art+antiques 9/2018 by Care Comm s.r.o.

září 2018

99 Kč / 4,70 ¤

Filla a Fulla v Bratislavě 30 / Rozhovor s Elżbietou Grosseovou 38 / Tanec, performance a umění 10 /

100

Obsah

editorial /

Jakostní?

> Znáte pana Hubáčka? 4 / dílo měsíce > „Čapkův“ koberec 2 / poznámky

Milena Bartlová

Někdy v průběhu prázdnin jsem narazil na charakteristicky vyhrocenou facebookovou diskusi o umění, která mi uvízla v paměti. Uvízla proto, že se v ní objevilo slovo, které mi již delší dobu leží na srdci – kvalita. Nejde mi o podrobnosti této jedné konkrétní názorové výměny, zajímá mě spíše obecná povaha argumentů, které v ní zazněly a se kterými se v různých obměnách setkávám znovu a znovu. Jejím předmětem byla velmi obecně řečeno akviziční politika, odrazovým můstkem byla jedna soukromá sbírka a následně se debata dotkla i v médiích diskutovaných akvizic Tate Modern. Ohniskem sváru bylo poměrné zastoupení nebo spíše absence ženských umělkyň v uměleckých sbírkách. Jedna strana poukazovala na dramatický nesoulad mezi poměrem absolventi vs. absolventky uměleckých škol, kde ženy převažují, a akvizicemi, kde naopak jednoznačně dominují muži. Druhá proti tomu suverénně tvrdila, že jediným platným kritériem musí být „kvalita a nikoli pohlaví umělce“. Velmi podobné argumenty tu a tam zazněly i v souvislosti s nešťastným Novým zlínským salonem, který loni pod názvem Co je to současný obraz? představil 34 mužů a jedinou ženu. Se slovem kvalita si v této a podobných debatách trvale nevím rady. Problém vidím v tom, že u něj diskutéři většinou končí. Mám dojem, že většinou promlouvají z pozic autoritativních rozpoznávačů kvality, těch, kdo prostě kouknou a vidí. Dalších slov netřeba… Nebo? S jakýmsi vtěleným instinktem přistupuje k uměleckém dílu zřejmě každý opravdový milovník umění. Výsledkem bývá zpravidla okamžité hodnocení na škále dobré – špatné, které se odehrává automaticky a odráží se například i v tom, kolik času exponátu věnujeme. Otázka je, jestli je dobré se s tímto instinktem spokojit. Co když je toto primární rozpoznávání kvality založeno na našich dosavadních zkušenostech s uměním? Ano, dílo je kvalitní, jinak řečeno jakostní (jako víno nebo šunka), v kontextu toho, co jsme jako umění již zvyklí vnímat. Co když je tu ale nějaké umění, jehož jakosti zatím nerozumíme, které zatím neumíme vnímat, prostě proto, že jsme ho dosud ignorovali? Někdy je dobré zapomenout na jistoty kvality, protože jen tak lze objevovat kvality nové, které pro nás byly dosud neviditelné. Jedině tak, myslím, uchováme rozdíl mezi certifikovatelnou jakostí šunky a nepředvídatelnými jakostmi umění. Pepa Ledvina

Zdenka Klimtová

6 / zprávy 10 / výstava

> Filla a Fulla v Bratislavě

Tomáš Klička

19 / aukce 26 / na trhu

> Bohuslav Reynek 28 / portfolio > Kateřina Olivová Tereza Záchová 30 / rozhovor > Elżbieta Grosseová Martin Vaněk, Karolina Jirkalová 38 / téma > Tanec, performance a současné umění Viktor Čech 48 / profil > Lenka Vítková Marek Pokorný 52 / architektura > Proměny domu Dubina v Domažlicích Michaela Janečková 58 / knižní recenze > Praha nepostavená a Pražské vize Tereza Koucká

Ladislav Zikmund-Lender

63 / nové knihy Kateřina Černá

> Renesanční štít z Konopiště 70 / zahraničí > Manifesta 12 v Palermu Michal Novotný 74 / zahraničí > Jutta Koether v Mnichově Johana Lomová 83 / manuál > Vágní hra pozdního léta Ondřej Chrobák 84 / k věci > Konzervovaná minulost Zuzana Bauerová 88 / recenze > Lesy v Oblastní galerii Vysočiny, 64 / antiques

Jan Skřivánek

28. bienále grafického designu Brno Radoslava Schmelzová, Kateřina Přidalová

94 / na východ Jana Németh

96 / vizuál

> Niečo sa v Košiciach stalo

> Žung-pao-čaj

Pavla Pauknerová

facebook.com/ Artcasopis

obálka L E N K A V Í T K O V Á : S Á D R O V Ý O B J E K T, tempera, 2017, z výstavy Echo, Galerie Dole, Ostrava, foto: Roman Polášek Profil autorky přinášíme na str. 48.

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 580, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Pepa Ledvina (pl) / Redaktoři: Anežka Bartlová (ab), Kateřina Černá, Karolina Jirkalová (kj), Tomáš Klička (tkl), Jan Skřivánek (js) / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account Manager: Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Marta Hladíková, 222 352 575, marta.hladikova@ ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Milena Bartlová, Zuzana Bauerová, Viktor Čech, Ondřej Chrobák, Michaela Janečková, Zdenka Klimtová, Tereza Koucká, Johana Lomová, Jana Németh, Michal Novotný, Pavla Pauknerová, Marek Pokorný, Kateřina Přidalová, Radoslava Schmelzová, Martin Vaněk, Tereza Záchová, Ladislav Zikmund-Lender / Tisk: Helma Roto, spol. s r. o., U Pekařky 5, 180 00 Praha 8-Libeň / Distribuce: Postservis Praha, PNS, a. s., Kosmas.cz, Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a. s. / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; artcasopis@ambitmedia. cz / Předplatné: Ambit Media, a. s., tel: 222 352 584, predplatne@ambitmedia.cz, www.centram.cz / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 11. 9. 2018. Příští číslo vyjde začátkem října. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

24. díl

text Milena Bartlová Autorka je profesorkou dějin umění, přednáší na UMPRUM.

Poznámky k (dějinám) umění Znáte pana Hubáčka? Knihou loňského roku v anketě Lidových novin i objevem v soutěži Magnesia Litera se stala téměř šestisetstránková monografie Ivana M. Jirouse Magor a jeho doba, kterou napsal redaktor týdeníku Respekt Marek Švehla. Nejen vítězství ve dvou anketách, ale rovněž značný čtenářský ohlas, a především sama existence obsáhlého svazku činí ze Švehlovy knihy závažný a nepochybně na dlouhou dobu určující zdroj informací o významné osobnosti české kultury 60. až 90. let minulého století. Proto se knize dostalo důkladných, a řekněme rovnou, značně kritických recenzí. Jirous vystudoval dějiny umění a působil na výtvarné scéně, takže je zajímavá i pro toto prostředí. Kritiky se týkaly předně žánru a stylu knihy. Švehla je zkušený novinář a dobrý reportér. Přitažlivý a přístupný styl, kterým je kniha napsána, však na šesti stech stranách prokazuje slabiny, které jsou v rozměru desetistránkové reportáže naopak přednostmi. Závažnější je však problém s žánrem. Autor neměl odborné texty, jež by mohl přepracovat a převyprávět, a o historický výzkum se pokusil sám. Nepřekvapí, že se mu to nepodařilo. Ztroskotal hned na tématu prosemináře prvního ročníku historického studia, totiž na zpracování informačních zdrojů – primárních pramenů a sekundární literatury. Kniha se prý záměrně staví do protikladu k údajně suchopárným knihám psaným profesionálními historiky, kteří mají možná ověřené údaje, ale chybí jim nejen schopnost psát živě, ale především odvaha hodnotit a zastávat jasné morální stanovisko. Při čtení ani na chvíli nepochybujeme o tom, že autor knihy (narozený 1966) měl předem jasno o zločinné povaze vládnoucích komunistů a jednotlivé údaje o Jirousově životě a jeho prostředí dosazoval do známého vzorce. Ačkoli je kniha plná faktografických údajů, podávaných s pedagogickou péčí, ve skutečnosti

jsme všechno podstatné věděli předem a v knize se nic nového nepoznává. Literární kritika Švehlovi nejvíce vytýká, že se ani nepokusil pojednat o Jirousově literární tvorbě, která podle ní představuje vlastní důvod, proč by měl být Magor historicky významnou osobností. Zatímco v tomto směru autor mohl pracovat s odbornými studiemi (avšak neudělal to), v otázce Jirousova psaní o výtvarném umění takový zdroj využít nemohl. Švehla jeho texty z Výtvarné práce z přelomu 60. a 70. let hodnotí z hlediska žurnalistické odvahy, nijak je ale nezkoumá obsahově a nezařazuje je do dobového kontextu psaní o výtvarném umění. O umění samotném bylo k dispozici zdrojů více, avšak autor vychází především z osobních rozhovorů a v souladu s tím vypráví hlavně poněkud hospodské historky o umělcích. Soudě podle seznamu nadepsaného „z čeho jsem čerpal“ přečetl Švehla o výtvarném umění jen jediný text, monografii Pavlíny Morganové Akční umění (2010). Všechny ostatní informace o výstavním provozu a jednotlivých osobnostech, které tvoří pozadí, před nímž se odehrává život hlavního hrdiny, získal z rozhovorů s umělci a umělkyněmi (uvádí Michala Blažka, Pavla Brázdu, Milana Knížáka, Ludmilu Padrtovou, Věru Novákovou, Jana Steklíka a Zbyška Siona) a se dvěma teoretiky, Zdenkem Primusem a Janem Rousem. Nejen že vzpomínky pamětníků dále nekonfrontoval s jinými informačními zdroji, ale zacházel s nimi zřejmě nepořádně – aspoň to vyplývá ze zveřejněné reakce Milana Knížáka, který upozorňuje na řadu faktických chyb týkajících se jeho osoby. Strana 61 je věnována charakteristice katedry dějin umění Filosofické fakulty Karlovy univerzity, na niž se Jirous dostal díky protekci svého bratrance a mentora Jiřího Padrty a studoval ji v letech 1963–1968. Výstižné jsou na této stránce jen informace o oblíbenosti a významu Petra Wittli-

cha a citát ze vzpomínání Jana Rouse, že „katedra byla poměrně apolitická ... dějiny umění nebyly tak ideologicky sledované, jako například studium historie“. Většinu zabírá Švehlův údiv nad tím, že při studiu byl jen jediný seminář o moderním umění (věnovaný Bauhausu) a že „při přednáškách, obvykle vedených profesory a docenty ... se končilo uměním před první světovou válkou“. Distance od moderního a současného umění byla ovšem pro obor dějin umění ještě v 60. letech typická na většině světových univerzit, nemluvě o tom, že právě tímto tématem by se už „politizaci“ vyhnout nešlo. Matoucí jsou ale personální charakteristiky pedagogů katedry: Vladimír Fiala se stal vedoucím až v roce 1970, kdy už měl Jirous dostudováno. Do té doby ji vedl Jaroslav Pešina, jmenovaný profesorem v roce 1954. Ani on, ani další pedagog starého umění Jaromír Neumann nebyli jen nenápadní a „režimem tolerovaní“, ostatně členy KSČ byli v době Jirousova studia téměř všichni pedagogové katedry. Známou historku o tom, že na dějinách umění nebylo nutné používat dobově normativní oslovování „soudruhu a soudružko“, připsal Švehla asistentu Hubáčkovi. Tato nikdy neexistující figura má i heslo v rejstříku – a Jiří Kropáček přišel o své zasloužené minuty slávy. Jistě, takové chyby se snadno vloudí, pokud zdrojem informací autora jsou pouze padesát let staré vzpomínky jednoho studenta, který nezřetelně artikuluje. Jenže právě proto se takhle psát nemá. Docela by mne zajímalo, jakou budoucnost bude mít historik umění Hubáček. Šestisetstránkové knize ale pak už tak nějak … nemůžete věřit.

1. Art Consulting CZ Brno – Praha

AUKCE MISTROVSKÝCH DĚL 18.–20. STOLETÍ EXKLUZIVNÍ VÝBĚR OBRAZŮ

TOPIČŮV SALON

Praha 1, Národní třída 9 NEDĚLE

21. 10. 2018

v 13.30 hod.

Josef Šíma ML (Vejce, Obraz, Rovnováha, MZ) 1927 olej, plátno 140 × 70 cm vyvolávací cena: 28 000 000 Kč

Předaukční výstavy 11. 10. – 21. 10. 2018 denně, včetně víkendu i svátků od 10:00 do 18:00 hod. Kompletní katalog i s fotografiemi najdete na: www.acb.cz email: praha@acb.cz, brno@acb.cz, tel. galerie: 603 424 913, 224 232 500, 542 214 789

výstava

text Tomáš Klička

Národní umělci Fulla s Fillou v Bratislavě Hlavní výstava Slovenské národní galerie uspořádaná u příležitosti 100. výročí vzniku Československa ohledává styčné body i rozdíly dvou zásadních postav českého a slovenského modernismu – Emila Filly a Ľudovíta Fully. Přes značnou odlišnost vede jejich tvorba i kariéra ke kladení podobných otázek – po místní modifikaci modernismu, uplatnění prvků lidového umění nebo vztahu moderních uměleckých směrů k politické moci.

