Art+Antiques 02/2014

9 771213 839008

02

02

únor 2014

87

95 Kč / 4,50 ¤

Výstava Slovenské nové vlny 26 / Rozhovor s Markem Medunou 34 / Film a výtvarné umění, PAF Olomouc 10 /

art + antiques

88

BYLA TO NEJVĚTŠÍ LOUPEŽ UMĚNÍ V DĚJINÁCH PODLE SKUTEČNÉHO PŘÍBĚHU

V KINECH OD 27. ÚNORA

!"#$%&'()%*+',),+!-#"*+$.(!

ýHVNi UHSXEOLND

KNIHA PRÁVĚ V PRODEJI

editorial /

Jak propachtovat galerii

Před pěti lety to byla velká zpráva. Středočeský hejtman David Rath začátkem února 2009 ze dne na den odvolal ředitele Českého muzea výtvarných umění Ivana Neumanna. Hlavní důvodem mělo být neustále odkládané otevření kutnohorské pobočky muzea, druhým pak stav galerie v pražské Husově ulici. „Současné využití prostor působilo při kontrole téměř mrtvým dojmem, což vedení kraje považuje za další selhání managementu muzea,“ čteme v dobové tiskové zprávě.

Oficiálním vyjádřením však věřil málokdo. Ostatně deklarovaný záměr kraje přebudovat galerii na informační centrum a výstavní program zaměřit „na propagaci středočeských umělců“ příliš důvěry nevzbuzoval. Odborná veřejnost kraj podezřívala, že hlavním důvodem Neumannova odvolání je snaha propachtovat domy v atraktivní lokalitě Královské cesty, ve kterých muzeum sídlilo. Proti Rathovu postupu se sepisovaly petice, diskutovalo se v médiích, ale marně.

Nově jmenovaný ředitel Jan Třeštík v květnu 2009 muzeum zavřel a začal s rozsáhlou rekonstrukcí, která nakonec zabrala bezmála tři roky a kraj přišla na 48 milionů korun. Mezitím došlo k přejmenování muzea na GASK a k jeho přesunu do Kutné Hory, další výměně ředitele, ale to není až tak podstatné. V březnu 2012 v Husově ulici zahájila provoz nová galerie GATE, která sice formálně dál patřila pod muzeum, nyní přejmenované, ale jejíž program měla na starost Středočeská turistická a informační služba (STIS).

Výstavní prostor neměl vlastního kurátora a program zajišťovali zejména více či méně důvěryhodní obchodníci s uměním. Ostatně tisková mluvčí STISu už při otevření našemu časopisu bez uzardění řekla, že „výdělečnost stojí na prvním místě“. Krátce po Rathově zatčení a obvinění z korupce vedení kraje v květnu 2012 rozhodlo, že STIS jako samostatnou akciovou společnost zruší.

Začátkem letošního ledna pak přišla zpráva, že v rámci likvidace STISu se ruší i galerie GATE. Prostory v Husově ulici mají být komerčně pronajaty.

Nakonec tedy dochází přesně k tomu, čeho jsme se před pěti lety báli, jenže dnes už to, zdá se, nikomu ani nevadí. Dělat z galerie GATE, která hostila i vysloveně podezřelé projekty, pilíř pražské kultury samozřejmě nejde, celá historie galerie je však výmluvnou případovou studií o tom, jak se tuneluje zdejší veřejná sféra. Kdo bude další? Mánes? Špálovka?

Jestli z celého příběhu vyplývá nějaké ponaučení, tak jen to, jak je pro galerie financované z veřejných rozpočtů důležité dbát o kvalitu a odbor-

Obsah

02

> Paměť a pomník 4 / dílo > Maxmilian Pirner: Člověk člověku vlkem 2 / úhel

Felix Borecký

Markéta Dlábková

6 / zprávy 10 / výstava Jiří Pátek

> Slovenská nová vlna v Domě fotografie

17 / aukce 21 / na trhu

> Václav Tikal 24 / portfolio > David Helán Radek Wohlmuth 26 / rozhovor > Marek Meduna Jiří Ptáček 34 / téma > PAF Lenka Střeláková 40 / profil > Miroslav Šašek Barbora Svobodová 44 / galerie > Galerie Mladých, Brno Marcela Chmelařová

Silvie Šeborová

46 / staveniště 48 / architektura

> Smuteční síň, Brno-Židenice 52 / knižní recenze > Vetřelci a volavky Josef Ledvina 58 / antiques > Šturcy, aranže pod skleněným poklopem Hana Dvořáková 64 / zahraniční výstava > Isa Genzken v MoMA Johanka Lomová 69 / manuál > Lekce 56. Anekdoty z vernisáže Ondřej Chrobák 70 / recenze > Zoubek, Nikl, Hísek, gotika v Plzni a Bratislavě Jan Wollner, Tereza Jindrová, R. Wohlmuth, Hynek Látal, Martin Vaněk 80 / na východ > Díl 21. Dom umenia Dušan Buran 84 / komiks > Umělec Šárka Svobodová

Františka Lachmanová, Tomáš Končinský

nou úroveň svých výstupů. Pokud příliš podlehnou tlaku zřizovatelů, že

>

záleží jen na ekonomických výsledcích, snadno se dostanou do pozice, že

obálka

až dojde k další fázi škrtů či restrukturalizací, kdy bude ohrožena samotná

foto: z výstavy Slovenská nová vlna

PE T ER Ž UP NÍK : PA MĚ T I N O C ( V Ý ŘE Z) / 1983

jejich existence, nikdo se za ně nepostaví.

Jan Skřivánek

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) Redaktoři: Josef Ledvina (pl), Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník Na přípravě čísla a webu se podíleli: Michaela Banzetová, Anežka Bartlová, Felix Borecký, Dušan Buran, Markéta Dlábková, Hana Dvořáková, Marcela Chmelařová, Ondřej Chrobák, Tereza Jindrová, Karolina Jirkalová, Tomáš Končinský, Františka Lachmanová, Hynek Látal, Jiří Pátek, Jiří Ptáček, Lenka Střeláková, Barbora Svobodová, Šárka Svobodová, Silvie Šeborová, Martin Vaněk, Jan Wollner, Lucie Zadražilová, Terezie Zemánková / Tisk: Dekameron CZ s. r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 7. února 2014. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

10

výstava

art + antiques

Nová vlna, nové jistoty

Slovenská nová vlna v GHMP

text: Jiří Pátek Autor je kurátorem sbírky fotografie Moravské galerie v Brně.

Výstava Nové vlny slovenské fotografie 80. let rozehrává tak jako každý projekt, který se točí kolem historie, pestrou škálu emocí. Kromě nezbytné dávky vcelku příjemného sentimentu ze starých dobrých časů společného soužití Čechů a Slováků jsou to i pocity smíšené, provázející asi všechny podniky naznačující, že všechno bylo přece jenom trochu jinak. Na historii se sice dá pohlížet i tak, že je to výsledek srážky hrsti abstrakcí, a tak není důvod materiál, který nabízí, nepřeskládat. Jenže ti, kteří se naučili koexistovat s předchozí verzí, se pak mohou začít ošívat.

Příběh nové vlny, které se říká slovenská, má přibližně toto znění: Před polovinou 80. let se sejde v Praze skupinka sotva dospělých chlapců narozených kolem roku 1960, kteří se po studiích v různých slovenských městech rozhodnou pokračovat ve vzdělávání na FAMU. Jsou jako čerstvý východní vítr a ve svém novém působišti nechají vzejít květy svobodné tvořivosti a fantazie. Žijí pospolitým kolejním životem. Diskutují spolu o fotografii, vzájemně se inspirují, tvoří komunitu spřízněných. A protože historie má ráda uzavřené celky, většina z nich neskončí v propadlišti dějin, ale naopak stvrdí svou kvalitu nejdříve kariérou: vysokoškolského pedagoga, špičkového uměleckého a reklamního fotografa a podobně. Skoro všichni vydají také během času knižní monografii, a tak se s konečnou platností etablují mezi elitu. Tak to chodí. Historie je, přes všechnu vědeckou

mlhu, která ji obestírá, v jádru žánr. Není dělaná na to, být historií omylů a pochybností, ale historií jistot, prostorem, v němž začátek dává za pravdu konci, a naopak.

S touto zásadou počítá a pracuje i kurátorský tandem Tomáš Pospěch a Lucia L. Fišerová. Nová vlna v jejich pojetí je světem jistot. Mluví uceleně a je přehledná. Zkušenost ale velí nedat na první dobrou. Přece jen historie nové vlny je historií „mladou“, a proto může být každý, kdo se kolem ní točí, pokládán nejen za pozorovatele, ale i za součást procesu. Většina z vystavených fotografů žije a je v plné tvůrčí síle, kapitolu studentských let, kterou se výstava zabývá, sice už nezbytně uzavřeli, ale každému je jasné, že podnik na dobré pražské adrese (k té viz níže) má v českém prostředí tu moc nechat ji znovu ožít. O důvod víc držet si distanc a přemýšlet

T O N O S T A N O : Z L O B E N Í / 1985

o prostředcích, důvodech a dopadech toho, co se prezentuje. Text tiskové zprávy říká, že „pod názvem Slovenská nová vlna vystavují zúčastnění autoři vůbec poprvé“. Což se dá číst i tak, že než se fenomén inscenované fotografie 80. let přehoupne jednou provždy za historický horizont, je tu šance pokusit se artikulovat novou historickou jistotu. Proč novou? Projdeme-li texty, které mají pro domácí fotografii závaznější povahu, zjistíme totiž, že v nich pojem „slovenská nová vlna“ chybí. Nenajdeme ho ani v Dějinách českého výtvarného umění, které zpracoval Ústav dějin umění Akademie věd ČR a v roce 2007 vydalo nakladatelství Academia. Antonín Dufek, jenž se zde věnuje fotografii, sice, podobně jako kurátoři projektu, chápe inkriminovanou dobu jako kvalitativní předěl, hovoří o „nové vlně“, o „druhé vlně inscenací“, o „inscenované fotografii 80. let“, ale co

se lidí a aktivit týče, je jeho pojetí poměrně široké. Kromě autorů, se kterými operují Pospěch a Fišerová, tu najdeme řadu dalších známých tváří. Mimo jiné třeba i Ivana Pinkavu, Stanislava Friedlaendera nebo Slováky Jozefa Sedláka a Pavla Pechu, které si dnes s tím, co se kdysi odehrálo na FAMU, spojujeme jen velmi okrajově.

