Art+Antiques 12+1/2014

12+1

prosinec 2014 leden 2015

123

9 771213 839008

12

109 Kč / 5,10 ¤

Český symbolismus v Olomouci 16 / Giovanni Battista Piranesi v NG 38 / Rozhovor s Lenkou Klodovou 10 /

JakubŠpaňhel 24. 9. 2014 - 25. 1. 2015

www.ragallery.cz www.facebook.com/ragallery

vernisáž 23. 9. 2014 v 18 hodin

Výstava se koná za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

Záštitu nad výstavou převzal primátor statutárního města Brna Roman Onderka.

Partneři výstavy:

editorial /

Rembrandt navždy

Po šestačtyřiceti letech výzkumu letos v říjnu konečně vyšel finální, šestý

Obsah

svazek korpusu Rembrandtova díla. Z původních záměrů a ambicí tzv.

Rembrandt Research Project (RRP), který měl jednou provždy rozhodnout, které Rembrandtovy obrazy jsou mistrovými vlastnoručními díly a které dílenskými pracemi, však mnoho nezůstalo. Zmatek v atribuci přetrvává, k některým obrazům se RRP v průběhu let vyjadřoval opakovaně a pokaždé jinak. Přesto nebyl projekt zbytečný. Nejen, že o Rembrandtovi toho díky RRP víme víc než dřív, ale šlo i o důležitou metodologickou lekci – limity našeho poznání nejsou podmíněny jen našimi technickými

2 / k věci

12+1

> Hledání Vivian Maier

Johanka Lomová

> Z Kolína nad Rýnem

4 / depeše

Martin Vaněk

> Symbolismus v Olomouci

10 / výstava

Kateřina Holečková

> Giovanni Battista Piranesi

16 / výstava

Blanka Kubíková

možnostmi, ale hlavně tím, jaké otázky si klademe.

RRP zahájil svou činnost v roce 1968 z iniciativy nizozemské akademie věd. Pětice vědců, mezi nimi i tehdy třicetiletý Ernst van de Wetering, měla prozkoumat veškerá malířova známá díla a vydat k nim kvalifikované stanovisko. Do konce 80. let vyšly tři svazky korpusu mapující Rembrandtovu tvorbu z let 1625 až 1634. Ze zhruba 400 známých malířových obrazů jich RRP jako mistrovy autentické práce akceptoval jen 280. Asi nejslavnější „obětí deatribuce“ byl obraz Muž se zlatou přilbou v berlínské Gemäldegalerie, kdysi považovaný za nejcharakterističtější ukázku Rembrandtova malířského mistrovství.

V roce 1993 se původní výzkumný tým rozpadl a RRP se změnil z týmového výzkumu v osobní badatelský projekt již zmiňovaného Ernsta van de Wetering. Pod jeho vedením vyšly další dva svazky, ve kterých chronologii nahradilo tematické dělení, první se soustředil na malířovy autoportréty, druhý na historické scény menších formátů. V nyní vydaném závěrečném svazku van de Wetering předkládá kompletní přehled všech obrazů, která považuje za autentické Rembrandty. Dopočítal se 340, mezi nimi jsou i čtyři desítky prací, které RRP v 80. letech odmítl.

Hlavním problémem RRP nebyl rozsah úkolu, který si vytyčil, ale dogmatický koncept autorství neodpovídající realitě Rembrandtovy doby. Na konci 60. let se mohlo zdát, že autorská atribuce je jen otázkou dostatku technologických dat. Dnes však víme, že malíř občas signoval i práce svých žáků a že rozpoznat jednotlivé ruce, které obraz malovaly, nejen že není vždy možné, ale hlavně není tím rozhodujícím, co určuje kvalitu a význam obrazu.

Finální svazek shrnující závěry RRP stojí 1199 eur. Návštěvu am-

38 / portfolio

> Markéta Hlinovská

Radek Wohlmuth

40 / rozhovor

> Lenka Klodová

Radek Wohlmuth

>

50 / rozloučení V. K. Novák, K. Trinkewitz, J. Načeradský, A. Šimotová, M. Kozelka, Z. Beran M. Cogan, V. Závodná, P. Mach, P. Brunclík, D. Jelínková, M. Horák

64 / k věci

> 120 let Topičova salonu

Pavel Vašíček

> 35M2, Praha

68 / galerie

Radek Wohlmuth

70 / profil

> James Ensor

Terezie Zemánková

> Vně a uvnitř

76 / design

Markéta Vinglerová

82 / knižní recenze Tomáš Klička

86 / antiques

> Josef Drahoňovský

Barbara Svojanovská

93 / zahraniční výstava Milena Bartlová

99 / manuál

> Vikingové v Berlíně

> Lekce 64. – Ucho po česku

Ondřej Chrobák

>

100 / recenze B. Kubišta, This Place, Karikatura, K. Vincourová, Kometa P. Jindra, T. Pospěch, V. Hájek, R. Wohlmuth, J. Ledvina

sterodamského Rijksmusea, které opatruje nejrozsáhlejší sbírku Rem-

117 / na východ

brandtových děl, či londýnské Národní galerie, která do 18. ledna hostí

Dušan Buran

reprezentativní výstavu mistrových pozdních prací z let 1659–1669, lze

> Mary Duras

120 / komiks

> Díl 30. – Sentiment

> Umělec

Františka Lachmanová, Tomáš Končinský

pořídit mnohem levněji.

Jan Skřivánek

obálka

>

J A R O S L A V Š P I L L A R : V O D N Í K V Z I M Ě ( V Ý Ř E Z ) / 1899

Staňte se naším fanouškem na Facebooku

olej na plátně / 111 × 77 cm / ZČG, Plzeň

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) / Redaktoři: Kateřina Černá, Josef Ledvina (pl), Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz; Kryštof Mikule, 731 104 666, krystof.mikule@ambitmedia.cz / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Milena Bartlová, Pavel Brunclík, Dušan Buran, Bětka Cibulková, Miroslav Cogan, Valerie Dvořáková, Václav Hájek, Kateřina Holečková, Martin Horák, Ondřej Chrobák, Dominika Jelínková, Petr Jindra, Tomáš Klička, Tomáš Končinský, Blanka Kubíková, Františka Lachmanová, Petr Mach, Tomáš Pospěch, Alena Řičánková, Barbara Svojanovská, Martin Vaněk, Pavel Vašíček, Markéta Vinglerová, Vladimíra Závodná, Terezie Zemánková / Tisk: Dekameron CZ s. r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 15. prosince 2014. Příští číslo vyjde začátkem února 2015. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

inzerce

5

23

MATKA A SYN Gotické madony a veraikony z katedrály sv. Víta v Praze Císařská konírna Pražského hradu 10. 12. 2014#–#15. 3. 2015

Pořadatel:

Partneři:

Hlavní mediální partneři:

Mediální partner:

10

výstava

art + antiques

Umění v měnícím se světě Tajemné dálky v Olomouci text: Kateřina Holečková Autorka je historička umění.

Letos si připomínáme sto let od vypuknutí první světové války a rok 1914 určuje také druhý z letopočtů rámujících výstavu Tajemné dálky, která až do února probíhá v Muzeu moderního umění Olomouc. Zaměření výstavy, kterou kurátorsky připravil Otto M. Urban, vysvětluje její podtitul: Symbolismus v českých zemích 1880–1914.

Symbolismus ve výtvarném umění byl dosud zkoumán a prezentován pouze jako součást projektů zaměřených na téma umění přelomu 19. a 20. století. Stejná situace donedávna platila i pro symbolismus rakouský, jemuž tento dluh splatila výstava Dekadence. Aspekty rakouského symbolismu, která se konala ve vídeňském Belvederu v roce 2013. Rakouský symbolismus pojímala v dobovém kontextu rakousko-uherské monarchie. Zastoupeni zde tedy byli i umělci čeští či německo-čeští jako Maxmilian Pirner, František Kupka, Jan Štursa, Jan Preisler, Alfred Kubin, Anton Hanak či Franz Metzner. S většinou těchto jmen a mnohými dalšími se divák setká i v Olomouci.

Symbolismus musí být chápán spíše jako duševní postoj než specifický umělecký styl. Jde o výraz myšlení, hnutí bez jasně definovaných hranic, které nevytvořilo samostatný styl, ale různých stylů využívalo. Společnost v 19. století, zvláště na jeho konci, procházela turbulentními změnami a pro člověka bylo stále obtížnější se ve světě orientovat a najít v něm místo. Samotné tempo života se zrychlovalo, až se zdálo, že rychleji už žít snad ani nelze. Moderní člověk jako by v nastalém chaosu neměl čas na svůj duchovní rozvoj.

Na konci 19. století dochází k emancipaci národů, společenských tříd i žen. Dosavadní jistoty mizí a naprosto se mění, včetně jistoty

nejvyšší – boží. Místo Boha je zaplněno myšlenkou neustálého pokroku a vývoje. Pozitivistická filozofie už pro Boha, jehož existenci nelze prokázat, nemá místo. Je odmítáno vše, co překračuje bezprostřední fakta, a za smysluplné považováno to, co je verifikovatelné pomocí smyslové zkušenosti. Ve světě, kde není místo pro Boha, není místo ani pro fantazii, snění, mytické a pohádkové bytosti. A pokud by se taková bytost náhodou objevila, nevyvolá úžas, údiv či úctu, ale bude podrobena přísně vědeckému a krutému zkoumání tak, jak to ukazuje obraz Maxmiliána Pirnera Empirická metafyzika z roku 1919.

Na místě náboženství Škatulka racionalismu, empirismu a pragmatismu byla ovšem pro umělce příliš těsná. Ostatně nejen pro umělce. Není divu, že právě v této době se zrodila Freudova psychoanalýza, díky které vyplouvaly na povrch podvědomá traumata, noční můry a nespoutané fantazie, tedy jevy, které neměly mít v racionálním vědomí příslušníka buržoazie žádné místo. Svět symbolistů byl protireakcí na pozitivistickou filozofii, jejímž vyjádřením ve výtvarném umění byl realismus a naturalismus. Vyrůstal ze Schopenhauerovy pesimistické a iracionalistické filozofie, ovlivnil ho Nietzsche, Wagner, Bergson

E M I L H O L Á R E K : U M Ě L C Ů V S E N / kolem 1900 / olej na plátně / 114 × 158 cm / soukromá sbírka / foto: Ota Palán

a Freud. V tomto vidění světa potom dochází až k jakési sakralizaci umění. Slovy symbolisty Giovanni Segantiniho: „Umění musí vyplnit prázdné místo, které po sobě zanechala náboženství.“ Schopenhauer nachází alespoň pomíjivý osvobozující okamžik z neustálého koloběhu utrpení v kontemplaci nad uměleckým dílem, umožňujícím zahlédnout vůli, základ všech jevů. Umělec je pak jakýmsi nástrojem, jehož prostřednictvím se vůle zjevuje a který pomocí zobrazeného nevědomí komunikuje s naší podstatou. Právě na tomto principu je založeno umění symbolismu, které oslovuje pomocí symbolu hlubší struktury divákovy osobnosti. Na základě symbolů si divák do díla může projektovat svoje významy vztahující se k jeho prožívání a odkrývat významy další. Pomocí umění lze tedy uniknout z tvrdé reality, dotknout se božského, podstaty světa či absolutní pravdy a nechat se zavést do tajemných dálek.

Tajemné dálky je i titul sbírky básníka Otakara Březiny, kterou vydala Moderní revue v roce 1895. Dálky cizích měst a světů, noci, uplynulého života, staletí, tam všude zavádí Březina čtenáře ve své sbírce, v níž se poprvé naplno projevuje autorovo symbolistní zaměření. Stejně jako jiná symbolistní díla provázela sbírku kritika pro nesrozumitelnost, a to zvláště z řad starší generace.

Knihy a duše S činností a okruhem Moderní revue je spjata i první vlna symbolismu v českých zemích. Časopis vycházel v letech 1894–1925 a soustředili se okolo něj básníci symbolistické a dekadentní orientace.

Tito umělci odmítali patriotickou estetiku národního umění. Naopak požadovali uměleckou nezávislost stejně jako nezávislost na politických programech. Jako úkol svojí generace už neviděli emancipaci českého umění, ale otevření se světu, navázání kontaktů, a hlavně hledání nového a moderního výrazu. Kvalita umění už nemohla být posuzována pouze z hlediska lokálních nároků, obstát muselo i v konkurenci mezinárodní.

Důležitým aspektem poezie okruhu Moderní revue bylo stupňování obraznosti v literatuře. Šlo nejen o obraznost slov, ale i o výtvarnou stránku knih samotných, což souviselo s dobovým zájmem o krásnou knihu.

Grafika byla úzce spojena s literaturou zvláště v tvorbě Karla Hlaváčka, který bohužel prožil jen velmi krátké tvůrčí období a ve svých nedožitých 24 letech zemřel na tuberkulózu. Hlaváček pro Moderní revue navrhoval záhlaví či viněty, tvořil ex libris a ilustroval různé básnické sbírky.

Mezi ty nejznámější patří patrně obrazový doprovod ke sbírce Prostibolo duše Arnošta Procházky. Bol duše, která je zabíjena

9

Josef Bolf Těžká Planeta

A Heavy Planet

hunt kastner Bořivojova 85 130 00 Prague 3 Czech Republic huntkastner.com

20/12 2014 — 14/2 2015

3

PF 2015 RĂĄdi bychom VĂĄm podÄ›kovali za projevenou přízeĹˆ a těťíme se na naĹĄe příjemnĂĄ setkĂĄnĂ­ v novĂŠm roce 2015.

AUKÄŒNĂ? SĂ?Ň

GALERIE PORADENSTVĂ?

,)'( & )+* &- *+% &+* * ) ' &'-25&3 &2%8*+4 ) " + $ 9

0 #&!' ,)'( & )+* / ... ,)'( & )+* /

16

výstava

art + antiques

Nejen Žaláře Giovanni Battista Piranesi v Praze text: Blanka Kubíková Autorka je kurátorkou Národní galerie a spoluautorkou představované výstavy.

Do začátku února se v pražském Clam-Gallasově paláci koná výstava významného italského umělce 18. století Giovanniho Battisty Piranesiho. V expozici pořádané Národní galerií a hostitelským Archivem hlavního města je představena grafická tvorba tohoto mimořádného umělce v celé své námětové šíři.

Poslední souborná Piranesiho výstava se v naší zemi konala před více než čtyřiceti lety v roce 1973 ve Valdštejnské jízdárně zásluhou kurátorky Jany Wittlichové. Menší reprízy potom putovaly do Brna, Zlína a dalších měst. V zahraničí je umělcova tvorba prezentována často, každý rok probíhá několik jeho výstav v různých zemích Evropy i zámoří. V nedávné době vzbudila větší pozornost přehlídka jeho tvorby, která byla nejprve uvedena v roce 2010 v Benátkách ve Fondazione Giorgio Cini a následně v roce 2012 úspěšně reprízována v Madridu a Barceloně, kde ji navštívilo přes 250 tisíc návštěvníků.

Giovanni Battista Piranesi (1720–1778) si pozornost milovníků umění rozhodně zaslouží, patří k nejoriginálnějším grafikům všech dob.

Díky své všestrannosti se stal bez nadsázky mužem mnoha profesí: byl vynikající kreslíř a grafik, velmi invenční architekt a designér, uznávaný archeolog a zdatný obchodník. Proslavil se i jako teoretik umění, i když nutno uznat, že v této oblasti převládala snaha nad schopnostmi. Vším, co dělal, totiž pronikala jeho velmi emotivní, prudká a vášnivá povaha, ingredience, která dodává jiskru jeho výtvarnému dílu, jež ale často zaslepovala střídmý úsudek potřebný pro vědeckou práci. Celkový souhrn jeho činnosti je přesto naprosto úctyhodný.

