art+antiques 12+1/2017

12+1

prosinec 2017 leden 2018

119

109 Kč / 5,10 ¤

O kosmos hino kalo 44 / Rozhovor se Zdeňkem Hölzelem 58 / Mistrovské světničky 18 /

pf 2018

I v roce 2018 se budeme snažit Vám nadělovat to nejlepší z českého a evropského výtvarného umění.

Děkujeme srdečně za Vaši přízeň.

WWW.EUROPEANARTS.CZ European Arts Investments s.r.o., Senovážné náměstí 8, 110 00 Praha 1, ČR, tel./fax: +420-233 342 293, info@europeanarts.cz

Obsah

editorial /

Bagdádské hlavy

12+1

> Pravý nebo levý Leonardo?

4 / dílo měsíce > Ateliéry Norberta Grunda 2 / poznámky

Milena Bartlová

Na začátku prosince byly rozděleny ceny Česká hlava za přínos tuzemské vědě. Součástí sady pěti ocenění je i Národní cena Vlády ČR a tu si letos neodnesl jaderný fyzik, organický chemik nebo molekulární genetička, ale archeolog a historik Petr Sommer. Není na tom nic zas až tak revolučního – humanitních věd si, soudě dle výsledků soutěže, Vláda ČR cení. Předloni byl takto vyznamenán anglista a překladatel Shakespeara Martin Hilský a v roce 2013 medievista František Šmahel.

Petr Sommer je především odborník na církevní dějiny, jako archeolog strávil hodně času i v terénu – patnáct sezón například kopal Sázavský klášter –, teď prý už ale na práci v terénu nemá čas. S tím, že dnes už pomyslnou archeologickou lopatu a krumpáč do ruky nevezme, se svěřil v rozhovoru pro zpravodajský portál Aktuálně.cz. Řekl v něm i mnoho dalších pozoruhodných věcí. Zaujala mě především pasáž, kde se profesor Sommer zamýšlí nad současnou úlohou společenských věd. Zmiňuje „pokus o společnou Evropu v podobě Evropské unie“ a roli humanitních oborů v tomto projektu spatřuje v tom, že mohou pomoci vybudovat „vědomí základu, který nás spojuje, což znamená především vědomí společného kulturního dědictví“. Dále v rozhovoru opatrně naznačuje, co konkrétně by mělo tvořit grunt humanitními vědci vyztužované evropské identity. Ingredience jsou spíše nepřekvapivé: křesťanství, židovství a antika. Před pár měsíci jsem na tomto místě citoval z programu jedné z tuzemských politických stran, která odmítala „naivní multikulturalismus“ a naopak chtěla „předávat evropské hodnoty kultury a humanismu, vycházející z antiky a židovskokřesťanského duchovního odkazu“.

Ačkoli stejně jako profesor Sommer podporuji evropský projekt, představa, že by měl být založen na takto pozitivně vymezené „kulturní identitě“ je mi cizí a ještě cizejší je mi představa, že by s takovou evropskou kulturní obrodou měly pomáhat humanitní vědy. Od představy sdíleného židovskokřesťanskoantického základu je totiž vždy jen krůček k tomu, od čeho se Petr Sommer v rozhovoru naopak spíše distancuje – k odmítnutí jiných, domněle „nám Evropanům“ cizorodých „příměsí“.

Takto pojímané evropanství se mi nelíbí a myslím si, že by proti němu měly humanitní vědy bojovat. Jak to mohou dělat naznačuje aktuální výstava v berlínské Martin-Gropius-Bau. Jmenuje se Židé, Křesťané a Muslimové: Vědecký diskurs ve středověku 500–1500. Ukazuje mimo jiné to, jak se v Bagdádě v 9. století sešli židovští, křesťanští a muslimští učenci, aby zde do arabštiny překládali Aristotela. Jinými slovy, nebýt chalífa Harúna al Rašída, který je do Bagdádu pozval, kdoví, jak by „naše“ kulturní dědictví vlastně vypadalo.

Pepa Ledvina

Marcela Vondráčková

6 / zprávy 12 / k věci rozhovor s Petrem Nedomou

>

Jan Skřivánek, Pepa Ledvina

18 / výstava

> Vesmír je černý

Johana Lomová, Karel Šima

27 / aukce 42 / na trhu

> Josef Šíma 42 / portfolio > Kamila Zemková Jiří Ptáček 44 / rozhovor > Zdeněk Hölzel Lucie Skřivánková 58 / téma > Mistrovské světničky Anna Fulíková 69 / profil > Clemens von Wedemeyer Anežka Bartlová 72 / profil > Petr Skalický Jiří Pátek 76 / k věci > Biafra ducha Vojtěch Märc 82 / architektura > Kulturní družstvo Kosa.cz Karolina Jirkalová 88 / knižní recenze > Teorie obrazu W. J. T. Mitchella Milena Bartlová 98 / zahraničí > Diorámata v Schirn Kunsthalle Tomáš Dvořák 98 / zahraničí > Ed Atkins v Martin-Gropius-Bau David Kořínek 107 / manuál > Nejhorší výstava roku Ondřej Chrobák 108 / recenze > ČS Koncept 70. let, Ilona Németh Jan Wollner, Radek Wohlmuth 114 / na východ od raja > Finále Jana Németh 116 / vizuál > Česká národní banka Jan Skřivánek

Lukáš Pilka

obálka

>

POHLED DO E XPOZ ICE DŽ A S BARE DROMEHA /

facebook.com/ Artcasopis

J D E M E D L O U H O U C E S T U, Nevan Contempo, foto: Peter Fabo

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 580, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Pepa Ledvina (pl) / Zástupce šéfredaktora: Jan Skřivánek (js) / Redaktoři: Anežka Bartlová (ab), Kateřina Černá, Karolina Jirkalová (kj), Radek Wohlmuth (rw) / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account Manager: Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Marta Hladíková, 222 352 575, marta.hladikova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Milena Bartlová, Tomáš Dvořák, Ondřej Chrobák, Anna Fulíková, Tereza Koucká, David Kořínek, Johanka Lomová, Vojtěch Märc, Jana Németh, Jiří Pátek, Lukáš Pilka, Jiří Ptáček, Lucie Skřivánková, Karel Šima, Marcela Vondráčková, Jan Wollner / Tisk: Helma Roto, spol. s r.o., U Pekařky 5, 180 00 Praha 8 - Libeň / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; artcasopis@ambitmedia.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s., Stará Vajnorská 9, P. O. BOX 183, 830 00 Bratislava, infolinka: 0800 188 826 / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 13. 12. 2017. Příští číslo vyjde začátkem února.

Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

10

zprávy

Návštěvnost hradů a zámků

ČR – Hrady zámky a další nemovité památky ve správě Národního památkového ústavu navštívilo do konce září pět milionů lidí.

Po započtení doprovodných akcí a mimořádných prohlídek je číslo o dalších 170 tisíc vyšší. Letošní sezona je srovnatelná s loňským rokem, kdy NPÚ hlásilo na konci října 5,4 milionu návštěvníků, přičemž hranice pěti milionů měla být stejně jako letos pokořena během září. Řada památek zůstává otevřena i během podzimu a zimy, kdy na nich probíhají rozličné předvánoční programy, takže číslo do konce roku ještě naroste. „Letošní sezona potvrzuje neutuchající zájem o naše památky z minulých let a věřím, že naše pestrá předvánoční i vánoční nabídka zláká další návštěvníky.

Těší mne, že památky ve správě NPÚ nabízejí stále lepší program a že se postupně díky investicím zlepšuje i jejich stav včetně návštěvnického komfortu. Právě na zvyšování kvality se chceme v příštích letech zaměřit, protože samotná návštěvnost nemůže být jediným kritériem, byť jsou takováto čísla mediálně velmi

vděčná,“ okomentovala letošní sezonu generální ředitelka Národního památkového ústavu Naďa Goryczková.

První dvě příčky jako obvykle obsadila dvojice památek zapsaných na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO: Na zámky v Českém Krumlově a v Lednici zavítalo po 400 tisících návštěvníků. Hranici sta tisíc překonalo do konce září celkem deset památek, přes čtvrt milionů návštěv zaznamenala Hluboká, 200 tisíc jich bylo na Karlštejně.

Vysoký počet návštěvníků nemusí být ale jen důvodem k radosti. Zejména třináctitisícový Český Krumlov se již delší dobu potýká s extrémním zájmem turistů, kteří sice zaměstnávají třetinu zdejších ekonomicky aktivních obyvatel, zároveň jsou ale důvodem toho, že se historické centrum Krumlova stává mrtvým turistickým skanzenem. Ve strategii pro rozvoj cestovního ruchu schválené krumlovskou radnicí letos v červenci je dokonce jako jedno z řešení, k němuž by se v budoucnu mohlo město uchýlit, zvažováno zavedení vstupného

do historického centra. 400 tisíc návštěvníků zámku spravovaného NPÚ přitom představuje jen zhruba třetinu odhadovaného celkového počtu turistů, kteří do Krumlova ročně zavítají.

Zatímco některé památky se potýkají s extrémním zájmem, na jiné se pracovníci Národního památkového ústavu snaží návštěvníky aktivně přilákat.

Tisková zpráva vydaná NPÚ k zakončení hlavní sezony si například pochvaluje nárůst v případě jihomoravských Milotic (loni 35, letos 42 tisíc). Jako důvod uvádí to, že si zde „dospělí i dětští návštěvníci mohou zapůjčit kopie historických kostýmů a procházet se v nich a fotografovat na zahradě zámku nebo na nádvoří“.

Zpráva zmiňuje i další úspěšné marketingové tahy kastelánů a kastelánek. Souhradí Žebrák a Točník zaznamenalo nárůst o 8,5 tisíce návštěv, a to „zejména díky výstavě Zpátky do pohádky, která od května až do konce září nabízela množství kostýmů a rekvizit z řady pohádek z tvorby České, resp. Československé televize“. Vyšší návštěvnost si pochvaluje i správce zámku Hor-

P Ř I J Ď T E S E P O B A V I T, NEBO R ADŠI NE propagační fotografie Czech Tourism zvoucí do Českého Krumlova, foto: Richard Klíčník

šovský Týn v Plzeňském kraji, a to „díky interaktivní výstavě filmových kostýmů a rekvizit s názvem Filmové pohádky 50. let.“ Počet návštěvníků vzrostl také v Bučovicích, jinak nezaslouženě jedné z nejméně navštěvovaných památek jižní Moravy.

Mimořádně cenný renesanční zámek se skvěle dochovanou výzdobou interiérů si prohlédlo 10 700 lidí, což je o 800 více oproti loňskému roku. Zásluhu na tom tentokráte nemají pohádkové kostýmy, ale nová kvalitní expozice představující život moravské šlechty v období renesance. Před jejím červencovým otevřením tu přitom návštěvnost klesala.

Otevření nové expozice v Bučovicích bylo součástí Roku renesanční šlechty, který završuje v současnosti probíhající výstava portrétů aristokratů doby renesance nazvaná Podoby a příběhy; návštěvníci ji mohou navštívit ve Šternberském paláci do začátku března. Program spojený s takzvaným tematickým rokem připravuje Národní památkový ústav již poněkolikáté. Loni takto proběhl Lucemburský rok, v roce nadcházejícím by se měl program věnovat šlechtickým rodům, které zanechaly svou stopu v evropské diplomacii.

Vstupné a pronájmy představují pro Národní památkový ústav i významný zdroj příjmů. Jeho vlastní výnosy do konce září letos činily 477 milionů, což je o 26 milionů více než za stejné období loňského roku. Loni činil celkový rozpočet památkářů něco přes 1,5 miliardy. NPÚ má ve správě přes sto nemovitých památek – především hradů a zámků, ale také klášterních areálů (například Plasy nebo Zlatá Koruna), památek lidové architektury a technických památek. Většina z nich je přístupná veřejnosti. / PL

12

k věci

text Pepa Ledvina, Jan Skřivánek

Co zde chybí Rozhovor s Petrem Nedomou Aktuální výstava Krištofa Kintery je pro Galerii Rudolfinum jubilejní stou a již několik týdnů před jejím koncem je jasné, že z hlediska návštěvnosti bude rekordní. Petr Nedoma, který galerii vede již čtyřiadvacet let, odhaduje, že překoná hranici sto padesáti tisíc návštěvníků. To je v českých poměrech mimořádné číslo, v případě současného umění zvlášť. Pro galerii jde v mnoha směrech o příkladnou výstavu, ve které se snoubí umělecká kvalita s diváckou atraktivitou.

Jak se stalo, že zrovna Krištof Kintera je stá výstava? Je to shoda okolností, nebo záměr?

Dohodli jsme se na výstavě a teprve následně se ukázalo, že patrně bude stá, takže jsme s tím začali pracovat. Navíc u českého publika Kintera rezonuje víc, než kdybychom přivezli nějakého významného, ale u nás neznámého zahraničního umělce. Náš výstavní program je obecně zaměřen především na českého diváka. A Kintera svým nezaměnitelným projevem byl dokonale připraven na výzvu obrovského, složitého prostoru. Nutno dodat, že je také jedním z mála českých umělců, kterému se v jeho věku podařilo prosadit v zahraniční. Není to rozhodující kritérium, ale to, že měl velké výstavy v Basileji nebo v Rotterdamu, samozřejmě něco znamená. Kintera se u nás navíc účastnil skupinových výstav a my sem rádi někoho vracíme samostatnou výstavou.

Lze nějak pojmenovat, co má těch sto výstav společného?

Jsou to výstavy v Rudolfinu. Ve specifické státní instituci, jejíž vznik ze strany státu by nejen v roce 1994, ale i dnes byl považován téměř za zázrak. Idea Galerie Rudolfinum byla v základních obrysech hotová prakticky hned na začátku. Byla vytvořena podle zahraničních vzorů, ovšem v detailu krystalizovala postupem doby. Velmi důležité a zásadně nové bylo, že neměla, na rozdíl od tehdy existujících galerií a muzeí u nás, žádnou minulost. Nebylo tedy nutné překonávat a měnit zažité stereotypy a rušit něčí zvyková práva.

Naopak, dávalo nám to možnost jít přímočaře kupředu.

Naléhavě jsme si uvědomovali přežívající uzavřenost tehdejšího českého prostředí. Proto už v koncepci pro nově vznikající instituci, kterou jsem předkládal výběrové komisi tehdejší správní rady České filharmonie v listopadu 1993, bylo řečeno, že by to měla být výstavní síň bez vlastních sbírek, orientovaná převážně na současné zahraniční umění. Určujícím momentem také bylo, že Galerie Rudolfinum je jako součást České filharmonie státní příspěvkovou organizací řízenou ministerstvem kultury, a to znamená závazek poměrně široce koncipované dramaturgie. Ta je založena na velkých skupinových, tematicky formulovaných expozicích a na samostatných výstavách, jež umožňují na velké ploše představit mnohdy ve velkém detailu tvorbu vybraného umělce. K tomu se pojí samozřejmě publikační činnost, edukace, doprovodné programy rozšiřující kontext tématu výstavy apod.

Můžete se tedy alespoň v obrysech vyjádřit k dramaturgii galerie?

Pracujeme se celou škálou různých přístupů jak při koncipování, tak realizaci výstav. Pořádáme výstavy autorské, připravené umělci a kurátory jen doprovázené, na druhé straně jasně koncipované, nikoliv jen kurátorsky, ale i uměleckohistoricky podložené expozice, někdy i překračující vlastní obor (namátkou Anděl, anděl nebo Loni v Marienbadu). Přibližně v prvním desetiletí existence galerie jsme sledovali několik dramaturgických linií, z nichž některé už nejsou aktuální.

1 SK ÁL A V RUDOLF INU 14. 10. 2004–2. 1. 2005 foto: Galerie Rudolfinum 2 TARY N SIMON 27. 4.–10. 7. 2016 foto: Galerie Rudolfinum 3 DEC ADENCE NOW! Z A HR ANIC Í KR A JNOS T I 4. 10. 2010–2. 1. 2011 foto: Profimedia 4 L O N I V M A R I E N B A D U, F ILM JAKO UMĚNÍ 8. 9.–27. 11. 2016 foto: Galerie Rudolfinum 5 JÁ, BEZESPORU 26. 5.–14. 8. 2011 foto: Profimedia 6 GEORG BA SELI T Z, O B R A Z Y 19 6 0 –2 0 0 8 10. 10.–6. 12. 2009 foto: Profimedia 7 T VÁŘE, F ENOMÉN T VÁŘE VE V IDEOAR T U 21. 6.–16. 9. 2012 foto: Galerie Rudolfinum 8 LOUI SE BOURGEOI S, S ÍDL O PA MĚ T I 16. 3.–28. 5. 1995 foto: Galerie Rudolfinum 9 FL AESH 1. 10. 2015–3. 1. 2016 foto: Galerie Rudolfinum

13

1

2

3

4

5

6

7

8

9

18

výstava

text Johana Lomová, Karel Šima Johana Lomová působí na Katedře teorie a dějin umění VŠUP. Karel Šima působí na Ústavu etnologie FFUK.

Psaní dějin uměním O kosmos hino kalo v Brně Moravská galerie v Brně připravila v českém kontextu výjimečnou výstavu.

Ve spolupráci s Muzeem romské kultury ukazuje, jak vypadá umění, které reflektuje existenci romské menšiny. Divák je zde konfrontován s množstvím děl vztahujících se k existujícímu kánonu. V návaznosti na vyslovenou inspiraci Afrofuturismem však není nutně vše tak, jak se zdá.

Přípravná fáze aktuální brněnské výstavy proběhla na konci loňského roku pod názvem Džas bare dromeha (Jdeme dlouhou cestou) v pražské galerii Nevan Contempo. Návaznost je zřejmá ve výběru exponátů, v architektonickém řešení i v tom, že se znovu jedná o projekt s nepřiznanými fikčními či mystifikačními prvky, za nímž stojí umělkyně Ladislava Gažiová. Ve spolupráci s kurátorem Moravské galerie Ondřejem Chrobákem (a nově také studentkou VŠUP Natálii Drtinovou) opět připravila expozici, která je na jedné straně spíše nenápadně autorská a pracuje se strategiemi současného umění, na druhé ale vykazuje mnoho znaků klasické muzeální prezentace. Tentokrát s ní navíc již nevstupuje do prostoru vyhrazeného umělecké současnosti, ale do veřejného muzea umění.

Kontextem se tak stávají více než předtím uměleckohistorické výstavy narušující existující kánon českého umění – tedy umění etnicky definovaného českého národa reprezentovaného prací českých bílých mužů.

Zmínit lze představení česko-německých umělců doby první republiky v liberecké oblastní galerii (Mladí lvi v kleci, 2013) nebo monografické prezentace opomíjených žen umělkyň (např. Milada Marešová v roce 2008 nebo Vlasta Vostřebalová Fischerová v roce 2013, obojí Moravská galerie v Brně). O kosmos hino kalo se ale na rozdíl od nich i ve své muzeální rovině explicitně vztahuje k naší přítomnosti a pracuje s různými rovinami romské emancipace, aniž by prvoplánově odpovídala na otázku: Co dělat?

Teorie emancipace

„Historický čas, formální proměny a angažovaný obsah tvoří trojici vektorů, která v interpretaci Ladislavy Gažiové rozbíjí dosavadní monolit selankovitého pohledu na romské umění,“ čteme v průvodním textu, který zdůrazňuje především chronologickou konstrukci příběhu Romů. Ten brněnská výstava zakládá na exponátech tří druhů: těch, jež ukazují pohled většinové společnosti na Romy, uměleckých dílech vytvořených samotnými Romy a historických dokumentech soustřeďující se především na romský holokaust, odbojové hnutí a na období 60. a 70. let, kdy probíhala první vlna vzniku vlastních organizací Romů.

Výstavu s heslem „emancipace romské kultury, zrovnoprávnění romského národa“ lze nahlížet prizmatem postkoloniální teorie, podle níž je zásadním momentem emancipace kolonizovaných národů vytvoření své vlastní historie, své vlastní kultury. Namísto konstruování pohledu zvnějšku, typicky prostředky západní vědy (např. sepisování dějin kolonizovaných zemí kolonizátory), vznikají k dominantnímu, kanonizovanému pohledu příběhy alternativní, které existující konstrukt odmítají. Postkoloniální teorie ale nemusí být jediným teoretickým rámcem, který se v souvislosti s brněnskou výstavou nabízí. Stejně tak přínosný a do jisté míry komplementární může být pohled feministické teorie. Analogicky ke třem (či dnes již čtyřem) emancipačním vlnám bychom tak mohli mluvit o vlnách romské emancipace: od

ANDRE J PE Š TA CORR ADO: DĚLOS TŘELECK Á NÁBO JNICE ZE DRUHÉ S VĚ T OVÉ VÁLK Y S V YRY T ÝM MÍROV ÝM P O S E L S T V Í M , 2002, foto: Peter Fabo

19

26

aukce

27

Bohusla Reynek: nejdražší grafik českých aukcí

Čtěte na ART+

Dorotheum – Společnost Dorotheum připravila na čtvrtek 9. listopadu mimořádnou aukci zaměřenou výhradně na grafiky Bohuslava Reynka. Pod názvem Bohuslav Reynek 99+1 byla v Kolowratském paláci dražena privátní kolekce 99 grafických listů a kompletního cyklu deseti grafik Job. Prodaly se všechny položky za celkovou sumu 13,73 milionu korun*, průměr na jednu byl tedy téměř 140 tisíc korun. Zhruba tolik činilo začátkem listopadu autorovo aukční maximum. Šlo především o tvorbu z Reynkova nejplodnějšího a nejtypičtějšího období v 50. a 60. letech, kdy kombinoval grafické techniky (většinou suchou jehlu a lept) s monotypem, nechyběla však ani některá díla starší. Tematicky byla sbírka také velmi bohatá. Objevovaly se zde jak náboženské náměty (pašijové, starozákonní i světecké), tak výjevy z všedního dne, krajiny, zátiší nebo portréty.

