Listovacka Art+Antiques 2_16

02

únor 2016

99

9 771213 839008

02

99 Kč / 4,70 ¤

Jiří Černický v Rudolfinu 32 / Rozhovor s Danielem Pitínem 44 / Umělecké sbírky PNP 12 /

editorial /

Princ a kočičky

Ve svém posledním editorialu jsem se věnoval trhu s uměním, tedy oblasti, v níž jsem veskrze nekompetentní a k níž proto nejsem svými redakčními kolegy obvykle připouštěn. Fascinovala mě především jedna položka v dražbě Sotheby’s – monumentální plátno, na němž rakouský malíř Carl Kahler vyportrétoval na objednávku paní Kate Birdsall Johnson čtyřicet dva z jejích snad až tří set padesáti koček.

O draženém plátnu se tehdy psalo především jako o „největším kočičím plátně“ a také samotný aukční dům inzeroval na prvním místě příběh kočičí milovnice, jež si plátno objednala, malíř Kahler byl zmíněn jen letmo, jaksi z povinnosti.

Aukce skončila jednoznačným úspěchem, obraz odešel za skvělých 826 tisíc dolarů, přičemž předaukční odhad byl 200 až 300 tisíc.

Přitahoval mě tehdy samozřejmě bizarní příběh dámy, jež si nechává portrétovat kočky, hlavně ale to, že si někdo ten neprakticky veliký a nadstandardně ošklivý obraz dnes za tolik peněz kupuje. A vystávala tak samozřejmě otázka, co si kupuje. Zdálo se mi vlastně trochu nemístné mluvit v tomto případě o dražbě umění, jejím předmětem tu nebyla, řekněme, „pozdní ale kvalitní ukázka akademické malby 19. století“, nebo „plátno z Kahlerova vrcholného období“. Předmětem prodeje tu byly kočky, hodně koček, čtyřicet dva koček a velkých.

A s novou naléhavostí na mě tyto palčivé otázky dolehly, když jsem si nyní přečetl v britském listu The Telegraph zprávu o tvorbě prince Charlese. Je známo, že se věnuje ve volných chvílích, kterých zřejmě nebude, vzhledem k tomu, že jej jeho dlouhověká matka ne a ne připustit k trůnu, úplně málo, umění akvarelu. Patří to k dobré rodinné tradici, amatérskou akvarelistkou byla i jeho praprababička královna Viktorie. Předmětem článku tentokráte nebyly umělecké (ne)kvality princova tvůrčího usilování, ale finanční zisk, jenž jemu potažmo jeho The Prince of Wales’s Charitable Foundation přináší.

Prodeji litografických reprodukcí svých akvarelových krajinek od roku 1997 vydělal v úhrnu 6 milionů liber, a zařadil se tak podle listu mezi nejúspěšnější britské umělce. Záležitost je ještě komplikovanější nežli v případě Kahlerových kočiček. Co si kupci v tomto případě pořizují? Pokud si kupují prince z Walesu, tak nejspíše ne jako malíře ale jako prince. A je tu ještě další zajímavá alternativa, totiž, že si kupují odpustky, že je samotné akvarely vůbec nezajímají a chtějí jednoduše páchat dobré skutky skrze princovu dobročinnou nadaci, na jejíž konto prostředky z prodeje putují.

Josef Ledvina

Obsah

02

> David Bowie 4 / dílo měsíce > Pomník Jana Palacha 3 / úhel

Denisa Hejlová Jan Wollner

6 / zprávy 12 / výstava

> Jiří Černický v Rudolfinu

Radek Wohlmuth

21 / aukce 27 / na trhu

> Josef Mánes 30 / portfolio > Lukáš Karbus Jiří Ptáček 32 / rozhovor > Daniel Pitín Johanka Lomová, Jan Skřivánek 44 / téma > Umělecké sbírky Památníku Jan Skřivánek

národního písemnictví Jakub Hauser

>

50 / k věci Digitální věci Milena Bartlová

56 / architektura Filip Šenk

> FF MU podle Petra Pelčáka

61 / staveniště 62 / profil Oldřich Hlavsa

>

Lukáš Pilka

66 / knižní recenze Hynek Látal

> Pravda zvítězila

69 / nové knihy 70 / antiques Hračky čínských literátů

>

Olga Lomová

76 / zahraniční výstava Josef Ledvina

> Agnes Martin

> Světáci 84 / recenze > Umění Krušnohoří, Jan Svoboda, 83 / manuál

Ondřej Chrobák

Tomáš Svoboda

Martin Vaněk, Tomáš Pospiszyl, Sylva Poláková

93 / na východ Dušan Buran

96 / komiks

obálka

> Ankety, bilancie, rebríčky

> Bohumil Fencl

>

JIŘ Í Č ERNIC K Ý: SL UMHOUSE

facebook.com/ Artcasopis

2015, kombinovaná technika, cca 1,5 × 1 × 1,5 m, soukromá sbírka

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) / Zástupce šéfredaktora: Josef Ledvina (pl) / Redaktoři: Kateřina Černá, Karolina Jirkalová, Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz, Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie. langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Milena Bartlová, Dušan Buran, Alžběta Cibulková, Bohumil Fencl, Jakub Hauser, Denisa Hejlová, Ondřej Chrobák, Hynek Látal, Olga Lomová, Lukáš Pilka, Sylva Poláková, Tomáš Pospiszyl, Jiří Ptáček, Filip Šenk, Martin Vaněk, Jan Wollner / Tisk: Helma Roto, spol. s r.o., U Pekařky 5, 180 00 Praha 8 - Libeň / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@ artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 8. 2. 2016. Příští číslo vyjde začátkem března. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

20

AUKČNÍ DEN

VÝBĚR VÝTVARNÉHO UMĚNÍ 6. BŘEZNA 2016, 13.00 HODIN – OBECNÍ DŮM V PRAZE

Josef ČAPEK – V červnu, (detail), olej na plátně, 51 x 150 cm, vyvolávací cena: 9 000 000 CZK

WWW.EUROPEANARTS.CZ European Arts Investments s.r.o., Senovážné náměstí 8, 110 00 Praha 1, ČR, tel./fax: +420-233 342 293, info@europeanarts.cz

9

Návštěvnost galerií v roce 2015

ČR – Nejnavštěvovanější výstavou loňského roku byla výstava Hrady zámky objevované a opěvované v Jízdárně Pražského hradu s denní návštěvností 931 lidí. Na výstavu, která začala již před koncem roku 2014, během necelých tří měsíců dohromady zavítalo 79 tisíc návštěvníků. Celková návštěvnost výstav a stálých expozic ve dvaceti sledovaných galeriích v součtu vychází na více než 1,5 milionu lidí, což je o třetinu víc, než jaká byla v minulé sezóně návštěvnost české fotbalové ligy.

Výstava Hrady zámky objevované a opěvované, kterou připravil Národní památkový ústav, představila vybrané umělecké a historické poklady z fondů českých hradů a zámků (recenze v AA 2015/03). Návštěvnost blížící se tisícovce lidí denně je v českých poměrech zcela mimořádná.

Vyšší čísla měly jen výstavy Karel IV. – Císař z Boží milosti v roce 2006 (1055), Albrecht z Valdštejna a jeho doba v roce 2008 (1250) a Rudolf II. a Praha v roce 1997 (1500 lidí denně). V případě pražských výstav lze považovat za úspěch již návštěvnost nad sto lidí denně, mimo Prahu pak i poloviční čísla.

Návštěvnickým hitem se stala také druhá velká výstava konaná loni v Jízdárně Pražského hradu, přehlídka české krajinomalby od 19. století do současnosti nazvaná Má vlast. Výstavu si během dvou měsíců přišlo prohlédnout na 35 tisíc návštěvníků, což představuje denní návštěvnost 591 lidí.

Celkový žebříček výstav podle návštěvnosti jsme se rozhodli nesestavovat, neboť situace jednotlivých galerií se značně liší, stejně jako používaná metodika. Některé instituce mají například společné vstupné na

více výstav současně, některé do celkových čísel započítávají vernisáže a různé mimořádné akce, jiné nepočítají ani účastníky doprovodných programů. Občas je pak celková návštěvnost nižší, než součet uváděné návštěvnosti jednotlivých výstav. Místo celkového žebříčku jsme proto připravili přehled nejnavštěvovanějších výstav v jednotlivých galeriích.

Vedle osobnosti vystavujícího umělce, potažmo zvoleného tématu hraje z hlediska návštěvnosti svou roli také místo konání výstavy. Nejde jen o Pražský hrad, který je turisticky nejexponovanější památkou v celé republice, ale týká se to například i Galerie hlavního města Prahy či Galerie Klatovy/Klenová. Všechny tři nejnavštěvovanější výstavy klatovské galerie se konaly na hradě Klenová a lze předpokládat, že přinejmenším pro část návštěvníků byl hlavním lákadlem samotný hrad spíš než zde vystavené umění. To stejné patrně platí i v případě Zámku Troja, jakkoliv si výstava Václava Ciglera pozornost rozhodně zasloužila.

Obecně lze konstatovat, že české publikum je značně konzervativní a že šanci stát se skutečným diváckým hitem mají jen výstavy zaměřené na starší umění a představující autory slavných jmen. Nejdůležitější výstavy současného umění, jakými byly loni retrospektiva Jána Mančušky v Galerii hlavního města Prahy, velká výstava Václava Stratila v Moravské galerii či VII. Zlínský salon mladých, měly vesměs podprůměrnou návštěvnost.

Vysokými počty návštěvníků se nemohou chlubit ani Dům umění České Budějovice, ostravské PLATO či pražská Galerie Rudolfinum, které se programově zaměřují na současné umění.

Ředitel Domu umění České Budějovice Michal Škoda přesto zdůrazňuje, že je s návštěvností spokojen. „Přihlédnu-li k tomu, jak jsou Budějovice velké, jaký je v Jižních Čechách zájem o umění, tak jsou pro mne loňská čísla hodně uspokojivá. Dovedu si představit, že by mohla být i lepší, ale je třeba myslet i na to, jak zde fungují média, a další okolnosti,“ dodává. S průměrnou návštěvností 32 lidí denně se Dům umění může bez problému poměřovat i s pražskými galeriemi. Zmiňovaná retrospektiva Jána Mančušky v Městské knihovně měla návštěvnost 40 lidí, výstava Petra Veselého v Malé galerii Rudolfina 33 lidí a výstava Federica Díaze v Letohrádku Královny Anny 24 lidí denně.

Celková čísla návštěvnosti Národní galerie odpovídají výsledkům předchozích dvou let, do výsledku však nezapočítáváme výstavu Večerníček slaví 50 let, u které byla NG uváděna jako spoluorganizátor. Pohádkové po-

stavičky České televize přilákaly během čtyř měsíců do Valdštejnské jízdárny 126 tisíc návštěvníků (1048 denně). To, že si Národní galerie udržela návštěvnost i v situaci dočasného uzavření Slovanské epopeje znamená, že zájem o její výstavy a stálé expozice ve skutečnosti vzrostl. Trojice jejích nejúspěšnějších výstav lákala mezi 175 a 219 lidmi denně. Jistou vadou na kráse je, že ve všech třech případech šlo o převzaté projekty.

V meziročním srovnání řada galerií zaznamenala pokles, byť důvodem často byly spíše provozní okolnosti než program. „Zdánlivě nižší číslo je způsobeno zejména rekonstrukcí Pražákova paláce, který byl kompletně uzavřen dva měsíce a jehož stálá expozice byla veřejnosti nepřístupná od července do listopadu 2015,“ komentuje tisková zpráva Moravské galerie o čtvrtinu nižší čísla než měla před rokem. Pokračující rekonstrukcí či dočasnou uzavírkou expozic vysvětlují

F R O N T A D O G A L E R I E , návštěvníci čekají na otevření výstavy Hrady a zámky objevované a opěvované, foto: NPÚ

10

zprávy

pokles také Galerie hlavního města Prahy nebo Galerie Rudolfinum. O víc než třetinu se snížila návštěvnost Galerie výtvarného umění v Ostravě, která o rok dříve slavila úspěch s velkou výstavou Bohumila Kubišty.

Nárůst naopak hlásí pražské Museum Kampa, Západočeská galerie v Plzni nebo Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem. Museum Kampa loni mělo historicky nejlepší rok od svého otevření, přilákalo 131 tisíc návštěvníků, což je o 60 procent

výstava

víc než v předchozím roce. Vedle výstav nově získaných kreseb Františka Kupky, obrazů Toyen či Kamila Lhotáka muzeu k rekordnímu výsledku pomohla i již zmiňovaná výstava Večerníček slaví 50 let, jejíž druhá část se konala v Sovových mlýnech.

Západočeská galerie v Plzni loni nabídla velice silný program, zejména pokud jde o staré umění a navíc těžila z propagace města coby Evropského hlavního města kultury. Roudnická galerie si pak loni připomínala padesát let

termín

PRAHA – Centrum současného umění DOX

svého fungování. Vedle jubilejní výstavy stavící na její sbírce umění 60. let připravila také zajímavou přehlídku současného umění Vzdálení pozorovatelé. „Nejen roudnická veřejnost si při příležitosti oslav uvědomovala, že existence galerie s tradicí překračující horizont regionu, není vůbec samozřejmá,“ dodává ředitelka galerie Alena Potůčková.

Vysokou návštěvnost si i v druhém roce od otevření nových prostor v bývalých lázních udržela také Oblastní galerie

návštěvnost celkem/denní

výstava

celkem:

57 200

KLATOVY – Galerie Klatovy/Klenová

26 052

231

Hurá Collective

Liberec. Zde je však třeba znovu zmínit rozdíl v metodice, kterou jednotlivé instituce používají.

