art+antiques 4/2018 by Care Comm s.r.o.

duben 2018

99 Kč / 4,70 ¤

Maria Lassnig v Národní galerii 32 / Rozhovor s Alexandrou Kusou 44 / Počítačové hry a umění 12 /

100

burda auction aukční dům

9.300.000 Kč

www.burda-auction.com

Nejvzácnější československá známka prodána za rekordní cenu v Obecním domě 11. března 2018.

Burda Auction s.r.o., Praha 6, Dejvická 306/9

Obsah

editorial /

Týden umění

> Nesnesitelná lehkost repliky 5 / dílo měsíce > Jiří Kolář: Babyluna 3 / poznámky

Milena Bartlová

O Týdnu umění jsem na stránkách art+antiques psal vícekrát, vždy však šlo o Vienna Art Week, který naši jižní sousedé pořádají pravidelně již od roku 2005. „Pod heslem ‚udělejte si čas na umění‘ se ve Vídni v půlce listopadu uskutečnil již popáté tzv. Týden umění, Vienna Art Week. Volný cyklus přednášek, návštěv ateliérů, komentovaných prohlídek a nejrůznějších dalších akcí tak či onak souvisejících s uměním. Zatímco aktuální vídeňský výstavní hit – školometsky pojatá přehlídka impresionistů v Albertině – mě nechává chladným, Týden umění Vídeňákům upřímně závidím. Jde o relativně skromnou akci, která nestojí na slavných jménech a bombastické reklamě, ale především na chuti něco společně podnikat a schopnosti dohodnout se,“ psal jsem v lednu 2010. Z tohoto závistivého pokukování po Vídni se nakonec zrodil záměr uspořádat obdobnou akci také v Praze. První pražský Týden umění, organizovaný naším časopisem, se uskuteční ve dnech 23.–29. dubna a účastní se jej na čtyři desítky výtvarných institucí, od muzeí umění přes výstavní síně až po aukční síně a komerční galerie. Do jediného týdne tak bude koncentrováno kolem stovky doprovodných programů, zaměřených na vše možné od starých mistrů a fungování sbírkotvorných institucí po performance nebo filmové projekce současných autorů. Festivalovou atmosféru, kdy si člověk musí vybírat ze dvou či více atraktivních programů probíhajících současně, ještě umocní skutečnost, že se ve stejném týdnu konají tři další příbuzné akce. V čtvrtek 26. dubna večer bude na Praze 7 probíhat již osmý ročník Máme otevřeno, v sobotu 28. dubna se koná pátý ročník festivalu Open Square a ve dnech 27.–29. dubna se uskuteční také druhý pražský Gallery Weekend. Jakkoliv jde pro nás i pro všechny zúčastněné o krok do neznámá, zástupci oslovených institucí reagovali vesměs velice vstřícně a s pochopením, za což jim upřímně děkuji. Je pravda, že ve srovnání například s divadelníky je zdejší výtvarná scéna velice roztříštěná, chuť spolupracovat zde však zjevně existuje. Rád bych poděkoval také našim partnerům v čele s PPF Art a aukční síní Dorotheum, kteří neváhali akci sponzorsky podpořit hned v jejím prvním ročníku. Doufám, že vás program Týdne umění zaujme (přehled všech chystaných akcí je k dispozici na www.tydenumeni.cz) a že se náš festival do budoucna stane pravidelnou a očekávanou akcí v jarní kulturní nabídce Prahy. Výtvarné umění si zaslouží, abychom si na něj udělali čas!

Tomáš Pospiszyl

8 / zprávy 12 / výstava

> Maria Lassnig v Národní galerii

Marek Pokorný

19 / aukce 28 / na trhu

> Naši Vlámové 30 / portfolio > Alžběta Bačíková Anna Remešová 32 / rozhovor > Alexandra Kusá Tomáš Klička 44 / téma > Počítačové hry a umění Václav Janoščík 52 / k věci > Formule patosu v Plzni Jan Skřivánek

Tereza Hadravová

56 / staveniště Karolina Jirkalová

58 / architektura

> Bytový dů m na Žižkově

Karolina Jirkalová

62 / design

> Jablonec ’68

Klára Peloušková

65 / nové knihy Kateřina Černá

> Blind Faith v Mnichově 74 / zahraničí > The Other Transatlantic Jan Wollner 83 / manuál > Receptář artsy nápadů Ondřej Chrobák 84 / recenze > Berlínský model, Zhang a Wang,

70 / zahraničí

David Kořínek

Supermédia, Jakub Jansa

Michal Novotný, Johana Lomová, Anežka Bartlová, Martin Vrba

> Nie je nám to jedno 96 / tvář knihy > Armin Hofmann 94 / na východ

Jana Németh

Pavla Pauknerová

Jan Skřivánek

obálka

facebook.com/ Artcasopis

M A R I A L A S S N I G : D Á M A S M O Z K E M, 1990, olej na plátně, 125 × 100 cm, © Maria Lassnig Foundation

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 580, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Pepa Ledvina (pl) / Redaktoři: Anežka Bartlová (ab), Kateřina Černá, Karolina Jirkalová (kj), Tomáš Klička (tkl), Jan Skřivánek (js) / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account Manager: Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Marta Hladíková, 222 352 575, marta.hladikova@ ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Na přípravě čísla a webu se podíleli: Milena Bartlová, Tereza Hadravová, Ondřej Chrobák, Václav Janoščík, Johana Lomová, Jana Németh, Michal Novotný, Pavla Pauknerová, Klára Peloušková, Marek Pokorný, Tomáš Pospiszyl, Anna Remešová, David Kořínek, Martin Vrba, Jan Wollner / Tisk: Helma Roto, spol. s r. o., U Pekařky 5, 180 00 Praha 8-Libeň / Distribuce: Postservis Praha, PNS, a. s., Kosmas.cz, Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a. s. / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; artcasopis@ambitmedia.cz / Předplatné: Ambit Media, a. s., tel: 222 352 584, predplatne@ambitmedia.cz, www.centram.cz / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 11. 4. 2018. Příští číslo vyjde začátkem května. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

zprávy

Návštěvnost zahraničních výstav

Časopis Art Newspaper na konci března zveřejnil přehled návštěvnosti výstav ve světových muzeích umění. V absolutních číslech si nejlépe vedl výběr „ikon moderního umění” pocházející ze sbírky Sergeje Ščukina – do pařížské Fondation Louis Vuitton na něj v prů běhu pěti měsíců zavítalo více než 1,2 milionu lidí (denně 8 926). Nejvyšší prů měrné denní návštěvnosti ovšem dosáhlo Tokijské národní muzeum s výstavou mistra japonského sochařství Unkeiho (11 268, celkem 600 tisíc). Na třetím místě se v denní návštěvnosti umístilo znovu Tokio, tentokráte Tokijské národní centrum umění, s prezentací cyklu Slovanská epopej od česko-francouzského malíře a dekoratéra Alfonse Muchy (8 505 denně). Art Newspaper vedle první dvacítky zveřejnil i pořadí v rámci několika kategorií. Segmentu „Asie“ vévodí zmíněný Unkei, prezentovaný ovšem na domácí pů dě, na druhém místě se s velkým odstupem umístila výstava

v Metropolitním muzeu v New Yorku věnovaná umění doby dynastií Čchin a Chan (3 415 denně). Tokio dominuje i disciplíně “staří mistři”, kde obsadilo hned první tři místa. Vů bec nejlépe si přitom vedla výstava Bruegelova Babylónská věž v Tokijském metropolitním muzeu, která lákala i na zvětšeninu titulního díla (5 813 denně) – davy návštěvníků tak mohly věnovat pozornost i jednotlivým figurám jeho bohaté stafáže. Na čtvrtém místě se umístil pařížský Louvre a to s výstavou Vermeer a mistři žánrového malířství (4 260 denně). Žádoucí moment překvapení do zkostnatělého staromistrovského kánonu vnáší dvojice méně známých jmen. Pozdně gotický menší mistr Giovanni dal Ponte se na pátém místě ocitl zřejmě i proto, že se jeho výstava konala ve florentské Akademii, tedy místě, kam podstatná část návštěvníků Florencie tak jako tak zavítá (3 443 denně), sympatické je šesté místo pro mexického barokního malíře Cristóbalda de Villal-

M O D E R N I S T I C K É I K O N Y Z E Š Č U K I N O V Y S B Í R K Y T Á H LY, foto: Fondation Louis Vuitton

pando v Metropolitním muzeu v New Yorku (3 088 denně). Těžko uchopitelnou směsici výstavních projektů skýtá kategorie „současné umění“. První místo pro Painter’s Painters v Saatchi Gallery v Londýně dokládá, že negativní kritika nemusí pro návštěvnost mnoho znamenat (7 509 denně), zohlednit je ovšem třeba i skutečnost, že šlo o akci s volným vstupem. Místo druhé obsadila japonská hvězda Yayoi Kusama v Tokijském národním centru umění (6 714). Retrospektiva žijícího klasika Davida Hockneyho si vedla lépe v Paříži v Centre Pompidou nežli na domácí pů dě v Tate Britain (5 788 versus 4 346). Zřejmě nejsoučasnějšího autora představuje v této kategorii Pierre Huyghe v Guggenheimově muzeu v Bilbau (desáté místo, 4 344). Za zmíněnou Ščukinovou sbírkou se v kategorii „postimpresionismus a moderna” umístila zdarma přístupná putovní výstava Piet Mondrian a De Stijl v Centro Cultural Banco de Bar-

sil v Rio de Janeiro (6 687). Na pátém místě tu figuruje retrospektiva Roberta Rauschenberga v MoMA (5 500), která v umělcově domovském New Yorku zaznamenala podstatně větší úspěch nežli o rok dříve v Tate Modern v Londýně (1 456). Devatenáctému století vévodí zmíněná tokijská zastávka Slovanské epopeje v rámci jejího asijského turné, jinak je kategorie pozoruhodná i tím, jak moc odráží petrifikovaný obraz Francie coby jediného tehdejšího centra umění. V první desítce se neobjevuje jediné jméno, které by nebylo s Francií podstatně svázáno. Z plejády velkých jmen vystupuje tematicky zaměřený výstavní projekt Mystical Symbolism: The Salon de la Rose+Croix in Paris, 1892–1897 v newyorském Guggenheimu (3 049). Je ale třeba poznamenat, že kategorie, s nimiž Art Newspaper pracuje, mají často omezenou vypovídací hodnotu. To, že je jednoznačně určuje evropská perspektiva, není apriori nelegitimní, v některých případech toto hledisko postrádá smysl. Například Unkei představoval pro své tokijské publikum daleko spíše největšího ze „starých mistrů” a rozhodně ne „asiatikum”. V kategorii starověkého umění (antiquities) zas například chybí zmíněná výstava umění dynastií Čchin a Chan, přestože by sem historicky zapadala, a obsadila by tu také s přehledem první pozici. Místo ní zde však figuruje výstava ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu věnovaná bulharské archeologické lokalitě Ada Tepe, kde v době bronzové fungoval nejstarší zlatý důl na území Evropy a odkud pochází řada nálezů mimořádného historického a uměleckého významu (denně 2 241). / PL

MIMOŘÁDNÁ AUKCE ZE ZAHRANIČNÍCH A DOMÁCÍCH SBÍREK 1. ART CONSULTING BRNO – PRAHA

TOPIČŮV SALON

Praha 1, Národní třída 9 NEDĚLE

29. 4. 2018

v 13.30 hod.

PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA 20. 4. – 29. 4. 2018 DENNĚ, VČETNĚ VÍKENDU I SVÁTKŮ OD 10:00 DO 18:00 HOD. WWW.ACB.CZ

Sutnar Ladislav – Venuše

EMAIL: PRAHA@ACB.CZ, BRNO@ACB.CZ TEL.: 603 424 913, 224 232 500, 542 214 789

výstava

text Marek Pokorný Autor je umělecký ředitel galerie PLATO.

Autoportrét s umělkyní Maria Lassnig v Národní galerii Tvorba malířky Marie Lassnig (1919–2014) se v posledních letech těší v kontextu světa současného umění zasloužené pozornosti. Nyní ji má možnost vidět i domácí publikum. Retrospektiva ve Veletržním paláci pokrývá umělkyninu celou, více jak sedmdesát let trvající aktivní kariéru. Doplněna je prezentací kompletního souboru krátkých filmů, jež Lassnig začala vytvářet během svého newyorského období.

Dříve než jsem pocítil specifickou váhu malířského a filmového díla Marie Lassnig, zaregistroval jsem tuto umělkyni jako jednu z účinkujících ve fascinujícím snímku Back to Fucking Cambridge natočeném Otto Muehlem a Teresou Schulmeisterovou (Panoutsopoulos) v roce 1987. Leitmotivem hodinové frašky je rekapitulace milostného trojúhelníku mezi hudebním skladatelem Arnoldem Schönbergem, jeho ženou Mathilde a malířem Richardem Gerstlem, který končí sebevraždou psychicky labilního milence. Ve filmu natočeném v legendární Muehlově komuně vystupuje v rolích Ludwiga Wittgensteina, Antona Weberna, Lou Andreas Salome, Egona Schieleho a dalších řada osobností rakouské a německé umělecké scény 60. až 80. let 20. století (například Nam June Paik, George Dokoupil, Rudi Fuchs). Umělci s velkým zápalem karikují své předchůdce, ale ani ne tak proto, že by si to zasloužili, jako spíše kvůli tomu, jak se kdysi odmítaní a nepohodlní avantgardní tvůrci stali obětí oficiální kulturní politiky a turistického průmyslu. Na základě tradovaných i vymyšlených historek ze života „zakladatelů“ film brutálně znevažuje falešnou vznešenost, kterou někdejšímu vysilujícímu zápasu o svobodu vždy připisuje kánon coby prostře-

dek kooptace a neutralizace nebezpečného extrému. A zvláště v Rakousku, jehož politika, převládající životní styl a mlčení k traumatickým historickým excesům byly dlouhodobě předmětem implicitní i explicitní kritiky nonkonformních umělců, musel být proces přivlastňování a kastrace avantgardy pociťován velmi vypjatě. Filmové zúčtování s fin de siècle v provedení Muehlovy komuny dodnes zůstává živým dokladem dobového uměleckého pocitu, ale také přehlídkou osobností, jimž se postupně dostalo podobné pozornosti a slávy jako těm, proti nimž bylo natočeno. Maria Lassnig byla v době filmování již sedm let zpátky v Rakousku po dlouholetém pobytu v New Yorku, kde působila od roku 1968 do roku 1980 s roční přestávkou strávenou na stipendiu DAAD v Berlíně. Rok poté nastoupila na vídeňskou Akademii výtvarných umění jako první profesorka v dějinách školy a svůj ateliér tu vedla až do roku 1997. Mezi umělci, kteří se na snímku podíleli, byla nejstarší. Touto zmínkou podtrhuji dvě skutečnosti: sounáležitost Marie Lassnig s mladšími generacemi autorů a zároveň fakt, který z toho implicitně v daném kontextu vyplývá: uznání jejího díla jako mimořádné hodnoty přicházelo (zejména v mezinárodním kontextu) velmi pomalu

MARI A L A SSNIG: AUTOPORTRÉ T S T YČÍ 1971, olej a uhel na plátně, 193 × 129 cm, © Maria Lassnig Foundation Photo

inzerce

10 - 15 / 4 / 2018

ART PRAGUE FAIR Clam Gallas Palace Husova 20 | Praha 1

Grimm_inzerat_AA_190x119.indd 1

www.artprague.cz 17. ROČNÍK VELETRHU SOUČASNÉHO UMĚNÍ / 17TH CONTEMPORARY ART FAIR 2018

Autor obrazu © Lukáš Miffek

22.03.18 18:32

aukce

Rudolf Krajc překonal očekávání

Dorotheum – Na své první letošní aukci v sobotu 10. března mělo Dorotheum v katalogu přes 350 položek výtvarného umění. Prodalo se 232 děl za více než 12,5 milionu korun*. Prodejní úspěšnost tedy byla téměř dvoutřetinová. Nad milion korun vystoupaly dva obrazy, dalších patnáct prací bylo vydraženo nad stotisícovou hranicí. Poměrně překvapivě se nejdražší položkou aukce stalo Zátiší s kytarami pozapomenutého, ve své době však velmi nadějného malíře a grafika Rudolfa Krajce, který zemřel v roce 1934 v nedožitých sedmadvaceti letech. Obraz jsme podrobně představovali v rubrice Na trhu v únorovém čísle. Dražba startovala na 180 tisících, sběratelé však cenu v několikaminutové licitaci

vyšroubovali až na konečných 1,92 milionu korun. Prodaly se i všechny nabízené Krajcovy kresby a grafiky, avšak jen za částky v řádu jednotek tisíců. Nejdražší lept, Dvě ženy z roku 1933, stál 13 tisíc korun. Milion překročila ještě malba Venuše Ladislava Sutnara z roku 1963, jeden z nejstarších akrylů zpracovávajících toto umělcovo velké poválečné téma. Po dvou příhozech se dostal na cenu 1,02 milionu korun. Dorotheum prodávalo v této dražbě ještě další tři obrazy s tímto námětem. Největší úspěch z nich měl ten s názvem Venus/On the Marquee/ The Exotic z roku 1970, který vystoupal ze 360 na 900 tisíc korun. Další dvě Venuše se stejným minimálním podáním se prodaly za 840 a 600 tisíc korun.