Uhranut antikou Základy své všestrannosti získal Piranesi již v mládí. Narodil se v roce 1720 v městečku Mogliano Veneto poblíž Mestre, rodina však žila v Benátkách, kde Giovanni Battista vyrůstal a získal první umělecká školení. Připravoval se na dráhu architekta v ateliéru svého strýce Mattea Lucchese (1705–1776) a následně u Giovanniho Antonia

Scalfarotta (kol. 1700–1764), autora benátského chrámu Santi Simeone e Giuda. Piranesi intenzivně studoval perspektivu, kterou pokládal pro tuto profesi za velmi důležitou. Získal také výbornou znalost barokní scénografie a grafického umění. V rodinném kruhu se utvářel jeho blízký vztah k antické historii i přesvědčení o etruském původu římského umění. Všechny důležité komponenty pro rozvíjení svého talentu i pro své teoretické zaměření načerpal již v této etapě života.

K osudové změně došlo v roce 1740, kdy se dvacetiletému Piranesimu naskytla příležitost odcestovat do Říma v pozici kreslíře činného pro benátského vyslance u papežského stolce. Získal v metropoli zázemí na několik let a možnost navázání dobrých kontaktů mezi vlivnými osobami římského intelektuálního prostředí. Věčné město mu učarovalo, navždy. Umělec byl prý stále venku a kreslil. Obdivoval hlavně antické stavby. Nová architektura ho naopak zklamala, byl přesvědčen, že nedosahuje monumentality starověkého umění a potřebuje obrodu. V ulicích s oblibou skicoval i výrazné lidské typy, utvářel si jakýsi typový rejstřík, který později bohatě využíval v postavách oživujících grafické listy. V Římě se záhy spřátelil s ostatními umělci, kteří měli podobné zájmy, především s mladými stipendisty římské Académie de France a také s příslušníkem starší generace, vynikajícím sochařem Antoniem Corradinim (1688–1752), autorem slavných mramorových soch z neapolské kaple San Severo. S posledně S C H O D I Š T Ě S T R O F E J E M I / z cyklu Žaláře / 1749–61 lept, mědiryt / Národní galerie v Praze

24

inzerce

.JMBEB .BSFĂ?PWĂˆ /ĂˆESBäÓ S

art + antiques

TPQIJTUJDBHBMMFSZ D[

1'

G A L E R I J N � T I P – R I C H A R D A DA M G A L L E R Y

PlĂĄtno LuÄ?nĂ­ obraz vytvoĹ™il malĂ­Ĺ™ Petr PastrĹˆĂĄk na letnĂ­m sympoziu v BrnÄ› na hradÄ› Veveří v roce 2004. Maloval tehdy na louce, takĹže je celkem logickĂŠ, Ĺže se motiv trav a motĂ˝lĹŻ objevuje i na tomto obraze.

Pråvě inspirace přírodními motivy v kombinaci s brilantní malířskou technikou daly vzniknout plåtnu, kterÊ svojí křehkostí a jakoby chvějivým zachycením zobrazovanÊho evokuje nåladu rozkvetlÊ louky za slunnÊho dne.

PE T R PA S T RŇ Ă K : L U ÄŒ N Ă? O B R A Z / 2004 akryl na plĂĄtnÄ› 95 Ă— 75 cm cena: 40 000 KÄ?

provenience: sbĂ­rka Richarda Adama kontakt: Martin OndrĂĄÄ?ek; ondracek@ragallery.cz cena: 40 000 KÄ? www.ragallery.cz

aukce

25

Čermák, Reni a další European Arts – Aukce výtvarného umění, kterou 26. října uspořádal aukční dům European Arts, do sálu pražského hotelu Marriott přilákala několik desítek zájemců, další dražitelé se účastnili po telefonu. Nového majitele našly zhruba dvě třetiny z 310 nabízených děl, dohromady 45,9 milionů korun*.

Konečná cena osmi položek přesáhla jeden milion korun, za více než sto tisíc korun se prodalo šedesát obrazů. Z hlediska výše obratu šlo o historicky nejúspěšnější aukci společnosti, počítaje v to i její předchozí působení pod názvem Meissner-Neumann.

Nejdražším dílem odpoledne se s cenou 3,54 milionu korun stala raná malba Jarosla-

JAROSL AV ČERM ÁK : SL OVENSK Ý BAČ A SE P SEM 1854 / olej na plátně / 73 × 53 cm / cena: 3 540 000 Kč

va Čermáka Slovenský bača se psem z roku 1854. Obraz se prodal v novém autorském rekordu a dražitelé v průběhu aukce jeho cenu navýšili o více než 1,2 milionu korun.

Jedná se o jednu ze dvou známých variant téhož námětu, která vznikla pravděpodobně během Čermákova pobytu v Bruselu.

V těsném závěsu skončila jedna z nejstarších nabízených položek, malba barokního malíře Guida Reniho Panna v rozjímání, která byla vydražena s půlmilionovým nárůs-

G U I D O R E N I : P A N N A V R O Z J Í M Á N Í / po 1635 olej na plátně / 82 × 65 cm / cena: 3 480 000 Kč

tem za 3,48 milionu korun. Obraz byl jako Reniho dílo identifikován teprve před osmi lety a pro jeho autorství se nezávisle na sobě vyslovilo pět zahraničních znalců. Vzhledem ke stylu malby obraz shodně zařazují do pozdního období umělcovy tvorby po roce 1635. Do České republiky se malba dostala z Rakouska, před čtyřmi lety byla neúspěšně nabízena ve vídeňském Dorotheu s odhadem 100 až 150 tisíc eur (2,5 až 3,7 milionu korun bez aukční provize).

Mezi nejdražší položky aukce se zařadil i Ležící akt Otakara Kubína s konečnou cenou 3 miliony korun. Stal se tak autorovým třetím nejdražším dílem na českých aukcích, přičemž i obě dražší malby byly draženy letos. Nárůst zájmu o Kubínovo dílo dobře ilustruje skutečnost, že ještě před třemi lety byl Ležící akt neúspěšně nabízen za 2 miliony korun.

Autorským rekordem je cena 2,2 milionu korun za olej Divadlo Sarah Bernhardt od Jana Šafaříka, znovuobjevovaného malíře přelomu 19. a 20. století, který se zúčastnil čtyř oficiálních pařížských Salonů. I toto dílo již trhem jednou prošlo, před šesti lety na aukci Meissner-Neumann vylétlo z 92 tisíc na 1,26 milionu korun. Žádný jiný Šafaříkův obraz se mezitím v aukci neobjevil, nabízeno bylo pouze několik jeho prací na papíře.

Snad největší rozruch v sále vzbudila dražba obrazu Kamila Lhotáka Mír z roku

1940, který startoval na překvapivě nízké ceně 312 tisíc korun. Konečnou cenu několik zájemců vyhnalo bezmála na čtyřnásobek, na 1,21 milionu korun. Za částky nad milion se prodaly ještě pozdní zátiší Emila Filly, krajina od Václava Radimského, ženská figura od belgického postimpresionisty Thea van Rysselbergha a jedna z cejlonských krajin Otakara Nejedlého. Opakovaně nabízené Fillovo Zátiší s konvicí z roku 1948 odešlo za 1,86 milionu, Radimského Kvetoucí zátoka za 1,38 milionu, Rysselberghova Dívka v modrém županu za 1,07 milionu a Nejedlého Svatba na Cejlonu za necelých 1,06 milionu korun.

Několik výrazných prodejů, v čele s novým autorským rekordem Beneše Knüpfera, se týká umění belle époque. Knüpferova pozdní Žena a havran se prodala s výrazným nárůstem za 900 tisíc korun. Předchozí malířův rekord tak nevydržel ani deset měsíců. Novým autorským maximem je rovněž částka 600 tisíc korun za Květinové odpoledne portrétisty Františka Dvořáka Brunnera a úspěchem je i necelých 700 tisíc korun za Fantastickou krajinu Aloise Kalvody.

Jde o nejvyšší cenu zaplacenou v aukci za malířovo symbolistní dílo a současně o druhého nejdražšího Kalvodu vůbec. Do stejné časové kategorie patří i anonymní portrét císaře Františka Josefa I., který vystoupal

K A M I L L H O T Á K : M Í R / 1940 * Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

olej na plátně / 56,5 × 41,5 cm / cena: 1 200 000 Kč

32

aukce

art + antiques

E M I L F I L L A : H O L A N D S K É Z Á T I Š Í / 1914

F R A N T I Š E K T K A D L Í K : V Í R A , N A D Ě J E A L Á S K A / 1824

olej na lepence / 20,5 × 30,5 cm / cena: 8 760 000 Kč

olej na plátně / 94 × 73 cm / cena: 1 440 000 Kč

cenu 23 milionů korun. Dražba startovala na 14,4 milionu, vítěz aukce, dražící po telefonu, obraz nakonec získal za 16,32 milionu korun. Dosažená cena je druhou nejvyšší cenou za Toyenino dílo (obraz reprodukován na zadní straně časopisu v reklamě Galerie Kodl). Druhý nabízený malířčin obraz Beze stop z roku 1955 se prodal za 4,8 milionu korun. Na trh se toto dílo vrátilo po deseti letech, jeho cena za tu dobu vzrostla o 274 procent.

Na aukci padla řada autorských rekordů, zejména v kategorii umění 19. století. Václav Brožík své dosavadní aukční maximum vylepšil o sto tisíc, když se jeho obraz Husopaska prodal za 2,64 milionu korun, dvojnásobek vyvolávací ceny. Obraz se na český trh dostal ze Spojených států, kde byl letos na jaře na jedné z lokálních aukcí vydražen v přepočtu za necelý milion korun, pětinásobek očekávané částky. Další Brožíkovy obrazy Kometa a Faraonova dcera se prodaly za 960 a 720 tisíc korun.

Z 1,2 na 1,44 milionu korun vystoupal obraz Víra, Naděje a Láska od Františka Tkadlíka, zdaleka nejlepší a největší malířovo dílo, jaké se objevilo na české aukci. Tkadlíkův předchozí, devět let starý rekord měl hodnotu 540 tisíc korun. Již potřetí v letošním roce své aukční maximum vylepšil Beneš Knüpfer, když se jeho obraz Nejistá kořist prodal za 960 tisíc korun. Druhý Knüpferův obraz Trio faunů se prodal za 444 tisíc korun, což je malířova pátá nejvyšší cena dosažená v aukci.

Galerista Martin Kodl jako jeden z největších úspěchů aukce hodnotí cenu 1,02 milionu korun za dramatickou krajinu Po bouři od Josefa Ullmanna. Obraz startoval na částce 192 tisíc a dosavadní autorův rekord překonal o 400 tisíc korun. Vůbec nejdražším kusem v rámci umění dlouhého 19. století byl obraz Samota od Jakuba Schikanedera, který se prodal za 6,72 milionu korun. Úspěchem jsou rovněž prodeje děl Josefa Navrátila (1,56 milionu), Antonína Chittussiho (840 tisíc) či Vojtěcha Hynaise (660 tisíc korun). Aukční premiérou byla dražba obrazu Ave Maria od Christiana Rubena, který vystoupal z necelých sto

na 144 tisíc korun. Vůbec největší nárůst zaznamenal anonymní Pohled na Duchcov z první poloviny 19. století, který se dostal z 30 na 216 tisíc korun.

Hned čtyři díla Emila Filly se prodala za částky nad milion korun, nejdráže Holandské zátiší z roku 1914, jehož cena v průběhu dražby vzrostla z 6,6 na 8,76 milionu korun. Dosažený výsledek je o to zajímavější, že nešlo o malbu na plátně, ale na lepence. Za 1,92 milionu korun, dvojnásobek minimálního podání, odešlo Zátiší se sklenicí a pomerančem z roku 1947.

Bojovalo se také o atypické Zátiší u okna z doby kolem roku 1924, které vystoupalo

T H E O D O R P I Š T Ě K : R A C E K L E T Í C Í D O S N U / 1984 akryl a stříkaný hliník na papíru podlepeném jutou / 230 × 320 cm / cena: 3 480 000 Kč

33

z necelého půl milionu na 1,02 milionu korun.

Z klasické moderny se za milionové částky prodaly ještě po dvou obrazech od Josefa Čapka (2,04 a 3,84 milionu) a Václava Špály (1,62 a 1,68 milionu), abstraktní malba Josefa Šímy z roku 1956 (4,92 milionu), Žena před zrcadlem od Františka Janouška (2,4 milionu) a Chalupa v Železných horách od Jindřicha Pruchy (1,56 milionu korun). Úspěchem je také cena 1,02 milionu korun za květinové zátiší od Jiřího Karse. Šlo o teprve třetí malířův obraz, který překonal milionovou hranici. Raná přímořská krajina od Kamila Lhotáka se prodala s nárůstem za 1,92 milionu korun. Ještě výrazněji se bojovalo o obraz Jana Kotíka Pracovna z roku 1941. Z 336 tisíc jej dražitelé vyhnali až na 840 tisíc korun, což je druhá nejvyšší cena za Kotíkovo dílo.

Součástí dražené kolekce byla i pětice akvarelů Františka Kupky, část ilustrací k básnické sbírce Leconta de Lisla Les

Erinnyes. Prodaly se jen dvě z nich, a to za 468 a 480 tisíc korun. Z prací na papíře byly za vysoké částky vydraženy ještě kvaše Vánoční nálada a Jaro v Hrusicích od Josefa Lady (780 a 720 tisíc), ilustrace Zdeňka Buriana ke knize Opolidé a předlidé (384 tisíc) nebo kresba tuší Černé slunce od Josefa Šímy (600 tisíc korun). Dílčím rekordem je cena 108 tisíc za dřevoryt Adam a Eva od Josefa Váchala, jde o nejvyšší cenu za jednotlivou autorovu grafiku.

Pozici nejdražšího žijícího malíře znovu potvrdil Theodor Pištěk, když se jeho třicet let stará malba Racek letící do snu prodala s nárůstem za 3,48 milionu korun. Obraz, který má na šířku více než tři metry, tak malířův loňský cenový rekord překonal o necelých 300 tisíc korun. Novým autorským rekordem je také cena 336 tisíc za obraz Sám od Vladimíra Kopeckého. Mezi nevydraženými díly naopak zůstalo jedno z titulních děl aukce, obraz Václava Boštíka z roku 1957, který byl nabízen za 2,52 milionu korun. / js

JOSEF ULLMANN: PO BOUŘI olej na plátně / 140 × 94 cm / cena: 1 020 000 Kč

INZERCE

Klid a bezpečí v novém roce Vám přeje 14 . 11. 2014 – 17. 5. 2015

Váš spolehlivý partner pro předaukční i dlouhodobé uložení umění i starožitností Nepřetržitý provoz v centru Prahy s napojením na PCO

M I S TR & J E HO OK RU H

Kolowratský Palác Na Příkopě 17, 110 00 Praha 1 Tel.: 224 224 664 office@praguesafedeposit.com www.praguesafedeposit.com

36

na trhu

art + antiques

Čchi Paj-š’ text: Jan Skřivánek

Poprvé se obraz moderního klasika čínské tušové malby Čchi Paj-š’e na aukci v Česku objevil před dvanácti lety.