O dražbu byl enormní zájem a valná většina děl byla předem již výrazně navýšena písemnými

Top 10 2017

limity. Začínalo se proto dražit na několikanásobku původních minimálních podání, někdy i na desetinásobku.

Na nejvyšší cenu aukce nakonec po dlouhém přebíjení zájemce v sále a na telefonu dosáhla grafika drobných rozměrů Arbor. Jeden z listů, kterým Dorotheum na aukci upozorňovalo, vystoupal z necelých 59 tisíc až na konečných 492 tisíc korun, tedy na téměř 3,5násobek předchozího Reynkova aukčního rekordu z roku 2013. Nad 400 tisíc korun se dostal ještě další list, Velké ukřižování, se symbolickou cenou 444 tisíc korun. Dalších šest grafik pak přesáhlo hranici 300 tisíc (například Pieta s růžemi, Kladení do hrobu IV nebo Černý motýl), nad 200 tisíc bylo vydraženo dalších deset položek včetně cyklu grafik Job s cenou 216 tisíc korun. Pouze tři grafiky z celého souboru se prodaly pod 50 tisíc korun. S nejvyšším nárůstem získala nového majitele suchá jehla Ovce v zimě, která vystoupala z necelých 10 až na 156 tisíc korun.

Ceny Reynkových děl byly touto aukcí nastaveny do zcela jiných mezí, což dobře ilustruje fakt, že v první padesátce nejdražších Reynkových děl je nyní 46 grafik prodaných v této aukci, dva listy vydražené u Galerie Art Praha o tři dny později (Pieta za 183 tisíc a Šábesová večeře za 134 tisíc) a pouze dvě grafiky, které byly před touto specializovanou aukcí vůbec nejdražší, tedy Klanění pastýřů prodané v roce 2013 u Vltavínu za 144 tisíc a dříve u Dorothea vydražení Ptáci s cenou 120 tisíc korun. Padesáté dílo v pořadí, Podzim 1962 , měl 9. listopadu tržní hodnotu bezmála 113 tisíc korun.

Rozsáhlá a unikátní kolekce, která byla výjimečná nejen počtem umělcových grafik, ale i kvalitou jednotlivých tisků, je tak nyní rozdrobena mezi zhruba desítku nejaktivnějších zájemců listopadové aukce. / TEREZA KOUCK Á

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

Komentovaný přehled deseti nejdražších děl uplynulého roku. K jejich koupi by případný zájemce potřeboval více než čtvrt miliardy. Nejdráže se prodal pohled na Prahu od Oskara Kokoschky, který na jarní aukci Arthouse Hejtmánek vystoupal na více než 52 milionů korun.

Umění jako investice Třídílný videozáznam z prezentace Jana Skřivánka na Investor Prague Show.

Za co utratí Češi víc – za umění, nebo za žrádlo pro kočky a psy? A jak si v letech 2002 až 2012 vedlo umění ve srovnání se zlatem a akciemi ČEZu?

Rembrandt podle Merty Historie Mertova obrazu Autoportrét podle Rembrandta. „Když jsem byl mladý, myslel jsem si, že je nutné být dobrý jako Rembrandt. Pak jsem v určitém věku dospěl k názoru, že to tak není, že dnešní svět funguje jinak. Teď se znovu vracím k tomu, co jsem si myslel dřív,“ říká Jan Merta.

Sto a více

B O H U S L A V R E Y N E K : A R B O R , 1955, suchá jehla s monotypem na papíře, 14,8 × 12 cm, cena: 492 000 Kč

BOHUSL AV RE Y NEK : OVCE V Z I M Ě , suchá jehla na papíře, 1950, 16 × 9,8 cm, cena: 156 000 Kč

BOHUSL AV RE Y NEK : S VAT Ý M AR T IN I 1948, suchá jehla s monotypem na papíře, 16,1 × 24,7 cm, cena: 312 000 Kč

Přehled deseti uměleckých děl, která před Leonardem v aukci překonala hranici sta milionů dolarů. Prvním byl v květnu 2004 Picassův Chlapec s dýmkou z roku 1905 a dosavadní rekord držely též jeho Alžírské ženy z roku 1955, vydražené před dvěma lety za necelých 180 milionů dolarů. / WWW.ARTPLUS.CZ

28

aukce

Znovu Filla, Bauch a drahé grafiky

Galerie Art Praha – Opakovaně nabízené Zátiší se sokolem od Emila Filly se na aukci Galerie Art Praha v neděli 12. listopadu prodalo za 11,22 milionu korun. Aukce dohromady vynesla 33,2 milionu korun, přičemž nového majitele našla necelá polovina z 377 nabízených uměleckých děl. Za více než milion korun bylo draženo šest obrazů, dalších třicet položek překonalo stotisícovou hranici.

Zátiší se sokolem Filla vytvořil v roce 1930 a na trh se vrátilo po pouhých třech letech. Jeho cena od té doby vzrostla o 420 tisíc korun. Při prvním prodeji na jaře 2004 se obraz prodal „jen“ za 3,4 milionu korun, což však tehdy byla třetí nejvyšší cena v daném roce. Obraz původně patřil Adolfu Hoffmeisterovi, od nějž jej později získal Jaroslav Borovička.

Po konfiskaci jeho sbírky se ocitl

v Národní galerii a řadu let zdobil kancelář jejího generálního ředitele Jiřího Kotalíka. S nárůstem z necelých 2 na 2,8 milionu korun se prodalo ještě drobné Fillovo Zátiší s pohárem z roku 1930.

Za milionové částky se dále prodaly dva portréty Vlaho Bukovace: Portrét dámy z 90. let 19. století za 1,16 milionu a Čtenářka z roku 1911 za 1,83 milionu korun. Od začátku roku tak bylo za více než milion draženo sedm Bukovacových maleb. Nárůst z 586 na 1,52 milionu korun pak zaznamenalo květinové zátiší Bukovacova žáka Václava Špály (stejným epitetonem by ostatně šlo označit i Emila Fillu). Obraz Blatouchy ve váze z roku 1944 se na trh vrátil po pěti letech a jeho cena se za tu dobu zvýšila o 1,1 milionu korun.

O opakovaný prodej šlo i v případě posledního z miliono-

EMIL F ILL A: Z ÁT I ŠÍ SE SOKOLEM 1930, olej, písky, plátno, 73 × 98 cm, cena: 11 224 000 Kč

JAN BAUCH: PR AHA ZE S T R AHOVA 1957, olej na plátně, 91 × 136,5 cm, cena: 780 800 Kč

Poválečný Lhoták překvapil vých prodejů, obrazu Kristus na hoře Olivetské od Jana Baucha.

Metrová malba z roku 1945 byla před pěti lety prvním Bauchovým dílem, které překonalo milionovou hranici. Nyní vystoupala z 610 tisíc na 1,12 milionu korun.

Oproti roku 2012 prodávající tratil 30 tisíc korun. Od téhož autora se ze stejné vyvolávací ceny na 780 tisíc dostala rozměrná Praha ze Strahova z druhé poloviny 50. let a z 354 na 659 tisíc korun vystoupala Troja z roku 1944. Dosažené ceny patří v rámci daného žánru mezi Bauchova maxima.

Vysokých cen dále dosáhly obrazy Josefa Istlera (586 a 354 tisíc), Josefa Jíry (464 a 232 tisíc), Oldřicha Blažíčka (366 a 220 tisíc) nebo Františka Malého (134 tisíc korun). Úspěchem je rovněž cena 573 tisíc korun za bronzovou bustu O Marii od Olbrama Zoubka. Jde o třetí nejvyšší cenu za Zoubkovo dílo, přičemž osm z deseti jeho nejdražších soch prošlo aukcemi v letošním roce.

Aukce se konala pouhé tři dny po spektakulární dražbě Reynkových grafik v Dorotheu a na cenách umělcových děl se to okamžitě odrazilo. Grafické listy Šábesová večeře a Pieta vystoupaly na částky 134 a 183 tisíc korun. Ještě větším úspěchem jsou ceny v rozmezí od 91 do 104 tisíc korun za tři grafiky Jana Zrzavého, které startovaly na necelých 27 tisících korun. Cena za litografii Milenci je autorovým novým cenovým maximem v této kategorii. Totéž platí také pro barevnou litografii Dívka od Alfonse Muchy, která se prodala s mírným nárůstem za 354 tisíc korun.

Z neprodaných položek je třeba jmenovat alespoň obraz Antonína Slavíčka Zelné pole (Kapusta) z roku 1908, který byl nabízen za 1,16 milionu korun. / JS

Dolmen – Říjnová aukce galerie Dolmen vynesla 3,4 milionu korun, přičemž nového majitel našla necelý čtvrtina z 380 nabízených obrazů, soch a grafik.

Největším úspěchem se stala dražba obrazu Dva balvany z roku 1962 od Kamila Lhotáka, který vystoupal z 474 na 1,5 milionu korun. Za milionové částky byly sice již draženy tři desítky Lhotákových obrazů, v případě jeho děl z 60. a 70. let jde o čtvrtou nejvyšší sumu.

Za stotisícové částky byly vydraženy ještě dva obrazy a dvě sochy. Jmenovitě šlo o práce Václava Radimského (240 tisíc), Stanislava Lolka (144 tisíc), Olbrama Zoubka (192 tisíc) a Emila Antoina Bourdella (150 tisíc korun). S výjimkou Radimského Labské krajiny se jednalo o prodeje za vyvolávací cenu. Za minimální podání odešly také dvě asambláže z elektromateriálu od Krištofa Kintery. Metr vysoké desky nazvané Stabilizér emočních propadů a Elektronová stimulační soustava se shodně prodaly za 84 tisíc korun.

V kategorii prací na papíře byl největší zájem o papírové reliéfy Olbrama Zoubka. Prodalo se všech čtrnáct nabízených tisků, a to za částky od 1560 korun do 11,4 tisíc korun. Nejdráže vystoupal Anděl ze zvěstování, přičemž dosažená cena je třetí nejvyšší za tento typ Zoubkových děl. / JS

K A M I L L H O T Á K : D V A B A L V A N Y, 1962, olej na plátně, 60 × 80 cm, cena: 1 500 000 Kč

29

30

aukce

Štyrský a Toyen nad dvacet milionů, Radimský poprvé nad deset

European Arts – Na aukci European Arts v neděli 19. listopadu v pražském Obecním domě se prodaly tři čtvrtiny z celkových 134 nabízených položek. Celková suma prodaných děl byla téměř 137 milionů, přičemž za více než milion bylo vydraženo 25 děl (z toho dvě nad hranicí 20 milionů, jedno nad 10 milionů), dalších 51 položek pak přesáhlo 100 tisíc korun.

Nejdražším obrazem aukce se podle očekávání stal artificielní olej Jindřicha Štyrského Utonulá z roku 1927. Po souboji několika zájemců vystoupal až na 24,3 milionu korun, a o více než 700 tisíc tak překonal rekord obrazu Kominík a sněhulák z letošního května. Obraz byl mnohokrát vystavován a pochází z majetku ředitele Městské knihovny dr. Jana Thona.

Na 21,08 milionu korun vystoupal také poválečný obraz

Toyen Voda samoty. Byl několikrát vystavován a reprodukován ve Francii a více než zdvojnásobil svůj zahraniční prodej z konce minulého roku. V rámci domácího trhu znamená nejdražší poválečné malířčino dílo a zároveň třetí nejvyšší cenu za Toyeninu práci po prvorepublikových malbách Šero v pralese a Spící.

Třetím obrazem, který překonal hranici 10 milionů korun, byla dvoumetrová krajina Václava Radimského Chladný les v plném slunečním svitu (Cesta lesem). Ačkoli má Radimský za sebou již téměř 30 milionových prodejů, nikdy se jeho dílo této hranici výrazněji nepřiblížilo.

Konečná cena 10,88 milionu korun je přesně dvojnásobkem dosavadního autorského maxima oleje Kvetoucí sad z roku 2015. K této ceně přispěly jak zcela výjimečné rozměry malby

JINDŘ IC H Š T Y R SK Ý: U T O N U L Á , 1927, olej na plátně, 60 × 73 cm, cena: 24 304 000 Kč

VÁC L AV R ADIMSK Ý: CHL ADN Ý LE S V PL NÉM S L U N E Č N Í M S V I T U (C E S T A L E S E M), 1900, olej na plátně, 140 × 200 cm, cena: 10 788 000 Kč

F E D E R I C O D Í A Z : L A C R I M A U, 2010, zlato a slitina Duralu, 80 × 45 × 45 cm, cena: 6 448 000 Kč

(140 × 200 cm), tak bohatá výstavní historie.

Největší objem milionových děl zaznamenali autoři první poloviny 20. století. Výjimečnou položkou byla raná malba Jana Baucha Snová krajina z roku 1932, pocházející ze sbírky Jaroslava Borovičky. Prodej tohoto oleje za minimální podání se včetně provize rovná částce 4,34 milionu korun. Dosavadní, půl roku staré Bauchovo autorské maximum mělo poloviční hodnotu.

Na 4,9 milionu korun vystoupal opakovaně dražený olej Žlutý slunečník Maxe Švabinského z roku 1909, což je druhá nejvyšší cena za malířovo dílo.

Dobrý výsledek zaznamenal i Václav Špála s obrazem Skály u tunelů z počátku 30. let, který získal nový majitel za 4,96 milionu korun. Kolem tří milionů korun byla dražena opakovaně nabízená díla Josefa Čapka (Touha), Emila Filly (Zátiší se džbánem) nebo Karla Černého (Zátiší s lahvemi a ovocem). S vysokým nárůstem z 521 tisíc na 1,7 milionu korun byl prodán olej Po koupeli Georga Karse z roku 1925 (třetí nejvyšší cena za Karsovu práci).

Nad milion korun dále vystoupala dvě díla Antonína

BAR TOLOMEUS SPR ANGER: BAKCHUS, VENUŠE A CERE S, 1597–1605, olej na plátně, 121,5 × 99 cm, cena: 3 100 000 Kč

Slavíčka, opakovaně dražené rané Zátiší se zelnými hlávkami a chlebem (2,79 milionu) a Krajina s oblaky (2,29 milionu korun).

Aukční síň nabídla také půvabnou Studii chalup, olej z pozůstalosti zřídka draženého Jindřicha Pruchy. Obraz se prodal za bezmála za dva miliony korun (sedmá nejvyšší cena). Dva oleje Antonína Hudečka z roku 1902, Na podzim u potoka a velmi rozměrné Moře (Syrakusy), získaly nové majitele za 1,04 milionu a 918 tisíc korun.

Milionové prodeje nechyběly ani mezi poválečnými díly. Na třetí nejvyšší cenu v rámci umělcových prací, 2,42 milionu korun, dosáhl rozměrný olej Zdeňka Buriana Večer v Bengálsku z roku 1963, který zvýšil své minimální podání bezmála o milion. Jedna z posledních maleb Mikuláše Medka, dosud neznámý Modrý obraz (Kleště), který se nacházel v soukromé sbírce u prvního majitele, byl vydražen za 2,54 milionu korun. Na podobnou částku se dostal taktéž pozdní olej Josefa Šímy Kompozice z roku 1970 (2,42 milionu korun). Těsně přes milionovou hranici se přehoupl ještě drátěný objekt Vejce Karla Malicha z poloviny 70. let. Výrazného nárůstu se dočkala malba Josefa Vyleťala Sen (Surrealistický obraz) z roku 1987 s konečnou cenou 198 tisíc korun. Za trojnásobné navýšení minimálního podání, 186 tisíc korun, byl prodán drobný olej na lepence Postava Františka Hudečka z roku 1973. Zajímavou položkou byla i malba Chlapci Květy Válové z roku 1953 s dosaženou cenou 174 tisíc korun.

Aukce určila i nový suverénní rekord pro dílo žijícího umělce na našem trhu. Zlatou slzu LacrimAu Federica Díaze, vytvořenou pro Expo 2010 v Šanghaji, vyhnalo několik zájemců až na

31

nečekaných 6,45 milionu korun.

Díaz tak přebírá pomyslné žezlo po Theodoru Pištěkovi, jehož Racek letící do snu stál před třemi lety o tři miliony méně. Ze zahraničních současných umělců nabídla aukční síň obraz osmaosmdesátiletého francouzského malíře Andrého Brasiliera Jezdci na břehu z roku 2003, který byl s nárůstem bezmála 150 tisíc korun prodán za 1,55 milionu korun.

Ze současných českých umělců pak uspěl například Lubomír Typlt s malbou Ústa bolí prodanou za 210 tisíc korun.

Ze starého umění byl za 3,1 milionu korun prodán velkoformátový olej Bakchus, Venuše a Ceres Bartolomea Sprangera, případně vzniklý v jeho úzkém okruhu. Nově objevený obraz je na domácím trhu raritou, doposud se nabízela pouze jedna Sprangerova originální kresba, dále pak už pouze dvě rytiny podle jeho obrazů. Mezi další zajímavá díla starého umění patřil rozměrný obraz malíře holandského zlatého věku Jana van Goyena Starý mocný dub vydražený za minimální podání

T O Y E N : V O D A S A M O T Y, 1955, olej na plátně, 116 × 73 cm, cena: 21 080 000 Kč

2,73 milionu korun, což je prozatím nejvíce z šesti jeho maleb prošlých domácím trhem.

Z děl 19. století se mezi deset nejdražších obrazů Vojtěcha Hynaise zařadil portrét Dívka s vějířem z roku 1880, který vystoupal na 744 tisíc korun.

Za zmínku dále stojí dvě malby Adolfa Chwaly: Venkovská krajina s cestou (608 tisíc) a Alpská partie s divokou řekou (558 tisíc korun). Vůbec poprvé se u nás v aukci objevil obraz rakouského malíře Eugena Ansena-Hofmanna, který s oblibou zachycoval harémové i jiné orientální náměty.

Olej Tanečnice s růží vystoupal ze 186 na 360 tisíc korun.

Nejdražší prací na papíře byl uhel Jana Zrzavého Melancholie II z roku 1919, který je studií ke stejnojmennému obrazu ve sbírce Národní galerie. Rozměrná kresba z majetku Karla Čapka byla vydražena za minimální podání 3,72 milionu korun, i tak to ale znamená suverénní rekord pro Zrzavého kresbu, potažmo obecně pro kresbu prošlou aukcí.

S nárůsty se prodaly uhly Jakuba Schikanedera Ulička (122 tisíc) a Na mostě (92 tisíc korun). Bojovalo se také o litografii Sen od Adolfa Borna, která vystoupala na 74 tisíc korun. / TEREZA KOUCK Á

J A N B A U C H : S N O V Á K R A J I N A , 1932, olej na plátně, 81 × 100 cm, cena: 4 340 000 Kč

JACOB DE BACKER: MOJŽÍŠ V YR ÁŽE JÍC Í V O D U Z E S K Á LY, konec 16. století, olej na plátně, 195 × 270 cm, cena: 6 000 000 Kč

JACOB GR IMMER: ZIMNÍ KR A JINA S V Ě T R N Ý M M LÝ N E M , konec 16. století, olej na plátně, 136 × 188 cm, cena: 4 560 000 Kč

Nejlepší letošní staří mistři

Galerie Ustar – Dvě monumentální plátna vlámského malířství 16. století se s cenami 6 a 4,56 milionu korun stala nejdražšími díly starého umění vydraženými letos na českém trhu.

Dohromady aukce Galerie Ustar, která se konala v sobotu 11. listopadu, vynesla 13,5 milionu korun.

Za stotisícové částky bylo vydraženo deset obrazů a starožitností.

Vyšší ceny z obou pláten dosáhl obraz Mojžíš vyrážející vodu ze skály, který nápis na zadní straně plátna z počátku 18. století připisuje nepříliš známému antverpskému malíři Jacobu de Backer (1540–1595). Obraz se prodal za vyvolávací cenu, i tak ale šlo o třetí nejvyšší částku za dílo tohoto autora na mezinárodním trhu. Druhý zmiňovaný obraz Zimní krajina s větrným mlýnem, dílo dalšího antverpského malíře Jacoba Grimmera (1525–1590), specialisty na zimní krajiny,

startoval na částce 3,12 milionu, a jeho cena tak vzrostla o více než 1,5 milionu korun. Úspěchem je také cena 456 tisíc za zátiší Květiny v okně od Aloise Kalvody nebo 120 tisíc korun za obraz Okopávka máku od Antoše Frolky. Za 120 tisíc korun se prodalo také album Ilsée princesse de Tripoli od Alfonse Muchy. Jeho litografie Kosatce vystoupala na 102 tisíce korun.

O 12 tisíc korun méně pak stál plakát zvoucí na Krajinskou výstavu v Ivančicích z roku 1912.