Zatímco například Galerie Rudolfinum vykazuje pouze platící návštěvníky, liberecká galerie započítává například i návštěvnost během Muzejní noci, kdy je vstup zdarma. „Přiznám se bez mučení, že také návštěvníky těchto akci si započítáváme do celkové návštěvnosti; ti lidé si prostě projdou galerii, tedy navštíví výstavy,“ vysvětluje ředitel galerie Jan Randáček. / JS

termín

návštěvnost celkem/denní celkem:

23 921

5. 7.–2. 8. 2015

3 963

137

Skvělý nový svět

11. 9. 2015–25. 1. 2016

This Place

24. 10. 2014–2. 3. 2015

21 522

199

Robert Rambousek

5. 7.–30. 8. 2015

7 349

129

Art Brut Live

27. 3.–17. 8. 2015

17 034

140

Mary Duras

14. 6.–30. 8. 2015

8 835

118

celkem:

132 414

KUTNÁ HORA – Galerie Středočeského kraje

celkem:

31 500 98

PRAHA – Galerie hlavního města Prahy Václav Cigler

6. 5.–1. 11. 2015

15 718

109

Jiří Sozánský

10. 5.–25. 10. 2015

16 500

Jean Delville

15. 5.–30. 8. 2015

9 661

107

Jiří Šalamoun

8. 3.–31. 8. 2015

15 273

86

Ján Mančuška

17. 6.–11. 10. 2015

4 361

40

Lumír Hladík

8. 2.–27. 9. 2015

18 350

77

celkem:

25 012

LIBEREC – Oblastní galerie Liberec

celkem:

42 410

Flaesh

1. 10. 2015–3. 1. 2016

10 647

135

Valerian Karoušek

14. 5.–30. 8. 2015

16 434

177

Model

29. 1.–3. 5. 2015

7 707

95

Ve válce múzy mlčí

5. 3.–7. 6. 2015

15 248

164

Roger Hiorns

28. 5.–16. 8. 2015

4 662

68

Rekurze 1.618

11. 12. 2014–22. 2. 2015

3 711

73

celkem:

130 747

OLOMOUC – Muzeum umění Olomouc

42 167

354 1

Tajemné dálky

PRAHA – Galerie Rudolfinum

PRAHA – Museum Kampa

celkem:

201 605

6. 11. 2014–22. 2. 2015

13 492

144 120

Toyen

5. 9. 2015–16. 2. 2016

Kamil Lhoták

17. 7.–29. 10. 2015

21 893

209

Jiří Šalamoun

29. 1.–17. 5. 2015

11 183

Lily Lonngren

28. 2.–21. 6. 2015

19 241

172

Ivan Theimer

25. 9. 2014–14. 6. 2015

19 518

86

celkem:

377 890 2

OSTRAVA – Galerie výtvarného umění v Ostravě

celkem:

57 651 100

PRAHA – Národní galerie v Praze Umělci a proroci

22. 7.–18. 10. 2015

19 242

219

Válečný mrak

10. 4.–7. 6. 2015

5 179

Oskar Kokoschka a Praha

20. 2.–28. 6. 2015

24 241

186

FRANTA

24. 6.–30. 8. 2015

5 278

91

Tajemné dálky

22. 4.–27. 9. 2015

27 642

175

Stanislav Kolíbal

25. 9. 2015–3. 1. 2016

5 924

73

celkem:

182 408 3

OSTRAVA – PLATO

celkem:

23 057

Hrady a zámky...

19. 12. 2014–15. 3. 2015

79 131

931

Stano Filko

28. 5.–30. 8. 2015

4 338

47

Má vlast

4. 9.–1. 11. 2015

34 852

591

Václav Magid

9. 7.–4. 10. 2015

3 776

43

Matka a syn

10. 12. 2014–15. 3. 2015

15 097

159

Výstava

9. 4.–21. 6. 2015

2 882

40

celkem:

20 324

PARDUBICE – Východočeská galerie v Pardubicích

celkem:

21 420

PRAHA – Správa Pražského hradu

BRNO – Dům umění města Brna Dalibor Chatrný

23. 9.–22. 11. 2015

2 724

45

Jindřich Prucha

7. 10.–31. 12. 2015

4 204

58

Jaroslav Král

3. 12. 2014–22. 2. 2015

2 448

30

František Tichý

17. 3.–21. 6. 2015

3 827

45

Sbírka Pavla Čáslavy

11. 2.–12. 4. 2015

1 680

28

Sám se skřivany

4. 3.–31. 5. 2015

3 113

40

celkem:

90 496

PLZEŇ – Západočeská galerie v Plzni

celkem:

32 614

BRNO – Moravská galerie v Brně Brno – Moravský Manchester

11. 12. 2014–12. 4. 2015

8 179

100

Gottfried Lindauer

6. 5.–20. 9. 2015

16 367

138

Zastihla je noc

11. 9. 2015–10. 1. 2016

3 846

48

Mnichov – zářící metropole

28. 1.–6. 4. 2015

7 100

118

Kupezky – Mistr a jeho okruh

14. 11. 2014–17. 5. 2015

3 744

30

Vznešenost & zbožnost

28. 10. 2015–20. 3. 2016

3 034

57

ČESKÉ BUDĚJOVICE – Dům umění České Budějovice

celkem:

8 185

ROUDNICE NAD LABEM – Galerie moderního umění

celkem:

21 354 133

Pokoje

9. 9.–11. 10. 2015

1 712

59

Vzdálení pozorovatelé

26. 3.–24. 5. 2015

6 895

Wolfgang Tillmans

26. 11.–27. 12. 2015

1 489

55

Schránka pro ducha

13. 6.–28. 9. 2015

5 896

63

Pezo von Ellrichshuasen

21. 10.–21. 11. 2015

1 053

38

ZLÍN – Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně

celkem:

27 027

celkem:

10 363

Jakub Schikaneder

25. 2.–3. 5. 2015

2 926

43

Obrazy Chebu

9. 10. 2015–3. 1. 2016

3 365

49

Projekt Divadla pracujících

4. 3.–31. 5. 2015

2 845

32

Zastihla je noc

2. 4.–21. 6. 2015

2 294

30

VII. Zlínský salon mladých

19. 5.–20. 9. 2015

2 920

24

Stanislav Diviš

22. 1.–22. 3. 2015

1 357

21

CHEB – Galerie výtvarného umění Cheb

1) Čísla nejsou finální, výstava ještě probíhá. 2) Do celkové návštěvnosti NG není započtena výstava Večerníček slaví 50 let. 3) Jen návštěvnost výstav a Obrazárny Pražského hradu; Zlatou uličku navštívilo 1,7 milionu návštěvníků, stálou expozici Příběh Pražského hradu 285 tisíc návštěvníků.

11

12

výstava

text Radek Wohlmuth

Retrospektiva neuskutečněných projektů Jiří Černický v Galerii Rudolfinum Výstava Divoký sny Jiřího Černického voní střelným prachem avantgard. I když je v době, kdy píšu, stále ve stadiu výstavby, je jasné, že se na vltavském nábřeží schyluje k explozi. V Černického dosavadní kariéře se jedná asi o nejambicióznější a produkčně nejnáročnější výstavní akci.

Jiří Černický (*1966) od svých počátků patří mezi výrazné a respektované autory, Chalupeckého cena v roce 1998 je toho ostatně jasným důkazem. Nicméně svým konceptuálním přístupem, vizualitou balancující na hranici designu a ne vždy snadno rozklíčovatelnými mystifikačními projekty přesto jako by vždycky stál tak trochu mimo. Svůj podíl na tom mohlo mít i spektrum témat, ke kterým se dlouhodobě vyjadřuje, a kořeny, z nichž při tom vychází. Černický se totiž často vyslovuje spíš ke globálním problémům, reaguje na konkrétní mezinárodní situaci a do sebe zaťatému českému prostředí takový přesah nejen že není úplně vlastní, ale dokonce je vůči němu poněkud odtažité.

Z domácího hlediska ani ve své generaci ne úplně snadno zařaditelný, bezpochyby ale přesvědčivý. Přestože nechyběl na zásadních generačních výstavách a pravidelně se prezentoval i autorsky, se mohlo zdát, že je své pověsti opravdu výjimečného autora stále něco málo dlužen. Ve skutečnosti mu zůstávala dlužna naopak místní scéna, a to velkorysou příležitost, jejímž prostřednictvím by mohl ukázat, co v něm doopravdy je. A vypadá to, že se Jiří Černický konečně dočkal.

Období, které právě prožívá, se alespoň profesně nedá

charakterizovat jinak než jako sebepotvrzující cesta vzhůru. Zahrnuje nejen docenturu na VŠUP, kde momentálně vede ateliér malby, ale projevuje se i výstavně.

Nejdřív to byla na sklonku loňského roku obsáhlá Dolby malba aneb Dobytí Dantova pekla Thorem Heyerdahlem v brněnské Richard Adam Gallery a teď si Jiří Černický plní Divoký sny v hlavním výstavním prostoru pražského Rudolfina.

Vsuvka o snech

„Tak co se ti dneska zdálo?“ zeptal jsem se Jiřího několik týdnů před začátkem výstavy. Vlastně jsem ani žádnou odpověď nečekal, snad proto, že sám si své sny skoro nikdy nepamatuji. Když už mi něco zůstane v hlavě i po tom, co ráno otevřu oči, je to většinou jen neurčité vědomí, že jsem se zase někde ztratil a nikam nedošel. „Bylo to docela zajímavý,“ překvapil mě ale konkrétní vzpomínkou z předchozí noci. „Byl jsem v Japonsku. Po civilizační úrovni se to vůbec nedalo srovnávat. Naprosto nedosažitelný.

Nejen jiná architektura a bydlení, ale i jiný zvířata, jiný lidi, takový hodně nafoukaný, nechtěli se s náma vůbec bavit.“

JIŘÍ ČERNICK Ý ROZ TÁČE JÍC Í C Y KL OS VAT OZ ÁŘ SVÉ DVOJMADONY foto: Markéta Černá, 2016 © Galerie Rudolfinum

13

24

inzerce

AU K Č N Í T I P – AU K Č N Í D Ů M S Ý P K A

V O J T Ě C H H Y N A I S : D Í V K A P Ř E D Z R C A D L E M / před r. 1893 olej, plátno, rám / 34 × 42 cm / sign. LD VHynais

draženo: 28. 2. 2016 od 13.30 místo: Palác Žofín, Praha

vyvolávací cena: 350 000 Kč www.sypka.cz

Předložený obraz Dívka před zrcadlem je půvabná práce malíře Vojtěcha Hynaise, portrétisty a malíře figurálních scén. Jeho vznik předpokládáme na začátku devadesátých let, jistě ještě v době před Hynaisovým příchodem do Prahy.

Výjev sedící Dívky před zrcadlem s obnaženým ramenem a Hynaisem často používaným secesním účesem ukazuje, jak dobře si malíř osvojil lehkost a vzlet, eleganci a ducha francouzské malby. V přitažlivém obličeji dívky zachyceném z profilu vidíme jistou podobu například v siluetě Héry pro velky figurální obraz Paridův soud nebo ve stojící dívce na okraji studně v několika variantách Pravdy. Tedy v dílech, které Hynais začal malovat ještě v Paříži, těsně před svým povoláním na pražskou Akademii. Malířská virtuozita, veristický naturalismus a barevné provedení inkarnátu pleti růžovým něžným, a jakoby akvarelovým tónem, stejně jako výrazné zabarvení celé kompozice je podle mého názoru dobrou ukázkou Hynaisova malířského pojetí založeného na barevném výrazu v intencích konce 19. století.

Znalecký posudek: PhDr. Naděžda Blažíčková-Horová

AU K Č N Í T I P – E U R O P E A N A R T S I N V E S T M E N T S

V Á C L A V Š P Á L A : V L T A V A U (O U H O L I C ) V E L T R U S / olej na plátně / 30 × 40 cm datace 1918 / signováno vpravo nahoře V Špála 18 / soupis č. 129 b.

Jedná se o unikátní ukázku Špálovy rané tvorby, která prošla za první republiky významnou Kropáčkovou sbírkou a sbírkou ministerského rady Sládka. Autor si díla velmi cenil, neboť ho v rámci jeho typického značení opatřil na zadním rámu třemi závorkami.

Obraz vznikal na místě, jež se stalo Špálovým oblíbeným plenérovým zákoutím a měli jsme možnost ho spatřit jen na několika málo jeho obrazech. Tím místem jsou Veltrusy a břehy Vltavy, která je lemuje. Divákovi je dopřán otevřený pohled do rozlehlé nespoutané krajiny, jež nezatěžuje mysl člověka a umožňuje mu klidné rozjímání. Svěží a lehkou malbou ztvárnil vodní hladinu, jež zrcadlí letní slunné nebe. Pestrou zelenou škálu pak vytěžil pro bujnou flóru, linoucí se po březích řeky a se stejně uvolněným rukopisem následně pojednal pevnou půdu pozvolna stoupajícího terénu v zadním plánu obrazu. Kompaktní, pevná a citlivá barevnost předznamenává příchod intenzivnějších barevných tónů, které lze identifikovat v jeho pozdější tvorbě.

draženo: 6. 3. 2016 od 13.00 místo: Obecní dům, Praha

Publikováno: Karel Svolinský, Václav Špála, Soupis díla, Ars Fontes, Praha 2002, str. 48, soupis č. 129b.

Reprodukováno: Karel Svolinský, Václav Špála, Soupis díla, Ars Fontes, Praha 2002, str. 89., č. 62.

vyvolávací cena: 800 000 Kč www.europeanarts.cz

aukce

21

Nejdražší díla v jednotlivých kategoriích

Praha – Nejdražším obrazem prodaným v roce 2015 na českých aukcích se stalo rané kubistické zátiší od Emila Filly, které bylo koncem listopadu na aukci Galerie Kodl vydraženo za 16,32 milionu korun*. V žebříčku autorových nejdražších děl tato cena stačí jen na sedmou příčku.

Do letošního top ten se vedle toho dostaly ještě tři další Fillovy obrazy.

Ke koupi deseti nejdražších děl prodaných loni na českém trhu by případný zájemce potřeboval 114,5 milionu korun.

Předloni to bylo 113 milionů, o rok dřív 123 milionů korun.

Spolu s Fillou se do první desítky dostala ještě díla Bohumila Kubišty, Antonína Procházky, Jana Zrzavého, Jindřicha Štyrského a Mikuláše Medka.

Medkův surrealistický obraz Květináč (Snídaně), který se na listopadové aukci společnosti European Arts prodal za 10 milionů korun, je nejen nejdražším autorovým dílem prodaným v aukci, ale současně také nejdražším dílem poválečného umění. Od žijících autorů se loni přes mili-

on korun dostala díla Theodora Pištěka (2,52 milionu), Karla Malicha (1,55 milionu) a Milana Kunce (1 milion korun). O nový aukční rekord se jednalo jen v případě posledně jmenovaného.

V kategorii starých mistrů se nejdráže prodala Madona s Ježíškem od Rudolfínce Daniela Fröschla. Obraz ze začátku 17. století byl na jaře na aukci společnosti Arthouse Hejtmánek vydražen za 1,5 milionu korun. Úspěchem byla také cena 960 tisíc za zátiší Vanitas od německo-polského barokního malíře Philippa Sauerlanda. Obraz v březnové aukci Dorothea koupilo městské muzeum v malířově rodném Gdaňsku.

Z umění 19. století svá aukční maxima vylepšili Václav Brožík (3,96 milionu), Antonín Slavíček (3,84 milionu), Josef Navrátil (3,84 milionu), August Bedřich Piepenhagen (2,88 milionu), Joža Uprka (3,23 milionu) či Antonín Chittussi (2 miliony korun). Mimořádný rok má za sebou Václav Radimský. Za více než milion korun se prodalo hned dvanáct jeho obrazů, nejdražší z nich na

DANIEL FRÖSCHL: MADONA S J E Ž Í Š K E M , 1600–09, olej na plátně, 86,5 × 60 cm, cena: 1 488 000 Kč, Arthouse Hejtmánek 28. 5. 2015

EMIL F ILL A: PAŘ Í Ž SK É Z ÁT I Š Í 1914–20, olej na dřevě, 41 × 33 cm, cena: 16 320 000 Kč, Galerie Kodl 29. 11. 2015

aukci Galerie Kodl za překvapivých 5,4 milionu korun.

Poprvé byla za více než milion korun dražena fotografie. Reprezentativní snímek Františka Drtikola The Bow se v dubnu na aukci Adolf Loos Apartment and Gallery prodal za 2,22 milionu korun.