Prodal se tehdy za vyvolávací cenu necelých 60 tisíc korun. Znovu byl jeden z jeho svitků nabízen v říjnu 2009, kdy vystoupal z 216 tisíc na senzačních 2,4 milionu korun. Od té doby milionovou hranici na českých aukcích překonalo dalších čtyřicet Čchiových maleb.

Č C H I P A J - Š ’: S E D Í C Í R Y B Á Ř / 1951 tuš a barvy na papíře / 71 × 46,5 cm vyvolávací cena: 2 500 000 Kč (bez 24% provize)

Až na jedinou je všechny dražila galerie Arcimboldo, která se v posledních letech na čínské umění do značné míry specializuje. Na své prosincové aukci nabídne dalších jedenáct Čchiových svitků, přičemž reprodukované Lotosy mají podle majitele aukční síně Oldřicha Hejtmánka potenciál překonat malířův stávající cenový rekord.

Velký formát (dvojnásobný než největší dosud dražené svitky), stejně jako atraktivní námět (červený lotos je v Číně symbolem štěstí) a suverénní malířské zpracování z této malby dělají pro čínské kupce mimořádně lákavé dílo. Loni se námětově podobný, avšak poloviční Vadnoucí lotos a vážka prodal za 10,8 milionu a aktuální Čchiův rekord má hodnotu 11,16 milionu korun. Není tedy vyloučeno, že se Lotosy stanou vůbec nejdražším dílem prodaným letos na českých aukcích. Zatím patří nejvyšší příčka Fillovu obrazu Hlava muže s dýmkou, který v květnu galerie Kodl vydražila za 16,8 milionu korun. Čchi Paj-š’ (1864–1957) nepocházel z literátské rodiny, ale z prostého venkovského prostředí, z provincie Chunan na jihovýchodě Číny. Původně se vyučil řezbářem, malbě se začal věnovat až ve svých sedmadvaceti letech. Nikdy se mu nedostalo formálního školení, učil se sám podle tradiční malířské příručky Zahrada hořčičného semínka z konce 17. století. Ve své tvorbě dokázal absorbovat nejrůznější malířské styly, včetně

tehdy populární Šanghajské školy vyznačující se výraznou barevností. V roce 1917 se Čchi přestěhoval do Pekingu a postupně získal značné renomé. České prostředí se s jeho tvorbou díky sběrateli Vojtěchu Chytilovi mohlo seznámit již v meziválečném období. Sbírka Čchiových maleb v pražské Národní galerii, která čítá kolem devadesáti svitků a jejímž základem jsou díla získaná ve 20. a 30. letech Chytilem, patří mezi největší v Evropě. V 50. letech byl Čchi zvolen prezidentem Asociace čínských umělců a krátce před smrtí i čestným prezidentem nově založené pekingské akademie.

V Číně se Čchi Paj-š’ těší pověsti v pravdě národního umělce a jeho díla v posledních letech dosahují rekordních cen. Před třemi lety se jeho monumentální triptych Orel sedící na borovici vydražený v Pekingu za 65 milionů dolarů měl stát vůbec nejdražším dílem prodaným toho roku kdekoliv na světě v aukci. Podle informací The New York Times, které o čínském trhu s uměním v loňském roce přinesly rozsáhlé expozé, však obraz nebyl nikdy zaplacen, neboť se vyskytly pochybnosti o jeho pravosti. List cituje odhady expertů, že Čchi během svého dlouhého života namalovat deset až patnáct tisíc svitků. Zhruba tři tisíce z nich jsou ve sbírkách renomovaných muzeí a část jich byla zničena během japonské okupace a za kulturní revoluce. Podle aukčních záznamů nicméně mělo čínským trhem v posledních

37

dvaceti letech projít víc než osmnáct tisíc Čchiových prací, což logicky znamená, že podstatná část z nich byly padělky.

Právě zamoření čínského trhu falzy částečně vysvětluje zájem čínských kupců o Česko. Díky souhře historických okolností, kdy v 50. letech po nějakou dobu probíhala mezi socialistickým Československem a Čínskou lidovou republikou poměrně čilá kulturní výměna, se na naše území dostala řada soudobých děl čínského umění. Malby nabízené na českých aukcích tak zpravidla mají doložitelnou provenienci až do 50. let, což zvyšuje jejich atraktivitu v očích čínských kupců, kteří jsou většinou spíše investory než sběrateli. Oldřich Hejtmánek je přesvědčen, že průměrné kusy se zde mnohdy prodají dokonce dráž než v Hongkongu.

Představované Lotosy například pocházejí z majetku Karla Starého, který byl v letech 1953 až 1957 vojenským přidělencem v Severní Korei.

Druhým Čchiovým dílem, u kterého aukční síň očekává, že vzbudí mezi dražiteli velký zájem, je obraz Sedící rybář ze sbírky Miroslava Böhnela, obchodního zástupce při československé ambasádě v Pekingu v letech 1951 až 1955. Obraz je atypický svým námětem, neboť Čchi Paj-š’ lidské postavy maloval jen málo. Sinoložka Olga Lomová upozorňuje na ART+ ještě na drobný a nenápadný svitek Sedm krevet – jedná se o nejběžnější námět Čchiových obrazů, v prosincové aukci galerie Arcimboldo jsou nabízeny hned čtyři různé obrazy krevet –, který podle kaligrafického nápisu v horní části malby lze datovat do let 1933 až 1934. Běžně jsou na českých aukcích nabízena až díla o dvacet let mladší. I kdyby očekávaný rekord nepadl, je pravděpodobné, že co do výše obratu se Čchi Paj-š’ letos stane nejprodávanějším autorem českých aukcí.

Č C H I P A J - Š ’: L O T O S Y / 1951 tuš a barvy na papíře / 137 × 69 cm vyvolávací cena: 2 500 000 Kč (bez 24% provize)

GALERIE ART PRAHA DĚKUJE SVÝM PŘÍZNIVCŮM ZA PODPORU A DO NOVÉHO ROKU 2015 PŘEJE HODNĚ ŠTĚSTÍ A MNOHO KRÁSNÝCH OBRAZŮ!

REKORDNÍ PRODEJE PŘEDNÍCH ČESKÝCH AUTORŮ ZA ROK 2014 NA AUKCÍCH GALERIE ART PRAHA:

1

Aukční dům Galerie Art Praha Praha 1, Staroměstské náměstí 20/548 tel.: 224 211 087, fax: 224 211 087 mobil: 776 666 638, 602 233 723 e-mail: g.art@volny.cz, neubert@cbox.cz otevřeno denně 10.30–18.30 hod., kromě neděle

www.galerieartpraha.cz

2

3

4

1 Karel Černý: Milenci / 1943 olej na plátně / 60,5 × 50,5 cm cena: 3 360 000 Kč 2 Zdeněk Sklenář: Ulice / 1948 olej, tuš na plátně / 22 × 25 cm cena: 792 000 Kč 3 Jaroslav Král: Po koupeli / 1937 olej na plátně / 64 × 48 cm cena: 828 000 Kč 4 Josef Jíra: Belveder s milenci / 1976 olej na plátně / 100 × 123 cm cena: 504 000 Kč 5 Ota Janeček: Trávy / 1948 olej na plátně / 45,5× 59 cm cena: 198 000 Kč 6 Jan Bauch: Dům v krajině / 1937 olej na plátně / 65 × 81 cm cena: 852 000 Kč

5

6

ulrich erben poesie kontrastu

16. 1.—7. 3. 2015

bez názvu, 2009, 180 × 140 cm, akryl na plátně

vernisáž 15. 1. v 18 h

35 výstava představí významného německého malíře ulricha erbena výběrem jeho obrazů z poslední dekády

galerie petr žaloudek na příkopě 12, praha 1

www.galerie-zaloudek.cz

40

rozhovor

art + antiques

Nahota mi nevadí S Lenkou Klodovou o sochařství, studu a pornostudiích text: Radek Wohlmuth foto (portrét): Jan Rasch

Lenka Klodová má za sebou monumentální sochu Miluji, ale i drobné přemalby nahých modelek v pornografickém časopise Leo. Nedávno získala na brněnské FAVU docenturu přednáškou na téma Jak se správně svléknout.

I když se to nemusí zdát, ve své práci tematizuje především ženský úděl a mezilidské vztahy. Je jednou z účastnic výstavy Někdy v sukni – umění 90. let, kterou aktuálně reprízuje Galerie hlavního města Prahy.

Řekni mi, v čem se cítíš líp? V kalhotách, nebo v sukni?

Teď už v sukni. Ale tenkrát asi v kalhotách. Když už jsem si oblékla sukni, tak schválně dlouhou až na zem. Teď nosím mini.

Proč se to změnilo?

Nevím, snad aby to člověk ještě všechno stihl vynosit. Ostatně i proces vynálezu názvu téhle výstavy byl delší. Mělo se to jmenovat trochu provokativně Legendy. Nakonec si kurátorka Pavlína Morganová zaprovokovala alespoň s dějinami českého výtvarného umění vyprávěnými bez umělců. Teprve další návrh byl V sukni, jenže pak jsme zase všechny oponovaly, že sukni vlastně moc nenosíme.

Výstava je zaměřená na 90. léta. Co jsi tehdy dělala?

Ta výstava zahrnuje dva okruhy nebo spíš dvě generace, protože v 90. letech byly prudké rozdíly mezi prvními třemi roky a těmi dalšími. Její jádro se točí kolem skupiny umělkyň, které pořádaly akce v Ženských domovech, a pak jsme tam přidané my mladší, třeba já, Martina Niubo Klouzová nebo Alena Kotzmannová. My jsme tehdy žily normálnější život, spíš ještě svázaný se školou

než s galeriemi. A tak se mi na výstavu dostala diplomka a nějaké další časné věci.

Tvoje nápisová diplomka Božena si pozornost udržuje do dneška. Pak jsou na výstavě ještě Kate a Katinka – holky z pornografického Lea v peřinkách – a Červená a černá – xeroxová figura oblečená do rudých šatů povlávajících ve větru. Jaký k nim máš s odstupem času vztah?

Božena měla vždycky výsadní postavení. Je velká, nedá se přehlédnout a je fajn na organizaci prostoru, takže do výstavy docela praktická. Svítí, má nějaká záda, která fungují, jako když si rozdělíš pokoj skříní. Ale každá ta věc má jiný osud. Třeba Kate a Katinka jsou kvůli jiné výstavě zarámované kvalitními rámy, jenže původně to měly být jen neadjustované časopisy. Došlo tam k novodobější archivaci, která je trochu proti duchu té věci. Červená a černá je mi naopak čím dál bližší, protože tam všechno zůstalo, třeba použití toho černobílého xeroxu. Tehdy jsem neřešila produkci, někde složitě shánět, kde mně udělají tak velký tisk. Jednodušší bylo to vytisknout na kopírce, takže je to slepené z A4. Je to důkaz mého období, kdy jsem věci viděla jako ideje, u kterých je jedno, z čeho jsou udělané.

56

rozloučení

art + antiques

To, co je, je skryté Adriena Šimotová: 6. 8. 1926–19. 5. 2014 text: Pavel Brunclík Přítel a spolupracovník Adrieny Šimotové.

Adriena Šimotová, paní Adriena, Adriena odešla. Odešla-neodešla. Přešla. Přichází.

Neměli bychom předstírat, že víme více, než víme, že můžeme sdělit více, než můžeme. Adriena sama si v jednom ze svých krátkých textů, které pod názvem Vně a uvnitř (malá sdělení) vydal Jan Zadrobílek, napsala: „Tajemství – vždy vylučováno a popíráno, tam, kde omezení je skutečnou omezeností. A přece nelze udělat jedinou čáru, nelze napsat jediné slovo bez vědomí toho, že existuje. Obsahuje sám smysl bytí, obsahuje vše, co je mimo nás, ale i v nás, vše, čemu se blížíme i vzdalujeme. A každé vítězství a každá porážka – zcela upřímně – je ve jménu toho poznávaného a nepoznatelného.“ Neměli bychom však zapomínat, přehlížet či nedoceňovat to, co jsme u Adrieny – a s ní – skutečně s jistotou poznali, s vděčností přijímali a na co můžeme navázat.

Její hlubokou lidskost, duchovní jemnost, čistotu, tichou statečnost, laskavost… Někteří by řekli i ženskost, ušlechtilou ženskost. Barbara Wally, dlouholetá ředitelka Sommer Akademie v Salcburku, kde Adriena opakovaně vyučovala, mi v reakci na zprávu o jejím úmrtí napsala: „Jsem velmi smutná, že Adriena zemřela. Je to velká ztráta, bude se mi po ní velmi stýskat, jako po přítelkyni a ženském ideálu … Její imponující osobnost a její čistý a důsledný přístup k životu a umění inspiroval a ovlivnil mnoho studentů a kolegů. S ní jsme ztratili také velmi zvláštní individuální personalizaci evropského ducha.“ Tolik alespoň jedna z reakcí.

Adriena Šimotová se narodila se v česko-francouzské rodině spjaté s masarykovskými tradicemi první republiky. Dobu války prožila v Praze, což neznamená, že válečnými událostmi nebyla dotčena. Příklad za mnohé. Když šla jednoho červnového rána roku 1942 do školy v Resslově ulici, byla

oblast uzavřena gestapem, které obklíčilo kostel svatých Cyrila a Metoděje, v němž se ukrývali parašutisté po atentátu na Heydricha… Po osvobození studovala na umprum u Josefa Kaplického, kde se také setkala se svým pozdějším manželem Jiřím Johnem, význačným grafikem a malířem. Patřili ke skupině UB 12, spolu s Václavem Boštíkem, Stanislavem Kolíbalem a dalšími. Navzájem si s přáteli pomáhali v hledání vlastních autorských východisek a vlastních autentických cest v proměnách horizontu výtvarné kultury té doby. Podporovali se a posilovali v překonávání nových bariér v uzavírající se československé společnosti 50. let, sdíleli naděje v demokratizaci společenského života v letech šedesátých i zklamání z jejich zmaření. To už ale bez opory Jiřího Johna, který po dlouhé nemoci zemřel v roce 1972.

Druhá polovina 60. let a pak následující desetiletí jsou obdobím, jež bylo pro Adrieninu formaci, jak sama připomínala, zvláště významným; toto období osobních i společenských bolestí a zkoušek je obecně považováno za dobu, v níž se profilovala k lidské i umělecké svébytnosti, zralosti a jedinečnosti. S velkou soustavností a soustředěností tehdy i v následujících desetiletích tematizuje lidskou subjektivitu v podmínkách a vztazích pro ni podstatných. S příznačnou citlivostí vůči existenciálním a hermeneutickým aspektům personality rozvíjí svou práci v osobitou a konzistentní výtvarnou fenomenologii obecně lidské situace, jejíž základní součástí je mnohostranná reflexe podstaty obrazu a obrazové komunikace.

Určujícími momenty výtvarné formy se jí poté, co se jako respektovaná malířka rozchází s tradičně pojímaným médiem malby, stávají perforace, transparence, vrstvení…

Pracuje s vrstvením samotných kreseb, obracením a prolínáním jejich rubových a lícových stran, se skladbou vrstev zobrazení

v posloupnosti jejich vzniku. Jedinečným způsobem uplatňuje ve své tvorbě frotáž-prokresbu, a to osob (i sebe samé), drobných předmětů z vlastního domova a větších objektů z míst mimo domácí prostředí, v nichž reflektovala věcnost vůbec, později pak interiérů, ve kterých věci nacházela a ve kterých vznikaly následně také její instalace nebo svého druhu výstavní akce. V reflexi podmínek obrazotvornosti, obrazového sdělení, pracovala se šablonami, fotografickým obrazem a proměnami jeho role ve vztahu k individuální či skupinové paměti, se seriálním momentem obraznosti a dalším…

To vše lze chápat jako postupné kroky na cestě, na níž můžeme s Adrienou a také díky ní nahlédnout, že konstitutem je nejen skutečnost obrazu, ale i skutečnost v něm se vyjevující a sdělující; že obrazy nejen vytváříme, ale obrazem také sami jsme.

