Listovacka2013 12

9 771213 839008

12

12+1

prosinec 2013 leden 2014 95 Kč / 4,50 ¤

Vlasta Vostřebalová Fischerová v MG 14 / Stanislav Podhrázský v GHMP 36 / Svět umění 2013 8 /

art + antiques

108

MNOHO ÚSPĚCHŮ V ROCE KONĚ VÁM PŘEJE GALERIE ARCIMBOLDO

SÜ PEJ-CHUNG (1895 - 1953)

•

BĚŽÍCÍ KŮŇ

•

52 x 73,5 cm.

•

VYDRAŽENO ZA 5 800 000 KČ

GALERIE ARCIMBOLDO Kaiserštejnský palác

•

Malostranské nám. 23/37

T: +420 603 811 873

•

F: +420 246 013 685

WWW.ARCIMBOLDO.CZ

•

•

Praha 1

E: info@arcimboldo.cz

editorial /

Platit, či neplatit?

Moravská galerie v Brně od začátku prosince zrušila vstupné do svých stálých expozic. Rušit vstupné v době všeobecných úspor se může zdát jako bláznovství. Z čeho chce galerie pokrýt výpadek ve svém příjmu? „Kdybyste chodil do Vinohradského divadla zadarmo, tak to bude stát magistrát 35 milionů ročně, takže to je docela dost peněz,“ prohlásil k otázce bezplatného vstupného v předvolební debatě o kultuře, kterou pořádal Českým rozhlas, kandidát na ministra kultury za hnutí ANO Martin Stropnický. Zástupce TOP 09, třiatřicetiletý poslanec Stanislav Pelčák celý koncept bezplatného vstupného rovnou odbyl jako komunistický výmysl.

Stropnický své přirovnání zjevně příliš nepromyslel, neboť obdobou divadelního představení v případě muzea není stálá expozice, ale výstava. Koncept bezplatného vstupného stojí na úvaze, že pokud lidé budou mít stálé expozice zdarma, na vstupném na výstavy se vybere víc.

Dá se předpokládat, že budou případně ochotni zaplatit i vyšší částku než dosud, hlavně však by jich mohlo přijít víc. Nemluvě o možném výnosu z dobrovolného vstupného. Druhá věc je, že současný příjem ze vstupného do stálých expozic nebude pro řadu institucí nijak zásadní.

V případě Moravské galerie to dělá jen asi 120 tisíc ročně (!).

Ve prospěch bezplatného vstupného však lze argumentovat i obecněji, a to zleva i zprava politického spektra. Pravicový, či konzervativní argument zní – proč bych měl znovu platit za něco, co jsem už zaplatil ze svých daní? Řeč je o volném vstupu do muzeí zřizovaných státem, která opatrují sbírky, jichž jsme všichni coby jeho občané spoluvlastníky.

Proč bych měl tedy platit za vstup, když se chci jít podívat na „svůj“ obraz či sochu?

Levicový argument vychází z úvahy, že vstupné je pro méně majetné diskriminující a z muzeí a galerií se stává exkluzivní zábava pro bohatší a vzdělanější publikum. Negativně to svého času formuloval Vladimír Špidla, když na otázku, proč mají bohatší lidé platit vyšší daně, odpověděl: „Tito lidé také obvykle mají různé kulturní zájmy typu muzeí.“ Liberál by se pak v této situaci měl snažit o takové změny, aby ke kulturnímu bohatství měli přístup nejen privilegované elity. Zrušení vstupného sice není všelékem, ale může pomoct.

Ministerstvo kultury ve svém odporu zaujalo ještě jinou strategii.

Neargumentuje ideologicky, ani ekonomicky, ale hlavně byrokraticky. Jak si galerie vůbec dovoluje něco měnit, bez našeho schválení?! Doufejme, že Moravská galerie své rozhodnutí ustojí a že brzy budou jejího příkladu

Obsah

> Z Malmö 8 / výstava > Vlasta Vostřebalová Fischerová v MG Michala Frank Barnová 14 / výstava > Stanislav Podhrázský v GHMP Josef Ledvina 34 / portfolio > Jakub Geltner Radek Wohlmuth 36 / téma > Svět umění 2013 Josef Ledvina, Johanka Lomová, Jan Skřivánek 44 / k věci > Cyril a Metoděj Milena Bartlová 48 / rozloučení > Kulhánek, Smutný, Kubíček Josef Koutecký, Jiří Lukeš, Magdalena Juříková 54 / profil > Jiří John Mariana Dufková 60 / rozhovor > Christoph Thun-Hohenstein Martina Lehmannová 64 / architektura > Karel Prager Jan Wollner 70 / knižní recenze > Václav Vavřinec Reiner Sylva Dobalová 74 / antiques > Taneční pořádky Alena Krkošková 80 / zahraniční výstava > Freud, Salon strachu, Wall Lucie Drdová, Zdeněk Brdek, Johanka Lomová 87 / manuál > Lekce 55. Jak jsem pozval vaši matku Ondřej Chrobák 88 / recenze > Kde domov můj?, Vzpomínky na budoucnost II Václav Janoščík, Marika Kupková 92 / recenze > Pán much, Avděj Ter-Oganjan Josef Ledvina, Zuzana Štefková 96 / mikro > Po pražských galeriích Radek Wohlmuth 100 / na východ > Díl 20. Ars sacra slovaca Dušan Buran 104 / komiks > Umělec 2 / úhel

Rado Ištok

Františka Lachmanová, Tomáš Končinský

následovat i další instituce.

Jan Skřivánek

12+1

obálka

>

V L A S TA V O S T ŘEB A L O VÁ F I S C HERO VÁ : L E T N Á ROK U 1922

výřez / 1926 / Národní galerie v Praze / foto: archiv MG

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) / Redaktoři: Josef Ledvina (pl), Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Michala Frank Barnová, Milena Bartlová, Zdeněk Brdek, Dušan Buran, Sylva Dobalová, Lucie Drdová, Mariana Dufková, Ondřej Chrobák, Rado Ištok, Václav Janoščík, Jana Jebavá, Magdalena Juříková, Tomáš Končinský, Josef Koutecký, Alena Krkošková, Hana Křenková, Marika Kupková, Františka Lachmanová, Martina Lehmannová, Jiří Lukeš, Jiří Ptáček, Zuzana Štefková, Jan Wollner, Terezie Zemánkov / Tisk: Dekameron CZ s. r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 13. prosince 2013. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

2

depeše

art + antiques

Severská popelka Malmö text: Rado Ištok Autor studuje dějiny umění.

Malmö pro mě nebyla láska na první pohled. Čím častěji se tam ale vracím, tím je mi bližší. Třetí největší město Švédska má silný charakter a industriální minulost se v něm mísí s vizemi budoucnosti. Ať už jste milovníky umění, architektury, či výtečného falafelu, Malmö vás okouzlí.

Jestliže do Malmö přijíždíte z Kodaně nebo přilétáte na kodaňské letiště Kastrup, vaši pozornost nejprve upoutají dvě stavby: Öresundský most a věž Turning Torso. Obě stavby na pomezí inženýrství a architektury se staly symboly transformace města po roce 2000. Téměř osmikilometrový most, navržený dánským studiem Dissing+Weitling, spojil v roce 2000 Malmö nejen s Kodaní, ale i se světem. Z kodaňského letiště se na vlakovou stanici Triangeln v centru Malmö dostanete za pouhých patnáct minut.

A právě tato stanice může být i vaším prvním uměleckým zastavením. Spolu s novou podzemní stanicí hlavního nádraží a předměstskou stanicí Hyllie tvoří trojici vlakových stanic otevřených v roce 2010.

Zdobí je umění dohromady za několik milionů švédských korun. Na Triangelnu například uvidíte světelnou instalaci Christiana Partose, čtyři díla Gunilly Klingberg a na stěny tunelu nástupiště hlavního nádraží je promítáno dílo videoumělkyně Tanii Ruiz Gutiérrez. Projekce krajin z pěti kontinentů se odvíjí v rámech pomyslných vlakových oken, a tak zatímco stojíte na nástupišti a čekáte na vlak, zažíváte pocit snového „cestování pro cestování“.

Ze stanice Triangeln je to jen kousek do místní kunsthalle. Malmö Konsthall je mezinárodně proslavená nejen svými výstavami, ale i vlastní – zvenku poměrně nenápadnou – budovou z roku 1975 od architekta Klase Anshelma. Opěvované světlo výstavních prostor je něco, co se musí vidět. Nejednoho zahraničního návštěvníka asi udiví, že kunsthalle je otevřená každý den – a zdarma.

M O D E R N A M U S E E T M A L M Ö / Tham & Videgård Arkitekter / 2009 / foto: Åke E-son Lindman

Přes cestu od galerie stojí budova Opery od Sigurda Lewerentze z let 1933–1944.

Jedná se o vrcholný příklad kombinace kontinentálního funkcionalismu a severské monumentality. Lewerentz, jeden z nejvýznamnějších švédských architektů, zanechal v Malmö stopy i na odlehlejším hřbitově Östra kyrkogården, kde se můžete setkat jak s jeho nejranějšími, tak i velmi pozdními díly. Pokud byste byli v regionu Skåne na víc dní, nenechte si ujít pozdější Lewerentzovo mistrovské dílo z roku 1963, kostel svatého Petra v zapadlém městečku Klippan.

Od kunsthalle a Opery je další umění trochu vzdálenější. Muzeum umění (Malmö Konstmuseum), jež sídlí v přístavbě středověkého hradu, má mimo jiné jednu z nejlepších sbírek současného severského umění, a v roce 2009 si v Malmö otevřelo pobočku i Moderna Museet, tedy slavné muzeum moderního umění ve Stockholmu.

Byla pro ni upravena stará elektrárna z roku 1900. Autory konverze a nové vstupní budovy muzea ve tvaru oranžové krychle jsou jedni z nejnadanějších švédských archi-

tektů mladší generace, Tham & Videgård Arkitekter.

Vraťme se nyní k druhé dominantě města zmíněné v úvodu, rezidenční věži Turning Torso architekta Santiaga Calatravy. Příběh této nejvyšší budovy ve Skandinávii, je nejen příběhem o nové ikoně města, ale i o ikonách starých. Malmö totiž svůj symbol utvářející siluetu města již mělo. Byl jím portálový jeřáb loděnice Kockums, při svém osazení v roce 1974 největší jeřáb svého druhu na světě. Jako důsledek úpadku loděnice byl jeřáb v létě 2002 rozmontován a za symbolický jeden dolar prodán do Jižní Koreje, kde slouží dodnes. Fakt, že bránu portálového jeřábu nahradila věž, tedy jiný archetypální symbol, by byl vděčným tématem pro psychoanalýzu. Taktéž můžeme jen spekulovat, jestli se bezhlavé torzo natočené o devadesát stupňů otáčí k průmyslové historii města napůl zády, nebo jestli se za ní poobrací, aby si připomenulo, že postindustriální doba je do značné míry iluze a staré ikony stále docela dobře fungují třeba v daleké Koreji, a to nejen jako ikony.

3

Pořadatel Organizer

Hlavní mediální partneři Main media partners

Podpořili With support

Partneři Partners

Ve spolupráci In cooperation

8

výstava

art + antiques

Malířka syrovosti Vlasta Vostřebalová Fischerová

text: Michala Frank Barnová Autorka je historička umění a spoluautorka představované výstavy.

Po výstavě Milady Marešové, která se v Brně konala před pěti lety, přichází Moravská galerie s výstavou další pozapomenuté prvorepublikové malířky, Vlasty Vostřebalové Fischerové. Díky archivnímu výzkumu se její malířské a kreslířské dílo vyjevuje v nových souvislostech.

Vysvětlující podtitul výstavy zní Mezi sociálním uměním a magickým realismem.

S výjimkou článku Jana Baleky, který vyšel v roce 1978 na stránkách časopisu Umění, několika zmínek v knize Martiny Pachmanové Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu a pěti útlých katalogů z výstav v 70. a 80. letech nebylo dílo Vlasty Vostřebalové Fischerové (1898–1963) dosud zpracováno a zhodnoceno. Intimní příběh jejího života v náznacích prosvítal v dobových recenzích, zásadní pro novou interpretaci jejího díla byl ale až nedávný objev korespondence s jejím partnerem, významným literátem a překladatelem Otokarem Fischerem. Malířčiny dopisy přežily jejich rozvod i další Fischerův sňatek s germanistkou Blaženou Plecháčovou.

Vypátrání soukromých sbírek, v nichž se malířčiny obrazy nacházejí, s sebou samozřejmě přineslo mnoho dalších archiválií, ale především poprvé vysvětlilo vztah žánrově a výtvarně rozmanitého malířského díla k zásadním životním momentům Vostřebalové Fischerové. To ve výsledku značně mění pohled na celou její tvorbu, která byla v minulosti hodnocena z pozice převažujících tužkových a uhlových kreseb. I ty však byly naposled veřejnosti představeny před více než čtvrtstoletím – v roce 1986 na výstavě v Alšově jihočeské galerii a o dva roky později u příležitosti nedožitých devadesátin umělkyně na komornější přehlídce v Zámeckém skleníku v Boskovicích.

Hnutí mysli Jedním z prvních malířských pokusů, nepočítáme-li klasicistně laděné olejové skici hlav starců a chlapce na začátku puberty (1915)

nebo postimpresionistické krajinné pohledy na jadranský Dubrovník (1919–20), je malířčin Autoportrét (1919–20) z dob jejích studií na pražské akademii. Umělkyně samu sebe zachytila s charakteristicky posmutnělým pohledem, stejným, jaký vidíme na jejích rodinných fotografiích nebo na zasmušilých tvářích protagonistů jejích pozdějších děl. Svou vlastní výtvarnou cestu směřující k zachycení psychologického hnutí mysli portrétovaných jednoduchou plošnou malbou poprvé naznačila v obrazu Helča (1923), dnes bohužel nezvěstné podobizně mladé dívky se silnými copy.

Originálním malířským stylem se dramaticky vymezila vůči svému učiteli a rodinnému příteli Vojtěchu Hynaisovi, v jehož ateliéru studovala právoplatně po boku svých mužských kolegů.

Po názorové kolizi opustila Hynaisův ateliér a přešla do ateliéru Jana Štursy. Slavný sochař ji přemlouval, aby svůj přirozený cit pro ryze plasticky vykreslenou figuru rozvíjela přímo v sochařské specializaci, Vostřebalová však i nadále setrvala u svého kreslířského a malířského založení.

