Listovacka AA 10 2015

10

říjen 2015

99

9 771213 839008

10

99 Kč / 4,70 ¤

Flaesh v Galerii Rudolfinum 32 / Rozhovor s Iren Stehli 42 / Bedřichovice nad Temží 10 /

100 ,

Pro

arte

editorial /

Od nevidím do nevidím

Když Kateřina Šedá v září 2011 „vystavovala“ v londýnské Tate Modern, projekt, v rámci nějž do Londýna na víkend přestěhovala osmdesát obyvatel Bedřichovic u Brna, se příznačně jmenoval Od nevidím do nevidím.

Už tehdy totiž zdůrazňovala, že cesta do Londýna není završením její spolupráce s Bedřichovickými, ale naopak jejím skutečným začátkem. Že ji ze všeho nejvíc zajímá, jak se z cesty přes kanál La Manche stane legenda a jak tato bude žít v paměti a imaginaci obyvatel Bedřichovic svým vlastním životem.

Z této perspektivy je i po čtyřech letech celý projekt stále ve stádiu zrodu, o jeho životaschopnosti však netřeba pochybovat. Ve čtvrtek 3. září, ve výroční den oné bájné cesty do Londýna, se uskutečnil již třetí den Bedřichovic, v rámci kterého byla slavnostně předána k užívání nově zrekonstruovaná náves a kulturní dům. Unikátní pohled „zevnitř“ nám napsala naše spolupracovnice, rodačka z Bedřichovic a aktivní účastnice londýnské výpravy Martina Lehmannová.

Z dalších materiálů v aktuálním čísle bych rád upozornil na rozhovor se švýcarskou fotografkou Iren Stehli, která na začátku 70. let studovala na pražské FAMU a jejíž snímky normalizačních ulic a výloh dnes již pomalu patří do kánonu české poválečné fotografie. Iren Stehli bude mít od půlky října rertrospektivu v pražském Domě fotografie, rozhovor s ní vedla její kurátorka, ředitelka Galerie hlavního města Prahy, Magdalena Juříková.

Radost máme také z článku o vztahu surrealistů k filmu, který pro nás u příležitosti Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, jenž se tohoto tématu rovněž dotkne, napsal v Praze žijící francouzský básník a režisér Bertrand Schmitt. Ve svém textu hledá odpověď na otázku, proč surrealisté, kteří byli velkými obdivovateli filmového média, natočili tak málo filmů. Jeho vysvětlení je poměrně překvapivé, nicméně zcela přesvědčivé.

V neposlední řadě musím zmínit také cover story, jímž je pozvánka do Galerie Rudolfinum na výstavu Flaesh. Název je jazykovou hříčkou spojením slov záblesk a tělo či maso. Radek Wohlmuth se ještě před začátkem výstavy sešel s ředitelem galerie a v tomto případě též kurátorem Petrem Nedomou. „V konečném důsledku se jedná o obecně lidskou rovinu, otázky kladené přímo na tělo, zrcadlící politickou, historickou a společenskou problematiku, která hýbe tímto světem,“ říká ke koncepci výstavy Nedoma.

Jan Skřivánek

Obsah

10

> Vstupenka do muzea 3 / dílo měsíce > Ořech přes okno 2 / úhel

Václav Hájek

Tomáš Pospiszyl

6 / zprávy 10 / výstava

> Flaesh v Rudolfinu

Radek Wolhmuth

19 / aukce 28 / na trhu

> Antonín Hudeček 30 / portfolio > Lucia Sceranková Jiří Ptáček 32 / rozhovor > Iren Stehli Magdalena Juříková 42 / téma > Bedřichovice nad Temží Martina Lehmannová 48 / profil > Klara Kristalova Monika Doležalová 52 / k věci > Surrealismus a film Jan Skřivánek

Bertrand Schmitt

56 / staveniště 58 / architektura

> Historie paneláků 64 / knižní recenze > Procházka akční Prahou Martina F. Koukalová Josef Ledvina

66 / nové knihy 68 / antiques Jaroslav Horejc

>

Barbara Svojanovská

74 / zahraniční výstava Rado Ištok

> 14. istanbulské bienále

> Prvních deset let 84 / recenze > Umělci a proroci, Ivana Lomová, Federico 78 / manuál

Ondřej Chrobák

Díaz, Siliconvalse, Biedermeier

K. Holečková, R. Wohlmuth, L. Pilka, J. Wollner, P. Tomášek

94 / na východ Dušan Buran

96 / komiks

> Úskalia verejného priestoru

> Umělec

Františka Loubat, Tomáš Končinský

obálka

>

TR ACE Y EMIN: ULOŽ IL A SE HLUBOKO

P O D M O Ř E M, 2012, se svolením Tracey Emin,

facebook.com/ Artcasopis

foto: White Cube (Ben Westoby), z výstavy Flaesh v Galerii Rudolfinum

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) Zástupce šéfredaktora: Josef Ledvina (pl) / Redaktoři: Kateřina Černá, Karolina Jirkalová, Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ ambitmedia.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz, Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: J. Gabriel, K. Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Dušan Buran, Alžběta Cibulková, Monika Doležalová, Václav Hájek, Kateřina Holečková, Ondřej Chrobák, Rado Ištok, Magdalena Juříková, Tomáš Končinský, Martina F. Koukalová, Martina Lehmannová, Františka Loubat, Matěj Pavlík, Lukáš Pilka, Tomáš Pospiszyl, Jiří Ptáček, Bertrand Schmitt, Barbara Svojanovská, Petr Tomášek, Jan Wollner, / Tisk: Dekameron CZ s. r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 12. 10. 2015. Příští číslo vyjde začátkem listopadu. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

10

výstava

text Radek Wohlmuth

Flaesh K výstavě v Galerii Rudolfinum Jde o jednu z výstavních událostí letošního podzimu. V něčem podobnou těm, za jakými jsou zdejší diváci zvyklí jezdit do Vídně, Berlína nebo Mnichova. Obdařená je nejen silným tématem zaměřeným na lidské tělo, ale také výběrem umělců – přesněji umělkyň – světové extratřídy.

To, že věci spolu souvisejí a navazují jedna na druhou, potvrzuje i geneze nejnovějšího výstavního projektu Petra Nedomy, zaměřeného na proměny forem vnímání, prožívání, a především interpretace lidského těla.

Je typické, že jeho kořeny spadají do doby práce na jednom z předchozích kurátorských počinů, výstavě Beyond Reality, British Painting Today, kterou Galerie Rudolfinum uvedla před třemi lety. A je trochu paradoxní, že jedním ze spouštěcích impulsů byla tvorba malířky, jež se nakonec ani na jedné z přehlídek neobjevila. Jde o Jenny Saville, kterou světově zastupuje Gagosian Gallery. „Na přelomu let 2011 a 2012 jsem viděl její retrospektivu v Oxfordu,“ vzpomíná kurátor a ředitel galerie v jedné osobě Petr Nedoma, „a od té doby jsem se ji pokoušel kontaktovat. Zaujala mě naprosto precizním a zároveň dynamickým vyjádřením, ale i tím, že pracuje s mohutnými těly způsobem, který v jistém smyslu vychází až z renesančního pojetí figury v prostoru. Zároveň ji vnímám jako pokračovatele odkazu Luciana Freuda. Zatím se nám ani po osobním setkání sice konkrétní projekt naplánovat nepodařilo, ale i tak byla její práce jednou z aktivizujících přesmyček směrem k uvažování nad tématem tělo, tělesnost a maso, které jsem nosil v hlavě už dlouho.“

Záblesk masa

Na první pohled se může zdát, že jde o téma, ke kterému není příliš co dodávat, ale už název výstavy naznačuje jeho vrstevnatost a nejednoznačnost přístupu.

Ve slově flæsh je použita ligatura – svaznice písmen a-e, latinská dvojhláska, která je součástí abecedy

některých skandinávských národů i staré angličtiny.

Právě ta má na svědomí významový přesah balancující mezi slovy flash (záblesk) a flesh (tělo nebo maso). „Je to skutečně jazyková hříčka,“ potvrzuje Petr Nedoma, „mimo jiné mě k ní navedla četba výběru staroanglické poezie Když pták proletěl dvoranou, kde se ten znak často vyskytuje. Vztaženo k tělu přináší záblesk ve smyslu zjevení něčeho výjimečného a neočekávaného. Něčeho, co zasáhne. Právě to jsem se pokusil dostat do názvu a bylo pro mě velmi důležité, když se potvrdilo, že to chápou i rodilí mluvčí. Měl jsem v tomto ohledu trochu obavy, protože třeba němčina má hříčky s pozměněnými písmeny ráda, ale Britové jejich kouzlu moc nepropadají.“ Co se týče zařazení do kontextu výstav Rudolfina, navazuje Flæsh na problematiku lidské identity, která se tu intenzivně objevovala hlavně v prvních deseti letech výstavní činnosti. „Přestože pak byla v mnoha výstavách přítomná, po dlouhé době jsem se k ní vrátil zase naplno,“ říká ředitel galerie. „Jde o téma, které se nedá vygumovat, protože je to prostě stále živá část jistého typu výtvarného umění, v němž jsou aktivní – jakkoli to může znít staromilsky – otázky týkající se určitého humanistického poselství. Lidské tělo slouží jako základní vyjadřovací prostředek výtvarného umění odjakživa. To není ani nové, ani staré. Žádný trend, prostě tady je a to stále trvá.“ Další styčnou plochu představuje v našich poměrech výjimečná programová snaha o prostředkování kvalitního zahraničního umění. Systematičnost a provázanost v tomto ohledu dokazuje i fakt, že několik z přizvaných umělkyň už

BERL INDE DE B R U Y C K E R E : P I Ë T A , 2008, vosk, epoxid, kov, dřevo, 161,5 × 69,5 × 79 cm, se svolením umělkyně a Hauser & Wirth, foto: Mirjam Devriendt

11

18

inzerce

tel. 542 210 973, 608 958 322 aukce@sypka.cz katalog na

18. 10. 2015 VE 13.30 HOD

olej, lepenka, 66,5 x 80 cm

Lhoták Kamil tempera, olej, papír, 23,5 x 17 cm sign. LD Kamil Lhoták 79

A U K Č N Í , P R O D E J N Í A V Ý S TAV N Í G A L E R I E Galerie Kodl, s. r. o.

Národní 7, 110 00, Praha 1 otevřeno: 10–18 h

tel.: 251 512 728, mobil: 602 327 669 e-mail: galerie@galeriekodl.cz www.galeriekodl.cz

Dovolujeme si Vás pozvat na náš tradiční podzimní Aukční den, který se uskuteční v neděli 29. 11. 2015 na Žofíně.

Antonín Procházka: Třešňový květ komb. technika na plátně, 68 × 55 cm Vyvolávací cena: 6 500 000 Kč Odhadní cena: 9 000 000 – 11 000 000 Kč

Antonín Hudeček: Odpočinek, dat. 1897 syntonos na kartonu, 50 × 65,5 cm Vyvolávací cena: 1 200 000 Kč Odhadní cena: 1 500 000 – 2 000 000 Kč

Václav Špála: Veltrusy, dat. 1917 olej na plátně, 67 × 86 cm Vyvolávací cena: 1 900 000 Kč Odhadní cena: 2 500 000–3 000 000 Kč

KODL – TRADICE OD ROKU 1885

aukce

19

Rekordní Rakušan

Dorotheum – Nejdražší položkou první velké aukce podzimu, aukce společnosti Dorotheum, která se konala v sobotu 19. září, se podle očekávání stala krajina od člena Vídeňské secese Carla Molla.

Na tento titul by stačil i prodej za vyvolávací cenu, obraz Alej u zámku v Bruntále z doby první světové války se nakonec prodal za 4,8 milionu korun*, více než dvojnásobek minimálního podání.

Dohromady aukce vynesla téměř 13,5 milionu korun, přičemž nového majitele našla polovina z tří stovek nabízených obrazů, soch a starožitností. Za částky nad milion se prodaly dva obrazy, dalších dvanáct položek překonalo hranici sta tisíc korun.

V nových autorských rekordech byla dražena díla Bohumila Kafky a Viléma Kreibicha.

Carl Moll namaloval v roce 1916 několik krajin v okolí zámku Bruntál a Muzeum v Bruntále opatruje ve svých sbírkách dva jeho drobné oleje. V Praze dražený obraz byl nicméně novým

C ARL MOLL : ALE J U Z ÁMKU V BRUN TÁLE kolem 1916, olej na plátně, 60 × 60 cm, cena: 4 800 000 Kč

objevem. Znalkyně malířova díle Cornelia Cabuk, kurátorka vídeňského Belvederu, potvrdila, že jej zařadí do připravovaného soupisu Mollova díla. O obraz se podle vyjádření aukční síně utkali čtyři zahraniční dražitelé, zájem byl prý především z Rakouska.

Dosažená cena je zajímavá i v mezinárodním kontextu, před dvěma lety se jiné verze téhož námětu na aukci Sotheby’s v Londýně prodala o třetinu levněji.

