art+antiques 3/2018 by Care Comm s.r.o.

březen 2018

99 Kč / 4,70 ¤

Paneláky v UPM a v Moravské galerii 30 / Rozhovor s Vladimírem Ambrozem 44 / Kurátorování hudebních festivalů 10 /

Obsah

editorial /

Olympijský

> Jsem sídlištní typ 4 / dílo měsíce > Sladké nicnedělání 2 / poznámky

Milena Bartlová

Ze skončených olympijských her jsem neviděl skoro nic. Neříkám to proto, že bych byl jakkoli hrdý na svou ignoranci v oblasti sportu. Vidím v ní naopak projev své kulturní omezenosti, protože sport nepochybně je podstatnou součástí současné kultury v širokém slova smyslu. Něco jsem ale přece jen viděl a tím něčím byl, nepřekvapivě, obří slalom Ester Ledecké. Vyskočil na mě z nějaké sociální sítě a přiznávám se, že mi na chvíli učaroval, i když o lyžování vím ještě méně než o kultuře popelnicových polí. Po prokliku na příslušné video jsem chvíli googloval a četl si, jak výkon Ledecké komentovali na BBC, New York Times, na rakouském Standardu, na německém Frankfurter Allgemeine… Několikrát jsem si pustil závěrečnou pasáž záznamu, která zachycuje zprvu nevěřící výraz a zmatení dvaadvacetileté sportovkyně i to, jak se ten postupně mění v úsměv a jásot, s tím jak jí dochází, že se jí povedlo něco, co se jí podle výkonnostních tabulek povést vůbec nemělo. Chci ale věřit, že mé zaujetí bylo jen minimálně ovlivněno skutečností, že je Ester Ledecká součástí „českého národního týmu“. Pokud je mi na olympijských hrách něco cizí, tak je to rovina soupeření mezi národy. Neříkám, že by se mě vůbec nedotýkala. Když se ke mně například donesla informace, že „jsme“ prohráli s „Rusy“, přece jen mě to malinko, asi tak na půl minuty zkazilo náladu. Je to ale skutečnost, která mě štve a ke které se přiznávám jen nerad. Přijde mi divné, že bych měl své politické postoje jakkoli ventilovat přes sport. Vůbec netuším, co si například jednotliví ruští hokejisté myslí o Sýrii nebo Ukrajině, jaký mají názor na postavení homosexuálů v Rusku. Přijde mi divné, že bych jim měl přát neúspěch jen proto, že nemám rád Putina. Doufám, že na sjezdu Ledecké mě okouzlila obecně lidská rovina jejího olympijského dobrodružství, rovina, která mohla stejně tak uhranout redaktora britské BBC, a to, že má český pas mi naopak bylo buřt. Přijde mi obecně škoda, když se olympiáda omezuje na klání mezi národy. Ne, že by se akce musela redukovat na individuální výkony jednotlivých sportovců, představuji si spíš, že by na Olympijských hrách, třeba i vedle týmů národních, mohli soutěžit Pražané s Brňany, kunsthistorici s dráteníky, katolíci se zoroastriány, malíři s programátory... Pepa Ledvina

Markéta Dlábková

6 / zprávy 10 / výstava

> Tečka za paneláky?

Hubert Guzik

21 / aukce 26 / na trhu

> Michael Rittstein 28 / portfolio > Johana Pošová Jiří Ptáček 30 / rozhovor > Vladimír Ambroz Hana Buddeus 44 / téma > Mezi galerií a scénou Pavel Klusák 50 / profil > Jiří David Viktor Čech 52 / profil > Forensic Architecture Jan Skřivánek

Jana Pavlová

56 / staveniště Karolina Jirkalová

> Knih se jen tak nezbavíme 60 / knižní recenze > Dimitrij Prigov Tomáš Pospiszyl 66 / antiques > Domečky pro panenky v UPM Helena Koenigsmarková 68 / k věci > Indiáni v Náprstkově muzeu Kristína Országhová 72 / zahraničí > Tomáš Rafa v Kunsthalle Bratislava Anežka Bartlová 76 / zahraničí > Zeitz Museum Tereza Macháčková 81 / manuál > 2184 Ondřej Chrobák 82 / recenze > Domestic Arenas, Kamil Lhoták Zuzana Jakalová, Tomáš Klička 90 / na východ od raja > Nedá sa povedať nič iné, 58 / design

Pavla Pauknerová

než čo je osobné Jana Németh

92 / tvář knihy

> Catalog Design Progress

Pavla Pauknerová

facebook.com/ Artcasopis

obálka

Aplikace Kiosk Navigator

M O R A V S K É P Ř E D M Ě S T Í V H R A D C I K R Á L O V É , foto: Jan Rasch

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 580, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Pepa Ledvina (pl) / Redaktoři: Anežka Bartlová (ab), Kateřina Černá, Karolina Jirkalová (kj), Tomáš Klička (tkl), Jan Skřivánek (js) / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account Manager: Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Marta Hladíková, 222 352 575, marta.hladikova@ ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Milena Bartlová, Hana Buddeus, Viktor Čech, Markéta Dlábková, Hubert Guzik, Ondřej Chrobák, Zuzana Jakalová, Jana Németh, Pavel Klusák, Tereza Macháčková, Kristina Országhová, Pavla Pauknerová, Jana Pavlová, Tomáš Pospiszyl, Jiří Ptáček / Tisk: Helma Roto, spol. s r. o., U Pekařky 5, 180 00 Praha 8-Libeň / Distribuce: Společnosti PNS, a. s., Kosmas.cz, Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a. s. / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; artcasopis@ambitmedia.cz / Předplatné: Ambit Media, a. s., tel: 222 352 584, predplatne@ ambitmedia.cz, www.centram.cz / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 8. 3. 2018. Příští číslo vyjde začátkem dubna. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

zprávy

Německá muzea k digitalizaci

Mnichov – V polovině února vydala vybraná německá muzea společné prohlášení k problematice prezentace sbírkových fondů v digitálním prostoru. „Signatáři se hlásí k vzdělávacímu poslání paměťových institucí a spojuje je společné přání moci na internetu zpřístupňovat i díla chráněná autorským právem,“ praví se na úvod v dokumentu nadepsaném „Mnichovská nóta“. Obrací se přitom přímo na zákonodárce, aby zjednali nápravu na německé potažmo evropské úrovni. Zatímco pražská Národní galerie před Vánocemi slavnostně oznámila, že na internetu zpřístupňuje prvních sto děl, mnichovské pinakotéky řeší „pokročilejší“ problémy. Jejich internetový katalog uvádí hrdý slogan „18 muzeí, 25 000 uměleckých děl, jedna sbírka“. Nalézt v něm lze například kompletně digitalizovaný fundus staroněmeckého malířství, v případě současnějšího umění ovšem nastává problém.

I u takového jména, jako je Pablo Picasso, na hledajícího sice vyskočí příslušná metadata – název, rozměry, technika ad. –, na místě obrázku se ovšem objeví jen nápis „Vyobrazení není z důvodu reprodukčních práv k dispozici“. V současnosti je dílo chráněno autorským zákonem ještě sedmdesát let po smrti autora, na internet tak budou moci muzea vypustit reprodukce Picassových děl až v roce 2043. Právě k řešení tohoto problému signatáři Mnichovské nóty vyzývají, dokument přitom ale rozhodně nežádá žádný digitální převrat. Vedle významných muzeí a dalších paměťových institucí – kromě mnichovských pinakoték se jedná například o frankfurtský Staedel, Ludwig Museum v Kolíně nad Rýnem, Germanisches Nationalmuseum nebo Kunstsammlung Nordrhein-Westfalen v Düsseldorfu – je pod ním podepsán i německý kolektivní správce autorských práv VG Bild-Kunst,

tedy určitá obdoba české OSA (Ochranný svaz autorský). Nóta také explicitně zdůrazňuje, že signatáři „usilují o spravedlivou rovnováhu mezi zájmy společnosti na přístup k reprodukcím děl chráněných autorským právem a právem autorů a autorek“. Problém pro německá muzea totiž primárně nepředstavují díla, u nichž zastupuje zájmy držitelů autorských práv VG Bild-Kunst, ta mohou být již nyní za jasných finančních podmínek na internetu uveřejněna, ale případy, kdy držitelé členy VG Bild-Kunst členy nejsou. V těch by muzea musela vyjednávat o zakoupení reprodukčních práv případ od případu. Mnichovské pinakotéky tak také podle slov generálního ředitele Bernharda Maaze v některých případech činí, jindy je však takové řešení daleko za hranicemi finančních možností instituce. Maaz tak například pro bavorský rozhlas spočetl, že by reprodukční práva

M N I C H O V Š T Í W A R H O L O V É Z A T Í M S T Á L E B E Z O B R Á Z K Ů, foto: www.sammlung.pinakothek.de

jen na stovku děl Andyho Warhola ze sbírek Muzea Brandhorst stála 300 tisíc eur. Nejde však pouze o tyto přímé finanční náklady, ale i o náklady administrativní spojené s často komplikovaným jednáním. Náprava současného stavu má podle Mnichovské nóty spočívat v tom, že by muzea, archivy a knihovny získaly zvláštní právní postavení, které by jim umožnilo volnou prezentaci fondů v digitálním prostoru. Vzorem by přitom měla být pravidla již dnes platná v oblasti vzdělávání, kde je možné pořizovat bezplatně reprodukce děl pro potřeby výuky. Držitelé autorských práv by ale neměli podle nóty přijít úplně zkrátka. Šíření katalogů by mělo být spojeno s paušální odměnou, již by ovšem nevyplácely jednotlivé instituce, nýbrž spolkové země, popřípadě stát. Z hlediska autorů může být zpřístupňování reprodukcí jejich děl na internetu problematické ještě z dalšího důvodu. Podle judikátu Evropského soudního dvora z roku 2014 v otázce tzv. framingu může dnes každý prolinkovat obsah z jiné webové stránky na svůj vlastní web. Takto pak mohou díla z otevřených katalogů snadno sloužit například k reklamním účelům nebo k politické agitaci. Ředitelka VG Bild-Kunst Anke Schierholz považuje rozhodnutí Evropského soudního dvora za chybné. „To je něco, co neplatí ani v analogovém světě, že mohu nějaký obrázek otisknout v Süddeutsche Zeitung jen proto, že byl už včera ve Frankfurter Allgemeine,“ přiblížila situaci Schierholz pro Bayerischer Rundfunk. Technické prostředky bránící framingu jsou nákladné a nedokonalé, nóta proto vyzývá k nové právní úpravě, která by jej regulovala. / PL

Ve spolupráci s Davidem Cajthamlem.

Galerie Pro arte, Tržiště 13, Vratislavský palác, 118 01 Praha 1, Malá Strana. Otevřeno každé pondělí od 14 do 19 hod., pro jiné termíny tel.: 257 941 660. Vstup zdarma. www.proarte.cz

9. 3. – 30. 4. 2018

výstava

text Hubert Guzik Autor působí na Fakultě architektury ČVUT. Je spoluautorem výstavy Bydlet spolu. České kolektivní domy.

Tečka za paneláky? O výstavách Bydliště: panelové sídliště a Paneland Uměleckohistorická syntéza dějin hromadné bytové výstavby za reálného socialismu je tu. Čekali jsme na ni déle než východní Němci či Poláci. K čemu nám však kánon nejlepších sídlišť může posloužit dnes, čtvrtstoletí po ukončení výstavby paneláků?

