ART+ANTIQUES 7-8/19

červenec a srpen 2019

109 Kč/5.10 €

132

NÁRODNÍ GALERIE PRAHA

GIACOMETTI VELETRŽNÍ PALÁC TRADE FAIR PALACE 18/7—1/12 2019 Partner výstavy Exhibition partner

Hlavní partner výstavy Main exhibition partner

NATIONAL GALLERY PRAGUE

Alberto Giacometti Kráčející muž I / Walking Man I, 1960 © Alberto Giacometti Estate (Fondation Giacometti, Paris + ADAGP, Paris) 2019

Partneři Partners

Za podpory Supported by

Generální mediální partner General media partner

Ve spolupráci s In cooperation with

2

POZNÁMKY K (DĚJINÁM) UMĚNÍ Tady nikdy nic nebylo (Milena Bartlová)

3

ZPRÁVY

4

SLOVENSKO A že vraj umenie nezmení svet (Jana Močková)

28

ANTIQUES Hotel Praha (Adam Štěch)

33

VÝSTAVA Za chrám, město a vlast. Olomoucký biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna uprostřed barokní Evropy (Michal Konečný)

55

VÝSTAVA 58. Benátské bienále (Michal Novotný, Marek Pokorný)

58

TÉMA Cesty na Měsíc (a zpět) (Tomáš Dvořák)

66

TÉMA Médium (Jakub Stejskal)

72

ROZHOVOR Ivan Mečl (Jiří Ptáček)

81

PORTFOLIO Přemysl Procházka (Viktor Čech)

84

ARCHITEKTURA Max Urban a sto let Ideální Velké Prahy (Markéta Žáčková)

92

ZAHRANIČÍ Manga v Britském muzeu (Karel Veselý)

100

ZAHRANIČÍ Vienna Biennale for Change (Lukáš Pilka)

104

RECENZE Laterna magika – Dekonstrukce a aktualizace (Anežka Bartlová) Brno Art Open 2019 / Jsem závislý objekt (Silvie Šeborová) Fauxthenticity (David Kořínek) KUBIŠTA – FILLA. Plzeňská disputace (Tomáš Klička) Monolog kominíka ve světě bez komínů (Pepa Ledvina)

112

KNIHA K čemu jsou architekti (Klára Brůhová)

120

MANUÁL PRO MILOVNÍKY SOUČASNÉHO UMĚNÍ Nápady čtenáře detektivek (Ondřej Chrobák)

K

do je z Teplic? Určitě řada lidí, kterých si je na místě vážit, ale jako Pražákovi mně v momentě, kdy jsem si tuto otázku položil, vytanula na mysli nevábná figura někdejšího dlouholetého teplického starosty Jaroslava Kubery, toho času předsedy Senátu Parlamentu České republiky. Ano, je to ten pán, který 25. února na pietním shromáždění připomínajícím jednasedmdesáté výročí pochodu studentů na Hrad pronesl tuto těžko uvěřitelnou větu: „Zatímco my si připomínáme oběti komunismu, skandujeme ‚komunisté nikdy více‘, totalita se nám vkrádá do našich domovů zcela jinak. Odlišnou cestou skrytou za korektnost, spravedlnost, slušnost, vnímavost, gender rovnost a tak dál.“ Mám nutkání se na tomto místě uchýlit k podobně jadrnému slovníku, jakým počastoval Ivan Mečl v rozhovoru Antonína Staňka, který – když toto číslo odcházelo do tisku – bohužel stále ještě zůstával ministrem kultury. V době, kdy je Miloš Zeman prezidentem, Tomio Okamura místopředsedou sněmovny a Jaroslav Kubera předsedou senátu, jsme ale naštěstí od hororu slušnosti a – bůh nás ochraňuj! – zhoubné ideologie genderismu jistě spolehlivě chráněni.

Ale proč na toto místo vlastně vůbec tahám jeden ze „selsky rozumných“ blábolů Kuberových? Proč mě vůbec napadlo klást si zrovna teď otázku, kdo je z Teplic? Může za to kolega Skřivánek. Během přípravy aukčního zpravodajství narazil na pozoruhodnou položku v aukci Christie’s: gotickou desku Madony s klečícím donátorem a svatými Janem Křtitelem, Bartolomějem, Máří Magdalenou a Lucií. Jako autor je u díla uveden „The Master of Teplice“, „aktivní cca v letech 1370 až 1400 v Benátkách a v oblasti Jadranu“.

Spojení evidentně italského mistra se severočeským městem vybudilo uměleckohistorické instinkty celé redakce. Stačil jeden email medievalistce a naší skvělé autorce Mileně Bartlové. Mistr nese jméno po „pseudopolyptichu“ z novogotického kostela v Dubí, které je od Teplic nějaké tři kilometry. Kostel nechal na přelomu 19. a 20. století postavit Carlos Clary-Aldringen podle vzoru chrámu Santa Marie Dell’Orto v Benátkách a nechal sem zároveň převézt pětidílný fragment většího oltářního retabula z Itálie. Právě kolem tohoto díla pak historici umění na základě stylové analýzy postulovali anonymního „Teplického mistra“, který měl být ovšem činný nikoli v ústeckém kraji ale v oblasti Veneta.

Na závěr je třeba se omluvit Teplicím, Juliu Payerovi, Dušanu Třeštíkovi, Josefu Vojtkovi i zástupům „obyčejných“ Tepličanek a Tepličanů, kteří všichni by si zasloužili mnohem více, aby jim byla na tomto místě věnována pozornost, nežli Kubera či bezejmenný mistr, který v Teplicích nikdy nebyl. Pepa Ledvina

Na obálce jsou použita následující díla: Fotografie z mise Apollo 8, 29. prosince 1968, foto: NASA; Litografická ilustrace k mystifikačnímu článku o objevu života na Měsíci (tzv. Great Moon Hoax), The Sun, 28. srpna 1835; Historická fotografie modelu Měsíce ve Field Museum v Chicagu, 1898, foto: Field Museum Library; Žena na Měsíci, režie: Fritz Lang, 1929, záběr z filmu; Georges Méliès: bez názvu – skica k filmu Cesta na Měsíc, 1902, inkoust na papíře, 23,7 × 33,9 cm, MoMA, New York; Fotografie z operačního střediska mise Apollo 11, 20. července 1969, foto: NASA. 7+8/2019 ART+ANTIQUES / Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Prusíkova 2577/16, 155 00 Praha 13-Stodůlky; tel: 222 352 580, fax: 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Pepa Ledvina (PL) / Redaktoři: Anežka Bartlová (AB), Kateřina Černá, Karolina Jirkalová (KJ), Tomáš Klička (TKL), Jan Skřivánek (JS) / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account Manager: Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Marta Hladíková, 222 352 575, marta.hladikova@ambitmedia.cz / obálka a grafická úprava: 20YY Designers (Petr Bosák, Robert Jansa, Adam Macháček) / Sazba: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Milena Bartlová, Klára Brůhová, Viktor Čech, Tomáš Dvořák, Ondřej Chrobák, Michal Konečný, David Kořínek, Tereza Koucká, Jana Močková, Michal Novotný, Lukáš Pilka, Marek Pokorný, Jiří Ptáček, Jakub Stejskal, Silvie Šeborová, Adam Štěch, Karel Veselý, Markéta Žáčková / Tisk: Těšínské papírny, s.r.o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín / Distribuce: Postservis Praha, PNS, a. s., Kosmas.cz, Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a. s. / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; artcasopis@ambitmedia.cz / Předplatné: Ambit Media, a. s., tel: 222 352 584, predplatne@ambitmedia.cz, www.centram.cz / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 12. 7. 2019. Příští číslo vyjde začátkem září. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

Zde je místo pro umění

Mystika hygieny (do 1. září) Běla Kolářová: Pohyb / čas (do 29. září) Josef Jíra (do 29. září) Stálé expozice evropského umění Oblastní galerie Liberec, Masarykova 14, Liberec (www.ogl.cz)

Zlepšite si kondíciu nákupom publikácií Slovenskej národnej galérie v galerijnom Kníhkupectve Ex Libris na Námestí Ľ. Štúra 4 v Bratislave...

... alebo si ich bezbolestne objednajte na www.sng.sk

Sen × skutočnosť Umenie & propaganda 1939 – 1945

Vladimír Dedeček Interpretácie architektonického diela

Prerušená pieseň Výtvarné umenie v časoch stalinskej kultúrnej praxe 1948 – 1956

Foto © Juraj Starovecký

www.gask.cz gASK — gALERIE STŘEDOČESKÉHO KRAJE BARBORSKÁ 51—53 / KUTNÁ HORA

FRIEND OF A FRIEND 30. 8. – 1. 9.

2019

Pořádá Aliance galerií současného umění, z. s.

PRAGUE

BERLINSKEJ MODEL / GALERIE TOBIAS NAEHRING (DE) CSU PRAHA / WELLCOME COLLECTION (UK) LUCIE DRDOVA GALLERY / WALDBURGER WOUTERS (CH) / DAMIEN AND THE LOVE GURU (BE) HUNT KASTNER / IVAN GALLERY (RO) LÍTOST / FLAT TIME HOUSE (UK) POLANSKY / FUTURE GALLERY (DE, MX) STONE PROJECTS / GALERIA WSCHÓD (PL) SVIT / LAMBDALAMBDALAMBDA (XK) / STEREO (PL) / XYZ COLLECTIVE (JP) ZAHORIAN & VAN ESPEN / VOLOSHYN GALLERY (UA)

FOAF.CZ

GENERÁLNÍ PARTNER

#foafprague

14

AUKCE

Mikuláš Medek: Akce I (Vajíčko), 1955–56, vaječná tempera a olej na plátně, 116 × 93 cm, cena: 57 040 000 Kč, Arthouse Hejtmánek 6. 6. 2019

57 mil. Kč Nový aukční rekord za obraz Mikuláše Medka.

Od Medka po Mrkvičku

St. Petersburgu. Od šedesátých let, kdy byl zakoupen přímo v Medkově ateliéru americkou lékařkou, nebyly o tomto obraze žádné zprávy a znám byl jen z černobílých reprodukcí. Pro svého českého klienta Hejtmánek – Tradiční zahradní aukce síně Akci II (Vlna) v přepočtu za 25 milionů Arthouse Hejtmánek ve čtvrtek 6. června korun vydražil právě majitel aukční síně byla velmi úspěšná. Prodalo se 81 procent ze Tomáš Hejtmánek. Podle vlastních slov 153 nabízených artefaktů a její celkový obrat o získání druhého z Medkových obrazů činil více než 93 milionů korun*. Velký podíl z Ameriky do své aukce usiloval několik na tom měl prodej obrazu Mikuláše Medka let a majitele k prodeji nakonec přesvědčil Akce I (Vajíčko), který vystoupal na 57 miliprávě rekordní prodej obrazu na Floridě. onů korun. Včetně něj bylo milionových děl Obě příbuzná a krátce po sobě vytvořená celkem šest, dalších 45 položek se prodalo plátna pak byla vůbec poprvé společně za částky vyšší než 100 tisíc korun. vystavena v Arthouse Hejtmánek v rámci Medkovo významné figurální plátno Týdne umění na konci dubna. Kromě exisAkce I (Vajíčko) z poloviny padesátých tenciální naléhavosti, se kterou v té době let bylo dlouhou dobu v soukromé sbírce Medek zobrazoval všední výjevy, jsou malby v New Yorku a v pražské aukci se objevilo spřízněné i tím, že jejich figury jsou modré. na základě úspěšné únorové dražby umělVšechny ostatní umělcovy postavy mají cova obrazu Akce II (Vlna) ve floridském vždy červenou barvu.

Josef Čapek: U pultu, 1933, olej na plátně, 80 × 50 cm, cena: 9 548 000 Kč, Arthouse Hejtmánek 6. 6. 2019

Co se při dražbě obrazu Akce I (Vajíčko) dělo na pražské červnové aukci předčilo veškerá očekávání. Startovalo se na minimálním podání necelých 10 milionů, přičemž se spekulovalo maximálně o tom, zda se obraz přiblíží ceně dosažené v únoru na Floridě. Oficiální předaukční odhad počítal s cenou 10 až 15 milionů korun. Licitační bitva se těsně před šestou hodinou večerní začala odehrávat výhradně v sále, kde čekala celá řada zájemců. Se zvedající se částkou jich však ubývalo a kolem sumy rovnající se horní hranici odhadu, zůstali dražitelé v sále pouze dva. Ti pak postupovali po půlmilionových příhozech až do kladívkové ceny 46 milionů korun, na kterou jeden z nich již nezareagoval.

Nový majitel s číslem 22 tak včetně provize za plátno nabídl více než 57 milionů korun, což je pro dílo poválečného umění na domácím trhu zcela nevídaná cena. V historii

AUKCE

15

Pieter Coecke van Aelst-následovník: Svatá rodina s andělem, 2. čtvrtina 16. stol., olej na dřevěné desce, 95 × 42 cm, cena: 620 000 Kč, Arthouse Hejtmánek 6. 6. 2019

tuzemských aukcí byly dražší pouze tři obrazy Františka Kupky. Poslední Medkovo aukční maximum pocházelo z konce května, kdy bylo v Galerii Kodl za necelých 10,7 milionu korun vydraženo plátno Zobrazení pohledu na nějakého svatého z poloviny šedesátých let. Oba malířovy obrazy, které se nyní dostaly z USA zpět do České republiky, budou s velkou pravděpodobností v příštím roce vystaveny na Medkově retrospektivě, která je naplánována do prostor Národní galerie.

Ze sbírky rodinného přítele bratří Čapků a jednoho z Pátečníků, lékaře Karla Steinbacha, pocházel rozměrný olej Josefa Čapka U pultu. Jelikož si jej Steinbach s sebou odvezl v roce 1939 do exilu do Spojených států, byl vystavován pouze jedinkrát těsně po svém vzniku, na přelomu let 1933 a 1934.

Tato reprezentativní práce Čapkových třicátých let začínala na částce 4,8 milionu, řada zájemců však cenu dostala až na 9,55 milionu korun.

Za milionové částky byly dále draženy obrazy Berounka a kopce, dílo Václava Špály z roku 1925 (3,7 milionu), krajina Útesy v Étretat Gustava Loiseaua ze samého počátku 20. století (3,6 milionu) a Pařížský bulvár v noci Konstantina Korovina (2,34 milionu korun). Šlo již o 11 Korovinův obraz nabízený na domácích aukcích. Poslední milionovou položkou byl klavír značky Petrof z majetku České filharmonie prodaný za vyvolávací cenu 1,8 milionu korun.

Ze starého umění se v domácí aukci vůbec poprvé objevilo dílo z okruhu vlámského malíře Pietera Coecka van Aelsta, dvorního malíře císaře Karla V. Velmi kvalitní deska s výjevem Svaté rodiny ze druhé čtvrtiny 16. století pocházela ze sbírky Esterházy a prodala se za 620 tisíc korun.

