Art+Antiques 6/16

06

červen 2016

9 771213 839008

06

99 Kč / 4,70 ¤

Sean Scully v Českých Budějovicích 32 / Rozhovor s Pavlem Pepperštejnem 44 / Avantgarda digitálního věku 10 /

100

editorial /

Obsah

Rodinný

I když se aktuální číslo grafikou, řazením rubrik, ani výběrem témat nijak zásadně neliší od kteréhokoliv jiného z poslední doby, je pro nás svým způsobem přelomové. Po víc jak čtyřech letech redakci opouští Johanka Lomová, která odchází na mateřskou, a od června na její místo nastupuje Anežka Bartlová.

Johanka na každém čísle odváděla obrovské kvantum práce nejen jako píšící redaktorka, ale i při domlouvání článků s externisty, shánění fotografií a zajišťování bezpočtu dalších věcí, bez kterých by časopis nemohl vůbec vycházet. Do její nové role jí za celou redakci přeji hodně sil a radosti. Mám chuť napsat, že jestli si někdo dokáže „zorganizovat“ život s miminem, je to právě Johanka, ale jako otec šestnáctiměsíční dcery nevěřím, že něco takového je vůbec možné.

Anežka již do tohoto čísla – a není to ostatně první její článek publikovaný v Art+Antiques – napsala recenzi na výstavu Movere v Domě umění města Brna. Je absolventkou dějin umění na FF UK a současně Katedry dějin a teorie umění na VŠUP, kde dál pokračuje ve doktorském studiu. Před dvěma lety se stala laureátkou Ceny Věry Jirousové pro začínající výtvarné kritiky do 26 let a dnes pomáhá cenu organizovat.

Pro mě osobně je aktuální číslo výjimeční ještě i tím, že se jedná o 100. vydání Art+Antiques připravované pod mým vedením. První číslo, pod kterým jsem podepsán jako šéfredaktor, vyšlo v lednu 2007.

Formou profilového rozhovoru v něm byl představen Viktor Pivovarov.

Shodou okolností se stalo, že v tomto pro mě jubilejním stém čísle přinášíme rozhovor s jeho synem Pavlem Pepperštejnem, který připravil Tomáš Glanc. „Nechceme si stěžovat, co všechno nefunguje a jak málo pozornosti se výtvarnému umění dostává. Neuspokojivé poměry nejsou omluvou pro vlastní lajdáctví,“ psal jsem před lety v zmiňovaném „prvním“ čísle. „Věříme, že na umění záleží, a proto věříme i v důležitost psaní o něm.

Nejde jen o to zaplnit určitý počet stránek výtvarnými tématy, ale snažit se vždy postihnout, co je v danou chvíli nejdůležitější.“ Myslím si, že to pořád platí, a doufám, že je to na časopisu je znát A že bude i nadále.

Jan Skřivánek

06

> Jak žít s pomníky 4 / dílo měsíce > Klanění pastýřů z Met 2 / poznámky

Milena Bartlová Miroslav Kindl

6 / zprávy 10 / výstava

> Sean Scully v Českých Budějovicích

Josef Ledvina

19 / aukce 28 / na trhu

> František Vízner 30 / portfolio > Vilém Balej Radek Wohlmuth 32 / rozhovor > Pavel Pepperštejn Tomáš Glanc 44 / téma > Avantgarda digitálního věku Jiří Neděla 50 / k věci > Sbírka AJG 1300–2016 Jan Skřivánek

Milena Bartlová

54 / staveniště 58 / design Zdeněk Ziegler

>

Pavla Pauknerová

62 / architektura Lucie Šmardová

> Česká architektura 2014–2015

65 / nové knihy 66 / knižní recenze

> 3sta drahocenností 76 / zahraniční výstava > Nedokončenost v Met Breuer Barbora Bartůňková 83 / manuál > Fronta Ondřej Chrobák 84 / recenze > Taryn Simon, Movere, Zlata Černá

Fantastický realismus, Martin Kubát

Vojtěch Märc, Anežka Bartlová, Johanka Lomová, Radek Wohlmuth

94 / na východ Dušan Buran

96 / komiks

> Sereď, Múzeum Holokaustu

> Jan Smolík

Tomáš Prokůpek

obálka

>

S E A N S C U L LY : P I N K P A B L O (detail), 2009–2011,

facebook.com/ Artcasopis

olej na desce (alu-dibond), 101,8 × 113,8 cm

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 580, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) Zástupce šéfredaktora: Josef Ledvina (pl) / Redaktoři: Anežka Bartlová (ab), Kateřina Černá, Karolina Jirkalová, Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz, Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Milena Bartlová, Barbora Bartůňková, Dušan Buran, Zlata Černá, Tomáš Glanc, Adam Hnojil, Ondřej Chrobák, Miroslav Kindl, Tereza Koucká, Vojtěch Märc, Jiří Neděla, Pavla Pauknerová, Tomáš Prokůpek, Lucie Šmardová / Tisk: Helma Roto, spol. s r.o., U Pekařky 5, 180 00 Praha 8 - Libeň / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; redakce@artantiques. cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s., Stará Vajnorská 9, P. O. BOX 183, 830 00 Bratislava, infolinka: 0800 188 826, info@ipredplatne.sk, objednavky@ipredplatne.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 8. 6. 2016. Příští číslo vyjde začátkem července. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

2

2. díl

text Milena Bartlová Autorka je profesorkou dějin umění, přednáší na VŠUP. Rubrika volně navazuje na její komentáře In_margine.MB, které v letech 2010–14 vycházely na Artalk.cz.

3

Poznámky k (dějinám) umění Jak žít s pomníky Pomníky postavené na oslavu a podporu vládnoucí moci se mohou stát po změně poměrů nežádoucími. To je legitimní důvod k jejich odstranění, ačkoli díla, která jsou pouze umělecky špatná nebo obsahově hloupá, avšak politicky bez problémů, ve veřejném prostoru bohužel zůstávají. Dalo by se oprávněně tvrdit, že sebevědomá společnost by měla dokázat žít i s pomníky vlastních politických dějin na ulicích a náměstích, a to právě proto, aby na ně nezapomínala. Pokud se však jedná o památky, jimiž sám sebe oslavoval a upevňoval režim odsouzený jako nelegitimní, nespravedlivý, či dokonce zlý, je pochopitelné, že po jeho pádu nechceme být dále ovlivňováni jeho propagandou a padají i sochy ze soklů.

Bez diskuze je osud pomníků stržených přímo v revolučním nadšení, i když století poté může začít spor o revizi situace, jako v případě Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Jiné monumenty jsou jako skvrny, které „nelze odstranit bez porušení podstaty látky“ (jak psávaly čistírny, když vám vracely oblek stále flekatý): pražského Stalina se nedalo zbavit jinak než odstřelem. Přesto není ničení určitě optimální řešení pomníkového problému. V letech Francouzské revoluce právě proto vznikl princip veřejného muzea. Pomníky, které už nechceme jako propagandu, je nejlepší přeměnit v muzejní exponáty a zpřístupňovat je pak jednak jako zajímavá umělecká díla (jak to aspoň částečně dělá Národní muzeum ve svém Lapidáriu), jednak je ale také historizovat. Kontextualizace v muzeu pak vytvoří distanci, díky níž se takový pomník může stát součástí potřebné a nenásilné občanské výchovy.

Právě takto naložilo se svými odstraněnými pomníky město Berlín.

V barokní pevnosti Špandava otevřelo na konci dubna stálou expozici Odhaleno. Berlín a jeho pomníky. Spandau leží tak daleko na západ od města, že

byla součástí východní Německé demokratické republiky, takže výtvarně čistou rekonstrukci budovy skladiště vojenského proviantu pomohly financovat evropské fondy. Expozice má dvě části – historickou s mnoha informacemi a doklady a uměleckou, kde se lze setkat s pomníky naživo. Tady jsou v několika sálech instalovány různou měrou poškozené fragmenty souboru Aleje vítězství v Tiergarten, který původně zahrnoval téměř stovku silně nadživotních mramorových figur. Ztělesňovaly vládce Braniborska, Pruska a sjednoceného Německa doprovázené polopostavami umělců, myslitelů a politiků, kteří za jejich vlády působili.

Sochy ve stylu popisného historického realismu věnoval městu císař Vilém II. a mezi lety 1896–1901 je vytesalo dvacet sedm sochařů. Podobný typ pomníků byl běžný všude v Evropě, u nás k němu patří například Myslbekův Svatý Václav, ovšem oslava německého vlastenectví je svou pompézností, megalomanstvím a uměleckou vyprázdněností předčila. Po roce 1945 ji spojenci zařadili mezi „díla propagující nacionalismus a nacismus“ a sochy, již poškozené při bojích o město, měly být zničeny.

Díky iniciativě východoněmeckého památkáře H. Schapera však byly pohřbeny na druhém konci parku, roku 1979 vykopány a nyní restaurovány.

Dnes fascinují jedinečnou směsí perverzní mohutnosti, směšné vážnosti, procítěné teatrálnosti a ironického fragmentování: Immanuel Kant, zde instrumentalizovaný jako opora vlády Fridricha Viléma II., je jen kusem draperie bez hlavy…

Jeden z pomníků je inscenován ve skutečné velikosti v sále, v němž projekce a zvuky sugerují nedělní vycházku letním parkem i s bouřkou a deštěm. Mezi pomníky meziválečného Německa zaujme model a fotografie zničeného Pomníku revoluce, který postavili komunisté v roce 1926 na hrobě Rosy Luxemburg a Karla Liebk-

nechta, abstraktní monumentální kompozice z betonu byla jedním z raných děl Miese van der Rohe. Nacistická éra je ztělesněna zvukovou kompozicí v tísnivé místnosti: je stále ještě natolik nebezpečná, že je správné ji zbavit hmotné památky. Porážka režimu pod vládou komunistické strany je vyjádřena jinak. Leží tu žulová hlava desetimetrového Leninova pomníku ve Fridrichshain z roku 1970. Nefigurální pomník Ernesta Thälmanna je vystaven celý, na jedné polovině je ale ponechané posprejování posměšnými nápisy a graffiti. I když se v Berlíně právě betonuje jádro historizující repliky královského paláce na místě zbořeného Paláce republiky, dokazuje výstava ve špandavské pevnosti, že s uměleckými svědky nepohodlných dějin tu zároveň také dokážou žít a vycházet po dobrém.

SIEGESALLEE, Stadtgeschichtliches Museum Spandau foto: Milena Bartlová

10

výstava

text Josef Ledvina

Matisse + Rothko + Mondrian = Scully K výstavě Seana Scullyho v Českých Budějovicích Dům umění v Českých Budějovicích zve návštěvníky na výstavu Seana Scullyho.

Dublinský rodák, žijící od poloviny 70. let převážně v New Yorku, se hlásí k tradici moderního euroatlantického abstraktního malířství. Velké úspěchy zaznamenával v malířských 80. letech, v roce 1989 a 1993 byl nominován na Turnerovu cenu a recentně se jeho práce setkává s mimořádným zájmem v Číně.

Když Sean Scully (*1945) v roce 1973 v londýnské Rowan Gallery uspořádal svou první výstavu abstraktních obrazů, mělo již nepředmětné malířství pionýrské časy objevování a formování nových, dosud nepoznaných světů lidské vizuality dávno za sebou. Přehlídka skončila jednoznačným úspěchem, kritickým i obchodním, všechna vystavená díla se prodala. Dublinský rodák se malířem abstrakcionistou stal definitivně o rok dříve během rezidence na Harvardově univerzitě (díla, jež byla k vidění v Londýně, vznikla právě během ní).

Vědomě zde navázal na zhruba šedesátiletou tradici určující pro obecné chápání toho, co to je moderní umění. O tomto navázání často mluvil a mluví otevřeně, nenárokuje si tak jako někteří z jeho vzorů status ex nihilo tvořícího génia. „Myslím, že když vezmeš Mondriana, když vezmeš Matisse, Mondrina a Rothka, máš moji práci. To jsou ti tři – jsou tu i další. Ale v tomto století, myslím, že když dáš tuhle trojici dohromady, dostaneš z toho více méně moji práci,“ řekl Scully například v rozhovoru v roce 1994. Působí to skoro, jako by chtěl plynule, bez revolucí a zlomů, pokračovat ve slavném diagramu zakladatele MoMA Alfreda J. Barra – Matissův fauvismus v něm tvoří jeden z uzlů, od něhož vedou šipky až k negeometrické abstrakci a prospektivně, tedy i k abstraktnímu expresionismu, podobně jako Mondrianův

De Stijl, vedoucí ovšem k abstrakci geometrické – a to zrovna v době, kdy se svět umění s barr-greenbergovským formalismem stále nápadněji rozcházel.

Řemeslnická etika

Neznamená to samozřejmě, že by byl umělec zcela inertní k tomu, co se kolem něj dělo. V eliptické rovnici Matisse + Mondrian + Rothko = Scully dost ingrediencí chybí. Například Robert Ryman, Agnes Martin, Ed Reinhardt, Frank Stella, v jistém ohledu i Sol Le Witt. A na výstavě v Rowan Gallery bylo patrné ještě jedno tvůrčí východisko s evropštějšími kořeny – op-art a specifičtěji práce Bridget Riley. Například Backcloth (1970) tvoří ortogonální rastr křížících se barevných pruhů, které vytvářejí dojem mělkého prostoru. Už tady je ale znát jistý distanc, který umělec zaujímá k vizuálním trikům optického umění. Co do procesu vzniku snadno čitelná jednoduchá ortogonalita a volba ne zcela čistých, někdy lehce směrem k zemitým okrům a hnědím posunutým tónům, dílo odkouzluje, uzemňuje a zbavuje jej op-artového efektu čisté optické virtuality. V jiných dílech tohoto období začíná autor dokonce hrát se zcela otevřenými kartami, když na nich ponechává krycí lepicí pásky, s jejichž pomocí maloval. Procesuální transparence se natrvalo stává součástí Scullyho práce. Ve druhé polo-

S E A N S C U L LY : OR ANGE ROBE 2003, olej na plátně, 178 × 142 cm

11

18

inzerce

48. AUKCE ve středu 22. června 2016 v 18.30 hodin v Topičově salónu, Národní 9, Praha 1 Předaukční výstava dražených děl proběhne v Galerii Dolmen, Pštrossova 31, Praha 1: pondělí 13. 6. – středa 22. 6. 2016 www.galerie-dolmen.cz

BRNĚNSKÁ SEDMIKRÁSKA BRNO— 27. NEJLEPŠÍ MĚSTO NA SVĚTĚ Literární měsíčník Host vyhlašuje VIII. ročník básnické soutěže:

Roman Havelka, Dyje u Bílovce před zátopou, olej, plátno, 1935, 60 x 75,5 cm, vyvolávací cena: 59 000 Kč

Josef Jíra, Říčky, olej, plátno, 1983, 70 x 80 cm, vyvolávací cena: 180 000 Kč

Oldřich Blažíček, Chalupy v krajině, olej, plátno, 50 x 70 cm, vyvolávací cena: 260 000 Kč

Václav Kiml, Setkání, olej, sololit, 65 x 50 cm, vyvolávací cena: 95 000 Kč

Na vítěze tradičně čeká finanční odměna 10 000 Kč, věcné dary a literární věhlas.

