art+antiques 5/2018 by Care Comm s.r.o.

květen 2018

99 Kč / 4,70 ¤

Plato Ostrava 34 / Mistr Třeboňského oltáře 46 / Marxismus a teorie umění 12 /

V nabídce jarní aukce naleznete unikátní obraz E. Filly, Hráči (šachu), 1908. Expresivní obrazy Filly v této kvalitě jsou dnes již pouze ve státních sbírkách.

100

Dr. K. Srp: Výjimečnost obrazu Hráči (1908) od Emila Filly vyvolává nejen doba jeho vzniku, spjatá se zrodem českého moderního malířství, kdy byl autor vůdčí osobností skupiny Osma, ale týká se především vlastní malby, jež postihuje přechod od počátečních expresivních idiomů k objektivnějším výrazovým prostředkům, uskutečněný na ojedinělém námětu několika postav, soustředěných kolem šachovnice. Strhující malířský přednes ukazuje Fillu jako svébytnou, mimořádně talentovanou osobnost, jež se od svého nástupu pohybovala na úrovni tehdejšího evropského malířství… Obraz Hráči náleží mezi unikátní, zlomové obrazy, stojící na prahu moderního malířství dvacátého století, od nichž vede autorova cesta ke kubismu i k jeho pozdějším, malířským výbojům ze třicátých let. V Hráčích lze postihnout esenci Filly jako takového. Význam obrazu zvyšuje i okolnost, že jeho prvním a dlouhodobým majitelem byl Fillův přítel, architekt Josef Gočár. Emil Filla, Hráči (šachu), 1908

AUKCE VÝTVARNÉHO UMĚNÍ 23. května 2018 od 17:30 hod.

Velkopřevorský palác, Lázeňská 2, Praha 1 - Malá Strana

Oscar Domingues, Malíř a model, 1951

Jiří John, Stůl, (1959)

AUKČNÍ VÝSTAVA 16. 05.–23. 05. 2018, 10–18 hod. v GALERII PICTURA, Na Zderaze 6, Praha 2 Tel. +420 224 233 810, mobil +420 603 741 674, galerie@pictura.cz, www.pictura.cz

Adriena Šimotová, Opuštěné stroje, 1964

Obsah

editorial /

Kousek Picassa pro každého?

> Marxovo rozptýlené dědictví 4 / dílo měsíce > Josef Sudek: 2 / poznámky

Milena Bartlová

Na konci dubna začala v Musée d’art moderne et contemporain v Ženevě výstava jediného díla – Busty mušketýra z roku 1968 od Pabla Picassa. To by sama o sobě samozřejmě nebyla skutečnost, které bychom se věnovali na tak prestižním místě, jako je editorial. Senzaci z výstavy dělají širší okolnosti. Dílo totiž do muzea zapůjčilo na základě kolektivního rozhodnutí celkem 25 000 vlastníků. Jak se ti dostali k vlastnickému podílu na Picassově plátně? Loni v prosinci si jej zakoupili na švýcarském e-shopu QoQa, kde jinak bývají k mání spíše zlevněné fény, vrtačky nebo výhodné dovolenkové balíčky. Ke koupi zde bylo celkem 40 000 podílů, každý v hodnotě cca 50 dolarů. Za tři dny byly všechny pryč. V úhrnu QoQa tedy za Mušketýra utržil 2 miliony USD. Není přitom jasné, zda na prodeji samotném společnost vydělala, odmítá totiž zveřejnit za kolik předtím dílo sama pořídila. Ředitel a zakladatel QoQa Pascal Meyer nyní v souvislosti s první veřejnou prezentací Mušketýra nabídl pro agenturu AFP hned dva motivy, které společnost k tomuto „experimentu“ vedly. První byl pragmatický, ve zkratce a anglicky: „to go viral“. V tomto směru představuje „operace Mušketýr“ jednoznačný úspěch. Druhý motiv byl vznešenější, Meyer prý chtěl s kolegy „demokratizovat“ svět umění, který podle něj často působí „uzavřeně a nesrozumitelně“. Upřímnost této intence nemáme důvod zpochybňovat, znamená ale inovativní prodej Picassova plátna posun směrem k demokratičtější kultuře? Určitě tu jsou důvody ke skepsi. Podíl na díle si pořídilo 25 000 lidí, prý převážně obyvatel frankofonní části Švýcarska, kteří nyní na základě hlasování rozhodli, že bude do konce října vystaveno v ženevském MAMCO. Mušketýr je tak aktuálně ve veřejném muzeu umění, navíc v centru regionu, kde většina z vlastníků pravděpodobně také bydlí. Stejné míry demokratického zpřístupnění by šlo dosáhnout tradičními formami mecenátu nebo veřejnou sbírkou, které by dílo pořídily přímo do sbírek muzea. Třeba se ale v budoucnu, po skončení ženevské premiéry, vlastníci rozhodnou pro odvážnější zápůjčkovou politiku. Možná ale naše skeptické argumenty míří úplně vedle, možná Meyerovi nešlo o demokratizaci přístupu, ale o to, že se demokratizovalo vlastnictví „díla nedozírné hodnoty“: Od loňského prosince má mnohem více lidí kus svého vlastního Picassa. Jednou bude možná moci mít (skoro) každý svůj kousek Picassa (nebo nějakého jiného mistrovské díla)! Sám upřímně nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Jubilant Karel Marx by tento typ demokratizace ale každopádně za velký výdobytek nepovažoval.

facebook.com/ Artcasopis

Pepa Ledvina

Aplikace Kiosk Navigator

Fotografie bombardované Prahy Katarína Mašterová

6 / zprávy 12 / výstava

> Plato v Bauhausu

Martin Drábek

19 / aukce 24 / na trhu

> Václav Brožík 27 / na trhu > Devětsil Jan Skřivánek 32 / portfolio > Jan Boháč Anežka Bartlová 34 / rozhovor > Mistr Třeboňského oltáře Milena Bartlová 46 / téma > Marxismus a teorie umění Roman Kanda 52 / profil > Milada SchmidtováČermáková Alena Pomajzlová 56 / design > Bakelit Mariana Kubištová 61 / architekt > Koldomy Karolina Jirkalová 66 / knižní recenze > Zobrazení bez reprezentace Daniel Grúň 70 / antiques > Umělecké řemeslo Blízkého východu Jindřich Mleziva 76 / zahraničí > Fotoarchivní obrat Martin Pavlis 80 / zahraničí > Výšivky v Palestinském muzeu Tereza Jindrová 87 / manuál > Jindřich Štyrský revisited Ondřej Chrobák 88 / recenze > Multilogues on the Now v galerii Display, Jan Skřivánek

Košickámoderna v AJG

Anežka Bartlová, Tomáš Klička

> Kde nie je nič, tam je ideológia 96 / tvář knihy > Symbol Sourcebook Henryho Dreyfusse 94 / na východ

Jana Németh

Pavla Pauknerová

obálka

MI S T R T ŘEBOŇSKÉHO OLTÁŘE: DE SK A Z C ÍRK V ICE S E S V. K R Y Š T O F E M (detail), Farní úřad Církvice, Národní galerie v Praze

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 580, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Pepa Ledvina (pl) / Redaktoři: Anežka Bartlová (ab), Kateřina Černá, Karolina Jirkalová (kj), Tomáš Klička (tkl), Jan Skřivánek (js) / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account Manager: Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Marta Hladíková, 222 352 575, marta.hladikova@ ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Milena Bartlová, Martin Drábek, Daniel Grúň, Ondřej Chrobák, Tereza Jindrová, Roman Kanda, Tereza Koucká, Mariana Kubištová, Katarína Mašterová, Jindřich Mleziva, Jana Németh, Pavla Pauknerová, Martin Pavlis, Alena Pomajzlová / Tisk: Helma Roto, spol. s r. o., U Pekařky 5, 180 00 Praha 8-Libeň / Distribuce: Postservis Praha, PNS, a. s., Kosmas.cz, Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a. s. / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; artcasopis@ambitmedia.cz / Předplatné: Ambit Media, a. s., tel: 222 352 584, predplatne@ambitmedia. cz, www.centram.cz / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 11. 5. 2018. Příští číslo vyjde začátkem června. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

výstava

text Martin Drábek Autor přednáší dějiny umění na SUŠ Ostrava.

Instituce s tekutou DNA Multifunkční aula Gong – Kancelář pro umění – Bauhaus Je téměř pravidlem, že reálný provoz uměleckých institucí, jakými jsou městské galerie, se odchýlí od původních vizí, na základě kterých byly lokálními politiky schvalovány. Smysluplná radikálnost, s jakou se svých plánů již téměř pět let drží galerie města Ostravy, které její umělecký manažer Marek Pokorný vymyslel název Plato, tj. platforma (pro současné umění), proto působí téměř jako chyba v systému.

Vznik Plato provázely okolnosti, které mnoho důvodů k optimismu nezakládaly, a to včetně faktu, že zájmové sdružení právnických osob Trojhalí Karolina, kterému město přidělilo grant k provozování městské galerie, původně neplánovalo ani výběrové řízení na pozici uměleckého manažera. Nápad vytvořit v Ostravě městskou galerii typu kunsthalle, která by zde prezentovala kvalitní současné umění, vznikl mezi místními umělci a teoretiky již v 90. letech 20. století. Výstavy současného umění se sice občas odehrávaly také v jiné městské instituci, Galerii výtvarného umění, ta však spravuje rozsáhlé sbírky a ve své dramaturgii se specializuje zejména na klasickou modernu, takže současné umění pro ni bylo spíše přítěží. V roce 2001 byl městským politikům poprvé předložen projekt na zřízení příspěvkové organizace, ti ho však odmítli s odůvodněním, že město nemá s kým jednat a samo vznik galerie iniciovat nebude. Výsledkem dalších snah ostravské kulturní veřejnosti bylo v roce 2010 založení občanského sdružení Kunsthalle Ostrava, o. s., jehož členy jsou například kurátoři Martin Mikolášek a Martin Klimeš, umělci Jiří Surůvka

a Zbyněk Janáček nebo ředitelka klubu Fiducia Ilona Rozehnalová. V následujících dvou letech se konaly opakované schůzky se zástupci města, z nichž vzešla žádost o vznik městské galerie předložená v červnu 2012 na jednání zastupitelstva, které tento záměr schválilo. A právě od této chvíle se začíná situace kolem budoucí galerie značně dynamizovat.

Nervózní atmosféra

Z dnešního pohledu je zřejmé, že šlo o důležitou mocenskou a ideovou fázi, v níž figurovalo několik subjektů, které sice měly o budoucí instituci odlišné představy, spojovala je ale pozitivní snaha městskou galerii zřídit. Na podzim téhož roku totiž do dění vstupuje sdružení právnických osob Trojhalí Karolina spojující soukromou společnost Dolní oblast Vítkovice, firmu Vítkovice, a. s., s ředitelem Janem Světlíkem, statutární město Ostrava a Moravskoslezský kraj, které bylo náhle zřízením galerie pověřeno. Důvodů, proč se tak stalo a proč dále nepokračovalo jednání se sdružením Kunsthalle Ostrava, je zřejmě několik. Trojhalí Karolina nabídlo k pronájmu původně industriální

objekty v oblasti Dolních Vítkovic – tedy galerijní prostory v přízemí multifunkční haly Gong a rozlehlý prostor Dvojhalí. Bylo připraveno městskou galerii velmi rychle otevřít – konkrétně na podzim roku 2013, a to ne jako příspěvkovou organizaci, jak požadovalo sdružení Kunsthalle, ale v souladu s představami městských zastupitelů jako prozatím tříletý grantový projekt ve výši 34,5 milionů. Zastupitelé navíc zřejmě právě podnikatele a uměleckého mecenáše Jana Světlíka, který svými aktivitami v Dolní oblasti Vítkovice pozitivně mění tvář města, považovali za partnera, který bude projekt schopen bez velkých problémů spustit. Což se nakonec potvrdilo. Problematickou se však ukázala jednak vize, kterou měl zpočátku Světlíkův tým o programové náplni budoucí instituce, a pak také snaha obsadit místo uměleckého manažera bez výběrového řízení. Terčem kritiky se následně stal také projekt vize budoucí instituce, kterou si zájmové sdružení Trojhalí Karolina nechalo vypracovat od Ladislava Kesnera. Rozporovány byly například nevhodné prostory s předraženým nájmem, které se navíc nacházejí mimo centrum města, nejasné

kompetence budoucího uměleckého manažera nebo nejistota ohledně skutečnosti, že po vypršení grantu a také lhůty udržitelnosti evropskými penězi dotovaných budov galerie nic nenutí budoucí zastupitele města a zájmové sdružení Trojhalí Karolina projekt dále dotovat. Během první půlky roku 2013 byl proto zejména ze strany sdružení Kunsthalle Ostrava vyvinut mimořádný kritický tlak, podpořený posudky od mimoostravských odborníků, například Rostislava Koryčánka, Michala Škody či Mileny Bartlové, který pomohl korigovat několik problematických bodů. Výběrové řízení na post uměleckého manažera nakonec bylo vyhlášeno a stal se jím bývalý ředitel Moravské galerie v Brně Marek Pokorný. V březnu 2013 společnost Vítkovice, a. s., z projektu vystoupila, neboť součástí atmosféry kolem budoucí instituce se čím dál intenzivněji stávala podrážděná a osobně cílená nevraživost, podezírající angažovanost Jana Světlíka ze zištné utilitárnosti, což se, nutno dodat, nikdy nepotvrdilo. Činnost galerie Plato Ostrava byla nakonec v přízemních prostorách multifunkční haly Gong zahájena v listopadu 2013 výstavou děl Davida Michalka a Miloše Šejna,

PL ATO – BAUHAUS foto: Matěj Doležal

inzerce

AUKCIA UMENIA Aukcia výtvarného umenia, v sobotu 12. 5. 2018 o 14 hod., hotel Carlton, Bratislava Predaukčná výstava diel od 7. 5. 2018 v galérii Art Invest

Galéria Art Invest

Dobrovičova 7, Bratislava Tel.: +421 2 5263 4664 Mob.: +421 905 659 148 e-mail: art@artinvest.sk On line katalóg na www.artinvest.sk Salvador Dalí: Kristus nesúci kríž, bronz, výška 47 cm, vyvolávacia cena: 16 000 eur

Artantigue 190x119.indd 1

23/04/2018 08:58

aukce

Od starých mistrů po rekordní akvarely Brožíka a Vyleťala

Zezula – Aukce starožitností a uměleckých předmětů brněnského domu Zezula v sobotu 14. dubna přinesla celkem 468 položek. Z nich bylo prodáno 260, tedy více než 55 procent za celkovou cenu téměř 5 milionů korun*. Nejdražší dílo dražby bylo z kategorie starého umění a jednalo se o olej s námětem Kající se Maří Magdalény, zařazovaný do okruhu florentského malíře raného baroka Franceska Furiniho

VÁCL AV BROŽ ÍK : P OR T RÉ T DÁ MY akvarel na papíře, 42 × 32 cm, cena: 70 800 Kč

(1600–1646). Odešel za vyvolávací cenu 236 tisíc korun. Velmi vysoký nárů st minimálního podání zaznamenal rozměrný vlněný koberec typu Heriz ze severozápadního Íránu, když vystoupal ze 47 tisíc až na 224 tisíc korun. Tento prodej dokládá setrvalý trend zájmu o kvalitní vlněné koberce v poslední době. Jiný koberec stejného typu prodávaný před rokem u stejné aukční síně se

stal jednou z nejdražších starožitností loňského roku (342 tisíc korun). S nárůsty tomu bylo podobně i u listů Bohuslava Reynka, které zejména díky specializované aukci Dorothea loni v listopadu, dosahují v posledním půl roce pravidelně velmi vysokých cen. Jeho suché jehly kombinované s monotypem, Pieta a Arbor, vystoupaly ze 45 a 59 tisíc na 201 a 142 tisíc korun.