A jakkoli to v kontextu tohoto krátkého ohlédnutí bude už možná pro někoho příliš zatěžující, přece si myslím, že je důležité ještě dopovědět, že ve struktuře podmínek obrazotvornosti a jí zprostředkované výtvarné komunikace byly pro Adrienu z nejpodstatnějších etické a duchovní dimenze tvorby, tedy dimenze, v nichž v umění, jako v každé tvořivě zaměřené lidské praxi vůbec, jde o proces přechodu, vedoucího ve svých důsledcích k „obrácení“. Vycházíme jím z nesčíslných forem vyvlastnění, na něž nás může vázat běžné každodenní vědomí a jím zprostředkovávané životní formy, do sféry, v níž rozpoznáváme, uznáváme a domýšlíme, že bytí není čímsi bezprostředně daným, že rovina toho, co se zdálo takto zde, je podmíněna něčím, co ji podstatněji zakládá, že my s tímto základem můžeme navázat komunikativní vztah a že tento vztah má či může mít pro nás roli očistnou, iniciační, osvobozující, „vykupitelskou“, „spásnou“…

57

foto: Jaroslav Brabec

Poslední pražská výstava, na jejíž přípravě se sama podílela, byla v malé galerii Rudolfina na jaře roku 2011. Adriena ji nazvala Vyjevování. Představila na ní svoji tvorbu z doby několika posledních let, kdy se po delší odmlce způsobené několika vážnými zdravotními problémy ke své práci naplno vrátila. Na místo textové části katalogu jsme zařadili náš krátký rozhovor.

Zeptal jsem se tehdy úvodem: „Jaká slova tě napadají, když myslíš na svoji tvorbu, vystavenou v malé galerii Rudolfina?“ Odpověděla: „Blízkost, distanc, vstřícnost, dotyk, otisk, přesahování, jistota, nedotknutelné,

nedostupné…“ Navrhl jsem, abychom začali blízkostí. Adriena navázala: „Myslím si, že úplně v základě toho, co dělám, je motiv blízkosti z těch nejdůležitějších. S blízkostí souvisí vlastně celý můj důvod a potřeba udržet se v určitém emočním poli, s nímž je blízkost spojená… Blízkostí samozřejmě nemyslím prvořadě fyzickou blízkost, ale jde mi o duševní oblast nebo duchovní sféru… V mé práci to zanechává důležité stopy. To, co dělám, je taková oslava blízkosti. Blízkost také souvisí s komunikací, která je založena na setkání, a setkání je zase postaveno na blízkosti.“

Když jsme pak krátce před vernisáží spolu s Adrienou hledali interpretační východisko pro úvodní slovo, řekla po chvíli přemýšlení: „To, co je, je skryté.“ Můžeme se ve vzpomínce ptát, jakou roli měla Adrienina obrazotvornost ve vztahu k tomu, co v silném smyslu slova je a co je skryté, jakou roli vůči tomu, co v silném slova smyslu jest, mělo její obrazotvorné jednání, její obrazotvorný život. Spolu s jiným bylo jistě i povznášející a obdivuhodnou službou neskrytosti toho, co v nejsilnějším slova smyslu jest, a také nadějí, kterou v ní hledala.

art + antiques

62

Předplaťte si Art+Antiques a získejte Ročenku ART+ 12+1

prosinec 2014 leden 2015

123

109 Kč / 5,10 ¤

Český symbolismus v Olomouci 16 / Giovanni Battista Piranesi v NG 38 / Rozhovor s Lenkou Klodovou 10 /

S ARTcard můžete využít např. slevu do partnerských galerií a muzeí Galerie hlavního města Prahy 120 60 Kč Josef Váchal: Magie hledání (do 4. 1. 2015) Někdy v sukni – Umění 90. let (do 8. 3. 2015) Galerie Rudolfinum 140 90 Kč Ana Mendieta: Traces / Stopy (do 4. 1. 2015) DOX 180 This Place (do 2. 3. 2015)

108 Kč

Muzeum umění Olomouc 70 35 Kč Tajemné dálky: Symbolismus v českých zemích 1880–1914 (do 22. 2. 2015) Karel Malich: Vnitřní světlo (do 11. 1. 2015) Moravská galerie v Brně 100 50 Kč Kupezky. Mistr a jeho okruh (do 17. 5. 2015) Richard Adam Gallery 100 Jakub Špaňhel (do 25. 1. 2015)

50 Kč

Galerie výtvarného umění v Ostravě 100 50 Kč Zářivý krystal / Bohumil Kubišta a české umění 1905–2013 (do 4. 1. 2015) Oblastní galerie Liberec 80 40 Kč František Bílek: Poutník v bezčasí (do 22. 2.)

9 771213 839008

12

Uměleckoprůmyslové museum v Praze 80 Vně a uvnitř (do 11. 1. 2015)

Získáte 12 čísel časopisu (z toho 2 dvojčísla)

40 Kč

Museum Kampa 100 50 Kč Warhol, Lhoták, Pištěk: Auto (do 4. 1 2015) Sté výročí od narození Jiřího Koláře (do 18. 1. 2015)

Zdarma Ročenku ART+ 2014 ARTcard s programem Sphere card Přístup do elektronického archivu časopisu

roční předplatné: 885 Kč (ušetříte 264 Kč oproti koupi na stánku) objednávejte na www.artcasopis.cz nebo bezplatné lince 800 300 302 Při objednávce uvádějte kód nabídky: AAPROMO Nabídka platí pro standardní roční předplatné do 5. 2. 2015 nebo do vyčerpání zásob pouze pro nové předplatitele

63

Ročenka ART+ Trh s uměním v roce 2014 Příloha Art+Antiques únor 2010 | cena samostatně 190 Kč | www.artplus.cz

Příloha Art+Antiques únor 2011 | cena samostatně 190 Kč | www.artplus.cz

83

ROČENKA

ROČENKA

trh s uměním v roce 2012

2012

artplus.cz

1

ROČENKA

trh s uměním v roce 2011

2011

Ročenka únor 2014 | cena 139 Kč, 6,20 € | www.artplus.cz

147

ROČENKA

trh s uměním v roce 2010

2010

Ročenka únor 2013 | cena 139 Kč, 6,20 € | www.artplus.cz

artplus.cz

146

ROČENKA

trh s uměním v roce 2009

2009

Ročenka únor 2012 | cena 119 Kč, 5,30 € | www.artplus.cz

87

trh s uměním v roce 2013

2013

Ročenka únor 2015 | cena 139 Kč, 6,20 € | www.artplus.cz

155

ROČENKA trh s uměním v roce 2014

Tradiční Ročenka ART+ analyzující a komentující dění na trhu s uměním doma i v zahraničí za rok 2014 vychází v únoru 2015. Vedle shrnutí celkové situace a jednotlivých případových studií věnovaných sledovaným segmentům trhu v letošním ročníku připomeneme čtvrtstoletí fungování novodobého českého trhu s uměním. Chybět nebudou ani kapitoly věnované mimoaukční části trhu, prodejům prostřednictvím galerií a starožitnictví, J&T Banka Art Index současného umění, studie zabývající se situací na Slovensku a v zahraničí.

ARTcard s logem programu Sphere card vám nabízí výhody a slevy cca 5 až 30 % na více než 10 000 místech v ČR a SR. Více na www.sphere.cz.

Lokátor výhod Sphere card ve vašem mobilu pro Android i iOS.

k věci

64

art + antiques

První Topičův salon text: Pavel Vašíček Autor je kurátorem Topičova salonu.

Topičův salon byl pro mne kdysi pojmem, o kterém jsem skoro nic nevěděl, jménem, které se však vždy vyslovovalo s respektem. Pamětníků prvorepublikového Salonu však rok od roku ubývalo a sousloví „Topičův salon“ stále častěji vyvolávalo maximálně úsměv a údiv: „Topič a salon, to je snad nějaká blbost, ne?“ Ostatně děje se to tak dodnes.

Ano, byl jsem k onomu místu přitahován.

Dokonce přitažen. Když Jiří Rybář hledal nové pražské sídlo pro svou aukční síň, byly mu nabídnuty prostory v prvním patře domu na Národní 9. Tehdy mi vzrušeně volal: „Pane Vašíčku, pojďte se podívat. Topičův salon, to musím mít!“ Okamžitě jsem přišel a díval se s úctou. Tak to byl Topičův salon! Zanedbaný a opuštěný. Přesto však ve mně tento první styk s Topičovým salonem vzbudil nadšení, protože i v onom zuboženém stavu to bylo místo krásné.

Podle uměleckohistorického dělení Lenky Bydžovské to bylo místo třetí etapy Topičova salonu. Rekonstrukcí jsme z něho udělali nový Topičův salon, v pořadí pátý.

Každý Salon se podle tohoto dělení lišil nejen v čase, ale i v místě. Vždy se přesunoval. Česky: byl vždy někde jinde, ale v podstatě stále na jednom místě. Rozšířením o Klub jsme tuto podmínku dodrželi.

V dobré společnosti K AREL V Í T Ě Z SL AV M A ŠEK : V Ý S T A V A A R C H I T E K T U R Y A I N Ž E N Ý R S T V Í / 1898

Ten konec ulice, Národní třídy, je myslím trochu odlišný než jiné, běžné ulice. Jiný obsahem, jiný svým duchem. Nynější Národní třída, kdysi Ferdinandova, byla minimálně od druhé půle 19. století vlasteneckým a slovanským protipólem německým Příkopům. Zatím co na Příkopech se tehdy buršáci vzájemně zdobili šrámy a jizvami, Češi zde společně pěli Hej Slované! Český národ se v té době s nadšením a s úspěchem odrážel ode dna a chtěl to taky dokázat

a ukázat. Nové honosné, reprezentativní novorenesanční stavby na Národní, v čele s Národním divadlem, jsou toho příkladem.

Ano. Bylo to pěkné společenství. Přímo naproti divadlu, v přízemí Lažanského paláce, je kavárna Slavia, hledící jedním okem na Národní divadlo, druhým na Hrad.

Slavia byla podle Kollára pravlast všech Slovanů. Slavme slavně slávu Slávů slavných, byl Kollárův příkaz radostně plněný i v této vlastenecké kavárně, kam pochopitelně chodili tento úkol plnit a slavit odnaproti herci a jejich obdivovatelé. A nejen slavit. Byla místem častých schůzek řady lidí od kultury, intelektuálů, kteří se kromě do sklenic dívali na Pijáka absintu od Viktora Olivy, hlavního afišéra a ilustrátora Topičova nakladatelství.

Je to dobrý obraz, ale ne zrovna nejlepší příklad.

A hned kousek vedle, v domě na Národní 7, dříve Ferdinandově třídě 9, bylo Topičovo knihkupectví. Předtím na tomto místě bylo knihkupectví Josefa Bašteckého, který prý pro vysoký nájem musel odejít.

Mladý a průbojný František Topič, podporovaný novinářem a nakladatelem Františkem Šimáčkem, jehož neteř Terezii Šulcovou si Topič vzal, se však nezalekl. Jelikož byl dobrý obchodník a velký vlastenec, uměl předvídat.

Měl čich. Topič byl první! Topič zde totiž otevřel své knihkupectví již 10. října 1883.

Národní divadlo se trochu opozdilo a otevřelo po požáru pět týdnů po něm. Kavárna Slavia teprve 30. srpna 1884.

65

Místo s historií Jak bylo psáno nad výkladci: F. TOPIČ – Knihkupectví, nakladatelství, obchod s výrobky uměleckými a hudebními. Nápis na knihkupectví byl napsán česky, rusky, francouzsky a polsky. Nikoli německy. Byl opravdu dobrým obchodníkem a upřímným vlastencem a zvolil si to správné místo. Své knihkupectví a od roku 1885 i nakladatelství Topič postupně rozšířil na celou šíři domu. Navíc, v říjnu 1894, tedy právě před sto dvaceti lety, zde otevřel v přízemní nádvorní přístavbě, se skleněnou střechou navrženou Janem Zeyerem, „intimní“ výstavní síň – první Topičův salon.

Zde byl počátek všech Salonů. Nyní, po pravé straně tohoto domu, září knihkupectví Akademie, navazující na zdejší slavnou knihkupeckou tradici jak rozsahem, tak kvalitou nabízeného knižního sortimentu.

Krásné místo a tradice sem nyní, přesně 120 let od vzniku prvního Salonu, přivedla i galeristu Martina Kodla. Obsadil levou polovinu původního knihkupectví, to jest tedy právě to místo, kde se prodávaly kromě knih i výrobky umělecké, jak je psáno nad původním výkladem. Myslely se tím ovšem jen tištěné reprodukce, plakáty a dekorativní předměty. Vlastní Topičův salon sídlil hned vedle v místech nynějšího průchodu, kterým se prochází do Violy, dnes již slavné literární kavárny.

Pomalu se dostávám k věci, kvůli které píši tento článek. Salon letos slaví výročí svého vzniku, které si připomeneme výstavou Sto dvacet let Topičova salonu.

Rozhodli jsme se věnovat se jen prvnímu Topičovu salonu (1883–99), protože si myslíme, že na velkou rekapitulaci celé historie Salonu ještě neuzrál čas. Dlouho jsme se rozhodovali a promýšleli obsah a podobu výstavy k tomuto významnému výročí. Taková výstava nemůže být výstavou galerijního typu, ale spíše typu muzejního, což pro nezávislou instituci financovanou z grantů není věc jednoduchá. Při všem nutném minimalismu by to však měla být výstava dostatečně vypovídající o prvním Topičově salonu, či alespoň o určitém aspektu, který byl pro něj charakteristický nebo důležitý.

V I K T O R O L I V A / 1896

Umění plakátu Za základní předmět výstavy o prvním Topičově salonu jsme vybrali plakáty, které byly přímo navrhovány a tištěny pro jeho propagaci nebo které byly v Salonu vystavovány.

Ví se totiž málo o podpoře Topičova „domu“ novému fenoménu konce 19. století, plakátu, který, jak píše Petr Štembera, Topič jako jeden z prvních u nás cíleně a vědomě užíval k propagaci i jiných než materiálních statků.

Publicitu Topičovy firmy totiž od počátku obstarával malíř, kreslíř a ilustrátor Viktor Oliva. Jeho plakáty jsou dokladem oboustranně prospěšné spolupráce umělce s galeristou a vydavatelem. Vedle stovek ilustrací a desítek obálek knih totiž Oliva pro Topiče navrhoval právě i plakáty tyto knihy propagující.

A že to byly plakáty par excellence!

Olivův plakát byl například v roce 1898 reprodukován v prestižním pařížském periodiku Les Maitres de l’Affiche, což vlastně bylo jeho ohodnocením a uznáním kvalit českého plakátu. Navíc byly tyto afiše vystavovány na velkých výstavách uměleckého plakátu v Remeši v roce 1896, v Petrohradu v roce 1897 a na výstavách dalších. Druhým, a asi i vrcholem plakátové produkce Topičova prvního období 1894–99 jsou obě afiše Arnošta Hofbauera pro první dvě výstavy SVU Mánes.