Umanutýma očima nás hypnotizuje i Podobizna děvčátka (1922) s abstrahovanými, ostře řezanými rysy, která je vzdálena očekávané holčičí sladkosti, na růžovohnědém pozadí. Dívčin strnulý výraz bez známek úsměvu nijak neupomíná na bezstarostná léta dětství, ale je mnohem spíše obrazem tápání a frustrací dětské duše.

V A Š E K Z I K Á N Ů / 1921–22 / olej na plátně / 38 × 33,5 cm / Národní galerie v Praze

14

výstava

art + antiques

Solitér

K výstavě Stanislava Podhrázského

text: Josef Ledvina

V Domě U Kamenného zvonu v současnosti probíhá rozsáhlá výstava Stanislava Podhrázského. Vyšla k ní také umělcova monografie. Obojí chce Podhrázského představit jako „jednu z mimořádných, v čase prověřených osobností českého poválečného umění“. Nevím, jestli úspěšně, „časem prověřené“ měl v každém případě rád i umělec sám.

V období normalizace trávil Stanislav Podhrázský hodně času na lešení. Od roku 1973 restauroval spolu s Olbramem Zoubkem, Zdeňkem Palcrem a Václavem Boštíkem renesanční sgrafita na zámku v Litomyšli. Práce bylo hodně, „snad čtvereční kilometry sgrafitový fasády“. V Litomyšli bývali od května do října, dokud se venku dalo dělat. Podhrázský tu pracoval až do roku 1987.

Umělce do Litomyšle přivedla existenční nutnost. To, že by se živili volnou tvorbou, tehdy nepřipadalo v úvahu. Hlavně pro Podhrázského to ale nebyla jen nutnost. V restaurování renesančních sgrafit se našel.

Navrhoval většinu rozměrnějších figurálních kompozic i motivy pro zrcadla bezpočtu sgrafitových psaníček. Bylo to pro něj jako „soutěž“, lákalo ho „postavit se těm renesančním, italským kreslířům“. K jejich výkonu choval neskrývaný obdiv: „To vám byli dokonalí kreslíři! Je štěstí něco takového vidět!“ Ne že by měsíce strávené v Litomyšli představovaly pro ostatní umělce jen čas odříkání a tvůrčího sebezapření. Takhle bezprostřední identifikace s obnovou fasády jim ale přece jen chyběla. Rozdílnost pěkně dokládá pasáž v rozhovoru s umělcem z roku 1993 (pochází z něho i předchozí citace a citovat z něj budu ještě mnohokrát). Prý měl často sklon sklouzávat k pouhému řemeslu. „Palcr mě vždy korigoval, moc mi tím pomohl, i při restaurování. On přesně věděl, jak má co vypadat, udělal by to sám také, ale hrozně by tím trpěl – je svobodný výtvarník.“ Základ své restaurátorské zdatnosti získal Stanislav Podhrázský „na škole“. Ne však na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, v ateliéru profesora Tichého, kam později také docházel, ale na škole odborné. Podhrázský pocházel z Pejhova, malé vsi u Jindřichova Hradce, a právě v Hradci se učil malířem pokojů u Emila Dvířky. Necvičil se

tam jen v malování vídeňské novobarokní ornamentiky. „Malíř, ten musí umět malovat. Když se řekne třeba kladívko – musíte to umět namalovat,“ říkával prý mistr. V roce 1936 odešel Podhrázský do Prahy, kde pokračoval v učení u mistra Černého na Žižkově. Bydlel tehdy v podnájmu u legionáře pana Nováka. Kreslil portrétní studie celé Novákovic rodiny, nejvíce však mladé Věry Novákové, a ve volných chvílích amatérsky boxoval. Za války pak ještě navštěvoval řezbářskou speciálku Františka Kmenty na žižkovské Státní ústřední škole bytového průmyslu. K tomu, aby podal přihlášku na umprum, ho prý přiměl pan profesor a spolužáci, jistě motivováni jeho kreslířským nadáním.

Nejpřijatelnější program Hned po válce Podhrázský nastoupil na umprum do ateliéru Františka Tichého. Jeho spolužáky a přáteli tu byli Josef Lehoučka a Zbyněk Sekal, v roce 1947 k nim přestoupil od Františka Muziky Mikuláš Medek. Právě on je začal zasvěcovat do tajů surrealismu. Přátelil se i se studenty z jiných ateliérů, hlavně s Miloslavem Chlupáčem a Zdeňkem Palcrem.

Základem výuky v Tichého ateliéru byla nekonečná kreslířská „drezura“. Nejdřív prý půl roku „v lince“ kreslili „Františka“ – sádrovou hlavu, snad jednoho z panovníků toho jména. Pak přišlo ženské torzo, zase sádrové a zase „v lince“. To mělo být už v době, kdy se jiné ateliéry věnovali mnohem atraktivnějšímu kreslení podle živé

Z R C A D L O / 1964 / olej na plátně / 94 × 65 cm / Galerie Zlatá husa

Předplaťte si Art+Antiques do 10. 1. 2014 a získáte Ročenku ART+ zdarma

109

Předplatné časopisu Art+Antiques — objednávky pro ČR Roční + Ročenka ART+ 855 Kč

Roční (studentské) 660 Kč*

Objednávejte na webových stránkách www.artcasopis.cz, bezplatné lince 800 300 302 nebo na e-mailu predplatne@ambitmedia.cz

Předplatné časopisu Art+Antiques — objednávky pro SR Roční + Ročenka ART+ 40 EUR Objednávejte na telefonní lince 02/444 42 771, 02/444 58 821 nebo na e-mailu predplatne@abomkapa.sk Standardní roční předplatné zahrnuje 10 čísel časopisu, Ročenku ART+ 2013 a předplatitelskou ARTcard.

Nabídka platí do 10. 1. 2014 a náleží standardnímu ročnímu předplatnému. Předplatitelské karty jsou rozesílány do měsíce od obdržení prvního čísla časopisu pouze po ČR. * Pro uplatnění studenského předplatného zašlete na e-mail predplatne@ambitmedia.cz platné potvrzení o studiu.

www.artcasopis.cz

aukce

21

Rus, Slováci a sklo Praha – Listopadová aukce obrazů a starožitností společnosti Dorotheum a navazující specializovaná aukce skla vynesly dohromady 23,5 milionu korun*. V první kategorii byla úspěšnost 48 procent, v druhé aukci se prodala o něco více než třetina nabízených položek. Nového majitele mimo jiné našly dvě nejdražší položky obou aukcí, jež se prodaly v nových autorských rekordech. Za více než sto tisíc korun bylo vydraženo dalších 21 položek.

V rámci aukce obrazů a starožitností dosáhl nejvyšší ceny portrét od Ilji Repina, který se na naše území dostal na začát-

IL JA JEF IMOV IČ REP IN: NORDM ANOVÁ NAD

S T A N I S L A V L I B E N S K Ý, J A R O S L A V A B R Y C H T O V Á : S I L U E T A M Ě S T A I I I / 1989 tavená plastika, částečně broušená a leštěná / 51 × 73 × 20 cm / cena: 1 320 000 Kč

na částku 230 tisíc eur (bez aukční provize).

Včetně provize to v přepočtu dělá 7,45 milionu korun.

Vysokých cen dále dosáhla díla slovenských umělců Cypriána Majerníka (540 tisíc), Jana Hály (456 tisíc) a Antona Jasusche (360 tisíc korun). První dvě jmenovaná byla vydražena za více než dvojnásobek minimálního podání. Zájem slovenských dražitelů patrně podpořilo i oslabení koruny vůči euru jen pár dní před aukcí. Z českého umění se nejdráže prodaly dva stylizované ženské portréty od Ladislava Sutnara, prodané shodně za vyvolávací cenu 408 tisíc korun. Nejvíce se bojovalo o drobný olej na lepence Malíř od Františka Hudečka. Obraz z roku 1944 se dostal z 52 až na 216 tisíc korun.

K N I H O U / 1900 / olej na plátně / 61,5 × 52 cm / cena: 7 452 000 Kč J A R O S L A V H O R E J C : D A N A E / Graniton, kolem 1910 keramika / výška 66 cm, délka 97 cm / cena: 432 000 Kč

ku 30. let a od té doby nebyl vystavován. „Repinův obraz Nordmanová nad knihou je nejvzácnějším a nejnovějším objevem: jeho místo specialisté neznali, jeho reprodukce se nikdy nepublikovaly. (…) může být právem považován za jeden z nejkrásnějších malířských portrétů vytvořených Repinem za dobu jeho společného soužití s Natálií Borisovnou Nordmanovou,“ rozplývá se nad obrazem v aukčním katalogu kurátorka malířova muzea v Petrohradu. Dorotheum počítalo především se zájmem zahraničních kupců, a tak dražba probíhala rovnou v eurech. Ze 120 tisíc se konečná cena dostala až * Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

Novým rekordem v dané kategorii je cena 432 tisíc za keramickou sochu Danae od Jaroslava Horejce. Bíle glazovanou sochu se zlatými detaily a černou kresbou Horejc patrně původně navrhl pro královéhradecký hotel Grand. Keramická manufaktura Graniton ji pak zařadila do své nabídky. Dražba sochy začínala na částce 96 tisíc korun. Její konečná cena je celkově třetí nejvyšší částkou dosaženou v aukci za Horejcovo dílo. Ještě výraznější nárůst zaznamenal dívčí akt Vlčí mák od Ladislava Šalouna. Bronzová socha vysoká 60 cm se dostala ze 72 na 288 tisíc korun, což je sochařův nový autorský rekord.

Součástí nabídky byly i tři desítky historických knih, tři z nich se prodaly za částky nad sto tisíc korun. Nejvíce se bojovalo o dva

22

aukce

tisky z poloviny 16. století – druhé vydání Melantrichovy bible a Kosmografii českou od Sebastiana Münstera. Prvně jmenovaný titul se dostal z 24 až na 132 tisíc, druhý ze 14 na 90 tisíc korun. Z nabízených kreseb a grafik se nejdráže prodalo album kreseb ke knize Prorok Otakara Březiny. Soubor 89 studií od Františka Bílka v originálních kožených deskách se prodal za 84 tisíc korun.

Kolekce historického a ateliérového skla, která aukci uzavírala, měla tentokrát samostatný katalog. Draženo bylo 154 položek, přičemž ateliérové sklo tvořilo třetinu nabídky. Z historického skla se nejdráže prodaly hyalitová dóza s víkem, která se dostala ze 33 na 144 tisíc korun, a 40 cm vysoká lötzovská váza v kovové montáži, která se na stejnou konečnou cenu dostala z vyvolávací ceny 60 tisíc korun. Za 180 tisíc korun se ještě prodala nápojová souprava od firmy Moser vyrobená v 80. letech.

Nejsledovanějšími položkami ateliérového skla byly vrcholná socha Silueta města III od dvojice Libenský-Brychtová a série jejich osmi raných reliéfů, které původně zdobily kavárnu hotelu Jalta. Silueta města III z roku 1989 se prodala za vyvolávací cenu 1,32 milionu korun, což je nový autorský rekord. Reliéfy z hotelu Jalta z roku 1957 naopak zůstaly s cenou 960 tisíc korun nevydraženy. Novým autorským rekordem je také cena 540 tisíc za Velkou mísu od Františka Víznera. / js

art + antiques

A L F O N S M U C H A : Ž E N A S K O Ž E Š I N O U / 1918 olej na plátně / 102 × 80 cm / cena: 1 140 000 Kč

uměleckých děl. Za více než milion korun se vedle Černého obrazu prodaly ještě přístav od Jana Zrzavého ze 30. let a portrét od Alfonse Muchy z roku 1918. Zrzavého drobná tempera se dostala z 1,18 na 1,5 milionu korun, Muchův ženský portrét, snad podobizna malířovy ženy, se prodal za vyvolávací cenu 1,14 milionu korun. Za částku nad 100 tisíc korun bylo draženo dalších 32 obrazů a soch.

Z umění 19. století se nejdráže prodal žánrový, kostýmní výjev Holandská scéna od

Nejdražší bar Praha – Obraz Karla Černého Velký bar z roku 1936 se na listopadové aukci Galerie Art Praha prodal za rekordních 8,4 milionu korun, což je dvojnásobek dosavadního, šest let starého autorova cenového maxima.

Vysokou cenu obrazu vysvětluje atraktivní námět, časná datace, vynikající provenience i velký formát. Jednalo se o dosud největší malířův obraz nabízený v aukci. Jeho cena v průběhu dražby vzrostla na víc než trojnásobek minimálního podání.

Aukce, která se konala v neděli 17. listopadu v pražském hotelu Hilton, dohromady vynesla 24,8 milionu korun. Nového majitele našlo 45 procent z 365 nabízených

K A R E L Č E R N Ý : V E L K Ý B A R / 1936 olej na plátně / 118,5 × 112 cm / cena: 8 400 000 Kč

Václava Brožíka, který našel nového majitele za vyvolávací cenu 708 tisíc korun. S nárůstem o 144 tisíc, za celkových 504 tisíc korun, byla vydražena ještě panoramatická krajina Uherská pusta od Antonína Chittussiho. Za vyvolávací cenu 156 tisíc korun se prodal ještě drobný Motiv z Benátek od Antonie Brandeisové.

Několik zajímavých děl klasické moderny a umění 40. let bylo draženo za částky od 300 do 500 tisíc korun: drobná krajina od Kamila Lhotáka se prodala za 516 tisíc, Palmy na Cejlonu od Otakara Nejedlého za 348 tisíc, Zasněná dívka od Williho Nowaka a zátiší na papíře od Emila Filly shodně za 312 tisíc korun. Za částky kolem čtvrt milionu korun se prodaly také dva obrazy Oty Janečka z konce 40. let. Mezi nevydraženými díly naopak mimo jiné zůstaly Pivoňky od Václava Špály, které byly nabízeny za 1,68 milionu korun.

Z poválečného umění lze zmínit dva obrazy Miloslava Chlupáče, dvě krajiny Oty Janečka či díla Josefa Vyleťala, Čestmíra Kafky a Karla Valtra. Dosažené ceny v rozmezí od 100 do 400 tisíc se nicméně nijak nevymykají z běžného cenového rozmezí, v němž se práce těchto autorů pohybují. Součástí draženého souboru bylo i několik soch. Nejdráže, za 209 tisíc korun, se prodal bronzový reliéf Olbrama Zoubka ze 70. let. / js

1. Art Consulting Brno – Praha

23 V. Tikal (1943)

DAY SALE PRAGUE 2014 1. část EXKLUZIVNÍ VÝBĚR OBRAZŮ AUKCE MISTROVSKÝCH DĚL 18.-20. STOLETÍ 2. část KÁJA SAUDEK MURIEL A ANDĚLÉ Nejvýznačnější dílo v historii českého komiksu o 131 stranách

Topičův salon Praha 1, Národní třída 9

Neděle 16. 2. 2014 v 13.30 hod.