Chtít v tomto okamžiku hodnotit projekt slovenské nové vlny znamená hledání bodu zvratu. A pokud zde mluvíme o čemsi jako o profesní zodpovědnosti vůči kanonické historii, museli bychom nezbytně uváznout na nemožnosti objektivního zodpovězení otázky, kdy lze tuto historii považovat za uzavřenou, a tedy nedotknutelnou.

Najít tento bod by znamenalo překonat klasický pat plynoucí ze skutečnosti, že se pohybujeme na území ovládaném humanitními disciplínami, které tento typ jistot ze své podstaty neposkytují.

16

inzerce

art + antiques

!"#$%&#$$' =ÂźWLwĂˆ V WÄľHwQĂśPL ROHM SOÂźWQR UÂźP [ FP VLJQ 3' (PLO )LOOD

5RXEĂˆĂ¨HN 5HQĂ„ 2EMHNW VLJQ 5RXEĂˆĂ¨HN [ [ FP

!"#$%&'( 9¸79$51¤ 80Ăľ1¨ 67$52Ĺ–,71267, '(6,*1 6./2 1('Ăľ/( 9( +2' 3$/Âœ& Ĺ–2)¨1 35$+$

SÄľHGDXNèQĂˆ YĂ˜VWDYD *DOHULH 8 %HWOĂ„PVNĂ„ NDSOH %HWOĂ„PVNĂ„ QÂźPĂśVWĂˆ 3UDKD x KRG x KRG x KRG NDWDORJ QD ZZZ V\SND F] $XNèQĂˆ GʼnP 6Ă˜SND %UQR s 3UDKD WHO

A U K ÄŒ N Ă? , P R O D E J N Ă? A V Ă? S TAV N Ă? G A L E R I E Galerie Kodl, s. r. o.

Vítěznå 11, Malå Strana, 150 00 Praha 5 otevřeno: 10–13, 14–18 h

tel.: 251 512 728, mobil: 602 327 669 e-mail: galerie@galeriekodl.cz www.galeriekodl.cz

Dovolujeme si VĂĄm oznĂĄmit, Ĺže pĹ™ijĂ­mĂĄme obrazy a umÄ›leckĂŠ pĹ™edmÄ›ty do naĹĄĂ­ tradiÄ?nĂ­ jarnĂ­ aukce na praĹžskĂŠm Ĺ˝ofĂ­nÄ›.

MikulĂĄĹĄ Medek: DĂ­vka se ĹĄvihadlem olej na plĂĄtnÄ›, 130 Ă— 94 cm dosaĹženĂĄ cena: 6 000 000 KÄ? historicky nejvýťe vydraĹženĂŠ dĂ­lo Ä?eskĂŠho povĂĄleÄ?nĂŠho umÄ›nĂ­

VĂĄclav RadimskĂ˝: Z Giverny olej na plĂĄtnÄ›, 81 Ă— 117 cm dosaĹženĂĄ cena: 2 640 000 KÄ? historicky nejvýťe vydraĹženĂŠ dĂ­lo tohoto autora

JindĹ™ich Ĺ tyrskĂ˝: VĹĄednĂ­ probuzenĂ­ olej na plĂĄtnÄ›, 54 Ă— 65,5 cm dosaĹženĂĄ cena: 12 240 000 KÄ? rekordnĂ­ prodej

KODL – TRADICE OD ROKU 1885

aukce

17

Kubín nezklamal Praha – První aukci roku 2014, která se konala ve středu 22. ledna v prostorách Kaiserštejnského paláce na Malé Straně, uspořádal aukční dům Adolf Loos Apartment and Gallery. Nabízeno bylo celkem 55 položek, přičemž poslední položka, Lesní scenerie od Julia Mařáka, byla do aukce přiřazena až v den konání. Nového majitele našlo 37 položek, dohromady za 17 milionů korun.* Za více než milion korun byly vydraženy tři obrazy, dalších 22 položek se prodalo za částky nad sto tisíc korun.

Hlavním lákadlem aukce bylo plátno Otakara Kubína Music Hall Bobino z roku 1910, bezkonkurenčně nejvýznamnější malířovo dílo, jaké se dosud objevilo v aukci. Obraz byl inspirován Kubínovým pobytem v Paříži v roce 1908 a má vynikající provenienci. Léta byl v Národní galerii, kam se dostal konfiskací Čeřovského sbírky. Vyvolávací cena byla nastavena o 2,2 milionu korun výše, než byl dosavadní, osm let starý Kubínův aukční rekord. A právě za minimální podání 5,08 milionu korun obraz nakonec také získal jediný zájemce dražící přímo v sále. Další dvě nabízená Kubínova díla, Portrét senátora Alcime Renaudota z roku 1918 a Krajina v Provence z 20. let, se prodala za 254 a 339 tisíc korun.

Další mimořádnou položkou byl rozměrný portrét Děvče s červenou stuhou ve vlasech od Františka Foltýna. Obraz je datován do roku 1922, tedy do doby Foltýnova působení

FR AN T I ŠEK FOLT Ý N: DĚ VČE S ČERVENOU S T UHOU V E V L A S E C H / 1922 / olej na plátně / 100,5 × 75,5 cm cena: 1 936 000 Kč

v Košicích a Mukačevu. Krajiny z tohoto období patří mezi nejvyhledávanější malířova díla – jedna z nich byla v listopadu v Bratislavě vydražena v přepočtu za 3,7 milionu korun.

Očekávalo se proto, že obraz přiláká vícero zájemců ze Slovenska. Nakonec se prodal za minimální podání prostřednictvím limitu.

Cena 1,9 milionu korun je nicméně i tak třetí nejvyšší autorovou cenou na českém trhu. Za vyvolávací cenu 97 tisíc korun odešlo i druhé Foltýnovo dílo, drobný olej na lepence Krajina se stavením z roku 1918.

Třetí milionovou položkou se stal obraz Tanečnice Macara od Emila Orlika z roku 1909.

I toto dílo odešlo za vyvolávací cenu, částka 1,14 milionu korun je nicméně novým Orliko-

O T A K A R K U B Í N : M U S I C H A L L B O B I N O / 1910

B E N E Š K N Ü P F E R : C E S T O U Z M O D L I T B Y / 1883

olej na plátně / 87 × 73 cm / cena: 5 082 000 Kč

olej na plátně / 106 × 147 cm / cena: 689 700 Kč

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

vým rekordem na českém trhu. V aukci se obraz objevil již podruhé, v říjnu 2010 jej neúspěšně za 1,8 milionu korun nabízela galerie Pictura.

Novými autorskými rekordy jsou i ceny 986 tisíc za vedutu Náměstí v Týnci nad Labem od Miloše Jiránka a 690 tisíc korun za ranou krajinu Cestou z modlitby od Beneše Knüpfera. Zatímco v Jiránkově případě šlo o prodej za vyvolávací cenu, Knüpferův obraz namalovaný roku 1883 v Římě zaznamenal nárůst o víc než sto tisíc korun.

Ještě větší rozruch vyvolalo klasické dílo carského malíře Alexeje von Hanzena Večer na rejdě. Z vyvolávací ceny 339 tisíc se cena vyšplhala bezmála na dvojnásobek. Vítěz aukce za obraz nabídly 653 tisíc korun, což je druhá nejvyšší cena za Hanzenovo dílo na českém trhu. Z malířství 19. století je třeba ještě zmínit krajinu od Adolfa Chwaly, která odešla za vyvolávací cenu 581 tisíc korun.

Z poválečného umění se nejvíce bojovalo o působivý olej Bohumíra Matala Cyklisté před startem, který se dostal z 363 na 556 tisíc korun, a o rozměrnou chiasmáž od Jiřího Koláře pojmenovanou Sentiment A (Cit-Smysly), jejíž cenu trojice zájemců vyhnala z 230 na necelých 400 tisíc korun. Bez kupce naopak zůstalo další Matalovo dílo, rozměrná malba na dřevěném panelu z poloviny 70. let nabízená za rekordních 823 tisíc korun. Nejdražší z Matalových pozdních děl se dosud prodalo za méně než polovinu.

Součástí dražené kolekce tentokrát bylo i několik kusů užitého umění a nábytku.

18

aukce

Nejdráže, za 254 tisíc korun, se prodala malovaná biedermeierová sklenka s pohledem na předměstí Vídně od Antona Kothgassera.

Na víc než dvojnásobek vyvolávací ceny, na konečných 181 tisíc korun, se pak dostala secesní keramická váza s ještěrkou, signovaná Stellmacher & Co. Bez kupce naopak zůstalo trubkové křeslo od Miese van der Rohe, které bylo řadu let vystaveno ve stálé expozici ve Veletržním paláci, i francouzský psací stůl z první poloviny 19. století (nabízeny shodně za 145 tisíc korun).

Největším neúspěchem aukce bylo, že nevydražena zůstala nejdražší položka katalogu, rozměrné Zátiší s antickou bustou od Emila Filly. Obraz z roku 1934, který byl podle licitátora dosud největším Fillovým plátnem nabízeným v aukci, byl nabízen včetně snížené 14% provize za 10,83 milionu korun. / Michaela Banzetová

Muzeum na prodej New York – Aukční síň Christie’s v prosinci zveřejnila cenový odhad vybraných děl ze sbírky Detroitského institutu umění, který je ohrožen bankrotem města. Stopadesátistránkovou zprávu společnost vypracovala na objednávku správce konkurzní podstaty. Ocenění se týkalo méně než 5 procent z 66 tisíc sbírkových předmětů v držení muzea. Celkovou cenu uměleckých děl, která byla v minulosti pořízena z prostředků města, aukční síň odhaduje na 454 až 867 milionů dolarů.

P I E T E R B R U E G E L S T. : S V A T E B N Í T A N E C / 1566 olej na dřevě / 119 × 157 cm / odhad: 100–200 000 000 USD

art + antiques Část věřitelů tento odhad označila za příliš konzervativní a dožadovala se ustavení expertní komise, která by kolekci ocenila znovu. Soudce, který na konkurz dohlíží, však jejich požadavek v půlce ledna odmítl. Nejcennějšími díly jsou podle Christie’s Svatební tanec od Pietera Bruegela staršího (100 až 200 milionů), autoportrét Vincenta van Gogha z roku 1887 (80 až 150 milionů), Navštívení Panny Marie od Rembrandta (50 až 90 milionů), obraz Okno od Henriho Matisse (40 až 80 milionů) a Michelangelova přípravná kresba k nástropním freskám Sixtinské kaple (12 až 20 milionů dolarů).

