století objev metody galvanického pokovování, jejíž pomocí se povrch této slitiny upravuje galvanickým stříbřením; tohoto postupu se dodnes používá například při výrobě jídelních příborů. Dobou největšího rozvoje alpaky se stala secese a po ní nové umělecké proudy na počátku 20. století. Jak podotýká historik umění Karel Holešovský, jenž se jako jediný u nás tématu soustavněji věnoval v 80. a 90. letech minulého století, „začlenily ji do složité topografie užitého umění a uměleckého řemesla našeho století již tím, že spojily náročné cíle a výrobní láci“.
Od Paříže po Sheffield Zhruba šestnáct dekád výroby alpakových předmětů nebylo dosud systematicky zpra-
cováno. Je však zřejmé, že několik firem převyšovalo kvalitou své produkce ty ostatní. Zřejmě nejstarší továrnou na zpracování alpaky v Evropě byla pařížská, původně zlatnická firma Christofle, založená roku 1828. Ve 40. letech 19. století začala využívat tehdy nově objevené galvanické procesy, což vedlo mimo jiné k výrobě alpakových předmětů, již zaštítil sám císař. Tyto výrobky se staly základem pro veškerou ostatní evropskou produkci. Kromě luxusních sad pro císařský dvůr a běžného užitkového stolního náčiní na vysoké uměleckořemeslné úrovni pro hotely a restaurace odlévala firma z alpaky rovněž dekorativní plastiky. V Rakousku firmě Christofle záhy vyrostla konkurence v podobě berndorfského zboží. Je pozoruhodné, že přestože Berndorf byla původně stříbrnická firma, již v roce 1845, tedy rok po svém založení, představila kolekci příborů a nádob z alpaky. O pár let později zakoupili majitelé továrny Alexander Schoeller a Hermann Krupp vlastní důl na nikl potřebný k výrobě alpaky, jež měla v té době neobyčejný komerční úspěch. Realizovaly se zde rovněž některé návrhy vídeňské secese. Vedení firmy dosahovalo výjimečné kvality své produkce neustálým zaváděním nejno-
vějších technologických postupů do výroby a vyváželo své výrobky do celého světa. Za jejich úspěchem stála i schopnost vyjít vstříc dobovým požadavkům, takže v nabídkových katalozích zákazníci našli například pohárky na absint či dózy na kaviár, oblíbené byly rovněž stolní smetáčky s lopatkami. Třetí významnou firmou byla německá Württembergische Metallwarenfabrik v Geislingenu, založená roku 1880. Produkovala širokou škálu stylově vytříbených jídelních příborů a stolních nádob, jež se masově šířily a kultivovaly vkus veřejnosti. Její největší úspěch spadá do období secese, kdy se roku 1905 sloučila s rovněž velmi známou firmou Orivit. Ta se však nespecializovala výhradně na secesní zboží, ale i na tehdy módní pseudohistorizující výrobky. Alpaka se vyráběla také v Anglii, kde byli výrobci silně postříbřeného alpakového zboží soustředěni ve městě Sheffield; působilo zde asi třicet firem. Výrobní tradice tu sahá do roku 1842 a pokračuje dodnes.
Bibus a Sandrik Na území bývalého Československa byla produkce tohoto typu zahájena až na počátku 20. století. Hlavním centrem byla
tipy
72
art + antiques
Cena Libenského Na konci září byly na Pražském hradě vyhlášeny výsledky čtvrtého ročníku Ceny Ladislava Libenského. Mezinárodní soutěž pro studenty vysokých uměleckých škol Stanislav Libenský Award v letošním roce vyhrála japonská studentka Natsuho Enomoto za monumentální skleněnou hlavu, dalšími oceněnými jsou tuzemská Zuzana Kubelková a Slovák Andrej Jančovič. PE TR S TROUHAL: 6600
kterou právě všichni protagonisté opustili. Nevíme, k čemu mají jednotlivé předměty sloužit, s o to větší pečlivostí je můžeme zkoumat a připisovat jim vzájemné vztahy. Až detektivní práce nakonec nemá žádný smysl.
