art+antiques 10/2017 by Care Comm s.r.o.

říjen 2017

99 Kč / 4,70 ¤

Krištof Kintera v Rudolfinu 32 / Rozhovor s Pavlem Baňkou 44 / Galerijní branding 10 /

100

Obsah

editorial /

Podzimní imprese

> Potíže s retrospektivou 4 / dílo měsíce > Případ Rukopisy 2 / poznámky

Milena Bartlová

Poslední říjnový víkend se změní čas. Sice budeme mít všichni na chvíli pocit, že si můžeme o hodinu přispat, zato ale začneme trávit ještě větší část našich životů ve tmě. Podzim nemám rád. Kromě tmy, která je na něm nejodpornější, ho provázejí další nepříjemnosti: chlad, vlhko a chřipka. Nemám vlastně rád ani zimu, zřejmě proto, že jsem se nikdy pořádně nenaučil lyžovat. Zimu pro mě dělá přijatelnější jen to, že je blíže vysvobození – jaru. Vždycky mě štvalo, jak se někteří lidé rozplývají nad krásami podzimu. Poezie je podobných obrazů plná. Dominuje mezi nimi motiv barevného podzimního listí. Minulý podzim jsem byl na výletě v Bostonu a podnikl odtud i výlet do rozlehlých bukových lesů státu New Hampshire, proslulých právě svou „podzimní krásou“. Úplně ošklivé nebyly (především proto, že jsem měl štěstí na počasí), k sektě autumnistů jsem ale rozhodně nekonvertoval. Byl bych tam radši v létě, a měl se tak například možnost vykoupat v oceánu. A co se listí týče, to na podzim nejen zlátne a mění své barvy, nýbrž také hnije a smrdí, což je skutečnost, kterou autumnofilové opomíjí. Podzim je v našem podnebním pásu jednoduše obdobím objektivně nepříznivým životu, což potvrzují podzimní epidemie chřipky a depresí. Úroda jablek a brambor ani na vitamín C bohaté kysané zelí na tom nedokážou nic změnit. Tohle všechno si podle mě jen někteří lidé odmítají připustit, a proto opěvují krásy podzimu. Vymývání mozků přitom začíná už v dětství. Stačí nahlédnout do nějakého výboru dětských říkadel. Jeden příklad za všechny: „V září, v září slunce září, / podzim bude v kalendáři, / žlutou barví topoly, / děti jdou zas do školy, / ať se jim tam dobře daří / V září, v září slunce září, / podzim bude v kalendáři, / draky zas pustíme, / jablíčka si sklidíme, / všichni už se moc těšíme.“ Nabízí se ale otázka, jestli lživá poezie podzimu vlastně nepředstavuje sebezáchovný mechanismus nebytný k přežití, jestli prozaická pravda podzimu není jednoduše příliš krutá na to, abychom ji mohli přijmout a nezešílet. Myslím, že není. Naopak, pokud si ji připustíme, můžeme začít přijímat adekvátní sebezáchovná opatření: nakoupit zásobu kysaného zelí, předplatit si včas art+antiques a dobu temna trávit kvalitní četbou. Pepa Ledvina

Markéta Dlábková

6 / zprávy 10 / výstava

> Krištof Kintera v Rudolfinu

Pepa Ledvina

19 / aukce 26 / na trhu

> Bohuslav Reynek 30 / portfolio > Jonáš Strouhal Anežka Bartlová 32 / rozhovor > Pavel Baňka Jiří Ptáček 44 / téma > Galerijní branding Lukáš Pilka 44 / profil > Metahaven Vojtěch Märc 61 / architektura > Hospic Stanislava Pecha Tereza Koucká

Karolina Jirkalová

65 / nové knihy Kateřina Černá

> Liturgické vějíře 74 / zahraničí > Ruský kosmismus v Berlíně Václav Magid 78 / zahraničí > Rachel Whiteread v Tate Martina Freitagová 85 / manuál > Hovory s mecenášem Ondřej Chrobák 86 / recenze > Metznerbund v Liberci, 66 / antiques

Ludmila Kotorová

Empire of Senseless v MeetFactory, Julius Reichel na Zdi

Tomáš Klička, Anežka Bartlová, Radek Wohlmuth

90 / na východ od raja Jana Németh

92 / vizuál

> Bilbord to už nezakryje

> Galerie hlavního města Prahy

Lukáš Pilka

obálka

KR I Š T OF K IN T ER A: P OHLED DO V Ý S TAV Y

facebook.com/ Artcasopis

P O S T N A T U R A L I A , 2017, Collezione Maramotti, foto: Krištof Kintera

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 580, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Pepa Ledvina (pl) / Zástupce šéfredaktora: Jan Skřivánek (js) / Redaktoři: Anežka Bartlová (ab), Kateřina Černá, Karolina Jirkalová (kj), Radek Wohlmuth (rw) / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account Manager: Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Marta Hladíková, 222 352 575, marta.hladikova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Richard Adam, Milena Bartlová, Markéta Dlábková, Martina Freitagová, Ondřej Chrobák, Tomáš Klička, Ludmila Kotorová, Tereza Koucká, Václav Magid, Vojtěch Märc, Jana Németh, Lukáš Pilka, Alena Řičánková / Tisk: Helma Roto, spol. s r.o., U Pekařky 5, 180 00 Praha 8 - Libeň / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; artcasopis@ambitmedia.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s., Stará Vajnorská 9, P. O. BOX 183, 830 00 Bratislava, infolinka: 0800 188 826, info@ ipredplatne.sk, objednavky@ipredplatne.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 9. 10. 2017. Příští číslo vyjde začátkem listopadu. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

15. díl

text Milena Bartlová Autorka je profesorkou dějin umění, přednáší na UMPRUM.

Poznámky k (dějinám) umění Potíže s retrospektivou

JAROSL AV RÓNA: SEDÍC Í ČERT 2011, bronz, 170 cm

V doprovodném textu ke (skvělé) výstavě Ztráta času v Galerii Kurzor pražského Centra pro současné umění píše Václav Magid nejen o ztrátě budoucnosti, ale také o „absenci smyslu pro dějiny, kdy se z minulosti stává skladiště vyprázdněných forem“. Taková diagnóza mne jako historičku zrovna netěší. Kdyby byla výstižná, nedával by postoj historiografie smysl a měli bychom jej prostě zrušit. Historikové ale k tomu zjevně nevidí důvod a nechystají se to zabalit. Veliký 11. sjezd českých historiků a historiček v Olomouci byl například skutečně živý a zajímavý. Chápu ale, že uvnitř světa umění je skeptický pohled na možnost smysluplného ustavení minulosti na místě. Kdo by si chtěl přečíst dějiny zdejšího výtvarného umění, nemá kde. Dvanáct monumentálních svazků akademických dějin ke čtení pro běžného čtenáře nikdy nebyly a poslední aspoň mírně kvalifikované vyprávění v jednom svazku vyšlo v roce 1971. Skoro tři desetiletí po „částečné revoluci“ z listopadu 1989 jen pomalu dozráváme k vědomí, že z minulosti si nejde vybírat jen ta období, která by se nám líbila jako legitimizace dnešních poměrů, a ostatní přetáhnout tlustou čarou zapomnění.

Generace, která vstoupila do uměleckého světa v 80. letech, postupně slaví šedesátiny. Nemalá část z nich se stala profesory (nikoli profesorkami) našich uměleckých škol, kde mají možnost formovat nastupující generace. Prestižní státní výstavní instituce jim dělají jubilejní výstavy. Jenže to nejsou retrospektivy, tedy takové výstavy, které by připravil kompetentní kurátor či kurátorka disponující nezbytným odstupem a nadhledem, jejž poskytuje uměleckohistorická kvalifikace. Výstavy, které by představily životní dráhu jubilantů a které by umělce zařadily do zdejšího kontextu, někam za Mistra Třeboňského oltáře, Petra Brandla a Josefa Šímu. Vypadá to, jako by naši vážení jubilanti nestárli a nemuseli uzavírat důležitou etapu životní cesty. Nebo naopak tělesně a duševně stárnou stejně nevyhnutelně jako všichni ostatní, jenže využívají příležitost, aby si dokázali své věčné tvůrčí mládí? Ať tak, či onak, na jubilejních výstavách se zase představuje nejnovější umělcova etapa. Solidní retrospektivy tu scházejí a s nimi srozumitelná časová strukturace uměleckého pole. Minulost je opravdu pouhým skladištěm vyprázdněných forem, pokud se neformuje jako smysluplná, stále znovu podle nových úhlů pohledu.

Pokud minulost zapomeneme, nemůžeme se orientovat v tom, jak jsme se dostali k přítomnosti, a zůstáváme koneckonců v zajetí marketingového spektáklu. Princip jubilejní retrospektivy v ústředním muzeu umění jako docenění významu životního oeuvre zlikvidoval Milan Knížák, když je dělal pro provinciální umělce a pro ty z žijících, kdo si takovou výstavu sami zaplatili. V prodeji kdysi prestižního místa pokračuje Správa Pražského hradu v tamní Jízdárně. Nic ale nebrání tomu, aby se ústřední státní instituce znovu ujaly svého pracného, ale potřebného úkolu. Bez ochoty k diferenciaci se topíme v chaosu. Pokud jedinými měřítky bude tržní a akademický úspěch těch starších a pomíjivý grantový (či chalupářský) úspěch mladých, stěží může zdejší umělecká scéna oslovovat běžné publikum. Úspěch recentních monografických výstav dosvědčuje, že je ochotno živě reagovat. „Zahlcen komplexností dnešních temporalit, anděl dějin stojí na místě a točí se dokola,“ píše Magid. Co když ale je to spíš tak, že po velkých autoritativních příbězích dnes ztrácíme i vektor času, který uklidňoval tím, jak setrvale ukazoval od minulosti k budoucnosti? Šíp času před pár staletími ztratil smysl eschatologického úběžníku a souběžně s linií byla narýsována šipka pokroku. Ta se dnes rozplývá s tajícími ledovci. Skladištěm vyprázdněných forem se stávají velké dějiny s grandiózními gesty mužných hrdinů, vědeckotechnickým pokrokem a dobýváním cizích zemí. Nezbývá nám než vynalézat minulost jinak. Třeba tančit a zpívat trvalou proměnlivost země, po níž chodíme a jež náš živí. Kreslit neustálý návrat minulých lidských generací s nadějí, že nejsme ještě posledními lidmi. Svůj čas i své dějiny si musíme ve spolupráci s druhými vytvářet sami, nikdo jiný to za nás neudělá.

B. Reynek / Arbor, 1955 – suchá jehla/papír

B. Reynek / Ukřižování s lotry, 1968 – suchá jehla/papír

Zveme vás na výstavu

Bohuslav Reynek 99+1 19/10 – 9/11 2017 Galerie České Spořitelny Rytířská 29, Praha 1. Denně 10–18 hodin. Vstup zdarma. Aukce vystavených děl proběhne 9/11 od 19 hodin v Kolowratském paláci, Ovocný trh 6, Praha 1.

Již více než 300 let dokážeme ocenit umění

DOROTHEUM – Aukční dům & prodejní galerie Ovocný trh 2, Praha 1, telefon: 224 222 001 www.dorotheum.com

Partneři výstavy

zprávy

Církevní restituce z NG pokračují

Praha – Národní galerie hledá cestu k mimosoudní dohodě s řádem milosrdných bratří ve věci restituce čtyř obrazů vlámských a italských mistrů ze 17. století. Právní zástupci obou stran se na tom dohodli poté, co soudkyně vyjádřila předběžný názor, že řád prokázal splnění podmínek zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Obrazy se do sbírek Národní galerie dostaly za druhé světové války a nejsou trvale vystaveny. Národní galerie obrazy původně odmítla vydat s poukazem na to, že Nemocnice Na Františku, která do roku 1950 byla řádovým špitálem a konventem, z nějž obrazy pocházejí, zůstává v majetku městské části Praha 1, a tudíž že není naplněna podmínka „funkční souvislosti“ mezi požadovanými díly a nemovitostí v držení řádu. V restitucích v 90. letech milosrdní bratři získali zpět pouze samotný kostel svatých Šimona a Judy, který nicméně dál slouží jako koncertní síň. Areál nemocnice jim nemohl být vydán, neboť již dříve byl převeden ze státu na město. Zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi

a náboženskými společnostmi, který otevřel cestu k restitucím uměleckých děl, jež se do státních sbírek dostala ještě před únorem 1948, uvádí, že movité památky mohou být předmětem restitucí, jen pokud funkčně souvisejí s vydávanými (nebo již vydanými) nemovitostmi. Z důvodové zprávy, se kterou byl zákon předkládán v parlamentu, vyplývá, že restituce uměleckých děl z veřejných sbírek zákonodárci vůbec neřešili. Šlo jim jen o to, zajistit, aby nedocházelo k rozbíjení existujících celků a aby restituované nemovitosti mohly být církvím vydány včetně dochovaného mobiliáře. Řád se u soudu snažil prokázat, že požadované obrazy funkčně souvisejí s budovou kostela a přilehlými prostorami v jeho správě. Svou žalobu proto podepřel dvěma čestnými prohlášeními řádových bratrů, kteří Na Františku působili ještě před rokem 1950. „Ti svědkové v mezidobí od podání žaloby zemřeli, ale v Brně má být vyslechnut jejich spolubratr, který byl přítomný při sepisování jejich písemné výpovědi,“ cituje ČTK právního zástupce řádu.

V Y D A T, Č I N E V Y D A T ? Kristův křest, neznámý vlámský mistr druhé poloviny 17. století, foto: NG

Kateřina Šedá Architektkou roku Podle soudkyně se splnění podmínky funkční souvislosti podařilo prokázat. Galerie požádala soudkyni o vyjádření předběžného názoru poté, co soudy na jaře ve sporu o Madonu z Veveří definitivně rozhodly ve prospěch farnosti ve Veverské Bitýšce. Tím byla podle právníka NG nastolena praxe, že sporné body zákona mají být vykládány ve prospěch restituentů. (Madonu z Veveří NG vydala již loni v březnu, v prosinci však Nejvyšší soud vyhověl jejímu dovolání a věc vrátil pražskému městskému soudu k opětovnému projednání. Ten letos v březnu potvrdil své předchozí rozhodnutí.) K poměrně širokému výkladu toho, co znamená funkční souvislost – ve stávající interpretaci nemusí jít o to, že dílo tvoří s nemovitostí funkční celek, ale jen o doložení jeho umístění v daném prostoru –, přispěla i samotná Národní galerie, když před třemi lety vyhověla žádosti cisterciáků o vydání tzv. Vyšebrodského cyklu, aniž nechala na soudech, aby rozhodly, zda umístění souboru v klášterní obrazárně konstituuje funkční souvislost mezi obrazy a klášterem. / JS

M E Z I A R C H I T E K T Y, Kateřina Šedá spolu s Josefem Pleskotem, foto: ABF

Praha – Čestný titul Architekt roku byl v polovině září udělen trochu nečekaně umělkyni Kateřině Šedé. Porota ocenila její práci s veřejným prostorem. „Kateřina se zabývá vztahy mezi lidmi a to je to, z čeho architektura vyrůstá. Je to nesmírně důležitá činnost a architektky a architekti by ji měli znát,“ uvedl předseda poroty, architekt Josef Pleskot. Ze starších umělkyniných prací porota připomněla projekty Furt dokola (2008), kde vybídla sousedy k přelézání plotů, nebo Každej pes jiná ves (2007), kdy propojovala obyvatele Líšeňského sídliště skrze distribuovaný stejnokroj. Nejvíce architektonický je však projekt Bedřichovice nad Temží, který realizovala v letech 2011–2016. Jako výsledek několika fází participativního projektu nakonec s pomocí místních přebudovala náves Bedřichovic u Brna podle vzoru Londýna. Čestné uznání v soutěži Architekt roku obdržel od poroty letos Martin Kupka, který stojí posledních šest let za rozvojem obce Líbeznice (viz AA 5/2017). Kateřina Šedá je první z oceněných v hlavní kategorii, kdo nestudoval školu architektury, je však třetím nepraktikujícím oceněným v řadě. Vloni obdržela hlavní cenu Marcela Steinbachová, která je členkou sdružení KRUH a redaktorkou časopisu ERA21. O rok dříve, v roce 2015, získal ocenění popularizátor a kritik architektury Adam Gebrian. Prvním oceněným byl v roce 2014 Josef Pleskot. Všichni tři jmenovaní byli členy letošní poroty. Pořadatelem ceny je firma ABF, která se zaměřuje na organizaci, zajištění a produkci veletrhů všeho druhu. Jedním z nich je i každoroční přehlídka ForARCH na výstavišti v Letňanech, na níž byla cena předána. / AB

inzerce

nts ≈ Pra se

KLAVÍRNÍ FESTIVAL RUDOLFA FIRKUŠNÉHO

í ≈ Pragu ád

ké jaro uv žs

19. – 28. 11. 2017

Spring pre

5. ročník

Rudolfinum, Dvořákova síň & Pražská konzervatoř

NECHTE SE OKOUZLIT KLAVÍRNÍ HROU V PODÁNÍ TĚCH NEJLEPŠÍCH! ANDREI GAVRILOV, DAVID FRAY, TOMÁŠ VÍŠEK, PIERRE-LAURENT AIMARD, KHATIA & GVANTSA BUNIATISHVILI Za finanční podpory

Mediální partner

Oficiální automobil

Oficiální hotel

www.firkusny.cz

KFRF_ArtAntiques_190x119.indd 1

21.09.17 11:04

Fait Gallery www.faitgallery.com Ve Vaňkovce 2, Brno

CS KONCEPT 70. LET CS CONCEPTUAL ART OF THE 70s 11/10/2017 — 13/1/2018

výstava

text Pepa Ledvina

Populární Kintera Krištof Kintera v Rudolfinu Výstava v Galerii Rudolfinum s pořadovým číslem 100 připadla na Krištofa Kinteru. Ať už to byl dlouhodoběji plánovaný záměr, nebo to tak prostě „vyšlo“, zapadá jméno sochaře, který oslaví v příštím roce pětačtyřicáté narozeniny, do dramaturgie výstavní síně, která chce oslovovat širokou veřejnost. Kintera vždy byl a je zábavný a přístupný, i když jeho témata byla a jsou zpravidla smrtelně vážná.