Vysokou cenu, 310 tisíc korun, zaplatil nový majitel za bronzový odlitek busty T. G. Masaryka od Vincence Makovského. Je to zároveň sochařovo nové aukční maximum.

Ze starožitností byl velký zájem o práce Vlastislava Hofmana, kterých se na trhu objevuje poskrovnu. Kubistická váza navržená pro Artěl a zhotovená v keramičce Graniton vystoupala až na 508 tisíc korun, nejvyšší cenu kdy vydanou za jeho dílo.

S cenou 434 tisíc korun skončil jeho bílý kameninový kávový servis ze stejné doby.

Nejdražším nábytkovým kusem se stal jedinečný biedermaierový zrcadlový skleník se zaoblenými skly na bocích, který vystoupal ze 112 tisíc na 372 tisíc korun.

S nejvyšším nárůstem, téměř 57násobkem minimálního podání, z aukce tentokrát odešla práce na papíře, soubor sedmnácti skic (portrétů) Jana Václava Mrkvičky.

Malíř s pseudonymem Ivan Mrkvička působil na přelomu 19. a 20. století více než tři desetiletí v Bulharsku, kde je považován za jednoho ze zakladatelů místního moderního malířství. Jeho práce jsou sběratelsky atraktivní, neboť se v aukcích objevují zcela ojediněle. Skicák začínal na částce 12 tisíc a po dlouhé licitaci ho získal zájemce na telefonu za 682 tisíc korun, nové umělcovo aukční maximum celosvětově. S velkým navýšením ceny se vydražil i malířův drobný olej na dřevěné desce s mužským portrétem (236 tisíc korun). Z prací na papíře dále vysoko vystoupalo i album pěti litografií Jana Zrzavého z roku 1918 (508 tisíc korun).

Tereza Koucká

* Není-li uvedeno jinak, zahrnují všechny ceny aukční provizi, která se u jednotlivých aukčních síní pohybuje od 15 do 25 procent.

Vlastislav Hofman (výrobce Graniton): váza, před 1914, kamenina, výška 32 cm, cena: 508 400 Kč, Arthouse Hejtmánek 6. 6. 2019

Jan Václav Mrkvička: studie portrétů (17 kreseb), kolem 1900, tužka, 26 × 20,5 cm, cena: 682 000 Kč, Arthouse Hejtmánek 6. 6. 2019

16

AUKCE

Akty od Teigeho a Drtikola Zezula – Specializovaná aukce fotografií, prací na papíře a starých tisků aukční síně Zezula, která se konala ve čtvrtek 30. května v pražské galerii společnosti na Malé Straně, vynesla 6,25 milionu korun. Kupce našla polovina z 245 nabízených položek. Jedna fotografie pokořila hranici milionu korun, dalších jedenáct snímků bylo draženo za částky nad sto tisíc korun.

Hlavní událostí byla dražba nově objevené koláže a dekalku Akt za záclonou od Karla Teigeho. Fotokoláž z přelomu třicátých a čtyřicátých let je na zadní straně signována a podle aukční síně pocházela z významné tuzemské fotografické sbírky.

Z vyvolávací ceny 600 tisíc se Akt za záclonou dostal až na částku 1,08 milionu korun, což je třetí nejvyšší cena za jakoukoliv fotografii vydraženou na domácím trhu. S výjimkou typografických realizací se Teigeho díla na trhu prakticky neobjevují.

Teigeho fotokoláž prošla světovým trhem v posledních deseti letech jediná, před pěti lety v rámci dražby sbírky českého surrealismu manželů Cullenových v Sotheby’s v Londýně. Prodala se v přepočtu za 2,8 milionu korun.

Dílem s nejvyšší vyvolávací cenou nicméně nebyla Teigeho koláž, ale jeden z charakteristických aktů Františka Drtikola. Snímek z konce dvacátých let, který je publikován v autorově dvousvazkové monografii, kterou v roce 2013 vydalo nakladatelství Svět, se prodal za první podání 840 tisíc korun. Dráž dosud byly na českých aukcích draženy jen dva Drtikolovy akty. Nabízeno bylo ještě šest dalších Drtikolových snímků, od raných portrétů až po kompozice s kartonovými figurkami. Prodala se jen polovina z nich a to za částky od 2 tisíc do 65 tisíc korun.

Novým autorským rekordem na domácím trhu je cena 432 tisíc korun za zátiší s flakónem parfému Styx Coty od Jaromíra Funkeho. Jiné jeho velmi podobné zátiší bylo shodou okolností týden před aukcí Zezuly vydraženo ve Vídni na aukci společnosti Westlicht za 390 tisíc korun. Funkeho zátiší z první poloviny dvacátých let, ve kterých hraje dominantní roli vržený stín, představují důležitý předstupeň autorových abstraktních kompozic z let 1927–29. Jedna z nich se před devíti lety na aukci Meissner-Neumann prodala za 270 tisíc korun, což byl autorův dosavadní rekord na českém trhu. Funkeho mezinárodní maximum drží jiný snímek z téhož souboru, který se v roce 2011 v New Yorku prodal za více než 6 milionů korun.

Za stotisícové částky bylo vydraženo hned pět fotografií Jaroslava Rösslera, přičemž ceny se pohybovaly od 120 tisíc do 204 tisíc korun. Jednalo se vesměs o Rösslerovy experimentální práce z šedesátých let a na všechny položky se přihazovalo. Nejvíce na snímek Loď pod mostem z roku 1965, který vystoupal ze 102 tisíc na 180 tisíc korun.

František Drtikol: Bez názvu, 1927–29, pigmentová fotografie na papíře, 20,3 × 28,6 cm, cena: 840 000 Kč, Zezula 30. 5. 2019

Karel Teige: Akt za záclonou, 1936–42, koláž a dekalk, tuš, 25,3 × 18,5 cm, cena: 1 080 000 Kč, Zezula 30. 5. 2019

Za vyvolávací cenu 192 tisíc korun se prodal solarizovaný portrét od Václava Zykmunda ze čtyřicátých let, což je druhá nejvyšší aukční cena za jeho fotografii. Další Zykmundovy nabízené práce byly draženy za částky kolem 60 tisíc korun.

Josef Sudek byl v katalogu zastoupen hned patnácti snímky různých žánrů a z různých období. Kupce našlo šest z nich.

Nejvíce se přihazovalo na zimní snímek z cyklu Okno mého ateliéru, který vystoupal ze 168 tisíc na 216 tisíc korun.

Novým autorským rekordem ve fotografické kategorii je cena 324 tisíc korun za Rentgenogram kruhu od Běly Kolářové. Za vyvolávací cenu 144 tisíc korun se prodal ještě Kolářové snímek z cyklu Abeceda věcí z let 1963–64.

Z nabízených grafik za nejvyšší cenu odešel barevný lept Lékař a smrt od rakouského malíře a grafika Iva Saligera. Rozměrný tisk vystoupal z 14 tisíc na 55 tisíc korun. Druhá jeho grafika, Sudičky, se prodala rovněž s nárůstem za 25 tisíc korun. JS

AUKCE

17

Další drahý Zoubek Sýpka – Nejdražšími položkami červnové aukce společnosti Sýpka byly dvě protějškové sochy Olbrama Zoubka Ctirad a Šárka z konce devadesátých let. Dvoumetrové plastiky z polychromovaného cementu byly nabízeny jako dvě samostatné položky a prodaly se s výraznými nárůsty za 720 tisíc korun každá. Za více než sto tisíc korun bylo vydraženo ještě dalších jedenáct položek a aukce dohromady vynesla 5 milionů korun.

Kupce našlo 53 procent z necelých dvou set nabízených uměleckých děl a starožitností.

Za statisícové částky byla dražena zejména díla členů Skupiny 42. Nabízeny byly obrazy od Kamila Lhotáka, Františka Grosse, Františka Hudečka, Karla Součka a Bohumíra Matala. Nejdráže z nich se prodal drobný Lhotákův obraz Na závodní dráze z roku 1967, který byl přiklepnut s výrazným nárůstem za 396 tisíc korun.

Jeden z nejvýraznějších nárůstů odpoledne zaznamenala sádrová verze slavné plastiky Orfeus od Jaroslava Horejce.

Polychromovaná socha, kterou v edici vydala firma J. Knobel, startovala na 120 tisících a několik zájemců končenou

cenu vyhnalo až na 300 tisíc korun. Z nabízených prací na papíře se nejdráže, za 156 tisíc korun, prodala grafika Zdeňka Sýkory 13 linií pro Karla Hynka Máchu. Úspěchem je také cena 66 tisíc za lept Adrieny Šimotové Pohled do soukromí z roku 1966.

Nového majitele našlo také 11 z 13 nabízených koláží Jiřího Koláře, nejvíce se bojovalo o roláž z roku 1968 s motivem Marie s Ježíškem, která vystoupala z necelých 30 tisíc na 53 tisíc korun.

V kategorii starožitností měl největší úspěch český design 70. a 80. let. Čtyři světla navržená Ladislavem Vrátníkem pro výstavní síň Mánes se prodala za 41 tisíc, devět skleněných kostek z obložení české ambasády v Tokiu od Pavla Hlavy odešlo s nárůstem za 36 tisíc a mosazné svítidlo Vlnovka za 29 tisíc korun.

Mezi neprodanými položkami mimo jiné zůstala nejdražší položka aukce, keramická soška Papagenoputto od Michaela Powolného, která byla nabízena za 550 tisíc korun (bez aukční provize). Jde o teprve druhý známý odlitek této plastiky, první se nachází ve sbírce vídeňského MAKu. JS

Jaroslav Horejc: Orfeus, návrh 1916, vyhotovila fa J. Knobel, patinovaná sádra, obecný kov, výška 82 cm, cena: 300 000 Kč, Sýpka 9. 6. 2019

Milionový Stratil a mnohem víc

Olbram Zoubek: Ctirad a Šárka, 1997, cement, polychromováno, částečně zlaceno, výška 225–230 cm, cena: 1 440 000 Kč, Sýpka 9. 6. 2019

1. Art Consulting – Poslední z velkých aukcí prvního pololetí, aukce společnosti 1. Art Consulting v neděli 9. června vynesla 56,8 milionu korun a nového majitele našly tři čtvrtiny ze 189 nabízených položek. Za milionové částky se prodaly dvě středověké a raně novověké listiny (viz článek na straně 19) a šest obrazů. Za částky nad sto tisíc korun bylo draženo dalších 67 děl, od starých mistrů po díla současných umělců.

Nové autorské rekordy zaznamenaly obrazy Theodora Pištěka, Václava Stratila, Jana Wojnara, Vladimíra Kokolii či Jaroslava Špillara.

Z klasické moderny se nejdráže prodala abstraktní kvašová studie Františka Kupky z roku 1923. Rozměrný kvaš je jednou z přípravných prací k obrazu Hora z rakouské sbírky Batliner a dosažená cena 3,86 milionu korun je novým mezinárodním rekordem za Kupkovu studii. Z Kupkových prací na papíře se dráž prodaly jen rané malby na kartonu V zahradě a Antropoides. Druhou milionovou položkou v této kategorii se stal obraz Jaroslava Krále Studentka. Drobný olej z roku 1935 vystoupal z 216 tisíc až na 1,18 milionu korun, což je třetí nejvyšší cena za Královo dílo. Druhý autorův obraz, kubistické Zátiší na stole z roku 1932, se prodal za 528 tisíc

18

AUKCE

Václav Stratil: Barvy krve, 1987, kombinovaná technika, olej, tuš, křídy, karton, 150 × 269 cm, cena: 1 080 000 Kč, 1. Art Consulting 9. 6. 2019

+368% Nárůst oproti předchozímu Stratilovu aukčnímu rekordu.

korun. Králova raná realistická krajina Trosky pak odešla za 90 tisíc korun. Za vyvolávací cenu 780 tisíc korun se ještě prodala jedna z pozdních abstrakcí Františka Foltýna, obraz Nonet z roku 1940.

Novým aukčním maximem je částka 3,68 milionu korun pro šestaosmdesátiletého Theodora Pištěka. Jedná se o třetí malířův obraz, který se v aukci prodal za více než tři miliony korun, poprvé však jde o jiný námět než o hyperrealisticky pojatý automobil. Obraz Stavba č. 2 z roku 1995 je příkladem Pištěkových geometrických abstrakcí z devadesátých let, které odkazují k fiktivním architekturám.

První milionový prodej zaznamenal o generaci mladší Václav Stratil, když jeho rozměrný obraz-kresba Barvy krve z roku 1987 vystoupal z 540 tisíc na 1,08 milionu korun. Autorovo dosavadní aukční maximum bylo necelých 300 tisíc korun za expresivní obraz Punk z konce sedmdesátých let.

Stratilovy několikametrové „černé kresby“ z osmdesátých let obecně patří mezi jeho nejvíce ceněné díla, v aukcích se však žádná dlouho neobjevila.

Za vyvolávací cenu 1,02 milionu korun se prodal obraz Hostina z roku 1990 od Jiřího Anderleho, který byl koncem ledna vydražen ve Francii za 800 tisíc korun a který jsme představovali v březnovém čísle. Jedná se o druhou nejvyšší cenu za Anderleho dílo. Dráže se na podzim 2016 prodal jen obraz Hudebníci z roku 1993, který na aukci stejné aukční síně vystoupal na nečekaných 1,14 milionu korun. Za 1,02 milionu korun byl vydražen ještě tři roky starý obraz Muž bez vlastností II od Jana Marty, který startoval na 780 tisících korun. Druhý nabízený Mertův obraz, o něco menší dětský portrét Styčný důstojník I. odešel s mírným nárůstem za 372 tisíc korun. Za milionové částky bylo

Theodor Pištěk: Stavba č. 2, 1995, olej na plátně, 200 × 250 cm, cena: 3 678 000 Kč, 1. Art Consulting 9. 6. 2019

celkem draženo již jedenáct Mertových obrazů, všechny v posledních třech letech.

S nárůstem z 408 tisíc na 588 tisíc korun se prodal obraz Západ slunce nad Rodeo Beach z roku 1993 od Vladimíra Kokolii.

Předchozí umělcovo maximum z letošního února bylo jen o 30 tisíc korun nižší, nutno však dodat, že privátně Kokolia své obrazy prodává i výrazně dráž. Autorským rekordem je také cena 300 tisíc za asambláž Igelitová báseň od Jana Wojnara z roku 1971, která startovala na 84 tisících korun. Druhou nejvyšší autorskou aukční cenou je částka 528 tisíc korun za obraz Jiřího Kovandy Útěcha z roku 1989.

