Listovacka aa 11 2015 by Care Comm s.r.o.

listopad 2015

107

9 771213 839008

99 Kč / 4,70 ¤

Budování státu v Národní galerii 40 / Pezo von Ellrichshausen 50 / Současné umění a ilustrace 10 /

108

OD FROM

ČESKÝ KUBISMUS CZECH CUBISM DŮM U ČERNÉ MATKY BOŽÍ HOUSE AT THE BLACK MADONNA

UMĚLECKOPRŮMYSLOVÉ MUSEUM V PRAZE

3 12

2015

editorial /

Podzimní kočičky

„Marianne si cenila krásy. Milovala vážnou hudbu a operu, navštěvovala množství kulturních akcí. Doma bylo vždy puštěné rádio s vážnou hudbou. Spolu se svým druhým manželem Paulem Gourarym vytvořili na Manhattanu krásný domov, který byl naplněn uměním a knihami a v němž často hostila své přátele u dobré večeře.“ Řeč je o Marianne Gourary, hrdé Američance, demokratce a Newyorčance pocházejí z Německa, jež zemřela loni ve věku devadesáti tří let. Citovali jsme z nekrologu v New York Times, v němž se dále také dočteme, že Marianne měla velmi ráda kočky, jejichž společnosti si prý obzvláště cenila v pozdějším období svého života. Marianne Gourary dokázala svou lásku k umění a čtyřnohým miláčkům propojit, což dokládá unikátní sbírka uměleckých děl o takřka třech stech položkách, všechna s námětem kočky. Ta na konci října zamířila do aukce v londýnském aukčním domě Bloomsbury. Dominují jí práce na papíře a ilustrace ke knihám pohádek, básnickým sbírkám a knihám lidového čtení. Mezi tím vším se vyskytují i opravdu raritní kusy nesporné umělecké hodnoty, obrazový doprovod děl s kočičí tematikou od T. S. Eliota, Charlese Baudelaira nebo francouzského kritika Champfleuryho. Jeho soubor esejů Les Chats z roku 1869 obsahuje vypodobení koček od předních umělců té doby, Maneta či Delacroixe. Marianne ovšem ve své sbírce neměla jiné zásadní dílo kočičí ikonografie – monumentální plátno Milenci mé ženy od rakouského malíře Carla Kahlera z roku 1891. Objednavatelka tohoto díla Kate Birdsall Johnson byla pochopitelně také velkou milovnicí kočiček. Ve svém luxusním sídle jich prý měla tři sta padesát a malíře požádala, aby část z nich „vyportrétoval“. I když se při rozměrech 180 na 260 cm jedná asi o vůbec největší „kočičí obraz“, na plátno se jich vešlo jen dvaačtyřicet. I tento obraz začátkem listopadu zamířil do aukce, tentokráte do Sotheby’s. Předaukční odhad počítal s cenou 200 až 300 tisíc dolarů. Přejeme příjemné podzimní čtení. Josef Ledvina

Obsah

> Blízké tváře vzdáleného umění 3 / dílo měsíce > Léda s labutí 2 / úhel

Jakub Stejskal

Sylva Dobalová

6 / zprávy 10 / výstava

> Budování státu v Národní galerii 32 / na trhu > Poesie 1932 Jan Skřivánek 34 / portfolio > Barbora Kleinhamplová Edith Jeřábková 40 / rozhovor > Pezo von Ellrichshausen Filip Šenk 50 / téma > Ilustrace a současné umění Pavla Krkošková Byrtusová 56 / profil > Hynek Martinec Radek Wohlmuth 60 / profil > Jiří Valoch Jana Písaříková 64 / knižní recenze > Barokní architektura v Čechách Dušan Buran

Michal Konečný

67 / nové knihy 70 / fotoreport Ester Havlová

> Balkón sběratele

> Drážďanská sbírka porcelánu 78 / zahraniční výstava > Botticelli v Berlíně Vojtěch Märc 82 / zahraniční výstava > Pop Art v Tate,

72 / antiques

Hana Novotná

Transmissions v MoMA Veronika Wolf, Jen Kratochvil

> Hurvínek a objev století 94 / recenze > Flaesh, Brave New World, 93 / manuál

Ondřej Chrobák

Cena Jindřicha Chalupeckého T. Hrušková, J. Lomová, J. Ledvina

102 / na východ Dušan Buran

104 / komiks

> COČ report

> Umělec

Františka Loubat, Tomáš Končinský

obálka

ZDENĚK ROSSMANN:

P L A K Á T K F I L M U Z E M S P I E V A( V Ý Ř E Z ) 1933, ofset, hlubotisk, 162 × 90 cm, UPM v Praze,

facebook.com/ Artcasopis

z výstavy Budování státu

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) / Zástupce šéfredaktora: Josef Ledvina (pl) / Redaktoři: Kateřina Černá, Karolina Jirkalová, Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz, Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Dušan Buran, Pavla Krkošková Byrtusová, Alžběta Cibulková, Sylva Dobalová, Adam Hnojil, Tereza Hrušková, Ondřej Chrobák, Edith Jeřábková, Tomáš Končinský, Michal Konečný, Jen Kratochvil, Františka Loubat, Vojtěch Märc, Hana Novotná, Jana Písaříková, Eva Rybářová, Jakub Stejskal, Filip Šenk, Veronika Wolf / Tisk: Dekameron CZ s. r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 10. 11. 2015. Příští číslo vyjde začátkem prosince. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

výstava

text Dušan Buran Autor je kurátorem sbírky starého umění Slovenské národní galerie.

Budovanie štátu Zo slovenskej perspektívy Pod názvom Budování státu sa vo Veľtržnom paláci Národní galerie v Prahe od 20. novembra do začiatku februára budúceho roku uskutoční výstava mapujúca najrôznejšie umelecké formy reprezentácie československého štátu v priebehu 20. storočia. K výstave, ktorá je výsledkom dlhoročného výskumného projektu Vysoké školy uměleckoprůmyslové, vychádza objemný katalóg.

Iba málo kultúrnych artefaktov odráža rozporuplný postoj slovenskej spoločnosti k idei československého štátu lepšie než pamätníky T. G. Masaryka a M. R. Štefánika v Bratislave, respektíve ich osudy. Niekoľkokrát zmenili svoje miesto, po roku 1948 postupne na celé desaťročia zmizli z verejného priestoru aby sa doň triumfálne (ale sčasti aj potichu) vo viac či menej spektakulárnych kópiách vrátili po roku 1989. Pritom ani potom nezostali statickými pozorovateľmi razantných zmien svojho okolia. Kým rekonštrukcia gigantického súsošia M. R. Štefánika (originál: B. Kafka, 1931–38) dnes dominuje bratislavskej Eurovei – úplne novej komerčnej štvrti pri Dunaji, merítkom oveľa skromnejší novodobý odliatok figúry T. G. Masaryka (originál: L. Šaloun, 1924) stojí pred Slovenským národným múzeom ako súčasť Pamätníka československej štátnosti. Obe sochy vznikli pre iné mestské priestory, originál TGM dodnes zapadá prachom v depozitári mestského múzea, originál MRŠ bol roztavený už v 50. rokoch minulého storočia. Treba poznamenať, že ani jedna zo sôch už v čase svojho vzniku nepatrila k žiadnej umeleckej avantgarde, a teda aj ich ťažko skúšané kópie stoja dnes v nepatričnom kontexte, hneď niekoľkonásobne. Ich adorácia je akosi vynútená a vlastne – zbytočná. Čoskoro sa však možno aj ony, najmä ale historické osobnosti, ktoré reprezentujú, dočkajú dôkladnejších analýz.

Kultúra „kontaminovaná“ politikou

S pomaly sa blížiacim 100. výročím vzniku Československej republiky totiž akoby táto téma začala naberať na hustote aj vo výstavnej dramaturgii múzeí a galérií. Zatiaľ sa to deje predovšetkým v Českej republike, no slovenské inštitúcie sa reflexii Československa určite nebudú vyhýbať. Hoci si na ňu, zrejme, budeme musieť počkať až do roku 2018. Nateraz len pripomenieme rad výstav Slovenskej národnej galérie Slovenský mýtus (2005–06) a Nové Slovensko (2011) – obe autor tohto článku spolu s Milenou Bartlovou recenzoval aj v Art+Antiques –, respektíve avizujeme pripravovaný projekt Slovenský štát (2016). Tieto výstavy a ich sprievodné publikácie problematiku vizualizácie národných ideí, respektíve ich alternatív, pravda – „len“ v hraniciach Slovenska, už spracovali alebo čoskoro spracujú. Pomerne podrobne, aj odvážne. Ochota komentovať politicky „kontaminované“ kultúrne témy slovenským historikom umenia teda nechýba a je len otázkou času (a príležitosti), kedy k nim pribudne aj Československo. Najaktívnejším hráčom na tomto poli sa v Čechách momentálne javí pražská Vysoká škola uměleckoprůmyslová, ktorá v ostatných rokoch pripravila hneď niekoľko výstav oscilujúcich okolo národnej identity, a zvlášť jej vizuálnych reprezentácií. Najväčším, a zároveň posledným

BOHUMIL K AFK A VE S VÉM AT EL IÉRU S MEČEM A TŘMENY Z POMNÍKU J A N A Ž I Ž K Y, 1941, černobílá fotografie, Archiv Národní galerie v Praze

inzerce

Bohumír Matal

aukční dům

ZEZULA

Alfons Mucha

49. AUKCE starožitnosti a umělcké předměty 5. 12. 2015

www.aukcni-dum-zezula.cz

14. listopadu

17.

21. listopadu

Hugo Demartini, Z cyklu Místo, reliéf, sádra, dřevo, 164 x 164 cm, vyvolávací cena: 690 000 Kč

45. AUKCE

ve středu 16. prosince 2015 v 18.30 hodin v Topičově salónu, Národní třída 9, Praha 1 Předaukční výstava v Galerii Dolmen, Pštrossova 31, Praha 1: pondělí 7. 12. – středa 16. 12. 2015 www.galerie-dolmen.cz

aukce

Poprvé v novém

European Arts – Říjnová aukce společnosti se uskutečnila v nových prostorách a podle nového scénáře. Z pražského hotelu Marriott, kde své aukce pořádala od března loňského roku, se přesunula do nedalekého Obecního domu, do Grégrova sálu. Místo jedné aukce, na které je staré a nové umění nabízeno pospolu, byla dražená kolekce rozdělena na „klasickou malbu a krajinu“ a „moderní a současné umění“, přičemž každý soubor měl vlastní katalog. Dělící linii představoval konec druhé světové války, byť v jednom i druhém katalogu bylo možné najít díla, která se z tohoto časového vymezení vymykala. Dohromady obě aukce, které se konaly v neděli 4. října odpoledne, vynesly 38,7 milionu korun*, přičemž kupce našly dvě třetiny z 360 dražených položek. Hranici milionu korun překonalo pět obrazů, za více než sto tisíc korun bylo vydraženo dalších dvaapadesát děl. Nejdráže se

prodal obraz Jana Zrzavého Neděle v Camaret z roku 1930, který vystoupal z 8,16 na 9,36 milionu korun (reprodukován v zářijovém čísle v aukčních tipech). Podle ART+ jde o třetí nejvyšší cenu za Zrzavého dílo. Žádný srovnatelný malířův obraz z Bretaně se řadu let na trhu neobjevil, dosažená částka však odpovídá prodejům obrazů Benátek ze stejné doby draženým v letech 2008 a 2013. V kategorii „klasické malby“ se za milionové částky prodaly ještě Zátiší s kloboukem od Františka Foltýna, Jarní kytice od Václava Špály a pohled na Trenčínský hrad od Leopolda Stephana. Nejvíce se bojovalo o atypické Foltýnovo zátiší z roku 1924, které se z 900 tisíc dostalo na 1,56 milionu korun. V Stephanově případě se pak jedná o nový autorský aukční rekord. Obraz, který je dosud největším malířovým plátnem dražených na aukci v Česku, byl před dvěma lety již jednou neúspěšně nabízen. Nyní se prodal těsně pod hranicí tehdejší ceny, za necelých 1,2 milionu korun. Poněkud zklamáním je naopak cena 1,5 milionu korun za reprezentativní Špálovu

Z D E N Ě K S K L E N Á Ř : Z Á T I Š Í , 1943, olej na plátně, 64,5 × 34,5 cm, cena: 1 260 000 Kč

LEOPOLD S TEPHAN: T R E N Č Í N S K Ý H R A D, 1863, olej na plátně, 98 × 160 cm, cena: 1 188 000 Kč

kytici, u které předaukční odhad 360 tisíc i v případě obrazu Zjevepočítal s 1,4 až 1,8 miliony korun ní (Kristus kráčející po vodě) od (bez provize). Poslední milionovou Beneš Knüpfera. V loňském roce položkou bylo zátiší od Zdeňka jsme si u Knüpfera zvykli i na vyšSklenáře, titulní dílo katalogu ší částky, většinou však také šlo druhé aukce zaměřené na novější o výrazně větší formáty. Z umění umění. Obraz z roku 1943 vystou19. století zmiňme ještě pohled pal z 660 tisíc na 1,26 milionu na Benátky od Ferdinanda Lepie, korun, což je čtvrtá nejvyšší aukč- který se s cenou 324 tisíc korun ní cena za malířovo dílo. zařadil na druhou příčku v žebříčTradičně silně byla v nabídce ku malířových nejdražších děl. zastoupena díla zahraničních V kategorii současného umění autorů. Za částky od půl milionu dosáhly nejvyšších cen obrazy do osmi set tisíc korun se proMichaela Rittsteina (240 tisíc) daly obrazy Andrého Lhoteho, a Lubomíra Typlta (214 tisíc koFrancisca Borese, Jeana Lurcata run). Z prací na papíře pak jeden a dalších. Z českého umění se z pastelů Karla Malicha, který se přes půl milionu korun dostal již prodal s nárůstem o dvacet tisíc jen Marocký voják Antonína Pelce, za konečných 108 tisíc korun, což který našel nového majitele za nicméně v případě tohoto typu 576 tisíc korun. Těsně pod touto Malichových děl je dnes už vcelku hranicí, na částce 480 tisíc korun, standardní cena. Z neprodaných zůstaly ještě dvě polabské krajiny děl zmiňme opakovaně nabízené Václava Radimského. zátiší od Jindřicha Pruchy (na Z běžných cenových relací se prodej za 816 tisíc) a obraz Procevymyká částka 468 tisíc za ranou sí na Vysočině od Oldřicha Blažíčkrajinu Aloise Kalvody Statek ka s cenou na hranici autorského pod strání, 420 tisíc za malbu na rekordu (1,08 milionu korun). / JS kartonu Paganinni od Františka Tichého nebo 360 tisíc korun za * Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny obraz Cestou na pole od Williho včetně aukční provize, která se pohybuje od Nowaka. Úspěchem je částka 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

FR AN T I ŠEK FOLT Ý N: Z Á T I Š Í S K L O B O U K E M , 1924, olej na plátně, 62 × 58 cm, cena: 1 560 000 Kč

aukce

Zrzavý a Dlouhý

1. Art Consulting – Nejdražším dílem aukce, která se konala v neděli 11. října v pražském Topičově salonu, se stejně jako o týden dřív v Obecním domě stal obraz Jana Zrzavého. Drobné Zátiší se dvěma vázami z roku 1928, pocházející ze sbírky JUDr. Palivce, se prodalo s výrazným nárůstem za necelých 4,4 milionu korun, což je dosud nejvyšší cena za Zrzavého zátiší. Dohromady aukce vynesla 30,2 milionu korun a nového majitele našly bezmála dvě třetiny ze 170 dražených položek. Vedle Zrzavého se nad milion prodalo ještě šest dalších obrazů, díla Otakara Nejedlého (2,97 milionu),

Františka Kupky (2,5 a 1,3 milionu), Josefa Šímy (2,6 milionu), Václava Boštíka (1,4 milionu) a Jana Preislera (1,38 milionu korun). Za částky nad sto tisíc bylo vydraženo třicet tři položek, v případě Bohuslava Dvořáka, Bedřicha Dlouhého a Evy Švankmajerové přitom šlo o nové autorské rekordy. Od Otakara Nejedlého byly nabízeny hned čtyři obrazy. Necelé tři miliony za takřka abstraktní Moře z roku 1909 jsou druhou nejvyšší autorovou aukční cenou. Dražba přitom začínala na méně než polovině konečné částky. Další Nejedlého obrazy našly kupce za 228, 276 a 900 tisíc korun. V pří-

padě dvou milionových Kupků šlo přirozeně o práce na papíře a obě díla v minulosti prošla zahraničními aukcemi. Dražší z nich dokonce před pouhým půl rokem, v dubnu bylo v Belgii vydraženo za necelý milion korun. Jedním z největších překvapení aukce byla dražba obrazu Jana Preislera Eva z let 1905–08, který se na cenu 1,38 milionu dostal z minimálního podání 216 tisíc korun. Jedná se o olej na lepence nepříliš velkého formátu, takto raná a výrazná díla se však na trhu běžně neobjevují. Novým rekordem v kategorii umění přelomu 19. a 20. století je cena 312 tisíc korun za krajinu Léto v Kameničkách od jednoho z méně známých Mařákových žáků Bohuslava Dvořáka. Úspěchem je rovněž cena 324 tisíc za Lesní interiér Josefa Ullmanna. Nabídka klasické moderny byla tentokrát méně početná, vedle již zmiňovaného Zrzavého zátiší byla největší událostí dražba obrazu Noemova archa od Adolfa Hoffmeistra a souboru