Přiznávám se, že jako člověka, který je zvyklý psát o tématech podstatně méně populárních, mě na práci Krištofa Kintery fascinuje a provokuje právě její popularita a obecná přístupnost. Kintera nápadně vybočuje z rozšířeného, ač nepřesného obrazu současného umění jako exkluzivní záležitosti vyhrazené zasvěcencům. Fakt popularity, skutečnost, že umělcovo dílo má schopnost promlouvat k velmi širokému publiku, si, myslím, zaslouží poctivou reflexi, nikoli apriorní odmítnutí z elitistních pozic, nebo naopak přijetí z pozic populistických. To, co budu provizorně nazývat populárním současným uměním, si zaslouží pozornost i proto, že nejde jen o Kinteru. Populárních současných umělců je celá řada. Z domácího mě napadá hned několik dalších jmen – František Skála, Petr Nikl, David Černý, skupina Ztohoven, možná Federico Diaz… Ze zahraničí Anish Kapoor, Damien Hirst, Jeff Koons, Ai Weiwei, možná Fischli&Weiss, Erwin Wurm… Společným jmenovatelem práce těchto umělců je sdělnost. Prostředky, jimiž jí docilují, se mohou, ale nemusejí překrývat. Každopádně jsem ale přesvědčen, že je třeba v práci těchto umělců (uvnitř jejich díla nebo mezi nimi navzájem) dělat rozdíly – že existuje kvalitní i špatné současné populární umění, podobně jako existuje například kvalitní i špatná hollywoodská filmová produkce nebo kvalitní a špatná populární hudba. (Jakkoli je i vzhledem k institucionálnímu zázemí a podmínkám distribuce a produkce tato kinematografická analogie nepřesná, mohla by, myslím, umělecká kritika v prostředí filmové kritiky hledat inspiraci.)

Skutečná zábava a umění

Než se pokusím pojmenovat kvality populárního současného umělce Krištofa Kintery (a selžu přitom, protože to neumím), je na místě upozornit, že hranice mezi populární uměleckou produkcí a tím, čemu se dříve říkalo vysoké umění (a jindy umění experimentální, popřípadě avantgardní), není a ani nemůže být pevná. Existuje řada hraničních případů (a ze jmenovaných autorů patří Kintera k těm nejhraničnějším). V běžné kritické praxi – v psané formě i v rovině verbálního neformálního hodnocení u piva či kávy – nicméně evidentně jistá míra konsenzu existuje. Přes veškerou kritiku, jíž byl tento elitistní typ hodnocení v minulosti podroben, jsou běžně a jaksi samozřejmě činěny rozdíly mezi „skutečným uměním“ a „pouhou zábavou“, mezi místem povyražení a klubem náročného diváka. Co se sdílených kritérií týče, bývají za populární (nízká) označována zvláště často díla, jež bezprostředně vyvolávají tělesné prožitky, aniž by přitom vyžadovala větší intelektuální či percepční úsilí. Taková díla prostě slouží k tomu, abychom se zasmáli, aby nám běhal mráz po zádech nebo k náhražkovému uspokojení našeho chtíče. Za nižší žánry tak bývají v souladu s tím tradičně ve filmu považovány horor, komedie a úplně nejníže stojí porno. V praxi je věc samozřejmě komplikovanější a s žánrovým vymezením si každopádně nevystačíme. Kinematografie dávno zná experimentální komedie a avantgardní horory, a naopak experimentální film překypuje podbízivými pseudoavantgardismy. Cíleně vyvolávané tělesné vzruchy mohou například v avantgardizovaných

KRIŠTOF KINTER A: WE ALL WAN T T O B E C L E A N E D, 2017, Galerie Rudolfinum, foto: Martin Polák

inzerce

DOVOLUJEME SI VÁS SRDEČNĚ POZVAT NA 46. AUKCI VÝTVARNÉHO UMĚNÍ, STAROŽITNOSTÍ A DESIGNU

PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA

V DEN KONÁNÍ AUKCE

AUKČNÍ DŮM SÝPKA

Galerie U Betlémské kaple Betlémské náměstí 8, Praha 1 5. 10. 2017 › 15–18 6.–13. 10. 2017 › 10–18 14. 10. 2017 › 10–15

Topičův salon Národní 9, 110 00 Praha 1 15. 10. 2017 › 12.30–13.30

Tržiště 3, Praha Údolní 70, Brno 608 958 322 aukce@sypka.cz www.sypka.cz

TOPIČŮV SALON NÁRODNÍ 9, PRAHA 15. 10. 2017 VE 13.30

i n t e r n e t ová au kč n í s í ň

Stáhněte si naši aplikaci

eSTAROŽITNOSTI.cz

Estarožitnosti

Slavíkova 1611/5, Praha 2-Vinohrady tel.: +420 222 210 609, mob.: 775 565 456 e-mail: aukce@estarozitnosti.cz

aukce

Drahý Muzika a Jiří Balcar poprvé přes milion

Dorotheum – Úvodní aukcí podzimu byla dražba společnosti Dorotheum v sobotu 23. září. Zájemcům v prostorách hotelu Radisson Blu nabídla ke koupi celkem 401 obrazů, plastik, prací na papíře, fotografií, starožitností a designu. Nového majitele našlo 60 procent položek a celkový obrat činil více než 22 milionů korun*. Nad hranici milionu korun se prodalo pět děl, dalších dvanáct artefaktů bylo draženo za částky od sto tisíc do půl milionu. Položkou s nejvyšší vyvolávací cenou, a tudíž i očekávaným nejdražším dílem se stala Hlava s kloboukem od Františka Muziky, formátově komornější malba datovaná rokem 1930 a spadající tedy do období, kdy se autor zabýval možnostmi lyrického kubismu. Mnoho zejména telefonních limitů vyhnalo příhozy cenu z počátečních 1,44 milionu na téměř čtyřnásobek, tedy na 5,64 milionu. Časných obrazů tohoto někdejšího člena skupiny Devětsil prošlo trhem skutečně jen pár a ke konečné ceně Hlavy s kloboukem snad přispěl i fakt, že absolvovala v 60. letech výstavy v Hradci Králové a Liberci a ob-

jevuje se rovněž v umělcově monografii od Františka Šmejkala. Dosažená cena představuje Muzikovu stříbrnou pozici v rámci jeho osobního žebříčku. O necelých 500 tisíc prvenství stále drží Zátiší s hroznem z konce 20. let, které bylo vydraženo před sedmi roky Galerií Art Praha. Aukce vygenerovala také jedno suverénní osobní maximum. S vyvolávací cenou 216 tisíc korun byla nasazena vzácná malba Jiřího Balcara nazvaná Pokus o autoportrét mojí přítelkyně z roku 1966, vytvořená dva roky před autorovou tragickou smrtí při automobilové nehodě. Vzhledem k mimořádně ojedinělému výskytu Balcarových olejů se dalo předpokládat, že se o dílo bude bojovat, nicméně konečných 1,2 milionu překonalo odhadní cenu více než trojnásobně. Balcarovy obrazy začaly výrazněji finančně stoupat až posledních pět let, a i přes dílčí výstavy se jeho plátna dosud obchodovala (až na jednu výjimku) hluboce pod půlmilionovou hranicí. Je tedy možné, že se tento zdařilý prodej stane iniciačním a přehodnotí dosavadní cenové

uvažování o tvorbě tohoto důležitého autora 60. let. Za povšimnutí stojí rovněž výsledky jeho sedmi volných grafických listů, které se vydražily všechny a pohybovaly se v cenovém rozpětí od 20 do 40 tisíc korun. Úspěch zaznamenala také trojice rozměrově shodných akrylových Venuší Ladislava Sutnara, které byly postupně volány na částce 900 tisíc a všechny je pořídil telefonní limit. První dvě vystoupaly na 1,92 milionu a poslední z nich, Venus / a tease, dokonce skončila ještě o dva příhozy výše, na částce 2,16 milionu korun. To znamená třetí nejdražší malbu Ladislava Sutnara zrealizovanou v aukci, přičemž předchozí dva prodeje nad dva miliony koruny se uskutečnily již v letech 2009 a 2010. Celkem od podzimu 2009, kdy Dorotheum, které spolupracuje s umělcovým synem, začalo Sutnarovy obrazy nabízet, aukcemi prošlo již více než pět desítek jeho Venuší. Ve středním cenovém pásmu se nejdráže prodal obraz Karbon od Zdeňka Buriana, který vystoupal z 360 na 660 tisíc korun. Vzhledem k tomu, že šlo o vůbec první Burianovu pravěkou krajinu

JIŘÍ BALC AR: POKUS O AUTOPORTRÉ T MOJÍ PŘÍ TELK YNĚ 1966, olej a písky na plátně, 75 × 50 cm, cena: 1 200 000 Kč, Dorotheum 23. 9. 2017 FR ANT IŠEK MUZ IK A: HL AVA S KLOBOUKEM 1930, olej na plátně, 42,5 × 32 cm, cena: 5 640 000 Kč, Dorotheum 23. 9. 2017

obchodovanou v aukci, je dosažená cena poněkud zklamáním. Jedná se o jednu z třinácti krajinných scenerií s prehistorickými živočichy, které Burian vytvořil na začátku 70. let ve spolupráci se zoologem Vratislavem Mazákem pro švýcarské nakladatelství Kindler Verlag pro knihu Grzimeks Buch der Evolution. Obraz, v soupisu malířova díla uváděný jako Fauna karbonského močálu, je v knize reprodukován na dvoustránce 202–203. Z nabízených starožitností se nejdráže prodaly dva mosazné kubizující lustry z druhé poloviny 20. století, které našly kupce za 78 a 54 tisíc korun. V kategorii soch se nejvíce bojovalo o půlmetrový bronzový odlitek Štursova Raněného, který vystoupal z 41 na 108 tisíc korun. Z nevydražených děl zmiňme sběratelsky zajímavou ukázku tvorby teprve sedmnáctiletého Antonína Slavíčka, drobné zátiší Polínka, které bylo nabízeno za 960 tisíc korun. / VENDULA VAŠÁTKOVÁ * Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

L A D I S L A V S U T N A R : V E N U S / A T E A S E , 1966–67, akryl na masonitu, 109,5 × 180 cm, cena: 2 160 000 Kč, Dorotheum 23. 9. 2017

aukce

Rekord Zdeňka Buriana a opakované úspěchy

European Arts – Třetí letošní aukce European Arts, která se konala v neděli 24. září v pražském Obecním domě, nabídla více než 400 položek, z nichž se podařilo prodat dvě třetiny. Sběratelé na aukci dohromady utratili přes 31 milionů korun. Nad milion byla vydražena celkem čtyři díla, nad hranicí sta tisíc korun pak dalších 54 položek. Nejdražším obrazem aukce se stal velkoformátový olej Zdeňka Buriana Tygr ussurijský, o nějž usilovalo několik zájemců na telefonu, kteří jeho cenu dostali z minimálního podání 992 tisíc až na konečných 3,1 milionu korun. To je nový Burianův aukční rekord, zvýšený o půl milionu korun oproti loňskému maximu obrazu Návrat z rybolovu. Z dalších malířských děl Zdeňka Buriana uspěly nejlépe

pozdní oleje Křováci (608 tisíc) a Australští domorodci (446 tisíc korun). Z Burianových kvašů se pak nejdráže prodala ilustrace ke knize Enriqua Stanko Vráze Taje amazonských pralesů z roku 1939 (72 tisíc korun). Po jednom příhozu, za 1,9 milionu korun se prodal opakovaně dražený olej Camilla Corota Crécy, jenž před třemi lety dosáhl na částku o 200 tisíc korun vyšší. Čtveřici milionových děl dále doplňují další dva opakovaně dražené obrazy, a to sice Sukařka Rudolfa Kremličky (1,43 milionu) a Romantická krajina – Motiv z Alp Josefa Navrátila (1 milion korun), což je pátá nejvyšší cena za Navrátilovo dílo. Mírné zlepšení svého cenového rekordu zaznamenal Vojtěch Tittelbach, když se jeho obraz Žena u vody prodal za 942 tisíc

korun. Obraz tak o 35 tisíc korun překonal svůj vlastní cenový rekord z března 2015. Novým autorským rekordem je také cena 868 tisíc korun za krajinu Ráno na Chrudimce u Stance od Františka Kavána. Jeho předchozí aukční maximum z letošního května bylo o sto tisíc korun na kladívku nižší. Dařilo se i dalším mařákovcům. Zimní podvečer od Josefa Ullmanna, obraz publikovaný v roce 1909 ve Volných směrech, se prodal za 694 tisíc a olej na lepence Pod strání (Zbečno) od Aloise Kalvody pak s nárůstem o sto tisíc za konečných 546 tisíc korun. Sběratelé ocenili také jeden ze dvojice protějškových obrazů Luďka Marolda Diana na lovu, kvaš z roku 1897, za který nový majitel vydal 360 tisíc korun,

Z D E N Ě K B U R I A N : T Y G R U S S U R I J S K Ý, 1966 olej na plátně, 74,5 × 94,5 cm, cena: 3 100 000 Kč F R AN T I ŠEK K AVÁN: R ÁNO NA CHRUDIMCE U S TANCE olej na překližce, 75,5 × 99,5 cm, cena: 868 000 Kč JAN MER TA: BE Z NÁ Z V U ( U B R O U S K Y ), 1988–90, akryl na plátně, 210 × 210 cm, cena: 1 560 000 Kč

RUDOLF VE JRYCH: ZUZ ANK A uhel a křída na papíře, 22 × 19,5 cm, cena: 99 200 Kč

sedmou nejvyšší cenu za Maroldovo dílo na domácím trhu. Oba protějškové obrazy Diany a Vodní víly již aukcemi prošly, tento však doposud bez kupce. Předchozí aukční historii za sebou měly i práce Antonína Chittussiho (992 tisíc), Antonie Brandeisové (471) či Viktora Barvitiuse (347 tisíc korun). Raritou byl olej česko-italské malířky Charlotty Radnitz Schrötterové (1899–1986), zakládající členky skupin Junge Kunst nebo Prager Secession. Obraz s názvem Benátky z roku 1924, který byl vůbec prvním dílem této umělkyně nabízeným na domácím trhu, se prodal za vyvolávací cenu 124 tisíc korun. V oblasti prací na papíře dosáhla čtyřicetinásobku minimálního podání drobná uhlová kresba Zuzanka zcela minimálně draženého Rudolfa Vejrycha. Dlouhé přebíjení mezi zájemcem v sále a na telefonu vyneslo práci z vyvolávací ceny 2480 korun až na konečných 99 tisíc korun. Kresba tak o 40 tisíc korun předčila i všechny Vejrychovy dříve dražené malby. Bezejmenný akvarel Toyen (již jednou nabízený) dosáhl na částku 410 tisíc korun, šestou nejvyšší cenu mezi autorčinými kresbami. Z poválečného umění uspěl vedle prací Zdeňka Buriana nejlépe kvaš Jen tak si trochu povyskočit od Zbyška Siona. Malba na sololitu z roku 1980 se prodala s nárůstem za 335 tisíc korun a zařadil se do první desítky autorových nejdražších děl. Zajímavý akvarel Josefa Šímy Podobizna ženy z roku 1926, který jsme představovali v minulém čísle, zůstal s vyvolávací cenou 992 tisíc korun nevydražen. Kupce nenašel ani obraz Joži Uprky Květná neděle, který byl nabízen za 1,11 milionu korun. / TEREZA KOUCK Á

inzerce

Galerie Kodl, s. r. o. / Národní 7, 110 00, Praha 1 / po–pá: 10–18 h / telefon: 251 512 728 / mobil: 602 327 669 / galerie@galeriekodl.cz / www.galeriekodl.cz

Dovolujeme si Vám oznámit, že přijímáme obrazy do naší podzimní aukce. Předaukční výstava bude zahájena 30. října v prostorách naší galerie a potrvá do 25. listopadu. Aukční den proběhne 26. listopadu v paláci Žofín na Slovanském ostrově v Praze. Těšíme se na Vaši návštěvu!

