art+antiques 3/2017 by Care Comm s.r.o.

březen 2017

99 Kč / 4,70 ¤

Eduard Štejnberg v GHMP 28 / Rozhovor se Štěpánem Grygarem 40 / Móda a umění 10 /

od 17/3 2017

Aj Wej-wej. Zákon cesty 1 Magdalena Jetelová. Dotek doby 2 Epos 257. Retroreflexe 3 Otisky vědění. Řeč keramiky 8 Keiiči Tahara. Fotosyntéza 1978–1980 5

Národní galerie v Praze Veletržní palác

ngprague.cz

Moving Image Department#7 Brian Eno, Jan Nálevka 6 Poetry Passage#5 Henri Chopin, Ladislav Novák 7 Introducing Pavla Dundálková 4 Olafur Eliasson. Zelené světlo 9

editorial /

Obsah

Artwashing

Robert Runták je sběratel umění. Umění sbírá cca deset let, do své sbírky investoval stamiliony. Jsou v ní opravdové poklady, klasická moderna, třeba Jindřich Štyrský, generace 60. let, Karel Malich nebo Adriena Šimotová, ale taky současné umění, hodně současného umění, hlavně malba, česká i světová, hodně velikých a drahých obrazů. Sbírka odráží vkus samotného sběratel, který tu není jen tím, kdo dává peníze. Je prý opravdovým znalcem současného malířství. Důležitý je pro něj osobní kontakt s umělci. A hlavně, umění si nenechává jen pro sebe. „Runták především nechce, aby kvalitní umění bylo jen naskládané v zabezpečených depozitářích. Rád je proto půjčuje na různé výstavy, jeho díla byla třeba nedávno na velké výstavě českého surrealismu v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou,“ chválil ho loni portál Česká pozice. Ochotu dělit se o díla ze své sbírky pan Runták projevil také loni v Litomyšli na výstavě Oko sběratele: Pohled do sbírky Roberta Runtáka, pořádané pod záštitou nadace Bohemia Herritage Fund, a znovu ji projevuje v Ostravě, v tamní Galerii výtvarného umění. Na přehlídce Narušená imaginace představuje tentokráte umělecké poklady zahraniční provenience, klužskou a lipskou školu, například. Robert Runták je od roku 2001 ředitelem Exekutorského úřadu Přerov. Největšího v Čechách. Není sice exekutorem (tím byl v Přerově do loňského března Tomáš Vrána a po dosti dramatickém předávání klíčů jím je v současnosti Lukáš Jícha), ale jako šéfmanažer stojí za fenomenálním úspěchem úřadu. Byl to prý především on, kdo v něm nastavil standardy a procesy, které vedly k dlužníky obávané a věřiteli vyhledávané efektivitě. Sečteno podtrženo, základem Runtákova bohatství je podnikání v oboru exekucí. Nebo jinak, Robert Runták zbohatl na lidském neštěstí. Nic na tom nemění fakt, že jde v Česku o legální obor podnikání a že se Runták ve své funkci patrně nedopouští ničeho nezákonného. Zvolil si v každém případě ten, hodně eufemisticky řečeno, nejméně sympatický druh byznysu, srovnatelný snad jedině s podnikatelským eldorádem, které tu ještě před pár lety představovaly videoloterijní terminály. O tom, že je v Česku systém exekucí nastaven špatně, psal bezpočet mnohem povolanějších lidí a tvrdí to například i současný ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Nedávno o tom také natočila Andrea Culková film v rámci dokumentaristického cyklu Český žurnál. Dozvídáme se v něm mimo jiné, že v exekuci je u nás aktuálně skoro milion lidí, průměrný měsíční zisk exekutora činí 350 tisíc korun. Pro srovnání, u advokáta to je 60 tisíc. Angličtina má pro to, co pan Runták dělá, speciální slovo – artwashing. Jde o využívání umění k zamaskování nepříliš lichotivé skutečnosti či překrytí negativní minulosti. Pepa Ledvina

> Noční stránka muzea 4 / dílo měsíce > Makapansgat 2 / poznámky

Milena Bartlová

Milan Mikuláštík

6 / zprávy 10 / výstava

> Eduard Štejnberg v GHMP

Tomáš Glanc

19 / aukce 24 / na trhu

> Vladimír Boudník 26 / portfolio > Tomáš Roubal Jiří Ptáček 28 / rozhovor > Štěpán Grygar Josef Ledvina 40 / téma > Móda a umění Tina Poliačková 50 / profil > Anna Neborová Radek Wohlmuth 54 / k věci > Kdo se bojí šedé Václav Magid 60 / architektura > Transgas Matyáš Kracík 64 / design > Muovo Jan Skřivánek

Pavla Pauknerová

> Johann Adalbert Angermeyer 70 / knižní recenze > Brnox Viktor Čech 72 / antiques > Hodiny Le Roy Jan Skřivánek 78 / zahraniční výstava > Museum Barberini v Postupimi Ondřej Hojda 82 / zahraniční výstava > Handwerk ve Vídni Lada Hubatová-Vacková 87 / manuál > Bratrům Čapkům s láskou Ondřej Chrobák 88 / recenze > Nespatříte hada, Plastimat Eva Bendová, Vojtěch Märc 94 / na východ od raja > Nič im nechýba Jana Neméth 96 / vizuál > ČSOB 68 / knižní recenze Tomáš Valeš

Lukáš Pilka

obálka

E D U A R D Š T E J N B E R G : K O M P O Z I C E (detail), 1975,

facebook.com/ Artcasopis

olej na plátně, 140 × 100 cm, Museum Wiesbaden, donace Galina Manevič 2013

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 580, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Pepa Ledvina (pl) / Zástupce šéfredaktora: Jan Skřivánek (js) / Redaktoři: Anežka Bartlová (ab), Kateřina Černá, Karolina Jirkalová (kj), Radek Wohlmuth (rw) / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account Manager: Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Milena Bartlová, Eva Bendová, Viktor Čech, Tomáš Glanc, Ondřej Hojda, Ondřej Chrobák, Matyáš Kracík, Václav Magid, Vojtěch Märc, Milan Mikuláštík, Jana Neméth, Pavla Pauknerová, Lukáš Pilka, Tina Poliačková, Jiří Ptáček, Tomáš Valeš / Tisk: Helma Roto, spol. s r.o., U Pekařky 5, 180 00 Praha 8 - Libeň / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; artcasopis@ambitmedia.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s., Stará Vajnorská 9, P. O. BOX 183, 830 00 Bratislava, infolinka: 0800 188 826, info@ipredplatne.sk, objednavky@ipredplatne.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 8. 3. 2017. Příští číslo vyjde začátkem dubna. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

zprávy

Národní galerie bez kustodů a příliš drahé úspory

Praha – Národní galerie byla nucena poslední únorový víkend zavřít všechny své expozice, neboť bezpečnostní agentura ABAS, pověřená od podzimu ostrahou objektů galerie, jí vypověděla v pátek 24. února s okamžitou platností smlouvu. Pro veřejnost galerie znovu otevřela v úterý 28. února. Na ostrahu expozic byly na následujících dvanáct měsíců nově najaty agentury G4S a Indus. „Firma ABAS na zakázku nestačila a zásadně porušovala smluvní povinnosti. (…) Agentura stavěla málo lidí do služeb, což se již dříve projevilo např. opakovaným uzavřením Salmovského paláce. Jsou zdokumentovány případy nedbalosti při plnění strážních povinností (spánek na pracovišti) nebo fyzické napadení návštěvníků ostrahou. Toto jednání mělo pro agenturu i finanční dopady,“ vysvětluje vzniklou situaci na svých stránkách galerie. Agentura ve svém tiskovém prohlášení naopak tvrdí, že k odstoupení od smlouvy „přistoupila po závažném porušování závazků ze strany Národní galerie“. V médiích se v této souvislosti objevily informace, že galerie agentuře dlužila 6 milionů korun, fakturované za listopad a prosinec. I po stažení svých pracovníků z expozic nicméně agentura dál přes víkend a v pondělí zajišťovala provoz tzv. pultu centralizované ochrany. Galerie tedy nikdy nebyla bez zabezpečení. Možnost jednostranného odstoupení od smlouvy s okamžitou platností je podle agentury zakotvena ve smlouvě, kterou vypracovalo Ministerstvo kultury. Dočasné uzavření Národní galerie upozornilo na mnohem obecnější problém, kterým je zajištění ostrahy příspěvkových organizací Ministerstva kultury

K D O P A K T U H L Í D Á? foto: Prof imedia

a způsob, jakým ministerstvo nabídnout o pětinu nižší cenu za bezpečnostní agentury vybírá. hodinu práce fyzické ostrahy, než Ostrahu všech svých příspěvje zákonná minimální mzda. kových organizací a dalších Podle Ministerstva práce a sosubjektů s rezortem spojených ciálních věcí, které v této věci se ministerstvo před třemi lety odpovídalo na dotaz Unie sourozhodlo řešit centrálně formou kromých bezpečnostních služeb, veřejné zakázky na ochranu měla výběrová komise takovouto 113 objektů ve správě 29 různých nabídku rozporovat a minimálně institucí. Zakázka byla rozdělena požadovat od uchazeče písemné do čtyř částí podle geografické zdůvodnění nabídnuté ceny. To příslušnosti, přičemž každá byla se podle všeho nestalo. Ministr soutěžena zvlášť. První část se Daniel Herman (KDÚ-ČSL) v odtýkala Prahy, druhá samostatně povědi na interpelaci poslance Národní galerie, třetí všech krajů Martina Lanka (Úsvit) uvedl, že na území Čech s výjimkou ParduMinisterstvo práce a sociálních bického kraje a Vysočiny, čtvrtá věcí vychází z mylného předpocelé Moravy a Slezska spolu se kladu, „že bezpečnostní služby zmíněnými dvěma kraji. budou poskytovány pouze osoV prvních dvou částech zvítě- bami zaměstnanými na hlavní zila agentura ABAS ostravského pracovní poměr, které nejsou podnikatele Iva Popardowského, zdravotně znevýhodněné.“ v čtvrté části pak konzorcium Nižší ceny lze teoreticky čtyř firem (Securitas, Centr Group, dosáhnout zaměstnáním osob se Indus a G4S). Výsledky v třetí sníženou pracovní schopností. části nebyly ani po roce zatím Agentura ABAS je personálně prooznámeny. Ve všech případech pojena se společností Preventa se počítalo s uzavřením smluv na service, která vedle bezpečnostdobu čtyř let. Rozsah požadovaních a úklidových služeb svým ných služeb byl v případě Národní partnerům nabízí také možnost galerie odhadován na 195 milionů „efektivně vyřešit problematiku korun, bez DPH. Agentura ABAS povinnosti zaměstnávat občany zvítězila s cenou 153 milionů se změněnou pracovní schopkorun. Podle oborového časoností“. V prováděcích smlouvách pisu Security Magazín dokázala s Národní galerií figuruje tato

společnost vedle agentury ABAS jako jedna ze smluvních stran. Ve své odpovědi Herman dále operoval s možností, že „dodavatel využije osoby zaměstnané na základě dohody o provedení práce“. Vzhledem k tomu, že u tzv. DPP je stanoven limit 300 hodin ročně u jednoho zaměstnavatele, v praxi by to znamenalo, že ostraha Národní galerie by se musela každých šest až sedm týdnů kompletně obměnit. Představa vysoké fluktuace bezpečnostních pracovníků ale ministra ještě loni v lednu nikterak nepohoršovala. Po nynějším fiasku se pro ČTK vyjádřil v tom smyslu, že nabídnutá cena by neměla být jediným kritériem a zaměstnanci ostrahy by měli být schopni dodržovat určitý společenský standard. Do loňského září zajišťovala ochranu Národní galerie společnost Securitas, s níž prodloužil smlouvu v květnu 2011, poslední den ve funkci generálního ředitele, Milan Knížák. Bez soutěže jí tehdy svěřil zakázku za více než 181 milionů korun. Svůj postup hájil tím, že bylo třeba jednat rychle, neboť agentura hrozila vypovězením smlouvy kvůli neuhrazeným pohledávám přesahujícím 26 milionů korun. / JS

inzerce

ArtAnt.indd 1

27.02.17 18:54

FRANTA OPĚT DOMA! Muzeum města Třebíče představuje kolekci Frantových obrazů ze sbírek českých sběratelů. Je to další příležitost, jak se setkat s dílem malíře, sochaře a grafika FRANTY. Tato výstava je odrazem Frantovy velké retrospektivní výstavy, kterou pořádá francouzské Museé de Vence v La Chapelle des Pénitents blancs a k vidění je až do května. František Mertl je známější pod svým jménem FRANTA. Bohužel více v zahraničí než v Čechách. Jeho expresivně silné dílo v sobě snoubí mimořádnou empatii, lásku k lidem, k Africe, ale také nadšení pro pohyb (nejen cyklistiku) a dynamiku. To vše bezesporu koloruje jedinečná atmosféra města Vence, které je od roku 1958 jeho druhým domovem. Město Vence a okolí Azurového pobřeží pozitivně ovlivňuje a inspiruje nejen Frantu, ale v minulosti nadchlo i řadu významných francouzských umělců (H. Matisse, M. Chagalla, P. Picassa a další). Franta se narodil 16. 3. 1930 v Třebíči. Vystudoval Vyšší uměleckoprůmyslovou školu v Brně (1948–52), poté pražskou Akademii výtvarných umění, ateliér prof. Miloslava Holého (1952–57). Během studia na absolvoval studijní pobyt na Akademii v italské Perugii, což ho ovlivnilo na celý život – umělecká svoboda, renesance a setkání s osudovou ženou Jacqueline (francouzskou studentkou dějin umění). Bohužel totalitní režim tehdejšího Československa nejen že nepřál svobodě umění, ale ani svobodě člověka. Vzhledem k negativnímu přístupu komunistických úřadů se rozhodl pro emigraci. Přes východní, západní Berlín odešel v roce 1958 do Francie. Ve Vence začal svou další uměleckou a životní etapu. Oženil se s Jacqueline, se kterou žije dodnes a mají spolu dvě děti. Franta se brzy etabloval na poli francouzského umění, ale

FRANTA_II_190x119.indd 1

i mimo něj. S jeho obrazy, sochami a grafikami se dnes můžeme setkat v soukromých i státních sbírkách (Centre Georges Pompidou Francie, Guggenheimovo muzeum New York a další). Během své kariéry úspěšně vystavoval po celém světě (Francie, Japonsko, Německo, Švýcarsko, Itálie, Amerika a jinde) a několikrát i v Čechách (Centrum Egona Schieleho v Českém Krumlově, Muzeum Kampa v Praze). V Třebíči je od roku 2014 otevřena stálá expozice Frantových děl v Národním domě (Galerie Franta). Frantovo expresivní dílo bezesporu stojí za povšimnutí a hlubší prozkoumání. Jeho humanismus, naléhavost a zdánlivá lehkost v sobě odráží aktuální problémy a globální konflikty. Zároveň je oslavou krásy lidského těla a přírody vůbec. Nenechte se zmást Frantovým rokem narození – na jeho plátnech i v jeho sochách naleznete pevný názor, jistotu a energii. 31. 3. – 4. 6. 2017 Muzeum Vysočiny Třebíč, Zámek 1, 674 01 Třebíč, www.muzeumtr.cz 21. 1. – 21. 5. 2017 Museé de Vence, 2, place du Frene, 06140 Vence (FR), www.museedevence.com

01.03.17 11:33

výstava

text Tomáš Glanc Autor je slavista a kurátor, věnuje se ruské a české kultuře a literární teorii, působí na univerzitě v Curychu.

Obraz jako božská droga Eduard Štejnberg v Domě U Kamenného zvonu Díky výstavě Eduarda Štejnberga (1937–2012), která probíhá ve spolupráci s Muzeem ve Wiesbadenu, se můžeme v Praze setkat s jedním z nejvýznamnějších autorů takzvané druhé avantgardy. Toto označení se v souvislosti s ruským uměním v sovětských podmínkách užívá pro umělce, kteří po druhé světové válce pracovali nekonvenčním způsobem, ale zdaleka ne vždy šli přímo ve stopách avantgardistů 10. a 20. let. Štejnberg se vydal právě tímto směrem a se vší vážností ve svém díle zkoumal estetické a spirituální myšlení i výrazové prostředky velikánů avantgardní epochy.

