Art+Antiques 5/16

05

květen 2016

9 771213 839008

05

99 Kč / 4,70 ¤

K výstavě Císař Karel IV. 1316–2016 36 / Rozhovor se Svätoplukem Mikytou 46 / Retromuseum v Chebu 10 /

100

editorial /

Proč národní galerie?

Tuto otázku si koncem dubna položili ředitel pražské NG Jiří Fajt a jeho kolegyně z bratislavské SNG Alexandra Kusá v rámci diskuse pořádané Knihovnou Václava Havla. Během večera se dotkli řady témat – od samotného smyslu „ústředního státního muzea umění“, jak instituci nazvala hned v úvodu moderátorka Milena Bartlová, přes způsoby financování, kuriózní problémy se správou budov, až po otázky světovosti a vztahu místních muzeí k dění za hranicemi. Nejméně předvídatelným rozměrem setkání bylo tázání se po smyslu slova „národní“ v názvu institucí. Co znamená, že Národní galerie je „národní“, jakému národu patří a co služba národu znamená?

SNG se s názvem, který je pozůstatkem z dob Československa, kdy nemohly být dvě stejnojmenné národní galerie, kriticky vyrovnává v samotném programu. V minulosti nabídla takové výstavy, jako byl Slovenský mýtus, který poukazoval na problematičnost toho, co jsou symboly Slovenska, co konstruuje slovenskou národní identitu apod.

Také pražská Národní galerie vnáší politicky naléhavá témata do svého programu. Například i aktuální výstava ve Valdštejnské jízdárně chce Karla IV. ukázat ne jako českého panovníka, mnohem více se soustředí na širší středoevropský prostor. Národní se v tomto kontextu zdá být spíše přítěží, něčím co se obě galerie pokouší především problematizovat.

Druhý aspekt „národního“ lze pak vztahovat k jinému rozměru činnosti institucí. Úkolem NG i SNG totiž bylo od jejich založení podporovat současné umělce a současnou kulturu. Nástrojem by jim měly být vedle výstav hlavně nákupy současného umění, tedy přímá finanční podpora tvorby umělců. Právě v tomto především česká instituce zcela selhává.

Na nákup umění nemá vyčleněnou ani korunu a ministerstvo navýšení galerijního rozpočtu za tímto účelem zatím nepodpořilo. Slovenské ministerstvo kultury sice disponuje fondem určeným na nákup umění, o jeho využití však paradoxně mohou usilovat jen galerie regionální, nikoli galerie národní.

Zřízení akvizičního fondu v Česku, nebo lépe vytvoření nové položky v rozpočtu NG tak, aby mohla plnit své poslání, je zatím hudbou budoucnosti. Jiří Fajt sám v Knihovně Václava Havla zmínil jednání, která na ministerstvu v této věci probíhají. Zatím však žádné výsledky nepřinesla.

Johanka Lomová

Obsah

05

> Umění zasáhnout 4 / dílo měsíce > Portrét Bedřicha Stefana 3 / poznámky

Milena Bartlová Petr Jindra

6 / zprávy 10 / výstava

> Karel Čtvrtý vystavený

Milena Bartlová

21 / aukce 31 / na trhu

> Otakar Švec, Endre Nemes 34 / portfolio > Richard Nikl Michal Novotný 36 / rozhovor > Svätopluk Mikyta Jan Zálešák 46 / téma > Retromuseum v Chebu Radek Wohlmuth 54 / profil > Anton Cepka Jan Skřivánek, Marcela Chmelařová

Zuzana Šidlíková

57 / staveniště 58 / design Salone del Mobile

>

Eva Slunečková

62 / architektura Jana Pavlová

> Revitalizace Černého Mostu

65 / nové knihy 67 / k věci Nejkrásnější české knihy roku 2015

>

Lukáš Pilka

> Pražská kamenina 74 / zahraniční výstava > Isa Genzken, Formkunst Josef Ledvina, Martina Lehmannová 85 / manuál > Nesmrtelný lump Ondřej Chrobák 86 / recenze > Ján Mančuška, Dům módy, 68 / antiques

Helena Tůmová

Strach z neznámého

Josef Ledvina, Tereza Hrušková, Radek Wohlmuth

94 / na východ Dušan Buran

96 / komiks

> Nekrológ za Cvernovkou

> Václav Kabát

Tomáš Prokůpek

obálka

>

P E T R P A R L É Ř : J I Ž N Í V Ě Ž K A T E D R Á LY S V. V Í T A (výřez)

facebook.com/ Artcasopis

1365, tuš na pergamenu, Akademie der Bildenden Künste, Vídeň

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 580, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) / Zástupce šéfredaktora: Josef Ledvina (pl) / Redaktoři: Kateřina Černá, Karolina Jirkalová, Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana. urbanova@ambitmedia.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz, Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Milena Bartlová, Dušan Buran, Tereza Hrušková, Marcela Chmelařová, Ondřej Chrobák, Petr Jindra, Tereza Koucká, Martina Lehmannová, Michal Novotný, Jana Pavlová, Lukáš Pilka, Tomáš Prokůpek, Eva Slunečková, Zuzana Šidlíková, Helena Tůmová, Jan Zálešák, Dominika Zúborová / Tisk: Helma Roto, spol. s r.o., U Pekařky 5, 180 00 Praha 8 - Libeň / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s., Stará Vajnorská 9, P. O. BOX 183, 830 00 Bratislava, infolinka: 0800 188 826, info@ipredplatne.sk, objednavky@ipredplatne.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 9. 5. 2016. Příští číslo vyjde začátkem června. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

2

inzerce

1. díl

text Milena Bartlová Autorka je profesorkou dějin umění, přednáší na VŠUP. Rubrika volně navazuje na její komentáře In_margine.MB, které v letech 2010–14 vycházely na Artalk.cz.

3

Poznámky k (dějinám) umění Umění zasáhnout Co od nás obrazy chtějí? Teoretik „nové ikonologie“ W. J. T Mitchell si na svou otázku odpověděl, že od nás požadují aktivní účast, zaujetí, angažovanost, engagement. Jedině když se na ně díváme nikoli letmo a povrchně, ale s nasazením, stáváme se účastníky události umění. Termín „angažované umění“ tedy označuje každé dobré umění, které něco ve světě dělá.

Starší generace, která aktivně zažila léta normalizace v režimu vlády komunistické strany, si tento termín spojuje s tehdejší oficiálně požadovanou pozicí, které už nikdo nevěřil a která byla synonymem společenské zkorumpovanosti. Není ale žádný důvod, proč bychom měli i čtvrt století po pádu onoho zlořečeného režimu váznout ve stejné terminologii a proč by všichni ostatní měli falzifikovat svou vlastní zkušenost používáním starých slov, dobarvených zamlženou emocí rozporných vzpomínek.

Politicky angažované umění se vyjadřuje k aktuální politické situaci a vstupuje do ní na straně, kterou autor zastává a chtěl by o ní přesvědčit i diváky. Není jen kvůli tomu ani horší, ani lepší než umění tvořené s jinými pohnutkami. Je právě tak dobré, jak se podařilo. Můžeme ho ale hodnotit dvěma kritérii, totiž nejen měřítkem umělecké kvality, ale také měřítkem politiky neboli společné správy věcí veřejných.

A ještě něčím jiným je umění politického protestu, tedy angažovanosti proti vládnoucí moci. Protestní umění můžeme měřit kritériem obecné umělecké kvality (jakkoli teoreticky nejasná a prakticky roztříštěná kategorie to je), můžeme ale také upřednostnit jeho efektivitu jako protestního politického nástroje. Pokud dokáže něco účinně prosadit, naplňuje takové umění ostatně jednu vlastnost dobrého umění zmíněnou v úvodu, totiž něco ve světě udělat na praktické rovině. Český svět politicky angažovaného a protestního umění od nultých let

posiluje, je ale stále poměrně krotký.

Díky novému vedení Národní galerie, které považuje veřejnou angažovanost za jednu z legitimních funkcí veřejného muzea, se letos konfrontuje se světovou hvězdou uměleckého protestu Číňanem Aj Wej-wejem. Autor důkladně poučený západním uměním neoavantgardy účinně vzdoruje jednostrannosti a umělecké propagandě, šířené ve světě čínskou oficiální mocí. Dokáže současné západní výrazové prostředky přesvědčivě spojovat s čínskou estetickou tradicí i s otázkami dnešní Číny v postkoloniálním a postmoderním pohledu.

Aj tematizuje zejména nad- a nelidsky velké rozměry věcí i akcí, pro nás těžko představitelnou mnohost lidstva i absenci hodnot individualismu a evropského humanismu. Takové byly jeho realizace v Tate Modern (Slunečnicová semínka, 2010) nebo na monografické výstavě v Martin Gropius Bau (Stoličky, 2014). K jeho nejsilnějším dílům patřila podle mého mínění institucionální kritika umělecké hodnoty stáří v konfrontaci evropské a čínské tradice, když natíral, stříkal automobilovým lakem či dokonce rozbíjel vázy z doby dynastie Chan vládnoucí na přelomu letopočtu.

Stejného typu je i instalace Zvěrokruh, jejíž bronzovou verzi vystavuje Národní galerie před Veletržním palácem. Hlavy zvířat jsou zvětšené repliky soch ztělesňujících dvanáct znamení tradiční čínské astrologie.

Jako součást kašny v zahradě navržené v evropském stylu pro starý císařský letní paláce v Pekingu je navrhli v 18. století jezuité. Po zničení paláce francouzskou a britskou armádou v tzv. Opiové válce roku 1860 se některé dostaly na Západ a čas od času se objevují na uměleckých aukcích.

Evropané tak sami zničili to, co kdysi od nich byla Čína ochotna přijmout…

Bohužel je výklad poměrně komplikovaného kontextu ve Veletržním paláci prezentován jen nenápadně a média si ho vůbec nevšimla. Čeští

diváci tak sochy většinou obdivují jako krásně realistická znázornění čínského horoskopu, populárního v komerční ezoterice bulvárních médií. Angažovaný, politický a protestní obsah tak po vernisáži prakticky zmizel.

Po propuštění z vězení se Aj Wej-wej více věnuje protestním uměleckým akcím a využívá svého hvězdného statusu k tomu, aby zasáhl širší vrstvy.

V poslední době upozorňuje na krutou nelidskost, jíž Evropská unie navzdory svým ideálům záměrně odrazuje syrské uprchlíky, kteří v ní doufali nalézt bezpečí před zničující válkou, suchem a rozvratem. Protože Aj Wej-wej nyní působí na Západě, angažuje se v jeho vlastních problémech, a to se stejnou velkorysostí, nasazením a intenzitou, s jakou protestoval ve vlasti. Paušálně ji odmítat jako kýč by bylo krátkozraké. Jeho tvorba je nejspíš ze všeho příznakem nové moci Číny ve světě, kterou nelze už dále přehlížet nebo odmítat, ale s níž se musíme začít vyrovnávat, pokud jí nechceme podlehnout.

A J WE J-WE J V PR AZE foto: Jan Rasch

8

zprávy

M Í S T O P R O U M Ě N Í , současný stav budovy bývalých ostravských jatek, foto: Ostrava.cz

zrekonstruovat zdevastovanou historickou budovu, bude prostorem galerie opuštěný hobbymarket. Pokorný se netradičního provizoria rozhodně nebojí, i když, jak připouští, bude mít jeho charakter – neodpovídající například klimatickým nárokům některých děl – omezující vliv na výstavní program. „Bude-li to v první fázi Bauhaus, pak se otevírají zatím ne-

probádané možnosti pro umělce, kurátory, dramaturgy, sociální pracovníky, kreativce, kulturní manažery, gastrokulturu, divadelníky, hudebníky, filmaře, knihkupce, grafické designéry, studenty, dobrovolníky, návštěvníky, nenávštěvníky, milovníky umění i ty, kteří tomu současnému nemohou přijít na jméno,“ nastiňuje potenciál nestandardního galerijního refugia. / PL

Znovu k Palachovu pomníku Re: Sebevrah, jeho matka, její dům a jeho architekt (AA 2016/02) text Marie Foltýnová, Magdalena Juříková Autorky jsou kurátorka a ředitelka Galerie hlavního města Prahy.

Idea vytvořit kopie dvou zaniklých dřevěných modelů, a realizovat tak původní Hejdukovu představu, prosazovaná přáteli a spolupracovníky autora, nalezla v roce 2012 podporu u tehdejší Rady hlavního města Prahy, která schválila přípravu projektu a zajistila jeho financování. Zde je patrně počátek změny statutu původního Domu sebevraha a Domu matky sebevraha v komemorativní Dům syna a Dům matky. Nepochybně k ní přispěla i podmínka instalovat k objektům desku s básní Pohřeb Jana Palacha od Davida Shapira, kterou vyslovili dědicové autora a držitelé autorských práv (John Hejduk Estate). Báseň byla podnětem pro tuto konkrétní konfiguraci objektů, jejichž tvaroslovím se Hejduk zabýval už před tím, ale v odlišných kontextech. Je tedy otázka, zda opravdu došlo k nějakému „přeobsazení“ původní role tohoto monumentu, když jednoznačně vznikl v reakci na Palachův čin.

Z osobních rozhovorů s pamětníky a organizátory výstavy na Pražském

hradě v roce 1991 je zřejmé, že převedení obou objektů do trvanlivého materiálu bylo Hejdukovým výslovným přáním a do posledních chvil svého života tuto myšlenku živil a podporoval. Jinak by totiž jeho dar československému lidu a hlavnímu městu postrádal smysl.

