art+antiques 4/2017 by Care Comm s.r.o.

duben 2017

99 Kč / 4,70 ¤

František Tkadlík v Liberci 30 / Rozhovor s Pavlou Melkovou 42 / Konceptualismus v učebnicích 08 /

100

Obsah

editorial /

Na návštěvnosti (ne)záleží

2 / poznámky

> Černá loď

Milena Bartlová Náš časopis pravidelně přináší přehled nejnavštěvovanějších výstav skončeného roku. Do únorového čísla přehled návštěvnosti za rok 2016 sestavovala naše nová redakční posila Anežka Bartlová. Patří ji za to veliké díky. Jedná se totiž o úkol nezábavný, nejednoduchý a nevděčný. Pokud mohu mluvit na základě vlastní zkušenosti s prací na přehledu za rok 2014, je to především práce spojená s pochybnostmi o její účelnosti či přímo obavami, jestli její výsledek nemůže být škodlivý. Člověk nemusí být paranoidní, aby si při ní začal představovat zástupce zřizovatele, jak mlátí ředitele „své“ instituce o hlavu čísly dokládajícími pokles návštěvnického zájmu nebo poukazuje na to, že ve vedlejším kraji si v tomto ohledu vedou lépe. Podobně dobře si lze představit samotného ředitele dotčené instituce, jak sestavuje výstavní plán na příští rok a na poslední chvíli do něj zařazuje výstavu děl Alfonse Muchy, Josefa Lady, případně filmových kostýmů z Pyšné princezny, aby napřesrok nebyl zase hubován. Obavy přetrvávají i přes to, že v našich příspěvcích na téma návštěvnosti vždy zdůrazňujeme, že takovéto poměřování není jejich cílem. Proč se, ale vracíme k návštěvnosti nyní, když jsme ji zpracovali už v únoru? Aktuálně se témuž tématu, jen v globálním rozměru, věnuje časopis The Art Newspaper. Asi spíše nepřekvapivě v přehledu nefiguruje žádná z tuzemských institucí ani zahraniční výstava českého umělce. Podle aktuálních informací v Tokiu skóruje český afišista a panslavista Mucha se svou Epopejí. Ministerstvo zahraničních věcí prý počítá u výstavy s velmi solidním čtvrt milionem návštěvníků. Nechceme předbíhat, záleží pochopitelně na síle konkurence, ale soudě podle loňských čísel, na první příčku to ani v rámci japonské metropole stačit nebude. Renoira v tokijském Národním centru umění, ve stejném muzeu, které nyní hostí Muchu, loni vidělo 670 tisíc lidí. V přehledu The Art Newspaper nás ovšem zaujala jiná informace. Po letech růstu konečně začala klesat návštěvnost newyorské MoMA, konkrétně z předloňských 3,1 na loňských 2,8 milionu. I bez Muchy a Renoira na programu muzeum na 53. ulici trpí v posledních letech nesnesitelným přelidněním, které často znemožňuje adekvátní prohlídku jeho stálých expozic a výstav. Nejedná se o dramatický propad, můžeme však doufat, že tento trend bude v příštích letech pokračovat.

4 / zprávy 8 / výstava

> František Tkadlík v Liberci 22 / pohledem sběratele > Josef Bolf Richard Adam 26 / na trhu > Emil Filla Jan Skřivánek 28 / portfolio > Dominik Gajarský Michal Novotný 30 / rozhovor > Pavla Melková Karolina Jirkalová 42 / téma > Konceptualismus v učebnicích Jan Wollner 48 / rozhovor > Gerhard Richter Martina Machová 52 / profil > František Skála Pavla Machalíková

Josef Ledvina

56 / staveniště 58 / design Seriál Abctract

Pavla Pauknerová

63 / nové knihy 64 / knižní recenze Andrea Průchová

> Pionýři a roboti

> Červený a modrý mauricius 74 / zahraničí > Drážďany – Evropa – Svět Petra Polláková 78 / zahraničí > John Latham v Serpentine Galleries Jen Kratochvil 80 / zahraničí > Otto Dix v Düsseldorfu Radek Wohlmuth 85 / manuál > Imagine Ondřej Chrobák 86 / recenze > Universal Hospitality 2, Josef Žáček 67 / antiques

Jan Skřivánek

v GHMP, Lukáš Karbus v Polansky Gallery, Anežka Bartlová, Radek Wohlmuth, Viktor Čech

94 / na východ od raja Pepa Ledvina

Jana Neméth

96 / vizuál

> Kulturný objekt bol zmazaný

> Televize Nova

Lukáš Pilka

obálka

F R A N T I Š E K T K A D L Í K : S V. V Á C L A V A S V. L U D M I L A

facebook.com/ Artcasopis

P Ř I M Š I ( D E T A I L), 1837, olej na dřevě, 101,5 × 141cm, Národní galerie v Praze

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 580, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Pepa Ledvina (pl) / Zástupce šéfredaktora: Jan Skřivánek (js) / Redaktoři: Anežka Bartlová (ab), Kateřina Černá, Karolina Jirkalová (kj), Radek Wohlmuth (rw) / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account Manager: Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Richard Adam, Milena Bartlová, Viktor Čech, Ondřej Chrobák, Jen Kratochvil, Pavla Machalíková, Martina Machová, Jana Neméth, Michal Novotný, Pavla Pauknerová, Lukáš Pilka, Sylva Polláková, Andrea Průchová, Jan Wollner / Tisk: Helma Roto, spol. s r.o., U Pekařky 5, 180 00 Praha 8 - Libeň / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; artcasopis@ambitmedia.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s., Stará Vajnorská 9, P. O. BOX 183, 830 00 Bratislava, infolinka: 0800 188 826, info@ipredplatne.sk, objednavky@ipredplatne.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 10. 4. 2017. Příští číslo vyjde začátkem května. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

zprávy

Granty 2017: Ministerstvo, město, DOX

Praha – Grantové komise Ministerstva kultury v letošním roce rozdělily v oblasti výtvarného umění 60,5 milionu korun. Pražské výstavní instituce pak magistrát hlavního města letos podpoří částkou 25,34 milionu korun. V obou případech jde o vyšší částky než v roce 2016, má to však svá ale. Na základě usnesení vlády z loňského května zřídilo Ministerstvo kultury v letošním roce nový dotační program na podporu festivalů, v jehož rámci bylo rozdělováno 100 milionů korun. Cílem tohoto kroku bylo navýšení prostředků na podporu živé kultury a zároveň vyčlenění velkých festivalových akcí z běžného grantového programu. Situace, kdy například Pražské jaro, ucházející se o dotaci 18,5 milionu, a Libáňský hudební máj, žádající o 15 tisíc korun, byly posuzovány v rámci téhož dotačního okruhu, byla dlouhodobě pociťována jako problematická. Na rozdíl od existujícího grantového programu, který je otevřen v podstatě všem, program na podporu festivalů je nastaven selektivněji. Žádat mohou jen akce, které za sebou mají již nejméně čtyři ročníky, a pro každý obor je stanovena minimální výše rozpočtu. V případě klasické hudby je to 5 milionů, v případě výtvarného umění 1 milion korun. Pro ostatní obory (alternativní hudba, divadlo, tanec a literatura) je nastavena částka 3 miliony korun. V oblasti výtvarného umění se přihlásilo pět žadatelů, z nichž uspěly čtyři: 4+4 dny v pohybu (1,9 milionu), Designblok (1,4 milionu), brněnské Sochy v ulicích (500 tisíc) a Nový zlínský salon (400 tisíc korun). Neuspěla Nadace Prague Biennale se záměrem uspořádat na podzim sedmý

D U Š E P E N Ě Z V D O X U, P O H L E D D O V Ý S T A V Y, foto: Jan slavík, DOX

ročník akce, která se naposled konala v roce 2013. 4+4 dny v pohybu si díky novému dotačnímu programu výrazně polepšily, loni dostaly ani ne poloviční grant. Nový zlínský salon naopak zůstal v podstatě na stejné částce, kterou měl v roce 2015 (poznámka redakce: autor článku byl členem grantové komise, která festivalové projekty posuzovala). Vytvoření nového dotačního programu negativně ovlivnilo běžné granty, neboť došlo ke krácení rozdělovaných prostředků. Část z oněch 100 milionů na festivaly byla totiž vzata z jejich rozpočtů. V případě výtvarného umění to znamenalo snížení o 3,4 milionu, tedy necelých 6 procent. Dvě grantové komise nakonec rozdělovaly 56,3 milionu korun v šesti různých okruzích. Největší částka 26,2 milionu korun půjde na podporu celoroční

výstavní činnosti. Uspělo sedm desítek galerií z bezmála stovky žádostí. Nejvyšší podporu získaly Futura (2 miliony), Společnost Jindřicha Chalupeckého (1,35 milionu), galerie Tranzitdisplay (1,34 milionu), MeetFactory, Centrum současného umění Praha (obě shodně 1,2 milionu) a Centrum současného umění DOX (1 milion korun). Z mimopražských institucí grantová komise milionovou dotací podpořila Dům umění České Budějovice a Dům umění města Brna. Na podporu vydavatelské, publikační a dokumentační činnosti půjde letos 11 milionů korun. Nejvyšší podporu dostal Archiv výtvarného umění Jiřího Hůly (1 milion), mezi časopisy pak Fotograf (650 tisíc), Artalk.cz (550 tisíc) a Era21 (490 tisíc korun). Vydávání art+antiques ministerstvo podobně jako v mi-

nulých letech podpořilo částkou 400 tisíc korun. Z připravovaných knih zmiňme společný projekt Rostislava Šváchy a Taťány Petrasové Dějiny umění v českých zemích, na který Arbor vitae societas dostala 650 tisíc korun. Z dokumentačních projektů byl nejlépe hodnocen záměr Domu umění města Brna pokračovat v dalším rozvoji Brněnského architektonického manuálu, který získal podporu 600 tisíc korun. Granty rozdělované pražským magistrátem letos vyvolaly značnou kontroverzi kvůli rozhodnutí hodnotitelů nepodpořit žádost o víceletý grant Centra současného umění DOX na roky 2018 až 2021. V letošním roce přitom DOX od města stejně jako v minulých třech letech dostane již dříve přislíbených 7 milionů korun a nic mu nebrání, aby si na příští rok zažádal o jednoletý grant.

Collegium Bohemicum má nového ředitele Magistrátní granty jsou nastaveny tak, že každou žádost posuzují dva členové grantové komise a tři externí hodnotitelé. V případě víceletých grantů je minimální požadovaný bodový průměr 75 z možných sta bodů. DOX získal pouhých 64 bodů a na tom, že jeho žádost má být odmítnuta se podle informací art+antiques shodli všichni hodnotitelé. „Výsledné hodnocení lze tedy vnímat především jako výzvu k přehodnocení celkového odborného zajištění instituce do budoucna. Předpokládáme, že promýšlení a zpracování grantu na rok 2018 spojené s žádostí o následné víceleté financování může znamenat pro Centrum současného umění DOX příležitost pro další kvalitativní posun jeho aktivit,“ čteme v slovním hodnocení, které vypracovali Marek Pokorný a Helena Musilová, členové grantové komise za oblast výtvarného umění. V souvislosti s polemikami, které se následně objevily v médiích a které napadaly stanovisko hodnotitelů i samotný princip, že o grantech nerozhodují politici, ale odborná veřejnost, stojí za to citovat ze stanoviska grantové komise z roku 2013 (poznámka redakce: autor článku byl v té době jejím členem): „Ačkoliv lze celkové dramaturgii DOXu vytknout nekoncepčnost i kolísavou kvalitu, jde nepochybně o instituci, které se v očích široké veřejnosti daří reprezentovat současné umění a kterou by měla Praha prioritně podporovat. DOX současně žádá o takovou částku, která je sice přiměřená plánovaným nákladům Centra, ale zjevně se nachází mimo běžná měřítka grantového řízení. Jestli je v Praze kulturní projekt, jenž by si zasloužil podporu a partnerství nad rámec

grantů, pak je to DOX.“ Není vinou současných hodnotitelů, že město ani DOX se během čtyř let nepokusily nastavit vzájemné vztahy jinak než na bázi grantů. Spory kolem DOXu nakonec v půlce března vedly k rezignaci Marka Pokorného na členství v komisi. K odmítnutí „prodloužení“ víceleté žádosti došlo i v případě Designbloku, který v posledních čtyřech letech od města dostával podporu 1,5 milionu korun. Výrazně si naopak polepšilo Museum Kampa, z 800 tisíc v letech 2014–17 na 1,5 milionu v příštím roce a s navýšením o dalších sto tisíc v každém následujícím roce. Nově s víceletou žádostí uspěla Společnost Jindřicha Chalupeckého, která bude v příštích čtyřech letech od města dostávat podporu 1 až 1,3 milionu korun. Na víceletých grantech, schválených v minulých letech, město letos vyplatí téměř 13,7 milionů korun. V příštím roce však tato částka klesne na 4,9 milionu korun a o to větší sumu tak bude moct grantová komise rozdělit na jednoletých grantech. V rámci jednoletých grantů letos podporu dostane 42 subjektů z necelých sta, které splnily formální náležitosti. Dohromady mezi ně grantová komise rozdělila téměř 11,7 milionu korun. Co do podílu úspěšných žádostí, bylo výtvarné umění nejpřísněji hodnoceným oborem. Například divadelníci podpořili více než dvě třetiny žádostí, hudebníci dokonce přes 85 procent. Nejvyšší částky od města dostanou Karlin Studios (1,1 milionu), Cena Jindřicha Chalupeckého (1 milion), rezidenční program galerie Futura (950 tisíc) a program pro hostující kurátory Centra současného umění Praha (750 tisíc korun). / JS

Ústí nad Labem – Na post ředitele organizace Collegium Bohemicum, které má na starosti realizaci expozice Muzea Němců, byl správní radou zvolen historik Petr Koura. Vystřídá tak Tomáše Okurku, dočasně pověřeného řízením Collegia od loňského listopadu. Nový ředitel Koura se funkce ujme na začátku května. Letos devětatřicetiletý Petr Koura vystudoval historii a politologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zaměřuje se na české politické a kulturní dějiny období protektorátu, česko-německé vztahy a českou filmovou historii. V Collegiu Bohemicu v letech 2008–09 absolvoval stipendijní pobyt. Má za sebou profesní zkušenosti z Česko-německého fondu budoucnosti (Kancelář pro oběti nacismu), Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd, Ústavu pro studium totalitních režimů a Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. V současné době vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.