Jednou z mála položek starého umění byla malba Norberta Grunda Před hořícím městem. Svou vyvolávací cenu 192 tisíc tato – ve srovnání s malířovou obvyklejší miniaturní produkcí – poměrně rozměrná malba překonala více než dvojnásobně a prodala se za 408 tisíc korun. Uspěla i kvalitní malba ve stylu Tiziana, Venuše zavazující oči Kupidovi, s cenou 72 tisíc korun. Z krajinomalby uveďme velmi dobrý výsledek mařákovce Karla Langera. Jeho zářivý olej Na rybniční hrázi (Motiv z Okoře) se prodal s vysokým nárů stem za 288 tisíc korun, což je druhá nejvyšší cena za práci tohoto krajináře. Zaujala i Cukrová nálada Františka Kavána, kterou získal nový majitel s nárů stem za 384 tisíc korun.

RUDOLF KR A JC: Z ÁT I ŠÍ S K Y TAR AMI olej a písky na plátně, 115 × 80 cm, cena: 1 920 000 Kč

NORBER T GRUND: PŘED HOŘ ÍC ÍM MĚS TEM olej na plátně, 23,5 × 33,5 cm, cena: 408 000 Kč

K AREL L A NGER : N A R Y BNIČ NÍ HR Á Z I (MO T I V Z OKOŘE ) olej na kartonu, 56,5 × 75 cm, cena: 288 000 Kč

V kategorii poválečného umění tentokrát vynikl často nabízený Josef Istler. Líbila se především jeho bezejmenná rozměrná kombinovaná technika, kterou si odnesl nový majitel s více než dvojnásobným nárů stem za 360 tisíc korun. V aukci bylo celkem pět Istlerových maleb na rů zných podložkách, neprodána zů stala pouze jedna. Druhou nejdražší se stala malba olejem a písky na sololitu z konce 40. let, která odešla za 132 tisíc korun. Autorské maximum si tentokrát výrazně zvedla Jaroslava Pešicová s více než dvoumetrovým plátnem Královna ze Sáby z roku 1985, které bylo vydraženo za 228 tisíc korun. Její předchozí rekord podobně velkého obrazu Odcházení z roku 2003 byl před třemi lety ani ne poloviční. Zajímavou položkou v této kategorii byla také enkaustika Františka Ronovského, pro autora typická technika z roku 1973. Tu sběratelé vyhnali z 22 na 72 tisíc korun. Mezi sochaři měl největší úspěch Olbram Zoubek, jehož děl se nyní, po umělcově smrti, v aukcích objevuje velká řada. S dvakrát vyšší cenou, 180 tisíc korun, z dražby odešla jeho 60 centimetrů vysoká socha Muž v cíli. Také jeho olověný kruhový reliéf Vltava zaznamenal navýšení z 30 na 90 tisíc korun. Obrovský, dvacetičtyřnásobný nárů st v aukci zaznamenal konvolut deseti portrétních litografií Emila Orlika, který vylétl z 6 až na 144 tisíc korun. I další Orlikova práce na papíře, dřevoryt s portrétem architekta Josefa Hoffmanna, zpětinásobil své minimální podání na 72 tisíc korun. / TEREZA KOUCK Á

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

aukce

Další drahý Štyrský a rekordní Zrzavého grafiky

European Arts – Na první letošní aukci společnosti European Arts, která se konala v sobotu 17. března, sběratelé utratili 48 milionů korun. Šest položek bylo draženo za milionové částky a dalších sedm desítek děl překonalo hranici sta tisíc korun. Prodejní úspěšnost byla 80 procent. Nejdráže se prodal opakovaně nabízený artificialistický obraz Jindřicha Štyrského Déšť, který našel kupce za 15,5 milionu korun. Možná největším úspěchem aukce je ale série rekordních prodejů grafik Jana Zrzavého. Obraz Jindřicha Štyrského z roku 1927 se dosaženou cenou zařadil na třetí příčku v přehledu malířových nejdražších děl, za dva dvacetimilionové obrazy,

které aukční síň dražila loni. V databázi ART+ má tato malba již tři záznamy. Poprvé byla v aukci nabízena na podzim 2011 s odhadní cenou 10 až 14 milionů korun. Zů stala však nevydražena a požadovaná cena byla tehdy vnímána jako notně nadsazená. Znovu se obraz do dražby dostal na jaře 2015, kdy se na aukci European Arts prodal s mírným nárů stem za necelých 9,4 milionu korun. Nyní startoval rovnou na částce o polovinu vyšší a dražitelé ji ještě o milion navýšili. Senzací aukce se stala dražba šesti raných grafik Jana Zrzavého, které se prodaly za částky od 112 do 192 tisíc korun a vesměs tak překonaly umělcovo dosavadní cenové maximum v této

kategorii. Nejvíce se bojovalo o litografii Za závojem, která se z vyvolávací ceny necelých 7 tisíc dostala až na 173 tisíc korun. Nový rekord patří litografii Meditace, která z 31 tisíc vystoupala na více než šestinásobek. Zrzavého lepy a litografie byly nabízeny bez bližší identifikace, na aktuální výstavě v Museu Kampa jsou nicméně tyto práce vystaveny s datací 1918. Jedná se vesměs o grafiky vytvořené podle malířových o pár let starších obrazů. Titulní dílo aukčního katalogu, dvojportrét Paní Kopistová se synem od Vlaho Bukovace se prodal za vyvolávací cenu 3,1 milionu korun. Obraz z roku 1915 je portrétem manželky a syna továrníka Antonína Kopisty, který v roce 1909 založil v pražských Nuslích specializovanou továrnu na výrobu hodinových sklíček. Jednalo se o jedno z dosud největších Bukovacových pláten nabízených na českých aukcích a dosažená cena je pro umělce třetí nejvyšší. Za milionové částky byly dále draženy práce Františka Kupky, Antonína Slavíčka, Bohumila Kubišty a bulharsko-francouzského malíře Georga Papazoffa. Nejvíce se bojovalo o rozměrný obraz posledně jmenovaného, který na

konečných 1,3 milionu vystoupal z přibližně poloviční vyvolávací ceny. Obraz Ve světle měsíce z roku 1933 se přitom v rozmezí půl roku dražil již podruhé, loni v listopadu byl v Paříži prodán za méně než půl milionu korun. Zahraničním trhem v nedávné době prošel i nabízený dívčí portrét od Františka Kupky, který se prodal za bezmála 2,3 milionu korun. To je o polovinu dráž, než za kolik byl tento pastel v červnu 2016 vydražen v Paříži. Pokud budeme cenu počítat v eurech, byl dosažený nárů st ještě vyšší. I díky posílení koruny v posledním půlroce se Kupkova kresba nyní prodala o 61 procent dráž než před jednadvaceti měsíci. Dosažená cena je pro autora druhou nejvyšší v dané kategorii. Dráž byla prodána jen pastelová studie k obrazu Plochy podle barev ze sbírky Jindřicha Waldese a to již v roce 2005. O opakované prodeje se jednalo rovněž v případě krajiny Chalupy v Hlinsku od Antonína Slavíčka a pastelu Motiv z Florencie od Bohumila Kubišty. Cena 2,36 milionu korun za Slavíčků v obraz představuje nárů st o 23 procent oproti říjnu 2013. Kubištů v pastel, který se prodal za 1,73 milionu korun, se za ne-

J A N Z R Z A V Ý : M E D I T A C E , 1918, litograf ie na papíře, 23,5 × 17 cm, cena: 192 200 Kč J A R O S L A V P A N U Š K A : S T R A Š I D L O, kolem 1900, olej na kartonu, 63 × 47 cm, cena: 558 000 Kč VL AHO BUKOVAC : PA NÍ KOP I S T OVÁ S E S Y N E M , 1915, olej na plátně, 90 × 110 cm, cena: 3 100 000 Kč J I N D Ř I C H Š T Y R S K Ý : D É Š Ť, 1927, olej na plátně, 48,5 × 60,5 cm, cena: 15 500 000 Kč

inzerce

Dovolujeme si Vás srdečně pozvat na předaukční výstavu, která bude probíhat v prostorách naší galerie od 30. 4. – 26. 5. 2018. Aukce se tradičně uskuteční v paláci Žofín dne 27. 5. 2018 od 12 hodin.

Toyen: Výkřiky, úsměvy olej na plátně, 1959, 50 × 41 cm Vyvolávací cena: 3 800 000Kč Odhadní cena: 5 000 000 Kč – 7 000 000 Kč

Jakub Schikaneder: Na Karlově mostě olej na lepence, 1910–1915, 42 × 53 cm vyvolávací cena: 1 000 000 Kč odhadní cena: 1 500 000 – 2 500 000 Kč

Emil Filla: Zátiší s čajovou konvicí olej na plátně, 1926, 32,5 × 41,5 cm vyvolávací cena: 1 700 000 Kč odhadní cena: 2 500 000 – 3 500 000 Kč

Národní 7, Praha 1 | tel.: +420 251 512 728, +420 602 327 669 | www.galeriekodl.cz KODL – TRADICE OD ROKU 1885

kodl-inzerce-brezen2018.indd 8

16.03.2018 14:58:52

AUKČNÍ DŮM SÝPKA

22. 4. 2018 13:30 hod Aukce 48

+420 608 958 322 aukce@sypka.cz www.sypka.cz

Výtvarné umění, starožitnosti, design a české umělecké sklo

Palác Žofín Praha

Praha, Tržiště 3 Brno, Údolní 70

aukce

celých dva a půl roku zhodnotil o 27 procent. Na dvouapůlnásobek vyvolávací ceny se dostal expresivní olej na lepence Strašidlo od Jaroslava Panušky. Výsledná cena 558 tisíc korun je třetí nejvyšší za umělcovo dílo, přičemž všechny tři nejdražší prodeje byly realizovány v posledních deseti měsících. Úspěchem je také cena 670 tisíc za rozměrný obraz V sluneční záři od Jakuba Obrovského, 310 tisíc za pohled na blíže neidentifikované indické město od Otakara Číly či 242 tisíc korun za krajinu od Josefa Krále. Pro všechny jmenované jde o druhé nejvyšší v aukci dosažené ceny, přičemž jejich aukční rekordy jsou vesměs pět a více let staré. Z poválečného a současného umění je třeba zmínit alespoň prodeje děl Jiřího Anderleho a Federica Díaze. Anderleho nevelký obraz Muzikanti z roku 2001 vystoupal z 50 tisíc až na 210 tisíc korun. V Díazově případě dražitelé bojovali o jeden z jeho obrazů z cyklu prací inspirovaných světem formule 1. Rozměrný tisk (80 × 160 cm) z roku 2006 vystoupal ze 136 tisíc na 236 tisíc korun. V případě obou autorů se jedná o jejich třetí nejdražší aukční prodeje. V kategorii prací na papíře se vedle již zmiňovaného Kupkova pastelu nejdráže prodal pů vabný dívčí portrét od Josefa Šímy, který našel kupce za 942 tisíc korun. I tato lavírovaná kresba tuší se v aukci již jednou objevila, loni v září byla neúspěšně nabízena za 1,1 milionu korun (představovali jsme ji tehdy v rubrice Na trhu). Za zmínku stojí ještě čtyřiceticentimetrová kresba uhlem Kontemplace od Jana Schikanedera, která se prodala s nárů stem za 161 tisíc korun. Metrový pastel téhož námětu byl loni vydražen za bezmála 2 miliony a dvoumetrový olej na plátně z roku 1893 drží s cenou 9,7 milionu korun od roku 2010 titul nejdražšího Schikanedrova díla. / JS

Atypický Janeček a milionový Bukovac

Pictura – V rámci své večerní aukce ve středu 14. března ve Velkopřevorském paláci nabídla Galerie Pictura k prodeji 175 děl. Kupce našlo 87 z nich, tedy zhruba polovina. Dohromady sběratelé v aukci utratili přes 5 milionů korun. Nad milion korun vystoupala jedna položka, dalších třináct bylo prodáno za více než sto tisíc korun. Jediným dílem, které přesáhlo milionovou hranici, se stal opakovaně prodávaný olej Odpočívající dívka Vlaha Bukovace z roku 1909 s konečnou cenou 1,16 milionu korun. Loni v listopadu však toto dílo mělo být prodáno ještě o 350 tisíc korun dráž.

Zajímavou polohu Oty Janečka odkrývá konstruktivisticky laděný obraz Zátiší s paprikami z roku 1957. Prodal se za 244 tisíc korun, tedy druhou nejvyšší cenu večera. Poprvé se v aukci objevila realizace opomíjeného představitele sochařské avantgardy Josefa Vineckého (1882–1949). Jeho postříbřená bronzová plastika Muž a žena vystoupala ze 171 tisíc na 232 tisíc korun. Z krajin se dobře prodaly především obrazy malířů, pro které krajinomalba nebyla jejich hlavním tématem. Prvním z nich, co se týče data vzniku, byl olej Karla Špillara Z Onivalu. Oboustranná malba s motivem koupání na straně druhé byla vydražena

s dů stojným navýšením za 171 tisíc korun. Teprve poněkolikáté byla na domácím trhu nabídnuta krajina v Paříži usazeného pražského rodáka Františka Zdeňka Eberla, jenž se podobně jako Špillar zaměřoval spíše na figurální tvorbu. Prodej Nedělního odpoledne z počátku druhé dekády 20. století za minimální podání necelých 220 tisíc korun znamená autorovu pátou nejvyšší cenu na českých aukcích. Na druhou nejvyšší cenu mezi umělcovými realizacemi dosáhla s částkou 171 tisíc korun krajina Balaje Lva Šimáka z roku 1932. Své aukční maximum si podstatně vylepšila Milada Marešová s obrazem Černoška v Soho, který vznikl pod dojmem autorčiny cesty do Londýna koncem 60. let. Díla této české představitelky nové věcnosti se na trhu objevují velmi zřídka, doposud to bylo pouze pět maleb. Druhé nejvyšší autorské ceny dosáhl také zřídka dražený Vladimír Merta. Jeho asambláž z cyklu Reklama na nekonečno z poloviny 90. let získal nový majitel s vysokým nárů stem za 220 tisíc korun. Neprodán zů stal například olej Williho Nowaka Snídaně (Přítelkyně) s bohatou výstavní a publikační historií (vyvolávací cena 464 tisíc korun) nebo plátno Jezero v horách na trhu málo se vyskytujícího krajináře 19. století Aloise Bubáka, které začínalo na stejném minimálním podání. / TEREZA KOUCK Á

O T A J A N E Č E K : Z Á T I Š Í S P A P R I K A M I , 1957, olej na plátně, 80 × 100 cm, cena: 244 000 Kč M I L A D A M A R E Š O V Á : Č E R N O Š K A V S O H O, 1971, olej na lepence, 26,5 × 21 cm, cena: 170 800 Kč J O S E F V I N E C K Ý : M U Ž A Ž E N A , 1929, postříbřený bronz, výška 32 cm, cena: 231 800 Kč

Výprodej pozůstalostí Vacka a Gruse

Prague Auctions – Společnost Prague Auctions na neděli 25. března připravila sérii čtyř aukcí, na kterých bylo nabízeno více než 800 položek. Samostatné katalogy byly věnovány nejen fotografii, ale také pozů stalostem sochaře Jaroslava Vacka a malíře Jaroslava Gruse. Kupce našlo 65 procent nabízených děl, dohromady za 11,1 milionu korun. Za statisícové částky bylo draženo jedenáct položek, nejdráže jedna ze soch Jaroslava Vacka a obraz Struktury Oty Janečka z let 1966–67, které se shodně prodaly za 262 tisíc korun. Sochař a medailér Jaroslav Vacek (1923–2012) byl autorem

řady soch ve veřejném prostoru. Databáze Vetřelci a volavky dokumentuje osm jeho realizací, nejvíce v Praze na Pankráci. Nabízeno bylo necelých osm desítek Vackových plastik, od drobných modelů v kovu a kameni až po metr dvacet vysoký bronz Rodina. Právě toto dílo zdobilo obálku katalogu a prodalo se za zmiňovaných více než čtvrt milionu korun. Za stotisícové částky byly vydraženy ještě dvě plastiky z konce 60. let. Od Jaroslava Gruse (1891–1983) bylo draženo více než dvě stě obrazů a kreseb, přičemž bez kupce zů staly jen čtyři drobnější práce na papíře. Dohromady za ně dražitelé utratili

JAROSL AV GRUS: ODPOLEDNE NA STŘELECKÉM O S T R O V Ě , 1920–29, olej na lepence, 54 × 73 cm, cena: 93 750 Kč

téměř 3,7 milionu korun. I v tomsíc), Josefa Žáčka (137 tisíc) to případě se nejdráže prodalo a Krištofa Kintery (125 tisíc). titulní dílo aukčního katalogu, Nejvíce se bojovalo o trojici obraz Odpoledne na Střeleckém krajin od německo-holandského ostrově z 20. let. Vítěz aukce za malíře Arnolda Balwé, které něj nabídl necelých 94 tisíc korun. vystoupaly ze 7 a 12 tisíc až na Z děl ostatních autorů se 110 a 187 tisíc korun. Nejdražší nejdráže prodaly sochy Čestfotografií se stalo zátiší od Jomíra Sušky (187 tisíc) a Jarosefa Sudka Dvě hrušky a sklenice slava Róny (150 tisíc) a obrazy z roku 1951, které se dostalo Michaela Rittsteina (187 tiz 53 tisíc na 103 tisíc korun. / JS

INZERCE

Aukce Etcetera VI Post-War & Contemporary Art 28. dubna 2018 — Galerie Kvalitář, Praha Filko, Grygar, Hendrych, Hilmar, Kintera, Klodová, Kokolia, Kučerová, Kyncl, Palla, Skála, Stratil, Švankmajer, etc.

