art+antiques 9/2017 by Care Comm s.r.o.

září 2017

99 Kč / 4,70 ¤

Retrospektiva Anny Daučíkové 34 / Umění jinakosti 64 / 500 let s Lutherem 12 /

11/10/2017

13/1/2018

www.faitgallery.com Ve Vankovce 2, Brno

Obsah

editorial /

Kulturní nejistota

> Co zůstalo skryté 4 / dílo měsíce > Hirstův žralok 2 / poznámky

Milena Bartlová

Doposud jsme sice nepodrobili korpus art+antiques důkladnému lingvistickému zkoumání, i tak si ale dovolím vyslovit předpoklad, že slovo kultura bude patřit mezi ty s nejhojnějším výskytem. Jen v aktuálním čísle narazíte na kulturou ruskou, domácí, beninskou, populární, materiální a oděvní a nebudete ušetřeni ani takových komplexních pojmů, jako jsou „národní a kulturní identity“ nebo „kulturní konstrukce sexuálních identit“. Zjevně jsme tedy měsíčník kulturní, což u časopisu, který vychází s podporou ministerstva kultury, nemůže nikoho překvapit. Jedna věc mě ale nepřestává trápit. Jsem šéfredaktor kulturního měsíčníku, a přitom pořádně nevím, co to kultura je. Především nemám jasno v tom, kde jedna kultura končí a kde už začíná kultura jiná, a proto také v tom, k jaké kultuře sám patřím. Na základě kulturní taxonomie běžně praktikováné v médiích usuzuji, že jsem obecně kulturní, protože dělám do kultury, pak lze předpokládat, že jsem příslušníkem kultury tuzemské, dále kultury evropské (trochu ovšem váhám, jestli jsem kulturní Východoevropan, či Západoevropan). Myslím, že jsem také příslušníkem kultury městské, nikoli venkovské, protože jsem se narodil v Praze, nejspíš i současné kultury globální, protože v době internetu se všechny kulturní rozdíly smývají… Šlo by samozřejmě pokračovat. Právě tahle mnohost mě ale dovádí k šílenství. Ke kultuře mají co říci i programy tuzemských politických stran, o čemž se čtenář může přesvědčit v jednom z našich zpravodajských příspěvků. Vedle příslibu dalších peněz na zvelebování státních hradů a zámků v nich zaznívají i teze obecnější. Bohužel však zpravidla takové, které nejistotu stran mé vlastní kulturní identity jedině prohlubují. Jedna ze stran například chce dle svého programu „předávat evropské hodnoty kultury a humanismu, vycházející z antiky a židovskokřesťanského duchovního odkazu“, a naopak nechce přistoupit na „naivní multikulturalismus“. Jsem tedy kombinací žida, křesťana a starého Římana? Jak ale tohle, proboha, nebo spíše u všech mých bohů, souvisí s humanismem? Z dějepisu si pamatuji, že soužití židů, křesťanů a Římanů nebylo vždy humánní, a co se evropské humánnosti obecně týče, na straně 58 se píše o tom, jak Evropané před sto lety ničili kulturu africkou. A ještě jedna nejasnost: Připadá mi, že to přihlášení se k anticko-křesťansko-židovské tradici má nebezpečně blízko k „naivnímu multikulturalismu“. Pepa Ledvina

Jan Skřivánek

6 / zprávy 12 / výstava

> Retrospektiva Anny Daučíkové

Anežka Bartlová

21 / aukce 28 / na trhu

> Josef Šíma 32 / portfolio > Romana Drdová Michal Novotný 34 / téma > Umění jinakosti Jan Skřivánek

Ladislav Zikmund-Lender

44 / staveniště 46 / design Expo 67

Iva Knobloch

51 / knižní recenze Petra Hanáková

> Móda ČSSR

55 / nové knihy Kateřina Černá

> Beninské bronzy 64 / zahraničí > 500 let s Lutherem Milena Bartlová 68 / zahraničí > Roboti ve Vídni David Kořínek 79 / manuál > A co děti, mají se kde bát? Ondřej Chrobák 80 / recenze > Médium: figura v GHMP, 58 / antiques

Barbora Půtová

Jaroslav Róna v GHMP, Boudník v Muzeu hl. m. Prahy, Zkušenost exilu ve Hvězdě Jan Zálešák, Radek Wohlmuth, Jiří B. Krtička, Tomáš Glanc

90 / na východ od raja Jana Németh

92 / vizuál

> All inclusive

> Hotel Intercontinental

Lukáš Pilka

obálka

ANNA DAUČ ÍKOVÁ, Z ÁBĚR Z V IDE A

facebook.com/ Artcasopis

H O D I N A L Í B Á N Í , 1997, barva/zvuk, 39 min. 57 s.

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 580, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Pepa Ledvina (pl) / Zástupce šéfredaktora: Jan Skřivánek (js) / Redaktoři: Anežka Bartlová (ab), Kateřina Černá, Karolina Jirkalová (kj), Radek Wohlmuth (rw) / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account Manager: Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Marta Hladíková, 222 352 575, marta.hladikova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Richard Adam, Milena Bartlová, Tomáš Glanc, Petra Hanáková, Ondřej Chrobák, Iva Knobloch, David Kořínek, Tereza Koucká, Jiří B. Krtička, Jana Németh, Michal Novotný, Lukáš Pilka, Barbora Půtová, Jan Zálešák, Ladislav Zikmund-Lender / Tisk: Helma Roto, spol. s r.o., U Pekařky 5, 180 00 Praha 8 - Libeň / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; artcasopis@ambitmedia.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s., Stará Vajnorská 9, P. O. BOX 183, 830 00 Bratislava, infolinka: 0800 188 826, info@ipredplatne.sk, objednavky@ipredplatne.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 11. 9. 2017. Příští číslo vyjde začátkem října. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

zprávy

Kultura ve volebních programech stran

Česko – V říjnu proběhnou parlamentní volby, a většina stran tak již uveřejnila svůj předvolební program, v němž je zpravidla i kapitola věnovaná oblasti kultury. Jak tomu v žánru předvolebních manifestů bývá, převažují zde obecné proklamace, které více či méně korespondují s ideovým směřováním té které strany. ČSSD tak chce „kvalitní kulturu pro každého“, ODS zdůrazňuje, že „stát má hrát v kultuře minimální úlohu“, Strana zelených vyzdvihuje nutnost „čelit komerčním tlakům“. V případě TOP 09 zaujme sázka na populární téma „evropských kulturních hodnot“. Strana chce na školách „předávat evropské hodnoty kultury a humanismu, vycházející z antiky a židovskokřesťanského duchovního odkazu“ a nechce přistoupit na „naivní multikulturalismus“. Co se favorita voleb týče, hnutí ANO svůj program dva měsíce před volbami ještě nezveřejnilo. Ve sféře konkrétních příslibů zaznívá znovu tradiční 1 procento peněz ze státního rozpočtu na kulturu (ODS, TOP 09). Ministr kultury za KDU-ČSL Daniel Herman nedávno uvedl, že tohoto cíle bylo již prakticky dosaženo. „V letošním roce jsme na 0,96 procenta, v rozpočtu příštího roku na 1,3 procenta,“ řekl ČTK. Tato čísla ovšem zahrnují i výdaje na církve, tedy na platy duchovních a na náhrady plynoucí z církevních restitucí, na které letos šla více než čtvrtina rozpočtu ministerstva. Celkem letos ministerstvo hospodařilo s 12,7 miliardami korun a v příštím roce by to mělo být ještě o půl miliardy víc. Z programů stran není většinou jasné, zda slibované procento církevní výdaje zahrnuje, nebo ne. Pouze Strana zelených explicitně uvádí, že chce tyto výdaje z rozpočtu ministerstva vyjmout.

K A N C E L Á Ř M I N I S T R A K U L T U R Y, foto: Profimedia

Dalším tématem kulturních kapitol předvolebních manifestů jsou daňové asignace, tedy možnost cílit určitou částku z placených daní na existující veřejně prospěšné projekty. Piráti uvádějí možnost takového odvodu do výše 2000 Kč, Zelení 2 procent, KSČ konkrétní částku/podíl neuvádí. ODS a TOP 09 také slibují nový zákon o veřejnoprávních institucích v kultuře, Strana zelených chce umožnit transformaci kulturních institucí na „veřejně prospěšné organizace“. Třeba poznamenat, že přijetí zákona o veřejnoprávní instituci v kultuře bylo i v programovém prohlášení končící vlády (ČSSD, ANO, KDU-ČSL). Žádný legislativní návrh však vláda nepředložila a samotné ministerstvo kultury se staví proti přijetí zákona (více v samostatné zprávě).

Ve všech programech narazíme na pasáže věnované památkové péči. Zpravidla tu je zmíněno navýšení prostředků pro tuto oblast, nechybí ale ani, většinou spíše vágní, přísliby legislativních změn. ODS chce „jasná pravidla pro stavby v památkových zónách měst a vyjasnění pravomocí pracovníků památkové péče“, Piráti prosadí, „aby vyjádření pracovníků Národního památkového ústavu byla závazná“. Nový památkový zákon byl také v programu KDU-ČSL pro volby v roce 2013, v tom aktuálním ho ale již nenajdeme. Ministerstvo kultury pod vedením Daniela Hermana nový zákon skutečně připravilo, před prázdninami ho však zamítla poslanecká sněmovna. Aktuální volební program Křesťanských demokratů už jen

slibuje, že na památky bude více peněz. Další položky společné části volebních programů jsou procento na výtvarná umělecká díla z nákladů na veřejné stavby a volné vstupy do veřejných muzeí a galerií. Procento slibují Piráti, u Strany zelených jde dokonce o procenta dvě, sociální demokraté se omezují na tvrzení, že „prosadí podporu umění ve veřejném prostoru“. Co se druhé oblasti týče, ČSSD „rozšíří volné vstupy“, Zelení „podpoří volné vstupy“ a Piráti podpoří dobrovolné vstupné, TOP 09 chce prosadit volný vstup pro mladé lidi do věku 26 let. Na programu KSČM pak najdeme „prosazování bezplatného vstupu do Národního muzea, Národní galerie a dalších podobných kulturních institucí“. / PL

Dovolujeme si vás pozvat na aukci Výtvarné umění, sklo, design

PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA DOROTHEUM, Ovocný trh 2, Praha 1 16. 9. – 23. 9. 2017 po – pá / 10 –19 h, so / 10 –17 h (23. 9. pouze 10–13 h) ne / zavřeno

DNE 23. ZÁŘÍ 2017 ve 14 hodin RADISSON BLU ALCRON HOTEL PRAGUE, Štěpánská 40, Praha 1

Antonín Slavíček – Polínka, vyvolávací cena 800 000 Kč Zdeněk Burian – Karbon, vyvolávací cena 300 000 Kč Karel Malich – Doteky stárnutí…, vyvolávací cena 50 000 Kč František Muzika – Hlava s kloboukem, vyvolávací cena 1 200 000 Kč Josef Sudek – Svatý Vít, vyvolávací cena 120 000 Kč

Aukční katalog na www.dorotheum.com

1. Art Consulting CZ Brno – Praha

AUKCE MISTROVSKÝCH DĚL 18.–20. STOLETÍ EXKLUZIVNÍ VÝBĚR OBRAZŮ

TOPIČŮV SALON

Praha 1, Národní třída 9 NEDĚLE

8. 10. 2017

v 13.30 hod.

Předaukční výstavy 29. 9. – 8. 10. 2017 denně, včetně víkendu i svátků od 10:00 do 18:00 hod. Antonín Procházka Dívka 1913

Kompletní katalog i s fotografiemi najdete na: www.acb.cz email: praha@acb.cz, brno@acb.cz, tel. galerie: 603 424 913, 224 232 500, 542 214 789

Zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře nebude

Praha – Zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře v tomto volebním období schválen nebude. Přestože bylo přijetí zákona, který „odstraní nedostatky dnešních příspěvkových organizací, odpolitizuje je a zajistí jejich stabilní financování“, součástí programového prohlášení vlády a objevilo se znovu v legislativním výhledu vlády na roky 2015–2017, ministerstvo kultury jej nepředložilo. Podle posledních vyjádření ministerstvo vedené Danielem Hermanem (KDU-ČSL) dospělo k překvapivému závěru, že nová právní norma není potřeba. Problémů, jež měl nový zákon vyřešit, je přitom celá řada. Zřízení správních rad, jež by odvolávaly a jmenovaly ředitele na základě přesně stanovených pravidel, mělo zvýšit politickou nezávislost kulturních institucí. Ředitelé měli také získat větší autonomii v oblasti financí. Dlouhodobě kritizován je rigidní systém tarifních platů, stejně jako platná rozpočtová pravidla pro příspěvkové organizace, která znemožňují dlouhodobější finanční plánování. Ředitelé totiž v současnosti musejí předkládat každý rok vyrovnaný rozpočet, a postrádají tak autonomii ve vytváření finančních rezerv a fondů. Nový zákon měl také umožnit tzv. kooperativní financování, což je dlouhodobý požadavek zejména kulturních institucí v regionech. Zatímco dnes má příspěvková organizace vždy jednoho zřizovatele, z jehož rozpočtu je primárně financována, mělo být nově možné, aby se například město a kraj o tuto zodpovědnost dělily. V dubnovém vyjádření pro Deník Referendum uvedla mluvčí ministerstva Simona Cigánková, že „cílů spojovaných s předložením návrhu zákona je možné dosáhnout i jinou variantou

J A K N E N Í P O T Ř E B A ?!, Jiří Fajt a Daniel Herman 1. 7. 2014, foto: Profimedia

řešení“. V průběhu diskusí nad přípravou návrhu zákona se prý ukázalo, že „problémy jsou identifikovány hlavně – a více méně jedině – ze strany zřizovatelů divadel v regionech“. Vyjádření mluvčí se pak dotýká výhradně požadavku kooperativního financovaní, který byl skutečně tématem především pro regionální divadla, a ostatní argumenty pro vznik nového zákona nechává stranou. Na dotaz naší redakce, jestli i další důvody pro vznik zákona uváděné například ředitelem národní galerie Jiřím Fajtem pominuly, mluvčí uvedla, že také institut správních rad se v případě státních příspěvkových organizací ukázal být nevhodným: „V případě státních příspěvkových organizací je vhodné upravit pravidla pro výběr, jmenování a odvolávání jejich ředitelů, čímž se jim zajistí větší stabilita a prostor pro výkon jejich funkce,“ uvádí vyjádření ministerstva. „Zavádění nových typů orgánů (správní či dozorčí rada) není v případě stát-

ních příspěvkových organizací žádoucí, s ohledem na nutný vztah mezi zřizovatelem a příspěvkovou organizací determinovaný povahou majetku státu.“ Jiří Fajt nutnost změny legislativního rámce zdůrazňuje dlouhodobě. „Vyjadřoval jsem opakovaně absolutní nutnost, existenční nezbytnost transformace Národní galerie na veřejnoprávní instituci v kultuře. Pokud by se to nestalo, nelze v důsledku hospodárně spravovat státní majetek a nelze mimo jiné ani zvýšit mzdy, které jsou v Národní galerii pod státním průměrem,“ prohlásil Fajt například u příležitosti diskusního semináře konaného na ministerstvu kultury v říjnu 2015. Na náš dotaz, zda tento svůj názor přehodnotil, odpověděl negativně a zopakoval obvyklé argumenty – zdůraznil zejména potřebu větší autonomie v mzdové politice a svobodnějšího nakládání s vlastními příjmy. Odmítl rovněž, že by problém spočíval v rozdílných potřebách

a očekáváních různého typu institucí – velkých příspěvkových organizací ministerstva typu Národní galerie či Národního divadla oproti menším regionálním divadlům a muzeím nebo obecně divadel oproti muzeím umění: „Mám za to, že tato argumentace proti změně legislativního prostředí kulturních institucí byla vykonstruovaná a účelová. Při přípravě návrhu zákona o veřejných institucích v kultuře jsme s kolegy z dalších státních kulturních institucí vážili skutečně každou větu a vše diskutovali tak, aby rozdíl mezi divadlem a galerií nebo státní a regionální institucí byl minimalizován, respektive aby zákon reflektoval daná specifika, a byl tak dobře použitelný pro všechny.“ Připomněl v této souvislosti i to, že zákon měl nechat na úvaze zřizovatelů a vedení kulturních institucí, zda je pro ně nově definovaná právní subjektivita veřejnoprávní kulturní instituce vhodná a jestli na ni přestoupit. / PL

výstava

text Anežka Bartlová

Politické tělo K výstavě Anny Daučíkové v ústeckém Domě umění Po loňské přehlídce novějších děl v pražské Futuře dostala letos Anna Daučíková ke svým sedmašedesátým narozeninám dvě příležitosti představit svou tvorbu širšímu publiku. Do poloviny září je možné vidět její dílo na kasselské části Documenta 14 a současně až do října na retrospektivní výstavě v ústeckém Domě umění.

Jeden z kritických hlasů, jež byly často slyšet na konto letošní výstavy Documenta 14, říkal, že se jedná o výstavu pozoruhodných umělkyň a umělců, většinou ale evropskému publiku neznámých. Vlastně je to v podstatě pravda, není ale nutné chápat takovou charakteristiku jako argument negativní. Umělecký ředitel Documenty Adam Szymczyk oslovil evidentně ty autorky a autory, kteří ztělesňují svým životem problémy a témata, která se stala jádrem přehlídky. Jedním z nejvíce zdůrazňovaných bylo téma političnosti těla („political body“). Anna Daučíková svou životní zkušeností a komplikovaným vztahem k sobě samé i společnosti a jejím normám, svým uměleckým vyjádřením zvýrazňujícím témata nebinárních kategorií genderu, feminismu a institucionální kritiky, jako by splňovala všechny předpoklady pro zařazení do kolonky „autorka se zajímavým životním příběhem“. Přesto právě proti takovému manévru by se sama bránila nejvíc. V následujícím textu se pokusím vysvětlit, proč je pro Annu Daučíkovou jedinou přijatelnou kategorií ta, kde bude sama (sebou).