Kourovi k ruce by měla být též nově zvolená vědecká rada, která má poradní funkci. V ní zasednou například profesor historie v Düsseldorfu se zaměřením na česko-německé vztahy Detlef Brandes, kurátorka Oblastní galerie Liberec a specialistka na umění českých Němců Anna Habánová či medievista Jan Royt. Hlavním úkolem pro nového ředitele bude realizace dlouho připravované expozice Naši Němci, na kterou Ministerstvo kultury poskytlo dotaci 50,5 milionu korun. Podle končícího ředitele Tomáše Okurky by v nejbližších týdnech mělo být vypsáno výběrové řízení na administrátora veřejných zakázek, který bude celý projekt koordinovat. Po konzultaci s ním bude případně vypsáno i výběrové řízení na kurátora expozice. „Obecně usilujeme o to, aby se na dokončení expozice co nejvíce podíleli autoři, kteří vytvořili její koncept,“ dodává Okurka. / AB

PE T R KOUR A PŘ I PŘEDÁVÁ NÍ CEN Y PRO ML ADÉ VĚDCE NEURON, J I Ž O B R Ž E L V R O C E 2 0 15, foto: Collegium Bohemicum

výstava

text Pavla Machalíková Autorka působí v Ústavu dějin umění AV ČR. Podílela se na grantovém výzkumu, v jehož rámci vznikla liberecká výstava a nová Tkadlíkova monografie.

Mezi tradicí a modernou František Tkadlík v Liberci Oblastní galerie Liberec hostí do půlky června retrospektivní výstavu Františka Tkadlíka, jednoho ze zakladatelů české moderní malby. Představuje bezmála stovku děl umělce, jehož kariéra směřovala do tehdy hlavních uměleckých středisek – Vídně a Říma – a svedla jej dohromady s řadou předních představitelů středoevropského umění a kultury.

Když Vincenc Kramář v roce 1933 uspořádal první monografickou výstavu Františka Tkadlíka (1786–1840), představil na ní vůbec poprvé i jeho rozměrný obraz Adam a Eva nad mrtvým Abelem. Dílo vzniklé na konci druhého desetiletí 19. století zůstává dodnes vlastně záhadou: malíř je vytvořil jako mistrovský kus ke konci svých akademických studií, která absolvoval v Praze a poté krátce i ve Vídni, dal mu rozměry i vážnost salonního obrazu, věnoval se v něm v duchu tradic klasické historické malby závažnému lidskému i společenskému tématu (nesmiřitelnosti, nevraživosti a jejím důsledkům), přesto je za svého života skrýval a nikdy nevystavil. Tento olej, který svými rozměry téměř dva na tři metry patří v Tkadlíkově díle k největším, shodou okolností bohužel neuvidí ani návštěvníci současné výstavy v Oblastní galerii Liberec. V Tkadlíkově tvorbě reprezentuje ve velmi čisté poloze tradiční historickou malbu klasicistního (francouzského) typu, k níž náležely právě velké figurální alegorie s morálním a společenským poselstvím. Toto však není jediná ani převažující Tkadlíkova poloha. Vedle ní v jeho díle jasně zaznívá poetický, až sentimentální akcent nábožensko-romantických děl ovlivněných vídeňským prostředím, citově zdůrazněná témata vlasteneckých kompozic i velmi věcný, pozorovatelský talent vystupující v detailech obrazů či v portrétech a krajinách. Prostory liberecké galerie

nabízejí možnost vystavit nejzávažnější díla ze všech období Tkadlíkovy kariéry ve vzájemném kontextu a v konfrontacích, v nichž vystupují vazby mezi jednotlivými žánry Tkadlíkovy tvorby i malířské kvality a specifické rysy typické pro jeho způsob malby.

Počátky moderní doby

Konfrontace s výtvarnými díly minulých epoch v sobě mívá dráždivou nejistotu vztahující se k otázce, nakolik jejich autor svou dobu vystihl a spoluutvářel, nakolik ji předešel či se s ní míjel. Jsou díla, která prakticky okamžitě strhnou svou nadčasovou kvalitou, i díla, jejichž místo oceníme spíše z hlediska kontextu jejich vzniku. Pátrání po odpovědích může vést různými směry, zahrnovat propracované vizuální a srovnávací analýzy, cílené historické rešerše i zkoumání širších kontextů, ale výsledek nebývá vždy definitivní. Přesto – nebo právě proto – má smysl si klást otázku, co vlastně na obrazech a „za“ nimi vidíme a vidět můžeme. To je i případ Františka Tkadlíka, jehož jméno nepatří zrovna k nejfrekventovanějším, bez jehož působení si ale nelze představit následný vývoj české malby ve druhé polovině 19. století. Od vydání jeho první důkladné monografie z roku 1960, jejíž autorkou byla Eva Petrová, uplynulo více než půl století. Tkadlík se od té doby stal nezpochybnitelnou postavou narativu českého i středoevropského umění

FR ANT IŠEK TK ADL ÍK: MODLÍC Í SE J E Ž Í Š E K S A N D Ě LY 1820, olej na dřevě, 69 × 98,5 cm Národní galerie v Praze

inzerce

Galerie Kodl, s. r. o. / Národní 7, 110 00, Praha 1 / po–pá: 10–18 h / telefon: 251 512 728 / mobil: 602 327 669 / galerie@galeriekodl.cz / www.galeriekodl.cz

Srdečně Vás zveme na aukční výstavu, která bude probíhat v prostorách naší galerie od 2. do 27. května 2017. Tradiční jarní Aukční den se uskuteční v neděli 28. května v paláci Žofín na Slovanském ostrově v Praze od 12 hodin. Těšíme se na Vaši návštěvu!

Václav Špála: Kytice v krajině olej na plátně, dat. 1932, 100 × 80 cm vyvolávací cena: 1 400 000 Kč odhadní cena: 2 500 000–3 500 000 Kč

Václav Radimský: Zelné pole u Vernonu olej na plátně, dat. 1898, 73 × 92 cm vyvolávací cena: 1 400 000 Kč odhadní cena: 4 000 000–6 000 000 Kč

František Muzika: Strom olej, tempera na kartonu, dat. 1956, 45,5 × 32 cm vyvolávací cena: 700 000 Kč odhadní cena: 900 000–1 200 000 Kč

aukce

Sutnar za milion, Galanda a Diviš s výraznými nárůsty

Dorotheum – První letošní aukce Dorothea v sobotu 11. března nabídla celkem 327 děl výtvarného umění. Celkový obrat aukce činil bezmála 13 milionů korun*. Prodejní úspěšnost byla téměř dvoutřetinová, přičemž hranici milionu korun překročila dvě díla, za více než 100 tisíc korun se prodalo dalších 19 položek. Obě milionové částky patřily poválečným pracem Ladislava Sutnara, a to sice u Dorothea již tradičně nabízeným Venuším s proveniencí ze sbírky umělcova syna. Do březnové aukce se dostaly hned tři z těchto velkoformátových obrazů vytvořených v USA na konci 60. let. Jeden z nich byl prodán za 1,2 milionu (osmá příčka v rámci autorových obrazů se stejným námětem), druhý za 1,02 milionu korun. Třetí nabízená Venuše pak dosáhla na cenu 660 tisíc korun. Těsně pod milionovou hranicí skončil obraz Karla Černého Zátiší s lahví a hruškami z roku 1945, který se z minimálního podání 660 tisíc vyhoupl až

L ADI SL AV SU T NAR: V E N U Š E , konec 60. let, akryl na masonitu, 122 × 63 cm, cena: 1 200 000 Kč ALÉN DI V IŠ: SEDÍC Í Č E R N O Š K A , 1938, olej na plátně, 72 × 53,5 cm, cena: 600 000 Kč MIKUL Á Š GAL ANDA: V Í N O, olej na plátně, 19 × 14 cm, cena: 336 000 Kč

na konečných 960 tisíc korun. Z dalších děl klasické moderny se výrazněji prosadil také Václav Špála s obrazem Konvalinky prodaným za 432 tisíc korun. Na čtvrtou nejvyšší cenu na českém trhu dosáhl slovenský malíř Mikuláš Galanda s drobným olejem Víno (19 × 14 cm), který více než ztrojnásobil minimální podání na konečných 336 tisíc korun. Nové, o deset tisíc korun zvýšené aukční maximum patří malíři koní Ludvíku Vacátkovi. Jeho velkoformátový olej na překližce Plavení koní se dostal ze 73 až na 204 tisíc korun. Dobrý výsledek zaznamenal i Vratislav Košvanec, když se jedna z mnoha variant malby U pramene prodala za 120 tisíc korun (druhá nejvyšší cena za autorovo dílo). Městské zákoutí malíře a světoběžníka s neobyčejně dobrodružným životem Aloise Kohouta (v cizině známého jako Lecoque) získal zájemce za 78 tisíc korun (čtvrtou nejvyšší cenu za autorovo dílo na domácím trhu).

Z krajinářů dosáhli na nejvyšší cenu Antonín Hudeček s rozměrným plátnem Před bouří z roku 1912 zobrazujícím mořskou krajinu, které bylo vydraženo za 480 tisíc (vyvolávací cena 216 tisíc), a Otakar Nejedlý, za jehož olej Podzimní ráno z roku 1943 vydal nový majitel 204 tisíc korun. Aukce nabídla také tři práce svérázného solitéra Aléna Diviše. Na pátou nejvyšší cenu celé dražby, 600 tisíc, vystoupal olej Sedící černoška (osmé nejdražší autorovo dílo prodané v aukci), jeho vyvolávací cena byla přitom pouhých 144 tisíc korun. Kombinovaná technika Desatero pak téměř ztrojnásobila svou vyvolávací cenu na 192 tisíc, pastel Kytice odešel za 96 tisíc korun. V kategorii poválečného umění dále uspěl Jiří John se svými oleji Vrstvy a Pierres z konce 60. a počátku 70. let, které shodně vystoupaly z minimálního podání 180 tisíc až na 540 tisíc korun, tedy pátou nejvyšší sumu zaplacenou v aukci za Johnovo

dílo. Úspěch měla také díla Květy Válové z konce 80. let: Soutěska (240 tisíc), Poznamenaní (228 tisíc) a Oheň (168 tisíc korun). První z nich tak uzavřelo desítku nejdražších autorčiných maleb. Ze staršího umění, jmenovitě z děl 19. století, se nejdráže prodal na dřevě malovaný lovecký výjev od v Bulharsku usazeného Jaroslava Věšína, který si odnesl nový majitel za 180 tisíc korun (vyvolávací cena 72 tisíc). Nejdražším mezi sochařskými díly se stal Tanec, typická olověná plastika se zlacením Olbrama Zoubka z počátku 80. let. Tato přes 60 cm vysoká ženská postava byla vydražena za 192 tisíc korun. V oblasti prací na papíře dosáhly velmi dobrých výsledků práce Bohuslava Reynka: lepty Kočka na dvoře (84 tisíc) a Husopasky (72 tisíc) i kresba uhlem Kostel v Corenc u Grenoblu (78 tisíc korun). / TEREZA KOUCK Á * Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

1. díl

text Richard Adam Autor je sběratel, zakladatel Richard Adam Gallery.

