Art+Antiques 3/15 by Care Comm s.r.o.

březen 2015

9 771213 839008

99 Kč / 4,70 ¤

Mnichov – Zářící metropole 24 / Rozhovor s Annou Daučíkovou 32 / Moravský Manchester 10 /

UPM.CZ UPM.CZ UPM.CZ UPM.CZ

UPM.CZ

NAVŠTIVTE SBÍRKY A VÝSTAVY UMĚLECKOPRŮMYSLOVÉHO MUSEA V PRAZE I V DOBĚ JEHO REKONSTRUKCE:

Secese Vitální umění 1900

Zámek Kamenice nad Lipou

Porcelán ze sbírek UPM

Muzeum textilu

Zámek Klášterec nad Ohří

Česká Skalice

Jindřich Brok

Studijní depozitář nábytku 19. a 20. století

UPM.CZ

Obecní dům v Praze

Angličáci

Galerie Josefa Sudka v Praze

Zámek Kamenice nad Lipou

Mistrovská díla sbírky skla UPM

Záře ticha a pohybu: české sklo ze sbírky UPM

Čína

Japonsko

editorial /

Topič Pavel

S Pavlem Vašíčkem jsem se seznámil před sedmi lety, když rozjížděl znovuvzkříšený Topičův salon. Tehdy jsme si ještě vykali a protože jsem nemožný se jmény, uložil jsem si ho do telefonu jako „Topič – Vašíček“, abych věděl, o koho jde. Sám Pavel ale postupem času začal toto jméno hrdě používat a občas se v emailech a sms podepisoval jako „Pavel topič“. Do projektu galerie sídlící v prostorách sponzorsky zapůjčených od aukční síně 1. Art Consulting se pustil s ohromnou vervou a nasazením. Jiří Kolář, Karel Valter, Hugo Demartini, Ivan Ouhel, Čestmír Kafka, Otakar Slavík – těm všem stihl uspořádat monografické výstavy během prvního roku. Topičův salon se na pražské výtvarné scéně rychle etabloval jako důležitá galerie středního formátu vyplňující mezeru mezi malými alternativními výstavními prostory a ne zrovna dobře fungujícími centrálními institucemi. Pavel Vašíček dával prostor jak mladému umění, tak umělcům střední a starší generace, přičemž mnohdy nešlo jen o přehlídky nejnovějších věcí z ateliéru, ale i o výstavy se zápůjčkami z muzejních institucí a soukromých sbírek. V roce 2012 se Topičův salon rozšířil ještě o prostory tzv. klubu, několik dalších sálů s okny na Národní třídu. Z původních plánů na kavárnu a klub milovníků umění se sice mnoho realizovat nepodařilo, ale galerie tak mohla začít pořádat i dvě výstavy současně. Seznam výstav uskutečněných od února 2008 do února 2015 čítá úctyhodných šedesát položek. Na letošní rok Pavel plánoval výstavy Lubomíra Typlta, Aleny Kučerové či Milady Marešové. V létě chtěl uspořádat výstavu fotografovi Miroslavu Tichému, s kterým se osobně znal ještě z dob svého dětství v Kyjově a jehož dílo považoval u nás za nedoceněné a nepochopené. Slavná historie Topičova salonu, který byl pod různými názvy od konce 19. století a po velkou část 20. století jedním z nejdůležitějších pražských výstavních prostor, byla Pavlovou vášní a závazkem, k němuž se vědomě hlásil. Poslední výstavou, kterou na přelomu roku připravil, byla připomínka 120. výročí otevření tzv. I. Topičova salonu. Pavel Vašíček zemřel náhle začátkem února, pár týdnů po svých 71. narozeninách. Když jsme se na přelomu roku viděli naposled, bavili jsme se mimo jiné o tom, že potřebuje najít někoho, kdy by si chtěl vzít salon za svůj, aby veškeré provozní záležitosti nebyly jen na něm. Svého nástupce již bohužel nestihl najít. Doufejme, že Topičův salon tuto velkou ztrátu dokáže překonat. Topič Pavel pro něj i pro nás pro všechny každopádně udělal strašně moc. Jan Skřivánek

Obsah

> Finanční bublina? 4 / dílo měsíce > Dagmar Hochová: Proti zdi 2 / úhel

Štěpán Kubalík Josef Moucha

6 / zprávy 10 / výstava

> Mnichov – Zářící metropole

Markéta Dlábková

17 / aukce 20 / na trhu

> Petr Brandl 22 / portfolio > Ondřej Maleček Radek Wohlmuth 24 / rozhovor > Anna Daučíková Milena Bartlová 32 / téma > Brno – Moravský Manchester Tomáš Zapletal 41 / profil > Václav Girsa Josef Ledvina 46 / architektura > David Chipperfield v Berlíně Ondřej Hojda 48 / architektura > Rekonstrukce hotelu AXA Markéta Horešovská 52 / k věci > Demolice hotelu Černigov Jan Skřivánek

Michaela Janečková

57 / nové knihy 58 / knižní recenze Kateřina Černá

> Proč obrazy nepotřebují názvy

> Znalec Kupezkého 66 / zahraniční výstava > Peter Doig v Basileji Petra Švecová 71 / manuál > Lekce 66. – 1:0? Ondřej Chrobák 72 / recenze > Památkáři na Hradě, 60 / profil

Jana Máchalová

Petr Bezruč v PLATO, Jörg Sasse

Milena Bartlová, Josef Ledvina, Radek Wohmuth

82 / na východ Dušan Buran

84 / komiks

> Díl 32. – Na Hrad!

> Umělec

Františka Loubat, Tomáš Končinský

obálka

EMANUEL KRESCENC LIŠK A: HAGAR A IZMAEL

facebook.com/ Artcasopis

N A P O U Š T I ( V Ý Ř E Z ) / 1883 / olej na plátně / Západočeská galerie v Plzni

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) Redaktoři: Kateřina Černá, Karolina Jirkalová, Josef Ledvina (pl), Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz, Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Milena Bartlová, Dušan Buran, Alžběta Cibulková, Markéta Dlábková, Ondřej Hojda, Markéta Horešovská, Ondřej Chrobák, Michaela Janečková, Tomáš Končinský, Štěpán Kubalík, Františka Loubat, Jana Máchalová, Josef Moucha, Petra Švecová, Tomáš Zapletal / Tisk: Dekameron CZ s. r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 9. 3. 2015. Příští číslo vyjde začátkem dubna. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

úhel

art + antiques

Finanční bublina? text: Štěpán Kubalík Autor působí na Katedře estetiky.

Pátého února tohoto roku informoval deník The New York Times o nejnovějším posunutí hranice nejvyšší částky vydané za nákup jednotlivého uměleckého díla v aukci či soukromém prodeji v novodobé historii (východiskem je žebříček nákupů sledovaných od roku 1987 při zohlednění inflace). Tímto nejnákladněji pořízeným uměleckým dílem současnosti je obraz Paula Gauguina Nafea faa ipoipo (Kdy se vdáš?) z roku 1892. Jeho cena se měla (prozatím nebyla oficiálně potvrzena) vyšplhat až k třem stem milionům dolarů. V této souvislosti se opět začalo hovořit o finanční bublině na trhu s uměleckými díly. Jak si takový jev v souvislosti s obchodem s uměním představit? O finanční bublině hovoříme tehdy, kdy cena komodity rapidně překročí hranici racionálně očekávatelného výnosu. To znamená, že dochází k oddělení aktuální ceny komodity určené stavem trhu (poptávkou) a její vlastní (vnitřní či užitné) hodnoty. Ani tu samozřejmě nelze chápat jako absolutní, nezávislou na žádných dalších faktorech, ale odvozuje se od „normálního“ (řekněme z dlouhodobého hlediska průměrného) stavu trhu. K prasknutí bubliny dochází tehdy, kdy se nevratnost investice zřetelně projeví (nálada investorů „ochladne“) a cena daného zboží rapidně poklesne na standardní úroveň či pod ni. Obchod s uměleckými díly je pochopitelně velmi specifický a vyvstává otázka, zda pojem finanční bubliny v tomto případě nabízí výstižný popis. Zvláštnost trhu s uměním spočívá zejména v tom, že každý kus zboží (každé jednotlivé umělecké dílo) je vnímáno jako jedinečné, což je zase zkrátka projev našeho moderního pojmu umění. Tento pojem se opírá o zvláštní typ zkušenosti, kterou tradičně označujeme jako estetickou, a této zkušenosti mají umělecká díla vycházet vstříc; jejich dominantní funkcí, a pokud ji naplní pak i jejich hodnotou, je

funkce estetická. Jedinečnost uměleckých děl s sebou přináší problém stanovení jejich vlastní (vnitřní) hodnoty oddělitelné od hodnoty spekulativní; řekneme-li, že každé dílo je individuální, nezaměnitelné s jiným, tak jinými slovy říkáme, že realizuje vlastní, jedinečnou estetickou hodnotu vlastním, nezaměnitelným způsobem. Umělecká díla nefungují jako klasická investiční komodita, přestože se právě v krizovém období hovořilo o umění jako o bezpečné investici v neklidných dobách. Jedna současná studie vycházející z obchodní historie 20 500 děl mezi lety 1972 a 2010 dokazuje, že z dlouhodobé perspektivy nepřináší investice do uměleckých děl prakticky žádný výnos; jejím závěrem bylo u sledovaného vzorku zjištění, že výnos byl pouhé čtyři setiny procenta. Stručně řečeno, umělecká díla jsou ideální prostředkem okázalé spotřeby, a právě