Etcetera Auctions, Grohova 2, Brno www.etcetera-auctions.com

inzerce

AU K Č N Í T I P – A R T H O U S E H E J T M Á N E K V nadcházející jarní Zahradní aukci mimořádných děl výtvarného umění, starožitností a designu bude 31. května v Arthouse Hejtmánek nabízeno opět dílo významného českého naivního malíře, herce, novináře a ilustrátora Josefa Hlinomaze (1914–1978). Vtipný, až provokativní obraz Rozejděte se!!! patří k nejkvalitnějším ukázkám autorova vynikajícího a sběratelsky vysoce ceněného období přelomu 60. a 70. let. V malbě s charakteristickým naivním půvabem autor s humornou nadsázkou buduje prostor na základě různých perspektivních plánů a prolíná postavy různých příběhů s prvky absurdity. Vtahuje diváka do spletitého fantazijního světa a nutí jej zaměřit se a blíže prozkoumat každý detail. Ačkoliv byl znám Josef Hlinomaz především jako herec komického žánru, byl osobnost velmi všestranná a dokázal ve svém životě skloubit obě umělecké činnosti najednou, jak herectví, tak malířství. Malířská tvorba byla ovlivněna především H. Rousseauem a sám svůj malířský umělecký projev nazýval surneonaivismem.

J O S E F H L I N O M A Z : R O Z E J D Ě T E S E !!!, 1972, olej na plátně, 69 × 115 cm, sign. vpravo dole: HLINOMAZ 72

draženo: 31. května 2018 od 16 hodin předaukční výstava: 14.–30. 5. 2018, 10–18 hodin místo: ARTHOUSE HEJTMÁNEK, galerie a aukční dům, Goetheho 2, 160 00 Praha 6-Bubeneč vyvolávací cena: 350 000 Kč www.arthousehejtmanek.cz

59. AUKCE

ve středu 25. dubna 2018 v 18.00 hodin v Topičově salónu, Národní 9, Praha 1 Předaukční výstava dražených děl proběhne v Galerii Dolmen, Pštrossova 31, Praha 1: pondělí 16. 4. – středa 25. 4. 2018

Aleš Lamr, Krásná Swarfega akryl, plátno, 170 x 120 cm, rok 1979, vyvolávací cena: 140 000 Kč

Jaroslav Róna, Žirafa bronz, v. 121 cm, rok 2016, vyvolávací cena: 410 000 Kč

www.galerie-dolmen.cz

Jan Kotík, Příběhy olej, plátno, 80 x 110 cm, rok 1939, vyvolávací cena: 960 000 Kč

Olbram Zoubek, Žena se skloněnou hlavou v. 56 cm, cín, olovo, zlato, vyvolávací cena: 150 000 Kč

aukce

Autorské rekordy od Běly Kolářové po Františka Ženíška

1. Art Consulting – Na první z čtyř letos avizovaných aukcí společnosti 1. Art Consulting, která se konala poslední březnovou neděli, nového majitele našly čtyři pětiny ze 190 nabízených položek, dohromady za 31,6 milionu korun. Osm obrazů se prodalo za více než milion korun a dalších čtyřicet děl za statisícové částky. Nových aukčních rekordů dosáhli František Ženíšek, František Tavík Šimon, Jan Smetana, Běla Kolářová, Eduard Ovčáček, Alena Kučerová a Michael Rittstein. Největším úspěchem je cena 2 miliony korun za asambláž z žiletek od Běly Kolářové. Jednalo se sice o prodej za vyvolávací cenu, dosavadní rekord z loňského podzimu byl nicméně překonán o 118 tisíc korun. Dosažená cena je o to překvapivější, že toto dílo bylo v minulosti v aukci již dvakrát neúspěšně nabízeno.

Před deseti lety bylo ke koupi za 330 tisíc, v červnu 2010 pak bylo možné Žiletku I zakoupit za 224 tisíc korun. Nutno dodat, že Kolářové aukční rekord měl v té době hodnotu pouhých 33 tisíc korun. Nejdražším dílem aukce se stal scénický návrh pro operu Bohuslava Martinů Julietta od Františka Muziky. Kvaš z roku 1938 se prodal za vyvolávací cenu 3,3 milionu korun. Dalšími milionovými položkami byly krajiny od Anotnína Slavíčka a Josefa Šímy (shodně 2,5 milionu), drobný olej Naříkající od Karla Černého (1,67 milionu), obraz Bohumíra Matala z roku 1947 (1,43 milionu), metrová krajina z Ceylonu od Františka Tavíka Šimona (1,18 milionu) a obraz Vzkaz od Marcela II od Jana Merty (1,02 milionu). Nejvíce se bojovalo o krajinu Tavíka Šimona, jejíž

dražba startovala na méně než polovině konečné ceny. O aukční rekord Františka Ženíška se postaral akademický akt Římanka v lázni z roku 1886, který kdysi patřil do sbírky Jindřicha Waldese a půl století byl v opatrování Národní galerie. Z vyvolávací ceny 216 tisíc se dostal až na 720 tisíc korun. Dosavadní dva roky staré Ženíškovo maximum studie k obrazu Záhuba adamitů z roku 1903 mělo přibližně třetinovou cenu. V případě Jana Smetany se bojovalo o obraz Dejvice z roku 1943, který vystoupal z 336 tisíc na 504 tisíc korun. Předchozí malířů v rekord, který byl o 80 tisíc nižší, vydržel pouhých sedm týdnů. Nový rekord Aleny Kučerové má hodnotu 600 tisíc korun. Za tuto částku se prodal reliéf Zahrada z roku 1991, vytvořený z několika perforovaných matric.

A L E N A K U Č E R O V Á : Z A H R A D A , 1991, perforované plechy, 50 × 76 cm, cena: 600 000 Kč B Ě L A K O L Á Ř O V Á : Ž I L E T K A I , 1969, asambláž z žiletek, 90 × 56,5 cm, cena: 2 026 000 Kč F R A N T I Š E K T A V Í K Š I M O N : P A L M O V Ý H Á J N A C E Y L O N Ě , 1927, olej na plátně, 100 × 85,5 cm, cena: 1 080 000 Kč F R A N T I Š E K Ž E N Í Š E K : Ř Í M A N K A V L Á Z N I , 1886, olej na plátně, 66 × 52,5 cm, cena: 720 000 Kč

Před šesti lety se toto dílo na aukci Prague Auctions prodalo za 228 tisíc korun. Nyní vyčištěný a restaurovaný reliéf startoval rovnou na dvojnásobné částce a několik zájemců cenu ještě o 144 tisíc korun navýšilo. S nárů stem z 384 na 480 tisíc korun byl vydražen rozměrný dřevěný reliéf Oltář od Eduarda Ovčáčka. Dosud nejdražší z Ovčáčkových reliéfů stál o 200 tisíc méně. Obraz Pocta Maroldovi od Michaela Rittsteina jsme podrobně představovali v rubrice Na trhu v minulém čísle. Prodal se za 840 tisíc korun, bezmála dvojnásobek vyvolávací ceny, a dosavadní, šest let staré autorské maximum toto důležité dílo z roku 1987 překonalo o 300 tisíc korun. Dílem s největším cenovým nárů stem byla krajina Podvečer na potoce od nepříliš známého mařákovce Františka Slabého – dosud od něj aukcemi prošlo jen pět děl. Obraz z roku 1904 se z vyvolávací ceny 42 tisíc dostal až na 300 tisíc korun. Z dalších zajímavých prodejů si zaslouží zmínku drobný olej Moře od Michala Ranného ze začátku 70. let, který z necelých 27 tisíc vystoupal až na 168 tisíc korun, nebo soubor hned tří soch Olbrama Zoubka, které se prodaly za částky od 180 tisíc do 216 tisíc korun. Čtyři autorovy menší reliéfy byly draženy za třetinové až poloviční ceny. Z prací na papíře se nejdráže prodaly dvě lineární partitury Milana Grygara, které našly kupce za 144 a 216 tisíc korun. Za 204 tisíc korun se prodal slavný lept Modráček od Vojtěcha Preissiga. Dosažená cena je třetí nejvyšší za umělcovu grafiku. Bezmála novou normou je cena 120 tisíc korun za jednu z grafik Bohuslava Reyenka. Drobná suchá jehla sv. Františka, V zahradě, přitom startovala na 54 tisících korun. / JS

inzerce

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

FR ANT IŠEK FOLT Ý N: KOMPOZ ICE, olej na plátně, dat. 1928, sign. PD, 116 × 89 cm, rám

draženo: 27. května 2018, 12 h místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha

vyvolávací cena: 7 500 000 Kč odhadní cena: 9–13 000 000 Kč www.galeriekodl.cz

Špičková, velkoformátová práce vysoké galerijní a sběratelské hodnoty je naprosto výjimečným a na trhu vzácně se objevujícím reprezentantem autorova význačného období let 1927–1928, kdy rozvinul svoji abstrakci a začal se prosazovat na mezinárodní scéně. Foltýn strávil léta 1923–1933 v Paříži a měl tak jako jeden z mála českých umělců možnost přímo se konfrontovat s nejaktuálnějším uměleckým děním, pohybovat se a rů st v samém srdci světové avantgardy. Vliv na směřování jeho tvorby měl zajisté úzký kontakt s Toyen, Štyrským a Kupkou, stejně jako studium na proslulé akademii Julian či akademii Grande Chaumière. Talentovaný malíř pečlivě studoval zákonitosti struktury, kompozice, tvaru i barev, aby velice brzy dozrál k osobitému pojetí abstrakce. Prvním dů kazem úspěchu byla výstava v Galerii Aux Sacré du Printemps v roce 1927. Krátce na to se stal členem významné skupiny Cercle et Carré, jejímž programem bylo „zlidštit geometrii a geometrizovat lidské“. Výtvarník nás staví před brilantně rozehranou scénu, která i bez přítomnosti konkrétní lidské stopy pulzuje energií. Do podmanivě pů sobivé hnědočervené plochy pozadí navozující dojem neuchopitelného a nekončícího prostoru vytyčil Foltýn pomocí ostrých černých přímek a rámců místo, ze kterého vyvěrá a mocně se rozpíná živoucí změť nejrů znějších amorfních a geometrických tvarů, rů zných barev i struktur. Promyšlená skladba jednotlivých nesourodých prvků, jež navozují pocit neustálého dění, vzniku a zániku, dráždí divákovy smysly, poutá jeho pozornost a přivádí jej hluboko do světa vlastního podvědomí. Na základech osobního poznání a nesmírného talentu tak malíř vytváří dílo prezentující jeho vlastní pojetí abstrakce, které svými parametry dosahuje světové úrovně.

AU K Č N Í T I P – S Ý P K A KOL ÁŘOVÁ BĚL A: TRO JÚHELNÍKOV Ý K R U H , 1990, asambláž, karton, rám, sklo, průměr 43 cm, sign. PD B. K. 90., zn. a popsáno na rubu na desce

draženo: 22. dubna 2018 vyvolávací cena: 600 000 Kč místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha www.sypka.cz

Asambláž Trojúhelníkový kruh Běly Kolářové z r. 1990, vytvořený ze žiletek reaguje na východiska, která Kolářová rozvinula v 60. letech 20. století. Tvorba autorky byla od počátku mimořádně svébytná a svobodná v nakládání s výtvarnými technikami a experimentováním na poli abstraktní fotografie. Racionální skladba asamblážovaných vzorníků, tvořených běžnými užitkovými předměty z poloviny 60. let ji zařadila do proudu objektivizujících tendencí, které se ve stejné době rozvíjely i na mezinárodní scéně. Na přelomu 60. a 70. let se hlavním materiálem asambláží Kolářové staly žiletky, patentky a kancelářské sponky, které sestavovala do geometrizované kompozice. Výsledek často tematizovala předměty, z nichž dílo vytvořila. U svorek a patentek pracovala Kolářová s jejich definovaným tvarem, u žiletek s jejich úlomky, jejichž skladba tvořila bohatou a složitou mozaiku, čímž současně upozornila na charakter materiálu, tedy jeho ostrost, hranatost, špičatost a metaforicky do nich zakomponovala osobní i společenské významy. Dílo Trojúhelníkový kruh vzbuzuje otázku: může mít kruh hrany? Může být špičatý? Polarita dvou principů, ale také jejich znejistění, stejně jako protikladnost racionality a hravosti a humoru nebo spojení abstraktního řádu a skutečných nicotných předmětů činí z Kolářové jednu z nejoriginálnějších a nejvýznamnějších autorek poválečné generace. Provenience: Z významné pražské sbírky, získáno přímo od autorky.

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E A R T P R A H A

AN T ONÍN SL AV ÍČEK : Z ÁT I ŠÍ S KON V Í olej na plátně, 52,5 × 65,5 cm, sign. vpravo dole A. Slavíček

draženo: 19. května 2018, 13.30 h místo: Výstavní sín Mánes vyvolávací cena: 1 600 000 Kč www.galerie-art-praha.cz

Na stolové desce s vykrojenou hranou leží horizontálně rozložené zeleninové zátiší a za ním sestava tří nádob, lahve větší plechové konvice a kameninového hnědě glazovaného džbánku. Levý okraj stolu je vykryt zelenou drapérií. Obraz patří do skupiny obrazů na téma zátiší, které mladý Antonín Slavíček maloval vedle krajinomaleb na začátku své umělecké kariéry. Na přelomu let 1886–1887 byl v Mnichově, kde se pokoušel vstoupit na tamější Akademii. V Mnichově se také seznámil s naturalismem, považovaným tehdy za nejmodernější projev v malířství. Naturalistický je výběr předmětů zátiší, soustřeďující se na kuchyňskou zeleninu a obyčejné nádoby (typický je obraz Zátiší se zeleninou z Uměleckých sbírek Pražského hradu, datovaný do let 1887–1890, kde se pozornost malíře soustřeďuje na vyjádření hmotné látkovosti předmětů v naturálním osvětlení). Zátiší Slavíček doprovázel i figurou (vesnické Zátiší s figurou z roku 1888, Zátiší s lahvemi a samovarem). Sledované Zátiší s konví prokazuje proti těmto obrazům zřetelně vyšší malířskou kulturu. To se týká nejenom výborné schopnosti vystihnout materiál předmětu (džbánek), ale zejména barevné sladěnosti celého obrazu, kde naturalismus ustupuje ve prospěch vlastních výtvarných kvalit. Krásný je šedý tón pozadí harmonující s hnědí nádob a zelení draperie. Také zelenina je dobře sestavena a dává vzniknout bílé česneku jako dominantě obrazu. Tyto okolnosti nasvědčují tomu, že obraz vznikl již začátkem devadesátých let a lze ho tak spojovat s o něco větším Zátiším s konvicí (58 × 71 cm, soukromá sbírka), datovaným rokem 1894. Kompozičně je sledovaný obraz ještě vyspělejší. posudek: Prof. PhDr. Petr Wittlich, CSc a restaurátorská expertíza

AU K Č N Í T I P – E U R O P E A N A R T S

T O Y E N : P Ů V O D P R A V D Y, olej na plátně 66 × 45 cm, signováno dole uprostřed TOYEN 52, datováno 1952

draženo: Aukce mistrovských děl výtvarného umění neděle 20. května 2018, 13 h místo: Obecní dům v Praze posudek: PhDr. Karel Srp vyvolávací cena: 7 000 000 Kč www.europeanarts.cz

Z amorfní, zvrásněné červené plochy, zaplněné záhyby a trhlinami se náhle zpředmětňuje tvar proti sobě plujících zelených ryb, které se dotýkají, téměř jako by se líbaly, přičemž se zdá, že jejich oči diváky přímo pozorují. Představují jakési náhle oživlé fosilie, které se vynořily z bezčasí. Červená hmota stěny náhle nabývá na plasticitě, téměř jako by vycházela do prostoru a ve střední části vytvářela šikmou stěnu, po níž by mohla bílá kulička doputovat případně do naznačeného důlku. Toyen zde vyhrotila dojem iluze a lability, dokázala vyjádřit vratkost, kdy se dokonce zdá, že spodní část amorfního tvaru by mohla odkazovat na obrysy jejích torz ze surrealistického období roku 1934. Z hlediska poválečného díla Toyen, náleží tento obraz k nejzávažnějším svým výtvarným pojetím i myšlenkovým pozadím. Poprvé byl tento důležitý obraz vystavený na samostatné výstavě Toyen v galerii A l’Etoille scellee (1953), kterou vedl velký ctitel Toyen Charles Estienne. Obraz byl publikován: Karel Srp, Toyen, Argo, 2000, obr. 280, str. 208.

na trhu

text Jan Skřivánek

Naši Vlámové Mezi nejdražší i nejčastěji dražená díla starého malířství na českých aukcích patří v posledních letech práce vlámských mistrů přelomu 16. a 17. století. Do této kategorie lze zařadit i trojici výjimečných obrazů, které nyní privátně nabízí Galerie Zezula.

