art+antiques 2/2017

02

únor 2017

99

99 Kč / 4,70 ¤

Jan Merta v Městské knihovně 28 / Rozhovor s Janem Tichým 40 / Le Corbusier a Československo 12 /

RO Č ENK A ART+

K DOSTÁNÍ NA VAŠICH NOVINOVÝCH STÁNCÍCH OD 22. 2.

2017

ARTPLUS.CZ

225

RO Č E NK A ART+

SEŠIT Č. 1 ARTPLUS.CZ

2017

TRH S UMĚNÍM V LETECH 2016–2017

Jan Brueghel st.: Květinové zátiší, 1607–08, olej na dřevěné desce, 67 × 51 cm, cena: 3 845 000 GBP, Sotheby’s London 6. 7. 2016

RO Č E NK A ART+

SEŠIT Č. 2 ARTPLUS.CZ

2017

POVÁLEČNÉ A SOUČASNÉ UMĚNÍ 2016–2017

Mikuláš Medek: Decoltáge, 1962, olej na plátně, 150 × 95 cm, cena: 137 500 GBP, Sotheby’s London, 30. 11. 2016

editorial /

Revoluční Světozor

Rok 2017 je rokem revolučním. Nemám teď na mysli, změny k nimž tam či onde aktuálně dochází, ale skutečnost, že letos uplyne sto let od ruských revolucí – nejprve od té Únorové, v níž byl svržen carský režim, potom od Velké říjnové, v níž se moci chopili Bolševici. Nechci teď řešit, jestli je to příležitost k bujaré oslavě, či k uspořádání tryzny (oba tyto způsoby vztahování se k dějinám jsou mi obecně dost cizí).

Dobré je každopádně připomínat a připomínat tak či onak budou snad všechna světová muzea umění a galerie. Dokonce i tak reakčně nazvaná instituce, jako je Královská akademie umění v Londýně, kde hned v únoru začíná výstava Revolution: Russian Art 1917–1932. Výročí se určitě také promítne do obsahu našeho časopisu, jehož název, nutno přiznat, také nezní zrovna nejrevolučněji.

Vedle toho, že letos budeme vzpomínat na jednu epochální změnu minulou, potkalo a potká nás jistě i mnoho změn aktuálních. Sova Minervina vylétá až po soumraku, takže jestli budou epochální zatím nevíme (u leckterých asi lépe doufat, že nikoli). Některé se týkají i našeho časopisu. Pominu-li skutečnost, že se nám rozbil redakční kávovar, což naši práci sice zkomplikovalo, nicméně její výsledek, doufám, nakonec nijak podstatněji nepoznamenalo, jde především o změnu na šéfredaktorském postu. Pokud ode mě některý čtenář čeká revoluci, zklamu jej. Samozřejmě mám ambici dělat ledasco lépe, nicméně cíl zůstává v podstatě pořád stejný. Shodnu se v něm, myslím, nejen s Honzou a Anežkou, ale také s redaktorem Světozoru, prvního obrazového časopisu, který u nás vycházel od roku 1834.

Stejně jako on v roce 1875 i my bychom dnes rádi učili lid kráse a myslíme si přitom, že „nemístné by bylo, aby v listu našem hledaly se jen obrazy antické ceny, články jen kritické“. I my chceme „sloužit všem stavům stejnou měrou, aby každý – pokud za poměrů našich možno – v našem listu našel sdostatek poučení a zábavy.“ Je to program možná kompromisní, někdo by řekl oportunistický, ale idea časopisu pro všechny „stavy“ v sobě má také cosi revolučního. A ačkoliv představa jejího plného uskutečnění v „poměrech našich“ je jistě utopická, neznamená to, že by s ní nemělo smysl realitu naší práce neustále poměřovat.

Obsah

02

> Radost číst Bergera 4 / dílo měsíce > Zdeněk Sýkora: Linie č. 3 2 / poznámky

Milena Bartlová Pavel Kapel

6 / zprávy 12 / výstava

> Jan Merta v GHMP

Radek Wohlmuth

21 / aukce 26 / portfolio

> Julia Gryboś a Barbora Zentková 28 / rozhovor > Jan Tichý Vojtěch Märc 40 / téma > Le Corbusier v Československu Martina Hrabová 50 / profil > Martin Horák Michal Novotný 54 / profil > Juergen Teller Filip Láb 58 / galerie > Galerie moderního umění v Hradci Králové Tomáš Klička 62 / vizuál > Jak firmy hledaly styl Lukáš Pilka 64 / knižní recenze > Meditace o architektuře Jiří Ptáček

Ladislav Zikmund-Lender

67 / nové knihy 68 / antiques Člověk a telefon

>

René Melkus

> Španělský zlatý věk 79 / zahraniční výstava > O studu v Drážďanech Josef Ledvina 81 / manuál > Osm let za opicemi Ondřej Chrobák 84 / recenze > Jan Merta, OCH!, Big Light, 74 / zahraniční výstava Petra Polláková

Patrik Hábl, Lekce z karikatury

Pepa Ledvina

Marek Pokorný, Eva Slunečková, Anežka Bartlová, Radek Wohlmuth, Dagmar Ždychová

94 / na východ od raja Jana Neméth

96 / vizuál

> Čo sa to vlastne deje?

> BVV veletrhy a výstavy

Lukáš Pilka

obálka

>

J A N M E R T A : M Ý T I C K O U S T O P O U / T R O S K Y (detail), 2012,

facebook.com/ Artcasopis

akryl na plátně, 195 × 200 cm, detail, COLLETT Prague | Munich

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 580, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Pepa Ledvina (pl) / Zástupce šéfredaktora: Jan Skřivánek (js) / Redaktoři: Anežka Bartlová (ab), Kateřina Černá, Karolina Jirkalová (kj), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana. urbanova@ambitmedia.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz, Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Milena Bartlová, Martina Hrabová, Pavel Kapel, Tomáš Klička, Filip Láb, Vojtěch Märc, René Melkus, Jana Neméth, Michal Novotný, Lukáš Pilka, Petra Polláková, Marek Pokorný, Jiří Ptáček, Eva Slunečková, Ladislav Zikmund-Lender, Dagmar Ždychová / Tisk: Helma Roto, spol. s r.o., U Pekařky 5, 180 00 Praha 8 - Libeň / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; artcasopis@ ambitmedia.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s., Stará Vajnorská 9, P. O. BOX 183, 830 00 Bratislava, infolinka: 0800 188 826, info@ipredplatne.sk, objednavky@ipredplatne.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 6. 2. 2017. Příští číslo vyjde začátkem března. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

2

8. díl

text Milena Bartlová Autorka je profesorkou dějin umění, přednáší na VŠUP.

Poznámky k (dějinám) umění Radost číst Bergera

JOHN BERGER 2010, foto: Prof imedia, © Leonardo Cendamo / Leemage

Devadesát let života dalo Johnu Bergerovi (1927–2017) dost prostoru na tolik různorodých aktivit, že by jiným naplnily životů několik. Školením byl malíř, od konce 40. let se ale více věnoval psaní – výtvarných kritik a především esejů, dramat, scénářů, románů, povídek a básní. Nevzdal se humanistického marxismu a poslední třetinu života prožil v malé horské vesnici v Savojských Alpách, kde psal se zaujetím o lidech té nejtradičnější vrstvy drobných rolníků. Když v devětasedmdesáti píše o nově objevených paleolitických malbách v jeskyni Chauvet, dnes nejstarší známé malbě v Evropě, věnuje většinu textu prožitku fyzické blízkosti zvířatům – kravám na alpské pastvině, o něž se pomáhá starat.

V eseji Proč se dívat na zvířata? z roku 1977 Berger přirovnává zoologické zahrady ke ghettům, slumům, blázincům a koncentrákům a nemi-

losrdně ukazuje, že jsou symptomem skutečného i kulturního vytlačení zvířat z našeho světa (ne, ani domácí zvířátka to nevyvracejí). Esej zahajuje knížku On looking, jejíž překlad u nás vyšel v roce 2009. Martin Pokorný zakončil uvítání Bergera v českém prostředí v doslovu s lehkou ironií: „Samozřejmě je to jen zajímavost. Zatím.“ Když o sedm let později konečně vyšel překlad nejvlivnější Bergerovy knihy Ways of Seeing (1972), doslov Andrey Průchové už mluví o vlivu a radikalitě Bergerova myšlení v souvislosti s Benjaminem, Foucaultem, Mirzoeffem, Mitchellem a Nochlin, Marxe ale pro jistotu pořád ještě nezmiňuje. Čtení Bergerových textů je přitom skvělou příležitostí k tomu, abychom zjistili, že vedle intelektuálně podřadného a mocensky násilného marxismu-leninismu, který cpal starším generacím do hlav normalizační školský systém, existovala celou druhou polovinu 20. století i vlivná a důležitá oblast nekomunistického marxistického myšlení s centry ve Francii a Anglii.

Jak poznamenal Václav Bělohradský o knize Kapitalistický realismus jiného kritika a hudebníka Marka Fishera (který zemřel jen pár dní po Bergerovi), „obraz společnosti, v níž žijeme, je falešný, protože po roce 1989 byla z našeho jazyka vytlačena jako nebezpečně levicová slova, bez nichž nelze současné společnosti porozumět – jako sociální spravedlnost, třídní konflikty, odcizení.“ Mimochodem, Berger se v teorii a dějinách umění považoval za žáka Fredericka Antala, který patřil k poslední generaci vídeňských studentů Maxe Dvořáka.

Bergerův marxismus spočíval v důsledném a kritickém materialismu. Přitažlivost a přesvědčivost jeho textů tkví v intenzitě prožitku hmotné skutečnosti, který je jejich základem.

Jako výtvarný kritik je vynikajícím příkladem toho, že dobře psát o umění znamená především přemýšlet o něm jako o součásti života celé společ-

nosti, ne jen světa umění. K umění přistupuje jako k práci (což mu umožňuje anglické slovo work, které často překládáme vznešenějším pojmem dílo). Místem, kde ho umění zajímá, není výstavní prostor muzea nebo prodejní galerie, ale dílna (vznešeněji řečeno ateliér) a rukodělná, „upocená a špinavá“ práce umělce, proto neměl mnoho pochopení pro konceptuální směry. Nemluví o umění ani o idejích, ale o konkrétních obrazech a sochách a o jejich tvůrcích jako o lidech v reálném světě. Na rozdíl od naprosté většiny výtvarných umělců Berger nepoužívá ani distancovaný jazyk vědeckých dějin umění, ani interní hantýrku ateliérových řečí. Proto může stejnou kritickou metodou úspěšně psát nejen o umělcích současnosti, ale i o těch minulých. Vytrvalá snaha o srozumitelnost a vstřícnost novým médiím vedla mimo jiné k tomu, že Způsoby vidění byly dříve než knihou televizním seriálem. Přímočarost, odvaha a otevřenost Bergerovy řeči, která je zároveň neustále materiálně konkrétní a přiznaně „přízemní“, přináší texty, které jsou živé a inspirativní právě tam, kde zakopnete o „nebezpečně levicová slova“ a budete se s nimi přít.

Berger názorně a nemilosrdně ukazoval, jak se věci mají. Stál mimo akademické struktury, ale jeho krátké eseje jako první vyslovovaly v 70. letech obrovské množství myšlenek, které v následujících dvaceti letech rozpracovali postmoderní myslitelé a myslitelky: teorie vidění, obrazu a fotografie, viditelnost jako projev moci a sexistická povaha konvencí vidění a zobrazování, role populární kultury, komerční vizuality a spektáklu, kritika komodifikace umění v konzumní společnosti, princip obrazu jako zpřítomnění vzdáleného či mrtvého.

Bergerovy podněty lze cítit i za zásadními myšlenkami Michaela Baxandalla, který se od postmoderny výslovně distancoval. Čtěte Johna Bergera, je to radost.

3

Dovolujeme si vás pozvat na aukci Výtvarné umění

PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA DOROTHEUM, Ovocný trh 2, Praha 1 4. 3. – 11. 3. 2017 po – pá / 10 –19 h, so / 10 –17 h (11. 3. pouze 10–13 h) ne / zavřeno

11. BŘEZNA 2017 / 14 hod.

RADISSON BLU ALCRON HOTEL PRAGUE, Štěpánská 40, Praha 1

Diviš Alén – Desatero, vyvolávací cena, 60 000 Kč Černý Karel – Zátiší s lahví a hruškami, vyvolávací cena 550 000 Kč Sutnar Ladislav – Venuše, vyvolávací cena 300.000 Kč Špála Václav – Konvalinky, vyvolávací cena 240 000 Kč Válová Květa – Poznamenaní, vyvolávací cena 100 000 Kč

Aukční katalog na www.dorotheum.com

6

zprávy

Návštěvnost v roce 2016

ČR – Nejnavštěvovanější akcí loňského roku byla výstava Vnímání, kterou pro českobudějovický Dům umění připravil architekt Jan Šépka. Za 24 dní jí prošlo neuvěřitelných 36 tisíc návštěvníků (1500 denně). Svou roli jistě sehrála provokativnost celého projektu – architekt obehnal barokní kašnu na hlavním českobudějovickém náměstí vysokou zdí a přístup k ní byl jen po vysuté lávce vedoucí z oken galerie – i skutečnost, že vstup byl zdarma. Denní návštěvnost 1500 lidí odpovídá spíše průměrné návštěvnosti jedné výstavy Domu umění v minulých letech.