Z nabízených starožitností se nejvíce bojovalo o figurální bronzový svícen od jednoho z členů vídeňské secese Gustava Gurschnera. Z vyvolávací ceny 30 tisíc vystoupal až na 168 tisíc korun. Za poměrně vysoké částky se dále prodaly vídeňské smaltové miniaturní hodiny (156 tisíc) nebo empírové sloupkové hodiny (108 tisíc korun). / JS

32

aukce

Slavíček, Sutnar a Slovanská epopej

Dorotheum – Druhá z listopadových aukcí společnosti Dorotheum, pravidelná podzimní aukce umění starožitností, vynesla 20,7 milionu korun. Nového majitele našla polovina z více než 700 položek aukčního katalogu. Za více než milion korun se prodaly tři obrazy, za stotisícové částky dalších dvacet děl.

Nejdražším dílem aukčního odpoledne se podle očekávání stal raný obraz Antonína Slavíčka Macešky. Poměrně rozměrný olej z poloviny 90. let 19. století, který ve Slavíčkově monografii z roku 1961 zmiňuje V. V. Štech a který reprezentuje malířův přechod od krajinomalby v duchu barbizonské školy k impresionistickému zájmu o světelné podmínky konkrétního okamžiku, vystoupal z vyvolávací ceny 3,36 na 4,2 milionu korun.

Nárůsty na čtyřnásobek minimálního podání zaznamenaly dvě charakteristické Venuše Ladislava Sutnara, které vystoupaly na 1,32 a 1,44 milionu korun. V roce 120. výroční malířova narození, které připadlo na 9. listopadu, se tak za milionové částky prodalo celkem osm jeho obrazů, což je dosud nejvíce.

Bojovalo se také o studii k obrazu Přemysla Otakara II., pátému výjevu z Muchova cyklu Slovanská epopej. Rozměrný kvaš vystoupal z 456 na 840 tisíc korun, což je druhá nejvyšší cena za umělcovu práci na papíře. V této kategorii uspěla ještě barevná grafika Adolfa Borna Projekt Babylonské věže z roku 1990, která našla kupce za 240 tisíc korun, téměř trojnásobek minimálního podání. Dílčím autorským rekordem je pak cena

AN T ONÍN SL AV ÍČEK : M A C E Š K Y, okolo 1895, olej na plátně, 54 × 73,5 cm, cena: 4 200 000 Kč ALFONS MUCHA: PŘEMYSL O T A K A R I I . , kvaš na papíře, 41 × 55 cm, cena: 840 000 Kč VL A S T I SL AV HOFM AN: K U B I S T I C K Á V Á Z A , Graniton, kolem 1915, měkká kamenina, výška 24 cm, cena: 132 000 Kč

60 tisíc korun za suchou jehlu a lept „X“, patrně nejznámější grafický list Jiřího Balcara. Jistým zklamáním je naopak částka 66 tisíc korun za titulní dílo aukce, v kvaši vyvedený dívčí akt Luďka Marolda. Suverénní kresba opatřená malířovým pozůstalostním razítkem se na trh vrátila po šestnácti letech a její cena klesla o 18 tisíc korun.

V kategorii starožitností se nejdráže prodal bohatě zdobený kabinet od italského secesního návrháře Carla Bugattiho, který vystoupal ze 168 na 480 tisíc korun. Ještě výraznější nárůst zaznamenala luxusní slonovinová šperkovnice, indická práce z počátku minulého století, jejíž cenu několik zájemců vyhnalo ze 48 na 240 tisíc korun. Za 156 tisíc korun byl vydražen ještě slonovinový neorenesanční korbel vyrobený ve Francii na konci 19. století.

Novým autorským maximem je cena 132 tisíc korun za kubistickou kameninovou vázu navrženou Vlastislavem Hofmanem pro Artěl, která startovala na přibližně čtvrtinové částce. Menší, obdobně tvarovaná plechová váza vystoupala z 18 na 66 tisíc korun. Za 96 tisíc korun se prodala ještě jedna z kubistických dóz Pavla Janáka.

Z nabízeného skla se nejdráže prodala biedermeierová sklenka s malovanou obrubou, signovaná vídeňským sklářem Antonem Kothgasserem, která se prodala za vyvolávací cenu 96 tisíc korun. Živě se naopak přihazovalo na hyalitovou misku z produkce buquoyských skláren, která vystoupala z 19 na 84 tisíc korun.

V kategorii nábytku se za více než sto tisíc prodala barokní komoda se třemi zásuvkami (156 tisíc) a loosovské křeslo Knieschwimmer (144 tisíc korun). / JS

O SK AR KOKO S CHK A: PAP OUŠEK , akvarel na papíře, 28,5 × 22 cm, cena 393 000 Kč

Kokoschkovské drobnosti Antikvity Praha – Společnosti Antikvity Praha se podařilo do její prosincové aukce zajistit unikátní kolekci umělecký děl z majetku rodiny Oskara Kokoschky. Součástí souboru bylo i několik akvarelů, kreseb a grafik samotného Kokoschky. Druhou část aukční nabídky pak tvořily zbraně a starožitnosti. Aukce dohromady vynesla 3 miliony korun a za statisícové částky se prodalo šest položek.

Nejdráže se prodal Kokoschkův nedatovaný akvarel Papoušek a dětská knížka Die träumende Knaben, kterou vytvořil roku 1908 pro Wiener Werkstätte. Obě položky se shodně prodaly za 393 tisíc korun, byť jejich dražba začínala na méně než třetinové částce. Další Kokoschkův akvarel Kytice ve skleněné váze se prodal za vyvolávací cenu 280 tisíc korun. Tři další umělcova akvarelová zátiší i několik grafik nicméně zůstalo nevydraženo. Z děl dalších umělců pocházejících ze stejné sbírky se nejvíce bojovalo o raný obraz Zdeňka Buriana Dva ussurijští tygři (Burian jej namaloval v pouhých dvaadvaceti letech), který vystoupal ze 125 na 310 tisíc korun. / JS

33

PŘíběhy ObrAzů František Tkadlík: Podobizna neznámého muže / 1824 / olej, plátno / 50 × 40,5 cm / signováno vlevo dole „Kadlik 1824”

České umění 19. století se nepyšní příliš mnoha umělci, kteří by byli respektovaní v zahraničním kontextu. Jedním z mála malířů, kteří se dokázali prosadit za hranicemi, byl pražský rodák František Tkadlík (1786–1840). Po absolvování pražské akademie přesídlil v roce 1816 do Vídně, kterou po osmi letech vyměnil za Řím, kde se pohyboval v okruhu Nazarénů. V Římě pobyl osm let, aby se v roce 1832 vrátil do Vídně. O čtyři roky později přesídlil do Prahy, kde byl jmenován třetím ředitelem pražské akademie. V Praze úspěšně reformoval akademickou výuku a ve vzpomínkách svých žáků vystupuje coby milovaný učitel, který byl dáván do ostrého kontrastu vůči svým nástupcům. Podle oeuvre katalogu vytvořil František Tkadlík formou závěsného obrazu pouze kolem dvaceti portrétů. Fyzicky dohledatelných jich je do dnešní doby pouze třináct a nachází se ve státním nebo církevním majetku. Povaha zobrazených dává tušit, že se nejednalo o ryze komerční zakázky. Je pravděpodobnější, že Tkadlík vytvářel podobizny pouze těch, kterých si vážil anebo

jimž byl vděčný. Tomu odpovídá i Tkadlíkova celková stylizace vyobrazených bez standardních doprovodných atributů, které portrétované jinak staví do jimi požadované role. Tkadlíkovu panteonu dominují rodiče, císař František I., aristokracie, František Palacký nebo Josef Dobrovský.

Portrétovaní často patřili mezi jeho velice blízké přátelé, což byl třeba případ Františka Palackého.

Na podobiznu Josefa Dobrovského byla zase v okruhu jeho vídeňských obdivovatelů vypsána subskripce a portrét byl dále šířen formou grafiky.

V hierarchii uměleckých žánrů nebyl portrét v první polovině 19. století považován za vysoké umění. Na typ této tvorby bylo pohlíženo spíše živnostensky a věnovali se mu specializovaní portrétisté. Akademici Tkadlíkova ražení jej považovali za okrajovou činnost a vytvářeli portréty spíše výjimečně. Sám Tkadlík se ostatně považoval za malíře historií, které ve své době představovaly vrchol uměleckého snažení. Portrét neznámého muže vznikl na závěr Tkadlíkova prvního vídeňského pobytu a je datován rokem

1824, který byl pro umělce dobou velkých změn.

Kromě toho, že se definitivně etabloval na vídeňské umělecké scéně, tak také konečně získal státní stipendium do Říma, které mu bylo uděleno na podzim téhož roku po doporučení knížete Clemense Metternicha. Ten Tkadlíka navrhl slovy: „…však dle mého mínění stojí bez jakékoli pochyby na vyšší úrovni uměleckého vzdělání nežli všichni ostatní mladší umělci, kteří toho času pěstují ve Vídni historickou malbu…“ Obraz je formátově analogický portrétu Františka Palackého a zobrazuje mladšího muže v uniformě státního úředníka, jehož identitu bude nutné hledat v okruhu umělcových českých přátel nebo mecenášů, kteří se nemalým způsobem zasloužili o Tkadlíkův společenský vzestup před jeho vytouženou cestou do Itálie.

Pro arte, investiční fond Tržiště 13 (Vratislavský palác) 118 00 Praha 1, Malá Strana www.proarte.cz

aukce

35

Dvě stě milionů a tucet autorských rekordů

Galerie Kodl – Druhá letošní aukce Galerie Kodl vynesla v neděli 26. listopadu téměř 200 milionů korun a za více než milion bylo vydraženo 47 děl. Největším úspěchem je však skutečnost, že z 250 nabízených položek jich zůstalo nevydraženo jen pět. V nových aukčních rekordech byla dražena díla Jana Zrzavého, Václava Špály, Františka Foltýna, Františka Tkadlíka, Quida Mánesa, Karla Purkyněho, Otakara Lebedy, Oty Janečka, Vlastimila Beneše, Huga Demartiniho a Adolfa Borna. Samotný tento seznam dobře ilustruje šíři dražené kolekce i její kvalitu.

Nejdražším dílem aukce se stala rozměrná bretaňská krajina Jana Zrzavého, kterou jsme představovali v minulém čísle.

FR AN T I ŠEK FOLT Ý N: KOMPOZ ICE, 1927, olej na plátně, 91 × 91 cm, cena: 8 280 000 Kč

VÁCL AV ŠPÁL A: N ÁRODNÍ DI VADL O OD M Á N E S A , 1932, olej na plátně, 81 × 100 cm, cena: 9 600 000 Kč

Obraz Kalvárie v Locronanu II vystoupal ze 7,2 na 17,04 milionu a o 2,64 milionu korun tak překonal dosavadní, rok starý malířův rekord. Za milionové částky se prodaly ještě dva další Zrzavého obrazy: Za 4,8 milionu našlo kupce Zátiší s konvicí z roku 1931 (jde o cenové maximum Zrzavého zátiší) a za 2,64 milionu korun pak pozdní, „pointilistická“ krajina Západ na moři z roku 1961.

O nový rekord Václava Špály se postaral opakovaně nabízený pohled na Národní divadlo od Mánesa z roku 1932, který vystoupal z 5,8 na 9,6 milionu korun. Obraz se na trh vrátil po devíti letech a jeho cena za tu dobu vzrostla více než trojnásobně. Nutno však dodat, že v dubnu 2008, kdy Galerie Kodl toto dílo dražila poprvé, představovala částka 3 miliony korun rovněž autorský rekord. Vysokou cenu vysvětluje nejen pro Špálu neobvyklý námět malby, ale i její velký formát. Dosavadní malířův rekord držela o něco menší krajina Na Otavě z roku 1928, kterou Galerie Kodl loni v květnu vydražila za téměř 8,8 milionu korun. Po jednom příhozu se za konečných 2,28 milionu korun prodala ještě Špálova Kytice tulipánů z roku 1935.

S nárůstem o milion, za celkových 10,8 milionu korun byla

vydražena nově objevená, raná kytice od Antonína Procházky.

Olej na lepence středního formátu malíř namaloval v letech 1915–16 a dosažená cena je jeho třetí nejvyšší. O nový objev šlo do značné míry také v případě abstraktní kompozice Františka Foltýna z roku 1927. Rozměrná malba je sice černobíle reprodukována v deset let starém soupisu malířova díla, až do loňského prosince se však o jejích osudech nic nevědělo. Loni obraz do své nabídky zařadila jedna lokální americká aukční síň a čeští dražitelé jeho cenu vyhnali až na 206 tisíc dolarů, třiceti násobek původního odhadu. Nyní dosažená cena 8,28 milionu korun je autorským rekordem na českém trhu a současně celosvětově nejvyšší cenou za Foltýnovu abstrakci. Za 1,68 milionu korun se prodala ještě další malířova abstraktní kompozici ze 30. let.

Hned pěti zátišími z let 1914 až 1949 byl v nabídce zastoupen Emil Filla. Prodala se všechna, dohromady za téměř 23 milionů korun. Nejvíce se bojovalo o nejstarší a nejmenší Zátiší s dýmkou a sklenicí z roku 1914. Kubistická malba pohlednicového formátu, která byla dlouhá léta v držení Národní galerie a po restituci se dostala do sbírky soukromé

QUIDO A AMÁL IE MÁNESOV I: K R K O N O Š S K Á B O U D A , 1848–51, olej na plátně, 50,5 × 66 cm, cena: 2 520 000 Kč

brněnské Galerie Antonína Procházky, vystoupala z 4,44 na 6,72 milionu korun.

Mimořádnými díly byli dále zastoupeni Antonín Slavíček, Rudolf Kremlička a Josef Šíma. Od Slavíčka byly draženy hned dvě krajiny: rané Povltaví, poplatné ještě Mařákově škole, a vrcholné plátno Po dešti s vynikající výstavní a publikační historii.

Prvně jmenovaný obraz se prodal za vyvolávací cenu 2,4 milionu, druhý zaznamenal mírný nárůst na 7,56 milionu korun, což je třetí nejvyšší cena za autorovo dílo realizovaná v aukci. To stejné platí pro obraz Tři ženy v koupelně od Rudolfa Kremličky, charakteristický skupinový akt, jaký se v aukci sedm let neobjevil. Prodal se s nárůstem ze 3 na 4,56 milionu korun. Od Josefa Šímy byl nabízen půvabný ženská portrét Ludmily Seifertové z roku 1935.

Prodal se po dvou příhozech za 3,72 milionu korun.

Z umění 19. století dražitelé nejvíce bojovali o obraz Krkonošská bouda, společné dílo Quida a Amálie Mánesových podle malby téhož námětu jejich bratra Josefa. Z vyvolávací ceny 600 tisíc tuto horskou krajinu s poutníky několik zájemců vyhnalo až na 2,52 milionu korun, což je víc, než kolik jsou stávající cenové rekor-

O TAK AR LEBEDA: JE ZERNÍ BOUDA, 1895–96, olej na plátně, 76 × 96 cm, cena: 2 160 000 Kč

36

aukce

dy Josefa i Antonína Mánesových.

Na dvojnásobek minimálního podání vystoupala také další krkonošská krajina, Jezerní bouda od Otakara Lebedy. Vítěz aukce za ni nabídl 2,16 milionu korun. Přibližně o čtvrt milionu korun své aukční maximum vylepšil František Tkadlík, když se obraz Tři objímající andělé ze sbírky Patrika Šimona prodal za 1,68 milionu korun. Obraz se na trh vrátil po šesti letech, na jaře 2011 byl ve vídeňském Dorotheu vydražen za 400 tisíc korun. V případě Karla Purkyněho se bojovalo o drobný psí portrét, který je pod názvem Psík reprodukován již v umělcově monografii z roku 1942. Prodal se za 1,44 milionu korun, čtyřnásobek vyvolávací ceny. Úspěchem je také cena 2,52 milionu korun za rozměr-

O TA JANEČEK : T V A R , 1962, olej na plátně, 196 × 114 cm, cena: 900 000 Kč

H U G A O D E M A R T I N I : R E L I É F, 1965, dřevo, sololit, akrylát, 75 × 75 cm, cena: 2 040 000 Kč

nou kolorovanou kresbu Maxe Švabinského Babička v šálu. Za výjimečné ceny – vesměs odpovídají druhé příčce autorských top 10 – se dále prodaly obrazy Bedřicha Havránka (1,44 milionu), Adolfa Chwaly (1,08 milionu), Jaroslava Věšína (1,08 milionu) a Huga Ullika (960 tisíc korun).

Z generace umělců vstupujících na výtvarnou scénu ve 40. a 50. letech minulého století J A R O S L A V V O Ž N I A K : S M R T, 1977, dosáhli nový autorských maxim olej na plátně, 120 × 140 cm, cena: 950 000 Kč Ota Janeček a Vlastimil Beneš.

O Janečkův rekord se postarala rozměrná abstraktní kompozice z roku 1962, která vystoupala z 420 na 900 tisíc korun. V Benešově případě zaujala městská krajina Hlubočepy z téhož roku, která se ze stejné vyvolávací ceny dostala na 780 tisíc korun.

Prague Auctions – Večerní aukce Výjimečným dílem byl rovněž společnosti Prague Auctions, triptych s výjevy ze života Krista která se konala poslední listopaod Karla Součka, který se prodal dovou neděli v pražské Nové síni, s mírným nárůstem za 300 tisíc vynesla 7 milionů korun a znakorun. Za 1,44 milionu korun se menala nová aukční maxima pro prodal drobný miróovský obraz řadu autorů poválečného umění.

Václava Boštíka z doby kolem Za rekordní částky byla vydražena roku 1960, který startoval na díla Jaroslava Vožniaka, Dalibora méně než poloviční částce.

Chatrného či Libora Fáry. Celkem Z poválečného umění nejvyšší ceny dosáhl obraz Mikuláše Medka 16 obrazů, dvě sochy a jedno video byly vydraženy za částky Malá věž z roku 1969, který nelezl nad sto tisíc korun. kupce s nárůstem o více jak třeNejdražší položkou se stal tinu za konečných 3,24 milionu titulní obraz aukčního katalogu, korun. Poprvé bylo za více než rozměrná malba Jaroslava Vožmilion korun draženo některé niaka z roku 1977 nazvaná Smrt. z děl Huga Demartiniho. ČernoObraz vystoupal ze 187 na 950 tibílý reliéf z roku 1965 vystoupal síc korun, což je více než dvou z 840 tisíc až na 2,04 milionu a půl násobek umělcova rekordu korun. Podobně se bojovalo také o obraz Očista, dílo Adrieny Šimo- z letošního května. O rekord Dalitové z roku 1969. S cenou 1,92 mi- bora Chatrného se postaral obraz Otisky v prostoru z roku 1973, lionu korun jde o druhé nejdražší který se prodal s výrazným náumělkynino dílo. Za 1,8 milionu růstem za 475 tisíc korun, loňský korun našla nového majitele ještě rekord jiné malby z téže série tak unikátní socha Hlava medusy od překonal o 125 tisíc. O stejnou Theodora Pištěka. O nový rekord částku navýšil své devět let staré Adolfa Borna se postaral pastel Strážci pokladů z roku 1992, který aukční maximum Libor Fára, když se jeho obraz Rytmus, Milenci se prodal za 660 tisíc korun. / JS

DAL IBOR C HAT RN Ý: O T I S K Y V P R O S T O R U, 1973, kombinovaná technika na plátně, 110 × 75 cm, cena: 475 000 Kč

Poválečné rekordy

z roku 1958 prodal za vyvolávací cenu 437 tisíc korun.

Dalšími úspěchy je cena 850 tisíc za obraz Oty Janečka (autorova druhá nejvyšší), 487 tisíc za sochu Sluneční rytíř Jaroslava Róny (rekord za umělcovu sochu) či 437 tisíc korun za obraz Osud slovenského sochaře Jozefa Jankoviče. Za vyvolávací cenu 212 tisíc korun se prodala video projekce Jakuba Nepraše. Šlo nejen o Neprašovo premiéru, ale i o první aukční prodej videa v Česku.

S výraznými nárůsty byly dále draženy práce Zbyška Siona, Jiřího Anderleho a Olbrama Zoubka.

Z vyvolávacích cen v rozmezí od 94 do 119 tisíc vystoupaly na shodných 212 tisíc korun. Mezi nevydraženými položkami bohužel zůstala i tři nejdražší díla aukce – šedý reliéf od dvojice Libenský-Brychotová (nabízen za 1,12 milionu), fotografie Františka Drtikola Země rodička z roku 193|4 (nabízen za 1,1 milionu) a dvoumetrový bronz Marie od Olbrama Zoubka (nabízen za 875 tisíc korun). / JS

SRDEČNĚ VÁM DĚKUJEME ZA REKORDNÍ AUKČNÍ SEZÓNU A TĚŠÍME SE NA VAŠI NÁVŠTĚ VU U NÁS V GALERII.

1

2

Historicky nejvýše vydražená díla autorů.