Z prací na papíře se jako vždy za nejvyšší částky prodávaly kvaše Františka Kupky (2,5 milionu) a Josefa Lady (1,9 milionu korun).

Z kreseb v užším slova smyslu to pak byla rozměrná uhlová studie k jednomu z lesních inetriérů Julia Mařáka (492 tisíc korun).

Nejdražší sochou prodanou loni na českých aukcích se stala renesanční metrová mramorová figura Neptuna, která se na aukci Arthouse Hejtmánek prodala za 1,86 milionu korun. Na druhé příčce se umístila socha Věry Janouškové Pavouk, kterou za 1,67 milionu korun vydražila společnost 1. Art Consulting. Třetí místo patří skleněné plastice Prostor II. od autorské dvojice Libenský-Brychtová, kterou nabízelo Dorotheum. S cenou 1,44 milionu korun se současně jedná o nejdražší dílo ateliérového skla.

DIAMANTOV Ý DIADÉM 1890–1920, platina, celková hmotnost diamantů 12 ct, cena: 1 550 000 Kč, Dorotheum 23. 5. 2015

Ze starožitností se přes milion korun dostal pouze diamantový diadém, který na své květnové aukci dražilo Dorotheum. Šperk osázený více než tisícovkou diamantů v celkové hmotnosti přibližně 12 karátů se dostal z vyvolávací ceny 432 tisíc až na 1,44 milionu korun. Z nabízeného nábytku nejvíce překvapil pánský pokoj navržený Dušanem Jurkovičem, který v říjnu dražila aukční síň Sýpka.

Sedmidílný soubor vystoupal z necelých 470 na 840 tisíc korun.

Asiatikům tentokrát nedominoval Čchi Paj-š’, jako tomu bylo v minulých letech. Nejdražším dílem se na aukci galerie Arcimboldo stal tušový portrét starce od Ťianga Čao-che, který se prodal za 6,32 milionu korun.

Z čínských starožitností se za více než milion prodala nefritová nádoba na proplachování štětců a jedenáct centimetrů vysoká soška Boha války ze zlaceného bronzu z 18. století. Obě díla se shodně prodala za částky kolem 1,05 milionu korun. / JS * Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

MIKUL Á Š MEDEK: K VĚ T INÁČE ( S N Í D A N Ě ), 1950, olej na plátně, 109 × 56 cm, cena: 10 060 200 Kč, European Arts 22. 11. 2015

22

aukce

Předvánoční nákupy

Sotheby’s/Christie’s – Prosincové aukce obou společností v Londýně a v Paříži byly nebývale bohaté na díla českých umělců. V přepočtu na koruny byla za milionové částky dražena díla Františka Kupky, Josefa Šímy, Toyen, Václava Boštíka a Mikuláše Medka.

Největší boj se strhl o dvě informelní plátna Mikuláše Medka, která se 2. prosince na aukci Sotheby’s v Londýně prodala za 107 a 172 tisíc liber (ceny jsou uváděny včetně DPH a autorských poplatků). V přepočtu na koruny tedy za 4 a 6,5 milionu korun.

Předaukční odhad přitom v obou případech počítal přibližně s polovičními částkami. Oba obrazy překonaly česká aukční maxima za malířovy práce z 60. let. Nový rekord patří rozměrnému plátnu Tři události z roku 1967.

Na téže aukci byl nabízen také obraz Toyen z konce 50. let ...jednu flašku rumu!, který však při očekávané ceně 150 až 220 tisíc liber (včetně provize) zůstal nevydražen. O osm dní později Sotheby’s dražilo další malířčin obraz na aukci v Paříži. Hon na lišku z roku 1964 se prodal za 483 tisíc eur, což odpovídá spod-

Před deseti lety

ní hranici odhadu. V korunách tak nový majitel za obraz zaplatil přes 13 milionů. Na stejné aukci se prodala také Kupkova kresba Černý idol z počátku 20. století.

Vítěz aukce z České republiky ji koupil o pětinu levněji než byl předaukční odhad. Zaplatil za ni 99 tisíc eur, tedy necelých 2,7 milionu korun.

O den dřív, ve středu 9. prosince nabídla společnost Christie’s v Paříži hned tři plátna Václava Boštíka z konce 80. let.

Všechna se prodala v rámci předaukčních odhadů a to za částky 55, 64 a 109 tisíc eur, tedy od 1,5 do 3 milionů korun. Připomeňme, že českým trhem loni prošlo dvanáct Boštíkových obrazů, kupce však našlo jen pět z nich, nejdražší za 2,7 milionu korun.

Za 109 tisíc eur (3,1 milionu korun) byla na aukci Christie’s vydražena ještě jedna z abstraktních krajin Josefa Šímy z roku 1960. Další dva Šímovy obrazy byly v prosinci nabízeny na menších aukcích v Paříži a v Curychu.

Obrazy Orfeus (Černý) z roku 1958 a o devět let mladší Světlo se prodaly za 65 a 38 tisíc eur (1,7 a 1 milion korun, bez provize a dalších poplatků). / JS

1. Art Consulting – Český trh za téměř 8 milionů korun. Medek s umění je dlouhodobě tažený a Piesen našli kupce za vyvolávací především klasickou modernou, ceny a dalších šestnáct děl bylo pokusy nabídnout sběratelům také draženo za statisícové částky. poválečné umění nicméně mají již Největším překvapením desetiletou historii. Do jisté míry aukce se stala dražba rozměrné přelomová v tomto směru byla auk- koláže Žena od Jiřího Koláře, ce 1. Art Consulting, která se kona- která vystoupala z 59 na 271 tisíc la koncem ledna 2006. Společnost korun. Ve své době šlo o Kolářův na ní nabídla 324 položek, přičemž autorský rekord a dodnes toto víc jak dvě třetiny tvořila právě díla dílo patří mezi desítku jeho nejpoválečného a současného umění. dražších. Podobným úspěchem „Cenové rekordy pro nás nejsou tím byla cena necelých 250 tisíc za nejdůležitějším. Stavíme hlavně na ranou temperu Karla Malicha kvalitě. Budu radši nabízet kvalitní nebo 224 tisíc korun za asambláž obrazy, které budou ještě mokré, Libora Fáry. Boštíkova drobná než staré, ale blbé,“ řekl tehdy Mlhovina vystoupala na bezmála týdeníku Nedělní svět majitel aukč- půl milionu korun. Jednalo se ní síně Jiří Rybář. tehdy o druhou nejvyšší cenu za Obálku katalogu zdobil Boštíkův obraz, dráže se o čtvrt obraz Roberta Piesena Prostor roku dříve prodalo jen rozměrné inexistence z roku 1966, který plátno Rýhování zelené a modré byl nabízen za 731 tisíc korun. z roku 1974, které se na aukci Dalšími taháky aukce byly obraz společnosti Art CZ dostalo až na Mikuláše Medka Křižovatka sle1,15 milionu korun. Za více než pých ptáků s vyvolávací cenou milion korun bylo v roce 2005 těsně přes milion nebo Mlhovina draženo všehovšudy 28 děl.

Václava Boštíka za 307 tisíc korun. „Je to úspěch,“ nechal se po Vedle toho byly součástí nabídky aukci slyšet Jiří Rybář. „Někteří i obrazy Jana Merty, Tomáše Cíby řekli, že to dopadlo na výsařovského či Vladimíra Kokolii. bornou. Je vidět, že ty kvalitní, Z nabízené kolekce poválečného přelomové věci už dosahují a současného umění se prodala slušných cen. Fára, Kolář, Malich, téměř polovina děl, dohromady Boštík...“ / JS

MIKUL Á Š MEDEK: T Ř I U D Á L O S T I , 1967, olej a email na plátně, 130 × 180 cm, cena: 171 500 GBP, Sotheby’s Londýn 2. 12. 2015 J I Ř Í K O L Á Ř : Ž E N A , 1966, koláž, 103 × 77,6 cm, cena: 271 400 Kč, 1. Art Consulting 29. 1. 2006

inzerce

AUKCE VÝTVARNÉHO UMĚNÍ 20. března 2016, 13.30 hod Galerie Nová síň, Voršilská 3, Praha 1

www.pragueauctions.com František Foltýn, Ženy u vody, 1924, olej, plátno, 138 x 158 cm, vyvolávací cena 1 800 000 Kč

23

aukce

26

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

M I K U L Á Š M E D E K : B E Z N Á Z V U I I . / olej a písky na plátně / dat. 1949 / 50,5 × 85 cm / sign. LD

draženo: 29. 5. 2015 od 13 hodin místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha vyvolávací cena: 6 500 000 Kč odhadní cena: 10–15 000 000 Kč www.galeriekodl.cz

ANNO 1991

Vzácná, na trhu zcela ojedinělá, raná práce jednoho z čelních představitelů české poválečné výtvarné scény koncentruje všechny dosažené výjimečné umělecké záměry tehdy mladičkého, avšak umělecky vysoce kultivovaného třiadvacetiletého Mikuláše Medka.

Unikátní obraz Bez názvu II. velice sofistikovaně rozvíjí již od středověku oblíbený koncept tzv. obrazu v obraze, přičemž ústředním motivem je popraskaná zeď s průhledy skrz, do kterých Medek promítl své asociace vztahující se k životní frustraci, libidu a každodenní krutosti. V této zneklidňující scéně se divákovi v pravoúhlém výřezu, jako z povytažené opony, naskýtá pohled na ptačí pařáty zaťaté do dřevěného soklu. Druhý průhled orámovaný bujnou vegetací skládající se z chomáčů lidských vlasů divákovi prezentuje scénu s rozevřenými lidskými ústy v okamžiku úleku. Medek obě scény zasadil na pozadí blankytně modrého nebe, které tak rozehrává barevný kontrast s drastickou krutostí a mučivou absurdností zobrazených vidin.

Akcent výjimečnosti malbě dodává i její prezentování na mnoha Medkových výstavách a její reprodukování v klíčových publikacích o malířovi. Tato excelentní práce mimořádného sběratelského významu a galerijních parametrů pochází z velice významné české sbírky a původně byla darem získána přímo z autorova ateliéru. Svojí uměleckou suverenitou, skrytým obsahem a sugestivní atmosférou můžeme toto plátno směle srovnat s nejvyspělejší dobovou evropskou uměleckou produkcí.

PROG R AM AUKČNÍ SÍNĚ

136. Aukce — 25. 2. od 18 hodin (moderní a současné umění)

137. Aukce — 24. 3. od 18 hodin (antikvární aukce)

PROGRAM GALERIE

80 let litografické dílny v Říční od 17. 2. do 18. 3. 2016

Ladislav Mednyánszky, Tatranská krajina na jar, olej, plátno, karton, 1905–1910, 36,5 x 64,5 cm, vyvolávací cena: 590 000 Kč

Ota Janeček, Krajina plná zárodků života, olej, plátno, 1979, 80 x 100 cm, vyvolávací cena: 145 000 Kč

46. AUKCE

ve středu 24. února 2016 v 18.30 hodin v Topičově salónu, Národní 9, Praha 1

Josef Holub: Odpoledne u Vltavy, olej, karton, 1942, 29 × 34,5 cm, sign. LD J. Holub, rám, vzadu nalepen autorský štítek s popisem, vyvolávací cena: 34 000 Kč

Aukční síň Vltavín, Masarykovo nábř. 36, Praha 1

Vladimír Skrepl, Dominika, akryl, plátno, 2012, 170 x 120 cm, vyvolávací cena: 110 000 Kč

www.auctions-art.cz

Předaukční výstava dražených děl proběhne v Galerii Dolmen, Pštrossova 31, Praha 1: pondělí 15. 2. – středa 24. 2. 2016

na trhu

text Jan Skřivánek

27

Josef Mánes Je jen málo autorů, jejichž pozice v kontextu českého umění by byla tak důležitá a jejichž díla na trhu tak nedostupná, jako je tomu v případě Josefa Mánesa. ART+ eviduje všeho všudy tři jeho olej, které prošly v posledních deseti letech českými aukcemi. Nejen proto bude dražba nově objeveného dívčího dvojportrétu, který bude v dubnu nabízen ve Vídni, mimořádnou událostí.

JOSEF MÁNES: KOMTES Y FR ANT IŠK A A SER AF ÍNA K O L O W R A T- K R A K O W S K É signováno a datováno vpravo dole Jos. Manes 1841, olej na dřevě, 44,5 × 35,5 cm, odhadní cena: 45–55 000 eur

Obraz z roku 1841, jak uvádí přípis na jeho zadní straně, zachycuje dcery hraběte Kolowrat-Krakowského, komtesy Františku a Serafínu. Plnými jmény Marii Františku Romanu (1835–1904) a Marii Františku Serafínu (1838–1842), kterým v době vzniku obrazu bylo šest a tři roky. Jejich otec, hrabě Josef Arnošt Emanuel Kolowrat-Krakowský (1795–1864), byl majitelem zámku Týnec u Klatov a jejich matka Ernestina

(1804–1886) pocházela ze západočeské větve německého šlechtického rodu Schirndingerů von Schirnding.

O vztahu obou rodin k Josefu Mánesovi se v literatuře nedočteme nic, ani o Mánesově návštěvě v západních Čechách v daném roce.

Nelze vyloučit, že k prvotnímu setkání malíře a objednavatele portrétu došlo v salonu hraběte Františka Thuna-Hohensteina, kterého se Mánes účastnil jako doprovod svého

28

na trhu JOSEF MÁNES: P O R T R É T P A N Í A L O I S I E T A S C H K O V É , 1843, olej na plátně, 71 × 58 cm, cena: 1 620 000 Kč, European Arts 20. 5. 2014

otce Antonína a strýce Václava. Přelom 30. a 40. let 19. století je nicméně obdobím, kdy sotva dvacetiletý malíř ještě běžně nepřijímal objednávky na portréty z řad šlechty či měšťanstva. Většina portrétovaných byly osobnosti z okruhu jeho známých či přátel.

Jednalo se především o drobné tužkové skici jeho nejbližších (Podobizna strýce Václava, 1838, Podobizna malíře Františka Horčičky, 1841). Výjimkou je olejová podobizna bratra Quida z roku 1840. Českým trhem s uměním přede dvěma lety prošel portrét Aloisie Taschkové z roku 1843, který byl na aukci European Arts vydražen s mírným nárůstem za 1,62 milionu korun. To je také dosud platný malířův aukční rekord.

Zatímco podobizna paní Taschkové ukazuje, proč bylo v literatuře uváděno, že Mánesovy portréty z tohoto období jsou malovány ještě v Machkově duchu, portrét sester Kolowrat-Krakowských jej představuje jako mnohem modernějšího malíře. Ukazuje jeho malířský

talent i znalost prací soudobých německých a rakouských portrétistů, především Rakušana Ferdinanda Georga Waldmüllera. „Obraz je namalován s neuvěřitelnou lehkostí a suverenitou, navzdory uvolněnému rukopisu zachycuje Mánes řadu drobných detailů, jejichž přesvědčivost ukazuje na skutečnost, že obraz nebyl chápán jako studie k většímu formátu, nýbrž jako hotové, svébytné umělecké dílo. Z hlediska dosud známých portrétu z konce 30. a začátku 40. let je nabízený obraz bezesporu nejzajímavější a nejkvalitnější známou ukázkou Mánesova portrétního mistrovství,“ prohlašuje Michal Šimek, expert aukční síně Dorotheum, ve které bude obraz v dubnu dražen.