Druhým milionovým prodejem byla Venuše (All the Way to USA) od Ladislava Sutnara. Obraz vystoupal z 1,2 na 1,68 milionu korun a stal se tak čtvrtou nejdražší Sutnarovou malbou prodanou v aukci. K vysoké ceně jistě přispělo i to, že právě reprodukce tohoto obrazu tvoří přebal katalogu výstavy Americké Venuše, která se před čtyřmi lety konala v Galerii Rudolfinum.

Autorským rekordem a současně i jednou z vůbec nejvyšších cen za plastiku z přelomu 19. a 20. století je částka 600 tisíc korun za

náhrobní reliéf od Bohumila Kafky.

Secesní bronz o rozměrech metr na metr sedmdesát zobrazuje dvě truchlící dívky. Socha je reprodukována v České secesi od Petra Wittlicha a má status kulturní památky. Nový autorský rekord Viléma Kreibicha má hodnotu 228 tisíc korun. Ačkoliv šlo letos již o třetí prodej Kreibichových lokomotiv za více než sto tisíc, dražba začínala na necelých 34 tisících korun.

S výraznými nárůsty se prodala díla dvou slovenských autorů – Josefa Teodora Moussona a Vojtěcha Erdélyiho. Moussonův žánrový výjev Cestou z kostela se dostal ze 144 na 360 tisíc, Erdélyiho Krajina s řekou pak z 240 na 720 tisíc korun. Pro oba šlo o třetí nejvyšší cenu na českých aukcích. To stejné platí i pro nejvýznamnější nabízené dílo poválečného umění, bezejmenný obraz Květy Válové z roku 1967.

Rozměrná malba čtvercového formátu se prodala za 540 tisíc korun, v tomto případě však šlo o vyvolávací cenu.

V ILÉM KRE IBICH: L OKOMO T I VA tempera a pastel na kartonu, 85 × 122 cm, cena: 228 000 Kč

Z dalších výraznějších prodejů zmiňme ještě drobný olej Studie k jaru od Jana Preislera, který se dostal z 288 na 432 tisíc, kvaš Zima na vsi od Josefa Lady, který odešel rovněž s velkým nárůstem za 480 tisíc, nebo kresbu Hlava dívky od Alfonse Muchy, která se prodala za vyvolávací cenu 180 tisíc korun. Úspěchem je také cena 156 tisíc korun za Letní krajinu Stanislava Lolka.

Vedle početného souboru prací na papíře a tří desítek položek ateliérového skla bylo součástí dražené kolekce i několik kusů nábytku. Mezi nimi i několik dalších kousků z vybavení vily Čeňka Zemánka navržených Otakarem Novotným. Po loni dražené pracovně a knihovně bylo nyní nabízeno zařízení jídelny. Z čtyř dražených položek se prodaly jen dvě, stůl se dvěma židlemi za 38 tisíc a bíle lakovaná dvoukřídlá skříň za 19 tisíc korun. / JS * Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

BOHUMIL K AFK A: NÁHROBNÍ REL IÉF patinovaný bronz, 172,5 × 96,5 cm, cena: 600 000 Kč

20

aukce

BY Z AN T SK Á VÁ Z A Harrachovské sklárny 1843–45, broušené rubínové sklo, výška 71 cm, včetně podstavce 101,5 cm, cena: 56 250 GBP

KRIŠ TOF K INTER A: SLON 2011, epoxid a polyuretan, 54 × 96 cm, cena: 200 000 Kč

Y VES KLEIN: KOMPOZ ICE plátkové zlato, metalický papír, 32 × 23 cm, cena: 360 000 Kč

ADR IENA ŠIMO T OVÁ: Z JE VENÍ 1997, pigment na papíře, 69 × 48,5 cm, cena: 136 400 Kč

Rekordní sklo

Slon v epoxidu

Klein v Praze

Poválečné papíry

Bonhams – V Londýně se ve středu 30. září dopoledne uskutečnila druhá specializovaná aukce českého skla 19. století. První takto zaměřená aukce čerpající z téže sbírky se konala v prosinci 2013.

Zatímco před dvěma lety aukční síň hovořila neadresně o evropské soukromé sbírce, nyní katalog uvádí, že jde o sbírku britskou.

Z 58 dražených položek jich tehdy našlo kupce 52, dohromady za 15 milionů korun. Z hlediska úspěšnosti dopadla nynější aukce hůře – prodalo se 77 ze 139 nabízených položek –, celkový obrat byl však ještě o 4,8 milionu korun vyšší a znovu byl také stanoven nový cenový rekord za české sklo.

Masivní váza z rubínového skla, výrobek Harrachovské sklárny z let 1843–45, se prodala za 2,07 milionu korun. V přepočtu za více než milion korun byly vydraženy ještě dvě položky – signovaný a datovaný pohár od A. Beckera s podobiznou Napoleona III. z roku 1851 a dvojice broušených pohárů s loveckými scénami z druhé poloviny 19. století. Dosažené ceny ve všech třech případech výrazně překonaly předaukční odhady. / JS

Prague Auctions – Série aukcí poválečného umění a fotografie vynesla poslední zářijovou neděli 4,2 milionu korun. Prodaly se dvě pětiny z 662 dražených položek, přičemž čtyři obrazy, jedna socha a jedna fotografie překonaly hranici sta tisíc korun. Nejdráže, za rovných 200 tisíc korun se shodně prodaly obraz Václava Menčíka z 60. let a čtyři roky stará socha Krištofa Kintery Slon, ve které destruoval jedno z nafukovacích zvířat Libuše Niklové.

Další Menčíkův obraz Dialog na zemi odešel za vyvolávací cenu 175 tisíc korun. Celkem bylo nabízeno 54 Menčíkových obrazů a kreseb, z nichž nového majitele našla jen necelá polovina. Z fotografií se nejvíce bojovalo o snímky Miroslava Tichého. Nejdražší z nich – dvě dívky na koupališti bez horního dílu plavek – vystoupal z 44 na 125 tisíc korun. Hned 90 snímky byl v nabídce zastoupen Miloš Koreček. Kupce našla necelá polovina z nich, dohromady za 173 tisíc korun. / JS

Vltavín – Aukční premiéru na českém trhu si ve čtvrtek 17. září na aukci společnosti Vltavín odbyl Yves Klein. Kompozice z plátkového zlata na metalickém papíru, o něco větší než je formát A4, byla nabízena za 30 tisíc korun. Přestože dílo postrádalo autentifikační certifikát či popis provenience, konečná cena vystoupala až na 360 tisíc korun.

Z necelých šesti set nabízených položek, především prací na papíře, nového majitele našla jen pětina děl, dohromady za 2 miliony korun.

Nejdražší položkou aukce se stal titulní obraz katalogu, krajina Jindřicha Pruchy Běstvina u Čáslavi. Olej středního formátu z roku 1913 vystoupal z 324 na 504 tisíc korun. Výraznější nárůsty zaznamenal ještě obraz Letní noc od Richarda Wiesnera, z 18 na 66 tisíc, a akvarel Anička od Kamila Lhotáka, z 30 na 52 tisíc korun. Většina zbývajících děl byla dražena za částky do 10 tisíc korun. / JS

Orlys – Na aukci společnosti Orlys Art Auctions zaměřené na práce na papíře, která se konala v neděli 20. záři, sběratelé a investoři za kresby a grafiky převážně z druhé poloviny 20. století utratili 1,4 milionu korun. Prodalo se 60 procent z necelých 150 dražených položek, nejdráže pigment na papíře Zjevení od Adrieny Šimotové. Tato práce z roku 1997 inspirovaná Turínským plátnem našla kupce za vyvolávací cenu 136 tisíc korun. Z 36 na 52 tisíc korun pak vystoupal Šimotové rozměrný barevný lept a suchá jehla Hlava k listování z roku 1984.

Za částky kolem 50 tisíc korun se prodaly také hned tři kombinované techniky na papíře a sololitu Ladislava Nováka. Z fotografií, které představovaly pětinu nabídky, se nejdráže, za 42 tisíc korun prodal snímek Jana Svobody Tajemství z roku 1970. Nejdražší položkou současného umění se stal obraz Josefa Bolfa Chodba z roku 2011. Olej na plátně přibližně formátu A4 byl vydražen za 42 tisíc korun. / JS

21

Před deseti lety

1 800 000 Kč

110 000 Kč

190 000 Kč

28 000 Kč

75 000 Kč

430 000 Kč

32 000 Kč

110 000 Kč

Vše o trhu s uměním Databáze 160 tisíc aukčních výsledků / Zprávy a komentáře z domova i ze zahraničí / Index českého trhu s uměním / Pohodlný přístup prostřednictvím internetu / Propracovaná technologie vyhledávání www.artplus.cz

A L F R É D J U S T I T Z : K O U P Á N Í , 1919, olej na plátně, 47 × 60 cm, cena: 1 200 000 Kč, Dorotheum 24. 9. 2005

Partneři: 1. Art Consulting / Adolf Loos Apatment and Gallery / Antikvity / Arcimboldo / Art Invest / Arthouse Hejtmánek / Artkunst / Dolmen / Dorotheum / European Arts Investments / Galerie Art Praha / Galerie Kodl / Meissner-Neumann / Orlys Art Auctions / Pictura / Prague Auctions / Starožitnosti – Galerie Ustar / Sýpka / Valentinum / Vltavín / Zezula

Přehled aukčních prodejů za roky 2000–2015 podle databáze ART+. Ceny jsou uváděny bez aukční provize.

jedním z našich dobrých klientů-sběratelů,“ dodává.

Na otázku, za kolik by aukční síň obraz nabízela dnes, odpovídá expert Dorothea Michal Šimek: „Špičkový Justitz se na trhu od té doby v podstatě neobjevil, většina obrazů byly spíše okrajové práce v nižších cenových relacích.

U tohoto obrazu by se určitě dalo uvažovat o vyvolávací ceně kolem jednoho milionu korun, takže odhadní cena by reflektovala, do jaké míry došlo ke zhodnocení tohoto díla.“ Dorotheum standardně stanovuje minimální podání na dvou třetinách odhadní ceny, odhad by tak včetně provize vycházel na 1,8 milionu korun.

Jediným dalším Justitzovým dílem, které se dostalo přes milionovou hranici, bylo Zátiší se sklenicí, ovocem a dýmkou z roku 1928, které se v dubnu 2009 na aukci Galerie Art Praha prodalo za 1,08 milionu korun. Zatím poslední výraznější prodej realizovala letos v červnu galerie Pictura, když na její aukci obraz Dívka s oslíkem z roku 1920 vystoupal z 480 na 720 tisíc korun. / JS

INZERCE

Dorotheum – Jedním z velkých překvapení aukce společnosti Dorotheum konané v září 2005 se stal obraz Alfréda Justitze Koupání z roku 1919. Z vyvolávací ceny 240 tisíc se dostal až na 1,2 milionu korun. Šlo tehdy nejen o malířův první milionový prodej, ale také o jeden z pouhých 28 obrazů, které v daném roce překonaly hranici milionu korun. O výjimečnosti tohoto díla svědčí, že i po deseti letech se jedná o nejdražší Justitzův obraz prodaný v aukci.

V tiskové zprávě vydané bezprostředně po aukci se o obraze píše pouze tolik, že „skončil na druhém místě“ za obrazem Opuštěná od Vlaho Bukovace, který se s cenou 1,68 milionu korun stal nejdražším dílem aukce. „Bylo to z jedné rodinné sbírky, prodávalo se z ní více věcí najednou a jednorázově.

Tato položka byla nejzásadnější a s nejlepší cenou vyvolávací a samozřejmě také dosaženou,“ vzpomíná na tehdejší prodej ředitelka aukční síně Mária Gálová. „Obraz byl zakoupen

Kolik stojí Hudeček?

inzerce

23

7. Aukce designbloku 20. století na designbloku. v Pr

Ota Janeček, Město v noci, olej, plátno, 55,5 x 34,5 cm, rok 1955, vyvolávací cena: 250 000 Kč

Otakar Kubín, Portrét mladé ženy, olej, plátno, 60 x 50,5 cm, vyvolávací cena: 150 000 Kč

44. AUKCE

ve středu 21. října 2015 v 18.30 hodin v Topičově salónu, Národní třída 9, Praha 1 Předaukční výstava v Galerii Dolmen, Pštrossova 31, Praha 1: pondělí 12. 10. – středa 21. 10. 2015 www.galerie-dolmen.cz

inz_190x119_osvit.indd 1

Carlo Mollino & Aldo Marbeli / k eslo z auditoria RAI v Turín / 1951

Bohumír Matal, Město, olej, karton, 19,5 x 29,5 cm, rok 1948, vyvolávací cena: 250 000 Kč

P edauk

v Pr www.cohnauction.cz, +420 603 594 275

10.09.15 16:29

inzerce

25

aukční dům

21. aukce Umění a starožitnosti Sobota 7. 11. 2015 od 14 hod.

Valentinská 7 / Praha 1 / Staré Město Výstava dražených předmětů tamtéž od 31. 10. do 6. 11.