Nejznámější je plakát s lodí Topičův salon, ze které se hází záchranný kruh v bouři tonoucímu, zcela s určitostí mánesákovi. Je nezpochybnitelným faktem, že to byl právě

uměleckoprůmyslové museum v praze

rekonstrukce

73

zavíráme!

4. ledna konec expozice znovuotevření 2017

11. ledna konec výstavy

staveniště

Nové moderní památky Praha – Ministerstvo kultury na seznam nemovitých kulturních památek nově zařadilo dvacet pět staveb. V pěti případech se jedná o vily, v dalších sedmi o moderní a historizující architekturu z konce 19. a první půle 20. století. „Velký počet nově prohlášených památek moderní architektury je jedním z důsledků pozornosti, kterou Národní památkový ústav tomuto tématu v posledních letech věnuje,“ komentuje rozhodnutí ministerstva tisková zpráva NPÚ.

Nové památky jsou stylově různorodé a nachází se na různých místech republiky.

Výběrově: Doznívající historismus s nastupující secesí se mísí ve vile právníka a profesora Josefa Štorcha z poslední dekády 19. století v Praze na Zbraslavi. Vila v Jablonci nad Nisou (čp. 2355) pochází z 20. let století minulého, inspirována je venkovskou zástavbou a architekturou horských chat. Ze stejné doby je jinak velmi odlišný dům v Liberci-Kristiánově (čp. 184), odborníci na něm vidí barokizující modernu smíšenou s odkazy k dobově aktuálnímu neoklasicismu. Seznam se dále rozšířil například o hasičskou zbrojnici v moravském Mikulově z roku 1910 – technickou stavbu s dochovanými garážemi, místnostmi pro posádku a hranolovou věží na sušení hadic – nebo o správní budovu Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem, v níž odborníci spatřují ukázku „expresionistické architektury“.

Š T O R C H O VA V I L A , P R A H A -Z BR A S L AV / f o t o: N P Ú

75

Do konce roku ve vile Stiassni v Brně-Pisárkách, která je jedním z památkových objektů ve správě NPÚ, zahájí činnost Metodické centrum moderní architektury. Vlastníkům moderních staveb a dalším zájemcům bude poskytovat poradenství ve věcech obnovy a využití cenných objektů zejména z první půle 20. století. NPÚ také ustavil v dubnu komisi pro ochranu památek z druhé poloviny minulého století. Právě ty jsou v současnosti nejvíce ohroženy necitlivými zásahy či přímo demolicí. Aktuálně se bojuje o záchranu nádraží v Havířově, které se přes úsilí památkářů i širší odborné a kulturní veřejnosti na seznam památek nedostalo. / pl

Sutnarovy návraty Plzeň – Ostatky jednoho ze zakladatelů moderního světového designu Ladislava Sutnara a jeho manželky Františky se přestěhovaly z newyorského exilu na plzeňský centrální hřbitov. Sutnar se narodil v roce 1897 v Plzni, do New Yorku emigroval po německé okupaci a působil tam až do své smrti v roce 1976.

Nové místo jeho posledního odpočinku se zařadí mezi více než čtyři desítky hrobů významných osobností spjatých s Plzní, o něž město pečuje.

Západočeská metropole se k odkazu svého slavného rodáka hlásí již pojmenováním fakulty umění a designu nebo pamětní deskou na jeho rodném domě, dnes sídle Galerie

města Plzně. K tomu nyní přibyl hrob vybavený náhrobkem z masivní kamenné desky se stélou z nerezové oceli. Jejím autorem je vedoucí ateliéru kovu a šperku na Sutnarově fakultě Petr Vogel. „Jsem velmi šťastný. V rodině už žádní další Sutnarové nejsou, kteří by se o hrob v USA starali. Navíc se mi nelíbil hřbitov v New Yorku.

Tady je to správné místo – klidné, pokojné, krásné. Rodiče jsou zpátky s rodinou, s lidmi, které znali,“ řekl ČTK Sutnarův syn Radoslav, který přesun organizoval společně s děkanem fakulty umění a designu Josefem Mišterou.

Plzeň si v příštím roce chystá Sutnarův odkaz připomínat i v rámci akcí spojeným s městem kultury 2015. V Západočeském muzeu proběhne výstava věnovaná jeho užité tvorbě, Galerie města Plzně zas připravuje výstavu Ladislav Sutnar – návrat, jejímž těžištěm bude volná tvorba, konkrétně cyklus aktů, jež Sutnar nazýval Venuše. / pl

Czechdesign.cz Praha – Nejstarší český portál o designu Czechdesign.cz, který funguje již jedenáct let, prošel komplexním redesignem. „Cílem webu je, aby sloužil designérům a firmám jako zdroj užitečných informací o dění na české designérské scéně. Je to web určený odborné veřejnosti, čemuž napomáhají jak tematické rubriky, tak aktuálnost zpráv, na kterou se soustředíme,“ vysvětluje šéfredaktorka Radka Machalická.

Klíčovou funkcí portálu má být propojování designérů a firemní sféry. V sekci určené firmám tak jsou uveřejňovány nabídky konzultací a další praktické informace o spolupráci designérů a firem. Součástí portálu je také obrazová galerie představující etablované i nastupující osobnosti oboru, kam se sami designéři mohou přihlásit se svou prací.

Czechdesign založila v roce 2003 skupina studentů v čele se začínající designérkou Veronikou Loušovou. Postupem času se Czechdesign z fanouškovského webu vyvinul v zastřešující oborovou instituci se širokým záběrem. Od roku 2010 provozuje též neziskovou galerii designu v Praze na Novém Městě. Ta aktuálně hostí výstavu Data design věnovanou problematice vizualizace dat. / pl

76

design

art + antiques

Vně a uvnitř text: Markéta Vinglerová Autorka je asistentkou v ateliéru textilní tvorby na umprum. foto: Ondřej Kocourek, UPM

V pražském Uměleckoprůmyslovém museu probíhá do 11. ledna výstava Vně a uvnitř. Význam tohoto lákavého sousloví, pod nimž si můžeme představit cokoli, nám dovysvětluje podtitul: Jde o umělá vlákna ve vztahu k odívání posledních šedesáti let. Pro laika se nejedná na první pohled o nic lákavého, svůj názor by ovšem změnil, kdyby na výstavu zavítal.

Výstava je totiž velmi zdařilým pokusem představit současným způsobem oděv a textil. To, co vedlo kurátorku Konstantinu Hlaváčkovou k názvu výstavy, je uchopení současných syntetických materiálů z hlediska jejich existence vně a uvnitř člověka, pozorování materiálu z vnějšku

pouhým okem i zkoumání jejich struktury pomocí mikroskopu. Touto pronikavou cestou se vydala i při hledání vhodného architektonického řešení. Nezůstala přitom u akademické roviny, přizvala ke spolupráci vizuálního umělce Pavla Mrkuse, který dodal instalaci nový rozměr.

Tesilky a spol.

Výstava představuje na principu edukativních definic (charakteristika, použití a historie) různé druhy syntetických vláken používaných v oděvní tvorbě, k nimž jsou přiřazeny jednotlivé ukázky konkrétních modelů. Umělá vlákna jsou společ-

77

ným jmenovatelem, různá je provenience i druh oděvu. V tomto ohledu jsou vybrány jednotlivé kusy asymetricky – mísí se tu šaty zakázkové výroby anonymních výrobců s konfekční dobovou produkcí a s unikátními modely návrhářů. Jde o sbírku Uměleckoprůmyslového musea, kterou tato instituce získala v průběhu posledních padesáti let.

Kromě oblíbených „tesilek“ (nezničitelné kalhoty z kompozice vlny a polyesteru, jejichž puky byly téměř trvalé), viskózových šatů, „dederonky“ (bílá pánská košile), silonek a dalších ukázek celosvětového používání syntetických vláken v druhé polovině 20. století a v prvních dvou dekádách 21. století jsou tu představené pro mnohé překvapující ukázky užití chytrého textilu v současné medicíně a na druhé straně tu je příklad speciální ochranné konfekce proti všudypřítomnému záření (mobilních telefonů a wifi), která bude aplikovaná možná již v blízké budoucnosti.

Pohled umělce Instalace výstavy se ujal vizuální umělec Pavel Mrkus, který se již v minulosti podílel na řešení velmi zdařilé výstavní instalace v Národním technickém muzeu v Praze (s Danielem Hanzlíkem pro studio Projektil v roce 2010 vytvořili videa v expozici astronomie). V Uměleckoprůmyslovém museu autorsky pojal jednak informační vrstvu výstavy – projektory podávají základní údaje místo běžných plotrů nebo panelů –, ale především vytvořil výtvarně silné prostředí každého jednoho materiálu pomocí animace, kterou postavil na sledu vizuálně silných snímků textilií – divák se díky nim dostává do jejich těsné blízkosti, sjíždí okem po jejich povrchu, prostupuje postupně dovnitř jejich struktury a jeho výzkum končí až u schematického znázornění chemického vzorce.

Sekvence snímků několikanásobně zvětšeného měřítka přitom připomíná princip videa Charlese a Ray Eamesových Powers of Ten z roku 1977, kde se od makrostruktury dostáváme k mikrostruktuře. Mrkus zůstal u fotografie detailu tkaniny, využil 3D modely a také zobrazení struktury neviditelné lidským okem v podobě vědeckých mikro-

skopických snímků syntetických materiálů pořízených v laboratořích Technické univerzity v Liberci. Prostor nepříliš velkorysého výstavního sálu muzea tak získal dynamický impozantní rozměr – Mrkus vytvořil kompaktní prostředí, které obklopuje diváka ze všech stran a izoluje jej od světa tam venku, což je ostatně jeden z přístupů, který často využívá i ve své volné tvorbě.

Instalace v pohybu Odvaha Konstantiny Hlaváčkové připustit tak silnou intervenci do jednoduchého konceptu výstavy se vyplatila. Vystavovat

textil a oděv v rámci současných výstavních trendů je pokaždé vcelku náročné – mluvíme-li o historickém šatu, setkáváme se obvykle se zajetými formulemi – s figurínami zasazenými do vitrín, což je důsledek velmi náročné údržby a zranitelnosti artefaktů. U sbírkových předmětů z oblasti odívání druhé poloviny 20. století se již nejedná o takovou míru péče, jde ale stále o schéma šaty versus figurína (popřípadě ramínko).

To, že se v expozici Vně a uvnitř pracovalo s něčím skrytým a neviditelným (a to nejen v podobě projekcí mikroskopických

80

nové knihy

Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny 16/2014 Pokud si potřebujete rozšířit teoretické obzory, je tu nové číslo Sešitu AVU. Tomáš Pospiszyl v něm popisuje, jak George Maciunas z hnutí Fluxus hledal v Praze „východní“ spojku. Hana Buddeus zkoumá, jak se na vzniku pollockovské a boudníkovské legendy podílelo filmové a fotografické zachycení jejich práce. Lenka Brabcová Kršiaková vykládá dílo francouzského konceptuálního umělce Daniela Burena s pomocí pojmů z Petříčkovy knihy Myšlení obrazem. Tomáš Koblížek přibližuje teorii nefotografie, jejímž autorem je François Laruelle. A konečně Jana

art + antiques

Pavlová recenzuje druhý díl knihy Oxymorón a pleonasmus věnovaný americké teorii architektury.

VVP AVU 2014, 88 stran, 80 Kč

Naivní konceptualista a slepice Marian Palla

Marian Palla je za nás pomalý a neužitečný. „Starám se o ty hloupé a zbytečné věci, aby někdo někde moh bejt chytrej. Bejt dobrej totiž není žádnej med.“ Palla se poflakuje po svém střelickém dvorku, krmí slepice, seká dříví a při tom nás mimochodem seznamuje s principy naivního konceptualismu.

Většinou činem, protože realizace má pro

naivního konceptualistu větší význam než myšlenka. Vymetá komín kaprem, píše si dopis, snaží se odnaučit svého psa poslouchat.

Dělá věci naschvál obráceně, protože pak se ukáže jejich smysl. Navzdory proklamované lenosti je Palla velmi plodným autorem – Naivní konceptualista a slepice je už jeho třináctou knihou.

Dokořán 2014, 168 stran, 225 Kč

Svět měst Jiří Hrůza

Poslední práce významného urbanisty Jiřího Hrůzy (1925–2012) sleduje „umění stavby měst“ od Göbekli Tepe (9. tisíciletí př. n. l.)

81

po prohlášení Nové Athénské charty (2003), které má být vizí pro města v 21. století. Historický přehled, rozdělený do sedmi kapitol, se týká všech dob i kontinentů. Snadno zjistíme, jak vypadala starověká čínská města nebo jak vypadá současná Dubaj. Když Hrůza knihu dopisoval, byla podle něj města trvale neudržitelná, ovládaná politickými hráči, vydaná rukám trhu. Věděl o tom svoje – v letech 1971–90 byl vedoucím projektantem územního plánu Prahy a pražskou situaci sledoval až do své smrti.

Academia 2014, 716 stran, 1250 Kč

Cézanne: Krajina jako umění Pavel Machotka

Pavel Machotka jezdí přes pětatřicet let do Provence, kde nachází a fotografuje místa, která maloval Paul Cézanne. Tváří v tvář konkrétnímu místu se mu otvírají Cézannovy obrazy jinak, než když visí v galerii. „Když staneme před dosud dochovaným motivem, je to, jako bychom si vypůjčili malířovo oko i ruku.“ Machotka na krajinách z let 1865–1906 zkoumá především Cézannův styl – od provazovitých tahů k barevným skvrnám. Fascinuje ho ovšem i vyvážený poměr mezi obrazem jako věrnou nápodobou přírody a formálním experimentem. Pavel Machotka (*1936) je emeritním profesorem psychologie umění na University of California a malířem.

Arbor vitae 2014, 224 stran, 1125 Kč

Josef Führich – Z Chrastavy do Vídně Pavla Machalíková, Petr Tomášek

Malíř Josef Führich (1800–1876) se ve své době proslavil hlavně ilustracemi k Tieckově dramatu o svaté Jenovéfě, kterými se trefil do dobové romantické mentality. Díky nim dostal od knížete Metternicha stipendium do Říma, kde se zařadil do kroužku nazarenských umělců. Ve třicátých letech odešel na vídeňskou Akademii, v roce 1840 mu bylo nabídnuto vedení akademie pražské, které odmítl. Celý život se věnoval především náboženským obrazům, ilustracím, grafikám.

Po revolučním roce 1848 se jeho němectví stává přitěžující okolností a mizí z českých dějin umění. Tam ho vrací až tato kniha a stejnojmenná výstava, která proběhla

v Liberci a nyní je do 25. ledna reprizována v Salmovském paláci na Pražském hradě.

NG a Oblastní galerie Liberec 2014, 368 stran, 650 Kč

Bohumil Kubišta – Zářivý krystal Karel Srp

Srpova velká kniha o Kubištovi navazuje na předchozí kubištovské monografie (F. Kubišta, M. Nešlehová) a zásadní interpretace jeho díla (především Lamač, Teige). Ukazuje Kubištu v kontextu světového i českého umění, ale také dobové filozofie (Schopenhauer, Bergson) a beletrie (Dostojevský, Theer).