66 / zahraniční výstava P A U L G A U G U I N : N A F E A F A A I P O I P O / 1892 olej na plátně / 101 × 77 cm

proto je lepší se na ně přestat dívat jako na obvyklou investiční komoditu; jedinečnost děl, vyvazující je ze vztahu k jiným komoditám na trhu, umožňuje ospravedlnit vlastně jakkoli nesmyslně vysokou částkou. Do umění většina kupců investuje nikoli proto, aby udělali dobrý obchod, ale proto, aby ukázali, že zde o obchod právě vůbec nejde. Jsou to lidé, kteří mají takové postavení, jež jim umožňuje utratit obrovskou sumu peněz za nerentabilní komoditu, tedy za hodnotu, u které nepočítáte, že by se dále úročila v ekonomickém slova smyslu. Uvědomíme-li si tedy, kdo převážně tvoří tento trh, přestane se model finanční bubliny jevit přesvědčivě. Jedná se o nejbohatší obyvatele planety, kteří si mohou dovolit vydat obrovské částky za statusový symbol bez ambice na finanční zúročení investice. To ovšem znamená, že na trh s uměním vlastně nelze pohlížet jako na integrální součást globální ekonomiky a není také na místě očekávat, že by sledoval stejnou trajektorii. Odehrává se ve světě, v němž se koncentruje stále více bohatství přesouvaného od zbytku populace. Při těchto transakcích tedy sice nejde primárně o ekonomický zisk, ale přesto lze hovořit o smysluplné investici volného kapitálu, kterého stále přibývá a pro nějž je stále obtížnější nalézt zúročení. Tato investice je smysluplná nikoli co do výnosu, nýbrž zisku symbolického kapitálu. A těžko lze uvažovat o finanční bublině tam, kde ani není ve hře ekonomický výnos investice a ani se nedá očekávat, že by růst bohatství majority kupců zpomaloval. Je ovšem bohužel smutným, nicméně zcela logickým důsledkem současného stavu trhu s uměním, že negativně dopadá i na státem zřizované kulturní instituce, které mají za úkol nakupovat umělecká díla pro veřejnost, přičemž jsou nuceny soutěžit se soukromými sběrateli na přeexponovaném trhu.

SERPAN Mezi uměním a vědou

MUSEUM KAMPA 19. února - 12. dubna 2015

Záštitu nad výstavou Jaroslav Serpan mezi uměním a vědou převzal Jeho Excelence Jean-Pierre Asvazadourian, francouzský velvyslanec v České republice.

Partneři Musea Kampa:

zprávy

art + antiques

NG hledá kurátory Praha – Národní galerie hledá trojici ředitelů sbírek. Místa šéfů Sbírky starého umění, Sbírky umění 19. století a Sbírky moderního a současného umění jsou neobsazená od začátku prosince, kdy generální ředitel Jiří Fajt odvolal Víta Vlnase, Šárku Leubnerovou a Helenu Musilovou. Přihlášky do výběrového řízení je možné posílat do 10. dubna. Kandidáti musí mít doktorát z dějin umění či jiného příbuzného oboru, velmi dobrou znalost alespoň dvou cizích jazyků, minimálně pět let vědecké a kurátorské praxe a být autory zásadních odborných prací s mezinárodním přesahem (úplné znění požadavků a specifikace pracovního zařazení v inzerátu na str. 55). Vypsání konkurzů na ředitele sbírek je v jistém rozporu s deklarovaným záměrem Jiřího Fajta opustit dělení galerie na jednotlivé sbírky. V koncepci rozvoje NG do roku 2020, kterou se nyní zabývá Ministerstvo kultury, počítá se zásadní reorganizací: „Zrušení organizačních jednotek jednotlivých sbírek a zavedení systému přímého řízení kurátorských činností ředitelem sbírek a výstav.“ Pokud ministerstvo koncepci schválí, ke změnám by mělo dojít ještě v průběhu letošního roku. NG tak fakticky spíše než ředitele sbírek v jejich současné podobě hledá vedoucí kurátory. Ve zveřejněných propozicích je ostatně kladen mnohem větší důraz na odbornou kvalifikaci než na managerskou zkušenost. NG naposledy hledala ředitele sbírky formou konkurzu na podzim 2012, kdy se Fajtův předchůdce Vladimír Rösel snažil obsadit místo ředitele Sbírky moderního a současného umění a najít vhodného kandidáta na nově zamýšlený post „hlavního kurátora výstav současného umění“. Oba konkurzy však skončily blamáží, když výběrová komise konstatovala, že nikoho ze sedmi přihlášených nemůže doporučit. Malý počet kandidátů a nezájem řady respektovaných osobností se konkurzu zúčastnit, byl namnoze komentován jako výraz nedůvěry odborné veřejnosti k tehdejšímu vedení galerie. V případě nyní vypsaných výběrových řízení může být pro řadu potenciálních kandidátů překážkou požadavek titulu Ph.D. Z trojice odvolaných ředitelů by například tuto podmínku splňoval jen Vít Vlnas. / js

K A R I N A K O T T O V Á / foto: Společnost Jindřicha Chalupeckého

Chalupeckého ředitelky Praha – Lenka Lindaurová po pěti letech končí ve funkci ředitelky a předsedkyně správní rady Společnosti Jindřicha Chalupeckého. Ve funkci ji nahradí jednatřicetiletá kurátorka kulturního prostoru MeetFactory Karina Kottová. „Je zdravé, že se osoba odpovědná za vedení Ceny Jindřicha Chalupeckého po určitém čase obměňuje. Sám jsem ji v letech 2005 až 2010 spoluorganizoval, a tak vím, že po určité době přichází nebezpečí rutiny a opakování,“ vysvětluje člen správní rady společnosti Tomáš Pospiszyl. Ocenil také změny, jimiž cena za působení Lindaurové prošla, zejména produkční i finanční stabilizaci při uchování její nezávislosti. Lindaurová podle něj již před několika měsíci začala společnost připravovat na to, že „bude hledat nové profesní výzvy“. Volba podle Pospiszyla vzešla po dlouhých úvahách z názorového konsensu členů správní rady společnosti. „Karina Kottová představuje osobnost, která v sobě spojuje velké praktické organizační schopnosti i znalost všeobecného kontextu současného umění,“ říká na adresu nové ředitelky. Kottová je absolventkou Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy a Universiteit Maastricht, oboru Umění a kulturní dědictví: politika,

management a vzdělávání. V současnosti dokončuje doktorský program dějiny umění na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 2009 koncipovala Kottová vzdělávací programy Centra současného umění DOX. Je spoluzakladatelkou INI Gallery a stála také u vzniku platformy UMA: You Make Art. Dosud působí jako kurátorka MeetFactory. Toto své angažmá plánuje s nástupem do nové pozice postupně ukončit: „Budu během roku 2015 dokončovat svůj program v MeetFactory a rok 2016 už bude paralelně připravovat nový kurátor. Vedle Ceny Jindřicha Chalupeckého se chci částečně věnovat i vlastním kurátorským aktivitám, ale už spíše na ‚volné noze‘.“ Také Karina Kottová oceňuje, že se cena v posledních letech zprofesionalizovala. Přesto vidí „hodně možností, jak ještě posunout institucionální prezentaci finalistů a laureátů, pracovat kriticky a více reagovat na měnící se potřeby současného umění, zejména konkrétních finalistů s ohledem na jejich osobitý způsob práce: snažit se co nejméně je vtěsnávat do předem daných rámců, ale připravovat s nimi ideálně v delším časovém horizontu formu prezentace, která pro ně bude co nejadekvátnější a nemusí být nutně konvenční výstavou“. Plánuje se rovněž zaměřit na zahraniční spolupráci a možnosti využití jména Ceny Jindřicha Chalupeckého k zahraniční prezentaci českého umění. / pl

Kampa loni a letos Praha – Do Musea Kampa loni zavítalo osmdesát jedna tisíc návštěvníků. To představuje čtyřicetišestiprocentní nárůst oproti roku 2013 (v přehledu návštěvnosti v minulém čísle jsme nedopatřením uvedli návštěvnost za předminulý rok, za což se omlouváme). „Snažíme se připravovat divácky zajímavé a kvalitní projekty, zajišťujeme programy pro děti a školy, které mají vstup do muzea v rámci výuky zdarma. Věříme, že nárůst návštěvnosti o více než 25 tisíc návštěvníků za rok – bez návštěvníků společenských a kulturních akcí jako vernisáže, koncerty aj. – je dokladem toho, že naši práci děláme dobře,“ komentuje loňská čísla člen správní

inzerce

AUKCE

VÝTVARNÉ UMĚNÍ 21. 3. 2015, 14 HODIN, PRAGUE MARRIOTT HOTEL PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA V PROSTORÁCH GALERIE OD 9. 3. 2015

Jakub SCHIKANEDER – Na Kampě (Milenci), olej na plátně, 100 x 140 cm, vyvolávací cena: 4 900 000 CZK

WWW.EUROPEANARTS.CZ European Arts Investments s.r.o., Senovážné náměstí 8, 110 00 Praha 1, ČR, tel./fax: +420-233 342 293, info@europeanarts.cz

výstava

art + antiques

Mnichov zářil K výstavě v Západočeské galerii text: Markéta Dlábková Autorka je historička umění.

Výstava Mnichov – zářící metropole umění 1870–1918, jež probíhá od konce ledna v plzeňských Masných krámech, představuje fenomén významného uměleckého centra 19. a počátku 20. století. Časové vymezení přitom na jedné straně pomíjí důležitost bavorské metropole v předešlých dekádách, na straně druhé překračuje hranici takzvaného dlouhého 19. století – obojí s cílem postihnout ty nejzásadnější momenty, v nichž Mnichov zasáhl do vývoje (nejen) středoevropského umění.