Jan Jakub Kotík v DOXu Průřez tvorbou předčasně zesnulého česko-amerického umělce Jana Jakuba Kotíka připravilo na podzimní měsíce
Derniéra Galerie České pojišťovny
N AT S U H O E N O M O T O : P O R T R É T
Vybrané soutěžní práce si můžete prohlédnout do konce listopadu v Klášteře svatého Jiří na Pražském hradě. Společně s přehlídkou mladých sklářů představí klášterní budova také výstavu Cherchez la femme s podtitulem společná cesta Brychtová-Libenský.
Poslední avizovaná výstava v Galerii České pojišťovny nabízí ochutnávku toho, co instituce nakoupila v loňské podzimní aukci do své sbírky. Tomáš Císařovský, Václav Malina, Otto Placht, Michael Rittstein, Vít Soukup a Václav Stratil nejsou jména neznámá a dalo by se říci, že zařazení jejich prací do sbírky pojišťovny je sázkou na jistotu. Jejich jména autoři sbírky dokonce řadí do tzv. Zlatého fondu a nové akvizice, které budou vystaveny do 21. 10. ve Spálené ulici v Praze 1, tak posilují důraz kladený na zastoupení současného umění v této korporátní sbírce. J A N J A K U B K O T Í K : VA C U U M / 2000
Mladí v Brně Trojici výstav mladých umělců hostí do 24. 10. brněnská galerie TIC. Ordinary Language Jiřího Kotrly v prostoru Galerie Mladých, skupinový projekt Frejm Baj Frejm v Galerii U Dobrého pastýře a komplexní instalaci Petra Strouhala v Galerii Kabinet. Práce s divadelním nasvícením a filmovými triky není pro tohoto absolventa ateliéru malby polohou neznámou. Tentokrát proměnil celou místnost galerie ve scénu,
VÁ S L AV S T R AT I L : L I Š K A V L E S E / 2003
pražské centrum DOX. Kotík se po studiích na Cooper Union a krátkém působení na newyorské scéně přestěhoval v 90. letech do Prahy, kde také získal uznaní jako umělec. Jeho konceptuální objekty měly výrazný společensko-politický přesah a týkaly se i globálních témat, která v tehdejší české společnosti příliš nerezonovala. Výstava s názvem Podoby vzdoru běží v DOXu do 7. ledna.
73
KALENDÁRIUM / ŘÍJEN 2012 kdy: čtvrtek 11. 10. od 18:00 co: výstava Júliuse Kollera: komentované prohlídky kdo: Tomáš Pospiszyl kde: Tranzitdisplay, Praha kdy: pátek 12. 10. od 16:00 co: Pohyb – Zvuk – Prostor (Mezinárodní festival soudobé alternativní I VA N K A F K A : N ÁV R H I N S TA L A C E M Í R A S N E S I T E L N O S T I D O R O U D N I C E N A D L A B E M
a experimentální hudby) kde: Galerie výtvarného umění v Ostravě
Ivan Kafka v Roudnici Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem připravila rozsáhlou výstavu sochaře Ivana Kafky. Jejím těžištěm bude monumentální site-specific instalace s názvem Míra snesitelnosti, kterou autor osahává hranice únosnosti agresivity prostředí. Instalaci doplní výběr z dosavadní Kafkovy tvorby včetně papírových skládacích objektů či cyklu Lesní koberce pro náhodné houbaře. Práci „krotitele prostoru“, který se po několikaleté odmlce vrací na scénu, můžete v Roudnici vidět do 18. listopadu.
byl ÚLUV na Národní třídě, o pár let dříve bývalá poliklinika v Jungmannově ulici. Letos bude hlavním stanem festivalu bývalé kasino v Pařížské ulici 25. Jak je již zvykem, program pokrývá široké pole mezi výtvarným uměním, performancí a divadlem.
