art+antiques 2/2018 by Care Comm s.r.o.

únor 2018

99 Kč / 4,70 ¤

Diplomky na AV U 1969–1989 28 / Rozhovor s Jiřím Thýnem 40 / Obraz 14 /

foto © Jaromír Čejka (z cyklu Ji žní Město)

Obsah

editorial /

Vtip

> Nejsme světoví, a je to taky dobře 6 / dílo měsíce > Vítěžný únor – Odhodlaný milicionář 5 / poznámky

Milena Bartlová

V září loňského roku se kancelář kurátora Bílého domu obrátila na Guggenheimovo muzeum s prosbou o zapů jčení Zasněžené krajiny od Vincenta van Gogha. Obraz z roku 1888 měl sloužit jako výzdoba soukromých obytných prostor prezidentského páru Donalda a Melanie Trumpových. Kurátorka Guggenheimu Nancy Spector odpověděla, že muzeum žádosti bohužel nemů že vyhovět, a jako alternativu nabídla jiné dílo z jeho sbírek: interaktivní sochu Amerika od italského umělce Maurizia Cattelana, která má podobu plně funkční záchodové mísy z osmnáctikarátového zlata. Se zprávou o proběhlé komunikaci na téma zápů jčky přišel na konci ledna deník The Washington Post a od té doby cirkuluje světovými médii. V první chvíli, když na mě zpráva vyskočila na facebooku, mi způ sob, jímž Nancy Spector poslala Bílý dů m k šípku, přišel celkem vtipný. Nevím sice, jak moc byla volba van Goghova obrazu konzultována přímo s prezidentem, nedokážu si ale představit, že by jeho samotného na van Goghovi zajímalo něco víc než fakt, že jde o nejslavnějšího ze slavných a že jeho díla jsou tedy ta vů bec nejdražší. Spector alternativu vybrala trefně. Místo něčeho „hrozně drahého“ nabídla něco jiného hrozně drahého. Když umění tak van Gogh, když záchod, tak ze zlata… Ve skutečnosti ale samozřejmě nešlo o to vyhovět prezidentově vulgárnímu vkusu, nýbrž vysmát se mu. Van Gogh nebo zlatý záchod, ono je to celkem jedno, hlavně, že se to leskne, že je to drahé… Nyní, když se ke zprávě s týdenním odstupem vracím, abych ji recykloval v editorialu, se mi kurátorčina vtipná odpověď líbí méně. Vadí mi na ní, že je vulgární. Muzeum by se, myslím, nemělo prezidentovi takto vysmívat, mnohem lepší by bylo, kdyby se v souladu se svým posláním jeho vkus pokusilo kultivovat. Představuji si, že by tak mohlo jako alternativu k van Goghovi nabídnout Bílému domu některé z děl latinoamerických umělců , které má ve sbírce, a nádavkem pak ještě přiložit pozvánku na komentovanou prohlídku aktuální výstavy Josef Albers v Mexiku. Pepa Ledvina

Michaela Brejcha

8 / zprávy 14 / výstava Diplomové práce na Akademii výtvarných umění v Praze 1969–1989

Pepa Ledvina

21 / aukce 24 / na trhu

> Rudolf Krajc 26 / portfolio > Karíma Al-Mukhtarová Radek Wohlmuth 28 / rozhovor > Jiří Thýn Edith Jeřábková, Anežka Bartlová 40 / téma > Obraz Jakub Stejskal 46 / profil > Daniela a Linda Dostálkovy Michal Novotný 52 / architektura > Parkovací domy Karolina Jirkalová 56 / knižní recenze > Temporalita (nových) médií Tomáš Klička

Martin Vrba

59 / nové knihy Kateřina Černá

> Portréty renesanční šlechty 66 / zahraničí > Vídeňské Weltmuseum Petra Polláková 70 / zahraničí > Aging Pride ve Vídni 62 / antiques

Markéta Ježková

Milena Bartlová

77 / manuál Ondřej Chrobák

78 / recenze Ester Krumbachová, Štefan Papčo, J. A. Angermeyer Anežka Bartlová, Dušan Buran, Marcela Vondráčková

86 / na východ od raja Jana Németh

88 / vizuál

> Superpriamo

> Systém pražské hromadné dopravy

Lukáš Pilka

obálka

Jeden ze čtyř mramorových „lingamů“ v podloubí Českého vysokého

učení technického na rohu Karlova náměstí a Resslovy ulice v Praze.

facebook.com/ Artcasopis

V íce v tématu čísla na straně 40. foto: Martin Netočný.

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 580, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Pepa Ledvina (pl) / Redaktoři: Anežka Bartlová (ab), Kateřina Černá, Karolina Jirkalová (kj), Tomáš Klička (tkl), Jan Skřivánek (js) / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account Manager: Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Marta Hladíková, 222 352 575, marta.hladikova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Milena Bartlová, Michaela Brejcha, Dušan Buran, Ondřej Chrobák, Edith Jeřábková, Markéta Ježková, Jana Németh, Lukáš Pilka, Petra Polláková, Jakub Stejskal, Marcela Vondráčková, Martin Vrba, Radek Wohlmuth / Tisk: Helma Roto, spol. s r.o., U Pekařky 5, 180 00 Praha 8 - Libeň / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; artcasopis@ambitmedia.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s., Stará Vajnorská 9, P. O. BOX 183, 830 00 Bratislava, infolinka: 0800 188 826, info@ipredplatne.sk, objednavky@ipredplatne.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 7. 2. 2018. Příští číslo vyjde začátkem března. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

PRAŽSKÉ JARO 12. 5. – 3. 6. 2018 73. mezinárodní hudební festival

VARŠAVSKÁ FILHARMONIE PÁ / 18. 5. 2018 – 20.00 Obecní dům Jacek Kaspszyk – dirigent Slávka Zámečníková, Boris Brovtsyn Nejtek* / Szymanowski / Mahler

MONTEVERDI CHOIR & ENGLISH BAROQUE SOLOISTS ČT / 17. 5. 2018 – 20.00 Rudolfinum

KLANGFORUM WIEN PO / 21. 5. 2018 – 20.00 Veletržní palác Poppe / Mrkvička* / Lang

JANÁČKOVA FILHARMONIE OSTRAVA SO / 2. 6. 2018 – 20.00 Obecní dům Heiko Mathias Förster – dirigent Lucie Silkenová, Martin Kasík, Norbert Lichý Martinů / Slavický / Suk

Sir John Eliot Gardiner – dirigent Johann Sebastian Bach * kompozice na objednávku Pražského jara, světová premiéra

www.festival.cz Za finanční podpory

Partneři festivalu

Generální mediální partner

Hlavní mediální partner

Mediální partner

18. díl

text Milena Bartlová Autorka je profesorkou dějin umění, přednáší na UMPRUM.

Poznámky k (dějinám) umění Nejsme světoví, a je to taky dobře

L OŇSK Á V Ý S TAVA A J WE J-WE JE VE VELE T R ŽNÍM PAL ÁC I foto: NG v Praze

Praha objedná nová umělecká díla do veřejného prostoru, placená jako procenta z investic, od Anishe Kapoora! Veletržní palác přestaví Chipperfield, Norman Foster nebo aspoň Herzog & de Meuron! Jak to, že Karlova univerzita není mezi první padesátkou nejlepších světových univerzit? Více než tři čtvrtiny výsledků našich vědců si oni sami řadí do nejvyšší, nejexcelentnější kategorie A. Skvělé, jedině taková věda zaslouží finanční podporu, pouze ta výjimečně nejlepší a nejskvělejší! Není nám dobré nic, co není excelentní, špičkové, nejlepší na světě! Nebo aspoň v Evropě. Nebo ve střední Evropě…? Lidé, kteří chodí na výstavy, si museli vloni na podzim ve Vídni najít čas na dvě skutečně špičkové akce. Raffael v Albertině byl ušlechtile konvenční, Rubens v Kunsthistorisches Museum nápaditě živý; obě byly perfektní od koncepce přes instalaci a osvětlení po doprovodné texty a aktivity všech druhů . Ani jednu z nich si nelze v žádném českém muzeu umění představit. Ne proto, že v našich sbírkách jsou jen tři Rubensova plátna a žádný Raffael, ale proto, že na něco

takového prostě nemáme. Peníze, ty nemáme samozřejmě, možná ale především nám schází invence, vědecká solidnost a originálnost, hluboce spojené a neoddělitelně propletené s organizační i technickou precizností a zodpovědností. Nepochybuji, že tím vším někteří zaměstnanci na zodpovědných místech u nás disponují. Co chybí, je systém, v němž se to vše propojí do fungující instituce. Systém, který nenásilně harmonizuje originalitu myšlení s technickou poctivostí. Možná klíčovou součástí takového systému je dlouhodobý výběr lidí na základě jak kvalifikace, tak solidnosti – a určitě ne na základě známostí, prů měrnosti, leštění těch správných klik a ochoty vydržet špatné pracovní podmínky včetně nízkých platů . Po pádu režimu státního socialismu bylo nutné rozhýbat a zásadně zkvalitnit prostředí, kde hlavní a často i jedinou kvalifikací bývala věrnost komunistické straně. Nápor postmoderního kapitalismu přinesl tlak na výkon. Na dvacet let téměř zastavený čas se rozběhl a od té doby se stále zrychluje. Po téměř třiceti letech jsme ale nonšalantně fungující kulturní

instituce západní Evropy stále ještě nedohnali. Jistě to souvisí s tím, že nenaplněna zů stala i většina ostatních sociálních a ekonomických ukazatelů , ale opět – nejde jen o peníze. Vytvořili jsme si vlastní systém, v němž závoj slov o velkých, největších, excelentních a nejšpičkovějších výsledcích zakrývá mocenské boje, nevzdělanost, intriky a klientelismus, jakožto kulturní obdobu hrubého uplácení. Ti schopní v něm ztrácejí obrovské množství času a energie pouhým vyvzdorováním možnosti pohybu ve vysoce vazkém prostředí. Připadá mi, že pozitivní vzpourou proti neblahým strukturálním rysů m systému kulturní a vzdělávací politiky, která se otiskuje v jen skřípavě fungujících institucích, mů že být střízlivost. Nebudeme světoví, v Evropě budeme ve slušném prů měru. Nebudeme se frustrovat tím, že Praha není Berlín nebo Londýn, ba že není ani tou Vídní, ale budeme se starat o to, aby byla Prahou tím nejlepším možným způ sobem. Budeme dělat to nejlepší, co umíme, a budeme to dělat nejlíp, každý a zároveň taky všichni společně. Možná že dů ležitější než být nejlepší je být opravdu dobrý.

názor

text Lukáš Pilka Autor je teoretikem grafického designu.

Národní galerie hledá styl. Znovu

PŘ Í Š T Ě UŽ BE Z LVA foto: Profimedia

„Hodnoticí komise nedospěla k jednotnému závěru, v němž by mohla přidělit bodové hodnocení“, a proto „zadavatel rozhodl o zrušení zadávacího řízení.“ Těmito slovy zrušil Jiří Fajt veřejnou soutěž na tvorbu vizuálního stylu Národní galerie, smetl ze stolu všechny předložené návrhy a podnítil nejednu kritickou reakci. Na stránkách Fontu se psalo o malém respektu ke grafiků m a marnosti vynaloženého úsilí. Teoretička designu Kateřina Přidalová zase přirovnala organizaci soutěže k „rande naslepo“ během nějž nevznikla diskuze mezi institucí a návrháři a jen se čekalo, že se některá z předložených prací náhodou trefí do vkusu komise. To bylo v roce 2015. Nyní, po necelých třech letech, se největší domácí galerie odhodlala vypsat výběrové řízení znovu, a tak je nasnadě otázka, v čem se poučila z předchozího nezdaru a jak chce napravit svou pošramocenou pověst.