FR ANCESCO FURINI (O K R U H ): K A J Í C Í S E MAŘÍ MAGDALÉNA 1. pol. 17. stol., olej na plátně, 115 × 85 cm, cena: 236 000 Kč KOBEREC T YPU HER IZ severozápadní Írán, počátek 20. stol., vlna, 560 × 340 cm, cena: 224 000 Kč

JOSEF V Y LE ŤAL : S T UDIE K A P O K A LY P T I C K É M U J E Z D C I akvarel na papíře, 41 × 28,7 cm, cena: 135 700 Kč

Z umění 19. století zmiňme drobný půvabný olej Josefa Navrátila Mlýn v horách, vydražený za 142 tisíc korun, nebo obraz Trh na Boulevard Montmartre v Paříži vídeňského malíře Emila Barbariniho, který se prodal za bezmála 116 tisíc korun, což je druhá nejvyšší suma vydaná za dílo tohoto umělce na domácím trhu. Vzrůstající oblibě se v poslední době poměrně překvapivě těší práce Vlastimila Košvance. I v této aukci byly vydraženy jeho oleje Letní den z roku 1938 (153 tisíc) nebo o rok starší Hudba v přírodě (112 tisíc korun), a to s poměrně značnými navýšeními minimálních podání. Z poválečných děl byl zvýšený zájem například o olej na sololitu Postavy Bohumíra Matala z roku 1979 (77 tisíc korun). Z prací na papíře uspěl velmi výrazně akvarel Josefa Vyleťala Studie k apokalyptickému jezdci, kterou sběratelé vyhnali z 19 až na 136 tisíc korun. Je to nejdražší umělcova kresba, která kdy prošla domácím trhem a cenou se řadí spíše k autorovým olejomalbám. Krásný akvarel Portrét dámy Václava Brožíka odešel za minimální podání 71 tisíc korun. Znamená to však nejvyšší cenu za Brožíkovu kresbu na domácím trhu. Ze starožitností se vysoko vydražil například skleněný zvoncovitý koflík s podšálkem v typické černo-zlaté kombinaci vyrobený v Buquoyských sklárnách v první třetině 19. století (26 tisíc korun). Výrobky Buquoyských skláren se v minulém roce na zdejším trhu prodávaly nejlépe ze všech nabízených starožitných skleněných artefaktů. / TEREZA KOUCK Á * Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

aukce

Rekordní sezóna Kolářové a Zoubka pokračuje

Sýpka – Prodejní úspěšnost na první letošní aukci Sýpky v neděli 22. dubna překročila 56 procent. Vydraženo bylo celkem 142 položek za cenu bezmála 7 milionů korun. Stotisícovou hranici překonalo dvanáct děl poválečného a součaného umění. Autorkou nejdražšího díla aukce s názvem Trojúhelníkový kruh byla Běla Kolářová. Tato asambláž vytvořená z úlomků žiletek v roce 1990 navazovala na podobné autorčiny práce, které vznikaly od 60. let. V aukci byla prodána za minimální podání 600 tisíc korun. V danou chvíli šlo o třetí nejvyšší cenu Kolářové na domácím trhu, po dvou asamblážích z konce 60. let vydražených v březnu u 1. Art Consulting a loni v říjnu u Sýpky. Uspěly i další Kolářové práce, původní autorské zvětšeniny z negativů s názvem Objekt z lisovaného skla a Dripping III z první poloviny 60. let. Prodaly se shodně za 156 tisíc

korun, což znamená nové cenové maximum za tento typ prací. Z dalších poválečných autorů v aukci výrazně bodoval Olbram Zoubek, který je necelý rok po své smrti velmi hojně obchodovaným autorem a ceny jeho děl výrazně stouply, což bylo patrné i v této dražbě. V jejím katalogu byly hned čtyři Zoubkovy realizace. Prodaly se tři z nich a všechny dosáhly na výrazné nárůsty minimálních podání: Ze 348 tisíc na 492 tisíc vystoupala dvoumetrová osinkocementová plastika Dobrý den z poloviny 90. let, čtyřnásobně zvýšila svou vyvolávací cenu bronzová pozlacená socha Duše 1 z roku 1978 (288 tisíc korun) a studie k sousoší Sestra levá, Sestra pravá z konce 80. let, určeného původně ke schodišti v přízemí Domu elegance Na Příkopech, se dostala ze 132 tisíc na 192 tisíc korun. Za vyvolávací cenu 456 tisíc korun si nový majitel odnesl

rozměrný bezejmenný akryl Jiřího Sopka z poloviny 90. let, což je třetí nejvyšší cena za dílo tohoto autora. Zájem byl i o kvaš Karla Malicha z roku 1962, který vystoupal ze 192 tisíc na 312 tisíc korun. Malichových maleb trhem prošlo pouze něco málo přes dvě desítky, tato se zařadila mezi ty vůbec nejdražší. Vysokého nárůstu se dočkal velmi drobný nepojmenovaný lept Bohuslava Reynka, který sběratelé vyhnali ze 78 tisíc na 216 tisíc korun. V aktuálních aukcích však nejde o nijak výjimečný jev, neboť ceny Reynkových prací v posledním půl roce výrazně narostly. Na čtvrtou nejvyšší cenu v rámci svých prodejů dosáhl Jan Pištěk se zcela aktuálním obrazem Pagoda, který kombinuje malbu akrylem a tisk na plátně. Konečná cena této realizace byla 180 tisíc korun. Úspěšně aukcí prošel i velkoformátový olej předčasně zesnulého Víta Soukupa, žáka Pavla

Nešlehy a Milana Knížáka, vzniklý v polovině 90. let. Vydražen byl za 168 tisíc korun, druhou nejvyšší cenu za malířovo dílo. Z prací na papíře se dobře prodal dřevoryt Město Josefa Váchala, který vystoupal z 29 na 96 tisíc korun. Tento list z roku 1913 byl v aukci již nabízen vícekrát, poslední barevně odlišná varianta byla v prodeji zhruba před rokem a její cena byla jen o něco málo vyšší. S nárůstem odešel i další z Váchalových dřevorytů Ostrov blaženců (60 tisíc korun). V oblasti starožitností a designu byla zajímavou položkou toaletka podle návrhu brněnského architekta Jaroslava Grunta (1893–1988). Vítězný zájemce za ni nabídl 72 tisíc korun. Výrazně se bojovalo o koberec navržený Antonínem Kybalem ve 40. letech minulého století, který zájemci vyhnali z minimálního podání 8400 korun až na konečných 60 tisíc. / TEREZA KOUCK Á

OLBR AM ZOUBEK: D O B R Ý D E N , 1996, osinkocement, výška 202 cm, cena: 492 000 Kč BĚL A KOL ÁŘOVÁ: TRO JÚHELNÍKOV Ý K R U H , 1990, asambláž na kartonu, prů měr 43 cm, cena: 600 000 Kč JIŘÍ SOPKO: B E Z N Á Z V U, 1994, akryl na plátně, 146 × 110 cm, cena: 456 000 Kč

21 Národní 7, Praha 1 | www.galeriekodl.cz tel.: +420 251 512 728, +420 602 327 669

Dovolujeme si Vás srdečně pozvat na předaukční výstavu, která bude probíhat v prostorách naší galerie od 30. 4. do 26. 5. 2018. Aukce se tradičně uskuteční v paláci Žofín dne 27. 5. 2018 od 12 hodin. Maximilian Haushofer: Hintersee olej na plátně, 1855–1860, 137 × 179 cm vyvolávací cena: 1 200 000 Kč, odhadní cena: 2 000 000 – 3 000 000 Kč

KODL – TRADICE OD ROKU 1885

aukce

České 19. století od Vídně po Curych a Londýn

Čtěte na ART+

Dorotheum/Koller/... – Jedním z největších překvapení jarní aukce malířství 19. století, která se konala ve středu 25. dubna ve vídeňském Dorotheu, byla dražba symbolistní krajiny s dívkou od Jakuba Schikanedera. Obraz z desátých let 20. století se prodal za 190 tisíc eur, téměř trojnásobek očekávané částky, a stal se tak třetím nejdražším dílem aukce. Z hlediska cen na českém trhu nicméně až o takové překvapení nešlo, v přepočtu na koruny cena odpovídá částce 4,84 milionu. Obraz podobného námětu, Podzimní červánky, byl před pěti lety Galerií Kodl vydražen za více než 6 milionů korun.

Květen v New Yorku

O T T O P IL N Y: MODL I T BA V P O U Š T I , 1903, olej na plátně, 100 × 130 cm, cena: 610 000 Kč, Koller 23. 4. 2018 JOSEF F ÜHR ICH: KR I S T US P Ř E D Á V Á K L Í Č E S V. P E T R O V I , 1851, olej na plátně, 95 × 79 cm, cena: 780 000 Kč, Im Kinsky 24. 4. 2018 JAKUB SCHIK ANEDER: KR A JINA S DÍ VKOU 1910–15, olej na plátně, 114 × 99 cm, cena: 4 840 000 Kč, Dorotheum 25. 4. 2018

Cenu ve Vídni draženého plátna patrně ovlivnilo, že Schikanederovu signaturu v pravém dolním rohu se v minulosti pokusil někdo vyškrábat. Pravost díla, které pocházelo ze soukromé německé sbírky, mimo jiné potvrdila Veronika Hulíková, spoluautorka zatím poslední malířovy velké výstavy, která se konala před šesti lety ve Valdštejnské jízdárně. Z „českých“ autorů Dorotheum vedle Schikanedera dražilo ještě obrazy Adolfa Chwaly, Gabriela von Maxe, Antonie Brendeisové, Josefa Langla a Maxmiliana Haushofera. Nejvíce se bojovalo o jednu z Chwalových

krajin, Motiv z Dachau. Romantická metrová krajina se prodala v přepočtu za 414 tisíc korun. Chwala byl zastoupen i ve shodně zaměřených aukcích společností Im Kinsky a Koller, které se konaly o den, respektive dva dříve. Ve vídeňské aukční síni Im Kinsky se Chwalova horská krajina prodala za 310 tisíc korun, na aukci společnosti Koller v Curychu rozměrný pohled na Dunaj za úplňku vystoupal až na 570 tisíc korun. Na aukci Im Kinsky uspěl ještě obraz Kristus předává klíče sv. Petrovi od Josefa Führicha. Malba z roku 1851 se prodala za 780 tisíc korun. Hned třemi obrazy byl v curyšské aukci zastoupen švýcarský orientalista Otto Pilny (1866–1936), který se narodil v Českých Budějovicích a výtvarné vzdělání získal pravděpodobně v Praze. Tři jeho obrazy se prodaly za částky od 200 do 610 tisíc korun. Jen o den později, byl další z Pilného obrazů nabízen také ve specializované orientalistické aukci Sotheby’s v Londýně. Zde se prodal za téměř 800 tisíc korun. Malířův devět let starý aukční rekord, dosažený na aukci v Kataru, má hodnotu 6,7 milionu korun. / JS

Série exkluzivních aukcí Sotheby’s a Christie’s zaměřených na impresionisty, klasickou modernu a poválečné umění, na kterých bývají nabízena ta nejdražší díla, se letos uskuteční v týdnu od 14. května. Předehrou jim byla aukce sbírky Peggy a Davida Rockeffelerových v úterý 8. května.

Top 10 Brožík Přehled nejdražších děl Václava Brožíka z domácích i světových aukcí. Rekord patří žánrovému obrazu U studně, který byl před třemi lety vydražen v Praze a necelé 4 miliony korun. Na druhé příčce figuruje s cenou 3,3 milionu korun monumentální plátno Loučení Přemysla Otakara II. s rodinou před válečným tažením do Rakous, prodané v roce 2010 ve Stockholmu.

Zrzavý na Kampě Museum Kampa hostí do začátku července výstavu obrazů Jana Zrzavého ze soukromých sbírek. Kolekce několika desítek maleb a kreseb si neklade za cíl představit celou šíři umělcovy tvorby, nabízí nicméně možnost setkání s řadou výjimečných děl. K vidění jsou mimo jiné čtyři z deseti nejdražších Zrzavého obrazů prodaných aukcích.

Rozhovor se Zezulou „Naším cílem je prezentovat umění jako něco víc než jen investiční příležitost, ale jako nositele určitých hodnot, které mají moc inspirovat, povznášet a zkvalitňovat naše životy,“ říká v rozhovoru pořízeném u příležitosti otevření nové galerie na Malé Straně Antonín Zezula z aukční síně Zezula. / WWW.ARTPLUS.CZ

Toyen: Původ pravdy, olej na plátně, 66 x 45 cm, detail

SRDEČNĚ VÁS ZVEME NA AUKCI MISTROVSKÝCH DĚL VÝTVARNÉHO UMĚNÍ Neděle 20. května 2018 / 13.00 hodin v Obecním domě v Praze Předaukční výstava se koná v galerii aukční síně European Arts Investments s.r.o., Senovážné náměstí 8, Praha 1 od pondělí 7. 5. do soboty 19. 5. od 10.00 - 18.00 hodin a v neděli 20. 5. od 10.00 - 12.00 hodin

Dovolujeme si vás pozvat na aukci Výtvarné umění a starožitnosti

PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA DOROTHEUM, Ovocný trh 2, Praha 1 12. 5. – 26. 5. 2018 po – pá / 10 –19 h, so / 10 –17 h (26. 5. pouze 10–13 h) ne / zavřeno

26. KVĚTNA 2018 ve 14 hodin RADISSON BLU ALCRON HOTEL PRAGUE, Štěpánská 40, Praha 1

František Muzika – Tři larvy II ve žluté, vyvolávací cena 800 000 Kč Jaroslav Panuška – Zimní nálada, vyvolávací cena 100 000 Kč Maxmilian Pirner – Perseus a Andromeda, vyvolávací cena 140 000 Kč Otakar Nejedlý – Krajina ze Středomoří, vyvolávací cena 120 000 Kč František Xaver Naske – Karneval, vyvolávací cena 50 000 Kč

Aukční katalog na www.dorotheum.com

inzerce

JAN ZRZAVÝ / VODŇ ANSKÝ RYBNÍK

KAREL ČERNÝ / PODBABA

ANTONÍN SLAVÍČEK / ZÁTIŠÍ S KONVÍ

JAROSLAV RÓNA / EXEKUCE

Exkluzivní aukce

19. 5. 2O18 / 13.3O hod. / Výstavní síň Mánes Masarykovo nábř. 25O/1, 11O OO Nové Město

PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA 1O. 5. — 18. 5. 2O18

otevřeno denně 1O.3O—19.OO hod Galerie Art Praha Staroměstské nám. 2O/548 Praha —Staré město

tel./fax: 224 211 O87 gsm: 6O2 233 723 e-mail: galerie@g-a-p.cz Galerie ART Praha www.galerie-art-praha.cz

na trhu

text Jan Skřivánek

Devětsil Klasická moderna dlouhodobě patří k hlavním tahounům českého trhu s uměním, přičemž cenové vrcholy představují práce z let před první světovou válkou a surrealismus 30. let. Období mezi, 20. léta, dlouho zůstávalo poněkud stranou sběratelského zájmu. Zdá se, že to se nyní mění.