1 Václav Špála: Národní divadlo od budovy Mánesa dosažená cena: 9 600 000 Kč

3

2 František Foltýn: Kompozice dosažená cena: 8 300 000 Kč 3 Jan Zrzavý: Kalvárie v Locronanu II dosažená cena: 17 000 000 Kč 4 Pasta Oner: Madona della Scala dosažená cena: 840 000 Kč 5 Quido a Amálie Mánesovi: Krkonošská bouda dosažená cena: 2 500 000 Kč

www.galeriekodl.cz

5

4

KO D L – T R A D I C E O D R O K U 18 8 5

25

Staňte se členem Klubového programu Galerie Rudolfinum Volný vstup do galerie Doprovodné programy zdarma Akce pro členy Slevy v galerijním obchodě Slevy na koncerty České filharmonie Členství lze zakoupit na webových stránkách

www.galerierudolfinum.cz

37

Ještě dražší Medek a další milionový Merta

1. Art Consulting – Na večerní aukci poválečného a současného umění 1. Art Consulting ve středu 29. listopadu bylo prodáno celkem 70 z 88 nabízených položek, což znamená bezmála 80procentní prodejní úspěšnost. Nad milion korun vystoupalo celkem šest položek, nad 100 tisíc pak dalších 47 děl. Celkový obrat aukce činil více než 32 milionů korun.

Nejdražším dílem aukce byl opakovaně nabízený velkoformátový olej Mikuláše Medka Festival kruhu z roku 1962, který se prodal za vyvolávací cenu 6,51 korun, což je o 870 tisíc víc, než za kolik byl obraz u stejné společnosti prodán před rokem a půl. Dosažená cena, tehdy i nyní, z něj dělá nejdražší Medkovou informelní práci prodanou v aukci.

Podtitul aukce sice zněl poválečné a současné umění, ale dražena byla i některá díla starší.

Jedním z nich bylo Zátiší na stole u okna Emila Filly z roku 1925, které skončilo se zhruba stotisí-

covým nárůstem na částce těsně nad 6 miliony korun. Milionovou hranici překonal také o šest let mladší olej Metařka Františka Janouška z umělcovy pozůstalosti (1,31 milionu).

Těsně nad hranicí milionu korun skončil v novém výrazném autorském maximu obraz Milenci v horách Andreje Bělocvětova z počátku 50. let. Je to první milionové Bělocvětovo dílo, předchozí rekord Kubistického portrétu Josefa Sudka z minulého roku byl překonán o téměř 450 tisíc korun.

Nad milion dále vystoupaly dvě velkoformátové malby Jana Merty. Autoportrét podle Rembrandta získal nový majitel za 1,55 milionu korun, což je jen díky nižší provizi milionových děl u 1. Art Consulting o pár tisíc korun méně než prozatím Mertův nejdražší obraz Ubrousky prodaný na jaře u Dorothea o deset tisíc dráž. Malba Echt II z roku 2008 pak dosáhla na čtvrtou

nejvyšší cenu v rámci umělcových děl, téměř 1,1 milionu korun.

Z poválečného umění aukce zaznamenala několik nových autorských maxim. Za 900 tisíc, tedy o 60 tisíc více než doposud nejdražší autorovo dílo, se prodal soubor dvou geometrických abstrakcí Jana Kubíčka s názvem Série Forma – Akce (Konstanty) z poloviny 80. let. Papírový reliéf Jiřího Hilmara Objednaný chaos z roku 1976 vystoupal na 576 tisíc korun, což je o 100 tisíc více než loňský rekord optického reliéfu Bílá struktura. V 80. let vznikl i velkoformátový bezejmenný obraz Georga Dokoupila pocházející z rakouské privátní kolekce, který získal vítězný zájemce za 900 tisíc korun (čtvrtá nejvyšší cena na našem trhu).

S vysokými nárůsty byly dále draženy práce Josefa Istlera (Vegetace, 444 tisíc), Milana Grygara (Partitura – 12 horizontů, 384 tisíc), Radoslava Kratiny (Variabil, 360 tisíc) nebo Evy Kmentové

(Prsty, 102 tisíc korun). Teprve podruhé byla u nás nabízena malba polského umělce Ryszarda Winiarského. Jeho Chance in vertical game z 80. let vystoupala ze 78 na 180 tisíc korun.

Ze současných umělců mladší generace zaznamenal opět úspěch Krištof Kintera s objektem One for all and all for one.

Jeho konečná cena, 336 tisíc korun, znamená druhou nejvyšší částku vydanou v aukci za Kinterovo dílo.

Ze sochařství byl zvláštností originální bronzový odlitek plastiky Upright Motiv A Henryho Moora z roku 1968. Jeho plastiky doposud nebyly u nás nabízeny.

S vyvolávací cenou 780 tisíc korun však zůstal neprodán.

Z prodaných soch můžeme zmínit alespoň Sedícího císaře Karla Nepraše z konce 90. let (348 tisíc), rozměrnou Můzu Olbrama Zoubka z roku 1965 (300 tisíc) nebo plastiku Zestárlý punk Jana Koblasy (180 tisíc korun). / TEREZA KOUCK Á

A N D R E J B Ě L O C V Ě T O V, M I L E N C I V H O R Á C H , 1952, kombinovaná technika, 95 × 75 cm, cena: 1 020 000 Kč MIKUL Á Š MEDEK : F E S T I VAL K R U H U, 1962, olej na plátně, 161 × 125 cm, cena: 6 510 000 Kč JAN MER TA: AU T OP OR T RÉ T P O D L E R E M B R A N D T A , 2009–10, akryl a olej na plátně, 273 × 210 cm, cena: 1 554 000 Kč

38

aukce

Ruské moře, manýristický lustr a raný Sopko

Arthouse Hejtmánek – Poslední z velkých aukcí roku 2017, druhá letošní aukce Arthouse Hejtmánek vynesla 51,7 milionu korun a nového majitel na ní našly téměř čtyři pětiny ze 150 nabízených uměleckých děl a starožitností. Za milionové částky bylo vydraženo osm děl a stotisícovou hranici překonalo dalších šest desítek obrazů a starožitností. V nových autorských rekordech byly draženy práce Jana Jakuba Hartmanna, Bedřicha Stefana, Magdaleny Jetelové či Jiřího Sopka.

Nejdražší položkou aukce se stalo více než dvoumetrové plátno Bouře na moři od mistra tohoto žánru, ruského malíře Ivana Konstantinoviče Ajvazovského. Obraz z roku 1889, který byl mimo jiné publikován v knize mapující díla ruského malířství

v tehdejším Československu, vydané v roce 1974 v Leningradu, vystoupal z 13,6 na 18,6 milionu korun. V letošním žebříčku nejdražších děl českých aukcí tak obraz obsadil sedmou příčku.

Mistr české barokní krajinomalby Jan Jakub Hartmann své jedenáct let staré aukční maximum vylepšil o necelých 70 tisíc, když obraz Alegorie vzduchu z cyklu čtyř živlů (z nichž dva vlastní Národní galerie) vystoupal z 806 tisíc na 1,74 milionu korun. S výrazným nárůstem bezmála o milion se prodala také abstraktní šedá Krajina Josefa Šímy z roku 1964, která našla nového majitele za 2,85 milionu korun.

Dalšími milionovými položkami byly dva dívčí portréty od Vlaho Bukovace a od ruského malíře Konstantina Makovského. Práce

prvně jmenovaného se prodala za vyvolávací cenu 1,61 milionu, dílo druhého odešlo s výrazným nárůstem za 1,05 milionu korun.

Za milionové částky se dále prodaly dvě sochy a unikátní manýristický lustr. Rozměrný šestiramenný bronzový lustr s postavami andělů a Panny Marie s Ježíškem byl vytvořen kolem roku 1600 v jižním Německu a na přelomu 19. a 20. století patřil do sbírky významného vídeňského sběratele, bankéře Alberta Figdora a v minulosti opakovaně prošel aukcemi v západní Evropě.

Z nabízených soch nejvíce pozornosti vzbudil mramor Po koupeli do švýcarského sochaře Jamese Pradiera. Dívčí akt v životní velikosti, který kdysi patřil do sbírky hraběte Palffiho a následně prvorepublikovho obchodníka s uměním Rudolfa Ryšavého, se v roce 1974 dostal do Národní galerie, odkud byl restituován až na konci 90. let. Z minimálního podání necelých půl milionu vystoupal až na 3,58 milionu korun.

S nárůstem o polovinu, dohromady za 1,18 milionu korun se prodala ještě pozdně gotická dřevěná socha Madony s Ježíškem.

Autorským rekordem v této kategorii je cena 558 tisíc korun za sošku závodního vozu Bugatti od Bedřicha Stefana. Dosavadní Stefanův rekord poslední čtyři roky držel jiný odlitek této sochy, který byl na jaře 2013 Galerií Pictura vydražen za 168 tisíc korun. Za vyvolávací cenu 496 tisíc korun se prodala unikátní polychromovaná sádra Hlava pohřebního koně z roku 1944 od Ladislava Zívra. Dosažená cena je třetí nejvyšší za Zívrovo dílo, jistým zklamáním je však, že o toto výjimečné dílo, jehož prvním vlastníkem byl Bohumír Matal, projevil zájem jen jeden dražitel.

V kategorii poválečného umění vzbudily značnou pozornost rané práce Magdaleny Jetelové a Jiřího Sopka. Dosažené ceny 682 a 620 tisíc korun výrazně překonaly minimální podání a pro oba autory znamenají nové aukční rekordy. V Jetelové případě se bojovalo o sítotisk na reliéfně pojednané dřevěné desce Das Fenster z roku 1974. U Sopka to byla o šest let mladší malba Přbíračka, akryl na jutě středního formátu, který startoval na necelých 150 tisících korun.

I VAN KONS TAN T INOV IČ A J V A Z O V S K I J : B O U Ř E N A M O Ř I , 1889, olej na plátně, 140 × 215 cm, cena: 18 600 000 Kč

J A N J A K U B H A R T M A N N : A L E G O R I E V Z D U C H U, po 1700, olej na měděném plechu, 38,5 × 60,5 cm, cena: 1 736 000 Kč

J I Ř Í S O P K O : P Ř E B Í R A Č K A , 1980, akryl na jutě, 80,5 × 60,5 cm, cena: 620 000 Kč

ŠES T IR AMENNÝ LUSTR, JIŽNÍ N Ě M E C K O, kolem 1600, bronz, 125 × 100 cm, cena: 1 860 000 Kč

39

Rekordní Filla a české úspěchy v Londýně

J A M E S P R A D I E R : P O K O U P E L I , 1844, kararský mramor, výška 160 cm, cena: 2 108 000 Kč

Z dalších zajímavých prodejů uměleckých děl jmenujme 496 tisíc za manýristický obraz od Karla van Mandera, 422 tisíc za mužský portrét od Wenzla Hablika, 409 tisíc za rozměrnou chiasmáž Jiřího Koláře Památce Josefa Šímy nebo 298 tisíc korun za obraz Čestmíra Kafky Střechy z roku 1958.

V kategorii starožitností se po již zmiňovaném manýristickém lustru nejdráže prodaly laternové hodiny, vídeňská práce z doby kolem roku 1830, které odešly za vyvolávací cenu 806 tisíc korun.

Výrazně se bojovalo o artdecovou stolní lampu od francouzské návrhářky Claire Colinet, která vystoupala na 422 tisíc, nebo o dvojici kubistických židlí od Pavla Janáka, které se prodaly za 397 tisíc korun. Úspěchem je také cena 347 tisíc za tři sta let starý habánský džbán nebo 174 tisíc korun za kruhový biedermeierový stolek, který startoval na méně než čtvrtinové částce. Za stotisícové částky bylo v této kategorii celkem vydraženo osmnáct položek. / JS

Sotheby’s – Londýnská pobočka Sotheby’s připravila na půlku listopadu již čtvrtou aukci nazvanou Jiná perspektiva, která byla věnována modernímu a poválečnému umění z východní a střední Evropy. Stejně tak bychom ale mohli říct, že šlo o aukci českého umění doplněnou o pár děl z Polska, Maďarska či Německa. Téměř polovinu z devadesáti nabízených položek představovala díla českých autorů a odrazilo se to i ve výsledcích: v top 10 aukce Češi obsadili sedm příček.

Největším úspěchem aukce, která se konala v úterý 14. listopadu odpoledne, byl prodej rozměrného ženského aktu Emila Filly z roku 1948 za 729 tisíc liber, v přepočtu na koruny tedy za přibližně 22 milionů liber (ceny jsou uváděny včetně aukční provize, avšak bez DPH z této provize, případných autorských poplatků či poplatků spojených s dovozem díla ze zemí mimo EU). Dosažená cena, která je téměř dvojnásobkem horního odhadu, je nejen rekordem za Fillovo poválečné dílo, ale současně i jeho celkovým aukčním maximem. Druhý nabízený Fillův obraz, Zátiší s kytarou z roku 1929, se prodal v přepočtu za 4 miliony korun.

FR AN T I ŠEK FOLT Ý N: MODR Á M A D O N A , 1922–24, olej na plátně, 110 × 101 cm, cena: 321 000 GBP

Druhým nejdražším dílem aukce se stala Modrá Madona ze začátku 20. let od Františka Foltýna, kterou si aukční síň vybrala na obálku katalogu a která po celou dobu aukce visela na čelní stěně sálu přímo za licitátorem.

Konečná cena 321 tisíc liber (9,2 milionu korun) je nicméně poněkud zklamáním. Takto raná a rozměrná díla se na trhu objevují jen vzácně a srovnatelné obrazy Imperialismus a Dostojevskij dosáhly v červnu 2011 na aukci Hascoe lepších výsledků. Prodejní cena Modré Madony odpovídá střednímu pásmu předaukčního odhadu.

Pozitivně naopak překvapili Alois Wachsman, Bohumír Matal a Oldřich Blažíček, jejichž díla výrazně překonala odhady a přiblížila se stávajícím aukčním rekordům všech tří jmenovaných. Wachsmanův obraz Stojící žena byl nabízen s odhadem 12–18 tisíc liber, cena na sále však nakonec vystoupala až na 75 tisíc liber (s provizí 2,6 milionu korun). Obraz Bruslaři od Oldřicha Blažíčka se prodal dokonce za desetinásobek očekávané ceny, za konečných 52 tisíc liber, respektive 1,5 milionu korun.

BOHUMÍR M ATAL : ŽENA V Č E R V E N É M , 1956, olej na plátně, 81 × 81 cm, cena: 68 750 GBP

V případě Bohumíra Matala se největší boj strhl o rozměrný obraz Žena v červeném z roku 1956, který vystoupal až na 68 tisíc liber, téměř 2 miliony korun. Na českém trhu je Matalův rekord o čtvrt milionu korun nižší, před šesti lety v rámci aukce Hasceo se ale Matalův čtyřmetrový obraz Milenci prodal ještě o milion korun dráž.

Celkem bylo nabízeno devět Matalových obrazů, které se prodaly dohromady za 150 tisíc liber.

Za vysoké částky, které však poněkud zaostaly za výsledky českého trhu, byla dražena ještě díla Václava Špály a Antonína Slavíčka. Od Špály to byl oboustranný obraz Domy/Portrét mladého muže z roku 1921, který se prodal za 72 tisíc liber, tedy au 2,1 milionu, od Slavíčka pak lesní interiér z 90. let 19. století.

Prodal se přibližně za 4 miliony korun, což je deset tisíc liber pod spodní hranicí odhadu.

Součástí dražené kolekce byla dále díla Joži Uprky, Františka Kavána, Pravoslava Kotíka, Františka Grosse či Vlastimila Beneše.

Z novějšího umění pak aukční síň nabízela ještě pět obrazů Milana Kunce. Nejdražší z nich vystoupal na 12,5 tisíce liber (364 tisíc korun). / JS

EMIL F ILL A: SEDÍC Í ŽENA, 1948, olej na plátně, 146 × 98 cm, cena: 729 000 GBP

40

na trhu

text Jan Skřivánek

Poválečný Šíma Padesátá léta představují v tvorbě Josefa Šímy přelomové období a obraz Bouře ve Fécamp z roku 1953 jde označit za jednu z prací, které otevírají cestu k umělcovu vrcholnému, pozdnímu dílu. Reálná scenérie pobřeží Normandie se zde prolíná s předválečnými „odpoutanými“ krajinami i světelnými abstrakcemi let šedesátých.

JOSEF ŠÍMA: K R A J I N A V B R I E , 1950, olej na plátně, 33,2 × 44 cm, cena: 2 616 000 Kč, 1. Art Consulting 6. 10. 2013

Druhá světová válka pro Josefa Šímu znamenala zásadní životní i umělecký přelom.

V září 1939 byl mobilizován a strávil tři měsíce u ženijní jednotky ve Versailles. V prosinci byl s ohledem na věk – táhlo mu na devětačtyřicet – z armády propuštěn a v létě následujícího roku i s rodinou opustil Paříž.

S malováním na několik let zcela přestal.

Jeho tehdejší naladění dobře ilustruje potemnělý obraz Návrat Odysseův (Poutník) z roku 1943, který je dnes ve sbírce Národní galerie a který je v kontextu jeho díla do značné míry solitérem.

K malbě se nevrátil ani bezprostředně po skončení války. Svou energii místo toho vrhl do znovubudování kulturních vazeb mezi Paříží a Prahou. Byl jmenován poradcem pro kulturní záležitosti při Čs. velvyslanectví a hned v září 1945 cestoval do Prahy na jednání s Vladimírem Clementisem o nové kulturní politice státu. Prvním vážnějším pokusem o obnovu umělecké tvorby byla cesta na Slovensko v létě 1947 a následná výstava v pražském Topičově salonu. Stále však ještě nešlo o malbu, ale hlavně o kresby a kvaše.

Na podzim 1950 Šíma opouští místo na ambasádě a naplno se znovu soustředí na malování. Vrací se k figuře, městským výjevům i ke svým meziválečným krajinám a hledá jak dál. „Šímovu novou tvorbu uvádí téma labyrintu, které se mu stalo symbolem jeho vlastního desetiletého bloudění, složitého hledání ztracené tvůrčí schopnosti a zároveň předobrazem tápání, jež ho bude provázet při jeho prvních pokuse o navázání přerušené kontinuity,“ charakterizuje toto období v monumentální malířově monografii z roku 1988 František Šmejkal. Jezdí malovat do Brie, východně od Paříže, i na západ na pobřeží Normandie. „Z hlediska Šímova dalšího malířského vývoje se jako nejnosnější ukázaly Krajiny z Brie, tedy právě ty obrazy, jimiž hned na počátku navazoval přerušenou kontinuitu a jejichř kořeny sahaly do jeho předválečné tvorby. Šíma je také v průběhu první poloviny padesátých let, paralelně s dalšími tématy, dále rozvíjel do stále abstrahovanější a oproštěnější podoby,“ pokračuje Šmejkal. Příslušnou kapitolu nazvanou Druhý dech pak uzavírá dvoustránkou, na které jsou barevně reprodukovány obrazy Bouře ve Fécamp z roku 1953 a o rok mladší plátno Prázdno a vítr, které je pravděpodobně inspirováno křídovými útesy normandského pobřeží. „Syžetem mého malován je světlo a jednota všech věcí, jednotnost hmoty, jejímž nejsubtilnějším projevem je světlo – světlo nikoli jako záhadné fluidum osvětlující předměty, nýbrž jako síla, tvořící existenci předmětů,“ charakterizuje svou tvorbu sám Šíma v září 1959 v dopise Jiřímu Kolářovi. Snadno si lze představit, že pohled na přelévající se masy mořské vody a bílé hřebeny vln, jak je zachycuje představovaný obraz, byly důležitým impulsem k těmto úvahám. Nejde zde již jen o abstrahování jednotlivých tvarových elementů krajiny, jako u starších prací, ale mnohem spíše o prolínání hmot.

Pokud jde o přijetí Šímových děl ze začátku 50. let, Šmejkal bez dalšího vysvětlení

41

poznamenává: „Nebýt dvou ženevských sběratelek, které ho v tomto obtížném období nových začátků podporovaly, neměl by Šíma z čeho žít.“ Jména neuvádí a nelze je vyčíst ani z katalogu Šímovy velké retrospektivní výstavy, která se v roce 1968 uskutečnila v Praze, Brně a Bratislavě a která čítal těžko uvěřitelných 172 obrazů. U obrazu Bouře ve Fécamp, který je v katalogu černobíle reprodukován pod číslem 90 je uvedeno pouze „soukromá sbírka v Ženevě“. A to stejné čteme i u o dva roky staršího pastelu téhož námětu, který je reprodukován jako číslo 223. Tento se před osmi lety prodal v Christie’s v Paříži za 10 tisíc eur.

Jméno této ženevské sběratelky nyní uvádí katalog aukční síně Adolf Loos Apartment and Gallery, která obraz Bouře ve Fécamp bude dražit začátkem února. Byla jí lékařka Marie Čakrtová, která na začátku druhé

světové války odešla studovat do Spojených státu a od roku 1948 působila v nově ustavené World Health Organization, jež má centrálu právě v Ženevě. Obraz bude nabízen s vyvolávací cenou 2 950 000 Kč (bez provize), což odpovídá ceně, za kterou byla letos v červnu v Paříži vydražena monumentální, na papíru malovaná varianta obrazu Prázdno a vítr.

Josef Šíma se loni třemi prodeji za více než 20 milionů korun – jedním ve Francii a dvěma na aukcích v Česku – vrátil mezi nejdražší autory českého trhu s uměním. Ve skutečnosti se Šíma draze prodával již před patnácti lety.