Rozdílů je celá řada, avšak nejpatrnější změnou je vyšší odměna a menší počet účastníků . Tentokrát se totiž jedná o uzavřenou soutěž, do níž bylo pozváno pouze deset vybraných studií. I když to na první pohled nemusí být zřejmé, omezený počet zapojených designérů mů že vést k podstatně lepším výsledků m. Nechme stranou argument, že přední autoři nejsou vždy úplně motivováni se účastnit otevřených zápasů , že často mají dostatek jiné práce se zaručenou odměnou a k nejistému zápolení s početnou konkurencí hů ře sbírají odhodlání. Mnohem podstatnější je příležitost vést během soutěže dialog s tvů rci a zjišťovat, do jaké míry jsou vhodnými partnery pro instituci, tedy jak dokážou kooperovat s budoucími kolegy, pochopit a přijmout klíčová témata, projevit porozumění pro umělecké i marketingové plány a to vše poté

otisknout do stylu a formy vizuální komunikace. Je skvělé, že se Národní galerie rozhodla najít designéra pro dlouhodobou spolupráci tímto způ sobem, méně skvělé však je, jak jednotvárně poskládala desítku oslovených: Laboratoř Petra Babáka, 20YY Designers Petra Bosáka a Roberta Jansy, Side2 Tomáše Machka, Aleše Najbrta, Markétu Steinert a pětici dalších autorů . Ve všech případech se bezesporu jedná o kvalitní návrháře, kteří dokážou přijít s neotřelým řešením a zvládnout úkol v tak velkém rozsahu. Většina z nich má navíc za sebou řadu projektů pro kulturní organizace a mnozí již dokonce spolupracovali přímo s Národní galerií. Tím však výčet pojítek nekončí. Je třeba doplnit, že jen jediné studio sídlí mimo Prahu a velká část zúčastněných designérů strávila mnoho let v místnostech 205, 304 a 305 pražské UMPRUM. Proč se organizátoři v pozvánkách omezili jen na „staré dobré známé“ a nepřizvali také některá zahraniční studia? Co jiného, když ne možnost spolupráce s největší tuzemskou výtvarnou institucí, by mělo přilákat designéry z okolního světa? Nebylo by zpestřením a obohacením pro domácí scénu, kdyby mohla změřit síly s autory z Rotterdamu, Berlína, Kodaně a dalších mek současné grafiky? A co pů vodem čeští návrháři, kteří v těchto centrech již mnoho let úspěšně pů sobí? Samotná Národní galerie se programově snaží nabourávat hranice našeho malého rybníčku, Jiří Fajt láká do svých řad zahraniční odborníky, zve kurátory a umělce z rů zných koutů světa, avšak vizuál a brand instituce má za každou cenu zů stat pevně v českých rukou? Je škoda, že nikdo nevysvětlil, co vedlo k monotónnímu výběru oslovených. Byla by to jistě vhodnější náplň tiskové zprávy než opakování bezobsažných klišé o potřebě „současné, „výrazné“, „silné“ a „přátelské“ vizuální identity.

Dovolujeme si vás pozvat na aukci Výtvarné umění

PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA DOROTHEUM, Ovocný trh 2, Praha 1 3. 3. – 10. 3. 2018 po – pá / 10 –19 h, so / 10 –17 h (10. 3. pouze 10–13 h) ne / zavřeno

10. BŘEZNA 2018 ve 14 hodin RADISSON BLU ALCRON HOTEL PRAGUE, Štěpánská 40, Praha 1

Ladislav Sutnar – Venuše, vyvolávací cena 750"000 Kč Josef Istler – Bez názvu, vyvolávací cena 140"000 Kč Olbram Zoubek – Bez názvu, vyvolávací cena 70"000 Kč Rudolf Krajc – Zátiší s mandolínou, vyvolávací cena 150"000 Kč Jiří (Škopek) Martin – Irisy, vyvolávací cena 100"000 Kč

Aukční katalog na www.dorotheum.com

výstava

text Pepa Ledvina

Ve škole Diplomové práce AVU 1969–1989 V Chebu probíhá přehlídka diplomových prací 37 absolventů Akademie výtvarného umění ze 70. a 80. let. Otázka zní, proč je dnes vystavovat. Jde jen o svědectví doby, nebo mů že být výstava příležitostí k objevení kvalit, k nimž jsme byli doposud slepí?

V ýstava v chebské galerii představuje výběr z diplomových prací vzniklých na Akademii výtvarných umění v letech 1969 až 1989. Chronologické vymezení nutně otevírá otázku, jak jejich podobu poznamenal nástup normalizace, nebo naopak relativní uvolnění v druhé polovině 80. let. Proč například Ivan Ouhel maloval v roce 1974 zemědělské stroje v krajině? Téma Zemědělství by si nejspíš sám nevybral. Jak ale k celé práci přistupoval? V ěcně, jako k úkolu, který musí být splněn? Zodpovědně? S nechutí? Ledabyle? Se zaujetím? Nebo kombinoval více z těchto postojů? Nejde přitom o vnějškové otázky historických okolností, ale o něco, co může podstatně určovat způsob, jak se na díla díváme, čemu při jejich sledování věnujeme pozornost. Když jsem si například v Chebu prohlížel jeden z Ouhelových obrazů, přišlo mi, že modrý zemědělský stroj umělec do krajiny vmaloval jen proto, že musel, zatímco samotná pole maloval se skutečnou malířskou vervou. Podobné otázky přirozeně nevyvstávají jen ze samotných diplomových prací, ale také z jejich vztahu k souboru díla toho kterého umělce. Pokud z něj práce naprosto vypadává – má málo společného s tím, co mu předcházelo, s tím, co přišlo po něm nebo co probíhalo sice paralelně, ale mimo školu v rámci rozličných neoficiálních a polooficiálních aktivit – nabízí se jako vysvětlení této radikální jinakosti snaha vyhovět požadavkům školy. V ětším estetickým dobrodružstvím ale může být objevování kontinuit mezi oficiálním formátem diplomové práce a relativně autonomnějšími kontexty mimoškolních prezentací. Mohou nám totiž pomoci dostat se za standardní kritické schéma, které v dílech vyčleňuje na jedné straně rysy a motivy prosazené škole navzdory a na straně druhé ty, které

byly školou vynuceny. V další fázi se pak můžeme začít kacířsky ptát, jestli normalizační Akademie výtvarného umění místo toho, aby byla jen překážkou uměleckého rozvoje, nemohla být v některých ohledech i zdrojem specifických kvalit některých absolventů.

Odvaha a kompromis

V ýstava spolu s katalogem však na prvním místě potvrzuje, že škola v mnoha směrech představovala překážku a že takto byla některými studenty také vnímána. Řadu věcí studenti v rámci studia zkrátka nemohli. Jestliže jsou 70. léta obecně pokládána za dekádu konceptuálního a akčního umění, v Chebu tyto tendence nápadně absentují. AV U tehdy byla škola, kde se lidé učili malovat a sochat. Jak obtížné nebo spíš nemožné bylo tyto základní mantinely překonat, dobře ilustruje neúspěšná obhajoba Čestmíra Sušky. Student sochařského ateliéru Jiřího Bradáčka v roce 1980 předložil dvě díla; bližší představu si můžeme udělat o Figuře v čase, jejíž podobu máme doloženou na dobové fotografii. Spočívala v sumárně pojaté, od individualizujících detailů oproštěné sádrové figuře instalované v jakémsi scénickém boxu, na jehož stěny Suška dále namaloval trojici „stínů“. Podle oponentského posudku Marie Klimešové (tehdy Černé) – historičky umění, jež se významně podílela na organizaci neoficiálních, mimoškolních aktivit některých tehdejších studentů a absolventů Akademie – umělec řešil „prostřednictvím figurální plastiky umístěné v jednoduchém ‚prostředí‘ jednu ze základních otázek lidské existence“. Práce, jejíž nedílnou součástí bylo „prostředí“, nápadně vybočuje z toho, co se v té době na škole dělalo, stejně jako dikce posudku, který daleko spíše připomíná doprovodný text k některé z neoficiálních výstav. Samotné

VL ADIMÍR KOKOL I A: DĚLNICK Ý AUTOBUS 1980, olej na plátně, 77 × 90 cm

inzerce

58. AUKCE

ve středu 7. března 2018 v 18.00 hodin v Topičově salónu, Národní 9, Praha 1 Předaukční výstava dražených děl proběhne v Galerii Dolmen, Pštrossova 31, Praha 1: pondělí 26. 2. – středa 7. 3. 2018

Jan Kotík, Tvar olej, plátno, 115 x 89 cm, rok 1964, vyvolávací cena: 450 000 Kč

hollar.cz

Aleš Lamr, Kruť ženská nohou akryl, plátno, 145 x 111 cm, rok 1973, vyvolávací cena: 130 000 Kč

GRAFIKA 2017 ROKU 23 CENA VL BOUDNÍKA 24

Pasta Oner, Panic akryl, plátno, 100 x 150 cm, rok 2018, vyvolávací cena: 140 000 Kč

www.galerie-dolmen.cz

Michael Rittstein, Potápěči akryl, dřevo, 220 x 50 cm, rok 2015, vyvolávací cena: 130 000 Kč

14/02 – – 11/032018 Clam-Gallasův palác Husova 20 Praha 1 út-ne / 10:00 – 19:00

aukce

Náš člověk v Londýně: Bartholomeus Spranger v novém rekordu

Čtěte na ART+

Christie’s – Jedním z největších úspěchů „českého“ umění na mezinárodním trhu v loňském roce byla dražba rozměrné mytologické scény Merkur nesoucí Psyché na Olymp od Rudolfínce Bartholomea Sprangera. Obraz, který byl podle katalogu pravděpodobně darován císaři Rudolfu II. samotným autorem v roce 1576, se začátkem prosince v Londýně prodal za 3,4 milionu liber (zhruba 98 milionů korun), což je téměř pětinásobek předaukčního odhadu a více než osminásobek Sprangerova dosavadního rekordu. Malby Bartholomea Sprangera jsou na světovém trhu obecně nabízeny velmi zřídka. V posledních letech jich bylo celosvětově na prodej pouze několik. Naposledy se dražil jemu připsaný olej Bacchus, Venuše a Ceres, v Praze na podzimní aukci European Arts. Dosáhl na částku 3,1 milionu korun včetně provize. Před dvěma lety londýnská pobočka Christie’s prodala jeho Venušin triumf za více než 362 tisíc liber. Nejdražším Sprangerovým dílem do začátku prosince byla drobná malba na mědi Bičování Krista, prodaná v roce 2006 ve

Bilancování

Švýcarsku za kladívkovou cenu 900 tisíc švýcarských franků (zhruba 395 tisíc liber). Obraz je pravděpodobně první větší prací po Sprangerově příchodu na vídeňský dvů r v roce 1575 a podle aukční síně se jedná o nejvýznamnější umělcovu malbu v soukromých rukou. Více než padesát let byl však považován za ztracený. Jeho vznik zřejmě popisuje již Karel van Mander, když zmiňuje, že Spranger ve Vídni pracuje na obrazu s námětem „Mercurius in den Raedt der Goden Psyche brengt“. To, že by Rudolf II. byl objednavatelem obrazu, však v písemných pramenech doloženo není. Že ale byl součástí Rudolfovy kunstkomory, víme z jejího inventáře z roku 1621, kde figuruje pod číslem 879. Obraz má také zajímavou novodobou historii: v roce 1933 byl v Berlíně prodáván v Internationales Kunst und Auktionshaus. V 60. letech prošel sbírkou Wolfganga Gurlitta v Mnichově (prastrýce dnes slavného Cornelia Gurlitta), kde byl také v roce 1962 vystavován v rámci expozice s názvem Meister des Manierismus: Gemälde, Handzeichnungen,

Druckgraphik. Již v roce 1965 ho ale aukční síň Lempertz prodala do soukromé sbírky a aktuálně byl obraz restituován dědici německého historika umění a sběratele židovského pů vodu Curta Glasera. Obraz byl nabízen s dodatkem, že prodej obrazu je uskutečňován na základě dohody s Glaserovými dědici a vlastnictví díla prodejem skutečně přechází na kupujícího. Celkem aukce, která se konala ve čtvrtek 7. prosince, vynesla 21,8 milionu liber. Nejdražším dílem byl obraz Sv. František od El Greca, který se prodal v rámci odhadu za 6,9 milionu liber. Za milionové částky byl vydražen ještě ženský portrét od Rembrandta (3,4 milionu) a krajina od Jacoba van Ruisdaela (1,4 milionu liber). Na aukci Sotheby’s o den dřív podobně jako Spranger překvapil Joseph Wright of Derby, jehož obraz Akademie se prodal za 7,3 milionu liber, dvojnásobek předaukčního odhadu. Celkový obrat překonal 25 milionů liber. / TEREZA KOUCK Á * Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

Video ohlédnutí za loňským rokem se zástupci vybraných aukčních síní. Je 52 milionů za Kokoschku moc, nebo málo? Proč stojí zlatá kapka Federica Díaze víc jak 6 milionů korun? A platí stále, že práce na papíře čeští sběratelé neumějí docenit?