Otevřeno denně 10—18 hod. www.valentinum.cz

e

Porcelánový pták Německo, Berlín, 20. století, původní model z 19. století, malováno, glazováno, značeno, výška 21 cm vyvolávací cena: 6 700 Kč dosažená cena: 10 000 Kč

26

inzerce

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

J A K U B S C H I K A N E D E R : S O U M R A K / dat. 1896 olej na plátně / 109,5 × 136 cm / sign. PD

draženo:29. 11. 2015 od 13 hodin místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha

vyvolávací cena: 4 800 000 Kč odhadní cena: 6–8 000 000 Kč www.galeriekodl.cz

Přelomové a veřejnosti donedávna zcela neznámé Schikanederovo dílo vznikalo v době, kdy se přetvářelo chápání estetických hodnot v řešení dilemat moderní evropské civilizace. Po polovině 90. let 19. století nachází i Jakub Schikaneder vlastní a nezaměnitelný výtvarný projev a pevnější malířskou techniku. Své chápání světa a niterné myšlenkové pochody, přesahující hranice realismu a impresionismu, zachycuje na plátnech v příznačné měkkosti světla a barev, které svým jemným splývavým rukopisem připomínají pastelové kresby. Divácky impozantní záběr je postaven na jednoduchém motivu ztichlého vesnického stavení ve večerním světle. Jevovost se mísí s fantazií, čas i dění dostávají jiný smysl, místo se stává oknem do duše, krajinou nálady a autorovým niterným prožitkem skutečnosti. Schikaneder jako citlivý interpret dobových nálad zde objevuje poetickou a pro své dílo určující polohu malby. Soumrak tak stojí na začátku dlouhé řady záběrů krajin a městských uliček a zákoutí v podvečerním šeru, které pak vytvářel celá dvě první desetiletí nového století a pomyslně otevírá novou etapu jeho tvorby. Obraz byl reflektován již roku 1896 v dobovém tisku, ve Zlaté Praze a Světozoru. V témže roce bylo dílo prezentováno na 57. výroční výstavě Krasoumné jednoty v pražském Rudolfinu a po více než 110 letech bylo roku 2012 veřejnosti představeno znovu na rekordně navštěvované souborné výstavě Jakub Schikaneder (1855-1924) ve Valdštejnské jízdárně, v jejímž katalogu bylo reprodukováno. Konzultováno a posouzeno PhDr. Š. Leubnerovou a prof. R. Prahlem, CSc. Přiložena odborná expertiza prof. T. Vlčka, CSc. a restaurátorská zpráva manželů Reinerových.

ADEVA

NEJVĚTŠÍ A NEJSTARŠÍ VYDAVATELSTVÍ FAKSIMILIÍ V roce 1949 bylo ve Štýrském Hradci založeno vydavatelství ADEVA (Akademische Druck- und Verlagsanstalt), které se postupem času stalo nejvýznamnějším v oblasti vydávání dokonalých faksimile antických a středověkých rukopisů. S vydavatelstvím ADEVA spolupracuje více než padesát knihoven a muzeí z dvaceti zemí světa. Mezi faksimilovanými manuskripty nalezneme především skvosty západoevropského středověku, nechybí ale také předkolumbovské mexické rukopisy, mistrovská díla arabské kaligrafie, byzantské purpurové kodexy a svitky nebo rukopisy židovské provenience. Výrobě každého faksimile je věnována velká pozornost. Některá díla jsou dokonce k nerozeznání od originálu. Ke zlacení se používá skutečné zlato, všechny listy jsou ořezány stejně jako originál. Velkým plusem faksimile z ADEVY jsou i svazky fundovaných komentářů nejpřednějších světových odborníků, jimiž je každé dílo doplněno.

Skvosty knižního umění

ADEVA – Jan Kocisek

kocisek@adeva.com

Tel. +43 676 519 50 68

Bible Václava IV.

V edici Skvosty knižního umění například vyšlo: Die Goldene Bulle (kolem 1400) 2002; obrazová část 160 stran, komentář 126 stran Das Stundenbuch der Maria von Burgund (1470–1480) 1993, obrazová část 380 stran, komentář 72 stran Die Medicina Antiqua (1. polovina 13. století) 1996, obrazová část 322 stran, komentář 108 stran www.adeva.com

www.faksimile.sk

27

AU K Č N Í T I P – AU K Č N Í S Í Ň V LTAV Í N

J I Ř Í B A L C A R : Ú D O L Í , 1968, olej na plátně, rozměr 80 × 135 cm, v rámu

draženo: 29. 11. 2015 od 13 hodin místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha 1

vyvolávací cena: 610 000 Kč odhadní cena: 750 000–900 000 Kč www.galerie-vltavin.cz

Jedná se o poslední Balcarovo dokončené galerijní dílo, mimořádné svou lyrickou krajinnou atmosférou.

Malíř, grafik a typograf, vystudoval dějiny umění na Univerzitě Karlově a typografii na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Vystavoval se skupinou Máj 57 a v 60. letech patřil mezi nejprogresivnější mladé autory. Vytvořil řadu knižních obálek a plakátů, v nichž zúročil svou zkušenost z tvůrčího pobytu v USA – do Československa odtud přinesl pop-art, jímž je charakteristické i jeho malířské a grafické dílo. Tragicky zemřel v srpnu 1968. Nabízené dílo vychází z jeho zkušenosti se strukturální malbou, zachycuje však pro autora až nezvykle lyrický motiv a patří tak v rámci jeho tvorby mezi zajímavé, raritní kusy. vystaveno: Jiří Balcar 1929–1968, Výběr z díla, GHMP, č. 85, 1988, Praha literatura: Jiří Balcar 1929–1968, Výběr z díla, GHMP, 1988, Praha provenience: získáno z pozůstalosti autora

AU K Č N Í T I P — E U R O P E A N A R T S

VÁCL AV VOK ÁLEK VE S VÉM AT EL IÉRU

draženo: 22. 11. 2015 od 13 hodin místo: Obecní dům v Praze www.europeanarts.cz

Do listopadové aukce výtvarného umění jde unikátní sbírka sochaře Václava Vokálka (1891–1970).

V připravované podzimní aukci budou nabízena výjimečná díla od Bedřicha Wachsmana, Emila Filly, Václava Špály, Pravoslava Kotíka, Františka Tichého, Jana Baucha, Oldřicha Blažíčka, Emila Cimbury, Josefa Lieslera, Antonína Pelce, Adolfa Hoffmeistera či Alfréda Justitze.

Václav Vokálek, absolvent Akademie výtvarných umění v Praze, byl žákem J. V. Myslbeka a J. Štursy a náleží ke generaci sochaře O. Gutfreunda. V roce 1919 byl přijat do Spolku výtvarných umělců Mánes a jako řádný člen se velmi aktivně činil nejen po výtvarné, ale také organizační stránce a stal se tak neocenitelnou podporou pro mnoho členů slavného spolku.

Přátelské vztahy a vzájemná spolupráce s významnými českými umělci přinesla Václavu Vokálkovi možnost budovat kvalitní a rozmanitou uměleckou sbírku. Významné osobnosti (např. J. Trnka, J. Hašek či V. H. Brunner) ho inspirovali pro vlastní tvorbu podobizen a plastik, kde nechal vyniknout svůj realistický přístup k výtvarnému umění.

28

na trhu

text Jan Skřivánek

Antonín Hudeček Antonín Hudeček je jedním z autorů, u kterých trh přísně rozlišuje, z jakého období dílo pochází. Zatímco obrazy z doby kolem roku 1900 mohou stát až dva miliony korun, krajiny z 20. a 30. let jsou běžně nabízeny jen za desetitisícové částky.

ANTONÍN HUDEČEK: PODZIMNÍ NÁL ADA před rokem 1900, olej na plátně, 100 × 120,5 cm, cena: 2 160 000 Kč, Dorotheum 26. 5. 2007

Poprvé byla některá z maleb Antonína Hudečka vydražena za více než milion korun před osmi lety. Obraz Podzimní nálada tehdy vylétl na aukci Dorothea z 216 tisíc na desetinásobek. Šlo o publikované dílo, navíc restituci z Národní galerie, dosažená cena 2,16 milionu korun byla přesto velkým překvapením. Na nový autorský cenový rekord i na další milionové Hudečky pak ostatně bylo třeba čekat další tři roky.

Na aukci Meissner-Neumann v květnu 2010 se figurativní obraz Na jezu prodal za 2 miliony, na aukci 1. Art Consulting o půl roku později pak melancholická krajina Podzimní nálada (Okořský potok) z roku 1903 vystoupala až na 2,58 milionu korun. Od té doby se za více než milion korun prodalo dalších deset Hudečkových krajin. Dokladem růstu cen i nedostupnosti malířových obrazů z přelomu století je skutečnost, že mezi nimi najdeme hned tři malby s předchozí aukční historií.

Obraz Partie z Okoře, který byl letos v březnu aukční síní European Arts vydražen za 1,86 milionu korun, stál o čtyři roky dříve o 300 tisíc méně. Již zmiňovaný obraz Na jezu se v roce 2013 prodal s nárůstem o sto tisíc.

Nejvýraznější zhodnocení zaznamenal obraz Topoly u hráze z roku 1906, který před devíti lety stál 540 tisíc, a v listopadu 2011 jej Galerie Kodl úspěšně vydražila za více než trojnásobnou částku. Všechny zmiňované obrazy mají společnou dataci mezi lety 1900 až 1906 i to, že jejich námětem je krajina z okolí Okoře.

Hudeček vesnici se zříceninou hradu severozápadně od Prahy poprvé navštívil v létě 1897 spolu se studenty a absolventy krajinářské speciálky Julia Mařáka. Hudečkovi tehdy bylo dvacet pět let a byl již tři roky po škole. Na akademii studoval u Maxmiliana Pirnera a dva roky pobýval v Mnichově, kde navštěvoval soukromou školu Slovince Antona Ažbého.

Mezi Mařákovce jej přivedl jeho blízký přítel Antonín Slavíček. Hudeček na Okoři nejdříve maluje figurativní malby koupajících se hochů, postupně se však stále více soustředí na krajinu, která se mu stává prostředkem symbolistní výpovědi. Okoří je inspirován i Hudečkův patrně nejslavnější obraz Večerní ticho z roku 1900, který je dnes ve stálé expozici Národní galerie. Zachycuje ženu v moderních městských šatech, která je obrácena k divákovi zády, jak stojí v houstnoucím večerním šeru na stráni nad okořským rybníkem.

Další malířova okořská krajina s názvem Podzimní nálada bude dražena na říjnové aukci společnosti Sýpka. Nepůjde však tentokrát o finální olej na plátně, ale o malířskou skicu na kartonu. Konkrétně o studii k v úvodu zmiňovanému obrazu, který byl v květnu 2007 oním vůbec prvním milionovým Hudečkem. Nyní nabízený obraz je menšího formátu a vyznačuje se uvolněnějším malířským provedením, které naznačuje, že jde o malbu pořízenou v plenéru. „Hudeček (na Okoři) namaloval lehkým štětcem několik svěžích studií převážně technikou syntonosu, což byla dobově oblíbená tempera vyráběná

29

v Beckmannově továrně v Berlíně. Podle nich pak roku 1898 tvořil větší olejem malovaná plátna vystavená i publikovaná při výstavách spolku Mánes. V periodě 1898–1899 se Hudečkův zájem přesouvá od figurálních témat víc k volné krajině, častěji pracuje v plenéru a obrazy nabývají výživnější barevnosti. Každoročně až do roku 1906 na Okoř nepravidelně zajížděl a v zimních měsících vytvářel v ateliéru rozměrné obrazy evokující nezaměnitelné atmosférické nálady,“ píše v posudku k draženému dílu Michael Zachař.

Antonín Hudeček se na přelomu století etabloval jako jeden z nejvýraznějších mladých umělců. Roku 1902 absolvoval spolu s Janem Preislerem cestu po Itálii a v témže roce měl v Praze první samostatnou výstavu, na které představil tři desítky obrazů z posledních šesti let. „Lidé, kteří v kraji uprostřed Čech žijí a robotují, ani nevědí a nechápou, co půvabného klidu, co krásného míru se naň každým večerem a s každým úplňkem snáší,“ napsal

ve své kritice výstavy K. B. Mádl. V letech před první světovou válkou Hudeček s úspěchem vystavoval také ve Vídni a v Berlíně.

S nástupem generace Osmy se Hudeček přestává aktivně zapojovat do dění v SVU Mánes a od roku 1911 se neúčastní ani členských výstav, byť nadále zůstává členem spolku. Nové náměty pro své krajiny nachází v okolí Police nad Metují, později Častolovic, kde si ve 20. letech kupuje vilu. Výstavy pořádané Mánesem k malířovým padesátinám a šedesátinám v Obecním domě se dočkaly příznivých kritik, výtvarný vývoj se však již ubíral jiným směrem, než který reprezentují krajiny jen opatrně reflektující lekce postimpresionismu a fauvismu. Další jubilejní výstavy se Hudeček již nedočkal, zemřel v srpnu 1941 v devětašedesáti letech.

Výstava konaná v následujícím roce tak byla už posmrtnou retrospektivou.