B E D Ř I C H D L O U H Ý : H A R M O N I K Á Ř , 1957, olej na dřevě, 38 × 53,5 cm, cena: 564 000 Kč

J A N Z R Z A V Ý : Z Á T I Š Í S E D V Ě M A V Á Z A M I , 1928, olej na plátně, 27 × 35 cm, cena: 4 386 000 Kč

E VA Š VANK M A JEROVÁ: PROMIŇ T E L A SK AVĚ... 1973, olej na plátně, 120 × 85 cm, cena: 312 000 Kč

jeho kreseb a akvarelů. Obraz se prodal za 216 tisíc, ceny kreseb se pak pohybovaly od 20 do 50 tisíc korun. Mezi nabízenými pracemi byly i dvě studie k obrazům Kompozice a Noc, kterými se Hoffmeister prezentoval na výstavě Poesie 1932. Právě ony patřily mezi nejdražší. Výrazný nárůst zaznamenala také barevná kresba Františka Hudečka Noční město z roku 1944, která se z necelých 30 tisíc dostala až na 132 tisíc korun. Nejdražšími díly poválečného umění byly milionové obrazy Josefa Šímy a Václava Boštíka, dosažené ceny však nejsou až tak výjimečné. Zajímavější v tomto směru byla dražba obrazu Harmonikář od Bedřicha Dlouhého, který vystoupal z 420 na 564 tisíc korun. Jedná se o olej na dřevěné desce středního formátu z roku 1957. Takto rané Dlouhého dílo se v aukci dosud neobjevilo a předchozí autorovo maximum překonalo bezmála o 200 tisíc korun. S nárůstem z 216 na 312 tisíc korun se prodal obraz Evy Švankmajerové Promiňte laskavě, že přerušuji, prosím to neva-dí, nic se ne-stálo z roku 1973. I v tomto případě by stačil na autorský rekord i prodej za vyvolávací cenu. Za zmínku stojí ještě aspoň prodej asambláže Budoucnost podélného pole od Stanislava Kolíbala. Minimalistické dílo z roku 1970 našlo kupce za vyvolávací cenu 420 tisíc korun. Jistou kuriozitou aukce byl grafika s barevnými puntíky od Damiena Hirsta. Dílo pohlednicového formátu se dostalo z vyvolávací ceny 60 tisíc až na 168 tisíc korun. Z neprodaných položek je třeba zmínit alespoň Špálovu kytici nabízenou za 1,4 milionu a obraz Space od Roberta Piesena, který byl k mání za 1 milion korun. / JS

Aukční síň Vltavín

Galerie Kodl

Srdečně Vás zveme na tradiční společný podzimní Aukční den Galerie Kodl a Aukční síně Vltavín, který se uskuteční v neděli 29. listopadu od 13 hodin v paláci Žofín na Slovanském ostrově v Praze.

Antonín Procházka: Třešňový květ 1922, kombinovaná technika (olej, pískové pasty, vosk) na plátně, 68 × 55 cm vyvolávací cena: 6 500 000 Kč odhadní cena: 9–11 000 000 Kč

Galerie Kodl, s. r. o. Národní 7, 110 00 Praha 1-Staré Město tel.: 251 512 728, fax: 251 512 726 mobil: 602 327 669 e-mail: galerie@galeriekodl.cz www.galeriekodl.cz

Emil Filla: Zátiší s ovocem, lahví rumu a lulkou 1930, olej na plátně, 58 × 52 cm vyvolávací cena: 2 800 000 Kč odhadní cena: 3 200 000–4 480 000 Kč

Aukční síň Vltavín, s. r. o. Masarykovo nábřeží 1648/36 110 00 Praha 1-Nové Město tel.: 224 930 340, fax: 224 934 608 mobil: 603 451 892 e-mail: info@galerie-vltavin.cz www.galerie-vltavin.cz

Výstava aukčních děl proběhne v našich galeriích od 2. do 28. listopadu 2015. Otevřeno denně 10.00 –18.00 hodin, včetně víkendů.

aukce

Křehká síla skla

Dorotheum – Pod názvem Křehká síla skla uspořádala v půlce října společnost Dorotheum v budově bývalé Živnobanky na pražských Příkopech, kde má v příštím roce vzniknout muzeum skla ZIBA, mimořádnou aukci zaměřenou výhradně na ateliérové sklo. Výstavou a večerní aukcí pro zvané, jejímiž spolupořadateli byli sklářské firmy Moser a Lasvit, vyvrcholila dosavadní dlouholetá snaha Dorothea etablovat sklo jako plnohodnotný sběratelský segment trhu. Nového majitele našly dvě třetiny z necelých šedesáti nabízených položek, dohromady za 12,5 milionu korun. Plastika Prostor II. od dvojice Libenský-Brychtová, které jsme se podrobněji věnovali v září v rubrice na trhu, se prodala v novém autorském rekordu a dosažená cena 1,44 milionu korun je současně vůbec nejvyšší cenou v dané kategorii realizovanou na českých aukcích. Ředitelka společnosti Mária Gálová hodnotila výsledky pozitivně: „Skutečnost, že mezi vydražiteli převažovali zájemci z České republiky, naplnila naše

Z A U K C E K Ř E H K Á S Í L A S K L A 15 . 10 . 2 0 15, foto: Dorotheum

optimistická očekávání a vnímáme ji jako velmi pozitivní signál do budoucna.“ To, že polovina z prodaných položek byla přiklepnuta za vyvolávací ceny, nicméně naznačuje, že okruh zájemců o sklo je stále dosti omezený. Aukce sice přilákala nové publikum, většina pozvaných se jí však účastnila jen jako diváci. Každý

P A V E L H L A V A : V Z L E T, 2002, sklo čiré a barevné, zlaté plátky, lepené a leštěné, 35 × 78 × 8 cm, cena: 336 000 Kč

prodej, byť za vyvolávací cenu, nicméně sál odměnil potleskem. Nesporným úspěchem je víc než tucet autorských rekordů a vysoký počet autorů, jejichž díla byla poprvé dražena za statisícové částky. Nová cenová maxima zaznamenali Bohumil Eliáš (384 tisíc), Pavel Hlava (336 tisíc), Tomáš Hlavička (204 tisíc), Marián Karel (456 tisíc), Vladimír Kopecký (132 tisíc), Věra Lišková (180 tisíc), Jaroslav Matouš (180 tisíc), Zora Pavlová (144 tisíc), Miluše Roubíčková (192 tisíc), Aleš Vašíček (192 tisíc), Petr Vlček (132 tisíc), Eva Vlčková (144 tisíc) a Jaroslav Wasserbauer (288 tisíc korun). Od Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové byly krom Prostoru II. nabízeny ještě dvě další plastiky, obě se prodaly velice dobře: Hlava s čtvercovým okem z modrého skla se dostala z 660 na 960 tisíc a odlitek Polibku z hnědého skla pak ze 144 na 312 tisíc korun. Mezi autory, jejichž díla jsou již dnes na aukcích nabízena

nejčastěji, patří Pavel Hlava a František Vízner. V Hlavově případě se však většinou jedná o vázy, autorské plastiky se příliš neobjevují. U sochu Vzlet z roku 2002 tak spíše než rekordní cena 336 tisíc korun překvapilo, že se o ni ucházel jen jeden zájemce. František Vízner byl naopak v nabídce zastoupen jen čtyřmi méně výraznými objekty, z nichž žádný neměl potenciál překonat jeho předloňský rekord, který má hodnotu 540 tisíc korun. Nejdráže, za 168 tisíc korun, se prodala váza se čtyřmi otvory z topasového skla. Pořadatelé aukce dali rovněž příležitost řadě mladých sklářů. V tomto segmentu se nejdráže prodala realisticky modelovaná mužská hlava od pětatřicetiletého Martina Janeckého. Socha vytvořená technikou ručního tvarování žhavého skla našla kupce za vyvolávací cenu 180 tisíc korun. Nejdražší nevydraženou položkou pak byla socha Václava Ciglera Studna, která byla nabízena za 780 tisíc korun. / JS

GALERIE ARCIMBOLDO VÁS SRDEČNĚ ZVE NA AUKCI

ASIATIKA STŘEDA, 25. 11. 2015 OD 15:00 VÝSTAVA 22. 11. 2015, 11:00–19:00 23. 11. 2015, 11:00–19:00 24. 11. 2015, 11:00–19:00 25. 11. 2015, 11:00–15:00

ZLACENÁ BRONZOVÁ FIGURA DHARMAPÁLY JÁMAMANTAKY Mongolsko, 18. století. Výška 17 cm.

MÍSTO KONÁNÍ Kaiserštejnský palác Malostranské nám. 37/23 Praha 1 GALERIE ARCIMBOLDO T: +420 603 811 873 F: +420 222 700 957 E: info@arcimboldo.cz WWW.ARCIMBOLDO.CZ SLONOVINOVÉ OKIMONO V PODOBĚ PÁRU HROCHŮ S MLÁDĚTEM Japonsko, období Meidži (1868-1912). Délka 12 cm.

ČANG LI (*1958) PORTRÉT DÍVKY Čína, datováno 1986. 60,5 x 50 cm. ZRCADLO TVARU LOTOSU Čína, dynastie Tchang (618-906). Průměr 15,5 cm.

CVRČEK NA ZELNÉ HLÁVCE ZE SLONOVINY Čína, počátek 20. století. Délka 19 cm.

VELKÁ BRONZOVÁ POSTAVA SAMURAJE S KOPÍM Japonsko, období Meidži (1868-1912). Výška 55 cm.

KITAO ŠIGEMASA (1739-1820) EROTICKÁ SCÉNA „ŠUNGA” Japonsko, kolem roku 1780. 10 x 27 cm.

SLONOVINOVÉ OKIMONO S FIGUROU KANNON A DRAKEM Japonsko, období Meidži (1868-1912). Výška 24,5 cm.

aukce

Z Holanova ateliéru

Pictura – Galerie Pictura svou podzimní aukci, která se konala ve středu 7. října, rovněž rozdělila do dvou částí. Na úvod byla dražena necelá padesátka obrazů Karla Holana pocházející z malířovy pozůstalosti, poté nasledovalo dalších sto padesát položek od krajinářů 19. století po současnost. Dohromady obě aukce vynesly 10 milionů korun, což je pro galerii nejlepší výsledek za poslední tři roky. V první části se prodalo kolem osmdesáti procent nabízených obrazů, v druhé pak přibližně každé třetí dílo. Jedinou milionovou položkou aukce se stal titulní obraz druhé

Fotografie i streetart

části katalogu – Dívka v oranžovém šálu od Vlaho Bukovace. Působivá malba na lepence z roku 1909 vystoupala z 600 tisíc na bezmála 2 miliony korun. Za více než sto tisíc korun bylo draženo dalších dvacet pět obrazů. Mezi nimi i patnáct děl Karla Holana. Nejdražší položkou byl obraz Přístav z roku 1930, který se prodal s trojnásobným nárůstem za konečných 300 tisíc korun, a vyrovnal tak malířovo pět let staré cenové maximum. Holanova díla se na trhu objevují poměrně vzácně, v posledních třech letech jich dohromady bylo méně než nyní v této jediné aukci. Dalšími výraznými prodeji jsou 600 tisíc za Ležící akt Jiřího Karse, 432 tisíc za obraz Pískaři na Seině od Jana Šafaříka, 228 tisíc za zátiší Bedřicha Piskače či 132 tisíc za obraz Rybáři od Eugena von Kahlera. Stotisícovou hranici překonaly také tři kresby – Akt Eugenie od Františka Kupky, Poloakt od Oskara Kokoschky z roku 1919 a pastel Dav od Aléna Diviše. Kupkova perokresba odešla za 264 tisíc, druhé dvě práce pak shodně po 144 tisících korun. Ve všech třech případech šlo o prodeje za vyvolávací cenu. / JS

Zezula – Brněnská společnost Zezula svou říjnovou aukcí nově vstoupila na pole poválečného a současného umění, což je oblast, které se dosud nevěnovala. Sběratelům nabídla kolekci 57 děl od autorů střední a mladší generace. S výjimkou jedné sochy Radoslava Kratina a jednoho obrazu Bohumíra Matala šlo vesměs o díla žijících autor. Vedle obrazů již etablovaných tvůrců, jako jsou Jaroslav Róna, Petr Nikl, Jiří David či Daniel Balabán, byla součástí nabídky i díla zatím neznámých umělců z generace současných třicátníků. Začněme ale popořadě. Celá aukce vynesla 3,6 milionu korun, přičemž statisícovou hranici překonaly čtyři fotografie, tři obrazy a zmiňovaný Variabil Radoslava Kratiny (165 tisíc korun). První část aukce patřila kolekci fotografií, což je oblast, do které aukční síň Zezula poměrně razantně vstoupila již loni. Nabízena byl necelá stovka fotografií od klasiků meziválečné avantgardy i novějších autorů. Největší událostí se stala dražba dvou fotografií Václava Zykmunda ze 40. let, které se z vyvolávací ceny 112 tisíc dostaly až na 165 a 248 tisíc korun. Zykmundovy fotografie byly draženy vůbec poprvé a dosa-

žené ceny jej hned zařadily mezi nejdražší fotografy českých aukcí. Úspěchem jsou také ceny 230 tisíc za Akt Františka Drtikola z konce 20. let a 189 tisíc korun za světelnou kompozici Paris II. od Jaroslava Rösslera. V druhé části aukce se nejdráže prodala geometrická abstrakce od slovenského malíře, pedagoga Fakulty umění na univerzitě v Košicích, Adama Szentpéteryho. Tondo o průměru 160 cm nazvané Strukturální deformace se prodalo po krátkém souboji několika zájemců za téměř 480 tisíc korun. V případě českých autorů byli dražitelé ochotni zaplatit nejvyšší ceny za obrazy Petra Kvíčaly (218 tisíc) a Milana Saláka (106 tisíc korun). O největší překvapení se ale postaral akryl od brněnského streetartového umělce Tima, který vystoupal z 41 na 130 tisíc korun. Obraz Máte to tu pěkně zařízené – Jednoduše, ale vkusně Timo původně realizoval jako dočasnou malbu v brněnském podchodu a veřejné galerii Myší díra. Z nabízených děl současného umění se celkově nakonec prodal jen každý pátý obraz a mezi nevydraženými položkami zůstaly práce začínajících i renomovaných tvůrců bez rozdílu. / JS

K A R E L H O L A N : P Ř Í S T A V, 1930, olej na plátně, 73,5 × 50,5 cm, cena: 300 000 Kč

V L A H O B U K O V A C : D Í V K A V O R A N Ž O V É M Š Á L U, 1909, olej na lepence, 37,5 × 46 cm, cena: 1 980 000 Kč

VÁCL AV Z Y K MUND: Z C Y K L U P O R T R É T Y, 1943, solarizovaná bromostříbrná fotograf ie, autorská zvětšenina, 23,8 × 18,1 cm, cena: 247 800 Kč

Korbel s víkem – pravděpod. Lorenz Hoﬀmann 1670–90, vyvolávací cena 180 000 Kč

Barokní sekretář – vyvolávací cena 280 000 Kč

Karel Langer – Letní krajina, vyvolávací cena 100 000 Kč

Dovolujeme si vás pozvat na aukci Umění a starožitnosti

Emil Filla – Zátiší s mandolínou, vyvolávací cena 5 000 000 Kč

28. LISTOPADU 2015 / 14 hod. PRAGUE MARRIOTT HOTEL, V Celnici 8, Praha 1

Aukční katalog na www.dorotheum.com

PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA Galerie DOROTHEUM, Ovocný trh 2, Praha 1 21. – 28. LISTOPADU 2015 po – pá / 10 –19 h, so / 10 –17 h (28. 11. pouze 10 –13 h) ne / zavřeno

aukce

Nábytek od Jurkoviče

Sýpka – Plenérová studie k obrazu Podzimní nálada od Antonína Hudečka, kterou jsme představovali v minulém čísle v rubrice na trhu, se na aukci galerie Sýpka v neděli 18. října prodala s nárůstem o více než sto tisíc za konečných 552 tisíc korun. Vůbec nejdražší položkou aukce však tentokrát nebyl obraz, ale nábytkový soubor od Dušana Jurkoviče, který vystoupal na skvělých 840 tisíc korun. Aukce umění a starožitností, která se konala na pražském Žofíně, dohromady vynesla 6,9 milionu korun a nového majitele našlo necelých 60 procent z více než tří set položek. Za více než sto tisíc korun jich bylo vydraženo sedm. Krom dvou již zmiňovaných to byla tři díla současného umění,

přímořská krajina od Tavíka Františka Šimona a grafika od Josefa Čapka. Prodej vybavení pracovny, které navrhl Dušan Jurkovič pro ředitele brněnského ženského spolku Vesna, je mimořádným úspěchem. A to nejen kvůli dosažené ceně, ale i proto že se sedmidílný soubor tvořený příborníkem, malým bufé, třemi různými stolky a dvěma stoličkami prodal jako celek. Architektonicky zajímavé nábytkové soubory, které se na českých aukcích objevily v minulosti, byly většinou vydraženy po jednotlivých kusech. I v tomto případě se s takovou možností počítalo, na minimální podání 468 tisíc za celek však zareagovalo hned pět zájemců. Podle ředitelky aukční

D U Š A N J U R K O V I Č : V Y B A V E N Í P R A C O V N Y, mořený bahenní dub, skleněné vitráže, mosazné kování, vrchní mramorová deska, 7 kusů, největší 183 × 172 × 57 cm, cena: 840 000 Kč

F R A N T I Š E K K Y N C L : D I P T Y C H , 1981, objekt, malba, deska, plexisklo, 86 × 45 cm, cena: 168 000 Kč

síní Ireny Velkové šlo o soukromé sběratele, vítěz aukce nicméně prý zvažuje možnost dlouhodobé zápůjčky do některé z muzejních institucí v České republice či na Slovensku. Soubor v minulosti nabízel obchod se starožitnostmi Vinohradská galerie a jeho část se také loni objevila na výstavě Věci a slova na VŠUP. Autorským rekordem je cena 168 tisíc korun za obraz-objekt od Františka Kyncla, nutno však dodat, že aukcemi dosud prošel jen tucet Kynclových děl, především prací na papíře. Své aukční maximum vyrovnal také Petr Kvíčala, když trojice pláten z cyklu Tapety z konce 80. let, nabízených jako jediná položka, vystoupala z 216 na 240 tisíc korun. S třetinovým nárůstem za konečných 216 tisíc korun byl vzápětí vydražen obraz Pohár od Jana Merty, dílo z let 1990–92. Jako zajímavost lze zmínit, že před deseti lety se Mertův Modrý pohár, jiný obraz z téhož cyklu, prodal za méně než poloviční částku, přičemž jeho dražba tehdy startovala na 20 tisících korun.