J I Ř Í ( R E M O) J E L Í N E K : N Á B Ř E Ž Í 1923, olej na plátně, 47 × 63 cm, cena: 3 844 000 Kč, European Arts 21. 5. 2017

Pozornost se soustředí zejména na Devětsil, který byl hlavně v první polovině 20. let nejdůležitější platformou sdružující nastupující generaci literátů, umělců i architektů. Blížící se sté výročí založení skupiny – byla ustavena 5. října 1920 – by již příští rok měla připomenout obsáhlá monografie, kterou k vydání připravuje nakladatelství Arbor vitae societas ve spolupráci s aukční síní European Arts. Editorem knihy, která by měla mít přes 700 stran, je Karel Srp. Z děl dražených v posledních dvou letech lze s Devětsilem spojit obrazy Město Otakara Mrkvičky (780 tisíc), Krajinu s anděly Adolfa Hoffmeistera (794 tisíc), Tanečnici Otakara Mrkvičky (1,44 milionu) či akvarely Biarritz a Fuenterrabia Bedřicha Feuersteina (744 tisíc a 310 tisíc korun). Nejdráže se loni prodaly dva obrazy Jiřího (Remo) Jelínka, které na jarní aukci European Arts vystoupaly z necelých 350 tisíc na 1,98 milionu a 3,84 milionu korun. Dražší z nich, kon-

struktivistická kompozice Nábřeží, je podle všeho jedním z děl, kterým byl Jelínek, v té době vystupující pod pseudonymem Remo, zastoupen na podzim 1923 na výstavě Bazar moderního umění v pražském Rudolfinu. Představovaný obraz Františka Muziky Švadlena, který bude koncem měsíce dražit Arthouse Hejtmánek, měl svou výstavní premiéru na stejném místě o rok dřív, v rámci první Jarní výstavy Devětsilu. Katalog jej uvádí pod číslem 46. Ačkoliv oba obrazy od sebe dělí sotva dva roky, představují diametrálně odlišné výtvarné polohy a výmluvně ilustrují rapidní názorový a stylový vývoj, kterým Devětsil na začátku 20. let prošel. V prvním programovém manifestu skupiny, Revolučním sborníku Devětsilu, který vyšel v závěru roku 1922, obsahuje však texty z jara daného roku, uvádějí Karel Teige spolu s Jaroslavem Seifertem za vzor moderního umělce Henriho Rousseaua: „Pohybujeme se cele jen ve světě skutečností. Věříme ve

na trhu F R A N T I ŠEK MUZ IK A : Š VADLEN A 1921, olej na plátně, 71 × 55 cm, vyvolávací cena: 1 800 000 Kč (+ 24% provize), Arthouse Hejtmánek 31. 5. 2018

skutečnosti. Odlud dlužno vyvodili i nejfantastičtější obrazy. Skutečnost je hlubinou naší jistoty a bezpečnosti; ani na okamžik o ní nepochybujeme. Proto nemohli jsme se zdrželi toho, abychom neprojevili svou nedůvěru pokantovské idealistické filosofii. O filosofický idealismus opíral se impresionismus i německý expresionismus ve svém zaslepeném neuznání hmoty a skutečnosti. Jeho umělecké praxe byla skutečně pustá. Oč umělecky morálnější a v tomto smyslu ideálnější je materialismus takového Henri Rousseaua!“ Osmnáctistránkový manifest příznačně končí kresbou hvězdy, srpu a kladiva a hned za ním následuje Wolkerova Balada o očích topičových.

Domácími vzory pro Františku Muziku a další mladé malíře byli Bohumil Kubišta, Jan Zrzavý a Josef Čapek. V roce 1920 se uskutečnila Kubištova posmrtná retrospektiva a v témže roce vyšlo Čapkovo Nejskromnější umění. Historik umění František Šmejkal, autor Muzikovy monografie vydané v roce 1966, pro díla z tohoto období používá označení „magický realismus a primitvizující neoklasicismus“. Přičemž tato kategorie platí nejen pro Muziku, ale stejně tak pro Adolfa Hoffmeistera či Aloise Wachsmana. Již v roce 1923 ale Karel Teige začal razit jiný program – konstruktivismus a poetismus. V prvním čísle skupinového časopisu Disk v článku nazvaném Malířství a poesie

píše: „Moderní produkce výtvarná, slovesná, hudební, pokud je skutečně moderní, tedy pokud je skutečně hodnotná, basuje cele na kubismu. (...) Geometrická skladba obrazu oživována tu a tam doteky syrové životní reality, které navozují v diváku mocné emoce. Poesie náznaku, šifry, minima. Strojová doba elektrického století poskytla nové tvary, které okouzlují moderně vychovaný zrak, dojímají intensivně naši sensibilitu. (...) Báseň se čte jako moderní obraz. Moderní obraz se čte jako báseň.“ Nové názorové směřování znamenalo i změny v personálním složení Devětsilu, který opustila většina proletářských básníků i umělců, kteří se zúčastnili první Jarní výstavy. Ti založili Novou skupinu, která ještě další dva roky pokračovala v rozvíjení původního programu. Nešlo však o nikterak dramatickou roztržku. Když měl František Muzika v roce 1930 svou první samostatnou výstavu v Aventinské mansardě, text do katalogu mu napsal Jaroslav Seifert. Úvody dalších dvou výstav v roce 1931 v Praze a Brně obstaral Karel Teige. O rok později se pak někdejší členové Devětsilu potkali na výstavě Poesie 1932, která předznamenává nástupu surrealismu. František Muzika byl ročník 1900 a raná fáze jeho tvorby, spojená s Devětsilem, se v podstatě kryje s dobou jeho studií na pražské akademii. Školu absolvoval v roce 1924 a poté ještě odjel na rok do Paříže na studijní stipendium francouzské vlády. Obrazů z této doby známe jen kolem dvaceti, aukcemi dosud prošly jen dva. Před osmi lety se Krajina v Bráníku z roku 1922 prodala na aukci Galerie Kodl za 5,16 milionu a před čtyřmi lety pak rozměrný figurativní obraz Pastorale z roku 1923 zůstal s vyvolávací cenou 5,76 milionu korun nevydražen. Obraz Švadlena byl dosud znám jen jako jméno v katalogu Jarní výstavy, a autorka posudku Rea Michalová tak o něm po právu hovoří jako o unikátním objevu. Dražba tohoto středně velkého plátna bude startovat na částce 1,8 milionu korun (+ 24% provize).

inzerce

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E A R T P R A H A

K AREL Č ERN Ý: MILENC I olej na plátně, 91 × 106 cm, 1947, signováno a datováno vpravo dole K Černý Š 47

draženo: exkluzivní aukce 19. května 2018, 13.30 h místo: Výstavní síň Mánes, Praha vyvolávací cena: 1 500 000 Kč www.galerie-art-praha.cz

Dílo Milenci je mistrovskou, reprezentativní a sběratelsky exkluzivní prací nepřehlédnutelné osobnosti české moderní malby, Karla Černého, autora, který naléhavost a uhrančivost osobního prožitku ojediněle propojil s malířsky velkorysým pojetím obrazu. Karel Černý vstoupil do uměleckého světa ve třicátých letech, v době, kdy se na české výtvarné scéně prolínaly pozdně kubistické a expresivní tendence s imaginativní a surrealistickou tvorbou. Všechny tyto vlivy vstřebal a přetavil do syntetického výrazu, v němž najdeme styčné body se všemi aktuálními tendencemi třicátých a čtyřicátých let dvacátého století. Základními rysy malířské tvorby Karla Černého se staly monumentální zhutnělá forma a výrazná stylizace, tvar uzavřený rytmizovaným obrysem, vytříbený smysl pro barevnou hmotu a její symbolické významy, silný poetický výraz. Velkoformátový obraz Milenci je ikonickou ukázkou autorova malířského mistrovství ze čtyřicátých let, z vrcholného období jeho práce. Obraz zaujme také špičkovou proveniencí ze sbírky PhDr. JUDr. Jaroslava Borovičky, obchodníka s uměním a sběratele, který shromáždil na svou dobu nevídaný soubor českého, ale také francouzského umění 20. století. Milenci Karla Černého jsou výjimečným dílem romantického subjektivismu, navazujícím na obdobně pojednávané téma přelomu století. Jsou mimořádně jímavým výrazem vášnivé touhy po neuskutečnitelné lásce, která nabývá absolutních měřítek. expertiza: PhDr. R. Michalová, Ph.D.

AUREA Numismatika mince - medaile - bankovky - vyznamenání

Internetová aukce umění obrazy - kresby - grafika - starožitnosti

1. eAukce umění a starožitností 5. 6. 2018 od 19.00 hod. Přijímáme do našich internetových aukcí obrazy, kresby, grafiku a starožitnosti Galerie Goltzova tvrz

86. aukce - sbírka medailí Romana Repky 87. aukce - mince, řády a vyznamenání 88. aukce - papírová platidla 19. 5. 2018, 9.00 hod.

5. května 8, Golčův Jeníkov 603 480 887, 603 497 240 www.antikgoltz.cz info@antikgoltz.cz

Aukční dům Korunní Korunní 73, Praha 3

604 273 741, 224 251 094 www.aukcni-dum.cz aukcnidum@seznam.cz

15. eAukce - mince, medaile, řády, vyznamenání, staré pohlednice 20. - 24. 5. 2018, 18.00 hod. Konferenční centrum City Na Strži 65, Praha 4 (Metro Pankrác)

www.aurea.cz

www.LiveBid.cz

Sledujte aukci a přihazujte online

Internetová aukce umění Prodej za nejlepší ceny

inzerce

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

T O Y E N : A T E Ď, K D Y Ž P Ř I J D E Č A S , olej na plátně, dat. 1957, sign. PD, 60 × 120 cm, rám

draženo: 27. května 2018, 12 h místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha vyvolávací cena: 13 000 000 Kč odhadní cena: 16–20 000 000 Kč www.galeriekodl.cz

Jedinečná a vysoce reprezentativní ukázka autorčina vrcholného poválečného pařížského období mimořádným způ sobem dokládá sepětí s tehdejším evropským surrealismem na té nejvyšší úrovni. Toyen se jako jediná výtvarná osobnost z řad předválečných českých Pařížanů po válce vrátila do tohoto velkoměsta, rychle se aklimatizovala a v mezinárodním společenství umělců nalezla svůj domov. Opět se zapojila do činnosti surrealistické skupiny po boku André Bretona a Benjamina Péreta. Soustředila se na intenzivně cítěná díla se symbolickým obsahem, oscilujícím na hranici reality a snu. Jedná se o jeden z nejvýznamnějších obrazů, kterému výjimečný význam přisuzovala i sama Toyen a ve kterém zašla ve svých úvahách o odpoutávání se od času a prostoru nepochybně nejdál, avšak stále propojena se svojí psychikou tvořící na základě podvědomých procesů a principů. Pocity osamocenosti a bezútěšně pů sobících míst, na nichž bychom jen marně hledali stopy lidské existence, mů žeme nalézt na mnoha jejích poválečných obrazech, avšak při pohledu na toto nesmírně pů sobivé dílo jsou zde tyto prvky dovedeny až do samé krajnosti. Přestože plátno určitým způ sobem sleduje anticipaci ranějších děl, zejména volbou motivu vyprahlé pustiny, známější z jejího dřívějšího artificialistického období, necítíme ustrnutí ani opakování. Více než kdy dříve se Toyen silně koncentruje na námět a osobitost malířského pojetí. Divákovi předkládá do široka ubíhající prostor nekonečné iluzivní perspektivy, který je umocněný volbou sugestivní barevnosti a z jehož spodní části, která je ovšem zcela zbavena tíže a stálé substance, se klubají podivné bytosti, jež postupně nabývají zcela konkrétních podob. Je zde oživen důležitý námět procházející celým dílem, týkající se proměnlivosti, zrodu a zániku, a světa, který stále nabývá i pozbývá nových forem a je prostoupen neklidem.

AU K Č N Í T I P – D O R O T H E U M

MÍSA „ŽLUT Ý LEV“ porcelán, zn. Míšeň a K.H.C., poč. 40. let 18. století, průměr 38 cm

draženo: aukce Umění a starožitnosti 26. 5. 2018, 14 h místo: Radisson Blu Alcron Hotel Prague vyvolávací cena: 22 000 Kč odhadní cena: 45 000 Kč www.dorotheum.com

Vznik evropských porcelánek v 18. století je úzce spjat s panovnickými dvory, které si je zřizovaly za účelem uspokojení svých potřeb a samozřejmě i prezentace. Proto tyto porcelánky z počátku zhotovovaly především jídelní servisy, které používal dvůr při slavnostních příležitostech a drobné figury, které sloužily jako luxusní dary. Porcelánka v Míšni, založená v roce 1710 saským kurfiřtem Augustem Silným, byla pro ostatní nedostižným vzorem. Jedním z nejznámějších servisů této porcelánky byl rozsáhlý jídelní servis nazývaný „Žlutý lev“, navržený kolem roku 1728 a určený pro Královskou dvorní cukrárnu. Byl i speciálně značen K.H.C. (Königliche Hof Conditorei). Vzorem pro tento nevšední servis byl vzácný japonský porcelán z oblasti Imari, vyráběný rodinou Kakiemon. Pro tento porcelán je typická pestrá stylizovaná malba bambusu, slivoně nebo borovice doprovázená motivem tygra, křepelek nebo ptáčků. Tento velmi elegantní a nadčasový dekor si získal v Evropě velkou oblibu a byl zde hojně napodobován. Míšeňští návrháři jej použili právě na tomto oblíbeném servisu pro Královskou cukrárnu. Jen si popletli tehdy exotického tygra a nazvali jej lvem. Servis je v současnosti rozptýlen po celém světě a je součástí většiny významnějších sbírek míšeňského porcelánu. Předkládaná mísa pochází z tohoto servisu, podle značení byla zhotovena na počátku 40. let 18. století.