„Všudypřítomný beton, s texturou lejna a barvou rozkopnutého hrobu. Ach, celá ta krátkozraká sebranka – Corbusier, Mondrian, Gropius – co zmrzačila svět víc, než kdy zmohla nějaká Luftwaffe!“ Tento snad vůbec nejpřísnější odsudek moderní architektury vyslovil ruský básník, nositel Nobelovy ceny Josif Brodskij v eseji Útěk z Byzantia. (Joseph Brodsky, Less Than One: Selected Essays, New York 1986.) Pár let nato, v únoru 1990, se v podobně nesmlouvavém duchu nesl Projev prezidenta ČSSR Václava Havla k výročí únorového převratu 1948: „Zbořili jsme nebo nechali zchátrat krásná města a vesnice, tento skvělý kulturní odkaz desítek generací. Místo nich jsme pokryli naši vlast jakýmisi králíkárnami, v nichž se nedá žít, ale pouze přespávat nebo dívat na televizní seriály.“ (Václav Havel, Projevy z let 1990–1992. Letní přemítání, Praha 1999.) A skutečně – sídliště byla dlouho považovaná za kolaps architektury, ne-li přímo architektonický zločin. Jevila se jako myšlenkové poblouznění, jehož výsledek by bylo nejlepší zbourat po vzoru amerického sídliště Pruitt Igoe či bezejmenných domů ve smršťujících se městech bývalé NDR. V raných českých 90. letech se o panelácích hovořilo zpravidla jako o vředech na zdravé měšťanské tkáni města. Pokud se o nich hovořilo vůbec. Rostislav Švácha, dnes odborný garant výzkumného projektu Panelová sídliště v České republice jako součást městského životního prostředí realizovaného pod křídly pražského Uměleckoprůmyslového muzea, už v roce 2000 poskytl Petru Volfovi z Reflexu rozhovor s výmluvným názvem Ze sídliště neodejdu. Říkal v něm, že bydlení v pražských Modřanech bere jako součást svého občanského postoje. Zdůrazňoval, že

je nutné vyvíjet úsilí, abychom na sídlištích udrželi různorodou sociální skladbu obyvatel, to paradoxně kladné dědictví minulého režimu. Upozornil i na to, co si už tehdy uvědomovali aspoň někteří architekti – například Josef Pleskot či Ladislav Lábus –, že hranoly paneláků jsou sice abstraktně syrové, sídliště však mohou tvořit přívětivé bydliště „v zeleni“, „v parku“, s dobrou dopravní dostupností a občanskou vybaveností. Trvalo nicméně ještě několik let, než se panelákům dostalo systematičtější uměleckohistorické pozornosti, a to vesměs od příslušníků generace Husákových dětí. V roce 2007 se tématu chopil tým z VŠUP pod vedením Lady Hubatové-Vackové a Cyrila Říhy. Paralelně se sídlištím věnovali absolventi humanitních oborů – Eva Novotná, Martin Strakoš či Lucie Skřivánková. V roce 2011 zlínskou genezi české prefabrikované výstavby rozkryla americká historička Kimberly Elman Zarecor.

Co vidíme

O sídlištích toho už nyní víme vlastně hodně, a dozrál tedy čas syntézy. O tu se dnes pokoušejí dvě výstavy – Bydliště: panelové sídliště: Plány, realizace, bydlení 1945–89 v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu a Paneland: největší československý experiment v Moravské galerii v Brně. Obě se postavily proti setrvačnému stereotypu, který od 90. let začal česká sídliště ztotožňovat s Chánovem a Mojžířem a který ze systémových problémů popřevratové ekonomiky začal obviňovat socialistickou hromadnou bytovou výstavbu. Ani v Praze, ani v Brně tak nenajdeme kuriozity typu celopanelákové vesnice Rovná na Sokolovsku, která sice z hlediska normativů splňovala všechny požadavky na kvalitní obytný prostor, ale neobstála ani v době

P OHLED DO V Ý S TAV Y „PA NEL A ND: NE J VĚ T Š Í ČESKOSLOVENSK Ý E XPER IMENT“ Moravská galerie v Brně, foto: Kamil Till

inzerce

AUKCE UMĚNÍ 14. 3. 2018 od 17:30 Velkopřevorský palác, Více informací na Lázeňská 2, Praha 1 - Malá Strana

www.pictura.cz

aukce

Úspěšný vstup do nové sezóny

Adolf Loos Apartment and Gallery – V neděli 4. února proběhla v Mánesu první z letošních aukcí, kterou připravila společnost Adolf Loos Apartment and Gallery. Vydraženo bylo 113 ze 135 nabídnutých děl, prodejní úspěšnost tedy činila téměř 84 procent. Nad milionovou hranici vystoupalo celkem deset děl, dalších 47 děl se prodalo za více než sto tisíc korun. Celkový obrat aukce včetně provize činil 40,5 milionu korun*. Její součástí byla i dobročinná dražba 13 prací (především) současných umělců pro několik charitativních organizací, která vydělala 200 tisíc korun. Nejdražším dílem se stal obraz Lavandiéres de nuit od Toyen. Olejové tondo z roku 1953 adjustované na dubové desce s proveniencí z francouzské soukromé sbírky startovalo na minimálním podání 4,78 milionu a vystoupalo na konečných 5,45 milionu korun. O více než milion korun tak překonalo svůj předchozí prodej z prosince 2016. Na aukci společnosti Thierry-Lannon & Associés

v Brestu se obraz tehdy prodal za 165 tisíc eur, téměř trojnásobek předaukčního odhadu. Toutéž aukcí prošlo i rozměrné plátno Voda samoty, které loni v listopadu dražila společnost European Arts. Zájem byl i o poválečný obraz Bouře ve Fécamp Josefa Šímy, který jsem představovali v rubrice na trhu v prosinci. Obraz z roku 1953, který je publikovaný ve Šmejkalově monografii pod číslem 287 a který přímo od malíře zakoupila sběratelka Marie Čakrtová, byl dosud součástí její ženevské sbírky. Na aukci vystoupal z vyvolávací ceny 3,57 na 3,87 milionu korun. Jde o druhou nejvyšší cenu za Šímovo dílo z 50. let. Dráž byla prodána jen jedna rozměrná světelná abstrakce z roku 1959 a to již před deseti lety. Z poválečného umění dosáhl na výrazné autorské maximum Jiří John, když za jeho Oblázek z roku 1970, jenž byl vystavován v roce svého vzniku v ženevské Galerii Edwin Engelberts, nabídl jeden ze sběratelů 1,87 milionu korun. Překonal tak původní rekord

z roku 2009 o 440 tisíc korun. Dále aukce nabídla i jeho drobný olej Krystal z poloviny 60. let, který odešel za 230 tisíc korun. Nového autorského rekordu a současně prvního prodeje za více než milion korun se dočkal také Olbram Zoubek. Jeho přes 180 centimetrů vysoká Múza ze druhé poloviny 70. let se prodala za více než trojnásobek vyvolávací ceny. Jediný existující odlitek této bronzové plastiky sběratelé vyhnali ze 714 tisíc až na 2,48 milionu korun. Bylo tak o více než 1,82 milionu korun překonáno autorské maximum sochy Ifigenie z dubna minulého roku. S navýšením ceny byla dražena i další Zoubkova sochy, Malý mezník ze 60. let. Olověná plastika vystoupala na 157 tisíc korun. Za milionové částky byly dále draženy obrazy Václava Radimského, Jindřicha Pruchy, Jana Preislera, Joži Uprky, Františka Muziky a kvaš Františka Kupky. Kvaš Hudba z roku 1930, pocházející ze soukromé pařížské sbírky, který je studií ke stejnojmennému oleji ve

sbírce Centre Georges Pompidou, vystoupala na bezmála 2 miliony korun, což je čtvrtá nejvyšší cena za práci tohoto typu. Z krajinářů milion překročily obrazy Václava Radimského a Jindřicha Pruchy. Radimského Krajina z okolí Giverny z roku 1899 odešla s prvním příhozem za 2,06 milionu, Pruchova výjimečná Zimní krajina z roku 1911, dokladující umělcovo fauvistické období, pak byla vydražena s výrazným nárůstem za 1,04 milionu korun. Zajímavostí byla Alegorie Jana Preislera, vícekrát vystavovaný a publikovaný návrh k nástěnné malbě zámku v Novém Městě nad Metují z let 1912 až 1913. Volutový obraz v dobovém rámu získal nový majitel za 1,51 milionu korun. S nárůsty o 300 a 400 tisíc korun se prodaly obrazy Joži Uprky a Františka Muziky. Uprkův obraz Z pouti u sv. Antonínka z roku 1916 vystoupal na 1,39 milionu. * Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

T O Y E N : L A V A N D I É R E S D E N U I T, 1953, olej na plátně, lepeno na dřevo, průměr 40 cm, rozměry dubové desky 63 × 62 cm, cena: 5 445 000 Kč

J I Ř Í J O H N : O B L Á Z E K , 1970, olej na plátně, 100 × 81 cm, cena: 1 875 500 Kč

J I N D Ř I C H P R U C H A : Z I M N Í K R A J I N A , 1911, olej na lepence, 45,5 × 55 cm, cena: 1 040 600 Kč

aukce

Muzikova poválečná Mohyla I se dostala na cenu 1,33 milionu korun. Jedním z nejdražších děl poválečného umění v této aukci se stala opakovaně dražená malba Zdeňka Sýkory Skvrny z roku 1989. Obraz se podal za vyvolávací cenu 944 tisíc korun. Navýšení autorského maxima znamenala aukce pro Jana Smetanu. Jeho těsně poválečný obraz Motiv z Paříže, formálně spjatý se Skupinou 42, se prodal za 424 tisíc korun, tedy o 40 tisíc dráže než jeho dosud nejdražší dílo. S cenou 424 tisíc se na čtvrté místo v rámci umělcových realizací dostalo Zátiší s lampou Jiřího Balcara z roku 1957. Senzací aukce byl objekt Modrý stůl Yvese Kleina z roku 1963, za který vítězný dražitel nakonec zaplatil 690 tisíc korun. Je to teprve druhé Kleinovo dílo, které se objevilo v domácí aukci. Z konce 60. let pochází první reprezentativní práce Júlia Kollera na českém trhu. Malba Otázniky (Anti-obraz) byla prodána za minimální podání rovné 351 tisícům korunám. S výrazným nárůstem za konečných

605 tisíc korun z aukce odešel také olej Milana Kunce Toskánská krajina z počátku 90. let. Vůbec poprvé se v aukci objevila malba šestatřicetiletého Michala Ožibka, absolventa AVU v ateliéru Zdeňka Berana. Jeho monumentální fotorealistický olej Essence of Escape se prodal za 351 tisíc korun. Vedle soch Olbrama Zoubka aukce nabídla například ještě bronzový návrh pomníku sv. Václava Josefa Václava Myslbeka, který zaznamenal několikanásobné navýšení ceny na konečných 103 tisíc korun, druhou nejvyšší sumu za sochařovu práci. S velmi vysokým nárůstem byla dražena i ikonická plastika motocyklisty Sluneční paprsek Otakara Švece, která vystoupala z 24 až na 340 tisíc korun. Jedním z nejdražších děl umělce na našem trhu se stal také bezejmenný objekt Stana Filka složený z kovových průmyslových součástí, který se prodal za 303 tisíc korun. Plastika z konce 60. let byla k vidění například předloni v GASKu v rámci výstavy věnované slovenskému současnému umění.