Pokud by se Bruegelův obraz skutečně dostal na trh, šlo by o „příležitost, jaká se naskytne jednou za život, či spíše jednou za několik lidských životů“, komentoval věc pro New York Times přední londýnský obchodník se starými mistry Johnny Van Haeften.

Cena by se podle něj pohybovala spíš kolem spodní hranice odhadu, hned však dodává: „Je velice dobře představitelné, že nějaký čínský miliardář si řekne – tohle je jediná příležitost koupit Bruegela staršího, která se kdy naskytne, zaplatím tolik, kolik bude potřeba.“ Muzeum s městem a s věřiteli vyjednává o způsobu, jak se vyhnout rozprodeji sbírek.

Rýsuje se možnost, že pokud do municipální pokladny přispěje 500 miliony dolarů, radnice se vzdá svých vlastnických práv k některým z děl v muzejních fondech. Několik filantropických nadací již muzeu předběžně přislíbilo poskytnout 330 miliony dolarů. / js

ČTĚTE ART + Jaro s Kájou Saudkem V únoru začíná v Muzeu umění Olomouc retrospektiva Káji Saudka. Výstava představí nejen Saudkovy komiksy a práci pro film a televizi, ale i jeho volnou tvorbu. Přehlídku na aukčním trhu shodou okolností doprovodí dražba legendárního komiksu Muriel a andělé. Komiks jako celek bude nabízen za 6 milionů korun (bez aukční provize).

Dobrodružství s numismatikou Českému trhu s mincemi, bankovkami a historickými platidly se loni dařilo, padlo hned několik desetiletých rekordů. Vůbec nejdražší mincí českých aukcí se stal saský 20 dukát z roku 1610, který byl na prosincové aukci společnosti Aurea vydražen za 7,6 milionu korun.

Mince a bankovky jsou předmětem zájmu numismatických nadšenců od nás i ze zahraničí, ale i investiční poptávky.

Nejdražší manuskript Nejvíce sledovanou položkou tzv. renesanční aukce společnosti Christie’s, konané koncem ledna v New Yorku, byla kniha hodinek známá pod názvem Rothschildovská modlitební knížka. Bohatě iluminovaný manuskript vytvořený kolem roku 1500 v jižním Nizozemí se na trh vrátil po patnácti letech. V roce 1999 byl vydražen za 13,4 milionu dolarů, aktuální odhady počítaly s ještě vyšší cenou.

Pissarrův bulvár popr vé Hlavním lákadlem únorové večerní aukce impresionistů a moderny v Sotheby’s v Londýně je pohled na bulvár Montmartre od Camilla Pissarra. Obraz původně patřil do sbírky židovského průmyslníka Maxe Silberberga. Po válce se dílo dostalo do Spojených států a následně bylo dlouhodobě vystaveno jako zápůjčka v Izraelském muzeu v Jeruzalémě. V aukci je jeho cena odhadována na 7 až 10 milionů liber. www.ar tplus.cz

1. Art Consulting Brno – Praha

19 V. Tikal (1943)

DAY SALE PRAGUE 2014 1. část EXKLUZIVNÍ VÝBĚR OBRAZŮ AUKCE MISTROVSKÝCH DĚL 18.-20. STOLETÍ 2. část KÁJA SAUDEK MURIEL A ANDĚLÉ Nejvýznačnější dílo v historii českého komiksu o 131 stranách

Topičův salon Praha 1, Národní třída 9

Neděle 16. 2. 2014 v 13.30 hod.

Předaukční výstavy 7. 2. – 16. 2. 2014 denně, včetně víkendu i svátků od 10:00 do 18:00 hod.

Kompletní katalog i s fotografiemi najdete na: www.acb.cz email: praha@acb.cz, brno@acb.cz, tel. galerie: 603 424 913, 224 232 500, 542 214 789

K. Saudek (1969)

5

Aukce Výtvarné umění 8. BŘEZNA 2014 / 14 hod.

PRAGUE MARRIOTT HOTEL, V Celnici 8, Praha 1

PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA Galerie DOROTHEUM, Ovocný trh 2, Praha 1 1.– 8. BŘEZNA 2014 po – pá / 10 –19 h, so / 10 –17 h, so 8. 3. / 10 –13 h www.dorotheum.com

AUKČNÍ KATALOG NA WWW.DOROTHEUM.COM

Emil Filla – Zátiší s hroznem a pohárem, vyvolávací cena 1 800 000 Kč František Muzika – Tři larvy I, vyvolávací cena 380 000 Kč Jan Zrzavý – Jedouchov, vyvolávací cena 950 000 Kč Vladimír Fuka – Cirkus Henty na Letné, vyvolávací cena 120 000 Kč Jiří Kolář – Pocta Franzi Kafkovi (z cyklu Velké postavy), vyvolávací cena 160 000 Kč

na trhu

21

Václav Tikal text: Marcela Chmelařová Autorka je šéfredaktorkou ART+.

V únorové nabídce moderního umění se objeví jeden z nejryzejších surrealistických obrazů Václava Tikala.

Vznikl uprostřed válečných událostí, kdy byl surreálný jazyk melancholických metafor pro malíře jedinou cestou, jak vyjádřit „zběsilost událostí našeho času“.

Křehký olej, desetiletí opatrovaný v soukromé sbírce a mnohokrát publikovaný, teď čeká na nového majitele.

Obraz Iluze iluze je již několikátým Tikalovým dílem ze 40. let nabízeným v posledních dvou letech v aukci.

Válečný rok 1942 představuje v rané tvorbě Václava Tikala (1906–1965) obrat od konvenční realistické produkce k surrealismu, a sice ve znamení zásadního vlivu Salvadora Dalího a pak také Giorgia de Chirica

a Henriho Rousseaua. „Bylo to pro mne zjevení. Viděl jsem, že jen touto cestou se dá vyjádřit zběsilost událostí našeho času,“ komentoval Tikal své setkání s Dalím a Chiricem v jednom z pozdních rozhovorů.

N O R I M B E R S K Ý T R Y C H T Ý Ř / 1942 / olej na dřevě / 49,5 × 66,5 cm / cena: 4 320 000 Kč / 29. 5. 2013 European Arts

Toto období hledání vlastního výrazu a vstřebávání vlivů bylo vlastně velmi krátké.

Shodně František Šmejkal i Jiří Vykoukal, dva největší znalci Tikalova díla, uvádějí následující rok 1943 jako plnohodnotný nástup malířových osobitých výtvarných prostředků a plně probuzené imaginace: postupně v dílech z těchto let krystalizuje Tikalův nezaměnitelný styl na pomezí veristického surrealismu a magického realismu.

Ve stejné době se po vydání ilegálního sborníku Roztrhané panenky Tikal seznamuje prostřednictvím Otto Mizery s okruhem autorů skupiny Ra (Josefem Istlerem, Ludvíkem Kunderou, Zdeňkem Lorenzem, Mirkou Miškovskou) a posléze i Karlem Teigem a Toyen. Právě Karel Teige se pak stane v létě 1945 kurátorem první Tikalovy samostatné výstavy ve Fantových závodech v Praze. Na plakátech jedné z prvních svobodných poválečných výstav zve „Závodní rada Závodů Fantových na Smíchově“ na výstavu obrazů „svého spolupracovníka“ Václava Tikala.

V knize návštěv výstavy pak figuruje celá plejáda předních českých tvůrců těchto let, především mladších autorů dotčených v té či oné podobě surrealismem.

Už na této první krátké přehlídce se mezi dalšími objevuje olej Iluze iluze z roku 1943,

22

na trhu

art + antiques

I L U Z E I L U Z E / 1943 / rozměry: 24 × 43 cm / technika: olej na plátně / vyvolávací cena: 1 200 000 Kč (bez aukční provize 20 % z ceny do 1 milionu a 18 % z ceny nad milion korun)

jedno z formátově menších, výrazově však velmi čistých a silných pláten těchto let. Vliv válečných událostí na Tikalovu produkci tohoto období je pochopitelně klíčový. Na řadě obrazů je i zcela jasně čitelný, jako například na nedávno vydraženém špičkovém oleji V jedné rovině, také z téhož roku 1943. Oproti tomu na oleji Iluze iluze se odraz války objevuje pouze metaforicky nepřímo, transformován do křehkých melancholických snů a nostalgických vidin.

Malba stále ještě odkazuje na sugestivní vliv Salvadora Dalího, přitom už však jde o jeden z nejryzejších projevů českého válečného surrealismu.

Z hlediska předchozích prodejů raných Tikalových děl se může vyvolávací cena Iluze iluze (1,2 milionu bez provize), vzhledem k menšímu formátu, jevit nasazena spíše na své horní hranici. Faktem zůstává, že ještě přednedávnem (v dubnu 2012) bylo možno za stejnou částku (1,44 milionu včetně provize) získat jiné, zcela mimořádné Tikalovo válečné dílo, již zmíněnou rozměrnější malbu V jedné rovině.

Její kupec dnes může s odstupem necelých dvou let zhodnotit své tehdejší rozhodnutí jako investičně i sběratelsky velmi šťastné. Startovní cena Iluze iluze, kterou na své únorové aukci nabídne společnost 1. Art Consulting, se však dnes odvíjí již od poněkud jiných podmínek, než jaké byly pro dražbu rané Tikalovy tvorby ještě předminulou sezonu. Po uplynulém roce je výchozí situace podobných Tikalových děl na trhu přece jen odlišná.

To je způsobeno velmi povzbudivými výsledky českého (po)válečného surrealismu, které nyní dovolují více vsadit na jistou výlučnost děl, jako je Iluze iluze. Svou roli sehrála nejen dražba konvolutu pozdních obrazů Františka Muziky loni v září. Pozornosti sběratelů moderny loni neunikla ani jiná zcela výjimečná Tikalova válečná malba, Norimberský trychtýř. V květnu se objevila za vyvolávací cenu 2,64 milionu a v průběhu aukce pak její hodnota vystoupala až na nečekaných 4,32 milionu korun (obojí včetně provize). Tato částka znamenala pochopitelně nejen nový Tikalův autorský

rekord, ale také, že se cenová hladina jeho nejkvalitnějších děl posouvá výrazně nahoru k relacím jiných, méně opomíjených jmen českého surrealismu.