Na první pohled působí konfrontace Emila Filly (1882–1953) a Ľudovíta Fully (1902–1980) v rámci jedné výstavy poněkud libovolně – jako asociace skrze rýmující se příjmení. Kurátorky Katarína Bajcurová a Alexandra Kusá přisuzují nápad srovnávat tyto dva autory Markovi Pokornému (podle ředitelky Slovenské národní galerie vznikl ještě v době jeho ředitelování Moravské galerie). V případě hledání formálních podobností by jistě šlo k česko-slovenské komparaci nalézt jiné bližší umělce. Emilu Fillovi je například ve 30. letech mnohdy stylově příbuznější student Willyho Nowaka Jakub Bauernfreund, více paralel se „zlidovělým“ Fullou bychom mezi Čechy našli u Josefa Čapka. O vzájemném kontaktu obou autorů se nezachovaly žádné doklady, i když vzhledem k jejich exponovanosti o sobě umělci navzájem museli vědět. Mladší Fulla vnímal Fillovo dílo nejpozději po roce 1922, v období svého studia na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Ve svých pamětech vzpomíná na momenty, kdy zahlédl „Kremličkov alebo Fillov obraz, ktorý rezal do realizmu jako píla do suchého pňa“. Proč tedy stavět právě Fillu a Fullu vedle sebe? Jejich srovnání je lákavé spíše z hlediska odlišných způsobů vyrovnávání se s podněty vycházejícími z center avantgardního umění než na základě stylové příbuznosti. Zatímco Filla pracoval na projektu rozvíjení v jeho očích vrcholného, nadosobního a objektivního kubismu dle Picassova vzoru, za což si vysloužil negativní hodnocení od současníků i pozdějších kunsthistoriků (a přezdívky jako „Picasso chudých“ nebo „Fillasso“), Fulla avantgardní tvarosloví s určitým ča-

sovým odstupem od konce 20. let spíše hybridizuje a ze škatulek modernistických ismů tak vypadává. Vedle toho oba umělce spojuje jejich klíčová, i když v mnohém odlišná role pro lokální umění a jeho dějiny. Rozdílnost dvojice Čechoslováků by šlo přinejmenším z české perspektivy vyhrotit a vytvořit z nich jakési protikladné personifikace meziválečných kulturních prostorů – českého kosmopolitního milieu a slovenské modernizující se rurální krajiny. Pokušení dělat z dotyčných umělců „pars pro toto“ může být ale zavádějící. Ani české umělecké prostředí neminula diskuze o českosti a hledání „národního výrazu“, jak nejviditelněji dokazuje tzv. národní styl.

Procesy

„Odpusťte, soudruhu Fillo, ty obrazy jsou šeredné. Spíš bych řekl, že je to určitý paškvil,“ pronesl malíř Jan Slavíček v reakci na díla z cyklu Písně při setkání členů III. krajského střediska Svazu československých výtvarných umělců, který se v červnu 1951 sešel v souvislosti s posouzením čerstvé tvorby Emila Filly. „Nové tradice musí vznikat v pracovním procesu lidí, života, národa. Tato díla se neobracejí ani ke klasice, ani nevycházejí z našeho národního života lidu,“ odsuzoval teoretik Jiří Šmíd práce na motivy slovenských lidových písní, které technikou (tuš na papíře či hedvábí) a svitkovým formátem využívaly prvky tradičního čínského umění. Přes pokusy Vincence Kramáře nebo Konstantina Biebla bránit malířovu aktualizaci folklorních motivů představuje schůze nechvalně známou epizodu výmluvně

ĽUDOV Í T FULL A: V YHNANIE Z R A JA 1932, Národní galerie Praha

ilustrující rétoriku a zacházení s moderním uměním v etapě prosazování socialistického realismu. Součástí bylo i matoucí zacházení s pojmy: „Kubistické práce Fillovy nejsou formalismus. V těchto dílech Fillových formalismus je. Je zde krásná lidová poezie, ale formy jsou šeredné a ponuré.“ Přepis diskuze byl časopisecky zveřejněn roku 1968 a absurdita přelíčení, ve kterém lze s odstupem nalézt snad i groteskní prvky, zaujala i Jaromila Jireše. Režisér v budově Mánesu – místě původního setkání – natočil inscenovaný dokument a uvedl jej ve stejné době, kdy dokončil jiný snímek obracející se k etapě stalinismu, jehož hlavní

hrdina se stal obětí svazového zúčtování – filmovou adaptaci Kunderova Žertu. Odsouzení, jakého se dostalo elegickým a ještě donedávna nejednoznačně přijímaným malbám lidových písní, se nicméně vyhnulo krajinám Českého středohoří tvořícím epilog bratislavské výstavy. A to i přesto, že vykazují podobnou čínskou stylizaci, která byla u Písní shledána jako nežádoucí. Katalogy Fillových samostatných výstav se po roce 1950 plní místními jmény z kraje v okolí zámku Peruc, jehož část byla umělci nedlouho po válce propůjčena státem a kam se odebral po návratu z koncentračního táboru Buchenwald. Fillův pozvolný

výstava

a nepřímo. Jeho způsob práce byl rozvážlivý a dlouhodobější – identický námět často rozpracoval v grafice, malbě a v několika verzích obrazu. Výstava to ilustruje prezentací variant jeho známých lidových madon, které vznikaly od konce 20. do konce 40. let. Vypovídají o umělcově silném katolicismu, jehož nejviditelnějším projevem byla audience u papeže Pavla VI. v roce 1968. Přesto je kurátorka výstavy Katarina Bajcurová sekularizuje a interpretuje jako obecné symboly mateřství. Přes problémy z počátku 50. let Fulla poměrně brzy našel způsob existence v nastalých politických a kulturních podmínkách. V podobě gobelínů a mozaik se staly jeho návrhy oblíbenou výzdobou reprezentačních prostor doma i v zahraničí, včetně Bratislavského hradu (jeho mozaika s námětem hlaholice z konce 60. let byla zničena při nedávné rekonstrukci). V reportáži Milana Kundery z roku 1961 se Fulla zmínil, že jeho tapiserie visí v pracovně N. S. Chruščova. Závěr výstavy představuje zátiší se džbánem, které v roce 1977 daroval Gustáv Husák k šedesátým narozeninám Vasilu Biľakovi. Vlivný člen Ústředního výboru Komunistické strany patřil k Fullovým přátelům, a tak nemohl chybět ani několik let předtím na slavnostním otevření Galerie Ľudovíta Fully v Ružomberoku, která vznikla pod správou SNG poté, co umělec odkázal své dílo státu. Fulla v modernistické novostavbě strávil zbytek života (podobné „muzealizace“ zaživa ze státních prostředků se o několik let dříve dočkal i Martin Benka). Jeho status pak stvrdily i pražské retrospektivy v hradní jízdárně (1966, 1977). Vedle přijetí společenským systémem přitom nepřestal Fulla a jeho mýtus sloužit

jako „surovina“ pro aktuální umění. K nejznámějším dílům patří v tomto ohledu Evina svadba (1972) Alexe Mlynárčika – happening-slavnost na motivy Fullova obrazu Slovenská svadba (1946), který se uskutečnil v rámci skutečné svatby žilinského elektrotechnika a kadeřnice. Na rozdíl od jejich příjmení se tvorba Ľudovíta Fully a Emilla Filly tak snadno nerýmuje. V určitém momentu oba spojila záliba v plošnosti a užívání barevných plánů, jen výjimečně se Filla v některých aktech a zátiších blíží Fullově malebnosti a idyličnosti. Fillovo dílo nadto podstupovalo patrnější proměny a ve svém celku působí heterogenněji. Fullovi jeho určitý synkretismus pomohl k reputaci nejpůvodnějšího autora slovenské moderny, zatímco ještě koncem 80. let lze v českém prostředí registrovat názory zpochybňující hodnotu Fillova díla. Ačkoli se dnes už Fillovy kvality berou jako samozřejmost, představuje jeho práce i nadále výzvu, která se odráží v potřebě klást otázky po autenticitě a objevovat svébytnost „zajatce kubismu“. Obě modality modernismu „z okraje“, Fillova i Fullova, tak přes svou kanonickou roli v příběhu českých, slovenských a československých dějiny umění svým způsobem stále dráždí.

F ILL A-F ULL A: OSUD UMĚLCE / OSUD UMELC A místo: Estrházyho palác, Slovenská národní galerie, Bratislava kurátorky: Katarína Bajcurová, Alexandra Kusá termín: 10. 7.–21. 10. 2018 www.sng.sk

P OHLED DO V Ý S TAV Y foto: Slovenská národná galéria, Bratislava

SRDEČNĚ VÁS ZVEME NA VELKOU SÁLOVOU AUKCI V OBECNÍM DOMĚ Neděle 7. října 2018 / 13.00 hodin Předaukční výstava se koná v galerii aukční síně European Arts Investments s.r.o., Senovážné náměstí 8, Praha 1

JAKUB SCHIKANEDER / Tiché moře / Odhadní pásmo: 6 500 000 – 9 000 000 Kč

od pondělí 24. 9. do soboty 6. 10. od 10.00 - 18.00 hodin a v neděli 7. 10. od 10.00 - 12.00 hodin

WWW.EUROPEANARTS.CZ

inzerce

Národní 7, Praha 1 | www.galeriekodl.cz tel.: +420 251 512 728, +420 602 327 669

Dovolujeme si Vám oznámit, že přijímáme obrazy do naší podzimní aukce. KODL – TRADICE OD ROKU 1885

Emil Filla: Zátiší k zamyšlení olej na plátně, 1948, 60 × 90 cm vyvolávací cena: 2 300 000 Kč, dosažená cena: 4 600 000 Kč

AUKČNÍ DŮM SÝPKA

14. 10. 2018 13:30 hod Aukce 49

+420 608 958 322 aukce@sypka.cz www.sypka.cz

Výtvarné umění, starožitnosti, design a české umělecké sklo

Palác Žofín Praha

Praha, Tržiště 3 Brno, Údolní 70

aukce

Kupci by byli, ale kde sehnat drahé obrazy?

Praha – Obrat českých aukcí za první pololetí byl více než 540 milionů korun. Jakkoliv jde o výsledek, který by ještě předloni byl považován ze rekordní, ve srovnání s loňským prvním pololetím se jedná o výrazný pokles. Loni v červnu byl celkový obrat ještě o třetinu vyšší. Pokles v obratu kopíruje pokles v nabídce. V loňském prvním pololetí byla v aukcích nabízena díla za 624 milionů, letos to bylo jen za 446 milionů korun (součet vyvolávacích cen prodaných i neprodaných položek bez aukční provize). Zatímco cenový objem nabízených děl poklesl o více než 28 procent, počet dražených položek se meziročně snížil jen o pět procent (z 11,6 tisíc na 11 tisíc položek). Prodejní úspěšnost zůstala stejná jako loni, nového majitele našlo 44 procent z 11 tisíc dražených uměleckých děl a starožitností. Celkové výsledky nejvýrazněji ovlivnil pokles v nejvyšším ceno-

vém segmentu. Zatímco v loňském prvním pololetí bylo draženo sedm obrazů s vyvolávací cenou nad 10 milionů korun (bez aukční provize), letos se v aukcích dosud objevila jen tři takováto díla. Více než polovina meziročního poklesu v obratu se příznačně odehrála na desítce nejdražších děl. Loni stál nejdražší obraz prvního pololetí 52 milionů a ke koupi deseti nejdražších položek bylo potřeba 227 milionů korun. Letos na první příčce figuruje obraz za 19,4 milionu a na celou první desítku by případnému zájemci stačilo 115 milionů korun. Výjimečná díla se dál prodávají za rekordní ceny a sběratelé neztrácejí chuť nakupovat, na trh však přichází méně mnohamilionových děl. Za více než milion korun bylo loni ke konci června draženo 114 položek, letos je to 92 obrazů, soch a prací na papíře. Počet děl vydražených za více než sto tisíc korun se naopak zvýšil z 559 na 584. Díla tří desítek autorů byla

prodána v nových cenových rekordech. Nových aukčních maxim dosáhli například Václav Brožík (6,2 milionu), František Foltýn (9,7 milionu), Běla Kolářová (2 miliony), Jiří John (1,9 milionu), Karel Malich (3 miliony) či Olbram Zoubek (2,5 milionu korun). Byť jde o výrazné a respektované autory, žádný z nich zatím nepatří mezi umělce, jejichž díla dosahují desetimilionových cen. Ve středním cenovém segmentu byly dále v nových autorských rekordech draženy práce Maxmiliána Pirnera (940 tisíc), Jaroslava Panušky (787 tisíc), Jana Smetany (504 tisíc), Zbyňka Sekala (1 milion), Aleny Kučerové (600 tisíc), Jana Švankmajera (223 tisíc), Michaela Rittsteina (840 tisíc) či Jiřího Davida (552 tisíc korun). Důležitým úspěchem jsou také dílčí rekordy za grafiky Jana Zrzavého (192 tisíc) a Kamila Lhotáka (149 tisíc korun). Pokračujícím trendem je zvyšující se počet opakovaných

A T E Ď, K D Y Ž P Ř I J D E Č A S … z aukce Galerie Kodl. Poválečný obraz Toyen je s cenou 19,44 milionu korun nejdražším dílem letošních aukcí, foto: Jan Rasch

prodejů. Celá pětina ze stovky děl s nejvyšší vyvolávací cenou aukcemi již jednou či vícekrát prošla. Pokud zohledníme i nedávné prodeje na aukcích v zahraničí, byl by tento podíl ještě vyšší. V první desítce najdeme hned tři opakované prodeje, přičemž každý z nich má v databázi ART+ již dva starší záznamy. Nejvýraznějším dílem, které nedávno prošlo zahraničními aukcemi, je poválečný obraz Toyen A teď, když přijde čas, který je s cenou 19,44 milionu korun aktuálně nejdražším dílem roku. Před necelými pěti lety se v Paříži prodal v přepočtu za 5,3 milionu korun. Nejprodávanějším autorem z hlediska realizovaného obratu byl v prvním pololetí Emil Filla, za jehož díla kupci dohromady vydali 45 milionů korun. Dva Fillovy obrazy se objevují v desítce nejdražších děl a cena 4,68 milionu korun za obraz Zátiší k zamyšlení z roku 1948 je rekordem za autorovo poválečné dílo. Pomyslnou druhou příčku obsadila Toyen, za jejíž čtyři obrazy dražitelé utratili 42 milionů korun. Tři z nich figurují v první desítce. Charakteristické je, že se jednalo vesměs o malby z 50. let, které ještě před pár lety cenově výrazně zaostávaly za umělkyninými předválečnými díly. Index ART+, který vedle obratu zohledňuje také cenové nárůsty o hodnotu neprodaných položek, červen zakončil na hodnotě 1125 bodů. Loni v červnu byl na hodnotě 1 370 bodů a od začátku roku oslabil o 14 procent. Za pozitivní zprávu lze považovat, že pokles indexu je poloviční oproti poklesu v nabídce. / JS