AU K Č N Í T I P – A R T H O U S E H E J T M Á N E K

HANS ROT TENHAMMER: VENUŠE S MARSEM kolem 1600, olej, měděná deska, 28,5 × 36,8 cm

draženo: 31. května 2018 od 16 hodin předaukční výstava: 14.–30. 5. 2018, 10–18 hodin místo: ARTHOUSE HEJTMÁNEK, galerie a aukční dům, Goetheho 2, 160 00 Praha 6-Bubeneč vyvolávací cena: 1 800 000 Kč www.arthousehejtmanek.cz

V nadcházející jarní Zahradní aukci mimořádných děl výtvarného umění, starožitností a designu bude 31. května v Arthouse Hejtmánek nabízeno dílo významného malíře pozdního manýrismu Hanse Rottenhammera (1564–1625). Rottenhammer měl přátelské vztahy s císařem Rudolfem II. a pro jeho pražské sbírky vyhledával jako umělecký agent obrazy slavných mistrů. Právě on patrně zprostředkoval nákup Růžencové slavnosti Albrechta Dürera a organizoval její převoz z Benátek do Prahy. Ve své době Rottenhammer proslul především jako autor drobných kabinetních obrazů malovaných na mědi s křesťanskými a mytologickými náměty, které se v mnohém inspirovaly odkazem pozdní italské renesance. Jeho tvorba měla ohlas v mnoha zemích od Itálie až po Nizozemí a znal ji např. i Petr Paul Rubens. Obraz Venuše s Marsem pravděpodobně pochází z období kolem roku 1600, kdy pobýval v Benátkách. Mytologický námět zpracoval Rottenhammer i na dvou dalších měděných deskách, vytvořených v letech 1604–1605, umístěných v Rijksmuseum Amsterdam, Staatlichen Bayerischen Gemäldesammlungen. Obrazy jsou přibližně stejného formátu, a stylově i kompozičně velmi příbuzné s Venuší a Marsem. Další shodná kompozice odpovídá pečlivě zpracované tušové perokresbě v bílé barvě na červeně tónovaném papíru, nacházející se v Kupferstichkabinettu v Berlíně. odborný posudek: Dr. Thomas Fusenig

AU K Č N Í T I P – E U R O P E A N A R T S

MIKUL Á Š MEDEK: P TAP ČC I olej a emajl na plátně, 80 × 60 cm, signováno zezadu Mikuláš Medek spolu s přípisem s určením

draženo: Aukce mistrovských děl výtvarného umění neděle 20. května 2018, 13 h místo: Obecní dům v Praze posudek: PhDr. Karel Srp vyvolávací cena: 2 300 000 Kč www.europeanarts.cz

Máme před sebou skvělou ukázku Medkova počínajícího vrcholného období, kdy byl na prahu své závěrečné tvorby a podstatně přehodnotil své dosavadní přístupy. Obraz, který má za název zkomoleninu slova ptáčci, je důležitým ohlasem dvou zkušeností, které Medek ve své práci propojoval, jednak Leonarda, o nějž v roce 1967 stoupl jeho zájem, jednak Maxe Ernsta, patřícího k největším autorovým vzorům. Propojení živočišného a mechanického v jednom, bylo syntetizováno v podobě rozverných ptáčků, jejichž hlavy jako by se vzájemně požíraly, které se mění ve znak, jenž umožnil autorovi četné variace. Ptáčci se usadili symetricky uprostřed „hlavy“, jejíž modrý, téměř kovový odstín, má zřetelný monumentální charakter, udržuje si svou emotivní staženost, zachovává odstup. Do klidu celkové formy je zapojen pohyb, do celku detail. Medek dodržuje všechny náležitosti týkající se obrazové výstavby, a přitom se pohybuje na naprosté výrazové výši, se svrchovaností jako žádný druhý umělec z jeho generace. V roce 1967 začal Medek rozvíjet nový druh osobní symboliky, která představovala zázemí veškeré jeho další tvorby až do předčasného úmrtí. Silně stylizovaná hlava ptáčků se mění v květ či v kleště, vyvolává dojem proměny, nepřetržitého těkání, téměř jako by byla Medkovou svéráznou odpovědí na op art, plnou ironie a absurdity.

rozhovor

text Milena Bartlová Autorka přednáší na UMPRUM. Pů vodně se specializovala na české umění 14. století.

Svět stárne Spekulativní rozhovor s nejslavnějším českým malířem Jediná možnost pořídit rozhovor s nejslavnějším českým umělcem všech dob byla tak lákavá, že jsem překonala obavy z cestování červí dírou a 25. března 1411 jsem přistála u Třeboně s nadějí, že se mi předčasně nevybije baterka mobilu. Stárnoucí, ale stále šarmantní Michael na mne naštěstí čekal, a než jsem se vzpamatovala, seděli jsme s hrnkem svařeného vína na příjemně hřejícím předjarním sluníčku před hospodou Na Kopečku u vídeňské silnice.

Slyším, že se s hospodským domlouváte bezvadnou němčinou. Vy nejste Čech? Samozřejmě se od malička domluvím německy, protože vždycky jsem žil mezi lidmi, kteří si rozuměli, i když mluvili různými jazyky – číst a psát ovšem neuměli v žádném. Kdo je Čech a kdo není, to jsou hádanky pro pár elitářů, kteří nemají nic lepšího, o co by se přeli. Všichni jsme děti Boží a čeleď svatého Václava. Poslechni, slibovala jsi, že my dva se domluvíme snadno, ale vypadá to, že větší problém než slovní zásoba budou tvoje divné otázky. Odkud vlastně pocházíte? Žili jsme v malé vesničce v Polabí, na dohled od svaté hory Řípu. Všichni ve vesnici jsme spolu s domy, zvířaty i půdou patřili našim paním, totiž panenskému klášteru v Doksanech. Jak se vám podařilo stát se umělcem? Pomohly vám asi ty jeptišky z Doksan, že? Naše paní jsme nikdy ani nezahlédli. Desátky a daně pro ně vybíral správce. A umělcem jsem se stal jen já, nevím, o kom ještě mluvíš. Když jsem pásl kozy, měl jsem spoustu času kreslit, klackem do písku nebo uhlem na světlé opukové kameny. Když mi bylo asi deset let, jela kolem skupinka vznešených pánů a jeden zastavil, aby se mohl na moje kresby líp podívat, viděl totiž jen na jedno oko. Byl to pražský arcibiskup pan Jan z Vlašimi, kterému kvůli tomu říkali Očko. Nevím, jestli jsem se mu víc zalíbil já, nebo moje kresby, ale

vzal mne s sebou na hrad v Roudnici a pak do Prahy. Brzy pak zemřel, modlím se od té doby vděčně za jeho duši. A byl jsem moc rád, že moje první spolupráce na obraze po třech letech učení v dílně, kam mne pan Jan v Praze dal, byla právě na nádherné zlaté desce, kterou jsme dělali jako jeho epitaf. Objednal ji na Očkovu památku sám pan císař, je na ní vymalovaný i s mladším panem králem, takže jsem je tehdy oba poprvé viděl zblízka. A to vás – to tě rodiče pustili pryč z domova? Trochu je mrzelo, že odejdu ve věku, kdy už jsem nebyl jen hladovým krkem, ale užitečnou pracovní silou. Bylo jim ale jasné, že budou mít dost starostí, jak zaopatřit moje tři sourozence, a hlavně, že když půjdu s tak velkomožným pánem, mám šanci na lepší život, než byl ten jejich. Dokázat si zajistit živobytí v devíti, desíti letech je přece docela normální. To musel být docela šok, dostat se jako mladý chlapec rovnou na dohled Karla IV. No to tedy ano, to byl totální otřes! Přišel jsem do arcibiskupského dvora u pražského mostu, tedy v centru města. Kamenný most jsem znal z Roudnice, ale tady byly dlážděné ulice, tří- i čtyřpatrové domy a davy lidí, spousta z nich nádherně oblečených. Musel jsem se bleskurychle naučit slušnému chování, i v zimě se koupat jednou za dva týdny, pečovat o oblečení a obratně se vyjadřovat. Taky jsem se naučil číst a psát. Když zapadlo slunce, nešlo se spát jako doma na vesni-

MADONA Z KL ÁŠTER A V ROUDNIC I NAD L ABEM Národní galerie v Praze

téma

text Roman Kanda Autor je literární historik a teoretik, pů sobí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Text vznikl s podporou grantu GA ČR, „Český literárněvědný marxismus: Nový pohled“.

Kritika, nebo idealizace? Dvojí tendence marxistické teorie umění U příležitosti dvoustého výročí narození Karla Marxe přinášíme úvahu Romana Kandy o protikladných tendencích marxistické teorie umění. Vnitřní napětí mezi kritickým a idealizujícím přístupem se promítlo i do vývoje českého umění a jeho teorie. Jeden z motivů prostupujících marxistickou teorií 20. století představuje kritika kapitalismu jako společensko-ekonomického systému, který je vůči umělecké tvorbě nepřátelský. Přívlastek „nepřátelský“ přitom nemůžeme chápat povrchně ve smyslu morálního odsudku. Podle Karla Marxe a jeho následovníků je systémovým důsledkem – vyplývá z povahy kapitalistického způsobu výroby. Ohlížíme-li se však za historií umění 20. století a jeho teoretickou reflexí, pokusy o uplatnění tohoto marxistického „poučení“ nám mnoho optimismu nepřinášejí. Nutí nás naopak k tázání, zda například zrušení soukromého vlastnictví opravdu přineslo osvobození člověka a zda zlepšilo postavení umění ve společnosti. Předběžná odpověď by mohla znít takto: Nastolení nekapitalistického modelu společnosti znamenalo především ustavení specifické verze modernosti, spočívající v konstruování schematizované a jaksi „neúplné“ skutečnosti. V ní se lidské jednání a umělecká tvorba často řídily či měly řídit víceméně pevnými sociálními a estetickými normami. Takové historické vyústění je do určité míry paradoxní, protože v marxistické teorii má odjakživa výsadní postavení kritika stávajících společenských poměrů a s ní související důraz právě na kritickou funkci umění. Na kritický pól marxistické teorie umění a kultury navázaly ve druhé polovině 20. století kulturně materialistické přístupy, rozbory umění v kapitalistické společnosti (Raymond Williams), kritika ideologie (Terry Eagleton) a postmodernismu (Fredric

Jameson) nebo teoretizování o produkci literárního pole (Pierre Macherey). Ovšem Marx inspiroval i odlišné, zdánlivě naprosto protikladné podoby uvažování o umění, které bychom mohli nazvat „idealizujícími“. „Idealizující marxismus“ (což je sice nezavedené a problematické slovní spojení, nicméně významově širší a pružnější než označení „dogmatický marxismus“) idealizuje skutečnost nekapitalistické společnosti do té míry, že zahlazuje její rozpory a v podstatě znemožňuje její radikální systémovou kritiku.

Avantgarda (nejen) jako sebekritika umění

Modelovým příkladem sváru kritiky a zmíněné idealizace v marxistické teorii umění je na první pohled vztah mezi avantgardou a socialistickým realismem. Německý literární vědec Peter Bürger ve své knize Teorie avantgardy (1974, česky 2015) připomíná Marxův pojem sebekritiky. Sebekritika není kritikou určitého jevu (nebo pojmu) ve jménu jiného jevu (pojmu), nýbrž směřuje hlouběji: obnažuje systémové principy, jichž je daný jev (pojem) ve své konkrétní formě součástí a produktem. Z dějin umění známe například kritiku klasicismu ve jménu romantismu, vyhlašování různých uměleckých programů atd., sebekritika však napadá sám pojem umění. Bürgerovo určení avantgardy jako sebekritiky umění znamená, že avantgarda zpochybňuje a napadá buržoazní chápání umění jako esteticky autonomní instituce. Kategorie estetické

ALE X ANDR DE JNEK A: TE X T ILNÍ DĚLNICE 1927, olej na plátně Dílo propojuje avantgardní výrazovou stylizaci s „klasickou“, v socialistickém realismu dominantní figurativností, která zpracovává sociálně kritický námět.

design

text Mariana Kubištová Autorka je kurátorka Uměleckoprůmyslového musea v Praze.

(C6H6O.CH2O)n Fenolformaldehydová pryskyřice známá pod svým prvním a nejčastějším obchodním názvem bakelit byla prvním plně syntetickým plastem. Od 20. do 50. let 20. století našla široké uplatnění, byla jedním ze symbolů rozvoje sériové výroby a stala se materiálem využívaným moderními designéry. Výstava Kouzlo bakelitu v Národním technickém muzeu ukazuje reprezentativní výběr z české a slovenské produkce i malý zlomek produkce zahraniční.

KOUZLO BAKELI TU místo: Národní technické muzeum, Praha termín: 14. 3.–2. 9. 2018 www.ntm.cz

Jedním z výsledků průmyslové revoluce 19. století byla výroba a používání plastických hmot. Nejdříve zejména přírodních plastů, jako je například šelak či gutaperča, později také plastů polosyntetických, z nichž ten nejdůležitější – celuloid – si svůj hospodářský a technologický význam udržel až do 30. let 20. století. Mnohé z prvních plastů měly sloužit jako levnější imitace méně dostupných přírodních materiálů. Hledání náhrady přírodního šelaku, hmoty získávané z výměšků červce lakového, která se na počátku 20. století využívala v rodícím se elektroprůmyslu, stálo také za objevem prvního plně syntetického plastu. Katalyzovanou reakcí fenolu a formaldehydu vznikla v roce 1907 umělá pryskyřice, která získala podle svého vynálezce Leo Hendrika Baekelanda (1863–1944) obchodní název bakelit.

O tři roky později založil Baekeland v USA společnost General Bakelite Company (od roku 1922 Bakelite Corporation) s partnery v největších průmyslových státech světa, kteří vyráběli základní surovinu určenou k dalšímu tvarování. Byl to začátek nejen masové výroby samotného bakelitu, ale rovněž rozvoje celého nového průmyslového odvětví, které se zabývalo vývojem, výrobou a využitím plastických hmot. Bakelit je tzv. reaktoplastem či termosetem, což znamená, že po vylisování do formy ho už není možné znovu teplem tavit a dále zpracovat. Tím se odlišuje od celuloidu a většiny polymerních plastů využívaných v druhé polovině 20. století, tzv. termoplastů, které je možné teplem tavit a vstřikovat do formy. Zmíněná vlastnost bakelitu je však také důvodem jeho odolnosti vůči vyšším

57 teplotám, pevnosti a schopnosti izolovat, která z něj učinila ideální materiál pro bujně se rozvíjející elektrotechnický průmysl a výrobu domácích spotřebičů. Hmota vzniklá smíšením fenolu a formaldehydu je sama o sobě velmi křehká, proto se do základních surovin přidávala různá plnidla a tvrdidla – nejčastěji dřevěné piliny, textilní vlákna, azbest, ale například také mleté ořechové skořápky. Původní pryskyřice jantarové barvy se v průběhu přidávání plnidla přeměnila na tmavší hmotu, byť různých odstínů, která se dále jen těžko probarvovala. Tak vzniklo typické černé, hnědočerné či hnědovínové zbarvení většiny bakelitových předmětů, často také s prosvítající kresbou plnidla. Situace by se dala komentovat parafrází slavného výroku Henryho Forda o jeho automobilu modelu T: „Zákazník může mít svůj vůz v jakékoliv barvě, pokud to bude černá.“ Individuální dekorativní prvek do sériově vyráběných předmětů někdy přinášela uměle vytvořená struktura přírodního dřeva či kořenice, které se docilovalo pokrytím povrchu kovové formy měděným či minerálním práškem nebo sazemi při lisování. Takovou kresbu, tematizovanou i v dobových propagačních materiálech, nese třeba tvarově poutavý reproduktor Philips

(vlevo) LOUIS C. K ALFF: REPRODUK TOR po r. 1927, Philips, Eindhoven, Slovenské technické múzeum Košice AMBROŽ ŠPE T ÍK: ROZHL A S PO DR ÁT Ě A R S T Y P 2 17 po r. 1956, Tesla Valašské Meziříčí, Slovenské technické múzeum Košice

vyráběný v různých variantách od roku 1927. Tuto moderní a průmyslovou obdobu gramofonové trouby, v Nizozemí pro svůj tvar někdy lidově nazývanou lívanec, navrhl nizozemský architekt a designér Louis C. Kalff, který stál za moderní podobou výrobků firmy Philips od 20. do 60. let 20. století. Ve 20. a 30. letech pak byly objeveny také látky nové, i když bakelitu velmi podobné, u nichž byla barevná škála daleko širší. Dodnes (a je tomu tak i na výstavě) jsou s bakelitem často zaměňovány. Nejčastěji byly pro tyto účely používány hmoty nazývané souhrnně aminoplasty. Jednalo se o pryskyřice, zpracované velmi podobně jako bakelit a s velmi podobnými technickými vlastnostmi, při jejichž výrobě se k formaldehydu přidávala močovina či melamin. Vzniklá základní hmota byla průhledná, a proto mohla s pomocí plnidla nabývat rozličných barev.