Ačkoliv se nejedná o dílo, které by bylo publikováno v základní mánesovské literatuře, o jeho autenticitě není podle Šimka pochyb. Obraz, který pochází ze soukromé rakouské sbírky, je podepsaný a datovaný do barvy, zcela identickou signaturu můžeme

nalézt i na obraze Orlí hnízdo, namalovaném jen o rok dříve, jenž je v literatuře hojně reprodukován. S tímto obrazem má portrét společné i pojetí krajinného prostředí, do kterého jsou oba rozdílné náměty zasazeny.

Krasopisně vyvedený přípis na zadní straně nabízeného obrazu navíc přesně určuje identitu portrétovaných a potvrzuje i autora díla. „Zvláštní pozornost je třeba věnovat Mánesově krajinné studii z okolí Hostimi, namalované taktéž v roce 1841, která je ve sbírce Národní galerie a jejíž pravá část kompozice posloužila umělci jako předloha pro krajinné pozadí nabízeného portrétu. Lze se tedy oprávněně domnívat, že portrét byl namalován v Praze s použitím Josefových krajinářských skic ze začátku srpna 1841, kdy spolu s otcem Antonínem maloval v okolí Sv. Jana pod Skalou,“ dodává Michal Šimek.

Obraz bude nabízen ve čtvrtek 21. dubna ve vídeňské aukci Umění 19. století. V Praze jej budeme mít možnost vidět od 27. února do 5. března v pražské pobočce Dorothea v rámci výstavy k její březnové aukci. Předaukční cenový odhad počítá s částkou 45 až 55 tisíc eur, tedy přibližně 1,2 až 1,5 milionu korun (bez aukční provize). Podíváme-li se na výsledky z posledních dvou let, jde spíše o konzervativní odhad. Přes hranici dvou milionů korun se v posledních letech dostala díla Julia Mařáka, Vojtěcha Hynaise, Adolfa Kosárka či Augusta Piepenhagena, bylo by tedy velkým překvapením, pokud by trh nezareagoval adekvátním způsobem i na toto raritní dílo nejvýznamnějšího českého malíře 19. století. „Po úspěchu, jakého jsme loni ve Vídni dosáhli s prodejem obrazů Julia Mařáka a Adolfa Kosárka, jsem velice rád, že se nám podařilo domluvit i prezentaci tohoto kouzelného Mánesova díla,“ říká Michal Šimek a dodává: „Z mého pohledu se jedná o dílo zcela mimořádné. Ne každý den má člověk možnost držet v ruce obraz Josefa Mánesa, o jehož pravosti nemáte vůbec žádné pochybnosti, a přitom se jedná o obraz, který je literatuře neznámý, a jeho historie se tak začíná vlastně psát znovu.“

29

DOVOLUJEME SI VÁS POZVAT 28. 2. 2016 VE 13.30 HOD

Praha

www.sypka.cz

32

rozhovor

text Johanka Lomová, Jan Skřivánek foto (portrét) Jan Rasch

Nejistý svět S Danielem Pitínem o malbě, modelech a minulosti Daniel Pitín má na domácí výtvarné scéně paradoxní pozici. Je jedním z mezinárodně nejúspěšnějších současných českých malířů, příliš však nevystavuje.

S jeho obrazy je to podobné. Jsou plné napětí a vnitřní dynamiky, ne však výpravné.

Zabývají se pamětí, aniž by byly nostalgické. A za pomoci klasické malby podávají svědectví o proměnlivosti a neuchopitelnosti našeho současného světa.

Nabízí se začít aktuální výstavou v galerii Hunt Kastner. Co na ní návštěvníci uvidí?

Po formální stránce je na ní ukázáno všechno, k čemu jsem se během uplynulého roku práce dostal: obrazy, papírová instalace i film. Vše je vzájemně propojeno.

První byly obrazy. V těch jsem vymyslel určitý způsob, jak uchopovat prostor a abstrahovat ho. Když jsem k této svobodě dospěl, rozhodl jsem se jej převést i do jiného média a průběžně jsem začal pracovat na filmu. Dříve jsem jako zdrojové médium svých obrazů používal fotografii a různé filmové záběry a to se mi postupem času omrzelo. Jako malíře mě přestalo bavit citovat povrch fotografie, jemuž chybí barevné škály a hloubky. Chtěl jsem proto začít opět malovat podle skutečnosti, ale realita mě úplně neuspokojovala. Jako přirozené řešení postupně vykrystalizovalo, že jsem si začal lepit papírové modely nebo stavět divadélka a používal jsem je jako inspiraci pro svou práci. Není to tak, že bych modely přímo kopíroval.

Spíše si s jejich pomocí pomáhám budovat prostor.

Jde o dialog mezi modelem a malbou. Na obojím pracuji během malování, tedy i model se neustále proměňuje.

Proč potřebujete mít realitu zprostředkovanou, ať už fotografií, nebo modelem?

Právě proto, že nechci zprostředkovávat realitu. Přímá vazba k vnějšímu světu mě nikdy nezajímala. Zprostředkovaná realita je pouze model, který mě vede někam dál. Na malířství mě vždy nejvíce přitahovalo

to, že je interpretací nějakého vnějšího objektu, ale že tou interpretací dochází k proměně zobrazeného objektu. Například zvětšením malého papírového modelu na velké plátno najednou zjistím, že došlo k jakémusi vnitřnímu pohybu té věci. Něco se stalo a drobná papírová věc najednou působí třeba jako krajina nebo mentální prostor. A právě tento posun mě na malbě vždycky zajímal. Když se na obraz podíváte z dálky, vidíte třeba krajinu. Přistoupíte blíže a začnete rozeznávat, že se nejedná o opravdovou krajinu, že jsou v ní kousky lepenky, které iluzi kazí.

To jsou pozice, které mám rád. Líbí se mi, že je člověk nejistý v tom, co vidí.

Vaše obrazy se ale nabízí číst i abstraktně.

Proč má divák vědět, že jsou malované podle modelu?

Já myslím, že to vědět nemusí. Modely používám, což není to samé, jako je zobrazovat. Potřebuji je proto, abych obraz udržel v celku a sjednotil barvu světla a stínu. Samotný model však není mým cílem. To, že výstava začíná právě jedním takovýmto papírovým modelem nebo objektem, ale není snaha ukázat, jak pracuji. Tak to myšlené rozhodně není. Jde spíš o jakousi prostorovou koláž, která do sebe integruje prostor celé galerie a připravuje diváka na něco, s čím se následně setká ve filmu. Koláži se věnuju dlouhodobě a během instalace jsme objevili možnost, jak s ní pracovat jinak než tak, že ji zarámuji a pověsím na zeď. Zjistil jsem, že ji mohu zapojit do architektury. Jedná se o další

33

36

rozhovor

37 inspirovali umělci pracující v jiném médiu, jako film a fotografie.

Jak vzniká obraz, děláte si například skici?

Postavím si model, fotím, dělám si skici ve photoshopu nebo na malá plátna a někdy se nervózně vrhám rovnou na obraz a doufám, že to tentokrát vyjde. Dříve jsem inspiraci hledal ve filmových záběrech nebo na internetu. Ale vše to jsou jen zoufalé kroky najít něco, co tam vlastně není. Spíše při tom bloudění a hledání doufám, že zahlédnu něco v sobě, co mi dovolí pracovat na nové věci.

Pro obraz není ani tak důležité přesně vědět, jak bude vypadat a co bude zobrazovat, ale najít v sobě určitou pocitovou vlnu, na které pak dosurfujete až na pobřeží.

Co formáty? Po velkém obrazu následuje malý?

Někdy je to tak. Už mám ale zkušenost, že některá témata nesnesou zvětšení, a naopak. Na výstavě je například jedna malá kancelář s postavami. Když jsem se pokoušel něco podobného zvětšit, tak to nefungovalo, bylo to moc výpravné, nevím proč. Formát je pro mě ale hlavně vyjádřením určité emoce. Malé obrazy jsou introvertnější, více uzavřené do sebe, a větší chtějí více komunikovat a řešit obecnější téma.

Přemalováváte obrazy? Vyhazujete je?

Mnohokrát jsem něco vyhodil. Přemalovávám často, ale obraz pak už někdy předělávání neunese. Malba má limit, obraz pak je ucpaný, už nemá hloubku a ztratí lehkost. Většinou pracuji jen na jednom obrazu. Když nevím, jak dál, někdy práci přeruším, otočím ho a vrátím se k němu později. Pokud to ale jde, tak obrazy předělávám, mám rád vrstvení a určité náhody, které vrstvením malby vznikají.

DANIEL PI T ÍN: USO SHOW GIRLS 2015, olej a akryl na plátně, 180 × 230 cm

Druhou linií vaší tvorby, kterou jsme zatím zmínili jen okrajově, je film. S oblibou pracujete s již existujícími snímky, které digitálně upravujete. Jaké jsou kořeny tohoto přístupu k filmu?

Po škole jsem natočil čtyřicetiminutové hrané video Tape společně s mým kamarádem Michalem Jahnem.

Ten snímek jsme prezentovali na jednom festivalu digitálního filmu a nedá se říct, že byl úspěšný. Zpětně si myslím, že to není špatný film, ale mohl trvat tak patnáct minut. Tehdy jsme na tom dřeli, vydal jsem na to poslední své peníze a čas. Byl jsem nezaměstnaný, čerstvě po škole, na civilce. No a i ten negativní ohlas se mě trochu dotknul a já si řekl, že s filmem nechci už nikdy nic mít. To také vedlo k návratu k malbě, tedy obrazům inspirovaným filmy Alfreda Hitchcocka, paradoxně. Pozdější filmové koláže z nedávných let mi postupně dodávaly znovu odvahu. Začal jsem statickými digitálními kolážemi Lost Architect a postupně přecházel k pohyblivým kolážím a animacím. Jako ve filmu Večeře s Malevičem. Nakonec jsem takovým

42

Předplaťte si Art+Antiques a získejte dárkové poukazy v hodnotě 1200 Kč na Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK 02

únor 2016

99

99 Kč / 4,70 ¤

Jiří Černický v Rudolfinu 32 / Rozhovor s Danielem Pitínem 44 / Umělecké sbírky PNP 12 /

S ARTcard můžete využít slevu do partnerských galerií, muzeí či divadel Galerie hlavního města Prahy 120 60 Kč Květa Pacovská: Maximum Contrast (do 27. 3.) Štěpánka Šimlová: Léta levitace (do 20. 3.)

Galerie Rudolfinum 120 Jiří Černický: Divoké sny (do 10. 4.)

DOX 180 HateFree? (do 21. 3.)

70 Kč

108 Kč

Uměleckoprůmyslové museum v Praze 150 Český kubismus (do 31. 12. 2017)

80 Kč

Muzeum umění Olomouc 70 Marek Marek: Mobilní erotikon (od 10. 2. do 8. 3.)

35 Kč

Moravská galerie v Brně 100 50 Kč Jan Svoboda: Nejsem fotograf (do 21. 2.)

Oblastní galerie Liberec 80 Filip Leubner: Pozdní baroko na Lužické Nise (do 28. 2.)

40 Kč

9 771213 839008

02

Museum Kampa 125 50 Kč František Kupka: Modré v pohybu (do 22. 5.)

Karel Malich nově objevený (do 31. 5.)

Získáte 12 čísel časopisu (z toho 2 dvojčísla) Zdarma Ročenku ART+ 2016

Divadlo v Dlouhé 320 260 Kč Viktor aneb Dítka u moci (25. února poslední repríza v sezóně) Divadlo Rokoko 320 260 Kč Happy End (Arnošt Goldflam, Jiří Janků)

ARTcard s programem Sphere card Přístup do elektronického archivu časopisu

roční předplatné: 885 Kč (ušetříte 274 Kč oproti koupi na stánku) objednávejte na www.artcasopis.cz nebo bezplatné lince 800 300 302 Při objednávce uvádějte kód nabídky: AA16FOK Nabídka platí pro standardní roční předplatné do 7. 3. 2016 nebo do vyčerpání zásob pouze pro nové předplatitele.

Dárky rozesíláme do pěti týdnů od obdržení prvního čísla časopisu. Změna dárků vyhrazena.

43

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK

Symfonický orchestr FOK představuje jednu z páteřních institucí kulturní infrastruktury hlavního města Prahy. Charakteristiky Smetanovy síně a unikátnost Obecního domu spoluvytvářejí nezaměnitelný profil orchestru i činnosti celé instituce.

V letošní 81. koncertní sezóně budou hosty například Pietari Inkinen, Kateřina Kněžíková, Angela Hewitt, ale i provedení hudby z Pána prstenů, Shakespeara v hudbě či Orchestr na dotek, který je věnován i dětem.

S ARTcard ušetříte až 50% na vstupném u našich partnerů.

Program Sphere nabízí další výhody a slevy na více než 10 000 místech v ČR a SR. www.artcasopis.cz/predplatitelska-artcard

44

téma

text Jakub Hauser Autor je kurátorem Umělecké sbírky PNP. foto Umělecké sbírky PNP

Čekání na příběhy Umělecké sbírky Památníku národního písemnictví Ačkoliv je Památník národního písemnictví (PNP) od svého založení na začátku 50. let především literárním muzeem, samostatnou část jeho fondů tvoří rozsáhlé umělecké sbírky. V průběhu své existence získala instituce do své kolekce některé klíčové soubory českého i zahraničního umění, také výrazné akvizice z posledních let potvrzují mimořádnou hodnotu jeho výtvarného fondu.

Skladba výtvarných sbírek a jejich role coby součásti literárního muzea jsou velmi specifické a zvnějšku do určité míry nečitelné. Je to dáno jak jejich neobyčejnou pestrostí a kvalitativní rozkolísaností, tak i dlouholetou neexistencí stálé expozice, která postupně stvrzuje archivní image instituce, jejíž bohaté fondy jsou v současnosti přístupné vlastně jen ve strahovských badatelnách a na četných krátkodobých výstavách převážně jiných institucí, jež čerpají z památníkovských sbírek. Představa o skutečných dimenzích několikasettisícového výtvarného fondu v zásadě chybí.

Kromě celků, které vznikaly na základě více či méně systematické sbírkotvorné strategie či sběratelských záměrů svých původců (k nejpočetnějším fondům patří kolekce Karáskovy galerie, sbírka Josefa Portmana, Jarmila Krecara či Arna Sáňky), předmětů z pozůstalostí literárních osobností, osobních fondů umělců a dalších menších akvizičních souborů z celé doby existence instituce, tvoří podstatnou část sbírky nevýběrové fondy především nakladatelských domů (Josef R. Vilímek, Družstevní práce, Jan Otto, Šolc a Šimáček). Právě kombinace různorodých přístupů při vzniku sbírek, charakter „vizuálního archivu“ nakladatelských fondů a pochopitelně i zaměření zastřešující instituce daly vzniknout celku, jehož ráz poskytuje velmi specifický a nekanonický pohled na lokální vývoj umělecké scény. Sbírka představuje svého druhu záplavu informací, ke které ale – řečeno se Lvem Manovichem – chybějí příběhy, jež by je propojily.

