Art+Antiques 7-8/2014 by Care Comm s.r.o.

9 771213 839008

7+8

léto 2014

115

109 Kč / 5,10 ¤

Bohumír Matal na Špilberku 28 / Rozhovor s Jurajem Horváthem 36 / XIV. bienále architektury 10 /

art + antiques

www.ragallery.cz www.facebook.com/ragallery

116

11. 6. - 14. 9. 2014

Vítej doma, příteli

Kurátor: Ondřej Chrobák

Výstava se koná za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky a statutárního města Brna.

Partneři výstavy:

editorial /

Neuvařme se

Hodíte-li žábu do vařící vody, okamžitě vyskočí a zachrání se. Pokud ale budete teplotu vody zvyšovat postupně, nemá prý šanci a uvaří se. Nikdy jsem tuto starou moudrost v praxi nezkoušel, ale jako metafora

Obsah

7+8

> Mít planetu v rukách 4 / dílo > Pozdrav z fronty Tomáš Klička 10 / výstava > Bohumír Matal na Špilberku Barbora Svobodová 22 / na trhu > Gustav Klimt, Pro arte Jan Skřivánek 26 / portfolio > Toy_Box Radek Wohlmuth 28 / rozhovor > Juraj Horváth Radek Wohlmuth 36 / téma > XIV. bienále architektury Ondřej Hojda 42 / k věci > Štursova třída Ivo Habán 46 / galerie > Die Aktualität des Schönen, Liberec Roman Dobeš 48 / profil > Jana Kasalová Radek Wohlmuth 56 / design > Proto, grafický design a současné umění Pavla Pauknerová 60 / k věci > Okna pro Sicílii Jan Jedlička 66 / knižní recenze > Ladislav Zívr, Petr Brandl, Paneláky Jan Wollner, Tomáš Valeš, Filip Šenk 74 / antiques > Zámečnická škola Ladislav Zikmund-Lender 80 / zahraniční výstava > Berlínské bienále, MAXXI Josef Ledvina, Zdeněk Brdek 89 / depeše > Petrohradská Manifesta Silvie Šeborová 92 / recenze > Jan Kubíček; Vivat Musica!; Jan Vičar; Seno, 2 / úhel

Ondřej Váša

lidské situace je bohužel zcela přesná. Když se objevily první zprávy o záměru postavit českým letcům RAF pomník v podobě bronzového okřídleného lva, přišly mi docela zábavné. Celé to znělo tak šíleně, že se mi zdálo zbytečné se tím příliš zabývat. Pomníky jsou vážná věc a nikdy soudný si přeci nenechá vnutit takovouhle obludu jen proto, že je zadarmo. Co by to vypovídalo o českém národě, když by si nechal takto privatizovat svou minulost, a co o Praze, když by šlo takto svévolně vstupovat do veřejného prostoru města? Znělo to jako úsměvná historika z divokých 90. let. Dnes už jsme přeci dál a tohle se určitě nemůže stát… Téma Kaplického knihovny mi přijde podobně absurdní a je mi hloupé s ním vůbec začínat. To, že domy nejsou pouhé figurky na hrací desce, s kterými lze po městě libovolně šoupat, je natolik elementární, že považuji skoro za urážku inteligence oponenta muset to připomínat. Kaplického projekt byl určen pro Letnou a jmenoval se Oko nad Prahou. Pokud ho postavíme na Rohanském ostrově, nepůjde o stejnou stavbu už jen proto, že nebude „nad Prahou“. Základní kvalitou Kaplického návrhu knihovny neměla být extravagantní silueta, ale robotizovaný podzemní depozitář, který měl čtenářům umožnit přístup k milionům svazkům bez toho, aby knihovna musela vypadat jako obří sklad s policemi plnými knih. Pokud se změní funkce plánované stavby (s čímž její zastánci ve svém svatém zápalu počítají) a z Kaplického projektu zůstane jen vnější plášť, nebude to pocta zesnulému architektovi, ale výsměch. Jednou z hlavních výtek vůči jeho architektuře vždy bylo, že příliš dbá na vnější formu a málo na obsah. Pokud by jeho „pomníkem“ měla být stavba, ze které zůstal jen obal a která se ocitla na zcela jiném místě, než pro jaké byla navržena, šlo by o krutou ironii. Kdyby se jednalo o soukromou iniciativu nějakého investora a architektovy vdovy, dědičky autorských práv, bylo by to možné kritizovat, ale byla by to v zásadě jejich věc. Když se však k tomuto záměru s vážnou tváří hlásí ministr kultury, je třeba začít hlasitě křičet. Pokud chce ministr vzkřísit záměr vybudovat novou budovu Národní knihovny, musí začít od architektonické soutěže. Zkratky zde nefungují. Pokud mu jde o to projevit úctu zesnulému architektovi, ať raději podpoří vznik Architektonického centra a to ať klidně nese Kaplického jméno.

sláma; VII. Nový zlínský salon; Grey Gold; Diplomanti AVU

J. Wollner, J. Hlaváčková, R. Wohlmuth, J. Lomová, L. Šmardová, P. Hlaváčková, R. Wohlmuth

109 / na východ Dušan Buran

112 / komiks

> Díl 26. Vizionársky dizajn?

> Umělec

Františka Lachmanová, Tomáš Končinský

Krásné léto a pozor na teplotu vody! Jan Skřivánek

obálka

B O H U M Í R M A T A L : C Y K L I S T É ( V Ý Ř E Z ) / 1958

olej na plátně / 130 × 161 cm / soukromá sbírka / foto: M. Strnad

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) / Redaktoři: Karolina Jirkalová, Josef Ledvina (pl), Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Anežka Bartlová, Zdeněk Brdek, Dušan Buran, Roman Dobeš, Ivo Habán, Jitka Hlaváčková, Petra Hlaváčková, Ondřej Hojda, Ondřej Chrobák, Jan Jedlička, Tomáš Klička, Tomáš Končinský, Františka Lachmanová, Pavla Pauknerová, Barbora Svobodová, Silvie Šeborová, Filip Šenk, Lucie Šmardová, Simona Šustková, Alena Řičánková, Tomáš Valeš, Ondřej Váša, Jan Wollner, Lucie Zadražilová, Ladislav Zikmund-Lender / Tisk: Dekameron CZ s. r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 14. července 2014. Příští číslo vyjde začátkem září. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

Předplaťte si Art+Antiques a získáte dvě vstupenky na představení Vlčí jáma v Divadle v Dlouhé Jarmila Glazarová – Martin Františák

Vlčí jáma Drama o tom, co nechceme být, a jsme. Hrají: Veronika Lazorčáková, Helena Čermáková, Jan Vondráček, Miroslav Táborský a další

Česká premiéra 9. září 2014

Standardní roční předplatné zahrnuje 10 čísel časopisu Ročenku ART+ 2014 předplatitelskou ARTcard vstup do archivu A+A

Předplatné časopisu Art+Antiques — objednávky pro ČR Roční + vstupenky do divadla

855 Kč

Objednávejte na webových stránkách www.artcasopis.cz, bezplatné lince 800 300 302 nebo na e-mailu predplatne@ambitmedia.cz

Předplatné časopisu Art+Antiques — objednávky pro SR Roční

40 EUR

Objednávejte na telefonní lince 02/444 42 771, 02/444 58 821 nebo na e-mailu predplatne@abomkapa.sk Kód nabídky AA2DVD (uvádějte při objednávce)

artcasopis.cz

Nabídka platí do 4. 9. 2014 pouze pro standardní roční předplatné. Předplatitelské karty a dárky jsou rozesílány do měsíce od obdržení prvního čísla časopisu pouze po ČR.

ARTcard s logem programu Sphere card vám nabízí výhody a slevy cca 5 až 30 % na více než 10 000 místech v ČR a SR. Více na www.sphere.cz. Lokátor výhod Sphere card ve vašem mobilu pro Android i iOS.

názor

Lev na Klárově text: Johanka Lomová

U příležitosti oslav narozenin britské královny Alžběty II. byl na pražském Klárově odhalen pomník českým letcům, kteří sloužili za druhé světové války u britského letectva (RAF). Rozhodnutí zvedlo vlnu protichůdných emocí. Ty rozhodly o tom, že pomník byl nakonec vztyčen v rozporu s odborným názorem Národního památkového ústavu, a ty také cloumají kritiky, kteří upozorňují na privatizaci veřejného prostoru i kolektivní paměti. O kýčovitosti a nevhodné ikonografii sochy bylo již publikováno několik textů (za všechny předsedkyně Klubu za starou Prahu Kateřina Bečková na blogu Aktuálně.cz a Milena Bartlová pro A2). Jasně vyslovené argumenty o tom, že socha byla umístěna v rozporu s platnými předpisy a o ohyzdnosti sochy však zůstávají slovy pro přesvědčené, protože v očích veřejnosti patří pomník hrdinům, a odpor proti němu se zdá být proto něčím nemorálním. Když se informace o plánovaném odhalení pomníku počátkem března objevila poprvé, reagoval můj děda, který sloužil na konci druhé světové války u 311. perutě RAF, pohoršeně. Řekl doslova, že lev „vypadá jako hladový kocúrik, který se hrabe ve smetí“, a dále tvrdil, že „realismus se hodí na učební pomůcky, ne na symbol“. Tolik první reakce dědy. On podobně jako další ze své pozice postupně ustupoval. Zvykl si na to, jak pomník lva vypadá, a mnohem důležitějším se pro něj stalo, že vůbec něco podobného vzniklo. Přijetí lva nakonec komentoval slovy, že vlastně dobře zapadá do toho, jaké pomníky mají vojáci druhé světové války po světě, a není správné odmítat dar. Neodpustil si zároveň poznámku o tom, že „krása je subjektivní“, autoritativní odsudky mu proto vadí a socha své právo na existenci má. V tom je ale právě ten problém. Povedenost sochy nesouvisí jen s tím, jestli lev vypadá věrohodně, anebo jako karikatura zvířete. Povedená socha ve veřejném prostoru je ta, která rezonuje se svou dobou, která

K O C Ú R I K V E S M E T Í … / foto: Profimedia

v přehnaném slova smyslu pomáhá vyrovnat se s minulostí a rámuje naše fungování v současnosti. Krása tedy subjektivní sice může být, samotný akt vztyčení pomníku subjektivní akcí rozhodně být nemá. Ačkoli se to nezdá, hledání společné řeči zastánců a kritiků sochy by nemělo být příliš komplikované. Otázka nezní, jestli na letce vzpomínat, ale jak. Jakým způsobem vyjadřuje pomník to, co více než 2500 lidí cítilo, když odešlo z Československa, za které byli připraveni položit život? Jak ukazuje to, proč do armády mladí exulanti vstupovali, a především, co nám jejich čin říká dnes? Hrdinství, které bývá v souvislosti s jejich počínáním zmiňováno, považuji za automatickou, ale nedostatečnou odpověď. A je

to, co v souvislosti s válkou chceme dnes oslavovat, právě hrdinství? Chceme válku heroizovat? Není nakonec tím nejdůležitějším, co bychom si v souvislosti s vojenskými událostmi 40. let měli opakovaně uvědomovat, to, že válka je špatná? Namísto heroického lva by pak asi mělo stát spíše něco, co oslavuje mír (v kontextu doby před rokem 1989 téma pro některé vyprázdněné) anebo ukazuje ohavnost války. Otázky, které se v souvislosti s násilným konfliktem naléhavě objevují i necelých sedmdesát let po jeho skončení, je celá řada. Proč tedy není možné vést o pomníku diskusi? Svou roli jistě sehrála arogance, se kterou byl pomník vytvořen a osazen. Historikům umění a památkářům pak nezbývá než upozorňovat na absurdní podobu sochy, připomínající přežvýkání podnětů 19. století, a na to, že hyzdí historické centrum Prahy. Ostatně, co čekat od autora, kterého podle výsledků googlování reprezentují hlavně postavičky v bratislavském nákupním středisku. Zastánci pomníku pak jeho podobu raději nekomentují (nikde jsem nezaznamenala, že by sochu britská ambasáda označila za krásnou, kvalitní nebo hodnotnou) a odvolávají se na morální povinnosti oslavit hrdiny a přijmout dar. Takový je stav vzájemné izolace. Do podrobností o možné politické korupci s dary spojenou se raději pouštět nebudu, tím by se celá věc ještě zkomplikovala. Máme tedy lva. Je ohyzdný a jeho vztyčením došlo k porušení zákona. Historici umění jsou právem dotčení, že jejich odborný názor, jako tolikrát v minulosti, byl přebit rozhodnutím skupiny mocných. Zastánci lva zase tím, že vůbec ke zpochybnění jeho legitimity došlo. To, že se jedná spíše než o pomník o lacinou turistickou atrakci připomínající třeba bronzového fotografa lezoucího z bratislavského kanálu, je vlastně dobrý obrázek naší současnosti, kdy namísto diskuse a snahy pochopit je nám servírovaná bezobsažná atrakce okořeněná silným příběhem hrdinství.

výstava

art + antiques

Přítomnost člověka Bohumír Matal na Špilberku text: Barbora Svobodová Autorka studuje dějiny umění na FF MU.

S osobností a tvorbou brněnského malíře Bohumíra Matala je spojeno mnoho příběhů a přívlastků. Ze svědectví autorových přátel povstává legenda o všestranném umělci, filozofujícím debatérovi, poctivém řemeslníkovi a člověku, který jako magnet kolem sebe soustředil společenské dění. Různé polohy jeho více než čtyřicetileté tvůrčí práce připomíná výstava Bohumír Matal: Konstruktér barvy.

Expozice instalovaná ve dvou chodbách a několika pokojích západního křídla Špilberku se nesoustředí – jak by název mohl napovídat – pouze na autorovo malířské dílo. Zahrnuje také jeho rané i pozdní kresby, několik grafik, návrhy a dokumentaci k některým realizacím v architektuře, letmo je zmíněn i Matalův přínos v oblasti scénografie. V prostorách brněnského hradu je tak vystaven reprezentativní výbor z celé autorovy tvorby.

Umělecké začátky Bohumír Matal se narodil v lednu 1922 v Brně. Jeho otec střídavě podnikal v různých oborech, živil se jako truhlář, stavitel nebo vedoucí hostince. Rodina, která se postupně rozrostla ještě o další čtyři děti, se často stěhovala a její finanční situace nebyla nejlepší. I z toho důvodu si později tehdy desetiletého Bohumíra vzali do péče jeho brněnští prarodiče, manželé Vaclovi, kteří svému vnukovi poskytli nejen hmotné zázemí, ale spolu s dalšími příbuznými z matčiny strany jej vedli i k hudbě, literatuře a divadlu. Díky strýci se nakonec nejvíce nadchl pro malování.

Po ukončení základní školy nastoupil jako učeň do firmy zabývající se výrobou divadelního zařízení a malbou kulis. Brzy si uvědomil, že tíhne spíš ke svobodnějšímu uměleckému vyjádření, a tak začal v roce 1938 navštěvovat Školu uměleckých řemesel v Brně, kde si po dvou přípravných ročnících zvolil specializaci v dekorativní malbě pod vedením Emila Hrbka. Tehdy začaly vznikat jeho první obrazy, portrét dědečka a série cézannovských zátiší. Během studií se také zamiloval do své spolužačky, keramičky Boženy, se kterou se rok před absolutoriem oženil a brzy se jim narodil první syn. Roku 1942 školu úspěšně ukončil a odešel pracovat do Prahy, kde se krátce zabýval animovaným filmem.