Top 10 bohemika Ke koupi deseti nejdražších děl českého umění vydražených loni na světových aukcích by případný zájemce potřeboval 94 milionů korun. V první desítce najdeme mimo jiné po dvou malbách Emila Filly, Toyen a Františka Foltýna.

Rozhovor s Filipem Marcem „Obecně si myslím, že čeští sběratelé a investoři budou dříve či později nuceni rozšířit sbírky o světovou modernu a české i světové současné umění; jejich děti s internacionálním rozhledem je k tomu jistě donutí,“ říká v rozhovoru ředitel českého zastoupení Sotheby’s.

Nejdražší starožitnosti

BAR THOLOMEUS SPR ANGER: MERKUR NESOUC Í P S YCHÉ N A O LY M P, asi 1576, olej na plátně, 95,3 × 135,4 cm, cena: 3 368 750 GBP, Christie’s Londýn 7. 12. 2017

Přehled nejdražších starožitností, které se loni prodaly na českých aukcích. Vedle hodin, nábytku a keramiky se do první desítky dostal i turecký koberec či několik knih. Na prvním místě se umístil pozdně renesanční lustr vydražený Arthouse Hejtmánek za 1,86 milionu korun. / WWW.ARTPLUS.CZ

7. díl

text Richard Adam Autor je sběratel, spoluzakladatel Richard Adam Gallery.

Pohledem sběratele Ceny (v korunách)

V S TANOU NOV Í R A D I M Š T Í ? Z výstavy Václava Radimského v Městské knihovně, foto: GHMP

Loni jsem se zašel podívat na výstavu a milionech za jeho malů vky. Šel jsem špičkového mladého malířství (tak se před pár lety podívat na jeho renějak to avizovali) do nejmenované trospektivu (Městská knihovna) a přisoukromé galerie. Malbu mám rád znám se, že jsem měl sto chutí utéct! a čekal jsem, že to bude stát za to. Koukáte na první splav, koukáte na Upřímně řečeno, nestálo. Když se desátou řeku, dvacáté šesté stromy, dívám na vystavené obrazy a porovná- všechno stejně prů měrně namalovavám se svými znalostmi a zkušenostmi né, stejně vytvořené, s postupujícím (nějaké znalosti o mladém malířství časem čím dál blběji, až třeba k hrozpřece jenom mám), upadnu do rozpaků . nému pohledu na Kolín vyfiknutému Co má být na tamtom zajímavé, a proč pro radnici tamtéž… V případě Radimnaopak tenhle leze do takové pochybského jste aspoň schopni pochopit, né společnosti? „A proč bychom tam proč to lidi kupují, proč za to vyhazují neměli být?“ odpovídá na mou otázku miliony. Jsou to prostě „pěkné krajinnechápavě jeden z vystavujících, se ky“. Když už máte pěkně zařízený byt, kterým se znám a jehož práce si vážím. „na úrovni“ musí být i obraz v něm, to „Mů žeš mně to vysvětlit? Zákazníci dá rozum! galerie jsou bohatí. Tak co.“ A jsme Kdo ale určuje ceny? Faktorů je u toho. V malířství, stejně jako v čemmnoho. Co umělec za dílo chce, jak koli jiném, jsou peníze až na prvním je úspěšný, jak se dokáže prodat, jak místě. Kvalitu musíte ocenit, to se ho propaguje „jeho“ galerie a jaké nedá nic dělat. Hlady chce umřít asi má ta galerie renomé, jak o něm píší málokterý tvů rce… Jenže, je oceňová- kritici a kurátoři, jaké výsledky má na na skutečná kvalita? aukcích, jakou má reklamu v tisku, jak Když se dívám na aukce, na jejich dokáže galerista ukecat (zblbnout) výsledky a ceny, nestačím se divit. zájemce atd. atd. Je toho ještě daleko A teď nemluvím třeba o Radimském víc, a pokud se ptáte, co kvalita, mu-

sím vás zklamat. Ta na prvním místě tedy rozhodně není! Zájemce většinou ví, jak vydělat peníze. Od galeristy nebo aukční síně čeká, že za své peníze dostane dobré umění. Má-li galerista ve svém portfoliu zahrnutého třeba IX YPSILONA (abych se nikoho nedotkl), je to zřejmě doporučení. Blbí výtvarníci nemají v „dobrém portfoliu“ co dělat, to dá rozum… Když se dočtu, že se obraz nějakého „mladého a nesmírně talentovaného“ umělce (názor kritika) prodal na aukci za pů l milionu nebo ještě dráž, pozvednu uznale obočí a vzpomenu na chudáky patlaly, chudáky špičkové patlaly, kteří tvoří třeba třicet let a neprodávají ani za třetinu té ceny. Co je komu po tom, že představují hodně dobrou českou malbu? Ta přece nikoho nezajímá. Ani galeristu, který „rozumí“ tak nanejvýš Malichovi nebo Sýkorovi, ani kritika nebo kurátora, kteří rozumějí nejspíš všemu, ani aukční síň, protože „ta ceny přece neurčuje“, a ani kupujícího, který nerozumí většinou ničemu, ale od špičkového galeristy si nechá „odborně“ poradit… A nezajímá to ani výtvarného anděla strážného, protože ten v mezidobí spáchal sebevraždu. Sebevražda ze zoufalství je u andělů strážných docela populární… Abych to shrnul. Štve mě, že za špičkové umění je vydáváno mnohdy něco, co je špičkové jen podle názoru některých galeristů , některých kritiků , aukčních síní a kurátorů . A hlavně podle „názoru“ TRHU! Trhu s uměním, který jinak nemá s kvalitou (obzvláště mladého umění) co dělat. Ale koho to zajímá? Mů žete samozřejmě namítnout, že co jsem právě napsal, má stejnou váhu jako názor kohokoliv jiného. Nebo spíše ještě menší, protože na rozdíl od řady kritiků a kurátorů já žádnou „školu o umění“ nikdy nestudoval. Proč by neměli mít pravdu odborníci tak říkajíc „od fochu“? Copak to není logické…

inzerce

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

FR ANT IŠEK MUZIK A: H L A V A , olej na plátně, dat. 1933, sign. LD, 55 × 33 cm, rám

draženo: 27. května 2018, 12 h místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha

vyvolávací cena: 1 300 000 Kč odhadní cena: 1,7–2 500 000 Kč www.galeriekodl.cz

Precizně vystavěná a na trhu vzácně se objevující práce je vynikající ukázkou plynulého přechodu od doznívajícího syntetického kubismu k nově nastupujícímu proudu imaginativního kubismu, kterým se tento klasik české meziválečné avantgardy poměrně intenzivně zabýval. V první polovině třicátých let vstupují do Muzikovy tvorby nové imaginativní prvky, nejčastěji fantastické variace na téma lidských postav nebo portrétů , redukovány až na elementární organické pratvary. Linearismus celé hlavy zdů razňuje černý obrys, a nutí diváka uvažovat o prostoru jako základnímu Muzikovu východisku. Na jedné straně zde cítíme určitou plošnost, jak naznačuje modrý obrys, připomínající zjednodušenou hlavu z profilu, avšak na straně druhé se Muzika nezříkal prostoru, jak připomíná kónický plášť hlavy, který do obrazu vnáší zřetelný plastický účinek. Oba tyto hlavní tvary prostorový a plošný propojuje trojice bodů , umístěná vždy v místech, kde by mohly být smyslová centra zraku, sluchu a chuti. Výsledné dílo však úplně nesměřovalo ke konkrétní skutečnosti, jako spíše k podobám vnitřního světa umělce. Hlava byla prezentována prakticky ihned po svém dokončení. Dokládá to číslo katalogu Františka Muziky, které je vepsané na zadní straně plátna 291 a na blindrámu a dle dochovaného razítka, se s velkou pravděpodobností jednalo 172. o členskou výstavu SVU Mánes, která proběhla od 15. 12. 1932 do 31. 1. 1933. Razítko dále informuje, že obraz měl ve sbírce dr. František Čeřovský.

AU K Č N Í T I P – D O R O T H E U M

Středočeská Okoř má v dějinách české moderní krajinomalby své nezpochybnitelné místo. Antonín Slavíček, Otakar Lebeda, Antonín Hudeček, ti všichni byli okouzleni krajinnými motivy, které na Okoři a v jejím okolí nacházeli. Jedním z mnoha nádherných obrazů , které zde vznikly, je i nabízené dílo Karla Langera, namalované v první dekádě 20. století. Pohled na hráz okořského rybníka zachytil Langer z podobného místa, které pro svů j obraz Večer (O 3456, Národní galerie v Praze) v roce 1899 zvolil Antonín Hudeček.

K AREL L A NGER : N A R Y BNIČ NÍ HR Á Z I (MO T I V Z OKOŘE ) signováno vlevo dole K. Langer, olej/karton, 56,5 × 75 cm

draženo: 10. března 2018, 13 h místo: Radisson Blue Alcron Hotel Prague, Štěpánská 40, Praha 1 vyvolávací cena: 50 000 Kč (bez 20% aukční provize) www.dorotheum.com

rozhovor

text Edith Jeřábková, Anežka Bartlová foto (portrét) Johana Pošová

Učím se zpomalit Rozhovor s Jiřím Thýnem S Jiřím Thýnem jsme si povídali o tom, co je to abstraktní fotografie, jak pracuje s kontextem a co pro něj znamenala spolupráce s patoložkou na projektu pro bienále Manifesta 11 v Curychu.