JAN BRUEGHEL ML .: SPÍC Í DI ANA A N YMF Y olej na dřevě, 106 × 74 cm, Galerie Zezula

Nejdražšími prodeji loňského roku byly dva rozměrné obrazy Jacoba de Backera (1555–1585) a Jacoba Grimmera (1525–1590), které se na listopadové aukci Galerie Ustar prodaly za 6 a 4,5 milionu korun. Loňskými aukcemi však prošly také práce Bartholomea Sprangera (1546–1611) či Karla Mandera (1548–1606). O rok dříve to byla například Madona v květinovém rámci, společné dílo Jana Brueghela mladšího (1601–1678) a Franse Wouterse (1612–1659). Často, a platí to i v případě představovaných obrazů, se jedná o novodobé importy. Nabídka starých mistrů na mezinárodním trhu je výrazně bohatší než u nás a ceny jsou, zejména ve srovnání s novějším uměním, relativně nízké. Zajímavou kombinaci kvality a ceny navíc umocňuje, že řadu autorů přelomu 16. a 17. století lze přinejmenším zprostředkovaně či stylově spojit i s pražským dvorem Rudolfa II. Ostatně místodržícím v Bruselu byl v letech 1596

až 1621 Rudolfům mladší bratr Albrecht VII., který byl spolu se svou manželkou a spoluvladařkou Isabelou Klárou též význačným sběratelem a mecenášem. Jejich dvorními malíři byli Jan Brueghel starší (1568–1625) a Petr Pavel Rubens (1577–1640). Trojici děl, která budou jedněmi z hlavních skvostů zahajovací výstavy nové pražské Galerie Zezula, která bude mít vernisáž v rámci Týdne umění, tvoří rozměrná lovecká scéna od Roelandta Saveryho (1576–1639) a dva na dřevě malované obrazy od již jmenovaného Jana Brueghela mladšího. Ceny galerie nezveřejnila, lze je však odhadovat na základě předchozích aukčních prodejů či cen obdobných děl na zahraničním trhu. Saveryho Hon na jeleny z 20. let 17. století, tedy již z doby po malířově odchodu z Prahy, má doloženou provenienci minimálně do roku 1897. Tehdy jej na aukci v Berlíně zakoupil německý dramatik a spisovatel Herman Sudermann a v držení jeho rodiny zůstal víc jak

sto let. Současný majitel obraz zakoupil před deseti lety na aukci Sotheby’s v Londýně, kde za něj zaplatil 2,6 milionu korun. Loni v listopadu se stejně velké plátno ze stejné doby, avšak divácky atraktivnější námět Adama a Evy v Ráji, prodalo na jedné z menších aukcí v Německu za více než 23,5 milionu korun. Dražba tohoto obrazu přitom startovala na méně než půl milionu korun. Savery ve 20. letech namaloval vícero podobných loveckých krajin, v zobrazení jednotlivých zvířat ale zjevně vycházel ze starších studií vytvořených ještě v Praze. Od Jana Brueghela mladšího bude galerie nabízet mytologickou scénu Spící Diana a nymfy a obraz Madona s anděli v květinovém rámci. Oba náměty malíř zpracovával opakovaně, takže lze ve výsledcích zahraničních aukčních síní najít relevantní srovnávací materiál. Před pěti lety se velice podobná Spící Diana a nymfy prodala na aukci Sotheby’s za 150 tisíc liber, v přepočtu tehdejším kurzem tedy za 5 milionů korun. Kompozice je převzata z obrazů malovaných ve 20. letech Janem Brueghelem starším a Petrem Pavlem Rubensem. Sotheby’s předpokládala, že jí nabízený obraz vznikl kolem roku 1625, krátce po návratu Jana

Brueghela mladšího z Itálie, kdy po smrti otce převzal jeho prosperující dílnu, a že postavy satyrů a odpočívajících nymf jsou dílem Rubensova ateliéru. V případě Madony v květinovém rámci se ke srovnání nabízí na mědi malovaný obraz téhož námětu, který se před rokem v aukci vídeňské aukční síně Im Kinsky prodal za necelý milion korun. Zhruba stejně stál i podobný obraz vydražený před dvěma lety v Praze. Nutno však dodat, že v obou těchto případech šlo o díla zhruba čtvrtinového formátu než nyní nabízená malba. Galerie Zezula bude sídlit v barokním paláci v Thunovské ulici na úpatí Nových zámeckých schodů. „Je to z naší strany v podstatě nutnost,“ vysvětluje rozhodnutí otevřít galerii v Praze Antonín Zezula. „Objem privátního prodeje stále narůstá, množí se nám nabídky prvotřídních děl, ať už z oblasti výtvarného umění, uměleckého řemesla či klasických starožitností, které je vhodnější nabízet mimo veřejné dražby. Budujeme soukromé sbírky a vytváříme k nim scénáře. Tuto naši činnost chceme více zviditelnit a zároveň máme v plánu jednotlivé části sbírek, které jsme pomáhali budovat, ukazovat veřejnosti.“

R O E L A N D T S AV E R Y: HON NA JELENY kolem 1620, olej na plátně, 83,5 × 145 cm, Galerie Zezula

Brno ale prý společnost rozhodně neopouští. „Brno je a bude naším sídelním městem. Tradiční průřezové aukce budeme i nadále pořádat v Brně, není však vyloučeno, že bychom v Praze pořádali specializované aukce s fotografiemi a moderním uměním,“ říká Antonín Zezula, který před pár lety převzal aukční síň Zezula, kterou v roce 2002 založil jeho otec Tomáš. „Staré umění je prověřené dlouhým věkem a historie prokázala, že si svou hodnotu (i cenu) drží velmi dobře navzdory tomu, že může krátkodobě kolísat. Sprangerův aukční rekord, dosažený v prosinci v Londýně, není jediným signálem potvrzujícím má slova. Staré umění není mrtvé a sběratelů, kteří si toto uvědomují, je stále dostatek,“ odpovídá Antonín Zezula na otázku, nakolik jsou podle něj staří mistři perspektivním sběratelským segmentem.

rozhovor

text Tomáš Klička foto Milan Balog

V době kreativního provizoria Rozhovor s ředitelkou SNG Alexandrou Kusou Slovenská národní galerie už mnoho let funguje ve ztížených podmínkách způ sobených dlouhotrvající rekonstrukcí její ikonické hlavní budovy. I přesto patří největší slovenské muzeum umění k institucím, které jsou díky kvalitnímu lokálně zaměřenému programu hodné pozornosti i ve středoevropském měřítku. Devátým rokem je ředitelkou historička umění Alexandra Kusá, se kterou jsme hovořili o nové budově galerie, česko-slovenských kulturních vztazích i slovenských dějinách umění.

Rozhovor děláme ve chvíli, kdy Slovensko prochází politickou krizí – došlo k vraždě novináře a hovoří se o možné souvislosti s lidmi z nejvyšší politické reprezentace. Myslíte si, že veřejná instituce, jakou je Slovenská národní galerie, může pro zlepšení situace vůbec něco dělat? Pokud ano, jakými prostředky? Určite áno. Dokonca si myslím, že je to jedna z našich povinností. Začína to pri zdanlivých drobnostiach, ktoré primárne nesúvisia so zbierkami, a to ako pristupujeme k návštevníkovi, ako sa k nemu správame, aké prostredie mu ponúkame. Kultivácia príkladom. Okrem toho sa samozrejme snažíme kultivovať spoločnosť aj výstavným programom. Veľa sa orientujeme na domáce dejiny, nevyhýbame sa komplikovaným obdobiam, aj preto nám tak záleží na sprievodných, vzdelávacích podujatiach. Může mít tento druh kultivace, o kterém hovoříte, dokonce politické dopady? Znie to paradoxne, vzhľadom na to, aký robíme program, ale aktívnej politike sa snažíme vyhýbať. My sme inštitúcia určená na niečo iné, komunikujeme

umenie (výstavami, programom), teda zákonite subtílnejšie. Napríklad v súvislosti s aktuálnym dianím na Slovensku sme nedali vyhlásenie, ale zmenili sme titulnú fotku nášho webu na dielo Pravda od Ľubomíra Ďurčeka. Myslím, že je jednoznačné, k čomu sme sa prihlásili a čo chceme povedať, ale robíme to umením. Je to tedy tak, že od aktivistického přístupu se spíš držíte dále? Áno. Myslím, že nám to neprináleží. Keď sa to bude týkať našej odbornosti, vtedy samozrejme áno – a do prvého radu! To, co říkáte, je pro mě trochu překvapivé, protože na mě působila SNG jako instituce v dobrém slova smyslu politicky angažovaná. Výstavy jako Prerušená pieseň, věnovaná socialistickému realismu, nebo Sen × skutočnosť, týkající se kultury v období Slovenského státu, se vztahovaly k problematické historii a mohly působit polemicky. Chápem, keď sa na to pozrieme takto z diaľky, máte pravdu. Spomínané tituly sú ale výsledkom dlhodobého

téma

text Václav Janoščík Autor přednáší teorii umění na AVU, UMPRUM a FAMU; momentálně hraje Starcraft 2 a World of Tanks.

Hra na realitu Umění, hry a kapitalismus Hry, které označujeme za počítačové, ačkoli je hrajeme na mobilních telefonech a v rámci řady jiných herních platforem, mají čím dál tím větší vliv na naši identitu, hodnoty a vnímání reality. Navíc představují kulturní sféru, která je zcela proniknutá ekonomickými i jinými tlaky současné společnosti a jejího technologického arzenálu, koneckonců podobně jako svět umění. #ontologie

Procházíte se po nádraží, v uších máte sluchátka, před sebou malý displej iPodu. Vidíte na něm stejné místo, na němž se právě nacházíte. Lidé vás míjejí, spěchají a vás pomalu začne táhnout hlas ze sluchátek a pohyb obrazu. Procházíte nástupiště. Posloucháte hlas vyprávějící o minulosti nádraží, ze kterého za druhé světové války odjížděly transporty do koncentračních táborů. Postupně procházíte nádraží, dál sledujete taneční i hudební performance. Prostor okolo vás se otevírá různým časovým vrstvám, všímáte si souvislostí mezi historií a prostorem; jako by průchodem skrze určité místo byl zároveň zpřístupňován jeho čas. Jde o umělecký projekt Alter Bahnhof Video Walk prezentovaný před šesti lety na kasselském nádraží v rámci přehlídky Documenta 13. Dílo autorské dvojice George Bures a Janet Cardiff v jistém směru prozkoumává možnosti rozšíření naší skutečnosti novým narativním rozměrem, který však mnohem spíše než do forem výtvarného umění nebo literatury zapadá do kontextu toho, jak naši realitu přetváří počítačové hry. Dnes je situace opět jiná. Zatímco v roce 2012 bylo využití iPodu k něčemu jinému než přehrávání hudby či videa výjimečné, nyní už se tento typ zařízení ani nevyrábí. Jeho funkci přebraly chytré telefony, které se zároveň staly nejrozšířenější platformou nejen pro komunikaci, ale také pro hraní her. Čtyři roky po Documenta 13, v červenci roku 2016, byla vydána hra Pokémon GO, která hráči umožňuje díky GPS lokátoru odhalovat ve svém okolí Pokémony a následně je chytat přímo v prostoru pomocí kamery a dotykového displeje telefonu. Tato hra nejenom že získala přes půl miliardy

stažení, ale zhmotnila nové technologické možnosti ve zprostředkování a samotném vytváření reality. Nejde o virtuální realitu ve smyslu fiktivního imerzivního prostředí, ale o rozšířenou realitu (augmented reality), ve které se prvky počítačového rozhraní „přirozeně“ prolínají s fyzickou skutečností. Díky zkušenosti s rozšířenou realitou si tak můžeme ještě lépe uvědomit, že náš svět není jen jednoduše „to, co je před námi“, ale že má svou hloubku – určitou virtuální rovinu. Ta přitom nesouvisí jen s internetem nebo hrami, ale představuje obecně dimenzi možností vůči aktuálnímu světu, jak si to uvědomoval již Aristoteles v rámci svého pojmu dynamis. Pro něj vše, co je skutečné – „realizované“ (energeia), muselo napřed existovat na úrovni možnosti či virtuality (dynamis). Bez takového rozdvojení bytí bychom například nemohli vysvětlit změnu. Nemůže nastat něco nového, aniž by to napřed nebylo možné. Virtualita má ale mnohem širší uplatnění. Může jít o procesy, informace, nebo naopak fikce, kterých jsme si na první pohled nevšimli, které nejsou předmětem přímého vnímání, ale spíše naší interpretací a přetvářením reality. Právě takto působí umění, ale stejně tak i počítačové hry a filozofie. Pootvírají „virtuální“ světy, prostory i čas, které by jinak zůstávaly mimo naši pozornost.

#společnost

Současná německá umělkyně Anne Imhof vytvořila na loňském bienále v Benátkách neobvyklou situaci. Německý pavilon ohradila plotem, hlavní vchod hlídalo několik dobrmanů a celý interiér přepůlila skleněnou podlahou. V průběhu performance se diváci

HARUN FAROCK I: D E E P P L AY, 2007, © Harun Farocki Filmproduktion T ÝM SAMSUNG G A L A X Y, světoví šampioni v League of Legends za rok 2017

k věci

text Tereza Hadravová Autorka pů sobí na katedře estetiky FF UK.

Patos versus formule Sehnuté, vyděšené, blouznící, truchlící, běsnící, hrdinné i mondénní či vyzývavě obyčejné figury – v popředí plzeňské výstavy je vizuální expresivita, která překračuje nejen hranice stylů, období, techniky a média, ale také individuálních emocí. Dědictví póz a přelévání gest. Jakým způsobem ze shromážděného materiálu vystupují formule patosu posledních 118 let, které dělí secesní obraz Osud ženy Františka Urbana od sádrové sochy děvčátka v kroji Kateřiny Komm?

Ambiciózní výběr děl zapůjčených na výstavu Trauma / tíseň / extáze / prázdnota. Formule patosu 1900–2018 z několika desítek institucí i soukromých sbírek zaplnil na tři a půl měsíce stěny a panely výstavní síně Masné krámy Západočeské galerie v Plzni. Zastoupeny jsou především oblastní galerie, od Chebu po Ostravu, od Liberce po Hodonín – s pomyslným centrem právě v Plzni. Tři díla pocházejí z vídeňských sbírek, Albertiny a Belvederu. Výstavu koncepčně připravil historik a teoretik umění Ladislav Kesner, který se dlouhodobě věnuje rozvíjení dialogu mezi vizuální teorií a empiricky laděným výzkumem vnímání umění. I když název výstavy ohlašuje dlouhých sto osmnáct let, druhá polovina 20. století na výstavě téměř chybí (výjimku představují fotografie z prvomájových oslav Dany Kyndrové či obraz V depresi Rudolfa Němce). Většina vystavených děl spadá do období prvních čtyř desetiletí 20. století; každý blok navrch doplňuje několik exponátů vytvořených ve století jedenadvacátém. Stylizované fotografické dvojportréty Dity Pepe se tak dostávají do sousedství litografického tisku detailu Matky rakouského expresionisty Albina Egger-Lienze (právě jeho díla půjčila Plzni rakouská metropole), vypjatý „poutník“ Maxim Kopf z 20. let sdílí prostor s odtažitým apokalyptikem současnosti Volkerem Stelzmannem a Lidé, kteří přežili zemětřesení Václava Hejny z roku 1940 se setkávají s uprchlíky, kteří přežili cestu po Egejském moři, jež na fotografiích z ostrova Lesbos před několika lety zachytil Filip Singer.