Celý proces projektu i stavby osobně dozoroval architekt James Williamson, který realizoval modely obou objektů coby Hejdukův asistent se studenty v Atlantě už v roce 1986–90 a později pod autorovým vedením i na Pražském hradě. Transkripce dřevěných modelů v definitivní monumentální dílo byla provázena jeho soustavnou pozorností a kontrolou nad co nejpreciznějším provedením každého detailu. Williamson podle svých zápisků a zkušeností z dlouholeté spolupráce s autorem rekonstruoval všechny náležitosti realizace. Natočení objektů, materiál, barva, velikost šroubů… to vše bylo podřízeno jedinému cíli – zachovat autenticitu Hejdukova díla.

Není tedy pravda, že dílo vzniklo bez respektu k Hejdukovu záměru.

Jan Wollner se rovněž mýlí, když postrádá vstup do Domu matky. Jeho význam je natolik podstatný, že nikdo z týmu ani na okamžik neuvažoval o jeho zrušení. Z útrob architektonického objektu může divák pozorovat Dům syna průzorem, velmi emotivně navozujícím pocity bezmoci a úděsu.

Pravda, je velká škoda, že nelze nechat objekt otevřený trvale. Je přístupný pouze v domluvených časech nebo během ohlášených prohlídek pořádaných Galerií hlavního města Prahy. A bude tak muset zůstat, dokud budou díla ve veřejném prostoru terčem vandalismu.

Přijetí díla po pětadvaceti letech od jeho vzniku nemůže být jiné, než jakého jsme svědky. Jsme frustrováni situací, kdy různé iniciativy shora i zdola dosti neomaleně prosazují své představy o památnících, pomnících a monumentech a chybí zde příležitost pro skutečně současné a kvalitní příspěvky v tomto oboru. Hejduk se o to pokusil před čtvrtstoletím a my jsme ho s tímto zpožděním instalovali, a zmařili tak i tu jeho příležitost.

9

&

VEČERNÍ AUKCE POVÁLEČNÉHO & SOUČASNÉHO UMĚNÍ PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA 24. 5. – 9. 6. 2016 DENNĚ, VČETNĚ VÍKENDU I SVÁTKŮ OD 10:00 DO 18:00 HOD. WWW.ACB.CZ EMAIL: PRAHA@ACB.CZ, BRNO@ACB.CZ TEL.: 603 424 913, 224 232 500, 542 214 789

TOPIČŮV SALON PRAHA 1, NÁRODNÍ TŘÍDA 9

9. 6. 2O16 V 18.30 HOD.

10

výstava

text Milena Bartlová Autorka přednáší muzeologii na VŠUP.

Karel Čtvrtý vystavený Čtyřicet let výstav umění Lucemburků Nejslavnější český středověký král byl významným objednavatelem uměleckých děl. Je proto vhodným tématem pro pořádání velkých a ještě větších výstav gotického umění.

V české kulturní paměti zaujímá Karel IV. Lucemburský mimořádné místo. Samozřejmost, s níž se stal „největším Čechem“, je ale trochu klamná. Po většinu z těch sedmi stovek let, která letos 14. května uplynou od jeho narození, byl Karel IV. vzpomínán jako římský císař, tedy někdo, kdo více než českojazyčnému domácímu prostředí patří velké světové politice. Dosvědčuje to jeho vladařské jméno: jako český král byl totiž Karlem Prvním a až do korunovace Karla VI. Habsburského v roce 1723 toho jména jediným. Ostatně křtěn byl jménem Václav a Karla přijal až při biřmování na francouzském královském dvoře, kde byl vychováván.

Při zpětné nacionalizaci historie v průběhu národní emancipace českých Čechů a Němců byl král a císař z lucemburského rodu zařazen jako Němec. Monumentální bronzový pomník císaři postavila na místě s nejlepším panorámatem v Praze k pětistému výročí svého založení pražská univerzita ještě jako německá instituce. Modeloval jej drážďanský akademik Julius Hähnel a odlil Jakob Burgschmiet v Norimberku, takže do příběhu českých dějin umění se německý monument dostal jedinou větou až v roce 2001. V době protektorátu byl Karel IV. spolu s Petrem Parléřem prezentován jako německý kulturní hrdina, přinášející civilizační pokrok slovanskému obyvatelstvu.

Parléřové a krásný sloh

Pevné místo v moderní české národní identitě si Karel IV. získal při příležitosti vzpomínky na šestisté výročí smrti v roce 1978 a důležitou roli při tom hrály

veliké výstavy gotického umění. Jubilejní výstava v Germánském národním muzeu v Norimberku byla československými oficiálními místy odmítnuta jako podnik sudeťáckého revanšismu, na paralelně konanou výstavu Schnütgenova muzea v Kolíně nad Rýnem byl však zapůjčen soubor nejcennějších uměleckých památek českého gotického umění z doby Karla i Václava Lucemburského.

Co více, čeští badatelé měli dovoleno podílet se na katalogu a zúčastnit se doprovodné vědecké konference, kde vystupovali po boku českého exulanta Karla Otavského. Hlavní organizátor celé akce, kurátor výstavy a editor katalogu Anton Legner byl vysídleným rodákem z Litoměřic. Takovou benevolenci režimu umožnilo, že kolínská výstava se na rozdíl od norimberské neorientovala na politické a kulturní dějiny, nýbrž byla čistě uměleckohistorická a centrální osobností nebyl jubilující Karel IV., nýbrž rod sochařů a architektů označovaných jako Parléřové.

Výstava Parléřové a krásný sloh 1350–1400: evropské umění za vlády Lucemburků svou koncepcí navazovala na výstavu Evropské umění kolem roku 1400, kterou uspořádalo pod záštitou Rady Evropy v roce 1962 Uměleckohistorické muzeum ve Vídni. Ta se věnovala tzv. dvorskému či krásnému stylu kolem roku 1400, jenž byl právě tehdy označen termínem převzatým ze soudobé architektonické kritiky jako „internacionální styl“. V obou případech se pořadatelé snažili překonat zažité nacionalistické vzorce výkladu středověkého umění a ukázat jeho celoevropské vazby.

KORUNA ŘÍMSKÉHO K R Á L E K A R L A I V. Praha, před 1349, zlacené stříbro, kameje, antické gemy a drahé kameny, foto: Dómské muzeum Cáchy

11

20

Galerie DOROTHEUM, Ovocný trh 2, Praha 1 21. 5. – 28. 5. 2016 po – pá / 10 –19 h, so / 10 –17 h (28. 5. pouze 10–13 h)

/ 14 hod.

PRAGUE MARRIOTT HOTEL, V Celnici 8, Praha 1

František Tichý – Josef Lada – Adriena Šimotová –

aukce

21

Milionový stolek a překvapení z Rakouska

Zezula – Jubilejní padesátá aukce brněnského aukčního domu Zezula v sobotu 9. dubna nabídla téměř 350 předmětů, od grafiky a malířských děl po starožitnosti a nábytek. Nového majitele našly dvě téměř třetiny nabízených položek, dohromady za 9,5 milionu korun*. Devatenáct děl se prodalo za částky nad sto tisíc korun, milionovou hranici překonal pouze konzolový stůl od slavného milánského návrháře Carla Bugattiho.

Rozměrný, bohatě vyřezávaný, perletí a kovem vykládaný konzolový stůl se zrcadlem byl vydražen s mírným nárůstem za 1,18 milionu korun. Druhý nabízený kus, atypické podélné zrcadlo, zůstalo s cenou necelých 300 tisíc korun nevydraženo. Loni byl Bugattiho nábytek z české sbírky součástí prezentace Art+Antiques a Arthouse Hejtmánek na Designbloku, v aukci se však u nás předtím objevil jen jednou. Před sedmi lety se v Dorotheu jeho stolička prodala za 40 tisíc korun.

Na zahraničních aukcích designu je Bugattiho nábytek nabízen poměrně pravidelně, jeho devět let starý cenový rekord má hodnotu 1,5 milionu amerických dolarů.

Z nabízených obrazů nejvíce překvapil metrový olej Motiv z Belvederu od vídeňského malíře druhé poloviny 19. století Rudolfa Ribarze, který se z necelých 24 tisíc dostal až na 401 tisíc korun. V Rakousku byl Ribarz již dražen i za vyšší částky, z dvanácti obrazů, které loni a letos prošly aukcemi v Rakousku a Německu, se však prodaly jen dva, a to za 40 a 65 tisíc korun.

Za více než sto tisíc korun byly dále vydraženy dvě malby Bohumíra Matala – drobné Město z roku 1948 (218 tisíc) a abstraktní Prakrajina z roku 1963 (413 tisíc) – a rozměrný

FR ANT IŠEK DRT IKOL: Z DVORŮ A D V O R E Č K Ů S T A R É P R A H Y, Č . 4 3 1911, olejotisk na hrubším béžovém papíru, 17,5 × 22,7 cm, cena: 365 800 Kč C ARLO BUG AT T I: KONZOLOV Ý S TŮL SE ZRC ADLEM začátek 20. stol., dřevo, intarzie perletí a kovem, měděné reliéfní vložky, pergamen, 260 × 111 × 38 cm, cena: 1 118 000 Kč

Bílý obraz z roku 1970 od Jana Smetany (130 tisíc korun). Dražba posledně jmenovaného díla přitom startovala na poloviční ceně.

Podobný nárůst zaznamenal také anonymní renesanční Portrét šlechtice, který vystoupal z 53 na 127 tisíc korun. S výraznými nárůsty, byť za nižší konečné ceny, se prodala také díla Jánuše Kubíčka (70 tisíc), Aloise Kalvody (50 tisíc), Eugena Jettela (42 tisíc) či Františka Myslivce (30 tisíc korun).

V oblasti prací na papíře výrazně dominoval akvarel dalšího rakouského malíře Rudolfa von Alta s pohledem na benátský kostel Santa Maria della Salute.

Toto drobné dílo u nás velmi vzácně draženého autora se vyšplhalo z vyvolávaných 94 tisíc na konečných 436 tisíc korun. Dobře se prodaly také knihy s kresbou a věnováním Marca Chagalla (88 tisíc) a Salvadora Dalího

K APESNÍ HODINK Y BREGUE T E T F IL S 1807–33, zlaté dvouplášťové hodinky, průměr 5,5 cm, cena: 548 700 Kč

RUDOLF RIBARZ: MO T I V Z BELVEDERU olej na plátně, 94 × 69,5 cm, cena: 401 200 Kč

(39 tisíc korun). Součástí nabídky bylo i několik starých tisků. Česká konfese ze začátku 17. století se prodala za 118 tisíc a biblická geografie od Heinricha Büntinga, vydaná roku 1592 v Praze, za 176 tisíc korun.

Z čtyř desítek dražených fotografií našla kupce polovina.

Nejdráže se prodal jeden z olejotisků z Drtikolova alba Z dvorů

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

22

aukce

Výzva k nominacím na udělení Ceny Ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění a architektury pro rok 2016. Ceny Ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění a architektury se udělují: k ohodnocení výjimečných uměleckých tvůrčích nebo interpretačních počinů nebo za dlouhodobé umělecké zásluhy v oblasti výtvarného umění a architektury.

Návrh musí být zpracován písemně na formuláři, který je k dispozici na internetových stránkách ministerstva (www.mkcr.cz), a musí obsahovat charakteristiku osoby či díla, z níž bude patrný výjimečný tvůrčí nebo interpretační počin nebo přínos pro rozvoj příslušného oboru.

Cenu tvoří diplom a peněžní ocenění ve výši 300 tisíc korun. Cena nemůže být udělena in memoriam.

INZERCE

Návrhy na udělení cen mohou podávat fyzické či právnické osoby do 31. 5. 2016 na adresu Ministerstvo kultury, Odbor umění, literatury a knihoven, Maltézské nám. 1, 118 11 Praha.

Mánes a spol.

a dvorečků staré Prahy, vydaného roku 1911, který našel nového majitele s výrazným nárůstem za téměř 366 tisíc korun. Na trh se přitom tento snímek vrátil po pouhých osmnácti měsících, v listopadu 2014 jej stejná aukční síň vydražila za 59 tisíc korun. S výraznými nárůsty se prodaly také dva snímky Václava Zykmunda ze 40. let – ženský portrét z cyklu Řádění za 177 tisíc a bezejmenný snímek kočky za 153 tisíc korun.

Za vyvolávací cenu 118 tisíc korun odešel ještě stylizovaný portrét od Vladimíra Jindřicha Bufky, gumotisk z roku 1914. Úspěchem jsou i ceny 66 a 94 tisíc za dva snímky Jana Svobody.

Z autorského skla sběratelé ocenili tradiční jména, Františka Víznera a tandem Jaroslava Brychtová, Stanislav Libenský.

Víznerova zelená Mísa z roku 1976 byla vydražena za 177 tisíc korun, Arcus malý Brychtové a Libenského z počátku 90. let za 354 tisíce korun. Z historického skla byl největší zájem o růžovobílou loetzovskou vázu od Josefa Hoffmanna, která vystoupala z 41 na 94 tisíc korun.

Z dalších starožitností je třeba na prvním místě zmínit zlaté kapesní hodinky Breguet et Fils z první třetiny 19. století, které našly nového majitele s výrazným nárůstem za 549 tisíc korun. Jde o třetí nejvyšší cenu v této kategorii na našem trhu.

Za více než sto tisíc korun se dále prodaly obrazové hodiny ze začátku 19. století (200 tisíc), bohatě intarzovaná barokní komoda se svrchní mramorovou deskou (189 tisíc) a empírový salonní stolek (118 tisíc korun).

S nárůstem na trojnásobek vyvolávací ceny, za 189 a 218 tisíc korun, se ještě prodaly renesanční přilba a středověký jezdecký meč. / TEREZA KOUCK Á

H A N S M E M L I N G ( D Í L N A): N AROZENÍ PÁ NĚ olej na dřevě, 99,2 × 72,5 cm, cena: 1 200 000 eur

Dorotheum – Dvojportrét Josefa Mánesa, který jsme představovali v únorovém čísle v rubrice Na trhu, se na aukcí vídeňského Dorothea ve čtvrtek 21. dubna prodal za více než 56 tisíc eur, v přepočtu na koruny tedy za 1,5 milionu.