Paralelně se surrealistickou tvorbou rozvíjel Tikal od roku 1944 další, možná ještě zajímavější a výrazně osobitější linii své tvorby, inspirovanou moderní technickou civilizací. V kontextu tehdejšího českého umění velmi zdařile spojovala meziválečné vlivy konstruktivismu, surrealismu a civilismu. I z ní jsme na trhu v posledních letech viděli dvě vynikající ukázky: monumentální oleje Atomové letiště a Kategorie I, obojí z roku 1946 a s cenou 1,56 milionu korun včetně provize. Obě jmenovaná díla pocházejí ze série, k níž patří například olej Hold Einsteinovi ze sbírek GASK (1946) nebo Astrofyzikální věž ze sbírek AJG v Hluboké nad Vltavou (1947). Kam tato dobově velmi nosná linie směřovala, dokazuje jiné nedávno trhem objevené Tikalovo veledílo, velmi cenná a zajímavá kompozitní práce z poloviny 50. let Na periferii věku (1,14 milionu včetně provize).

inzerce

23

AU K Č N Í T I P – D O R O T H E U M

F U K A V L A D I M Í R : C I R K U S H E N R Y N A L E T N É / 1950 signováno a datováno vpravo dole Fuka 50 / olej na plátně / 65,5 × 100 cm

Práce Vladimíra Fuky se na trhu s uměním objevují velice zřídka, tím spíše jeho obrazy z přelomu 40. a 50. let, kdy se Fukova tvorba zásadním způsobem prolíná s poetikou Skupiny 42. Především pak s tvorbou Kamila Lhotáka, se kterým Fuka namaloval několik společných obrazů, které toto názorové prolnutí symbolizují. Obraz Cirkus Henry na Letné namaloval Fuka v roce 1950, právě v době této probíhající spolupráce. Zároveň obraz stojí na začátku řady Fukových děl z cirkusového prostředí, ve kterém se autor zaměřil především na postavy klaunů, které opakovaně ztvárnil v letech 1950–1952.

Draženo: 8. března 2014 ve 14:00 hodin Místo: Prague Marriott Hotel, Praha Vyvolávací cena: 120 000 Kč Odhadovaná cena: 180 000 Kč www.dorotheum.com

G A L E R I J N Í T I P – R I C H A R D A DA M G A L L E R Y

„Najít někoho méně spolehlivého, než je Petr Písařík, je takřka nemožné. Když si s ním domluvíte schůzku, zapomene na ni. Přijde v jinou dobu na jiné místo – to když náhodou nezapomene –, nebo odjede rovnou někam pryč a už se nikdy nevrátí. Můžete běhat kolem jeho ateliéru, dušovat se a zaklínat, stejně vám to nepomůže. Pisi na zaklínání nereaguje. Skoro to vypadá, že jeho svět je součástí nějaké jiné galaxie, a když se náhodou protne se světem vaším, děje se tak buď v dávné minulosti nebo přinejmenším v nějaké jiné dimenzi. Máte zkrátka smůlu...“ Richard Adam: Pisi; Art+Antiques; listopad 2007; str. 6

P E T R P Í S A Ř Í K : B E Z N Á Z V U / 2005–06 / kombinovaná technika / 200 × 205 cm

provenience: sbírka Richarda Adama vystaveno: expozice Wannieck Gallery, 2007 kontakt: Martin Ondráček; ondracek@ragallery.cz; 737 287 519 cena: 130 000 Kč www.ragallery.cz

26

rozhovor

art + antiques

Prázdnota a bohatství forem Rozhovor s Markem Medunou text: Jiří Ptáček foto: Veronika Daňhelová

Marek Meduna je vlivnou osobností generace 30+.

Svou tvorbou výrazně působí na naši soudobou představu o možnostech malby, instalace a výstavy jako uměleckého média. Snad také proto ho mladí umělci, kurátoři a kritici umění loni nominovali na ocenění Umělec má cenu – Cena od Vladimíra Kokolii, kterou každoročně udělují starším výtvarníkům. Marek Meduna s tím ale nebyl spokojen.

Co jsi říkal na nominaci na Cenu od Vladimíra Kokolii?

K cenám mám dvojznačný vztah. S Rafany jsme dvakrát byli ve finále Ceny Jindřicha Chalupeckého a podruhé už jsme byli hodně skeptičtí. Takže nominace na Cenu od Vladimíra Kokolii mě sice potěšila, ale na druhou stranu k ní mám dvojznačný vztah. Je skvělé, že se mladí potkají se staršími umělci, ale jinak mi stavění hierarchií a táborově komunitní duch této ceny nesedí.

Zmínil jsi také Cenu Jindřicha Chalupeckého. Mám tomu rozumět tak, že jsi k uměleckým cenám skeptický obecně?

Umění se snažím vnímat nehierarchicky, jako prostředí, v němž jsou věci položené vedle sebe. Není mi blízké vytváření žebříčků nejlepších umělců. Ani nevím, co znamená být nejlepší. Pokud už má vznikat nějaká diferenciace, pak by ji měli vytvářet konkrétní osoby – diváci nebo kritici umění, a ne objektivně se tvářící komise nejrůznějších cen.

Nemáme ale k vytváření různých, přinejmenším provizorních hierarchií tendenci v každé oblasti lidské činnosti? Proč by umění mělo být výjimkou?

V umění se s tímto požadavkem samozřejmě setkáváme, ale většinou ho vznášejí lidé stojící mimo něj. Chtějí tím situaci uchopit. Jako umělce mě ale zajímá spíš neuchopitelnost.

To zajímá Marka Medunu, nebo si myslíš, že by mělo jít o obecnější vlastnost umělce?

Zajímá to mě osobně a nerad bych zobecňoval. Samozřejmě s tím mám problém hlavně kvůli tomu, že se to týká mé osoby. Je mi nepříjemné být na nějakém žebříčku. Přiznám se, že když se snažím sledovat například literaturu, do jisté míry se orientuji i podle toho, kdo vyhrál Magnesii Literu. Ale to nemění můj názor, že to je v principu špatně.

34

téma

art + antiques

Expanded animation

Pohyblivá audiovizuální fascinace

text: Lenka Střeláková Autorka je historička umění, šéfredaktorka jlbjlt.net a stínová editorka Artyčok.tv.

To, co je poněkud matoucí na názvu organizace PAF – Přehlídka animovaného filmu, svým způsobem koriguje adresa její internetové domény – pifpaf.cz. Zvukomalebné citoslovce v kontextu olomoucké přehlídky spouští hned několik asociací: střelba a diagramatický zápis události, tedy pohybu, patří k mentálním obrazům, jimiž lze do fenoménu PAF vstoupit.

Příměr natáčení ke střelbě odkazuje k metodě pookénkové expozice, sekvenčnímu uspořádání obrazů a vůbec k materialitě filmu. Tím klasickou animaci usouvztažňuje s rozmanitými projevy filmového experimentu a otevírá horizont formálně i obsahově velmi různorodých děl. Pomyslný diagram zpětné vazby zase (pif)PAF abstrahuje jako živou událost, v níž se skládají vektory pohybu a protipohybu.

Tak, jak se obraz a divák navzájem rozpohybovávají.

Tolik jedno nezbytné „ale“, které se v úvodu do olomoucké přehlídky vždy v nějaké podobě vyskytuje. Aby zaplašilo představu o PAFu jako o jednom z festivalů, na nichž v prostředí kinosálu defilují pohádkovo-večerníčkové formáty prostřídané vizuálně či tematicky dospělejšími zástupci dlouhometrážních animovaných filmů. Ne že by festivalová dramaturgie podobné snímky zcela vylučovala, jde spíš o to, že problematizuje samotnou hierarchii ve vztahu film-animace. Animace se tu neukazuje jako podmnožina filmu, nýbrž právě naopak – film vystupuje jako jedna z podob animace. Navzdory oficiálnímu názvu se tu tedy spíš než o animovaném filmu hovoří o filmové animaci – a obecněji pak o „fenoménu animace v kontextu kinematografie, mediálních studií a vizuálního umění“.

Animace je zde chápána jako určitá technická, ale i umělecko-kulturní praxe manipulace s pohyblivým obrazem, která se přirozeně týká také oblasti (současného) výtvarného umění. Namísto ve specifickém původu či povaze obrazu je identifikována spíše v procesu vytváření obrazových vazeb, ve zpracování/postprodukci pohyblivého obrazu, popř. v manipulaci jiných složek systému obrazové produkce.

Prezentace pak může mít formu klasické kinematografické projekce, produkce živě generovaných obrazů, videosmyček anebo třeba do prostoru rozvržených (video)instalací. Může být spjata se záznamovým médiem, čili být v zásadě opakovatelná, ale také vznikat v reálném čase a zpřítomňovat svůj více či méně interaktivní charakter – například jako časově proměnná socha založená na obrazové databázi.

Tím vším animace v pojetí PAFu expanduje nejen do prostoru, ale také za hranice tradičního filmového dispozitivu, souboru praktik, které se vztahují k instituci filmu.

Pastiche Filmz a mediabaze.cz Druhým „ale“ a současně i důvodem, proč organizátoři festivalu preferují užívání zkratky PAF před jejím doslovným rozepsáním, je kromě problematického sousloví „animovaný film“ navíc i fakt, že

P Ř E D N Á Š K A M A R T I N A Č I H Á K A K T E O R I I K I N O G E O M E T R I E F I L M O V Ý C H A V A N T G A R D / PAF 2013 / foto: Tereza Darmovzalová

každoroční prosincová Přehlídka animovaného filmu je jen jednou, i když patrně nejviditelnější, aktivitou z celé řady pod PAF spadajících projektů.

Důraz je kladen na teoretické, kritické a kurátorské/dramaturgické uchopení pohyblivého obrazu sledovaného zcela přirozeně v rámci různorodých uměleckých praktik. Jeho výstupy v podobě různých typů prezentací jsou provázeny také publikační, editorskou a nakladatelskou činností. Rámec komplexního uvažování o obrazu pak dotváří téma distribuce a archivace jak samotného mediálního umění, tak i událostí spjatých s jeho kritickou reflexí a prezentací.