Pohledem sběratele Dvacet let s Bolfem

JOSEF BOLF: NE VKUSNÉ M U T A C E I I , 1998, akryl na plátně, 135 × 200 cm, Richard Adam Gallery

Josef Bolf vystavuje ve Špálovce. Recenzenti (aspoň někteří) píší kritiky, sběratelé (aspoň někteří) si vybrali z vystavených obrazů ještě před jejich vystavením a po mně redakce art+antiques chce, abych o výstavě něco napsal. O tématech, o způsobu malby, nevím, o čem, prostě další kritiku, v níž Pepu řádně „sjedu“. Ale to já nechci. Známe se (s Pepou) více než dvacet let, prvních deset jsem ho s láskou sbíral a nějakou kritiku, tu přenechám jiným. Koneckonců, když je někdo vášnivý sběratel, kritérium objektivity je tím výrazně nahlodáno. Předložím vám zkrátka několik vzpomínek. V těch totiž objektivita není zas tak nutná… Tuším v roce 1996 jsem si dal schůzku s Vladimírem Skreplem. Před domem, kde bydlel, metro Křižíkova. Byla docela zima, sníh se s rozkoší rozvaloval po ulicích a Skrepl nešel. Pět minut, deset, čtvrt hodiny. Když neumí držet slovo, ať mně vleze na záda! Jenže najednou nejistý krok, pojďte, vinárna tady hned za rohem! A já si podávám ruku s kterýmsi Skreplovým žákem. Sedíme tady už druhý den, říká Vladimír a nenápadně krouží kolem mě. Vsedě. Jak že se jmenuje ten váš žák? ptám se. Ale Skrepl dál mává fiktivními křídly, až nakonec

(já první dvě, on nevím kolikáté dvě becherovky) říká jakési jméno. Volf? ptám se zvědavě. Ne Volf, Bolf! Bolf? To je divné jméno. A ten jeho žák, už taky notně upravený, mně třese rukou a přikyvuje. Ano, Bolf! Ale říkejte mně klidně Pepo. Na zdraví! Tak takhle jsem se poprvé s Pepou Bolfem setkal. A první okouzlení jeho dílem, první obdiv a nadšení, absolventská výstava, Veletržní palác, 1998. Nevkusné mutace, krásná, lyrická ozvěna české abstraHce! Nebo jsem se snad mýlil? Když mně bylo tak čtrnáct, patnáct, usmívá se Pepa nevesele, zemřela maminka na rakovinu. Od té doby (byla to osudová ztráta!) jsem všude chodil s mladším bratrem, vodil ho za ruku a vlastně se o něj staral. Opuštěni a taky bez naděje, bez milujícího člověka. Tatínek se nám příliš věnovat nemohl a já teď namaloval to zhoubné bujení, ty nevkusné mutace, které se ti tak líbí a které zahubily maminku a taky tak trochu nás. Že budu pořád dokola malovat plačící, schoulené děti a taky podivné, zoufalé zoomorfní bytosti? A ty bys je nemaloval? Pochop. Maluji sebe! Když jsem ty Nevkusné mutace kupoval, přišla do ateliéru Bolfova blízká přítelkyně. Chvíli počkej, my

si jen skočíme tu koupi zapít, řekl Pepa a odešli jsme. Jen na chvíli a na okamžik. Když se pak asi po čtyřech hodinách konečně vrátil, přítelkyni už nenašel. A protože ji zřejmě „mrzelo“, že jsme ji na oslavu nepozvali taky, vzala to jako definitivní a nepřišla už nikdy. Díky Bohu, kvitoval Pepa vděčně… Vzpomínka číslo dvě, koncertní vystoupení. V Rudolfinu velká výstava Petra Nikla (Hnízda her, 2000) a chodba, za níž byla kdysi kancelář zastupujícího říšského protektora, se už plní návštěvníky. A taky šachovnicemi. Velká simultánka, skupina Bezhlavý jezdec se rozhodla do toho říznout a Jano Mančuška (nebo snad Tomáš Vaněk) už rozehrávají pět či kolik partií. Já ale čekám na něco jiného, na hlavní číslo večera (tedy alespoň pro mě), na vystoupení houslového virtuosa. Na programu jsou i jiné atrakce, Heydrich koneckonců nebyl jen bestie a vrah, miloval hudbu a hru na housle a třeba taky šerm, a právě ta hudba za chvíli doprovodí celou šachovou šarádu. Pepa v šedivém obleku, housle se uklánějí na všechny strany a smyčec už kouzlí první tón. Musím přiznat, ten koncert je úžasný. Z hloubky se vynořuje melodie, zatím jen opatrná a bojácná, ale, pak náhle prudký nápor, smyčec zuřivě buší do strun a mně to připomíná hudbu Wolfganga Rihma. Ale to už zklidnění, tón barevně vibruje v témbrovém duchu (Ligeti), a než znovu vyrazí do útoku, Luciano Berio se poohlédne po nějaké sicilské inspiraci. Je mně hrozná zima do nohou, jak jsem čekal před Rudolfinem, důkladně jsem prochladl, ale co na tom. Pepa hraje prostě fantasticky, a že housle drží snad poprvé v ruce, je možná velká přednost. Vášeň a vzlyk jsou horoucí a autentické a co by bezbarvý houslista jen odfidlal, Pepa hluboce prožívá. Nevím, co všechno se toho večera předvádělo. Mně úplně stačil Bolf a jeho čarovné housle!

inzerce

Chrudimská beseda vás zve na výstavu

Michal Burget

Osud krajiny Vernisáž výstavy proběhne ve středu 26. dubna 2017 od 17 hodin

Výstavní síň Chrudim v Divadle Karla Pippicha otevřeno v úterý – pátek 10–13 14–17 hodin sobota, neděle a svátky 14–17 hodin možnost využití výtahu

www.vystavnisinchrudim.cz

53. AUKCE

ve středu 26. dubna 2017 v 18.00 hodin v Topičově salónu, Národní 9, Praha 1 Předaukční výstava dražených děl proběhne v Galerii Dolmen, Pštrossova 31, Praha 1: úterý 18. 4. – středa 26. 4. 2017 www.galerie-dolmen.cz

Huck Finn Obrazy od Seiny

Jan Smetana, Soumrak olej, plátno, 80 x 65 cm, rok 1965, vyvolávací cena: 90 000 Kč

Michael Rittstein, Sekretářka olej, plátno, 60 x 70 cm, rok 2000, vyvolávací cena: 69 000 Kč

15. 3. – 30. 4. 2017 vernisáž 14. 3. v 17:00 hodin Dům Gustava Mahlera Znojemská 4, Jihlava březen út–so 10–12, 13–18 | duben út–ne 10–12, 13–18 www.mahler.cz facebook.com/mahler.jihlava

Olbram Zoubek, Bezová duše ve větru bronz, v. 212 cm, vyvolávací cena: 490 000 Kč

Ota Janeček, Studie stromů olej, plátno, 33 x 41,5 cm, rok 1980, vyvolávací cena: 125 000 Kč

inzerce

AU K Č N Í T I P – A R T H O U S E H E J T M Á N E K

O T A J A N E Č E K : P R O C H Á Z K A K O S M O N A U T Ů, 1960, olej na plátně, 114 × 195, signováno a datováno vpravo dole

draženo: 1. června 2017 od 16 hodin předaukční výstava: 15.–31. 5. 2017, 10.00–18.00 hodin

místo: ARTHOUSE HEJTMÁNEK – galerie a aukční dům, Goetheho 2, 160 00 Praha 6-Bubeneč vyvolávací cena: 400 000 Kč www.arthousehejtmanek.cz

Antique Fair Novoměstká radnice 20.–23. 4. 2017 Budeme tam!

Rozměrné plátno je typickou ukázkou autorovy tvorby konce padesátých a počátku šedesátých let. V tomto období svou pozornost soustředil na rozklad plochy a vnitřní strukturu, jakoby se vzdáleně vracel k principům kubismu, s nimiž experimentoval v letech čtyřicátých. Tentokráte jsou ale tvary převáděny pouze do ploch, barevně strukturovaných. Vystaveno v roce 1962 na autorově souborné výstavě „Obrazy z let 1959–1961“ ve Špálově galerii v Praze, pod názvem „Astronauti na korze“. Obraz byl také zachycen na fotografii Josefa Sudka, pořízené v Janečkově ateliéru a publikované v knize „Pražské ateliéry“, NČSVU, Praha, 1961, str. 34. Díla z uvedeného období se na uměleckém trhu vyskytují jen vzácně. Obraz pochází přímo z autorovy rodinné pozůstalosti.

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

EMIL F ILL A: Z ÁT I ŠÍ S HODINK AMI olej na plátně, dat. 1921, sign. LD, 55 × 77 cm, rám

draženo: 28. 5. 2017, 12 h místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha

vyvolávací cena: 6 000 000 Kč odhadní cena: 8–12 000 000 Kč www.galeriekodl.cz

Velice distingovaná malba reprezentující mistrovu významnou epochu spadající do doby po bezprostředním návratu z Holandska. Přestože se jedná o oblíbený a charakteristický motiv zátiší, znalci Fillova díla tento obraz nemohou neocenit. Dílo se jeví při bližším prozkoumání značně výjimečné, a to nejen svým rozměrem. Stejně jako na nejlepších mistrových obrazech, také v tomto zátiší slouží kompozice s důvěrně známými předměty k demonstrování bravurních a nezpochybnitelných výtvarných schopností, především suverénní malířské modelace a cizelované barevnosti. Filla zúročil vše, co se naučil v zahraničí, zájem o věcnost a konstruktivistické rozsekání plochy obrazu a promítl do obrazu vzpomínky na intimní interiéry holandských obrazů ze 17. století. Jako ojedinělý rys se na obraze objevují kapesní hodinky, které jsou rozevřené a podle ručiček ukazují symbolický čas 12:15. Ten mohl mít pro Fillu určitý význam, jenž jistě dokázali přečíst i tehdejší souputníci z SVU Mánes. Filla v tomto díle opět předvedl tolik suverénní malířské vyjádření a rozvinul ho takovým způsobem, jakým to v dějinách kubismu dokázalo pouze několik umělců. Jedná se o práci, na jejíž objevení se velmi dlouho čekalo, neboť byla známa jen z černobílé reprodukce, a která nejspíše byla buď vystavena na významné třetí výstavě Tvrdošíjných, na níž se Filla představil poprvé po svém návratu do vlasti, nebo na podzimní členské výstavě SVU Mánes v roce 1921. Obraz v sobě nese jedinečné spojení intelektuální logiky a konstruktivního nadání s tvůrčí intuicí, která byla Fillovi vlastní a splňuje veškerá kritéria toho nejnáročnějšího sběratele. Je mimořádně cenný nejen pro své naprosto přesvědčivé výtvarné hodnoty, ale i svojí proveniencí z významné hradecké sbírky.

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E A R T P R A H A

JAN PREISLER: DÍ VK A V MODRÉM 1902, olej na plátně, 64 × 45,5 cm

draženo: 23. dubna 2016 ve 13.30 hodin místo: Hotel Hilton-Prague, Praha 8, Pobřežní 1 vyvolávací cena: 1 200 000 Kč odhadní cena: 2,5–3,2 miliony www.galerie-art-praha.cz

Jednou z unikátních položek, které nabízí Galerie Art Praha ve své jarní exkluzivní aukci, je dílo Jana Preislera nazvané Dívka v modrém. Jde o dosud veřejnosti neznámou variantu k jednomu z nejzásadnějších umělcových děl počátku 20. století, obrazu Pohádka z roku 1902, uloženém v Galerii výtvarného umění v Ostravě. Obraz nás přenáší do doby umělcových vrcholných let, kdy mistrovsky zachycuje krásnou dívku, která má v jeho díle zvláštní význam, jak v expertíze upozorňuje prof. PhDr. P. Wittlich, CSc. Setkáváme se s její alegorií v epochálním triptychu Jaro z roku 1900, kde ovšem alegorická postava sedí na zemi s pokrčenýma nohama. Stejná dívka byla modelem i pro obraz Pohádka. To dosvědčují Preislerovy kresby uhlem vyobrazené v Preislerově monografii od prof. A. Matějčka z roku 1950 (obr. č. 46.–47.) V nezvykle jemně vypracované olejové malbě malíř takřka impresionisticky zachytil melancholický výraz princezny Pohádky, její křehký, líbezný dívčí půvab, a zjednodušením interiéru a koloristickou bravurou šatů v diagonále v zelenkavých a modrých tónech navodil efekt irisu-secesního barevného skla, a mistrovsky tak umocnil poetickou atmosféru definitivního díla. Dílo patří k jeho vrcholným, na našem aukčním trhu se nevyskytujícím. Obraz patřil do významné soukromé sbírky podnikatele a sběratele umění Leo Strasse (1871–1945), který se částí své sbírky zasloužil o vznik Městské obrazárny v Náchodě a pochází z jeho rodiny.

portfolio

text Michal Novotný Autor je kurátor a ředitel Centra současného umění Futura.

