Listovacka AA 12-1/15

Page 1

12+1

prosinec 2015 leden 2016

123

9 771213 839008

12

109 Kč / 5,10 ¤

Květa Pacovská v GHMP 24 / Jan Svoboda v MG 48 / Rozhovor s Milanem Houserem 15 /


124

pf 201

WWW.EUROPEANARTS.CZ European Arts Investments s.r.o., Senovážné náměstí 8, 110 00 Praha 1, ČR, tel./fax: +420-233 342 293, info@europeanarts.cz


editorial /

O čem nepíšeme

Jedním z problémů časopisu, který z velké většiny stojí na textech externistů, je nemožnost udržet jednotný hodnotící úhel pohledu. Občas se stane, že kvalitní výstava je podrobena mimořádně přísné kritice, zatímco méně podařená akce projde s pozitivním hodnocením či přinejmenším bez opozice. Hlavním nástrojem k vyjádření redakčního stanoviska je tak samotné rozhodnutí, o čem psát a o čem nepsat. Zejména v případě recenzí proto v určitém ohledu platí, že v jistém smyslu důležitější než, co píšeme, je, že o té či oné výstavě vůbec píšeme. Výrazem uznání je, že ji považujeme za hodnou polemiky. A že je pohled konkrétního autora případně kritický, je až druhá rovina věci. Umělcům či kurátorům, kteří se od nás takového „uznání“ dočkají, se to samozřejmě špatně vysvětluje, ale je tomu tak. Jde-li v Art+Antiques najít něco jako redakční názor, pak je to právě ve výběru témat. V tomto smyslu je pak stejně důležité i to, čemu se nevěnujeme, co necháváme stranou. Věci, o kterých nepíšeme, se dají zhruba rozdělit do tří kategorií. První jsou výstavy a události, které nám jednoduše utečou či se o nich vůbec nedozvíme. Při měsíční periodicitě je pro nás bohužel řada zajímavých výstav nepodchytitelná, neboť skončí dřív, než se jim stihneme věnovat. Do této kategorie patří i akce a události, které z toho či onoho důvodu uniknou naší pozornosti. O kterých bychom rádi psali, ale o kterých se dozvíme až pozdě. Druhou kategorií věcí, o kterých nepíšeme, jsou ty, ke kterým nejsme schopni říct nic nového. Mnohdy může jít o zásadní akce či události, u kterých ale předpokládáme, že v době, kdy bychom se jim dokázali věnovat, bude o nich informovaný čtenář již z jiných zdrojů vědět stejně jako my. A konečně třetí skupinou jsou výstavy a události, o kterých psát nechceme, protože je nepovažujeme za hodné pozornosti našeho časopisu. V aktuálním čísle mimo jiné přinášíme rozšířené zpravodajství, kde se na pěti stranách ohlížíme za událostmi, o kterých jsme v průběhu roku nezvládli psát. Nemá jít o souhrnnou bilanci uplynulého roku, spíše o výběr toho nejzajímavějšího, nejsmutnějšího i nejkurióznějšího, na co se zatím nedostalo. A ano, i zde jsme některé věci záměrně vynechali či ignorovali. Těch, které jsme jen přehlédli, je doufám co nejméně. Příjemné prožití Vánoc a úspěšný vstup do nového roku za celou redakci přeje Jan Skřivánek

Obsah 2 / úhel

>

12+1

kUmeniZady?

Pavel Kappel

5 / dílo měsíce Mira Keratová

> Filkova Archa

6 / zprávy 16 / výstava

> Květa Pacovská v GHMP 24 / výstava > Jan Svoboda v Moravské galerii Lucie Šmardová Josef Ledvina

33 / aukce 44 / na trhu

> Šafaříkův Kupezky 46 / portfolio > David Krňanský Jiří Ptáček 48 / rozhovor > Milan Houser Silvie Šeborová 58 / téma > Akademie věd (a umění) Josef Ledvina, Johanka Lomová 66 / profil > Martin Kollár Tomáš Pospěch 70 / profil > Šmidrové a Křižovníci Johanka Lomová 74 / architektura > Otakar Kuča Jan Wollner 78 / design > Inspirace místo boje Jan Skřivánek

Mariana Kubištová

82 / nové knihy 84 / knižní recenze Jana Jebavá

> Proti času

> Skleněné perličky 94 / architektura > Garage v Moskvě Martin Žemlička 98 / zahraniční výstava > Ceramix v Maastrichtu Markéta Jonášová 106 / recenze > GASK, W. Tillmans, M. Meduna, M. Kohout, 88 / antiques

Kateřina Hrušková

Budny a Novotný, Vznešenost & zbožnost

I. Mladičová, R. Wolhlmuth, J. Šosová, M. Poliačková, M. Drábek, T. Valeš

> PF 2016 118 / na východ > Teória a prax Dušan Buran 120 / komiks > Umělec 115 / manuál

Ondřej Chrobák

obálka

>

Z V Ý S TAV Y K VĚ T Y PACOV SK É MA X IMUM CONTR A S T

facebook.com/ Artcasopis

foto: Štěpán Grygar

Aplikace Kiosk Navigator

Františka Loubat, Tomáš Končinský

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) Zástupce šéfredaktora: Josef Ledvina (pl) / Redaktoři: Kateřina Černá, Karolina Jirkalová, Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ ambitmedia.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz, Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: A. Bartlová, M. Benčová, D. Buran, A. Cibulková, K. Černá, M. Drábek, A. Hnojil, M. Horešovská, K. Hrušková, O. Chrobák, J. Jebavá, M. Jonášová, P. Kappel, M. Keratová, T. Končinský, M. Kubištová, F. Loubat, I. Mladičová, M. Pavlík, M. Poliačková, T. Pospěch, S. Šeborová, L. Šmardová, J. Šosová, T. Valeš, J. Wollner, M. Žemlička / Tisk: Dekameron CZ s. r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 14. 12. 2015. Příští číslo vyjde začátkem února. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz


2

úhel

text a foto Pavel Kappel Autor je historik umění a nezávislý kurátor.

// kUmeniZady?

V INCEN T VAN GOGH: H V Ě Z D N Á N O C , 1889

MoMA, New York. Obraz první – Matissův Tanec. Skupinka čtyř žen se mačká jedna na druhou vedle plátna, cupitavými krůčky se posouvají sem a tam, aby se vešly do hledáčku fotoaparátu. Obraz druhý – Picassova socha. Německý turista hledá vhodnou pozici za plastikou a nasazuje jeden úsměv za druhým. S manželkou ještě výsledek kontroluje na displeji, vše opakují několikrát u dalších děl. Obraz třetí – van Goghova Hvězdná noc. Na tu se stojí dokonce fronta, každý, kdo je na řadě a konečně se dostane k obrazu, zaujme nedočkavě postoj zády k němu, rozzáří tvář a pohled upře opačným směrem. Do objektivu fotoaparátu. Fenomén selfie je s námi už nějakou dobu, ale zdá se, že nyní s novou intenzitou vtrhl i do galerijního prostředí, a je zajímavé sledovat, jak se s ním instituce snaží vyrovnat. V honbě za návštěvníky podlehla už i některá konzervativní muzea včetně britské Národní galerie, která povolila fotografování ve svých prostorách, aby vyhověla masovému kultu digitální doby, jiné naopak již začaly s opatrnou regulací nového trendu, protože díky němu dokonce došlo k vážnému poškození uměleckých děl. Instituce se ale každopádně ocitly v schizofrenní situaci. Část návštěvníků od nich požaduje, aby dělaly vše pro prezentaci sbírek a aktivně zapojovaly veřejnost. Druhá část trvá na tom, že by muzea měla být i nadále místy se striktními

pravidly, prostory pro tiché rozjímání. Umění je přece vážná věc a není předmětem masové zábavy. Se vstupem technologií do našich životů ale bezpochyby sledujeme určitý zásadní posun v prožívání i zcela běžných životních situací. A nejde o okrajový fenomén, nad kterým by stačilo mávnout rukou. Axiomem dnešní doby se stává: jestli jsi to nevyfotil a nedal online, tak se to nestalo. A novým nárokem, který si mnozí s sebou přinášejí do galerie, je: Nic nesmí stát mezi mnou a mojí fotkou s Picassem na sociálních sítích! Podobné uvažování by se dalo samozřejmě odsoudit jako povrchní a omezené, teoretici místo toho již začali s prvními pokusy o hlubší analýzu a zasazení do uměleckohistorického kontextu. Ve švédském národním muzeu například nedávno proběhla výstava nazvaná Selfies – Now and Then, jejíž autoři se pokusili na dílech ze své sbírky ukázat na různé historické paralely a vyvolat debatu o zobrazování sebe sama, problému identity, měnící se řeči těla, módě nebo sociálních konvencích. Zásadním příspěvkem do debaty o vztahu umění a „fanouškovské fotografie“ a také jedním z nejdiskutovanějších selfies poslední doby vůbec je ale fotka zpěvačky Beyoncé a jejího manžela Jay Z s Monou Lisou. Fotka samozřejmě neunikla posměchu mainstreamových médií jako Vanity Fair, ale zabývala se jí i média spojená

s uměním a kulturou. Server Artnetnews píše, že Beyoncé a Jay Z udělali z art selfie nové hnutí, a stránka Buzzfeed zase ironicky komentuje jejich foto titulkem: Žádný obraz není důležitější než pózující Beyoncé a Jay Z před Monou Lisou a dodává: Je dost možné, že jde o nejlepší obrázek naší generace. Nebo jakékoli generace. Lepší příklad prolnutí světa umění se showbusinessem bychom těžko hledali. Fotka okamžitě zaplavila internet, neunikla lavině remixů a stala se základem řady memů. Asi nejoblíbenějším je ten, kde stojí Jay Z s Monou Lisou před obrazem Beyoncé. Můžeme si o společném portrétu slavného páru a italské dámy myslet cokoli, ale rozhodně ukázal určitý potenciál, kterého se kreativně chopily i světové galerie a muzea. Před dvěma lety se zrodil tzv. Museum Selfie Day a hashtag #MuseumSelfie. Stojí za nimi web Culturalthemes, tvořený skupinou muzejních profesionálů, kteří se rozhodli upozornit touto cestou na velké sbírky umění v národních a regionálních muzeích. O akci píšou prestižní světová média a je vidět, že kromě všech negativ, která přináší podobná věc do života některých tradičních milovníků klasických muzeí, lze i většinou spíše otravný jev využít k dobré věci. Zatím netušíme, jak se bude celá situace vyvíjet, jisté je zatím jen datum příštího Museum Selfie Day, které v roce 2016 připadá na 20. ledna.



inzerce

4

opera UVÁDÍME VE STAVOVSKÉM DIVADLE

ROSSINI

POPELKA DIRIGENT: JAN KUČERA REŽIE: ENIKŐ ESZENYI PREMIÉRY: 21. & 22. 1. 2016

popelka-std-inz-aa-190x119.indd 1

2.10.2015 10:27:57

TOYEN Obrazy!/!Paintings

5.!9.!2015!–!3.!1.!2016 Museum Kampa www.museumkampa.cz Partneři výstavy Exhibition Partners

Spící, 1937, olej, plátno, 81 × 100 cm, soukromá sbírka v Praze Sleeping, 1937, oil on canvas, 81 × 100 cm, private collection, Prague

Generální partner Musea Kampa General Partner of Museum Kampa

Hlavní partneři Musea Kampa Main Partners of Museum Kampa

Media partneři Musea Kampa Media Partners of Museum Kampa

Partneři Musea Kampa Partners of Museum Kampa

Zvláštní poděkování Special Thanks


9

Daniel PitĂ­n Baroque Office

hunt kastner Bořivojova 85 130 00 Prague 3 Czech Republic huntkastner.com


10

zprávy 2015

Hrobky objevené a tušené Káhira – Na přelomu roku čeští egyptologové objevili v Abúsíru jihozápadně od Káhiry hrobku dosud neznámé královny z páté dynastie. Manželka faraona Raneferefa Chentkaus III. žila zhruba před 4500 lety. Hrobka se nalézá v pohřebním komplexu jejího manžela. Přestože se mastaba, která se vzhledem neliší od podobných hrobek v okolí, v minulosti stala cílem vykradačů, podařilo se v ní najít část pohřební výbavy i kosterní pozůstatky. Vědci identitu ženy určili na základě nápisů uvnitř stavby. Jedná se o jeden z nejvýznamnějších nálezů české archeologie v Egyptě za posledních patnáct let. Další důležitá zpráva přišla z Egypta koncem listopadu, kdy tamní archeologové oznámili, že za zdmi Tutanchamonovy hrobky se pravděpodobně nachází další, dosud neotevřená místnost. Spekuluje se o tom, že by mohlo jít o pohřební komoru královny Nefertiti.

„Doporučené“ vstupné New York – Nejvyšší soud státu New York začátkem února zamítl dvojici žalob proti Metropolitnímu muzeu kvůli výběru „doporučeného“ vstupného ve výši 25 dolarů. Žalující se odvolávali na původní dohodu mezi muzeem a městem z konce 19. století, která uvádí, že výměnou za

poskytnutí stavebního pozemku muzeum zaručí bezplatný vstup pro širokou veřejnost, a argumentovali, že muzeum návštěvníky manipuluje k zaplacení vstupného v plné výši. Soud se nakonec samotným výběrem vstupného nezabýval, žaloby zamítl s tím, že proti stávající praxi by se jako poškozený muselo ozvat město. Jednu ze zmiňovaných žalob podali v březnu 2013 čeští turisté Filip Saska a Tomáš Nadrchal.

Nejdražší obraz v historii Basilej – Jedno z nejslavnějších pláten francouzského postimpresionisty Paula Gauguina Nafea faa ipoipo (Kdy se vdáš?), které dokončil na Tahiti v roce 1892, se v únoru prodalo privátně za částku kolem 300 milionů dolarů, v přepočtu tedy za zhruba 7,3 miliardy korun. Jde o nominálně vůbec nejvyšší cenu zaplacenou za jakékoliv umělecké dílo. Prodávajícím byla švýcarská rodinná nadace, v jejímž čele stojí Rudolf Staechelin. V držení rodiny byl obraz od roku 1917, posledních bezmála sedmdesát let byl vystaven jako zápůjčka v basilejském Kunstmuseu. Kupcem je údajně Katar, respektive tamní panovnická rodina Al-Thani. V Evropě byl obraz naposledy k vidění na výstavě Staechelinovy sbírky v Madridu, která skončila v půlce září a do 10. ledna je reprízována v New Yorku.

Mezopotámie vzkříšená a ničená Bagdád – Koncem února se pro veřejnost znovuotevřelo Irácké národní muzeum, které bylo uzavřeno od dobytí Bagdádu americkou armádou v dubnu 2003. V době bezvládí bezprostředně po svržení Saddámova režimu bylo z muzea ukradeno na patnáct tisíc sbírkových předmětů. Získat zpět se podařilo sotva třetinu z nich. Otevření muzea bylo uspíšeno v reakci na ničení mezopotámských památek v Mosulu. Bojovníci ISIS po ovládnutí města zveřejnili video dokumentující systematické ničení památek v mosulském muzeu. V následujících týdnech pak jejich řádění padlo za oběť také tři tisíce let staré asyrské město Nimrud, které bylo zničeno za použití trhavin a buldozerů. Spekuluje se o tom, že ISIS současně využívá prodej uloupených historických artefaktů k vlastnímu financování.

převážně malbě. Paralelně s ní psal poetické texty. Autor z okruhu Křižovnické školy se stal jedním z nejvýraznějších domácích představitelů nové figurace. V počátcích své tvorby se inspiroval především prací Yvese Kleina. Na Němcovu práci upozornil v 60. letech Jindřich Chalupecký, který mu také uspořádal první výstavu v pražské Špálově galerii.

Z Prada do National Gallery Londýn – V čele britské Národní galerie stanul bývalý náměstek ředitele Prada Gabriele Finaldi, který ve funkci vystřídal Nicholase Pennyho. Ten svůj odchod oznámil už loni v srpnu. Syn anglo-italských rodičů a britský občan tu pracoval už v 90. letech jako kurátor. Padesátiletý historik umění, absolvent Dullwich College a The Courtauld Institute of Art, vyhrál mezinárodní výběrové řízení, kterého se účastnili např. Alex Rüger, ředitel Van Goghova Musea v Amsterdamu, nebo Luke Syson kurátor evropského sochařství a užitého umění v newyorském Metropolitním muzeu. Gabriele Finaldi je specialista na španělské umění, jeho doktorandská práce se týkala díla barokního malíře Jusepe de Ribery, v roce 2012 kurátorsky připravil výstavu Bartoloméa Estebana Murilla.

Zemřel Rudolf Němec Praha – V polovině března zemřel ve věku osmasedmdesáti let Rudolf Němec. Absolvent Strnadelova ateliéru grafiky na pražské VŠUP se ve své tvorbě věnoval

Picasso okradený/objevený Paříž – Bývalý Picassův elektrikář Pierre Le Guennec a jeho žena


11

Danielle dostali v březnu dvouletý podmíněný trest za držení kradeného zboží, konkrétně 271 děl slavného katalánského umělce, většinou prací na papíře z let 1900–1932. Důchodce tvrdil, že krabici v níž bylo i devět vzácných kubistických koláží, dostal jako pozornost za svou dlouholetou práci pro malíře a jeho ženu Jacqueline. Kromě jiného instaloval do jejich domů například poplašná zařízení. Nevyžádaný dárek, k němuž prý neměl velký vztah, pak prý ležel zhruba čtyřicet let v garáži. Na případ se přišlo v roce 2010, když řemeslník sám kontaktoval Picassova syna Clauda, který zastupuje dědice. Ten následně předal věc policii a na důchodce podal trestní oznámení. Rodina absolutně vylučuje, že by Pablo Picasso přes svou štědrost někomu věnoval tak velký konvolut svých prací, navíc bez toho, aby je signoval a datoval. Právníci spekulovali i o možnosti, že byl řemeslník manipulován lidmi z okruhu obchodu s uměním. Poměrně mírný rozsudek odráží skutečnost, že se u soudu nepodařilo manželům Le Guennecovým prokázat krádež. Cena uměleckých děl, která byla navrácena do dědické správy, se odhaduje nejméně na 60 milionů eur. Jde o největší nález neznámých Picassových prací od jeho smrti v roce 1973.

Necelý měsíc po rezignaci Curtisové oznámil svůj odchod i Chris Dercon, ředitel Tate Modern. Dercon přijal novou pozici v berlínském experimentálním divadle Volksbühne, kam má nastoupit na počátku roku 2017. Jako ředitel Tate Modern tak bude ještě přítomen slavnostnímu otevření nového křídla galerie, které je plánováno na červen příštího roku. Nástupce tohoto historika umění a teatrologa belgického původu zatím není znám. Do Berlína putuje i třetí londýnský ředitel, dosavadní šéf Britského muzea Neil MacGregor, který svůj odchod oznámil na počátku dubna. MacGregor stane v čele kontroverzního projektu Homboldtova fóra budovaného v centru Berlína. Podle Guardianu má jeho angažmá umlčet kritiky monumentálního projektu s rozpočtem 600 milionů euro, který má být otevřen za čtyři roky a má centralizovat několik výzkumných a výstavních institucí. MacGregor dal přednost Berlínu před nabídkou Metropolitního muzea v New Yorku. Novým ředitelem Britského muzea bude Hartwig Fischer, který dosud stál v čele Státních uměleckých sbírek v Drážďanech. Jeho nástup je plánován na jaro 2016.