S přivřenýma očima by bylo možné divácký zájem o Šépkův projekt přirovnat k nejnavštěvovanější zahraniční výstavě loňského roku, plovoucímu molu, které Christo v červnu instaloval na severoitalském jezeře Iseo. Za pouhých 16 dní, kdy byl projekt přístupný, se po oranžových molech na hladině prošlo neuvěřitelných 1,2 milionu návštěvníků (75 tisíc denně). Na tolik návštěvníků nebylo molo dimenzováno, a tak je bylo nutné v druhém týdnu na noc zavírat.

Přehled návštěvnosti domácích výstav art+antiques přináší každoročně. Již z výčtu oslovených institucí (viz tabulka) je zřejmé, že rozptyl v počtech návštěvníků je nutně velký: Mimo jiné proto, že galerie nepoužívají jednotnou metodiku, jak přistupovat k neplatícím návštěvníkům či účastníkům vernisáží. Nesrovnáváme proto čísla jednotlivých galerií mezi sebou navzájem, ale spíše s obdobnými projekty z minulých let. Zčásti je možné vysledovat některé dlouhodobé trendy, nebo naopak lokální a specifické výkyvy, dané většinou dalšími akcemi nebo zasíťováním sledovaných institucí do kulturních

JAN ŠÉPK A: VNÍMÁNÍ 2016, foto: Tomáš Malý

festivalů a podobně. Nutno též dodat, že návštěvnost o kvalitě vypovídá jen velmi nepřímo.

Přesto je důležitým ukazatelem zájmu veřejnosti o dění na výtvarné scéně, a přeneseně tak i zájmu o kulturu jako celek.

Obecně lze říci, že výstavy současného umění jsou až na čestné výjimky navštěvovány spíše méně. Téměř jistotu vysoké návštěvnosti dávají velké kulturně-historické přehlídky, jako byla loňská výstava Císař Karel IV. 1316–2016, kterou pro Valdštejnskou jízdárnu připravila Národní galerie spolu s Germanisches Nationalmuseem v Norimberku.

V Bavorsku je nyní výstava reprízována až do 5. března. Do Valdštejnské jízdárny během čtyř měsíců přilákala 93 tisíc návštěvníků, což představuje 692 lidí denně.

Z hlediska denní návštěvnosti se jedná o druhou nejúspěšnější výstavu. Dosažená čísla jsou vysoká i v mezinárodním srovnání.

Z výstav středověkého umění měly podle časopisu The Art Newspaper v roce 2015 vyšší návštěvnost jen čtyři projekty. Obdobně zaměřená výstava Karel IV. – Císař z Boží

milosti měla v roce 2006 návštěvnost 1055 lidí. Ještě úspěšnější byla o dva roky později výstava Albrecht z Valdštejna a jeho doba s denní návštěvností 1350 lidí.

Naopak výstava Europea Jagellonica měla v létě 2012 návštěvnost jen 482 lidí. Hlavním důvodem zde však bylo to, že se nekonala v Praze, ale v kutnohorském GASKu. Druhou nejnavštěvovanější výstavou NG byla pražská varianta mezinárodního výstavního projektu mapujícího vliv Celníka Rousseau na moderní umění.

Za čtyři měsíce ji vidělo 57 tisíc diváků (464 denně). O víc než dvacet tisíc lidí méně nasbírala výstava Americká grafika tří století, na které představila Národní galerie výběr ze sbírek National Gallery ve Washingtonu D.C. (360 denně). Návštěvnost v řádu desetitisíců měla ještě výstava obrazů Toyen v Museu Kampa (59 tisíc; 358 denně) a Muchova Slovanská epopej ve Veletržním paláci (120 tisíc; 385 denně). Nad dvacet tisíc návštěvníků přilákaly tři další výstavy Musea Kampa (212 až 261 denně), výstavy V Novém světě: Podmínky modernity

1917–1927 v Galerii výtvarného umění v Ostravě (330 denně), Skvělý nový svět v pražském DOXu (233 denně) a sedm měsíců trvající výstava Jiřího Příhody na Zámku Troja (113 denně).

Meziročně se zvýšila návštěvnost výstav Galerie Rudolfinum a Moravské galerie v Brně. Na návštěvnosti jednotlivých výstav v Rudolfinu se však překvapivě nijak výrazněji neprojevila skutečnost, že na výstavu Loni v Marienbadu byl vstup zdarma.

Dokázala přilákat 221 lidí denně, zatímco jarní přehlídka Jiřího Černického 214 lidí. V podobných relacích se pohybovaly i dvě nejúspěšnější výstavy Moravské galerie. Retrospektivu Maxima Velčovského vidělo 235 diváků denně (13 tisíc celkem), na bienále grafického designu přišlo každý den 193 lidí (14 tisíc celkem).

Hlavní tahák Galerie výtvarného umění v Ostravě, průřezová výstava V Novém světě: Podmínky modernity 1917–1927 přilákala denně průměrně 330 lidí (25 tisíc celkem). Předchozí výstavy české moderny, které pro ostravskou galerii kurátorsky připravil

7

Karel Srp, si vedly podobně.

Sváry zření (2008–9) měly návštěvnost 349 lidí, Černá slunce (2011–2012) 435 lidí, Jan Zrzavý (2012–13) 446 lidí a Bohumil Kubišta (2014) 268 lidí denně.

Oblastní galerie v Liberci, Východočeská galerie v Pardubicích i ostravské PLATO se drží na podobných číslech jako v minulých letech. Po silném roce 2015, kdy byla Plzeň Evropským hlavním městem kultury, se loni snížila

výstava

denní návštěvnost Západočeské galerie téměř na polovinu, ačkoliv celková roční návštěvnost zůstala téměř stejná: v roce 2015 to bylo 32 tisíc lidí, v roce 2016 pak 30 tisíc lidí. Nejúspěšnější výstavy roku 2015, tedy G. Lindauera a Mnichov – zářící metropole, navštívilo 138 respektive 118 lidí denně, kdežto v roce 2016 to bylo 61 lidí u výstavy Barokní umění v ŽČ a 50 lidí na výstavě Meziválečná moderna. Popularita

filmového festivalu Ji.hlava, který loni přilákal rekordních pět tisíc diváků, se překvapivě nijak neodráží na návštěvnosti Oblastní galerie v Jihlavě, která vykazuje denní návštěvnost výstavy konané v době festivalu 11 lidí.

Data o celkové návštěvnosti včetně stálých expozic zatím nejsou k dispozici. Instituce, které tento typ údajů již zveřejnily, nicméně většinou vykazují mírný či větší nárůst: Národní galerie

termín

návštěvnost celkem/denní

výstava

Havel

28.10. 2016 –13. 3. 2017

15 757 1

297

Skvělý nový svět

11. 9. 2015–25. 1. 2016

26 052

Duše peněz

19. 2.–6. 6. 2016

18 988

loni přilákala výrazně více návštěvníků než o rok dřív (378 tisíc v roce 2015 a 712 tisíc v loňském roce); kutnohorský GASK vykazuje nárůst o 37 procent (z 31 na 50 tisíc návštěvníků). O pětinu pak stoupla návštěvnost ještě Domu umění města Brna, Moravské galerii v Brně a Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně. Lze předpokládat, že v celorepublikovém průměru byl nárůst návštěvnosti kolem 20 procent. / AB

termín

návštěvnost celkem/denní celkem:

49 966

Současné slovenské umění

26. 6.–23. 10. 2016

16 549

152

233

Pavel Brázda

28. 2.–12. 6. 2016

13 721

151

202

Dětská tematika v díle bratří Čapků

6. 11. 2016–12. 3. 2017

11 502 1

240

celkem:

83 192 2

LIBEREC – Oblastní galerie Liberec

119 675

385

Julius Mařák

PRAHA – Centrum současného umění DOX

KUTNÁ HORA – Galerie Středočeského kraje

PRAHA – Galerie hlavního města Prahy

celkem:

43 870

6. 10.–8. 1. 2017

14 315

174

Alfons Mucha: Slovanská epopej

1. 1.–31. 12. 2016

Jiří Příhoda: Sochy

1. 4.–31. 10. 2016

20 638

113

Jaroslav Róna

10. 3.–5. 6. 2016

13 027

159

Jaroslav Horejc

28. 9. 2016–29. 1. 2017

13 008

123

Liberec 1906

16. 6.–18. 9. 2016

8 952

109

OLOMOUC – Muzeum umění Olomouc

PRAHA – Galerie Rudolfinum Loni v Marienbadu

8. 9.– 27. 11. 2016

15 497

221

Tisíc let duchovní kultury na Moravě II

2. 6.–31. 12. 2016

20 646

113

Jiří Černický

27. 1.–10. 4. 2016

13 668

214

Olomoucká obrazárna IV

25. 2.–25. 9. 2016

18 891

103

celkem:

100 940

Zbyněk Sekal

10. 9. 2015–14. 2. 2016

9 581

73

5. 9. 2015–16. 2. 2016

58 723

358

OSTRAVA – Galerie výtvarného umění v Ostravě

Frantisek Kupka

9. 2.–23. 5. 2016

27 400

261

V novém světě

28. 9. 2016–8. 1. 2017

25 422

330

Mucha, Kupka, Kokoschka

24. 5.–11. 9. 2016

25 951

234

Sto děl z GVUO

20. 1.–20. 3. 2016

8 184

174

celkem:

712 690 3

Iain Patterson

22. 1.–20. 3. 2016

8 072

179

Císař Karel IV. 1316–2016

15. 5.–25. 9. 2016

92 857

692

OSTRAVA – PLATO

Celník Rousseau

16. 9. 2016–15. 1. 2017

57 047

464

Pavel Pepperštejn

19. 5. –21. 8. 2016

5 042

53

Tři století americké grafiky

5. 10. 2016–8. 1. 2017

34 567

360

Roman Štětina

23. 6.–19. 9. 2016

4 131

46

celkem:

26 309

Žanna Kadyrova a Alice Nikitinová

10. 2.–1. 5. 2016

3 509

43

3 209

77

PARDUBICE – Východočeská galerie v Pardubicích

celkem:

18 916 54

PRAHA – Museum Kampa Toyen

PRAHA – Národní galerie v Praze

BRNO – Dům umění města Brna Epos + Marian Palla

27. 9. 2016–13. 11. 2016

Milan Houser + R. V. Novák

8. 3. 2016–1. 5. 2016

2 910

61

Jindřich Prucha

7. 10. 2015–24. 1. 2016

5 055

Jaromír 99 + Jan Krtička

9. 2. 2016–19. 3. 2016

1 857

53

Max Švabinský a Rudolf Vejrych

10. 8.–13. 11. 2016

3 697

44

celkem:

114 976

16 pardubických fotografů + Grandhotel

9. 3.–5. 6. 2016

2 902

38

celkem:

30 686

BRNO – Moravská galerie v Brně Maxim Velčovský

11. 3.–29. 5. 2016

13 407

235

PLZEŇ – Západočeská galerie v Plzni

27. Bienále grafického designu

16. 6.–30. 10. 2016

14 656

193

Barokní umění v západních Čechách

28. 10. 2015–20. 3. 2016

7 453

61

Ján Mančuška

4. 3.–22. 5. 2016

1 714

29

Meziválečná moderna

27. 4.–18. 9. 2016

6 307

50

Hugo Boettinger

12. 10. 2016–8. 1. 2017

3 321

44

8. 9.–2. 10. 2016

36 014

1 500

ROUDNICE NAD LABEM – Galerie moderního umění

Antonín Kratochvíl

5. 5.–12. 6. 2016

1 374

34

Jan Hendrych + Rastislav Jacko

21. 4.–12. 6. 2016

4 125

88

Caruso St John Architects

19. 10.–20. 11. 2016

1 318

47

Antonín Hudeček

23. 6.–18. 9. 2016

3 423

45

Pavel Mrkus

11. 2.–10. 4. 2016

2 412

46

26. 5.–21. 8. 2016

1 510

20

ZLÍN – Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně

celkem:

33 443

ČESKÉ BUDĚJOVICE – Dům umění České Budějovice Jan Šépka

JIHLAVA – Oblastní galerie Vysočiny Antonín Slavíček Současná slovenská malba

8. 9.–16. 10. 2016

580

17

Orbis Pictus Play Zlín

19. 5.–18. 9. 2016

4 981

47

Jan Vičar

15. 9.–13. 11. 2016

270

11

Antonín Slavíček

3. 2.–8. 5. 2016

3 843

46

Miloš Boria

24. 2.–24. 4. 2016

2 333

44

KLATOVY – Galerie Klatovy/Klenová Linoryt I

27. 3.–17. 7. 2016

6 224

62

Pavel Brázda

24. 7.–25. 9. 2016

5 787

95

UB letadlo

12. 6.–7. 8. 2016

5 537

103

1) Čísla nejsou finální, výstava ještě probíhá. 2) Do celkové návštěvnosti není započtena výstava Alfons Mucha: Slovanská epopej a festival Signal. 3) Včetně stálých expozic.

12

výstava

text Radek Wohlmuth

Přátelská výstava Galerie Jana Merty v Městské knihovně Výstava jednoho z našich nejvýraznějších malířů dneška, Jana Merty, svědčí o mnoha věcech. O tom, že si svou pověst – déle než deset let potvrzenou mezinárodním respektem – zaslouží. O tom, že jeho práce dávají smysl i z hlediska větších časových celků. O tom, že jakkoli u něj hraje osobní mytologie významnou roli, tím, o co mu ve skutečnosti jde především, je přesvědčivý obraz bez přívlastků. A také o tom, že mu nechybí smysl pro humor a nadsázku.