V případě Čapkovy grafiky se o statisícovou cenu znovu postarala červená varianta linořezu Dívka, který vystoupal z necelých 50 tisíc na 156 tisíc korun. Před rokem se jiný tisk téhož námětu na aukci European Arts prodal dokonce za 252 tisíc, což je jedna z vůbec nejvyšších cen za grafiku na českém trhu. Z dražených starožitností si zaslouží zmínku ještě aspoň funkcionalistické podlahové hodiny, které se prodaly za 72 tisíc korun, nebo dvě soupravy jídelního a čajového porcelánu Ladislava Sutnara, které našly nové majitele za 48 a 50 tisíc korun. Z klasičtějších starožitností se nejdráže, za 60 tisíc korun, prodala alegorická váza značky Amphora. Nejdražšími nabízenými díly, jež zůstala bez kupce, byly lustr od René Roubíčka (576 tisíc) a skleněná socha od Václava Ciglera (456 tisíc korun). Z obrazů pak Paříž pozdě večer, malba na papíře Kamila Lhotáka z roku 1979, a jeden z pozdních pastelů Adrieny Šimotové z cyklu Ruce (obě díla byla nabízena shodně za 312 tisíc korun). / JS

European Arts Investments s.r.o., Senovážné náměstí 8, 110 00 Praha 1, ČR, tel./fax: +420-233 342 293, info@europeanarts.cz

22. 11. 2015, 13.00 HODIN, OBECNÍ DŮM V PRAZE

WWW.EUROPEANARTS.CZ

AUKČNÍ DEN

Mikuláš Medek – Květináče (Snídaně), vyvolávací cena: 7 200 000 CZK

VÝBĚR VÝTVARNÉHO UMĚNÍ

aukce

text Jan Skřivánek

Radši starou sádru než nový bronz Tomáš Hejtmánek je na trhu s uměním znám jako majitel aukční síně a galerie Arthouse Hejtmánek a současně jako největší sběratel Jaroslava Horejce. Svou sbírku nyní premiérově představuje v sídle galerie v pražské Bubenči a k výstavě také vydal reprezentativní katalog Horejcova díla. Jak se stalo, že vám uhranul právě Horejc? První Horejcovu sochu, Ellu, jsem dostal darem od mojí babičky k patnáctým narozeninám. Tehdy jsem moc netušil, kdo Horejc je. Z rodinné kroniky jsem se dozvěděl, že ve 20. letech často navštěvoval Luhačovice, kde působil můj pradědeček s prababičkou, a byl jejich velkým přítelem. Máme spoustu fotografií, na kterých je, nebo pohlednic, kde posílá pozdravy a zve prababičku k návštěvě pražského ateliéru. Později jsem viděl o Horejcovi dokument a jeho dílo mě uchvátilo. Cíleně jeho věci vyhledávám a kupuji od konce 80. let, kdy jsem si začal dávat inzeráty.

JAROSL AV HORE JC : D A N A É , Graniton, 1911, glazovaná pálená hlína, 66 × 97 × 40 cm

Byly jeho věci levné, nebo si v dobových relacích už držely slušné ceny? Byly spíš levné, ale když šlo o něco výjimečného, tak si toho majitelé považovali a rozhodně to pak nebyla zále-

žitost jen tisícikoruny. Ale ceny určitě byly nižší, na přelomu 80. a 90. let Horejce nikdo moc neznal a na trhu se prakticky neobjevoval. Na současných cenách mám dost zásluhu, protože když jsem něco dražil, tak jsem šel do vysokých částek. Dva nejdražší Horejcovy bronzy, které se před pár lety prodaly za 840 a 744 tisíc, jsem ale zde neviděl. Kdyby šlo o staré věci, tak bych je určitě dražil. Tohle ale byly novější odlitky a ty mě nezajímají. Taky mám některé věci, které jsou novější, ale snažím se vždy najít dobový kus. A radši bud mít starou sádru než nový bronz. Jak to vlastně za první republiky bylo s edicemi? Myslím, že na to moc nedbali. U jediné sochy jsem nenašel, že by byla číslovaná. Oficiálně se mluvilo o pěti autorských odlitcích, ale nebyly nikdy značené. Myslím, že se odlévaly, pokud byl zájem. A že to tak dělal i pan Horejc. Pokud někdo chtěl jeho sochu, která byla třeba i starší, tak ji nechal odlít. Speciálně Horejc si ale potrpěl na zpracování a nepustil by nekvalitní věc. A v tom je rozdíl mezi starými a novým odlitky – v kvalitě zpracování včetně patiny. Horejc byl vyučený kovoryjec a kovotepec, tak si potrpěl na dokonalý odlitek a to ty novější věcí nenabízejí.

Jsou takové, některé u sběratelů, kteří mi je ani nechtěli půjčit na výstavu. Tam to asi bude hodně těžké. Některé kusy, které by mě hodně zajímaly, jsou také stále v držení dědiců. V poslední době k tomu ale přistupuju tak, že pokud ta věc ke mně má přijít, že přijde. Nenaléhám na majitele, spíš tomu nechávám volný průběh. Pokud ji mám mít, tak se ke mně dostane, třeba později. Jak je to s celkovým doceněním Horejcovy tvorby – nejen z hlediska trhu, ale i dějin umění? Myslím, že zdaleka ještě není tam, kde má být. Pořád jsou na aukčním trhu ohromné výkyvy. Občas se objeví věc za pár tisíc a jindy nový odlitek vylétne na statisíce. Myslím, že skutečně autentické věci mají šanci dostat se na mnohonásobně vyšší cenu. A z hlediska dějin umění – Horejc byl vždycky trochu stranou, byl to solitér. I když byl členem Mánesu, tak mezi ostatní sochaře nezapadal. Byl, jak ho nazval Bourdelle „originál“. Měl svůj vlastní styl a spoustě kritiků se nelíbilo, že vytváří i užité umění, a proto ho spojovali s dekorativismem. Já si myslím, že to tak není, že to byl výjimečný autor, který tvořil ve všech oborech. A všechno, na co sáhl, se mu dařilo. Zasloužil by si mnohem větší pozornost.

To, co jste říkal o cenových výkyvech, jde asi zobecnit na celý segment soch. Z věcí, které prošly aukcemi, jsem si Určitě a je škoda, že trh se sochami tu všiml Danaé. tady asi ještě dlouho nebude tím, co Danaé jsem hledal hrozně dlouho. Znal by si zasloužil. Objevilo se hodně nojsem ji z fotek, ale nikdy jsem se na ni vých odlitků a lidi nedokážou poznat, nedostal. To byl opravdu objev. Od té co je novější odlitek a co autentický. doby se mi podařilo získat pár výjiTo myslím hodně pokazilo trh. Nejsem mečných věcí, ale mimo aukce. Na pár proti, aby se v nějakých menších ediinzercí jsem získal úžasné věci, které cích odlévaly věci nově, ale musí to byly neznámé. Ale ty neprošly aukcemi. být přiznané a musí se držet kvalita. Doufám, že některé nezvěstné nebo Na druhou stranu to má ten efekt, že dokonce neznámé sochy se mi ještě se mi párkrát podařilo koupit autenpodaří objevit. tický odlitek nebo sádrový model za vyvolávací cenu, protože lidi nevěřili, A co věci, o kterých víte, o které bysže by to mohlo být to, za co je to vyte měl zájem, ale nejsou na prodej? dáváno.

POST-WAR & CONTEMPORARY ART PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA 18. 11. – 26. 11. 2015 DENNĚ, VČETNĚ VÍKENDU I SVÁTKŮ OD 10:00 DO 18:00 HOD. WWW.ACB.CZ EMAIL: PRAHA@ACB.CZ, BRNO@ACB.CZ TEL.: 603 424 913, 224 232 500, 542 214 789

TOPIČŮV SALON PRAHA 1, NÁRODNÍ TŘÍDA 9

26. 11. 2O15 V 18.30 HOD.

aukce

text Adam Hnojil Autor je expertem investičního fondu Pro arte.

Česká fotografie ve světě

JOSEF SUDEK: KR AJINA kolem 1922, pigmentový tisk, 22,9 × 27,9 cm, cena: 15 000 USD, Sotheby’s 7. 10. 2015

Stále více tuzemských aukčních domů a galerií oslovuje publikum nabídkou prací českých fotografů. Pořádány jsou specializované dražby a otevírány výstavní prostory s dlouhodobým programem zaměřeným na domácí fotografii 20. století. Tento trend doprovází stoupající zájem o investování do fotografií. Fotografické médium v naší historii postupovalo souběžně s jinými uměleckými druhy a dosahovalo špičkové úrovně zahraničních tvůrců, jež namnoze i převyšovalo. Díky možnosti zmnožení a relativně nízkým nákladům na výrobu je značné množství fotografických děl v soukromých rukou s potenciálem uvolnění pro volný trh. Navzdory těmto poměrům na první pohled ideálním pro rozvoj sběratelství fotografie zaostával tento segment uměleckého trhu dlouhodobě za děním ve světě. V poslední době se však situace začíná pozoruhodně proměňovat. Na českých aukcích byly v uplynulých pěti letech nabízeny necelé čtyři tisíce fotografií, z nichž byla prodána méně než polovina s průměr-

nou cenou 15 tisíc korun bez aukční 1941, kdy byl výběr Štyrského fotografií přirážky. Jestliže bylo v roce 2011 z let 1934 a 1935 tajně vydán v malém představeno v dražbách sběratelům nákladu spolu s texty básníka Jindřicha přibližně 250 snímků, od počátku Heislera pod názvem Na jehlách těchto tohoto roku jich bylo již téměř 1400. dní. Oficiální druhé vydání nákladem Nejvýše draženým snímkem se staly Františka Borového vzniklo po autorově Kruhové výseče Františka Drtikola smrti v roce 1945 v typografické úpravě prodané za 2,2 milionu korun na jaře Karla Teigeho. Fotografie byla vydražetohoto roku. Z deseti nejvýše drana za 7,5 tisíce dolarů, a překonala tak žených fotografií domácích aukcí se odhad pořadatele, který se pohyboval jich prodala polovina v roce 2014 a tři mezi 4 až 6 tisíci. Na českém aukčním v dosud neuzavřené letošní sezoně. trhu se autorovy snímky dosud neobMezi nejvíce vyhledávané autory patří jevily s výjimkou tří kopií vytvořených již zmiňovaný František Drtikol, Josef z původního negativu Jacqueline Hyde Sudek, Jaromír Funke, Jaroslav Rössler, v roce 2000. Václav Zykmund či Miroslav Tichý. Ve stejné dražbě byla prodána i foRozvoj domácího sběratelství tografie Ze Střeleckého ostrova Josefa fotografických prací vede též ke zvýSudka z roku 1957. Snímek pocházející šenému zájmu o nabídku české fotoz kolekce manhattanské firmy With grafie v zahraničí. Podívejme se, jaké Charles Isaacs Photographs byl vydraakviziční příležitosti poskytlo světové žen za 15 tisíc dolarů, a překonal tak tržiště v uplynulých dnech. nejvyšší ceny za jednotlivý list tohoto V úterý 6. října uspořádala spoautora na českém trhu. Další Sudkovy lečnost Christie’s v New Yorku speciafotografie byly v říjnu draženy aukčlizovanou aukci fotografií. Pod číslem ním domem Societe Thierry de Maigret 138 byl v katalogu nabídnut bezejmenv Paříži, galerií Swann v New Yorku ný artificialistický snímek Jindřicha a společností Sotheby’s tamtéž. V poŠtyrského z roku 1934. Drobný kontakt slední zmíněné aukci byly nabídnuty 9 × 9 cm vznikl pravděpodobně v roce čtyři snímky, z nichž patrně nejzajímavější je Krajina z roku 1922 prodaná za konečných 15 tisíc dolarů. Sběratelé díla Františka Drtikola byli konfrontováni hned s několika příležitostmi k akvizici. 21. října byl dražen jeho Akt s kolem ve varšavské aukční síni Rempex, 5. a 6. téhož měsíce byly neúspěšně nabízeny dva snímky z 20. let s vysokými vyvolávacími cenami na úrovni desítek tisíc dolarů společností Christie’s v New Yorku. Bez nového majitele zůstal též drobný Akt s jablkem z roku 1930 představený pařížským domem Ader ve specializované aukci s názvem Photographies a tout prix. Při téže příležitosti byla vydražena fotografie Jaromíra Funkeho z cyklu Čas trvá vytvořená v roce 1932. Snímek byl publikován ve sbírce Fotografie 1928–1958 vydané v roce 1959 v Praze. Vydražitel získal fotografii za příznivou cenu 450 eur bez aukční přirážky.

DOVOLTE, ABYCHOM VÁS POZVALI NA EXKLUZIVNÍ PŘEDVÁNOČNÍ AUKCI GALERIE ART PRAHA, KTERÁ SE USKUTEČNÍ V SOBOTU 14. 11. 2015 OD 13.30 HODIN V HOTELU HILTON-PRAGUE (PRAHA 8, POBŘEŽNÍ 1). NABÍZENO BUDE 360 OBRAZŮ A SOCH. PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA V PROSTORÁCH GALERIE ART PRAHA SE KONÁ OD 7. DO 14. 11., DENNĚ OD 10.30 DO 19.00 HODIN I V NEDĚLI.

