Art&Antiques_11_2010

9 771213 839008

11

11

listopad 2010

1

90 Kč / 4,32 ¤

Vladislav Mirvald v Plzni 32 / Rozhovor s Viktorem Kolářem 42 / Dvacet let Chalupeckého ceny 10 /

2

Vojo 6WDQLü

art + a ntiques

úvodní slovo Emir Kusturica

12.11.–29.11. 2010

1

editorial /

Obsah

Jiné mapy

Mapy měst, které běžně používáme, zobrazují především dopravní trasy a systémy – ulice, náměstí, mosty, linky a stanice veřejné dopravy. Jsou ale i mapy, které neřeší cesty, ale jejich možné cíle. Jako navigaci po

a cyklistům je určená Zelená mapa, o níž jsem psala v minulém čísle. Ta nabízí tipy na místa, kde lze ve městě příjemně trávit volný čas – můžou to být parky, nábřeží, ale také kavárny, alternativní kulturní prostory, komunitní centra či dílny, kde si můžete sami opravit kolo. Zelená mapa v podstatě vybízí k městskému způsobu života, který v naší chalupářské společnosti není příliš zakotven.

Ještě skrytější tvář Prahy, nebo alespoň jedné její části, zachycuje mapa s názvem Adresát nezastižen. Pokud bydlíte na Žižkově, tak díky ní možná zjistíte, že zrovna v sousedním domě ukrývala Toyen za okupace svého přítele, básníka Jindřicha Heislera. Stejně tak mohl za rohem bydlet Jaroslav Seifert nebo funkcionalistický architekt Evžen Linhart.

Nevelký plánek nabízí trasu po žižkovských bydlištích dvanácti umělců z první poloviny 20. století.

Zatím poslední přírůstek do sbírky „jiných map“ Prahy je o něco ambicióznější – je jím mapa k projektu výtvarníka Pavla Karouse a jeho přátel s názvem Vetřelci a volavky. Také o něm jsme již v A+A před časem psali – Pavel se již několik let snaží „dokumentovat, popularizovat a chránit“ sochy z doby normalizace, které jsou umístěny ve veřejném prostoru. Kromě osobního zaujetí ho k této aktivitě přiměla především lhostejnost veřejnosti i politické reprezentace, která často přerůstá až v brutální zacházení. Na mapě má svou hvězdičku neuvěřitelných 250 soch nejrůznější umělecké kvality, velikosti i technického stavu. A to podle Pavlových slov nejsou ještě zdaleka všechny.

Pohled na Prahu touto optikou je docela zajímavý – na některých místech se mapa silně červená, a nejsou to zdaleka jen oblasti, kde v 70. a 80. letech vyrostla sídliště. Jednoznačně politický motiv mělo umístění velkého množství soch v okolí Paláce kultury, rekreaci socialistického člověka pak měly zpříjemnit kousky umístěné v Zoologické zahradě. Čistě prozaický důvod má zhuštění červených bodů na Libeňském ostrově – plastiky stojí v zahradě ateliéru, kde pracoval sochař Zdeněk Němeček.

> Ženské křivky 4 / depeše > Islandské umění

3 / úhel

Petr Šourek

pražských galeriích lze dobře použít ArtMap – plánek, který vychází každé dva měsíce a obsahuje rovněž kalendář aktuálních výstav. Chodcům

11

Michaela Barnová

6 / zprávy 10 / výstava

> Vladislav Mirvald

Pavel Kappel

19 / aukce 28 / na trhu

> Josef Šíma 30 / portfolio > VJ Kolouch Kateřina Černá 32 / rozhovor > Viktor Kolář Karolina Jirkalová 42 / téma > 20 let s Chalupeckého cenou Vladimír Kokolia 48 / profil > Joel-Peter Witkin Marcela Chmelařová

Jan Skřivánek

52 / staveniště 54 / design Designblok ‘10

>

Veronika Šubrtová

56 / nové knihy 58 / knižní recenze Ondřej Hojda

> Ninfa moderna

> Textil jako umění 66 / zahraniční výstava > Manifesta 2010 Jan Skřivánek 71 / manuál > Chůze v kruhu Ondřej Chrobák 72 / recenze > Start Point 60 / antiques

Lucie Zadražilová

Kateřina Štroblová

74 / tipy a artmix 80 / komiks Marek Pokorný

>

Tomáš Prokůpek

Proč je ale takové množství soch umístěno například na Malé Straně? Že by chtěli komunisti konkurovat baroku?

Karolina Jirkalová

obálka

>

V L A D I S L AV M I R VA L D : R O M B E R G O V Y K Ř I V K Y ( v ý ře z ) / 1989

akryl, papír / 69,7 × 49,7 cm / soukromá sbírka

Umění žít s uměním

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redaktorka: Kateřina Černá / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Michaela Barnová, Ondřej Hojda, Marcela Chmelařová, Ondřej Chrobák, Pavel Kappel, Vladimír Kokolia, Tomáš Prokůpek, Silvie Šeborová, Petr Šourek, Kateřina Štroblová, Veronika Šubrtová, Lucie Zadražilová / Tisk: Helma, Praha / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artantiques.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; ­predplatne@abompkapa.sk Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 6. listopadu. Veškerá práva vyhrazena. www.artantiques.cz

inzerce

2

art + a ntiques

j o p ĂĄ N ky s ĂĄ l )CGVCPQ &QPK\GVVK

8 JNCXPÉEJ TQNÉEJ /CTKG (CLVQX½ ,CPC -CÊÉTMQX½ -CVGĎKPC -PázÉMQX½ ,CTQUNCX $ĎG\KPC 2GVGT $GTIGT #NGw $TKUEGKP &KTKIGPV &CXKF jXGE 4GzKG 5KOQPG 5CPFTQPK 5EÅPC C MQUVÙO[ .GPMC (NQT[ 2TGOKÅT[ C RTQUKPEG

4GRTÉ\[ X X XG C XG C XG C 8UVWRGPM[ -Ê -Ê -Ê -Ê -Ê -Ê -Ê -Ê VGN ^ 6KEMGVRQTVCN $6+ 6KEMGVRTQ YYY PCTQFPK FKXCFNQ E\

QDSRM D D [ LQGG

D-DUR.ROZHLAS.CZ

Víte, co v sobě ukrývå Vaťe

televize?

Klasickå hudba v nejvyťťí kvalitě přes DVB-T

Vysílåme pro Vås digitålně na internetu, v kabelových sítích a v systÊmech DVB-T a DVB-S.

D-dur_DVBT_art&antiques_214x139_v2.indd 1 VĂ˝taĹžkovĂĄ azurovĂĄVĂ˝taĹžkovĂĄ purpurovĂĄVĂ˝taĹžkovĂĄ ĹžlutĂĄVĂ˝taĹžkovĂĄ Ä?ernĂĄ

3.8.10 16:12

Aukční dům Galerie Art Praha – vždy vpředu přední aukční dům České republiky

Miloslav Chlupáč

Josef Lada

Vojtěch Tittelbach

Lev Šimák

Ladislav Sutnar

Aukční dům Galerie Art Praha zve na exkluzivní předvánoční aukci, která se uskuteční v neděli 5. 12. 2010 v hotelu Hilton Prague.

Připravili jsme pro Vás 400 obrazů, které jsme pečlivě vybrali tak, aby to byla díla důstojná české a slovenské kultury a Vašeho vkusu. A aby se Vám samozřejmě také líbila.

Budeme nabízet díla Františka Kupky, Františka Tichého, Václava Špály, Emila Filly, ale i krásné jedinečné obrazy Miloslava Chlupáče – jeho Akt a Milenci –, několik obrazů Josefa Lady, několik kombinovaných technik Zdeňka Buriana, bude tam několik obrazů Josefa Jíry, špičkové obrazy Františka Jiroudka, surrealistický nádherný olej Vojtěcha Tittelbacha, několik Františků Janoušků i půvabný olej Ladislava Sutnara.

Tradičně pak pro Vás připravujeme i díla žijících autorů, a to nadčasové a nejlepší z nejlepších. Bude to Jaroslav Róna se svým osobitým skoro geniálním rukopisem v obrazech i v sochách, Antonín Střížek, který vytváří díla křehká a závratně hezká a dosud není cenově příliš vysoko, Roman Brichcín, nástupce a pokračovatel Jíry, spíše ale z exprese do surrealistického vidění. Máme šanci Vám nabídnout nádherného Fenixe Stefana Milkova, Tomáše Císařovského a z mladých úžasný erotický akt Filipa Kudrnáče, Lukáše Miffka, Petra Malinu a Jaroslava Valečku.

Chceme, aby se Vám naše aukce a její obrazy líbily, a těšíme se na Vás.

Aukční dům Galerie Art Praha, Praha 1, Staroměstské náměstí 20 tel.: 224 211 087, 602 233 723, 606 613 700, E-mail: art.n@volny.cz, g.art@volny.cz www.galerieartpraha.cz

10

výstava

art + a ntiques

Privátní modernista Výstava Vladislava Mirvalda v Plzni text: Pavel Kappel Autor je kurátorem připravované výstavy Linhart – Mirvald – Sýkora v Galerii města Louny.

Západočeská galerie v Plzni dokazuje retrospektivou jedné z klíčových osobností českého umění tzv. konstruktivních tendencí, že i mimo světová umělecká centra a ve volném čase lze rozvíjet pozoruhodné dílo, které má i přes izolovanost svého tvůrce zřetelnou vazbu na dobově aktuální trendy světového umění.