Méně známé a skrytější části výtvarných sbírek čekají

na nové narativy pracující s dosud nezhodnocenými autory, celky a fenomény.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že doba vzniku instituce bude představovat určité stigma pro její další vývoj, v praxi do sebe naopak Památník národního písemnictví absorboval jak v 50. letech, tak i později v době normalizace celky nesouvisející s požadavky režimu či s dobovým kánonem a v 60. a na začátku 70. let se stal místem progresivního dění mj. v podobě cyklů přednášek o nových směrech v literatuře, výtvarném umění a hudbě. V Památníku se v říjnu 1966 odehrála například i akce umělecké skupiny Fluxus za účasti Dicka Higginse a Alison Knowles. Do výtvarných fondů zase na začátku normalizace přibyla podstatná část umělecké pozůstalosti režimem odmítaného Karla Teiga.

Struktura archivu

Pro dnešní charakter výtvarných sbírek byly rozhodující okolnosti vzniku instituce a jejích oddělení: umělecké fondy byly zprvu soustřeďovány do Dokumentačního oddělení a literární galerie, jejichž funkce byla spíše doprovodná a utilitární, cílem nebylo budovat sbírku per se. Ačkoliv i dnes lze na webových stránkách instituce narazit na informaci, že umělecké sbírky Památníku jsou po celou dobu existence muzea orientované na získávání děl souvisejících s vývojem literatury a knižní kultury, jejich záběr je prakticky od počátku mnohem širší. Vytyčenou úlohu rychle a dalece přesáhly už fondy integrované do sbírek muzea v počátečních fázích jeho rozvoje – především ohromná kolekce Karáskovy galerie, jejíž součástí byl

D A L I B O R C H A T R N Ý, ROBER T DESNOS: K ALHOT Y nedat., akryl na textilii, 110 × 100 cm, foto: Jan Rasch

45

i rozmanitý a dnes samostatný fond z pozůstalosti Josefa Portmana. Tyto a další celky, obsahující různorodý materiál, vedly k poměrně logickému rozdělení podle povahy předmětů právě mezi knihovnu, literární archiv a umělecké sbírky – rozdělení pod hlavičkou jednoho muzea, jehož smysl spočívá právě v koexistenci rozličných a zároveň úzce souvisejících materiálů.

Těžiště sbírky leží v lokální produkci 19. a první poloviny 20. století, chronologicky počínaje zejména rozsáhlým fondem bývalého Muzea Aloise Jiráska a Mikoláše Alše. Jejím úhelným kamenem je ale bezesporu, i přes svou kvalitativní nevyváženost, na které se podílelo, slovy Tomáše Vlčka, „vášnivé sbírání bez vyhraněných názorových zábran“, kolekce zmiňované Karáskovy galerie. V té sice byla většina

původních atribucí starších (manýristických a barokních) kreseb zpochybněna, sbírka umění 19. století je do značné míry nahodilá a i české moderní umění je zde prezentováno dílem zapomenutými a tradicionalistickými autory, přesto se zde ale nacházejí klíčové autorské soubory, nemluvě o mimořádně zajímavých okolnostech formování kolekce, jež získávala od konce 20. let čím dál více charakter kolektivního projektu mnoha osob z Karáskova okruhu. Z básníkovy sbírky se dnes kromě kolekce grafického kabinetu jeví jako nejhodnotnější – nepříliš překvapivě – soubory prací Karla Hlaváčka, Františka Koblihy a Františka Kavána, atraktivní jsou například i ornamentální studie Anny Suchardové-Boudové či mimořádný soubor kreseb Josefa Prinkeho a Emila Artura Pittermanna-Longena.

50

k věci

text Milena Bartlová Autorka přednáší na VŠUP.

Digitální věci Systematická digitalizace je technicky a logisticky náročná záležitost. Není to ale jen chladná technika. Výstavy o ní mohou být dobré stejně jako umění digitálního obrazu a otázky, které otevírá, patří k zásadním myšlenkovým výzvám dneška.

U C H O VÁVÁ N Í S V Ě TA .

R I T U Á L M U Z E A V D I G I TÁ L N Í M V Ě K U pořadatel: Slovenská národná galeria kurátorky: Alexandra Kusá a Lucia Gavulová termín: 16. 12. 2015–28. 2. 2016 www.sng.sk

Výstavy, které se zamýšlejí nad tím, co je muzeum a jak funguje, nejsou ničím obvyklým a samozřejmým, zejména ne v zemích, kde většina muzeí dosud svou autoritu čerpá z pozůstatků monarchického panství.

Vyžadují totiž nejen poodstoupit od běžné mašinerie praxe, ale především schopnost nahlédnout ji jako rituál, který je stoprocentně vážný, ale zároveň se nebojí vtipu.

Nevelkou, ale intenzivní výstavu takového typu připravila ve Slovenské národní galerii v Bratislavě její ředitelka Alexandra Kusá s Lucií Gavulovou a spolupracovníky.

Uchovávání světa. Rituál muzea v digitálním věku představuje ústřední státní muzeum umění jako zrale sebevědomou instituci, která nepotřebuje spoléhat na institucionální moc a dokáže se bavit svými vlastními obsesemi a systémem chaosu, přitom ale zároveň přichází se svěžími nápady, jak pomocí nových technologií lépe a účinněji zpřístupňovat své sbírky.

Analýza multimediálních možností vystavování architektury, konkrétně Štefánikovy mohyly na Bradle od Dušana Jurkoviče, stejně jako interaktivní zpřístupnění uměleckých skicáků včetně konfrontace s výslednými malbami, účinně a dobře využívají možnosti nových technologií pro práci muzea umění. K jádru věci pak míří jiná interaktivní instalace, kde si divák může ze všech stran prohlédnout porcelánovou vázičku, která stojí vedle v historické vitríně spolu se spoustou dalších historických věcí z několika slovenských muzeí.

Je tu jasné, že digitální projekce originál nenahradí, že však jinak nedostupnými prostředky umožní jeho lepší poznávání, aniž by sám byl přitom používáním ohrožován.

V případě trojrozměrných a velkých věcí je zřetelnější nežli u věcí plochých a malých, že sebekvalitnější záznam nemůže být s originálem zaměnitelný. Klíčová je ovšem otázka, jaká je pozice uměleckého díla ve věku nových možností jeho technické reprodukce, a jaká tedy bude funkce muzea

obecně, a muzea umění zvláště, ve chvíli, kdy všechno bude dostupné v síti.

Tady už výstava odpovídá rozpačitě, když divákův zvnitřňující prožitek uměleckého díla převádí na nabídku možnosti vidět na chvíli na dotykové obrazovce digitalizované kopie záznamu kresby vlastními prsty anebo když technologie využije pouze k tomu, aby divákovi spektakulárně promítla text sdělující ikonografické a stylově kritické informace o obraze.

Digitální galerie Výstava završuje čtyřletý slovenský národní projekt Digitální galerie, který byl

51

součástí programu Informatizace společnosti, financovaného z rozvojových fondů Evropské unie. Digitalizační pracoviště vybudované na zvolenském zámku nejen standardně zdokumentovalo více než sto tisíc sbírkových položek z osmnácti muzeí umění, ale zároveň je před snímáním systematicky konzervátorsky ošetřilo včetně sterilizace ve fumigační komoře. Výsledky jsou nejen integrovány do systému evidence a katalogizace uměleckých děl, ale rovněž zpřístupněny veřejnosti na portálu webumenia.sk. Slovensko se díky tomu připojilo k progresivnímu trendu velkých světových muzeí a knihoven, které umožňují snadné,

bezplatné a libovolné použití statisíců snímků vizuálních uměleckých děl. Český čtenář a čtenářka v tuto chvíli asi už přestávají věřit svým očím, zejména pokud v poslední době museli (tak jako autorka tohoto článku) trávit dlouhé měsíce neuvěřitelně náročným zajišťováním podkladů pro ilustrace v nekomerčních vědeckých publikacích, jejichž zaplacení pak tvořilo vedle tisku nejvyšší a mnohdy nezvládnutelnou položku edičních nákladů.

Nevelkou knížku, kterou SNG k výstavě vydala, lze doporučit pro inspiraci všem, kdo by měli pocit, že by se i Česko mohlo blížit těm pozitivním možnostem, jež nové tech-

nologie skýtají, a nezůstávat jen zemí, kde cokoli, co souvisí se státem a informačními technologiemi, nejčastěji znamená jen tunel na peníze a nefungující výsledky. V jiných evropských zemích přitom už digitalizace uměleckých památek pokročila za stadium pouhé dokumentace a využívá se k analytickému studiu, například průzkumu vodotisků papíru inkunábulí nebo pigmentů maleb.

Ven z tunelu Neschopnost českého ministerstva kultury v tomto směru dokládá i projekt „digitalizace kulturního obsahu“, který byl schválen před dvěma lety, je vnitřně roztříštěný

56

architektura

text Filip Šenk Autor přednáší dějiny architektury na TU v Liberci. foto Filip Šlapal

Uspořádané otevření Filozofická fakulta v Brně podle Petra Pelčáka Areál Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně tvoří nesourodá mozaika kvalitní i banální architektury. Je živá, trochu chaotická a zmatená při nakládání s vlastním prostorem. Tedy to platilo do posledních úprav. Ačkoli není jasné, zda přestavba dopadne podle scelujícího návrhu ateliéru architekta Petra Pelčáka, už nyní je změna k lepšímu zřejmá.

Budovy FF MU jsou různorodé: na jihu stojí neorenesanční objekt původního sirotčince (1871–72) s přístavbou z počátku 20. století a ze severní strany vymezuje areál stavba bývalého prozatímního rektorátu univerzity s několika málo zbylými prvky art deca (architekt Miloš Laml). K němu se na východě přimyká křídlo z konce 50. let, které dnes funguje jako hlavní vstup do celého areálu. Na protější, západní straně na bývalý prozatímní rektorát přímo navazuje knihovna z přelomu tisíciletí od brněnských architektů Ladislava Kuby a Tomáše Pilaře, která byla oceněna cenou Grand Prix Obce architektů za rok 2002.

Knihovna se štíhlými dubovými lamelami na fasádě byla vkladem do mozaiky stylů jednotlivých budov.

Klidně a jistě se zapojila do celku, a přitom je svou lapidárností formy i kombinací dřeva, skla a betonu jasně odlišná. Rampa s pozvolným stoupáním, vedoucí k výrazně vystupujícímu černému vstupu mírně utopenému při pravém okraji kvádru, zasahuje hluboko do areálu a knihovnu akcentuje.

Už se stavbou knihovny byl upraven také prostor dvora – položena byla dlouhá serpentina dřevěné cesty, kolem které se vine masivní dubová lavice. Na konci meandrovité cesty byla do centra dvora posazena socha Michala Gabriela Kmen. Dřevěné prvky přirozeně stárnou a celek stavby s přibývajícím časem čím dál více akcentuje protipól materiálů: opotřebovaného dřeva a nezměněné tváře betonu a skla. Zdůrazněný motiv přirozeného ply-

nutí času podtrhuje kontrast prostého objemu stavby a organické křivky cesty a lavice. Stavba architektů Kuby a Pilaře tvoří klidnou část, jak se na knihovnu hodí.

Historie místa

Současný zásah ateliéru Petra Pelčáka je mnohem výraznější – jedna celá stavba historizujícího rázu zmizela, protože její technický stav nebyl dobrý, a na její místo v jihozápadním rohu areálu byla postavena nová.

Přehledný novotvar s betonovým jádrem a cihlovou fasádou však nedoplňuje neutrálně mozaiku, je koncipován jako její nový určující prvek. Cílem architekta Petra Pelčáka bylo celý prostor zpřehlednit, sjednotit a dát mu jasný řád, a přitom držet charakter místa.

Zpřehlednění je vidět třeba i na tom, že v rámci rekonstrukce budovy neorenesančního sirotčince byl přesunut vstup do objektu. Nyní se nachází v ose se vstupem do protější budovy někdejšího rektorátu. Je to drobný krok, pro celek však důležitý. Upoutá pozornost, že přenesený vstup se stavbou ladí i díky osazení opravených původních dveří z přístavby z roku 1905. Pochopitelně úpravy jsou rozsáhlejší a respektují jednotlivé stavební etapy této budovy. Jasně čitelné je odlišení původní stavby a nástavby patra z 50. let.

Zatímco okna tří původních podlaží mají výrazné předsazené rámy, okna pozdější nadstavby posazená na původní korunní římsu je postrádají. Je to sice detail, ale podle mého soudu je třeba jej zdůraznit a docenit,

57

Hans Jörg Glattfelder / Jan Kubíček 26. 2.—8. 4.

65

galerie petr žaloudek pasáž černá růže, na příkopě 12, praha 1 Na výstavě je možno vidět a případně zakoupit vybrané obrazy dvou zásadních malířů evropského konstruktivismu. Oba umělci jsou silnými individualitami, ale navzájem je spojuje promyšlenost i rafinovaná hravost zobrazených systémů.

Hans Jörg Glattfelder: Helldunkle Ueberlegungen 2014, 72 × 106 cm

Hans Jörg Glattfelder: Wellenmechanisch 2014, 80 × 105 cm

Jan Kubíček: Čtvercové elementy s navzájem protikladným řazením, 1974, 126 × 126cm

Jan Kubíček: Dělící princip 1968, 100 × 80cm

www.galerie-zaloudek.cz

staveniště

61

OBY T NÝ KOMPLE X QUIN TA MONROY 2004, Iquique, Chile, foto: Cristobal Palma

Pritzker Prize 2016: Alejandro Aravena

Laureátem Pritzkerovy ceny pro rok 2016 se stal osmačtyřicetiletý chilský architekt Alejandro Aravena. „Jen málokdo dostál potřebě praktikovat architekturu jako usilování umělecky rafinované a zároveň se vyrovnat se sociálními a ekonomickými výzvami dneška.

Aravena zvládl z prostředí svého rodného Chile obojí, a smysluplně tak rozšířil úlohu architekta,“ zdůvodnila jury své rozhodnutí v oficiálním prohlášení.

Alejandro Aravena patří, spolu s dvojicí Pezo von Ellrichshausen nebo s předloňským autorem pavilonu Serpentine Smiljanem Radicem k silné, mezinárodně hojně reflektované generaci chilských architektů. Jeho architektonické portfolio zahrnuje vytříbené solitérní rodinné domy, realizace pro komerční subjekty a u pritzkerovce očekávané reprezentativní stavby veřejného charakteru. V poslední kategorii jde

především o realizace pro jeho alma mater Universidad Católica de Chile, kde navrhl novou dominantu univerzitního areálu, minimalizující betonovou věž Centra inovací Anacleto Angelini. To, čím se ale na rozdíl od jmenovaných chilských kolegů, jež jsou známi především pro své návrhy exkluzivního individuálního bydlení, Aravena proslavil nejvíce, a co porota také nejvíce vyzdvihla, je jeho usilování na poli sociálního bydlení spojené s „do tankem“ Elemental (nikoli think tankem) založeným v roce 2001.