Zemřel Chris Burden

Střídání stráží Londýn – Na jaře byly oznámeny odchody ředitelů tří předních londýnských muzeí – Tate Britain, Tate Modern a British Museum. Tate Britain na konci března po pěti letech opustila Penelope Curtisová, která byla první ženou v čele této instituce. Nově bude řídit Calouste Gulbenkian museum v Lisabonu. Jejím nástupcem v čele Tate Britain se v červenci stal kurátor a historik umění Alex Farquharson, zakladatel galerie Nottingham Contemporary.

i aspekty umění v postkomunistické éře (Art and Democracy in Post-Communist Europe, 2012) se proslavil teorií horizontálních dějin umění, tedy přístupu odmítajícího koncept center a periferií. Piotrowski působil také jako kurátor. V roce 2009 se stal ředitelem Národního muzea ve Varšavě, ve funkci však vydržel pouze rok. Po výstavě Ars Homo Erotica (2010) tematizující homosexualitu napříč dějinami umění, která v Polsku vyvolala značnou kontroverzi, byl dotlačen k rezignaci. Podařilo se mu nicméně aspoň nakrátko naplnit to, co sám nazýval konceptem kritického muzea, instituce, která je součástí aktuálního globálního i lokálního společenského a politického dění.

Zemřel Piotr Piotrowski Poznaň – Polský historik umění Piotr Piotrowski zemřel 3. května ve věku 62 let na leukémii. Autor kanonických knih promýšlejících poválečné umění východní Evropy (In the Shadow of Yalta, 2009)

Los Angeles – Americký sochař a průkopník performance Chris Burden zemřel 10. května ve věku 69 let na rakovinu. Burden studoval umění na University of California Irvine, kde v rámci magisterské práce předvedl extrémní performanci, během níž strávil pět dní zamčen ve školní skříňce minimálních rozměrů (Five Day Locker Piece, 1971). Během své asi nejznámější performance z téhož roku se Burden pro změnu nechal postřelit do ruky. Obě díla tematizovala aktuální společenské dění plné násilí i nejasnost toho, co je špatné a co správné.

Během 70. let uskutečnil na padesát performancí, následně se začal věnovat veskrze odlišnému typu umění: monumentálním sochám. Poslední velkou výstavu měl před dvěma lety v New Museu v New Yorku.

Protesty v galeriích a muzeích New York/Londýn/Paříž – Během roku proběhlo hned několik stávek zaměstnanců muzeí umění. Počátkem června to byl protest zaměstnanců jednoho z nejpopulárnějších muzeí moderního umění, newyorské MoMA. V době, kdy se donátoři muzea účastnili každoročního gala, se před budovou shromáždila stovka v odborech organizovaných zaměstnanců, aby vyjádřili nesouhlas s plánem na škrty v jejich zdravotním pojištění. Současně s úspornými opatřeními MoMA začíná plánovat další ambiciózní dostavbu, a to pouhých jedenáct let od té poslední, která zdvojnásobila její výstavní prostory. Po celý rok protestovali zaměstnanci londýnské National Gallery proti privatizaci služeb. V srpnu BBC napočítalo již 56 dnů stávky. Celkem se má jednat o outsourcování 400 míst v sektoru návštěvnických služeb. Zaměstnanci ze soukromé sféry mají podle vedení galerie přinést lepší služby a větší pružnost ve vztahu k návštěvníkům. Na konci září pro změnu protestovali zaměstnanci Musée d‘Orsay, kteří nesouhlasí se zavedením sedmidenní pracovní doby. Otevření nové výstavy Lesk a bída: Obrazy prostituce


12

zprávy 2015

1850–1910 narušila dvoudenní stávka. Zaměstnanci tvrdí, že muzeum nedisponuje dostatečným množstvím zaměstnanců, které by zaručilo, že nebude docházet k pravidelným přesčasům. Plán otevřít i sedmý den v týdnu se odložil na zimu. Podle prezidenta Françoise Hollanda by muzeum mělo v pondělí otevřít své brány pro školy a organizované skupiny, čímž by se snížil počet návštěvníků v jiné dny.

Hitlerovo umění Mannheim – Německá policie v květnu zajistila tucet uměleckých děl z éry třetí říše, v čele se dvěma monumentálními bronzovými koňmi od Josefa Thoraka. Thorakovy sochy, které původně stávaly před Hitlerovým Novým kancléřstvím, byly začátkem roku 1989 objeveny v areálu kasáren v Eberswalde, severně od Berlína. Během několika týdnů od publikování zprávy o jejich nálezu však zmizely a rozřezané byly propašovány na západ. Policii na stopu přivedla již v roce 2013 galeristka Traude Sauerová, které byli tito koně nabídnuti. Umělecké předměty z doby nacismu sice mohou být v Německu obchodovány, nejprve však vždy musejí být nabídnuty k odkupu státu. V tomto případě navíc šlo prokazatelně o kradená díla.

ministerstvo kultury má právo zakázat vývoz jakéhokoliv uměleckého díla staršího sta let, bez toho, aby majitelům muselo nějak kompenzovat případné ztráty.

Zemřela Šárka Trčková Zemřel Kája Saudek Praha – Po devíti letech v kómatu 25. června v motolské nemocnici zemřel ve věku 80 let kreslíř Kája Saudek. Saudek je znám především jako autor komiksů (Muriel a andělé, 1969) a ojedinělých kreslených vstupů do hraných filmů (Kdo chce zabít Jessii, Čtyři vraždy stačí drahoušku). Méně známá je jeho volná malířská tvorba. Saudek byl autodidakt, silně jej ovlivnil zejména americký komiks. V rámci komiksové komunity je považován za zakladatelskou postavu a je běžně označován za krále českého komiksu.

Praha – Na začátku srpna po krátké těžké nemoci v nedožitých padesáti letech zemřela malířka a grafička Šárka Trčková. Absolventka AVU na sebe nejprve upozornila velkoformátovými barevnými linoryty, které se dostaly mezi oborovou klasiku. Mezi grafickými technikami pro ni ale byla typická především barevná akvatinta. Emotivní existenciální výjevy s tíživou pohádkovou atmosférou nejprve zachycovala formou drobných olejových skic na plátno, aby je přenášela do obrazových formátů tiskem na papír. Celkem pětkrát byla její práce ohodnocena cenou Grafika roku. Významná byla i její pedagogická činnost, když společně s Vladimírem Kokoliou celých dvacet let na akademii vedla ateliér Grafika II.

Cizinci v italských muzeích Picasso na jachtě Korsika – Francouzští celníci na přelomu července a srpna zadrželi luxusní jachtu Adix plující pod britskou vlajkou, aby na její palubě zajistili Picassův obraz Hlava dívky z roku 1906, který se španělský bankéř Jaime Botín pokusil touto cestou propašovat do Švýcarska. Již v roce 2013 španělský soud Botínovi zakázal, aby obraz, jehož cena je odhadována na 25 milionů eur, na jachtě cestoval do Británie. Zákazu předcházela snaha získat trvalé vývozní povolení k prodeji díla v Londýně, kde jej ostatně Botín v roce 1977 zakoupil. Španělské

Florencie – Novým ředitelem galerie Uffizi byl jmenován sedmačtyřicetiletý německý historik umění Eike Schmidt, který posledních čtrnáct let působil na různých muzejních pozicích ve Spojených státech. Po většinu 90. let žil ve Florencii, ve své závěrečné práci na univerzitě v Heidelbergu se věnoval medicejským sochám z ebenového dřeva. Schmidt je jedním ze sedmi nově jmenovaných cizinců v čele italských státních muzeí. Výměna celkem dvaceti ředitelů je součástí snahy ministra kultury Daria Franceschiniho modernizovat italská muzea, kterým vytýká přílišnou zahleděnost do sebe a malý zájem o návštěvníky.

Khaled al-Asaad zavražděn Palmýra – 18. srpna byl teroristy z Islámského státu demonstrativně popraven jednaosmdesátiletý syrský archeolog Khaled al-Asaad, který byl čtyřicet let správcem historického areálu Palmýry. Antické město, které je od roku 1980 na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, padlo do rukou islamistů v polovině května. V srpnu pak zveřejnili záběry dokumentující systematické ničení dochovaných helénistických a římských staveb. Khaled al-Asaad, který před obsazením města organizoval evakuaci nejcennějších artefaktů, měl být islamisty zavražděn, protože odmítl vyzradit místo jejich úkrytu.

Spor o vývozní povolení v Německu Berlín – Georg Baselitz a Gerhard Richter se v červenci postavili do čela boje proti návrhu nového památkového zákona, který měl zavést povinnost žádat o vývozní povolení na díla starší padesáti let nebo dražší než 150 tisíc eur. Baselitz vypověděl všechny zápůjčky svých děl do veřejných sbírek a Richter oznámil, že udělá totéž, pokud návrh projde. Podobný krok zvažuje i řada prominentních sběratelů a galeristé varují, že nová legislativa nejen, že poškodí německý trh s umění, ale odradí i sběratele od importu zahraničních děl do Německa. Navzdory kritice vláda návrh zákona v mírně pozměněné verzi začátkem listopadu schválila a nechá o něm hlasovat parlament. O vývozní povolení má být třeba žádat v případě děl starších sedmdesáti let nebo v ceně nad 300 tisíc eur.


13

Zemřela Miluše Roubíčková Kamenický Šenov – V pátek 21. srpna zemřela ve věku 93 let sklářská umělkyně Miluše Roubíčková. Absolventka VŠUP, ateliéru Josefa Kaplického, patřila k silné generaci tvůrců, kteří pomohli etablovat sklo jako plnohodnotný umělecký materiál a české ateliérové sklo proslavili po světě. Její pestrobarevné objekty vytvářené technikou tvarování žhavého skla se inspirovaly nejrůznějšími cukrovinkami i předměty denní potřeby. Ze všech úspěchů jmenujme aspoň účasti na Světových výstavách v Bruselu (1958) a Montréalu (1967).

Válečný zločin proti památkám Haag – Mezinárodní trestní soud v září poprvé začal trestně stíhat cílenou destrukci kulturního dědictví. Obžaloba viní Ahmeda al-Faqui, příslušníka militantní islamistické organizace Ansar Dine, že v roce 2012 během konfliktu v severním Mali „záměrně řídil útoky“ na deset historických a náboženských památek ve starobylém kulturním a obchodním centru Timbuktu, které je zapsané na seznamu kulturního

dědictví UNESCO. Al-Faqi byl na základě zatykače vydaného Mezinárodním trestním soudem zatčen v Nigérii a vydán k vazebnímu stíhání do Haagu. Opakovaně se objevují hlasy, že by se soud měl zaměřit i na zločiny páchané ISIS na památkách v Palmyře. Sýrie však není signatářem tzv. Římských statut, a soud tak bez příslušné rezoluce Rady bezpečnosti nemá pravomoc v této záležitosti jednat.

Umění pro Putina Moskva – Osmdesátiletá vdova Nina Moleva odkázala svou mysteriózní sbírku, údajně skrývající díla Leonardova, Rembrandtova či Velázquezova, prezidentovi Ruské federace Vladimiru Vladimiroviči Putinovi. V září o tom přinesl zprávu deník Moscow Times, který však zároveň poukázal na značné nesrovnalosti v příběhu, jímž Moleva sbírku provází. Shromáždil ji prý před říjnovou revolucí děd jejího zesnulého chotě, malíř-scénograf Ivan Grinjov. Po nástupu bolševiků k moci měl obrazy důmyslně ukrýt za falešným stropem ve svém dvanáctipokojovém apartmá na Nikitském bulváru, kde přežily i dobu po konfiskaci, kdy se byt proměnil v takzvanou komunálku. Novinářka Alla Ševelkyna, která se tématem detailněji zabývala, upozorňuje, že sama existence údajného tvůrce sbírky Ivana Grinjova není nikde dohledatelná a že by při svém zaměstnání neměl ani prostředky na zakoupení děl uváděné kategorie. Osudy sbírky, jak je Moleva od počátku 90. let prezentuje, jsou často nápadně rozdílné. Co přesně se v bytě na Nikitském bulváru nalézá a kde to má svůj původ, tedy není vůbec jasné. Faktem nicméně je, že byt je nyní pod policejní ochranou, a že tedy přinejmenším bezpečnostní složky jsou přesvědčeny, že „to“ není úplně bezcenné.

Renoir sucks? New York – Široce medializovaná kampaň proti impresionistickému malíři Pierru Augustu Renoirovi vrcholila v polovině října před newyorským Metropolitním muzeem. Střetli se tu Renoirovi odpůrci, požadující podobně jako předtím v Bostonu svěšení jeho pláten, s nově zformovanými šiky impresionistových příznivců. První skupina čítající cca dvacet jedinců najatých brooklynským residentem Peterem Gellerem byla dobře připravena, vybavena transparenty jako reNOar nebo přímočařejším „Renoir sucks at painting“. Reportéra portálu Artnet, který přinesl o protestu rozsáhlou reportáž, zaujal jejich pokřik „Do your job! Take them down! Rosy cheeks are for clowns!“ (volně: Do práce! Pryč s nimi! Růžové tvářičky nechte pro klauny!). Metropolitní muzeum odmítlo požadavkům demonstrujících renoirofobů vyhovět.

průmyslového věku – sila, důlní i vodárenské věže, vysoké pece, plynojemy –, vždy zachyceny frontálně, s maximální věcností a prezentovány v typologií determinovaných šachovnicových sestavách na stěnách muzeí a galerií. Tak vypadají Becherovi, protože psát jen o paní Hille, bez jejího manžela Bernda (1931–2007) dost dobře nejde. Právě popsané vždy bylo jejich společným uměleckým výstupem. Jejich chladný, systematizující přístup se stal východiskem pro celou řadu mladších umělců, v neposlední řadě těch, které sami učili na Kunstakademie Düseldorf – Thomase Ruffa, Candidu Höfferovou, Andrease Gurského nebo Thomase Strutha. Art+Antiques přinesl s paní Hillou v dubnu 2012 u příležitosti výstavy Becherových v Galerii Rudolfinum rozhovor.

Barončiny šaty Zemřela Hilla Becherová Düsseldorf – V 81 letech zemřela 10. října německá fotografka Hilla Becherová. Zanikající objekty

Londýn – Politika v obvyklém slova smyslu a politika sbírková se proťaly v příběhu odkazu šatů a dalších módních doplňků zesnulé britské premiérky Margaret Thatcherové londýnskému Victoria & Albert Museu. To počátkem


14

zprávy 2015

listopadu potvrdilo, že „zdvořile odmítlo nabídku oděvů baronky Thatcherové, vedeno pocitem, že tato svědectví o britských politických dějinách budou lépe slušet jiné sbírce, sbírce, jež se zaměří na jim vlastní sociálně historickou hodnotu“. Následovala ostrá kritika, především z řad konzervativců a barončiných obdivovatelů, ale také například, o poznání překvapivěji, od návrhářky ve své době patřící k ostře antithatcherovskému punkovému kulturnímu milieu Vivienne Westwood. „Za svého života byla nepochybně tou nejlépe oblékanou ženou. Měla úžasný vkus. Bylo by báječné, kdyby V&A vystavilo její šaty,“ vyjádřila se Westwood pro Daily Telegraph. Muzeum na kritiku reagovalo s tím, že oficiální nabídku v této věci neobdrželo, a tedy věc nediskutovalo na úrovni vedení či se správní radou. Připustilo zároveň, že by taková diskuse mohla vést k odlišnému rozhodnutí. Po prvotním odmítnutí nicméně část barončina šatníku zamířila do dražby v aukčním domě Christie’s a ten ji zatím stále inzeruje jako součást aukce plánované na 15. prosince.

pořadů jako Po Karlově mostě s prof. Františkem Dvořákem či S profesorem Františkem Dvořákem za moderními českými výtvarníky. Ještě před několika lety provázel profesor Dvořák milovníky umění z řad širší veřejnosti po uměleckých památkách v galeriích a městech, jako jsou Vídeň, Benátky či Řím. Jeho knižní bibliografie čítá více než 150 položek, často věnovaných umělcům, kteří mu byli blízcí nejen svou tvorbou, ale s nimiž se měl možnost osobně seznámit – Františkovi Tichému, Janu Zrzavému, Cyrilu Boudovi nebo Kamilu Lhotákovi. Přinejmenším stejně podstatná byla jeho činnost pedagogická, především na pražské FAMU, kde mezi zástupy jiných prostředkoval v 60. letech lásku k umění Miloši Formanovi a dalším osobnostem filmové nové vlny.

Zemřel Wojciech Fangor

Zemřel František Dvořák Praha – V pondělí 9. listopadu v 95 letech zemřel František Dvořák, populární tvář domácí kunsthistorie známá z televizních

Varšava – Začátkem listopadu zemřel ve Varšavě v 92 letech polský malíř Wojciech Fangor. Fangora proslavily především rozpité chvějivé obrazce, koncentrické prostupující se kruhy i tvary neuchopitelně amébovité. Právě jimi zaujal americké publikum, jež je mělo možno spatřit v roce 1961 na výstavě Patnáct polských malířů v MoMA. Později, v roce 1970, již poté, co do Spojených států emigroval, mu Guggenheimovo muzeum připravilo samostatnou výstavu. V roce 1999 se vrátil do Polska, kde se mu dostalo všeobecného uznání, mimo jiné ve formě retrospektivní výstavy

u příležitosti jeho devadesátin v Národním muzeu v Krakově či zakázky na grafický design nové linky metra ve Varšavě, uvedené do provozu v roce 2012. Jiným oborem činnosti, v níž dosáhl mezinárodního věhlasu, byla plakátová tvorba. Několik ukázek jeho práce i práce dalších příslušníků „polské plakátové školy“ je v současnosti k vidění v rámci výstavy Dohnat a předehnat v Muzeu umění Olomouc (viz článek str. 78).

vtrhla do veronského Castelvecchio trojice maskovaných lupičů. Svázali přítomného hlídače a pokladní a z expozice odcizili 17 obrazů, mezi nimi díla Jacopa Belliniho, Andrea Mantegny, Jacopa Tintoretta a Petra Pavla Rubense. Z místa pak uprchli v autě patřícím svázanému hlídači. Zatímco starosta města předpokládá, že šlo o loupež na objednávku, někdejší ministr kultury Vittorio Sgarbi spekuluje o akci islamistů. Zástupce policejní jednotky specializující se na krádeže umění se však pro Reuters nechal slyšet, že šlo spíš o kriminálníky, kteří využili příležitosti, aniž by měli rozmyšleno, jak s ukradenými obrazy dál naložit.

Malevičův černý humor Moskva – V listopadu přišla Treťjakovská galerie s pozoruhodnou zprávou o jednom ze svých nejslavnějších sbírkových předmětů Černém čtverci (1915, jedna ze tří existujících variant) Kazimira Maleviče. Po mikroskopickém průzkumu nalezly její pracovníci pod svrchní vrstvou černé barvy nápis, o němž se předběžně domnívají, že zní „Zápas černochů v jeskyni“. Nejspíše odkazuje či má svůj původ v rasistickém, byť dobově spíše nekontroverzním vtipu francouzského humoristy Aphonse Calaise, který na konci 19. století publikoval černý obdélník s obdobným textem. Vedle objeveného nápisu se pod Černým čtvercem nacházejí ještě dva další obrazy, původní kubofutiristická kompozice a nad ní kompozice protosuprematistická.