V roce 2002 se do top 10 dostala hned tři Šímova plátna, přičemž za milionové částky bylo v průběhu celého roku draženo všehovšudy osmnáct obrazů. Nejdráže se prodal raný obraz Le Havre z roku 1923, který na aukci Galerie Pictura vystoupal z 2,2 až na 3,45 milionu korun. Obraz Šílená královna z roku 1960

JOSEF ŠÍMA: B O U Ř E V E F É C A M P, 1953, olej na plátně, 65 × 81 cm, cena: 2 950 000 Kč (+ 20% provize), Adolf Loos Apartment and Gallery 4. 2. 2018

na téže aukci našel kupce za 3,28 milionu korun. Výjimečnou sezónu pak uzavřel prodej obrazu Odpoutaný strom (Letící keř) z roku 1931, titulního díla opakovaně zmiňované malířovy monografie od Františka Šmejkala, který byl na aukci Galerie Kodl vydražen za 2,11 milionu korun. Výjimečný byl také rok 2004, kdy se nejdražším dílem roku stal Šímův stěžejní raný obraz ML, který se na aukci 1. Art Consulting prodal za 7 milionů korun, což tehdy byla zcela neslýchaná cena.

44

rozhovor

text Lucie Skřivánková Autorka je vedoucím grantového projektu Panelová sídliště v ČR jako součást městského životního prostředí. foto (portrét) Jan Rasch

Paneláky nepředěláš Rozhovor se Zdeň kem Hölzelem Přestože panelová sídliště představují zásadní architektonický i historický fenomén, jejich odborný výzkum je v mnoha směrech teprve v počátcích. Jak ale dokládá řada publikací a výstav z poslední doby, zájem o paneláky roste. Sídliště Nový Barrandov, jehož spoluatorem je Zdeněk Hölzel, je nejmladším pražským panelovým sídlištěm a současně příkladem postmoderního návratu k tradičním městským formám.

Váš otec i dědeček byli architekty, byla pro vás architektura jasná volba?

A pradědeček byl zedník. Samozřejmě mě to ovlivnilo.

V pubertě jsem se chtěl stát atomovým fyzikem nebo strojařem, ale otec mi vysvětlil, že architektura je mnohem lepší. V době mých studií pracoval ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů, kde jsem kreslil na brigádách i já, a tedy dělal rekonstrukce. Přestože pracoval na významných projektech na Pražském hradě, třeba na Martinickém, Mladotově nebo Lobkovickém paláci, a chtěl, abych pracoval u něj, já jsem toužil dělat nové věci. Často přemýšlím, co mi otec chtěl říct tím, když mi ukazoval nepravidelně umístěná nová okna v atriu Martinického paláce a na mou otázku, proč nejsou pod sebou, odpověděl: víš, mně se nějak nechtělo…

Jak jste se seznámil s Janem Kerelem, spoluautorem Nového Barrandova a svým celoživotním nejbližším spolupracovníkem?

Po škole, v roce 1971, jsem při akademii nastoupil do Družstva architektů k Jaroslavu Vaculíkovi, to byl jeden z architektů, kteří pracovali u Le Corbusiera. Mými kolegy byli třeba Petr Svoboda, Honza Štípek, Petr Keil, Jaroslav Šafer a právě Honza Kerel. Ten předtím studoval na sochařsko-kamenické škole v Hořicích

a pak na VŠUP u Adolfa Benše, kterého obdivoval.

Od té doby jsme pracovali pořád spolu, čtyřicet let v jedné kanceláři až do roku 2013, kdy musel Honza ze zdravotních důvodů odejít do důchodu.

Váš otec spolupracoval s Vítem Obrtelem, Jan Kerel byl ovlivněn Adolfem Benšem, to jsou klíčové osobnosti meziválečné architektonické avantgardy.

Měl jste i vy možnost setkat se s někým takovým?

Ano, na technice nás učil Karel Janů, otec i zavaděč typizace v Československu. Měl nejlepší a naprosto okouzlující přednášky. Jeho vize, aby těžkopádné stavebnictví dosáhlo lehkosti a dokonalosti tovární úrovně, konvenovala tehdy s představami hrdinů „šedesátek“: Archigramem, Banhamem, Buckminsterem Fullerem… Ostatně v té době se dívalo nově na všechno a všechno mělo být jinak. Janů měl v sobě obrovskou energii a nadšení. On byl takový salonní bolševik, nezajímali ho proletáři, zajímala ho myšlenka, jak má svět běžet krásně kupředu. Byl přesvědčený – a velmi přesvědčivý –, že ví, jak na to, a má patent na pravdu. Ve své knize Socialistická architektura měl kromě hezkých plánů teze, že domy se po celou historii staví špatně, že celé stavebnictví je zpátečnické, zednická lžíce a cihly patří do minulosti, všechno se má odehrávat v továrně. Že je blbost, aby architekti

45

56

Předplaťte si art+antiques a získejte knihu věnovanou Andymu Warholovi.

12+1

prosinec 2017 leden 2018

123

109 Kč / 5,10 ¤

O kosmos hino kalo 44 / Rozhovor se Zdeňkem Hölzelem 58 / Mistrovské světničky 18 /

S ARTcard můžete využít slevu u těchto partnerů Galerie hlavního města Prahy 120 Pavel Baňka (do 7. 1. 2018) Sráč Sam (25. 2. 2018) Centrum současného umění DOX 180 Před očima – příběh Iráku (do 8. 1. 2018) 1917–2017 (do 8. 1. 2018)

108 Kč

Uměleckoprůmyslové museum v Praze 150 Český kubimus (31. 12. 2017) Director’s Choice (do 18. 3. 2018)

80 Kč

Muzeum umění Olomouc 70 České kolektivní domy (do 18. 2. 2018) Monogramista T. D. (do 18. 2. 2018) Jozef Jankovič (do 11. 3. 2018) Moravská galerie v Brně 120 Paneland (do 28. 1. 2018) O kosmos hino kalo (od 18. 3. 2018) CJCh: Finále 2017 (do 7. 1. 2018) Clemens von Wedemeyer (do 7. 1. 2018) Dům umění města Brna 80 Je to tak, jak se vám to zdá (do 30. 12. 2017) Karel Otto Hrubý (do 4. 3. 2018) Tadeáš Kotrba (do 4. 3. 2018) Oblastní galerie Liberec 80 Zátiší Johanna Adalberta Angermeyera (14. 12. 2017–4. 3. 2018) Aleš Čermák (14. 12. 2017–4. 3. 2018)

Získáte 12 čísel časopisu (z toho 2 dvojčísla) Ročenky ART+ Trh s uměním v letech 2017–2018 Poválečné a současné umění 2017–2018 ARTcard s programem Sphere Přístup do elektronického archivu časopisu

60 Kč

35 Kč

60 Kč

40 Kč

40 Kč

Museum Kampa 200 100 Kč František Kupka a skupina Puteaux (do 9. 1. 2018) Emil Filla a surrealismus 1931–1939 (do 11. 2. 2018) Jitka Svobodová (do 11. 3. 2018) Divadlo ABC 320 Teror (premiéra 11. 11.)

288 Kč

Divadlo v Dlouhé 320 Heda Gablerová

260 Kč

roční předplatné: 885 Kč (ušetříte 274 Kč oproti koupi na stánku) objednávejte na www.artcasopis.cz nebo bezplatné lince 800 300 302 Nabídka platí pro standardní roční předplatné uhrazené do 2. 2. 2018.

Dárky jsou rozesílány novým předplatitelům v ČR do 5 týdnů od obdržení prvního čísla časopisu.

Platí do vyčerpání zásob.

Seznamte se: Warhol

Andy Warhol, prý sám o sobě tvrdil „Pokud se chcete dozvědět vše o Andy Warholovi, stačí se podívat na má díla... to jsem já. Nic dalšího v nich není.“ Kniha Seznamte se: Warhol proniká pod povrch a objevuje Warholovo umění od začátků, kdy pracoval jako reklamní umělec až po vrchol své kariéry uznávaného výstředního umělce. Živé ilustrace odhalují svět jeho v dětství v Pittsburghu, chaotické velkolepé sídlo na Manhattanu i Stříbrnou továrnu, ateliér, kde se v New Yorku bavil i tvořil. Kniha byla v deníkem The Guardian zařazena do desítky nejlepších obrazových knih roku 2014.

S ARTcard ušetříte až 50 % na vstupném u našich partnerů.

Program Sphere nabízí další výhody a slevy na více než 10 000 místech v ČR a SR. www.artcasopis.cz/predplatitelska-artcard

57

58

téma

text Anna Fulíková Autorka je historička umění. foto Martin Netočný

Mistrovské světničky Rodné domy, byty, chalupy a další Památek, které můžeme napříč Českou republikou navštívit, je nespočet. Vedle hradů a zámků přežívají v mnoha vesnicích a městech často opomíjené památníky slavných rodáků a osobností s tím kterým místem nějak spojených. Nepřipomínají spletitou historii šlechtických rodů, ale příběh a tvorbu konkrétních osob, jejichž odkaz byl v určité době společensky či politicky aktuální.

Průvodkyně (při prodávání vstupenek): „A vy jste kdo? Studenti?“ Skupina návštěvníků (neutrálně, možná zklamaně): „Ne, my nejsme studenti.“ Průvodkyně (již lehce popuzeně): „A proč jste tady?

Vždyť jste docela mladí, ne? Od té doby, co vymřel Spolek XY (doplň iniciály významné osobnosti), sem nikdo dobrovolně nechodí.“ Památník chápeme obvykle jako objekt dokládající konkrétní událost na jejím autentickém místě. Může jít o skulpturu, která tuto událost reprezentuje, stejně jako o nějaký autentický artefakt s ní spjatý. Následující se bude zabývat rodnými chalupami, domy, byty, ateliéry a pracovnami, svého druhu svatostánky, které na základě „relikvií“, autentických dokladů, připomínají odkaz dané osobnosti.

Průvodkyně: „No já nejsem žádný odborník na XY.“ Skupina: „Ale to my taky ne.”

Průvodkyně: „No díky bohu! Ono je docela šílené, když někdo je!“ Celkový počet takových památníků v České republice není přesně znám. Nejsou totiž nijak centrálně řízeny, jejich správa zpravidla spadá pod regionální muzea či obce. Mezi těmi, které se mi podařilo napříč Českou republikou objevit, jsou nejhojněji zastoupeny památníky spisovatelů, básníků a jazykovědců (22), dále pak hudebních skladatelů (10), malířů a ilust-

rátorů (7), vynálezců a vědců (7), jeden památník se pak týká herce (přenesený interiér chalupy Vladimíra Menšíka do Vlastivědného muzea v České Lípě). Jediný z nich je věnován ženě, malířce Zdence Braunerové (Ateliér Zdenky Braunerové v Roztokách u Prahy). „Průvodkyně: Asi bych vám měla říct něco o XY, ale to si můžete také najít na internetu.“ Idea památníků vychází z myšlenky, že tvůrčí osobnost zanechala na místě, kde je památník zřízen, určitou stopu. Ať již naprosto konkrétní (pracovní stůl, židle), či přenesenou (žil v tomto domě a dýchal tento vzduch). Jde o místo, kde dotyčný prožil část svého života. Oblíbené jsou rodné domy, ale mohou to být i letní byty či místa skonu. Každá kategorie s sebou nese specifické znaky: postele v rodném domě navozující dojem, že právě v ní k porodu génia došlo, oblíbená je také kolébka či dobová dětská hračka. V domě smrti se setkáváme s postelí úmrtní. Inscenovaná zátiší, neodmyslitelná součást a zároveň jasný znak památníků, jsou naaranžována tak, aby budila dojem, že přesně v tomto stavu velikán místnost zanechal. „Průvodkyně: Prohlídka bude trvat tak maximálně třicet minut, abychom se vzájemně nezdržovali.“

Zde se narodil, žil a zemřel

Historie zakládání památníků v Českých zemích není dosud zpracována, první zmínky o nich evidujeme

PA M ÁT NÍK PE T R A BEZRUČE Opava

+ A.indd 3

68

inzerce

J. H. Krchovský František Štorm Nekonečný kalendář V diáři lehký žal, hluboký v srdci smích!

Zapomeňte na „moleskínky“! Toto lehce dekadentní diárium můžete využívat jako klasický plánovací diář, ale i jako svůj zápisník či deník. Po naplnění jedinečným obsahem Vám navždy zůstane jako památka na libovolný rok.

Partitury pro Gustava Mahlera Annegret Heinl a Jan Steklík 13. 12. 2017–17. 2. 2018 vernisáž v úterý 12. 12. v 17:00

Vychází v nakladatelství hostbrno.cz

14.11.2017 10:03:04

Dům Gustava Mahlera Znojemská 4, Jihlava | út–so 10–12, 13–18 www.mahler.cz facebook.com/mahler.jihlava

profil

text Anežka Bartlová

69

Ve smyčce Jako host v rámci letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého vystavuje v Moravské galerii Clemens von Wedemeyer.

Výstavní síň Atrium, z jejíž celé jedné stěny na nás zírá nekonečno, odplouvá kamsi vesmírem. Ve vysokém rozlišení tu kolem nás prolétají, srážejí se a tříští sochy.

CLEMENS VON WEDEME YER: C A S T, 2013, video na výstavě Afterimage, MAXXI, Řím, foto: Matteo Monti

CLEMENS VON WEDEME YER: NEBE SK Á HAVĚ Ť místo: Atrium Pražákova paláce, Moravská galerie v Brně kurátorka: Karina Kottová termín: 22. 9. 2017–14. 1. 2018 www.moravska-galerie.cz

Samozřejmě by bylo v zájmu přesnosti na místě předchozí větu hned poupravit – nejedná se o sochy samotné, ale jejich 3D rendery a dokonalý obraz s vysokým rozlišením není nahodilou vlastností, ale podstatnou součástí prezentovaného videa. Stejně jako podivně crčivý a hrčivý zvuk a fakt, že běží ve smyčce. Brzy se ukazuje, že onen prostor je ve skutečnosti virtuální, což zde neznamená „nereálný“. Vizualizuje představy, které jsou možné, ale zatím neuskutečněné.

Většinou je nutné dodat: bohudík. S touto možností virtuality pracuje Wedemeyer často v historické perspektivě.

Clemens von Wedemeyer se narodil v roce 1974 v Göttingenu, studoval na akademii v Lipsku, dnes žije a tvoří převážně v Berlíně.

Vrstevnatá minulost, jež je v těchto městech patrná na každém kroku, a naše každodenní zacházení s ní jsou jedním z hlavních témat, která umělec zpracovává. V Brně vybral z depozitáře Moravské galerie šest soch, které poté naskenoval a ve 3D programu vytvořil model. Ten je v galerii prezentován sice ve 2D videu, ale zato s odkazy na předchozí proces (patrné tečky, jimiž si pomáhal při skenování). Výběr jednotlivých děl sleduje chronologickou linii stylem „od každého

něco“, spíše než formální či významovou koncepci. Najdeme tu tak jednu poničenou středověkou postavu madony s dítětem (14. století), poprsí generála Jean-Louise Raduite de Souches od Jana Christina Pröbstla (1722), studii Ruina života od Bohumila Kafky (1902), modelovanou obličejovou masku sv. Václava od Josefa Václava Myslbeka (1903), Prométheovu hlavu Vincence Makovského (1934) a portrétní bustu od Vlasty Prachatické-Kolíbalové (1963). Skrze výběr tak Wedemeyer zachytil stručné dějiny sochařství. Díla do sebe ve videu narážejí, odlétají a zase přilétají z neznáma. Není přitom jasné, zda jsou to jediné dostupné informace o exponátech přeživších výbuch depozitáře někdy před rokem 2049, anebo pokus o virtuální výstavu s důrazem na paměť obsaženou v moravských sbírkách.

Sochy Wedemeyera fascinují právě ve vztahu k filmovému médiu, jde mu o možnosti filmové reprezentace jejich objemovosti, prostorové a místní orientace. Nejpříměji je to patrné ve videu Afterimage představeném poprvé v roce 2013 v římském muzeu MAXXI. Zachycuje průchod na první pohled neskutečně napěchovaným depozitářem firmy na výrobu odlitků a zmenšenin soch používaných

72

profil

text Jiří Pátek Autor je kurátorem fotografické sbírky Moravské galerie v Brně.

Sestup bílé čáry Práce Alexandra Skalického ukazuje, jak důležitý je pro posuzování a hodnocení uměleckých jevů kontext.

I když se nabízí řadit jej mezi konceptuální umělce, kteří se našli v land artu a v akcích spojených s pobytem v krajině, pokud porovnáme pohnutky, jež za jejich vytvořením reálně stály, stojí před námi dva různé světy, jež se sice v určitých aspektech shodují, ale jejich podstata je rozdílná.

Začátek vypadal slibně. Dítě z lepší rodiny, ročník 1932, se zhlédlo v umění a s pochopením gymnaziálního profesora kreslení, a samozřejmě díky píli a talentu, odešlo studovat na Akademii výtvarných umění do Prahy. Vše by zřejmě gradovalo rolí uznávaného malíře rodného kraje nebo možná kariérou etablovaného pražského umělce. Psal se ovšem začátek 50. let. A na celou společnost doléhaly tlaky nastupující komunistické diktatury, jež se v kulturní sféře realizovala násilnou indoktrinací socialistickým realismem. Ateliér krajináře Vlastimila Rady, kde Skalický zakotvil, se sice této orientaci nijak zásadně neprotivil, celková atmosféra na škole byla ale napjatá a konflikt s mladou vyučující marxismu-leninismu, kterou Skalický společně s kolegy z ročníku vypískal z hodiny, měl za následek, že školu opustil.

Existenční nutnost vedla Skalického následně k tomu, aby si udělal zeměměřičskou nástavbu a nastoupil do západočeské geodezie. Pod její hlavičkou se v několika následujících letech podílel na mapování krajiny po celém území republiky. Včetně oblastí v severozápadních Čechách, které vymazala později z povrchu země těžba uhlí.

Pro člověka s citem pro krajinu a její ekologii to byl zážitek, k němuž se vrací dodnes.

V průběhu 50. a 60. let změnil Skalický několikrát zaměstnání. Byl muzejním pracovníkem, počátkem 60. let opět geodetem a nakonec našel uplatnění v památkové péči.

Vlastní tvorbě se v tomto mezidobí věnoval jen sporadicky, pokračoval však ve svých zájmech o umění a jeho historii. Spřátelil se s Janem Bauchem, stýkal se rovněž s Josefem Istlerem, Vladimírem Preclíkem, Pravoslavem Radou, Zdeňkem Sklenářem a mnoha dalšími domácími umělci.

Dialogy s tradicí Od doby, kdy začal být umělec vnímán jako individualita, jsme se naučili spatřovat hodnotu jeho výkonu v míře, s níž je schopen jít

proti stávající konvenci. Těmto romantickým představám o přemáhání společenského konzervativismu, který brání svobodnému tvoření, konvenuje Skalický jen částečně.

V polovině 80. let absolvoval fotografickou konzervatoř u profesora Jána Šmoka, aby si osvojil normy a pravidla dominující výtvarné fotografie. A přesto, že se vždy pohyboval na jejich hranici, nedá se říci, že je ve své tvorbě popíral. Stručně řečeno, ať už si kolem jeho konceptuálně laděných prací, jimž se zde budeme věnovat především, vybudujeme jakoukoli konstrukci, jejich vnitřní logika se liší od té, jež poháněla aktivity mladší, dnes už kanonizované generace konceptualistů, jako jsou Vladimír Havlík, Zorka Ságlová, Jan Steklík nebo Josef Hampl. Chybí jí především její aktivismus a přímé propojení s poměry ve společnosti. Optikou vědy o umění to není nijak progresivní pozice.

Odráží však autorovu potřebu vztahovat se v morálním marasmu reálného socialismu k něčemu, co stojí bezpečně mimo jeho zákonitosti. I to je zřejmě důvod, proč se autor tak často obracel do historie. Krajina, v níž instaluje zrcadla, vymezuje geometrické obrazce, sleduje proudění větru a vody nebo pálí ohně, je krajinou čtyř elementů. Jakýmsi ideálem, v němž se přibližuje symbolice ikonografických programů starých mistrů, aby vytěsnil skutečnosti vnějšího světa.

Velmi záhy po politickém převratu začali kurátoři a teoretici ze zemí bývalého sovětského bloku hovořit o tom, že umění, jež vznikalo v jejich zemích za minulé éry, není možné posuzovat kánonem západních dějin, protože vyrostlo z diametrálně odlišných podmínek. Umělecká fotografie zažila přehodnocování své systematiky na začátku tisíciletí. Bořily se staré mýty a také se celkem očekávatelně objevily snahy přehodnotit její dosavadní historii. V tomto procesu se fotografie rozloučila s klasickou polaritou subjektivní – objektivní, jež byla jejím hlavním klasifikačním kritériem, a začala se více věnovat kontextu, v němž dílo vzniká.

73

V rámci této změny se z tradičně jednolitého celku začaly vynořovat nové fenomény. Lze mezi ně počítat i skupinu fotografů, činnou převážně v 80. letech, zajímavou tím, jak se dokázala vyrovnávat s dispozicemi uměleckého paradigmatu fixovaného na modernismus. Tito fotografové byli na jednu stranu ochotní akceptovat jeho konzervativní zásady, jež měly tendenci redukovat práci fotografa na obratné zacházení se specifickými výrazovými prostředky média.

Na straně druhé však neváhali do této struktury zapojovat prvky konceptuálního umění, které bylo pro valnou většinu fotografické obce nesrozumitelné, a dokonce i v řadách odborníků se o něm uvažovalo v pojmech výstřelku západní kultury, který nemá v našem prostředí místo.