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

aukce

Nejdražším dílem slovenského trhu je znovu Benka

Čtěte na ART+

Bratislava – Sběratelé a investoři v prvním pololetí na čtyřech aukcích uspořádaných bratislavskými aukčními domy Soga a Art Invest utratili více než 1,7 milionu eur, v přepočtu na české koruny téměř 44 milionů. Nového majitele našlo 43 procent z více než osmi set nabízených uměleckých děl a starožitností. Za víc než 40 tisíc eur, což zhruba odpovídá milionu českých korun, se prodalo pět obrazů a soubor kreseb. Hranici sta tisíc korun překonalo dalších sedmdesát položek. V meziročním srovnání se celkový obrat zvýšil o 13 procent, stále však je to o 700 tisíc eur méně než v roce 2016. Nejdražším dílem prodaným zatím letos na slovenských aukcích je obraz Nad hľbkou doliny od Martina Benky, který se prodal za 212 tisíc eur (5,3 milionu korun). Dosažená cena odpovídá šest let starému autorovu aukčnímu rekordu. Zatímco však tehdy se jednalo o dílo ze začátku 20. let, letos dražený obraz

Podzimní ochutnávka

je prací z roku 1948. Benka tak znovu potvrdil svou pozici nejdražšího autora slovenské moderny. Ostatně v letošních aukcích bylo prodáno ještě dalších sedm Benkových děl dohromady za 135 tisíc eur (3,4 milionu korun). Mezi nejzajímavější patřil soubor 22 pastelů ze začátku 60. let, který se prodal za vyvolávací cenu 41,3 tisíc eur. Na druhém místě letošního top 10 se umístilo dílo starého umění, obraz Mladý Bakchus připsaný dílně Petra Pavla Rubense. Nový majitel jej získal za 106 tisíc eur (2,65 milionu korun). Jakkoliv jde o vysokou cenu, nutno dodat, že v roce 2009 byl tento obraz neúspěšně nabízen za částku ještě o 70 tisíc eur vyšší. Z klasické moderny se za vysoké částky prodaly ještě obrazy Imra Weiner-Kráľa (31 tisíc), Gustava Mallého (33 tisíc), Ľudovíta Fully (86 tisíc) a Júlia Jakobyho (88 tisíc eur). Překvapením je hlavně cena za drobný Fullův obraz Pod Tatrami z roku 1949,

MAR T IN BENK A: NAD HĽBKOU DOL IN Y 1948, olej na plátně, 86 × 64 cm, cena: 212 400 eur, Soga 22. 5. 2018

ĽUDOV Í T F ULL A: P OD TAT R AMI 1949, olej na plátně, 24,5 × 33,5 cm, cena: 86 400 eur, Soga 6. 3. 2018

který startoval na třetině konečné ceny. K vysoké ceně dosažené na březnové aukci společnosti Soga mohlo přispět i vědomí, že SNG chystá na léto výstavu Filla– Fulla. Na ní je nakonec k vidění jen akvarelová varianta tohoto námětu ze sbírky umělcova muzea v Ružomberoku. Z poválečného umění se nejdráže prodal obraz Andreje Barčíka Tri fľaše z roku 1978, který vystoupal až na 27 tisíc eur, bezmála dvojnásobek předaukčního odhadu. Mezi nejzajímavější „české“ kusy patřily Dedina od Mukačeva od Františka Foltýna, která zůstala s cenou 88 tisíc eur (2,2 milionu korun) nevydražena, a portrét císaře Rudolfa II. připisovaný Josephu Heintzovi st., který se prodal za necelých 11 tisíc eur (265 tisíc korun). Ze starožitností se nejdráže prodala rozměrná, bohatě zdobená stříbrná amfora, která našla kupce za 19 tisíc eur (470 tisíc korun). Mezi neprodanými položkami zůstala mimo jiné i nejdražší nabízená položka této kategorie, prsten se žlutým diamantem nabízený za 100 tisíc eur (2,5 milionu korun). / JS

Výběr z nabídky podzimních aukcí. Na září své aukce chystají společnosti Vltavín a Dorotheum, v říjnu pak budou aukce každou neděli. V nabídce se objeví významná díla Jakuba Schikanedera, Toyen či Antonína Procházky. Stěžejní Šímův obraz ML se na trh vrací po čtrnácti letech.

Šperky podle Cinoltra Rozhovor s pražským starožitníkem Martinem Cinoltrem, který se specializuje na šperky. „Nabídka kvalitních předmětů je poměrně široká, takže v současnosti se dají dobře nakoupit velice kvalitní starožitnosti za poměrně dobrou cenu. Ale jinak stále platí, pokud máte dobrou a unikátní věc, vždy ji dobře prodáte,“ konstatuje.

Drahé papíry Ohlédnutí za nejzajímavějšími prodeji kreseb a grafik v prvním pololetí. Aktuální výsledky potvrzují trend z loňského roku, že nedůvěra kupců k pracím na papíře začíná být věcí minulosti. Šesti i sedmimístné částky za špičkové kresby a grafiky padají čím dál častěji.

Češi ve světě Ke koupi deseti nejdražších děl českého výtvarného umění dražených v prvním pololetí na světových aukcích by případný zájemce potřeboval 125 milionům korun. Po třech dílech mají v top 10 František Kupka a Otakar Kubín. Nutno však dodat, že zatím nepadl ani jeden autorský rekord.

/ WWW.ARTPLUS.CZ

Dovolujeme si vás pozvat na aukci Výtvarné umění, sklo, design

PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA DOROTHEUM, Ovocný trh 2, Praha 1 3. 9. – 22. 9. 2018 po – pá / 10 –19 h, so / 10 –17 h (22. 9. pouze 10–13 h) ne / zavřeno

22. ZÁŘÍ 2018 ve 14 hodin RADISSON BLU ALCRON HOTEL PRAGUE, Štěpánská 40, Praha 1

Michael Rittstein – Tanec s domorodci, vyvolávací cena 220 000 Kč Ota Janeček – Hlava, vyvolávací cena 150 000 Kč Jiří Sopko – Divná krajina, vyvolávací cena 280 000 Kč Ivana Šrámková – Koza, vyvolávací cena 650 000 Kč Jiří Načeradský – Bez názvu, vyvolávací cena 50 000 Kč

Aukční katalog na www.dorotheum.com

inzerce

aukční dům

ZEZULA

Jaroslav Rössler

Jiří Kolář

Josef Sudek

60. AUKCE fotografie a práce na papíře 11. 10. 2018 v 19.00 Galerie Zezula, Thunovská 18, Praha 1

AUKCNI–GALERIE.CZ

21. AUKCE KONČÍ ONLINE 25. 9. 2018 Zoubek Olbram „Anděl“ vyvolávací cena: 3 500 Kč

AUKCE OBRAZŮ, UMĚNÍ A STAROŽITNOSTÍ ONLINE

Maleček Josef Štefan „Karmelitská ulice“ vyvolávací cena 3 900 Kč

Štěpánská 633/49, Praha 1 Denisova 8, Olomouc tel.: 222 220 298, e-mail: aukce@aukcni-galerie.cz

aukce

Rekord, který nepotěšil, aneb vysoké ceny na úkor marží

Londýn / New York – Pololetní výsledky aukčních síní Christie’s a Sotheby’s vyznívají značně rozporuplně. I když obě společnosti ohlásily výrazný nárůst v obratu, jejich zisky nejsou nijak oslnivé. Dohromady kupci na aukcích či privátně v obou aukčních domech utratili 7,5 miliardy dolarů – 4 miliardy v Christie’s a 3,5 miliardy v Sotheby’s. Pro prvně jmenovanou síň jde o meziroční nárůst o 35 procent, pro druhou o 22 procent. Vykázaný zisk Sotheby’s ve výši 108 milionů dolarů však zůstal za očekáváním a bezprostředně po oznámení výsledků se akcie společnosti propadly o 10 procent. Nejdražším dílem prvního pololetí a současně historicky čtvrtým nejdražším dílem prodaným kdy v aukci se stal rozměrný akt Odpočívající (na levém boku) od Amedea Modiglianiho, který se na květnové večerní aukci impresionistů a klasické moderny v Sotheby’s v New Yorku prodal za 157 milionů dolarů. Ačkoliv pro aukční síň jde o vůbec nejdražší dílo, jaké kdy vydražila, dosažená cena byla pro společnost zklamáním a jedním z důvodů neuspokojivých finančních výsledků. Předaukční odhad nebyl oficiálně zveřejněn, očekávalo se však, že

obraz minimálně překoná malířův tři roky starý aukční rekord za jiný akt z téže série, který má hodnotu 170 milionů dolarů. Obraz Odpočívající (na levém boku) je nejen největším malířovým plátnem, ale krátce před aukcí byl tváří Modiglianiho výstavy v londýnské Tate Modern. Obraz se nakonec prodal za nejnižší možnou cenu zájemci, se kterým byla aukční síň dopředu dohodnutá jako s garantem. Tato praxe znamená, že vybraná díla jsou již před aukcí de facto prodaná – pokud o ně nikdo další v dražbě neprojeví zájem, získává je garant, pokud naopak dražitelé cenu vyženou nad dohodnutou částku, aukční síň se s garantem podělí o svůj zisk. Fakt, že obraz byl prodán tímto způsobem, naznačuje, že provize aukční síně patrně nebyla celých 18 milionů dolarů, navíc je možné, že i prodávající měl přislíbenou vyšší částku, než bylo kladívkových 139 milionů dolarů. Aukční síň sice Modiglianiho obraz konkrétně nejmenovala, zástupci společnosti však při prezentaci pololetních výsledků opakovaně zdůrazňovali, že zisk negativně ovlivnily nepovedené prodeje pouhých dvou drahých obrazů. Druhým problematickým dílem byl podle všeho Picassův

portrét Marie-Thérèse Walter z roku 1932, který se v červnu v Londýně prodal v přepočtu za 36 milionů dolarů, údajně o devět milionů dolarů méně, než kolik aukční síň přislíbila prodávajícímu. „Jen pár příhozů tuhle a tam by mělo výrazný vliv na naši marži,“ prohlásil začátkem srpna generální ředitel Sotheby’s Ted Smith. V souvislosti s Picassovým obrazem, byť jej opět přímo nejmenoval, přiznal, že společnost dílo chybně nacenila. Zatímco vedení Sotheby’s přiznalo, že dosažený zisk nenaplnil očekávání, společnost Christie’s, která své výsledky oznámila již v červenci, hrdě deklarovala, že letošní první pololetí pro ni bylo jedním z vůbec nejúspěšnějších – v obratu má jít o historicky nejlepší či druhé nejlepší (v závislosti na tom, zda počítáme v librách, či dolarech). O své ziskovosti však aukční síň, která je na rozdíl od Sotheby’s privátně vlastněna, a podrobnosti o svém hospodaření tak nemusí zveřejňovat, vůbec neinformovala. Analytici předpokládají, že vzhledem k vyhrocenému konkurenčnímu boji mezi oběma společnosti nebudou marže Christie’s výrazně lepší než Sotheby’s. Nesporným úspěchem, jímž se Christie’s může chlubit, byla

série květnových aukcí v New Yorku, na kterých byla rozprodávána pozůstalost Peggy a Davida Rockefellerových. Aukce dohromady vynesly 835 milionů dolarů, což je nový cenový rekord za díla z jediné sbírky. Nejdráže se prodal Picassův raný obraz Dívka s květinovým košem z roku 1905, jehož cena vystoupala až na 115 milionů dolarů. V nových aukčních rekordech byly na téže aukci draženy obrazy Eugèna Delacroixe (9,9 milionu), Camilla Corota (9 milionů), Odilona Redona (20 milionů), Clauda Moneta (84,7 milionu) a Henriho Matisse (80,7 milionu dolaru). V obecnější rovině obě společnosti pozitivně hodnotí růst v segmentu privátních prodejů a online aukcí. Sotheby’s uvádí, že na čistě internetové aukce nyní připadá celá čtvrtina všech jejích prodejů. V obratu to představuje 100 milionů dolarů. Společnost se také chlubí rekordními výsledky své pařížské pobočky, kde v červnu bodovala senzačním prodejem čínské císařské vázy, jejíž cena v přepočtu vystoupala z 650 tisíc na 19 milionů dolarů. Z českého umění se na světových aukcích zatím nejlépe prodával František Kupka a Otakar Kubín. V top 10 najdeme tři Kupkova díla a tři Kubínovy obrazy. Ke koupi celé první desítky by případný zájemce potřeboval 125 milionů korun. / JS

AMEDEO MODIGL I ANI: ODP OČ Í VA JÍC Í (NA LE VÉM BOKU) 1917, olej na plátně, 90 × 147 cm, cena: 157 159 000 USD, Sotheby’s New York 14. 5. 2018 P O R C E L Á N O V Á V Á Z A , Čína, dynastie Čching, 18. stol., období vlády císaře Čchien-lunga, výška 28 cm, cena: 16 182 800 eur, Sotheby’s Paříž 12. 6. 2018

inzerce

AU K Č N Í T I P – D O R O T H E U M

FR ANT IŠEK V ÍZNER: ZELENÁ MÍSA sklo tmavě zelené, broušené, v kyselině leptané, signováno Vízner 01, průměr 30 cm, výška 11 cm

draženo: Aukce výtvarné umění, sklo, design, 22. 9. 2018, 14 h místo: Radisson Blu Alcron Hotel Prague, Štěpánská 40, Praha 1 vyvolávací cena: 340 000 Kč, odhadní cena: 500 000 Kč www.dorotheum.com

František Vízner je jedním z nejvýznamnějších českých sklářů druhé poloviny 20. století. Po studiu na VŠUP v Praze se zaměřil na navrhování lisovaného skla ve Sklounionu Teplice. Zde v letech 1962–1967 navrhl řadu zdařilých váz a mís. V roce 1967 přešel do sklárny ve Škrdlovicích, kde v následujících deseti letech realizoval kolem 250 vlastních návrhů hutně zpracovaného skla. Řada z nich se stala ikonami poválečného sklářského designu. V roce 1977 opustil navrhování pro sériovou výrobu a vybudoval ve Ždáru nad Sázavou vlastní sklářskou dílnu. Pro jeho tvorbu jsou charakteristické brusem tvarované objekty jednoduchých forem, u kterých vyniká krása dokonalého tvaru, skloviny a řemeslné zpracování. Variabilita tvarů není velká, zájem autora se zaměřoval na hledání optimálních proporcí objektu a barev použité skloviny. Matový povrch volil záměrně, mat totiž eliminuje odlesky a odrazy, a tím jasně definuje objem předmětu. František Vízner zhotovoval od daného objektu pouze jeden kus, jednotlivé mísy a vázy se vždy lišily barvou skloviny a rozměry.