Předaukční výstavy 7. 2. – 16. 2. 2014 denně, včetně víkendu i svátků od 10:00 do 18:00 hod.

Kompletní katalog i s fotografiemi najdete na: www.acb.cz email: praha@acb.cz, brno@acb.cz, tel. galerie: 603 424 913, 224 232 500, 542 214 789

K. Saudek (1969)

24

aukce

art + antiques

Napříč časem i kontinenty Brno – Listopadová aukce společnosti Zezula, která se konala v sobotu 9. listopadu, vynesla 8,8 milionu korun. Nového majitele našlo 56 procent z 561 nabízených položek.

Za více než sto tisíc korun bylo vydraženo patnáct uměleckých děl a starožitností.

Z nabízených obrazů se nejdráže prodala krajina od Václava Radimského, která změnila majitele za 307 tisíc korun. Na dalších příčkách se umístily dva obrazy od Joži Uprky s cenami 271 a 189 tisíc korun.

Za vyvolávací cenu 144 tisíc korun se prodal ještě obraz Juno v podsvětí od německého manýristického malíře Pietera Schoubroecka.

Nečekaný nárůst z necelých 18 na 80 tisíc korun zaznamenal pohled na květinový trh ve Vídni od v Písku narozeného rakouského malíře Ferdinanda Kruise. Nešlo přitom o olej, ale o pastel a kvaš na kartonu.

Nejdražšími položkami aukce nicméně tentokrát byly starožitnosti a asiatika. Čínská porcelánová miska z 16. či 17. století se prodala za 448 tisíc korun, víc než dvojnásobek minimálního podání. S výraznými nárůsty byly draženy také dva páry stříbrných podnosů z oblasti Blízkého východu zhruba ze stejné doby. První dvojice se prodala za 318 tisíc, druhá za 283 tisíc korun. Z 88 na 260 tisíc korun se dostal také rozměrný perský koberec (7 × 4 metry) z 19. století. Výjimečným kusem, jaký se na českých aukcích běžně neobjevuje, byla také mramorová římská busta z 2. století.

Prodala se za vyvolávací cenu 307 tisíc korun.

Z evropských starožitností se dařilo zejména trojici slonovinových sošek ze 17. a 18. století, které se prodaly v rozmezí od 142 do 189 tisíc korun. Za úspěch lze považovat také částku 142 tisíc za kapesní hodinky se zednářskými symboly, jejichž dražba začínala na poloviční částce, 100 tisíc za repliku renesančních stolních hodin nebo 71 tisíc za modrou lithyalinovou číšku. Z nábytku se nejdráže prodala italská klasicistní knihovna, a to za vyvolávací cenu 177 tisíc korun.

O týden později společnost Zezula uspořádala ještě samostatnou aukci pohlednic, grafik, knih a fotografií. Z dvou set nabízených položek se jich prodalo třicet procent, dohromady za 124 tisíc korun. Za nejvyšší

P Á R O V É T A L Í Ř E / Blízký východ, 16. stol. (?) / stříbrný plech / průměr 32,6 cm / cena: 283 200 Kč

částku, necelých dvanáct tisíc korun, bylo vydraženo album devatenácti kolorovaných ocelorytů s pohledy na menší rakouská města z doby kolem poloviny předminulého století. Ze samostatně dražených položek se nejvíce bojovalo o fotografii Emy Destinové se zpěvaččiným podpisem, která se dostala z 944 korun na trojnásobek této částky. / js

Nejdražší Šíma za pět let Praha – Nejdražším dílem aukce Orlys Art Auctions, která se konala 24. listopadu v Galerii Maldoror, se stala krajina od Josefa Šímy. Obraz z konce 20. let se prodal po jednom příhozu za 4,32 milionu korun, což je nejvyšší cena za Šímův obraz za posledních pět let. Aukce celkem vynesla přes šest milionů korun, kupce našla polovina ze stovky nabízených obrazů a prací na papíře.

Za více než sto tisíc korun byla přiklepnuta tři díla. Abstraktní obraz Jana Kotíka

z poloviny 60. let se prodal s mírným nárůstem za 384 tisíc korun. O 60 tisíc levnější byla rozměrná koláž a reliéf od Jiřího Koláře z roku 1971, v tomto případě však šlo o prodej za vyvolávací cenu. Bezmála na dvojnásobek minimálního podání se naopak dostal obraz Sedláci od slovenského malíře Júlia Jakobyho. Cena 347 tisíc korun je jeho českým rekordem, v Bratislavě však již byla Jakobyho díla opakovaně dražena i za více než milion korun.

Součástí dražené kolekce bylo dvaadvacet fotografií, prodala se většina z nich, byť jen s minimálními nárůsty. Nejvíce se bojovalo o Sudkovu fotografii sochy Madony s Ježíškem, autorské PF k roku 1969. Vítěz aukce ji nakonec získal za necelých 35 tisíc korun. Shodně za vyvolávací cenu 10 tisíc korun se prodaly dvě fotografie Jiřího Davida, portréty Milana Knížáka a Stanislava Kolíbala z cyklu Skryté podoby.

Bez kupce mimo jiné zůstalo titulní dílo aukce, obraz Ze života od Theodora Pištěka.

Metrové plátno z roku 1978 bylo nabízeno za 1,56 milionu korun. / js

J O S E F Š Í M A : K R A J I N A / 1929 / olej na plátně / 47 × 80 cm / cena: 4 464 000 Kč

25

26

aukce

art + antiques

Čína a zbytek Asie Praha – Druhá letošní aukce společnosti Arcimboldo, která se konala v úterý 26. listopadu v Kaiserštejnském paláci, vynesla 64,4 milionu korun. Nabídka tentokrát nebyla zaměřena jen na čínské umění, dražena byla též díla z Japonska, jihovýchodní Asie či islámské umění. Nového majitele našlo 55 procent z tří set dražených uměleckých děl a starožitností. Třináct tušových maleb se prodalo za milionové částky, dalších 24 položek bylo vydraženo za více než sto tisíc korun.

Hlavním lákadlem pro čínské kupce byla opět díla moderních čínských mistrů. Vedle maleb nejslavnějšího z nich, Čchi Paj-š’e, který byl zastoupen hned deseti svitky, byly draženy i dvě malby zvířat od Sü Pej-Chunga, půvabný Pasáček s buvolem od Li Kche-Žana a práce několika dalších méně významných malířů. Prodaly se všechny nabízené malby, nejdráže Čchi Paj-š’ova Kachna v lotosové tůni pocházející ze sbírky novináře Milana Weinera, který na začátku 50. let pobýval v Číně jako dopisovatel Rudého práva. Ze startovních 2,3 milionu dražitelé cenu vyhnali až na 8,9 milionu korun, což je třetí nejvyšší cena dosažená na českém trhu za dílo tohoto autora. Dohromady kupci za desítku Čchiových maleb utratili 36,5 milionu korun.

Li Kche-Žanův Pasáček s buvolem, kterého aukční síň umístila na obálku katalogu,

M A M L Ú C K Ý N Ů Ž / 14.–16. stol. celková délka 21,5 cm / cena: 806 000 Kč

L I KCHE-Ž A N: PA S ÁČEK S BU VOLEM

Č C H I P A J - Š ’: K A C H N A V L O T O S O V É T Ů N I

tuš a barvy na papíře / 76 × 43 cm / cena: 6 572 000 Kč

tuš a barvy na papíře / 101 × 34,5 cm / cena: 8 928 000 Kč

se s cenou 6,6 milionu korun stal druhou nejdražší položkou aukce. Úspěchem je rovněž cena 3,2 milionu za atypickou malbu Vepře od Sü Pej-Chunga, jejíž dražba začínala těsně pod milionem korun. Na titul nejdražší české knihy druhé poloviny 20. století aspiruje Čchi Paj-š’ova monografie od Josefa Hejzlara, ve které je reprodukováno i několik z dražených maleb. Kniha, kterou v roce 1970 vydal Odeon, byla dražena jako úplně poslední položka aukce. Z necelých 10 tisíc její cena vylétla až na fantastických 105 tisíc korun.

Ze starého čínského umění a starožitností se nejdráže, za 570 tisíc korun, prodala 35 cm vysoká vápencová socha buddhistické světice Kuan-Jin z přelomu 6. a 7. století. Na české poměry za vysoké ceny byly draženy i šperky a luxusní doplňky z nefritu nebo porcelán.

Nefritová nádobka na šňupací tabák se například prodala za 260 tisíc, porcelánová miska

s drakem se zelenou glazurou pak za 273 tisíc korun. Úspěchem byla také dražba dvou sošek koní bohatě zdobených barevnými emaily.

Z vyvolávací ceny 60 tisíc se dostaly až na 236 tisíc korun. Největším překvapením aukce se nicméně stala dražba slonovinové nádobky na štětce, která z 18,6 tisíce korun vylétla na desetinásobnou částku.

Z nečínského umění vzbudil největší zájem mamlúcký nůž z damascénské oceli s bohatě zdobeným slonovinovým pouzdrem.

Z 446 tisíc se dostal až na 806 tisíc korun, což je patrně nejvyšší cena za dílo islámského umění dosažená na české aukci. Jedinou další položkou vydraženou nad sto tisíc korun byla japonská dřevěná soška zenového mistra, která se prodala za 136 tisíc korun.

Dohromady se díla nečínského umění, která tvořila třetinu prodaných položek, postarala o méně než pět procent celkového obratu aukce. / js

27

pf 2014

Rádi bychom Vám poděkovali za projevenou přízeň v letošním roce a těšíme se na naše příjemná setkání v novém roce 2014.

aukce

28

art + antiques

Foltýn za miliony Bratislava – Listopadové aukce společností Art Invest a Soga vynesly dohromady 1,36 milionu eur (přibližně 37 milionů korun). Nejdražším dílem večerní aukce společnosti Soga, která se konala v úterý 12. listopadu, se stala raná Krajina od Mukačeva II. od Františka Foltýna. Obraz se prodal za 136,9 tisíc eur, v přepočtu na české koruny tedy přibližně za 3,7 milionu korun. Dosažená cena je druhou nejvyšší za Foltýnovo dílo vydražené na Slovensku.

Za více než 30 tisíc eur, což přibližně odpovídá milionu slovenských korun, se na téže aukci prodalo ještě dalších 11 děl. Mezi nimi například horská krajina od Martina Benky (115,6 tisíc) nebo kvaš Cypriána Majerníka Žongléři (34,22 tisíc eur), který prodávající před třemi lety získal za méně než poloviční částku na aukci v Praze. Novými autorskými rekordy jsou ceny 106,2 tisíc za obraz Sekera

INZERCE

F R A N T I Š E K F O L T Ý N : K R A J I N A O D M U K A Č E V A I I . / kolem 1922 olej na kartonu / 61 × 95 cm / cena: 136 880 eur

od Miloše Alexandra Bazovského a 42,5 tisíc eur za Násilníka od Vincenta Hložníka.

Nejdražším kusem na aukci společnosti Art Invest, která se uskutečnila v sobotu 23. listopadu, byla zimní krajina Cestou z kostela od Teodora Josefa Moussona, která se prodala za vyvolávací cenu 24 tisíc eur.

Nejvýraznější nárůst zaznamenala Letní krajina od Vojtěcha Erdélyiho, která se pro-

dala za 20,4 tisíc eur, víc jak dvojnásobek minimálního podání.

Obrazy Milana Laluhy, jednoho z výrazných reprezentantů slovenského poválečného umění, který zemřel 10. listopadu, den před svými 83. narozeninami, byly na aukcích obou společností draženy za částky od 5 do 7 tisíc eur. Jeho tři roky starý aukční rekord má hodnotu 36,6 tisíc eur. / js

Aukční dům Galerie Art Praha Přední Aukční síň a galerie Vám děkuje za laskavou přízeň v uplynulém roce. V novém roce 2014 Vám přejeme – zdraví, úspěchy a krásné obrazy!

Vážíme si Vás!

Karel Černý: Velký bar / 1936 vydraženo za 8 400 000 Kč / autorský cenový rekord Josef Čapek: Cikání / 1937 vydraženo za 3 600 000 Kč

Miloslav Chlupáč: Dívka s květinou vydraženo za 400 000 Kč

Václav Špála: Zátiší s ovocem / 1932 vydraženo za 2 880 000 Kč

Aukční dům Galerie Art Praha, Praha 1, Staroměstské náměstí 20/548 tel.: 224 211 087, fax: 224 211 087, mobil: 776 666 638, 602 233 723 E-mail: g.art@volny.cz, neubert@cbox.cz otevřeno: denně 10,30–18,30 hod, kromě neděle www.galerieartpraha.cz

30

aukce

art + antiques

La Grande bouffe text: Terezie Zemánková Autorka je teoretička kultury

Když se před deseti lety konal 30. ročník FIAC (Foire international de l’art contemporain), časopis Beaux Arts si neodpustil jízlivou otázku, zda se jedná o oslavu kulatého jubilea, nebo spíš o zádušní mši.

Megalomanská přehlídka 214 galerií se tehdy konala na okraji Paříže v Porte de Versailles a skomírala nezájmem sběratelů i veřejnosti. Když se vedení roku 2004 ujala Jennifer Flay, nabral veletrh nový dech.

Dnes opět šlape na paty Art Basel a předčí i mladý, ale o to progresivnější londýnský veletrh Frieze.

FIAC se vrátil do nádherné hlavní lodi Grand Palais, rozumně se ztenčil na dnešních 184 galerií, a geograficky se naopak rozkročil tak, že celých 70 procent vystavujících tvoří zahraniční galerie z 25 zemí.

Největší posilou se staly vůdčí světové galerie, jako je White Cube, Gagosian, Hauser & Wirth, Marian Goodman, Thaddaeus Ropac nebo místní Perrotin, které mají už své vyhřáté místo v centrálním čtverci výstavní plochy a které upoutávaly největší pozornost. Na nedostatek zájmu si letošní jubilejní 40. ročník veletrhu nemohl rozhodně stěžovat.

