Art+Antiques 4/16

04

duben 2016

99

9 771213 839008

04

99 Kč / 4,70 ¤

Katastrofy v Plzni 34 / Rozhovor s Maximem Velčovským 46 / Restaurování současného umění 12 /

100

editorial /

Všechno se vším

Opakujícím se tématem aktuálního čísla je vztah volného a užitého umění, či slovy Maxima Velčovského, který je představován v profilovém rozhovoru, mezi „uměleckoprůmyslovými a uměleckoúmyslovými obory“. V druhém plánu je to pak otázka materiality a časovosti umění.

Možná trochu paradoxně ji neklademe z pozic starého umění, ale řešíme ji naopak v souvislosti se současným uměním a designem. Pro Velčovského se autenticita materiálů a místní a časová specifičnost stávají ústředním motivem jeho aktuální tvorby a při zpětném pohledu konstatuje, nakolik jeho nejslavnější realizace ze začátku tisíciletí bez dobového kontextu ztrácejí svůj původní náboj.

Terezie Nekvindová se v ústředním článku čísla táže, jak stárne současné umění. „Posun směrem k místní a časové specifičnosti zvyšuje důležitost kontextu, který je stejně důležitý jako hmotná podstata díla. (…) Hlavní problémy pro ,další život‘ takového umění se dají shrnout do dvou podstatných okruhů: jednak je to efemérnost a konceptuální podstata děl a pak materiálová nestálost a různorodost,“ píše Nekvindová.

Tématem transferů mezi volným uměním a designem, zejména v meziválečném období, se ve své nové knize Abstrace: Čechy mezi centry modernity zabývá Hana Rousová. „Jako by se Rousová dokázala na řadu děl dívat novým pohledem, který v neočekávaných souvislostech narušuje kanonické interpretace,“ píše ve své recenzi Johanka Lomová.

Nastolená témat lze však najít i v dalších článcích, ať jde o představení výrazné osobnosti české módy přelomu 80. a 90. let Michala Švarce nebo o restaurování nábytkového souboru z kroměřížského zámku. Při troše snahy pak člověk nečekané souvislosti a vazby nachází téměř mezi všemi materiály.

Na jednu stranu jde možná „profesní úchylku“, něco čeho si běžný čtenář nemá šanci všimnout, na druhou však o doklad toho, že vhodně položená otázka dokáže odhalit vazby napříč zdánlivě nesouvisejícími obory. Rád bych věřil, že při čtení aktuálního čísla budete mít pocit, že platí to druhé.

Jan Skřivánek

Obsah

04

> Tiresias, fikce, spekulace 4 / dílo měsíce > Tajemná paní M. H. 3 / úhel

Václav Janoščík Marie Mžyková

8 / zprávy 12 / výstava

> Katastrofy v Plzni

Tomáš Winter

21 / aukce 32 / portfolio

> Petr Strouhal 34 / rozhovor > Maxim Velčovský Alena Štěrbová, Jan Skřivánek 46 / téma > Restaurování současného umění Terezie Nekvindová 54 / galerie > Galerie Havelka Radek Wohlmuth 56 / k věci > Představit si změnu Jiří Ptáček

Anna Remešová

60 / staveniště 62 / design Oděv jako objekt

>

Andrea Březinová

66 / knižní recenze Johanka Lomová

> Abstrakce

69 / nové knihy 72 / antiques Nábytek pro arcibiskupa

>

Jan Skřivánek

76 / zahraniční výstava

> Fischli&Weiss, Nová věcnost

Barbora Bartůňková, Martina Pachmanová

> Jako v seriálu 88 / recenze > Milan Houser, Žanna Kadyrova

87 / manuál

Ondřej Chrobák

a Alice Nikitinová

Radek Wohlmuth, Josef Ledvina

94 / na východ Dušan Buran

96 / komiks

obálka

> Migranti

> Lenka Šimečková

>

JOSEF F ÜHR ICH: SOP T ÍC Í VE SUV

facebook.com/ Artcasopis

1814, kvaš, akvarel, papír, 430 × 313 mm, © 2016 Národní galerie v Praze

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 580, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) / Zástupce šéfredaktora: Josef Ledvina (pl) / Redaktoři: Kateřina Černá, Karolina Jirkalová, Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz, Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Barbora Bartůňková, Dušan Buran, Andrea Březinová, Ondřej Chrobák, Václav Janoščík, Tereza Koutská, Marie Mžyková, Terezie Nekvindová, Martina Pachmanová, Tomáš Prokůpek, Jiří Ptáček, Anna Remešová, Lenka Šimečková, Alena Štěrbová, Tomáš Winter / Tisk: Helma Roto, spol. s r.o., U Pekařky 5, 180 00 Praha 8 - Libeň / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s., Stará Vajnorská 9, P. O. BOX 183, 830 00 Bratislava, infolinka: 0800 188 826, info@ipredplatne.sk, objednavky@ipredplatne.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 8. 4. 2016. Příští číslo vyjde začátkem května. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

10

zprávy

Žebříček vlivu

New York – Michal Novotný byl zařazen mezi dvacet nejvlivnějších mladých kurátorů Evropy. Žebříček sestavil na konci března server Artsy.net. Novotný se tak ocitl po boku ředitelky a kurátorky Kunsthalle Basel Eleny Filipovic, nebo třeba Nadima Sammana, kurátora 5. moskevského bienále mladého umění. Michal Novotný je od roku 2011 ředitelem a kurátorem Centra současného umění Futura. Má na starosti nejen galerii na pražském Smíchově, ale i prostor Karlin Studios.

V rámci krátkého profilu uveřejněného na Artsy Novotný jako svůj největší úspěch uvádí výstavu současného umělce Thana Husseina Clarka Debts (Erotic Review Sinai), která proběhla ve Futuře na podzim loňského roku. Právě soustředěný zájem o aktuální podoby současného umění v celosvětovém měřítku patří k pilířům programu Futury.

Vedle umělců nastupující mladé generace se zde objevují již uznávané osobnosti uměleckého světa. Zmiňme alespoň výstavu známého německého filmaře Haruna Farockiho, jehož rozsáhlé představení proběhlo v dialogu se Zbyňkem Baladránem (2015), nebo nedávno skončenou přehlídku prací Anny Daučíkové.

Na dotaz, co pro něj ocenění znamená, odpovídá Novotný opatrně: „Obecně mám samozřejmě problém s bulvárností podobných žebříčků. Na druhou stranu je vždy potěšující, že alespoň z pohledu jednoho magazínu není pět let každodenní, převážně neviditelné práce tak úplně neviditelných. Otázka ‚co to znamená‘ je však pro mne položena spíše pro ostatní, umění je přeci činností

Návštěvnost zahraničních institucí

kolektivní. Znamená to něco z pohledu zahraničí? A mohlo by to něco znamenat z pohledu scény naší? To musí asi spíše odpovědět ostatní.“ Jisté je, že ve virtuálním prostoru sociálních sítí informace rezonovala a převzal ji i zpravodajský portál Ihned.

Michal Novotný studoval dějiny umění na Filozofické fakultě v Praze a Fakultu humanitních studií. Od roku 2007 do roku 2011 byl redaktorem Mf Dnes. I poté, co v roce 2011 nastoupil do Futury, se Novotný psaní věnuje.

Pravidelně přispívá výtvarnými kritikami do časopisu A2 nebo na Artalk.

Artsy je internetový portál soustřeďující se na propojování výtvarného světa napříč regiony i žánry. Jeho proklamovaným cílem je „zpřístupnit všechno umění světa komukoli s internetovým připojením“.

Hlavní náplní webu je ale vyhledávání a zprostředkování uměleckých děl skrze profily umělců a jejich portfolia. Automaticky generovaná vazby pak mají zjednodušit vyhledávání nových autorů a děl. Stránky nabízí i možnost online nákupu. Když časopis Time v roce 2012 platformu představoval, uváděl příklad vyhledávání Jeana Michela Basquita. Jeho práce se zájemci zobrazí jako neprodejné položky ve sbírkách muzeí, společně s touto vzdělávací informací se však ukáží i práce jiných umělců, kteří se Basquiatem inspirovali a jejichž díla si lze zakoupit. Demoverze Artsy byla představena v roce 2011 na veletrhu Art Basel, v říjnu 2012 začal portál fungovat oficiálně. / JL

Londýn – Časopis Art Newspaper zveřejnil návštěvnost světových muzeí. Nejpopulárnější výstavou loňského roku se stala přehlídka čínského modernisty Chen Cheng-po (1895–1947) v Národním palácovém muzeu v Tajpeji. Umělec patří mezi tchajwanské hrdiny zabité v roce 1947 Čankajškovou armádou.

Popularita výstavy jistě souvisí i s návštěvností instituce jako takové, tu v průměru denně navštívilo 12 tisíc lidí. Druhou nejúspěšnější placenou přehlídkou moderního umění byla výstava Henriho Matisse v newyorské MoMě (6 tisíc denně / 724 tisíc celkem) následovaná představením Pierra Bonnarda v Musée d’Orsay (4,8 tis. / 510 tis.).

Vedle velkých jmen současného a moderního umění patří mezi taháky především výstavy sestavené ze zápůjček slavných institucí. Jde například o výstavu pozdních Monetových maleb zapůjčených z pařížského Musée Marmottan Monet do tokijského metropolitního muzea, která přilákala v průměru více než 10 tisíc návštěvníků denně (764 tis. celkem). Vedle muzeí umění v lidnatých asijských metropolích se mezi nejnavštěvovanější instituce řadí ještě Centro Cultural Banco do Brasil v Rio de Janeiru. Jeho výstavy jsou ovšem přístupné zdarma. I zde se nejvyhledávanější přehlídkou stala zapůjčená expozice. Z madridské Reina Sofía sem putovaly obrazy Picassa, Dalího a Miróa (9,5 tis. / 621 tis.) a práce Kandinského z petrohradského Státního muzea (8,3 tis. / 442 tis.).

Na prvních dvou příčkách nejnavštěvovanějších institucí se

udržel pařížský Louvre (8,6 mil.) a volně přístupné londýnské Britské muzeum (6,8 mil.). V první desítce si pohoršila muzea londýnská (National Gallery s 5,9 mil. a Tate s 4,7 mil.). Nově se v ní objevila petrohradská Ermitáž (3,7 mil.).

Ze současného umění placeným výstavám dominuje přehlídka Roberta Gobera v MoMě (5,4 tis. / 565 tis.), kterou ale v součtu překonává Jeff Koons, jehož práce v pařížském Center Pompidou a Guggenheimovu muzeu v Bilbao vidělo dohromady přes milion lidí (5 tis., respektive 5,2 tis. / 650 tis. a 494 tis.).

Nejpopulárnější newyorskou výstavou loňského roku (a jednou z mála tematických nikoli monografických výstav, která se v žebříčcích objevila) byla China: Through the Looking Glass (6,6 tis. / 816 tis.) v Metropolitním muzeu.

Ze starého umění tabulku ovládl Rembrandt v Rijksmuseum (5,5 tis. / 521 tis.) a v umění 19. století to vedle zmíněné Monetovy přehlídky v Tokiu byla výstava Paříž v době Toulouse Lautreca v MoMě (5,2 tis. / 1,24 mil.).

Art Newspaper se rovněž věnuje tématu přestaveb existujících galerií. Přesvědčivě ukazuje, že počet návštěvníků s úpravami skokově roste. V souvislosti s plánovaným rozšířením losanagelského muzea LACMA podle projektu Petera Zumthora, které má stát 600 milionů dolarů, předpokládá ředitel Michael Govan, že každých investovaných 100 milionů by mělo přinést o 100 až 120 tisíc návštěvníků ročně více. / JL

European Arts Investments s.r.o., Senovážné náměstí 8, 110 00 Praha 1, ČR, tel./fax: +420-233 342 293, info@europeanarts.cz

15. 5. 2016, 13.00 HODIN, OBECNÍ DŮM V PRAZE

WWW.EUROPEANARTS.CZ

AUKČNÍ DEN

Mikuláš Medek, Modrá věž, vyvolávací cena:1 850 000 CZK

VÝBĚR VÝTVARNÉHO UMĚNÍ

11

12

výstava

text Tomáš Winter Autor působí v Ústavu dějin umění AV ČR. Byl mimo jiné autorem výstavy Palmy na Vltavě.

Katastrofy v Plzni Plzeňské sympozium a jeho výstavy Mezioborové sympozium o kultuře 19. století a k tomu hned tři výstavy zaštítěné jedním společným tématem. S touto ojedinělou kombinací se může divák každým rokem setkat v Plzni v rámci hudebního a divadelního festivalu Smetanovské dny.

Letošním tématem jsou katastrofy.

Psal se rok 1979. V lednu postihla Československo vlivem prudkého ochlazení teplot energetická krize.

Na jaře byl zaveden každoroční letní čas a v prosinci začala Československá televize vysílat seriál Jaroslava Dietla Plechová kavalerie. Diváci mohli jeho prostřednictvím sledovat osudy kombajnové brigády, potýkající se s nástrahami každoroční sklizně. Dramaturgická rada Parku kultury a oddechu v Plzni měla v tom roce jednu ze svých běžných schůzí.

Podle vzpomínek muzikologa a pedagoga Antonína Špeldy vešlo právě toto setkání do dějin. Z úst Ivana Paříka, tehdejšího dirigenta opery Divadla Josefa Kajetána Tyla, zde údajně zazněl návrh, aby se v Plzni uspořádal Smetanův festival. O dva roky později byla tato myšlenka realizována. Součástí bohatého programu, zahrnujícího koncerty, opery a divadelní představení, se od samého počátku stala přičiněním několika muzikologů a historiků umění odborná uměnovědná konference. Započala tím úctyhodná tradice každoročních setkávání, která trvá dodnes a v našich podmínkách nemá obdobu.

Fenomén sympozia

Od samého počátku měla konference jasně definované zaměření: zahrnovala problematiku 19. století, a to napříč jednotlivými humanitními obory. Vedle historiků umění se jí účastnili historici, teatrologové, muzikologové a literární vědci. Nechyběly přitom ani příspěvky s filozofickým, sociologickým, ekonomickým či právním zaměřením. Tento charakter dal účastníkům možnost jejich závěry bezprostředně konfrontovat s výsledky jiných oborů, sledujících tutéž

problematiku z jiných úhlů pohledu, prostřednictvím odlišných metodologických nástrojů.