Materiál tisíce využití Za první světové války našel bakelit uplatnění zejména ve výrobě pro vojenské účely; ve 20. letech ale nastoupil vítězné tažení k plnému uplatnění v civilním životě. Stal se synonymem plastické hmoty a je příznačné, že období jeho masového používání, tedy

20. až 50. léta, jsou někdy označována jako Plastic Age. Bylo to období nekritické, až utopické víry v průmyslovou chemii a v nové plastické hmoty, které mohou levně vzniknout téměř z ničeho a mají nekonečné uplatnění. Z tohoto pohledu je možné pochopit i poměrně abstraktní název výstavy Kouzlo bakelitu, který by mohl odkazovat až k občasnému dobovému mytizování výroby bakelitu za účasti kouzelníků a čarodějů, na nějž poukázala britská historička designu Penny Spark v knize The Plastic Age: From Modernity to Postmodernity (1996). Americká Bakelite Corporation ve 20. letech bakelit propagovala jako „materiál tisíce využití“ a nutno podotknout, že v následujících letech se tento slogan vyplnil. Z bakelitu byly vyráběny předměty denní potřeby (bižuterie, hračky, obalové dózy, krabičky, víčka, hřebeny, knoflíky, psací potřeby, kuchyňské náčiní, hodiny atd.); jeho masovému rozšíření však nahrál zejména rapidní rozvoj potřeby a použití elektrosoučástek, které mohly být z výborně izolujícího bakelitu vyrobeny rychle, relativně levně a s velkou přesností. Bakelit se tak stal účastníkem i spolutvůrcem moderní revoluce první poloviny 20. století, materiálem „elektrického věku“, a stejně jako fotoaparáty (firma Kodak využívala

architektura

text Karolina Jirkalová

Obytné úly Výstava Bydlet spolu, věnovaná českým kolektivním domům, se z Muzea umění Olomouc přesunula do Liberce. Nabízí nejen důkladně zpracované a srozumitelně prezentované dějiny kolektivního bydlení od počátku 20. století do současnosti, ale také, byť ne explicitně, provokuje k úvahám nad dnešní značně očesanou škálou forem a způsobů bydlení.

Předplatitelé art+antiques mají nárok na snížené vstupné. BY DLE T SP OLU. ČESKÉ KOLEK T I VNÍ DOMY místo: Muzeum umění Olomouc, Oblastní galerie Liberec, Alšova jihočeská galerie (Galerie Mariánská v Českých Budějovicích) koncepce výstavy: Hubert Guzik, Lenka Kužvartová termín: 15. 3.–10. 6. 2018 (Liberec) 19. 7.–30. 9. (České Budějovice) www.ogl.cz

Jedna mladá historička architektury mi nedávno s pobavením vyprávěla o tom, jak v dobách svého studia architektury na ČVUT (v nultých letech tohoto století) žila v domnění, že meziváleční funkcionalističtí architekti byli pravicově orientovaní. A určitě nebyla sama – v polistopadové atmosféře bylo těžké připustit, že by obdivovaná architektura první republiky mohla mít něco společného s levicí, nebo dokonce s marxistickými myšlenkami. Po roce 1989 se čeští architekti k meziválečné moderně velmi často odkazovali, chtěli navázat na „přerušenou tradici“. Tato inspirace se však odehrávala jen v rovině formy – to, co stálo za ní, tedy politické a společenské ideály a postoje, pojetí role architekta a vztahu ke společnosti, bylo zcela přehlíženo. A vzhledem k tomu, že v 90. letech opanovala český politický prostor konzervativně liberální pravice, většina lidí tak nějak automaticky považovala první republiku včetně kulturního milieu za čistě pravicovou nebo, řekněme, liberálně kapitalistickou éru. Umělecká avantgarda, včetně té architektonické, však byla společensky velmi angažovaná a z velké části radikálně levicová. Podobně se to má s onou „přerušenou tradicí“, která se dlouho projevovala téměř jako výpadek paměti nebo – řečí psychoanalýzy – „vytěsnění“. Architektura období státního socialismu jako by neexistovala, nechtěli jsme s ní mít nic společného. V obecném povědomí ji reprezentovala především brutalistní „monstra“, bezohledné zásahy a asanace v historických částech měst, a asi vůbec nejvíc obří panelová sídliště. Architektonická i urbanistická kvalita mnoha staveb i souborů nejen z 60. let byla (a do značné míry stále je) zcela přehlížena, byla to zkrátka architektura pejorativně řečeno „bolševická“, „socialistická“ či „totalitní“ – zastupovala a reprezentovala odvržený režim. Z této zaslepenosti se postupně vynořujeme až v posledních letech.

ONDŘE J A BOHDAN DUŠKOV I: KRESBA KOLEK T I VNÍHO DOMU V LI T VÍNOVĚ foto: Muzeum umění Olomouc

VEČERNÍ AUKCE MODERNY, POVÁLEČNÉHO & SOUČASNÉHO UMĚNÍ PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA 25. 5. – 7. 6. 2018 DENNĚ, VČETNĚ VÍKENDU I SVÁTKŮ OD 10:00 DO 18:00 HOD. WWW.ACB.CZ EMAIL: PRAHA@ACB.CZ, BRNO@ACB.CZ TEL.: 603 424 913, 224 232 500, 542 214 789 Hilmar Jiří – 2. Blau – Braun

TOPIČŮV SALON PRAHA 1, NÁRODNÍ TŘÍDA 9

7. 6. 2O18 V 18.30 HOD.

nové knihy

Ad unicum Šárka Radostová (ed.) Katalog šedesáti špičkových děl, kterým se nedostává zasloužené pozornosti, protože nevisí na zdech galerií, ale v interiérech hradů a zámků. Knihu vydal Národní památkový ústav, v jehož majetku se sochy a obrazy nacházejí. Jde převážně o liturgické předměty a šlechtické portréty, které sahají od gotiky k manýrismu a najdeme je v jižních a západních Čechách. Národní památkový ústav, 374 stran, 650 Kč

Sochy v ulicích 2017 – Dichtung und Wahrheit Tomáš Knoflíček (ed.) Loni v létě umělci v Brně oživovali opuštěné prostory, kouleli před sebou balvany nebo se ptali kolemjdoucích, kolik je hodin. Tyto a další akce dokumentuje česko-anglický katalog přehlídky Sochy v ulicích (recenze v AA 7+8/2017). Ten kromě fotografií obsahuje teoretické stati, mezi nimiž vyniká programový text kurátora Tomáše Knoflíčka (pojem druhá normalizace) a esej Ludvíka Hlaváčka. Dům umění města Brna, 162 stran, 330 Kč

připravila Kateřina Černá foto Martin Netočný

Pramen 2008–2018 J. Ptáček, A. Vajd, H. Alt Jaký je ateliér fotografie na UMPRUM, vedený Alexandrou Vajd a donedávna i Hynkem Altem? Mají jeho absolventi nějaké společné poznávací znaky? Podle obrazové publikace, která mapuje deset let jeho činnosti, spíše ne. Pokud je tu něco nápadného, tak je to krajní subjektivita volné tvorby, která naznačuje, že ateliér je svobodným místem, kde si každý může najít své téma a svůj hlas.

Aby Warburg Ladislav Kesner (ed.) V roce 2016 oslavili čeští akademici 150. výročí narození historika umění Abyho Warburga kolokviem v Brně. Ve svých příspěvcích, které nyní vycházejí knižně, se zamýšlejí nad Warburgovým vztahem k jiným osobnostem (Burckhardt, Cassirer) nebo nad vlivem některých jeho pojmů, jako je například formule patosu. Zvláštní kapitolu tvoří ohlasy jeho obrazového archivu – Atlasu Mnémosyné.

UMPRUM, 224 stran, 250 Kč

Barrister & Principal, 152 stran, 195 Kč

Dějiny umění Latinské Ameriky

Paneláci 2

M. Brenišínová, M. Křížová Umění Latinské Ameriky není jen umění předkolumbovských kultur. Patří sem také koloniální baroko nebo současné umění Latinoameričanů ve Spojených státech. Kniha, která vznikla na základě přednášek obou autorek na Karlově univerzitě, je určena pro studenty i širší veřejnost. Jde o základní přehledovou publikaci, která obsahuje odkazy na další literaturu a významné galerie. Karolinum, 404 stran, 420 Kč

L. Skřivánková, R. Švácha, M. Koukalová, E. Novotná (edd.) Druhý knižní výstup pražského badatelského týmu, který zkoumal poválečná sídliště a vedla ho kurátorka Uměleckoprůmyslového musea Lucie Skřivánková. Zatímco Paneláci 1 se věnovali padesáti konkrétním sídlištím, Paneláky 2 jsou souborem teoretických studií k tématu. Společná zůstává chronologická vývojová osa. Obě publikace získaly cenu Magnesia Litera 2018 za naučnou literaturu. Uměleckoprůmyslové museum, 352 stran, 640 Kč

Nejsem jako oni, ale můžu se tak tvá řit. (Curt Cobain)

MartinA Minařík PavelkovÁ, Chci přemýšlet nad tím, jestli pořád spím, 2017

antique news

Starožitnosti jako použité zboží

Umění na internetu

Praha – Česká obchodní inspekce v půlce dubna vydala tiskovou zprávu o kontrole sedmi desítek obchodů se starožitnostmi, bazarů a dalších provozoven, které „nabízí starožitné zboží“. „Porušení právních předpisů zjistila ve 46 případech, což je téměř 65 procent pochybení. Ze strany prodejců nejčastěji docházelo k nákupu nebo přijetí zboží bez toho, aby došlo k identifikaci klienta, který zboží prodával,“ konstatuje zpráva. Řečí paragrafů se jedná o porušení zákona č. 253/2008 Sb, o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. S dramatickým tónem zprávy, který ČTK ještě umocnila titulkem „Dvě třetiny starožitníků neprošly kontrolou ČOI“, příliš nekoresponduje, že celková výše udělených pokut byla pouhých 65 tisíc korun. Asociace starožitníků ve své reakci zdůrazňuje, že podle informací od vlastních členů, kteří kontrolou prošli, šlo jen o dílčí pochybení. „Někteří kontrolovaní obchodníci však podle našich informací neprováděli zjištění, zda je či není prodávající politicky exponovanou osobou podle zákona č. 253/2008 Sb., a to proto, že buď o této povinnosti nevěděli,

Londýn – Sběratelé, investoři a obchodníci loni prostřednictvím on-line aukcí a galerií nakoupili umělecká díla za 4,22 miliardy dolarů. To představuje meziroční nárůst o 12 procent. Vyplývá to z výroční zprávy o obchodu s uměleckými díly na internetu, kterou letos již pošesté připravila britská pojišťovna Hiscox. Meziroční nárůst je nižší než v letech 2016 (15 %) a 2015 (24 %), koresponduje však s růstem trhu jako celku. Téměř tři čtvrtiny těch, kteří nakupují umění on-line, koupili v uplynulých dvanácti měsících více než jeden umělecký objekt; zároveň se tito kupci zajímali o další typy uměleckých děl a obohacovali si jimi své sbírky. Dalším poznatkem, který z nejnovějšího průzkumu vyplynul, je fakt, že procento těch, kdo nakupovali umění a starožitnosti na internetu, se mezi lety 2016 a 2017 o něco snížilo, což naznačuje, jak obtížné je pro online prodejce „přetáhnout“ mezi své stálé zákazníky váhavce a příležitostné kupce. Zajímavostí je také výrazný nárůst využívání mobilních telefonů při nákupu umění (ze 4 procent v roce 2015 na dnešních 20 procent). Druhým rokem pokračuje prvenství Instagramu jako nejpoužívanější sociální sítě pro nákupy umění (tuto preferenci uvedlo 63 procent respondentů). Co se kamenných galerií týče, hlavním trendem je pozvolný růst v oblasti on-line prodejů – pokud na ně nahlížíme v rámci celkových obchodů té které instituce. V roce 2018 čítaly tyto prodeje 29 % celkových prodejů v galeriích, tedy jen o jedno procento více než v loňském roce a o pět procent více oproti roku 2013. Téměř třetina oslovených galerií nabízí svým návštěvníkům mož-

4,5

nebo nevěděli, jak toto prověření provádět v praxi (…) K porušení zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, máme informace, že k porušení docházelo nejčastěji ve vyznačení (či přesněji nevyznačení) záruční lhůty a některých dalších aspektech týkajících se zejména reklamací na vydaných účtenkách,“ uvádí ve svém prohlášení Asociace starožitníků. Sdružení současně kritizuje výši cenové hranice, od které mají obchodníci povinnost prověřovat identitu svých zákazníků: „Podle tohoto zákona máme kontrolovat i nakupující na 1000 Euro, tj. cca 25 000 Kč a evidovat jejich osobní údaje (což se netýká jiných, zejména luxusních obchodů, pouze starožitností a použitého zboží), a ke kontrole stanovená částka ve výši průměrného měsíčního platu v ČR je i z hlediska evropské legislativy ojediněle nízká.“ Podle viceprezidentky Asociace starožitníků Simony Šustkové považuje ČOI za porušení zákona o ochraně spotřebitele i to, pokud nabízené starožitnosti nejsou označené jako „použité zboží“. „S tím mám pricipiální problém, protože starožitnosti jsou podle mě něco jiného než použité zboží,“ dodává Šustková. / JS

4,22

3,75

3,5

3,27

3 2,64

2,5 2 1,5

1,51

1 0,5 0 2013

2014

2015

2016

2017

V Ý VOJ ON-LINE TRHU S UMĚNÍM V LE TECH 2 0 13 –2 0 17 zdroj: Hiscox Report

nost zakoupit vybraná umělecká díla přímo na svých stránkách a on-line je tam také rovnou zaplatit. Výrazný nárůst lze sledovat v oblasti prodeje zahraničním zájemcům: zástupci galerií uvádějí, že cílem 70 procent prodejů byla cizina; v roce 2016 to platilo v případě 54 procent prodejů. Stejně jako v předchozích letech galerie uvádějí, že většina jejich on-line kupců jsou noví klienti – letos se takto vyjádřily celé tři čtvrtiny oslovených galerií. Jako problém Hiscox hodnotí, že tito se většinou nestávají pravidelnými zákazníky. Tradiční aukční domy, jako jsou Christie’s, Sotheby’s nebo Phillips, sice též nabízejí objekty on-line, zaznamenaly však meziroční nárůst u tohoto typu obchodu pouze o 15 procent. Celkový objem jejich aukčních prodejů přitom ve sledovaném období vzrostl o 25 procent. Jiná situace je u specializovaných on-line platforem v oblasti umění a sběratelství, například jedna z největších společností tohoto typu, Heritage Auction, hlásí, že její prodeje vzrostly z 348 milionů v roce 2016 na 438 milionu dolarů loni. To představuje nárůst bezmála o 26 procent. Šestá výroční zpráva společnosti Hiscox vycházela z prů zkumu, kterého se zúčastnilo více než osm stovek lidí, kteří nakupují umění a starožitnosti na internetu. Oproti loňsku se počet respondentů o něco zvýšil a bylo v něm zastoupeno více nových kupců. Prů zkum zahrnul i 130 galerií a obchodníků s uměním. Převahu měli ti, kteří se věnují současnému umění (60 %), ostatní oslovení respondenti se zabývají designem, nábytkem, užitým uměním, starožitnostmi či malbami starých mistrů. / LUCIE SKŘIVÁNKOVÁ

antiques

text Jindřich Mleziva Autor je kurátorem Uměleckoprůmyslového oddělení Západočeského muzea v Plzni.