Zloději v muzeu Verona – Ve čtvrtek 19. listopadu večer, krátce po zavírací době a ještě před aktivací alarmu,

Zemřela Eva Fuková Praha – 25. listopadu zemřela Eva Fuková, fotografce bylo osmdesát osm let. Fuková vystudovala pražskou AVU, stejně jako její manžel Vladimír (1926–77). U Fuků se po roce 1948 scházeli Jiří Kolář, Zdeněk Urbánek, Kamil Lhoták či Karel Souček. Ze surrealismu vycházející estetika náhodných setkání Fukové sloužila k vyjádření absurdity dobové politické a společenské reality – a nemuselo jít jen o realitu stalinských 50. let. Eva Fuková patřila mezi fotografky, jimž se podařilo překonat oborovou klauzuru a vřadit se do světa výtvarného umění. Na konci 60. let emigrovala se svým manželem do Spojených států, odkud se definitivně vrátila do Prahy po roce 2000. Rozhovor s ní přinesl Art+Antiques v květnu 2007.


Jiří Černický Dolby Malba — 14/10— 31/12/2015

Adam Gallery Ve Vaňkovce 2, Brno Po—Ne 12—18 hod, Čt zavřeno www.adamgallery.cz

15

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury a statutárního města Brna


16

výstava

text Lucie Šmardová Autorka je historička umění a kurátorka.

Představení malířky Květa Pacovská v GHMP Podle Květy Pacovské je kniha první galerií, se kterou se děti setkávají. O těch svých říká, že jsou to „sochy na čtení a knihy na dívání“. Sama sebe považuje za malířku, oceňovaná je zejména za svou tvorbu v oblasti dětských knih, ilustrace a grafiky. V Galerii hlavního města Prahy do konce března probíhá retrospektiva Maximum Contrast, kde je její práce představena v rámci autorského, nikoliv kurátorského výběru.

Květa Pacovská patří do generace umělců, která nastoupila na pražskou UMPRUM brzy po válce. Ateliér monumentálního malířství Emila Filly navštěvovala mezi lety 1947–52 a k jejím spolužákům patřili například Čestmír Kafka, Jitka a Květa Válovy, Zbyněk Sekal, Karel Vaca nebo Milan Grygar, který se stal jejím životním partnerem. Každý týden pořádal Filla přednášky, jichž se účastnili i studenti z jiných fakult, studenty zval do svého ateliéru, kde je seznamoval se svou sbírkou mimoevropského umění, podněcoval je k diskuzi a vlastnímu přemýšlení. Základem Fillovy pedagogické metodiky se stalo pochopení pevného kresebného řádu, plošné lineárnosti a prostorové konstrukce. Typickým pro jeho ateliér bylo také malování zpaměti, kdy studenti nejdříve kreslili podle modelu, poté zaznamenávali to samé z hlavy. Ve Fillově vedení je patrná snaha o uměleckou všestrannost a ovládnutí technik, součástí praxe byla monumentální výzdoba, tvorba gobelínů, mozaik a fresek pro novou architekturu. I když specializace čistě na malbu nebyla tím hlavním, přesto se většina odtud vycházejících studentů soustavně věnovala „práci na papíře“, tedy kresbě a grafice, a to jak volné, tak užité.

Grafiky a půdorysy

Raná tvorba Květy Pacovské je rovněž spjata s grafikami, kterými se prezentovala poprvé v Galerii na Karlově náměstí v roce 1961. Od poloviny 60. let otiskuje na zinkovou desku drobné kovové předměty,

plíšky, štítky ke dveřím nebo náprstky, které nakupuje v železářství. Obkresluje je v různých hustotách a sestavách. Způsobem posouvání a opakování vznikly grafiky s názvem Zhrnovadlo, Čekadlo, Počítadlo, Kyvadlo nebo Překrývadlo odkazující svým titulem ke způsobu, jakým byly vytvořené. Snaha o zachycení, konstruování prostoru v ploše pomocí jednoduchého systému se stává jedním z hlavních témat, která Pacovská začíná řešit a které rozvíjí i v další tvorbě – papírových objektech, později v knihách a obrazech. Z grafických prací tohoto období lze dále jmenovat například cyklus Půdorysná architektura. Vzniklé půdorysy vytvářejí architekturu uzavřenou, navzájem neprostupnou a zneklidňující. Postupně začíná nazývat většinu svých kreseb půdorysy. Ke konci 60. let do grafik vstupují slova nacházející se buď přímo v nich, nebo jako doprovodný text obrazu. Vizuálně se jedná o práce minimalistické, mající pravidelnou strukturu; písmena i tvary jsou rozloženy do jednoduchých prvků. V Posunování pro sedm z roku 1969 vidíme sedm malých kruhů umístěné na bílé ploše, uvnitř nich se volně pohybuje text vztahující se k číslici nad ní – „pro pět, pro tři, pro pět bez dvou, pro sedm bez čtyř, pro dvě a jednu, pro“.

Mezi kresbou a akcí

Poučení z experimentální poezie a konkretismu je patrné stejně jako znalost konceptuálního umění, kterému se blíží v knihách-objektech i v textech, jež

K VĚ TA PACOV SK Á: D V Ě D I A G O N Á LY ( V Ý Ř E Z ) 1997, akryl na plátně, 70 × 70 cm


17


24

výstava

text Josef Ledvina foto archiv MG v Brně

Médium a poezie K výstavě Jana Svobody v Moravské galerii Jana Svobody (1934–1990) si vážili a váží snad úplně všichni. Fotografové, fotografující umělci, nefotografující umělci, teoretici fotografie i teoretici, kteří se jinak fotografii nijak soustavně nevěnují. Navíc bez rozdílu generací. Občas to ale působí tak, že se tu úctě těší (přinejmenším) dva různí Svobodové – Svoboda básník a Svoboda analytik. Následující text je pokusem ukázat, že jde jen o zdání, že si ve skutečnosti všichni váží jednoho a téhož Svobody.

„Až do roku 1968 přitahuje Jana Svobodu zobrazování skutečnosti neméně než autonomní problematika fotografie,“ napsal v katalogu vydaném na počátku 80. let u příležitosti fotografovy výstavy v Londýně a Oxfordu Antonín Dufek. Postavil tak do protikladu snímky zachycující „civilizační i přírodní objekty“, jež byly Svobodovi zdrojem „nálad, duševních rozpoložení, existenciálních stavů“, proti těm „ozřejmujícím zákonitosti fotografického zobrazování“. Dufek není jediný, kdo vnímá tuto dvojkolejnost ve Svobodově práci, sám se ji pokouší tehdy vysvětlit pomocí kunsthistorického pojmového aparátu tvůrčích období. Raného Svobodu tak mají reprezentovat fotografie s poetickými názvy a symbolickými obsahy – Melancholie, Předtucha (Kámen III) nebo Přelud (Kámen II), vše 1963 –, vrcholného analyticky pojmenované a výrazově střídmé cykly z přelomu 60. a 70. let – Polovina, Pokus o ideální proporci, Pokus o vyjádření prostoru. Jenže tvrdit, že Svoboda vyměnil básnivé obrazy za mediální průzkum úplně nejde. Své rané tvorby se nezřekl ani ji nepokládal za součást již uzavřeného období. Do konce života ji vystavoval, často nikoli v retrospektivním aranžmá, ale spojenou v organickém instalačním celku s pracemi pozdějšími. Na své poslední výstavě v roce 1987 v síni Fotochema například představil výhradně své nejstarší a nejnovější fotografie. A nakonec paralelně s analyticky pojmenovanými cykly vznikaly i cykly pojmenované nápadně poeticky, mezi nimi

Obraz, který se nevrátí, pro nějž dokonce využil verš z jednoho ze svých básnických pokusů z doby, kdy se fotografování ještě soustavně nevěnoval. Strojopisná verze básně Zase doma je dochovaná (i s podtržením v názvu zužitkovaného verše a vročením do let 1956 až 1957) v umělcově pozůstalosti a je k vidění i na aktuální výstavě v Moravské galerii. Neobstojí ani řešení dilematu analytik/básník, k němuž se uchyluje ve Svobodově monografii (Torst, 2011) Pavel Vančát. Vývojový model, kdy jedna fáze střídá druhou, tu nahradil modelem oscilačním: „Svoboda byl z části tichým teoretikem, oscilujícím mezi něhou a racionalitou, mezi naznačením a vysvětlením, mezi láskou a konstrukcí, aniž by opustil jedno či druhé.“ Ani oscilace daná umělcovým niterným svárem však nepředstavuje uspokojivé vysvětlení. Obě polohy postulované jako oddělené jsou ve skutečnosti příliš úzce provázány nejen v rámci výstav vzniklých za umělcova života a pod jeho dohledem, ale někdy i ve struktuře jednotlivých děl. Básnicky pojmenovaný cyklus Obraz, který se nikdy nevrátí nápadně zahrnuje některé z formálně vůbec nejanalytičtějších Svobodových snímků.

Obraz a skutečnost

Jan Svoboda byl velkým obdivovatelem Paula Cézanna. Podobně jako v případě Josefa Sudka, i když ne tak nahlas, se ke svému vzoru otevřeně a programově hlásil. Cézannovu knižní monografii tak můžeme vidět


25


32

PF 2016

Praha

www.sypka.cz aukce@sypka.cz mob. 608 958 322


aukce

33

Rekordní Bauch a Filla (svým způsobem)

Galerie Art Praha – Nejdražším dílem listopadové aukce Galerie Art Praha, která se konala v sobotu 14. listopadu v hotelu Hilton, se stalo Zátiší s rybou a jahodami od Emila Filly, které vystoupalo z 5,2 na 9,12 milionu korun*. V celkovém žebříčku Fillových děl obrazu patří až šestnáctá příčka, přesto se jedná o rekord svého druhu. Dosažená cena je vůbec nejvyšší za malířovo zátiší z 20. let. Je to o to větší úspěch, že dvě jiná srovnatelná zátiší z téže dekády zůstala na jaře s cenami 6,5 a 8 milionů korun nevydražena. Dohromady aukce vynesla bezmála 27 milionů korun, přičemž nového majitele našla necelá polovina z 370 dražených obrazů a prací na papíře. Za více než milion korun se vedle Filly prodala ještě díla Vlaho Bukovace, Antonína Hudečka, Františka Muziky a Jana Baucha. Hranici sta tisíc korun překonalo dalších 26 obrazů. V nových autorských rekordech se prodala díla Jana Baucha a Antoše Frolky. O Bauchovo nové aukční maximum se postaral obraz Ležící

EMIL F ILL A: Z ÁT I ŠÍ S R Y B O U A J A H O D A M I , 1925, olej na plátně, 95 × 85 cm, cena: 9 120 000 Kč

žena s kyticí růží, rozměrný olej z roku 1937 pocházející stejně jako Fillovo zátiší ze sbírky Jaroslava Borovičky. Zatímco Filla byl před restitucí ve fondech Národní galerie, Bauch byl součástí sbírky Krajské galerie výtvarného umění v Olomouci. Jeho cena se v průběhu aukce vyšplhala ze 470 tisíc na 1,2 milionu korun. Tři roky starý rekord obrazu Kristus na hoře Olivetské, který rovněž dražila Galerie Art Praha, tak překonal o 45 tisíc korun. Úspěchem je rovněž cena 2,28 milionu korun za obraz Františka Muziky Vichřice VII v červené, jehož dražba startovala na méně než poloviční částce. Rozměrnější Vichřice X a XI, v modré a žluté, se před dvěma lety prodaly za 1,8 a 2,16 milionu korun. Z 840 tisíc na 2,16 milionu korun vystoupal obraz Vlaho Bukovace Před zrcadlem z roku 1909 a ještě výrazněji se bojovalo o obraz Antonína Hudečka Duha. Krajina z roku 1920 se dostala z 300 tisíc na 1,08 milionu korun. Poprvé se tak přes milionovou hranici dostal Hudečkův obraz

nepocházející z doby kolem přelomu století. Nutno dodat, že nebýt datace přímo na plátně, šlo by se domnívat, že jde o malbu o patnáct dvacet let starší. Druhým autorským rekordem aukce byl prodej obrazu Antoše Frolky Kopání brambor za 192 tisíc korun. Předchozí, čtyři roky staré autorovo maximum bylo sice jen o tři tisíce nižší, šlo však o teprve čtvrtý Frolkův obraz dražený v cenové relaci nad sto tisíc korun. Z necelých 350 na 504 tisíc korun se dostal obraz Z jižní Francie od Jiřího Karse, který v roce 2011 prošel aukcí sbírky Hascoe v Londýně. Zde se prodal přibližně za sto tisíc korun, hluboko pod aukčním odhadem. Znovu se na trh vrátil po devíti měsících, kdy byl na aukci galerie Pictura vydražen za bez mála 290 tisíc korun. Během necelých pěti let se tak cena tohoto díla zpětinásobila, což je zjevně reakce na několik rekordních prodejů Karsových děl v posledních dvanácti měsících. Z klasické moderny je možné zmínit ještě obrazy Alej od Otaka-

A N T O Š F ROLK A: KOPÁ NÍ BR A MBOR, 1925, olej na plátně, 80 × 100,5 cm, cena: 192 000 Kč

ra Nejedlého (prodal se s výrazným nárůstem za 456 tisíc), Růžový domek od Alfréda Justitze (s cenou 252 tisíc zůstal poněkud za očekáváním) nebo drobnou kresbu barevnými tužkami Loďky v zálivu od Jana Zrzavého, jejíž cena se vyšplhala z 83 na 204 tisíc korun. Z umění 19. století se v nabídce objevily hned tři menší krajiny od Antonína Chittussiho (prodaly se dvě z nich za 264 a 432 tisíc), Mořská krajina při západu slunce od Beneše Knüpfera (360 tisíc) a jeden lesní interiér od Julia Mařáka (180 tisíc korun). Z poválečného umění se vedle Muziky nejdráže prodal obraz Trávy, dílo Oty Janečka z roku 1953 (majitele změnil za vyvolávací cenu 336 tisíc), a akt od Františka Vobeckého (312 tisíc korun). V obou případech nicméně platí, že srovnatelná díla byla již dražena i za vyšší ceny. / JS

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

JAN BAUCH: LEŽ ÍC Í ŽENA S K Y T I C Í R Ů Ž Í , 1937, olej na plátně, 97,5 × 102 cm, cena: 1 200 000 Kč


34

aukce

Medek za deset a rekordy od Bubáka po Wachsmana

European Arts – Surrealistický obraz Mikuláše Medka Květináče (Snídaně) se na aukci European Arts prodal za rekordních více než 10 milionů korun. Jde nejen o nejvyšší cenu zaplacenou za Medka v aukci, ale současně i o nejvyšší aukční cenu za dílo

MIKUL Á Š MEDEK: K VĚ T INÁČE ( S N Í D A N Ě ), 1950, olej na plátně, 109 × 56 cm, cena: 10 060 200 Kč

K AREL MAL ICH: NÁ S T ĚNNÁ P L A S T I K A 4 6, 2011, překližka, dráty, barva, 150 × 105 × 3 cm, cena: 1 552 500 Kč

dek, po letošní březnové aukci. za kterou bylo toto plátno neúNového majitele našly tři pětiny spěšně nabízeno před šesti lety. z více než dvou set nabízených Obraz Aloise Wachsmana obrazů, soch a prací na papíře. Koupání z roku 1930, který jsme Milionovou hranici překonalo představovali v minulém čísle deset děl, dalších 36 položek v rubrice na trhu, se prodal za bylo draženo za částky nad sto 2,6 milionu korun, což je bezmála tisíc korun. V nových autorských o půl milionu víc, než byl autorův rekordech se vedle Medka prodala dosavadní aukční rekord. Dalšími díla Aloise Bubáka, Antonína Sla- milionovými položkami byla díla víčka, Aloise Wachsmana a Huga Václava Boštíka (2,73 milionu), Demartiniho. francouzského impresionisty Nově nalezený Slavíčkův druhé generace Henriho Martina obraz Z okolí Oldřichovce z roku (1,49 milionu), Bohumila Kubišty 1908, který byl dlouho znám jen (1,37 milionu) či Václava Špály z černobíle reprodukce, startoval (1,24 milionu korun). těsně pod 2 miliony, několik záMimořádným úspěchem je jemců však jeho cenu vyhnalo až také prodej nové nástěnné sochy na téměř 3,8 milionu korun (obraz Karla Malicha z roku 2011, která byl reprodukován v minulém čísle byla vydražena s nárůstem za jako aukční tip). To je o pětinu víc, 1,55 milionu korun. Dosažená než byl dosavadní, šest let starý cena je dvojnásobkem částky, malířův aukční rekord. Vydržel za kterou nové Malichovy sochy však pouhý týden, na aukci Galeprodává jeho galerista Zdeněk rie Kodl jej o necelých 200 tisíc Sklenář. Podobným úspěchem je překonal obraz Chalupa na Okoři. také cena 335 tisíc korun ze jeden Výrazný nárůst zaznamenala z umělcových pastelů. Nejdražší také krajina od Aloise Bubáka, práce tohoto typu se dosud prokterá se letos objevila na výstadávaly za částky kolem 200 tisíc vě Má vlast. Obraz Nudvojovice korun. u Trutnova z roku 1854 se dostal O pouhých 6 tisíc korun přez 1,6 na 2,86 milionu korun. Za konal svůj dosavadní rekord Hugo doplnění přitom stojí, že dosaDemartini, když se jeho nedatožená cena je dvojnásobkem sumy, vaný sádrový objekt, otevřená krychle o straně dlouhé 85 cm, prodal s mírným nárůstem za 906 tisíc korun. Dílčím rekordem je také cena 118 tisíc korun za rozměrnou kresbu tuší od Stanislava Kolíbala. V kategorii soch je úspěchem také cena 323 tisíc korun za sádrovou hlavu od Emila Filly, jejíž dražba startovala na pětinové částce. Jde o druhou nejvyšší cenu za Fillovu plastiku, nejvyšší za sádru. Ze současného umění se nejdráže prodal raný obraz Bubliny od Josefa Bolfa. Malba akrylem a sprejem na sametu z let 2002–04 našla nového majitele AL OI S BUBÁK : NUDVO JOV ICE U T R T U T NOVA , za 236 tisíc korun. / JS 1854, olej na plátně, 72 × 109 cm, cena: 2 856 600 Kč

poválečného umění. Medkovi titul nejdražšího autora druhé poloviny 20. století patřil již dříve (na rekord by ostatně stačil i prodej za vyvolávací cenu 8,9 milionu), vůbec poprvé se však cena nějakého díla v této kategorii vyšplhala přes 10 milionů korun. Vysokou cenu vysvětluje časná datace a výrazný námět. Díla z přelomu 40. a 50. let, která patří mezi nejvíce ceněné Medkovy práce, jsou na trhu velice vzácná. K srovnání se nabízí v podstatě jen obraz Vyhřezlá matka z roku 1949, který se před patnácti lety prodal na aukci Dorothea za 2,5 milionu korun. Šlo tehdy o první milionový prodej poválečného umění a autorský rekord tento obraz držel dlouhých deset let. Druhý Medkův obraz nabízený European Arts, informelní kompozice z cyklu autorových prací pro Československé aerolinie, se prodal za vyvolávací cenu 1,86 milionu korun. Aukce European Arts, která se konala v neděli 22. listopadu v pražském Obecním domě, dohromady vynesla 47,6 milionu korun, což je pro společnost historicky druhý nejlepší výsle-