Hudečkova okořská perioda z let 1897 až 1906 představuje dodnes nejoceňovanější

ANTONÍN HUDEČEK: PODZIMNÍ NÁL ADA před rokem 1900, olej na lepence, 66,5 × 80 cm, signováno vpravo dole tužkou AH, rámováno, vyvolávací cena: 350 000 Kč (bez 20 % aukční provize)

i sběratelsky nejvyhledávanější segment jeho tvorby. Jen o pár let mladší krajiny z okolí Police nad Metují, kam malíř zajížděl mezi lety 1909 až 1914, se prodávají za ceny od sto tisíc do půl milionu korun. Obrazy z meziválečného období se jen výjimečně dostanou přes hranici sta tisíc, přičemž menší práce se dají koupit již za částky kolem dvaceti tisíc korun.

32

rozhovor

text Magdalena Juříková Autorka je ředitelkou GHMP a kurátorkou aktuální výstavy Iren Stehli. foto (portrét) Jan Rasch

33

Hranice intimity Rozhovor s Iren Stehli Výstava Iren Stehli v Domě fotografie představí tuto švýcarskou fotografku s českými kořeny prostřednictvím několika jejích nejznámějších cyklů. Některé z nich vyšly knižně, jak v České republice, tak ve Švýcarsku, nicméně stále zůstávají spíše jen v povědomí znalců a autorčiných přátel. V rámci Fotograf Festivalu, který je letos zaměřen na dokument, by měl být stvrzen jejich zasloužený status v pomyslném zlatém fondu humanisticky orientované fotografie.

Když ses rozhodla přicestovat do Čech a studovat původně na filozofické fakultě češtinu, obklopovala nás atmosféra normalizace. Byl to pro tebe tvrdý náraz, nebo jsi měla jako studentka ze Západu kolem sebe nějaký „ochranný val“?

Kdybych měla „ochranný val“, asi bych nemohla fotografovat. Musela jsem být – a také jsem byla – ke všemu otevřená, byla jsem zvědavá, ta „jinakost“ mě naopak přitahovala. Bydlela jsem na koleji na Větrníku, seznamovala jsem se třeba se studenty z Mongolska, což pro mě bylo asi exotičtější než pro ně to, že jsem ze Západu. Atmosféru normalizace jsem na začátku svého pobytu v Československu nevnímala nějak silně.

Pro mě prostě bylo všechno nové a jiné. Ocitla jsem se v úplně jiném prostředí a v odlišné kultuře a musela jsem se nějak orientovat. Fascinovalo mě všechno od oblečení lidí po vzhled ulic, obchodů atd. Lidé mi připadali milí a přátelští. Bylo mi tehdy devatenáct let.

Jak vnímali tví rodiče, že ses rozhodla studovat v režimu, který musel v Curychu vzbuzovat přinejmenším obavy?

Po maturitě v Curychu mi rodiče umožnili jet do Československa studovat češtinu pro cizince na Karlo-

vě univerzitě. Chtěla jsem se víc naučit gramatiku a zdokonalit se v mluvené češtině. Tehdy jsem se naprosto bláznivě zamilovala do Prahy, chtěla jsem tu mermomocí zůstat, což pro lidi ze Západu nebylo vůbec jednoduché. Bylo třeba získat povolení k pobytu, které se vystavovalo pro studenty vždycky pouze na jeden rok a pak se muselo žádat znova. Bylo to složité.

Moji rodiče sice chápali půlroční pobyt se studiem češtiny na Karlově univerzitě, ale byli zásadně proti delšímu studiu v Československu. Otec to vůbec nechápal, byl rodilý Švýcar a byla studená válka, nesouhlasil s komunistickými režimy, a navíc říkal, že mi studium u komunistů bude na Západě k ničemu.

A také vždy říkal, ať studuji něco pořádného a ať si fotografování nechám jako hobby. Maminka též nebyla vůbec nadšená, a také se obávala, že se jako fotograf budu těžko živit.

Studovala jsi později na FAMU. Dalo by se říci, že tě ovlivnila česká filmová nová vlna, která byla tak charakteristická svým soustředěním na „nesnesitelnost bytí“, na přežívání a chytračení, na spásonosný boj o pověstný žvanec?

Novou českou vlnu jsem poznávala díky projekcím během svého studia na FAMU. Neznala jsem ji. Ně-

42

téma

text Martina Lehmannová Autorka je kurátorkou Uměleckoprůmyslového musea v Praze, pochází z Bedřichovic.

Bedřichovice nad Temží Čtyři roky s Kateřinou Šedou Ve čtvrtek 3. září proběhlo slavnostní otevření nové návsi v Bedřichovicích.

Obec nedaleko Brna, která dříve bývala nejopomíjenějším místem střední Evropy, se stala pupkem světa a těší se neobyčejnému zájmu médií. To všechno díky pozornosti, kterou vesnici věnovala Kateřina Šedá.

V červenci 2011 svolala do místního kulturního domu mladá žena a skupina jejích kolegů několik desítek obyvatel Bedřichovic. Nabízela jim cestu do Londýna.

Zdarma. Představila se jako Kateřina Šedá. Díky tomuto jménu a nespornému charismatu se celá ta bláznivá nabídka stala uvěřitelnou. Nezapomenu na telefonát s mým tátou. Zrovna jsem byla někde na cestách a jen tak jsem mu volala. Zněl docela zaneprázdněně a vysvětloval, že sedí v „kulťasu“, kde „nějaká ženská“ nabízí zadarmo výlet do Londýna. Chvíli jsme se bavili o tom, že to asi bude pěkná blbost, pak ale řekl, že by to mělo být do Tate Modern a ta ženská že se jmenuje Kateřina Šedá. Okamžitě jsem mu řekla, ať zapíše celou naši rodinu.

Obyvatelé Bedřichovic se v průběhu července a srpna připravovali na cestu do Londýna, aby tam 3. září 2011 mohli „dělat to, co dělají jakoukoli běžnou sobotu“. V prostoru mezi Tate Modern a katedrálou svatého Pavla, který je stejně dlouhý jako celé Bedřichovice, se zametalo, plela zahrada, hrály karty, nohejbal, hasiči měli cvičení, v Temži se lovily ryby, v kostele proběhla mše a další. Návštěvníci akce se mohli zúčastnit prohlídky imaginárních Bedřichovic nebo hodiny češtiny. Do třetice se po vytyčené ploše rozmístilo osmdesát umělců, kteří měli malovat obrazy

Bedřichovic. Byl to báječný a nezapomenutelný den, při kterém se všichni skvěle bavili (reportáž z akce vyšla v AA 2011/10).

Velký omyl na začátku

Proč ale Bedřichovice? Kateřina Šedá je známá svými projekty, které spíše než s uměním, tak jak ho definuje Ottův slovník naučný, mají společné znaky se sociálním aktivismem. Oproti 19. století, kdy začal vycházet zmiňovaný slovník, se ve 20. století dost změnil život na vesnicích. Hlavně v těch, které byly v blízkosti velkých měst. Staly se noclehárnami pro dělníky pracující ve městě. Stejný osud postihl i Bedřichovice. Největší ránu jim zasadil rozvoj brněnské továrny na výrobu traktorů Zetor. Zejména pro její zaměstnance vyrostla sídliště Líšeň (1977–85) a Vinohrady (1981–89).

V roce 1977 bydlelo v Bedřichovicích 402 lidí o deset let později jich bylo pouze 298. Odcházely hlavně rodiny s malými dětmi.

Prožít dětství v Bedřichovicích v 80. letech bylo docela peklo. Život se točil kolem dojíždění kamkoli, počínaje mateřskou školkou. Světlé chvilky společenského života představovaly občasné akce jako ostatky a maškarní bál nebo hody. Tu a tam uspořádali místní dobrovolní hasiči sportovní den. Pravidelně se držela

DĚ T SKÉ HŘ IŠ TĚ Jitka Ressová, studio Ellement, foto: Archiv MG

43

48

profil

text Monika Doležalová Autorka je spolukurátorkou výstavy Pandora’s Vox. foto GHMP

Klara Kristalova Jak naznačuje koncovka -ová ve jméně Klary Kristalové, jde o umělkyni s českými kořeny.

Narodila se v někdejším Československu, ale od nejútlejšího dětství žije ve Švédsku. S jejími sochami se lze setkat na výstavě Pandora’s Vox, které se účastní spolu Veronikou Holcovou a Sandrou Vásquez de la Horra.

KL AR A KR I S TAL OVA: MY SL I T EL I I 2014, glazovaná kamenina

PA N D O R A’ S V O X místo: Colloredo-Mansfeldský palác pořadatel: Galerie hl. města Prahy kurátorky: Terezie Zemánková, Monika Doležalová termín: 15. 7.–1. 11. 2015 www.ghmp.cz

Klara Kristalova se narodila v roce 1967 do rodiny sochaře a malíře Eugena Krajčíka a výtvarnice Heleny Křišťálové, absolventů pražské UMPRUM. Po sovětské okupaci rodina emigrovala a po krátké zastávce v Německu se usadila ve Švédsku nedaleko Stockholmu. Umělecké zázemí paradoxně Klaru zpočátku odvádělo od umění. Její otec si totiž přál, aby se Klara i její bratr Jakob věnovali jiné profesi. Po návratu z poznávací cesty po Spojených státech amerických, doprovázeného lehkou deziluzí a pocitem nudy, ji však nakonec on sám motivoval k umělecké tvorbě.

V roce 1988 Kristalova nastoupila na prestižní Royal Institute of Art ve Stockholmu. Tehdy se seznámila s prominentní švédskou umělkyní Cecilií Edefalk, pro Kristalovou inspirativní zejména svými úvahami o možnostech malby. Svou tvorbou mohla Edefalk ovlivnit také pozdější experimentování Klary s vytvářením prostorových děl z tehdy nepříliš vyhledávaného materiálu – keramické hlíny. Rozhodně však k tomuto kroku přispělo domácí zázemí, sochy otce Eugena Krajčíka čerpající z estetiky minimalismu a keramické dekorativní předměty Heleny Křišťálové, jimiž byla Klara v dětství obklopena. Výhodou tohoto materiálu pro ni byla nejenom jeho nižší cena, ale především možnost pokrývat povrch glazurou, a ve výsledku tak spojit oba své umělecké zájmy.

Kristalové téměř výhradně figurální sochy z porcelánu či kameniny zdobí v různé míře transparentní malovaný nátěr, který dodává sochám hororový nádech, jaký se objevuje i v autorčiných akvarelech. Rozpité barvy umocňují psychologické portréty dívek s autobiografickými rysy a kontrastují s přesně vedenými kresebnými liniemi detailů úst, očí, pramenů vlasů atd. Spolu s kresbami a psanými poznámkami pokrývají stěny ateliéru a vytvářejí jakési deníkové záznamy, které pro ostatní zůstávají skryté. Klara později z těchto spontánně provedených

poznatků vytváří tematické okruhy, které pomáhají při selekci nového motivu následně rozpracovaného v několika sochách.

Motýli noci Další výraznější posun v uměleckém přístupu Kristalové přinesl rok 2006; tehdy autorka částečně proměnila podobu svých děl. Začala se čím dál více věnovat keramice s glazovaným povrchem a pak některé své sochy instalovat dočasně či natrvalo na historický nábytek. Nakupuje ho v obchodech, bazarech i na internetových aukcích a v poslední době se jej snaží seskládat do neobvyklých kombinací. To odpovídá její práci s instalací obecně – vždy se snaží mezi jednotlivými objekty vytvořit jistou dynamiku a příběh.

Na pražské výstavě je například možné zhlédnout jedno z děl připevněné ke starému stolu, Spánek z roku 2012. Jde o pravděpodobně nejznámější práci Kristalové a zároveň dobrý příklad jejího obsahového rejstříku rozloženého mezi fikcí a realitou. Odráží se v něm charakter severských zemí s jejich specifickým podnebím a krajinnou scenerií; sama Kristalová má ateliér na kraji lesa a konkrétní zážitky s divokou přírodou je snadné v její tvorbě vyčíst.

Například k postavě dívky ohrožované nočními motýly vypráví o svém podivném zážitku: „Jednou jsme po večeři seděli na verandě, když najednou přiletěl mrak velkých můr; nikdy jsem neviděla tak obrovské můry. Posadily se na květiny a různé věci.

Nejdřív to bylo jako sen, bylo to tak krásné, ale když se na ně člověk podíval zblízka, ty můry měly velmi chlupaté nohy a velké oči a trochu strašidelná těla. Začalo to být nechutné a měla jsem z nich stejný pocit.

Tak jsem je začala používat jako dotek krásy a zároveň jako něco hrozného.“ Příroda do jejího díla proniká nejen po stránce námětů, ale i užíváním materiálů – například v autoportrétu Ochromená (2008) nahrazují oči a ústa kameny.