Sociální utopismus a optimismus avantgardistů počátku 20. století Štejnberg nahradil soustředěným zkoumáním sfér, ve kterých se vyznali spíše jejich symbolističtí předchůdci, čtenáři filozofie Vladimira Solovjeva, hledači nových forem religiozity a spirituálního umění. „Nejsem revolucionář,“ zdůrazňoval Štejnberg, na avantgardě jej daleko spíš než provokace zajímaly souvislosti s Byzancí a ikonopisectvím nebo s magií čísel a tvarů. Umělec je v jeho duchovním pojetí tvorby prostředník mezi tímto a oním světem, sám prostor je božsky dané mysterium, zakládající korespondence mezi jevy. Štejnberg do geometrických principů promítá ideu harmonie kosmu. Kolega a kamarád Ilja Kabakov odmítá používat v souvislost s ním formalistické označení „abstrakcionista“, protože Štejnbergův formální výraz se podle něj opírá o vnitřní metafyzický hlas, který umělec stále slyší, když pracuje zároveň ve dvou rovinách: vnější a vnitřní.

Formování „nejčistšího projevu“

Všechny poválečné ruské umělce inspirovala nebo provokovala, fascinovala či uzurpovala ruská avant-

garda, tento grandiózní kánon, manipulovaný navíc oficiální kulturní politikou. Nikdo se ale k avantgardě nepostavil s tak radikální přímočarostí jako Štejnberg, který v celém svém díle vedl smrtelně vážný dialog s Kazimirem Malevičem. Nebyl to pro něj vliv ani zdroj vlastních, ozvláštňujících uměleckých gest, nýbrž dobrovolně zvolený rámec, asketický řád, jemuž Štejnberg zůstal věrný po celý život. „Snad nejčistší výtvarný projev, s jakým se v Moskvě setkávám,“ napsal ve svém Moskevském deníku Jindřich Chalupecký o umělci, který neabsolvoval žádné akademické vzdělání; na rozdíl od většiny tehdejších neoficiálních umělců a na rozdíl od svého otce, který se ve 20. letech učil ve slavné líhni avantgardních myšlenek VCHUTEMAS (Vyšší uměleckotechnické ateliéry). Eduardu Štejnbergovi bylo sedmnáct let, když se jeho otec v polovině 50. let po mnohaletém věznění vrátil z gulagu. Významný překladatel, malíř a básník židovského původu se tehdy stal jeho neformálním učitelem a živým nositelem kontinuity s estetickým světem 20. let. Zatímco většina významných autorů nezávislého či neoficiálního umění žila v hlavních městech, Moskvě a Leningradu, Štejnberg se v tom-

EDUARD Š TE JNBERG: K O M P O Z I C E , 1977, olej na plátně, 151 × 110 cm, Museum Wiesbaden, donace Galina Manevič 2013

inzerce

Galerie Kodl, s. r. o. / Národní 7, 110 00, Praha 1 / po–pá: 10–18 h / telefon: 251 512 728 / mobil: 602 327 669 / galerie@galeriekodl.cz / www.galeriekodl.cz

Dovolujeme si Vám oznámit, že přijímáme díla do naší jarní aukce.

Vlaho Bukovac: Žena ve zlatém čepci olej na plátně, dat. 1909, 53,5 × 42,5 cm vyvolávací cena: 1 100 000 Kč odhadní cena: 1,5–2 000 000 Kč Antonín Slavíček: Náves v Příkrákově olej na dřevě, dat. 1903, 50 × 60 cm vyvolávací cena: 3 500 000 Kč odhadní cena: 5–7 000 000 Kč Václav Radimský: Pohled na Rouen olej na plátně, dat. 1903, sign. LD, 58 × 71 cm vyvolávací cena: 1 200 000 Kč odhadní cena: 2–3 000 000 Kč

3. SÁLOVÁ AUKCE Poklady, výtvarné umění a starožitnosti Josef Čapek VYVOLÁVACÍ CENA: 4 200 000

Kč

JEDNY Z NEJLEPŠÍCH HODIN SVÉHO DRUHU NA SVĚTĚ

Barokní astronomické hrací hodiny Le Roy A Paris datace: okolo roku 1740 VYVOLÁVACÍ CENA VČETNĚ AUKČNÍ PROVIZE:

55 200 000 Kč

NEDĚLE 26. 3. 2017 od 16:00 hod. Palác Žofín – Slovanský ostrov 226 Praha 1 MÍSTO A TERMÍN PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVY

Starožitnosti-Galerie USTAR Rytířská 532/9, 110 00 Praha 1 od pondělí 6. 3. do soboty 25. 3. 2017 BLIŽŠÍ INFORMACE POSKYTUJE Ing. Pavel Urban + 420 603 871 364 antik@ustar.cz

ODHADNÍ CENA:

80 000 000 až 120 000 000 Kč

ustar-inzerce-artplus-190x119-20170227-v01.indd 1

www.ustar.cz 27/02/2017 16:27

aukce

Světové aukční maximum pro Milana Kunce

Čtěte na ART+

Sýpka – První z větších aukcí v novém roce byla aukce společnosti Sýpka, která se konala poslední únorovou neděli. Jejím těžištěm byla tentokrát kolekce poválečných a současných uměleckých děl, nechyběl ale ani kvalitní soubor modernistických designových výrobků a nábytku. Dražba nabídla celkem 219 děl, prodáno jich bylo 102 za cenu přesahující 5,5 milionu korun*. Jedno dílo bylo vydraženo nad hranicí milionu korun, devět dalších za více než stotisícové částky. Nejdražším dílem aukce se stal obraz Milana Kunce Láska, víra, válka a smrt vydražený sice jen za minimální podání, ale i tak v novém celosvětovém maximu 1,79 milionu korun. Překonalo to předchozí, tři čtvrtě roku staré (taktéž z českých aukčních síní), o téměř 800 tisíc korun. Ačkoli se díla Milana Kunce na domácím trhu objevují v poslední době poměrně často, v tomto případě se jednalo o dost specifickou záležitost. Obraz byl rozměrný, časné datace (1980) a nezanedbatelná byla i jeho výstavní minulost (Düsseldorf, Groningen, Milano, San Marino). Autor, který po roce 1968 emigroval do Německa, se na düsseldorfské Kunstakademie stal žákem Josepha Beuyse a Gerharda Richtera, od roku 2004 již

Klimt z NG v Londýně

MIL AN KUNC: L Á SK A, V ÍR A, V Á L K A A S M R T, 1980, olej na plátně, 170 × 200 cm, cena: 1 790 000 Kč FEDERICO DÍA Z: B I G L I G H T I , 2016, glazovaná keramika, výška 33 cm, ø 37 cm, cena: 144 000 Kč

opět žije a pracuje v Praze. Aukce nabídla i dílo Kuncova souputníka z Düsseldorfské akademie, Petera Angermanna, s nímž (a také s Janem Knapem) společně v roce 1979 založili skupinu Normal. Obraz Canyon du Verdon je prvním Angermannovým na domácím trhu draženým dílem, prodal se za 216 tisíc korun. Na horní hranici odhadní ceny se z oblasti klasické moderny dostal olej Otakara Nejedlého Krajina z Korsiky. Nový majitel za něj vydal 216 tisíc korun. Svěží drobný olej Letní den Oldřicha Blažíčka (1934) odešel za 84 tisíc korun. Zájem byl i o komorní zátiší Jana Slavíčka (66 tisíc) nebo Jaro v Třebenicích Bohumíra Dvorského (78 tisíc korun). Z poválečného umění uspěl Jiří Kolář, jehož velkoformátová koláž Bez názvu se dostala k novému majiteli za 180 tisíc korun. Výrazný nárůst zaznamenal i drobný olej na dřevě Bohumíra Matala Postava z roku 1985, který vystoupal na více než dvojnásobek minimálního podání, 78 tisíc korun. Dařilo se i současnému umění, především dílům Federica Díaze. Recentní vázy z modře glazované keramiky Big Light I a Big Light II získal nový majitel za 144 a 114 tisíc korun. Big Light, autorův nejnovější projekt s prvky perfor-

mance, do 12. března představuje brněnský Dům umění. Díazovo třetí dílo, kresba inkoustem na rýžovém papíře adjustovaném na plátně ze série Eccentric Gravity, se vydražilo za konečnou částku 192 tisíc korun. Za 180 tisíc korun se prodal obraz Maminka Petra Nikla z roku 2012. S cenou 192 tisíc úspěšně prošlo aukcí i dílo Olej v srsti Jiřího Černického z 90. let s podobiznou Krista namalovanou na zadní části obrazu, která z přední strany prosvítá přes umělou srst a tvoří abstraktní výjev. V oblasti prací na papíře se dobře prodaly koláže Adolfa Hoffmeistera První Marťané přistáli v jižní Anglii a Rio de Janeiro, obě shodně za 66 tisíc korun. Překvapením byla dražba souboru kubánských revolučních plakátů, které vystoupaly ze 7 na více než 33 tisíc korun. Z užitého umění a starožitností byl zájem o keramickou, glazurovanou, přes metr vysokou plastiku Velký marabu, vyrobenou v Bechyni zřejmě v první polovině 20. století. Odešla za 144 tisíc korun. K nejzajímavějším nevydraženým artefaktům patřil kubizující kryt otopného tělesa z doby po roce 1918 a dvojice monumentálních skleněných lustrů Reného Roubíčka ze 70. let. / TEREZA KOUCK Á

Začátkem března byla v Londýně dražena jedna z krajin Gustava Klimta, obraz Bauerngarten (Blumengarten) z roku 1907. Předaukční odhad počítal s cenou 38 milionů liber. Pro nás je toto dílo zajímavé hlavně tím, že až do roku 1968 bylo součástí sbírek pražské Národní galerie.

J&T Banka Art Index 2017 Žebříček sta nejvýraznějších umělců narozených po roce 1950 z hlediska jejich institucionálního úspěchu. Na první příčce se již počtvrté v řadě umístil Jiří Kovanda. Do první desítky se nově dostal Josef Bolf.

Rozhovor s Ivou Nesvadbovou „Málokterá (je-li taková) soukromá galerie si může dovolit uzavřít s autorem exkluzivitu. Není tedy možné bránit autorovi, aby svá díla prodával/nabízel prostřednictvím různých platforem,“ říká ke vztahu mezi galeriemi a aukčními síněmi ředitelka veletrhu Art Prague Iva Nesvadbová.

Mucha v New Yorku Newyorská aukční síň Swan Galleries koncem ledna uspořádala specializovanou aukci historických plakátů a reklamních předmětů s výmluvným názvem Alfons Mucha a mistři Art Nouveau. Nabízeno na ní bylo 220 předmětů ze sbírky Američana Harryho C. Meyerhoffa, přičemž celé dvě třetiny nabídky tvořila Muchova díla. / WWW.ARTPLUS.CZ * Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

aukce

Rok 2016 na světových aukcích

Sotheby’s/Christie’s – Obě největší aukční síně v únoru oznámily své finální výsledky za loňský rok. V součtu vykázaly obrat 10,3 miliardy dolarů, což je o čtvrtinu méně než v roce 2015. Společnost Christie’s, která loni slavila 250. výročí svého založení, vykázala prodeje v celkové hodnotě 5,4 miliardy dolarů. Z hlediska obratu jde o meziroční pokles o 16 procent, dál však rostl význam privátně uzavíraných transakcí a online prodejů, na které dohromady připadá 1 miliarda z celkového výsledku. Prvně jmenovaný segment posílil o 25 procent, druhý dokonce o 109 procent. Pozitivní zprávou je také, že třetina všech kupců byla pro společnost novými zákazníky. Nejdražším aukčním prodejem Christie’s byla dražba obrazu Meule (Stoh slámy) od Clauda Moneta. Zářivě barevné plátno z let 1890 –91 se na listopadové večerní aukci impresionistů a klasické moderny v New Yorku prodalo za 81,4 milionu dolarů, což je malířův nový aukční rekord. Úspěchem je také cena 58,2 milionu dolarů za raný Rubensův obraz Lot a jeho dcery, který se

prodal v červenci v Londýně. Jde o druhou nejvyšší cenu za dílo tohoto autora. Staří mistři se postarali také o nejdražší prodej v segmentů privátních obchodů. Staly se jimi dva Rembrandtovy celofigurové portréty manželů Soolmansových, které za 160 milionů dolarů společně zakoupili Louvre a amsterodamské Rijksmuseum. O této unikátní transakci, kdy se obě muzea budou střídat ve vystavování obrazů, jsme informovali již na konci roku 2015. Nejdražším dílem prodaným v internetové aukci byl obraz Irregular Curves od Sola LeWitta s cenou 269 tisíc dolarů. Prostřednictvím Sotheby’s byla loni prodána umělecká díla a starožitnosti za 4,9 miliardy dolarů, což je 27 procent méně než o rok dříve. Strukturu svých prodejů na rozdíl od Christie’s společnost nezveřejnila. Po oznámení loňských výsledků nicméně její akcie posílily o 15 procent a vystoupaly na nejvyšší cenu od února 2014. Nejdražším prodejem pro Sotheby’s loni bylo Picassovo kubistické plátno Sedící žena, které se v červnu v Londýně prodalo v přepočtu za 63,6 milionu dolarů. / JS

C L A U D E M O N E T: M E U L E , 1891, olej na plátně, 72,7 × 92,1 cm, cena: 81 400 000 USD, Christie’s New York 16. 11. 2016

N E P R O D Á V A N Ě J Š Í A U T O Ř I N A A U K C Í C H V L E T E C H 2 0 0 6 –16 1

Jaroslav Róna (JT 55)

1957

socha/malba

Jan Merta (JT 38)

1952

malba

10 720 000 Kč 9 712 000 Kč

Stefan Milkov (JT 100+)

1955

socha

5 752 000 Kč

Vladimír Kokolia (JT 49)

1956

malba

5 574 000 Kč

Jakub Špaňhel (JT 37)

1976

malba

4 625 000 Kč

Michal Gabriel (JT 74)

1960

socha

4 200 000 Kč

Krištof Kintera (JT 5)

1973

socha

3 740 000 Kč

Petr Nikl (JT 41)

1960

malba/akce

3 473 000 Kč

Tomáš Císařovský (JT 78)

1962

malba

2 964 000 Kč

Čestmír Suška (JT 82)

1952

socha

2 764 000 Kč

Současné umění na aukcích

ČR – Ačkoliv jsou díla současných autorů na českých aukcích nabízena v poměrně hojné míře, jejich podíl na celkovém obratu je minimální. Za díla autorů narozených po roce 1950 sběratelé a investoři podle statistik ART+ za posledních deset let na aukcích utratili 144 milionů korun, což je méně než dvě procenta celkového obratu v tomto období. Nejúspěšnějšími autory z hlediska aukčních prodejů jsou Jaroslav Róna a Jan Merta, za jejichž díla kupci v součtu utratili zhruba 11 a 10 milionů korun. Prodeje za více než milion korun ART+ eviduje u třech desítek umělců. Z více než 1500 jmen, která sleduje J&T Banka Art Index, který hodnotí úspěšnost autorů narozených po roce 1950 z hlediska počtu výstav a dalších aktivit, dosud aukcemi prošla jen díla jedné třetiny z nich. Nutno však zdůraznit, že aukce nejsou pro oblast současného umění hlavním prostředím, kde se realizují prodeje. Řada autorů a galerií se aukcím dokonce programově vyhýbá. Například od Evy Koťátkové, Kateřiny Šedé, Zbyňka