Mohutná budova Grand Palais byla opletena nekonečnými frontami jako Láokoón hady. I když dvě z nich vedly k výstavám Georgese Braqua a Felixe Vallottona, nejdelší dobu si vystáli právě návštěvníci lačnící nahlédnout do kotle, ve kterém vře současné umění. FIAC, stejně jako ostatní veletrhy, ale není inkubátorem aktuálních tendencí, odvážných nápadů ani nových objevů.

Prim hrála očekávatelná, zavedená jména zastoupená převážně krotkými až pokojovými díly. Navíc, v pořadí čtvrtý spatřený zrcadlový „talíř“ od Anishe Kapoora a třetí téměř totožná plastika od Tonyho Cragga poukazovaly na sériovou výrobu a FIAC degradovaly na veletrh bytových doplňků pro nové elity.

Tento prvotní dojem poměrně zdařile nabourávaly kóje v prvním patře. V jeho

F I A C 2 0 13 / foto: Profimedia

levnějších prostorách se ustájily menší, mladší a odvážnější galerie, které se nebály sáhnout k novým autorům i médiím a nezalekly se ani performancí. Tou (ve spojení s instalací a kolážemi) se prezentovala také Eva Koťátková ve stánku jediné české galerie na FIACu Hunt Kastner, kterou odborná komise jako jednu z deseti vybrala do podpůrného programu Galeries Lafayette. O tom, že Koťátková je jednou z mála českých umělkyň, která se může honosit přízviskem „světová“, svědčí i to, že na stejném patře její dílo vystavovala i berlínská galerie Meyer Riegger.

Na FIACu se každoročně přiživuje řada menších parazitních veletrhů, které využívají jeho popularity a kulturní bulimie návštěvníků Paříže, kteří si sem přijeli uběhnout svůj letošní maraton za uměním.

Jeho etapa Art Elysées, která se táhla ve dvou dlouhých stanech podél nejslavnější pařížské avenue, zahrnovala na šedesát galerií. Dlužno říci, že se ani tak nejednalo o ty, které se do Grand Palais nevešly nebo neměly na nájem, jako spíše o ty, které by tam kurátorská komise nikdy nevpustila kvůli béčkové kvalitě jejich sortimentu.

O poznání zajímavější byla přehlídka čtyřiceti galerií Cutlog – a to v neposlední řadě díky šarmantním prostorám bývalé tiskárny Atelier Richelieu.

Rovněž industriální prostory čtyř zaniklých manufaktur ve starobylé čtvrti Marais obsadil veletrh YIA (Young International Artists). Každá z osmdesáti přizvaných galerií věnovala svůj prostor prezentaci díla jediného mladého tvůrce. Jistě je třeba mít na paměti, že se jednalo o komerční akci, a nikoli o průzkum nejnovějších trendů, i tak byl ale výsledný dojem ve srovnání například s letošní Cenou Jindřicha Chalupeckého udivující. Díla vybraná na YIA vesměs obsahovala víceméně neotřelou ideu, která byla srozumitelně vyjádřena jak výtvarnou formou, tak i textovým doprovodem.

Jako protipól tendenčnímu umění se mohl jevit Outsider Art Fair, který letos poprvé expandoval z New Yorku i do Evropy.

V nabídce 24 galerií z celého světa bylo ale zjevné, že i oblast „syrového umění“ podléhá módním vlivům. Právě na tomto úzce vymezeném poli, jakým je outsider art / art brut, bylo snazší než kde jinde zorientovat se v kvalitě, cenách i strategiích. Potvrdilo se to, co ostatně vykazují i výsledky dražeb „normálního“ umění zahraničních aukčních domů posledních let: cena starých mistrů (až na výjimky) klesá nebo stagnuje, zatímco nové objevy opředené aurou senzace dosahují často až nesmyslně vysokých hodnot. Zároveň se i zde se projevil benátský efekt – díla autorů, kteří byli zastoupeni na bienále (a těch bylo z oblasti art brut letos požehnaně) stoupla dramaticky na ceně.

Kolik stojí Josef Lada?

180 000 Kč

390 000 Kč 900 000 Kč

440 000 Kč

450 000 Kč

390 000 Kč 290 000 Kč

640 000 Kč

450 000 Kč

280 000 Kč

Přehled aukčních prodejů děl Josefa Lady za roky 2000–2013 podle databáze ART+. Ceny jsou uváděny bez aukční provize.

45 000 Kč

710 000 Kč

630 000 Kč

330 000 Kč

110 000 Kč

85 000 Kč

35 000 Kč

400 000 Kč

36 000 Kč

350 000 Kč

620 000 Kč

320 000 Kč

430 000 Kč

320 000 Kč

51 000 Kč

320 000 Kč

850 000 Kč

325 000 Kč

187 000 Kč

440 000 Kč 110 000 Kč

89 000 Kč

350 000 Kč

110 000 Kč

270 000 Kč

280 000 Kč

360 000 Kč

95 000 Kč 170 000 Kč

760 000 Kč

260 000 Kč

440 000 Kč 1 100 000 Kč

750 000 Kč

80 000 Kč

620 000 Kč

450 000 Kč 1 200 000 Kč

Vše o trhu s uměním Databáze 120 tisíc aukčních výsledků / Zprávy a komentáře z domova i ze zahraničí / Index českého trhu s uměním / Pohodlný přístup prostřednictvím internetu / Propracovaná technologie vyhledávání

www.artplus.cz Partneři: 1. Art Consulting / Adolf Loos Apatment and Gallery / Antikvity / Arcimboldo / Art Invest / Arthouse Hejtmánek / Dolmen / Dorotheum / European Arts Investments / Galerie Art Praha / Galerie Kodl / Meissner-Neumann / Orlys Art Auctions / Pictura / Prague Auctions / Starožitnosti – Galerie Ustar / Sýpka / Valentinum / Vltavín / Zezula

aukce

32

art + antiques

Artissima 2013 text: Hana Křenková Autorka je historička umění.

Druhý listopadový víkend se konal již dvacátý ročník Mezinárodního veletrhu současného umění Artissima v Turíně. Představilo se na něm 190 galerií (60 domácích a 130 zahraničních) ze 38 zemí, které nabídly práce od téměř devíti set umělců.

Stejně jako v loňském roce, i letos se zájem veřejnosti přehoupl přes padesát tisíc návštěvníků. Artissima se snaží získat účast nových zemí a oproti minulému ročníku se jich tu představilo hned dvanáct.

Součástí hlavní sekce, která je zastoupena největším počtem galerií (letos jich bylo 108), jsou i tzv. New Entries, mladé galerie založené před méně než pěti lety.

Mezi 27 galerií, které úspěšně prošly výběrovým řízením, se tentokrát zařadila i pražská Polansky Gallery, která právě oslavila rok své existence. Filip Polanský přivezl čtyřicet maloformátových obrazů z cyklu Liquid Scarlet (2013) od Vladimíra Houdka. Ocenění udělované mladým galeriím a spojené s finanční odměnou pět tisíc eur si odnesla pařížská Galerie Antoine Levi. Galerie Polansky byla jediným českým zástupcem na veletrhu, i dostupnost českých umělců byla mizivá. Setkat jsme se mohli pouze s díly Václava Cíglera, Dominika Langa a Běly Kolářové.

Zajímavou stránkou veletrhu jsou sekce Present Future a Back to the Future, které jsou připravené jako kurátorské projekty

V L A D I M Í R H O U D E K : L I Q U I D S C A R L E T / 2013 / foto: Polansky Gallery

a umístěné uprostřed výstavní plochy. Jejich přítomnost není v rozporu s prodejním zaměřením veletrhu, ukazuje však jiné možnosti prezentace umělců na veletržní půdě.

Present Future se zaměřuje na „vycházející talenty“ a dává jim příležitost představit nové projekty. Letos odborná komise do této sekce vybrala 24 umělců z 12 zemí.

Cenu za nejlepší prezentaci udělila současně dvěma ženám: Francouzce Caroline Achaintre, zastupované londýnskou galerií Arcade, a Fatmě Bucak z Turecka, kterou reprezentuje domácí, turínská galerie Alberto Peola.

Druhý z kurátorských projektů, Back to the Future, se soustřeďuje na umělce, kteří své zásadní dílo vytvořili v 60. až 80. letech. Cílem je připomenout autory, jejichž tvorba sice zaujímá nezpochybnitelné místo v dějinách umění, ale nebyla v minulosti patřičně zhodnocena

ČTĚTE ART + Nejdražší obrazy roku 2013 Celkový obrat českých aukcí za letošní rok pravděpodobně překoná rekordní výsledek roku 2012 a přehoupne se přes 900 milionů korun.

ART+ připravil přehled deseti nejdražších děl. Vedle klasiků české moderny v první desítce najdeme i dva zahraniční autory: moderního čínského mistra Čchi Paj-š‘e a ruského akademika Konstantina Makovského. Ke koupi všech deseti obrazů by případný zájemce potřeboval 120 milionů korun.

a doceněna. Letos vybraných třicet galerií z dvanácti zemí svými komorními „muzejními“ prezentacemi připomenulo například amerického konceptualistu uruguayského původu Luise Camnitzera, předčasně zesnulého amerického fotografa Jimmyho de Sanu či českou umělkyni Bělu Kolářovou, kterou přivezla mnichovská galerie Rüdiger Schöttle.

Díky tomu, že zřizovatel veletrhu spadá pod nadaci, která spravuje turínská muzea (Fondazione Musei Torino), dostává se tu nemalý prostor i piemontským muzeím, institucím a nadacím, které se zaměřují na moderní a současné umění. Ty se v rámci společné přehlídky sebeprezentují dílem od vybraného autora z vlastních sbírek. Jedna z nadací (Fondazione CRT Arte) na veletrhu zakoupila pro dvě prestižní muzea jedenáct děl, jejichž komerční hodnota činí zhruba šest set tisíc eur.

www.ar tplus.cz Češi v Londýně Na listopadovových aukcích v Londýně byla dražena díla hned pěti českých autorů: Emila Filly, Jana Zrzavého, Václava Boštíka, Stanislava Kolíbala a Krištofa Kintery. Nejvíce dražitelů přilákal obraz Jana Zrzavého Spící hoch, který se včetně všech poplatků prodal za 19,3 milionu korun. Podle informací ART+ byl obraz, pocházející ze soukromé americké sbírky, před tím v Česku neúspěšně nabízen privátně za 15 až 20 milionů korun.

36

téma

art + antiques

Svět umění 2013 O čem jsme zatím nepsali

text: Josef Ledvina, Johanka Lomová, Jan Skřivánek

Ačkoliv se snažíme mapovat dění na výtvarné scéně v co největší šíři, řada zahraničních událostí nám v průběhu roku nevyhnutelně uteče. Následující článek je výběrem toho nejzajímavějšího ze zahraničních zpráv. Pracovně jsme si je rozdělili do tří kategorií – loupeže a skandály; výstavy českých umělců; muzea a jejich ředitelé.

V polovině letošního dubna se znovuotevíralo Rijksmuseum v Amsterodamu. Nechyběl ohňostroj – byl oranžový, tedy v národních barvách – ani královna Beatrix (krátce poté abdikovala a odešla do důchodu). Slavit určitě bylo co. Kompletní obnova historizující stavby z roku 1885 od Pierra Cuyperse, která byla svěřena španělskému ateliéru Cruz a Ortiz, nakonec trvala deset let a stála 375 milionů eur. Nešlo ovšem jen o stavbu samotnou. Hýbalo se samozřejmě také sbírkami. Tedy až na jednu výjimku, pietně na svém místě zůstala Rembrandtova Noční hlídka. Jinak nezůstal kámen na kameni. Exponáty jsou prezentovány po jednotlivých stoletích, přičemž společně – což je zásadní změna oproti minulé expozici – jsou vystaveny kusy sochařské, malířské i uměleckořemeslné.

Oslavy znovuotevření byly možná o to bujařejší, že se na něj tak dlouho čekalo. Rijksmuseum bylo kvůli rekonstrukci zavřeno v roce 2003, původně se ovšem počítalo s tím, že se otevře už v roce 2006.

Důvodů toho, že se plánovaná uzavírka protáhla na trojnásobek, je řada. Původní harmonogram byl zjevně přehnaně ambiciózní, projekt se průběžně měnil či uzpůsoboval novým požadavkům a rekonstrukci provázely problémy s výběrem dodavatelů. Pominout nelze ani zlopověstný azbest a také cyklisty. Skrz muzeum vedla původně cyklostezka a plán architektů ji uzavřít se setkal s naprostým nepochopením veřejnosti. Do věci se vložil mocný Fietsersbond (nizozemská cyklistická unie) a nakonec zvítězil. Mezi východním a západním křídlem se tak jezdí na kole i dnes. V průběhu prodlužované rekonstrukce, v roce 2008, odešel do důchodu vyčerpaný ředitel Ronald de Leeuw, ve funkci jej nahradil Wim Pijbes.

(Ne)stěhování starých mistrů Možná i amsterodamskou nekonečnou rekonstrukci měl na paměti harvardský profesor německého umění a kultury Jeffrey Hamburger, když minulý rok organizoval petici proti plánu Nadace pro pruské kulturní dědictví přestěhovat berlínské staré mistry z Gemäldegalerie na Kulturforu v západním Berlíně do Bode-Musea na Museumsinselu a do naproti plánované novostavby. Nebyl prý veden odporem k samotné myšlence sbírku stěhovat, ale strachem, že díla Cranachova, Eyckova, Vermeerova nebo Rubensova skončí na mnoho let v depozitáři. Jestliže část sbírky měla být přesunuta do historického objektu Bode-Musea, plánovaná novostavba neměla v době zveřejnění záměru ani zajištěné financování.

Plán byl motivován nedostatkem prostoru pro sbírky moderního umění. Primárním podnětem byla nabídka Ully a Heinricha Pietzschových z roku 2010. Stálou zápůjčku své sbírky čítající sto padesát děl – mezi nimi práce Dalího, Miróa, Magritta nebo Rothka – podmínili tím, že bude prezentována v kontextu kolekce Neue Nationalgalerie.

Elegantní stavba Miese van der Roheho ovšem kapacitně nestačí, a navíc je na rok 2016 plánována její rekonstrukce. Potřebný prostor měl být získán právě vyklizením nedaleké Gemäldegalerie.

Bouře nevole, v níž zdaleka nefiguroval jen profesor Hamburger, vedla k pozastavení plánu a vypracování „studie proveditelnosti“.

V srpnu tohoto roku byly zveřejněny její výsledky. Namísto stěhování na Museumsinsel doporučila postavit na Kulturforu za Neue Nationalgalerie nový objekt a staré mistry nechat na místě. Předpokládané náklady jsou 130 milionů eur, což je třetina toho, co měl stát jejich přesun na Museumsinsel.