Na začátku a na konci Alexandr Skalický je ve věku, kdy už není nijak nemístné mluvit o jeho práci jako o uzavřené kapitole. Fotografie, které ležely roky doma v šuplíku, se dostaly do klíčových státních sbírek a jsou vystavovány na dobrých adresách. Dokonce o ně projevili zájem sběratelé. Na začátku však vypadalo vše jinak. Optikou dobových poměrů skoro bizarně. Muž, který naviguje z jednoho kopce asistenty rozvíjející na druhém kopci role toaletního papíru, sestavuje na louce zrcadla nebo si hraje na vlastní zahradě s hořícími novinami, při tom vše fotí a chce své záznamy vystavovat jako umění, přesahoval míru chápání a často i tolerance socialistického okresního města.

Impulzem, který vnesl do Skalického názoru na umění alternativní pohled, byly články Sávy Šabouka a Jaromíra Šípa o problémech interpretace uměleckého díla uměleckým dílem. Vyšly v 70. a 80. letech v časopise Umění a diskuse, které rozpoutaly, inspirovaly autora k vytvoření fotografických inscenací, v nichž parafrázoval obrazy a tvůrčí postupy známých malířů historie i současnosti. 80. léta, kdy byl nejproduktivnější,

(vlevo) ALE X A NDR SK AL IC K Ý: M A G I C K É R U C E , 1987 ALE X A NDR SK AL IC K Ý: S E S T U P B Í L É Č Á R Y, 1983

80

staveniště

Architektonické ceny

Praha – Koncem listopadu byly krátce po sobě vyhlášeny výsledky dvou konkurenčních architektonických cen – České ceny za architekturu, kterou pořádá Česká komora architektů, a Grand Prix architektů, kterou organizuje spolek Obec architektů. Jejich výsledky jsou překvapivě dosti odlišné.

Vítězem České ceny za architekturu se stal Archeopark v Pavlově brněnských autorů Radko Květa a Pavla Pijáčka, který je podle poroty „významný v mezinárodním měřítku, a přitom silně rezonuje i v lokálním prostředí“ a „vystihuje zároveň krajinu i historii místa“. Hlavní prostor tohoto archeologického muzea „v místě činu“ se ukrývá pod zemí, v hloubce, kde pod vrstvou spraše ležely a z části ještě leží paleolitické nálezy. Do krajinného rámce Pavlovských vrchů vystupují jen prosvětlovací věže, zářezy vstupu výhledů, které mají podobu světlých betonových objektů různých

tvarů i velikostí. Připomenou vápencové skály zdejších kopců nebo kusy mamutích klů či kostí.

(Podrobněji viz a+a 12/2016.)

Grand Prix Obce architektů získal showroom nábytkářské firmy v Brně od zdejšího ateliéru Chybik+Kristof, který vznikl radikální úpravou bývalého autosalonu na okraji panelového sídliště.

Původní stavbu architekti oholili doslova „na kost“ a novou fasádu vytvořili z černých plastových sedáků, které firma vyrábí. Jednotlivé prostory pak ve volně pojatém interiéru oddělují jen bílé textilní závěsy.

Nábytkový showroom Chybíka s Krištofem se ocitl i mezi pěticí finalistů komorové České ceny za architekturu, tím ale veškerý překryv ocenění těchto dvou přehlídek končí. Další čtyři finálové stavby České ceny jsou Komunitní centrum Máj v Českých Budějovicích (SLLA Architects), Javornická palírna (ADR) v jižních Čechách, dům v cihlové zahradě (Jan Proksa) v jihomoravských

Průšánkách a chata u Máchova jezera (FAM Architekti).

Grand Prix na rozdíl od České ceny za architekturu hodnotí další stavby v rámci několika kategorií. V nejsledovanější kategorii novostaveb letos uspěly dvě realizace – polyfunkční (bydlení, garáže, kanceláře) dům ve svahu nad stanicí metra Radlická od ateliéru Deyl Šesták Architekti a Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky od architekta Petra Franty v pražských Dejvicích. V kategorii architektonický design najdeme Rajnišovu vzducholoď v centru DOX, mezi krajinářskou architekturou zabodoval hřbitov v Dolních Břežanech u Prahy od Ateliéru zahradní architektury.

Výsledky svědčí o tom, že porota České ceny za architekturu oceňovala spíše kontextuální přístup a sociální, urbanistický a krajinářský přínos, komise Grand Prix šla spíše po efektních stavbách s neobvyklými fasádami.

Stavby finalistů Českých cen jsou

rozprostřeny po celém území a najdeme je i v malých obcích, Grand Prix se omezila jen na Prahu a Brno.

Obě soutěžní přehlídky měly mezinárodní porotu, komorová Česká cena za architekturu sedmičlennou (předsedkyně Marianne Loof z Nizozemska), Grand Prix Obce architektů pětičlennou (Manuelle Gautrand, Francie). Kromě toho, že Česká cena na rozdíl od Grand Prix nemá žádné kategorie, se přehlídky liší i způsobem nominace – do první z nich nominuje stavby široce pojatá odborná akademie a své stavby mohou přihlásit i autoři, do Grand Prix se mohou hlásit pouze sami autoři.

Grand Prix je tradiční cenou, Obec architektů ji uděluje od roku 1993. V letech 2007 až 2011 byla jejím spolupořadatelem Česká komora architektů, ale po neshodách s Obcí architektů se rozhodla připravit vlastní soutěžní přehlídku. Tou se v roce 2016 stala právě Česká cena za architekturu. / K J

R A D K O K V Ě T, PAV EL P I JÁČEK : ARCHEOPARK PAVL OV foto: Aleš Jungmann C H Y B I K+ K R I S T O F : SHOWROOM NÁBY TKU Brno, foto: Lukáš Pelech

75

11/10/2017

13/1/2018

www.faitgallery.com Ve Vankovce 2, Brno

82

architektura

text Karolina Jirkalová

Kulturní družstvo cosa.cz Vydávají knihy, natáčejí videa, rapují, připravují výstavy, provádějí performance, provázejí po městské periferii, chystají se na bytové divadlo… A kromě toho projektují. Barbora Šimonová a Markéta Mráčková: Kulturní družstvo cosa.cz.

Mít klasickou architektonickou kancelář je nikdy nelákalo, nestojí ani o autorizační razítko, netouží jako většina architektů postavit „pořádnej barák“. Namísto toho se svobodně pohybují v širokém a propojeném kulturním prostoru, kam zahrnují i architekturu. Fungování jejich ateliéru nelze zařadit ani do obvyklých úředních kolonek: Koncem minulého roku se jim po dlouhých peripetiích podařilo založit družstvo.

Aktivit dvojice Šimonová–Mráčková jsem si poprvé všimla v roce 2012, kdy byly obě ještě studentkami Školy architektury Emila Přikryla na pražské AVU. Spolu s dalšími studenty Akademie se tehdy vydaly na expedici nazvanou RPSP, tedy Rynek panelových sídlišť Prahy. Během čtyřdenní pěší túry s nocováním venku obešly po panelovém prstenci celé město. „Supermarkety byly naše horské chaty a paneláky panoramata,“ charakterizují tuto výpravu na svém webu. „Potoky jsme našli v umyvadlech záchodů hospod a louky v parkovištích. Expedicí jsme objevili všechny krajiny města.“ Ale nezůstalo jen u expedice.

Ještě na podzim téhož roku na ni navázala výstava v Galerii AVU a o dva roky později se užší tým vydal na „ověřovací expedici“ RPSP II. Zároveň obě architektky spolu se spolužákem z ateliéru nových médií Viktorem Vejvodou pracují na publikaci Legenda o sídlišti. Jejím základem jsou rozhovory s autory sídlišť, historiky architektury, sociology, umělci i obyvateli panelových domů.

Kniha, která vyšla v roce 2014 ve spolupráci s nakladatelstvím AVU, je dnes už beznadějně vyprodaná – téma panelových sídlišť se mezi tím přesunulo z periferie do centra zájmu umělců, odborníků, novinářů i veřejnosti.

Pionýrská mise RPSP byla úspěšná.

Joo, tak ty jsi architektka? „Architektka je mladá krásná dáma navrhující a kontrolující domy. K pracovnímu příslušenství samozřejmě patří bezpečnostní helma,“ parodují Šimonová s Mráčkovou stereotypní pohled na ženu-architektku a text

doplňují snímkem panenky Barbie. Jde o začátek manifestu I Can Be Architektka, kterým autorky přispěly do sborníku Introspekce, vydaného brněnským sdružením 4AM (Fórum pro architekturu a nová média) v roce 2014.

Obě dokončují školu a doléhá na ně realita architektonické praxe. Pracují na různých malých zakázkách, rekonstruují byty, posouvají a bourají příčky, občas jim zavedenější architekti přenechají nepříliš lákavou práci. Narážejí na předsudky vůči svému mládí i pohlaví, falešnou představu klientů o práci architektů i mizerné finanční ohodnocení.

Ale také na hranice svých omezených zkušeností, únavu, absenci pracovního zázemí.

To vše se promítá do rapované písně Bude to bílý, černý, maximálně šedý, která sklidila bouřlivé ovace na večeru Ta architektura, pořádaném na jaře roku 2015 spolkem Kruh. „Tak co, máš nějakou vizi?

A hotovou zase za dvě hodiny?

Jasně a aby byla kulervoucí.

Prostě nejlepší v Praze.

A ve zlatém řezu.

Krásný plán.

V rozmisťování toi toiek jsme nejlepší na světě!“ Skladba je koláží obrazů z jejich „nereprezentativní reality“, útržků rozhovorů s klienty i kolegy a především z dialogů, které autorky při práci vedou mezi sebou. Je sebeironická, mrazivě vtipná a mnozí začínající architekti v ní najdou důvěrně známé momenty. „Deset let jsme studovaly, a teď můžeme po nocích rýsovat za stovky projekty za miliony, v kanceláři v kuchyni.

Dva notebooky v batohu, ani jeden pořádně nefunguje, kdo má legální software?

Já ne.“

83

Letos pak autorky spolu s Kapitánem Jedůvkou vytvořily k písni i videoklip, který od listopadu visí na jejich webu.

Tématu postavení žen v architektuře se pak Barbora Šimonová věnovala i na čistě odborné rovině. Spolu s Michaelou Janečkovou, Petrem Klímou a dalšími historiky architektury se pustili do rozsáhlé rešerše časopisu Architektura ČSR / posléze ČSSR mezi lety 1946 a 1989 a vytvořili kompletní soupis zde publikovaných projektů a realizací žen-architektek. Spolu s kratší studií Michaely Janečkové pak tento rozsáhlý přehled vyšel v knize Růžena Žertová. Architektka domů i věcí (2016).

Násobení příček Kromě ref lexe oboru však architektky družstva Cosa samozřejmě také projektují.

A nejedná se naštěstí jen o rozmisťování mobilních toalet, i když tato práce pro ně nakonec také byla cennou zkušeností. „My vlastně jen násobíme a dělíme architekturu příček,“ smějí se autorky, když se jich ptám na aktuální projekty. I v rámci „architektury příček“ však vznikají kvalitní realizace – ať už jde o rekonstrukce bytů, nebo třeba interiér Urban Café v pražské ulici Na Poříčí.

Také podstatou studie vstupních prostor

B U D E T O B Í LÝ, Č E R N Ý NEBO MA X IMÁLNĚ ŠEDÝ videoklip, spolupráce Jaroslav Šlauf ÚPR AV Y V S T UPNÍCH PROS TOR FFUK A NOVÉ INFOCENTRUM S VR ÁT NIC Í spolupráce a vizualizace Martin Neruda

stálá expozice gask – nově nabitá od 3/12 2017

Stavy mysli / Za obrazem Obm y a intervence gASK — gALERIE STŘEDOČESKÉHO KRAJE BARBORSKÁ 51—53 / KUTNÁ HORA www.gask.cz

79

87

Podmínky nemožnosti I/VII Václav Magid Galerie Kurzor, kterou provozuje Nadace pro současné umění v prostorách poblíž Strossmayerova náměstí, má každý rok jiného kurátora. Aktuálně je jím Václav Magid, který vytvořil sedmidílný výstavní cyklus Podmínky nemožnosti. Ke každé ze sedmi výstav vyjde katalog.

V prvním, nazvaném Ztráta času, se dočteme například o levicové melancholii.

Centrum pro současné umění / FAVU, 33 stran, 50 Kč

Kolín 1923 Jaromír Funke Na většině fotografií z Funkova nostalgického alba č. 19 se válí polabská mlha, z níž občas vystoupí strom nebo kolemjdoucí.

Na fotografově procházce měs-

tem ovšem potkáváme i tovární komíny, železniční most nebo lidi pracující kolem řeky. Autor v době vzniku cyklu fotil teprve čtvrtý rok a celá série možná vznikla jako test nového fotoaparátu.

KANT, 92 stran, 450 Kč

Milena Dopitová – Even the Same is Different / I stejné je jiné Martina Pachmanová (ed.)

Milenu Dopitovou přibližují v její anglicko-české monografii hlavně snímky jejích děl. O tom, jak se autorka dostala od slavných Dvojčat ke světu mužů a zvířat, píše v rozsáhlé úvodní studii Martina Pachmanová. Knihu uzavírá poznámka Marka Pokorného a rozhovor kurátorky Mileny Kalinovské s umělkyní.

AVU, 263 stran, 1300 Kč

Marie Kratochvílová Terezie Petišková, Pavel Vančát Fotografka Marie Kratochvílová dokumentovala v 70. letech akce brněnských konceptualistů. Kromě toho si fotila i pro sebe – ať už na výletech do Francie, nebo na svém pracovišti v botanickém ústavu. První, kdo její práce ocenil, byl teoretik Antonín Dufek.

Nyní máme tuto možnost i my.

Spolek přátel DUMB, 95 stran, 350 Kč

Van Goghova hvězdná noc Michael Bird Britský historik umění Michael Bird vypráví dětem 70 provázaných příběhů o 70 konkrétních dílech světového umění. Od pravěké sošky Lvího muže po Aj Wej-wejova Slunečnicová semínka.

Každý artefakt je mu odrazovým

můstkem k živému výkladu, který často pojímá formou rozhovoru.

Zvláštní dvoustrany jsou věnovány dobovým uměleckým centrům.

Albatros Media, 336 stran, 449 Kč

Křičím: „To jsem já.“ Miloš Hroch Předrevoluční samizdat už se odborného zpracování dočkal, fanouškovské časopisy (fanziny) ho zažívají právě teď. Autoři sdružení kolem Radia Wave se zaměřili na periodika pro příznivce metalu, hardcoru, počítačových her a sci-fi, feminismu a komiksu.

Mapují situaci od 80. let přes technologický boom po obnovený zájem o fyzický artefakt v podobě fotozinů.

Page Five, 230 stran, 490 Kč

90

antique news

Lindauer na darkwebu

Neznámý Zrzavý

Poklady zbrojnic

Auckland – Letos v dubnu byly z prodejní galerie Internatinal Arts Center v novozélandském Aucklandu ukradeny dva obrazy od Gittfrieda Lindauera. Časopis Wired nyní přišel se zprávou, že se jeden z nich objevil v aukci na darkwebu. Prodávající, který vystupuje pod přezdívkou Diabolo, tvrdí že jde o zcizený portrét maorské náčleníka Ngatai-Raure z roku 1884. „Zde můžete přihazovat na PŘÍSNĚ UTAJENÝ originál malby od českého malíře Gottfrieda Lindauera, která byla ukradena na Novém Zélandě, Aucklandu 2017,“ inzeruje položku Diabolo. Obraz je na darkwebovém prodejním portále White Shadow nabízen jednak v bitcoinové aukci nebo okamžitě za fixní cenu 500 tisíc liber. V době, kdy se zprávou Wired přišel, u něj byly dva příhozy, přičemž nejvyšší podání činilo 35.1129 bitcoinu. Podle aktuálního kurzu to představuje necelých 220 tisíc liber, což by byl s velkým odstupem Lindauerův aukční rekord. Umělcovo dosud nejdražší dílo bylo vydraženo za cca 130 tisíc liber.

Wired uvádí, že „byly vysloveny pochybnosti o autenticitě položky“, zároveň ale prohlašuje, že „dražba unikátního uměleckého díla představuje pro darkwebowé kriminálníky dost nové teritorium“. Ředitel International Art Center Richard Thompson se proti tomu pro portál Art Net autoritativně vyjádřil v tom smyslu, že celá záležitost představuje evidentní hoax. „Každá z maleb měla hodnotu 250 až 450 tisíc novozélandských dolarů (180 až 230 tisíc liber), v současnosti jsou ale naprosto bezcenné a to dokonce i v podsvětí,“ tvrdí Thomson. „Kdokoli se aukce účastní, by si měl díla na prvním místě koupit od nás a ušetřit si tak spoustu peněz i starostí.

Jenže je to všechno stejně jen kouřová clona – žádný dražitel neexistuje. Celé je to naprostý nesmysl.“ Portréty maorských náčelníků od Gottfrieda Lindauera jsou na Novém Zélandu dobře známé a vysoko ceněné. Pro české publikum dílo plzeňského rodáka objevila až výstava v Západočeské galerii v roce 2015. / PL

Praha – Nejdražší položkou jubilejního 40. veletrhu Antique, který pravidelně v dubnovém a listopadovém termínu organizuje Asociace starožitníků, byl rozměrný raný olej Jana Zrzavého Mona Lisa, který nabízely Starožitnosti Michal Jankovský.

Požadovaná cena byla podle majitele obchodu více než deset milionů korun a hned po prvním dni u obrazu visela poznámka, že dílo je rezervováno. Galerijní prodeje takto drahých děl jsou u nás výjimečné, prodávající i kupující většinou dávají přednost aukcím.

Obraz Mona Lisa byl jako Zrzavého dílo představen teprve před třemi lety na výstavě Tajemné dálky v Olomouci a Praze, která se věnovala symbolismu v českém umění přelomu 19. a 20. století. Podle kurátora Otto M. Urbana jde o malířovo dílo z doby před rokem 1910, katalog výstavy však tuto atribuci nijak podrobněji nerozebírá.

Hlavní cenu na veletrhu udělovanou odbornou komisí získal obraz Adolfa Hoffmeistera Přímořská krajina z roku 1921, který nabízela společnost European Arts. Za nejlepší expozici označili vystavovatelé sbírku Jiřího Hořavy, jež prezentovala keramiku z produkce firmy Graniton. Cenu prezidenta Asociace starožitníků získala bronzová socha alegorie Hudby Josefa Drahoňovského z roku 1926, kterou vystavoval již zmiňovaný Michal Jankovský.

Veletrhu, kterého se tentokrát zúčastnilo sedm desítek vystavovatelů, si během čtyř dnů přišlo do Novoměstské radnice prohlédnout téměř osm tisíc lidí. / JS

Pardubice – Na tři měsíce byly ze zbrojnic zazimovaných hradů a zámků zapůjčeny nejcennější objekty. Jedná se o zbraně chladné i palné, řezné, bodné i zbroje.

Výstava Poklady zbrojnic, která je k vidění na pardubickém zámku, je součástí Roku renesanční šlechty, za nějž letošní rok vyhlásil Národní památkový ústav.

Výstava na pardubickém zámku představuje možnost vidět na jednom místě neobyčejné množství vzácných kusů, z nichž některé jsou u nás vystaveny vůbec poprvé. To se týká například pistolí a pušek s křesadlovými zámky vyrobenými v Duchcově a Vernéřově.

První část patří exponátům z renesančních sbírek, jež patřily vysoké aristokracii. Mezi nimi najdeme například jezdeckou turnajovou zbroj vyrobenou v Itálii kolem roku 1540 pro Alfonse II. d´Este, vévodu z Ferrary. Další se soustředí na výzbroj prostých vojáků a důstojníků 17.–19. století, najdeme zde například i jeden z prvních kulometů užívaných francouzskou armádou.

Samostatná část je pak věnována lovectví a zbraním z Orientu a Dálného východu. Mnoho z nich je bohatě zdobených, u některých se podařilo dohledat i původní významné majitele. Mezi vystavenými exponáty tak najdeme například i šavli chorvatského vojevůdce Mikuláše Zrinského z tažení proti Turkům v 17. století. / AB

GOT TFRIED LINDAUER: N Á Č E L N Í K N G A T A I - R A U R E , 1884, s laskavým svolením International Art Center

JA N ZR Z AV Ý: MON A L I S A před 1910, olej na plátně, 81 × 57 cm, Starožitnosti Michal Jankovský

inzerce marie terezie_art&antique_190x119-tisk.pdf

91 1

26.10.17

C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

15. 11. – 31. 12. 2017 9. 1. – 21. 1. 2018

K

Ivana Štenclová Ab ovo Vernisáž výstavy ve středu 15. listopadu 2017 v 17 hodin

Výstavu uvede Kateřina Tučková a Tomáš Koudela Výstavní síň Chrudim v Divadle Karla Pippicha otevřeno v úterý – pátek 10–13 14–17 hodin sobota, neděle 14–17 hodin 24. 12. zavřeno, 26. 12. otevřeno 14–17 www.vystavnisinchrudim.cz

19:50

94

zahraničí

text Tomáš Dvořák Autor je odborným asistentem Katedry fotografie FAMU, kde se věnuje teorii a dějinám fotografie, médií a vizuální kultury. Působí též jako vědecký pracovník Filosofického ústavu AV ČR se zaměřením na filosofii a dějiny vědy.