První realizací, jíž na tomto poli se svými spolupracovníky z Elementalu získal mezinárodní pozornost, byl projekt z roku 2004 řešící nové bydlení pro stovku rodin, které obývaly nelegální slamovou zástavbu v centru severochilského města Iquique. Vládní podpora na bydlení ve výši 7500 dolarů zdaleka nedostačovala

nákladům na zakoupení pozemku a výstavbu nových domů. Aravena se vyhnul obvyklému řešení spočívajícímu v přesídlení komunity na periferii, a místo toho navrhl základní betonovou kostru komplexu terasových řadových domů vybavených nejnutnějším zázemím, sanitárním zařízením a kuchyní, a jejich dokončení ponechal na samotných obyvatelích.

Kromě nezbytné finanční úspory tak zároveň rodinám nechal prostor k tomu, aby svému domovu vtiskly individuální, jejich potřebám a vkusu odpovídající charakter. Výsledkem je nový typ sociálního bydlení oproštěného od obvyklé standardizace a unifikovanosti. Model byl následně využit u půldruhého tisíce dalších domů v Chile a Mexiku. V současnosti je Elemental zaměstnán celkovou proměnou města Constitucion zničeného v roce 2010 zemětřesením a vlnou tsunami.

Aravena je také kurátorem letošního 15. architektonického bienále v Benátkách.

Alejandro Aravena se liší od obvyklého profilu laureáta Pritzkerovy ceny nejen orientací na praktickou participaci architekta při řešení sociálních a humanitárních výzev současnosti (osamocen v tom směru však úplně není, například předloňský držitel ocenění Shigeru Ban se systematicky věnuje nouzové dočasné architektuře i v kooperaci s OSN), ale také relativně nízkým věkem čtyřiceti osmi let.

Příkře kontrastuje s loňským Otto Freiem, o jehož ocenění rozhodla porota, když mu bylo devadesát let, a který krátce nato, ještě předtím, než bylo jméno laureáta zveřejněno, zemřel. Obecně ale byla dosud „architektonická nobelovka“ udílena spíše starším architektům jako ocenění jejich celoživotní práce. / PL

62

profil

text Lukáš Pilka Autor je studentem VŠUP.

Oldřich Hlavsa Na konci loňského roku vydala Vysoká škola uměleckoprůmyslová monografii typografovi Oldřichu Hlavsovi (1909–1995). Odborné studie Barbory Toman Tylové, Jana Rouse a Ivy Knobloch předcházejí soupisu Hlavsových prací, výběru jeho vlastních článků, rozhovorů, korespondence i dobových reakcí na rozsáhlé dílo.

Zeptáte-li se typografa na autora knihy, pak vám jen málokdy odpoví jménem vytištěným na obálce. Naopak uvede osobu ukrývající se v tiráži na poslední stránce, která měla na starost grafické zpracování publikace.

Takové drobné nedorozumění připomene, že u svazku není podstatný jen jeho obsah, ale také forma, jíž je prezentován. Upozorňuje, že u každé práce se vedle spisovatele či editora nachází i typograf, který svými dovednostmi a nápady zásadně ovlivňuje podobu a vyznění celého díla. Navzdory tomu však mimo svůj obor nebývají tito tvůrci příliš známí, a tak stojí za to občas představit alespoň některého z nich. Jedním z nejuznávanějších českých knižních grafiků byl Oldřich Hlavsa, autor téměř dvou tisíc knih.

Hlavsa se narodil roku 1909 ve východočeském Náchodě, kde se také vyučil ručním sazečem a posléze i získal první praktické zkušenosti v tamních tiskárnách. Na přelomu 20. a 30. let již zastával mistrovskou pozici, k čemuž mu jistě pomohl i jeho dokonalý přehled o všech tématech spojených s tehdejší úpravou tiskovin. Byla to doba Tschicholdovy Neue Typographie a Teigeho Konstruktivistické typografie. László Moholy-Nagy vedl na Bauhausu ateliér zaměřený na grafiku publikací a Ladislav Sutnar stál v čele Družstevní práce. Hlavsa tyto cesty sledoval a promítal je do své tvorby. Jeho reklamní tiskoviny z počátku 30. let jsou tak již formovány v asymetrických kompozicích s množstvím ostrých geometrických tvarů a sešikmených nápisů z bezpatkových písem.

Dorost tiskařský a Typografia J D E O T O, A B Y O N Ě C O Š L O Typograf Oldřich Hlavsa Barbora Toman Tylová (ed.)

Akropolis a VŠUP 2015, 592 stran, cena: 1350 Kč

Ještě za svého náchodského působení si mladý typograf zkusil práci pro redakci časopisu, když se spolupodílel na přípravě oborového periodika Dorost knihtiskařský.

Velká příležitost v této oblasti se mu však naskytla až po přestěhování do Prahy v roce 1937. Tehdy mu byla nabídnuta spolupráce s magazínem Typografia, kterou přijal a se-

trval v ní po následujících třicet let. V průběhu času zde působil v různých rolích: Byl členem redakce, přispěvovatelem, ale především tvůrcem grafické úpravy listu a návrhářem řady obálek. Dlouhé období, které zde Hlavsa strávil, bylo přitom utvářeno řadou kulturních vlivů, jež se samozřejmě promítly i do výtvarné formy. Na přebalech je tak možné vidět kombinace elementárních obrazců a fotografií ve stylu doznívajícího konstruktivismu i experimentální „typoobrazy“ z 60. let.

Bez připomenutí by však neměla zůstat ani krátká etapa socialistického realismu, jež stejně jako architekturu či volné umění ovlivnila i typografickou úpravu dobových publikací. Ta se zde projevovala především návratem ke klasickým antikvovým písmům a symetrickému konzervativnímu uspořádání s minimem prostoru pro autorské vyjádření.

Avšak věčný experimentátor Hlavsa dokázal i v tomto omezujícím rámci vytvářet netradiční vizuální kompozice inspirované zavrhovanou avantgardou. Iva Knobloch si v knize všímá vydání Typografie z roku 1952, v němž se pojednává o inspiraci sovětskou knihou a na jehož obálce měl být umístěn Stalinův portrét. „Těžkopádný tradicionalismus dokázal Oldřich Hlavsa učinit vizuálně atraktivním právě metodami odsouzených formalistů.

Hlavsova obálka pro tento ‚sovětský‘ svazek Typografie vnucuje až subverzivní výklad kultu Stalinovy osobnosti. Vyretušovaná fotografie Stalina, ztuhlá do kamennosti sarkofágu, se vyjímá tragikomicky na zlatém pozadí upomínajícím pravoslavné ikony.“

Edukační aktivity Již v Náchodě se Hlavsa věnoval také vyučování a edukační činnosti. Tyto jeho aktivity pak nabraly na intenzitě na přelomu 40. a 50. let, kdy se vlivem nedávné války a následného znárodňování tiskáren výrazně zhoršila kvalita české polygrafické produkce. Stránky oborového časopisu přitom byly ideálním místem pro předávání zkušeností, a tak se

63

na nich brzy začaly objevovat Hlavsovy Sazečské semináře či ohlasy z typografických kurzů. Významné bylo především poslední číslo Typografie z roku 1954, kde společně s Františkem Sedláčkem a Miroslavem Troupem otiskl Hlavsa rozsáhlou pasáž Nechť písma mluví, která obsahovala řadu ukázek různých druhů písem včetně doprovodných komentářů a ilustrací.

Toto pojednání předznamenalo realizaci jednoho z autorových nejvýznamnější děl, obsáhlé knihy Typografická písma latinková, v níž je představeno více než dvě stě písmových sad z různých období i světových končin.

Navzdory vrcholící studené válce se Hlavsovi podařilo získat řadu ukázek a materiálů od mnohých autorů a písmolijen z druhé strany železné opony. Díky tomu mohl prezentovat ucelený pohled na vývoj typografie a domácím grafikům nabídnout moderní odbornou příručku, jež v domácím prostředí dosud neexistovala. K adresátům publikace, tedy především k typografům, se autor v úvodu obrací slovy, jež prozrazují jeho didaktický záměr: „Užití známých i méně známých typů písma musí být prováděno zkušenou rukou

a vedeno citlivou myslí, která má přehled o tvorbě písma v minulosti a vyvinutý smysl pro účin, podložený studiem a možností srovnávat výsledky v tomto oboru již dosažené s cíli, které si klademe.“ I přes převažující účelné zaměření knihy zde jasně promlouvá Hlavsův výtvarný talent.

Jindy spíše nudné výpisy abeced se v jeho rukách proměnily v zástup hravých kompozičních schémat, která jsou dle charakteru písma střídavě doplňována geometrickými tvary, historickými ornamenty či Troupovými ilustracemi.

Zpracování i účelné zaměření příručky jí brzy přineslo věhlas přesahující hranice socialistického Československa a za necelé tři roky tak bylo nachystáno i nové vydání v anglickém překladu, jež Hlavsu definitivně proslavilo. Skvělé reakce přicházely z mnoha států světa, přičemž jeden z nejvýznamnějších typografů 20. století, Švýcar Adrian Frutiger, knihu okomentoval slovy: „Považuji ji za jedno z vynikajících děl tohoto druhu, které převyšuje většinu děl evropské produkce svým vkusným uspořádáním, a především svým bohatým obsahem.“

Časopis Plamen Koncem 50. let navázal Oldřich Hlavsa spolupráci s časopisem Plamen. Na rozdíl od oborové Typografie se jednalo o magazín oslovující širokou veřejnost, který svým svobodnějším zaměřením na literaturu a umění mohl výrazně přispět k atmosféře „zlatých šedesátek“. Vedle řady básníků a spisovatelů utvářeli obsah Plamene i mnozí výtvarníci a fotografové, mezi nimi Adolf Hoffmeister, Kamil Lhoták nebo Josef Sudek. I když se na podobě listu podíleli také další výborní grafici (mj. Zdeněk Seydl či Jiří Rathouský), byl to právě Hlavsa, kdo měl od počátku na starosti jeho celkovou úpravu. Její experimentální charakter se uvnitř časopisu vyznačoval častým střídáním typů písem, jejich tloušťky i velikosti. Měnily se i šířky sloupců a orientace nadpisů i celé sazby.

Avantgardní forma bořící mnohé typografické konvence si získala početné příznivce, ale objevili se i tací, kteří ji kritizovali.

K těm patřil také Jiří Trnka, který si na styl Plamenu postěžoval v článku Typografický rock-and-roll z roku 1960: „Staří tiskařští šotkové se proměnili v brigády typografic-

66

knižní recenze

autor Hynek Látal Autor přednáší dějiny umění na Jihočeské univerzitě.

O umění, které neexistuje Milena Bartlová, profesorka na VŠUP a specialistka v oboru středověkého umění, na podzim minulého roku vydala knihu Pravda zvítězila. Výtvarné umění a husitství 1380–1490.

Je to rozhodně její nejkrásnější kniha a zároveň jakési „best of“ její dosavadní badatelské kariéry.

Čtenáře, kteří na hodinách dějepisu dávali pozor, překvapí asi už to, že je husitství časově ohraničeno roky 1380 a 1490. Zvoleným dobovým vymezením, které nerespektuje školské dělení epoch středověkého umění podle dynastického chápaní dějin, Bartlová nastolila kompromisní řešení. Rok 1380 orientačně vytyčuje nástup Václava IV. na český trůn a zároveň období zrodu tzv. krásného slohu, české varianty celoevropské podoby elitního umění doby kolem roku 1400. Utrakvistické umění z formálního aparátu krásného slohu čerpalo přibližně až do druhé poloviny 15. století, avšak přizpůsobovalo si jej svým vlastním cílům náboženského sdělení a současně jej proměňovalo prostřednictvím výtvarných inovací zahraničních uměleckých center. Podobně je rok 1490 zvolen jako orientační jednak ve vztahu k uzavření Kutnohorského náboženského smíru v roce 1485 i jako začátek principiální proměny umění od středověkého k raně novověkému.

Odborně pro laiky

P R AV D A Z V Í T Ě Z I L A : V Ý T VARNÉ UMĚNÍ A H U S I T S T V Í 13 8 0 –149 0 Milena Bartlová, Academia 2015, 360 stran, cena: 850 Kč

Autorčino časové vymezení pojednávané problematiky je předpokladem k výkladu fenoménu, který se poučenějšímu čtenáři musí jevit rovněž jako paradoxní: husité a umění. Jak lze napsat knihu o 280 stranách o něčem, co by vlastně nemělo existovat? Husité jsou totiž v paměti mnoha českých čtenářů zavedeni především jako ničitelé klášterů a kostelů, takže co jiného lze o tomto vztahu ještě říci? Časové vymezení „před“ a „po“ radikální epizodě husitismu Bartlové umožňuje rozvinout souvislý výklad o výtvarné tvorbě, která pro mnohé jako by vůbec neexistovala.

Autorčinou ambicí při psaní knihy bylo narušit některá výše uvedená klišé o českém umění 15. století a nabídnout alternativní, realističtější pohled na období, během něhož v Evropě vznikaly zárodky novověké kultury a umění, jak je vnímáme dnes. Využila přitom své starší texty z odborných časopisů i knih,

ve větší či menší míře upravené pro potřeby souvislého výkladu. Osvětový záměr poučit co možná nejširší čtenářské publikum však může ztroskotat právě na relativně vysoké míře odbornosti kapitol. Na jedné straně stojí logicky vystavěná a skvěle strukturovaná argumentace určená spíše specialistům, na straně druhé pak vstřícnost laickému, nepoučenému čtenáři v podobě překladů vybraných cizojazyčných pojmů a opakovaného připomínání klíčových tezí na různých místech knihy. Ani častá relativně složitá stavba vět již tak náročné čtení neusnadňuje.

Otevírání očí Na počátku dvanácti různě dlouhých kapitol Bartlová objasňuje pojmy jako husité, husitismus a další, aby si tak připravila půdu pro následující výklad. Již v této úvodní kapitole si lze učinit představu, jakým způsobem a v jakém duchu je celá kniha napsána.

Autorka podrobuje důsledné kritice zažité mýty, vysvětluje jejich původ i důvody jejich setrvačného přežívání či vědomého pěstování. Může pak nabídnout vlastní výklad, založený na aktuálních poznatcích historického i uměleckohistorického bádání. Úzká provázanost výkladu s historií Bartlové umožňuje naplňovat v úvodu vytyčený cíl, a sice přibližovat umělecká díla minulosti současnému divákovi v jejich historických a společenských souvislostech. Kniha čerpá z odkazu E. H. Gombricha i Michaela Baxandalla, čímž je v kontextu tuzemské medievistiky spíše ojedinělá. Je to také kniha v tom nejlepším slova smyslu „profesorská“, neboť je vystavěna důsledně podle vzoru podobných prací významných německých či amerických profesorů dějin umění. Řadu v ní obsažených dílčích tezí specializovaní čtenáři již znají, v celku knihy ale někdy znějí nově, a především tvoří páteř souvislého monotematického výkladu. Již v první kapitole dává autorka tušit, že čtenáři představí dosud málo známý obrazový materiál. Právě na něm pak může vystavět výklad o umění,

67 které jakoby neexistuje. Lépe řečeno, existuje, ale diváci ho byli zvyklí vnímat jinak a příslušné obsahy v něm nerozpoznávali.