Pořád něco

Více na hostbrno.cz

143

Hugo Demartini / Milena Dopitová / Vít Havránek / Magdalena Jetelová / Věra Jirousová / Krištof Kintera / Vladimír Kokolia / Viktor Kolář / Karel Malich / Ján Mančuška / Daisy Mrázková / Roman Ondák / Květa Pacovská / Viktor Pivovarov / Otakar Slavík / Václav Stratil / Jiří Surůvka

Romeo a Julie

Kniha Pořád něco Rozhovory s umělci Výběr z rozhovorů s významnými českými umělci různých generací publikovaných na stránkách art+antiques v letech 2007–2012.

Pro předplatitele art+antiques za zvýhodněnou cenu 159 Kč Objednávejte na predplatne@ambitmedia.cz

aukce

19

Rekordy na pásce, neznámý Čapek a světová jména

European Arts – Aukce European Arts v neděli 15. května v Grégrově sále Obecního domu vynesla přes 62 milionů korun*.

Nového majitele získaly více než dvě třetiny z 288 nabízených děl moderního a poválečného umění.

Nad milion korun se prodalo třináct prací (sedm domácích a šest zahraničních), nad sto tisíc korun pak dalších 54 obrazů.

Nejdražší položkou aukce se stal opakovaně dražený obraz Sedící dívka od Emila Filly. Na jaře 2011 byl neúspěšně nabízen za 6 milionů korun, o rok později se za stejných podmínek prodal za vyvolávací cenu. Nyní tento akt z roku 1934 vystoupal z 6,46 na téměř 8,2 milionu korun.

S půlmilionovým nárůstem se prodal tísnivý bezejmenný olej Františka Janouška z konce 30. let pocházející ze sbírky malíře Zdeňka Sklenáře. Vystoupal na 5,34 milionu, a o deset tisíc korun tak překonal tři roky starý malířův aukční rekord. Nutno dodat, že dosavadní cenové maximum patřilo obrazu, který je přibližně třikrát větší než nyní vydražená malba.

Podobně těsně, o třicet tisíc, překonal šest let starý rekord Antonína Hudečka obraz Na jezu, který se prodal s nárůstem o čtvrt milionu za konečných 2,61 milionu korun. I toto dílo v minulosti aukcemi již dvakrát prošlo, a to v letech 2010 a 2013. Za vyvolávací cenu 3,1 milionu korun našel kupce obraz Žito od Antonína Slavíčka. Také v tomto případě šlo o opakovaný prodej, před sedmi lety stál tento olej z roku 1908 o třetinu méně. Úplným nováčkem na trhu byl naopak oboustranný obraz Josefa Čapka Konvalinky / Vesnický hřbitov ze začátku 20. let, který se prodal za 3,35 milionu korun, jeden příhoz nad minimální podání. Geometrizující krajina na

FR ANT IŠEK JANOUŠEK: B E Z N Á Z V U, kolem 1938, olej na plátně, 50 × 65 cm, cena: 5 340 600 Kč EMIL F ILL A: SEDÍC Í DÍ VK A 1934, olej na plátně, 60 × 50 cm, cena: 8 197 200 Kč

ANDRÉ LHOTE: HARLEK ÝN kolem 1930, olej na plátně, 63,8 × 49,6 cm, cena: 2 546 100 Kč JOSEF Č APEK: VENKOVSK Ý HŘBI TOV / KON VAL INK Y 1921, olej na plátně, 34 × 44 cm, cena: 3 353 400 Kč

zadní straně plátna byla objevena až letos po sejmutí černé přemalby. Poprvé byl obraz veřejnosti představen v dubnu na jarním veletrhu Antique, kde byla jeho cena odhadována na 4,5 až 7 milionů korun.

Položkou, o kterou se nejvíce bojovalo, se stala koláž Jindřicha Štyrského Stěhovací kabinet, která více než čtyřnásobně předčila vyvolávací cenu. Začínala na částce 298 tisíc a vyšplhala se téměř na 1,4 milionu korun. Jde tak letos již o druhou Štyrského milionovou koláž, rekord v této kategorii nadále patří koláži Marion – Forget me not, která se

v roce 2009 prodala za 1,74 milionu korun. Úspěchem je cena 3,04 milionu korun za obraz Mikuláše Medka Pokus o portrét Wernera von Brauna z roku 1969. Za částky nad tři miliony korun byly dosud draženy jen časnější či výrazně rozměrnější Medkovy práce.

Ze zahraničních děl milionovou hranici překonaly obrazy Francise Picabii, Andrého Lhota, Bernarda Buffeta a Julese Pascina a kresby Amedea Modiglianiho a Henriho Matisse. Domácí aukční maximum zaznamenal André Lhote, jehož Harlekýn z počátku 30. let našel kupce za 2,55 milio-

nu, a Bernard Buffet, jehož malba Le Phare z roku 1980 se prodala za 2,61 milionu korun. Pro Buffetovo dílo z 80. let je dosažená cena úspěchem i ve světovém kontextu, zde je aukční maximum kolem 27 tisíc eur.

Krajina Francise Picabii z doby kolem roku 1900 se prodala za 1,62 milionu korun, což odpovídá zahraničním cenám.

Svůj první úspěch na českém trhu zaznamenal Jules Pascin (Julius Mordechaj Pincas) známý především svými portréty spoře oděných žen. Takový je i obraz Dívka v bílé košilce, který byl vydražen za 1,49 milionu korun.

20

aukce

Secese z Košic

JINDŘ IC H Š T Y R SK Ý: S T ĚHOVAC Í K A B I N E T, 1934, koláž na papíře, 40 × 27 cm, cena: 1 366 200 Kč

O českou aukční premiéru šlo i v případě kreseb Amedea Modiglianiho a Henriho Matisse.

Obě vystavované a publikované práce, které se na naše území dostaly až v posledních letech, se prodaly s mírnými nárůsty za 2,17 a 1,99 milionu korun. Rekordem domácího trhu je i cena 956 tisíc korun za signovaný a číslovaný sítotisk (13/15) Andyho Warhola Edward Kennedy z roku 1980. Podobná práce se na českém trhu ještě neobjevila, na Slovensku jsou Warholovy grafiky draženy poměrně pravidelně.

Z malířů přelomu 19. a 20. století se bojovalo o díla Jindřicha Pruchy, Antonína Hudečka či Bohuslava Dvořáka. O Pruchův obraz Z Kameniček (U Filipova) se utkalo několik zájemců na telefonu a jeho cenu navýšili na 708 tisíc korun.

Hudečkova Krajina pod Ostašem z roku 1912 se prodala za 360 tisíc a drobný obraz Za humny Bohuslava Dvořáka vystoupal po souboji zájemce v sále a na telefonu z 62 na 174 tisíc korun. Za vyvolávací, ale přesto vysoké ceny byly vydraženy obrazy Karla Špillara (857 tisíc), Otakara Lebedy (435 tisíc) či Gustava Macouna (186 tisíc korun). Z meziválečných krajin se

HENR I MAT I SSE: NU EN BUS T E 1919–20, tužka na papíře, 43,2 × 26,7 cm, cena: 1 987 200 Kč

tradičně dobře prodával Otakar Kubín (621 a 472 tisíc) a zaujal také Slovák Miloš Alexandr Bazovský (460 a 372 tisíc korun).

Dobře se prodala řada děl umění 40. a začátku 50. let, jmenovitě obrazy Josefa Šímy (683 tisíc), Jana Baucha (671 tisíc), Františka Hudečka (621, 323 a 273 tisíc), Václava Zykmunda (608 tisíc), Zdeňka Sklenáře (584 tisíc), Aléna Diviše (216 tisíc), Františka Grosse (137 tisíc) a Bohumíra Matala (161 a 124 tisíc korun). Díla Františka Hudečka a Bohumíra Matala přitom zaznamenala nárůsty v řádu několikanásobků vyvolávacích cen.

Zájem byl i o práce na papíře.

Vedle již jmenovaných milionových položek se nejdráže prodaly dva akvarely německých expresionistů Ericha Heckela (919 tisíc) a Christiana Rohlfse (534 tisíc korun). Oba autoři u nás byli nabízeni teprve podruhé a jejich práce se prodaly s důstojnými nárůsty oproti minimálnímu podání. Z českého umění se nejdráže prodala kolorovaná kresba od Toyen, která našla kupce za vyvolávací cenu 323 tisíc korun.

Urputně se bojovalo o opakovaně dražený akvarel Fuenterrabia

od Bedřicha Feuersteina, který vystoupal z 87 na 310 tisíc korun, více než trojnásobek ceny, za kterou byl prodán v roce 2012.

Standardním výsledkem jsou ceny 248 a 223 tisíc za dva kvaše Františka Tichého.

Z poválečného umění dosáhli na solidní částky Jiří John se svými Nerosty (571 tisíc), Květa Válová s olejem Cesta do nebe (224 tisíc) či Libor Fára s asambláží Reliéf 77 (124 tisíc korun).

V oblasti současného umění nejvíce zaujal Ivan Exner, jehož malba na dřevě Padlé stromy se prodala za 447 tisíc korun. Novým autorským rekordem je cena 199 tisíc korun za opakovaně dražený obraz Jiřího Anderleho Adam a Eva. Dobré výsledky, ač šlo o minimální podání, zaznamenali Jan Kristofori a Ladislav Maria Wagner (oba 186 tisíc korun). Z umělců mladší generace uspěli ještě Krištof Kintera, Lubomír Typlt nebo Martin Šárovec. / TEREZA KOUCK Á

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

Art Invest – Nejdražším dílem květnové aukce společnosti Art Invest, která se konala v sobotu 7. května v Bratislavě, se stal obraz Vojtěcha Erdélyiho V parku z roku 1928, který se prodal s výrazným nárůstem za 16,7 tisíce eur. Erdélyiho Zátiší s kyticí bylo současně vydraženo za vyvolávací cenu 9,5 tisíce eur. Aukce dohromady vynesla 112 tisíc eur, přičemž kupce našla přibližně čtvrtina ze dvou set nabízených položek.

Jedním z překvapení aukce byl výrazný nárůst drobné krajiny Vesnická ulička od košického malíře přelomu 19. a 20. století Konštantína Kövári-Kačmarika, jehož dílo se na aukcích prakticky neobjevuje. Prosluněná malba z doby kolem roku 1910 vystoupala z 9,5 na téměř 15 tisíc eur.

I na českých aukcích se naopak objevují díla dalších úspěšných autorů, jako jsou Anton Jasusch a Stano Filko. Dva obrazy Stana Filka se prodaly za 14,3 a 4,5 tisíce, olejomalba Antona Jasusche odešla za necelých 6 tisíc eur. Za stejnou částku se prodal i drobný Odpočinek v lukách od Joži Uprky. Z neprodaných děl je třeba zmínit nejdražší položku aukce, obraz Zamyšlená od Imra Weinera-Kráľa, který byl nabízen za 58 tisíc eur. / JS

KONŠ TAN T ÍN KÖVÁR I-K AČ M AR IK : V E S N I C K Á U L I Č K A , kolem 1910, olej na lepence, 30,5 × 34 cm, cena: 14 875 eur

21

ngprague.cz

Letní sezóna Národní galerie v Praze 1

2

Císař Karel IV. 1316–2016 Valdštejnská jízdárna 15/5 – 25/9/2016 Zdenek Rykr a továrna na čokoládu Veletržní palác 27/5 – 28/8/2016 Cranach ze všech stran Šternberský palác 23/6/2016 – 22/1/2017

4

Sen a skutečnost: 30 let Sbírky architektury Národní galerie v Praze Veletržní palác 24/6 – 18/9/2016 Vanity Fair Diplomanti AVU 2016 Veletržní palác 24/6 – 7/8/2016

3

Introducing Nicole Morris & Miroslava Večeřová Veletržní palác 24/6 – 10/9/2016

5 6

Moving Image Department – V. kapitola: Adrian Paci & Adam Vačkář featuring Josef Dabernig & Liam Gillick Veletržní palác 24/6 – 10/9/2016 Poetry Passage#3: Aleksandra Vajd & Guests Veletržní palác 24/6 – 10/9/2016

1/ Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi, Praha, před 1371 2/ Lucas Cranach st., Starý pošetilec, cca 1530 3/ Zdenek Rykr, Elegie č. 47, 1939 4/ Zdeněk Kuna a kol., Omnipol v Praze, 1976 5/ Miroslava Večeřová, Too Soon, 2015 6/ Logo AVU vytetované na paži studenta

24

aukce

Newyorské večerní aukce signalizují útlum trhu

Christie’s/Sotheby’s – Newyorské večerní aukce impresionistů a klasické moderny a poválečného a současného umění se tentokrát všechny vměstnaly do jediného týdne. Tradiční harmonogram byl změněn, aby aukce nekolidovaly s veletrhem Frieze, který se konal v prvním květnovém týdnu. Pětice aukcí letos dohromady vynesla přes 924 milionů dolarů. To je o 685 milionů dolarů (42 %) méně než v předchozím roce.

Jakkoliv výsledky za jednotlivé roky ovlivňuje počet a charakter nabízených děl – pokles může být jen odrazem nižšího počtu dražených položek –, zahraniční experti letošní výsledky většinou interpretují jako doklad ochlazení momentálního zájmu nakupovat.

Přesto obě společnosti zaznamenaly na dvě desítky nových autorských rekordů.

Celou sérii odstartovala v neděli 8. května kurátorská aukce společnosti Christie’s s ironickým názvem Odsouzeno k neúspěchu.

Nabízen tentokrát nebyl mix moderního a současného umění jako loni, ale výhradně současná díla. Hlavní událostí se stala dražba slavné sochy Maurizia Cattelana On z roku 2001, tedy klečící dětské postavičky s tváří

Adolfa Hitlera, která se prodala Shodně zaměřená aukce Sotv novém autorském rekordu za heby’s se konala hned následující 17,2 milionu dolarů. den. Byť přinesla několik výjiO den později, v pondělí mečných prodejů, autorský rekord 9. května se konala aukce impadl jediný. Postaralo se o něj presionistů a klasické moderny rozměrné plátno Summer No. 1 od společnosti Sotheby’s. Její Sama Francise, které našlo kupce nejdražší položkou se stalo za 11,8 milionu dolarů. Nejdražší mramorové sousoší Věčné jaro položkou večera se nicméně stal od Augusta Rodina, které se obraz Cye Twomblyho z roku 1968, prodalo za 20,4 milionu dolarů, který se prodal za 36,6 milionu což je nový autorův aukční rekord. dolarů. Za 15,4 milionu dolarů Jako jedno z mála toto dílo také našel nového majitele ještě jiný výrazně překonalo předaukční Twomblyho obraz, tentokrát z roku odhad. Podobně překvapila ještě 2004. Za necelých 35 milionů dojedna z přímořských krajin Clauda larů se prodal diptych Dvě studie Moneta z roku 1884, která našla k autoportrétu od Francise Bacona. kupce za 9,9 milionu, a ženský Impresionistická aukce Chrisakt od Pierra Bonarda s cenou tie’s se uskutečnila ve čtvrtek 4,75 milionu dolarů.