Zapadat do kolonek

Bez problémů by nebylo ani Daučíkovou označit za československou autorku. Výtvarné prostředí obou zemí je natolik provázané, že tuto kategorii můžeme pro některé umělce použít (od Radka Brousila, jenž vyhrál Cenu Oskára Čepana, ale žije dlouhodobě v Praze, až po Janu Želibskou, jež se sice narodila v Olomouci, ale většinu života prožila v Bratislavě a letos vystavuje v česko-slovenském pavilonu na benátském bienále), v tom problém není. Ukazuje

se nicméně, že za „svou“ ji pokládají spíše Slováci. Slovenská národní galerie vydá v nejbližší době publikaci, již u příležitosti zahraničního úspěchu připravila Monika Mitášová. Zařazeno v ní bude několik interpretačních studií a dlouhý rozhovor s umělkyní. U nás se vedoucí ateliéru nových médií pražské AVU dočkala jen publikace kapesního formátu o dvou krátkých textech (jeden z nich vznikl sice též na základě rozhovoru, ale chybějící otázky a podpis autorky na konci z něj činí spíše formát samomluvy); vydala ji Futura jako dovětek loňské výstavy. Daučíková pochází z Bratislavy, posledních šest let žije v Praze, ale podstatnou část děl vytvořila v Moskvě, kde žila v letech 1979–1991, několik let žila i ve Vídni. Mohli bychom ji tak nazvat nejspíše středovýchodoevropskou autorkou. Pokud bychom totiž měli Daučíkovou nějak označit, pak nejspíše jako autorku. Nejen že sama tvrdí, že se za umělce považuje pouze v okamžicích, kdy tvoří, a nikoliv kontinuálně od okamžiku absolvování studia na umělecké škole (kdežto autorství odkazuje k již vytvořenému dílu), ale především proto, že normativní společenské kategorie zahrnující striktně binární rozdělení, jež čeština pouze upevňuje, jí přestalo vyhovovat již dávno. Ženské tělo toužící po ženách jí vysloužilo nálepku lesby, zatímco zkušenost neustálého boje a nutnost skrývat a kontrolovat přirozené reakce před společností vytvořily hutný základ pro její tvorbu. Tu by bylo možné popsat pomocí několika klíčových slov: osobní jako politické, vlastní tělo jako bojiště, odmítání identitního esencialismu a institucionálního či autoritářského normativismu. Jak tedy uchopit

ANNA DAUČ ÍKOVÁ: Z ÁBĚRY Z V IDE A ON A L L O M O R P H I N G , 2017

AUKCE VÝTVARNÉHO UMĚNÍ 24. 9. 2017 / 13 hodin / Obecní dům v Praze European Arts Investments s.r.o., Senovážné náměstí 8, 110 00 Praha 1, ČR tel./fax: +420-233 342 293, e-mail: info@europeanarts.cz

WWW.EUROPEANARTS.CZ

aukce

Historicky nejlepší pololetí na českých aukcích

Čtěte na ART+

Česko – Od začátku ledna do konce června dražitelé na českých aukcích utratili více než 730 milionů korun*, což je dosud nejvyšší obrat za jedno pololetí. Za více než milion korun se prodalo 114 obrazů, soch a prací na papíře. V rozmezí od sta tisíc do milionu bylo vydraženo dalších 533 položek. Letošní první pololetí tak plynule navázalo na rekordní výsledky loňského roku. Index ART+ oproti prosinci loňského roku vykazuje nárůst o 16 procent a červen zakončil na novém maximu 1 370 bodů (loni v červnu byl na hodnotě 885 bodů). Tento výsledek odráží celkový nárůst v objemu trhu a pokračující ochotu kupců přihazovat na nabízená díla. Počty nabízených a prodaných děl se příliš nemění, rostou však ceny. Zatímco v prvním pololetí roku 2016 aukcemi prošla díla za necelých 480 milionů, letos to bylo za více než 620 milionů korun (součet vyvolávacích cen prodaných i neprodaných položek bez aukční provize). To představuje nárůst o 30 procent. Počet nabízených položek přitom meziročně vzrostl jen o 4 pro-

První ochutnávka

centa, z 11,1 tisíc na 11,6 tisíc nabízených děl. Nového majitele našlo necelých 44 procent z nich, což je lehce nad dlouhodobým průměrem českých aukcí. Průměrná cena vydražených děl bez milionových položek vychází na necelých 50 tisíc korun. To je sice o 7 tisíc méně než loni, v předchozích letech se však průměrná cena držela v rozmezí 35 až 45 tisíc korun. Aktuální top 10 je tvořeno výhradně díly nad deset milionů korun, přičemž hned čtyři obrazy se dostaly do desítky historicky nejdražších položek českých aukcí. Zatím nejdražším obrazem letošního roku je pohled na Prahu od Oskara Kokoschky, který na červnové aukci Arthouse Hejtmánek vystoupala z 43 na 52 milionů korun. Dále zde najdeme díla Toyen (36 milionů, Galerie Kodl), Giorgia de Chirica (31,4 milionu, Galerie Kodl, a 15,6 milionu, 1. Art Consulting), Jindřicha Štyrského (23,6 milionu, European Arts), Františka Kupky (16,3 milionu, Galerie Kodl, a 13,8 milionu, 1. Art Consulting), Antonína Slavíčka (13,4 milionu, Galerie Kodl), Emila Filly (12,7 milionu,

V Ý V O J I N D E X U A R T+ Z A P O S L E D N Í C H P Ě T L E T 1500 1400 1300 1200 1100 1000 900 800 700 600 500 400 300 200 100 0

2012

2013

2014

2015

2016

2017

Galerie Kodl) a Emila Antoina Bourdella (12 milionu korun, European Arts). V nových autorských rekordech byla vedle Toyen a Štyrského dražena například díla Jana Preislera (9,5 milionu, Galerie Art Praha), Antonína Hudečka (3,8 milionu, Adolf Loos Apartment and Gallery), Jana Baucha (2,2 milionu, Galerie Art Praha), Bohumíra Matala (1,7 milionu, Arthouse Hejtmánek), Vladimíra Boudníka (1,3 milionu, 1. Art Conuslting), Jana Kotíka (1,3 milionu, Galerie Kodl) a Jana Merty (1,5 milionu korun, Dorotheum). Rekordem prvního pololetí byl také výsledek květnové aukce Galerie Kodl, na které se prodalo 92 procent z 230 nabízených položek dohromady za 251 milionů korun. Předchozí rekord ve výši obratu na aukci (z loňské listopadové aukce téže galerie) byl o 80 milionu korun nižší. V kategorii starožitností si nejlépe vedl Arthouse Hejtmánek, který mimo jiné vydražil letošní nejdražší položku, obsáhlý atlas měst z přelomu 16. a 17. století. Nový majitel za něj nabídl 1,6 milionu korun. Jedním z fenoménů posledních let je úbytek děl získaných na zahraničních aukcích (prodejní ceny bohemik většinou dosahují takových výšek, že pro rychlý přeprodej není příliš místa) a naopak nárůst děl s předchozí aukční historií. Ze 163 děl s vyvolávací cenou nad půl milionu korun, která byla nabízena na letošních aukcích, šlo o opakované prodeje minimálně ve dvou desítkách případů. Nejvýraznějším úspěchem byla dražba Štyrského obrazu Kominík a sněhulák, který se na trh vrátil po šesti letech. Na aukci European Arts se prodal za 23,6 milionu korun, což představuje zhodnocení o 350 procent. / JS

Výběr z podzimní nabídky českých aukcí. Ke koupi bude kresba k Melancholii II. od Jana Zrzavého, kolekce sto grafik Bohuslava Reynka, pohled na Londýn od Václava Radimského či obraz od Adrieny Šimotové z roku 1969.

Top 10 bohemika Nejdražší díla českého umění dražená v prvním pololetí na aukcích ve Vídni, Paříži, Londýně, Římě a Washingtonu. K jejich koupi by bylo potřeba 57 milionů korun.

Kandinský v NG Expozici zahraničního umění ve Veletržním paláci dočasně obohatil obraz Kruh a skvrna od Vasilije Kandinského, který neidentifikovaný český sběratel loni zakoupil za 110 milionů korun na aukci ve Stockholmu.

Restaurování papíru „Pokud se s ním správně nakládá a je kvalitní bavlněný, tak vydrží v nezměněném stavu stovky let. A to se týká i všech kreseb, grafik a jiných uměleckých děl,“ říká v rozhovoru restaurátorka papíru Dominika Slonimová a přímo na téma restaurování dodává: „Na rozdíl od lidí se papír dá vzkřísit k životu.“

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

aukce

Světové aukční síně v prvním pololetí mírně rostly

Christie’s/Sotheby’s – Sběratelé a investoři v prvním pololetí prostřednictvím dvou největších globálních aukčních síní dohromady nakoupili umělecká díla za téměř 5,9 miliardy dolarů. V meziročním srovnání to představuje nárůst o 5 procent. Vyšší obrat, přes 3 miliardy dolarů, vykázala společnost Christie’s, Sotheby’s uvádí o 150 milionů dolarů nižší číslo. Hlavní podíl na dosažených výsledcích měly aukce, privátní prodeje se postaraly o necelých 490 milionů dolarů, respektive 8,5 procent z celkového obratu. V tomto segmentu se výrazně lépe dařilo společnosti Sotheby’s, která uvádí obrat 334 milionu dolarů, což je více než dvojnásobek privátních prodejů Christie’s. Obě aukční síně shodně zdůrazňují nárůst v nejvyšším ceno-

vém segmentu. Christie’s hlásí prodej 38 děl v ceně nad 10 milionů liber (v prvním pololetí roku 2016 jich bylo jen 14) a Sotheby’s se chlubí 16procentním nárůstem v počtu děl za více než 3 miliony dolarů. Dohromady jich společnost prodala 106. V první desítce nejdražších děl má Christie’s sedm položek, Sotheby’s jen tři, obsadila však mimo jiné dvě nejvyšší příčky. Nejdražším dílem letošního roku je zatím s cenou 110,5 milionu dolarů bezejmenný obraz Jean-Michela Basquiata z roku 1982, který na květnové aukci Sotheby’s koupil japonský sběratel Yusaku Maezawy. Na druhé příčce figuruje Zahrada od Gustava Klimta, která do roku 1968 byla ve sbírkách pražské Národní galerie (podrobně jsme se historii tohoto díla věnovali v AA 2017/05). Obraz z roku 1907

se v březnu na aukci v Londýně prodal v přepočtu za 59 milionů dolarů. Na dalších příčkách najdeme díla Constantina Brancusiho (57,4 milionu), Cye Twomblyho (52,9 milionu), Francise Bacona (51,8 milionu), Maxe Beckmanna (45,8 milionu), Pabla Picassa (dvě plátna se shodnou cenou 45 milionů) a Vasilije Kandinského (41,6 milionu dolarů). Mezi největší překvapení prvního pololetí patří cena téměř 49 milionů dolarů za tušovou malbu Šest draků od čínského mistra z 13. století Chena Ronga. Více než čtyřmetrová malba byla na březnové aukci

Christie’s původně nabízena s odhadem 1,5 až 2 miliony dolarů. Tušový svitek byl nabízen v rámci kolekce tří desítek děl starého čínského umění ze sbírky japonského muzea Fujita. Celý soubor vynesl 263 milionů dolarů, přičemž rekordních výsledků dosáhly zejména dvě bronzové rituální nádoby na víno z 13.–11. století před naším letopočtem. Prodaly se za 33,8 a 37,2 milionu dolarů, což odpovídá čtyř- až šestinásobku předaukčního odhadu. Nejsilnějším segmentem je podle Sotheby’s poválečné a současné umění, na které připadá přibližně třetina celkového

F R A NCE S CO GUARDI: R I ALT O A PAL A Z ZO DE I C A MERLENGHI olej na plátně, 119,7 × 204,3 cm, cena: 26 505 000 GBP, Christie’s Londýn, 6. 7. 2017

J E A N - M I C H E L B A S Q U I A T: B E Z N Á Z V U, 1982, akryl a sprej na plátně, 183 × 173 cm, cena: 110 487 500 USD, Sotheby’s 18. 5. 2017

F R A N T I Š E K M U Z I K A : K O U P E L V M O Ř I , 1925, olej na plátně, 76 × 100 cm (včetně rámu), cena: 211 500 EUR, Sotheby’s Paříž 17. 5. 2017

obratu (Christie’s srovnatelnou analýzu nezveřejnila). V kategorii starých mistrů se nejdůležitější aukce odehrály až začátkem července v Londýně a do pololetních výsledků nejsou započteny. Nejdražším dílem v této kategorii se stala veduta s pohledem na most Rialto od Francesca Guardiho, která se v Christie’s v přepočtu prodala za necelých 34 milionů dolarů. Na druhém místě se umístil pohled na pevnost Ehrenbreitstein na Rýně od J. M. W. Turnera, který v Sotheby’s našel kupce za 24 milionů dolarů. Nejdražším dílem českého umění, nepočítáme-li zmiňova-

ného Klimta z Národní galerie, byl poválečný obraz Toyen Na rozcestí ticha, který se v březnu na aukci jedné z menších pařížských aukčních síní prodal za 428 tisíc eur (11,5 milionu korun). Asi nejzajímavějším bohemikem v nabídce Christie’s a Sotheby’s byl obraz Koupel v moři, dílo Františka Muziky z roku 1925. Obraz se na aukci Sotheby’s v Paříži prodal za 5,7 milionu korun, což je cena blížící se umělcovu rekordu na českém trhu. Ke koupi deseti nejdražších bohemik prvního pololetí by případný zájemce potřeboval 57 milionů korun. / TEREZA KOUCK Á

C H E N R O N G : Š E S T D R A K Ů, 13. stol., tuš na papíře, 34,3 × 440,4 cm, cena: 48 967 500 USD, Christie’s New York 15. 3. 2017

INZERCE

Galerie Kodl, s. r. o. / Národní 7, 110 00, Praha 1 / po–pá: 10–18 h / telefon: 251 512 728 / mobil: 602 327 669 / galerie@galeriekodl.cz / www.galeriekodl.cz

Dovolujeme si Vám oznámit, že přijímáme obrazy do podzimní aukce.

Max Švabinský: Babička v šálu (Babička Dapeciová s plédem) komb. tech. na papíře, dat. 1903, sign. LN, 88 × 68 cm vyvolávací cena: 1 300 000 Kč odhadní cena: 2–2 500 000 Kč Emil Filla: Zátiší se sklenicí a klarinetem olej a písky na plátně, dat. 1926, sign. PN, 47 × 53 cm (rondo) vyvolávací cena: 3 000 000 Kč odhadní cena: 4–6 000 000 Kč Václav Radimský: Temže (Pohled na Londýn) olej na lepence, před rokem 1912, sign. PD, 48 × 64 cm vyvolávací cena: 1 300 000 Kč odhadní cena: 2–2 500 000 Kč

inzerce

®ÙĩĞħªòôõħ ®ÙĩĞħªòôõ ªÚôùÚý qħùĲ ħýºħġĴiĩiÎħİĺĺåħ ºõĞķöħýºħĉö\ĩýiÎĂåĺĶþĺħËù

AUKCNI–GALERIE.CZ

Aukce obrazů, umění a starožitností online Štěpánská 633/49, Praha 1 tel.: 222 220 298, e-mail: aukce@aukcni-galerie.cz

aukce

Koller poprvé za více než milion

Před deseti lety: František Kupka

Art Invest/Soga – Čtyři jarní aukce bratislavských společností Art Invest a Soga vynesly dohromady 1,5 milionu eur. To je výrazně méně než ve stejném období předchozího roku, kdy celkový obrat činil 2,4 milionu eur. Za více než 30 tisíc eur, což přibližně odpovídá milionu slovenských korun, bylo vydraženo šest děl. Loni jich bylo patnáct. Nejdráže se prodal Akt ženy se zrcadlem od Júlia Jakobyho, který na aukci společnosti Soga vystoupal na 99,2 tisíce eur. Na dalších příčkách se objevují práce Jana Hály (91,8 tisíce), Ladislava Mednyánszkého (86,8 tisíce), Martina Benky (78,1 a 39,7 tisíce) a Júlia Kollera (38,4 tisíce eur). S výjimkou posledně jmenovaného byla díla všech ostatních v minulosti dražena již i za vyšší ceny. Nyní dosažené částky se pohybovaly v rozmezí předaukčních odhadů. O Kollerův nový aukční rekord se postaral jeden z jeho „antiobrazů“ ze začátku 70. let. Poměrně rozměrné modré plátno s dekorem bílých puntíků a stylizovaných létajících talířů se prodalo za trojnásobek předaukčního odhadu. Rekordní výsledek odráží rostoucí renomé Júlia Kollera na mezinárodní scéně. Loni měl například velkou samostatnou výstavu ve vídeňském Mumoku a spolu s Romanem Ondákem

1. Art Consulting – Začátkem října 2007 byla na českých aukcích poprvé pokořena hranice 20 milionů korun, když Kupkův obraz Série C II (Elevace IV) na aukci 1. Art Consulting vystoupal z 12,6 na 23,2 milionu korun. Od té doby byla za více než 20 milionů draženo ještě dalších třináct děl, osm z nich v posledních dvanácti měsících. „Je to moc hezký výsledek. Jsem rád, že český trh si již zvyká na vyšší ceny,“ hodnotil dosaženou cenu bezprostředně po aukci majitel aukční síně Jiří Rybář. Cena kolem 20 milionů se očekávala, překvapením však bylo, že ještě při částce 21 milionů korun byli ve hře tři nebo čtyři zájemci, minimálně dva přímo v sále. Nejvyšší částku nakonec nabídla mladá dáma skrytá v černém šátku a černých brýlích, sedící v první řadě přímo pod pódiem a vystupující pod číslem 13. Společnost 1. Art Consulting v roce 2007 dražila dvě Kupkova plátna, první již na své květnové aukci. Abstraktní kompozice z Waldesovy sbírky, jedno z mála děl, které si rodina před válkou