Aukční dům Galerie Art Praha Praha 1, Staroměstské náměstí 20/548 tel.: 224 211 087, fax: 224 211 087 mobil: 776 666 638, 602 233 723 e-mail: g.art@volny.cz, neubert@cbox.cz otevřeno denně 10.30–18.30 hod., kromě neděle

www.galerieartpraha.cz

1 Filla Emil: Zátiší s rybou a jahodami / 1925 Vyvolávací cena: 4 500 000 Kč 2 Bauch Jan: Ležící akt v interiéru (Ležící žena s kyticí růží) / 1937 Vyvolávací cena: 390 000 Kč 3 Slavíček Antonín: Asanace / 1906 Vyvolávací cena: 600 000 Kč 4 Muzika František: Vichřice VII v červené / 1966 Vyvolávací cena: 850 000 Kč 5 Bukovac Vlaho: Před zrcadlem / 1909 Vyvolávací cena: 700 000 Kč 6 Kars Georges: Z jižní Francie / 1910 Vyvolávací cena: 290 000 Kč 7 Vobecký František, Akt Vyvolávací cena: 140 000 Kč

.cz

Lada

.cz

VobeckĂ˝

Sudek

SlavĂkova 1611/5, Praha 2-Vinohrady tel.: +420 222 210 609, mob.: 775 565 456 e-mail: aukce@estarozitnosti.cz

inzerce

AUKCIA UMENIA

VÁCLAV RADIMSKÝ: Zátoka s rákosím, olej, 70x97 cm, vyvolávacia cena: 162 000 KČ ARTantiques_190x119.indd 1

V nedeľu 15. 11. 2015 o 14 hod. CARLTON HOTEL Bratislava Online katalóg na www.artinvest.sk

Galéria ART INVEST Dobrovičova 7, Bratislava Tel.: 00421 905 659 148

VÁCLAV RADIMSKÝ: Labský náhon, olej, 70x97 cm, vyvolávacia cena: 162 000 KČ 23.10.2015 10:22

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E A R T P R A H A

BAUCH JAN: LE Ž ÍC Í AK T V IN T ER IÉRU (LE Ž ÍC Í ŽENA S K Y T IC Í RŮŽ Í) 1937 / olej na plátně / 97,5 × 102 cm / sign. LD Jan Bauch 1937

draženo: 14. 11. 2015 od 13.30 hodin místo: Hotel Hilton-Prague, Praha 8, Pobřežní 1

vyvolávací cena: 390 000 Kč www.galerieartpraha.cz

Z expertizy PhDr. Rey Michalové, Ph.D.: Obraz má výsostné umělecké kvality. Pochází ze sbírky Jaroslava Borovičky, významného sběratele, kterému byl vrácen v restituci Olomouckou galerií (předtím byl v Národní galerii). Byl vystaven na 7 výstavách, reprodukován v Monografii PhDr. R. Michalové Jan Bauch 2012, č. 91. Ležící akt v interiéru (Ležící žena s kyticí růží)“ je autentickým, mistrovským a okouzlujícím dílem Jana Baucha, jednoho z nejvýznamnějších českých expresionistů a malířů vůbec. Toto monumentální plátno poetické smyslovosti, noblesní grácie a sugestivně rozehraného koloritu představuje jeden z vrcholů autorova díla z období třicátých let, které patří k sběratelsky nejvyhledávanějším. O klíčovém významu tohoto obrazu, patřícím mezi nejreprezentativnější Bauchova figurální plátna, svědčí fakt, že autor zde v mnohém předjal své tvůrčí cesty. Kompoziční rozvrh je velmi sofistikovaný – dominanta ženské figury je umístěna „neklasicky“ na diagonálu, čímž malíř dosáhl výrazného dynamismu a výtvarného napětí. Podařilo se mu bravurně ztvárnit něžnou krásu mladé ženy, zachytit vzácný „pel“ dívčího kouzla. Nositelem jeho výtvarného názoru se stal výraz, jehož stavivem je barva. Nechává zaznít svůj živelný malířský temperament i smysl pro transformaci reality v snovou představu. Toto dílo je neobyčejným spojením básnivé něhy a živelného tvůrčího zaujetí, je autorovou ódou na krásu.

inzerce

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

A N T O N Í N P R O C H Á Z K A : T Ř E Š Ň O V Ý K V Ě T / dat. 1922 komb. tech. (olej, pískové pasty, vosk) na plátně / 68 × 55 cm

draženo: 29. 11. 2015 od 13 hodin místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha

vyvolávací cena: 6 500 000 Kč odhadní cena: 9–11 000 000 Kč www.galeriekodl.cz

Jeden z nejkrásnějších autorových obrazů, který se kdy na trhu objevil. Unikátní, znovuobjevená, velice distingovaná a navýsost progresivní Procházkova malba reprezentující mistrův svébytný malířský styl, založený na vytříbené technice vycházející ze složitého dobového výtvarného diskursu vedoucího dialog s orfistickým hnutím a nově krystalizujícím futurismem a dokládající tak autorovu schopnost pohotově syntetizovat nejaktuálnější výtvarné proudy světového malířství. Umělcovo barevné cítění zde uzrálo do něžných tónů a bohatých ušlechtilých harmonií a imaginární prostor abstraktních ploch a do sebe zavíjených duhových spirál, bylo ozdobeno motivem oblíbeného a několikrát variovaného květu v rozpuku. Procházka zároveň dokonale využil haptickou stránku malby v kombinaci střídání lazurních ploch a pastózního rukopisu, využívajícího vysoké voskové pasty, takže obraz působí téměř jako nízký reliéf, a diváka se tak při pohledu na toto plátno zmocňuje pocit, že pro komplexní prožitek a pochopení obrazu bude potřeba zapojit všech pět smyslů. Obraz Třešňový květ byl vystaven na samostatné výstavě Antonína Procházky (LXIV. Výstava SVU Mánes, únor-březen 1923) pod kat. č. 62 a prodával se za 1. 500 Kč (na zadním blindrámu je omylem uvedeno číslo 63, které odkazovalo na obraz Třešně v košíku) a následně, 29. 5. 1924, byl autorem věnován jako svatební dar do rodiny, kde byl uložen až doposud. Obraz ve vynikajícím stavu a adjustaci splňuje veškerá kritéria i nejnáročnějšího sběratele a bude reprezentativním artefaktem jakékoliv sbírky evropského umění. Konzultováno a posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa.

AU K Č N Í T I P – D O R O T H E U M

K O R B E L / poslední třetina 19. století / slonovina / stěna s kontinuálně řezanou figurální scénou bitvy u Orleáns a s postavou Johanky z Arku na koni / Francie / výška 53 cm

Francie, ekonomicky vyčerpaná a politicky roztříštěná po napoleonských válkách, znovuobjevila mýtus Johanky z Arku, prosté dívky z lidu, která svou odvahou a nadšením dokázala sjednotit vojenské síly francouzských vévodů proti cizímu nepříteli. Této legendy se v průběhu 19. století s vděkem chopili výtvarníci, hudebníci a spisovatelé. Oddanost víře i odvaha a odhodlání postavit se silnějšímu protivníkovi, tyto vzácné a drahocenné lidské vlastnosti, byly zručnými francouzskými řezači transponovány do předmětu tak ojedinělého a luxusního, jakým je materiál sám, z nějž byl tento korbel vyroben. Vzhledem k velikosti korbele a kvalitě vysokého reliéfu lze předpokládat, že se jedná o dílo, pocházející přímo z jednoho z tradičních francouzských center řezby ve slonovině, jako je například Dieppe. Podobný artefakt se dosud na českém aukčním trhu neobjevil, a pro příznivce luxusních starožitností se tak jedná o mimořádnou a ojedinělou nabídku. draženo: 28. 11. 2015 od 14 hodin místo: Prague Marriott Hotel, V Celnici 8, Praha 1 vyvolávací cena: 220 000 Kč www.dorotheum.com

inzerce

AU K Č N Í T I P — E U R O P E A N A R T S

Antonín Slavíček se v tomto obraze ocitá na pomezí krajní odhmotněnosti, do přímého střetu se dostává smyslový svět a jeho pronikavý umělecký zrak, který zjednodušuje, a ponechává z tónů jen to nejpodstatnější. Strmá, široká cesta vedoucí vzhůru, jež jakoby neměla žádné okraje (končila u zdi domů a rozlévala se volně do krajiny), poskytuje volné malířské pole k neobyčejně promyšlenému ztvárnění, které bylo tak uvolněné, že autor mohl ponechat levý roh téměř nepokrytý barvou. Jednoduchý účinek obrazu je nesmírně komplexní. Všímal se jej ve své monografii o Slavíčkovi i Jan Tomeš: „Zrovna tak není dokončeno kompozičně nezvykle – a nezvykle pevně – vybudované plátno Z okolí Oldřichovce z jindřichohradecké sbírky.“ Obraz se právem řadí k vrcholným Slavíčkovým dílům, je dokonce skvělou ukázkou, na níž by se dal vyložit rozdíl mezi francouzským impresionismem a českými malíři, kteří s ním byli mylně spojováni, neboť šli vlastní cestou, jež stále vázala barevný tón na smyslový počitek, vycházející z reality. A N T O N Í N S L A V Í Č E K : Z O K O L Í O L D Ř I C H O V C E / 1908 / olej na plátně adjustovaném na kartonu / 51,5 × 60,5 cm / rámováno / signováno vlevo dole A. Slavíček

draženo: 22. 11. 2015 od 13 hodin místo: Obecní dům v Praze

vyvolávací cena: 1 600 000 Kč www.europeanarts.cz

odborný posudek: PhDr. Karel Srp konzultace: PhDr. Mgr. Michael Zachař vystaveno: Jubilejní výstava díla Antonína Slavíčka, S.V.U. Mánes, 1932, únor – březen; č. kat. 191, s názvem Vesnice. publikováno: Výtvarné umění, Časopis ústředního svazu Československých výtvarných umělců, roč. V., č. 2, 1955, str. 87. Jan Tomeš, Antonín Slavíček, Odeon, Praha 1966, str. 116, soupis č. 404.

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E A R T P R A H A

K A R S G E O R G E S : Z J I Ž N Í F R A N C I E / 1910 olej na plátně / 54,5 × 65 cm / sign. PD Kars

draženo: 14. 11. 2015 od 13.30 hodin místo: Hotel Hilton-Prague, Praha 8, Pobřežní 1

vyvolávací cena: 290 000 Kč www.galerieartpraha.cz

Z expertizy PhDr. A. Paříka: Po studiích v Mnichově (1899–1905) byl G. Kars zcela zaujat energickou malbou ve stylu M.Liebermanna.Roku 1908 odešel znovu do Paříže, kde se v jeho tvorbě projevily fauvistické vlivy, kolem 1910 se pod vlivem Paula Cézanna a Georgese Braqua projevují první náznaky kubizující stylizace. Obraz „Krajina z jižní Francie“ patří ke Karsovým nejzajímavějším krajinám raného období. Vzbuzuje představu francouzské krajiny v jihozápadní části země. Kompozice je postavena důsledně na jednotlivých plánech rovnoběžných s plochou obrazu, která byla charakteristická také pro jeho rané obrazy. Kladení souběžných prostorových plánů oživují pouze rozbíhající se pravoúhlé tvary polí,luk a stromů (vlevo), která zdůrazňuje rozvírající se perspektivu prostoru, v horní části zase skloněné linie úpatí kopců. Tuto kompozici doplňuje jako barevný akcent červená střecha domu a vlevo také kouřící komín zakrytého parníku, či vlaku. Obraz je však zajímavý jasným koloritem, proveden takřka výlučně v tmavě zelených a červenohnědých valérech, které jsou charakteristické pro jeho tvorbu v obdobích 1910–14. Jediným zčásti srovnatelným obrazem je Krajina z Národní galerie v Praze, datovaná 1912. Ranou dataci do doby kolem roku 1912, podporuje vedle čistých barevných tónů a uvolněné malby také kompozice v prostorových plánech rovnoběžných s plochou obrazu. Nakonec tuto dataci podporuje rovněž Karsova signatura PD, provedená pečlivě jemnou linií s protaženým S na konci.

inzerce

AUREA Numismatika

mince - medaile - bankovky - vyznamenání

64. aukce - mince, medaile 5. 12. 2015, 9.00 hod. 65. aukce - antické mince 5. 12. 2015, 15.00 hod. 66. aukce - ády a vyznamenání 5. 12. 2015, 18.00 hod. 67. aukce - papírová platidla 6. 12. 2015, 9.00 hod. 68. aukce - Ruské mince a medaile 6. 12. 2015, 15.00 hod. 5. eAukce - mince, medaile, faleristika 7. - 10. 12. 2015, 18.00 hod.

Konferen ní centrum City

Na Str i 65, Praha 4 (Metro Pankrác)

www.aurea.cz

www.LiveBid.cz

ADEVA

NEJVĚTŠÍ A NEJSTARŠÍ VYDAVATELSTVÍ FAKSIMILIÍ V roce 1949 bylo ve Štýrském Hradci založeno vydavatelství ADEVA (Akademische Druck- und Verlagsanstalt), které se postupem času stalo nejvýznamnějším v oblasti vydávání dokonalých faksimile antických a středověkých rukopisů. S vydavatelstvím ADEVA spolupracuje více než padesát knihoven a muzeí z dvaceti zemí světa. Mezi faksimilovanými manuskripty nalezneme především skvosty západoevropského středověku, nechybí ale také předkolumbovské mexické rukopisy, mistrovská díla arabské kaligrafie, byzantské purpurové kodexy a svitky nebo rukopisy židovské provenience. Výrobě každého faksimile je věnována velká pozornost. Některá díla jsou dokonce k nerozeznání od originálu. Ke zlacení se používá skutečné zlato, všechny listy jsou ořezány stejně jako originál. Velkým plusem faksimile z ADEVY jsou i svazky fundovaných komentářů nejpřednějších světových odborníků, jimiž je každé dílo doplněno.

Skvosty knižního umění

ADEVA – Jan Kocisek

kocisek@adeva.com

Tel. +43 676 519 50 68

Bible Václava IV.

V edici Skvosty knižního umění například vyšlo: Die Goldene Bulle (kolem 1400) 2002; obrazová část 160 stran, komentář 126 stran Das Stundenbuch der Maria von Burgund (1470–1480) 1993, obrazová část 380 stran, komentář 72 stran Die Medicina Antiqua (1. polovina 13. století) 1996, obrazová část 322 stran, komentář 108 stran www.adeva.com

www.faksimile.sk

inzerce

inz_190x119_osvit.indd 1

Praha

VyĹĄehradskĂĄ 2, Praha 2, 128 00

10.09.15 16:29

portfolio

text Edith Jeřábková Autorka je kurátorka a teoretička umění.

Barbora Kleinhamplová V jednom z rozhovorů v knize Kdo je to umělec, která je čerstvým výsledkem spolupráce Barbory Kleinhamplové (dále BK) s Terezou Stejskalovou (dále TS), Boris Buden připomíná řečnickou otázku Margaret Thatcherové „Tak kde je ta vaše společnost?“. Podobně jako se v knize autorky ptají „Kdo je to umělec?“, BK se již několik let ve své práci ptá „Kdo je to společnost?“ – jak funguje, co ji zakládá, jaké jsou její nemoci, emoce, budoucnost a situace jednotlivce v rámci její aktuální kompozice. V práci BK se uplatňují nedávnou dobou vstřebané pojmy a metodologie spojené s antropologií, archeologií a dalšími vědeckými postupy, ne však jako manifesty, ale jako běžná součást uměleckých postupů. Na všudypřítomnou krizi racionality tržní společnosti řada umělců reaguje příklonem k subjektivitě a zobrazování iracionálních procesů a stavů, které, jak věří, nemohou podléhat kontrole. BK oproti tomu nerezignuje na některé vědecké, ale také „pavědecké“ metody a znovu se snaží vrátit ke zkoumání společenského a politického rozměru. Přestože o sobě v jednom rozhovoru tvrdí, že je ve věci budoucnosti lidstva pesimistka, stále podniká akce, ať umělecké, dokumentární, kurátorské, publikační či angažované, které usilují o „nějaké“ zlepšení situace. Je si vědoma, že věčné polarizování racionálního a iracionálního, logiky a nevědomí nevede ke zdravějšímu stavu společnosti. Umění jako výzkum versus umění jako metafora či ilustrace poznání je dalším z rozporů obecnější krize reprezentace i avantgardních koncepcí. Jakkoli se ranější práce BK zdály více metaforické, jasným příklonem k performativitě vždy zdůrazňovaly také procesuální a experimentální roli umění, která snad může pomoci jiným oblastem lidské činnosti v hledání odpovědí na, v současné době nepředstavitelný, vývoj budoucího uspořádání společnosti. Ve vztahu ke svým posledním realizacím autorka používá termín konstruovaná nebo inscenovaná situace (známý již od situacionistů nebo Tina Sehgala), kde se interpret, divák a nakonec i autor se svým scénářem ocitají v daleko otevřenějším aktu. Autorka funguje jako re-

žisér, scénárista a umělecký ředitel v jednom. Scénář je často odvozen z již existujících formátů lidského zkoumání. Oproti filmu však performance probíhá v plné důvěře ve společné dílo autorky, herců, neherců a diváků. Postupně se tak z předmětu jejího zájmu stal způsob průzkumu společenských procesů a mentality. Umožnit vstupování nevědomých či podvědomých sil do již existujících systémů a metod, totiž může na poli umění odhalit paralelní procesy a možná řešení, odehrávající se v oblastech sociálních, ekonomických a politických. K větší otevřenosti přispívá i častá spolupráce s lidmi různých profesí, s herci, ekonomy, právníky, akademiky, umělci aj. a také četná spoluautorství. Ve své diplomová práci Důvěryhodný vztah, jíž loni zakončila studium AVU v Ateliéru intermediální tvorby 3, například využívá metodu animálního magnetismu nebo také mesmerismu, kterou znovuzhodnotila sféra managementu v tzv. koučingových kurzech neurolingvistického programování. Jedná se o manipulativní techniku na pomezí hypnózy, jež umožňuje transformaci subjektu v objekt. Dílo poukazuje na do jisté míry společné touhy kreativního pracovníka, právníka, managera, ekonoma, ale také umělce přesvědčit ostatní o svém názoru a uspět. Ukazuje jednostrannou a hypertrofovanou metodologizaci a instrumentalizaci v managementu i v umění a především roli nevědomí při zdánlivě racionálních procesech. Samotná prosklená zasedací místnost v pátém patře Národní galerie, která umožnila divákům pozorovat performanci koučingového workshopu z laboratorního bezpečí, vnáší do díla ještě další kontext vztahu manage-

mentu galerijního a kreativního průmyslu, umění a ekonomie, potažmo v konkrétní historii této instituce asociativně komentuje i její nedávný vývoj. Motiv manipulace pojmenovává vztahy v ekonomickém sektoru a současně problematizuje oblast uměleckých performancí, v jejichž rámci dochází k někdy riskantním přesunům energií mezi autorem, interprety a diváky. V této práci jsou navíc uvedené vztahy zkomplikovány dalším etickým faktorem, situací, kdy celý kurz je performován herci (včetně kouče), mezi něž jsou zamícháni o této skutečnosti nic netušící neherci. Sledování ekonomického faktoru společnosti není jen úzkou výsečí autorčina zájmu, ale širokým zdrojem informací o celkové situaci. Základ společnosti postavený na principu dluhu, téma které rozvíjí kniha Davida Graebera, sleduje práce Kružnice splývání (2013). BK zde využila kriminálního případu Olgy Hepnarové (která si vybrala svůj dluh od společnosti ve formě lidských životů) k diskuzi nad tím, jak je dluh zakořeněn v kolektivním podvědomí, jak formuje nejen jednotlivé lidské vztahy a osudy, bankovní případy, ale celé společenské systémy a globální (ne)rovnováhu. V méně vizuální podbě a se zdůrazněným vztahem k duchovnímu rozměru se téma dluhu ocitlo v performačním diptychu Neviditelná ruka trhu (2013). V kostele v Uničově tehdy na její žádost kněz odsloužil “mši za odpuštění dluhů” a na tamním gymnáziu zároveň proběhla přednáška ekonoma Jiřího Klvače na téma “neviditelná ruka trhu”. Vedle role nevědomí ve společenských procesech zajímá BK také oblast změněných

NE V IDI TELNÁ RUK A TRHU – M Š E Z A O D P U Š T Ě N Í D L U H Ů, 2013, akce (Kostel Nanebevzetí Panny Marie, Uničov)

P R Á C E O K A , 2014, video (7‘, audio), ve spolupráci se Zbyňkem Baladránem DŮ VĚR Y HODN Ý V Z TAH, 2014, performance (1,5 hod., Veletržní palác), video (20‘, audio, natočila Kristýna Bartošová)

rozhovor

text Filip Šenk Autor přednáší dějiny architektury na TU v Liberci. foto (portrét) Ana Crovetto

Nahé domy Rozhovor s architekty Pezo von Ellrichshausen Architektonický ateliér, který tvoří životní partneři Sofía von Ellrichshausen a Mauricio Pezo, sídlí v chilském městě Concepcíon. Jejich práce ovšem dnes již dalece překračuje hranice Chile i Jižní Ameriky. Do 19. listopadu se představují v českobudějovickém Domě umění.