Baladrána a Dominka Langa, kteří patří mezi nejlépe hodnocené současné autory, dosud nebylo draženo nic. Z autorů v první desítce J&T Banka Art Indexu se nejvíce prodává Krištof Kintera, kterému v žebříčku podle prodejů patří s celkovým obratem 3,7 milionu korun sedmá příčka. Důvodem jeho úspěšnosti na aukcích je nejen povaha jeho děl, ale i skutečnost, že od krachu Galerie Jiří Švestka nemá v České republice stálé zastoupení. Z autorů narozených po roce 1970 se vedle Kintery nejlépe prodávají práce Jakuba Špaňhela (4,6 milionu), Lubomíra Typlta (2,3 milionu), Josefa Bolfa (2 miliony) a Petra Maliny (1,3 milionu korun). Příznačně jde o čtyři výrazné malíře. Nejmladším umělcem s prodeji za více než milion je další malíř, šestatřicetiletý Adam Štech (1,1 milionu korun). Jinak prvních třicet míst žebříčků podle prodejní úspěšnosti patří autorům narozeným v 50. nebo na začátku 60. let, přičemž mezi nimi opět dominují malíři. / JS

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

JA N ZR Z AV Ý: UL IC E V L O C RON A NU I. tempera na dřevě, dat. 1937, sign. PN, 41 × 27 cm

draženo: 28. 5. 2017, 12 h místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha

vyvolávací cena: 2 500 000 Kč odhadní cena: 3 500 000–4 500 000 Kč www.galeriekodl.cz

Půvabná, poetická, až smutně melancholická ukázka Zrzavého tvorby ze závěru bretaňského období, ve kterém se malíř loučil s krajem, který mu přirostl k srdci více než jakýkoli jiný. Typicky malebná ulička s kamennými domky po straně vedoucí k místnímu kostelu, jehož podoba se dochovala do dnešních dnů, nezobrazuje jen jeho milované městečko, ale uvědoměle dává najevo svůj budoucí postoj nejezdit do Francie. Tak učinil a od následujícího roku se ve své tvorbě navrátil k české krajině, přičemž plně zužitkoval deset roků práce v Bretani. Zrzavý v obraze rovněž ztlumil barevnost, dal jí nádech svých oblíbených šedí, přecházejících ve fialové a hnědé. Rozvinul svůj hojně uplatňovaný typ lineární kresby vytvořené opačným koncem štětce, jímž výrazně zvyšoval senzitivu obrazu, čímž vyjadřoval svůj vztah k objemu a k barvě. Na práci je patrné jak svojí pocitovostí pronikal nejrůznější přírodniny jako stromy či kameny nebo trávu a jak dokázal vyjádřit celou atmosféru městečka, včetně technicistních podrobností jako stožáry s rozvodem elektřiny, jež se na jeho tehdejších obrazech často objevovaly. Barevná vyváženost díla a do hloubky ubíhající perspektiva mohou připomenout divadelní kulisy. V roce 1937 Zrzavý skutečně realizoval svojí čtvrtou divadelní výpravu pro operu Karla Boleslava Jiráka Žena a bůh. Malíř divákovi předložil neobyčejně prozářený a krystalicky čistý obraz čerpající z vlastních prožitků, s nesmírnou láskou ve formě prosluněné krajiny jako z ideálního světa bezčasí. Dílo tak námětově může připomenout obdobný obraz Stoh v Locronanu (další údaje, dat. 1935), zachycující kupku sena se stejným kostelíkem, který byl v Galerii Kodl dražen na Aukčním dni 27. 12. 2016. Dílo vysoké galerijní a sběratelské hodnoty bylo opakovaně vystaveno, poprvé na Zrzavého samostatné výstavě v Alšově síni Umělecké besedy (5. 12.–23. 12. 1937).

AU K Č N Í T I P – E U R O P E A N A R T S

Obraz Václava Špály Krajina s kolejemi je zaměřen na motiv velmi typický pro českou krajinu, ovšem ve Špálově provedení, díky svěžímu uvolněnému rukopisu, představuje velkolepě ztvárněný kus živé přírody. Lehkost provedení malby a práce s prosvítající podložkou, především v horní části díla, vnáší do obrazu vzdušnost a dynamiku, která je podpořena energickými tahy štětce tolik vlastními Špálovu výtvarnému vyjádření. Jedná se o raritní fauvistické Špálovo dílo blízké ikonickým dílům Krajina u Sobotky či Cesta na Lopudu. Jeho výtvarné pojetí se přidržuje přirozené podoby vnější reality, celkové pojetí tohoto výrazného obrazu souvisí ještě s fauvismem, v jehož duchu maloval roku 1906 například Georges Braque, dříve než začal směřovat ke kubismu. Pokud jde o námět obrazu, je možné, že pochází z okolí Sobotky, kde se roku 1904 usadili Špálovi rodiče a kde často pobýval i jejich syn Václav. V Á C L A V Š P Á L A : K R A J I N A S K O L E J E M I , 1912, olej na lepence, 50 × 66,5 cm, rámováno, signováno vlevo dole VŠ 12.

draženo: 19. března 2017, 13 hodin místo: Obecní dům v Praze

vyvolávací cena: 3 900 000 Kč www.europeanarts.cz

publikováno: Václav Špála, Mezi avantgardou a živobytím, Helena Musilová a ed., Národní galerie v Praze, 2005, soupis černobílých vyobrazení. Monografie byla vydána ke stejnojmenné výstavě, která proběhla v Národní galerii v Praze v roce 2005. odborný posudek: PhDr. Jaromír Zemina

portfolio

text Jiří Ptáček Autor je kurátor a kritik.

Tomáš Roubal S osobou malíře a sochaře Tomáše Roubala (*1982) vstoupil na domácí výtvarnou scénu otevřený kritik a satirik.

Obyvatelstvo české kotliny vyniká schopností vytěsňovat vše, co se jí skutečně týká, a vyhledávat zástupná témata, skrze která pak potlačená traumata ventiluje. Nejúspěšnějším placebosanatoriem je v tomto směru pověstná česká hospoda, kde rituálním přijímáním zlatavého moku a jiných nápojů s obsahem etanolu (v lepším případě) lze rychle a za přijatelnou cenu docílit ztráty zbytků soudnosti a takzvaně „vypustit páru“. Opusťme však hospodu, slibme si, že se do ní vrátíme, a věnujme se hlavnímu hrdinovi tohoto textu: malíři, kreslíři a poslední dobou také sochaři Tomáši Roubalovi. Při společném hovoru se označuje za hejtra, dnes stále oblíbenější postavu virtuálního odboje. Ve skutečnosti ale není klasickým „panhejtrem“ (odvozeno od „panteista“), tedy osobou nadávající na všechno a všechny. Naopak, je postojově vyhraněným umělcem, jehož názory rychle vyzrazují, za čím si stojí a co obhajuje. Názor chce dávat najevo pokud možno srozumitelným způsobem i ve své umělecké práci. Odmítá sofistikovanou teoretickou reflexi a ke svým tématům se vyjadřuje ironicko-satirickými prostředky. Jeho poslední výstava České diorama (2017) v pražské Nevan Contempo nebyla výjimkou. První, větší místnosti dominovaly bronzové plastiky, ve kterých giacomettiovsky stylizoval současného byznysmena – uchvátaného, s navýšeným počtem údů odpovídajícím věčnému multitaskingu a s mobilním telefonem u ucha. Když autor tohoto textu dosupěl do galerie v pauze mezi dvěma schůzkami, z nichž první zkrátil, aby na druhou nepřišel včas, musel si sáhnout do svědomí, jestli plastiky nejsou také obrazem jeho samého. Expozici doplňoval objekt

popisovací tabule vyvedený v leštěném mramoru. Všudypřítomné vybavení kanceláře, tento symbol efektivity práce a výkonosti, dostalo díky Roubalovi svůj první pomník v ušlechtilém sochařském materiálu. Aby však nebylo pochyb o autorově postoji k tématu, byla poslední součástí výstavy série skleslých keramických váz nazvaných Sick. Květiny vypadávající z některých z nich jistě ne náhodou připomínaly zvracení. Za samostatnou kapitolu Českého dioramatu bylo lze považovat titulní objekt v druhé místnosti galerie. Na jednoduše rozvržené scéně české vesnice, bodově nasvícené a připomínající vánoční betlémy, jež každou zimu rozzáří statisíce dětských oček, byly vymodelovány pouze dvě stavby: hospoda a kostelík. V krátkých sekvencích se rozsvěcovala okna první a druhé „instituce“. Zatímco z kostela zaznívalo vlezlé, sentimentální kázání, hospoda chrlila ven nenávistné odsudky imigrantů a islámu. Ano, to je znovu česká hospoda z úvodu, místo, kde bez servítků říkáme věci, „jak jsou“ a „nekorektně“, přičemž druhý termín se již zavedl coby eufemismus veřejně manifestované xenofobie, rasismu, náboženské nesnášenlivosti a nadřazenosti. Zatímco nahrávka kázání je reálným záznamem z nejmenovaného svatostánku, koncentrovaný hospodský hnus byl namíchán z vybraných postů a komentářů našich spoluobčanů na sociálních sítích. Znepokojení nad společenskou radikalizací a politickými událostmi u nás a v Evropě vedlo Tomáše Roubala i k dalším realizacím s kritickým obsahem. Hlavním motivem nástěnné malby Europa 2017 na kolektivní výstavě České malířství 21. století v deseti

obrazech (2016) v českobudějovické Galerii Měsíc ve dne byla labyrintická soustava zdí parcelujících kontinent. Její obdobu lze vidět v objektu Dream about Europe (2016), stolku se třemi vertikálními stélami, z nichž první představovala válkou zpustošenou ruinu, druhá střepy osázenou zeď chránící nás před uprchlíky a třetí výškovou budovu evropského velkoměsta. Obviněním křesťanské morálky se stal také drobný model Fort Europa – Only for Christians (2016), zacílený na účelové znovuobjevování našich křesťanských kořenů, jehož skrytým cílem je odmítnout současný náboženský pluralismus. Roubal ovšem není až tak monotematický, jak by se mohlo zdát. Například pro soubor sochařských objektů Worstseller (2014) se inspiroval reklamami se silným sexuálním podtextem. Vytvořením černých, monochromatických parafrází reklamních sloganů, jejichž nejzazším cílem je dát životu chuť nakupovat a vytáhnout z nás poslední drobné za příslib uspokojení našich konzumních potřeb, posilovaných paralelami mezi spotřebou a sexem, ukazoval jeho slovy „odvrácenou tvář barevného, optimistického materialismu“. Roubalova tvorba je tak nejen karikaturou pokrytectví nebo extremismu zaštítěného bojem proti extremismu, ale také zbožštění byznysu, peněz a touhy po luxusu a spotřebě, za které platíme zběsilým životním stylem a oddanou poslušností utopii „růstu pro růst“. Při jejím bližším poznání se můžeme sami sebe zeptat, k čemu a jak by se v 21. století vyjadřoval spisovatel Jaroslav Hašek. Nikoli ovšem ten Hašek, jenž se v masce „dobromyslného“ vojáka Švejka stal patronem pohodlných hospodských štamgastů, ale Hašek anarchista a satirik.

27 T O M Á Š R O U B A L : S I C K , 2017, 15 keramických váz, dřevěný stůl, 130 × 180 × 110 cm TOMÁŠ ROUBAL: DREAM A B O U T E U R O P E , 2016, kombinovaná technika, 50 × 80 × 15 cm

T O M Á Š R O U B A L : P O H L E D D O I N S T A L A C E V Ý S T A V Y C Z E C H D I O R A M A V N E V A N C O N T E M P O, 2016, zleva: Economy, bronz, carrarský mramor, 190 × 100 × 100 cm, 2017; Sick, 2 keramické vázy, 2016; Stress, bronz, 160 × 90 × 80 cm

rozhovor

text Josef Ledvina foto Štěpán Grygar

Stopy s přesahem Rozhovor se Štěpánem Grygarem V Domě umění v Českých Budějovicích právě probíhá výstava fotografa Štěpána Grygara. Představuje na ní retrospektivní výběr ze své dosavadní tvorby. Ačkoli se v posledních letech věnuje především barevné fotografii, je budějovická výstava výhradně černobílá. Během rozhovoru jsme se bavili, o tom, co fotí a proč to fotí, o jeho vztahu k abstraktnímu umění a dokumentární fotografii nebo o tom, že ho v umění zajímá i to, co sám nedělá.

Tvá nedávno skončená výstava v Liberci se jmenovala More than Abstraction. Jaký máš vztah k abstraktní fotografii? A k abstraktnímu umění obecně? Když jsem studoval na FAMU, měl jsem rád fotografie Paula Stranda a přemýšlel jsem nad tím, proč se té abstrakce nakonec vzdal. Abstrakci chápu podobně, jako ji definoval Max Bill ve svém textu O smyslu pojmů ve výtvarném umění, tedy jako představu, již vytrháváme ze souvislostí, abychom ji mohli zkoumat. Současná fotografie pracuje s abstrakcí buď jako s něčím, co se vztahuje k abstraktním pojmům současnosti, jako jsou například finanční toky, nebo k samotnému médiu fotografie či způsobu vnímání. Asi nejraději mám práce Liz Deschenes a některé práce Waleada Beshtyho. Abstraktní fotky jsem ale dělal vždy. I když bych je nenazýval abstraktními fotografiemi, jde spíše o určitou formu výtvarné stylizace. Už jako děti jsme hodně kreslili, malovali, ryli do lina a už tehdy jsem dělal hodně abstraktní věci. Obecně preferuji abstrakci před figurací, nemá to základ v žádné racionální zkušenosti, beru to jako danost. Když jsem dostal první zvětšovák, vyndal jsem z něj kondenzor a pod tím zvětšovákem jsem ho fotil, v kondenzoru se odrážel objektiv, kterým jsem tu situaci snímal. Bylo to začátkem 70. let. Ještě předtím jsem si zvětšovák vyrobil sám z trubice na kresby. Na víko jsem dal objektiv z fotoaparátu

a z druhé strany žárovku. Mezi to jsem umístil sklíčka na negativ. Za žárovku jsem dal pauzák místo matnice. Pak mě napadlo zaostřit na pauzák a vznikla krásná abstraktní fotografie připomínající oblohu. Na to jsem navázal sérií fotografií, které jsem dělal již normálním zvětšovákem. Udělal jsem abstraktní koláž z pauzovacího papíru. Dochovala se jen jedna fotografie, je ve sbírkách Moravské galerie. Jedna z mých „pilotních“ fotek pak vznikla v ateliéru mých rodičů a je na ní žárovka. Je to jednoduše bílá silueta žárovky a za ní jsou takové tmavé pruhy, takže je to vlastně úplně „abstraktní fotografie“ předznamenávající moje vizualistické období. Když říkáš pilotní, znamená to, že sis u té fotky uvědomil, jak uvažuješ? Nevím, jestli jsem si to v té době uvědomil, je ale pravda, že jsem ty fotografie vystavoval velmi brzy, už v roce 1973 ve Fotochemě. Měl jsem tam deset fotografií, výstavu zahajoval Václav Jírů a moje práce se mu velmi líbily. A jak ses dostal k tomu, že jsi v osmnácti letech vystavoval v galerii Fotochema? Už na gymnáziu jsem začal chodit do fotokroužku, který vedl tehdejší pedagog Grafické školy Stanislav Boloňský. Pokud si dobře pamatuji, byla to výstava členů tohoto kroužku. Následující rok jsme založili

téma

text Tina Poliačková Autorka je členkou kolektivu A. M. 180.

Nebezpečná síť O propustnosti módy a umění Móda a umění mají k sobě (přinejmenším) dnes hodně blízko. Aktuálním příkladem je poslední Berlínské bienále kurátorované kolektivem DIS, které rozpoutalo bouřlivou diskusi točící se kolem věčných témat „módnosti umění“ a „uměleckosti módy“. Byla by ale škoda zůstat u této jedné akce, příkladů se nabízí mnohem víc. K sbližování a hybridizaci přitom dochází v obou směrech – z módních přehlídek se stávají performance, z performancí módní přehlídky, z galerií showroomy a ze showroomů galerie.