Pro tyto různorodé, leč logicky provázané aktivity našla PAF záštitu především v olomouckém občanském sdružení Pastiche Filmz a později též na platformě mediabaze.cz, což je s PAFem personálně propojený projekt, jehož garantem se stalo Centrum pro audiovizuální studia (CAS) na pražské FAMU. V ediční řadě PAF u Pastiche Filmz tak v průběhu posledních šesti let vyšly publikace zpracovávající témata či profily uměleckých osobností akcentované jednotlivými festivalovými ročníky. Mezi nimi například sborníky zabývající se politickými a sociálními aspekty animovaného filmu, čítanka dobových uměleckých manifestů se zaměřením na fenomén barevné hudby, unikátní soubor studií, přednášek a rozhovorů představujících významného rakouského experimentálního filmaře Petera Kubelku anebo zcela aktuálně publikace věnovaná tvorbě Michala Pěchoučka.

Vědecko-výzkumný projekt mediabaze.cz – na webové platformě ukotvená metadatabáze českého audiovizuálního umění s aktivitami v reálném světě – zase v edici PAF vydal dva díly Katalogu událostí českého pohyblivého obrazu, které v souladu se zaměřením obou organizací sledují koncepční uvažování o pohyblivém obraze v rámci různých kurátorských a dramaturgických přístupů v České republice v letech 2000 až 2010.

Obrazy odpoutané a osvobozené Filmová teoretička Kateřina Svatoňová ve své nedávno publikované knize Odpoutané obrazy: archeologie českého virtuálního prostoru hovoří o postverbální společnosti a táže se na společensko-kulturní původ obrazové hegemonie – na to, co „se změnilo, že (by) obrazy začaly mít potřebu pohybu naším vizuálním polem“. Kombinací různých „putovních konceptů“ a metodologií například z oblasti mediální archeologie stopuje dějiny, či spíše strategie odpoutávání se obrazů od plochy, rámu, centrální perspektivy, ale i reprezentace anebo ryze uměleckého kontextu. Zároveň s tím, jak říká, problematizuje i samotné pojmy, definice a metody, které se ustanovily v souvislosti s dvojdimenzionálním zarámovaným obrazem – a které již nedostačují pro uchopení obrazů z rámu a druhé dimenze různě vykračujících.

Třebaže kniha pracuje s mnohem širší obrazovou typologií vztaženou daleko za uměnovědná studia, dalo by se říci, že v komplexnější podobě aspiruje na totéž, čím se dlouhodobě zabývá i PAF.

40

profil

art + antiques

To je Šašek text: Barbora Svobodová Autorka studuje dějiny umění a českou literaturu na FF MU v Brně. foto: Ondřej Přibyl Nadační fond Miroslava Šaška.

I po čtvrtstoletí od změny režimu existuje stále velké množství exilových autorů, kteří zůstávají v českém prostředí téměř neznámí a k nimž si domácí kultura teprve pomalu nachází cestu. Jedním z nejnovějších objevů toho druhu je výtvarník Miroslav Šašek. Grafik, ilustrátor, malíř i spisovatel, jemuž v loňském roce vyšly v češtině a ve slovenštině dvě knížky ze série jeho kreslených průvodců po světových metropolích.

Miroslav Šašek se narodil v listopadu 1916 v Praze. Oba jeho rodiče pracovali v administrativě a čtyři roky po malém Miroslavovi se jim narodila ještě dcera Věra. Část svého dětství Šašek strávil v Sedlčanech, kde jeho otec vedl pojišťovací kancelář. Už od útlého věku se projevovalo Šaškovo kreslířské nadání. Po ukončení reálného gymnázia nastoupil na ČVUT, kde začal studovat architekturu a byl zde mimo jiné také žákem Oldřicha Blažíčka, který jej vyučoval malbě.

Na konci 30. let Šašek podnikl několik studijních cest do různých evropských zemí i do severní Afriky. Ze všech míst, která navštívil, jej nejvíc nadchla Paříž. Své zkušenosti z ciziny a znalosti několika jazyků následně uplatnil při práci v cestovní kanceláři, v níž byl v roce 1939 pár měsíců zaměstnán jako expediční úředník. V průběhu 30. a 40. let také ilustroval knihy pro významné nakladatelské domy Melantrich či Kuncíř. Kromě dětských knížek – Červená Karkulka Josefa Hiršala nebo Sedm mamlasů Eduarda Petišky – výtvarně ztvárnil například také jedno vydání Osudů dobrého vojáka Švejka.

Sám napsal a ilustroval pohádku Benjamin a tisíc mořských ďasů kapitána Barnabáše, příběh vesnického chlapce s bujnou fantazií, která mu umožní prožít různá dobrodružství s partou námořníků. Knižní

A U T O P O R T R É T Z K N I H Y T H I S I S R O M E / 1960

41

Z K N I H Y T H I S I S C A P E C A N A V E R A L / 1963

ilustrace ale nepředstavovala jediné odvětví, v němž se Šašek uplatnil. Jeho karikaturní kresby dotvářely podobu několika novin a časopisů: například Svobodného slova, Večerníku, Českého slova i s jeho nedělní přílohou Kvítko. Po skončení války pak Šašek i se svou první ženou Jindřiškou krátce žil v Jablonci, kde spolu vyráběli dřevěné loutky.

Paříž, Mnichov, Paříž V roce 1947 začal Miroslav Šašek studovat na École nationale supérieure des Beaux-Art v Paříži, kam se manželé Šaškovi přestěhovali. Do Paříže odjel s předběžnou zakázkou od Kuncířova nakladatelství, pro které měl vytvořit ilustrovaného turistického průvodce po městě. Tato knížka ale měla mít jinou podobu než pozdější autorovy slavné práce z řady This is… Podle Šaškových vlastních slov v ní měla být spousta textu a jen drobné obrázky. S příchodem února 1948 se však situace změnila. Šaškovi se rozhodli, že už se do Československa nevrátí, Miroslav se nechal zaměstnat jako architekt a reklamní grafik a z práce na průvodci sešlo hned v jejích počátcích.

Od roku 1951 Šašek působil v mnichovské redakci Rádia Svobodná Evropa. Ačkoli se s rozhlasovým prostředím do té doby nesetkal,

projevil se jako mimořádný talent a velmi schopný redaktor i rozhlasový herec. Vystupoval v mnoha rozhlasových hrách a pořadech, některé z nich později režírovala jeho žena.

Kromě toho se Šašek spolupodílel na vydávání redakčního humoristického časopisu Škorpion, ve kterém se objevovaly i jeho kresby. Šaškovo manželství s Jindřiškou se ale nakonec rozpadlo a Miroslav v roce 1957 odchází z mnichovské redakce zpět do Paříže.

Zůstal však externím spolupracovníkem stanice i během 60. let, kdy Svobodná Evropa vysílala jeho fejetony a glosy z cest. Okruh lidí pohybujících se kolem rádia byl pro Šaška velmi důležitý nejen z hlediska pracovního, ale i osobního. Našel zde spoustu přátel a také svou druhou manželkou Annu, která pracovala jako hlasatelka. Bohužel ani druhé manželství Miroslava Šaška nevydrželo a s Annou se po deseti letech v roce 1971 rozvedl.

This is…

Na prvním ze svých kreslených průvodců začal Miroslav Šašek pracovat krátce po návratu do Paříže v roce 1957 a o dva roky později pak hotová kniha s jeho ilustracemi i textem vyšla nejprve v londýnském nakladatelství W. H. Allen a brzy poté v nakladatelství McMillan v New Yorku. This is Paris je

první z rozsáhlé série knih určených v prvé řadě dětským čtenářům, ale své kouzlo má i pro dospělé. Šašek v ní představuje město na Seině nejen prostřednictvím významných pamětihodností a turistických atrakcí, ale zaměřuje se i na jeho obyvatele a typické figurky místních strážníků, malířů na Montmartru nebo obchodníků a pozornost věnuje i takovým věcem, jako jsou pouliční lampy nebo poštovní schránky.

Jeho Paříž je živoucím velkoměstem a zároveň i fascinujícím světem viděným dětskýma očima. Jednotlivé postavičky i budovy jsou podány s určitou mírou stylizace a zjednodušení, ale rozhodně nejsou primitivní. Naopak vše je zpodobeno do nejmenšího detailu. Ilustrátor si totiž velmi dobře uvědomoval, co pro děti detaily znamenají, a také se o tom zmiňuje v jednom z dochovaných rozhovorů: „Když nakreslím v budově 53 oken namísto 54, zasype mě hromada dopisů. Děti dnes vědí všecko – svět je mnohem menší.“ V roce 1959 následovalo vydání další knihy This is London. Původně bylo plánováno vydání pouze trojice průvodců, posledním zamýšleným městem měl být Řím, ale knížky se setkaly s takovou oblibou, že se jejich počet vyšplhal až na osmnáct titulů. Kromě

52

knižní recenze

art + antiques

Taxonomizace vášně text: Josef Ledvina foto: Hynek Alt

Pavel Karous se výtvarnému umění ve veřejných prostorech a na veřejných prostranstvích z období vymezeného lety 1968 a 1989 věnuje dlouhodobě a vášnivě. Pod egidou Vetřelců a volavek shromažďuje informace o artefaktech rozesetých po sídlištích a parcích, krášlících dětská hřiště, vestibuly stanic metra, atria i fasády základních škol, hotelů či administrativních budov národních podniků. Nyní vydává nakladatelství Arbor vitae k tématu Karousem připravenou knihu.

Za svrchu nastíněným normalizačním kulturním dědictvím stojí dnes i díky Karousovi dobře známý příběh. 28. července 1965 se vláda Československé socialistické republiky usnesla, že „výtvarná díla tvořící součást architektonického řešení staveb a veřejných prostranství rozmnožují a posilují svými uměleckými hodnotami ideově emocionální působení architektonických celků, a přispívají tak k prohlubování ideově estetické výchovy lidu a ke zvyšování kulturní úrovně jeho životního prostředí“.

Na tento výtvarný doprovod architektury měla být napříště vymezena určitá částka z nákladů na stavbu (bohužel to ona tradovaná čtyři procenta, která by nám dávala oprávnění v této souvislosti hovořit o „čtyřprocentním umění“, bývala spíš výjimečně). A Karous fascinující památku na dobu, jež by podle některých měla být, coby doba temna, spíše zapomenuta, nejen dokumentuje, ale také bojuje o její zachování. Třeba už tím, že ji v neúnavném osvětovém zápalu vyzdvihuje ze zapomnění či možná lépe z neviditelnosti, neboť jde někdy o díla, jež ani v době jejich vzniku lidé žijící v okolí nebrali na vědomí. Tohle všechno je nesmírně záslužné. Připomíná mi to trochu boj různých sdružení a spolků

o záchranu kapliček a božích muk patřících neodmyslitelně k české krajině.