12. května a celý aukční týden Další den, v úterý 10. května uzavřela. Nejdráže se prodaly následovala aukce poválečného Monetovy Lekníny, cena 27 mia současného umění společnosti lionů dolarů však zůstala pod Christie’s. V nových autorských spodní hranicí odhadu. Horní rekordech se zde prodala díla odhad počítal dokonce s cenou Jean-Michela Basquiata (57,3 mi- přes 43 milionů dolarů. Očekávání lionu), Richarda Prince (9,7 milio- naopak výrazně překonala britská nu) či Agnes Martin (10,7 milionu sochařka Barbara Hepworth, jejíž dolarů). Za částky v řádu desítek abstraktní kamenná plastika milionů dolarů byly dále draženy z roku 1946 vystoupala na 5,4 mipráce Marka Rothka (32,6 mililionu dolarů. Novým autorským onu) a Clyfforda Stilla (28,2 mirekordem je cena 8 milionů dolionu). V Basquiatově případě larů za komorní obraz Dvě nahé vysokou cenu vysvětluje již jen postavy v pralese od Fridy Kahlo, monumentální formát obrazu, předaukční odhad nicméně zněl který má na šířku přes pět metrů. na 10 až 15 milionů dolarů. / JS

V elitní společnosti

FR ANT IŠEK DR T IKOL: KOMPOZ ICE 1924, fotografie, 29,2 × 23,4 cm, cena: 37 500 GBP

Sotheby’s – Součástí fotografické aukce společnosti Sotheby’s v Londýně, která se konala ve čtvrtek 19. května, byla i trojice snímků Josefa Sudka a jedna fotografie Františka Drtikola. Díla českých fotografů byla nabízena po boku prací Irvinga Penna, Roberta Mapplethorpa či Helmuta Newtona.

Dva Sudkovy snímky z první poloviny 50. let se shodně prodaly po 10 tisících, třetí odešel za 3,75 tisíc liber (ceny jsou uváděny včetně aukční provize, avšak bez DPH a dalších poplatků). Drtikolův akt v geometrických kulisách z roku 1924 našel nového majitel za 37,5 tisíc liber (1,3 milionu korun).

Dosažené ceny ve všech čtyřech případech odpovídaly spodní hranici předaukčního odhadu. / JS

M A U R I Z I O C A T T E L A N : O N , 2001, vosk, lidské vlasy, oblek, výška 101 cm, cena: 17 189 000 USD, Christie’s 8. 5. 2016 AUGUS TE RODIN: VĚČNÉ JARO 1884/1901–03, mramor, výška 66,6 cm, cena: 20 410 000 USD, Sotheby’s 9. 5. 2016 FR IDA K AHLO: DVĚ NAHÉ P O S T A V Y V P R A L E S E , 1939, olej na kovové desce, 25 × 30,2 cm, cena: 8 005 000 USD, Christie’s 12. 5. 2016

25

1. 6. - 2. 7. 2016

Galerie Petr NovotnĂ˝ Praha 7

26

aukce

text Adam Hnojil Autor je expertem investičního fondu Pro arte.

Pařížské návraty

FR ANT IŠEK KUPK A: KOUPA JÍC Í SE ŽEN A 1904, olej na plátně, 56 × 56 cm, Pro arte

Jednou z prvních pouček pro začínající investory do výtvarného umění je imperativ prodávat ve správný okamžik a na správném místě, protože ceny uměleckých děl jsou v čase a prostoru relativní. Této skutečnosti efektivně využívají zkušení sběratelé, profesionální obchodníci nebo experti investičních fondů. Asymetričnost jednotlivých lokálních trhů je v našem prostředí s přibývající konsolidací obchodního a sběratelského milieu stále více využívána k importu významných bohemikálních artefaktů ze zahraničí.

Nabídka domácího trhu začíná být do jisté míry přebraná a stále kultivovanější kupci jsou ochotní platit vysoké částky jen za zboží nepochybné kvality. Získávání uměleckých děl spjatých s domácí tradicí na zahraničních trzích s nižšími cenami je tedy více než žádoucí.

Zvláště příhodným místem pro zajímavé akvizice se stala Paříž. Francouzská metropole byla po jistou dobu inspirujícím působištěm mnoha českých umělců, kteří jsou v současnosti adorováni jako zakladatelé nových

směrů. Namátkou jmenujme alespoň Jaroslava Čermáka, Václava Brožíka, Františka Kupku, Alfonse Muchu, Toyen, Jindřicha Štyrského, Josefa Šímu či Jana Zrzavého.

Dokladem obchodního potenciálu pařížského prostředí jsou úspěšné prodeje obrazů na domácím aukčním trhu zakoupené jejich předchozími majiteli právě ve Francii. Nejčerstvějším příkladem může být obraz Josefa Šímy Městská krajina vydražený v Praze na konci května za celkovou částku 2,88 milionu korun včetně aukčních poplatků. Malba přitom byla zakoupena před necelými dvěma měsíci v pařížské společnosti Art Valorem při spodní hranici odhadu za kladívkovou cenu 35 tisíc eur. Akvarel téhož autora s názvem Krajina z roku 1957 vydražený v říjnu loňského roku v Praze za konečných 336 tisíc korun i s poplatky, byl předtím v polovině dubna prodán za kladívkovou cenu 5 tisíc eur firmou Binoche et Giquello v osmém pařížském obvodu.

Podobně zajímavou historii mají některá plátna Toyen. Obraz z roku 1954 s názvem Na počátku ticho, vydražený v listopadu loňského roku za 7,44 milionu korun včetně aukční přirážky, prošel před třemi lety aukcí pařížských obchodníků z firmy Christoph Joron Derem s kladívkovou cenou 139 tisíc eur. Jiný autorčin obraz z roku 1955 Probuzení: Šelestění per byl v pařížské společnosti Loudmer prodán v roce 1994 za kladívkovou cenu necelých 9 tisíc eur. V databázi ART+ pak můžeme v průběhu let sledovat postupný vzestup jeho ceny.

V roce 2012 byl vykázán jako prodaný za vyvolávací cenu včetně poplatků 5,04 milionu korun. O tři roky později se situace opakovala tentokrát s cenou 7,2 milionu po započtení aukční přirážky.

Historickým příkladem této praxe může být 61. a 62. aukce Václava Hořejše pořádaná ve vlastním podniku v Mikulandské ulici č.p. 7 na podzim roku 1936. Vedle několika zajíma-

vých prací Františka Tkadlíka, Josefa Navrátila, Josefa Mánesa, Mikoláše Alše a Antonína Chittussiho bylo zájemcům nabídnuto jedenáct kreseb a pět maleb Jaroslava Čermáka.

Kolekce byla přivezena z Paříže, ze sbírky rodiny Johanna Theodora von Salemfels (1831–1898). Tento pražský rodák vzešlý z židovského prostředí udělal kariéru v rakouské armádě a díky svým válečným zásluhám při italském tažení dosáhl povýšení do rytířského stavu. Po svém penzionování se přestěhoval do Paříže, kde se oženil s Pauline (1841–1935), dcerou poslance francouzského parlamentu Leopolda Javala (1804–1872). Ve Francii udržoval přátelské kontakty s Jaroslavem Čermákem započaté již v Praze. V rámci podpory českého krajana vznikla malá rodinná sbírka Čermákových pláten a kreseb. K odprodeji došlo v souvislosti s úmrtím Pauline Javal. Pozůstalým bylo zřejmé, že větší naději na úspěšný prodej Čermákových děl skýtá česká Praha než jejich rodná Paříž.

Zdánlivě opačný směr budou sledovat umělecká díla shromážděná investičním fondem Pro arte zaslaná do Paříže na výstavu pořádanou v Českém centru pod názvem Čeští umělci ve Francii – Za Československo, pocta neexistující zemi. Přehlídka se koná k oslavě 100. výročí vzniku Československé národní rady shodou okolností na stejné adrese Rue Bonaparte 18, kde k této dějinné události došlo.

Výstavní soubor zahrnuje výběr z děl českých autorů tvořících ve Francii v letech existence společného státu Čechů a Slováků. Připravovaný katalog uvádí jednotlivé práce do významových a místních souvislostí s tamním prostředím s cílem připomenout pařížskému publiku fenomén české výtvarné kultury v kontextu vzájemných vztahů. Mnohé z prezentovaných obrazů se tak na čas vrátí do míst svého původu, odkud byla prostřednictvím soustředěného akvizičního úsilí fondu zakoupena.

inzerce

27

Fait Gallery si dovoluje oznámit, že přijímá do své sbírky díla následujících autorů:

Antonín Procházka Josef Čapek Emil Filla Josef Šíma Toyen Karel Malich Milan Grygar Adriena Šimotová Běla Kolářová

S nabídkou nás můžete kontaktovat na: fg@faitgallery.com nebo na telefonním čísle: +420 601 327 215

30

portfolio

text Radek Wohlmuth foto Galerie Měsíc ve dne

Vilém Balej Vilém Balej je malíř s architektonickým myšlením. Ještě před tím, než se dostal do školy Vladimíra Kokolii na Akademii výtvarných umění, absolvoval několikaleté studium na pražské architektuře, a v jeho práci tato zkušenost zanechala zřetelnou stopu.

Architektura ho zajímá a fascinuje dodnes.

Ukazuje na to nejen hmotné pojetí a prostorová skladba jeho obrazů, ale třeba i kresby, které někdy pojímá jako architektonické fantazie. Ostatně, sám se neváhá v nadsázce někdy označit za nevybouřeného architekta. „Třeba si z toho, že jsem z ČVUT odešel, nesu nějaký komplex,“ uvažuje. „A ten můj deficit se projevuje v tom, že mám chuť obraz pevně uchopit, možná až zkonstruovat.“ Vilému Balejovi (*1976) jsou blízká tradiční témata, technika i kompozice, které doplňuje výrazně tektonickou výstavbou obrazu. Přestože opticky vychází z realistické databáze, celek se v jeho uvažování vědomě skládá z drobných abstraktních prvků, na něž je možné ho teoreticky zase rozložit nebo je jen v jiném zazoomování sledovat v rámci provázaného obrazového prostoru. Jejich souhrn pak tvoří kompaktní vizuální blok, který je redukovaným výsekem skutečnosti.

Právě redukce coby postupné omezování neustále přítomné realistické totality světa je klíčovým faktorem, který zabraňuje rozpadu Balejových obrazů do popisnosti a hraje v jeho malbě zásadní roli. Skrze ni se dostává k samotné podstatě obrazu ve smyslu zpevněné pohledové konstrukce, která posouvá všední každodenní vidění do zcela jiné úrovně.

Vilém Balej je praktik. Nepředstírá, že by ho nemohla posunout třeba zakázka. Jakkoli to může znít banálně, jeho umění a život mají společné kořeny, takže se do značné míry překrývají. Svá témata hledá, kdekoli se pohybuje. Obvykle motivy, které ho zaujmou, potají „krade“ malým kompaktním fotoaparátem, který nosí téměř pořád při sobě. Také to může vycházet z osobní reality, protože fotografoval i jeho otec a fotkou se zabývá také bratr Tomáš. Pro Viléma Baleje

snímek představuje především základní záznam o situaci a barvě. Pokud se rozhodne, že se z něj stane obraz, ne náhodou si ho občas vytiskne na staré domácí jehličkové tiskárně, aby při práci vycházel z nekvalitní reprodukce, protože ho baví domýšlet všechno, co se v ní ztratilo.

Přístup ovšem volí individuální. Když v roce 2014 maloval první akt nazvaný podle modelky Nikola, pořizoval raději precizní předlohu v Kodaku. „Už když jsem poprvé viděl Tizianovu Urbinskou Venuši ležící s rukou v klíně, věděl jsem, že si chci něco takového namalovat,“ podotýká. „Vždycky jsem měl totiž pocit, že nahé ženské tělo tak nějak patří na veřejnost. Byl stejně intenzivní jako dojem, že když se začnou svlíkat chlapi, tak je to trapné.“ Jakkoli se dnes akty staly zřejmě jeho nejoblíbenější disciplínou, ještě výstava Přesně (2013) v pražské Nau Gallery představovala většinou drobná zátiší komponovaná ze základních stereometrických těles. O rok později se už ale na stejném místě v rámci projektu Pařba v Kindr klubovně posunul k městské momentkové figuraci a zároveň se pustil i do větších formátů. Zátiším nicméně zůstal věrný. Má k nim blízko už z dob studií, připomínají mu architektonický model, kdy se dají nejlépe a bez rozptylování řešit souvislosti mezi hmotami. Je to jediná věc, kterou maluje „naživo“ podle reality, a dodnes mu připadají ideální pro neustálé zdokonalování se v malířství. „Jako génius jsem se nenarodil,“ komentuje to lakonicky.

Namalovat věc co nejjednodušším způsobem, to je Balejova představa preciznosti a mistrovství. Sám každý obraz nejdřív podkládá kresbou štětcem vandyckovskou hnědí, kterou se utvrzuje o základních tvarech.

Pak pokračuje bílou a hnědou podmalbou a – podle vlastních slov – tak hledá něco,

čemu chce rozumět. Teprve potom začíná s barvami, které „dávají obrazu život“. Pracuje při tom zásadně s tenkými vrstvami olejových barev a usiluje o jejich co nejmenší počet. Přestože nezřídka využívá intuice, snaží se postupovat racionálně, i když tak někdy paradoxně vnáší do hry iracionalitu.

Třeba to, že maluje bez brýlí. „Zajímá mě to, protože sklo odrušuje prožitek z barvy,“ vysvětluje. „Líp tak vnímám totalitu zážitku z obrazu, což je iluze prostoru.“ V poslední době na sebe Vilém Balej upozornil především účastí v projektu Legendy Gr2 kontinuálně pořádaném pražskou Galerií Havelka. Na ten pak téměř vzápětí navázal zatím svou nejpočetnější přehlídkou obrazů v galerii UFFO v Trutnově ironicky nazvanou Retrospektiva 2015, kterou bilancoval svou přítomnost. Pod kuratelou Jiřího Ptáčka a s úderným názvem Buran se minulý měsíc představil v českobudějovické galerii Měsíc ve dne. Přestože výstavy vnímá coby nutné zlo a jako hlavní nástroj komunikace používá Facebook, už na něho výhledově čekají projekty v Opavě, Liberci (Prostor 228) nebo Bratislavě (Photoport).