Na nové autorské maximum v umění přelomu 19. a 20. století dosáhl Jaroslav Panuška, když se jeho rozměrná malba Vodník prodala za 787 tisíc korun. To je navýšení o více než 100 tisíc korun oproti rekordu z května minulého roku. Aukce nabídla i další jeho dílo s motivem fantaskní bytosti, Upír odchází. S cenou 411 tisíc se obraz dostal na pomyslné sedmé místo mezi umělcovými malbami. Na velmi dobrou cenu, 726 tisíc korun, dosáhlo i Děvče v bílé halence zcela výjimečně draženého Miloše Jiránka. Z umění 19. století aukce nabídla například drobnou malbu Portrét paní Hruškové s dětmi Vojtěcha Hynaise. Nový majitel ji získal za vyvolávací cenu téměř 908 tisíc korun. Ze starého umění se prodal s vysokým nárůstem reliéf s výjevem umučení sv. Tomáše z dílny Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa, který vznikl podle Rubensova obrazu na hlavním oltáři kostela svatého Tomáše na Malé Straně (resp. novější grafiky J. Neeffese, která ho zobrazovala). Provenience z prestižní sbírky Eduarda Šafaříka zřejmě

přispěla k jeho vysoké konečné ceně, 508 tisíc korun. Ze stejné kolekce pocházel i Portrét Gottfrieda Eichlera mladšího od Gabriela Müllera, žáka a spolupracovíka Jana Kupeckého. Prodal se s velkým nárůstem za 375 tisíc korun. Zájem byl i o Zelinářku italského mistra, která odešla s dvojnásobným navýšením za 182 tisíc korun. Z prací na papíře jmenujme pastel Karla Malicha Kosmické písně z poloviny 70. let s konečnou cenou 182 tisíc korun. Zajímavá a tematická kresba Františka Zdeňka Eberla Na dražbě z roku 1930 prodaná za 121 tisíc korun se stala suverénně nejdražší autorovou kresbou na domácím trhu. Netradiční záležitostí byla olejová malba portrétu dívky na porcelánu ve výrazném zlaceném rámu signovaná jménem H. Görner. Ten pracoval pro Královskou porcelánku v Berlíně a zřejmě s její záštitou se účastnil Mezinárodní výstavy v Londýně v roce 1871. Malba byla nabízena s vyvolávací cenou 30 tisíc korun. Dražitelé ji však navýšili až a konečných 79 tisíc korun. / TEREZA KOUCK Á

OLBR AM ZOUBEK: MÚZ A 1977, bronz, výška 182 cm, cena: 2 480 500 Kč

J A R O S L A V P A N U Š K A : V O D N Í K , 1898, olej na plátně, 75 × 105 cm, cena: 786 500 Kč JULIUS KOLLER: O T Á Z N I K Y (A N T I - O B R A Z ), 1969, barva na textilu, 57 × 92,5 cm, cena: 350 900 Kč Y V E S K L E I N : M O D R Ý S T Ů L , 1963, čistý pigment IKB v plexiskle, ocel, sklo, 38 × 125,7 × 101,5 cm, cena: 689 700 Kč

Vlaho BUKOVAC, PANÍ KOPISTOVÁ SE SYNEM, vyvolávací cena 2 500 000 CZK

Aukce výtvarného umění Sobota 17. 3. 2018 / 13.00 hodin Obecní dům Praha

WWW.EUROPEANARTS.CZ European Arts Investments s.r.o., Senovážné náměstí 8, 110 00 Praha 1, ČR, tel./fax: +420-233 342 293, e-mail: info@europeanarts.cz

inzerce

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

V Á C L A V B R O Ž Í K : D Ě T I V L E S E , olej na plátně, dat. 1891, sign. LD, 125 × 165 cm, rám

draženo: 27. května 2018, 12 h místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha vyvolávací cena: 3 000 000 Kč odhadní cena: 5–8 000 000 Kč www.galeriekodl.cz

Dílo vzbudilo zájem veřejnosti i odborníků již během prvního představení v roce 1891 na Jubilejní výstavě v Praze. V té době byl již Václav Brožík na vrcholu tvůrčích sil. Proslavený v Praze i v Paříži coby portrétní mistr, malíř monumentálních, výpravných historických kompozic a vynikající žánrista, předávající uměnímilovnému publiku nejjímavější momenty ze života prostého lidu v Normandii a Bretani. Právě do této skupiny patří i monumentální plátno Děti v lese, které po léta platilo za nezvěstné. Malíř se na bretaňský a normandský venkov opakovaně vracel po celá osmdesátá a devadesátá léta 19. století. Nechával se zde unést nepodbízivou krásou všedního dne i jeho hrdiny, které zobrazoval při práci na poli, během odpočinku, či jen tak usazené v půvabné krajině. Rozměrný obraz líčí malebnou scénu z bukového lesa, v němž se prochází skupina dětí různého věku. Zamyšlená dívenka v popředí, oděná v červené šatečky, modrou zástěrku a výrazný červený čepeček by dle podoby mohla být onou husopaskou, zobrazenou na slavném díle Pasačka hus, které od malíře zakoupil císař František Josef I. Kromě ústřední skupiny spatřujeme v průhledech mezi stromy děti zvědavě nakukující do zástěrky jedné ze sběratelek a osamělou holčičku v půvabném kabátku sbírající lesní květiny. Lesní interiér se umělci podařilo zachytit s jistotou zkušeného krajináře. Dílo bylo opakovaně publikováno a reprodukováno již těsně po svém vzniku a podchyceno v monografické literatuře.

AU K Č N Í T I P – E U R O P E A N A R T S

V Á C L A V R A D I M S K Ý : N A E P T U, olej na plátně, 95 × 137 cm, rámováno, datace – okolo r. 1900, signováno vpravo dole VRadimský

draženo: Aukce výtvarného umění, sobota 17. března 2018, 13 h místo: Obecní dům v Praze

posudek: PhDr. Naděžda Blažíčková-Horová vyvolávací cena: 1 500 000 Kč www.europeanarts.cz

Máme před sebou významné dílo Václava Radimského Na Eptu, které divákovi nabízí pohled do krajiny obce Giverny. Jedná se o Radimského velmi oblíbené téma, jímž je pohled na řeku l’Epte, která je pravým přítokem Seiny. Vidíme zde klikatící se vodní tok, břeh formovaný listnatým stromovím a signifikantními vrbami, jež se zrcadlí v hladině a naznačují pomíjivost zaznamenané chvíle. Barevnost je podzimní, převládající tóny hnědé a stříbrné, doplněné o žlutou a zelenou barvu luk a pastvin. Radimský zde zachytil prchavý moment, proměnu krajiny, kdy na své bárce spočinul uprostřed vodní hladiny a zachycoval ji protknutou slunečními paprsky a doplněnou korunami stromů. Tento mimořádný obraz, datovaný kolem roku 1900, se nikdy neobjevil v aukci a nabízí tak jedinečné doplnění pohledu na již z velké části zmapovanou autorovu tvorbu. Právě takové motivy z Francie reprezentují české stopy na poli směru zvaného impresionismus. Václav Radimský se může směle řadit k umělcům, kteří byli schopni prosadit se v tehdejší konkurenci a pohybovali se ve společnosti nejzvučnějších jmen, jako byl například sám mistr impresionismu Claude Monet.

AUKCNI–GALERIE.CZ

Born Adolf „V galerii“ perokresba na kartonu, 37 × 52 cm, datace 1960

ONLINE AUKCE OBR A ZŮ, UMĚNÍ A STAROŽITNOSTÍ

Štěpánská 633/49, Praha 1 tel.: 222 220 298 e-mail: aukce@aukcni-galerie.cz

Foto: Michael Tomeš

Hadar Galron

I♥MAMMA Režie: Petr Svojtka

Premiéra: 17. března 2018 Inscenace vznikla pod záštitou Velvyslanectví Státu Izrael v České

na trhu

text Jan Skřivánek

Michael Rittstein Jedním ze segmentů českého trhu s uměním, u kterého se dá v nejbližších letech očekávat výrazný růst, je umění 70. a 80. let. Práce autorů narozených v prvním desetiletí po válce se zatím na aukcích prodávají maximálně v řádu statisíců. Málokdo se může pochlubit aukčním rekordem nad hranicí půl milionu korun. Zdeněk Sýkora či Karel Malich na tom před patnácti dvaceti lety byli stejně.

MICHAEL R I T T S TEIN: P O C T A M A R O L D O V I , 1987, olej, asambláž, dráty, dřevo, plátno na sololitu, 149 × 122 cm, vyvolávací cena: 380 000 Kč (+ 20% provize), 1. Art Conuslting 25. 3. 2018

(na protější straně) M I C H A E L R I T T S T E I N : M R K N U T Í , 1984, komb. technika na sololitu, à 109 × 122,5 cm, cena: 540 000 Kč, Dorotheum 10. 3. 2012

Náznaky oživení bylo možné pozorovat již v loňském roce, kdy nových autorských rekordů dosáhli Magdalena Jetelová (*1946), Václav Stratil (*1950), Jan Merta (*1952) či Jiří Kovanda (*1953). Příznačně šlo o práce ze 70. a 80. let. Cenovou hranici milionu korun dosud překonal jen Jan Merta, aukční maxima ostatních jsou výrazně nižší, od 300 tisíc do 700 tisíc korun. Dalším, kdo by svůj aukční rekord mohl již teď v březnu vylepšit, je Michael Rittstein (*1949). Aukční síň 1. Art Consulting bude na své nadcházející aukci dražit jeho důležitý obraz Pocta Maroldovi z roku 1987. Michael Rittstein patří mezi nejvíce obchodované žijící autory. Za posledních deset let aukcemi prošlo přes 620 jeho děl, z nichž nového majitele našla více než třetina. Dohromady za ně sběratelé utratili 15,5 milionu korun. Aukční rekord již šest

let drží diptych Mrknutí z roku 1984, který byl v březnu 2012 v Dorotheu vydražen za 540 tisíc korun. Na druhé příčce figuruje obraz Dominantní tučňák z roku 2007, který byl před čtvrt rokem na aukci European Arts vydražen s výrazným nárůstem za 460 tisíc korun. Tři loni nabízené obrazy z poloviny 70. let se naopak prodaly relativně levně, za částky od 80 tisíc do 140 tisíc korun. Michael Rittstein vystudoval pražskou akademii v letech 1968–74 a záhy po škole se profiloval jako výrazná osobnost nastupující generace. Inspirován životem na pražském Zahradním Městě maluje ve druhé polovině 70. let řadu obrazů, ve kterých se sžíravou ironií a smyslem pro grotesku a absurdno tematizuje život na sídlišti. V centru jeho pozornosti jsou ale vždy hlavně lidé a mezilidské vztahy, jimž panelové sídliště slouží jen jako kulisa. Poměrně hodně vystavuje, včet-

27 ně různých zahraničních prezentací mladého českého umění. V roce 1984 jej Artcentrum, státní podnik pověřený obchodem s uměním směrem do zahraničí, vyslalo na veletrh do Basileje. Výsledkem této cesty bylo navázání kontaktu s galerií Ruchti v Kolíně nad Rýnem a samostatná výstava zde v následujícím roce. Název obrazu Pocta Maroldovi vysvětlil před dvaceti lety v rozhovoru v časopise Reflex sám umělec: „To bylo tak. V dětství na mě udělali velký dojem dva umělci. Marold přes své panoráma, na které jsem se chodil často s babičkou do Stromovky dívat, protože jsem to měl z Letné kousek. Byl to obrovský zážitek. Jednou jsem maloval takový drobnopisný obraz a řekl jsem si, že ho vyvedu trochu ven do prostoru, tak jsem do něj zamontoval žebřík a provazy – jako ten Marold. Přiznal jsem to. Konečně, já jsem takzvanou instalaci cítil vždycky spíš maroldovsky než konceptuálně ... A tím druhým malířem, kterého jsem miloval, byl Zdeněk Burian. Tomu jsem taky namaloval Poctu.“ Jiří Kříž k tomu v Rittsteinově monumentální monografii, která vyšla před deseti lety u příležitosti jeho retrospektivy ve Veletržním paláci a ve které je obraz reprodukován pod číslem 93, doplňuje, že vznikl v reakci na kritiku Milana Knížáka. Ten v samizdatové Revolver Revue publikoval glosu k výstavě třiceti výtvarníků mladší a střední generace, která se konala v létě 1987 v Lidovém domě ve Vysočanech. Díla dvou desítek autorů Knížák stručně a nevybíravě okomentoval. Na adresu Michaela Rittsteina napsal: „Můj přítel, se kterým jsem se náhodou na výstavě potkal, ho připodobnil ke Kurovskému. Aby příměra se známým pražským kýčařem nepřipadala někomu moc krutá, přidám ke Kurovskému ještě Marolda a Buriana.“ Sám Kříž o obraze dodává: „Zdeňka Buriana považuje Rittstein za klasika českého fotorealismu, Luďka Marolda za předchůdce pop-artu. Obraz je skutečně neobyčejně bystrou analýzou jistých domácích realit. Hned z kraje je žebřík, jehož příčle jsou jen neobratně převázány provázky. Jedna z nich je zlomena, a tak jen stěží se po žebříku dá někam vylézt. Zato v pozadí jakési kuchyně má jedlík do čeho se pustit. Zřejmě se chystá hostina: pečená kuřata a jiné dobroty jsou již tady, kam tedy vůbec lézt? Žebřík je zčásti iluzivně malován, zčásti tvořen kusem do obrazu vmontovaného dřeva, téměř jako v Maroldově bitvě u Lipan.“