Koneckonců i ty měly funkci, o niž následně přišly a zůstaly pak při zaniklých úvozech a rozcestích stát bezprizorně jako pozůstatek zaniklého, nám nyní zcela cizího věku. Ta normalizační boží muka panelových sídlišť také měla mít teoreticky svou funkci – estetickou i ideově formující –, i když ta funkce asi často zůstala na papíře, v preambuli vládního usnesení či ideovém libretu té které realizace (možná to byl někdy

případ i těch opravdových božích muk, jako neodborník se to ale neodvažuji posuzovat).

Osvětový a ochranářský zápal Karousův tedy nyní vyústil v publikaci. Je to publikace objemná, jmenuje se pochopitelně Vetřelci a volavky a její věcně informující podtitul zní Atlas výtvarného umění ve veřejném prostoru v Československu v období normalizace (1968–1989). Shromážděny v něm jsou snímky více než pěti set realizací. Ve spíše věcném, dokumentačním duchu je pořídil Hynek Alt. Je to tedy především publikace obrazová.

Hesla k jednotlivým kusům se omezují na informaci o autorovi, názvu, době vzniku, materiálu a umístění (tedy alespoň pokud se ten který údaj podařilo dohledat). Fotografie, respektive jimi zachycené realizace, v něm ovšem nejsou jen tak bez ladu a skladu nakupeny. Jsou utříděny, kategorizovány, taxonomizovány – třída, řád, čeleď, rod, druh.

Taxonomie Je jich opravdu požehnaně, těch čeledí, rodů a druhů. Snažím se v nich tedy nalézt nějakou sjednocující logiku, vyzjistit, čím je zrovna tato taxonomie vedena. Karousem sepsaný úvod se jmenuje Morfologie unavené moderny. Zdá se tedy, že oním jednotícím principem tu bude „tvar“ – bohatý

53

materiál nejspíše bude utříděn na základě čistě formálních vztahů. Na vztahy genetické – tedy na to, jestli je určitá tvarová příbuznost vysvětlitelná nějakým opravdovým vztahem, řekněme uměleckým školením, preferencemi zadavatelů či vědomou tvůrčí inspirací (nebo jestli jde o podobnost docela arbitrární, tedy pro genetickou taxonomii irelevantní) – asi nebude brán větší zřetel. Takové důsledně formální uchopení bezbřehého materiálu by samozřejmě mohlo být zajímavé. Vyjímalo by jej to z takových ideových kategorií, jako jsou rodina, osvobození, práce, Vladimír Remek, láska, československo-sovětské přátelství, socialismus, revoluce a kdovíco ještě a posouvalo do roviny čistě formální nezúčastněné estetické kontemplace. To by bylo silné gesto, takovýto pokus ukázat lidem, že na sídlištích, mezi paneláky, je možné se při venčení psa zastavit a esteticky kontemplovat. A vůbec by nevadilo, že by takový přístup byl ahistorický.

Jenže jsem to všechno musel psát v kondicionálu. Ona ta taxonomie totiž důsledně formalistní není. Mnoho z Karousem zvolených kategorií naznačuje nějaký uměleckohistoricky vysvětlující vztah – na úrovni rodů třeba „mooreovská abstrakce“ – a neproble-

maticky tu jsou také přejímány termíny z dobové teorie a kritiky – například druh „Česká groteska a normalizační postmoderna“. Do toho jsou přimíchána označení převzatá z „lidové slovesnosti“. Určitý typ „vertikálního abstraktního objektu“ byl prý nazýván lidmi z okolí „trifid“ podle lidožravých pohyblivých rostlin ze sci-fi románu Johna Wyndhama Den trifidů. To, jak lidé vnímali a vnímají „vetřelce a volavky“ ve svém okolí, je samozřejmě téma nejen legitimní ale také velmi zajímavé. Jen dost obtížně slučitelné s tím formalistickým kontemplováním materiálu. Ještě větší problém ovšem vyvstává při četbě stručných textů, jež jednotlivé druhy uvozují.

Třeba už u těch trifidů. Karous tu nejen zmiňuje zajímavou okolnost, že tak lidé sochám ve svém okolí říkali, ale navíc navozuje dojem, že Wyndhamův román byl zdrojem inspirace pro sochaře samotné. Zmiňuje okolnost, že kniha byla vydána v českém překladu v roce 1972, i to, že „celá generace sochařů byla ovlivněna sci-fi tematikou i úspěchy sovětského vesmírného programu“.

To je sice pravda (ačkoli „celá generace“ je asi moc silný výraz), rozhodně to ale neznamená, že by třeba Jiří Novák vytvářel svůj větrný mobil pro sídliště Novodvorská pod dojmem z četby Dne trifidů.

Znovu ale, problém Karousových textů a s nimi spojené taxonomie vůbec netkví v tom, že jsou neuměleckohistorické. Kniha se zabývá objekty, jež si nárokují status uměleckého díla, a je tedy určitě dobré ukazovat, že se na ně také lze dívat jako na umělecká díla, a ne je jen kunsthistoricky pitvat. Problém textů je v tom, že jsou špatně kunsthistorické. „Naředěná abstrakce se vyznačuje indiferentností, nápodobou a standardizací. Vycházela z tvarosloví stylů moderny 50. a 60. let, jako byl neokonstruktivismus, tašismus a bruselský styl.“ Co se z téhle věty dozvídáme? „Naředěná abstrakce“ má být druh, tedy nejnižší taxon v taxonomické hierarchii. Přitom v něm mají být spojeny artefakty inspirované neokonstruktivismem a tašismem, tedy proudy v mnoha ohledech – a jeden z těch ohledů je hledisko morfologické – naprosto protikladnými. A k tomu je docela neproblematicky připojen velmi problematický pojem bruselského stylu. Nakonec i artefakty spadající pod toto taxon tvoří tematicky, geneticky, a co hůř, i formálně zcela disparátní směsice, dynamickou vlnovkou reliéfu Vltava od Josefa Klimeše v pražských Holešovicích počínaje a husitským kalichem při výstupu ze stanice metra Želivského od Františka

58

antiques

art + antiques

Pod poklopem text: Hana Dvořáková Autorka je kurátorkou Etnografického ústavu Moravského zemského muzea.

Trojrozměrné aranže umístěné pod skleněným cylindrickým poklopem představují zvláštní prostor, jehož hranice je určena pouze tenkou vrstvou čirého skla. Křehký obal nás nechává nahlédnout do života venkovských a měšťanských domácností 19. a počátku 20. století. V povědomí širší veřejnosti jsou známé pod názvem převzatým z němčiny – „šturc“. Der Sturz znamená skleněný poklop.

I když instalace pod skleněným poklopem představovaly fenomén odrážející estetický názor období biedermeieru spojeného s rozkvětem kultury měšťanstva, nebyly objevem 19. století. Princip ochranného skla byl převzat ze století předchozího, které takto vystavovalo a zároveň chránilo před prachem módní porcelánové figurky.

Následující doba převzala formu adjustace, ale při použití materiálu vsadila na levnější vosk, který byl dostupný i pro méně majetné společenské vrstvy.

Většího rozšíření se šturcy s voskovým obsahem dočkaly v závěru období biedermeieru posouvajícího interiérové dekorace do centra pozornosti. Tomu odpovídalo i jejich umístění, neboť byly vystavovány na odiv na horních deskách komod a skříněk, které v případě šturcu s náboženským obsahem sloužily rovněž jako domácí oltáře. K oblibě tohoto žánru přispěla i skutečnost, že 19. století přálo optickým efektům a vytvářením dioramat a trojrozměrných obrazů se zabývali nejen zavedené dílny, ale jako „hobby“ je provozovali i zruční jedinci ve volném čase.

Celý žánr osciloval od kvalitního řemesla po projevy neškolených jedinců a zaměřil se na uspokojení estetických nároků širokých vrstev obyvatelstva. Vlna zájmu o toto zboží kulminovala ve druhé polovině 19. století, útlum pak nastal na počátku 20. století.

S V. T R O J I C E / firma Weinkamer, Salzburk konec 19. stol. / plastika pod skleněným poklopem, vosk Sbírky Etnografického ústavu MZM

K modlitbě i k ozdobě Až na nepatrné odchylky byl princip zhotovení u všech šturců stejný: Základ tvořila dřevěná soustružená černě lakovaná podlož-

ka spočívající na třech kulovitých nožkách.

U jednodušší a úspornější varianty bylo dřevo nahrazeno kartonem ve tvaru kruhu či oválu. V těchto případech nožky často nebyly použity vůbec nebo se objevovaly v podobě kašírovaných výlisků. Ochranný skleněný poklop byl osazen do drážky vysoustružené na obvodu, spoj zajišťovalo lepidlo a točená šňůrka mající i dekorativní roli. Ta byla u kartonové varianty obvykle nahrazena černou páskou s fixačním účinkem. Žánr ovládly církevní náměty, přičemž nejpočetněji byly zastoupeny mariánské předlohy z tuzemských i zahraničních poutních míst, následované širokou škálou světců, krucifixem a zpodobněním Jezulátka (především v ikonografické variantě Pražského i Salcburského). Z této produkce se vyděluje soubor označený jako „svatební šturcy“. Jejich obsah je specifický a pomáhá osvětlit hodnotový systém širokých vrstev obyvatelstva v nedávné minulosti. Od ostatních se lišily drobným, leč podstatným detailem doprovodné výzdoby: Plastika běžného manufakturního původu byla doplněna o vínek nevěsty či o drobné kytice/věnečky nošené na oděvu svatebního páru, které byly umísťovány u paty soklu, vínky sloužily i jako girlanda rámující plastiku. Nositeli tohoto poselství byly především voskové plastiky s mariánskou tematikou.

59

Obsah šturcu tak demonstruje další funkci – vedle religiózní a výzdobné i upomínkovou, neboť v této podobě svému okolí každodenně připomínal významný moment v životě pořizovatele. Realizátorem těchto druhotných vstupů mohl být sám majitel dotvářející celek podle svých představ nebo si bylo možno úpravu objednat přímo u výrobce. Na základě zaslaných podkladů tímto způsobem pracovala například firma Weinkamer v Salcburku. Svatební atributy vážící se na určité osoby tak konkretizovaly sériově vyráběný námět a daly instalaci soukromý charakter.