I když se může zdát, že si Jan Merta na nedostatek výstavních příležitostí v hlavním městě nemůže stěžovat, pravda je, že větší prostor zde naposledy dostal před pěti, respektive šesti lety. V roce 2011 to bylo třetí pokračování jeho série Liberec v Topičově salonu, o rok později „narozeninová“ přehlídka dedikovaná obyvatelům metropole Mým Pražanům k šedesátinám v Galerii Václava Špály. Jeho současná výstava, předskočená loni v únoru menším souborem nových obrazů příznačně nazvaným Předkrm v jeho domovské galerii SVIT, je ovšem jiného kalibru.

Dá se o ní bez nadsázky mluvit jako o životní. Předně pro takové označení hovoří už počet vystavených děl, od něhož se také odvíjí výjimečná komplexnost Mertovy práce ve smyslu pohledu na svět. Jestliže však u tohoto autora mluvíme o světě, na mysli vytane především ten osobní, který se přelévá a otiskuje do toho objektivního, aby z něj zpětně zase čerpal. A to je další z „životních“ parametrů. Tato výstava se stala jedním z milníků Mertovy umělecké kariéry nejen díky svému formátu, ale také proto, že zároveň potvrzuje úzkou vazbu jeho práce na privátní život, a to jak ve smyslu inspiračních zdrojů obrazů či objektů, tak s ohledem na realizaci expozice prostřednictvím vlastní rodiny a nejbližších přátel.

Situace šla v tomto případě tak daleko, že ačkoli se samozřejmě jedná o autorský projekt, jeho nedílnou součástí je vizuální „intervence“ spřízněných umělců.

Už tato skutečnost dává zřetelně najevo, že ani nejno-

vější prezentaci v Galerii hlavního města Prahy nelze vnímat bez kontextu jako oddělenou entitu, která je pouze sama sebou a ničím jiným. Jestli ji totiž něco ve skutečnosti charakterizuje, je to právě provázanost, která je nejen všudypřítomným katalyzátorem výstavy, ale i hybným momentem instalace. „Jsem sice introvert, ale vazby s lidmi jsou pro mě zásadní, takže bylo hezké připravovat samostatnou výstavu od počátku s myšlenkou, že zase až tak samostatná nebude,“ říká Jan Merta. „Je to něčím očistné a osvobozující, protože v takovém případě se člověk neupíná až tak k sobě, naopak je to vůči němu samému spíš diverze. Vědomí, že je to vlastně výstava o přátelství, zároveň hodně posiluje.“ Vedle kurátorky za GHMP Hany Larvové se projektu opravdu účastnili hlavně Mertovi nejbližší. Manželka Lenka a mladší syn Jonatan se věnovali koncepci, dramaturgii a prostorovému řešení. Lenka Jasanská si vzala na starost veškerou grafiku včetně katalogu, do něhož textem přispěl Mertův dlouholetý kurátor Martin Dostál nebo sinolog Oldřich Král. V prostoru expozice se pak našlo místo i pro vzpomínku na rodinného přítele Richarda Tymeše. Na celkovém vyznění výstavy mají však skutečný vliv především fotografie Lukáše Jasanského a Martina Poláka.

Jasanský a Polák uvádějí…

Jestli hledat počátek výstavy Galerie ve smyslu předobrazu nebo jakéhosi prvního dílu, je nutné se vrátit

JAN MER TA: SNĚHUL ÁK S Ú Š K L E B K E M , 2012–2015, olej na plátně, 110 × 90 cm

13

20

inzerce

Galerie Kodl, s. r. o. / Národní 7, 110 00, Praha 1 / po–pá: 10–18 h / telefon: 251 512 728 / mobil: 602 327 669 / galerie@galeriekodl.cz / www.galeriekodl.cz

Dovolujeme si Vám oznámit, že přijímáme díla do naší jarní aukce.

Josef Čapek: Dvoreček 1934, olej na plátně, 56,5 × 51,5 cm dosažená cena: 6 100 000 Kč Zdeněk Burian: Návrat z rybolovu 40. léta 20. století, olej na plátně, 70 × 100 cm dosažená cena: 2 150 000 Kč Historicky nejvýše vydražené dílo autora Hugo Ullik: Hrad Střekov 1872, olej na plátně, 75 × 108 cm dosažená cena: 1 150 000 Kč Historicky nejvýše vydražené dílo autora

DOVOLUJEME SI VÁS SRDEČNĚ POZVAT NA 44. AUKCI VÝTVARNÉHO UMĚNÍ, STAROŽITNOSTÍ A DESIGNU 26. 2. 2017 Předaukční výstavy BRNO Aukční dům Sýpka Údolní 70, Brno 13.–16. 2. 2017 › 9–17 hod 17. 2. 2017 › 9–15 hod

PRAHA Galerie U Betlémské kaple Betlémské nám. 8, Praha 1 18. 2. 2017 › 15–18 hod 19.–24. 2. 2017 › 10–18 hod 25. 2. 2017 › 10–15 hod

Aukční dům Sýpka Praha, Tržiště 3 Brno, Údolní 70 mob 608 958 322 aukce@sypka.cz www.sypka.cz

aukce

21

Nejdražší obrazy rekordního roku

ČR – Ke koupi deseti nejdražších obrazů roku 2016 by případný zájemce potřeboval rekordních 240 milionů korun. Poprvé je celá první desítka složena z děl s cenou nad deset milionů korun, přičemž nad tuto hranici byla dražena ještě dvě další plátna.

Nejdražším dílem loňského roku se stal abstraktní obraz Serie C I od Františka Kupky, který se na listopadové aukci společnosti Adolf Loos Apartment and Gallery prodal s dvoumilionovým nárůstem za konečných 62 milionů korun.* Dosažená cena je novým rekordem českých aukcí a současně třetí nejvyšší aukční cenou za Kupkovo dílo v mezinárodním měřítku.

Vedle Kupky se mezi deset nejdražších děl českých aukcí dostaly ještě tři další loni dražené obrazy, Kokoschka a dvě rozměrná plátna Josefa Šímy. Historické top 10 českého trhu přitom zůstávalo nezměněno tři a půl roku.

Za více než dvacet milionů korun byl vedle Kupky a Kokoschky do loňska vydražen jen jeden obraz, Spící od Toyen, přičemž se tak stalo již v roce 2009.

Pro Šímu, Čapka, Zrzavého i Slavíčka jde o nové autorské rekordy. V Slavíčkově případě se navíc jedná i o rekord v kategorii umění 19. století. Po šesti letech překonal Jakuba Schikanedera a jeho obraz Kontemplace. Úspěchem je také desátá příčka barokního obrazu Judita s hlavou Holofernovou. Za více než deset milionů korun byly dosud draženy jen dva obrazy starých mistrů.

Těsně se do první desítky nevešla dvě poválečná díla, opakovaně nabízený Odraz odlivu od Toyen z roku 1969 a surrealistická malba Mikuláše Medka z roku 1949.

Sedm z deseti nejdražších obrazů prošlo trhem během jediného týdne na přelomu listopadu a prosince. Na prosincových aukcích to byla již zmiňovaná Judita od německého barokního malíře Johannese Spilberga, která kdysi patřila anglickému králi i ruskému carovi, a rozměrná bretaňská krajina od Jana Zrzavého. Metrový obraz Pole na Ile de Sein II z roku 1934 se prodal po dramatickém nárůstu za téměř 13 milionů korun. Částka potřebná ke koupi deseti nejdražších děl roku je historicky nejvyšší, dosavadní maximum roku 2012 bylo překonáno o 20 procent. Ke koupi deseti nejdražších děl roku 2015 by případnému zájemci stačila oproti loňsku méně než poloviční částka.

Aukční síně Adolf Loos Apartment and Gallery a Galerie Kodl mají v první desítce shodně po třech dílech, zbývající čtyři místa si mezi sebe rozdělily společnosti European Arts, Galerie Ustar, Dorotheum a Arthouse Hejtmánek.

Rekordní byl uplynulý rok podle statistik ART+ též z hlediska počtu milionových děl i celkového obratu. Nad milion korun se prodalo 198 položek (o rok dřív jich bylo 157) a celkem sběratelé a investoři na aukcích utratili více než 1,2 miliardy korun. Meziročně tak trh s uměním povyrostl o víc jak 35 procent.

Index ART+, který zohledňuje nejen prodeje, ale také hodnotu cenových nárůstů a všímá si děl, která zůstávají nevydražena, zakončil rok na svém novém historickém maximu 1 175 bodů. Po většinu roku se Index ART+ pohyboval v rozmezí od 831 do 886 bodů, skokově povyrostl v listopadu, a to zejména díky rekordním aukcím Galerie Kodl a Adolf Loos Apartment and Gallery. / JS

9

10

1 FR ANT IŠEK KUPK A: P R O T I H O D N O T Y ( S É R I E C I .)

1935, olej na dřevě, 55 × 60 cm, cena: 62 000 000 Kč, Adolf Loos Apartment and Gallery 26. 11. 2016

7 JA N ZR Z AV Ý: FAN TA S T ICK Á KR A JINA 1910–13, olej na plátně, 49,5 × 49,5 cm, cena: 14 400 000 Kč, Galerie Ustar 14. 5. 2016

2 OSK AR KOKOSCHK A: Ž ÁBY 23. 8. 1968, olej na plátně, 61 × 92 cm, cena: 37 700 000 Kč, Adolf Loos Apartment and Gallery 26. 11. 2016

8 EMIL F ILL A: Č TENÁŘK A LIDOV ÝCH NOV IN 1932, olej na plátně, 130 × 97 cm, cena: 14 160 000 Kč, Galerie Kodl 29. 5. 2016

3 JOSEF ŠÍMA: AT EL IÉR 1934, olej na plátně, 99 × 144 cm, cena: 28 800 000 Kč, Galerie Kodl 27. 11. 2016 4 JOSEF ŠÍMA: VE Č T YŘI HODINY ODPOLEDNE 1929, olej na plátně, 135 × 102 cm, cena: 22 880 000 Kč, Adolf Loos Apartment and Gallery 26. 11. 2016

9 JA N ZR Z AV Ý: POLE NA ILE DE SEIN II 1934, tempera na překližce, 53,5 × 101 cm, cena: 12 960 000 Kč, Dorotheum 3. 12. 2016 10 J O H A N N E S S P I L B E R G : JUDI TA S HL AVOU HOL OF ERNA kolem 1650, olej na plátně, 192 × 152 cm, cena: 11 656 000 Kč, Arthouse Hejtmánek 1. 12. 2016

5 AN T ONÍN SL AV ÍČEK : NA L AV IČCE 1899, syntonos na lepence, 66 × 79 cm, cena: 18 000 000 Kč, Galerie Kodl 27. 11. 2016 6 JOSEF Č APEK : V ČERV NU (KR A J) 1938, olej na plátně, 51 × 150 cm, cena: 17 512 200 Kč, European Arts 6. 3. 2016

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

24

inzerce

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

RUDOLF KREML IČK A: V CHALUPĚ NA ČE SKOMOR AV SKÉ V Y SOČ INĚ olej na plátně, dat. 1915, sign. PD, 74,5 × 112 cm, provedena rentoaláž, rám

draženo: 28. května 2017, 12 hodin místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha

Velkoformátová, znovuobjevená, naprosto mimořádná práce je špičkovou ukázkou autorovy tvorby spadající do umělcova zásadního období let 1915 a 1916, kdy Kremlička započal rozvíjet svůj zájem o francouzskou moderní malbu, jež silně formovala jeho další umělecký vývoj. Malíř se v nelehkém období válečných roků uchýlil do Kameniček, kde se s velkým zaujetím věnoval zobrazování prostých lidí. Žánrové figurální motivy, které rozvíjel v samostatných obrazech, zde odvážně spojil v jednu velice sofistikovanou a a hluboce promyšlenou kompozici „Alegorii životního cyklu“ – od dítěte, hrajícího si s panenkou vlevo, přes zralé pracující ženy, až k sedícímu starci s fajfkou vpravo. Toto pojetí bylo umělcovou přímou reakcí na Le Nainův obraz Návštěva u babičky (olej na plátně, dat. 1645–1648, 58 × 73 cm), uložený v ruské Ermitáži, kde se zaujetím studoval starou francouzskou a holandskou malbu, jejíž barevnost se odráží v zemitých tónech tohoto plátna.

Svému patriotismu vtiskl však vlastní formu. Krásu neidealizoval, našel ji ve skutečnosti, v domácím prostředí – u dívek slovanského typu. Jak sám pravil – „cele naplněn představou vesnické krásky“, u níž nalezl smyslnost forem, klid i vnitřní pevnost a nezlomnou sílu.