Z umění přelomu 19. a 20. století se nejdráže prodaly krajina Cukrová nálada od Františka Kavána (480 tisíc) a obraz Venuše s amorky od Beneše Knüpfera (432 tisíc korun). Se střídavým úspěchem byly vydraženy dvě opakovaně nabízené malby – Nokturno (Hamburg) od Josefa Krále a U děda (Chodská rodina) od Jaroslava Špillara. Králův reprezentativní obraz se na trh vrátil po necelých osmi letech a jeho cena se za tu dobu snížila z 480 tisíc na 336 tisíc korun. Špillarův obraz od svého minulého prodeje v březnu 2012 prošel restaurováním a jeho cena stoupala z 96 tisíc na 288 tisíc korun.

Součástí nabízené kolekce byla i řada děl zahraničních autorů. Z nich nejdráže, za 960 tisíc korun se prodala kvašová Kompozice od spoluzakladatele De Stijl Maďara Vilmose Huszára. Za 780 tisíc korun našla nového majitele drobná dřevěná plastika od ruského suprematisty, Malevičova žáka Nikolaje Suetina. Z poválečného umění nejvíce zaujala tři a půl metru dlouhá grafika, tisk na plátno, od Hermana Nitsche. Figurální kompozice inspirovaná Leonardovou Poslední večeří se prodala za 504 tisíc korun. JS

František Kupka: Stoupání, 1923, kvaš na papíru, 47,5 × 31 cm, cena: 3 855 000 Kč, 1. Art Consulting 9. 6. 2019

19

AUKCE

Nejdražší notářský zápis Nejdražší položkou červnové aukce společnosti 1. Art Consulting se nečekaně stala středověká listina z roku 1406, která se prodala za rekordních 17,36 milionu korun, více než pětinásobek minimálního podání.

Kupcem notářského zápisu, který se týká sporu dvou bratrů o dědictví, byla Národní knihovna. Prostředky na koupi poskytlo v plné výši formou mimořádné dotace Ministerstvo kultury. „Dokument nám nabízí pohled do majetkových vztahů rodiny přes vzdálenost větší než půl tisíciletí, a to je unikát hodný naší pozornosti,“ komentoval v oficiální tiskové zprávě koupi ministr kultury Antonín Staněk a při návštěvě aukční síně den po aukci dodal: „Je to ta správná cesta, jak probouzet, podporovat a rozvíjet v našich občanech národní hrdost.“ Ředitel Národní knihovny Martin Kocanda význam listiny vysvětluje podobně neurčitě: „Notářský instrument by se dal připodobnit k dnešním soudním protokolům.

Takových dokumentů se logicky dochovalo velmi málo, protože měly většinou význam jen pro dvě strany sporu v tu danou dobu.

Dnes se jedná o důležitý vhled do tehdejší právní praxe.“ Na základě jakých posudků či doporučení se knihovna rozhodla pro koupi dokumentu a proč byla ochotna vydat čtyřikrát až pětkrát vyšší cenu, než stanovil posudek vypracovaný někdejším ředitelem Národní knihovny Vlastimilem Ježkem, Kocanda nesdělil. Sám odborníkem na středověk není.

Vzděláním je duchovní, pedagog a právník a před nástupem do knihovny patnáct let působil ve Vězeňské službě a tři roky byl vedoucím tajemníkem Českobratrské církve evangelické. Ježek, který rovněž není specialista na středověké rukopisy, se ve svém posudku odkazuje na posouzení Zdeňkem Uhlířem, dlouholetým pracovníkem Oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny, který zde nyní vede referát digitalizace historických fondů.

Názor, že jde o výjimečný dokument, který bylo třeba získat takřka za jakoukoliv cenu, v Lidových novinách rozporoval medievalista Libor Jan, profesor Masarykovy univerzity v Brně a vedoucí tamního Historického ústavu: „Takových úředních zápisů se v uvedené době vydávaly nikoli stovky, ale spíše tisíce kusů. Z tohoto hlediska tedy o žádný unikát nejde, stejně jako není unikátní jeho obsah. Knihovna, která zápis získala, začala vytvářet zdání, že jde o velmi vzácný právní dokument, který výrazně obohatí naše poznání. Není tomu nicméně tak, jde o ve své době běžnou agendu.“ Z institucionálního hlediska je překvapivé i to, že kupcem byla Národní knihovna, nikoliv Národní archiv, jenž opatruje většinu nejdůležitějších listin spojených s dějinami českého státu. Archiv však organizačně nespadá pod Ministerstvo kultury, ale pod Ministerstvo vnitra.

Antonín Staněk a Martin Kocanda probouzejí národní hrdost, foto: Profimedia

Národní knihovna v tiskové zprávě vydané den po aukci uvádí, že listinu „získala za 15,5 milionu korun“, což odpovídá kladívkové ceně. V médiích se ve stejné době objevila i cena včetně standardní provize aukční síně, tedy 18,2 milionu korun. Společnost 1. Art Consulting nakonec knihovně poskytla zhruba 30procentí slevu z provize, konečná cena tak odpovídá výše zmíněným 17,36 milionu korun. Podle tiskové mluvčí Národní knihovny Ireny Maňákové i provizi zaplatí ministerstvo. Knihovna podle ní měla s ministerstvem dohodnutý limit 15 milionů plus jeden příhoz na kladívku. Díky snížené provizi knihovna listinu nakonec získala o několik set tisíc levněji, než kolik byl připraven zaplatit dražitel, který skončil o onen jeden příhoz níže a který s podobnou slevou nemohl počítat.

Dosažená cena, ať již z provizí, či bez provize, je každopádně výjimečná, a to nejen v českém kontextu. Na aukcích Sotheby’s a Christie’s se například řadu let žádný takto drahý středověký či raně novověký dokument neobjevil. Rekord podle dostupných informací drží dopis conquistadora Juana Ponce de León, prvního Evropana, který v roce 1513 navštívil území dnešních Spojených států, odeslaný o rok

a půl dříve z Portorika. Před šestnácti lety byl v Christie’s v New Yorku vydražen v přepočtu za 13,7 milionu korun.

V domácím prostředí se ke srovnání nabízí jedině dvojice nově objevených listin z roku 1347 vztahujících se k založení Univerzity Karlovy, které univerzita loni zakoupila privátně údajně za 20 milionů korun. Historický a kulturní význam těchto dokumentů je nicméně výrazně větší než v případě nyní draženého notářského zápisu. Národní knihovna se již na únorové aukci 1. Art Consulting neúspěšně ucházela o jiný právní dokument, rozsudek z roku 1414 týkající se církevně-právních sporů o působení Mistra Jana Husa, který se nakonec prodal za 7,2 milionu korun.

Vedle představovaného notářského zápisu byla dražena ještě jedna pergamenová listina, potvrzení privilegií městečka Jindřichovice na Karlovarsku ze strany Jáchyma Šlika. Listina z roku 1612 se prodala za vyvolávací cenu 1,79 milionu korun.

Aukční katalog tuto položku původně představoval jako závěť vůdce protestanských stavů Jáchyma Ondřeje Šlika a dražba měla startovat na 4 milionech korun (bez aukční provize). Chybu aukční síň odhalila, až když už byl katalog vytištěný. JS

I N T E R N E T O VÁ A U K Č N Í S Í Ň

eSTAROŽITNOSTI.cz

Prázdninová aukce 15. 7. – 22. 8. 2019

Korunní 1143/84, Praha 10-Vinohrady mob.: +420 775 565 456, tel.: +420 222 950 200, e-mail: aukce@estarozitnosti.cz

AUKČNÍ TÝDEN PODZIM 2019 AUKCE UMĚNÍ 19. STOLETÍ Julius Mařák (Litomyšl 1832 –1899 Praha)

Srdečně Vás zveme na připravovanou předaukční výstavu obrazu Julia$Mařáka v%našich reprezentačních prostorách

Krajina z Krkonoš, olej na plátně, 84 × 145 cm Odhadní cena: 70$000 –100$000 € DOROTHEUM Ovocný trh 2/580 110 00 Praha 1 DOROTHEUM PALAIS DOROTHEUM Dorotheergasse 17 1010 Wien www.dorotheum.com

BLIŽŠÍ INFORMACE V PRŮBĚHU SRPNA NA INFO@DOROTHEUM.CZ NEBO NA$WWW.DOROTHEUM.COM

A R T ANTIQUES A R T Předplaťte si ART + ANTIQUES za 885 Kč. Získáte dárkový poukaz na 2 vstupenky do Divadla v Dlouhé na představení Sen v červeném domě v termínu dle vlastního výběru, předplatitelskou kartu ARTcard a přístup do elekronického archivu časopisu. www.artcasopis.cz Objednávejte na www.centram.cz. Nabídka platí pro standardní roční předplatné uhrazené do 2. 9. 2019.

Dárky jsou rozesílány novým předplatitelům v ČR do 5 týdnů od obdržení prvního čísla časopisu. Platí do vyčerpání zásob.

OSTRAVSKÉ DNY

SVĚTOVÉ PREMIÉRY ORCHESTRÁLNÍ SKLADBY AVANTGARDNÍ UMĚNÍ 18HODINOVÝ MARATON SOUČASNÁ OPERA VIRTUÓZNÍ SÓLA ZVUKOVÉ HAPPENINGY

22 – 31/ 31/8/2019 8 / 2019 FESTIVAL NOVÉ A EXPERIMENTÁLNÍ HUDBY

10. BIENÁLE WWW.NEWMUSICOSTRAVA.CZ POŘ Á DÁ

V E SPOLUPR ÁC I S

Z A FIN A NČNÍ PODPORY

HL AV NÍ MEDIÁ LNÍ PA R T NER

GENERÁLNÍ MEDIÁ LNÍ PA R T NER

28

ANTIQUES

HOTEL PRAHA: DEKORATIVNÍ DESIGN KOMUNISTICKÉ ELITY

Adam Štěch

Jedna z nejkontroverznějších staveb minulého režimu ve svých útrobách skrývala desítky unikátních uměleckořemeslných funkčních i dekorativních prvků, které vznikly v těsné spolupráci designérů a specializovaných výtvarníků. Bohaté vybavení a výzdoba legendárního hotelu Praha tvoří jednu z důležitých kapitol českého designu. Dnes už bohužel jen na stránkách knih, v muzeálních depozitářích a privátních sbírkách. „Hotel o sto dvaceti čtyřech pokojích, z nichž nejmenší má šestapadesát metrů čtverečních a největší, královské apartmá, téměř čtyři sta. Dokončen v roce 1981 jako hotel bez komerčního využití sloužící výhradně k ubytování státních návštěv. Hotel obestřený pověstmi do té míry, že ještě dnes nedokáže na stavbu řada lidí pohlédnout bez emocí. Stranický hotel, luxusní místo, které mělo být schopné žít v bezpečné vzdálenosti od ostatního světa a bez nutnosti styku s ním. Trochu bizarní ráj, v kterém určitě naleznete stopové prvky komunistické megalomanie, jedna z nejoriginálnějších staveb, které v Čechách v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let vůbec vznikly.“ Tak popsal fenomén hotelu Praha v časopise Blok v roce 2001 Jiří Macek. V té době u nás teprve začínal výrazněji vzrůstat zájem o design a architekturu období socialismu. Dnes je ale vše jinak. Hotel už sice nestojí, jeho legenda ale žije dál, a to nejenom prostřednictvím článků v lifestylových časopisech, ale i na stránkách odborných a fotografických publikací nebo v expozicích domácích a zahraničních galerií. Aktuálně se mu věnuje výstava v chebském Retromuseu, nedávno vyšly knihy Praha brutálně krásná, kterou editoval Ondřej Horák pro Scholastiku, a především publikace Hotel Praha, kterou editorsky připravil Pavel Karous pro nakladatelství BiggBoss. Londýnská galerie Sigmar také loni zakoupila více než dvacet kusů původního mobiliáře, aby seznámila londýnskou sběratelskou scénu s atraktivním příběhem nejenom designu a umění, ale především s dynamickými historickými a politickými souvislostmi obtisknutými v dílech hotelu Praha.

Samotná stavba představuje originální příklad organické a skulpturální architektury. Jsou to ale především interiéry, které jsou dokonalým ztělesněním moderního gesamtkunstwerku. Je to bezesporu jedno z nejpůsobivějších dekoratérských děl minulého režimu, propojujících architekturu, design a umění do velkolepého celku. Po demolici hotelu Praha v roce 2014 se jednotlivé kousky mobiliáře rozutekly do světa. Podělily se o ně jak sbírkové instituce, jako například UPM v Praze, tak i komerční subjekty, včetně aukce Cohn a obchodu Nanovo. Pomalu se stávají hodnotnými sběratelskými artefakty, přibližujícími dobu svého vzniku svou neskrývanou monumentálností a smělostí formálních řešení. I přesto, že vznikly pro potřeby komunistické strany, jejich design v mnoha případech následuje západní pozdně modernistické vzory a svou výtvarnou kvalitou se může rovnat podobně monumentálním dekoratérským celkům kapitalistického bloku. „Stavba hotelu Praha byla od počátku sedmdesátých let, kdy se zrodila myšlenka na luxusní a reprezentativní hotel pro stranické a vládní návštěvy, výrazně politickou záležitostí. V roce 1971 byla vyhlášena architektonická soutěž na návrh hotelu, v níž bylo osloveno několik autorských týmů. Nakonec zvítězil kolektiv architektů Sedláček – Todl – Pardyl – Paroubek – Navrátil. Projektovou dokumentaci zpracovával ve spolupráci s autory vítězného návrhu Pražský projektový ústav, konkrétně ateliér architekta Radovana Černého. Ten společně s architekty Paroubkem a Navrátilem vedl vypracování realizační dokumentace stavby za 800 milionů korun československých. Od soutěže k poklepání na

Jaroslav Paroubek, Arnošt Navrátil, Radek Černý, Jan Sedláček, Zbyněk Hřivnáč, Zdeněk Wasserbauer, bázen Hotelu Praha, 1981, foto: Filip Šlapal

základní kámen uběhly čtyři roky, celá stavba pak byla dokončena v roce 1981,“ psal v roce 2004 v časopise Art+Antiques Radek Váňa.

Na realizaci interiérů se podílely desítky architektů, designérů, umělců a řemeslníků, rozdělených do jednotlivých výtvarných skupin. Tyto skupiny pak měly na starosti jednotlivé části hotelu, ať už se jednalo o okázalé veřejné interiéry, nebo o podobu jednotlivých pokojů. Celek představuje kolektivní práci jedné generace českých designérů a výtvarníků mnoha oborů, včetně designu interiérů a nábytku, svítidel, porcelánu a keramiky, skla, textilií i dalších užitných předmětů.

Veškeré vybavení bylo pro interiéry navrženo exkluzivně.

V okázalých interiérech tak v období obecného nedostatku a nízké kvality stavebnictví i odborných profesí výrazně vyniká české řemeslo naplněné v dílech desítek výtvarníků. V oblasti designu nábytku a dalších funkčních prvků vyniká především jméno designéra Zbyňka Hřivnáče.