Termín „privátní modernista“ jsem si pro název textu vypůjčil od autora výstavy a katalogu Tomáše Pospiszyla. Dobře totiž vystihuje život i dílo Vladislava Mirvalda, který podle vlastních slov dal v rozhodující okamžik z existenčních důvodů přednost jistotě učitelského povolání, a sám se tak rozhodl věnovat své tvorbě pouze volný čas. V jeho případě totiž skutečně nejde jen o izolaci způsobenou vnějšími politickými okolnostmi, které limitovaly i mnohé jeho kolegy, ale – což je mnohem důležitější – byla do zásadní míry výsledkem jeho rozhodnutí.

V Mirvaldově svobodné volbě učinit ze své tvorby privatissimum spatřuje Pospiszyl klíč nejen k pochopení některých umělcových pozdějších postojů, ale je podle něj možné jejím prostřednictvím nahlížet obecně situaci v celém poválečném stalinistickém Československu. V rozporu se západní zkušeností, která moderní umění vždy těsně spojovala s osobní svobodou, bylo v našich zemích možné si v politickém ovzduší zejména 50. let udržet tvůrčí svobodu jen za cenu podobného kompromisu. Ovšem tato svoboda byla zároveň vykoupena nezájmem o autora a jeho práci a znamenala především nulovou zpětnou vazbu. I přesto, že se o jeho tvorbu zajímal jen širší okruh přátel, si Vladislav Mirvald dokázal udržet vnitřní

logiku své práce a rozvíjel své dílo i bez možnosti jeho výraznější prezentace.

Mirvaldovo jméno a jeho tvorba však nejsou českému publiku neznámé. Jeho práci se dlouhodobě věnovalo několik historiků umění, kteří byli zároveň i jeho přáteli. Ve svých textech mu již od 60. let věnovali pozornost zejména Josef Hlaváček a Jan Sekera – ten dokonce připravoval jeho monografii –, později také Jiří Valoch a Zbyněk Sedláček. Díky nim máme přehled o tom podstatném z Mirvaldovy tvorby. Současná výstava a zejména katalog ale umožňují udělat si první detailní přehled o celém jeho rozmanitém díle, které podle autora výstavy charakterizuje „paralelní rozvíjení někdy až různorodých tendencí“.

Kubistou Vladislav Mirvald (1921-2003) se narodil v Záluží u Mostu. Do Loun, kde strávil zbytek svého života, se přestěhoval po obsazení Sudet Němci jako sedmnáctiletý, navíc bez rodičů, kteří odmítli Záluží

Vá l c ová s t ruk t ura / 1968 / olej, tužka, plátno, hliník / 146 × 116,5 cm / GASK

aukce

Víc než napoprvé Praha – Nejdražším dílem zářijové aukce Galerie Art Praha se stalo Zátiší s hroznem od Františka Muziky, které se prodalo za 6,1 milionu korun*. Dražba obrazu začínala na 2,4 milionu korun a dosažená cena je autorovým novým cenovým rekordem.

Předchozí Muzikův rekord měl hodnotu 5,16 milionu korun a vydržel pouhých 5 měsíců. Obraz je z aukčního katalogu restitucí z Muzea umění Olomouc a má za sebou řadu výstav.

Celkový obrat aukce, která se netradičně konala v sobotu, konkrétně 25. září, činil 42,4 milionu korun. Hranici sta tisíc překonalo 64 děl, za více než milion korun se vedle Muziky prodaly ještě 4 další obrazy. Procentuální úspěšnost aukce byla 47 procent.

Nového majitele našlo 235 z 500 nabízených obrazů a soch. Celkem 51 z nabízených děl (23 prodaných) bylo draženo se sníženou 10% aukční provizí.

Mezi díla s nejvyšší vyvolávací cenou patřila dvojice obrazů, které se do aukce vrátily po pouhých několika měsících, neboť původní vydražitel je nakonec nezaplatil. Šlo o Fillovo Zátiší s okurkami, číslo 16 v žebříčku nejdražších děl roku 2009, a Čapkův obraz Na jahodách, který galerie dražila letos v dubnu. Oba obrazy

19

se prodaly za více než napoprvé. Filla se dostal z 2,64 na 5,28 milionu korun (loni v listopadu to bylo o 240 tisíc méně), Čapek z 2,16 na 4,08 milionu korun (v dubnu stál 3,6 milionu korun).

Ze 418 tisíc na 1,26 milionu korun se dostal obraz Jarov od Karla Černého, pocházející stejně jako Fillovo zátiší dílo ze sbírky Jaroslava Borovičky. Poslední milionovou položkou byl obraz Kejklíř od Josefa Vyleťala, který se prodal za vyvolávací cenu 1,14 milionu korun. Šlo teprve o druhý Vyleťalův obraz vydražený za více než milion korun.

Prvním byl obraz Velký inkvizitor prodaný před třemi lety na aukci téže aukční síně za 1,65 milionu korun. Další Vyleťalův obraz v nabídce Galerie Art Praha se dostal ze 468 na 564 tisíc korun.

Nejvýraznější cenový nárůst zaznamenala půvabná marina od Josefa Ullmanna.

Obraz Přístav v Hvaru z doby kolem roku 1900 se prodal za více než osminásobek vyvolávací ceny. Konečných 600 tisíc korun je novým autorovým cenovým rekordem. S nárůstem v řádu statisíců se prodala také Zimní krajina od Františka Foltýna (840 tisíc korun), Park na podzim od Františka Hudečka (660 tisíc korun) a Sedící akt od Františka Vobeckého (616 tisíc korun). Zajímavější než dosažené ceny je skutečnost, že šlo o díla, která

J osef V yle ťal : K ejkl í ř / 1985 olej na desce / 118 x 91 cm / cena: 1 140 000 Kč

českými aukcemi již jednou prošla. Foltýnova krajina se před třemi lety prodala na aukci Galerie Art Praha za 755 tisíc korun, Hudečkův park byl před dvěma lety v Dorotheu vydražen za 720 tisíc korun, Vobeckého akt se tamtéž loni prodal za 480 tisíc korun.

Za více než půl milionu korun byly dále vydraženy hned tři akvarely od Josefa Lady.

Jejich vyvolávací ceny se pohybovaly v roz-

F ra n t i š ek M u z ika : Z át i š í s h ro z n em / 1927

J osef U llma n n : P ř í s tav v Hvaru / kolem 1900

olej na plátně / 79 × 88 cm / cena: 6 100 000 Kč

olej na plátně / 84,5 × 99,5 cm / cena: 600 000 Kč

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 20 % ceny dosažené v sále.

20

inzerce

art + a ntiques

h˜Ž:‘Bê‡SÂ?

 l |sh BVLDF TPCPUB QSPTJODF TUBSĂ? UJTLZ t HSBmLB t PCSB[Z t OĂˆCZUFL t TPDIZ LPCFSDF t IPEJOZ t TLMP t QPSDFMĂˆO t LFSBNJLB TUƝÓCSP t Ă?QFSLZ t [CSBOĆŠ t WBSJB

"VLĆŚOĂ“ EÇ…N ;F[VMB )MJOLZ D #SOP

JUDr. VĂĄclav ProĹĄek AukÄ?nĂ­ agentura a A n t i kva r i ĂĄt P r o ĹĄ e k aukce od r. 1990, sĂĄlovĂŠ aukce 4 x roÄ?nÄ›, internetovĂŠ aukce prĹŻběŞnÄ› Na Zlatnici 28, 147 00 Praha 4; tel. [+420] 241 431 006 e-mail: prosekant@wdr.cz; www.prosekant.wdr.cz

si VĂĄs dovoluje pozvat na svoji 8 6 . A UKC I k n i h , g r a f i ky, foto g r a f i Ă­ a r u ko p i s ĹŻ konanou v pĂĄtek 26. listopadu 2010 od 18,00 hod. v hotelu Expo (VĂ˝staviĹĄtÄ› Praha), Za elektrĂĄrnou 3, Praha 7 Katalog (120 KÄ?) k dostĂĄnĂ­ od 12. 10. na naĹĄĂ­ adrese a ve vybranĂ˝ch praĹžskĂ˝ch antikvariĂĄtech. ObjednĂĄnĂ­ katalogu poĹĄtou (140 KÄ?).

On-line sledovåní aukce a pravidelnÊ internetovÊ aukce na naťich webových strånkåch.

,BUBMPH POMJOF XXX QBQJMJP D[ 5FM GBY

Galerie 5. patro ve spoluprĂĄci s GaleriĂ­ Pecka 7. aukce

ModernĂ­ a povĂĄleÄ?nĂŠ umÄ›nĂ­ SouÄ?asnĂŠ umÄ›nĂ­ FotograďŹ e 20. a 21. stoletĂ­ Malich, BoĹĄtĂ­k, KuÄ?erovĂĄ, Jitka a KvÄ›ta VĂĄlovĂĄ, Ĺ imotovĂĄ, ChatrnĂ˝, Grygar, KolĂ­bal, DlouhĂ˝, JanouĹĄek, MirĂł, KolĂĄĹ™, Christo, Max Ernst, Chagall, Saint-Phalle, FĂśrg, Kovanda, KvĂ­Ä?ala, PĂ­sařík, MatouĹĄek, Katz, Gursky, JirĂĄsek, VlÄ?kovĂĄ, BaĹˆka, Streit, TichĂ˝, Chochola, Lauschmann a dalĹĄĂ­

PĹ™edaukÄ?nĂ­ vĂ˝stava: stĹ™eda 24. 11. - nedÄ›le 28. 11. 2010 dennÄ› 12 - 19 hod. (nedÄ›le 28. listopadu 10 - 14 hod.) v Galerii 5. patro, MyslĂ­kova 9, Praha 1 Aukce: nedÄ›le 28. listopadu 2010 od 14 hod. v Galerii FotograďŹ e Louvre (1.patro), NĂĄrodnĂ­ 22, Praha 1

Jindřich Štyrský,1932, kolorovanå ilustrace ke knize F. Halase Thyrsos

Galerie 5. patro MyslĂ­kova 9, 110 00 Praha 1 tel./ fax: +420 222 210 860; mobil: +420 608 238 402 info@artkunst.cz katalog online na www.artkunst.cz "SU BOE "OUJRVFT JOEE

1.