AU K Č N Í T I P – E U R O P E A N A R T S

L E B E D A O T A K A R : M A LÝ D U B O V E C , olej na plátně, 81 × 121 cm, zezadu opatřeno výstavními štítky a razítky a písemným potvrzením pravosti prof. M. Švabinským 28. 4. 1932.

draženo: Velká sálová aukce v Obecním domě, neděle 7. října 2018, 13.00 hodin místo: Obecní dům v Praze odhadní cena: 4–6 000 000 Kč www.europeanarts.cz

Zcela výjimečná Lebedova práce, která svou kvalitou jasně potvrzuje skvěle zvládnutou malířskou techniku tohoto předního člena Mařákovy školy a je hmotným důkazem Lebedova mimořádného talentu. Pohledem na toto referenční dílo se nám naskýtá samotný okraj rybníka, rostlinstvo, které je jeho součásti, stromoví lemující rybník v jedné linii, jako by zarovnávajíce vodní plochu. Lebeda v obraze použil nádhernou paletu barev, od blankytné modře vodní hladiny, přes barvy hnědozemě, po zelené valéry rostlinstva. Na dohled se divákovi zračí stavení, křehké svou bělobou a zároveň potvrzující svou existencí lidské dílo v krajinném reliéfu. Obraz je vytvořen s citem pro českou scenérii, pro její krásu, pro detaily v ní. Otakar Lebeda svou interpretací atmosféry láká diváka, aby vešel do daného děje, aby divák okusil náladu dané přírodní scenérie. Ona blízkost děje v obraze vůči divákovi je podtržena malým detailem, decentně vypodobněným leknínem, který zpoza obrazu jako by se překlápěl mimo svět v obraze do světa mimo něj. Tento detailní záběr vegetace je pro Lebedovy práce z Jižních Čech typický. Nabízený obraz Otakara Lebedy, navíc v této kvalitě, je opravdu jedinečnou nabídkou. Dílo je velice reprezentativním kusem autorovy tvorby a z pohledu posledních let dosud nemá na aukcích konkurenci.

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

A N T O N Í N H U D E Č E K : J A R O, olej na plátně, 1900, sign. PD, 100 × 152 cm, rám

draženo: 2. prosince 2018, 12 h místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha vyvolávací cena: 1 500 000 Kč odhadní cena: 2–3 000 000 Kč www.galeriekodl.cz

Zcela unikátní náladová krajina spolutvůrce české moderní krajinomalby spadající dobou svého vzniku do nejoceňovanějšího autorova období, přináší vzácný příklad kompozice, ve které Hudeček harmonicky propojil krajinný a figurální žánr. Zobrazená dívka, zachycená v charakteristickém autorově rukopise, sedí obklopena záplavou bílých květů nad rybníkem a splývá svým šatem s okolní krajinou. Lze ji tak chápat jako duši jarní krajiny či personifikaci jara samotného. O alegorickém významu kompozice svědčí i zásadní motiv zrcadlení na hladině rybníka. Zrcadlení nás přenáší mimo fyzickou podstatu plátna a poukazuje na jeho vnitřní poselství. Po námětové i výtvarné stránce toto dílo úzce souvisí s pravým křídlem z triptychu Jaro od Hudečkova blízkého přítele Jana Preislera. Zároveň v sobě nese silný nádech pohádkovosti, tedy zdroje, který obecně silně rezonoval na dobové výtvarné scéně a podstatně se na přelomu století projevil v práci Hudečkových vrstevníků, stejně jako na stránkách časopisu Volné směry. Hlubší význam výjevu propůjčují i možné odkazy ke středověké estetice barev. Ta vnímala zelenou jako nejkrásnější barvu, zároveň jako symbol jara a obraz znovuzrození. Galerijní hodnotu díla potvrzuje srovnání s Hudečkovými obrazy ze sbírek Národní galerie v Praze. Především díla Jarní pohádka (NG, 1898, O 14470) a Večerní ticho (NG, 1900, O 8411) jsou prokazatelnými výchozími body, které autor syntetizoval právě v představovaném plátně. Hudečkovo Jaro je proto reprezentativním autorovým dílem, které zazáří v jakékoli významné sbírce. Obraz byl vystaven na III. členské výstavě S. V. U. Mánes a je reprodukován v odborné literatuře (T. Vlček, Praha 1900, Studie k dějinám kultury a umění Prahy v letech 1890–1914, Panorama, Praha 1986, repro str. 254). Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. M. Zachařem.

AU K Č N Í T I P – S Ý P K A Malichovy práce z let 1960–1962 patří do krátkého, nicméně velmi významného období, v němž Malich opustil předlohu předmětného světa ve prospěch abstrakce, v níž uplatnil své specifické a svébytné vnímání prostoru. Akvarely z tohoto období tvořily důležitý předstupeň pro další konstruktivistickou, prostorovou a malířskou tvorbu. Kresby zbavené lineární perspektivy vycházejí z krajinného předobrazu, který byl pro Malicha trvalou inspirací, ale vztahují se k němu jen volně. Tvary a dráhy čar a bodů se na ploše papíru setkávají v seskupení, jejichž pozice vycházejí z určitého pohybu energie. Malich tuto energii citlivě vnímal a zaznamenával a stala se klíčovou pro jeho tvorbu od 80. let 20. století. Práce z tohoto Malichova období se na trhu objevují jen výjimečně. M A L I C H K A R E L : B E Z N Á Z V U, 1962, akvarel, kvaš, papír, rám, sklo, 35 × 55 cm, sign. PD K. Malich 62

draženo: 14. října 2018 místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha www.sypka.cz

provenience: Dílo pochází ze sbírky významného pražského sběratele.

na trhu

text Tereza Koucká

Reynek podruhé Ani ne po roce se na trhu překvapivě znovu objevuje rozsáhlejší soubor prací Bohuslava Reynka, který bude opět dražit aukční dům Dorotheum. Název aukce Návrat/Retour má ale spíše naznačovat to, že se díla v ní obsažená dostávají po dlouhé době zpět do země svého vzniku. Celkem 40 položek s vlastním katalogem bude draženo večer po skončení standardní zářijové aukce společnosti.

Jde o díla z francouzské soukromé sbírky, jejíž majitelku, Anne Marie Beslier, přivedl v 60. letech do socialistického Československa zájem o Franze Kafku. Zde se ale seznámila a sblížila s Bohuslavem Reynkem a jeho rodinou. S ní pak byla i nadále v úzkém kontaktu a zprostředkovávala jí stálý kontakt s Francií, který byl po zrušení Francouzského institutu v Praze na počátku 50. let a pozdější smrti Suzanne Renaud velmi obtížný. Stala se dokonce kmotrou vnuka Bohuslava Reynka, jednoho z dětí jeho staršího syna Daniela. Kontakt mezi oběma rodinami přetrvával i po smrti umělce samotného v roce 1971 a velká část sbírky vznikala právě po tomto datu. Kolekce, která je na prodej v celé své celistvosti tak, jak byla Anne Marií Beslier nashromážděna, je poměrně různorodá. Najdeme v ní celkem 27 listů signovaných Bohuslavem Reynkem (jeden z nich s osobním věnováním Jiřího Reynka) a pouze několik tisků se shoduje s těmi, které byly součástí loňské sbírky. Z 80. let pochází celkem osm

tisků, které provedl umělcův syn Daniel po otcově smrti z jeho originálních štočků. Jde o suché jehly, pouze v jednom případě o suchou jehlu kombinovanou s monotypem. „S dalšími podobnými tisky Daniela Reynka jsem se již setkal, většinou ale nesou označení ,tisk D. Reynek‘ nebo něco velmi podobného, tentokrát jsou opatřeny pozůstalostním razítkem Bohuslava Reynka, což je poměrně zvláštní, ale je to tehdejší rozhodnutí rodiny,“ upřesňuje expert Dorothea Michal Šimek. Jako tisky svého otce Daniela je potvrdila i grafikova vnučka Veronika Reynková. Především Daniel svému otci za jeho života s tiskem grafik pomáhal. Byl tiskařem a později uměleckým fotografem, jeho o rok mladší bratr Jiří dělal volnou grafiku a od 90. let, kdy mohl opět publikovat, se věnoval především překladům francouzské literatury, za něž byl několikrát oceněn. Oba bratři zemřeli krátce po sobě roku 2014. Obdivovatelé díla Bohuslava Reynka budou dále moci usilovat o několik bibliofilií

27 s texty Suzanne Renaud, Reynkovy manželky a francouzské básnířky a překladatelky, doplněné umělcovými ilustracemi. Dvě z nich, Entre chien et loup (Mezi psem a vlkem) a Les champignons (Houby), které obsahují vždy jeden umělcem signovaný grafický list, byly vydány v roce 1965 k prvnímu výročí Suzanniny smrti Jiřím Olivou v Chlumci nad Cidlinou. Další báseň Suzanne Renaud doplněná třemi Reynkovými listy, Victimae laudes (Chvála oběti), vyšla v roce 1939 u vydavatele Vlastimila Vokolka v Pardubicích v nákladu 120 kusů. V tomto případě jde o jeden z mála exemplářů s obálkou v barevné kombinaci světle modrého pozadí a cihlově červeného písma, kterou si autorka pro pár výtisků nechala vyhotovit. Z prosince stejného roku pochází i báseň Nöel (Vánoce) vydaná vlastním nákladem v Petrkově v počtu 60 kusů. Obsahuje tři Reynkovy suché jehly s výjevy cesty do Betléma, narození Páně a útěku do Egypta. Tento dvoulist doplněný grafickými listy se v kompletní podobě na trhu už jednou objevil, a to loni v říjnu u 1. Art Consulting (96 tisíc korun). K řadě nabízených děl náleží ještě cyklus grafik Don Quijote vzniklý původně mezi lety 1955 a 1960. Čtrnáct listů, suchých jehel a leptů, vytiskla v roce 1981 z původních desek zapůjčených Reynkovou rodinou Věra Siverová a vydalo nakladatelství bibliofilských tisků Františka Janáse v Brně (téhož roku vydalo i Reynkův Odlet vlaštovek)

v nákladu 22 exemplářů (a 10 autorských tisků). V tomto případě jde o pátý autorský výtisk opatřený osobním věnováním bratrů Reynkových Anně Marii Beslier. „Stav této sbírky je o něco horší než stav loňského souboru, který byl takzvaně kolekcí z desek. Současný soubor byl živý, pracovalo se s ním, byl vystavován, proto byla většina listů také zarámována. I tak je však ve velmi dobré kondici,“ dodává Michal Šimek. Reynkovo aukční maximum bylo loňskou specializovanou aukcí Dorothea se stoprocentní prodejní úspěšností navýšeno o téměř 350 tisíc korun. Postarala se o to drobná grafika Arbor, která vystoupala z 59 až na konečných 492 tisíc korun. Nad hranicí 400 tisíc korun byl pak vydražen ještě jeden další list, nad 300 tisíc korun dokonce šest grafik. Pouze tři položky ze sta nabízených se tehdy prodaly za méně než 50 tisíc korun. V roce 2016 zájemci za jedno Reynkovo dílo utratili v průměru 44 tisíc korun, v minulém roce to však bylo díky prodeji zmiňované sbírky už 110 tisíc korun. Letos se z doposud 25 nabízených listů (včetně několika pozdějších otisků z původních desek) prodalo 23 s průměrnou cenou o něco málo vyšší než 54 tisíc korun za jednu práci. Tato čísla svědčí o výjimečnosti loňské kolekce a o tom, že provenience a kontext jsou pro domácí kupce důležitým faktorem. Je pravděpodobné, že to v nějaké míře potvrdí i aktuálně nabízený soubor.