49

Snové postavy Práce Kristalové vychází z jejího zájmu o skandinávskou mytologii, folklorní pohádky nebo například o příběhy dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena. Zejména její sošky, ambivalentní ve vymezení dobra a zla, pak mohou působit podivně, až lehce děsivě. „Moje tvorba je silně spojena s určitými pohádkami; ale myslím, že to v dílech není příliš viditelné. Mám ráda staré příběhy, protože je v nich poučení o tom, co je správné a co špatné, a pokud jsi sobecký a špatný, tak věci dopadnou špatně. Přála bych si, aby existovalo víc spravedlnosti,“ vysvětluje Kristalova.

V lokálním kontextu jsou některé z jejích námětů pocitově blízké Kytici Karla Jaromíra Erbena, kterou však umělkyně podle vlastních slov dosud neznala. Jindy se objevují citace z dějin umění – předlohou již zmíněné sochy Spánek byl například slavný grafický list Francesca de Goyi Spánek rozumu plodí příšery. Ostatně motiv spánku je v tvorbě Kristalové přítomný i v několika dalších dílech, přímo například v sousoší Nespav-

KL AR A KR I S TAL OVA: S P Á N E K , 2012, glazovaná kamenina KL AR A KR I S TAL OVA: K R Á V A - M A T K A , 2012, glazovaná kamenina

52

k věci

text Bertrand Schmitt Autor je esejista a režisér dokumentárních filmů, je spoluautorem monografie Jan Švankmajer: Možnosti dialogu.

Touha po filmu Jedna z vedlejších sekcí festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, který se letos koná již podevatenácté, bude věnována surrealismu, respektive francouzským, belgickým a českým dokumentům surrealismem ovlivněným. V této souvislosti jsme požádali spoluautora doprovodného textu, v Praze žijícího francouzského básníka a režiséra Bertranda Schmitta, o obecnější úvahu o vztahu surrealistů k filmu.

ANDRÉ BRE T ON PŘ I NATÁČENÍ F ILMU M ANA R AY E E S S A I D E S I M U L A T I O N D U D É L I R E C I N É M A T O G R A P H I Q U E , 1935

Vztahy, které surrealismus udržoval s filmem, se mohou zdát paradoxní. Zřídkakdy nějaké hnutí vyjádřilo tak energicky svůj zájem o tvůrčí prostředek a projevovalo s takovým nadšením touhu, kterou v něm tento nový způsob vyjádření vyvolával. Přesto však ve srovnání s intenzitou této touhy je skutečná filmová surrealistická tvorba vzácná.

Kromě dvou velkých výjimek, kterými jsou Luis Buñuel a Jan Švankmajer, je jen málo surrealistických filmových tvůrců.

Existuje k tomu několik vysvětlení, z nichž některá od samotných surrealistů: poukazují na materiální, finanční a technické obtíže, kterým muselo mnoho z jejich projektů čelit, a proto většina z nich zůstala ve stadiu scénáře. Nerealizovaných filmových projektů prvních surrealistů je tolik, že je možné dokonce hovořit o novém typu literárního textu: „básnickém scénáři“ nebo „psaném filmu“. Paradoxem těchto scénářů je, že často nebyly určeny ke zfilmování, ale pouze k publikování formou textu.

K dalším důvodům patří zklamání a nedůvěra surrealistů vůči vývoji média, jež je téměř od svého zrodu vystaveno zákonům peněz a spektáklu a přistupuje na nepřijatelné stylové i morální kompromisy. „Žádný tvůrčí prostředek nevyvolal tolik naděje jako film. Nejen že se jeho prostřednictvím vše stává možným, ale samotné zázračno je díky němu na dosah ruky. Nikdy jsme však nebyli svědky takového nepoměru mezi obrovskými možnostmi a chabými výsledky. Film na diváka bezprostředně působí, má schopnost jej rozrušit, znepokojit či nadchnout jako nic jiného. Místo probuzení je ale také schopný ho otupit. Jsme bohužel svědky toho, že se tento nebývalý kulturní prostředek proměnil v odvětví podléhající zákonům špinavého trhu, neschopné rozlišovat mezi duševním dílem a pytlem mouky,“ naříkal si v prvním čísle revue Věk filmu, v roce 1951, francouzský surrealistický básník Benjamin Péret.

Totéž konstatoval o několik let později surrealistický režisér a filmový historik

Ado Kyrou: „Surrealistické hnutí nemělo z oprávněných důvodů filmový průmysl nikdy v lásce. Je to na první pohled jen komerční podnik předurčený k tomu, aby hrál co nejvíce zrazující úlohu; je třeba snést bezpočet braků, než člověk narazí na jeden zajímavý a morálně čistý film.“ A dále Kyrou dodává: „Je zřejmé, že v oblasti psané či kreslené tvorby situace není lepší, ale film, který máme rádi, je skrytý v haldě psychologických a válečných snímků a jen díky náhodě a pravidelným návštěvám kina může dojít k zázračným setkáním.“

Surrealisté a film Jak naznačují Péret a Kyrou, vztahy, které se vytvořily mezi surrealisty a filmem, jsou specifické: intenzivnější, ale také citlivější než ty, které je pojily s jinými tvůrčími prostředky. To umožňuje pochopit velikost touhy a následného skutečného zklamání, jež film u prvních surrealistů vyvolal. Toto spojení je totiž téměř ontologické povahy a mezi surrealisty a filmem existuje určitý druh skryté „příbuznosti“. Vícekrát již bylo zdůrazněno, že první surrealisté (Breton, Aragon, Eluard, Prévert, Buñuel, Magritte a další) se narodili v letech 1894 až 1900, tedy v době, kdy se začal rozvíjet a šířit kinematograf. Jde o více než souhru náhod, je v tom třeba vidět rozhodující prvek. A je možné říci, že vznik surrealismu byl určitým způsobem předpověděn a předznamenán zrodem filmu.

Pro generaci mladých básníků a tvůrců, kteří se měli stát prvními surrealisty, představoval nástup filmu nový způsob vnímání a chápání „reality“, ale také uvažování o povaze vazeb, které vznikají mezi vědomým či smyslovým vnímáním vnějšího světa a projekcí vnitřních obrazů. Film přispěl k vyvolání a urychlení vzniku surrealismu jakožto tvůrčí metody, ale také především jakožto stavu mysli a způsobu života, a to díky změnám, které vnesl do uchopení reality (deformace prostoru, zrychlení nebo zpomalení lineárního vnímání času), díky

53

L ISE DEHARME PŘ I NATÁČENÍ F ILMU M A N A R AY E E S S A I DE SIMUL AT ION DU DÉL IRE C INÉMATOG R A P H I Q U E , 1935

dynamické koláži záběrů, které divákově mysli poskytuje „přiblížení dvou více či méně vzdálených realit“, jejichž „vzdálené i těsné“ vztahy mohou být zachyceny v jednom okamžiku a jedním pohledem. Tuto definici poetického obrazu převzal André Breton v Manifestu surrealismu od Pierra Reverdyho.

Ještě radikálnějším způsobem, zavedením jakéhosi kolektivního obřadu, během kterého se skupina jednotlivců, jež náhoda svedla do jednoho sálu, noří do znepokojivé tmy podněcující fantazii a podléhá téže fascinaci pohybujícím se obrazem, přináší film divákům zkušenost podobající se bdělému snění. Tento jev zcela samozřejmě surrealisty obzvlášť zaujal, jak to popsal André Breton: „Od chvíle, kdy se usadí na místo, do chvíle, kdy se ocitá ve fikci odehrávající se před jeho očima, prochází [divák] kritickým bodem, který je stejně fascinující a nepolapitelný jako okamžik mezi bděním a spánkem (u knihy, a dokonce i u divadelní hry k tomuto přechodu dochází nesrovnatelně pomaleji).“ Z tohoto důvodu se film brzy jevil jako ideální nástroj surrealismu, ale také jako jeden z jeho předpokladů. Henri Langlois, zakladatel Francouzské filmotéky, tvrdil, že „film v sobě nese surrealismus“. Edmond

T. Gréville (herec, scenárista, bývalý asistent Abela Gance a spolu se surrealistickým básníkem a režisérem J. B. Bruniusem režisér filmu Elle est bicimidine, 1927) to vyjádřil slovy: „Kdyby surrealismus neexistoval bez filmu, byl by to film, kdo by jej vynalezl.“

Nová realita Ti, kteří se později měli stát členy pařížské surrealistické skupiny, svůj zájem o film projevili velice brzy. „Pro ty, kdo se umějí dívat, je bohatství tohoto umění již nyní zjevné. Jeho síla je ohromná, protože staví naruby všechny přírodní zákony: ignoruje prostor, čas, přemůže gravitaci, balistiku, biologii atd. Jeho oko je trpělivější, pronikavější a přesnější,“ napsal již v roce 1918 básník Philippe Soupault v revue SIC. Ve Ztracených krocích, publikovaných o čtyři roky později, vyjádřil Breton význam, který přikládal filmu, jelikož způsobil převrat v principech vnímání reality: „Dnes díky filmu známe způsob, jak přivézt lokomotivu na obraz. Zároveň s tím, jak roste používání zpomalujících a zrychlujících přístrojů, jak si zvykáme na to, že vidíme vytrysknout dub či létat antilopu, s hlubokým dojetím cítíme, čím mohou být ony lokální časy,

o kterých slýcháváme. Výraz ,před očima‘ se nám bude brzy zdát nesmyslný, tedy bez sebemenšího mrknutí oka budeme vnímat přechod od narození ke smrti, stejně jako si uvědomíme i ty nejnepatrnější změny. […]

Kdo ví, jestli tak jednoho dne neunikneme principu identity?“ Belgický esejista Jean Goudal v roce 1925 v článku Surrealismus a film, na který ještě po čtvrtstoletí odkazoval i Breton, pojmenoval základní podobnosti, které nacházel mezi filmem a filozofickým pojetím světa, jež zastával surrealismus. V obou se mísí, prostupují a vzájemně na sebe reagují sen a realita, vědomé podněty a snové projekce. „Film je […] vědomou halucinací a používá spojení snu a bdělého stavu, kterého by surrealismus chtěl dosáhnout v literární oblasti.

Pohyblivé obrazy nás fascinují, ale přitom nám ponechávají zmatené vědomí vlastní osoby a v případě potřeby nám umožňují ověřit si dostupnost vlastní paměti,“ uvedl Goudal a dodal: „Doplňme ještě další analogii. Ve filmu i ve snu absolutně vládne čin.

Abstrakce ztrácí svá práva. Chování hrdinů neospravedlňuje žádné vysvětlení. Jeden skutek následuje po druhém a nesou v sobě vlastní ospravedlnění.“

58

architektura

text Martina F. Koukalová Autorka je historička architektury, podílí se na grantovém projektu NAKI zaměřeném na panelová sídliště.

Historie paneláku Když se před šestnácti lety americká historička architektury Kimberly Elman Zarecor rozhodla věnovat ve své disertaci vývoji poválečné československé bytové výstavby, byla ve svém bádání osamocená.

Dnes se české vydání její knihy na pultech setkává s dalšími podobně zaměřenými studiemi. Přesto však zůstává dosud nejvýznamnějším příspěvkem k historii paneláku u nás.

Iniciační léta hromadné bytové výstavby 1945–1960, jimiž Zarecor svůj výzkum zarámovala, patří v české historii 20. století bezesporu k těm badatelsky nejnepřehlednějším a nejspornějším. A jak sama autorka dodává, byla tehdy architektura s politikou spjata ještě více než kdykoli jindy; stala se totiž součástí státního aparátu. Na pozadí politických událostí i společenských změn kniha mapuje konstituování nového systému stavebnictví, včetně architektonické praxe a vývoje stavebních technologií.

Díky pečlivému archivnímu výzkumu a studiu dobové literatury dospěla Zarecor k závěrům, které mohou překvapit tím, jak protiřečí často opakovaným klišé o roli architektů v hromadné bytové výstavbě. Takové hodnocení může být pro některé z pamětníků a badatelů obtížně přijatelné. Autorčina nezatíženost specifickou historickou zkušeností představuje její přednost. Postavení „člověka odjinud“, jak samu sebe charakterizuje, jí umožnilo věnovat se pouze vymezenému tématu, bez vsuvek o neblahých stránkách 50. let.

Architekti nových zítřků

K I M B E R LY E L M A N Z A R E C O R : U T VÁ Ř E N Í S O C I A L I S T I C K É M O D E R N I T Y, B Y D L E N Í V ČESKOSLOVENSKU V L E T E C H 19 45 –196 0 Academia 2015, 419 stran, 550 Kč překlad: Alena Všetečková

Zarecor ve své práci ukazuje, jaký význam měli při zavádění vědeckých pracovních metod, kolektivizaci architektonické práce a konsolidaci stavebnictví sami architekti.

Poválečná atmosféra nejen v Československu přála idejím socialismu. Požadavky levicově orientovaných architektů, které ještě před pár lety zněly naivně, jako znárodnění půdy a hromadná sociální výstavba, nacházely podporu široké i odborné veřejnosti.

Architektura jako vědecky řízená složka výroby měla v optimismu konce 40. let pomoci zformovat novou společnost. Prestiž architektonického povolání vzrostla.