Antonín Chittussi: Havrani olej na dřevě, 1. polovina 80. let 19. století, sign. PD, 32,5 × 55 cm vyvolávací cena: 350 000 Kč odhadní cena: 400–600 000 Kč Antonín Slavíček: Povltaví olej na plátně (podlepeno lepenkou), 1894–1895, sign. LD, 57 × 77 cm vyvolávací cena: 2 000 000 Kč odhadní cena: 3–5 000 000 Kč Emil Filla: Zátiší s chřestem komb. tech. (olej, písky) na plátně, dat. 1925, sign. LN, 49 × 59 cm vyvolávací cena: 3 300 000 Kč odhadní cena: 4–6 000 000 Kč

Grimmer Jacob (1525—1590) připsáno · olej na plátně, 112 x 164 cm VYVOLÁVACÍ CENA: 2 600 000 Kč

4. SÁLOVÁ AUKCE Výtvarné umění a starožitnosti SRDEČNĚ VÁS ZVEME NA NAŠI LISTOPADOVOU AUKCI

SOBOTA 11. 11. 2017 od 14:00 hod. Galerie USTAR, Rytířská 532/9, Praha 1

Kalvoda Alois (1875—1934) Kč

VYVOLÁVACÍ CENA: 250 000

ustar-inzerce-190x119-20170926-v01.indd 1

Ullmann Josef (1870—1922) VYVOLÁVACÍ CENA: 220 000 Kč

www.ustar.cz 26/09/2017 11:18

aukce

text Jan Skřivánek

Debut formou retrospektivy Arthouse Hejtmánek připravil na říjen výstavu jednaosmdesátiletého Milana Beránka, který své rozsáhlé sochařské dílo vytvořil stranou oficiálního výtvarného provozu. „Kdybychom se ho neujali, skončilo by nejspíš na skládce,“ říká Tomáš Hejtmánek. Můžete prosím Milana Beránka krátce představit? Asi nejsem jediný, komu jeho jméno nic neříká. Ani já jsem donedávna tohoto výtvarníka a jeho dílo neznal. Pan Milan Beránek narozený v roce 1936 v Dražůvkách na Moravě, od roku 1964 žije a pracuje v Praze. Nikdy se uměním neživil. V celé svojí tvorbě se snažil vyjádřit především své vlastní pocity, nálady, přesvědčení, víru. Často odráží dobu, ve které žil. Jak mi sám již několikrát sdělil, nejšťastnější byl, když tvořil: „Bylo to, co jsem miloval.“

MIL AN BER ÁNEK: PERES TROJK A polovina 80. let

Jak jste se seznámili? Na první výstavě naší galerie před dvěma lety – zahajovali jsme tvorbou Jaroslava Horejce z mojí sbírky – se jednoho dne objevil, na doporučení a v doprovodu svého známého, elegantní, charismatický starší pán. Po obdivném shlédnutí výstavy a společné řeči o významu díla mistra Horejce se pán představil, že je také sochař a že by mi svojí tvorbu rád ukázal. V blízké době jsem pana Beránka navštívil

v jeho třípokojovém panelákovém bytě, který byl zároveň ateliérem a depozitářem celé jeho tvorby. Byl jsem ohromen. Málokdy se podaří, aby takřka celé dílo jednoho výtvarníka zůstalo pohromadě za třicet let jeho tvorby. Co všechno výstavě předcházelo? Pan Beránek právě řešil velký životní problém. Z důvodu zhoršeného zdravotního stavu (ve věku 80 let) byl nucen byt vyklidit a následně se odstěhovat do pečovatelského domu pro seniory. V případě, že nebude možné sochy v nejbližší době někde uložit, s největší pravděpodobností skončí na smetišti. To bylo sdělení, které velmi rychle rozhodlo o tom, že se celého díla osobně ujmu a také panu Beránkovi u nás uspořádám výstavu. Koncepčně zapadá do náplně naší galerijní činnosti – snažíme se představovat zapomenuté, méně či úplně neznámé výtvarníky a to včetně obsáhlého katalogu, aby jejich dílo bylo s větší pravděpodobností zachováno pro další generace. Následovalo stěhování s orientační fotodokumentací a problémy s uložením. Museli jsme je řešit přeorganizováním našich, již značně přeplněných skladů. Vzhledem ke zhoršujícímu se zdravotnímu stavu pana Beránka jsme se rozhodli jeho plánovanou jarní výstavu 2018 přesunout na letošní podzim, ještě před naši listopadovou večerní

aukcí. Více než desetičlenný tým naší galerie a aukčního domu již více než dva měsíce intenzivně pracuje na katalogizaci a opravě děl, přípravě výstavy, katalogu i propagaci, aby výstava souhrnného díla Milana Beránka dopadla co nejlépe. Jaký klíč k prezentaci jste zvolili? Koncepce výstavy je rozdělena na dvě hlavní části. Naším způsobem galerijně prezentovaná díla – ve vstupním (hlavním) prostoru původně mého ateliéru společně s chodbou domu. Dále jsou díla vystavena v prostoru upraveném jako dva pokoje připomínající původně zařízený panelákový byt pana Beránka. Sochy nejsou nijak chronologicky řazeny. Velkým problémem je také často přesnější datace jednotlivých děl, neboť pan Beránek je většinu nijak neznačil a nedatoval. Nepočítal s tím, že by to mohlo být v budoucnu nějak důležité. Některé práce jsme mohli přesněji datovat podle jeho vlastních záznamů, kreseb s datací nebo informacích o výstavách děl v určité době. Čím více se s dílem seznamujeme, tím více nám dává smysl a baví nás, jak odráží dobu, ve které vzniklo. Vhodné a často vtipné názvy děl, které si pan Beránek dodnes velmi dobře pamatuje, jeho dílo výrazně doplňují. Jako disident, chartista a kritik tehdejšího komunistického režimu, často vytváří artefakty s vhodným politickým názvem. Jak chcete s Beránkovým dílem dál pracovat jako galerista? Rád bych ještě dodělal kompletní restaurování a katalogizaci děl. V prvé řadě bych rád mnohé sochy nabídl některým státním institucím, případně významným soukromým sběratelům, aby se s Beránkovým dílem mohlo seznámit co nejvíce lidí, které může zaujmout, potěšit nebo pobavit. Musím ale vše ještě nejprve domluvit s autorem. On sám svá díla neprodával ani nedával, protože by si jich prý lidé nevážili a nejspíše je vyhodili.

inzerce

21. BENEFIČNÍ AUKCE uměleckých děl od předních českých umělců

Pořádá Nadace EURONISA

11. listopadu 2017 od 14 hodin v Oblastní galerii Liberec Více informací na telefonu: 734 717 604 nebo www.euronisa.cz

56. AUKCE

ve středu 25. října 2017 v 18.00 hodin v Topičově salónu, Národní 9, Praha 1 Předaukční výstava dražených děl proběhne v Galerii Dolmen, Pštrossova 31, Praha 1: pondělí 16. 10. – středa 25. 10. 2017

Václav Radimský – Labská krajina olej, karton, 50 x 70 cm, vyvolávací cena: 200 000 Kč

Kamil Lhoták – Dva balvany olej, plátno, 60 x 80 cm, rok 1962, vyvolávací cena: 395 000 Kč

Hlavní partner: Partneři: Oblastní galerie Liberec, TEXO PLUS, RCL Liberec, JIZERSKÉ PEKÁRNY, Nikon, FS Interactive, Vinotéka Verticoli, AB TRIO, Tiskárna Irbis

Stanislav Lolek – Ku konci října syntonos, lepenka, 51 x 66 cm, rok 1899, vyvolávací cena: 120 000 Kč

www.galerie-dolmen.cz

Jan Kotík – Tvar olej, plátno, 115 x 89 cm, rok 1964, vyvolávací cena: 495 000 Kč

aukční dům

23. AUKCE 5. 11. 2017 / 14 hod. výstava dražených předmětů 29. 10.–4. 11. 2017 denně od 10–18 hod. Valentinská 7, Praha 1 www.valentinum.cz

Amalie Kärcher: Zátiší s ovocem a hmyzem (A still life with fruit and insects) olej na plátně, 39 × 44 cm, rámováno v dekorativním rámu, signováno vlevo dole, datováno 1859, uznávaná německá malířka zátiší vyvolávací cena: 50 000 Kč, odhad: 80 až 100 000 Kč vydraženo za: 50 000 Kč

Pohár s víkem ze zeleného skla s malbou erbu (A goblet with a lid of green glass with painted coat of arms) Rakousko, Lobmeyr, zhotoveno pravděpodobně v Adolfově u Vimperka, 80. léta 20. století, neorenesanční styl, malováno emaily, značeno na víku, výška 51 cm, víko mírně poškozeno vyvolávací cena: 12 000 Kč, odhad: 20 až 25 000 Kč vydraženo za: 12 000 Kč

na trhu

text Tereza Koucká

Bohuslav Reynek Průměrná cena grafik Bohuslava Reynka vydražených v posledních pěti letech činí necelých čtyřicet tisíc korun. Jeho nejdražší práce však již atakují hranici sta tisíc korun, včetně aukční provize. Nad tuto částku se prodalo jedenáct jeho suchých jehel a leptů. Dá se očekávat, že specializovaná aukce Bohuslav Reynek 99+1, kterou na druhý listopadový týden chystá společnost Dorotheum, Reynkovými cenami výrazně zahýbe.

B O H U S L AV R E Y N E K : A U T O P O R T R É T I I , 1938, suchá jehla na papíře, 16,5 × 13,8 cm, vyvolávací cena: 20 000 Kč (+ 20% provize) B O H U S L AV R E Y N E K : T R N K Y P Ř E D Z R C A D L E M , 1960, suchá jehla na papíře, 17 × 12,4 cm, vyvolávací cena: 10 000 Kč (+ 20% provize)

Bohuslav Reynek (1892–1971), svébytný solitér českého výtvarného umění, jehož rodina byla perzekvována jak nacistickým, tak komunistickým režimem, začal být postupně doceňován až po roce 1989. Před tímto datem Reynka znal v podstatě jen omezený okruh přátel a obdivovatelů, kteří jej navštěvovali v jeho rodném Petrkově na Vysočině. Po dvou velkých pražských výstavách v letech 2011 a 2014 již dávno není „zapomenutým géniem“, jak jej v bombastické reklamní kampani prezentovala druhá ze zmiňovaných výstav. Ke grafikám se Bohuslav Reynek dostal v průběhu 30. let, kdy jim dal přednost před kresbami pastelem a uhlem. Svoji osobitou kombinaci grafických technik (především suché jehly) s monotypem však dlouho vyvíjel. Tento způsob, kdy nejprve na papír otiskl z desky do určitých míst ručně nanesenou barvu a teprve potom samotný černobílý výjev, umožnila, aby výsledné grafiky měly výraznou barevnost. Toho při kolorování již hotových tisků nebylo možno dosáhnout, protože barva

musela být tak řídká, aby natištěný obraz nezakryla. Zároveň ale při tom docházelo k jeho rozpíjení. Listy vyrobené popsaným způsobem Reynek ještě následně dokončoval pomocí dřívka namočeného v husté barvě. Každý z jeho tisků je tak vlastně originálem. „Reynkovy grafiky jedinečně skloubily abstraktní i zobrazivé formy,“ charakterizovala jeho dílo před lety v rozhovoru pro art+antiques Věra Jirousová, jedna z Reynkových prvních propagátorek. „Obdivovala jsem Kandinského, jak na začátku století kreslil své úžasné akvarely jednou s kostelíky, údolími a vrcholky Alp a druhý den je maloval abstraktně. Pan Reynek ty dva přístupy neodděloval, což mi připadalo přirozené jako věrnost věcem samým. Jeho básně i grafiky zůstávají u věcí, u toho, co je na dohled a po ruce. Heidegger a fenomenologové tomu říkají příruční jsoucno, na takových věcech se dají ukázat všechny fasety myšlení a pochopit je. Pokud se člověk nevyzná ve svém nejbližším světě, jak by se mohl orientovat v tom velkém?“

Název chystané aukce i výstavy, kterou bude možné navštívit od 19. října do 9. listopadu v Galerii České spořitelny v Rytířské ulici v Praze, odkazuje ke skutečnosti, že draženo bude 99 jednotlivých grafik a desetidílný soubor Job. Všechny grafiky pocházejí z jediné, dlouhodobě budované soukromé sbírky. Snahou jejího tvůrce bylo shromáždit co nejucelenější přehled Reynkovy grafické tvorby a základy sbírky podle aukčního domu vznikly ve spolupráci se samotným umělcem. Těžištěm kolekce jsou tisky z 50. a 60. let, ale nechybějí ani ty starší, počínaje 30. léty. Unikátnost sbírky nespočívá jen v jejím rozsahu a kvalitě, ale také v tom, že některé grafiky byly doposud neznámé. Nejsou zařazeny v Reynkově soupisu děl ani nebyly nikdy jinak publikovány. Od mnoha tisků této kolekce je pak znám například pouze jediný další exemplář. Na trhu se Reynkovy grafiky objevují poměrně hojně – jen letos jich aukcemi prošlo na tři desítky. Jde však většinou o jednotlivé listy, obsáhlejší a ucelenější soubor se na trhu dosud neobjevil. Vůbec nejdráže se před čtyřmi lety na aukci galerie Vltavín prodalo Klanění pastýřů z roku 1950, které z minimálního podání 40 tisíc vystoupalo až na konečných 144 tisíc korun. Následuje lept Ptáci vydražený v minulém roce u Dorothea za 120 tisíc korun. O pomyslné třetí místo se s cenou 108 tisíc korun dělí šest dalších listů, pět z nich aukcemi prošlo v minulých dvou letech. Mezi nejdražší položky nabízeného souboru patří Ukřižování s lotry z roku 1968, které se s formátem 20 × 30 cm řadí mezi vůbec nejrozměrnější Reynkovy práce. Dražba této grafiky, která se dosud v aukci nikdy neobjevila, bude startovat na 50 tisících korun (bez aukční provize). Stejně tak mezi 480 Reynkovými grafickými listy v databázi ART+ nenajdeme ani umělcův autoporét z roku 1938 nebo zátiší Trnky před zrcadlem z roku 1960. Jiné z nabízených grafik se sice již v aukcích objevily, většinou však šlo o horší tisky, navíc bez známé provenience. Trh s Reynkovými grafikami výrazně oživila první ze zmiňovaných velkých výstav, retrospektiva v Domě U Kamenného zvonu na přelomu let 2011 a 2012. V následujícím roce aukcemi prošlo rekordních 86 Reynkových

grafik. Prodala se sice tehdy jen třetina z nich, dosažená cena však v součtu překonala částku 1,2 milionu korun. Je však nutno dodat, že velká část děl nabízených v letech 2012–13 byla druhotnými otisky z původních desek. Od té doby je výskyt umělcových děl na trhu v podstatě konstantní a pohybuje se v řádu několika desítek za rok. Souborná výstava v roce 2014 ve Valdštejnské jízdárně pak spíše zapůsobila směrem k širšímu publiku, v aukčních cenách se příliš neprojevila.