Naznačuje jeho bisexuální orientaci. Staví se proti automatickému řazení Kubištova díla ke kubismu. Zkoumá jeho vztah k okultním naukám, posedlost smrtí a strach z ovládání druhými. Na druhé straně vidí i Kubištu karteziánského malíře, studujícího barvu, geometrii a zlatý řez. Kromě těchto atraktivních témat přináší kniha také aktualizaci životopisných údajů, z nichž vystupuje jako samostatná kapitola recepce Kubištova díla po jeho smrti.

Arbor vitae 2014, 464 stran, 1990 Kč

Petr Kvíčala: březen 2006 až 10. 8. 2014 Druhý, modrý díl monografie Petra Kvíčaly pokračuje tam, kde skončil první, červený díl. Po straně 244 přichází strana 245. Grafická úprava knihy, kterou vymysleli Petr Babák s Tomášem Pospiszylem, potlačuje ostré předěly, tedy i začátky a konce.

Vše plyne poklidným tempem. Jedno tvůrčí období střídá druhé. Kvíčala každé z nich stručně komentuje. Díla sem tam prostřídá úvaha nějakého teoretika (Chrobák, Ptáček a další), novinové výstřižky nebo fotografie z Kvíčalových akcí. Najednou jsme na konci knihy i malířova dosavadního snažení a zbývá jediné – zajít se podívat, jak vypadají jeho obrazy v reálném měřítku.

Tiskárna Didot 2014, 243 stran, 600 Kč

Vně a uvnitř Konstantina Hlaváčková

Konstantina Hlaváčková je osvícená autorka, jejíž dějiny umělých vláken odkazují ke světové politice i soudobé medicíně. Umělá

vlákna byla vyvíjena už koncem 19. století, ale uplatnila se zejména po druhé světové válce (populární silonky). Svůj vrchol zažila v 70. letech 20. století (tesil a jiné). Poté nastala ropná krize, která postihla i tyto ropné deriváty. Textilní výroba se začala přesouvat do Asie, Evropa začala mít problémy.

V Čechách po revoluci řada textilek zanikla.

V současnosti je z umělých vláken populární goretex, fleece nebo elastan. Vyrábějí se z nich nejen boty, čepice a legíny, ale také nejrůznější protézy a implantáty.

UPM a Arbor vitae, 248 stran, 480 Kč

Asociativní dějepis umění Tomáš Pospiszyl

Nová kniha Tomáše Pospiszyla přináší pět historicky zaměřených studií. První se týká techniky koláže, kterou v poslední době využívají umělci jako Eva Koťátková k podrývání reality, podobně jako to dělal v 50. letech například Jiří Kolář. Druhá popisuje vztah českých umělců a hnutí Fluxus. Třetí studie zkoumá obrozenecké motivy v díle slovenských umělců Stana Filka a Júliuse Kollera. Čtvrtá se zabývá remaky performancí ze 70. let, které vytvářejí dnešní umělci, například Barbora Klímová.

Poslední studie je věnována Jánu Mančuškovi a intermedialitě v Česku, kde jednotlivé umělecké obory jako film, literaturu a výtvarné umění zůstávají často jasně oddělené. tranzit.cz 2014, 208 stran, 260 Kč

MEZERA (Mladé umění v Česku 1990–2014) Lenka Lindaurová

Kniha Lenky Lindaurové Mezera vychází ke dvojímu výročí. Pětadvacet let se udílí Cena Jindřicha Chalupeckého a pětadvacet let píše Lindaurová o současném umění. Výsledkem tohoto souběhu je publikace, která představuje Chalupeckého cenu a její finalisty, ovšem v širším kontextu dobových výtvarných i politických událostí, glosovaných autorkou. To vše rozděleno do přehledných pětiletek a doplněno texty našich předních teoretiků. Kniha rozkrývá řadu konkrétních kauz a problémů, s nimiž se naše výtvarná scéna neustále potýká.

Yinachi 2014, 560 stran, 990 Kč

/ připravila K. Černá, foto: M. Pavlík

Eg o n S c h i e l e A r t C e n t r u m o. p. s .; Š i ro k á 70 - 72; C Z 381 01 Č e s k ý K r u m l ov ; te l .: +420 380 70 4 011; w w w. s c h i e l e a r tc e n t r u m .c z 49

Děkujeme za podporu: Galerie Gema, Praha; Nadace Sabarsky-Sonnberger Město Český Krumlov; Jihočeský kraj; Dragon Press, s. r. o.

Galerie Gema, Praha

JIŘÍ SOPKO čas v obrazech EGON SCHIELE ART CENTRUM ČESK Ý KRUMLOV

antique news

85

Podzimní Antique

budována organicky od roku 1759, kdy Josiah Wedgwood ve střední Anglii založil svou manufakturu na výrobu keramiky. Firma byla v držení jeho dědiců až do roku 1986, kdy fúzovala se sklářskou firmou Waterford Crystal.

Vlastníkem sbírky je nyní londýnské Victoria & Albert Museum, kterému ji Art Fund věnoval darem. I nadále však bude deponována v muzeu v Barlastonu ve střední Anglii. Na jaro příštího roku Muzeum Wedgwoodu plánuje otevření nově koncipované expozice. / js

Praha – Od 20. do 23. listopadu se na Novoměstské radnici uskutečnil veletrh Antique, který pravidelně dvakrát do roka již sedmnáct let pořádá Asociace starožitníků.

Ceny za nejlepší expozici a za nejzajímavější dílo na výstavě získaly aukční síně Galerie Kodl a European Arts, pro které byl veletrh hlavně reklamou na jejich aukce konané v následujících dnech. Zatímco na zahraniční veletrhy aukční síně nemají zpravidla vůbec přístup, v domácím prostředí je starožitníci rádi zvou mezi sebe. Aukce vedle dvou zmíněných firem pořádají ještě minimálně tři další vystavovatelé – Kunstkomora (pod jménem Arcimboldo), Alma Antique (pod jménem Valentinum) a společnost Antikvity Art Aukce. Sám prezident Asociace starožitníků Jan Neumann je ostatně vyhledávaným licitátorem.

Tématem veletrhu bylo umění a starožitnosti belle époque, v expozicích většiny vystavovatelů se to však nijak výrazněji neprojevilo. K vidění byla široká škála uměleckých děl od baroka po první polovinu 20. století. V nabídce v posledních letech převažují hlavně šperky a drobnější předměty. Tradičně vysokou úroveň měla prezentace Starožitností Michal Jankovský, antikvariátu Bretschneider či galerie Kirké, která se zaměřuje na tradiční mimoevropské umění. Část vystavovatelů se obměnila, nejvýraznějším z nováčků byla společnost Fine Antiques Prague, která má kořeny ve Vídni a nedávno otevřela obchod v Dušní ulici. Na veletrhu se prezentovala kvalitní kolekcí starého evropského umění. / js

Wedgwood zachráněn Londýn – Firemní muzeum slavné britské značky Wedgwood bylo začátkem října zachráněno před rozprodejem svých sbírek, který mu hrozil v důsledku bankrotu mateřské firmy. Muzeum spravuje nadace, která byla organizačně provázána s firmou Waterford Wedgwood Plc, která skončila před pěti lety v konkurzu. Na muzeum tak připadla část z celkového dluhu firmy a pokud by do konce listopadu nezaplatilo 15,75 milionu

UPM před rekonstrukcí

J O S I A H W E D G W O O D : VÁ Z A P R V N ÍH O D N E / 1769 f o t o: T h e We d g w o o d Mu s e u m

liber (víc než půl miliardy korun), muselo by přistoupit k prodeji. Christie’s cenu sbírky pro potřeby soudu odhadlo na 11 až 22 milionů liber.

Muzeum bylo zachráněno díky podpoře nadace Art Fund, která se specializuje na výkup uměleckých děl pro britská muzea a podporu jejich činnosti. Stát na záchranu sbírky přispěl prostřednictvím fondu, který spravuje výnosy z národní loterie, částkou 10,8 milionu liber. Několik dalších milionů liber Art Fund získal od svých členů a podporovatelů a na zbývající částku, 2,74 milionu liber, pak začátkem září vypsal celonárodní sbírku. Potřebné prostředky se podařilo získat během jediného měsíce. Sbírku podpořilo přes sedm tisíc lidí a cílová částka se sešla nejrychleji ve víc jak stoleté historii Art Fundu. Ředitel fondu Stephen Deuchar deníku The Guardian řekl, že se ještě nikdy nestalo, že by fond nemusel pečlivě vysvětlovat zamýšlenou akvizici: „Každý potencionální dárce, pozorovatel či kritik, všichni souhlasili, že jde o zásadní sbírku, která nemá obdoby.“ Muzeum Wedgwoodu opatruje sbírku čítající více než 8 tisíc kusů keramiky, 75 tisíc archiválií a řadu děl volného umění, mezi nimi například obrazy od George Stubbse nebo Johna Singera Sargenta. Sbírka byla

Praha – Stálé expozice Uměleckoprůmyslového musea je možné navštívit již jen do 4. ledna. Od začátku příštího roku bude historická budova muzea od Josefa Schulze procházet komplexní rekonstrukcí. Znovuotevřít by muzeum podle aktuálních plánů mělo v roce 2017. Rekonstrukce má přinést především rozšíření prostoru pro stálé expozice i krátkodobé výstavy. Zatímco nyní jsou expozice umístěny pouze v prvním patře, do budoucna jim bude vyhrazeno i druhé patro, kde jsou nyní depozitáře. Prostory pro krátkodobé výstavy ve zvýšeném přízemí se mají ztrojnásobit. V rámci rekonstrukce má být návštěvníkům také nově zpřístupněna zahrada muzea, počítá se i s druhým vstupem ze Široké ulice.

Nové výstavní plochy muzeum získá především uvolněním depozitářů. Pro účely bezpečného uložení sbírek se od začátku letošního roku v Praze Stodůlkách buduje nový centrální depozitář. S jeho dokončením se počítá v druhé půli příštího roku. Odborní a administrativní pracovníci muzea budou po dobu rekonstrukce sídlit v Domě U Minuty na Staroměstském náměstí. Část sbírek muzea bude i po uzavření hlavní budovy k vidění na dlouhodobé výstavě Secese – Vitální umění 1900 v pražském Obecním domě a ve fázi příprav je expozice českého kubismu pro Dům U Černé Matky Boží. I nadále bude také možné navštívit studijní depozitář sbírky nábytku, který je deponován na zámku Kamenice nad Lipou. Navštívit lze i Muzeum textilu v České Skalici / js

86

antiques

art + antiques

Josef Drahoňovský text: Barbara Svojanovská Autorka je kurátorkou Arthouse Hejtmánek. foto: Marie Hejtmánková, Oto Palán

Umělecká díla vzešlá z rukou největšího českého glyptika Josefa Drahoňovského se nacházejí v českých i zahraničních soukromých sbírkách, v aukcích se s nimi však setkáme jen ojediněle. V soukromém držení je i unikátní soubor šperků, gem a váz z autorovy rodinné pozůstalosti.

Josef Drahoňovský (1877–1938) pocházel ze skromných poměrů, z malé vísky Volavec u Turnova. Od útlého dětství projevoval výtvarné nadání, ve kterém se ho jeho rodina i pan učitel na obecné škole snažili vždy podporovat. V roce 1890 nastoupil na Státní odbornou školu pro broušení, rytí a zasazování drahokamů v Turnově. Zde jej ovlivnila řada učitelů, nejužší vztah ale navázal s profesorem rytí a modelování Karlem Zappem, který v mladém studentovi záhy rozpoznal nejen velký talent, ale také

píli a touhu učit se a poznávat. Důvěřoval jeho práci natolik, že mu přenechával některé své placené zakázky.

V roce 1891 bylo turnovské škole jedním mecenášem věnováno padesát zlatých pro nejlepšího studenta, které měly pokrýt náklady na cestu na Jubilejní výstavu, a tak se pilný žák Drahoňovský dostává poprvé do Prahy. Brusičskou školu ve svém rodném kraji dokončil roku 1894 a rád by byl pokračoval na akademii ve Vídni u významného rakouského medailéra, profesora Josefa

Hermanna Tauttenhayna. Skromné finanční poměry mu ale studium ve Vídni neumožnily, a proto se rozhodl, že zde nastoupí jako rytec do dílny firmy Dörflinger a na studia si postupně vydělá.

Ve Vídni pobyl něco přes dvě léta a ve volných chvílích po práci chodil studovat do knihoven, muzeí a Dvorní klenotnice antické a renesanční gemy. Na počátku roku 1896 se vrátil do Čech a snažil se získat stipendium ke studiu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Zpočátku se situace zdála beznadějná, nakonec mu však stipendium 160 zlatých, byť jen na jeden rok, poskytlo Ministerstvo kultu a vyučování. Drahoňovský nastoupil do sochařského ateliéru, kde vyučovali Celda Klouček a Myslbekův žák Stanislav Sucharda.

Je jasné, že v takovéto konstelaci a se svým zaměřením zůstával mladý umělec zpočátku věren spíše klasickým ideálům formy a dobovému romantismu. Impresionistický přístup uplatňoval až později, až poté, co se jako mnozí jiní mladí umělci setkal s Rodinovými plastikami, vystavenými roku 1902 v Praze. Jindřich Čadík ve své první obsáhlé monografii, vydané roku 1933, charakterizoval Drahoňovského sochařskou tvorbu jako „tvarovou archaizaci moderních myšlenek“.

Dějiny glyptiky

VÁ Z A Z VR S T VENÉHO SKL A

Glyptikou rozumíme umělecké plastické zpracování minerálů a skla formou rytí nebo řezání. Touto technikou pak vzniká gema, kterou dále rozlišujeme podle pozitivního či negativního opracování na kamej a intaglii.

Kamej vzniká pozitivním ubíráním hmoty,

87

R O D I N N É Š P E R K Y / 20.–30. léta 20. století

kdy plastika jakoby vystupuje nad základnu. Intaglie naproti tomu vzniká negativním vyhlubováním tvaru do skla nebo kamene.

Trochu zjednodušeně můžeme říci, že historický vývoj glyptiky se odehrával ve třech fázích. Nejstarší dochované kameny s vyrytými piktogramy, sloužící jako pečetidla králů, kněží a vysokých hodnostářů, pocházejí ze starověkého Egypta a Sumerské říše. Ve skutečné umění se pak glyptika proměňuje u Féničanů, starověkých Řeků a samozřejmě u Etrusků. Svého vrcholu ve starověkém světě dosahuje v době velkého uměleckého rozkvětu za vlády řeckého politika Perikla a později v Římě za vlády císaře Augusta.

Ke znovuzrození této náročné techniky došlo až v 15. století v Itálii a odtud se s veronským sochařem Matteem del Nassaro, který přijal, jako mnoho dalších italských umělců, pozvání na dvůr vpravdě renesančního francouzského krále Františka I., dostává i do Francie.

V období neoklasicismu na konci 18. století a ve století následujícím, kdy se opět upírá pozornost ke klasickým formám a klasickým námětům, vracejí se i staré uměleckořemeslné techniky.

Mezinárodní úspěchy V roce 1904 se Josef Drahoňovský stal Suchardovým asistentem a v roce 1911 pak již

stálým profesorem Uměleckoprůmyslové školy. Mezi tím se však podílel na výzdobě svatovítské katedrály, jejíž dostavbu vedl Kamil Hilbert, na výzdobě řady budov v Praze, Plzni, České Třebové či v Ústí nad Orlicí, pomáhal Suchardovi s pomníkem Palackého a neopomíjel ani vlastní sochařskou tvorbu.