kdy: středa 17. 10. od 20:00 co: přednáška o projektu nového vídeňského Hlavního nádraží kdo: autor projektu Albert Wimmer kde: Národní technická knihovna kdy: středa 17. 10. od 20:00 co: Festival Fotograf – Mimo formát kdo: Dennis Adams kde: Nová scéna, Praha kdy: čtvrtek 18. 10. od 17:00 co: debata se Zdeňkem Zieglerem kde: Moravská galerii v Brně, Pražákův palác kdy: úterý 23. 10. od 18:00
4+4 dny v pohybu
co: debata ART+ o starožitnostech kdo: Simona Šustková, Miroslav Zíka
Od 26. října do 3. listopadu proběhne v Praze již 17. ročník mezinárodního festivalu současného umění 4+4 dny v pohybu. Organizátoři se vždy snaží oživit některý z opuštěných domů v centru Prahy, loni to
kde: Topičův salon, Praha kdy: neděle 28. 10. od 15:00 co: Karel Vachek – projekce a beseda PAW E Ł WA R C H O Ł : A B E C E D A O S V Ě T I M I / 2010
Kresby v Plzni
kde: Divadlo Na zábradlí, Praha kdy: pondělí 29. 10. od 18:00 co: komentovaná prohlídka k výstavě Jan Jakub Kotík – Podoby vzdoru
JOEL SON GUSSON: C YBORG MANIFES TO festival 4+4 dny v pohybu 2011
Již po osmé se v Plzni v říjnu a listopadu koná Bienále kresby. Do mezinárodní soutěže se letos přihlásilo 437 autorů z 38 zemí, z nichž porota vybrala přibližně čtvrtinu. Hlavní výstava bienále probíhá do 18. listopadu v Západočeském muzeu a v Galerii Jiřího Trnky. Bohatý doprovodný program nabídne mezinárodní symposium a řadu tematických výstav reflektujících kresbu. V Galerii Evropského domu se představí držitel hlavní ceny z minulého bienále, Polák Paweł Warchoł.
kdo: kurátorka výstavy Markéta Stará kde: DOX, Praha
oprava: V minulém čísle jsme zkomolili jméno kurátorky Rumjany Dačevy a sochu Panny Marie z Velkého Bielu chybně uvedli jako dílo Niclause Gerhaerta von Leyden. Správně má být, že jde o práci některého z jeho následovníků. Autorům i čtenářům se za to omlouváme.
PETRNIKL art + antiques
82
Já jsem tvůj zajíc dialog s maminkou
Výstava se uskutečňuje za podpory statutárního města Brna Partneři výstavy:
artmix
Centrum současného umění DOX LLEV Product design – Existence (do 28. 10.); AMOR PSÝCHÉ AKCE – VÍDEŇ, Sbírka Hummel (od 19. 10. do 14. 1. 2013); Jan Jakub Kotík: Podoby vzdoru (od 11. 10. do 7. 1. 2013) Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz GHMP: Městská knihovna Městem posedlí (od 10. 10. do 13. 1. 2013) Mariánské nám. 98/1, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP: Dům U Kamenného zvonu Jan Švankmajer: Možnosti dialogu/Mezi filmem a volnou tvorbou (od 26. 10. do 3. 2. 2013) Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP: Staroměstská radnice Milan Salák: 360º (do 9. 12.) Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP: Zámek Troja Vincenc Vingler: Sochy zvířat; Emil Filla: Ze sbírek GHMP (do 4. 11.) U Trojského zámku 4/1, Praha 7 / www.ghmp.cz