Diskuse, která díky tomuto „střetu“ vzniká, kultivuje nejen jednotlivé disciplíny, ale i humanitní a společenské vědy jako takové. Jak dokládají historické příklady, používané interpretační metody se totiž většinou prvotně týkají pouze jednoho oboru a do těch dalších pronikají až následně, důsledkem jejich přenosu a přizpůsobení. V neposlední řadě napomáhá mezioborová výměna k přesnějšímu ukotvení pojmů, se kterými se nejednou operuje až příliš svévolně, bez ohledu na jejich skutečný význam. Jako vůbec první bylo vyhlášeno konferenční téma Historické vědomí v českém umění 19. století.

Podrobné vylíčení následných dějin tohoto podniku a popsání všech peripetií, s kterými se až dodnes potýkal, by vydalo na samostatnou publikaci. Informačně hodnotné, pravidelně aktualizované internetové stránky sympozia (www.plzensympozium.cz) uvádějí, že úvodní ročníky se zaměřovaly zejména na období mezi lety 1860–1880, tzn. na ideologicky preferovanou dobu tvorby Bedřicha Smetany a tzv. generace Národního divadla. V druhé polovině 80. let se pak zájem rozšiřoval na jedné straně na počátky ryze moderní české kultury, na straně druhé na první polovinu 19. století: na otázky zemského patriotismu a koexistenci Čechů a Němců před rokem 1848. Postupně bylo do rámce sympozia zahrnuto celé „dlouhé“ 19. století, kladené nejčastěji mezi roky 1789 a 1914.

V obecnějším povědomí o plzeňských sympoziích je hluboce zakořeněno, i když dosud kriticky nereflektováno, že byla v době socialistického Československa

S . B . K O N YA R D : P O Ž Á R VĚ ŽE KOS T EL A S VAT ÉHO BAR TOLOMĚ JE V PL ZNI ( V Ý Ř E Z ), 1835, kolorovaná litograf ie, 19,5 × 23,7 cm, Archiv města Plzně, reprofoto: Západočeské muzeum v Plzni

13

inzerce

20

AUKCIA UMENIA

V sobotu 7. 5. 2016 o 14 hod.

CARLTON HOTEL Bratislava On line katalóg na

www.artinvest.sk Galéria ART INVEST, Dobrovičova 7, Bratislava Tel.: 00421 905 659 148 Jan BAUCH: Belveder, 1955, olej, 51 x 42,5 cm

Vyvolávacia cena: 78 000 Kč ARTantiques_190x119.indd 1

21.3.2016 22:27

Galerie Kodl, s. r. o. / Národní 7, 110 00, Praha 1 / otevřeno: 10–18 h / telefon: 251 512 728 / mobil: 602 327 669 / galerie@galeriekodl.cz / www.galeriekodl.cz

Dovolujeme si Vás pozvat na náš tradiční jarní Aukční den, který se uskuteční v neděli 29. 5. 2016 na Žofíně.

André Nemes: Melancholie, dat. 1941 olej na plátně, 81 × 67 cm vyvolávací cena: 800 000 Kč odhadní cena: 1 000 000–1 500 000 Kč Jan Zrzavý: Pumpa, dat. 1939 tempera a olej na dřevě, 27,5 × 34,5 cm, sign. PD vyvolávací cena: 1 700 000 Kč odhadní cena: 2 000 000–2 500 000 Kč Emil Filla: Zátiší s koroptví, dat. 1925 olej na plátně, 42 × 68 cm, sign. LD vyvolávací cena: 1 500 000 Kč odhadní cena: 2 000 000–2 500 000 Kč

aukce

21

Stephan překvapil, Sutnar nezklamal

Dorotheum – První letošní aukce společnosti Dorotheum konaná v sobotu 5. března nabídla 361 uměleckých děl a starožitností.

Prodala se více než polovina z nich, dohromady za 10,7 milionu korun*. Žádné z nabízených děl tentokrát nepřekročilo milionovou hranici, za více než sto tisíc korun bylo vydraženo čtrnáct položek.

Nejdražším dílem aukce se překvapivě stala krajina od Haushoferova žáka Leopolda Stephana. Obraz Krajina před bouří z roku 1875 byl vydražen za 960 tisíc korun, bezmála trojnásobek vyvolávací ceny. Jde o druhou nejvyšší cenu za Stephanovo dílo, dráž se loni v říjnu prodal jen rozměrný pohled na Trenčínský hrad z roku 1863.

Novým autorským rekordem, byť jen na českém trhu, je cena 600 tisíc korun za obraz Pasáčci z roku 1931 od Jana Hály.

Na Slovensku nicméně Hálovy národopisně zaměřené obrazy běžně dosahují i výrazně vyšších cen. Cenový rekord drží obraz Děti ze 40. let, který byl před čtyřmi lety v Bratislavě vydražen v přepočtu za více než 3 miliony korun.

Úspěch měla u sběratelů i nabízená sbírka jedenácti obrazů Viktora Strettiho z majetku autorovy rodiny. Valná většina zátiší, krajin a portrétů tohoto souboru získala své kupce s poměrně důstojnými cenovými nárůsty.

Nejlépe si vedl obraz Ze Žofína (pravděpodobně z roku 1915), vystavovaný na bienále v Benátkách roku 1920, jehož cena se vyšplhala z 33 na 156 tisíc korun.

Pozadu nezůstal ani půvabný pastel Portrét Idy Strettiové v čínském oděvu vydražený za 66 tisíc korun (vyvolávací cena 14 tisíc), ke kterému prodávající přiložili i čínskou divadelní masku, kterou portrétovaná na obraze drží.

Zvýšený zájem byl u sběratelů o české Němce, jejichž díla se prodala s výraznými cenovými nárůsty. Plátno Emila Orlika Odpočívající akt získalo nového majitele za 480 tisíc, zřídka dražený orientalista Ludwig Blum uspěl s obrazem Der-es-Zor z roku 1930, který se prodal za 336 tisíc korun.

Z umění první poloviny 20. století ještě stojí za zmínku typická krajina ukrajinského malíře Josifa Bokšaje Motiv z Užhorodu z roku 1942, která byla vydražena za 336 tisíc korun.

J A N H Á L A : P A S Á Č C I , 1931, olej na plátně, 55 x 60 cm, cena: 600 000 Kč

Méně typické, svěží a impresionisticky laděné plátno Oldřicha Blažíčka Květen v polích, které bylo vystaveno na autorově souborné výstavě v Obecním domě v roce 1938, získalo nového majitele za 288 tisíc korun.

Ze staršího umění zmiňme alespoň kvalitní Italskou krajinu od anonymního následovníka Clauda Lorraina. Obraz se prodal po několika příhozech za 120 tisíc korun.

Poválečné umění bylo v nabídce zastoupeno necelými dvěma desítkami položek. Nejdráže se prodala další z Venuší Ladislava Sutnara. Venus / Come Hither z roku 1964, která byla mimo jiné vystavena na malířově loňské výstavě v Plzni, se prodala za vyvolávací cenu 900 tisíc korun. Na dvojnásobek minimálního podání, na 204 tisíce, se dostala drobná olejomalba Kamila Lhotáka Míč v přírodě z roku 1973 a bojovalo se také o obraz Vlasatice od Jaroslava Paura, který vystoupal z 29 na 132 tisíce korun, a vyrovnal tak malířův čtyři roky starý autorský rekord.

Nejdražší položkou v kategorii prací na papíře byl kvaš Josefa Lady Zima na vsi z roku 1942,

který získal nového majitele s výrazným nárůstem za 900 tisíc korun. Skoro na trojnásobek minimálního podání se dostal Dívčí akt nedávno zesnulého Káji Saudka, který našel kupce za 144 tisíc korun. Sběratelé ocenili také díla Maxe Švabinského, litografie Portrét Sidonie Nádherné našla kupce za necelých 41 tisíc, uhlová studie ústřední ženské postavy k obrazu Žně za 84 tisíc korun. Úspěšná byla i dražba tří drobných leptů Bohuslava Reynka s cenami v rozmezí od 66 do 84 tisíc korun. Očekávání překonala i raná fotografie Josefa Sudka U sněmovny (Rudolfinum) z roku 1920, která vystoupala na 78 tisíc korun.

Ze zajímavějších prodejů v oblasti starožitností zmiňme alespoň metrový keramický dekorativní květináč na noze uherské firmy Zsolnay z doby kolem roku 1890 vydražený za 84 tisíc či pohár v benátském stylu z poloviny 19. století vyrobený podle návrhu Franze Pohla ve Sklářské Porubě, který byl prodán za 78 tisíc korun. / TEREZA KOUCK Á * Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

L E O P O L D S T E P H A N : K R A J I N A P Ř E D B O U Ř Í , 1875, olej na plátně, 70 x 113 cm, cena: 960 000 Kč

22

aukce

Rekordní Čapek a nejen on

J O S E F Č A P E K : V Č E R V N U ( K R A J ), 1938, olej na plátně, 51 × 150 cm, cena: 17 512 200 Kč

European Arts – Aukce European Arts v neděli 6. března představila téměř 300 uměleckých děl. Prodalo se více než čtyři pětiny z nich, dohromady za 70 milionů korun.

Třináct položek našlo kupce za částky nad milion korun, osm desítek děl bylo prodáno v rozmezí od sto tisíc do milionu korun.

Ostře sledovanou položkou byl rozměrný obraz V červnu (Kraj) Josefa Čapka, který vystoupal z 11,2 na 17,51 milionu korun, což představuje malířův nový cenový rekord. Ten předchozí měl hodnotu 14,16 milionu korun a vydržel téměř devět let.

Obraz z roku 1938 byl se svými 150 centimetry na délku jednou

EMIL ARTUR P I T T E R M A N N - L O N G E N : P A Ř Í Ž , 1919, olej na plátně, 81 × 65 cm, cena: 1 105 380 Kč

z největších Čapkových prací nabízených v aukci. Svým námětem i atmosférou jako by propojoval hravé dětské scény z 20. let a pozdější angažované obrazy cyklů Touha a Oheň.

Novými autorskými maximy jsou také ceny za díla Emila Artura Pittermann-Longena, Františka Tavíka Šimona a Otto Gutfreunda. V Pittermann-Longenově případě se o cenový rekord postarala svěží malba z roku 1919 s názvem Paříž, která byla vydražena s vysokým nárůstem za 1,1 milionu korun. Obraz se přitom na trh vrátil po necelých pěti letech, v říjnu 2011 se prodal za 780 tisíc korun.

O T T O GU T F REUND: HL AVA ŽEN Y 1919, pozdější odlitek, bronz, výška 26,5 cm, cena: 919 080 Kč

František Tavík Šimon své dosavadní autorské maximum překonal malbou V manéži – Paříž, která získala nového majitele za 1,07 milionu korun (vyvolávací cena 683 tisíc). Zájem byl i o další nabízené plátno tohoto autora, letní idylu Dívky na pláži v Dalmácii z roku 1936, která se prodala za 397 tisíc korun.

Těsně pod milionem zůstala bronzová Hlava ženy od Otto Gutfreunda, pozdější odlitek podle plastiky z roku 1919. Cena 919 tisíc korun je však i tak nejen autorským rekordem, ale i jednou z nejvyšších cen za sochu na českém trhu. Před pěti lety byl tento odlitek aukční síní Meissner-

-Neumann neúspěšně nabízen za 517 tisíc, nyní jeho dražba startovala na částce 174 tisíc korun.

Dramatická byla i dražba bronzu Emila Antoina Bourdella Chmura z autorovy pozůstalosti. Jeho cena se dostala z necelých 350 tisíc na více než 800 tisíc korun.

Potvrzením posunu Joži Uprky mezi milionové autory je cena 1,6 milionu korun za obraz Pouť u sv. Antonínka z roku 1917, který se v prosinci 2012 prodal s mírným nárůstem za 600 tisíc korun. Šlo tehdy o třetí nejvyšší cenu za Uprkovo dílo. Od té doby se za více než milion korun prodaly již tři jiné Uprkovy obrazy, což zjevně zvýšilo ochotu dražitelů přihazovat i na toto dílo.

Dalšími díly draženými za více než milion korun byly obrazy Václava Brožíka (2,3 milionu), Václava Radimského (1,99 milionu) či Václava Špály (1,3 a 1,02 milionu korun). Do kategorie milionových položek výrazně zasáhli i zahraniční autoři. Opakovaně nabízená říční krajina od Louise-Eugéna Boudina Touques z roku 1890 se prodala s nárůstem za 2,86 milionu, impresionisticky laděná krajina

F R AN T I ŠEK TAV ÍK ŠIMON: V M A N É Ž I – P A Ř Í Ž , 1904, olej na plátně, 37 × 54 cm, cena: 1 068 120 Kč

DOVOLTE, ABYCHOM VÁS POZVALI NA EXKLUZIVNÍ JARNÍ AUKCI, KTERÁ PROBĚHNE V NEDĚLI 24. 4. 2016 VE 13.30 HODIN V HOTELU HILTON-PRAGUE (PRAHA 8, POBŘEŽNÍ 1). PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA SE KONÁ OD 16. DO 23. 4. DENNĚ OD 10.30 DO 19 HODIN VČETNĚ NEDĚLE.

Aukční dům Galerie Art Praha Praha 1, Staroměstské náměstí 20/548 tel.: 224 211 087, fax: 274 780 957 mobil: 602 233 723, 776 666 659 e-mail: g.art@volny.cz, neubert@cbox.cz otevřeno denně 10.30–18.30 hod., kromě neděle

www.galerieartpraha.cz

1

2

4

3

5

6

7

8

9

1 Kremlička Rudolf: Slovenská krajina / 1919 Vyvolávací cena: 4 800 000 Kč

4 Bauch Jan: Koupání / 1937 Vyvolávací cena: 640 000 Kč

7 Lhoták Kamil: Závody balonů / 1943 Vyvolávací cena: 280 000 Kč

2 Slavíček Antonín: Zlatá ulička (vzadu Zátiší se zeleninou) / 1907 Vyvolávací cena: 700 000 Kč

5 Hudeček František: Koupající se dívky / 1932 Vyvolávací cena: 340 000 Kč

8 Zrzavý Jan: Přístav na Ile de Sein / 1934 Vyvolávací cena: 3 800 000 Kč

3 Černý Karel: Dívka / 1945 Vyvolávací cena: 1 800 000 Kč

6 Bauch Jan: Loreta / 1944 Vyvolávací cena: 540 000 Kč

9 Vlaho Bukovac: Zasněná / 82 × 65 cm Vyvolávací cena: 1 600 000 Kč

26

aukce

text Robert Mečkovský Autor je poradcem investičního fondu Pro arte.