Bez ohledu na celkové hodnocení akce se DIS v každém případě v Berlíně podařilo dát vyhraněný výraz jednomu ze symptomů „plochého světa“ neoliberálního kapitalismu, v němž jsou všechny věci (včetně našich identit) komoditami, mezi nimiž není jednoduché vykreslovat jakékoli hranice. K světu umění dávno patří logika uměleckých celebrit a luxusního uměleckého objektu jakožto komodity a módní průmysl si tváří v tvář k hyperakcelerovanému růstu produkce osvojil od umění kritiku a reflexi vlastních pravidel hry a jejich ideologického podhoubí. Na druhé straně jsou zde umělci, kteří využívají módu jako specifický prostředek zkoumání podmínek a důsledků materiality svých objektů nebo politiky produkce obrazů. Obě strany pracují zároveň s vytvářením komplexního obrazu, který má být vystaven pohledu co nejširší masy diváků. Svět módy přitom reaguje na širší sociokulturní procesy a transformace, spojené například s masivním rozšířením technologií a fragmentarizací celkové zkušenosti mnohem rychleji než umění a dává jim viditelný výraz. V posledních letech reflektuje a redefinuje řadu svých určujících znaků a výchozích pojmů. Našel si cestu k hyperindividualizovaným identitám, pracuje

s „nodely“ (slangové označení osoby, které nejsou profesionálními modely); proti standardizovaným tělům komerčních obrazů postavil skutečná partikulární těla s jejich „vadami“ a „odchylkami“. Nápadný je nový důraz na komunitu, rozmělňování konvenčních estetik, mizení binární rozlišenosti genderu, odmítnutí a problematizace konceptu globální megacelebrity. Na přehlídkách se také nápadně zvýšil podíl sportovního oblečení, u nějž je ovšem funkcionalita prvků redukována na jejich znakovou hodnotu.

Dítě internetu

Jednu z nejvýraznějších změn v šíření a recepci módy znamenal pochopitelně nástup a rozšíření internetu. Zprvu byl spojován s nadějemi na větší inkluzi a demokratičtější participaci, jíž měly docilovat online editorialy a distribuce prostřednictvím sociálních sítí. V praxi ovšem strukturální změny, které vyplynuly z vývoje nultých let, vedly spíše k upevnění hierarchií módního průmyslu. V posledních letech tak sledujeme zrychlenou distribuci forem a stylů rychleji protékajících z periferie do centra, která je dána snahami trhu využít specifické komunity mladých designérů. Osobní blogy jsou dnes ve srovnání s ostatními weby

ANNA-SOPHIE BERGER: B E Z N Á Z V U, 2012, c-print, 77,5 × 52 cm, foto: se svolením autorky a JTT, New York

k věci

text Václav Magid Autor je redaktorem Sešitu pro umění, teorii a příbuzné zóny. Učí teorii umění na FaVU VUT v Brně. foto Michaela Dvořáková

Kdo se bojí šedé? Podzimní akce s názvem První sjezd Svazu sovětských umělců v galerii Tranzitdisplay vyvolala nebývale mnoho reakcí z různých stran. Václav Magid se u příležitosti dalšího počinu týchž autorů zamýšlí nad tím, čeho je vůbec třeba se bát.

Na jednom z mnoha obrazů, které se podařilo do Galerie Mladých v rámci výstavy Kdo se bojí červené? vtěsnat, vidíme rudou pěst ždímající šedozelený hadr. Pěst je označena slovem „MY“, zatímco pod hadrem je napsáno „VY“. Místo plného jména autora vystupují z šedého nátěru stěny červené iniciály „AK“. Koho symbolizuje pěst a kdo je hadr? V čem tkví jádro jejich konfliktu? Odkud čerpá pěst svou převahu? Proč je rudá? Proč je vlastně celá tato scéna namalovaná a jakou roli na obraze hraje text? Komu je sdělení určeno? Jaký je vztah mezi šedou plochou tvořící pozadí pro všechna vystavená díla a iniciálami jednotlivých účastníků? Čtyři vystavující – Vasil Artamonov, Dominik Forman, Alexey Klyuykov a Lenka Štěpánková – tvoří výsek širší skupiny umělců a umělkyň, která se sešla v září loňského roku na Prvním sjezdu Svazu sovětských umělců v galerii Tranzitdisplay. Tři mužští účastníci jsou zároveň spolu s filozofem Michaelem Hauserem podepsáni pod Manifestem radikálního realismu, zveřejněným u příležitosti Sjezdu. Výtisky Manifestu jsou dostupné i na aktuální brněnské výstavě, rudá pěst z obrazu tedy zjevně patří „radikálním realistům“. S oporou v Manifestu lze na výstavě identifikovat také ty, proti nimž je pěst namířena: na karikaturách, které v expozici prokládají pásma obrazů, poznáváme konkrétní představitelku a představitele lokální scény. Ztělesňují tendence, vůči kterým se Manifest vymezuje – „parazitování“ na práci zástupců jiných oborů, například „sociologů, politických aktivistů“, a tvorbu „umělců-egoistů“, spočívající v prázdných gestech zaměnitelné pseudooriginality.

Manifestovaná agonie KDO SE BO JÍ ČERVENÉ? místo: TIC – Galerie mladých, Brno termín: 15. 2.–25. 3. 2017 www.galerie-tic.cz

Podle Manifestu se současné umění svíjí v „agonii“ stejně jako hadr na zmíněném obraze. Na základě četby tohoto textu můžeme rekonstruovat dva hlavní aspekty, ve kterých se tato agonie projevuje. Prvním z nich je „bezbřehost“ forem způsobená ztrá-

tou „výjimečnosti“ umění jako „specifického oboru“. V důsledku se umělecké dílo stává závislým na kontextu, který mu dodává teorie a institucionální rámec. To vede k hermetičnosti jako druhému znaku údajné krize současného umění: ztrácí srozumitelnost pro široké publikum a spolu s ní také společenský vliv. Manifest nevysvětluje, proč máme tento stav považovat za agonii, ani to, jaké příčiny k němu vedly. I když se zdá zřejmé, že se tu současné umění kritizuje jako symptom systému, který Manifest ve vágní aluzi na Fredrica Jamesona nazývá „pozdním kapitalismem“, jediným výslovně pojmenovaným pojítkem je „vyprázdněný a prefabrikovaný individualismus“ zamořující dnešní umění. Pokud se pokusíme za autory Manifestu domyslet historické příčiny bezbřehosti, kontextuálnosti a hermetičnosti současného umění, ukáže se, že se jejich výtky nevztahují pouze na dnešní stav, ale vlastně na celou emancipační a kritickou tradici v umění 20. století. Bezbřehost forem je vyústěním snah historických avantgard, které s cílem společenské změny požadovaly zničení autonomie umění a jeho propojení s jinými obory lidské činnosti. Hermetičnost je zase důsledkem obratu moderního umění k reflexi vlastních výrazových prostředků, kterým se (aspoň podle myslitelů jako Clement Greenberg a Theodor W. Adorno) postavilo do opozice ke kulturnímu průmyslu, kýči a propagandě. Konceptuální zlom 60. let, stojící u zrodu ontologie současného umění, představoval vyústění obou těchto tendencí. Odmítnutí hmotného objektu a estetických kvalit bylo pokračováním avantgardního útoku na autonomní umělecké dílo a zároveň odporem vůči komodifikaci. Uznání závislosti uměleckého statusu artefaktu na teorii a institucionálním kontextu pak znamenalo logické dovršení modernistické reflexe podstaty umění.

Právo na sebereflexi To, že etablování kritické umělecké tradice 20. století pod hlavičkou „současného

umění“, které časově odpovídá nástupu neoliberalismu, znamenalo její integraci do vládnoucího ekonomického a společenského uspořádání, dnes už není nijak kontroverzní názor. Žel, Manifest dostatečně neukazuje, v čem přesně současné umění odráží a reprodukuje neoliberalismus, a místo toho se opírá do jeho domnělých estetických nedostatků. Připomíná to postup některých levicových filozofů (Alain Badiou, Slavoj Žižek či u nás Michael Hauser), kteří ze správného postřehu, že neoliberalismus je dobře slučitelný s étosem emancipačních hnutí druhé poloviny minulého století, vyvozují mylný závěr, že prvořadým úkolem kritiky kapitalismu je právě boj proti postmoderní kultuře a partikularistické politice identit. Důsledkem může být nežádoucí dojem, že to, co dnes levice chce, je návrat starého dobrého univerzalismu maskujícího patriarchální a koloniální panství. Z faktu „souznění“ současného umění s neoliberalismem nevyplývá, že by antikapitalistický postoj měl spočívat v odmítnutí znaků, jež toto umění zdědilo od kritických směrů umění 20. století, jako byly různé

avantgardy či konceptualismy. Zdá se ale, že právě tomu „radikální realisté“ věří. Manifest totiž v kontrastu s deklarovanou „radikalitou“ oplakává ztrátu „uměleckých kritérií“. Tím zpřetrhává vazbu nejen s avantgardou, ale s celým moderním uměleckým dispozitivem: moderní (a současné) umělecké dílo se vyznačuje tím, že se nedrží stávajících kritérií, ale vynalézá vlastní kritéria, podle nichž má být posuzováno, a tak redefinuje pojem umění. Pokud se Manifest znovu dovolává „definičních znaků umění“, znamená to, že kritika dnešního stavu je zde, přes nádech modernistické terminologie, vedena z předmoderních pozic. Teze a rétorika Manifestu čpí odérem klasicismu, který vzal zasvé koncem 18. století a jehož rezidua pak přetrvávala v podobě nejrůznějších akademismů. Odpovídá tomu i zuřivé prosazování čistoty „média“, které autoři Manifestu chápou jako synonymum umělecké disciplíny („malby, sochy, videa“). Podobně jako kdysi Greenberg tedy lpí na rigidním rozlišení uměleckých oborů pocházejícím ze systému klasické akademie, ovšem na rozdíl od modernistického kritika upírají médiu právo na „nekonečnou sebereflexi“.

Žánry realismu Touha „radikálních realistů“ vystoupit nejen z infrastruktury současného umění, ale z celého rámce moderního umění, se projevuje ve fascinaci žánrovostí – což je možná klíčový pojem pro porozumění jejich úsilí. Žánrová tvorba (jak se s ní setkáváme například v populární hudbě nebo v estetice různých subkultur) je ideovým skanzenem předmoderního chápání umění. Při práci v rámci úzkostlivě dodržovaných konvencí daného žánru se invence přesouvá do roviny provedení. Kritik specializující se na ten či onen žánr se pak podobá rozhodčímu sportovní disciplíny, jakou je třeba krasobruslení, když počítá body za čistotu a náročnost zpracování povinných prvků. Obrat ke klasickým malířským žánrům (krajina, portrét) umožňuje znovu vrátit do hry kategorii kvality, která v dnešním diskursu tradičních médií (okleštěném na abstraktní fráze o koncích či návratech malby, ať už s „přesahy“, nebo bez) zoufale chybí. Teď jenom najít kompetentního kritika. Kdyby se takový vyskytl, patrně by musel ignorovat pasáže Manifestu, kde se mluví o „popření

Výstava děl Adrieny Šimotové a Václav Boštíka v Galerii Pro arte 9. 3 – 5. 5. 2017 Tržiště 13, Vratislavský palác, 118 01 Praha 1, Malá Strana Návštěvu je lépe domluvit předem na tel. 257 941 660, proarte@proarte.cz Vstup volný po předchozí telefonické domluvě. www.proarte.cz

staveniště

Cena Klubu Za starou Prahu

Kurátorem benátského bienále 2018 bude ateliér Grafton Architects

Praha – Cenu za nejlepší stavbu v historickém prostředí Klubu Za starou Prahu získala letos rekonstrukce a přístavba goticko-renesanční Bílé věže v Hradci Králové od zdejšího ateliéru Chmelík & partneři. Ti se především museli vyrovnat s nevhodnými stavebními úpravami z 80. let minulého století, kdy bylo odstraněno původní schodiště ve věži a přistavěna budova pokladny. Architekti nahradili nevyhovující vestavby zcela novým schodištěm a také výstavními a interaktivními programy. V místě pokladny z 80. let vznikla úzká třípodlažní přístavba z lícových cihel, která slouží jako reprezentativní vstup a zároveň jako lokální infocentrum. Podle historika umění Rostislava Šváchy tato realizace dokládá, že „dnešní architektonické dílo dokáže citlivě vstoupit i do těch nejcennějších a nejmalebnějších zákoutí starých měst“.

Benátky – Začátkem roku oznámili organizátoři, že kurátorkami 16. bienále architektury v Benátkách budou irské architektky Yvonne Farrell a Shelley McNamara, které společně vedou ateliér Grafton Architects. Podle prezidenta bienále Paola Baratty navážou kurátorky na téma loňské přehlídky architekta Alejandra Araveny, ale zaměří se především na kvality veřejného i soukromého prostoru – měst, větších územních celků i krajiny. Ty jsou pro ně konečným výsledkem architektonické práce. „Tolik věříme tomu, co děláme, a architektura je v lidském životě tak důležitá, že jsme opravdu nadšené, že máme příležitost vysvětlit a ukázat smysluplnost architektury tomu nejširšímu možnému publiku,“ říká Ivonne Farrell v deníku Irish Times. Dublinský ateliér Grafton Architects založily Yvonne Farrell a Shelley McNamara v roce 1978, těsně po dokončení studií architektury. Od té doby realizovaly množství především veřejných budov, nejen v Irsku, ale i v zahraničí. Mezi jejich nejvýznamnějšími stavbami jsou často univerzitní budovy – Trinity

Klub Za starou Prahu vyzdvihl také dalších dvě stavby z šestice finalistů: Centrum Caolinum v malé obci Nevřeň na Plzeňsku od Jakuba Chvojky a Radka Dragouna podle Šváchy vychází z tradiční formy zemědělského objektu, ale od svých starých vzorů se liší „abstraktností své celkové formy a kurážným tvarováním komínů“. V případě ekologického centra Otevřená zahrada v Údolní ulici v Brně pak Rostislav Švácha oceňuje fakt, že ateliér Projektil architekti „převzal staré urbanistické schéma bohatě využívaných zadních traktů a navrhl svůj nový objekt v adekvátním ekologicko-minimalistickém duchu“. Mezi nominovanými se objevila také rekonstrukce a přístavba základní školy v Hovorčovicích od architekta Ondřeje Tučka, polyfunkční dům v Minské ulici v Brně od ateliéru Makovský & partneři a polyfunkční dům v Uherském Hradišti od Pavla Stojanova. / KJ

B Í L Á V Ě Ž V H R A D C I K R Á L O V É , foto: Lukáš Pelech

College v Dublinu, Università Bocconi v Miláně nebo lékařská fakulta a studentské koleje pro univerzitu v irském Limericku. Jejich vůbec nejznámější realizací je budova UTEC University v Limě v Peru, která loni získala cenu RIBA (Královský institut britských architektů) a byla rovněž prezentována na bienále v Benátkách. Projekty ateliéru Grafton Architects se opakovaně objevují ve finále prestižních soutěží, jako je Cena Miese van der Rohe nebo Sterlingova cena. V roce 2012 získal na benátském bienále Stříbrného lva za instalaci Architecture as New Geography skládající poctu Paulovi Mendesu da Rochovi. Yvonne Farrell a Shelley McNamara se rovněž věnují pedagogické činnosti, vyučovaly na mnoha světových univerzitách, ať už na domácí University College Dublin, nebo prestižních Harvard Graduate School of Design nebo Yale. V současné době působí ve Švýcarsku na Accademia di Mendrisio. Šestnácté bienále architektury v Benátkách se bude konat od 26. května až do 25. listopadu 2018. / KJ

Y V O N N E F A R R E L L A S H E L L E Y M C N A M A R A , foto: La Biennele di Venezia

architektura

text Matyáš Kracík Autor je architekt a památkář.