V mnohem menší míře než sakrální náměty nacházíme pod šturcy scény světského charakteru, jejichž obsah kopíroval produkci dobového porcelánu. Ilustrativní pro tento žánr je plastika zahradnice (sbírky Etnografického ústavu Moravského zemského muzea) zpodobňující dívku v empírové tunice s věnečkem květů a hráběmi v ruce.

Charakter zahrady dokreslují žardiniéry s květy umístěné po stranách výjevu. Jemné a pečlivé provedení odkazuje na vyspělého modeléra z okruhu uměleckého řemesla.

Ojedinělý případ pojetí voskové plastiky představuje pár muže a ženy (sbírky Městského muzea v Litomyšli), kde je oděv postav tvořen barevnými ptačími pírky.

Předpokládáme, že se jedná o ohlas populární Mozartovy opery Kouzelná flétna a pár je obrazem protagonistů Papagena a Papageny. U této plastiky narážíme rovněž na další zvláštnost, a to na autorské signování, neboť na reversu podložky je uvedeno jméno Filip Jechl. Ve většině případů (pokud je to vůbec možné) se však k bližšímu určení lze dobrat pouze prostřednictvím údajů v nabídkových katalozích firem Weinkamer a Gautsch.

Vysloveně dekorativní charakter mají prostorové aranže voskových květů umístěných ve váze, které formálně kopírovaly porcelánové nástavce určené pro dekoraci slavnostních tabulí. Jako doprovodný prvek byly použity papírové a skleněné doplňky a tzv. galanterní zboží v podobě voskového ovoce. Voskové kytice byly určeny pro jinou společenskou vrstvu a následovaly tyto porcelánové vzory v materiálově méně nákladné rovině.

K Y T I C E / druhá pol. 19. stol. / aranž pod skleněným poklopem, vosk, papír / Sbírky Regionálního muzea v Litomyšli

70

recenze

art + antiques

Rozpory a konstanty díla Olbram Zoubek v Jízdárně Pražského hradu text: Jan Wollner Autor je historik umění.

Člověka, který obdivuje umění 60. let, nemůže neznepokojovat skutečnost, že pozdní dílo protagonistů jeho oblíbené dekády je ve většině případů mírně řečeno nepřesvědčivé. Názorně a ve velkém měřítku je kvalitativní rozpor mezi ranou a pozdní tvorbou k vidění na právě probíhající rozsáhlé retrospektivě Olbrama Zoubka, ale není obtížné najít řadu obdobných příkladů, které se netýkají jen oblasti sochařství, a dokonce přesahují i sféru umění. Někteří z představitelů obdivované nové vlny československé kinematografie 60. let dnes nejen točí filmy, jež kritika často nevybíravými slovy o „stařecké nesoudnosti“ a „tvůrčí impotenci“ téměř jednohlasně odmítá, ale také otevřeně podporují asociální nebo populistické politické strany a hnutí. Jak se vyrovnat s rozporem mezi pronikavostí jejich děl z 60. let a nepřijatelností jejich aktuálních estetických i politických názorů?

Rodinný podnik

Z J Í Z D Á R N Y P R A Ž S K É H O H R A D U / foto: archiv Olbrama Zoubka

Česká historie umění tento problém alibisticky obchází. Rané Zoubkovy práce s automatickou samozřejmostí řadí do akademických dějin umění, zatímco ty pozdní stejně samozřejmě ignoruje a přenechává novinářům a sběratelům se „špatným vkusem“, aniž by svůj postup opírala o hlubší analýzu. Je příznačné, že Zoubkovo dílo nechybělo na přehlídce Ohniska znovuzrození, jež se týkala přelomového období let 1956–1963 a na přibližně stejnou dobu se soustředila i nedávná výstava, kterou pod jednoznačným názvem Olbram Zoubek neznámý připravilo Muzeum Kampa. Stejně signifikantní je protikladný postup novinářů, již se naopak ptají na celý sochařův příběh. Zoubek je asi jediným umělcem své generace, jemuž byly věnovány hned dvě samostatné knihy rozhovorů přiznaně vedené ze žurnalistických pozic a opatřené příznačnými podtituly „o sobě a o době“

a „život a sochy“. Odpovídá v nich i na otázky, jež jsou z odborného hlediska irelevantní. Novinářky se ho například ptají na „nejranější zážitek z dětství“ nebo jestli „podléhá změnám geomagnetického pole Slunce“.

Rozpory různých fází jeho uměleckého díla zahlazují psychologickými a astrologickými konstantami jeho osobnosti.

Na základě naznačené optiky už není třeba vysvětlovat, proč si Zoubek aktuální retrospektivu připravil sám. Koncipoval ji jako „řeku času“, v jejímž plynulém proudu chronologicky ulpívají jednotlivé figurativní sochy. Do katalogu si rovněž sám napsal vzpomínkový text, aby se vyhnul spolupráci s historiky umění, kteří fragmentarizují jeho práci na kvalitativně rozporné části. Zoubek místo toho spoléhá na nedělitelnou jednotu „života a díla“, na metafyzický čas lidské

existence, k němuž se bez rozdílu a stejně těsně vážou rané i pozdní práce. Svoji koncepci posiluje řadou biografických akcentů, když se nejčastějším námětem vystavených soch stávají blízcí přátelé a příbuzní, kteří autorův život provázeli. Z „řeky času“ se tak opakovaně vynořují členové jeho rodiny, více nebo méně stylizovaní do antických a biblických postav. Zde je třeba doplnit, že roli kurátorky přijala Zoubkova dcera Polana Bregantová, která ovšem explicitně zdůrazňuje, že není historičkou umění, nýbrž knihovnicí a bibliografkou, a výsostnou roli autora koncepce výstavy přisuzuje svému otci.

Z banky do kina Problém nevyrovnané kvality Zoubkových soch přetrvává. Historie umění ho konsta-

71

tuje, aniž by zkoumala jeho důvody, a koncepce výstavy maskuje, aniž by si připouštěla jeho závažnost. Potřebná by byla hlubší analýza této skutečnosti, což přirozeně není možné ve formátu stručné recenze.

Jako jedno z vodítek se nabízí problematika umění ve veřejném prostoru. V tomto žánru Zoubek se svou ženou Evou Kmentovou vytvářel od samého začátku 60. let řadu progresivních realizací a několik mnohem konzervativnějších připravil i v době normalizace. Umožňovalo to vládní usnesení, které ukládalo použít většinou jedno až dvě procenta investičních nákladů na výtvarnou výzdobu architektury. V architektuře jakožto „pomalé“ disciplíně zákon nepřestal platit ihned po roce 1989. Zoubkovy realizace s plynulostí „řeky času“ zaplňovaly na základě stejné estetiky i stejné legislativy jak veřejné prostředí socialistických sídlišť, tak soukromý prostor kapitalistických bank.

Jestliže si v 60. letech děti užívaly socialistické radovánky na prolézačkách, hřištích a skluzavkách, které Zoubek sochařsky vytvaroval, v raných 90. je provázely realizace stejného autora. Jejich rodiče si mohli dopřát kapitalistické výdobytky. Vybrat si peníze v bance ve Spálené ulici, jejíž vchod strážily Zoubkovy Klíčnice, a potom s dětmi

směřovat do prvního pražského multikina Galaxie na konečné stanici metra Háje (dříve Kosmonautů), kde na plácku před vstupem trůnila další socha stejného autora. Ačkoli pocházela z 80. let, od té z následující dekády se příliš nelišila.

Zdá se, že zlom nelze situovat do roku 1989. Legislativa podporující výtvarné umění v architektuře krátce přetrvala i v porevolučním období. A estetika, s níž Zoubek kýčovitě dekoroval čerstvě kapitalistické prostředí, se rozvinula už v předcházející dekádě. Zatímco skluzavky navržené v 60. letech vypadají jako abstraktní modernistické sochy, Zoubkův známý, během normalizace etablovaný styl nezbývá než označit za postmoderní.

Nejlépe to dokládá jeho účast na výstavě Barevná socha z roku 1985. Slovní spojení „barevná socha“ je z hlediska greenbergovského modernismu kontradikcí, protože míchá malířské a sochařské prvky namísto očišťování jednotlivých disciplín na jim nejvlastnější prostředky. A postmoderní styl, jakkoli se u Zoubka rozvinul v normalizačním Československu, naplňuje podle Frederica Jamesona kulturní podmínky pozdního kapitalismu. Mezi Zoubkovým dílem z doby před a po sametové revoluci tedy existují souvislosti, ale neexistuje ochota k jejich

analýze v názorovém prostředí zaslepeném přetrvávajícím černobílým antikomunismem, který nepřipouští jakékoli spojnice přesahující rok 1989.

Vina jistě není na straně Olbrama Zoubka.

Je to „učebnicový sochař“ a dělá svou práci. Ve svých sedmaosmdesáti letech si navíc připravil rozsáhlou retrospektivu. Úkolu se ujal sám a provedl ho tím nejočekávatelnějším způsobem. Jakkoli se výsledek někomu nemusí líbit, nezbývá než koncepci výstavy respektovat. Tím, co selhává, je česká historie umění, která zdvořile obchází řadu problémů včetně objasnění rozporu přítomného v Zoubkově díle. Pokud se někdo tohoto úkolu zhostí a použije při tom analytičtější prostředky než klišé o „vyhořelém talentu“, podaří se mu zároveň přispět k pochopení důležitého vztahu československé kultury a společnosti před rokem 1989 a po něm.

O L B R A M ZO U B E K místo: Jízdárna Pražského Hradu termín: 29. 11. 2013–2. 3. 2014 www.olbramzoubek.cz

Špásy pro zasvěcené?

Obrazy krásy a spásy v Západočeské galerii text: Hynek Látal Autor je historik umění, specializuje se na umění středověku.

Téměř po padesáti letech od legendární výstavy Jihočeská pozdní gotika 1450–1530 v Alšově jihočeské galerii na Hluboké, která svou koncepcí, způsobem instalace a rozsahem vědeckého katalogu nastavila nová měřítka prezentace staršího umění v našem prostředí, se tým badatelů z katedry dějin umění na FF UK spolu s kurátorem Petrem Jindrou rozhodl představit veřejnosti sochařské a malířské poklady pozdní gotiky z jihozápadních Čech.