Nešlo o jediné dílo s českou stopou, jemuž se ve Vídni dařilo.

Za stejnou částku, v tomto případě však šlo o více než trojnásobek odhadu, se prodala krajina Chiem see před bouřkou od Maxmiliana Haushofera. S podobnými nárůsty, shodně za konečných 24 tisíc eur (640 tisíc korun) se prodaly také krajiny Charlotty Piepenhagenové a Adolfa Chwaly.

Hlavní událostí jarního aukčního týdne však byla pro Dorotheum aukce starých mistrů, která se konala o dva dny dřív. Nejdražší položka aukce, Narození Krista z dílny Hanse Memlinga se prodalo za 1,2 milionu eur. Bojovalo se o Paridův soud od Petra Pavla Rubense (870 tisíc), Nesení kříže od Guida Reniho nebo o květinové zátiší od francouzského barokního malíře Françoise Haberta (247 tisíc eur).

U posledně jmenovaného díla přitom odhad počítal sotva s pětinovou cenou. / JS

24

aukce

Další drahý Čapek a portrét od Hudečka

Galerie Pictura – Na večerní aukci Pictury v malostranském Velkopřevorském paláci se ve středu 6. dubna dražilo na 250 uměleckých děl, především malířských.

Aukce vynesla téměř 13,1 milionu korun, ačkoli bylo prodáno jen zhruba 38 procent nabízených položek. Milionovou hranici překonal jeden obraz, dalších třináct děl bylo draženo za částky nad sto tisíc korun.

Ostře sledovaným a podle očekávání nejdráže prodaným dílem aukce se stal obraz Josefa Čapka Hrající si děti z roku 1932, který po dynamické licitaci zhruba desítky zájemců v sále vystoupal z vyvolávací ceny 4,03 milionu na konečných 5,25 milionu korun. Horní hranici odhadu (5,61 milionu) však nepřekonal. Výraznějšího úspěchu z umění první poloviny 20. století kromě Čapka dále dosáhl pouze Miloslav Holý s obrazem Park Cité v Paříži z roku 1931, který vystoupal na 171 tisíc korun, tedy nad horní hranici odhadu. Drobná malba Kamila Lhotáka Tandem z roku 1939 se prodala za – v autorově kontextu – standardních 793 tisíc korun.

Událostí byla i dražba oleje Před bouří od Adolfa Kosárka, jehož díla se na trhu objevují

jen velmi vzácně. Za posledních jedenáct let je tato krajina podle databáze ART+ teprve devátým draženým dílem. Nového majitele získala s nárůstem o sto tisíc za 915 tisíc korun. Zdánlivě nízká cena – Kosárkovo české aukční maximum je 2,76 milionu a předloni byla jedna z jeho krajin ve vídeňském Dorotheu vydražena dokonce za 4,18 milionu korun – odpovídá drobnému formátu malby.

Ze stejného období jako Kosárkův obraz, kolem poloviny 19. století, pochází i Krajina s postavou a troskami hradu Augusta Bedřicha Piepenhagena prodaná zájemci ze sálu za 354 tisíc korun.

Z krajinářů přelomu 19. a 20. století pak měly úspěch obrazy Otakara Lebedy a Antonína Hudečka.

Lebedovy Chalupy v horách se prodaly s nárůstem za 244 tisíc, Hudečkův půvabný portrét děvčátka v zahradě, Letní den z let 1894–97, vystoupal z 488 na 671 tisíc korun. Od tohoto díla se ovšem čekalo více, odhadní cena byla stanovena v rozmezí 976 tisíc až 1,34 milionu. Jediným vydraženým zástupcem staršího umění se stala miniatura Krajina s rybářem Norberta Grunda, která získala nového majitele za vyvolávací cenu 232 tisíc korun.

Šíma a Boštík ve Francii Aukce byla z velké části obsazena poválečným uměním. Portrét výtvarnice Daisy Mrázkové od Adrieny Šimotové, který jsme představovali v březnovém čísle v rubrice Na trhu, byl prodán za vyvolávací cenu 561 tisíc korun. Úspěchem je cena 366 tisíc za temperou malovaný obraz Labyrint porušuje klid, dílo Vladimíra Fuky z roku 1963, nebo 116 tisíc korun za drobný olej Ludmily Jiřincové Jezírko u Zahrádek z 50. let, o nějž spolu bojovali zájemci v sále a na telefonu. Konečná cena je bezmála trojnásobkem minimálního podání. Podobně výrazný nárůst zaznamenal i bronz Jana Baucha Penelopé z konce 50. let, který za 91 tisíc korun získal dražitel na telefonu. Nevydražen zůstal nejdražší obraz v této kategorii, olej Václava Boštíka Vrásnění z roku 1969, nabízený za 3,48 milionu korun.

Z prací na papíře se nejdráže, za 122 tisíc korun, prodala litografie Františka Kupky Blázni z roku 1899. I když odešla za minimální podání, jedná se o jednu z nejvyšších cen za jednotlivou Kupkovu grafiku. Úspěch měl také barevný dřevořez Vojtěcha Preissiga Dívka, který vystoupal z 30 na 44 tisíc korun. / TEREZA KOUCK Á

JOSEF Č APEK: HR A JÍC Í SI DĚ T I 1932, olej na plátně, 50 x 42 cm, cena: 5 246 000 Kč

A N T O N Í N H U D E Č E K : L E T N Í D E N , 1894–97, olej na plátně, 76,5 x 81 cm, cena: 671 000 Kč

VÁCL AV BOŠ T ÍK : MI ZE JÍC Í Č T VEREC 1987–88, olej na plátně, 50 × 50 cm cena: 40 000 eur

Paříž/Angers – Dubnové nabídce dvou menších francouzských aukčních domů Art Valorem a Encheres Pays de Loire cenově dominovala díla českých autorů.

Pro obě společnosti se staly obrazy Josefa Šímy a Václava Boštíka nejdražšími položkami jejich aukcí.

Prvně jmenovaná společnost dražila v pondělí 4. dubna atypickou Šímovu krajinu s městem na horizontu z roku 1954. Poměrně rozměrné plátno (54 × 80 cm) se prodalo na spodní hranici předaukčního odhadu za 35 tisíc eur (bez aukční provize). Cena kolem milionu korun nechává dost prostoru pro další nárůst, a nebylo by tedy překvapením, kdyby se obraz v blízké době objevil v nabídce některé z českých aukčních síní.

Na aukci v západofrancouzském Angers, která se konala v sobotu 23. dubna, byl pak nabízen obraz Václava Boštíka z konce 80. let, který byl podle štítků na zadní straně v minulosti vystaven minimálně na třech výstavách ve Francii. Čtvercový olej formátu 50 na 50 cm byl nabízen s odhadem 25 až 30 tisíc eur. Vítěz aukce za něj nakonec nabídl 40 tisíc eur (bez aukční provize), v přepočtu tedy více než 1,2 milionu korun. I zde lze předpokládat, že na českém trhu by se toto dílo prodalo dráž. / JS

25

Aukční síň Vltavín

Galerie Kodl

Srdečně Vás zveme na tradiční společný jarní Aukční den Galerie Kodl a Aukční síně Vltavín, který se uskuteční v neděli 29. května od 13 hodin v paláci Žofín na Slovanském ostrově v Praze.

Emil Filla: Čtenářka Lidových novin 1932, olej na plátně, 130 × 97 cm vyvolávací cena: 9 000 000 Kč odhadní cena: 13–16 000 000 Kč

Galerie Kodl, s. r. o.

Národní 7, 110 00 Praha 1-Staré Město tel.: 251 512 728, fax: 251 512 726 mobil: 602 327 669 e-mail: galerie@galeriekodl.cz www.galeriekodl.cz

Oscar Domínguez: Hlava dívky 1945, olej na plátně, 34,5 × 19 cm vyvolávací cena: 700 000 Kč odhadní cena: 950 000–1 100 000 Kč

Aukční síň Vltavín, s. r. o.

Masarykovo nábřeží 1648/36 110 00 Praha 1-Nové Město tel.: 224 930 340, fax: 224 934 608 mobil: 603 451 892 e-mail: info@galerie-vltavin.cz www.galerie-vltavin.cz

Výstava aukčních děl proběhne v našich galeriích od 2. do 28. května 2016.

Otevřeno denně 10.00 –18.00 hodin, včetně víkendů.

26

aukce

Rekordní Bauch a Bukovac

Galerie Art Praha – Dubnová aukce Galerie Art Praha, která se konala v sobotu 24. dubna v pražském hotelu Hilton, vynesla 34,5 milionu korun. Nového majitel na ní našlo 60 procent nabízených obrazů, kreseb a soch, přičemž šest nejdražších obrazů překonalo milionovou hranici. Za více než sto tisíc korun bylo vydraženo dalších 37 maleb.

Největším úspěchem aukce byla dražba raného dívčího aktu Vlaha Bukovace z dob jeho pařížského pobytu. Obraz Dívka se závojem a růžemi z doby kolem roku 1887 vyhnalo několik dražitelů v sále z 2,28 až na 3,72 milionu korun, což je malířův nový aukční rekord na českém trhu.

Ten předchozí, dva roky starý, byl o milion korun nižší.

Nejdražší položkou aukce se nicméně stal jiný obraz, Slovenská krajina od Rudolfa Kremličky.

Půvabná krajina, která je jedním z děl vytvořených během malířovy studijní cesty po slovenské

Spiši, kam byl v roce 1919 vyslán Památníkem odboje, se prodala za vyvolávací cenu 5,76 milionu korun. Obraz, který kdysi patřil do sbírky Jaroslava Borovičky, se na trh vrátil po jedenácti letech, v prosinci 2005 se na aukci stejné aukční síně prodal za 3,5 milionu korun. Jeho dražba přitom tehdy začínala na necelých 900 tisících korun. Z Borovičkovy sbírky pocházel i Zrzavého obraz Přístav na Ile de Sein z roku 1934, který se prodal za vyvolávací cenu 4,56 milionu korun. I tak nicméně jde o druhou nejvyšší cenu za malířovu malbu s námětem rybářských bárek.

S výraznými nárůsty byly draženy zbývající tři milionové obrazy. Oboustranná malba Zlatá ulička / Zátiší se zeleninou od Antonína Slavíčka vystoupala z 840 tisíc na necelé 2 miliony korun. Ze 768 tisíc na 1,39 milionu se dostalo Bauchovo Koupání z roku 1937, což je autorův nový aukční rekord. Loreta od téhož

VL AHO BUKOVAC : DÍ VK A SE Z ÁVO JEM A RŮŽEMI kolem 1887, olej na plátně, 81 × 65 cm, cena: 3 720 000 Kč

JAN BAUCH: KOUPÁ NÍ 1937, olej na plátně, 73 × 95 cm, cena: 1 392 000 Kč

umělce vystoupala z 648 tisíc na 1,03 milionu korun. Oba Bauchovy obrazy již trhem v minulosti jednou prošly. Koupání se před devíti lety prodalo těsně přes milion, Loreta před šesti lety stála jen necelých 230 tisíc korun.

Za vyvolávací cenu 420 tisíc korun se prodal působivý olej Pierot v manéži od Karla Myslbeka, postupně doceňovaného syna sochaře Josefa Václava Myslbeka.

Od Karla Myslbeka byly dosud nabízeny prakticky jen práce na papíře, dosažená cena je tak jeho aukčním maximem.

Rekordem na českém trhu je také cena 588 tisíc korun za obraz Na trhovisku od slovenského malíře Josefa Teodora Moussona.

Tomuto úspěchu patrně napomohlo to, že na aukci bratislavské aukční síně Soga byl o měsíc dřív Moussonův obraz Na trhu v Michalovciach prodán v přepočtu za více než 1,2 milionu korun.

Za vyvolávací cenu 540 tisíc korun se prodal ještě dřevěný reliéf Dřevorubci od nejdražšího slovenského moderního malíře Martina Benky.

Mezi úspěch aukce lze počítat cenu 720 tisíc za drobnou malbu Kamila Lhotáka Závody balónu z roku 1943. Tento olej pohlednicového formátu startoval na méně než poloviční částce. Za po-

dobné částky a se srovnatelnými nárůsty se prodaly i dvě krajiny od Václava Radimského, u nich však nutno dodat, že vyvolávací ceny byly výrazně podhodnocené.

Třetí či čtvrtou nejvyšší autorskou cenou je 624 tisíc korun za obraz Josefa Istlera Vegetace z roku 1948. Dražba startovala na 384 tisících, sběratelé však zjevně dokázali ocenit, že jde o mnohokrát vystavované a publikované dílo. Obraz se mimo jiné objevil i na výstavě České imaginativní umění, která se konala před dvaceti lety v Galerii Rudolfinum.

Z prací na papíře se nejdráže prodala Rajská sonáta od Maxe Švabinského. Čtveřice známých dřevořezů našla kupce za 102 tisíc korun, což je třetí nejvyšší cena za toto dílo. Za 60 a 48 tisíc korun se prodaly dva lepty Bohuslava Reynka. Tradičně velký zájem byl také o kresby a grafiky Kamila Lhotáka. Nejvíce se bojovalo o dvě drobné suché jehly Paříž 1913, které vystoupaly z necelých 4 na 15 a 20 tisíc korun.