1 BOHUSL AV RE Y NEK : P IE TA SE Z A S T ÁV K O U, 1967, suchá jehla s monotypem na papíře, 10,9 × 18,5 cm, vyvolávací cena: 26 000 Kč (+ 20% provize) Dorotheum 22. 9. 2018 2 BOHUSL AV RE Y NEK : RU T H A BOA Z I I, 1954, suchá jehla s monotypem na papíře, 20 × 13 cm vyvolávací cena: 20 000 Kč (+ 20% provize) Dorotheum 22. 9. 2018 3 BOHUSL AV RE Y NEK : K A L V Á R I E ( U K Ř I Ž O V Á N Í V I ), 1964, suchá jehla s monotypem na papíře, 22,4 × 14 cm, vyvolávací cena: 40 000 Kč (+ 20% provize) Dorotheum 22. 9. 2018 4 BOHUSL AV RE Y NEK ( T I SK DA NIEL R E Y N E K ): K A L V Á R I E I , asi 80. léta 20. stol., suchá jehla na papíře, 13,9 × 9 cm vyvolávací cena: 5 000 Kč (+ 20% provize) Dorotheum 22. 9. 2018 5 SUZ ANNE RENAUD: LE S CHAMP IGNONS, vydáno v roce 1965, přebásnil Bohuslav Reynek suchá jehla 11,6 x 8,1 cm, sešit 20 × 14,4 cm vyvolávací cena: 5 000 Kč (+ 20% provize) Dorotheum 22. 9. 2018

rozhovor

text Martin Vaněk, Karolina Jirkalová foto (portrét) Jan Rasch

Překážky mě posilují Rozhovor s Elżbietou Grosseovou Elżbieta Grosseová patří k výrazným osobnostem české keramické plastiky, ačkoliv do našeho kontextu se zařadila prakticky až po roce 1989. Její tvorba je celoživotně konzistentní a vychází především z hluboce promýšleného vztahu člověka a jeho osudu. Autorka zpracovává traumatické zážitky, které pomocí umělecké tvorby přetavuje v estetickou hodnotu. S českou sochařkou narozenou v Polsku jsme si povídali nejen o jejím životě rozkročeném mezi bývalým Československem a Polskem, ale také o jejím vztahu k médiu keramiky, které je v České republice doposud zatíženo mnohými předsudky. Narodila jste se ve Varšavě. Jaké bylo vaše dětství v Polsku? Dětství v Polsku si moc nepamatuji, za války celá rodina prožila obrovské trauma. Rodiče byli v roce 1944 odvlečeni do Dingolfingu. Zbytek rodiny vyvraždili nacisti. Tyto události mi připomněly až maminčiny vzpomínky z války, které později napsala. Jelikož měla české občanství, dostala se v roce 1945 i s otcem transportem do Prahy, a zachránili si tak život. Proto ve své tvorbě řešíte traumatické zkušenosti? Válečné trauma se se mnou táhne, i když jsme o tom doma nikdy nemluvili. Nic mi neříkali, byli jsme šťastní, že jsme se zachránili. Sice jsme neměli vůbec nic, ale žili jsme. V tom štěstí bylo všechno tabu. Po válce jsem vyrůstala šťastně, v harmonickém a milujícím prostředí. Moji rodiče měli spolu velmi hezký vztah. Je popsáno mnoho případů především židovských rodin, kde se o traumatech války nemluvilo. Nikdy jsem to neřešila. Nechtěla jsem to ani vědět. Jako by to nebylo. Po válce jsme se jeli do Varšavy podívat, viděla jsem svůj rodný dům srovnaný se zemí. V těch ruinách jsem našla lžičku. To byl jediný majetek, který z někdejšího bohatství pocházejícího z výroby rikš zbyl. Tohle jste umělecky nikdy nezpracovala? Ne, to je už moc citlivé.

Znovu se usadit po válce ve Varšavě už rodiče nechtěli? Po válce jsme už zůstali v Praze, začala nová životní etapa. Do Varšavy jsem šla až na studia v roce 1960, protože mě lákalo poznat prostředí, o němž jsem doma slýchávala, maminka měla ke své zemi pochopitelně sentimentální vztah. Doma mluvila polsky a česky se nikdy úplně nenaučila, což bylo pro mě velkou výhodou. U nás v rodině do té doby nikdo nebyl umělcem, ale všichni byli hodně muzikální. Tatínek, ačkoliv pracoval v továrně, hrál krásně na klavír, maminka zpívala jako operní pěvkyně, babička hrála na harfu. Jak jste se vlastně dostala k umění? Rodiče vás netlačili k praktičtějšímu studiu? Po maturitě jsem chtěla studovat práva, protože jsem byla pravdomluvný člověk. K tomu, abych ctila pravdu, mne vedl můj tatínek, velký vlastenec a československý legionář. Toto rozhodnutí zvrátilo jedno osudové setkání v pražské Lucerně, kde jsem byla na čaji, což byly taneční odpoledne. Mohl to být rok 1958 nebo 1959. Tehdy mě tam oslovil Jirka Hanzálek, který chtěl, abych mu seděla jako modelka. Byl to sochař, který studoval ve Zlíně u Makovského a později na pražské Akademii u Španiela. Dělal tehdy nějaké figurální reliéfy. Později, v šedesátém osmém, emigroval do Kanady. Právě u něho jsem se poprvé v životě setkala s prostředím sochařského ateliéru, které mě okouzlilo. Začala jsem k němu pravidelně docházet a při

téma

text Viktor Čech Autor je kurátor a kritik, působí na PedF UK, věnuje se otázce přesahů současné performance a současného tance.

Těla v pohybu Tanec, performance a současné umění Když roku 1893 popisoval Stéphane Mallarmé svůj dojem z vystoupení americké tanečnice Loie Fuller, označil její tanec za „báseň osvobozenou od veškerého písařova řemesla“. Divadelních schémat zbavené umění pohybového výrazu imponovalo i dobovým výtvarným umělcům. Díla inspirovaná spektakulárními vystoupeními této tanečnice, například filmový experiment bratří Lumièrů, se stala jakousi předehrou avantgardních mezioborových průniků. Se zájmem o choreografizovaný pohyb se ale setkáváme i v současném umění. K nejviditelnějším postavám patří v tomto směru rumunská umělkyně Alexandra Pirici, která se v listopadu v Praze představí jako host výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Období prvních desetiletí 20. století nebylo spojeno jen s rozvojem výtvarné avantgardy, ale také té taneční. V rámci tehdejšího experimentování směřujícího k mezioborovým přesahům často narazíme nejen na zájem výtvarných umělců o tanec samotný, ale především o abstraktní struktury, které během představení vznikají. Svědčí o tom především aktivity Bauhausu, třeba známé kresby Vasilije Kandinského spojující jeho kompoziční teorii bodu jako linie pohybující se v ploše se zachycením pohybu tanečnice Grety Paluccy nebo až roboticky instrumentované scénografie a choreografie Oskara Schlemmera. Naopak to ale platí i pro blízký vztah řady choreografů a tanečníků k výtvarné oblasti. Chápání tanečního pohybu jako abstrahované struktury stálo v základech zmíněné fascinace umělců vystoupeními Loie Fuller a v poloze ne nepodobné výtvarným vizím Františka Kupky jej můžeme sledovat i na sérii kreseb vytvořených v letech 1917–18 tanečníkem Vaslavem Nijinským. Snaha zprostředkovat své chápání tanečního pohybu prostřednictvím jeho vizualizace se výrazně projevila i v případě původně k malířství inklinujícího německého choreografa Rudolfa Labana, jehož analytická práce s pohybem v sobě spojuje chápání specifické lidské tělesnosti s vizualizací pohybu v abstrahovaném prostoru. Jeho

schémata i volnější kresby přitom nezapřou velký vliv tehdejší výtvarné avantgardy – ať již zmíněné abstrakce, či kubismem iniciované problematizace vnímání tělesného prostoru. Labanův zájem o výrazové a funkční systémy lidského pohybu šel daleko za běžnou taneční oblast a v lecčems předznamenal pozdější zájem tanečníků i performerů 60. let o hodnoty přirozeného, pracovního i jinak s každodenní realitou spojeného pohybu.

Manifestace pohybem

Jedním z typických rysů řady autoritativně ovládaných společností je jejich posedlost kontrolou lidského pohybu, a to jak v chování jednotlivců, tak především v jejich přetváření do „vyšších“ celků organizované masy. Od vojenských maršparád až po spartakiády. Tyto ztělesněné manifestace unifikovaného chování, vyjádřeného právě především choreografizovaným pohybem, dobře ukazují, nakolik je estetizovaný pohyb ve své podstatě politikum. I bez verbalizace dané ideologické doktríny může být pohybové a gestické vyjádření jednoty, síly, agrese i ztráty individuality jednou z nejsilnějších ukázek moci. Ona síla a sounáležitost získaná sdílením společně prožívané pohybové struktury i její vnější výrazový potenciál směrem k divákům však můžou působit

ALE X ANDR A PIRIC I: AGGREG AT E 2017, pohled do výstavy v Neuer Berliner Kunstverein, © Neuer Berliner Kunstverein / Joseph Devitt Tremblay

profil

text Marek Pokorný Autor je umělecký ředitel Galerie Plato. foto Lukáš Jasanský

Svah Lenky Vítkové. A co jako? Každý rok se sice koná alespoň jedna konference či diskuse na téma aktuálnosti malby a jejího postavení v současném umění, ale jako bychom se přitom na obrazy nedokázali dívat – a rozpoznat naléhavost malby tam, kde se s jejími výsostnými projevy setkáváme. Lenka Vítková tak během posledních deseti let téměř nepozorovaně proklouzla mezi nejpozoruhodnější tvůrce, k nimž si v budoucnu najdou cestu především ti, kdo jsou schopní umění obětovat čas a nehledají na prvním místě efekt.

L E N K A V Í T K O VÁ : S VA H místo: Futura, Praha kurátor: Michal Novotný termín: 29. 6.–16. 9. 2018 www.futuraproject.cz

Mám samozřejmě velmi rád sociální performativitu dnešního vyprázdněného malířství, které soutěží i nesoutěží se sociálními sítěmi (David Krňanský, Julius Reichel, Tomáš Absolon), stejně jako oceňuji individuální pozice dnešních šedesátníků (Jan Merta, Vladimír Skrepl či Petr Veselý), ale také emo-verzi světa, která je tu více formální (Anežka Hošková), tu zase existenciálně vypjatá (Josef Bolf a Laďa Gažiová) a specifický svět konceptualizace malby Jaromíra Novotného. Ale právě tvorba Lenky Vítkové, jakkoli se významně dotýká slova a často přechází i jinam (text v digitálním prostředí, zvuková nahrávka, performance či videoinstalace, kurátorská praxe), je jedním z mála příkladů, kdy k mimořádnému účinku obvykle stačí, že obrazy naléhavě a ve zcela rudimentální podobě „pouze“ shrnují či opakují základní malířské problémy a jejich řešení. A to paradoxně způsobem nijak zvlášť novým či strategicky markantním. Přesto či právě proto se na její obrazy vždycky dívám. Dlouho a upřeně. A ten pohled mi přináší nejen optickou rozkoš, ale uvádí do pohotovosti celou mou bytost. Ta se z osoby, která nese nějaké jméno a hraje různé role, tak trochu záhadným způsobem právě u nich vyloupne a stoupne si vedle mě, aby mě upozornila tu na barevné akcenty, tu na posun v kompozici, tu na souvislost obrazu s básní, která je třeba vytištěna na skle opřeném o stěnu galerie, anebo jenom na to, jak je úžasné, že můj pohled klouže, zadrhává, vrací se a ne a ne obrazu uniknout. Vyvolání afirmativní akce tohoto druhu, můžeme říkat i iluminace (ale myslím, že je to spíš výsledek setkání usilovné práce malíře a naladění toho, kdo se dívá, než o nějaké náhlé roztržení mračen), vyžaduje nejen cit a talent, ale především vysokou tvůrčí inteligenci, která obojí omezuje, směruje a přesměrovává. A dokáže zastavit malování ve správný okamžik. Jedinečná kombinace citu pro barvu, kompoziční střídmosti, obsahové prostoty,

jejíž plnost se může projevit jen ve vlastním malířském „výkonu“ a v promýšlení stavby obrazu, jsou velmi chabými nástroji pro interpretaci a osvětlení právě toho, co se děje, když se díváme na dobré malířství. Od jisté doby se děje vlastně stále to samé. Znovu a znovu. Jako by se jednalo o subtilně distinktivní potvrzování něčeho, co je stále ještě možné, co dosud přetrvává. Rozdíl mezi Manetovým tahem, jeho valéry šedé (jistě, je tam nůž položený na desce kuchyňského stolu anebo cylindr na hlavě či v ruce měšťáka) a každým dalším seriózním, avšak z definice marným pokusem o restituci malířství jako instituce přesahující svět umění, tkví pouze ve vzdálenosti od okamžiku, kdy se zrodila, a tedy začala umírat moderní subjektivita. Teprve vědomí jejího prekérního postavení v daném okamžiku (respektive pokus o její záchranu prostřednictvím malby jako média rozplynutí subjektu v aktu malování, jejž podnikl takový Barnett Newman) situuje malíře vůči zakládajícím gestům moderní malby a umožňuje mu do jisté míry zopakovat to, co lze považovat za její raison d’etre: nalezení vratké rovnováhy mezi individuální senzibilitou, vlastním malířským výkonem a okamžitým stavem světa coby obrazu obrazů. Je to často jen velmi jemný posun, diskrétní „drift“, díky nimž se některým umělcům daří prostřednictvím malířského gesta ještě jednou a možná naposledy oživit moderní (romantický?) subjekt jako podmínku specifického vztahování se ke světu. Takové umělecké dílo vyjadřuje něco jedinečného, aniž bychom to nutně přisuzovali ex-centričnosti tvůrce jako osoby. Génius není vlastní jméno, ale pojem vyjadřující jistý typ obecné praxe, která má čas od času unikátní výsledky. A patří minulosti, s níž nás vážou už jen velmi slabé nitky. Celý tenhle exkurz je tu jen proto, že si moc nedokážu jinak vysvětlit, proč některá nově vznikající díla, aniž by byla obsahově, formálně či konceptuálně nějak specifická,