Hodně lidí si pamatuje tvé fotografie z ďáblického zahradnictví, tedy projekt, který byl součástí doprovodných akcí v rámci Ceny Jindřicha Chalupeckého 2011, kde jsi byl ve finále. Ty fotografie na první pohled působí téměř romanticky. V současném umění můžeme najít tendence, které se přiklánějí k neurčitosti a poezii… Myslím si, že neurčitost a poetičnost v současném umění nastupující generace je přirozeným vývojem a reflexí dnešní doby, která je toho do určité míry opakem. Pokud bych to ale měl vztáhnout ke svojí práci, zas tak úplně to neplatí. Romantika se mě netýká. Zmiňovaný projekt Zahradnictví vnímám paradoxně jako asi nejvíc konceptuální věc, na které jsem pracoval. Snažil jsem se vytvořit vizuální archiv zahradnictví, které je v podstatě velkovýrobnou květin. Šlo mně o to, zdokumentovat, jak se v průběhu let proměňuje vzhled a biotop té zahrady. Ten určuje poptávka, kterou ovlivňují trendy a ekonomické vztahy. Romantičnost se tam dostává spíš mimochodem díky typu sortimentu. Třetím rokem vedeš na FAMU Ateliér postkonceptuální fotografie. Všímáš si nových témat a přístupů, které tvoji studenti na FAMU přinášejí? Ovlivň uje tě to? Učení je poměrně velká zodpovědnost. Dlouhou dobu mě to svazovalo a mám tendenci to zpochybňovat. Nejsem si jistý, kde je hranice, kdy je ještě správné někoho ovlivňovat, a kdy je zase dobré se naopak

držet stranou. Každý student je osobnost s vlastními východisky a představami o umění. Přístupy jsou proto různé. To, co vnímám jako důležité, je atmosféra v ateliéru a volnost. Jsem přesvědčený, že volnost spojená s důvěrou ve studenty je motivační… Co se týká toho opačného působení, určitě to nějakou roli hraje, zatím to ale nejsem schopný reflektovat. Nedávno jsem si uvědomil, že většina našich studentů jsou už vlastně „digital native“. V irtuální svět je pro ně přirozený a to samozřejmě generuje nová témata. Já jsem z generace, kde se to lámalo. Současné technologie a využívání digitálních obrazů vnímám tedy spíš z odstupu. V šímám si ale toho, jak moc se díky nim proměňuje naše vnímání a prožívání světa. Pod pojem „postkonceptuální fotografie“ si představuji to, co před několika lety popsala Hana Buddeus, když o tvé práci napsala, že „obnažuješ fotografii, abys ukázal, co předurčuje veškerou práci v tomto médiu“. Jak se k tomu tématu ve svém umění vztahuješ nyní? Nevím, jestli na to dokážu odpovědět. V lastně se k němu, myslím, nevztahuji vůbec. Dřív pro mě bylo důležité znovu-definovat vztah k médiu fotografie. Pracoval jsem víc konceptuálně, analyticky. Můj přístup k umění se ale mění. Snažím se znovu přijít na to, co je pro mě důležité. Dřív jsem pracoval od osobního k obecnému, dneska se spíš vracím z obecného k osobnímu. Nevnímám to ale nijak definitivně, chápu umění jako fluidní záležitost ohraničenou na jedné straně

téma

text Jakub Stejskal Autor pů sobi na katedře filozofie Freie Universitat Berlin.

Obraz O unikavé samozřejmosti jedné kategorie Dějiny umění vždy byly především dějinami obrazů . Co přesně zakládá povahu obrazu, ale není o nic lehčí otázka, než co je umění. Tradiční odpověď, že obraz je figurální reprezentací, se ukáže jako nevyhovující. Existují totiž jak obrazy, které nejsou figurální, tak i ty, které nic nereprezentují.

V roce 2014 indická odnož nakladatelství Penguin stáhla z distribuce a následně sešrotovala místní vydání knihy religionistky Wendy Doniger Hinduisté. Alternativní dějiny. K tomuto extrémnímu kroku přistoupil nakladatel po nátlaku a výhrůžkách hinduistických militantů, které urážela údajná neúcta americké badatelky k jejich náboženství. Jedna z výtek se týkala interpretace lingamu, symbolu boha Šivy, coby jeho ztopořeného penisu. Lingamy jsou zpravidla cylindrické, monolitické votivní objekty uctívané v šivaistických svatyních a reprezentující tvořivou sílu Šivy. Podle puritánského výkladu hinduistických fundamentalistů nikdy neměly nic společného s mužským pohlavním orgánem. Novodobí ochránci čistoty šivaistického kultu vnímají lingamy jako anikonické, tedy nezobrazivé reprezentace boha: nic z jejich tvaru není ztvárněním Šivovy anatomie. Obviňují západní vědeckou obec z koloniální mentality, protože jim, praktikujícím věřícím, chtějí z kateder západních univerzit předepisovat, co je předmětem jejich uctívání. Odborná veřejnost k lingamům přitom přistupuje podobně jako ke křesťanskému kříži: v určitých kontextech se mohou skutečně stát čirým anikonickým symbolem, za jiných okolností nabírají ikonickou povahu (zobrazují ztopořený penis, respektive římský popravčí nástroj) a někdy vděčí za svou působnost rozehrávání obou možností zároveň. Spor o ikonickou povahu lingamu je tedy možná jen sporem o správný kontext a o to, kdo má autoritu

jej identifikovat. Je to tedy konvence a postoj, co dělá obraz obrazem? To by znamenalo, že bez obeznámení se s kontextem si nemůžeme být nikdy jisti, zda se nějaký objekt používá jako obraz. I kdybychom se domnívali, že lingamy jsou vždy zobrazením pohlavního údu boha, jejich status obrazů nevyčteme jen z jejich tvaru. Například mramorový „lingam“ z titulní strany tohoto časopisu stěží bude zobrazením Šivova údu. Nenachází se totiž v některém z indických chrámů, nýbrž v podloubí budovy pražského Českého vysokého učení technického na rohu Karlova náměstí a Resslovy ulice. Tvrzení, že o statusu obrazu rozhoduje jen jeho užití, ale ztratí na své přesvědčivosti, když zvolíme jiný, kulturně bližší a tvarově složitější příklad: figurku sestavenou z kaštanů a sirek. Co zobrazuje? Pejska? Daňka? Koně? Když zkusíme odpovědět, že nám to poví ten, kdo figurku používá, můžeme se dostat do potíží známých každému rodiči. Dítě, které si hraje s kaštánkovou figurkou, nám třeba řekne, že jde o chobotnici. Budeme mu právem oponovat: figurka stojí na čtyřech, má krk a ocas, zatímco chobotnice má osm chapadel a nemá krk. Možná že by mohl existovat kontext, ve kterém by naše figurka účinně zobrazovala chobotnici, tento kontext by se ale musel i tak vypořádat s omezením, které tvar figurky staví zobrazovacímu potenciálu. Kaštanová figurka, lingam nebo cokoli jiného může sice reprezentovat, co se komu zlíbí, ale má-li reprezentovat figurálně, stává se z ní nosič zobrazení, jehož tvar staví mantinely tomu, co může zobrazovat. V případě lingamu jsou tyto mantinely velmi volné,

LEBK A ZDOBENÁ K MENEM A SMAT ZE SBÍRK Y ANDRÉ BRE TONA západní Papua, Musée national d’Art moderne, Centre Pompidou, Paříž

profil

text Michal Novotný Autor je ředitel Centra pro současné umění Futura.

Kyselé hrozny a sladký citron „Daniela a Linda Dostálkovy se zabývají paradoxním vztahem mezi zdánlivě vzájemně protikladnou logikou světa korporátních strategií a světa umění. (…) K umění přistupují jako k formě vyjádření, která nějak pojednává o způ sobech, jakými jsme aktivováni komoditami a ekonomickým prostředím obecně,“ dočteme se v brožuře Institucionální homeopatie, kterou sestry Dostálkovy vydaly v rámci svého rezidenčního pobytu v MuseumsQuartier ve Vídni.

DANIEL A A LINDA D O S TÁL KO V Y: I WA S NOT ABLE TO V ISI T THE ENT IRE SHOW Ostravská univerzita, 2014

Přestože Daniela (*1979) a Linda (*1977) Dostálkovy prošly celou řadou uměleckých škol, v jejich umělecko-kurátorské práci se projevuje především to, co ostatní umělci spíše skrývají – jejich komerční portfolio. Linda se dlouhodobě zabývá grafickým designem. Redesignovala například časopisy Cinepur nebo ERA 21. Autorkou výrazných portrétních obálek druhého ze jmenovaných periodik byla pak několik let Daniela, která se živí focením architektury, výstav a divadelních představení. Jádro jejich společné umělecké práce tvoří právě aplikace vizuálně marketingových strategií na volné umění. Reklamní postupy poněkud narušují nedotknutelnou auru neutrálně bílé, studeně prosvětlené a dehumanizované galerijní bílé kostky, do které se umění posledních možná sedmdesát let schovávalo, a odhalují, do jaké míry je naprosto stejně vykonstruovaná. Přebírání postupů z pole soustředícího se na zisk ale zároveň pomáhá „prodávat“ umění, které je v oblasti, ve které se Linda a Daniela pohybují, spíše intelektuálním produktem, často doplněným o dávku kritické teorie. Přestože první výstavy Daniely a Lindy Dostálkových vznikaly již na konci nultých let v Polsku, pro jejich současné soustředěné směřování je jedním z prvních důležitých projektů Perceiving at a Low Speed (V nímání v nízké rychlosti) z roku 2015. Ten vznikl pro Werkplaats Typografie, prestižní dvouleté studium grafického designu v Amsterdamu, kterého se Linda účastnila. Projekt je v podstatě prezentací jednotlivých ročníkových projektů v rámci 30 minutového profesionálně zprodukovaného videa v hlavní roli s herečkou Janou Plodkovou. Film do určité míry pracuje s mechanismy fenoménu ASMR (Autonomous Sensory Meridian Response), který je spojen především s prostředím internetových videokanálů. Spočívá v akumulaci určitých vizuálních a audio podnětů, které u některých diváků spouštějí reakci v podobě příjemných haptických příznaků mrazení nebo mravenčení v oblasti hlavy, horní části těla a podél míchy.

DANIEL A A L INDA D O S TÁL KO V Y: C O L D - P R E S S E D, L O W - H E A T: V IRGINORG ANICVEGANKOSHER Dů m umění města Brna, 2016

Mezi hlavní spouštěče těchto uvolňujících pocitů se často počítá šeptání a altruistický příjemný hlas, kamera zabírající tvář zblízka, ale také zvuky a zobrazení tichých, jemných a opakujících se dotyků povrchu předmětů nebo všedních činností, jako je například vaření. Jednotlivé práce devatenácti autorů, ať již se jedná o knihy, karty, keramické misky, ručník se jmény zúčastněných, ale třeba i jiné video, byly promyšleně včleněny do scénáře odehrávajícího se v moderním intimně osvětleném interiéru, s elegantně oblečenou Janou Plodkovou, která šeptem diváka vede a provází. Jednou z knih, jejíhož hřbetu se Plodkové štíhlé prsty s dokonale upravenými nehty v detailním záběru dotýkají, je i titul I was not Able to Visit the Entire Show (Nezvládl jsem projít celou výstavu). Scénář této hry určené pro výstavní instituce sestavily sestry z úryvků několika desítek článků, knih a výstavních textů v roce 2014. Doplnila je série Danieliných fotografií zachycujících zátiší profesionálních grafických monitorů a počítačů, na jejichž jinak černých obrazovkách se v několika případech objevují snímky referenčních výstavních projektů. Celá hra-kniha se dotýká prezentačních strategií a toho, jak určitý kánon dělání výstav stejně jako určité institucionální rámce ovlivňují podobu umě-

leckého díla a naopak. Mezi vyobrazenými díly najdeme i několik spřízněných autorů rovněž razících v prezentaci umění marketingový přístup, jako je například newyorský kolektiv DIS, který v předminulém roce kurátoroval Berlínské bienále. Ten se kromě snadno rozpoznatelného a fotogenického stylu oblékání stal populárním hlavně díky sérii neobvyklých video průvodců výstavami, například s postupně se odhalující nebo těhotnou moderátorkou komentující vystavená díla. Najdeme zde ale i strategie z oblasti módy, jejímž postupům i vnitřním mechanismům se v posledních letech současné umění tolik přiblížilo. Konkrétně jde o značku Chanel, která v rámci prezentace podzimní kolekce 2014 přeměnila pařížský Grand Palais na supermarket, v němž stylově oblečené modelky před sedícími diváky nakupovaly stejně stylově redesignované krabice a konzervy. Typograficky, rozvržením i volbou papíru pak kniha sester Dostálkových připomíná poslední grafickou úpravu magazínu Kaleidoscope, prestižního, ale zároveň reklamou přetíženého mezinárodního uměleckého periodika.