Váš ateliér není velký a při pohledu na vaše stavby se zdá, že také preferujete menší projekty. Co vás k tomu vede? Sofía von Ellrichshausen: Cíleně máme malou kancelář. Důvod je prostý – jsme pár a neoddělujeme práci a soukromí. Díky tomu je náš způsob práce velmi intimní, velmi osobní a něco takového lze jen opravdu těžko sdílet s dalšími lidmi. Ani se nám příliš nechce zadávat lidem pracovní úkoly. Chceme mít možnost stále hovořit o aktuálních projektech. Mauricio Pezo: Chceme se také podílet na všem, co k tomu patří. Chceme dělat modely, chceme fotit i kreslit. Zkrátka chceme být architekty, a ne řídit kancelář, kde by někdo jiný dělal tvůrčí práci. Ale hlavním důvodem je opravdu intimita naší spolupráce. S větší kanceláří by do našeho vztahu vstoupilo více napětí. A protože nerozlišujeme mezi životem a prací, musíme dbát v práci na to, abychom si udrželi kvalitní život. S: Snadno bychom mohli náš malý ateliér proměnit v produktivní společnost. Jistě bychom rychle vydělali více peněz. Jsme ale přesvědčeni, že velikost ateliéru neodráží jeho kvalitu. Jde nám o něco jiného. Chceme mít dobrý vztah a bavit se tím, co děláme. Uzpůsobili jsme tomu naše pracovní postupy a ty se snažíme udržet. Na druhou část otázky, zda preferujeme menší projekty, odpovídám, ne, nezaměřujeme se cíleně na menší projekty. Máme schopnosti na to, zvládat i ty velké. Můžeme věnovat energii a soustředění malému projektu stejně jako velkému.

Jsem přesvědčená, že v architektuře ani množství, ani relevance odvedené práce nesouvisí s velikostí projektu. Můžete strávit hodiny přemýšlením nad tím, jak udělat stůl, stejně jako věnovat myšlenky většímu projektu. M: Známe architekty z velkých kanceláří, kteří se chlubí tím, že vymýšlení tzv. „konceptu“ velké rezidenční stavby se věnovali jen týden. A výsledek je zcela prokazatelně průměrná stavba. Myslím, že neexistuje souvislost mezi velikostí projektu a množstvím práce, a také že není souvislost mezi velikostí a kvalitou architektonické práce. Malá stavba může mít hluboký architektonický význam a velká stavba může být z architektonického hlediska zcela bezvýznamná. Nejde o velikost, ale o hodnotu toho, co uděláte. Kolik času zhruba věnujete jednomu projektu? S: Kolik je potřeba. Vím, že to zní přepychově. Vaše klienty by vám tedy kdekdo záviděl. S: Ano, ale nejde jen o ně. Nepracujeme nějak obzvláště pomalu. Máme i projekty, kde se shodneme na základních věcech hned na začátku, a pak už to jde rychle. M: Může to být tak nějak rok na projekt a rok na stavbu. Řekl bych, že z vlastní podstaty je architektura pomalá. S: Nikdy to ale není tak, že bychom se věnovali jen jedné věci. Normálně jako všichni ostatní dáváme klientovi termíny, kdy budeme mít co hotové. Někdy to máme dříve, jindy zjistíme, že času je třeba více.

rozhovor

C IEN HOUSE Concepcion, Chile, 2011, foto: Pezo von Ellrichshausen

Řekla bych, že jsme stále rychlejší. Méně času strávíme bloumáním nad neplodnými úvahami. Postupně poznáváme sami sebe, takže vytušit, co nás bude zajímat a jaké nástroje máme použít k efektnímu zpracování nápadů, je snazší. Můžeme říct, že teď už naše osobní postupy máme zavedené, a díky tomu můžeme rychle konkretizovat naše nápady a úvahy. Jak začínáte pracovat? Máte nějakou vizuální představu, nebo spíše myšlenku, co byste chtěli vytvořit? M: Běžně začínáme kresbou rozvrhu proporcí a vztahů. Na začátku rozhodneme, kam umístíme velkou místnost, a pak vytvoříme základní rámec kolem ní. Nikdy neděláme perspektivy ani návrhy fasády. Na začátku se nejvíce zabýváme základními vztahy stavby.

V rozhovorech i v přednáškách často hovoříte o prostoru. Zajímá vás, jak který prostor bude působit na obyvatele nebo jaké dojmy a nálady bude vzbuzovat? S: O prostoru uvažujeme spíše jako o nehmotných jednotkách. Nejprve určíme, čím tyto jednotky jsou a jaký bude jejich vztah. Ale nemluvím tady o čistě funkčních vztazích. Zajímají nás vztahy, které mohou dát smysl překračující samotný daný prostor. Zajímá nás, jak vyjádřit jednotu celého prostorového rozvrhu. M: Nejde jen o kvality, které může obyvatel vnímat v konkrétní místnosti, důležité je to, jak je tato místnost napojena na další místnost. Nakonec jde o vytvoření nedílného celku. Taková totalita se získá spojením tří daných faktů: parcely, programu a konstrukce. Je také důležité, aby tento celek byl pochopitelný i pro další lidi.

GUNA HOUSE Llacolen, Chile, 2014, foto: Pezo von Ellrichshausen

Zajímá nás pochopitelně přímá zkušenost dané místnosti, ale také mentální obraz toho prostorového celku. S: Takže nikdy nezačneme tím, že bychom si řekli, tak právě tato zeď bude ze dřeva nebo z betonu. To zkrátka v rané fázi prostorové rozvahy nedává smysl. Ať je ve výsledku postavený ze dřeva, z betonu, nebo z cihel s omítkou, prostor v základu bude stejný. M: Říkáme tomu prostorový rozvrh nebo také topologický prostor architektury. Pokud jde o kruh, čtverec nebo trojúhelník, vnější tvar není tak zásadní jako skutečnost, že všechny tyto tvary uzavírají interiér. Všechny mají uzavřený obvod. Z topologického hlediska jsou proto stejné. A my se pokoušíme hledat takové topologické konfigurace, které mohou být ve svém celku důležitější než vnímání jednotlivých částí, tedy místností.

téma

text Pavla Krkošková Byrtusová Autorka je malířka, kreslířka, spoluzakladatelka sítotiskové dílny Uutěrky.

Zóna neklidu Ilustrace a současné umění Ilustrace a výtvarné umění k sobě dokážou mít blízko. Příkladem jsou práce Josefa Čapka, Josefa Lady nebo Josefa Váchala. Tři Josefové v sobě mají zázrak jednoduchosti a zcela samozřejmě a harmonicky spojují užité s volným. Současné umění dnes představuje velmi těžko postižitelnou zónu neklidu. Půjčuje si z všemožných věd i pavěd a v poslední době má v některých svých projevech nápadně blízko právě k ilustraci.

Co je to vlastně ilustrace? Jde o obrazové doplnění či osvětlení textu, slovo pochází z latinského lustrare – osvětlit, potažmo ilustrare – vysvětlit. Může být technicky přesná, popisná anebo pocitově spřízněná, tradičně je ale svázána s textem či dějovou linií a užívána zpravidla v knize. Obvykle jsou ilustrace vypracovávány na zakázku, podléhají určitým pravidlům, vyžadují zručnost, technické znalosti. Platí to samozřejmě v různé míře, ilustrátor dětské knihy má obvykle více volnosti než autor obrazového doprovodu učebnice fyziky, nicméně i on musí respektovat cílovou skupinu, záměr autora textu a připomínky nakladatele. Bavíme se tedy nepochybně o umění užitém, což potvrzuje například i fakt, že ateliér ilustrace a grafiky pražské VŠUP organizačně nepatří pod katedru volného umění. Do světa ilustrace nicméně začínají vstupovat umělci zabývající se volnou tvorbou, tedy ti, kteří se zavedeným pravidlům tradičně spíše vzpírají a raději si je určují sami. Ocitáme se v poli nejistot – ilustrace opouští svá striktní pravidla, je svolná k experimentu, a naopak volná tvorba je získává a potýká se s tradičními výtvarnými technikami. Zajímat nás tedy bude ostrůvek, na němž se potkává umělecká současnost a ilustrace. Umění vznikající z tohoto spojení se možná více, než jsme zvyklí, poohlíží zpět do minulosti, oprašuje grafická řemesla, cení zručnost. Ve výsledku pak ale shledává, že se mu tu a tam začíná dařit i v něčem

tak nesnadném, jako je komunikace s publikem nebo i drobný prodej.

Práce pro práci

Umělci v posledních letech pracující stále častěji s knihou. Nejde o monografie skýtající informace o jejich práci, ale o umělecké dílo sui generis. Umělci knihy ilustrují i píší, někdy zakládají malá nakladatelství, která je v omezeném nákladu tisknou. Jedná se o jistý druh „samizdatu naruby“ – o reakci na současnou nadprodukci tištěného materiálu. Knihy se připravují a tisknou „zbytečně“ zdlouhavě, náročně – sítotiskem nebo na risografu – a pak se často i ručně vážou. Možná práce k ničemu nebo práce pro práci, pro čirou radost z manuální práce. V souběhu s tím se dostává do obliby i drobnější grafika. Umělci, malíři, ilustrátoři se pak se svými sítotisky účastní menších prodejních výstav a festivalů. Začíná se dařit i prodeji drobného užitého umění čerpajícího často z volné tvorby. V prodeji jsou obrazy od slovenské dvojice Jarka Mitríková a David Demjanovič na tričkách z obchodu Beaux {bó}, Boris Sirka či Světlana Fialová na šátku a peněžence od skupiny Retart nebo kresby Tomáše Vaňka či Pavly Malinové na miskách Super-bowl studia De-sign. Jde o ošemetnou záležitost, někdy možná příliš trendy, ale také krok směrem k divákovi. Festivalových přehlídek nezávislé produkce v každém případě přibývá. A často

JIŘ Í F R AN TA, DAV ID BÖHM: PŮLK A K APR A, ŽENA VE ŽLU T ÉM, V ÝČEP A K VĚ T INY výstava v GAVU Cheb (7. 5.–21. 6. 2015), foto: Jiří Gordon, GAVU

plní i funkci trhu. Pozoruhodná i kvalitní je nabídka knih a drobné grafiky na festivalech Tabook (Tábor), Lustr (Praha), Litr (Olomouc), Brak (Bratislava). Možná i na stáncích začíná komunikace a propojování mezi umělci, ilustrátory, tiskaři a diváky, kolemjdoucími, nakupujícími.

Na hranici

Jak konkrétně se dá balancovat na hranici ilustrace a volné tvorby? Níže několik výrazných autorů pro „ilustraci“ možných přístupů. Někdo je volnější, jiný více užitý. Všichni se ale pohybují střídavě anebo

zároveň v obou polích, potkávají se na zmíněných festivalech i v galeriích a jejich základním pracovním nástrojem zůstává tužka. Nejprve dvě autorky, které vycházejí z opačných táborů a někde napůl cesty se přesto potkávají. Obrazy ostravské malířky Hany Puchové v básnické sbírce Petra Hrušky vlastně nepředstavují ilustrace v obvyklém slova smyslu. V knize jsou použity černobílé reprodukce jejích obrazů. V tiráži u jejího jména stojí „výtvarný doprovod“, což je rozhodně označení přesnější. Obraz a text se tu spíš potkávají, než že by první bylo šité na míru druhému. Puchová je malířka, možná

profil

text Radek Wohlmuth

Hynek Martinec Přes svůj relativně mladý věk – v listopadu oslaví Hynek Martinec pětatřicáté narozeniny – domácí výtvarnou scénu již dávno přesáhl. Podařilo se mu prosadit se v Londýně, kde od roku 2007 žije. Po několika letech je znovu možné vidět u nás jeho fotorealistické obrazy naživo. Galerie Václava Špály hostí do začátku prosince jeho samostatnou výstavu Intellectual Properties.

„Uvědomil jsem si, že je to přesně deset let, co žiju v zahraničí, a i to je důvod, proč mi na téhle výstavě záleží. Rád bych ukázal, kam jsem za tu dobu došel,“ říká malíř, který se v Čechách naposledy představil v Rudolfinu v roce 2012. Už tehdy ho ale ředitel a kurátor obrazové přehlídky Beyond Reality Petr Nedoma zařadil do kontextu ostrovní malby. Mladý umělec se tak v rámci svého do té doby nejvýraznějšího českého comebacku dostal kromě jiných do společnosti bratří Chapmanů nebo laureátů Turnerovy ceny Damiena Hirsta a Keitha Tysona. V Česku Martinec opravdu příliš často nevystavuje. Vyjma Rudolfina běžně uvádí vlastně jen 4. pražské bienále z roku 2009. Kromě toho v jeho kariéře „národní stopu“ představuje několik projektů pro Česká centra, například v Paříži (2007) nebo bulharské Sofii (2009). Ale rozvážný přístup k prezentaci svých děl je pro něj charakteristický obecně. „Takhle to chci,“ tvrdí. „Nejsem umělec, který musí vystavovat za každou cenu. Odpovídá to mojí tvorbě, v níž právě čas hraje obrovskou roli. Jinými slovy tak naznačuji, že věci prostě zrají postupně.“

Poprvé v Praze

HYNEK MAR T INEC: INTELLEC T UAL PROPERT IES pořadatel: Galerie Václava Špály kurátor: Ben Tufnell termín: 23. 10.–6. 12. 2015 www.galerievaclavaspaly.cz

Teď tedy Hynek Martinec konečně přichází se svým autorským projektem, který je v podstatě jeho první skutečně plně zkoncentrovanou samostatnou výstavou na domácí půdě. Přestože jeho fotorealistické obrazy na ní plynule navazují na tři plátna, která se objevila v rudolfinských sálech, mohou být i tak pro české diváky překvapením. Martincova tvorba je totiž ve zdejším povědomí sice spjatá s monitorováním fenoménu času, ale i díky jeho úspěchům v britských portrétních soutěžích je vnímána především v souvislosti se zobrazováním lidské tváře. Klíčovou roli jeho současného výběru hraje ovšem zátiší. Výstava zahrnuje práce z posledních tří let a v zásadě vychází z projektu Every Minute You Are Closer to Death. Ten se odehrál před rokem v londýnské galerii Parafin, která

talentovaného malíře zastupuje. Není tedy náhoda, že právě její ředitel a bývalý kurátor Tate Ben Tufnell stojí i za Martincovým pražským vystoupením. Jednu zásadní premiéru ale Intellectual Properties přece jen mají, Hynek Martinec zde poprvé vystavuje také své kresby. Zdá se, že jsou mu zřejmě, podobně jako výtvarné soutěže, souzené.