35

Asijské starožitnosti a jeden milionový obraz

Z Brna do Hongkongu

Arcimboldo – Aukce asiatik, která se konala ve středu 25. listopadu v Kaiserštejnském paláci, vynesla 13 milionů korun. To je pro společnost Arcimboldo dosud nejslabší výsledek, nutno však dodat, že jádrem dražené kolekce tentokrát nebyly milionové obrazy moderních čínských malířů, ale starožitnosti z celé Asie. Úspěšnost aukce byla 55 procent, přičemž milionovou hranici překonaly dvě položky a dalších 16 děl se prodalo za více než sto tisíc korun. Nejdražším dílem odpoledne se stal obraz Bambus od známého malíře koní Sü Pej-chunga, který se prodal za vyvolávací cenu 1,86 milionu korun. Z nabízených šesti obrazů kupce našly jen dva, druhým byl čtvercový obraz Šest krevet od Čchi Paj-š’e, který odešel s třetinovým nárůstem za 744 tisíc korun. Překvapil starší, anonymní svitek Noční rybaření, který vystoupal z 47 tisíc na téměř 360 tisíc korun. Podobně výrazný nárůst zaznamenala i nejdražší ze starožitností, nefritová nádoba na mytí štětců z 18. století. Z vyvolávací ceny 149 tisíc se dostala až na 1,05 milionu korun. Jde o dosud nejvyš-

Sotheby’s – Zlacená bronzová soška bódhisattvy nekonečného soucitu a milosrdenství ze sbírky Josefa Moráka, která se před třemi lety na aukci brněnské aukční síně Zezula prodala za rekordních 19,11 milionu korun, byla začátkem října nabídnuta na aukci v Hongkongu. Prodala se zde za 4,6 milionu hongkongských dolarů, což odpovídá spodní hranici předaukčního odhadu. V korunách tak soška nového majitele vyšla na 14,4 milionu korun. I když nebudeme zohledňovat provizi aukční síně, prodávající se tak dostal jen na 75 procent ceny, za kterou sošku v Česku pořídil. Třicet pět centimetrů vysoká soška je výjimečná kvalitou svého zpracování a přípisem na zadní straně, podle kterého lze datovat. Nápis „Rok ting-mao za císaře Čeng-tchunga“ odpovídá roku 1447. „Mingské bronzové zlacené buddhistické plastiky jsou dlouhodobě hledaným uměleckým artiklem. Tato umělecká díla vznikala především od doby Jung-le (1403–1424) až do 40. let 15. století, kdy vrcholil na čínském dvoře zájem o tibetský buddhismus. V současné době podobných prací na celém světě nalezneme jen několik desítek,“ napsal před třemi lety pro ART+ Filip Suchomel, který postavu bódhisattvy identifikoval jako bohyni Kuan jin, což je v Číně oblíbená podoba Buddhy Avalókitéšvara. V Hongkongu byla soška dražena jako Buddha Avalókitéšvara s poznámkou, že představuje důležitý doklad vývoje buddhistické ikonografie v polovině 15. století. Jako srovnávací materiál katalog zmiňuje sošku v Palácovém muzeu v Pekingu, která je datována do roku 1441. / JS

N Á D O B A N A M Y T Í Š T Ě T C Ů, Čína, 1736–95, bělavý nefrit, šířka 15 cm, cena: 1 054 000 Kč

ší cenu za nefritovou řezbu realizovanou na českém trhu. Na následujících příčkách z hlediska ceny se umístily další čínské artefakty. Buddhistická bronzová soška Zelené Táry ze začátku 15. století se prodala za 744 tisíc, přilba velitele jízdy ze 17. století za stejnou částku a osmadvaceticentimetrová váza s pivoňkami z dynastie Čching za 682 tisíc korun. Nejdražším ne-čínským artefaktem se stala bronzová figurka Dharmapály Jámantaky, dílo lamaistického umění vytvořené v 18. století v Mongolsku. Sedmnáct centimetrů vysoká soška se prodala za 570 tisíc korun, více než dvojnásobek minimálního podání. Z japonského umění se nejvíce bojovalo o album třiceti devíti dřevořezů zvířat a květin od Ohara Kosuna, které vystoupalo z 99 na 384 tisíc korun. Za vyvolávací cenu 297 tisíc se prodalo také velké vykuřovadlo s postavou básnířky Komači jako stařeny. Koreu reprezentovaly jen tři ukázky keramiky. Nejdráže se prodala kameninová váza ve tvaru lahvice ze 13. století, a to za 235 tisíc korun. / JS

B U D D H A A V A L Ó K I T É Š V A R A , Čína, 1447, zlacený bronz, výška 34,9 cm, cena: 14 398 000 Kč, Sotheby’s 7. 10. 2015

V E L K É V Y K U Ř O V A D L O, Japonsko, 19. stol., řezba v tvrdém dřevě, 31 × 55 cm, cena: 297 600 Kč


36

aukce

Od 50. let do současnosti

1. Art Consulting – Společnost 1. Art Consulting stejně jako loni zakončila aukční sezónu mimořádnou aukcí poválečného a současného umění. Luxusně vypravený katalog čítal pouhých 89 položek, od obrazu Toyen z poloviny 50. let přes díla Václava Boštíka, Stanislava Kolíbala a Adrieny Šimotové až po práce Petra Duba či Adama Štecha. Nového majitel našly dvě třetiny z nabízených obrazů a soch, dohromady za 22 milionů korun. Nejdráže se prodal opakovaně nabízený obraz Probuzení/Šelestění per od Toyen. Před třemi lety byl vydražen za necelých 5 milionů, nyní odešel za vyvolávací cenu 7,1 milionu korun, což je třetí nejvyšší cena za malířčino poválečné dílo. Za více než sto tisíc korun se prodalo dalších 36 děl, řada z nich v nových autorských rekordech. Nových maxim dosáhli Bedřich Dlouhý (840 tisíc), Magdalena Jetelová (660 tisíc), Kurt Gebauer (300 tisíc), Jaroslav Serpan (660 tisíc), Ivan Bukovský (720 tisíc), Ladislav Hodný (600 tisíc), Petr

I VA N BUKOV SK Ý: ADA M A E VA 1979–80, olej na plátně, 152 × 120 cm, cena: 720 000 Kč

Kvíčala (264 tisíc), Michal Nesázal (156 tisíc), Pavel Šmíd (120 tisíc), Milan Houser (192 tisíc) a Josef Bolf (240 tisíc). Předchozí rekord Bedřicha Dlouhého vydržel pouhý měsíc, přesto byl výsledek aukce poněkud rozporuplný. Obraz Lehké nachlazení z roku 1982, který podle vyjádření autora kdysi zdobil kancelář Václava Havla, se sice prodal s mírným nárůstem za 840 tisíc, monumentální (2 na 5 metrů) Autoportrét 1991–99 nabízený za 3,9 milionu korun nicméně zůstal nevydražen. Z generace 60. let byla za vysoké ceny dražena ještě díla Jiřího Johna (900 a 336 tisíc), Huga Demartiniho (780 tisíc), Milana Grygara (780 tisíc), Adrieny Šimotové (540 a 432 tisíc) a Karla Nepraše (540 a 262 tisíc korun). Ve všech těchto případech šlo o prodeje za vyvolávací ceny, které však měly blízko k stávajícím autorským rekordům. V případě Adrieny Šimotové se například jednalo o nejvyšší cenu za její perforovanou kresbu, celkově

o čtvrtou nejvyšší cenu za práci na papíře. Pro Milana Grygara šlo o druhý nejvyšší aukční prodej, pro Huga Demartiniho a Karla Nepraše o třetí. Za vyvolávací cenu či jen s nárůstem do deseti tisíc korun bylo vydraženo 70 procent všech prodaných děl. Výraznější nárůsty zaznamenaly práce Magdaleny Jetelové, Věry Janouškové a především Ivana Bukovského. Obraz Adam a Eva od posledně jmenovaného vystoupal z 420 na 720 tisíc korun. Předchozí rekord tohoto šestašedesátiletého malíře, který stojí poněkud stranou aktuálního výtvarného provozu, byl jen o 60 tisíc nižší. Od Magdaleny Jetelové se zatím v aukcích objevilo jen jedenáct děl, především jejích „maleb kouřem“ z posledních let, které odkazují k performanci Značení kouřem, která se uskutečnila v roce 1984 v Šáreckém údolí. Nyní nabízený obraz, který zdobil též obálku katalogu, byl dosud největší a nejvýraznější z těchto prací. Z vyvolávací ceny 540 tisíc

BEDŘ ICH DL OUH Ý: LEHK É N AC HL A ZENÍ 1982, olej na plátně, 120 × 145 cm, cena: 840 000 Kč

se rychle dostal až na konečných 660 tisíc korun. V případě Věry Janouškové dražitelé bojovali o jednu z jejích charakteristických smaltových Košilek z přelomu 80. a 90. let. Z 240 tisíc její cena vystoupala na 396 tisíc korun. Z autorů, kteří na výtvarnou scénu vstoupili v 80. a na začátku 90. let, se v nabídce objevili Jiří David, Stanislav Diviš, Vladimír Kokolia, Petr Kvíčala či Michal Nesázal. Dosažené ceny se většinou nijak zásadně nelišily od jejich předchozích prodejů, byť i zde padlo několik nových autorských rekordů. Z děl dnešních čtyřicátníků se nejdráže prodal dva roky starý obraz Corpus od Josefa Bolfa, který vystoupal ze 180 na 240 tisíc korun. Menší obraz Na rohu z roku 2010 se prodal za 90 tisíc korun. Z nevydražených děl je třeba zmínit alespoň dvě milionové položky, obrazy Václava Boštíka a Zdeňka Sýkory, které byly nabízeny za 2,26 a 2,14 milionu korun. / JS

M AGDALENA JE T EL OVÁ: BE Z NÁ Z V U záznam kouřem, plátno, 170 × 250 cm, cena: 660 000 Kč


37

Filla Orlik

Koblasa

Adolf Loos Apartment and Gallery pořádá

Picasso

Hynais Hudeček

MIMOŘÁDNOU AUKCI VYBRANÝCH DĚL A SLAVNÉ SBÍRKY PROFESORA E. A. SAFARIKA 31. LEDNA 2016 OD 14:00 HODIN

výstavní síň Mánes, Masarykovo nábřeží 250, Praha 1 Bauch

Zrzavý

Bassano dal Ponte Papi

PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA

výstavní síň Mánes

Obrovský

von Führich

24. – 30. LEDNA 10:00 – 18:00 31. LEDNA 10:00 – 13:30

Libenský-Brychtová

Štyrský

Kupezky

Kolář

Erdélyi

Kupezky

Adolf Loos Apartment and Gallery U Starého hřbitova 40/6 110 00 Praha 1 – Josefov loos@aloos.cz www.aloos.cz


38

aukce

Obrazy, starožitnosti i knihy

Dorotheum – Listopadová aukce umění a starožitností vynesla 16,5 milionu korun. Nového majitele v sobotu 28. listopadu v hotelu Marriott našla polovina z více než 670 nabízených děl. Milionovou hranici překonala pouze raná krajina od Karla Černého, dalších osmadvacet obrazů a starožitností se prodalo za částky nad sto tisíc korun.

Černého obraz Vesnice nad řekou z roku 1938 se prodal za 1,14 milionu korun, více než trojnásobek minimálního podání. Podobně výrazný nárůst zaznamenal také dívčí portrét od Vojtěcha Hynaise Ida, tento drobný olej na dřevě z roku 1886 představující malířovu partnerku Annu Voirin vystoupal ze 120 na 456 tisíc, nebo alegorie léta od Jakuba Obrovského, která se dostala z 84 na 240 tisíc korun. Víc než dvě třetiny ze stotisícových položek zaznamenaly příhozy o padesát a více tisíc. Novým autorským rekordem je cena 408 tisíc, dražba začínala na poloviční částce, za obraz Cesta k lesu od jednoho z méně známých Mařákovců Bohuslava Dvořáka. Své aukční maximum tak letos vylepšil již podruhé. Z nabízených krajin se ještě dráž prodal Motiv z Vysočiny od Oldřicha Blažíčka, který našel kupce za 480 tisíc korun. V tomto případě však šlo o vyvolávací cenu. Za nižší částky, avšak s výraznými nárůsty byla dražena ještě díla Antonína Hudečka (360 tisíc), Otakara Lebedy (312 tisíc), Oty Bubeníčka

(288 tisíc) nebo Aloise Kalvody (204 tisíc korun). Součástí dražené kolekce byl také početný soubor středoevropského malířství 19. století a několika starých mistrů. Nejdráže se prodala kopie Rafaelova obrazu Svatá rodina, jehož originál je dnes v Louvru. Z vyvolávací ceny 336 tisíc se dostal na 480 tisíc korun. Bojovalo se také o drobný Pohled na Osek z roku 1872 od Ernsta Doerella, který vystoupal z 48 na 228 tisíc, nebo dvě zimní krajiny od Remigiuse van Haanena a Heinricha Bürkela, které se prodaly shodně za 312 tisíc korun. V kategorii starožitností se nejdráže prodaly barokní skříňové hodiny, práce vídeňského hodináře Fridericka Ledecka, které vystoupaly z 84 na 240 tisíc korun. V současné situaci na trhu s nábytkem je úspěchem rovněž cena 204 tisíc za luxusní sekretář ve stylu Ludvíka XV. z konce 19. století. Jeho dražba startovala na 144 tisících korun. Největším překvapením v této kategorii se stala dražba mramorové sošky Venuše Kallipygos, uváděné jako moderní kopie podle římské sochy, která je v muzeu v Neapoli.

V E N U Š E K A L L I P Y G O S , Itálie, poč. 20. století, carrarský mramor, výška 61,5 cm, cena: 192 000 Kč

K A R E L Č E R N Ý : V E S N I C E N A D Ř E K O U, 1938, olej na plátně, 49,5 × 70 cm, cena: 1 140 000 Kč

B O H U S L A V D V O Ř Á K : C E S T A K L E S U, 1896, olej na karton, 50 × 63 cm, cena: 408 000 Kč

Cena 60 cm vysoké sošky vystoupala z necelých 30 na 192 tisíc korun. Za vyvolávací cenu 120 tisíc našel kupce pár barokních andělů a o patnáct tisíc méně stála dřevěná socha Sv. Anny Samotřetí. Z početného souboru míšeňských figurek našly kupce jen tři moderní dětské postavičky podle návrhu Konráda Hantschela z počátku 20. století. Dohromady se prodaly za 94 tisíc korun. Z nabízeného skla se nejvíce bojovalo o kopii renesančního poháru z konce 19. století, který vystoupal z 6 na 72 tisíc korun. Za stejnou koncovou částku odešla také nejdražší z loetzovských váz, váza Titiana z citronově žlutého skla. Za vyvolávací cenu 216 tisíc korun našel kupce také stříbrný korbel s motivem Vraždění neviňátek, zhotovený Lorenzem Hoffmannem v Královci kolem roku 1680. Součástí dražené kolekce byly tentokrát také zbraně a knihy. V prvně jmenované kategorii se nejdráže prodal mečík pro úředníky prvorepublikové celní služby (84 tisíc) a ruská jezdecká šavle z druhé poloviny 19. století (90 tisíc korun). V případě knih jsme byli svědky i několika statisícových prodejů. Za vyvolávací cenu 192 tisíc korun změnil majitel Nebeský atlas vydaný roku 1742 v Norimberku. Nejvíce se bojovalo tzv. Bibli benátskou, český překlad Bible vydaný roku 1506 v Benátkách. Z vyvolávací ceny 60 tisíc se dostala na 114 tisíc korun. Mezi nevydraženými položkami tentokrát mimo jiné zůstaly dva nejdražší obrazy aukce – rozměrné Fillovo zátiší z roku 1931, nabízené za 6 milionů, a Pohled na Vesuv od ruského krajináře Ivana Konstantoviče Ajvazovského, který byl vyvoláván za 3,6 milionu korun. / JS


Vážené dámy, vážení VIP sběratelé,

Aukční dům Galerie Art Praha Praha 1, Staroměstské náměstí 20/548 tel.: 224 211 087, fax: 224 211 087 mobil: 776 666 638, 602 233 723 e-mail: g.art@volny.cz, neubert@cbox.cz otevřeno denně 10.30–18.30 hod., kromě neděle

www.galerieartpraha.cz

Doufám, že jste v roce 2015 našli u nás obraz, který doplnil Vaši sbírku, nebo půvabnou plastiku, která by pohladila srdíčko, či zhodnotila investici. Nebo oboje… Moc Vám děkujeme za Vaši přízeň a za to, že jste dokázali, přes obvyklá pohanění, nám zůstat věrní a zkusili to s námi. Slibuji, že Vás nezklameme, jak já, tak ředitelka Galerie Irenka Komárková, a že v roce 2016 napneme všechny síly, abychom pro Vás, naše vzácné sběratele, kterých si tolik vážíme, našli nádherná díla, která Vás potěší, doplní Vaše sbírky a zúročí investice. Není nic krásnějšího, nežli investice do krásných obrazů, protože hodnotné dílo má v sobě uzavřený kus duše velkého malíře, snad proto, abychom byli bohatší…

Děkujeme Vám za rok 2015 a do roku 2016 přejeme štěstí, úspěch a krásné obrazy Váš Vl. Neubert a Galerie Art Praha 1

2

4

3

5

7

6

8

9

1 Róna Jaroslav: Biblická scéna / 1985 V prodeji: 350 000 Kč

4 Bukovac Vlaho: Před zrcadlem / 1909 Vyvolávací cena: 750 000 Kč Dosažená cena s aukční provizí: 2 160 000 Kč

7 Radimský Václav: Rameno Seiny Vyvolávací cena: 420 000 Kč Dosažená cena s aukční provizí: 2 800 000 Kč

2 Kars Georg: Zahrada / 1910 Vyvolávací cena: 390 000 Kč Dosažená cena s aukční provizí: 960 000 Kč

5 Filla Emil: Zátiší s rybou Vyvolávací cena: 4 500 000 Kč Dosažená cena s aukční provizí: 9 120 000 Kč

8 Bauch Jan: Ležící žena s kyticí růží / 1938 Vyvolávací cena: 390 000 Kč Dosažená cena s aukční provizí: 1 200 000 Kč

3 Prochazka Antonín: Čaj s citrónem Vyvolávací cena: 2 800 000 Kč Dosažená cena s aukční provizí: 7 920 000 Kč

6 Hudeček Antonín: Duha / 1920 Vyvolávací cena: 250 000 Kč Dosažená cena s aukční provizí: 1 080 000 Kč

9 Muzika František: Vichřice VII v červené / 1974 Vyvolávací cena: 850 000 Kč Dosažená cena s aukční provizí: 2 280 000 Kč


40

aukce

Nejvyšší obrat, nejdražší obraz a 29 milionových děl

Kodl a Vltavín – Aukce dvou pražských galerií, která se konala poslední listopadovou neděli, vynesla rekordních 167,4 milionu korun. Hlavní podíl na tomto výsledku měl úspěch kolekce Galerie Kodl, která prodala přes 90 procent z dvou set nabízených obrazů a kreseb, dohromady za 155 milionů korun. Celková úspěšnost aukce byla 68 procent, přičemž za více než milion korun se prodalo 29 obrazů a hranici sta tisíc korun překonalo dalších 86 děl. Šlo tak nejen o aukci s dosud nejvyšším obratem, ale také s největším počtem stotisícových a milionových děl. Za pomyslnou třešničku na dortu

lze považovat, že na ní byl prodán také nejdražší obraz letošního roku. V top 10 pak Galerie Kodl obsadila čtyři horní příčky. „Mám z toho samozřejmě radost, ale spíš než dosažené ceny mě těší, že se nám podařilo takovou kolekci dát vůbec dohromady, a to, jaká byla atmosféra v sále,“ komentuje aukci Martin Kodl. Nejdražším dílem roku se s cenou 16,32 milionu korun stalo Pařížské zátiší od Emila Filly (obraz je reprodukován na zadní obálce časopisu v inzerátu galerie). Dražba obrazu z let 1914 až 1920 startovala na ceně 8,4 milionu korun a dosažená cena je sedmou nejvyšší za Fillovo dílo.

