Art+Antiques 4/15

04

duben 2015

9 771213 839008

04

99 Kč / 4,70 ¤

Pohyblivý obraz v NG 28 / Rozhovor s Karlem Císařem 36 / Muzejní a galerijní společnosti 08 /

Česká malba generace 90. let 20. století — 18/2— 24/5/2015

Adam Gallery Ve Vaňkovce 2, Brno Po—Ne 10—18 hod, Čt zavřeno www.adamgallery.cz

Josef Bolf Jiří Černický Patricie Fexová Pavel Hayek Blanka Jakubčíková Martin Kuriš Petr Lysáček Ján Mančuška Jiří Matějů František Matoušek Michal Nesázal Petr Pastrňák Michal Pěchouček Petr Písařík Hana Puchová Milan Salák Vít Soukup Jiří Surůvka Jan Šerých Michal Škoda Jakub Špaňhel Tomáš Vaněk Markéta Vaňková Ivan Vosecký

editorial /

Procenta na umění

Jako člen magistrátní grantové komise jsem v posledních třech letech

Obsah

spolurozhodoval o rozdělování peněz na pražskou kulturu. Jakkoliv se tím někoho z žadatelů o podporu ze strany města patrně dotknu, mám pocit, že největším problémem v oblasti výtvarného umění dnes paradoxně není ani tak množství peněz, jako schopnost výtvarné scény tyto prostředky přijmout.

V letošním roce Praha formou jednoletých grantů mezi galerie a nejrůznější výtvarné iniciativy rozdělí 9 milionů a dalších 13 milionů korun poskytne prostřednictvím víceletých grantů. Na výtvarné umění tak půjde desetina z celkového rozpočtu jednoletých grantů.

Na podporu divadel to bude 39 procent, na hudbu 18 procent. Když jsme s designérem Michalem Froňkem, který byl druhým zástupcem za výtvarné umění v komisi, s granty začínali, měli jsme pocit, že tento nepoměr se musí razantně změnit, že jednotlivé oblasti kultury by měly dostávat zhruba stejně.

Ponecháme-li stranou, nakolik je něco takového vůbec možné prosadit, záhy jsme zjistili, že ony hypotetické další miliony by ani nebylo komu dát. Řada žadatelů se jistě může cítit poškozena tím, že v grantovém řízení neuspěla či že dostala jen zlomek požadované částky, nedomnívám se ale, že úroveň kulturní nabídky v oblasti výtvarného umění by se výrazně zvýšila, kdyby všichni dostali tolik, o kolik žádali.

Problémem pražské výtvarné scény je, že její páteř dnes tvoří řada malých a středních galerií, jejichž možnosti a dopad jsou nevyhnutelně limitované. Jakkoliv mnoho z nich odvádí skvělou práci, svůj stín těžko překročí. Alternativní výstavní prostor někde ve sklepě nebo vnitrobloku nikdy neuspořádá výstavu, která by mohla být ekvivalentem Festivalu německého divadla nebo Pražského jara.

Jde samozřejmě do značné míry o začarovaný kruh: Malé instituce jsou malé, protože nemají prostředky na svou činnost, a dokud nedostanou šanci vyrůst, malé také zůstanou. Snadná cesta ven neexistuje.

Jedinou možností je důraz na profesionalitu, odvaha pouštět se do větších a náročnějších projektů a schopnost dobře vysvětlovat svou pozici. Na straně města, potažmo nové grantové komise, to vyžaduje ochotu financovat nejen program, ale i provoz. V uplynulých třech

2 / úhel

04

> Cucání a mačkání

Václav Hájek

4 / zprávy 8 / výstava

> Pohyblivý obraz v NG

Jan Kratochvil

15 / aukce 21 / na trhu

> František Drtikol 24 / na trhu > Zhang Xiaogang Jan Skřivánek 26 / portfolio > Vendula Chalánková Radek Wohlmuth 28 / rozhovor > Karel Císař Josef Ledvina 36 / téma > Muzejní a galerijní společnosti Martina Lehmannová 44 / profil > Antony Gormley Veronika Wolf 46 / k věci > Cena Vladimíra Boudníka Radek Wohlmuth 50 / profil > Serpan Anna Pravdová, Bertrand Schmitt 54 / design > Jan Solpera Kateřina Přidalová 56 / architektura > Koldomy Jan Skřivánek

Karolina Jirkalová

61 / staveniště 62 / knižní recenze

> Asociativní dějepis umění 70 / zahraniční výstava > Umělci jako sběratelé Michaela Banzetová 73 / manuál > Lekce 67. – Škola, moc a blázinec Ondřej Chrobák 74 / recenze > Kokoschka, Model, Tekutá múza, Josef Ledvina

Vlček a van Veluw, Michal Škoda

J. Šosová, R. Wohlmuth, J. Ledvina, T. Hrušková, K. Jirkalová

letech jsme se o to snažili.