Po svém jmenování řádným profesorem zavedl na umprum obor glyptika, vzkřísil uměleckořemeslný obor, který byl až doposud na umělecko-akademické půdě opomíjen. Svými rytinami ve skle a kameni si získal světový věhlas. Marie Drahoňovská, umělcova manželka, ve svých (dodnes nepublikovaných) pamětech vzpomíná, jak jistý „proslulý rytec v Německu… nepředpojatě řekl na kongresu v Londýně, že dnes je největším mistrem glyptiky v Evropě, a tím i na světě, Čech – Drahoňovský“.

V roce 1925 byla jeho práce dokonce oceněna na pařížské výstavě dekorativního umění cenou Grande Prix. A jak uvádí soupis v již citované Čadíkově monografii, byli majiteli Drahoňovského prací mezi jinými prezident Masaryk a jeho dcera Alice, ministerští radové, senátoři, ředitelé bank, generál Medek, profesoři Matějček a Štech, ministerstva i muzea, v zahraničí například bulharský car Boris III., rumunský král Carol II., papež Pius XI. a mnoho dalších.

Josef Drahoňovský zemřel v létě roku 1938 na následky onemocnění srdce, jak dokládá rodinná kronika, v kruhu své nepočetné rodiny – manželky Marie a syna Mirka.

Pohřeb, o kterém se hojně psalo v dobovém tisku, se konal v bazilice svatého Petra a Pavla na pražském Vyšehradě, kde byl tehdy slavný umělec na sousedním Slavíně také pochován.

Rodinné šperky Ze soukromé sbírky pražského sběratele pocházejí nově zpřístupněné umělecké předměty z tvorby Josefa Drahoňovského, které sběratel před lety získal přímo z rodinné pozůstalosti. Jedná se o celkem početný soubor volných gem (8) a gem ve šperkové úpravě (11), pohár a vázy (3). Některé předměty byly již publikovány, jiné nikoli.

Mezi neznámé patří soubor „rodinných šperků“, jak je označuje paní Marie Drahoňovská ve svých zápiscích. Tvoří jej závěs – intaglie provedená v šestibokém horském křišťálu s motivem Sibyly, antikizující sedící ženské figury, která je zahloubána do knihy, již si rukou přidržuje na kolenou. Práce byla publikována v Čadíkově monografii z roku 1933 ještě bez zlaté montáže. Dále sem patří zlatý náramek na paži s gemou z horského křišťálu se stojícím ženským aktem a prsten s intaglií z růžového křemene s polopostavou

inzerce

92

art + antiques

opera UVÁDÍME NA NOVÉ SCÉNĚ

ŠOSTAKOVIČ

ORANGO / ANTIFORMALISTICKÝ JARMARK PREMIÉRA: 17. PROSINCE 2014, DIRIGENT: JAN KUČERA, REŽIE: SLÁVA DAUBNEROVÁ

orango-ns-inz-aa-190x119.indd 1

1.12.2014 13:38:20

zahraniční výstava

93

Než věci zaplnily svět text: Milena Bartlová Autorka je historička a teoretička umění.

Loď dlouhá 37 metrů, figurky velké pár centimetrů a spousta archeologických nálezů. Přesto je na výstavě Vikingové i umění. Jsou to stopy po jiném prožívání světa, kterému moc nerozumíme a málo o něm víme.

V jedné z místností expozice Vikingové: život a legenda v Martin-Gropius-Bau v Berlíně je sugestivně inscenován zuřivý boj pověstně krutých bojovníků raného středověku. A jeho důsledky: proražené lebky, posekané kosti a část z padesáti mrtvol – odříznuté hlavy byly uloženy zvlášť – naházených do hromadného hrobu, který byl objeven před pěti lety v anglickém Weymouthu. Přesto návštěva výstavy působila jako uklidňující zátiší.

Tehdejší boje jsou bezpečně daleko, a kdo potřebuje vidět stínání hlav i s proudy krve, užije si je virtuálně s vědomím, že je to stejně jen ten pověstný kečup. Když jsem na výstavu do Berlína přijela, zrovna se chystaly připomínky pětadvacátého výročí pádu Zdi a probíhala velká železniční stávka. Napětí bylo cítit všude. Ano, i my bojujeme o nadvládu a bohatství, jen to má dnes v Evropě jiné formy.

a žen, kteří tvořili sebevědomou „negativní“ subkulturu mimo běžné společenské konvence usedlé zemědělské a rybářské společnosti, asi ve smyslu raně novověkých pirátů. Jejich život naplňoval boj s cílem získat bohatství, především drahé kovy. Účastnili se ale i celoevropského obchodu s otroky a loupením získávali i běžnou obživu. Výstava kolísá mezi tímto užším vymezením a širším označením Skandinávců raného středověku.

Výhodu vikingům poskytovaly lodě. Byly dost velké na to, aby uvezly bojovou družinu a zpátky i náklad kořisti, a zvládaly jak plavby po otevřeném moři, tak i po řekách.

Díky tomu vikingové přepadli Paříž, vylodili se v severní Americe a na severovýchodě založili v okolí Novgorodu kulturu zvanou Rús. V runových náhrobních nápisech ve Skandinávii se zmiňuje stejně často Anglie jako Řecko.

Výstava vychází z ústřední praktické i symbolické úlohy lodí ve vikinské kultuře.

Nejen že ve velké hale je rekonstruována sedmatřicetimetrová, tedy největší dosud známá vikinská loď, vykopaná roku 1997 v Roskilde, a sugestivní film ukazuje plavbu její rekonstruovanou replikou do Dublinu.

Více či méně stylizované lodě najdeme na špercích nebo na ojedinělé malbě na kameni.

Ostatně lodi se užívaly i v pohřebním kultu.

Jejich praktické funkce dokládají dochované rozměrné sudy, které plnily úlohu univerzálních přepravních kontejnerů, podobně jako antické hliněné amfory.

Vikingové mají v tradici západní a severní Evropy podobnou pověst jako Avaři a Maďaři ve východní a střední Evropě: jsou dlouhodobě zakotveným předobrazem nemilosrdně krutých nájezdníků. Fantasma krvelačných severských bojovníků, kteří jsou hrdi na své

Piráti, pohani a Rusové Doba vikingů označuje etapu skandinávských dějin od začátku 9. do poloviny 11. století s centrem v Dánsku. Pozvolné procesy počínající christianizace, přechodu k peněžní ekonomice a vzniku raně středověkých království probíhaly na pobřežích Severního a Baltského moře ve stejné době jako v Čechách a na Moravě. Obě oblasti přitom patřily na periferii již několik století křesťanské Evropy – té, kterou kdysi obsadili Římané a kterou se právě ve stejné době snažil připomenout a oživit projekt karolinské a otonské říše.

Pojem „viking“ ale v užším dobovém smyslu označoval vyhraněnou skupinu mužů

Ž E L E Z N Á S E K Y R K A S E S T Ř Í B R N Ý M O R N A M E N T E M / 10. století / Dánsko / Nationalmuseet, Kodaň

inzerce

97

zahradu rajskou open the gates of paradise 7. 11. 2014 / 15. 3. 2015 Valdštejnská jízdárna

www.thechemistry.cz

Bez názvu-2 1

4.12.2014 16:12:41

27. 11. 2014 - 10. 1. 2015

THE CHEMISTRY GALLERY Bubenská 1, Praha 7

manuál

99

Manuál pro milovníky současného umění Lekce 64. – Ucho po česku text: Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátor Moravské galerie v Brně.

Vincent van Gogh nespáchal sebevraždu, ale byl omylem zabit. Tolik nedávno hlásaly titulky bulvárních i seriózních novin. Podle dvojice britských badatelů bezuchého malíře smrtelně postřelili dva adolescenti, z nichž jeden chodil v kovbojském oblečení a s poškozenou puškou. V roce 2009 pro změnu dvojice německých akademiků přišla s novou verzí historie kolem van Goghova ucha. Blesk ji tehdy shrnul do titulku: Van Gogh prý přišel o ucho při potyčce s Gauguinem. Tělo zprávy znělo: „Malířští mistři a tehdejší kamarádi se do sebe náhle pustili před nevěstincem v jihofrancouzském Arles. Francouz, který byl horlivý šermíř, při tom odsekl Holanďanovi ucho šavlí. Malíři poté řekli policii, že van Gogh si ucho uřízl sám břitvou, aby Gauguin unikl stíhání.“ Téma Vincentova ucha tehdy viselo ve vzduchu, neboť ještě v prosinci 2009 přišel Blesk s další verzí. Tentokrát si Vincent uřízl boltec sám rozrušen zprávou o svatbě bratra Thea, na kterém byl finančně závislý. V tomto případě se tisk opíral o interpretaci britského vědce, ke které dospěl důkladným studiem Theova dopisu, který „nizozemský mistr záměrně zachytil ve svém zátiší Mísa s cibulí, namalovaném na počátku roku 1889, krátce poté, co se poranil“. Česká historie umění zdánlivě postrádá podobné detektivní zápletky, které by poskytovaly akademikům a následně čtenářům bulváru pravidelné zpestření banální každodennosti. Možná se však zatím pouze nenašla žádná dvojice badatelů (všimněte si, že ve světě za tímto druhem zjištění stojí zpravidla dvojice), která by se začala šťourat v podobně tragických kauzách.

Pozornost mohou upřít na příklad k mysteriózním okolnostem úmrtí Vladimíra Boudníka v prosinci 1968. Za jak dlouho se dočkáme titulku: Boudník nespáchal sebe-

V Š E C H N O B Y L O J I N A K / Vladimír Boudník, 1950–55

vraždu, ale stal se obětí vysoké špionážní hry? Grafik byl, jak známo, zapleten do státem řízených experimentů s LSD a dalšími psychotropními látkami, o jejichž výsledky se intenzivně zajímaly tajné služby na obou stranách železné opony. Verzi zpochybňující sebevraždu nahrávají rozsáhlé čistky, které zasáhly po ruské invazi v srpnu 1968 československou státní policii. Propuštění agenti spojení s dubčekovským reformním křídlem rychle zahlazovali stopy svých aktivit, mnozí se připravovali na přeběhnutí na druhou stranu. Americká CIA, které se její vlastní experimenty řízené Timothym Learym zcela vymkly kontrole, si nemohla dovolit utrpět v rychlém sledu další porážku. Rozhodně se nechtěla smířit s faktem, že po vojenském obsazení ČSSR spadnou výsledky zdejšího mimořádně rozvinutého výzkumu do klína KGB. Kolem něžného barbara se tak rozehrála na podzim 1968 velmi nebezpečná a krutá hra. Tímto prizmatem bude nutné také důkladně prozkoumat Boudníkovu pozdní tvorbu. Strukturální grafika, které se tehdy věnoval, mohla sloužit jako ideální médium pro ukrytí šifrovaných zpráv.

Záhadná úmrtí jsou jedna věc, ale kde vzít v českém kontextu nosný příběh fyzického sebepoškození alespoň trochu analogický s ufiklým ušním boltcem? Josef Sudek přišel za první války o pravou ruku. Zde se příliš prostoru pro paralelní výklad historie neskrývá. Josef Lada si v dětství nešťastně poranil pravé oko a následně na něj oslepl.

Ani největší kunsthistorická hyena z chlapecké tragédie žádnou senzaci neuvaří. Živnou půdu pro „nově objevené“ okolnosti však lze objevit v prostředí akčního umění 70. let. Petr Štembera si podle oficiálně šířené verze jednoho dne v dubnu roku 1975 způsobem běžným v sadařství narouboval do paže větvičku ovocného stromu. Do dějin umění tato extrémní akce vstoupila pod názvem Štěpování. Dále se uvádí, že autor následkem svého počínání dostal akutní otravu krve. Naštěstí přežil bez následků.

Pozornosti však dosud unikala gauguinovská role, kterou v příběhu sehrál Štemberův mladší druh Jan Mlčoch. Oba byli v té době nešťastně zamilováni do stejné ženy, mladé historičky umění Heleny. Navzájem se trumfovali, kdo získá její přízeň, a to za jakoukoli cenu. Zprvu se zdálo, že vyhraje Petr Štembera, který strávil celou noc v koruně stromu pod oknem jejího bytu. Mlčoch však nelenil. Pronikl na půdu, kam dívka nosila sušit prádlo. Za trámy se do půl těla nahý zavěsil za ruce a nohy. V nepohodlné pozici vyčkal jejího příchodu. Následně se rozhodl odklidit soka v lásce natrvalo. Zaslal nic netušícímu Štemberovi podvrh dopisu, v němž ho milovaná dívka vyzývá, aby se pro ni stal stromem. Akce se však obrátila také proti Mlčochovi. Když se Helena dověděla o Štemberově hospitalizaci a jejích důvodech, ztratila s oběma muži trpělivost a emigrovala.

Zajímá vás, jak to bylo ve skutečnosti s růžovým tankem?

104

recenze

art + antiques

Mezi naturalismem a imaginací?

Karikatura v Západočeské galerii v Plzni text: Václav Hájek Autor je historik a teoretik umění, provozuje web maly-teoretik.eblog.cz.

Výstava v Západočeské galerii v Plzni se věnuje velmi zajímavému fenoménu vizuální kultury, jenž představuje karikatura. Svoje téma úžeji vymezuje a zkoumá hlavně situaci v českém obraze dlouhého 19. století na tomto poli. Tento fenomén však výstava staví i do relevantní souvislosti jiných období a zahraniční produkce. Autor expozice Roman Prahl připomíná ve svém textu východiska moderní karikatury v dřívějším zkoumání charakterů a fyziognomií, které se odkazuje jak k uměleckému, tak k vědeckému kontextu. Vzpomeneme si třeba na napůl lidské a napůl zvířecí hlavy barokního malíře Charlese le Bruna nebo na „vědečtější“ čtení fyziognomií u Lavatera. Česká karikatura také nevypadává z širších dobových trendů – jeden z vrcholů moderní karikatury představuje francouzská produkce.

Tyto širší kontexty výstava připomíná ve dvou projekcích, které ilustrují spektrum, rozmanitost a mnohdy i bizarnost zájmů karikaturistů: třeba o charakteristický tvar nosu, o symboliku oblečení, o monstrozitu.

Karikatura v sobě tedy z dnešních teoretických hledisek obsahuje i prvek indexového znaku, fetiše, estetiky ošklivosti, archivace, apropriace… Fenomén karikatury otevírá množství teoretických otázek.

Laboratoř avantgardy Výstava je rozčleněna do několika oddílů, které demonstrují formové principy i obsahové využití karikatury. Tento obrazový typus je zde charakterizován jako zkreslování, přehánění, tedy v principu hyperbola pozorovaného jevu. Hyperboličnost se projevuje vesměs nejen v tom, jak jsou poskládány významy, ale už v tom, jak se strukturuje tvar.

Někteří autoři využívají téměř anamorfických zkreslení, většinou jsou deformovány tělesné proporce ve prospěch zdůraznění

Q U I D O K O C I Á N : U M Ě L C Ů V Ú D Ě L / 1900 / foto: ZČG, Karel Kocourek

prvku nesoucího centrální sdělení. Kreslíři některé prvky zvýrazňují a některé potlačují, bagatelizují, karikaturní výjev je tedy rozčleněn na centrální a periferní sféry, přičemž center poselství může být vícero (tím se vlastně narušuje perspektivní celistvost, karikatura je díky tomu antiklasická – využívá rozpadu jednotného výjevu). Oproti převažujícím obrazovým strategiím, které převládaly ještě v 19. století a byly víceméně odvozeny z renesančního reprezentačního rámce, se ve formách karikatury otevírají jiné cesty zobrazování (nicméně ty měly dlouhou předehru už v minulosti – karikatura jako alternativní obrazový tvar fungovala třeba u Berniniho).