Na téže aukci kupce našly ještě tři další Fillova zátiší z 20. a 30. let, a to v cenovém rozmezí od 3,84 do 8,5 milionu korun. Dalším obrazem v ceně nad deset milionů korun se staly Riegrovy sady od Bohumila Kubišty. Pastózní malba ve stylu Vincenta van Gogha z roku 1908 o čtvrt milionu korun překonala obdobně pojatý obraz Žena s kočárkem z téhož roku, který společnost dražila na jaře. Nový majitel obraz získal za 14,16 milionu korun. Třetím desetimilionovým obrazem byl Třešňový květ od Antonína Procházky (obraz byl reprodukován v minulém čísle jako aukční tip). Reprezentativní ukázka Procházkova osobitého pojetí kubismu z roku 1922 startovala na částce 7,8 milionu a několik zájemců cenu vyhnalo až na 13,44 milionu korun, což je malířův nový aukční rekord. Ten předchozí vydržel dlouhých sedm let. Dalším autorským rekordem je cena 3,84 za Chalupu na Okoři od Antonína Slavíčka. Raná malba z let 1895–99 se svým pojetím

ještě hlásí spíše k tradici malířství 19. století než k impresionismu, nezapře však mimořádně nadaného koloristu. Krajinářství přelomu 19. a 20. století bylo dále zastoupeno figurativním obrazem Odpočinek od Antonína Hudečka, který se prodal s výrazným nárůstem za 2,16 milionu korun a zařadil se tak mezi autorova nejdražší díla. Skvěle se opět prodával také Václav Radimský, hranici milionu korun překonaly hned čtyři jeho obrazy. Dva z nich se cenami 3,36 a 3,12 milionu korun zařadily na druhou a třetí příčku v žebříčku jeho nejdražších děl. Autorským rekordem v rámci této nejvyšší cenové kategorie je rovněž částka 1,92 milionu za rozměrný kvaš Vodník od Josefa Lady. Předchozí malířovo aukční maximum bylo o půl milionu nižší a vydrželo tři roky. Z umění 19. století se za milionové částky prodaly ještě večerní krajina Červánky od Antonína Chittussiho (1,56 milionu), reprezentativní celofigurový portrét hraběnky Sylva-Taroucca od Vác-

A N T O N Í N S L A V Í Č E K : C H A L U P A N A O K O Ř I , 1895–99, tempera na lepence, 50 × 66 cm, cena: 3 840 000 Kč

B O H U M I L K U B I Š T A : R I E G R O V Y S A D Y, 1908, olej na plátně, 45 × 55 cm, cena: 14 160 000 Kč

VÁCL AV BROŽ ÍK : HR ABĚNK A S Y L V A - T A R O U C C A , 1895, olej na plátně, 221 × 145 cm, cena: 2 400 000 Kč

K AMIL LHO TÁK : M ANK A V ČERNÉM S V E T R U, 1953, olej na plátně, 34 × 23 cm, cena: 1 080 000 Kč


41

svetru z roku 1953, který startoval na polovině konečná sumy. Z děl ve středním cenovém pásmu jmenujme na prvním místě pětici autorských rekordů. Nových maxim dosáhli Zbyněk Sekal (216 tisíc), Jan Knap (240 tisíc), slovenský modernista Ján Želibský (444 tisíc), pozapomenutý solitér Josef Matička (492 tisíc) a čtyřicátník Jaroslav Valečka (100 tisíc korun). Knapův a Valečkův obraz byly spolu s dalšími osmi díly draženy ve prospěch Centra Paraple. Dobročinná aukce, do které díla darovali sami umělci, vynesla přes 800 tisíc korun. Zatímco pro Jana Knapa šlo v podstatě o aukční premiéru – dosud byly draženy jen jeho grafiky, Jaroslav Valečka je naopak mezi autory své generace jedním z nejčastěji nabízených. Podle ART+ za deset let aukcemi prošlo již více než 120 jeho obrazů. Z dalších výrazných prodejů je třeba zmínit ještě aspoň 720 tisíc za obraz Julia Mařáka Statný smrk, (druhá nejvyšší cena za Mařákovo dílo), 960 a 780 tisíc za dvě krajiny od Oldřicha Blažíčka, 720 tisíc za vedutu Žižkova od Vlastimila Beneše (vyrovnání autorského rekordu) či 504 tisíc korun za obraz Schránka z konce 80. let od Jana Merty (třetí nejvyšší cena). / JS

J O S E F L A D A : V O D N Í K , 1950, kvaš na kartonu, 48 × 69 cm, cena: 1 920 000 Kč

INZERCE

lava Brožíka (2,4 milionu) a melancholický Soumrak od Jakuba Schikanedera (6,12 milionu korun). Výjimečným dílem, jaké se v aukci minimálně posledních deset let neobjevilo, byl Brožíkův portrét z roku 1895. Katalog malířovy výstavy z roku 2003 jej uvádí jako ztracený a je zde připomenut jen černobílou reprodukcí. Dosažená cena z něj dělá pátý nejdražší Brožíkův obraz. Příznačné je, že čtyři z těchto pěti děl trhem prošla v posledních dvanácti měsících. Z klasické moderny byla vedle již jmenovaných za milionové částky dražena ještě díla Jana Zrzavého (6,96 milionu), Václava Špály (4,56, 3,12 a 1,14 milionu), Josefa Čapka (4,32 milionu), Jindřicha Štyrského (2,88 milionu) a Karla Černého (2,64 a 2,28 milionu korun). Čapkův obraz Děti u domu z roku 1931 se na trh vrátil po pěti letech a jeho cena za tu dobu vzrostla o 60 procent. Z poválečného umění milionových cen dosáhly obrazy Toyen (7,44 milionu), Václava Boštíka (1,44 milionu), Roberta Piesena (1,2 milionu), Kamila Lhotáka (1,08 milionu) a Theodora Pištěka (2,52 milionu korun). V Lhotákově případě šlo o první milionový prodej figurativního obrazu, jednalo se o drobný olej Manka v černém


42

Obklopte se krásou um ní, jeho cena stále stoupá Investujte s námi do um ní a hodnoty domova eské a sv tové um ní

Um ní jako komodita

www.toparthistory.cz

Sv tové um ní za ceny eského Top Art History Václavské nám stí 1 Praha 1 110 00


aukce

text Adam Hnojil Autor je expertem investičního fondu Pro arte.

Čtyři centimetry Modiglianiho Spojení umění a peněz fascinuje stále více. Média zahlcují čtenáře a diváky zprávami o tom, jak a kde se rekordně vydražil další obraz, a ponechávají je v naději, že i oni mají na stěně poklad nevyčíslitelné ceny. Realita bývá krutější než iluze a mnozí lačně hltají tyto zprávy jako třpytivé odlesky reálného bohatství. Co kdyby? Poslední takovou událost zaznamenala média s prodejem efektní kompozice Amedea Modiglianiho. Tiskem proběhla informace o úspěšné aukci slavného a nesčetněkrát publikovaného aktu Nu couché v Christie’s za astronomických 170,4 milionu dolarů (4,3 miliardy korun). Obraz získal čínský miliardář Liu Yiqian, který v Šanghaji založil dvě muzea, Long Museum Pudong a Long Museum West Bund. Kupec si obrazem zakoupil renomé mezinárodní pozornosti. Sám malíř nicméně patřil z hlediska dějin umění pouze k širšímu okruhu umělců nazývaných dnes École de Paris, jež byla ovlivněna několika faktory. Tím nejdůležitějším byla inspirace Picassem, který fascinován černošskými maskami vytvořil nový estetický ideál. Tehdy začali všichni malovat manýrovité estetizované

AMEDEO MODIGL I ANI: N U C O U C H É , 1917–18, olej na plátně, 59,9 × 92 cm, cena: 170 405 000 USD, Christie’s 9. 11. 2015

postavy s charakteristickými protáhlými obličeji a neméně protáhlými očnicemi. K Pařížské škole patří např. André Utter, Jules Pascin, Gino Severini, Constantin Brancusi, Amadeo de Souza Cardoso, Max Jacob, Jacques Lipchitz, Ossip Zadkine, Moïse Kisling, Chaïm Soutine, Marc Chagall, Diego Rivera, André Derain, Ortiz de Zárate, Marie Laurencin, Tsuguharu Foujita, je-li nutné uvést ty nejvýznamnější. Pařížský trend brzy zaujal i české malíře. Patrně neznámějším je případ Georgese Karse (Jiřího Karpelese) a Františka Zdeňka Eberla. Kars prošel od expresionismu a kubismu až k obdobné stylizované poetice ve 20. letech minulého století, takže je dnes řazen k významným tvůrcům tohoto stylu. Na podobné vlně působil úspěšně Eberl od 30. let, poté co přesídlil do Paříže. Jeho tvorba je Modiglianimu velice blízká. Lze jen litovat, že ačkoliv jsou jejich práce s tvorbou zahraničních vrstevníků kvalitativně srovnatelné, nejsou v českém prostředí oceňovány tak jako práce jejich slavnějších souputníků ve Francii, Velké Británii nebo Spojených státech amerických. Uvě-

domíme-li si, že se špičkové obrazy Pařížské školy standardně prodávají v rozmezí 600 tisíc až 11 milionů korun (ceny jsou uváděny bez aukční provize), vypadají vedle nich jejich čeští kolegové jako chudí příbuzní. Nejdražší Karsův obraz se prodal za 3,15 milionu a Eberlův za 950 tisíc korun. Je přitom zjevné, že Kars by se měl díky významu přiblížit alespoň na cenovou úroveň Marie Laurencin a Moïse Kislinga, jejichž díla se obchodují mezi 10 až 20 miliony korun. Máme-li vyjádřit emoce artefaktů exaktní částkou, je zjevné, že současný vlastník Modiglianiho zaplatil za 1 cm² závratných 780 tisíc korun, zatímco český kupec Karsova obrazu 870 Kč za 1 cm². Máme tedy v Čechách stále co dohánět, i když český trh s uměním je velice specifický. Pro začátek bude nutné ocenit Karse a Eberla prvními monografickými výstavami, které autory postaví do správného světla a jejich dílo zhodnotí. Do té doby bude nepochybně výhodné do jejich tvorby investovat anebo snít, že si můžete za cenu nejdražšího Karse koupit přibližně čtyři centimetry obrazu Amedea Modiglianiho.

43


48

rozhovor

text Silvie Šeborová Autorka je šéfredaktorkou portálu Artalk.cz. foto (portrét) Kiva

Vymezení hracího pole O laku, sběratelích a životě školy S Milanem Houserem jsme se setkali v jeho ateliéru na Kraví hoře. Ačkoliv jej tvoří několik prostorných místností, sedět se dá jen v jedné z nich: v ostatních jsou příliš cítit chemikálie z obrazů, které zde po několik let vysychají. Mluvili jsme nejen o jeho vlastní tvorbě, ale i tom, čeho chce dosáhnout jako děkan Fakulty výtvarných umění VUT v Brně.

Když si vybavím vaši tvorbu, první, co mi vyvstane na mysli, jsou laky, které používáte. A když se rozhlížím po vašem ateliéru, zdá se, že tahle zkratka dál platí. S laky pracuji dlouhodobě. Dá se říci, že stále „tuním“ materiál. Kromě toho je důležité, aby obraz zároveň působil jako objekt, protože pro mě představuje 3D záležitost. Jedním z prvních kroků na cestě k používání dnešních laků bylo, že jsem na obrazy začal nanášet a později i stříkat čím dál tím více materiálu, až se z toho začaly dělat louže, které různě stékaly a praskaly. Tak jsem se dostal k tomu, že potřebuji materiál, který bude stálejší. Jsem vlastně formalista: vždycky mě na obrazech zajímalo spíš „jak“ než „co“. Jak se vám podařilo takovýto materiál získat? Začal jsem kupovat standardně vyráběné laky od firmy Colorlak. Mimochodem, vždycky jsem pracoval s průmyslovými materiály, nikoli s „ušlechtilými“ uměleckými šaržemi. Ale tyto laky jsou určené k tomu, aby se natřely nebo nastříkaly na parkety nebo na desky. A nanášejí se v co nejtenčí vrstvě. Účelem je, aby se lak nepoškrábal, aby byl co nejtvrdší. Ale když je hodně tvrdý, tak je, podobně jako u kovu, hodně křehký. A já

jsem potřeboval, aby byl delší dobu zpracovávatelný, aby se dal obarvovat a zároveň aby se dal nalévat ve velkém množství. Proto jsme s lidmi v laboratoři začali do laku přidávat různá změkčovadla a zvláčňovadla. Chtěl jsem, aby se lak mohl nanášet ve vysokých vrstvách, aby potom, až vytuhne, nepopraskal a aby zůstal barevně co nejvíc stálý. A tak jsme to s chemiky v Colorlaku tak dlouhou dobu zkoušeli, až jsme vyvinuli určitou šarži. Když ji potom začali vyrábět, tak se zjistilo, že je hodně jiná než normální nitrocelulózový lak, který produkují. A ten můj lak, který jim vyjíždí z linky, jsme museli nějak jinak pojmenovat, v továrně jej nazvali Bezbarvý Houser. Takže vždy, když mi dovezou lak v kýblech, je na něm napsáno C 0000 Bezbarvý Houser. Zmínil jste se, že obraz chápete jako trojrozměrný objekt, můžete trochu rozvést, co to v praxi znamená? Vždy říkám, že u obrazu tematizuji všechny jeho složky: plátno, rám i materiál. Už ve chvíli, kdy navrhuji blindrám a posílám ho do výroby truhlářovi, si uvědomuji, že blindrám hodně definuje, jak bude obraz vypadat. Na blindrám napínám plátno, některá plátna


49


50

rozhovor

si nechávám speciálně tkát, aby se na jednu stranu roztahovala víc a na druhou méně, což potom určuje hloubku kaluží, kde se kaluž udělá hlubší a kde mělčí. Používám například lněné plátno, které je hodně řídké, nebo používám bavlnu, která se naopak hodně propíná. Zároveň je konstrukce blindrámu úplně těsně pod napnutým plátnem, takže se dá říct, že potom se plátno už jenom poleje lakem. Je to taková trošku řízená náhoda, kdy vytvářím kaluže barvy, které nalévám v určitém pořadí, naplňuji jednotlivé výseče a nechávám je buď se dotknout, nebo nedotknout. V jiných případech to dělám tak, že pozvu do ateliéru více lidí a nalíváme obrazy naráz, či přes sebe. Je to tak, že nastavíte nějaká pravidla, nějakou metodu a tu potom už jen dodržujete anebo se od ní záměrně vychýlíte. A vizualita obrazu se do určité míry realizuje sama. To mi vyhovuje, protože jsem nikdy příliš nebyl schopný malovat štětcem. Ruka mi byla vždycky vlastně na překážku, takže moje práce vznikají bezdotykově, s distancí. Bavili jsme se o laku, o rámu, o plátnu. Co další složka, kterou je barva? Na barvení syrového laku využívám různé materiály: od pigmentů až po barviva, která se používají třeba v textilním průmyslu. Někdy k nim přidávám ještě prvky kovů, které zvyšují jejich světlostálost a jsou potom kvalitnější. Zároveň jsou barviva daleko jemnější, takže když lak obarvím barvivem, tak zůstane průhledný jako sklo, jen je červený, zelený nebo modrý. Kdežto zrna pigmentu jsou tak velká, že lak jakoby zašpiní, je pak barevný, ale neprůhledný. Jenom ty hodně kvalitní pigmenty jsou sofistikované a čisté. V normálních pigmentech je obsažena spousta nežádoucích příměsí a špíny, což způsobuje, že barva je sice modrá, ale zároveň neprůhledná a trochu špinavá. Prostě je to taková chemie. Baví mě na tom i to, že si hraju na vědce a trochu mystifikuju. Ovlivnil vás v tomto někdo, nebo jste si ke svému přístupu došel různými pokusy a omyly sám? Nikdy jsem neviděl, že by někdo používal tento typ materiálu. Umělci, kteří podobně jako já dělají objemné materiálové věci, většinou používají dvousložkové materiály, které, když je nalejete, tak velmi rychle vytuhnou, a věc je do půl hodiny hotová. V mém případě jsou některé kaluže hluboké několik centimetrů. Abych dosáhl prostoupení materiálu, nemůžu s dvousložkovými laky pracovat, protože by vytvrdly dřív, než by k tomu došlo. Spoustu věcí realizuji tak, že různé barvy a tóny vrstvím přes sebe. A vždy ta nová, přelitá vrstva trochu rozpustí tu spodní, prostoupí se. Což je vlastně takový elementární malířský princip, kterého například u polyesterů a polyuretanů, tedy dvousložkových barev nebo hmot, nedosáhnete.

IREN S TEHL I: Z C YKLU LIBUNA 1974–2001

Má to i svoji stinnou stránku? Na malých formátech, třeba u rozměru šedesát na osmdesát, je nalitých deset litrů laku, kaluž je vprostřed hluboká kolem pěti centimetrů. A takovýto obraz schne půl roku. U větších formátů se bavíme o délce schnutí v řádu dvou i více let. To je daň za to, že lak nepopraská. Když jsem se o tom bavil s restaurátory, tvrdili mi, že v tom spočívá kvalita. Podobný princip znají z restaurování, čím déle materiál schne, tím má víc času vyzrát a o to víc je stálý. Ale dělal

POHLED DO „SUŠÁRN Y“ foto: Martin Polák, 2014


51

jsem třeba jeden cyklus, kdy jsem schválně přidával barviva, která jsou málo světlostálá, a do laku jsem nedával složku proti UV, a ty obrazy prostě za čtyři roky úplně zmizely. To byl původní záměr nebo nevydařený experiment? To jsem nechtěl. Ale právě tím jsem zjistil, že se s takovýmto postupem dá pracovat. Vlastně všechny mé věci vznikly na základě nějakého omylu.

Takže pořád zkoušíte, jak lze s jednotlivými materiály pracovat? Ano, například vrstvy laku různě prořezávám. Nebo použiju jemně tkaný len, který je co nejelastičtější. Na jedné sérii obrazů je použito víc jak šedesát litrů barvy, barvu doslova donutím, aby tekla a aby uschla. Nejdříve naleji vrstvu asi deseti litrů, ta vyschne, vyvětrá rozpouštědlo a zůstane takový konkávní tvar. Když lak vytvrdne, tak naleju druhou, třetí, čtvrtou vrstvu. Stalo se mi, že jsem jeden obraz přelil, následně jej


58

téma

text Josef Ledvina, Johanka Lomová

Akademie věd (a umění) 125 let stýkání a potýkání Vztah Akademie věd k umění se v listopadu nečekaně stal předmětem bezpočtu novinových komentářů i hospodských debat. Důvodem nebyla výstava na toto téma, kterou hostí Národní galerie, ale přehlídka ženských aktů v knihovně akademie, na které bylo skandální především to, že takové nejapnosti akademie poskytla prostor.