T R A U M A / T Í S E Ň / E X TÁ Z E /

Přestože obrazy, tisky, plakáty a fotografie využívají pouze klasický, do jedné linie uspořádaný způsob zavěšení, hustota řady je tím prvním, co divák na výstavě zaznamená. Mezi jednotlivými exponáty je jen o něco více místa než mezi jednotlivými slovy v první části názvu výstavy. Poměr malé velikosti galerie a velkého množství děl tak předesílá to, co naznačuje i warburgovská reference

Atlas Mnémosyné PR Á ZDNO TA: F ORMULE PA T O S U 19 0 0 –2 0 18 místo: Západočeská galerie – Masné krámy, Plzeň autor: Ladislav Kesner kurátorka: Petra Kočová termín: 16. 2.–27. 5. 2018 www.zpc-galerie.cz

v druhé části názvu: více než o každý jednotlivý exponát na výstavě jde o jejich vztah. Architektura výstavy přitom mohla být pojata odvážněji. Naznačuje to alespoň fotografie tabule z atlasu Mnémosyné umístěná vedle portrétu autora pojmu formule patosu, německého historika kultury Abyho Warburga (1866–1929) do úvodního textu na začátek expozice. Na fotografii dokumentující jeden z posledních panelů Warburgova nedokončeného atlasu jsou na černém pozadí rozmístěny obrazy (respektive jejich černobílé fotografie) po celé ploše desky, v několika řadách. Kontinuální „čtení“ panelu – zleva doprava, zeshora dolů – přitom není možné, obrazy tvoří křižovatky a zátarasy, a čtenář či čtenářka atlasu musí zkoušet různé trasy pohybu. Warburg používal panely s řetězci obrazů – kromě těch náležejících do dějin výtvarného umění obsahovaly také výstřižky z novin, knižní ilustrace nebo kusy map – při svých přednáškách od roku 1905. Atlas Mnémosyné, na kterém pracoval v posledních několika letech svého života, zůstal interpretačně otevřený – konfigurace obrazových stop jsou zde, ať už záměrně či nikoli, ponechány, aby mluvily samy za sebe. Atlas sleduje opětovné vynořování vizuálního dědictví starověku napříč dějinami umění či vizuální kultury. Jednotlivé panely (několik z nich je k vidění v precizním zpracování na internetových stránkách Warburgova institutu) provází diváka řečí gest, jež symbolizují, slovy Warburgova přítele Ernsta Cassirera, „hraniční podoby lidské bolesti a lidského utrpení, [...] nepojmenovatelné, démonické síly, jimž je vystavena zranitelná lidská existence“. Warburgovy formule patosu jsou pro autora koncepce výstavy Ladislava Kesnera jen více či méně volnou inspirací; více v první, pravé polovině výstavy, která se soustředí kolem bolesti a utrpení ze ztráty Boha, bližního či vlasti, méně v druhé, levé polovině výstavy, která zavádí nové, modernou inspirované formule patosu (jež Kesner pro jejich expresivní neprůhlednost či víceznačnost nazývá

antiformulemi). Pro obě strany výstavy však platí, že zatímco pro Warburga spočíval důraz v sousloví formule patosu (či pathosformeln) na straně formulí, jsou úběžníkem Kesnerova výběru spíše emocionální stavy samotné. Německého historika zajímala migrace starověkých forem, které s jistou faktografickou a estetickou bezohledností stopoval napříč věky a prostory. Plzeňská výstava oproti tomu navádí návštěvníky, aby porovnávali, jaké formy v česko-německém výtvarném umění nabýval a nabývá ten který patos.

Kontinuity a diskontinuity Expozice je rozdělena do šesti oddílů, které doplňují v názvu výstavy zmíněné pojmy o několik dalších. Vedle „traumatu“, „tísně“, „extáze“ a „prázdnoty“ tak v pozicích, gestech a tvářích zobrazených postav hledáme také „utrpení“, „truchlení“, „skleslost“, „heroismus“ a – poněkud překvapivý – „patos obyčejnosti“. Nemožnost najít místo, ze kterého by bylo lze vidět pouze jeden obraz, nutí diváky k neustálému srovnávání, hledání společného i rozdílného. V určitých částech expozice jsou vodítka srovnávání kompozičně-formální – úhel, ve kterém se lomí ruka

v lokti, způsob propletení prstů, zastřený pohled, upřený kamsi do ztracena; jinde jsou vedené určitým motivem či pojmem. V prvním oddílu výstavy nazvaném „Formule patosu a nové náboženské umění“ je výběr obrazů poměrně sevřený. Základ tvoří několik grafik a obrazů od členů uměleckého uskupení Die Pilger, zastoupeného duchovním otcem skupiny Augustem Brömsem a jeho studentem Maximem Kopfem. Ve vzdálenější části výstavy se setkáme také s dřevěnou sochou Tonoucí muž dalšího člena německo-české skupiny, Josta Pietsche. Pozornost přitahují především dvě rané práce od Maxima Kopfa, Kráčející muž a Ukřižování z roku 1920, které v úsporné vizualitě koncentrují extatickou rozpohybovanost. Ty vytváří kontrast s podivně statickým, kuboexpresionistickým dřevorytem Vraždění neviňátek betlémských od Ferdiše Duši ze stejného roku. Kopf a Duša – formálním zařazením i dobou vzniku srovnatelné obrazy – představují z hlediska koncepce výstavy ilustrativní problém. Zatímco první z nich opouští náboženskou ikonografii (která explicitně zůstává přítomna jen jako součást názvu jedné z vystavených prací), aby rozvinul její

POHLED DO Č Á S T I „V Z E P Ě T Í A H E R O I S M U S “, foto: ZČG

spirituální odkaz, druhý ji explicitně ponechává, ale jen jako „výmluvu“ ke kompozici. Řečeno s pomocí klíčového termínu zvolené koncepce: zatímco Kopf proměňuje formuli, aby lépe zachytil patos, Duša formuli přejímá a vyprazdňuje; patos jeho ztvárnění uniká.

Montáž forem V dalších oddílech se výběr stává odvážnějším, jak o tom poněkud neobratně svědčí také titulek, který si výstava vysloužila v reportáži České televize – „Uprchlíci vedle expresionistů“. Sekce nazvaná „Civilizační traumata: Utrpení, oběť, truchlení“ představuje obrazy z různých období a stylů – od výrazných grafik Käthe Kollwitzové pojednávajících smrt dítěte přes Žebračku a Vězně Josefa Čapka, již zmíněnou dřevěnou skulpturu Tonoucí muž Josta Pietsche až po sérii Lesbos 2015 – Ostrov naděje, se kterou uspěl Filip Singer na Czech Press Photo. V této souvislosti je zajímavé zmínit, s jakou lehkostí média převzala sousloví formule

VŠEDNÍ DEN

Všedníden v české fotografii 50. a 60. let

Galerie výtvarného uměnív Chebu 12. dubna – 17. června 2018 Kurátor Lukáš Bártl K výstavě vychází stejnojmenná kniha.

GAVU CHEB

www.gavu.cz

Z Krumlova do Benátek

Cena Klubu za starou Prahu

Praha – Kateřina Šedá, která vyhrála výběrové řízení na expozici v česko-slovenském pavilonu na letošním 16. architektonickém bienále v Benátkách, představila koncem března svů j připravovaný projekt UNES-CO. Vzniká ve spolupráci s Egon Schiele Art Centrem v Českém Krumlově. Východiskem se stal problém, který sužuje stejně tak Krumlov, jako Benátky a další turisticky atraktivní města – v jejich centrech již nikdo nebydlí, místní je postupně vyklidili a přenechali je turistů m a souvisejícím službám. Kateřině Šedé tato turisticky exponovaná místa v jistém smyslu připomínají sociálně vyloučené lokality: „Domy, ve kterých nikdo nežije. Obchody, které nikdo nepotřebuje. Ulice, kde se lidé nepotkávají, ale vzájemně se vyhýbají.“ Právě tato podobnost autorku inspirovala k projektu UNES-CO, jehož základem je fiktivní stejnojmenná firma, která se pokouší tento trend alespoň v Českém Krumlově zvrátit. Zájemci dostanou zdarma k dispozici byty v centru, a k tomu ještě mzdu za to, že v nich budou žít své všední životy. Pavilon v benátském Giardini se pak změní v sídlo této firmy a jeho návštěvníci zde budou moci sledovat přímý přenos

Praha – Ocenění za nejlepší novostavbu v historickém prostředí pro rok 2017 získal brněnský ateliér P. P. Architects za komplexní řešení centra obce Bílovice nad Svitavou. V novém souboru několika menších propojených budov sídlí obecní úřad, knihovna a pošta, je zde i obřadní síň a letní výčep obecní hospody. Součástí projektu bylo i vytvoření centrálního veřejného prostoru, návsi nebo už spíše náměstí, které obci doposud chybělo. Domácí rada Klubu za starou Prahu ocenila především to, že se architekti drželi historického urbanismu i drobného měřítka domů v obci a přitom nerezignovali na současný výraz. Objekty obecního úřadu a pošty, které jsou součástí uliční fronty, mají archetypální podobu jednoduchých zděných domků se sedlovou střechou, ovšem s pásovými okny a zvýrazněnými vstupy. Součástí objektu obecního úřadu je i jakási lodžie sloužící jako autobusová zastávka. Knihovna a obřadní síň jsou umístěny v zadním plánu a jejich architektura je již městsky velkorysá a sebevědomá – velké prosklené plochy, dřevěné sloupy evokující vysoký řád, předsazená střecha. Celý projekt je výrazem proměny obce Bílovice, která se z vesnice

z Krumlova. Podle Šedé není cílem projektu turismus kritizovat, ale „najít způ sob, jak cizince zastavit a dát mu na chvíli možnost stát se místním“. „Pohled z očí do očí – to je klíč, jak vyloučenou lokalitu proměnit ve společné místo,“ dodává autorka. Expozice v česko-slovenském pavilonu na předchozí architektonické přehlídce v roce 2016 se zabývala teoretickou, kunsthistorickou, architektonickou i uměleckou interpretací jedné z klíčových staveb pozdní moderny v Československu – rekonstrukcí a přístavbou budovy Slovenské národní galerie od architekta Vladimíra Dedečka, která byla dokončena v roce 1979. Projekt, který kladl na návštěvníky velké intelektuální i časové nároky, tak letos vystřídá zcela odlišný koncept. Návštěvníka vtáhne do hry, která ho vyzývá k opuštění jeho bezpečné a známé turistické role. Kurátorkami letošního bienále architektury v Benátkách jsou irské architektky Yvonne Farrell a Shelley McNamara, které společně vedou ateliér Grafton Architects. Jeho název zní Freespace (volný prostor) – má vyjadřovat velkorysost ducha a smysl lidskosti, které stojí v samém jádru architektonické práce. / K J

stává spíše rezidenčním satelitem Brna. Vedení obce to však nevnímá jako ztrátu identity, ale jako příležitost k jejímu novému definování. A dlouho připravovaný a promyšlený projekt přestavby centra je toho jasným důkazem. Na rozdíl od loňského ročníku se letos se užšího výběru dostaly především stavby ve vesnickém kontextu – krom vítěze je to ještě spolkový dů m v Ratíškovicích na Hodonínsku s odvážnou dřevěnou střešní konstrukcí (ateliér Létající inženýři), místními ze země vydupaný kostel sv. Václava v Sazovicích na Zlínsku (Ateliér Štěpán), decentní palírna v bývalém statku v Javornici v Pošumaví (ateliér ADR). Doplnily je tři městské novostavby – bytový dů m v Koněvově ulici v Praze (A.LT Architekti), kterému se věnujeme v samostatném článku v tomto čísle, parkovací dů m Domini v centru Brna (Architekti Hrů ša & spol, recenze v minulém čísle) a pavilon v městském parku ve Zlíně (mudrik architekti). Cenou za novostavbu v historickém prostředí se Klub za starou Prahu snaží vyzdvihnout stavby, které nenarušují historické prostředí, vynikají kvalitní architekturou a kultivují své okolí. / K J

P. P. A R C H I T E C T S : R E V I T A L I Z A C E CEN T R A OBCE BÍL OV ICE NAD S V I TAVOU

architektura

text Karolina Jirkalová foto Tomáš Balej

Žižkovský dům Bytový dům na pražském Žižkově od ateliéru A.LT představuje zdařilé řešení úlohy, s níž se vyrovnávají již celé generace architektů. Jak zastavět proluku v historické blokové zástavbě, aby novostavba navázala na frontu domů a zároveň byla současným a svébytným domem?

B Y T O V Ý D Ů M K O N Ě V O VA A.LT architekti / Peter Lacko, Filip Tittelbach, Adam Kekula, Lenka Dvořáková Koněvova 37 a 39, Praha 3-Žižkov

Tradiční struktura uzavřených domovních bloků tvořících koridorové ulice dominovala městské výstavbě na našem území až do první světové války a dodnes tvoří centrální části většiny českých měst. Funkcionalistickým architektům z meziválečného období byl tento urbanismus těsný a přednost dávali volné zástavbě solitérních domů v zeleni, která nabízela více vzduchu a slunce. Přesto i oni často stáli před úkolem doplnit novou stavbou tradiční blok. A když zvedneme pohled k fasádám v Praze, Brně i dalších městech, můžeme konstatovat, že se této úlohy zhostili vesměs úspěšně. Domy z 20. a 30. let, které vyplnily proluky v historických blocích, mají svou jasnou soudobou tvář s velkými pásovými okny, ustupujícím horním podlažím s terasami, hladkou omítanou či obkládanou fasádou bez ozdob. Zároveň však své starší sousedy většinou nepopírají, ale respektují – svou hmotou, výškou, jasným patrováním a promyšlenou kompozicí fasády i veřejným parterem. Nemůžeme říct, že do kontextu „zapadají“, to je ale jen dobře, důležitější je, že společně se staršími domy vytvářejí navzájem komunikující celek, společnost. Jen ta stavební čára – některé ulice připadaly modernistickým architektům tak úzké a natolik se příčící ideálu větraného a prosluněného bydlení, že zkrátka z uliční čáry poodstoupili do hlouby pozemku, aby ulici rozšířili. Z pohledu dnešních investorů, kteří své domy důmyslnými úpravami naopak co nejvíce rozšiřují směrem do ulice, je to strategie nepochopitelně idealistická. Kvalitní příklady zástavby proluk najdeme také v architektuře poválečného období, překvapivě i v éře normalizace 70. až 80. let. V Praze zmiňme alespoň ubytovnu podniku Teplotechna v Ječné ulici (1978–1984) od Věry Machoninové s atypickou fasádou z modře glazovaných keramických dílců nebo administrativní budovu Omnipolu v Nekázance (1975–1979) od týmu architekta

Zdeňka Kuny, jejíž plně prosklená fasáda s arkýři při nedávné rekonstrukci ztratila část své lehkosti. Zdánlivě nemožné – smířit panelák s historizujícími domy z 19. století – se pak na sklonku 80. let vcelku úspěšně podařilo architektce Pavle Kordovské (dceři architektů Machoninových) v projektu experimentálního domu z prefabrikovaných betonových panelů v Záhřebské ulici na pražských Vinohradech. Od roku 1989, kdy zcela převládl developerský princip financování novostaveb, pak rostl tlak na maximální využití pozemku. To spolu s přísnými stavebními předpisy na množství denního světla i oslunění vedlo u zástaveb proluk často k divokému členění fasád nejrůznějšími arkýři a balkony, vystupujícími ze stavební čáry. Právě extrémní porušení stavební čáry a faktický zábor veřejného prostoru lze vytknout i zřejmě nejslavnější zastavěné proluce v Česku – Tančícímu domu. Najdeme ale i množství kvalitních příkladů, které se těchto přešlapů nedopouštějí, v širším centru Prahy je to třeba palác Euro na Václavském náměstí od ateliéru DAM, hotel Metropol na Národní od Chalupa architekti, polyfunkční dům Eucon na Žižkově od Zdeňka Fránka nebo bytový dům Na Zatlance od ateliéru Radka Kolaříka. V Brně zmiňme alespoň palác Omega na náměstí Svobody od dvojice Kuba Pilař, bytové domy ateliéru RAW nebo radikálnější minimalistickou administračku v Žabovřeskách od ateliéru Makovský&partneři.