Koncepce výstavy v plzeňských Masných krámech je v zásadě rozdělena do dvou oddílů: objednavatelé děl a jejich tvůrci, přičemž každému oddílu je věnována jedna boční loď bazilikálního uspořádání stavby. Jak touto koncepcí, tak obecným názvem Obrazy krásy a spásy se autoři snažili nabourat léta užívaný způsob prezentace staršího umění, spočívající v simulaci vývojových linií výtvarných forem. Tento přístup je tak důsledný, že z podtitulu výstavy Gotika v ji-

hozápadních Čechách zmizel jak přívlastek „pozdní“, tak případné časové zasazení do závěru 15. a počátku 16. století, kdy většina vystavených děl vznikla.

Z našeho kraje Plzeňská výstava souvisí s obecnějším badatelským zájmem o pozdně gotické umění ve střední Evropě a jejích regionech, v nichž mnohdy sídlili objednavatelé s vytříbeným vkusem i potřebnými zahraničními kontak-

Ročenka únor 2014 | cena 139 Kč, 6,20 € | www.artplus.cz

artplus.cz

Francis Bacon: Tři studie Luciana Freuda / 1969 / cena: 142 405 000 USD / Christie’s 12. 11. 2013

1

ROČENKA trh s uměním v roce 2013

Ročenka ART+ shrnuje vývoj na trhu s uměním doma i v zahraničí za uplynulý rok. Její součástí budou případové studie o cenách děl Alfonse Muchy, Jana Zrzavého či Jiřího Balcara a řada dalších článků a studií o nejdůležitějších událostech na trhu s uměním v roce 2013.

Vychází 18. února na vašich novinových stáncích. ǩ pro předplatitele časopisu Art+Antiques zdarma ǩ pro uživatele ART+ s ročním předplatným zdarma Objednávejte na www.artcasopis.cz nebo na predplatne@ambitmedia.cz Vydává Ambit Media, a. s.

artmix Centrum současného umění DOX Zóna pohybu (do 17. 3.); Volker März: Laughing Windows (do 17. 2.)

Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie ARTATAK Alena Kupčíková, Veronika Bromová, Lenka Klodová, Yit Kampak, Darina Alster, Martina Pavelková, Helen Čubová, Karel Kříž, Martin Koubek, David Tomášek, Taťána Morová, Veronika Hradička Holá, Roman Franta: AKT_ual (do 13. 3.)

Bystrá 761, Hala 12, Horní Počernice / www.artatak.cz Galerie ART salon s Sexplicit (do 21. 3.)

Microna building, Československého exilu 1888/4, Praha 4 / www.artsalons.cz Galerie AVU Martin Böhm, Lenka Černotová: Grafický kabinet (od 25. 2. do 13. 3.)

U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz Galerie Futura Pavel Sterec, Roee Rosen: O Stromech a věcech; Karol Radiszewski: America is not ready for this (do 23. 3.)

Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraprojekt.cz GHMP – Dům U Kamenného zvonu Stanislav Podhrázský: Neklidná krása (do 23. 2.)

Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Zlatého prstenu Život Galerie hlavního města Prahy 50 (do 5. 4.)

Týnská 6, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Colloredo-Mansfeldský palác Daniel Hanzlík: Zdroje signálů (do 9. 2.)

Mariánské nám. 1., Praha 1 / www.ghmp.cz Galerie MIRO Francesco Clemente: Obrazy (do 16. 3.)

Strahovské nádvoří 132/1, Praha 1 / www.galeriemiro.cz Galerie Rudolfinum Only the Good Ones: The Snapshot Aesthetic Revisited (do 6. 4.); Viktor Pivovarov, Ged Quinn: Cake and Lemon Eaters (do 20. 4.)

Alšovo náb. 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie Trafačka / Trafo Gallery Jonáš Czesany, Zbyněk Havlín, Dušan Moravec, Karel Jerie, David Saudek, Jaroslav Valečka (do 26. 2.); Jan Kratochvíl: Situace 46 (25. 2. v 18:00) Kurta Konráda 1, Praha 9 / www.trafacka.cz Galerie U Zlatého kohouta Obrazy, kresby, keramika, sklo (do 28. 2.)

Michalská 3, Praha 1 / www.guzk.cz Jízdárna Pražského hradu Olbram Zoubek (do 2. 3.)

U Prašného mostu 3, Praha 1 / www.olbramzoubek.cz

Museum Kampa Josef Lada (do 16. 2.); Jiří John: Za obzor (do 23. 2.)

U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz

LITOMĚŘICE

Muzeum Montanelli Sigrún Ólafsdóttir: Trvalé rozpínání (od 20. 2. do 30. 5.)

Nerudova 13, Praha 1 / www.muzeummontanelli.cz

NÁCHOD

Galerie Millennium Barbora Blahutová: Z ničeho nic někdy něco (od 11. 2. do 9. 3.)

Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Topičův salon Svatopluk Slovenčík: Retrospektiva (od 17. 2. do 17. 3.); Svatopluk Klimeš: Oheň do papíru nezabalíš (od 25. 2. do 21. 3.)

Národní 9, Praha 1 / www.topicuvsalon.cz UPM – hlavní budova Liquid Time: sperk.sk>cz (do 30. 3.)

17. listopadu 2, Praha 1 / www.upm.cz UPM – Galerie Josefa Sudka Miroslav Jodas: Fotografie (do 20. 4.) Úvoz 24, Praha 1 / www.upm.cz UPM – Obecní dům Secese: Vitální umění 1900 (stálá expozice) Národní 9, Praha 1 / www.obecnidum.cz

BRNO

MG – Místodržitelský palác Holland_retro_style (do 2. 3.)

Moravské nám. 1a, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Pražákův palác Vlasta Vostřebalová Fischerová (do 23. 2.); Pavla Sceranková: Souhvězdí (do 9. 3.)

Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Uměleckoprůmyslové muzeum Voliéra No. 1.: Současná česká módní tvorba (do 18. 5.); Ve víru tance: Taneční pořádky 1850–1910 (do 23. 2.); Design.Live!: Jiří Šibor (do 2. 3.)

Husova 14, Brno / www.moravska-galerie.cz Richard Adam Gallery Christian Macketanz; Evžen Šimera; Richard Roháč (od 25. 2. do 25. 5.)

Ve Vaňkovce 2, Brno / www.ragallery.cz

Severočeská galerie výtvarného umění Xenia Hoffmeisterová: Bzukot (od 14. 2. do 6. 4.)

Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz Galerie výtvarného umění Náchodský výtvarný podzim; 8. Ročník výtvarné soutěže regionu (obojí do 16. 2.); Vladimír Hanuš: Obrazy, kresby, objekty (od 28. 2. do 13. 4.)

Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

OPAVA

Dům umění Iva Mrázková: Mosty (do 23. 2.); Trojhlavý drak; František Drtikol: Akty z let 1923–29 (do 5. 3.); Umění Osmy (do 4. 5.)

Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz Obecní dům KILL-TIME, Jaromír 99 (do 30. 3.)

Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Szymon Szczešniak: Útěk do divočiny (do 30. 3.)

Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz MUO – Muzeum moderního umění Hommage à Kája Saudek: Retrospektiva krále českého komiksu (do 18. 5.); Ludmila Padrtová: První dáma české abstrakce (do 20. 4.)

Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

OSTRAVA

Galerie výtvarného umění v Ostravě Začátek století (do 23. 2.); Josif Plečnik: Skici (do 16. 2.)

Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz

PLZEŇ

ZČG – Masné krámy Obrazy krásy a spásy: Gotika v jihozápadních Čechách (do 9. 3.)

Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz ZČG – 13 Lesk, barvy a iluze: Architektura 60. let v Plzni (do 9. 2.); Na okraji davu. Umění a sociální otázka v 19. století (od 21. 2. do 4. 5.)

Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Tomáš Vosolsobě: Čisté dimenze obrazného (do 23. 3.)

U Černé věže 22, České Budějovice / www.ajg.cz

Dům umění České Budějovice Viktor Kopasz: Osvobozená kniha (od 18. 2. do 16. 3.)

Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice / www.ducb.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění v Chebu Peter Angermann: Streetview (do 20. 4.); Alice Nikitinová: Od věci (do 2. 3.)

Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

Karlín Studios Vlčice noci II: Zima (od 19. 2. do 16. 3.); Uniform (do 9. 2.)

Křižíkova 34, Praha 8 – Karlín / www.karlinstudios.cz

CHOMUTOV

Letohrádek královny Anny Vladimír Jelínek: Sklo je definitivní (do 30. 4.)

Pražský hrad – Královské zahrady / www.prazskagalerie.cz

GKK – Galerie u Bílého jednorožce Martin Chloupa: Nepotřebuji slov, abych rozuměla (do 30. 3.) náměstí Míru 149/I, Klatovy / www.gkk.cz

Městská galerie Špejchar Pavel Hlava: Sklo (do 28. 2.)

Palackého 4995/85, Chomutov / www.skks.cz

KLATOVY

Rozšířený kalendář domácích i zahraničních výstav a seznam galerií, ve kterých mají předplatitelé Art+Antiques slevu, najdete na www.artcasopis.cz.

Staňte se naším fanouškem na Facebooku

INZERCE

PRAHA

83

84

komiks

art + antiques

26. 2. - 25. 5. 2014

89

Christian Macketanz Partneři výstavy:

Záštitu nad výstavou Christiana Macketanze převzali Ministerstvo kultury České republiky, primátor statutárního města Brna Roman Onderka a rektor Hochschule für Bildende Künste Dresden Matthias Flügge.

www.ragallery.cz www.facebook.com/ragallery

vernisáž - 25. 2. 2014 v 18 hod

EGON SCHIELE ART CENTRUM o.p.s.; ŠIROK Á 70 – 72; CZ 381 01 ČESK Ý KRUMLOV; tel.: +420 380 704 011; W W W.SCHIELEARTCENTRUM.CZ

art + antiques

86

denně 0:00 – 24:00

HRADEBNÍ ULICE ČE SK Ý KR UM LO V

street art: AA / Artur Magrot a Alessandra Svatek, Aleš Novák, Tets Ohnari, PRINZGAU/podgorschek, Roman Týc, EPOS 257, Tomáš Vaněk, Diana Winklerová ad. + neznámí umělci