AUKCE v Rudolfinu

27

Špála Václav / 1923 / olej na plátně 62 x 49 cm

Průcha Jindřich / 1913 / olej na plátně 97 x 110 cm

+EPIVMI 7SPMHIX E 4IVSR 20. 11. 2010 v 11 hodin Sukova síň - Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 Filla Emil / 1949 / olej na plátně 44 x 39 cm

KEPIVMI 7SPMHIX Francouzská 24 120 00 Praha 2 tel.: + 420-222 522 607 mobil: + 420-732 479 078 www.galeriesolidet.cz galeriesolidet@gmail.com Beneš Vincenc / olej na plátně 46 x 60 cm

Slavíček Antonín / 1904-5 / olej, překližka 41 x 53 cm

Katalog on line na adrese www.galeriesolidet.cz

na trhu

28

art + a ntiques

Josef Šíma text: Marcela Chmelařová Autorka je historička umění.

Josef Šíma celý svůj umělecký život prožil ve městě nad Seinou. Přesto je dnes Čechy hýčkán a považován za domácího umělce. Ceny jeho děl jsou zde zpravidla dokonce vyšší než ve Francii. Na listopadových aukcích se objeví nejen výjimečný olej s námětem Theseova návratu z 30. let, ale i několik abstrakcí z poválečného období.

Josef Šíma se narodil roku 1891 v Jaroměři.

Po vystudování akademie u Vlaha Bukovace a Jana Preislera strávil čtyři roky na frontách první světové války v Haliči, Rusku a Itálii. Bezesporu silný zážitek pro začínajícího umělce. První poválečná léta strávil v Brně, už roku 1921 však odchází natrvalo do Paříže. Vstoupil do Děvětsilu, překládal z francouzštiny a psal do tuzemských

N ávrat T h é se ů v / 1934

avantgardních časopisů. Měl blízko k mnoha avantgardním francouzským básníkům a stal se zakládajícím členem výrazné pařížské skupiny Le Grand Jeu. Šímovu tvorbu lze rozdělit do dvou období. První, pro něž je příznačná lyrická imaginace ovlivněná surrealismem a Šímovou monistickou vizí světa, končí s počátkem druhé světové války. Ve druhé etapě, od roku 1950 až do své

smrti v roce 1971, vytváří svá vrcholná díla.

Vznikají čím dál odhmotněnější lyrické krajiny prostoupené duchovním světlem. Šíma maloval celý svůj život ve Francii.

Zatímco v prvních desetiletích byly jeho styky s Čechy četné, po válce mu už změna režimu příliš kontaktů s domovinou neumožňovala. Plně u nás jeho tvorbu rehabilitovala až velká česko-francouzská retrospektivní výstava v roce 1968. Přesto je většina jeho obrazů z poválečného období, jež se objevují na českých aukcích, až importy z posledních let. Šímova díla nejsou na trhu příliš častá a špičkové kusy sběratelé dokážou náležitě ocenit. Například olej ML z roku 1927 se v roce 2004 prodal na aukci společnosti 1. Art Consulting za 6,7 milionu korun (všechny ceny jsou uváděny bez aukční provize). Portrét spisovatelky Zuzky Zgurišky z roku 1933 se o rok později na aukci Galerie Pictura prodal za 5,85 milionu korun. Šíma tak dva roky po sobě obsadil horní příčku žebříčku nejdražších děl roku.

Autorův aktuální cenový rekord má hodnotu 14,6 milionu korun. Na tuto částku se před dvěma lety na aukci Galerie Art Praha vyšplhal obraz Léda s labutí z roku 1938, jehož dražba začínala na „pouhých“ 2,8 milionu korun. Právě rok 2008 byl pro Šímu zatím vůbec nejúspěšnějším. Podle statistik ART+ se autorova díla prodala za téměř 30 milionů

29

korun. Oproti tomu v letošním roce to bylo zatím jen 1,4 milionu korun. To se však může ještě výrazně změnit.

V listopadu se na trhu objeví zejména drobný olej Návrat Théseův z roku 1934, velkoryse publikovaný ve stejnojmenné monografii od Lenky Bydžovské a Karla Srpa.

Antické náměty se v Šímově tvorbě, stejně jako i jiných umělců, objevily na počátku 30. let. Představovaly patrně jistou reakci na houstnoucí politickou atmosféru v Evropě a narůstající hrozbu fašismu. Námět Theseova návratu patřil původně k triptychu z Theseova života z roku 1933. Navazoval na obrazy Mládí a Minotaurus, jež jsou dnes nezvěstné. Ústřední, pravá část triptychu, Návrat Théseův, s rozměry 130 na 162 cm, je dnes ve sbírkách Galerie hlavního města Prahy. Později se tento silný námět osamostatnil a Šíma se k němu vrátil v několika menších formátech. K nim patří i v aukci 1. Art Consulting nabízený olej na překližce s rozměry 26 na 40 cm, datovaný rokem 1934. Dražba obrazu bude začínat na částce 1,6 milionu korun.

Jak píše František Šmejkal v autorově monografii, Návrat Théseův „zachycuje tragické vyústění příběhu, kdy řecký hrdina po vítězném boji s Minotaurem v knósském labyrintu zapomněl při návratu do Atén na smluvené znamení a nevyměnil černé plachty za bílé, čímž zavinil smrt svého otce. (…)

Theseovo tragické opomenutí je obvykle vykládáno jako trest za opuštění Ariadny, bez jejíž lásky a pomoci by nikdy nemohl nad Minotaurem zvítězit.“ Tragická osudovost morálního selhání hrdiny je v obraze symbolizována těžkými černými mraky visícími nad krajinou. Šímovo pojetí mýtu je však značně nekonvenční. Znázorňuje trojici letících postav v krajině a bohyni Athénu. Ta zde může být chápána jako jisté varování před ohrožením demokratických hodnot. To, že se jedná o theseovské téma, napovídá pouze temná silueta připlouvající lodi v pozadí.

Zajímavým Šímovým skvostem z období zralé tvorby, který se objeví v listopadu v aukci Prague Auctions, je plátno Orfeus z roku 1958. Podle aukčního katalogu obraz pochází ze sbírky Monique Fauxové, francouzské sběratelky a kurátorky, s níž se Šíma seznámil roku 1959 v Remeši a k níž měl

O rfeus / 1958

po léta blízko. V 60. letech byla autorkou řady biografických statí v jeho katalozích.

Obraz je jedním z vrcholných zpracování šímovského námětu o Orfeovi a Euridice, jímž se autor v 50. letech zabýval. Podélný, na výšku položený prosvětlený otvor zde tematizuje rozhraní dvou světů, bránu, jíž musel Orfeus při sestupu do podsvětí projít.

Vyvolávací cena díla o rozměrech 61 na 50 cm je 2,5 milionu korun. Dvě jiné abstrakce rovněž francouzské provenience bude nabízet také společnost 1. Art Consulting. Obraz Les zapomnění z roku 1957 je na prodej za 1,95 milionu korun, dražba o něco menšího oleje V pohybu IV z roku 1959 bude začínat na částce 1,45 milionu korun.

N á vra t T h é se ů v / 1 9 3 4 technika: olej na dřevěné desce rozměry: 26,5 × 40,5 cm vyvolávací cena: 1 650 000 Kč (bez 18% aukční provize)

O rfeus / 1 9 5 8 technika: olej na plátně rozměry: 61 × 50 cm vyvolávací cena: 2 500 000 Kč (bez 20% aukční provize)

30

portfolio

art + a ntiques

VJ Kolouch text: Kateřina Černá

Animované filmy Jana Šrámka neboli VJ Koloucha jsou krátké jako večerníčky. Na rozdíl od nich se ovšem nepouštějí dětem v televizi, ale dospělým v galeriích.

Tam způsobují příjemné oživení. Jsou totiž výtvarnější než většina soudobých konceptuálních děl, která jdou především po myšlence. Kolouchův rukopis vyniká v době, kdy se ho naopak kdekdo záměrně zbavuje.

„Komplexní vizuální jazyk“ si Jan Šrámek podle svých slov hledal poměrně dlouho.

Když nastoupil do ateliéru intermédií k Václavu Stratilovi, tak krátce maloval, ale pak přešel k počítačové animaci, které se věnuje dodnes. Jeho tvorba je součástí elektronické kultury – můžeme si ji prohlédnout na internetovém portálu Vimeo a zvlášť těsně

je spojena s elektronickou hudbou. Šrámek vytváří videoprojekce pro koncerty skupiny Midi Lidi a videoklipy pro nejrůznější zahraniční muzikanty. Jeho klip pro britského hudebníka Milaneseho se letos promítal na Bienále mladých U Zvonu, kde rytmus písně Baby Blue otřásal přilehlými gotickými stěnami. Ve vztahu k hudbě však

J a n Šr á mek , F ilip Nerad, P e t r Cabalka : B aby B lue / 2010 / videoklip / 3 min. / hudba: Milanese

v poslední době došlo u Šrámka k určitému posunu. Zatímco dříve vznikala animace na hudbu, dnes je tomu spíše obráceně: hudba je skládána na míru animaci. Příkladem je autorova aktuální spolupráce s Filipem Škubalem neboli Strangeletem.

Co se týče výtvarného stylu, obdivuje Šrámek třeba tvůrce Krtečka Zdeňka Milera, ale také americké kreslíře 50. let minulého století, jako byli Jim Flora nebo ilustrátor přírodopisných učebnic Charley Harper.