Vilém Balej, který se momentálně chystá na obraz Hamlet podle kamaráda, jenž během oslav svých čtyřicátin vyplazoval jazyk na žárovku, se ale raději drží stranou. Vyjma studií prakticky celý život žije v jižních Čechách. „Nejsem do nich malířsky zamilovaný,“ říká. „I když vím, že se dá udělat zajímavě i krajina, nebaví mě moc práce v plenéru. Ale jinak je na venkově daleko líp než v centru,“ pokračuje. „Absolutně se tam soustředím, pokud je nuda, bavím se prací, a asi nemusím vysvětlovat, že je tam levnější život,“ vyjmenovává. „Taky jsem nečekal, že na místě, kde na první pohled chcípnul pes, bude legrace celou zimu.“

31

V R A Ž D A , 2012, olej na plátně, 140 × 190 cm

M L O K , 2013, olej na plátně, 40 × 50 cm

L I N D A , 2015, olej na plátně, 140 × 190 cm

32

rozhovor

text Tomáš Glanc Autor je rusista, přednáší na Curyšské univerzitě. foto (portrét) Václav Jirásek

Halucinace jako způsob boje Rozhovor s Pavlem Pepperštejnem V roce svých 50. narozenin Pavel Pepperštejn poprvé samostatně vystavuje v České republice. Kdysi studoval na pražské AVU, dnes je mezinárodně renomovaným výtvarným umělcem a spisovatelem, který svoji psychedelickou estetiku pojímá jako svéráznou terapii spojující prvky utopické a antiutopické.

Rozhovor s ním vedl kurátor aktuální výstavy v ostravském PLATO Tomáš Glanc.

Ve vašich dílech jsou nápadně frekventované náboženské motivy. Už na počátku 90. let jste se zabýval fenoménem prázdných ikon, posvátných obrazů bez tváří, a na právě probíhající výstavě v Ostravě se věnujete suprematickým interpretacím řeckých mýtů.

Stále se vracíte k taoismu a buddhismu. Co pro vás znamená náboženská spiritualita?

Všechno, co souvisí s náboženstvím, mě vždycky velmi zajímalo a fascinovalo, všechny typy náboženské zkušenosti mě doslova magnetizují. V každém městě vyhledávám chrámy všech konfesí. A samozřejmě člověk nemůže obejít náboženskou zkušenost, se kterou je spojen geneticky. Moji vzdálenější předci byli rabíni, a když slyším staré modlitby v hebrejštině, něco se ve mně na hlubinné úrovni hýbe, magie funguje.

V náboženských rituálech mě nejvíc oslovuje moment transformace, jakéhosi přepnutí. Než se vyřkne určité slovo nebo proběhne nějaký úkon, trvá jeden stav a potom – stav úplně jiný. Jako by to tajemné přepnutí v člověku umožňovalo a aktivizovalo nějaké jiné vnímání reality. A to je mi hodně blízké, vždycky jsem byl stoupencem takových přepínání a přechodů z jednoho stavu skutečnosti do stavu jiného.

Na tom jsou založeny i psychedelické stavy, které ve vaší tvorbě hrají významnou roli, myslím především jako myšlenkový a estetický princip, spíš než jako výsledek působení psychoaktivních látek.

Samozřejmě, že psychedeliku nelze omezovat na psychotropní preparáty. Existuje i psychedelika každodennosti, masmédií, spotřeby, filmu, únavy atd.

Psychedelika je „natahování něčeho na realitu“ a děje se prostřednictvím procesu mnohonásobných derealizací. Samo slovo psychedelika připomíná řecký Délos, jedno z nejvýznamnějších míst Apollonova kultu, kde také sídlí věštci. Nelze ale zapomenout ani na slovo delirium. Projasnění duše se střídá s jejím zakalením.

Proto psychedelika tak připomíná počasí.

Psychedelická poetika stála také na počátku činnosti umělecké skupiny Inspekcija medicinskaja germeněvtika (Inspekce medicínská hermeneutika), kterou jste v roce 1987 založili společně se Sergejem Anufrijevem a Jurijem Lejdërmanem. V době perestrojky, kdy fantasticky vzrostl zájem o současné umění, jste se zabývali něčím tak neprodejným a těžko

40

rozhovor

diče stáli opodál a nevěděli, co se děje, Jelcin se začal topit ve svěcené vodě, a když ho u dna zděšená matka vylovila, museli mu dělat umělé dýchání a různými procedurami ho přivádět k životu. Už z této dojemné historky o malinkém Jelcinovi je patrné, že byl plně pohroužen do místního halucinogenního světa. Dokud zaujímal vedoucí pozici, zůstávali jsme samostatným světem, jakkoliv neutěšené byly ekonomické a politické poměry. Rozmach naprosté nekontrolovatelnosti byl provázen vysokým stupněm svobody a autenticity.

Putin představuje koloniální vládu, bez ohledu na patriotickou ideologii předává majetek, znárodněný divokým oligarchům, do moci globálních korporací. Za hlavní cíl se prohlašuje blahobyt. Blahobyt se v Rusku nikdy netěšil úctě a pozornosti. Je to koloniální vztah k Rusku, který se snaží založit patriotismus na nepřátelství. Ale to je pokus odsouzený k neúspěchu. Rusko by naopak mělo deklarovat lásku ke všem ostatním i k svojí jinakosti. Protože jak víme z evangelia a jak zdůrazňoval Jacques Derrida, jen ten, kdo miluje sám sebe, může milovat druhé.

PAVEL PEPPER Š T E JN: S T U D E N É J Á D R O S L U N C E , 2015, akryl na plátně, 160 × 220 cm, se svolením Kewenig Gallery, Berlín PAVEL PEPPER Š T E JN: PA MĚ Ť S K O N Č I L A , 2014, akryl na plátně, 70 × 100 cm, se svolením Kewenig Gallery, Berlín

Projekt Gorod Rossija (Město Rusko) představuje vzdálenou budoucnost, ve které se nové hlavní město Ruska nachází na půli cesty mezi nynějšími metropolemi Moskvou a Petěrburgem, kolosální futuristická architektura tam odkazuje k utopické estetice ruské avantgardy, v monumentální

41 architektonické celky se přetvářejí i některé archetypy ruského myšlení, matka-vlast a podobně. Jsou tyto vize spíš utopií, nebo antiutopií? S jakým cílem vznikalo toto nové město, k jehož založení jste i v otevřeném dopise vyzval nejvyšší státní představitele?

Impulsem k vytvoření projektu Gorod Rossija (Město Rusko) pro mě byla snaha zachovat starobylý ráz Moskvy a Petěrburgu, měst, jejichž historickou krásu devastují novostavby a stará zástavba se nemilosrdně likviduje. Fantastické budovy budoucnosti jsem vytvářel s cílem odpoutat pozornost, odvést ji jiným směrem, kde by neměla tak ničivé projevy. Kdyby nynější moc měla možnost realizovat svoje ambice architektonické sebeprezentace, zvýšila by se naděje, že stará města nebudou definitivně zničena. Pokusil jsem se postihnout právě ambivalenci utopického a antiutopického myšlení. Nebezpečné jsou jak utopie, tak i jejich odmítání. Pokusy vytvořit něco krásného, například komunistickou společnost, končí hrozně.

Ale vizualizovat budoucnost antiutopicky jako něco hrozného, to také končí něčím hrozným. Hrozné následky jsou obsaženy jak v Marxově Kapitálu, tak v Orwellově 1984. Proto vidím východisko nikoliv v tom, aby se ničily utopie nebo antiutopie, ale v jejich terapeutické reflexi. Úkol spočívá ve vytváření utopií takovým způsobem, aby nevyžadovaly svoje uskutečnění v nějaké přímé podobě. Ideálem jsou utopie, které by neznásilňovaly skutečnost, ale byly něčím soběstačným a zároveň už samotnou svojí přítomností kompenzovaly ty hrozné hromady antiutopického sajrajtu, které zahlcují současný svět. V současnosti si nikdo už nemůže nic dobrého ani představit. Dříve se slibovalo něco překrásného, mluvilo se o tom, jak si všichni budou rovni a všichni budou šťastní, a místo

toho mraky lidí umíraly v koncentračních táborech.

Teď se říká, že nastane něco děsného a všude budou skákat mutanti — a opravdu, dějí se děsné věci a mutanti skákají. Proto vzniká potřeba najít nějakou, jak říkal Buddha, střední cestu.

Byl úspěch tohoto projektu adekvátní tomu, jak byl autorsky koncipován?

Gorod Rossija je takovým současným deliriem na téma nezbytné obnovy a nepřetržité výstavby nových šílených staveb… A právě proto se projekt všem tak líbil.

Je možné říct, že impuls autora a impuls publika jsou v tomto případě diametrálně odlišné.

Je pro vás takový rozpor frustrující?

Jako umělec pracuji nejen se strukturami porozumění, ale také se strukturami neporozumění, které jsou neméně důležité. Měl jsem v Kolíně nad Rýnem jednoho známého, který byl černoch, a jednou jsme spolu šli na jakousi výstavu a mně se tam moc líbilo jedno dílo. Tak jsem mu to i řekl: „Tohle se mi moc líbí!“ On na to výborně odpověděl a možná že v jeho odpovědi prosakovala nějaká dávná africká moudrost. Řekl: „Kdybys to dílo správně pochopil, tak by se ti nelíbilo.“ Takže aby se někomu něco mohlo líbit, je třeba nechávat prostor i pro nesprávná chápání a neporozumění.

Protože když se všechno podrobně vysvětlí, nikomu se už nic nebude líbit.

Je pro vás důležité, aby se vaše umění lidem líbilo?

Samozřejmě, proč bych to jinak dělal? Určitě ne proto, abych někomu didakticky cpal nějaké ideje, spíš jde o vyvolávání příjemných vjemů. Na tom je založená terapeutická osnova mojí ideologie.

PAVEL PEPPER Š T E JN (*1966) Výtvarný umělec, prozaik, básník a teoretik, který je také autorem klipů, celovečerního filmu (Zvuk slunce, 2015) a módních návrhů, vyrůstal v Sovětském svazu v prostředí neoficiálního umění, k jehož významným tvůrcům patřili oba jeho rodiče, básnířka Irina Pivovarova a malíř Viktor Pivovarov. V letech 1985–87 studoval Pepperštejn na Akademii výtvarných umění v Praze. Roku 1987 se vrátil do Moskvy a založil se dvěma přáteli pozdně konceptualistickou skupinu Inspekce medicínská hermeneutika, vycházející z pojetí umění jako terapie a z předpokladu, že skutečnost je patologickým stavem a nemocní jsou i její aktéři.

Od 90. let je jeho dílo vystavováno ve významných ruských, evropských, amerických a izraelských kulturních institucích. Připravil mj. výstavy pro benátské bienále i Manifestu, v roce 2015 měl samostatnou výstavu ve francouzském Musée d‘art moderne et contemporain

de Saint-Etienne Métropole a v moskevském Multimedia Art Museum. Je autorem asi deseti prozaických knih a knih esejů. Ve dvou svazcích vyšla jeho válečná halucinační epopej (první díl ve spoluautorství se Sergejem Anufrijevem) Mytogenní láska kast, do češtiny byl přeložen povídkový soubor Svastika a Pentagon (Argo 2012) a detektivní novela Pražská noc (Plus 2011).

Pepperštejn ve své tvorbě s pronikavým a erudovaným humorem objevně zkoumá kulturní, historické a politické kontexty včetně aspektů vědeckých, antropologických, kosmologických a spirituálních. Stěžejními postupy jsou pro něj komentář, interpretace, vyprávění a ilustrace. Často pracuje s imaginací založenou na halucinacích a změněných stavech vědomí.

Pepperštejnova první samostatná výstava v České republice, nazvaná Memory is over, se koná v ostravském PLATO do 21. srpna. Jejím kurátorem je rusista Tomáš Glanc.

42

Předplaťte si art+antiques a získáte dárek S ARTcard můžete využít slevu u těchto partnerů

06

Galerie hlavního města Prahy 120 Jiří Příhoda: Sochy (do 30. 10. ) Neklidná figura, Exprese v českém sochařství kolem 1900 (do 25. 9.)

červen 2016

99 Kč / 4,70 ¤

Sean Scully v Českých Budějovicích 32 / Rozhovor s Pavlem Pepperštejnem 44 / Avantgarda digitálního věku 10 /

Galerie Rudolfinum 120 Taryn Simon (do 10. 7.)

60 Kč

70 Kč

DOX 180 108 Kč Karel Nepraš: Rodina připravená k odjezdu (do 17. 10.)

Tomáš Umlauf Photographs: Lifestyle (do 27. 6.)

Národní galerie v Praze 220 110 Kč Zdeněk Rykr a továrna na čokoládu (do 28. 8.)

9 771213 839008

06

280 190 Kč Císař Karel IV. 1316–2016 (od 15. 5. do 25. 9.)

Získáte 12 čísel časopisu (z toho 2 dvojčísla) Zdarma Ročenku ART+ 2016 ARTcard s programem Sphere

Uměleckoprůmyslové museum v Praze 150 Český kubismus (do 31. 12. 2017)

80 Kč

Muzeum umění Olomouc 70 Olomoucká obrazárna IV (do 25. 9.)

Květy a jiné světy (do 25. 9.)

35 Kč

Moravská galerie v Brně 100 Kmeny 90 (do 1. 10.)

50 Kč

Oblastní galerie Liberec 80 Jaroslav Róna (do 5. 6.)

40 Kč

Museum Kampa 125 Pavel Nešleha: Via canis (do 19. 9.)

Munch, Kupka, Kokoschka (do 11. 9.)

50 Kč

Divadlo v Dlouhé 250 Heda Gablerová

190 Kč

Divadlo Rokoko 320 Strýček Váňa

288 Kč

Forum Karlín 4200 3780 Kč reSITE 2016: Města a migrace (16.–17. 6.)

Přístup do elektronického archivu časopisu

roční předplatné: 885 Kč (ušetříte 274 Kč oproti koupi na stánku) objednávejte na www.artcasopis.cz nebo bezplatné lince 800 300 302 Při objednávce uvádějte kód nabídky: AA16MMU Nabídka platí pro standardní roční předplatné do 10. 7. 2016 nebo do vyčerpání zásob pouze pro nové předplatitele v ČR. Dárky rozesíláme do pěti týdnů od obdržení prvního čísla časopisu. Změna dárků vyhrazena.

Mně 40 – Manuál pro milovníky současného umění

Na podzim roku 2008 začal psát kurátor, historik umění a v současnosti šéfkurátor Moravské galerie v Brně Ondřej Chrobák pro Art+Antiques svůj Manuál pro milovníky současného umění a od té doby nepřestal. Ten aktuální má pořadové číslo 79 a najdete jej na osmdesáté třetí straně časopisu, který právě držíte v ruce.