stále ještě „vyžadují“ pozornost a vyvolávají jen pomalu odeznívající afektivní reakci. Na komorní výstavě Svah, kterou Lence Vítkové uspořádal v pražské Galerii Futura kurátor Michal Novotný, se něco takového opět přihodilo. Podobně jako na projektu stejné autorky v ostravské Galerii Dole před rokem (Echo) nebo před čtyřmi lety v berlínském Autocenter (Frau Blumenstein) či při setkání s jejími obrazy na skupinové výstavě Edith Jeřábkové (Galerie Futura), respektive v rámci první kapitoly projektu Václava Magida v pražském Centru současného umění (Podmínky nemožnosti I – Ztráta času, 2017). Poslední samostatné vystoupení Lenky Vítkové představilo pouhých sedm obrazů a jednu báseň exponovanou na velké skleněné tabuli. Soubor byl nainstalován v dynamicky rozhozené linii sledující dlouhý půdorys výstavní síně, vlastně nepříliš vhod-

ný k malířským výstavám. Třikrát tu vidíme variaci na ženskou polopostavu v dlouhé sukni (tedy od pasu dolů), dvě rozměrnější plátna s abstrahovanými trsy či křovím a dvě do abstraktního znaku shrnuté krajiny (variace na starší práci). Poetický text o míjení, výletu, lásce a odpuštění… A co jako? Komorní soubor s maximálním účinkem! Slovo, báseň či text jsou samozřejmě pro tvorbu a myšlení Lenky Vítkové zcela zásadní. Kromě toho, že původně vystudovala vedle výtvarné výchovy i českou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, je psaní integrální součástí její umělecké praxe. Jednak jsou tu vlastní poetické texty, básně a textové sekvence dekonstruované v dalších médiích (malba, projekce, video, zvuk kontra obraz), ale také zásadní podíl na vydání prozatím tří čísel „samizdatového“ časopisu pro poezii Mamka (první vyšlo

v roce 2012, nejnovější letos) či disertační práce obhájená na Akademii výtvarných umění v Praze na téma „texty ve vizuálním umění“. Redakční spolupráce s „původně avantgardním, později provinčním nakladatelstvím“ a několik původních textů v časopise Umělec (příznačně o Marii Lassnig či Igoru Korpaczewském a Jiřím Valochovi) svědčí o autorčině mimořádném rozhledu a dovednostech, které jí – myslím si – umožňují vnímat i vlastní uměleckou tvorbu s jistou distancí a nadhledem, který pomáhá. Aby toho nebylo málo, za důležitou zkušenost, jež se rýsuje na pozadí jednotlivých výstav Lenky Vítkové, považuji autorčinu kurátorskou praxi spojenou především s prostorem pro současné umění v Olomouci, tedy výstavním kontejnerem číslo 36 na zdejším výstavišti, kde od roku 2006 do roku 2010 uspořádala několik desítek výstav především

architektura

text Michaela Janečková Autorka je historička architektury, zabývá se především architekturou druhé poloviny 20. století.

Soulad v podstatném Proměny domu Dubina v Domažlicích Právě čtu skvěle napsaný životní příběh Zdeňka Nejedlého z pera historika Jiřího Křesťana. Na životopise postavy známé dnes už spíše jako „komunistický dědek“ nebo „nejedlý vůl“ si uvědomuji schopnost příběhu rozšířit zorné pole čtenáře, vést jej k pochopení kontextu a nakonec i k položení si nepříjemných otázek, jak bychom ve stejné situaci jednali my sami. Zda se i my přes nejčistší úmysly nebudeme budoucím pokolením jevit jako „nejedlí voli“. Nálepky „nejedlých volů“ jsou cyklicky přidělovány a zase odebírány jak různým živým aktérům, tak kupodivu i architektonickým řešením.

Skvěle to ilustruje příběh jednoho konkrétního domu, jenž stojí na náměstí Míru v jihočeských Domažlicích a je místním znám pod jménem Dubina. Tento dům byl od svého dokončení v roce 1969 dvakrát přestavěn. Na tom by možná nebylo nic tak zvláštního, pokud by první přestavba radikálně nepopírala principy původního architektonického řešení a druhá nevrátila dům do podoby téměř původní, to vše během přibližně čtyřiceti let. Pokud chci osvětlit principy původního architektonického řešení, musím sáhnout hlouběji do historie československé architektury. Problematika novostaveb v prostředí historických měst rezonovala minimálně od konce 19. století. Už Josef Gočár se při projektování domu U Černé Matky Boží musel v roce 1910 potýkat nejen s dědictvím dané parcely, historií bouraných domů, ale také s názory členů Klubu za starou Prahu. V meziválečném období levicová avantgarda historický

kontext ráda přehlížela, první poválečné soutěže už však přinesly revizi dogmatického funkcionalismu. Změny přiléhavě dokumentuje soutěž na dostavbu Staroměstské radnice z roku 1946 s plejádou možných řešení – od strohého a nekontextuálního funkcionalismu přes snahu se moderními prostředky vyrovnat s okolní zástavbou a prestižní lokalitou až po historické formy architekta Antonína Engela. Z této plurality se velmi rychle vyloupl dominantní proud, tedy jasně čitelná novostavba, v některých případech kontextualizovaná „vstřícnými krůčky“ – výškou, rytmizací hmot, dominantou. Svému okolí se přizpůsobovala spíše celkovým vyzněním než kopírováním historickým detailů, formátů oken nebo dokonce výzdoby fasád. Tento trend poté negovalo krátké období socialistického realismu první poloviny 50. let, kdy byly historické formy napodobovány.

DUBINA V PŮVODNÍ PODOBĚ Z KONCE 60. LE T repro z knihy 20. století české architektury, Praha 2006 HIS TORICKÉ DOMY NA N Á MĚ S T Í V D OM A ŽL IC ÍC H, K T ERÉ KONCEM 60. LE T NAHR ADIL A NOVOS TAVBA repro z knihy Zdeňka Procházky Domažlice na historických vedutách, fotografiích a pohlednicích

antiques

text Jan Skřivánek

Štít z Konopiště Česká média na přelomu července a srpna informovala, že Muzeum umění ve Filadelfii vrátí českému státu renesanční štít odcizený za války nacisty ze zámku Konopiště. Jaká je historie tohoto díla?

GIROL AMO DA TRE V ISO: Š T Í T 1535, získáno 1977 darem o Carla Otta von Kienbusch, dřevo, plátno, zlacení, malba, průměr 61 cm avers: dobytí Nového Kartága revers: dvě jezdecké scény foto: Philadephia Museum of Art

Malovaný kruhový štít je italskou prací ze začátku 16. století a dnes je považován za dílo Girolama da Treviso, nadaného malíře a spolupracovníka Giulia Romana na výzdobě slavného Palazzo del Te v Mantově. Štít má dřevěné jádro a průměr 61 cm. Z obou stran je zdoben grisaillovou malbou a zlacením. Hlavní výjev zobrazuje epizodu z druhé punské války, dobytí Nového Kartága Římany v roce 209 před Kristem. Nové Kartágo bylo hlavním přístavem Kartaginců v Hispánii a jeho dobytí znamenalo první velký úspěch pro vojevůdce Publia Cornelia Scipia, jemuž později coby vítězi nad Hanibalem římský senát udělil čestné přízvisko Africanus. Scéna na přední straně štítu zachycuje zdolání zdí Nového Kartága a je inspirována kresbou téhož námětu, kterou kolem roku 1530 vytvořil Giulio Romano. Jednalo se o jeden z návrhů pro cyklus tapiserií s výjevy ze života Scipia Africana, který si objednal francouzský král František I. Scéna vychází z popisu Tita Livia, který ve svých Dějinách líčí, že Římané do města pronikli z nechráněné severní strany, když za odlivu přebrodili mořskou lagunu, na jejíž ochranu obránci města spoléhali – proto na hradbách Římanům nikdo neklade odpor a ve spodní části štítu je naznačena vodní hladina. Výjev na zadní straně nemá v Liviovi přímou oporu, ani není známa konkrétní obrazová předloha, z které mohl Girolamo da Treviso vycházet. V jednotlivých postavách lze ale opět najít řadu styčných bodů s freskami Giulia Romana v Mantově či ve Vatikánu, kde byl Rafaelovým hlavním spolupracovníkem. Ve volné střední části zadní strany štítu bylo původně polstrování a řemeny, kterými se štít upevňoval na předloktí.

Na oslavu císaře Štíty tohoto typu nesloužily k boji, ale k vojenským přehlídkám či dvorským slavnostem. Americký historik Stuart W. Pyhrr, dlouholetý kurátor sbírky zbraní Metropolitního muzea, který na začátku 90. let 20. století

o štítu napsal podrobnou studii, předpokládá, že stejně jako několik dalších velice podobných příkladů, které se dochovaly ve světových muzeích, byl vytvořen u příležitosti triumfální cesty císaře Karla V. Itálií od jihu na sever v letech 1535–36. Karel V. byl oslavován jako novodobý pokořitel Severní Afriky, neboť v červenci 1535 osobně velel úspěšnému útoku na tuniský přístav La Goletta, který byl hlavní základnou tureckého loďstva v západním Středomoří. Paralela s úspěchy Scipia Afriacana byla renesančním vzdělancům zřejmá. Pro koho byl štít původně vyroben, nevíme. Pyhrr předpokládá, že to byli buď Medicejští, nebo vévodové z Urbina z rodu della Rovere. Nejstarší písemnou zmínkou, kterou lze k štítu spolehlivě vztáhnout, je záznam v inventáři medicejské zbrojnice z roku 1695: „Dřevěný štít s šerosvitnou malbou bitvy a zlatými oděvy zobrazující útok na pevnost, po obvodu zlatá arabeska, na vnitřní straně další bitevní výjev ve stejném stylu a popruh na ruku ze zeleného sametu“. Otázku původu štítu to však neřeší – roku 1631 se dcera posledního urbinského vévody provdala za Ferdinanda II. de Medici a do Florencie se jako její věno dostala podstatná část uměleckých sbírek rodu della Rovere. Srovnatelných štítů Pyhrr zmiňuje devět, přičemž o šesti z nich se domnívá, že byly vytvořeny ve stejné dílně. Všechny jsou kruhového tvaru a ozdobeny zlacením a grisaillovými výjevy z římských dějin či antické mytologie. Stylově nejbližší jsou štíty v Metropolitním muzeu, Louvru a soukromé sbírce vévody z Norfolku. Dva obdobné štíty s výjevy z Ovidiových Proměn se v letech 2011–12 objevily v aukcích Christie’s v Londýně a New Yorku, kde se prodaly v přepočtu za 10 a 11 milionů korun.

Sgrafito ve zlatě Giorgio Vasarii ve svých Životech nejvýznamnějších životech malířů, sochařů a architektů o Girolamovi da Treviso píše,

že byl považován za velice dobrého mistra a dodává: „Ačkoliv nebyl vynikajícím kreslířem, byl uspokojivým koloristou v oleji i ve fresce a blízkým napodobitelem postupů Rafaelových.“ Roku 1538 se dostal do Anglie a vstoupil do služeb krále Jindřicha VIII., nikoliv však jako malíř, ale jako vojenský inženýr. Tragicky zahynul při obléhání Boulogne-sur-Mer v severní Francii na podzim 1544, podle Vasariho jej dělová koule roztrhla ve dví. Jedním z jeho nejvýznamnějších děl je Alegorie protestantismu, grisaillová

malba čtyř evangelistů, kterak kamenují papeže, v Royal Collection. Za práce Girolama da Treviso byly zmiňované dekorativní štíty prohlášeny na základě srovnání štítu v Metropolitním muzeu s malířovým obrazem Adorace Páně ve Fogg Museum v Harvardu. Nejen že obě díla vykazují řadu stylových podobností, ale jsou vytvořená stejnou unikátní technikou kombinující grisaillovou malbu, zlacení a proškrabávání podobně jako ve sgrafitech. Někdejší dlouholetý ředitel sbírky evropského malířství Metropolitního

muzea Everett Fahy vzhledem ke shodným rozměrům a malířské technice štítů předpokládal, že vznikly současně jako jediná zakázka někdy v polovině 30. let 16. století, kdy Girolamo da Treviso pobýval v Bologni.

Kienbuschova sbírka Do sbírek filadelfského Museum of Art se štít dostal v roce 1977 jako odkaz newyorského sběratele a tabákového magnáta Carla Otta von Kienbusch, který zemřel o rok dřív ve věku jednadevadesáti let. Kienbusch se od

zahraničí

text Michal Novotný Autor je kurátor galerie Futura. foto Kcxxxxxxxxxxxxxxx

Vystavit místo Manifesta, evropské putovní bienále, které krouží Evropou od prvního uvedení v roce 1996 v Rotterdamu, si již před dvěma lety, ještě během curyšské přehlídky, vybralo jako další zastávku Palermo. Rozhodnutí ne zase tolik překvapivé, vzhledem k tomu, že na jih míří zájem většiny velkých uměleckých přehlídek.