Karikatura představuje nejen komentář aktualit, dobového politického, společenského a kulturního dění, ale i médium „jiných“ typů reprezentace. V prehistorii karikatury se odehrává příprava avantgardního přeskládání obrazu, narazíme zde na jakýsi

proto-expresionismus, proto-surrealismus apod. Ale nechceme zabíhat do příliš anachronických úvah. V karikatuře 19. století, jak ji ve výseku můžeme sledovat na plzeňské výstavě, se děje cosi, co téměř současně hraje roli i ve „vysokém“ umění, ať už výtvarném, či v literatuře. Snaha karikaturistů hyperbolicky prohloubit přesnost charakteristiky určitého jevu se nápadně podobá některým postupům naturalistické literatury, která za pomoci neustálého zpřesňování detailů, tedy za pomoci neustálého zaostřování pomyslného mikroskopu, také vyčlenila jistý fragmentární prvek, který vlastně nazvětšovala oproti méně důležitým souvislostem. Někdy se tvrdívá, že naturalismus zpracovává všechny části stejně detailně – centrum a pozadí tedy splývají v homogenitu plně ostrého „obrazu“, ale při četbě máme mnohdy dojem střídání záběrů a odstupňování ostrosti (jakkoli se do záběru může dostat zdánlivá marginálie,

105

což je ovšem vlastní i karikatuře). Někdy se též diskutuje o tom, jestli naturalismus pracuje s typovostí, či ji naopak vytěsňuje.

Karikatura se přiklání na stranu vystižení typu, tematizuje opakování, společenský stereotyp. Nicméně i naturalistická „jedinečnost“ pracuje se vzorci, s téměř anonymními představiteli určitého systému.

Druhým prvkem, který se vyskytuje v karikatuře a stále intenzivněji i ve „vysoké“ kultuře, je imaginativní pojetí tvorby. To se zdá být naprosto protichůdné vůči zmiňovaným „naturalistickým“ tendencím, a přesto s nimi jde ruku v ruce. Karikatura kombinuje kontrastní, nesourodé prvky, a dává tak povstat nové fantazijní zkušenosti ne nepodobné „setkání šicího stroje a deštníku na operačním stole“.

Síla kresby Někteří autoři karikatur využili daného žánru k tomu, aby uvolnili svůj kresebný rukopis, aby do procesu tvorby zapojili

i gestické, dynamické prvky. Karikatura pak může fungovat jako nejvýraznější projev specifického autorského duktu. Podle mého názoru nejúžasnějším kresebným projevem na výstavě (který byl umožněn mimo jiné „nezávaznou“ povahou karikaturního artefaktu) je slavný cyklus deseti kreseb od Josefa Mánesa, v němž glosuje zahraniční cestu svého bratra Quida. Mánes zde v oblasti dynamiky a suverenity kresebného tahu dosáhl naprostého mistrovství. I zde se možná doplňují zmiňované tendence „naturalismu“ a „imaginativnosti“ karikatury. V kresbách jsou pozůstatky mánesovské figurální stylizace, ale celkově působí jako okénko do nezkreslené reality moderního života (jak by to bylo úžasné, kdyby Mánes ve své době převedl tyto kresby do maleb – nepředstavitelné). Na druhou stranu čtyři z deseti kreseb představují scény s postelí, které evokují spánek, sen, nemoc, eros a další imaginativní zřídla. Není možná náhoda, že podobně se někdy věnoval tématu postele i v čemsi

naturalistický malíř Adolph Menzel, a tím do svého ostrého vidění skutečnosti zavedl i nenápadný prvek snění.

Obor vysoce profesionální karikatury byl jedním z podstatných záblesků moderní kultury. Nebyly to jako dnes neumětelsky nakreslené nevtipné anekdoty, ale karikatury představovaly směs výtvarných inovací a experimentů s podstatnou kritickou a reflektující tematizací.

K A R I K AT U R A A J E J Í PŘÍBUZNÍ. KRESLÍŘI A S P O L EČ N O S T V Č EC H Á C H 19 . S T O L E T Í místo: Výstavní síň „13“ pořadatel: Západočeská galerie v Plzni kurátor: Roman Prahl termín: 8. 10. 2014–18. 1. 2015 www.zpc-galerie.cz

INZERCE

platforma (pro současné umění)

platform (for contemporary art)

Irina Korina: Měřítka touhy

Galerie města Ostravy

Ostrava

www.plato-ostrava.cz

Kdo na moje místo

11 12 2014 — 08 03 2015

17 12 2014 — 22 03 2015 Mediální partneři

Projekt je realizován díky dotaci statutárního města Ostrava

inzerce

109

5/11 2014 — 8/3 2015

QDzFEWÈMFǏOÏ B QPWÈMFǏOÏ VNǔOÓ

B r n o , T. K . J a r o š e 3 1 , g a l e r i e @ s t r o m a r t . c z w w w. s t ro m a r t . c z

BLUES WOODS Martin Mainer

8. 1. – 7. 2. 2015 vernisáž 8. 1. 2015 od 19:00 Balbínova 26, Praha 2 www.novagalerie.cz

89

116

inzerce

Adresář muzeí a galerií spravuje Asociace muzeí a galerií ČR

http://www.cz-museums.cz/adresar

ADRESÁŘ MUZEÍ A GALERIÍ ČR Jaká muzea a galerie působí v České republice?

Jaké mají stálé expozice a hlavní obor své činnosti?

Jaké služby poskytují návštěvníkům?

Jaké akce pro ně v nejbližších dnech připravují?

Navštivte muzea a galerie !

art + antiques

artmix

Centrum současného umění DOX This Place (do 2. 3.); Módy demokracie (do 16. 3.); Emila Medková a Pavel Nešleha: Duše věcí (do 14. 12.); Cockerel uvádí: Když kabát mluví se židlí (do 8. 1.)

Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie AVU Studenti tří vysokých uměleckých škol z Čech a Rakouska: Halo (od 17. 12. do 15. 1.)

U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz Galerie Futura Kometa; Jan Pfeiffer: Skrytá síla (do 4. 1.) Zbyněk Baladrán, Harun Farocki: Duo výstava; David Krňanský: Samostatná výstava (od 21. 1. do 22. 3.)

Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraproject.cz GHMP – Colloredo-Mansfeldský palác Oldřich Tichý: Žiju sám ve zdejších lesích (do 15. 2.); Adam Vačkář: První a poslední věci (do 1. 2.)

Karlova 2, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům fotografie Dvojexpozice – Sbírky PHP (do 1. 2.)

Revoluční 5, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Kamenného zvonu Josef Váchal: Magie hledání (do 4. 1.)

Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Zlatého prstenu Někdy v sukni: Umění 90. let (do 8. 3.); Karíma Al-Mukhtarová: Start up (do 25. 1.)

Týnská 6, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Městská knihovna Milan Grygar: Vizuální a akustické (od 17. 12. do 5. 4.)

Mariánské nám. 1, Praha 1 / www.ghmp.cz Galerie Millennium Vánoční výstava autorů z okruhu galerie (do 4. 1.)

Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie MIRO Kresby – Myšlenky umělců (do 5. 1.)

Strahovské nádvoří 132/1, Praha 1 / www.galeriemiro.cz Galerie Pavilon Susanne Kass: Situace 56 (6. 1. v 18 hod) Mostecká 3, Praha 1 / www.galeriepavilon.cz Galerie Polského institutu v Praze Komiks FEST 2014: City Stories (do 15. 1.)

Malé nám. 1, Praha 1 / www.polskyinstitut.cz Galerie Rudolfinum Ana Mendieta: Stopy (do 4. 1.); Model (od 29. 1. do 3. 5.)

Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie 1 (MÚ Praha 1) Loukamosaik (do 27. 12.); Aspik (od 6. 1. do 31. 1.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz

Karlin Studios Vyprávění (od 11. 12. do 18. 1.); Black Media: Všeobecné pracovní techniky (od 28. 1. do 8. 3.)

Křižíkova 34, Praha 8 / www.karlinstudios.cz Museum Montanelli James Ensor: Zemřít pro nesmrtelnost (do 1. 2.)

Nerudova 13, Praha 1 / www.museummontanelli.com Museum Kampa Auto: Warhol a další (do 4. 1.); Jan Švankmajer: Naturalia (do 31. 1.); Sté výročí od narození Jiřího Koláře (do 18. 1.)

U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz NG – Salmovský palác Josef Frührich: Z Chrastavy do Vídně (do 25. 1.)

Hradčanské náměstí 1, Praha 1 / www.ngprague.cz

NG – Schwarzenberský palác Gusto barokního kavalíra: Humprecht Jan Černín z Chudenic, Karel Škréta a Benátky (do 18. 1.)

Hradčanské náměstí 2, Praha 1 / www.ngprague.cz NG – Valdštejnská jízdárna Otevři zahradu rajskou: Benediktini v srdci Evropy 800–1300 (do 15. 3.)

Valdštejnská 3, Praha 1 / vystava-benediktini.cz NG – Veletržní palác Cena Jindřicha Chalupeckého: Finále 2014 (do 4. 1.); 40. výročí požáru Veletržního paláce (do 8. 2.); Jiří Sozanský: 1984 Rok Orwella (do 8. 2.); Zdeněk Fránek: Polštářový dům (do 15. 2.); Kresby Františka Gellnera (do 4. 1.); Lucie Svobodová: Maxwellova rovnice (do 4. 1.)

Dukelských hrdinů 47, Praha 7 / www.ngprague.cz UPM – hlavní budova Vně a uvnitř: Móda a umělá vlákna 2. poloviny 20. století (do 11. 1.) ul. 17. listopadu 2, Praha 1 / www.upm.cz UPM – Obecní dům Secese: Vitální umění 1900 (do 31. 12. 2015) Nám. Republiky 5, Praha 1 / www.obecnidum.cz

BRNO

MG – Jurkovičova vila Krajinou Koncernovaného designu (do 29. 3.)

Jana Nečase 2, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Místodržitelský palác Kupezky: Mistr a jeho okruh (do 17. 5.); Jiří z Poděbrad v českém umění 19. století (do 22. 2.)

Moravské nám. 1a, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Pražákův palác Brněnský Devětsil; Václav Girsa: Bratři, držme se (do 26. 4.)

Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Uměleckoprůmyslové muzeum Brno: Moravský Manchester (do 12. 4.); Dagmar Hochová 1926–2012 (od 19. 12. do 29. 3.)

Husova 14, Brno / www.moravska-galerie.cz Richard Adam Gallery Jakub Špaňhel; Vladimír Houdek – Galerie na Mostě; Daniel Piršč: Yellow Hat (do 25. 1.)

Ve Vaňkovce 2, Brno / www.ragallery.cz Dům umění města Brna Jaroslav Král; Zlatý věk: Reminiscence kubismu v současném výtvarném umění (do 22. 2.)

Malinovského náměstí 2, Brno / www.dum-umeni.cz Dům Pánů z Kunštátu Michaela Thelenová: Na konci světa (do 18. 1.)

Dominikánská 9, Brno / www.dum-umeni.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Dům umění Christian Helwing: Center No Center (do 28. 12.); Anja Manfredi: Fotografie (od 7. 1. do 8. 2.)

Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice / www.ducb.cz Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Michal Singer: Utajená hvězda undergroundu (do 25. 1.); Jaromír Švejdík: K. jako Kafka (do 14. 12.)

U Černé věže, České Budějovice / www.ajg.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění Vincent Vingler, Heinz Theuerjahr: Zvířata (do 11. 1.); Petr Dub: Další ze způsobů, jak nevytvářet obrazy; Sociální skupina Ho-Ho-Ko-Ko (do 4. 1.)

Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

KLATOVY

GKK – Galerie u Bílého jednorožce Richard Konvička: Amsterdam blues (do 18. 1.); Stanislav Vajce: K 80. narozeninám (od 31. 1. do 29. 3.)

Nám. Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec František Bílek: Poutník v bezčasí (do 22. 2.); Jiří Nepasický: Dole i nahoře (do 1. 3.); Rekurze 1.618: Video versus film (do 22. 2.); Paleta „ismů“: Ze sbírek I. (do 30. 4.)

Masarykova 14, Liberec / www.ogl.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění Brány pozemské i nebeské (do 11. 1.); AD Gloriam Dei – 130. výročí založení a 20. výročí znovuobjevení diecézního muzea v Litoměřících (od 30. 1. do 26. 4.)

Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Náchodský výtvarný podzim – 31. ročník přehlídky umění regionu (do 4. 1.); Naše Galerie / Město Náchod – 9. ročník výtvarné soutěže pro občany Náchodska (od 24. 1. do 1. 3.)

Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Speculum Mundi: Umělecké poklady strahovských premonstrátů (do 26. 4.); Ivan Theimer: Cesta světla (do 15. 5.); Eva Spotzová: Šperk (do 18. 12.)

Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz MUO – Muzeum moderního umění Tajemné dálky: Symbolismus v českých zemích 1880–1914 (do 22. 2.); Karel Malich: Vnitřní světlo; Na hlubinu (do 11. 1.)

Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

OPAVA

Dům umění Dům umění 1974–2014; Le Corbusier: Chandigarh (do 4. 1.); Jakub Szczesny – Centrala: Keret House a ostatní projekty; Osobnosti české avantgardní fotografie; Vůně uhlí stále v nás (od 14. 1.)

Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz Galerie Obecního domu Kay Buriánek: Mene mene tekel upharsin (do 4. 1.); Anežka Hošková (od 8. 1. do 15. 2.)

Ostrožná 46, Opava / www.oko-opava.cz

OSTRAVA

Galerie výtvarného umění v Ostravě Bohumil Kubišta a české umění 1905–2013 (do 4. 1.)

Poděbradova 1291/12, Ostrava / www.gvuo.cz

Industrial Gallery Radka Kovačíková: Present (od 18. 11.); POP UP Store vol. 4: Design (do 20. 12.); Alena Foustková (od 6. 1. do 6. 2.)

Zahradní 10, Ostrava / www.industrialgallery.cz PLATO – Galerie města Ostravy Irina Korina: Měřítka touhy (do 8. 3.); PLATOvideo02: slavnosti a svátky (do 28. 12.); Kdo na moje místo (od 17. 12. do 22. 2.)

Ruská 2887/101, Ostrava – Vítkovice / www.galeriemestaostravy.cz

PLZEŇ

ZČG – 13 Karikatura a její příbuzní (do 18. 1.)

Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz ZČG – Masné krámy Josef Váchal: Napsal, vyryl, vytiskl a svázal (do 1. 1.); Mnichov – Zářící metropole (od 28. 1. do 5. 4.)

Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

INZERCE

PRAHA

119

120

komiks

art + antiques

PF 2015 Srdečně Vám děkujeme za Vaši důvěru a spolupráci, bez níž by letošní rok nemohl být tak úspěšný a výjimečný. Do toho nového Vám přejeme mnoho síly a odhodlání naplňovat Vaše přání, i ta nejtajnější.

Nechť Vám k tomu napomáhá kouzelný „Sen“!

Toyen: Sen / 1937 olej na plátně / 81 × 107 cm dosažená cena: 16 320 000 Kč Rekordní prodej roku 2014, historicky druhá nejvyšší cena za dílo autorky dosažená v aukci. www.galeriekodl.cz

K O D L

–

T R A D I C E

O D

R O K U

1 8 8 5