Prvních sedmdesát manuálů již netřeba pracně dohledávat, jsou totiž k dispozici v praktickém souhrnném vydání nazvaném Mně 40 (podle kulatých narozenin, jež Chrobák před nedlouhou dobou oslavil) a vybaveném exkluzivními kresbami autorské dvojice Jiří Franta a David Böhm. Nabízí nejen pobavení, ale i svérázné poučení o pohybech a hnutích domácí umělecké scény v úseku cca sedmi let.

S ARTcard ušetříte až 50% na vstupném u našich partnerů.

Program Sphere nabízí další výhody a slevy na více než 10 000 místech v ČR a SR. www.artcasopis.cz/predplatitelska-artcard

43

44

téma

text Jiří Neděla Autor je doktorandem oboru intermediální výtvarné výchovy na pedagogické fakultě Univerzity Palackého.

Avantgarda digitálního věku Net art včera, dnes a zítra Umění, které vychází z internetu, z jeho podstaty, výlučnosti a technologických možností, nedávno vstoupilo do druhého čtvrtstoletí své existence. S výjimkou umělců a teoretiků, kteří se tímto fenoménem aktivně zabývají, však jde pro většinu milovníků umění, o široké veřejnosti ani nemluvě, stále o velkou neznámou.

Zatímco v anglosaském prostředí je disciplína, nejčastěji označovaná jako net art, zmapována díky množství více či méně zdařilých publikací, český čtenář se s ní mohl seznámit až díky antologii #mm net art s podtitulem Internetové umění ve virtuálním a fyzickém prostoru prezentace, kterou v rámci edice PAF v loňském roce sestavila kurátorka, publicistka a internetová umělkyně Marie Meixnerová. Učinila tak s oporou řady odborníků v oblasti umění nových médií, ale i s vědomím jisté unikavosti. Net art totiž neustále prochází dramaticky rychlým vývojem a často se svému popisu vzpírá.

Ze všech technologických, společenských a kulturních zlomů, které člověk prožil v posledních dvou dekádách, neovlivnil žádný tolik sfér lidské činnosti a s tak masivním dopadem jako internet. To je sice známá skutečnost, její důsledky ovšem už tak zjevné nejsou. To, s jakou samozřejmostí přijímáme vzorce chování, které nám všudypřítomnost internetu nenápadně podsouvá, přitom pozornost, ba přímo reflexi vyžaduje.

Jedním ze způsobů, jak tuto problematiku zkoumat, jak definovat podstatu internetu či alespoň nastínit jeho dopad, je umělecká tvorba, která z internetu vyvěrá a která se na něm odehrává. Na druhou stranu komentovat situaci platformy, na níž net art vzniká, zdaleka není výhradním smyslem této umělecké disciplíny. Ta je stejně tak výsledkem spontánní kreativity

využívající mechanismy fungování internetu jako média se specifickými nástroji, tvaroslovím a prostorem, sice virtuálním, nicméně strukturovaným a živoucím.

Díky tomu všemu si internetové umění vyvinulo vlastní estetiku, sociopolitický kontext a způsoby prezentace i recepce. V řadě případů oživilo debaty nastolené klíčovými postavami umění 20. století, nebo dokonce podnítilo zkoumání zcela nových uměleckých problémů.

Tradice alternativy

Během 20. století se začaly rodit nové přístupy v chápání funkce umění a vymezování jeho pole působnosti.

Poprvé se tak stalo na popud dadaistů, následovaných surrealisty, dále se v této souvislosti patří zmínit jména avantgardních průkopníků Marcela Duchampa, Josepha Beyuse, Andyho Warhola nebo Bruce Naumana. Ohledávání klíčových otázek, týkajících se podstaty díla, jeho postavení v uměleckém provozu a formy jeho prezentace publiku vyústily ve vznik disciplín jako performance art, happening, video art, mail art nebo konceptuální umění. Při popisu děl se začala užívat slova jako instalace, intervence, interakce, intermedialita, apropriace, remediace. Internetové umění od začátku umožňovalo vnést postupně všechny tyto koncepty opět do hry.

Znovu zavedlo do uměleckého diskurzu problematiku distribuce díla, jeho archivace a prezentace.

Virtuální svět internetu prostupuje život stále více nejen napříč jeho každodenními úkony, ale i v per-

spektivě budoucího vývoje technologií, neboť už dnes dorůstá generace, která prakticky nezná stav off-line.

Jde o umění, které nepopiratelně reflektuje současnou skutečnost, život a společnost v jejich aktuální a autentické podobě. Tvůrčími hodnotami net artu jsou akt komunikace, hra s identitou, virtuální objekt formovaný geolokačními údaji, performance na sociálních sítích a mnoho dalších.

Je však ošidné hovořit o internetovém umění a jeho rysech s absolutní platností. Vzhledem k překotnému vývoji samotného internetu se mění i net art, přičemž výraznými milníky bylo zavedení sítě World Wide Web nebo, nepřekvapivě, nástup Facebooku. K definování stávající situace vznikl poněkud matoucí pojem postinternet, sugerující jakousi výraznou proměnu internetu nebo jeho zánik. Ve skutečnosti však popisuje stav, kdy je internet prostoupen každodenní realitou.

Předchůdci a průkopníci

Volně chápané předchůdce net artu lze najít v 60. letech minulého století, kdy za spolupráce Roberta

Rauschenberga s inženýrem Billym Klüverem vznikla skupina E.A.T. (Experiments in Art and Technology), propojující umění a elektronická média. Bez souvislostí není ani tvorba počítačem generovaných obrazců, jíž se v téže době zabývali umělci-technologové Frieder Nake, Michael A. Noll nebo Georg Nees, či za pomoci počítače vznikající filmy Johna Whitneyho.

To vše do geneze internetového umění bezesporu náleží, podstatnější rodovou linií jsou však koncepty vyvinuté zmiňovanými avantgardními hnutími a jejich představiteli.

Platí to ostatně už pro rané aktivity netartistů před zavedením sítě World Wide Web v první polovině 90. let, kdy byl internet veřejnosti nepřístupnou sítí, na níž počítačoví nadšenci a hackeři navazovali kontakty a utvářeli komunity. Vyvinuli metodu kolektivního tvůrčího aktu, přičemž si počínali velmi podobně jako příslušníci hnutí Fluxus, kteří namísto hmotného artefaktu prohlásili uměleckým dílem vzájemnou korespondenci napříč kontinenty. Kolektivní rozměr měly také zásahy do zdrojového kódu, které

0 10 0 10 1110 10 110 1. O R G : L I F E S H A R I N G , 2000–03

50

k věci

text Milena Bartlová Autorka přednáší muzeologii na VŠUP. foto Pavel Černý, Milena Bartlová

Gotika jako umění Alšova jihočeská galerie v půlce dubna představila novou stálou expozici svých sbírek od gotiky po současnost. Netradičně díla z různých epoch neprezentuje v chronologickém sledu, ale ve vzájemném dialogu napříč staletími.

MEZ IPRŮZKUMY / S B Í R K A A J G 13 0 0 –2 0 16 místo: Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou autoři: Hynek Látal, Martin Vaněk architekt: Tomáš Svoboda grafika: Lukáš Kijonka www.ajg.cz

V jižních a jihozápadních Čechách se dochovalo tak relativně velké množství středověkých památek, že mohla vzniknout romanticko-vlastenecká pohádka o tamní svérázné „umělecké škole“. Po diecézním a regionálním muzeu byly v polovině 50. let shromážděny v Alšově jihočeské galerii na Hluboké a staly se pilířem jejích stálých expozic. I po restitučním procesu, v němž se především vrátil početný soubor uměleckých děl cisterciáckému klášteru ve Vyšším Brodě, se AJG podařilo udržet druhou největší kolekci českého středověkého umění po Národní galerii. Na rozdíl od pražského centra provází sbírku jihočeské gotiky soustavný vědecký zájem, jehož monumentem se stal první rozsáhlý vědecký (byť téměř bez vyobrazení) katalog u nás Jihočeská pozdní gotika, vydaný kolektivem pod vedením Jaromíra Homolky v roce 1965.

Na tehdejší výstavu navázala stálá expozice ve dvou nepříjemně nízkých a dlouhých bočních sálech novogotické zámecké jízdárny. Její kanonickou podobu vytvořil Hynek Rulíšek s klasikem českého muzejnictví Emilem Zavadilem v roce 1979 a již tehdy zde byly – na rozdíl od Národní galerie – některé sochy, a dokonce i obrazy vystaveny tak, aby byly vidět i zezadu. V roce 2008 byla nahrazena svým klonem, kde Roman Lavička ještě posílil lineární řazení a výstavu pietně přeplnil řadami soch, na nichž bylo možné skvěle demonstrovat stylový vývoj, publiku však jen potvrzovaly představu o zoufalé neoriginalitě a cizosti středověkých památek. Doplňkem zhmotnění formalistického vývojového schématu byly texty průvodce, vysvětlující náboženský rozměr vystavených gotických památek. Snad právě kvůli mimořádné suchopárnosti této výstavy se nyní AJG obrátila k opačnému extrému.

Nová stálá expozice nejen poprvé u nás, ale invenčně i vzhledem k mezinárodním muzeologickým zvyklostem vystavuje sochy a obrazy ze středověku společně s uměním 20. století a s přesahem až do současnosti.

Ze sbírky středověkého umění vybrali externí kurátoři Hynek Látal a Martin Vaněk nejcennější a nejkvalitnější kusy, jež doplnili i několika průměrnými. Promíšeně s nimi jsou vystaveny malby, kresby, grafiky a sochy ze sbírky českého moderního umění. Její vznik v AJG měl dva vrcholy, prvním byla odvážná akviziční činnost Věry Linhartové v první polovině 60. let a druhým nenápadné, ale systematické nákupy Vlastimila Tetivy, který získával v letech normalizace umělce potlačované, tehdejšími slovy „neoficiální“. Díky oběma zahrnuje sbírka mimořádně kvalitní díla, nikdy však nebyla jako celek trvale zpřístupněna. I zde jsou vystaveny slabší práce, a to zejména v kategorii umělců zastoupených zde proto, že žili v jižních Čechách.

Celek doplňuje aktuální intervence – malba Patrika Hábla na prostorovém objektu, jejž vytvořil Tomáš Svoboda pro vystavení ležící sochy Krista z Božího hrobu, když autoři nechtěli figuru vystavit „na stole nebo na lavici“, jak byla vždy instalována dosud.

Pomalé procházení Mimořádně zdařilý je celý Svobodův výstavní design. Autor nepostupuje jako architekti, jejichž cílem je poskytnout více stěn, než kolik jich daný prostor má bez jejich zásahu, přičemž je stavějí podle esteticky navrženého půdorysu. Paneláž v takové situaci působí nejlépe při pohledu shora, avšak pro procházejícího návštěvníka koncept buď spočívá ve vytvoření menších komůrek, anebo jej nutí pobývat v nepochopitelných prostorových situacích (extrémním případem byly stěny na půdorysu klenební hvězdice, vestavěné do Valdštejnské jízdárny Miroslavem Vavřinou při nedávné výstavě Národní galerie Bez hranic: umění v Krušnohoří mezi gotikou a renesancí). Tomáš Svoboda naopak vytváří prostorové jímky jednotlivým dílům na míru, inscenuje jejich vzájemné vztahy a procházejícímu návštěvníkovi staví do cesty překážky tak, aby mohl prociťovat kvality prostoru a objemu jednotlivých ex-

51

ponátů. Přitom se nenásilně ukazuje, že i malby jsou v případě středověkých obrazů prostorové objekty. Kombinace odraženého a bodového světla přitahuje pozornost k barvám a tvarům, aniž by zbytečně dramatizovala. Výstavní i světelný design tak podstatným způsobem přispívají k celkovému prožitku, který je především zážitkem z pomalého procházení celkem výstavy.

Za hlavní charakteristiku nové expozice AJG považuji právě to, že je jediným nedílným celkem, smyslově vnímaným v pohybu.

Pozornost se nesoustřeďuje na jednotlivá umělecká díla a výstava nevybízí ani k jejich individuální estetické kontemplaci, ani k jejich historickému poznávání. Proto sem zapadá i nejprovokativnější místo, kde jsou gotické sochy, včetně několika těch úplně nejslavnějších a nejvýznamnějších, umístěny na stupňovité polici poněkud skladištním způsobem (motiv známe z expozice gotiky a baroka Nestex Slovenské národní galerie, viz AA září 2015). I když se mnou nebudou autoři výstavy souhlasit, myslím si dokonce,

58

design

text Pavla Pauknerová Autorka přednáší o grafickém designu na VŠUP.

Zdeněk Ziegler Před čtyřmi lety byla grafickému designérovi Zdeňkovi Zieglerovi na 25. bienále Brno 2012 udělena Cena za celoživotní přínos grafickému designu. Letošní sedmadvacátý ročník této mezinárodní přehlídky představí Zieglerovu výtvarnou tvorbu z oblasti filmových plakátů. Od začátku 60. do konce 80. let dvacátého století jich vytvořil téměř tři sta, a zejména k nim je vztaženo jeho místní i mezinárodní renomé a dlouhá řada získaných ocenění.

ZDENĚK ZIEGLER 27. M E Z I N Á R O D N Í B E I N Á L E G R A F I C K É H O D E S I G N U B R N O 2 0 16 místo: Uměleckoprůmyslové muzeum, MG Brno kurátoři: Radim Peško a Tomáš Celizna termín: 16. 6.–30. 10. 2016 27.bienalebrno.org

Odborné studium grafického designu ani typografie Zdeněk Ziegler (*1932) nikdy neabsolvoval. Původně vysněným polem působnosti mu byla medicína, kterou ale kvůli nevhodnému rodinnému kádrovému profilu studovat nemohl. Studijní průpravu získal v oboru architektura na ČVUT v Praze, ani této profesi se však později nevěnoval. Koncem 50. let se ještě coby student architektury začal zabývat úkoly ryze grafické povahy, vytvářel koncepty reklamních a propagačních materiálů (například pro Divadlo Na zábradlí), později navrhl první grafické značky (Art Centrum, Stavby silnic a železnic aj.). Od začátku 60. let se pak ve své grafické a typografické práci orientoval převážně na filmové plakáty a knižní úpravy. Zde se paradoxně výtečně uplatnily charakteristiky obou dvou profesí, které mu nebyly souzeny. Na straně jedné chirurgicky přesné oko a odhodlaně pevná ruka.

Na straně druhé schopnost stavět z menších dílů soudržné celky, koncipovat je v rovinách a plánech, rozpoznávat a zohledňovat účel.