Monumentální, naprosto brilantní plátno vyzařující nesmírným klidem je mistrným reprezentantem Kremličkovy stupňující se kultivovanosti malířského projevu a zásadní práce se světlem, které jako by celý obraz modelovalo zevnitř. Vysokou galerijní a sběratelskou hodnotu plátna dokládá i jeho opakované publikování a reprodukování.

vyvolávací cena: 2 000 000 Kč odhadní cena: 3–5 000 000 Kč www.galeriekodl.cz

AU K Č N Í T I P – E U R O P E A N A R T S

olej na plátně, 87,5 × 105,5 cm, rámováno, signováno vpravo dole Marvánek

Obraz Otakara Marvánka Cesta z pole, vystavený na výstavě Má vlast – Pocta české krajinomalbě v Jízdárně Pražského hradu v roce 2015, zobrazuje typický motiv autorovy tvorby pojatý svébytným malířským stylem. Krajina jako stěžejní motiv jeho díla nese silný potenciál a tedy i nekonečné možnosti jejího výtvarného zkoumání. Téma krajiny tak zůstává pro Marvánka lákavým a vždy uchopitelným. V krajinomalbě dává prostor své citlivosti pro jemné přechody barevných odstínů a zároveň energickému štětcovému rukopisu. Ve zmiňovaném obraze velmi nenápadným způsobem panuje napětí, dynamika tahů spojená s harmonií tónů. Vlivy expresionismu jsou nepopiratelnou součástí každého jeho díla. Pozitivní příčinu je možné hledat v setkání s uměleckou tvorbou významných evropských představitelů expresivní malby Cézanna, Matisse, van Gogha či Vlamincka. Dále přicházely příznivé vlivy do jeho díla také s meziválečnými kubistickými tendencemi. Významnost jeho tvorby spočívá v opravdovém zaujetí pro malbu, kterým výrazně podpořil především generační úsilí svých stoupenců.

draženo: 19. března 2017, 13 hodin místo: Obecní dům v Praze

vystaveno: Má vlast – Pocta české krajinomalbě, Jízdárna Pražského hradu, 2015. odborný posudek: PhDr. Mgr. Michael Zachař

J A N O T A K A R M A R V Á N E K : C E S T A Z P O L E , okolo r. 1917,

vyvolávací cena: 180 000 Kč www.europeanarts.cz

25

AU K Č N Í T I P – D O R O T H E U M

Olbram Zoubek patří k nejvýznamnějším sochařům českého poválečného umění. Nepotvrzuje to jen zájem galerií a institucí o pořádání výstav Zoubkova díla, ale opětovně to potvrzují i sběratelé a milovníci umění, vyhledávající Zoubkovy sochy na českém uměleckém trhu. Jejich pozornosti by proto neměla uniknout ani tato socha, řadící se k nejsilnějším Zoubkovým dílům, která se na trhu s uměním v posledních letech objevila.

Síla jejího výrazu i dokonalá modelace a provedení potvrzují, že se jedná o výjimečné Zoubkovo dílo, plně vystihující podstatu jeho uměleckého odkazu.

draženo: 11. března 2017, 14 hodin místo: Radisson Blue Alcron Hotel Prague, Štěpánská 40, Praha 1 vyvolávací cena: 50 000 Kč www.dorotheum.com

OLBR AM ZOUBEK: O L B R A M E !, 1992, olovo, částečně polychromováno, výška 76,5 cm

AU K Č N Í T I P – S Ý P K A MIL AN KUNC: L Á SK A, V ÍR A, VÁLK A, SMR T 1980, olej, plátno, 170 × 200 cm sign. UD M. Kunc 1980, na rubu autorsky popsáno, papírové výstavní štítky z německých a italských galerií

draženo: 26. února 2017, 13.30 hodin vyvolávací cena: 1 500 000 Kč místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha www.sypka.cz

Obraz s výstižně popisným názvem Láska, víra, válka a smrt vznikl v roce 1980, tedy rok poté, kdy Milan Kunc založil společně s Janem Knapem a Peterem Angermannem v Düsseldorfu skupinu Normal. Toto období bývá spojováno s radikální proměnou umělecké scény a novou definicí malby, kterou skupina Normal vystoupila proti přežilým konceptuálním tendencím, ovládajícím v té době mezinárodní scénu. Návrat k malbě proběhl současně na více místech Evropy a bývá označován jako italská transavantgarda a německá divoká malba a stal se na další desetiletí nejvýraznějším uměleckým hnutím.

Láska, víra, válka a smrt ukazuje, podobně jako další Kuncovy obrazy z této doby, závratnou a prýštivou radost z malování a z možností, které se nově nabízely. Svoboda v nakládání s malířskými prostředky, volné přecházení z realismu k umělecké stylizaci a inspirace nejrůznějšími kulturními a uměleckými styly a také používání symbolů a alegorií daly vzniknout dnes ikonickým dílům, které slavily již v době svého vzniku zájem předních newyorských a evropských galeristů. Obraz by vystaven na mnoha zahraničních výstavách. Naposledy byl vystaven na společné výstavě Všichni svatí v pražské Nové galerii v roce 2016.

28

rozhovor

text Vojtěch Märc Autor je historik umění. foto (portrét) Hynek Alt

Změna osvětlení Rozhovor s Janem Tichým V Drdova Gallery právě probíhá první samostatná výstava Jana Tichého v České republice. Izraelský umělec českého původu žijící v USA v rozhovoru mluví o svojí práci, o světle v galerii i na parkovišti, o první ženě László Moholy-Nagye i o tom, jak souvisí fotografie s rasismem.

V Drdova Gallery jde o tvou první samostatnou výstavu v České republice. Vystavuješ tu tedy poprvé?

Už jsem se tu třikrát účastnil skupinových výstav, ale vždycky jako Izraelec. Být izraelským umělcem je samozřejmě velmi politické určení. Označení za českého umělce je oproti tomu méně zatíženo. Umělecké životopisy začínají na školách a já jsem studoval umění v Izraeli, takže jsem se stal izraelským umělcem.

Tam jsem poprvé vystavoval a podobně. Zároveň jsem se vždy ve své tvorbě zabýval svým okolím a izraelské prostředí tak do mého díla prosakovalo.

Mohl bys na začátek načrtnout, jak ses dostal do Izraele a pak do USA? Po gymnáziu jsem v roce 1993 začal studovat politické vědy na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, ale studium jsem nedokončil. Už tehdy jsem se cítil být fotografem. Od svých třinácti let jsem doma měl temnou komoru. Přesto jsem za první roky v Izraeli nafotil jen třicet šest snímků, tedy jediný film. Nejspíš jsem nějakým způsobem čekal, až nebudu „zvenku“.

Až potom jsem začal studovat fotografii, nejdřív tři roky v Jeruzalémě a pak další dva v Tel Avivu. V rámci telavivského magisterského programu jsem se zúčastnil výměnného pobytu ve Finsku, který pořádal Art Institute of Chicago, a jedna profesorka odtamtud mě k nim pozvala. Tak jsem se vlastně celkem náhodou

dostal do Chicaga, kde jsem studoval další dva roky a kde teď převážně žiju.

Jak se tvoje okolí promítá do tvojí práce?

Okolní prostředí vnímám jak fyzicky, tak konceptuálně. To se dá ukázat i tady v Drdova Gallery. Uvažoval jsem o galerijním prostoru, který jsem chtěl rekonfigurovat. Už když jsem se sem přišel poprvé před rokem podívat, zaujalo mě mřížoví v oknech.

Bylo velmi přítomné. Svítilo slunce a světlo v galerii na mě silně působilo. To byla jedna z věcí, kterými jsem se chtěl od začátku zabývat. Další věc, která ovlivnila tuhle výstavu, bylo to, že jsem byl poslední rok na stáži v Německu, kde jsem pracoval na dvou výstavách, v berlínské galerii Kornfeld a v Kunsthalle v Osnabrücku. Moji rodiče žijí v Praze, takže jsem je mohl z Německa snadno jezdit navštěvovat, a přitom jsem silně vnímal rozdíl ve vnímání uprchlické situace a v úrovni diskuze o ní. Chtěl jsem pracovat s otázkou hranic, přestupování… a ty mříže se na tenhle kontext napojily. V každé místnosti galerie se posouvá vztah vnitřku a vnějšku. Vyznění expozice zároveň závisí na světle z venku, které se v průběhu dne mění. Večer díky pouličním lampám mříž vrhá stíny. Bílý neon umístěný ve výloze galerie za dne příliš neruší, ale v noci se pobyt v setmělé místnosti stává kvůli stroboskopickému efektu skoro nesnesitelným.

29

36

rozhovor Dříve se materiálnost digitálních médií často opomíjela, anebo dokonce popírala…

Ano, to je trochu podobné jako s materiálností světla.

O tom taky většinou neuvažujeme jako o fyzické věci.

Digitální fotka je tvořena světlem i zevnitř. Oproti analogové se vyznačuje jiným šumem, jinou ostrostí a tak dále. Důležitý je i nosič. Jako iPad, který je tady v galerii na zemi a na rozdíl od ostatních televizí není nijak připojen, což mi připomíná, že bych ho měl vypnout. Každé médium nás vybízí k určitým specifickým gestům. Moholy-Nagy říkal už ve třicátých letech, že všichni jsme fotografové. Dneska to díky digitalizaci platí víc než kdy dřív. Řada lidí to vnímá jako příznak krize fotografie, ale já si myslím, že je to v pořádku.

JA N T IC H Ý: C ZECH NAT URE 2017, bílý neon, 90 × 90 cm, speciálně upravený sof tware a hardware, Drdova Gallery, foto: Jan Tichý

Jak tě napadlo pracovat s neonem?

Práce s neonem pro mě taky začala jako místně specifická reakce. Pracoval jsem v chicagském kulturním centru. Chtěl jsem něco udělat pro jednu tamní vitrínu obrácenou do ulice, a tehdy jsem zjistil, že tam kdysi byla umístěna práce Bruce Naumana Human Nature/ Life Death. Tu Chicago koupilo do svojí veřejné sbírky.

Přes ulici ale pracovala manželka starosty, které se to nelíbilo, a oni se proto rozhodli Naumanovo dílo prodat, radši než aby ho pověsili jinam. Neon pronajali aukční společnosti Sotheby’s, která ho prodala za milion dolarů Art Institutu, a vydala k tomu publikaci, jak to dělávají u takhle cenných artefaktů. Naumanovi se to nelíbilo, a tak jim nedal reprodukční právo, takže celá monografie o tom neonu se musela obejít bez obrázku. Na tuhle epizodu jsem odkazoval ve své první „neonové“ práci Chicago Nature (After Nauman).

Zaujal mě ten kontakt s ulicí a nelibost paní starostové.

Vytvořil jsem neonový bílý kruh o průměru 62 palců, tedy o stejné velikosti jako Naumanův kruhový objekt.

Zároveň jsem ho napojil na policejní hlášení, které v USA může kdokoli poslouchat prostřednictvím rádia a dnes i pomocí aplikací, takže intenzita světla se měnila v závislosti na tom, co se ozývalo v policejních vysílačkách. Daný výstavní prostor se nachází v samotném centru Chicaga, kde objíždí hodně policejních hlídek. Ve městě je vysoká kriminalita, každý den tam zastřelí průměrně dva lidi. Od začátku jsem tu práci vnímal jako site-specific, ale pak jsem to měl ve studiu a zdálo se mi, že to funguje i tam, takže když mě o tu věc požádala jedna galerie, souhlasil jsem, a bylo fascinující, jak lidé reagovali. Později jsem udělal verzi pro New York, která funguje obdobně.

I pro své německé výstavy jsem vytvořil neon (German Nature). Berlínská výstava se točí kolem Lucie Moholy, první manželky Moholy-Nagye, židovské rodačky z pražského Karlína a fotografky, které Moholy-Nagy zřejmě za mnoho vděčil, patrně se přinejmenším podílela na jemu připisovaných fotogramech. Taky se jí zřejmě dá připsat alespoň částečný podíl na jeho textu Produkce-Reprodukce. To je krátký, ale důležitý text,

37

JA N T IC H Ý: INS TALL AT ION N O . 33 ( M Ř Í Ž ), 2017, projekce na architektonický prvek, 10 min, Drdova Gallery, foto: Jan Tichý

který čtu se svými studenty, o kreativním užití nových médií, jako byly kamery, rádia a gramofony. Vyšel krátce po přesídlení novomanželů Moholyových do Německa. Ona uměla německy a měla za sebou studia umění a dějin umění, zatímco on, absolvent právnické fakulty, se německy teprve učil. Své německé neony jsem zároveň zamýšlel vztáhnout k aktuální situaci, kdy se do německojazyčného prostředí dostávají jazyky statisíců nově příchozích, které patrně budou v novém místě ještě výrazně rezonovat. Původně jsem hledal něco jako uprchlické rádio, ale pak jsem se rozhodl napojit intenzitu světla na proměnlivý kanál na YouTube. Když jsem se totiž imigrantů během workshopu v Osnabrücku ptal, co poslouchají, často odpovídali prostě „YouTube“. To se mi zdá příznačné, poslouchat YouTube. Skupina uprchlíků pak pro mé neony připravila playlist, ve kterém se mísí arabské hity s Kanye Westem.

JAN T ICH Ý se narodil v Praze v roce 1974, po maturitě se přestěhoval do Izraele, kde vystudoval fotografii na Jerusalem School of Photography & New Media, pokračoval na Bezalel Academy of Art and Design v Tel Avivu a nakonec i sochařství na School of the Art Institute of Chicago, kde v současné době působí jako pedagog.

Tichý rozvíjí svá fotografická východiska v různých médiích. Ve svých videích, projekcích i světelných instalacích pracuje s časovou dimenzí technického obrazu i estetické zkušenosti. Vedle pohybu obrazu se soustavně zabývá i společenskými aspekty lidské migrace. Oprošťuje fotografii na vztah světla a tmy a ukazuje tuto základní podvojnost jako bytostně politickou. Mnohé Tichého práce lze označit za místně specifické, pokud to znamená, že citlivě reagují na podmínky daného fyzického i geopolitického prostoru a zároveň zohledňují lokální minulost i současnost. V některých svých dílech odkazuje na tradici moderního umění od avantgardy po pozdní modernismus. Vystavoval i v řadě muzejních institucí, kde své práce vztahoval k artefaktům ze sbírek (například ve Wadsworth Atheneum Museum of Art v Connecticutu, v Museum of Contemporary Photography v Chicagu a dalších). Sociálně vyloučeným lokalitám se Tichý věnuje ve své tvorbě (Project Cabrini Green, 2011) i v řadě dlouhodobých komunitních projektů (The Heat Light Water Project a další).