O Florovi napsal diplomovou práci a od Harpera převzal typické hrdiny svých animací – zvířata. Inspirace padesátými lety je u nich patrná hlavně v barevné geometrické stylizaci a převládajících špičatých tvarech.

Ty jsou ovšem dány i technikou – vektorovou grafikou, která místo bodů (pixelů) pracuje s přímkami, křivkami a mnohoúhelníky.

Dalšími charakteristickými rysy Šrámkových animací jsou pohled z ptačí perspektivy a létání jako takové. Letadla, ptáci a rozličné druhy létajícího hmyzu mají prý původ v autorově dětství, kdy si vyráběl modely různých letounů. Ve vzduchu začíná pohádkové video Smysl spánku z roku 2007 i poslední bezejmenná animace s létajícím talířem, kterou můžeme vidět do konce listopadu na výstavě Planeta Eden v holešovickém Doxu.

Ačkoli nás na Šrámkových animacích na první pohled zaujme hlavně jejich dokonalé výtvarné provedení, které Filip Cenek nazval vizuální poezií, důležitý bývá i jejich příběh.

31

Jeho funkcí je spojit jednotlivé obrazy nebo záběry. Toto spojení může být logické i mírně snové, jako v případě Smyslu spánku. Ten začíná v oblacích, nad nimiž letí orel. Pomalu se snese do lesa. Stromy se rozestoupí a odkryjí starý hrad. Kolem něj vyrostou jako cukrové homole zasněžené hory. Hrad stojí na velrybě, která se s ním vznese do vzduchu. Hejna plujících velryb odnášejí na svých hřbetech hrady kdoví kam.

Kromě této poetické linie má Šrámkova tvorba i drsnější, ale neméně působivou analytickou stránku. Sem spadá hlavně práce s rozkladem formy a estetikou grafických chyb. Autor vlastní archiv těchto chyb, které používá podobně jako elektronická hudba ruchové zvuky (glitch music). V druhé animaci ze série Nematophorma tak sledujeme největšího motýla na světě (Attacus altas), jak se v jednom momentu rozloží na docela malé částice, aby se pak kousek po kousku znovu složil dohromady. Kde by smrtelník mluvil o zázraku, mluví autor o dekonstrukci a zkoumání vztahu mezi statickým a pohyblivým obrazem.

Zkušenost s digitálním skládáním a rozkládáním formy aplikoval Šrámek i na prostorové objekty. Na výstavě Objekt animace.

Třetí smysl, která proběhla loni v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně, rozložil na náhradní díly černou berušku, která navíc ležela břichem nahoru. Netřeba dodávat, že instalace měla pro diváky, kteří v ní zvíře rozpoznali, značně morbidní vyznění. Ilustrovala však v reálném prostoru tentýž princip, jaký Šrámek využívá v počítačové animaci.

V prostorových instalacích v současnosti pokračuje dál, ale se sofistikovanějšími formami, jako jsou nadzvuková letadla.

V rámci své dizertace vydá Šrámek v nejbližší době knížku u nakladatelství Fiume.

Půjde pouze o ilustrace bez textu a jejich námětem bude vyprázdněná městská krajina, která občas tvoří pozadí jeho animací.

Druhou částí jeho dizertačního projektu je animovaný film o dinosaurech, na němž spolupracuje s Matějem Smetanou. V prosinci uvidí Šrámkovy práce šťastlivci na Přehlídce animovaného filmu (PAF) v Olomouci a ostatní na výstavě brněnského videoartu Moving Image (Pohyblivý obraz) v pražské galerii Futura.

J a n Šr á mek , V oj t ě c h Va ně k : be z n á z vu / 2010 / digitální animace / 6 min. / hudba: Strangelet

Nemat op h orma I I / 2010 / digitální animace / 1 min. / hudba: Strangelet

J a n Šr á mek , V oj t ě c h Va n ě k : T h ief / 2010 / objekt / 120 cm × 70 cm × 50 cm

32

rozhovor

art + a ntiques

Moji lidé Rozhovor s fotografem ­Viktorem Kolářem text: Karolina Jirkalová foto: Terezie Kolářová

Fotografickou práci Viktora Koláře pojmenoval velmi přesně spisovatel Jan Balabán jako „celoživotní reportážní esej“. Tato slova najdeme v knize s lakonickým názvem Ostrava, která je zatím nejobsáhlejším shrnutím Kolářovy tvorby. Rozhovor o vnitřní svobodě, smyslu pro situaci a „jeho lidech“ jsme vedli na půdě pražské FAMU, kde Viktor Kolář vyučuje.

Většina studentů fotografie, nejen tady na FAMU, tíhne ke konceptuálnímu přístupu. Jaký je vůbec jejich vztah ke klasické fotografii?

Většina studentů fotografie chce být přijata do rodiny současného umění. Nechtějí, aby jejich fotografie dostaly nálepku „klasický“, to je pro ně skoro jako „přežitý“.

Myslím, že vůbec nechtějí být fotografové. Poněvadž být fotografem je závazek. Vaše fotky by měly reflektovat skutečnost – a to skutečnost, která je bolavá, problematická, nejednoduchá. A tím pádem musíte jít na trh se svou vlastní identitou – kdo jsem, jaké hodnoty vyznávám. A mám dojem, že to většinou mladí lidé nechtějí.

Teď nechci říkat, že to tak je u všech, protože mám dokumentaristy, kteří jsou velmi nadaní a kteří se snaží dělat dokument poctivě. Ale že by chtěli dlouhodobě pozorovat a reflektovat svět, vymezovat se vůči němu a v podstatě ho hodnotit, to ne. Jejich fotografie vznikají trochu ad hoc.

A co se dá předat těm, kteří tu klasickou dokumentární nebo humanistickou fotografii chtějí dělat?

Předat se jim dá určitá filozofie vnímání života, jejímž základem je svobodné vidění. To znamená nezatížené žádnou autocenzurou či princi-

py PR, které velice determinují dnešní vizuální práci. Aby se nebáli říct vizuálně to, co cítí, vidí a vnímají jako naléhavé. To je nejtěžší úkol!

Přistoupit na to, že já to tak vidím. A nejenom že to tak vidím, ale že tento způsob vidění můžu pěstovat. To si dnes žádá nesmírné odvahy, protože náš pohled na svět je hodně ovlivněný mediálními obrazy.

Vy jste začal fotografovat v 50. letech, tedy v době, kdy byl obraz světa také silně vizuálně definován, nebo spíš deformován. Bylo podobně těžké najít svůj vlastní pohled?

Myslím, že to bylo stejně komplikované. V té době přicházel kánon ze Svazu výtvarných umělců, druhým kánonem byli amatéři a my jsme pobíhali někde mezi tím. Já jsem ale napřed prošel školou svého táty, který mi chtěl předat fotografickou živnost. Přes jeho katalogy a knížky jsem se dostal k také takové kašírované fotce, většinou německé. A potom jsem z jeho vlivu utekl do Fotoklubu a tam byla druhá estetika, rovněž na hlavu postavená – členové si navzájem radili, jak to musí ořezat, aby z toho byla fotka, která se dá vystavit.

Aby to byl „verk“, jak říkali.

Ale vedle toho byl můj kamarád Karel Káňa, který se z toho chtěl vymanit. Měl sice ten amatérský pohled, ale zároveň mu domů chodily ročenky z Ameriky, Popular Photography, a tam byly ty úžasné

34

rozhovor

fotky. A on mi to půjčoval. Tam byly snímky, které mě velmi upoutaly a kterým jsem se chtěl přiblížit svým viděním.

art + a ntiques vymezovat vůči amatérům, ještě víc jsem fotil. Souviselo to určitě také s liberální atmosférou pozdních 60. let, lidé postupně nabírali odvahu vydat se vlastní cestou.

Tam jste viděl poprvé třeba Cartiera-Bressona, nebo to bylo už dřív?

To ne, Bressona už jsem znal, to byla první fotografická hvězda – fotil na ulici, a přitom vypadal velkolepě, všichni ho respektovali. Měl jsem také knížky Jiřího Jeníčka, kde byly sociální fotky ze Sovětského svazu – žebráky tam měl vedle takových salonních fotek. Ale je pravda, že knížka Anny Fárové o Bressonovi byla pro mnoho lidí iniciační. Byli jsme šťastní, že máme konečně Bressona doma. Potom následoval Bischof a řada dalších. A někde v těch ročenkách jsem si našel další jméno – Bruce Davidson – což je na americké scéně stále význačné jméno.

Udělal vynikající sérii o metru v New Yorku nebo cyklus o skupině mladých lidí z Bronxu, kteří se toulají Amerikou a jsou takoví razantní.

To bylo moje vymaňování se z vlivu amatérského Fotoklubu.

S jakými představami jste do Kanady odjížděl? Říkal jsem si, že pokud se tam prosadím, tak nabudu určité sebevědomí, se kterým můžu žít…

Své fotografie jste na sklonku 60. let ukázal také Anně Fárové...

To bylo v době, kdy jsem už pomalu nacházel vlastní pohled, ale byl jsem značně nejistý. A když Libor Fára s Anetou Fárovou viděli moje fotky, především haldy a první důležité fotky lidí, tak jsem na to dostal jejich „ano“. Což pro mě bylo zásadní – začal jsem se

Takže v podstatě výzva....

Byla to výzva, ano. Nebylo to jen zklamání z konce pražského jara, i když jsem tušil, že tady bude následovat lámání charakterů, o což jsem nestál. Bylo to tak, že jsem potřeboval projít tou zkouškou, potvrdit si, že jsem schopen to vydržet a že se něco naučím. Žil jsem

O s t rava 19 8 0

Byl jste v téhle době schopen svoje téma a vidění nějak rozumově postihnout, nebo to bylo spíš intuitivní?