Surrealita pracovního tábora Nedlouho po odchodu z Brna byl zatčen za činnost proti protektorátu a odvezen do Lohbrücku u Wrocławi. Zde byl totálně nasazen v továrně na výrobu zbraní. O této traumatické životní kapitole malíř sám příliš nehovořil, ale dochovalo se z ní množství dopisů, které M LÝ N N A P O D Z I M / 1973 / olej na sololitu / 123 × 95 cm / soukromá sbírka / foto: M. Strnad

Kolik stojí Bohumír Matal?

75 000 Kč

200 000 Kč

150 000 Kč

70 000 Kč

50 000 Kč

85 000 Kč

500 000 Kč

330 000 Kč

280 000 Kč

140 000 Kč

110 000 Kč

250 000 Kč

60 000 Kč

75 000 Kč

60 000 Kč

460 000 Kč

100 000 Kč

80 000 Kč 70 000 Kč

350 000 Kč

60 000 Kč

41 000 Kč

88 000 Kč

85 000 Kč 74 000 Kč

105 000 Kč

55 000 Kč

75 000 Kč

350 000 Kč

95 000 Kč

80 000 Kč

120 000 Kč 120 000 Kč

360 000 Kč

78 000 Kč

220 000 Kč

69 000 Kč

350 000 Kč

260 000 Kč 600 000 Kč 180 000 Kč

120 000 Kč

60 000 Kč

75 000 Kč

1 350 000 Kč

130 000 Kč

Vše o trhu s uměním Databáze 120 tisíc aukčních výsledků / Zprávy a komentáře z domova i ze zahraničí / Index českého trhu s uměním / Pohodlný přístup prostřednictvím internetu / Propracovaná technologie vyhledávání

www.artplus.cz Partneři: 1. Art Consulting / Adolf Loos Apatment and Gallery / Antikvity / Arcimboldo / Art Invest / Arthouse Hejtmánek / Dolmen / Dorotheum / European Arts Investments / Galerie Art Praha / Galerie Kodl / Meissner-Neumann / Orlys Art Auctions / Pictura / Prague Auctions / Starožitnosti – Galerie Ustar / Sýpka / Valentinum / Vltavín / Zezula

Přehled aukčních prodejů děl Bohumíra Matala za roky 2000–2014 podle databáze ART+. Ceny jsou uváděny bez aukční provize.

120 000 Kč

aukce

Nejdražší svitek Praha – Tušová malba Šest krevet od moderního čínského klasika Čchi Paj-š’e na závěr květnové aukce galerie Arcimboldo vylétla z 2,2 na 11,5 milionu korun*, což je nový rekord za dílo čínského malířství na českém trhu. Za více než milion korun se prodalo ještě pět dalších Čchiových maleb a krajina od o generaci mladšího malíře Pchu Žu. Dohromady aukce vynesla 51,2 milionu korun, přičemž se prodalo 58 procent z dvou set nabízených děl asijského, zejména čínského umění. Předchozí rekord za Čchiovo dílo byl o necelých tři čtvrtě milionu korun nižší. Dosažená cena je překvapením, neboť krevety představují v jeho tvorbě velice častý námět. Jen českými aukcemi v posledních třech letech prošlo pět dalších svitků s tímto motivem. Loni v květnu se jiných Šest krevet shodného formátu na aukci Arcimbolda prodalo za 6,3 milionu korun. Nyní vydražený obraz pocházel ze sbírky diplomata Antonína Haška, který v letech 1950–52 v Pekingu zastával post generálního konzula. Dalších pět nabízených Čchiových obrazů květin se prodalo za částky od 2,2 do 6,4 milionu korun. Horská krajina od malíře Pchu Žu, která se s cenou necelých 1,5 milionu stala sedmou milionovou položkou, začínala dražbu na pouhých 273 tisících korun. Autora aukční katalog představuje jako významného pekingského malíře 30. a 40. let, který se po válce uchýlil na Tchaj-wan. Obraz si z Pekingu v 50. letech přivezl nejmenovaný český novinář. Ještě výraznější nárůst zaznamenala malba od Čchi Liang-čch’oua, Čchi Paj-š’ova syna a žáka, která vystoupala z necelých 100 na více než 800 tisíc korun. Z čínských starožitností se nejdráže prodala terakotová, hrobová figura koně ze 7. století, která našla nového majitele za vyvolávací cenu 930 tisíc korun. Za necelých 560 tisíc se prodala kamenná hrací deska na čínskou obdobu šachů z 6. až 9. století a za 310 tisíc korun bronzová nádoba z období Válčících států, z 5. až 3. století před naším letopočtem. Nejdražší položkou z keramiky se stal porcelánový talíř s figurální scénou z druhé

V E L K Á F I G U R A K O N Ě / 618–906 bílá hrnčina / výška 68 cm / cena: 930 000 Kč

Č C H I P A J - Š ’: Š E S T K R E V E T / 1951

T A L Í Ř S F I G U R A T I V N Í S C É N O U / 1662–1722

tuš na papíře / 102,5 × 34 cm / cena: 11 532 000 Kč

porcelán / průměr 23,5 cm / cena: 558 000 Kč

poloviny 17. století, který vystoupal z 350 na necelých 560 tisíc korun. Výrazné nárůsty zaznamenaly ještě čtyřboká malovaná váza (434 tisíc), dvě misky na vymývání štětců (à 335 tisíc) nebo pár císařských hlubokých talířů (322 tisíc korun). Za 434 tisíc se prodal elegantní dřevěný stolek Kchang-an a necelých 350 tisíc korun stály shodně dva stojánky ze santalového dřeva. Na 248 tisíc korun se vyšplhala nejdražší z nabízených nefritových řezeb, osm centimetrů široká destička s husou a lotosovým květem z 10. až 13. století. Za více než sto tisíc korun bylo celkem vydraženo 34 čínských maleb a starožitností. Nabídka japonského, korejského, tibetského a mongolského umění byla podstatně

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

omezenější, celkem šlo o méně než čtvrtinu katalogových čísel. Za více než sto tisíc korun se prodalo šest položek. Nejdražšími kusy byly samurajská zbroj (397 tisíc) a dlouhý bitevní meč nagamaki (434 tisíc korun). Za vyvolávací cenu 186 tisíc korun odešly shodně dvě kvalitní ukázky korejské keramiky z 12. až 13. století, šálek na víno a konvice zdobené vykládáním v technice „mišima“. Na závěr aukce bylo opět draženo několik českých knih o čínském umění. V angličtině vydaná kniha o moderním čínském umění od Adolfa Hoffmeistera, ve které je reprodukováno i rekordních Šest krevet, se prodala za 40 tisíc korun. Čchi Paj-Š’ova monografie od Josefa Hejzlara pak stejně jako na listopadové aukci galerie vylétla z 10 na 105 tisíc korun. / js

aukce

art + antiques

John, Janák, Jocobsen Praha – Aukce společnosti Sýpka, která se konala poslední květnovou neděli na Žofíně, vynesla téměř 3,4 milionu korun. Prodalo se 44 procent z více než 350 nabízených uměleckých děl a starožitností od konce 19. století do současnosti. Nejdražším kusem aukce stala Modrá mísa od Františka Víznera, která změnila majitele za vyvolávací cenu 300 tisíc korun. Za částky od 130 do 540 tisíc korun bylo podle ART+ v posledních pěti letech vydraženo již třináct Víznerových mís. Z ateliérového skla se shodně za 66 tisíc korun prodaly ještě objekty Bohumila Eliáše a Tomáše Hlavičky. Za více než sto tisíc byly vedle Víznera draženy ještě tři obrazy, vesměs díla současných autorů: Aloise Mikulky (216 tisíc), Aleše Lamra (168 tisíc) a Lubomíra Typlta (156 tisíc korun). Ze staršího umění byl zájem zejména o práce na papíře. Z osmnácti nabízených grafik Františka Tavíka Šimona jich kupce našlo třináct, nejdražší za částky od 15 do 20 tisíc korun. Za 36 tisíc korun se prodala jedna z charakteristických suchých jehel Jiřího Johna, což je jedna z nejvyšších aukčních cen za jeho grafiku. Z dalších prodejů zmiňme kresbu Julia Mařáka (60 tisíc) nebo koláže Jiřího Koláře (46 tisíc) a Adolfa Hoffmeistera (42 tisíc korun). Součástí nabídky bylo i několik drobných soch. Největší zájem vzbudil návrh stroje od Vincence Makovského, čtyřiadva-

koberec od Antonína Kybala, který změnil majitele za vyvolávací cenu 36 tisíc korun. Vůbec nejdražším kusem v rámci kategorie starožitností se nicméně stala podlahová lampa navržená Arnem Jacobsenem v polovině 50. let pro Radisson SAS Royal Hotel v Kodani, která vystoupala z 18 na 48 tisíc korun. / js

Papír a fotografie

V I N C E N C M A K O V S K Ý : N Á V R H S T R O J E / 1940–45 patinovaná sádra / výška 24 cm / cena: 43 200 Kč

cet centimetrů vysoký sádrový model ze 40. let. Z vyvolávací ceny 7 tisíc se dostal až na 43 tisíc korun. Za necelých 20 tisíc se prodal Makovského bronz Hlava dívky ze stejné doby a za 29 tisíc korun odešla ještě keramická socha Samson a Dalila od Jaroslava Horejce. Ze starožitností byl největší zájem o modernistické kusy z počátku 20. století. Nízká kameninová váza se zlatým dekorem od Pavla Janáka se prodala za 46 tisíc, figurativní nástolec od Michaela Powolného za 43 tisíc, zahradní stolek a dvě křesla od německého návrháře Hanse Güntera Reinsteina dohromady za 42 tisíc a dvojice stoliček z produkce firmy J&J Kohn za 35 tisíc korun. Z meziválečného období je třeba zmínit alespoň

Praha – Červnová aukce společnosti Orlys Art Auctions, která se uskutečnila hned v neděli 1. června, vynesla necelých 2,7 milionu korun. Kupce našlo 54 procent ze sto sedmdesáti nabízených položek, šest nejdražších z nich bylo draženo za částky nad sto tisíc korun. Za nejvyšší částku se prodal menší reliéfní objekt od Huga Demartiniho z konce 60. let, který odešel za vyvolávací cenu 372 tisíc korun.

J I N D Ř I C H Š T Y R S K Ý : P R O S T I T U T K A / 1922 kresba na papíře / 23,3 × 21,7 cm / cena: 124 000 Kč

J I Ř Í J O H N : B E Z N Á Z V U / 1968 / suchá jehla na papíře / 49,5 × 63,5 cm / cena: 36 000 Kč

Dalšími statisícovými položkami byly bezejmenný obraz Vincenta Hložníka ze 40. let (198 tisíc), geometrická kompozice od Miloše Urbáska (174 tisíc), olejová skica od Jana Preislera (186 tisíc), Postava v interiéru, obraz Jana Kotíka z roku 1945 (124 tisíc), a kresba Jindřicha Štyrského z roku 1922 (124 tisíc korun). Z prací na papíře je třeba zmínit ještě o pár let starší kresbu tuší Matka s dítětem od Otto Gutfreunda, která vystoupala z 12 na 28 tisíc korun.

1. Art Consulting Brno – Praha

AUKCE MISTROVSKÝCH DĚL 18.–20. STOLETÍ EXKLUZIVNÍ VÝBĚR OBRAZŮ Topičův salon Praha 1, Národní třída 9

Neděle 5. 10. 2014 v 13:30 hod. Předaukční výstavy 26. 9. – 5. 10. 2014 denně, včetně víkendu i svátků od 10:00 do 18:00 hod. Večerní komentovaná prohlídka se koná ve středu 1. 10. 2014 v 19:00 hod. Kompletní katalog i s fotografiemi najdete na: www.acb.cz email: praha@acb.cz, brno@acb.cz, tel. galerie: 603 424 913, 224 232 500, 542 214 789

na trhu

art + antiques

Pro arte text: Jan Skřivánek

Umění jako alternativní investiční nástroj je populárním mediálním tématem posledních let. Příkladů čistě investorského přístupu k umění, nepočítáme-li obchodníky s uměním, však mnoho nenajdeme. Sami zástupci aukčních síní vždy hovoří o prolínání sběratelských a investičních motivů svých klientů. Před dvěma lety byl u České národní banky zaregistrován specializovaný investiční fond zaměřený právě na umění. Ani jeho zástupcům ale nakonec nejde jen o pouhá čísla.

Fond Pro arte, který původně vznikl jako společný investiční projekt tří přátel, se letos na jaře otevřel dalším investorům. Minimální vklad, který musí zájemce o investování prostřednictvím fondu složit, je přibližně 3,4 milionu korun. „Vychází to z evropských regulací, které pro tento typ

fondů stanovují minimální investici ve výši 125 tisíc eur. Pro arte je standardním investičním fondem, který podléhá dohledu České národní banky a pro který platí stejná pravidla, jako pro fondy investující do akcií nebo komodit,“ vysvětluje ředitel fondu Pavel Chalupa. Administrátorem fondu je

F R A N T I Š E K K U P K A : Č L E N Ě N Í A R Y T M U S D Ě J I N / 1905 / z cyklu Člověk a Země kresba tuší a kvaš na papíře / 25 × 35 cm / zakoupeno privátně

společnost Avant, která se specializuje na zakládání a správu tzv. fondů kvalifikovaných investorů. Depozitárníkem pak Česká spořitelna, která pro Pro arte vybudovala špičkově zabezpečený depozitář. Během dvou let své existence fond nakoupil více než dvě stě uměleckých děl, zejména obrazů, dohromady za několik desítek milionů korun. Kapitál fondu byl při založení 100 milionů korun, po dvou letech a po přistoupení dalších investorů dnes činí kolem 140 milionů. „Čtyřicet procent prostředků by mělo jít do klasické moderny, po deseti procentech do starých mistrů a umění 19. století a po dvaceti do poválečného a současného umění,“ nastiňuje v obecných rysech rozložení portfolia fondu Chalupa. „To je náš cíl v horizontu pěti let, zatím ale na těchto číslech nejsme. Reagujeme na to, co zajímavého se na trhu objeví, a například v segmentu starých mistrů byla dosud nabídka z hlediska relevance a investičního uplatnění slabá,“ dodává. Fond se zaměřuje především na mistrovské kusy, ve kterých vidí největší potenciál budoucího zhodnocení. Nakupuje prostřednictví aukcí, galerií i přímo od majitelů uměleckých děl, častěji v zahraničí než v Česku. „Nabídka na českém trhu z našeho pohledu není tak zajímavá. Ne,