Dominik Gajarský Kritik filmového média, který narušuje stereotypy našeho vnímání vyprávěním skutečných příběhů, letošní finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého Dominik Gajarský. „V podstatě je každá klec rámem okolo zvířete v ní. Lidé do zoo přicházejí proto, aby se dívali na zvířata. Procházejí od klece ke kleci, stejně jako diváci v galerii umění. A přece je to, co vidí, vždy špatně,“ zaznívá v mluveném komentáři k filmu Bílý nosorožec, který Gajarský natočil na 16milimetrový formát v létě 2015. Film zachycuje poslední tři známé žijící exempláře bílých nosorožců držené v zajetí v salcburské zoo. Čtený text je od kritika, esejisty a spisovatele Johna Bergera, který se proslavil hlavně díky dokumentárnímu pořadu BBC Ways of Seeing. Berger v něm již v roce 1972 rozkrýval ideologické pozadí zdánlivě neutrálních způsobech „dívání se“ ukotvených v každodennosti západní kultury, ať se již jedná o ženské akty, reklamu, nebo právě zoologické zahrady. Archaičnost zvoleného média zdůrazňuje, že v roce 2015 natočení nosorožci jsou již sami jaksi minulostí. Zrnitý obraz i poslední žijící jedinci ale zároveň vzbuzují jakýsi vágní dojem autenticity. Právě tento západní model opravdovosti společně s předpokládanou nevinností pohledu Gajarský celou svou uměleckou prací kritizuje. V díle Hymenopus coronatus, videoinstalaci připravené speciálně pro stálou sbírku asijského umění Národní galerie v Praze, vidíme kudlanku na květu orchideje požírající mouchu. Po vzoru dokumentárních filmů perfektně ostré dílo oplývá nepochybnou krásou v pomalých pohybech kudlanky a odstínech jejího barvení; stejně tak je ale zároveň krutým spektáklem. V kontextu sbírky asijského umění, a specificky místnosti věnované tibetskému buddhismu, je tak i komentářem k tomu, jak se artefakty spojené se spiritualitou jiných kultur dostaly, často prostřednictvím loupení a plundrování, do západních muzeí, kde slouží k „neutrální“

učené kontemplaci. Kudlanka je však zároveň vysoko ceněným druhem, jehož biotopem se postupně stala hlavně terária chovatelů. To, co vidíme, nakonec není přírodní koloběh predátora a jeho kořisti, ale v hotelovém pokoji vytvořená scéna s každoročně kvetoucími hybridy orchidejí a bezmocnou nelétavou mouchou vyšlechtěnou pro krmení jiného chovného hmyzu a plazů. Gajarský tak opět kriticky cílí na jednotlivé módy autenticity a nezúčastněnosti – kameramana, média, diváka i jednotlivých aktérů scénicky komponovaného a předváděného dramatu. Obchodu se zvířaty se dotýká i dílo Nechtěné dobrodružství. Gajarský v několika zlínských zverimexech vložil do terárií s exotickými zvířaty, sto-, dvouset- a tisícikorunové bankovky. Naprostá apatie leguánů, ještěrů, žab a cvrčků k lidmi uznávaným peněžním hodnotám působí až komicky, přitom ale výrazově nesmírně silně. Představuje totiž palčivou kritiku na téma nemožnosti porovnávat komplexitu živého tvora s platebními prostředky. Gajarský nepoužívá žádný nalezený materiál, vše si vždy fotí i natáčí sám. Dokonalost zpracování a naprosté zvládnutí zvoleného žánru i techniky mu tak umožňují důsledně konstruovat kritiku samotného média, aniž by vyznívala demonstrativně. Tak tomu ostatně bylo i u starších prací, jako je série fotografií Vejce a sirky nebo video Cesta na počátek času. Obě jsou kolážovou předělávkou série obrazových triků odkazující ke slavným postavám filmové historie, v druhém případě k Jeanu Painlevému. Krédem tohoto francouzského režiséra, považovaného za jednoho ze zakladatelů přírodovědného filmového dokumentu, bylo „věda je fikce“ a ve svých filmech zobrazoval mořské koníky, krev sající netopýry a mořské rournatce s lidskými charakterovými rysy.

Na loňské samostatné výstavě v GHMP Carausius morosus začíná Gajarský rozehrávat volnější asociativní hru. Strašilka je zde volně transponována různými médii, v jejichž rámci dochází k mezidruhovými a snad i ontologickým setkáváním. Jednou jsou to všední předměty spolu s texty rasistických a šovinistických vtipů na sérii fotogramů, podruhé v instalaci dominujícím videu se strašilka potkává s mladou dívkou, leze po jejím nahém těle, jejích černě nalakovaných nehtech, vytetované palmě… Vše je přitom nasvíceno jasně červeným světlem. Nakonec není vůbec jasné, koho, respektive co ze zobrazeného – klíče, papírové kapesníky a vtip o přítelkyni a stodolarové bankovce nevyjímaje – tu můžeme považovat za objekt a co za subjekt, kdo je tu aktivní a kdo pasivní, a kdo je tu vůbec nositelem nějaké schopnosti jednat. Spolupráce Dominika Gajarského s Laurou Trenčanskou vyústila v divadelní performanci Ezopovy bajky 2 představenou loni na ostravském festivalu Norma. Arogantně krásná a vlastním obrazem znuděná Trenčanská předčítající vleže z tabletu publiku několik zkrácených bajek doplněných o vlastní hluboce ploché příběhy je vlastně také jakýmsi polidštěným zvířátkem. Její krása fascinující diváka je produktem kultury obrazu a kultu mládí, a umožňuje jí tak určitou skepsi a z ní plynoucí nadřazenost ve vztahu k vlastní roli. I bezduchá moudra, která pronáší, tak získávají určitý sex-appeal a vážnost. Zároveň jí však nastavení situace nikdy neumožňuje z role vystoupit a skutečně se k něčemu vyjádřit nebo jí v posledku stejně nikdo neposlouchá. Pódium, světla a kamery, stejně jako oblečení a obecně móda, reklama a zažitý systém zobrazování „mladé dívky“ v západní kultuře, ji rámují stejně jako ona zvířata v zoo.

29 (dole) C AR AUSIUS MOROSUS 2015, still z HD videa, 5:08 min. (vpravo) E X IS TENC IÁLNÍ V T IP Z C YKLU C AR AUSIUS MOROSUS 2015, čb fotogram, 50 × 60 cm

(nahoře) HYMENOPUS CORONAT US 2015, still z HD videa, 4:15 min. (vlevo) EZOPOV Y BA JK Y 2 2016, still z HD videa, 30:00 min.

rozhovor

text Karolina Jirkalová foto (portét) Marie Votavová

Nebát se slova krása S Pavlou Melkovou o tom, na co zapomínáme Architektka Pavla Melková prožívá velmi intenzivní profesní léta. Fascinující je především její prolínající se působení v různých oblastech architektonické práce – od projektování až k psaní, teorii a výuce, od soukromé praxe až k veřejnému působení v rámci pražského Institutu plánování a rozvoje města. Témat k rozhovoru bylo tedy více než dost.

Od roku 2012 vedeš Kancelář veřejného prostoru, vydala jsi několik knih, dokončila dizertaci, pobývala na Fulbrightově stipendiu ve Spojených státech a začala taky učit nový předmět na fakultě ČVUT. Máš ještě vůbec čas na samotné projektování? Když to takhle slyším, tak mě samotnou překvapuje, že mluvíš o mně. Otázka ale je, co je to vlastně projektování nebo „dělání“ architektury. Protože já to zas tak moc neodděluju. Myslím si, že tvorba architektury je vlastně jakékoli ovlivňování fyzického prostředí okolo nás. Docela ráda bych dokonce řekla prostředí okolo nás celkově. A všechny tyto činnosti ho nějakým způsobem vytvářejí. Ale když se ptáš přímo na projektování ve smyslu navrhování a stavění, tak my projektujeme i v Kanceláři veřejného prostoru na IPR. Vytváříme koncepce a projekty ulic a veřejných prostranství. A co se týče práce v ateliéru MCA a dalších činností, psaní knih atd., tak to je nyní po večerech, po víkendech, o dovolených a tak. Chybělo by mi to, kdybych tuhle čistou tvorbu úplně opustila. Takže teď mě třeba těší, že děláme v MCA Palachův památník ve Všetatech. Ta soutěž pro mě byla důležitá, bytostně jsem cítila, jak moc tenhle způsob přemýšlení potřebuji.

Jedním z nejvýraznějších a pro mě i nejzajímavějších témat tvé poslední knihy je právě profese architekta a její pozice v současné společnosti. Jak ji ty osobně dneska vnímáš? Už jsem to nastínila – myslím si, že operační pole architektů může být velmi široké. A že hodně záleží na nich, jestli ho chtějí a dokážou vyplnit. Protože když to beru ze strany poptávky, asi devět lidí z deseti, kdyby ses jich zeptala, ti řekne, že s prostředím okolo sebe, minimálně s tím veřejným, spokojeni nejsou. Takže pokud bereme architekta jako člověka, který jakýmkoli způsobem zlepšuje fyzické prostředí okolo nás, tak práce pro ně je tu fůra. Je jí zřejmě tolik, že by to nepokryl ani desetinásobek architektů. Na druhou stranu, absolventi architektonických škol, kterých je opravdu hodně, tu práci evidentně nemají. Problém je asi na obou stranách. Je v hodnotovém nastavení společnosti, která si neuvědomuje, do jaké míry je tvorba prostředí jemný a složitý systém, který skutečně potřebuje odborníka, tedy architekta. Ale architekti zároveň nedokážou dostatečně zhodnotit svoje znalosti, správně je společnosti nabídnout a ukázat, jaká je skutečná škála možností, jak naše prostředí mohou ovlivňovat.

téma

text Jan Wollner Autor přednáší na VŠUP. foto Lucie Rosenfeldová, Matěj Pavlík

[dyšam, polok a rejdymejd] Co se dozvíme o moderním umění ze středoškolských učebnic a skript? Když se při četbě skript a učebnic dějin umění dostaneme k pasážím o konceptualismu, zůstává rozum stát. Napadne nás snad jen to, že jejich autoři si pojem postpravda osvojili dávno před Trumpem. Jenže co s tím?

Notorické stížnosti na nesrozumitelnost moderního a současného umění mají hluboké kořeny. Jistě souvisí se vzděláváním a s pomůckami, které mají pedagogové k dispozici. Středoškolská skripta a učebnice pro výuku dějin umění relativně podrobně informují o pravěkých jeskynních malbách, egyptských pyramidách a následujících historických obdobích, ale o moderním a současném umění se zde píše málo, vůbec nebo – jemně řečeno – problematicky. V jedné učebnici se například dočteme, že „do oblasti konceptuálního umění plně náleží dílo Zdeňka Berana“ a v další, že tento typ umění „vyžaduje aktivní spoluúčast diváka – chůzi, plavání nebo let letadlem“. Podobné nesmysly se upevňují v hlavách studentů, protože autoři jednotlivých skript je opisují od sebe navzájem. Nově vydaná skripta jsou nekritickými kompilacemi těch předchozích. Bylo by snadné se jim posmívat a soutěžit, kdo v nich najde největší hloupost. V následujícím textu bych se ale rád pokusil položit konstruktivnější otázky. Existují nějaké pozitivní alternativy? Budeme číst nadosmrti Gombricha? V čem jsou skripta k dějinám umění specifická oproti jiným oborům? A hlavně: Jak by mohla nebo měla vypadat nová skripta, pokud by se je někdo odhodlal sepsat, i když za to nezíská příliš akademické slávy ani bodů do RIV?

Mezi Eufratem a Tigridem Budu vycházet z vlastní pedagogické zkušenosti. Snad neprozrazuji nic tajného, když řeknu, že studentům Vysoké školy uměleckoprůmyslové (UMPRUM), kteří si roztřesenou rukou losují státnicovou otázku, necháváme možnost táhnout znovu, pokud se při prvním pokusu strefí do tématu, jehož se bojí nejvíc. K nejobávanějším otázkám patří téměř bez výjimky umělecké směry nedávné minulosti v čele s konceptuálním uměním. Když si studenti namísto nich vylosují pravěk, Egypt nebo Mezopotámii, většinou se v jejich tvářích okamžitě rozhostí výraz absolutní úlevy a spustí o lovcích mamutů, jeskynních malbách a faraonech. Poslouchám znovu a znovu naučené fráze, předstírám, že studenty zkouším, ačkoli mé znalosti o pravěkém umění jsou chatrné, a v duchu myslím na něco jiného. Ptám se, jak je to možné? Jak to přijde, že mladí umělci se cítí nejsebevědoměji mezi Eufratem a Tigridem nebo na horním toku Nilu? Bohužel mi nezbývá než si tuto skutečnost vysvětlit jako vlastní pedagogické selhání. Samozřejmě že umění po Duchampovi (neboli [dyšamovi], autoru [rejdymejdů], jak se dočteme v jedné z učebnic) je intelektuálně náročné. Ale to přece všichni víme, počítáme s tím. Studenti, o nichž mluvím, si svůj obor

rozhovor

text Martina Machová Autorka je historička umění žijící v Kolíně nad Rýnem. Ve své dizertační práci se zabývala současnou německou sklomalbou.