B O H U S L AV R E Y N E K : U K Ř I Ž O VÁ N Í S L O T R Y, 1968, suchá jehla s monotypem na papíře, 30,3 × 20 cm, vyvolávací cena: 50 000 Kč (+ 20% provize) Dorotheum 9. 11. 2017

inzerce

AU K Č N Í T I P – A R T H O U S E H E J T M Á N E K

I V A N K O N S T A N T I N O V I Č A J V A Z O V S K I J : B O U Ř E N A M O Ř I , 1889, olej, plátno, 140 × 215 cm, sign. a dat. vpravo dole latinkou: Aivasovskij / 1889

draženo: 30. listopadu 2017 od 18 hodin předaukční výstava: 15.–30. 11. 2017, 10–18 hodin místo: ARTHOUSE HEJTMÁNEK, galerie a aukční dům, Goetheho 2, 160 00 Praha 6-Bubeneč vyvolávací cena: 11 000 000 Kč www.arthousehejtmanek.cz

Pro nadcházející aukci jsme získali mimořádný obraz Bouře na moři z pražské soukromé sbírky. Jeho autor Ivan K. Ajvazovskij, od jehož narození uplynulo letos 200 let, patří k nejvýznamnějším malířům marin všech dob. Už za svého života získal v tomto oboru značnou proslulost i umělecký vliv po celé Evropě. Obdivoval jej i William Turner. Ajvazovskij byl plodný malíř. Uvádí se, že za svůj život namaloval více než 6000 obrazů. Pracoval rychle, alla prima a většinou zpaměti. Spíše než chronologicky lze jeho tvorbu rozčlenit typologicky podle témat, přičemž dramatické scény bouřlivého moře patří k nejpůsobivějším. Nabízený obraz představuje mistrovský výkon v tomto směru. Autor zde redukoval použité motivy pouze na dynamiku mořských vln a oblohu ztemnělou bouřkovými mraky. Pointu, nenápadně skrytou ve středním plánu, pak tvoří parník těžce zápasící s vodním živlem. Malba je provedena bravurně, prokazuje suverenitu a sebejistotu zralého malíře. Ze stejného roku jako tento obraz pochází jedno z nejslavnějších Ajvazovského děl, Vlna (ol., pl. 304 × 505 cm, signováno rovněž latinkou, dnes ve sbírce Ruského muzea v St. Petěrburgu). Nelze vyloučit, že oba byly určeny pro výstavu v Paříži, kterou Ajvazovskij právě připravoval.

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

K A R E L Č E R N Ý : R A N Ě N Ý M U Ž , dat. 1942, olej na plátně, sign. LD, 56 × 69 cm, rám

draženo: 26. 11. 2017, 12 h místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha

vyvolávací cena: 1 500 000 Kč odhadní cena: 2–3 000 000 Kč www.galeriekodl.cz

Tematicky raritní, znovuobjevené a po dlouhá léta veřejnosti nedostupné plátno ve velice moderním symbolicko-expresivním uchopení z autorova klíčového období, kdy zajížděl malovat do jihočeské krajiny, v níž si naplno ustálil základní principy svého výtvarného jazyka a přiblížil se tak svému cíli, dosáhnout absolutní slohové jednoty. V obraze, který k divákovi promlouvá zvláštní snovou náladou, zobrazil Černý ležící mužskou postavu, která více než raněného připomene odpočívajícího mladíka v krajině. Barevná symbolika a černý sluneční kotouč však naznačují naladění obrazu. Noční krajiny jsou ostatně velice příznačným motivem mnoha českých umělců v temných čtyřicátých letech. Oválná oblaka v pozadí působí neobyčejně organickým dojmem, a jejich přítomnost vytváří takřka surrealistickou atmosféru, ačkoliv malíř nevyužil jediné surrealistické rekvizity či stafáže. Expresivní kolorit, který nám připomene dílo Edwarda Muncha, Bohumila Kubišty či Jana Zrzavého dotváří fantastické jeviště, na kterém Černý tuto majestátně klidnou scénu rozehrál. Obraz je první variantou stejnojmenného plátna z roku 1945 a motivicky navazuje na odpočinkově laděné dílo Muži v koupeli. Černého zájem o spiritualitu pozdně gotického umění a sochy piet, pak vrcholí obrazem Oplakávání v roce 1946, jehož jednotlivé motivy mají své předchůdce v raněných a plačkách. Sběratelskou hodnotu díla tohoto fantastického díla zvyšuje jeho reprodukování v autorově klíčové literatuře (V. Lahoda: Karel Černý, Praha 2003, str. 180, obr. 82; J. Drda: Malíř Karel Černý, Praha 1943, obr. 3). Konzultováno a posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. K. Srpem. Přiložena odborná expertiza PhDr. R. Michalové, Ph.D.

AU K Č N Í T I P – E U R O P E A N A R T S

J I N D Ř I C H Š T Y R S K Ý : U T O N U L Á , datace 1927, olej na plátně, 60 × 73 cm

draženo: Aukce mistrovských děl, 19. listopadu 2017, 13 hodin místo: Obecní dům v Praze vyvolávací cena: 13 000 000 Kč posudek: PhDr. Karel Srp www.europeanarts.cz

Máme před sebou vrcholné dílo z artificielistického období Jindřicha Štyrského, které autor namaloval během svého několikaletého pobytu v Paříži. V letech 1926 a 1927 přišli Štyrský a Toyen s velmi osobitým uměleckým směrem, který se především omezoval jen na jejich vlastní tvorbu, obdobným Teigeho poetismu. Vyznačoval se silnou lyričností, ztotožněním básníka a malíře, experimentací s formou a nejrůznějšími technikami. Obraz Utonulá vykazuje všechny rysy artificielismu, pohybujícího se na hraně abstraktních přístupů, avšak nezříkajícího se konkrétních motivů. Velmi delikátně odstíněné, jemné barvy, které se vyznačují autorovými přechody splývavého a pastózního rukopisu, podtrhuje plošné, organické tvarosloví, ve kterém jako by nebylo možné najít žádný pevný úhel, vše je vláčné, vzájemně se proniká a prostupuje. Štyrský se rád ve svých představách pohyboval „pod vodou“, dokonce neváhal znázornit artificielistickým pojetím vyhraněně existenciální motiv, jenž byl před rokem 1914 blízký Josefu Čapkovi a ještě dříve mnoha symbolistickým básníkům. Náznaky lidského těla však nejsou z obrazu téměř patrné a Štyrský se zřekl jakýchkoli konkrétních narážek. Člověk se stal součástí kosmu, přírodního dění. Obraz je mimořádně zrakově přitažlivým dílem, jímž pronikají zjevnější či skrytější křivky. Z práce je patrné, jak zvolna zpřesňoval svou vizi, jak od nejasných, splývavých přechodů se postupně dobíral k přesnějším a pevnějším tvarům, jak dokázal vyjádřit plynutí času, postupnou proměnu matérie. O jak klíčové dílo jde, ukazuje nespočet výstav, na kterých byl obraz prezentován. Za všechny jde například o legendární výstavu Poezie 1932 v pražském Mánesu.

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E A R T P R A H A

E M I L F I L L A : Z Á T I Š Í S E S O K O L E M , 1930, olej/plátno, 73 × 98 cm, signováno a datováno vlevo, v rohu zobrazeného stolu „E Filla 30“

draženo: 12. listopadu 2017 v 13.30 hodin místo: Galerie Mánes vyvolávací cena: 5 800 000 Kč www.galerie-art-praha.cz

Tento obraz je Fillovým mistrovským dílem reprezentujícím lyrickou fázi kubismu a současně ho lze přiřadit k autorově sérii tzv. „bílých zátiší“. Zátiší se sokolem je unikátní lyrickou syntézou, která vyrovnává tendence k smyslovému hédonismu a k racionální konstrukci obrazové plochy. Filla zde uplatňuje jak svůj smysl pro stavebnost obrazového „organismu“, tak sklon k poetizaci skutečnosti. Vzniká tak mimořádně přesvědčivý dojem „architektury“ vsazené do světa krásných věcí. Kromě eminentních výtvarných kvalit je obraz významný i svým špičkovým původem. Jeho prvním majitelem byl Adolf Hoffmeister, který ho od Emila Filly získal zřejmě z výstavy či po výstavě v Domě umění v Brně roku 1930. V 50. letech ho získal přední sběratel českého moderního umění, z jehož sbírky byl v roce 1959 zkonfiskován do Národní galerie v Praze. Dlouhou dobu pak zdobilo kancelář jejího generálního ředitele, profesora PhDr. Jiřího Kotalíka. Od roku 1983 do roku 1991 byl obraz umístěn do Památníku Emila Filly na zámku Chropyně, následně v restituci vrácen původním majitelům. provenience: Sbírka A. Hoffmeistera a Jar. Borovičky. Restituce z Národní galerie. Dvanáct výstav, 2× reprodukováno v monografiích E. Filly.

rozhovor

text Jiří Ptáček Autor je umělecký kritik a kurátor Fotograf Gallery.

Budu potřebovat ještě jeden život Rozhovor s Pavlem Baňkou S fotografem Pavlem Baňkou jsme při příležitosti jeho výstavy v pražském Domě fotografie mluvili o svobodě amatéra a pastích profesionalizace, o tom, co ho naučila Amerika, a také o potřebě sdílení, kterou považuje za hnací motor od svých prvních literárních pokusů až do současnosti.

Pavle, můžeme rozhovor začít nějakými tvými ranými verši? Vždy jsem chtěl nějaké slyšet. No, není zas až tolik takových, které ještě dokážu sám číst. Byl jsem amatérský básník a začátečník. I když ideou úniku a společné lásky všech svobodomyslných jsem žil naplno… Tak alespoň kousek: NIKDY. Tak potkávám svůj příběh místo tebe chtěl bych tě potkat tebe a potkávám příběh bez konečných očí tvých nebo límečku v zubech zatímco mé zuby nehledají nic jiného než tvé zuby houpacího koně nacházím se splašenou hřívou bez očí kromě mých a se zuby dřevěnými k cenění (…) smutku jistěže mám rád tvé zuby proti svým proč však dřevěné a mohu-li snad cenit víc než co mám (…) Nenajdu tě jako bys nebyla jediná a první před ostatními s očima necudnýma a tvá kolena jsou líbezně lživá nenajdu tě jako bys nebyla favoritkou mých nocí hrdinkou všech mých příběhů které potkávám místo tebe tam kde tě hledám tebe já tvůj pohodný a blázen tvůj pán (…)

Vím, že jsi jako mladík patřil k beatnické skupině Václava Hraběte. Nevím ale, co si pod tím představit. Co jste společně podnikali? Jak vypadala vaše spolupráce? A jak jsi se do této společnosti vlastně dostal? Jak jsem zmínil, byl jsem opravdu zcela nezralý, vyrůstal jsem na vesnici a po příchodu do Prahy jsem hledal nějaký okruh lidí, kteří by mi pomohli překonat jistou frustraci z citového a kulturního osamění. Bydlel jsem na svobodárně v Letňanech a snažil se objevit nějakou blízkou komunitu. Hodně jsem četl, něco jsem již psal, a náhoda chtěla, že lektorkou časopisu Tvář byla Inka Machulková, které se mnou zaslané básně zdály zajímavé a – jak mi napsala – přirozeně beatnické. Seznámila mě s Vlaďkou Čerepkovou a Václavem Hrabětem, začali jsme se scházet a sdílet své texty. Inka je rozmnožovala přes kopíráky, mám jich ještě dost schovaných. Václav miloval jazz, kamarádil s lidmi, jako byl Luďek Hulan, takže jsme často chodili na pořady jazzu a poezie v pražské kavárně Viola. Tam nám nabídli připravit večer z našich básní: textfórum. Některé vlastní básně jsme tam i sami četli. Z mé strany to byla drzost, moc jsem toho neuměl, neměl nic za sebou, ale oni mě vzali mezi sebe. Psaní veršů už úplně zmizelo z tvého života? Jak jsem již zmínil, byl jsem amatér a začátečník. Ale poezie je často dílem amatérů, nikdo ze skupiny se tím

FOTOGR AF GROUP 2017, barevná digitální fotografie (výřez)

téma

text Lukáš Pilka Autor je teoretikem grafického designu.

Značkové muzeum? Úsvit a soumrak muzejního brandingu Na první pohled nebyly vidět žádné zásadnější změny. Nově zrekonstruované průčelí se v květnu roku 1964 významněji nelišilo od podoby, kterou mělo před ničivým požárem. Plochá uliční fasáda, její hladká omítka, skleněná stěna, pásová okna i střešní terasa – to vše bylo na svém místě a ve formě, která zdobila 53. ulici již od konce 30. let. Přesto zde šlo nalézt výraznější inovaci – nově zpracovanou značku „Museum of Modern Art“. Jednu z těch, které uvedly branding do světa výtvarných institucí.

V 50. a 60. letech prožíval zámořský branding svůj zlatý věk. Poválečný ekonomický rozmach byl v plné síle a rostoucí korporace ve velkém najímaly designérské hvězdy, aby navrhovaly a spoluutvářely jejich firemní image. William Golden, Laster Ball, Paul Rand, Ladislav Sutnar a mnozí další navazovali na Bauhaus a přijímali doktrínu racionálního designu charakterizovanou slovy německého designéra Johannese Molzahna: „Vytváření značky není tolik umělecká záležitost, ale technický a vědecký úkol vyžadující důvtip a představivost. Stejně jako stroj, ani esteticky kvalitní forma není ničím jiným než výsledkem perfektní konstrukce postavené ke konkrétnímu účelu.“ Toto modernistické uvažování se v tehdejším firemním designu odráželo hned několika způsoby. Předně to byla systematičnost, se kterou byly vizuální styly navrhovány a poté aplikovány. Přesně kodifikovaná pravidla určovala podobu všeho viditelného, co mělo s daným podnikem něco společného: od značek po reklamní nápisy, od špendlíku po lokomotivu. Forma těchto vizuálních prvků přitom také odrážela myšlenky a formy meziválečné avantgardy: tvarová redukce, abstrakce, kompozice postavená na elementárních geometrických prvcích, bezpatková typografie a syté kontrastní barvy. To byly společné jmenovatele dobového grafického výrazu, který se vyznačoval obsahovou neutralitou, odolností vůči času a univerzální použitelností. Internacionálnímu stylu dominujícímu západní architektuře té doby se vyčítalo, že exteriér staveb neprozrazuje nic o jejich účelu. Podobnou výtku lze

vztáhnout i na značky, které zdobily tyto stavby. Jejich jednotná estetika zpravidla nic nevypovídala o zaměření společnosti a jejích hodnotách. Velmi podobné formy tak často reprezentovaly leteckou společnost, řetězec rychlého občerstvení či uměleckou instituci. Hlavní budova Museum of Modern Art se nachází na středním Manhattanu, v části New Yorku, kde na počátku 60. let sídlili „mad mani“ reklamního světa a v tamních galeriích se zabydloval nastupující pop-art. Prolamování hranic mezi vysokým uměním a kulturním průmyslem bylo cítit na každém kroku, a snad i proto se vedení muzea v čele s Alfredem Barrem rozhodlo najmout komerční grafické studio Chermayeff & Geismar, aby mu pomohlo s inovací značky. Proslulí návrháři, kteří tou dobou již měli za sebou korporátní design pro Chase Manhattan Bank či proměnu časopisu National Geographic, se rozhodli ještě více vyostřit dobovou výrazovou askezi a odmítli logo v jeho obvyklé ikonické podobě: „Během hledání vhodného symbolu jsme vyzkoušeli bezpočet různých směrů, ale žádný z nich nepředstavoval uspokojivé řešení. Nejspíš proto, že neexistuje jeden symbol, kterým by šlo označit veškeré moderní umění nebo různorodé aktivity muzea,“ vysvětlovali představitelům organizace, když jim prezentovali návrh značky postavený na prostém názvu vysázeném v písmu Franklin Gothic – bezpatkové abecedě pocházející z roku 1902. Minimalistické řešení umožnilo jednoduše řídit grafický styl instituce. Řada materiálů se sjednotila skrze předepsané písmo a očistila od ostatních

PRŮČELÍ MUSEUM OF MODERN ART SE ZNAČKOU OD S T U D I A C H E R M AY E F F & G E I S M A R , 1964

STARTPOINT 2017 PRIZE FOR EUROPEAN ART GRADUATES 19.10â&#x20AC;&#x201D;10.12.2017 TRADE FAIR PALACE NATIONAL GALLERY IN PRAGUE

staveniště

Centrum architektury a městského plánování

Kongresové centrum dostaví architekti z Katalánska

Praha – Institut pro plánování a rozvoj hlavního města Prahy (IPR) otevřel na konci září prostor informačního centra IPR, označovaného zkratkou CAMP (Centrum architektury a městského plánování). Vzniklo tak místo, kde mohou probíhat jak výstavy, diskuse, přednášky, promítání a prezentace, tak i neoficiální setkávání architektů a urbanistů se zájemci o veřejný prostor z řad širší veřejnosti. Plánována je i nabídka edukačních programů pro žáky a studenty. CAMP bude sídlit na stejné adrese jako IPR, tedy v areálu Sdružených ateliérů postaveném v 60. letech v sousedství Emauzského kláštera architektem Karlem Pragerem. Vedle možnosti širokoúhlé projekce, již měli na začátku října možnost ocenit návštěvníci festivalu Film a architektura, CAMP zahrnuje rovněž výstavní prostory. Aktuálně zde probíhá přehlídka Praha zítra?