Galerie Akademie Výtvarných umění v Praze Marek Hlaváč, Irena Armutidisová: Bílý šum (od 9. 10. do 12. 10.); Markéta Mráčková, Barbora Šimonová, Martin Bražina, Lenka Burdová, Jakub Geltner, Marek Šilar, Jakub Valenta, Milan Valeš, Viktor Vejvoda: Expedice RPSP (od 15. 10. do 31. 10.) U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz Galerie MIRO Jiří Georg Dokoupil: Nové obrazy (do 28. 10.) Strahovské nádvoří 132/1, Praha 1 www.galeriemiro.cz Galerie Rudolfinum Beyond Reality: British Painting Today (do 30. 12.) Alšovo náb. 12, Praha 1 www.galerierudolfinum.cz Galerie Trafačka Miha Gorjup a 1107 clan: Countdown the pieces (od 16. 10. do 28. 10.); Meraner Gruppe: Projekt Havlíček (od 17. 10. do 28. 10.) Kurta Konráda 1, Praha 9 / www.trafacka.net Galerie U Zlatého kohouta Kateřina Mohrová: Korálky okamžiku; Renáta Lucková/Pavel Veselý: Křižovatky života; Jan Svoboda: Pozadí v popředí, výstava fotografií; Ediata Neoralová Kvizdová: Driming (do 30. 10.); Josef Lebeda: Veselé prózy (vernisáž 22. 10. v 18.00) Michalská 3, Praha 1 / www.guzk.cz
Topičův salon Crash Test 2012: Ne/přizpůsobiví (od 16. 10. do 9. 11.) Národní 9, Praha 1 / www.topicuvsalon.cz
BRNO
MG: všechny objekty Mezinárodní soutěž Bienále Brno 2012 (do 28. 10.) Moravské nám. 1a, Brno / www.moravska-galerie.cz
Wannieck Gallery Petr Nikl – Já jsem Tvůj zajíc (Dialog s maminkou) Ve Vaňkovce 2, Brno / www.wannieckgallery.cz
BLANSKO
Galerie města Blanska Miloš Šejn (od 13. 10. do 14. 11.) Dvorská 2, Blansko / www.galerie.blansko.cz
ČESKÉ BUDĚJOVICE
Dům umění České Budějovice Maurizio Nannucci: (od 18. 10. do 18. 11.) nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice www.ducb.cz AJG – Wortnerův dům Odlesk perly: Umění baroka ze sbírky Patrika Šimona (do 18. 11.) U Černé věže 22, České Budějovice / www.ajg.cz
CHEB
Galerie výtvarného umění v Chebu Bojmír Hutta (1920–1987) (do 30. 12.) Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz
KLATOVY
GKK: Galerie u Bílého jednorožce Originální perspektivy (do 2. 12.) náměstí Míru 149/I, Klatovy / www.gkk.cz GKK: Kostel sv. Vavřince Lukáš Rais (do 31. 10.) Plánická 6, Klatovy / www.gkk.cz
GKK: Sýpka Martin Frind a Michal Matzenauer: Obrazy a kresby (do 31. 10.)
NÁCHOD
Galerie výtvarného umění – Jízdárna Tomáš Korba: Stopy (do 14. 10.); Arnold Bartůněk: sochy a kresby; Jiří Šindler: Kaligrafie (do 11. 11.); Petr Stibral: Bystakvace (od 17. 10. do 11. 11.) Smiřických 272, Náchod, 547 01 / www.gvun.cz
OPAVA
Dům umění Eva Švankmajerová, Jan Švankmajer: Obrazy, kresby, objekty (do 10. 10.); Vladimír Gažovič: Retromix (do 28. 10.); Skupina 42 (do 30. 12.); Steve Hubback: Metalkymist (do 28. 10.); „I“ – Autoportréty studentů ITF SU v Opavě (28. 10.) Ostrožná 46, Opava / www.oko-opava.cz Obecní dům David Soudek: Praktická sociologie (od 10. 10. do 2. 12.) Ostrožná 46, Opava / www.oko-opava.cz
OLOMOUC
MUO: Muzeum moderního umění Od Tiziana po Warhola/ Muzeum umění Olomouc 1951–2011 (od 25. 10. 2012 do 31. 3. 2013) Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz MUO: Arcidiecézní muzeum Od Tiziana po Warhola/ Muzeum umění Olomouc 1951–2011 (od 25. 10. 2012 do 31. 3. 2013) Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz
OSTRAVA
GVUO – Dům umění Taller: Objekt – oděv (do 21. 10.) Poděbradova 13, Ostrava 1 / www.gvuo.cz
PLZEŇ
ZČG – 13 Josef Hodek a Josef Váchal: Žák a jeho Mistr (do 2. 12.) Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz
GKK: Klenová zámek František Janula: Hledač v čase (do 31. 10.) Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz GKK: Hrad 20. Letní keramická plastika (do 31. 10.)