Zejména ve druhé polovině 19. století měl Mnichov pro české umělecké prostředí skutečně určující význam. Pojmenovat všechny aspekty, v nichž se projevil vztah mezi bavorskou a českou metropolí, dalece přesahuje možnosti tohoto textu, zaměříme se proto na hlavní osobnosti a události, jež jej formovaly. Vzájemné kontakty obou měst se začaly vyvíjet již ve 30. letech, následující dekáda přinesla další důležité podněty. Roku 1841 nastoupil na místo ředitele pražské akademie mnichovský malíř Christian Ruben, o čtyři roky později jej následoval krajinář Max Haushofer. Oba umělci měli zásadní vliv na vývoj i orientaci českého umění až do 60. let – i když toto ovlivnění někdy nabývalo i ne zcela obvyklých podob. To platí například pro legendární mnichovskou cestu Josefa Mánesa, kterou podnikl v letech 1844 až 1846, poté, co se s ředitelem Rubenem definitivně názorově rozešel. Oba přitom spojovala inspirativní osobnost Petera von Cornelia, jenž byl Rubenovým učitelem a později též profesorem mnichovské akademie. V době, kdy do bavorské metropole přichází Mánes, již Cornelius působí v Berlíně; přesto zde právě pod jeho významným vlivem vzniká první umělcovo vyzrálé malířské dílo, obraz Setkání Petrarky s Laurou v Avignonu roku 1327 (1844–46). Na pražských výročních výstavách mělo v té době mnichovské umění stálé místo, prezentované především bohatě zastoupenou

krajinomalbou. Ustálený obraz Mnichova dokresloval také dobový tisk, přinášející zprávy o monumentální tvorbě Wilhelma von Kaulbacha či Moritze von Schwinda. Současně se už ale v české žurnalistice objevuje ocenění nového malířského proudu, jejž představovala tzv. belgická škola. Věhlas historických pláten Edouarda de Bièfve a Louise Gallaita, která putovala ve 40. letech po evropských městech, zasáhl i pražské umělecké prostředí. Projevilo se to mimo jiné v tom, že v následujícím desetiletí začínají mladí čeští umělci po Mnichovu vyhledávat také západnější evropské destinace. Po krátkém pobytu v bavorském hlavním městě tak odchází do Paříže kupříkladu Soběslav Hippolyt Pinkas a Karel Purkyně. Nejvýznamnějším následovníkem belgické školy a také jedním z nejúspěšnějších českých malířů se stal Jaroslav Čermák, jenž se v Mnichově zdržel jen krátce na přelomu let 1848 a 1849, aby pak následoval Louise Gallaita z Antverp do Paříže. Mnichov v 50. letech navštívili také další vrstevníci těchto umělců – Viktor Barvitius, Julius Mařák či Petr Maixner.

„Kolonizátoři z Východu“ Teprve v následujících dvou dekádách počet českých umělců mířících do Mnichova výrazně roste a získává odezvu i na domácí scéně.

Roku 1875 Jan Neruda v Národních listech s uspokojením konstatuje: „Od té doby, co naši mladí umělci, by se nacházeli v proudu technicky nejpokročilejších škol, v Mnichově kolonii umělců českých založili, stopujeme její, pro nás v ohledu uměleckém i vlasteneckém velmi důležitou i zajímavou činnost.“ Příznačné pro český pohled na německé angažmá mladých adeptů umění je užití výrazu kolonie, který se obvykle vztahuje na usazení umělců ve venkovském, nikoli

městském prostoru. Kolonizátor bývá nadřazen prostředí, v němž se pohybuje – a v tom smyslu lze chápat i Nerudův obrat. Zdůrazňuje jím, že z německé strany často prosazovaná nadřazenost germánské kultury nad slovanskou pro něj vůbec není předmětem diskuze. Umělci se jedou do Mnichova poučit v technických znalostech, nikterak to ale neumenšuje vlastenecké zaměření a autonomnost jejich tvorby.

inzerce

art + antiques

AU K Č N Í T I P — E U R O P E A N A R T S I N V E S T M E N T S

J A K U B S C H I K A N E D E R : N A K A M P Ě ( M I L E N C I ) / 1900–1905 olej na plátně / 100 × 140 cm / rámováno, signováno vpravo dole Jschikaneder

Vyvolávací cena: 4 900 000 Kč Odhad: 7 000 000–9 000 000 Kč

Draženo: 21. března 2015 / 14.00 Místo: Marriott Hotel Praha

www.europeanarts.cz

Mimořádný malíř a vůdčí osobnost českého malířství Jakub Schikaneder byl žákem J. M. Trenkwalda, J. Sweertse a A. Lhoty na Akademii výtvarného umění. V této době vedení školy inklinovalo k idealizaci klasicistních forem. Mezi Schikanederovými spolužáky a často blízkými přáteli byli třeba Mikoláš Aleš, František Ženíšek nebo Josef Tulka, se kterými prožíval kontrasty a konflikty nahromaděné mezi generacemi. V časopise studentů Akademie, s mile mladistvým názvem Blbárna je Schikaneder zpodobněn v kresbě Mikoláše Alše jako bonviván. Nejprve byl ovlivněn dobovým naturalismem a poté absolvoval několikaleté školení u Gabriela Maxe na akademii v Mnichově. Roku 1890 vytvořil programové dílo českého realistického umění, Vraždu v domě. V 90. letech dospěl pojetím obrazu k osobitému stylu, v němž jeho vlastní citlivost souzněla s představami a náladami uměleckých hnutí české a evropské dekadence. Signifikantní je pro autora rozvíjení hlavně témat každodennosti městského života, melancholicky zabarvených, jemně prozářených interiérů a potemnělých pražských zákoutí. Odborný posudek: prof. PhDr. Tomáš Vlček Vystaveno: Jakub Schikaneder 1855–1924, Valdštejnská jízdárna v Praze, 14. 5. 1998–10. 1. 1999. Publikováno: Tomáš Vlček: Jakub Schikaneder 1855–1924, NG, Praha 1998, kat. č. 44 Veronika Hulíková (ed.): Jakub Schikaneder 1855–1924, NG, Praha 2012, kat. č. 87

A U K Č N Í , P R O D E J N Í A V Ý S TAV N Í G A L E R I E Galerie Kodl, s. r. o. Národní 7, 110 00, Praha 1 otevřeno: 10–18 h

tel.: 251 512 728, mobil: 602 327 669 e-mail: galerie@galeriekodl.cz www.galeriekodl.cz

Dovolujeme si Vám oznámit, že přijímáme obrazy do naší nadcházející aukce.

Toyen: Larva II. dat. 1934, olej na plátně, 56 × 45 cm Vyvolávací cena: 4 500 000 Kč

V. Boštík: Genesis 1, 20 dat. 1995, olej na plátně, 48 × 58 cm Vyvolávací cena: 1 000 000 Kč

A. B. Piepenhagen: Kluziště olej na plátně, 47 × 62 cm Vyvolávací cena: 1 000 000 Kč

KODL – TRADICE OD ROKU 1885

aukce

Úspěšný začátek 1. Art Consulting – Nejdražším dílem únorové aukce v Topičově salonu se nečekaně stal raný obraz Jiřího Karse Z Lisabonu, který jsme představovali v minulém čísle v rubrice Na trhu. Z minimálního podání 456 tisíc konečná cena vystoupala až na 3,74 milionu korun. Předchozí, sotva čtvrt roku starý Karsův aukční rekord byl tak překonán víc než trojnásobně. Tento úspěch je jen dalším potvrzením rostoucího zájmu o Karsovo dílo. Dohromady sběratelé na první z velkých aukcí v nové sezóně, která se konala v neděli 22. února, utratili 25,5 milionu korun. Nového majitele našlo téměř 70 procent ze 177 nabízených položek. Milionovou hranici překonala čtyři díla, za více než sto tisíc korun bylo draženo dalších 36 obrazů, soch a prací na papíře. V nových autorských rekordech se vedle Karse prodala ještě díla Věry Janouškové a Jiřího Balcara. Cena 1,67 milionu korun za sochu Pavouk od Věry Janouškové je podobným překvapením jako prodej Karsova obrazu. Na aukční rekord by přitom stačil již prodej za vyvolávací cenu 430 tisíc korun. Nutno však dodat, že žádné srovnatelné Janouškové dílo se v aukci dosud neobjevilo. Většinou jsou

nabízeny jen její práce na papíře. Za více než tři sta tisíc se prodaly jen dvě její sochy, a to již v letech 2006 a 2008. Metr vysokou stylizovanou sochu pavouka z osinkocementu Janoušková vytvořila v roce 1992 a byla vystavena na několik jejích výstavách. Dalšími milionovými položkami byly obrazy dvou v zahraničí působících malířů přelomu 19. a 20. století, Alfonse Muchy a Jaroslava Věšína. Muchův obraz Dívka s modrou mašlí a věnečkem z roku 1901 vystoupal z necelých 1,8 milionu na 2,26 milionu korun. Věšínův o čtyři roky mladší obraz Kočovníci za soumraku se prodal za vyvolávací cenu 1,02 milionu korun. Těsně pod milion, za vyvolávací cenu 960 tisíc korun byla vydražena ještě jedna z abstrakcí Františka Foltýna. Z klasické moderny je třeba zmínit ještě obraz Františka Hudečka Sensitivní hlava z roku 1939, který se prodal za 600 tisíc korun, což je pro Hudečka druhá nejvyšší v aukci dosažená cena. Další výrazné prodeje byly realizovány v kategorii poválečného umění. Rekordem je cena 660 tisíc korun za obraz Jiřího Balcara Událost I. z roku 1962. Ačkoliv šlo o prodej za vyvolávací cenu, předchozí, devět let staré autorovo maximum bylo překonána o téměř 180 tisíc korun. Úspěchem je také

cena 780 tisíc korun za protrhávanou kresbu Oko zavřené od Adrieny Šimotová. Rozměrná práce na papíře z roku 1999 startovala na méně než poloviční částce. Třetí nejvyšší autorskou cenou je částka 660 tisíc korun pro Stanislava Kolíbala, v případě jeho Symetrického objektu z roku 1965 však šlo o prodej za vyvolávací cenu. Z 336 na 492 tisíc korun se dostala jedna z akustických kreseb Milana Grygara, což je na práci na papíře středního formátu vynikající výsledek. O jeden příhoz níže, za 480 tisíc korun se prodal Jabloňový sad v zimě od Oty Janečka, malba na plátně z roku 1951. Výrazné nárůsty zaznamenala dále díla Karla Nepraše (456 tisíc), Stanislava Podhrázského (396 tisíc) nebo Jana Kubíčka (372 tisíc korun). Několik výjimečných prodejů bylo realizováno také v kategorii prací na papíře, v čele s dvěma díly světových autorů. Pozdní Studie ženského aktu od Augusta Renoira odešla s nárůstem za 588 tisíc, abstraktní kompozice od Vasilije Kandinského, litografie z roku 1923, se prodala za vyvolávací cenu 192 tisíc korun. Z dalších děl jmenujme jemnou kresbu dívky od Alfonse Muchy, která vystoupala ze 168 na 264 tisíc korun, nebo plakát zvoucí na I. výstavu spolku Mánes od