The Exhibition První výstava sester Dostálkových pro ostravskou galerii Plato, se kterou od té

doby soustavněji spolupracují, se otevřela v dubnu 2015 pod jednoduchým názvem The Exhibition (V ýstava), ještě ve starých prostorách auly Gongu. Autorky zde sumarizovaly všechny předtím vyzkoušené mechanismy prezentace, a výstava tak existovala v několika zrcadlících se inkarnacích – na internetové stránce (s použitím webové práce Constanta Dullaarta The Revolving Internet), v průvodcovském videu (opět s Janou Plodkovou), které běželo i v samotném výstavním prostoru, v traileru s hlasem Nory Turato. Bylo ji tak možné nahlížet jako jakýsi prázdný formát „výstavy“. Jednotivá díla vícenásobnou manipulací nakonec zcela ztratila svůj obsash a vlastně i statusu uměleckého díla. Tato možnost přepínání, například u soch Nicholase Riise, které jsou výstavní architeturou a sochou, ale také zviditelňuje to, čeho si na výstavách obvykle nevšímáme – výstavu jako médium, jako určitý materiální i strukturální rámec, který se ve své zažitosti stal neviditelným. Pododobně se zde prolínají i role umělců, kurátorů, producentů, fotografů a výstavních architektů. Přestože se jedná o veskrze konceptuální přístup, ve všech formách má výstava výraznou stylizaci, která je, jak uvedla Daniela v rozhovoru pro Radio Wave,

architektura

text a foto Karolina Jirkalová

Stroj nebo palác V centru Prahy najdeme jediný parkovací dů m. Stojí vedle Státní opery a postaven byl v 70. letech minulého století. V centrální části Brna naproti tomu v posledních letech vyrostly hned dvě novostavby parkovacích domů – Pinki park a Domini park. Oba byly financovány z městských peněz a za jejich projekty stojí přední brněnští architekti.

AGP ARCHI TEK T I: P INK Y PARK pohled z Husovy (nahoře) a Kopečné ulice

Problematika tzv. dopravy v klidu, rozumějte parkování, je již řadu let ožehavým tématem většiny našich měst. Asi nejbouřlivější situace je aktuálně v Brně, kde magistrát plánuje zavedení zón placeného rezidentního stání. Počty aut na obyvatele narůstají a všichni chtějí parkovat před domem, o parkovací místa se navíc rezidenti přetahují s přespolními, kteří do Brna dojíždějí za prací a do škol. Ulice a náměstí sloužící jako odkladiště aut však pozbývají svou primární funkci veřejného prostoru. V široké problematice dopravy ve městě na sebe narážejí zdánlivě nesmiřitelné zájmy automobilistů, cyklistů a chodců (viz iniciativy Brno na kole a Brno autem). Ale jen do chvíle, kdy si uvědomíme, že většina obyvatel spadá do všech těchto kategorií zároveň. Jde tedy spíše o ideový spor – o představu, jaké město chceme mít a jak v něm chceme žít. V e většině evropských měst je automobilová doprava včetně parkování výrazným způsobem regulována a radnice se snaží, aby lidé primárně používali veřejnou dopravu, jezdili na kole či chodili pěšky. Mnohá města a státy podporují sdílení aut a elektromobilů, zavádějí se zpoplatněné vjezdy, redukují a zdražují parkovací místa. Skandinávské země ve snaze snížit počet aut uvalují na jejich nákup pro nás nepředstavitelné daně, v Dánsku je to například 150 % ceny auta. V Japonsku pak auta na ulicích a náměstích nesmějí parkovat vůbec a k registraci vozu je potřeba doklad o zajištěném parkovacím místě. O omezení aut a podporu MHD, cyklistů a pěších se snaží také v Brně. Podle loni aktualizovaného Plánu udržitelné městské mobility by měl podíl aut na městské dopravě do roku 2050 klesnout na polovinu (dnes tvoří 39 %). Mezi první opatření patří právě zavedení rezidentního parkování (obyvatelé mají platit 900 Kč za rok), výstavba záchytných parkovišť a parkovacích domů. Plán udržitelné městské mobility není žádná naivní vize, ve spolupráci s městem ho vypracovali odborníci z Centra dopravního

výzkumu a čerpá především ze zahraničních zkušeností.

Parkovací stroj

Nicméně je jasné, že část lidí bude z nejrůznějších důvodů i nadále do města jezdit autem, a pokud jejich vozidla nemají stát na ulici, je třeba je někam „uklidit“. Po dlouhých přípravách dokončila městská akciová společnost Brněnské komunikace dva parkovací domy v centru Brna – Pinki park v Kopečné (2014) a Domini Park v Husově ulici (2016). Jsou určeny především návštěvníkům centra, nikoli zdejším rezidentům, nicméně v nabídce najdeme i dlouhodobé, dokonce i celoroční nájmy parkovacích míst. Jako první byl v roce 2014 dokončen Pinki park v prudkém svahu mezi Kopečnou a Husovou ulicí, na rozhraní Starého Brna a centra města s kapacitou 88 vozů. Architekti Roman Gale a Michal Palaščák (AGP Architekti) vyšli ve své koncepci právě z onoho rozhraní, které se jejich parkovací dům pokouší propojit. Tři vjezdy do garáží jsou umístěny v úrovni Kopečné ulice, schodištěm či výtahem na straně budovy se pak pěší dostane do nejvyššího patra s kavárnou, které je na úrovni ulice Husovy. „V jezdy“ nejsou úplně to pravé slovo, nikam se jimi nevjíždí – za každými vraty je umístěn automatický zakladačový mechanismus, kde auto zaparkujeme a stejnými vraty zase vyjdeme ven. Jde v podstatě o trojici parkovacích strojů-věží, které odložené auto automaticky dopraví do volného regálu v některém ze sedmi podlaží. Spíše než o garáži by se dalo mluvit o logistickém skladu. Když si auto chceme vyzvednout, zaplatíme parkovné, a stroj nám náš vůz opět přistaví. Navíc, jak mi nadšeně popisovala jedna uživatelka, je už auto otočené, takže nemusíme ze vrat couvat. V ýraz i konstrukce domu odpovídá jeho technicistnímu charakteru, má železobetonový obvodový plášť a uvnitř ocelový skelet. Fasádu do Kopečné ulice i do příkrého sva-

hu směrem k Husově tvoří lehký průsvitný plášť, za nímž jemně vystupuje rastr vnitřní konstrukce, po které se začínají pnout popínavé rostliny. Z východní strany stavba pevně přiléhá k sousednímu domu v uliční frontě, západní strana nabízí pohled na brutalistní betonové schodiště a výtahovou věž. V edle nich je zatím řada nízkých starých garáží, dá se ale očekávat, že i tento pozemek bude v budoucnu zastavěn a Pinki park se stane součástí kompaktního bloku obytných domů. Zatím ale zůstává odhalena vyvážená kompozice lehkého opláštění zakladačů a těžké hmoty schodiště a výtahů, která paradoxně nese mnohem lehčí náklad než subtilně působící parkovací část. Monumentalita pro chodce, technická věcnost pro jejich odložené vozy. Pěší trasa vzhůru k městu měla původně růžový nátěr, který na starších fotkách dodává syrovému skulpturálnímu schodišti jakousi hravost a jemnost. Po ani ne čtyřech letech je však pod vrstvou městské špíny jen stěží viditelný, podepsalo se na něm jak znečištění z frekventované Husovy ulice, tak vandalství a nedostatečná údržba. V álí se tu odpadky a vajgly, cesta po schodišti je opravdu jen pro otrlé. Opět se tu vyjevuje

inzerce

marie t_art&antique_novy_190x119-tisk.pdf

08.01.18

11:40

CMY

Partitury pro Gustava Mahlera Annegret Heinl a Jan Steklík 13. 12. 2017–17. 2. 2018 Dům Gustava Mahlera Znojemská 4, Jihlava | út–so 10–12, 13–18 www.mahler.cz facebook.com/mahler.jihlava

antique news

Pochybná ruská avantgarda v Belgii

Ghent – Výstava ruské avantgardy v Muzeu výtvarných umění v Ghentu, která běžela od 20. října, byla koncem ledna ze dne na den uzavřena kvů li podezření, že vystavená díla jsou padělky. Pravost děl v pů lce měsíce zpochybnila skupina mezinárodních odborníků na ruské umění z akademické i komerční sféry v čele s Natalií Murray, kurátorkou loňské výstavy Revoluce: Ruské umění 1917–1932 v Royal Academy v Londýně. „(Vystavené obrazy) nemají výstavní historii, nikdy nebyly reprodukovány v seriózní odborné publikaci a neexistují záznamy o předchozích prodejích. Krom jména majitele muzeum nepředložilo žádné informace o jejich provenienci a výstavní historii,“ stojí v dopise, který zveřejnil časopis The Art Newspaper. Expozici tvořilo 24 obrazů a soch vydávaných za díla před-

N A T A L I E G O N A Č A R O V A ( ?): E V A N G E L I S T É , Dieleghem Foundation

ních osobností ruské avantgardy, jako jsou Visilij Kandinský, Kazimír Malevič či Natálie Gončarovová, ze soukromé Dieleghem Foundation, kterou založil ruský podnikatel žijící v Bruselu Igor Toporovsky. Ten již loni na podzim belgickému tisku řekl, že část děl pochází z rodinného majetku jeho ženy a část koupil. The Art Newspaper uvádějí, že Toporovsky byl v letech 2006–08 vyšetřován ruskými úřady v souvislosti s obchodem s padělky. Kurátorsky výstavu zaštítila ředitelka muzea Catherine de Zegher, jejíž profesní specializací je současné umění – před pěti lety byla hlavní kurátorkou Moskevského bienále. Muzeum v reakci na otevřený dopisy expertů na svých stránkách uvedlo, že neprovádělo technologickou analýzu obrazů , ale že zapů jčitel k nim byl schopen poskytnou dostatečnou do-

Restituce a nákup Bodeho muzea kumentaci, která je však dů věrná. Samotné uzavření výstavy o dva týdny později ale již nijak nekomentovalo. Došlo k němu podle všeho po apelu ministra kultury. Byl to přitom tentýž ministr, kdo loni Toporovskému ghentské muzeum doporučil jako vhodné místo pro prezentaci jeho sbírky. Celý případ v mnohém připomíná sedm let starou kauzu výstavy podobně problematických děl Natálie Gončarovové v Alšově jihočeské galerii. Rozdíl je v tom, že českobudějovická výstava nevzbudila mezinárodní pozornost a že policie začala otázku pravosti vystavených děl řešit až po skončení výstavy. Jaroslav Fröhlich, který ji podle Českého rozhlasu zprostředkoval, i její kurátor Vlastimil Tetiva jsou nicméně dnes trestně stíháni kvů li obchodu s padělky české avantgardy. / JS

M O N O G R A M I S TA I P : M A R I E A S V. J A N, kolem 1520, Bode Museum

Berlín – Nadace Preußischer Kulturbesitz, pod kterou spadá většina hlavních berlínských muzeí, v lednu oznámila restituci jedenácti děl z fondů Muzea užitého umění a sochařské sbírky Bodeho muzea, která ů vodně patřila židovské sběratelce Margarete Oppenheimové (1857–1935). Díla se do obou sbírek dostala rů znými cestami ve 30. letech, kdy sběratelčini dědicové její rozsáhlou kolekci, obsahující vše od starožitností po díla francouzských impresionistů , rozprodali. Oppenheimová sice ve své poslední vů li počítala s prodejem „v nejvhodnější chvíli“, nadace Preußischer Kulturbesitz se však nyní ztotožnila s argumentací dědiců , že šlo fakticky o vynucený prodej. Celkem berlínská muzea v rámci židovských restitucí za posledních dvacet let vydala kolem 350 děl. Pět z restituovaných děl muzea hned zakoupila zpátky do svých sbírek. Jedná se o dvě figurky z produkce porcelánky ve Frankenthalu z druhé poloviny 18. století, malovaný míšeňský flakon z doby kolem roku 1745 a dvě dřevěné sochy ze souboru Kalvárie, Marii a evangelistu Jana, od Monogramisty IP z první čtvrtiny 16. století. Tento autor pů sobil v Pasově a pracoval i pro objednavatele z českých zemích. Expozici gotického umění v Anežském klášteře vrcholí jeho Votivním oltářem ze Zlíchova, který si pravděpodobně objednal Zdeněk Lev z Rožmitálu. / JS

zahraničí

text Petra Polláková Autorka je historička umění a sinoložka.