M A N I F E S TA 12 místo: Palermo kurátoři: Bregtje van der Haak, Andrés Jaque, Ippolito Pestellini Laparelli, Mirjam Varadinis termín: 16. 6.–4. 11. 2018 www.m12.manifesta.org

Umělecký ředitel loňské Documenty Adam Szymczyk přesunul polovinu kvinteniále do Athén, letošní Berlínské bienále se na jih přesunulo stoprocentním výběrem kurátorů a umělců. Mezi nejmladší sledovaná bienále patří Jakarta nebo Dakar. Užívání termínu „Global South“ pocházejícího z postkoloniálních studií, který zdůrazňuje nerovné rozdělení světa v rámci severní a jižní polokoule, se v kurátorských a uměleckých textech za posledních deset let minimálně zdesetinásobilo, možná spíše zestonásobilo. To nepochybně souvisí s revolucí v humanitních studiích, dnes již tedy spíše posthumanitních, neboť ono lidské se tradičně týkalo právě jen určité části celého lidstva, ať již tedy bílých, Evropanů, mužů a tak dále. Je ale také důsledkem kosmopolitního a zároveň levicově revolučního nádechu, který je pro současné umění vžitý a typický vlastně již od dob avantgardy. Tak jako jiná bienále také Manifesta nepochybně operuje v reflexi k vydáním předchozím a hlavně tomu poslednímu. Berlínské bienále v ročníku 2016 kurátoroval newyorský kolektiv DIS, jehož mix adorace a kritiky marketingových korporátních strategií a módního průmyslu nebyl v době vrcholící uprchlické krize nepochybně příliš dobře načasován. Většina návštěvníků jeho subverzivní potenciál nepochopila a včetně některých kritiků jej považovala za egoistické masturbace rozmazlených zlatých dětí. I Manifesta 11, kterou ve stejném roce kurátoroval německý umělec Christian Jankowski v Curychu, jednom z nejprivilegovanějších míst na světě, vyzněla v kontextu světových událostí jako diletantský a egoistický autoportrét doznívajícího boomu západního uměleckého trhu. (Nastartovaného, jak jinak, ekonomickou krizí roku 2008.) Nejen volba Palerma, ale i rozhodnutí, že čtyřčlenný tým uměleckých ředitelů budou tvořit dva teoretičtí architekti, dokumentární filmová režisérka a jen jedna profesionální kurátorka, je tak nepochybně určitým veřejným

zpytováním, pro současné umění opět tolik typickým. „Modernismus – postmodernismus – turismus“, říká jedna z typických nástěnných kreseb Dana Perjovschiho. Je něco ironického na tom, jak se právě v letních měsících zhušťuje pohyb turistů a uprchlíků, který se protisměrně protíná, avšak ve velmi odlišných podmínkách. Poněkud kacířsky mne tak vždy u lokací bienále napadá, jak dobře se vlastně organizátorům podařilo spojit příjemné s užitečným a do jaké míry také bienále udávají trendy turismu. Nepochybně by se totiž dala najít místa, kterým by přítomnost bienále prospěla více. Nicméně jakékoliv bienále, i když možná ne zcela přiznaně, je turistický a ekonomický podnik. Podobně jako v dnes již klasickém případu Guggenheimu v Bilbau a jeho ekonomického efektu na upadající region je umění jen jednou částí celé skládačky. Nesmí v ní chybět infrastruktura, což na nejelementárnější úrovni znamená mezinárodní a dobře napojené letiště, a další bonusy jako je moře, slunečné podnebí, památky, nebo symbolický kapitál. Palermo ostatně každý zná. To je také důvod, proč i kdyby se světová móda obrátila směrem k východoevropskému umění, Manifesta v Ostravě a přilehlém regionu tří zemí, který je nepochybně historicky i strukturálně ekonomicky zajímavý, nikdy nebude. A proč s podtitulem věnovaným periferii v roce 2000 proběhla raději v Lublani.

Realita a reflexe Bylo asi jedenáct hodin večer, když jsme s Jiřím Černickým vystupovali ze zpožděného letu na letišti Falcone–Borsellino, asi hodinu autobusem od Palerma. Bavili jsme se o jeho šestiměsíčním projektu Slzy pro Afriku, kdy v roce 1994 prošel pěšky a autostopem skoro celý africký kontinent. Horký vzduch, pokřikující taxikáři a veksláci s lístky na autobus tvořili k jeho vyprávění jakousi filmovou kulisu. Ta pokračovala i další den ráno, kdy mě vzbudil křik pouliční hádky a kdy jsem

NOR A T UR ATO: I ‘A M H A P P Y T O O W N MY IMPL IC I T BI A SES (M AL O MRK VA, M A L O B A T I N A) 2018, zvuková instalace, foto: Wolfgang Träger, Manifesta 12 JEL IL I AT IKU: FES T INO DELL A TERR A (A L A R A A G B O X I I I ) 2018, foto: Maifesta 12

inzerce INZERCE

inzerce

www.gask.cz gASK — gALERIE STŘEDOČESKÉHO KRAJE BARBORSKÁ 51—53 / KUTNÁ HORA

hana podolská legenda české módy

hana podolská a czech fashion legend museum of decorative arts in prague 30 aug 2018 — 20 jan 2019

srpen 30 2018 – leden 20 2019 výstava uměleckoprůmyslové museum v praze

inzerce

Podzim 2018

Hitler versus Picasso Van Gogh

o obilných polích a oblačném nebi

Caravaggio duše a krev

www.umenivkine.cz Partneři:

Mediální partneři:

Knihkupectví ArtMap

Publikace o umění, katalogy, monografie, autorské knihy, teoretické texty, specializované časopisy, knihy o filmu, divadlu a hudbě, audio, DVD, komiksy, výběr knížek pro děti a další. Praha: Vojtěšská 18 Brno: Moravské náměstí 1a e-shop: knihkupectvi.artmap.cz

Knihkupectví ArtMap je provozováno ve spolupráci s Agosto Foundation

www.muo.cz

Muzeum umění Olomouc 21. 09. 2018 – 27. 01. 2019

Avantgardní umění ve stř ední Evropě

Years of Disarray 1908–1928 / Avant-garde Art in the Central Europe

SHADI HAROUNI: SNÍM O TOM, ŽE JE HORA STÁLE CELÁ I Dream the Mountain is Still Whole 18. 7. – 30. 9. 2018

DOX PARTNERS

GALERIE HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY

ghmp.cz COLLOREDO#MANSFELDSKÝ PALÁC

14. 9. – 27. 1. 2019 PRAŽÁKŮV PALÁC HUSOVA 18 BRNO

WWW.MORAVSKA-GALERIE.CZ

DOX MEDIA PARTNERS

KARLOVA 2, PRAHA 1

art+antiques na designbloku 25.—29. 10. 2018

inzerce

22/9–16/11/2018

EVA KMENTOVÁ Žena na slunci EVA KOŤÁTKOVÁ Žena v bedně

HUNT KASTNER Bořivojova 85, 130 00 Praha 3 huntkastner.com

Vernisáž v úterý 25. 9. 2018 v 17.00 Dům Gustava Mahlera | Znojemská 4, Jihlava | út–ne 9–12, 12.30-17 www.mahler.cz | facebook.com/mahler.jihlava

VELKÁ VÁLKA OČIMA MALÍŘŮ Výstava ke stému výročí konce první světové války foyer kina Malé pevnosti Terezín 13. 09. - 28. 11. 2018 Cinema foyer - Small Fortress Terezín September 13th - November 28th, 2018

THE GREAT WAR THROUGH THE EYES OF PAINTERS Exhibition marking the centenary of the end of World War I

inzerce

Various Artists

Don’t Worry About Us

8.9.–26.10.2018

Nevan Contempo www.nevan.gallery #nevancontempo vernisáž 7.9. od 18 h.

U Rajské zahrady 14 Praha 3 — Žižkov úterý—sobota 13—18 h.

inzerce_VA–nevan_art&antique_zari_V2.indd 1

výstavy zdarma a další výhody členství

23/08/18 15:58

Členství můžete zakoupit v hlavní budově muzea Na Poříčí 52, v domě U Zlatého prstenu, v Zámeckém areálu Ctěnice, nebo online na www.muzeumprahy.cz /klub-pratel-muzea/

KLUB PŘÁTEL MUZEA Staňte se členem Klubu přátel muzea a získejte volné vstupné do vybraných muzejních objektů. Na vernisáže Vám zašleme pozvánku a budete váženými hosty speciálních členských akcí.

KLUB PŘÁTEL MUZEA

www.muzeumprahy.cz

tipy

3 1

Retrospektiva Inez Tuschnerové

Dvojice v Humpolci kdy 13. 9. 2018–13. 1. 2019

Neklidná místa v Budějovicích

kdy 14. 9. 2018–27. 1. 2019

co Dvě hlavy, čtyři ruce:

kdy 16. 9.–7. 10. 2018

co Jiří Sopko: Dveře, komín, moře…

co Inez Tuschnerová

Tvorba autorských dvojic

co Nahum Tevet: Five Rooms

kde Galerie Dům, Broumov

kde Moravská galerie, Pražákův palác

kde 8smička, Humpolec

kde Dům umění České Budějovice

Práce textilní a kostýmní výtvarnice, scénografky a malířky Inez Tuschnerové (1932–2015) se pohybuje na rozhraní mezi užitým a volným uměním. Známé je její inovativní využití techniky pro výrobu netkané textilie známé jako Art protis, kterou v 60. letech vynalezli pracovnici brněnského podniku Vlněna. Výsledkem byly (mimo jiné) unikátní „textilní objekty“ – opony a dekorativní stěny. Tuschnerová byla s Brnem spojena celý život – na Janáčkově akademii vyučovala scénografii a navrhovala kostýmy pro brněnské Národní divadlo. Retrospektiva připravená Moravskou galerií představuje její tvorbu v plné šíři – od skic a kostýmních návrhů, přes volnou tvorbu až po art-protisové chefs-d‘oeuvre.

Julia Gryboś & Barbora Zentková, Jarmila Mitríková & Dávid Demjanovič, Steina Vasulka & Woody Vasulka, Jaroslava Brychtová & Stanislav Libenský, Vasil Artamonov & Alexey Klyuykov, Lukáš Jasanský & Martin Polák, Milan Mikuláštík & Jan Nálevka (MINA)… V pořadí druhá výstava v ambiciózním humpoleckém kulturním centru 8smička cílí na fenomén tvůrčích dvojic. Ve výběru převažuje současnost, nechybí ale ani generačně starší (Jasanský & Polák) a ještě starší (Brychtová & Libenský) případy dvojjediného autorství. Koncepci výstavy připravila v současnosti patrně nejviditelnější autorská dvojice – performující kreslířské duo David Böhm & Jiří Franta.

Kurátor Michal Škoda ve své českobudějovické galerii uvádí do českého kontextu stále nová jména zahraničních umělců i architektů. V září to bude izraelský umělec Nahum Tevet, jehož tvorba se pohybuje mezi malbou, sochou a architekturou a typické jsou pro ni práce s měřítkem i pocit nedokončenosti. „Tevetův jazyk archetypálních forem, evokující předměty našeho běžného použití, je nositelem řady významů a především jím autor otevírá a divákovi předkládá řadu otázek. Barevné konstrukce tvořící scény měnící se s každým naším pohybem jsou základem prostorové struktury, kterou však jako celek nejsme schopni přečíst,“ píše v kurátorském textu Michal Škoda.

1 INE Z T USCHNEROVÁ: VEGE TAT I V NÍ M O T I V, Moravská galerie v Brně

2 BÖHM & F R AN TA: P OZ VÁNK A N A V Ý S T A V U D V Ě H L A V Y, Č T Y Ř I R U C E foto: Tomáš Souček

3 P O H L E D D O V Ý S TAV Y foto: DUMB

Sopko v Broumově kdy 19. 8.–30. 9. 2018

V Galerii Dům v zahradě broumovského kláštera můžete do konce září navštívit výstavu aktuální tvorby dnes už klasika české malby Jiřího Sopka (*1942). Podle kurátora Petra Vaňouse Sopko ve svých malbách „sestupuje k fundamentům světa v jeho jevovém zdání a smyslovém vnímání. Ohledává rámec obecné lidské zkušenosti v její rozpornosti, kterou situuje do nevyzpytatelného života barvy. Je to právě barva a vztahy, které vytváří, co Sopko osobitým způsobem převádí v antropologická či antropologizující témata“. V okolní Klášterní zahradě jsou přes až do konce září umístěny kamenné sochy Eduarda Sejáka a velkoformátový objekt Petra Stibrala. 4 P OHLED DO V Ý S TAV Y foto: Kunsthaus Hamburg

zahraniční tipy

Frida v Budíně

Arménský příběh

Roee Rosen v Paříži Roztříštit výstavu

kdy 7. 7.–4. 11. 2018

kdy 22. 9. 2018–13. 1. 2019

kdy 27. 6.–29. 10. 2018

co Frida Kahlo

co Arménie!

co Roee Rosen: Histories dans la pénombre

co Olaf Nicolai: There is no Place Before Arrival

kde Maďarská národní galerie, Budapešť

kde Metropolitní muzeum, New York

kde Centre Pompidou, Paříž

kde Kunsthalle Wien

Zpráva o výpadu maďarských provládních novin, které v létě osočily výstavu věnovanou mexické malířce Fridě Kahlo z propagace komunismu, obletěla svět. Stačila k tomu komorní výstava nejznámější latinskoamerické výtvarné umělkyně složená převážně ze zápůjček z mexického Museo Dolores Olmedo. Výstava, která přináší 33 olejomaleb, kreseb a grafik, představuje autorčiny oceňované autoportréty, její autobiografické symbolistní obrazy, ale i první malbu z roku 1927. Její díla jsou doplněna o předkolumbovské artefakty z autorčiny vlastní sbírky a kurátoři neopomněli zahrnout ani její ikonizaci odehrávající se v módě, hudbě a populární kultuře vůbec.