Blízkovýchodní řemeslo Ve 2. polovině 19. století vzniká po celé Evropě řada významných uměleckoprůmyslových muzejních institucí. Samozřejmou součástí takto zaměřených sbírek jsou i předměty pocházející ze zemí Blízkého východu. Uměleckoprůmyslová muzea byla zakládána i v českých zemích a mezi nejvýznamnější kolekce lze zařadit i plzeňskou sbírku.

MODL I TEBNÍ KOBEREC západní Turecko, konec 19. století, hedvábný vlas, bavlněná osnova a útek, 189 × 135 cm, ZČM v Plzni PL A S T IK A SLONA Írán, 19. století, ocel, výzdoba zlatem a stříbrem, výška 20 cm, délka 33,5 cm, ZČM v Plzni TAL ÍŘ Iznik, Turecko, 2. polovina 16. století, fritová keramika s malbou pod glazurou, prů měr 28,5 cm, ZČM v Plzni

Základy kolekce dnešního Západočeského muzea v Plzni pocházejí ze souborů původně samostatných institucí, jejichž založení spadá do 2. poloviny 19. století nebo počátku 20. století. Mezi ně patřilo i Západočeské umělecko-průmyslové museum, které vzniklo v roce 1886 rozdělením Městského muzea v Plzni (založeného v roce 1878) na dva samostatné ústavy (tím druhým bylo Historické museum). Do čela instituce byl jmenován architekt Josef Škorpil (1856–1931). Ačkoliv původní Městské muzeum bylo zaměřeno především regionálně, již tehdy se v jeho sbírkách začaly objevovat předměty z odlišných geografických a kulturních oblastí. Tyto rané akvizice byly obvykle spojeny s Plzeňany, kteří navštívili např. země Balkánského poloostrova v rámci vojenské služby. Již v prvních letech existence městského muzea se dle archivních záznamů objevují ve sbírce „střevíce dam tureckých“ nebo „turecký hanžár“. Josef Škorpil na základě svých znalostí a zkušeností získaných i při práci v zahraničí (spolupracoval na přípravě rakousko-uherské expozice pro světovou výstavu v Paříži v roce 1878) začal vytvářet uměleckoprůmyslovou sbírku, která měla být svým pojetím srovnatelná s podobnými evropskými sbírkami, například kolekcemi Victoria and Albert Musea v Londýně (původně South Kensington Museum, založeno 1852), k. k. Österreichisches Museum für Kunst und Industrie ve Vídni (dnešní MAK, 1863), Moravského uměleckoprůmyslového muzea v Brně (1873) nebo Uměleckoprůmyslového musea v Praze (1885). Josef Škorpil pořizoval především řadu regionálních prací a historických památek, kterým hrozil zánik. Zároveň komunikoval s kolegy v rámci celého Rakouska-Uherska i mimo jeho hranice nebo realizoval nákupy od starožitníků v zahraničí. Každá jeho zahraniční cesta, ať již to bylo opět na světové výstavy v Paříži v letech 1889 a 1900, nebo cesta na Balkánský poloostrov v roce 1910, měla pozitivní dopad na rozšíření muzejní

sbírky. Škorpil nejenže na cestách sháněl akvizice, ale zároveň navazoval důležité kontakty s místními obchodníky, kteří mu posílali nabídky v dalších letech. Díky těmto cestám získal i řadu tzv. orientálních předmětů. V této době však ještě samostatná orientální sbírka nevznikala. Získané předměty byly zařazeny do jednotlivých fondů podle materiálů a stejně tak byly prezentovány v rámci stálé expozice otevřené v roce 1913 v nové budově muzea projektované rovněž Josefem Škorpilem. Své místo zde měl i soubor předmětů pocházejících z Číny a Japonska získaný díky výjimečné a poměrně rozsáhlé akvizici od starožitnické firmy z Hamburku. Předmětům ze zemí Blízkého východu nebo Indie nebyla nikdy věnována zvláštní pozornost. Josefu Škorpilovi se však během jeho dlouhého působení ve vedení muzea podařilo sestavit kolekci, která přes svůj omezený rozsah postihuje vývoj i škálu řemeslného zpracování různých materiálů v zemích Blízkého východu. V rámci regionálních sbírek se nejedná o plzeňskou zvláštnost, neboť s podobným záměrem byly vytvářeny sbírky dalších příbuzných muzeí v českých zemích. Příkladem může být sbírka dnešního Severočeského muzea v Liberci nebo Jihočeského muzea v Českých Budějovicích. Josef Škorpil s těmito institucemi při vytváření plzeňské sbírky spolupracoval. Z doložené korespondence vyplývá, že zaslané nabídky jednomu muzeu byly kolegiálně přerozdělovány mezi ostatní muzea nebo předměty, které do některé ze sbírek nezapadaly, byly nabídnuty jiné instituci. Jednotlivé sbírky díky této distribuci obsahují podobné nebo duplicitní předměty, případně se z korespondence dozvídáme o párových předmětech rozdělených mezi různé instituce. Akvizice blízkovýchodních předmětů po 1. světové válce probíhala spíše náhodně, nesystematicky a nadále byly jednotlivé přírůstky zařazovány dle materiálů. Zlom v evidenci znamenala 70. léta, kdy byla vytvořena samostatná orientální

podsbírka. Fond dnes obsahuje především předměty z Dálného východu, kdežto mnoho předmětů z Blízkého východu nebo Indie zůstalo zapsáno v uměleckoprůmyslové podsbírce. Příkladem mohou být dva talíře pocházející z tureckého Izniku z 2. poloviny 16. století, které byly v novějších evidenčních záznamech dokonce označeny jako německé práce z konce 17. století. Materiálové zařazení se zachovalo i u dalších tureckých a íránských keramických výrobků, kovů různého původu nebo balkánského a tureckého textilu z osmanského období. Vybrané předměty byly v omezené míře prezentovány v rámci stálé expozice až do počátku 80. let

20. století, kdy byla uzavřena. V současné době je výběr z tohoto souboru samostatně představen v nově otevřené stálé uměleckoprůmyslové expozici v budově Západočeského muzea.

Blízký východ v Plzni Soubor, čítající dnes téměř šest set sbírkových předmětů pocházejících ze zemí Blízkého východu, Střední Asie a Balkánského poloostrova, zahrnuje vynikající řemeslné ukázky prací z kovů, keramiky, textilu, dřeva a dalších materiálů. Mezi předměty nenajdeme mnoho starších prací, podobně jako je tomu u většiny analogických sbírek v České

republice – několik středověkých ukázek výrobků z kovů a keramiky uchovávají také sbírky Národní galerie, Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur nebo v Moravské galerii v Brně. Většina předmětů z plzeňské sbírky pochází z 18.–19. století, převážně pak z 2. poloviny 19. století, kdy sbírka Západočeského umělecko-průmyslového musea vznikala. Mezi nejrozsáhlejší soubory patří předměty z kovů, kam náleží i nejstarší exponát sbírky – schránka (patrně nádoba na potraviny) z pozdně mamlúckého období v Egyptě nebo Sýrii. Podobné předměty z pocínované mědi nebo mosazi se vyráběly na konci 15. století

zahraničí

text Martin Pavlis Autor pů sobí ve Fototéce Ústavu dějin umění AV ČR, podílí se na projektu Josef Sudek a fotografická dokumentace uměleckých děl. foto (pohled do výstavy) Adéla Kremplová

Fotoarchivní obrat Fotografické archivy uměleckohistorických institucí jsou poslední dobou předmětem zvýšeného zájmu. Vedle toho, že plní svou badatelskou funkcí, jsou i místem nevytěžného obrazového materiálu a nastolují důležité teoretické otázky. Potvrzuje to i aktuální výstava v berlínské Kunstbibliothek.

Archiv a fotografie jsou spojité nádoby. Jsou dvěma metodami uchování paměti jedince i společnosti, které se v rámci pozitivistického náhledu na svět ideálně doplňují a podílejí se na institucionalizaci historie. Fotografie mohou být vnímány jako objektivní odrazy skutečnosti, jako odrazy reality téměř fyzickým způsobem obtisknuté do citlivého povrchu fotografického papíru skrze mechanický aparát. Vedle toho archiv svým metodickým systémem, tříděním, označováním, klasifikací a katalogizací vytváří fotografiím rámce pro objektivní zkoumání světa. Takto je alespoň tradičně vnímán archiv a jím utříděné položky. Archivy fotografií začaly být pro dokumentační účely zakládány prakticky ihned po vynálezu tohoto média před polovinou 19. století, a to především archeology, antropology, etnografy a historiky umění. Jejich systém a jeho využívání jsou ale v podstatě platné dodnes a stále stejně plní svou funkci. Je však třeba zmínit, že oba pojmy – fotografie i archiv – prošly kritickou analýzou, která zpochybnila jejich nárok na objektivnost a poukázala na to, že představují i politický a mocenský nástroj. Rozsáhlou interdisciplinární debatu o povaze archivu iniciovaly především práce Michela Foucaulta a Jacquese Derridy. V dnešní době je tak již přirozené vnímat fotografii jako médium, které realitu spíše ustavuje. A archivy už nejsou oněmi „chrámy paměti“, ale spíše nestálými strukturami, se kterými lze pracovat kontextuálně. Postupně byl ovšem rozpoznán také jejich estetický potenciál.

Archivní estetika UNBOX ING PHOTOGR APHS. WORK ING IN T HE PHO TO ARCHI VE místo: Kunstbibliothek, Staatliche Museen zu Berlin kurátor: J. Bärnighausen, C. Caraffa, S. Klamm, F. Schneider, P. Wodtke termín: 16. 2.–27. 5. 2018 www.smb.museum

Estetický potenciál archivu netkví jen v jeho vizuálních kvalitách (nepříliš vzdálených například potěše ze starožitností), ale také v možnosti nabídnout estetickou zkušenost prostřednictvím vědomé manipulace za účelem formulování nejrůznější uměleckých výpovědí, alternativních historií i mystifikací. Zájem o archivy mezi současnými umělci

kulminoval v průběhu 90. let v uměleckém proudu označovaném někdy jako archivní obrat. Zatímco se do světových výstavních síní postupně dostávaly umělecky utvářené archivy, ty institucionální stály spíše v pozadí skryté a neměnné a dále plnily svou běžnou badatelskou funkci. Jejich položky se dostávaly (a dostávají) do galerijních expozic nezřídka v podobě jakýchsi druhořadých „apendixů“ (často samostatně oddělených místností), kde je možné pod vitrínou zhlédnout předměty, písemnosti a fotografie vážící se k prezentovanému tématu. Výstava Unboxing Photographs. Working in the Photo Archive, která aktuálně probíhá v berlínské Kunstbibliothek, tuto situaci obrací. Archiválie, a dokonce archiv jako celek se zde stávají tématem a volná tvorba plní funkci spíše nenápadných intervencí v rámci expozice.

Photo Objects Výstava Unboxing Photographs se nezjevila ze vzduchoprázdna. Je jedním z výsledků dlouhodobého projektu s názvem Photo Objects – Photographs as Objects (of Research) in Archeology, Ethnology and Art History, financovaného německým Spolkovým ministerstvem vzdělání a výzkumu, na kterém se podílejí významné fotoarchivy nejrůznějšího zaměření, tři z Berlína (sbírka fotografie Kunstbibliothek, antická sbírka Staatliche Museen zu Berlin a Institut für Europäische Ethnologie der Humbold-Universität zu Berlin) a jeden z Florencie (fototéka Kunsthistorisches Institut in Florenz – Max-Planck-Institut). Cílem projektu je výzkum vnímání a využívání fotografií a fotoarchivů v oblasti humanitních disciplín v průběhu historie. Výstava tak má k dispozici dostatečně rozvinuté zázemí pro formulaci i ověření nových metodologických postupů. Photo Objects není jediný projekt, který se problematikou a funkcí dokumentační fotografie a jejího fungování v rámci různých institucí v poslední době zabývá. Na poli

dějin umění probíhala série sympozií zkoumajících vztah fotografické dokumentace a uměleckého díla, které byly podpořeny několika odbornými publikacemi a záplavou nejrůznějších studií. Problematika prošla i českým prostředím například díky konferenci Instatnt Presence. Representing Art in Photography z roku 2016, které se zúčastnila i jedna z autorek berlínské výstavy Costanza Carafa. Zájem o archivy vyvolaný sérií kritických studií a nepochybně i tzv. archivním obratem byl podpořen také nástupem digitalizace, a to nejen ve smyslu potřeby nového zkoumání položek z důvodu převodu do digitálního formátu. Nová situace začala upozorňovat na materialitu dokumentárních fotografií jako na něco nesamozřejmého, co je přitom nositelem dalších specifických kvalit i historických informací, jež doposud nebyly zohledňovány.

Fotoarcheologie Základní premisou výstavy i samotného projektu je chápání fotografie jako trojrozměrného objektu disponujícího svojí přirozenou materiální podstatou (o tento pohled se už

od poloviny 90. let zasazovali zejména Geoffrey Batchen a Elizabeth Edwards). Tato myšlenka jde proti konvenčnímu vnímání fotografie jako dvourozměrného zobrazení, které odkazuje pouze k tomu, co je v něm zachyceno. Podvojné vnímání média je částečně zapříčiněno i jeho samotnou podstatou – několikastupňovým fotografickým obrazem s nejasnou hierarchií. Latentní obraz vzniká při procesu fotografování před jeho zviditelněním. Primární obraz je zhmotněním latentního obrazu, většinou v podobě negativu, sekundární obraz představuje pozitivy a terciální obraz je výsledek hromadného rozmnožování primárního, sekundárního, ale i terciálního obrazu. A kde přesně se nachází ona fotografie? Tento problém je navíc umocněn nástupem digitální techniky, kdy materialita v primární a sekundární fázi zcela odpadá. Zaměření na fyzickou podstatu generuje nová témata. Výstava má tak možnost vztáhnout se k jakési archeologii fotografie, k rozkrývání historických vrstev předmětu vytvořených letitým uložením a opakovanou katalogizací. Každé nové zacházení s fotografií se proje-

vilo ve formě nejrůznějších štítků, vpisků, razítek, ořezů, adjustace, v extrémnějším případě mohlo znamenat vyřazení, poničení či úplnou destrukci. Problematika je v rámci expozice detailně popsána, stejně jako procesy, na základě kterých se fotografie v archivu pohybují, třídí a ukládají. V tomto smyslu odvedli autoři výstavy doslova mravenčí práci. Podrobně analyzují každý aspekt fungování archivu, rozkládají ho na stále menší a menší díly, které trpělivě znovu a znovu dokládají četnými a velmi názornými příklady vztahujícími se mj. k objektovosti, klasifikaci, fotografickým technikám, ale i problematice pozice fotografa, zadavatele a k jejich sebeprojekci i sebereprezentaci nebo k zavádějící představě o neutralitě archivu. Není vynechán ani politický aspekt archivu a problematická pozice těchto institucí, zejména v období národního socialismu. Autoři dokládají, jak mohly běžné fotografie folkloru a dětských her z etnografických archivů vytvářet ve vhodném kontextu manipulativní ideu o předpokládané kontinuitě a nadřazenosti germánské rasy šířenou prostřednictvím velkých oficiálních

inzerce

Prostory zvuku a pohybu Milan Adamčiak | Milan Grygar 16. 5. – 24. 6. 2018 vernisáž v úterý 15. 5. 2018 v 17.00

19/5–4/7/2018

Veronika Pausova drawing the curtain projekt_room: Přemysl Procházka Práce

Dům Gustava Mahlera Znojemská 4, Jihlava út–ne 10–12, 13–18 www.mahler.cz facebook.com/mahler.jihlava

HUNT KASTNER Bořivojova 85, 130 00, Praha 3, huntkastner.com

mikulov artantiques 2018 91x119_Sestava 1 26.4.18 6:21 Stránka 1

Křehký Mikulov Festival art designu / Festival of Art Design Aristokracie / Aristocracy

TEREZÍNSKÁ TRYZNA 2018 20. KVĚTNA 2018 V 10 HODIN NA NÁRODNÍM HŘBITOVĚ V TEREZÍNĚ

TEREZÍN COMMEMORATION CEREMONY 2018 SUNDAY 20TH MAY 2018, 10 AM AT THE NATIONAL CEMETERY IN TEREZÍN

26. 5. – 10. 6. 2018 Zámek Mikulov www.rmm.cz, www.krehky.cz

Hlavní mediální partneři:

Mediální partneři: ELLE Decoration SOFFA

Partner: Město Terezín

T E R E Z Í N S K Á I N I C I A T I V A FEDERACE ŽIDOVSKÝCH OBCÍ V ČESKÉ REPUBLICE

Producenti:

98. lekce

text Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátorem Moravské galerie v Brně.