Z děl vyvolávaných za více než půl milionu korun zůstaly mezi nevydraženými položkami obrazy Dívka od Karla Černého (nabízen za 2,16 milionu) a Piazetta od Jana Zrzavého (nabízen za 708 tisíc korun). / JS

inzerce

27

DOVOLUJEME SI VÁS 22. 5. 2016 VE 13.30 HOD

AU K Č N Í T I P – D O R O T H E U M

Josef Sudek patří k nejvýznamnějším postavám české fotografie, potažmo českého moderního umění, a řadí se do ne příliš početného okruhu českých umělců, jejichž dílo je dlouhodobě vyhledáváno i zahraničními sběrateli. Na českém trhu s uměním se však kvalitní Sudkovy fotografie objevují velmi zřídka. Okno mého ateliéru patří k vůbec nejslavnějším cyklům tohoto fotografa, vznikal v letech 1940–1954 v jeho ateliéru na pražském Újezdu. Fotografie, která byla získána do majetku stávajícího majitele – amatérského fotografa přímo od Sudka, je jednou ze dvou Sudkových fotografií stejné provenience, které květnová aukce společnosti Dorotheum nabídne.

JOSEF SUDEK: OKNO MÉHO AT EL IÉRU popsáno a datováno autorem na zadní straně tužkou „Okno mého atelieru 1944–1953 kontakt“ kontaktní otisk / 23 × 16,5 cm

draženo: 28. 5. 2016 od 14 hodin místo: Prague Marriott Hotel, V Celnici 8, Praha 1 vyvolávací cena: 38 000 Kč www.dorotheum.com

28

inzerce

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

Naprosto unikátní, velkoformátová malba představuje jeden z nejosobitějších počinů v rámci autorova meziválečného vývoje a dokládá na přelomu dvacátých a třicátých let jeho návrat k figuraci, jež pro něj znamenal nové vyrovnání se s problematikou ženského těla a snahu o nalezení nadčasového ideálu krásy.

Filla postavu mistrně oprostil od anatomických souvislostí a změnil ji v dynamický útvar s vlastní individualizovanou vyhraněnou tělesností, jež působí téměř jako soběstačná plastika. Smyslovost ženské figury v lenošce poukazuje k jeho zaujetí k primitivismu, jímž byl celoživotně fascinován a rovněž zvolený motiv čtenářky zaujímá v rámci celé jeho tvorby výlučné a několikrát variované téma.

Filla obraz pod názvem Čtenářka vystavil na jedné z vůbec nejdůležitějších výstav konaných v meziválečném Československu – Poezii 1932, která předznamenávala brzký nástup nejen nového hnutí, ale rovněž i expresivně imaginativního surrealismu do jeho tvorby.

Dále bylo plátno prezentováno na retrospektivě Emila Filly v GHMP v roce 1987 a je rovněž reprodukováno v autorově monografii (V. Lahoda, 2007, str. 366, obr. 389). Dílo pochází z významné pražské sbírky. Práce bude zařazena do soupisu autorova díla chystaného prof. PhDr. V. Lahodou, CSc. Konzultováno a posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa a znalecký posudek PhDr. M. Kodla.

E M I L F I L L A : Č T E N Á Ř K A L I D O V Ý C H N O V I N / 1932 olej na plátně / 130 × 97 cm

draženo: 29. 5. 2016 od 13 hodin místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha

vyvolávací cena: 9 000 000 Kč odhadní cena: 13–16 000 000 Kč www.galeriekodl.cz

AU K Č N Í T I P – AU K Č N Í S Í Ň V LTAV Í N

draženo: 29. 5. 2016 od 13 hodin místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha 1 vyvolávací cena: 700 000 Kč odhadní cena: 950 000–1 100 000 Kč www.galerie-vltavin.cz OSC AR DOMÍNGUEZ: H L A V A D Í V K Y / 1945 olej na plátně / 34,5 × 19 cm sign. DU Domínguez 45 / v rámu

Sběratelsky unikátní malba významného umělce picassovské generace v původní autorské adjustaci z Domínguezova pobytu v Československu v r. 1945. Španělský malíř Oscar Domínguez se narodil v roce 1906 v městečku San Cristóbal de La Laguna na ostrově Tenerife.

V jednadvaceti letech odešel do Paříže, kde pracoval pro svého otce a po práci navštěvoval kabarety, kde hledal inspiraci pro svá první díla, které maloval při studiu večerní umělecké školy. Od 30. let se Oscar Domínquez stýkal se surrealisty, především s André Bretonem a Paulem Éluardem. V roce 1933 se zúčastnil slavné surrealistické výstavy v Kodani a v roce 1936 v Londýně, po válce vystavoval na proslulé výstavě španělských a francouzských malířů i v pražské výstavní síni Mánes.

Právě z této doby pochází nabízená položka, již její první majitel koupil u příležitosti zmíněné výstavní prezentace. Zobrazuje ženský portrét v Domínquezově typickém stylu kombinujícím kubistické a surrealistické principy ve zjednodušené a barevně jednotné, tlumené formě. Malba vyniká svým minimalistickým projevem, v němž však autor i přes naprostou lapidárnost předkládá jasný výraz, umělecky přesvědčivou jistotu a nezpochybnitelnou řemeslnou zručnost. Dílo patří mezi nečetné položky pohybující se na českém trhu, a tak je jedinečnou a spolehlivou investicí do tvorby významného představitele evropského umění 20. století. K dílu je přiložen posudek PhDr. Jaromíra Zeminy.

29

AU K Č N Í T I P – A R T H O U S E H E J T M Á N E K

Jednou ze zajimavých akvizic z kolekce české krajinomalby 19. století, kterou v letošní aukci nabízí Aukční dům a galerie ARTHOUSE HEJTMÁNEK, je obraz Lesní cesta Julia Mařáka. V díle se odráží autorovo soustředění na výsek prostoru, na jednu konkrétní krajinnou scénu, dalo by se říci na jakýsi krajinný detail, což je typické pro mistrovu pozdní tvorbu. Typický je i rukopis, hladká malba, a jak jej charakterizuje v posudku k dílu PhDr. Blažíčková-Horová „kresba štětcem“, precizně zachycuje každý list, každé stéblo trávy. Nepřehlédnutelná a pro autora rovněž příznačná je i hra světel a stínů, vytvářející podmanivou až tajůplnou atmosféru. Mařák se lesním námětům věnoval systematicky, v plenéru vytvářel nespočet skic, kterým pak v ateliéru postupně soustředěnou precizní malbou vdechoval život, což je případ i zde předkládaného díla.

J U L I U S M A Ř Á K : L E S N Í C E S T A / 2. polovina 80. let 19. století olej na plátně / 45 × 54 cm / signováno vpravo dole: J. Mařák

draženo: 2. 6. 2016 od 15 hodin předaukční výstava: 16. 5.–1. 6. 2016 / 10–18 hodin

místo: ARTHOUSE HEJTMÁNEK – galerie a aukční dům, Goetheho 2, 160 00 Praha 6-Bubeneč

vyvolávací cena: 450 000 Kč www.arthousehejtmanek.cz

AU K Č N Í T I P – E U R O P E A N A R T S I N V E S T M E N T S

J O S E F Č A P E K : V E N K O V S K Ý H Ř B I T O V, K O N V A L I N K Y / oboustranný olej na plátně 34 × 44 cm / rámováno / datace – 1921 / signováno vpravo dole J.Č. 1921

draženo: 15. 5. 2016 od 13.00 místo: Obecní dům, Praha

odhadní cena: 4 500 000– 6 500 000 Kč www.europeanarts.cz

Na obrazu Venkovský hřbitov máme výjimečnou možnost spatřit dvě polohy Čapkova díla současně. Zatímco Josef Čapek dal zřejmě přednost zátiší, které měl původní majitel obrazu natočené pohledovou stranou, na zadní straně obrazu bylo objeveno jiné dílo, které teprve dodatečně vystupuje ve své kvalitě a dává plně zazářit Čapkovým úvahám nad nejrůznějšími motivy. Tento výjev, jenž byl dlouho na zadní straně obrazu skryt, dokonce zřetelně obohacuje jeho dílo, a upozorňuje diváka na to, proč si Čapka oblíbil raný Devětsil. Jeho ústředním motivem je venkovský hřbitov, ohraničený bílou, pastózně nanesenou zdí, která obíhá celý hřbitov a uvádí diváka do záludné hry frontality a perspektivy prostřednictvím vymezeného vnitřního prostoru.

Na obraze je zajímavé to váhání autora, který z neznámých důvodů, i když to pro něj nebylo nijak zvláštní, na druhou stranu již hotového a hlavně signovaného obrazu namaloval zátiší, které je sice rovněž zajímavé, ale z hlediska výkladu Čapkova díla ne tak zásadní. Pochopitelně, lze vřadit tento obraz mezi Čapkovy Předměstské krajiny, Domky v předměstí, Domy v zahradě atd., jimiž se velmi průkopnickým způsobem dotkl periférie, takže jako by mu tam právě tento venkovský hřbitov chyběl. odborný posudek: PhDr. Karel Srp odborná expertíza: NG Praha

30

inzerce

AUREA Numismatika

mince - medaile - bankovky - vyznamenání

70. aukce - mince, medaile 21. 5. 2016, 9.00 hod.

71. aukce - antické mince 21. 5. 2016, 15.00 hod.

72. aukce - Ruské mince, medaile 21. 5. 2016, 17.00 hod.

73. aukce - papírová platidla 22. 5. 2016, 9.30 hod.

7. eAukce - mince, medaile faleristika, staré pohledy 22. - 26. 5. 2016, 18.00 hod.

Konferen ní centrum City

Na Str i 65, Praha 4 (Metro Pankrác)

www.aurea.cz

www.LiveBid.cz

na trhu

text Jan Skřivánek

31

Otakar Švec Autor jedné z nejpopulárnějších soch české moderny, Slunečního paprsku, spolupracovník Osvobozeného divadla i nechtěný vítěz soutěže na Stalinův pomník na Letné.

Muž nesporného talentu a tragického osudu, který dodnes čeká na soubornou monografii.

O TAK AR Š VEC : V O S K O V E C A W E R I C H, 1932, polychromovaná sádra, výška 26,5 cm, signováno tužkou zespodu O. Švec vyvolávací cena: 150 000 Kč (+ 24% provize)

Jakkoliv je Otakar Švec (1892–1955) neopominutelnou postavou moderního českého sochařství, jedinou publikací věnovanou jeho dílů je desetistránkový katalog od Petra Wittlicha vydaný v roce 1959. Švec studoval na pražské akademii v ateliéru Josefa Václava Myslbeka a později zde působil jako asistent Jana Štursy. V roce 1920 absolvoval roční stáž ve Francii v ateliéru Antoina Bourdella.

Svou nejznámější sochu vytvořil v roce 1924 a o rok později s ní slavil úspěch na výstavě dekorativních umění v Paříži. „Je to kopnutí do dveří, které jsme potřebovali,“ prohlásil prý o tomto díle Jan Štursa. Název Sluneční paprsek je patrně pouze otrockým překladem jména populární anglické značky motocyklů Sunbeam. Původní Švecův odlitek se dnes nachází ve stálé expozici Národní galerie. Na přelomu tisíciletí však galerie nechal několik vybraných soch ze své sbírky, včetně Slunečního paprsku, znovu odlít pro americké sběratele manžele Hascoeovi. Tento odlitek se pak v červnu 2011 objevil v aukci jejich pozůstalosti v Sotheby’s v Londýně, kde se včetně provize a dalších poplatků prodal za rekordních 3,8 milionu korun. Předaukční odhad přitom počítal maximálně s částkou kolem 600 tisíc korun.

Součástí téže kolekce byly také hned tři bronzové odlity dvojbusty Voskovce a Wericha ze začátku 30. let. Šlo opět o novodobé

odlitky, přesto se též prodaly s výraznými nárůsty za částky od 100 do 130 tisíc korun. „Efektní Dvojportrét, který by z hlediska stylového mohl být vhodným završením civilismu prvé poloviny 20. let, je nejúčinnější, když jej pozorujeme, jak se otáčí a jedna hlava vplývá do druhé. Ostatně oba komici toho využili v závěrečných sekvencích svých filmů,“ píše o tomto díle Karel Srp v akademických Dějinách českého výtvarného umění.

Vedle filmů V+W byl Otakar Švec uváděn také jako autor sochařské výzdoby ke hře Osel a stín z roku 1933.

Portréty vycházejí z jevištní stylizace Voskovce a Wericha a autor počítal i s barevnou úpravou povrchu sochy. Autentickým materiálem je zde tak spíše polychromovaná sádra než bronz. Tuto původní variantu sochy nabídne na aukci začátkem června Arthouse Hejtmánek. Dražená plastika údajně pochází přímo z majetku Jana Wericha, což však nelze ověřit. Aukční katalog to proto formuluje slovy: „Dle informací od majitele...“ Stejnou sádru měl podle dochovaných svědectví vlastnit i Jiří Voskovec ve Spojených státech.

Socha bude startovat na 186 tisících korun a i prodej za minimální podání by stačil na nový autorský rekord na českém trhu. Dosud jej drží bronzová varianta této sochy, která byla před sedmi lety na aukci 1. Art Consulting vydražena za 106 tisíc korun.

32

na trhu

text Marcela Chmelařová Autorka je šéfredaktorkou ART+.

Endre Nemes V květnu se na domácím trhu objeví dvojice výrazných (před)válečných prací Endreho Nemese v kvalitě, o jakou se na české půdě dosud nebojovalo. Obě výjimečné malby z období surreálných metafyzických kompozic jsou známy z autorovy české monografie od Jiřího Mašína. Se starší z nich, olejem restituovaným ze sbírek pražského Židovského muzea, je navíc spojena i osobitá rodinná historie.

ENDRE NEME S: MEL ANCHOL IE 1941, olej na plátně, 80 × 67 cm, vyvolávací cena: 800 000 Kč (bez 20% provize)

Endre Nemes (1909–1985) přišel do Prahy v roce 1930. Byl to původem maďarsky a německy mluvící Žid. Narodil se v maďarském Pécsváradu, rodina se však brzy přestěhovala do Spišské Nové Vsi. Vyrůstal na Slovensku za Rakousko-Uherska a v prvních letech nové Československé republiky. V Praze Nemes studoval na pražské akademii u Williho Nowaka, živil se jako karikaturista a umělecký kritik v jednom maďarském deníku.