Bylo to vědomé i intuitivní. Ale chybělo tomu zhodnocení – neměl jsem příležitost své snímky nazvětšovat, vybrat a vystavit. Ale byl jsem velmi silně přesvědčen, že jsem na stopě tomu, co chci dělat.

A ty fotografie z let 1967–68 jsou velmi důležité, najdete je v mých publikacích. Ale skončilo to s pražským jarem a přišla emigrace, kam jsem si vzal jenom pět proužků negativů.

47

Exkluzivní měsíčník o výtvarném umění, architektuře, designu a starožitnostech Možnosti předplatného Kč 748 Kč* půlroční (6 čísel) 500 Kč 462 Kč* studentské roční (11 čísel) 660 Kč vánoční slevový kód: AM6010VA roční (11 čísel) 825

Vánoční nadílka Využijte předplatné časopisu Art + Antiques jako vánoční dárek pro své blízké nebo klienty. K předplatnému nyní získáte dárkový certifikát.

Pro více informací nás kontaktujte e-mailem na predplatne@ambitmedia.cz

Jak objednat? na webu: www.artantiques.cz emailem: predplatne@ambitmedia.cz faxem: 284 011 847 telefonicky: 800 300 302 poštou: POSTSERVIS, oddělení předplatného Poděbradská 39, 190 00 Praha 9 *Pro uplatnění snížené ceny je třeba při objednávce uvést vánoční slevový kód. Nabídka platí pro přijaté objednávky do 20. 12. 2010

48

profil

art + a ntiques

Součást života text: Jan Skřivánek

Jednou z výstav projektu Decadence Now! je výběrová retrospektiva amerického fotografa Joela-Petera Witkina, která je do konce listopadu k vidění v brněnském Domě umění. Witkin přijel na její zahájení a při této příležitosti jsme s ním měli možnost hovořit.

Výstava začíná Witkinovým autoportrétem, na kterém sám sebe zachytil jako zachmuřeného muže v černém kabátě s rukou volně položenou na lebce před ním. Snímek odkazuje k tradici evropské portrétní malby a současně je přímou citací jiné Witkinovy fotografie, na které ve stejné póze stojí

nahý jednoruký muž. I když je jasné, že jde o stylizaci, u fotografa, který je znám hlavně aranžovanými snímky mrtvých těl, působí zcela nenásilně. Jak jinak by asi mohl vypadat?

Ve skutečnosti o něm tento autoportrét vypovídá jen málo. V osobním kontaktu pů-

sobí přátelsky a otevřeně (jeden z účastníků povernisážového tahu po Brně jej dokonce coby neúnavného vypravěče přirovnal k Felixi Holzmannovi) a rozhodně si nelibuje v nějaké temné image (přednášku v Domě umění absolvoval oblečen do zářivě zelené flísové bundy). Především ale s nebývalou přímočarostí zdůrazňuje svůj katolicismus a zakotvení své tvorby v křesťanské tradici. „Vytvářet umění je víc než mít nějaký názor.

Umění musí vyjevovat, co umělec cítí a co si myslí. Já vím, kdo jsem, proč jsem naživu a co se stane po smrti. Vytvářím fotografie, protože chci ukázat, co jsem objevil,“ zahájil svou prezentaci.

Forma modlitby

A u t opor t r é t / 1995 / bromostříbrný tisk / 42 × 34 cm

Dnes jednasedmdesátiletý Witkin získal v 80. letech renomé vysoce estetizovanými černobílými fotografiemi mrtvých těl a jejich částí a stylizovanými portréty lidí s nejrůznějším tělesným postižením. „Narození, nemoc a smrt v naší západní kultuře stále více a více vytěsňujeme z běžného života.

Ještě před sto lety se lidé rodili, stonali i umírali doma, v kruhu své rodiny. Dnes máme na všechno nemocnice a přirozená vazba mezi životem, utrpením a smrtí se vytrácí. Pamatuji se, když zemřel můj dědeček, jak jeho tělo jednou ráno leželo vystavené v obýváku na piánu. Věděl jsem, že je nemocný, ale byl jsem malý a tomuhle jsem nerozuměl, a tak jsem se ptal babičky: ‚Co dělá děda na piánu?‘,“ vypráví Witkin a nahlas se směje své dětské naivitě. „Cestou do Brna,“ pokračuje, „jsme navštívili kostnici

57

Nenápadné hranice umění Michael Třeštík: Slečny z Avignonu text: Hana Rousová Autorka je historička umění, laureátka Ceny UHS za letošní rok.

Psát o výtvarném umění je náplní práce historiků a teoretiků umění. Čistě osobní potřebu psát o výtvarném umění mívají ti, k jejichž povinnostem to nepatří. V Čechách jde o dost neobvyklý literární žánr. Za výjimky můžeme v našich moderních dějinách považovat Karla Čapka a v současnosti Michaela Třeštíka. Čapek vystudoval filozofii, Třeštík architekturu. Čapek byl spisovatel, Třeštík je sběratel a spolumajitel renomovaného internetového obchodu s uměním, kde především působí jako konzultant. Psaní je pro něj prostředkem sebevyjádření. Po románu Zdi tvé (1988) se k němu periodicky vrací.

Beletrii se dál nevěnuje, ale zaměřuje se na výtvarné umění, zejména na obrazy.

I když odkaz na Čapka v souvislosti s Třeštíkovými eseji, souborně vydanými pod názvem Slečny z Avignonu, se týká především žánrového vymezení, nelze přehlédnout, že texty o umění obou jinak zcela rozdílných autorů mají několik společných charakteristik: vyznačují se láskou k umění a zvýšenou schopností postřehnout to, co obvykle teoretici nevidí nebo považují za nepodstatné.

Cit pro umění se v nich mísí s věcným uvažováním, jejich literární styl je založen na metafoře, nadsázce, humoru a také příběhu, mnohdy fiktivním. Nejsou vázány zásadami a nároky uměnovědy, s níž je pojí pouze objekt zájmu. Zatímco Čapek měl zejména ve svých raných textech i jisté didaktické ambice, protože zohledňoval tehdejší obecnou neznalost moderního umění a nedostatek odborné literatury, Třeštík se vyjadřuje výhradně sám za sebe. Vedle moderního a současného umění ho občas zaujme také staré, aby i jeho prostřednictvím hledal odpovědi na otázky, které si klade. S odbornou literaturou, které je dnes víc než dost – a on ji dobře zná –, mnohdy polemizuje.

Většina esejů ve Slečnách z Avignonu byla publikována v letech 1988 až 1989 v Tvorbě,

některé po listopadu 1989 ve Tvaru (původně Kmen), jehož se tehdy stal Třeštík šéfredaktorem a v letech 1992 a 1993 i vydavatelem. Přibližně třetina pak vznikla během roku 2009, tentokrát bez konkrétního účelu, a spolu s nimi i závěrečné komentáře k některým starším i novým esejům. Podtitul knihy zní Nutkavé psaní o obrazech. Třeštík ho jistě nezvolil náhodně. Co znamená „nutkavé“, resp. „nutkání“? Je synonymem „nucení“ či „puzení“, výrazem pro až obsedantní potřebu zabývat se něčím, „co je silnější než já“, jak obvykle uvádějí lidé, kteří s tímto stavem mají osobní zkušenost.

K typu Třeštíkova „nutkání“ se asi nejblíže přiblížíme přes citát z úvahy Jazyk a metafora od Hannah Arendtové: „Tak jako bytosti, které se jeví, mají nutkání ukázat sebe, tak bytosti, které myslí a které stále ještě náleží ke světu jevů (...) mají nutkání mluvit, a tak ukázat to, co by se vůbec nestalo částí jevícího se světa.“ (Život ducha I: Myšlení. Praha 2001). Filozofická formulace Arendtové má obecnou platnost. Když ji budeme aplikovat na to, oč jde Třeštíkovi především, potom to bude „nutkání mluvit“ právě o těch vlastnostech umění, na něž sofistikované teoretické koncepty obvykle nedosáhnou. Třeštík je rozpoznává v příznacích, které zdánlivě vypovídají o něčem jiném, pro uměleckou tvorbu nevýznamném.

Jak napsal v prvním eseji, po němž knihu pojmenoval, tedy ve Slečnách z Avignonu (1988): „(...) pochopil jsem, že hranice zřejmé, jako třeba hranice mezi pevninou a mořem, jsou často hranicemi nepodstatnými, zatímco hluboký smysl se může skrývat v hranicích nenápadných.“ Třeštík se nechce dobrat k žádným velkým pravdám ani závazným konstruktům, jejichž cílem je identifikovat zákonitosti umělecké tvorby. Soustředí se na dílo, které ho zaujme, a od něj odvíjí svoji úvahu. Pokud

ji vede v širších uměleckých či historických souvislostech, věnuje jim pozornost jen do té míry, do jaké to považuje za důležité.

Tomu odpovídají i jeho jazykové vyjadřovací prostředky. Aby měl pro svá osobní sdělení adekvátní výrazovou škálu, volí je racionálně i intuitivně. Jsou úsporné, a o to přesvědčivěji se jim daří vstupní teze rozvíjet a gradovat. Když se však rozhodne zamyšlení nad obrazem fabulovat fiktivním dialogem s umělcem, potom používá nespisovnou češtinu a je až překvapivě mnohomluvný. Škoda že publikace, jak už se u nás bohužel stává zvykem, je nedostatečně vybavena. Esejům nepředchází předmluva, která by informovala o okolnostech jejich vzniku i o autorovi, kniha by si zasloužila přehlednější strukturu. Grafická úprava Barbory Solperové je banální, čistě účelová, chybí jí jakákoli úvaha nad smyslem Třeštíkových textů a jeho vizualizací. Jako by ani nevznikla v současnosti, kdy se výtvarné řešení stává partnerem psaného slova, v lepším případě dokonce jeho kreativním interpretem.