ZBYNĚK HŘIVNÁČ: NEZNÁMÝ HRDINA Hlavní interiérovou skupinu při stavbě hotelu Praha vedli Zbyněk Hřivnáč a Zdeněk Wasserbauer. Dostali na starost zařízení většiny společenských prostor. Hřivnáč měl s podobnými úkoly již mnoho zkušeností.

Narodil se v roce 1932 nedaleko Opavy a od padesátých let se podílel na některých významných interiérových projektech své doby, většinou reprezentativních prostor včetně československých ambasád a dalších velkých hotelů. Debutoval jako interiérový

dekoratér v druhé polovině padesátých let, kdy pracoval na výzdobě interiérů hotelu International, postaveného ve stylu socialistického realismu v roce 1956 podle návrhu architekta Františka Kadeřábka. Hřivnáčovo interiérové mistrovství se však plně rozvinulo až později v sérii menších projektů pro ČSA, především ve spolupráci s architekty Karlem Filsakem a Janem Šrámkem.

Projekty cestovních kanceláří v Praze, Sofii, Varšavě, Berlíně nebo Bělehradě představují velmi hodnotný interiérový soubor, na kterém si Hřivnáč vyzkoušel práci interiérového designéra a spolupráci s předními umělci včetně Stanislava Kolíbala, Evy Kmentové nebo Reného Roubíčka. Šedesátá a sedmdesátá léta jsou pro Hřivnáče nejvýznamnější z hlediska budování velkých mezinárodních projektů, především československých ambasád. Byla to nová velvyslanectví v Brasílii a Novém Dillí od architekta Karla Filsaka nebo v Londýně od Jana Bočana.

Ve Washingtonu pro změnu vytvořili Hřivnáč se Šrámkem interiér naší ambasády v historizující budově z padesátých let. Ve většině těchto projektů, včetně československé mise OSN v Ženevě, se nová brutalistická architektura surového betonu setkala s monumentálními a geometricky formovanými objekty Hřivnáčova a Šrámkova nábytku a dalších detailů.

Nové reprezentativní budovy se staly syntézou všech umění a představovaly vrchol československé užité dekorace. Mezi další Hřivnáčovy realizace, kde se podílel na tomto kolaborativním způsobu práce, patří hotel IHC v Praze nebo renovace vládní Benešovy vily. Tyto projekty nás přivádějí k samotnému hotelu Praha. Vždyť

34

CAROLUS DEI GRATIA EPISCOPUS OLOMUCENSIS

Michal Konečný

Život a svět olomouckého biskupa Karla II. z Lichtensteinu-Castelcorna je tématem letošní velké výstavy Za chrám, město a vlast.

Olomoucký biskup Karel z LichtensteinuCastelcorna uprostřed barokní Evropy, pořádané Arcidiecézním muzeem v Olomouci a Arcidiecézním muzeem v Kroměříži. Obě etablované instituce se prostřednictvím výstavy pokoušejí alespoň částečně splatit jistý „kulturní dluh“, který obě města vůči této významné osobnosti vrcholného baroka mají.

VÝSTAVA

35

Justus van den Nypoort podle Georga Matthäuse Vischera: Pohled na biskupskou rezidenci v Kroměříži s Libosadem v popředí, 1691, lept na papíře, Muzeum umění Olomouc

Na jaře 1673 obdržel olomoucký biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna nabídku ke koupi rozsáhlého a podle všeho i velmi kvalitního souboru obrazů a kreseb z majetku obchodníka a antikváře Franse von Imstenraedta. Soupis děl zněl více než slibně. Ve sbírce se měla nacházet plátna od slavných mistrů, jejichž pravost dokládala nejen pověst samotného Imstenraedta, ale i působivý původ; řada z obrazů totiž pocházela z majetku popraveného anglického krále Karla I. Stuarta a dalších anglických urozených sběratelů, kteří přišli o majetek během revoluce. Jednání o prodeji se táhla téměř půl roku. Byla však úspěšná. Do biskupova majetku nakonec doputovalo dvě stě dvacet dva obrazů a kreseb, za které Karel z Lichtensteinu-Castelcorna zaplatil jen na hotovosti závratnou sumu deset tisíc zlatých.

Biskup, aniž by to tušil, učinil jeden z nejvýznamnějších nákupů uměleckých děl v dějinách středoevropského sběratelství. Do jeho obrazárny se mimo jiné dostala tak slavná díla jako Tizianův Apollo a Marsyas, Dvojportrét Karla I. a jeho manželky Marie Henrietty Anthonise van Dycka, zlomek Veronesova obrazu s apoštoly či Madona s rouškou od Sebastiana del Piomba – obrazy, které jezdí do obrazárny zámku v Kroměříži obdivovat celý svět. ŘÍM – SALZBURG – OLOMOUC Biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna, pocházející ze starobylého a urozeného tyrolského rodu, který se v českých zemích usadil během třicetileté války, byl mimořádnou osobností. Mladý barokní intelektuál, sebevědomý aristokrat zapálený pro věc katolické víry, studoval nejdříve na jezuitském gymnáziu v Innsbrucku a následně církevní právo na univerzitě v Ingolstadtu; lze předpokládat, že součástí vzdělání budoucího církevního preláta byla i studijní cesta, která zřejmě vedla do vrcholně barokního Říma. Po návratu do střední Evropy jej čekaly kanovnické pozice u kapitul v Salzburgu, Olomouci a Pasově a perspektiva zajímavé kariéry v církevních službách.

Pokud se tak nestalo už v Římě, právě v Salzburgu, bohatém hlavním městě knížecího arcibiskupství, měl Karel z Lichtensteinu-Castelcorna, od roku 1654 děkan zdejší kapituly, možnost poznat všechny atributy okázalé reprezentace církevního knížete. Salzburg se pod vládou uměnímilovných arcibiskupů, jako byl Markus Sitikus Hohenems, Paris Lodron a Quidobald Thun-Hohenstein, proměnil v jedno z nejdůležitějších center zaalpské barokní kultury, právem označované jako „nejsevernější italské město“. Právě tam se mohl hrabě setkat s výstavnými paláci, letohrádky, zahradami, uměleckými sbírkami, rozsáhlými knihovnami a okázalým životním stylem, které jej ovlivnily po celý život.

V březnu 1664 byl Karel z Lichtensteinu-Castelcorna zvolen biskupem v Olomouci. To, co se mohlo jevit jako vrchol kariéry, byl ve skutečnosti značně obtížný a nevděčný úkol. Po třicetileté válce a vládě dvou habsburských biskupů, kteří v Olomouci nikdy nesídlili, byla celá diecéze ve značném rozvratu a stejně neutěšeně působil i biskupský majetek. Energickému biskupovi, oplývajícímu značnou autoritou, se podařilo nemožné. Díky jeho osobnímu nasazení se během poměrně krátké doby podařilo zavést pořádek uvnitř kléru, zavést nezbytné správní reformy a zahájit obnovu biskupských statků. Současně začal pracovat i na slávě biskupského majestátu.

Jak dokládá koncepce výstavy Za chrám, město a vlast, biskupská reprezentace Karla II. z Lichtensteinu-Castelcorna spočívala na čtyřech hlavních pilířích. Podobně jako další velmoži z řad církevní a světské aristokracie vrcholného baroka se i olomoucký biskup prezentoval jako stavebník, mecenáš, sběratel a osvícený vladař, věnující pozornost intelektuálním zájmům. Olomoucká část výstavy v Galerii Arcidiecézního muzea jej představuje především

Anthonis van Dyck: Anglický král Karel I. a jeho manželka Henrietta Marie, 1632–34, olej na plátně, 104 × 176 cm, Arcidiecézní muzeum Kroměříž

39

Bartholomäus Kilian podle Burkharda Schrammanna: Karel z Lichtensteinu-Castelcorna přijímá biskupský prsten, frontispis knihy Parise Gillea Infula Illustrissimo et Reverendissimo Domino Domino Carolo ex Comitibus de Liechtenstein Episcopo Olomucensi…, Salzburg 1664, Vědecká knihovna v Olomouci

Martin Antonín Lublinský, Karel II. z Lichtensteinu-Castelcorna, kolem 1680, olej na plátně, Arcidiecézní muzeum Kroměříž

VÝSTAVA

v roli mecenáše a intelektuála. Otevřena je základními informacemi o biskupově životě a díle, které doprovází řada jeho vyobrazení.

Mezi nimi hraje podstatnou roli jeho oblíbený umělec a poradce Martin Lublinský, který pro biskupa s jistými peripetiemi pracoval po celý život. Člen augustiniánského řádu se zjevnými intelektuálními zájmy biskupa opakovaně portrétoval a stal se také autorem jeho „mocenské ikonografie, vycházející zejména z jeho jména Lichtenstein – zářící kámen“. Oslava biskupa, ztotožňovaného se zářícím sluncem, osvětlujícím svými paprsky celou Moravu, se stala námětem několika grafických listů, zejména pak olomouckých univerzitních tezí, v nichž je církevní kníže prezentován jako ochránce věd a umění. Vedle Lublinského zaměstnával biskup i řadu malířů, pracujících na vybavení jeho rezidencí. Zpočátku, s ohledem na značné stavební výdaje, se jednalo zejména o umělce, pořizující kopie obrazů italských a vlámských mistrů z císařské obrazárny ve Vídni. Ve druhé polovině šedesátých let 17. století pro biskupa pracovali například Jan Kryštof Spiess, Filip Abbiati a Jan Černoch, jejichž spíše řemeslná úroveň však dlouhodobě nemohla vytříbenému vkusu hraběte z Lichtensteinu-Castelcorna vyhovovat.

Vedle těchto kopií, zasazených do patřičného kontextu, vysvětlujícího rané sběratelské strategie biskupa, jsou v další části výstavy vystřídány díly soudobých umělců, s nimiž hrabě udržoval kontakty prostřednictvím svých agentů. Šlo zejména o malíře, pohybující se v bezprostřední blízkosti císařského dvora ve Vídni. Jak dokládají dochované prameny, mnohá jejich díla vznikla na přímou biskupovu objednávku – jednalo se například o díla portrétisty Jana Thomase, začínajícího malíře a pozdějšího slavného freskaře Jonase Drentwetta, krajináře Hanse de Jode či Johanna Spillenbergera.

Mezi těmito malíři zastával zcela výjimečné místo nizozemský malíř a grafik Justus van den Nypoort, u něhož si biskup z Lichtensteinu-Castelcorna objednal album působivých pohledů na nově zřízenou Květnou zahradu s prospekty města Kroměříže, tamní biskupské rezidence a s ní související Podzámecké zahrady. Album, na němž Nypoort spolupracoval s rakouským kartografem Georgem Matthiasem Vischerem, představuje jeden z nejvíce ambiciozních biskupových uměleckých projektů. Prostřednictvím grafických listů, uvedených jeho portrétem, se snažil rozšířit věhlas svého nejmilejšího stavebního projektu a přilehlého biskupského rezidenčního města po celé Evropě.

Kroměříž se měla do povědomí učených mužů po celém kontinentu zapsat jako nezpochybnitelná metropole umění, stejně významná jako sídelní města biskupových kolegů v Salzburgu, Würzburgu, Trevíru a samotné Itálii. Souboru grafik sloužila za vzor podobná alba, která biskup jistě dobře znal; pohledy na zahradu vily Pamphili v Římě, vydané jejím majitelem princem Camillem Francescem Pamphili, byly například jedním z hlavních inspiračních zdrojů pro podobu soch v kroměřížském libosadu. V evropském kontextu tedy nebylo album ničím ojedinělým, ve střední Evropě té doby však nepochybně ano. Trvalo více než třicet let, než si kníže Antonín Florián z Liechtensteinu nechal vyhotovit podobné album s pohledy na svá sídla na Moravě a Rakousku.

Druhou část výstavy v Olomouci tvoří odkazy na biskupovy intelektuální zájmy. Významnými akvizicemi je zde hrabě z Lichtensteinu-Castelcorna představen jako zakladatel rozsáhlé knihovny na zámku v Kroměříži, patřící dodnes k největším historickým sbírkám knih na Moravě. Jádro knihovny tvořily knihy, které biskup získal ještě za svého působení v Salzburgu. Vedle nezbytné teologické, historické, právnické a lékařské literatury si obstarával zejména publikace o umění, popisy památek a architektonické vzorníky, sloužící jako zásadní inspirační zdroj pro jeho umělecké aktivity. V této části expozice je Lichtenstein-Castelcorn připomenut také jako protektor olomoucké univerzity, zakladatel piaristického gymnázia v Kroměříži, dobře informovaný muž využívající služeb sítě agentů upozorňujících na novinky z uměleckého světa, i milovník slavností, karnevalů a hudby, neváhající obětovat značné prostředky na provoz

Jan Brueghel st.: Selská rvačka, kolem 1610, olej na dubovém dřevě, 73 × 106,5 cm, Arcidiecézní muzeum Kroměříž

44

BIENÁLE

K aktuálně probíhajícímu 58. Bienále v Benátkách přinášíme dvě recenze. Jedna se věnuje kurátorované části, výstavě May You Live in Interesting Times, druhá recenze se pak zabývá přehlídkou díla Stanislava Kolíbala v Československém pavilonu. Zatímco Michal Novotný se zamýšlí nad komercionalizací bienálních přehlídek, Marek Pokorný uvažuje o vhodnosti načasování Kolíbalovy výstavy.

Performerská dvojice Eva a Adele pózuje před dílem Christopha Büchela, 58. Benátské bienále, 2019, foto: Internet

54

BIENÁLE

Memento evropského universalismu Marek Pokorný

Prezentace díla Stanislava Kolíbala v Česko-Slovenském pavilonu na Benátském bienále je nesporně správná volba. Symbolicky se právě jemu, jako zřejmě nejvýznamnějšímu a stále aktivnímu představiteli pozdní moderny a avantgardy u nás, dostalo satisfakce a pocty, že na přehlídce kombinující geopolitický a strategický pohled na dnešní umění a jeho instituce svou tvorbou zastupuje jednak svou zemi, jednak umělecké pozice spojené s jistým typem soustředění a přesvědčení o závazku, který umělecké dílo na sebe bere vůči dějinám a lidem.

Projekt připravený ve spolupráci s rakouským kurátorem Dieterem Bognerem je pokusem shrnout základní polohy Kolíbalovy tvorby po umělcově figurativním období. Opírá se tedy především o autorova východiska geometrická, minimalizující a lapidárně pojednávající fenomén času podmiňující otevřenost formy a lidské existence.