Manuál pro milovníky současného umění Jindřich Štyrský revisited Po celou dobu studia dějin umění jsem vcelku poctivě frekventoval přednášky ve stísněné posluchárně ve čtvrtém patře v Celetné. Jak se tedy přihodilo, že mám závěrečnou státní zkoušku složit na venkovské univerzitě kdesi v jižních Čechách? Potím se tísní. Zkoušející má vzezření supa bělohlavého, znám ho a nemáme se zrovna v lásce. Komisně mi oznamuje, že zkouška zde probíhá formou soutěžního pořadu České televize Kufr. Začíná se hádáním slov. Napovídání se naštěstí ujímá David Kulhánek. Má to z Prachatic kousek, dochází mi a potím se míň. Budou se hádat pojmy obsažené ve slovníku „Blažíček–Kropáček“ a jména současných umělců. „Místnosti, hlavně na zámku, spojené na osu…“ „Dál!“ „Převezla sousedy do Londýna, aby tam…“ „Další!!“ „Má to tři lodě, prostřední je vyšší…“ „Dál!!!“ „Dala do galerie rozestlanou…“ „Konec limitu, pokračujeme pantomimou,“, přerušuje sup vítězoslavně. Hrané nápovědy se tentokrát ujímá Tomáš se Zbyňkem, což má logiku. Tomáš rozpažuje ruce. Zbyněk posílá polibky do vzduchu. Nic. Staví se proti sobě. Zbyněk se trochu pokrčí v kolenou. Navzájem si hledí upřeně do očí. Vůbec nechápu. Tomáš vráží bokem do Zbyňka. Dál! Oba současně malují rukama uzavřený oválný tvar a pak si jakože rozepínají poklopce. Co je zas tohle! Dál! Tomáš se tahá za vlasy a Zbyněk ukazuje na stříbrnou sponu u pásku. „Konec,“ křičí mrchožrout a jeho asistenti přiváží na europaletě pitevní stůl, na němž stojí šicí stroj a leží deštník. Chce slyšet název uměleckého směru. Nevím, prosím o další předmět k hádání. Akvárko s míčem na basket. Vymazáno, vymleto. Další věc vypadá

jak obří vejce na šňůrce. Co to, sakra, může být? Konec limitu. Když si nechám odkrýt poslední pole, které skrývá hádaný obraz v poslední disciplíně, je to pořád velký černý čtverec na bílém pozadí. „To je jak z filmu,“ blekotám. Tomáš se tomu usměje, lítající hyena triumfuje: „Tak se uvidíme po prázdninách, pokud teda čirou náhodou už nevlastníte diplom z Karlovy univerzity.“

T O M Á Š , D A V I D, ZBYNĚK A ONDR A foto: Jaro Dufek pro Display

ROZHNĚVANÁ PLANETA 2: OPERACE POKRAČUJE ANGRY PLANET II: OPERATION CONTINUES 25.4. – 10.6.2018

VÝSTAVA / EXHIBITION

Domečky pro panenky z V&A Museum of Childhood Dolls’ Houses from the V&A Museum of Childhood

Dům pánů z Kunštátu The House of the Lords of Kunštát www.dum-umeni.cz

12_inzerce_AAA_91x119_Sestava 1 4/25/18 5:30 PM Stránka 1

HARMONICES MUNDI

VLADI M Í R ŠKO DA

28. 3. – 4. 11. 2018 DOX PARTNERS

DOX MEDIA PARTNERS

Z á m e k Tr o j a | w w w . g h m p . c z Činnost Centra DOX je podporována grantem hl. m. Prahy pro rok 2017 ve výši 7 000 000 Kč. The DOX Centre’s activities are supported by a grant from the City of Prague in the amount of 7,000,000 CZK for the year 2017.

Humpolecká 8smička

O planetách a Keplerovi

Všední dny 50. a 60. let

Divadlo a fotografie

kdy 19.4.–12. 8. 2018

kdy 28.3.–4.11. / 20. 3.–3. 6. 2018

kdy 12. 4.–17. 6. 2018

kdy 10. 5.–24. 6. 2018

co Pocta suknu

co Vladimír Škoda

co Všední den v české fotografii 50. a 60. let

co Česká divadelní fotografie 1859–2017

kde 8smička, Humpolec

kde Zámek Troja / Museum Kampa

kde GAVU Cheb

kde Obecní dů m, Praha

V Humpolci se po několika letech příprav podařilo otevřít centrum umění 8smička, jež sídlí v nově zrekonstruované bývalé továrně na hrubé sukno, konkrétně v hale číslo 08. Ředitelka Marcela Straková přizvala kurátorku Emmu Hanzlíkovou a společně s Markétou Vinglerovou připravily velkolepou výstavu, jež reaguje tématem jak na historii budovy, tak i na současný trend v umění věnující pozornost textilu. Výstava Pocta suknu kombinuje zvučná jména, jako je Antonín Kybal, Olga Karlíková nebo Milan Knížák, se zástupci nejmladší generace Barborou Fastrovou a Johanou Pošovou, Klárou Hosnedlovou nebo Lenkou Vackovou. Výstavy doplní bohatý doprovodný program.

Neobvyklá spolupráce mezi Museem Kampa a Galerií hl. m. Prahy představuje tvorbu Vladimíra Škody (*1942). Pražský rodák emigroval v roce 1968 do Francie, kde studoval umění na École des Beaux Arts. Jeho dlouhodobou inspirací je dílo Johannese Keplera, především připodobnění sochařských instalací postavení vesmírných těles. Tuto polohu můžeme sledovat i v obou aktuálních výstavách. Zatímco na Kampě byl inspirací první Keplerův spis Mysterium Cosmographicum, který je věnován „tajemstvím vesmíru“; trojská část vychází z jedné z posledních Keplerových knih, Harmonices mundi. Ta je věnována poměrům a „harmoniím v pohybech planet“.

Výstava představuje svébytný proud v tuzemské fotografické kultuře 50. a 60. let, pro nějž se později vžilo označení „fotografie všedního dne“. Snímky pořizované v rozličných zákoutích městských exteriérů oslovovaly ve své době prostřednictvím tisku a obrazových publikací obrovské množství lidí. V Chebu jsou představena díla osmnácti nejdůležitějších autorů, mezi nimi Borise Baromykina, Pavla Diase, Ericha Einhorna, Karla Otto Hrubého, Ruperta Kytky či Marie Šechtlové. Výstava věnuje pozornost též publikacím, kde byly fotografie prezentovány a fenoménu tzv. mezinárodních fotografických salónů, na nichž se významná část autorů uplatnila.

Rozsáhlý výstavní projekt mapuje proměny divadelní fotografie na území Česka od prvopočátků oboru až po jeho současnost. V centru pozornosti přitom stojí zachycení divadelní akce a to jak v klasickém divadelním prostoru tak v prostoru veřejném. Stranou ovšem nezůstanou ani jiná využití média v divadle, ať už přímo v inscenaci jako integrální součásti scénografie nebo jako grafického prvku využívaného pro propagaci. Kurátoři přitom chtějí překonat představu, že hlavní hodnota divadelní fotografie spočívá v její dokumentační funkci a prezentovat ji jako „svébytný umělecký žánr s nespornými estetickými kvalitami“.

5 8 S M I Č K A , foto: Lukáš Žentel

6 P O H L E D D O V Ý S TAV Y V L A D I M Í R A Š K O D Y V M U S E U K A M PA

7 VÁ C L AV J Í R Ů : D I VÁ K , 1952 E R I C H E I N H O R N : Z A M I L O VA N É P N E U M A T I K Y, před 1958

8 POR T RÉ T HERCE PE T R A ČEPK A Z P OLOV IN Y 60. LE T 20. S T OLE T Í foto: IDU

14. díl

text Jana Németh Autorka je výtvarnou redaktorkou Denníku N.

Na východ od raja Kde nie je nič, tam je ideológia

POHRONSK Ý RUSKOV foto: Olja Triaška Stefanović

Za jej domom stál cukrovar. Jeden z najmodernejších cukrovarov strednej Európy. Na jeho „vôňu“ si pamätá dodnes. Aj na cesty plné nákladných áut, ktoré najprv privážali cukrovú repu a potom odvážali úhľadne zabalený cukor. Na vstupnej vrátnici sa za roky jej života nezmenilo nič. Rovnaké linoleum tam pod nohami zamestnancov prichádzajúcich do zmeny vydržalo desaťročia. A zahraniční investori, ktorí prišli v 90. rokoch, ho nevymenili ani po tom, čo dunajskostredský Juhocukor premenovali na Eastern Sugar. Prísľub novej budúcnosti však nevydržal dlho. Tabuľa s nápisom Eastern Sugar svieti na vrátnici dodnes, akurát, že za ňou už nie je nič. Celkom nič. Investori museli po svojom odchode zrovnať so zemou všetky budovy a zničiť aj všetky podzemné základy do hĺbky viac ako dva metre. Dlho ju to hnevalo. Chodila každý deň okolo a kládla si otázku, prečo sa to stalo. Prečo tento, ale aj mnohé ďalšie cukrovary na Slovensku, skončili zo dňa na deň a kto je za to zodpovedný. Keď pred rokom dostala ponuku vystavovať v bratislavskej Kunsthalle, bolo jej jasné, že toto je jej téma. „Bolo to predo mnou ako obrovská hora, nevedela som, kde začať,“ hovorila krátko pred otvorením výstavy.

Urobila však jeden dobrý krok a ten HZDS, ktoré bolo v čase privatizácií pri ju nasmeroval k ďalším. Rozhodla sa moci. Rovnako sa dozviete o tom, ako totiž, že navštívi všetky bývalé cukSlovensko vnímali zahraniční investori rovary na Slovensku a vyhľadá ľudí, a aké rôznorodé, niekedy globálne ktorí zažili zlomové udalosti histórie a často zasa celkom banálne rozhodnuslovenského cukrovarníctva. tia, napokon viedli k zatvoreniu fabrík. Trvalo jej to rok. Spolu s fotograToto je však iba jeden rozmer výstavy. fkou Oljou Triaškou Stefanović naozaj Prvý level, ktorý diváka posúva ďalej – navštívili všetkých desať bývalých k odpovediam na otázky, ktoré mala cukrovarov na Slovensku vrátane dvoch, Ilona Németh na začiatku: Prečo sa to ktoré sú dnes v prevádzke. Oba sú stalo a kto je za to zodpovedný. K nim v stopercentnom vlastníctve zahraničsa však pridáva aj otázka tretia: Čo sa ných firiem. Rozprávala sa s domácim stalo potom? Čo sa stalo s mestami odborníkom a dlhoročným zamestnana v mestách, kde sídlili veľké fabriky, com cukrovarov, ale aj so zahraničným keď sa jedného dňa zatvorili. investorom, ktorý k nám prišiel v 90. „Videla som to v Dunajskej Strerokoch, keď sa stredná Európa stala de a to isté sa stalo aj inde a nielen vidinou novej lacnej pracovnej sily. v prípade cukrovarov. Fabriky skončili, Okrem toho podnikla Ilona Népráca sa skončila a neprišlo nič, čo by meth aj intenzívny výber štyroch „zaju nahradilo. Iba ideológia. Z môjho mestnancov“, ktorí budú počas celého pohľadu je práve toto do istej miery trvania výstavy v najväčšej sále odpoveďou na vzrastajúci nacionaliKunsthalle vyrábať tradičné cukrové zmus a účinnosť populizmu,“ hovorí homole. Ilona Németh. Ani to ešte nie je všetko. Spolu Šesť rokov sa intenzívne venovas architektom Mariánom Ravaszom la práve nacionalizmu, vedela, ako a štúdiom Plural zmenila dispozíciu úzko s tým súvisí populizmus a prečo Kunsthalle, najnevďačnejšieho výstav- je účinný, nevedela však prísť na to, ného priestoru na celom svete. S kurá- prečo sa to deje. Kde to vzniká. „A tetorkami Ninou Vrbanovou a Krisztinou raz sa mi zdá, že som k tomu prišla, Hunya prizvali zahraničných umelcov že toto je ten krok dozadu, ktorý som a ešte aj Miroslava Eliáša, ktorý je potrebovala urobiť, aby som to videla fascinovaný históriou cukrovarníctva jasnejšie,“ hovorí. na Slovensku. Teraz dostal príležitosť Cukrovary u nás budovali zväčša položiť základy budúceho Múzea cukru dobre situované rodiny, ako tomu priamo v Kunsthalle, kde mu Ilona bolo aj v prípade židovskej rodiny Németh vyčlenila veľkorysý priestor. Kuffnerovcov v Sládkovičove. Neboli Takýchto komplexných výstav na to však iba fabriky, ktoré by stavali. Slovensku ročne nevzniká veľa, reNiektorí vybudovali celé nové obytné spektíve – takmer žiadne. A je to o to štvrte a zriadili učňovské školy. Ich výnimočnejšie, že ide o iniciatívu jedúloha v meste bola neprehliadnuteľná. nej autorky, ktorá, samozrejme, inten- Kuffnerovci mali, napríklad, vo svojom zívne spolupracovala s celým tímom. kaštieli presvetlenú galériu, kde mali A mohlo by sa síce zdať, že ide iba diela európskych maliarov a vonku o jednu konkrétnu, úzko špecifikovanú anglický park s exotickými rastlinami. tému, no výsledok je omnoho širší. „Sedela som v tom parku dve hodiny Na výstave zistíte veľmi veľa a uvažovala, čo sa to stalo, čo všetko o histórii cukrovarníctva na Slovensku, s nami 20. storočie urobilo a prečo to dozviete sa o pozadí privatizácie cuknemohlo byť inak. Nejde o nostalgiu. rovarov v 90. rokoch aj o tlakoch loStratili sme časť kultúry, a bez kultúry kálnych predstaviteľov mečiarovského má človek iba nepriateľov.“

inzerce

28. mezinárodní bienále grafického designu Brno 2018 11 5 — 26 8 Uměleckoprůmyslové muzeum Husova 14, Brno

Projekt vzniká za podpory

www.moravska-galerie.cz www.28.bienalebrno.org

inzerce

https://www. facebook.com/ FUD.UJEP/

http://fud.ujep.cz/

Výstavy magisterských a bakalářských prací studentů Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem

31. 5.—28. 6. 2018 31. 5.—28. 6. 2018

Bakalářské práce Fakulta umění a designu UJEP Pasteurova 9, Ústí nad Labem

31. 5.—14. 6. 2018 31. 5.—14. 6. 2018

* Výstavy potrvají do 17 / 6 2018. Holečkova 49, Praha 5, Otevřeno: St–Ne: 11–18H. futuraproject.cz

Magisterské práce Galerie Emila Filly Jateční 1588/49, Ústí nad Labem

Dů m umění Ústí nad Labem Klíšská 1101/129a, Ústí nad Labem

Slavnostní zahájení se uskuteční ve středu 30. května 2018 v 17 hodin v prostorách Domu umění Ústí nad Labem.