Gerhard Richter v Praze Rozhovor k výstavě v Národní galerii Hlavní událostí v programu Národní galerie letos bude výstava německého malíře Gerharda Richtera, která koncem dubna začne v Paláci Kinských a která potrvá do začátku září. O vybraných dílech, která se v Praze objeví, si s umělcem povídala Martina Machová.

Jaký máte k Praze vztah, měl jste ji již někdy v minulosti příležitost navštívit? Pouze jednou, asi před čtyřmi lety, společně s mojí dcerou Ellou. Je zvláštní, že jsem tam nikdy předtím nebyl, ačkoli Praha neleží daleko od mých rodných Drážďan. A to ani v době studií na drážďanské Hochschule für bildende Künste? Ne, Praha pro nás znamenala Východ. Lákalo nás jet do Paříže nebo na Světovou výstavu do Bruselu, nikoliv do Prahy. Možná v tom sehrála roli také trochu závist. Praha nebyla v porovnání s německými městy během druhé světové války tolik poničena. To jsem si uvědomil ještě i při mé návštěvě před čtyřmi lety. Je to krásné město, půvabem srovnatelné s Basilejí. Jaký smysl má pro vás pražská výstava? Během své umělecké kariéry jste dosáhl téměř všeho, čeho lze vůbec dosáhnout, není pro vás nakonec spíše zatěžující? Není. Na pražskou výstavu jsem kývl dost možná ze sentimentálních důvodů. Když jsem měl před sebou model Veletržního paláce, byl jsem poněkud zklamaný. Jeho prostory se mi zdály příliš modernistické. Rozhodli jsme se proto výstavu uspořádat v Paláci Kinských, což mne velmi těší.

Výstava představí vaši tvorbu od raných fotomaleb po časově nejmladší abstraktní plátna z předcházejícího roku. Do jaké míry jste měl možnost ovlivnit výběr zapůjčených prací? V dnešní době je to složitější, protože sběratelé jsou unavení a z pochopitelných důvodů nemají chuť své obrazy stále zapůjčovat na výstavy. U jiných děl jsou zase neúměrně vysoké jejich pojišťovací hodnoty. Mohl jsem proto pouze přispět pracemi, které sám vlastním. Mezi vystavenými plátny samozřejmě nebude chybět vaše ikonické dílo Stryček Rudi. Jak se přihodilo, že tento důležitý obraz se jako vaše jediné dílo dostal do českých sbírek? Myslím, že to souvisí s berlínským galeristou René Blockem, jenž tehdy, přesně před padesáti lety, inicioval akci Hommage à Lidice, a požádal proto několik německých výtvarníků o jejich příspěvek na výstavu. Strýčka Rudiho jsem nevytvořil pro Lidice, ale pouze jsem ho poskytl pro tento výstavní projekt. Namaloval jsem ho v roce 1965, kdy jsem o Lidicích ještě nevěděl. Ale měl jsem radost, že se tak dobře hodil. Nepřipadalo vám to tenkrát troufalé, být v tomto kontextu zastoupen portrétem usmívajícího se vojáka německého werhmachtu?

1 19 6 4 foto: Gerhard Richter Archiv, Drážďany 2 1974 foto: Gerhard Richter Archiv, Drážďany 3 19 9 5 foto: Gerhard Richter Archiv, Drážďany 4 2 0 17 foto: Benjamin Katz

inzerce

PŘÍBĚH PANELÁKU

Příběhy panelových sídlišť z pěti měst (Litvínov, Most, Ústí nad Labem, Teplice, Chomutov). kurátor: Lucie Skřivánková a kol.

Sonja Bullaty & Josef Sudek

09 02 — 21 05 2017 GALERIE JOSEFA SUDKA ÚVOZ 24, PRAHA 1

17.03. — 18.06.2017 park před Krajským soudem v Ústí nad Labem (roh ulic Střekovské nábřeží a Národního odboje)

www.panelaci.cz www.facebook.com/panelaci

v Ústeckém kraji

nové knihy

Obhájce moderního umění Zdeněk Brdek Podle pražských a budějovických bohemistů začíná naše avantgarda připomínat „zaprášené panoptikum čpící naftalínem.“ Proto se v edici nakladatelství Akropolis Skrytá moderna snaží ukázat toto období jako stále živé. Svazky, které vydávají, tvoří z poloviny dobové texty a z poloviny obsáhlé studie k nim. To je také případ kapesní knížky o Jindřichu Chalupeckém, věnované jeho kritikám z let 1930–1948, v nichž jsou poprvé formulována kritéria přítomná i v jeho pozdější práci.

připravila Kateřina Černá

O městech a lidech Michaela Hečková Na kulturní mapě České republiky se podle Michaely Hečkové z projektu Piána na ulici dosud nacházejí neznámá místa, která rozhodně stojí za navštívení. Ostrůvky pozitivní deviace spravované nadšenci, jimž není lhostejný spolkový život v jejich obci. V knize o městech a lidech jich najdeme přes třicet. Pořádají festivaly, sousedské slavnosti, zpříjemňují lidem pobyt ve veřejném prostoru – také proto, aby v něm sami mohli spokojeně žít.

Akropolis 2017, 280 stran, 259 Kč

Piána na ulici 2017, 336 stran, 300 Kč

Topičův salon 1906–11

Friedrich Feigl

Tereza Novotná (ed.) V pátém dílu knižního seriálu o Topičově salonu se dostáváme do druhého období jeho činnosti, které je ohraničeno lety 1906 a 1911. Historička umění Tereza Novotná nás seznamuje s dobovými výstavami a jejich kritikami. Dále si všímá například zastoupení žen a zahraničních umělců mezi vystavujícími. Kromě soupisu výstav se můžeme ponořit do textů z dobových katalogů, seznámit se s tehdejší činností Topičova nakladatelství a předválečnou podobou Topičova domu. Společnost Topičova salonu 2016, 208 stran, 230 Kč

Bilance Jan Jeništa, Václav Dvořák, Martina Mertová Kniha Bilance je výsledkem terénního výzkumu olomouckých soch ve veřejném prostoru, které vznikly v letech 1945–1989. Jde zhruba o stovku objektů, jejichž historii autoři dohledali v místní pobočce archivu Českého fondu výtvarných umění. V průvodci rozděleném podle městských částí má každá plastika svůj kratší či delší profil. Cílem dokumentace, která se stane součástí celostátní evidence umění 50.–80. let, je zbrzdit zánik popsaných děl. Univerzita Palackého Olomouc, 303 stran, 295 Kč

Práce

Nicholas Sawicki (ed.) Česko-německá publikace, vydaná k výstavám v Chebu a Českých Budějovicích, představuje život a dílo malíře Friedricha Feigla (1884–1965). Věnuje se židovské tematice v jeho obrazech a jeho dobrovolným i vynuceným zahraničním pobytům. Feigl začínal v Praze jako člen Osmy, poté působil v Berlíně, kde se proslavil ilustracemi a portréty, a v roce 1939 utekl před válkou do Londýna. Kromě Feiglova díla nás kniha seznamuje s uměleckými scénami, v jejichž rámci autor tvořil.

Sráč Sam, Denisa Bytelová (eds.) Pozdě, ale přece upozorňujeme na knihu shrnující deset let činnosti Galerie 83 v České Bříze u Plzně. Galerie umístěná v přístavku rodinného domu vznikla na základě Vize pro novou kulturu a její místo (1989), kterou sepsala pozoruhodná žena známá pod jménem Sráč Sam. Galerie pořádá výstavy, rezidence, dílny, koncerty, vydává časopis. Umělci, kteří do České Břízy zavítali, o ní mluví v superlativech, teoretici razí pojem „punk s vůlí a vizí“.

Arbor vitae 2016, 336 stran, 790 Kč

Galerie 83 2016, 220 stran, 200 Kč

aukční dům

Burda Auction

Váš partner na trhu s poštovními známkami

Filatelie je tradiční sběratelský a investiční obor

VELKÁ BRITÁNIE 1840, Penny Black, blok 6 nepoužitých známek, 11 tisková deska, ex. The Chartwell Collection; srpen 2013, prodáno za 2.220.000 Kč

TRINIDAD 1847, Lady Mc. Leod 5c modrá, nepoužitá, ex. Ferrary; srpen 2012, prodáno za 1.760.000 Kč

MAURITIUS 1848, „POST PAID“ 2 Pence, vodorovná razítkovaná 3-páska s chybotiskem, ex. Kanai; leden 2014, prodáno za 1.140.000 Kč

Burda Auction s.r.o. Dejvická 9, Praha 6 www.burda-auction.com ČESKOSLOVENSKO 1919, Magyar Posta 20f s přetiskem POŠTA ČESKOSLOVENSKÁ 1919, eluzivní nepoužitý blok devíti známek ze Zlaté sbírky Ludvíka Pytlíčka; březen 2016, prodáno za 2.380.000 Kč

antiques news

McAndrew’s Report 2017

Pontormo obětí brexitu

Basilej – Ročenka trhu s uměním, kterou ekonomka Clare McAndrew každoročně připravovala pro veletrh TEFAF v Maastrichtu a která je považovaná za autoritativní zprávu o situaci na trhu s uměním, letos změnila název z TEFAF Report na Art Basel & UBS Report. Novým vydavatelem ročenky se stal veletrh Art Basel. Celkový objem trhu s uměním v roce 2016 Clare McAndrew odhaduje na 56,6 miliard dolarů, což je o 11 procent méně než o rok dřív. Pokles se dotkl zejména aukčních síní, jejichž obrat se meziročně snížil o víc jak čtvrtinu. To se odrazilo ve zvýšení podílu privátně uzavíraných transakcí na celkovém výsledku. Aktuální rozdělení trhu mezi aukční síně a galerie, respektive mimoaukční prodeje, je 43 ku 57 procentům. Růstovými oblastmi z hlediska forem prodeje jsou veletrhy a online. Na veletrzích sběratelé a investoři odhadem utratili 13,3 miliardy dolarů, což představuje pětiprocentní meziroční nárůst. Internetové prodeje se pak na celkovém obratu podílely částkou 4,9 miliardy dolarů,

Londýn – Velká Británie zakázala vývoz portrétu od florentského renesančního malíře Jacopa Pontorma poté, co nový americký majitel obrazu odmítl nabídku Národní galerie na odkoupení díla za 30,7 milionu liber. Důvodem přitom nebyla jeho neochota prodat, ale pokles libry vůči dolaru po odhlasování brexitu. V současné situaci by totiž podle vlastních slov na celé transakci tratil 10 milionů dolarů. V Británii tento případ vyprovokoval debatu o systému udělování vývozních povolení. Obraz Muž v červené čapce koupil newyorský burzovní investor Tomilson Hill privátně v závěru roku 2015 od hraběcího rodu Caledonů ze Severního Irska a následně zažádal o vývozní licenci. Její vydání bylo dočasně odloženo do konce října 2016, aby některý z domácích subjektů měl čas na získání prostředků na vyrovnání ceny, za kterou dílo koupil. Žadatelé o vývozní povolení sice nejsou povinni dílo prodat, odmítnutí nabídky je však důvodem k zamítnutí vývozu. Novou žádost je pak možné podat až po deseti letech. Odklady vývozního povolení jsou poměrně časté, ne vždy se však najde subjekt připravený dorovnat požadovanou cenu. V takové situaci je pak vývozní povolení po uplynutí příslušné lhůty vydáno. Většinou se celý proces rozbíhá ještě před finalizací transakce, což zvýhodňuje muzejní instituce,

meziročně tak tento segment povyrostl o čtyři procenta. Počet uskutečněných transakcí se loni snížil o pět procent na 36,1 milionu. Prodeje za více než 1 milion dolarů představují méně než jedno procento z nich. Celosvětově na trhu s uměním působí víc než 310 tisíc subjektů (aukčních síní je mezi nimi 14 tisíc), které zaměstnávají kolem tří milionů lidí. Obrat v oblasti vedlejších služeb navázaných na trh s uměním zpráva odhaduje na dalších 18 miliard dolarů. Nejlukrativnějším segmentem trhu je poválečné a současné umění, na které připadá více než polovina celkového obratu (52 procent). Podíl starého umění je 13 procent, meziročně tento segment zaznamenal růst o 5 procent na 1,4 miliardy dolarů. Do této kategorie ale zpráva řadí všechny autory narozené mezi lety 1250 a 1821, tedy i kategorie tradičně označované jako asiatika či mimoevropské umění. Evropští staří mistři se na tomto výsledku podíleli necelými 600 miliony dolarů. Starožitnostem a designu se zpráva samostatně nevěnuje. / JS

neboť stát se v případě koupě do veřejných sbírek vzdává výběru daně. V případě Pontorma však již daň byla odvedena a Národní galerie tak musela shromáždit o to vyšší částku. Nešlo o zanedbatelnou sumu, rozdíl v ceně s a bez daně činil 19,4 milionu liber. Galerii se podařilo vyjednat mimořádný vládní grant v odpovídající výši daně a zbývajících více než 11 milionů liber shromáždila vlastními silami. Největšími částkami přispěly Heritage Lottery Fund (4 miliony) a nadace Američtí přátelé NG (3,3 milionu liber). Více než 2 miliony liber vynesly dary veřejnosti. Ačkoliv platná legislativa dává majitelům děl možnost prodej odmítnout, Tomilson Hill je kritizován, že tak neučinil dřív než Národní galerie spustila fundraising na získání obrazu. Hill se hájí, že galerii předem informoval, že s prodejem pod cenou, kterou platil v dolarech, nebude souhlasit. Ředitel nadace Art Fund, která do sbírky přispěla 750 tisíci liber a která významnou měrou podpořila řadu podobných kampaní v minulosti, v reakci na vzniklou situaci volá po tom, aby se právně závazný souhlas s prodejem za odpovídající cenu stal povinnou součástí žádosti o vývozní licenci. Jiný návrh požaduje navýšení doby, po kterou dílo v případě odmítnutí musí zůstat na území Velké Británie, na 25 let. / JS