Jan Skřivánek

85 / na východ Dušan Buran

88 / komiks

> Díl 33. – Zvolen

> Umělec

Františka Loubat, Tomáš Končinský

obálka

>

R A C H E L R O S E : A M I N U T E A G O ( D E T A I L) / 2014 / HD video

facebook.com/ Artcasopis

se zvukem, 10’ 24’’ / se svolením umělce a Pilar Coriras Gallery / foto: Hynek Alt

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) / Redaktoři: Kateřina Černá, Karolina Jirkalová, Josef Ledvina (pl), Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@ artantiques.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz, Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia. cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Michaela Banzetová, Dušan Buran, Alžběta Cibulková, Václav Hájek, Tereza Hrušková, Ondřej Chrobák, Karolina Jirkalová, Tomáš Končinský, Jan Kratochvil, Martina Lehmannová, Františka Loubat, Anna Pravdová, Kateřina Přidalová, Bertrand Schmitt, Jitka Šosová, Veronika Wolf / Tisk: Dekameron CZ, s. r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@ artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a. s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 9. 4. 2015. Příští číslo vyjde začátkem května. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

4

zprávy

Země, město, Evropa Praha – Ministerstvo kultury a pražský magistrát v březnu zveřejnily výsledky svých grantových soutěží. Již začátkem roku byly také rozdělovány peníze z tzv. Norských fondů. Dohromady na výtvarné umění z těchto tří programů letos půjde asi 75 milionů korun.

V ministerském programu výtvarného umění bylo rozděleno celkem 46,2 milionu korun, což je o 9 milionů víc než v roce 2014. Pražský magistrát letos projekty z oblasti výtvarného umění podpoří jednoletými granty v celkové výši 9,1 milionu korun, což je o desetinu méně než o rok dřív. Současně se však zvýšila podpora poskytovaná formou víceletých grantů, která letos vzroste z 11,6 na 13,1 milionu korun.

Z Norských fondů půjde na podporu současného výtvarného umění 6,7 milionu korun.

Na ministerstvu kultury z 293 podaných projektů uspělo 171. Subjekty o dotace žádají ve dvou programech. V programu výstavní činnosti bylo rozděleno 33,2 milionu korun a na publikační činnost poputuje 13 milionů. Časopis Art+Antiques získal na letošní rok dotaci 400 tisíc, časopis Ateliér a webový portál Artalk.cz dostaly shodně po půl milionu korun. Celkem se mezi periodika rozdělí 3,6 milionu korun. Na odbornou neperiodickou činnost putuje o 700 tisíc víc. V letošním roce tak s podporou ministerstva mají vyjít napří-

art + antiques klad monografie Zbyňka Sekala (Arbor vitae) nebo Jána Mančušky (tranzit.cz). V souvislosti s projektem Plzeň – Evropské hlavní město kultury ministerstvo dotuje publikační činnost ve výši 2,3 milionu korun.

Z výstavní činnosti ministerstvo podpořilo mimo jiné celoroční provoz galerie Tranzitdisplay (1,55 milionu), DOXu (800 tisíc), Galerie TIC (600 tisíc), Musea Kampa (600 tisíc), Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem (550 tisíc) nebo liberecké Galerie die Aktualität des Schönen (508 tisíc korun).

V rámci víceletých projektů byla podpořena činnost galerie MeetFactory (985 tisíc) nebo Centra pro současné umění (868 tisíc korun).

Dotace získaly i komerční galerie s invenčním výstavním programem: SVIT (490 tisíc), Hunt Kastner (250 tisíc), Galerie 1. patro (250 tisíc) a Drdova Gallery (100 tisíc korun).

Instituce nebo jednotlivci mohou u ministerstva žádat o podporu konkrétního projektu nebo příspěvek na celoroční provoz.

Například galerie FUTURA tak vedle 1 milionu na celoroční provozu získala dalších 600 tisíc korun na svůj rezidenční program.

Podobně Společnost Jindřicha Chalupeckého obdržela 550 tisíc na provoz a dalších 80 tisíc korun na uspořádání studentské soutěže Máš umělecké střevo?.

Objem peněz vyhrazených do kapitoly výtvarné umění odvisí od počtu podaných

M E E T F A C T O R Y Z Í S K A L A Č T Y Ř L E T Ý G R A N T V C E L K O V É V Ý Š I 4 0 M I L I O N Ů K O R U N / foto: Meetfactory

žádostí a v nich definovaných finančních požadavků. V letošním roce byl rozpočet programu výtvarného umění nejvyšší za posledních několik letech; oproti roku 2008 je dokonce o 12 milionů korun vyšší. Celkem ministerstvo kultury mezi jednotlivá umění rozdělilo 220 milionů korun.