České sklo na zahraničních aukcích Jednou z nečetných oblastí, v nichž se umění pocházející z českých zemí etablovalo ve větší míře na zahraničních trzích, jsou artefakty spojené s obdobím fin de siècle a secesní estetikou.

Nejde jen o grafické návrhy Alfonse Muchy nebo okruh produkce Wiener secession, v němž bylo zapojeno několik umělců českého původu. Pokud bychom přijali jako určité měřítko míru zastoupení uměleckých a uměleckořemeslných předmětů na světových aukcích, nemohli bychom přehlédnout silnou pozici sklářských výrobků z konce 19. a počátku 20. století.

Příkladem takového úspěchu je produkce manufaktury z Klášterského Mlýna nabízená pod proslavenou značkou Johann Loetz Witwe. Firma známá především svými výrobky inspirovanými designem americké společnosti Tiffany zaznamenala svůj největší rozkvět v prvních letech 20. století před vypuknutím velké války. Její zánik je pak spojen s vyhnáním německého obyvatelstva z Československa a následným úpadkem některých průmyslových podniků v pohraničí v roce 1947.

VÁ Z A L OE T Z S DEKOREM MEDIC I V K O V O V É M O N T Á Ž I , cena: 161 200 Kč, Arthouse Hejtmánek 28. 5. 2015

V uplynulém roce bylo na českých aukcích nabídnuto 35 sklářských děl z produkce Loetz, z nichž bylo úspěšně prodáno 21 kusů. Průměrná cena se pohybovala kolem 30 tisíc korun a nejdražší položkou se stala váza z irizovaného skla s česaným dekorem opatřená mosaznou montáží, vydražená za 161 tisíc korun. V dlouhodobějším srovnání patřila tato sezona mezi ty úspěšnější.

Mnohem zajímavěji však vypadala nabídka českého skla na uměleckých aukcích v zahraničí. Celkem bylo v roce 2015 nabídnuto na evropských dražbách kolem 200 výrobků firmy Loetz a více než polovina z nich byla též prodána za ceny srovnatelné s těmi domácími. Nejvíce pozornosti budí toto sklo v německy mluvících zemích, kde je řazeno do jedné skupiny s výrobky slavných dílen z francouzského Nancy Gallé a Daum.

Sběratelskou událostí se staly aukce mnichovského aukčního domu Askana Quittenbauma specializovaného mimo jiné na uměleckou produkci po roce 1900. V dražbě probíhající 19. a 20. května bylo představeno

VÁ Z A L OE T Z S DEKOREM P H Ä N O M E N , cena: 4 200 eur, Quittenbaum 18. 6. 2015

v rámci rozprodeje soukromé sbírky historického skla i 71 položek z produkce firmy Loetz. Dalších 54 kusů bylo součástí aukce konané 17. a 18. listopadu. V obou dražbách bylo prodáno 58 procent výrobků sledované firmy a byly dosaženy jedny z nejvyšších cen moderní aukční historie. Vázy proslavené řady Phänomen byly prodávány za sumy převyšující hranici 200 tisíc korun.

Větší počet skleněných výrobků z Klášterského Mlýna se objevil též v podzimních aukcích vídeňského Dorothea konaných 24. září a 3. listopadu. Z celkem třiceti nabízených položek jich bylo prodáno 17 a nejvyšší ceny se pohybovaly kolem 140 tisíc korun. Vyšší úspěšnosti dosáhl ve svém specializovaném aukčním domě Jürgen Fischer v Heilbronnu, který našel kupce pro 14 váz Loetz z 19 nabízených, ovšem za výrazně nižší ceny, pohybující se v rozmezí 5 až 70 tisíc korun. Další jednotlivé kusy z produkce firmy pak byly nabízeny v aukčních domech v Kolíně nad Rýnem, Frankfurtu nad Mohanem, Paříži a Cannes.

VÁ Z A L OE T Z S DEKOREM P H Ä N O M E N G R E , cena: 5 000 eur, Dorotheum Wien 3. 11. 2015

inzerce

ANNO 1991

27

PROG R AM AUKČNÍ SÍNĚ

138. Aukce — 21. 4. od 18 hodin (moderní a současné umění)

Aukční den — 29. 5. od 13 hodin (Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha) PROGRAM GALERIE

Martin Velíšek: Babička, divoženky, lyžaři a ti druzí od 23. 3. do 29. 4. 2016

47. AUKCE

SBÍRKA DĚL OLBRAMA ZOUBKA ve středu 27. dubna 2016 v 18.30 hodin v Topičově salónu, Národní 9, Praha 1 Pravoslav Kotík: Se psy u moře, olej, karton, 36,5 × 52,5 cm, sign. PD P. Kotík, rám, vyvolávací cena: 75 000 Kč

Aukční síň Vltavín, Masarykovo nábř. 36, Praha 1

Předaukční výstava dražených děl proběhne v Galerii Dolmen, Pštrossova 31, Praha 1: úterý 29. 3. – středa 27. 4. 2016

www.auctions-art.cz

Ve Vaňkovce 2, Brno www.faitgallery.com

Kateřina Vincourová „Kdykoliv si řekneš.“

Ewa & Jacek Doroszenko Exercises of listening

Jiří Franta & David Böhm Slepcův sen

Ondřej Kotrč Too late for darkness

28

inzerce

AU K Č N Í T I P — E U R O P E A N A R T S

Mimořádný obraz Emila Filly pocházející z pozůstalosti brněnského sběratele Františka Venery, vznikl v období, kdy se Filla svojí kubistickou tvorbou dostal na pomezí, související se surrealismem.

Právě období 1933–1935, ve kterém se úzce stýkal s Jindřichem Štyrským, dospěl k uvolněnému tvarosloví zřetelných biomorfních rysů, jež do Fillova přístupu vnesly vláčnost, umožňující, aby si se zobrazovaným tělem dělal doslova, co chtěl. Osvobodil jej z anatomie, stalo se mu přímo kusem libovolně formovatelné hmoty rodící se pod tahy štětcem. Fillova představivost zde dosahovala svých vrcholků.

Přestože stále souvisela s kubismem, jenž se stal autorovým nosným inspiračním zdrojem, přesahovala jej směrem, který není snadné pojmenovat. Filla se vydával za lyrický kubismus kamsi do oblastí expresivního vznětu, nabývajícího až mimosmyslové hodnoty. odborný posudek: PhDr. Karel Srp Obraz bude publikován v připravovaném soupisu díla E. Filly.

draženo: 15. 5. 2016 od 13 hodin místo: Obecní dům v Praze

E M I L F I L L A : S E D Í C Í D Í V K A / 1934 olej, plátno / 60 × 50 cm / signováno vpravo nahoře Emil Filla 34

vyvolávací cena: 5 200 000 Kč www.europeanarts.cz

AU K Č N Í T I P – AU K Č N Í D Ů M S Ý P K A

K A L V O D A A L O I S : C H A L O U P K A V P R O S L U N Ě N É M L E S E / kolem 1904 olej, plátno, rám / 80 × 113 cm / sign. LD Al. Kalvoda, na rubu plátna razítko z umělcovy výstavy v Jednotě umělců výtvarných 1936 a na blindrámu razítko pozůstalosti A. Kalvody

draženo: 22. 5. 2016 od 13.30

místo: Palác Žofín, Praha

www.sypka.cz

Posuzovaný obraz z doby krátce po roce 1904 je malířsky s gustem vyvedená a sytými barvami vyživená krajinářská partie evokující v kontrastech prosluněných a zastíněných částí rázovitost venkova. Kalvoda prožíval šťastné období svého sňatku s Annou Fastrovou, dcerou notáře v Křivoklátě, kde tehdy zakoupil staré stavení po slavném českém houslistovi Laubovi a zrenovoval jeho starobylou podobu.

Odtehdy si lidové stavitelství velmi zamiloval a chalupy se staly jedním z jeho klíčových témat. Hodily se mu následně i ve scénografické práci, neboť pořizoval několikrát výpravu i kulisy pro operní představení například Smetanových oper Prodaná nevěsta, Hubička či Tajemství.

Navýsost zdařile jsou v tomto unikátním mistrovském obraze vystiženy jednotlivé materiály – pevné podloží omletého povrchu cesty, druhově rozmanitá vegetace, bělokoré pně bříz, charakter stavebních substancí, přičemž doslovnou esencí léta je efekt vzedmutí v korunách stromů stylizovaných do proscénia roztažené divadelní opony. odborně posouzeno: PhDr. Michael Zachař vystaveno: Jednota umělců výtvarných, Praha v r. 1936

inzerce

29

MIMOŘÁDNÁ AUKCE

VÝTVARNÉHO UMĚNÍ A STAROŽITNOSTÍ sobota 14. 5. 2016 od 14:00 hod. Žofín · Slovanský ostrov 226, Praha 1 výstava dražených předmětů 18. 4. – 13. 5. 2016 na prodejně: Rytířská 9, Praha 1 · Starožitnosti-Galerie USTAR s.r.o. kontaktní osoba: Ing. Pavel Urban · +420 603 871 364 · antik@ustar.cz

aukční katalog na www.ustar.cz

Jan Zrzavý (1890–1977) Fantastická krajina, rok 1913 olej na plátně, 49,5 × 49,5 cm vyvolávací cena: 12 000 000,– Kč

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E A R T P R A H A

R U D O L F K R E M L I Č K A : S L O V E N S K Á K R A J I N A / 1919 / olej na plátně / 70 × 82 cm

draženo: 24. 4. 2016 od 13.30 hodin místo: Hotel Hilton-Prague, Praha 8, Pobřežní 1

vyvolávací cena: 4 800 000 Kč www.galerieartpraha.cz

Významné dílo jednoho ze zakladatelů moderní české malby, které patří mezi 5 nejlepších Kremličkových olejů všech dob. Jde o mimořádné dílo. Dokonalá kompozice je prosvětlena světlem rodícím se z oparu jitřní mlhy rozlévající se z úbočí, do horských strání, vesnice a kopce, zářivě proniká pod mostní oblouk, tak, aby pozadí tonulo v kontrastu ranního stínu. Divák má pocit vjemu, svíravě a silně, až tělesně. Mistrovsky zachytil tajemství formy a výrazu krajiny, kterou nepozoruje, ale prožívá v atributech malíře-básníka líbezných tvarů, barev a světla. V tomto díle nelze mluvit o krajině, tak jak ji známe, ani o tvaru, či barvě zvlášť, či dojmu, zde je nádherná syntéza toho nejlepšího z nich. Je to báseň rodícího se dne, který světlem kouzlí tvary a peripetie líbezné krajiny před užaslým divákem, které tam pro něj nebyly.

A v tom je kouzlo geniality. Půvabná symbolika Kremličkových kuželovitých kopců poprvé předznamenává nádherné tvary prsů jeho vzápětí přicházejích aktů. Slovenská krajina patří k vrcholným a neopakovatelným dílům českého malířství. provernience: sbírka dr. Borovičky, restituce z Národní galerie reprodukováno: ve všech monografiích, vč. L. Nováka a K. Srpa: R. Kremlička

34

rozhovor

text Alena Štěrbová, Jan Skřivánek foto (portrét a výstava) Tomáš Souček

Miliontý v řadě S Maximem Velčovským o materiálu, tradici a snobismu Maximu Velčovskému bude na podzim čtyřicet. Moravská galerie v Brně mu u této příležitosti nabídla samostatnou výstavu. Ve spolupráci s naším redaktorem, kurátorem Radkem Wohlmuthem ji pojal jako hybrid mezi retrospektivou a obchodem s levným zbožím. Její název zní Vše za 39.

Začněme výstavou a rolí kurátora. Radek se nám ani nepochlubil, že se věnuje i designu.

S Radkem se známe hodně dlouho, ještě z dob, kdy jsem studoval. Vždy si mých realizací všímal a zařazoval je do svých projektů. Je sympatické, že neuvažuje v rámci nějaké úzce vymezené linie, což je pro teoretiky často typické, ale zajímá se o věci napříč žánry a kategoriemi. Před lety jsme společně plánovali výstavu Vše za 29, která by byla bizarní parodií na retrospektivní výstavy akademického charakteru, kde se nezapomene ani na obrázek ze základní školy nebo umělcovu paletu. Nakonec z ní sešlo, ale když se naskytla možnost výstavy v Moravské galerii, kde jsem loni dělal intervenci do sochařské části nové stálé expozice, tak jsme se k myšlence vrátili.

Radkova úloha byla zásadní, protože mě sleduje celou tu dobu a ví o mně nejvíc. Na jednu stranu mi připomínal věci, na které jsem už zapomněl, na druhou to trochu čistil a říkal mi, ať se tolik neprožívám a nevystavuju všechno. Hodně jsme se taky bavili o tom, jaký styl informace by si návštěvník měl odnést. U autorské výstavy designu nemá smysl příliš teoretizovat, proto jsme se dohodli, že popisky budou ve formě glos ke každému produktu. Když si člověk u každé věci přečte pět vět, autorův příběh se poskládá dohromady. Radek naznačuje několik linií, které ale nejsou úplně striktně vymezené. V rámci výstavy jsou popisky na plexisklových stojanech, v grafice od Ex Lovers. Typografie a celá grafika má připomínat výprodej a různé akční nabídky. Pro katalog jsme si vymysleli, že místo abychom všechny texty znovu sázeli, nafotíme je přímo ve výstavě.

Vzniká tak zajímavý efekt, že vnímáte současně text

i daný předmět, který vidíte skrz popisku. Navíc se tím posiluje vazba mezi katalogem a výstavou.

A myslím, že kdybychom výstavu pojali vitrínovým způsobem, hodně věcí by tam nefungovalo.

Jak by šlo ony linie vaší tvorby charakterizovat?