37

O T E V Ř E N Í R I J K S M U S E A / Amsterodam 13. 4. 2013 / foto: Flickr

Jeffrey Hamburger a spol. jsou spokojeni, jiní mluví o promarněné příležitosti. Je dobré mít na paměti, že plán původní měl i vlivné zastánce. Je to návrh „odvážný, logický a naprosto správný“, napsal o něm v otevřeném dopise pro Art Newspaper ředitel Metropolitního muzea v New Yorku Thomas Campbell. Současná Gemäldegalerie vyhovuje podle něj kapacitně i polohou potřebám sbírek umění 20. století a přesun starých mistrů na Museumsinsel by umožnil „vystavit v úplnosti úžasný příběh vizuální kultury, od pravěku po 19. století“.

Odcházení Madam Antonovové V roce 2008 odešel do důchodu – unaven a z vlastního rozhodnutí – ředitel Rijksmusea Ronald de Leeuw, kterému v té době bylo rovných šedesát let. Letos, začátkem července, odstoupila z funkce ředitelky Puškinova muzea Irina Antonovová, bylo jí devadesát jedna. Do důchodu ovšem nešla – získala čestnou funkci prezidentky muzea – a tak docela dobrovolný její odchod také nebyl.

Madam Antonovová – jak bývá mimo Rusko obvykle titulována – začala v Puškinově muzeu pracovat v roce 1945, den před skončením války. Ráda vzpomíná na to, jak tehdy z beden vybalovala umělecká díla zabavená sovětskou armádou v Drážďanech, mezi nimi Rafaelovu Sixtinskou madonu. Dodnes je velkou odpůrkyní případných restitučních nároků ze strany Německa. Ředitelkou se stala v roce 1961 (za Chruščova), od té doby projevovala mimořádný takt v jednání

s měnícím se politickým vedením země. Dokázala zapůsobit i na někdejšího českého ministra kultury Jiřího Bessera. Když v roce 2011 obhajoval své rozhodnutí jmenovat ředitelem ne-historika umění Vladimíra Rösela, uváděl právě její působení jako následováníhodný příklad. „Neměli bychom stále chodit ve stopách Západu. V Puškinově muzeu v Moskvě je úspěšnou ředitelkou Irina Antonovová, kterou považuji především za manažerku,“ vyjádřil se tehdy ministr.

Na počátku otevřeného konfliktu, který patrně stál za jejím odstoupením (ačkoli pokročilý věk tu jistě také sehrál svou roli), byl telefonát do každoročního pětihodinového, živě vysílaného pořadu „volejte prezidentovi“. Vladimiru Vladimiroviči Putinovi položila otázku, zda by byl pro obnovení Muzea západního umění – instituce založené v roce 1923 a zrušené Stalinem v roce 1948. Putin odpověděl, že „by podpořil jakékoli rozhodnutí týkající se obnovy muzea“, že však taková snaha „musí být výsledkem diskuze uvnitř muzejnické komunity samotné, výsledkem diskuze mezi odborníky“.

Dlouhodobý sen Antonovové obnovit Muzeum západního umění ovšem konsenzuální podporu mezi odborníky neměl a po inkriminovaném telefonátu ji rozhodně nezískal. Rezolutně se proti jeho uskutečnění postavil ředitel petrohradské Ermitáže Michail Piotrovskij.

Z pochopitelných důvodů. Část sbírek zrušené instituce totiž skončila právě v Petrohradě – předně díla Matissova, Picassova, Cézannova nebo Van Goghova shromážděná předrevolučními mecenáši Sergejem

54

profil

art + antiques

Jiří John text: Mariana Dufková Autorka je historička umění.

Jiřímu Johnovi, jedné z nejvýraznějších postav českého umění 60. let, by letos v listopadu bylo devadesát let. Jeho mimořádný talent, především na poli grafiky, oceňovali nejen ostatní členové skupiny UB 12, jejímž byl členem, ale i širší kulturní veřejnost. I když se nijak aktivně neúčastnil spolkového života a významně nevstupoval ani do teoretických diskusí, všichni si byli vědomi zvláštních kvalit jeho umění.

Johnova tvorba může působit až obyčejně tím, jak se vyhýbá větším barevným i tvarovým nadsázkám a postrádá smysl pro výpravnost. Jeho klidný, prostý styl a jemná čistota forem symbolicky ztvárňované přírody-krajiny však ve skutečnosti silně rezonují. John ve svém díle nikdy nezachy-

coval epické motivy či figurální kompozice, nýbrž přírodní dění na zemském povrchu, které za pomoci světla a hmoty uváděl do úzkého vztahu s tím, co se nalézá pod ním. Velké objevoval v malém, obecné v konkrétním a dávné v dnešním. Pro jeho básnivé, a přitom přirozené vidění světa,

pevně spjaté s přírodou, se mu někdy také říkalo „umělec ticha“ či – podobně jako Josefu Šímovi – „básník přírody“. A ještě pro jednu věc si Johna umělecká veřejnost považovala – pro jeho lidskost, která s jeho výtvarným nadáním stála v úzkém sepětí a dotvářela tak jednotu umělce a člověka.

Učednické roky

J Á D R O / 1967 / suchá jehla /49 × 49,5 cm / soukromá sbírka

Jiří John vyšel ze skromných poměrů: pocházel z rodiny továrního dělníka z malého města Třešť na Českomoravské vysočině. Dětství a mládí na venkově v něm zanechaly hluboké stopy, takže se k rodnému kraji ve svém díle nepřestal nikdy vracet. První Johnovy dochované kresby a malby pocházejí již z roku 1939, kdy ho otec v šestnácti letech poslal do učení na zámečníka-instalatéra (Dvorek, 1939). Ve válečných 40. letech začal při práci v továrně na stroje v Hedvikově v podhůří Železných hor ilustrovat v alšovském duchu lidová pořekadla a písničky, které rámoval rostlinnými motivy, přičemž písmo textů jakoby splétal ze stébel a kořínků. Brzy poté se blíže seznámil s moderním malířstvím, především s dílem Jana Zrzavého.

Jeho poetický styl ve své práci naplno rozvinul v letech po válce, při jednoročním studiu grafické školy v Praze, a zejména

55

pak na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Josefa Kaplického.

Právě ze studií na vysoké škole pocházejí první Johnovy osobité obrazy. Neokázalá zpracování motivů často stojí na prahu Zrzavého magického realismu (Černí koně, 1947; Dvorek, 1947) a vážou se na kraj umělcova dětství, nejčastěji na kopce a lesy této „moravské Sibiře“, zachycené zpravidla na podzim, v zimě a v předjaří, kdy je nejlépe viditelná jejich kostra (Zima, 1947; Zimní pláň, 1951).

Po dvouleté vojenské službě (1951–53) se John žení se svou spolužačkou z grafické i uměleckoprůmyslové školy Adrienou Šimotovou a zapojuje se do dvou projektů, které jeho tvorbu trvale poznamenají: v roce 1953 pracuje jako brigádník na archeologickém průzkumu na Zlatém koni u Koněprus, a objevuje tak svět geologických vrstev a prostorů pod povrchem země, jež se později stanou jedním z jeho nejpříznačnějších motivů (tzv. chtónické obrazy pojaté jako zátiší). V letech 1954–58 pak pracuje s Václavem Boštíkem na Památníku židovských obětí nacismu v Pinkasově synagoze v Praze, jejíž stěny postupně pokryje 72 278 jmen zemřelých.

Jde o „nepamátníkový“, neobrazový monument, formovaný v naprosté abstraktnosti a věcnosti střídmě barevným písmem. Ideově jej vytvořila tehdejší ředitelka židovského muzea Hana Volavková spolu s Josefem Kaplickým. Jedinečných výtvarných poznatků z této práce Jiří John následně využije v optickém strukturování vlastních obrazů a ve struktuře a rytmu grafických šrafur.

Krajiny a Rašení V letech 1958–59 John přejde od námětů venkovské krajiny k civilistní tematice měst a k zátiším (Skříňka, 1958; Stůl, 1959), jež nejednou rezonují s dílem Giorgia Morandiho. Výrazové prostředky John stále více usměrňuje – barevné plochy a obrysové linie zjemňuje a barevné škály kompozic postupně redukuje na odstíny šedí a modří – a klasický výtvarný princip cézannovsko-matissovské konstrukce obrazu si postupně dokonce osvojí natolik, že jeho práce brzy začnou hraničit s formalismem.

Vrací se proto opět k přírodě, přičemž naváže zejména na vrcholnou tvorbu Josefa

C H O D B A / 1971 / olej na plátně / 30 × 24 cm / soukromá sbírka

Šímy ze 30. let, na jeho specifické barevné odstíny i tvary, které rozvíjí nejen na plátně (Zelená krajina, 1962), ale i v grafické technice suché jehly, s níž od roku 1956 pracuje místo kresby.

Tehdy, na přelomu 50. a 60. let, umělecky dozrává. Ve své tvorbě ubírá na iluzivnosti a eliminuje perspektivní hledisko: nakloněný terén střídají vertikální řezy, představující sondy do hlubin zemského povrchu. Výjev přestává být krajinou a stává se obecnějším znakem vnějších vrstev země, její rostlinná pokrývka pak jakýmsi zátiším. Potemnělá plátna s přírodní tematikou, probouzená k životu světelnými paprsky (Rašení, 1962),

korespondují s grafickými listy (v některých případech s totožným názvem; Rašení, 1961), jejichž světelnou živost působí husté křížení a rovnoběžné řazení čar. V letech 1964–65 se Johnův kolorit zjasňuje a jeho poetismus vrcholí v podobě obrazových i grafických výjevů hornin, nerostů a krystalů.

V druhé polovině 60. let se autor od malebnosti odvrací a jeho práce se v malbě i grafice zdrsňují a dramatizují. Důležitým vzorem se pro něj stává Max Ernst a jeho cyklus frotáží Přírodopis, který John přetavuje do vlastní podoby (Dávná krajina, 1967 a 1969; Rozbřesk, 1967). Jeho barevně vycizelované a přesně geometrizované výjevy někdy ale

60

rozhovor

art + antiques

Muzeum musí být současné Rozhovor s ředitelem MAKu text: Martina Lehmannová Autorka je kurátorkou Muzea hl. města Prahy. foto(portrét): Aleksandra Pawloff, MAK

MAK – Rakouské muzeum užitého a současného umění patří mezi nejvýznamnější instituce svého typu na světě.

Letos v březnu muzeum slavilo 150 let od svého založení a příští rok si bude připomínat kulaté výročí otevření své první expozice. Christoph Thun-Hohenstein stojí v čele MAKu třetím rokem.

Krátce po vašem nástupu do funkce ředitele MAKu jste představil nový koncept stálých expozic. Jak se změní „tvář muzea“?

MAK je jedním z mála muzeí na světě, jejichž záběr přesahuje více oborů. Sbírky umění, designu a architektury svým rozsahem a kvalitou nemají konkurenci. Stále je ale třeba se nad jejich obsahem zamýšlet. Aktuálně je naším cílem rozšířit základní kompetence v oblasti digitální sféry. Proměna současné společnosti a kultury způsobená nástupem digitalizace je srovnatelná se změnami, které nastaly v průběhu průmyslové revoluce. Proto jsme s tímto oborem začali a budeme mu nadále věnovat pozornost. Dalším důležitým parametrem naší práce je upevňování pozice mezinárodně etablované a interdisciplinárně vyprofilované instituce. MAK vidím jako významnou multikulturní laboratoř globálního významu, která zaměřuje pozornost na rakouský přínos rozvoji světové moderny.

Proto jsme, jako jeden z prvních kroků po mém nástupu, přistoupili k proměně stálé expozice věnované vídeňské moderně. Chceme veřejnosti odpovídajícím způsobem představovat její zásadní význam pro rozvoj světové moderny. Vídeňské moderně věnujeme mnohem více prostoru, než tomu bylo dosud, a najde v něm své místo řada

předmětů, které byly dosud uložené v depozitáři. První ochutnávka expozice Wien 1900 byla nabídnuta návštěvníkům v době od listopadu 2012 do června 2013, přes léto proběhla reinstalace a 17. září byla expozice Wien 1900 otevřena znovu s novými exponáty a intervencí vídeňského architekta Michaela Embachera. MAK se tedy profiluje jako mezinárodní centrum zkoumající a prezentující vídeňské umělecké řemeslo kolem roku 1900.

S intervencemi současných autorů do stálých expozic, se kterými začal už váš předchůdce, tedy budete pokračovat?

V minulosti se v MAKu prosadila idea utváření instalací expozic současnými umělci, architekty nebo designéry. Této myšlence zůstáváme i nadále věrní, ale chceme uvést prezentace do kontextu 21. století. To také znamená, že musíme zvýšit transparentnost sbírek, k čemuž nám poslouží nový přístup dynamicky koncipovaných expozic, které umožňují pravidelnou obměnu exponátů a jsou tedy stále něčím nové a aktuální. Tento přístup uplatníme v připravované reinstalaci expozice Asie, která bude na počátku roku 2014 nově otevřená a přemístí se ze suterénu na místo současné expozice Románského, gotického a renesančního uměleckého řemesla. Jako

dynamickou plánujeme i expozici Orientu, která představí naši sbírku koberců. Cílem současných aktivit instituce je aktualizace všech stálých expozic v horizontu tří let.

U příležitosti oslav 150. výročí založení MAKu, které budeme slavit 12. května 2014, představíme i zcela nově koncipované studijní sbírky v suterénu muzea. V této Laboratoři designu nabídneme možnost podrobného studia všech oborů uměleckého řemesla a designu, které jsou ve sbírkách MAKu zastoupeny. Expozici chceme proměnit tak, aby byla inspirativní, sdělná a přinášela radost při poznávání uměleckého řemesla, což je rozhodně nejnapínavější disciplína vůbec.

Jaká je dramaturgie MAKu pro krátkodobé výstavy?

Naším cílem je vést dialog mezi uměleckým řemeslem, designem a architekturou i současným výtvarným uměním, který bude překračovat geografické hranice a v pozitivním slova smyslu i společenské konvence. Právě probíhající i připravované výstavní projekty jsou už součástí výše popsané koncepce a představují rakouské příspěvky k rozvoji moderny. Vedle toho se ve výstavních projektech zabýváme otázkou kulturního transferu mezi Evropou a Asií, i to je důležitá součást náplně naší činnosti.