Dražba obrazu bude startovat na 380 tisících korun bez aukční provize. I prodej pouze za vyvolávací cenu by jej zařadil na třetí příčku v přehledu Rittsteinových nejdražších aukčních prodejů. V této souvislosti se hodí ještě jednou ocitovat samotného malíře, tentokrát z rozhovoru, který poskytl v roce 2008 Lidovým novinám. Na otázku, jak se vlastně stanovuje cena obrazu, odpověděl: „Já si ceny nedělám, cenu obrazů dělají aukce. Když si někdo v ateliéru řekne, že jeho obraz stojí 200 tisíc korun, a jeden za tu cenu dokonce prodá, to ještě vůbec neznamená, že má obrazy v hodnotě 200 tisíc. Obraz má cenu, až když ho prodá ten, co si ho od vás koupil. To je jeho skutečná cena. Všechno ostatní je blábolení.“ Výstavě v pražských Vysočanech a vzniku Pocty Maroldovi časově předcházelo ustavení

volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece v červnu 1987. Sdružení vzniklo v reakci na zformování skupiny Tvrdohlaví a jeho členy se stali povětšinou umělci narození ve 40. letech – Jiří Sopko, Kurt Gebauer, Ivan Ouhel a další. Nejstarším členem byl Jiří Načeradský (*1939), nejmladším Jiří Halík (*1955). V témže roce Rittstein z pověření Artcentra navštívil galerijní veletrh v Chicagu a v rámci československo-francouzské kulturní dohody také Paříž. Jeho kontakty na západní výtvarný svět se zúročily v následujícím roce, kdy byl pozván na mezinárodní přehlídku Aperto ’88, pořádanou v rámci Benátského bienále v prostorách Arsenalu. Aperto, které se konalo v letech 1980 až 1993, bylo v podstatě předchůdcem kurátorských výstav, které dnes představují nejsledovanější část bienále.

rozhovor

text Hana Buddeus Autorka je historička umění. V loňském roce vyšla tiskem její dizertační práce Zobrazení bez reprodukce? Fotografie a performance v českém umění sedmdesátých let 20. století. foto Jiří Thýn

Jak byla možnost a příležitost Rozhovor s Vladimírem Ambrozem Přestože v době přípravy rozhovoru Vladimír Ambroz instaloval výstavu, našel si čas na povídání o uměleckých aktivitách ze 70. let, o fotografické dokumentaci, o neoficiálních výstavách, které organizoval, ale také o fungování brněnské scény a o hospodách, v nichž se scházela jako v tehdejších „hot spotech“.

V loň ském roce vyšla v nakladatelství Big Boss monografie shrnující vaši tvorbu ze 70. let na poli performance, aktuálně probíhá vaše velká výstava v pražském Domě fotografie. Dnes jste úspěšný designér, máte vlastní firmu… Jak se vztahujete ke svým uměleckým aktivitám z mládí? Přiznám se, že jsem na to tak trochu zapomněl. Když Barbora Klímová v roce 2006 dělala projekt Replaced, za který dostala cenu Jindřicha Chalupeckého, byl jsem překvapený, že to někoho zajímá. Asi před čtyřmi lety jsem byl v pražském Uměleckoprůmyslovém museu za Janem Mlčochem, který mi řekl, abych se podíval, co mám doma, a něco donesl. Nejsem perfekcionista jako J. H. Kocman, který má ve věcech dokonalý pořádek, mám děsně zaskládanou pracovnu, ale vrtalo mi to hlavou a našel jsem i negativy, které nikdy nebyly nazvětšovány. Koupil jsem si digitální skener a začal jsem hledat a skenovat. Mlčoch mi řekl, že je to na knížku. Pak se na to podíval Tomáš Pospiszyl a řekl, že ho to zajímá. Přitom když jsem s performancemi v roce 1981 skončil, byl jsem schopný všechno vyhodit. Vůbec nevím, proč jsem si to schoval, asi že jsem takový křeček, který schovává úplně vše, mám doma i dopisy z páté třídy, moje žena se mi směje.

V 70. letech jste studoval architekturu. Zajímal jste se tehdy o výtvarné umění? Otec byl architekt, takže v tom byla i určitá následnost, i když on byl překvapený a ptal se mě, co na architektuře budu dělat. Na brněnské architektuře jsem se nicméně dostal do určité spřízněné skupiny lidí. Nebyli jsme nikomu povinováni, nemuseli jsme nikomu ukazovat, co jsme dělali, nikdo nám za to nic nezaplatil, byli jsme v tomto ohledu neuvěřitelně svobodní. To byla neskutečná výhoda, která je dneska skoro nepředstavitelná. Všichni na tom byli úplně stejně. Systém vlastně donutil lidi vytvořit si nějakou paralelní strukturu, která se potom paradoxně, samozřejmě jenom v určitém rámci, mohla chovat svobodně. Asi od roku 1970 nebo ještě dřív jsem chodil do Klubu přátel výtvarného umění v brněnském Domě umění. Děly se tam hodně zajímavé věci. Vydávali tam třeba limitované série grafik nebo členové dostali možnost získat série singlů, grafické zvukové malby od Milana Grygara. V té době jste také začal pracovat v divadle… Když mi bylo asi jedenadvacet nebo dvaadvacet, začal jsem dělat kulisáka a osvětlovače v Divadle na prováz-

téma

text Pavel Klusák Autor je hudební publicista.

Prožít slavnost O kurátorování hudebních festivalů Říká se, že v novém miléniu už není největším tématem hudby samotná její estetika, ale hlavně distribuce: jak dostat nahrávky a další podoby hudby k publiku, jak odrazit svůj postoj v užití pevných nosičů i virtuálních dat, byznysových i komunitních principů. Akcentu na otázky distribuce lze velmi dobře rozumět, ale i hudba se vyvíjí. Na aktuální jedinečné situace reagují tvůrci a na tvůrce zase reagují organizátoři hudebních akcí. Na festivalech a koncertech se tak objevují nové dramaturgicko-kurátorské taktiky.

Jak víme, hudební a galerijní scéna mohou být spojité nádoby. Využila toho řada současných hudebníků, když jim jejich vyjádření dovolilo proměnit svou formu od živého koncertu k instalaci. Někdy je obsah velmi podobný, což souvisí s érou silné postprodukce, kdy „živé události“ spočívají v předvedení předpřipraveného tvaru. Multimediální déšť dat japonského umělce Ryoji Ikedy vnímalo publikum zprvu jako koncerty synchronizované s velkoplošným videem. Ikeda během nultých let svou pozici racionalizoval a velmi podobné výstupy začal prezentovat jako instalace. Pro posluchače-diváka to znamenalo jen víc svobody: na výstavu mohl jít během několika týdnů trvání, v prostoru strávil tolik času, kolik chtěl, a do celého zvukově-obrazového pole se mohl doslova fyzicky vrhnout (především v projekcích kolmo dolů na rovinu podlahy). Odpadlo dělení na hlediště a jeviště. Moment, kdy se maže hranice mezi aktivním a pasivním prostorem, mezi osobami hrajícími a naslouchajícími, se do prezentace hudby dostává na řadu způsobů. Významný britský publicista, kurátor a hudebník David Toop vytvořil pro Donaufestival (Krems,

Rakousko) scénu, kde v chrámu v jediném neodděleném prostoru spoluexistují hráči a posluchači, někteří účinkující se při produkci přemisťují prostorem, celá produkce trvá několik hodin a není nutné ji sledovat celou. Kurátor a dirigent Ilan Volkov nastudoval pro svůj festival Tectonics Glasgow skladbu Alvina Currana, která začíná společným putováním a při které se sevřené řady orchestrálních hráčů a zpěváků v jednu chvíli rozejdou mezi publikum a prostoupí jej: zvuková a situační perspektiva se v tu chvíli zcela změní. Neguje se tak úplně klasická etiketa koncertu, kterou – mimochodem také v Rakousku – zavedl koncem 19. století ředitel Vídeňské opery Gustav Mahler: přicházet včas, být zcela tiše, s úctou sledovat hierarchicky nejvyššího aktéra – dirigenta (improvizace zásadně neguje roli vedoucího), chovat se stejně uctivě jako při bohoslužbě.

Čas

Někteří autoři dávají skrze neohraničenost a časovou nezvládnutelnost najevo, že koncert je pro ně jen výřezem z dlouhého, věčného plynutí proměn a zvuku světa. Trio Groupshow (s Berlíňanem českého původu

PĚ T HODIN JAKO V Ý Z VA Philip Glass Ensemble uvedl přelomovou Music In 12 Parts (1971–1974) na festivalu Ostravské dny nové hudby, foto: archiv festivalu Ostravské dny nové hudby

profil

text Jana Pavlová Autorka je teoretička architektury, spolupracuje s galerií VI PER.

Když rány vracejí úder Aktivity skupiny Forensic Architecture se pohybují na hranici architektonického výzkumu, lidskoprávní investigace, politiky a soudní praxe. Rozruch vzbudila například jejich prezentace na loňské přehlídce Documenta 14, aktuálně je možné navštívit výstavu Architektura konfliktu v pražské galerii VI PER.

„Architektura je jakýmsi druhem pomalého násilí. Okupace představuje typ prostředí, které bylo vytvořeno za účelem trýznění palestinských komunit ve vesnicích a městech takovým způsobem, aby se pro ně staly neobyvatelnými. Zločin zde tak byl spáchán již na samotném rýsovacím prkně,“ konstatuje v jednom dílu dokumentárního seriálu Rebel Architecture – The Architecture of Violence (Rebelující architektura – Architektura násilí, Al-Jazeera 2015) architekt, spisovatel a aktivista Eyal Weizman. Na snímcích palestinského území Jeruzaléma okupovaného Izraelci vysvětluje, jak klíčovou roli hraje v této konfliktní zóně architektura, která se stává smrtící zbraní. Infrastruktura či prvky v krajině či urbánním prostředí, jako jsou silnice, potrubí kanalizace, stromy, terasy, zdi či obytné domy, zde slouží jako taktické nástroje „architektury okupace“. Ta je navržena tak, aby udržovala separaci a zároveň uplatňovala dohled. „Když náhle propukne nějaký konflikt, pomalé násilí v daném prostředí se okamžitě začne aktivovat pro účely obrany či válečné akce,“ popisuje Weizman klíčové aspekty tohoto nového druhu urbánní války.

Nástroj moci i odporu

FORENSIC ARCHI TEC T URE: ARCHI TEK T UR A KONFL IK T U místo: VI PER Gallery datum: 28. 2.–21. 4. 2018 kurátorky: Irena Lehkoživová, Sarah Nankivell www.vipergallery.cz

Právě Weizman začal v podmínkách izraelsko-palestinského konfliktu poprvé rozvíjet specifickou výzkumnou metodu forenzní architektury, aby skrze ni mohl číst působení geopolitických sil, které ovládají životní prostředí i urbánní krajinu prostřednictvím „diagramů moci“. Na rozdíl od Foucaultova panoptikonu, kde má ovládaný prostor jasnou architektonickou formu, která moc přímo fyzicky demonstruje, forenzní výzkum se snaží zaměřovat právě na ty aspekty distribuce a uplatňování moci v prostoru, které jsou neviditelné, nestabilní, jejichž účinnost spočívá v tom, že tento prostor neustále transformují. Weizman toto permanentní reaktivování sil označuje za anti-panoptikální způsob ovládání prostoru či formu politické plastiky, která v sobě zahrnuje konstrukci

a destrukci jako rovnocenné přístupy utváření moci. Jestliže se praktiky forenzní architektury obvykle ocitají v rukách státního aparátu jakožto válečné zbraně k uplatňování násilí, moci a dohledu, ve Weizmanově pojetí se stávají nástroji společenského odboje. Kontraforenzní architektura, jak tuto pozici nazývá Weizman, se stává prostředkem odporu vůči násilí praktikovanému státem: Poskytuje důkazy, které mnohou být použity při vyšetřování páchaných válečných zločinů, sama architektura tu funguje jako nová investigativní metoda. Je poněkud příznačné, že prvním forenzním architektem byl podle Weizmana válečný zločinec Marc Garlasco, který na jaře roku 2003 ve službách americké armády vyvíjel tento postup pro účely invaze do Iráku. Garlasco byl později zaměstnán organizací pro lidská práva Human Right Watch, pro kterou zprostředkovával zásadní průkazné materiály dokládající násilí páchané v Iráku, Afghánistánu a Libanonu nebo vypracovával výzkumné zprávy o povaze porušování mezinárodního humanitárního práva izraelskou armádou v pásmu Gazy. Případ Marca Garlasca nepoukazuje pouze na paradoxní etické postavení disciplíny forenzní architektury, ale mnohem více na to, že praxe násilí na straně jedné a boje za lidská práva na té druhé se nebezpečně přibližují či dokonce překrývají, když například násilné intervence státních válečných aparátů probíhají ve jménu lidských práv a ve spolupráci s humanitárními organizacemi. Tuto novou formu násilí, která ve jménu logiky menšího zla zabíjí a zachraňuje zároveň, a nutně tak kalkuluje s životem a smrtí, nazývá italský filozof Franco „Bifo“ Berardi nekroekonomií.