Svou první výstavu měl krátce po ukončení studií v roce 1936 v galerii Dr. Feigla společně se svým přítelem, malířem Jakubem Bauernfreundem. Oba se stýkali s tehdejší pražskou židovskou komunitou a znali se i s příslušníky budoucí Skupiny 42.

Na podzim 1938 Nemes utekl před válkou do Helsinek. Cestoval po Skandinávii

a nakonec se usadil ve Švédsku, kde měl už v roce 1941 svou první samostatnou výstavu.

Po těžkých začátcích v emigraci se mu začalo dařit. Několik let vedl akademii v Göteborgu, později realizoval řadu velkých zakázek do architektury. Mimo jiné dvě rozměrné tapiserie pro centrálu automobilky Volvo. Své začátky v emigraci i atmosféru předválečné Prahy a její židovské kulturní a umělecké komunity popsal v knize Pod příkrovem času, která u nás vyšla v roce 2003.

V 60. až 80. letech měl Nemes v tehdejším Československu několik výstav, poslední v roce 1982 ve Valdštejnské jízdárně.

Jeho pozice v kontextu českého moderního umění je však dodnes problematická. Ve veřejných sbírkách mnoho jeho děl nenajdeme a dá se říct, že teprve v posledních

33

ENDRE NEME S: M E TA F Y Z I C K Ý I N T E R I É R 1937, tempera na překližce, 67 × 50 cm, vyvolávací cena: 850 000 Kč (bez 20% provize)

letech – i v návaznosti na vzrůstající propojenost evropského trhu s uměním – jej domácí sběratelé znovu objevují. Ve svých počátcích se Nemes inspiroval metafyzickou malbou, surrealismem, později lyrickou abstrakcí. Nejvýše ceněné jsou dnes jeho rané práce ze závěru 30. let, vzniklé těsně před odchodem z Prahy. Ty se ale na trhu objevují jen velice vzácně.

Největší událostí pro sběratele a příznivce Nemesova díla za poslední čtvrtstoletí byla aukce více než čtyř set děl z autorovy pozůstalosti, která se uskutečnila v říjnu 2012 ve Stockholmu. Nejvyšší ceny, v přepočtu více než dvou milionů korun, se dočkalo plátno z roku 1936 Zátiší s býčí hlavou a bustou.

Za více než milion korun bylo na téže aukci vydraženo ještě dalších jedenáct obrazů.

Nad milion byl Nemes opakovaně dražen již také na Slovensku, poprvé v březnu 2008.

Nemesův cenový rekord na domácím trhu drží nefigurativní malba Mezi nocí a deš-

těm z konce 40. let prodaná předloni Galerií Pictura za 900 tisíc korun.

První z dvojice prací, které v květnu bude dražit Galerie Kodl, Metafyzický interiér z roku 1937, nese všechny typické prvky surreálných kompozic těsně předválečného Nemesova díla: melancholickou postavu ženy u klavíru, rozevřený deštník, chaoticky rozmístěné kusy nábytku či antická torza, motiv rozbitých pendlovek upomínající na neúprosné míjení času. To vše v pozadí rámuje silueta potemnělé Prahy. Jako by obrazy tohoto období zachytily beznadějný chaos a smutek v domácnostech pražské židovské elity v posledních dnech před nucenou emigrací: cennější kusy inventáře narychlo připravené k vystěhování či odprodeji, poslední melancholická gesta přátel; dosavadní život v troskách a ten nový s velkým otazníkem.

Podle původní majitelky obrazu, který se objevil i na zmiňované Nemesově poslední

domácí retrospektivě, se k malbě váže i kus rodinné historie. V rodině bylo původně více malířových děl z předválečných let. Daroval je patrně jedné ze svých pražských lásek před svým odchodem do emigrace sám malíř. V nastávajícím choti dámy však tyto malby ještě po válce vyvolávaly takovou vlnu žárlivosti, že jednoho dne ve sklepě vinohradského domu dvě plátna rozřezal a spálil. Metafyzický interiér (zvaný někdy Žena u klavíru) tomuto osudu unikl proto, že se jako konfiskát dostal do sbírky Židovského muzea, odkud byl rodině navrácen až v novodobých restitucích.

Druhý nabízený obraz rozvíjí tytéž metafyzické kompozice s týmiž rekvizitami, stojí však naopak v závěru celého cyklu.

Malba Melancholie z roku 1941 vznikla již ve Švédsku v době, kdy zde malíř začal znovu tvořit a jeho dílo bylo představeno na velké samostatné výstavě postupně ve Stockholmu, Malmö a Linköpingu.

36

rozhovor

text Jan Zálešák Autor je kurátor a teoretik umění, působí na FaVU v Brně. foto (portrét) Peter Ančic

O nesnesitelné lehkosti zapomínání Rozhovor se Svätoplukem Mikytou Svätopluk Mikyta je umělec ze Slovenska, jeho tvorba je však neodmyslitelně spojena s širším pojetím (středo)evropské identity. Nejen témata, ale i materiál, s nímž pracuje, ať už jsou to knižní ilustrace, nebo rámy, do kterých adjustuje své práce, jsou spojeny s cestováním mezi centry a periferiemi evropského Východu a Západu. Napětí mezi dobrovolným nomádstvím a oddaným kultivováním místa, v němž právě žije a pracuje, charakterizuje Mikytu jako člověka i jako umělce. Proto je i náš rozhovor spojen s pomyslným cestováním mapou střední Evropy, která se dnes opět zdá být (jako ostatně v minulosti tak často), na osudové křižovatce.

Ve své tvorbě ses od přelomu tisíciletí zabýval tématem totalitarismu, který je v Evropě historicky spojen s nacionalismem. Ať už vezmu Maďarsko, Slovensko, nebo teď Polsko, zdá se, že postsocialistická transformace dnes dospěla do nové fáze, charakterizované konzervatismem a rostoucí tolerancí k otevřeně fašistické rétorice. Jaké pocity v tobě vývoj vyvolává? Promítá se tato nová zkušenost nějak do tvé aktuální tvorby?

Momentálne je pre mňa zaujímavý práve ten bezvýchodiskový moment, ktorý nastal v súvislosti s poslednými voľbami na Slovensku. Reflexiou minulosti nášho stredoeurópskeho prostredia som sa začal zaoberať pred desiatimi, možno pätnástimi rokmi, pretože som mal pocit, že téma našej konkrétnej totalitárnej minulosti, toho, čo jej predchádzalo a jej dosah na súčasnosť, nie je dostatočne spracovaná. Druhá polovica devätnásteho storočia a prechod do dvadsiateho

storočia sú v tomto regióne spojené so sebauvedomovaním sa, povedomím národností a budovaním štátov na tomto základe tak, ako ich dnes poznáme. Zaujíma ma toto geopolitické zoskupenie, jeho mýty, tradície, vojny a totality. Z historického pohľadu ma upútava národný socializmus aj komunizmus. Citlivo vnímam ich dôsledky na náš kód, na našu identitu. Snažil som sa pripomínaním si minulosti možno nejako zabrániť tomu, aby s ňou bolo možné nekriticky, ideologicky manipulovať. Zároveň som, ako mnohí, dúfal, že so skúsenosťou, ktorú máme z prvej polovice dvadsiateho storočia, je ozaj nemysliteľné, aby sa opakovali tie isté chyby. Máme tu xenofóbny marazmus zreálnený nebezpečným radikalizovaním politiky. Myslím si, že som to svojou doterajšou tvorbou už dostatočne často pertraktoval. V mojej najaktuálnejšej tvorbe dochádza skôr k postupnému odklonu od týchto tém, k uvoľňovaniu obsahu i formy s dôrazom na kontinuitu toho, čo som robil predtým. O tom bude aj moja

46

téma

text Radek Wohlmuth foto Jiří Gordon

Cestování v čase Retromuseum v Chebu Výlety do historie si lze dopřát v každém muzeu, ale do té osobní se můžete zatím vrátit jen v Chebu, kde při tamní Galerii výtvarného umění zřídili Retromuseum, první zdejší stálou expozici designu a životního stylu za minulého režimu. Eticky a snad i dějinně vznik muzea ospravedlňuje nedávno uplynulé čtvrtstoletí života v éře spotřební demokracie, ostatní důvody shrnuje fakt, že od otevření je v něm denně plno.

K chebskému Retromuseu byla na rozdíl od vžitých domácích tradic cesta krátká. Alespoň na naše poměry.

V úvodním textu katalogu nové stálé expozice ředitel GAVU Cheb Marcel Fišer za počátek projektu označil březen 2014. Otevíralo se letos 17. února. Je dílem paradoxu, že provoz, který se vzápětí stal hlavním magnetem chebské galerie a jehož spuštění okamžitě vystřelilo celkovou návštěvnost zhruba na desetinásobek, vznikl v podstatě jen jako přidružená aktivita snahy získat na náměstí v centru města sousedící budovu především pro depozitní účely. Patří k půvabu věci, že v honosném patricijském Schillerově domě, nazvaném podle slavného nocležníka z doby, kdy v něm fungoval hostinec U Zlatého jelena, v minulém století celá desetiletí sídlily domácí potřeby a železářství.

Geneze rozhodnutí zaměřit se na design životního stylu české společnosti druhé poloviny 20. století zahrnuje různé okolnosti. Jednou z nich je výstava Husákovo 3+1 (2007) v galerii Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, která poprvé v našem prostředí prakticky ověřila potenciál takového projektu. Ne náhodou se na ní podíleli i Pavel Vančát a Jan Freiberg, Fišerovi kolegové ještě z dob jeho klatovského působení. Bez významu ovšem nebylo ani loňské ztroskotání podobně orientované expozice plánované do areálu Světovaru v rámci akce Plzeň – Evropské hlavní město kultury. Říká se, že štěstí přeje připraveným. V tomto případě lze dodat, že také nepřipraveným, protože chebská galerie nedisponovala prakticky žádným materiálem

nezbytným k vytvoření podobného muzea. Není tedy divu, že i přes výzvu k občanům s prosbou o dary, které by se staly základem nové sbírky, ještě dnes pochází naprostá většina výstavních exponátů ze zápůjček jiných institucí. Chebu promptně vypomohlo třeba pražské UPM či Národní technické muzeum, městská muzea v Ústí, Sokolově, Karlových Varech, ale do svých archivů sáhly také společnosti ETA, Chemoplast, Kovap nebo Royal Dux Bohemia.

Jiné to samozřejmě nebylo ani s kurátorským zázemím. I to byl důvod, proč se přípravy kromě Fišera a grafika Petra Koláře ujala externí historička umění Daniela Kramerová, spoluautorka úspěšné výstavy Bruselský sen (GHMP, 2008). Jejím prvním počinem v GAVU Cheb byla pak v roce 2011 repríza retrospektivy autora kinetických plastik Jiřího Nováka nazvaná V pohybu. Podobnou strategii Marcel Fišer ostatně nezvolil poprvé. K přípravě stálé expozice moderního umění si před lety z Moravské galerie přizval Ondřeje Chrobáka, středověkou plastiku mu pro změnu uspořádala Michaela Ottová. Ve všech případech jde o jeho vrstevníky ze studií dějin umění na Filozofické fakultě.

Inspirace z NDR

Tvůrci Retromusea hledali inspiraci především v zemi nostalgii po nedávném minulém přímo zaslíbené, v bývalém východním Německu. Právě odtud vzešlo slovo ostalgie, tedy stesk nebo touha po atributech spjatých s realitou východního bloku. Ředitel galerie Fišer navštívil Museum DDR v Berlíně už v roce 2010, které ho

KUCH Y NĚ Z 60. LE T kuchyňská linka Sfinx

tehdy – jak sám doslova uvádí – uchvátilo. Zaujala ho nejen „výborně zpracovaná expozice“, ale právě také „vynikající návštěvnost“. Na exkurzi tedy vyrazil po letech znovu společně s Danielou Kramerovou.

Kromě Berlína studovali chod a podobu obdobné instituce také o něco blíže českým hranicím, v Drážďanech na předměstí zvaném Radebeul. „Tam je muzeu věnovaný celý panelák,“ vypráví kurátorka expozice. „Několik pater plných nejrůznějších prostředí. Typické je pro ně sociologicko-historické pojetí, postavené na důsledném hromadění věcí. Jde tam o kumulativní typ muzea, který jsme si ale v Chebu, už kvůli prostorovým dispozicím nemohli dovolit,“ vysvětluje.

Přestože základní parametry jsou v obou případech totožné, tedy především zaměření na životní styl a efekt „cestování v čase“, který se dostal i do názvu saského muzea – DDR Museum Zeitreise –, rozdíly mezi oběma institucemi lze najít poměrně snadno. Kromě dobové budovy, bývalého sídla elektrárenského národního podniku – VEB Kraftwerksanlagenbau, je to třeba právě mechanické dělení expozice do jednotlivých podlaží podle témat, v tomto případě – mobilita (dopravní prostředky); práce; životní styl (byty, volný čas, sport a kultura) a nakonec stát, veřejné instituce a organizace.

Jiné je také časové vymezení, které v Německu zahrnuje kompletní existenci NDR, tedy roky 1949–1989.

54

profil

text Zuzana Šidlíková Autorka je kurátorkou Slovenského múzea dizajnu.

Cez lupu s krídlami Tento rok osemdesiatročný Anton Cepka nie je len zakladateľská osobnosť autorského šperku v Československu, ale aj dôležitá autorita medzinárodnej šperkárskej scény.

V priestoroch Slovenskej národnej galérie máme možnosť navštíviť až do 5. júna jeho veľkú retrospektívu.