Tento směr jsme naznačili výstavou Eastern Promises – Současná architektura a urbanismus ve východní Asii. Představila možné budoucí cesty architektury, které dnes vznikají ve východoasijském regionu, v zemích, jako je Čína, Jižní Korea nebo Japonsko. Vedle toho výstavami Nomadic Furniture 3.0 – Nové osvobozené bydlení?

a Tour du monde – Historie jízdních kol jsme otevřeli téma každodennosti v užitém umění a designu. K oslavě jubilea 150. let od založení MAKu připravujeme dva velké výstavní projekty: Vorbilder, který se bude vypořádávat s proměnou pojmu umělecké řemeslo směrem k pojmu design, a výstavu Josef Hoffmann a Adolf Loos zabývající se významem obou tvůrců na vývoj moderny. Obě výstavy představí vliv a význam vídeňského uměleckého řemesla mezi lety 1890–1938 na naše digitální 21. století.

V minulosti se pozornost MAKu upírala na současné volné umění.

V novém logu však již současné umění není zmíněno, znamená to, že se nyní bude MAK orientovat více na užité umění?

Nové logo dodalo MAKu zřetelnější vizuální identitu. Název instituce se ale nezměnil, takže budeme naplňovat vše z jeho obsahu. Co je ale důležité, stále jsme muzeem umění a jako takoví nemůžeme nebýt současní. Sbírky, výstavy a také základní strategie rozvoje muzea mohou být rozvíjeny pouze z aktuálních pozic. MAK má s ohledem na naši budoucnost nyní důležitý úkol, který, podle mého názoru, stojí na potenciálu užitého umění dodávat impulsy pro rozvoj volného umění. Často zmiňujete architekturu. Jak byste definoval vztah užitého umění a architektury?

Architekturu můžeme označit za jedno z odvětví užitého umění, kterému v minulosti byla věnovaná největší pozornost. Užité

64

architektura

art + antiques

V ateliéru Karla Pragera text: Jan Wollner Autor je historik umění.

Do začátku ledna probíhá ve Veletržním paláci výstava věnovaná Karlu Pragerovi. Dílo tohoto architekta není kontroverzní, ačkoli se to tvrdí téměř v každém textu, který o něm pojednává. Ne o mnoho víc než stavby jiných výrazných autorů, jež ze své přirozenosti vstupují do veřejného prostoru a vyvolávají diskuze.

Přívlastek kontroverznosti k Pragerovu jménu notoricky připsala média mechanicky opakující vybrané fráze. Ve skutečnosti panuje poměrně jasný konsensus: Pragerovy stavby představují mimořádnou architektonickou kvalitu. Jinak by nemohly podléhat památkové ochraně,

zaplňovat akademické publikace a těšit se značnému ohlasu zejména ze strany mladých lidí. Ti o něm píší bakalářské a diplomové práce, koncipují audio vizuální programy a připravují výstavy s bohatým doprovodným programem. Vlajková loď stupňujícího se zájmu o socialistickou

N Á V R H S O U B O R U B U D O U V P R O A K A D E M I I V Ě D N A P A N K R Á C I / 1963

architekturu nese značku Pragerova ateliéru Gama.

Chybějící interpretace V těchto souvislostech se Pragerova retrospektiva uspořádaná Národní galerií jeví poněkud opožděně. Komplexní zpracování

65

K O Š Í Ř S K É S U P E R S T R U K T U R Y / 1974 / pracovní model

jeho práce – ať už výstavní, nebo knižní – dlouho citelně chybělo, ale ti, kteří se o ni zajímali, si poradili i bez něj. Mladý tým Centra pro středoevropskou architekturu připravil v roce 2011 na rozsáhlých rešerších založenou výstavu Město nad městem – vize Karla Pragera. Vladimir 518 o dva roky dříve prezentoval se skupinou SPAM působivý audiovizuální program Karel Gott Prager.

Obě akce měly společnou vysokou míru kreativity, s níž architektovo dílo interpretovaly. Výstava vycházela ze seriózního a objevného výzkumu, ale zároveň kladla důraz na progresivní řešení architektonické instalace a vizuálního stylu.

Po těchto událostech přichází elitní instituce Národní galerie s retrospektivou, jejíž koncepce je naopak zcela konzervativní a ke kreativnímu přístupu má hodně daleko.

Možná je přirozené, že instituce typu Národní galerie neusiluje za každou cenu o inovativní řešení a stačí jí standardně prezentovat solidní uměleckohistorickou práci. I tu ale Pragerova retrospektiva zásadně postrádá.

Skládá se především z originálních plánů

a modelů, které jsou bez dalšího komentáře pouze chronologicky seřazeny na ochozu Veletržního paláce. Chybí něco důležitého: interpretace.

Autorkou výstavy je Radomíra Sedláková, která ve sbírce architektury Národní galerie působí nepřetržitě od poloviny 80. let, Pragerovo dílo sama označuje za svou „životní náplň“, má institucionální zázemí a exkluzivní přístup ke galerijním sbírkám i Pragerovu archivu. Vzhledem k těmto okolnostem je zarážející, že výstavu omezila na chronologický výčet jednotlivých projektů a realizací a nepokusila se je zasadit do souvislostí, které by výstavu zřetelněji významově rozčlenily. Divák si musí sám domýšlet klíčové pasáže Pragerovy práce.

Moment, kdy se na konci 50. let sebevědomou geometrií staveb zabalených do lehkých skleněných plášťů nekompromisně rozešel s dekorativní architekturou socialistického realismu. A chvíli, kdy v roce 1966 vyhrál soutěž na přestavbu Národního (později Federálního) shromáždění s radikálním návrhem „domu nad domem“, z nějž později

odvodil vizionářské projekty superstruktur vyzdvižených nad povrch země.

Ztělesnit principy Pragerova díla se pokoušejí ostatní složky výstavy. Architektonickému řešení dominují panely s velkoformátovými fotografiemi, které jsou položeny přes zábradlí a přečnívají do volného prostoru dvorany Veletržního paláce.

Odkazují tím k vizím Pragerových „superstruktur“ visutých nad krajinný reliéf nebo stávající městskou zástavbu. Grafická úprava výstavy se odvíjí od nesmyslně naddimenzovaných čtvercových popisek s okosenými rohy, které zase tvarově odpovídají oknům kulturního domu ve Veselí nad Lužnicí a dalším prvkům Pragerovy architektury.

Snaha zpřítomnit architektonickým a grafickým řešením expozice principy architektovy práce je sympatická, ale příliš doslovná. Zejména ve srovnání se zmiňovanou výstavou Město nad městem, v jejímž vizuálním stylu se repetitivně zmnožovaly klíčové pojmy „makrostruktura“, „substruktura“, „kompatibilita“, „progresivita“, „organizace“, až z nich vznikla grafická struktura,

inzerce

art + antiques

Výstava se koná pod záštitou předsedy vlády České republiky pana Ing. Jiřího Rusnoka a pod záštitou Jeho Excelence pana Dr. Ferdinanda Trauttmansdorffa, mimořádného a zplnomocněného velvyslance Rakouské republiky.

Projekt byl finančně podpořen Ministerstvem kultury ČR v rámci Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI)

68

FRIEDRICH OHMANN OBJEV BAROKU A POČÁTKY MODERNÍ ARCHITEKTURY V ČECHÁCH

8.11.2013 — 4.1.2014 Galerie UM po-so 10—18hodin vstup zdarma www.umprum.net

Soutěž pro nové předplatitele revue Host Máte rádi literaturu a vše, co se jí týká?

Předplaťte si tištěný Host na rok 2014

nebo předplatné darujte do 28. února 2014 a budete zařazeni do slosování o tyto věcné ceny:

3×

3× CD — autorské čtení Magorovy labutí písně

CD — audiokniha Muži, kteří nenávidí ženy

1×

Čtečka — Pocketbook 622

3×

3×

Kniha — Žítkovské bohyně s věnováním autorky přímo předplatiteli

Jan Balabán — Dílo I, II, III

Předplatitelská cena je výhodnější, předplatné komfortnější a všichni abonenti mají navíc nárok na slevu kompletní knižní produkce nakladatelství Host ve výši 25 % Podrobné informace o předplatném a dárkovém certifikátu na www.casopis.hostbrno.cz

PŘEDPLAŤ SI REVOLVER A ZÍSKÁŠ

– slevu na každé číslo – RR rychle a domů – slevu na knihy z Edice RR – zdroj kulturní sebeobrany + dobrý pocit:

TVŮJ NÁKUP = BUDOUCNOST REVOLVER REVUE Předplatné 4 čísel celého ročníku za 592,- Kč (oproti 712,- Kč ve volném prodeji) Poštovné a balné zdarma!

Nabízíme též dárkový certifikát

OBJEDNÁVEJTE

na www.revolverrevue.cz e-mailem: sekretariat@revolverrevue.cz telefonicky: 222 245 801 poštou: Jindřišská 5, Praha 1, 110 00

REVOLVER REVUE časopis kulturní sebeobrany

nové knihy

Promýšlet architekturu, Atmosféry Peter Zumthor

Nakladatelství Archa vydalo další překlad textů švýcarského architekta, držitele Pritzkerovy ceny za rok 2009 Petera Zumthora.

Zatímco deset autorových statí vychází pod názvem Promýšlet architekturu v češtině již podruhé, přepis jeho přednášky Atmosféry představuje novinku. Zumthor ji pronesl v roce 2003 na literárně-hudebním festivalu Cesty krajinou. Věnuje se v ní architektuře jako prostoru, který ho obklopuje; popisuje, jak posuzovat kvalitu a „krásu“ architektury.

Vedle samotného „těla architektury“ je podle Zumthora důležité také souznění materiálů, teplota, zvuk nebo vztah vnitřku a vnějšku.

Archa 2013, 106 a 76 str., 359 Kč (každá)

69

Ivo Loos Antonín Dufek

Ivo Loos (1934–2009) byl profesí architekt, celý život se ale věnoval také fotografii.

Nová obrazová kniha představuje jeho fotografické dílo z přelomových let 1966–1975.

Charakterizuje jej čtvercový formát, kterým se v 70. letech vymykal tehdy oblíbenému kinofilmu. Ve sledovaném období zachycoval především lidi v různorodých prostředích: na slavnostech, střelnicích nebo hřbitovech. Soustřeďoval se na lidské tělo, mimiku, gesta a nenápadné interakce mezi zachycenými postavami, jak je patrné třeba v cyklech Párkaři, Češi či Poutě. Podle Antonína Dufka tak Loos sestavil „sérii lidských ‚typů‘, které vytvářely socialistickou všednost“.

Kant 2013, 110 str., 450 Kč

Jiná modernita František Mikš

Alternativní příběhy dějin umění 20. století představují zavedené téma. V českém prostředí se většinou jedná o snahu začlenit tuzemské umění do světového kánonu. František Mikš však odvážně nabízí pohled světový. Kánon narušuje a čtenáři vypráví příběh, ve kterém záměrně opomíjí historickou avantgardu. Manifest futurismu, sovětský konstruktivismus ani Bauhaus nejsou formativními momenty první poloviny století.

Jejich místo přejímá Georges Braque, Max Beckmann, Oskar Kokoschka a Balthus.

Barrister & Principal 2013, 376 str., 395 Kč

Foukací povídky Petr Nikl, Libuše Niklová

V autorské knize se Petr Nikl věnuje své mamince, designérce Libuši Niklové. Nafukovací a gumové hračky této zlínské rodačky byly v posledních letech představeny hned několikrát. V Praze i v Brně proběhly velké výstavy a autorce vyšla monografie. Nyní se dostalo také na děti, kterým je určena hravá obrázková kniha, ve které Petr Nikl představuje jednotlivé hračky. S každou spojuje krátký příběh, nápad, co všechno s nimi lze dělat, nebo ji jen autorovi vlastním poetickým jazykem popisuje.

Meandr 2013, 72 str., 398 Kč

Metamorfózy politiky Katalog s podtitulem Pražské pomníky 19. století je plnohodnotným průvodcem tématem, které také do 5. ledna představuje výstava vpražském Clam-Gallasově paláci.

Publikované texty se pokoušejí o hlubší, a především kontextuální čtení problému reprezentace ve veřejném prostoru. Zatímco v první polovině knihy je čtenáři představeno téma pomníků v dobovém kontextu, v druhé polovině knihy nalezneme podrobný katalog exponátů. V jednotlivých heslech se dočteme o peripetiích při jejich vzniku i průběhu realizace pomníků, které zblízka ukazují dobu končící habsburské monarchie.

Archiv hlavního města Prahy 2013, 336 str., 200 Kč

Zlínská umprumka (1959–2011) Ve 30. letech vznikla ve Zlíně Škola umění, která byla první institucí věnující se vzdělávání na poli průmyslového výtvarnictví na území Československa. Na její činnost navázala Střední uměleckoprůmyslová škola a později „zlínská umprumka“, která byla pobočkou pražské VŠUP. Kniha pojednává především o historii této málo známé nástupnické instituce, představuje její nedávné aktivity a přináší rozhovory s pedagogy i absolventy různých generací. Důležitou součástí jsou také teoretické texty věnované škole designu od Jindřicha Chalupeckého, Mileny Lamarové, Zdeňka Kováře a dalších.

VŠUP 2013, 384 str., 550 Kč

74

antiques

art + antiques

Taneční pořádky text: Alena Krkošková Autorka působí v Moravské galerii, kurátorsky připravila představovanou výstavu. foto: Andrea Velnerová, archiv MG

Taneční pořádky jsou jedním z charakteristických dokladů propracované etikety 19. století. Společenská pravidla přísně regulovala vztahy mezi mladými muži a dívkami s cílem předem eliminovat nevhodné partnery. Elegantní knížečky sloužily jako programy plesů, do nichž si dámy a dívky poznamenávaly své taneční partnery.

Rodiče dívky měli právo sami si potenciálního ženicha odhadnout, dokonce se dotazovat na jeho finanční postavení a teprve po vlastním uvážení dát svolení k tomu, aby se pán dívce dále dvořil. Etiketa chránila dívky natolik, že nesměly s mladým mužem jít samy na procházku, při návštěvě mladíka v rodinném salonu byla vždy přítomna matka slečny a tajný milostný dopis narychlo odevzdaný v nestřeženém okamžiku byl považován za vážný prohřešek proti dobrým mravům.

Dívky z vyšších vrstev se mohly s pány seznámit mimo salon svých rodičů i v soukromých salonech k tomu určených, se zárukou bezúhonnosti všech pozvaných, nebo na plese, samozřejmě v doprovodu gardedámy nebo rodičů.