Torzo velkolepých plánů Na začátku Vinohradské třídy, hned nad Národním muzeem, stojí skrumáž „podivných“ staveb. Budovy někdejšího dispečinku tranzitního plynovodu a Federálního ministerstva paliv a energetiky zvané Transgas koupil developer s cílem nahradit je novou, výnosnou stavbou. Vzápětí se rozhořela občanská iniciativa za jejich záchranu. Jaká je pozice této architektury v kontextu naší dobové produkce?

TRANSGAS Areál bývalého Plynárenského centrálního dispečinku Transgas a Ministerstva paliv a energetiky, 1966–78 autoři: Václav Aulický, Jan Eisenreich, Ivo Loos a Jindřich Malátek adresa: Vinohradská ul. 8, Praha 2

Od konce 19. století stával na místě Transgasu uzavřený blok, ve kterém postupně docházelo k výměně starších domů za novější. Na přelomu 20. a 30. let minulého století byl vybudován palác Československého rozhlasu podle návrhu Bohumila Slámy, který byl v roce 1947 rozšířen do Balbínovy ulice. Proluka mezi budovou rozhlasu a nárožním domem s číslem popisným 343 vznikla roku 1939, kdy byl zbořen rozsáhlý Freidländerův pavlačový dům č. p. 365 a také dům č. p. 325 v Římské ulici. Oba pocházely ze 70. let 19. století. Proluka byla v roce 1965 rozšířena demolicí dalších čtyř domů na nároží Římské a Rubešovy ulice, která již souvisela s plánovanou výstavbou. Původní záměr z roku 1965 počítal s vybudováním administrativního centra pražské plynárny. Na toto zamýšlené řešení byla roku 1966 vypsána architektonická soutěž, při níž nebylo uděleno první místo. Jedno ze dvou třetích míst získali architekti Ivo Loos a Jindřich Malátek z Plynprojektu, kteří byli posléze vyzváni k dalšímu rozpracování svého návrhu. Roku 1970 se Československo zavázalo vybudovat tranzitní plynovod přes své území ze SSSR do západní Evropy. Pro řídící ústřednu tohoto plynovodu bylo rozhodnuto využít prostor v plánovaném centru pražské plynárny. K práci na projektu byl přizván Vojenský projektový ústav, konkrétně ateliér vedený Jiřím Eisenreichem, ve kterém pracoval i Václav Aulický. Nově vzniklý tým Loos, Malátek, Eisenreich, Aulický upravil původní návrh pro nové zadání – řídící ústřednu tranzitního plynovodu (dispečink) a administrativní budovy Federálního ministerstva paliv a energetiky. Součástí areálu byly i obchody a služby. Interiéry navrhovali Jan Fišer a Josef Vrana, statiku Juraj Kozák. Později se do areálu, k fasádě budovy rozhlasu, včlenil ještě objekt Světové odborové organizace (SOF), kterou navrhl Alexej Peták. Se stavbou se začalo roku 1972, dispečink byl dokončen roku 1974, celý areál potom v roce 1978.

Koncept Objekt řídícího centra byl koncipován jako plochý kvádr stojící na polootevřeném válci. V kvádru obloženém tmavými žulovými kostkami a prolomeném tenkým pásovým oknem sídlila dvojice sálových počítačů General Electric PAC 4010. Ve válci pod výpočetním centrem byl zavěšen kruhový dispečerský sál, pod kterým se nacházel už jen nástup a volný prostor. Kvádr výpočetního centra je kloubově uložen na seříznuté železobetonové skruži podnože a zezadu podchycen dvěma šikmými ocelovými nosníky. Z „levitujícího“ kvádru vystupuje dvojice trub-tunelů ústících do administrativní části. Kloubové uložení a kamenný obklad byly navrženy z důvodu eliminace vibrací z okolního rušného prostředí a železničního tunelu, na kterém je dispečink založen. Kancelářské budovy někdejšího Federálního ministerstva paliv a energetiky tvoří dvojice propojených identických věžových staveb na čtvercovém půdorysu, jejichž koncept vycházel z původního Loosova a Malátkova návrhu. Speciální nosnou konstrukci navrženou statikem Jurajem Kozákem tvoří rámový ocelový skelet s jedním středním a osmi obvodovými pilíři na fasádách, pro které byla použita továrně korodovaná ocel Atmofix. Toto konstrukční řešení se středovým komunikačním jádrem umožňovalo variabilní využití interiéru. Poslední podlaží má fasádu expresivně pojednanou v Atmofixu s pásovými okny, za nimiž se nacházely konferenční místnosti a vedení podniku. Původní fasáda řešená jako dvojitá odvětrávaná byla v 90. letech nahrazena novou. Budova SOF napojená na štítovou zeď rozhlasu má odlišnou architekturu. Nad zvýšeným parterem se rozprostírá kompozice nejprve vystupujících a potom ustupujících celoprosklených podlaží. Celý areál je rozčleněn do několika výškových úrovní, které propojují schodiště a rampy doplněné zábradlím ve formě trub

evokujících plynovod. Na nároží Římské a Rubešovy ulice, pod úrovní chodníku, byla realizována kašna podle návrhu Iva Loose. Betonové koryto chrlilo vodu do nádrže ve tvaru oka přes kovovou kouli zavěšenou na řetězu, kterou již dnes na místě nenajdeme. Měla tu být i řada dalších uměleckých děl od výtvarníků Olbrama Zoubka, Vladimíra Preclíka, Aleše Veselého, Františka Grosse, Josefa Lieslera nebo Jiřího Johna. Podle vzpomínky Václava Aulického však tehdejší schvalovací komise označila záměr za podvratnou akci mající za cíl narušit konsolidaci v oblasti umění ve smyslu Poučení z krizového vývoje a kompletně ho zamítla. Pro pochopení hmotového návrhu architektů je třeba si uvědomit, že soubor Transgasu byl navrhován pro zcela jinou urbanistickou situaci. Plánovaná podoba severojižní magistrály v té době vypadala odlišně, než jak ji známe dnes, měla vést na estakádě umístěné v blízkosti plynárenského

souboru, zhruba v místě domu ukončujícího Vinohradskou ulici (č. p. 343 z roku 1939), který měl být demolován. Mezi Transgasem a Národním muzeem neměl stát už žádný další dům a areál měl tvořit jakousi bránu do Vinohrad. Úroveň parteru měla plynule navazovat na okolní nově upravený volný pěší prostor pod estakádou. Místo toho byl prvorepublikový nárožní dům (č. p. 343) zachován, estakáda nebyla realizována a celý Transgas zůstal utopen bez plánovaných návazností. Estakáda byla navrhována zhruba ve výšce dispečinku, proto byla jeho střecha řešena jako pohledová, ale pohledů shora se nikdy nedočkala. Jde tedy skutečně o torzo původních velkolepých urbanistických představ a plánů.

Český high-tech Pro uvědomění si umělecko-historického významu stavby je vždy dobré provést srovnání s dobovou produkcí. Stavba Trans-

POHLED NA ADMINI S T R AT I VNÍ BUDOV Y Z ŘÍMSKÉ ULICE foto: Matyáš Kracík 2017

nové knihy

Růžena Žertová Petr Klíma (ed.) Přestože Růžena Žertová (*1932) architekturu dělat nechtěla, dosáhla v ní pozoruhodných výsledků. Nejznámější jsou její obchodní domy z 60. a 70. let, zejména červený Prior v Pardubicích. Od zakázkových obchoďáků ovšem odbíhala i k návrhům svítidel a šperků, jak naznačuje podtitul knihy „architektka domů i věcí“. Monografická publikace představuje kompletní dílo jedné z nemnoha českých architektek, činných během totality. UMPRUM 2016, 280 stran, 550 Kč

připravila Kateřina Černá

Mezi-obrazy Kateřina Svatoňová Mimořádným počinem je kritické zpracování pozůstalosti kameramana Jaroslava Kučery, které provedla filmová teoretička Kateřina Svatoňová. Autorka konfrontuje dosud neznámý Kučerův archiv se známými filmy, které jako kameraman spoluvytvářel. Za všechny zmiňme alespoň Sedmikrásky nebo Všechny dobré rodáky. Kniha ukazuje Kučeru jako neúnavného experimentátora, jehož „mediální praktiky“ měly jeden cíl – vytvořit autonomní filmový obraz. NFA 2016, 367 stran, 790 Kč

Původ německé truchlohry Walter Benjamin Neobhájená habilitace jednoho z nejvýznamnějších teoretiků kultury a umění 1. poloviny 20. století. Benjamin psal o německém barokním dramatu před sto lety, v době, kdy se expresionisté nechávali barokem inspirovat. V truchlohře nalezl především hamletovský obraz panovníka neschopného se v klíčové chvíli rozhodnout. Benjaminova práce, dosud dostupná ve výboru Růženy Grebeníčkové Dílo a jeho zdroj, vychází v novém překladu Martina Pokorného. Malvern 2016, 272 stran, 320 Kč

Nespatříte hada Pavla Machalíková, Tomáš Winter (eds.) Dětské pastely Josefa Čapka si mnozí pamatujeme ze škol nebo pediatrických čekáren. Jejich druhý život v díle básníků Františka Hrubína, Jana Skácela a skladatele Miroslava Kabeláče ukazuje výstava Nespatříte hada v Oblastní galerii v Liberci, která potrvá do konce dubna, a kniha autorského kolektivu pod vedením Tomáše Wintera z Ústavu dějin umění. Půvabná česko-anglická publikace obsahuje CD s nahrávkami Kabeláčových písní a čapkovských veršů v podání dětských sborů. Artefactum 2016, 160 stran, 390 Kč

Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny – 21 Václav Magid, Jakub Stejskal (eds.) Jedenadvacáté číslo Sešitu vydávaného Vědecko-výzkumným pracovištěm AVU se věnuje spekulativnímu obratu ve filozofii, který značně ovlivňuje současné umění. Tento obrat zahrnuje myšlenkové směry, jako je spekulativní realismus, teorie objektu, nový materialismus nebo akceleracionismus. Po průkopnické antologii Objekt (2015) od Václava Janoščíka je Sešit další povinnou četbou pro ty, kdo chtějí poznat filozofické podhoubí aktuálního uměleckého dění. VVP AVU 2016, 143 stran, 80 Kč

Rukověť urbanismu Petr Jehlík Nakladatelství Ausdruck Books přichází po publikaci Obec a sídlo (2013) s další knihou Jana Jehlíka, vedoucího ústavu urbanismu na ČVUT. Rukověť urbanismu obsahuje 327 stručných tezí, které mohou sloužit jako podklad pro reálné projektování. Kniha se věnuje třem tématům (prostředí, sídlo a projekt), u nichž zkoumá jejich podmínky, předmět, vlastnosti a výklad. Každou kapitolu uzavírá přehled a obsah knihy je shrnut v závěrečné mapě. Ausdruck Books 2016, 250 stran, 350 Kč

antiques

text Jan Skřivánek foto Galerie Ustar

Královské hodiny Galerie Ustar bude na své březnové aukci nabízet unikátní barokní hodiny vyrobené v první polovině 18. století ve Francii. Jejich dražba bude startovat na 55 milionech korun. Galerie tak v praxi otestuje, zda platí, že kvalitní zboží si své kupce vždycky najde, bez ohledu na to, kde se aukce koná.

A S TRONOMICKÉ KONZOLOVÉ HODINY značeno Le Roy A Paris, kolem 1740, roční věčný kalendář, 8-denní chod, zvonkohra, celkové rozměry hodin s konzolou: výška 124 cm, šířka 50 cm, hloubka 24 cm, celková váha 30 kg, vyvolávací cena: 46 000 000 Kč (+20 % provize), Galerie Ustar 26. 3. 2017

Nabízené hodiny pravděpodobně vyrobila pařížská hodinářská dílna Juliena a Pierra Le Roy a podle vyjádření zahraničních expertů patří mezi nejkvalitnější ukázku jejich umění. V třicet let starém katalogu výstavy věnované dynastii královských hodinářů Le Roy se uvádí, že Julien Le Roy (1686–1759) vytvořil do roku 1739 troje astronomické hodiny. Tyto by mohly být jedněmi z nich. Starožitník Pavel Urban hodiny koupil před pěti lety na aukci ve Vídni. Už tehdy nebyly levné, ve srovnání s nyní požadovanou cenou však šlo jen o drobné. V roce 2012 se prodaly vysoko nad aukční odhad, v přepočtu za více než 2,1 milionu korun. „Dražil jsem je s tím, že jsem věřil, že jde o výjimečnou věc a strávil jsem dva roky dohledáváním informací, abych to potvrdil. Nejde říct, že by je ve Vídni určili špatně, ale neměli prostor pro takto podrobný výzkum,“ konstatuje Urban. Hodiny nesou signaturu „Le Roy A Paris“, hodinářská rodina Le Roy však byla poměrně rozvětvená a po smrti Juliena Le Roy se jeho jménem zaštiťovali i další pařížští hodináři. O tom, že jde o kvalitní barokní hodiny, není sporu, vysoká cena však stojí a padá s hypotézou, že jejich autorem byl přímo Julien Le Roy. V zmiňovaném katalogu jsou publikovány podobné, avšak o něco jednodušší astronomické hodiny. Argumentem pro je i jejich provenience. Hodiny pocházejí z pozůstalosti knížete Františka Oldřicha Kinského (1936–2009), z vybavení rodinného paláce ve Vídni. Urban předpokládá, že hodiny si objednal nebo dostal darem hrabě Štěpán Vilém Kinský (1679–1749), který v Paříži v letech 1729 až 1732 působil jako velvyslanec císaře Karla VI. Post musel opustit poté, co jako výborný šermíř zvítězil v souboji, čímž porušil zákon. Za své diplomatické služby byl nicméně po návratu odměněn vysokými funkcemi ve správě českého království a Marie Terezie mu později udělila knížecí titul. „Takovéhle hodiny byly velice luxusní a nákladnou záležitostí, takže byly vyráběny jedině na objednávku. Číselník je popsán

v němčině, což potvrzuje, že byly určeny pro někoho z německojazyčného prostředí,“ vysvětluje Urban.

Horloger du Roi Julien Le Roy je považován za nejvýznamnějšího francouzského hodináře 18. století. Narodil se v Tours a první školení získal u otce, který byl rovněž hodinářem. Své první hodiny údajně sestrojil již jako třináctiletý. O rok později odešel do učení do Paříže. Samostatným mistrem hodinářským se stal v roce 1713, v sedmadvaceti letech. Od 20. let 18. století byl aktivním členem Société des Arts, kde se stýkal s předními techniky a učenci své doby, a několika hesly o hodinách a hodinářství přispěl i do Diderotovy Encyklopedie. Jeho technická zlepšení a inovace, které hojně publikoval, byly základem vzestupu pařížského hodinářství v 18. století. Věnoval se jak tvorbě velkých hodin do architektury, stojacím a nástěnným hodinám do interiéru, tak kapesním hodinkám. Voltaire na jeho adresu obdivně poznamenal, že ve svém řemesle předčil i anglické hodináře. Roku 1739 byl Julien Le Roy jmenován královským hodinářem Ludvíka XV. (Horloger Ordinaire du Roi). Panovník mu mimo jiné vyhradil prostory pro dílnu přímo v Louvru, Julien je však přenechal svému nejstaršímu synovi Pierrovi (1717–1785), který byl rovněž věhlasným hodinářem. Je mimo jiné autorem řady inovativních řešení v mechanice hodin, která jsou základem moderního hodinářství. Astronomické hodiny vyrobené Julienem Le Roy si v roce 1736 vzal s sebou na cestu za polární kruh matematik Pierre Louis Maupertuis a dvoje hodiny tohoto typu si pro svá měření objednal také Maupertuisův rival, astronom Jacques Cassini. Le Royova dílna byla nesmírně populární. Kolik hodin vytvořil, není známo, ví se však, že kapesních hodinek vyprodukoval víc než tři a půl tisíce. To znamená, že výroba jedněch nemohla zabrat víc jak tři dny. „Výrobě

kapesních hodinek dal jasnou skladebnou formu, pokud to tak jde říct, která je dělá funkčně jednodušší, pohodlnější z hlediska výroby a snazší na opravy a údržbu,“ shrnuje přínos Juliena Le Roy na tomto poli Encyklopedie vydaná roku 1772. Mezi zákazníky Juliena Le Roy patřily přední osobnosti francouzského dvora i bohatí aristokraté z celé Evropy. Španělský král Ferdinand VI.

v roce 1747 instruoval svého velvyslance, že nesmí opustit hodinářovu dílnu, dokud nebude hotova objednaná vycházková hůl s hodinkami, a to ani v případě, že by byl povolán do Versailles.