Tuto proměnu společenské nálady si velmi dobře uvědomovali právě ti architekti, kteří socialismu věřili od 30. let a chtěli navázat na svou před válkou započatou práci.

Ihned po jejím skončení vytvořili širokou

levicovou koalici, která spolupracovala s vládou Národní fronty a v podstatě se stala jediným hlasem celé profese. Patřili sem členové Pracovní architektonické skupiny (PAS), dále architektonická komise KSČ a Svaz socialistických architektů. Tato koalice se dohodla na sjednoceném postupu k zavedení racionálních a vědeckých metod pro kolektivizaci celého stavebnictví, a to prostřednictvím nově ustanoveného Bloku architektonických pokrokových spolků (BAPS), který v červenci 1945 sdružil všechny české profesní architektonické skupiny.

Přestože se BAPS prezentoval jako nezávislá odborná platforma, největší vliv si v ní udržoval Svaz socialistických architektů, jehož politika byla v mnoha směrech radikálnější než tehdejší politika samotné KSČ.

Za založením Stavoprojektu v září 1948, který dnes bývá často vnímán jako symbol úpadku architektonické tvorby během minulého režimu, nestojí „příkaz shora“ po únorovém puči. O jednotnou projektovou organizaci, která poskytne všem architektům stejné pracovní podmínky a možnosti, totiž usilovali v poválečných letech nejen levicoví, ale také mnozí další politicky nevyhranění architekti. Ti tehdy – bez naší historické zkušenosti – nedokázali dohlédnout, že nastavení pravidel standardizace a typizace z let 1948–1950 definuje projektovou praxi na příštích čtyřicet let.

Autorčina mravenčí práce v archivech umožnila seskládat přehled všemožných byrokratických změn na úrovni ministerstev, projektových a výzkumných ústavů, ale také architektonických spolků, které se jak v poválečné době, tak při etablování nového režimu děly. Tyto čtenářsky nepříliš vděčné přehledy různých názvů a organizačních změn jsou neocenitelným zdrojem pro všechny příští badatele.

Ve jménu pokroku Kromě proměn architektonické praxe se Zarecor podařilo také podrobně zmapovat

59

VĚŽOVÉ A CHODBOVÉ DOMY OD ARCHI T EK TA MIROSL AVA DROF Y V E Z L Í N Ě , současný stav, krátce po dokončení v roce 1949 a stavba chodbového domu v roce 1946; foto: Jan Rasch, historické snímky: Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně

historii vývoje standardizace, typizace a prefabrikace, kterou představuje společně s praktickým fungováním výstavby od prvních poválečných pokusů o prefabrikaci až po „vítězství“ panelové technologie po polovině 50. let. Ta nám nebyla vnucena ze Sovětského svazu, jehož stavebnictví za tím československým zaostávalo, ale vycházela z domácí technologické tradice. Kniha přináší také kompletní přehled všech typizovaných staveb realizovaných v této době od zděného typu T1 po panelový G59.

Odklon československého stavebnictví od individuální tvůrčí praxe k technologickému determinismu a průmyslové produkci – započatý už za první republiky a dále rozvíjený během druhé světové války – byl přirozeným vyústěním společenských i hospodářských změn v druhé polovině 40. let.

Přes všechny politické tlaky zejména v letech 1950–55 pokračovali čeští architekti ve vývoji nových stavebních technologií, v nichž viděli nejrychlejší a nejlevnější řešení bytové krize. Samozřejmě věděli, že se tím do značné míry zříkají estetických hledisek. Nicméně byli ochotni na tento kompromis přistoupit, protože věřili, že konečně stavějí pro všechny. V průběhu následujících desetiletí se navíc ukázalo, že daleko zásadnější vliv než mantinely prefabrikace budou mít na podobu

66

nové knihy

Odjinud, jež se nachází právě zde Trinh T. Minh-ha Vietnamská filmařka a hudebnice Trinh T. Minh-ha (1952) zažila válku v rodné zemi, v roce 1970 emigrovala do Ameriky a v 80. letech točila experimentální dokumenty o afrických ženách.

Pozice ženy emigrantky ji disponuje k tomu, chápat situaci podobně „postižených“. Říká, že nechce mluvit „o nich“, ale „s nimi“. Výbor z jejích esejů je řazen mezi klasiku feministické a postkoloniální literatury, kterou nakladatelství tranzit dlouhodobě propaguje. tranzit.cz 2015, 108 stran, 140 Kč

Chvály, pocty i rozpaky Josef Kroutvor Josefu Kroutvorovi stačí málo – notýsek a krátká ořezaná tužka v kapse.

Historik umění pendluje mezi velkoměstem a Novohradskými horami a po cestě si dělá poznámky. K přemýšlení potřebuje pohyb. Výsledkem jsou drobné úvahy o mizejícím světě vesnických hospod, alejí a sálajících kamen. Přestože se Kroutvor ve své profesi dlouho zabýval plakátem, tedy vysloveně civilizačním fenoménem, nyní se staví spíše na stranu přírody.

Kniha je věnována Entům, pastevcům stromů, a Františku Skálovi.

Pulchra 2015, 168 stran, 249 Kč

připravila Kateřina Černá foto Matěj Pavlík

Recykliteratura Vojtěch Mašek, Karolina Voňková (eds.)

Vražedná kombinace fotek ze starých filmových žurnálů a textů z brakové literatury. Brilantní scenárista a autor komiksů Vojtěch Mašek, spoluautor Hovorů z rezidence Schlechtfreund ze čtrnáctideníku A2, vytvořil novou výtvarně-literární formu na principu koláže. V knize, která se pomalu stává pojmem, najdeme například nekonečný příběh muže a čajové konvičky.

Nebo kameňáky typu: „A Marcelka?

Je v pokoji s babičkou. Ale babička je přece mrtvá. A co jako…“ Nakladatelství Lipnik 2015, 352 stran, 349 Kč

Na dosah ruky Veronika Holcová „Chtěl by se mazlit, držet, milovat, být s někým, s někým dýchat. Ale nevypadá to, on to nedokáže, nebude to, to ho mine.“ Jáchym Topol napsal spolu s dalšími čtyřmi literáty komentáře k intimním kresbám Veroniky Holcové z posledních dvaceti let. Podle malířky jsou tyto kresby brutálnější než její obrazy, které vyžadují větší sebekontrolu. Kniha vychází v běžné a bibliofilské verzi, která navíc obsahuje autorčinu barevnou grafiku.

Trigon / GHMP 2015, 212 stran, 490 a 600 Kč

Legiobanka Jiří Filip a kol.

Na jedné z nejstarších cest do Prahy, na Poříčí, stojí dům zapsaný v seznamu UNESCO. Do Gočárovy rondokubistické Legiobanky (1921–3) se můžete dostat buď jako klient ČSOB, nebo jako host kavárny Barista. Anebo si můžete přečíst brožurku Legiobanka, kde najdete vše podstatné. Od zakládací listiny a studie o legionářích po profily architekta Josefa Gočára a umělců, kteří spolupracovali na interiérech a fasádě (František Kysela, Jan Štursa, Otto Gutfreund).

Titanic 2015, 72 stran, 275 Kč

Seven Years / Sedm let K. O. V. Eva Eisler a kol. Česko-anglická publikace dává solidní představu o tom, co se děje v ateliéru K. O. V. (dříve Kov a šperk) na VŠUP, který už sedm let vede umělecká šperkařka Eva Eisler. Identitu ateliéru určuje jednak jeho minulost, o níž píše Lada Hubatová-Vacková, jednak osobnost Evy Eisler, kterou přibližuje Toni Greenbaum.

Podle Adama Štěcha se práce zdejších absolventů pohybují mezi racionální konstrukcí a poezií. Kniha obsahuje reprezentativní výběr z prací všech řádných studentů, kteří jsou přiblíženi i krátkými profesními profily.

VŠUP 2015, 273 stran, 800 Kč

inzerce

51

Art_Antiques_190x119 1.10.2015 13:52 Page 1

Tyto obrazy byly zakoupeny na charitativní výstavě Tvář Plzně.

OTEVÍRÁME 1. 11. 2015 FEIGL GALLERY

UMĚNÍ OBOHACUJE OBOHAŤTE SE UMĚNÍM Prodejní galerie moderního a současného umění

prodej kvalitních obrazů sbírkových hodnot

zakládání sbírek, posudky a poradenství, investiční nákupy FEIGL GALLERY Kozí 9, Prague 1 • tel.: 224 815 848 • Po - Pá 11 - 19 • www.feiglgallery.com

Ikonografie města od nejstarších vyobrazení do 20. století Muzeum Cheb, Galerie výtvarného umění v Chebu 9. října 2015 – 3. ledna 2016 K výstavě vychází obrazová monografie autorů Michaely Bäumlové, Zbyňka Černého a Marcela Fišera.

68

antiques

text Barbara Svojanovská Autorka je historička umění, působí v Arthouse Hejtmánek. foto Oto Palán

Jaroslav Horejc Po dlouhé době bude v Praze k vidění výstava věnovaná dosud ne zcela doceněnému umělci, Jaroslavu Horejcovi.

Tento výjimečný sochař bývá většinou zmiňován v souvislosti s dekorativním stylem art deco. Jeho dílo však má mnohem více poloh a mnohem širší záběr.

J A R O S L A V H O R E J C : C U P I D O I N E R M I S , 1908, polychromovaná sádra, sklo, 91,5 × 65,5 cm, sbírka Tomáše Hejtmánka

J A R O S L AV H O R E J C pořadatel: Arthouse Hejtmánek termín: 15. 10.–4. 12. 2015 www.arthousehejtmanek.cz

Jaroslav Horejc (1886–1983) byl autorem velmi plodným a pracovitým, odhaduje se, že za svůj dlouhý lidský i umělecký život vytvořil na tři tisíce uměleckých a uměleckořemeslných předmětů – od volné plastiky v nejrůznějších materiálech přes reliéfy, kresby, malby, scénické a kostýmní návrhy až po práce ve skle, dřevě, keramice a drahých i obecných kovech. Výstava děl z rozsáhlé soukromé sbírky galeristy a sběratele Tomáše Hejtmánka nabídne průřez téměř celou umělcovou tvorbou, včetně dosud nepublikovaných a neznámých prací, stejně jako umělcových fotografií.

Jaroslav Horejc se narodil v rodině hodináře Aloise Horejce a jeho ženy Františky, jako druhé ze tří dětí. Rodina žila v domě U Sedmi mečů v pražské Jungmannově ulici.

Oba rodiče své děti vedli k umění a k poznávání historie. Otec, který sám maloval, je „nabádal ke kresbě a modelování“. Mladý Jaroslav projevoval zručnost a jisté nadání.

Roku 1900 rodiče rozhodli, že se bude učit rytcem kovů a cizelérem u Karla Bäckera na Smíchově. Zároveň ale z vlastní vůle navštěvoval Školu živnostenskou pokračovací pro rytce a pasíře a také nedělní Školu pro klenotníky.

Učitelé si zakrátko povšimli jeho výjimečného uměleckého talentu a doporučovali mu, aby se přihlásil ke studiu na Uměleckoprůmyslové škole. A tak ve školním roce 1904–05 začíná na pražské umprum v přípravném ateliéru sochaře a glyptika Josefa Drahoňovského. Zde se setkal mimo jiné s technikou řezání do skla i s antickými motivy. Později přestoupil do speciální školy figurálního a ornamentálního modelování ke Stanislavu Suchardovi. „Oba jsem měl rád, ale jejich umění… Drahoňovského fasády a náhrobky, to bylo pro mne samé listí… Sucharda na mne dělal dojem takového soustředěného sochaře tehdejší doby. Sochaře – básníka,“ vzpomínal na své učitele devadesátiletý Jaroslav Horejc. Školu dokončil v roce 1910, o osm let později se vrátil, tentokráte jako řádný profesor

uměleckého zpracování kovů a setrval zde, přes jisté peripetie, až do roku 1948.

Secese byla všude Ranou Horejcovu tvorbu bychom mohli vymezit přibližně lety 1906–11. Hlavním charakteristickým prvkem je secese. Do určité míry autor secesní tvarosloví používal automaticky. „Secese byla všude… Pracoval jsem v tom, aniž jsem si uvědomil, že žiji a pracuji v secesi,“ komentoval to v roce 1976 v katalogu výstavy, kterou mu k devadesátinám připravila Galerie hlavního města Prahy.

K nejkrásnějším dílům tohoto údobí patří Orfeus (1908) s postojem v ladné esovité křivce, který v sobě skrývá napětí mezi naznačeným pohybem a usebraným výrazem skloněné hlavy. Typická je zdobně řasená draperie i použití detailů ze skla. Obdobně lze popsat reliéf Cupido Inermis (1908).

O něco expresivnější jsou ve výrazu volné plastiky Bohyně s košíkem (1909) a Deméter (1909), kde byla použita polychromie sytými barvami. Rovněž je třeba zmínit Danaé (1911), velkou figurální plastiku s odkazem na vídeňskou geometrickou secesi.