Přináležet k fóru Eyal Weizman proto začal usilovat o to, založit forenzní architekturu jako civilní praxi a zároveň akademickou disciplínu. V roce 2011 tak při Centre for Research Architecture

B Ý V A LÝ N Ě M E C K Ý PAV IL ON V TÁBOŘE SMR T I SA JMIŠ TĚ, K TERÝ Z A DRUHÉ S VĚ TOVÉ VÁLK Y SL OUŽ IL JAKO U B I K A C E V Ě Z Ň Ů . Výsledky scanování georadarem a 3D laserem. Obdélníkové modré povrchy představují radarové snímkování podloží. Podzemní výzkum prokázal přítomnost dvou struktur z doby tábora smrti, dnes zničených, a systému odpadních rour (vpravo dole) ze stejného období, jejichž objev umožňuje propojit různé zbytky staveb do uceleného systému. Pavilon je dnes využíván jako dílna automechanika. foto: ScanLAB Projects/Caroline Sturdy Colls/ Forensic Architecture, 2013

na Goldsmiths College v Londýně vznikla nezávislá výzkumná agentura Forensic Architecture (FA), jejímž základním úkolem bylo neustále zpochybňovat již přijaté a zpolitizované forenzní praktiky a podrobovat kritické reflexi aktuální status lidských práv a jejich zákonných rámců. Samotný pojem forenzní pochází z latiny, kde v antickém Římě znamenal „přináležející k fóru“, tedy mnohorozměrnému prostoru politiky, práva a ekonomie. Tato multidisciplinárně založená povaha fóra se však v průběhu modernizace zúžila na právní pole soudních jednání a termín forenzika byl vztahován výhradně k lékařským a vědním oborům jakožto neutrálním, tvrdým a objektivním vědám operujícím v tomto rámci. Snahou Weizmana bylo obnovit forenzní vědu jako angažovanou kritickou disciplínu s potenciálem politické praxe, která by zapojovala různé vědecké, kriminalistické, umělecké, sociální a jiné postupy ve vyšetřování forem státního násilí. Nový diskurz je tak na akademické půdě Forensic Architecture vytvářen v interdisciplinárním týmu architektů, umělců, studentů, aktivistů, vědců, právníků či novinářů a to na základě jejich osobních po-

litických zájmů a přesvědčení. Spolupracují také s bohatou sítí partnerských organizací, výzkumných skupin či jednotlivců, jako je palestinská platforma DAAR (Decolonizing Architecture Art Residency), srbská umělecká skupina Grupa Spomenik či v Londýně usazená společnost ScanLAB zabývající se 3D laserovým scanováním. Společně vyvíjejí nové technologie a nástroje k poskytování důkazů a provádějí pokročilá architektonická a mediální vyšetřování. Vypracované analýzy slouží pro řadu subjektů – mezinárodním prokurátorům, vládním i nevládním lidskoprávním organizacím, občanským spolkům, aktivistickým skupinám, jako jsou Amnesty International, Human Rights Watch, B’tselem, Bureau of Investigative Journalism či Organizace spojených národů.

Nové metody Vůbec první výzkum FA se týkal analýzy stop po leteckých útocích dronů vysílaných americkou armádou na území Palestiny. Analýza odhalila, že přes šedesát procent těchto útoků mířilo přímo na domy civilistů, v nichž pak většina obyvatel zahynula. Změna terčů dronů, které namísto automobilů na silni-

cích míří na domy v obytné zástavbě, se odrazila také na samotné povaze těchto útoku – vyvinutí specifického druhu střel, které snáze pronikají zdmi a střechami. Úmrtí civilistů v takto navržených útocích tak nutně mají architektonický rozměr. Právě útoky dronů jsou jedním z příkladů proměny povahy válečných taktik a zapojování nových technologií, které si žádají specifické výzkumné analýzy. Před vznikem platformy FA zde však neexistovaly žádné organizace, které by je poskytovaly. Neinvazivní archeologie je dalším příkladem specifické technologie, která byla vyvinuta ve spolupráci s forenzní archeoložkou Caroline Sturdy Colls. Tato technologie byla uplatněna například v projektu Living Death Camps týkajícím se koncentračního tábora Sajmiště na předměstí Bělohradu. Koncentrační tábor založený ve struktuře bývalého výstavního veletrhu se po válce stal místem alternativní kultury, ale i domovem sociálně slabších skupin obyvatel, mezi nimiž byli i potomci obětí násilí předešlého státního režimu. V souvislosti s kandidaturou Srbska na členství v EU vyvstal požadavek na adekvátní uctění památky holocaustu. Vy-

staveniště

Libeňský most se nestal památkou

Praha – Ministerstvo kultury v únoru rozhodlo, že pražský Libeňský most z roku 1928 se nestane kulturní památkou. A to nikoli proto, že by si snad jeho architektonická a urbanistická hodnota nezasloužily ochranu, ale z důvodu velmi špatného stavebně-technického stavu. „Ministerstvo dospělo k závěru, že při nezbytné rekonstrukci mostu nemůže zůstat zachována jeho autentická hmotná podstata,“ stojí v rozhodnutí ministerstva. Ministerstvo dále Praze doporučuje, aby jakožto „vyspělá kulturní evropská metropole“ na místě starého mostu postavila jeho věrnou kopii. O zařazení Libeňského mostu inženýra Františka Mencla a architekta Pavla Janáka do seznamu památkově chráněných objektů se jednalo již v roce 2004. Most památkovým řízením ani tehdy neprošel, nicméně ministerstvo konstatovalo, že jde o „netradiční doklad architektury, spojující technické řešení s citlivě vyváženým architektonickým

ztvárněním“ a ocenilo, že „masivnost a proporčnost [stavby] zdůraznil architekt P. Janák použitím výrazných kubistických forem, které nepočítaly s další sochařskou výzdobou“. Podnět k aktuálnímu řízení o památkové ochraně Libeňského mostu podal v roce 2015 Klub Za starou Prahu. Dlouhodobě špatný stav mostní konstrukce (nebyla opravována od roku 1928!) se postupně dostal do kritického bodu a Technická správa komunikací navrhla Libeňský most zbořit a postavit nový. Vedení města tento záměr v roce 2014 schválilo. Po magistrátních volbách na podzim roku 2014 se z Libeňského mostu stává politikum: Pro jeho demolici a výstavbu nového se zasazoval Petr Dolínek (ČSSD), proti se postavila Trojkoalice (Zelení, KDU-ČSL, Starostové a nezávislí) a Piráti. Za zachování Janákovy stavby byla vypsána také petice, kterou iniciovali architekti a historici architektury. V roce 2016 byl rozhodnutím rady města záměr demolice mostu zastaven.

L I B E Ň S K Ý M O S T, S O U Č A S N Ý S T A V, foto: Prof imedia

Záměr vybudovat na místě Libeňského mostu nový velkokapacitní most se v nepravidelných intervalech vrací. Opravy Janákovy stavby vázly už v době normalizace, neboť se počítalo s tím, že v souvislosti s budováním vnitřního okruhu bude nahrazena novým silničním mostem. Stavba vnitřního okruhu však byla po roce 1989 zastavena, později byly plány upraveny (tunel Blanka) a most zůstal stát. V roce 2002 jeho konstrukci citelně poškodila povodeň a developerské návrhy na radikální přestavbu mostu na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 2004 však městská rada odsouhlasila rekonstrukci původního mostu a o pět let později získala TSK i stavební povolení na jeho opravu. Na rekonstrukci však Praha nikdy neuvolnila peníze, TSK zanedbávala údržbu a most dále chátral. Žádných oprav se Libeňský most nedočkal ani poté, co byl v roce 2014 ve stavu „na zboření“. Vzhledem k tomu, že

bylo zahájeno řízení o památkové ochraně, by opravné práce musely probíhat pod dohledem památkářů. A do toho se TSK ani náměstku pro dopravu Dolínkovi příliš nechtělo. V polovině ledna 2018, poté, co se zřítila lávka v Tróji, byl Libeňský most (spolu s několika pěšími lávkami) z bezpečnostních důvodů uzavřen. Do té doby zřejmě nikoho ani nenapadlo, že by nějaký most mohl skutečně spadnout. Praha teď stojí před dalším rozhodnutím: Opravit, nebo zbořit? A pokud zbořit, jaký most postavit? Repliku, jak doporučuje ministerstvo? Rozpracovat návrh TSK z roku 2014? Vypsat architektonickou soutěž? A je to důležité rozhodnutí, především z urbanistického hlediska – Libeňský most je součástí „kaskády“ pražských klenutých mostů z první poloviny 20. století, která je charakteristickou součástí veduty města. Finanční náklady zde nehrají velkou roli, rekonstrukce i nový most by podle odhadů vyšly na zhruba stejné (velké) peníze. / K J

Další probíhající výstavy ve Futuře (do 15/4/2018):

David Helán: Dvoujátrový profesor

Centrum současného umění Futura Vás srdečně zve na výstavu Jiřího Davida

Baptiste Charneux: Facades and Their Beasts

Holečkova 49, Praha 5 Otevřeno: st–ne: 11–18H00 futuraprague.com

Podpořili: Magistrát hl. m. Prahy a Ministerstvo kultury ČR

Fabio Santacroce: If the Poor Stop Reproducing, The Rich Would Create Them Artificially

Kurátor Michal Novotný 27/2 18H00 – 15/4/2018

Blíže noci...

inzerce 41

JOHN AKOMFRAH SHIMON ATTIE JEREMY DELLER & CECILIA BENGOLEA STAN DOUGLAS OMER FAST KAHLIL JOSEPH

DOMESTIC ARENAS 19.1. — — 18.3. 2018 Generální partner / General partner Jeremy Deller and Cecilia Bengolea,

Alšovo nábřeží 12, 110 00 Praha 1 www.galerierudolfinum.cz

Bom Bom’s Dream, 2016. Video Still. Courtesy of the Artists and The Modern Institute/Toby Webster Ltd, Glasgow

Partner výstavy / Exhibition partner

nové knihy

Umění jako princip a zákonitost Tomáš Murár Historik umění Vojtěch Birnbaum (1877–1934) se zasloužil o rehabilitaci baroka, které bylo v 19. století odsuzováno jako nástroj rekatolizace. Baroko pro Birnbauma nebylo jen historickou epochou. Ve svém evolučním myšlení ho chápal jako vrcholnou fázi, kterou musí projít každý styl. Archiv výtvarného umění, 147 stran, 269 Kč

Nový dům Brno / New House Brno 1928 J. Chatrný, D. Černoušková, P. Borský (eds.) Na podzim 1928 se v Brně-Žabovřeskách konala výstava moderního bydlení Nový dům. Šestnáct vystavených domů bylo následně přizpůsobeno běžnému bydlení. Výpravná publikace přibližuje obdobné avantgardní kolonie v Evropě i brněnská specifika. Muzeum města Brna, 303 stran, 880 Kč

připravila Kateřina Černá foto Martin Netočný

Města zdí Anna Beata Háblová Palladium, Flora, Nový Smíchov. Architektka Anna Beata Háblová ve vtipné knize o funkci a historii obchodních center ukazuje, že obchoďák nemusí být nutně zlo. Existují i městotvorná nákupní centra, která dodržují určitá pravidla, jako je potřeba parteru, propojená uliční síť, vhodné měřítko.

Umění a revoluce. Pro Milenu Bartlovou J. Lomová, J. Vybíral (eds.) Katedra teorie a dějin umění na pražské UMPRUM vydala historičce umění Mileně Bartlové k životnímu jubileu sborník, který se podobá kostelnímu zpěvníku. Sedmadvacet příspěvků spojuje téma revoluce. Kromě teoretiků do knihy přispěli i umělci (A. Součková, Z. Baladrán a další).