Praha – Urbanisticko-architektonická soutěž na dostavbu pražského Kongresového centra zná vítěze. Uspěli v ní Bernardo García a Marc Subirana z barcelonského ateliéru MIAS Architects spolu s Biel Susanna Hernan Lleida, rovněž z Barcelony. Tým se soutěže účastnil pod hlavičkou nově založeného studia OCA. Stavět by se mělo na Pankráci začít přibližně za tři roky. „Kancelář jsme založili s tím, že bychom chtěli rozšířit naši práci a příležitosti za hranice místního kontextu Barcelony nebo Katalánska. V tomto případě bylo obzvláště motivující, že jsme mohli přispět k budově takového významu v historickém městě, jako je Praha. Probuzením bylo, když jsme si uvědomili, jak je tato výzva komplexní a že znamená vyřešit nejenom fungování budovy, ale také vytvořit intenzivní veřejný prostor. To bylo v našem

Nové stavební projekty, která představuje plánované stavby a developerské projekty, jež svými rozměry nebo umístěním výrazně zasáhnou do organismu hlavního města. Dále se v prostorách CAMPu nachází knihovna se studovnou přístupnou veřejnosti a knihkupectví s odbornou literaturou a kavárna. Institut plánování a rozvoje vede od prosince 2016, po sporech provázejících odvolání Petra Hlaváčka z postu ředitele, pětatřicetiletý absolvent studia regionálního rozvoje na Přírodovědecké fakultě UK Ondřej Boháč. Od svého zřizovatele, jímž je magistrát hlavního města, dostal IPR letos v dubnu příslib peněz na rekonstrukci svého sídla. Investice by měla dosáhnout 250 až 300 milionů korun. CAMP je tak pouze první vlaštovkou budoucí proměny oblasti. / AB

návrhu klíčové,“ okomentoval svou účast v soutěži tým OCA. Vypsání soutěže bylo motivováno nedostatkem prostor v původní budově Kongresového centra, uvedené do provozu jako Palác kultury v roce 1981 a lidově přezdívané Pakul. Chybí zde především zázemí pro konání doprovodných výstav k pořádaným kongresům. Nová budova bude mít podobu dlouhého subtilního hranolu posazeného na pilotech, situovaného jižně od mohutné hmoty historické budovy. Vnitřní prostor zůstane nečleněný a prosklená koncová stěna bude otevírat výhled na pražskou magistrálu. Klíčovou součástí návrhu je úprava veřejného prostranství v okolí centra. Hranol novostavby by se měl vznášet nad parkem, který bude nově sloužit obyvatelům okolních čtvrtí. „Nový veřejný prostor se stane místem setkávání pro své okolí a přispěje k interakci a výměně mezi návštěvníky výstav a místní komunitou. Výstavní centrum s sebou přinese nová využití a aktivity, které budou prorůstat do okolního parku. To ve výsledku propojí Kongresové centrum s jeho okolím,“ formulují cíle svého projektu sami architekti. V porotě architektonické soutěže zasedli i dva zahraniční architekti, spoluzakladatel kanceláře OMA a momentálně profesor na škole architektury Yale Elia Zenghelis a v Curychu působící Mathias Müller. Spolu s dalšími vybírali ze 72 návrhů, z nichž šest postoupilo do druhého kola. / PL

VIZUALIZACE DOS TAVBY KONGRE SOVÉHO CENTR A PR AHA OCA / Bernardo García, Marc Subirana, Biel Susanna, Hernan Lleida (Barcelona, Španělsko)

architektura

text Karolina Jirkalová

Mezi nemocnicí a klášterem Máloco se v architektuře mění tak pomalu jako soubor typologických druhů. Ano, jednotlivé typy procházejí více či méně bouřlivým vývojem, ale stále potřebujeme obytné domy, školy, nemocnice, továrny, kanceláře, obchody, divadla i hřbitovy. Vznik či zánik celého typologického druhu je proto procesem vzácným a pozvolným. Jednoho takového pomalého zrodu jsme však právě svědky – je jím dům, ze kterého se již neodchází, hospic.

„Je to snad jediná typologie, kterou architekt při projektování nemůže poznat na vlastní kůži,“ říká Stanislav Pech, který si právě hospic zvolil za téma své diplomové práce na škole architektury Emila Přikryla na pražské AVU. Hospic je ze své podstaty jakýmsi meziprostorem, přechodovou zónou – mezi životem a smrtí, zemí a nebem, nemocnicí a klášterem, zdravotní, sociální i duchovní službou. I samotné slovo „hospic“, vycházející z latinského „hospitium“, má v češtině několik příbuzných – „hospodu“ či „pohostinnost“ a tedy i „hosta“ a „hostitele“, ale také „špitál“. Také podoba dnešních budov hospiců (první hospic v dnešním slova smyslu byl postaven koncem 60. let v Londýně) osciluje mezi ubytovacím, sociálním a zdravotnickým zařízením. Asi nejblíže mají tyto stavby k plicním sanatoriím, která se od 19. století stavěla především ve švýcarských Alpách. Svou pevnější typologickou podobu však hospice teprve hledají. Stanislav Pech si za motto své práce zvolil slova ředitele hospice Smíření v Chrudimi Jiřího Košťála: „Hospic jsem si definoval jako letiště či nádraží. Mám lístek, vím, kam letím, jen úplně přesně nevím, kdy to poletí. Lidé v hale kolem mne patří k personálu, letí také nebo se přišli rozloučit.“ Ta představa je trochu neutěšená, na letišti by asi nikdo umírat nechtěl, nicméně podstatu situace vystihuje docela přesně. Způsob, jakým o tomto „terminálu“ přemýšlí Stanislav Pech, je však navýsost humánní a jeho projekt je úvodní metafoře zcela vzdálen. Na počátku jeho práce nebylo studium textů k tématu ani hledání referencí, ale intuitivní skici, malby i modely. Skrze ně hledal nejprve atmosféru, obrazy, prostory, které se staly východiskem pro samotné projektování. Umírání si člověk sice nemůže vyzkoušet, ale týká se nás všech, proto autor začal ponořením se do sebe, do svých představ – ruka se mu stala nástrojem myšlení. Až poté postupně přidával studium historie

i současnosti hospicové péče a jejího provozu, hledání referencí, rozhovory s lidmi z praxe. Na základě těchto dvou zdrojů, kresebně intuitivního a odborného, definoval autor svých 7 bodů pro hospic. Pokoje mají poskytovat (1.) komfort a bezpečí, jsou hnízdem, útočištěm, proto jsou jednolůžkové, dále zde má mít pacient (2.) přehled, neztratit důstojnost, nic se nemá odehrávat za jeho zády, proto Pech navrhuje postele s otočným systémem. Pacient má mít (3.) právo na čerstvý vzduch a zeleň, každý pokoj má proto přímý vstup na terasu, zahradu a také výhledu dominují rostliny. Důležité je umožnit pacientům (4.) procházku, proto je hospic koncipován jako město ve městě, s proměnlivými cestami, výhledy i zákoutími. S tím souvisí i (5.) nádech a výdech, střídání dimenzí prostoru, z útočiště pokoje musí mít pacient možnost vyletět do prostoru. A s tím zase souvisí (6.) zahrada, prostor, kde nejen pacienti, ale i blízcí, kteří je navštěvují, mohou alespoň symbolicky opustit zdi hospice. Posledním bodem je místo pro (7.) truchlení, poslední rozloučení, které má samostatný vstup, mimo provoz samotného hospice.

Nádech a výdech Místo pro svůj hospic našel Stanislav Pech téměř symbolicky mezi Anežským klášterem a Nemocnicí Na Františku v Praze na Starém Městě, v proluce, která dnes slouží jako hřiště. Obdélníkovou parcelu vyplnil třípodlažním objektem, který svým charakterem odpovídá pravidlům o nádechu a výdechu, čerstvém vzduchu, zeleni a zahradě. Jde o dvě víceméně plné, do sebe uzavřené desky prvního a třetího podlaží, mezi nimiž je zcela otevřené, prosklené podlaží druhé. V interiéru je první podlaží jakousi pevnou základnou, soklem, druhé se podobá krajině, třetí pak městu ve městě a střecha nabízí pohled na horizont. Nezvyklá struktura domu je nejlépe pochopitelná při pohledu shora – střešní terasa je děrována malými dvorky. Jsou to intimní

61 P O H L E D O D J I H U, z Kozí ulice, vlevo zeď zahrady Anežského kláštera POHLED KOZ Í UL IC Í směrem k řece, vlevo zeď zahrady Anežského kláštera POHLED NA S TŘEŠNÍ K R A J I N U s intimními dvorky jednotlivých pokojů

zahrádky patřící ke každému z pokojů v nejvyšším podlaží. Pokoje nepravidelně rozmístěné v prostoru vytvářejí dojem miniaturního města, kterým se lze skutečně procházet či projíždět na kolečkovém křesle, vyhlédnout z okna či vyjet na střechu. Kromě pokojů je tu i sesterna a meditační místnost. Zahrádky jsou od „ulic“ a „náměstí“ odděleny průsvitným sklem, vychází odtud nazelenalé, lesní světlo. Přes sklo lze nahlédnout i dolů do rajského dvora. O patro níž se ocitáme v inverzním světě, ve velkorysém otevřeném prostoru, který

slouží k setkávání, společenskému životu. „Prázdno“ dvorků z horního patra se sem propisuje v podobě „plna“ – širokých sloupů plných hlíny, jejichž stěny zároveň slouží jako nosné pilíře, a umožňují tak volný půdorys s plně prosklenou fasádou. Uprostřed tohoto tekutého obývacího prostoru je umístěn rajský dvůr, místo zde má i polouzavřená kaple a provozní zázemí – kuchyň, sesterna, místnost psychologa, kanceláře a podobně. Pocit, že se nacházíte v nějaké krajině či parku, násobí skládaný trámový strop, paprskovitě se rozbíhající od

jednotlivých sloupů a připomínající pohled do korun stromů. Zcela oddělené, nicméně alespoň tušeně přítomné je v tomto patře i místo posledního rozloučení. Autor mu vtiskl podobu další atriové zahrádky, v níž je situován jednoduchý pavilon pro rozloučení se zesnulým. Vejít sem můžete přímo z venku, po úzkém pozvolném schodišti sevřeném mezi hospicem a klášterní zdí. Přízemní patro slouží pro kontakt s vnějším světem, je tu recepce, rehabilitační sál, bazén a hydroterapie, zázemí mobilního hospice, ale také veřejná kavárna a dobročinný

PříBěHy OBRAZů

František X. Karel Palko: Kristus s učedníky v Emauzích / olej na plátně / 47 × 38 cm / provenience: BadenBaden, Markgräfliche Kunstsammlungen

V dubnu loňského roku byla na německém trhu získána do českých sbírek pozoruhodná kabinetní malba Františka X. Karla Palka s námětem setkání Krista a dvou učedníků v Emauzích. Obraz je inspirován příběhem z 24. kapitoly Lukášova evangelia. Novozákonní text zde popisuje beznaděj Ježíšových žáků opouštějících po popravě svého učitele hlavní město, kde se tyto nedávné bolestné události odehrály. Cestou se k nim připojí neznámý muž, vyptává se na vše a posléze jim začne vysvětlovat smysl a význam toho, co zažívají. Poté, co dorazí do cíle cesty, je jejich společník pozván k přenocování… Malíř na plátně zachytil klíčový okamžik příběhu, kdy učedníci při večeři v okamžiku lámání chleba poznají v neznámém svého vzkříšeného učitele: Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?” Autor díla František X. Karel Palko se narodil do malířské rodiny ve slezské Vratislavi 3. pro since 1724. Zpočátku studoval na jesuitském učilišti v Bratislavě, kde se v blízkosti svého bratra malíře Františka Antonína začal věnovat výtvarnému umění. Hluboce zakořeněné přesvědčení o jeho následujícím italském školení přesvědčivě

vyvrací Pavel Preiss ve své monografii. Mezi léty 1739–1744 byl zapsán na vídeňské akademii, kde ve stejné době studovali významní malíři, jako byl František Antonín Maulbertsch, Josef Ignác Mildorfer nebo Jan Lukáš Kracker. Ke konci vídeňských studií se pojí jedna z prvních Palkových významných prací, kterou se stalo plátno Judita a Holofernes oceněné roku 1745 zlatou akademickou medailí. V téže době získal Palko zakázku při dvoře saského kurfiřta v Drážďanech. V polovině roku 1752 se malíř usadil na Malé Straně v Praze, kde pracoval pro tamní jesuity na prestižní zakázce freskové výzdoby chrámu sv. Mikuláše. Proti aktivitám cizího malíře brzy vystoupili představitelé místního cechu sv. Lukáše a Palkovo působení bylo na krátkou dobu do vyřešení sporu pozastaveno. Ve stejném čase, kdy současně pracoval na některých zakázkách v Drážďanech, byl Palko angažován kutnohorskými měšťany na freskové výmalbě kostela sv. Jana Nepomuckého, kam později dodal i hlavní oltářní plátno. Podobně v rámci několikaleté pokračující práce na chrámu sv. Mikuláše vytvořil malíř oltářní obraz zachycující smrt jesuitského světce Františka Xaverského, jehož literární ozvučnost dokládá Arbesovo romaneto Svatý Xaverius. K dalším pražským lokalitám s Palkovými díly patří Strahovský a Zbraslavský klášter, kostel theatinů na Malé Straně nebo Týnský

chrám. Mimo Prahu se podílel na velkých zakázkách ženských klášterních domů v Doksanech a lužickém Marienthalu. Jeho práce lze zhlédnout též v chrámech dalších českých měst a vesnic jako je Liberec, Heřmanův Městec, Radotín nebo Rohatce. V závěru svého života působil František X. Karel Palko v Mnichově, kde roku 1767 po dlouhé a bolestivé nemoci zemřel. Dlouhou dobu žil jeho umělecký odkaz především díky osudům kreseb, které z pozůstalosti od vdovy Marie Anny Františky Ludmily Palkové, rozené Burešové, odkoupil přední pařížský obchodník, sběratel a znalec Pierre Jean Mariette. Další část kreseb získal do své proslulé sbírky Belgičan Charles Antoine Lemoral de Ligne, odkud putovalo pět listů prostřednictvím kolekce vévody Alberta SaskoTěšínského do vídeňské Albertiny. Tyto kresby, začleněné do světových sbírek, zajistily malíři pověst i v době, kdy se povědomí o jeho díle téměř vytratilo. Představované plátno Kristus s učedníky v Emauzích vykazuje jasné analogie s nečetnými ranými díly z doby získání zlaté akademické medaile na konci studií kolem roku 1745. V tomto časovém kontextu na Palkovo autorství poprvé poukázala specialistka na jeho dílo Klára Garas v roce 1971 a v poslední Palkově monografii jej potvrzuje též Pavel Preiss. Autor inscenuje událost rozpoznání Krista učedníky při večeři do intimně zšeřelého interiéru osvětleného zleva ostrým denním světlem. Sluneční paprsky plasticky modelují figury dvou mužů v bohatých draperiích sedících kolem nevelkého stolu zády ke světlu. Proti okennímu otvoru se vpravo tyčí postava Krista představená z profilu, s tváří zvednutou vzhůru, jak drží v levé ruce chléb a gestem druhé ruky naznačuje promluvu. Vnitřní rozpoložení učedníků vyjadřují vzrušená gesta rukou a celkový tonus těl v interakci se stojící figurou jejich hosta. Provedením odpovídá malba dobově vysoce oblíbeným skicám zachycujícím lehkým svěžím rukopisem prvotní autorskou vizi díla. Obraz Krista s učedníky v Emauzích pochází z markraběcích sbírek v BadenBadenu, kde byl prezentován jako protějšek ke scéně Ježíše kráčejícího po vodní hladině vstříc klečícímu sv. Petru. Zřejmým jednotícím motivem této dvojice zachycující setkání učedníků s Ježíšem po jeho smrti je dichotomie křehkosti a síly lidské víry podporované nadějí.