J Ú L I U S K O L L E R : I N V Á Z I A (A N T I O B R A Z ) 1973, latex na textilu, 75 × 135 cm, cena: 38 440 eur

je dnes ve světě nejznámějším slovenským umělcem. Za zmínku stojí též skutečnost, že obraz aukční síň Soga v minulosti již jednou dražila. V listopadu 2011 se na jubilejní sté aukci společnosti prodal za 11,4 tisíce eur. Na aukcích společnosti Art Invest se nejdráže prodaly dvě fantazijní krajiny s figurativní stafáží od Imricha Weiner-Kráľa. Nového majitele našly za 25 a 16,7 tisíce eur. Třetí bratislavská aukční síň White & Weiss, která se specializovala na současné umění, loni ukončila činnost, respektive se přeorientovala na klasickou galerijní činnost. Na konec září například připravuje výstavu Ivana Csudaie. Nejzajímavějším bohemikem nabízeným v prvním pololetí na bratislavských aukcích byla půl metru vysoká socha Milana Rastislava Štefánika v letecké kombinéze od Bohumila Kafky. Tento bronzový model (či redukovaná verze) Štefánikova bratislavského pomníku se prodala s výrazným nárůstem za 11,4 tisíce eur, tedy zhruba 310 tisíc korun. Kafkův český aukční rekord drží raný symbolistní reliéf, který Dorotheum před dvěma lety vydražilo za 600 tisíc korun. Za 16,4 tisíce eur se prodala ještě jedna z menších Venuší Ladislava Sutnara. / JS

JÚL IUS JAKOBY: AK T ŽEN Y SE ZRC ADLEM kolem 1940, olej na překližce, 45 × 57 cm, cena: 99 200 eur

odvezla s sebou do Spojených států, na květnové aukci vystoupala z 10 na 15,8 milionů korun. Šlo tehdy o první takto drahý Kupkův prodej u nás. Předtím byl abstraktní Kupka v aukci naposledy nabízen v listopadu 2003. Formátem, datací i proveniencí plně srovnatelná Ocel pije se tehdy prodala za 5,2 milionu korun. Modrá kompozice, pocházející taktéž z Waldesovy sbírky, zůstala v květnu 2003 s cenou 7,5 milionu korun nevydražena. Obraz Elevace IV je druhým dílem z cyklu dvanácti geometrických kompozic tzv. Série C, ve kterých Kupka postupně rozpracovával motiv pohledu do hloubky obrazu, který se před divákem rozevírá ve vzájemně se překrývajících prostorových plánech. Výmluvným svědectvím o růstu českého trhu je, že loni v listopadu se na aukci Adolf Loos Apartment and Gallery prodal obraz Série C I (Protihodnoty) – formátem i kompozicí velice blízké dílo – již za 62 milionů korun. V přehledu známých Kupkových domácích i zahraničních prodejů dnes obraz Elevace IV figuruje mimo první desítku. / JS

F R AN T I ŠEK KUPK A: ÉLÉ VAT ION I V 1938, olej na plátně, 60 × 66 cm, cena: 23 205 000 Kč, 1. Art Consulting 7. 10. 2007

inzerce

AU K Č N Í T I P – D O R O T H E U M

Tragická smrt Jiřího Balcara předčasně uzavřela mimořádně silné dílo malíře a grafika, který se výrazným způsobem zapsal do československé vizuální kultury 60. let 20. století. V období jeho největšího tvůrčího rozmachu vznikl i Pokus o autoportrét mojí přítelkyně. Tuto na trhu s uměním zcela ojedinělou ukázku propojení Balcarovy figurální a nefigurativní malby můžeme směle srovnat s jedněmi z Balcarových nejlepších obrazů Náhrobek králů (Galerie hlavního města Prahy) a Malá společnost (Národní galerie v Praze), namalovanými v témže roce.

draženo: 23. září 2017, 14 hodin místo: Radisson Blue Alcron Hotel Prague, Štěpánská 40, Praha 1 vyvolávací cena: 180 tisíc Kč (bez 20% aukční provize) www.dorotheum.com

JIŘÍ BALC AR: POKUS O AUTOPORTRÉ T MOJÍ PŘÍ TELK YNĚ signováno a datováno na zadní straně Jiří Balcar 1966, olej a písky/plátno, 75 × 50 cm

AU K Č N Í T I P – E U R O P E A N A R T S

KUPK A FR AN T I ŠEK : S T UDIE KE KRE SBĚ L A BANDE IN T ERNAT IONALE D E S C A P I T A L I S T E S , tuš a akvarel na papíře, 25 × 31,5 cm, rámováno, v paspartě, pod sklem, signováno vlevo dole Kupka.

draženo: 24. září 2017, 13 hodin místo: Obecní dům v Praze vyvolávací cena: 150 000 Kč www.europeanarts.cz

odborný posudek: PhDr. Karel Srp; Dále opatřeno certifikátem potvrzujícím pravost díla od Pierre Brulle.

Z posudku PhDr. Karla Srpa: Máme před sebou skvělou ukázku bezprostřední, velmi živé Kupkovy kresby, která má všechny znaky jeho vrcholné karikaturní tvorby, jíž se zabýval počátkem dvacátého století. Kupkův talent v charakterizaci tváří, v pojetí gest a celkových fi gurálních typů je na této kresbě přesně postižen. Kupka má smysl pro okamžik, který je však povýšen a hovoří stále, jako by se jeho svázanost s dobou vytratila a zůstala jen jeho nadčasovost. Původní litografie je uložena v Národní galerii v Praze (K 12 749) o rozměrech 29,5 × 62, 5 cm. Byla součástí významné Kupkovy putovní výstavy po českých městech v roce 1905 (č. k. 50), kterou Kupka doprovodil i vlastními komentáři k jednotlivých scénám. Její celý název zněl: Kapitalistická internacionála (aneb Mezinárodní zóna volného obchodu). Kupka v kresbě, která byla otištěná v L’Assiette au beurre (č. 41, 11. 1. 1902), a zařazená do souboru Peníze (1902), reagoval na aktuální politickou událost, týkající se britské invaze do búrského státu, podnícené zejména objevením ložisek zlata. V roce 1900 se dlouholetý prezident Transvaalu (v letech 1880-1902) Paul Krüger rozhod opustit búrskou republiku a snažil se neúspěšně najít pomoc proti britské invazi v Německu, Francii a Holandsku, jejichž tři představitele Kupka zachytil v pravé části své přípravné kresby, jeden z těchto obtloustlých mužů má dokonce vlaječku s vynechaným místem pro nápis, který bude znít Vive Transvaal, prostřední muž v červeném kabátě má na zádech cedulku s nápisem Vive Krüger. Krüger se již do Transvaalu nevrátil a zůstal do své smrti v roce 1904 ve Švýcarsku. Kupka se zaměřil na pokrytectví předních evropských mocností.

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

Špičková, znovuobjevená práce je mistrným reprezentantem spadajícím do autorova vrcholného období tvorby, konkrétně do zásadního roku 1925, ve kterém byla v Musaionu vydána Kremličkova první monografie, jejíž úvod napsal Elie Faure, a zároveň byla v Mánesu uspořádána umělcova první samostatná výstava. Kremlička byl velkým obdivovatelem křivek ženského těla. Maloval je s potěšením a obdivem. Ve své tvorbě celý život usiloval o syntézu skutečnosti a formového ideálu. Své náměty čerpal z viděné reality, z živých modelů, avšak od zásadního zlomu, jakým pro něj byl obraz Nana (olej na dřevě, dat. 1918, 51 × 45,5 cm), při jehož malování se nepohodl s modelkou a byl nucen práci dokončovat zpaměti, začal svá díla více tvořit jen z letmých vzpomínek, z krátkých momentů, které uvízly hluboko v jeho paměti. Spojil se tak plně se svým nitrem a zcela uvolnil svou formu. Maloval s velkou radostí a opravdovostí, veden podvědomím. Oprostil se od zbytečných detailů. Barva uzrála v „krásnou hmotu“, jakou obdivoval u starých mistrů. Sám komentoval tento význačný posun slovy: „Bylo mi jasno, že zde již nejde o samostatné podání určitého objektu, že figura stává se jen záminkou – nositelem myšlenky – a že tudíž jest třeba potlačiti individuální znaky modelu. To znamenalo svépomocně zacházeti kresbou i barvou, čerpati jen ze svého vnitřku – konec konců najíti – svoji formu.“

RUDOLF KREML IČK A: TŘ I ŽENY V KOUPELNĚ olej na dřevě, dat. 1925, sign. LD, 55 × 45 cm

draženo: 26. 11. 2017, 12 h místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha

vyvolávací cena: 2 500 000 Kč odhadní cena: 4–6 000 000 Kč www.galeriekodl.cz

MONOGRAFIE JAROSLAVA PAURA Vyšla monograﬁe malíře Jaroslava Paura (1918 - 1987) ))))))))) ))))))))))) ))))))))) )))))) ))))))))) ))))) )) ))) ))) )) ))))) )))))))) ))) )))) ))))))))) ))))) ) ))))))))))) )))))) ))))))))))))) )))))))) ))))) )))) )))))))) ) ))))) ))))) )) )))))))) )) ))))))))))) ))))))))) )) )))))))))) ) )))))))) )))))) ) ))))))))) )))))) ))))))))) )))))))) )))) ))6 ))))) )SBN )))-))-)))-))))-6

)))) ) D)H 850 Kč ))))) ))) )))))))) )) www.sophisscagallery.cz/kniha

portfolio

text Michal Novotný Autor je ředitelem centra současného umění Futura.

Romana Drdová Romana Drdová dnes pracuje s tím, co bychom mohli nazvat rozšířeným polem tělesnosti a k čemu patří futuristické vize módního průmyslu, medicínská protetika stejně jako prodej spirituality a duševní stability jako součásti obecného diktátu krásy a zdraví. Všímá si toho, jak naše tělo a jeho fyziologické procesy ovlivňuje celá řada nehmotných a často i neviditelných nebo nevědomých podnětů. Práce Drdové má podobu materiálových kompozic, které po vzoru zenových zahrad vytvářejí duševní náladu. Nechybí jim však ani atmosféra butiku a aranžérství komerčních produktů. Často připomenou japonský přístup k jídlu s důrazem na vizuální stránku servírování a texturu jednotlivých potravin. Všude je tak cítit snaha o vyrovnanost a čistotu. A to již v raných pracích, které vycházejí z konceptuální, na médium zaměřené fotografie. S ní spojenou chladnou abstraktní estetiku však Drdová užívá spíše jako určitý žánr. Již na dvojici černobílých fotografií Slope z roku 2012, které i výběrem diagonálně komponovaného funkcionalistického schodiště prozrazují své avantgardní vzory, jde ve výsledném efektu spíše o jakousi cinematickou atmosféru – za tichou prázdnotou se odehrávající hitchcockovské drama. O rok později na výstavě v galerii Kostka v pražské MeetFactory (Blue/White) již fotografie Drdová doplňuje modrými a bílými zářivkami do výsledné instalace, ve které se dopadající světlo a vytištěný obraz vzájemně prolínají. O další rok později již fotografie zcela mizí a v Prádelně Bohnice (Pocitová teplota) ji nahrazují jen podsvícené závěsy. Během stáže ve studiu experimentálního textilu na UMPRUM v roce 2014 přenesla Romana Drdová svůj předchozí intenzivní zájem o módu do své umělecké tvorby a ještě více upozadila původní startovní pole fotografie čistě do pozice kompozičního uvažování prostoru přeneseného do plochy. Pojetí módy jako svého druhu sochařství, které zároveň výrazně ovlivňuje a vytváří naši tělesnost, se formuje právě zde v projektech, jako je „smogový kšilt“ (MICA, 2014), který má dát svému nositeli možnost pevněji se

oddělit od neustále vizuálně atakujícího urbánního prostoru. V témže roce Drdová jako semestrální práci na AVU vystavuje Solar Apparel, sérii módních návrhů inspirovanou architekturou solárních panelů. Formálně připomíná postmoderní zesměšňování klasických motivů abstraktního umění. Je však zároveň obhajitelná a kompetitivní i na poli užitého umění. Opět se zde tak objevuje typický mechanismus určitého znovupromýšlení existujících estetických systémů a jejich aktualizace v rámci jiného užití. Zájem o systémy brandingu a produktového marketingu rozvíjí i další semestrální projekt Water Self (2016) pracující s identickými lahvemi čisté vody s bílými hladkými etiketami potištěnými výraznými černými nápisy. Vedle toho, že jde o zřejmý komentář k prodávání čisté vody i k marketingovým postupům pseudoindividualizace, dobře známým právě v oblasti balených nápojů, kdy je uniformní produkt zdánlivě rozdílnými nápisy obdařen jakousi aurou specifičnosti pro konečného konzumenta, je projekt autonomní také z hlediska obalového designu a copy writingu. Minimalistické tendence, stejně tak jako upouštění od tradičního pojetí značky jako neměnného loga, jsou v komerční oblasti nepochybně přítomné, a právě výrazná protikladnost, až kontroverze nápisů, které jsou zároveň floskulně internetově prázdné („WHITE CHINA“ nebo „Jesus died for you“) by, troufám si říci, mohla fungovat i na reálném trhu u cílové skupiny 14 až 22 let. Romana Drdová se tak jako celá řada umělců její generace nevymezuje v tradičním smyslu proti tržním mechanismům. Spíš vytváří přesahující projekty, které jsou současně kritikou i přivlastněním si

marketingových mechanismů, aniž by tyto dvě polohy bylo zcela možné i nutné oddělit. Pro současnou výtvarnou polohu Drdové je přelomová výstava Intuitive Gradient v úzké komůrce někdejší galerie K.art.on dnes již bývalých Karlin Studios. Právě zde se objevuje typické přepínání pohledem mezi abstrakcí a konkrétní asociací v kresebně plošně naaranžované instalaci z fragmentů materiálů, které si na jednu stranu zachovávají stopy původní identity a na druhou jsou jen abstrahovanými liniemi a plochami. Také zde umělkyně rozšiřuje svoji dříve střídmou barevnost o neonově žlutou a sytě růžovou barvu samolepicích připomínkových bločků – dvě barvy, které se budou s původní tmavě modrou v její pracích objevovat i nadále – a které nakonec také patří k současné měkké náladě v módě i produktovém designu. Zde se také poprvé instalace vzdává jasných referenčních bodů a staví jen na čistě vizuální citlivosti kompozic, které však v důsledku odkazují ke strukturám vyabstrahovaným z tisíců reklamních fotografií naaranžovaných produktů. Na výstavě v galerii Hraničář v minulém roce a v díle Profoundly Human a v galerii Futura v létě letošního roku se tento mechanismus dále prohlubuje a rozšiřuje o explicitně přítomné lidské tělo a jeho části, které se právě v těchto módně-proteticko-wellnessových kompozicích stává jedním z prodávaných objektů. V obou těchto výstavách se také navrací předchozí, nyní ovšem transformovaná tichá mrazivost, když některé kompozice, i přes svou perfektní materiálovou a barevnou vyváženost odvozenou z komerční fotografie, připomenou jakési abstrakce pitvaných nebo zmrzačených těl.

W A T E R S E L F, 2015, foto: Tomáš Souček

P R O F O U N D LY H U M A N , 2015, foto: Tomáš Lumpe

M I C A , 2015, archiv autorky

P Í S M O B E Z K O S T Í , Futura, 2017, foto: Tomáš Souček

INTUI T IVE GR ADIENT 2014, foto: Tomáš Souček

téma

text Ladislav Zikmund-Lender Autor v akademickém roce 2016/2017 realizoval díky Fulbrightově stipendiu výzkum dějin queer umění na UC Berkeley.

Umění jinakosti Jaké místo mají queer lidé ve výstavním prostoru? Na základě aktuální výstavy Queer British Art 1861–1967 v londýnské Tate Britain si můžeme klást řadu otázek: Proč je důležité, aby zrovna v muzeu umění dostaly hlas menšiny, které byly z politických důvodů umlčovány? Jak je včlenit do narativů dějin umění a jak může dnes muzeum umění čelit sílícímu hlasu konzervativních obhájců „přirozenosti“?

Když jsem v roce 2009 na třetím sjezdu českých (a tehdy i slovenských) historiků umění přednesl příspěvek o tom, že i neheterosexuální lidé umění tvořili a tvoří, přijímali a přijímají, sbírali a sbírají a psali a píší jeho dějiny, diskuse uměleckohistorické obce se stočila k tomu, že kulturní prostředí je přece zcela tolerantní a žádný problém neexistuje. O několik let později jsme tedy s týmem kolegů a kolegyň připravili pro Moravskou galerii v Brně koncept výstavy minulého i současného queer umění s pracovním názvem Příčné kódy / Queer codes, která by se tomuto tématu věnovala. Měla ambici se po polském výstavním projektu Ars Homo Erotica, který vznikl za krátkého působení Piotra Piotrowského v čele Národního muzea ve Varšavě, stát druhou velkou výstavní přehlídkou, která by dala hlas a viditelnost lidem s neheterosexuální citovou orientací v přední státní výstavní instituci některé ze zemí bývalého sovětského bloku. Po dvouletých přípravách rozsáhlého projektu, který měl v šesti tematických částech v prostorách brněnského Uměleckoprůmyslového muzea a v rozsáhlém katalogu ukázat, jakými různými strategiemi se neheterosexuální identity u nás stávaly a stávají viditelnými ve vizuálním umění, došlo k výměně vedení galerie a přestože byla výstava zařazena ve výstavním plánu, s přípravným týmem byla ukončena veškerá komunikace (Jedinou stopou zamýšleného projektu se stala studie v 69. Bulletinu Moravské galerie Vůle k vidění: Obrazy jiné touhy v muzeu umění). K narušení aprior ní heterosexuality institucionalizovaného výstavního prostoru tedy u nás prostřednictvím velkého souhrnného výstavního projektu stále nedošlo a v situaci vyostřujícího se rozkolu mezi konzervativní a liberální částí společnosti toto téma rozhodně

není mrtvé. Takovým modelovým projektem může být aktuální výstava Queer British Art 1861–1967 v Tate Britain v Londýně.