38

Předplaťte si art+antiques a získejte knihu 02

únor 2017

99

99 Kč / 4,70 ¤

Jan Merta v Městské knihovně 28 / Rozhovor s Janem Tichým 40 / Le Corbusier a Československo 12 /

S ARTcard můžete využít slevu u těchto partnerů Galerie hlavního města Prahy 120 Lukáš Jasanský a Martin Polák uvádějí Jana Mertu (do 12. 3.)

Eduard Steinberg (24. 2.–28. 5.)

DOX 180 Havel (do 13. 3.)

60 Kč

108 Kč

Národní galerie v Praze 220 110 Kč Jiří Kovanda (do 9. 2.)

Aj Wej Wej: Zákon cesty (17. 3.–7. 1. 2018) Uměleckoprůmyslové museum v Praze 150 Český kubismus (do 31. 12. 2017)

80 Kč

Muzeum umění Olomouc 70 Světlo jinak V. (do 27. 11.)

35 Kč

Moravská galerie v Brně 100 50 Kč 27. Bienále grafického designu (do 30. 10.)

Josef Hoffmann – Josef Frank (do 30. 10.)

Adéla Svobodová: Antiobjekt (do 30. 10.)

Oblastní galerie Liberec 80 Daniel Vlček (do 11. 12.)

40 Kč

Museum Kampa 125 Příliš mnoho zubů (28. 1.–23. 4.)

50 Kč

Lobkowiczký palác 530 318 Kč kombinovaná vstupenka museum a koncert

Získáte 12 čísel časopisu (z toho 2 dvojčísla) Ročenky ART+ Trh s uměním v letech 2016–2017 Poválečné a současné umění 2016–2017 ARTcard s programem Sphere Přístup do elektronického archivu časopisu

Zámek Nelahozeves 280 rodinné vstupné

224 Kč

roční předplatné: 885 Kč (ušetříte 274 Kč oproti koupi na stánku) objednávejte na www.artcasopis.cz nebo bezplatné lince 800 300 302 Při objednávce uvádějte kód nabídky: AA17GDA Nabídka platí pro standardní roční předplatné do 6. 3. 2017 nebo do vyčerpání zásob pouze pro nové předplatitele v ČR. Dárky rozesíláme do pěti týdnů od obdržení prvního čísla časopisu. Změna dárků vyhrazena.

1001 myšlenek, které změnily naše uvažování Vydavatelství GRADA přináší knihu 1001 originálních myšlenek, které byly v našich dějinách nalezeny, formulovány a zaznamenány. Vybralo pro vás to nejzajímavější, co se honilo v hlavách výjimečných lidí od Konfucia a Platóna až k dnešním myslitelům.

Přečtěte si, co ovlivňuje naše životy – můžete tak učinit díky Johannu Gutenbergovi z patnáctého století a jeho myšlence na zlepšení knihtisku.

A nečetli byste vůbec nic, kdyby staré Sumeřany před 5000 lety nenapadlo sestavit abecedu. Díky nim můžete zjistit, jak řecký filozof Zénón uvažoval o letícím šípu, jak moderní věda předpokládá vliv mávnutí motýlího křídla na bouře v Atlantiku i to, co vedlo k vytvoření „Fermiho paradoxu“.

S ARTcard ušetříte až 50 % na vstupném u našich partnerů.

Program Sphere nabízí další výhody a slevy na více než 10 000 místech v ČR a SR. www.artcasopis.cz/predplatitelska-artcard

39

40

téma

text Martina Hrabová Autorka je historička architektury.

Nedávno obhájila na FF UK doktorskou práci Mýtus a realita: čeští asistenti Le Corbusiera 1924–1937

Více tváří mistra Le Corbusier a Československo Původně se jmenoval Charles-Édouard Jeanneret, narodil se ve Švýcarsku a patří k nejvýraznějším postavám moderní architektury 20. století. Minulý rok UNESCO zapsalo na seznam světového kulturního dědictví hned sedmnáct jeho realizací. Na našem území Le Corbusier neuskutečnil jediný projekt, a přesto je jeho kontakt s bývalým Československem velmi důležitý.

S českými zeměmi se seznamoval od samého počátku své profesní dráhy a několikrát sem přijel na návštěvu.

Udržoval živé styky s českým intelektuálním prostředím, ve svém pařížském ateliéru nalezl uplatnění pro schopnosti řady českých architektů a nejednou se pokusil realizovat své projekty pod záštitou českých průmyslových podniků. Proč byly vazby Le Corbusiera a bývalého Československa tak silné? Kdo byl pro koho ve skutečnosti důležitý? V čem je pro nás Le Corbusier zajímavý dnes?

Ztělesnění avantgardy

Na Le Corbusierův život i jeho dílo lze bez nadsázky nahlížet jako na ztělesnění charakteristických rysů umělecké avantgardy. Nejeden návštěvník větší výstavy věnované slavnému architektovi prožije překvapení, když ve výstavních prostorách nalezne vedle architektonických projektů i množství maleb, soch, fotografií, filmů, psaných textů a rozmáchlých barevných skic na pomezí výtvarně pojatého obrazu a architektonického návrhu. Le Corbusier byl na prvním místě umělec a své nadání rozvíjel pomocí rozmanité škály výrazových prostředků. V počátcích své dráhy se považoval především za malíře, malbě se věnoval se železnou pravidelností celý život a v jeho obrazech lze nejednou najít klíč k pochopení jeho architektonického myšlení. Vedle toho ještě fotil, natáčel, veřejně vystupoval, neustále psal a své publikace uměl také vydávat. Všestrannost lze u Le Corbusiera sledovat ne-

jen v uměleckém projevu, ale často i v rozporuplných tvrzeních a proměnlivosti názorů.

První pokus o komplexní uchopení umělcova odkazu proběhl v roce 1987 u příležitosti stého výročí Le Corbusierova narození. K výstavě v pařížském Centre Pompidou vydal kolektiv předních odborníků pod vedením Jacquese Lucana publikaci Le Corbusier: Encyklopedie, která je dodnes základním zdrojem ke studiu corbusierovských témat a problémů. V roce 2013 se Le Corbusierovo rozmanité dílo dočkalo důstojného zhodnocení i na severoamerickém kontinentě. Na půdě newyorského Museum of Modern Art ho představil přední odborník Jean-Louis Cohen. V obsáhlé doprovodné publikaci k výstavě se Cohen netají ambicí doplnit a aktualizovat již několik desetiletí užívanou Encyklopedii a zároveň přichází s novou koncepcí pro organizaci corbusierovského materiálu. Výstava upozornila na geografické rozpětí Le Corbusierovy tvorby, byla pojata jako mapa a doprovodná publikace byla nazvána atlasem namísto katalogu. Kolektiv autorů tak v knize Atlas moderních krajin opět připomenul závratné rozpětí architektovy působnosti.

Po této stránce newyorská výstava nepochybně poskytla oporu i ve vleklém vyjednávání o zápisu skupiny vybraných Le Corbusierových staveb na seznam světového dědictví UNESCO, k němuž nakonec došlo loni v létě. O zápisu se jednalo již od roku 2000 a celý proces provázelo množství komplikací. Achillovou patou celé přihlášky byl právě fakt, že jde sice o výběr

LE CORBUSIER: JEDEN Z NÁVRHŮ OBCHODNÍHO DOMU BAŤA březen 1936, FLC 17808, foto: FLC Paris, © ADAGP, Paris 2017 Pro firmu Baťa vytvořil Le Corbusier řadu urbanistických a architektonických návrhů.

Mezi nimi i řadu studií podnikových prodejen.

41

50

profil

text Filip Láb Autor se zabývá fotografií a fotožurnalismem na Fakultě sociálních věd UK.

Osel a Kim Kardashian Juergen Teller představuje svou tvorbu v Galerii Rudolfinum na výstavě nazvané Enjoy Your Life! Jde o retrospektivu a obrazovou autobiografii zároveň. Spojení je to funkční a přirozené, Teller totiž i ve svých komerčních snímcích nechává rád prolnout roli autora a přímého protagonisty.

S tvorbou Juergena Tellera jsem se poprvé setkal na konci 90. let. Během listování v jednom z mých oblíbených britských módních časopisů jsem narazil na snímek, který i v rámci uvolněného stylu magazínu výrazně vyčníval. V noci bleskem pořízená, černobílá fotografie oteklého naháče močícího na hrob, s fotbalovým míčem a lahváčem v ruce, byla jedním z nejradikálnějších autoportrétů, co znám. Bližší zkoumání snímku pak dále odhalilo, že fotografovaný se nachází na hrobu svého vlastního otce. Jedna z těch fotografií, které by člověk vidět nemusel, ale když už je jednou spatří, nikdy se jich nezbaví. Roland Barthes by v zaplesal, jeho koncept puncta zde zafungoval jako z učebnice, šíp vyletěl z fotografie a neomylně zasáhl svou oběť. Od tohoto momentu jsem začal Juergena Tellera registrovat a zpětně zjistil, že znám celou řadu jeho starších fotografií.

Kurt, Kate a Knight

JUERGEN TELLER: EN JOY YOUR L IFE! místo: Galerie Rudolfinum termín: 15. 12. 2016–19. 3. 2017 www.galerierudolfinum.cz

K lepšímu pochopení díla Juergena Tellera je dobré se podívat na počátky jeho kariéry.

Teller pochází z houslařské rodiny s kořeny v Lubech nedaleko Chebu. Poté, co ho během dospívání vyhnala alergie z truhlářské dílny, se v druhé polovině 80. let po krátkém studiu fotografie odstěhoval do Londýna.

Zde se přes zavedeného módního fotografa Nicka Knighta dostal k fotografování hudebního průmyslu, odkud plynule přešel do lifestylových a módních časopisů, jako byl The Face nebo i-D. V roce 1991 fotografoval Teller na turné nepříliš známou kapelu Nirvana a portrétoval jejího zpěváka Kurta Cobaina, díky čemuž se stal oficiálním fotografem stylu grunge a vzápětí fotografickou celebritou. Od poloviny 90. let se věnuje módní fotografii a postupně pracoval pro většinu velkých značek a návrhářů.

Teller se dostal k fotografování v době, kdy světem časopisů hýbaly ty, které se vymezovaly vůči tehdejšímu mainstreamu. Časopis i-D, ve kterém začínal, založil na počátku 80. let Terry Jones, bývalý art director tradič-

ního časopisu Vogue. Jeho ústřední postavou pak byl zmíněný Nick Knight, který rovněž stál u počátků Tellerovy kariéry. Knight na stránky časopisu přinesl fenomén Straight Up, fotografickou kombinaci dokumentu a módy. Na britských ulicích fotografoval příslušníky subkultur – skinheady, punkery, novou vlnu. Civilní, nestylizované snímky strnule stojících lidí focených přímo na ulici znamenaly v módní fotografii malou revoluci.

Ve stejné době začal v Anglii vycházet také podobný časopis The Face, u jehož vzniku stál grafický designér Neville Brody. A pro The Face pracovala modelka a fotografka Corinne Day, která fotila modelky z řad svých kamarádek a spolubydlících. Vytvářela tak dokument ze zákulisí módního průmyslu a zároveň se věnovala focení samotných módních kampaní. Jako jedna z prvních také fotila tehdy čtrnáctiletou začínající modelku Kate Moss (kterou pak hojně fotografoval i Teller), a stála tak za fenoménem „heroine chic“. Celá tato nastupující generace fotografů spolu s novými časopisy zakládala novou vlnu komerční fotografie, hrající si s prvky autentičnosti, přímého záznamu reality, iluzí opravdovosti.

Nefotografové na scéně Corinne Day, Teller a další navazovali na dílo Nan Goldin, která o dekádu dřív stylem rodinného alba zachycovala americkou uměleckou scénu. Podobně jako pro její následovníky na poli módní fotografie, byl i pro ni typický vzdor vůči kánonům tradiční fotografie, fotografickému fetišismu, důrazu na řemeslo, technickou dokonalost. Goldin byla nejen autorkou svých fotografií, ale stávala se také sama jejich obsahem. A to nikoli nepřímo, formou autorského vyjádření, ale natvrdo jako jedna z protagonistek vlastních snímků.

Na tyto trendy pak navázala nová generace fotografů. V Evropě to byl především Wolfgang Tillmans, který ve svém díle propojoval dokument a výtvarnou fotografii; for-

51

mou a jazykem rodinného alba zpracovával berlínskou techno, uměleckou a LGBT scénu. Ve Spojených státech podobným stylem pracoval Terry Richardson, který estetiku momentky a pornografie syntetizuje v provokativních módních a reklamních kampaních.

Stejně jako jeho souputníci i Richardson často opouští bezpečný prostor za fotoaparátem a vstupuje do obrazů jako přímý aktér.

A podobně jako Teller fotografuje kompaktním fotoaparátem a naprosto rezignuje na řemeslnou dokonalost.

Juergen Teller se tak pohybuje na poli, které sám pomáhal spolu s uvedenými autory vytyčit. Společně navázali na trend postupného pronikání estetiky momentky a rodinné fotografie do jiných oblastí, nejprve do oblasti umělecké fotografie, a posléze do fotografie komerční. Pro Tellerovu práci je charakteristický právě momentní styl. Pro momentku není důležitá technická stránka fotografického řemesla, ale obsah, zachycení okamžiku. Je obvykle pořizována jednoduchými automatickým fotoaparátem. Tellerovým poznávacím znamením je kompaktní fotoaparát Contax s bleskem. Navzdory tomu, že jde spíše o rolls-royce mezi rodinnými fotoaparáty, výsledkem jeho snažení jsou fotografie, které k divákům hovoří důvěrně

JUERGEN TELLER: P L A T E S - T E L L E R , No. 75, 2016 JUERGEN TELLER: P L A T E S - T E L L E R , No. 16, 2016

56

profil

text Michal Novotný Autor je kurátor a ředitel centra současného umění Futura.