Města, respektive kraje vypisují své vlastní grantové programy. Zatímco v Praze má kultura program samostatný jinde se dělí o stejné peníze se sportem nebo třeba sociálními věcmi, což žadatelům často stěžuje situaci. Letos na pražském magistrát žádalo o podporu přes 90 projektů z oblasti výtvarného umění. Grantová komise doporučila k podpoře dvě třetiny z nich. Oboroví hodnotitelé za výtvarné umění tak byli vůbec nejpřísnější, v oblasti divadla letos nějakou formu podpory dostalo 85 procent žadatelů.

Nejvyšší jednoletý grant získal Festival Fotograf (380 tisíc), galerie Hunt Kastner (360 tisíc), soutěž diplomantů Startpoint (350 tisíc), Karlin Studios (350 tisíc), Galerie Kritiků (300 tisíc) a SVIT (300 tisíc korun).

Granty získaly i veřejné vysoké školy – AMU, AVU a VŠUP dohromady na výstavní činnost dostaly 620 tisíc korun. Výrazně vyšší částky jsou rozdělovány v rámci víceletých grantů, které jsou schvalovány vždy minimálně v ročním předstihu.

Nejvyšší částkou město podporuje DOX, který je od roku 2014 příjemcem čtyřletého grantu ve výši 7 milionů korun ročně. Dalšími příjemci víceletých grantů jsou Designblok (1,5 milionu), Centrum pro současné umění Praha (1,1 milionu), Museum Kampa (800 tisíc), Tranzitdisplay (700 tisíc) či Futura (700 tisíc korun). Z nových žadatelů o víceleté granty (od roku 2016) uspěli Fotograf Gallery a Galerie Jaroslava Fragnera, které budou shodně dostávat po 600 tisících korun. V kategorii „ostatní“ uspěla také MeetFactory, která získala čtyřletý grant na 10 milionů korun ročně.

Ačkoliv loni byla uzávěrka grantů již ke konci dubna, grantové řízení pro rok 2016 Praha zatím nevypsala. Na konci března nebyla jmenována ani nová grantová komise. Členem té minulé, jejíž funkční období končilo letošními granty, byl i šéfredaktor Art+Antiques Jan Skřivánek. Magistrát zatím

5

pouze vyhlásil, že nově bude možné usilovat pouze o částku, která v součtu všech užitých veřejných peněz nepřekročí 70 procent celkového rozpočtu. V současné době, jak je ostatně patrné i z výčtu letošních příjemců grantové podpory, přitom není výjimkou, že kulturní instituce kombinují různé zdroje veřejných peněz. Například pro galerie zřizované veřejnými vysokými školami by pak procentuální strop mohl být zcela diskvalifikační.

V rámci Norských fondů uspěly jen tři projekty z oblasti výtvarného umění: DOX získal podporu 3,6 milionu korun na výstav Skvělý nový svět s r. o., kterou bude kurátorovat sám Leoš Válka. Sdružení Czechdesign.cz dostalo 2,4 milionu korun na cyklus dvaceti workshopů a přednášek na téma Budoucnost evropského designu a užitého umění. Centrum FUTURA uspělo s projektem skupinové výstavy připravené norskou kurátorkou Anne-Szefer Karlsen, na kterou získalo 630 tisíc korun. / jl

G A L E R I E ? N E Z N Á M! / Jana Tichá Janulíková foto: Jiří Prýgl

Brno turistické Brno – Brněnské Turistické informační centrum, které je zřizováno městem a která mimo jiné provozuje Galerii TIC a Galerii mladých, má novou ředitelku. Rada města

10. března schválila jmenování Jany Tiché Janulíkové. „Ráda bych vybudovala z Turistického informačního centra profesionální organizaci, která bude zajišťovat kvalitní informační servis a marketingovou a komunikační podporu městu Brnu a veškerému dění ve městě,“ popsala po jmenování do funkce nová ředitelka svůj program.

V koncepci s názvem Brno-významná destinace kulturního turismu se nenachází žádná zmínka o brněnských muzeích a galeriích, dokonce ani o čtyřech propojených výstavních prostorech, které samotný TIC provozuje a které se řadí mezi významné galerie současného umění a svým programem přesahují hranice města. Moravská galerie ani Dům umění města Brna – zřizované ministerstvem kultury a městem – podle koncepce nepatří mezi turistické priority (na rozdíl od Památníku Leoše Janáčka nebo moderní architektury) a v materiálu je slovo galerie či muzeum zmíněno výhradně v souvislosti s průzkumem toho, jak je Česká republika

INZERCE

od 28 / 2 / 2015 František Kupka ze sbírky Lilli Lonngren Anders

KUPKA Kupkova nevlastní dcera Andree 1906, 64,8 × 52,1 cm, olej na plátně foto: Oto Palán

www.museumkampa.cz Generální partner

Hlavní partneři

Partneři

Media partner

6

zprávy

jako celek vnímána ze strany turistů (mluví se zde o „zemi minulosti“).