Dokořán, 256 stran, 298 Kč

UMPRUM, 703 stran, 550 Kč

Epos 257: Kořeny, větve, šlahouny

O Fotki

Tomáš Pospiszyl (ed.) Odchovanec pražské graffiti scény Epos se vrací na místa činu. Po letech zkoumá lokality, kde maloval a kde žijí bezdomovci nebo narkomani. Je v tom hodně romantiky a nostalgie. Katalog k výstavě Kořeny, větve, šlahouny vydala galerie Trafačka, která nyní sídlí v Holešovické tržnici. Trafačka, 160 stran, 500 Kč

Andrej Pešta Romské rodinné album, zachycující padesátá až osmdesátá léta 20. století. Andrej Pešta (1921–2009) byl významný romský aktivista, člen Svazu Cikánů-Romů a redaktor časopisu Románo Ľil. Kdo se o něm chce dozvědět více, může od 22. března v Brně navštívit výstavu Světy Andreje Pešty v Muzeu romské kultury. Muzeum romské kultury, 159 stran, 444 Kč

inzerce

inz_190x119_osvit.indd 1

Klenoty_inzerceA+A_1/2page.indd 1

19.02.18 10:53

2/16/18 4:27 PM

antique news

Kniha hodinek pro krále

Bugatti pro UPM

TEFAF

Paříž – Louvre v půlce února oznámil, že díky crowdfundingové kampani a velkorysému daru společnosti LVMH, se mu podařilo zajistit financování akvizice luxusní knihy hodinek, která byla vytvořena roku 1532 pro krále Františka I. Kniha byla od 18. století ve Velké Británii a muzeum o její koupi jednalo od roku 2015. Jednání se protáhla mimo jiné proto, že britské ministerstvo kultury na knihu uvalilo roční zákaz vývozu, aby poskytlo čas případným domácím zájemcům o její koupi. Žádná z britských institucí se však nepokusila potřebnou částku shromáždit. Londýnský obchod se starožitnými šperky S. J. Phillips, který knihu vlastnil od roku 1942, za ni požadoval 8 milionů liber. Louvre měl výhodu v tom, že víc než polovinu z této částky mu přislíbilo LVMH, vlastník luxusních značek Moët, Hennessy a Louis Vuitton. V půlce loňského října, kdy britské úřady daly zelenou k prodeji knihy do zahraničí, muzeum vyhlásilo crowdfundingovou kampaň s cílem vybrat

Praha – Jednou z loňských akvizic Uměleckoprůmyslového musea byl dva metry vysoký, bohatě zdobený kabinet od Carla Bugattiho. Muzeum jej za 480 tisíc korun zakoupilo v listopadové aukci pražského Dorothea. UPM je jednou z mála českých sbírkových institucí financovaných z veřejných rozpočtů, která poměrně pravidelně nakupuje na aukcích. Před čtyřmi lety takto například, rovněž na aukci Dorothea, zakoupilo knihovnu a několik dalších nábytkových kusů ze souboru, který pro lékaře Čeňka Zemánka z Holic navrhl Otakar Novotný. Milánský designér Carlo Bugatti (1856–1940) je jedním z nejvíce ceněných návrhářů nábytku z doby kolem roku 1900. Působil v Itálii a ve Francii a nábytkové kusy, které se dosud objevily na českém trhu, byly novodobými importy. Rekord drží brněnská společnost Zezula, která před dvěma lety úspěšně vydražila Bugattiho konzolový stůl se zrcadlem za 1,18 milionu korun. Loni byl tento stůl s odhadem 30 tisíc až 35 tisíc eur (bez provize) neúspěšně nabízen na aukci ve Francii. Bugattiho bohatě zdobené nábytkové kusy čerpají inspiraci z umění orientu a severní Afriky a kombinují množství nejrůznějších materiálů. Kabinet, který zakoupilo UPM, je intarzován několika druhy dřev, mosazí, mědí a potažen pergamenem. / JS

Maastricht – Veletrh TEFAF, nejdůležitější akce svého druhu v oblasti obchodu se starožitnostmi a starým uměním, se letos uskuteční ve dnech 10. až 18. března. Zúčastní se jej na 280 vystavovatelů z dvaceti zemí světa. Součástí nabídky jsou v posledních letech i díla moderního a současného umění, těžištěm veletrhu však stále zůstává staré umění, od antiky dále, staré čínské umění i artefakty přírodních národů. Lakonický podtitul veletrhu zní 7000 let dějin umění. Ve výběru nejzajímavějších děl, kterými se jednotliví vystavovatelé chlubí na webu veletrhu, se z českého umění objevuje jen jeden černobílý, ještě realistický kvaš Františka Kupky (Eric Gillis Fine Art, Brusel) a fotografie Františka Drtikola Kaktus z roku 1925 (Galerie Lefebvre, Paříž). Nejzajímavějším „českým“ zástupcem je tak rozměrná krajina od dánského krajináře Pedera Mönsteda, která před rokem prošla aukcí 1. Art Consulting. Obraz byl do aukce původně dán jako dílo neznámého malíře 19. století, až při přípravě katalogu aukční síň odhalila, že nese signaturu Pedera Mönsteda a dataci 1911. Obraz loni v březnu v Praze vystoupal z 102 tisíc na 2,62 milionu korun. „My jsme věděli, že vyvolávací cena je příliš nízká, ale majitel nás přesvědčil, ať ji klidně necháme. Chtěl se obrazu hlavně zbavit. Když pak viděl výsledkovou listinu, tak mi volal, jestli to není překlep,“ komentuje loňský prodej majitel aukční síně Jiří Rybář. V Maastrichtu bude obraz nabízet stockholmská galerie Åmells. Cena zatím nebyla zveřejněna. / JS

během čtyř měsíců milion eur. Na výzvu muzea zareagovalo přes 8800 lidí, kteří dohromady mezi sebou vybrali 1,4 milionu eur. LVMH v reakci na to oznámilo, že svůj příspěvek navýší z 5 na 7,9 milionu eur a dofinancuje tak celou zbývající částku. Kniha má formát 8,5 na 6,5 cm a obsahuje šestnáct celostránkových iluminací, které propojují vlámskou, francouzskou a italskou malířskou tradici. Její vazba je zdobena zlatem, emailem a drahými kameny. Jedná se tak nejen o ukázku iluminátorského, ale i šperkařského umění. Vedle Celliniho slánky ve vídeňském Kunsthistorisches museu jde o jedinou známou šperkařskou práci, která byla vyrobena přímo pro krále Františka I. Kniha je v Louvru k vidění již od loňského podzimu. Jako zápůjčka byla prezentována na výstavě František I. a nizozemské umění, která probíhala od prosince do ledna. Nyní je vystavena v sále věnovaném tomuto panovníkovi v oddělení užitého umění. / JS

KNIHA HODINEK F R A N T I Š K A I ., 1532

C A R L O B U G AT T I : K A B I N E T kolem 1900, různé druhy dřev, mosaz, měď, pergamen, 198 × 83 × 44 cm, cena: 480 000 Kč, Dorotheum 25. 11. 2017

PEDER MORK MONS TED: L E S N Ý K R A J I N A S T IC H O U Ř E K O U, 1911, olej na plátně, 120 × 200 cm, Åmells, Stockholm

zahraničí

text Tereza Macháčková Autorka je historička umění, aktuálně žije v Jihoafrické republice foto Zeitz MOCAA

Symbol sebevědomí Otevření nového muzea současného afrického umění Zeitz MOCAA (Museum of Contemporary Art Africa) v Kapském městě bylo očekáváno s napětím. Projekt, mnohými označovaný jako Tate Modern afrického kontinentu, byl již v době příprav ověnčen superlativy a velký zájem vzbudila také budova muzea, vzniklá konverzí starého sila na břehu Atlantského oceánu. Otázka je, jestli může přispět k prolomení bariér ve stále rozdělené společnosti a stát se muzeem pro všechny.

ZEI T Z MUSEUM OF CON T EMPOR ARY AR T AFR IC A místo: Kapské město www.zeitzmocaa.museum

„Madiba říká ano!“ pronesl Desmond Tutu, nositel Nobelovy ceny míru, když ukončil fiktivní telefonát s Nelsonem Mandelou. Na zářijovém zahajovacím ceremoniálu tak Mandelovým kmenovým jménem posvětil vznik instituce, jejíž ambicí je nechat Afričany téměř čtvrt století po pádu apartheidu odvyprávět svůj příběh z vlastní perspektivy. Otevření muzea symbolicky připadlo na Den dědictví, kdy Jihoafričané oslavují svoji kulturní rozmanitost – Jihoafrická republika je domovem nejen mnoha původních etnických skupin, ale také přibližně pěti milionů imigrantů, kteří sem míří za nejsilnější ekonomikou kontinentu. „Doufáme, že naše muzeum přispěje k vzájemnému porozumění a vytvoření světa, který budeme sdílet všichni společně. Bude symbolem sebevědomí, které jako Afričané cítíme,“ dodal k otevření Mark Coetzee, ředitel a šéfkurátor muzea. Zeitz MOCAA je aktuálně největší nezisková instituce, která sbírá a vystavuje současné umění Afriky a její diaspory. Většina děl není starší deseti let a ve sbírce figurují jak etablovaná jména, tak mladí začínající umělci. Národnostně převažují Jihoafričané, ale muzeum se zavázalo tento nepoměr v budoucnu vyrovnávat. Historie muzea se začala psát v roce 2013, kdy se poprvé setkaly dva nezávislé pracovní týmy. Na jedné straně stál David Green, ředitel přístavního komplexu Victoria & Alfred Waterfront v Kapském Městě spolu s architektem Thomasem Heatherwickem, hledající nové využití budovy opuštěného kukuřičného sila, na druhé straně pak byli bohatý filantrop a bývalý výkonný ředitel sportovní značky Puma, Němec Jochen Zeitz, s jihoafrickým kurátorem Markem Coetzeem, kteří hledali prostory pro vystavení Zeitzovy rozsáhlé sbírky. Na schůzce se zrodil ambiciózní projekt, který vyústil v jednu z nejsledovanějších realizací loňského roku na poli architektury i současného umění. Společnost V&A Waterfront se zavázala na své náklady upravit staré silo pro potřeby muzea, Zeitz pak k zapůjčení sbírky a spolufinancování provozu.

Umění namísto kukuřice Sídlo muzea v bývalém silu se nachází v průmyslovém přístavu z 19. století, dnes rezidenční, obchodní a zábavní oblasti V&A Waterfront s nadále fungující námořní dopravou. Díky své atraktivní poloze a kontinuálnímu rozvoji je dnes přístav vůbec nejlukrativnější čtvrtí Kapského Města i celé Jihoafrické republiky. Byty jsou rozprodány před položením první cihly, v maríně kotví luxusní jachty a do restaurací, za nákupy nebo do mořského akvária sem každoročně zamíří 24 milionů návštěvníků. To je desetkrát více než do jihoafrických turistických stálic Stolové hory a Krugerova národního parku. Od konce 90. let nevyužívané a zanedbané silo jen stěží zapadalo do trendy obrazu nového přístavu. Ředitel V&A Waterfront Green proto v roce 2011 oslovil britského architekta Thomase Heatherwicka ze stejnojmenného londýnského studia a společně debatovali nad možnými náplněmi této architektonicky specifické budovy. Budoucí využití se vyjasnilo v roce 2013 a architekt byl pověřen přestavbou. Pro Heatherwicka, autora snového britského pavilonu na Expo 2010 v Šanghaji nebo redesignu londýnského červeného autobusu, šlo o první práci v Africe a také první zkušenost se stavbou muzea. Vedoucím celého projektu se stal mladý český architekt Štěpán Martinovský z Heatherwickova studia. Betonové silo z roku 1924 bylo přes půl století nejvyšší stavbou subsaharské Afriky a než v Kapském Městě v 70. letech vyrostly první výškové budovy, fungovalo jako pomyslný maják pro lodě proudící do přístavu. Zrna kukuřice z celé jižní Afriky byly skladovány v nižší části budovy tvořené soustavou 42 tubusů, které inspirovaly také logotyp muzea. Kompozici doplňuje téměř 60 metrů vysoká třídicí věž, střídmě dekorovaná lezénovým rastrem. Původní rozložení hmoty Heatherwick zachoval, o to více překvapí nové uspořádání vnitřních prostor v čele s dramaticky pojednaným atriem. Na rozdíl od jiných typů industriálních staveb totiž postrádalo silo jakýkoliv