P O N T O R M O : M L A D Í K V Č E R V E N É Č A P C E , 1529, olej na plátně, 92 × 73 cm Obraz byl dlouho nezvěstný, na veřejnost se dostal až v roce 2008 a od té doby byl jako zápůjčka vystaven v londýnské Národní galerii. Portrétovaným je patrně florentský aristokrat Carlo Neroni. Obraz, který ve svých Životech zmiňuje Gorigio Vasari, jej zachycuje jako obránce města před vojsky Karla V.

filatelie

text Jan Skřivánek

Červený i modrý Po letní zprávě, že nejmenovaný český sběratel koupil za téměř 100 milionů korun modrého a červeného mauricia, média v březnu informovala, že tentýž kupec koncem roku zaplatil dalších 65 milionů korun za dopis opatřený dvěma červenými mauricii, tzv. Bombay Cover. Nejen o těchto dvou výjimečných akvizicích jsme si povídali s Davidem Kopřivou, který je pomohl zprostředkovat.

MAURI T IUS T WO PENCE P O S T O F F I C E B L U E , 1847, cena: přes 80 000 000 Kč, privátní obchod 2016; dnes v české sbírce, prošlo mimo jiné sbírkou hraběte Ferrary 1923 (největší sbírka všech dob)

Jak je těžké koupi takovýchto věcí dohodnout? Je to nesmírně těžké. Vzhledem k tomu, že jde o jediný, maximálně jeden ze dvou volně obchodovatelných exemplářů modrého mauricia na světě. Všechny ostatní – a je jich celkem jen dvanáct – jsou v muzeích a v různých institucích, takže jsou pro trh ztracené. Dostat se k majiteli takové věci je velmi obtížné. Byl to člověk z ciziny, velmi bohatý, kterého k prodeji nic netlačilo. Jak to vzniklo, měl jste zadání sehnat modrého mauricia? Dozvěděl jsem se, že někde ve světě je sběratel, který by ho možná byl ochoten prodat. Je to pán v pokročilejším věku a z jeho okolí začaly zaznívat signály, že by jej možná nabídl na trh. Tak jsem kontaktoval jednoho významného českého investora, který sbírá a investuje nejen do známek, jestli by jej to nezajímalo. Byla to životní šance, jaká se neopakuje. Je to svatý grál ve filatelii a skrz naskrz sběratelskými obory. Modrý mauricius je pojem, řekněme esence vzácnosti, exkluzivity, romantiky a bohatství i pro lidi, kteří o filatelii nic nevědí. Když jsme začali jednat o ceně, ukázalo se, že pán má také červeného mauricia. Tak jsme dohodli nákup obou. V tom druhém případě se jednalo o aukci? Ano. Bombay Cover je dopis opatřený dvěma červenými mauricii, který byl odeslán 1. ledna 1850 z Port Louis do Bombaje. Dražila jej začátkem prosince specializovaná aukční síň David Feldman SA v Ženevě. V České republice tak vznikl vůbec nejlepší soubor tohoto typu na světě: Modrý a červený mauricius a ještě dopis. To nemá ani anglická královna, ta má jeden modrý a dopis s červeným. Jeden německý sběratel má jeden dopis. Další německý sběratel má možná obě známky, ale žádný dopis – to by byl ten druhý modrý mauricius, který by teoreticky někdy mohl přijít na trh. Zásluhou českých peněz a české

osobnosti tu vznikl nejskvělejší filatelistický objekt, jaký zde kdy byl, a svým významem dnes převyšuje i vše obdobné ve světovém měřítku! Kolik sběratelů ochotných investovat takto vysoké částky u nás dnes je? Řekněme, že na této stamilionové úrovni, dle mého odhadu, čtyři až pět lidí. Výše uvedené akvizice jsou obrovským úspěchem obecně českého sběratelství jako kulturního fenoménu. Odráží se to i v současném celkovém růstu zájmu zejména o filatelii, ale i další sběratelské obory. Největší český specializovaný aukční dům, Burda Auction, se kterým spolupracuji, měl loni obrat 55 milionů korun a prodejnost 80 procent. Stává se, že jedné aukce se korespondenční nebo virtuální formou aktivně účastní až tisíc dražitelů z celého světa. A letošní rok podle všeho bude ještě lepší. Na březnové aukci se prodal devítiblok maďarských známek s přetiskem Pošta československá 1919 za více než 2,3 milionu korun. Jak je to s českými známkami? Raritní české, či přesněji československé známky jdou cenově nahoru, ceny obyčejných věcí naopak klesají. Generální sbírky poválečné produkce, které před dvaceti lety stály 20 tisíc, jsou dnes levnější. Když někdo něco takového přinese, tak mu řeknu, chcete to za čtyři tisíce do aukce? Budeme se modlit, aby se to prodalo, jinak to dejte dětem. První republika je na tom o dost lépe, o skutečném růstu lze hovořit u raritních kusů a různých specialit. Stoupá poptávka na základě příchodu nové generace sběratelů, kteří jsou zároveň patrioty. Chtějí mít pěkné české sbírky, ale je to lokální věc. Svou roli hraje i impulz blížící se světové výstavy Praga 2018. Lidé, co sbírají Česko, vylepšují své kolekce a nakupují. Fenomén výstavy působí psychologicky dobře na celou sběratelskou obec a je tu renesance investování do vzácných známek první republiky.

Ceny jdou razantně nahoru. U dobrých československých známek, které ve světě jinak málokoho zajímají, tak na našem trhu vidíme tříletý rychlý růst dohromady o desítky procent. Tyto známky tak lze nazvat trendovými známkami. Co to znamená trendové známky? To se netýká jen nás, stejně tak sem jde zařadit například starý Írán (Persii), Indii, Jižní Afriku, Austrálii nebo částečně opět Čínu a Rusko. Po parciálním zrušení ekonomických sankcí vůči Íránu dochází k uvolnění obchodu, bohatnutí tamní společnosti a nabytí sebevědomí střední třídy, což se odráží v růstu trhu s íránskými známkami. Stará Persie vyletěla během jednoho roku o 50 procent nahoru. Kdo do ní nainvestoval, vydělal během roku 50 procent. To jsou doložitelné tržní výsledky a trendy, které se pohybují nahoru a dolů. Vedle toho hovoříme o investičních známkách, jako jsou třeba staré anglické koloniální nebo americké známky. Ty takřka bez turbulencí pomalu stoupají nahoru posledních sto padesát let. Nárůsty z roku na rok nejsou tak výrazné, nicméně dolů, dle mého názoru, nepůjdou.

Cenové grafy dlouhodobě vykazují jakýsi schodovitý růst. Nejlepší jsou dnes poštovně nepoužité známky USA v luxusní kvalitě. Jaké jsou základní modely, s čím se obchoduje? Jsou to jednotlivé kusy, nebo spíš celé soubory? U investičních známek se jedná o jednotlivé kusy. Vydávají se cenové grafy a indexy, velice se to podobá akciovému trhu. Podléhá to různým makrodatům, měnovým turbulencím, politickému vývoji. V případě investičních položek je standardní doporučená doba mezi nákupem a prodejem tak sedm až deset let. Někdo říká minimálně pět let, já se kloním k deseti letům jako investičnímu období. Doporučuji vytvořit portfolio v počáteční hodnotě minimálně pět milionů korun kvůli diverzitě. Pokud někdo investoval během posledních deseti let, tak se to každému bohatě vyplatilo. Jsou američtí investoři, například William Gross, který na svých deseti- až patnáctiletých investicích do starých anglických známek vydělal 400 procent. Investoval odhadem mezi 50 až 100 miliony dolarů do segmentu klasické filatelie. Takových lidí jsou po světě možná stovky.

B O M B AY C O V E R dopis s dvěma Mauritius One Penny Post Office Red, 1847, cena: 2 400 000 eur, David Feldman SA Ženeva 2016; dnes v české sbírce

Proto není divu, že viditelný trh s filatelií činí v obratu přes 10 miliard dolarů za rok. Tomu opravdu konkuruje pouze výtvarné umění a žádný jiný sběratelský obor. Jak se v posledních letech proměnila sběratelská obec? Počet klasických sběratelů-romantiků klesá, počet investorů – z nichž se ale často postupem času stávají autentičtí sběratelé – i vložených peněz roste. Tak je to i všude na světě. Máme informační expertní a logistickou propojenost s celým světem, takže naši investoři, kteří chtějí inteligentně diverzifikovat svá portfolia, samozřejmě vnímají, co, jak, kdy a proč se prodává za známky, ať je to v Londýně, v Kalifornii, v New Yorku, nebo ve Švýcarsku. Informace jsou rychle po ruce a vyčítají se z nich jasné směry tržní racionality. Takže není problém, aby se podle toho řídili i naši lidé. Teď tu vyniká

zahraničí

text Petra Polláková Autorka je sinoložka a historička umění. Věnuje se interdisciplinárním tématům a ohlasům čínského umění v českém prostředí.

Labyrint světa Pod zastřešujícím názvem Drážďany – Evropa – Svět se do začátku června v drážďanském Rezidenčním zámku představují tři výstavy zaměřené na tematiku recepce mimoevropského umění v západní společnosti. Jsou výsledkem dlouhodobého výzkumného záměru, který představuje umělecké a kulturní aktivity drážďanského dvora, německých i evropských vzdělanců a mecenášů v kontextu globální historie umění.

D R E S D E N – E U R O PA – W E L T (S T O R I E S I N M I N I A T U R E S , G L O B A L P L AY E R , W O M E N C R O S S M E D I A) místo: Residenzschloss, Drážďany termín: 3. 3.–5. 6. 2017 www.skd.museum

Autoři projektu vycházejí ze slavné kulturní historie města Drážďan, které bylo především v průběhu 16. a 17. století otevřené umělcům a umění celého světa. Drážďany této doby představovaly důležité místo mezinárodní kulturní výměny, jak o tom dodnes svědčí zdejší vynikající sbírky mimoevropského umění. Výstavní projekt mimo jiné ukazuje, že globální umělecká scéna není specifikem pouze současné doby, ale rozvíjela se prostřednictvím kulturních, vědních i obchodních transferů již v minulých historických obdobích. Každá ze tří výstav představuje určitý specifický pohled na problematiku vzájemného dialogu mezi evropským prostředím a asijskými a africkými kulturami. Kurátoři si na základě nejrůznorodějších uměleckých děl nebo etnografických předmětů, které z velké většiny pocházejí z Drážďanských státních uměleckých sbírek (Staatliche Kunstsammlungen Dresden), kladou široký okruh otázek definujících různá transkulturní témata. Tento přístup umožňuje velmi kreativně a novátorsky pracovat s historickými sbírkovými předměty v rámci nejmodernějších muzejních a uměleckohistorických koncepcí. Historický sbírkový materiál se tak dostává do zcela aktuálních kontextů, zkoumajících například problematiku genderu, mezikulturní přesahy vizuálních symbolů, cirkulaci archetypálních motivů nebo formálních uměleckých postupů. Všechny tři výstavy jsou spíše komorního rázu, i když představují důležité oblasti současného bádání v oblasti světové historie umění. I proto je škoda, že jsou v rámci rozsáhlých prostor Rezidenčního zámku značně rozptýleny. Pro návštěvníka, který si chce prohlédnout všechny tři výstavy, představují jejich různé lokace určitou slabinu. Bez podrobného zkoumání půdorysů zámku a vydatné pomoci kustodů je vcelku problematické objevit zejména menší výstavy Women Cross Media a Global Player. První jmenovaná

je navíc nelogicky instalována v rámci stálé expozice historického uměleckého řemesla Neues Grüne Gewölbe. Celkové vyznění by tak určitě posílila větší prostorová návaznost jednotlivých částí tohoto ideově velkoryse pojatého projektu.