Řecká inspirace Někdy kolem roku 1912 se v Horejcově tvorbě začínají výrazně uplatňovat vlivy řeckého archaického sochařství v kombinaci s vlivy umění egyptského, etruského a orientálního, které autor sám uváděl jako hlavní inspirační zdroj. Studoval nejrůznější prameny a na svých cestách, zejména po Itálii, měl možnost vidět antické umění a konfrontovat je s pojetím renesančním. Inspirace je patrná ve způsobu utváření formy a často i ve výběru mytologických témat. Figury jsou atleticky svalnaté, často je obtížné rozeznat, zda se jedná o figuru mužskou, nebo ženskou.

Vždy mají široká ramena, štíhlý pas, útlé boky, dlouhé nohy a malou oválnou hlavu. Typické jsou také rovné „řecké“ profily tváří.

Pěkným příkladem je skupina hlav – bust z let 1915–18. Ve svém výrazu soustředěná

69

až napjatá Bohyně a jen o málo uvolněnější Perseus promlouvají antickým tvaroslovím.

Totéž platí pro bustu Davida a Pallas Athény, které jsou artefakty dnes již nedochovaných velkých figur. Určitý posun v dekorativní stylizaci i expresivním výrazu zaznamenáváme u hlavy Královny moří, osazené bronzovou korunou s figurálními motivy v dynamicky hybné kompozici. Právě tato plastika je výmluvnou ukázkou prolínání vlivů i autorovy záliby a schopnosti kombinovat materiály: hruškové dřevo, slonová kost na očích, bronzová koruna a zlatě polychromovaná čelenka.

Archaismus i postupný odklon od secesní zdobnosti směrem k dekorativismu je patrný i u volných plastik zachycujících celé figury. Časným příkladem tohoto autorova období je Orfeus z roku 1916, který je variantou již zmiňované ranější verze. Patrné je zde zjednodušení, základní postoj figury zůstává, ale vytrácí se lyrický výraz i zdobné prvky, draperie šatu je dekorativně stylizovaná.

Hlava s bohatou hřívou je stočena do profilu a je vzpřímenější, celková kompozice v sobě nese napětí vycházející z kontrastu mezi spodní polovinou těla v pohybu a soustředěnou, zklidněnou horní polovinou.

V mezinárodním srovnání Dekorativismus v Horejcově tvorbě zesiluje ve 20. letech. K nejvýraznějším dekorativně stylizovaným dílů náleží Pallas Athéna (1921–22) – sádrová varianta s červenočernou polychromií. Postavu Athény zpracovává autor v různých materiálech. Ve stejné době (1922) se pokouší převést antické náměty i do skla. Ve spolupráci s firmou J. & L. Lobmeyr navrhl čtyři skleněné poháry: Bakchus, Kanaan – země plodů a blahobytu, Tanec a Tři bohyně, kde jako ústřední figuru použil Athénu ve stejném duchu. Firma roku 1925 poslala kolekci pohárů na Mezinárodní výstavu dekorativního umění v Paříži, kde byly oceněny zlatou medailí a cenou Grand Prix.

Horejcovu tvorbu je třeba rovněž posuzovat v kontextu dobového světového sochař-

JAROSL AV HORE JC : P A L L A S A T H É N A , 1921–22, polychromovaná sádra, výška 50,5 cm, sbírka Tomáše Hejtmánka

antiques

72

1

4

7

2

5

3

1 M AR IE KŘ I VÁNKOVÁ: ZL AT Ý Z ÁVĚ S S RUBÍNEM, Čechy, 1920–30, pozdní secese, značeno, Au 585/1000, hmotnost 7,11 g, cena: 16 000 Kč (Antique Alma) 2 VÁ Z A S DEKOREM PA S T Ý ŘE A OVC Í, Morava, Krásno nad Bečvou, Solomon Reich, 1920–40, křišťálové sklo, oranžově a červeně vrstvené, hluboce leptaný a rytý dekor, výška 30 cm, cena: 9 000 Kč (Antique Alma) 3 V O J T Ě C H E R D É LY I : U Ř E K Y, olej na plátně, 89 × 70 cm, vyvolávací cena: 10 000 eur (Art Invest)

8

6

9

10

4 VÁC L AV R ADIMSK Ý: Z ÁT OK A S R Á K O S Í M , olej, 70 × 97 cm, vyvolávací cena: 6 000 eur (Art Invest)

7 A N O N Y M : P Á R O V É P O R T R É T Y, první pol. 19. stol., olej na plátně, cena za oba: 65 000 Kč (eStarožitnosti)

10 B R O N Z O V Ý N O S O R O Ž E C , Čína, délka 53 cm, cena: 29 000 Kč (Antik Olomouc)

5 SECE SNÍ ZL AT Ý NÁHRDELNÍK S MOŘSK ÝMI KOR ÁLI, Rakousko-Uhersko, Au 585/1000, mořský korál, cena: 58 000 Kč (Cinolter Antique)

8 J O S E F S U D E K : M I L E N A , černobílá fotograf ie, 17,5 × 23,5 cm, autorská zvětšenina, popsané vzadu, fotografie použita na obálce autorovy knihy Portréty, cena: na vyžádání (eStarožitnosti)

11 J O H A N N H E I S S : Ú N O S S A B I N E K , olej na plátně, 102 × 167 cm, signováno, cena: info v obchodě (Fine Antiques Prague)

6 S O Š K A D Í V K Y, Pirkenhammer, porcelán, výška 21 cm, cena: info v obchodě (Cinolter Antique)

9 GR ANÁT OVÁ SOUPR AVA , tombak, v původní etui, cena: 65 000 Kč (Antik Olomouc)

12 E M P Í R O V É K O M O D Y, Rakousko, mahagonové dřevo, á 149 × 70 × 44,5 cm, cena: info v obchodě (Fine Antiques Prague) 13 K N I H O V N A B I E D E R M E I E R , kolem 1830, ořechová dýha, původní skla, 97 × 168 × 43 cm, kompletně restaurováno, cena: 45 000 Kč (RenoDesign)

inzerce

73 ANTIK OLOMOUC Třída 1. máje 12, Olomouc tel 585 232 462, 602 585 735 email antikolomouc@post.cz www.antikolomouc.w1.cz

11

ANTIQUE ALMA Valentinská 7, Praha 1 tel 222 327 625 email info@valentinum.cz www.valentinum.cz

15

19

17

16

ART INVEST Dobrovičová 7, Bratislava Obrazy budou draženy na listopadové aukci společnosti tel +421 252 634 664, +421 905 659 148 email art@artinvest.sk www.artinvest.sk CINOLTER ANTIQUE Maiselova 9, Praha 1 tel 222 319 816, 602 317 667 email mcinolter@antiquesprague.cz www.antiquesprague.cz

12

18

ES TAROŽITNOS TI Slavíkova 5, Praha 2 tel 775 565 456, 777 145 777 email info@estarozitnosti.cz www.estarozitnosti.cz FINE ANTIQUES PRAGUE Dušní 2, Praha 1 tel 277 000 228, 778 536 400 email office@fineantiquesprague.com www.fineantiquesprague.com

13

14 N E O B A R O K N Í S K Ř Í Ň , Vídeň, kolem 1880, ořechová dýha, zdobeno řezbou, 113 × 245 × 53 cm, kompletně restaurováno cena: 29 900 Kč (RenoDesign) 15 S K L E N I C E , Čechy, první polovina 19. století, malovaná smalty, přejímané a broušené sklo, výška 14cm, cena: 12 000 Kč (Starožitnosti Z. Uhlíř) 16 P R S T E N S B R I L I A N T Y A R U B Í N Y, Au 585/1000, 3,75 g, cena: 35 000 Kč (Starožitnosti Ungelt)

14

17 M Y S T E R I Ó Z N Í H O D I N Y, firma Junghans, kolem 1900, výška 35 cm, cena: 22 000 Kč (Victoria Antiques) 18 P O R C E L Á N O V Á M Í S A , Čechy, značeno K&C Prag, 1840–50, malovaný porcelán, délka 33 cm, cena: 24 000 Kč (Starožitnosti Z. Uhlíř) 19 A R T D E C O M Í S A , návrh Sklářská škola Nový Bor, realizace Johann Oertel & Co., kolem 1925, výška 15 cm, průměr 21cm, cena: 25 000 Kč (Starožitnosti Ungelt)

19

RENODESIGN U Lihovaru 582, Černá Hora tel 604 533 028, 516 437 125 email jakub.solar@renodesign.cz www.renodesign.cz S TAROŽITNOS TI UNGELT Týn 1, Praha 1 tel 224 895 454 email info@antiqueungelt.cz www.antiqueungelt.cz S TAROŽITNOS TI ZDENĚK UHLÍŘ Mikulandská 8, Praha 1 tel 224 930 572, 607 537 281 email starozitnosti-uhlir@seznam.cz www.starozitnosti-uhlir.cz VICTORIA ANTIQUES Štěpánská 43, Praha 1 tel 222 231 764 email ilbou@email.cz victoria-antiques.sluzby.cz

78

72. lekce

text Ondřej Chrobák Autor v září oslavil čtyřicáté narozeniny.

Manuál pro milovníky současného umění Prvních deset let Ukázka z připravované knihy Mně 40; věnováno Patriku Ouředníkovi

JIŘ Í F R AN TA, DAV ID BÖHM: M N Ě 4 0, ilustrace z připravované knihy

Vzpomínám si, že se knihy o umění daly sehnat pouze v antikvariátu.

Vzpomínám si, že dějiny umění studovalo v ročníku pouze dvanáct lidí.

Vzpomínám si, že se ve škole všude kouřilo.

Vzpomínám se, že se texty psaly téšestsetdvojkou.

Vzpomínám si, že katalog s kroužkovou vazbou byl nejvíc cool.

Vzpomínám si, že jsem se marně snažil v knihovně Umprumu zjistit, co to je postmoderní umění.

Vzpomínám si, že byl vyhlášen konec dějin a dokonce i konec dějin umění.

Vzpomínám si, že se kurátorům výstav říkalo komisaři.

Vzpomínám si, že neexistovala stálá expozice moderního umění.

Vzpomínám si, že ve Valdštejnské jízdárně byla obří výstava Andyho Warhola.

Vzpomínám si, že výstavy a katalogy zaplňovaly bílá místa v historii.

Vzpomínám si, že jsme se těšili až vznikne trh s uměním.

Vzpomínám si, že Reon Argondian měl galerii v Mostecké ulici.

Vzpomínám si, že se řešilo, jestli je reklama umění, nebo ne.

Vzpomínám si, že všechny výstavy v Rudolfinu byly o identitě.

Vzpomínám si, že všechny výstavy ve Veletržáku řešily teorii fraktálů a efekt motýlích křídel.

Vzpomínám si, že mít výstavu ve Špálovce byl vrchol kariéry.

Vzpomínám si, že většina lidí nenáviděla Ševčíky.

Vzpomínám si, jak velkou jsem měl radost, když jsem poprvé četl své jméno vytištěné v Ateliéru.

Vzpomínám si, že nová média byla skutečně nová.

Vzpomínám si, kdy jsem poprvé viděl internet.

Vzpomínám si, že když jsem nastoupil do Národní galerie, neměl jsem v kanceláři počítač.

inzerce

ORIGINÁLNÍ NÁBYTEK VE VILE

TUGENDHAT

79

Toulouse-Lautrec Klimt Chéret Tiffany Mucha Lötz Preissig Anýž Hoffmann Gallé Majorelle Kotěra Váchal Bílek etc .

Vila Tugendhat Černopolní 45, Brno www.tugendhat.eu ÚTERÝ – NEDĚLE 10.00 – 18.00 Od 27. 10. 2015 je v technickém podlaží otevřena stálá expozice originálního nábytku z původního vybavení vily Tugendhat.