Ukazovat neviditelné

I v letošním roce druhý srpnový týden tuzemský mediální prostor zamořily požadavky, aby neheterosexuální menšiny nedávaly nic, co se týká jejich jinakosti, na odiv, ale ve skrytu svého soukromí si dělaly, co chtějí. Ponecháme-li stranou, že jakákoli veřejná diskuse o společenské změně nemůže proběhnout, aniž by se nerovný stav věcí nejprve zviditelnil a ukázal, otevírá se zde i otázka po povaze sexuálních menšin. Vědecky potvrzený fakt, že sexuální orientace je vrozená, rozostřuje diskuse o kulturní a sociální konstrukci sexuální identity, což je pro většinu, která vyrůstala v situaci, kdy je její identita apriorně přirozená, normální, správná a není ji třeba nijak vyjednávat, těžko pochopitelné. Americká teoretička Judith Butler přišla skoro před třiceti lety s teorií, že genderová identita se konstruuje až svou performancí, tedy chováním, jednáním, gesty, diskurzivním jazykem i řečí těla. V předmluvě vydání své knihy Gender Trouble z roku 1999 napsala, že si uvědomuje, že zpochybnění dominantního, heterosexuálního rámce vyžaduje odvahu a nese s sebou určitý pocit vykořenění. Co však Butler ve svém textu opomněla a čím se později začali zabývat další kritičtí teoretici jako Jack Halberstam, je performance identity prostřednictvím vizuálního umění. Na modelovém příkladu české umělkyně Toyen (Marie Čermínové) tento zásadní moment ukázala v knize Homosexualita v dějinách české kultury Milena Bartlová: vizuální umění je nezastupitelným

L A U R A K N I G H T: AUTOPORTRÉ T S AK TEM 1913, olej na plátně, 152,4 × 127,6 cm, National Portrait Gallery, Londýn Když byl tento autoportét Laury Knight, malující svou přítelkyni Ellu Naper, poprvé vystaven, kritika nešetřila odsudky jako „tupost“ a „vulgarita“, protože bylo proti veškerým konvencím, aby se žena dívala na jiné nahé ženské tělo.

Předplaťte si art+antiques a získejte Výkladový slovník malířství, grafiky a restaurátorství 09

září 2017

99 Kč / 4,70 ¤

Retrospektiva Anny Daučíkové 34 / Umění jinakosti 64 / 500 let s Lutherem 12 /

S ARTcard můžete využít slevu u těchto partnerů Galerie hlavního města Prahy 120 60 Kč Médium: Figura (do 8. 10.) Jaroslav Róna 1997–2017 (do 29. 10.) Pavel Baňka: Blízkost (od 10. 10. do 7. 1. 2018) DOX 180 108 Kč Před očima: Příběhy Iráku (do 8. 1. 2018) Stanislav Libenský Award (od 22. 9. do 20. 11.) Rekonstrukce paměti (od 22. 9. do 20. 11.) Uměleckoprůmyslové museum v Praze 150 Český kubismus (do 31. 12.)

80 Kč

Muzeum umění Olomouc 70 35 Kč Milena Valušková 1971 – 2017 (do 29. 10.) Koně v piškotech (do 1. 10.) Světlo Jinak VI (od 5. 9. do 1. 10.) Moravská galerie v Brně 120 60 Kč Cena Jindřicha Chalupeckého: Finále 2017 (od 22. 9. do 14. 1. 2018) Clemens von Wedemeyer: Nebeská havěť (od 22. 9. do 14. 1. 2018) Dům umění města Brna 80 Tomáš Ruller (od 13. 9. do 12. 11.) Městské zásahy (od 27. 9. do 29. 10.) Oblastní galerie Liberec 80 Giacometti – Picasso – Chirico (do 1. 10.) Metznerbund (od 21. 9. do 31. 12.) Rudolf Jakubek (od 21. 9. do 31. 12.)

Získáte 12 čísel časopisu (z toho 2 dvojčísla) Ročenky ART+ Trh s uměním v letech 2017–2018 Poválečné a současné umění 2017–2018 ARTcard s programem Sphere Přístup do elektronického archivu časopisu

40 Kč

Museum Kampa 200 100 Kč Manolo Blahnik: The Art of Shoe (do 12. 11.) Jaroslav Paur (do 15. 10.) František Kupka a umělecká skupina v Puteaux (do 9. 1. 2018)

roční předplatné: 885 Kč (ušetříte 274 Kč oproti koupi na stánku) objednávejte na www.artcasopis.cz nebo bezplatné lince 800 300 302 Při objednávce uvádějte kód nabídky: AA17VYS Nabídka platí pro standardní roční předplatné uhrazené do 8. 10. 2017 nebo do vyčerpání zásob pouze pro nové předplatitele v ČR. Dárky rozesíláme do pěti pracovních týdnů od obdržení prvního čísla časopisu. Změna dárku vyhrazena.

Výkladový slovník malířství, grafiky a restaurátorství

Zevrubné vysvětlení pojmů, technik, technologických postupů, materiálů i přípravků z oblasti malířství, umění, grafiky i souvisejících oborů dělá slovník přitažlivým a univerzálně použitelným pro širokou odbornou i laickou veřejnost.

S ARTcard ušetříte až 50 % na vstupném u našich partnerů. Program Sphere nabízí další výhody a slevy na více než 10 000 místech v ČR a SR. www.artcasopis.cz/predplatitelska-artcard

staveniště

Den architektury!

Mnohostěny Alfreda Neumanna

Česko – I letos je na přelomu září a října čas oslavit architekturu – jakým způsobem to uděláte, je jen na vás, program sedmého ročníku celorepublikového Dne architektury je zase o něco širší a rozmanitější. Navzdory názvu se festival roztáhl do celého týdne a do jeho příprav se zapojilo několik desítek spolků, sdružení i jednotlivců ve více než šedesáti městech v celé České republice. Motto letošního ročníku zní „Voda, lidé, město“ a jeho hlavním tématem je historické i současné zapojení vodního živlu do organismu města. Krom tradičních architektonických procházek, diskusí, happeningů a cyklojízd nás tak letos čekají také nejrůznější plavby. Provázet nás opět budou architekti, historici architektury, památkáři, ale i místní aktivisté. V rámci oblíbené sekce Hurá dovnitř! se i letos můžete podívat do budov a lokalit, které jsou běžně nepřístupné. Třeba do kubistických vil na Rašínově nábřeží nebo do Pleskotovy ČSOB v Radlicích v Praze nebo do podzemí ve Slavonicích. V Praze zahájí festival diskuse na téma 15 let po povodních, která proběhne v karlínském studiu Českého rozhlasu. Další program čítající desítky akcí se pak bude soustředit především k břehům Vltavy a jejích přítoků, připraveny jsou i dvě speciální plavby parníkem – sobotní plavbu bude kormidlovat novinářka Karolína Vránková, nedělní pak historik architektury Richard Biegl. V Brně se můžete vydat Vodama industriálníma Brnama, v Táboře projít potrubím přivádějícím vodu z rybníka Jordán, v Pardubicích budete mít k dispozici celou „mapu vody“. Industriální nádech budou mít exkurze do starých textilek ve Smržovce a Tanvaldě, zámecké vodovody a kanalizace můžete prozkoumat ve Vimperku.

Praha – V Galerii NTK v Dejvicích probíhá do začátku října výstava věnovaná životě a dílu architekta Alfreda Neumanna (1900–1968). Neumann se narodil ve Vídni, v deseti letech se s rodinou přestěhoval do Brna, ve 20. letech studoval architekturu u Petera Behrense na vídeňské akademii, za války byl vězněn v Terezíně a po únoru 1948 emigroval do Izraele. Neumannova architektura se výrazně vymyká dobovému kánonu tzv. mezinárodního stylu. Místo modernistické ortogonality pracuje s geometrií mnohostěnů. Mezi jeho nejvýznamnější realizace patří radnice v Mat Jamu nebo nájemní dům Dubinaer v Ramat Ganu. Na výstavě v NTK jsou k vidění dosud nezveřejněné fotografie, architektonické výkresy a novodobé modely. Čtyřmi prostorovými modely v životní velikosti mohou návštěvníci procházet, a autenticky tak vnímat geometrii a prostorové uspořádání Neumannovy architektury. / PL

L OŇSK Ý DEN ARC HI T EK T UR Y: PRO C HÁ ZK A KOR Y T EM B O T I Č E S A R C H I T E K T E M J A N E M Š É P K O U, foto: Kruh

Dokonce i exkurze na sídliště bude mít něco společného s vodou – sídliště Mšeno stojí přímo na břehu Jablonecké přehrady. Se Dnem architektury je spojen také filmový festival Film a architektura, který proběhne mezi 30. zářím a 4. říjnem v Praze, vybrané projekce můžete zhlédnout i v Brně, Plzni, Hradci Králové nebo Nymburce. Připraveny jsou především autorské dokumenty, ale také experimentální snímky či hrané filmy s výjimečným scénickým a architektonickým pojetím. Pohled do zákulisí architektonické soutěže na stavbu muzea v Andoře, které se zúčastnili přední světoví architekti, nabídne dokument Competition. Připraveny jsou také dokumenty o Le Corbussierovi či Hermanu Herzbergerovi nebo sekce věnovaná fotografům architektury, například manželům Becherovým či Andreasi Gurskému. Předzvěstí festivalu Film a architektura bude již 20. září premiéra dokumentárního filmu REM o Remu Koolhaasovi, který natočil architektův syn Tomas. Den architektury vznikl v roce 2010 z iniciativy Marcely Steinbachové z pražského spolku Kruh. Připojit se k němu může kdokoli – organizaci jednotlivých akcí mají na starosti místní sdružení

či jednotlivci, Kruh pak celou akci zastřešuje a propojuje. Cílem Dne architektury je propojit odborníky a širokou veřejnost, představit známá i méně známá místa skrze osobní pohled architektů a teoretiků. Díky tomu mohou lidé najít bližší vztah ke svému prostředí a dále usilovat o zlepšení jeho kvality. Podle slov Marcely Steinbachové také Den architektury inspiroval vznik mnoha místních spolků a iniciativ. / KJ

ALFRED NEUMANN: R ADNICE V BAT JAMU 1963–1969 , foto: Galerie NTK

inzerce

III

X II

KARLIN S NING

1 31 5

W ADR ES

6 13

5 12

N EW O PE

4 11

3 10

FE LI

DIOS NEW U T URS HO

Karlin Studios @ New adress: Prvního pluku 2, Praha 8 Kasarna Karlin New opening hours: Wednesday – Sunday 14:00 – 20:30

I X 7 14 V III I X 10/8–10/9 Adam Ulbert 10/8–10/9 Anna Slamova a Marek Delong 20/9–15/10 APART Collective 20/9–15/10 Piotr Bosacki 26/10–26/11 Ilona Németh 13/12–14/1/2018 Dominik Gajarský 13/12–14/1/2018 Gizela Mickiewicz

Památník národního písemnictví ve spolupráci s Ústavem dějin umění AV ČR, v. v. i. The Museum of Czech Literature, in collaboration with the Institute of Art History of the Czech Academy of Sciences

Ferdinand II. Tyrolský & letohrádek Hvězda Ferdinand II, Archduke of Austria & the Star Sum≈ mer Palace 8. 9. – 29. 10. 2017 letohrádek Hvězda Star Summer Palace www.pamatniknarodnihopisemnictvi.cz Pořadatelé / Organizers:

Inzerat_Art_Antiques.indd 1

S podporou / Supported by:

Partneři / Partners:

Mediální partneři / Media partners:

19.07.17 15:36

design

text Iva Knobloch Autorka je spolueditorkou knihy Design v českých zemích 1900–2000, působí v Uměleckoprůmyslovém museu. foto Jiří Gordon, GAVU

Tenkrát v Montrealu Nádraží v Chebu by mohlo sloužit jako předsálí expozice Automat na výstavu, jež v chebském Retromuseu inscenuje československou účast na Expo 67 v Montrealu. Kosmická mozaika a vitraj hýřící slunečním spektrem výmluvně ilustrují éru po vypuštění člověka na orbit, kdy futuristické vize pronikaly do každodenního života v podobě výzdoby veřejného prostoru, módy či tvarů praktických i propagačních předmětů.

Autorky výstavy, zkušené badatelky, editorky a kurátorky Daniela Kramerová a Terezie Nekvindová, upozorňují, že „Expo 67 nenabídlo technologické či utopické vize světa budoucnosti jako jiné výstavy“. V jeho názvu totiž zazněl název Exupéryho knihy Terre des hommes (Země lidí). Poselstvím Expa 67 byla integrace humanistických hodnot do světa naformátovaného neotřesitelnou vírou v pokrok, dobývání kosmu, vpádem technologií a automatizací výrobních procesů, které pro člověka 20. století představovaly prožívání sci-fi v běžném životě. Na Expu tak fascinujícím dojmem působila nová vizuální média, v nichž se propojil humanizační a technologicko-utopický aspekt, zejména prostorové multi projekce, jimiž se Expo 67 zapsalo jako zásadní událost v historii nových médií. Hlavním tématem projekcí byla, jak později komentoval Marshall McLuhan, „globální vesnice“, lidské hemžení v různých podobách a končinách světa, a je dobré si připomenout, že v kanadském pavilonu měl premiéru také oceněný film We are young! režiséra českého původu Alexandra Hackenschmieda, synchronní projekce pro šest obrazovek.

Stvoření světa A U T O M A T N A V Ý S TA V U . Č E S K O S L O V E N S K Ý PA V I L O N N A E X P O 67 pořadatel: Retromuseum Cheb kurátorky: Daniela Kramerová, Terezie Nekvindová autorská intervence: Pavel Sterec design výstavy a publikace: Matěj Činčera, Jan Kloss termín: 11. 5.–5. 11. 2017 repríza: Moravská galerie v Brně termín: 24. 11. 2017–18. 3. 2018 www.retromuseum.cz

Letos se padesáté výročí Expa 67 připomnělo v Montrealu hned několika expozicemi a událostmi. U nás se podařilo díky synergii kurátorského, uměleckého a designérského týmu skromně, ale působivě zpřítomnit tuto historickou událost tak, aby návštěvník mohl sám kriticky ocenit právě to podstatné z československé účasti. Poměrně malý prostor expozice nabízí promyšlenou koncepční dramaturgii kurátorek a redukcionisticky přesný, perfekcionistický výstavní design skupiny Okolo. Také díky umělecké intervenci Pavla Sterece se výstava nestala „dojemným oprašováním minulosti“, ale iniciací k subjektivnímu pohybu mezi objekty a „osvobozenými obrazy“.

První místnosti, která má charakter ztemnělého promítacího sálu, „black boxu“, dominuje digitální snímek mozaikové projekce diapolyekranu Emila Radoka a Josefa Svobody Stvoření světa. Tento audiovizuální projekt sice vznikl jako politická objednávka propagace plzeňské Škodovky, ale jeho přesah dokázal fascinovat návštěvníky natolik, že místo aby kolem polyekranu jenom procházeli, jak bylo v úmyslu autorů, postávali nebo posedávali na zemi a zhlédli celý snímek až do konce. V Chebu máme možnost vidět i názvy jednotlivých sekvencí, což pomáhá pochopit kontinuitu scénáře – znejisťujícího, vtipného, sugestivního. Dominantní pozice polyekranu ve výstavě ukazuje, že jej lze považovat za ten nejdůležitější přínos, kterým se Československo spolupodílelo na vzestupu nových médií v masové komunikaci a jejich umělecké potenci. Stát do realizace polyekranu vložil nesmírné prostředky a i oficiální československá reprezentace jej avizovala jako hlavní atrakci pavilonu. Scenáristovi a režisérovi Emilu Radokovi se podařilo uchopit rozjitřené pole vnímavosti tehdejší doby, vizualizovat apoteózu techniky v lidském životě tak, že se stala „novou přírodou“, ukázat, že technologie a technika budou už napořád určovat životní prostor a uchvacovat jej novou avantgardní krásou. Snímek Stvoření světa končí Cranachovým obrazem Adamy a Eva s jablkem poznání – vtipné i prorocké, uvědomíme-li si, že o něco později právě jablko poznání se stane logem Jobsova a Wozniakova Applu… Vysunování polyekranů, které tehdy zvyšovalo působivost projekce, připomíná na chebské výstavě instalace fotografií na prosvícených stolech, halících se do měkkého bledého světla. Ze tmy vystupují dobové záběry zejména od architekta Miroslava Masáka, který se nakonec Expa účastnil jako turista. Doplňují je fotografie ze soudobého pátrání po stopách pavilonu v Kanadě a připomínka bienále v Brně v roce 1968, které bylo poprvé

a naposled věnováno výstavnictví a pro něž se montrealské expozice staly určitým kánonem.

Kinoautomat Kontrastně nasvícená druhá místnost nabízí překvapivý a neokoukaný výběr exponátů skla a šperků s centrální plastikou Jiřího Nováka a dalšími sochařskými objekty. Exponáty prezentují zejména slovenskou účast, které je také věnována vůbec poprvé heuristická studie v katalogu. Monumentalitu dodává prostoru diagram procházky československým pavilonem, založený na precizní rekonstrukci rozmístění exponátů, opírající se o výzkum dobové literatury, archivního materiálu i orální historie. Na kontrastu první a druhé expozice se také kurátorkám podařilo představit vhled do tehdejších přístupů v oblasti výstavnictví. Druhá místnost reprezentuje tzv. českou výstavnickou školu, která vrcholila na

Bruselu 58, byla založená zejména na spektakulárních prostorových expozicích skla a výtvarných statických objektů. Naproti tomu první místnost, „black box“, poukazuje na odklon od statického ve prospěch performativity nebo – jak to vyjádřil Pavel Sterec – nástup nové, kontextuální metody výstavnické prezentace: „Muzeum umrtvilo artefakt, ale nechalo volně pohybovat diváka, oproti tomu film inhiboval diváka, ale osvobodil obraz. Expo 67 bylo pokusem o destabilizaci těchto dichotomií.“ Na návštěvníka nepůsobil jenom objekt, ale i jeho zobrazení. Neméně zajímavý je třetí oddíl výstavy – totiž dobové dokumentární filmy ukazující další přínos české audiovize – Kinoautomat, stand-up a zábavnou filmovou komedii s Miroslavem Horníčkem v hlavní roli, v němž diváci mohli interaktivně (automaticky) ovlivňovat průběh děje. Tato senzace také dala název výstavě v Chebu a nutno říci, že

podtrhla českou specifičnost, která si tváří v tvář patetickým výzvám budoucnosti zachovává bodrý lidový humor. Návštěvník má také možnost prostudovat si překvapivé, myšlenkově svěží libreto československé účasti v Montrealu z roku 1965 od Otokara Binara, Václava Havla, Miroslava Masáka, Pavla Juráčka a Lidmily Švarcové, které sice zvítězilo ve veřejné soutěži, aby bylo vzápětí vyřazeno matadory výstavnictví, kteří v prezentování pokroku a socialismu spoléhali na jistotu řešení. Kurátorky tak upozorňují, že československý pavilon na Expu 67 se stal měřítkem kvalitních výstavnických expozic, byl však i známkou rutinérského přístupu.