že by se na aukcích neobjevovaly kvalitní obrazy, ale pokud uvažujete investičně, tak jsou současné ceny většinou hraniční,“ říká Chalupa. Na zahraničních aukcích se fondu daří lépe, ale také ne vždy uspěje: „Dražili jsme například Zrzavého Spícího hocha loni v Londýně nebo Kupkův Růžový klobouk minulý měsíc v Berlíně, ale konečné ceny v obou případech vystoupaly výš, než byl náš limit. Snažíme se potencionální akvizice analyzovat bez emocí, ale samozřejmě mě mrzí, když neuspějeme. Člověk nesmí moc myslet na to, že stačil třeba jeden jediný příhoz, a Spící hoch nebo Růžový klobouk by byl náš. To už se ale chováte jako sběratel, a ne jako investor.“ Úspěchů je ale víc. Z privátně získaných děl Chalupa vyzdvihuje soubor 106 děl Františka Kupky z cyklu Člověk a Země nebo obraz Ráj černochů od Toyen. Z děl zakoupených v aukcích pak například raný obraz Alfonse Muchy Flóra nebo ve své době provokativní obraz Modlitba za oběšence od Soběslava Hyppolita Pinkase, který byl 150 let považován za ztracený, a mimořádnou malbu Maxima Kopfa Svatá večeře, která se objevuje na titulu malířovy monografie. Muchu fond získal loni na aukci v New Yorku, Pinkase letos v dubnu v Dijonu a Kopfa začátkem června v Mnichově. Ceny, které zaplatil, sice výrazně převyšují předaukční odhady, na českém trhu by i tak všechna tři díla nejspíš šlo obratem prodat dráž. „Všechna díla, která fond vlastní, jsou v principu na prodej. Nechceme je držet v depozitáři. Chceme s nimi dál pracovat, zhodnocovat je, vystavovat, zapůjčovat, vdechnout jim život, poslat je do světa. Máme díla, o kterých by šly napsat celé knihy a která by klidně mohla viset v Národní galerii,“ říká Chalupa. Základní investiční horizont fondu je pět let, což ale neznamená, že už za tři roky bude muset fond všechna díla prodat. „Jde spíš o určitý milník. Prvním bylo otevření fondu, ke kterému došlo teď v dubnu, dalším by měla být vlastní galerie. Ta by měla fungovat jako místo pro představení děl z našeho ,zlatého fondu , pro pořádání výstav i jako běžná komerční galerie. Měla by být centrem obchodu s uměním v prestižním kontextu kvality a odpovídající ceny,“ nastiňuje další plány Chalupa. Fond se zatím zaměřuje

M A X I M K O P F : S V A T Á V E Č E Ř E / 1921 / olej na plátně / 141,5 × 131,5 cm / zakoupeno: Karl & Faber, Mnichov

na české umění, do budoucna však počítá s rozšířením svého záběru i na zahraniční autory. „Jde o to, že k českému umění máme emocionálně blíž, všichni členové našeho početného odborného poradního sboru jsou ostatně – aspoň zatím – Češi a u českých věcí tak dokážeme lépe odhadnout možnosti jejich zhodnocení. Brzy ale na mezinárodní scénu vstoupíme,“ říká Chalupa. Mezinárodní plány má Pro arte i se zmiňovaným Kupkovým cyklem Člověk a Země. „Měl by být vystaven v Paříži a v USA. Ty zdánlivě geografické ilustrace nejsou totiž jen tak nějaké kresby exotických krajů, ale abstrakt, potažmo obžaloba naší západní civilizace. Ukazují Kupkova myšlenková východiska, která jsou důležitá i pro pochopení vzniku jeho abstraktní tvorby,“ zdůrazňuje. Je fond připraven sponzorsky podpořit zajímavé výstavní projekty? „Sponzoring

není to pravé slovo, to není naše role. Ale určitě je na místě představa, že se některých významných výstavních projektů zúčastníme jako koproducent,“ odpovídá Chalupa. „Nebo jiný příklad: minulý měsíc jsme zaskočili za ministerstvo kultury a pomohli jedné jeho příspěvkové organizaci koupit ve Francii dílo, o které měla zájem. O co konkrétně šlo, nechci zatím prozrazovat, ale mohu slíbit, že to bude velké překvapení Jedná se mi tu ale spíš o ten model – když se objeví něco zajímavého, dokážeme reagovat okamžitě a můžeme takovou věc získat,“ vysvětluje. „Zakladatelé fondu mají k umění velice vřelý vztah, věří v jeho investiční potenciál. Nejde primárně o to prostřednictvím umění zbohatnout. Chceme vybudovat svého druhu seriózní finanční nástroj, chcete-li instituci v oboru obchodu s uměním,“ dodává.

rozhovor

art + antiques

Fascinoval mě Neználek S Jurajem Horváthem o ilustraci, vydávání knih a subkulturách text: Radek Wohlmuth foto (portrét): Tomáš Brabec, Johana Pošová

Juraj Horváth je iniciační postavou nové vlny české ilustrace. Déle než patnáct let inspirativně doprovází knihy pro malé i velké, na UMPRUM už celou dekádu obhospodařuje ateliér ilustrace. Zároveň vede i úspěšné nakladatelství dětské literatury nebo organizuje nezávislý festival malých nakladatelství. A tak by se dalo pokračovat. O věcech zkrátka jen nemluví, ale dělá je.

Jak si stojí česká ilustrace, Juraji? Tím, že se v ní pohybuji pořád v různých pozicích, je strašně obtížné objektivně odpovědět. V nakladatelství spolupracuji s ustáleným okruhem lidí, do kterého se samozřejmě pořád někdo další nabaluje, a ateliér je spíš laboratorní ukázka toho, co se dnes dělá. Ale podle mého soudu je to velice zajímavé. Je oseto a kvásek je zadělaný, takže by to mohlo být intenzivní. Když budou peníze a možnosti, jde rozhodně o oblast, která bude obhospodařená spoustou dobrých, kvalitních lidí. Ilustrace je zatím pořád okrajovější záležitost. Neteče v ní tolik peněz jako v grafickém designu a zároveň není v hledáčku kunsthistoriků. To se už ale taky změnilo, přišel návrat kresby a s ním i vytváření samo-domo-dělaných sešitků, je tu spousta života. Každá velká metropole má svoji častokrát ne ani subkulturu, ale kulturu. Myslím, že my taky.

Před deseti lety jsi vstupoval do vedení ateliéru ilustrace po Jiřím Šalamounovi. Sám jsi u něj absolvoval. Co ti dal a jaký k němu máš vztah? Odnesl jsem si od Šalamouna hlavně, že ilustraci nesmíš přetížit. Neměl bys zabíjet text, a už vůbec bys neměl knihu znásilňovat svými obrazy. Obdivoval jsem ho a dodnes respektuji, jak si dokázal vybírat různorodé lidi. Tradované klišé, že to byli samí malí Šalamouni, platí jen do jisté míry. Lidé, kteří ho do sebe nechali otisknout, tam jsou, ale i tak měl skvělý čich na lidi soustředěné, zajímavé, kteří stojí trochu stranou a jsou schopní rozvíjet vyprávění obrazem. V tom jsem se snažil pokračovat, a když jsem tam vstupoval, už i přirozeně s ohledem na jinou dobu, chtěl jsem navíc, aby studenti byli samostatní a aktivní, aby se nespoléhali, že na ně odněkud spadne zakázka a oni ji jen zrealizují.

téma

art + antiques

Vstřebávání modernosti XIV. bienále architektury text: Ondřej Hojda Autor je historik architektury.

Benátské bienále architektury se v posledních letech dostalo do podezření, že jde tak trochu o sešlost starých známých: jména jedné či dvou desítek architektonických „hvězd“ se na přehlídce stále znovu opakovala. „Výstava je o architektuře, a ne o architektech,“ hlásaly už minulé ročníky. Teprve letos se ale toto heslo přiblížilo svému naplnění.

Stalo se tak ovšem za cenu, že ona skupina vlivných byla nahrazena jedním supervlivným. Teprve ve chvíli, kdy bylo oznámeno, že hlavním kurátorem bude Rem Koolhaas, stala se z letošního bienále pro mnohé opravdu očekávaná událost. Původním vzděláním scenárista a novinář se v architektuře proslavil nejdřív psaním, dnes má mezi světovými architekty výsadní pozici. Média ráda přebírají jeho provokativní výroky, od „Fuck the context“ z 90. let po dnešní „Nesnáším být architektem“. Letos sedmdesátiletého Koolhaase ale pnutí a konflikty pohánějí vpřed. K paradoxům u sebevědomého architekta patří i to, že umí ustoupit do pozadí a dát prostor jiným. Pro předchozí bienále připravoval Koolhaas se svým ateliérem OMA sál, který patřil vždy k tomu nejzajímavějšímu: Během let je znát posun od manifestů a inscenace k objektivnějšímu výzkumu (předloni to byly velké veřejné projekty sociálního státu v poválečné Evropě). Výzkum se stal i hlavním motivem čtrnáctého bienále. Koolhaas si na přípravu vyžádal dva roky a ve spolupráci s několika týmy připravil ne jednu, ale vlastně tři výstavy: Elements of Architecture (Prvky architektury), umístěné v hlavním pavilonu v Giardini, Monditalia v prostorách Arsenale; významným způsobem ovlivnil i náplň většiny

národních pavilonů. Celé bienále je nazváno Fundamentals (Základy). Rok 1914 je jedním z možných dat začátku moderní doby a sté výročí vyzývá k reflexi. Areálu Giardini dominuje jako symbol modernistické architektury dřevěná rekonstrukce Le Corbusierova pavilonu Dom-ino (právě z roku 1914) v měřítku 1:1. Nechtěně je to ale i symbol některých rysů modernosti v záporném smyslu: do dvou horních podlaží nelze z bezpečnostních důvodů vystoupit a už v prvních dnech jeho čistý vzhled pozměnila stékající dešťová voda.

Prvky architektury Elements, vytvořené ve spolupráci s Koolhaasovými studenty z Harvardovy univerzity, mají zdánlivě banální námět. Vybráno bylo patnáct součástí budov: podlaha, zeď, strop, střecha, dveře, okno, fasáda, balkon, chodba, krb, záchod, schody, eskalátor, výtah a rampa. V architektuře je dnes zvykem mluvit hlavně o nehmotných věcech, jako jsou prostor, světlo, forma, program; zmíněné součásti patří nanejvýš do technických příruček. A o to právě jde. Podle Koolhaase architektura nestíhá držet tempo se stále rychlejším technickým pokrokem: místo toho, aby podobu budov určovali architekti,

V S T U P D O V Ý S T A V Y M O N D I T A L I A V A R S E N A L E / OMA ve spolupráci s firmou Swarovski / foto: Profimedia

jsou spíš sami ovládáni vynálezci a výrobci stále komplikovanějšího, „inteligentního“ vybavení. Až na naprosté výjimky dnes architekti vybírají z podobných katalogů, jaké trochu připomíná i výstava Elements of Architecture. Názorně to ukazuje třeba hned první sál, kde je v průřezu ukázán zavěšený podhled, otevírající se do vysoké malované klenby skutečného stropu sálu. Celé to zní docela pesimisticky, ale samotná expozice není deprimující ani nudná; modely podlah 1:1 zde lze přímo vyzkoušet nebo zažít na vlastní kůži.

Monditalia Pokud Fundamentals nastavují zrcadlo především architektům, je naopak instalace Monditalia dokladem otevřenosti architektury ke světu a jejího ukotvení v kultuře. Její název je novotvar spojující slova „svět(y)“ a „Itálie“: Hostitelská země totiž v mnohém zastupuje současnou globální situaci. Délka třísetmetrových Corderií – hlavních výstavních hal Arsenale – je pojata jako pomyslná projekce celé země od jihu na sever, začíná tedy na jihu na ostrově Lampedusa a končí na severu v Alpách. V prostoru to zpřítomňuje zvětšená středověká mapa, procházející podélně jednotlivými sály. Divák prochází

postupně jedenačtyřicet projektů, navázaných na konkrétní místa v Itálii, většinou nicméně s obecnějším přesahem. Například oddíl Architektura hédonismu je věnován třem luxusním vilám z různých epoch na ostrově Capri. Nádech skandálního odhalení má pak objev zajímavé skořepinové vily Michelangela Antonioniho, kam jezdil s herečkou Monicou Vitti. Dům nebyl nikdy nikde publikován, a po celý režisérův život se tak dařilo tajit jeho existenci. La Maddalena, paralelní filmová dvouprojekce od vynikající dvojice Ila Bêka a Louise Lemoine (natočili i film Koolhaas Houselife, který upoutal pozornost na bienále před šesti lety), je také o ostrovech: na jedné straně nás architekt provází novostavbou konferenčního centra z roku 2009, která je příkladem katastrofálního plýtvání a již dnes je z ní ruina, na druhé sledujeme život novodobého „Robinsona“ na nedalekém ostrůvku. Rozsáhlý projekt Radical Pedagogies, vytvořený týmem vedeným historičkou architektury Beatriz Colominou, mapuje klíčové etapy architektonického vzdělávání a překračuje přitom italské hranice. Postup skrze pomyslnou Itálii doplňují zavěšená plátna, na která se promítají krátké sekvence z filmů natočených v konkrétní lokaci – na-

téma

art + antiques

D Ě T S K É K O L O T O Č E - P R O L É Z A Č K Y P Ř E D S L O V E N S K O - Č E S K Ý M P A V I L O N E M / foto: Ondřej Hojda

souvislosti a kontrasty objeví v pravidelném rastru staveb, seřazených striktně podle abecedy. Ještě jednodušší, ale dokonale provedený nápad ukazuje Německo, které vždy trochu zápolí se svým rozměrným pavilonem: v měřítku 1:1 do něj vestavěli repliku kancléřské vily v Bonnu z roku 1964 od Sepa Rufa. Prostorově působivá je i instalace Rumunska zaměřená na industriální architekturu.

Pevná ruka Kritici se zatím shodují, že „pevná ruka“ hlavního kurátora měla na úroveň národních pavilonů spíš kladný účinek. Nápadné je, že přinejmenším osm kurátorů národních pavilonů tvoří bývalí Koolhaasovi spolupracovníci, což zadává podnět k různým dohadům. Převažuje kritický, intelektuální přístup, analýzy, většina pavilonů obsahuje aspoň jednu časovou osu. Téma „vstřebávání modernosti“ se nakonec ukázalo být méně univerzálním, než kurátor očekával. To možná tolik nepřekvapí historika, který ví, jak různé proudy to, čemu říkáme „moderna“, od počátku tvořily, a možná ani toho, kdo má zkušenost z některé odlehlejší země. Důležitější než to, jaké stavby má daná země k dispozici, je ale nakonec schopnost přizpůsobit se formátu bienále. Úskalím analytického a kritického myšlení, které volí Koolhaas, je jeho svázanost se západním viděním světa. Expozice zemí z jiných kulturních okruhů působí přesvědčivě, pokud si najaly kurátory například z USA (Spojené arabské emiráty, už poněkolikáté dobrý

Bahrajn). V opačném případě vyznívají bezradně, jako by neuměly svěřený prostor naplnit (debutující Indonésie a Mosambik). Počet zúčastněných zemí letos ještě narostl o deset na celkových 65. Pokud už v minulých letech bylo náročné celou přehlídku uchopit během obvyklé dvoudenní návštěvy, je to tentokrát už prakticky nemožné. Bienále letos aspoň déle trvá: začalo už na začátku června, stejně jako v lichých letech bienále umělecké. Bienále či trienále architektury se po světě koná mnoho, to benátské má ovšem stále výsadní pozici svou velikostí a otevřeností směrem k širší veřejnosti. Není sice třeba předstírat, že je pro každého, ale rozhodně není jen pro architekty. Ukazuje, že architektura není jen oblast krásy, pokroku a pohodlí, ale i ošklivosti, selhání a dokonce násilí. Ten, kdo se chce méně kochat a více přemýšlet, by se měl letos do Benátek určitě vydat.