Katalogový popis Stroj nabízených hodin je zhotoven z mosazi a oceli a má krokový mechanismus vře-

tenového typu, který je konstruovaný pro malý rozkyv kyvadla, zabezpečující přesnější chod. Jedno natažení umožňuje nepřetržitý chod hodin po dobu 8 dnů. V pravé horní části kostry hodin je umístěn hrací válec zvonkohry, na kterém je vykolíčkovaná melodie. Zdrojem zvuku zvonkohry je 9 kovových zvonků, na které odbíjí paličky melodii. Každých 15 minut hodiny hrají melodii

zahraniční výstava

text Ondřej Hojda Autor je historik a teoretik architektury a umění, zabývá se moderní a současnou architekturou, působí v Berlíně a Praze. foto Museum Barberini

Staronová Postupim Otevření nového postupimského Musea Barberini dostalo neplánovaně politický kontext, když kancléřka Angela Merkelová 20. ledna dala přednost účasti na něm před sledováním inaugurace nového amerického prezidenta. Podle médií tím „dala přednost umění“, a Německo se tak vyjevilo jako zvlášť kulturní země, byť s vidinou zmíněné alternativy by možná někdo šel raději otevírat i muzeum voskových figurín. Nové muzeum nicméně stojí za pozornost samo o sobě a může nám ukázat něco podstatného o vztahu Němců k uměleckým galeriím i k vlastní minulosti.

IMPRE SIONI SMUS: UMĚNÍ KR A JIN Y KL A SIKOVÉ MODERNY místo: Museum Barberini, Postupim termín: (obojí) 23. 1.–28. 5. 2017 www.museum-barberini.com

Válečná a následně komunistická devastace dala na mnohých místech někdejšího východní Německa vzniknout pustině, jejíž stopy jsou stále vidět i v dnešní Postupimi. Centrum města je poseto omšelými stavbami nevalné kvality; historie se tu dochovala jen ve fragmentech, jako je třeba brána někdejšího zámku. Celkově na tom ale dnešní spolková země Braniborsko není tak zle. Také díky tomu, že je v jejím středu Berlín, s nímž zemské hlavní město o velikosti Plzně sousedí. Mnohé oblasti blíže metropoli zažívají obnovu díky přílivu hlavně movitějších rezidentů z hlavního města. Na okraji Postupimi se navíc uchovaly známé památky z doby vlády Fridricha II. Velikého (1740–1773), kdy město zažívalo svůj největší rozkvět – zámek Sanssouci a okolní paláce a zahrady. Na tom, že v oblasti někdejšího postupimského náměstí Alter Markt „něco chybí“, panovala shoda už za dob NDR. První byl opraven poničený Nikolaikirche od Karla Friedricha Schinkela, (jehož kupoli ovšem výškově konkuruje blízký hotel). O znovuvýstavbě městského centra bylo rozhodnuto v roce 1968, provedení plánů se ale opozdilo. Až v roce 1989 byl položen základní kámen nového divadla, které vyrostlo do podoby hrubé stavby. Doba a priority se však změnily. Už hotová konstrukce tak byla v 90. letech zase stržena a na místě vyrostl provizorní objekt, přezdívaný „Plechovka“, který divadlu Hans-Otto-Theater sloužil až do roku 2006, kdy bylo na jiném místě otevřeno jeho nové sídlo od Gottfrieda Böhma. Naproti byl pak znovu postaven postupimský městský zámek: už od roku 2013 se skví růžovou novotou a obývá jej braniborská zemská vláda. Na místě Plechovky měl být znovu vystavěn Palais Barberini, který zde stál od roku 1771 až do 14. dubna 1945, kdy jej zničil nálet. Šlo o stavbu inspirovanou římským palácem, později plnící funkci spolkového domu. Přejímání italských architektonických vzorů bylo v dané době běžné, méně obvyklé je ale převzetí jména předlohy, které v novém kon-

textu pochopitelně už nemá žádnou vazbu na slavný italský rod. Jedno vysvětlení praví, že ve veřejném povědomí došlo ke spojení se jménem italské tanečnice jménem Barberina, která působila ve 40. letech 18. století v berlínské opeře a císař Fridrich II. ji zbožňoval.

Wiederaufbau Touha po rekonstrukci fyzicky zaniklých památek je pozoruhodný jev a v Německu se o něm vedou už dlouhá léta vášnivé diskuse. Asi nejznámějším příkladem je v současnosti berlínský zámek. Originál poničený za války a stržený v roce 1950 v 70. letech nahradil Palác republiky, pro svou světelnou výzdobu přezdívaný Erichův obchod s lampami (podle předsedy partaje Ericha Honeckera). Stavba ovšem nikdy nebyla oblíbená a navíc plná azbestu, což posloužilo jako záminka pro její stržení, a hlavně uvolnilo cestu pro „Wiederaufbau“, opětovnou výstavbu moderní repliky někdejšího barokního zámku. V současnosti se tato stavba dokončuje pod vedením architekta Franca Stelly a ateliéru Hilmer & Sattler und Albrecht, kteří jsou i autory rekonstrukce nového paláce Barberini a v minulosti třeba také berlínské Gemäldegalerie. Zvítězilo přesvědčení, že minulost lze napravit prostředky jiné minulosti a architektura se může stát zhmotněním této nápravy. Věc se samozřejmě dotýká mnohých velkých témat: kolektivních vzpomínek a imaginace, historické paměti, sporu konzervatismu a progresivismu, role obrazu v architektuře a veřejném prostoru. Asi nejčastěji zmiňované slovo v této souvislosti je identita – tu je třeba konkrétnímu místu znovu vtisknout. V rámci architektury a urbanismu pak debata připomíná dozvuk sporu mezi modernisty a postmodernisty; většina architektů nicméně považuje opětovnou výstavbu v podstatě za selhání. Neměla by architektura být schopna dnešní požadavky adekvátně naplnit současnými prostředky? V případě rozhodnutí o výstavbě repliky je

stavba vlastně redukována na roli kulisy městského prostoru. Takové uvažování doprovází praktický paradox: nejdřív padne rozhodnutí stavět, a až potom se pro budovu hledá využití.

Mecenáš a kancléřka To nás přivádí zpět do Postupimi. Náplň pro staronovou stavbu se našla v roce 2013, kdy se do hry vložil softwarový miliardář, sběratel a mecenáš Hasso Plattner – postupimský rezident v době, kdy zrovna nepobývá v americkém Palo Alto. Plattner už přispěl na rekonstrukci zmíněného vedle stojícího zámku více než 20 miliony eur a rozhodl se teď věnovat městu svou cennou uměleckou sbírku. Podmínkou bylo právě zajištění výstavních prostor, pochopitelně podle jeho představ. Neobešlo se to bez dramatických peripetií – v jednu chvíli hrozilo, že podle platného německého zákona o ochraně kulturních památek nebude moci díla ze své vlastní sbírky vyvézt ze země bez rizika vyvlastnění, a Plattner proto hrozil, že si svůj dar rozmyslí. Vše se ale nakonec v dobré obrátilo. Účast kancléřky na zahájení se v tomto světle pochopitelně jeví nejen

Sídlo Musea Barberini je současnou replikou fridrichovské kopie italského barokního paláce. Vnitřní schodiště ovšem trochu překvapivě ze všeho nejvíce připomíná meziválečnou modernu.

AUKČNÍ DEN

VÝBĚR VÝTVARNÉHO UMĚNÍ 19. 3. 2017, 13 hodin, Obecní dům v Praze WWW.EUROPEANARTS.CZ European Arts Investments s.r.o., Senovážné náměstí 8, 110 00 Praha 1, ČR, tel./fax: +420-233 342 293, info@europeanarts.cz

zahraniční tipy

Mladí a přesto zkušení

Malíř bazénů

Vermeer nebyl Robinson

L’Esprit counterculturel

kdy 17. 3.–11. 6. 2017

kdy 9. 2.–29. 5. 2017

kdy 22. 2.–22. 5. 2017

kdy 24. 2.–21. 5. 2017

co Whitney Biennale, New York

co David Hockney

co Vermeer a mistři žánrové malby

co L’Esprit français, Countercultures

kde Whitney Museum of American Art

kde Tate Britain, Londýn

kde Museé du Louvre, Paříž

kde Maison Rouge, Paříž

Jedna z nejdéle běžících periodických přehlídek současného umění se letos dočkala osmasedmdesátého vydání, které je zároveň prvním v nové budově muzea na Manhattanu od Renzo Piana. Kurátorský tým tentokrát tvoří mladí a přesto zkušení Chris Lew a Mia Locks. Letošní ročník se zaměřuje na téma identity a „hledání sebe sama v turbulencích dnešní doby“. Mezi třiašedesáti vybranými umělci jsou například Anicka Yi, Eric Baudelair, Cauleen Smith nebo třeba skupina Puppies Puppies.

Letos osmdesátiletý „malíř losangeleských bazénů“ a urbánního života bílého muže dostal k narozeninám dárek v podobě velké retrospektivy. K vidění je na ní průřez šedesáti lety jeho tvorby, od raných prací, přes fotografie a kresby až po aktuální obrazy. Tvoří neustále a s radostí. „Miluji žít teď, všechno se přeci děje teď a kromě toho, čas je elastický,“ komentuje Hockney svou vitalitu. O svých malbách pak říká, že jsou to „zapamatovatelné obrazy“, přičemž příčina tohoto efekt je prý pro něj samého tajemstvím. Mnoho z Hockneyho děl se stalo emblémy angloamerické kultury a zpětně se do ní vrátilo skrze popkulturní citace.

Johannes Vermeer platí v dějinách umění za solitéra, průkopníka a největšího mistra holandské žánrové malby. Jeho slavné pohledy do interiérů delftských měšťanských domů, které zobrazují intimní a všední situace teď Louvre vystavuje v kontextu skupiny děl dalších malířů. Podtitul výstavy zní Inspirace a rivalita, čímž autorský tým podtrhuje roli kontaktů mezi autory, kteří skrze soupeření, zahrnující i bedlivé vzájemné sledování a přejímání motivů, posouvali žánrovou malbu třetí čtvrtiny 17. století směrem k větší a větší dokonalosti. Divák je přizván ke znaleckému porovnávání a mapování přediva holandské umělecké scény.

Ambiciózní výstavní projekt věnovaný francouzskému kulturnímu „odboji“ v letech 1969 až 1989 představuje téměř šedesát umělců; více jak sedmi stům exponátů přitom dominují žánry přesahující doménu umění v úzkém slova smyslu – letáky, noviny a časopisy, výňatky z filmů či televizních pořadů. Najdeme mezi nimi i některé jen výjimečně vystavované poklady, kupříkladu deníky „skupiny Dzigy Vertova“. Přehlídka je členěna do kapitol podle témat: alternativní vzdělávání, sabotáž francouzské identity nebo dobové kontrakulturní recepci díla Markýze de Sade.

1 WHI T NE Y MUSEUM OF AMER IC AN AR T

2 D AV I D H O C K N E Y: T H E B I G G E R S P L A S H, 1967, foto: Tate

3 PE I T ER DE HOOCH: VÁ Ž E N Í Z L A TA , před 1664

4 AL A IN LE SAUX: OBÁLK A KNIHY L A J U N G L E N U E Y (Philip Jose Farmer), 1974

zahraniční výstava

text Lada Hubatová-Vacková Autorka je historička umění a kurátorka, přednáší na VŠUP. foto MAK, Georg Mayer

Politikum v řemesle Ve vídeňském Uměleckoprůmyslovém museu, známém pod zkratkou MAK (Museum für Angewandte Kunst in Wien), probíhá výstava, která má ambicióznější úmysly než jen ukázat a vysvětlovat užité umění v kulturně-historickém kontextu. Společensky manifestační cíl výstavy nazvané Řemeslo. Tradiční dovednosti v digitální éře ale nejspíš pro mnohé návštěvníky nebude jasný, pokud si nekoupí katalog a pokud se „neprosurfují“ na internetu k dalším informacím.

HANDWERK: TR ADIER TES K Ö N N E N I N D E R D I G I TA L E N W E L T místo: MAK, Vídeň autorka koncepce: Tina Zickler termín: 14. 12. 2016–9. 4. 2017 www.mak.at

Vídeňský MAK zaujímá historicky i dnes důležitou pozici. Urbanisticky je situován na prestižní okružní třídě (Stubenring) a od roku 1863 je jeho hlavní sídlo v historické budově, kterou v duchu neorenesance projektoval Heinrich von Ferstel. Po londýnském vzoru South Kensington Musea ho ideově coby první kontinentální instituci svého druhu ustavil a skoro dvě desetiletí vedl Rudolf Eitelberger (mimochodem olomoucký rodák, který bude v dubnu slavit dvousetleté výročí narození a bude na jeho počest uspořádána konference). Na vídeňském Ringu představuje komplex „Umprum“ poměrně výrazný lokální „zářez“, protože formuje uliční frontu několika na sebe navazujících budov: na starou budovu ústředního Uměleckoprůmyslového musea navazuje nalevo od hlavního vstupu kavárna, která je provázána s Uměleckoprůmyslovou školou (Universität für Angewandte Kunst), druhé křídlo MAK – fasádou obrácené do ulice Weisskirchnerstrasse – muzeu umožňuje realizovat rozsahem náročné projekty dočasných výstav. Právě v tomto prostorově velkorysém objektu (MAK – Austellungshalle), dodatečně dosazeném k hlavní budově na začátku 20. století, se aktuálně koná výstava o řemesle v dnešní době. Tuto budovu výstavních, industriálně koncipovaných a prosvětlených hal navrhl architekt Ludwig Baumann, opět mimochodem rodák z Opavska a někdejší Semperův žák. Vídeňský MAK se postupem času dostal do pozice mezinárodně respektované instituce a vyvázal se z rámce tradičních uměleckoprůmyslových muzeí, jehož kustodi po léta tiše schraňovali a do vitrínek v chronologickém sledu aranžovali podle materiálu vzorové sbírky. Zejména Peter Noever, ředitel v letech 1986–2011, otevřel MAK muzeologickému diskursu současného umění a nabídl historické sbírky k tvořivé reinstalaci, když vyzval ke spolupráci Jenny Holzer, Barbaru Blum nebo Donalda Judda. Noever realizoval řadu výzkumných mezinárodních projektů (v Los Angeles v roce 1996 založil

jako detašované pracoviště MAK Centrum pro umění a architekturu; v roce 2006 byl společně s Markem Pokorným i u sdíleného projektu rodného domu Josefa Hoffmanna v Brtnici, který je současně objektem MAK i brněnské Moravské galerie). Ačkoli byl původní profesí designér, podporoval jak akademické projekty obrácené do minulosti (např. komentované vydání anglicky psaného Semperova rukopisu z roku 1852 The Ideal Museum: Practical Art in Metals and Hard Materials), tak experimentální a do budoucnosti zacílené úkoly, které neměly z muzea učinit jen svatostánek uměleckohistorických cenností, ale též živé, dynamické – v jistém smyslu politické – fórum. Současný ředitel Christoph Thun-Hohenstein na tento trend navazuje. MAK je podle něj výchovně-výzkumnou platformou, která by měla spojovat a moderovat společenské zájmy v oblasti kultury, umění, vědy, ekonomie a politiky, a to jak na lokální úrovni Vídně, tak v širším, přinejmenším evropském kontextu. Samozřejmě že záměry podobného druhu se mohou dařit jen částečně.