Doprovodná publikace Publikace, kterou společně vydaly GAVU v Chebu a AVU v Praze, je vůbec první kritickou studií československé účasti na Expo 67 s heuristicky a interpretačně objevnými tex-

Galerie Pro arte Tržiště 13, Vratislavský palác 118 01 Praha 1, Malá Strana

21. 9. – 31.10. 2017 Vstup zdarma

Otevřeno každý všední den od 14 do 17 hod., pro jiné termíny tel.: 257 941 660

www.proarte.cz

knižní recenze

text Petra Hanáková Autorka je postakademička, věnuje se kulturním dějinám tvorby oděvu a módy.

O československé módě V minulém roce se shodou okolností objevily dvě souhrnné knihy mapující oděvní produkci a odívání v bývalém Československu. Móda za železnou oponou: Společnost, oděvy a lidé v Československu 1948–1989 vedoucí sbírky textilu UPM Konstantiny Hlaváčkové a Stratená (m)ÓDA: Odevná kultúra na Slovensku v rokoch 1945–1989 historičky umění a iniciátorky sbírky módy a textilu ve Slovenském muzeu dizajnu Zuzany Šidlíkové.

MÓDA Z A ŽELEZNOU OPONOU: S P O L E Č N O S T, O D Ě V Y A L I D É V Č E S K O S L O V E N S K U 19 4 8 –19 8 9 Konstantina Hlaváčková, Grada 2016, 288 stran, cena: 359 Kč S T R A T E N Á (M)Ó D A / L O S T (M)O D E . ODE VNÁ KULT ÚR A NA SLOVENSKU V R O K O C H 19 45 –19 8 9 Zuzana Šidlíková, Slovart 2017, 248 stran, cena: 19,95 eur

Móda za železnou oponou je výsledek dlouholetého kurátorského snažení, sumarizace několika publikací a ozvěna několika výstavních projektů. V případě druhé knihy je to první z výstupů tříletého intenzivního výzkumného projektu realizovaného na Vysokej škole výtvarných umení, který dal vzniknout i právě končící výstavě ve Slovenské národní galerii (SNG) nazvané Nech šije! Móda na Slovensku 1945–1989. Přestože se knihy věnují stejnému období, vycházejí do velké míry z podobného sbírkového korpusu a jsou vedeny především snahou o zmapování opomíjené oblasti spotřební a materiální kultury, jejich přístup vykazuje zajímavé, v mnohém výmluvné rozdíly. Obě badatelky každopádně stojí před stejnými těžkostmi – mapované období je poměrně rozsáhlé a členité, navíc uměle vymezené především politickými mezníky. Například hned rok 1945 není v odívání významným milníkem, kontinuita s dobou nedostatku během válečných let je větší než rozdíly, takže větší logiku má periodizace v knize Hlaváčkové z roku 2000 Česká móda: zrcadlo doby, 1940–1970. Stejně tak mnohé návyky a praktiky normalizačního odívání prosakují až do „divokých devadesátých let“

či dokonce za ně. Další komplikaci představuje nedostupnost archivních materiálů, které by blíže rozkryly fungování dobového oděvního a propagačního průmyslu (ať už způsobená absencí dobové snahy archivovat, nebo rozsáhlými skartacemi po roce 1989). Ale především a hlavně je to obtížný úkol pro unikavost předmětu zkoumání. Šidlíková tuto neuchopitelnost naznačuje už v názvu – ve slovní hříčce je tu ztracená móda, modus i óda… Nicméně tato trochu kostrbatá hra se slovy mizí hned v podtitulu, kde autorka jasně definuje svůj předmět jako „oděvní kulturu“, čímž se elegantně vyhýbá nástrahám poněkud esenciální víry v to, že móda naplňuje nějakou samozřejmou vnitřní potřebu krášlení se, která se (především u žen) prosadí nehledě na politické okolnosti (tuto linii naopak implicitně tušíme u Hlaváčkové).

Potíže s módou Samotné označení předmětu za „módu“ je problematické. Už od dob Charlese F. Wortha, prvního návrháře „hvězdného typu“, a následně po celé dvacáté století tento termín označuje mašinerii spuštěnou výlučností individuálního tvůrce či módního domu, jež

knižní recenze

odívání, z obou badatelských projektů mizí. U Šidlíkové je naznačení této problematiky jen ve stručné dílčí kapitole pochopitelné kvůli časovým omezením projektu. Výzkum spotřebitelských praxí je časově náročnější a nepředvídatelnější než historie oděvních závodů a vývojových center, které tvoří největší část knihy. U Hlaváčkové je v kontextu dlouhodobého zájmu tato absence překvapivější. Možnost v rámci orální historie zkoumat dobové praxe nejen tvůrců (jako to dělá Šidlíková), ale i spotřebitelů by výrazně oživila dobový obraz.

Výzkum musí pokračovat Navzdory tomuto opomenutí je Šidlíkové kniha badatelsky silná – při formování základního obrazu v rámci hospodářských dějin vychází z archivního výzkumu (fondy oděvních podniků), diskurzivní analýzy

dobové módní žurnalistiky, využívá metod orální historie i sběru materiálu mezi pamětníky. Její výzkum ostatně zároveň vytvářel základ oděvní sbírky Slovenského múzea dizajnu. Nabízí kontextuální přesahy do relevantního středoevropského prostoru, dílčí estetické zhodnocení dobové vizuální kultury (téma módní fotografie, především kariéra Karola Kállaye) i zdrojové rozhovory s aktérkami dobové produkce. Velmi kvalitně vypravená publikace s mnoha fotografiemi je navíc vydaná dvojjazyčně, takže anglická verze může být i přínosem pro mezinárodní výzkum oděvní kultury socialistického bloku. Naproti tomu kniha Hlaváčkové sice navazuje na delší badatelský zájem o československou módu, nicméně jeví se spíše jako nedostatečně editorsky upravená suma autorčiných dříve vydaných textů. Kniha

je díky tomu roztříštěná, badatelsky se do velké míry omezuje na rozbor dobové žurnalistiky, kontextualizace československé módy k dění ve světě není vždy funkční. Historicky přínosné výzkumné kapitoly, které by si zasloužily více prostoru i ponoru (Výroba oděvu, Kam na nákup módního oděvu?, Textilní materiály), střídají místy až komické pokusy o kategorizaci dobového oděvu (především kapitola Mladí s podkapitolami např. Hipísáci, Pankáči a ti druzí, Jde se na disko…), které by bylo lépe vynechat. Knize chybí dobrý editor a dokonce i korektor (najdeme zde četné chyby v interpunkci), nehezká sazba a nepříliš kvalitní tisk knihy bohužel nedovolí vyniknout ani unikátní obrazové dokumentaci. Československá oděvní kultura za socialismu tak na svou velkou, mezinárodně prezentovatelnou knihu stále čeká.

INZERCE

HOFMAN Vlastislav HOFMAN (1884–1964) Dům umění, House of Arts Jurečkova 9, Ostrava 27. 9. 2017 — 7. 1. 2018

Pocta invenci A Tribute to Invention

nové knihy

Automat na výstavu Daniela Kramerová, Terezie Nekvindová a kol. Kniha Automat na výstavu připomíná Československý pavilon na EXPO 67 v Montrealu. Kolektiv teoretiků se věnuje výstavnictví, srovnání se světovou výstavou v Bruselu, architektuře pavilonu nebo slavným audiovizuálním programům (Kinoautomat, Polyvize, Diapolyekran). Stranou nezůstává ani slovenská účast na projektu. Stejnojmenná výstava v Galerii výtvarného umění v Chebu potrvá do 5. listopadu. GAVU Cheb / AVU 2017, 298 stran,380 Kč

Anna Zemánková Anežka Šimková, Terezie Zemánková „Viděl jsem už mnoho těch,“ píše o art brutistce Anně Zemánkové teoretik Randall Morris, „kdo se k jejím obrazům přiblížili s unaveným výrazem, kterým jako by naznačovali: Proč se mám koukat na nějaké kytky? a vzápětí se prudce nadechli, když jim to došlo, když na ně dolehlo, že před sebou mají něco téměř bezpříkladného.“ Umělkynina velká monografie vychází v české, anglické a francouzské mutaci. KANT 2017, 304 stran, 1490 Kč

připravila Kateřina Černá

Obraz a slovo Alena Pomajzlová K plzeňské výstavě, již pro letošní léto připravila Západočeská galerie, vychází též katalog. Jak už název napovídá, snaží se symetricky skloubit dohromady obrazovou složku s tou textovou. Alena Pomajzlová v něm nepřichází s inovativním výkladem, ale prezentuje pečlivě shromážděné informace kontextualizující vybraná díla. Od Kolářových analfabetogramů až po Valochovy performativní akce a barevné obrazy Dalibora Chatrného. Barrister & Principal, Západočeská galerie v Plzni, 190 stran, 350 Kč

O chalupách a lidech

Věda a umění R. Švácha, S. Soušková, A. Šubrtová (eds.) Na podzim 2015 proběhla v Olomouci konference pod záštitou Uměleckohistorické společnosti. Historikové umění na ní přednesli příspěvky v rámci pěti tematických celků – dějiny umění jako věda, umění a neurovědy, vědecké objevy a staré umění, dějiny umění a esoterika a umělecký výzkum. Sborník z konference ukazuje překvapivé, progresivní i diskutabilní cesty domácí kunsthistorie. Artefactum 2017, 288 stran, 260 Kč

Marcel Duchamp – Rozmluvy s Pierrem Cabannem

Petra Schindler-Wisten Českou chalupářskou subkulturu prozkoumala antropoložka Petra Schindler-Wisten, vedoucí Centra orální historie na Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Na základě rozhovorů s třicítkou respondentů určila konstanty i dobové proměny fenoménu chalupářství. Základem zůstává touha městských obyvatel uniknout na víkend do přírody. Chalupy nestrádají ani po roce 1989, kdy máme možnost cestovat do zahraničí.

Vít Havránek (ed.) V roce 1966 táhlo šachistovi a umělci Marcelu Duchampovi na osmdesát. Přesto s přehledem zvládl dlouhou bilanční rozmluvu s novinářem Pierrem Cabannem. Ta je cenná především jako autorův nejrozsáhlejší komentář k vlastní práci. „Hodně věřím v roli umělce jako média. Umělec něco udělá a jednoho dne je díky zásahu veřejnosti, díky zásahu diváka uznán a později předán dalším generacím,“ uvedl mimo jiné v rozhovoru.

Karolinum 2017, 212 stran, 270 Kč

tranzit.cz 2017, 158 stran, 290 Kč

XXX BSUB BSUB D[ JOGP!BSUB BSUB D[

;",061&/0 %0 4#3&,

EĶM

4UBOJTMBW %JWJÝ

+BO .FSUB

103"%$& /" 53)6 4& 406ý"4/». 6.ÿ/. %BOJFM #BMBCÈO

EĶM

antique news

Modigliani pana Chiappiniho

Viktoriina korunka

Restituce z MET

Janov – Úřady v italském Janově v polovině července předčasně ukončily výstavu obrazů a kreseb Amadea Modiglianiho v tamním Dóžecím paláci, kvůli podezření, že více než třetina z šesti desítek vystavených děl jsou padělky. Z dostupné fotodokumentace lze zjistit, že minimálně tři zde prezentované kresby se objevily také na Modiglianiho výstavě v pražském Obecním domě v roce 2011. Policie v souvislosti s janovskou výstavou vyšetřuje jejího kurátora Rudyho Chiappiniho, jinak vedoucího kulturního odboru na radnici ve švýcarském Locarnu. Chiappini se podle všeho podílel i na pražské výstavě, v poděkování na konci katalogu je jmenován na prvním místě. Problémy s padělky se v souvislosti s Modiglianiho výstavami objevují pravidelně, nikoliv však v tomto rozsahu. Ojedinělé problematické obrazy byly zařazeny například i na malířovu retrospektivu v roce 2009 v Bonnu. Důvodem výskytu velkého množství padělků je mimo jiné neexistence široce akceptovaného souborného katalogu. K pravosti malířových děl se vyslovuje několik vzájemně si konkurujících expertů, mnohdy dosti pochybné pověsti. Zajímavé v tomto směru bude sledovat, jak si povede londýnská Tate Modern, která chystá velkou Modiglianiho výstavu na konec letošního roku. / JS

Londýn – Victoria & Albert Museum koncem srpna do svých sbírek získalo diamantovou korunku bezprostředně spjatou s oběma svými zakladateli. Diadém zdobený diamanty a safíry pro královnu Viktorii v roce 1840 navrhl její manžel princ Albert. Korunku, se kterou třiadvacetiletou panovnici o dva roky později portrétoval Franz Xaver Winterhalter, pro muzeum zakoupili jeho dlouholetí mecenáši, američtí manželé William a Judith Bollingerovi. Šperk byl před dvěma lety prodán privátně v Londýně, nový majitel však loni v létě neuspěl s žádostí o vývozní povolení. Britská muzea pak měla dostat několik měsíců, aby dala dohromady potřebných pět milionů liber (bez DPH) na výkup díla, majitel však svou žádost o vývoz stáhl. Privátní odkoupení díla a jeho následné darování muzeu vyřešilo vzniklou situaci. Cena, kterou Bollingerovi za korunku zaplatili, nebyla zveřejněna. Veřejnosti bude nová akvizice představena až v roce 2019 v obnovené expozici šperků. Galerie, která nese jméno manželů Bollingerových a jejíž architektonické řešení navrhla Eva Jiřičná, byla nově otevřena na jaře 2008. Diadém tvarově odkazuje k routovému věnci v Albertově rodovém erbu (byl druhorozeným synem Sasko-Koburského vévody). Realizován byl královniným dvorním šperkařem Josephem Kitchingem. / JS

New York – Metropolitní muzeum koncem července odevzdalo americkým vyšetřovatelům antickou vázu, která byla v jeho sbírkách od roku 1989. Policie na základě studia historických fotografií usoudila, že váza byla v 70. letech ilegálně vykopána v Itálii. Celá kauza silně evokuje případ tzv. Eufraniova kratéru, kterého se muzeum muselo vzdát v roce 2008 a který je dnes vystaven v Archeologickém muzeu v městečku Cerveteri čtyřicet kilometrů od Říma. Obě vázy předtím, než se dostaly do sbírek MET, měly projít rukama italského obchodníka se starožitnostmi Giacoma Mediciho, který byl v roce 2004 odsouzen za organizování ilegálních vykopávek

MODIGL I ANI? Jedna z kreseb, která se objevila na výstavách v Praze i Janově.

P Y THON: ČERVENOF IGUROVÁ VÁ Z A S DION Ý SEM 360–350 před n. l.

V IK TORIINA KORUNK A foto: Victoria & Albert Museum

a pašování uměleckých děl do zahraničí. Váza je považována za dílo řeckého umělce Pythona z doby kolem poloviny 4. století před naším letopočtem a je unikátním dokladem řecké kolonizace Apeninského poloostrova. Hlavním důkazem, že jde o dílo s problematickou proveniencí, jsou fotografie zabavené v roce 1995 v jednom z Mediciho skladů, na kterých je identická váza ještě obalená zbytky hlíny z vykopávek. Medici se pro New York Times vyjádřil, že si nevybavuje, že by s vázou měl kdy co dočinění, a Sotheby’s, v jehož aukci ji muzeum v roce 1989 za 90 tisíc dolarů zakoupilo, odmítlo prodávajícího identifikovat. / JS

antiques

text Barbora Půtová Autorka je antropoložka, historička umění a nezávislá kurátorka. Působí v Ústavu etnologie FF UK.

Tajemství beninských bronzů Před 120 lety vyplenilo britské koloniální vojsko hlavní město starobylého království Benin v západní Africe. V paláci nalezlo mimo jiné tisíce bronzových artefaktů, které se pak rozutekly po muzeích i soukromých sbírkách celého světa. Jeden z nich si našel cestu i do sbírky Moravského zemského muzea, kde aktuálně probíhá výstava připomínající skvělou tradici beninských bronzů.

Království Benin se nachází v pásmu tropického deštného pralesa na území dnešní jihozápadní Nigérie. Počátky království a jeho stejnojmenného hlavního města sahají do 12. století. Dobu největšího rozkvětu ovšem zažívalo až v 15. až 17. století. Již v 16. století patřilo k vyhledávaným cílům evropských obchodníků, které přitahovaly lokální zdroje a zboží jako palmový olej, kaučuk, slonovina nebo pepř. Království Benin charakterizovala také výroba bronzových artefaktů, jež původně vznikaly na přímou zakázku vládce nazývaného oba. Nezávislé království přitom na svém území velmi přísně kontrolovalo pravidla obchodu a chránilo ekonomické zájmy beninských vládců. Ti po několik staletí úspěšně čelili vnějším tlakům ze strany evropských koloniálních mocností i afrických znepřátelených kmenů, na sklonku 19. století již ale bylo zřejmé, že Velká Británie využije všechny dostupné prostředky, aby Benin začlenila do svého koloniálního impéria v západní Africe. Před 120 lety – 18. února 1897 – vyvrcholila britská trestná výprava, jejímž cílem bylo dobýt hlavní město, zajmout vládce Ovonramwena a připravit jej o život. Na pozadí tažení však stálo prosazování britských ekonomických a obchodních zájmů. Součástí britské imperiální strategie ve vztahu ke království Benin byla snaha získat kontrolu nad lokálními zdroji surovin.