Gasset, Praha 2010, 128 stran, 256 Kč

58

knižní recenze

art + a ntiques

Závan přežívajícího času text: Ondřej Hojda Autor je historik umění.

S pozoruhodným dílem Georgese Didi-Hubermana se čtenáři v českém jazyce již mohli jednou seznámit, a to v knize Před časem. Ninfa moderna – esej o spadlé draperii je však o poznání přístupnějším úvodem do myšlení tohoto francouzského autora.

Dříve než zkusíme přiblížit samotné téma eseje, není k zahození znát předpoklady, z nichž autor ve svém uvažování vychází.

Didi-Huberman totiž nechává čtenáře procházet značně neobvyklým myšlenkovým světem, který pro člověka odkojeného

v Čechách doposud panující „přísnou vědou“, může působit značně nezvykle. Přes svou originalitu ale autor současně vychází z jiných myslitelů, zejména z první poloviny dvacátého století. Mezi nimi je v tomto případě zásadní jedno jméno: Aby Warburg,

pozoruhodná zakladatelská osobnost hned několika přístupů v dějinách umění. Warburg se zajímal jak o literární zdroje uměleckého díla, tak o antropologický základ umění, proměny jednotlivých figur, ve kterých sledoval „Nachleben“, tedy přežívání.

Není náhodou, že ve stejném roce (2002), kdy vyšel tento poměrně útlý esej, vydal Didi-Huberman také obsáhlou monografii věnovanou Warburgovu dílu pod jménem Přežívající obraz, kde jeho myšlení nejen vykládá, ale také domýšlí do originálních závěrů. Oproti této knize je pak Ninfa moderna o poznání přístupnějším příkladem toho, jak může fungovat warburgovská metoda, když se aplikuje na konkrétní příklad.

Kunsthistorický román Didi-Huberman sleduje nejdříve chování látek a draperií na obrazech renesančních mistrů Botticelliho, Giorgiona a zejména Tiziana. Mimořádná je pak kapitola, v níž se přesouvá pozornost k sochařství. Je to vlastně malá samostatná studie, jejímž ústředním objektem je socha svaté Cecílie od Stefana Maderna. Tato socha, v níž chtěl její autor zobrazit zázračně uchované tělo raně křesťanské světice, je důmyslným zpodobením různě zvlněného tvaru látky. Draperie, která v antice původně ha-

59

lila těla nymf, se na renesančních obrazech postupně uvolňuje a klesá k zemi. Tam se nakonec zcela osamostatní a „spadlá draperie“ začíná žít vlastním životem. Ona „nymfa“ (italsky ninfa) ale není vždy nutně víla. Je pojímána jako určitý figurativní typ: jednou je z ní třeba Venuše, později některá z křesťanských světic. Zmiňovaný Warburg takovým typům říkal „formule patosu“. Namístě je tu i přirovnání k jakémusi zpomalenému filmu, jehož dojem lze přibližně navodit rychlým listováním obrázky v knize: s trochou představivosti opravdu můžeme spatřit, jak se látka hýbe a postupně poměňuje.

Překladatel textu Josef Fulka ve svém doslovu říká, že máme před sebou vlastně jakýsi „kunsthistorický román“. A skutečně, jak vidíme, ve výkladu sledujeme příběh určitého předmětu – draperie –, a to dokonce za dodržení časové souslednosti. Skoky v čase jsou ale veliké, souvislosti nejsou kauzální, i když jsou očividné. Abychom je strávili, musíme přistoupit na značně odlišná pravidla hry, než na jaká jsme zvyklí.

Tomu jistě pomáhá velmi přesvědčivé DidiHubermanovo psaní, které i při šíři témat a množství odboček do nejrůznějších oblastí lidského vědění dokáže udržet čtenářovu pozornost.

Odvrácená tvář města V dalším oddíle Didi-Huberman doslova sestupuje k zemi a výchozím tématem tu není nic menšího než hadry, které používají pařížští metaři k usměrnění proudu špinavé vody k otvoru kanálu. I tento motiv se ale postupně ukazuje být tématem řady uměleckých děl a potažmo průsečíkem různých myšlenek, dějinných souvislostí a vizuálních analogií. Ve vztahu k draperiím staršího umění jde o jakýsi jejich poločas rozpadu: „V každém hadru na chodníku se donekonečna prodlužuje upadání aury, ztělesněné v tomto případě v pádu Ninfy.“ Tyto hadry zaujaly řadu fotografů od Eugèna Atgeta přes Alaina Fleischera až po našeho současníka Stevea McQueena.

Didi-Huberman vždy nejraději věnuje detailní pozornost jediné fotografii, například snímku Lászla Moholy-Nagye z roku 1925.

Je to černobílá fotografie, v níž brzy rozpoznáme detail vody vytékající z kanálu na pařížskou ulici (včetně obligátního hadru).

Kromě toho, že je vizuálně poutavá, z ní pro Didi-Hubermana jako z rozkládacího se vějíře vychází řada souvislostí, které odkazují už na literaturu 19. století – Baudelaira nebo Zolu. Jediná fotografie pak může působit jako zhuštěné vyjádření „zlomku infernálního obsahu velkoměst“ – jejich odvrácené tváře, světa podzemních stok a kanálů. Autor později tuto temnou stránku rozvíjí ještě dále, přičemž navazuje na dalšího ze svých oblíbenců, odpadlíka od surrealistů Georgese Bataille a jeho revue Documents. Skrze něj se dostáváme až k fotografii z pařížských jatek od Éliho Lotara, koncentrující podvědomé strachy, stejně jako temnou stránku sociální reality tehdejšího velkoměsta.

nejen dívat otevřenýma očima na to, co vidí, ale měl by je umět také v pravý čas zavřít a vnímat to, co pozorovatelné není. Ať už máme před sebou výtvarné dílo vrcholné renesance nebo snímek zakrváceného hadru z pařížských jatek, jde vždy o fragment provázaný řadou „nepostřehnutelných vazeb“ s jinými fragmenty: „Ninfa tím vším prochází jako fantom nebo jako závan přežívajícího času.“ Všechny tyto vazby nemůžeme postihnout nikdy, ale musíme si být vědomi, že artefakty času pro nás znamenají především řadu otázek. Pokud si dokážeme některé z nich položit, vyvstane před námi řada často nečekaných souvislostí. Sledovat je, alespoň spolu s Georgesem Didi-Hubermanem, je přinejmenším zajímavá a obohacující zkušenost.

Nepostřehnutelné vazby Ani ve své možná nejčtivější knížce se nicméně Didi-Huberman nevzdává nároků na teoretický dopad a v závěrečné kapitole Coda: hadrářova Múza (dějiny a imaginace) vyvozuje z dosud zdánlivě nezávazné hry velmi podstatné závěry pro dějiny umění. Historik umění by se podle něj měl umět

G eorges D idi - Huberma n : Ni n fa moder n a – E sej o spadl é draperii Agite/Fra, Praha 2010, 212 stran, 259 Kč / 349 Kč (plátěná vazba)

60

antiques

art + a ntiques

Textil jako umění text: Lucie Zadražilová Autorka je kurátorkou Uměleckoprůmyslového musea v Praze.

Výroba gobelínů má u nás sice velmi krátkou historii, ale rychle dosáhla evropských kvalit, protože v sobě dokázala spojit tři základní předpoklady: pochopení výtvarné předlohy, její invenční přepis a vysokou úroveň řemeslné realizace.

Umění nástěnných koberců neboli tapiserií má svůj původ ve Francii 14. století. Prvním centrem jejich výroby byla Paříž, postupně vzniklo několik dalších středisek na severu země a na území dnešní Belgie. Následovaly další klášterní, dvorní, městské i soukromé

dílny v Nizozemsku, Německu, Španělsku, Itálii a Anglii. Tapiserie byly v průběhu 14. až 18. století všude v Evropě považovány za nezbytnou součást luxusních interiérů a většina zemí se pokusila o jejich vlastní výrobu.

České země byly v tomto ohledu naprostou výjimkou a odborníci se dodnes nemohou shodnout, proč zde žádná dílna nevznikla.

Nejpravděpodobnější je verze, že u nás nebyl dostatek vhodného a kvalitního materiálu k jejich výrobě, tedy hedvábí a vlny. Vlněná příze musí být jemná a dobře barvitelná a na evropských trzích byla vlna z anglických a francouzských ovcí velmi žádaná, a tudíž i drahá. Nicméně i u nás zdobily stěny interiérů šlechtických sídel krásné nástěnné koberce, dovážené z Flander, z Německa a z Francie.

Dotvářely a členily prostor, a navíc měly i funkci tepelné a akustické izolace.

Gobelín – název je odvozen od jména slavné francouzské barvířské rodiny, v jejíchž objektech byly později zřízeny proslulé královské dílny – je považován za vrchol textilní umělecké tvorby. Původním a obecnějším názvem tohoto druhu textilního umění je tapiserie nebo čaloun nebo jednoduše nástěnný koberec. Názvu gobelín by se mělo používat jen pro klasické techniky odpovídající původnímu francouzskému gobelínu.

Z hlediska tkalcovské vazby je to plátno, v němž útek dokonale kryje osnovu, tedy útkový ryps. Námětem gobelínu jsou hlavně epická, figurální zobrazení, proto má mezi ostatními textilními druhy výlučné postavení: při jeho výrobě se musejí řešit výtvarné a estetické problémy.