„Handwerk“ jako ekonomický faktor Některá německá slova z éry habsburské monarchie snad stále přežívají, takže Handwerk a Werkzeug známe a dokážeme si je automaticky přeložit. Unikátní řemeslná práce, ke které jako hlavní „vercajk“ používáme vlastní tvořivost, dovednost našich rukou za pomoci zvoleného nářadí, je tématem aktuální výstavy v MAK. V Rakousku a Vídni měla a má řemeslná živnost dlouhou tradici a dodnes je kvalitní manuální práce zdatných fachmanů nejen součástí hrdé identity Rakušanů, ale také příslibem možného ekonomického zisku. Jedná se o široké spektrum řemeslnických profesí: zedníky, tesaře, truhláře, pasíře, zámečníky, klempíře, šperkaře, krejčí, ševce, houslaře, sedláře, kováře, skláře, hrnčíře a keramiky, kloboučníky atd. Na konci roku

2016 UNESCO publikovalo studii nazvanou „Tradiční řemeslo jako nehmotné kulturní dědictví a ekonomický faktor v Rakousku“, z níž vyplývá, že tuto místní kvalitu je třeba do budoucna chránit a cíleně podporovat. Hostující kurátorka Tina Zickler, která je autorkou koncepce výstavy, není kunsthistoričkou, ale studovala v Berlíně kulturní management, společenskou a hospodářskou komunikaci. Kontinuitu rukodělného řemesla chce představit nejen s ohledem na esteticky jedinečnou kvalitu, ale hlavně jako projekt socioekonomické udržitelnosti, „nového humanismu v digitální éře“. Tina Zickler se opírá o publikace a aktivity vlivného angloamerického sociologa a kulturního filozofa Richarda Sennetta, který v roce 2008 publikoval knihu nazvanou Řemeslník (The Craftsman), v níž představuje poctivé řemeslné profese jako nosný a mizející společenský fundament. Trpělivá řemeslná dovednost a spolupráce s jinými řemeslnickými odborníky vedoucí k dokonalému kolaborativnímu výsledku s sebou esenciálně

přinášejí „snášenlivý základní lidský impulz“ nutný pro rozvoj funkční society. Sennett si totiž na příkladu někdejší cechovní organizace řemeslníků povšiml, že už tehdy fungovaly ideální principy flexibilní spolupráce a sdílení informací, pro které dnes máme módní pojmy jako „co-working“ nebo „crowdsourcing“. Princip dílenské cechovní spolupráce je tak přenositelný do digitální současnosti a měl by se podle současných prognostiků a sociologů udržovat také tím, že by se výrazně podporovalo řemeslné odborné školství a vzdělávání, které podle něj má i v současném světě budoucnost. Kurátorka vídeňské výstavy Tina Zickler v této souvislosti tvrdí, že současný návrat k rukodělným a řemeslným produktům není jen „hipsterské téma“ a dočasný módní trend, ale hlubší marketingový ukazatel, který je již delší dobu sledován i na úrovních obchodního managementu a prognostických diagramů. Ve vyspělejších zemích lidé už dnes stále častěji preferují lokální, poctivě realizované výrobky a hledají dlouhodobou kvalitu. Zkrátka:

zdá se, že do budoucna se budou chtít lidé obklopovat kvalitními předměty, které nejsou výsledkem krátkodechého masového konzumerismu a sériové produkce, ale které reprezentují tendenci kvality a trvanlivosti (tzv. „longtermismus“). Zickler se ve svém záměru aktuální obrody řemesel opřela i o konkrétní výsledky ředitele Ústavu marketingu a managementu vídeňské Vysoké školy ekonomické (Wirtschaftsuniversität Wien) Martina Schreiera. Se vstupní odbornou oporou sociologa, kulturního filozofa a ekonoma si pak mohla dovolit formulovat ambiciózní, politický cíl výstavního projektu: Vídeň by mohla být ideálním místem vhodným pro založení Evropské akademie řemesel (Europäische Akademie des Handwerks). „Crafted in Vienna“ je dobrá obchodní značka, politický cíl by tak nemusel být nedosažitelný.

Druhá vlna hnutí Arts and Crafts? Myslím, že to je dobrý nápad, hlasovala bych pro založení takové školy (i když mi úplně

Ě L A M

S L

É K S E

R R

M U Z E U M U M Ě N Í O L O M O U C 2 0 / 4 —— 1 0 / 9 / 2 0 1 7 O L O M O U C M U S E U M O F A R T A P R I L 2 0 —— S E P T E M B E R 1 0 / 2 0 1 7

w w w.muo.cz

Y H

K S

C A N I C S A F

HYPERREALISM IN CZECH PAINTING

FASCINATION WITH REALIT Y

inzerce

86. lekce

text Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátorem Moravské galerie v Brně.

Manuál pro milovníky současného umění Bratrům Čapkům s láskou R. K. V. je zkratka. Znamená: Robotem kurátorovaná výstava. Podle zákona je každá veřejná i soukromá galerie nově povinná připojit tuto zkratku za název výstavy, kterou připravil robot, respektive počítač z více než 98 procent. Zákonodárce byl veden dobrým úmyslem ochránit spotřebitele a několik posledních pracovních míst obsazených v tomto oboru lidmi. Je pravda, že široká veřejnost již dávno nerozlišuje v této oblasti mezi lidskou a robotickou prací, jak dokládají přehledy návštěvnosti, kde mezi deseti loňskými nejnavštěvovanějšími výstavami figuruje hned osm čistých „erkávéček“. Naopak galerie s výhradním LKV programem (což v praxi znamená, že se podíl lidské kreativity pohybuje mezi 5 až 10 procenty na výstavu) jsou znakem přehnaného luxusu a snobismu, který pamětníci srovnávají s obchody v Pařížské ulici nebo farmářskými trhy. Ústavní soud zrušil jako diskriminační místní vyhlášku vydanou městskou částí Praha 7, kterou mělo být omezeno používání algoritmického kurátorování v galeriích zdejšího art-districtu. Uměleckohistorická společnost vyhlásila letos poprvé březen Měsícem výstav a publikací bez algoritmů. Skeptici upozorňují, že se jedná pouze o zastírací manévr, neboť UHS již dávno ovládli programátoři a vývojáři. Ředitelka Národní galerie vydala tiskovou zprávu, že na podzim neklesne podíl lidské kreativity na retrospektivě Jiřího Davida pod dvanáct procent. Optimismus brzdí hlubší analýza, která ukázala, že lidský faktor reprezentuje pouze tým právníků požadující tantiémy pro dědice Martina Dostála za použití několika záběrů z jeho celovečerních dokumentů o dotčeném umělci ve výstavě. Za historický mezník zavádění RKV technologií se tradičně považuje výstava Práce na papíře Skupiny 42 připravená počítačem pro Radu galerií, která jako první prošla Turingovým testem. Návštěvníci nebyli schopni rozlišit, zda se jedná

o práci člověka, nebo stroje. Skutečný šok a přelom nastal ve chvíli, kdy robot poprvé nestihl včas odevzdat text do katalogu, který tím pádem nevyšel k datu vernisáže výstavy. Ten večer padla poslední lidská výsada. Začalo to nenápadně pod heslem digitalizace sbírek. Steve Jobs je mi svědkem, že se kurátoři do vyplňování databází zrovna nehnali. Pasivní rezistence však byla vedením a zřizovateli mylně vydávána za lenost. Falešní proroci dokonce viděli ve všech těch „demusech“ budoucnost a ulehčení práce. Fulltextové vyhledávání v onlinových databázích rychle rozvrátilo staré dobré vychování. Kolik přemáhání a diplomacie bylo dříve potřeba vynaložit, aby se člověk „dostal do karet“. Kolik vzrušení přineslo hledání v plechových regálech, kde byly abecedně podle autorů seřazeny vědecké karty k jednotlivým artefaktům. Kolik škodolibé radosti si kurátor užil, pokud některé karty k zvláště důležitým dílům vyjmul z pořadačů a zamkl do psacího stolu, a před kolegy tak navždy zamlčel jejich existenci. Kolik vděčnosti se sneslo na hlavu kurátora,

když nebohému badateli umožnil oxeroxovat si karty (pochopitelně pouze přední stranu). Kolik sadistické slasti se vyplavilo do těla kurátora, pokud to naopak zakázal, a pak pozoroval bývalého spolužáka z ročníku, jak hodiny a hodiny údaje z karet opisuje rukou. Důsledná digitalizace vedla v první fázi k demokratizaci přístupu k informacím o sbírkách. Zvýšila se efektivita práce. Příprava výstav a dalších vědeckých výstupů se zkrátila na minimum. Konkurence se rozvinula nejen po ose člověk–člověk, ale okamžitě také člověk–stroj, a nakonec stroj–stroj. Okázale konzervativní prostředí domácích historiků umění včas nerozpoznalo, že poslední, co teď odlišuje kurátora od algoritmu, je především originální tvůrčí uvažování, které vždy tak důsledně perzekvovali. Jako tonoucí se stébla chytali a utěšovali se, že pracují za tak nízké platy, že se nemůže vyplatit investovat do vývoje hardwaru a softwaru, který by je nahradil. Když poprvé platili zboží v supermarketu na samoobslužné pokladně, položili si chybnou otázku: „Co teď bude se všemi těmi prodavačkami?“

KUR ÁTOR foto: Profimedia

tipy

Ozvěny dole

Tři v jednom

V krajině

Kvalitní materiál kdy 10. 2.–8. 5. 2017

kdy 21. 2.–29. 3. 2017

kdy 4. 3.–16. 4. 2017

kdy 8. 2.–26. 3. 2017

co Lenka Vítková: Echo

co Universal Hospitality 2

co In a Landscape

co Materiál 307

kde Galerie Dole, Ostrava

kde Futura, Praha

kde Dům pánů z Kunštátu, DUMB

kde DOX, Praha

Lenka Vítková (*1975) vystudovala českou filologii a výtvarnou výchovu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a později absolvovala doktorské studium na pražské AVU u Vladimíra Skrepla. Patří k nejosobitějším českým malířkám současnosti, její práce bruslí mezi zavedenými kategoriemi – je abstrahovaná a přesto intenzivně zobrazivá, ukázněně geometrická a přece gestická až akční. Na současné výstavě v Ostravě představuje Vítková koncentrovanou sérii maleb na okrouhlých sádrových podložkách. Ty skýtají každá za sebe autonomní optický zážitek a zároveň je mezi sebou propojuje řada křehkých formální souvztažností i diferencí.

Na začátku března se ve smíchovské Futuře již tradičně otevřely tři výstavy najednou. Hlavní kolektivní přehlídka navazuje na akci, jež proběhla v rámci Wiener Festwochen 2016. Kurátoři Edit Andras, Ilona Neméth, Birgit Lurz a Wolfgang Schlag na ni vybrali díla široké skupiny renomovaných domácích i zahraničních autorů, kteří reflektují krizi liberální demokracie, sílící populismus a autoritářské tendence, ve (středo) východní Evropě i v někdejších západoevropských demokratických výspách. Vedle toho jsou ve Futuře k vidění sólové výstavní projekty Ivany Králíkové (Wandering Wombs: Full stop (.), Time) a uměleckého kyborga Bruda (Thingamajig).

Výstava, jejíž název odkazuje ke skladbám Johna Cage, se zaměřuje na proměnlivý a nestálý vztah přírody a kultury. „To, co je přírodní a to, co je vytvořeno člověkem, vytváří jeden provázaný celek“, píše v anotaci kurátor výstavy Milan Kreuzziger. Akcentuje vztah experimentování skrze tvorbu a staví naroveň pokusy myšlenkové i materiálové, což je aktuální téma známé též z nedávné výstavy Against Nature v Národní galerii. Příroda (krajina) je na výstavě reprezentována skrze techniku, ale i muzejní exponáty, které ukazují jak člověk do své kultury přírodní aspekt integroval.

K sedmiletému výročí působení v Ateliéru malby na pražské UMPRUM si Jiří Černický s odstupujícím asistentem Markem Medunou nadělili výstavu studentů a absolventů. Najdeme mezi nimi i řadu jmen, která se již pravidelně vyskytují na výstavách: Filip Dvořák a Martin Kolarov, Markéta Jáchimová, David Krňanský, Kateřina Palešníková či Martin Lukáč. Výstava ukazuje, že mladí umělci dnes pojmem malba rozhodně nemyslí pouze závěsný obraz. „Hlavní důraz není dán na samotné plátno, význam se utváří v síti děl, tedy někde mezi nimi“, píší k výstavě kurátorky Eva Skopalová a Patricie Fexová.

1 L E N K A V Í T K O VÁ : Z V Ý S TAV Y E C H O 2017, foto: Roman Polášek

2 OL I VER RESSLER: T HERE ARE NO S YR I AN REF UGEE S I N T U R K E Y, 2016, f ilm

3 V L A D I M Í R T U R N E R : 1G B M E M O R Y S T I C K , foto: DUMB

4 P O H L E D D O V Ý S TAV Y M A T E R I Á L 307, foto: Jan Slavík

inzerce

Krajinou mé duše

Karel Těšínský 1926–2005 Výstavní síň Mánes, Praha 2. 3. – 17. 4. 2017 www.galeriekroupa.cz

Huck Finn Obrazy od Seiny 15. 3. – 30. 4. 2017 vernisáž 14. 3. v 17:00 hodin Dům Gustava Mahlera Znojemská 4, Jihlava březen út–so 10–12, 13–18 | duben út–ne 10–12, 13–18 www.mahler.cz facebook.com/mahler.jihlava

09 02 — 21 05 2017 GALERIE JOSEFA SUDKA ÚVOZ 24, PRAHA 1

Sonja Bullaty & Josef Sudek

Ceny Czech Grand Design Vyhlášení vítězů: 21. 3. ČT art Best of: 30. 3. – 2. 4. Villa Pellé www.czechgranddesign.cz

CGD16 SPOLUPRACUJÍCÍ INSTITUCE: hl. m. Praha, Ministerstvo kultury ČR, Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, Česká centra, Uměleckoprůmyslové museum v Praze; OFICIÁLNÍ DODAVATELÉ: Parfumerie DOUGLAS, TONI&GUY, Veuve Clicquot; MEDIÁLNÍ PARTNEŘI: Architect+, art+antiques, CZECHDESIGN, Český rozhlas Dvojka, Design&Home, elle.cz, ELLE Decoration, ERA21, Flash Art, H.O.M.i.E., Marianne Bydlení, Radio 1, Reflex.cz, SOFFA; PODĚKOVÁNÍ: Penta Investments, T-Mobile, HM; PARTNEŘI: Vitra, Česká agentura na podporu obchodu, Národní divadlo GENERÁLNÍ MEDIÁLNÍ PARTNER:

HLAVNÍ MEDIÁLNÍ PARTNEŘI:

HLAVNÍ PARTNER:

Na válečné stezce

Osa Praha Berlín

Imaginativní Kuklík Šedesátky

kdy 23. 2.–16. 4. 2017

kdy 24.2.–30. 3. 2017

kdy 7. 2.–14. 5. 2017

co Pavel Kopřiva a Jiří Černický: War Zone

co Junge Prager /

co Karel Kuklík: Fotografický

co České a slovenské

kde Galerie moderního umění

Junge Berliner

dialog s krajinou

umění 60. let

Roudnice nad Labem

kde SmetanaQ, Praha

kde Dům fotografie, GHMP

kde Museum Kampa

Roudnická galerie letos zahájila cyklus výstav, které by se měly více než zde bylo zvykem vztahovat k aktuálnímu dění. Naznačuje to i úderný zastřešující název Téma. První výstavou cyklu je Válečná zóna, kde Jiří Černický a Pavel Kopřiva reagují na současné a nedávné válečné konflikty, které se bezprostředně dotýkají evropského, potažmo středoevropského prostoru. Instalace pracuje s rozpadem, i materiály a odkazuje k příčinám většiny konfliktů. Těmi jsou především přístup k surovinovým zdrojům a nerovný přístup k etnický či náboženským skupinám.