Výroba a původ bronzových artefaktů

KR ÁLOVS T V Í BENIN: BRONZ Y ZKROPENÉ KRV Í místo: Moravské zemské muzeum, Palác šlechtičen autorka: Barbora Půtová termín: 14. 4.–22. 10. 2017 www.mzm.cz

Tradiční výrobní technologie, umělecké a řemeslné dovednosti byly v království Benin před veřejností chráněny, neboť se na ně vztahovalo pravidlo mlčenlivosti. Výrobu bronzových artefaktů zajišťoval cech kovolitců bronzu, jehož příslušníci vyráběli z pověření vládce nebo na základě jeho souhlasu plastiky, zvony, manily nebo meče, zejména ale bronzové desky a pamětní hlavy. Na deskách byl ve vysokém reliéfu nejčastěji ztvárněn vládce, hodnostáři, válečníci,

kněží, obchodníci, hudebníci a zvířata jako leopardi, ryby nebo krokodýli. Umístěny byly v paláci na dřevěných sloupech vnitřního atria. V dobách, kdy tvořily součást královského paláce, byly pečlivě vyleštěné – tím bylo dosaženo působivého účinku zářivosti. Klasické bronzové desky vznikaly zejména v průběhu 16. až 18. století. Ani po roce 1800 však nebyla kontinuita jejich výroby přerušena. Pamětní hlavy byly umisťovány na oltáře zemřelých předků, kde sloužily jako nosná základna řezbou zdobeného sloního klu, který se vsazoval do otvoru v oblasti temene. Symbolizovaly sídlo myšlení, moudrost, vůli, tvořivé schopnosti i záruku úspěchu a zdraví. Pamětní hlavy vládce sloužily jako viditelná připomínka zemřelého vládce, jako nositel nebo prostředek komunikace s duchem zesnulého. Po smrti beninského vládce musel nechat nový oba odlít bronzovou hlavu svého předchůdce a umístit ji na nově zhotovený oltář předků. Tvar a forma pamětních hlav se proměňovaly v historickém čase. Na korunách vládců se variovalo například uspořádání korálků nebo ozdoby po stranách koruny, jako jsou okřídlení. Povinnost odlití hlavy se vztahovala i na hlavu královy matky, jejíž forma koruny je na všech hlavách relativně stejná – vysoká a ohnutá do vrcholku. Ačkoliv se pro označení beninských kovových artefaktů ustálilo adjektivum bronzové, konkrétně slovní spojení beninské bronzy, jedná se z hlediska složení o slitinu mědi, olova, zinku, cínu a dalších kovů. Složení kovu se v království Benin v průběhu staletí proměňovalo, tyto čtyři kovy ale zůstaly základními složkami slitiny. Původ techniky, jíž se beninské bronzy zhotovovaly, byl vždy předmětem mnoha polemik. Technika ztraceného vosku je totiž poměrně složitá

P L A S T I K A L É Č I T E L E , 19. století, království Benin, technika ztraceného vosku, Moravské zemské muzeum Brno, foto: Jan Cága

zahraničí

text Milena Bartlová Autorka je profesorkou dějin umění, přednáší na UMPRUM.

Efekt Luther 31. října letos uplyne kulatých pět set let od chvíle, kdy Martin Luther zahájil německou reformaci, která ovlivnila celý svět. Jubilejní výstavy jsou ale hodně rozpačité.

Efekt Martina Luthera nebyl jen náboženskou záležitostí, i když z dobové církevní politiky vycházel. Rozhodující hranici mezi středověkou minulostí a novověkou budoucností vyznačuje Lutherovo rozhodnutí uvěřit sám sobě a svému vidění věcí, a na rozdíl Jan Husa s tím vyhrát. Pokud se pokyny autorit podpořených společenskou hierarchií dostanou do konfliktu s přesvědčením jednotlivce, ztrácejí nárok jej ovládat. Individuální svoboda víry a jednání zároveň přináší obrovskou zodpovědnost za správná rozhodnutí a dobré činy. Dříve bylo možné je delegovat na instituce, jimž se věřilo, že jsou přímo napojeny na božský zdroj. Od nynějška na to už byl každý sám s vlastním svědomím. Navzdory dlouhé řadě zpětných pohybů, od barokního posilování římskokatolické církve po moderní nacionalismy, zůstal už Lutherův impuls vždy přítomnou inspirací: většině lidí se ostatně spíš než pozdně středověký mnich vybaví Martin Luther King.

Jubilejní výstavy

EFEK T LU T HER: 500 LE T PRO T E S TA N T I SMU VE S VĚ T Ě místo: Martin Gropius Bau, Berlín pořadatel: Deutsches Historisches Museum termín: 12. 4.–15. 11. 2017 www.3xhammer.de

Před čtyřiatřiceti lety se připomínalo jubileum reformátorova narození. Hamburskou výstavou Důsledky Luthera pro umění tehdy otevřel slavný kurátor Werner Hoffmann docela nový pohled na německou reformaci a její přímý i nepřímý vztah k výtvarnému umění. V tehdejší NDR byl Luther naproti tomu politizován tím, že byl přímo spojen s tzv. německou selskou válkou. Východoněmecké oslavy se staly místem rezistence vůči autoritářskému režimu, jež o šest let později přivedla východoněmecké protestanty do čela demonstrací, které jej svrhly. Dnes ale žijeme v jiném světě. Německo je sjednocené a vědecky je zpochybněn i sám spektakulární a symbolický akt, kdy augustiniánský mnich Martin Luther měl přitlouci v předvečer svátku Všech svatých na bránu zámeckého a univerzitního kostela ve Wittenbergu seznam devadesáti pěti tezí kritizujících prodej odpustků i další

provinění římskokatolické církve a jmenovitě její papežské hlavy. I když by výzva k disputaci, ba sporu s držiteli církevní i státní moci takhle vypadat mohla, ve skutečnosti jde zřejmě o zakladatelský mýtus reformačních církví, zformulovaný až po Lutherově smrti. Naše nedávné šestisté výročí smrti domácího reformátora Jana Husa trpělo rozpačitostí proto, že Hus a hlavně husitství jsou kupodivu dodnes společensky a politicky citlivým tématem. Hlavní výstava v Táboře byla provinciální a všechna pozornost se soustředila o rok později při oslavách Karla IV. na docela jiný typ historického obrazu, který umožňoval předvádět pompézní glorifikaci dobrého krále a populární spektákl. Německo ale umí pěstovat státní vzpomínkovou kulturu mnohem zodpovědněji a důkladněji. Jubileum půl tisíciletí luterské reformace letos připomíná několik výstav, které se pokoušejí o současnou interpretaci zakladatelského mýtu německé jedinečnosti. Stejně jako postmoderní německá identita se však i poselství výstavních projektů rozplývá v nejistotě. Nevýrazný projekt ve Wittenbergu se snaží osobnost reformátora distribuovat mezi pětadevadesát mužů a žen, kteří měli naplňovat ideály jeho tezí. Nejpřesvědčivější je výstava Luther a Němci na hradě Wartburgu, která využila propracovanou metodu kritického zkoumání způsobů, jimiž byli konstruováni národní hrdinové. Ukazuje, jak po reformátorově smrti vznikal jeho obraz – tedy ten Luther, který konec konců v dějinách působí, bez ohledu na to, jaký byl jeho život „ve skutečnosti“. V centru zájmu není nedosažitelná fikce konkrétní osobnosti před staletími (jejíž hledání nám sugerovala například naše loňská výstava o Karlu IV.), ale Luther jako místo paměti a sdílených projekcí, který se stal mocným legitimizačním obrazem politických hnutí od sjednocování Německa přes nacionalismus a nacionální socialismus až po zmíněnou východoněmeckou rezistenci.

Obsazení Nového světa Největší výstavu Efekt Luther, pět set let protestantismu ve světě připravilo Německé historické muzeum v Berlíně a je docela překvapivá: není na ní totiž vůbec nic krásného. Výtvarné umění vlastně zastupuje jen rozsáhlá prostorová instalace Přechod v ústřední hale Martin Gropius Bau od Hanse Petera Kuhna, která poněkud prvoplánově didakticky charakterizuje nejistotu přechodu ze staré epochy do nové. Z pěti oddílů rozsáhlé expozice, tvořené převážně objekty etnografického charakteru, se jen ten úvodní věnuje reformacím v 16. století. Luther je tu zasazen do kontextu své doby, především se švýcarskými reformátory Jeanem Calvinem a Huldrychem Zwinglim. Z českého pohledu zamrzí, že Hus je sice zmíněn, protože sám Luther na něj vědomě navazoval, ale na mapě reformace zcela chybí České království, ačkoli tu v době Lutherova vystoupení už

(nahoře) L U T H E R M E Z I R E F O R M Á T O R Y, severní Německo, 1625–1650, olej na dřevě, Deutsches Historisches Museum Berlin Jan Hus sedí u stolu vpravo naproti Johnu Wyclifovi. Římští katolíci se z dolního okraje snaží sfouknout světlo pravdy.

(dole) MISIONÁŘ JEDNOT Y BR AT R SKÉ FR ANZ R IE T Z SCH oblast Nyakyusa v Tanzanii, kolem 1930, dřevo, Herrnhuter Brüdergemeinde Rietzsch byl etnomuzikolog a upravoval luteránské církevní zpěvy pro místní pěvecké sbory.

zahraničí

text David Kořínek Autor je pedagogem na UMPRUM, režisérem magazínu Artmix a členem umělecké skupiny Rafani.

Kdo bude robotu robit? I Vídeň má od letoška své bienále. Pořádá ho místní MAK (Museum für angewandte Kunst) a jeho dramaturgie se má odlišovat od obdobných akcí kombinací témat z oblastí volného umění, architektury a designu. První ročník je věnován robotům, práci a budoucnosti lidstva.

Amazon Echo je fyzickým domovem pro virtuální asistentku Alexu. Na americkém trhu je od roku 2015, na německý přibylo loni. Má podobu válce o výšce 23 centimetrů a váze jednoho kilogramu. V prostředí působí nenápadně, čemuž by odpovídala i cena 4000 korun. Podstatnou část válce tvoří 360stupňový reproduktor, na horní části se nacházejí pouze dvě tlačítka, v těle je umístěno sedm mikrofonů. Jakmile oslovíme umělou inteligenci jménem Alexa, je nám k službám. Echo je pouhou periferií napojenou na naše domácí počítače, neviditelné cloudy, s nimi spojené služby a podporuje řadu platforem internetu věcí. Slyší, mluví, ovládá, prostě dělá věci za nás. Alexa je robotem, který vypadá zcela jinak, než jsme si roboty donedávna představovali. Popravdě, je velmi složité si ji nějak představit, podle jména ji můžeme považovat za cosi rodu ženského, co je však zcela virtuální, nehmotné (pokud pomineme fakt, že toho fyzického je naopak až moc v podobě někde po světě umístěných obrovských datových center). Na její neustálou přítomnost si zvykneme velmi rychle, co nevidíme, a nevyžaduje tedy naši pozornost, jako by neexistovalo. Přitom je stále s námi. Aby mohla dobře fungovat, musí nás slyšet. Pořád. Nonstop. Všechny, kdo jsou v jejím okolí. Celou naši rodinu, všechny přátele, kteří přijdou na návštěvu. Když začne zábava váznout a přestane nás bavit hudba, kterou nám sama vybere, začne vyprávět vtipy, a než nám popřeje dobrou noc, postará se o rozvoz zbytku party domů (pochopitelně Uberem).

Hromady robotů

V I E N N A B I E N N A L E 2 0 17 R O B O T E R . A R B E I T. U N S E R E Z U K U N F T termín: 21. 6.–1. 10. 2017 www.viennabiennale.org

Echo je jedním ze stovek exponátů na výstavě Hello, Robot ve vídeňském MAKu, který je hlavním místem premiérového Vídeňského bienále. To slučuje několik dalších výstav a akcí pod názvem letošního ročníku Roboti, práce, naše budoucnost (Roboter. Arbeit. Unsere Zukunft). Echo je umístěno v jedné z posledních místností Hello, Robot

a my máme pocit, že vše předchozí, co jsme zde viděli, končí právě tady, u Alexy. Touha provázející lidstvo po staletí, snaha vytvořit sluhu, pomocníka, humanoida, robota, umělou inteligenci je na začátku 21. století zhmotněná v jednom malém minimalistickém válci. Kurátorský tým vedený Amelií Klein z Vitra Design Musea pojal výstavu jako edukativní projekt zacílený především na oblast designu, v jehož rámci se snaží reflektovat vztah mezi lidmi a stroji. Aby se vyhnul historické ose, která se u podobných projektů nabízí nejsnáze, zvolil jako vodítko otázky, které nás napadají při setkání či jen pomyšlení na roboty. Jsou jich desítky, od základních typů „Jaká byla vaše první zkušenost s robotem?“ po filozofičtější „Mají objekty své pocity?“ nebo „Věříte ve smrt a znovuzrození věcí?“. Sady takových otázek tvoří jednotlivé kapitoly většinou dodržující uspořádání po výstavních sálech. Neočekávejme však exkurzy do v teorii i umělecké praxi dnes aktuálních témat spekulativního obratu či objektově orientované ontologie. I když na postinternet v rámci Vídeňského bienále také dojde, ale jinde. Výstava Hello, Robot se věnuje především designu, což odpovídá nejen zaměření pořádající instituce, ale i snaze nově založeného bienále prezentovat se jako událost na pomezí designu, umění a architektury. Odpovídá tomu i způsob instalace jednotlivých exponátů v MAKu, nad nimiž se vznáší zmíněné otázky vyvedené v 3D průhledných plastových nápisech (předpokládám, že řezaných robotem, tedy 3D tiskárnou). Exponátů je hromada a jsou instalované do… hromad. Je to typ výstavy, jejíž choreografii určují shluky předmětů nejrůznějšího charakteru. Což může na jednu stranu vyvolávat pocit důležitosti vzájemných souvislostí, na druhou vede k upozadění drobných, a přitom zajímavých (důležitých) předmětů před ostatními. Divák se zkušeností ze současných výstav umění může být nalákán prologem v podobě sady tisků Douglase Couplanda, známého

(vlevo) YONE Z AWA: DIREC T ION AL R O B O T, 1957, soukromá sbírka, foto: © Andreas Sütterlin, 2016 A L E X A , inteligentní osobní asistentka vyvinutá společností Amazon Lab126, 2016, foto: Profimedia

inzerce

GHMP 13.7.– 8.10. 2017

Knihkupectví ArtMap

FIGURA

Jiří Kovanda, Roman Ondak, Ján Mančuška, Jiří Thýn, Jan Boháč, Pavla Sceranková, Matěj Smetana, Radek Brousil, Dominik Lang, Eva Koťátková, Anna Hulačová, Martin Kohout, Barbora Fastrová + Johana Pošová, Roman Štětina, Viktor Dedek, Marie Tučková, Valentýna Janů

Knihkupectví ArtMap je provozováno ve spolupráci s Agosto Foundation

MÉDIUM:

MÉDIUM: FIGURA kurátorka: Sandra Baborovská

COLLOREDO-MANSFELDSKÝ PALÁC GALERIE HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY, KARLOVA 2, PRAHA 1, GHMP.CZ

Praha: Vojtěšská 18 Brno: Moravské náměstí 1a e-shop: knihkupectvi.artmap.cz

PŘÍBĚH PANELÁKU

22.06. — 19.09.2017 na Soukenném náměstí v Liberci Králův Háj, Ruprechtice, Wolkerák, ulice Aloisina výšina a Franklinova, Mšeno autorky: Lucie Skřivánková, Eva Novotná a kol.

www.panelaci.cz www.facebook.com/panelaci

v Libereckém kraji

DOX PARTNERS

Činnost Centra DOX je podporována grantem hl. m. Prahy pro rok 2017 ve výši 7 000 000 Kč. The DOX Centre’s activities are supported by a grant from the City of Prague in the amount of 7,000,000 CZK for the year 2017.

DOX MEDIA PARTNERS

PAMÁTNÍK TEREZÍN / TEREZÍN MEMORIAL & BEIT THERESIENSTADT HNĚDÁ KARTONOVÁ SLOŽKA - pocta Felixi Blochovi THE BROWN CARDBOARD FOLDER - An homage to Felix Bloch

Y I

W B r F

W Ý T U B

O J C J U J P

miroslav machotka po vrstvách 6. 9.–18. 11. 2017

vernisáž v úterý 5. 9. v 17 hodin dům gustava mahlera znojemská 4, jihlava září út–ne 10–12, 13–18

foyer kina Muzea ghetta Terezín 14. 9. - 31. 10. 2017

říjen–listopad út–so 10–12, 13–18 www.mahler.cz

Cinema foyer of the Ghetto Museum Terezín 14th September - 31st October, 2017

OD FROM

2015

EXPOZICE PERMANENT EXHIBITION

www.moravska-galerie.cz www.cjch.cz

UMĚLECKOPRŮMYSLOVÉ MUSEUM V PRAZE

3 12

facebook.com/mahler.jihlava

ČESKÝ KUBISMUS CZECH CUBISM

Moravská galerie v Brně Pražákův palác 22.9 2017 – 14.1 2018

inzerce

4+4 DNY V POHYBU

PLATO Kancelář pro umění Dočasný depozitář — kresba: případová studie 2 (česko-polská verze)

22. mezinárodní festival

současného umění

12. října — 5. listopadu 2017 Koncept: Jakub Adamec a Marek Pokorný Českobratrská 1888/14, Ostrava www.plato-ostrava.cz

6. — 14. října 2017 Praha

www.ctyridny.cz

Kasárna Karlín, Divadlo Archa,

Ponec – divadlo pro tanec,

Studio Alta, Alfred ve dvoře Podpořili:

Ve spolupráci: Hlavní mediální partner:

PLATO Ostrava je příspěvkovou organizací statutárního města Ostrava.

91. lekce

text Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátorem Moravské galerie v Brně.