Vídeňské Weltmuseum Loni v říjnu se po tříleté rekonstrukci veřejnosti znovu otevřelo někdejší vídeňské Antropologické muzeum pod zcela novým názvem Weltmuseum. Celková renovace se netýkala pouze materiální revitalizace expozic a sbírkových souborů , ale především nastínila zcela novou ideovou náplň, zaměřenou na historický i současný kontext prezentace mimoevropských kultur.

Aktuální expozice muzea, které uchovává jednu z nejvýznamnějších světových etnologických sbírek, nabízí hned několik základních interpretačních rovin. Jádrem zůstává velkolepá prezentace jedinečných uměleckých a etnografických artefaktů, zaměřených především na mimoevropské kulturní oblasti. Důraz je ale zároveň kladen na historii rakouských sbírek, sběratelství členů habsburské císařské rodiny a na vývoj moderní a současné rakouské etnologie. Základní historická reflexe se zaměřuje na téma vzniku původních etnografických sbírek, které byly především produktem evropského kolonialismu. Jejich primárním cílem bylo představit obyvatelům západního světa životní podmínky a kulturní tradice kolonizovaných národů. Kromě edukační roviny však etnografická muzea představovala také silný politický nástroj, když z pozice vědecké instituce interpretovala neevropské kultury jako ty zaostalejší, civilizačně méně rozvinuté. Pomáhala tím spoluvytvářet a posilovat pohled na mimoevropský svět jako na svět těch druhých, cizích a odlišných, který nijak nesouvisí s evropskou sociální a kulturní identitou, ale stojí celkově jaksi mimo, na nižší úrovni. Tento postoj k jiným kulturám se často projevoval také ve způsobech, jakými byly původní etnologické sbírky budovány, mnoho předmětů bylo získáno za velmi pohnutých až tragických okolností.

Otevřená instituce

WELTMUSEUM W IEN místo: Heldenplatz, Vídeň www.weltmuseumwien.at

Tato původní pozice etnografických sbírek se hluboko do 80. let minulého století výrazněji neměnila, a to i přes zásadní sociopolitické globální změny, které započaly ve druhé polovině 20. století. Svět se sice měnil a přetvářel, muzea se však od původních kolonialistických východisek nedokázala úplně oprostit. Proto nová expozice vídeňského muzea klade ve všech ohledech zcela zásadní důraz na reflektování svých historických sbírek z pohledu současného světa, který je v pohybu, v neustálé změně.

Rozsáhlý kurátorský tým tak k aktivní spolupráci na nové ideové koncepci muzea přizval umělce, vědce, politiky a další představitele krajin nebo kulturních oblastí, které jsou ve sbírkách muzea výrazně zastoupeny. Mnohovrstevný dialog je zčásti zpřístupněn také návštěvníkům muzea, například prostřednictvím citací nebo video prezentací názorů různých osobností, spoluutvářejících celkový kontext expozice. K problematice sběratelství členů rakouské habsburské dynastie se tak například vyjadřuje německý spisovatel a historik Philipp Blom, vznik historických vídeňských sbírek umění Beninského království reflektuje nigerijský sochař působící v Rakousku Samson Ogiamien. V ýstavní sál rozvíjející ústřední myšlenku globálního světa v pohybu přináší formou interaktivních map, panelů a textů celé spektrum otázek a podnětů reagujících na různé důvody putování lidí, předmětů, myšlenek, nápadů. Tyto pohyby neustále formují a relativizují pojmy spojené s tradičním chápáním domova jako místa, kde jsme se narodili. Potřeba stále znovu definovat otázku, kde je náš skutečný domov, proč určité místo považujeme za domov, je spojena s příkladem dnešní V ídně, kde žijí stovky nejrůznějších národů. Jak ale jeden z doprovodních textů zdůrazňuje, nejedná se zde o nějaký nový, aktuální jev, ale fenomén, který toto město formuje již od antických dob, kdy se tu potkávalo mnoho nejrůznějších vlivů včetně židovské nebo keltské kultury a probíhaly zde obchodní kontakty s Byzantskou říší. Propojení historických souvislostí s aktuálními kontexty je docíleno konfrontací současných etnografických předmětů s historickými sbírkami. Pocit vlastní identity a kulturní příslušnosti se může formovat a projevovat nejrůznějším způsobem, jak dosvědčuje například fenomén kultu bývalého amerického prezidenta Baracka Obamy v některých krajinách východní Afriky. Obamův portrét se v dobách jeho zvolení prezidentem Spojených států stal díky jeho původu v této

části Afriky mimořádně populárním a začal se hojně objevovat jako ústřední motiv na kangách, tradičních textilních pruzích, typických svými bohatými vzory, barvami a dobově aktuálními motivy a nápisy. Tento přístup zdůrazňující propojenost a vnitřní spřízněnost nejrůznějších kultur světa nastavuje ve velké míře zrcadlo také „západní“, potažmo středoevropské historické a kulturní identitě. Historické východisko pak reprezentuje z velké části téma sběratelství, které mělo zcela zásadní dopad na základní charakter budování původních sbírkových souborů dnešního Weltmusea.

Politika a sběratelská vášeň Těsné historické kontakty V ídně s orientálními kulturami reflektuje především expozice sálu s příznačným názvem Orient za dveřmi, zdůrazňující někdejší geopolitickou pozici V ídně jako určité hranice mezi západním světem a branou k Orientu. Nejsou zde opomenuté ani dobové názory osobností 19. století na spolupráci mezi rakouskou monarchií a prostředím Orientu, který podle slov knížete Metternicha začínal již na

jihovýchodním okraji V ídně. Hrabě Edmund Zichy, významný propagátor rakouského umění a průmyslu a zakladatel někdejšího Orientálního muzea, spatřoval hospodářskou budoucnost monarchie zejména v kontaktu s blízkým orientálním světem. V elká pozornost je v této souvislosti věnována sběratelským aktivitám významných členů rakouské habsburské císařské rodiny v druhé polovině 19. století. Zaměřuje se především na mimoevropské etnologické sbírky, které shromáždili korunní princ Rudolf a arcivévodové František Ferdinand d’Este a František Maxmilián. V šichni tři byli vášniví cestovatelé a na svých cestách po exotických krajích doslova podlehli sběratelské mánií. Autoři expozice tuto vášeň pro sběratelství kladou do souvislosti zejména s politickou ctižádostí těchto mužů, kteří svými plány na vybudování soukromých etnologických sbírek nebo dokonce muzeí často sledovali především propagaci vlastních společenských ambicí. Zajímavým momentem je také zdůraznění psychologického rozměru sběratelské vášně. Rozsáhlá ústřední vitrína sálu věnovaného těmto třem habsburským sběratelům je zcela zahlcena desítkami

E XPOZ ICE „SBĚR AT EL SKÉ ŠÍLENS T V Í: T RPÍM MUZEOMÁNIÍ“ © KHM-Museumsverband

sběratelských předmětů z Indie, Indonésie, Japonska, Číny, ale také Severní Ameriky. Jedna vedle druhé se tu tísní téměř identické keramické portrétní busty indických mužů, loutky tradičního indonéského stínového divadla, japonské keramické figury nebo desítky párů kanadských rukavic. Kvalita, odbornost a výjimečnost sbírek je zde do velké míry nahrazena kvantitou. Habsburská fascinace etnologickými a přírodními sbírkami mimoevropského původu se projevila také ve výpravě do Brazílie, kterou podnikla v první čtvrtině 19. století arcivévodkyně Leopoldina, dcera císaře Františka I. Jednalo se o vědeckou expedici, kdy arcivévodkyni doprovázeli rakouští vědci s cílem prozkoumat místní kulturu, zvyky, ale také flóru a faunu. V ýprava položila základ bohaté etnologické sbírky zaměřené na život původních indiánských kultur, postupně mizejících pod tlakem portugalských

zahraničí

text Milena Bartlová Autorka je profesorkou dějin umění, přednáší na UMPRUM a v lednu oslavila šedesáté narozeniny.

Báby a dědci v umění Vídeňská výstava Aging Pride zkoumá nejpočetnější marginalizovanou skupinu dnešní společnosti – staré lidi. Nejde jí o slavná a krásná umělecká díla, ale o společenské téma, které se zároveň dotýká každého.

Anglický titul je odvozen od pochodů hrdosti queer lidí. Smyslem pochodů hrdosti je veřejně uznat, že gayové, lesby a další nestandardně orientovaní lidé se nemusejí kvůli konvencím a tradicím skrývat, ale že mají právo být viděni právě takoví, jací jsou, stejně jako všichni ostatní. Německý název mluví dokonce nejen o stárnutí, ale rovnou o stáří a jeho síle (Die Kraft des Altes) a připomíná tak, že na rozdíl od konvencí týkajících se sociálního vylučování queer lidí je konvence, která nutí se za stárnutí a stáří stydět, docela nedávná. Ještě před sto lety bylo stáří příznakem důstojnosti a moudrosti. Od dávných dob platilo, že zodpovědnost za důležité věci ve společnosti lze svěřit pouze těm, kdo mají dostatek životních zkušeností. Dnes nám z toho zbyla jen minimální hranice věku prezidenta či členů senátu (což původně latinsky znamená rada starců). Soutěž o nejmladšího evropského předsedu vlády momentálně vyhrává populista Sebastian Kurz v Rakousku, které ještě na počátku dvacátého století ztělesňoval „stařičký mocnář“. Snad jen mladý papež zůstává zatím fikcí.

Feministicky o stáří

AGING PRIDE místo: Österreichische Galerie Belvedere, Vídeň kurátor: Stelly Rollig, Sabine Fellner termín: 7. 11. 2017–4. 3. 2018 www.belvedere.at

V ýstava o stáří je prvním projektem kurátorky Stelly Rollig v nové roli ředitelky rakouské národní galerie neboli Belvederu (o tom, co předcházelo jejímu nástupu, se psalo v AA 02/17). Připravila ji ve spolupráci se Sabinou Fellner, jejíž knihy o materiální kultuře habsburského Rakouska 19. století vyšly i u nás. Asi nepřekvapí, že oběma autorkám bude brzy šedesát, neméně důležité je také to, že obě jsou ženy. V šechna ta důvěra ve stáří a jeho důstojnost se totiž i v minulosti týkala v naprosté většině jen mužů. Stařeny měly blízko k archetypu obávané čarodějnice a dodnes jsou ženy považovány za staré v nižším věku než muži. Feministický přístup k tématu výstavy se proto ukazuje jako funkční nástroj pro její koncepci. V zhledem k praxi českého i slovenského prostředí

pro jistotu hned upřesňuji, že to neznamená výstavu starých žen-umělkyň, jako byla Grey Gold (viz AA 07+08/14) V ýstava je tematická, a nejde jí tedy v první řadě o kontemplaci jedinečných mistrovských děl, nýbrž o výzkum společenského tématu tak, jak se odráží ve výtvarném umění (u nás například byl takovým typem výstavy naposledy Cirkus v umění v GV U Cheb). Bylo by pěkné, kdyby se tematické výstavy dokázaly posunout za ilustrativní rovinu a ukazovaly zároveň také, jak výtvarné umění (či vizuální kultura) naopak dané téma formovaly. To je ovšem náročnější úhel pohledu a ani v recenzované výstavě, ani v její doprovodné publikaci na něj nedojde. Aging Pride by mohla vzniknout – a možná již někdy vznikla – v kterékoli zemi a kterémkoli muzeu umění. V ystavená umělecká díla jsou všechna vybrána z vlastních sbírek galerie a doplněna sbírkami muzea Lentos v Linci (jehož byla Rollig před příchodem do V ídně ředitelkou) a rakouským soukromým majetkem, což se týká zejména aktuálních uměleckých děl. Takový postup umožnil poměrně rychlou realizaci bez zbytečně velkých nákladů, sympaticky lokalizoval téma do zkušenosti místního publika a neodvádí slavnými díly pozornost od soustředění na výpověď o zvoleném tématu.