Příležitostné tisky Taneční pořádky běžně vydávané pořadateli plesů v 19. i na počátku 20. století jako součást vstupenky na ples byly určeny převážně pro dámy, ale jsou dochovány i jejich

pánské varianty. Subtilní knížečky nebo zápisníky nejrůznějšího provedení s miniaturní tužkou připojenou na textilní šňůrce se střapcem a kovovým háčkem si dámy zavěšovaly k pasu večerní toalety nebo ke kabelce, pánové do knoflíkové dírky saka nebo vesty. Uvnitř zápisníčku s ozdobně vytištěným datem konání a místem bálu bylo i pořadí tanců, ke kterým si tanečníci mohli předem písemně zadat svůj protějšek.

Pokud by dáma zapomenula na to, že je na konkrétní tanec již někomu zadána, nesměla pak na tento tanec jít tančit s žádným.

K tomu, aby nezapomenula, sloužil právě taneční pořádek.

Provedení tohoto plesového atributu bylo vždy originální, od poloviny 19. století se setkáváme se jménem tiskaře, po roce 1900 býval uveden i výtvarník, např. Josef Hoffmann, František Kysela, Adolf Schneeberger. Obálka sešitku mohla připomínat miniaturu knižní vazby v sametu nebo byla jen skládačkou z kartonu se slepotiskovou ražbou. V některých případech, zejména u plesů velkoměstských, jsou knížečky výpravnější, doplněné například verši českých básníků nebo fotografiemi charakteristických místních staveb apod.

Pořadatel bálu vydával i pohlednice s taneční tematikou, které se odesílaly přímo z parketu – plesovky prodávaly v tanečním sále slečny v modrých šatech s pošťáckou čepicí na hlavě, poštovní schránky k odeslání pohlednic byly nachystány v přísálí. Po

75

skončení bálu se ihned odvážela na poštu, a tak se mohlo stát, že pohlednice přišla domů dříve než bujarý mladík, který ji rodičům posílal. O oblíbenosti těchto artiklů příležitostné grafiky svědčí četné soukromé sbírky, v nichž mají plesovky a taneční pořádky bohaté zastoupení.

Vlastenecké bály Sbírka drahých a obecných kovů Moravské galerie v Brně zahrnuje i soubor šestadvaceti kusů tanečních pořádků Anny Kašparové z let 1848–1905. Po léta ležela krabice s pořádky nezainventována ve starém muzejním majetku, bez informací o osobě dárkyně podepsané ve víku krabice. Možná z obavy kurátorů sbírku spravujících, kteří se nehodlali dopustit u této kuriozity chybného kroku, bylo odkládáno zainventování krabice až do současných dní. Proto k jejich prvnímu komplexnímu zhlédnutí vybízí až současná výstava Ve víru tance na Podestě Uměleckoprůmyslového muzea Moravské galerie v Brně.

Pro význam vystavených plesových ozdob je důležitá souvislost, že šlo o plesy české, které navštívila majitelka sbírky nebo její příbuzné za doby Rakouska-Uherska.

Nejstarší z pořádků je z Besedy v Jihlavě 28. února 1848, další upomíná na Bal Slawjanski z 2. února 1853 v Praze na Žofíně, ostatní jsou z bálů, šibřinek, českých besed a jarních věnečků v Brně a Čáslavi, jediný pochází z plesu ve Vídni.

Názvem česká beseda bylo v polovině 19. století označováno setkání Čechů, kde se deklamovalo, zpívalo, tančilo, podobně jako na českých bálech, které se začaly pořádat od roku 1840. Cílem těchto setkání bylo rozšiřování českého jazyka v oficiálních společenských akcích. Taneční mistr Karel Link společně s básníkem Janem Nerudou pro tyto příležitosti vymysleli roku 1862 i tanec česká beseda, který se tancoval na hudbu F. Hellera v lidových krojích a je dnes upomínkou na tato vlastenecká setkání. Českou besedu tančil poprvé v Praze v Konviktském sále i Jan Neruda, František Palacký a František Rieger. Další vlasteneckou specialitou 19. století byly šibřinky – název zavedl Jindřich Fügner pro český maškarní bál. První Šibřinky Sokola pražského se konaly 25. února

1865, po čase nesly název Šibřinky České obce sokolské.

Jak honosné a žádané byly první české bály, popisuje Čeněk Zíbrt ve své knize Jak se kdy v Čechách tancovalo z roku 1895: „Pochvalná pověst, jakou dvě léta po sobě společenské bály získaly, na kterých se jazyku českému v pospolním hovoru prvního místa vykázalo, jakož i příznivé schvalování tohoto podniknutí ode všech nestranných, kteří se za všelikého pokroku jazyka mateřského radují, ustanovilo podnikatele jeho, aby se i letos o podobný ples postarali, a jsouce té

naděje, že u veliké části obecenstva pražského srdečné sdílnosti naleznou, zvolili k tomu cíli prostranný sál Štörgův (redutní sál) v Růžové ulici. I nezklamali se… Přišel určený večer. Již o sedmi hodinách začaly se kočáry sjížděti a v dlouhé řady stály skrze několik ulic až do desáté hodiny. Vešli jsme do nákladného stavení. Barevnými pokrývkami zastřené a cizozemskými květinami a zrcadly ozdobené schody vedly nás skrze několik menších pokojů (mezi nimiž zvláště jeden svou krásnou bílou a červenou drapérií se skvěl a za cukrárnu sloužil) okolo šatnice

80

zahraniční výstava

art + antiques

Freud ve Vídni text: Lucie Drdová Autorka je galeristka.

Vnuk zakladatele psychoanalýzy, jeden z nejvýraznějších představitelů současné malby, byl navzdory svému povrchně robustnímu, až hrubému „realismu“ nepředvídatelnou a komplikovanou osobností.

Ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu jsou nyní jeho obrazy k vidění ve společnosti starých mistrů, kteří mu vždy sloužili jako zdroj poučení a inspirace.

Lucian Freud proslul především díky naturalistickým aktům. V monstróznosti jeho obrazů těl se však odhaluje velká míra lidskosti. Základním tématem Freudových prací byla tělesnost, odsouzená k postupnému stárnutí a zániku. Gesta a motivy, které vtělil do masivních, precizních, a až nelítostně nasvícených „nahých portrétů“, jsou tak drastické a odhalující, že nám vnitřní život postav a motivace malíře unikají. Freud provozoval „tělesný exhibicionismus“ ve snaze zakrýt duši zobrazených před jejich pozorovateli.

Lucian Freud se narodil v roce 1922 v Berlíně, ale o jedenáct let později jeho rodina emigrovala do Británie, kde získal občanství a strávil celý svůj život. Radikální moderna se jen sotva mohla projevit v politicky a společensky umírněné Anglii. Umělecká scéna zde měla jinou podobu než na kontinentu a postrádala destruktivní nádech. O to výrazněji zde vystupovali malíři, kteří, aniž by byli tradicionalisty, se cítili silněji ovlivněni odkazem Franse Halse nebo Velázqueze než svými současníky. Tato skupina, jejíž jádro tvořili Francis Bacon a Lucian Freud, se odklonila od aktuálního abstraktního expresionismu k figurativní malbě, které za cenu vyobrazení lidského těla v kusech nebo groteskní disfiguraci dokázali vrátit vnitřní naléhavost.

Malíř při práci

M A L Í Ř P Ř I P R Á C I , O D R A Z / 1993 olej na plátně / 101,6 × 81,7 cm / soukromá sbírka © The Lucian Freud Archive; The Bridgeman Art Library

Jak zdůrazňuje vídeňská výstava, umění bylo v životě malého Luciana přítomné od počátků. V domově rodičů visela řada tisků a kreseb starých mistrů, od svého slavného děda dostával jako dárek reprodukce například Bruegelových krajin a pravidelně navštěvoval Egyptské muzeum nebo berlínskou Obrazárnu. Freudova bystrost, hluboké porozumění a vztah ke klasickému umění byly pro vývoj jeho vlastního díla zásadní a představovaly nosné základy, na kterých vystavěl své malířství.

První část prací, které vznikaly do pozdních 50. let, je nesmělá, zranitelná a labilní. Freud byl příliš mladý, aby mohl prožít Berlín 20. let. Jeho fantazie zpočátku čerpala z knih, které si vzal s sebou do Anglie.

Náměty představují traumatizované děti, ženy s ustrnulýma, široce otevřenýma očima, jako by jejich předobrazy byly egyptské sochy, scény z bytů, nemocničních a hotelových pokojů, studie melancholiků, ale také odhodlané autoportréty a poněkud hrůzná zátiší. Obrazy prozrazují osamělost a obavy. Nepotlačovaná sklíčenost, která z obrazů vyzařuje, odkazuje na existenciální literaturu té doby, zatímco lineární způsob malby a forem vede směrem k nové věcnosti a surrealismu, vzpomínkám na Schieleho a Kleea nebo de Chirica či Dixe.

Po fázi lehce psychotických děl přichází Freud k sobě samému a maluje postupně se uvolňující portréty. Proměna je to radikální, umělec se odklání od psychologie k fyziologii, od hyperrealistické, často chladné a analytické preciznosti ke kompaktnímu, neproniknutelnému patosu malířství. Freud usiluje o prolnutí a jednotu malířství a těla.

Přitom se nejedná o podobnost nebo metaforické paralely. Malíř se snaží o téměř mystickou identifikaci. Se svými modely tráví nekonečné hodiny při sezeních, při nichž se jich „zmocňuje“.

81

Podle jeho vlastních slov by malba měla působit stejně jako živý člověk. S plnou koncentrací, které byl schopen, upíral svůj pohled na syžet. Centrem jeho portrétního umění jsou však vlastní podobizny. Zachycuje sám sebe lineárně v čase, přičemž postupně přechází od klasického portrétu k zobrazení celého těla. Sám se tak vypořádává s procesem stárnutí a proměnami svého tělesného zjevu. Portrét Malíř při práci, odraz z roku 1993 ukazuje nahého, starého muže stojícího uprostřed svého ateliéru jen se štětcem a paletou v ruce.

Nahé portréty Freudovo dílo je výrazně autobiografické, pojednává o něm a jeho okolí. Je určováno tím, jak a s kým žil a prožíval jednotlivé události. Modely jsou převážně jeho přátelé, ženy a milenky, děti nebo matka, kterou řadu let neúnavně portrétoval poté, co zemřel Freudův otec a ona upadla do těžkých depresí bez zájmu o okolní svět. Jeden z prvních ženských aktů a vůbec první z řady mnoha dalších obrazů, které tematizují tělesný a duševní vztah mezi člověkem a zvířetem, je obraz Dívka s bílým psem z roku 1950, znázorňující Lucianovu první ženu Kitty. Obraz je i důležitou přechodnou fází malířova technického a stylistického vývoje, který propojuje určité znaky jak dřívějších, tak také pozdějších prací.

Od poloviny 50. let lze již dobře rozeznat tah štětce, který prozrazuje sebevědomější přístup. Umělec začíná pracovat vestoje a používá štětce z hrubých štětin, které mu dovolují uvolněnější a zároveň drzejší a smyslnější tah. Obrazy nahých postav vyzařují intenzivní tělesnou přítomnost a silněji utvářený pocit masy, pohybu a kontrastů světla a stínu. Postupně se také prostor jeho ateliéru s řadou rekvizit a nábytkem stává nedílnou součástí a důvěrným prostředím všech dalších maleb. První portrét zcela nahé figury Nahá dívka maluje v roce 1966. Do té doby se víc soustředil na hlavu. Tato malba znázorňuje v plné perspektivní zkratce dívku s přirozeným gestem studu, ležící na dece na podlaze ateliéru.

Počátkem 70. let poprvé přichází s termínem nahé portréty, respektive se nezahalené lidské tělo stává předmětem obrazu.

D Í V K A S B Í LÝ M P S E M / 1950–51 / olej na plátně / 76,2 × 101,6 cm / Tate Gallery / © Tate, Londýn 2013

Ženy, které takto portrétuje, a jsou mezi nimi i Freudovy dospívající dcery, prozrazují tělesnou zranitelnost a vysoký stupeň intimity, kterou podtrhuje světelná kvalita.

Freud maluje jak za denního světla, tak při umělém osvětlení v průběhu noci. Postupem času se však tato něžnost začíná vytrácet a především na přelomu 80. a 90. let získávají obrazové scény otevřenou a více nenucenou atmosféru. Také poprvé použije profesionální model. Jde o australského umělce Leigha Boweryho, známou postavu tehdejší londýnské klubové scény. Boweryho portréty patří k nejmonumentálnějším obrazům Freudovy tvorby a zpochybňují konvence klasického zobrazení aktu.

Mezi lety 1994–96 vznikají čtyři velká plátna se Sue Tilley, tzv. Big Sue, jejíž kypré tvary Freuda fascinovaly. Maluje ji v polohách odkazujících ke slavným aktům z historie umění, k Manetovi nebo Velázquezovi, a současně způsobem prozrazujícím malířovu zálibu v dílech Courbeta a jeho vulgárních a silných ženách nebo v korpulenci dam z Jordaensových či Rubensových pláten. Nahý kolos masa bez svalů, „opuchlé“ tělo vyzařující pudovou animálnost, leží na pohovce a demonstruje a zároveň reflektuje lidskou pomíjivost. Jeden z těchto olejů Be-

nefits Supervisor Sleeping, který je do Vídně rovněž zapůjčen, byl v roce 2008 vydražen Romanem Abramovičem za tehdy rekordních 33,6 milionu dolarů.

Mezi starými mistry Vídeňská výstava je po retrospektivě v pařížském Centre Georges Pompidou před třemi lety poslední, na které se sám malíř ještě částečně podílel. Zemřel v červenci 2011 a finální podoba výstavy tedy byla v dikci kurátora instituce a Freudova přítele Jaspera Sharpa. Ačkoli zdůrazňuje paralely ke starým mistrům, ještě na umělcovo přání jsou jeho práce odděleny od ostatních sbírek, ale zároveň dostatečně blízko, aby si je divák mohl vyhledat. Freudovy obrazy v této exkluzivní společnosti rozhodně nepůsobí nepatřičně.

LUCIAN FREUD pořadatel: Kunsthistorisches Museum, Vídeň kurátor: Jasper Sharp termín: 8. 10. 2013–6. 1. 2014 www.khm.at

98

tipy

art + antiques

Francouzské umění Rok 2013 vyhlásil Národní památkový ústav Rokem francouzské kultury (www.francouzskyrok.cz). Na hradech a zámcích ve správě NPÚ byl doprovodný program soustředěn právě na toto téma a vyvrcholením celoročních aktivit je současná výstava na Pražském hradě. V Císařské konírně jsou do 23. února 2014 vystaveny ukázky francouzského uměleckého řemesla, ale také předměty „à la française“. Vyzdvihovaným exponátem jsou tzv. Rohanské hodinky, výpravná iluminovaná kniha modliteb z konce 14. století.