Ve jménu Polné V roce 2016 k těmto kvalitním příkladům přibyl i bytový dům v Koněvově ulici na pražském Žižkově od ateliéru A.LT architekti, který vedou společníci Peter Lacko (*1969) a Filip Tittelbach (*1968). Předchozí realizace ateliéru, například téměř regionalisticky pojaté venkovské domy na Šumavě či slovenské Oravě nebo několik projektů pro Úvaly, dokazují mimořádný respekt k lokálnímu kontextu, cit pro materiály i schopnost

59 udržet jednotné ladění stavby až do posledního detailu. Nic z toho však nejde realizovat bez investora, který o architektonické kvality stojí a je ochoten je zaplatit. Mezi developery, kteří nestaví pro sebe, ale jejichž práce spočívá v nalezení pozemku, postavení domu a jeho následném (roz)prodeji, jsou takoví investoři spíše výjimkou. A právě takovou výjimku prozrazuje znak městečka Polná na Vysočině, jehož reliéf najdeme u vstupu do nového domu v Koněvově ulici. Stavbu platila a částečně i dodávala společnost IP Izolace Polná, která začátkem 90. let začínala s foukanou minerální izolací, pak přidala rekonstrukce domů a před pár lety i developerské projekty. Žižkovská bytovka je jejich prvním dokončeným investičním projektem.

Žižkov v přerodu Dům vyrostl v proluce mezi čtyřpodlažními bytovými domy z 19. století s historizujícími štukovými fasádami. Nejde o typický blok, ale jen jeho segment – frontu domů, jejíž zadní dvory přiléhaly k železniční trati, zaříznuté do svahu Vítkova. Z nevýhodné pozice sevřené mezi rušnou ulicí a železniční tratí se po vyhloubení nových tunelů přes Vítkov stalo klidné místo u parku. Trať byla v roce 2010 zrušena a nahradila ji pěší a cyklistická stezka, za ní už se zvedá prudký svah zarostlý stromy a křovinami. Okolí domu je vůbec žižkovsky barvité – bezprostředními sousedy jsou historizující činžáky s obchodním parterem, na druhé straně ulice je nezastavěný rozsáhlý pozemek sloužící jako parkoviště, vedle něj několik tuctových novostaveb, o blok dál pak panelové sídliště na půdorysu tradiční zástavby, které začátkem 80. let vyrostlo na místě bezohledně asanované části starého Žižkova. Tahle kontextuální změť nabízela architektům dostatek svobody a inspirace, nesvazovala je limity usazeného, jasně definovaného prostředí. Žižkov vznikal od druhé poloviny 19. století jako dělnické předměstí v dosti prudkém svahu orientovaném na sever. Jeho charakter určovaly stísněné ulice a schodiště, pavlačové domy a především neformální a živelná atmosféra. Dnes tu pomalu, ale jistě probíhá proces gentrifikace – Žižkov je v bezprostřední blízkosti centra, dobře dostupný, s tradiční městskou blokovou zástavbou, která se dnes opět cení. Dokonce i paneláky, které

PRAŽSKÉ JARO 12. 5. – 3. 6. 2018 73. mezinárodní hudební festival

TONHALLE ORCHESTER ZÜRICH ÚT / 22. 5. 2018 – 20.00 Obecní dům Lionel Bringuier – dirigent Leif Ove Andsnes – klavír Honegger / Britten / Rimskij-Korsakov

VARŠAVSKÁ FILHARMONIE

KLANGFORUM WIEN

DEBUT PRAŽSKÉHO JARA

PÁ / 18. 5. 2018 – 20.00 Obecní dům

PO / 21. 5. 2018 – 20.00 Veletržní palác

ST / 30. 5. 2018 – 20.00 Obecní dům

Jacek Kaspszyk – dirigent Boris Brovtsyn – housle Slávka Zámečníková – soprán Nejtek* / Szymanowski / Mahler

Poppe / Mrkvička* / Lang

Filharmonie Hradec Králové Chuhei Iwasaki – dirigent Marek Kozák – klavír Husa / Bořkovec / Dvořák

* světová premiéra skladby na objednávku Pražského jara

www.festival.cz Za finanční podpory

Partneři festivalu

Generální mediální partner

Hlavní mediální partner

Mediální partner

nové knihy

Zelené ostrovy Ondřej Navrátil Chronologický prů vodce českým uměním, jež se od 60. let do roku 2000 zabývalo environmentální tematikou. Léta 60. jsou zastoupena ekologickými vizemi Václava Ciglera, 70. a 80. léta pokrývají kapitoly o „léčení“ přírody a přátelství se stromy. Z porevolučního období tu najdeme například utopický projekt Federica Díaze E-area. Masarykova univerzita, 231 stran, 320 Kč

připravila Kateřina Černá foto Martin Netočný

Socha 2 AVU / 1990–2016 Monika Immrová, Iva Mladičová (eds.) Výpravná obrazová publikace mapuje produkci druhého sochařského ateliéru na AVU pod vedením Huga Demartiniho (1990–1995) a Jindřicha Zeithammla (1996–2016). Tvorbu obou sochařských škol dokumentují nejen fotografie, ale také rozhovory s autory a jejich medailonky. Ateliérem prošli za dobu trvání například Vojtěch Míča, Jan Kovářík, Monika Immrová nebo Eliška Perglerová. AVU, 335 stran, 690 Kč

Bonjour, Monsieur Gauguin Anna Pravdová (ed.) Mimořádně vydařená kniha sleduje umělecký provoz v Bretani v letech 1850–1950, jehož součástí byli také Češi. A to nejen Jan Zrzavý, ale také Toyen nebo Jan Křížek. Výzkum představující díla českých tvůrců v kontextu francouzského umění je výsledkem spolupráce Národní galerie a Musée départemental breton. Publikace vychází k výstavě, jež proběhne na podzim v Paláci Kinských. Národní galerie, 307 stran, 590 Kč

Mysl v terénu Václav Janoščík, Lukáš Likavčan, Jíří Růžička (eds.) Čítanka textů současné filozofie určená pro umělecké a akademické publikum. Dnešní filozofická avantgarda je realistická a materialistická a z těchto pozic řeší i ontologické problémy: Kritizuje kapitalismus, odmítá přirozenost, zabývá se objekty a přichází s mimolidskou perspektivou. Jsme chodící a mluvící minerály. VVP AVU – Display, 195 stran, 300 Kč

Digitální černoši Dalibor Knapp Etnografický slovník kulturologa a filmaře Dalibora Knappa navazuje na jeho diplomovou práci, v níž se zabýval uzurpací veřejného prostoru. Tentokrát se soustředí na veřejný prostor internetu – digitální plantáž, na níž „pod dohledem algoritmů “ pracují naše těla. Mezi hesly najdeme například rituál, šamanismus nebo magii, nejčastější ilustrací z dílny Maxe Másla jsou ruce. Množina a Studio FAMU, 163 stran, 330 Kč

Václav Hollar – Kresby Alena Volrábová Ředitelka grafické sbírky Národní galerie Alena Volrábová dokončila po dlouholetém bádání soupisový katalog kreseb Václava Hollara. Mezi kresbami převažují zdánlivě klidné pohledy na evropská města. Militantní novověkou historii však prozrazují záznamy jejich obléhání. Kniha vychází také v anglické verzi. Národní galerie, 453 stran, 690 Kč

inzerce

KM_Art+Antiques_190x119mm 27.03.18 6:25 Stránka 1 inz_190x119_osvit.indd 1

19.02.18 10:53

Doprovodné programy k výstavě Konzervovaná minulost

Dům U Zlatého prstenu

KONZERVOVANA Pohled do MINULOST konzervátorských dílen Muzea hlavního města Prahy

K O M EN T O V A N É PR O H L Í D K Y V Ý S TA V Y S A U T O R Y

čtvrtek 5 . 4 . 2 0 1 8 , 1 7 :3 0 , dům U Zlatého Prstenu čtvrtek 3 . 5 . 2 0 1 8 , 1 7 :3 0 , dům U Zlatého Prstenu čtvrtek 7 . 6 . 2 0 1 8 , 1 7 :3 0 , dům U Zlatého Prstenu čtvrtek 6 . 9 . 2 0 1 8 , 1 7 :3 0 , dům U Zlatého Prstenu čtvrtek 4 . 1 0 . 2 0 1 8 , 1 7 :3 0 , dům U Zlatého Prstenu K O M EN T O V A N É PR O H L Í D K Y K O N ZER V Á T O R S K Ý C H D Í L EN M U ZEA H L A V N Í H O M ĚS TA PR A H Y

(max. 1 5 lidí, nutná registrace: schneider@muzeumprahy.cz): úterý 1 5 . 5 . 2 0 1 8 , 1 6 :3 0 , Pod Viaduktem 2 5 9 5 , Praha 5 úterý 1 8 . 9 . 2 0 1 8 , 1 6 :3 0 , Pod Viaduktem 2 5 9 5 , Praha 5 PŘ ED N Á Š K Y K R ES TA U R O V Á N Í D I O R A M A T I C K ÉH O O B R A ZU B O J PR A Ž A N Ů S E Š V ÉD Y N A K A R L O V Ě M O S T Ě R O K U 1 6 4 8

úterý 1 7 . 4 ., 1 7 :3 0 , Zrcadlové bludiště na Petříně, par. č. 9 2 4 , Praha 1 – Malá Strana úterý 2 9 . 5 ., 1 7 :3 0 , Zrcadlové bludiště na Petříně, par. č. 9 2 4 , Praha 1 – Malá Strana Muzeum hlavního města Prahy Dům U Zlatého prstenu Týnská 630/6 Praha 1 – Staré Město Denně kromě pondělí9–20 hodin

2 8 . 3 . – 2 1. 10 . 2 0 18

W O R K S H O PY ( A T EL I ÉR , D Ů M U ZL A T ÉH O PR S T EN U )

sobota 1 4 . 4 . 2 0 1 8 , 1 0 :0 0 sobota 1 9 . 5 . 2 0 1 8 , 1 0 :0 0 sobota 9 . 6 . 2 0 1 8 , 1 0 :0 0 sobota 8 . 9 . 2 0 1 8 , 1 0 :0 0 sobota 6 . 1 0 . 2 0 1 8 , 1 0 :0 0

a 1 4 :0 0 a 1 4 :0 0 a 1 4 :0 0 a 1 4 :0 0 a 1 4 :0 0

Nutná registrace: schneider@muzeumprahy.cz. Změna programu vyhrazena. G E N E RÁLNÍ PARTN E R

P A

www.mu zeu mpra hy.cz

− Výroba kachlů (délka 3 ,5 hod., kapacita 1 0 osob) − Mramorovaný papír (délka 3 ,5 hod., kapacita 1 0 osob) − Tkaní na rámu (délka 3 ,5 hod., kapacita 1 0 osob) − Výroba kachlů (délka 3 ,5 hod., kapacita 1 0 osob) − Mramorovaný papír (délka 3 ,5 hod., kapacita 1 0 osob)

M E D IÁ L N Í

T A

P A R T N E Ř I

antique news

Falešná ruská avantgarda v Německu

Wiesbaden – V polovině března ukončil německý soud pět let trvající falzifikátorskou aféru, která se měla podle mnohých pozorovatelů zařadit mezi největší kauzy tohoto typu vů bec. Mezi obrazy, u kterých existovalo podezření na padělky, se nacházela i celá řada děl představitelů ruské avantgardy. Obžalovaní byli sice odsouzeni k několikaletému trestu vězení, přesto byl rozsudek široce komentován jako zklamání. Byť policie zabavila přes patnáct set podezřelých děl, předmětem soudního líčení nakonec bylo jen šest z nich. Hlavními aktéry případu jsou dvaasedmdesátiletý izraelský obchodník s uměním Itzhak Zarug a pů vodem Tunisan Moez Ben Hazaz. Zarug si v roce 2002 otevřel ve Wiesbadenu galerii (SNZ Galeries) a obstarával pro ni padělané obrazy, které Hazaz následně v pozici obchodního ředitele (a pozdějšího spolupodílníka firmy) prodával jako originály do celé Evropy. Kromě něj pracovalo pro Zaruga minimálně pět dalších agentů. Část padělků pocházela přímo z Izraele, nepodařilo se však určit, kdo je jejich autorem – podezření padlo na

ruského státního občana Jurije V., kterého izraelské úřady podezírají z falšování uměleckých děl. Vyšetřovatelů m se však nepodařilo doložit přímou spojitost mezi ním a Zarugem. Prokázali však skutečnost, že Zarug i Hazaz prodávali malby a práce na papíře jako originály, přestože věděli, že jimi nejsou. U mnoha obrazů prokázala chemicko-technologická expertiza, že se jedná beze vší pochybnosti o falza. Hazaz kvůli lepší prodejnosti děl falšoval také jejich provenience, což doložily telefonní odposlechy i výpověď samotného Hazaze, kterou poskytl v rámci své spolupráce se soudem, díky níž měl dostat nižší trest. Pů vodně nechalo státní zastupitelství zabavit stovky uměleckých děl, s kterými Zarug a jeho kolegové obchodovali. Prodej mnoha dalších děl je už ale promlčený. Nakonec soudkyně vynesla rozsudek nad obžalovanými kvůli podvodu ve třech případech a pokusu o podvod v dalších třech – Zarug „vyfasoval“ dva roky a osm měsíců, Hazaz tři roky nepodmíněně. Zarug rozsudek zcela ignoroval a jeho britský poradce zveřejnil ještě v soudní síni pře-

Nejdražší čs. známka Praha – Čtyřkorunová rakouskodem připravené prohlášení: „Těší -uherská známka na žilkovaném mě, že se tvrzení vznesená proti mně a mým obrazům neprokázala.“ papíře s obráceným přetiskem Pošta Československá 1919, která Druhá zpráva následovala tentýž existuje v jediném exempláři, povečer: „Soudně byla dnes potvrtvrdila svůj status „nejvzácnější zena pravost více než 1800 děl, československé známky“ a na zabavených panu Zarugovi v roce aukci společnosti Burda Auction 2013 německými úřady.“ Je pravděpodobné, že se mezi se začátkem března prodala za rekordních 9,28 milionu korun. Jde dalšími zkonfiskovanými díly o celosvětový rekord za českoslonachází ještě spousta padělků. venskou známku a o historicky Například 63 děl od Michaila nejvyšší cenu zaplacenou na české Larionova, Natalie Gončarovové a dalších, která koupil v roce 2007 filatelistické aukci. Předaukční odhad počítal s cenou 5 až 7 miliod Zaruga stuttgartský aukční onů korun. dů m Nagel, pokládají někteří Známka byla zlatým hřebem soudem oslovení experti, jmenona závěr série aukcí, na kterých vitě ředitel hamburské Kunsthabyla loni a letos rozprodána tzv. lle Hubertus Gassner, za falza. zlatá sbírka československých Díla, u nichž se vyšetřovatelů m známek 1918–39 Ludvíka Pytlíčnepodařilo doložit, že se jedná ka. Známka byla vysoce ceněna o padělky, se patrně záhy znovu již za první republiky. V roce 1928, objeví na trhu s uměním, byť pouhých devět let po svém vznipatrně nebudou nabízena proku, se prodala v aukci za 32 tisíc střednictvím aukcí a galerií, ale korun, což v dnešních cenových spíše privátně. relacích odpovídá více než 600 tiCelý proces názorně ukázal, síců m. V 50. letech byla zabavena jak je při stávající legislativě a uložena v Poštovním muzeu. obtížné zakročit proti padělateV 90. letech byla restituována lů m umění. I takto jasný případ, a Ludvík Pytlíček ji získal v roce převeden do řeči paragrafů a od1996 za 2,6 milionu korun. porujících si odborných posudků Třídenní aukce v pražském nakonec vyzněl víceméně do Obecním domě dohromady vynesztracena. / LUCIE SKŘIVÁNKOVÁ la 36 milionů korun, přičemž se do ní zapojilo více jak tisíc dražiSPORNÝ telů. Milionovou hranici překonaMALE V IČ ly ještě další dva losy, jednatřicet V P O L IC E J N Í M položek bylo draženo za částky SKL ADU přes sto tisíc korun. / JS

Č T Y Ř K O R U N O VÁ R A K O U S K O - U HE R S K Á Z N Á MK A na žilkovaném papíře s obráceným přetiskem Pošta Československá 1919, cena: 9 282 000 Kč, Burda Auction 11. 3. 2018

zahraničí

text David Kořínek Autor pů sobí na UMPRUM, je členem skupiny Rafani.