Odpudivá těla Jak je to u tematických výstav obvyklé, člení se vídeňská expozice na jednotlivé oddíly, zaměřené na stárnutí těla, sociální role, samotu, erotiku/sex a paměť. Dohromady je tu 350 exponátů od počátku dvacátého století do současnosti v mediálním rozpětí od monumentální olejomalby přes drobné plastiky, kresby a grafiky, fotografie, videa, objektové a neonové instalace, hrané video, archivní dokumentaci až po projekce pohyblivého digitálního obrazu. Feministický klíč se projevuje jednak zvýšenou citlivostí ke specifice stárnutí a stáří žen, jednak po-

selstvím o tom, že vyšší věk nabízí mužům i ženám možnost osvobodit se od svazujících konvenčních očekávání. Postrádat lze intersekcionální přístup čtvrté vlny feminismu, totiž sledování toho, jak se problémy vyostřují v průsečíku vícenásobné marginalizace nejen věkové a genderové, ale také sociální a rasové. Chybělo mi také určení věku umělců a umělkyň v době, kdy vytvořili vystavované dílo, protože postoj k stárnutí se subjektivně nezbytně proměňuje podle toho, zda už jde o vlastní prožitek, nebo dosud nikoli. Navzdory velmi volným hranicím toho, co je dnes dovoleno či možno ukázat na umělecké výstavě, působí provokativně značný počet exponátů věnovaných tématu tělesnosti a erotiky. Právě v nich se koncentruje energie, jíž výstava zasahuje své návštěvníky a veřejnost. Obrazy starých, nemocných, ochablých, zraněných, a dokonce umírajících těl usvědčují z falše tvrzení, že akt je jen umělecká forma, a nikoli naléhavé zpřítomnění, dotýkající se

nemilosrdně vlastní tělesnosti těch, kdo se na obrazy dívají. Zatímco nahá stará žena může být vnímána jako odpudivý obraz, nahý starý muž je alarmujícím zobrazením ztráty maskulinity; mužskou citlivost nešetří ani ironické dílko na téma viagry. Z velkoplošné projekce filmového zachycení tanečně-sociálního experimentu Piny Bausch Kontaktní taneční pro dámy a pány nad 65 (2001) až mrazí, když sledujeme, jak důchodci podléhají erotické expresivitě tance. V zpomněla jsem si přitom na standardní obrazové klišé slovenské publicistiky, připomenuté nyní ve filmu Terezy Nvotové Mečiar (2016) – důchodkyně jako nositelky politicky nebezpečné nostalgie po minulém režimu. Průzkum politického rozměru nechuti ke starým není v Rakousku zřejmě tolik aktuální. U nás či na Slovensku, kde se ekonomicko-politický systém mnohem intenzivněji otevřel požadavkům neoliberálního myšlení, pro něž je člověk především efektivním lidským zdrojem, by to bylo téma velké a nepřehlédnutelné.

P OHLED DO V Ý S TAV Y KR AF T DE S ALT ER S foto: Johannes Stoll

Osvobozující stáří? Podobný rozdíl ve vnímání si nutně uvědomíme v oddíle věnovaném pozitivnímu obrazu stáří a stárnutí. Fotografie seniorské turistické výpravy ve Svatoštěpánském dómu může zahrnovat jak ironii či dokonce posměch (nad zaplňováním prázdnoty postproduktivního věku), tak i obdivnou pochvalu (nad schopností stále znovu se učit a žasnout). Publiku z postkomunistických zemí ovšem především připomene, že důchodce u nás znamená automaticky nejchudší z chudých, takže na cestování

inzerce

Zorka Ságlová Bílá White 27. 1. – 3. 3. 2018

30. 1. — 29. 4. 2018

VLADIMÍR AMBROZ AKCE

Galerie hlavního města Prahy Dům fotografie Revoluční 5, Praha 1 www.ghmp.cz

HUNT KASTNER Bořivojova 85, 130 00, Prague 3, Czech Republic

huntkastner.com

ABSTRACTION – CRÉATION AR T NON FIGURATIF 1932—1936

26. 1. — 25. 3. 2018 Dům umění / House of Arts, Jurečkova 9, Ostrava www.gvuo.cz

Tadeáš Kotrba 6.12.2017— 4.3.2018 Tři principy Three Principles

ARP. BILL. CALDER. KUPKA. MONDRIAN. D E L A U N AY. D O M E L A . E R N I . F I S C H L I . F O LT Y N . G O R I N . H E R B I N . H É L I O N . K A N D I N S K Y. K E R G .

M E L O T T I . M O H O LY- N A G Y.

OKAMOTO. PEVSNER. REGGIANI. SCHIESS. STAZEWSKI. S T R Z E M I N S K I . T A E U B E R - A R P. V A N D O E S B U R G . V A N T O N G E R L O O . V E R O N E S I . V E Z E L AY. V I L L E R I . V O R D E M B E R G E - G I L D E W A R T. V U L L I A M Y.

Dům umění města Brna The Brno House of Arts

www.dum-umeni.cz

Jan Merta Návrat / Return Radek Brousil a Peter Puklus Stupid Tatiana Nikulina Přítelkyně Luny: Hostina / Friend of the Moon: The Feast 21/2!—!5/5/2018 Inzerce_art_antiques_1/1_190x243.indd 2

13/01/2018 21:20

recenze

Příroda v obrazárně Angermeyer v Oblastní galerii Liberec text Marcela Vondráčková Autorka je kurátorka Národní galerie v Praze. foto Jaroslav Trojan

Oblastní galerie Liberec připravila na letošní zimní sezonu výstavu věnovanou významnému představiteli barokního zátiší v Čechách Johannu Adalbertu Angermeyerovi (1674–1742). Výstava je první soubornou přehlídkou umělce, známého v naší uměnovědné literatuře spíše pod zčeštěnou podobou jména Jan Vojtěch Angermayer, a představuje na čtyři desítky děl jeho i jeho současníků , žáků a následovníků . Její koncepce vychází z nedávno vydané umělcovy monografie z pera Hany Seifertové, která jako tehdejší ředitelka liberecké galerie zahájila výstavou Barokní zátiší v Čechách (1967) svou dlouholetou badatelskou práci na poli evropské barokní malby se zaměřením na zátiší a kabinetní malbu. Kurátorkou výstavy je Zuzana Štěpanovičová. Doprovodný výtvarný ateliér pro děti se samoobslužnými aktivitami připravila Petra Škachová.

Po letech spolu

Podtitul Příroda v obrazárně odkazuje na téměř výhradně naturální náměty

Angermeyerových obrazů . Malíř jich během svého života vytvořil jen několik desítek a dnes jsou rozprášeny v soukromých a veřejných sbírkách u nás i v zahraničí. Angermayer se vyučil u Švýcara Jana Rudolfa Byse, který se v Čechách jako první programově zaměřil na kabinetní tvorbu. Na výstavě je připomenuta jejich spolupráce dvěma plátny z vídeňské Österreichische galerie Belvedere. S výjimkou tříletého pobytu v Oseku strávil Angermeyer celý život v Praze. Udržoval vztahy také s dalšími malíři (např. Johannem Michaelem Bretschneiderem nebo Petrem Brandlem), což dokládají společně vytvořené obrazy, rovněž představené mezi vystavenými díly. Významným objednavatelem Angermeyerových děl byl Felix Sekerka hrabě Vršovec, pro něhož malíř vytvořil celou řadu obrazů . Jednalo se zejména o dodatečné „compagnony“ ke starším dílů m, ale také o samostatné kompozice. Obě polohy jsou na výstavě doloženy. V prvém případě se jedná o společný výtvor Davida II. Tenierse,

Nicolaese Verendaela a Carstiana Luyckxe Před kuchyní, doplněný pozdějším Angermeyerovým pandánem Příprava hostiny. Druhou polohu ilustruje čtveřice Zátiší s mrtvými ptáky. Díky výstavě se podařilo po dlouhé době opět představit pů vodní párové protějšky, oddělené v pozdější době a dochované dnes v rů zných tuzemských i zahraničních sbírkách. Angermeyerova tvorba, inspirovaná nizozemským zátiším, byla založena na podrobném studiu přírody s dů razem na minuciózní detail a brilantní malířskou techniku. Obrazy určené pro pozorování zblízka často využívají efektu trompe ľoeil. Jejich náměty tvoří kromě již zmíněných loveckých trofejí především rozmanité kytice ve vázách, barvité pohledy na přírodní zákoutí nebo ojedinělý vanitární motiv lebky. Díla jsou představena přehledně a v logických celcích – jako párové protějšky, série nebo v případě následovníků a žáků ve větším souboru v náznaku symetrické mozaikové instalace. Výstava je logicky strukturovaná a umožňuje dobrou orientaci návštěvníka. Začíná nalevo od hlavního vstupu a rozvíjí se zhruba po směru hodinových ručiček od životopisného medailonu a umělcových počátků přes angažmá u Felixe hraběte Vršovce a širší představení tematického rejstříku až k Angermeyerovým žáků m a následovníků m Janu Kašparu Hirschelymu, J. G. Beitlerovi a Karlu Kastnerovi. Doplněna je stručnými, výstižnými texty.

Úskalí instalace

Autorem architektonického řešení je Pavel Kolíbal. Výstava je instalována ve velkorysém prostoru bývalé bazénové haly s horním osvětlením. Rozlehlá ústřední část je vymezena čtyřmi masivními hranolovými panely. Příjemný světle zelený odstín tvoří vhodné neutrální pozadí pro nejrozměrnější exponáty. Stěny panelů obracející

se směrem ke vstupů m a ochozů m jsou pojednány v tmavším tónu, kontrastní bílé boky jsou v některých případech využity pro informační texty. Malby drobných formátů jsou instalovány pod ochozy přímo na stěnách. Na pilířích jsou pak doplněny zvětšenými reprodukcemi jak vystavených, tak nedostupných maleb s určením jednotlivých rostlinných a živočišných druhů . Jistým úskalím prostorového řešení je relativně nízký počet exponátů nevelkých rozměrů . Při daném množství děl by patrně bylo vhodnější prostor více rozčlenit s pomocí další paneláže, menším obrázků m pod ochozy by prospělo aspoň odsazení na panely. Střídmá, minimalistická instalace je doplněna jednoduchou grafikou Tomáše Coufala, která vtipně využívá výrazné kontrastní iniciály umělcova jména JAA. Je velká škoda, že decentní, elegantní instalace je přehlušena

ostrou barevností panelů a výraznou typografií výstavy na ochoze, s níž je návštěvník konfrontován poté, co projde přízemím a obrátí se zpět ke vchodu. I přes zmíněné výtky ovšem zů stává mimořádnou zásluhou organizátorů , že dokázali shromáždit díla Johanna Adalberta Angermeyera z domácích veřejných institucí i soukromých kolekcí a doplnit je i o významné zahraniční zápů jčky (kromě již zmíněné Österreichische galerie Belvedere zapů jčila díla také Bayerische Staatsgemäldesammlungen a Staatliche Kunstsammlungen Dresden, Gemäldegalerie Alte Meister). Podařilo se jim představit umělcovu tvorbu v reprezentativní šíři a postihnout její základní charakteristiky. Liberecká výstava tak významně přispívá k poznání jedné z fazet barokní malby v Čechách, a tím představuje

poctu celoživotní práci Hany Seifertové. Zároveň však svým charakterem nabízí návštěvníků m možnost se na chvíli zastavit v hektické době a pokusit se soustředěně vnímat krásu přírodního detailu v Angermeyerových obrazech. V neposlední řadě je pak odrazem ambiciózního výstavního plánu, který mů že úspěšně realizovat i regionální galerie.