Indické inspirace Největší rozsah má v rámci výstavního projektu prezentace vzácného souboru indické malby ze sbírek Grafického kabinetu (Kupferstich-Kabinett), který je vůbec poprvé představen veřejnosti. Jedná se o jedinečný konvolut maleb, zahrnující dvě historické sbírky, které v mnoha ohledech dokazují dlouhodobý zájem německého prostředí o indické umění a kulturu. První část se zformovala na drážďanském dvoře mezi lety 1731 až 1733 na sklonku vlády kurfiřta Augusta II. Silného (1670–1733). Druhá sbírka, zahrnující téměř 80 indických maleb, byla získaná v roce 1848 z pozůstalosti německého filologa a indologa období romantismu Augusta Wilhelma Schlegela (1767–1845). Sbírky obsahují především díla z konce 17. a raného 18. století z oblasti Dekánské plošiny v jižní části indického subkontinentu, která se rozvíjela pod vlivem mughalského malířství (Mughalové, dynastie v severní Indii, 1526–1858). Zastoupena jsou zde různá oblíbená témata indické malby; portrétní alba indických panovníků, výjevy ze zenány, uzavřené části domu, kterou obývaly ženy, nebo nejrůznější tradiční slavnosti a dvorské ceremonie. Vůbec nejstarším indickým dílem z drážďanských sbírek je album portrétních miniatur panovníků a vysokých úředníků z roku 1689, které se dokonce dochovalo ve své původní vazbě v perském stylu. Výstava se zaobírá vzájemnými uměleckými inspiracemi mezi Evropou a Indií, které se rozvíjely především v průběhu 17. století na základě aktivit evropských Východoindických společností. Přední místo v tomto směru zastával Amsterdam, kam se v hojném

75 MUHAMMAD ADIL SHAH Indie, malba z alba 46 miniatur, kolem 1668–1689, barvy a zlato, Kupferstich-Kabinett, Staatliche Kunstsammlungen Dresden

počtu dovážela indická umělecká díla, následně putující do nejrůznějších evropských uměleckých sbírek. Oblibu indického umění mezi nizozemskými vzdělanci a umělci dosvědčuje například Rembrandtova sbírka indických maleb s motivy portrétů vládců. Sám Rembrandt se ve své tvorbě touto sbírkou inspiroval, jak dokazuje v Drážďanech i jedna z jeho grafik. Indická malířská díla byla na evropských dvorech často vnímána jako exotické kuriozity nebo atraktivní dekorativní objekty, což dokonale dosvědčuje nástěnná výzdoba tzv. Millionenzimmer na vídeňském zámku Schönbrunn, tvořená několika desítkami kartuší vytvořených z indických a perských maleb. Několik ukázek z této série je opět součástí drážďanské výstavy. Do Indie se v této době dostávaly evropské grafiky a menší umělecké objekty, které v mnoha směrech ovlivnily nejen formální stránku indického malířství, ale také kulturní kontext, především v oblasti přebírání některých křesťanských motivů do indického umění. Součástí výstavy je také část věnovaná praktickým ukázkám tvorby a především restaurování indických malířských děl, na kterém němečtí experti spolupracovali s odborníky z Indie. Vzhledem k tomu, že značnou část exponátů tvoří malířská alba, kde je možné ve vitríně ukázat pouze některou ze stránek, využili kurátoři pro prezentaci také jejich digitalizované verze.

Král všech Afričanů V komorních prostorách tzv. Studiola je instalována výstava Global Player, zaměřená na recepci mimoevropských kultur v prostředí drážďanského dvora. Výstava prostorově i ideově navazuje na stálou expozici, představující nejrozličnější předměty drážďanské renesanční Kunstkomory, kterou založil saský kurfiřt August (1553–1586). Výchozím bodem výstavy je právě období vlády tohoto panovníka, které představovalo velký kulturní, vědní i hospodářský rozkvět

inzerce

JOSEF ŽÁČEK ANTI CORPS

GALERIE HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY COLLOREDO -MANSFELDSKÝ PALÁC KARLOVA 2, PRAHA 1

ČTĚTE BUBÍNEK REVOLVERU www.revolverrevue.cz

3/3 –18/6/2017 WWW.GHMP.CZ FREE ENTRY

Untitled-9 1

JIŘÍ THÝN HLEDÁNÍ MONUMENTU II 19.4. – 28.5.2017

Marian Palla Retrospektiva o dějstvích A Retrospective in 7 Acts 21. 4.– 6. 8. 2017 Finanční podpora / Financial support

Pražákův palác Pražák Palace Husova 18, Brno www.moravska-galerie.cz

Dům umění města Brna The Brno House of Arts

www.dum-umeni.cz

28.03.17 23:32

87. lekce

text Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátorem Moravské galerie v Brně.

Manuál pro milovníky současného umění Imagine „Představte si tu radost, když se jednoho dne ponoříte do své knihovny a vlastním úsilím například objevíte, že kresba, která se levně nabízí v nějaké zastrčené zahraniční aukci, je přípravnou studií k významnému českému obrazu.“ Tuto výzvu obsahuje desatero, které byste měli znát, než začnete sbírat umění. Pro čtenáře speciální přílohy Investice do umění jej sestavila Naďa Klevisová, redaktorka Hospodářských novin. Věta je vytržena z bodu „Učte se“, kde je vyzdvihována nutnost sebevzdělávání sběratele a budování vlastní knihovny. Noviny i s přílohou jsem dostal zdarma ve vlaku. Se zájmem jsem ji prolistoval, i když do umění investuji převážně čas, a za něj dostávám peníze, které stačí, abych přežil a občas se nestřídmě pobavil, nikoli na zpětné investice do umění. Situaci, kterou popisuje redaktorka, si představit umím, dokonce si neskromně dovolím tvrdit, že jsem jí párkrát zažil. Radost je zpočátku skutečně velká, ego se dme jak Maroldovo panorama. Jenže ouha, co dál? Sám si ji přeci nekoupíte, i kdybyste zapomněli na etický kodex pracovníka muzea, stavební spoření kvůli nějaké skice přece nevyberete. Vlastnictví unikátu zahřeje na duši, ale nikoli na zbytku těla. Pokud svůj objev budete chtít uplatnit v práci, to znamená ve veřejné muzejní instituci, zkomplikujete život sobě i okolí. Na mimořádnou akvizici nejsou v rozpočtu peníze. Můžete požádat, respektive na kolenou prosit zřizovatele o mimořádnou dotaci. Po mnoha ústních i písemných zdůvodněních ji možná nakonec vyloudíte, ale musíte slíbit, že to je skutečně naposledy, co jste si něco takového troufl chtít. Čas pracuje proti vám, protože se jedná o aukci. Nakonec třeba kresbu přeplatí někdo jiný, protože se díky složitému shánění financí nepodařilo informaci udržet v tajnosti. Takže veškeré

vynaložené úsilí a ponížení nakonec vyjde nazmar. Někteří kolegové podobné situace řeší jako převozník z pohádky. Zavolají kurátorovi z jiné instituce, že se na aukci draží neskutečně unikátní umělecké dílo, které naprosto dokonale zapadá do sbírek právě té jeho instituce. Byla by přece fatální chyba, kdyby uniklo a ztratilo se v neznámé soukromé sbírce. Oslovený kurátor převezme pomyslné pádlo, a musí podstoupit celé výše popsané martyrium místo volajícího nebo rychle předat pádlo do další instituce. Tato metoda má tu výhodu, že všichni postupně nabudou pocitu, že pro získání unikátu udělali všechno, co bylo v jejich silách. Skutečný kurátorský rutinér pak pustí ze zřetele podobné objevy jako rybář podměrečnou rybu. Moc kostí, málo masa. Představa, jak miliardář buduje knihovnu, aby vlastními objevy nakonec ušetřil řádově několik desítek tisíc korun, zní rovněž absurdně. Radost z levněji zakoupeného Štyrského asi nevyváží štěstí z nepřátelského převzetí podniku. Výhoda bohatých spočívá v tom, že jsou bohatí, nikoli v tom, že sedí v knihovně. Nemusí přeci umění nakupovat pod cenou. Dokonce se zdá pravděpodobné, že kdyby seděli v knihovně, tak by nebyli tak bohatí, jak jsou. Toto tvrzení může směle potvrdit většina z těch, co sedí v knihovnách. Chudí by bohatým neměli radit, aby si šli sednout do knihovny, ale aby si koupili informace od lidí, kteří v těch knihovnách sedí. Je to stejné, jako kdyby bohatí naopak radili chudým akademikům, aby neseděli v knihovně, ale zažili skutečnou radost na burze. Představte si raději ideální svět, kde se potkávají peníze a studium v knihovnách a společně vytvářejí úžasné veřejné i soukromé sbírky. Není to utopie, podobně jako není utopií svět bez válek. Všechnu moc imaginaci.

C ARL SPI T ZWEG: DER BÜCHERWURM 1850, olej na plátně, 49,5 × 26,8 cm, Museum Georg Schäfer, Schweinfurt Georg Schäfer (1896–1975) byl německý průmyslník a sběratel. Jeho sbírka malířství 19. století je od roku 2000 vystavena v muzeu ve Schweinfurtu v Bavorsku, které nese jeho jméno.

tipy

Pocta Flusserovi

Nejsou dívky jako dívky

Šimotová v Budějicích

Expolodovaná fotografie

kdy 5. 4.–7. 5. 2017

kdy 15. 3.–7. 5. 2017

kdy 24.3.–21. 4. 2017

kdy 18. 3.–6. 5. 2017

co Bezedno: Vilém Flusser a umění

co Předběžný portrét mladé dívky

co Adriena Šimotová: A takové je ticho (II.)

co Hynek Alt: Deep Purple

kde GAMU, Praha

kde PLATO, Ostrava

kde Dům umění, České Budějovice

kde Drdova Gallery, Praha

Fotograf Pavel Brunclík pečoval o Adrienu Šimotovou (1926–2014) v posledních letech jejího života a po smrti autorky se díky nadačnímu fondu stará o její odkaz i dílo jejího manžela Jiřího Johna. V Domě umění je vystavena Šimotové pozdní tvorba od počátku 90. let po poslední díla, která byla také k vidění na výstavě ve White Gallery v Osíku u Litomyšle (2012) pár let před autorčinou smrtí. Tvorba jedné z našich nejpodsatnějších umělkyň druhé poloviny 20. století krouží kolem tématu tělesnosti, absence a prostoru, který ji obklopoval a částečně i věznil, poté, co měla v důsledku úrazu problémy s pohybem.

Samostatná výstava Hynka Alta představuje nové práce, které si hrají s médiem fotografie jako kočka s myší. Chvíli je zahnána do kouta, když v galerii najdeme ručičkové hodiny, které sice ukazují (aktuální?) čas, jsou ale přitom projekcí digitálně vyrenderovaného „objektu“. Reference k realitě zde tedy selhávají, respektive stojí na důvěře a risku. Různě zvětšené fotografie raketoplánu Challeneger zase odkazují k pokusu o únik z bezvýchodné situace, když se nabízejí návštěvníkům k odnosu a rozšíření. Nakonec myšce pomůže, když se tváří jako mrtvý brouk – to když si nejsme jisti, zda se jedná o Altovy zmuchlané fotografie, nebo reálné kameny.