Centrum současného umění Futura Vás srdečně zve na výstavy* 1. A Guiding Dog For a Blind Dog (Lukáš Hofmann a kol.) 2. Vibrant Maturity® (Bora Akinciturk & Ville Kallio) 3. Harvesting Darkness (Lucie Mičíková, Nik Timková, Zuzana Žabková) 4. 2018 (Denisa Lehocká) probíhající do 17 / 6.

5. putovní projekt Orient kurátora Michala Novotného (20/4 – 27/5 kim? Riga; 19/6 – 19/8 BOZAR Brussels; 21/9 – 16/12 Bunkier Sztuki Kraków).

Celoroční program Futury podpořili Magistrát hl. m. Prahy a Ministerstvo kultury České republiky.

artmix

Centrum současného umění DOX Joska Skalník: My tancovat nemusíme (do 4. 6.); I welcome (do 18. 6.) Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie Futura Harvesting darkness; Denisa Lehocká; A Guiding Dog for a Blind Dog; Bora Akinciturk, Ville Kallio (vše do 16. 6.) Holečkova 49, Praha 5 / www.futuraproject.cz Galerie Gema Jiří Kačer (do 8. 6.) Máchova 27, Praha 2 / www.gemagalerie.cz Galerie Havelka Vladimír Kopecký (do 24. 5.); Jan Hísek (30. 5.– 8. 6.) Martinská 4, Praha 1 / www.galeriehavelka.cz Galerie hlavního města Prahy Josef Sudek (22. 5.–19. 8.); Vladimír Škoda (do 4. 11.) Revoluční 5, Zámek Troja / www.ghmp.cz

Galerie Kuzebauch Martin Janecký (do 28. 5.); Anna Polanská (1. 6.–22. 7.) Říčanova 19, Praha 6 / www.galeriekuzebauch.com Galerie NoD Filip Dvořák, Martin Kolarov (do 1. 6.) Dlouhá 33 Praha 1 / www.nod.roxy.cz Galerie Rudolfinum Mat Collishaw (do 8. 7.) Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie Zdeněk Sklenář Václav Boštík (do 27. 5.); David Hanvald (do 14. 7.) Mikulandská 7 / Salvátorská 6, Praha 1 / www.zdeneksklenar.cz Galerie Vyšehrad Jana Farmanová (do 30. 6.) V pevnosti 159/5b, Praha 2 / www.praha-vysehrad.cz Galerie 1 (MÚ Praha 1) ZUŠ Biskupská (do 26. 5.); Škola Michael (do 30. 6.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz

MeetFactory Fake it till you make it (do 27. 5.) Ke Sklárně 15, Praha 5 / www.meetfactory.cz Nová Galerie Vy, já a velmi nepravděpodobná partička (do 2. 6.) Balbínova 26, Praha 2 / www.novagalerie.cz Galerie NOVA Aleksandra Stencel (do 27. 5.) Baštová 2 / www.galeria-nova.sk

BRNO

Dům umění města Brna Tomáš Svoboda (do 20. 5.) Malinovského náměstí 2 / www.dum-umeni.cz Dům pánů z Kunštátu Daniel Hüttler; Rozhněvaná planeta 2 (obojí do 10. 6.) Dominikánská 9 / www.dum-umeni.cz Moravská galerie Josef Hoffman, Otto Wagner (23. 5.–6. 5.); 1968: computer.art (do 5. 8.); Ondřej Kopal (do 5. 8.); V kůži Dušana Jurkoviče (do 28. 10.) Husova 18 / www.moravska-galerie.cz Fait Gallery Jan Nálevka; Markéta Othová (obojí 23. 5.–4. 8.) Ve Vaňkovce 2 / www.faitgallery.com

JIHLAVA

Dům Gustava Mahlera Milan Adamčiak, Milan Grygar (do 24. 6.) Znojemská 4 / www.mahler.cz

KLATOVY

Galerie Ladislava Sutnara Renáta Fučíková (do 6. 6.) Riegrova 11 / www.fdu.zcu.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec Viktorie Langer (do 10. 6.); Bydlet spolu (do 10. 6.); Alberto Kalach (do 10. 6.) Masarykova 14 / www.ogl.cz

Severočeská galerie výtvarného umění Svatopluk Klimeš (do 13. 5.); 100 + 1 Hollar (1. 6.–19. 8.) Michalská 7 / www.galerie-ltm.cz

LITOMYŠL

Galerie Kroupa Impresionismus a jeho přesahy v české malbě (10. 6.–31. 7.) Smetanovo náměstí 60 / www.galeriekroupa.cz

Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Člověk člověku člověkem (do 8. 7.) U Černé věže 22 / www.ajg.cz

MIKULOV

HUMPOLEC

8smička Pocta suknu (do 12. 8.) Kamarytova 97 / www.8smicka.com

CHEB

Galerie výtvarného umění Všední den v české fotografii 50. a 60. let (do 17. 6.) Krále Jiřího z Poděbrad 16 / www.gavu.cz

Galerie města Pardubic Mod/e/ly (do 8. 7.) Příhrádek 5 / www.gmpardubice.cz

GKK – U Bílého jednorožce Zbyšek Sion (do 3. 6.) Náměstí Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz

MĚLNÍK

Strahovská obrazárna Jan Grimm (do 30. 5.) Strahovské nádvoří 1 / www.strahovskyklaster.cz

PARDUBICE

Západočeská galerie – Masné krámy Formule patosu 1900 – 2018 (do 27. 5.); Pražské jaro, invaze a začátek normalizace ve výtvarném umění (20. 6.–16. 9.) Pražská 18 / www.zpc-galerie.cz

Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Košická moderna (do 27. 5.); Česká krajinomalba (20. 5.–7. 10.) Hluboká nad Vltavou 144 / www.ajg.cz

Dům umění Tham & Videgård arkitekter (do 3. 6.) Nám. Přemysla Otakara II. 38 / www.ducb.cz

PLATO – Galerie města Ostravy Dočasné struktury 1; Dočasné struktury 2 / zahrada (obojí do 2. 9.) Janáčkova 22 / www.plato-ostrava.cz

GKK – kostel sv. Vavřince Olga Zimmerová (do 10. 6.) kostel sv. Vavřince, Plánická 174 / www.gkk.cz

LITOMĚŘICE

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Galerie výtvarného umění v Ostravě Nová galerie v nové republice (do 31. 12.); Studio Odile Decq (do 3. 6.) Jurečkova 9 / www.gvuo.cz

Západočeská galerie – „13“ Luboš Drtina (25. 5.–26. 8.) Pražská 13 / www.zpc-galerie.cz

BROUMOV

Galerie Dům Hynek Martinec (do 17. 6.); Eduard Seják, Petr Stibral: Klášterní zahrada 2018 (do 30. 9.); Marius Kotrba (24. 6.–12. 8.) Galerie Dům, Klášterní zahrada, Broumov / www.galeriedum.cz

OSTRAVA

GKK – zámek Klenová Šedesátá léta za sbírek Galerie Klenová (do 10. 6.) Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz

Galerie PROSTOR 228 Alfréd Symůnek (do 30. 6.) Studničná 227 (vchod z Perlové) / www.prostor228.cz

Alšova Jihočeská galerie – Galerie Mariánská Teodor Buzu, Ladislav Hodný (do 8. 7.) Pražská třída 1 / www.ajg.cz

Museum Kampa Pravoslav Sovak (do 27. 5.); Vladimír Škoda (do 3. 6.); Jan Zrzavý (do 1. 7.) U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz

CHRUDIM

Výstavní síň Chrudim Paulina Skavová (do 3. 6.) Nábřeží Karla Čapka 6 / www.vystavnisinchrudim.cz

Muzeum města Brna Rok 1918 – co nám válka vzala a dala... (do 31. 12.) Špilberk 210/1 / www.spilberk.cz

Karlin Studios David Vojtuš (do 3. 6.); Justyna Górowska (do 3. 6.) Prvního pluku 2, Kasárna Karlín, Praha 8 / www.futuraproject.cz/karlin-studios

Trafo Gallery Marek Škubal (do 17. 6.) Holešovická tržnice – hala 14, Bubenské nábřeží 13, Praha 7 / www.trafogallery.cz

Galerie výtvarného umění – Retromuseum ETA – umění (a) spotřebiče (do 30. 9.) Krále Jiřího z Poděbrad 17 / www.gavu.cz

Galerie Ve Věži Lucie Lomová (do 13. 5.) května – Pražská brána / www.mekuc.cz

Regionální muzeum v Mikulově Škrdlovské sklo (do 25. 11.) Zámek 1 / www.rmm.cz

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Miloš Petera (do 17. 6.); Tomáš Tichý (do 17. 6.) Smiřických 272 / www.gvun.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Kresby starých mistrů ze sbírky Arcibiskupství olomouckého (17. 5.–19. 8.) Václavské nám. 3 / www.olmuart.cz MUO – Muzeum moderního umění Inge Kosková (do 22. 7.); Malíř sběratelem (do 10. 6.); Abstrakce.PL (do 19. 8.); Jaromír Funke (do února 2019) Denisova 47 / www.olmuart.cz

PLZEŇ

Galerie města Plzně Mladí a svěží (do 3. 6.) Náměstí Republiky 40 / www.galerie-plzen.cz

RAKOVNÍK

Rabasova galerie Libor Kaláb (do 15. 7.) Vysoká 232 / www.rabasgallery.cz Rabasova galerie – Nová síň pod Vysokou bránou Středočeské trienále 2018 (do 8. 7.) Vysoká 226 / www.rabasgallery.cz Výstavní síň na radnici Namaluj své město, svoji vesnici (do 20. 5.); Jan Partyš (24. 5.–24. 6.) Husovo nám. 27 / www.rabasgallery.cz

ROUDNICE NAD LABEM

Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem Jaro – Československá výtvarná scéna 1966–1968; Cubr – Hrubý – Pokorný (obojí do 10. 6.) Očkova 5 / www.galerieroudnice.cz

TEREZÍN

Památník Terezín: předsálí kina Muzea ghetta Alfred Kantor (do 29. 5.) Komenského 148 / www.pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín: Malá pevnost (předsálí kina) Vzpomínky (do 6. 9.) Principova alej 304 / www.pamatnik-terezin.cz Památník Terezín – Malá pevnost (výstavní prostory IV. dvora) Kateřina Piňosová (17. 5.–31. 10.) Principova alej 304, Terezín / www.pamatnik-terezin.cz

ÚSTÍ NAD LABEM

Dům umění Ústí nad Labem Mona Vatamanu & Florin Tudor (do 19. 5.); Alžběta Bačíková (do 19. 5.); Diplomky 18 (31. 5.–28. 6.) Klíšská 129a / www.duul.cz

INZERCE

PRAHA

tvář knihy

Symbol Sourcebook Zájem významného amerického průmyslového designéra Henryho Dreyfusse (1904–1972) o grafické symboly lze sledovat už v 50. letech 20. století, kdy začal kompilovat sbírku znaků, jež v době vydání publikace Symbol Sourcebook (1972) zahrnovala dvacet tisíc položek. Dreyfussovo přesvědčení o univerzální srozumitelnosti vizuálního jazyka je podpořeno předmluvou vizionářského architekta R. Buckminstera Fullera a statí Marie Neurath, manželky a spolupracovnice Otty Neuratha, autora obrazové statistické

metody ISOTYPE. Téma mezinárodní srozumitelnosti je naznačeno již v pojetí obsahu, který zahrnuje 18 jazykových verzí. Symboly jsou členěny do kapitol – Oblasti (Disciplines), které zahrnují abecedně řazené oborové kategorie (architektura, astronomie, zemědělství aj.), a Grafické formy (Graphic forms), jež jsou bez závislosti na kontextu tříděny podle tvarů a dalších vizuálních atributů. Ačkoli byl projekt Dreyfussovy obrazové „databanky“ realizován knižní formou, jeho koncept je v principu digitální.

Dreyfuss usiloval o vytvoření repozitáře, který by bylo možné neustále rozšiřovat a aktualizovat, třídit podle různých kategorií. V úvodu své publikace vyzývá čtenáře, aby obrazovou sbírku sami doplňovali a nalezené symboly zasílali na kalifornskou korespondenční adresu. S výhodou zpětného pohledu a zkušeností nového mediálního kontextu působí tento způsob úsměvně a nepružně, o to více však vyniká prediktivní záměr. / PAVLA PAUKNEROVÁ

101

PRAŽSKÉ JARO 12. 5. – 3. 6. 2018 73. mezinárodní hudební festival

ZAHAJOVACÍ KONCERT

ČESKÁ FILHARMONIE SO / 12. 5. 2018 – 20.00 Obecní dům Tomáš Netopil – dirigent Bedřich Smetana: Má vlast + přímý přenos na ČTart + přímý přenos na velkoplošnou obrazovku v parku Kampa + přímý přenos do vybraných kin v ČR

MEZINÁRODNÍ HUDEBNÍ SOUTĚŽ PRAŽSKÉ JARO finále, violoncello

NE / 13. 5. 2018 – 16.00 a 20.00 Rudolfinum Symfonický orchestr Českého rozhlasu Jiří Rožeň – dirigent Bach / Dvořák

MEZINÁRODNÍ HUDEBNÍ SOUTĚŽ PRAŽSKÉ JARO finále, lesní roh

PO / 14. 5. 2018 – 16.00 a 20.00 Rudolfinum PKF-Prague Philharmonia Marek Šedivý – dirigent Wihanovo kvarteto Mozart / Strauss

PO / 14. 5. 2018 – 20.00 Obecní dům Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK Leonard Slatkin – dirigent Julian Rachlin* – housle Pavla Vykopalová – soprán Vladimír Polívka – vypravěč Pueri Gaudentes Pražský filharmonický sbor Schönberg / Mendelssohn Bartholdy / Bernstein * rezidenční umělec festivalu

www.festival.cz Za finanční podpory

KONCERT K VÝROČÍ ZALOŽENÍ STÁTU IZRAEL

Partneři festivalu

Generální mediální partner

Hlavní mediální partner

Mediální partner