F U N DA M E N TA L S : 14 . B I E N Á L E A R C H I T E K T U R Y místo: Giardini, Arsenale, pavilony ve městě; Benátky kurátor: Rem Koolhaas termín: 7. 6.–23. 11. 2014 www.labiennale.org

4.8./30.9. 2014

Senovážné náměstí 992/8, Praha 1

JOSEF HLINOMAZ

Mladí lvi v kleci Galerie výtvarného umění v Chebu 26. 6. – 28. 9. 2014 Letohrádek Ostrov 27. 6. – 28. 9. 2014 ÚT – NE 10.00 – 17.00 www.gavu.cz www.letohradekostrov.cz

Oswald Voh, Tři dívky, kolem 1928, olej, plátno, 100 × 80 cm, Národní galerie v Praze

Umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období

staveniště

DMY 2014 Berlín – V areálu dnes již nevyužívaného berlínského letiště Tempelhof proběhl na přelomu května a června dvanáctý ročník mezinárodní přehlídky designu DMY. Velkorysé prostory slavného neoklasicistního terminálu, který Norman Foster označil za „matku všech letišť“ umožňují organizátorům prezentovat současný design ve dvou halách na ploše 12 tisíc m2. Festival představující známé, začínající a experimentální designéry se od podobných přehlídek liší důslednou snahou organizátorů o oborovou sebereflexi. Pravidelnou součástí festivalu jsou workshopy, diskuze a přednášky. Letos se akce zúčastnilo přes 500 designérů, 150 studií a 15 univerzit z celého světa, byly uděleny ceny v kategoriích New Talent, Education a Exhibitor. Pětičlenná porota v čele s Joergem Suermannem a Tulgou Beyerle ocenila jako nejlepšího vystavovatele českou společnost TON, a to nejen za nejlepší instalaci židle Merano od Alexandera Guflera (studio Mūtanta – Daniel Gonzalez a Tomáš Varga), ale také za dlouhodobou spolupráci firmy s mladými designéry. DMY International Design Festival v Berlíně není přehlídkou hvězd podobně jako milánské Salone. Těchto prestižních přehlídek se DMY účastní pouze kurátorsky přísně vybranou výstavou produktů, které jsou reprezentativním vzorkem toho nejlepšího z berlínského festivalu. Letos se do užšího výběru porotců dostali například studio

rimentální projekty začínajících designérů a studií. Jedním z nich byl například Home For a Moment nizozemské designérky Minsun Kim. Autorka v průběhu festivalu zkoumala prostřednictvím rozhovorů s návštěvníky vztah mezi soukromým a veřejným prostorem. Pomocí miniaturních objektů vznikaly dispozice několika desítek bytů, které při ukončení akce představovaly „kolektivní pocit domova“. Jedním z hlavních témat letošního festivalu se stal „social design“, který bude jako samostatná sekce fungovat i v dalších letech. Různorodost přístupů, které bychom pod tímto tématem mohli hledat, je obrovská, a zejména v Německu nabývá stále větší důležitosti. / Lucie Šmardová

D M Y N A L E T I Š T I T E MP E L H O F

Blond & Bieber, kteří představili analogovou textilní tiskárnu vyrábějící svůj vlastní pigment z vodních řas, Brit van Nerven a Sabine Marcelis (série skleněných objektů) nebo Flowers For Slovakia s projektem Lost & Found by Vitra. Patnáct vybraných studentů mělo za úkol vytvořit redesign tradičního slovenského nábytku v kombinaci s komponenty firmy Vitra. Ambicí organizátorů je vytvořit z festivalu místo plné nových myšlenek a vizí, kam by měl a mohl současný design směřovat. Spíše než luxusní výrobky se zde prezentují expe-

S P O L E Č N O S T T O N B Y L A N A D M Y O C E N Ě N A J A K O N E J L E P Š Í V Y S TAV O VAT E L

Spor o světlo Olomouc – Spor o novou podobu osvětlení Horního náměstí v Olomouci bude možná řešit soud. Právní zástupci jednoho z autorů úpravy městského prostranství z let 1995 až 2001, architekta Jana Šépky, pohrozili v dopise starostovi města Martinu Majorovi (ODS) žalobou a návrhem na předběžné opatření v případě, že neupustí od záměru instalovat na něm nová svítidla UrbanStar. Zatímco Šépka v tomto kroku spatřuje narušení svých autorských práv, Major se domnívá, že investor (tj. město) má právo jakýkoli prvek z původního návrhu vyměnit. Spor o osvětlení Horního náměstí má za sebou již dlouhou a značně spletitou historii. Architekti z dnes již neexistujícího ateliéru HŠH (Hradečný, Šépka, Hájek) pro něj v původním projektu navrhli unikátní svítidla, kterým ovšem zprvu chyběly příslušné certifikace. Ačkoli se je v průběhu rekonstrukce náměstí, jež se protáhla i kvůli povodním v roce 1997, podařilo získat, souhlasili architekti nakonec s kompromisním řešením v podobě designových lamp Thorn. Po jejich instalaci v roce 2001 se nicméně ukázalo, že neposkytují dostatečné osvětlení (což ovšem bylo podle HŠH dáno i tím, že byla dodána oproti projektu svítidla o 60 cm nižší). Situaci se nyní po třinácti letech rozhodl razantně řešit primátor Major konfekčním produktem UrbanStar z katalogu Philips.

staveniště

art + antiques toriků architektury. Šanci u příležitosti výměny svítidel pod dvaceti letech dotáhnout „původní výjimečný projekt“ tu kupříkladu spatřuje profesor z pražské Akademie výtvarných umění Emil Přikryl. Na závěr dodejme, že rekonstrukce Horního náměstí z dílny HŠH – vybraná u nás dost ojediněle ve zcela regulérní architektonické soutěži – je vysoce hodnocena doma (Grand prix obce architektů) i v zahraničí (Piranesiho cena pro středoevropské architekty). Zvolené řešení v podobě zachování původní pestré textury dlažby dané různými opravami a vysprávkami nakumulovanými v průběhu věků se stalo inspirací i pro další rekonstrukce veřejných prostranství. / pl

Pavilon Serpentine 2014 Z AT Í M N A H O R N Í M N Á MĚ S T Í S V Í T Í T H O R N

Majorův plán se ovšem setkal s odmítavou reakcí ze strany Jana Šépky. Ten v průběhu sporu opakovaně a fundovaně vysvětlil, proč jsou svítidla UrbanStar pro Horní náměstí nevhodná a jak moc by jejich instalace pozměnila tvůrčí záměr autorů. Původní návrh (i kompromis v podobě lamp Thorn) pracuje s nepřímým odraženým světlem, poměrně silný světelný zdroj lamp UrbanStar může být oproti tomu „nepříjemný z hlediska očního kontaktu“. Rovněž prý hrozí oslňovat prostory v prvních patrech objektů na náměstí, čemuž měla právě volba nepřímého světelného zdroje zabránit. Šépka doporučuje zároveň řešení v podobě realizace HŠH původně navržených a nerealizovaných svítidel a poukazuje na to, že by tato varianta byla pro město výhodná i po stránce finanční (rozpočet počítá pro lampy UrbanStar se 4,3 milionu, lampy s nepřímým osvětlením by podle něj stály do dvou milionů korun). Jedním z argumentů primátora Majora je proti tomu hledisko časové – výroba unikátních svítidel by prý zabrala delší čas, instalace svítidel Philips je proti tomu možná již na sklonku léta. Proti osazení lamp UrbanStar na Horním náměstí se rovněž vyslovili památkáři a na Šépkovu stranu se postavila v otevřených dopisech i řada českých architektů a his-

Londýn – V červnu vyrostla v londýnských Kensingtonských zahradách, na trávě před tamní Serpentine Gallery hodně netradiční novostavba. Vypadá trochu jako obří vaječná skořápka posazená na balvanech bezděčně rozházených po travnaté ploše. Po setmění začíná fosforeskovat. To vše ale jen trochu, popsat ji slovy je nesnadné. Jiní komentátoři si třeba vypomáhají přirovnáním k hypertrofovanému zámotku. Stavba v každém případě představuje již čtrnáctý Pavilon Serpentine a navrhl ji chilský architekt Smiljan Radić.

S E R P E N T I N E PAV I L I O N 2014 / f o t o: P r of i m e d i a

„Pavilon Serpentine 2014 pokračuje v tradici malých romantických staveb, jaké vídáme v parcích a velkých zahradách, tedy v tradici takzvaných follies, oblíbených od pozdního 16. do počátku 19. století,“ vysvětluje Radić, co jej inspirovalo k volbě netradiční formy. Neobvyklé jsou ovšem i další realizace osmačtyřicetiletého architekta, z nichž většina se nachází v jeho domovském Chile. Miesovsky subtilní překlady kladené na obří žulové balvany tvoří kupříkladu konstrukční základ jeho restaurace Mestizo v chilském Santiagu. K londýnskému pavilonu má pak nejblíže Radićův starší projekt Domu pro sobeckého obra, jehož název odkazuje k pohádce Oscara Wildea, a dokládá tak architektovu zálibu v literárních a poetických konotacích. Pavilon Serpentine bude veřejnosti přístupný do října letošního roku. Do té doby bude sloužit jako kavárna a multifunkční prostor k pořádání rozličných besed, přednášek a komponovaných večerů. Samotná série pavilonů, jejíž počátek se datuje do roku 2000, zároveň představuje svérázný způsob prezentace současné architektury. Galerie každý rok oslovuje jiného světového architekta, který dosud nemá v Británii žádnou realizaci. Za dobu jejího trvání se mezi participujícími architekty objevili třeba Frank Gehry, Rem Koolhaas či Peter Zumthor. Loňský pavilon navrhl Japonec Sou Fujimoto. / pl

inzerce

1859 1931

Sedm cest architekta Osvalda Polívky The Seven Journeys of Architect Osvald Polívka 3. 7. –– 28. 9. 2014 Výstava konaná u příležitosti 120. výročí otevření budovy Městské spořitelny pražské / Exhibition to celebrate the 120th anniversary of the opening of the Prague Municipal Savings Bank building Výstava v Galerii České spořitelny / Exhibition in the Gallery of Česká spořitelna, Rytířská 29, Praha 1

nové knihy

art + antiques

20. mikulovské výtvarné sympozium

Historická fikce a mystifikace v české kultuře 19. století

„dílna“ 2013

Martin Hrdina, Kateřina Piorecká

Plošná věc Od 12. července do 9. srpna 2014 proběhne, již po jednadvacáté, Mikulovské výtvarné sympozium. Kurátorského vedení se tentokrát ujal Stanislav Diviš. K loňskému ročníku, koncipovaném Liborem Lípou, nyní vyšel „průvodce“. Formou rozhovorů vedených teoretiky Jiřím Ptáčkem a Martinem Dostálem kniha představuje jednotlivé účastníky – Jiřího Davida, Margitu Titlovou Ylovsky nebo Milenu Dopitovou. Nechybí ani obrazová dokumentace děl vzniklých na loňském sympoziu.

Již po třiatřicáté proběhlo loni plzeňské sympozium věnované problematice 19. století. Nyní vychází k mezioborovému setkání sborník konferenčních příspěvků. Tématem sympozia byly především Rukopis královédvorský a zelenohorský a obecněji snaha na základě falz formulovat národní identitu. V úvodním slovu Jan Rak klade kruciální otázku: „Co je mystifikace a co je čistá fantasmagorie, kterou ovšem její původce myslí vážně?“ Academia 2014, 335 str., 395 Kč

KANT 2014, 148 str., 190 Kč

Ivan Lutterer 1954–2001 Helena Musilová

Kniha podávající průřez Luttererovou tvorbou vyšla v souvislosti s jeho výstavou v Uměleckoprůmyslovém museu. Lutterer vystudoval fotografii na pražské FAMU. Tam také absolvoval cyklem dokumentujícím chatky a víkendové zahradní domky, souborem ukazujícím fotografovo zaujetí přehlíženými věcmi, které ilustrují mentalitu „obyčejného člověka“. Svým způsobem podobné téma pak dlouhodobě zpracovával v cyklu Český člověk a Letem českým světem 1898–1998. Ve spolupráci s dalšími autory sbíral portréty obyčejných lidí a dokumentoval proměnu české krajiny.

Bedřich Feuerstein Helena Čapková

S podtitulem Cesta do nejvýtvarnější země světa představuje publikace práci českého architekta a scénografa Bedřicha Feuersteina (1892–1936). Autorka se soustřeďuje na období předcházející jeho odjezdu do Japonska i léta strávená v zemi vycházejícího slunce. Kniha je výsledkem soustředěného uměnovědného bádání, zpřístupňuje archivní materiály a interpretuje Feuersteinův zájem o japonskou kulturu v kontextu dobových japonismů. Podle Čapkové jsou právě japonismy „chybějícím dílem mozaiky středoevropské architektury a designu“ daného období. KANT/Aula 2014, 216 str., 590 Kč

Jan Kubíček

Volný čas v českých zemích 1957–1967

Hans-Peter Riese

Martin Franz, Jiří Knapík

KANT 2014, 264 str., 1390 Kč

Marcela Chmelařová

U příležitosti nedožitých 85. narozenin vychází první rozsáhlejší monografie malíře, grafika a scénografa, člena skupiny Křižovatka a Máj 57 Richarda Fremunda. Autorka sleduje v časové souslednosti proměny v umělcově tvorbě – zájem o portrét v době studií na pražské AVU, příklon k tematice českého a moravského venkova, expresivní abstrakci… V pražském prostředí se Fremund zapsal především díky spolupráci s divadlem Semafor v 60. letech, po jeho předčasné smrti však zájem o jeho tvorbu opadl. Retro Gallery 2014, 250 str., 1150 Kč

Studio JB 2014, 160 str., 550 Kč

Za vydáním knihy věnované představiteli konstruktivních tendencí Janu Kubíčkovi stojí německý novinář a sběratel Hans-Peter Riese, který působil v 60. letech v Praze jako rozhlasový zpravodaj. Tehdy také pravidelně referoval o českém výtvarném umění a seznámil se mimo jiné právě s Kubíčkem. Jeho úvodní text, studie Pavla Kappela (spolukurátora umělcovy aktuální výstavy v GHMP) věnovaná Kubíčkovým ilustracím i zamyšlení Kristýny Erbenové nad vztahem malby a fotografie představují určitý kaleidoskop pohledů. Knize dominuje rozsáhlý obrazový materiál.

Richard Fremund

Po druhé světové válce byla postupně zkracována pracovní doba. Nový „volný čas“ pak zaplňovaly různé aktivity. Dvojice historiků se v publikaci věnuje nejen různým formám volnočasových aktivit (sběratelství, kulturní činnosti, kutilství), ale i patologickým jevům s volným časem spojovaným (alkoholismus, chuligánství i počátky narkomanie). Právě popis nakládání s volným časem i jeho centralizovaného řízení může pomoci pochopit dobovou mentalitu i prolínání soukromé a veřejné sféry. Text staví na důkladném sběru pramenů i sociologických teoriích volného času. Academia 2013, 576 str., 550 Kč

Patrik Hábl Hana Křenková iniciovala v milánské galerii Ostrakon projekt nazvaný CZ’Eco dell’Arte Visuale Contemporanea a prvním umělcem, jehož tu představila, se stal „obhájce malby“ Patrik Hábl. Česko-italský katalog ukazuje nejen reprodukce jednotlivých děl i pohled do expozice, na němž zaujme strohost a jednoduchost celé instalace. Háblovy obrazy, které byly v poslední době k vidění v rámci expozice středověkého umění v Anežském klášteře nebo v kostele sv. Salvátora (cyklus intervencí v sakrálním prostoru Intervence), vyznívají v milánské galerii výrazněji. Z „neviditelných“, strukturu starého dřeva připomínajících pláten se stávají nepřehlédnutelné solitéry. Galeria Ostrakon 2014, 67 str.