Jedna se týká návratu k přírodě, když to řeknu romanticky. Člověk z pozice designéra, který pracuje s nějakým zadáním, zkoumá materiál a jeho vlastnosti a hranice. A pokouší se je posunout. Sem patří Norské dřevo, kus prkna odlitý z porcelánu, skleněná stínidla Frozen pro Lasvit, která evokují zmrzlou vodu, nebo MINErals, barevné skleněné krystaly, minerály navržené designérem místo přírody. Druhou linií je přiznání se k minulosti a reakce na autorství, které souvisí se změnou funkce. U designu bylo často tabu odlévat nebo otiskovat existující věc a prezentovat ji jako vlastní kus s autorskou vrstvou. Designéři jsou placení za originální a původní řešení, to by měla být jejich role. Když jsem pracoval na diplomové práci, tedy gumákách a dalších objektech, a už předtím na servisu pro fast foodovou generaci, připadalo mi upřímnější realitu odlévat. Nenapodobovat ji, ale doslova ji okopírovat. V kontextu studia, které celé stálo na mimetickém poznávání, mi to přišlo jako logický krok.

Bylo to víc věcí – gumáky, republika, hodiny, Fake Cake... Každý objekt měl svůj příběh, který komentoval určitou dobu nebo moment v designu. Odříznutím Starckova odšťavňovače jsem posunul jeho funkci do svícnu, vyrobený design jsem vnímal jako materiál.

Tahle linie pak vrcholí ve Váze váz, kdy jsem poskládal kompozici z váz od různých autorů a odlil prostor mezi nimi. Tehdy vyšel překlad studie Jana Michla On Seeing

46

téma

text Terezie Nekvindová Autorka vedla v letech 2009–2015 na Fakultě restaurování UP v Litomyšli seminář Restaurování moderního a současného umění.

Jak stárne současné umění?

Konzervace, reinscenace, rekonstrukce Jak vystavovat, uchovávat a restaurovat moderní a současné umění, které je ze své podstaty zpravidla méně trvanlivé než klasická díla? Restaurátor musí mnohem častěji od základu řešit nejen to, jaký postup k dosažení vytyčeného cíle zvolit, ale i to, co tu tento cíl vůbec představuje. „I když je to ta poslední věc, na kterou bych chtěl myslet, kdybych měl na vybranou, musím myslet na to, že by se otec smál ze všech sil jako ostatní, když se následkem nějaké nečekané chemické reakce mezi mými plátny, akrylinovými barvami na stěny a barevnými páskami, jež jsem používal, všechny moje malby najednou samočinně zničily. Prostě a jednoduše – lidé, kteří za můj obraz zaplatili patnáct, dvacet, někdy dokonce i třicet tisíc dolarů, zjistili jednoho dne, že civí na prázdná plátna, na něž by se dalo rovnou začít znova malovat, a u nohou na zemi se jim válí do prstenců zkroucené barevné pásky a cosi, co vypadá jako plesnivé burizony,“ říká v humoristickém románu Kurta Vonneguta Modrovous (1987) jeho hlavní hrdina Rabo Karabekian, fiktivní arménsko-americký abstraktní expresionista, přítel Jacksona Pollocka, který uvěřil v nové syntetické barvy, o nichž reklama tvrdila, že „přežijí úsměv Mony Lisy“. Díky tomu do dějin umění vstoupil ke své škodě jen jako marginální „poznámka pod čarou“.

Otázka stárnutí, uchovávání a restaurování uměleckých děl 20. a 21. století, která používají nové, neprověřené materiály, nebo těch, jejichž podstata netkví pouze v jejich hmotné podobě, není ani fiktivní, a často ani příliš humorná. Jedná se o poměrně závažný a u nás zatím bohužel málo diskutovaný problém.

Nemáme odborníky, kteří by se úzce specializovali na restaurování moderního a současného umění, řadě restaurátorů přitom ale v institucích i mimo ně už taková

díla rukama procházejí. Situace si to sama vynucuje, někteří autoři hovoří o časované bombě, která na nás nebo na další generace v galerijních sbírkách čeká.

Otevřená diskuze o způsobech uchovávání a restaurovaní, případně i o nových akvizicích, dosud nenastala.

Odborníci se z pochopitelných důvodů nechtějí se zásahy, které nejsou zatím metodologicky ustálené, příliš svěřovat. Pokud ale budeme neustále vyčkávat a nebudeme sdílet i neúspěšné pokusy, dostaneme se do bludného kruhu.

V roce 2015 vyšly dvě publikace, které by mohly ke kýžené debatě přispět, první je český překlad deset let staré knihy španělského restaurátora Salvadora Muñoze Viñase Současná teorie konzervování, jež byla publikovaná jako interní studijní materiál Fakulty restaurování Univerzity Pardubice v Litomyšli, ale zasloužila by si i oficiální vydání (ovšem o něco pečlivěji připravené). Muñoz Viñas zohledňuje postmoderní obrat, a je to tedy publikace aplikovatelná – na rozdíl od dosud nejcitovanější Teorie restaurování (1963, česky 2000) Cesareho Brandiho – i na vývoj umění od poválečné doby do současnosti. Druhou knihou je Proti času. Konzervovanie-reštaurovanie v Československu 1918–1971 historičky umění a restaurátorky malby zároveň Zuzany Bauerové, kterou vydala pražská VŠUP (recenze v A+A 2015/12+1). Jedná se sice o historicky koncipovanou studii, může ale zásadně přispět k sebereflexi oboru u nás, a tedy i k formování jeho budoucnosti.

V Ý S TAVA NEDĚLE K AT EŘ IN Y V INCOUROVÉ V GALER II BEHÉMÓ T 1992, foto: archiv VVP AVU

54

galerie

text Radek Wohlmuth foto Radek Dětinský

Galerie Havelka Co se výstavní plochy týče, jedna z nejmenších pražských galerií vůbec, nikoli však významem. Jestliže se v Martinské ulici pozornost vždy upírala k výrazným solitérům, současný projekt, kdy umělci v rámci týdenních výstav v galerii i pracují a žijí, dal výstavnímu provozu v metropoli další rozměr.

G A L E R I E H AV E L K A místo: Martinská 4, Praha 1 galeristka: Jitka Grígerová-Sochorová www.galeriehavelka.cz

Historie Galerie Havelka se v centru Prahy začala psát v době, kdy Vladimír Kokolia chodil ještě ostříhaný na ježka, jinými slovy v roce 2005. Už první regulérní výstava nazvaná Soukromé vztahy, která možná trochu překvapivě dohromady svedla právě Kokoliu spolu s Janem Hískem a Vladimírem Kopeckým, mimoděk naznačila i priority a směřování nového výstavního prostoru. Byly jimi kvalitní umělci mimo trendy a hlavní proudy, záběr napříč generacemi a fokus na tradiční média, včetně v té době na volné scéně trochu upozaděného skla. Během let se v galerii samostatně představili například Jan Vičar, Lada Semecká, Petr Nikl, Šárka Trčková, Jan Knap, Filomena Borecká nebo Jiří Mědílek.

Jméno nový prostor dostal podle stavitele činžáku z počátku 20. století, v němž galerie našla azyl. Jejím nejcharakterističtějším rysem se staly doslova miniaturní rozměry, zhruba patnáct metrů čtverečních. Jak se ale ukázalo, spíš než handicap se pro mnohé autory z nestandardních poměrů stala výzva.

Někdo rozdrobil formáty adekvátně prostoru, jiný demonstrativně vystavil několikametrové plátno. Výstava veškerého sochařství (2011) k sedmdesátinám Kurta Gebauera dokonce napasovala do stísněných poměrů

práce téměř dvaceti sochařů. „Někteří návštěvníci přicházeli i třikrát, nejen aby se pokochali jednotlivými díly, ale také jejich umístěním,“ vzpomíná zakladatelka galerie Jitka Grígerová-Sochorová.

Jiné „extrémní“ řešení představil už o tři roky dříve svou výstavou Bordel Vladimír Kokolia. „Narazil tehdy dva obrovské obrazy na jednu stěnu vedle sebe a doprostřed prostoru umístil velkou plechovou plochu s drobnými předměty, které našel na svém poli – úlomky skla, provázky nebo kousky kostí,“ popisuje. „Místnost byla totálně zaplněná, aby se návštěvníci mohli podívat, stáli za sebou namačkaní jako sardinky, ale každému to stálo za to.“

Začátek legendy V podstatě od počátku se pod výstavy začali podepisovat i uznávaní kurátoři – Jiří Machalický, Terezie Zemánková, Ivona Raimanová nebo Petr Vaňous. „Kurátor je velmi podstatný, je to třetí oko. Vybere podstatné, dá výstavě rámec, linii, vidí umělcovu práci v nadhledu a oprostí se od jeho emocí. Galerista je praktik, ale kurátor je režisér představení,“ přirovnává galeristka, která ne nadarmo absolvovala pražskou AMU. Malá galerie

55 „berlínského typu“ a její stále zajímavější projekty postupně získávaly obecný respekt. Šárka Trčková svou výstavou Akva-Aqua (2006) koncepčně předznamenala comeback akvarelu a obecný nástup akvarelové malby.

První kresby z New Yorku zde představil Petr Nikl (2010), Vladimír Kopecký zde v roce svých osmdesátin vůbec poprvé představil svou serigrafickou tvorbu (2011), Jakub Špaňhel v Havelce pro změnu odkryl reynkovskou sérii (Had na sněhu, 2012), která se následně stala pointou jeho bilanční výstavy v GHMP. Jan Hísek si ji naopak vybral pro svůj nový bod nula – první projekt po Rudolfinu, kdy radikálně omezil barevnost a zintimněl formáty obrazů (Želvokruh, 2012).

Přestože v Galerii Havelka nezřídka představovali své aktuální práce renomovaní umělci, z archivu výstav je zřejmé, že výraznou pozici vždy měla také mladší střední, tedy z tradice trochu bezprizorní generace nedávných absolventů, nevyjímaje ani ty, kteří „zmizeli“ v regionech. Dobrým příkladem je výstava Štěpána Vrbického Svět (2012), která se mohla minimálně svým zaměřením stát jedním z předobrazů současného unikátního projektu.

Ten nese souhrnný, lehce nadsazený název Legendy grafiky 2 a v Galerii Havelka probíhá zatím jeho druhá řada. Má charakter kontinuální akce, která upírá vždy týdenní pozornost k výrazným uměleckým osobnostem, jejichž společným jmenovatelem je tradovaný legendární potenciál spojený právě s Kokoliovým ateliérem. Kromě Jitky Grígerové-Sochorové a Vladimíra Kokolii u zrodu projektu stála i nedávno předčasně zemřelá asistentka ateliéru Šárka Trčková, jíž je soubor mikrovýstav dedikován.

Týden v galerii „Nemají to být výstavy ztracenců, ale takové, které překvapí talentama,“ vysvětluje Vladimír Kokolia. „Z mé strany je to i malá splátka dluhu, protože mám pocit, že jsem se o ty lidi po tom, co odešli ze školy, moc nezajímal. Oni to zase berou trochu jako revizi,“ usmívá se. Možná to vypadá jako soukromnická záležitost, ale legendy se dají vyprávět skoro o každém a někteří z vystavujících ateliérem doslova prolétli. „Uvažoval jsem, že jedna série by mohla být třeba i z těch, co jsem vyhodil,“ uvažuje dál, „třeba proto, že akademii prostě nepotřebovali.“ Umělci v galerii několik dní žijí a pracují.

Jejich aktivitu je možné sledovat přes výlohy nebo na internetu. Každé úterý následuje

vernisáž. Celou sérii otevřel malíř Ondřej Basjuk. Jako první znázornil formát, který ostatní následovali.

Po něm si svou výstavu odžili třeba Pavel Příkaský, Klára Stodolová, Jakub Romanov nebo Vilém Balej. Výjimečný projekt v Havelce vytvořil František Novák, když portrétoval pražské bezdomovce, aby pak jejich postavy v životní velikosti na kartonech, na kterých obvykle spávají, postavil do výlohy jako jakýsi sociální betlém. K logice věci patřilo, že v chladném březnovém večeru mrzli návštěvníci vernisáže venku, zatímco obrazy lidí bez domova se hřály v galerii. „Pro mnohé z vystavujících je to oběť,“ tvrdí bez nadsázky Vladimír Kokolia, „nejen

LEGENDY GR2: ONDŘE J BA S JUK 24. 10.–2. 11. 2015 LEGENDY GR2: KL ÁR A S T ODOL OVÁ 14. 11.–19. 11. 2015

že je to velký výdej energie, ale musí si na to třeba brát dovolenou nebo zajišťovat dlouhodobé hlídání dětí. O to větší radost mám, že to nikdo z nich neodrbal. Je to jedinečná věc,“ uzavírá, a Galerie Havelka tak ještě intenzivněji pokračuje ve svém nenápadném, ale o to významnějším úsilí o prezentaci nekonfekčního umění.

56

k věci

text Anna Remešová Autorka je studentkou KTDU VŠUP.

Představit si změnu Výstava, která v repríze probíhá v Oblastní galerii Vysočiny, představuje možné pohledy na krajinu výrazně pozměněnou zásahy člověka. Vztahuje se k oblasti Mostecka stejně jako rozměrné vodní nádrži na Islandu. Spolu s dalšími místy tvoří základ uměleckých intervencí oscilujících mezi společensky kritickým gestem a romantizujícím nahlížením na přírodu.

NA POMEZ Í SAMO T Y místo: Galerie Školská 28, Fotograf Gallery a Ex post termín: 5. 2.–4. 3. 2016 místo: Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě termín: 31. 3.–29. 5. 2016 místo: Dům umění Ústí nad Labem termín: září–říjen 2016

Pokud má umění plnit sociální funkci, musí změnit svou strategii, jež spočívá ve vytváření pouhých objektů, které nakonec skončí v muzeích nebo se promění v drahé komodity na uměleckém trhu. A pokud se umělci chtějí účastnit debaty o současných problémech planety – kterými nejsou jen znečištěné prostředí, ale také rostoucí nedostatek surovinových zdrojů a s tím spojená chudoba velké části populace –, pak je třeba, aby vyšli ven ze svých ateliérů a podíleli se svými díly na vytváření sociální imaginace, jež je schopná této situaci čelit. Tak lze velmi volně parafrázovat výzvu, kterou vepsal vizuální umělec Rasheed Araeen v roce 2009 do svého manifestu pro 21. století, který nazval Ecoaesthetics. Jeho požadavek zněl jasně: je třeba poučit se z neúspěchu historické avantgardy a znovu se pokusit zapojit umění do života, protože se v současné době lidstvo ve vztahu k planetě ocitá v krizovém bodě.