Valašské Meziříčí G obel í n / Moravská gobelínová manufaktura, Valašské Meziříčí, počátek 20. století vlna / 140 × 100 cm / foto: Aukční dům Sýpka

Paradoxně až 20. století, kdy už manufaktury na výrobu tapiserií jinde v Evropě živořily a bezduše opakovaly staré vzory, přineslo

inzerce 30.9.2010

SUMAVA_proAaA1/4_Ost

22:46

63

Stránka 1

Š U M A VA

G  � P, M�  Mariánské náměstí 1, Praha 1, 15. 10. 2010–9. 1. 2011

A l f r e d K u b i n / J o s e f Vá c h a l 12. října 2010 – 9. ledna 2011

G a l e r i e v ý t v a r n é h o u m ě n í v O s t ra v ě v e s p o l u p rá c i s e Z á p a d o č e s k o u g a l e r i í v P l z n i , Severočeskou galerií výtvarného umění v Litoměřicích, P a m á t n í k e m n á r o d n í h o p í s e m n i c t v í v P ra z e a Muzeem Šumavy v Sušici

D ů m u m ě n í , J u r e č k o v a 9 , O s t ra v a Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin w w w. g v u o . c z

PAMÁTNÍK NÁRODNÍHO PÍSEMNICTVÍ

Hlavní mediální partneři:

www.moravska-galerie.cz

Moravská galerie v Brně Pražákův palác, Husova 18

26/11/2010– 27/2/2011

ôìoëäâêîïñ ìøòëîõn ìôòäôì õ ïñàùä¨

...a.. nezapomeňte na květiny

64

antiques

art + a ntiques

N á u š n i c e se smaragdy a brilia n t y Rakousko-Uhersko, počátek 20. stol.

Au 580/1000, 6,08 g, brilianty o celkové hmotnosti 4,22 ct.

Cena: info v obchodě (Antique Andrle) J a n P reisler : S t udie d í vky olej na plátně / 30 × 34 cm / opatřeno štítkem „Z pozůstalosti Prof. Jana Preislera“ Cena: info v obchodě (Antique Andrle) F igura orie n tá l n í ta n e č n i c e / Goldscheider Wien modelér Josef Kostial / kamenina / výška 45,5 cm cena: 98 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)

Vá z i č ka / Wiener Keramik, kolem 1906 Michael Powolny / kamenina / výška 14,2 cm cena: 39 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)

M I L A N L A L U H A : S t rom v M i č i n ej / 1967 olej / 47 × 68 cm / vyvolávací cena: 2 800 eur (Art Invest)

O takar Špa n iel : S o c h a ž e n y bronz na mramorovém podstavci / výška 33 cm Cena: info v obchodě (Antique Andrle)

S lo n ov ý kel s pods tav c em začátek 20. stol. délka slonoviny 145 cm celková výška 194 cm cena: 89 000 Kč

L ampa Napoleo n litina patinovaná / 36 × 37 × 20 cm cena: 49 000 Kč (Antik Olomouc)

(Antik Olomouc)

Hlava , ar t de c o / Jablonec, kolem 1930

B rilia n t ová se c es n í bro ž

Heinrich Hoffmann / čiré a matované sklo / výška 24,5 cm

celková hmotnost briliantu 4,50 ct. / délka 8 cm

cena: 22 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)

cena: 130 000 Kč (Antik Olomouc)

inzerce

65

A NT I Q U E A N D R L E Křižovnická 1, 110 00 Praha 1 tel: 222 311 625 email: krizovnicka@antiqueandrle.cz www.antiqueandrle.cz A n t ik O lomou c Třída 1. Máje 12, 772 00 Olomouc V I L É M W U N S CH E : T ě ž k á pr á c e / 1948 olej / 35 × 55 cm / vyvolávací cena: 600 eur (Art Invest)

tel: 585 232 462, 602 585 735 email: antikolomouc@post.cz www.antikolomouc.w1.cz

V I E R A Ž I L I NČ A N O VÁ : Trio v parku

A uk č n í s í ň A r t i n ves t

olej / 73 × 59 cm

Aukce 20. 11. v hotelu Carlton, Bratislava

vyvolávací cena: 12 000 eur (Art Invest)

tel: +421 252 634 664, +421 905 659 148 email: art@artinvest.sk www.artinvest.sk A uk č n í kompa n ie Střelniční 1, 702 00 Moravská Ostrava tel: 596 138 707, 603 213 643 email: oantik@seznam.cz www.aukcnikompanie.cz F ra n t i š ek F O LTÝN : A bs t rak t n í kompo z i c e / 1929 olej na plátně / 60 × 81 cm cena: 1 400 000 Kč (Meissner-Neumann)

M eiss n er - Neuma n n Jugoslávských partyzánů 636, 160 00 Praha 6 tel: 233 343 194 email: info@aukce-neumann.cz

Hodi n y s t ol n í pod skle n ě n ý m z vo n em

www.aukce-neumann.cz

Čechy, 19. stol. / C. Suchy et Söhns, Praha stroj kotvový se čtvrťovým S v. S taros ta / Střední Evropa, konec 15. stol.

spirálovým bitím / výška 48 cm

S t aro ž i t n os t i

cena: 25 000 Kč (Meissner-Neumann)

M i c h al J a n kovsk ý

dřevo řezané, částečně polychromované / výška 101 cm cena: 200 000 Kč (Meissner-Neumann)

Žatecká 14, 110 00 Praha 1 tel: 224 812 909, 724 251 272 email: michal@czechantiques.cz www.czechantiques.cz

J o ž a Ú prka : Hlava d ě v č e t e olej na dřevěné desce / 30 × 50 cm vyvolávací cena: 70 000 Kč (Aukční kompanie)

M a x Švabi n sk ý: R ajsk á so n áta / 1917 dřevoryt, 4 kusy ve zlacených rámech / á 80 × 57 cm vyvolávací cena: 70 000 Kč (Aukční kompanie)

66

zahraniční výstava

art + a ntiques

Manifesta 8 text a foto: Jan Skřivánek.

Evropské bienále současného umění Manifesta se řídí dvěma základními zásadami: koná se pokaždé v jiném městě a každý ročník připravuje jiný kurátorský kolektiv.

Letošní, osmá Manifesta probíhá do 9. ledna příštího roku v městech Murcia a Cartagena v jihovýchodním Španělsku.

Za letošní výstavu jsou zodpovědná tři sdružení, která operují od Skandinávie přes střední Evropu až po Středomoří. Vedle iniciativy tranzit.org, která působí i v České republice, jde o sdružení Chamber of Public Secrets (Odbor veřejných tajemství) a Alexandria Contemporary Arts Forum.

Podtitul letošního ročníku zní „region Murcia v dialogu se severní Afrikou“. Žádný z kurátorských týmů se však tímto zadáním příliš neřídil a možností euro-afrického dialogu se zabývá jen pár projektů.

Jako leitmotiv celého bienále se jeví spíše kritický pohled na roli kurátora v současném uměleckém provozu a zpochybňování

praxe pořádání podobných mezinárodních přehlídek.

Výstavní ústava O nejradikálnější dekonstrukci vztahu kurátor – umělec – výstava – publikum se pokusilo sdružení tranzit.org reprezentované Vítem Havránkem, Zbyňkem Baladránem, Dórou Hegyi, Borisem Ondreičkou a Georgem Schöllhammerem. Tranzit se spolu s 27 oslovenými umělci pokusil nově zformulovat pravidla, jak má tento typ skupinové spolupráce vypadat a co má být jeho smyslem. „Nakolik se výstavní prostor může stát autonomní polis? Mají existovat něja-

ká pravidla a omezení pokud jde o formu a obsah? Jaké možnosti chceme nabídnout návštěvníkům – pohled na umělecká díla, kontemplaci, studium, relaxaci, jídlo, socializaci, spánek?“ táží se mimo jiné kurátoři v seznamu 44 otázek, které připravili jako základ pro vzájemnou diskusi. Jejím výsledkem měla být Ústava dočasných výstav, kterou by kurátoři a umělci sepsali společně. „Chtěli jsme znovu promyslet historii tohoto typu výstav a překonat rozpor mezi výstavní teorií a praxí. Udělali jsme ale i výstavu, protože jsme nechtěli vystavovat jen prázdné prostory,“ prohlásil při zahájení Georg Schöllhammer. Výstava ve dvou budovách bývalých kasáren v Murcii je nakonec zcela tradiční a divácky až překvapivě vstřícná. To, že k tomuto výsledku kurátoři a umělci dospěli svou vlastní, značně netradiční cestou, návštěvník možná vůbec nepostřehne, ale i to je asi v pořádku.

Nad zamýšlenou ústavou se všichni zúčastnění několikrát sešli, k žádné společné formulaci ale nedospěli. Shodli se jen na tom, že se neshodnou: „Jako občané nemáme na výběr, jakou ústavou bychom se chtěli řídit.

Rodíme se do různých ústav, zkoumáme je, bojujeme s nimi, snažíme se je změnit, nebo jim uniknout. Vyzkoušeli jsme si, že jakékoliv ústava, pokud nemá být diskriminační, potřebuje meta-ústavu – ústavu, která zaručí práva těch, kteří se nepodřizují existující ústavě. (…) Naše pokusy stanovit si vlastní ústavu naznačují rozpad pravidel a upozorňují na něco, co zde chybí. Nakonec

manuál

71

Manuál pro milovníky současného umění Lekce 24. – Chůze v kruhu text: Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátorem GASK.

Názor na Muchovu Slovanskou epopej zformuloval a publikoval snad každý, kdo má v počítači nainstalován textový editor.

Za pár let (možná už ke konci letošního letního semestru) bude rozbor mediálního ohlasu této kauzy tématem nejedné diplomové, možná i PhD práce. V příloze se soupisem bibliografie by Manuál neměl chybět! Podívejme se tedy na celý příběh jazykem „transformačních studií“, který se v loňském jubilejním roce stal nedílnou součástí současného uměleckého diskurzu.