Avantgardní fotograf Jaroslav Rössler Josef Moucha

Jaroslav Rössler (1902–1990) patří mezi dobře známé avantgardní fotografy a jeho experimenty s kompozicí i fotografickou technikou byly v posledních letech několikrát tématem odborných publikací. Mouchova nová kniha je ve srovnání s nimi odlišná především soustředěným pohledem na pokusy směřující k „naprosté nepředmětnosti“, již Rössler mezi fotografy razil jako jeden z prvních. Nebo také zájmem o to, jak avantgardní fotograf zachycoval (slovy knihy) „vnější a vnitřní skutečnost“. Koutský Karel 2014, 91 str., 380 Kč

inzerce

DIPLOMANTI AVU 2014 GRADUATES FROM THE ACADEMY OF FINE ARTS IN PRAGUE

27/6/2014 — 3/8/2014 VELETRŽNÍ PALÁC NÁRODNÍ GALERIE V PRAZE MALÁ DVORANA + 5.PATRO VERNISÁŽ 26. 6. v 17:00 kurátoři: Martin Mainer + Samuel Paučo www.avu.cz

PETR KVÍČALA ZIG ZAG P RN – 2K8 . V ZIG ZAG 1 5 .E Č ET RVE Z Á ŘÍ Í Č 2 0 1A 4 L A KU R ÁTO R V ÝSTAV Y : O N D Ř E J C H R O B Á K 1 5 .E V ČŘE ERN VO E ND–E N2 N 8 .Ě ZOÁDŘ Í 1230 D 1 4O 1 7 H O D I N N E B O P O T E L E F O N I C K É D O M LU V Ě ( + 4 2 0 6 0 4 2 0 3 1 4 5 ) OT KU R ÁTO R V ÝSTAV Y : O N D Ř E J C H R O B Á K Fa RENE a. s. OT E V Ř E N O D E N N Ě O D 1 3GALERIE D O 1 7A HDEPOZITÁŘ ODIN NEB O P ZŮ O TAEPRACÍ L E F O NA N I CPAPÍŘE K É D OLUDMILY M LU V Ě JANDOVÉ ( + 4 2 0 6V0 4OSÍKU 2 0 3 U1 LITOMYŠLE 45) OBRA Partner White Gallery 2014

Fa RENE a. s. Partner White Gallery 2014

MARTIN JANDA, OSÍK 371, 569 67, MARTIN.JANDA@LIT.CZ, WWW.WHITEGALLERY.CZ GALERIE A DEPOZITÁŘ OBRA ZŮ A PRACÍ NA PAPÍŘE LUDMILY JANDOVÉ V OSÍKU U LITOMYŠLE MARTIN JANDA, OSÍK 371, 569 67, MARTIN.JANDA@LIT.CZ, WWW.WHITEGALLERY.CZ Since 1885

Partner White Gallery 2014 Since 1885

Partner White Gallery 2014

Petr Kvíčala, PetrDetail Kvíčala, ZigDetail Zag reliefu, Zig Zag18,5 reliefu, x 18,5 18,5cm, x 18,5 papír,cm, 2014 papír, 2014

VSTUP ZDARMA

nové knihy

art + antiques

Textilná tvorba a dizajn v 20.–21. storočí Zuzana Šidlíková

V kratších kapitolách pojednává autorka v knize řadu dílčích témat, jež textilní tvorbu ukazují jako blízkou volnému umění, autorskému výtvarnému projevu i masovějšímu designu. Technologické proměny textilní výroby, roli textilu v interiérech v době socialistického Československa i monografické črty věnované například přednímu textilnímu výtvarníkovi a pedagogovi VŠUP Antonínu Kybalovi ilustrují spolu s obrazovým doprovodem proměňující se vkus i nároky na oděv a interiérové doplňky. Slovart 2013, 180 str., 722 Kč

Nestála expozícia Slovenskej národnej galérie Dušan Buran, Katarína Chmelinová

Kabinet Jana Švankmajera Ivan Melicherčík

Ivan Melicherčík vystudoval žurnalistiku, svůj život však od roku 1977 spojil se sbíráním umění. Je autorem řady publikací věnovaných povětšině slovenským umělcům, ale i obecnějšímu fenoménu sběratelství. Nyní se v bohatě ilustrované publikaci rozhodl postihnout charakter i zdroj imaginace Jana Švankmajera, s nímž ho pojí právě vášeň pro sbírání. V knize nalezneme nejen osobně zabarvenou studii Melicherčíka, ale také surrealistovy vlastní záznamy z cest (Africké deníky), rozhovor s umělcem a uměleckohistorické texty na téma Švankmajer. I+I print 2014, 305 str.

Július Koller – Galéria Ganku Daniel Grúň (ed.)

Július Koller (1939–2007) je dnes mezinárodně uznávaným konceptuálním umělcem. V souvislosti s jeho prací je vyzdvihován princip sebearchivace, jehož výsledkem je umělcův rozsáhlý archiv. S jeho výsekem se pražští diváci měli možnost seznámit před dvěma lety na výstavě v galerii Tranzitdisplay. Ve spolupráci s Tranzitem nyní také

vychází kniha dokumentující fantaskní projekt Galérie Ganku. Podle představ Kollera a jeho přátel se měla tato galerie nacházet na nepřístupném místě ve Vysokých Tatrách. Publikace vychází anglicky, valná část reprodukovaného archivního materiálu je ovšem slovensky. Schlebrügge.Editor 2014, 123 str., 18 euro

Průvodce novou (ne)stálou expozicí Slovenské národní galerie otevřené počátkem letošního roku má (podobně jako samotná expozice) netradiční podobu. Tak jako jsou obrazy a sochy v Esterházyho paláci prezentovány v nezvyklých úhlech pohledu, pokoušejí se autoři i v průvodci nabídnout jinou než tradiční chronologickou perspektivu. Vedle katalogových hesel se základními údaji o jednotlivých dílech se autoři věnují i obecnějším tématům, jakými jsou výraz a emoce, individualismus, gesto, iluzivnost a pod.

Moderné a/alebo totalitné v architektúre 20. storočia na Slovensku

SNG 2014, 80 str., 8 euro

Henrieta Moravčíková a kolektiv

Juraj Mojžiš

Kolektiv autorů se v graficky pěkně upravené publikaci věnuje naléhavému tématu statusu architektury 2. poloviny 20. století, jež se i v českém prostředí opakovaně ukazuje jako kontroverzní (viz demolice Hotelu Praha nebo projekt Vetřelci a volavky). Na pozadí podrobně představených příkladů – bratislavské náměstí Svobody, projekt sídliště Petržalka, Památník SNP v Bánské Bystrici… – vyvstává obecnější otázka po tom, jak nahlížet architekturu, která vznikala v rámci nedemokratického režimu. Nutný širší kontext představují historické souvislosti i potřeba promýšlet podstatu totalitarismu. Slovart 2013, 312 str., 577 Kč

Bohdan Hostiňák Primárně obrazová publikace představuje slovenského umělce střední generace, jehož doménou je malba. Velkorysý rozměr i úprava monografie odkazují k určité vznešenosti témat, jimž se Hostiňák věnuje, i tradici, již nevzdává. Jeho „víra v závěsný obraz“ i forma realistické, lehce naivizující malby přenáší diváka do bezčasí bájné Arkádie. V souvislosti s takovým tradicionalismem možná překvapí, že Hostiňák vystudoval na bratislavské Vysoké škole výtvarných umění v ateliéru monumentální malby vedeném konceptuálním umělcem Rudolfem Sikorou. White & Weiss 2014, 176 str., 2001 Kč

Téměř po celou dobu působení naší firmy na trhu jsme se setkávali s mladými nadanými umělci a to napříč všemi uměleckými obory, kteří sice výtečně tvořili ovšem dostat své jméno a tvorbu do podvědomí širší veřejnosti je pro ně z mnoha důvodů téměř nemožné. To je hlavní důvod proč jsme se rozhodli v rámci projektu Dům umění založit i stejnojmennou nadaci. Už při přípravě tohoto projektu jsme počítali s propagací současného umění jako zajímavým protipólem naší stálé činnosti, kde se primárně zabýváme starožitnostmi a celkově památkami starší datace. Ovšem až objekt barokního špejcharu nám svou dispozicí a úžasným výstavním sálem umožnil tyto plány plně realizovat. V tomto krásném prostředí chceme pořádat výstavy jak skupinové tak samostatné, vzdělávací workshopy, přednášky významných umělců, kteří se rádi o své zkušenosti podělí se svými mladšími kolegy, ale i s laickou veřejností. Celkově je toto místo na Chvalské tvrzi známé pořádáním multikulturních akcí, takže využijeme David Fiala - zakladatel nadačního fondu většího počtu umění milovných lidí a nabídneme jim v naší Galerii zajímavá díla studentů uměleckých škol a začínajících tvůrců. Jsme přesvědčeni, že nejen dopomůžeme mladým lidem prorazit, ale současně přiblížíme jejich pohled na náš svět veřejnosti. Naše mnohaleté zkušenosti s pohybem na trhu v našem oboru hodláme zúročit právě při přípravě PR a celkové propagace v rámci činnosti naší nadace.

Fond za své roční působení uspořádal již několik úspěšných výstav a to díky sponzorům převážně z řad milovníků umění a v neposlední řadě díky patronovi a hlavnímu sponzorovi fondu Atelieru Fiala. Chcete-li s námi podporovat mladé začínající výtvarníky, můžete prostřednictvím nadačního fondu přispět darem na transparentní účet 55885555/5500, www.nadace-umeni.cz, Na Chvalské tvrzi 858/8, Praha 9, Horní Počernice

knižní recenze

art + antiques

Brandl do každé rodiny Petr Brandl – mistr barokní malby text: Tomáš Valeš Autor působí v Ústavu dějin umění Akademie věd.

Málokterý „český“ umělec raného novověku je obestřen tolika příběhy, legendami a fámami jako Petr Brandl (1668–1739). Výjimečnost Brandlova postavení se projevuje i v zájmu o jeho tvorbu. Jeho dílo bylo reflektováno již autory ze sklonku 18. století a zájem o ně přetrval do 20., respektive 21. století, kdy můžeme být svědky nové snahy o zhodnocení životních a tvůrčích osudů tohoto malíře. V tomto ohledu stále za mnoho vděčíme komplikované, ale z pozice historika umění-znalce nenahraditelné postavě českého dějepisu umění – profesoru Jaromíru Neumannovi. Ten poznání nejen Brandlovy tvorby zasvětil takřka celý svůj život a stál za dosud posledním komplexnějším zpracováním jeho díla při příležitosti výstavy v Jízdárně Pražského hradu v roce 1969. Bohužel Neumannem připravovaná kompletní malířova monografie zůstala v podobě rukopisu, a nebyla tak nikdy uvedena mezi laickou ani odbornou veřejnost. Mimo dílčích studií nebo jednotlivých katalogových hesel zůstával detailnější výzkum

Brandlova života a díla určitým desiderátem českých dějin umění. Prvními kroky k nové vlně zájmu se stal až katalog výstavy Petr Brandl – Malíř neřestí pozemských (2004), za jehož přípravou stála Andrea Rousová, a dále kniha historika Jaroslava Prokopa zaměřující se na poslední dekádu Brandlova života Petr Brandl – Životní a umělecký epilog 1725–1735 (2006). První uvedená autorka rovněž řeší aktuální grantový projekt Malíř Petr Brandl (1668–1735) – dílo a život, který by měl mimo jiné vyústit v malířovu monografickou výstavu v Národní galerii v Praze v roce 2018.

Pohled zblízka Jedním z prvních výstupů zmíněného projektu se stala publikace Petr Brandl – mistr barokní malby (2013) připravená řešitelkou Andreou Rousovou ve spolupráci s restaurátorem Radomilem Klouzou. Kniha je jasně strukturována do tří hlavních kapitol, které jsou zaměřeny na malířův život, aspekty jeho díla a pohled na ně zblízka, tedy

z pozice restaurátora. Čtenář je proveden zákoutími Brandlova života, a to včetně oněch „bohémských“ aspektů, jako byl vztah k ženám, náklonnost k alkoholu nebo laxní přístup k plnění jednotlivých zakázek. V rámci části věnované malířovu dílu jsou jeho práce nejen vsazeny do kontextu malířství českého baroka, ale jsou současně představeny nejdůležitější fenomény v jeho obrazech obsažené, jako například práce se světlem či s gesty či pohybem namalovaných postav. Tyto pasáže velice vhodně doplňuje pohled na Brandlovo dílo z pozice restaurátora, který však není, jak jsme tomu mnohdy svědky, jen obtížně srozumitelným konglomerátem technického názvosloví, ale čtivě a jasně napsaným textem, díky němuž se čtenáři dostanou jednotlivým obrazům takřka pod kůži. Jistě by se dalo říci, že některé problémy jsou v publikaci řešeny povrchně nebo jim není věnována dostatečná pozornost, to by bylo ovšem nepochopením jejího účelu určení pro širší veřejnost. Kniha samozřejmě nemá ambice suplovat roli vyčerpávající monografie,

ale je oním typem, který dosud v našem prostředí ve větší míře chybí – formát, který by srozumitelným jazykem, avšak při zachování vědecké úrovně (text je opatřen detailním poznámkovým aparátem) a v souladu s kvalitní a bohatou obrazovou přílohou zpřístupnil životní osudy a dílo jednotlivých klíčových jmen českého umění.

Nové otázky Právě grafická úprava knihy, stejně jako kvalita užitých fotografií, zahrnujících rovněž rozmanité detaily či rentgenové snímky, je tím, co dosud u brandlovských publikací scházelo. Už právě z některých samotných fotografií je zřejmé, že bude muset být vzhledem k určitým malířovým dílům znovu přezkoumán vztah k tvorbě jeho současníků či předchůdců, jako byl nejen Karel Škréta (1610–1674), ale rovněž například Jan Jiří Heinsch (1647–1712),

jehož tvorba nabízí k Brandlovu dílu také jisté analogie. Pozornost bude muset být v budoucnu rovněž věnována ne dosud zcela jasnému Brandlovu vztahu k Moravě, stejně tak jako jeho samotnému významu pro moravské malíře, pro něž nepochybně nebyl neznámou postavou. Je tedy jen škoda, že takto vypravená publikace byla vydána pouze v češtině, i když s anglickým resumé, a nebyla připravena alespoň jedna kompletní jazyková mutace, která by konečně důstojně reprezentovala jedno z hlavních jmen českého barokního malířství také zahraničním čtenářům. Příjemný formát, relativní cenová dostupnost a několikráte zmiňovaná kvalita textu a ilustrací by konečně mohly přenést Brandla také do širšího, alespoň středoevropského povědomí. Nezbývá tedy než doufat, že se podobných knižních počinů dočkáme také u dalších uměleckých jmen.

A N D R E A R O U S O VÁ , R A D O M I L KLOUZA: PETR BRANDL – MIS TR BAROKNÍ MALBY Národní galerie v Praze 2013; 156 stran; cena: 450 Kč

Úvod do panelákologie Když se utopie stane skutečností text: Filip Šenk Autor přednáší dějiny architektury na TU v Liberci.

Panelová sídliště bývají zkratkovitě vnímána jako symbol minulého režimu a v očích široké veřejnosti se často setkávají s a priori negativním hodnocením. Jak už to ale bývá, skutečnost je složitější. „Kdybychom se sídlišti neměli zkušenost, tak by nám jejich idea opět učarovala, i když v dnešní době, doufám, v pokornější podobě,“ říká architekt Ladislav Lábus. „Jsem přesvědčen, že otevřená struktura zástavby, bydlení v zeleni, by se stala opět naším ideálem. Je totiž pravdivým výrazem naší nehierarchické doby a společnosti.“ Lábusův citát z roku 1997 se objevuje v knize Lucie Zadražilové Když se utopie stane skutečností. Panelová sídliště v Československu 1953–1989, která naplňuje snahu nevidět věci černobíle. K pochopení a smysluplnému zhodnocení panelové výstavby, ve

které jen v Praze žije na 470 tisíc obyvatel, je třeba se vracet k počátkům, k ideám a utopickým vizím, které za ní stojí. A o to právě v této knize jde.