Bartlová tím čtenářům pomyslně otevírá oči.

Kritická forma Ve druhé kapitole autorka relativizuje osobní přínos císaře Karla IV. k formování tzv. císařského stylu, aby pak dále naopak rehabilitovala význam osobnosti krále Václava IV. pro vznik krásného slohu. Ten je Bartlovou interpretován jako „kritická forma“, to jest zjednodušeně řečeno taková podoba náboženského uměleckého díla, která cíleně poukazuje na jeho krásu proto, aby si divák mohl vytvořit estetický odstup. Má tak rozpoznat, že se jedná „pouze“ o dílo vytvořené lidskou rukou, a nikoliv zpřítomnění posvátné osoby. Intelektuálně náročná rovina takové interpretace obrazů a soch krásného slohu byla ale podle autorky dostupná jen omezené vrstvě tehdejších vzdělanců, a proto se i přes tento pokus vnímat skvostná díla „kriticky“ právě ona stávala terčem následného husitského obrazoborectví.

Ačkoliv je pochopitelné, že jedině touto interpretací mohla Bartlová krásný sloh organicky zasadit do výkladu o husitském obrazoborectví, může i specializovanému čtenáři připadat takové vysvětlení vrstevnaté otázky příliš jednostranné a snad i „přeintelektualizované“. Možná se měla pokusit čtenáři rovnocenně přiblížit i další aspekty výkladu fenoménu krásného slohu.

Zmíněné „otevírání očí“ čtenáře knihy nastává typicky při výkladu o charakteristických utrakvistických motivech v umění po polovině 15. století. Všem, co ještě dobře pamatují papírovou dvacetikorunu, se pomyslně otevřou oči při tom, když Bartlová interpretuje iluminaci s výjevem husitského vojska s vpředu nesenou sluneční monstrancí z Jenského kodexu. Ten býval na zadní straně bankovky a divák z něj vnímal vlastně jen postavu vojevůdce Jana Žižky, ale komplexní význam výjevu mu často unikal.

K nesporným kladům knihy patří, že všechna komentovaná a interpretovaná díla – často celostránkové ilustrace z těžko dostupných a málo vystavovaných rukopisů – jsou v textu reprodukována, a to ve velmi slušné kvalitě.

MTK reloaded Na základě své starší monografie o tzv. Mistru Týnské kalvárie Bartlová v jedné z kapitol plasticky vykresluje osobnost podle

MI S T R T Ý NSKÉ K ALVÁR IE: BOLE S T NÍ KR I S T OVÉ ZE S TAROMĚ S T SKÉ A NOVOMĚ S T SKÉ R ADNICE polovina 15. století, foto: Tomáš Berger

76

zahraniční výstava

text Josef Ledvina foto (pohled do expozice) Achim Kukulies

Ticho a klid V düsseldorfské Kunstsammlung Nordrhein-Westfalen probíhá první posmrtná retrospektiva jedné z klíčových postav dějin nepředmětného malířství kanadsko-americké malířky Agnes Martin. Výstava se nesnaží radikálně měnit zažitý pohled na její dílo, naopak skoro pietně nechává vyznít ty jeho kvality, jež i sama umělkyně považovala za podstatné. Nesnaží se o to ani můj text, poukouší se je vysvětlit a snad i obhájit.

AGNES MAR T IN místo: K20 – Kunstsammlung Nordrhein-Westfalen termín: 7. 11. 2015–6. 3. 2016 www.kunstsammlung.de

AGNES MART IN: O N A C L E A R D AY, 1973, z portfolia třiceti sítotisků na japonském papíře, 30,5 × 30,5 cm, se svolením Parasol Press

„Umělecké dílo, které je zcela abstraktní – oproštěno od toho, aby jakkoli vyjadřovalo vnější svět, se podobá hudbě a lze k němu přistupovat stejným způsobem. Na linii, odstín a barvu reagujeme stejně jako na zvuky. A stejně jako hudba je abstraktní umění tematické. Je pro nás nositelem významů, které nelze vyjádřit slovy. Tyto tisky vyjadřují nevinnost mysli. Jestliže je dokážeš následovat a uchovat svou mysl stejně prázdnou a klidnou, jako jsou ony, a budeš přitom poznávat své pocity, dosáhneš plné odezvy na tuto práci.“ Tyto řádky si s odstupem dvou let poznamenala malířka Agnes Martin (1912– 2004) k souboru třiceti sítotisků On a Clear Day, jehož edici v roce 1973 vydal Parasol Press. Tehdy bylo malířce již více než šedesát a žila bez rádia a televize v relativním

odloučení na jihu Spojených států v Novém Mexiku. Usadila se tu poté, co dosti nečekaně opustila New York, kde se před tím pohybovala v centru uměleckého dění v okruhu svých přátel; mezi ty obzvláště blízké patřili Lenore Tawney, Ad Reinhardt či Elsworth Kelly. Za sebou také již měla účast na řadě klíčových výstav – na Systemic Painting kurátorované Lawrencem Allowayem v Guggenheimově muzeu, na Art of the Real v MoMA nebo na Szeemanových pátých Documentách. Mnohé další měly následovat během jejího dlouhého života i poté, co v roce 2004 zemřela.

Skoro Zpět k úvodnímu citátu, který pěkně ukazuje, jak moc měla Agnes Martin přes sklon ke kryptickému vyjadřování jasno v tom,

77

AGNES MAR T IN: THE F IELD 1965, grafit a olej na plátně, 188 × 188 cm, E.ON Art Collection

o co jí v její práci jde. Oněmi slovy nevyjádřitelnými významy pro ni byly „pocity“ a posláním umění pro ni bylo vyjadřování a sdílení těchto na diskurzivní rovinu neredukovatelných pocitů. Martin takto představuje jednoho z nejuvědomělejších a v konečném důsledku velmi věcných abstraktních malířů expresivistů. Co se média týče, představuje sice sítotiskový cyklus On a Clear Day výjimku, jinak je ale

na kost očistěným příkladem její v průběhu newyorského pobytu nalézané, vynalézané a zdokonalované pracovní metody, jíž až na výjimky zůstala věrná. Na listech totožného čtvercového formátu vidíme křížící se horizontální a vertikální linky členící plochu do různě zahuštěného rastru (v některých případech jen v různé hustotě linky horizontální). Podstatná je přitom statičnost jednotlivých kompozic i minimální pohyb

inzerce

80

jen do

31. 7.

Secese Vitální umění 1900

LESCAUT Giacomo Puccini

Obecní dům Náměstí republiky Praha 1

2016

činohra UVÁDÍME V NÁRODNÍM DIVADLE

Vítězslav Nezval

MANON LESCAUT www.narodni-divadlo.cz

inzerce

81

GRAFIKA ROKU 2015 16/02 20/03/2016

14. 1. — 28. 3. 2016 Galerie výtvarného umění v Chebu

Alexandra Barth - Pokoj nie je izba vernisáž 11. 2. 2016 18:00 | výstava do 31. 3. 2016 Pelhřimov, Nádražní 834 | +420 602 311 466 | www.dubgallery.com

CENA VL. BOUDNÍKA

JAROMÍR 99 P NECHTE N MĚ TADY! LEAVE ME HERE! 10.2. – 19.3.2016 Dům pánů z Kunštátu Dominikánská 9, Brno

www.dum–umeni.cz

inzerce

82

platforma (pro současné umění)

Ostrava

Jana Kasalová Odjinud Von Anderswo

Vladimír Skrepl Broučci

28. 1. — 8. 5. 2016 Oblastní galerie Liberec

20 01 — 03 04 2016 Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR

Projekt je realizován díky dotaci statutárního města Ostrava Mediální partneři

cuba en vivo 22 / O1 ——— O4 / O4 2O16

centrum současného umění dox poupětova 1 praha 7 www.dox.cz

současné kubánské umění

Galerie města Ostravy Dvorana Multifunkční auly Gong Dolní Vítkovice, Ruská 2993 706 02, Ostrava – Vítkovice Po–Ne, 10–18 h, vstup volný

inzerce

89

opera UVÁDÍME VE STÁTNÍ OPEŘE

PUCCINI

MADAMA BUTTERFLY DIRIGENT: MARTIN LEGINUS REŽIE: JIŘÍ HEŘMAN PREMIÉRY 4. & 9. 2. 2016

90

tipy

2

4

1

3

Grand Opening

Pakobylka v GHMP

kdy od 6. 2. 2016

kdy 26. 1.–20. 3. 2016

Jiří Šalamoun v Praze

Sbírka historičky umění

co 220. výročí Národní galerie

co Dominik Gajarský – Carausius morosus

kdy 16. 12. 2015–15. 3. 2016

kdy 29. 1.–10. 4. 2016

kde Národní galerie v Praze

kde GHMP, Dům U Zlatého prstenu

co ... a ještě tohle

co Eva Petrová – Mozaika drobných radostí

kde Galerie Kooperativa, Praha

kde Wortnerův dům AJG, České Budějovice

U příležitosti kulatého výročí NG proběhnou tři výrazné výstavní události. Největší mediální pozornosti se těší instalace Zvěrokruhu čínského umělce Aj Wej-weje (do 31. 8.) ve Veletržním paláci. Také výstava Malby-Performance-Politika (do 22. 5.)

Senegalce El Hadji Syho ve stejné budově je očekávaným představením mezinárodně uznávaného umělce. Přehlídka Velkorysost s podtitulem Umění obdarovat (do 3. 7.), jejíž ústřední část se nalézá v Paláci Kinských, je kurátorským projektem, který má ambici být studií o identitě galerie.

Dominik Gajarský vypráví v Domě U Zlatého prstenu skrze vizuálně precizní instalaci „metaforický příběh pakobylky, bytosti cizokrajného původu násilně přenesené do naší kulturní báze“, aby jím naznačil „komplikovanost všech nastolených vztahů a zároveň meze našich schopností jim porozumět“. Výstava představuje součást výstavního cyklu Start Up, v jehož rámci Galerie hlavního města Prahy představila už více jak čtyřicet mladých umělců.

Ten má napříště pokračovat v reformované podobě v Colloredo-Mansfelském paláci.

V loňském roce oslavil ilustrátor Jiří Šalamoun osmdesáté narozeniny. U té příležitosti připravilo Muzeum Olomouc rozsáhlou výstavu jeho díla, která je nyní v upravené a rozšířené podobě k vidění i v Praze. Šalamoun je známý především jako autor Maxipsa Fíka, jeho tvorba je však mnohem rozsáhlejší. Sám ilustroval na sto knih (Kronika Pickwickova klubu, Johannes doktor Faust, Hobit …) je autorem desítky animovaných filmů, filmových plakátů i samostatných grafických listů.

Alšova jihočeská galerie získala do svého majetku uměleckou sbírku historičky umění Evy Petrové (1928–2012) a nyní ji představuje veřejnosti. Práce autorů z okruhu Skupiny 42 či Trasy, jejichž tvorbě se věnovala ve své odborné činnosti, i umělců mladších dokládá provázanost kunsthistoričky s aktuálním výtvarným děním. V českobudějovickém Wortnerově domě jsou k vidění práce Františka Grosse, Jana Smetany, Františka Hudečka, Milana Grygara, Libora Fáry nebo Františka Hodonského.

1 A J W E J - W E J : H L AVA O P I C E , Z V Ě R O K R U H, 2011

2 D O M I N I K G A J A R S K Ý: C A R A U S I U S M O R O S U S, 2016

3 JIŘ Í ŠAL AMOUN: M A X I P E S F Í K , 1976

4 J I Ř Í S O Z A N S K Ý: E VA , 1976

91

K A L E N D Á R I U M / únor kdy čtvrtek 11. 2. od 18:00 co beseda Divadlo ve světě baroka kdo Jaroslav Someš kde Masné krámy, ZČG, Plzeň kdy středa 17. 2. od 19:00 co přednáška Guarino Guarini (1624–1683) kdo Martin Pavlíček kde Mozarteum, Muzeum umění Olomouc

5

kdy neděle 21. 2. od 14:30 co rodinný program Magnetická zvířátka kdo Vendula Chalánková kde Pražákův palác, MG v Brně

6

7

Brož s Niklem

Daučíková a jiné

kdy 30. 1.–5. 3. 2016

kdy 27. 1.–27. 3. 2016

Výroční výstava grafiky

co Je suis symmetry

co Anna Daučíková

kdy 16.2.–20. 3. 2016

kde Nevan Contempo, Praha

kde Futura, Praha

co Grafika roku 2015 kde Clam-Gallasův palác, Praha

Je suis symmetry se jmenuje výstava, jíž zahajuje sezónu 2016 pražská galerie Nevan Contempo. Schází se na ní dva zástupci nastupující umělecké generace – absolvent AVU a doktorand na VŠUP Jan Brož a finalista ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2013 Richard Nikl. Podle výstavního textu se návštěvníci mohou těšit na pokus o „vymezení pomyslného těžiště mezi produktivním jedincem a nástroji, jež v dnešní době čím dál více usnadňují dosáhnout kýženého výsledku pracovního úsilí napříč takřka všemi profesními disciplínami.“

V Centru současného umění Futura probíhá výstava představující klíčová témata práce „první československé feministické a queer umělkyně“ a pedagožky pražské AVU Anny Daučíkové. V stejném termínu lze tamtéž navštívit i výstavu Intermarium věnovanou „fantazmagoriím a představám, ke kterým se uchylují jednotlivé země střední Evropy, když chtějí definovat svou pozici vůči západní Evropě i vzájemné postavení v rámci regionu“. A nakonec tu je k vidění i vizuálně technologický projekt holandského umělce Matthijse Munika.

Již tradičně probíhá na sklonku zimy přehlídka soutěže Grafika roku a s ní spojené udílení Ceny Vladimíra Boudníka za celoživotní přínos i cen dalších pokrývající různé podkategorie od odlišných druhů technik až po specifické formáty. V pořadí již 22. ročník výstavy pořádané nadací Hollar ve spolupráci s hlavním městem Prahou i dalšími partnery představuje grafickou tvorbu v její aktuální podobě, ukazuje práce mezinárodních představitelů této techniky i její možné vývojové proměny.

6 BROŽ + NIKL: JE SUIS S Y M M E T R Y, 2016

5 A N N A D A U Č Í K O VÁ : H O D I N A L Í B A N Í , 1997

7 ZE Z A SEDÁNÍ POROT Y G R A F I K Y R O K U 2 015

kdy pondělí 22. 2. od 18:00 co přednáška Obraz a česká média kdo Moniky Horsákové kde PLATO, Ostrava kdy sobota 27. 2. od 11:00 co přednáška Mistr detailu, malíř zátiší Jan de Heem kdo Andrea Steckerová kde Šternberský palác, NG v Praze kdy úterý 8. 3. od 17:00 co kurátorská prohlídka expozice českého kubismu kdo Daniela Karasová kde Dům U Černé Matky Boží, Praha kdy čtvrtek 10. 3. od 18:00 co autorská prohlídka výstavy Květy Pacovské kdo Květa Pacovská kde Městská knihovna, GHMP

92

zahraniční tipy

4

1

2

3

Boschovské výročí

Broodthaers v MoMA

Tate Modern v novém

Obrazy a masky ve Vídni

kdy 13. 2.–8. 5. 2016

kdy 14. 2.–15. 5. 2016

kdy 17. 6. 2016

co Heronimus Bosch: Vize génia

co Marcel Broodthaers: Retrospektiva

co otevření nové budovy muzea

co Cizí bohové: Kmenové umění v kontextu

kde Noordbrabants Museum, Nizozemí

kde Museum of Modern Art, New York

kde Tate Modern, Londýn

modernismu

V roce 2016 si připomínáme 500 let od smrti Hieronyma Bosche (1450–1516). Raně renesanční holandský malíř je známý především svými rozměrnými oltářními deskami i menšími obrazy posetými drobnými výjevy zachycujícími ďábly, nestvůry, hříchy i ctnosti.