LIBEREC
Oblastní galerie v Liberci Libor Beránek: Melancholie; Květa Pacovská: Časoprostor (do 25. 11.) U Tiskárny 81/1, Liberec IV. / www.ogl.cz
Muzeum Montanelli Gigantomachie: Karel Havlíček; Outsider Art: sbírka Pavla Konečného (do 21. 10.); Svoboda a Láska: Liberec (do 30. 10.) Nerudova 250/13, Praha 1 www.muzeummontanelli.com
LITOMĚŘICE
UPM: hlavní budova Bravos: Současný španělský design (do 25. 11.) 17. listopadu 2, Praha 1 / www.upm.cz
Severočeská galerie výtvarného umění Věra Boudníková-Špánová: Retrospektiva (do 28. 10.) bývalý jezuitský kostel Zvěstování Panně Marii
Jiřský klášter Stanislav Libenský Award 2012 and Cherchez la femme (do 30. 11.) Klášter sv. Jiří na Pražském hradě, Praha 1 www.upm.cz
Design, sklo a prostor (do 31. 10.) Zámek 1/4, 692 01, Mikulov / www.rmm.cz
Severočeská galerie výtvarného umění Václav Alois Šrůtek: Retrospektiva (od 19. 10. do 25. 11.); Jiří Bradáček: Sochy (do 4. 11.) Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz
MIKULOV
Regionální muzeum v Mikulově Piaristické školy v Mikulově a jejich vědecké přístroje (do 31. 12.);
Hvězdy barokní opery 1. sezóna 2012 — 2013
Zahajovací koncert 30.10. 2012 Sara Mingardo — alt Raffaella Milanesi — soprán Václav Luks — dirigent Rudolfinum, Dvořákova síň, 19.30 h
www.collegium1704.com
PRAHA
83
INZERCE
86
art + antiques
zlato
symbol moci a bohatstvĂ # (! $ ! '! $ ' & "! ! 0$ +2 .('&1+/ &,%!*% +! #2 ' ' :$ &3 %!& ' *+'$ +3 (8 & $ (' *',< *&'*+ -01 &2 81 / % !$ & "*+ )53 0$ +2 5( )#/ 0 ) '$' ! #6 &1$ 09 0 ' ' 3 *+ )53 ' / )'&0'-2 -6 - )' , - $%'7 0 ' ' 3 *+: '-1&3 &1)' 9 0$ +' $#2 ') -/ %!& ) $' ! #2 -0')#/ )/03 ' 0$ + () -2 &, +/ 0 * - )&3 % )!#/ ,*+)1$!
& " % -6*+ - , '($&:& %,$+!% !1$&3% ()9-' % * (',7!+3% #4 9 # + $' % -/*+ - &6 (8 %:+9 -*+,( &#/ 0 #',( &2 - (8 ()' "! & ! * 9% (1&9 0 !(2 ,%'7;,"3 (8 &'*+&3 -*+,( & -6*+ -, ! $ % ! +)! *+ !&*#6 ( $1 $&6 +) )&'
83"& $!*+'( ,
...spojujeme minulost s budoucnostĂ