Počátky panelu Kniha je členěna do tří hlavních částí Utopie, Realita a Budoucnost (s vloženým drobným Intermezzem), ve kterých se oproti očekávání neobjevuje ani jediný architektonický výkres či urbanistický plán. Obrazová složka je přitom v knize stěžejní. Tvoří jí fotografický cyklus Jaromíra Čejky zaznamenávající největší pražské sídliště Jižní Město na začátku 80. let. Zařazení plánů by přišlo vhod především tam, kde autorka popisuje rozpad původních idejí autorů velkých sídlišť. Porovnání původních plánů s výslednou realizací by bylo sdílnější než

všechny popisy, nicméně lze docela snadno pochopit, proč se autorka přiklonila k ucelenému fotografickému cyklu. Podtrhuje její slova o permanentní nedokončenosti sídlišť, a navíc se kniha díky tomu stala lákavým předmětem, který nemá charakter čistě vědecké práce. Spolupráce textu a obrazu funguje dobře, ačkoli někdy vyvolává úsměv, když se text v podobě nezkrotitelných poznámek rozpíná na stránky určené fotografiím. Lapidární pojmenování částí dává jasně tušit obsah knihy. Úvodní část lze charakterizovat tak, že se snaží vyvrátit představu panelové výstavby jako jevu spojeného čistě s poválečným socialistickým blokem. Tíživá situace s nedostatkem bydlení nebyla skutečností jenom v zemích východní Evropy, ale představovala ústřední problém celé

knižní recenze

art + antiques Etarey, děsivě rozpadnutému celku Jižního Města a o něco zdařilejšímu Jihozápadnímu Městu.

Jak dál?

poválečné Evropy. Tlak na co nejrychlejší a co nejlevnější výstavbu bytů přinesl možnost – spíše nutnost – ověřit v praxi mnohé teorie meziválečné, často levicově laděné avantgardy. Díky její mezinárodní propojenosti si byly výsledky výstavby hromadného bydlení v ostře polarizované Evropě na obou stranách železné opony velmi blízké. Jako hlavní ideové zdroje připomíná autorka jak zásadní Athénskou chartu i vlivné autory, jakými byli Le Corbusier či Walter Gropius, tak do širšího povědomí méně zapsaná města budoucnosti sovětského architekta a urbanisty Nikolaje Alexandroviče Miljutina. V případě hledání ideových zdrojů a pramenů by bylo myslím na místě doplnit také vztah levicové meziválečné avantgardy a poválečných sídlišť k tzv. „zahradním městům“, která na konci 19. století promýšlel Ebenezer Howard ve Velké Británii, či meziválečným alternativám hromadného bydlení, jako je Karl Marx Hof ve Vídni od Karla Ehna.

Střet s realitou Vedle kritické reakce a doby aktivní výstavby panelových sídlišť spatřuje autorka zásadní rozdíl mezi Východem a Západem ve struktuře obyvatelstva. Zatímco v socialistickém bloku mělo být složení obyva-

tel sídlišť sociálně různorodé, na Západě byla panelová sídliště určena nejchudším vrstvám společnosti. Rovnost občanů byla i ve východním bloku iluzorní, Orwellovo „všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější“ trefně vystihuje například i situaci kolem přidělování nových bytů. Skladba obyvatelstva však přece jen zůstávala pestřejší a na rozdíl od západních zemí se zde nevytvářela ghetta, byť v dnešní době takové tendence lze vysledovat i u nás. Nejrozsáhlejší část textu Lucie Zadražilové popisuje střety ideálů architektů a tvůrců s konkrétními stavebními možnostmi a politickou zvůlí v Československu (adekvátně budovatelsky nabubřelé citáty čelných politiků tu nechybějí), jak slibuje podtitul knihy. Tlaky politiků i velkých firem nakonec vedly k tomu, že namísto bydlení v inovativní řádkové zástavbě v parku se bydlelo na staveništích, kde místy chyběla i základní vybavenost včetně cest. Původní rozmanitá zástavba se slila v unifikované prostředí určované dráhami jeřábů („urbanismus jeřábových drah“). Po přesné a široké charakterizaci obecných podmínek je pozornost věnována především třem pražským sídlištím mamutích rozměrů: nerealizované

Na závěr se autorka pouští do opatrné rozvahy, z níž vyplývá, že „dobře založená a udržovaná“ sídliště mohou být lákavou možností bydlení pro určité skupiny obyvatel. Pro řadu lidí to ostatně bude prostá realita jejich možností. Myslím, že není pochyb o tom, že panelová sídliště nebudou stranou pozornosti architektů ani teoretiků, protože zkrátka s nimi ještě dlouho budeme žít. Naopak lze očekávat výraznější nárůst pozornosti věnované nedokonalým reliktům silných vizí spravedlivé a rovnostářské budoucnosti (v kontrastu s přibývajícími „gated communities“). Těžko nyní předpokládat budoucí vývoj a je otázka, zda nebude třeba radikálních urbánních změn (viz Sloterdijkovo Foam City) nebo principiálního upřednostnění mobility obyvatelstva. Ale to jsou úvahy přesahující „úvod do panelákologie“. Co se týká panelových sídlišť, je jen dobře, že vznikla kniha široce přístupná a nesklouzávající k laciným simplifikacím.

L U C I E Z A D R A Ž I L O VÁ : K D Y Ž S E U T O P I E S TA N E S K U T EČ N O S T Í – PA N E L O VÁ S Í D L I Š T Ě V Č E S K O S L O V E N S K U 1953– 1989 Uměleckoprůmyslové museum v Praze a Arbor vitae 2013; 144 stran; cena: 250 Kč

inzerce

Josef Führich ( 1800 —1876 )

Z Chrastavy do Vídně

Oblastní galerie Liberec (Masarykova 723/14) 18. června — 14. září 2014 otevřeno denně 10—17 h čtvrtek 10—19 h (vstup zdarma) pondělí zavřeno ve spolupráci s Národní galerií v Praze

www.ogl.cz

antiques

art + antiques

NÁUŠNICE SE SMAR AGDY bílé 14ti karátové zlato, Au 585/1000; smaragdy

F R A N T I Š E K V Í Z N E R : P L A S T I K A - M Í S A / kolem 1976

každý o velikosti 0,45 ct a 40 × diamanty 8/8 0,02 ct

broušené, leštěné sklo

o celkové váze 0,80 ct / celková váha náušnic 4,74 g

cena: 175 000 Kč (Art Cabinet)

cena: info v obchodě (Cinolter Antique)

V Á Z A W I L H E L M K R A L I K / Lenora, 1905–1910 iriz s růžovým nádechem, nálepy z modrého a zeleného skla / výška 31,5 cm cena: 11 000 Kč (Antique Alma) J I Ř Í N E K O V Á Ř : D V A E L I P S O I D Y / 2005 tavená plastika cena: 95 000 Kč (Art Cabinet)

S T O L N Í H O D I N Y / Paříž, kolem 1820 značeno Sellier / zlacený bronz, dřevo, skleněný sturc / chodový stroj / 32 × 24 × 13 cm cena: 34 720 Kč (Arthouse Hejtmánek)

K A T A R Í N A V A V R O V Á : T U L E Ň K R Á L / 1996 kombinovaná technika na lepence / 70 × 100 cm cena: 2 140 eur (Art Invest)

S T O L E K / topolová kořenice, černý mořený dub 61 × 61 × 63 cm / po kompletní renovaci cena: 28 000 Kč (Atelier Fiala) DÁMSKÉ ART DECO HODINK Y brilianty 1,5 ct, platina / 4,5 × 1,3 cm cena: 36 000 Kč (Antik Olomouc)

B I E D E R M E I E R S K Ý S E K R E T Á Ř / Čechy, 1800–1850 dřevěný masiv, mosazné kování / sklápěcí psací deska, uvnitř drobné zásuvky a tajná schránka / výška 139 cm cena: 75 000 Kč (Antique Alma)

KOMODA S MR AMOROVOU DESKOU A N O N Y M : V A N I T A S / pražská škola, kolem 1600 olej na dřevě / 38,5 × 44 cm cena: 2 000 eur (Antikvity Praha)

intarzovaná kořenice z ovocných dřevin, mosazné aplikace, mramorová deska / 117 × 84 × 46 cm původní, velmi zachovalý stav cena: 49 000 Kč (Atelier Fiala)

inzerce

ANTIK OLOMOUC Třída 1. máje 12, Olomouc tel: 585 232 462, 602 585 735 email: antikolomouc@post.cz www.antikolomouc.w1.cz ANTIQUE ALMA Valentinská 7, Praha 1 tel: 222 327 625 email: info@valentinum.cz B O H O R O D I Č K A T I C H V I N S K Á / 18. stol.

www.valentinum.cz

barvy na dřevě / 52 × 65 cm M I K U L Á Š A D A U K T V O I G T: P O R T R É T Y

cena: info v obchodě (Antik Olomouc)

SL AV N ÝCH ČE SK ÝCH A MOR AV SK ÝCH

ANTIKVIT Y PRAHA Vyšehradská 2, Praha 2

V Z D Ě L A N C Ů A U M Ě L C Ů / Čechy, 1773

tel: 251 812 323, 608 031 011

vydavatel Wolfgang Gerle / 87 mědirytinových portrétů / původní polokožená vazba

email: ppochop@antikvity.cz

cena: 43 400 Kč (Arthouse Hejtmánek)

www.antikvity.cz ARTHOUSE HEJTMÁNEK Goetheho 2, Praha 6 tel: 603 511 971, 604 237 241 email: info@arthousehejtmanek.cz www.arthousehejtmanek.cz ART CABINET Kostelní 53, Jirkov tel: 777 022 218 email: info@art-cabinet.com www.art-cabinet.com

JAN BAUCH: Z AHR ADA U T RO JSKÉHO Z ÁMKU kolem 1940 / olej na plátně / 110 × 90 cm cena: 10 000 eur (Antikvity Praha)

V I N C E N T H L O Ž N Í K : A P O K A LY P S A I . olej na lepence / 71 × 50 cm cena: 3 450 eur (Art Invest)

N Á U Š N I C E / počátek 20. stol. 4 opály, 4 perličky a rubín ve žlutém 14ti karátovém zlatě, Au 585/1000 / celková váha 1,87 g cena: info v obchodě (Cinolter Antique)

ART INVEST Dobrovičová 7, Bratislava tel: +421 252 634 664, +421 905 659 148 email: art@artinvest.sk www.artinvest.sk ATELIER FIALA Na Chvalské tvrzi 1, Praha 9 tel: 724 560 201, 724 560 203 email: info@atelier-fiala.cz www.atelier-fiala.cz CINOLTER ANTIQUE Maiselova 9, Praha 1 tel: 222 319 816, 602 317 667

KOMODA S PROSKLENOU NÁ S TAVBOU ořechová dýha / 110 × 69 × 33 cm po kompletní renovaci cena: 38 000 Kč (Atelier Fiala)

email: mcinolter@antiquesprague.cz www.antiquesprague.cz

zahraniční výstava

art + antiques

Samo se sebou spokojené umění text: Josef Ledvina

Dnes velmi početné bienální žně současné umělecké tvorby bývají spojeny s hledáním alternativních výstavních prostor. I umění, které je již dobře zabydlené v renomovaných muzeích a galeriích, v dvouletých periodách opouští tyto své exkluzivní příbytky, aby načas okupovalo opuštěné tovární haly, nákupní centra, vybydlené činžáky, chátrající paláce… K bienálím obecně patří opadaná omítka a surový beton. O tom osmém berlínském to ovšem neplatí.

Z alternativní ošuntělosti se dávno stal styl – styl, jenž pomáhá utvrzovat iluzi o současném umění jako podniku v jádře subkulturním, alternativním. A současná umělecká scéna se jí také identifikuje se

společenskými vrstvami všemožně znevýhodněnými, zdůrazňuje sociální a politicky progresivní dimenzi svého počínání. V případě podniku, jako je benátské bienále, vystupuje rozpor mezi politickými

ideály významné části současné umělecké avantgardy a realitou uměleckého provozu do popředí obzvlášť naléhavě. Patrný však bývá i na jiných bienálních přehlídkách, včetně těch předešlých berlínských (stačí vzpomenout akce ve stylu „occupy centre of contemporary art“ v rámci minulého ročníku). Berlín obecně je – nebo spíše byl – k pěstění takového stylu umělecké alternativy dobře vybaven. Po pádu Zdi město skýtalo dokonce i v samém centru mnoho lokalit, do nichž bylo lze situovat bienální i nebienální kurátorské projekty. To se sice docela rychle změnilo, nicméně obraz dějinami otlučeného Berlína coby přímé antiteze, řekněme, bavorsky vypulírovaného Mnichova přetrvává vlastně dodnes. Berlín, toť město alternativy. Na letošním berlínském bienále je možná nejsympatičtější, jak důsledně tento berlínský trade mark ignoruje.

Tři lokality

M A R I O G A R C Í A T O R R E S : S O U N D S L I K E I S O L A T I O N T O M E / instalace / foto: Anders Sune Berg

Kurátor Juan A. Gaitán spolu se svým uměleckým poradním sborem vybral letos tři lokality. Obligátní volbou byl typický zástupce druhu „centre for contemporary

art“, sídlo pořadatele bienále – KW v berlínské Mitte. Překvapení naopak představuje Haus am Waldsee, původně výstavní průmyslnická vila v poklidné, pastorální idylou dosud načichlé rezidenční čtvrti Zellendorf, po válce jedno z klíčových center obnoveného uměleckého života Západního Berlína, po pádu Zdi jen jedno z mnoha takových center, navíc v topografii sjednoceného města ležící dost na okraji. A pak Museum Dahlem, exponáty berlínského bienále jsou tu prezentovány v rámci etnografických sbírek muzea neevropských i evropských kultur. Také dahlemské muzeum leží zatím stranou turistického srdce Berlína – zatím, protože část etnografických sbírek se má stěhovat do právě budovaného Humboldtova fóra v blízkosti muzejního ostrova. Stavba to bude v jádře nová, v strunobetonu vyvedená, na sousední muzea se nicméně bude dívat imitací fasády původně zde stojící residence pruského a později německého vládnoucího rodu Hohenzollernů.