Exkluzivní výběr ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze

Obecní dům v Praze

Akademie výtvarných umění Eugeniusze Gepperta ve Wrocławi Průmyslový a grafický design, interiérová architektura, scénografie, sklo a keramika 24. 9. – 15. 11. 2015 Oblastní galerie a Severočeské muzeum v Liberci

inzerce

80

100 let Diva i dla Rokoko

XI. Sněm

XXIII. Výroční konference

AMG

NEMO

VJ15_AD_ART_and_ANTIQUES_91x57mm.indd 1

Asociace muzeí a galerií ČR Plzeň 4.—5. 11. 2015

Sítě evropských muzejních organizací Plzeň 5.—7. 11. 2015

Foto: Stanislav Honzík

Vyhlášení III. ročníku Ceny Věry Jirousové

6 /11

Veletržní palác Národní galerie v Praze

VÍCE INFO: CENAVJ.CZ

Mezinárodní konference Art Criticism 2.0

25.09.15 9:44

Ronald Harwood

Na miskách vah

Režie: Petr Svojtka

Premiéra: 7. listopadu 2015

REVOLVER REVUE vychází v Praze od roku 1985 30 let 100 čísel 30 svazků Kritické Přílohy 90 svazků Edice Revolver Revue 5 let Bubínku Revolveru 30 laureátů Ceny RR desítky čtení, koncertů, výstav, setkání stovky autorů a jejich díla

Marek Meduna Průvod — 14/10—31/12/2015

REVOLVER REVUE časopis kulturní sebeobrany 2015 OSLAVA 16. ŘÍJNA 2015 / JATKA78

www.adamgallery.cz

Moravská galerie v Brně Místodržitelský palác

11/9/2015 — 10/1/2016

www.ghmp.cz

81

MILOTA RETROSPEKTIVNÍ VÝSTAVA MILOTY HAVRÁNKOVÉ

02. 10. 2015 / 17. 01. 2016 GALERIE HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY DŮM U KAMENNÉHO ZVONU, STAROMĚSTSKÉ NÁMĚSTÍ 13, 110 00 PRAHA 1

www.moravska-galerie.cz

Výstava pod záštitou primátorky hlavního města Prahy Adriany Krnáčové

Hlavní mediální partner

I Am Space

platforma (pro současné umění)

Ostrava

D A L I B O R Ý N R TA H C

Jiří Černický Ocelová hlava 24 09 — 18 10 2015

Projekt je realizován díky dotaci statutárního města Ostrava Mediální partneři

Galerie města Ostravy Dvorana Multifunkční auly Gong Dolní Vítkovice, Ruská 2993 706 02, Ostrava – Vítkovice Po–Ne, 10–18 h, vstup volný

Malinovského nám. 2, Brno Otevřeno út–ne 10–18 hod Open Tue –Sun 10 am – 6 pm

2 3 | 9 – 2 2 | 1 1| 2 0 1 5 www.dum-umeni.cz

inzerce

82

Tvorba laureátů Bienále kresby Plzeň 1996 – 2014

JINÝ POHLED

15. října – 29. listopadu 2015 Západočeské muzeum v Plzni Galerie města Plzně Galerie Jiřího Trnky www.bienale-plzen.cz EUROPEAN CAPITAL OF CULTURE

opera UVÁDÍME V NÁRODNÍM DIVADLE

SLAVÍK / /JOLANTA STRAVINSKIJ

ČAJKOVSKIJ

DIRIGENT: JAN LATHAM KOENIG REŽIE: DOMINIK BENEŠ PREMIÉRY: 22. & 23. 10. 2015

slavik-nd-inz-aa-190x119.indd 1

1.10.2015 15:47:48

83

Art+Antiques ve spolupráci s Arthouse Hejtmánek a galerií Hunt Kastner si vás dovolují pozvat na výstavu umění a starožitností

balkon sběratele 22.–27. 10. designblok Průmyslový palác, Výstaviště 416, Praha 7 www.designblok.cz

UMĚLECKÁ BESEDA VÁCLAVU RABASOVI

Rabasova galerie v Rakovníku, Nová síň pod Vysokou bránou 15. 11. 2015 – 3. 1. 2016 Zahájení výstavy v neděli 15. 11. 2015 v 17 hod.

Uvedou ředitel RGR Václav Zoubek, předseda VO UB Richard Drury a kurátor výstavy Petr Veselý

ČLENOVÉ VÝTVARNÉHO ODBORU UB A JEJICH HOSTÉ K 130. VÝROČÍ MALÍŘOVA NAROZENÍ

Pavla Aubrechtová Marie Blabolilová Lubomír Fuxa Vladimír Gebauer Patrik Hábl Eduard Halberštát František Hodonský Libor Jaroš Jan Jemelka Marie Kapounová Anežka Kovalová Miroslav Koval Jiří Krtička

Alena Kučerová Karel Malich Břetislav Malý Miloslav Moucha Pavel Műhlbauer Tomáš Němec Svatopluk Otisk Ivan Ouhel Tomáš Pilař Aleš Růžička Dalibor Smutný Petr Veselý

84

recenze

Hlasatelé nové víry 2.0 Umělci a proroci v Národní galerii text Kateřina Holečková Autorka je historička umění. foto NG v Praze

Výstava Umělci a proroci, která je od léta k vidění ve Veletržním paláci, chce vyprávět příběhy hlasatelů nové víry, reformátorů, sociálních revolucionářů či novodobých vtělení samotného Boha a zároveň doložit jejich vliv na formování moderního uměleckého názoru v německy mluvících zemích.

Spojení propagátorů nudismu, vegetariánství či abstinence s uměním se může zdát poněkud překvapivé, výstava však ukazuje, že je zcela oprávněné.

Mnozí z představených, například Karl Wilhelm Diefenbach, Fidus či Gusto Gräser, byli ve větší (případ prvních dvou jmen) či menší míře umělci (případ Gräsera, ten osud umělce vyměnil za poutnickou hůl), kteří právě skrze umění mohli vyjádřit své evangelium.

A konečně, slovy Friedensreicha Hundertwassera, jehož díla výstavu uzavírají: „Každý velký moderní umělec je prorok, který předjímá velké věci, co mají teprve přijít.“ Všechny tyto roviny postavy umělce-proroka či proroka-

-umělce jsou na výstavě zastoupeny a vzájemně se prolínají.

Shrnutím myšlenek Karla Wilhelma Diefenbacha, který jako první prorok výstavu otevírá, je dílo Per aspera ad astra. Jde o monumentální vlys, který ve Veletržním paláci obepíná plynule celou místnost a divák si ho může vychutnat adekvátně a v úplnosti. K dokreslení myšlenkové náplně Diefenbachova díla je z reproduktorů pouštěna báseň, jež doprovodila jeho knižní vydání. Škoda jen, že hraje moc tiše na to, aby se do ní mohl návštěvník skutečně zaposlouchat.

Jinak jde o velkolepé entrée výstavy, která je reprízou z frankfurtské Schirn Kunsthalle. Nabízí se tak i otázka, jak se s kurátorským počinem Pamely Kort vyrovnala oproti Frankfurtu Praha.

Frankfurt/Praha

Prostor je jednou z hlavních výhod Veletržního paláce. V Schirn Kunsthalle byl Diefenbachův vlys umístěn ve

vstupní chodbě a pocitu stísněnosti se tam návštěvník nezbavil ani při sledování množství doplňkových videí prezentovaných na malých obrazovkách se sluchátky. Ve Veletržním paláci si lze některé, například dokument o Friedrichu Muck-Lambertym nebo Beuysovu akci Celtic +~, vychutnat vsedě a velkoformátově.

Srovnání obou výstav však zároveň dokládá, že nedostatek místa může někdy být i výhodou. Hutnější frankfurtská instalace prospěla například plakátům jednoho z nejslavnějších proroků inflační éry Christiana Haeussera s údernými hesly jako: Ich bin der Weg, Haeusser Christus či Wählt Haeusser zum Präsidenten. Podobně obrazy Friedricha Schrödera-Sonnensterna působily silněji ve větší koncentraci v řadách nad sebou. Tento nepříliš úspěšný prorok inflační éry, který se v padesáti sedmi letech obrátil na dráhu umělce, zobrazoval prostředí samozvaných spasitelů výmar-

85

ské republiky. Jeho díla jsou cynickým svědectvím šílené doby, ale solitérní instalace jejich drobným formátům tolik neprospívá.

Co v Praze není

Ke škodě pražského diváka na výstavě chybí obraz Františka Kupky Koupající se. Toto dílo v rámci výstavy postihovalo moment umělcova přechodu od symbolismu k abstrakci, který byl ovlivněn pobytem v Diefenbachově komuně a také prací na Reclusově knize L’Homme et la Terre. Kupka ji ilustroval, a jak vysvětluje i z Frankfurtu převzatý text na informačním panelu, ovlivnily ho také myšlenky jejího autora. Právě Koupající se byla dokonalou ilustrací Reclusova citátu: „Na jednotlivce a národy přijde řada a potom zmizí, ale zmizí jen proto,

aby se navrátili jako součást mnohem širšího kruhu. Rozsah tohoto rozkmitu se od počátku dějin neustále zvětšuje a tisíce místních rytmů pozvolna splývají v jeden obsáhlejší.“ V Praze je fáze přerodu zastoupena slavnějším dílem Klávesy piana, ale v textu zdůrazňovaná vazba na Recluse se kvůli tomu ztrácí.

Do Prahy se nedostal ani Schieleho Portrét Arthura Roesslera, který byl malířovým věrným přítelem a propagátorem jeho díla. Právě Roessler prošel Diefenbachovou komunou a představuje hlavní spojení mezi Schielem a proroky. Toto jsou dvě pro diváka nejcitelnější změny proti Frankfurtu, co se obrazového materiálu týče. Jde ale o kosmetické vady na kráse jinak kvalitní výstavy nabízející neotřelý pohled na vývoj moderního umění.

Jasné rozdělení na jednotlivé části činí navíc pražskou verzi stravitelnější a koncepčně čitelnější. Sympatické je také, že Národní galerie do Prahy přivezla výstavní projekt, který není založen pouze na prezentaci známých jmen a špičkových děl, ale je původním badatelským počinem. Škoda rozhodně je, že obsáhlý katalog, který odkrývá mnoho dalších zajímavých souvislostí, nevyšel v českém překladu.

UMĚLC I A PROROC I: SCHIELE, HUNDER T WA SSER, KUPK A, BEU Y S A DAL ŠÍ místo: Veletržní palác, Národní galerie v Praze autor: Pamela Kort termín: 22. 7.–18. 10. 2015 www.ngprague.cz

Prázdnota detailů Ivana Lomová ve Špálovce text Radek Wohlmuth foto Pavel Lagner

Může se zdát, že Ivana Lomová (1959) maluje to, co vidí, ve skutečnosti ale na svých obrazech zachycuje především to, co vyfotila. Na základě fotografií sice pracuje téměř dvě desetiletí, poslední dobou to je nicméně stále víc znát. Jako by u ní pro samou fotku nezůstávalo místo na obraz. Přestože se skoro vždy vyjadřovala realisticky, při pohledu zpět je patrné, že i její práce prošla proměnou. Od ironizující, respektive trochu groteskní polohy přes fázi jakéhosi magického realismu se postupně přibližuje k fotorealismu bez přívlastků. Její právě probíhající výstava, trefně nazvaná Prázdno, je toho asi zatím nejsilnějším důkazem.

Ivana Lomová patří ke konzervativnější části domácího uměleckého spektra. Vystudovaná architektka, činná i jako ilustrátorka, nikdy nepatřila k revolucionářům malby, alespoň pokud pomineme bonmot, že někdy může být tím nejprogresivnějším činem návrat či setrvání v tradici.

Své obrazy vytváří ve více či méně uzavřených cyklech, z nichž dva

v současnosti představuje v Galerii Václava Špály. Je sympatické, že se při tom nenechala strhnout ikonickým prostředím a svou výstavu postavila na aktuální práci. Zhruba třicet vystavených pláten je z posledních tří let a tvoří součást prozaicky nazvaných sérií Praha a Galerie.

Praha a Galerie

Všechny obrazy jsou pořízené nezúčastněným reprodukujícím stylem, založeným na hladké splývavé malbě.

Do jednoho jde o oleje na plátně většího středního formátu. Zavěšení na konstantní linku postrádá jakýkoli moment kreativity nebo překvapení a také expozice jako celek se zdá být rozvržena téměř mechanicky – podle témat a na poloviny –, jistá logika jí ale přece jen nechybí.

Ve vstupní části je ve dvou oddělených blocích za sebou od každého trochu, suterén je vyhrazen výjevům z výstav a první patro pragensiím. Členění obou souborů ale spočívá v tom, že v uzavřených prostorách odkazují-

cích na white-cubes visí obrazy s galerijními tématy, v místech otevřených výlohami do živé ulice jsou pak nainstalovány scény z města. Přestože jde o poměrně prosté řešení, může se stát, pokud si jej člověk uvědomí, jedním z nejpůsobivějších momentů výstavy.

Díky němu totiž jako by realistické obrazy Ivany Lomové skrze své téma skutečně přetékaly do reality a realita se zase přímo vsakovala do zobrazeného. Trochu doslovným klíčem k tomuto čtení může být olejomomentka ze Spálené ulice instalovaná poblíž panoramatického průhledu do Národní třídy, kde se obraz a zobrazené skoro dotýkají.

Strojová přesnost

Realismus Ivany Lomové odrážejí i tituly jednotlivých prací z pražského cyklu, které se nesou v ryze topografickém duchu (Janovského, Prosecká, Pod Novým Lesem, Holešovická tržnice…), nenápaditá popisnost se ale nevyhýbá ani druhé sérii (např. Kustod v Národní galerii). Názvy tak možná

96

komiks

101

TOYEN Obrazy!/!Paintings

5.!9.!2015!–!3.!1.!2016 Museum Kampa

Spící, 1937, olej, plátno, 81 × 100 cm, soukromá sbírka v Praze Sleeping, 1937, oil on canvas, 81 × 100 cm, private collection, Prague

Partneři výstavy Exhibition Partners

Generální partner Musea Kampa General Partner of Museum Kampa

Hlavní partneři Musea Kampa Main Partners of Museum Kampa

Media partneři Musea Kampa Media Partners of Museum Kampa

Partneři Musea Kampa Partners of Museum Kampa

Zvláštní poděkování Special Thanks

www.museumkampa.cz

98