V Ě R A J A N O U Š K O V Á : P A V O U K / 1992

J I Ř Í B A L C A R : U D Á L O S T I . / 1962

A U G U S T E R E N O I R : S T U D I E Ž E N S K É H O A K T U / 1919

ocel, fáč, osinkocement / výška 90 cm / 1 672 000 Kč

olej na plátně / 135 × 82 cm / cena: 660 000 Kč

kresba tuší a křídou na papíře / 62 × 45 cm / cena: 588 000 Kč

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

aukce

Arnošta Hofbauera, který se prodal za 72 tisíc korun, více než dvojnásobek minimálního podání. Zájem byl také o kresby Karla Nepraš, z pěti nabízených nalezly kupce tři a to v rozmezí od 26 do 31 tisíc korun. Celkově úspěšnou aukci poněkud pokazilo, že mezi neprodanými položkami zůstaly tři nejdražší obrazy aukce – reprezentativní zátiší od Emila Filly z poloviny 20. let, modré Vrásnění z roku 1969 od Václava Boštíka a obraz Noční nábřeží od Jakuba Schikaneder. Prvně jmenované dílo bylo nabízeno za 8 milionů, druhé za 3,44 a třetí za 3,3 milionu korun. Požadované ceny nejsou nikterak přehnané, na vině je spíše celková stagnace v tomto nejvyšším segmentu trhu. / js

Zatím nejlepší Sýpka – První milionovým obrazem roku 2015 se stal reprezentativní raný olej Františka Muziky Figura v krajině z roku 1932, která na aukci společnosti Sýpka v neděli 15. února prodala z mírným nárůstem za 2,94 milionu korun. Aukce dohromady vynesla 14,1 milionu korun, což je pro Sýpku historicky nejlepší výsledek. Nového majitele našlo 58 procent z 240 nabízených uměleckých děl a starožitností. Milionovou hranici vedle Muziky překonal ještě Václav Špála, dalších osmnáct položek bylo draženo za ceny nad sto tisíc korun. Na úspěchu aukce mělo hlavní podíl několik obrazů vydražených za částky nad půl milionu korun. Vedle dvou květinových zátiší Václava Špály, které stály 1,85 milionu a 900 tisíc korun, šlo o díla Antonína Slavíčka

art + antiques

J A K U B Š P A Ň H E L : F E D V E W A S H I N G T O N U / 2009 akryl na plátně / 285 × 490 cm / cena 300 000 Kč

(720 tisíc), Jaroslava Krále (660 tisíc) a Václava Radimského (660 tisíc korun). Hned dvakrát svůj aukční rekord vylepšil Jakub Špaňhel svými monumentálními – přes čtyři metry dlouhými – obrazy centrálních bank. Nejprve se pohled na ČNB prodal za 228 tisíc, pak o něco rozměrnější FED ve Washingtonu a Ruská centrální banka odešly dokonce za 300 tisíc korun. Ve všech třech případech šlo nicméně o prodeje za vyvolávací cenu. Z hlediska počtu příhozů nejvíce zaujal drobný olej Beneš Knüpfera Milenci, který se dostal z necelých 34 na 144 tisíc korun. Připomeňme, že Knüpfer v loňském roce své aukční maximum vylepšil hned třikrát. Nejde tedy o náhodný výstřelek, ale o doklad dlouhodobějšího nárůstu sběratelského zájmu o malířovo dílo. Na dvojnásobek vyvolávací ceny, na konečných 360 tisíc korun, se dostala skleněná plastika Polibek od dvojice Libenský-Brychtová. Šlo přitom již o pátý odlitek této sochy, který se v posledních čtyřech letech objevil v aukci. Úspěchem, byť

v tomto případě šlo o prodej za vyvolávací cenu, je také cena 180 tisíc korun za akustickou partituru Milana Grygara skládající se z kresebné partitury a drobného hracího strojku na kličku. V kategorii užitého umění se senzací aukce stala dražba artělovského červenobílého kávového servisu pro šest osob od Pavla Janáka. Soubor tvořený šesti šálky s podšálky, třemi konvičkami a cukřenkou se z 84 tisíc dostal až na částku 408 tisíc korun. Jde o nový Janákův aukční rekord, předchozí měl hodnotu 336 tisíc korun a vydržel bez tří měsíců devět let. Takto početný soubor (většina servisů má jen jednu konvičku) a v tomto dekoru se však v aukci dosud neobjevil. Ještě výraznější nárůst zaznamenal dřevěný secesní rám s mosazným vlisem s motivem tančícím dívek, který se prodal za 84 tisíc korun, více než desetinásobek minimálního podání. Překvapením byla také dražba souboru tří plakátů k sokolským sletům, které vystoupaly z 3600 korun na 45 tisíc. / js

F R A N T I Š E K M U Z I K A : F I G U R A V K R A J I N Ě / 1932

P A V E L J A N Á K : K Á V O V Ý S E R V I S / Artěl, 1912/19

olej na plátně / 43 × 73 cm / cena: 2 940 000 Kč

měkká kamenina s červeným dekorem / 10 ks / cena: 408 000 Kč

inzerce

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

draženo: 24. května 2015 / 13.00 místo: Palác Žofín / Slovanský ostrov vyvolávací cena: 1 000 000 Kč odhadní cena: 1 500 000–2 000 000 Kč www.galeriekodl.cz J O Ž A Ú P R K A : J Í Z D A K R Á L Ů / 1897 / olej na plátně / 50 × 101 cm / sign. LD Jož Uprka 1897

Úprkova slavnostně koncipovaná galerijní práce vynikající v celé autorově malířské velikosti zobrazující výjev z rušné svatodušní lidové slavnosti Jízdy králů ve Vlčnově, jenž malíř od devadesátých let opakovaně navštěvoval. Obraz, který je v literatuře někdy nazýván jako „Malá jízda“ úzce umělecky souvisí s „Velkou jízdou“, avšak propracovanost díla, složitá kompozice, spontánní impresivní rukopis

a úžasná dobová slavností atmosféra dávají tušit, že se toto plátno ztotožňuje se jeho větší variantou. Jedná se vskutku o výjimečnou, na trhu zcela raritní práci vysoké sběratelské, výtvarné a dokumentární hodnoty, navíc v původní adjustaci a pro Úprku zcela novém způsobu barevnosti, již rozvíjel soustavně od svého pobytu v Paříži. Opakovaně vystaveno na velké jubilejní výstavě k 150. výročí umělcova

narození, která proběhla na přelomu roku 2011–2012 ve Valdštejnské jízdárně v Praze a publikováno (např. Joža Úprka 1861–1940, Evropan slováckého venkova, H. Musilová a kol., Národní galerie v Praze, 2011, repr. č. 136; Besedy s Jožou Uprkou, B. Nováková-Uprková, Strážnice – Ostrava 1996, s. 96). Konzultováno a posouzeno prof. J. Zeminou a prof. T. Vlčkem, CSc. Přiložena odborná expertiza PhDr. J. Pelikána.

Pořádá Asociace starožitníků České republiky

Novoměstská radnice 23. – 26. 4. 2015 Karlovo náměstí 1/23, Praha 2

prodejní veletrh starožitností Návštěvní hodiny – Opening hours: 23. – 25. 4. 2015 | 10:00 – 19:00 26. 4. 2015 | 10:00 – 17:00

ANTIQUE FAIR Vstupné – Entrance: 100,– Kč Důchodci a studenti: 80,– Kč

www.asociace.com

rozhovor

art + antiques

Narodila jsem se až ve čtyřiceti S Annou Daučíkovou o videu, Rusku a politickém umění text: Milena Bartlová Autorka přednáší dějiny umění na FHS a UMPRUM. foto (portrét): Jan Rasch

Anna Daučíková, vystudovaná sklářka, která dnes na pražské AVU vede Ateliér nových médií II, patří mezi nejvýraznější postavy česko-slovenského videoartu. Ve své tvorbě se zabývá tématy genderu, identity a jejich sociální a kulturní podmíněností. O rozhovor s ní jsme požádali historičku a teoretičku umění Milenu Bartlovou.

Jaký je vztah mezi sklářským uměním a videem? Žádný. Ne, vlastně naopak, veškerý.

chápání nejčistější formy, která je ze své podstaty statická, ale ten výsledek byl svým způsobem interaktivní.

Tušila jsem, že to tak nějak bude. Když jsem dělala sklo, tak to nejvíc vzrušující a to, o co mi nejvíc šlo hned od začátku, byl pohyb.