Historička a kurátorka grafického designu Marta Sylvestrová charakterizuje Zdeňka Zieglera v jemu věnované monografii For Eyes Only (Terra Cultura, 2012) jako „architekta plakátu“, historik a teoretik Jan Rous tamtéž podotýká, že „Ziegler vytváří stavbu, která má výrazné průčelí a jasně uspořádaný vnitřek, v němž člověk nebloudí.“ Sám Ziegler v jednom z rozhovorů vedených s publicistou Karlem Hvížďalou tato tvrzení se svou typickou skromností usměrňuje: „To říkají či píší lidé, kteří vědí, že jsem architekt. Vždycky jsem na plakátech pracoval tak, jak jsem to v tu chvíli cítil. Plakáty nejsou rozumově vystavěné, jak se to někdy může zdát. Autor cítí, jak by chtěl vyjádřit určitou věc, a tak ji udělá.“

Různé podoby plakátů Zieglerův přístup k plakátové tvorbě má různé výrazové a stylové fazety, které se proměňovaly napříč časem. Obecně je pro něj ale typický vytříbený cit pro kolážové skloubení písma a obrazu, důmyslné zachá-

zení s detailem, výřezem a grafickým rastrem, rafinovanost v práci s barevnými i kompozičními nuancemi a zájem o typografický prvek.

Právě díky pozornosti věnované písmu se Ziegler odlišil od většiny svých současníků, tvůrců uměleckých filmových plakátů, kteří byli založeni spíše malířsky – snad s výjimkou Milana Grygara. Během let zkoušel uplatnit různé formy přímého i nepřímého vyjádření námětu filmu, zkoumal široké výrazové i komunikační možnosti, které skýtá rozvržení barev, linií, ploch, obrazového materiálu, písma a dalších výtvarných prvků.

V některých řešeních je tak záměrně využito vysoké koncentrace různorodých segmentů, jiná jsou naopak striktně minimalistická.

První plakáty ze začátku 60. let, realizované například pro filmy Křik či For Eyes Only, mají charakter fotografických montáží v redukované černo-bílé tonální škále, do nichž je důmyslně vsazen zvláštní typografický detail či motiv. V 70. letech pak vznikla řada nezapomenutelných imaginativních, surrealisticky laděných plakátových koláží, mimo jiné například pro filmy Psycho či Ptáci Alfreda Hitchcocka nebo pro snímek Tarzan režiséra Hugha Hudsona. Řada realizací nese stopy estetiky pop-artu, v sérii plakátů pro vinnetouovskou sérii zase rezonuje westernový styl, z plakátů k filmům Proces či Smog jsou cítit ozvuky psychedelie. Šťastná konstelace „zlatých šedesátých“ otevřela Zieglerovi možnost přímé spolupráce s mnoha českými režiséry, mimo jiné s Jaromilem Jirešem, Františkem Vláčilem, Karlem Zemanem, Karlem Kachyňou či Jiřím Menzelem. Za svou plakátovou tvorbu věnovanou českým i zahraničním titulům získal během svého života řadu profesních ocenění, například čestné uznání Typomundus v Montrealu (For Eyes Only, 1964), stříbrnou medaili na Mezinárodní soutěži filmových plakátů v Colombu (A pátý jezdec je strach, 1965), ocenění Zlatý Hugo na Mezinárodním filmovém festivalu v Chicagu (Modrá Electra Glide, 1976) a Bronzový Hugo

59

tamtéž (Výstřel do zad, 1983), čestné uznání v soutěži The Hollywood Reporter Annual Key Award (Děrsu Uzala, 1977) a mnohá další.

Rozklad písmového sdělení Za zvláštní pozornost stojí originální typografické plakáty bez konkrétního obrazového motivu, kterými se Ziegler zabýval v 80. letech a jejichž prostřednictvím testoval mezní hranice možností dekonstruktivního rozkladu písmového sdělení. Například v řešení plakátů ke snímkům Čaroděj či Flashdance přistupuje k typografickým výzvám se svěžím novým pohledem a pomocí ryze analogových prostředků přichází s výsledky, které předjímají charakter pozdějšího digitálního morfování. „V roce 1999 jsem měl výstavu v Londýně a studenti mi tam položili otázku, v jakých počítačových programech vyrábím své plakáty.

Ptali se, jestli jsem to dělal v Illustratoru nebo Photoshopu. Přitom vystavené exponáty byly třeba čtyřicet let staré. Musím říct, že jsem měl opravdu radost,“ doznává Ziegler Hvížďalovi při zpětném ohlédnutí.

Svůdná efemérní flexibilita digitálních technologií, která se v současnosti stala

EDICE JISKRY Sparks Edition, Svoboda, 1969–1977, reprodukce z knihy Veronika Hudečková, Zuzana Lednická (eds.): For eyes Only, Terra Cultura 2012 ZDENĚK ZIEGLER: F L A S H D A N C E , 1978, f ilmový plakát

64

inzerce

PAMÁTNÍK TEREZÍN výstava

ADOLF HOFFMEISTER PROTIVÁLEČNÁ TVORBA (výběr z díla)

9. června – 30. září 2016 předsálí kina Malé pevnosti Terezín Výstava bude zahájena vernisáží dne 9. 6. 2016 od 14 hodin - předsálí kina Malé pevnosti Terezín

výstava

XENIE HOFFMEISTEROVÁ STÍNY

14. července – 31. října 2016 výstavní prostory IV. dvora Malé pevnosti Terezín setkání s autorkou výstavy se uskuteční 2. srpna 2016 ve 14 hodin

Adolf Hoffmeister - Španělská korida, 1937

BALABAN inz ARTandANTIQUE 190x111 1

Památník Terezín Principova alej 304, CZ 411 55 Terezín www.pamatnik-terezin.cz

Xenie Hoffmeisterová - Lebka, 2016

24.5.2016 16:09:42

nové knihy

připravila Kateřina Černá foto Matěj Pavlík

Moderní žena: osa Praha–Brno Martin Halata, Jindřich Chatrný Díky muzeologovi Jindřichovi Chatrnému víme stále více o zástupci brněnské avantgardy, truhláři a bytovém architektovi Janu Vaňkovi. Po monografické výstavě a publikaci Jan Vaněk 1891–1961. Civilizované bydlení pro každého přichází autor s titulem věnovaným Vaňkovým interiérům pro ženy. Konkrétně pro Alici Masarykovou a Annu Morávkovou. Českoanglická kniha, na níž spolupracoval s archivářem Pražského hradu Martinem Halatou, obsahuje výsledky jejich bádání spolu s dobovými dokumenty a profily všech protagonistů.

Muzeum města Brna 2016, 113 stran, 359 Kč

Miloš Budík Lukáš Bártl, Jaroslav Pecka (eds.)

Trochu jiné Brno nacházíme na snímcích fotografa Miloše Budíka z 50. a 60. let. Na ulici si hrají děti, zamilovaný pár na kolech se drží za ruce, chirurg odpočívá po operaci.

Kniha začíná životopisně laděným rozhovorem, vedeným historikem fotografie Lukášem Bártlem, z něhož se dozvíme, že Budík (*1935) byl původně zuřivý amatér, který se „vyučil“ až během práce ve Státním archivu.

Publikace, která vyšla při příležitosti Budíkovy zimní výstavy v Domě umění, se stala Nejkrásnější knihou roku 2015 v kategorii Knih o výtvarném umění.

Galerie Pecka 2015, 112 stran, 490 Kč

OFF/FORMAT 2011–2014 Magda Navrátilová (ed.)

Brněnská galerie OFF/FORMAT sídlí v Gorkého ulici a zaměřuje se na umělce do pětatřiceti let (Pavla Sceranková, Timo a další). O programu rozhodují dva charismatičtí kurátoři, Ondřej Navrátil a Petr Kovář, kteří se střídají v přípravě výstav a psaní průvodních textů. Ty se citlivě dotýkají řešených problémů – kurátoři jsou sami tvůrci, což ovlivňuje i výběr umělců, jak si všiml teoretik Jan Zálešák. V katalogu galerie najdeme výstavy z prvních tří let její činnosti. O tom, čemu se

kolektiv OFF/FORMAT věnoval poté, se dozvíte v příštím čísle.

Dexon Art 2015, 122 stran, 240 Kč

Mně 40 Ondřej Chrobák Existují lidé, kteří čtou tento časopis jen kvůli vtipným sloupkům Ondřeje Chrobáka. Nervózně nalistují jeho rubriku Manuál současného umění, na niž se celý měsíc těší jako na Ježíška, a pak časopis znuděně odhodí do knihovny. Redakce tento jev zaznamenala, a tak se snaží udržet přízeň předního teoretika a šéfkurátora Moravské galerie souborným vydáním jeho článků z let 2008–2015. Texty vycházejí s ilustracemi Davida Böhma a Jiřího Franty.

Moravská galerie, tranzit.cz, Art + Antiques 2016, 225 stran, 200 Kč

Uhlem, štětcem, skalpelem…

Ivo Binder a kol.

Sbírka kresby Muzea umění Olomouc se dočkala výstavy nazvané Uhlem, štětcem, skalpelem… i souhrnného katalogu se Stratilem na obálce. Historii kolekce přibližuje její dlouholetý

správce a bývalý ředitel muzea Pavel Zatloukal. Starou kresbu představuje historička umění Martina Miláčková, modernu a avantgardu kurátor Ivo Binder. Období od 50. let do současnosti pokryl kurátor Ladislav Daněk. Zvláštní kapitola je věnována sbírce art brut.

Muzeum umění Olomouc 2016, 431 stran, 400 Kč

Meziválečná moderna ve sbírkách Západočeské galerie v Plzni Alena Pomajzlová, Roman Musil Západočeská galerie má reprezentativní sbírku české moderny, která pokrývá většinu výtvarných projevů 20. a 30. let. Kolekce vznikala od šedesátých let, kdy došlo k rehabilitaci předválečného umění. Pro Plzeň byla zásadní výstava Josefa Šímy v roce 1964, připravená Annou Masarykovou. Kromě Šímových děl vlastní galerie velké kolekce Filly, Špály a Čapka. Výstavu moderny v Masných krámech, kterou provází příjemný katalog, můžeme navštívit až do 18. září.

Barrister & Principal 2016, 144 stran, 485 Kč

65

70

antique news

Nejlepší Rembrandt v Kanadě

Bečovský tekutý poklad

Kingston – Agnes Etherington Art Centre při Queen’s University v kanadském Ontariu na přelomu dubna a května představila svou novu akvizici, Rembrandtův portrét Muže s rukama v bok.

Univerzita obraz dostala darem od svého někdejšího absolventa, dvaadevadesátiletého sběratele a filantropa s českými kořeny Alfreda Badera. Škole v posledním půlstoletí věnoval více než dvě stovky obrazů starých mistrů, mezi nimi i dva jiné Rembrandty.

Alfred Bader se narodil v dubnu 1924 ve Vídni, v židovské rodině pocházející z Čech. Ačkoliv do Prahy a na jižní Moravu v dětství jezdil jen na prázdniny, k České republice se hrdě hlásí. „Když jsem v Praze, říkám, že jsem Čech, a když v Brně, že Moravák,“ vyprávěl před devíti lety, kdy Art+Antiques přinesl jeho profil.

V roce 1938 se dostal do Velké Británie, kde jej však po začátku války jako příslušníka znepřáteleného národa internovali a následně poslali do Kanady. Na Queen’s University ve 40. letech vystudoval chemii, doktorát pak získal na Harvardu.

Na začátku 50. let založil chemickou a biotechnologickou společnost Aldrich, která se v roce 1975 spojila s jinou firmou v koncern Sigma-Aldrich. Ten loni za 17 miliard dolarů odkoupil německý chemický a farmaceutický gigant Merck. Jako sběratel se Bader zajímá zejména o holandské malířství zlatého věku, potažmo o evropské baroko. V České republice od 90. let poskytoval stipendium mladým historikům umění věnujícím se tomuto období. Loni byl tento program rozšířen na výzkum umění od středověku po 20. století. Stipendium ve výši 11 tisíc dolarů mohou každoročně získat tři doktorandi.

Bečov – Tržní cena historické sbírky 133 lahví vína, šampaňského a koňaku ze zámku Bečov nad Teplou je pravděpodobně vyšší, než původně odhadovaných 20 milionů korun. Informoval o tom Národní památkový ústav poté, co byla na zámku v neděli 22. května provedena degustace třinácti vybraných vzorků, která měla prověřit, zda jsou vína „živá“ (a tedy potencionálně konzumovatelná) či „mrtvá“.

Soubor lahví s alkoholem byl nalezen zakopán pod podlahou hradní kaple spolu s relikviářem sv. Maura v listopadu 1985. NPÚ je nechal zapsat do systému správy mobiliárních fondů, nikdo se však jejich významu dlouho nevěnoval. Teprve v roce 2014 kastelán hradu Tomáš Wizovský oslovil sommeliera Jakuba Přibyla, aby sbírku nacenil. „Každá láhev má hodnotu minimálně 200 tisíc korun, některé přes půl milionu,“ konstatoval tehdy Přibyl. Nynější degustaci prováděl vedle Přibyla,

Obraz Muž s rukama v bok relativně nedávno prošel trhem s uměním, takže cenu Baderova daru lze poměrně snadno vyčíslit. V prosinci 2009 se obraz na aukci Christie’s v Londýně prodal za 20,2 milionu liber. Kupcem byl lasvegaský magnát Steve Wynn, od kterého jej Bader koupil o dva roky později. Obraz pak svěřil newyorskému galeristovi Otto Naumannovi, s kterým dlouhodobě spolupracuje a který obchod zprostředkoval. V březnu 2011 byl Muž s rukama v bok hlavní hvězdou veletrhu TEFAF, kde byl na prodej za 47 milionů dolarů. Za stejnou částku jej pak Naumannova galerie měla v nabídce i v následujících letech. Když se neprodal, rozhodl se jej Bader věnovat své alma mater. „Je to nejlepší Rembrandt v Kanadě a Queen’s je nejlepší kanadská univerzita. Myslím, že je to velice příhodné,“ komentoval svůj dar v emailu pro New York Times. / JS

R E M B R A N D T: M U Ž S R U K A M A V B O K , 1658

rakouský sommelier Andreas Wickhoff a Američan Greg Lambrecht, vynálezce technologie Coravin, která umožňuje ochutnávat víno bez vytažení korku a bez nebezpečí oxidace. Přestože byl očekáván kvalitní obsah lahví zejména díky dobrému uskladnění, výsledek podle tiskové zprávy NPÚ všechny ohromil. Z třinácti ochutnávaných byl mrtvý jen jeden vzorek. Za nejskvělejší a pravděpodobně nejhodnotnější víno sbírky byla označena lahev sladkého červeného vína Château d‘Yquem z roku 1896. „Kvalita posuzovaných vín je na špičkové úrovni, sladká vína, ze kterých se sbírka skládá, mají neuvěřitelný potenciál zrání a díky dobrému uskladnění se vyvinula tím správným směrem,“ shrnuje Jakub Přibyl.