O tom, že současný stav země, její zdroje a klimatické podmínky, není dlouhodobě udržitelný, není třeba příliš diskutovat.

Sociologové na proces dramatických ekologických a klimatických změn planety reagovali pojmem antropocén, jenž označuje období, ve kterém má výrazný vliv na proměnu zemského ekosystému lidský činitel.

Odpovědí na aktuálnost a důležitost situace se měla stát také klimatická konference, jež proběhla v Paříži v prosinci 2015 a v jejímž závěru byla přijata celosvětová dohoda. Ta svědčí o nutnosti snižovat emise, udržet oteplení pod bezpečnou hranicí a zachovat životaschopnost planety. V době konference umělečtí aktivisté z celého světa uspořádali před budovou Louvru protestní happening, který upozorňoval na to, že je muzeum sponzorováno jednou z největších ropných společností. Umělecký aktivismus je však pouze jedním z možných vztahů mezi výtvarným uměním a ekologií, jak ukazuje probíhající mezinárodní projekt Na pomezí samoty.

Výzkum a umění „Je možné představit si klimatickou změnu?“ Touto otázkou otevírá Nicholas Mirzoeff svůj článek v časopise Third Text, ve kterém pojednává o vizualitě rozšiřující imaginaci, globálních sociálních hnutích a změnách klimatu. Výtvarné umění jako bytostně vizuální záležitost podle něj hraje v procesu uvědomování si současných globálních vztahů a pohybů významnou roli. Může to být právě naše schopnost umět si představit změnu, neviditelné sítě propojení nebo historické premisy, co nás donutí stát se aktivními činiteli v zastavení vývoje, který se nezadržitelně stáčí do ničivé spirály plné odpadu, spálených lesů a vydolovaných krajin.

Výstava Na pomezí samoty, která je završením téměř dvouletého projektu a která teď putuje po různých městech České republiky (Praha, Jihlava, Ústí nad Labem), se pokouší problematiku vztahu člověka k životnímu prostředí nastínit pomocí výtvarného umění. Výsledná prezentace děl pak nastoluje důležité otázky, které v domácím kontextu zaznívají jen zřídka, a zároveň odráží novou podobu uměleckého díla, které se stává daleko více vědeckovýzkumnou sondou než reprezentujícím objektem. Celý projekt před nás klade hned několik témat: vztah umění a aktivismu, zájem o přírodní prostředí jako aktuální politický vzdor, umělecké dílo jako výsledek mezioborové spolupráce a diskuze týkající se antropocénu.

Projekt Na pomezí samoty se věnoval třem místům v krajině, která zásadním způsobem proměnila lidská činnost. Projekt iniciovala skupina umělců a kurátorů kolem galerie Školská 28 (jmenovitě hlavními koordinátory a spolupracovníky jsou Miloš Vojtěchovský, Dagmar Šubrtová a Michal Kindernay), kteří oslovili Centrum pro vizuální umění Skaftfell ve východním Islandu a prostor experimentující s novými médii Atelier Nord sídlící v Oslu. Každá z institucí si následně vybrala jednu oblast či událost v krajině (v České republice to bylo

57

Mostecko, ve Finsku těžební doly a na Islandu vodní elektrárna), pro niž byla sestavena několikačlenná expediční skupina, která na místo přijela a přibližně deset dní se s ním seznamovala. Umělci později svou zkušenost ztvárnili v různých uměleckých formách.

Vznikly tak dokumentární i experimentální videa, instalace, fotografie, malby, texty a zvukové nahrávky.

První uskutečněnou expedicí byla výprava na Island, která proběhla v srpnu 2015. Tématem byly především obnovitelné zdroje energie – vítr, voda a pára – a otázka, co proces získávání elektřiny touto cestou doopravdy obnáší. Účastníci expedice se tím zabývali na příkladu vodní elektrárny Kárahnjúkar, která leží na východě Islandu a pro jejíž chod zde také vznikla největší přehradní nádrž v Evropě. Kvůli výstavbě elektrárny a přehrady byla zatopena velká část vzácné vegetace a zasaženy dva blízké říční systémy.

To vše jen pro továrnu na výrobu hliníku.

Velká část energie, kterou elektrárna vyrobí, tak zůstane zcela nevyužita. Julia Martin, umělkyně a teoretička, která vedla islandskou

expedici, pro takové stavby používá termín „hyperextended objects“, který by snad bylo možné volně přeložit jako „objekty rozpínající se mimo své hranice“. Takové označení, původně používané v medicíně – hyperextenze, umožňuje Julii Martin popsat problematiku staveb a věcí, které mají přímý dopad na své okolí a je třeba na ně pohlížet v rámci celého systému, kterého jsou součástí, nikoliv odděleně. To je většinou problém lokální politické byrokracie, která na takové projekty pohlíží izolovaně, jako na jednotlivé stavby pouze produkující míru potřebné energie. Elektrárna Kárahnjúkar však neznamená jen jednu obrovskou přehradní nádrž, ale celý komplex drastických zásahů do krajiny, které se postupně řetězí. Příklad islandské elektrárny tak předznamenává důležitý rozměr vztahu ekologie a umění: starost o klima a životní prostředí již dávno není romantickou představou, ale politickým aktem.

Příroda romantická Na výstavě Na pomezí samoty se však bohužel stále potkáváme s díly, které tuto rovinu

ALENA KO T ZM ANNOVÁ: ZE SÉRIE NA ZEMI VZHŮRU NOHAMA 2015, fotografie

obcházejí a jejichž témata z velké části rezonují s étosem vznešena. V dílech Gunhilda Engera, Pavla Mrkuse, Kristíny Rúnarsdóttir, Vladimíra Turnera nebo Aleny Kotzmannové lze vysledovat především obdiv k velikosti přírodních úkazů a jejich neuchopitelnost lidským jedincem. Tématem expedicí však nebyly přírodní divy, ale konkrétní výsledky vývoje naší civilizace. Pakliže se věnuji projektům, jakými jsou těžební doly a elektrárny, vstupuji do přímého vztahu s politickou agendou a socioekonomickými zájmy, jež stojí v pozadí jejich vzniku. A politika je zde myšlena v jejím širokém významu, který zahrnuje jak přístup vládnoucích autorit, tak občanskou zodpovědnost a aktivitu. Projekt Na pomezí samoty aspiroval na vytvoření platformy, kde se mohou potkat vědci a umělci a společně probrat daná témata, otázkou však zůstává, zda se tím podařilo

60

staveniště

Galerie VIPER

B U D O V A C E N T R Á L N Í H O D I S P E Č I N K U, foto: Scholastika

Transgas k demolici

Praha - Už letos v srpnu plánuje začít firma Phibell, dceřiná společnost developerské skupiny HB Reavis vlastněné slovenským miliardářem Ivanem Chrenkem, s demolicí někdejší budovu Federálního ministerstva paliv a energetiky. Zprávu přinesla ČTK. Objekt tvoří součást stavebního komplexu nad Národním muzeem, který tu byl realizován v 70. letech podle projektu Václava Aulického, Jiřího Eisenreicha, Ivo Loose a Jindřicha Malátka.

Aktuálně probíhá na ministerstvu kultury řízení o jeho prohlášení památkou iniciované loni Klubem za Starou Prahu.

Nejvýraznější součástí souboru tří budov situovaných v členitém, architektonicky ztvárněném parteru představuje někdejší dispečink transitního plynovodu.

Funkční izolaci kubusu posazeného na železobetonovou konstrukci tvoří osmnáct tisíc běžných dlažebních kostek. Právě v něm byla umístěna dvojice počítačů General Electric PAC 4010, které sloužily potřebám řídícího centra mezinárodního plynovodu vedoucího ze Sovětského svazu do západní Evropy. Funkce objektu

se promítá i do architektonického pojednání parteru. Masivní plynovodní potrubí tu slouží jako zábradlí a tvoří i visuté spojovací chodby mezi někdejšími budovami dispečinku a ministerstva. V technicistním výrazu architektonického celku je patrný přístup Václava Aulického, autora žižkovského televizního vysílače nebo provozních objektů České televize na Kavčích Horách. „Realizace Transgasu je jednou z několika spojnic, která udržovala mentální propojení československé architektury s evropským děním. Odvážnost konstrukčního a architektonického řešení má v sobě ještě další kvalitu, kterou je zužitkování energie samotného místa a rozvinutí potenciálu dalšího rozvoje tohoto území,” popsal kvality stavebního souboru kurátor Moravské galerie v Brně Rostislav Koryčánek. Učinil tak u příležitosti komentované prohlídky budovy pořádané vyšší odbornou školou Scholastika v rámci cyklu Nejošklivější stavby Prahy, která má upozorňovat na hodnotu kontroverzních staveb z období před rokem 1989. / PL

Praha - V polovině března se otevřela výstavou Místo Monumentu v Praze Karlíně nová galerie zaměřená na „architekturu v nejširším slova smyslu a její vazby a průsečíky k současnému umění, urbanismu, designu, médiím, technologiím, politickým, právním, sociálním, ekonomickým či ekologickým kontextům“. Jmenuje se VIPER, podle své polohy na rohu ulic Vítkova a Pernerova, a stojí za ní dvojice historiček umění Irena Lehkoživová a Barbora Špičáková.

Snaze nahlížet architekturu šířeji, než je tomu v domácích architektonických galeriích zvykem, odpovídá i zahajovací výstava věnovaná v současnosti hojně diskutované problematice pomníkové tvorby, již kurátorsky připravila Anežka Bartlová. Výstavy by na příště měly ve VIPERu probíhat v cca dvouměsíčních intervalech. Program je stále ještě v přípravě, působí však slibně, potvrzuje programovou otevřenost a naznačuje mezinárodní ambice. „Na letošek chystáme ještě výstavu Sny na prodej, jejíž kon-

cepci připravil Martin Mazanec jakožto parafrázi historické proměny prezentace pohyblivých obrazů z hlediska umění i architektury, dále pak výstavu holandské grafičky Irmy Boom o její spolupráci s architekty (například Remem Koolhaasem) jako příklad vztahu mezi architekturou a typografií, účast slíbila také americká umělkyně Amie Siegel, tak snad to vyjde. A pokud bude čas, chtěly bychom do programu ještě vměstnat výstavu o podnikatelském baroku,“ přibližuje plány Lehkoživová. Do budoucna také galerie chystá jeden open call ročně, z něhož by měl být vybrán k realizaci jeden výstavní projekt. V galerii by se nemělo jen vystavovat, měla by představovat i místo setkávání a diskuzí, čemuž by také měl odpovídat doprovodný program. Počítá se s prezentací vystavujících, včetně těch zahraničních, a v rámci off programu jsou v jednání například i přednášky teoretiků architektury Spyrose Papapetrose z Princeton University School of Architecture nebo Felicity D. Scott z Columbia University. / PL

P R O S T O R Y G A L E R I E V I P E R , foto: Dita Havránková

inzerce

59

Robert V. Novák ALBVM 9. 3.– 1.5. 2016

Dům umění města Brna The Brno House of Arts

KrajinaMesto_inzerceA+A_1/2page_final.indd 1

www.dum-umeni.cz

3/17/16 7:39 PM

62

design

text Andrea Březinová Autorka je kurátorkou Moravské galerie v Brně a autorkou výstavy Na hraně.

Oděv jako objekt V normalizačním Československu módní průmysl nefungoval a naprosto postrádal zájem o aktuální výraz. Přesto se v 80. letech postupně nová generace emancipovaných návrhářů snažila prezentovat své modely aspoň na polooficiálních nekomerčních přehlídkách nebo výstavách. Kromě toho se tu objevilo několik výrazných osobností, které se nesnažily „pouze“ o současnou módu, ale dívaly se na tvorbu oděvu úplně jinak.

Předplatitelé Art+Antiques mají nárok na snížené vstupné.

NA HR ANĚ.

ODĚ VNÍ KONCEP T Y MIL ANA KNÍŽ ÁK A, L IBĚN Y ROCHOVÉ A M I C H A L A Š VA R C E V 8 0 . L E T E C H místo: Uměleckoprůmyslové muzeum pořadatel: Moravská galerie v Brně kurátorka: Andrea Březinová termín: 10. 3.–8. 5. 2016 www.moravska-galerie.cz

Spojující linkou oděvní tvorby Milana Knížáka, Liběny Rochové a Michala Švarce, jimž je věnována aktuální výstava Na hraně v brněnském Uměleckoprůmyslovém muzeu, byl vyhraněný názor na oděv a na jeho netradiční prezentaci. Předkládali společnosti něco jiného, než bylo dovoleno a považováno za normální. Spojuje je konceptualizace oděvu, značně překračující běžné polohy užitkové oděvní tvorby, ale také zájem o nahé tělo přesahující do body-artu. Do svých oděvních koncepcí promítali provokativnost i ironii, z užitkového předmětu vytvářeli oděv-objekt.

Švarc a spol.

Milan Knížák přišel v 60. letech s radikálním konceptem aktuálního oděvu a nové kultury těla, ojedinělé i v mezinárodním kontextu. Mezi lety 1963–1971 navrhoval, zhotovoval a distribuoval aktualizované oděvy (do starých konfekčních výrobků vypaloval otvory, sešíval různé díly k sobě, natíral jejich části, přišíval a špendlil na ně různé předměty). Věnoval se destrukci oděvu (věci propaloval, přibíjel hřeby, svazoval, „pohřbíval“, oděv tvořil z nepatřičných materiálů – klobouk z betonu, kabát ze dřeva, šaty z barevných plynů, šaty z myšlenek atd.). Od 80. let vzniká řada kolekcí rozvíjejících a variujících starší koncepty.

Pro Liběnu Rochovou se textil a oděv staly výchozím materiálem pro vyjádření vlastní výtvarné myšlenky. Vždy se pohybovala na hraně užitého a volného umění, její autorské kolekce přetvářely tradiční praktický předmět do polohy vizuálně působivého objektu. Kromě tradičně upravených textilních materiálů (hedvábí, kůže) používala v 80. letech také netkaný textil, technický len či ztužené plátno, které lépe vyjadřovaly její koncepty. Při hledání ideální formy oděvu se zaměřila především na plasticitu modelu, jednoduchý, ale úderný tvar připomínající moderní plastiku nebo model organické architektury.