Manuál pro milovníky současného umění A co děti, mají se kde bát? Život na vlastní nebezpečí zakusí naši nejmenší poprvé díky umění. Na letenské hraně pražské Stromovky bylo zrestaurováno dětské hřiště, které v roce 1961 společně vytvořili manželé-sochaři Eva Kmentová a Olbram Zoubek. V dějinách umění poučení rodiče identifikují silnou inspiraci a výpůjčky z obrazů Joana Miró a mobilů Alexadera Caldera. Někdy bývá hřiště celkem oprávněně dáváno do souvislostí s československou účastí na světové výstavě Brusel 58, která po letech izolace a prosazování normativní estetiky přinesla mimo jiné pozvolnou legalizaci abstrakce. Brusel se mohl stát hřišti osudným i napodruhé. Pro zdejší byrokraty, kteří už dětem zakázali pomazánkové máslo a rodičům tuzemský rum, překračují herní prvky z betonu a železa všechny normy úzkostlivosti. Vysoká šplhací tyč je zakončená špičatým a ostrým půlměsícem. Pád netlumí

pérující pryžový koberec, ale udusaný písek. Několik betonových segmentů tvoří lozicí věž, jejíž horní platforma bez zábradlí nabízí první osobní zkušenost se závratí. Zeměkoule a další trubkové prolézačky, které se v minulém desetiletí staly obětí genocidy, působí proti nim jako reklama na bezpečné dětství. Hřiště bude přístupné pouze na vlastní nebezpečí, podobně jako cesty v sousedním parku při sněhu a náledí. Uměnímilovní rodiče vyšlou ratolesti na území, kde hračky nekončí jen plačky, ale rovněž vyraženým dechem a zuby, rozseknutým kolenem i temenem, vřetenovou zlomeninou končetin a otřesem mozku. Možná bude oprášeno zapomenuté konejšení: „Nebreč, nebo dostaneš, abys měl proč!“ Nedaleká půjčovna kol a bruslí může rozšířit sortiment o přilbu à la Petr Čech, páteřák, suspenzor, chrániče loktu a kolen v dětských velikostech. Nová

naděje možná vyvstane pro všechny geometrické prolézačky ve stylu Alda van Eycka. Nemohly by alespoň některé být dále provozovány v režimu „na vlastní nezodpovědnost“? Je snad organická abstrakce životu a zdraví dětí méně nebezpečná než geometrická? Rozhoří se teoretické spory 60. let, tentokrát v pediatrickém hávu? Zrestaurované hřiště bude monumentem upomínajícím na to, jak radikálně se mění pohled na bezpečnost a výchovu dětí. Současně dokazuje, že o zachování nebo zničení vždy rozhodují konkrétní lidé, nikoli anonymní mechanismy a normy. Návrat Sputniku, ikonické prolézačky sochaře Zdeňka Němečka, do Stromovky se v tomto světle jeví pouze jako otázka času. Naopak následky asanace unikátního postmoderního dětského hřiště podle návrhu Tomáše Rullera z cípu Slovanského ostrova naproti Mánesu se již patrně zvrátit nepodaří.

VS TUP JEN NA VLASTNÍ N E B E Z P E Č Í !!!

recenze

Když se figura stane médiem Volné pokračování Neklidné figury v GHMP text Jan Zálešák Autor je kurátor a teoretik umění, působí na FAVU VUT v Brně. foto Martin Polák

Malba, kresba nebo fotografie jsou slova, která automaticky vyvstávají na mysli, když se v souvislosti s výtvarným uměním použije pojem „médium“. Kurátorka Galerie hlavního města Prahy Sandra Baborovská připravila pro prostory Colloredo-Mansfeldského paláce výstavu, v níž se médiem (nástrojem či prostředkem výtvarného myšlení) stává figura, tj. to, co běžněji považujeme za námět či předmět zobrazení. Ještě před vstupem do expozice se může návštěvník z drobné doprovodné tiskoviny dozvědět, že výstava volně navazuje na „úspěšný projekt Neklidná figura. Exprese v českém sochařství 1880–1914 oceněný titulem ‚skupinová výstava roku 2016‘“. Připomenutí loňského výstavního projektu, který kurátorka připravila ve spolupráci s Petrem Wittlichem, má svou nezpochybnitelnou logiku z hlediska marketingu, jako klíč k porozumění kurátorskému záměru ale příliš posloužit nemůže. Na rozdíl od koherentního souboru prací zachycujícího, jak české sochařství na přelomu devatenáctého a dvacátého století opouštělo klasicistní východiska a vydávalo se na cestu hledání moderního výrazu, přichází Médium: figura s pestrou skladbou děl vzniklých během posledních deseti let. Důsledkem takto pojatého výběru (a zjevným rozdílem oproti Neklidné figuře) je nemožnost organizovat jej v souladu s ustálenými uměleckohistorickými kategoriemi. I když bychom některé na výstavě zastoupené práce mohli volně přiřadit k neostrým kategoriím postkonceptuálního umění nebo postinternetu, směřování k nějaké kategorizaci zjevně kurátorským záměrem není a do organizace výstavy se nepromítá. Nejvýraznějším pojítkem vystavených děl (kromě časové blízkosti jejich vzniku a faktu, že s mnoha umělkyněmi a umělci kurátorka v minulosti již pracovala) je tak přístup k figuře jako médiu uměleckého uvažování, a to bez

ohledu na zvolené výrazové prostředky. Na výstavě jsou tak zastoupena nejen sochařská díla, ale rovněž videa, fotografie, počítačově generované obrazy nebo performance, v nichž jde více než o figuraci (zobrazování figury) o tělesnost a vztahování se ke světu skrze „rozhraní“ těla. Při srovnávání obou výstav nelze pominout jejich odlišné prostorové zarámování, které zřejmě také něco vypovídá o tom, jakou váhu jim přikládá vedení Galerie hlavního města Prahy. Namísto prestižního výstavního prostoru Městské knihovny je aktuální výstava instalována v druhém poschodí Colloredo-Mansfeldského paláce, jehož prostory mají z hlediska standardního výstavního provozu stále spíše charakter provizoria. Na rozdíl od barokně zdobných prostor o poschodí níže, jejichž genius loci přímo vybízí k dialogu a jsou vším, jen ne neutrálním pozadím pro výstavy současného umění (čehož na souběžně probíhající výstavě Anamnéza pozorovatele více či méně zdařile využívají studenti ateliérů z AVU, UMPRUM a Kunsthochschule Kassel), je určujícím rysem výstavních prostor v druhém patře zvláštní, lehce našedivělá sterilnost. Tenké příčky členící místnosti, u nichž už jen tušíme původní velkorysost, jsou v mase barokní budovy jaksi nepatřičné a vytvářejí spíše dojem neobyvatelných pokojů než galerijních bílých kostek. Ve vztahu k tomuto zvláštnímu prostoru snad nejlépe fungují drobné sádrové dívčí figury Dominika Langa (ze série Dívka s holubem), které s ním přímo vstupují do dialogu – jedna leží na sedačce/pohovce, druhá se zdá instalovat popisku na stěnu, třetí odhrnuje závěs (i když popiska tvrdí, že instaluje fotografii Jiřího Thýna, která je již nainstalovaná opodál). Naprostá většina ostatních figur, ať už jsou ztvárněné v objemu, nebo v různých variacích plochých technických obrazů, je nicméně v galerijním

prostoru pouze více či méně nápaditě usouvztažněná, aniž by se tím ovšem budoval nějaký výrazný zastřešující narativ. Členění výstavy do jednotlivých místností přinejmenším svádí k tomu, abychom v dílčích celcích hledali dílčí sjednocující perspektivy (alespoň já jsem měl chuť si touto hrou čtení výstavy zpestřovat). V první místnosti doplňuje Langovu Dívku videoinstalace Jána Mančušky. Několik značek umístěných na podlaze zdůrazňuje smyslově vnímatelné kontinuum fyzického prostoru galerie a projekční plochy, na které vidíme autora snímajícího přes zrcadlo prostor za kamerou. S minimem použitých prostředků Mančuška akcentuje figuru jako nadvakrát skrytý, ale nevyhnutelně přítomný úběžník perspektivy zakódované v aparátu kamery. S Mančuškovou prací sousedí video/objekt Evy Koťátkové ze série tematizující disciplinující charakter výchovy. Skryté mechanismy moci Koťátková zobrazuje jako konstrukce a aparáty, které doslova tvarují a ohýbají těla – na jednu stranu sice tělu slouží jako opora, ale nevyhnutelně se z nich nakonec stávají klece či vězení. Pavla Sceranková je zastoupena videem spadajícím do větší série prací, v nichž překládá děje, o něž se běžně zajímá astrofyzika, do tělesných akcí a interakcí. Mohli bychom říci, že každý z této trojice na první pohled hledá neotřelý způsob reprezentace figury, především ale smysly a afekty vybavené tělo využívá jako nástroj k uvažování o problémech, o kterých by se stejně dobře daly psát také rozsáhlé vědecké studie, ať už z oblasti přírodních, či sociálních věd nebo filozofie. Z takto pojmenovaného celku nicméně poněkud vypadává fotografie Jiřího Kovandy – fotoperformance autora a nepojmenované fotografky, která souhlasila, že snímek zády sedícího umělce pořídí svlečená. Kovanda zde rozvíjí své oblíbené téma intimity nalézané v situacích setkávání lidí

(těl) a přidává k němu téma nerovnosti zahrnující zajímavé uměleckohistorické souvislosti (úspěšného pojmenovaného oblečeného muže fotí anonymní svlečená fotografka). Ve své jemnosti je to působivé dílo, ale zjevně řeší trochu jiné problémy než právě zmíněné práce. Charakter intuitivně stavěných celků mají i další místnosti, a celkový obraz se tak, namísto toho, aby se zpřesňoval, postupně spíše rozostřuje. Co vytváří ve druhé místnosti vazbu mezi formálně působivou juxtapozicí chladného antického torza a zvukové nahrávky řecky recitované Iliady (Roman Štětina), podobně formálně vytříbenými fotografiemi Radka Brousila, dřevěnou bustou ukrývající v otvoru zejícím na místě tváře medové plástve (Anna Hulačová) a digitálními rendery Martina Kohouta, které k reprezentaci těla přistupují z perspektivy, kterou bychom mohli označit jako „posthumánní“? Co spojuje v další místnosti starší fotografie Jiřího Thýna, v nich jsou hledána poetická spojení těl a věcí v intimních prostorách žití

a spolužití, s jeho novou, konceptuálně vrstevnatou, až odtažitou prací efektně instalovanou v lightboxu, s videem Johany Pošové a Barbory Fastrové, které „primitivními“ prostředky kolážování obrazových a zvukových stop s lehkou digitální postprodukcí vyprávějí příběh nečekané epifanie, v níž se skrze médium extrémní tělesné zkušenosti rozpouští distinkce mezi vnějším a vnitřním, kulturním a přírodním? Odpovědi se jistě nabízejí, snad až příliš však podléhají subjektivní perspektivě diváka. Médium: figura je silný název, který přináší očekávání silné výpovědi. Fakt, že se jedná o výstavu v muzeu umění, které v českém prostředí dlouhodobě tvoří jeden z nejsilnějších programů orientovaných na současné umění, toto očekávání jen dále zesiluje. Jistě by nebylo správné hodnotit výstavu pouze podle jejího názvu, nicméně explicitní přihlášení se k projektu Neklidná figura potvrzuje, že ambice nabídnout silnou výpověď o tom, jaké místo má figura v tvorbě současných umělkyň a umělců tvoří-

cích v České republice, tu byla. Myslím, že aby mohla být naplněna, musel by být záběr výstavy buďto širší, nebo naopak přesnější a jasněji argumentovaný. Výše řečené by však nemělo zastínit fakt, že se Sandře Baborovské podařilo do jednoho výstavního celku sestavit mnoho zajímavých prací a že mnohá z instalačních spojení umožňují podívat se na vystavené práce novým pohledem. Já jsem si například v lehce omšelých místnostech Colloredo-Mansfeldského paláce našel vztah k Langovým Dívkám s holubem, s nimiž jsem si při prvním setkání v malé bílé místnosti vídeňské galerie Krobath neuměl poradit.

Předplatitelé art+antiques mají nárok na snížené vstupné. MÉDIUM: F IGUR A místo: Colloredo-Mansfeldský palác, GHMP kurátorka: Sandra Baborovská termín: 14. 7.–8. 10. 2017 www.ghmp.cz

recenze

Čtení ze skvrn Vladimír Boudník v Muzeu hlavního města Prahy text Jiří Bernard Krtička Autor byl kurátorem loňské výstavy Od Boudníka k dnešku: Česká strukturální grafika v Galerii Hollar. foto Muzeum hlavního města Prahy

Muzeum hlavního města Prahy hostí do půlky listopadu reprezentativní výstavu tvorby Vladimíra Boudníka ze sbírky galerie Ztichlá klika, která se pyšní nejrozsáhlejší a nejúplnější kolekcí umělcových prací. Shodou okolností muzeum nepočkalo na záminku, která se naskytne v příštím roce, kdy uplyne padesát let od Boudníkovy smrti. To si zaslouží pochvalu, protože prezentovat, diskutovat a interpretovat Boudníkovo dílo je vhodné kdykoli. Domnívám se, že správné zhodnocení Boudníkova díla není možné bez pochopení jeho uměleckého programu – explosionalismu, který poprvé zveřejnil jako pětadvacetiletý mladík v březnu 1949. Je omyl hovořit o Boudníkově explosionalistickém období, protože tuto ideu s obdivuhodnou důsledností naplňoval po celý život. Boudníkovy programové texty, publikované formou manifestů a dopisů, mají značně apelativní charakter, neopírají se o racionální dedukci, ale o intuici. Hlavní myšlenkou explosionalismu je asociace na základě náhodných struktur, jaké představují skvrny oprýskané omítky, tvary mraků a skal, kresba mramoru či dřeva. Vizuální

stopy prožitého, uložené v paměti, jsou pravým „realismem života“. Zasuté představy, probuzené „čtením ze skvrn“, se mohou i pro neškoleného jedince stát zdrojem autentické tvorby, protože asociativní schopnost mysli překonává manýru naučených čar.

Od skvrn ke grafikám

Svými manifesty explosionalismu se Boudník neobracel k intelektuálům, ale ke všem esteticky vnímavým lidem. V letech 1949–57 uskutečnil v pražských ulicích několik stovek improvizovaných akcí, kdy náhodným chodcům předváděl metodu asociací představ nad skvrnami oprýskané omítky. Někdy taková shromáždění rozehnala policie. Je trapným, leč často tradovaným omylem, že tehdy se Boudník stal předchůdcem českého happeningu. Hlavní motiv Boudníkových vystoupení byl ryze idealistický, zčásti šlo o empirické prověření jeho teorie, nikdy však o samoúčelnou a sebestřednou exhibici. Znechucen úkoly, které řešil na místě propagačního výtvarníka, opustil Boudník záhy své první zaměstnání a rozhodl se odejít k manuální práci,

aby si uchoval vnitřní svobodu. Následující léta pracoval nejprve jako soustružník, poté jako rýsovač ve strojírenském koncernu ČKD. Hlučné prostředí dílny v něm umělecké sklony nejen neubilo, ale naopak jej inspirovalo k objevům netradičních grafických technik. Originalita výtvarného názoru je pouze jednou stranou mince Boudníkova díla, jejíž druhou stranu představují objevy aktivní, strukturální a magnetické grafiky. V roce 1958 s ním navázala kontakt skupina mladých výtvarníků – pozdějších účastníků tzv. Konfrontací a významných představitelů českého informelu. Zásluhou Jana Kotíka mohl Boudník v témže roce poprvé samostatně vystavit své práce v galerii Les Contemporains v Bruselu. Jeho tvorba se setkala s nadšeným přijetím, protože souzněla s nosnými tendencemi soudobého západního umění, představovanými v Evropě uměním informelu a v USA abstraktním expresionismem. Boudník osobně umělecky zasvětil i některé výtvarníky neoficiální sféry (J. Hampl, L. Přibyl, O. Hamera), kteří podobně jako on prošli zaměstnáním v ČKD. Počátkem 60. let začala jeho tvorba přitahovat pozornost výtvarných teoretiků a periodik. O definitivním prolomení izolace lze hovořit teprve v roce 1965, kdy mu byla povolena první oficiální výstava v Praze. Díky politickému uvolnění mohl opustit místo dělníka a stát se profesionálním umělcem. Naději na nový život ve svobodnějších poměrech však ukončila sovětská okupace v srpnu 1968. Vladimír Boudník zemřel tragicky v prosinci téhož roku.

Možnosti interpretace

Autor aktuální výstavy Jan Placák vytěžil bohatý potenciál své privátní sbírky a připravil reprezentativní průřez Boudníkovým dílem, od juvenilních prací z doby studia na Státní grafické škole po díla z období zralé tvorby. Ukázka raných prací dokládá, že Boudník měl solidní klasické vý-

tvarné vzdělání – ovládal anatomickou kresbu i rozmanité tradiční grafické techniky (dřevořez, litografii, suchou jehlu, lept, mezzotintu) – a že jeho novátorství v oblasti uměleckého projevu i techniky nebylo v žádném případě plodem naivity a diletantství. Těžiště výstavy spočívá v charakteristických projevech Boudníkovy zralé tvorby – v aktivních, strukturálních a magnetických grafikách a v monotypech. Chronologicky uspořádaná expozice je výborně didakticky koncipována. U několika grafik je prezentována matrice společně se dvěma až šesti variantami tisku. Divák tak získá názornou představu, jak podstatně závisí výsledná podoba grafického listu na tiskové přípravě matrice. Právě to je charakteristickým rysem strukturální grafiky, kde každý tisk je pro umělce příležitostí k nové interpretaci matrice. Expozici grafických listů doprovází rozsáhlý soubor písemností INZERCE

a fotografií, dokumentující umělcův životní příběh. Zvláště důležité pro jeho pochopení jsou manifesty a dopisy, výmluvně dokládající pevnost Boudníkova idealismu a vytrvalou obhajobu jeho uměleckého programu. Dopisy spolužákům a přátelům – osobitá díla, obsahující drobné kresby, koláže, dekalky a grafické tisky – měly provokovat adresáty k vlastní umělecké aktivitě. Nechybějí ani zajímavé ukázky Boudníkových fotografických experimentů.

Z vnitřní nutnosti

Jediné zklamání čeká návštěvníka, který si přeje odnést trvalou památku na výstavu. Místo katalogu je mu nabídnuta jen plakátově nevkusná skládačka, jejíž fušersky laciné provedení je v příkrém rozporu s Boudníkovým dílem i s kvalitou samotné expozice. Ani obsahem hodnotný Placákův text, vydaný samostatně,

nemůže rozpaky z úrovně tiskových materiálů změnit. Boudníkovo dílo se zrodilo z vnitřní nutnosti v podmínkách neustálého přemáhání umělecké izolace, hmotného nedostatku a osobních traumat. Navzdory tomu v něm nikdy nevyhasla prvotní idealistická jiskra, za kterou umělec ručil vlastním životem. Jeho abstraktní projev, vycházející z asociace představ, čerpal a obnovoval síly pozorováním a prožíváním reality. Jeho grafické objevy byly výsledkem namáhavé, trpělivé a virtuózní práce s materiálem, obrozující se překonáváním překážek a omylů.