Sbírku tvoří převážně láhve z let 1890 až 1899 a vznikla pravděpodobně v době před první světovou válkou. Zřejmě nikoli jako investice k prodeji, ale ke stolování. / JS

P I T E L N É I P O 12 0 L E T E C H , foto: Petr Kříž, NPÚ

inzerce

69

76

zahraniční výstava

text Barbora Bartůňková Autorka je doktorandkou na Yalově univerzitě.

Nedokončeno?

Otázku, kdy lze umělecké dílo považovat za dokončené, si klade výstava Unfinished: Thoughts Left Visible v newyorském The Met Breuer.

Hned v úvodu výstavy, která v nově otevřené pobočce Metropolitního muzea zaujímá celá dvě patra, návštěvníky vítá Tizianův Apollo a Marsyás z Kroměříže.

UNF INI SHED: THOUGHT S LEF T V ISIBLE místo: The Met Breuer, New York kurátoři: Andrea Bayer, Kelly Baum, Nicholas Cullinan (pod vedením Sheeny Wagstaff) termín: 18. 3.–4. 9. 2016 www.metmuseum.org

Letošní rok je pro Metropolitní muzeum v New Yorku rokem zásadních změn. V rámci modernizace a ve snaze oslovit co možná nejširší veřejnost nedávno radikálně proměnilo svoji vizuální identitu, a to včetně nového kontroverzního loga THE MET, jehož typografické řešení se setkalo s řadou kritických ohlasů. Nejdůležitější událostí však bylo otevření nových výstavních prostor se zaměřením na umění 20. a 21. století.

Nové prostory Met našlo v původní budově Whitneyho muzea, která se uvolnila poté, co se muzeum amerického umění loni přestěhovalo do nové stavby od Renza Piana ve čtvrti Meatpacking District (viz AA 2015/09). Brutalistní budovu od Marcela Breuera na Upper East Side si Metropolitní muzeum pronajalo na osm let. Po citlivé rekonstrukci byl zahájen výstavní program velkoryse koncipovanou výstavou Unfinished: Thoughts Left Visible, která se zabývá tématem nedokončenosti v umění od renesance po současnost.

Mimořádně obsáhlá přehlídka zahrnuje více než sto devadesát děl, která prezentuje

v převážně chronologickém sledu. Unfinished představuje jak díla, která z rozličných důvodů zůstala nedokončená, tak i taková, jež sice nedokončeným dojmem působí, ale jsou ve skutečnosti hotová a s estetikou nedokončenosti vědomě pracují. Obsáhlejší výstavní popisky jsou z tohoto hlediska pro návštěvníky stěžejním orientačním bodem. I když jsou díla, u kterých výzkum naznačuje, že byla skutečně nedokončena, označena piktogramem pro snazší orientaci, je doprovodný text nepostradatelným prvkem instalace. To vzhledem k rozsáhlosti výstavy na návštěvníky klade vysoké nároky pokud jde o čas a míru pozornosti. Především v první části výstavy je však tento přístup obohacující, jelikož umožňuje blíže se seznámit s řadou skvostných děl, která vybízejí k důkladnému prostudování.

Dějiny nedokončenosti Silnou stránkou výstavy je právě pečlivý výběr jednotlivých děl, která ze čtyřiceti procent pocházejí z bohatých sbírek Metropolitního muzea, ale také z významných

77

zápůjček. U vstupu do výstavy se tak návštěvník setká s velkými plátny italských renesančních mistrů, mezi nimiž ústřední místo zaujímá kroměřížský Marsyás. Tizianova působivá pozdní malba zachycuje krutou satyrovu smrt, kterého bůh Apollon zaživa stahuje z kůže. Tragický námět je umocněn mnohovrstevnatým pojetí malby a kontrastem mezi jemným propracováním některých detailů a širokými a rozostřenými plochami. Kromě několika Tizianových pláten se v první sekci výstavy nacházejí ukázky řady významných představitelů renesance a baroka, včetně Jana van Eycka, Leonarda da Vinciho, Michelangela, Donatella, Dürera, El Greca, Rubense, Rembrandta a dalších. Kurátoři v souvislosti s těmito umělci poukazují především na přístup non finito, který představuje zpochybnění tradičního posuzování kvality umění na základě dokončeného vzhledu.

Přestože v úvodu výstavy kurátoři definují koncepci prvního patra jako chronologický přehled děl od 15. do začátku 20. století, hned v další místnosti se od tohoto stanoviska nečekaně odchylují. Společným motivem této sekce jsou portréty, které soustředí naši pozornost k určitým částem kompozice, zatímco jsou jiné aspekty vnímány pouze částečně, či jsou úplně potlačeny. Ve stejné místnosti tak spatříme portréty od Velazquéze, pozdní dílo Annette (1961) od Giacomettiho, Posmrtný portrét Rii Munkové III (1917–18) od Gustava Klimta či obraz Luciana Freuda Portrait of the Hound, (2010–11), který po jeho smrti zůstal nedokončený na malířském stojanu.

Pozoruhodnou malbou je portrét Mariana de Silava y Sarmiento (1775) s chybějícími rysy obličeje a obnaženým plátnem ve tvaru psíka v místě, kde ho dáma drží v náručí. Dalším poutavým obrazem je James Hunter Black

JOSEPH MALLORD WILLIAM T URNER: ROUGH SE A kolem 1840–1845, olej na plátně, 91,4 × 121,9 cm, Tate, Londýn

Draftee (1965) od Alice Neel, který započala týden předtím, než portrétovaný narukoval do války ve Vietnamu. Jelikož se nikdy nevrátil k druhému sezení a jeho osud není znám, rozhodla se umělkyně nedokončený portrét podepsat a prohlásit za dokončený.

Jedna z vedlejších místností nabízí stručnou odbočku věnující se jak historickým, tak současným technikám grafiky a tisku. Ty by si ve výstavě dle mého názoru zasloužily větší prostor, jelikož poodhalují různé postupy tvorby a vývoje děl. Tím nejen dotvářejí, ale také posouvají význam konceptu (ne)dokončenosti. Srovnatelný výstavní prostor

inzerce

80

Artsemestr léto 2016 otevřeno: 9. — 13. 6. 2016 Diplomky 2016 otevřeno: 22. — 29. 6. 2016 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze náměstí Jana Palacha 80, Praha 1 denně 10 —18 h, vstup zdarma, umprum.cz

DŮM U ČERNÉ MATKY BOŽÍ

PRAŽSKÝ JAN JEDLIČKA

FANTASTICKÝ

18 5 → 18 9 2016 Ovocný trh 19, Praha 1 út 10–19 / st–ne 10–18

VLADIVOJ KOTYZA

1960 upm.cz

Josef Sudek

„Milerád budu fotografovati moderně moderní architekturu.“ Stavby Josefa Gočára, Jaroslava Fragnera a dalších na fotografiích Josefa Sudka

REALISMUS

1967

MIKULÁŠ RACHLÍK

G A L E R I E H L AVN Í H O M Ě S TA P R A H Y Colloredo-Mansfeldský palác, Karlova 189/2, 110 00 Praha 1

22. 4. – 4. 9. 2016 www.ghmp.cz

inzerce

81

Foto: I. Sochorová

HEDA GABLEROVÁ

reSITE 2016 Anton Pavlovič Čechov

Strýček Váňa Režie: Petr Svojtka Hrají: Vasil Fridrich, Aleš Procházka, Zuzana Kajnarová, Nina Horáková, Zdeněk Dolanský a další

Premiéry: 4. a 6. června 2016

Architektonická událost roku.

Zajistěte si své místo včas.

Program a vstupenky na reSITE.cz

www.MestskaDivadlaPrazska.cz

16.-17.6.

Forum Karlín Praha

inzerce

82

Jan Vytiska

Tak špatný jsi, jak praví klepy,

28. 5. —– 2. 7.

The Chemistry Gallery Bubenská 1, Praha 7 Út – So / 11:00 – 19:00

thechemistry.cz fb.com/chemistrygallery

MOVERE

Ostrava

MOVERE

ArtAntiquesSOPKO.indd 1

25.05.16 20:51

MOVERE

MOVERE

platforma (pro současné umění)

MOVERE MOVERE MOVERE MOVERE MOVERE MOVERE

MOVERE MOVERE

MOVERE

18.5.– 24.7. 2016 19 05 — 21 08 2016

(RU)

Dům umění města Brna The Brno House of Arts

Pavel Pepperštejn Memory is over Galerie města Ostravy, Multifunkční aula Gong Dolní Vítkovice, Ruská 2993, 706 02 Ostrava-Vítkovice Po–Ne 10–18 h, vstup volný Projekt je realizován díky dotaci statutárního města Ostrava Mediální partneři

www.dum-umeni.cz

KARÍMA AL-MUKHTAROVÁ ASHLEY BELL CLARK DAVID BÖHM & JIŘÍ FRANTA ALEŠ ČERMÁK MIRA GÁBEROVÁ DOMINIK GAJARSKÝ ANTONÍN JIRÁT PETR KRÁTKÝ ALICE MASTERS JAN PFEIFFER ADÉLA SOUČKOVÁ MATĚJ SMETANA JOHANA STŘÍŽKOVÁ ZUZANA ŽABKOVÁ ADAM VAČKÁŘ & TEREZA HRADÍLKOVÁ

79. lekce

text Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátorem Moravské galerie v Brně.

Manuál pro milovníky současného umění Fronta Společná anketa redakce televizního pořadu Retro a stejnojmenného muzea v Chebu zjišťovala na reprezentativním vzorku dvou tisíc respondentů, co Češi považují za nejvíc retro. Více než sedmdesát procent, konkrétně 72,4, uvedlo frontu na banány. Až hluboko za ní skončily nafukovací žirafa Libuše Niklové, nůž rybička a vosk na běžky značky Skivo. Výsledek ankety ilustroval doktor Marcel Fišer, ředitel chebského muzea, následující retroanekdotou: Zeptali se Američana, Sověta a Čechoslováka, jaký mají vlastní názor na fronty na banány. Američan: „A co jsou vlastně ty fronty?“ Sovět: „Co jsou to banány?“ a Čechoslovák: „Co znamená mít vlastní názor?“.

Kromě narážek na akutní nedostatek toaletního papíru a dámských hygienických vložek na konci normalizace, jsou fronty na tzv. jižní ovoce nejsrozumitelnějším argumentem, že se máme v současnosti lépe. Když připojíme zrušení výjezdních dolo-

ROMAN ONDÁK: GOOD FEELINGS IN G O O D T I M E S , 2003, z výstavy Ostalgia v New Museum New York, 14. 7.–9. 10. 2011

žek a devizového příslibu, vznikne kompletní obraz spokojeného postkomunistického Čecha, překračujícího na Rozvadově státní hranici s trsem banánů v ruce a pětivrstvým toaleťákem v kapse. Nositelé retropolitického přesvědčení se snaží kalit radost škarohlídskou poznámkou, že „furt lepší stát frontu na banány, než na pracáku“. Tolik z online diskuze pod zveřejněnými výsledky ankety.

Britská Tate před několika lety zakoupila do sbírek práci Romana Ondáka Good Feelings in Good Times.

Dílo slovenského umělce nemá materiální povahu, jedná se o uměle vytvořenou frontu, respektive o přesný návod na performativní intervenci.

Fronta má být vždy součástí výstavy a má být vytvořena uvnitř nebo okolo výstavního prostoru. Má se vinout od místa, kde by fronta mohla přirozeně vzniknout, případně u mírně nečekaného místa, ale nikoli v místě, kde zcela postrádá smysl. Uvnitř galerie má frontu tvořit minimálně

sedm a maximálně dvanáct, před galerií maximálně patnáct osob. Věk, ani pohlaví účastníků performance autor nepředepisuje. Frontu tvořící dobrovolnici nebo najatí herci nesmí prozradit kolemjdoucím, že se jedná performance, měli by na případné otázky reagovat jakoby se jednalo o skutečnou situaci.

Za Ondákova dětství byly fronty v obchodech dennodenní realitou.

Fronta delší než obvykle byla signálem, že do obchodu přivezli nedostatkové zboží. Fronta je současně znakem určitého stupně civilizace, naučeným vzorcem chování, které jediné umožní uspokojit tužby. Fronta je spravedlivá, nezná privilegia. Fronta je na jedné straně frustrující, na straně druhé vytváří kolektivní potvrzení hodnoty věci nebo služby, na kterou se ve frontě stojí. Paradoxně je dnes fronta primárně znakem úspěchu. Například pro umělce nebo kurátora výstavy není větší satisfakce, než když se před galerií vytvoří fronta.

83

84

recenze

Vnitřek vzniká vrstvením povrchů Taryn Simon v Galerii Rudolfinum text Vojtěch Märc Autor je spolupracovníkem časopisu Fotograf. foto Martin Polák, Galerie Rudolfinum

Letos v lednu zpřístupnila Newyorská veřejná knihovna na svých internetových stránkách volně ke stažení více než 180 000 fotografií, pohlednic, map a dalších obrazových materiálů (aktuálně se množství dostupných souborů rozšířilo na téměř 700 000 položek). Zároveň zveřejnila výzvu k tvůrčímu nakládání s těmito digitalizovanými soubory. Obrazová sbírka newyorské knihovny (ještě před zmíněnou digitalizací) podnítila i jeden z fotografických souborů americké umělkyně Taryn Simon, jejíž práce je nyní vystavena v Rudolfinu.

Současné výtvarné umění představuje jen velmi omezený výsek našeho soužívání s obrazy. Simon patří k nejvýraznějším současným fotografkám a přitom vypovídá i něco podstatného o soudobém fungování obrazů obecně.

Pokud se pole dnešní vizuální kultury nachází mezi zmnožováním a zrychlováním obrazů na jedné straně a jejich skrytostí, nedostupností a prchavostí na straně druhé, Simon dokáže velmi přesvědčivě překlenout obě krajnosti. Její soubor The Picture Collection (2013) ukazuje knihovní sbírku

obrazů jako předchůdce dnešních fotobank a vyhledávačů, tedy jako dynamický mechanismus, který umožňuje vizuální data uchovávat, třídit a získávat. Simon fotografuje shluky obrázků příslušících pod určitou kategorii (například „kočky“, „dálniční nadjezdy“, „temnosvit“, „pohledy zezadu“ a podobně). Zároveň vystavuje část seznamu hesel obrazové sbírky, její výroční zprávu (ve válečném roce 1942 se nejvíce žádostí vztahovalo ke slovu „nepřítel“) anebo žádanky s popisy či náčrty hledaného vyobrazení.

Knihovní databázi obrázků potom rozpoznáváme jako nadlouho nejdostupnější veřejnou zásobárnu vizuálního vědění, paměti a představivosti.