ANTON CEPK A. K INE T ICK Ý ŠPERK místo: Esterházyho palác, Bratislava pořadatelé: Slovenská národná galéria a Neue Sammlung, Mnichov kurátorky: Viera Kleinová, Petra Hölscher termín: 18. 3.–5. 6. 2016 www.sng.sk

Pohľad do výstavnej expozície napovedá, že Cepka je majster v presahoch mierky. Divákov môžu zaujať drobné šperkárske práce, skulptúry a objekty, ale i vcelku rozmerné diela vsadené do architektúry – reprodukované na fotografiách. Výstava predstavuje polstoročie jeho tvorby. Diela zapožičalo viac ako tridsaťšesť subjektov, domáce i zahraničné galérie, a taktiež súkromné osoby.

Cepka je považovaný za zakladateľskú osobnosť domáceho autorského šperku. Jeho tvorbu sprevádzajú materiálové a formálne experimenty a presahy do rôznych oblastí v rámci výtvarného umenia, dizajnu či architektúry.

Cepkova tvorivá cesta sa začala štúdiom rezbárskeho odboru na Škole umeleckého priemyslu v Bratislave, ktorú ukončil v roku 1957. Bolo to v podstate zlomové obdobie i z politicko-kultúrneho hľadiska; otvárali sa nové možnosti, Expo 58 v Bruseli sa stalo novým prísľubom a motiváciou i v oblasti výtvarného umenia a dizajnu. V tomto čase nastúpil do nového prostredia Vysokej školy umeleckopriemyselnej v Prahe, špeciálneho ateliéru pre umelecké spracovanie kovov (u prof. Jana Nušla a odbornej asistentky Aleny Novákovej). Dôležitým vstupom na nemeckú scénu, ktorá predznamenala cestu medzinárodným kontaktom, bola účasť na mníchovskom Veľtrhu umenia a remesiel, kde si Cepka odniesol v roku 1964 prestížnu Bavorskú štátnu cenu za diplomovú kolekciu šperkov. Pre jeho tvorbu bolo zásadné tiež I. Medzinárodné sympózium Strieborný šperk, ktoré sa konalo v roku 1968 v Jablonci nad Nisou, a ktoré hostilo špičkových tvorcov z Poľska, Rumunska, ZSSR a Československa.

Od počiatočného záujmu o plasticky zvrásnený povrch roztavenej hmoty kovu sa dostal k tvorbe geometricky štylizovaných objektov. Jeho rukopis tak zostal verný konštruktivistickému prístupu, geometria bola prítomná v jeho širokospektrálnej umeleckej činnosti.

Šperk Základným materiálom Cepkovej šperkárskej tvorby je striebro, populárnou formou najmä brošňa. Práve tá ponúka najviac možnosť oslobodiť sa od služobnosti, stáva sa zmenšeninou umeleckého diela na klope saka či na šatách. Jej nositeľ jej dodáva nový život, jeho pohyb prináša brošni nové možnosti.

Okrem toho sú to tiež ihlice, závesy a náhrdelníky, príležitostne prstene. Pri práci zostáva dlhodobo verný svojej ikonografii, charakterizuje ju najmä nadšenie z vesmírnej expanzie. Futuristické predstavy o dobývaní vesmíru sa stávajú symptomatické pre umenie druhej polovice 60. rokov a Cepka ju dôsledne integruje do svojich prác. Fascinujú ho lietadlá, vznášadlá, satelity, antény, či vesmírne rakety. Zároveň jeho tvorba odkazuje aj na staršie modernistické ciele, konštruktivistické práce Tatlina, disciplínu Mackintoshových remeselných prác či systematický rytmus Mondriana.

Zásadným a často opakovaným motívom Cepkových prác je mriežka. Opakujúce sa rytmy horizontálnych, vertikálnych (a diagonálnych) štruktúr sú prejavom autorovej precíznej koncentrácie. Aj na malých objektoch je často prítomný kinetický element. Hravosť je prítomná vďaka tomuto procesuálnemu momentu v mnohých šperkoch. Chladný kov rozžiaria rôzne doplnkové elementy z polodrahokamov, optického skla, bridlice, plexiskla, alebo je akcentovaný emailom.

Symboly vesmírneho veku nás pri pozornejšom skúmaní môžu zaviesť k naturalistickým motívom vážok, motýľov, z niektorých tvarov na nás s dvoma veľkými očami pozerá sovička, veľký dravý vták či iný predátor zvieracej ríše. K prírode majú blízko i mnohé šperky, ktoré ponúkajú dávku slobody z veľkej výšky – topografické zhmotnenie krajinného či mestského prostredia (napr. brošňa Planéta, Červená planéta či Navigačné oko).

Od roku 1967 sa stal Cepka členom Klubu konkretistov. Záujem o geometrický prístup (ilúzie op-artu, kinetické princípy) sa stali

55

trvalou súčasťou jeho šperkárskej tvorby.

Dynamiku získava pilovaním, prerezávaním, vŕtaním či plastickým prerážaním geometrických štruktúr, zároveň formy vrství. Tým umožňuje svetlu vstupovať do hmoty.

Vstupy do architektúry Je príznačné, že sa v Cepkovej tvorbe z malých objektov priamočiaro dostávame k architektúre. Fascinuje ho objekt v priestore, hra svetla a tieňa, jeho mobily reagujú na závan vetra. Jeho osvetľovacie telesá pracujú so stopou umelého svetla a reflektujú ho v priestore, zvýrazňujú rytmus opakovaných elementov. V rámci Československa bola práca s kinetickými objektmi rovnako blízka napríklad Jiřímu Novákovi, alebo Vratislavovi Karlovi Novákovi.

Po skončení vysokej školy sa Cepka usadil v Svätom Jure. Intenzívne začal pracovať najmä na štátnych zákazkách. Vďaka socialistickej politike, ktorá zabezpečovala pravidelné percentá z verejnej architektúry do výtvarného diela, bola možnosť vstúpiť do realizácií sobášnych siení, výstavísk, radníc, kostolov, jedální, hotelov, polikliník, škôl, obchodov atď. Dnes sú už pre naše oko podobné realizácie atraktívne nielen preto, že súčasná prax sa tak radikálne zmenila, ale i z dôvodu, že plastiky predchádzajúcej éry sú stále väčšou zriedkavosťou. Od deväťdesiatych rokov prevládal skôr názor, že všetky diela vo verejnom priestore boli poplatné socialistickému režimu, sú nekvalitné a nehodné záchrany. Podľa posledného výskumu Viery Kleinovej, z trinástich diel, ktoré Cepka

ANTON CEPK A: S TROPNÍ PL A S T IK A 1980, Pitná promenáda, Kúpele Sliač, foto: archiv autora

realizoval v exteriéri, a z viac ako dvadsiatich sochárskych, prípadne dizajnérskych prác pre interiér sa dnes zachovalo len desať.

Formálne sa opakujú určité prvky, ktoré využíval i v šperkárskej tvorbe, dynamika mriežky rozvíjajúcej sa v priestore, deliace steny a mreže rozihrávajúce op-artovú hru, v ktorej hrá dôležitú rolu svetlo, satelity s kinetickým elementom. Základom jeho práce je minimalizácia výrazových prostriedkov, strohý formálny jazyk. Cepkove práce stoja často na hranici umenia a dizajnu. Práve to je typické nielen pre jeho drobnú šperkársku

inzerce

71

Karel Malich

FRANTIŠEK

KUPKA Vanoucí modře

Nově objevený

Museum Kampa 9. 2."–"22. 5. 2016

Museum Kampa 9. 2. – 31. 5. 2016 www.museumkampa.cz

Hlavní partner výstavy

Partner výstavy

Generální partner Musea Kampa

Hlavní partneři Musea Kampa

Partneři Musea Kampa

Mediální partneři Musea Kampa

Zvláštní poděkování

Generální partner Musea Kampa

Hlavní partneři Musea Kampa

Partneři Musea Kampa

Mediální partneři Musea Kampa

Zvláštní poděkování

denně I daily 10 – 18:00

Otto Placht

22. 4. – 30. 10. 2016

PARALELNÍ SVĚTY PARALLEL WORLDS

www.schieleartcentrum.cz

EGON SCHIELE ART CENTRUM ČESK Ý KRUMLOV

nové knihy

Umění bez revolucí?

Radek Horáček Šéf katedry výtvarné výchovy na brněnské pedagogické fakultě navazuje svou knihou na Zhořovy Proměny soudobého výtvarného umění. Publikace obsahuje pohled na umění druhé poloviny 20. století ve formě skript, vtipné obrazové části a vlastní teoretické stati. Horáček je naoko proti revolucím (umění nehledá nové, ale původní věci). Teoretický text se však točí kolem revolučních počinů: akcí Kateřiny Šedé, výstavnických experimentů Vladimíra Kokolii nebo zlomové výstavy MoMA v Berlíně (2004). Ne náhodou se všechny týkají práce s divákem – zprostředkování umění zůstává Horáčkovým hlavním tématem.

Barrister & Principal / MUNI Press 2015, 280 stran, 295 Kč

Příhoda 25 M. Juříková, K. Císař, T. Nekvindová, J. Příhoda V životě ani v umění věci často nebývají tak, jak bychom si představovali.

Jiří Příhoda by si ke kulatým narozeninám jistě zasloužil reprezentativní výstavu v odpovídajícím prostoru a plnohodnotnou monografii. Místo toho jsme vděčni za příhodovskou sekci v Trojském zámku, která společně s vedlejší expozicí pražské kameniny potrvá do konce října, a za publikaci, která obsahuje dva starší texty (úvahu o umělcových videopracích od filozofa

připravila Kateřina Černá foto Matěj Pavlík

Karla Císaře a rozhovor o instalacích s teoretičkou Terezií Nekvindovou) a nový umělcův profil od ředitelky GHMP Magdaleny Juříkové.

KANT 2016, 160 stran, 850 Kč

Sídliště, jak dál?

M. Kohout, D. Tichý, F. Tittl, J. Kubánková, Š. Doležalová ČVUT ve spolupráci s Ministerstvem pro místní rozvoj vydali publikaci, která zkoumá, co bude se sídlišti, v nichž žije asi třetina obyvatel této země. Budou se natírat veselými barvami, nebo bourat? Existují i jiná řešení? Inspiraci je možné najít v cizině, například ve Francii či Nizozemí. Často stačí zdánlivě nenápadné změny, které lze shrnout pod pojem restrukturalizace.

To znamená úpravy, které počítají s tím, co je, ale mění chápání prostoru, a tím i jeho využití. Často jde o to, vymezit jednotlivé bloky, vytvořit místo pro setkávání nebo definovat plochy, které momentálně nemají jasné určení. Knihu distribuuje nakladatelství Zlatý řez.

FA ČVUT 2016, 272 stran, 650 Kč

Dopisy Vladimíra Boudníka přátelům 1949–1953 Jan Placák (ed.)

O literární pozůstalost Vladimíra Boudníka se dělí Památník národního písemnictví a Galerie Ztichlá klika, vedená Janem Placákem. Ten ve volných chvílích přepisuje Boudníkovy

dopisy a vydává je pak v edici Vladimír Boudník a přátelé. První dva díly se věnovaly korespondenci s Mikulášem Medkem a Hanesem Reegenem, třetí je vymezen chronologicky – bouřlivými lety 1949–53, kdy Boudník vydal tři manifesty explosionalismu, začal pracovat v továrně a kreslit v ulicích a seznámil se s Bohumilem Hrabalem a Egonem Bondym. Texty a faksimile vybraných dopisů jsou proloženy reprodukcemi Boudníkových grafik.

Galerie Ztichlá klika 2016, 323 stran, 500 Kč

Principy moderní architektury Christian Norberg-Schulz Text, který se k nám nyní dostává jako Principy moderní architektury, vznikal v postmoderních 80. letech jako reakce na potřebu hledat kořeny moderny.

Norský historik architektury a fenomenolog se věnuje tomu, jak moderna pojímá základní životní prostory člověka – dům, instituci a město. Zabývá se principem otevřené formy, volného půdorysu a ukazuje, jak architektura po období mezinárodních slohů začala znovu brát v potaz konkrétní místo a jeho význam (kapitoly o novém regionalismu a monumentalitě). Autor ve výkladu také hojně užívá pojem „image“ ve smyslu obrazu, s nímž se lze identifikovat. Norberg-Schulz je u nás známý svou knihou Genius loci.

Malvern MMXVI, 144 stran, 348 Kč

65

68

antiques

text Helena Tůmová Autorka je kurátorkou výstavy Křehká krása pražské kameniny. foto Galerie hlavního města Prahy

Pražská kamenina Zámek Troja hostí do konce října výstavu pražské kameniny ze sbírky Muzea hlavního města Prahy. Manufaktura založená na konci 18. století vyráběla nejen užitnou keramiku, ale produkovala i vlastní figurální sošky.

Založení pražské manufaktury na jemnou kameninu bylo umožněno správními, celními a hospodářskými reformami přijatými za vlády císařovny Marie Terezie a jejích synů Josefa II. a Leopolda II. O rozvoj manufakturní a tovární výroby ve druhé polovině 18. století se postaraly tehdejší četné zákonné normy přijaté v jeho prospěch. Příliv zkušených pracovních sil z ciziny zjednodušil výnos o nabývání městského práva dobrými umělci a odbornými dělníky bez zaplacení zvláštní sazby. Jiný předpis současně stanovil tresty pro ty, kdož odlákají do ciziny domácí umělce a fabrikanty (pracovníky v továrně).

Dvorní dekrety z let 1764 a 1774 podpořily domácí průmysl zákazem dovozu majolikového a fajánsového zboží ze zahraničí.

Porcelán bylo možné dovážet proti clu 12 kr. z jednoho zlatého, ale jen přes hlavní celní místa v Praze a Vídni. Dvorním dekretem z října 1788 mohlo české gubernium udělovat právo, tzv. zemské privilegium, k užití c. k. orla ve vývěsním štítě nebo v označení zboží zasloužilým a výtečným podnikům, které se svou důležitostí a rozsahem blížily velkoobchodu a byly vhodné k udržení skladů.