VL ADIMÍR BOUDNÍK pořadatel: Muzeum hl. města Prahy autor: Jan Placák termín: 28. 6.–19. 11. 2017 www.muzeumprahy.cz

7. díl

text Jana Németh Autorka je výtvarnou redaktorkou Denníku N.

Na východ od raja All inclusive

ANDRE J POLI AK SO S YNOM NA REBR ÍKU MAT E JA ROSMÁNYHO NAD DÚBR AV ICOU foto: Andrej Poliak

Toto leto ich už bolo menej, ale i tak by som fotiek Zrakovej pyramídy napočítala vo svojom letnom facebooku aspoň toľko, čo obálok dobrých/zlých kníh, východov/západov slnka, morskej hladiny či hladiny vína v pohári. Juraj Gábor umiestnil predvlani do krajiny Súľovských skál drevený objekt, „ležiacu pyramídu“, ktorá je nielen výnimočnou realizáciou súčasného umenia v exteriéri. Stal sa z nej plnohodnotný turistický cieľ v tom najlepšom slova zmysle. Dá sa k nej prísť viacerými trasami na bicykli, odfotiť si ju a postnúť na instagram, opiecť slaninu a ísť ďalej, alebo aj ostať na noc. Umelecký bed&breakfast, ak si teda vezmete aj niečo na raňajky. Inak vám stačí spacák, v pyramíde sa spí výborne, mám to odskúšané. To zatiaľ nemôžem povedať o prírodnej saune, ktorú postavili H3T architekti v Dúbravici. Dúbravica, to je taký malý zázrak. Malá dedina, ktosi z hlavného mesta by povedal, že až na konci sveta, hoci je len pár kilometrov od Banskej Bystrice. Je to už šesť rokov, čo si zopár miestnych na čele s Andrejom Poliakom povedalo, že chcú robiť umenie a vytvárať podmienky pre umenie iných, ale nie sú ochotní sťahovať sa kvôli tomu z miesta, ktoré je vskutku nádherné, no inak tam nie je prakticky nič.

V tom nič vymysleli koncept Kunstdorfu – kultúrnej dediny, laboratória súčasného umenia na vidieku. Nemôžu sa predsa všetci baviť iba o tom, ako dostať viac dobrého súčasného umenia do verejného priestoru (mesta). Oni sú ďalej a zároveň oveľa bližšie k podstate. Lebo kým v meste to často ostane naozaj iba pri debate, oni za šesť rokov v malej dedine a jej okolí vytvorili už asi dvadsať diel a zásahov od architektov, dizajnérov a umelcov. Všetky postupne zakresľujú do mapy, do mapy Kunstdorfu, ktorá by však neodradila ani ortodoxného turistu, čo o súčasnom umení nemá ani páru. Nové zásahy a diela pribúdajú každý rok najmä počas letnej skupinovej umeleckej rezidencie Landscape Revisited, ktorú Periférne centrá zorganizovali aj tento rok. Pozývajú na ňu umelcov z rôznych krajín sveta, a tak je občas v Dúbravici nielen najviac umenia na meter štvorcový v rámci všetkých slovenských dedín, ale aj najviac cudzincov. Robiť umenie na dedine, prirodzene, nie je jednoduché. Vlastne, je to ešte omnoho ťažšie než v meste, ale v lete sa nevýhody zázračne otáčajú v prospech vidieka. Nie je tu síce žiadna klimatizácia, ale na obchode miestnych potravín visí veľkoformátová maľba (práve teraz maľba od Mateja Fabiána), na Ľahkom kameni je rebrík (do neba) od Mateja Rosmányho, z ktorého pri dobrom počasí vidno až hrebene Nízkych Tatier, a ešte tu aj pobehujú srnky, jazvece, líšky, lesné zajace a divé svine. All inclusive. Bez príplatku. Iba v Dúbravici. Potrebu vidieka (a leta) si uvedomili už aj v Slovenskej národnej galérii, ktorá sa niekoľko rokov snažila predať areál historického mlyna v Pezinku, malom vinohradníckom meste neďaleko Bratislavy. Každý rok stál galériu peniaze, ale nevedela, čo s ním. V jednej časti je vo veľmi dobrom stave zachovaná pôvodná technológia mlyna, v druhej boli výstavy insitného

umenia. Galéria prežívala z minima prostriedkov, dokázala pritiahnuť aj nejakých miestnych návštevníkov, ale tam sa to končilo. Veď čo by už len národná galéria robila s nejakým dedinským dvorom a mlynom. Prišla som tam pred pár dňami, po dvore behalo zo dvadsať detí, niektoré vyrábali zvieracie albumy pod stromami, iné vnútri v „modrom dome“ práve žehlili ručne vyrobený papier. Na obed sa spolu učili variť slivkové gule. Detské tábory tu boli počas celého leta. Plán dostavby kaviarne, prerobenia súčasného depozitu na detské worskhopové dielne a ďalšej budovy na rezidenčnú základňu pre umelcov sú zatiaľ iba na papieri, ale Bohdana Hromádková a Zuzana Palicová ich už vidia viac než reálne vo svojej mysli, a to je dôležitejšie. „Zdalo sa nám, že tu môže umenie tak trochu scivilnieť,“ hovorí Zuzana Palicová. Tu si môžu naozaj dovoliť urobiť s deťmi nielen tábor o umení, ale aj o varení, lebo veď, aj jesť musia, a popri tom si s nimi prejdú celú novú expozíciu a vymyslia množstvo tvorivých aktivít. Taký je aj ďalší plán – urobiť zo Schaubmarovho mlyna dobré miesto pre rodiny s deťmi, kde bude kvalitné umenie, ale nikto sa nebude tváriť pohoršene, ak na jeseň usporiadajú, napríklad vyrezávanie tekvíc. V Esterházyho paláci v centre hlavného mesta by to nešlo, tu, o dvadsať kilometrov ďalej, je všetko možné. Kedysi sa mi zdalo, že leto si s umením nerozumie. Že sa priam vylučujú. Že nikto predsa nepôjde v horúci letný deň do galérie, hoci má fantastickú klimatizáciu a že na nikoho sa za to nemožno ani len škaredo pozrieť, lebo má pravdu. Má pravdu v tom, že leto si veľmi nerozumie s galériami, ale neplatí to pri samotnom umení. A nie je to pritom tak, že by leto nemohlo byť bez umenia. To práve naopak, umenie nemôže byť bez leta. Leto mu dáva celkom nové m

artmix

Galerie hlavního města Prahy Médium figura (do 8. 10); Jaroslav Róna 1997–2017 (do 29. 10.); Pavel Baňka (10. 10.–7. 1.) www.ghmp.cz Galerie Futura Dominový efekt; Metahaven – Futurismus pravdy (obojí 27. 9.–26. 11.) Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraproject.cz Galerie Kuzebauch Vladimír Kopecký (do 3. 11.) Říčanova 19/753, Praha 6 / www.galeriekuzebauch.com Galerie Millennium Jaroslav Urbánek (do 8. 10.) Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie NoD Milan Mazúr (do 15. 10.); Tereza Zelenková (28. 9.–17. 10.) Dlouhá 33 Praha 1 / www.nod.roxy.cz Galerie Rudolfinum Krištof Kintera: Nervous Trees (do 26. 11.) Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie Vyšehrad Jakub Janovský (do 22. 10.) V Pevnosti 159/5b, Praha 2 / www.praha-vysehrad.cz Galerie 1 (MÚ Praha 1) Milan Kasl (do 30. 9.); Kolektiv autorů: Mezera v designu (6. 10.–31. 10.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz Karlin Studios Apart collective (21. 9.–15. 10.); Piotr Bosacki (21. 9.–15. 10.) Prvního pluku 2, Kasárna Karlín, Praha 8 / www.futuraproject.cz/karlin-studios MeetFactory Igor Hosnedl, Anymade Studio (do 10. 11.); Empire of the senseless (do 10. 11.) Ke Sklárně 3213/15, Praha 5 / www.meetfactory.cz Museum Kampa Jaroslav Paur (do 15. 10.); Manolo Blahnik (do 12. 11.); František Kupka a umělecká skupina v Puteaux (do 9. 1. 2018) U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz Nová Galerie Pinturas negras (14. 9.–9. 10.) Balbínova 26, Praha 2 / www.novagalerie.cz Trafo Galerie Michal Cimcala (od 14. 9.–5. 11.) Holešovická tržnice, Hala 14 / www.trafacka.cz Uměleckoprůmyslové muzeum Český kubismus (do 31. 12. 2017) Ovocný trh 19, Praha 1 / www.upm.cz

BLANSKO

Galerie města Blanska Vladimír Havlík (17. 9.–13. 10.) Dvorská 2 / www.galerie.blansko.cz

BRATISLAVA

Danubiana Meulensteen Art Museum Peter Uchnár (do 29. 10.); Walasse Ting, Michael Rittstein (do 12. 11.) Vodné dielo, Bratislava – Čunovo / www.danubiana.sk Galerie NOVA Patrícia Šichmanová (do 7. 10.); Patrik Illo, Laco Teren (7. 10.–30. 11.) Baštová 2 / www.galeria-nova.sk

BRNO

Dům umění města Brna Tomáš Ruller (13. 9.–12. 11.) Malinovského náměstí 2 / www.dum-umeni.cz Dům pánů z Kunštátu Městské zásahy (27. 9.–29. 10.) Dominikánská 9 / www.dum-umeni.cz Fait Gallery ČS koncept 70. let (11. 10.–13. 1.) Ve Vaňkovce 2 / www.faitgallery.com Moravská galerie CJCh: Finále 2017; Clemens von Wedemeyer (obojí 22. 9.–14. 1.) Husova 18 / www.moravska-galerie.cz Muzeum města Brna Radek Kratina (do 15. 10.); Stavba jako Brno. Od hradby k paneláku (do 31. 12.) Špilberk 210/1 / www.spilberk.cz

BROUMOV

Galerie Dům Jaromír Novotný; Jindřich Zeithamml; Jan Hendrych ( vše do 24. 9.) Galerie Dům, Klášterní zahrada / www.galeriedum.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Válečný plakát 1914-1918; Victor Vasarely (obojí do 1. 10.) Hluboká nad Vltavou 144 / www.ajg.cz Dům umění Monika Immrová (do 7. 10.) Nám. Přemysla Otakara II. 38 / www.ducb.cz Komorní galerie u Schelů Josef Synek (do 30. 9.) Panská 7 / www.schel-galery.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění Skupina 42 ze sbírek (do 1. 10.) Krále Jiřího z Poděbrad 16 / www.gavu.cz

Galerie výtvarného umění – Retromuseum Expo 67 v Montrealu (do 5. 11.); UMÍ! Porta (do 8. 10.) Krále Jiřího z Poděbrad 17 / www.gavu.cz

JIHLAVA

Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě – OGV I Ani den bez čárky (do 18. 10.) Komenského 10 / www.ogv.cz

Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě – OGV II Běguni (do 18. 10.) Masarykovo náměstí 24 / www.ogv.cz Dům Gustava Mahlera Miroslav Machotka (do 18. 11.) Znojemská 4 / www.mahler.cz

KLATOVY

GKK – Galerie U Bílého jednorožce Ondřej Maleček (do 15. 10.) Náměstí Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz GKK – zámek Klenová Umění 19. století na východním Slovensku (do 31. 10.) Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz GKK – kostel sv. Vavřince Okouzleni řádem (do 31. 10.) Plánická 174, Klatovy / www.gkk.cz

KOLÍN

Muzeum Kolín Verše malované štětcem (do 15. 10.) Brandlova 27 / www.muzeumkolin.cz Muzeum Kolín II Slavné stavby Jindřicha Freiwalda (do 30. 12.) Brandlova 35 / www.muzeumkolin.cz Muzeum Kolín III Bitva u Kolína (do 22. 10.) Karlovo náměstí 8 / www.muzeumkolin.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec Giacometti – Picasso – Chirico (do 1. 10.); Metznerbund, dějiny uměleckého spolku v Čechách 1920–1945 (21. 9.–31. 12.) Masarykova 723/14 / www.ogl.cz Galerie PROSTOR 228 Lubomír Typlt (do 31. 10.) Studničná 227 (vchod z Perlové) / www.prostor228.cz

MUO – Muzeum moderního umění Adolf Hölzel (do 29. 10.); Milena Valušková (29. 6.–29. 10.) Denisova 47 / www.olmuart.cz

OSTRAVA

Galerie výtvarného umění v Ostravě Václav Špála ze sbírek GVUO (do 30. 10.); Tradice v proudu modernity (do 31. 12.); Vlastislav Hofman (27. 9.–3. 1.) Jurečkova 9 / www.gvuo.cz

RAKOVNÍK

Rabasova galerie Vlastimil Rada (do 19. 11.) Vysoká 232 / www.rabasgallery.cz Rabasova galerie – Nová síň pod Vysokou bránou Středočeské sdružení výtvarníků (do 22. 10.) Vysoká 226 / www.rabasgallery.cz Výstavní síň na radnici Ladislav Hojný (21. 9.–15. 10.) Husovo nám. 27 / www.rabasgallery.cz

ROUDNICE NAD LABEM

Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem Miloš Michálek (21. 9.–19. 11.); Karel Pauzer, Hana Purkrábková (21. 9.–26. 11.) Očkova 5, Roudnice nad Labem / www.galerieroudnice.cz

TEREZÍN

Památník Terezín: předsálí kina Muzea ghetta Felix Bloch (14. 9.–31. 10.) Komenského 148, Terezín / www.pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín: Malá pevnost (předsálí kina) Přírůstky sbírek Památníku Terezín (do 31. 10.) Principova alej 304 / www.pamatnik-terezin.cz

LITOMĚŘICE

Památník Terezín: Malá pevnost (výstavní prostory IV. dvora) Patrik Hábl (do 31. 10.) Principova alej 304 / www.pamatnik-terezin.cz

MĚLNÍK

Dům umění Ústí nad Labem Anna Daučíková (do 18. 10.) Klíšská 1101/129a / www.duul.cz

Severočeská galerie výtvarného umění Jiří Korec ( do 1. 10.); Tomáš Vosolsobě (do 15. 10.); Ulrich Creutz (15. 9. – 19. 11.) Michalská 7 / www.galerie-ltm.cz

Galerie Ve Věži Galina Miklínová (do 5. 11.) 5. května – Pražská brána / www.mekuc.cz

ÚSTÍ NAD LABEM

PLZEŇ

MIKULOV

ZČG – 13 Otto Guttfreund (do 17. 9.) Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

NÁCHOD

ZČG – Masné krámy Čeští umělci v totalitních režimech 1938–1953 (22. 9.–21. 1.) Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

Galerie Závodný Miloš Urbásek (21. 9.–4. 11.) Husova 3 / www.galeriezavodny.com

Galerie výtvarného umění Michal Čepelka (do 10. 9,); Ruské malířství 19. a poč. 20. st. (do 12. 11.) Smiřických 272 / www.gvun.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Olomoucká synagoga (19. 10.–7. 1.) Václavské nám. 3 / www.olmuart.cz

Galerie Ladislava Sutnara Dede a Nitzan Mintz (14. 9.–7. 10.); Boris Janků (11. 10.–4. 11.) Riegrova 11, Plzeň / www.fdu.zcu.cz Galerie města Plzně Karel Malich (do 19. 11.) Náměstí Republiky 40 , Plzeň / www.galerie-plzen.cz

INZERCE

PRAHA

DOX Před očima (do 8. 1.); Stanislav Libenský Award (22. 9.–20. 11.); Rekonstrukce paměti (22. 9.–20. 11.) Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz

vizuál

Hotel Intercontinental V roce 1965 předložila americká společnost Tower International ING československé vládě nabídku na financování výstavby mezinárodního hotelu v centru Prahy. Po dvouletém vyjednávání byla mezi oběma stranami uzavřena dohoda, čímž se otevřely dveře pro jednu z pozoruhodných architektonických realizací přelomu 60. a 70. let. Hotel Intercontinental vznikal mezi léty 1968–1974 pod vedením týmu v čele s Karlem Filsakem a Janem Šrámkem. Výtvarný koncept reagoval jak na soudobý brutalismus, tak na specifičnost prestižní adresy v histo-

rickém centru Prahy. Záměr autorů, propojení moderních forem s tradicí místa, se nejvíce projevoval v interiéru stavby, kde se doplňovaly starožitné originály a díla od řady současných tvůrců. Vedle Evy Kmentové, Huga Demartiniho, Josefa Klimeše či Reného Roubíčka byl k účasti na projektu přizván i grafický designér Jiří Rathouský, jehož práce měla stmelit řadu různorodých prvků do jednotného vizuálního stylu. Středem Rathouského tvorby se vedle loga stala i sada piktogramů označujících jednotlivé hotelové služby. Nevšední kombinace historických

motivů a jednoduchých modernistických forem dala vzniknout originálnímu souboru obrazců, který se stal základem designové identity. Tyto symboly sledovaly hosta na každém kroku. Společně s autorským písmem Intergothic Titling se objevovaly na bronzových plaketách s navigačním systémem, na vinném lístku, na dveřích jednotlivých místností… Po roce 1995, kdy Rathouský ukončil spolupráci s hotelem, však postupně vymizely. Dnes už zbývá pouze poslední pozůstatek – původní značka hotelu na monumentálních kruhových reliéfech nad hlavními vstupy. / LUKÁŠ PILKA

Galerie Rudolfinum

Krištof 7.9.— Kintera —26.11. 2017

www.galerierudolfinum.cz

//// / / V S T UP ZDA RM A///ADMISSION FR EE// // //

/ /////// /////// D ík y / / / Tha n k s to Na da č ní fo nd Ava st/////////////// 100. výstava Galerie Rudolfinum

100th exhibition of the gallery We are celebrating the 100th exhibition since the gallery’s establishment in 1994.

Slavíme 100. výstavu galerie od jejího založení v roce 1994.

Generální partner / General partner

Mediální partneři / Media partners

Partner výstavy / Exhibition partner