Jako uzly na provaze jsou v Benátkách zastoupeny práce dobře vystihující kánon jménem Kolíbal. Vynechány jsou jen trojrozměrné stavby z devadesátých let, geometricky stimulující prostorový vjem, a pro jejichž architektonickou pádnost se primárním zdrojem staly půdorysné berlínské kresby z roku 1988. Nicméně zkušenost těchto staveb, rozměrných striktních materializací geometrických vztahů, jako by doznívala ještě v Kolíbalových bílých reliéfech z poslední doby, v křehké a nezbytně obnovované kresbě na zdi či ve zcela nové kovové struktuře představené na prostranství před vstupem do pavilonu.

Výstavu mapující více než půlstoletí tvorby, jejímuž celku dal umělec s kurátorem přednost před vznikem zcela nového projektu pro tuto příležitost, se podařilo přesvědčivě odehrát na poměrně malé ploše, v některých momentech ovšem tak trochu na úkor silné individuality jednotlivých uměleckých děl. Je zjevné, že instalace je další z řady autorových variací na archetyp ustavený jeho individuální výstavou v pražské Nové síni. Její reminiscence byla součástí jedné z největších přehlídek Kolíbalovy tvorby v Jízdárně Pražského hradu před sedmi lety. Zatímco se však v roce 1967 jednalo o otázku, jak adekvátně představit sochařská díla (jakkoli překračující dobový horizont směrem k objektu), v Benátkách šlo o to, jak vytvořit síť vztahů mezi objekty definovanými prostorem a objekty prostor definujícími. Výsledkem je spíše formální rovnováha, díky níž i ta nejstarší díla sice prokazují stálou aktuálnost, ale snad trochu ztrácejí na dobové radikalitě, která pro mne tvoří výraznou část jejich perceptivních kvalit. Jako celek však výstava dokládá mimořádnou hodnotu a srovnatelnost Kolíbalovy umělecké pozice v globálních souvislostech poválečného umění.

Katalog vydaný k této příležitosti zase po nějaké době vykračuje za horizont lokální recepce umělcovy tvorby. Vedle rozsáhlé, poučené a zjevně z umělci osobně blízkých pozic psané úvodní stati Dietra Bognera zmiňme alespoň přínosné pohledy Alicie Knock a Christiana Rattemeyera; zatímco Juliet Bingham zevrubně rekapitulovala zahraniční prezentace Kolíbalova díla. Knock vyzdvihuje z nové perspektivy osobní, lokální a existenciální aspekt umělcovy tvorby s citlivě vedenou analogií k významné postavě amerického poválečného umění Luise Nevelson, která kvůli těžko přenosnému zakořenění není v Evropě bohužel tak známá (či populární) jako její mužské protějšky. Christian Rattemeyer se pak soustředí na postižení diferencí charakterizujících umělecké záměry v Kolíbalově tvorbě šedesátých let, či naopak hledání adekvátní reakce na novou situaci v letech sedmdesátých (i s citlivou interpretací kreseb, jimiž je autor zastoupen v Muzeu moderního umění v New Yorku).

Kolíbalovo dílo tvoří na Benátském bienále tak trochu osamělý ostrov. Těch několik zjevných návratů k vokabuláři a tématům

avantgardy či pozdního modernismu je vedeno především z pozic již akademicky subverzivních (holandský projekt The Measurement of Presence Iris Kensmil and Remy Jungermana), které někdejší sebevědomí a étos moderny dekonstruují jako mýtus euroamerické mužské bílé imperiálně-kolonialistické civilizace. Připomínek tohoto typu není nikdy dost, nicméně pozorné vnímání a přemýšlení o reziduích modernismu může přinést více vzrušení a otázek.

Marginální či svým způsobem už disentní pozice Kolíbalova díla si zároveň v kontextu globální přehlídky současného umění nárokuje schopnost návštěvníka přijmout i takovou uměleckou praxi, jejíž modernistický étos vyznívá v současnosti jako melancholické zamávání na ztrácející se perspektivu evropského duchovního universalismu.

Jednou ze zakládajících premis Husserlovy Krize evropských věd je příklad „geometrické moudrosti“, respektive geometrie jako zděděného a v tomto smyslu nadále platného kulturního útvaru, který je dále vytvářen a ve všech svých podobách vystupuje jako „ta“ geometrie. Husserlovi nejde o zrození geometrie jako historického faktu, ale o možnost myslet to, jak tradice geometrie obsahuje implicitní, tedy explikovatelné a „bezvadně evidentní“ vědění. Platnost geometrie je spjata s vědomím, že existuje v pokroku a jako poznávací progrese a každý geometr se účastní stavby v tomto horizontu. Tváří v tvář katastrofě, k níž se schylovalo ve třicátých letech minulého století, kdy Husserl pracoval na své Krizi, šlo o jeden z posledních heroických intelektuálních pokusů, jak zachránit emancipační étos evropského universalismu. Politické a sociální procesy však neberou ohledy na normativní nároky filosofie, takže ani pozdější pokusy (ať už Jürgena Habermase, či T. W. Adorna) nedokázaly postihnout či „usměrnit“ realitu globálních sociálních pohybů. Přesto jako pozadí toho, jak jako Evropané můžeme obstát, tvoří kritické a pokorné přijetí vlastní tradice. Geometrie jako Kolíbalovo téma pochopené a rozvíjené nikoli jako struktura, ale coby živá (intelektuální a emocionální) tradice směřující k utopické transparenci světa jako absolutního celku (a co jiného je Marxův projekt komunistické společnosti) se tak může stát v jistém smyslu mementem současných uměleckých diskurzů orientovaných na kritické performování neprůhlednosti společenského řádu.

Aby však projekty pro Česko-Slovenský pavilon na Benátském bienále mohly vyznívat adekvátně, měly by přijít včas. V kontextu bienále se tak bohužel Kolíbal dostal ke slovu o patnáct, respektive o čtyři roky později, než by ideálně měl. V tomto ohledu selhává Národní galerie v Praze už třetí dekádu, neboť jí chybí strategie a cíle, na něž se česká přítomnost v Giardini může zaměřit. Peníze jsou jen menší část celého problému. Na poslední chvíli vypisovaná výběrová řízení, která „hledají“ skvělý projekt, vedou k úzkostem a frustracím na všech stranách, přičemž v tom základním si jasno neudělalo zatím žádné vedení galerie. A umělecká scéna reaguje jen v akutním stavu. Řešením totiž není ani jednání pod aktuálním konkurenčním tlakem či ve snaze prosadit agendu vlastní generace.

Na takovou debatu, jejíž výsledek bude samozřejmě jen těžko absolutním konsensem, stále čekáme – a iniciovat ji konečně musí ten, kdo za naši účast v Benátkách nese odpovědnost.

Marek Pokorný je ředitel PLATO Ostrava.

Stanislav Kolíba: Bývalé nejisté tušené, 58. Benátské bienále, 2019, foto: Martin Polák

58

CESTY NA MĚSÍC (A ZPĚT)

Tomáš Dvořák

V červenci si svět připomíná padesát let od okamžiku, kdy člověk poprvé stanul na Měsíci.

Dějiny lunárního kosmického programu – alespoň toho imaginárního – jsou ale mnohem delší. Už od starověku sloužily cesty na Měsíc a setkání s jeho obyvateli k relativizaci pozemských pravd, zvyků a norem.

59

TÉMA

Litografická ilustrace k mystifikačnímu článku o objevu života na Měsíci (tzv. Great Moon Hoax), The Sun, 28. srpna 1835

Dvacátého července 1969 se Neil Armstrong a Buzz Aldrin odpojili v lunárním modulu od Apolla 11 a začali svůj sestup na povrch Měsíce. Trval zhruba dvě a půl hodiny a neprobíhal zcela podle plánu, Armstrong musel dokonce v jeho závěru převzít ruční řízení.

Po přistání věnovali astronauti několik hodin přípravě výstupu, mimo jiné pohledem z okna vybírali místo pro vědecké vybavení a vlajku Spojených států. Během sestupu po žebříku Armstrong vyklopil oddíl s televizní kamerou složenou na boku modulu a aktivoval ji.

Signál televizního vysílání zachytily observatoře na Zemi, aby mohl být (téměř) živě přenášen k několika stovkám milionů diváků. Šest a půl hodiny po přistání, již 21. července, vkročil Armstrong jako první člověk na povrch Měsíce. S Aldrinem na něm strávili asi dvě a půl hodiny, fotografovali, instalovali vědecké přístroje, nasbírali asi 20 kg vzorků, zatelefonovali si s prezidentem Richardem Nixonem a učili se pohybovat v gravitaci zhruba šestinové v porovnání se zemskou.

O devět let dříve, v květnu 1960, zasedla Komise NASA pro pojmenování vesmírných projektů a objektů s cílem vymyslet jméno pro novou misi, pilotovaný let s více než jedním astronautem. Rozhodla se navázat na tradici započatou programem Merkur (první americký kosmický program letů s lidskou posádkou, v němž NASA prohrála se Sověty – Gagarin ve Vostoku 1 předběhl prvního Američana o tři týdny) a nadále označovat pilotované mise jmény antických bohů a mytologických hrdinů. Volba padla na Apollóna, věšteckého boha a vůdce Múz, který je také ztotožňován s Héliem, bohem Slunce. Nabízí se otázka, proč nebyl program pojmenován spíše po bohyni Měsíce Artemidě, respektive Seléné. Rozhodnutí

o konkrétním cíli programu, totiž přistání na Měsíci, však padlo až o rok později v proslovu Johna F. Kennedyho ke Kongresu. Nelze také vyloučit, že inženýři NASA chtěli prostřednictvím polarity apollinského a dionýského principu naznačit cosi o rozdílech mezi americkým a sovětským kosmickým programem. (Současný program, jehož cílem je mj. přistání první ženy na Měsíci do roku 2024, již nese Artemidino jméno).

PRAVDIVÉ PŘÍBĚHY Nejstarší zachované popisy letu na Měsíc pocházejí ze starověku.

Nejvýznamnějším dílem tohoto imaginárního lunárního programu je Plútarchův dialog O tváři, která se zjevuje v kotouči Luny z konce 1. století našeho letopočtu. Skupinka učených mužů v něm diskutuje o velikosti, tvaru a vzdálenosti Měsíce, měsíčních fázích, zatmění či povaze jeho světla; díky odkazům na poznatky starších myslitelů je významným zdrojem znalostí o starověké astronomii a kosmologii.

Výchozím problémem dialogu je obličej, zahlédnutý mnohými ve skrvnitém povrchu Měsíce – klasický případ vizuální pareidolie, při níž si pozorovatel dotváří neurčité podněty do zřetelného, často antropomorfního obrazu. Dialog se věnuje také povrchu Měsíce a otázce jeho obydlenosti, respektive obyvatelnosti: bez možnosti života by existence Měsíce pro jednoho řečníka vůbec postrádala smysl, druhý uvažuje o neobvyklých bytostech a formách života, zcela nesrovnatelných s těmi pozemskými. Plútarchos využívá debaty o charakteru životního prostředí Luny pro (opatrnou) kritiku antropocentrismu: i na Zemi lze nalézt oblasti pro život člověka

TÉMA

64

posledních stránek knihy – ty už jsou snem čistě fantaskním, který neumožňoval dále rozvíjet jeho astronomické teze, a proto se ze snu rychle probouzí.

PODIVUHODNÁ DOBRODRUŽSTVÍ Galileova pozorování měsíčního povrchu, Keplerův Sen i nová vydání antických autorů inspirovaly řady autorů k úvahám o mnohosti světů i dalším literárním výpravám do kosmu. Roku 1638 vydává John Wilkins Objevení světa na Měsíci, rozšířené vydání z roku 1640 připojuje též kapitolu zabývající se možností cesty na Měsíc. Ve stejném roce vychází Muž na Měsíci Francise Godwina, jeho hrdina se na Měsíc dostal díky zvláštnímu druhu stěhovavých hus, které objevil na ostrově Svatá Helena. V roce 1656 publikoval Athanasius Kircher svoji Extatickou cestu do vesmíru, v níž jezuitský student Theodidactus s andělským průvodcem Cosmielem navštěvují Měsíc, Slunce, planety i sféru stálic. O rok později vychází (posmrtně) satirická Cesta na Měsíc Cyrana z Bergeracu. Koncem 17. století se pak objevují dvě vlivné práce – popularizační Rozpravy o mnohosti světů Bernarda Fontenella a Kosmotheoros Christiaana Huyghense – jejich cílem však již není obhajoba nového pojetí vesmíru ani samotná kosmická výprava, jako spíše uvažování o možnosti života na jiných planetách.

Téma cesty na Měsíc se posouvá stále více do sféry fikce a vzdaluje se ambicím alegorického nástroje, jehož prostřednictvím lze čtenáře poučit o stavbě a povaze vesmíru. Naopak se stává příležitostí pro neustálé porušování biologických a fyzikálních zákonů i společenských pravidel. Typickým příkladem jsou podivuhodná dobrodružství barona Munchausena (Prášila), která byla sesbírána a vydána anonymním autorem roku 1781, v anglické verzi vydána Rudolfem Erichem Raspe a poté zpopularizována hlavně díky německému vydání Gottfrieda Bürgera. V roce 1835 vychází v newyorském deníku The Sun šest článků o údajném objevu Johna Herschela, jednoho z nejslavnějších astronomů své doby. Články popisovaly (a zobrazovaly na několika litografiích) fantastické měsíční bytosti, jež měl Herschel zahlédnout díky obzvlášť silnému teleskopu založenému na zcela novém principu.

Mystifikace významně zvýšila prodej novin a byla odhalena až po několika týdnech.

Devatenácté století přineslo kromě románů Julese Vernea Ze Země na Měsíc (1865) a Kolem Měsíce (1870) také prvního českého kosmonauta. Svatopluk Čech nechává svého typického maloměšťáka, jemuž záleží pouze na výběru nájemného ve svém činžovním domě, dobrém obědě a studeném pivu, přenést jakousi magickou silou na Měsíc po jedné z pravidelných návštěv hradčanské hospody. Matěj Brouček na svém výletu trpí hladem, žízní a hlavně přehnaně intelektuálními a uměleckými zájmy éterických Měsíčňanů.

Jedinou radost má z toho, že Měsíc je obydlen Čechy – tato skutečnost z nás totiž rázem činí jeden z největších národů a řeší krušný zápas o zachování české národnosti; Brouček také okamžitě pyšně navrhuje rozšířit hymnu o další sloku: Kráterů kde jícny zejí, kužely z nich jasné čnějí, kde se šklebí tisíc rýh po rovinách kruhových – i tam žije Čechů plémě, na Měsíci domov můj!