Jména těchto dvou známých umělců doplňuje tvorba Michala Švarce, která je kvůli jeho předčasné smrti neprávem téměř zapomenuta. Tento všestranný oděvní designér patřil k výrazným osobnostem individuální módy 80. let. Cenil si svobodného a nezávislého tvůrčího projevu, jeho tvorba byla silnou osobní výpovědí. Do svých oděvů, fotografií, happeningů a live performancí promítal své pocity a postoje ke světu. Přestože nebyl brněnským rodákem, okamžitě se zorientoval a napojil na silné osobnosti a tvůrčí epicentra alternativní kultury Brna.

Přátelil se s Lenkou Zogatovou, organizátorkou undergroundových koncertů, členy legendárního Ochotnického kroužku, pro něž navrhoval kostýmy, podílel se na performancích a hudebních produkcích akčního umělce Tomáše Rullera, znal se s hudebními avantgardisty Ivou Bittovou a Pavlem Fajtem nebo Jiřím Pejchalem.

Inspirace dálnicí Michal Švarc se narodil v roce 1961 v Příbrami a od svých devatenácti let žil v Brně, kde studoval Střední průmyslovou školu textilní (1979–83). Nesporý talent se projevil záhy, během studia vyhrál třikrát po sobě v soutěži Mladý módní tvůrce Zenit v Liberci. Jeho rané modely měly jednoduchý až minimalistický střih a výrazný geometrický detail. Minišaty s popartovými ženskými siluetami v kontrastu černé a ostře žluté nebo červené připomínají revoltující módu londýnských butiků 60. let. Podobně jako tehdejší mladí návrháři se i on snažil prolomit zavedené šablony v oblékání nejen žen, ale zejména mužů, navíc omezené všeobecnou normalizační fádností.

S oděvem pracoval naprosto svobodně.

Líbila se mu myšlenka oděvu v interakci s lidským tělem, ale také moment, kdy se oděv stává samostatným objektem. Balancoval na hraně užité tvorby a volného umění. Jeho absolventská kolekce se inspirovala dálnicí D1, respektive bílým dělicím pruhem, který

63

ho provázel na jeho cestách stopem mezi Brnem a Prahou. Výsledkem byl jednoduchý šedý oděv s kontrastním černým a bílým pruhem asymetricky aplikovaným na šaty nebo košili. Pruhy na sebe s absolutní přesností navazovaly nejen v rámci dvojice žena-muž, pokračovaly také na krempách klobouků.

V kresbách pak téma rozvedl v maximální škále variant. Švarcovo konceptuální myšlení se nejlépe projevilo ve způsobu, jakým je kolekce zachycena na fotografiích – pruhy oděvu opticky splývají se skutečnými dálničními čarami.

Velmi důležitá pro něj byla interakce modelů s reálným prostředím. Byl iniciátorem pravidelných akcí zvaných Vypuštění modelu do ulic, kdy spolu se spolužačkami z brněnské textilky Taťánou Kovaříkovou a Zitou Švířovou konfrontoval své výrazné nonkonformní modely s náhodnými chodci centra Brna, jimž chtěli předložit názor na současný oděv. „Nestačí nám předvádět své modely na módních přehlídkách publiku, které mimo hrstku zainteresovaných sestává ze šňořivých znuděných disco-girls a dívek typu ,šiju si sama‘. Jen živé předvedení modelu v ulicích města může vytvořit kontakt oděvu s lidmi a, jak doufáme, i vytvořit reakci,“ čteme v pozvánce na jednu z těchto „přehlídek“ ze října 1983. Později tyto akce zopakoval v Londýně, Paříži a New Yorku, kde společnost zvyklá na pestrost reagovala úplně jinak.

Devastované oděvy Švarc používal běžně dostupné jednobarevné materiály, které následně zpracovával výtvarným způsobem: vepsáním textů, razítky, gestickou malbou, plastikovou asambláží, perforací. Podle vlastních receptů látky chemicky narušoval, pokapával hořícím polyetylénem, propaloval, prostřeloval pistolí.

Oděvy, které vznikaly paralelně v delších časových úsecích, také vymezoval podle technologie dezénu: Geometrie, Sprejová móda, Chemicky devastovaná móda, Malajská guma.

Neustále se opakuje motiv oděvů z devastovaných tkanin, které Michal Švarc nazýval „předešpiněné“. Poseté skvrnami, dramatické, zraňované nebo záměrně po-

MICHAL Š VARC : M Ó D N Í P Ř E H L Í D K A , 1985, Bertramka, foto: Petra Skoupilová

66

knižní recenze

text Johanka Lomová Autorka přednáší na VŠUP.

Proměnlivá Abstrakce Vztah volného umění a umění užitého se pozvolna dostává do popředí zájmu historiků umění. Příkladem takového směřování je i nová kniha Hany Rousové.

H A N A R O U S O VÁ : A B S T R A K C E Arbor vitae a VŠUP 2015, 248 stran, cena 990 Kč

Publikace s bohatým obrazovým doprovodem je přínosným příspěvkem k dějinám umění první poloviny 20. století. Čechy mezi centry modernity, jak zní podtitul, totiž vedle velkého množství často neznámého materiálu, naznačují také možný způsob psaní dějin umění. Takovému smělému cíli výrazněji neubírá ani jistá roztříštěnost a stručnost některých kapitol a podkapitol.

Publikace a výstavy připravené Hanou Rousovou patří mezi nepřehlédnutelné počiny v českých dějinách umění. Opakovaně si nachází cestu k těm oblastem, které pro jiné zůstávají na okraji zájmu. Vedle monografického zpracování opomíjených autorů (naposledy Zdeněk Dvořák, PNP 2013) se pokouší i o obecnější podchycení přehlížených jevů umění první poloviny 20. století, například tvorby českých Němců nebo „manýristické“ fáze historické avantgardy v období rámovaném mnichovskou smlouvou a komunistickým převratem (Konec avantgardy?, GHMP 2011). Rousová se však nezajímá jen o bílá místa českých dějin umění. Silným motivem se jí v průběhu let stal zájem o užité umění a jeho vazby k umění volnému. Kniha Abstrakce je jakýmsi vyvrcholením tohoto přístupu.

Pro popis vazeb Rousová v aktuální publikaci používá slova transfer. Hlásí se tak k proudu historiků umění (například Thomas DaCosta Kaufmann), kteří termínem nahrazují jiné slovo, vliv. Představu jednoho aktéra (kulturního centra) aktivního a druhého pasivního nahrazuje rovnocenná dvojice. Lepší pochopení přístupu autorky může nabídnout i její přihlášení se ke kurátorské práci Karla Císaře (s. 103), přesněji ke koncepci jeho výstavy Obrazy a předobrazy (GHMP 2013).

Ta pracovala s transferem uměleckých forem napříč historickými epochami a skleněný servis Adolfa Loose se tak zde například stal objektem filmu současného umělce Mathiase Poledny. Ve filmu se však nejednalo jen o napodobení něčeho hodnotného z minulosti, ale o svébytné umělecké dílo.

Mezi designem a volným uměním V případě Rousové dochází k migraci forem mezi uměleckými obory. Z volného umění se tvarosloví a motivy dostávají do sériově vyráběného designu a vice versa. Pokud se však čas od času objeví v knize zmínka naznačující určitou progresivitu designu ve srovnání s volným uměním (především v souvislosti s nástupem abstrakce), o to, kdo byl první, zcela jistě nejde. Migrovat však nemusejí jen formy. Rousová jistou anachroničnost vpouští i do vlastního slovníku. V souvislosti s prvorepublikovými časopisy tak používá soudobé označení lifestylové časopisy (s. 53), sochu rytíře pro výběr válečných půjček srovnává s konceptuální intervencí do veřejného prostoru (s. 60).

Takový postup se zdá být většinou funkčním nástrojem pro zpřítomnění vzdálené minulosti, o které jinak nemáme tendenci uvažovat jako o něčem aktuálním.

V čem spočívá hlavní přínos knihy? Vedle samotného prostudovaného a zpřístupněného materiálu, který nabízí nové souvislosti výtvarného dění zvoleného období, se jedná o samotnou metodu, stavící na hledání formálních analogií prostupujících vizuálním materiálem. Jako by se Rousová dokázala na řadu děl dívat novým pohledem, který v neočekávaných souvislostech narušuje kanonické interpretace. Kuličkové ložisko vystavené na devětsilské výstavě Jarmark umění již není jen dobovým atakem na konvenční uvažování o uměleckém dílu.

V podkapitolách Devětsil a kuličkové ložisko, Transatlantický exkurz a Epilog kuličkového ložiska se stává součástí širší sítě technických předmětů, které se ukazují nejen jako součást činnosti avantgardních výtvarných skupin, výstavy Machine Art v MoMA, nebo jako inspirace šperkařů, ale užití kuličkového ložiska je zmíněno i v rovině funkční, když se ve 30. letech objevuje jako technologické vylepšení sériově vyráběných otočných táců.

Toto nehierarchické míchání předmětů všeho

67

druhu, původu i účelu, zájmu funkčního i ikonografického může nabídnout alternativní pohled na náplň činnosti historika umění, v našem případě historika umění specializujícího se na období první poloviny 20. století. Výstižná je tak autorčina charakteristika vlastní práce, která v úvodních poznámkách píše o „téměř nekonečném prostoru konsekvencí“ (s. 12).

Brancusi i Huyghe Abstrakce se zaměřuje na dění v prostředí Československa v období počínajícím vznikem první republiky a končícím rokem 1950, nejednou ale zabrousí i do soudobé situace ve Francii či Sovětském svazu a podobně volně přechází také do naší současnosti či do předpokladů dalších proměn v 19. století.

V souvislosti se sochou Constantina Brancusiho Spící múza (1910) Rousová neopomene zmínit práci z roku 2011 Zoodram od Pierra Huygha, který právě do kopie této sochy nechal nastěhovat ráčka poustevníčka (s. 40). V souvislosti s geometrickými tvary svítidel z 20. let se objevuje stručná

historie luxferů historicky předcházející zkoumané období (s. 94–95) a dokladem podobné šíře zájmu je i mimo prostor tradičně vymezených dějin umění ležící odkaz k informacím otištěným v dnešním vydání módního časopisu Vogue (s. 28).

Publikace je členěna na kapitoly (Industriální ikony; Noví lidé Nové Atlantis; Šťastní ti, kdo jim budou nablízku; Dekorace dekorativního umění; Nenápadný půvab geometrie; Abstrakce se hodí; Abstrakce jí sluší; Dortová abstrakce; Když komíny kouří) a ty se dále dělí na podkapitoly, které často rozsahem nepřesahují tiskovou dvojstranu.

Vedle podkapitoly věnované podrobně probádanému tématu tzv. dortové abstrakce (termín Rousové) nalezneme krátké medailonky designérů, vedle problematiky práce s plasty se ocitá informace o firmě Tropas.

Právě taková roztříštěnost vede k jisté neuspokojenosti čtenáře. Ten je navnaděn, natěšen na další informace a interpretace, těch se mu ale nedostává.

Zatímco některé partie jsou jasněji provázané s tématem abstrakce, jiné se mu po-

někud vzdalují. V kapitole Noví lidé Nové Atlantis se například dočteme o reklamních manekýnách ve výlohách, figurínách manipulovaných surrealisty, maskách i zájmu o unisexový overal. Podobně vzdáleně pak působí i kapitola věnovaná reklamním plakátům a propagandě. Propojení s abstraktními motivy se zde hledá jen s obtížemi, a až hra s názvem knihy, kterou díky typografickému řešení lze číst i jako „atrakce“, nabízí možné vodítko.

Zdvižený ukazováček Celá struktura knihy i samotný zájem o propojení uměleckých světů staví na relativizaci kanonických dějin umění. Progresivní myšlení o vizuálním materiálu je však tu a tam doplněno o moralizující konstatování přísně hodnotící politickou situaci, kterou Rousová nejednou vykresluje až příliš zjednodušeně. Nejen v kontextu jejího psaní o umění je takový přístup překvapivý a podle mého názoru ubírá na síle relativizujícímu pohledu na dějiny umění. Na moralizující tón opakovaně narazíme v situacích, kdy

76

zahraniční výstava

text Barbora Bartůňková Autorka je doktorandkou na Yalově univerzitě.

Proměnit lež v pravdu Rozsáhlá výstava How to Work Better v Guggenheimově muzeu je první newyorskou retrospektivou švýcarské dvojice Peter Fischli & David Weiss. Představuje výběr děl mapující jejich společnou uměleckou dráhu od roku 1979 do roku 2012, kdy byla ukončena předčasným úmrtím Davida Weisse.

HOW TO WORK BE T TER místo: Solomon R. Guggenheim Museum, New York kurátoři: Nancy Spector, Nat Trotman termín: 5. 2.–27. 4. 2016 www.guggenheim.org

Fischli se narodil v roce 1952 v Curychu a studoval na italských akademiích umění v Urbinu a Boloni. Weiss, narozen v roce 1946, absolvoval uměleckoprůmyslové školy v Curychu a Basileji. Seznámili se v druhé polovině 70. let v prostředí curyšské punkové scény a jejich spolupráce začala tvorbou plakátů a letáků pro jejich fiktivní kapelu Migros. DIY estetika punkové subkultury se následně promítla i do jejich přístupu k umělecké tvorbě.

První společný fotografický projekt Sausage Series (1979) byl inspirován kýčovitými pohlednicemi, které zobrazovaly scénky vyrobené z potravin. Na jejich základě Fischli a Weiss pořídili amatérsky působící fotografie miniaturních světů vytvořených z uzenin a jídla, předmětů z domácnosti a odpadků.

S využitím každodenních materiálů tak ztvárnili banální i závažnější výjevy, jako například obchod s koberci, módní přehlídku, dopravní nehodu, požár továrny či potopení Titaniku.

Poetika každodennosti se stala jedním ze stěžejních principů jejich tvorby a v různých

podobách prostupuje celou retrospektivou.

I díky kumulativnímu způsobu práce Fischliho a Weisse se instalace odklání od tradičně chronologického formátu retrospektiv a pracuje s působivým prostorem stoupající spirálovité rampy, která je charakteristickým prvkem budovy muzea. Konstelace děl z různých tvůrčích období umožňuje v nových souvislostech vnímat rozmanitá zpracování určitých témat a materiálů. Svým způsobem se jedná i o zhmotnění dialogické formy, kterou oba umělci považovali za základ své spolupráce.