Mezi podívanou a dohledem Ve frankfurtské galerii Schirn aktuálně probíhá repríza výstavy Dioráma: vynalézání iluze, uvedené původně v pařížském Palais de Tokyo.

Představuje typickou podobu diorámatu první poloviny 19. století, ale i jeho historické předchůdce a proměny, jimiž tato málo probádaná kulturní forma prošla do současnosti.

DIOR ÁMA: V YNALÉZ ÁNÍ ILUZE místo: Schirn Kunsthalle, Frankfurt kurátoři: Katharina Dohm, Claire Garnier, Laurent Le Bon, Florence Ostende termín: 6. 10. 2017–21. 1. 2018 www.schirn.de

„Naše společnost není společnost podívané, nýbrž společnost dohledu,“ napsal Michel Foucault ve své knize Dohlížet a trestat z roku 1975. Klíčovou koncepcí jeho historicko-filosofické analýzy proměn trestního systému je „panoptismus“: moc je v moderních systémech vykonávána pozorováním, dozorováním, všudypřítomnými praktikami zaznamenávání a hodnocení. Historický moment nástupu této organizace moci a technik sociální kontroly Foucault nachází u Jeremyho Benthama, anglického filosofa a právníka, který na konci 18. století navrhl nový architektonický model vězení, tzv.

Panoptikon: stavba s kruhovým půdorysem má na svém obvodu umístěny jednotlivé cely a ve svém středu místo pro dozorce, který svým pohledem snadno obsáhne celý prostor.

Benthamovi šlo primárně o optimalizaci práce a nákladů – jeden dozorce zvládne hlídat desítky, ne-li stovky vězňů současně –, vnímal však i důsledky této dispozice prostředí, jež v plné míře rozvinul právě Foucault.

Je-li vězeň neustále pod dohledem (pokud sám na hlídače nevidí, cítí se být pozorován permanentně), je nucen internalizovat určité normy a konvence jednání, chovat se disciplinovaně vlastně jen díky samotnému rozvržení viditelnosti a neviditelnosti. Panoptikon je více než jen novým technickým řešením trestní instituce, stává se modelem disciplinární modality moci v moderních společnostech, jež není zdaleka omezena pouze na výkon trestu.

Foucaultův důraz na dohled namísto podívané má dvojí smysl: jednak historický, kdy sleduje posun od veřejných spektáklů mučení a poprav, v nichž se předváděla moc panovníka přímo na těle konkrétní oběti, k moderním institucím organizace a disciplíny 19. a 20. století. Jednak se svým citovaným tvrzením vymezuje vůči svému současníku Guyi Debordovi a jeho knize Společnost spektáklu z roku 1967. Debord zaměřuje svou kritiku primárně na masová média a na způsoby, jimiž autentický sociální život

nahradila reprezentacemi ve formě spotřebního zboží: způsoby práce i trávení volného času, lidské potřeby, vzory i normy chování jsou podle něj formovány „spektakulárně“, jako průmyslově vyráběná podívaná. Jakkoli se Debord zaměřuje primárně na poválečnou konzumní kulturu, počátky jeho společnosti podívané můžeme vysledovat opět na sklonku 18. století, kdy anglický malíř Robert Baker představil první „panoráma“: obraz nadstandardních rozměrů umístěný v kruhové budově postavené zvláště k tomuto účelu. Po zaplacení vstupného diváci vystoupali do jeho středu na jakousi pozorovatelnu, udržováni v dostatečné vzdálenosti od obrazu, aby jej neviděli jako materiální artefakt, nýbrž zakoušeli iluzi přítomnosti na vyobrazeném místě či výjevu. Obrovský úspěch Barkerova počinu vedl v 19. století ke stavbě podobných imerzivních panorámat po celé Evropě a Spojených státech; typicky zobrazovala pohledy na města, krajiny či významné historické události.

Panoptikon a panoráma nespojuje pouze podobnost jejich dispozic a skutečnost, že se objevují na konci 18. století a plně rozvíjejí v průběhu století devatenáctého.

Podívanou nelze vymezovat vůči dohledu, a naopak: povahu moderních a současných společností pochopíme nejlépe, když oba principy uvážíme současně, v jejich vzájemných souvislostech: spektákl nabízí vizuální rozkoš a současně vyžaduje disciplinované dívání se, přizpůsobení se podmínkám své viditelnosti. Pozorovatel je tu zároveň vždy pozorovaným. Panoptikon a panoráma vyznačují hranice, v nichž se bude vytvářet moderní vizuální kultura a její specifický režim výroby, spotřeby i vidění.

Od panorámatu k daguerrotypii Panorámata existovala v různých variacích, formátech a velikostech. Jakkoli je nejtypičtější kruhová budova s obvodem kolem sta metrů, některá byla vícepatrová a vystavo-

95

vala několik obrazů současně, v jiných bylo možno obrazy střídat během jakýchsi „představení“, často komentovaných. Obecně se v pavilonech obrazy střídaly po několika měsících, ale existovala i stálá, mnohdy doplněná trojrozměrnými předměty a rekvizitami v popředí. Monumentální obrazy byly mnohdy doprovázeny další podívanou ve vstupních či výstupních místnostech: třeba kukátkovými průzory na drobnější obrázky nebo grafickými či fotografickými pohlednicemi k zakoupení.

Nejvýznamnějším blízkým příbuzným, ale i konkurentem panorámat byla diorámata – monumentální obrazy na rovné, případně mírně vyduté ploše, jež byla často součástí kvazi divadelních představení. Termín dioráma, který dnes používáme nejčastěji k označení zmenšených plastických replik a modelů trojrozměrných scén, především v modelářství, vytvořil roku 1822 Louis Daguerre, malíř, scénograf, podnikatel a spoluvynálezce první zveřejněné fotografické techniky. Daguerre byl v roce 1804 jedním z prvních studentů nově založeného ateliéru malířství pařížské opery, ve studiu pokračoval u Pierra Prévosta, předního autora pařížských panorámat začátku 19. století. Stal se Prévostovým asistentem a v jeho ateliéru se seznámil s Charlesem Bou-

tonem; spolu se rozhodli zásadním způsobem inovovat techniku panorámat. Jejich cílem bylo zkombinovat monumentální obraz se scénickými postupy divadla a vizuálními efekty projekcí 18. století. Na pozemku nedaleko Place de la République nechali postavit budovu 52 metrů dlouhou, 27 širokou a 16 vysokou.

Do jejího interiéru ve tvaru rotundy se vešlo 350 diváků na otočném hledišti, kteří tak mohli postupně sledovat dva různé obrazy o rozměrech zhruba 22 × 14 metrů. Mezi hledištěm a oběma obrazy byla předscéna, jež byla podle situace vyplněna rekvizitami, fontánami nebo živými zvířaty. Plátna byla namalovaná z obou stran, nejčastěji na jemném, olejem napuštěném kaliku, aby byla transparentní. Na čelní býval obraz scény za dne, na zadní noční pohled a odkrýváním příslušných oken mohli Daguerre s Boutonem své obrazy „stmívat“ a „rozsvěcet“, resp. pozvolna modifikovat a variovat pohled nejrůznějšími efekty. Využívali též zrcadel a barevných filtrů, v průběhu dne museli reagovat na proměny slunečního svitu. Postupně do svých výjevů zapojovali i pohyblivé prvky – předměty posouvající se před či po povrchu obrazu.

Jejich Dioráma bylo otevřeno každý den od 10 do 17 hod. a každé představení trvalo zhruba 15 minut, během kterých publikum

DIOR ÁMA: V YNALÉZ ÁNÍ ILUZE pohled do výstavy, © Schirn Kunsthalle Frankfurt, 2017, foto: Norbert Miguletz

v potemnělém hledišti zhlédlo dva obrazy, typicky jeden Daguerrův a jeden Boutonův, jeden interiér a jeden exteriér. Každý z malířů dodával každoročně tři nové obrazy. V roce 1823 otevřeli pobočku v Londýně, kam byla přesouvána starší díla z Paříže.

Jejich prosperující podnik skončil 8. března 1839, kdy pařížské Dioráma lehlo popelem. Požár sice zničil většinu pláten i zařízení, ovšem podařilo se zachránit Daguerrovu laboratoř, v níž pracoval na zdokonalení Niépcovy heliografie. Zveřejnění procesu daguerrotypie z 19. srpna 1839 současně v naprosté většině dějin médií a vizuální kultury vyznačuje moment, v němž dioráma mizí jako téma i kulturní forma.

Vitráž, vitrína, výloha Frankfurtská výstava má ambici toto bílé místo vyplnit. Představuje několik kukátkových diorámat a transparentních obrázků z druhé čtvrtiny 19. století, zejména pak dílo Naguère Daguerre (2012) od Jeana

98

zahraničí

text David Kořínek Autor je pedagogem na UMPRUM a členem umělecké skupiny Rafani.

Digitální nemůže stárnout V berlínské galerii Martin-Gropius-Bau probíhá doposud největší samostatná výstava britského umělce Eda Atkinse.

Největší může znamenat více věcí: impozantní rozsahem, spektakularitou či silou vystavující instituce. Kariérně pak definitivní etablování se v hlavním proudu umění a divácky efekt „must see“ minimálně v evropském měřítku. V případě výstavy Old Food platí nejspíše všechny tyto významy dohromady.

Ed Atkins (*1982) vystavuje na velkých světových show už delší dobu (před čtyřmi lety například na Benátském bienále v kurátorované části Arsenale), samostatné výstavy měl v uměleckém světě ceněných institucích Stedelijk, MoMA PS1, Serpentine, Palais de Tokyo. Uznávaná a počitatelná MGB je tedy logicky další v řadě. O natěšenosti na první velkou berlínskou výstavu Eda Atkinse svědčí i text umělkyně Helen Marten. Napsala jej, aniž by výstavu viděla, jen na základě Atkinsových přípravných prací. Očekávání vzbuzoval i tajuplný trailer a neméně kryptický plakát, na němž spící děti zalité černou hmotou tvoří náplň hamburgeru. Ve spojení s názvem mohlo jít klidně o sociální či politický komentář ke kdoví čemu. Zpracováním pak mohl plakát odkazovat k dnes všudypřítomnému postinternetovému vizuálnímu kódu, s nímž byl Atkins spojován především v počátku své kariéry, který však sám záhy, spolu s celým žánrem postinternetu, víceméně opustil. Na slavné manifestační výstavě Speculations on Anonymous Materials (2013, Fridericianum, Kassel) vystavoval, na 9. berlínském bienále (2016) kurátorovaném postinternetovým kolektivem DIS však už ne.

Návody

ED AT K INS: OLD FOOD místo: Martin-Gropius-Bau, Berlín termín: 29. 9. 2017–7. 1. 2018 www.berlinerfestspiele.de

Ačkoliv to tak při letmém pohledu na fotografie nemusí působit, výstava Old Food rozsáhlá je. Zabírá pět velkých sálů Martin-Gropius-Bau a fyzické pocity provázející návštěvu jsou hodně intenzivní. Tělesnost a její souvislost s identitou patří k tématům většiny Atkinsových prací. Výstavní choreografie tyto rysy výrazně podtrhuje.

Při vstupu jsme konfrontováni s jediným malým textem na zdi vyvedeným vypálením do dřevěné desky. Zda je materiál skutečně ušlechtilý, či svou ušlechtilost pouze simuluje, není důležité, podstatné je to, co je na něm napsáno. Jedná se o první z celé řady galerijních textů, s nimiž se budeme během

prohlídky výstavy na zdech v následujících místnostech setkáme. „Tvé tělo je pro muzea důležité. I když si nekoupíš lístek, abys mohl vstoupit, muzea použijí neviditelné systémy k tomu, aby tě mohla změřit, spočítat tě automatizovaným programem. Zní to jako vtip, ale není. Zeptej se u pokladny,“ dočteme se v prvních větách. Jinak jen prázdné bílé zdi a síla instituce. Jsme znejistěni, aniž jsme ještě cokoliv viděli, a to o to víc, že nevíme, kdo je autorem, zda je text uměleckým dílem. Vznikl speciálně pro výstavu, nebo je vytržen z (internetového) kontextu?

Autor výstavy jej spíše nepsal (nebo to tak alespoň nemá působit), na jiném místě je v nich zmiňován ve třetí osobě. Nejsme si jisti ani žánrem (kurátorský text, beletrie?) ani stylem (vážně míněné stanovisko, nebo ironický komentář?).

Obdobných textů na různých (především dřevěných) materiálech je na výstavě celá řada. Některé se zabývají CGI (počítačem generovaná grafika a animace): „CGI postavy nemají tělo, takže ani nemohou požívat jídlo. Pokud jedí, tak, jak jsme nedávno poznali u Waylandových androidů, jen pro naše vlastní potěšení, abychom viděli, že to umějí.“ Jiné zase názvem výstavy: „Staré jídlo je samozřejmě nesprávné pojmenování.

V digitálním světě není nic staré. Jídlo je vždy nově plesnivé, vždy digitálně balzamované.“ Další text tvrdí, že klíčem k pochopení Atkinsovy výstavy je hudba Jürga Freye, autora skladby, která na ní zní z několika videí. Na jiné dřevěné desce je graf produkce rukopisů od pátého do patnáctého století (např. ve čtrnáctém století jich bylo cca 2 750 000). Řada z textů je ještě obskurnějších a odkazuje k životu ve středověku či k Tollundskému muži (2000 let stará mumie). Divák se tu toho dozví mnoho, navíc má pocit, že veškeré informace spolu nějak souvisejí a vytvářejí zvláštní směs asociací ústící do temné a perverzně hravé poezie opřené o přesvědčivá tvrzení.

99

Mrtvé obaly Zatímco texty, jejichž četba zabere desítky minut, lze při procházení výstavy více či méně ignorovat (byla by to však škoda), minout nelze všude rozvěšené stovky kostýmů.

Pocházejí z fundusu Německé státní opery v Berlíně, jsou z oper odehrávajících se ve středověku a v jednom z rozhovorů Atkins prozradil, že skvěle tlumí zvuk. Především však vytvářejí důležité napětí s tím, co je na výstavě nejpodstatnějším, tedy videi. Ta sestávají pouze z 3D animovaných sekvencí a divák se dostává do světa, kde je jediným skutečně živým mezi zástupem skoro-živých.

Kostým je nástrojem přebírání identity někoho jiného, postavy na videích jsou jeho simulovanou reprezentací. Nikdo kromě nás diváků nikdy nežil, postavy jsou symboly, znaky idejí a metaforami. Tělo je zde nahrazováno různými povrchy, ať už generovanými, či nositelnými. Jsou to jen dočasné schránky, které z podstaty věci neobsahují život. CGI postava je ve stejné roli jako herec, respektive je hercem. Důležitou roli při procházení výstavou hraje vzdálenost, respektive blízkost diváka k rozměrným LCD panelům a těžkost kostýmů zaprášených ne svou skutečnou minulostí, ale zatuchlostí depozitáře.

Expozici Old Food dominují tři videa umístěná na LCD stěnách, z nichž každá je sestavena z pětadvaceti monitorů. Automaticky v nás navozují pocit něčeho v prostorách staré galerie neadekvátního, čehosi, co sem bylo přeneseno z nákupního centra nebo módního butiku, možná přímo ze zadní stěny módního mola. Proti nim jsou zavěšeny ve dvou řadách operní kostýmy, které by mohly být produkty onoho butiku, kdyby to tedy nebyla (velmi drahá) stará veteš. Na LCD panelech se odvíjejí tři krátké situace, dvě z nich se odehrávají někdy ve středověku a jsou líčeny především statickými záběry. Bukolický prosluněný charakter scén narušuje anachronická přítomnost televize s ukázkou z filmu Frankenstein z roku 1931. Umístěna je v interiéru chalupy. Po čase zjistíme, že nesledujeme jen krátké smyčky, ale mnohem promyšlenější a vzájemně provázaný systém, jehož součástí je i dalších osm velkých vertikálně instalovaných LCD panelů. Ty obsahují 3D animace soustředící se na detaily tváří dítěte, mladíka a starce/mnicha. Všechna videa na výstavě se v jeden okamžik po dobu dvou minut zesynchronizují. Co se nám doposud jevilo jako samostatná scéna, vnímáme rázem

E D A T K I N S : O L D F O O D, 2017, záběr z videa, Martin-Gropius-Bau, Berlín, foto: Mark Blower, © Ed Atkins, s laskavým svolením umělce, Isabella Bortolozzi Gallery, Cabinet Gallery, Gavin Brown’s Enterprise

103

94. lekce

text Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátorem Moravské galerie v Brně.

107

Manuál pro milovníky současného umění Nejhorší výstava roku Začátkem zimního semestru jsem se stal vedoucím pedagogem semináře muzeologie na obnovené bytové univerzitě Z. Z. Stránského. Učím zásadně, podle svého celoživotního vzoru, metodou protiúkolu. Pakliže studenti očekávají tzv. příklady dobré praxe, požaduji od nich pravý opak. Vymyslete nejhorší výstavu všech dob. Výstavu, která by nudou doslova zabíjela.

Takovou, že byste raději šli k zubaři, nechali se šikanovat tchánem, žvýkali žiletkový drát nebo si zopakovali zkoušku ze středověku u Homolky.

Nejhorší, respektive nejlepší idea nejhorší výstavy bude realizována v univerzitní galerii Půda, dalších v pořadí se ujme studentská Cellar_gallery.

Jako inspiraci, a nebudu předstírat, že to není lehčí než hodinu a půl přednášet, jsem studentům pustil film Producenti, kde se o totéž snaží dvojice hlavních hrdinů, jen v muzikálové branži. Pes je zakopán v přesné míře „špatnosti“. Hrůza se musí dávkovat jak na lékárnických vahách. Pokud s ní budete šetřit, nevybočíte z běžného standardu, když se vám ruka utrhne, riskujete, že dosáhnete pravého opaku. Zkuste si například v duchu vybrat pět podle vašeho mínění nejhorších současných umělců do pětatřiceti let a představit si jejich finálovou výstavu. Nezní to jako zajímavý projekt a dobrá výstava?

Studenti přistoupili k zadání s velkou zodpovědností. Nejprve se pokusili definovat a kvantifikovat samotný termín „nejhorší výstava“. Která kritéria vzít do hry? Rozumí se snad samo sebou, že na „nejhorší výstavu“ by neměli chodit diváci? Někteří frekventanti přišli naopak s provokativní tezí, že v našem prostředí čím blbější výstava, tím více „široké veřejnosti s dětmi“. Špatnošpatná výstava by měla podle některých polarizovat uměleckou kritiku. Laureátky a laureáti Ceny Věry Jirousové by ji museli zdrtit, sepsout, rozcupovat, a naopak Peter Kovač pochválit a doporučit.

Co by ale znamenalo, kdyby nejhorší výstavu odsoudil také nejhorší kritik?

Nehodilo by minus a minus v součtu plus? Diskuzi přesouvající se nezadržitelně na pole logiky jsem raději utnul, necítím se totiž být v této oblasti zcela pevný v kramflecích. Alibisticky jsme se dohodli, že co je nejhorší výstava, se rozpozná spíše intuitivně a bude to souběh mnoha faktorů.

Budí některá média hrůzu a nudu více než jiná? Například nízký reliéf, patchwork nebo linoryt? A pak provenience umění? Zajímá někoho, čím tepe současná scéna v Plovdivu nebo Taškentu? Samozřejmě předsudky a stereotypy. Nechal by vás chladným název výstavy Současné bulharské medailérství nebo Pět století uzbecké

grafiky? Shodli jsme se, že platí, že čím marginálnější téma, technika či scéna, tím spíš se najde pár zapálených zájemců a věrných fanoušků, pro které bude takto koncipovaná výstava událostí roku. Premiantka kurzu navrhla, že by se možná mělo uvažovat o repríze něčeho, co byla špatné už při premiéře, ale nedokázala být konkrétní. Okamžitě se namítlo, že časový posun znamená změnu kontextu a může hrozit zpětné docenění.

Nakonec jsme se shodli, že na špatné výstavy nestačí mít talent, ale je třeba také štěstí. Takže až budete z nějaké výstavy odcházet znechuceni, mějte na paměti, že jste byli zároveň svědky mimořádné a neopakovatelné události, něčeho mezi nebem a zemí.

MIMOŘ ÁDNÁ A NEOPAKOVAT EL N Á UDÁLOS T? z letošní výstavy Damiena Hirsta v Benátkách, foto: Profimedia

108

recenze

Konceptuální federace ČS koncept 70. let ve Fait Gallery text Jan Wollner Autor je historik umění, přednáší dějiny umění 2. poloviny 20. století na UMPRUM. foto Martin Polák

„Přijet z Prahy do Bratislavy znamená přijet do jiné země,“ konstatoval na úvod eseje z poloviny 70. let o slovenském umělci Alexi Mlynárčikovi český teoretik Jindřich Chalupecký. Přijet do Brna znamená v současné chvíli možnost navštívit výstavu, která se Chalupeckého tezi snaží popřít. Jedná se o velkorysý projekt Fait Gallery, jehož kurátorky zaplnily rozsáhlé prostory bývalé průmyslové haly množstvím prací pětašedesáti umělců a umělkyň.

Na skutečné ambice ale nepoukazuje ani tak rozsah, jako spíš volba názvu.