Učednická léta Hynek Martinec svou první soutěž vyhrál v Náchodě v jedenácti letech. Často uvádí, že to byl rozhodující impuls, který ho z učitelského prostředí nasměroval k výtvarnému umění. „Pamatuji si, že ostatní děti téměř ihned začaly kreslit, ale já chodil docela dlouho po zámku, kde soutěž probíhala. Teprve pak jsem se dal do práce a měl hotovo asi za deset minut. Byla to docela jednoduchá kresba trochu ve stylu Malého prince,“ vzpomíná. „Dodnes si každé ráno podobně rychle zaznamenávám útržky snů.“ Téměř vzápětí začala jeho soukromá studia malby, která vedla k přijetí na SUPŠ v Uherském Hradišti, kde se rok věnoval designu. „Strašně mě bavilo kreslit budoucnost,“ poznamenává, ale když na Zlínském salonu uviděl obrazy Zdeňka Berana, všechno se změnilo. Přestoupil do Prahy na Hollarku a už ve třetím ročníku byl přijat do ateliéru klasických malířských technik na pražskou AVU. Profesor Beran na něj nakonec rok počkal, aby stihl dodělat maturitu. „Akademii jsem ale vnímal jako bublinu, postrádal jsem tam nějaký reálný prvek, a to mě dusilo, dodnes mám nevysvětlitelný pocit, že mě v Praze něco blokuje,“ říká Martinec. „V roce 2000 jsem navíc nechápal, že malbu nikdo neakceptuje, když právě olejomalba je evropské know-how. Kdo tehdy maloval, platil za úplné béčko, jenže vzhledem k dnešní situaci se už dá říct, že Zdeněk Beran tehdy vlastně všechny přeskočil.“ Svou vnitřní disharmonii kompenzoval cestami do zahraničí. Nejdřív to byla v roce 2002 Middlesex University v Londýně a po dalších dvou letech Cooper Union v New

Yorku. „Byla to naprosto skvělá zkušenost,“ ujišťuje. „Bral jsem to tehdy jako takovou předpřípravu na fungování venku, protože už ve škole jsem tušil, že se vydám jinou cestou a zkusím štěstí za hranicemi.“ Vrátil se jen, aby udělal diplomku – pět velkých pláten, dvě videa a scelující instalaci z prostředí motolské nemocnice. „Nejdůležitější ale je, až co se stane po škole. Dělat si nervy s tím, jestli jsem tam uspěl, nebo ne, není podstatné. Zásadní je teprve další krok, to je zrcadlo, ve kterém musí člověk obhájit před sebou sám sebe, a to se nedá naučit,“ myslí si.

Z Paříže do Londýna Přestože po celou dobu studia neopustil ateliér vyznávající hyperrealismus, jeho

dnešní umělecký svět se paradoxně zformoval prostřednictvím abstrakce. Zásadní vliv na to měla Paříž, kam měl možnost téměř vzápětí po absolutoriu vycestovat. „To město na mě zapůsobilo hodně intelektuálně,“ objasňuje Hynek Martinec, „dobře se tam debatuje i přemýšlí.“ Inspirovala ho chůze, jízda na kole i organismus tamního metra. Výsledkem jeho vnímání byla série obrazů zachycujících prostřednictvím abstraktních energetických linií pohyb, a tím i čas, kterou nazval Kabeláže. „Poznal jsem, že tenhle směr není prázdný, a dokonce uvažoval, že úplně opustím realistické zaznamenávání světa,“ svěřuje se. „Mělo to najednou vliv úplně na všechno. Vždyť i Zuzanin portrét v pařížském studiu (2006–07) vycházel z li-

HYNEK MART INEC: P E O P L E C R Y, 2015, olej na plátně, 80 × 80 cm, soukromá sbírka, Praha

neární energie jejích vlasů.“ Právě s ním se mu podařilo získat cenu pro umělce do třiceti let na prestižní britské soutěži BP Portrait Award, která mu jako druhá v pořadí ze dne na den změnila život. Prakticky přes noc se musel rozhodnout, jestli má odejít do Londýna, což také udělal. „V segmentu podobizen je v Británii velké publikum, navíc Londýn je komerční město, kdo neprodává, uznání se nedočká,“ neskrý-

staveniště

Designblok 2015

Praha – Poslední říjnový týden proběhl sedmnáctý ročník Designbloku, pravidelné podzimní přehlídky, na níž bylo představeno 253 instalací, z nichž 11 bylo k vidění přímo ve veřejném prostoru/městě. Od předchozích ročníků se ten letošní lišil zejména svým situováním do areálu pražského Výstaviště, tedy do prostorů, které primárně sloužily a nadále fungují pro pořádání veletrhů. Pro návštěvníka tato změna znamenala snazší orientaci v prostoru, instalace byla velkoryse rozvolněná a tak se divák mohl cítit komfortně i během víkendové špičky. Pro vystavovatele změna přinesla možnost rozměrnějších instalací a také zlevnění účastnických poplatků. Oproti menším pokojům v Grandhotelu Evropa nebo v Domě U Minuty, kde si každý designér, studio nebo firma mohl vytvořit téměř uzavřený prostor s vlastní atmosférou a nebyl tak konfrontován s ničím vnějším, se vystavovatelé tentokrát dostali k sobě blíže. Naopak divák se stal kolemjdoucím a přímý kontakt s designérem tak nebyl častý. Možná právě proto vybočovaly z řady ostatních firmy TON a Ikea, které připravily interaktivní instalace. Asi nejvíce za poslední léta se tak letošní ročník přiblížil prvním přehlídkám, které probíhaly v karlínských halách, kde se po roce 2000 Designblok etabloval. Celkový dojem více připomínal prodejní akce pořádané v holešovickém prostoru, což ale není na škodu, vzhledem k tomu, že se jedná právě o přehlídku designu. Do programu se i letos dostala mezinárodní soutěž diplomových prací Designblok Diploma

Dokonalá dívčí škola

Selection, která zejména pro ty, kteří hledají nové trendy nebo mladé designéry, patří k těm nejzajímavějším. Díky odborné porotě, jejímiž členy jsou přední galeristé, designéři a publicisté z Čech i ze zahraničí (například Rossana Orlandi, Gilles Massé nebo Agnieszka Jacobson-Cielecka) má soutěž dobrou úroveň a účastní se jí absolventi z prestižních univerzit. Letošními vítězi se stala holandská módní návrhářka Janina Volkmer, která představila kolekci inspirovanou islandskou a skandinávskou přírodou, designér Jorge Penadés, jenž vytvořil nový pevný materiál recyklovaný ze zbytků bot a odpadu z koženého nábytku nebo oděvů. Mezi oceněnými z Čech lze jmenovat Michala Stracha, který se soutěže účastnil se souborem objektů mapujícím autorův „vnitřní svět“. Už třetím rokem otevírají pořadatelé tzv. Art House, prostor, který je věnován designu pohybujícímu se na hranici umění. Kurátorkou letošní výstavy se stala Lenka Lindaurová, která do expozice Lapidária pozvala Kateřinu Šedou, Romana Štětinu, Richarda Loskota, Dominika Langa a Jana Komárka, aby reagovali na daný prostor a vytvořili intervenci do míst, které prezentuje památky kamenosochařství v Čechách od 11 do 19. století. Tyto umělce ještě doplnil vlámský designér Maarten de Ceulaere a italské studio Formafantasma. Instalaci lze považovat za zdařilý příklad výstavního konceptu, díky kterému se k velkému spektru diváků, dostává současné umění poutavou a přitom srozumitelnou cestou. / LUCIE ŠMARDOVÁ

Londýn – Královský institut britských architektů (RIBA) oznámil v půlce října vítěze prestižní Stirlingovy ceny za stavbu s mimořádným přínosem pro britskou architekturu. Z šestice finalistů porota vybrala dívčí školu Burntwood School v londýnské čtvrti Wandsworth od ateliéru AHMM (Allford Hall Monaghan Morris). „Burntwood School je jasným vítězem Stirlingovy ceny pro rok 2015. Je nejdokonalejším z šestice finálových staveb, protože ukazuje plnou škálu dovedností, jež mohou architekti společnosti poskytnout. Zahrnuje skvělý současný design, nové využití existujících objektů i vynikající integraci umění, krajinářství a inženýrské práce. Jedná se o nefalšovaný případ projektu založeného na spolupráci. Vztah mezi architektem a ředitelem školy byl báječný: skutečné partnerství sobě rovných,“ okomentovala své rozhodnutí porota. Kampus tvoří šest nových školních objektů a dvě stavby s kulturní funkcí, jež navazují na původní budovy školy

B U R N T W O O D S C H O O L , foto: RIBA

z 50. a 60. let od Leslieho Martina. Ostře lámaná fasáda se otevírá dovnitř početnými rozměrnými okny ve snaze maximalizovat využití přirozeného osvětlení. Celkově skulpturální výraz architektury podtrhují pestrobarevné nástěnné malby probíhající napříč interiéry areálu, jež plní zároveň funkci estetickou a pomáhají v orientaci. Stirling Prize je udílena od roku 1996 členům RIBA za stavby dokončené v předešlém roce na území Evropské unie. Mezi laureáty jsou výrazně zastoupeny realizace s veřejnou funkcí. Loni jí bylo vyznamenáno Every Man Theatre v Liverpoolu od ateliéru Howard Tompkins Architects. V minulosti se mezi vítězi například ocitly Musikhochschule ve Stuttgartu – poslední stavba Jamese Stirlinga, na níž pracoval před svou smrtí v roce 1992, dokončená jeho partnery –, Lord‘s Media Centre od Kaplického Future Systems nebo Muzeum moderní literatury v německém Marbachu od Davida Chipperfielda. / PL

knižní recenze

text Michal Konečný Autor je kurátorem NPÚ, územní památkové správy v Kroměříži.

Barokní dílo Budeme-li vycházet z obecného předpokladu, že baroko provázela velkorysost, opulence a rafinovanost, pak je možné knihu Barokní architektura v Čechách bez větší nadsázky považovat za vskutku barokní dílo. Monumentální kniha čítající bezmála osm set padesát stran na první pohled nezaujme pouze objemností a skvostnou obrazovou přílohou, ale i zjevně promyšleným a jasně strukturovaným obsahem.

BAROKNÍ ARCHI TEK T UR A V ČECHÁCH Jakub Bachtík, Richard Biegel, Petr Macek (eds.), Karolinum 2015, 768 stran, cena: 1200 Kč

Autorský kolektiv, složený zejména z přímých kolegů a žáků předního českého historika umění Mojmíra Horyny (1945–2011) pod vedením Petra Macka, Richarda Biegla a Jakuba Bachtíka, překlenul v knize dlouhé a kulturně mimořádně dynamické období od stručného nástinu renesančních kořenů barokní architektury v Čechách až po střet uměleckých koncepcí s pokusy o reglementaci josefínského státu na sklonku 18. století. Vedle editorů knihy a zároveň hlavních autorů se na podobě publikace podíleli historici umění zejména mladší generace: Michaela Líčeníková, Eva Knotková, Martin Krummholz, Daniela Štěrbová, Lucie Rychnová, Jan Holeček, Pavel Zahradník, Kateřina Adamcová, Martin Mádl a Sylva Dobalová, kteří zde ve většině případů předložili výsledky svého několikaletého bádání se zcela novými autorskými připsáními, upozorněními na dosud nepublikované realizace a nezřídka i s publikováním do současnosti neznámých jmen tvůrců, kteří se tak dostali natrvalo do dějin architektury v Čechách. Šest chronologicky řazených uměleckohistorických částí seznamuje čtenáře nejen s hlubšími ideovými a intelektuálními koncepty stylových východisek, ale přináší také biogramy klíčových umělců, objednavatelů a obsáhlé zhodnocení jednotlivých příkladů realizací. Chronologické řazení doplňuje obsáhlá závěrečná část, popisující nejdůležitější fenomény, neodlučitelně provázející vývoj barokní architektury v Čechách – dispozici profánních staveb, exteriérové a interiérové dekorace a zahradní architekturu. Výjimku mezi historiky umění tvoří v autorském týmu pouze Vít Vlnas, který klíčové etapy vývoje barokní architektury v Čechách uvedl kulturněhistorickými kapitolami, zasazujícími české prostředí do širšího evropského kontextu. Nedlouhé, pečlivě cizelované texty, bezděčně připomínající scelující kapitoly Josefa Šusty ve slavném projektu Dějiny lidstva, vynikají nejen přesně

formulovanými tezemi, ale zejména živým stylem, bezezbytku potvrzujícím Vlnasovo výsadní postavení na poli českých kulturních dějin raného novověku.

V širším kontextu Celkovou koncepci knihy provází několik důležitých tezí, jimiž se Barokní architektura v Čechách odlišuje od dosavadních uměleckohistorických syntéz a zasazuje vývoj barokní architektury, zdánlivě ohraničené zemskými hranicemi, do výrazně širšího rámce evropských dějin umění. Podobně jako v případě katalogu nedávné výstavy díla Karla Škréty pracuje i Barokní architektura v Čechách s dobře argumentovanou představou hlubších základů barokní kultury v Čechách v „tavícím kotli uměleckých idejí“ rudolfínské Prahy. Na příkladu díla císařského architekta Filippiho a jeho pokračovatelů sleduje kniha jasnou vývojovou linii, sahající svým formálním vlivem až do konce třicetileté války, díky technologickým inovacím (jedno z prvních využití principu Wandpfeilerhalle ve Vranově u Brna) však až hluboko do 18. století. Druhou důležitou tezí, prostupující knihu, je zdůraznění určujícího vztahu uměleckých center a periferie. Důsledně využitý metodologický postup na straně jedné definuje kulturní a umělecké transfery z Itálie, Francie či Vídně do Prahy a na dvory nejvýznamnějších aristokratů, na straně druhé vysvětluje předávání architektonických forem do českých regionů, kde se invenční prvky spojují s tradičními východisky do mnohdy pozoruhodných architektonických derivátů. Tento přístup, zasazující do širšího kontextu „české“ architektury „zahraničních“ tvůrců (Fontana, Martinelli, Fischer von Erlach, Hildebrandt, Paccasi), pak přirozeně vysvětluje význam nejen Jeana Baptisty Matheye a Giovanniho Battisty Alliprandiho, ale zejména tvůrců radikálně dynamické skupiny (Dientzenhofer). V případě vysvětlení vzájemného prostupování forem v hranicích země je pak

zřejmá snaha postihnout barokní stavební produkci nejlépe patrná v kapitolách pojednávajících o díle provinčních stavebních mistrů (Broggio, Auguston, Spannbruckner, Columbani). Zacílení na periferii pak snad poprvé v celé své šíři odhaluje dosud opomíjené architektury a nabízí výklad jejich vztahu ke stavební produkci pražského centra. Jako potřebný apendix je v této souvislosti nutné upozornit na kapitolu Petra Macka, věnovanou přenosu barokního dekorativního aparátu do venkovského prostředí v podobě takzvaného selského baroka.

Pocta Mojmíru Horynovi Vzhledem ke vztahu hlavních autorů knihy s Mojmírem Horynou je pochopitelné, že je zde zřejmé vyvrcholení barokní architektury v Čechách spojováno s díly Kryštofa Dientzenhofera a Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Originální, až výstředně nekonvenční barokní stavby jsou zde, s oporou v Horynových textech, vykládány jako unikátní produkt mimořádné intelektuální, náboženské, umělecké i sociologické situace, v níž byly vnější podněty syntetizovány do zcela osobitého architektonického jazyka. Rozbor jednot-

livých staveb pak přináší nejnaléhavěji poslední, nikoliv však nejméně podstatnou tezi celé knihy, spojenou s otázkami o původnosti a originalitě barokní architektury v Čechách. Vedle této promyšlené koncepce, podepřené precizními rozbory dosavadních uměleckohistorických studií a přístupů, je kniha podstatná novými klíčovými zjištěními a zdařilými pokusy o syntézu dosud opomíjených fenoménů. V knize se nejmarkantněji nová zjištění projevila zejména v kapitolách o architektuře v regionech a následně v roz-

fotoreportáž

foto Ester Havlová

Balkon sběratele

Art+Antiques na letošním Designbloku zaštítil expozici Balkon sběratele, kterou připravil Arthouse Hejtmánek a ve spolupráci s galerií Hunt Kastner a která propojovala staré a současné umění. Zatímco Arthouse Hejtmánek se prezentoval širokým výběrem starožitností a užitého umění od renesance po druhou polovinu 20. století, galerie Hunt Kastner představila početný soubor soch Anny Hulačové. Z jednotlivých vystavených kusů lze vyzdvihnout sedací

soupravu od Carla Bugattiho, kolekci historických rámů, pozdně renesanční dřevěný stůl nebo rozměrný portrét od vídeňského malíře Wilhelma Riedera. Celkem bylo v expozici k vidění více než pět desítek historických položek z několika staletí a ze tří kontinentů. „Designblok je pro nás příležitostí ukázat, že design není až vynálezem 20. století, ale že má mnohem delší a bohatší historii,“ říká galerista Tomáš Hejtmánek, který byl spolu s manželkou Marií kurátorem celé expozice.

Historický nábytek a starožitnosti v instalaci doplnily práce jednatřicetileté sochařky Anny Hulačové, která je nejmladším autorem zastupovaným galerií Hunt Kastner a která pracuje zejména s betonem a se silikonovými tmely. „Anniny sochy mají silný vztah k tradici a k lidovému umění. Ve svém výrazu i v použitých materiálech jsou veskrze současné, bez problémů však obstojí i v konfrontaci se starým uměním,“ říká galeristka Kacha Kastner. Anna Hulačová je absolventkou pražské AVU. Poprvé

na sebe upozornila před šesti lety, kdy byla jednou z finalistek středoevropské Essl Award. Do 14. listopadu je její nejnovější práce, vytvořené během rezidenčního pobytu ve Štrasburku, možné vidět na výstavě v pražské galerii Francouzského institutu. Art+Antiques je mediálním partnerem Designbloku a samostatnou expozici měl na veletrhu letos podruhé. Název výstavy odkazoval k jejímu místu i k loňské, obdobně koncipované výstavě Byt sběratele v Colloredo-Mansfeldském paláci. / JS

zahraniční výstava

text Vojtěch Märc Autor je historik umění. foto Achim Kleuker

Přežívání Jara V berlínské Gemäldegalerie, která vlastní největší sbírku Botticelliho děl mimo Itálii, je k vidění výstava The Botticelli Rennaissance. Ta nechce jen prezentovat dílo Sandra Botticelliho, ale i naznačit nesamozřejmý proces „zrodu umělce“, jeho kanonizace, a dokonce komodifikace.