Když byla v roce 1890 zakládána Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, došlo k vymezení čtyř okruhů její činnosti, tzv. tříd, v rámci nichž bylo rozhodováno o udílení stipendií. Zatímco první tři okruhy obsahově více méně odpovídají dnešnímu zaměření Akademie věd ČR – jednalo se o filozofii, společenské a historické vědy, vědy přírodní a filologické obory –, patřila čtvrtá třída soudobému umění, hudbě a literatuře. Právě v jejím čele brzy po založení stanul mecenáš Josef Hlávka (1831–1908), který se předtím z pozice poslance Říšského sněmu zasloužil i o založení celé akademie. Vedle toho založil Hlávka i vlastní nadaci, která dodnes funguje na podobném principu jako původní akademie – zájemci se u ní hlásí se svými projekty a nadace je může ocenit stipendiem. Od roku 1891 sídlila Česká akademie v Národním muzeu. Shlížela tak na Václavské náměstí, vznik jehož hlavní dominanty, sochy svatého Václava, také podpořila. V roce 1899 totiž za práci na ní získal první cenu čtvrté třídy Josef Václav Myslbek a již dříve se akademie zapojila do diskuse o podobě pomníku. Myslbek navíc získal v roce 1920 první cenu za celoživotní dílo. Je zřejmé, že mezi díly oceněnými v rámci čtvrté třídy byla významně zastoupena ta se státně reprezentativní komponentou. Zlatou medaili tak například získal i František Ženíšek za Podobiznu císaře Františka Josefa I. (1894) či Josef Mauer za Studii sochy génia pro vyšehradské mauzoleum (1892). V roce 1929 byl

za celoživotní dílo s přihlédnutím k dokončení stavby Svatovítské katedrály oceněn Kamil Hilbert.

Ceny za krásu

Čtvrtá třída se soustřeďovala na oceňování jednotlivých umělců, respektive jejich děl, a udílení zahraničních stipendií. Zcela mimo její zájem byla naopak například podpora vydávání uměleckých časopisů či jiného typu aktivit spojených s uměleckým děním. Rozhodnutí poroty lze zpětně hodnotit jako spíše konzervativní, čtvrtá třída měla velmi blízko ke Společnosti vlasteneckých přátel umění a tato vazba zároveň odrážela a určovala vkus jejích členů. Taťána Petrasová v katalogu zmiňované výstavy Smysl pro umění mluví dokonce o „generačním sporu“ s nově nastupující avantgardou (výstavu je možné v Salmovském paláci navštívit do 10. ledna). Tomu odpovídají rozhodnutí při udílení cen, například Vojtěch Hynais byl oceněn hned třikrát (1891, 1900, 1924). Na svou dobu provokativně a netradičně pojatou sochu Golgota (1891), kterou František Bílek předložil na závěr svého stipendijního pobytu v Paříži, akademie příznačně odmítla vůbec přijmout. O deset let později za ni nicméně Bílek od akademiků získal 3. cenu spojenou s peněžitou odměnou. Petrasová v tom vidí doklad jistého „volnomyšlenkářství“, které se v rozhodnutí poroty objevuje po roce 1900. Jako další příklad uvádí členství Františka Kupky a ocenění jeho

VOJTĚCH HYNAIS: S T UDIE OBR A ZU PAR IDŮ V S OUD ( D E T A I L), 1892


59

návrhu ilustrací ke knize Erynie (1910), nutno však mít na paměti, že jde o práci z jeho symbolistního, předabstracionistického období. Dokladem přetrvávajícího konzervativismu umělců-akademiků je i to, že první oceněnou umělkyní se stala až v roce 1928 Karla Vobišová (získala 3. cenu). Možnost členství akademie ženám nabídla až v roce 1923 a vůbec první zvolenou členkou se stala spisovatelka Eliška Krásnohorská. To bylo již v době, kdy instituce získala nový název Akademie věd a umění (od 1918). Čtvrtá třída pokračovala ve své činnosti a postupně se ceny otevřely i architektům. V roce 1935 tak například 1. cenu získala budova Všeobecného penzijního ústavu od Josefa Havlíčka a Karla Honzíka. Akademie věd a umění zanikla v roce 1952 v době, kdy jí předsedal Zdeněk Nejedlý. Nástupnická organizace byla založena o rok později, v jejím názvu se však umění již

neobjevilo. Po roce 1945 začaly vznikat výzkumné ústavy a postupně se odstupovalo od udílení cen. Umělecké odvětví akademie reagovalo již v roce 1946 memorandem, které požadovalo, aby umění a věda zůstaly propojeny. Záhy poté čtvrtá třída protestovala proti výběru umění reprezentujícího Československo v zahraničí. Některá oceněná umělecká díla zůstala i po roce 1952 v majetku akademie. Jako příklad za všechny lze jmenovat Paridův soud (1893) Vojtěcha Hynaise, který slouží jako jakýsi emblém akademie, tak jak byla založena, tedy jako instituce poměřující nejen uměleckou kvalitu. Obraz akademii věnoval Josef Hlávka, který tehdy malíři napsal: „Děkuji Vám za postavení obrazu Paridův soud do Akademie. Byl-li byste s tímto srozuměn (…), postavil bych tento obraz raději v místnostech IV. třídy. Jsem toho náhledu, že tam jaksi patří, jest alegorií její činnosti při udělování cen za krásu umělecké tvorby.“


66

profil

text Tomáš Pospěch Autor je teoretik fotografie a fotograf. foto Martin Kollár

Jiný dokument Nejmladším fotografem přizvaným do projektu This Place, který byl před rokem premiérově uveden v pražském Doxu a jehož se účastnily takové osobnosti jako Jeff Wall, Thomas Struth či Josef Koudelka, byl dnes čtyřiačtyřicetiletý Martin Kollár. Slovenská národní galerie nyní představuje celý cyklus Field Trip, který Kollár v Izraeli nafotil a jehož knižní podoba loni získala několik fotografických cen.

Dříve jsme si zvykli slovenskou fotografickou tvorbu spojovat spíše s konceptuální, inscenovanou nebo intermediální fotografií. Co do počtu byli slovenští dokumentaristé v rámci Československa v menšině. Ještě před dvaceti lety se ve srovnání s okolními zeměmi, maďarskou nebo českou fotografií zdálo, že slovenský dokument jako vymezitelný pojem neexistuje. Teprve počátek nového století přinesl několik aktivit a výrazných osobností mladé generace, díky kterým dnes můžeme o dokumentární fotografii na Slovensku hovořit jako o specifickém fenoménu. Bezesporu je podnítil vznik dvou velkorysých grantů, udílených Institutem pro veřejné otázky (IVO) a reklamní agenturou Vaculik Advertising. A tak zatímco ještě v 90. letech slovenští nebo polští autoři vzhlíželi s uznáním k fotografii české, dnes už k tomu mnoho důvodů nemají. „Možná to souvisí s tím, že u Slováků nebo Poláků existuje tradičně velká mobilita. Poláci si nehrají na malém polském písku, poměřují se v rámci celého světa. Je zcela jedno, odkud to je. Učíš se a vkládáš tam věci, které jsou univerzální,“ říká k tomu nejvýraznější ze současných slovenských dokumentárních fotografů Martin Kollár. „Možná vás česká kotlina lépe chrání. V Polsku byla vždy tradice zmiznout a pak se zase vrátit. Podobně na Slovensku – to byla historická věc, že zde nemůžeš zůstat, protože zde zahyneš od hladu. Třeba je ale české prostředí natolik zajímavé a má natolik samovyživovací schopnost, že to neplatí.“

Příběhy transformace MART IN KOLL ÁR F IELD TRIP / E XKURZI A pořadatel: Slovenská národní galerie kurátor: Aurel Hrabušický termín: 29. 10. 2015–31. 1. 2016 www.sng.sk

Už uvedení Kollárových fotografií vzniklých díky grantu IVO na Měsíci fotografie v roce 2001 bylo malou senzací. V prostředí umění prakticky neznámý kameraman přišel s vyzrálou a osobitou prací, ve které narušoval mnohé ve střední Evropě zažité přístupy. Ve svých barevných fotografiích od počátku opustil tradiční humanistický kánon.

Přinejmenším od počátku 90. let zde byla dobře známa tvorba Martina Parra, ale teprve Martin Kollár dokázal výrazně a přitom samozřejmě vnést do fotografií humor a přes prvky absurdní konfrontace soustředěně vypovídat o životu lidí v transformujících se zemích bývalého východního bloku. A na rozdíl od dnes již téměř kultovních břitce ironických snímků britského dokumentaristy měla Kollárova práce něco z laskavé úsměvnosti Lasici a Satinského. Přesto mohl takový přístup připadat zdejším dokumentaristům, vycházejícím z tradičnější humanistické fotografie, někdy až neetický. Nikdy ale nebyl samoúčelný. Jeho cílem bylo ve zkratce glosovat aktuální stav Slovenska, České republiky nebo východní Evropy, zobrazovat soudobé proměny, tradiční hodnoty atakované novým životním stylem a komercionalizací. „Sledoval jsem, co člověk dělá, když nic nemusí dělat. Jak zabíjí čas nebo čím si naplňuje čas, když mu není činnost vnucovaná zvenku. Samozřejmě to bylo i o transformaci východních zemí Evropy, to v té době prostě probíhalo,“ říká z odstupu Martin Kollár.

Kamera a fotoaparát Kollárovu tvorbu charakterizuje úzké sepětí s filmovými postupy, které souvisí s jeho školením. Nebyl přijat na fotografii na Vysokou školu výtvarných umění, a vystudoval tedy kameru na Vysoké škole múzických umění. „Když točím film, dívám se do kamery vždy pravým okem, ale když fotografuji, neumím to pravým okem, fotím vždy levým. Takže moje hlava je rozdělená na dva světy: polovinu hlavy mám fotografickou, polovinu filmovou,“ uvedl v jednom z prvních rozhovorů, vedeném Lucií Benickou. Snad i proto se necítil být vázán tradicí sociálního dokumentu pracujícího téměř výhradně s černobílou fotografií. „Byl jsem kameraman a bylo pro mne samozřejmé uvažovat v barvě. Zní to absurdně, ale v druhé polovině 90. let se na barvu fotografovalo


67

zcela výjimečně. Materiál byl velice drahý, chyběly laboratoře, které by to kvalitně zpracovaly, v galeriích to nebylo přijímané, barva pro ně byla příliš popisná,“ vzpomíná Kollár a dodává, že ještě důležitější lekcí pro něj byl způsob práce filmařů: „Musíš zvládnout přípravu projektu, ucházet se o nějaký grant, a to ti pomůže utřást si to v hlavě. Když děláš ve filmové praxi, musí nejdříve vzniknout nějaký scénář, musíš si najít prostředky na realizaci, pak děláš obhlídky, vytváříš materiál, následně to stříháš. Ve fotografii postupuji podobně.“

Exkurze Aktuální bratislavská výstava je soustředěna výhradně na Kollárův izraelský soubor Field Trip / Exkurzia. Izrael a Palestina jsou jedněmi z nejexponovanějších zemí současné reportážní a dokumentární fotografie. Každý víceméně informovaný divák má o izraelsko-palestinském konfliktu nějakou představu. Francouzský fotograf Frédéric Brenner, který projekt This Place inicioval, uvádí, že mu šlo hlavně o polyfonii různých hlasů a pohledů. V práci jednotlivých účastníků lze současně sledovat i polyfonii přístupů k současnému užívání jazyka fotografie.


74

architektura

text Jan Wollner Autor přednáší dějiny poválečného umění na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.

Architektura přátelství Z celoživotního díla Otakara Kuči, za něž letos na podzim získal cenu ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury, představujeme výjimečnou realizaci Parku přátelství na pražském sídlišti Prosek.

PARK PŘ ÁT EL S T V Í P O RE V I TAL I Z AC I Otakar Kuča a ateliér a05, foto: Tomáš Balej

Vnímáme-li dnes krajinářskou architekturu jako velmi speciální a snad trochu okrajovou disciplínu, v liberálním období konce 60. let se mohl představitel tohoto oboru stát celospolečensky významnou osobností. Otakar Kuča (*1927) tehdy zasedal ve správní radě elitního nakladatelství Obelisk, založeného v roce 1968, po boku autorit, jakými byli Jindřich Chalupecký, Stanislav Kolíbal nebo Jiří Kolář. Působil ve vedení reformovaného Svazu architektů a stal se členem koordinačního výboru tvůrčích svazů, které měly liberalizovat kulturní politiku. Všechny vyjmenované aktivity byly úzce spojeny s projektem Pražského jara, do něhož se Kuča aktivně zapojil. Zároveň se ale nepřestal věnovat profesní dráze krajinářského architekta. K této specializaci mířil už během studia na ČVUT v Praze, kde v ročníkových pracích navrhoval například přírodní divadlo a na postgraduálním stupni si už cíleně zvolil téma „teorie

a vývoj krajinářské architektury“. Během studia začal publikovat odborné i populární články a po škole navrhoval rekonstrukce historických zahrad i projekty parků do nové zástavby. Spojení teorie s praxí, četné studijní cesty do zahraničí a účast na konferencích z něj udělaly mezinárodně uznávaného odborníka. Na základě těchto kompetencí ho v červenci 1968 Útvar hlavního architekta města Prahy vyzval k účasti v soutěži na řešení centrálního parku na nově budovaném sídlišti Prosek. Samotné vypsání soutěže bylo podle Kuči, který v ní zvítězil, důsledkem Pražského jara. Jestliže utopickou touhu po „socialismu s lidskou tváří“ ukončil vstup vojsk Varšavské smlouvy právě ve chvíli, kdy vyzvaní architekti rozkreslovali své plány proseckého parku, Kučův vítězný návrh můžeme rovněž označit za svého druhu utopii, ale utopii, která byla na rozdíl od politického projektu Pražského jara realizována.


75

Realizovaná utopie Nebylo to nic snadného. Už uspět v kvalitně obsazené soutěži představovalo obtížný úkol. Zasloužilý funkcionalista Adolf Benš vybral spolu s dalšími členy poroty Kučův návrh, ale zároveň ocenil i ty ostatní a chtěl kromě Proseku najít další vhodná místa, kde by i ony mohly být realizovány. Tak vznikla neuskutečněná idea zeleného pásu, který by propojoval jednotlivá sídliště na severním okraji Prahy. Na začátku normalizace se ale zdálo, že realizován nebude ani prosecký park a Kuča odjel do zahraničí. Neemigroval jako řada jeho spoluobčanů včetně některých architektů, ale legálně se přestěhoval do Berlína, kde na Technické univerzitě učil krajinářskou architekturu a získal docenturu. Krátce poté, co se v roce 1973 rozhodl k návratu do Československa, vrátil se i k práci na proseckém parku, když mu byl zadán prováděcí projekt, jehož podmínky se ale mezitím změnily. Zatímco soutěž z roku 1968 řešila velkorysou zelenou plochu, která měla ve tvaru písmene „L“ propojit panelové domy nového sídliště s pozůstatky zástavby starého Proseku, prováděcí projekt se týkal jen polovičního území. Kuča původní návrh

modifikoval, aby se mohlo začít s realizací, která v pomalém tempu probíhala až do roku 1983, kdy byl „Park přátelství“ oficiálně otevřen. Co je na tom všem utopického? Kučovi se i přes zdlouhavou a obtížnou cestu od soutěže k realizaci podařilo udržet původní koncepci, do níž vtělil některé myšlenky radikální meziválečné avantgardy. Zásadním učitelem z doby Kučových studií na ČVUT byl známý funkcionalista Karel Honzík, který v té době už neprojektoval a kromě pedagogické práce psal vědecko-fantastické romány, do jejichž fikčních světů rozmisťoval své nerealizovatelné architektonické a urbanistické utopie. Na jednu z mimozemských planet situoval civilizaci, která žije v dokonale harmonickém souladu s přírodou, čemuž odpovídá i její architektura rozpuštěná v zeleni. Podobně uvažoval jeden z nejbližších Honzíkových přátel z prostředí meziválečné architektonické avantgardy Ladislav Žák, s nímž se Kuča seznámil krátce po škole. Pojil je teoretický i praktický zájem o krajinářskou architekturu. Žák ve svých početných textech snil o „znovunalezeném přírodním ráji“, o „světové krajinářské architektuře bu-

O TAK AR KUČ A: P A R K P Ř Á T E L S T V Í , 1973

doucnosti“ a používal při tom archaický styl klasických autorů literárních utopií. Kuča od něj převzal koncepci „obytné krajiny“, v níž by se znovunalezený ráj měl odehrávat. Stejně jako Žák kritizoval ničení přírody nekoncepční výstavbou chat a různé rekreační architektury. Prosazoval naopak proniknutí krajiny do měst. Příkladem je právě Park přátelství, který si představoval jako „obytný prostor pod širým nebem“. Jeho části rozdělil podobně jako jednotlivé místnosti bytu podle jejich funkcí. Obytnou a rekreační louku měla v nakonec nerealizované části doplňovat meditační zahrada stylizovaná podle utopického románu Labyrint světa a ráj srdce Jana A. Komenského. Labyrint se stal jedním z frekventovaných motivů československého umění 60. let a Kuča si ho osvojil při rekonstrukci


78

design

text Mariana Kubištová Autorka je kurátorkou Uměleckoprůmyslového musea.

Inspirace místo boje Na výstavě Dohnat a předehnat v olomouckém Muzeu umění symbolicky porovnává síly český a polský design konce 50. a 60. let. Je to srovnání rozhodně podnětné. Ukazuje, jak málo toho zatím víme nejen o historii designu v sousedních zemích, ale rovněž o způsobech zprostředkování a transformace tvarů a stylových znaků mezi zdánlivě nesouvisejícími kreativními okruhy.

Výstava Dohnat a předehnat představuje na více než pěti stech exponátech polskou a českou užitou tvorbu období politického (a potažmo i tvůrčího) tání v obou zemích. V oblasti československého designu se roznětkou nového stylového směřování stal nebývalý úspěch na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu. V Polsku toto období charakterizoval inovativní průzkum pod záštitou varšavského Institutu průmyslového designu (Instytut Wzornictwa Przemysłowego, IWP), který od roku 1950 koordinoval nábytkovou, interiérovou a oděvní tvorbu (podobně jako u nás Ústav bytové a oděvní kultury, ÚBOK). Podnětem k upořádání výstavy byla především snaha konfrontovat sbírky dvou sběratelů designu této doby, polonisty Jana Jeništy, který se tématu věnuje i na svém blogu expo58, a Barbary Banaś, znalkyně polského porcelánu a keramiky 50. a 60. let a kurátorky Muzea Narodoweho ve Vratislavi. Právě v tomto městě proběhla na přelomu let 2013 a 2014 pod názvem Wojna i pokój (Válka a mír) také premiéra výstavy, následovaná reprízami v Kielcích a Gdyni. Oproti svým polským předchůdkyním je olomoucká přehlídka rozšířena o čtyřicet polských a deset českých exponátů z kolekcí dalších soukromých sběratelů i institucí a divák se tu může seznámit s produkcí téměř všech oborů užité tvorby – s keramikou, porcelánem a sklem, plakáty a knižními úpravami, nábytkem, průmyslovým designem, hračkami, či dokonce se zápalkovými nálepkami, zvukovými pohlednicemi, známkami a dobovými obaly.