LUNÁRNÍ KINEMATOGRAFIE Opilecký sen domácího pána se stal později námětem opery Leoše Janáčka Výlety páně Broučkovy. Podobně se i lunární verneovky dočkaly řady divadelních a kabaretních adaptací, nejznámější z nich je opereta Jacquesa Offenbacha. Motiv mimozemského dobrodružství se nabízel zpracování v různých formátech a médiích, které si od sebe vzájemně vypůjčovaly a ovlivňovaly se. Brzy také vstoupil do filmu, a to hned v jednom z nejslavnějších děl rané kinematografie, Cestě na Měsíc z roku 1902 (film je na svou dobu nezvykle

dlouhý, zhruba 14 minut). Průkopník filmového triku George Méliès se inspiroval romány Julesa Vernea, H. G. Wellse, Offenbachovou operetou i dalšími divadelními zpracováními látky a vykouzlil příběh vědecké výpravy z Institutu nekoherentní geografie pod vedením profesora Barbenfouillise (ztvárněného samotným Mélièsem).

Průzkumníci jsou vystřeleni raketou ve tvaru projektilu obrovským kanónem, zvláště necitlivé přistání v oku Luny se stalo ikonickým obrazem raného filmu. Zápasí s obyvateli Měsíce, Selenity, a jednoho z nich přivážejí zpět na Zemi, aby jej předváděli při slavnostní přehlídce po vzoru koloniálních výstav.

V roce 1929 měla premiéru Žena na Měsíci Fritze Langa, melodrama založené na románu jeho tehdejší manželky a spolupracovnice They von Harbou. Cílem výzkumné výpravy je v tomto případě zlato, které se má nacházet na odvrácené straně Měsíce. Konzultantem filmu byl jeden ze zakladatelů astronautiky, fyzik a inženýr Hermann Oberth, díky němuž je film oceňován pro realistické znázornění technických pasáží, kupříkladu využití vícestupňové rakety. Jeho promítání bylo také zakázáno v Německu během druhé světové války kvůli podobnostem s tehdy vyvíjenou raketou V-2.

Další milník lunární kinematografie, Baron Prášil Karla Zemana, ukazuje ve své úvodní scéně typický intertextuální prvek cest na Měsíc: nový příchozí tu totiž obvykle potkává dřívější cestovatele, zde konkrétně Toník naráží na trojici z verneovky Ze Země na Měsíc, Cyrana z Bergeracu a barona Prášila. Překonání vzdálenosti vytváří zvláštní směsici časů, kombinaci prvků z různých zdrojů, která se odráží i v hybridní, vícerozměrné povaze ztvárnění výpravy.

Tradiční snové vyprávění nahrazuje moderní, kolážovitá forma viditelnosti – cesta na Měsíc není jen přemístěním konkrétního těla, nýbrž vždy také extenzí zraku, jeho rozšířením o nelidský prvek výjimečné pohyblivosti, ať už jde o pohled z perspektivy letící rakety u Mélièse, nebo bystrozrakost, které nabyl Menippos díky tomu, že se stal z poloviny orlem.

MALÁ, KŘEHKÁ, MODRÁ Vrcholným případem prolnutí této teleskopické viditelnosti s vlastní „cestou“ je pak televizní zpracování našeho motivu. Přistání na Měsíci z roku 1969 bylo, na jedné straně, podmíněno permanentním monitorováním letu z operačního střediska, tehdejší centrály Johnsonova vesmírného střediska amerického Národního úřadu pro letectvo a vesmír, známé pod volacím znakem „Houston“. Operační středisko je zvláštním sociotechnickým uspořádáním plnícím určité kognitivní funkce: vnímá, pamatuje si a rozhoduje. Je kolektivním, kybernetickým okem, které v reálném čase sleduje a kontroluje pohyb objektu. Dvacet mužů ve štábu houstonského řídícího centra však nebylo jediným publikem; přistání Apolla 11 simultánně sledovalo nějakých 600 milionů lidí u televizních obrazovek, a vytvořilo tak světový rekord ve sledovanosti přímého přenosu, který překonala až další pohádková mediální událost, svatba lady Diany v roce 1981.

Zkušenost novodobých výletníků se od jejich předchůdců lišila v jednom zásadním ohledu. Když z vesmíru pohlédli na Zemi, zdála se jim jako malá, křehká, v prázdnu visící modrá skleněnka. Tento obraz v některých z nich vyvolal tzv. overview effect, hluboký prožitek planetární jednoty a sounáležitosti, v němž se hranice mezi lidmi a národy stírají, konflikty pozbývají na významu a Země se ukazuje jako celistvý, harmonický systém. Díky vyprávění a fotografiím se tento emocionální důsledek kybernetického rozhledu masově rozšířil a přispěl k rozvoji nového environmentálního a globálního myšlení.

Je však čím dál více zřejmé, že pozorování Lúkianova Menippa bylo mnohem přesnější. Tomáš Dvořák působí na Katedře fotografie FAMU, věnuje se teorii vědy a nových médií.

Baron Prášil, režie: Karel Zeman, 1962, záběry z filmu

65

ŽIJU ŽIVOT ZA SPOUSTU LIDÍ IVAN MEČL

Jiří Ptáček, foto Jiří Thýn

Když jsme po mírném bloudění a s hodinovým zpožděním dojeli k osamocené fabrice nedaleko severočeské Krásné Lípy, kde vzniká sídlo Nové Perly, našli jsme Ivana Mečla za volantem stavebního stroje. Kdo zná zakladatele nakladatelství Divus, časopisu Umělec, PragerKabarettu a Nové Perly, pro toho to nebyl až tak neobvyklý pohled. Museli jsme počkat víc jak dvě hodiny, než byl hotov s pomocí řemeslníkovi, který ten den pracoval na rekonstrukci třípodlažní budovy budoucího kulturního centra. Pak jsme se usadili do kavárny, která je první zprovozněnou částí komplexu. Ivan Mečl působil uvolněně, jako kdyby necítil tíhu dalšího olbřímího záměru, na který si ve svých padesáti letech opět půjčil peníze od známých.

73

TÉMA

ARCHITEKTURA

84

MAX URBAN A STO LET IDEÁLNÍ VELKÉ PRAHY

Markéta Žáčková

Max Urban je dnes znám především jako jeden z průkopníků českého filmu a autor regulačního plánu „českého Hollywoodu“ na Barrandově (1926–1927), legendární výletní restaurace Terasy (1929) i našich prvních filmových studií (1931–1934), které ve své době patřily k nejmoderněji vybaveným v Evropě. Tento architekt a především urbanista však vstoupil do dějin ještě dalším významným, i když nerealizovaným projektem – ambiciózní utopickou vizí české metropole, kterou nazval Ideální Velká Praha. Veřejnost se ní mohla seznámit v posledním květnovém týdnu letošního roku v paláci Lucerna.

Pod titulem Ideální Velká/Malá Praha, 1919/2019 byly v prostoru Galerie Lucerna po dobu jednoho týdne souběžně představeny plány dva: historická Ideální Velká Praha Maxe Urbana a hlavní teze současného Metropolitního plánu, na němž od roku 2012 pracuje stejnojmenná kancelář při Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy pod vedením Romana Kouckého a jehož projednávání bylo zahájeno vloni. Načasování ani pouze týdenní trvání výstavy nebyly zvoleny náhodně. Právě před sto lety, v polovině dubna 1919, totiž Max Urban uspořádal v tenkrát ještě nedostavěném paláci Lucerna prezentaci svého velkého plánu zpracovaného na sedmdesáti pěti obrazech s třicetistránkovým textovým doprovodem, v němž rétorikou plnou odhodlání a technooptimistického nadšení (a ovšem i skepse vůči stávající situaci) vysvětluje svou představu o „Praze zítřka“.

Koncepce výstavy byla založena na konfrontaci dvou přístupů k plánování města ve dvou časových úsecích: velkorysé vize metropole ze sklonku druhé dekády 20. století a současného „snu o Malé Praze“ reprezentovaného „abstraktním konstruktem“ – výsledkem bádání nad novým územním plánem pro hlavní město z let 2012 až 2018. Tento „plán-vize-sen“ nese přívlastek ideální zejména proto, že přesahuje rozsah oficiálně projednávaného Metropolitního plánu. A že obsahuje a přináší informace, které územní plán ve svém zákonném rámci sdělovat nemůže anebo nedokáže. Díky jasnému „srovnávacímu principu“ instalace mohli návštěvníci bezprostředně uvažovat nad historickými a současnými

vizemi pro hlavní město. Má být „Praha dneška“ velká?

Nebo spíše malá? A co to znamená pro ni samotnou a pro přilehlé obce?

KANCELÁŘ METROPOLITNÍHO PLÁNU A SEN O MALÉ PRAZE Podle předpokladů kanceláře Metropolitního plánu má být současná (a potažmo i budoucí) Praha jednoznačně malá. Extenzivní tendence a urbanistická neuvážlivost 20. století si totiž neúprosně vybírají svou daň. Hranice Prahy je rozostřená, vztah mezi ní a metropolitním regionem se pohybuje na ose využívání centra – závislost na něm – lhostejnost k němu – nulový přínos (pro obě strany, tedy pro centrum i pro periferii, řečeno starobylým, ale v mnohém stále platným jazykem).

Spiritus agens celého projektu Roman Koucký ve svém eseji z května 2018 otevřeně prohlašuje, že „teorie o vytvoření Malé Prahy a příměstského regionu kolem ní je prozatím pouze snem“. Co je však podstatné: „Malá Praha je souvisle zastavěné území metropole, přičemž důraz je zde právě na slově souvisle. Toto území je obklopené ‚zeleným‘ krajinným rozhraním, rekreačním zázemím metropole přináležícím již otevřené krajině.

Metropolitní region začíná tam, kde se objevují samostatné nepropojené obce. Tato urbanistická struktura se dnes nachází stejnou měrou jak na území Prahy, tak i v přilehlé části Středočeského kraje. Rozsah metropolitního regionu by měl být jasně definován ‚denním vztahem‘, denní dojížďkou obyvatel do hlavního města

Kresba komplexu budov nazvaného Cosmopolis, určeného pro sídla mezinárodních institucí, který Max Urban ve své Ideální Velké Praze umisťuje na Strahov do blízkosti diplomatického města s palácem Míru. Max Urban: Ideální Velká Praha 1915–1918, Národní technické muzeum, Muzeum architektury a stavitelství, fond Max Urban

za prací a do škol. Toto území je poměrně jednoznačně a jednoduše vymezitelné.“ Jinými slovy: Praha by měla rozvážně pracovat s tím, co má. A stejně tak i metropolitní region, který Koucký metaforicky (a možná trochu radikálně) dělí na Přípraží a Zápraží, by měl disponovat vlastní nezaměnitelnou identitou. Podmínkou dalšího rozvoje je přitom jasná hierarchizace území a definice toho, co je ještě město a co už je příměstí. „JEDINOU UTOPIÍ JE HOTOVOST PLÁNU“ Jak ale o metropoli přemýšlel Max Urban a proč byl jako kontrapunkt Ideální Malé Prahy vystaven právě jeho projekt z let 1915–1818, a ne třeba regulační plán Prahy z roku 1929? Ten vznikl po mnoha peripetiích na půdě Státní regulační komise pro hlavní město Prahu a okolí, která byla ustavena současně s vydáním zákona o vzniku Velké Prahy z 6. února 1920, aby „zaručen byl jednotný stavební rozvoj“ města a jeho širšího území a jejímž hlavním úkolem bylo „se zřetelem na potřeby hospodářské a s hlediska uměleckého i zdravotního opatřit přehledný plán regulační a zastavovací“. Urbanův plán byl vystaven jednak proto, že je – podobně jako projekt Ideální Malé Prahy – především vizí (a třebaže ji autor navrhl jako utopickou, vytyčil v ní určité reálné strategie – například velkoryse koncipovaný městský okruh, jehož dokončení zůstává i nadále „v říši idejí“), a jednak proto, že je v nejednom ohledu unikátní: v našem prostředí se totiž jedná o vůbec první pokus plánovat město komplexně při vědomí jeho dynamiky.

V katalogu k výstavě Ideální Velké Prahy v Lucerně roku 1919 Max Urban přibližuje základní principy svého přístupu: „Stavba města je ve stálém pohybu. Hotovo město není nikdy, ono žije, roste, zvadlé listí opadá, a na jeho místě pučí nové. Plán můj je tedy v tom ohledu theoretický, je to jakýsi momentní snímek pohybu výstavby města.“ Nadčasové je především jeho doporučení, že řešení Velké Prahy má „býti formově celkové, a nikoli tak uboze příštipkářské a náhodné a umělecky nemohoucí, jako se dělo doposud“. A jak se, nejen podle Romana Kouckého, i doposud děje.

Koucký zároveň připomíná, že od dob vlády Karla IV. (z níž se urbanistický návrh pro Prahu nedochoval, ale „určitě musel existovat“) se metropoli žádného srovnatelného plánu rozvoje nedostalo. Této úlohy se zhostil až Max Urban během své vojenské služby za první světové války. Není bez zajímavosti, že architekt svůj plán vytvořil z vlastního rozhodnutí. A protože to nebyla práce na zakázku, nebyl ničím limitován a jeho projekt určený podle jeho vyjádření pro „jednotné řešení výstavby Velké Prahy ve velkém slohu v zájmu celku, provozu, hygieny, hospodárnosti a krásy“ je tudíž nekompromisní vůči území celého města.