Firemní historie

KŘEHK Á KR Á SA PR A Ž SKÉ K AMENIN Y místo: Zámek Troja pořadatel: Galerie a Muzeum hl. města Prahy kurátorka: Helena Tůmová termín: 1. 4.–30. 10. 2016 www.muzeumprahy.cz

Pražská manufaktura na zpracování jemné kameniny byla první svého druhu u nás.

Jejím prvenstvím bylo i to, že za jejím vznikem nestáli příslušníci šlechty. Roku 1791 ji založili čtyři pražští měšťané, a to bratři Karel a Václav Kunerlovi, Josef Ignác Lange a Josef Emanuel Hübel, kteří se inspirovali v zahraničí, zvláště pak u durynských podnikatelů. Karel Kunerle a Emanuel Hübel ještě před jejím založením navštívili dvaadvacet továren v zahraničí, aby zde získali patřičné technologické dovednosti a seznámili se s výrobními trendy své doby. Tuto ideu se rozhodli uskutečnit v samém srdci Prahy ve svatopetrské čtvrti.

Dobře připravená a promyšlená výroba se mohla naplno rozběhnout koncem roku

1793, ale jejich úmysl se potýkal se strachem okolních obyvatel z případného požáru, který by mohl zničit sousední domy. Občané svatopetrské čtvrti dokonce poslali námitku ke dvoru. Nakonec byla pro účely zřízení manufaktury zakoupena v roce 1794 budova tzv. bechyňských kasáren nacházející se na rohu dnešních ulic Na Poříčí a Havlíčkova.

V roce 1795 k ní byl přikoupen sousední dům zvaný U slepého zemana.

Na úspěšném chodu továrny měli nemalý podíl cizí odborníci z Ansbachu, Míšně a Postupimi (celkem deset zaměstnanců).

Zanedlouho se v továrně uplatnili i tuzemští umělci modeléři a točíři (Jan Stola, Jan Votýpka, Josef Schreiner) a malíři otec a synové Haidrichovi, kteří byli dříve zaměstnáni jako malíři skla v Jablonci. V dobových dokumentech byli označováni jako Punkt- (Bund-), Landschaft- und Portretmaler. Technické vybavení manufaktury obsahovalo třináct hrnčířských kruhů, čtyři mlýny na kameninovou hmotu a glazuru, tři pece a jeden anglický obráběcí stroj.

Majitelé manufaktury se několikrát snažili získat Privilegium privatum, které umožňovalo zřizování skladů po celé zemi.

Po několika neúspěších je získali v listopadu 1796, a to na dobu dvanácti let. Hned v následujícím roce však slibně se rozvíjející manufaktura vyhořela. Prostředky na její obnovu poskytl Karel Ballabene, Němec s italskými předky, který od roku 1773 žil v Praze a založil v Dlouhé třídě prosperující bankovní dům.

Manufaktura se po znovuotevření potýkala se všeobecnou nedůvěrou novoměstského měšťanstva, které mělo oprávněný strach z případného dalšího požáru. Majitelé dokonce uvažovali o případném získání budov mimo centrum města. Vše se po nějaké době uklidnilo a chod továrny pokračoval.

Roku 1800 odešli oba bratři Kunerlové a přišli noví společníci Karel Lenhart a hrabě Karel Clam-Martinic, který se roku 1804 stal jediným majitelem. V roce 1810 se ale vzdal továrny ve prospěch J. E. Hübla. Obchodní

69 ŽENA V ANT ICKÉM ODĚ VU (vpravo) A P A P A G E N O (vlevo) modelér Jan Votýpka, 1796–1800, měkká kamenina, foto: Jan Diviš, sbírka Muzea hlavního města Prahy

značka se mění na Hübel und Co. Výroba se postupně utlumovala a v manufaktuře pracovali jen čtyři mistři, tři pomocní dělníci a dva učňové. V polovině 30. let 19. století podnik převzal drážďanský rodák Karel Ludvík Kriegel, který jako společníka přibral vídeňského obchodníka Emanuela Hofmanna. Firma se přejmenovala na K. Kriegel & Comp. a výroba se přestěhovala na Smíchov. Manufaktura po nějakou dobu současně vyráběla kameninu i porcelán, postupně však kameninu opustila.

Hlavně díky činnosti sochaře Arnošta Poppa se pak pražský porcelán výrazně zapsal do historie českého uměleckého průmyslu.

Po anglickém vzoru Pražská manufaktura vytvářela moderní kolekce nádobí cenově dostupného pro měšťanské domácnosti. Jídelní soupravy napodobovaly drahé porcelánové nádobí nejen tvarem, barvou a výzdobou, ale i podobnými vlastnostmi. Dle dochovaných ceníků se v pražské manufaktuře vyrábělo třináct druhů jídelních a nápojových setů pro dvě až dvacet čtyři osob. Dalšími produkty byly kameninové holby soudkovitého tvaru s cínovými nebo kameninovými víčky, zdobené malovanými žánrovými motivy a postavami světců. Výroba holeb byla českou specialitou.

Velkým inspiračním zdrojem v tvarosloví některých nádob byla anglická Leeds Pottery, která byla vzorem nejen pro pražskou manufakturu, ale i pro konkurenční týneckou (Týnec nad Sázavou). Tvar i krémová barva glazury se u některých výrobků v detailu téměř shodují s produkcí Leeds Pottery.

U starších výrobků se používala naglazurová technika, většinou monochromní, nejčastěji v barvě sépiové, fialové nebo modré a černé, v některých případech šlo i o vícebarevné dekory.

Pražská kamenina vyrobená kolem roku 1800 byla typická sériově malovanými figurálními dekory – žánrové romantické postavy mužů a žen v dobových oblecích se

74

zahraniční výstava

text Josef Ledvina

Květy zla Aktuálně probíhá důkladná retrospektiva Isy Genzken (*1948) v berlínské Martin Gropius Bau, před třemi lety jí připravila rozsáhlou monografickou výstavu newyorská MoMA. Současné velkoměsto představuje fundament veškeré její práce. Velkoměstská je i jedovatá krása květin, s níž nejen ve svých asamblovaných sochách s oblibou pracuje.

P OHLED DO V Ý S TAV Y I S A GENZKEN – G R O U N D Z E R O, Hauser & Wirth London, Piccadilly, 2008, se svolením umělce, Hauser & Wirth London a Galerie Buchholz, Berlin / Cologne, © Isa Genzken

I S A G E N Z K E N : M A C H D I C H H Ü B S C H! místo: Martin Gropius Bau, Berlín kurátoři: Beatrix Ruf a Martijn van Nieuwenhuyzen termín: 9. 4.–26. 6. 2016 www.berlinerfestspiele.de

„Krása je forma účelnosti předmětu, nakolik je v něm vnímána bez představy účelu,“ definuje Kant soud vkusu v Kritice soudnosti a přidává poznámku pod čarou. Jako možný protipříklad v ní uvádí pravěké kamenné nástroje „opatřené otvorem k držení, které ačkoli svým tvarem zřetelně prozrazují účelnost, ale jejichž účel není znám, přece proto nejsou prohlašovány za krásné“. Odmítá jej s tím, že samo vědomí toho, že se jedná o artefakty, stačí k tomu, abychom je vztáhly k „nějakému záměru a určitému účelu“.

Jinak to má být s ne-artefaktem květinou, jako konkrétní příklad uvádí tulipán. Ten prý pokládáme za krásný, protože se při jeho vnímání setkáváme s „jistou účelností, která tak, jak ji posuzujeme, není vztahována k žádnému účelu“.

Kant na tulipánu obdivoval geometricky čisté tvary a čistou barevnou tonalitu květu, které dobře odpovídaly jeho představě něčeho bezúčelně racionálně uspořádaného. V tom, že si za příklad předmětu nezúčastněného soudu vkusu zvolil právě tulipán, je však skryt

dokonalý paradox. Jde totiž o květinu výsostně kulturní, do Evropy z Turecka importovanou, pěstěnou, šlechtěnou, a především hojně obchodovanou. Kulturní paměť je krátká, sto padesát let před publikací Kritiky soudnosti (1790) stál dokonce právě tulipánový byznys za první splasklou finanční bublinou.

Ve 30. letech 17. století zachvátila Nizozemí tulipánová horečka, lidé utráceli za cibule horentní sumy, ručili za ně svými domovy a statky. V roce 1637 přišel krach a cenový propad. Těžko si představit Holanďana té doby, který by nezúčastněně kontemploval čisté formy tulipánového květu a odstřihl je od představy jakéhokoli účelu či zájmu.

V roce 1988 navrhla německá umělkyně Isa Genzken pozoruhodný „pomník“. Přes dálnici vedoucí do Amsterodamu se měly klenout čtyři třicetimetrové stvoly tulipánů s kalichy čistých barev v různé fázi květu, po stranách komunikace mělo ležet několik jakoby odpadlých monumentálních okvětních lístků.

Přestože z Tulipánů pro Amsterodam zůstal jen model a k realizaci nikdy nedošlo, jde o dílo

75

podstatné. V některých ohledech jasněji naznačuje, kam měla tvorba Genzken později směřovat. V druhé půlce 80. let se jinak věnovala především vytváření hrubých betonových skulpturálních jako-modelů. Ačkoli ani ty nepředstavovaly čisté sochařské formy, ale více či méně volně odkazovaly k reálným, v čase a kultuře situovaným architekturám, pracují Tulipány mnohem důsledněji s apropriací hotového, vně ateliéru pořízeného artiklu. Samotný model byl vytvořen z umělých plastových květin a realizace měla představovat jen jejich důslednou, barevnost modelu uchovávající zvětšeninu. Konečně i motiv květiny se bude v práci umělkyně objevovat znovu a znovu.

Pro Kanta představovala květina obecně oblíbený příklad předmětu čisté estetické kontemplace, ve své třetí kritice jej využívá na více místech. V případě Tulipánů Isy Genzken se ale o vyvázání z prostoru účelů a zájmů mluví obtížně. Samotná forma pomníku vede diváka ven, mimo prostor čistých forem, ke komemorovanému životu, události, dění.

V tomto případě, i vzhledem k plánovanému umístění, k zapojení tulipánu do přediva

nizozemské kultury obecně. Nejde ale jen o oslavu veselé květinové holandskosti, ale právě i o připomínku prosycenou tragikou, spojenou možná specificky s onou první prasklou bublinou, ale především s živou současností květinového byznysu a turistického průmyslu – tulipán, symbol Nizozemska, měl vítat masy automobilistů před branami květy, marihuanou a bordelovými odéry provoněné metropole. A koneckonců tu figuruje – i díky oněm opadaným okvětním lístkům – také jako barokně neveselá připomínka časovosti a pomíjivosti, v přímém protikladu ke kantovské myšlence, že estetický soud je vynášen bez jakéhokoli zájmu na existenci či neexistenci jeho předmětu.

K umělkynině pozdějším exteriérovým realizacím patří pár bílých orchidejí. Je to v kovu vyvedená, veristicky kolorovaná zvětšenina květin, jež jsou dnes v plastovém květináčku prodávány v každém druhém supermarketu či na benzinových pumpách, zpravidla u pokladen jako last-minute dárek k valentýnu či k výročí. Objevila se nejprve v roce 2015 v Giardini v Benátkách v rám-

N E M O C N I C E (G R O U N D Z E R O), 2008, 312 × 63 × 76 cm, se svolením umělce, Hauser & Wirth London a Galerie Buchholz, Berlin / Cologne, © Isa Genzken M E M O R I A L T O W E R (G R O U N D Z E R O), 2008, 316 × 80,5 × 90 cm, se svolením umělce, Hauser & Wirth London a Galerie Buchholz, Berlin / Cologne, © Isa Genzken

ci bienále, později se, v pohybu jako její předloha, přestěhovala na Manhattan, na kraj Central Parku u příležitosti umělkyniny retrospektivy v MoMA. I v těchto květech je vtělen kus kulturní historie, a především současné globální tržní kultury. Není tomu tak dávno, co orchidej představovala exkluzivní obchodní a sběratelský artikl, symbol luxusu, za nějž se utrácely i tisíce dolarů.

Spisovatel James Agee (mimo jiné spolu s fotografem Walkerem Evansem koncipoval sociálně humanistickou fotoknihu Let Us Now Praise Famous Man) ji ve 30. letech znechuceně označil za „největší, nejhalasnější, nejdražší, nejvíce nabitou erotismem, glamourem, prestiží“ ze všech květin. Dnes je

inzerce

JAROSLAV RÓNA

SLUNEČNÍ RYTÍŘ výstava komorních plastik ze soukromých sbírek

27/5–9/7–2016 Komorní galerie u Schelů Panská 7, České Budějovice www.schel-galery.cz

81

inzerce

91

Edvardas Racevičius vernisáž 28. 4. 2016 18 h výstava do 30. 6. 2016 Pelhřimov, Nádražní 834 +420 602 311 466

Křehký Mikulov 27. – 29. 5.

016

Akademie výtvarných umění v Praze pořádá

LETNÍ AKADEMII PRO DĚTI

Pro věkové skupiny od 6 do 12 let (15. – 19. 8. 2016) a 12 – 17 let (22. – 26. 8. 2016). Denně 9 –15:30 hod.

Cena kurzu: 3 000 Kč, včetně materiálu.

Přihlášky zasílejte do konce července 2016 (lad@avu.cz) Více na www.avu.cz

Výstava Křehký 27. 5.– 28 .8 .2016 www.krehky.cz www.rmm.cz

www.dubgallery.com

Hlavní mediální partneři:

Mediální partneři: CZECHDESIGN, ELLE Decoration, SOFFA

Oficiální dodavatel:

Partner:

Producenti:

84

inzerce

06. 05. – 21. 08. 2016 Záštitu nad výstavou převzali člen Rady Jihomoravského kraje Ing. Jiří Němec a děkanka Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně doc. MgA. Jana Janíková, ArtD.