U příležitosti výročí připravilo muzeum severního Brabantska (Noordbrabants Museum) sídlící v Boschově rodném městě Hertogenbosch ve spolupráci s Museo del Prado rozsáhlou přehlídku autorova díla, která bude nejprve k vidění v Holandsku a následně ve Španělsku (31. 5.–11. 9.).

K oslavám se připojuje také berlínská Gemäldegalerie, kde podrobněji představí Boschův odkaz v 16. a 17. století (31. 5.–11. 9.).

Newyorské Muzeum moderní umění připravilo retrospektivní výstavu klíčové postavy poválečného umění Belgičana Marcela Broodthaerse. Broodthaers byl až do věku čtyřiceti let především básníkem vycházejícím ze surrealistického odkazu a absurdní poetikou, často podkreslenou subtilním humorem je prodchnuta i jeho následná práce, řazená tradičně pod kolonku výtvarné umění. Asi nejznámější je Broodthaersův dlouhodobý projekt, putovní muzeum Musée d’Art Moderne, Département des Aigles (Muzeum moderního umění, Oddělení orlů).

Výstava se z New Yorku přestěhuje v druhé půlce roku do madridského Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofía a na začátku roku příštího do Düsseldorfu (Kunstsammlung Nordrhein-Westfalen).

V polovině června chystá Tate Modern otevření nové galerijní budovy. Dostavba navržená dvojicí architektů Herzogem a de Meuronem, navazuje na stávající budovu Tate Modern sídlící od roku 2000 v bývalé elektrárně na břehu Temže. Nově otevřená galerie bude nabízet o 60 procent více prostoru. Po otevření plánuje instituce výstavu americké malířky Georgii O’Keeffe (6. 7.–30. 10.) nebo přehlídku autora kolážových „kombinací“ Roberta Rauschenberga (17. 12. 2016–4. 6. 2017).

V říjnu bude také odhalena další v řadě monumentálních realizací určených přímo pro prostor galerie. Tzv. Hyundai Commission (v minulosti Unilever Series) bude patřit Philippu Parrenovi.

1 H I E R O N Y M U S B O S C H : S V. J A N E V A N G E L I S T A N A P A T M U, 1489 až 1499

2 MARCEL BROODTHAER S: ARMOIRE B L A N C H E E T T A B L E B L A N C H E , 1965

3 T A T E M O D E R N P O Č E R V N U 2 0 16 © Herzog & de Meuron

kdy 23. 9. 2016–9. 1. 2017

kde Leopold Museum, Vídeň

V září začne ve vídeňském Leopold museu výstava věnovaná vztahu modernismu a umění přírodních národů. Jejím základem bude více než dvě stě masek, sošek, zbraní a dalších artefaktů původem z Oceánie a Afriky, jež tvořily integrální součást s rozmyslem budované kolekce sběratele Rudolfa Leopolda a které byly recentně nově utříděny a etnograficky zhodnoceny. Na výstavě budou prezentovány po boku prací Pabla Picassa, André Deraina, Amedea Modiglianiho, Ernsta Ludwiga Kirchnera, Emila Noldeho nebo Maxe Ernsta. Zápal modernistů pro umění „primitivů“ tu bude dále problematizován skrze současná díla reflektující postkoloniální situaci.

4 MA X PECHS T E IN: Z ÁT I ŠÍ S N E G E R S K Ý M I P L A S T I K A M I , 1918

artmix

Centrum současného umění DOX HateFree? (do 21. 3.); Cuba an vivo (do 4. 4.)

Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie AVU Martin Zvěřina, Markéta Adamcová, Kateřina Rálišová: One for All (od 23. 2. do 10. 3.)

U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz Galerie Futura Intermarium (do 27. 3.); Matthijs Munik (do 27. 3.); Anna Daučíková (do 27. 3.)

Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraproject.cz GHMP – Colloredo-Mansfeldský palác Štěpánka Šimlová: Léta levitace (do 20. 3.)

Karlova 2, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům fotografie Andreas Groll (1812–1872): Neznámý fotograf (od 15. 2. do 8. 5.)

Revoluční 5, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Kamenného zvonu David Cronenberg: Evolution (od 19. 2. do 17. 7.)

Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Zlatého prstenu Dominik Gajarský: Carausius morosus (do 20. 3.)

Týánsk 6, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Městská knihovna Květa Pacovská: Maximum Contrast (do 27. 3.)

Mariánské nám. 1, Praha 1 / www.ghmp.cz Galerie Kooperativy Jiří Šalamoun (do 31. 3.)

Pobřežní 21, Praha 8 / www.koop.cz Galerie Kostka Jan Poupě: Proudění (od 18. 2. do 6. 4.)

Ke Sklárně 3213/15, Praha 5 www.meetfactory.cz Galerie Millennium Hana Sluková: Krajina vlídnosti (do 28. 2.)

Tržiště 5/370, Praha 1 www.gallerymillennium.cz Galerie Rudolfinum Jiří Černický: Divoký sny (do 10. 4.)

Alšovo nábřeží 12, Praha 1 www.galerierudolfinum.cz

Museum Kampa Toyen: Vidím neboť je noc (do 16. 2.); František Kupka: Modré v pohybu (od 8. 2. do 22. 5.); Karel Malich nově objevený (od 8. 2. do 31. 5.); Věra Janoušková, Vladimír Janoušek: Kristus a kyvadlo (do 28. 2.)

U Sovových mlýnů 2, Praha 1 www.museumkampa.cz NFA – kino Ponrepo Petr Kubelka – metaforické filmy, za osobní účasti autora (10. 2. v 19:00); Polská škola animace – další generace ( 8., 9., 12., 14. 2. v 17:30); Film před sto lety – Šaškova píseň aneb Tančící bloud (18. 2. v 17:30) Bartolomějská 11, Praha 1 www.nfa.cz/cz/kino-ponrepo/program Nová galerie AKT 2016 (do 17. 3.)

Balbínova 26, Praha 2 / www.novagalerie.cz UPM – Obecní dům Secese: Vitální umění 1900 (do 31. 7.)

Nám. Republiky 5, Praha 1 / www.obecnidum.cz

BRNO

DUMB – Dům umění Milan Houser: Barvometrie; Robert V. Novák: ALBVM; David Kraus, Svatopluk Sládeček: V hlavě architekta (vše od 9. 3. do 1. 5.)

Malinovského náměstí 2, Brno www.dum-umeni.cz DUMB – Dům Pánů z Kunštátu Jaromír 99: Nechte mě tady! (do 19. 3.)

Dominikánská 9, Brno / www.dum-umeni.cz Moravská galerie – Pražákův palác Art is Here: Umění po roce 1945 (nová stálá expozice) Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz Moravská galerie – Uměleckoprůmyslové muzeum Jan Svoboda: Nejsem fotograf (do 21. 2.)

Husova 14, Brno / www.moravska-galerie.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Eva Petrová: Mouzaika drobných radostí (do 10. 4.); Václav Hejna: Bolestná melancholie, expresivní tendence ve 30. letech 20. století.

U Černé věže 22, České Budějovice / www.ajg.cz

Galerie Zdeněk Sklenář Karel Malich 91 (do 14. 2.)

Salvátorská 6, Praha 1 / www.zdeneksklenar.cz

Dům umění Daniel Vlček (do 14. 2.); Cigler, Motyčka: Akčytom Relgic (od 18. 2. do 19. 3.)

Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice www.ducb.cz

Galerie 1 (MÚ Praha 1) FANTASY (do 27. 2.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění Václav Rabas a mýtus hnědé (do 28. 3.); Na dosah I. Současné umění z Drážďan (do 3. 4.)

Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

Karlin Studios Ten dům sem nepatří – Karlin Studios 10 let výročí (do 6. 3.); Tomáš Roubal: Sólo (do 6. 3.); Jakub Valenta: Hlas postav hlavních a vedlejších (do 6. 3.)

Křižíkova 34, Praha 8 / www.karlinstudios.cz

KLATOVY

Latin Art Gallery Nové Horizonty (od 12. 2. do 25. 3.)

Jungmannova 17/3, Praha 1 / www.latin-art.com

LIBEREC

MeetFactory Little Warsaw: Fightlessness (od 18. 2. do 6. 4.)

Ke Sklárně 3213/15, Praha 5 www.meetfactory.cz

GKK – Galerie U Bílého jednorožce Roman Trabura: Větší žere menšího (do 10. 4.)

Náměstí Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz Oblastní galerie Liberec Filip Leubner 1733–1903 (do 28. 2.); Miroslav Machotka (do 6. 3.); Jana Kasalová: Odjinud (do 8. 5.); Regionální umění po roce 1945 (do 5. 6.)

Masarykova 723/14, Liberec / www.ogl.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění Josef Lada (do 10. 4.)

Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Světlo: Výstava prací 10. ročníku výtvarné soutěže pro občany Náchodska (do 28. 2.)

Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Evropské malířství 19. století z olomouckých sbírek (od 25. 2. do 25. 9.)

Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz MUO – Muzeum moderního umění Zbyněk Sekal: A věci se zvolna berou před se (do 14. 2.); Marek Marek: Mobilní erotikon (do 8. 3.)

Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

OPAVA

Dům umění Magičtí Lucemburkové, Institut tvůrčí fotografie, klauzurní a diplomové práce 2015 (do 28. 2.)

Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz Galerie Obecního domu Marek Nenutil: Conservative Party ( do 3. 4.)

Ostrožná 46, Opava / www.oko-opava.cz

OSTRAVA

Galerie výtvarného umění v Ostravě Sto děl z GVUO (do 20. 3:); Eduard Ovčáček: Grafika je dar II. (do 20. 3.); Iain Patteron: Out West (do 20. 3.)

Jurečkova 9, Ostrava / www.gvuo.cz

Industrial Gallery Tomáš Předka: Malby, vernisáž 8. 3. v 18:00 (od 8. 3. do 1. 4.)

Zahradní 10, Ostrava / www.industrialgallery.cz PLATO – Galerie města Ostravy Žanna Kadyrova, Alice Nikitinová: Ochranné zbarvení (do 1. 5.); Vladimír Skrepl: Broučci (do 3. 4.)

Ruská 2993, Ostrava-Vítkovice www.plato-ostrava.cz

PLZEŇ

ZČG – 13 Živly v nás. Katastrofa a její obraz v kultuře 19. století (od 26. 2. do 22. 5.)

Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

ZČG – Masné krámy Vznešenost a zbožnost – Barokní umění na Plzeňsku a v západních Čechách (do 20. 3.)

Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

TEREZÍN

Památník Terezín: Malá pevnost – IV. dvůr 17. listopad 1939 (do 31. 3.)

Principova alej 304, Terezín www.pamatnik-terezin.cz Památník Terezín: Muzeum ghetta Helga Weissová Hošková: Maluj, co vidíš.

Předsálí kina (do 29. 2.)

Komenského 148, 411 55 Terezín www.pamatnik-terezin.cz INZERCE

PRAHA

95

96

komiks

BOHUMIL F ENCL (*1967) pochází z Tábora, absolvoval Střední odbornou školu výtvarnou Václava Hollara v Praze a poté Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, od sametové revoluce je na volné noze. Jeho komiksová tvorba na začátku 90. let cílila na všechny věkové kategorie – do časopisu Čtyřlístek přispíval cyklem o dětském pátrači Binkym, pro Kometu, určenou o něco starším čtenářům,

kreslil kriminálně-parodickou sérii Mr. Sweet, manhattanský detektiv, vydal první sešit decentně erotické řady Sheila a humorné cykly Sperman nebo Orgysea otiskl také v měsíčníku Erotic. Souběžně spolupracoval s výtvarným magazínem Umělec, pro nějž podle scénářů Ivana Mečla kreslil na pokračování komiks U-man o nadlidském ochránci pravého umění. Později se Fencl začal věnovat ilustrování

časopisů (Quo, Mateřídouška) a knih (především pro nakladatelství BB Art a Albatros), hlavní zdroj jeho příjmů ale dlouhodobě představuje reklama, kde je ceněn pro velkou škálu zvládnutých stylů. V posledních letech se nicméně ke komiksu vrátil, na čas obnovil spolupráci s časopisem Čtyřlístek a souborné vydání případů Mr. Sweeta rozšířil o dva nové příběhy. / TOMÁŠ PROKŮPEK

Císařovský Tomáš David Jiří Dúbravský Andrej Englberth Miloš Janečková Katarina Janovský Jakub Krajc Martin Kůrka Filip Kunc Milan Lomová Ivana Matoušek František Mainer Martin Načeradský Jiří Nagypal Michal Pangrác Pavel Petrov Lyuben Písařík Petr Rapant Michal

11. 2. – 17. 3. 2016 vernisáž 11. 2., OD 19:00 NOVÁ GALERIE BALBÍNOVA 26, PRAHA 2 WWW.NOVAGALERIE.CZ

Rittstein Michal Róna Jaroslav Salajka Martin Symůnek Alfréd Štech Adam Špaňhel Jakub Šmíd Pavel Typlt Lubomír

55

ngprague.cz

220. výročí Národní galerie v Praze 1

4

Aj Wej-wej: Zvěrokruh Veletržní palác 6/2 – 31/8/2016 El Hadji Sy: Malba – Performance – Politika Veletržní palác 6/2 – 22/5/2016 Introducing Helena Hladilová: Falešné jezero Veletržní palác 6/2 – 22/5/2016

2

5

Jiří David: Apoteóza Veletržní palác 6/2 – 22/5/2016 Poetry Passage#2 Veletržní palác 6/2 – 22/5/2016

3 6

7

Prostor pro pohyblivý obraz – IV. kapitola: Rétorika času, v novém pojetí Veletržní palác 6/2 – 22/5/2016 Velkorysost. Umění obdarovat Palác Kinských, Klášter sv. Anežky České, Veletržní palác, Šternberský palác, Salmovský palác, Schwarzenberský palác 5/2 – 3/7/2016 1/ Aj Wej-wej. Zvěrokruh, 2011 2/ Helena Hladilová. Falešné jezero, 2016 3/ Jü Fej-an. Dvě pivoňky a dva čmeláci, 1954 4/ El Hadji Sy. Weltkulturen Labor, 2014 5/ Jiří David. Apoteóza, 2015 6/ Ragnar Kjartansson. Návštěvníci, 2012 7/ Alejandro Cesarco. Alegorie aneb nebezpečí přítomného času, 2015