Mysl a vnitřnosti Kam nás vede slepá víra v osvobození člověka i společnosti od tělesných, ekonomických a kulturních limitů? Výstava Blind Faith v mnichovském Haus der Kunst je nepříjemnou přehlídkou vyhlídek na blízkou budoucnost, která se už do jisté míry stala, a my si jí v rychlostech našich životů ani nevšimli.

BL IND FA I T H: BE T WEEN T HE V I SCER AL AND T HE COGNI T I VE IN CON T EMPOR ARY AR T místo: Haus der Kunst, Mnichov kurátor: Julienne Lorz, Daniel Milnes a Anna Schneider termín: 2. 3.–19. 8. 2018 www.hausderkunst.de

Výstava Blind Faith je přehlídkou umělců mladší generace, kteří za sebou mají nemalé úspěchy na globálním uměleckém poli a do jisté míry reprezentují dominantní polohu současného umění. Tu charakterizuje především kombinace více médií v komplexnějších instalacích, přirozené zapojení technologií a znovunalezená politická kritičnost. Právě ta je přitom často vedena skrze tělo jednotlivce, které se stává bojištěm vlivů a bariérou bránící mysli v naprostém osvobození. Podtitul výstavy má poněkud překvapivě dvě dost odlišné verze: v němčině zní Zeitgenössische Kunst zwischen Intuition und Reflexion, tedy „Současné umění mezi intuicí a reflexí“, v anglické verzi je uvedeno Between the Visceral and the Cognitive (tj. „Mezi viscerálním a kognitivním“). Zatímco ten německý je natolik obecný, že v podstatě nic neříká, anglická varianta s použitím lékařských termínů odkazujících k problémům s vnitřními orgány a poznávacími funkcemi mozku je pro vnímání výstavy mnohem výstižnější. Mimo jiné vyvolává pocit snahy něco řešit, respektive léčit. Jako by nebyla nakažena jen naše současná zmatená mysl, ale příčiny nemoci bylo třeba hledat i uvnitř našich útrob. Přestože to není nijak příjemná podívaná (ano, umírá se zde všemožnými způsoby, hromadně masturbuje a živá akce se obejde dokonce bez lidí) a moc se tu nezasmějeme (snad jen, když ve videu Mary Reid a Patricka Kelleyových rozmlouvá duch ženy po sebevraždě s vyšetřujícím lékařem a svými vyvrženými orgány), výstava jako celek nepůsobí morbidně. Orgánů je zde však na různých místech až dost. Různých orgánů.

Dovnitř

než u stejného díla v jiné konfiguraci na loňském benátském bienále. Jsme uvnitř lůna, které je však současně hrobkou. Na zdech spolu s textiliemi evokujícími nejen druhou kůži oděvu, ale přímo lidskou kůži visí objekty odkazující k vnitřním orgánům, uprostřed sálu leží bezpohlavní lidské tělo. Vychování a konvence nám velí nedotýkat se vystavených exponátů, zde je však toto pravidlo porušeno výzvou navázat s objektem haptický kontakt. Tělo vyzařuje teplo. Vnější a vnitřní je zde zacykleno sledováním těla uvnitř orgánu. Tělo, které je dvakrát neživé (vzorem pro sochu je anatomický model), díky teplu uvnitř žije. Divák si však nemůže odpustit krátkou úvahu o odcházející duši, aby ji rychle zaplašil a pokračoval dál. Z dělohy jsme vyvrženi do ústředního sálu výstavy, naši pozornost však nepřitahuje ani tak obrovský, po zemi se plazící objekt z černé gumy od jihoafrického umělce Nicholase Hloba, jako spíš zvuk linoucí se z poloprůhledných dveří napravo. Za nimi jsou na jeřábu umístěny tři obří plochy (každá je složena ze čtyř velkých monitorů) s videem Eda Atkinse Safe Conduct. Jednotné číslo je na místě, protože se jedná o tři varianty jednoho příběhu. Divák je nucen videoobjekt obcházet a zažívat příběh pořád dokola v různých verzích. 3D avatar v Atkinsově videu v dvojroli pasažéra a zaměstnance letištní kontroly zas a znova odkládá věci, co měl při sobě (ananas, pistole) spolu s částmi svého těla (ruce, krev). Stále dokola sundává masku/kůži/texturu. Nesnesitelnost situace zdůrazňuje kolovrátek stále hlasitějšího a hlasitějšího Ravelova Bolera, které je jediným zvukovým doprovodem díla. Sám autor mlčí, dílo neobsahuje žádný monolog ani komentář.

Do největšího z nich se dostáváme hned v prvním výstavním sále. Womb Tomb autorky Mariechen Danz využívá pro navození pocitu „pobývaní uvnitř“ teplého oranžovorůžového světla zalévajícího celou místnost. Iluze vnoření je zde mnohem intenzivnější

Moc toho nenapovídá ani jeho do postinternetového umění řazený souputník Jon Rafman. Tomu stačí plátno jedno, zato však obřích rozměrů. Na ploše cca 8 x 6 metrů

Robot jako performer

(velikost plátna blízká těm v multiplexech) předvádí pomocí tří paralelně rozvíjených sekvencí virtualizované masové násilí páchané na CGI (počítačově animovaných) charakterech a subjektivní putování abstrahovanými střevy/tunely. V závěru videa Poor Magic, kdy animovaný robot sleduje před ním putující hyperrealistickou koláž složenou z vnitřních orgánů, nás však Rafman hlasem umělé inteligence uklidňuje: „Nemůžeme zemřít. Snažili jsme se.“ Jak je u autora zvykem, dbáno je i na naše pohodlí v sedačkách z kina (včetně držáku na nápoje), jen musíme překonat odpor usadit se do čehosi, co vypadá, že je potaženo masem. Není, ale měkoučké to je. No a když už jsme u těch postinternetů, zbavme se jich v této recenzi jednou provždy, stejně jako kurátoři výstavy, když je umístili do jedné (pravé, znamená to něco?) části galerie. Takže Cécile B. Evans: Pokud se nám zdála její instalace What The Heart Wants na 9. berlínském bienále spektakulární, pak mě pro úvodní popis jejího díla Sprung a Leak nenapadá nic lepšího než použít slova písně Spectacular Spectacular z opulentního filmu

CÉC ILE B. E VANS: S P R U N G A L E A K , 2016, pohled do instalace v Tate Liverpool, s laskavým svolením Cécile B. Evans a Galerie Emanuel Layr, Vienna / Rome WANGECHI MU T U: THE BIR TH OF C ACKL ING 2011, kombinovaná technika – koláž, © Wangechi Mutu, s laskavým svolením Victoria Miro, London / Venice

zahraniční tipy

Vystavování výstavy O zvířatech a lidech Protesty v galerii

Země je kulatá

kdy 2. 3.–17. 6. 2018

kdy 28. 10. 2017–1. 7. 2018

kdy 21. 3.–27. 5. 2018

kdy 23. 3.–2. 6. 2018

co Ausstellen des Ausstellens

co Tierisch beste Freunde

co Power to the People

co Globes: Visions of the World

kde Staatliche Kunsthalle Baden-Baden

kde Německé muzeum hygieny, Drážďany

kde Schirn Museum, Frankfurt

kde Louvre Abu Dhabi

Kunsthalle v Baden-Badenu připravila na jarní měsíce projekt nazvaný Vystavování vystavování, která je věnována samotnému fenoménu vystavování. Co to vlastně znamená něco vystavit a jakými způsoby lze exponát prezentovat? Výstava s podtitulem Od kabinetu kuriozit ke kurátorské situaci sleduje výstavní přístupy minulosti i současnosti a uvažuje také nad možnou budoucností vystavování. Největší pozornost věnují kurátoři 20. století, kdy sami umělci s možnostmi vystavování experimentovali, často velmi radikálním způsobem. Výstava se neomezuje na prostory kunsthalle, ale rozbíhá se do celého města – dokazuje tak, že k vystavování stačí pouhé vytvoření „kurátorské situace“.

Výstava se věnuje soužití člověka nejen s domácími mazlíčky a zkoumá témata objevující se v průběhu dějin soužití lidí a zvířat. Vedle exponátů přírodopisné povahy (preparáty, vědecké ilustrace) téma doplňují historické dokumenty, artefakty z oblasti každodennosti nebo populární kultury i umělecká díla v rozpětí od novověku po současnost (Henrik Olsen, Woody Allen…). Výstava vychází z přesvědčení, že způ soby, jimiž lidé se svými miláčky jak v současnosti, tak v dějinách interagovali, vypovídají mnoho také o jejich vztahu k ostatním lidem i přírodě. Jednotlivé kapitoly se věnují domestikaci, lidským očekáváním směrem k mazlíčkům a nakonec i zvířecí perspektivě v rámci společného soužití.

Lenonova píseň z roku 1970, která se stala jakousi hymnou mnoha protestů, dala jméno též výstavě zabývající se fenoménem protestu v umění. Vystavena jsou zde především díla určená přímo pro galerijní prezentaci, jež však míří významem a často i obsahem mimo zdi výstavních institucí. Najdeme tu například videa íránského umělce Hiwa K nebo tureckého umělce Halila Altindere či Izraelce Omera Fasta vedle sochařských projektů Phyllidy Barlow nebo Sama Duranta či instalace Ahmeta Öğüt a Rirkrita Tiravanija. Analyzují v nich rů zné způ soby odmítnutí či vymknutí se systému, budování opozic a nových strategií odporu.

V pořadí teprve druhá výstava v Louvre Abu Dhabi sleduje 2500 let dlouho historii sférické reprezentace světa. Příběh začíná ve starověkém Řecku, pokračuje v muslimském světě navazujícím na odkaz myslitelů antického starověku a přes tehdy muslimský jih Iberského poloostrova se v 11. století vrací do Evropy, aby zde nalezl další pokračování. Na výstavě je k vidění 160 exponátů zapů jčených z Bibliotheque Nationale De France, Musée Louvre nebo Chateau de Versailles. Vedle map, rukopisů, astrolábů a dalších vědeckých instrumentů je zde vystaveno na 40 glóbů a sfér. Nechybí zřejmě vů bec nejstarší nebeský glób z 2. století před naším letopočtem nalezený v Turecku.

2 P O H L E D D O V Ý S TAV Y N E J L E P Š Í Z V Í Ř E C Í P Ř Á T E L É , foto: DHM Dresden

3 P O H L E D D O V Ý S TAV Y foto: Schirn Kunsthalle Frankfurt

4 N E B E S K Ý G L Ó B, 2. st. př. n. l.–2. st. n. l., Paříž, Kugel Collection

1 AUSS TELLEN DES AUSS TELLENS 2018, Staatliche Kunsthalle Baden-Baden, foto: Judit Fruszina Jesse

inzerce

Geometria rare anima est

Štěpán Málek

KOUDELKA

7. 3. – 29. 4. 2018

Dům Gustava Mahlera Znojemská 4, Jihlava březen: út–so | duben: út–ne | 10–12, 13–18

www.mahler.cz

NÁVRATY/ RETURNING UMĚLECKOPRŮMYSLOVÉ MUSEUM V PRAZE MUSEUM OF DECORATIVE ARTS IN PRAGUE

22/3 – 23/9/2018

facebook.com/mahler.jihlava

ZDENA K O L E Č K O VÁ

Podivná botanika A JINÉ PŘÍBĚHY Colloredo-Mansfeldský palác Karlova 2, Praha 1 www.ghmp.cz

14/3— 17/6/ 2018

97. lekce

text Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátorem Moravské galerie v Brně.

Manuál pro milovníky současného umění Receptář artsy nápadů Pravidelní čtenáři naší rubriky již tuší, jak moc redakci leží na srdci dokumentování oblastí, kde umění není pouze spouštěčem intelektuálního dobrodružství či citového rozjitření, ale také zcela racionální a veskrze užitečný návod pro každodenní život. Například chatařství a chalupářství dokáže ze zemního umění čerpat doslova myriády nápadů a poučení. Už dávno nestačí před blížící se zimou vypustit a zavřít vodu. Zodpovědný chatař zabalí celý objekt do textilního návleku připraveného přesně na míru. Stejně zabalí i stromy na zahradě. Je prokázáno, že životnost takto zazimované zděné chaty se zvýší dvojnásobně, dřevěné pak troj až pětinásobně. Baliči stromů na rozdíl od sousedů mají z čeho pálit, i když jarní mrazíky zdecimují švestky (trnky) i meruňky. Majitelé chat na břehu rybníka nebo přehrady ocení nápad se spirálo-

vým molem. Spirála kombinuje výhody přírodního koupání a bazénu. Po obvodu lze kotvit všechny typy lodí, a to ve větším počtu než u klasické varianty. Uvnitř spirály pak vzniká bezpečné brouzdaliště pro nejmenší osazenstvo, možnost intimního koupání pro dospělé a velkokapacitní přírodní chladnička piva. Velkým hitem posledních sezon se pro děti stal prak. Návod na výrobu je zcela jednoduchý. Dřív nebo později na každé zahradě uschne některý z ovocných stromů. Není třeba jej kácet, lze ho jednoduše proměnit ve zdroj nekonečné zábavy. Z koruny stromu odstraníte všechny větve kromě dvou, které tvoří pomyslné písmeno vé. Konce větví spojíte dostatečně dlouhou, širokou a pevnou gumou. Z praku lze střílet vše od papírmašových koulí přes dřevěná polena až třeba po velké kovové matice a šrouby. Záleží jen na vztazích se sousedy.

Letní bouřkové noci zkušenému chataři zpestří nápad s vysokými ocelovými tyčemi. Pro základní efekt je potřeba nejméně pět tyčí o průměru maximálně čtyři centimetry a výšce o metr a půl převyšující okolní stavby a stromy. Tyče nemusí být povrchově upraveny, ale nátěr prodlouží jejich životnost. Rozmístění tyčí závisí na půdorysu parcely. Doporučují se však pravidelné rozestupy mezi tyčemi a komponování modulárním způ sobem. Tyče snižují nebezpečí požáru chaty a odpuzují krtky. Pokud trpíte fobií z přírodních elektrických výbojů, mů žete po zahradě místo tyčí rozmístit slunečníky. Zkušenosti ukázaly, že slunečníky jsou překvapivě daleko nebezpečnější. Pokud rádi sbíráte žaludy, doporučujeme zasadit si na zahradě dub, ostatním pak nezbývá než se těšit na zimní speciál s mnoha užitečnými radami, co se dá dělat ze sněhu kromě obligatorního sněhuláka.

NÁČINÍ PŘ IPR AVENÉ K SEZÓNNÍ REALIZACI V O B L A S T I T Z V. ZEMNÍHO UMĚNÍ foto: Profimedia

13. díl

text Jana Németh Autorka je výtvarnou redaktorkou Denníku N.