T HE BO T T ICELL I RENA I SSANCE místo: Gemäldegalerie, Staatliche Museen zu Berlin termín: 24. 9. 2015–24. 1. 2016 www.botticelli-renaissance.de

Výstava se tematicky i architektonicky dělí do tří samostatných, byť spojitých okruhů, které divákovi předestírá převážně proti toku chronologického času od nejnovějších k nejstarším, tedy od současných parafrází k vlastním Botticelliho dílům. Následující text recenze tedy převrátí posloupnost výstavy a pokusí z námětu, zápletky a uspořádání výstavy vyčíst to, co není řečeno přímo. Ve třetí, vrcholné části výstavy jsou prezentována Botticelliho vlastní díla. Uvozující text přitom připomíná, že řada s mistrem spojovaných děl vznikala v jeho dílně a s různými rukopisy se liší i kvalita jednotlivých maleb. Znejistění diváka potom prohlubuje i účinně nainstalovaný prázdný rám navržený Karlem Friedrichem Schinkelem pro největší Botticelliho tondo, zničené v Berlíně v roce 1945. Pevný bod lze nalézt v samém středu této části expozice, kde se v prenatálně červeném světle nachází jediná samotným Botticellim signovaná malba, Mystické narození. Takové instalační uspořádání spolu s námětem obrazu znovu potvrzuje mýtus umělce i originality jeho tvorby a utvrzu-

je jeho mistrovskou identitu obklopenou množstvím děl nejistého autorství. Druhá, prostřední část výstavy se věnuje „znovuobjevení“ Botticelliho v 19. století britskými umělci z okruhu prerafaelitů, jako byli Dante Gabriel Rossetti, Edward Burne-Jones, Evelyn De Morgan a další. Právě tito malíři a malířky podnítily od té doby neutuchající zájem o dílo florentského mistra. Botticelliho obrazy sloužily jako vzory pro studie řady slavných malířů (na výstavě jsou to mimo jiné práce Edgara Degase nebo Gustava Moreaua). Vystavení těchto studií známých i bezejmenných umělců odhaluje jejich osobní rukopis i něco z pozadí dobové umělecké praxe a její rutiny. Rozměrné tapiserie s Venušemi a Primaverami lze potom číst jako kapitoly z dějin reprodukovatelnosti uměleckých děl, která umožnila vznik příběhu o velkém umělci.

Svlékání Venuše umělci Množství shromážděných artefaktů dokládá postupný Botticelliho průnik do „kolektivní vizuální paměti“. Botticelli se začal objevo-

79 vat i mimo sféru vysokého umění. Postavy odvozené z jeho obrazů tančí na secesních plakátech Attilia Formilliho a Leonarda Bistolfiho. U Reného Magritta a Salvadora Dalího se Botticelliho postavy objevují v surreálně nečekaných juxtapozicích. Slavná Venuše pochopitelně přitahovala i pop-artové umělce: Andy Warhol je na výstavě zastoupen nezbytnými sítotisky i trojokou Venuší vytvořenou v roce 1985 grafickým softwarem. Francouzský pop-artista Alain Jacquet pak promítá Venuši do benzinové pumpy s logem Shell, tedy mušle. Botticelliovská imaginace pronikla i do módy. Ve 30. letech 20. století uplatňovala italská návrhářka Elsa Schiaparelli florální motivy Primavery (Alegorie jara) ve svých špercích a výšivkách. Z nedávnějších výkřiků módy se na výstavu dostaly šaty Dolce & Gabbana, které (jak dokládá fotografie v katalogu) oblékla i Lady Gaga, aby tak znovu stvrdila Botticelliho uzurpaci popkulturou. Nepřekvapivě je to především ikonická Venuše, která se vrací v řadě děl jako vzývaný i iritující symbol. Natěšeného návštěvníka snad radno upozornit, že na berlínské výstavě neuvidí originál Botticelliho Zrození Venuše. Jeho Venuše z roku 1490 zobrazující samotnou bohyni na černém pozadí je zde zato umístěna do úvodní místnosti, kde ji obklopuje řada aktuálních parafrází. Kanonický prototyp západní krásy se vcelku očekávatelně otevírá intervencím nejrůznějších partikulárních zájmů, typicky zviditelňujících genderové, sexuální a kulturní diference. Na výstavě se pak objeví transsexuální Venuše fotografa Joela-Petera Witkina, blyštivě pornografická Venuše v kompozici fotografa Davida LaChapella, anime Venuše v digitální koláži umělkyně Tomoko Nagao či čínská Venuše na plátně malíře Yin Xina. Výraznější kritický náboj nesou feministické intervence umělkyň 70. let. V sérii fotografií prochází Francouzka ORLAN proměnou od zahalené Madony k obnažené Venuši. Rakušanka Valie Export se nechala fotografovat jako Botticelliho Madonna della Melagrana, jen místo Jezulátka chová v náručí vysavač. Berlínská výstava polemické ladění těchto prací nijak nerozvíjí.

Atlas Botticelli Jak připomíná jedna ze statí katalogu k výstavě shrnujícího dosavadní botticelliovské bádání, německý historik umění Aby Warburg věnoval Botticelliho obrazům Zrození

Venuše a Primavera svou dizertační práci: v ikonologické analýze zkoumal, jak antické motivy pronikají do renesančního umění. Koncepce berlínské výstavy ale připomíná jiný Warburgův počin, slavný Atlas Mnemosyné. V jeho rámci umisťoval reprodukce uměleckých děl i jiných vizuálních objektů na jakési nástěnky, a vytvářel tak systém obrazových asociací uspořádaných kolem různých tematických a motivických os. Takové prostorové rozvržení mu umožnilo sledovat migraci forem, figur, gest a symbolů od antiky do renesance. V analýze funkce uměleckého výrazu ve společenské paměti tak mohl určovat přežívající znaky („Nachleben“) i vztahy mezi nimi („Zwischenraum“).

SANDRO BOT T ICELL I: P O R T R É T M L A D É H O M U Ž E , 1480–1485, Andrew W. Mellon Collection, National Gallery of Art, Washington D.C. © Courtesy National Gallery of Art, Washington

inzerce

Tvorba laureátů Bienále kresby Plzeň 1996 – 2014

JINÝ POHLED

15. října – 29. listopadu 2015 Západočeské muzeum v Plzni Galerie města Plzně Galerie Jiřího Trnky www.bienale-plzen.cz EUROPEAN CAPITAL OF CULTURE

73. lekce

text Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátorem Moravské galerie v Brně.

Manuál pro milovníky současného umění Hurvínek a objev století Spejbl vchází do pokoje, v ruce síťovku s nákupem. Hurvínek v dřevácích stojí na gauči a dovádí s Žerykem. Spejbl: Hurvajs, přestaň dělat vylomeniny a radši mi řekni, co nového bylo dneska ve škole. Hurvínek: Nic, taťuldo. (Protočí bulvy a dál se přetahuje s Žerykem o aktovku.) Spejbl: Na to bych se podíval, dítě drzý. Ukaž hezky pěkně žákovskou. Už jsem ji neviděl celou věčnost!“ (Hurvínek vytrhne Žerykovi z mordy popruh aktovky. Pomalu vyndá žákovskou a se svěšenou hlavou ji podá Spejblovi, který v ní dlouze listuje.) Spejbl: Že nic! A tady čtu poznámku: „Našel dráty za skříní.“ Tak to mi teda, Hurvajs, vysvětli, cos v tý škole zase prováděl! Hurvínek: Ale taťuldo, to není přece žádná poznámka, to je… Spejbl (nasupeně mu skočí do řeči): Ještě řekni, Hurvajs, že je to pochva-

M A L I C H V P L Z N I , Dobová fotograf ie sochy Karla Malicha vytvořené v roce 1978 pro jídelnu plzeňské Lékařské fakulty. Letos v říjnu byla socha, která byla považována za ztracenou, znovuobjevena za skříní v areálu boleveckých vysokoškolských kolejí, foto: archiv Lucie Vlčkové

la, a jednu ti fláknu, jako že tě nikdy nebiju! Hurvínek: Áááno! Spejbl: Co, áááno? (Dikcí napodobuje Hurvínka) Hurvínek: Pochvala přece. Kdybys mě, taťuldo, nechal jednou dokončit větu, tak bys dávno věděl, co se stalo. O přestávce hrajeme ve třídě s klukama čáru… Spejbl: Dítě nešťastný, já to věděl, propadls hazardu! Hurvínek (protočí bulvy a pokračuje): … a pod skříň se mi zakutálí bůra… Spejbl: A ještě o takový částky! Jak dlouho si myslíš, že se na takovou sumu nadřu? Hurvínek: … tak odtáhneme skříň, abychom mohli hrát dál, ale za skříní ho nemůžeme najít, protože je tam spousta barevnejch drátů. Spejb: Už zas, Hurvajs, vyprávíš fantasmagorie, jak posledně s těma užovkama!

Hurvínek: Když pak přišel pan učitel do třídy, tak sprásknul ruce a běžel do ředitelny… Spejbl: Pěkná pochvala, ředitelská důtka z toho kouká! Hurvínek: Ředitel přivedl ještě jednoho pána, takového velkého, v bílé košili. Ten jak to viděl, tak se hned rozplakal. Rozdal celé třídě bonbony a odvezl si ty dráty s sebou do Prahy. Spejbl (snaží se položit Hurvínkovi ruku na čelo): Horečku nemáš! Tak proč svému rodnému otci věšíš na nos takový bludy! (Do pokoje přichází Mánička) Mánička: Pane Spejble, náhodou bábinka říkala, že ve sborovně říkali, že v rádiu říkali, že se díky Hurvínkovi podařil umělecký objev století. Žeryk (nadšeně): Haf, haf, haf, haf. Spejbl: Necháš toho, Žeryku! A vy dva, psát domácí úkoly, to vám nic neříká, žáno?

recenze

Není maso jako maso Výstava Flaesh v Rudolfinu text Tereza Hrušková Autorka je studentkou VŠUP. foto Martin Polák

Jako záblesk tělesnosti, tak se představuje současná výstava pěti významných zahraničních umělkyň v Galerii Rudolfinum. Stejně tak by šel název Flaesh vyložit jako „maso vystavené na odiv“. Přehlídka je v podstatě obojím, přestože se onu syrovost snaží spíše zastřít bezkonfliktní obecností, v rámci které například neklade nijak zásadní důraz na to, že se jedná výhradně o ženy-umělkyně. Místo kritického pohledu na tělo se objevuje spíše zájem o bizarnost a u konkrétních děl i zvláštní dávka patosu. I přesto je

třeba vyzvednout citlivost, s níž je výstava vnímavá vůči individualitě jednotlivých umělkyň, které jsou divákovi přiblíženy jednak v krátké brožurce, jednak formou dlouhých dokumentárních filmů, jež tvoří součást výstavy. V roce 1987 vytvořila umělkyně českého původu Jana Sterbak dílo s názvem Vanitas: Flesh Dress for an Albino Anorectic. Jednalo se o šaty sešité z kusů syrového masa. Její práce byla jednoznačně kritická vůči módnímu průmyslu, společenskému tlaku vytvářenému na vzhled ženy

a na objektivizaci jejího těla. V tomto smyslu je možné její sochu vnímat jako feministickou, ať už se k feministickému hnutí hlásila, či nikoliv. Práce, které jsou vystavené v Rudolfinu, jsou své politické roviny zbaveny, přestože kritický přístup umělkyň jako Tracey Emin, Marlene Dumas a Louise Bourgeois je jednoznačný. Potlačení kritického vyznění děl může být do velké míry dané právě skupinovou výstavou. Ta přináší svou vlastní interpretaci založenou na setření „ženskosti“ a ukázání těla jako takového.

Obrana vůči slídivým pohledům

Kurátor výstavy Petr Nedoma prezentuje výstavní projekt jako soubor otázek týkajících se figurativní tvorby a role lidského těla v současném umění. To vše chce dělat v přítomnosti skutečně zvučných jmen umělkyň narozených (s výjimkou Louise Bourgeois) okolo poloviny minulého století. Je ale možné v daném případě skutečně mluvit o těle bez přívlastku „ženské“? A nejde spíše než o zkoumání samotného těla o testování jeho hranic a vztahů k tělům ostatním? Již před necelými sedmdesáti lety vyšla kniha francouzské filozofky Simone de Beauvoir, jež měla výrazný podíl na formování feministické teorie. V českém překladu se Druhé pohlaví objevilo na konci 60. let, což je mimo jiné období, v němž se profiluje první značně emancipovaná generace českých umělkyň (například Eva Kmentová). Beauvoir velice trefně popisuje, že ženské tělo je vždy vnímáno v opozici k tělu mužskému a že toto vnímání je historicky podmíněné. Žena je tak v postavení „druhého“ – tedy cizího a nenormálního. Je možná s podivem oprašovat tyto teorie dnes, v době po sexuální revoluci, kdy se snažíme naučit žít s pocitem genderové rovnosti. Taková rovnost nejenže stále neexistuje, ale jsou to právě v Rudolfinu vystavené práce umělkyň, které se snaží stále znovu definovat pozici ženského těla

a jeho specifičnost. Osobně si nedokáži představit výstavu pěti umělců, kteří by se podobně zevrubně věnovali ohledávání těla mužského, anebo se snažili, tak jak to dělá Louise Bourgeois ve své práci zachycující mužské tělo prohnuté do formy oblouku hysterie, akcentovat jeho zaměnitelnost s tělem ženským. Na rozdíl od Bourgeois, velké ideové matky mnohých umělců a umělkyň 20. století, zobrazují ostatní vystavující tělo (a především to ženské) jako exponované, zranitelné a ve své syrovosti až děsivé a nikterak sexuálně atraktivní. Naturalismus zobrazení, ve smyslu někdy přehnaného realismu, hraničící s ošklivostí a vyvolávající – především v případě práce Belgičanky Berlinde De Bruyckere – pocity odporu a ohromení, tak může být obranou proti sexuální objektivizaci těla. Takový přístup byl vlastní i Bourgeois, pracující v jistém smyslu s freudovským pojmem Unheimlichkeit, pocitem hrozivé neznámosti tváří v tvář něčemu vlastnímu a známému. Ikonická je v tomto případě slavná Mapplethorpova fotografie umělkyně s objektem připomínajícím obří úd, která celou výstavu uzavírá. Ona temná, odvrácená stránka ženství protíná celou výstavu a je jen místy narušována sebeironickými reflexemi ženského těla a vlastního ženství, jak je tomu například u práce Tracey Emin Dead Sea – suché větve položené na autorčinu vlastní matraci –, nebo u akvarelů,

které autorka vytvořila ve spolupráci s Louise Bourgeois.

Mezi spiritualitou a čarodějnictvím

Konečné zjištění, že většina umělkyň pracuje s odvoláním na staré mistry nebo že se více či méně ve svých námětech přiklání ke křesťanské tradici, je pro mě osobně překvapením. V tomto smyslu lze vyzvednout především velice křehkou spirituální tvorbu Kiki Smith. Marlene Dumas si z křesťanské tradice bere především jména pro své ženské postavy, jejichž nevybíravá nahota je pak často s tímto jménem v kontrastu. Nejjasněji svou staromistrovskou pozici formuluje Berlinde De Bruyckere, u níž bychom mohli každé dílo zvlášť podrobit symbolickým, ale především ikonografickým analýzám, což se může v kontextu současného umění zdát jako skutečný paradox. Soubor jejích kreseb nesoucích název Schmerzensmann představuje zvláštní polohu mezi svatým Šebestiánem, Bartolomějem staženým z kůže, bezpohlavní baconovskou figurou či historickou ilustrací čarodějnice vinoucí se ke svému koštěti. Vitrína s ležícím bezhlavým tělem otočeným k divákovi zády by pak mohla být vnímána ve vztahu k slavné mramorové soše svaté Cecílie od Stefana Maderna a k voskovým figurínám uchovávajícím ostatky svatých. Tuto paralelu uvádím kvůli zajímavé analýze

dané renesanční sochy v knize Didiho Hubermana Nimfa moderna, kterou lze vztáhnout i k objektu J.L. od Berlinde De Bruyckere. Hlava sochy svaté Cecílie sice ještě není sťata, je však zahalena rouškou a vyosena tak, jako by k tělu již nepatřila. Hubermana zajímá v dané knize právě příběh oné roušky – draperie, která pomalu, v průběhu dějin západního umění, spadá k zemi. Nahé tělo, které vystavuje De Bruyckere, jako by bylo celé onou odhozenou draperií, odloženou schránkou a ještě na poslední okamžik tvar držící kůží. Je otázka, zda tyto interpretace, kterým by De Bruyckere v jiném případě možná unikla, neumocňuje právě kontext ostatních umělkyň. A možná právě pocit, že to, co prezentované umělkyně nejvíce spojuje, určitá ritualizace těla sahající kamsi do hlubin nevědomí či historie, je důvodem, proč z výstavy odcházet sice vizuálně nasycená, ale o něco nervóznější.