Pro arte, investiční fond Tržiště 13 (Vratislavský palác) 118 00 Praha 1, Malá Strana www.proarte.cz

inzerce

Galerie současného umění a architektury Dům umění města České Budějovice

otevřeno denně mimo pondělí 10:00–13:00 / 13:30 –18:00

Peter Märkli: Kresby/Drawings 12.10.– 19.11.2017

dumumenicb.cz

www.veronica-taussig.com

Veronica Taussig Exhibition 21/10 – 16/11, 2017, 10:00 – 18:00 Prague Congress Centre 5. května 65, Praha 4

DĚJINY UMĚLECKÉHO sPOLKU METZNERBUND 1920–1945 OBLASTNÍ GALERIE LIBEREC 21. 9. – 31. 12. 2017

Oblastní galerie Liberec, příspěvková organizace Masarykova 723/14, 460 01 Liberec Otevřeno denně kromě pondělí od 10.00 do 17.00 hodin, ve čtvrtek do 19.00 hodin.

Komentované prohlídky (česky): 5. 10. a 16. 11. v 10.30 a 17.00 hodin neděle 10. 12. v 15.00 hodin a dále po předchozí dohodě.

Partnerem výstavy je Národní galerie v Praze. www.ogl.cz www.metznerbund.cz

MET ZNE RBU ND

nové knihy

Anna Daučíková Michal Novotný (ed.) U příležitosti loňské výstavy ve Futuře a letošní účasti na Documenta 14 se rozhodl Michal Novotný vydat Anně Daučíkové malou knížku, v níž neshrne celou tvorbu, ale spíše překlopí výstavu do formátu kapesní knížky. Doprovod obrazovému základu tvoří text na základě rozhovoru a delší přátelský rozbor umělce a teoretika Anthonyho Auerbacha. Futura Books 2017, 136 stran, 130 Kč

připravila Kateřina Černá foto Martin Netočný

Architektura a současné město Irena Fialová (ed.) Antologie urbanistických textů od amerických a evropských architektů (Christopher Alexander, Michiel Dehaene a další) shrnuje myšlení o městě posledních třiceti let. Podle autorky výběru, Ireny Fialové z Ústavu urbanismu Fakulty architektury ČVUT, nemá být kniha uceleným teoretických přehledem, ale má spíše rozšířit domácí obzory o nové přístupy.

Nic si o tom nemyslet Krištof Kintera Krištof Kintera není spisovatel, ale sochař a jeho kniha z nakladatelství Baobab není textová, ale obrazová. A můžeme si o tom zkusit nic nemyslet. Ale vlastně to není tak úplně pravda. Většina položek Kinterova „světa v obrazech“ je popsána – najdeme u nich nějakou hlášku nebo alespoň název. A od popisu problému už nemusí být daleko k jeho řešení. Baobab 2017, 288 stran, 350 Kč

Zlatý řez 2017, 150 stran, 340 Kč

Umění a tradice

Perseus a Medusa

Pavla Machalíková – Tomáš Winter (edd.) Akademický sborník se širokým zastřešujícím tématem – vztahem moderního umění k tradici. Najdeme zde studii Venduly Hnídkové o kladenském sídlišti Rozdělov, které po válce muselo zapřít svůj funkcionalistický původ, nebo text Tomáše Wintera o vztahu avantgardy k lidovému umění. Další příspěvky se týkají například vztahu vysokého a nízkého umění.

Jan Bažant Historik umění a archeolog Jan Bažant kdysi ve Warburgově institutu v Londýně pojal myšlenku zkompletovat všechna dosavadní zpodobení mýtu o Perseovi a Meduse. Kniha je rozdělena na antiku, renesanční zobrazení a novověké variace. Bažant přitom sleduje významy, které umělci a diváci v různých dobách Medusině useknuté hlavě přikládali.

Artefactum 2017, 156 stran, 160 Kč

Academia 2017, 512 stran, 750 Kč

Klacky v galerii, obrazy za miliony a co znamená krabice od pracího prášku Ondřej Horák a kol. Edukační centrum Artpark v Galerii Rudolfinum oslavilo první rok své existence knížkou. V ní kolektiv lektorů vedený Ondřejem Horákem zodpovídá nejčastější dětské dotazy typu „Proč se nesmí sahat na umělecká díla?“. Výklad provázený ilustracemi umělce Kakalíka využívá děl světových umělců, kteří v Rudolfinu vystavovali. Galerie Rudolfinum 2017, 56 stran, 150 Kč

antique news

Mozartův klavír ve V&A

Milionové medaile a dukáty

Buckingham podle Rubense

Londýn/Praha – Koncem září začala ve Victora & Albert Museu v Londýně výstava Opera: Vášeň, moc a politika, která představuje operu jako komplexní multižánrové umělecké dílo a zkoumá její širší kulturní a společenské role. Dějiny opery od renesance do současnosti výstava vypráví na příkladu sedmi operních premiér v sedmi evropských městech. Praha zde chybí, respektive je zastoupena jen nepřímo. Jako reprezentativní dílo Wolfganga Amadea Mozarta si autoři vybrali Figarovu svatbu, která měla premiéru ve Vídni v květnu 1786. Opera vychází ze stejnojmenné francouzské komedie Pierra Beaumarchaise, která ve své době budila značné kontroverze a v Rakousku byla původně zakázána. Zatímco ve Vídni Mozartův Figaro víceméně propadl, v Praze, kde byl uváděn od prosince téhož roku, se stal nesmírně populárním. „Nehraje se, netroubí, nezpívá a nehvízdá nic, než Figaro; nechodí se na jinou operu než na Figara a věčně Figara,“ popsal své dojmy z Prahy v lednu 1787 sám Mozart.

Praha – Pamětní medaile k dostavbě Svatovítské katedrály v roce 1929 byla na zářijové aukci společnosti Antium Aurum, která se konala v rámci sběratelské konference Investor Prague Show, vydražena za 2,2 milionu korun. Za milionové částky byly na téže aukci prodány ještě dvě sady medailí připomínajících Albrechta z Valdštejna (shodně 1,8 milionu), Svatováclavský jednodukát z roku 1923 (1,18 milionu) a Svatováclavský desetidukát z roku 1930 (1,1 milionu korun). Za milionové částky tak byl od začátku roku vydražen minimálně tucet prvorepublikových dukátů. Rekord patří desetidukátu z roku 1937, který se na dubnové aukci společnosti Macho & Chlapovič prodal za 17,5 milionu korun. Mince byla vyražena v počtu pouhých 34 kusů. Svatováclavské dukáty podle návrhu Otakara Španiela Československá národní banka razila v letech 1923–39. Statisícových a milionových cen dosahují jen limitované ražby nebo číslované kusy první emise. V roce 1923 bylo vyraženo přes 61 tisíc jednodukátů, přičemž prvních tisíc má na sobě vyražené pořadové číslo. Nečíslové kusy z této emise se běžně prodávají za částky od 8 do 15 tisíc korun. / JS

Glasgow – Portrét George Villierse, prvního vévody z Buckinghamu, uchovávaný na skotském zámku Pollok, byl nově identifikován jako vlastnoruční dílo Petra Pavla Rubense. Obraz byl dosud považován za kopii podle nedochovaného Rubensova originálu, další verze se nachází například ve sbírce Palazzo Pitti ve Florencii. Malba byla koncem září předmětem nového dílu dokumentárního seriálu BBC Britain’s Lost Masterpieces. Produkce nechala portrét komplexně restaurovat a podrobila jej řadě technologických analýz. Kvalita vyčištěné malby, autorské změny odhalené díky infračervené reflektografii i zpracování dřevěné desky, na které je portrét namalován, svědčí ve prospěch Rubensova autorství. Za mistrovo dílo malbu považuje i ředitel antverpského Rubenshuisu Ben van Beneden. Vévoda z Buckinghamu (1592–1628) si u Rubense objednal reprezentativní jezdecký portrét na jaře 1625. S malířem se setkal v Paříži, kde zastupoval krále Karla I. při jeho sňatku se sestrou francouzského panovníka Ludvíka XIII. Portrét ze zámku Pollok pravděpodobně vznikl jako přípravná studie k tomu dílu, které dnes bohužel známe jen z půlmetrového modeletta ve sbírce Kimbell Art Musea v Texasu. Finální portrét shořel v roce 1949 při požáru skladu na ostrově Jersey. / JS

Je tedy zcela na místě, že centrálním exponátem „vídeňského“ oddílu výstavy je historický klavír zapůjčený z Prahy. Jedná se o nástroj, na který tu Mozart při své první návštěvě koncertoval v Ústavu šlechtičen na Novém Městě a který je jinak vystaven v Českém muzeu hudby. Klavír není autorsky označen, předpokládá se však, že jde o práci vídeňského mistra Franze Xavera Christopha. Má celodřevěnou mahagonovou konstrukci, klávesy vykládané perletí, nárazovou mechaniku a dvě kolenní páky. Rezonanční desku zdobí bohatě vyřezávaná rozeta. První ohlasy na londýnskou výstavu jsou velice pozitivní. „Jde o mimořádný počin, který v konečném důsledku může změnit to, jak přemýšlíte. Milovníci opery budou mít své vnímání střídavě napadáno a obnovováno tím, co najdou. Nově příchozí mohou být překvapeni, přesvědčeni a konvertováni prezentovaným příběhem o společenském významu, bezprostřednosti a esenciální lidskosti opery. Sebevětší chvála nebude přehnaná,“ končí svou recenzi hudební kritik Guardianu Tim Ashley. / JS

M O Z A R T Ů V K L A V Í R V L O N D Ý N Ě , foto: Victoria & Albert Museum

PE T R PAVEL RUBENS: GEORGE V ILL IER S, I. VÉ VODA Z B U C K I N G H A M U, 1625–28, olej na dřevěné desce, 65 × 50 cm, National Trust for Scotland

inzerce

KAR E L M A LICH …prostě se to děje

Karel Malich, Nástěnná plastika 54, 2011, ocel, prášková barva, 130 × 87 × 1,2 cm

7. 9. 2017"—"19. 11. 2017

kurátor výstavy Martin Dostál út"—"ne 10—12 12.30—18 Galerie města Plzně náměstí Republiky 40, Plzeň www.galerie-plzen.cz

Výstava se koná ve spolupráci s Galerií Zdeněk Sklenář v Praze

A+A inzerce GAMP-Malich.indd 1

27/09/2017 13:49

zahraničí

text Martina Freitagová Autorka působí v Galerii Rudolfinum.

Sochy prázdnoty Při představování Rachel Whiteread, jejíž retrospektivu až do ledna hostí Tate Britain, nelze začít jinak než návratem o bezmála čtvrtstoletí. Na podzim 1993 vytvořila tehdy třicetiletá umělkyně svůj nejznámější projekt s jednoduchým názvem House, betonový odlitek viktoriánského domu v londýnském East Endu, a jako první žena v historii získala Turnerovu cenu.

Její odlitek vnitřku domu určeného k demolici měl řadu socio-politických přesahů zahrnujících problematiku chátrajících domů, proces gentrifikace ve východním Londýně a v neposlední řadě i otázku, kdo je zodpovědný za urbanistické změny. House, jako mnoho jejích budoucích děl, měl pro Rachel Whiteread také osobní rozměr. Představoval totiž stejný typ domu jako ten, ve kterém umělkyně vyrůstala. Kombinaci každodenních běžných forem s osobními vzpomínkami a univerzálními zážitky jsou dodnes platnými charakteristikami její tvorby. Betonový symbol mizející pracující třídy stál za plotem na prázdném prostranství Grove Road pouhých osmdesát dní. Šest týdnů poté, co Whiteread získala Turnerovu cenu, nechala místní městská část odlitek domu strhnout stejně jako ostatní domy, které reprezentoval. Podle slov samotné umělkyně zcela v intencích uměleckého díla s přechodnou životností. Demolice tak ještě umocnila jeho význam.

Možnosti materiálu

R ACHEL WHI T ERE AD pořadatel: Tate Britain, Londýn kurátorky: Ann Gallagher, Molly Donovan termín: 12. 9. 2017–21. 1. 2018 www.tate.org.uk

Po jarní retrospektivě Davida Hockneyho je výstava Rachel Whiteread pro Tate Britain druhým tahákem tohoto roku a očekávaným magnetem statisíců návštěvníků (Hockney přilákal rekordních téměř půl milionu lidí). Prvním objektem, kterým Whiteread návštěvníky vítá ještě před vstupem do muzea, je opět odlitek budovy, tentokrát se jedná o obyčejný kurník pro slepice (Chicken Shed, 2017). Na první pohled jednoduchá stavba připomínající dětský domeček ve skutečnosti představuje extrémně náročnou sochařskou metodu odlévání několika oddílů a posléze jejich opětné budování do jednoho celku. Whiteread využívá sochařský jazyk, který si osvojila v 90. letech. Takový, který umožňuje splynutí monumentálního a domácího či intimního, a který tak skvěle rezonuje ve veřejném prostoru. Nebylo jednoduché se v muzejním prostoru vypořádat právě s monumentalitou

soch, které normálně reagují na kontext svého okolí. Kurátorky Ann Gallagher z Tate a Molly Donovan z National Gallery of Art ve Washingtonu, s jejíž spoluprací byla výstava uspořádána, se rozhodly objekty vystavit v jedné otevřené místnosti, ve které návštěvníka vítá nenápadný předmět denní potřeby. Zahřívací láhev ztělesňující teplo domova a každodenní intimitu by na první pohled skutečně mohla být naplněna vodou, pokud by nebyla odlita ze sádry. O kousek dál vyplňují tyto lahve celou vitrínu. Jsou odlity z pryskyřice, sádry, betonu, gumy, vosku či kovu. Opakování umožňuje Whiteread zkoumat možnosti a vlastnosti materiálu v dané, záměrně limitované formě. Některé lahve jsou plošší, jiné jsou plné, další zmačkané, povrch není nijak uměle upravován a ukazuje na drobné nedokonalosti, rýhy a záhyby. Levný a skromný předmět v sobě spojuje vzpomínky na dětství v rodině britské střední vrstvy. Jako nositele útěchy, pohodlí a péče, společníka v nemoci nebo za dlouhých zimních nocí, tak si asi mnoho z nás vybaví zahřívací lahve. Rachel Whiteread je poprvé vystavila v roce 1987 jako součást absolventské expozice na Slade School of Fine Art na University College London, kde vystudovala magisterské studium po absolvování malby na Brighton Polytechnic. Reálné lahve byly všity do obyčejné košile nebo do povlečení na polštář, evokovaly břicho a v něm ještě nenarozené dítě. Torsa, tato bezhlavá, beznohá malá tělíčka, pro Whiteread reprezentují zrození nových idejí a pracovních postupů. Malý formát totiž umožňuje umělkyni experimentovat s materiálem, metodou odlévání, kterou pak aplikuje na větších a náročnějších objektech.