BUDOVA ZE I T Z MOC A A návrh architektonického studia Thomase Heatherwicka, foto: Zeitz MOCAA CEN T R ÁLNÍ AT R IUM Z E I T Z M O C A A , foto: Zeitz MOCAA

větší prostor vhodný pro výstavní účely. Heatherwick proto přistoupil k radikálnímu řešení, která jsou pro jeho tvorbu typická. Zakrojením do tubusů a odebráním hmoty vzniklo nové centrální atrium s přirozeným světlem. Výřezem kopírujícím tvar digitálně naskenovaného a mnohonásobně zvětšeného kukuřičného zrna Heatherwick narušil striktně geometrickou strukturu sila a zároveň odkázal k historii stavby. Její původní účel je ostatně patrný na každém kroku v ponechaných technických detailech, jako jsou konstrukce ke stáčení zrna nebo venkovní kolejnice, určené pro snadnější přepravu kukuřice. Nově vzniklé prostory navozují až katedrální atmosféru, průhledy

inzerce

ATOL A PUTUJÍCÍ SLUNCE Pavel Navrátil

ZHANG XIAOGANG

v dialogu se Zdeňkem Macháčkem, Miroslavem Šimordou a Bohumírem Matalem Hrad Špilberk 22. 2.–29. 4. 2018 www.spilberk.cz

inzerce_aa_91_119.indd 1

WANG GUANGYI

7.2.—13.5. 2018 THE REUNION OF POETRY AND PHILOSOPHY Galerie hlavního města Prahy Prague City Gallery

Západočeská galerie v Plzni výstavní síň Masné krámy 16/2 — 27/5/2018 www.zpc-galerie.cz

TRAUMA TÍSEŇ EXTÁZE PRÁZDNOTA FORMULE PATOSU 1900–2018

06.02.2018 18:06:50

Dům U Kamenného zvonu The Stone Bell House

ghmp.cz

96. lekce

text Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátorem Moravské galerie v Brně.

Manuál pro milovníky současného umění 2184 Přivítal nás trojhlavý pes. Improvizované osvětlení podzemního labyrintu přetvářelo realitu podle ilustrací z Petiškových Starých řeckých bájí a pověstí. Dveřník rychlým pohybem čtečky vybral od každého z nás domluvený obolos. Bylo to víc, než jsem si mohl reálně dovolit, ale nezvladatelná zvědavost říkala ten večer mé virtuální kapse paní. Zápasy umělců zakázali na začátku minulého století. Dnes se o nich ví především díky bestselleru Turnerova cena, který distribuuje algoritmus společnosti Browndan. V rodině se traduje historka, že jeden ze vzdálených předků se živil jako příležitostný rozhodčí těchto sadistických her. Praprababička z otcovy strany zas byla laureátkou Ceny Věry Jirousové. Stíny minulosti doběhnou dřív nebo později každého. Když poprvé problikla zpráva, že se pod Městem pořádá tajný zápas umělců, nevěnoval jsem tomu žádnou pozornost. Co měsíc se také objevuje zaručená informace, že někdo někde obnovil televizní vysílaní. Kritický

způsob čtení „východních zpráv“ sála moje generace s mateřským mlékem. Žádná augmentovaná realita, pěkně real. Ze stovky přihlášených vyselektovali pětici finalistů. Vyvolení dostali čas, prostředky a prostor v bývalé ilegální kulečníkové herně k vytvoření a vystavení svých kreací. Intergalaktická porota z nich dnes večer vybere vítěze (už při vyslovení tohoto slova cítíte mravenčení v podbřišku). Laureát, abych neopakoval to slovo, údajně získá tříměsíční rekreační azyl na Proximě centauri. Kde a čemu se začít divit dřív. Tomu, že mezi námi stále žije tolik lehkovážných jedinců ochotných vyplaveným adrenalinem riskovat kolaps nebo vážnou poruchu nervové soustavy? Jak a komu se podařilo tak velkou akci zorganizovat, utajit a přitom přilákat tolik lidí ochotných dát polovinu měsíčního nepodmíněného příjmu za takhle zvrhlou podívanou? Tolik známých tváří bych tu nečekal. Rozpačitě pozorujeme jeden druhého. Pro všechny je to poprvé.

Nevíme kam s očima. Pár protřelejších polohlasem sděluje svému okolí tipy na vítěze. Mladík s knírkem, kterého znám od vidění z teleportu, se dokonce nahlas dožaduje vrácení vstupného, že prý tu není dostatečně reprezentativně zastoupena současná malba. Krvavá šmouha na zátěžovém koberci následně vytyčila hranici samostatného kritického úsudku. Mojí tajnou favoritkou je umělkyně vystupující pod nikem Bankrupsy. V budově Vlády ve všech patrech tajně nalepila na dveře toalet schematizované siluety muže a ženy. V doprovodném textu se píše, že tato akce odkazuje k tzv. piktogramům, které v dávné minulosti realizovaly binární segregaci populace. K projekci vítězného třicetiminutového holografogramu pracujícího experimentálně a analyticky s nástroji dokumentárního videa jsem se přes dav neprobojoval. Při čekání na noční teleport jsem cítil, že se někde velmi hluboko v mém nitru probouzí dosud nepoznaná touha, které se do smrti nezbavím. Touha vyniknout.

FINALISTÉ foto: Sdružení kritiků

tipy

3 2

Lázeňská

R.I.P. Supermédia

Malovat a psát

Bolfovy šedé kočky

kdy 8. 3.–22. 4. 2018

kdy 2. 3. – 1. 4. 2018

kdy 28. 2.–2. 4. 2018

kdy 2. 3.–15. 4. 2018

co Alžběta Bačíková: Prohnutá dlažba

co Supernova

co Ten, kdo chodí kolem

co Josef Bolf: All Cats Are Grey

kde Galerie výtvarného umění, Náchod

kde Galerie NTK, Praha

kde MeetFactory, Praha

kde Galerie Vyšehrad, Praha

Alžběta Bačíková, jedna Celých deset let fungoval na z letošních finalistek Ceny JinVysoké škole uměleckoprůmysdřicha Chalupeckého vystavuje lové v Praze Ateliér supermédií. v Náchodě, v bývalém lázeňském Na počátku a po většinu jeho městě, své video Prohnutá dlažexistence byl jeho vedoucím ba. Jedná se o příběh vystavěný Federico Díaz, kterého před na reálných problémech a reáliích, několika lety nahradil David Koovšem připsaných fiktivní osobě řínek, původně Díazův asistent. autorky keramické výzdoby lázní. Supermédia byla iniciována jako Sledování životního příběhu Jar- „laboratoř multidisciplinárního mily B. vytváří paralelu k osudu charakteru“, čemuž odpovídala samotných keramických realizací. i různorodost výstupů studentů Bačíková se ve svých, často víceateliéru. Aktuální výstavou odkanálových instalacích, věnuje kazující na hvězdnou explozi, při společensky palčivým problémům níž enormně vzroste viditelnost, a tématům, jež se dotýkají pozice uzavírá ateliér svoje působení. Na žen nebo sociálně slabých a marvýstavě kurátorované pedagogy ginalizovaných. ateliéru Davidem Kořínkem a Milanem Mikuláštíkem se představí celkem třiatřicet umělců z těch, kteří ateliérem prošli.

Kurátorky Lucie Šmardová a Eva Riebová ve své výstavě stopují toho, kdo chodí kolem, dívá se a zaznamenává drobné detaily každodenního života do obrazů, obrazových románů. Nejde o civilismus, spíše o novou-novou-novou věcnost v současném umění. Mezi vystavenými autory a autorkami (Daniel Balabán, Dana Bartoníčková, Daniela Mikulášková, Pavel Jestřáb, Inge Kosková, Andrea Lédlová, Andi Schmied, Ondřej Vinš, Lenka Vítková) budují kurátorky „mezigenerační most“, který je překlenován texty doprovázejícími jednotlivá díla.

Kurátor Petr Vaňous připravil výstavu, která zaplňuje některá „bílá místa“ tvorby malíře Josefa Bolfa. Jde o díla z různých tvůrčích etap, která se ocitla v soukromých sbírkách ještě předtím, než byla vystavena. „S odstupem – autorským i kurátorským – lze konstatovat, že výstava asi nejvíce reprezentuje určitý bilanční pohled na Bolfovy vlastní ‚dějiny tvůrčí práce‘. Objevují se tu remaky a aktualizace jeho proslulých motivů. Tentýž scénář, ale různě aranžovaný,“ shrnuje Vaňous. Název výstavy odkazuje na skladby skupiny The Cure – jednoho z mnoha Bolfových inspiračních zdrojů. „Proč jsou všechny kočky šedé? Protože všechno, co je poprvé, je neopakovatelné,“ doplňuje kurátor.

1 A L Ž B Ě TA B A Č Í K O VÁ : P R O H N U TÁ D L A Ž B A , 2017, záběr z videa

3 A N D R E A L É D L O VÁ : V E L K É P Ř Í Š E R Y V I , 2016

2 A N D R E A M I K Y S K O VÁ : A L T E R E C H O, 2017, still z videa

4 J O S E F B O L F : T E Č K Y N A K Ů Ž I , 2017

VýchodočeskoKajánek a Pol slovenská moderna kdy 22. 2.–14. 4. 2018

Proměny vnímání času

Stálé expozice jinak kdy 22. 2.–15. 4. 2018

kdy 18. 3.–27. 5. 2018

co Tomáš Kajánek | Jan van der Pol

kdy 23. 2.–9. 5. 2018

co Košická moderna

kde Jiri Svestka Gallery, Praha

co Čas, čas, čas…

co Jiří Franta, David Böhm: Sbírky jinak

kde Výstavní síň „13“, ZČG, Plzeň

kde Galerie moderního umění, Roudnice

kde Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou

Jedno z uměleckých center meziválečného Československa se nacházelo ve východoslovenských Košicích. Ve dvacátých letech minulého století v tomto mnohonárodnostním městě působili vedle Slováků i autoři z Čech, Maďarska nebo Rumunska. Výstava představuje díla malířů, jako byli A. Jaszusch, K. Bauer, G. Schiller nebo F. Foltýn, který přijel na pozvání důležitého iniciátora zdejšího kulturního kvasu, ředitele Státního východoslovenského muzea Josefa Poláka. Stylově ve své tvorbě umělci modifikovali vlivy symbolismu, expresionismu, kubismu, futurismu a konstruktivismu, přičemž tematicky se zaměřovali především na městské prostředí. 5 A N T O N J A S Z U S C H : N I R VÁ N A , 1922, Východoslovenská galerie Košice

Propojit generačně, geograficky i formálně vzdálené autory Tomáše Kajánka (*1989) a Jana van der Pola (*1949) zkouší výstava v galerii Jiřího Švestky. Český umělec Tomáš Kajánek se pohybuje především v médiu fotografie a videoperformance, mezi jeho témata patří rigidní (nejen) společenské struktury a možnosti angažovaného jedince je za pomoci nejnovějších technologií prolomit či změnit. O více než generaci starší holandský malíř Jan van der Pol ve svých dílech „kriticky reflektuje techniku, přírodu a vědu“ a ve svém zájmu o současná témata je Kajánkovi překvapivě blízký. Kromě malby a kresby se věnuje také fotokolážím. 6 P O H L E D D O V Ý S TAV Y T O M Á Š K A J Á N E K / J A N VA N D E R P O L

nad Labem

V průběhu 19. století se radikálně změnilo vnímání času – na jeho počátku ještě převažovalo cyklické pojetí vycházející ze střídání denních i ročních dob i částí liturgického roku, na konci století už nastupuje modernistický lineární čas a víra v pokrok. Jak se tyto proměny odrazily v umění, v jeho námětech i způsobech zobrazování sleduje výstava v plzeňské „13“. Najdeme tu alegorie ročního i denního cyklu, symbolické zobrazování smrti, zachycení proměn člověka během života, ale také jedinečnosti okamžiku. Práce kanonických autorů, jako jsou J. Mánes, A. Chittussi, A. Slavíček, J. Preisler či B. Kubišta, jsou zde doplněny díly méně známých autorů.