Pastorální idyla Opadávající omítku bychom tedy na bienále hledali marně (pomineme-li určitá alternativistická rezidua v KW, i tamní bienálová expozice nicméně dostala letos spíše podobu kontemplativní, do sebe uzavřené „bílé krychle“). Instalace v zellendorfské vile rozehrává s velkou vynalézavostí notu příbytku uměnímilovného buržuje či movitého průmyslníka. V plánku nechybí enigmatická položka „soukromá sbírka“, identifikovaná pouze prostým seznamem jmen autorů jednotlivých děl. O jejím původu ovšem chybí oficiální informace, lze se jen dohadovat, že jde o kurátorovo osobní vyznání, představení jeho vlastních estetických preferencí. V jakési vilové variaci na salu terrenu zas stojí několik barových stolků, na nichž je vždy rozloženo pár obstarožních knih. Všechno to jsou překlady románu Paul et Virginie – díla francouzského autora sklonku 18. století Jacquese-Henriho Bernardina de Saint-Pierre na téma nezkažené lásky dvou sirot v prostředí tropického ráje Isle-de-France (tak byl v době sepsání románu nazýván Mauricius). Na přilehlé terase s po-

C A R L A Z A C C A G N I N I : L E Q U I N T U O R D E S N È G R E S , E N C O R E / 2014 / balet a koncert v Haus am Waldsee; ve spolupráci s Theodor Köhler, Ayara Hernández Holz & Felix Marchand / foto: Tova Rudin-Lundell

hledem do anglicky rozcuchané zahrady ohraničené vodní plochou Waaldsee pak zní variace na skladbu prešpurského rodáka a Mozartova žáka Johanna Nepomuka Hümmela Le Quintuor des Negres. Je to zlomek nedochovaného baletu na motivy de Saint-Pierrova románu. Reprodukovaná hudba představuje záznam koncertu, jenž se – i s pokusem o vzkříšení ztracené taneční komponenty – odehrál na terase v den zahájení bienále. Vše dohromady přestavuje dílo Carly Zaccagnini (a jejích spolupracovníků, komponisty Theodora Köhlera a choreografů Ayarai Hernándeze Holze a Felixe Marchanda), umělkyně narozené v Buenos Aires, v současnosti žijící a tvořící v Saõ Paulu a Malmö. V mnoha ohledech je to dílo pro letošní bienále typické. Předně precizním vkomponováním do výstavního prostoru, a to v rovině aranžérské i koncepční. (Nikoli náhodou vzniklo osmdesát procent děl jako objednávka přímo pro letošní bienále.) Rovněž hodně intelektuálním nebo přesněji diskursivním rozměrem. Bez informací o původu a konotacích jeho jednotlivých komponent zůstává zážitek z díla – pokud lze vůbec o nějakém mluvit – hodně na povrchu. Ne-

méně podstatné však je, že tento požadavek nemalého penza vstupních informací neústí v dílo studeně intelektualistické ve smyslu administrativní, laboratorní či diagramatické estetiky uměleckých zkoumání. Cesta k reflexi evokovaných témat – třeba obrazu kolonizované exotiky v imaginaci kolonizujících Evropanů, nebo také vztahu kulturní kolonizace k rozvoji evropského průmyslu a obchodu (viz místo konání, tedy průmyslnická vila) – tu vede přes velmi senzuální zážitek z poslechu hudby při pohledu do malebné zellendorfské zahrady.

Osvícený rozum Radikálně jiné je ovšem prostředí etnografických sbírek Musea Dahlem – namísto prostředí směřujícího k tiché, privátní kontemplaci „soukromé sbírky“ nastupuje prostor veřejného muzea s encyklopedickou systematičností shromažďující a kategorizující neevropskou exotiku. (Vazbu k osvícenské tradici a její aktuální konotace v budování oficiálního obrazu současného Německa ostatně podtrhuje i v bienálovém průvodci vyzdvižený záměr přestěhovat muzeum do nové instituce ve středu města pojmenované po bratrech Alexandru a Wilhelmovi

depeše

Manifestské dlouhé noci text: Silvie Šeborová Autorka je šéfredaktorkou portálu Artalk.cz.

Noční procházka koncem června po břehu Něvy není pro osamělou děvušku tak nebezpečná, jak by se mohlo zdát. Je jedenáct večer, slunce ještě stále nad obzorem a úplně se nesetmí ani na okamžik. Je na tom cosi děsivého, jakožto i na celém Petrohradu, vybudovaném na močálech za cenu ztráty mnoha životů. Ostatně i samotná Manifesta, která mě sem přivedla, jako by se letos chtěla městu v něčem vyrovnat: být tou nejlepší a nejkrásnější přehlídkou s nejznámějšími současnými umělci, bohužel za cenu ztráty původního poslání (v definici Manifesty se dočteme, že se snaží hledat svobodu k experimentování s novátorskými tvůrčími postupy a udržet si odstup od uměleckých center). Spolupořádající institucí letošního výročního desátého ročníku se stala Ermitáž, jedno z největších muzeí umění na světě, spravující na tři miliony uměleckých děl. Ve frontě na lístky se dvě turistky baví o tom, že někde vyčetly, že pokud by měl člověk strávit před každým dílem minutu, zabere mu zhlédnutí všech děl (při dané otevírací době) přes sedmnáct let. Nikdo však netuší nic o tom, že by zde měla začínat Manifesta. S angličtinou moc nepochodím, úspěšnější jsou pokusy o lámanou češtinu s ruským přízvukem, poprvé v životě lituji, že patřím k mladší generaci. Nakonec se ukazuje, že zahájení je v protější budově, i ta však zavřenými dveřmi dlouho vzdoruje tomu, aby se do ní někdo dostal. Informační cedule zatím chybí. Počet vystavených děl neúprosně přebíjí počet zaměstnanců Ermitáže pobíhajících sem a tam s žebříky, vrtačkami, klíči, páskami či lejstry. Dostat se do všech prostor, kde je Manifesta nainstalovaná, vyžaduje perfektní znalost ruštiny a orientační smysl lva v džungli. Nemusíte být zrovna specialista na současné umění, abyste se ve jménech (alespoň některých) z vystavovaných umělců docela zorientovali: Bruce Nauman, Rineke Dijkstra, Henri Matisse, který se sem dostal proto,

SOCH Y L ARY FAVARE T T O V ERMI TÁ Ž I foto: Manifesta 10

že sály s jeho obrazy ve stálé expozici obsadily Nicole Eisenman a Marlene Dumas. Aby se neřeklo, máme tu i ukrajinského Borise Mikhailova se snímky Divadlo války zachycujícími nedávné události na Ukrajině. Druhá část výstavy, jež se svezla na módní vlně snah implementovat současné umění do stálých expozic umění starého, má za následek, že mezi davy turistů pobíhají po Ermitáži novináři s oranžovými kartičkami na krku snažící se podle velmi nepodrobné mapy nalézt konkrétní instalace, aniž by si všímali všech těch Rembrandtů a Rubensů kolem, zatímco japonský zájezd pod vedením zkušené průvodkyně rychle míjí Dumas, aby zase už byl u toho svého Picassa. I zde se setkáváme v podstatě s klasikou: obraz Gerharda Richtera Ema z roku 1966, instalace Josepha Beuyse Ekonomické hodnoty ze začátku 80. let. Když vstoupíte na schodiště ozvučené hrou na piano, je jasné, že se jedná o Susan Philipsz, držitelku Turnerovy ceny. Přestože emocionální dopad ze skladby je nepopiratelný, o tom, že dílo má navozovat dojem Něvy stoupající z nábřeží po schodišti do horních pater Ermitáže, se dozvíte spíše z katalogu. Ostatně děl, která by vznikala přímo pro daný prostor a situaci, je zde poskrovnu a jsou to zvláště ona, která vyznívají nejlépe. V jednu odpoledne začíná tisková konference, všichni se vzájemně pochválí, všichni si

poblahopřejí. Jediná otázka z auditoria zazní od finského novináře, pán je trochu ostrý: „Jak se z dnešního pohledu díváte na umělce a umělecká uskupení, kteří se rozhodli Manifestu bojkotovat?“ Jako konkrétní příklad uvádí Dmitrije Vilenského a skupinu Što dělať. Kasper König, kurátor letošní Manifesty, stěží zakrývá rozčilení, když někdo chce z účasti na Manifestě odstoupit, ať si klidně odstoupí, ale nikdo mu nebude říkat, co on má nebo nemá dělat, protože jsme jeden umělecký svět a musíme spolu mluvit a bojkot není způsob komunikace. Ostatně v podobném duchu se nese i Manifestou organizovaná diskuze Co dál? O socio-politickém kontextu bienálí a dalších významných uměleckých událostí, kde se dozvídáme, že umění samo o sobě je nástrojem protestu, že je jednoduché někoho izolovat a není příjemné se v izolaci ocitnout. A co na to bojkotér Dmitrij? Ve sklepním baru umělecké školy, kterou založil a vede, organizuje paralelně s otevřením Manifesty program týkající se politické role umění. O Manifestě se bavit nechce, jen zdůrazňuje, že přestože se zde uskuteční debata Co je potřeba udělat s Manifestou?, nemá s oficiálním programem nic společného. Místo toho mi vráží do rukou noviny vydávané školou, přinášející články o diskutovaných tématech. Z přednášky Alfreda Jaara si odnáším silnější zážitek než z celé oficiální přehlídky Manifesty dohromady. Ostatně zajímavých výtvarných událostí se v Petrohradu paralelně se zahájením Manifesty odehrává povícero. U mnohých z nich se dá očekávat, že to budou právě ony, které mohou naplnit původní poslání přehlídky. Z oficiálních informací rozesílaných žurnalistům ke dvěma dnům, kdy je Manifesta otevřená jen pro ně, se dozvíme pouze o bytu používaném jako ateliér a galerie. Když se však do něj nahrnou všechny ty davy novinářů a profesionálů, kteří sem kvůli Manifestě přijeli, ztrácí byt svoji původní funkci a začíná v něm být nedýchatelno.

inzerce

26. mezinárodní bienále grafického designu Brno 26th International Brno Biennial of Graphic Design

19. 6. – 26. 10. 2014

— Jan Vičar — Chtěl jsem být generál, ale válka byla příliš krátká I wanted to be a general but the war was too short

13/06 – 21/09/2014 Galerie hlavního města Prahy Colloredo–Mansfeldský palác Karlova ulice 2 Praha 1

GRAFICKÝ DESIGN, VZDĚLÁVÁNÍ A ŠKOLY / GRAPHIC DESIGN, EDUCATION & SCHOOLS

Úterý — neděle 10.00 — 18.00 WWW.GHMP.CZ

Bienále Brno / Moravská galerie v Brně Husova 18 662 26 Brno

www.bienalebrno.org

SYNAGOGA

na Husově ulici v Mikulově

Centrum současného umění DOX Poupětova 1 Praha 7 www.dox.cz

martin rajniš

huť architektury 27.6.–17.11.2014

www.rmm.cz

102

recenze

art + antiques

V uvozovkách Diplomanti AVU ve Veletržním paláci text: Radek Wohlmuth

Možná by se dalo napsat, že se to letos prostě nesešlo. Opravdu, diplomky byly jako celek slabé a zaujmout neměla čím ani jejich prezentace. Po loňské „výstavě“ pod zkušenou kuratelou Petra Vaňouse a Jiřího Petrboka, to po roce ve Veletržním paláci sklouzlo zase k salonu, se vší množstevní průměrností a neosobitostí, počítaje v to i zahajovací slovo Martina Mainera, který z listu přečetl to, co napsal do katalogu, a když mluvil, tak hlavně o sobě. Inspirativnější byl novopečený rektor Tomáš Vaněk, když expozici diplomantů – už tradičně rozkročenou mezi přízemím Malé dvorany a pátým patrem – nazval uvozovkami, které obemykají institucionální náplň sbírky současného umění. Jestli jsou ovšem v jazykovém kontextu uvozovky znaménka, která kromě jiného signalizují ironizaci nebo distanci od toho, co je mezi nimi, v tomto případě by bylo příhodnější jejich význam vztáhnout na ně samé, tedy na nepřesvědčivé absolventské práce.

Všichni všechno… Kdyby se vystavovaly klauzury, bylo by to asi jedno, ale v případě výsledků šestiletého studia je výsledek tristní. V tomto ohledu se nabízejí otázky už ohledně naddimenzovaného počtu a úrovně středních a posléze vysokých škol uměleckého zaměření a množství jejich absolventů v přepočtu na obyvatele. Otazníky vzbuzují rovněž řemeslné zdatnosti novodobých umělců a za úvahu stojí jistě i profilace jednotlivých ateliérů. Navzdory oficiálnímu označení a rozlišování podle technik se zdá, že na akademii jsou ve skutečnosti momentálně téměř samé intermediální školy. Tomu také odpovídá současná diplomantská realita. Na malbě se končilo kresbou, na kresbě malbou, na grafice instalací, na nových médiích komiksem, v intermediálním ateliéru se chodilo po laně. Typickým dnešním absolventem takového nevyhraněného fungování

D I P L O M A N T I V M A L É D V O R A N Ě / foto: AVU

je malíř, který neumí malovat a slušný obraz nedá dohromady bez pomoci projektoru. Ten je ostatně dnes v ateliérech malby na denním pořádku. Pokud by byli studenti schopni plnokrevného přesahu, nedalo by se nic namítat. Jenže to oni nejsou, takže skoro nikdo ve finále neumí skoro nic. Nebo to aspoň není vidět. Možná právě také důsledkem takové mediální nesoustředěnosti je nedotaženost, která byla letos coby bonus všudypřítomná víc než jindy.

…a nikdo nic Bráno ve stručnosti letem světem: Josef Rossí se po šesti letech obloukem „dopracoval“ k tomu, s čím přišel do prvního ročníku. Tomáš Prchal dál matně a marně rozpitvává svůj vrchol, který bohužel přišel ve druháku a od té doby se k němu ani nepřiblížil. Makabrózní žánrovky Luboše Vetengla, páchané zřejmě pod vlivem Otto M. Urbana, by vypadaly naivně i jako kérka nebo airbrush na nádrži motorky. Provazochodecké absolutorium Vojtěcha Fröhlicha patří při veškerém respektu k akčnímu umění a body-artu prostě do cirkusu. Fotorealistické kresby uhlem Ondřeje Roubíka a malované zrcadlící tváře Marka Koláře nejdou za úroveň řemeslného cvičení. Sebezpytná německá sonda Birgit Fischer je jednoduše mělká. Velkoformátové

figurálky Michala Drozna mají sice své kvality ve smyslu promalování, ale starším obrazům jeho vedoucího ateliéru Jiřího Petrboka jako by z oka vypadly. Dotažené designově efektní kompozice Jaroslavy Kadlecové také dokážou přitáhnout pozornost, nicméně i ony mají blízko k estetickým řešením Petra Písaříka. Jednou z nejpřesvědčivějších prací se tak staly čisté „levitující“ objekty Vojtěcha Jemelky, který ovšem končil na architektuře… Co se vystaveným pracím nedá upřít, je na rozdíl od dvou předchozích let netrendovost. Neomoderna se ještě tu a tam blýskne, ale vidět jsou už zase i romantické tendence, duchovnější zacílení, návrat ke krajině, figuře a žánru. Ale je otázka, jestli je různorodost dostatečně nosná věc k tomu, aby byl člověk s úrovní nastupující umělecké generace spokojený. Natož aby ji bral vážně. Pochvalu tak letos jednoznačně zaslouží jen obálka katalogu.

D I P L O M A N T I AV U 2 014 místo: Veletržní palác kurátoři: Martin Mainer, Samuel Paučo termín: 27. 6.–3. 8. 2014 www.avu.cz

inzerce

grey gold

30 ⁄ 4 — 3 ⁄ 8 ⁄ 2014

České a slovenské umělkyně 65+ Czech and Slovak female artists over 65+ MARIE BLABOLILOVÁ ⁄ KLÁRA BOČKAYOVÁ ⁄ MARIE FILIPPOVOVÁ ⁄ EVA FUKOVÁ ⁄ MILOTA HAVRÁNKOVÁ ⁄ DAGMAR HOCHOVÁ ⁄ INGE KOSKOVÁ ⁄ ALENA KUČEROVÁ ⁄ MARKÉTA LUSKAČOVÁ ⁄ ADÉLA MATASOVÁ ⁄ DAISY MRÁZKOVÁ ⁄ EVA CISÁROVÁ - MINÁRIKOVÁ ⁄ VĚRA NOVÁKOVÁ ⁄ LUDMILA PADRTOVÁ ⁄ DANA PUCHNAROVÁ ⁄ JITKA SVOBODOVÁ ⁄ ADRIENA ŠIMOTOVÁ ⁄ DANIELA VINOPALOVÁ-VODÁKOVÁ ⁄ JANA ŽELIBSKÁ

Dům umění města Brna ⁄ The Brno House of Arts www.dum-umeni.cz

VII. Nový zlínský salon

ZÁMEK M I KU LOV

V ÝS TAVA 10/8 –31/8

Pořadatelé MĚSTO MIKULOV

Za významné finanční podpory

www.artmikulov.cz | art@mikulov.cz | +420 603 840 784

Přehlídka současného českého a slovenského umění

Sekal a Japonsko

Budova 14 a 32 zlínského továrního areálu

www.galeriezlin.cz

Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně

14.5.—31.8.