Třímilionová Arménie se nedávno dostala na přední stránky světového tisku. Důvodem byla „sametová revoluce“ – protesty, které v dubnu přinutily k rezignaci prezidenta-premiéra postsovětského střihu Serzhe Sargsyana. Přípravy na výstavu Arménie! začaly jistě dávno předtím a v perspektivě tisíciletých arménských dějin představuje revoluce zatím jen politickou aktualitu, jejíž význam určí teprve budoucnost. Arménský příběh, jak jej vyprávějí na páté avanue, začíná ve 4. století, kdy Arméni žijící na úpatí hory Ararat přijali křesťanství, a následně ukazuje, jak se nové náboženství rozvinulo ve specifickou formu křesťanské identity, která dodnes spojuje i rozsáhlou arménskou diasporu.

Izraelský umělec Roee Rosen (1963) byl zastoupen na Documenta 14. Jeho výrazná filmová „opereta o čištění a očistě ve všech jejích formách“ (The Dust Channel, 2016) je nyní k vidění i na aktuální výstavě v Centre Pompidou. Doplňují ji tu dvě starší práce – alternativní verze Shakespearova kupce benátského (Slepý kupec, 1989–1991) a politický traktát o nebezpečí fetišismu (Vladimírova noc, 2011–2014). Součástí přehlídky je i rozsáhlá retrospektiva Rosenových filmů nazvaná Sweet Sweat. Představeny jsou na ní umělcovy podvratné filmové světy, které vtipně a přitom závažně „prolinkovávají“ současnou izraelskou a světovou politiku s odkazy k mytickým a mytizovaným dějinám Evropy a židovského národa.

Velkou monografickou výstavu věnovanou německému umělci Olafu Nicolaiovi připravila vídeňská Kunsthalle. Výběr starších prací doprovodí hlavní část, jež sestává ze současné tvorby. Nicolai nechal steetartisty namalovat obrazy podle předloh přímo na podlahu galerie, zároveň je ale přenáší skrze sociální média pod označením #medialoop mimo zdi galerie do semi-veřejného prostoru. Právě zkoumání jeho hranic je Nicolaiovým dlouhodobým zájmem, přičemž hlavní je pro něj vždy kontext, v němž jsou práce vystaveny a vnímány. Kromě internetu rozšířil výstavu i o další místa po celé Vídni, kde se můžeme setkat s jeho instalacemi.

1 FR IDA K AHLO: ZLOMEN Ý SLOUP 1944, Museo Dolores Olmedo

2 HL AV IC E S PA NNOU M AR I Í A D Í T Ě T E M , konec 5. až 6. st., Dvin – Arménie

3 ROEE ROSEN: T HE DUS T CHANNEL 2016, snímek z videa

4 P OHLED DO V Ý S TAV Y foto: Stephan Wyckoff

kdy 13. 7.–7. 10. 2018

PETR PÍSAŘÍK

6/9_ 25/11/2018 Alšovo nábřeží 12 110 00 Praha 1 www.galerierudolfinum.cz

artmix

95 Nová Galerie Samuel Paučo (4. 10.–15. 11.) Balbínova 26, Praha 2 / www.novagalerie.cz

Galerie Futura Lenka Vítková; Andrew Norman Wilson; Devon Dikeou (vše do 16. 9.); (do 16. 9.); Zuzana Zcebatul; Sláva Sobotovičová (vše 2. 10.–25. 11.); Reverb; Olof Olson (do 25. 11.) Holečkova 49, Praha 5 / www.futuraproject.cz

Galerie NOVA Palo Macho (do 20. 9.) Baštová 2 / www.galeria-nova.sk

Centrum současného umění DOX Chihuly–Libenský–Brychtová (do 24. 9.) Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz

Galerie Gema Václav Bláha (14. 9.–2. 11.) Máchova 27, Praha 2 / www.gemagalerie.cz Galerie hlavního města Prahy Shadi Harouni (do 30. 9.); Markéta Hlinovská (do 7. 10.); Tomáš Ruller (do 14. 10) Revoluční 5, Městská knihovna v Praze, U Kamenného zvonu / www.ghmp.cz Galerie Kuzebauch Dana Zámečníková (19. 9.–14. 11.) Říčanova 19, Praha 6 / www.galeriekuzebauch.com Galerie Millennium Lístek do Nového světa (26. 9.–14. 10.) Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie NoD Julius Reichel (do 16. 9.); Hybridní nesnáze (25. 9.–17. 10.) Dlouhá 33, Praha 1 / www.nod.roxy.cz Galerie Rudolfinum Petr Písařík: Spacemaker (do 16. 12.) Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie Zdeněk Sklenář Karel Malich (13. 9.–24. 11.) Mikulandská 7, Praha 1 / www.zdeneksklenar.cz

Uměleckoprů myslové museum Hana Podolská (do 20. 1. 2019); Krásná jizba 1927–1948 (14. 9.–20. 1. 2019) 17. listopadu 2, Praha 1 / www.upm.cz

BRNO

Dů m umění města Brna Steklík: (26. 9.–18. 11.) Malinovského náměstí 2 / www.dum-umeni.cz Dů m pánů z Kunštátu StartPoint 2018 (13. 9.–4. 11.); Áron Kútvölgyi-Szabó (do 14. 10.) Dominikánská 9 / www.dum-umeni.cz Fait Gallery Vladimír Kokolia; Alena Kotzmannová & Q; Nika Kupyrova (vše 17. 10.–12. 1.) Ve Vaňkovce 2 / www.faitgallery.com Galerie Artikle Bohumír Matal (do 15. 9.); Pavel Hayek (26. 9. - 27. 10.) Masná 27/9 / www.artikle.cz Moravská galerie Jiří Kuhnert – Sketch the Dream (2. 11.–13. 1.); Inez Tuschnerová; Tomáš Hlavina (obojí 14. 9.–27. 1.); Josef Šíma (26. 10.–24. 2.); Josef Hoffman – Koloman Moser; V kůži Dušana Jurkoviče (obojí do 24. 3.) Husova 18 / www.moravska-galerie.cz Muzeum města Brna Rok 1968 v Brně očima cenzora (do 28. 10.); Rok 1918 – co nám válka vzala a dala... (do 31. 12.) Špilberk 210/1 / www.spilberk.cz

BROUMOV

Galerie Vyšehrad Monika Žáková (do 21. 10.) V pevnosti 159/5b, Praha 2 / www.praha-vysehrad.cz

Galerie Dů m Eduard Seják, Petr Stibral; Jiří Sopko (obojí do 30. 9.) Galerie Dům, Klášterní zahrada, Broumov / www.galeriedum.cz

Galerie 1 (MÚ Praha 1) Přítomnost a budoucnost Prahy 1 (13. 9.–6. 10.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Karlin Studios Ádám Kokesch (do 23. 9.); Max Lysáček (do 23. 9.) Prvního pluku 2, Kasárna Karlín, Praha 8 / www.futuraproject.cz/karlin-studios Museum Kampa Hommage à Peter Vajda (do 30. 9.); Cecil Beaton (do 7. 10.); František Kupka a práce pro první republiku (5. 10.–27. 1.) U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz MeetFactory Slav Squatting and its discontents (22. 9.–4. 11.) Ke Sklárně 15, Praha 5 / www.meetfactory.cz

Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna František Kupka; Česká krajinomalba (obojí do 7. 10.) Hluboká nad Vltavou 144 / www.ajg.cz Alšova Jihočeská galerie – Galerie Mariánská Teodor Buzu, Ladislav Hodný; Bydlet spolu – české kolektivní domy (obojí do 30. 9.) Pražská třída 1 / www.ajg.cz Dů m umění Nahum Tevet (do 7. 10.) Nám. Přemysla Otakara II. 38 / www.ducb.cz

HUMPOLEC

8smička Dvě hlavy, čtyři ruce: Tvorba autorských dvojic (13. 9.–18. 1.) Kamarytova 97 / www.8smicka.com

CHEB

Galerie výtvarného umění Hugo Steiner (do 23. 9.); František Tichý (do 30. 9.); Volné seskupení 12/15 ve sbírce GAVU Cheb (do 4. 11.) Krále Jiřího z Poděbrad 16 / www.gavu.cz Galerie výtvarného umění – Retromuseum ETA – umění (a) spotřebiče (do 30. 9.) Krále Jiřího z Poděbrad 17 / www.gavu.cz

CHRUDIM Výstavní síň Chrudim Xenia Hoffmeisterová (20. 9.–25. 10.) Nábřeží Karla Čapka 6, Chrudim / www.vystavnisinchrudim.cz

Galerie Závodný Zbyněk Sekal (do 6. 10.) Husova 3 / www.galeriezavodny.cz

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Jan Paul (22. 9.–11. 11.); George Grosz (27. 9.–11. 11.) Smiřických 272 / www.gvun.cz

OLOMOUC

MUO – Muzeum moderního umění Victor Vasarely: TER-F2 (do 4. 11.); Rozlomená doba 1908–1928 (21. 9.–27. 1.) Jaromír Funke (do února 2019) Denisova 47 / www.olmuart.cz

OSTRAVA

JIHLAVA

Galerie výtvarného umění v Ostravě Černá země? Mýtus a realita (26. 9.–6. 1.); Stálá expozice (do 30. 12.) Jurečkova 9 / www.gvuo.cz

KLATOVY

PLATO – Galerie města Ostravy Dočasné struktury 1, 2, 3 (knihovna, bistro, prodejna, zahrada, šatna, displej, dekor) Janáčkova 22 / www.plato-ostrava.cz

Dů m Gustava Mahlera Karel Došek (26. 9–17. 11.) Znojemská 4 / www.mahler.cz GKK – zámek Klenová Martin Velíšek (do 31. 10.) Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz GKK – kostel sv. Vavřince Jiří Beránek: Vyhnání z chrámu (do 31. 10.) kostel sv. Vavřince, Plánická 174 / www.gkk.cz GKK – U Bílého jednorožce Postkonceptuální antikoncepce (do 28. 10.) Náměstí Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec Česká a slovenská fotografie ze sbírek PPF; Ladislav Karoušek 1926–1991 (obojí do 30. 9.) Masarykova 14 / www.ogl.cz Galerie PROSTOR 228 Jiří Sopko (do 31. 10.) Studničná 227 (vchod z Perlové) / www.prostor228.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění Libor Písklák (do 23. 9.) Michalská 7 / www.galerie-ltm.cz

Severočeská galerie výtvarného umění II Zánik a vzkříšení (do 14. 10.) Bývalý jezuitský kostel Zvěstování Panně Marii, Jezuitská / www.galerie-ltm.cz

LITOMYŠL

Galerie Zdeněk Sklenář Krištof Kintera (do 30. 9.) Mariánská 1097 / www.zdeneksklenar.cz

MĚLNÍK

Galerie Ve Věži Josef Lír (do 4. 11.) 5. května – Pražská brána / www.mekuc.cz

Masaryků v kulturní dů m Mělník Výstava obrazů Jiřího Knížáka a členů amatérské výtvarné skupiny „J“; Vnitřní dialog (obojí do 27. 9.); Prvorepubiková architektura na Mělníku ve fotografii (do 30. 11.) U Sadů 323 / www.mekuc.cz

MIKULOV

Regionální muzeum v Mikulově Škrdlovské sklo; Mikulovsko 1918–1938 (obojí do 25. 11.) Zámek 1 / www.rmm.cz

PARDUBICE

Galerie města Pardubic Způsoby percepce (do 30. 9.) Příhrádek 5 / www.gmpardubice.cz

PLZEŇ

Západočeská galerie – „13“ Rok 1918 a umění v Plzni (do 4. 11.) Pražská 13 / www.zpc-galerie.cz Západočeská galerie – Masné krámy Anatomie skoku do prázdna (do 16. 9.); Z akademie do přírody (10. 10.–27. 1.) Pražská 18 / www.zpc-galerie.cz Galerie Ladislava Sutnara František Pelikán a studenti (do 15. 9.); Iren Stehli (20. 9.–14. 10.) Riegrova 11 / www.fdu.zcu.cz Galerie města Plzně Michal Gabriel (20. 9.–11. 11.) Náměstí Republiky 40 / www.galerie-plzen.cz

RAKOVNÍK

Rabasova galerie Kresby sochařů Mánesa (do 7. 10.) Vysoká 232 / www.rabasgallery.cz Rabasova galerie – Nová síň pod Vysokou bránou Středočeské sdružení výtvarníků, členská výstava 2018 (do 21. 10.) Vysoká 226 / www.rabasgallery.cz Výstavní síň na radnici David Kočí – fotografie, Jaroslav Odehnal Třebenický – básně (do 14. 10.) Husovo nám. 27 / www.rabasgallery.cz

TEREZÍN

Památník Terezín: předsálí kina Muzea ghetta Miloš Michálek (do 12. 10.) Komenského 148 / www.pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín – Malá pevnost (výstavní prostory IV. dvora) Kateřina Piňosová (do 31. 10.) Principova alej 304, Terezín / www.pamatnik-terezin.cz

INZERCE

PRAHA

tvář knihy

Peking: Žung-pao-čaj 1952 Kolekce barevných dřevořezů podle předloh čínského malíře Čchi Paj-š’e (1864–1957) a jeho žáků byla vydána pekingskou galerií Žung-pao-čaj na začátku padesátých let 20. století. Je jednou z řady malířských příruček inspirovaných Příručkou malířství a kaligrafie Ateliéru u deseti bambusů (Š’-ču-čaj šu-chua-pchu) ze 17. století. Tato kolekce je však výrazně modernější. Představuje ukázky malířského

stylu kuo-chua navazujícího na meditativní proudy čínského malířství, ale tradiční náměty (květy, bambusy, houby, krevety, vrabci, sumci, krabi, ryby, žáby, vážky atd.) jsou zachyceny v abstrahující rytmizované zkratce. Knižní komplet je sestaven z dvoulistů a sešit tradiční čtyřdírovou vazbou; svazky jsou vsazeny do zdobných brokátových desek. / PAVL A PAUKNEROVÁ

101

Jiří Petrbok Hořící srdce Burning Heart—

22/8 —2/12 2018 www.ngprague.cz