Martin Horák Citlivá a pečlivě promyšlená v neustálém podrývání svých vlastních východisek. Taková je práce Martina Horáka, nejslavnějšího českého regionálního výtvarníka, který na přemýšlení o vlastní rozpačitosti vystavěl důslednou kritiku základních pilířů umění.

MART IN HOR ÁK: SPIN-OFF místo: Pražákův palác, Moravská galerie v Brně kurátor: Petr Ingerle termín: 2. 12. 2016–19. 3. 2017 www.moravska-galerie.cz

„Je to takové štěstí, štěstí, které vlastně žádné štěstí není,“ říká Martin Horák o šesti hracích kostkách potištěných ze všech stran šestkami, jednom z děl na jeho současné výstavě v atriu Pražákova paláce Moravské galerie v Brně. Hned vedle se, díky skrytému magnetu, na bílém soklu koulí v kruhové dráze kovová kulička, v neustávajícím pohybu, který již do bílé barvy vepsal černou stopu. „Jako já, já se taky točím neustále v kruhu,“ povzdychuje si s letmým úsměvem umělec, který příští rok oslaví padesátiny.

Tak úplně pravda to ale není. Martin Horák vystavuje v českém prostředí sice relativně vzácně, ale vytrvale od roku 1998 a v kruhových pohybech se přitom více a více přibližuje hlavnímu městu. Klíčem k jeho práci zůstává výstava Olomoucký výtvarník v pražské galerii Jelení z roku 2005. Dnes již téměř ikonické dílo Náš nejlepší olomoucký výtvarník, nápis vyřezaný z hnědého kartonu v „nástěnkovém stylu“ nalepený na dřevěnou konstrukci, v sobě nese v rozvinuté formě všechny

mechanismy, které patří k Horákově práci dodnes. Je to hlavně neustálá reflexe vlastní pozice, v níž se sebelítost mísí s ironií a ze které je zřejmé jedině to, že si z nás umělec dělá legraci a zároveň vše myslí smrtelně vážně. Veřejně prezentované ocenění sebe sama adjektivem „nejlepší“ je pláčem nad vlastní neschopností vymanit se z pozice regionálního výtvarníka i ironickým výsměchem sebevědomého intelektuála znalého slabých míst uměleckého systému. Dílo je navíc úmyslně pouhým tvrzením a žádný další skutečný obsah, na kterém by se toto tvrzení zakládalo, nemá. Snad mimo oné laciné, ale čisté formy, typické pro konceptuální nálady alternativních výstavních prostorů přelomu 90. let a první dekády nového milénia. K tomu, aby byl nejlepším olomouckým výtvarníkem, totiž Horákovi v nepříliš ostré regionální konkurenci jaksi stačí „být“. Alespoň z pohledu smíchovské galerie Jelení, tehdy tradičního prostoru pražské scény, kde byl také dost možná prvním vystavujícím Olomoučanem.

M A R T I N H O R Á K : Š T Ě S T Í , 2011, dřevo, potisk, 16 × 16 × 16 mm, 6 ks, foto: Andrea Bratrů Vlenerová

57 MART IN HOR ÁK: P OHLED DO V Ý S TAV Y V MOR AV SKÉ G ALER I I (v popředí Šizaru, 2015–2016, glazovaná keramika, výška 31 cm), foto: Andrea Bratrů Vlenerová

Píši ti v bolesti Počínaje tímto prostým „tvrzením“, začíná Horák rozehrávat stále perverznější hru na schovávanou mezi vlastním egocentrickým ironismem a uměleckým systémem. I nadále přitom používá a rozvíjí dokonale zvládnutou „terminologii“ konceptuálního umění.

Podobně jako v případě kostek a kuličky z Moravské galerie volí často formu konceptuálního ohledávání mechanismů kulturně platných významů. V této neutrální obecnosti tak zdánlivě hovoří o jakýchsi univerzálních pravdách. Ty se však nakonec vždy točí jako gravitací přitahované metafory pouze a jen okolo v pozadí se usmívající a zároveň zrak klopící postavy Martina Horáka.

V charakteristicky spirálovitém pohybu mezi univerzálním a konkrétním, mezi vlastní pozicí a uměním obecně, poté Horák na výstavě v brněnské galerii Kabinet v roce 2011 vytahuje další ze svých trumfů. Sádrový odlitek ruky se skutečnými hodinkami s názvem Běží ti čas, Martine! nebo krystal křišťálu, který svým vrcholem jen tak tak dosahuje na neuměle na stěně nakresleném měřidle hodnoty 11 cm. Obojí je zásadním obviněním sebe sama z nízké touhy po úspěchu a slávě, v jehož základech stojí poměřování se s ostatními. Přiznání vlastní nedostateč-

nosti však vede i k náhlému nazření toho, že celé krásné umění, celý ten svět vysokých, múzami zjevených pravd, je v pozadí jen egoistickou hrou o slávu a nesmrtelnost mezi jednotlivými erektilními umělci. I zde Horák pracuje s mechanismem jakési vyprázdněné reprezentace. Detailní a propracovaná forma, která dle kánonu konceptuálního umění pracuje s vizualizací jazykových figur, jako je metafora, metonymie nebo synekdocha, je nakonec jen pouhou vycizelovanou poetickou kulisou, za níž však ve finálním triumfálním odhalení spatřujeme jen umělcovy osobní pudy, vůli, chtění.

Den co den Příslovce „jen“ je ale vlastně v předešlé větě navíc. Z galerie v důsledku onoho prozření neodcházíme zklamáni. Celý složitý proces skrývání směřujícího k odhalení totiž spíše slouží k tomu, aby ukázal, že puzení a chtění nelze nikdy zcela zapomenout a oddělit od domněle čistého proudu tvůrčího snažení. Jako v případě našeho vlastního sebepoznávání toho, proč a jak něco děláme a jestli to děláme správně a poctivě, tak ani umělec si nemůže být jist „čistotou“ svého umění.

Na výstavách v olomoucké galerii Caesar a pražské Futuře přidává Horák v jakési další

metaforické vrstvě ironizaci vlastní sebelítosti. Má podobu obecných klišovitých figur smutku a umírání doplněných dalšími podvratnými rekvizitami, jako v případě Dürrerovy Melancholie s nápisem Zoloft (název antidepresiv) nebo opravdové lidské lebky sloužící jako váza na sušené květiny.

Další polohou, kterou Horák rozvíjí již od zmíněné výstavy v galerii Jelení představují koláže z okrouhlých výstřižků různé velikosti, někdy jen o rozměrech miniaturních konfetů. I v případě děl, jako bylo Tisíc očí nebo Den co den v galerii Futura, drží svou linii vlastní ne-úspěšnosti v rámci uměleckého provozu. Oproti ostatním pracím, které jsou spíše intelektuálně gestické, je zde ale jasně přítomný důraz na namáhavost až upachtěnost zpracování. Horák tak z jiného úhlu narušuje nastavenou ironickou linii až k jakési sysifovské existencialitě. „Když se v noci vzbudíte a nemůžete spát, zoufale chodíte po bytě a nakonec začnete vystřihovat ze štosů časopisů, abyste alespoň něco dělal,“ přibližuje dílo Noc ze současné výstavy v Moravské galerii, dvě koláže velikosti 130 na 180 cm zcela pokryté miniaturními kolečky různých odstínů černé.

Moment kreativní destrukce provází ostatně Horáka již od prapočátků jeho tvorby

66

antiques

text René Melkus Autor je kurátorem sbírek telegrafie, telefonie, rozhlasové a televizní techniky NTM. foto Patrik Sláma, NTM

Člověk a telefon Pod názvem Člověk a telefon je v Národním technickém muzeu v Praze na Letné otevřena výstava mapující vývoj telefonie na území České republiky v kontextu světového vývoje.

Požádali jsme jejího kurátora Reného Melkuse o článek o počátcích telefonů u nás.

AU TOMAT ICK Ý HO T ELOV Ý SLOUPKOV Ý TELEFONNÍ PŘÍS TROJ Z VAN Ý NICKELHOCHS TÄNDER Společnost pro soukromé telefony Praha, kolem 1925, NTM

ČLOVĚK A TELEFON pořadatel: Národní technické muzeum termín: 16. 11. 2016–30. 4. 2017 www.ntm.cz

Historie telefonování započala před 140 lety, kdy profesor Alexander Graham Bell (1847–1922) obdržel U.S. patent 174.465 na svůj nový telefon. Přestože je v současné době za vynálezce telefonu považován Antonio Meucci (1808–1889), jehož přístroje byly poprvé předvedeny v New Yorku roku 1860 a zpráva o něm byla publikována v místním italsky psaném tisku L’Eco d’Italia, byl to právě Bell, který uvedl ideu do využitelné praxe a telefonem navždy změnil společnost.

Počátek vývoje telefonu v Čechách spadá do období, kdy naše země byla součástí Rakousko-Uherska. Objektivně nelze tvrdit, že by se tehdejší vídeňská administrativa stavěla k telefonu jako novému vynálezu stejně aktivně, jako tomu bylo v případě telegrafu na konci 40. let 19. století. Nepochopitelné otálení rakouské správy s udělením prvních koncesí na stavbu soukromých telefonních vedení lze vysvětlit pouze nedůvěrou k novému sdělovacímu systému nebo odporem telegrafních společností, obávajících se konkurence.

Pod vlivem článků v tisku a pronikajících zpráv ze sousedního Německa o výhodnosti telefonu začaly do Vídně docházet první žádosti z Čech již v roce 1879. Vídeňské úřady však nereagovaly ani na žádosti vlastních podnikatelů. Teprve v roce 1880 byl ve smyslu telegrafního zákona z roku 1847 prohlášen telefon za státní výhradu a povoleny první soukromé koncese. Mezi kladně vyřízenými byla v roce 1880 i žádost správy dolu Georg Hartmann v Ledvicích u Duchcova. Na základě výnosu tehdejšího ministerstva pro obchod a živnosti ze dne 30. prosince 1880 smělo pražské ředitelství telegrafu povolit stavbu telefonního vedení mezi budovou správy dolu v Ledvicích a nádražím v Duchcově. První telefonní linka v Čechách byla 2500 metrů dlouhá a náklady na stavbu činily 370 zlatých. Do provozu byla první telefonní trať uvedena 10. dubna 1881. O měsíc později, 21. května 1881, bylo vybudováno první telefonní vedení i v Praze. Jeho majitelem byl statkář Bedřich Frey z Vysočan.

Volá Londýn Důležitým činem pro „pražský telefon“ však bylo ustavení první české společnosti pod názvem „Pražské podnikatelství pro telefony“. Vedení společnosti se ujal Dr. Jan Palacký, syn známého historika a politika.

Ministerským výnosem č. 35055 ze dne 14. 6. 1881 získalo pražské podnikatelství povolení k vybudování veřejné telefonní ústředny a výstavbě telefonních linek do okruhu 12 km od Staroměstského náměstí.

Pro získání předplatitelů na telefon uskutečnila společnost řadu propagačních akcí.

Jednou z nich byla i instalace dvou veřejných telefonních stanic. Jedna z nich byla v obchodě J. Pohla v ulici Na Příkopě č. p.

583/15 na Starém Městě, v místech bývalého Dětského domu, a druhá v průchodu domu „U Rychtrů“, Malé nám. č. p. 459/11, kde také bylo sídlo první pražské ústředny, kterými se mohli zájemci zdarma spojit s ústřednou a na „vlastní uši“ se přesvědčit o užitečnosti nového podniku.

První pražská ústředna začala svou pravidelnou službu 11. srpna 1882. V roce 1883 byly dány do provozu ještě místní sítě v Brně, Plzni a Liberci. To byl skromný začátek velkého telefonního díla v Čechách. Bohužel se z nejranějších dob českého telefonu dochovalo jen velmi málo, a proto k ilustraci prvních telefonních podniků na výstavě musí posloužit pouze několik nekvalitních fotografií první pražské ústředny a originál prvního telefonního seznamu pražské sítě z roku 1883, uložený v Poštovním muzeu v Praze.

Další rozvoj pražské telefonní sítě byl závislý na jejím majiteli. První soukromou společnost Dr. Palackého nahradila již v roce 1884 anglická společnost The Consolidated and Mintance Co., Ltd. London, která svůj vstup do Prahy „ozdobila“ rozšířením pražské ústředny a realizací prvního projektu městské telefonní sítě, který obsahoval stavbu sedmi tratí na všechny strany od ústředny.

67

LUXUSNÍ STOLNÍ T ELEFONNÍ S TANICE ZE Z ÁMKU KONOPIŠ TĚ Dlouhý kabel mezi sluchátkem a tělem přístroje umožňoval volné pocházení po arcivévodově pracovně; Ericsson nebo Deckert & Homolka, kolem 1900, NTM

Vliv anglické společnosti na pražskou telefonní síť dokumentuje telefonní sluchátko s podkovovitým magnetem a cívkami podle konstrukce Gower-Bell, vyráběné zmíněnou společností z tehdy nejmodernější plastické hmoty – ebonitu, což je směs vulkanizovaného kaučuku a síry –, odlévané do formy a nahrazující do té doby běžné dřevo.