Zrcadlení, to mě zaujalo. Tím se liší sklářská plastika od normální sochy. Ano, od materiálového sochařství, co pracuje s hmotou. Sklo má sice proporce, ale je to průhled a odraz. Jejich vzájemné fungování, a taky všechny deformace, které vynikají zakřivením nebo prismatem krystalu, to všechno je zásadním způsobem optický zážitek. Po studiu jsem sklářství sice opustila, ale zůstal ve mně zážitek toho ne-materiálu a určitý druh spirituality, která pochází z toho optického prožívání subjektu, který se dívá, a už to není jen looking, ale gaze. To je jedna vnitřní spojitost mezi videem a sklářskými začátky. A pak ještě zrcadlení. Teprve když už jsem dělala video, tak jsem si uvědomila, že tohle znám a je mi to blízké, ten narcistický pohled subjektu, který se může poznat jenom v zrcadle. Můžu říci Já, jen když vidím Ty, respektive to druhé, co

Studovala jsi v Bratislavě u Václava Ciglera? Ano. Fascinovalo mě, že abych pochopila jeho optické objekty, tak se musím pohybovat. Ten středobod, tu skleněnou plastiku nebo to ohnisko dění, to musím obejít a já, a vše kolem se v něm zrcadlíme. Skutečně fyzicky ho musíš obejít, ne metaforicky. Ano. Ten pohled si člověk uvědomí až v momentě, kdy přestane být monokulárním okem a začne se hýbat. Najednou vidí, že ta věc žije. Sice jsme byli vedeni ke geometrické abstrakci a k minimalistickému

téma

art + antiques

Manchester

Město, průmysl a jejich muzeum text: Tomáš Zapletal Autor je historik, podílel se na přípravě výstavy Brno – moravský Manchester.

Brněnské uměleckoprůmyslové muzeum, které spadá pod Moravskou galerii, hostí do půlky dubna výstavu věnovanou historickému prostoru identity města i samotné muzejní instituce. V odkazu na textilní a industriální minulost města nese název Brno – moravský Manchester.

Od počátku 19. století se postupně mluvilo o Brně – rakouském Manchesteru, Brně – československém Manchesteru a nakonec i o Brně – moravském Manchesteru. Obdobně jako v Manchesteru anglickém byl i v Brně dominujícím oborem textilní průmysl. Na něj navazovala a z něj vycházela všechna další, později slavná brněnská průmyslová odvětví. Pro textilní průmysl byly stavěny jednotlivé budovy i celé areály a díky němu do města proudily desítky tisíc lidí. V rychlém sledu byly stavěny továrny, domy, nové ulice a čtvrtě. Průmysl se podepsal na charakteru urbanizace města. Průmysl však neznamenal jen nárůst substance města a lidského kapitálu, přirozeně jej provázel růst kapitálu finančního, duchovního a kulturního. Zakládány byly banky, divadla, muzea, školy. Industrializace města podepřela jeho finanční, kulturní a mocenskou pozici. Dala vzniknout Brnu jako moderní metropoli. V dnešní době je těžké si takový obraz města Brna představit. Dvacáté století zásadně změnilo jeho charakter. Závěrečným dějstvím úpadku tradičního brněnského průmyslu – textilnictví a strojírenství – byl jeho kolaps v 90. letech. Nadnárodní firmy, které zde od té doby založily své pobočky a montovny, nemohou svým objemem, významem, a především ze samé své podstaty tyto rány zahojit. Rovněž dnes nemá smysl mluvit o „místním kapitálu finančním“, existence brněnských bankovních domů s pobočkami v jiných městech je pro současné Brňany jen stěží představitelná a nové významné kulturní instituce se nebudují ani se o nich neuvažuje. Mentálnímu klimatu Brna stačí provozně udržovat ty stávající. Ostatně počet obyvatel Brna po desetiletí příliš nevzrostl a mluvit o mocenské pozici města

je nonsens. Během druhé poloviny 20. století totiž neztratilo Brno jen svůj průmysl, ale i svůj staletý status hlavního města Moravy a oba tyto aspekty jej provázejí na úspěšně našlápnuté cestě k provincializaci. Proč se právě Brno stalo textilní metropolí? Nebyla zde tradice. Zpracování textilu, které v městském prostředí předindustriální éry zajišťovaly cechy soukeníků nebo pláteníků, nebylo v Brně příliš silné. A proto podnikatelé, kteří se zde rozhodli vložit sumy kapitálu do staveb, jejich zařízení, vybavení stroji a materiálem, nemuseli bojovat se silnou a etablovanou konkurencí. Absence zavedených struktur se pro zrod moravského Manchesteru ukázala být podstatným momentem. Situaci využil v prvé řadě rakouský stát, který v roli textilního pionýra přenesl do Brna v roce 1764 první textilní c. k. Státní manufakturu na jemná sukna. V místním prostředí je známější pod jménem svého provozovatele Johanna Leopolda Köffilera. Köffilerova továrna fungovala relativně krátce, její význam je však pro Brno iniciační. Společníci zakladatele a jeho zaměstnanci pak stáli u zrodu dalších podniků. Mundi, Offermann, Hopf, Schmal byla jména továrníků a současně i názvy fabrik, které již textil produkovaly dlouhodobě mimo jiné i díky tomu, že praxí byla postupně vzdělávána početná vrstva kvalifikovaných dělníků. Tak byla v Brně na prahu 19. století založena sláva moravského Manchesteru.

Morfologie města Brno bylo do půli 19. století městem pevnostním. Kolem jádra – vnitřního města, které se dnes obvykle označuje jako centrum, ležely rozsáhlé pevnostní bariéry: pásy hradeb, bastiony, příkopy,

E D U A R D G U R K : Ž E L E Z N I Č N Í V I A D U K T V B R N Ě / 1839–40 / akvarel na papíře / 45,2 × 57,3 cm / Graphische Sammlung Albertina, Vídeň

opevněné brány. A za nimi opět městská zástavba. A právě v této zástavbě, tehdy předměstské, vznikal moravský Manchester. Zde se stavěly přádelny, tkalcovny, valchy, barvírny, ale i administrativní budovy, paláce továrníků a domy dělníků. Původně byly textilní manufaktury a továrny budovány kolem dokola vnitřního města: na Cejlu, Křenové, Dornychu, Lidické, Údolní ulici. Později ale převážilo soustředění průmyslových objektů na východ a jih od centra města, zatímco severní část zaplnily bloky honosných činžovních domů Gründerzeitu a secese. Severní a západní část města se stala částí rezidenční, východní a jižní částí průmyslovou. Ukázkovou textilem prodchnutou ulicí je třída Cejl. Celé fronty domů jsou továrními objekty. Často tak ale nevypadají, jejich historizující fasády a palácová průčelí připomínají spíše měšťanské bydlení. Dnes se navíc tyto domy užívají často pouze k bydlení, čímž je tato funkce akcentována. V době 19. století to byly brány do rozlehlých továrních areálů, do spleti účelových staveb, do betonových skeletových konstrukcí továrních provozů. Uliční trakt se užíval jako sídlo administrativy a rezidence majitele. Z pohledu ulice přiznaných

provozů zde nenajdeme příliš mnoho a postupně se proměňovaly i nároky továrníků. Jejich vily a paláce, které byly zakomponovány do továrních areálů na nevzhledných prospektech průmyslového Brna, se přesouvaly do odlehlejších vilových čtvrtí nebo na venkov. Rozsáhlé průmyslové oblasti zůstaly odkázány na sebe samé, na zahušťování továrních komplexů, na masy dělníků přicházejících z jejich těsného sousedství, na infrastrukturu železnice, pouliční dráhy a vodní toky znásilněné a pohlcené továrními provozy. Rozložení dělnických čtvrtí bývá v evropských městech obdobné. Rezidenční čtvrtě na západě a čtvrtě s horšími příbytky pro dělníky s dýmajícími továrnami na východě. Toto rozdělení není nahodilé a není ani příliš způsobeno migrací z venkova do měst, která během průmyslové éry Evropy fungovala zpravidla z východu na západ. Především se tak dělo s ohledem na klima, směr větrů vanoucích na kontinent od Atlantiku, tedy ze západu na východ. Aby dělnické čtvrtě s továrnami neznečišťovaly zbytek města, byly umísťovány na východě aglomerací. Brno má navíc na východě příhodnější podmínky pro stavbu továren na vodních tocích, především v řece Svitavě a jejích

Jan Honsa:

Pro arte 118 00 Praha 1, Malรก Strana www.proarte.cz

/ 1912 / olej na kartonu / 50 ร 66 cm

profil

Václav Girsa text: Josef Ledvina

Václav Girsa momentálně maluje (nebo domaloval) obraz s motýlem a housenkou. Visí u něj v ateliéru – v zahloubeném přízemku střešovické vily, kterou postavil jeho pradědeček. Jestli je obraz hotový, ještě neví, musí počkat a podívat se na něj s časovým odstupem. Výběr z jeho hotových děl je do 26. dubna k vidění na Girsově dosud největší výstavě v Moravské galerii v Brně.

Motýly maloval už předtím. Housenka je vyvedená v geometricky reduktivních formách – tvoří ji sekvence jasně barevných monochromních kruhů – a vznikla podle několik let staré kresebné předlohy. Před současným plátnem se housenka stihla ještě objevit na plakátku k turné Girsovy kapely Střešovická kramle. Některé náměty se na plátnech Václava Girsy objevují opakovaně, třeba duchové a čerti. Nebo pařezy. Na jednom plátně (Koně

na Mars!, 2014) mezi nimi stojí kosmonaut. Girsa je nekompromisní zastánce stromů, sám přiznává, že mu to občas přináší v komunikaci s druhými obtíže. Lidé si prý myslí, že je moc radikální. V zahradě vily stávala bříza, už dost proschlá, o její záchranu s ostatními obyvateli domu bojoval několik let. Dávno před tím, než se začal systematicky věnovat umění, pěstoval Girsa kaktusy. Po střední škole chtěl také studovat tropické zemědělství na Vysoké škole zemědělské.