Předplatitelé Art+Antiques mají nárok

Pro tvarování konce 50. a začátku 60. let se u nás kvůli zmíněnému zahraničnímu úspěchu vžil název bruselský styl, pro nějž je charakteristická organičnost, abstraktní lineárnost, asymetrie či zdůraznění diagonály. Opustila se „přírodní“ barevnost a přednost dostaly chemickým průmyslem vyvinuté pastelové barvy. Podnětem tohoto stylového směřování bylo rovněž společenské

Bruselský styl na snížené vstupné. D O H N A T A P Ř E D E H N A T: ČESKOSLOVENSK Ý A POL SK Ý DESIGN 60. LE T 20. S T OLE T Í místo: Muzeum umění Olomouc termín: 15. 10. 2015–24. 1. 2016 www.olmuart.cz

uvolnění, optimistická atmosféra a pomalu, leč jistě narůstající konzumní společnost (vše samozřejmě jen v rámci možností „socialistického státního zřízení“). V praxi se bruselský styl projevil kupříkladu ve stolcích ledvinového tvaru s kovovými nožkami, skořepinových křesílkách a židlích, bytových textiliích a knižních obálkách s abstraktními vzory, elegantních organických protáhlých tvarech konvic a váz, barevných umakartových površích kuchyňského nábytku a v mnohém dalším. Právě bruselský styl je osou české části olomoucké výstavy. Představuje mnohé klíčové a dnes již v podstatě ikonické předměty, které rovněž budí oprávněnou pozornost sběratelů. Bezesporu mezi ně patří moka soubor Elka (1958) od Jaroslava Ježka, vystavený na bruselské světové výstavě, stejně jako porcelánové sošky zvířat, vyráběné zejména v národním podniku Duchcovský porcelán, které dodnes upoutávají výstižným zachycením dynamiky tvaru zvířete. Pro dobové dění byly rovněž typické materiálové inovace, a to zejména použití lehce a rychle zpracovatelných plastů, jejichž charakteristické vlastnosti umožňovaly onen „módní“ organický tvar a pestrou barevnost. V tomto směru nabízí výstava zejména v oblasti průmyslového designu opravdu zajímavou podívanou. Představuje jak poměrně rané pokusy na tomto poli, jako je například fén EM 521 od Stanislava Lachmana (1955), promítačka Meopta AM-8 navržená otcem organického designu u nás Zdeňkem Kovářem (1959) či rádio Tesla 308 U Talisman (1954), tak i tvarově „pokročilejší“ a barevnější počiny, mezi něž patří třeba kanystr z jabloneckého Plastimatu navržený Jiřím Hofmanem, a zejména pak skořepinové laminátové židle Miroslava Navrátila (1959 a 1960). Za bruselské by mohly být označeny i tvary barevných kovových svítidel od Josefa Hůrky či abstraktní řešení knižních obálek edic Klíč nebo Otázky a názory, vydávané v nakladatelství Československý spisovatel pod výtvarným vedením


79

LUBOMIR TOMA SZEWSK I: K Á V O V Ý S E R V I S D O R O T A , 1961 DANU TA DUSZNI AK : K ÁVOV Ý SERV I S PROME T EUS Z; JAROSL AV JE ŽEK : K Á V O V Ý S E R V I S T R I A , obojí 1959

Zdenka Seydla. Symbolem doby, a to nejen tvarovým, ale rovněž společenským, se pak určitě stal skútr ČZ 175, známý jako čezeta či „prase“, který celou výstavu zahajuje. Ladné a měkké tvary bruselu ale byly během 60. let postupně vytlačovány jiným stylovým směřováním, které výstava, jež se vymezuje právě záběrem na tuto dekádu, rovněž reflektuje. Nejpatrnější jsou nové názory opět v oblasti průmyslového designu. Telefon Tesla T65H od Bohumila Míry (1963) či kosodélníková žehlička ETA E 211 Stanisla-

va Lachmana (1964) jsou svými „hranatými“ tvary už předzvěstí dění ve druhé polovině 60. a v 70. letech.

Československo-polské paralely Bruselský styl je obecně chápán jako československý fenomén. Nemůže být ale pochyb o tom, že paralely některých jeho vlastností je možné nalézt v zahraničním kontextu. Záliba v barevných plastických hmotách, „kosmické“ inspirace, jež měly původ v nad-

šení z dobývání vesmíru, trojúhelníkové a lichoběžníkové tvary či zdůrazňování diagonál byly znaky charakteristické pro design přelomu 50. a 60. let na obou stranách železné opony. Přestože i zprávy o dění na Západě k nám prostřednictvím účasti na zahraničních výstavách i dobových médií v omezené míře prosakovaly, výměna informací mezi zeměmi východního bloku byla jednodušší. Už při letmém pohledu na programy dobových výstavních síní či oborových časopisů, jako byl Tvar či Domov, si


84

knižní recenze

text Jana Jebavá Autorka je historička umění, ve své diplomové práci se zabývala srovnáním českého a italského přístupu k restaurování uměleckých děl. foto Matěj Pavlík

Restaurátorské kořeny Vydání dizertace Zuzany Bauerové s podtitulem Konzervovanie-reštaurovanie v Československu 1918–1971 je dobrou zprávou. Kromě zdařilé snahy o zaplnění onoho (věčného) bílého místa na mapě poznání především proto, že její syntetická práce o historii restaurování může sloužit jako odrazový můstek pro další úvahy, začleňující aspekty konzervace do širšího uměleckohistorického a kritického diskurzu.

PROT I Č ASU Zuzana Bauerová, UMPRUM 2015, 321 stran, cena: 360 Kč

Kniha nesoucí název Proti času je koncipována chronologicky: popisuje utváření moderní koncepce restaurování (v mezinárodním terminologickém konsenzu konzervování-restaurování) v Československu na pozadí vývoje památkové péče obecně, místy s přesahy do okolních evropských zemí. Cílem nastoupené cesty je osvětlení pozice „otců zakladatelů“, Bohuslava Slánského v Čechách a Karla Veselého na Slovensku, skrze výzkum jejich metod a postupů, názorů na umělecké dílo, restaurátorskou činnost i profesi. Bohuslav Slánský se ve 30. a 40. letech 20. století podílel na formulování „moderních“ restaurátorských metod, které tuto disciplínu vyvázaly z mantinelů dílenských postupů a technik vedoucích k obnově uměleckého díla. Stal se prvním profesorem restaurátorské speciálky, otevřené roku 1947 na Akademii výtvarných umění v Praze, a svým chápáním oboru jakožto činnosti stejným dílem vědecké, řemeslné i umělecké zformoval následující generace restaurátorů; v jádru v nezměněném pojetí je zde restaurování uměleckých děl vyučováno dodnes. Karel Veselý patřil ke Slánského žákům a spolupracovníkům v pozdější Národní galerii. Roku 1949 opustil tamní restaurátorský ateliér, aby v Bratislavě založil obor restaurování na Vysoké škole výtvarných umění a také příslušné oddělení ve Slovenské národní galerii. Výjimečné institucionální postavení obou osobností umožňuje Zuzaně Bauerové hovořit o zakladatelském mýtu, který má její historiografická práce relativizovat. Utváření „moderní“ koncepce památkové péče popisuje autorka střídavě pomocí proměn institucionálních rámců a interpretací teoretického vkladu klíčových osobností. Předností její metody je, že pouze nepluje na vodách úvah o kulturním dědictví a jeho ochraně, ale průběžně dosahuje i na pevné dno společenského a politického uspořádání. Nevýhodou je naopak omezení jejího záběru na centra – sídla nejdůležitějších institucí.

Pozornost upřená střídavě na Prahu a Bratislavu je občas rozptýlena exkurzem do paralelního evropského myšlení, které však v publikaci není systematičtěji pojednáno.

Linie československé památkové péče První kapitoly se věnují vznikající oficiální památkové péči v novém Československu a jejím teoretickým východiskům – jednak v díle představitelů vídeňské školy dějin umění, jednak v rozvoji přírodovědných metod průzkumu uměleckých děl a vlivu vědeckého pozitivismu. Víra v objektivní poznání, poskytnuté naměřenými údaji a experimentálně ověřenými fakty, byla klíčová pro moderní pojetí restaurování, které se toužilo vymanit ze sféry amatérismu i arbitrární uměleckosti. V našem prostředí se toto pojetí od poloviny 30. let vyvíjelo na půdě čerstvě transformované Státní sbírky starého umění, řízené Vincencem Kramářem. Jak popisuje třetí kapitola, právě ten společně s Bohuslavem Slánským, restaurátorem galerie, položil základy tzv. československé restaurátorské školy. Moderní imperativ maximálního respektu k původnímu materiálu uměleckého díla (objektivně stanoveném a popsaném exaktními metodami) a odlišitelnosti restaurátorského zásahu byl v praxi postupně stále více korelován s estetickými ohledy (které vedly například k formulaci techniky lokální retuše, která byla hlavním rysem Kramářovy „nové metody restaurátorské“). Čtvrtá kapitola se zabývá odrazem moderny a avantgardních požadavků na umělecké dílo v památkové péči. Podrobněji komentuje přínos Václava Wagnera a jeho tzv. syntetické metody památkové péče, ovlivněné pražským strukturalismem (především v osobě Jana Mukařovského). Je škoda, že při osvětlování těchto vztahů, kterým pohříchu dosud nebyla v českém prostředí věnována hlubší pozornost, autorka téměř výlučně spoléhá na sekundární interpretace (zejm. v publikaci Jána Bakoše Štyri trasy metodológie


85

dejín umenia, Bratislava 2000). Pozornost je věnována také paralelnímu, technologicky orientovanému proudu restaurování, představovaném Františkem Petrem, který charakter restaurátorského zásahu určoval výlučně stavem materiální podstaty uměleckého díla. Tento objektivistický přístup, blízký podobným tendencím v Evropě, narušuje v československém restaurování hegemonní linii Kramář–Slánský, třebaže se nikdy neprosadil v oficiálních strukturách.

Výstavní, leč slepá ulička Po kapitolách věnujících se specifikům památkové péče na Slovensku a ohlasu mezinárodní výstavy EXPO ’37 v Paříži, zaměřené na ochranu a prezentaci národního kulturního dědictví, přichází vyvrcholení celého příběhu: detailněji zacílené studie popisující poválečné působení Bohuslava Slánského

na AVU v Praze, resp. Karla Veselého v SNG v Bratislavě, a jejich metodologické rozpětí. V případě Karla Veselého, který téměř nepublikoval, musí autorka názorové pozadí jeho přístupu k restaurování vyvozovat z konkrétních zákroků, zejména záchrany hlavního oltáře katedrály sv. Alžběty v Košicích. Se sympatickým odstupem a badatelskou poctivostí reviduje „zakladatelskou“ pozici Karla Veselého a zpochybňuje smysluplnost termínu „bratislavská restaurátorská škola“, raženého některými historiky umění. Co obě postavy československého restaurování spojuje, je chápání pozice restaurátora jako svrchovaného odborníka, který je díky svému školení (zahrnujícímu přírodovědné vzdělání, řemeslně-technologickou zručnost a rozvíjení uměleckého nadání) jediný oprávněn k rozhodnutí o charakteru restaurátorského zákroku. Právě tímto od-

kazem československé restaurátorské školy je restaurování u nás (či alespoň jeden jeho proud) zatíženo až do současnosti. Samotné metody, aplikované i teoreticky promýšlené pod Slánského vedením na AVU a v restaurátorském ateliéru NG (řízeném Slánského žákem Mojmírem Hamsíkem), byly v poválečném období zcela srovnatelné s těmi uplatňovanými v Evropě (a někdy i v přímém kontaktu). Jak Zuzana Bauerová naznačuje v závěrečné kapitole, restaurování v Československu však nedovedlo reflektovat snahy o legitimizaci restaurátorského zásahu na teoretické úrovni, nejvýznamněji formulované Cesarem Brandim v Itálii. Ten chápe restaurování jako hodnotový soud, kterým uznáváme umělecké dílo v jeho historické a estetické dichotomii. Každý náš čin přizná hodnotu jedné nebo druhé složce. Rozhodnutí je pak výsledkem diskuze, které


88

antiques

text Kateřina Hrušková Autorka je kurátorkou Muzea skla a bižuterie.

Skleněné perličky Tři generace mužů z podnikatelské rodiny Friedů spojili svůj profesní i soukromý život se skleněnými perličkami. Budovali nejen úspěšnou rodinnou firmu Fried Frères, zaměřenou na obchod s bižuterními komponenty, ale i unikátní sbírku předmětů ze skleněných i kovových perliček. Ta je nyní premiérově představována na výstavě v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou.

OKOUZLENI PERL IČK AMI pořadatel: Muzeum skla a bižuterie, Jablonec nad Nisou kurátoři: Kateřina Hrušková, Zdeněk Štafl termín:13. 11. 2015–8. 5. 2016 www.msb-jablonec.cz

Perle a perličky z různých materiálů patřily k oblíbeným surovinám pro výrobu ozdob a dekorací po celém světě, v některých oblastech již od starověku. Výjimečné postavení mezi skleněnými perlemi si vydobyly perličky malých rozměrů. Své využití našly v módním průmyslu, pro domácí ruční práce, uměleckou i amatérskou tvorbu i pro výrobu tradičních domorodých předmětů a ozdob. Ať už byly perličky vyrobeny v Benátkách, v Nizozemí, Jizerských horách, nebo v jihovýchodní Asii, staly se nedílnou součástí světového obchodu. Výrobky z perliček v sobě mnohdy spojují krásný a ušlechtilý materiál a vysoce kvalitní ruční řemeslnou práci. Samotný materiál má dlouhou a bohatou historii, která stále skrývá mnoho nezodpovězených otázek. A možná právě z těchto důvodů se perličky samotné, stejně jako výrobky z nich, staly oblíbeným sběratelským artiklem.

Perličky v dějinách Nejstarší skleněné perličky sekané z tenkých trubic z různých sklovin, dnes kulatých i hranovaných, vyráběli Benátčané již po roce 1550. Postupně vznikala další centra výroby jak v Evropě, tak v jihovýchodní Asii. V Čechách, v Jizerských horách, byl první sekáč perliček doložen v roce 1784. A právě v této lokalitě vzniklo jedno z nejvýznamnějších světových center produkce skleněných perliček, které dokázalo na konci 19. století svou originální produkcí konkurovat i tradičním Benátkám. Je hrou osudu, že právě v kolébce skleněných perliček výroba po druhé světové válce zanikla. Během staletí vzniklo několik základních typů perliček, nicméně jednotlivé regiony měly svá výrobní specifika. Produkce nejrozšířenějšího typu perliček – hutně kulaceného rokajlu – byla patrně zdokonalena v Benátkách v první polovině 19. století.


89

S L U N E Č N Í K , 1830–50, rokajl, pleteno, průměr 48 cm, foto: Markéta Fotrová K A B E L K A , 1850–1900, rokajl, pleteno, kovový stahovací uzávěr, nápis „Carl August Grofe“, 20,5 × 12 cm, foto: Aleš Kosina

Nasekané perličky mohly být zpracovávány i mechanicky broušením nebo pomocí různých povrch zušlechťujících technik. Od roku 1874 se například v Jizerských horách vyráběly perličky zdobené technikou listru, která jim dávala kovový lesk. Atraktivní byly zlacené a stříbřené perličky. Mezi broušeným sortimentem se staly v Evropě a USA oblíbené české tříkrátky nebo drobný broušený rokajl, později nazývaný šarlotka. Na konci 18. století se začínají používat perličky broušené z oceli nebo bronzu či stáčené z jemných kovových drátků. Vyráběly

se především ve Francii a Rusku a setkáváme se s nimi jak ve šperkařství, tak na výšivkách a dalších plošných technikách. Rozkvět výroby vždy závisel na aktuální módě a oblibě perličkových výšivek a aplikací na šatech. Příkladem byla i módní vlna v první polovině 20. let minulého století, kdy se používaly k dekoraci šatů, rukavic, klobouků nebo jemných hedvábných punčoch. Perličkám se dostalo i pozornosti módních návrhářů a designérů. Vznikaly i originální kabelky ve stylu art deco nebo kubismu.


69

Dea Orh Gallery Miami meets Milano

Hotel Victor, Miami Beach, Florida (USA) 1. - 6. prosince 2015 kurátor Vittorio Sgarbi

Štefan Tóth (laureát Miami meets Milano Prize)

Spoleto Arte incontra Venezia Palazzo Giustinian, Benátky (ITA) kurátor Vittorio Sgarbi

Biennale Milano: International Art Meeting Milano Art Gallery, Milán (ITA) kurátor Vittorio Sgarbi

www.deaorh.com


inzerce

Most naděje a života Růžový Růžový Sad Sad přátelství přátelství aa míru míru Lidice (1955 – 2015) Lidice ( 1955 – 2015 )

101

Bridge of Hope and Life Garden of Pease and RoseRose Garden of Peace andFriendship Friendship Lidice (1955 – 2015) Lidice ( 1955 – 2015 )

Galerie hlavního města Prahy | Dům fotografie

Iren Stehli Libuna a jiné eseje Publikace k 60. výročí založení největšího růžového sadu ve střední Evropě www.lidice-memorial.cz

13 10 2015

24 1 2016 www.ghmp.cz

Ostrava

1733—1803

Vladimír Skrepl Broučci POZDNÍ BAROKO

21 01 — 03 04 2016 kurátor: Marek Pokorný vernisáž: 20 1 2016

17 . 1 2. 20 1 5 2 8 . 2 . 2 0 1 6 Mediální partneři

Galerie města Ostravy Multifunkční aula Gong Dolní Vítkovice, Ruská 2993 706 02, Ostrava – Vítkovice Po–Ne, 10–18 h, vstup volný

Projekt je realizován díky dotaci statutárního města Ostrava

platforma (pro současné umění)


inzerce

73

Pražská plynárenská Vás zve na výstavu

9. 12. 2015 – 27. 2. 2016

úterý – sobota, 11–18 hodin Galerie Smečky, Ve Smečkách 24, Praha 1

Příběh Alšovy jihočeské galerie Pro nově vznikající muzeum umění Kunsthalle Praha hledáme kolegu / kolegyni na pozici:

Kurátor moderního a současného umění Nadace The Pudil Family Foundation je otevřená nezisková organizace zaměřená na podporu vysoce kvalitních, inovativních výstav, výzkumných projektů a vzdělávacích programů, které napomáhají porozumění a šíření hodnot českého i světového moderního a současného umění.

inzerat_Art&Antiques_190x119mm-Pff15.indd 1

Přivítáme týmového hráče se vzděláním a praxí zajišťující kredibilitu na české výtvarné scéně, se zkušenostmi s realizací výstav a s výtvarným uměním 20. století, a s výbornými komunikačními i organizačními schopnostmi. Pro více informací o této pozici neváhejte navštívit naše webové stránky www.pudilfamilyfoundation.org nebo nás kontaktujte na emailové adrese jobs@kunsthallepraha.org

16.11.15 15:32


inzerce

87

ADEVA

NEJVĚTŠÍ A NEJSTARŠÍ VYDAVATELSTVÍ FAKSIMILIÍ V roce 1949 bylo ve Štýrském Hradci založeno vydavatelství ADEVA (Akademische Druck- und Verlagsanstalt), které se postupem času stalo nejvýznamnějším v oblasti vydávání dokonalých faksimile antických a středověkých rukopisů. S vydavatelstvím ADEVA spolupracuje více než padesát knihoven a muzeí z dvaceti zemí světa. Mezi faksimilovanými manuskripty nalezneme především skvosty západoevropského středověku, nechybí ale také předkolumbovské mexické rukopisy, mistrovská díla arabské kaligrafie, byzantské purpurové kodexy a svitky nebo rukopisy židovské provenience. Výrobě každého faksimile je věnována velká pozornost. Některá díla jsou dokonce k nerozeznání od originálu. Ke zlacení se používá skutečné zlato, všechny listy jsou ořezány stejně jako originál. Velkým plusem faksimile z ADEVY jsou i svazky fundovaných komentářů nejpřednějších světových odborníků, jimiž je každé dílo doplněno.

Skvosty knižního umění

ADEVA – Jan Kocisek

kocisek@adeva.com

Tel. +43 676 519 50 68

Bible Václava IV.