ZIPP VE SV I TU

2014. O patro níže, v Polansky Gallery probíhá v téže době (do 2. února) výstava Driving Fast Nowhere. Kurátor Martin Kohout na ní představuje práce pestré mezinárodní sestavy autorů mladší generace.

Zoubek – 70 let práce Do 2. března 2014 probíhá v Jízdárně Pražského hradu retrospektivní výstava sochaře Olbrama Zoubka. Někdejší člen skupiny Trasa a autor posmrtné masky Jana Palacha na ní

Hra o čas Galerie hlavního města Prahy připravila do Městské knihovny retrospektivu malíře, sochaře a hudebníka Petra Nikla. Populární umělec tu do 23. března 2014 představuje své obrazy, drobnější kresby, fotografie nebo „interaktivní místa“. „Prostor galerie nabízí dva základní okružní labyrinty, uvnitř kterých se nezávisle odvíjejí jednotlivé rozdílné cykly,“ čteme v tiskové zprávě k výstavě.

MAR IE AN T OINE T TA ZE Z ÁMKU VELKÉ LOSIN Y

Svit + Polansky Zdeněk Felix připravil pro galerii Svit výstavu Thomase Zippa (1966). V centru tvůrčího zájmu německého umělce stojí podvědomí, pozměněné a patologické psychické stavy – hysterie, schizofrenie nebo rozšiřování vědomí. Ve své tvorbě, která má zpravidla formu rozměrných instalací pro všechny smysly, využívá často služeb performerů. Na Zippa je do Svitu možné zajít do 18. ledna

O L B R A M Z O U B E K : H A R M O N I K Á Ř / 1943

P E T R N I K L : B Y L O M I M Í N U S O S M N Á C T / 2010

představuje téměř tři sta děl, od rané tvorby až po současné realizace. „Vystavuji i svou první sošku Harmonikáře z roku 1943. Toho jsem dělal, když mi bylo 17, dnes je mi 87.

S nadsázkou tedy mohu říci, že mezi první a poslední vystavenou sochou je 70 let mé sochařské práce,“ řekl k své retrospektivě Zoubek.

99

Onera. Pod názvem Man on Fire vystavuje sérii nových akrylových obrazů, serigrafií, aluminiových rytin či prostorových objektů a instalací, které vytvořil za poslední dva roky. „Tematicky i mediálně různorodá díla jednotí charakteristický autorský rukopis a opakující se vizuální a symbolické tvarosloví odkazující k tradici amerického pop artu,“ charakterizuje tvorbu Pasty Onera galerie. Sám autor výstavu vnímá také jako připomínku dvaceti let od chvíle, kdy vytvořil svůj první graffiti piece.

KALENDÁRIUM / prosinec 2013–leden 2014 kdy: sobota 28. 12. 2013 od 18:00 co: koncert Neviditelný svět kdo: Petr Nikl kde: Městská knihovna, GHMP kdy: čtvrtek 2. 1. 2014 od 16:30 co: přednáška Vavříny nesmrtelnosti kdo: Adam Hnojil kde: Clam-Gallasův palác, Praha kdy: neděle 5. 1. 2014 od 16:00 co: kurátorská prohlídka výstavy Jake & Dinos Chapman kdo: Otto M. Urban kde: Galerie Rudolfinum, Praha

MADONA S JEŽÍŠKEM

kdy: neděle 12. 1. 2014 od 17:00

Gotika z regionu

co: přednáška Život a dílo Františka Koblihy kdo: Otto M. Urban

Výstava gotického umění z jihozápadních Čech probíhá do 9. března 2014 v plzeňských Masných krámech (ZČG). Přehlídka člení bohatý materiál do tří tematických oddílů, první dva – šlechta a města – reflektují objednavatele středověkých artefaktů, třetí je věnován fenoménu řezbářských dílen. V Masných krámech je mimo mnohého jiného k vidění rekonstrukce původního vybavení hradního kostela na Rabí z roku 1498 nebo Oplakávání Krista ze Zvíkova.

kde: Galerie Moderního umění v Roudnici nad Labem kdy: čtvrtek 16. 1. 2014 od 19:00 co: přednáška Je možné znázornit lidskou tvář? kdo: Ivan Foletti kde: Uměleckoprůmyslové muzeum, J A N J E D L I Č K A : R A J S K Ý O S T R O V / 1966–68

Fantastický realismus

MG v Brně kdy: středa 22. 1. 2014 od 17:00 co: komentovaná prohlídka výstavy Vlasty Vostřebalové Fischerové

Pasta v galerii The Chemistry Gallery v pražských Holešovicích hostí výstavu jedné z nejznámějších postav pražské streetartové scény, Pasty

P A S T A O N E R : I ‘ M N O T W H O I W A S B E F O R E / 2013

Jan Jedlička, Vladivoj Kotyza a Mikuláš Rachlík se v Galerii města Plzně ohlížejí za svou ranou tvorbou. Na začátku 60. let se všichni tři potkali na pražské AVU a na čas tvořili neformální uměleckou skupinu. Malovali fantastické scenérie plné realistických detailů a inspirované starými mistry. Jejich „fantastický realismus“, slovy kurátora výstavy Vojtěcha Lahody, „vycházel z absurdní, dokonce schizofrenní nálady doby a tu se snažil reflektovat“. V soudobém českém umění představuje jejich tvorba ojedinělou a dosud nezmapovanou kapitolu. Mimo jiné jistě i proto, že po sovětské invazi Jan Jedlička i Mikuláš Rachlík odešli do emigrace.

Výstavu nazvanou Fantastický realismus 1960–66 je možné v Plzni navštívit do konce ledna.

kdo: Martina Pachmanová kde: Pražákův palác, MG v Brně kdy: čtvrtek 23. 1. od 15:00 co: komentovaná prohlídka výstavy Století valčíku a polky kde: České muzeum hudby, NM Praha kdy: úterý 28. 1. 2014 od 17:00 co: přednáška Po stopách Emila Holuba v Zambii a Zimbabwe kdo: Marie Imbrová kde: Pavilon Anthropos, MZM Brno

inzerce

57

artmix Jízdárna Pražského hradu Olbram Zoubek (do 2. 3.)

U Prašného mostu 3, Praha 1 www.olbramzoubek.cz

Galerie ARTATAK Ateliér malba III.: Zimní kompost (do 16. 1.)

Bystrá 761, Hala 12, Horní Počernice www.artatak.cz

Karlín Studios F. Kowolowski, P. Lysáček, J. Borůvka: Lozinski Re:Public (do 5. 1.); Uniform (od 15. 1. do 9. 2.)

Křižíkova 34, Praha 8 – Karlín www.karlinstudios.cz

Galerie ART salon s Adam Jílek (do 31. 12-); Sexplicit(do 21. 1.)

Microna building, Československého exilu 4, Praha 4 / www.artsalons.cz

Museum Kampa Josef Lada (do 16. 2.); Jiří John (do 23. 2.)

U Sovových mlýmů 2, Praha 1 www.museumkampa.cz

Galerie AVU Práce studentů AVU: Jak se do lesa volá? (do 3. 1.)

U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz

Muzeum Montanelli Japonské Art Brut (do 31. 1.)

Nerudova 13, Praha 1 / www.muzeummontanelli.cz

Galerie Futura Hvězdy mají svůj okamžik a poté vyhasnou; Jednoho dne přijde den, kdy den nepřijde; Čtvrtina příběhu, který nikdy nevyprávím (vše do 29. 12.); Pavel Sterec, Roee Rosen; America is not ready for this (obojí od 22. 1. do 23. 3.)

Holečkova 49, Praha 5 / www.futuraprojekt.cz

Topičův salon Ludmila Matějková (do 31. 1.); Julie Winterová-Mezerová (do 10. 1.)

Národní 9, Praha 1 / www.topicuvsalon.cz

GHMP – Dům fotografie Slovenská nová vlna: 80. léta (od 16. 12. do 19. 3.)

Revoluční 5, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Kamenného zvonu Stanislav Podhrázský: Neklidná krása (do 23. 2.)

Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Zlatého prstenu Život Galerie hlavního města Prahy 50 (do 5. 4.)

Týnská 6, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Městská knihovna Petr Nikl: Hra o čas (od 13. 12. do 23. 3.)

Mariánské nám. 1., Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Colloredo-Mansfeldský palác Tomáš Podracký: Habitus (do 22. 12.); Daniel Hanzlík: Zdroje signálů (do 9. 2.)

Mariánské nám. 1., Praha 1 / www.ghmp.cz Galerie KusKovu Hanuš Lamr, Ivana Matějková: Výstava šperků a fotografií (do 13. 12.); René Wirths (do 17. 12.)

Biskupský dvůr 6, Praha 1 / www.kuskovu.cz Galerie Millennium Vánoční přehlídka autorů z okruhu galerie (do 2. 2.)

Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie MIRO René Wirths: Podzim/Autumn (do 19. 1.)

Strahovské nádvoří 1, Praha 1 www.galeriemiro.cz Galerie Pavilon Markéta Magidová: Situace 44 (17. 12. v 18:00 hod) Mostecká 3, Praha 1 / www.galeriepavilon.cz Galerie Rudolfinum Jake & Dinos Chapman: The Blind Leading the Blind (do 5. 1.); Only the Good Ones: The Snapshot Aesthetic Revisited (od 24. 1. do 6. 4.)

Alšovo náb. 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie U Zlatého kohouta Jana Králová: Signature J; Jitro kouzelníků III; Klára Nosková, Lenka Štepánková: Krajina v obrazech; Jana Ruthová, Jaroslav Svoboda: Společná výstava (vše do 27. 12.)

Michalská 3, Praha 1 / www.guzk.cz

LIBEREC

Oblastní galerie v Liberci Mladí lvi v kleci: Umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků 20. a 30. let (do 31. 12.)

U Tiskárny 81/1, Liberec IV. / www.ogl.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění Zdeněk Burian: Výpravy do minulosti (do 2. 2.)

Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Náchodský výtvarný podzim (do 5. 1.); Mávnutí kouzelného proutku: Výtvarná soutěž (do 25. 1.)

Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

OPAVA

UPM – hlavní budova František Drtikol: Z fotografického archivu (do 19. 1.)

17. listopadu 2, Praha 1 / www.upm.cz

Dům umění Ruské malířství 19. a 20. Století; Michal Gabriel: Sousoší; Josef Moucha: Na vlastní stopě; Umělecká beseda: Letadlo; Vídeň v dlouhém 19. století (vše do 31. 12.); Iva Mrázková: Mosty; Trojhlavý drak; František Drtikol: Akty; Umění Osmy (vše od 10. 1. do 23. 2.)

Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz

UPM – Galerie Josefa Sudka Jaroslav Balzar: Fotografie (do 12. 1.) Úvoz 24, Praha 1 / www.upm.cz

Obecní dům Opava Příběh nemocné duše (do 5. 1.)

Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz

BRNO

OLOMOUC

MG – Místodržitelský palác Jaromír Funke: Mezi konstrukcí a emocí (do 19. 1.); Holland_retro_style (do 29. 12.)

Moravské nám. 1a, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Pražákův palác Vlasta Vostřebalová-Fischerová (do 23. 2.); Pavla Sceránková: Souhvězdí (do 23. 3.); Nejkrásnější česká kniha 2012 (do 12. 1.)

Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Uměleckoprůmyslové muzeum Lukáš Jasanský a Martin Polák (do 5. 1.); Voliéra No. 1. (do 18. 5.); Ve víru tance (do 23. 2.)

Husova 14, Brno / www.moravska-galerie.cz Richard Adam Gallery Rafani: Pán Much; Josef Achrer: Push the Leaks (do 26. 1.); Art Sale Point (do 29. 12.)

Ve Vaňkovce 2, Brno / www.wannieckgallery.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Dům umění České Budějovice Tereza Velíková (do 29. 12.); Manuel Knapp: Prostorová instalace (od 8. 1. do 9. 2.)

Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice www.ducb.cz Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Trapper & Boa: Osudová dobrodružství Jana a Mikoláše Alše (do 2. 2.)

U Černé věže 22, České Budějovice www.ajg.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění v Chebu Vladimír Boudník ze sbírek galerie; Josef Lada: Zima (do 5. 1.)

Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

KLATOVY

GKK – Galerie u Bílého jednorožce Jarmila Mitríková, David Demjanovič: Tatranské pastorále (do 26. 1.) náměstí Míru 149/I, Klatovy / www.gkk.cz

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Arcibiskub Theodor Kohn (do 12. 1.)

Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz MUO – Muzeum moderního umění Magdalena Jetelová: (Des)orientation? (do 29. 12.); Svět před katastrofou (do 5. 1.)

Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

PLZEŇ

ZČG – Masné krámy Gotika v jihozápadních Čechách (do 9. 3.)

Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz ZČG – 13 Architektura 60. let v Plzni (do 9. 2.)

Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

Collegium 1704 Hvězdy barokní opery 2014

MILANESI | 18. 2.

GENAUX | 18. 3.

LEHTIPUU | 15. 4.

Bach — Matoušovy pašije Václav Luks — dirigent Rudolfinum, Dvořákova síň, 19.30 h

INZERCE

Centrum současného umění DOX Kde domov můj? (do 13. 1.); Vetřelci a volavky: ateliér sochaře (do 20. 1.); Volker März (do 10. 2.)

Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz

www.collegium1704.com

PRAHA

103

104

komiks

art + antiques

67

Pán Much

kurátor Rafani 16. října 2013 / 26. ledna 2014 Richard Adam Gallery Ve Vaňkovce 2, Brno www.adamgallery.cz

PF 2014 Děkujeme za spolupráci, která z letošního roku udělala jeden z nejúspěšnějších.

Do toho nového Vám přejeme mnoho radosti, štěstí a krásných okamžiků, podobných těm, jaké přinesl tento obraz.

Theodor Pištěk (1932): Na návštěvě u Harrachů olej na plátně fixovaném na překližce, dat. 1977, rozměry: 160 × 190 cm dosažená cena: 3 200 000 Kč (historicky nejvýše vydražené dílo českého žijícího autora) www.galeriekodl.cz

K O D L

–

T R A D I C E

O D

R O K U

1 8 8 5