Arcivévoda na telefonu V roce 1893 byly všechny místní sítě včetně pražské zestátněny. Nová ústředna, tentokrát již státní, byla vybudována v roce 1893 v Jindřišské ulici. Její kapacita se do roku 1905 zvětšila na šest tisíc přípojek. Posledním činem rakouské správy byla přestavba pražské ústředny na systém ústřední baterie s kapacitou deset tisíc přípojek, která byla dobudována těsně před první světovou válkou v roce 1914.

Technický vývoj telefonních zařízení místních i meziměstských v období státní správy před rokem 1918 je na výstavě doku-

mentován kolekcí trojrozměrných exponátů.

Je to předně Bellův telefon z roku 1884, Aderův uhlíkový mikrofon, uhlíkový mikrofon Gowerův, dále modely Hughesova mikrofonu z roku 1884, a také maketa Reizsova technologicky nejstaršího telefonu (1861).

K vidění je rovněž vzácný telefon Wernera von Siemense, originálně řešené technologické zařízení z roku 1890.

Z bohatých sbírek NTM, které čítají jen v oblasti historické telefonie na 700 sbírkových položek, jsme na výstavu vybrali zejména dotýkané předměty s neobyčejným příběhem. Jedním z nich je luxusní stolní telefonní stanice typu Ericsson Skeleton, vyrobená v licenci vídeňskou firmou Deckert & Homolka a obsluhovaná v zapojení ÚB – ústřední baterie (tj. napájení telefonní linky bylo vybaveno z centrální telefonní ústředny). Je ve tvaru dřevěné ozdobné skříňky s pozlacenou vidlicí, mikrotelefonem a zvonky. Pochází ze zámku Konopiště a byla s pravděpodobností hraničící s jistotou

také používána následníkem trůnu arcivévodou Františkem Ferdinandem d’Este a jeho ženou Žofií Chotkovou. Manželé d’Este žili střídavě v oficiálním sídle následníka trůnu – zámku Belvedere ve Vídni –, v zámku Zákupy v Čechách, kde se konala jejich svatba, a především na svém domovském sídle na zámku Konopiště, zakoupeném Františkem Ferdinandem v roce 1887. Lovecký zámeček byl mezi lety 1889 a 1894 nákladně přestavěný v romantickém novogotickém slohu podle projektu architekta Josefa Mockera a Františka Schmoranze (interiér zámku) a platil za nejmoderněji vybavené sídlo v monarchii. Kromě již zmíněného telefonu disponoval také ústředním topením, horkou vodou, hydraulickým výtahem a samozřejmě byl elektrifikován.

Meziměstská síť Meziměstský provoz, budovaný rakouskou správou, zdaleka neodpovídal potřebám rozvíjejícího se průmyslu a obchodu na území

72

zahraniční výstava

text Petra Polláková Autorka je sinoložka a historička umění. Dlouhodobě se věnuje interdisciplinárním tématům a ohlasům čínského umění v českém prostředí.

Velké divadlo světa Mnichovská Kunsthalle je po berlínské Gemäldegalerie druhou zastávkou velkolepě pojaté výstavy Španělský zlatý věk: Malířství a sochařství Vélazquezovy doby. Rozsáhlý projekt představuje mimo Španělsko vůbec poprvé v tak širokém měřítku španělské malířství a sochařství 17. století, které je oprávněně pokládáno za jeden z vrcholů dějin západního umění.

Š PA N Ě L S K Ý Z L A T Ý V Ě K : MAL ÍŘ S T V Í A SOCHAŘ S T V Í VEL Á ZQUEZOV Y DOBY místo: Kunsthalle München termín: 25. 11. 2016–26. 3. 2017 www.kunsthalle-muc.de

Přesto zůstává mnoho umělců či uměleckých center „Vélazquezovy doby“ málo známých.

Autoři výstavního projektu se proto nezaměřili jen na několik slavných jmen, ale snaží se fenomén představit v co nejširším záběru.

Výstava představuje přes sto vrcholných malířských a sochařských děl zapůjčených ze sbírek nejprestižnějších evropských i světových galerijních a muzejních institucí – madridského Museo del Prado, pařížského Louvru nebo Metropolitního muzea v New Yorku.

Nejvýrazněji je v rámci výstavy zastoupeno malířství, a to nejen ve velké autorské, ale také žánrové šíři (od v katolickém Španělsku dominujících náboženských námětů přes portrétní a historickou malbu po zátiší a žánrové výjevy). Zároveň kladou její autoři důraz na bližší představení nejvýznamnějších dobových malířských center (především Toleda, Madridu, Valencie, Valladolidu a Sevilly) a na změny, k nimž zde v průběhu 17. století docházelo. Jedním z vrcholů výstavy je ale prezentace výběru výrazných sochařských děl, která dokládají mimořádné kvality méně známého španělského barokního sochařství.

Výstava neopomíjí ani důležitá společenská a politická specifika doby, především rozvíjení nových formálních a obsahových přístupů v náboženské tematice časů protireformace, zaměřené primárně na hluboké emocionální prožívání utrpení Krista, Panny Marie a světců.

Význam dvorské umělecké reprezentace dokládá výběr z dobové portrétní tvorby.

Dalším reflektovaným tématem jsou otázky spojené se sociálním statusem umělců.

Rozvoj malířství a malířských center ve Španělsku 17. století vedl k tomu, že řada malířů usilovala o zvýšení prestiže své profese, což mimo jiné dokládá zakládání malířských akademií a rozkvět biografické literatury a teoretických spisů.

Zlatá éra období úpadku Prolog výstavy diváka uvádí do politického i uměleckého kontextu sklonku 16. století, kdy definitivně končí éra Španělska

jako světové politické a ekonomické velmoci. Tehdy umírá jeden z nejmocnějších španělských panovníků – Filip II. (vládl 1556–1598), zakladatel monumentálního palácového a klášterního komplexu El Escorial, jednoho ze symbolů moci španělských Habsburků a jejich oddanosti katolické víře.

Sedmnácté století, kdy se na španělském trůně vystřídala trojice politicky slabých panovníků, je považováno za začátek postupného mocenského i ekonomického úpadku, zároveň však i za dobu největšího uměleckého rozkvětu. Začátek této zlaté éry španělského barokního umění je v úvodním sálu výstavy předznamenán díly mistrů působících v Toledu, zejména několika vrcholnými plátny El Greca (1541–1614) a tvorbou jeho španělských žáků a následovníků.

Toledo si svůj věhlas jednoho z velkých uměleckých center počátku 17. století získalo právě díky působení El Greca. Úvodnímu výstavnímu sálu dominuje monumentální oltářní obraz Neposkvrněné početí (1608–13) určený pro kapli kostela San Vincente Mártir v Toledu. Autoři výstavního projektu zvolili dílo i s ohledem na jeho ikonografické řešení – těsné propojení nadpřirozených (mystických) a reálných aspektů –, které pak bude charakteristické pro celé španělské umění 17. století.

Na El Grecově plátně se pod nebeskou skupinou Panny Marie a adorujících andělů rozkládá reálná, dramatická krajina s pohledem na Toledo. Ještě výrazněji se tato tendence projevuje v díle Kristus na kříži se dvěma donátory (cca 1580–1590), dnes ve sbírkách Louvru. El Greco zde propojil archetypální výjev Krista trpícího na kříži s realisticky pojatou dvojicí polopostav adorujících donátorů, oděných do dobových oděvů konce 16. století. Mystické prolnutí nadpřirozených, většinou náboženských dějů s reálným časem a prostorem pak prochází v nejrůznějších podobách a obměnách celou výstavou.

Pokud jde o stylová východiska, El Grecova expresivní malba představuje především

73 epilog manýristického umění. Španělští umělci nastupujícího období budou vycházet spíše z radikálního naturalismu Caravaggiova (1571–1610), který jim umožní dosáhnout vysoké míry fyzického zpřítomnění náboženských výjevů.

Skleněné slzy svatého Ignáce Nejhmatatelněji se tato tendence projevuje v sochařské partii výstavy. Španělské sochařství, zaměřené takřka výhradně na náboženskou tematiku, v sobě koncentruje s mimořádnou účinností emoce a vnitřní expresivní sílu. Zásadním zdrojem umělecké inspirace v oblasti náboženských námětů byly teologické spisy a mystická literatura (především dílo svaté Terezie z Ávily nebo svatého Ignáce z Loyoly). Nadpřirozený charakter některých sochařských děl tohoto období odrážejí dobové zprávy, zaznamenávající například mystické sny sochařů, na základě kterých údajně vytvořili svá zásadní díla.

Sochy plnily v první řadě roli kultovních objektů, které měly být na základě požadavků protireformace co nejvíc fyzicky přiblíženy věřícím. Aby docílili co nejnaturalističtějšího vyznění, spolupracovali sochaři úzce s malíři.

I proto bylo jejich preferovaným materiálem k polychromování vhodné dřevo.

Typické příklady tohoto přístupu představují dvě sochy v životní velikosti, které vytvořil v Seville v první čtvrtině 17. století Juan Martínez Montañés (1568–1649) – figura sv. Ignáce z Loyoly (1491–1556), zakladatele jezuitského řádu, a sv. Františka Borgii (1510–1572), třetího generála řádu. Sochař se přísně držel dobových grafických vyobrazení obou postav, aby docílil co nejvěrnější fyzickou podobu. Polychromii provedl malíř Francisco Pacheco (1564–1644) tak, aby vystihl přirozenou matnost a proměnlivost odstínů lidské pleti. Těla obou soch jsou zahalena v dlouhých tmavých liturgických rouchách, vytvořených technikou namáčení částí látky do klihu a jejich následné adjustace na dřevěný korpus.

Oba světci jsou zachyceni v klidové pozici, podtrhující celkové meditativní vyznění děl. Divákova pozornost se tak může plně soustředit na výrazy tváří, odrážejících stav nejhlubšího vnitřního usebrání, meditace nad Kristovým utrpením nebo posledními věcmi člověka. V případě Ignáce z Loyoly napomáhají naturalistickému vystižení vnitř-

FR ANC ISCO DE ZURBAR ÁN: S VAT Ý F R AN T I ŠEK Z A SSI SI P ODLE V I Z E P A P E Ž E M I K U L Á Š E V. kolem 1640, olej na plátně, 180,5 × 110,5 cm, Museu Nacional d’Art de Catalunya Barcelona, © Museu Nacional d’Art de Catalunya, Barcelona, foto : Calveras/Mérida/Sagristà

zahraniční výstava

text Josef Ledvina foto Oliver Killig

77

Umění, neumění a stud V drážďanském Deutsches Hygiene Museum aktuálně probíhá výstava Stud: 100 důvodů, proč se začervenat. Jak je v případě DHM zvykem, prezentuje přístupně, invenčně a kriticky výsledky bádání v oblasti věd o člověku, otevírá společensky a politicky živé téma a své místo v ní má i umění. Poslední platí tentokráte dvojnásob. Stud totiž s uměním souvisí podstatněji než například přátelství.

Kurátorem a autorem výstavy je Daniel Tyradellis, v oboru vědecko-naučného výstavnictví a jeho přesahů do světa současného umění zavedené jméno. S drážďanským DHM spolupracuje již řadu let, dříve pro něj mimo jiné připravil výstavní projekty věnované přátelství (Freundschaft: Die Ausstellung über das, was uns verbindet, 2015) nebo práci (Arbeit: Sinn und Sorge, 2009). Podílel se také například na realizaci velkoryse pojaté přehlídky věnované vztahu mezi uměním a bolestí, společného podniku Berlínského muzea dějin medicíny a muzea současného umění Hamburger Bahnhof (Schmerz, 2007), a byl spolukurátorem dvou výstav v berlínském centru KW (Fire and Forget: On Violence, 2015; Echte Gefühle: Denken im Film, 2014).

V souvislosti s tímto typem výstav vždy znovu vyvstává otázka, jakou úlohu v nich umění vlastně plní. Kritické výtky se v různých obměnách opakují – umělecká díla tu představují pouhou ilustraci předem daného tématu, nedostávají dostatek prostoru a jsou často upozaděny konkrétní důvody jejich vzniku a intence jejich autorů; často také slouží k tomu, aby celé akci dodaly více lesku (snad žádná ambicióznější vědecko-naučná výstava se dnes neobejde bez jednoho či několika kusů současného umění). To, že se na jedné výstavě nepietně potkávají umělecká díla s jinými artefakty (tj. věc vytvořená lidmi), na druhou stranu může představovat i příležitost k ozdravným pochybám. Například o tom, proč je něco jen artefakt, něco umění a něco moderní umění.

Vystavený stud S C H A M : 10 0 G R Ü N D E , R O T Z U W E R D E N místo: Deutsches Hygiene Museum kurátor: Daniel Tyradellis termín: 26. 11. 2016–5. 6. 2017 www.dhmd.de

Stud je skvělé téma na výstavu. Obecně se stydíme při představě, že bychom mohli být spatřeni někým nevhodným v nevhodné situaci. Paradigmatickým příkladem je nahota.

Nemusíme být přitom skutečně spatřeni, stačí pouhá představa. Proto je stud tak podstatnou součástí našich životů coby spo-

lečenských tvorů. Plní takříkajíc preventivní úlohu, představuje zvnitřnění mravů (určitého) lidského společenství. Nejen že se stydíme, když něco děláme, ale něco neděláme, protože bychom se za to museli stydět, před kamarádem, před kolegou, před partnerem, před zástupci téhož nebo opačného pohlaví, před lidmi obecně, sami před sebou… Stud je také antropologickou konstantou, stydí se lidé všech kultur a mravů, a zároveň co do obsahu mimořádně proměnlivý – za co se lidé stydí, se liší kulturu od kultury a nakonec také jedinec od jedince (to, za co se stydíme, podstatným způsobem souvisí s naším charakterem, s naší náturou).