2014

27. 6. — 21. 9. 2014 Západočeská galerie v Plzni výstavní síň Masné krámy Pražská 18, Plzeň Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin V Ý S TAVA BY L A R E A L I Z O VÁ N A Z A F I N A N Č N Í P O D P O RY M I N I S T E R S T VA K U LT U RY Č E S K É R E P U B L I K Y.

pořádá Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, Kulturního fondu města Zlína a Nadace Tomáše Bati.

ve spolupráci

VERNISÁŽ 9/8 19:00

za podpory

MEDIÁLNÍ

PARTNEŘI

AHEEEHAPNNDOAPLGAPAHEEEHA BNFFFNBPBCNOIOFHFPBNFFFNB OGNOBMFMGPEGMDKAPFPEBKGLO EIJOKMFBMBODOFEIKGFEKJCDG MNNNFFEPLKFOMBKHAHFHAFCCG APBBBPAPGJJJCMJNBBBCGFEID HHHHHHHPPHHPHPHHPHHHHPHHH

w w w.zpc-galerie.cz

106

tipy

art + antiques

Od Beckmanna po Barneyho Mnichov – Návštěvníci bavorské metropole si v létě vedle špičkových muzejních sbírek od antiky po současnost mohou vybrat i z řady velkých výstav. Haus der Kunst, který je jednou z nejprestižnějších evropských výstavních síní zaměřených na současné umění, hostí do 17. srpna velkou výstavu Matthewa Barneyho nazvanou River of Fundament. Výstava je paralelou k Barneyho novému stejnojmennému filmu, který měl premiéru letos v únoru. Pinakothek der Moderne do 24. srpna vystavuje slavný fo-

M A T T H E W B A R N E Y : R I V E R O F F U N D A M E N T / 2014

tografický portrétní cyklus Augusta Sandera Lidé 20. století v konfrontaci se snímky manželů Becherových, Andrease Gurského, Cindy Sherman, Jeffa Walla a dalších autorů, kteří na Sandera přímo či nepřímo navazují. Výstava je současně představením soukromé sbírky mnichovského nakladatele Lothara Schirmera. Milovníci moderny by si neměli nechat ujít výstavu Beckmann/Dix v Kunstahalle der Hypo-Kulturstiftung, která trvá již jen do 10. srpna. Přehlídka vedle sebe a proti sobě staví díla dvou výrazných německých umělců první poloviny 20. století Maxe Beckmanna a Otto Dixe. K vidění je na ní více než 180 obrazů a kreseb ze všech tvůrčích období obou umělců.

E L G R E C O : L Á O K O Ó N / 1610 - 1614

Léto v Madridu Madrid – V Muzeu Prado probíhá až do počátku října tematická výstava věnovaná manýristickému malíři El Grecovi a recepci jeho tvorby v práci moderních mistrů (Picasso, Cézanne, Bacon). El Greco se narodil na Krétě, pak postupně prošel školením v Benátkách a Římě a nakonec zakotvil ve španělském Toledu. Expresivní figury i psychologizující portréty upadly po jeho smrti v zapomnění a výrazný zájem vzbudily znovu až v 19. století. Výstavou si galerie připomíná 400. výročí úmrtí manýristického mistra. Jiná vyhlášená madridská instituce, Muzeum královny Sofie láká na retrospektivu malíře Richarda Hamiltona (do 13. října) a menší výstavu konceptuální umělkyně Hanny Darboven (do 1. září). Zakladatel pop artu Hamilton je zde zastoupen v širším spektru médií, od kreseb přes malby a koláže až po návrhy výstavních instalací. S dvě stě padesáti díly pokrývajícími celou Hamiltonovu kariéru a s rekonstrukcemi několika dobových instalací se jedná o umělcovu dosud nejrozsáhlejší retrospektivní přehlídku. Součástí Muzea Reina Sofia je i historická oranžérie, již na letní měsíce obsadila místně specifická instalace Splendid Hotel od současné francouzské umělkyně Dominique Gonzalez-Foerster.

čových osobností (nejen) italského poválečného umění. Fontana proslul především svými Concetti spazialli, sérií perforovaných pláten, či Tagli, tedy plátny prořezávanými. Relativně dobře známé jsou i jeho informelní keramické vyvřeliny skatologických konotací. Nic z toho pařížská přehlídka neopomíjí, pokrývá ovšem i méně známé aspekty tvorby italského mistra – náročného diváka jistě zaujmou rané keramiky a skulptury z 30. let. Centre Pompidou letní návštěvníky Paříže pro změnu láká na retrospektivní přehlídku francouzské umělce Martiala Raysse. Přestože spjat s novým realismem – hnutím koncipovaným v 60. letech teoretikem a kritikem Pierrem Restanym, k němuž se hlásili třeba Yves Klein, Daniel Spoerri nebo Jean Tinguely – razil umělec pro svůj přístup k tvorbě ještě vlastní termín – Hygiène de la vision. Konkrétnější představu si lze o Rayssově „zrakové hygieně“ udělat na souboru více jak dvou set vystavených prací do 22. září.

Fontana s Rayssem na Seině Paříž – Musée d’Art moderne de la Ville de Paris připravilo na léto (do 24. srpna) důkladnou retrospektivu Lucia Fontany – jedné z klí-

L U C IO F O N TA N A : CO NC E T T O SPA Z I A L E, AT T E SE / 1966

103

STAVY MYSLI — ZA OBRAZEM GASK Od 25. května 2014 Nová stálá expozice GASK – Galerie Středočeského kraje, Kutná Hora

ý lvem rásan Kůň d Filla, 15 8 Emil O GASK 1938,

Ladis lav Ša loun, 20. lé Dotek ta 20 . stole osud u, tí, GA SK P 228

www.gask.cz

110

inzerce

art + antiques

MARY DURAS (1898–1982) Oblastní galerie Liberec 12. 6.–31. 8. 2014 www.maryduras.com www.ogl.cz

artmix Centrum současného umění DOX První linie (do 22. 9.); Martin Rajniš: Huť architektury (do 17. 11.); Miloš Šejn: Knihy (do 3. 8.) Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie AVU Fernando Siqueira, Alexandra Moreira, Filipe Mota Santiago: Riots in Brazil (do 20. 7.); Ilona Staňková, Dagmar Šubrtová, Lada Semecká, Markéta Varádiová, Tomáš Polcar: 1+2+3+4 (od 29. 7. do 24. 8.) U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz

Trafačka – Trafo Gallery Fernando Siqueira, Filipe Mota Santiago: Riots in Brazil (do 20. 7.) Kurta Konráda 1, Praha 9 / www.trafacka.cz UPM – hlavní budova Václav Šerák & žáci: Oheň – Hlína – Led (do 14. 9.) Národní 9, Praha 1 / www.upm.cz UPM – Obecní dům Secese: Vitální 1900 (do 31. 12. 2015) Nám. Republiky 5, Praha 1 / www.obecnidum.cz

BRNO

Galerie Futura Ivars Gravlejs: Budou tam čůráci; Coming to Reality (do 24. 8.) Holečkova 49, Praha 5 / www.futuraprojekt.cz

MG – Jurkovičova vila Krajinou Koncernovaného designu (do 29. 3. 2015) Jana Nečase 2, Brno / www.moravska-galerie.cz

GHMP – Colloredo-Mansfeldský palác Jan Vičar: Chtěl jsem být generál, ale válka byla příliš krátká (do 21. 9.) Karlova 2, Praha 1 / www.ghmp.cz

MG – Místodržitelský palác Kateřina Šedá: Bedřichovice nad Temží (do 3. 9.); Holland_retro_style (do 26. 10.) Moravské nám. 1a, Brno / www.moravska-galerie.cz

GHMP – Dům fotografie Andreas Müller-Pohle: Koincidence (od 22. 7.) Revoluční 5, Praha 1 / www.ghmp.cz

MG – Pražákův palác 26. Bienále Brno; Rostislav Vaněk (do 26. 10.) Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz

GHMP – Dům U Kamenného zvonu Tim Burton (do 3. 8.) Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz

MG – Uměleckoprůmyslové muzeum 26. Bienále Brno (do 26. 10.); Dětské křticí soupravy (do 12. 10.) Husova 20, Brno / www.moravska-galerie.cz

GHMP – Dům U Zlatého prstenu Vlasta Vostřebalová Fischerová (do 14. 9.) Týnská 6, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Městská knihovna Jan Kubíček: Retrospektiva (do 10. 8.) Mariánské nám. 1, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Zámek Troja Vášeň, sen a ideál (do 2. 11.); Pražský figurální porcelán a jeho modelér Ernst Popp (do 2. 11.) Zámek Troja, Praha 7 / www.ghmp.cz Galerie Millennium Letní přehlídka autorů z okruhu galerie (od 15. 7. do 31. 8.) Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie MIRO Wolfe von Lenkiewicz: Paintings (do 31. 8.) Strahovské nádvoří 132/1, Praha 1 / www.galeriemiro.cz Galerie Polského institutu v Praze Svatokřížský diamant (do 31. 8.) Malé nám. 1, Praha 1 / www.polskyinstitut.cz Galerie 1 (MÚ Praha 1) Fotografická výstava na téma senioři (od 12. 8. do 13. 9.); Jaroslav Kubík, Jiří Šebek: Praha známá i neznámá (od 16. 7. do 9. 8.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz Karlín Studios Prague Pride: East Side Story (od 13. 8. do 7. 9.); Panic Room (do 3. 8.) Křižíkova 34, Praha 8 / www.karlinstudios.cz Latin Art Gallery Eugenie Belden: Živá země (od 18. 7. do 29. 8.) Jungmannova 17/3, Praha 1 / www.latin-art.com Museum Kampa Vladimír Kopecký: Bouře a klid (do 7. 9.); Josef Šíma: Země – světlo (do 27. 7.) U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz NG – Salmovský palác Japonismus a české umění (do 7. 9.) Hradčanské náměstí 1, Praha 1 / www.ngprague.cz NG – Schwarzenberský palác Svatá příroda: Ilustrace mezi vědou a uměním (do 13. 7.) Hradčanské náměstí 2, Praha 1 / www.ngprague.cz NG – Veletržní palác Vivat Musica (do 2. 11.); Diplomanti AVU (do 31. 7.) Dukelských hrdinů 47, Praha 7 / www.ngprague.cz

Richard Adam Gallery Vítej doma, příteli! (do 14. 9.); Galerie na Mostě: Luděk Rathouský; Galerie za stěnou: Fraser Brocklehurst (do 14. 9.) Ve Vaňkovce 2, Brno / www.ragallery.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Dům umění Václav Kopecký: Zkamenělina (do 24. 8.) Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice / www.ducb.cz Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Tvrzení moderny (do 28. 9.); Alfred Kubin a Sascha Schneider: Démoni ze země nevědomí (do 28. 9.); Alfons Mucha v zrcadle doby (do 28. 9.) Zámecká jízdárna, Hluboká nad Vltavou / www.ajg.cz

CHEB

MIKULOV

Regionální muzeum v Mikulově Piaristické školy v Mikulově a jejich vědecké přístroje; Z pokladů mikulovských farností (do 31. 10.); Zámek 1, Mikulov / www.rmm.cz

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění České umění ze sbírky galerie; Lubomír Zeidler: Obrazy; Alexandra Moralesová a Laura Victorie Delgado: Voyerismo vegetal (do 31. 8.) Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

OPAVA

Dům umění Josip Plečnik: Skici; Václav Filandr: „64“; Svatoslav Böhm; Španělští umělci pařížské školy (vše od 18. 7. do 27. 8.) Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz Obecní dům Jiří Hauschka: Kupředu zpět (od 17. 7. do 31. 8.) Ostrožná 46, Opava / www.oko-opava.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Tajemství skrytá pod zemí (do 28. 9.); Ivan Theimer: Cesta světla (do 12. 10.) Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz MUO – Muzeum moderního umění Svatopluk Slovenčík (do 28. 8.); Vnitřní okruh v současné české fotografii (do 28. 9.) Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

OSTRAVA

Industrial Gallery Vladimíra Lukešová (do 1. 8.); Eva Damborská: Shadow (od 5. 8. do 5. 9.) Zahradní 10, Ostrava / www.industrialgallery.cz Galerie města Ostravy Vladimír Houdek: Kanoucí šíře (do 31. 8.); Markus Copper: Kursk (do 17. 8.) Ruská 2887/101, Ostrava – Vítkovice / www.galeriemestaostravy.cz Galerie výtvarného umění v Ostravě Viktor Pivovarov, Ged Quinn (do 20. 7.) Poděbradova 1291/12, Ostrava / www.gvuo.cz

PLZEŇ

Galerie výtvarného umění Mladí lvi v kleci; Petr Šmalec: Ilustrace, hádanky (do 28. 9.); Henes & Plebe: Boys Scouts of Freedom (do 7. 9.) Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

ZČG – 13 Orbis pictus Františka Kupky (do 7. 9.) Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

KLATOVY

ZČG – Masné krámy Sekal a Japonsko (do 21. 9.) Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

GKK – Galerie u Bílého jednorožce Výstava k 50. výročí založení galerie (do 31. 8.) náměstí Míru 149/I, Klatovy / www.gkk.cz

GKK – Kostel sv. Vavřince Společné cesty (do 20. 7.); Zuzana Čížková (od 26. 7. do 31. 10.) Plánická, Klatovy / www.gkk.cz GKK – Zámek Klenová, Sýpka Nablízko a nadostřel 4 (do 27. 7.); Výstava k 50. výročí založení galerie (do 31. 8.); Václav Podestát (do 17. 8.) Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz

OKNO DO LATINAMERICKÉ KULTURY V ČESKÉ REPUBLICE

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění Nekonečné perspektivy, krajiny a veduty 19. století ze sbírky Patrika Šimona (do 21. 9.) Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

Bývalý jezuitský kostel Zvěstování Panně Marii Lubomír Fuxa, Jindřich Zeithamml (do 10. 8.) Jezuitská, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec Mary Duras: Na hranicích genderu (do 31. 8.); Josef Führich: Z Chrastavy do Vídně; František Kupka: Vanoucí modře (do 14. 9.) Masarykova 14, Liberec / www.ogl.cz

www.Latin-Art.com

INZERCE

PRAHA

111

112

komiks

art + antiques

117

SRDEČNĚ VÁM DĚKUJEME Z A SPOLUPR ÁCI NA VELICE ÚSPĚŠNÉ KVĚTNOVÉ AUKCI, PŘEJEME KLIDNÉ A PŘÍJEMNÉ LÉTO A TĚŠÍME SE NA VÁS NA PODZIM V NOV ÝCH PROSTOR ÁCH NA NÁRODNÍ TŘÍDĚ!

Emil Filla: Hlava muže s dýmkou, olej na dřevě, dat. 1915, rozměry: 40 × 30 cm vydraženo za 16 800 000 Kč – rekordní prodej roku 2014 www.galeriekodl.cz

K O D L

–

T R A D I C E

O D

R O K U

1 8 8 5