Předplatitelé Art+Antiques mají nárok na snížené vstupné. FL AESH místo: Galerie Rudolfinum kurátor: Petr Nedoma termín: 1. 10. 2015–3. 1. 2016 www.galerierudolfinum.cz

Nedůvěra v umění Brave New World v Doxu text Johanka Lomová foto DOX

Centrum současného umění v pražských Holešovicích připravilo přehlídkou věnovanou katastrofické současnosti, v níž jsme se na přelomu tisíciletí ocitli. Všudypřítomné sledování kamerovými systémy, genetická manipulace, genocidy spojené s diktátorskými režimy… Pohled na současnost je rámován dnes již historickými dystopickými romány trojice Aldous Huxley, George Orwell a Ray Bradbury. Svět budoucnosti,

tak jak jej popsali tito autoři, tedy podle kurátorů již nastal. Každodenní konfrontace s novými technologiemi, masovými médii, CCTV a globálními obchodními sítěmi probíhá již několik let. Informace o tomto novém a děsivém světě tedy máme. Co si ale s nastalou situací počít? Existuje cesta ven, a jakou roli v tomto víru hraje umění? Známé romány Huxleyho, Orwella a Bradburyho vznikly každý v jiném

historickém kontextu. První svou dystopickou vizi popsal v době blížící se druhé světové války, Orwellův román je odrazem válečných a poválečných let a Bradburyho kniha již reaguje na rozmach nových médií v letech padesátých. Společná všem románům je představa budoucnosti, v níž jsou potlačovány emoce, individualita i svobodná vůle jednotlivce, který je řízen centrálním počítačem nebo

recenze

ministerstvem pravdy. Na výstavě z románů zbyly především sugestivní citáty, které se objevují na stěnách galerie a neustále nám připomínají kurátorský koncept projektu. Přímo jsou pak autoři přítomni v jakýchsi informačních koutcích, v nichž se nachází nejen přehled typografických řešení publikací v různých dobách, ale také portréty spisovatelů v kruhu rodinném či profesním a filmové záznamy jejich vzpomínek či přednášek. V případě zájmu si mohou návštěvníci také v románech počíst, a přenést se tak do doby, kdy se o katastrofické budoucnosti teprve přemýšlelo. Výtvarné umění tak zde má být ilustrací z románů abstrahovaných anebo jimi inspirovaných témat vymezujících jednotlivé kapitoly (Život v kleci, Svoboda v bublině, Absolutní štěstí a Odtržení). O kurátorské tezi o katastrofické přítomnosti jsme přesvědčováni nejen pomocí citátů z románů a pomocí tabulky s počtem zavražděných lidí, ale také skrze dokumenty, historické prameny a nakonec i tím, co bychom mohli označit jako současné umění. Vše se pohybuje v prostoru vymezeném přesnými informacemi. Zatímco data o počtu

mrtvých by exaktní být měla, umění funguje trochu jinak, nemusí být doslovené, a naopak prostor pro možnou subjektivní interpretaci, která umožní individuální přístup k dílu, je jeho podstatnou součástí. Přesto v DOXu jako by hlavním kritériem výběru byla právě doslovnost a to i v případě umění. Proto se tu objevují ilustrace Orwellova románu od Jaroslava Róny nebo sestřih archivních materiálů v režii Pavla Štingla. V některých případech je ale situace komplikovanější. Rudá místnost s lebkami od Douglase Gordona v sobě jisté tajemství skrývá, stejně tak přenos několika televizních kanálů zkomprimovaných do jednoho nečitelného obrazu. Poutavě a v něčem snad i nechtěně vyznívá video newyorského souboru Surveillence Camera Players. Jeho členové jednoduchým způsobem pomocí gest, cedulí a masek v osmi minutách přehráli příběh románu 1984 v prostoru metra. Jakkoli je vystavené video doslova převyprávěním předlohy, jeho tématem se stává něco úplně jiného. Sedmnáct let po „premiéře“, která proběhla ještě před 9/11, kdy došlo k zintenzivnění sledování veřejného

prostoru, vidíme záznam představení tak, jak bylo tehdy živě přenášeno na obrazovky CCTV. Do středu pozornosti se dostává samotné technikou podporované dohlížení, ale především slyšíme rozhovory policistů i náhodných kolemjdoucích, kteří s kameramankou prohodí pár slov o svobodě natáčení ve veřejném prostoru. Odhalující moment však přichází v závěru celého videa, když se jakýsi hlas zeptá po smyslu celého počínání. Odpověď, že cílem je upozornit na všudypřítomné kamery, tazatele neuspokojuje a kontruje tím, že to přece všichni vědí. Zde se autorka ztrácí a odpověď „No právě“ je daleka přesvědčivého vysvětlení. I když video nemá ústřední místo ve výstavě, je její metaforou. To, co se na výstavě dozvíme, přece všichni víme. Nebo alespoň můžeme předpokládat, že návštěvníci Doxu to vědí. Něco, co překračuje hranice notoricky známých informací, tu ale chybí. Vidíme pomník Stalina, přihlouplou sochu diktátorů „lezoucích si do zadku“ nebo prapodivnou třípatrovou laboratoř odkazující k predestinační laboratoři popsané v Huxleyho románu (instalaci rozporuplnou nejen svou podobou, ale i tím, že se na jejím vzniku podílel i kurátor výstavy Leoš Válka, v případě rozsáhlé kurátorské výstavy postup dost problematický). Ještě lze zmínit prostorovou a interaktivní instalaci kolektivu Numen / For Use simulující pocit izolace, nic z toho ale nepracuje s tím, v čem je umění silné. Takovou vlastnost nelze jednoznačně pojmenovat, ale obecně by snad měla divákovi pomoci vidět něco, co ho jinak míjí, co si nepřipouští. Na výstavě Skvělý nový svět hraje tak výtvarné umění druhé housle, a to nejen ve vztahu k trojici románů.

Předplatitelé Art+Antiques mají nárok na snížené vstupné. S K V Ě LÝ N O V Ý S V Ě T místo: DOX, Praha kurátor: Leoš Válka termín: 11. 9. 2015–25. 1. 2016 www.dox.cz

inzerce

S T A N I S L A V K O L Í B A L

SOCHY a KRE S BY 1954–2015

25. 9. 2015 – 3. 1. 2016 Dům umění I Jurečkova 9 I Ostrava www.gvuo.cz GENERÁLNÍ PARTNER GALERIE GENERAL PARTNER OF THE GALLERY

MEDIÁLNÍ PARTNEŘ I MEDIA PARTNERS

inzerce

Dávid Baffi 06 - 15 vernisáž 6. 11. 2015 18:00 | výstava do 31. 1. 2016 Pelhřimov, Nádražní 834 | +420 602 311 466 | www.dubgallery.com

Vznešenost & zbožnost Barokní umění na Plze ň sku a v západních Čechách

Západočeská galerie v Plzni, výstavní síň Masné krámy 28. 10. 2015 – 20. 3. 2016 Výstava byla připravena ve spolupráci s Ústavem dějin umění Akademie věd České republiky, v. v. i. Výstava je součástí hlavního programu projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015. www.zpc-galerie.cz, www.udu.cas.cz, www.plzensky-kraj.cz, www.plzen2015.eu, www.mkcr.cz

Institucionální partneři

Generální partner Plzně 2015

Hlavní partneři Plzně 2015

Partneři Západočeské galerie v Plzni

ˇ Generální mediální partner

Hlavní mediální partneři

inzerce

02_inzerceChatrny_AA_91x119_Sestava 1 9/22/15 11:01 AM Stránka 1

I Am Space

D A L I B O R Ý N R TA H C

Malinovského nám. 2, Brno Otevřeno út–ne 10–18 hod Open Tue –Sun 10 am – 6 pm

2 3 | 9 – 2 2 | 1 1| 2 0 1 5 www.dum-umeni.cz

centrum současného umění dox

výstava / exhibition

poupětova 1 praha 7

www.dox.cz

inzerce

MARKÉTA ZLESÁKOVÁ

Tongatapu

6 NA CHVALSKÉ TVRZI 858/1, 193 00 PRAHA 9 WWW.MARLETAZLESA.COM

WWW.ATELIER-FIALA .CZ

opera UVÁDÍME NA NOVÉ SCÉNĚ

GORDON / LANG / WOLFE

LOST OBJECTS DIRIGENT: PETR KOFROŇ REŽIE: MICHAEL BIELICKY, KAMILA B. RICHTER PREMIÉRA: 17. 12. 2015

lost-ns-inz-aa-190x119.indd 1

1.10.2015 16:09:10

artmix

Centrum současného umění DOX Skvělý nový svět (do 25. 1. 2016); Jiří Pelcl: Velké a malé objekty (do 23. 11.); Marek Schovánek: Propaganda (do 11. 1. 2016); Jana Skalická: Souborná výstava (do 2. 12.); Urbo Kune (od 27. 11. do 18. 1. 2016) Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie AVU Radka Doubravová, Petra Švecová: Prostor mezi (do 12. 11.); FAMUFEST – exposed: tvorba stuentů CAS FAMU (od 18. 11. do 22. 11.) U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz Galerie Futura Václav Stratil: Nedělám nic a jiné práce; Than Hussein Clark: Debts (Erotické review Sinai); Martin Hrubý: Resort (vše do 3. 1. 2016) Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraproject.cz GHMP – Colloredo-Mansfeldský palác Štěpánka Šimlová: Léta levitace (od 20. 11. do 20. 3. 2016) Karlova 2, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům fotografie Iren Stehli: Libuna a jiné eseje (do 24. 1. 2016) Revoluční 5, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Kamenného zvonu Milota Havránková: MILOTA (do 17. 1. 2016) Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Městská knihovna Květa Pacovská: Maximum Contrast (od 11. 11. do 27. 3. 2016) Mariánské nám. 1, Praha 1 / www.ghmp.cz Galerie Millennium Rudolf Fila: Dielne novych divov (do 15. 11.); Vánoční výstava umělců z okruhu galerie (od 17. 11. do 31. 1. 2016) Tržiště 5, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie Rudolfinum Flaesh (do 3. 1. 2016) Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie Zdeněk Sklenář Karel Malich 91 (do 16. 1.) Salvátorská 6, Praha 1 / www.zdeneksklenar.cz Galerie 1 (MÚ Praha 1) ABC a ROKOKO (od 11. 11. do 28. 11.); Zdeněk Svoboda (od 2. 12. do 26. 12.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz

Karlin Studios Eugenio Percossi: Death is Cool; Michal Pustějovský; Juliana Höschlová: Už se to valí! (vše do 6. 12.) Křižíkova 34, Praha 8 / www.karlinstudios.cz Latin Art Gallery Výstava fotografie (od 19. 11.) Jungmannova 17/3, Praha 1 / www.latin-art.com Museum Kampa Toyen: Vidím neboť je noc (do 3. 1. 2016); Šmidrové (do 31. 1. 2016) U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz Trafo galerie Michal Cimala: Extáze (do 2. 12.); Trafology 2006–14 (od 5. 12. do 31. 12.) Příčná 1, Praha 1 / www.trafacka.cz UPM – Obecní dům Secese: Vitální umění 1900 (do 31. 8. 2016) Nám. Republiky 5, Praha 1 / www.obecnidum.cz

BRNO

DUMB – Dům umění Dalibor Chatrný: Vidět svět jinak; Ivan Chatrný (do 22. 11.); Václav Jirásek: Svět podle Ironyma Koola (od 9. 12. do 7. 2. 2016) Malinovského náměstí 2, Brno / www.dum-umeni.cz DUMB – Dům Pánů z Kunštátu Phill Niblock: Still Waiting for Title (od 24. 11. do 24. 1. 2016) Dominikánská 9, Brno / www.dum-umeni.cz Moravská galerie – Jurkovičova vila Modfolk: Ateliér Liběny Rochové na UMPRUM (do 1. 12.) Jana Nečase 2, Brno / www.moravska-galerie.cz Moravská galerie – Místodržitelský palác Zastihla je noc: Čeští umělci ve Francii 1938–1945 (do 10. 1. 2016); Hands-on Urbanism (od 27. 11. do 17. 1. 2016) Moravské náměstí 1a, Brno / www.moravska-galerie.cz Moravská galerie – Pražákův palác Finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého (do 17. 1. 2016); Art is Here: Umění po roce 1945 (nová stálá expozice, od 1. 12.) Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz Moravská galerie – Uměleckoprůmyslové muzeum Jan Svoboda: Nejsem fotograf (od 20. 11. do 21. 2. 2016); Věci a slova 1870–1970 (do 10. 1. 2016) Husova 14, Brno / www.moravska-galerie.cz Richard Adam Gallery Jiří Černický: Dolby malba; Marek Meduna: Průvod (vše do 31. 12.) Ve Vaňkovce 2, Brno / www.ragallery.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Buquyové v jižních Čechách (do 6. 12.) Zámecká jízdárna 144, Hluboká nad Vltavou / www.ajg.cz Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Barokní grafika ze sbírky AJG; Sbírka Pražské plynárenské (obojí od 12. 11. do 31. 1. 2016) U Černé věže 22, České Budějovice / www.ajg.cz

Dům umění Pezo von Ellrichshausen: Konečný formát (do 19. 11.); Wolfgang Tillmans (od 24. 11. do 28. 12.) Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice / www.ducb.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění Vendula Chalánková: DINO (do 16. 12.); Obrazy Chebu: Ikonografie Chebu od nejstarších vyobrazení do 20. století; Osobní výběr IV: Jiří Hofman – matematik (obojí do 3. 1. 2016) Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

KLATOVY

GKK – Galerie U bílého jednorožce Zbyněk Havlín, Paulina Skavova, Ivana Štenclová: Typologie triády (do 22. 11.) náměstí Míru 149, Klatovy 1 / www.gkk.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec Na Sibiř! (do 17. 1. 2016); David Böhm a Jiří Franta: Dvě ruce (do 29. 11.); Transdesign (do 15. 11.) Masarykova 723 / 14, Liberec / www.ogl.cz

MIKULOV

Regionální muzeum v Mikulově Vydáno v Mikulově: Mikulovská nakladatelství, tiskárny a fotoateliéry do roku 1945 (do 29. 11.) Zámek 1, Mikulov / www.rmm.cz Regionální muzeum v Mikulově – synagoga Příběhy míst (do 25. 10.) Husova 7, Mikulov / www.rmm.cz

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Náchodský výtvarný podzim – 32. ročník přehlídky umění regionu (od 21. 11. do 10. 1. 2016) Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Giovanni Battista Piranesi (do 10. 1. 2016) Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz MUO – Muzeum moderního umění Zbyněk Sekal: A věci se zvolna berou před se (do 14. 2. 2016) Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

OPAVA

Dům umění Umělci čistého srdce – umění ze sbírky Pavla Konečného; Emma Srncová, Jan Skorka Lauko: malba a litografie; Daniel Šperl: Japonsko; Válečný mrak (vše od 12. 11. do 3. 1. 2016); Nejeden život – žijeme mezi vámi (od 12. 11. do 29. 11.) Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz Galerie Obecního domu Viliam Slaminka: Ideálna vel‘kosť (do 29. 11.) Ostrožná 46, Opava / www.oko-opava.cz

OSTRAVA

Galerie výtvarného umění v Ostravě Stanislav Kolíbal: Sochy a kresby (do 3. 1. 2016) Jurečkova 9, Ostrava / www.gvuo.cz

Industrial Gallery Hanuš Lamr: Crassulaceae (do 27. 11.) Zahradní 10, Ostrava / www.industrialgallery.cz PLATO – Galerie města Ostravy Michal Budny, Jaromír Novotný: Kapradinový květ (do 17. 1. 2016); Jiří Černický: Ocelová hlava (do 18. 11.) Ruská 2993, Ostrava – Vítkovice / www.plato-ostrava.cz

PLZEŇ

ZČG – Masné krámy Vznešenost a zbožnost – Barokní umění na Plzeňsku a v západních Čechách (do 20. 3. 2016) Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz ZČG – 13 Hanuš Zápal, architekt Plzeňska (do 7. 2. 2016) Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

TEREZÍN

Památník Terezín: Muzeum ghetta Svatopluk Klimeš: O paměti (do 30. 11.) Komenského 148, Terezín / www.pamatnik-terezin.cz Památník Terezín: Malá pevnost – IV. dvůr 17. listopad 1939 (od 17. 11. do 31. 3. 2016) Principova alej 304 / www.pamatnik-terezin.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění Art brut a naivní umění ze sbírky poetické galerie v Praze (do 22. 11.) Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

INZERCE

PRAHA

103

104

komiks

Na Sibiř! Oblastní galerie Liberec 8. 10. 2015 – 17. 1. 2016

Německočeští výtvarní umělci v první světové válce na východní frontě a v sibiřském zajetí

Komentované prohlídky: čtvrtek 12. 11., 10. 12. a 14. 1. vždy v 10.30 a 17.00, neděle 22. 11. v 15.00.

Výstava je otevřena denně kromě pondělí od 10.00 do 17.00, ve čtvrtek do 19.00.

Oblastní galerie Liberec Masarykova 723/14 www.ogl.cz

106