Čtyři roky po výbuchu plynu v domě na pražském Smetanově nábřeží se na místě, kde bývaly prostory Galerie Zdeněk Sklenář, otevřely dveře jiné galerie. Projekt, za nímž stojí galeristé Tomáš Zapletal a David Železný spočívá v propojení výroby a prezentace designu s přehlídkami mladého umění. Zahajovací výstavu připravil kurátorským výběrem Jiří Černický a prezentuje malby deseti umělců usazených v Praze a deseti z Berlína. Mezi tuzemskými autory najdeme převážně studenty a absolventy ateliéru malby na UMPRUM, který Černický vede, z berlínského okruhu pak převažují absolventi tamní Akademie výtvarných umění (UdK).

Karel Kuklík (*1937) se věnuje fotografii od roku 1955, v 60. letech dokumentoval dění na české výtvarné scéně, v jejímž prostředí se tehdy pohyboval. Kuklíkova vlastní tvorba, v níž dominuje motiv imaginativních i v realitě umělcova životního prostoru ukotvených krajin, reflektuje tradici tuzemského surrealismu i dobově aktuální informelní tendence. Volně by ji též šlo přiřadit k proudu, pro nějž František Šmejkal razil označení imaginativní umění a jenž představovalo dobový protipól k Padrtově nové citlivosti. Výstava v Domě fotografie představuje průřez Kuklíkovým celoživotním dílem a připravena je k umělcovým 80. narozeninám.

Pod názvem Příliš mnoho zubů, který odkazuje k ranému obrazu Eduarda Ovčáčka, připravilo Museum Kampa pestrou přehlídku umění 60. let. Výstavě je věnována víc jak půlka celkových výstavních ploch muzea a nabízí široce pojatou sondu do různých stylových poloh tehdejšího umění, od informelu přes pop art až po geometrii. Jádrem výstavy je sbírka Galerie Zlatá husa, kterou jen místy doplňují díla z kmenových fondů muzea. Najdeme zde tak díla Stanislava Kolíbala, Karla Malicha, Adrienu Šimotovou, Václava Boštíka či Milana Knížáka. Instalace výstavy vychází z důležitých dobových témat – strach, groteska, radost, 1968, deziluze...

7 K A R E L K U K L Í K : Č A S M Ě S TA , 1964

8 J I Ř Í N A Č E R A D S K Ý: H O L I D AY O N I C E , 1967, Galerie Zlatá husa

5 J I Ř Í Č E R N I C K Ý, PAV E L K O P Ř I VA : WA R Z O N E , foto: GMU Roudnice nad Labem

6 JAN MIKULK A: Z ÁT I ŠÍ S L IME T K AMI I I olej na plátně, 100 × 150 cm, 2016

kdy 28. 1.–23. 4. 2017

inzerce

MoravaSlezsko_inzerceA+A_1/2page_fin.indd 1

2/23/17 10:23 AM

Tomáš Honz, Jakub Jansa, Dimitri Nikitin, Štěpánka Šimlová, Jakub Tomáš, Vladimír Turner, Miroslav Vavřina

Dům umění města Brna The Brno House of Arts

www.dum-umeni.cz

út–ne 10:00–20:00 Clam – Gallasův palác Husova 20, Praha 1 více info na www.hollar.cz

TRAJECTORIES OF HYBRIDS AND THE WORK OF MEDIATION TRAJEKTORIE HYBRIDŮ A PRÁCE ZPROSTŘEDKOVÁNÍ

GRAFIKA ROKU 2016 16/02 –––––– 26/03/2017

IN A LANDSCAPE 8.2. – 26.3.2017

CENA VL. BOUDNÍKA

artmix

95 Trafo Galerie Michal Škapa: Analfabet (od 16. 3. do 30. 4.) Holešovická tržnice, Hala 14 / www.trafacka.cz

Galerie AVU Sylva Máslová (od 14. 3. do 30. 3.); Ptal se vítr někoho (od 4. 4. do 20. 4.) U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz

Danubiana Meulensteen Art Museum Crossing Borders (od 16. 3. do 28. 5.) Vodné dielo, Bratislava–Čunovo / www.danubiana.sk

Galerie Futura Mandayam, Zalewska: Thingamajig; Kolektiv autorů: Universal Hospitality 2; Marina Noronha, Ivana Králíková: Wandering Wombs (vše do 16. 4.) Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraproject.cz

Galerie NOVA Ašot Haas (do 31. 3.) Baštová 2, Bratislava / www.galeria-nova.sk

Galerie Gema Jiří Sopko: II. Obrazy (do 31. 3.) Máchova 27, Praha 2 / www.gemagalerie.cz

BRATISLAVA

Kunsthalle Bratislava Into the MU (do 9. 4.) Náměstí SNP 12, Bratislava / www.kunsthallebratislava.sk

BRNO

Galerie Havelka Legendy GR2 počtvrté – Lenka Černotová (od 18. 3. do 23. 3.); Jakub Honetschläger (od 25. 3. do 30. 3.); Ján Mančuška (od 1. 4. do 6. 4.) Martinská 4, Praha 1 / www.galeriehavelka.cz

Dům umění města Brna Sam Lewitt, Cheyney Thompson (od 19. 4. do 30. 7.); Jiří Thýn (od 19. 4. do 28. 5.) Malinovského náměstí 2, Brno / www.dum-umeni.cz

Galerie hlavního města Prahy Eduard Steinberg (do 28. 5.); Karel Kuklík (do 14. 5.) Staroměstské náměstí 13, Praha 1; Revoluční 5, Praha 1 / www.ghmp.cz

Dům Pánů z Kunštátu In a Landscape (do 26. 3.); Archiv Jaroslava Kučery (od 19. 4. do 11. 6.) Dominikánská 9, Brno / www.dum-umeni.cz

Galerie Kuzebauch David Vávra (do 12. 5.) Říčanova 19, Praha 6 / www.galeriekuzebauch.com Galerie Millennium Kolektiv autorek: 100 let Hollaru (od 15. 3. do 9. 4.) Tržiště 5, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie NoD Pavel Příkaský, Miroslava Večeřová; Ladislav Tejml (obojí do 17. 3.); Daniel Vlček (od 23. 3. do 21. 4.) Dlouhá 33 Praha 1 / www.nod.roxy.cz Galerie Rudolfinum Juergen Teller: Enjoy your life! (do 19. 3.) Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie U Prstenu Jana Anlaufová: Po hladině za obzor, malba (17. 3.) Jilská 449/14, Praha 1 / www.facebook.com/galerieuprstenu Galerie 1 (MÚ Praha 1) Transformace (do 25. 3.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz Grafika roku Grafika roku 2016 a 22. ročník Ceny Vladimíra Boudníka (do 26. 3.) Husova 20, Praha / www.hollar.cz Hunt Kastner Basim Magdy (do 15. 4.) Bořijovova 85, Praha 3 / www.huntkastner.com Museum Kampa Příliš mnoho zubů (do 23. 4.); Josef Hampl (do 23. 4.) U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz

Muzeum města Brna Vasarely (do 2. 4.); Nedělní korzo (do 23. 5.) Špilberk 210/1, Brno / www.spilberk.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Miloslav Troup: Paříž, Paříž; Friedrich Feigl; Petr Kubeš (vše do 16. 4.) U Černé věže 22, České Budějovice / www.ajg.cz

KLATOVY

GKK – Galerie U bílého jednorožce Zdena Kolečková – Metafyzika ztráty (do 26. 3.) Náměstí Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec František Tkadlík (do 18. 6.); Písmo v obraze (do 21. 5.); Richard Loskot (do 21. 5.); Anna Hulačková (do 25. 6.) Masarykova 14, Liberec / www.ogl.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění Richard Konvička (od 17. 3. do 23. 4.) Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

MĚLNÍK

Galerie Ve Věži Lenka Kahuda Klokočková (do 7. 5.) 5. května – Pražská brána, Mělník / www.mekuc.cz

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Michal Burget, Petr Fiala; Dmitrij Ivanovič Melnikov (obojí do 19. 3.) Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

OLOMOUC

Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Olomouc Krzysztof Gołuch: V práci (do 2. 4.) Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz

Muzeum umění Olomouc – Muzeum moderního umění Palác Muzea umění v Olomouci (do 26. 3.); Okamžité chrámy (do 11. 6.) Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

OSTRAVA

Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Impresionismus (od 19. 3. do 18. 6.) Hluboká nad Vltavou 144 / www.ajg.cz

Galerie výtvarného umění v Ostravě Narušená imaginace (do 26. 3.) Jurečkova 9, Ostrava / www.gvuo.cz

Dům umění Štěpán Grygar (do 19. 3.); Adriena Šimotová (od 22. 3. do 22. 4.) Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice / www.ducb.cz

Industrial Gallery Marek Nenutil: Openmindz360: Existenz 3 (od 22. 3. do 14. 4.) Zahradní 10, Ostrava / www.industrialgallery.cz

CHEB

ZČG – 13 Umění českého 19. století (do 21. 5.) Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

Galerie výtvarného umění Václav Malina, Milan Maur; Šárka Koudelová (obojí do 26. 3.) Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz Galerie výtvarného umění – Retromuseum Plastimat (do 30. 4.) Krále Jiřího z Poděbrad 17, Cheb / www.gavu.cz

CHRUDIM

Výstavní síň Chrudim Roman Trabura (do 9. 4.) Nábřeží Karla Čapka 6, Chrudim / www.vystavnisinchrudim.cz

JIHLAVA

Oblastní galerie Vysočiny Jiný život momentky (do 16. 4.); Permanence of Flow (do 2. 4.) Komenského 10, Jihlava / www.ogv.cz

MeetFactory Universal Hospitality (do 28. 5.) Ke Sklárně 3213/15, Praha 5 / www.meetfactory.cz

Oblastní galerie Vysočiny – Galerie Alternativa Tereza Brussmannová, Filip Hauer (od 7. 4. do 30. 4.) Masarykovo náměstí 24, Jihlava / www.ogv.cz

Národní galerie v Praze František Skála (od 9.3. do 3.9.); Magdalena Jetelová (od 16. 3. do 3.9.) Valdštejnská jízdárna; Dukelských hrdinů 47, Praha 7 / www.ngprague.cz

Dům Gustava Mahlera Huck Finn: Obrazy od Seiny (od 15. 3. do 30. 4.) Znojemská 4, Jihlava / www.mahler.cz

PLZEŇ

ZČG – Masné krámy Interiéry duše (do 30. 4.) Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz Galerie města Plzeň Kateřina Slípková, Jan Samec, Milan Maur (do 26. 3.) Dominikánská 2, Plzeň / www.galerie-plzen.cz

RAKOVNÍK

Rabasova galerie Marcela Vichrová (do 2. 4.) Vysoká 232, Rakovník / www.rabasgallery.cz Rabasova galerie - Nová síň pod Vysokou bránou Jan Tichý (do 26. 3.); Nové sdružení pražských umělců (od 30. 3. do 14. 5.) Vysoká 226, Rakovník / www.rabasgallery.cz Výstavní síň na radnici Luboš Abrahám – fotografie (do 9. 4.) Husovo nám. 27, Rakovník / www.rabasgallery.cz

TEREZÍN

Památník Terezín: Muzeum ghetta Nezapomeň své jméno – osvětimské děti (do 31. 3.) Komenského 148, 411 55 Terezín / www.pamatnik-terezin.cz

INZERCE

PRAHA

DOX Materiál 307 (do 8. 5.) Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz

vizuál

Československá obchodní banka Bankovní domy, stejně jako jiné české podniky, nebyly v 90. letech na nástrahy volného trhu připraveny. Nezkušenost se projevovala i v jejich vizuální prezentaci. Pokroucená loga, typografické deformace, laciné efekty a jiné módní experimenty „zdobily“ v první polistopadové dekádě nejednu bankovní fasádu. Změnu k lepšímu znamenal design, jímž se v první polovině 90. let začala prezentovat Československá obchodní banka. Už samotné logo, oproštěné od samoúčelných ozdob, naznačovalo pragmatický přístup k designu. Rostislav Vaněk však pro bankovní dům navrhl mnohem více. Značka v jeho podání byla začleněna do komplexního vizuálního stylu, při jehož tvorbě autor zúročil zkušenosti získané v 80. letech, kdy pracoval mj. na informačním systému Loginform a orientační soustavě pražského metra. Při příchodu k bance

vás už z dálky měly uvítat prapory na fasádě budovy, název na stříbrném štítu nebo svítící kulaté logo ve výloze. Po vstupu dovnitř jste se pak mohli setkat s uceleným navigačním systémem, sjednocenými ikonami a interiérem sladěným do modro-stříbrné kombinace. Bez ohledu na to, v jakém městě se zákazník nacházel, design banky měl vždy vypadat stejně. Ať už se jednalo o označení bankomatu, nebo o cedulku na dveřích vedoucích k toaletě. Stejně jako při bankrotech, i při přebírání peněžních domů novými vlastníky zanikaly původní značky příliš propojené se zkompromitovanou érou 90. let. Obchodní banku v roce 1999 odkoupila nadnárodní skupina KBC. Původní Vaňkův styl byl nahrazen globálním designem finančního giganta,a z českých ulic tak zmizel jeden z průkopnických vizuálů první svobodné dekády. / LUKÁŠ PILKA

101

RANGE ROVER EVOQUE BUSINESS

HOME-OFFICE. PRO SILNICI I TERÉN.

DOKONALÁ KOMBINACE ELEGANCE A HOSPODÁRNOSTI. JIŽ OD 955 779 Kč.* Pokud si myslíte, že práci nelze skloubit se soukromým životem, nový Range Rover Evoque Business vás přesvědčí o opaku. Exkluzivní doplňková výbava spojuje všechny přednosti paketů Business Pack a Winter Pack do působivé kombinace univerzálnosti, špičkových technologií a vynikajícího komfortu. To vše s jedinečnou slevou ve výši až 131 164 Kč.** Dokažte světu, že pracovní i soukromý život mohou být v dokonalé harmonii – ať jste kdekoli. K dispozici u vašeho prodejce Land Rover.

VČETNĚ DOPLŇKOVÉ VÝBAVY:

− Navigační systém InControl Touch na SD kartě − Parkovací senzory vpředu − Zadní parkovací kamera − Stěrače čelního skla se senzorem deště a systém vnějšího osvětlení řízený senzorem světla − Vyhřívaný kožený volant − Vyhřívané čelní sklo a trysky ostřikovačů − Vyhřívaná sedadla pro řidiče a spolujezdce

CARTec motor, s.r.o. Mariánské nám. 5, 617 00 Brno Tel.: 545 233 556, e-mail: prodej@cartec.cz landrover-brno.cz Spotřeba paliva v l/100 km: 6,1– 4,9 (ve městě); 4,5 – 3,7 (mimo město); 5,1– 4,2 (kombinovaná); emise CO2 v g/km: 134 –109. Ilustrační fotografie, obsahuje doplňkovou výbavu nebo příslušenství. * Range Rover Evoque 2.0 L eD4 2WD man. e-Capability PURE 5t: Nabídka platí pro nové a předváděcí skladové vozy modelového roku 2017 při uzavření smlouvy a převzetí/registraci vozidla v termínu od 1.1. 2017 do 31.3. 2017. K dispozici u participujících prodejců Land Rover do vyprodání zásob. Nelze kombinovat s dalšími akcemi. ** Max. sleva pro Range Rover Evoque TD4 (150 k) 4WD aut. PURE modelového roku 2017 vč. DPH. Další informace o tříleté záruce najdete na adrese landrover.cz/zaruka

PRAŽSKÉ JARO 72. mezinárodní hudební festival

Staňte se součástí příběhu Pražského jara

fig. 4 fi

ffii 7

Cantaphona euphorica

ympanocephalus sinfonistus

maestoso

Zpěvohlaska rozjařená rozjařená}}

12. 5. – 2. 6. 2017 www.festival.cz Generální partner

Partner festivalu

Za finanční podpory

Generální mediální partner

Oficiální automobil

Oficiální hotel