Předplatitelé art+antiques mají nárok na snížené vstupné. JOHANN ADALBER T ANGERME YER (1674 –1742): P Ř Í R O D A V O B R A Z Á R N Ě pořadatel: Oblastní galerie Liberec autorka koncepce: Hana Seifertová kurátorka: Zuzana Štěpanovičová termín: 14. 12. 2017–4. 3. 2018 www.ogl.cz

INZERCE

DIPLOMOVÉ PRÁCE NA AKADEMII VÝTVARNÝCH UMĚNÍ V PRAZE 1969–1989

GALERIE VÝTVARNÉHO UMĚNÍ V CHEBU 11. 1.–1. 4. 2018

JOHN AKOMFRAH SHIMON ATTIE JEREMY DELLER & CECILIA BENGOLEA STAN DOUGLAS OMER FAST KAHLIL JOSEPH

DOMESTIC ARENAS 19.1. — — 18.3. 2018 Jeremy Deller and Cecilia Bengolea,

Alšovo nábřeží 12, 110 00 Praha 1 www.galerierudolfinum.cz

Bom Bom’s Dream, 2016. Video Still. Courtesy of the Artists and The Modern Institute/Toby Webster Ltd, Glasgow

Generální partner / General partner

artmix

Centrum současného umění DOX Projektil 33 (do 4. 3.); Daniel Pešta; Luboš Plný (obojí do 12. 3.) Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie Futura Nora Růžičková, Marianna Mlynárčiková; Adrian Kiss; Anders Gronlien; Karíma Al-Mukhtarová (vše do 18. 2.) Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraproject.cz Galerie Gema Jiří Beránek (do 23. 3.) Máchova 27, Praha 2 / www.gemagalerie.cz Galerie hlavního města Prahy Sráč Sam (do 25. 2.); Nová díla ve sbírkách; Vladimír Ambroz (obojí do 29.4.) Collorado-Mansfeldský palác, Městská knihovna, Revoluční 5 / www.ghmp.cz Galerie Havelka Jan Vičar (13. 2.–15. 3.) Martinská 4, Praha 1 / www.galeriehavelka.cz Galerie Kuzebauch Jakub Berdych st. (do 4. 3.) Říčanova 19/753, Praha 6 / www.galeriekuzebauch.com Galerie Millennium Současná česká a slovenská grafika (do 6. 3.) Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie NoD Anna Hulačová, Jana Vojnárová (do 15. 2.); Martina Smutná (27. 2.–23. 3.); Jana Bernartová (obojí 22. 2.–23. 3.) Dlouhá 33 Praha 1 / www.nod.roxy.cz Galerie Rudolfinum Domestic Arenas (do 18. 3.) Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie 1 (MÚ Praha 1) Jiří Macht (do 24. 2.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz Museum Kampa Muž s hořící hřívou, Emil Filla a surrealismus 1931–1939 (do 11. 2.); Jaroslav Vožniak (do 4. 3.); Jitka Svobodová (do 11. 3.) U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz MeetFactory Ten, kdo chodí kolem (28. 2.–2. 4.) Ke Sklárně 3213/15, Praha 5 / www.meetfactory.cz Nová Galerie Troj (do 9. 3.) Balbínova 26, Praha 2 / www.novagalerie.cz

Karlin Studios Dominik Gajarský; Gizela Mickiewicz (obojí do 11. 2.) Prvního pluku 2, Kasárna Karlin, Praha 8 / www.futuraproject.cz/karlin-studios Trafo Galerie Epos 257 (do 28. 2.) Holešovická tržnice, Hala 14 / www.trafacka.cz Uměleckoprůmyslové museum Bydliště: Panelové sídliště (do 20. 5.); Director’s choice (do 25. 3.) 17. listopadu, Praha 1 / www.upm.cz

Galerie výtvarného umění – Retromuseum Příběhy bigbítu v Poohří (1960–2000) (do 18. 3.); Maxim Velčovský (do 25. 3.) Krále Jiřího z Poděbrad 17 / www.gavu.cz

MUO – Muzeum moderního umění České kolektivní domy; Monogramista T.D. (obojí do 18. 2.); Jozef Jankovič (do 11. 3.); Jaromír Funke (do února 2019) Denisova 47 / www.olmuart.cz

Dům Gustava Mahlera Steklík, Heinl (do 17. 2.) Znojemská 4 / www.mahler.cz

OSTRAVA

KLATOVY GKK – U Bílého jednorožce Luděk Filipský (do 18. 3.) Náměstí Míru 149 / www.gkk.cz

Galerie výtvarného umění v Ostravě Abstraction – Création (do 25. 3.) Jurečkova 9 / www.gvuo.cz

PLZEŇ Západočeská galerie – „13“ Čas v umění 19. století (23. 2.–6. 5.) Pražská 13 / www.zpc-galerie.cz

BRATISLAVA

KOLÍN

Danubiana Meulensteen Art Museum Francesca Marti (do 11. 3.) Vodné dielo, Bratislava – Čunovo / www.danubiana.sk

Muzeum Kolín Kolínská výtvarná scéna 1918–1968 (do 6. 5.) Brandlova 27 / www.muzeumkolin.cz

Západočeská galerie – Masné krámy Trauma, tíseň, extáze, prázdnota. Formule patosu 1900–2018 (16. 2.–27. 5.) Pražská 18 / www.zpc-galerie.cz

BRNO

Muzeum Kolín III Mladimír J. Mrkvík (do 11. 2.); Lenka Mazačová (22. 2.–13. 5.) Karlovo náměstí 8 / www.muzeumkolin.cz

Galerie Ladislava Sutnara Ateliér kovu a šperku, 1948 (do 10. 3.) Riegrova 11 / www.fdu.zcu.cz

Dům umění města Brna Karel Otto Hrubý; Tadeáš Kotrba (obojí do 4. 3.) Malinovského náměstí 2 / www.dum-umeni.cz Dům pánů z Kunštátu Marie Štindlová (od 18. 2.) Dominikánská 9 / www.dum-umeni.cz Moravská galerie Paneland; Automat na výstavu (obojí do 18. 3.); Nejkrásnější české knihy roku 2016 (do 30. 3.) Husova 18 / www.moravska-galerie.cz Fait Gallery Jan Merta; Radek Brousil, Peter Puklus; Tatiana Nikulina (vše od 21. 2.–5. 5.) Ve Vaňkovce 2 / www.faitgallery.com Muzeum města Brna Stavba jako Brno (do 11. 2.); Jeden kmen (do 1. 4.); Atol a putující slunce (22. 2.–29. 4.) Špilberk 210/1 / www.spilberk.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Tereza z Davle (do 11. 2.) Hluboká nad Vltavou 144 / www.ajg.cz Alšova Jihočeská galerie – Galerie Mariánská Daniel Hovorka; Sexies! (obojí do 8. 4.) Pražská třída 1 / www.ajg.cz Dům umění Robert V. Novák (9. 1.–11. 2.); Daniel Pitín (20. 2.–18. 3.) Nám. Přemysla Otakara II. 38 / www.ducb.cz

CHEB Galerie výtvarného umění Julius Reichel (do 4. 3.); Diplomové práce na AVU 1969-1989 (do 1. 4.) Krále Jiřího z Poděbrad 16 / www.gavu.cz

LIBEREC Oblastní galerie Liberec Johann Adalbert Angermeyer (1674–1742); Aleš Čermák; F. X. Šalda a výtvarné umění (vše do 4. 3.) Masarykova 723/14 / www.ogl.cz Galerie PROSTOR 228 Vladimír Větrovský (do 28. 2.) Studničná 227 (vchod z Perlové) / www.prostor228.cz

LITOMĚŘICE Severočeská galerie výtvarného umění Krajinomalba 19. st., severní Čechy (do 4. 3.) Michalská 7 / www.galerie-ltm.cz

MĚLNÍK Galerie Ve Věži Štěpánka Jislová (do 11. 3.) 5. května – Pražská brána / www.mekuc.cz

MIKULOV Galerie Závodný Abstraction and space in dialogues, part I (do 10. 3.) Husova 3 / www.galeriezavodny.com

NÁCHOD Galerie výtvarného umění Naše galerie: Putování (do 18. 2.); Antonín Kybal, Otto Eckert; Umění Československa v období 1918–1938 (obojí 3. 3.–22. 4.) Smiřických 272 / www.gvun.cz

OLOMOUC MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Plynutí času (do 29. 4.) Václavské nám. 3 / www.olmuart.cz

Galerie města Plzně Pavel Štýbr (do 25. 3.) Náměstí Republiky 40 / www.galerie-plzen.cz

RAKOVNÍK Rabasova galerie Český dřevák – současná fotografie (do 29. 4.) Vysoká 232 / www.rabasgallery.cz Rabasova galerie – Nová síň pod Vysokou bránou Jednota umělců výtvarných (do 18. 3.) Vysoká 226 / www.rabasgallery.cz Výstavní síň na radnici Libor Jiřinec (15. 2.–25. 3.) Husovo nám. 27 / www.rabasgallery.cz

ROUDNICE NAD LABEM Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem Břetislav Malý (do 11. 2.); Jiří Franta, David Böhm (od 22. 2. do 15. 4.) Očkova 5 / www.galerieroudnice.cz

TEREZÍN Památník Terezín: předsálí kina Muzea ghetta Pocta Felixi Blochovi (do 28. 2.) Komenského 148 / www.pamatnik-terezin.cz Památník Terezín: Malá pevnost (předsálí kina) Transporty z ghetta Terezín do Osvětimi – Březinky na podzim 1944 (do 22. 2.) Principova alej 304 / www.pamatnik-terezin.cz

INZERCE

PRAHA

vizuál

Systém pražské hromadné dopravy V polovině 80. let rostla síť pražské hromadné dopravy nebývalým tempem, rychle stoupal počet autobusových linek, zvyšovala se frekvence všech spojů a budovala třetí dráha metra, trasa B. V této situaci vyhlásil Dopravní podnik záměr sjednotit formu navigačního systému napříč rů znými přepravními prostředky a usnadnit tak orientaci čím dál tím většímu množství cestujících. Byla vypsána soutěž a vyzváni tři návrháři; vedle autora pů vodního vizuálu podzemní dráhy, Jiřího Rathouského, také Milan Míšek a Rostislav Vaněk.

„Zásadní rozdíl mezi mým pojetím a pojetím Rathouského byl ten, že já jsem se snažil, aby systém byl nadnárodní a neutrální, zatímco Jiří Rathouský chtěl vytvořit český systém,“ popsal s odstupem Vaněk hlavní charakteristiku své vítězné práce. Čisté geometrické tvary, globální písmo Helvetica, jasné kontrastní barvy a především touha po výrazové neutralitě, zdů raznění logiky a funkčnosti, to vše učinilo z Vaňkova návrhu emblém domácího grafického modernismu. Zatímco v jiných částech světa se v té době začínala prosazovat hra-

vost, kontextualizace a postmoderna, v ulicích hlavního města měla ještě vládnout idea komunikační standardizace ve svém vrcholném (či pozdním) stádiu. Grafický mechanismus, který měl ambice přepsat podobu metropole se však nakonec nasadil pouze v podzemní dráze a i zde jej postupem času rozdrobily rů zné dílčí zásahy a záplavy reklamního smogu. Představa jednotného stylu pražských stanic, zastávek a nástupišť tak zů stala pouze nenaplněným modernistickým snem. / LUKÁŠ PILKA