Teoretik médií narozený v roce „Mladá dívka není vždy mladá; 1920 v Praze patří k zásadním stále častěji dokonce ani není intelektuálům dvacátého století; ženou“, píše se v Předběžném jeho myšlenky jsou přitom pro materiálu k teorii mladé dívky. post-digitální přítomnost stále Vlivný a čtivý kriticko-filozofický aktuální. Současnému umění je esej skupiny, která si říká Tiqqun, zkoumání mediální reality, virbyl vydaný v roce 1999. Ačkoliv tuality a možností jejich vzájemse v našem prostředí jednalo ných vztahů blízké a Flusserem se dosud o spíše neznámý text, nařada autorek i autorů inspirovala. šel kurátor Michal Novotný spolu Výstava představí archivní mates Danielou a Lindou Dostálkovými riály doplněné uměleckými díly desítku autorek a autorů, kteří se autorů, kteří s Flusserem spolujím inspirovali a nebo lze jejich pracovali nebo se k jeho odkazu díla tímto konceptem zaštítit. hlásí. Najdeme mezi nimi jiného Výstava zahajuje další periodu ve českého rodáka Haruna Farockiho, fungování Galerie PLATO v OstraAndrease Müller-Pohle a z tuzem- vě, která po dobu rekonstrukce ských umělců Jiřího Hankeho, Jinových prostor sídlí, příznačně řího Skálu nebo Martina Kohouta. pro aktuální výstavu, v bývalém Součástí výstavy je i dvoudenní obchodě s látkami. sympozium. 1 J I Ř Í H A N K E : K L A D N O, 1989

2 P O H L E D D O V Ý S TAV Y PŘEDBĚŽN Ý POR T RÉ T ML ADÉ DÍ VK Y foto: PLATO Ostrava

3 A D R I E N A Š I M O T O VÁ : Ž I D L E – PA Š I J E ( Z C Y K L U M A G I E V Ě C Í V I ) 1991, Galerie Klatovy / Klenová

4 P O H L E D D O V Ý S TAV Y DEEP PURPLE

GERHARD RICHTER 26/4!–!3/9/2017 PALÁC KINSKÝCH STAROMĚSTSKÉ NÁMĚSTÍ NÁRODNÍ GALERIE V PRAZE

BETTY, 1977, OLEJ NA PLÁTNĚ, 30 CM × 40 CM, ML DEP. 7345, MUSEUM LUDWIG, COLOGNE, GERMANY

POŘADATEL

VE SPOLUPRÁCI

ZA PODPORY

NGPRAGUE.CZ DE-TSCH.EU

VÝSTAVA SE KONÁ V RÁMCI

PARTNEŘI

PARTNEŘI VÝSTAVY

GENERÁLNÍ MEDIÁLNÍ PARTNER

HLAVNÍ MEDIÁLNÍ PARTNER

OFICIÁLNÍ DOPRAVCE

inzerce

Pořádá Asociace starožitníků České republiky

Novoměstská radnice 20. – 23. 4. 2017 Karlovo náměstí 1/23, Praha 2

prodejní veletrh starožitností Návštěvní hodiny – Opening hours: 20. – 22. 4. 2017 | 10:00 – 19:00 23. 4. 2017 | 10:00 – 17:00

ANTIQUE FAIR Vstupné – Entrance: 100,– Kč Důchodci a studenti: 80,– Kč

www.asociace.com

inz_190x119_osvit.indd 1

28.02.17 17:44

artmix BRATISLAVA

DOX Materiál 307 (do 8. 5.); Architektura VII. dne (do 22. 5.) Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz

Danubiana Meulensteen Art Museum Crossing Borders (do 28. 5.) Vodné dielo, Bratislava – Čunovo / www.danubiana.sk

Galerie AVU Kolektiv autorů: Ptal se vítr někoho (do 20. 4.) U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz

Galerie NOVA Cena Galerie Nova – 2. ročník. (od 16. 4. do 16. 5.) Baštová 2, Bratislava / www.galeria-nova.sk

Galerie Futura Marek Meduna: Horko a mlha; Ondřej Vicena: Velmi reálné, kolektiv autorů: Rozptýlený disk (vše od 25. 4. do 11. 6.) Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraproject.cz

Dům umění města Brna Sam Lewitt, Cheyney Thompson (od 19. 4. do 30. 7.); Jiří Thýn (od 19. 4. do 28. 5.) Malinovského náměstí 2, Brno / www.dum-umeni.cz

Galerie Gema / Galerie Nová síň Jan Šafránek: Barevný svět lidí (od 20. 4. do 9. 6.) Voršilská 139/3, Praha 1 / www.gemagalerie.cz Galerie Havelka Legendy GR2 počtvrté: Veronika Holcová (od 15. 4. do 20. 4.), Tomáš Vaněk (od 22. 4. do 27. 4.), Kateřina Šedá (od 29. 4. do 4. 5.) Martinská 4, Praha 1 / www.galeriehavelka.cz Galerie Kuzebauch David Vávra (do 12. 5.) Říčanova 19, Praha 6 / www.galeriekuzebauch.com Galerie MeetFactory Kolektiv autorů: Universal Hospitality (do 28. 5.) Ke Sklárně 3213/15, Praha 5 / www.meetfactory.cz Galerie Millennium Tomáš Lahoda: Extatic – obrazy série Ad Paintings (do 7. 5.) Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie NoD Daniel Vlček; Pavel Karafiát (obojí do 21. 4.) Dlouhá 33 Praha 1 / www.nod.roxy.cz Galerie pod Palmovkou Jana Harant: BAUMAX x BOHNICE x AVU (do 6. 5.) Zenklova 34, Praha 8 / www.anyart.cz Galerie Rudolfinum Eberhard Havekost: Logik (do 2. 7.) Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie U Prstenu Tereza Holá, Hynek Skoták: HORNYBORN (do 5. 5.) Jilská 14, Praha 1 / www.facebook.com/galerieuprstenu Galerie Zdeněk Sklenář Střížek z Číny 2005 (do 15. 4.) Salvátorská 6, Praha 1 / www.zdeneksklenar.cz Galerie 1 (MÚ Praha 1) 15 let Školy kreativní fotografie v Praze (do 29. 4.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz Hunt Kastner Basim Magdy (do 15. 4.) Bořijovova 85, Praha 3 / www.huntkastner.com Museum Kampa České a slovenské umění šedesátých let (do 23. 4.); Josef Hampl (do 23. 4.); Adolf Born (od 28. 4. do 30. 7.) U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz Národní galerie v Praze Magdalena Jetelová (do 3. 9.); Aj Wej Wej (do 7.1. 2018); František Skála (do 3. 9.) Dukelských hrdinů 47, Praha 7 / Valdštejnská jízdárna / www.ngprague.cz Trafo Galerie Michal Škapa: Analfabet (do 30. 4.) Holešovická tržnice, Hala 14 / www.trafacka.cz

BRNO

Dům Pánů z Kunštátu Mezi – obrazy: Archiv kameramana Jaroslava Kučery (od 19. 4. do 11. 6.) Dominikánská 9, Brno / www.dum-umeni.cz Moravská galerie v Brně Marian Palla; Jana Kalinová (obojí od 21. 4. do 6. 8.) Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz Muzeum města Brna Nedělní korzo (do 23. 5.); Jan Dvořák (od 20. 4. do 2. 7.) Špilberk 210/1, Brno / www.spilberk.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Miloslav Troup; Friedrich Feigl; Petr Kubeš (vše do 16. 4.); Alén Diviš (od 23. 4. do 9. 7) U Černé věže 22, České Budějovice / www.ajg.cz Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Impresionismus (do 18. 6.); Válečný plakát 1914–1918 (od 14. 5. do 1. 10.) Hluboká nad Vltavou 144 / www.ajg.cz

Dům umění Adriena Šimotová (do 22. 4.); Smiljan Radic, architecture (od 27. 4. do 28. 5.) Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice / www.ducb.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění Kolektiv autorů: Možnosti malby (do 23. 4.) Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz Galerie výtvarného umění – Retromuseum Plastimat (do 30. 4.) Krále Jiřího z Poděbrad 17, Cheb / www.gavu.cz

CHRUDIM

Výstavní síň Chrudim Roman Trabura (do 16. 4.); Michal Burget (od 26.4. do 18.6. ) Nábřeží Karla Čapka 6, Chrudim / www.vystavnisinchrudim.cz

JIHLAVA

Oblastní galerie Vysočiny Jiný život momentky (do 16. 4.); Kolektiv autorů: Současná polská malba (od 28. 4. do 4. 6.) Komenského 10, Jihlava / www.ogv.cz Oblastní galerie Vysočiny – Galerie Alternativa Tereza Brussmannová, Filip Hauer: Nikdy nekončící příběh, život po umění (do 30. 4.) Masarykovo náměstí 24, Jihlava / www.ogv.cz

Dům Gustava Mahlera Huck Finn: Obrazy od Seiny (do 30. 4.) Znojemská 4, Jihlava / www.mahler.cz

KLATOVY

GKK – Galerie U bílého jednorožce Viktor Pivovarov: Dědečku, viděl jsi boha? (do 4. 6.) Náměstí Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec František Tkadlík (do 18. 6.); Písmo v obraze (do 21. 5.); Richard Loskot: Základní výzkum (do 21. 5.); Anna Hulačková (do 25. 6.) Masarykova 14, Liberec / www.ogl.cz Galerie PROSTOR 228 Evžen Šimera (do 30. 4.) Studničná 227 (vchod z Perlové), Liberec / www.prostor228.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění Richard Konvička (do 23. 4.); Petr Menš (od 5. 5. do 11. 6.) Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

MĚLNÍK

Galerie Ve Věži Lenka Kahuda Klokočková: Květy a plody (do 7. 5.) 5. května – Pražská brána, Mělník / www.mekuc.cz

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Ruské malířství 19. a počátku 20. století. (do 12. 11.); Julius Mařák a jeho žáci jako grafici (do 18. 6.) Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Podoby eucharistického Krista ve vizuální kultuře (do 10. 9.) Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz MUO – Muzeum moderního umění Okamžité chrámy (do 11. 6.); Fascinace skutečností (od 20. 4. do 10. 9.); Adolf Hölzel: Kresby (do 29. 10.) Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

OSTRAVA

Galerie výtvarného umění v Ostravě Tradice v proudu modernity (do 31. 12.) Jurečkova 9, Ostrava / www.gvuo.cz

PLZEŇ

Západočeská galerie v Plzni – Výstavní síň „13“ Světla, šero a temnoty. Umění českého 19. století (do 21. 5.) Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz Západočeská galerie v Plzni – Masné krámy Interiéry duše, umělecké bytování v prostoru Loosových plzeňských architektur (do 30. 4.) Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz Galerie města Plzeň Time Travel – Historical Reenactment (do 4.6. ) Náměstí Republiky 40 , Plzeň / www.galerie-plzen.cz

RAKOVNÍK

Rabasova galerie Jaroslav Beneš, Miroslav Machotka (do 18. 6.) Vysoká 232, Rakovník / www.rabasgallery.cz Rabasova galerie - Nová síň pod Vysokou bránou Nové sdružení pražských umělců (do 14. 5.) Vysoká 226, Rakovník / www.rabasgallery.cz Výstavní síň na radnici Výtvarný kroužek GZW (do 30. 4.) Husovo nám. 27, Rakovník / www.rabasgallery.cz

TEREZÍN

Památník Terezín: Muzeum ghetta Plakáty 1947 - 2017 (od 6. 5. do 30. 6.) Komenského 148, 411 55 Terezín / www.pamatnik-terezin.cz

INZERCE

PRAHA

vizuál

Start televize Nova Také televizní programy mají svůj vizuální styl: počínaje znělkami jednotlivých pořadů přes podobu studií a oděvy moderátorů až po grafické titulky, doprovodné melodie a předělové animace. Na počátku 90. let ještě v této oblasti doznívala šedá realita normalizační éry. V únoru 1993 však byla udělena licence k vysílání televizi Nova a Vladimír Železný prohlásil, že design má být jedním z důležitých nástrojů, kterými osloví tuzemského diváka: „Chceme být televizí veselejší, než je veřejnoprávní. Chceme používat elektronických, grafických, počítačových a výtvarných postupů, které vytvoří komplexní image televize, jež bude působit na veřejnost.“ Převedení jeho idejí do reality probíhalo pod taktovkou absolventa kesselské Kunsthochschule a zakladatele českého Media archivu Petra Vrány. Jeho tým navrhl nejen slavné logo s červenou spirálou, ale postupně připravil téměř 40 znělek pro

mezníky ve vysílání i pro jednotlivé pořady. Za zmínku stojí úvodní „jingly“ Snídaně s Novou, Vox Populi a Klip za klipem nabízející do té doby nevídaný televizní design: fantastické stroje, inspirované Jeanem Tinguelym, byly sestrojeny dle motivů jednotlivých pořadů a poté nasnímány z mnoha různých úhlů. V sérii rychlých střihů divák následně pozoroval ozubená kola osázená lívanečníky a čajovými konvicemi, robotické rameno zakončené obrazovkou či explodující přístroj plný lamp a elektronek. 4. února 1994 se na obrazovkách poprvé objevil záběr do hlubokého vesmíru… Kamera prolétla rojem meteoritů a doputovala až k poslednímu z nich, před nímž se její pohyb zastavil. Zazněl hrom a kolem balvanu se rozzářil výbuch zahajující vysílání televize, jež měla přinést, dle slov jejího ředitele, „dobrodružnější, pestřejší, inteligentnější a kultivovanější zábavu“. / LUKÁŠ PILKA

EBERHARD HAVEKOST

Generální partner General partner

101

LOGIK 6. 4. – 2. 7. 2017