Odlitek místo originálu Na výstavě, která je tvořena pouze jednou místností připomínající malou letištní halu, procházíme okolo odlitku vany, umyvadla nebo vnitřku skříně. Centrum otevřeného

(vlevo) R ACHEL WHI TERE AD: UNT I TLED ( P I N K T O R S O), 1995, růžová zubařská sádra, 10 × 17,5 × 27,5 cm, foto: Tate R ACHEL WHI TERE AD: CHICKEN SHED 2017, beton, 216 × 229 × 278 cm, foto: Tate

prostoru, ve kterém byly po minulé výstavě odstraněny příčky, tvoří dvojité schodiště. Ze začátku si člověk není jistý, odkud kam schodiště vede, než přijde na to, že jedna strana je obrácená a tvoří v podstatě zrcadlový odraz druhé strany schodiště. Jednoduchá hádanka lehce rozlousknutá pohybem okolo objektu v prostoru. Podobné objekty, stejný sochařský postup. Okolo se nachází pryskyřicový odlitek dřevěné podlahy, na zdech jsou opřeny skleněné dveře nebo matrace z vosku. Rachel Whiteread zakládá svou práci na myšlence, že odlitek je jakýmsi prototypem techniky pro všechny sochy. Mimochodem na podobné ideji vzniklo také Victoria and Albert Museum, jehož první sbírku tvořily sádrové odlitky významných děl především středověku a renesance. Muzeum mělo sloužit jako otevřená kniha pro studium od těch nejlepších světových sochařů. Přítomnost originálu nebyla důležitá. Whiteread také originál odstraňuje, aby mohla poukázat na jeho kvality, jednotlivé detaily a význam v dneš-

ním světě. Vymezuje tak místo v dějinách umění pro odlitky jako nositele původního procesu tvorby a zároveň zprostředkovatele originálu a jeho šíření. Celá tvorba Rachel Whiteread je v historii umění hluboce zavázána americkému postminimalistovi Bruci Naumanovi a jeho dílu z roku 1965, Space Underneath My Chair (Prostor pod mou židlí). Dílo Whiteread zvané Untitled (100 Spaces) tuto inspiraci otevřeně přiznává. V roce 1995 vytvořila umělkyně sto odlitků prostoru ohraničeného spodkem nalezených židlí a jejich nohou. Barevné odlitky z pryskyřice jsou v Tate Britain uspořádány v pravidelných intervalech v otevřeném prostoru jižní části vstupní haly. Jejich povrch připomínající želé různých barev neodolatelně láká návštěvníka se jich dotknout. Umělkyně nazývá tento proces zhmotňování vzduchu, jedná se také o prostor, kterého se každý den dotýkáme při posouvání naší židle u stolu. Opakování té samé formy nám připomíná tuto pravidelnost ohraničeného teritoria, které je v jednu chvíli jenom naše.

Zhmotněné vzpomínky Formální uspořádání a jednoduchost tvarů vyvolávají nevyhnutelnou referenci amerických minimalistů, jako je Donald Judd, Carl André nebo Dan Flavin. Jednoznačné dědictví minimalismu nese dílo Rachel Whiteread nazvané Holocaust Memorial (2000), v Tate k vidění pouze na fotografiích, jelikož se jedná o památník obětem holocaustu umístěný na Judenplatze ve vídeňské historicky židovské čtvrti. „Pět let pekla“, jak označila Whiteread práci na památníku, dalo vzniknout ojedinělému příkladu politicky silně nabitého projektu v jednoduše srozumitelném jazyce. Holocaust Memorial představuje knihovnu naruby. Její zdi byly strženy a betonový kvádr, kterému čelí divák, pokrývají stopy stránek zavřených knih uspořádaných do přehledných řad. Precizní, strukturované aranžmá jednotlivých oddílů je narušeno pouze dveřmi, také odlitkem, jenž vyplňuje prázdno. Stejně jako u projektu s židlemi se zde Whiteread snaží mumifikovat vzduch.

inzerce

13. 9. – 12. 11. 2017

Dům umění města Brna

PERFORM–MADE

Galerie hlavního města Prahy Dům fotografie Revoluční 5, Praha 1 10. 10. 2017 – 7. 1. 2018

TOMÁŠ RULLER

PAVEL BAŇKA BLÍZKOST

PERFORM–MADE Odolné okamžiky

www.ghmp.cz

Art and Antiques 91x119.indd 1

3 11 2017 OSTRAVA, Dolní oblast Vítkovice Důl Hlubina festival autorského divadla a současného umění

19.09.2017 17:21:25

miroslav machotka po vrstvách

HaDivadlo: Síla zvyku / režie: Jan Horák a Michal Pěchouček Teatr Dramatyczny ve Wałbrzychu: Schubert / režie: Magda Szpecht Jan Bárta: Pitch Vladimíra Večeřová: Vitální dialog Natálie Pleváková: Erlkönig digital Tereza Hradilková: Švihla www.festivalnorma.cz Předprodej:

6. 9.–18. 11. 2017

Celodenní vstupné 350/250 Kč, vstupné na jednotlivá představení 180/100 Kč na místě v den konání.

dům gustava mahlera znojemská 4, jihlava září út–ne 10–12, 13–18

Pořadatelé:

PLATO Ostrava je příspěvkovou organizací statutárního města Ostrava.

říjen–listopad út–so 10–12, 13–18 www.mahler.cz facebook.com/mahler.jihlava

92. lekce

text Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátorem Moravské galerie v Brně.

Manuál pro milovníky současného umění Hovory s mecenášem Moc pozdě na to, jít spát a moc brzo na to, jít na snídani. Popelníky dostaly amnestii. Sčítání lidu v barovém lobby hotelu Dalibor v Litomyšli by dopadlo následovně: barmanka, dvě holky od Skrepla, spící Krištof Kintera, já a ten, co za nás platí. „Se svýma prachama si může každej dělat, co chce.“ „Jo, třeba KLF spálili milion liber v krbu.“ „KFC má dobrý maximálně ty kornouty, ty…“ „Twistery.“ „Stejně tak se svojí sbírkou si můžu udělat, co mě napadne, třeba ji taky spálit. Darovat ji státu by ostatně vyšlo nastejno. Vystavili byste jeden, maximálně dva nejlepší obrazy a zbytek byste nechali plesnivět v depozitáři. Kolik tam toho máte už schovaného, desítky tisíc?“ „Stovky.“ „Blbost, toho musí být mnohem víc!“ „Myslím stovky, stovky tisíc, když počítám i práce na papíře. Co chcete dělat? (Přes pokročilou hodinu jsme si stále obřadně vykali.) Otevřít si vlastní muzeum a bojovat s nezájmem veřejnosti, jako to děláme my?“ „Máte třeba takovýhodle Kolíbala? (Skroluje prstem fotky v telefonu a otáčí ho na mě.) Špičková Šimotová, Malich-dráťák, tady mám abstraktního Kupku. Vy máte Kupku? Od Sýkory Struktury z šestašedesátého a dva liniové obrazy. Tohle je naprosto zásadní Bolf z depresivního období, Mluviče tady od mistra, Srp a kladivo od Warhola, síto na plátně, naprostá bomba. Tohle vám asi nic neříká, úplně zapomenutá česká sochařka Marie Bartůšková, po škole do smrti žila v Košicích, takový můj objev. Filla z analytického období, naprosto špičková Toyen, Pravoslav a Jan Kotík, Zrzavý z obálky Srpovy monografie…“ „To se u vás dveře určitě netrhnou, ale kdybyste to věnoval Marcelovi do

Chebu, tak vám tam dají bronzovou plaketu na barák… (že na bustu to zatím nehodí, spolknu). To je, nebo spíš býval sen každého západoněmeckého sběratele, že některá veřejná instituce přijme a vystaví jeho soukromou sbírku. Bezpodmínečně, naopak někdy neváhali dokonce zainvestovat přístavbu nového křídla, aby se tam s tím vešli.“

„Magistrát mi pro sbírku nabídl zrekonstruovanou loděnici v Podolí, nájem za korunu ročně. Když půjde všechno podle plánu, tak v lednu otevíráme.“ „Tak tomu říkám primátorky, můžete tam rovnou udělat výstavu Osmy.“ „Dobrý nápad, podáme granty a uvidíme. Vy byste to pro nás kurátoroval?“

KUPKU MÁT E? SBĚR AT EL SE S V ÝM UMĚLCEM Jindřich Waldes a František Kupka

recenze

Řekni, kde ti Němci jsou Metznerbund v Oblastní galerii Liberec text Tomáš Klička Autor je historik umění. foto Oblastní galerie Liberec

Důležitou linií výstavní dramaturgie liberecké oblastní galerie je už pravidelně téma českých Němců. V rychlém tempu přibližně roční periodicity tu historici umění Anna a Ivo Habánovi splétají dějiny německočeského moderního umění. Nesledují výhradně známé autory, jako byl Georg Kars, Friedrich Fiegl, Alfred Justitz nebo Emil Orlik, kteří si svoji cestu do místního uměleckého kánonu již našli, ale především „menší mistry“. Iniciačním projektem bylo souhrnné zpracování tématu uměleckých skupin v meziválečném Československu na výstavě a v publikaci Mladí lvi v kleci. Přes nesporný materiálový přínos a obdivuhodnou heuristickou práci se ale jejich přístup setkal s kritikou za sklony k pozitivistické faktografičnosti. Následovala monografická výstava a kniha o malíři Erwinu Müllerovi, sochařce Mary Duras, v roce 2015 pak úzce zaměřená výstava věnovaná německočeským umělcům na východní frontě první světové války Na Sibiř! a vloni kulturněhistorická připomínka Německočeské výstavy Liberec konané roku 1906. Letošním předmětem zájmu kurátorky Anny Habánové se stal největší meziválečený umělecký spolek Metznerbund.

Masový spolek

Výstava je výstupem grantového projektu řešeného při Technické univerzitě v Liberci, v jehož rámci vznikla také obsáhlá bilingvní, česko-německá monografie s bohatou obrazovou přílohou dalece přesahující to, co, je k vidění v oblastní galerii. V prostorech tzv. podbazénové haly tu je vystaveno kolem padesátky obrazů, grafik a několik soch, což činí pouhý zlomek z neuvěřitelné pětistovky jmen, které lze za dobu jeho existence s Metznerbundem spojit. Při výběru různorodých příkladů dobově populárních směrů figurativní malby bylo evidentně uplatněno především kvalitativní hledisko. Vzhledem ke kolísavosti úrovně tvorby členů Metznerbundu, který soustředil

jak profesionály, tak samouky, by jiný přístup nutně vedl k přehlcení; na druhou stranu by ale mohl postihnout něco z masovosti spolku s rozsáhlou teritoriální působností. Předpokladem šíře členské základny byl fakt, že Metznerbund nesjednocoval žádný umělecký program. Šlo především o utilitární a v praxi nepříliš efektivní platformu určenou k prosazování zájmů a postavení umělců z řad českých Němců. Ve spolku založeném v roce 1920 se přesto v některých etapách jeho existence objevili autoři a autorky, kteří zaslouženě vzbuzují dodnes zájem, ačkoli jejich marginalizace začala opadat přibližně od 90. let. Meziválečná tvorba českých Němců, a pro Meztnerbund to platí také, se v drtivé většině nepojí s avantgardně progresivními experimenty. Představuje různé polohy expresionismu, jak ho v Liberci zastupuje mj. Edgar Jantsch a Kurt Gröger, nové věcnosti (Herbert Seemann, Erwin Müller), symbolismus (Roman Dressler, Inge Thiele-Peschka, Rudolf

Michalik), staromistrovské malby (Gottfried Erben) a jejich fúze. Očekávatelně jsou vystavena díla z akvizic Moderní galerie (dnes Národní galerie) a obsáhlého fondu liberecké galerie, překvapivě i obrazy z Regionálního muzea v Teplicích nebo Muzea Jizerských hor ve švábském Kaufbeuren, kam se uchýlilo po vyhnání několik tisíc jabloneckých Němců, a soukromých sbírek.

Ošemetná spolková historie

Výstava oproti publikaci rezignuje na tematickou strukturu. Je spíš obrazovým salonem, který doprovodnými popisky tematizuje životopisné okolnosti, poukazuje na výtvarné kvality nebo ikonografii, ale není s to dostatečně kontextualizovat oblast samotné spolkové historie. Zvlášť problematicky se to jeví v případě aktivit Metznerbundu v období druhé světové války. Stará dřevěná přepravní bedna na obrazy stojící volně v prostoru galerie poutá svojí cizorodostí pozornost. Zatímco

se dočteme, že byla záhadně nalezena v bývalém sídle galerie v Liebiegově paláci a putovala v ní díla na libereckou prezentaci Metznerbundu v roce 1943, adresa na ní uváděná „Konrad Henleinplatz 1“ jen naznačuje nedořečené okolnosti. Současná výstava, kterou patrně uvidí výrazně víc lidí, než bude číst knihu, by neměla vypustit fakt, že přehlídky Metznerbundu ve 40. letech byly součástí nacistické propagandy, jak přitom explicitně zaznívá v publikaci. Na výstavě správně zaznívá (a ukazuje to i zajímavý výbor textů dobové kritiky na konci publikace), že identifikovat paušálně české Němce se sympatiemi k národnímu socialismu je daleko od pravdy. Zároveň ale vypuštění choulostivé etapy kompromitace spolku zplošťuje jeho obraz. Lákavé, i když ošemetné je sledovat možné předpoklady ikonografie pozdějšího umění nacismu v tvorbě

některých autorů a jejich obsahových posunů. K tomuto druhu úvah výstava diváka nijak nesměřuje, ale vnukává je nejen nevinná heimat krajinomalba, ale především nedatovaný velkoformátový olej Rodina od Franze Thieleho zlověstně připomínající ilustraci ideologie krve a půdy. Anna Habánová publikaci uzavírá přiléhavým nedevótním konstatováním, že význam spolku a jeho dopad nelze přeceňovat, jelikož nesledoval „formální problémy a současný evropský umělecký vývoj“. Přesto je výstava a především kniha užitečným doplňkem místní historie organizace uměleckého života a jeho mechanismů v období mezi světovými válkami a v průběhu té druhé. Publikace dále, poněkud překvapivě vzhledem k vročení v jejím názvu, významnou část studií věnuje i předválečné organizaci spolků coby předpokladu pozdějšího stavu.

Výstavní program liberecké galerie věnovaný „Deutschböhmen“ se svojí ojedinělou orientací řadí k těm hodným pozornosti v měřítku celé republiky. Narativ vyplňování mezer v historii ale působí o něco méně přesvědčivě na pozadí skutečnosti, že se ve stálé expozici instituce, která slouží jako důležité médium vytváření povědomí a vzdělávání veřejnosti, stále nenacházejí prakticky žádní autoři z německočeského okruhu. Snaha o revizi dosavadního stavu je pak polovičatá.

Předplatitelé art+antiques mají nárok na snížené vstupné. ME T ZNERBUND místo: Obastní galerie Liberec kurátorka: Anna Habánová termín: 21. 9.–31. 12. 2017 www.ogl.cz

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI

INZERCE

otvíráme! uměleckoprůmyslové museum v praze

PARTNEŘI

15.11.

TENKRÁT V EVROPĚ ČEŠTÍ UMĚLCI V TOTALITNÍCH REŽIMECH 1938—1953 ZÁPADOČESKÁ GALERIE V PLZNI 22/9/2017— 21/1/2018

VÝSTAVNÍ SÍŇ MASNÉ KRÁMY WWW.ZPC-GALERIE.CZ

8. díl

text Jana Németh Autorka je výtvarnou redaktorkou Denníku N.