V rámci The Picture Collection vystavuje Simon i korespondenci projednávající přesun cenných fotografií Walkera Evanse a Dorothey Lang z veřejně dostupné sbírky do chráněného prostředí. Původně „účelovým“ fotografiím, které měly zachytit bídu krizí sužovaného amerického lidu a přesvědčit společnost o nutnosti reforem, se s odstupem let dostalo uznání coby vynikajícím uměleckým dílům. Napětí

mezi užitnou a uměleckou povahou obrazu (jakkoli jsou obě tyto kategorie nesamozřejmé a vnitřně rozrůzněné) Simon vědomě uplatňuje ve své práci.

Příběhem o vyčlenění dokumentárních fotografií slavných autorů načrtává předpoklady vlastní pozice a svébytným způsobem se hlásí k tradici dokumentární fotografie. Nespokojuje se s pouhou „reprezentací“, s ukazováním těch, kdo „se nemohou reprezentovat sami“. Překonává konvenční dokumentaristickou fotografii, pokud ji můžeme ztotožnit s obrazy utrpení, s nekonečně smutnýma očima zírajícíma do prázdnoty objektivu. Fotografie vystavené v Rudolfinu ostatně jen zřídka zachycují lidi. I ti, kteří se tu objeví, se na snímcích ocitají jen jaksi nahodile a v druhém plánu. Některé starší soubory Taryn Simon se rozvíjejí právě kolem portrétů lidí – ať neprávem usvědčených, domnělých pachatelů trestných činů v The Innocents (2002) anebo společností přehlížených protagonistů fotografické genealogie A Living Man Declared Dead and Other Chapters I– XVIII (2008–2011). I v těchto pracích se však Simon pokouší o něco složi-

85

tějšího a podnětnějšího. Zachycuje dynamiku reprezentace jako takové: podmínky viditelnosti a mechanismy zviditelňování a zakrývání. Upozorňuje na soustavu volních rozhodnutí i setrvačných procesů, které určují zdánlivě neutrální distribuci pozornosti.

Obraz USA, který Simon předkládá v souboru An American Index of the Hidden and Unfamiliar (2007), neukazuje velké konspirace s mocnými a bohatými členy tajných organizací řídícími chod světa. Bylo by vhodnější mluvit o každodenních nenápadných „konspiracích“, o věcech a událostech odehrávajících se takříkajíc na povrchu. Za „tajný spolek“ pak lze považovat leda tak bílou lůzu z náborového družstva Ku-Klux-Klanu v podivných hábitech. Podobně pohled do sídla CIA neukazuje agenty při přípravě nového světového řádu, ale sbírku abstraktních maleb, které měly coby výraz svobodného uměleckého ducha propagovat americkou kulturu a ideologii za studené války. Negativní otisk USA se rozvinuje v 1075 snímcích, ze kterých sestává soubor Contraband (2010).

Simon je pořídila během pěti dní na letišti Johna F. Kennedyho v New Yorku a zaznamenala na nich předměty zabavené celní správou. Dovnitř USA se tak nedostaly hračky napodobující zbraně, léky a drogy, padělky značkového zboží, živočišné produkty nejrůznějších proveniencí. Množství rutinních i exotických předmětů vnukává dojem, že neexistuje jediná „normálnost“, ale rovnou celá řada různých normálností, které se vyjevují v konfrontaci s normativní mocí celního aparátu.

Výkon klasifikace, který začíná už v samém aktu fotografování výběrem fotografovaného výjevu a volbou kompozice, poskytuje Simon předmět zájmu i pracovní postup. Spojuje vědecké, mytické, fikční či právní taxonomie a přitom rozplétá složitou tkáň světa. Význam pak nabývají í bílé zdi výstavních prostor, jejichž parametry naznačují mnohačetné vztahy mezi jednotlivými snímky. Taková uspořádání nejsou jen užitečná, ale mohou se stát i zdrojem určitého potěšení; jako když v souboru Contraband prezentuje Simon nosiče s pirátskými kopiemi

celovečerních filmů separovaně od nosičů s pirátskými kopiemi seriálů.

Podobně práce s popisky, které u Simon tvoří integrální součást fotografií, anebo fotografování „doprovodných“ dokumentů přeskupuje vztah obrazu a textu a potažmo i vztah vidění a vědění. Že Simon o takových otázkách uvažuje, naznačuje i fotografie časopisu Playboy v Braillově písmu. Pokud se ve většině souborů opakuje figura určitého odhalení, pak nepůsobí podbízivým šokem, ale trpělivou a pozornou soustředěností. Fotoaparát, tradičně chápaný jako přístroj na zachycování jedinečného a neopakovatelného, se v rukou Taryn Simon stává nástrojem, který dokáže postihnout také obecné a neviditelné.

Předplatitelé Art+Antiques mají nárok na snížené vstupné.

TAR Y N S IMON místo: Galerie Rudolfinum, Praha termín: 27. 4.–10. 7. 2016 kurátor: Michal Nanoru www.galerierudolfinum.cz

Rozhýbání a dojímání Movere v brněnském Domě umění text Anežka Bartlová foto Michaela Dvořáková

Neklid duše odrážející se fyzicky na těle, emoce, pohyb. Vedle výstavy Neklidná figura, která v GHMP zhodnocuje padesátileté bádání Petra Wittlicha soustředěné na proměny raně moderního sochařství, najdeme zmíněné i na výstavě v brněnském Domě umění. Připravili ji na základě dlouhodobého zájmu o téma Lenka Sýkorová a Viktor Čech.

Movere je tematicky rámovaná výstava současného umění, kde nechybí vtip ani závažnější problémy lidstva a kde se zhodnocuje jeden z fenoménů posledních let, totiž inklinace k divadelnosti v současném umění. V klasických médiích se projevuje obnovený zájem o tělesnost, lidské měřítko a princip hry, do níž je ale divákům zásah většinou odepřen.

Brněnská přehlídka je v podstatě rozšířenou podobou výstavy Struktury pohybu, která proběhla letos v březnu v pražské Galerii AMU. Nekorektní (slovy V. Čecha) zírání na ženské nohy jako estetizovaný pohyb vystřídal v kurátorském textu obraz pinožící se stonožky. Co zůstalo, je tematické rámování konceptu výstavy. Latinské sloveso movére znamená jak hýbat, tak také dojímat, a i v kontextu výstavy je tak zajímavé sledovat právě obojetnost významu slova. Pohyb a emoce (pohnutí) jsou si vždy nablízku, což je základem účinku performance, tanečního představení i mnoha audiovizuálních děl. V dílech na výstavě se ale nakonec víc prosazuje téma tělesnosti než vyloženě pohybu a doplňuje jej

zkoumání kresby a jejích přesahů, což je dlouhodobý zájem Lenky Sýkorové.

Velkoryse načrtnuté spojení pohybu s kresbou coby gestem ve vztahu k podkladu přináší nečekaná setkání, a tak se v jednom výstavním prostoru potkávají například poťouchle mnohomluvní kreslíři Jiří Franta a David Böhm (Gravitace mezi opicemi, 2016) s choreograficky promyšlenými videi Zuzany Žabkové (Lead and follow, 2014; Hand made, 2013) nebo kalkulované instalace fotografií Antonína Jiráta (Horší než čas, 2016) s bezprostřední performancí Petra Krátkého (Wrong Way Jogging, 2010).

Mira Gaberová na sebe ve videoperformanci Statue of Everything (2015) nechává padat divadelní oponu,

92

tipy

2

1

3

František Josef 1830–1916

4

Basilej nejen veletržní

Dominique Gonzalez-Foerster

Klee ironik

kdy 16. 3.–27. 11. 2016

kdy 16. 6.–19. 6. 2016

kdy 23. 4.–7. 8. 2016

kdy 6. 4.–1. 8. 2016

co www.franzjoseph2016.at

co Art Basel

co Dominique Gonzalez-Foerster: 1887–2058

co Paul Klee: L‘ironie à l‘oeuvre

kde Vídeň a okolí

kde Basilej

kde KNW – K20, Düsseldorf

kde Centre Pombidou, Paříž

U příležitosti stoletého výročí úmrtí císaře Františka Josefa (1830–1916) probíhá ve Vídni a okolí čtveřice s jubileem spjatých výstav. Na zámku Schönbrunn probíhá přehlídka Člověk a panovník, která se věnuje osobnosti samotného mocnáře.

Muzeum císařských kočárů Vídeň se soustřeďuje na dobové dopravní prostředky, ale i problematiku odívání v době Franze Josefa (Reprezentace a skromnost), Muzeum nábytku Hofmobiliendepot ukazuje prostřední slavností i každodenního života panovníka (Svátky a všední dny) a zámek Niederweiden nedaleko rakouské metropole hostí přehlídku Lov a volný čas.

Basilejský veletrh moderního a současného umění patří mezi nejznámější akce svého druhu. Poprvé proběhl v roce 1970 a dnes se již pravidelně koná na třech místech světa (vedle Basileje, Hong Kongu a v Miami).

V době veletrhu probíhá v Kunst Museum Basel tematická výstava Socha v pohybu 1946–2016 (do 18. 9.), která zahájila provoz nové přístavby muzea. Rozsáhlý projekt mapuje široké téma evoluce média sochy od modernistů Constantina Brancusiho a Alberta Giacomettiho po současné autory jako je Damien Hirst nebo Danh Vo. Fondation Beyeler do 4. 9. 2016 láká na výstavu představující dialog soch-mobilů Alexandera Caldera s objekty dvojice Fischli a Weiss.

Dosud nejrozsáhlejší retrospektiva francouzské umělkyně Dominique Gonzalez-Foerster (*1965) probíhá v düsseldorfské Kunstsammlung Norrhein-Westfalen.

Gonzalez-Foerster se prosadila v globálním uměleckém provozu na počátku 90. let s umělci, jako jsou Philip Parreno, Pierre Huyghe nebo Rirkrit Tiravanija. Jejím médiem je nejčastěji výrazově úsporná galerijní instalace, někdy doplněná o zvuk i pohyblivý obraz, nevyhýbá se ani výpadům do oblasti performačních umění, operu nevyjímaje. Minimální výrazové prostředky častou využívá k dosažení maximálního evokačního účinu, k afektivně podmíněnému rozpomínání se na již viděné, cítěné, slyšené.

Pařížské Centre Pompidou připravilo velkou retrospektivní výstavu děl Paula Klee. K vidění je na 250 děl zapůjčených ze soukromých i veřejných sbírek celého světa; pokryta jsou všechna období umělcovy tvorby – počínaje jeho subversivními kresbičkami vybaveným školním sešitem a konče malou ochutnávkou z obřího konvolutu kreseb, jež vytvářel ve švýcarském exilu na sklonku života a jejichž neukázněný rukopis je poznamenám onemocněním progresivní sklerodermií. Mezi tyto dva póly se vešlo vše podstatné, práce z období Kleeova působení na Bauhausu nevyjímaje. Výstava umělce nahlíží jako se vším dobovým si pohrávajícího ironika.

3 DOMINIQUE GONZ ALE Z-FOER S T ER: P O H L E D D O V Ý S TAV Y, 2016

4 P A U L K L E E : A N G E L U S N O V U S , 1920

1 C ÍSAŘ FR ANT IŠEK JOSEF olej na plátně, 1915, © Schloß Schönbrunn Kultur- und Betriebsges.m.b.H

2 S O C H A V P O H Y B U, 2016

inzerce

93

opera UVÁDÍME VE STÁTNÍ OPEŘE

STRAUSS

ELEKTRA DIRIGENT: ROLAND BÖER REŽIE: KEITH WARNER PREMIÉRY 10. & 14. 6. 2016 V TITULNÍ ROLI SUSAN BULLOCK

elektra-so-inz-aa-190x119.indd 1

22.2.2016 14:57:57

balet UVÁDÍME NA NOVÉ SCÉNĚ

VERTIGO RAIN

Choreografie: R. Poklitaru Hudba: J. S. Bach, J. Brel, lidové písně

VERTIGO

Choreografie: M. Bigonzetti Hudba: D. Šostakovič

CACTI

Premiéra: 9. 6. 2016

www.narodni-divadlo.cz

Foto P. Hejný

Choreografie: A. Ekman Hudba: J. Haydn, A. Stein, L. van Beethoven, F. Schubert, G. Mahler

96

komiks

HONZ A SMOL ÍK (*1965) absolvoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor výtvarná výchova a ruský jazyk. Kromě ročního angažmá na Masarykově gymnáziu v Říčanech a obdobně dlouhého působení na postu šéfredaktora Mateřídoušky se celý život pohybuje na volné noze. Svou kreslířskou kariéru zahájil ve víkendové příloze Večerníku Praha, později začal spolupracovat s dětským časopisem

Pastelka, po němž následovala řada dalších periodik pro školáky. Vedle ilustrací a kreslených hádanek se specializuje na tvorbu komiksů, řada z jeho časopiseckých projektů se dočkala také souborného knižního vydání – ve Sluníčku původně vycházel seriál Medvídek Lup a jeho kamarádi nebo Na hradě Bradě, ve Čtyřlístku sci-fi sága Viktorka a vesmírná dobrodružství (spoluautorkou scénářů byla ve všech případech

Klára Smolíková). Poslední ze zmíněných publikací dostala ocenění Zlatá stuha za nejlepší dětský komiks roku 2014. V témže roce byl Honza Smolík také oficiálním hostem moskevského komiksového festivalu KomMissia, kde se uskutečnila výstava jeho tvorby.

Dále tento tvůrce výtvarně doprovodil řadu učebnic i dětských knih a jako autor se podílel na scénáři večerníčku Vynálezce Alva. / TOMÁŠ PROKŮPEK

SRDEČNĚ VÁM DĚKUJEME Z A SPOLUPR ÁCI NA HISTORICK Y DRUHÉ NEJÚSPĚŠNĚJŠÍ AUKCI V ČESKÉ REPUBLICE, PŘEJEME KLIDNÉ A PŘÍJEMNÉ L É T O A T Ě Š Í M E S E N A V A Š I N Á V Š T Ě V U V N A Š Í G A L E R I I N A N Á R O D N Í 7.

2

1

3

4

1 2 3 4 5

Emil Filla: Čtenářka lidových novin vydraženo za 11 800 000 Kč, rekordní prodej roku 2016 Václav Špála: Na Otavě vydraženo za 7 300 000 Kč, historicky nejvýše vydražené dílo autora Joža Uprka: Z kostela vydraženo za 3 000 000 Kč, historicky nejvýše vydražené dílo autora Mikuláš Medek: Bez názvu II. vydraženo za 8 500 000 Kč, historicky nejvýše vydražené dílo autora Josef Lada: Mikulášská nadílka vydraženo za: 1 900 000 Kč, historicky nejvýše vydražené dílo autora

5

www.galeriekodl.cz

KO D L – T R A D I C E O D R O K U 18 8 5