Na východ od raja Nie je nám to jedno

Š TUDENT I V YSOKE J Š K O LY V Ý T V A R N Ý C H UMENÍ SA AK T Í VNE PRIPOJILI K OBČ IANSK YM PROTESTOM foto: Kristína Rigasová

Celé to pôsobí trochu neuveriteľne. On je totiž jeden z tých otcov, zakladateľov, majstrov, skrátka, keď sa povie meno Miloš Alexander Bazovský, človek veľmi ľahko a azda aj trochu oprávnene podľahne predstave, že na ňom nás už ťažko môže čosi prekvapiť. Dokonca to platí aj v prípade, keď vyjde na svetlo materiál, ktorý doteraz nikdy vystavený nebol. Asi je to údel majstra prevareného výstavami na tisíc spôsobov, alebo len jeden z vedľajších efektov našej krátkej a k mnohým aj blahosklonnej pamäti, ktorá však občas „spriemeruje“ aj to, čo by naozaj nemusela. Ten príbeh je prostý: Keď Bazovský v roku 1968 umrel, nemal žiadnych priamych dedičov. S manželkou, ktorá zomrela krátko po ňom, boli bezdetní, a tak ostala celá neveľká pozostalosť u jeho sestier. Keď ju bývalý riaditeľ národnej galérie Karol Vaculík išiel prevziať, do Trenčína s ním cestovala aj Zora Ondrejčeková, ktorá bola v tom čase šéfkou archívu a knižnice. To ona vzala z pozostalosti aj množstvo negatívov, ale nijako bližšie ich neskúmala, iba tušila, že možno sa to raz zíde. Tie negatívy sa stali súčasťou zbierok, ale 25 rokov sa na ne nikto takmer nepozrel. „Ak je raz niekto zafixovaný ako výtvarník, fotografia nemala šancu prebiť tento záujem. Navyše, nikoho,

kto sa v tej dobe zaoberal umením, fotografia ani nezaujímala,“ hovorí Aurel Hrabušický, jeden z kurátorov výstavy. Priznáva, že to nie je on, kto si Bazovského negatívy v archíve všimol, bola to Klára Kubíková, ktorá niekoľko z nich vytiahla na výročnú výstavu o Bazovskom pred dvadsiatimi rokmi. V katalógu o tom nebola ani zmienka, pár fotiek viselo v rohu výstavy viac ako ilustračný materiál, než ako čosi, čo by len naznačovalo, že ide o slušnú raritu. Hrabušický si to však zapamätal a teraz po tomto archíve siahol. Po prvýkrát sú tak Bazovského negatívy zväčšené a vystavené. A nech to znie akokoľvek neuveriteľne, to ešte stále na tom nie je to najlepšie. Vo svojej dobe nebol prvý a ani jediný výtvarník, ktorý siahol po fotoaparáte, hoci v 30. a 40. rokoch, z ktorých s veľkou pravdepodobnosťou tieto zábery pochádzajú, to nebolo práve bežné. Informácií, ktoré by nám trochu viac vysvetlili celú situáciu a okolnosti, ktoré by ho k fotografovaniu priviedli, skrátka neexistujú a aj datovanie je iba orientačné. Z desiatok záberov sú však zrejmé dve veci: prvá, že fotenie nebolo pre Bazovského žiadnym skúšaním sviatočného fotografa, ale inou podobou jeho výtvarného programu – a druhá, azda ešte dôležitejšia: že aj vo fotografii uplatňoval to, čomu bol verný v maľbe. „Je to videnie bez predsudkov. Drsná slovenská realita, žiadne Švajčiarsko. On nám ukazuje segment slovenského sveta, ktorý nám nikto iný neukazoval, dokonca ani amatéri,“ hovorí Hrabušický. Z toho však prirodzene vyvodzuje ešte jeden dôležitý záver, lebo Bazovský sa rozhodol vzdorovať a ostať verný sám sebe bez ohľadu na meniace sa režimy 20. storočia, čo v našich podmienkach vôbec nebolo samozrejmé. „Bazovský bol človek, ktorý išiel proti prúdu. Vážim si ho ako invenčného výtvarníka, ale predovšetkým si ho vážim za tento postoj. Zdá sa mi, že na Slovensku, ktoré je plné oportunistov,

bol jeho postoj vzácny a ani v otvorenej spoločnosti nie je úplne bežný. On nechcel byť rebelantom na silu, ale tiahla ho k tomu jeho podstata. A čosi z toho sa muselo prejaviť aj v jeho diele,“ hovorí. Známa je epizóda, keď mu aj Benka verejne vyčítal, že Bazovský nepochopil to, čo už všetci pochopili a mal na mysli „soc. realizmus“. S tou skratkou to asi malo znieť menej socialisticky. Lenže Bazovský to pochopil veľmi dobre, možno najlepšie z nich. Keď výstavu jeho fotiek pred pár mesiacmi otvárali, tak trochu ušla mojej pozornosti. Tento jeho príbeh by však nemal ostať zabudnutý. Myslím naň práve v čase, keď mladí študenti ohlásili v poradí štvrté verejné zhromaždenie na námestiach, volajúce po systémových zmenách na čele našej krajiny. Doteraz vyšlo do ulíc najviac ľudí v ponovembrových dejinách Slovenska a ich najvýraznejším odkazom je volanie po slušnej krajine. Sú medzi nimi aj mnohí umelci. Po prvom spomienkovom zhromaždení za zavraždenú dvojicu – novinára Jána Kuciaka a Martinu Kušnírovú – sa aj zväčša roztriešteným skupinám podarilo stretnúť a vymyslieť, ako by mohli spoločne a zároveň každý za seba vyjadriť svoj názor. Dodnes ich príspevky pribúdajú na webe reakciaumelcov.sk, ktorý sprevádzkovali a premietajú sa v rôznych mestách po Slovensku, ale aj v zahraničí. Pred pár rokmi bola u nás kategória umenia kritizujúca spoločenské či politické pomery v absolútnej menšine so stabilnou zostavou autorov, ktorí by obsadili jeden stredne veľký stôl v kaviarni. Vizuálne reakcie, ktorými teraz umelci, fotografi či dizajnéri vyjadrili svoj postoj, z nich hneď nerobia autorov „angažovaného žánru“, ale rovnako nemožno povedať, že by ich to nechalo ľahostajnými. Naopak, vyjadrili svoj občiansky postoj, rázne a prostredníctvom vizuálneho jazyka, ktorý im je vlastný, a to je dobrá správa.

Mediální partneři | Media Partners

Abstrakce.PL

Reklamka.indd 1

Abstrakcja w malarstwie polskim 1945–2017

20 kwietnia 2018– 19 sierpnia 2018

w Muzeum Sztuki Współczesnej Denisova 47, Ołomuniec

Abstrakce v polské malbě 1945–2017

20. dubna 2018– 19. srpna 2018

v Muzeu moderního umění, Denisova 47, Olomouc

20 April 2018– 19 August 2018

Abstract Art in Polish Painting 1945–2017

Partneři / Partnerzy / Partners

Spolupráce / Współpraca / Cooperation

Muzeum moderního umění 20. 4. – 19. 8. 2018

Mediální partneři / Partnerzy medialni / Media partners

at the Museum of Modern Art, Denisova 47, Olomouc

inzerce 91

Abstrakce v polské malbě 1945–2017

www.moravska-galerie.cz !

Pražákův palác, Husova 18

19.03.2018 15:49:07

design Władysław Pluta

IVAN KOMÁREK, Stará struktura a kurátor v pozadí, 2007 (zápůjčka od autora)

(Vladimír Kokolia, Vy-já-dření)

Předtím se říkalo kunsthistorik, teoretik, kritik… Kurátor se objevil až ke konci osmdesátých let spolu s Predátorem a Terminátorem. gASK — gALERIE STŘEDOČESKÉHO KRAJE BARBORSKÁ 51—53 / KUTNÁ HORA www.gask.cz

artmix

95 Uměleckoprůmyslové museum Jan Koudelka (do 23. 9.); Domečky pro panenky (do 17. 6.); Bydliště: Panelová sídliště (do 20. 5.) 17. listopadu 2, Praha 1 / www.upm.cz

Galerie Futura Jiří David; David Helán; Baptiste Charneux (vše do 15. 4.) Holečkova 49, Praha 5 / www.futuraproject.cz

Strahovská obrazárna Jan Grimm (do 30. 5.) Strahovské nádvoří 1 / www.strahovskyklaster.cz

Centrum současného umění DOX Daniel Pešta (do 7. 5.); Joska Skalník (do 4. 6.) Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz

Galerie Gema Jiří Kačer (13. 4.–8. 6.) Máchova 27, Praha 2 / www.gemagalerie.cz Galerie Havelka Vladimír Kopecký (25. 4.–24. 5.); Art Prague – Clam Gallasův palác, Praha 1 (do 15. 4.) Martinská 4, Praha 1 / www.galeriehavelka.cz Galerie hlavního města Prahy Vladimír Ambroz (do 29. 4.); The Reunion of Philosophy (do 13. 5.); Vladimír Škoda (do 4. 11.) Revoluční 5, U Kamenného zvonu, Zámek Troja / www.ghmp.cz Galerie Kuzebauch Martin Janecký: Exprese (do 28. 5.) Říčanova 19, Praha 6 / www.galeriekuzebauch.com Galerie NoD Martina Smutná (do 15. 4.); Filip Dvořák, Martin Kolarov (24. 4.–1. 6.) Dlouhá 33, Praha 1 / www.nod.roxy.cz Galerie Rudolfinum Mat Collishaw (do 8. 7.) Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie Vyšehrad Josef Bolf (do 15. 4.); Jana Farmanová (20. 4.–30. 6.) V Pevnosti 159/5b, Praha 2 / www.praha-vysehrad.cz Galerie 1 (MÚ Praha 1) Michaela Žemličková (do 28. 4.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz Karlin Studios Zsofia Keresztes; Jan Martinec (obojí do 15. 4.); David Vojtuš (27. 4.–3. 6.); Justyna Górowska (27. 4.–3. 6.) Prvního pluku 2, Kasárna Karlín, Praha 8 / www.futuraproject.cz/karlin-studios Museum Kampa Pravoslav Sovak; Jan Zrzavý (obojí do 27. 5.); Vladimír Škoda (do 3. 6.) U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz MeetFactory Fake it till you make it (14. 4.–27. 5.) Ke Sklárně 15, Praha 5 / www.meetfactory.cz Nová Galerie Martin Mainer: Půst (do 27. 4.) Balbínova 26, Praha 2 / www.novagalerie.cz

Trafo Galerie Osm (do 29. 4.) Holešovická tržnice, Hala 14 / www.trafacka.cz

BRATISLAVA

Galerie NOVA Aleksandra Stencel (do 27. 5.) Baštová 2 / www.galeria-nova.sk

BRNO

Dům umění města Brna Tomáš Svoboda; Computer graphic Re-visited 2.0 (obojí do 22. 4.) Malinovského náměstí 2 / www.dum-umeni.cz Dům pánů z Kunštátu Daniel Hüttler (25. 4.–10. 6.); Rozhněvaná planeta 2 (25. 4.–10. 6.) Dominikánská 9 / www.dum-umeni.cz Moravská galerie 1968: computer.art (20. 4.–5. 8.); Ondřej Kopal (20. 4.–5. 8.) Husova 18 / www.moravska-galerie.cz Fait Gallery Jan Merta (do 5. 5.) Ve Vaňkovce 2 / www.faitgallery.com Muzeum města Brna Atol a putující slunce (do 29. 4.); Rok 1918 – co nám válka vzala a dala (3. 5.–31. 12.) Špilberk 210/1 / www.spilberk.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Košická moderna (do 27. 5.) Hluboká nad Vltavou 144 / www.ajg.cz Alšova Jihočeská galerie – Galerie Mariánská Teodor Buzu, Ladislav Hodný (20. 4.–8. 7.) Pražská třída 1 / www.ajg.cz Dům umění Heinrich Dunst (do 27. 4.) Nám. Přemysla Otakara II. 38 / www.ducb.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění Floating in my Czechoslovakian heaven (do 15. 5.) Krále Jiřího z Poděbrad 16 / www.gavu.cz

Galerie výtvarného umění – Retromuseum ETA – umění (a) spotřebiče (do 30. 9.) Krále Jiřího z Poděbrad 17 / www.gavu.cz

CHRUDIM

Výstavní síň Chrudim Jan Vytiska (do 22. 4.); Paulina Skavová (25. 4.–3. 6.) Nábřeží Karla Čapka 6 / www.vystavnisinchrudim.cz

JIHLAVA

Dům Gustava Mahlera Štěpán Málek (do 29. 4.) Znojemská 4 / www.mahler.cz

KLATOVY

GKK – zámek Klenová Šedesátá léta (do 10. 6.) Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz GKK – purkrabství hradu Klenová Fotografky ze sbírek GKK (do 17. 6.) Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz GKK – U Bílého jednorožce Zbyšek Sion: Obrazy 1959–2016 (do 3. 6.) Náměstí Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz

KOLÍN

MUO – Muzeum moderního umění Inge Kosková (do 22. 7.); Miloslava Holého (do 10. 6.); Abstrakce. PL (20. 4.–19. 8.); Jaromír Funke (do února 2019) Denisova 47 / www.olmuart.cz

OSTRAVA

Galerie výtvarného umění v Ostravě Nová galerie v nové republice (do 31. 12.); Studio Odile Decq (do 3. 6.) Jurečkova 9 / www.gvuo.cz

PLATO – Galerie města Ostravy Dočasné struktury 1 (od 11. 4.) Janáčkova 22 / www.plato-ostrava.cz

PLZEŇ

Západočeská galerie – „13“ Čas, čas, čas v umění 19. století (do 9. 5.) Pražská 13 / www.zpc-galerie.cz

Muzeum Kolín Petra Hollerová (do 6. 5.) Brandlova 27 / www.muzeumkolin.cz

Západočeská galerie – Masné krámy Formule patosu 1900–2018 (do 27. 5.) Pražská 18 / www.zpc-galerie.cz

Muzeum Kolín II Lenka Mazačová (do 13. 5.) Karlovo náměstí 8 / www.muzeumkolin.cz

Galerie Ladislava Sutnara Ali Boozari (do 2. 5.) Riegrova 11 / www.fdu.zcu.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec Midasův dotyk; Třicetiletá válka 1618-1648; Jizerská 50 (vše do 29. 4.); Viktorie Langer (do 10. 6.) Masarykova 14 / www.ogl.cz Galerie PROSTOR 228 Karel Štědrý (do 30. 4.) Studničná 227 (vchod z Perlové) / www.prostor228.cz

Galerie města Plzně Mladí a svěží (do 3. 6.) Náměstí Republiky 40 / www.galerie-plzen.cz

RAKOVNÍK

Rabasova galerie Český dřevák (do 29. 4.) Vysoká 232 / www.rabasgallery.cz

LITOMĚŘICE

Rabasova galerie – Nová síň pod Vysokou bránou Petr Šmaha (do 6. 5.) Vysoká 226 / www.rabasgallery.cz

LITOMYŠL

Výstavní síň na radnici Namaluj své město, svoji vesnici (26. 4.–20. 5.) Husovo nám. 27 / www.rabasgallery.cz

Severočeská galerie výtvarného umění Svatopluk Klimeš (do 13. 5.) Michalská 7 / www.galerie-ltm.cz Galerie Kroupa Adéla Oliva (do 30. 4.) Smetanovo náměstí 60 / www.galeriekroupa.cz

MĚLNÍK

Galerie Ve Věži Hudební jaro, cyklus koncertů (do 28. 4.); Lucie Lomová (do 13. 5.) Pražská brána / www.mekuc.cz

MIKULOV

Regionální muzeum Mikulov Škrdlovské sklo (do 25. 11.) Zámek 1/4, / www.rmm.cz

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Antonín Kybal, Otto Ecker; Umění Československa v období let 1918–1938 (obojí do 22. 4.) Smiřických 272 / www.gvun.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Plynutí času / Časová shoda (do 29. 4.) Václavské nám. 3 / www.olmuart.cz

ROUDNICE NAD LABEM

Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem Jiří Franta David Böhm; Břetislav Malý (obojí do 15. 4.); Československá výtvarná scéna 1966–1968 (26. 4.–10. 6.); Cubr–Hrubý–Pokorný (26. 4.–3. 6.) Očkova 5 / www.galerieroudnice.cz

TEREZÍN

Památník Terezín: předsálí kina Muzea ghetta Alfred Kantor (do 29. 5.) Komenského 148 / www.pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín: Malá pevnost (předsálí kina) Transporty Židů z ghetta Terezín do Osvětimi-Březinky (do 22. 4.) Principova alej 304 / www.pamatnik-terezin.cz

ÚSTÍ NAD LABEM

Dům umění Ústí nad Labem Mona Vatamanu + Florin Tudor (do 19. 5.) Klíšská 129a / www.duul.cz INZERCE

PRAHA

tvář knihy

Armin Hofmann Designér a pedagog Armin Hofmann (1920) je – společně s Emilem Ruderem, Josefem Müllerem-Brockmannem a Karlem Gerstnerem – jedním z nejvýraznějších představitelů poválečného švýcarského grafického designu. Během pů sobení na basilejské Allgemeine Gewerbeschule (dnes Schule für Gestaltung) v letech 1947–1987 striktně systematizoval své vzdělávací metody, a pomohl tak kodifikovat tzv. „švýcarský styl“, pro

nějž je typická přísná a „objektivní“ práce s mřížkou a bezserifovými písmy. Souborná publikace Methodik der Form- und Bildgestaltung: Aufbau, Synthese, Anwendung vydaná v roce 1965 nakladatelstvím Niggli obsahuje texty v němčině, francouzštině (Manuel de Création Graphique) a angličtině (Graphic Design Manual); obsahově i formálně navazuje na pojetí tzv. Bauhausbücher, bauhausovských pedagogických příruček. Také v Hof-

mannově manuálu je použito členění podle základních prvků vizuální „gramatiky“, tedy bodu, linie, plochy atd. Obrazový materiál zahrnuje ukázky studentských prací, a to jak formálních cvičení, tak i realizovaných projektů . Vizuální atraktivitu a aktuální grafický výraz si Hofmannova publikace uchovává i po více než padesáti letech od prvního vydání. / PAVLA PAUKNEROVÁ

101

Národní galerie v Praze Galerie Rudolfinum Galerie hl. města Prahy Centrum souč. umění DOX Museum Kampa Národní filmový archiv Galerie Václava Špály

Festival výtvarného umění

Týden Umění 23—29/4/2018

ÚT

generální partner

komentované prohlídky workshopy vernisáže projekce debaty a jiné

Villa Pellé Futura Trafo Gallery tranzitdisplay Karlín Studios MeetFactory a další

ČT

PÁ

hlavní partneři

tydenumeni.cz