Na východ od raja Bilbord to už nezakryje

HOTEL DANUBE foto: Tomáš Benedikovič

Nedávno som dostala tip na článok. Ilustrátor a maliar Miloš Kopták nás posielal do Starej Turej, malého mesta na Myjave. Napísal len krátko: Mal som pocit, že som sa tam stretol s ľuďmi z iného storočia, z inej krajiny. Ostal som v pomykove, keď som uvidel, čo urobili. V pomykove sme ostali spolu s fotografom, keď sme vystúpili pred budovou miestnej železničnej stanice. Dokončili ju pred troma rokmi a naozaj pri nej človeku spadne sánka. Neskôr sme sa od Viliama Matušku, ktorý je hlavným hýbateľom tohto počinu, dozvedeli, ako je možné, že rekonštrukcia stanice z prvorepublikového obdobia sa neskončila tak, ako napríklad rekonštrukcia školy v Kamenných Žehrovicích. Totálne zničená a na nepoznanie zmenená vrstvou polystyrénu. Odpoveď bola celkom jednoduchá. Partia nadšencov železničiarskej prevádzky tu už roky zbierala historické artefakty súvisiace s navigáciou vlakov. Všimli si totiž, že chátrali na povalách alebo končili v zbere. Oni ich zachraňovali a reštaurovali. V budove stanice svojpomocne vybudovali malé improvizované múzeum. A keď sa dozvedeli, že budovu plánujú slovenské železnice zrekonštruovať, neostali ticho. Ničím iným, než osobnou iniciatívou a nadšením sa im podarilo docieliť

to, aby stanicu neopravili ako väčšinu ostatných – zatepliť a nafarbiť. Našli pôvodnú architektonickú dokumentáciu a presvedčili architekta aj investora rekonštrukcie, že keď už to idú urobiť, nech to urobia dobre. A oni sa presvedčiť nechali, dokonca boli sami výsledkom nadšení. Zrepasovali drevené podhľady na nástupišti aj nosné trámy, okná dali vyrobiť drevené, presne také, aké boli na stanici kedysi, polystyrén obišli oblúkom a farebnosť korešponduje s pôvodnou. A ešte vybojovali aj rekonštrukciu priľahlej budovy depa, kde otvárajú novú časť expozície. Celé to má iba jednu nevýhodu – je to malé mesto, do ktorého sa zrejme nepôjde pozrieť nikto z mesta, ktoré by presne takýto príklad potrebovalo – Bratislava. V historickom centre sa majiteľom hotela Danube podarila fasáda, za ktorú by sa naozaj nehanbili ani v Žehroviciach. Hotel postavený v 90. rokoch nikdy nevynikal, jedine ak tým, že roky bola jeho čelná fasáda s výhľadom na Dunaj prekrytá obrovským bilbordom. A pritom ho zúfalo potrebuje až teraz. Majitelia hotela Sitno Holding Real Estate výsledok považujú za „provokatívny, sexi a trendy“. Meno architekta rekonštrukcie nie je známe, niet divu. Horšie než samotná fasáda je už len fakt, že kritizovaní krajskí pamiatkari vraj fasádu pred jej dokončením ani nevideli, ani nepovolili, no nemali žiadne právomoci zastaviť postupujúce práce. Zastavilo sa síce kolaudačné konanie, ale všetko sa to môže skončiť iba pokutou pre hotel. A potom môžeme iba dúfať, že raz sa ten obrovský bilbord na fasádu vráti. Žiaden bilbord sa nám však nepodarí natiahnuť na prístup Bratislavy, ak ide o projekty, ktoré chystajú v hlavnom meste dvaja veľkí developeri. Aktuálne žiadajú od vlády špeciálny status významnej investície, ktorá by im, okrem iného, umožnila v niektorých krokoch preskočiť schvaľovanie

zo strany mesta a tiež by sa tak vyhli plateniu poplatku za rozvoj mesta, ktorý platí každý developer podľa rozsahu stavby. Podmienkou je, že obaja – J&T Real Estate aj HB Reavis – musia dokázať verejný záujem svojich projektov. Presnú dokumentáciu verejnosti ukázať odmietajú, v plánoch, ktoré sú prístupné už však kreslia aj novú električkovú trať a lanovku ponad Dunaj. Nová električková trať by sa naozaj zišla. Dokonca aj celková koncepcia dopravy, ktorá by okrem cestných pruhov pre autá rátala s cyklistami a chodcami. Ale začať by sa mohlo už pri územnom pláne, ktorý sa v Bratislave nezmenil celých jedenásť rokov. Nehovoriac o stavebnom zákone, ktorý už oslávil štyridsiatku. Jedna obludná fasáda je zrazu zanedbateľná. Bratislava nevie, ako chce fungovať a vyzerať. Lebo keby to vedela, už dávno by mala vlastný tím špecialistov, narysované trasy nových dopravných liniek a vyznačené územia, na ktorých mesto môže rásť a na ktorých sa, naopak, za žiadnych okolností stavať nemôže. Územný plán by kopíroval víziu mesta o jeho potrebách a developeri by možno nemali toľko priestoru ukazovať, že mesto to skrátka nezvládlo. V tomto momente sa rozhoduje o tom, ako bude vyzerať hlavné mesto Slovenska o pár rokov, a je jasné, že tá zmena bude zásadná a najvýraznejšia od revolúcie. Deväťdesiate roky v našej architektúre nesú nálepku gýča, ktorá zo slova developer urobila nadávku. Napokon, hotel Danube na dunajskom nábreží bol do veľkej miery stelesnením práve tejto éry, s pravidelnými návštevami mafiánov, raz na kávičku, inokedy po výpalné. Keď chodím dnes okolo, tak sa mi zdá, že by to všetko mohol zachrániť už iba nejaký človek „z inej krajiny a z iného storočia“, ktorý by povedal: keď to už robíme, urobme to dobre. Veď to nemôže byť také ťažké.

inzerce

AKCE ACTIONS

Unikátní svědectví ze sedmdesátých let

Vladimír Ambroz Edt. Tomáš Pospiszyl vydaL BIGG BOSS

PŘÍBĚH PANELÁKU

21.09.2017 — 01.01.2018 před Fakultou stavební ČVUT v Praze (Thákurova 7, Praha 6 – Dejvice)

www.panelaci.cz www.facebook.com/panelaci

v Praze

artmix

Centrum současného umění DOX Před očima – Příběhy Iráku (do 8. 1.); Rekonstrukce paměti (do 20. 11.); Stanislav Libenský Award (do 20. 11.) Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz

Galerie České spořitelny Bohuslav Reynek 99+1 (19. 10.–9. 11.) Rytířská 29 / galerieceskesporitelny.cz Galerie hlavního města Prahy Pavel Baňka (10. 10.–7. 1.); Jaroslav Róna 1997–2017 (do 29. 10); Kámen, štuk a terakota (do 29.10) Dům fotografie; Dům U Kamenného zvonu; Zámek Trója / www.ghmp.cz Galerie Futura Dominový efekt; Metahaven (obojí do 26. 11.) Holečkova 49, Praha 5 / www.futuraproject.cz Karlin Studios Apart collective; Piotr Bosacki (obojí do 22. 10.) Prvního pluku 2, Kasárna Karlín, Praha 8 / www.futuraproject.cz/karlin-studios Galerie Gema Jaroslava Bičovská (do 17. 11.) Máchova 27, Praha 2 / www.gemagalerie.cz Galerie Havelka Michal Maršálek; Jindra Viková (obojí 18. 10.–27. 10.) Martinská 4, Praha 1 / www.galeriehavelka.cz Arthouse Hejtmánek Milan Beránek (do 5. 11.) Goetheho 2, Praha 6 / www.arthousehejtmanek.cz Galerie Kuzebauch Vladimír Kopecký (do 3. 11.) Říčanova 19, Praha 6 / www.galeriekuzebauch.com Galerie Millennium 1917–2017 !? Utopické vize (do 12. 11.) Tržiště 5, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie NoD Milan Mazúr (do 15. 10.); Tereza Zelenková (do 17. 10.); Vladimír Kokolia (21. 10.–17. 11.) Dlouhá 33 Praha 1 / www.nod.roxy.cz Galerie Rudolfinum Krištof Kintera (do 26. 11.) Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie Vyšehrad Jakub Janovský (do 22. 10.); Jonáš Czesaný (27. 10.–3. 12.) V Pevnosti 5b, Praha 2 / www.praha-vysehrad.cz Galerie Zdeněk Sklenář Josef Achrer (do 22. 10.) Salvátorská 6, Praha 1 / www.zdeneksklenar.cz Museum Kampa Jaroslav Paur (do 15. 10.); Manolo Blahnik (do 12. 11.) U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz

Galerie 1 (MÚ Praha 1) Mezera v designu (do 31. 10.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz MeetFactory Igor Hosnedl, Anymade Studio; Empire of the senseless (obojí do 10. 11.) Ke Sklárně 3213/15, Praha 5 / www.meetfactory.cz Nová Galerie Jan Knap, Ivana Lomová, Hana Puchová (19. 10.–30. 11.) Balbínova 26, Praha 2 / www.novagalerie.cz Trafo Galerie Michal Cimcala (do 5. 11.) Holešovická tržnice, Hala 14 / www.trafacka.cz

BLANSKO

Galerie města Blanska Vladimír Havlík (do 13. 10.); Petr Veselý (22. 10.–16. 11.) Dvorská 2 / www.galerie.blansko.cz

BRATISLAVA

Danubiana Meulensteen Art Museum Peter Uchnár, Ján Kelemen (do 29. 10.); Walasse Ting, Michael Rittstein (do 12. 11.) Vodné dielo, Bratislava – Čunovo / www.danubiana.sk Galerie NOVA Patrik Illo, Laco Teren (do 30. 11.) Baštová 2 / www.galeria-nova.sk

BRNO

Dům umění města Brna Tomáš Ruller (do 12. 11.) Malinovského náměstí 2 / www.dum-umeni.cz Dům pánů z Kunštátu Městské zásahy; Natalia Dominguez Rangel (obojí do 29. 10.) Dominikánská 9 / www.dum-umeni.cz Fait Gallery ČS koncept 70. let (11. 10.–13. 1.) Ve Vaňkovce 2 / www.faitgallery.com Moravská galerie v Brně CJCh: Finále; Clemens von Wedemayer (obojí do 14. 1.); Nový (z)boží (do 29. 10.) Husova 18 / moravska-galerie.cz Muzeum města Brna Radek Kratina (do 15. 10.); Od hradby k paneláku; Jeden kmen (obojí do 31. 12.) Špilberk 210/1 / www.spilberk.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Tereza z Davle (23. 10.–11. 2.) Hluboká nad Vltavou 144 / www.ajg.cz Dům umění Peter Märkli (12. 10.–19. 11.) Nám. Přemysla Otakara II. 38 / www.ducb.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění Josef Bolf (do 3. 12.); Expo 67 (do 5. 11.) Krále Jiřího z Poděbrad 16–17 / www.gavu.cz

JIHLAVA

Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě – OGV I Ani den bez čárky; Have it good; IGLOO 6: Tereza Velíková (vše do 15. 10.) Komenského 10 / www.ogv.cz

Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě – OGV II Běguni (do 18. 10.); Gustav Krum (10. 11.–11. 2.) Masarykovo náměstí 24 / www.ogv.cz Dům Gustava Mahlera Miroslav Machotka (do 18. 11.) Znojemská 4 / www.mahler.cz

KLATOVY

GKK – purkrabství hradu Klenová Michal Mašík (do 31. 10.) Náměstí Míru 149 / www.gkk.cz

GKK – zámek Klenová Umění 19. st. na Slovensku (do 31. 10.) Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz GKK – kostel sv. Vavřince Východočeská sekce Klubu konkretistů KK3 (do 31. 10.) Plánická 174, Klatovy / www.gkk.cz

MUO – Muzeum moderního umění Milena Valušková (do 29. 10.); Jozef Jankovič (12. 10.–11. 3.) Denisova 47 / www.olmuart.cz

OSTRAVA

Galerie výtvarného umění v Ostravě Václav Špála (do 30. 10.); Tradice v proudu modernity (do 31. 12.); Vlastislav Hofman (do 3. 1.) Jurečkova 9 / www.gvuo.cz

PLZEŇ

Západočeská galerie v Plzni – „13“ Podoby eucharistického Krista ve vizuální kultuře (20. 10.–4. 2.) Pražská 13 / www.zpc-galerie.cz Západočeská galerie v Plzni – Masné krámy Tenkrát v Evropě (do 21. 1.) Pražská 18 / www.zpc-galerie.cz Galerie Ladislava Sutnara Boris Janků (11. 10.–4. 11.) Riegrova 11 / www.fdu.zcu.cz Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara Figurama (do 27. 10.) Univerzitní 28 / www.fdu.zcu.cz

KOLÍN

Galerie města Plzně Karel Malich (do 19. 11.) Náměstí Republiky 40 / www.galerie-plzen.cz

Muzeum Kolín II Slavné stavby Jindřicha Freiwalda (do 30. 12.) Brandlova 35 / www.muzeumkolin.cz

Rabasova galerie Vlastimil Rada (do 19. 11.) Vysoká 232 / www.rabasgallery.cz

Muzeum Kolín Josef Sudek, Janusz Moniatowicz (28. 10.–7. 1.) Brandlova 27 / www.muzeumkolin.cz

Muzeum Kolín III Bitva u Kolína (do 22. 10.) Karlovo náměstí 8 / www.muzeumkolin.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec Metznerbund; Rudolf Jakoubek; Michael Čtveráček (vše do 31. 12.) Masarykova 14 / www.ogl.cz Galerie PROSTOR 228 Lubomír Typlt (do 31. 10.) Studničná 227 (vchod z Perlové) / www.prostor228.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění Ulrich Creutz (do 19. 11.) Michalská 7 / www.galerie-ltm.cz

MĚLNÍK

Galerie Ve Věži Galina Miklínová (do 5. 11.) Pražská brána / www.mekuc.cz

MIKULOV

Galerie Závodný Miloš Urbásek (do 4. 11.) Husova 3 / www.galeriezavodny.com

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Ruské malířství 19. a poč. 20. st.; Krásné a bezstarostné žití; Alžběta Prouzová (vše do 12. 11.) Smiřických 272 / www.gvun.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Olomoucká synagoga (19. 10.–7. 1.) Václavské nám. 3 / www.olmuart.cz

RAKOVNÍK

Rabasova galerie – Nová síň pod Vysokou bránou Středočeské sdružení výtvarníků (do 22. 10.); Zbyněk Havlín (26. 10.– 10. 12.); Jan Kovářík (26. 10.–10. 12.) Vysoká 226 / www.rabasgallery.cz Výstavní síň na radnici Ladislav Hojný (do 15. 10.); Tomáš Petříček (19. 10.–26. 11.) Husovo nám. 27 / www.rabasgallery.cz

ROUDNICE NAD LABEM

Galerie moderního umění Miloš Michálek (19. 11.); Karel Pauzer, Hana Purkrábková (do 26. 11.) Očkova 5 / www.galerieroudnice.cz

TEREZÍN

Památník Terezín: předsálí kina Muzea ghetta Pocta Felixi Blochovi (do 31. 10.) Komenského 148 / www.pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín: Malá pevnost (předsálí kina) Přírůstky sbírek Památníku (do 31. 10.) Principova alej 304 / www.pamatnik-terezin.cz Památník Terezín: Malá pevnost (výstavní prostory IV. dvora) Patrik Hábl (do 31. 10.) Principova alej 304 / www.pamatnik-terezin.cz

ÚSTÍ NAD LABEM

Dům umění Ústí nad Labem Anna Daučíková (do 18. 10.); Nechte to Zemi (25. 10.–8. 11.) Klíšská 129a, Ústí nad Labem / www.duul.cz

INZERCE

PRAHA

101

v českém u s u k r u i c

í 1800–1950 ěn m

Svě t

CIRKUS v t a ý v r n e é i r ho e l a

h C e v bu í n ě um

10–

31/12 2

7 1 0

PICTUS

OTEVŘENO: ÚT–NE 10–17

AUTOŘI VÝSTAVY: TOMÁŠ WINTER A PAVLA MACHALÍKOVÁ VÝSTAVA JE USPOŘÁDÁNA VE SPOLUPRÁCI S NÁRODNÍ GALERIÍ V PRAZE A ÚSTAVEM DĚJIN UMĚNÍ AV ČR, V. V. I., V RÁMCI PROJEKTU STRATEGIE AV21. JEJÍ KONÁNÍ PODPOŘILO MĚSTO CHEB. V MUZEU CHEB SE SOUBĚŽNĚ KONÁ VÝSTAVA NON PLUS ULTRA. KOČOVNÉ ZÁBAVNÍ PODNIKY V CHEBU (1800–1850).

Marcel Duchamp Raymond Duchamp-Villon Jacques Villon František Kupka a další / and others

Výstava / Exhibition Museum Kampa 9. 9. 2017 – 9. 1. 2018

Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových U Sovových mlýnů 503/2, 118 00 Praha 1

Generální partner Musea Kampa General Partner of Museum Kampa

Hlavní partneři Musea Kampa Main Partners of Museum Kampa

Partneři Musea Kampa Partners of Museum Kampa

Media partneři Musea Kampa Media Partners of Museum Kampa