Jak moc podstatný vztah mají tyto a podobné biografické údaje k tomu, co Václav Girsa vytváří? Jsou jeho dílo a život natolik propojené, že vnímat jedno bez druhého buď prostě nejde, nebo to alespoň znamení zásadní ochuzení? Snad ke každému Girsovu obrazu patří každopádně nějaký životní příběh či okolnost, o které umělec na požádání ochotně povypráví. Vyprávění to bývá docela prozaické, nepatetické, úplně v něm chybějí popisy složitých duševních pochodů a intelektuálních

V Ý S T A V A B R A T Ř I D R Ž M E S E / atrium Pražákova paláce od 28. 11 2014 do 26. 4. 2014 / kurátorka Yvona Ferencová / foto: archiv MG

architektura

art + antiques

Hole a kameny text: Ondřej Hojda Autor je historik architektury, v současné době působí v Berlíně.

Víc než ve své vlasti staví britský architekt David Chipperfield už mnoho let v Berlíně. Daří se mu zde nacházet přiměřený přístup k místům se složitou historií. Nyní se chystá na rekonstrukci ikonické Miesovy Nové Národní galerie.

„Sticks and stones / may break my bones / but words will never hurt me,“ zní známá anglická dětská říkanka. Poslední tři měsíce minulého roku byly při pohledu do berlínské Nové Národní galerie vidět i zvenčí – sto čtyřicet čtyři jedlových kmenů, vzepřených svisle v celém horním podlaží galerie. Do ikonické budovy

od Ludwiga Miese van der Rohe vstoupil les: Instalace s trochu dětinským názvem Sticks and Stones má ale mnohem promyšlenější podtext. Není totiž jen další z uměleckých intervencí, kterých tento prostor zažil už tolik. Jejím autorem je architekt David Chipperfield a je předehrou k rekonstrukci, která galerii čeká v tomto roce po

G A L E R I E A M K U P F E R G R A BE N 10 / foto: David Chipperfield Architects

téměř padesáti letech nepřetržitého užívání. Síla tohoto setkání byla ve zhmotněném paradoxu. Mohutná střecha, vyzdvižená kdysi nahoru jako jediný kus, se za normálních okolností nehmotně vznáší nad proskleným, plynoucím prostorem. Je to možné díky tomu, že ji ve skutečnosti drží jen tenké sloupy na okrajích. Teď ale jako by si někdo uvnitř tohoto symbolu moderní technické elegance počínal téměř pravěce – přestože jsou kmeny umístěné v pravidelném rastru, který odpovídá mřížce stropu. Tak razantní vstup na scénu by mohl v úzkostlivých milovnících moderní památky vyvolat až obavy, co se v galerii chystá. Při bližším seznámení s dílem britského šedesátníka ovšem není důvod k obavám, ale spíš k optimismu. V Berlíně ostatně není dnes nutné Chipperfielda (nar. 1953) nijak zvlášť představovat. Bylo to právě v Německu, kde se jako architekt od 90. let etabloval, a dnes tu stojí jeho asi nejuznávanější realizace. Chipperfield nicméně svůj ateliér založil před třiceti lety v Londýně. V thatcherovské Británii však tehdy mnoho zakázek nepřicházelo, a architekt tak měl čas provozovat i galerii 9H, nazvanou podle nejtvrdší vyráběné tužky. Vystavoval v ní architekty, kteří nebyli v té době až tak známí, například Rafaela Monea, Alvara Sizu, ale třeba i Adolfa Loose. Chipperfieldovi byli právě oni inspirací, když – jak sám říká – ukázali, že je možné neztratit moderní ambice, a přitom zůstat ukotvený v místě, čase, a dokonce i materiálu. To je v architektuře výzva, protože

S T I C K S A N D S T O NE S / instalace v Neue Nationalgalerie / Berlín 2014 / foto: Staatliche Museen zu Berlin

hlavním měřítkem se na dlouhou dobu staly jiné hodnoty: novost a překvapení. Důležitou zkušeností pro architekta byla ale nejdřív praxe v Japonsku. V době vrcholící ekonomické bubliny před rokem 1990 tam bylo možné takřka všechno a mladý architekt se tam učil, jak se v takovém prostředí zachovat: „Pokud nám omezení nedává kontext, musíme si je umět vytyčit sami.“ V jeho japonských stavbách nabývají tyto hranice podobu vysokých betonových stěn, prozrazujících silnou inspiraci slavným japonským mistrem Tadaem Andóem. Posléze se pro Chipperfielda začaly otevírat nové obzory v Evropě, hlavně v Itálii a Německu. Během 90. let se tak z něj stal víc evropský než britský architekt. Dnes je Chipperfield královnou pasovaný rytíř, nositel zlaté medaile Královského institutu britských architektů (RIBA) a mnoha dalších ocenění. David Chipperfield Architects jsou velkou kanceláří s pobočkami v Londýně, Berlíně, Miláně a loni otevřenou

v Šanghaji. Frekvence, s jakou mu španělský El Croquis věnuje monografické číslo, se v posledních letech snížila na čtyři roky. Přesto se ale v podstatných rysech jeho tvorba od dnešních hvězd architektury liší. Zřejmé je to i z jeho berlínských realizací.

Význam města a veřejné instituce Chipperfield klade velký důraz na celek města. Ve třináct let starém rozhovoru podotkl: „Tohle je zajímavá doba. Architekti stavějí originální a krásné budovy. Víc se experimentuje, jak s materiálem, tak s formou. Odvrácená stránka je, že město – nebo aspoň konvenční představa o něm –, se zdá být ztracené. V tomhle kontextu se cítím být docela staromódní, protože chci věřit v tradiční město a vidím kontinuitu jako svou zodpovědnost.“ Berlín se stal v 90. letech symbolem znovusjednocené Evropy a zhmotněním tohoto symbolu byla pochopitelně archi-

tektura. Město lákalo architekty z celého světa a výsledky jejich práce měly obnovenou metropoli reprezentovat. V moderní době ale nezbývá mnoho zadání, která by spojovala veřejnou zakázku s monumentalitou. Výjimku tvoří muzea. Ieoh Ming Pei přidal velkorysou dostavbu k Historickému muzeu, Daniel Libeskind postavil dramaticky spektakulární Židovské muzeum. Je tu však i historické dědictví, a s ním je potíž: kvůli válečným devastacím se pro Němce stalo předmětem silné touhy. Ta vedla a dodnes vede k různorodým výsledkům. Jako celý Berlín, zanechala druhá světová válka v troskách i Ostrov muzeí (Museumsinsel), soubor muzejních budov, které vyrostly během 19. a první třetiny 20. století na říčním ostrově na místě někdejší zámecké zahrady Lustgarten. Škody z válečného bombardování byly postupně opravovány za doby NDR, ale i padesát let po válce vedle Starého muzea (Altes Museum), Národní galerie (Alte Nationalgalerie) a obrovitého Pergamon-

zahraniční výstava

art + antiques

Oslava malby text: Petra Švecová Autorka je novinářka a studentka AVU.

Jasné barvy, melancholická atmosféra, ale především fascinující zářivost, nereprodukovatelná a oslňující. Už pro ni je dobré vidět obrazy Petera Doiga naživo. Výstavu jednoho z nejúspěšnějších současných malířů je možné ještě do 23. března stihnout v basilejské Fondation Beyeler. A nebo od půlky dubna do srpna v dánské Louisianě.

Doigovy práce jsou svým způsobem oslavou malby. Na první pohled uvolněné, opírající se o velké plochy stékajících barev, ve skutečnosti pečlivě promyšlené a propracované, kombinující mnoho vrstev barevných lazur, tu a tam naopak doplněných výraznými pastózními tahy. Krása, barva, potěšení – Doig nemá problém tyto pojmy se svými díly spojovat. Je pravda, že se jich mnozí

jiní autoři obvykle snaží vyvarovat v obavě z přílišné líbivosti, možná právě v tom je ale Doigova přednost. Daří se mu vědomě usilovat o krásu, aniž by k líbivosti jeho obrazy sklouzávaly. I jeho malby balancují na tenké hraně. Mezi okouzlením a jistým napětím, tušením, že se zářivá a projasněná realita může kdykoli změnit v cosi tísnivého a nebezpečného. Jako by

P I N G P O N G / 2006–08 / 240 × 360 cm / olej na plátně / sbírka Barrie and Emmanuel Roman / foto: Thomas Müller

byly svým způsobem pohledem do příběhu, zastaveným políčkem filmu, u nějž můžeme jen sami z pár indicií odhadovat předchozí děj i pokračování.