Ve všech dosavadních pokusem o ukotvení současného dění kolem Slovanské epopeje do historického kontextu postrádáme zájem o „přítomnou minulost“, přestože právě tento případ vykazuje až nápadné množství analogií s kauzami, které se odehrály v transformačním období po roce 1989. Psychologie tento stav označuje termínem „déjà vu“, kulturní antropologie pak „chůzí v kruhu“. Následující výčet má ambici diagnostikovat alespoň několik z celé řady traumaticko-komických momentů.

otevírat jednou vyřešenou otázku! Buďme i nadále hrdými Novokelty, uctívejme posvátné menhiry, jako to dělal již náš děd a jeho děd.

Praha vs. Morava Násilné stěhování velkoformátových obrazů ze zámku v Moravském Krumlově probudilo spící bestii pragocentrismu, v raných devadesátkách velmi populární strašidlo.

Hamižné centrum rabující poklady svých provincií, penězovody odsávající berně venkovských poddaných, to všechno znovu plasticky vykreslilo současné hádání Prahy s Moravským Krumlovem. Nelze nevzpomenout na analogickou kauzu tzv. Bojnického oltáře, jehož vrácení z pražské Národní galerie na Slovensko postavila Mečiárova vláda jako symbol českého, sedmdesát let trvajícího drancování země pod Tatrami.

Medievalisté naopak prohlašovali pro média ztrátu díla za fatální. Pokud v roce 1993 dovedl vyslovit jméno florentského mistra Narda di Cioneho, autora deskového oltáře, snad každý česko-slovenský politik, dnes je

obraz pouze součástí druhého prohlídkového okruhu na zámku v Bojnicích.

„Nalezené“ dokumenty Ikonickou kauzou devadesátých let byl restituční spor mezi Martou Chadimovou a strahovskými premonstráty o pražskou Loretu, tedy přesněji o několik lukrativních domů a pozemků na Hradčanech. Není už ani možné přesně rekonstruovat spor, který tehdy plnil soudní síně, stránky novin a investigativní pořady TV Novy. Zvlášť komický rys celé kauzy představovaly stále další a další „náhodně“ objevené archiválie, které advokáti Marty Chadimové přinášeli k soudu jako nezpochybnitelné důkazy.

Uvěřit jejich pravosti vyžadovalo větší úsilí než obhajovat autenticitu Rukopisu zelenohorského. Dnes se můžeme těšit na nově nalezený dopis, kterým Mucha ruší svoji závěť, kde odkázal cyklus Praze. Uvidíme ho až při soudním sporu o určení vlastnictví. Někdy má zkrátka cenu podívat se pod postel, jestli tam náhodou není zapadlá věc, která by se zrovna hodila.

Kelti Slovanská epopej logicky odstartovala další kolo neblahých diskuzí nad kmenovým pojmenováním současného českého národního společenství. Přiznat se ke slovanství přitom implikuje mnoho rizikových momentů. Předně bychom se dostali na jednu loď s ekonomicky a kulturně zaostalejší částí Evropy. Přece nejsme v „pokrevním“ vztahu s Rusáky, Ukrajinci, Lukašenkem nebo Bulhary. Naopak jsme Střední Evropa, kam bylo zlo komunismu importováno východními barbary v totálním rozporu s autochtonním vývojem našeho, k demokracii a kapitalismu vždy tendujícího prostoru.

Pokud si dobře vzpomínáte, hned z kraje devadesátých let byly identifikovány keltské kořeny současných Čechů. Proč znovu

A lfo n s M u c h a v reklam ě P l z e ň sk é h o P ra z droje od V ladim í ra M i c h á lka

72

recenze

art + a ntiques

Mládí Evropy Start Point v GASKu text: Kateřina Štroblová Autorka je historička a teoretička umění.

Start Point Prize je ocenění pro studenty uměleckých škol z celé Evropy , které se uděluje od roku 2003. Projekt až do loňského roku organizovala Galerie Klatovy/Klenová, v roce 2010 jej převzala Galerie středočeské-

ho kraje v Kutné Hoře. Finalisty letošního ročníku vybírala skupina porotců ve složení Marcel Fišer, Edith Jeřábková, Jan Pelánek, Ondřej Chrobák, Lucia Gavulová, Adam Mazur, Radek Váňa a Pavel Vančát, který je zá-

A le x is M il n e : S tat e W eapo n ( z bra ň s tát u ) / 2009 / performance v Londýně

R iikka K uoppala : U n der a B ur n i n g Ci t y ( P od h oř í c í m m ě s t em) / 2010 / video

roveň kurátorem výstavy. Ve finále má po jednom zástupci celkem 33 škol z 16 zemí.

Na výstavu se ovšem vešel jen výběr jednadvaceti z nich. Profily účastníků, kteří nejsou zastoupeni na výstavě, mají svůj prostor na přehledných webových stránkách projektu (www.startpointprize.eu).

Hlavní cenu získal Alexis Milne z londýnské Goldsmith University, kterému GASK uspořádá samostatnou výstavu a vydá katalog. Milne se představil třemi videi, ve kterých se zabývá fenoménem politického aktivismu a osobnostmi jeho účastníků. Na výstavě zaujme i několik dalších jmen, například Milneův krajan z londýnské Královské akademie John Nielsen. Nielsenovy plastiky v dnešním proudu konceptuálního sochařství působí jako záblesk z jiného světa. Svými artefakty jako by se vracel do dob blíže neidentifikovatelné minulosti.

Yoeri Guepin (Hogeschool voor de Kunsten, Utrecht, Nizozemsko) se představil záznamy performancí, balancujících na hraně konceptu a body artu. Z jeho drobných objektů zaujmou především ostříhané nehty ulité do zlata (hlavně kvůli prakticky totožnému dílu Yumiko Ono, které představila loni na VŠUP).

Z českých zástupců stojí za povšimnutí zejména David Helán z pražské akademie, pracující zejména s textem a jeho skutečnými i fiktivními obsahy. Svou instalaci doplnil také konceptuálními fotografiemi.

Jan Vytiska (Fakulta umění Ostravské univerzity) působí i díky zájmu běžných médií jako vycházející hvězda české umělecké scény. V rámci Start Pointu však jeho obrazy, kombinující přístup Jakuba a Anežky Hoškových s poetikou Josefa Bolfa, nepůsobí příliš přesvědčivě.

Svěží video Maruši Sagadin (Akademie der bildenden Künste, Vídeň) doplňující instalaci nás uvádí do subkultury losangele-

inzerce

konference_inzerat2:ogl

19.10.2010

16:09

Stránka79 1

www.moravska-galerie.cz OBLASTNÍ GALERIE V LIBERCI

Mezinárodní odborná konference

Donátoři, mecenáši, sběratelé

Moravská galerie v Brně Místodržitelský palác, Moravské nám. 1a

19/11/2010– 13/2/2011

Stálé expozice nestále 22.–23. listopadu 2010 Liberec

sál radnice, nám. Dr. E. Beneše 1 Možnosti a limity stálých expozic muzeí a galerií, jejich historie a význam pro místo a region, varianty prezentací, nedávné realizace stálých expozic.

Přihlášky a další informace: www.ogl.cz nebo adela.pomothy@ogl.cz

Nad konferencí Stálé expozice nestále převzala záštitu Ing. Lydie Vajnerová, statutární náměstkyně hejtmana Libereckého kraje zodpovědná za resort kultury, památkové péče a cestovního ruchu.

Hlavní mediální partner konference Art + Antiques.

Europäische Union. Europäische Fonds für Regionale Entwicklung: Investition in Ihre Zukunft.

Evropská unie. Evropský fond pro regionální rozvoj: Investice do vaší budoucnosti.

Euroregion NEISSE NISA NYSA

80

komiks

Marek Pokorný (*1983) Ačkoli letmý pohled na internet naznačuje něco jiného, Marek Pokorný není ředitelem Moravské galerie v Brně a už vůbec neusiluje o post ředitele galerie národní. Ve skutečnosti je Marek Pokorný ilustrátor a komiksový kreslíř, jenž se ve světě bublin a citoslovcí pro jistotu pohybuje pod krycím jménem mára.

Navštěvoval kurs figurální kresby Borise Jirků na VŠUP v Praze a podobný kurs vedený

art + a ntiques

Radkem Petříčkem ve Zlíně. Jeho komerční komiksová tvorba se v roce 2006 šest měsíců objevovala v pražském deníku 24 hodin, kam kreslil sérii komiksových stripů Gobius Capito, věnovanou vztahům mezi muži a ženami. Svou volnou tvorbu publikuje téměř výhradně na internetu, jednu z mála výjimek představuje příběh Vanilková, otištěný v komiksovém sborníku AARGH! Podle scénáře Tomáše Hibiho Matějíčka vytvořil cyklus

sedmi velkých komiksových panelů nazvaný Malichernost aneb Pocta Ondřejovi S., jenž byl na podzim 2007 vystaven na nábřeží kapitána Jaroše (galerie Artwall). V roce 2010 ukončil studia klasické animace na Filmové škole ve Zlíně a chystá se dokončit svůj první krátký animovaný film Most a svůj zatím nejdelší (čtyřicetistránkový) komiks 1 den. www.maara.eu

/ Tomáš Prokůpek

3

29. 10. 2010 – 20. 3. 2011 õäñíèòc ±¶­ °¯­ ±¯°¯ č °· çîãèí

29. 10. 2010 – 20. 3. 2011 õäñíèòc ±¶­ °¯­ ±¯°¯ č °· çîãèí

4

art + a ntiques