Jak to chodí Na samém počátku spirály návštěvníky uvítá Rat and Bear (Sleeping) (2008), instalace dvou plyšových zvířat odpočívajících na dece. Netradiční dvojice ztělesňující alter ega Fischliho a Weisse se poprvé objevila v jejich druhém společném projektu The Least Resistance (1980–81). Během pobytu v Los Angeles umělce zaujaly zvířecí převleky v obchodu s filmovými kostýmy. Aby

77

si mohli zapůjčit odrbané kostýmy krysy a pandy, museli předstírat, že jsou filmovými režiséry. Podle vlastních slov se následně rozhodli natočit film, aby „proměnili lež v pravdu“.

Vznikl tak komický detektivní příběh, ve kterém se krysa s pandou pokoušejí prosadit ve světě umění. Během svých dobrodružství vedou rozhovory o banalitách a rozvíjejí amatérské filozofické teorie o světovém pořádku, z nichž vzejde fiktivní manifest Order and Cleanliness (1981), který byl distribuován při uvedení filmu parodizujícím hollywoodské premiéry. Listy těchto absurdních diagramů jsou jedním z prvních vystavených děl a určují svébytný ráz spolupráce Fischliho a Weisse. Samotný film je k vidění v rámci výstavy, stejně jako řada dalších audiovizuálních prací.

Nejproslulejší filmové dílo The Way Things Go (1987) je promítáno hned na dvou místech instalace a je jasným středem pozornosti. Skoro půlhodinový snímek je záznamem zdánlivě nepřetržitého řetězce fyzických a chemických reakcí, ve kterém se postupně dávají do pohybu obyčejné předměty, následně ovlivňující další částí sebedestruktivní instalace. Pracně sestříhaný film působí jako jeden dlouhý záběr zachycující mechanismus z nejrůznějších materiálů, včetně odpadkových pytlů, pneumatik, prken a čajových konvic. Neustále hrozící kolaps a marnost produktivity jsou také ústředními principy fotografické série Equilibres (A Quiet Afternoon) (1984–86) zachycující pečlivě sestavené konstrukce z předmětů v téměř nemožném stavu rovnováhy. Některá z těchto absurdních zátiší se zhroutila ihned po stisknutí spouště.

P OHLED DO V Ý S TAV Y PE T ER F I SCHL I & DAV ID WE I SS: HOW T O WORK BE T T ER foto: David Heald © Solomon R. Guggenheim Foundation (vlevo) P E T E R F I S C H L I & D A V I D W E I S S : Z V Í Ř E , 1986 (ze série Šedé sochy), polyuretan, barva a látka, 45 × 50 × 85 cm, soukromá sbírka, foto: se svolením Fischli Weiss Archive, Zürich

Malé a velké Zájem o běžné předměty a materiály, které nejsou tradičně spojovány s uměním, je patrný i v jejich sochařském díle. V sérii Rubber Sculptures (1986–90/2005–06) vytvořili sochy běžných věcí z černé syntetické gumy – buď prostřednictvím přímých odlitků, či na základě sádrových modelů. Zatímco některé předměty během tohoto procesu pozbyly

80

zahraniční výstava

text Martina Pachmanová Autorka působí na VŠUP, Miladě Marešové a Vlastě Vostřebalové Fischerové připravila výstavy.

Nová věcnost nově Pod názvem S ostrostí nože a láskou k detailům je do začátku června v Linzi reprízována výstava nové věcnosti, kterou připravilo řezenské Kunstforum. Do kurátorského výběru se dostalo i několik českých či v Čechách narozených autorů, respektive autorek.

ME SSER SCHARF UND D E TA I L V E R L I E B T: W E R K E D E R NEUEN SACHL ICHKE I T místo: Landesgalerie Linz kurátorka: Agnes Tieze termín: 10. 3.–5. 6. 2016 www.landesmuseum.at

V roce 1973 publikovala Linda Nochlin v časopise Art in America studii nazvanou The Realist Criminal and the Abstract Law (Realistický zločinec a abstraktní zákon). Tento rozsáhlý text vyšel v okamžiku, kdy byla autorita antirealistické estetiky, odpovídající formalismu pozdního modernismu – alespoň v USA –, stále ještě na svém vrcholu, ale kdy se již začaly prosazovat postoje sympatizující s figurativním uměním, reflektující všednodenní skutečnost a pracující tu s dokumentárními praktikami a jindy zas s principy populární kultury a kýče.

Oproti ortodoxní greenbergovské linii umění pro umění, pro niž byl zpronevěrou jakýkoli odkaz k viditelnému, se Nochlin obrátila k realismu a jeho různým projevům jakožto směru, který dokáže účinně zprostředkovat lidskou – tělesnou i mentální – zkušenost, nabourávat společenské a kulturní normy a zároveň se dotýkat klíčových otázek vizuality, včetně reprezentace (ve smyslu zobrazení).

Autorka logicky navázala nejen na svou první knihu věnovanou dlouhou dobu opovrhovanému realismu 19. století, která vyšla v nakladatelství Penguin o dva roky dříve, ale zároveň i na svůj text Why There Have Been No Great Women Artists? (Proč neexistovaly žádné velké umělkyně?), taktéž z roku 1971; ten je dodnes vnímaný jako manifest feministicky orientovaných dějin umění, ale lze jej mimo jiné chápat rovněž jako protest proti zákonodárnosti abstrakce pro uměleckohistorické bádání a jako obranu realismu a zobrazujících praktik nikoli ve smyslu stylu, tedy jako souboru výtvarných konvencí, nýbrž ve smyslu radikálně empirického vyjádření osobní a kolektivní zkušenosti. Její pozornost již pochopitelně nebyla upřena jen ke courbetovskému realismu, příznačnému pro předchozí století; obrátila se také k jeho různým pozdějším variacím a projevům, které se tváří v tvář abstrakcionismu aspirujícímu na transcendenci a avantgardním experimentům mohly zdát příliš konvenční a ve svém materialismu přízemně imanentní.

Rehabilitaci realismu Jisté pohrdání nebo nedůvěru vůči realismům všeho druhu lze sledovat po celé 20. století. Svůj podíl na tom nepochybně má nejen zdůrazňovaná role kubismu a abstrakce pro vývoj moderního umění, ale rovněž využitelnost figurace pro propagandu a politické účely, které se v těch nejvulgárnějších formách prosadily v nacistickém umění a socialistickém realismu. Jak dokládá právě třeba práce Lindy Nochlin, k dílčímu očištění došlo v souvislosti s kritikou greenbergovského imperativu čisté abstrakce již v 60. a 70. letech, avšak ještě v roce 1982 jeden z nejvýznamnějších proponentů postmoderního myšlení Jean-François Lyotard prohlašoval, že „realismus … vždy stojí někde mezi akademismem a kýčem“. Zdá se, že teprve v posledních deseti patnácti letech se realismy posledního století starého milénia pomalu dostávají ze stínu abstrakce a že teprve v této době přestává být modernismus primárně interpretován jako antiteze zobrazivého či figurativního umění.

Pomalu vzrůstající zájem o umění, které spíše než spirituální vytržení z reality, krajní subjektivismus nebo radikální ikonoklasmus obracelo pozornost ke společnosti, okolnímu světu a lidské existenci v něm, podnítil mimo jiné výzkum jedné z nejdůležitějších, avšak rovněž nedůvěrou opředených tendencí meziválečného německého umění: nové věcnosti. Dokladem budiž řada výstav, které se během několika posledních let realizovaly ve významných evropských či amerických galeriích a muzeích. Zatímco některé z nich akcentovaly lokální projevy německé nové věcnosti (Neue Sachlichkeit in Dresden, Staatliche Kunstsammlungen Dresden, 2011), jiné se soustředily na její významné osobnosti (Otto Dix und Neue Sachlichkeit, Kunstmuseum Stuttgart, 2012–13) a další se snažily o vytvoření jejího celistvého obrazu v různých médiích a v širokých společensko-kulturních souvislostech. K poslední skupině patří zřejmě nejrozsáhlejší výstava

81

New Objectivity: Modern German Art in the Weimar Republic 1919–1933, kterou v loňském roce připravilo Los Angeles County Museum of Art a k níž vyšel úctyhodný třistapadesátistránkový katalog.

Jiná moderna Podobně jako se tato monumentální kalifornská přehlídka pokusila o kontextualizaci nové věcnosti v mezinárodních souvislostech a naznačila transfer impulzů německého umění do jiných kultur, vybraní souputníci z okolních zemí se objevili po boku představitelů německého umění 20. a počátku 30. let rovněž na nedávné výstavě Messerscharf und detailverliebt: Werke der Neuen Sachlichkeit v Kunstforu v německém Řezně. Zatímco však v Los Angeles byli umělci nové věcnosti působící mimo Výmarskou republiku zařazeni jen do katalogu, v Řezně – a následně nyní i v Landesgalerie v Linzi – se několik neněmeckých umělců objevuje přímo v expozici.

Z naší perspektivy je zajímavé, že v obou případech se do centra pozornosti dostal nejen Ernest Neuschul, člen ústecké pobočky

Metznerbundu, spolku německých výtvarných umělců v Čechách, jenž ve 20. letech minulého století v Německu hojně vystavoval, ale rovněž dvě donedávna málo známé české meziválečné umělkyně: Milada Marešová a Vlasta Vostřebalová Fischerová; přímá inspirace novou věcností je sice u nich diskutabilní, avšak ozvuky soudobého německého umění se v jejich práci – mimo jiné díky jejich studijním cestám do Německa zkraje 20. let – objevují.

Pokus o „transnacionální“ pohled je důležitý minimálně ze dvou důvodů. Na jedné straně ukazuje na proměnlivost a kulturní specifičnost pojmu „nová věcnost“, jehož nuance sahají od neoklasicistních projevů přes sociálně laděné umění a karikaturní nadsázku až k magickému realismu a jež neodkazuje k jednolitému „národnímu“ stylu, v daném případě stylu Výmarské republiky. Z druhé strany ale podkopává i hegemonii modernismu s francouzskou orientací, což platí zvláště pro naše prostředí, kde se z ideologické předpojatosti vazby na německé umění, včetně tvorby českých Němců, donedávna přehlížely (výjimkou byl pochopitelně internacionální

MIL ADA M ARE ŠOVÁ: PL OVÁRNA 1927, olej na plátně, 50,5 × 67,5 cm, soukromá sbírka, foto: Lucie Mlynářová

Bauhaus). Domácí fascinace Paříží šla navíc ruku v ruce s tím, s jakou nedůvěrou se mezi válkami setkávaly samotné nové realismy; byla to přitom právě německá nová věcnost, pro niž doboví teoretikové z řad levicové avantgardy měli jen málo pochopení (Bedřich Václavek ji v roce 1930 označil za vrchol epidemie návratu realismu a za „estetickou paralelu konsolidace starého řádu“).

Nová jména Jaká je tedy nová věcnost v podání putovní výstavy Messercharf und detailverliebt? Kromě akcentu na mezinárodní, v daném případě především středoevropské souvislosti umění „poexpresionistického“, jak tento umělecký směr v roce 1923 nazval jeden z jeho teoretiků Franz Roh, kurátorka a ředitelka řezenského Kunstfora Agnes Tieze výstavu strukturovala na základě volně prostupných témat a žánrů: portrét, zátiší, město a jeho periferie, snové

inzerce

86

Edvardas Racevičius vernisáž 28. 4. 2016 18 h výstava do 30. 6. 2016 Pelhřimov, Nádražní 834 +420 602 311 466 www.dubgallery.com

PŘÍBĚH PANELÁKU

06.04. — 19.06.2016 Jihlava, Masarykovo náměstí (u obchodního domu Prior) Historie i současnost sídlišť v Jihlavě (Sídliště I, Sídliště II, Březinovy Sady) a Žďáru nad Sázavou (Stalingrad – později Žďár nad Sázavou III) foto Jaromír Čejka

www.panelaci.cz www.facebook.com/panelaci

v Kraji Vysočina

77. lekce

87

text Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátorem Moravské galerie v Brně.

Manuál pro milovníky současného umění Jako v seriálu Nová, již čtvrtá řada televizního seriálu House of Cards zastihne manželský pár Underwoodových uprostřed prezidentské kampaně a manželské krize.

Seriál líčí zákulisní mechanismy (americké) politiky s tak otevřeným cynismem, že se nemůžete odtrhnout od monitoru a stahujete další a další díl. Úspěch scénaře je založen na obecně rozšířené představě, že politikům jde v prvé řadě o moc. Proklamace, ideové a ideologické konflikty jsou pak pouze mlhou vypouštěnou k manipulování a zabavení veřejnosti.

Divákovi jednotlivé epizody potvrzují tušení, že okolní svět zná pouze z pohledu člověka spoutného v křesle obývajícího pokoje sledujícího mihotání stínů na televizní obrazovce.

Obnažení „realného“ chování a cílů politiků v seriálu však přináší primárně uspokojení ve smyslu „já to vždycky říkal“, které paradoxně dále petrifikuje status quo. Americký i globální divák tak s podobným napětím paralelně sleduje seriálovou fikci i reality show prezidentské kampaně Donalda Trumpa.

Museum Kampa aktuálně prezentuje první retrospektivu nedávno zesnulého Karla Trinkewitze. Vystavené práce potvrzují umělcovu pozici „fellow travellera“ silné generace umělců pracujících s textem, ať již formou vizuální poezie, koláže a dekoláže nebo popartové inspirace. Trinkewitz patřil také k prvním signatářům Charty 77 a v rámci akce Asanace byl vystěhován do tehdejšího západního Německa. Jako zajímavá marginálie je do výstavy zahrnuta také ukázka z umělcovy předlistopadové korespondence s Václavem Havlem.

Kolmo k výstavní stěně je adjustována serie Havlových DIY pohlednic ze sklonku 80. let, které na jedné straně ukazují fotku Hrádečku a na druhé ručně psané vzkazy adresované Trinkewitzovi podepsané Václav H. a Jitka.

Nejmladší pohled nese datum z jara 1989. Nemusíte být zrovna Michal Žan-

tovský, abyste se dovtípili, že se jedná o Jitku Vodňanskou, tehdejší Havlovu životní partnerku.

Pokud máte dostatečně paranoidní fantazii a rozkoukaný seriál House of Cards, tak si u vystavených pohlednic možná představíte následující scénu: Podvečer, někdy na přelomu listopadu a prosince 1989. V šatně Laterny Magiky se radí budoucí prezident s nejužším kruhem revolučních přátel.