Legenda o umělci Peter Doig dnes patří mezi nejoceňovanější malíře a slova o oslavě, nebo přímo triumfu malby v souvislosti s jeho jménem zazníva-

jí často. Doig, který se narodil roku 1959 ve Skotsku, začal vystavovat na přelomu 80. a 90. let, kdy bylo v Británii v centru pozornosti především konceptuální umění, reprezentované umělci jako Tracey Emin nebo Damien Hirst. On sám se o konceptuální umění nikdy nezajímal, i proto je vůči němu často stavěn do kontrastu. „Nikdy jsem pořádně nepochopil, co je na konceptuálním umění tak konceptuální. Každá malba je do velké míry konceptuální. Každý obraz musí mít myšlenku. Každý obraz je výsledkem procesu. Konceptuální umění pouze odstranilo radost z dívání se – krásu a barvu, podobné věci,“ uvedl Doig například v rozhovoru s Angusem Cookem u příležitosti své loňské výstavy v Edinburghu. Ačkoli je na konceptuální umění často dotazován, je otázka, nakolik má on sám potřebu se vůči němu vymezovat. Důležitější je pro něj zjevně samotná malba a vnímání obrazu divákem. Na druhou stranu nejde Doigův příběh romantizovat jako příběh malíře, který stál v počátcích své tvorby na okraji zájmu, zatímco se vše okolo soustředilo na „koncept“. Známé jsou sice umělcovy vzpomínky, jak se v 90. letech na jeho výstavách občas stavil Charles Saatchi, který kupoval práce mladých umělců, ale od Doiga, který si tou dobou vydělával jako barman nebo šatnář v opeře, nic nekoupil. Doig však rozhodně nebyl přehlížen. Už v roce 1993 vyhrál cenu Johna Moorese, nejvýznamnější ocenění pro britské malíře, a o rok později byl nominován na Turnerovu cenu. Ceny Doigových obrazů postupně stoupaly a minimálně od roku 2007, kdy se jeho obraz The Architect’s Home in the Ravine prodal v Christie’s za 7,66 milionu liber, se řadí mezi nejdražší žijící evropské malíře. Jeho aktuální aukční rekord z loňského roku má hodnotu 18 milionů dolarů. Sám Doig přiznává, že to je zvláštní pocit. „Když jste si nikdy svou prací nevydělali žádné peníze a najednou přijde někdo a koupí váš obraz za tisíc liber, připadá vám to jako obrovská suma. Ale veškeré to přiřazování ceny k obrazům, s tím jsem se nikdy nesrovnal,“ uvedl loni pro britský deník The Telegraph a dodal: „Když pracuji, nikdy nemyslím na to, kolik ta věc bude případně stát. To by bylo strašné.“

B L O T T E R / 1993 / 249 × 199 cm / olej na plátně / National Museums Liverpool

Experimentální studio Podle Doiga je zásadní zaostření na to, co je a není pro obraz důležité. Proto často zdůrazní něco triviálního – kurátor výstavy ve Fondation Beyeler Ulf Küster v této souvislosti zmiňuje třeba srovnané modré bedny tvořící pozadí na obraze Ping Pong. Pro Doiga má malba mezi možnými formami obrazu výjimečné postavení. „Myslím si, že u maleb je důležité dívání se, dívání se skrz a zaostření, tím se malba liší od jiných obrazů,“ tvrdí. Reakce každého člověka na malbu se liší a má v sobě navíc cosi dynamického – při druhém pohledu přináší jiné aspekty, proměňuje se. A to je to, co Doiga zajímá. Zatímco u filmu se obrazy proměňu-

jí dějem, u malby tato změna není založená na příběhu, ale na našem vnímání. Příběh je ale současně něčím, o co se sám Doig snaží. Vždy chtěl malovat obrazy, které vyprávějí příběhy a přinášejí určitou atmosféru. Obvykle pracuje podle fotografií, ať už vlastních, nebo těch, které najde v novinách, případně podle kreseb. Nemaluje ale podle přímo viděné situace, fotografie a skici jsou pro Doiga jen výchozím momentem. Skládá obrazy z různých prvků, figury umísťuje do jiných prostředí a kontextů. Výstava ve Fondation Beyeler dává právě do tohoto procesu nahlédnout. V jedné ze suterénních místností je možné sledovat promítané fotografie, které posloužily jako

recenze

hned v úvodu obsahuje přibližně dvě desítky tzv. sketches, tedy fotografických skic, které slouží jako předobrazy obrazů. Na rozdíl od definitivních tableaus jsou vystavené v o poznání intimnějších formátech, což mimochodem symbolicky odráží také intimitu jejich vizuálního obnažení.

Obrazy v pohybu Ani tematicky se Jörg Sasse nevymyká svému normálu, který je stabilně ukotven v pohledové sféře každodennosti vycházející z fascinujícího oceánu amatérské fotografie. Právě v digitálním prostoru mezi sketches a tableaus se ukrývá odosobněně osobní kreativita Jörga Sasseho. Jde o rafinovaně racionální svět přeludů, jehož monitorování autor rozhodně neusnadňuje, takže nepřekvapí, že se v expozici nenajde ani jeden případ přímé dvojjediné obrazové vazby ve smyslu „před“ a „po“. Časovost coby optická proměnlivost, jako významný komponent a zřejmá kvalita Sasseho v pravém slova smyslu vrstevnatých obrazů, je však na výstavě přítomná v jiné formě, a to přímo ve výsledné podobě jednotlivých obrazů. Divák se k ní může dobrat skrze vlastní pohyb, který je ostatně od počátku předpokládaným dynamizujícím prvkem expozice, jejíž koncept s ním dopředu počítá. Z tohoto pohledu je také více než příhodná kruhová zacyklenost všech čtyř průchozích výstavních sálů. Právě nahodilost nikdy a nikde nekon-

art + antiques

čícího pohybu spolu s výběrem digitálních obrazů a jejich rozvržením vytváří individuální parametry vnímání jednotlivostí i celku. Nepřehlédnutelnou roli mají také průhledy skrze jednotlivé místnosti, které základní sestavy na dobu určitou doplňují o nové prvky. Princip kombinatoriky je ostatně pro projekty Jörga Sasseho příznačný, jak ukazuje i jeho koncept Speichar, poprvé použitý na výstavě v pařížském Musée National d’Art Moderne v roce 2008. Klíčový percepční rozměr však představuje divákova konkrétní distance od samotného tableau. Tím, jak se přibližuje, se obraz otevírá do detailů, linií, pixelů a jemných vrstevnic barevných ploch, aby se při opětném vzdálení zase uzavřel do syntetického celku.

Iluze iluze Tím vším Jörg Sasse jakoby mimochodem naznačuje, že „fotografie“ – alespoň z jeho pohledu – představuje především soubor informací a otevřený model jejich transformace. Přestože má i v jeho pojetí základ v jakémsi prvotním uspořádání objektivní reality, už v procesu úvodního digitálního záznamu se mění ve stavební materiál – systém jedniček a nul, jinými slovy v realitu virtuální, kterou je možné podle vlastních pravidel a úvah dál manipulovat. Výsledkem postupného upravování je pak emotivně podvratné abstrahující schéma ve smyslu umělé konstrukce, které často nepostrádá prvky harmonie, takže se poměrně snadno může stát naplněním

archetypálních vizuálních představ a projekcí optických vzpomínek. Iluzornost schematických obrazů zůstává ovšem přiznaná. Mimo jiné i skrze více či méně zřetelné stopy postupných počítačových zásahů. Jejich vrstevnatost se ovšem neprojevuje vždy jen prostřednictvím formální stránky. Nezřídka na ni upozorňuje i samotný námět, který bývá založen na pronikání a překrývání obrazů. Vizuální „překážky“, které odvádějí soustředěnou pozornost a brání direktnímu uchopení a čtení, mohou u Jörga Sasseho představovat také výrazné světelné efekty, atmosférické stavy nebo třeba extrémní zazoomování. Jsou to další z faktorů, které se podílejí na intenzitě přeludnosti jeho tableaus, neustále zpochybňujících hranice mezi realitou a fikcí. Digitální soubory a jejich transfer, jak ostatně naznačuje i název, tak vytvářejí vlastní paralelní svět, který má s tím skutečným společného jen velmi málo. Snad tolik jako stíny v platónské jeskyni, možná ani to ne.

JÖRG SASSE: FILE TRANSFER pořadatel: Dům umění České Budějovice kurátor: Pavel Vančát termín: 13. 2.–22. 3. 2015 www.c-budejovice.cz

inzerce

25. 3. 2015 od 19:00 hod.

inzerce

Národní galerie v Praze vypisuje výběrové řízení na pozice: Ředitel/ka Sbírky starého umění Ředitel/ka Sbírky umění 19. století Ředitel/ka Sbírky moderního a současného umění Kvalifikační předpoklady – ukončené vysokoškolské vzdělání v oboru dějiny umění, kulturní historie nebo jim odpovídající ekvivalent – velký doktorát (Ph.D.) nebo jiná srovnatelná vědecká kvalifikace – velmi dobré znalosti alespoň dvou cizích jazyků: písemná angličtina podmínkou, další jazyk žádoucí – vědecká a kurátorská praxe v oboru min. 5 let – zásadní vědecké publikace a/nebo kurátorské aktivity s mezinárodním přesahem v oboru dějiny umění či hmotné kultury Ostatní požadavky – silná osobnost s organizačními a řídícími schopnostmi, komunikativní a schopná týmové práce – schopnost vytváření koncepce tvorby, ochrany a prezentace sbírkového fondu – znalost základní legislativy týkající se péče o sbírky muzejního charakteru – dobrá orientace v českém výtvarném prostředí a hluboká znalost mezinárodního kontextu – dobrá znalost práce s počítačem (především MS Office a databázové programy) Charakteristika pracovní činnosti – vytváří koncepci a zajišťuje ochranu a prezentaci sbírky – řídí činnost sbírkového oddělení v oblasti vědecko-výzkumné, metodické a organizační – odpovídá za stav zpracování, dokumentaci, zachování a uložení sbírkových fondů – navrhuje a podílí se na organizaci krátkodobých výstavních projektů

Gratulujeme vítězům! Ceny Czech Grand Design 2014 www.czechgranddesign.cz Spolupracující instituce: Magistrát hl. m. Prahy, Ministerstvo kultury ČR, Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, Česká centra, Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Národní technické muzeum; Oficiální dodavatelé: Parfumerie Douglas, Giorgio Armani Cosmetics, TONI&GUY, Veuve Clicquot, Heineken; fusion hotel prague, SONBERK; Mediální partneři: Art+Antiques, Architekt, Design&Home, Dolce Vita, elle.cz, ELLE Decoration, ERA21, Flash Art, H.O.M.i.E., Iconiq.cz, Marianne Bydlení, Radio 1; Reflex.cz; Poděkování: HM; Partneři: Vitra, CzechTrade, Národní divadlo Hlavní mediální partneři:

Televizní partner:

Generální partner:

Nabízíme – 1,0 pracovní úvazek s neomezenou dobou trvání se zkušební dobou 1 roku – plat podle tarifní stupnice, osobní hodnocení, příplatek za vedení a mimořádné odměny – zaměstnanecké benefity – atraktivní práce v prestižní muzejní a vědecké instituci – aktivní spolupráci na restartu NG s ambicí dosáhnout postavení špičkové muzejní instituce v mezinárodním kontextu – možnost dalšího vzdělávání Přihláška do prvního kola VŘ musí obsahovat – motivační dopis v anglickém jazyce – strukturovaný životopis v anglickém jazyce – seznam publikační činnosti – seznam realizovaných vědecko-výzkumných projektů v anglickém jazyce – seznam realizovaných výstavních projektů v anglickém jazyce – ověřenou kopii dokladu o nejvyšším dosaženém vzdělání – prohlášení o znalosti etického kodexu kurátora (vydaný ICOM) a připravenosti se jím bezvýhradně řídit – základní teze koncepce rozvoje sbírky v anglickém jazyce (max. 5000 znaků s mezerami) Organizace a termín VŘ Řízení bude vícekolové, posouzením uchazečů bude pověřena komise odborníků. Přihlášky zasílejte v elektronické podobě na adresu hr@ngprague.cz nejpozději do 10. dubna 2015.

artmix BRNO

Centrum současného umění DOX Módy demokracie (do 16. 3.); Šlapetová–Rittstein: Všechno je jinak (od 13. 3. do 8. 6.); Art brut Live (od 27. 3. do 6. 7.) Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz

Dům umění města Brna Libor Teplý: Hledání světla; Julia Griboš, Barbora Zentková: Uprostřed hluku vlastní kroky slyšet (od 11. 3. do 5. 4.); Tektonika paměti (od 18. 3. do 17. 5.) Malinovského náměstí 2, Brno / www.dum-umeni.cz

Galerie AVU Pavla Dundálková, Jiří Žák: Kolokvium dvou (od 17. 3. do 26. 3.); Nikdy nebylo lépe (od 31. 3. do 16. 4.) U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz

Dům Pánů z Kunštátu České moderní umění sbírky Pavla Čáslavy (do 12. 4.) Dominikánská 9, Brno / www.dum-umeni.cz

Galerie Futura Zbyněk Baladrán–Harun Farocki; David Krňanský: Sedmiruký kouzelník (do 22. 3.) Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraproject.cz GHMP – Colloredo-Mansfeldský palác Laureáti Ceyn Vladimíra Boudníka 1994–2004 (do 24. 5.) Karlova 2, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům fotografie Vladimír Židlický: Retrospektiva (do 3. 5.) Revoluční 5, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Kamenného zvonu Dalibor Chatrný: Vidět svět jinak (do 26. 4.) Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Zlatého prstenu Michal Drozen: End Down (do 12. 4.) Týnská 6, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Městská knihovna Milan Grygar: Vizuální a akustické (do 5. 4.) Mariánské nám. 1, Praha 1 / www.ghmp.cz Galerie Millennium Svět Jiřího Muchny a jeho přátel (od 10. 3. do 8. 4.) Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie Rudolfinum Model (do 3. 5.) Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie 1 (MÚ Praha 1) Marek Gult: Zlatá Praha (do 4. 4.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz Karlin Studios Black Media: Work, don’t play (do 15. 3.); Ania Batko: Dead Meat (od 26. 3. do 3. 5.) Křižíkova 34, Praha 8 / www.karlinstudios.cz Latin Art Gallery Josef Luňáček: Nejsem Pollock (do 24. 3.) Jungmannova 17/3, Praha 1 / www.latin-art.com Museum Kampa Jaroslav Serpan: Mezi uměním a vědou; Kupka: František Kupka ze sbírky Lilli Lonngren Anders (do 12. 4.); Jiří Hilmar: Adagio (do 17. 5.) U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz Museum Montanelli Bedřich Dlouhý: Návrat krále (do 3. 5.) Nerudova 13, 118 00 Praha 1 / www.museummontanelli.com UPM – Obecní dům Secese: Vitální umění 1900 (do 31. 12.) Nám. Republiky 5, Praha 1 / www.obecnidum.cz

MG – Jurkovičova vila Krajinou Koncernovaného designu (do 29. 3.) Jana Nečase 2, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Místodržitelský palác Kupezky: Mistr a jeho okruh (do 17. 5.) Moravské nám. 1a, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Pražákův palác Brněnský devětsil; Václav Girsa: Bratři, držme se (do 26. 4.) Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Uměleckoprůmyslové muzeum Brno: Moravský Manchester (do 12. 4.); Dagmar Hochová 1926–2012 (do 29. 3.) Husova 14, Brno / www.moravska-galerie.cz Richard Adam Gallery Česká malba generace 90. let 20. století (do 10. 5.) Ve Vaňkovce 2, Brno / www.ragallery.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Dům umění Jörg Sasse: Fotografie (do 22. 3.); RCR Arquitectes: Nehmotné hmotným (od 1. 4. do 3. 5.) Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice / www.ducb.cz Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Preclíkovi: Mezi snem a realitou; Vladimír Skrepl: Lež a lži; Mark Ther: Das wandernde Sternlein (do 5. 4.) U Černé věže, České Budějovice / www.ajg.cz Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Z hladu po kráse: Fiktivní podoba Zátkovy sbírky na počátku 21. století (do 30. 4.) Hluboká nad Vltavou, 144 / www.ajg.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění Lumír Hladík a Matyáš Chochola (do 15. 3.); Stanislav Diviš: Zbytky (do 22. 3.); Informel a jeho přesahy (do 29. 3.) Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

KLATOVY

GKK – Galerie u Bílého jednorožce Stanislav Vajce: K 80. narozeninám (do 6. 4.) Nám. Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz GKK – Zámek Klenová Miroslava Zychová a Bohumír Komínek: Jedno místo dvě cesty (od 29. 3. do 7. 6.); Ivan Vala: (Ne) obyčejno (od 29. 3. do 10. 5.) Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec Jaroslav Prokeš: V základním režimu (do 12. 4.); Silk Road: Sítotisky studentů a absolventů Katedry fotografie FAMU (do 19. 4.); Ladislav Postupa (do 26. 4.); Anna a Eva Mastnikovy: Animace/Ilustrace; Ve válce múzy mlčí: Obrazy 2. světové války ze sbírek galerie (do 7. 6.) Masarykova 723 / 14, Liberec / www.ogl.cz

LIDICE

Lidická galerie 11 světů: Výstava dětských ilustrátorů (do 30. 4.) Tokajická č. p. 152, Lidice / www.lidice-memorial.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění AD Gloriam Dei: 130. výročí založení a 20. výročí znovuobjevení diecézního muzea v Litoměřících (do 19. 4.) Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Na paměť…: Pomník 50.–80. let 20. století ze sbírky GVUN (od 21. 3. do 3. 5.); Polské umění ze sbírky GVUN (od 21. 3. do 21. 6.); České umění ze sbírky GVUN, část II. – Plastika (od 21. 3. do 30. 8.) Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Lucia Petrůjová, Jindřich Štreit, Oldřich Kučera: Rodina (do 29. 3.); Speculum Mundi: Umělecké poklady strahovských premonstrátů (do 26. 4.); Ivan Theimer: Cesta světla (do 15. 5.) Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz

MUO – Muzeum moderního umění Jiří Šalamoun: No tohle?! ; Victor Vasarely: Nová akvizice (do 17. 5.) Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

OPAVA

Dům umění Andy Warhol: 15 minut slávy (do 3. 5.); Vůně uhlí stále v nás (do 23. 5.) Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz Galerie Obecního domu Paul Harvey: We are living in paradise (do 29. 3.) Ostrožná 46, Opava / www.oko-opava.cz

OSTRAVA

Galerie výtvarného umění v Ostravě Reductive.nl: čtyři generace geometricko-abstraktního umění z Nizozemska (do 22. 3.) Poděbradova 1291/12, Ostrava / www.gvuo.cz

Industrial Gallery Tadeáš Kotrba: výstava maleb (od 17. 3. do 16. 4.) Zahradní 10, Ostrava / www.industrialgallery.cz PLATO – Galerie města Ostravy Kdo na moje místo (do 22. 3.) Ruská 2887/101, Ostrava-Vítkovice / www.plato-ostrava.cz

TEREZÍN

Památník Terezín Sofiina volba po Česku (do 30. 3.) Malá pevnost Terezín / www.pamatnik-terezin.cz

PLZEŇ

ZČG – 13 Riziko loajálnosti: rakouská, německá a česká kulturní identita v umění 19. století (do 17. 5.) Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz ZČG – Masné krámy Mnichov – Zářící metropole (do 6. 4.) Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz Inzerce

PRAHA

komiks

art + antiques

Česká malba generace 90. let 20. století — 18/2— 24/5/2015

Adam Gallery Ve Vaňkovce 2, Brno Po—Ne 10—18 hod, Čt zavřeno www.adamgallery.cz

Josef Bolf Jiří Černický Patricie Fexová Pavel Hayek Blanka Jakubčíková Martin Kuriš Petr Lysáček Ján Mančuška Jiří Matějů František Matoušek Michal Nesázal Petr Pastrňák Michal Pěchouček Petr Písařík Hana Puchová Milan Salák Vít Soukup Jiří Surůvka Jan Šerých Michal Škoda Jakub Špaňhel Tomáš Vaněk Markéta Vaňková Ivan Vosecký

KUPKA 28 / 2 —12 /4 František Kupka ze sbírky Lilli Lonngren Anders

Kupkova nevlastní dcera Andree 1906, 64,8 × 52,1 cm, olej na plátně foto: Oto Palán

www.museumkampa.cz

Generální partner

Hlavní partneři

Partneři

Media partner