Regionální muzeum v Mikulově / Zámek 22/1 www.mzm.cz, www.utb.cz, www.rmm.cz

Movere

BUDOUCNOST TRADICE

Karíma Al-Mukhtarová Ashley Bell Clark David Böhm a Jiří Franta Aleš Čermák Mira Gáberová Dominik Gajarský Antonín Jirát Petr Krátký Alice Masters Jan Pfeiffer Adéla Součková Matěj Smetana Johana Střížková Zuzana Žabková a Adam Vačkář – Tereza Hradílková

18.5.– 24.7. 2016 Dům umění města Brna The Brno House of Arts www.dum-umeni.cz

PAMÁTNÍK TEREZÍN Meziválečná moderna ve sbírkách Západočeské galerie v Plzni (1918–1938) 27/4–18/9/2016

výstava

„JÁ JE NĚKDO JINÝ“

Tvůrčí obsese mezi surrealismem a art brut OBRAZY, KRESBY, KOLÁŽE, OBJEKTY

12. května – 31. srpna 2016 výstavní prostory IV. dvora Malé pevnosti Terezín

www.pamatnik-terezin.cz

TEREZÍN MEMORIAL

exhibition

”ME IS SOMEONE ELSE”

Creative obsession between Surrealism and Art brut PICTURES, DRAWINGS, COLLAGES, OBJECTS

May 12th - August 31st, 2016

exhibition spaces of the 4th courtyard in the Small Fortress Terezín

Západočeská galerie v Plzni výstavní síň Masné krámy Pražská 18, Plzeň Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin.

Ivo Hadraba: Všichni se mračí, tak jsem mu udělal úsměv; ale oči jsem mu nechal ponurý.

Everybody frowns, so I gave him a smile, but his eyed stayed gloomy.

www.pamatnik-terezin.cz

artmix

Centrum současného umění DOX Duše peněz (do 6. 6.); Upfront: Váleční fotoreportéři (do 23. 5.)

Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie Futura Thomas Jeppe: Neo Lad; Kasia Fudakowski: Maso v okně, bojí se vosy; Jimena Mendezova: Pojem vzdálenosti (HROZBA) (vše do 5. 6.)

Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraproject.cz GHMP – Colloredo-Mansfeldský palác Pražský fantastický realismus 1960–67 (do 4. 9.)

Karlova 2, Praha 1 / www.ghmp.cz

Nová galerie Samuel Paučo, Michal Nagypal: Hromy a blesky (do 19. 5.); Martin Mainer: Přicházíme v míru (od 26. 5. do 25. 6.)

Balbínova 26, Praha 2 / www.novagalerie.cz MeetFactory Tušení světla; Juraj Gábor: Vertikální gradace (vše do 31. 5) Ke Sklárně 3213/15, Praha 5 / www.meetfactory.cz UPM – Obecní dům Secese: Vitální umění 1900 (do 31. 7.)

Nám. Republiky 5, Praha 1 / www.obecnidum.cz

BRATISLAVA

GKK – zámek Klenová Linoryt I, ze sbírek Galerie Klatovy, Klenová (do 17. 7.); Pavel Přibyl: Realita na hraně (do 12. 6.); Cesta 2016: přehlídka ZUŠ Plzeňského kraje (do 5. 6.)

Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec Příběhy kraje, regionální umění ze sbírek po roce 1945; Jaroslav Róna: Obrazy a sochy (vše do 5. 6.)

Masarykova 723 / 14, Liberec / www.ogl.cz

LITOMĚŘICE

Danubiana Meulensteen Art Museum Gertrud D: Svet Gertrud D, panta rhei (do 12. 6.)

Vodné dielo, Bratislava – Čunovo / www.danubiana.sk

Severočeská galerie výtvarného umění Jitka Štenclová: Přeměny (do 29. 5.); Marius Kotrba: Sochy (od 13. 5. do 2. 10.)

Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

BRNO

NÁCHOD

GHMP – Dům U Zlatého prstenu Artur Magrot: Nebude to trvat dlouho (do 19. 6.)

Týnská 6, Praha 1 / www.ghmp.cz

Dům umění města Brna Movere; Vendula Chalánková: Schodek; Jiří Příhoda: garagePOD (vše od 18. 5. do 24. 7.)

Malinovského náměstí 2, Brno / www.dum-umeni.cz

GHMP – Městská knihovna Neklidná figura (do 25. 9.)

Mariánské náměstí 1,Praha 1 / www.ghmp.cz

Dům Pánů z Kunštátu Hans Kupelwieser (do 12. 6.)

Dominikánská 9, Brno / www.dum-umeni.cz

OLOMOUC

GHMP – Zámek Troja Jiří Příhoda: Sochy; Křehká krása pražské kameniny (vše do 30. 10.)

Zámek Troja, Praha 7 / www.ghmp.cz

Moravská galerie – Pražákův palác Ján Mančuška: Čas Příběh Prostor (do 22. 5.); Patricie Fexová: Rysy (do 1. 6.); Art is Here: Umění po roce 1945 (nová stálá expozice) Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz

GHMP – Dům U Kamenného zvonu David Cronenberg: Evolution (do 17. 7.)

Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz

Karlin Studios Jan Nálevka; Plná místnost a šedesát dva kilo navíc (vše od 21. 5. do 19. 6.)

Křižíkova 34, Praha 8 / www.karlinstudios.cz Galerie Kuzebauch Martin Hlubuček: Muranesi (do 24. 6.) Říčanova 19/753, Praha 6 / www.galeriekuzebauch.com Galerie AVU David Přílučík, Jiří Žák: En plen air 2 (do 25. 5.); Obhajoby diplomových prací (od 27. 5. do 2. 6.)

U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz Galerie Millennium Šedesátá léta – obrazy, sochy, grafika z privátních sbírek (od 10. 5. do 26. 6.)

Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie Rudolfinum Taryn Simon (do 10. 7.)

Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie 1 (MÚ Praha 1) Doba Karla IV. očima dětí Prahy 1 (do 14. 5.); Prague College (od 20. 5. do 28. 5.); Škola Michael (od 1. 6. do 25. 6.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz Galerie U Prstenu Bohumír Komínek: Underground Hlinsko 70 /80 (do 10. 6.)

Jilská 449/14, Praha 1 / www.facebook.com/galerieuprstenu Museum Kampa Karel Trinkewitz (do 15. 5.); František Kupka: Vanoucí modře (do 22. 5.); Karel Malich: Nově objevený (do 31. 5.); Jiří Mrázek: Terra Incognita (do 6. 6.)

U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz Národní galerie – Veletržní palác Aj Wej-wej: Zvěrokruh (do 31. 8.); El Hadji Sy (do 22. 5) Dukelských hrdinů 47, Praha 7 / www.ngprague.cz Národní galerie – Valdštejnská jízdárna Karel IV. (1316-2016) (od 15. 5. do 25. 9.)

Valdštejnská 3, Praha 1 / www.ngprague.cz NFA – kino Ponrepo Jacques Rivette: Paříž nám patří (11. 5. v 19:30) Jan Němec: V žáru královské lásky (18. 5. v 17:30) Andrzej Wajda: Popel a démant (20. 5. v 19:30) Orson Welles: Nesmrtelný příběh (23. 5. v 20:00) Masaki Iwana: Rumělkové duše (3. 6. v 22:00) Bartolomějská 11, Praha 1 / www.nfa.cz/cz/kino-ponrepo/program

Galerie výtvarného umění České umění ze sbírky GVUN, Abeceda českých grafiků; Michal Malina: Topography (vše do 12. 6.)

Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Evropské malířství 19. století z olomouckých sbírek (do 25. 9.)

Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz MUO – Muzeum moderního umění Uhlem, štětcem, skalpelem (do 25. 9.)

Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

OPAVA

Moravská galerie – Uměleckoprůmyslové muzeum Maxim Velčovský: Vše za 39; Ondřej Přibyl: Mechanický divák (vše do 22. 5.)

Husova 14, Brno / www.moravska-galerie.cz

Dům umění Informel; Salvador Dalí (vše do 19. 6.)

Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz

Muzeum města Brna Lucemburské Opráski (do 3. 7.); Steve McCurry: Photographer (od 12. 5. do 30. 6.) Špilberk 210/1, Brno / www.spilberk.cz

Galerie Obecního domu Czechscape, portrét současné české krajinářské architektury (do 3. 7.)

Ostrožná 46, Opava / www.oko-opava.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

OSTRAVA

Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Zbyněk Sekal: A věci se zvolna berou před se (do 12. 6.); Meziprůzkumy (nová stálá expozice) Hluboká nad Vltavou 144 / www.ajg.cz

Industrial Gallery Anna Szprynger: Na hraně geometrie (do 3. 6.)

Zahradní 10, Ostrava / www.industrialgallery.cz

Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Adrenalin! Umění a sport v českém umění 20. století; Stíny života (vše do 26. 6.)

U Černé věže 22, České Budějovice / www.ajg.cz

Dům umění Antonín Kratochvíl: Okamžiky (do 12. 6.)

Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice / www.ducb.cz Komorní galerie u Schelů Jaroslav Róna: Sluneční rytíř, výstava komorních plastik ze soukromých sbírek (od 27. 5. do 9. 7.)

Panská 7, České Budějovice / www.schel-galery.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění Josef Váchal: Kniha vzpomínek (do 19. 6.)

Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

Galerie výtvarného umění v Ostravě Leopold a Paul Kupelweiser, umění – průmysl – architektura (do 5. 6.)

Jurečkova 9, Ostrava / www.gvuo.cz

PLATO – Galerie města Ostravy Šárka Mikesková: Aleluja (do 5. 6.)

Ruská 2993, Ostrava – Vítkovice / www.plato-ostrava.cz

PLZEŇ

ZČG – 13 Živly v nás. Katastrofa a její obraz v kultuře 19. století (do 22. 5.)

Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

ZČG – Masné krámy Meziválečná moderna ve sbírkách Západočeské galerie v Plzni (do 18. 9.)

Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

RAKOVNÍK

Galerie výtvarného umění - Retromuseum Když boty, tak botasky! (do 28. 8.)

Krále Jiřího z Poděbrad 17, Cheb / www.gavu.cz

Rabasova galerie Pavel Hokynek: Tekuté a těkavé (do 15. 5.)

Vysoká 232, Rakovník / www.rabasgallery.cz

CHRUDIM

Rabasova galerie - Nová síň pod Vysokou bránou František Hodonský: Protější břeh (do 15. 5.); Zbyšek Sion: Obrazy (od 19. 5. do 10. 7.)

Vysoká 226, Rakovník / www.rabasgallery.cz

Výstavní síň Chrudim O. Placht, L. Veselý, V. Poltikovič: Ayahuasca (do 26. 6.)

Nábřeží Karla Čapka 6, Chrudim / www.vystavnisinchrudim.cz

KLATOVY

GKK – Galerie U bílého jednorožce Teorie chlupatého míče (do 19. 6.)

Náměstí Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz GKK – Kostel sv. Vavřince Eliška Jakubíčková (do 19. 6.)

Plánická, Klatovy / www.gkk.cz

TEREZÍN

Památník Terezín: Malá pevnost – IV. dvůr Stefan Hanke: Přežili koncentrační tábory (do 7. 7.)

Principova alej 304, Terezín / www.pamatnik-terezin.cz Památník Terezín: Muzeum ghetta Ruth Schreiber: Dopisy mých prarodičů (do 31. 5.)

Komenského 148, 411 55 Terezín / www.pamatnik-terezin.cz

INZERCE

PRAHA

95

96

komiks

VÁCL AV K ABÁT (*1932) se narodil v Praze, po Státní grafické škole absolvoval v první polovině 50. let AVU u profesora Vladimíra Pukla. Od ukončení studií je ve svobodném povolání a věnuje se především ilustraci, grafické úpravě knih a volné grafické tvorbě. Svými kresbami doprovodil více než sto publikací a dočkal se za ně řady významných ocenění – hlavní ceny Premio grafico di Bologna (1974, za ilustrace ke knize J. Thurbera Tři-

náctery hodiny), stříbrné medaile IBA v Lipsku (1977, za ilustrace ke knize P. Ch. Asbjørnsena aj. E. Moeho O princeznách z modrého vrchu) nebo Zlaté stuhy České sekce IBBY za celoživotní tvorbu (2002, společně se svou ženou Zdenou Kabátovou Táborskou).

Jeho volné grafice dominují techniky leptu a suché jehly. K obrázkovým seriálům si během své výtvarné dráhy příležitostně odskakoval – pro časopis Veronika (1968–69) připravoval podle

scénáře J. Hanzlíka kolážový komiks První lásky slečny Vilmy, který parodoval klišé ze sentimentálních románů pro ženy, a na motivy libreta Fr. Honzáka a P. Augusty nakreslil komiksový sešit Théseus (1991) o dobrodružstvích řeckého héroa. Systematičtěji začal možnosti obrázkového seriálu prozkoumávat teprve v posledních letech, kdy vytvořil cyklus krátkých kreslených příběhů pro sborník AARGH! / TOMÁŠ PROKŮPEK

61

98

POKLADŮ ČÍNSKÉHO UMĚNÍ 12. - 13. května, 11:00-20:00 a 14. května, 13:00-20:00 Kaiserštejnský palác, Malostranské nám. 37/23, Praha 1

GALERIE ARCIMBOLDO Kaiserštejnský palác, Malostranské náměstí 37/23, 118 00 Praha 1 T: +420 603 811 873, F: +420 246 013 685, E: info@arcimboldo.cz WWW.ARCIMBOLDO.CZ

PŮLKRUHOVÝ STŘEŠNÍ ORNAMENT S MASKOU BÁJNÉHO TVORA Naleziště Jen-sia-tu, období Východní Čou (6. století před n. l.). Šířka 45 cm.