VELKÝ PLÁN Max Urban ve své koncepci velkoměsta dimenzovaného pro milion obyvatel naznačuje funkční zónování, když (poněkud mechanisticky) navrhuje jednotlivé nové čtvrti podle předpokládaných nebo, lépe řečeno, jím apriorně

TIPY

116

JÁ, NADĚŽDA PLÍŠKOVÁ 1. 6. – 18. 8. 2019 Museum Kampa, Praha

Praha Centrum současného umění DOX Art-Brut-All (28. 6.–16. 9. 2019); Omezená viditelnost obyčejných věcí (28. 6.–30. 9.) / Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz

D

Galerie Futura Piotr Łakomy: 3 palcový obr v tvojí koupelně (16. 7.–15. 9.); Anna Solal: Salle de Bains; (16. 7-15. 9.); Aliza Shvarts: Purported (16. 7.–15. 9.) / Holečkova 49, Praha 5 / www.futuraproject.cz Galerie hlavního města Prahy Zvuky kódy obrazy (5. 6.–13. 10.); Karafiáty a samet (30. 4.–29. 9.); Michaela VélováMaupicová (8. 5.–25. 8.) / Revoluční 5, Městská knihovna v Praze, U Kamenného zvonu / www.ghmp.cz Galerie Kuzebauch Jan Frydrych (do 17. 7.); Petr Kavan (18. 7.–6. 9.) / Říčanova 19, Praha 6 / www.galeriekuzebauch.com

FESTIVAL M3 29. 5. – 30. 9. 2019 Povodí Rokytky, Praha www.festivalm3.cz

Galerie Millennium Na Měsíc, skupinová výstava k padesátiletému výročí přistání na Měsíci (17. 7.–1. 9.) / Tržiště / 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz

T

Galerie Zdeněk Sklenář Vrcholení / Nejvyšší polohy českého výtvarného umění (do 27. 7.) / Mikulandská 7, Praha 1 / www.zdeneksklenar.cz Galerie Vyšehrad Radka Bodzevič Doubravová: Epikúrova zahrada/ Slast života bez povšimnutí (do 21. 7 ); Petr Gruber: Odraz stanoviště (25. 7.–1. 9. ) / V pevnosti 159/5b, Praha 2 / www.praha-vysehrad.cz Karlin Studios Katarina Hruskova: Kořen Cumulu (25. 7.–1. 9.); Miranda Keyes, Marie Lüder (25. 7.–1. 9.) / Prvního pluku 2, Kasárna Karlín, Praha 8 / www.futuraproject.cz/ karlin-studios Museum Kampa Já, Naděžda Plíšková ( do 18. 8. ); MEDA Ambasadorka umění (do 30. 9.) / U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz Muzeum hlavního města Prahy Božena Rothmayerová Horneková, Alice Masaryková: Svěřenkyně a mentor (do 29. 9.) / Nad Hradním vodojemem 53/13 / www.muzeumprahy.cz MeetFactory Magdalena Lazar: Laboratoř živých sentimentů (do 30. 7.); The trouble is staying (do 8. 9.) / Ke Sklárně 15, Praha 5 / www.meetfactory.cz Pragovka gallery Penetrace – fluidní malba (do 6. 8.); Burn down my tent, till the rent (16. 7.–10. 9.); Kosmos Open Hours; Tomáš Ruller (obojí 16. 7.–10. 9.) / Kolbenova 923/34a / www.pragovka.com Uměleckoprůmyslové museum Šílený hedvábník (do 15. 9.); Odvaha a risk – století designu (do 13. 10.); Navracení indentity (do 22. 9.) / 17. listopadu 2, Praha 2 / www.upm.cz

ZVUKY / KÓDY / OBRAZY – AKUSTICKÝ EXPERIMENT VE VIZUÁLNÍM UMĚNÍ 5. 6. 2019 – 13. 10. 2019 GHMP, Dům U Kamenného zvonu, Praha

K

urátorka Jitka Hlaváčková připravila průřez dějinami zobrazení zvuku jako abstraktního fenoménu od doby avantgardy po současnost. Ať už se jedná o obrazy, a grafické partitury, zvukové instalace, akustické objekty nebo multimédia.

Výstava se soustřeďuje na díla umělců, kteří v lokálním či mezinárodním kontextu posunuli uvažování o experimentu v umění. Mezi zastoupenými autory najdeme například Františka Kupku, umělce z okruhu Bauhausu, Johna Cage, autory grafických partitur, Woodyho a Steinu Vasulkovi nebo umělce zabývající se akustickou ekologií. Výstavu doprovází série hudebně-performativních akcí s názvem Sonic Circuits.

Zvuky / Kódy / Obrazy, pohled do expozice, foto: GHMP

řetí ročník festivalu umění ve veřejném prostoru m3 se tentokrát zahnízdil v okolí potoka Rokytka a přilehlého parku, jeho kurátory jsou Tomáš Knoflíček a Libor Novotný, ostravští otci festivalu Kukačka, který podobným principem oživil veřejný prostor Ostravy uměním již sedmkrát. Tématem pražské přehlídky je letos Biotop a mottem jsou možnosti ne-produkce. Díla se zaměřují na vztah k přírodě a okolnímu prostředí, co něhož jsou zasazena. Tak Richard Loskot nechyl vyrobit hliněnou dlažbu, která evokuje suchem rozpraskanou půdu.

Markéta Mráčková a Barbora Šimonová (cosa.cz) pak po vzoru Skulpturprojekte Münster připravily pro návštěvníky veřejné ohniště, kde je možné si opéct biobuřty. Rudolf Samohejl pak připravil malé zemětřesení na libeňském „Long Islandu“: jemné, bezpečné a přesto nevyzpytatelné.

Jaroslav Kyša: Kdokoliv se může stát čímkoliv, foto: David Všetička, FestivalM3

vacet let od úmrtí významné grafičky, sochařky a básnířky připomene tvorbu a životní osudy Naděždy Plíškové výstava v Museu Kampa. V jejím grafickém díle ze šedesátých až počátku osmdesátých let je cítit školení surrealismem, hubatost neodadaistické Křižovnické školy humoru bez vtipu – jíž byla Plíšková „členkou“ a později též lokální podoby pop artu. všechny tyto polohy jsou doplněny též básněmi, které psala souběžně s lepty a suchými jehlami. Její předčasně ukončená kariéra (po úrazu páteře) v ní zanechala pachuť frustrace z nedocenění a přehlížení v posledních patnácti letech života. Plíškové poetika se vyznačuje ostrým, někdy až černým humorem – to když například navrhla pomník svému manželovi Karlu Neprašovi: v podobě jednoho poloprázdného a jednoho převrženého půllitru.

Naděžda Plíšková: Polibek, 1981, kombinovaná technika, foto: Wikipedia.cz

TIPY

117

Benešov MUD – Muzeum umění a designu Benešov Jan Špaček: Obrazy 2018; Jaroslav Sůra: Hudba z plakátu (obojí do 28. 8.) / Malé náměstí 74, Benešov / www.mudbenesov.cz Brno Dům pánů z Kunštátu Diplomové práce FAVU VUT v Brně (do 28. 7.); / Dominikánská 9 / www.dum-umeni.cz

Z RODINNÉHO ALBA, PŘÍBĚHY ČESKO-SLOVENSKÉHO KULTURNÍHO SBLIŽOVÁNÍ 13. 6. 2019 – 8. 9. 2019 PNP, Letohrádek Hvězda, Praha

JAKÉ HRANICE? 6. 6. – 13. 10. 2019 Oblastní galerie Vysočiny v Jihlava

V

ýstavní projekt Jaké hranice? reaguje na aktuální téma migrace a skládá se ze dvou částí. Kurátor Ondřej Horák se v prvním patře galerie zaměřil na spolupráci mezi umělci a cizinci dlouhodobě pobývajícími v České republice. Cizince různých sociálních skupin propojil se zástupci české umělecké scény, kteří pocházejí ze zahraničí, aby pracovali na společném uměleckém projektu. Výsledky této spolupráce pak v Jihlavě kombinuje s díly významných představitelů české moderny.

Cílem je podle Horáka „otevření témat mezinárodní spolupráce, která vždy ovlivňovala nejen naše umělce, ale především celou českou společnost“.

V druhém patře pak kurátorka Nina Jassingerová nabízí výběr z tvorby umělců české a slovenské moderny, která se dotýká tématu překračování hranic.

Jaké hranice?, pohled do expozice, foto: OGV

Galerie Artikle Tomáš Prokop: Půl tuny (do 24. 8.) / Masná 27/9 / www.artikle.cz Moravská galerie Boudník (do 11. 8.); Fraser Brocklehurst: Pillow talk (do 11. 8.) / Husova 18 / www.moravska-galerie.cz

V

ýstava Památníku národního písemnictví představuje vývoj kulturního sbližování a vzájemných styků Čechů a Slováků zhruba v období 1800–1939.

Seznamuje například s cestami umělců a badatelů z Čech na Slovensko a naopak, podrobněji se zaměřuje na postupné objevování slovenského písemnictví českými čtenáři a rozvoj zájmu o moderní slovenskou literaturu. V neposlední řadě se snaží ukázat, jak oba národy složitě hledaly „společnou řeč“, a rozeznívá diskuse o povaze slovenštiny po vzniku Československa. Součástí výstavy je rovněž několik uměleckých intervencí – architektonický objekt Zbyňka Baladrána, Marcely Vorlíčkové a indoevropeisty Jana Bičovského, zvukové intervence Miloše Vojtěchovského (v prostoru výstavy i v oboře Hvězda) nebo video Lucie Papčové.

Z rodinného alba, pohled do expozice, foto: PNP

České Budějovice Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Pasta Oner (do 6. 10.); Kamil Lhoták a jeho svět (do 6. 10.) / Hluboká nad Vltavou 144 / www.ajg.cz Dům umění Zdeněk Fránek: Mental relief (do 25. 8.) / Nám. Přemysla Otakara II. 38 / www.ducb.cz Humpolec 8smička, zóna pro umění Vrchovina, Krabatina, Mrchovina: Solitéři Vysočiny (do 29. 9.) / Kamarytova 97 / www.8smicka.com Cheb

UMELCOVA (ŤAŽKÁ) BATOŽINA. ARNOLD PETER WEISZ-KUBÍNČAN (1898– 1945) 20. 6. –10. 11. 2019 Slovenská národní galerie, Bratislava

P

odnětem k přípravě výstavy byla ojedinělá akvizice umělecké pozůstalosti malíře pocházející ze Spojených států.

Tam se dostala prostřednictvím Zorky Kahanové-Ringové, která s Weiszem-Kubíčanem žila v období před jeho deportací do koncentračního tábora, kde zahynul. SNG tak obohatila svoji kolekci děl expresivního malíře, který se soustředil na folklorní motivy, tak typické pro slovenský modernismus. Životní osud autora narozeného do židovské rodiny v Prusku, který studoval v Budapešti a Berlíně, ale usadil se na Slovensku, kde také konvertoval katolicismu, přitom výmluvně ilustruje komplexnost středoevropské identity.

Arnold Peter Weisz-Kubínčan: Autoportrét, okolo 1927, Slovenská národní galerie

Galerie výtvarného umění Katarína Bajkayová, Alex Selmeci, Tomáš Kocka (do 1. 9.); Vladimír Šmíd, Hledání prostoru (do 22. 9.) / Krále Jiřího z Poděbrad 16 / www.gavu.cz Galerie výtvarného umění – Retromuseum DJ Milan Illek (do 25. 8.); Hotel Praha (do 13. 10.) / Krále Jiřího z Poděbrad 17 / www.gavu.cz Chrudim Galerie Art Chrudim Jan Knap, Miroslav Oliva: Zákon (do 17. 9.) / Resslovo náměstí 12 / www.galerieart.cz Jihlava Dům Gustava Mahlera Oldřich Smutný: Obrazy ( do 8. 9.) / Znojemská 4 / www.mahler.cz Klatovy GKK – U Bílého jednorožce Jonáš Czesaný: ex-post-in (do 1. 9.) / Náměstí Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz GKK – Zámek Klenová Martin Kuriš: Pohřížen do svého blízkého okolí (do 1. 9.) / Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz GKK – kostel sv. Vavřince Společné cesty 7 ( do 21. 7.); Markéta Jáchimová (27. 7.–31. 10.) / Plánická 174, Klatovy / www.gkk.cz

TIPY

118

Liberec Oblastní galerie Liberec Mystika hygieny. Role těla, zdraví a hygieny ve vazbě na s tím spojenou estetiku v tvorbě současných umělců. (do 1. 9.); Josef Jíra (do 29. 9.); Běla Kolářová: Pohyb – čas (do 29. 9.) / Masarykova 14 / www. ogl.cz Lidice Lidická galerie Mezinárodní dětská výtvarná výstava Lidice. Současně k vidění v NTM v Praze (do 25. 11.); / Tokajická 152, Lidice / www.lidice-memorial.cz Litoměřice Severočeská galerie výtvarného umění / Václav Cigler (do 15. 9.) / Michalská 7 / www.galerie-ltm.cz Severočeská galerie výtvarného umění kostel Zvěstování Panně Marii Veronika Tučková – Za bránou jistoty (do 11. 8.) / Jezuitská / www.galerie-ltm.cz Galerie gotické dvojče Mladí malíři Litoměřicka (do 8. 9.) / Jezuitská 241/12a / www.galerie-ltm.cz Litomyšl Galerie Zdeněk Sklenář Slavnost hrdinů – Edice 27 linií (do 29. 9 ) / Mariánská 1097 / www.zdeneksklenar.cz Louny Galerie města Louny Vuk Zörner: Krajina, kostel, figura (do 21. 7.) / Osvoboditelů 411 / www.gaml.cz Mělník Galerie Ve Věži Anna Niklová (19. 7 do 22. 9.) / 5. května – Pražská brána / www.mekuc.cz Mikulov Regionální muzeum v Mikulově dílna 2019–výtvarné sympozium (do 11. 8.); Výstava Dílna 2019 (12. 8.–30. 10.); Noční prohlídky (od 1. 8.–3. 8.) / Zámek 1/4, / www.rmm.cz Archeopark Pavlov Zuzana Havlická: Tam kde tekla řeka (22.7.–13.10.) / 23. dubna 264, Pavlov / www.archeoparkpavlov.cz Náchod Galerie výtvarného umění Ondřej Oliva: Urban Space; Pták Ohnivák – scénografie k dílům ruských autorů v našich veřejných sbírkách (obojí do 8. 9.); Retrospektivní výstava ruského malířství XVIII. – XX. století (do 10. 11.) / Smiřických 272 / www.gvun.cz Olomouc MUO – Muzeum moderního umění Václav Cigler: Kresby (do 29. 9.); Architekt Petr Brauner (do 13. 10.) / Denisova 47 / www.olmuart.cz MUO – Arcidiecézní muzeum Václav Cigler, Michal Motyčka: Světlem (do 29. 9.) / Václavské nám. 4 / www.olmuart.cz Pardubice Prázdno x naplnění (17. 7.–13. 10.) / Příhrádek 5 / www.gmpardubice.cz

THE COMING WORLD: ECOLOGY AS THE NEW POLITICS 2030–2100 28. 6. – 1. 12. 2019 Garage Museum of Contemporary Art, Moskva

V

ýstava, která bude okupovat celý prostor musea Garage se ptá, jak bude vypadat svět, jehož hlavním tématem bude ekologie? Datace je určená podle slavných předpovědí ze žánru sci-fi: 2030 by lidstvu zřejmě podle Paula R. Ehrlicha měla zcela dojít ropa, o sedmdesát let později pak, jak předpověděl A. C. Clark, osídlíme jiné sluneční soustavy.

Jak naznačuje zmíněné rozpětí a orientace na sci-fi, žádné návrhy na drobné intervence se konat nebudou a úctyhodný seznam asi 50 umělkyň a umělců zase naznačuje, že výstav bude stát za to. Projekt bude doplněn o výstavu Johna Akomfraha s jeho novou šestikanálovou videoinstalací Purple (fialová).

John Akomfrah: Záběr z filmu Purple, 2019, foto: Garage Museum of Contemporary Art

FROM FAR AWAY. IMAGES OF THE GDR 6. 6. – 15. 9. 2019 Museum Villa Stuck, Mnichov

J

edenadvacet současných umělkyň a umělců se v rámci skupinové výstavy vztahuje k dějinám a paměti někdejšího východního Německa. Činí tak skrze využití historických fotografií, a to jak obrazů apropriovaných, jako jsou dobové pohlednice, fotografické dokumentace tajné policie Stasi, osobní archivy nebo propagační materiály státu, tak opětovným využitím osobních snímků vystavujících umělců.