Výstava se jmenuje ČS koncept 70. let, což možná zní na první poslech neutrálně (pomineme-li, že to nezní zrovna česky), jenže ve skutečnosti vzbuzuje velká očekávání. Doposud se totiž relevantní badatelé shodli spíš na tom, že existuje vyhraněná lokální verze slovenského konceptualismu, zatímco v Čechách se tento typ umění příliš neprosadil. Získalo-li slovenské umění někdy ve své historii na kvalitě a specifičnosti, bylo to právě v díle Alexe

Mlynárčika, Júliuse Kollera, Stana Filka a možná i dalších z jejich kolegů.

Tomáš Pospiszyl dokonce nedávno přišel s pojmem „národního konceptualismu“ a uvažoval, proč zmiňovaní autoři ve své práci adresovali témata lidového folkloru, národního obrození nebo siluety Tater. Klíčová otázka je tedy zřejmá. Podařilo se kurátorkám výstavy předložit oproti dominantnímu výkladu to, co se akademickým žargonem označuje jako counternarrative?

NedorozUMENIE

S trochou fantazie může divák po cestě do Fait Gallery promýšlet i další otázky. Například: Existuje-li vůbec něco takového jako československý konceptualismus, nemohlo by jeho pomyslným centrem být právě Brno, kde především Jiří Valoch udržoval kontakty s hlavními městy obou částí čerstvě ustavené federace? Vztahy mezi českými a slovenskými umělci a teoretiky se v té době nepochybně pěstovaly. Budeme-li je zkoumat blíže,

ukáže se ale, že často vypovídají spíš o odlišnostech a vzájemném neporozumění. Chalupecký sice některé slovenské umělce v čele s Mlynárčikem obdivoval, jenže zdůrazňoval jejich specifičnost. Jiří Padrta psal o raných asamblážích Stana Filka, ale pozdější „umění propozic“ – jak konceptuální tendence nazýval – vnímal s nedůvěrou, protože podle něj podléhalo riziku bezbřehosti – bez materiálních limitů mohl umělec přijít s čímkoli. „A stejně je to poezie,“ prohlásil údajně lehce zmatený František Šmejkal nad ukázkami, jež mu mladí konceptualisté představovali během jeho pochůzky po bratislavských ateliérech.

V podobném duchu by se dalo pokračovat a některé příklady i upřesnit dochovanou korespondencí. Každopádně by se tyto i další vztahy musely stát předmětem výzkumu, aby hypotéza o československém konceptualismu mohla být potvrzena nebo vyvrácena.

Kurátorky se o to nepokusily nebo to z jejich výstavy není patrné. Souvislost

109

českého a slovenského prostředí se snaží ukázat tematickými, někdy spíš motivickými shodami, když vedle sebe vystavují například díla shodně vzniklá v jeskyni nebo řešící problematiku monochromu. Jejich přístup nevyznívá přesvědčivě, protože by nedalo příliš práce přiřadit do těchto kategorií odpovídající příklady z jiných zemí, třeba z Rumunska, Sovětského svazu nebo Spojených států. Z výstavy československého by se mohla stát přehlídka východoevropského nebo globálního konceptualismu spíš navýšením rozpočtu než změnou koncepce.

Podobné tematické shody najdeme všude a samy o sobě mají minimální výpovědní hodnotu. Motivickou rovinu přesahuje a o česko-slovenských vztazích výstižněji svědčí akce z roku 1971, kdy brněnští konceptualisté navštívili bratislavské kolegy a cestu po jejich ateliérech dokumentovali sérií fotografií a plánkem, které jsou na aktuální výstavě prezentovány. Iniciátor návštěvy Jiří Valoch sehrál klíčovou roli i v utváření dalších kontaktů.

Pankonceptualismus

Vzhledem k Valochově obdivuhodné schopnosti absorbovat aktuální umě-

lecké tendence a propojovat jejich slavné i marginální protagonisty působí jeho výrazná pozice na aktuální výstavě přirozeně. Zároveň bychom ale měli mít na paměti, že role, kterou v českém umění sehrával, nebyla vždy tak pozitivní. Ve slabších chvilkách psal texty s takovou mechaničností, že to vypadá, jako by je generovaly počítačové programy, o něž se ve svých lepších chvilkách – bylo to už na konci 60. let! – začal průkopnicky zajímat.

Neustále opakoval argumentační postup, při němž nejprve popsal formální uspořádání díla. Řekl například, že se jedná o krychli, jíž chybí tři stěny, a vzhledem k tomu, že si v paměti vybavil pouze krychli s jednou nebo dvěma chybějícími stěnami, prohlásil recenzované dílo za originální, a tedy přínosné. S tím text uzavřel, odeslal do Ateliéru nebo jiné redakce blahé paměti a bez zbytečných průtahů začal psát další. Téměř nikdy neopomněl označit recenzované dílo za konceptuální, čímž přispěl k devalvaci tohoto pojmu, která je citelná dodnes. Právě pojetí jakéhosi bezbřehého pankonceptualismu od Valocha přebírají kurátorky aktuální výstavy spolu s neochotou vyjasnit kritéria této vágní kategorie.

Nekritický přístup k definici konceptualismu, legendární postavě Jiřího Valocha a česko-slovenským vztahům jsou hlavní příčiny, proč má ambiciózní projekt charakter spíš akviziční než kurátorské činnosti a proč připomíná sběr materiálu více než promyšlenou výstavu. Takové hodnocení ale není nutné vnímat negativně. Produkční výkon, který kurátorky podaly, je obdivuhodný. Soukromou galerii v zájmu o konceptuální umění nezbývá než podporovat. A v neposlední řadě bych se výstavu díky precizní instalaci nebál označit za krásnou. Otázka, proč konceptuální umění, jehož autoři často používali namísto výtvarných materiálů kancelářské potřeby postindustriální doby, vypadá tak dobře v bývalé průmyslové hale, by mohla být východiskem pro jinou, snad příznivější recenzi.

Č S K O N C E P T 70 . L E T místo: Fait Gallery, Brno kurátorky: Beata Jablonská, Denisa Kujelová a Jana Písaříková termín: 11. 10. 2017–13. 1. 2018 www.faitgallery.com

Co rozpustí cukr…

Ilona Németh v Karlin Studios text Radek Wohlmuth foto Tomáš Souček

Manufaktura cukrových homolí se jmenovala na začátku prosince skončená výstava slovenské umělkyně s mezinárodním respektem Ilony Németh (*1963), na kterou rozvíjela svou linii sociálně angažovaných projektů. Tentokrát šlo o sondu do středoevropských hospodářských dějin volně aplikovatelnou na celospolečenský vývoj. Prizmatem, skrze které autorka téma nahlédla, je cukrovarnictví, přičemž samotný cukr byl primárně vnímán jako vlivová komodita představená v široké obsahové škále a otevřeném kontextu: od katalyzátoru lidské mysli po zdroj závislosti, od zásadního čini-

tele místního ekonomického rozvoje po klíčový faktor, který se stal chuťovým synonymem domácích oslav i veřejných trachtací. Stranou nezůstala ani osobní mytologie, neboť Dunajská Streda – město, kde Ilona Németh vyrůstala – byla jedním z center slovenského cukrovarnického průmyslu. Cukr zde, ve zkratce řečeno, představoval aktivní dějinotvorný prvek a v souvislosti s tím samozřejmě zároveň i významný symbol pro vzestup i pád.

Nahoru dolů

Oba póly byly v minimalisticky utvářené infoexpozici zřetelně přítomné. Na

jedné straně stálo video s obsáhlým vzpomínkovým komentářem ke kolísavému vývoji tohoto potravinářského oboru, na druhé prozaická, nicméně romanticky laděná industriální fotodokumentace s opuštěnými areály dnes uzavřených, dříve prosperujících podniků. Dostatečně výmluvný byl také soubor map monitorujících výskyt – tedy postupný rozvoj i úpadek – továren na výrobu cukru za poslední dvě století v Čechách a na Slovensku.

Téměř demonstrativní charakter měl pak velkorysý model šurianského cukrovaru (1852–2000), nejrozsáhlejšího a nejdéle fungujícího oborového pod-

inzerce

111

KAREL OTTO HRUBÝ 6.12.2017— 4.3.2018 Dům umění města Brna

FOTOGRAF PEDAGOG TEORETIK

Dům umění města Brna The Brno House of Arts Malinovského nám. 2, Brno Otevřeno Open út – ne 10 – 18 h Tue – Sun 10 am – 6 pm

www.dum-umeni.cz

HOFMAN Vlastislav HOFMAN (1884–1964) Dům umění, House of Arts Jurečkova 9, Ostrava 27. 9. 2017 — 7. 1. 2018

Pocta invenci A Tribute to Invention

artmix

Centrum současného umění DOX Před očima – příběh Iráku; 1917–2017 (obojí do 8. 1.)

Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie Futura Nora Růžičková, Marianna Mlynárčiková; Adrian Kiss; Anders Gronlien; Karíma Al-Mukhtarová (vše do 18. 2.)

Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraproject.cz Galerie Gema Mikuláš Medek (do 22. 12.)

Máchova 27, Praha 2 / www.gemagalerie.cz Galerie hlavního města Prahy Pavel Baňka (do 7.1.); Sráč Sam (do 25. 2.)

Revoluční 5; Collorado-Mansfeldský palác, Praha 1 / www.ghmp.cz Galerie Kuzebauch Zuzana Kubelková (do 7. 1.); Jakub Berdych st. (12. 1.–4. 3.) Říčanova 19/753, Praha 6 / www.galeriekuzebauch.com

Nová Galerie Martin Salajka (do 18. 1.)

Balbínova 26, Praha 2 / www.novagalerie.cz Trafo Galerie Jan Vytiska (do 31. 12.); Epos 257 (11. 1.–28. 2.)

Holešovická tržnice, Hala 14 / www.trafacka.cz Uměleckoprůmyslové museum Český kubimus (31. 12.); Director’s Choice (do 18. 3.)

17. listopadu 2, Praha 1 / www.upm.cz

BRATISLAVA

Danubiana Meulensteen Art Museum Edward Quinn (do 14. 1.); Francesca Marti (do 11. 3.)

Vodné dielo, Bratislava – Čunovo / www.danubiana.sk Galerie NOVA Sklo – možnosti a limity (do 28. 1.); Pod jedličkou (do 5. 2.)

Mirbachův palace, Baštová 2 / www.galeria-nova.sk

BRNO

Galerie Millennium Vánoční výstava (do 31. 1.)

Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz

Dům umění města Brna Je to tak, jak se vám to zdá (do 30. 12.), Karel Otto Hrubý; Tadeáš Kotrba (obojí do 4. 3.)

Malinovského náměstí 2 / www.dum-umeni.cz

Galerie NoD Tomáš Bárta (do 10. 1.); František Pecháček (do 10. 1.); Anna Hulačová, Jana Vojnárová (17. 1.–15. 2.)

Dlouhá 33 Praha 1 / www.nod.roxy.cz

Dům pánů z Kunštátu Benjamin Bronni (do 30. 12.); Marie Štindlová (10. 1.–18. 2.)

Dominikánská 9 / www.dum-umeni.cz

Galerie Rudolfinum Krištof Kintera (do 27. 12.); Domestic Arenas (18. 1.–18. 3.)

Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie Vyšehrad Marta Zechová (do 22. 12.)

V Pevnosti 159/5b, Praha 2 / www.praha-vysehrad.cz Galerie 1 (MÚ Praha 1) Gerard Kuijpers (do 23. 12.); Veronika Wunschová (3. 1.–27. 1.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz Karlin Studios Dominik Gajarský; Gizela Mickiewicz (obojí do 11. 2.)

Prvního pluku 2, Kasárna Karlín, Praha 8 / www.futuraproject.cz/karlin-studios Museum Kampa František Kupka a umělecká skupina Puteaux (do 9. 1.); Emil Filla a surrealismus 1931–1939 (do 11. 2.); Jitka Svobodová (do 11. 3.)

U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz MeetFactory Michalina Bigaj (do 7. 1.); Amplified by the Stillness (do 28. 1.)

Ke Sklárně 3213/15, Praha 5 / www.meetfactory.cz

Fait Gallery ČS koncept 70. let (do 13. 1.)

Ve Vaňkovce 2 / www.faitgallery.com Moravská galerie Paneland (do 28. 1.); O kosmos hino kalo (od 18. 3.); CJCh: Finále 2017; Clemens von Wedemeyer (do 7. 1.)

Husova 18 / www.moravska-galerie.cz Muzeum města Brna Stavba jako Brno; Jeden kmen (obojí do 31. 12.); Kouzelný svět počítačových her (do 14. 1.) Špilberk 210/1 / www.spilberk.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Tereza z Davle (do 11. 2.)

Hluboká nad Vltavou 144 / www.ajg.cz Dům umění Mirosław Bałka (do 31. 12.); Robert V. Novák (9. 1.–11. 2.)

Nám. Přemysla Otakara II. 38 / www.ducb.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění Svět cirkusu v českém umění 1800–1950 (do 31. 12.)

Krále Jiřího z Poděbrad 16 / www.gavu.cz

Galerie výtvarného umění – Retromuseum Příběhy bigbítu v Poohří 1960–2000 (do 18. 3.); Maxim Velčovský (do 25. 3.)

Krále Jiřího z Poděbrad 17 / www.gavu.cz

JIHLAVA

Dům Gustava Mahlera Steklík, Heinl (13. 12.–17. 2.)

Znojemská 4 / www.mahler.cz

KLATOVY

GKK – U Bílého jednorožce Josef Navrátil (do 7. 1.); Luděk Filipský (12. 1.–18. 3.)

Náměstí Míru 149 / www.gkk.cz

KOLÍN

Muzeum Kolín Imaginární setkání fotografů.

Josef Sudek a Janusz Moniatowicz (do 7. 1.); Kolínská výtvarná scéna 1918–1968 (23. 1.–6. 5.)

Brandlova 27 / www.muzeumkolin.cz Muzeum Kolín II Slavné stavby Jindřicha Freiwalda (do 30. 12.)

Brandlova 35 / www.muzeumkolin.cz Muzeum Kolín III Dávná touha cestovatelská (do 11. 2.)

Karlovo náměstí 8 / www.muzeumkolin.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec Metznerbund; Rudolf Jakoubek; Michael Čtveráček (vše do 31. 12.); Zátiší Johanna Adalberta Angermeyera; Aleš Čermák; F. X. Šalda a výtvarné umění (vše 14. 12.–4. 3.)

Masarykova 14 / www.ogl.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Olomoucká synagoga (do 7. 1.)

Václavské nám. 3 / www.olmuart.cz MUO – Muzeum moderního umění Nalezenci (do 7. 1.); České kolektivní domy; Monogramista T. D. (obojí do 18. 2.); Jozef Jankovič (do 11. 3.)

Denisova 47 / www.olmuart.cz

OSTRAVA

Galerie výtvarného umění v Ostravě Tradice v proudu modernity (do 31. 12.); Vlastislav Hofman: (do 7. 1.)

Jurečkova 9 / www.gvuo.cz

PLZEŇ

Západočeská galerie – “13” Podoby eucharistického Krista ve vizuální kultuře (do 4. 2.)

Pražská 13 / www.zpc-galerie.cz

Západočeská galerie – Masné krámy Tenkrát v Evropě (do 21. 1.)

Pražská 18 / www.zpc-galerie.cz Galerie Ladislava Sutnara Ladislav Sutnar dětem (do 6. 1.)

Riegrova 11 / www.fdu.zcu.cz Galerie města Plzně Na dosah 2 (do 14. 1.)

Náměstí Republiky 40 / www.galerie-plzen.cz

RAKOVNÍK

Rabasova galerie Josef Meduna (do 4. 2.)

Vysoká 232 / www.rabasgallery.cz Rabasova galerie – Nová síň pod Vysokou bránou Miroslava Zychová (14. 12.–28. 1.)

Vysoká 226 / www.rabasgallery.cz

Galerie PROSTOR 228 Antonín Střížek (do 31. 12.); Vladimír Větrovský (1. 1.–28. 2.)

Studničná 227 / www.prostor228.cz

Výstavní síň na radnici Amfora – 52. členská výstava (do 7. 1.)

Husovo nám. 27 / www.rabasgallery.cz

LITOMĚŘICE

ROUDNICE NAD LABEM

Severočeská galerie výtvarného umění Iva Hüttnerová (do 28. 1.); Krajinomalba 19. století v Severních Čechách (do 4. 3.)

Michalská 7 / www.galerie-ltm.cz

Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem Jan Činčera (do 14. 1.); Vdovy S; Břetislav Malý (obojí do 11. 2.)

Očkova 5 / www.galerieroudnice.cz

MĚLNÍK

TEREZÍN

Galerie Ve Věži Robin Kaloč (do 7. 1.); Štěpánka Jislová (19. 1.–11. 3.)

Pražská brána / www.mekuc.cz

MIKULOV

Galerie Závodný Alojz Klimo, Pavel Rudolf (do 6. 1.)

Husova 3 / www.galeriezavodny.com

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Náchodský výtvarný podzim (do 7. 1.)

Putování – 11. ročník výtvarné soutěže (27. 1.–18. 2.)

Smiřických 272 / www.gvun.cz

Památník Terezín: předsálí kina Muzea ghetta Pocta Felixi Blochovi (do 28. 2.)

Komenského 148 / www.pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín: Malá pevnost (předsálí kina) Přírůstky sbírek Památníku Terezín (do 31. 12.)

Principova alej 304 / www.pamatnik-terezin.cz

ÚSTÍ NAD LABEM

Dům umění Ústí nad Labem Tomislav Gotovac (do 1. 2.)

Klíšská 1101/129a / www.duul.cz

INZERCE

PRAHA

115

116

vizuál

Česká národní banka Sovětští vojáci a partyzáni, Klement Gottwald a rudá hvězda, srp s kladivem, dělník s rolnicí a další symboly starých časů na kolujících platidlech přiměly v únoru 1991 státní banku k vypsání soutěže na novou emisi československých bankovek. Šestice vyzvaných výtvarníků dostala za úkol navrhnout dvousetkorunu s Janem Ámosem Komenským o rozměrech 146 × 69 mm v oranžovo-hnědém barevném provedení. Mezi předloženými pracemi nakonec porotu nejvíce zaujal kresebný styl Oldřicha Kulhánka v doprovodu typografického řešení od Jana Solpery. Tak vznikla jedna

z posledních československých bankovek, která se však nakonec dostala do oběhu až po rozdělení federace jako první české platidlo.

Jakkoliv si to běžně neuvědomujeme, výsledné vyznění textu utvářejí i formy zvoleného písma.

Například klasická patková abeceda, známá již z římských památek, se v rozmanitých obměnách užívala a užívá jako symbol jistoty a tradice.

Naopak bezpatkové geometrické znaky se zpravidla odvolávají k jiným hodnotám: k budoucnosti, pokroku, k vědě a racionalitě. Nejspíš není náhoda, že Solperovo písmo Insignia

balancuje na pomezí těchto poloh.

Konstrukce liter a minimální rozdíly v tloušťce tahů navazují na modernistické formy, ale náznaky patek a monumentální proporce v sobě mají mnoho z typografického klasicismu.

Nově založená Česká národní banka se v roce 1993 obrátila na autora „bankovkové abecedy“ s žádostí o vytvoření vizuálního stylu. Solpera následně propojil image instituce s designem vznikajících platidel právě skrze užití totožné sady znaků. Tím ze své Insignie učinil (ne)oficiální písmo českého finančnictví. / LUKÁŠ PILKA

Oblastní galerie Liberec 14. 12. 2017 – 4. 3. 2018

121

. . .

Masarykova 723/14, Liberec

JAA .

J. A. Angermeyer (1674 –1742)

Příroda v obrazárně Partnerem výstavy je Národní galerie v Praze Komentované prohlídky a přednášky: 11. 1. a 1. 2. 2018 v 10.30 a 17.00 hodin 11. 2. a 4. 3. 2018 v 15.00 hodin

w w w.ogl.cz

Galerie Kodl, s. r. o. / Národní 7, 110 0 0, Praha 1 / po – pá: 10 –18 h / telefon: 251 512 728 / mobil: 6 0 2 327 6 69 / galerie @galeriekodl.cz / w w w.galeriekodl.cz

VÁ ŽENÍ PŘ ÁT E L É , S T E J N Ě J A K O V L E T E C H P Ř E D E Š LÝ C H VÁ M I N Y N Í S R D E Č N Ě D Ě K U J E M E Z A VA Š I P Ř Í Z E Ň A S P O K O R O U P Ř I J Í M Á M E V E Š K E R É R A D O S T I , J E Ž N Á S V U P LY N U L É M R O C E P O T K A LY. AŤ VÁ M L ÍBE ZNÉ T VÁ Ř E A NDĚ L Ů M IS T R NĚ Z AC H YC ENÉ FR A N T IŠK EM T K A D L Í K E M C E LÝ R O K P Ř I P O M Í N A J Í T R O J I C I C T N O S T Í , N A K T E R É B Y S E N E M Ě L O Z A P O M Í N AT, B E Z O H L E D U N A V E L I K O S T V A Š I C H Ú S P Ě C H Ů .

A P R O T O VÁ M D O R O K U 2 0 18 P Ř E J E M E V Í R U, N A D Ě J I A L Á S K U A T Ě Š Í M E S E N A V A Š I N Á V Š T Ě V U N A N Á R O D N Í 7.

VAŠE G A LERIE KODL

František Tkadlík: Tři objímající se andělé olej na plátně, dat. 1922, sign. PD, 64 × 79,5 cm dosažená cena: 1 700 000 Kč, Historicky nejvýše vydražené dílo autora