Jinou nápadnou vlastností studu je, že by asi každý z nás mohl jmenovat řadu věcí, za něž se lidé stydí nebo styděli, a přitom by se za ni stydět neměli (namátkou za rozličné choroby, za křivý nos nebo za svou homosexualitu), stejně jako těch, za které by se stydět měli (obecně za násilí páchané na druhém). V DHM v německých návštěvnících probouzí stud rozličnými obrazy z dějin německého národa, v nás Evropanech doklady našeho vztahu k druhým během migrační krize a v nás lidech za naše chování ke zvířatům. Vedle toho je tu celá řada případů, kdy si vůbec nejsme tak jisti a kdy se patrně ani čtenáři našeho časopisu neshodnou – třeba v případě míry přípustného odhalování těla mimo intimní sféru našich blízkých. Nepřekvapí tedy, že stud fascinoval celou řadu velmi různých filozofů (Friedricha Nietzscheho, Maxe Schellera, Jeana-Paula Sartra nebo Bernarda Williamse), ani to, že se tak dobře vystavuje. Souvisí totiž už z podstaty s koukáním a viděním.

Na lidi se ovšem už dlouho nedíváme jen přímo našima očima, ale také skrze obrazy. V DHM se takto díváme například skrze snímky pořízené anonymním voyeurem za pomoci důmyslně sestrojeného fotoaparátu pod sukně nic netušících obětí (hned vedle jsou fotky neanonymního voyeura Miroslava Tichého, ke kterým se ještě vrátím). Nejeden

78

zahraniční výstava

návštěvník asi na výstavě zažije pocit lehké nesnáze v momentě, kdy si uvědomí, že je během studia určitého choulostivějšího exponátu sám sledován jiným poblíž stojícím návštěvníkem.

Jestliže voyeuři se možná spíše nestydí za něco, za co by se stydět měli, významnou část exponátů představují obrazy i jiné artefakty, jež svědčí o tom, jak se někdo styděl za něco, za co by se podle našeho názoru stydět neměl. Výsledkem je, že s dotyčným soucítíme. Nejpůsobivější je v tomto směru kolekce několika set barevných lístků, jež po smrti pana S. našla nalepené všude možně po bytě jeho dcera. Pan S. trpěl demencí a ve snaze nepřijít o svou lidskou důstojnost si na ně zaznamenával vše, na co nechtěl zapomenout – naprosté všednodennosti, na něž se obvykle nezapomíná, ale také třeba, jak

dlouho byl v penzi, kde byl tehdy a tehdy na dovolené i rozličná moudra a citáty.

Umění a neumění

Mezi důvody, proč je stud dobré téma pro výstavu, je tak na prvním místě fakt, že se stydíme za to, jak a při čem nás (nejenom nás ve smyslu toho kterého konkrétního jedince, ale také nás jako Čechy, Němce, Evropany, lidi) druzí vidí – v dnešní době jsme takto viděni velmi často prostřednictvím obrazů a obrazy se dobře vystavují. Jiná otázka je, jestli představuje dobré téma pro výstavu umění. Může být zajímavé si ji položit i přesto, že se spíše míjí se záměry kurátora i instituce.

V DHM v každém případě umělecká díla vystavena jsou. Provizorně je rozdělím do dvou skupin. Do první patří ta, která mají

jednoduše doložit, za co se příslušníci určitého lidského společenství styděli či spíše nestyděli (často v kontrastu k tomu, za co se dnes stydí obvyklý návštěvník výstavy v DHM). Sem patří například dvojice odlitků antických soch – Venuše si cudným gestem zakrývá rozkrok, Apollo tu naopak hrdě stojí, jak ho „pánbůh stvořil“ – nebo kojící madona s dítětem z konce 15. století, jež je zároveň příspěvkem do aktuální diskuse o kojení na veřejnosti (současnějším příspěvkem je kontroverzní obálka magazínu Time z roku 2012 s matkou kojící svého tříletého syna). U těchto děl tak předpokládám, že přímočaře odrážejí mravy své doby – Venuše si zakrývá rozkrok, protože bylo ostudné, aby byla žena takto odhalena, Apolon si jej nezakrývá, protože u muže to nevadilo.

94

1. díl

text Jana Németh Autorka je výtvarnou redaktorkou Denníku N. foto Anton Kajan, prejdimesa.sk

Na východ od rája Čo sa to vlastne deje?

ILONA NÉME T H: KEĎ…

Náměstí SNP, Bratislava, 22. 6. 2016

Boli to krásne časy. V galérii bolo ticho a príjemne. Nikto vás neotravoval, nezavadzal vo výhľade, ani nebol svedkom vašej nepozornosti. Ak vŕzgali parkety, tak iba pod vašimi nohami alebo pod nohami dozorkyne, ktorá sa vydala na krátku prechádzku.

Boli to hrozné časy. Prevziať si štátne vyznamenanie z rúk prezidenta bola viac hanba ako hrdosť a kupovať gýče a verejne sa nimi chváliť v lesklých plátkoch zas opačne.

A potom sa niečo stalo. Vlani sa u nás niečo stalo. Na výstavu Slovenskej národnej galérie o kontroverzných, komplikovaných, vojnových rokoch a samostatnom štáte, prišlo za dva mesiace viac než dvanásťtisíc ľudí. Je jedno, či tam prídete cez víkend alebo počas týždňa. Majú plno. Chodia celé rodiny.

Vidíte starých rodičov rozprávať deťom o miestach a hrôzach, ktoré poznajú z fotografií a rozprávaní, a študentov počúvať výklad o tom, ako sa robí a funguje propaganda. Vtedy aj dnes.

Keby tá výstava v dnešnej realite Slovenska s krajnou pravicou v parlamente nebola taká desivá, bolo by to vlastne dojímavo krásne. A vôbec

pritom nejde o čísla. Doteraz sme sa pocit, že oni sú tí dobrí. A to už nie je totiž v galérii zväčša potľapkávali tak ďaleko od dobrých a zlých, čiera uisťovali odbojnými umelcami, ktorí nych a bielych, hrozných a krásnych. maľovali partizánov alebo si nekomZačiatkom januára u nás prezident promisne „išli to svoje“. Teraz konečne udeľuje štátne vyznamenania. V postprichádza aj trochu iný, menej prí-sviatkovom čase mohla kedysi táto jemný pohľad. A čo je dobré, nie je správa poľahky zapadnúť snehom, jato pohľad, ktorý by delil dejiny a ľudí nuárovou lenivosťou a ešte aj pocitom vysokým plotom na čiernych a bielych. hanby či priam zhrozenia z niektorých Vedľajším efektom celej tejto mien na zozname vyznamenaných. výstavy je však ešte jedna vec, ktorú Posledné dva roky je to však zásluhou podčiarkuje aj jej pokračovanie Andreja Kisku a jeho tímu jedna z najv Kunsthalle, kde sa téme fašizmu viac optimistických správ nového roka. a slovenského štátu venujú súčasní Tento rok dostala vyznamenanie od umelci. Tú zatiaľ videlo menej ľudí, ale prezidenta aj umelkyňa Ilona Németh. je rovnako podstatná, minimálne pre Všetko to zapadá. túto jednu vec: umelci vždy boli a sú V lete potichu kráčala so svojimi súčasťou toho, ako (funguje) a pôsobí dobrovoľníkmi dolu rušným námestím, štát, v ktorom žijú. Áno, je to síce držiac transparenty s vlastnou parafráúplne zrejmá vec, ale zdá sa, že nie je zou básne nemeckého pastora Martina na škodu aspoň občas si to pripomeNiemöllera, ktorá vznikla krátko po núť. Obzvlášť v čase, keď sa zdá, že druhej svetovej vojne. Kráčali mlčky, čas vypršal. Veľmi ľahko a takmer bez ale neprehliadnuteľne. Tak, ako neprehpovšimnutia sa totiž v prítomnosti liadnuteľne už roky Ilona Németh robí stane, že umelci si „idú to svoje“, veľumenie, ktoré otvára citlivé, nevyspomi podobne ako si „idú to svoje“ aj riadané témy spoločnosti. Navyše, ak „politikou unavení a otrávení“ občania. to má v konkrétnom momente zmysel, Nie je na tom, samozrejme, vôbec nič dokáže z galérie vyjsť von a postaviť sa čudné, keby sa potom mnohí nečudoza svoj názor kdekoľvek. vali, čo sa to vlastne deje.

A je dobré, že si to všimne dokonca Za sebou máme inauguráciu novéaj prezident krajiny a ešte lepšie je to, ho amerického prezidenta. Veľkí ameže prevziať si od neho vyznamenanie, rickí umelci a umelkyne mesiac pred je oprávnená hrdosť. ňou verejne vyzývali galérie, múzeá Nejde o to, že by teraz všetci umela kultúrne organizácie, aby v ten deň ci mali robiť angažované diela alebo, na protest proti trumpizmu ostali nebodaj, aktívne burcovať, a nejde zatvorené. Ó, aké gesto! Mnohé z nich ani o to, koľko ľudí do tej galérie na na petíciu reagovali, zväčša však odvýstavu o našej fašistickej minulosti/ poveďou, aká sa dala očakávať – že prítomnosti napokon príde. Bolo by predsa neukrátia svojich návštevníkov fajn, keby ich bolo čo najviac, ale nič a vo svojom programe prispievajú to už nezmení na tom, že sa niečo stak posilneniu občianskej spoločnosti lo, že sa niečo deje. Zodpovednosť za a otvorenej diskusii. seba a pred ostatnými vo svete umenia Britský komentátor Jonathan možno neobstojí ako kvalita, ktorá robí Jones to celé však vysvetlil o trochu umenie umením. Ale z umelcov a kultúrpresnejšie, keď s brisknou iróniou nych inštitúcií robí neprehliadnuteľnú v Guardiane napísal, že je to celé zbysúčasť diania. Môžu byť totiž akokoľtočná hlúposť a či si naozaj myslia, že vek úžasné, úspešné a navštevované práve zatvorenie galérií by sa dotklo miliónmi ľudí, ale ak aspoň raz za čas Trumpových voličov. Nanajvýš by to nedokážu, že im záleží, čo sa deje okolo, mohlo dodať vyzývajúcim umelcom prestane záležať na nich.

inzerce

Infantka Adriana, 2016 olej na plátne 130 x 160 cm

9. február 9. apríl 2017 kurátorka Beata Jablonská

Galéria mesta Bratislavy Pálffyho palác, Panská 19 Otvorené denne okrem pondelka od 11.00 – 18.00 h. www.gmb.bratislava.sk www.alena-adamikova.com

49

96

vizuál

BVV veletrhy a výstavy Jeden z nejpropracovanějších vizuálních stylů doby normalizace vznikl v letech 1975 až 1978 pod vedením Jana Rajlicha staršího pro BVV veletrhy a výstavy. Rajlichovy zahraniční kontakty a zkušenosti získané během pořádání bienále užité grafiky a celkové prostředí mezinárodního výstaviště nabízející pohled do aktuálního dění v designu a propagaci vytvořily vhodné podmínky pro vznik průkopnického díla.

V osmi kapitolách designového manuálu se postupně definovaly základní vizuální konstanty podniku, jako znak, logotyp, užitá písma a barvy. Následně pak byly tyto elementární prvky aplikovány v celé řadě konkrétních užití, jako jsou tiskopisy, propagační materiály, oděvy zaměstnanců, dopravní prostředky, exteriéry a interiéry budov či značení výstavního areálu. V manuálu tak

šlo dohledat, jak má vypadat střih montérek pracovníka údržby i podoba Tatry 613 generálního ředitele. Je zde zahrnutý neonový znak v obrovských rozměrech pro výškovou budovu sídla společnosti i jeho mnohem menší varianta určená na odznáček do klopy saka. Podstatnou součástí příručky byly nejen vizualizace jednotlivých řešení, ale i konkrétní rady, jak postupovat při aplikaci těchto návrhů.

Vedle řady tiskařských a konstrukčních metodik se zde objevil také návod poukazující na všudypřítomnost tehdejší ideologie: „V designérské praxi se často vyskytuje úloha nakreslit pěticípou hvězdu na plochu o předem dané velikosti. K tomu je možno využít dva druhy konstrukcí…“ Přiložené didaktické plánky pak názorně ukázaly jak vyhotovit symbol socialismu bez nežádoucího pokřivení. / LUKÁŠ PILKA

101

www.gavu.cz

Gotika Stálá expozice / Kurátorka Michaela Othová

Umění 20. a 21. století Stálá expozice / Kurátoři Marcel Fišer, Ondřej Chrobák

Retromuseum Stálá expozice / Hlavní kurátorka Daniela Kramerová

Václav Malina, Milan Maur. Paralelní roky Velká galerie / 12. 1. – 26. 3. / Kurátor Marcel Fišer

Šárka Koudelová. Prism Malá galerie / 5. 1. – 26. 3. / Kurátor Radek Wohlmuth

Plastimat. 1946 – 1996 Retromuseum, Výstavní sál / 2. 2. – 30. 4. / Kurátor Jan Mohr

Možnosti malby: Patera, Tázler, Frauknecht, Kotyza Výstava z depozitáře / 12. 1. – 23. 4. / Kurátor Petr Jindra

Antonín Střížek, Ježíš, 1994 Opus magnum / 12. 1. – 2. 4. / Kurátor Marcel Fišer

Pan Vajíčko. Charakter československé reklamy Retromuseum, Nad schody / 2. 2. – 28. 5. / Kurátor Pavel Ryška

98