Stálé expozice procházejí posledních několik let diskusí o tom, co s nimi. Jak je zatraktivnit a zároveň zachovat návštěvníkům možnost vidět nejlepší díla ze sbírek? Jednou z úspěšných strategií jsou intervence současných umělců přímo do prostor trvalých výstav. Po úspěchu s kombinací hravé kresby přímo na stěny galerie v GAVU Cheb a Moravské galerii v Brně pozvala autorskou dvojici J. Frantu a D. Böhma i roudnická galerie. Umělci, jež proslavila kresba s přesahy do prostoru, zde vstoupí do expozice, jež bude nově rozšířena do celého interiéru barokní zámecké konírny. Tentokrát se navíc chystají vstoupit do sbírky také trojrozměrnými objekty.

7 JAN PREISLER: PŘÍCHOD JAR A, 1911–1912

8 J I Ř Í F R A N TA , D AV I D B Ö H M , pozvánka na výstavu

artmix

Centrum současného umění DOX Luboš Plný (do 19. 3.); Daniel Pešta (do 17. 5.); Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz

Galerie Futura Jiří David; David Helán; Silvio Santacroce; Baptiste Charneux (vše do 15. 4.) Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraproject.cz Galerie Gema Jiří Beránek (do 23. 3.) Máchova 27, Praha 2 / www.gemagalerie.cz Galerie Havelka Jan Vičar (do 15. 3.); Art Prague (od 20. 3.–25. 3.) Martinská 4, Praha 1 / www.galeriehavelka.cz Galerie hlavního města Prahy Vladimír Ambroz (15. 4.); Nová díla ve sbírkách GHMP (29. 4.); Zhang Xiaogang a Wang Guangyi (do 13. 5.) Revoluční 5, Městská knihovna, U Kamenného zvonu / www.ghmp.cz Galerie Kuzebauch Jakub Berdych st. (do 18. 3.); Martin Janecký (od 22. 3. do 8. 5.) Říčanova 19/753, Praha 6 / www.galeriekuzebauch.com Galerie NoD Jana Bernartová (do 23. 3.); Martina Smutná (do 15. 4.) Dlouhá 33 Praha 1 / www.nod.roxy.cz Galerie Rudolfinum Domestic Arenas (do 18. 3.) Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz

MeetFactory Ten, kdo chodí kolem (do 2. 4.) Ke Sklárně 3213/15, Praha 5 / www.meetfactory.cz Nová Galerie Martin Mainer (15. 3.–27. 4.) Balbínova 26, Praha 2 / www.novagalerie.cz

BRATISLAVA

Danubiana Meulensteen Art Museum Francesca Marti (do 11. 3.); Peter Pollág; Xenia Hausner; Igor Piačka (vše 24. 3.–10. 6.) Vodné dielo, Bratislava – Čunovo / www.danubiana.sk

BRNO

Dů m umění města Brna Tomáš Svoboda; Computer graphic Re-visited 2.0 (obojí 20. 3.–22. 4.) Malinovského náměstí 2 / www.dum-umeni.cz Dů m pánů z Kunštátu Daliborem Chatrným (do 8. 4.) Dominikánská 9 / www.dum-umeni.cz Moravská galerie Paneland; Automat na výstavu (obojí do 25. 3.); Nejkrásnější české knihy roku 2016 (do 30. 3.) Husova 18 / www.moravska-galerie.cz Fait Gallery Jan Merta; Radek Brousil, Peter Puklus; Tatiana Nikulina (vše do 5. 5.) Ve Vaňkovce 2 / www.faitgallery.com Muzeum města Brna Jeden kmen (do 1. 4.); Atol a putující slunce (do 29. 4.) Špilberk 210/1 / www.spilberk.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Galerie Vyšehrad Josef Bolf (do 15. 4.) V pevnosti 159/5b, Praha 2 / www.praha-vysehrad.cz

Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Košická moderna (18. 3.–27. 5.) Hluboká nad Vltavou 144 / www.ajg.cz

Galerie 1 (MÚ Praha 1) fotokroužek M. Antůškové (7. 3.–31. 3.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz

Alšova Jihočeská galerie – Galerie Mariánská Písek do hodin, dragoun, kubička, rožánek (obojí do 8. 4.); Sexies! Pražská třída 1 / www.ajg.cz

Karlin Studios Jan Martinec; Zsofia Keresztes (obojí do 15. 4.) Prvního pluku 2, Kasárna Karlín, Praha 8 / www.futuraproject.cz/karlin-studios Trafo Galerie Kolektiv autorů: Osm (od 9. 3. do 29. 4.) Holešovická tržnice, Břevnovská ulice, Hala 14 / www.trafacka.cz Museum Kampa Jitka Svobodová; Jaroslav Vožniak (obojí do 11. 3.); Pravoslav Sovak (do 27. 5.); Jan Zrzavý (24. 3.–27. 5.); Vladimír Škoda (20. 3.–3. 6.) U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz

Dů m umění Daniel Pitín (do 18. 3.); Heinrich Dunst (27. 3.–27. 4.) Nám. Přemysla Otakara II. 38 / www.ducb.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění Diplomové práce na AVU v Praze 1969-1989 (do 1. 4.) Krále Jiřího z Poděbrad 16 / www.gavu.cz

Galerie výtvarného umění – Retromuseum Příběhy bigbítu v Poohří (1960–2000) (do 18. 3.); Maxim Velčovský (do 25. 3.) Krále Jiřího z Poděbrad 17 / www.gavu.cz

CHRUDIM

PLZEŇ

Výstavní síň Chrudim Jan Vytiska (do 22. 4.) Nábřeží Karla Čapka 6 / www.vystavnisinchrudim.cz

Západočeská galerie – „13“ Čas, čas, čas… v umění 19. st. (do 9. 5.) Pražská 13 / www.zpc-galerie.cz

JIHLAVA

Západočeská galerie – Masné krámy Formule patosu 1900–2018 (do 27. 5.) Pražská 18 / www.zpc-galerie.cz

Dů m Gustava Mahlera Štěpán Málek (do 29. 4.) Znojemská 4 / www.mahler.cz

KLATOVY

GKK – U Bílého jednorožce Luděk Filipský (do 18. 3.); Zbyšek Sion (24. 3.–3. 6.) Náměstí Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz

KOLÍN

Muzeum Kolín Petra Hollerová (do 6. 5.) Brandlova 27 / www.muzeumkolin.cz Muzeum Kolín III Lenka Mazačová (do 13. 5.) Karlovo náměstí 8 / www. muzeumkolin.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec Midasův dotyk; Třicetiletá válka 1618–1648 v grafice (obojí do 29. 4.) Masarykova 14 / www.ogl.cz Galerie PROSTOR 228 Karel Štědrý (do 30. 4.) Studničná 227 (vchod z Perlové) / www.prostor228.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění Svatopluk Klimeš (23. 3.–13. 5.) Michalská 7 / www.galerie-ltm.cz

MĚLNÍK

Galerie Ve Věži Štěpánka Jislová (do 11. 3.); Lucie Lomová (do 13. 5.) května – Pražská brána / www.mekuc.cz

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Antonín Kybal, Otto Eckert; Umění Československa v období let 1918–1938 ( obojí do 22. 4.) Smiřických 272 / www.gvun.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Plynutí času – Časová shoda (do 29. 4.) Václavské nám. 3 / www.olmuart.cz MUO – Muzeum moderního umění Jozef Jankovič (do 11. 3.); Miloslav Holý (do 10. 6.); Jaromír Funke (do února 2019) Denisova 47 / www.olmuart.cz

Galerie Ladislava Sutnara 1948 (do 10. 4.) Riegrova 11 / www.fdu.zcu.cz Galerie města Plzně Pavel Štýbr (do 25. 3.) Náměstí Republiky 40 / www.galerie-plzen.cz

RAKOVNÍK

Rabasova galerie Český dřevák (do 29. 4.) Vysoká 232 / www.rabasgallery.cz Rabasova galerie – Nová síň pod Vysokou bránou Jednota umělců výtvarných (do 18. 3.); Petr Šmaha (22. 3.–6. 5.) Vysoká 226 / www.rabasgallery.cz Výstavní síň na radnici Libor Jiřinec (do 25. 3.) Husovo nám. 27, Rakovník / www.rabasgallery.cz

ROUDNICE NAD LABEM

Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem Jiří Franta, David Böhm; Břetislav Malý (obojí do 15. 4.) Očkova 5 / www.galerieroudnice.cz

TEREZÍN

Památník Terezín: předsálí kina Muzea ghetta Alfred Kantor (do 29. 5.) Komenského 148 / www.pamatnik-terezin.cz Památník Terezín: Malá pevnost (předsálí kina) Transporty Židů z ghetta Terezín do Osvětimi-Březinky (do 22. 4.) Principova alej 304 / www.pamatnik-terezin.cz

ÚSTÍ NAD LABEM

Dů m umění Ústí nad Labem Iluze designu (do 17. 3.); Mona Vatamanu, Florin Tudor (29. 3.–19. 5.) Klíšská 129a / www.duul.cz

SLOVENSKO

Galerie NOVA Tibor Uhrín: Forma Spríjemňuje funkciu (do 31. 3.) Baštová 2, Bratislava / www.galeria-nova.sk

OSTRAVA

Galerie výtvarného umění v Ostravě Abstraction–Création (do 25. 3.) Jurečkova 9 / www.gvuo.cz

INZERCE

PRAHA

inzerce

hunt kastner Arratia Beer

hostí

v rámci projektu Berlínský model

Něco něčím / Daliborem Chatrným By Virtue of / Dalibor Chatrný

Holly Hendry Pablo Ragado Anna Virnich

7. února – 8. dubna 2018 7 February – 8 April 2018

17. 3.–5. 5. 2018

Dům pánů z Kunštátu The House of the Lords of Kunštát Dominikánská 9, Brno www.dum-umeni.cz Otevřeno út–ne 10–18 h Open Tue—Sun 10 am—6 pm

HUNT KASTNER huntkastner.com

Geometria rare anima est

Štěpán Málek

7. 3. – 29. 4. 2018

Bořivojova 85, 130 00, Prague 3, Czech Republic

Dům Gustava Mahlera Znojemská 4, Jihlava březen: út–so | duben: út–ne | 10–12, 13–18

www.mahler.cz facebook.com/mahler.jihlava

tvář knihy

Catalog Design Progress Catalog Design Progress z roku 1950 je jednou z pozoruhodných publikací, které grafický designér a průmyslový výtvarník Ladislav Sutnar (1897–1976) publikoval ve spolupráci s dánským architektem a teoretikem Knudem Lönbergem-Holmem během svého působení v pozici uměleckého ředitele

americké společnosti Sweet’s Catalog Service. Text navazuje na dřívější práci Catalog Design z roku 1944 a podrobněji systematizuje postupy, jejichž prostřednictvím lze rozvíjet grafický standard firemních katalogů. Nosným konceptem je zde „cílený vizuální tok“ hierarchicky uspořádaných

informací, jenž je plánován s ohledem na zákonitosti optiky a psychologie tak, aby zrychlil pochopení obsahu vizuálně a prostorově reprezentovaných konceptů, jejich vzájemných vztahů a následností, aby vedl oko kýženým směrem a aby udržel jeho pozornost. / PAVLA PAUKNEROVÁ

PRAŽSKÉ JARO 12. 5. – 3. 6. 2018 73. mezinárodní hudební festival

QUATUOR AROD PÁ / 18. 5. 2018 – 20.00 Rudolfinum Haydn, Weber, Zemlinsk

ROYAL CONCERTGEBOUW ORCHESTRA ÚT / 15. 5. 2018 – 20.00 Obecní dům

TŘI PŘÍBEHY LÁSKY ÚT / 29. 5. 2018 – 20.00 Obecní dům Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK Andrej Borejko – dirigent Jana Hrochová – mezzosoprán Čajkovskij / Stravinskij / Novák

Daniele Gatti – dirigent Daniil Trifonov – klavír Weber / Prokofjev / Mahler

JANÁČKOVA FILHARMONIE OSTRAVA SO / 2. 6. 2018 – 20.00 Obecní dům Heiko Mathias Förster – dirigent Lucie Silkenová, Martin Kasík, Norbert Lichý Martinů / Slavický / Suk

www.festival.cz Za finanční podpory

Partneři festivalu

Generální mediální partner

Hlavní mediální partner

Mediální partner