Systematicky se probírají pro a proti.

Na rozdíl od komunistů, jejichž intimní život veřejně neexistoval, se v západním typu demokracie stal naopak majetkem všech. Přijme dav z Letné skandující Havel na Hrad informaci, že jejich nový idol žije mimo manželský vztah? Bude lepší sehrát pro ně divadlo? Nezneužijí to ale komunisté propagandisticky?

Někdo už vidí článek Rudého práva s titulkem Pravda a láska podle Havla.

Jak tato apokryfní porada dopadla je z historického odstupu jasné. Méně zřejmé jsou mechanismy, kterými se

toto „tajemství“ podařilo v prostředí plném politických konfliktů a svobodných médií odclonit po mnoho let mimo veřejný diskurz. Seriálovému Franku Underwoodovi se to nicméně také podařilo.

Jinou cestu zvolila Meda Mládková zakladatelka zmíněného Musea Kampa. Míra upřímnosti, se kterou popsala v nedávno vydaném knižním rozhovoru některé okolnosti svého života, je odzbrojující. Pokud vás zajímá, jak paní Meda zamlada podvedla vdovu po malíři Františku Kupkovi, stačí nalistovat příslušnou pasáž knihy Můj úžasný život (pro lenochy je to na straně 68 a 69). Prozradím jen, že podobný podraz by patřil mezi mistrovské kousky seriálové Claire Underwoodové.

Těm, kterým podobně jako mě začala nebezpečně splývat realita a fikce, mohu doporučit nový film Tomáše Svobody Jako z filmu. Premiéru bude mít na konci letošního května a bude celý „o tom“.

CO JE TOHLE Z A ŠKOLU? foto: Prima TV

DONALDE, V I D Í M V Á S! Frank a Claire Underwoodovi, foto: Netflix

inzerce

91

MuseuM KaMpa / February 27 — May 15, 2016 / Open daily from 10 a.m. to 6 p.m.

Museum Kampa - Nadace Jana a Medy Mládkových praha 1 www.museumkampa.cz

denně I daily 10 – 18:00

22. 4. – 30. 10. 2016

foto © ing. Libor Sváček I ze sbírek Muzea Českého krasu, p.o. (fond města Žebráku)

Poděkování:

1884 – 1956

www.schieleartcentrum.cz

OBRAZY Z DŽUNGLE PICTURES FROM THE JUNGLE

EGON SCHIELE AR T CENTRUM ČESK Ý KRUMLOV

artmix

95 UPM – Obecní dům Secese: Vitální umění 1900 (do 31. 7.)

Nám. Republiky 5, Praha 1 / www.obecnidum.cz

Galerie AVU O. Doskočil, P. Kolychev: Čistá výstava (do 21. 4.); M. Kratochvílová-Štochlová, K. Vraná: Čaj o páté (od 26.

4. do 5. 5.)

U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz

Danubiana Meulensteen Art Museum Gertrud D Svet Gertrud D, panta rhei (do 12. 6.)

Vodné dielo, Bratislava-Čunovo / www.danubiana.sk

Centrum současného umění DOX Duše peněz (do 6. 6.); Upfront (do 23. 5.)

Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz

Galerie Futura Thomas Jeppe: Neo Lad; Kasia Fudakowski: Meat in window, woried by a wasp; Jimena Mendoza: Pojem vzdálenosti (vše od 17. 4. do 5. 6.)

Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraproject.cz GHMP – Colloredo-Mansfeldský palác Pražský fantastický realismus 1960–67 (od 22. 4. do 4. 9.)

Karlova 2, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům fotografie Andreas Groll: Neznámý fotograf (do 8. 5.)

Revoluční 5, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Zlatého prstenu Artur Magrot: Nebude to trvat dlouho (od 13. 4. do 19. 6.)

Týnská 6, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Zámek Troja Jiří Příhoda: Sochy; Křehká krása pražské kameniny (do 30. 10.)

Zámek Troja, Praha 7 / www.ghmp.cz Galerie Kuzebauch Lada Semecká: Introverze (do 24.4.) Říčanova 19/753, Praha 6 / www.galeriekuzebauch.com Galerie Millennium Karel Bartáček: Nejisté pozice (do 8. 5.)

Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie Rudolfinum Taryn Simon (od 27. 4. do 10. 7.)

Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie 1 (MÚ Praha 1) Artrok v truhle (do 30. 4.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz Karlin Studios Zsolt Tibor: Nadávat věcem (do 8. 5.)

Křižíkova 34, Praha 8 / www.karlinstudios.cz Museum Kampa Karel Trinkewitz (do 15. 5.); František Kupka: Vanoucí modře (do 22. 5.); Karel Malich: Nově objevený (do 31. 5.)

U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz Národní galerie – Veletržní palác Aj Wej-wej: Zvěrokruh (do 31. 8.); El Hadji Sy; Moving Image Department IV. (do 22. 5.); Jiří David: Apoteóza (do 16. 6.)

Dukelských hrdinů 47, Praha 7 / www.ngprague.cz NFA – Kino Ponrepo Film před sto lety: Fairbanks, Lloyd, Pickfordová, Chaplin (20. 4. v 17:30); Karel Kachyňa: Vysoká zeď (22. 4. v 17:30); Jiří Lehovec: Mykoin 510 (27. 4. v 17:30); Abel Ferrara: Pasolini (27. 4. v 20:00) Bartolomějská 11, Praha 1 / www.nfa.cz/cz/kino-ponrepo/program Nová galerie M. Glozová, P. Pangrác, L. Petrov, M. Rapant: První jarní (do 14. 4.); S. Paučo, M. Nagypal: Slovak Wave (od 21. 4. do 19. 5.)

Balbínova 26, Praha 2 / www.novagalerie.cz MeetFactory Tušení světla; Juraj Gábor: Vertikální gradace (od 14. 4. do 31. 5.)

Ke Sklárně 3213/15, Praha 5 / www.meetfactory.cz

BRATISLAVA

BRNO

Dům umění města Brna Milan Houser: Barvometrie; Robert V. Novák: Album; David Kraus, Svatopluk Sládeček: V hlavě architekta (vše do 1. 5.)

Malinovského náměstí 2, Brno / www.dum-umeni.cz Dům Pánů z Kunštátu Hans Kupelwieser (od 27. 4. do 12. 6.)

Dominikánská 9, Brno / www.dum-umeni.cz Moravská galerie – Pražákův palác Ján Mančuška: Čas Příběh Prostro (do 22. 5.); Patricie Fexová: Rysy (do 1. 6.); Art is Here: Umění po roce 1945 (nová stálá expozice) Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz Moravská galerie – Uměleckoprůmyslové muzeum Maxim Velčovský: Vše za 39 (do 22. 5.); Ondřej Přibyl: Mechanický divák (do 22. 5.); Na hraně. Oděvní koncepty Milana Knížáka, Liběny Rochové a Michala Švarce v 80. letech (do 8. 5.)

Husova 14, Brno / www.moravska-galerie.cz Muzeum města Brna The Prague Stuckists (do 1. 5.); Andy Warhol: V hloubi mé zahrady (do 1. 5.) Špilberk 210/1, Brno / www.spilberk.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Adrenalin! Umění a sport v českém umění 20. století (od 15. 4. do 26. 6.); Josef Bartuška: Stíny života (od 15. 4. do 26. 6.)

U Černé věže 22, České Budějovice / www.ajg.cz Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Zbyněk Sekal: A věci se zvolna berou před se (do 12. 6.); MEZIPRŮZKUMY, sbírka AJG 1300–2016 (od 16. 4.)

Hluboká nad Vltavou 144 / www.ajg.cz

GKK – Klenová Linoryt I. ze sbírek galerie (do 17. 7.); Pavel Přibyl: Realita na hraně (do 12. 6.); Cesta 2016: přehlídka ZUŠ Plzeňského kraje (do 5. 6.)

Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec Úpadek nezastavíš (do 1. 5.); Příběhy kraje, regionální umění ze sbírek po roce 1945 (do 5. 6.); Jana Kasalová: Odjinud (do 8. 5.); Jaroslav Róna: Obrazy a sochy (do 5. 6.)

Masarykova 723/14, Liberec / www.ogl.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění Jitka Štenclová: Přeměny (od 22. 4. do 29. 5.)

Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění 50. výročí GVU v Náchodě (12. 6.); Joannes Koehler (1896–1976); Zuzana Růžičková: Něco mezi houbou a tulipánem (do 1. 5.)

Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Lena Jakubčáková: Baba z lesa (do 24. 4.); Evropské malířství 19. století z olomouckých sbírek (do 25. 9.)

Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz MUO – Muzeum moderního umění Ateliér grafiky I, Škola Jiřího Lindovského II (do 29. 5.)

Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

OPAVA

Dům umění Informel: 60. léta ze sbírek GVUO (do 19. 6.); Salvador Dalí (od 22. 4. do 19. 6.)

Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz Galerie Obecního domu Pavel Piekar (do 1. 5.)

Ostrožná 46, Opava / www.oko-opava.cz

OSTRAVA

Galerie výtvarného umění v Ostravě Leopold a Paul Kupelweiser; McCullough Mulvin Architects; Fernández de Córdova & Roda (do 5. 6.)

Jurečkova 9, Ostrava / www.gvuo.cz

Dům umění Marte Marte Architects: Appearing Sculptural (do 22. 4.)

Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice / www.ducb.cz

Industrial Gallery David Vávra: Nejen tři cesty za architekturou (do 6. 5.)

Zahradní 10, Ostrava / www.industrialgallery.cz

Komorní galerie u Schelů Jaroslav Róna: Sluneční rytíř (od 27. 5. do 9. 7.)

Panská 7, České Budějovice / www.schel-galery.cz

PLATO – Galerie města Ostravy Ž. Kadyrova, A. Nikitinová: Ochranné zbarvení (do 1. 5.)

Ruská 2993, Ostrava-Vítkovice / www.plato-ostrava.cz

CHEB

PLZEŇ

Galerie výtvarného umění – Retromuseum Když boty, tak botasky! Fenomén Botas v Československu (do 28. 8.)

Krále Jiřího z Poděbrad 17, Cheb / www.gavu.cz

ZČG – Masné krámy Meziválečná moderna ve sbírkách ZČG (od 27. 4. do 18. 9.)

Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

CHRUDIM

Rabasova galerie Pavel Hokynek: Tekuté a těkavé (do 15. 5.)

Vysoká 232, Rakovník / www.rabasgallery.cz

Galerie výtvarného umění Julius Mařák (do 1. 5.)

Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

Výstavní síň Chrudim MICL: Melounová loď a prasata v žitě (do 1. 5.)

Nábřeží Karla Čapka 6, Chrudim / www.vystavnisinchrudim.cz

KLATOVY

GKK – Galerie U bílého jednorožce Roman Trabura: Větší žere menšího (do 10. 4.); Teorie chlupatého míče: Adéla Matasová a absolventi (od 16. 4. do 19. 6.)

Náměstí Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz GKK – Kostel sv. Vavřince Eliška Jakubíčková (od 23. 4. do 19. 6.)

Plánická, Klatovy / www.gkk.cz

ZČG – 13 Živly v nás (do 22. 5.)

Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

RAKOVNÍK

Rabasova galerie – Nová síň pod Vysokou bránou František Hodonský: Protější břeh (do 15. 5.)

Vysoká 226, Rakovník / www.rabasgallery.cz

TEREZÍN

Památník Terezín: Malá pevnost – IV. Dvůr Stefan Hanke: Přežili koncentrační tábory (do 7. 7.)

Principova alej 304, Terezín / www.pamatnik-terezin.cz Památník Terezín: Muzeum ghetta Ruth Schreiber: Dopisy mých prarodičů (do 31. 5.)

Komenského 148, Terezín / www.pamatnik-terezin.cz

INZERCE

PRAHA

96

komiks

LENK A ŠIMEČKOVÁ (*1991) patří k nejvýraznějším a nejaktivnějším představitelům nastupující generace komiksových tvůrců. Pochází z podhůří Šumavy, propagační grafiku absolvovala na Střední umělecké škole grafické v Jihlavě, v současnosti studuje obor Ilustrace na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Její komiksová dráha je lemována úspěchy

v soutěžích – v roce 2010 se umístila na prvním místě v kreslířském klání časopisu Crew, o rok později zvítězila ve studentské soutěži CZ.KOMIKS.11 s prací Blátivý muž. Své kreslené příběhy dosud otiskla v řadě domácích komiksových časopisů a fanzinů, ale například i v hudebním magazínu Full Moon. Šedesátistránkovou bakalářskou práci Páteř domu nejprve publikovala v malém nákladu samostatně

a poté rovněž časopisecky. Její příběhy spadají prakticky vždy do oblasti hororu a stojí na silné atmosféře, vizualizaci nočních můr a okouzlení estetikou přelomu 19. a 20. století.

Své práce ovšem autorka z větší části vytváří v počítači a velmi zručně využívá možností sociálních sítí – také díky tomu její tvorbu zaznamenal a ocenil i vlivný americký časopis Juxtapoz. / TOMÁŠ PROKŮPEK

OLOMOUCKÁ

OBRAZÁRNA /IV/

EVROPSKÉ MALÍŘSTVÍ 19. STOLETÍ V OLOMOUCKÝCH SBÍRKÁCH

ARCIDIECÉZNÍ MUZEUM OLOMOUC

25 / 2 / – 25 / 9 / 2016

THIERRY - LANNON & Associés www.thierry-lannon.com

Saturday 7th May at 2:30 PM BREST - FRANCE

MODERNS PAINTINGS BRETONNE SCHOOLS Expert : Eric SCHOELLER, Paris, Tel : +33 (0)6 11 86 39 64

Free movement certificate of 26th February 2016

TOYEN (Marie CERMINOVA) (1902-1980) «Le devenir de la Liberté»

Oil on canvas signed lower right dated 1946 165x65 cm

www.thierry-lannon.com Email : contact@thierry-lannon.com Société de Ventes aux Enchères Publiques agr. 2001/18

Me Philippe LANNON – Me Gilles GRANNEC Commissaires Priseurs habilités 26 rue du Château – CS 32815 – 29228 BREST Cedex 2 Tél. +33 (0)2 98 44 78 44 – Fax +33 (0)2 98 44 80 20