V edici Skvosty knižního umění například vyšlo: Die Goldene Bulle (kolem 1400) 2002; obrazová část 160 stran, komentář 126 stran Das Stundenbuch der Maria von Burgund (1470–1480) 1993, obrazová část 380 stran, komentář 72 stran Die Medicina Antiqua (1. polovina 13. století) 1996, obrazová část 322 stran, komentář 108 stran www.adeva.com

NFA nabízí k prodeji originální filmové plakáty Vaca • Saudek • Grygar • Ziegler • Born • Vyleťal

www.nfa.cz/e-shop/plakaty

www.faksimile.sk


inzerce

102

Pořád něco

Předplatné do divadel ABC a Rokoko se spoustou výhod a nejlepšími cenami!

143

Hugo Demartini / Milena Dopitová / Vít Havránek / Magdalena Jetelová / Věra Jirousová / Krištof Kintera / Vladimír Kokolia / Viktor Kolář / Karel Malich / Ján Mančuška / Daisy Mrázková / Roman Ondák / Květa Pacovská / Viktor Pivovarov / Otakar Slavík / Václav Stratil / Jiří Surůvka

Kniha Pořád něco Rozhovory s umělci Výběr z rozhovorů s významnými českými umělci různých generací publikovaných na stránkách Art+Antiques v letech 2007–2012.

Pro předplatitele Art+Antiques za zvýhodněnou cenu 159 Kč Objednávejte na predplatne@ambitmedia.cz

balet UVÁDÍME V NÁRODNÍM DIVADLE

Petr Iljič Čajkovskij

Louskáček a Myšák Plyšák Libreto: Petr Zuska podle E. T. A. Hoffmanna Dirigent: Václav Zahradník / Sergej Poluektov Hraje Orchestr Národního divadla

Premiéry 3. a 4. 12. 2015


inzerce

Terezie Pokorná KRITICKÉ CHVÍLE Výbor z recenzí, portrétních esejí a příležitostných glos z let 1990–2015. Současné české divadlo, film, literatura a společnost. 368 stran, Edice Revolver Revue.

103

Předplať si Host a získej cenu! Máte rádi literaturu a vše, co se jí týká? Předplaťte si literární měsíčník Host na rok 2016 nebo předplatné darujte a budete zařazeni do slosování o tyto věcné ceny. Akce probíhá do 29. února 2016.

PocketBook 626(2) Touch Lux 3 Elektronická čtečka knih Dalších pět vylosovaných obdrží dárek dle vlastního výběru: ➊ Libor Hovorka: Hodinky Prim 1954—1994; výpravná publikace o české hodinářské a designové

legendě ➋ Luxusní zápisník LEUCHTTURM1917 s ražbou dle vlastního přání výherce ➌ Stieg Larsson — David Lagercrantz: Kompletní série Milénium v nové grafické úpravě

www. revolverrevue.cz

➍ Jan Němec: román Dějiny světla s věnováním autora předplatiteli ➎ Audiokniha: Ivan M. Jirous: Magorovi ptáci a další příběhy, básně v podání autora

Moravská galerie v Brně Místodržitelský palác

11/9/2015 — 10/1/2016

www.moravska-galerie.cz Hlavní mediální partner

Collegium 1704

Předplatitelská cena je výhodnější a všichni abonenti mají nárok na slevu kompletní knižní produkce nakladatelství Host ve výši 25 %. Podrobné informace o předplatném a dárkovém certifikátu na www.h7o.cz Všichni stávající předplatitelé dostanou knižní dárek z nakladatelství Host.

Vánoce s Collegiem 1704

Vánoční dárkové poukazy na www.collegium1704.com

15 | 12 | 2015

Vánoční koncert Händel, Telemann Rudolfinum — Dvořákova síň

31 | 12 | 2015

Silvestrovské koncerty Bachovy světské kantáty kostel sv. Anny — Pražská křižovatka


116

tipy

2

1

3

4

Svoboda doma

Plíšková u Topiče

Art is v Brně

Krušnohoří a umění

kdy 17. 12 2015–únor 2016

kdy 8. 12. 2015–29. 1. 2016

kdy stálá expozice, od 2. 12. 2015

kdy 27. 11. 2015–13. 3. 2016

co Tomáš Svoboda: Like in Movie

co Naděžda Plíšková

co Art is Here

co Bez hranic: Umění v Krušnohoří mezi

kde Tranzitdisplay, Praha

kde Topičův salon, Praha

kde Moravská galerie, Pražákův palác

gotikou a renesancí

Vánoční termín vyhradil Tranzitdisplay Tomáši Svobodovi. Ten na výstavě Like in Movie představuje „nový ambiciózní filmový projekt, ve kterém nabízí syntézu svého několikaletého konceptuálního myšlení.“ Svoboda je jedním ze zakladatelů galerie Display, jež později sfúzovala právě do současného Tranzitdisplaye, vedle toho je od letoška vedoucím Ateliéru nových médií I na pražské Akademii výtvarných umění. V posledních letech se ve své konceptuálně laděné práci věnuje osahávání fundamentů filmového vyprávění, jeho rozdílů a souvztažností k vyprávění ryze jazykovému či nenarativní percepci.

Letos uplyne 65 let od založení Galerie Československého spisovatele, která sídlila v domě na Národní třídě 9, dnes residenci Topičova salonu. Tam také nyní probíhá výstava na prvním místě grafičky ale také keramičky, autorky sochařských objektů i básní a členky Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu Naděždy Plíškové (1934–1999). Proč? Protože výstava Plíškové proběhla v roce 1981 právě v Galerii Československého spisovatele. Výstava vedle známých grafik ze 60. let představuje například i její bronzové objekty z polistopadového období.

Moravská galerie otevřela po velkolepě pojaté zahajovací party veřejnosti své nové stálé expozice v zrekonstruovaném Pražákově paláci. Oddíl pojmenovaný Art is Here je založen především na sbírce umělce a teoretika, klíčové osoby nejen brněnského kulturního života Jiřího Valocha, který její podstatnou část věnoval právě Moravské galerii, svou premiéru si tu ale odbývají i některé nové akvizice, například soubor prací Dalibora Chatrného. Přestavbou prošla i prezentace kolekce umění první půle 20. století a navíc galerijní patra spojila skluzavka.

N A D Ě Ž D A P L Í Š K O VÁ

A R T I S H E R E , 2015, foto: MG v Brně

kde Valdštejnská jízdárna, Praha

TOMÁ Š SVOBODA: L I K E I N M O V I E , 2015

Pod mnohoslibným názvem Bez hranic je v prostoru Valdštejnské jízdárny shromážděn úctyhodný soubor více než 200 soch, oltářních arch, grafik i knih z období sahající od 14. století až po nástup renesance. Efektní instalace připomínající pozdně gotickou klenbu, černé pozadí a bodové nasvícení, vytváří mystické prostředí v němž sochy zaujímají role posvátných od světa oproštěných artefaktů. Struktura výstavy sleduje geografické vymezení, návštěvník putuje z Litoměřic, přes Louny až do Kadaně.

M I S T R I W : O L TÁ Ř Z E Ž E L I N Y, 1526


117

K A L E N D Á R I U M / zima kdy úterý 15. 12. 2015 od 18:00 co Filmování státu, k výstavě Budování státu kde Studio Hrdinů, Praha kdy pátek 18. 12. 2015 od 19:00 co Drama o třech postavách kdo T. Stejskalová, B. Kleinhamplová, J. Skála kde INI Gallery, Praha

6

kdy pondělí 21. 12. 2015 od 16:30 co Adolf Benš, komentovaná prohlídka kdo Vladimír Šlapeta kde Galerie NTK, Praha

5

7

Krůčkovo trvání

Jedlička v Praze

kdy 3. 12. 2015–29. 1. 2016

kdy 2. 12. 2015–24. 1. 2016

Kubismus podle UPM

co Václav Krůček / …durée

co Jan Jedlička: Světlotisky,

kdy stálá expozice, od 3. 12. 2015

kde Galerie Kvalitář, Praha

mezzotinty a pigmenty

co Český kubismus

kde Galerie U Betlémské kaple, Praha

kde Dům U Černé Matky Boží, Praha

Jan Jedlička, který od roku 1969 žije v Curychu, je jedním z umělců, kteří mají větší renomé v zahraničí než doma. Před dvěma lety jsme měli možnost vidět v Plzni jeho rané obrazy a kresby a před pěti lety byl jedním ze tří umělců na fotografické výstavě Double Fantasy v Galerii Rudolfinum. Pražská Galerie U Betlémské kaple nyní představuje širší průřez jeho tvorbou, jejímž centrálním motivem je zájem o krajinu, zejména o oblast Maremmu v jižním Toskánsku. Jedlička k jejímu mapování používá různé techniky – zemní pigmenty, mezzotintu, sítotisk i fotografii.

Pražské Uměleckoprůmyslové museum otevřelo začátkem prosince v Domě U Černé Matky Boží novou stálou expozici českého kubismu. Těžištěm výstavy, která je situována ve dvou patrech Gočárova domu, jsou kubistický nábytek a keramika a ukázky kubismem inspirované užité grafiky. Obrazy o sochy se zde také objevují, avšak jen jako doplněk užitého umění. Nechybí zde ani dobové modely krystalů, které byly inspirací slavné kubistické keramiky Pavla Janáka. Expozice, jejíž hlavní autorkou je Lucie Vlčková a architektem Jiří Javůrek, působí živým a svěžím dojmem.

JAN JEDL IČK A: Z C Y K L U M A R E M M U, 2012

E XPOZICE KUBIS T ICK ÝCH ŽIDL Í, foto: UPM

Neviditelné obrazy Václava Krůčka jemně vystupují ze stěn galerie a vytváří tak jakousi strukturu, či reliéf, silně pracující s iluzivní hrou světla a stínu. V galerii na Senovážném náměstí je k vidění soubor umělcových nejnovějších prací, ve kterých nicméně soustředěně navazuje na své první bílé mřížky z počátku 90. let. Meziprostor formující se mezi stěnou, respektive plátnem obrazu a prostorovou strukturou vytváří napětí testující možnosti malby či obecněji možnosti tradičního závěsného obrazu. Nově Krůček pracuje i s projekcí a filmem.

VÁ C L AV K R Ů Č E K / … D U R É E

kdy čtvrtek 31. 12. 2015 od 17:00 co Silvestr v galerii kdo Poetické divadlo a hosté kde Výstavní síň „13“, ZČG, Plzeň kdy úterý 5. 1. 2016 od 20:15 co Změnil tvář Šanghaje, projekce filmu kde Národní technická knihovna, Praha kdy středa 6. 1. 2016 od 19:30 co Pohledy do 60. let, novoroční koncert kdo Petr Kotík kde Plato, Ostrava kdy pátek 8. 1. 2016 od 10:30 co kolokvium k výstavě Ostrov umění v moři průmyslu kde Krajská galerie, Zlín kdy sobota 23. 1. 2016 od 16:30 co Knižní obálka a deník, komentovaná prohlídka výstavy Zbyňka Sekala kde Muzeum moderního umění Olomouc


63


artmix

Centrum současného umění DOX Skvělý nový svět (do 25. 1.); Marek Schovánek: Propaganda (do 11. 1.); Urbo Kune (do 18. 1.) Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie AVU Sedma: 7 absolventů vystavuje po 10 letech opět na AVU (do 22. 12.); Ikea made fashion (7. 1. od 19. hod) U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz Galerie Futura Václav Stratil: Nedělám nic a jiné práce (do 3. 1.); Than Hussein Clark: Debts (Erotické review Sinai) (do 3. 1.); Martin Hrubý: Resort (v rámci festivalu Fotograf) (do 3. 1.) Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraproject.cz GHMP – Colloredo-Mansfeldský palác Štěpánka Šimlová: Léta levitace (do 20. 3.) Karlova 2, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům fotografie Iren Stehli: Libuna a jiné eseje (do 24. 1.) Revoluční 5, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Kamenného zvonu Milota Havránková: MILOTA (do 17. 1.) Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Městská knihovna Květa Pacovská: Maximum Contrast (do 27. 3.) Mariánské nám. 1, Praha 1 / www.ghmp.cz Galerie Millennium Vánoční výstava umělců z okruhu galerie (do 31. 1.) Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie Rudolfinum Flaesh (do 3. 1.); Jiří Černický: Divoký sny (od 27. 1. do 10. 4.) Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie Zdeněk Sklenář Karel Malich 91 (do 16. 1.) Salvátorská 6, Praha 1 / www.zdeneksklenar.cz Galerie 1 (MÚ Praha 1) Zdeněk Svoboda (do 23. 12.); Vojtěch Vlk (od 6. 1. do 31. 1.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz

Karlin Studios Ten dům sem nepatří – Karlin Studios 10 let výročí (od 17. 12. do 7. 2.); Tomáš Roubal: sólo výstava (od 17. 12. do 7. 2.); Jakub Valenta (od 17. 12. do 7. 2.) Křižíkova 34, Praha 8 / www.karlinstudios.cz Latin Art Gallery Jan Demerci a Tereza z Davle (do 20. 12.); Umění z Venezuely – Nové obrazy (od 20. 12. do 20. 2.) Jungmannova 17/3, Praha 1 / www.latin-art.com Museum Kampa Toyen: Vidím neboť je noc (do 3. 1.); Šmidrové (do 31. 1.); Libor Fára: Rytmus (do 7. 2.); Věra a Vladimír Janouškovi: Kristus a kyvadlo (do 28. 2.) U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz MeetFactory Axel Gouala: Niternější než kost (do 17. 1.); Kdo hraje? (do 7. 2.) Ke Sklárně 3213/15, Praha 5 / www.meetfactory.cz

NFA – kino Ponrepo Básník moderního českého filmu Jiří Gold (leden) Bartolomějská 11, Praha 1 / www.nfa.cz Trafo galerie Trafology (2006–14) (do 22. 12.) Příčná 1, Praha 1 / www.trafacka.cz UPM – Obecní dům Secese: Vitální umění 1900 (do 31. 8. 2016) Nám. Republiky 5, Praha 1 / www.obecnidum.cz

BRNO

DUMB – Dům umění města Brna Václav Jirásek: Svět podle Ironyma Koola (do 7. 2.); Miloš Budík: Fotografie (do 7. 2.); František Vrána: nábytek interiéry, volná tvorba (do 7. 2.) Malinovského náměstí 2, Brno / www.dum-umeni.cz DUMB – Dům Pánů z Kunštátu Phill Niblock: Working For A Title (do 24. 1.) Dominikánská 9, Brno / www.dum-umeni.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec Tomáš Vaněk (do 3. 1.); Petr Králík (do 3. 1.); Na Sibiř! (do 17. 1.) Masarykova 723 / 14, Liberec / www.ogl.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění Josef Lada: ilustrace (do 10. 4.) Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Náchodský výtvarný podzim – 32. ročník přehlídky umění regionu (do 10. 1.); Výstava prací z 10. ročníku výtvarné soutěže Naše galerie (od 16. 1. do 28. 2.) Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Giovanni Battista Piranesi (do 10. 1.) Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz

Moravská galerie – Místodržitelský palác Zastihla je noc: Čeští umělci ve Francii 1938–1945 (do 10. 1.); Hands-on Urbanism (do 17. 1.) Moravské náměstí 1a, Brno / www.moravska-galerie.cz

MUO – Muzeum moderního umění Zbyněk Sekal: A věci se zvolna berou před se (do 14. 2.) Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

Moravská galerie – Pražákův palác Finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého (do 17. 1.); Art is Here: Umění po roce 1945 (nová stálá expozice) Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz

Dům umění Umělci čistého srdce – naivní, lidové umění a art brut ze sbírky Pavla Konečného (do 3. 1.); Emma Srncová, Jan Skorka Lauko: malba a litografie (do 3. 1.); Daniel Šperl: Japonsko (do 3. 1.); Válečný mrak (do 3. 1.); Magičtí Lucemburkové (od 12. 1. do 28. 8.) Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz

Moravská galerie – Uměleckoprůmyslové muzeum Jan Svoboda: Nejsem fotograf (do 21. 2.); Věci a slova 1870–1970 (do 10. 1.) Husova 14, Brno / www.moravska-galerie.cz Richard Adam Gallery Jiří Černický: Dolby malba; Marek Meduna: Průvod (vše do 31. 12.) Ve Vaňkovce 2, Brno / www.ragallery.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Barokní grafika ze sbírky AJG (do 24. 1.); Krajiny duše, surrealismus ze sbírky Pražské plynárenské (do 31. 1.) U Černé věže 22, České Budějovice / www.ajg.cz

Dům umění Wolfgang Tillmans (do 28. 12.); Daniel Vlček (od 12. 1. do 14. 2.) Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice / www.ducb.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění Vendula Chalánková: DINO (do 16. 12.); Obrazy Chebu: Ikonografie Chebu od nejstarších vyobrazení do 20. století (do 3. 1.); Ateliér NaPoLI: Papírové světy (do 27. 3.) Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

KLATOVY

GKK – Galerie U bílého jednorožce Dalibor Chatrný: Prostorem, gestem, energií (do 31. 1.) náměstí Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz GKK – kostel sv. Vavřince Jaume Marzal Cános: Moje cesty (do 15. 12.) Plánická, Klatovy / www.gkk.cz

OPAVA

Galerie Obecního domu Marilena Bergamini: Ostré úlomky (do 31. 1.) Ostrožná 46, Opava / www.oko-opava.cz

OSTRAVA

Galerie výtvarného umění v Ostravě Stanislav Kolíbal: Sochy a kresby (do 3. 1.) Jurečkova 9, Ostrava / www.gvuo.cz

Industrial Gallery POP UP Store: Prodej autorské tvorby designerů a umělců (do 22. 12.); David Lloyd: Raw naked and truth (od 13. 1. do 5. 2.) Zahradní 10, Ostrava / www.industrialgallery.cz PLATO – Galerie města Ostravy Michal Budny, Jaromír Novotný: Kapradinový květ (do 17. 1.); Martin Hrubý: Resort (do 3. 1.); PLATOVIDEO05 – Divadlo / Theatre (do 31. 1.) Ruská 2993, Ostrava-Vítkovice / www.plato-ostrava.cz

PLZEŇ

ZČG – 13 Hanuš Zápal, architekt Plzeňska (do 7. 2.) Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz ZČG – Masné krámy Vznešenost a zbožnost – Barokní umění na Plzeňsku a v západních Čechách (do 20. 3.) Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

TEREZÍN

Památník Terezín: Malá pevnost – IV. Dvůr 17. listopad 1939 (do 31. 3.) Principova alej 304, Terezín / www.pamatnik-terezin.cz

INZERCE

PRAHA

119


120

komiks


125

OD FROM UMĚLECKOPRŮMYSLOVÉ MUSEUM V PRAZE

3 12

ČESKÝ KUBISMUS CZECH CUBISM DŮM U ČERNÉ MATKY BOŽÍ HOUSE AT THE BLACK MADONNA

2015


PF 2016 Srdečně Vám děkujeme za důvěru a přízeň, na jejichž základech jsme společně dosáhli historicky nejúspěšnější aukce v ČR. V novém roce se těšíme na další společná kulturní setkání a přejeme Vám mnoho radosti a štěstí!

Emil Filla: Pařížské zátiší / dat. 1914, dokončeno 1920 olej na dřevě / 41 × 33 cm / sign. UD dosažená cena: 13 600 000 Kč Nejvýše vydražený obraz roku 2015 v ČR www.galeriekodl.cz

K O D L

T R A D I C E

O D

R O K U

1 8 8 5


Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.