Fotografie z 80. let jsou zde vyjmuty ze svých původních kontextů a přemístěny do nových estetických a významových souvislostí.

Tina Bara, Lange Weile (Boredom / A Long Time), 2016, still z videa, foto: Museum Villa Stuck

LEE KRASNER. LIVING COLOUR 30. 5. – 1. 9. 2019 Barbican Art Gallery, Londýn

T

vorba americké malířky Lee Krasner (1908–1984) stála dlouhou dobu ve stínu díla jejího partnera Jacksona Pollocka. Přestože se už v roce 1984 dočkala retrospektivy v newyorské MoMA, londýnská výstava je po více než 50 letech první větší připomínkou tvorby této abstraktní expresionistky na území Evropy. Přináší více než stovku děl v časovém rozpětí padesáti let, počínaje ranými autoportréty, přes oceňované koláže až po velkoformátové abstraktní malby. Výpravnost výstavy vedle množství institucí podílejících se na její organizaci podtrhuje i výstavní architektura z dílny starchitekta Davida Chipperfielda.

Lee Krasner, Pouštní měsíc, 1955, Los Angeles County Museum of Art. © The Pollock-Krasner Foundation

TIPY

119

BARTOLOMÉ BERMEJO: MISTR ŠPANĚLSKÉ RENESANCE 12. 6. – 29. 9. 2019 National Gallery, Londýn

EMPATICKÉ SYSTÉMY: NETZHAMMER, JANSENM, TODO 14. 6. – 8. 9. 2019 Kunstverein Frankfurt, Frankfurt nad Mohanem

D GAME OF DRONES: O BEZPILOTNÍCH LÉTAJÍCÍCH OBJEKTECH 7. 6. – 3. 11. 2019 Zeppelin Museum, Friedrichshafen

D

rony dnes slouží k mnoha účelům. Jsou využívány ke sledování, k natáčení, v zemědělství, jako dopravní prostředek. V kombinaci s umělou inteligencí jsou předurčeny k tomu, aby se z nich zakrátko stala nejdůležitější inovace v oblasti zbrojních technologií od vynálezu atomové bomby.

Zároveň hrají drony úlohu hraček pro děti i dospělé. V roce 2017 bylo jen v Německu v provozu kolem 400 tisíc „bezpilotních létajících objektů“. Prehistorii, historii i současnost dronů představuje výstava v Muzeu Zeppelinů. Zahrnuje i díla desítky současných umělců zvučných jmen – Omara Fasta, Marthy Rosler, Korakrita Arunanondchaiho, Jamese Bridlea a dalších.

Omar Fast: 5000 Feet Is the Best, 2011, záběr z videa

íla Yvese Netzhammera, Theo Jansena a Takayukiho Todoa prezentovaná ve frankfurtské Kunstverein se dotýkají tématu empatického vztahu člověka a techniky. Trojice umělců vytváří technicky komplexní aparáty, v nichž jako by divák spatřoval obraz sama sebe. Humanoidní figury z Netzhammeroových animovaných filmů a kinetických instalací připomenou manekýny prosté individuálních rysů a výrazu tváře, tolik oblíbené mezi surrealisty. Umělec jimi ale formuluje zobecněné obrazy spektra lidských emocí. Theo Jansen zase o svých expanzivních pohyblivých sochách mluví jako o nové formě ne-biologického života a Takayuki Todo se prezentuje antropomorfní hlavou, která opětuje divákův pohled a zrcadlí jeho výraz ve tváři.

T

riumf Archanděla Michaela nad ďáblem (1468) Bartolomea Bermeja je obecně považován za nejcennější dílo španělské renesance na území Velké Británie. 180 cm vysoká dubová deska je namalována s neuvěřitelnou péčí o detail, která prozrazuje vliv nizozemské malby. Londýnská Národní galerie vystavěla kolem nedávno zrestaurovaného obrazu přehlídku čítající celkem sedm Bermejových děl. Vzhledem k tomu, že umělcův „catalogue raisonné“ dnes čítá ani ne dvacet položek, není to vůbec málo. Kvůli londýnské výstavě vycestovalo poprvé za hranice Španělska například mistrovo poslední známé dílo – Pieta z barcelonské katedrály, kterou v roce 1490 namaloval pro zdejšího kanovníka Lluíse Desplà.

Bartolomé Bermejo: Triumf Archanděla Michaela nad ďáblem (detail), 1468, olej a zlato na plátně, 17,7 × 81,9 cm, National Gallery, Londýn

Plzeň Západočeská galerie – „13“ Jiří Slíva: Kresbou ke smyslu (do 25. 8.) / Pražská 13 / www.zpc-galerie.cz Západočeská galerie – Masné krámy Kubišta–Filla. Plzeňská disputace (do 29. 9.) / Pražská 18 / www.zpc-galerie.cz Galerie Ladislava Sutnara Zlatá stuha (4. 9.–28. 9.) / Riegrova 11 / www.fdu.zcu.cz Galerie města Plzně Socha 2 (do 1. 9.) / Náměstí Republiky 40 / www.galerie-plzen.cz Rakovník Rabasova galerie Jedna dvě tři: Jana Budíková, Šárka Radová, Helena Samohelová, (do 25. 8.) / Vysoká 232 / www.rabasgallery.cz Rabasova galerie – Nová síň pod Vysokou bránou Jaroslav Urbánek k životnímu jubileu sochaře (do 1. 9.) / Vysoká 226 / www.rabasgallery.cz Výstavní síň na radnici Petr Holeček, Dalibor Blažek: Revize času (do 1. 9.) / Husovo nám. 27 / www.rabasgallery.cz Terezín Památník Terezín: předsálí kina Muzea ghetta Fritz Lederer: Život a smrt v terezínském ghettu (do 1. 9.) / Komenského 148 / www.pamatnik-terezin.cz Památník Terezín: Malá pevnost (předsálí kina) Jsem tu bez rodiny: výtvarná výstava, práce žáků a studentů (do 25. 8.); Écraser L´infâme!: umělci a koncentrační tábor (do 31. 7.) výstavní prostory IV. dvora Malé pevnosti. / Principova alej 304, Terezín / www.pamatnik-terezin.cz Kalendář výstav je placeným reklamním obsahem.

120

MANUÁL PRO MILOVNÍKY SOUČASNÉHO UMĚNÍ

NÁPADY ČTENÁŘE DETEKTIVEK ONDŘEJ CHROBÁK

Jdete k vodě. Balíte plavky, ručník a knihu. Plavky mám jedny, ručník neřeším, takže zbývá kniha. Nebudu to natahovat, vzal jsem si sebou studii Mirka Vodrážky s dlouhým názvem Výtvarné umění a jeho subverzní role v období normalizace. Podtitul knihy „Demytologizační a detektivní příběh“ zněl slibně oddechově, zkrátka detektivka k vodě. Žertuji. Na práci mě upozornil Tomáš Ruller, který mně a mnoha dalším poslal formou hromadného mailu před půl rokem jednu kapitolu z tehdy ještě připravované knihy, která mu evidentně přišla osobně obzvláště důležitá, neboť byla věnována Jiřímu Valochovi a jeho spolupráci s StB. Valochovo konfidentství bylo a je velké téma nejen brněnské umělecké scény. Evidentně není nijak nové, neboť vyšlo najevo, jak uvádí v knize sám Vodrážka, již v roce 1992, kdy se Valochovo jméno objevilo ve třetím díle tzv. Cibulkových seznamů. Těšil jsem se, že se konečně dozvím, koho všeho, co, kdy a jak Valoch napráskal. Valochův svazek byl v revolučních dnech skartován, takže dohledat informace o jeho aktivitách je náročný úkol vyžadující erudici a sitzfleisch hodný člena badatelského Centra pro dokumentaci totalitních režimů.

Tomáš Ruller v příloze mailu poslal pár skenů Valochových bonzů, které se našly ve svazku vedeném na Milana Kozelku, a které se staly zdrojovým materiálem pro Vodrážkův text. Tyto dokumenty Vodrážka transformuje do textu, kde odkazuje na Rolanda Barthese, Carla Schmitta a Gillese Deleuze, srovnává Valocha s Egonem Bondym, polemizuje s trans-levicí a Petrem Dubem, zmiňuje svůj zápas proti Karlu Srpovi st. a připomene, že většinová

politická reprezentace zvolí do čela vlády Andreje Babiše. Pokud nejste milovníci podobného intelektuálního freestylu, nedovíte se o Valochově donášení faktograficky již nic, co by neobsahovaly výše zmíněná naskenovaná udání. Ty však nejsou součástí publikace, a to ani ve formě faksimile ani přepisu. Pokud Vodrážka konstatuje, že „ve výtvarné komunitě není vůle ke kritickému zhodnocení díla a osobnosti Jiřího Valocha jako nedílného celku“ (což nápadně připomíná dikci informátorů), pak svým dílem ke změně situace moc nepřispívá.

Ležím na břiše ve stínu, ale ani tak se nedokážu prokousat přes první oddíl knihy označený jako teoretická část, kde si postupně autor „vyřizuje účty“ s historiky Michalem Pullmanem a Pavlem Kovářem, historičkou umění Milenou Bartlovou a protagonistkami gender studies Hanou Havelkovou a Liborou Oates-Indruchovou.

Intenzitou i slovníkem mi asociuje „boje“ vedené na stránkách mladočeského a staročeského tisku poslední třetiny devatenáctého století. U druhé části knihy označené jako případové studie se převracím na záda a ožívám. Historky čerpané z protokolů komunistické tajné policie jsou povětšinou zajímavé, nové a často působí nechtěnou komikou. Možná moc nechybělo a Mirek Vodrážka mohl dostát slibu v podtitulu knihy a napsat na základě shromážděného materiálu dobrý detektivní příběh. Kde jinde by našel postavy s „přezdívkami“ jako Cestovatel, Fišta, Václav, Docent, Diomenes, Teoretik, Dáka, Rafael, Chůva, Patera, Hudek, Singer, Domovník, Aktuál, Student, Múza… Ondřej Chrobák je šéfkurátor Moravské galerie v Brně.

28. 7. – 24. 8. 2019

seno

součástí programu NBW 2019 Agoraphilia 27. 7. – 3. 8.

sláma 50

Galerie Klatovy / Klenová, příspěvková organizace Plzeňského kraje

p

e

x

o

s

i

n

t

Jonáš Czesaný EX POST IN 29 / 6 – 1 / 9 2019 Galerie U Bílého jednorožce v Klatovech Kurátor výstavy Petr Vaňous náměstí Míru 149/I, 339 01 Klatovy Otevřeno denně kromě pondělí 10–12 a 13–17 hodin | www.gkk.cz

hunt kastner

Bořivojova 85, 130 00, Praha 3

huntkastner.com

JIŘÍ KAČER KURÁTOR VOJTĚCH HORÁLEK JAROSLAV BENEŠ SVATOPLUK KLIMEŠ MIREK ZAHÁLKA EUGENIUSZ JÓZEFOWSKI (PL) IVAN NEUMANN TEORETIK DENISA KRAUSOVÁ HOST KLÁRA ŠTEFANOVIČOVÁ STUDENT

13.7. START | VERNISÁŽ 10.8.

MIKULOV ZÁMEK / CHATEAU VÝSTAVA / EXHIBITION 11.8.–31.10.

10. 7. – 8. 9. 2019 vernisáž 9. 7. 2019 v 17:00 Dům Gustava Mahlera, Znojemská 4, Jihlava, otevřeno út-ne 9–12, 12:30–17 www.mahler.cz facebook.com/mahler.jihlava

Vstupte do fascinujícího příběhu tisícileté kontinuity jedinečného místa, do neustále se měnícího prostoru výjimečné stavby, mezi nejvýznamnější umělecká díla na našem území a mezi mimořádné osobnosti, které tento symbol naší země utvářely.

Publikaci o 928 stranách a s 1%500 reprodukcemi vydává Hilbertinum – Společnost Kamila Hilberta, z.%s., a Archeologický ústav AV ČR Praha, v.%v.%i., s laskavou podporou manželů Radky a Petra Turkových.

Národní technické muzeum Kostelní 42, Praha 7

www.katedrala-viditelna.cz

19. 4.– 15. 9. 2019 www.ntm.cz

Kamil Hilbert 1869–1933 architekt

Výstava je uspořádána ke 150. výročí narození a 120. výročí jmenování architektem dómu sv. Víta na Pražském hradě.

© PETRA HAJSKÁ

PPF Partner české kultury

Galerie Václava Špály Ateliér Josefa Sudka Sbírka fotografií PPF Sbírka obrazů PPF Letní shakespearovské slavnosti Divadlo Járy Cimrmana Česká filharmonie Pražské jaro

www.ppf.eu

Violoncello zakoupené skupinou PPF pro Českou filharmonii.

Jean-Baptist Vuillaume, rok 1844

13. 6. – 8. 9. 2019

Mediální partneři / Media partners:

Letohrádek Hvězda Hv

Chudá Praha Poor Prague 17. 4. – 25. 8.

2019

Partneři výstavy / Exhibition partners:

pamatniknarodnihopisemnictvi.cz facebook.com/pamatniknarodnihopisemnictvi e-mail: pokladna.hvezda@pamatnik-np.cz

pamatniknarodnihopisemnictvi.cz facebook.com/pamatniknarodnihopisemnictvi e-mail: pokladna.hvezda@pamatnik-np.cz

Partneři

Partneři

Mediální partneři

Mediální partneři

Chudá Praha Poor Prague 17. 4.Z–rodinného 25. 8. alba 2019 Příběhy česko-slovenského kulturního sbližování

© The Helmut Newton Estate / Maconochie Photography

MUSEUM KAMPA 29. 6. — 28. 10. 2019

Helmut Newton, Richard Avedon, Cecil Beaton, Sybille Bergemann, Erwin Blumenfeld, Louise Dahl-Wolfe, František Drtikol, Jaromír Funke, F. C. Gundlach, Horst P. Horst, George Hoyningen-Huene, William Klein, Peter Lindbergh, Martin Munkácsi, Irving Penn, Werner Rohde, Melvin Sokolsky, Umbo, Wols, Yva, Gabina Fárová, Tono Stano

Ve spolupráci s / In cooperation with

STIFTUNG F. C. GUNDLACH

Děkujeme vám srdečně za podporu a přízeň, bez níž by nebylo možné dosáhnout úspěchu na květnové aukci.

Těšíme se na setkání v naší galerii.

www.galeriekodl.cz

František Kupka: Plochy příčné II, olej na plátně, 1923, 81 × 63 cm, dosažená cena: 78 000 000 Kč, AUTORSKÝ REKORD, nejvýše vydražené dílo českého výtvarného umění