Vedle provozování turistického centra, přípravy materiálů pro návštěvníky moravské metropole a poskytování servisu ve věci turistických tras Tichá Janulíková v koncepci mluví také o pořadatelských aktivitách TICu. Soustředěný zájem by podle ní centrum mělo věnovat kulturním, sportovním, gastronomickým, folklórním apod. událostem ve veřejném prostoru Brna. „Základním požadavkem je atraktivnost produktů pro zákazníky. V poptávce se projevuje potřeba autentického zážitku a v případě živého umění touha zažít provedení uměleckých děl na místě jejich vzniku,“ píše Tichá Janulíková na téma živé umění, jehož součástí je tradičně i současné výtvarné umění.

Spíše úsměvný je fakt, že nová ředitelka ve své koncepci systematicky namísto o Turistickém informačním centru mluví o Tiskovém informačním centru. Tomu ostatně odpovídá i důraz kladený na medializaci a projektové řízení.

Výběrové řízení na post ředitele bylo vyhlášeno poté, co v prosinci loňského roku rezignovala Petra Kačírková. Rada města dříve odhlasovala záměr na její odvolání.

Kačírková byla kritizována především kvůli špatné propagaci brněnského operního festivalu Janáček Brno a drahé webové stránky.

I proto se jeví jako logické, že právě festivalu je v koncepci nové ředitelky věnována zvláštní pozornost. Jedním z jejích prvních

art + antiques kroků je také audit hospodaření TICu v období let 2010–14.

Jana Tichá Janulíková je absolventkou muzikologie a marketingu na Masarykově univerzitě v Brně. Dříve pracovala v produkci Janáčkovy opery ND Brno, působila na JAMU a vedla časopis Opus musicum. TIC je příspěvkovou organizací města a v roce 2013 ho Brno dotovalo částkou 37 milionu korun. Výběrového řízení se účastnilo deset uchazečů. / jl

Památník Šoa Praha – V březnu byla na nádraží bubny odhalena monumentální socha Aleše Veselého. Nese název Brána nenávratna a má podobu k nebi se zdvíhající kolejové dráhy.

Má jít také o první krok na cestě k zbudování Památníku ticha v historické budově nádraží, který by měla sloužit k připomínce a reflexi holokaustu. Z Bubnů byly vypravovány během druhé světové války transporty do ghett v Lodži a Terezíně. Po válce odtud odjížděli odsunovaní čeští Němci.

Za záměrem přebudovat nádraží v muzeum a památník holokaustu stojí obecně prospěšná společnost Památník Šoa vedená dokumentaristou Pavlem Štinglem. V její dozorčí radě zasedá herec Tomáš Töpfer, ředitelka Uměleckoprůmyslového musea Helen Koenigsmarková, sochař Jaroslav Róna a ředitelka Muzea hlavního města Prahy Zuzana Strnadová. Autorkou návrhu přestav-

A L E Š V E S E LÝ : B R Á N A N E N Á V R A T N A / instalace sochy / foto: Karel Cudlín

by nádraží je Šárka Malá z ateliéru Romana Kouckého.

Podle Malé má být hlavním architektonickým tématem projektu „zachování maxima autentických prvků, jako nádražní halu, výdejová okénka prodeje lístků, úschovnu zavazadel apod. Stejně tak i dochované fasádní prvky by měly být očištěny k co nejpůvodnější podobě, aby co nejlépe a nejsilněji vypovídaly o popisovaných událostech.“ Nádraží Bubny se nachází v zanedbané části města. Rozsáhlé pozemky v jeho okolí zakoupila od Českých drah v roce 2006 společnost Orco, která na nich plánuje vystavět novou městskou čtvrť. Památkově chráněný objekt nádraží se má stát „centrálním místem náměstí nové aglomerace“. / pl

Čtverec pro Baladrána Vršovice – Na začátku března proběhlo v Café Sladkovský slavnostní předání Ceny Osobnost roku. Měla jako obvykle podobu černého čtverce vyrobeného loňským laureátem. Dominik Lang tentokráte Zbyňkovi Baladránovi předal dokonce čtverce dva.

Jeden patrně vznikl z blíže neidentifikovaného disfunkčního dílce nábytku – do čtverce oříznutá dřevotřísková deska z jedné strany černá a z druhé bílá byla po jedné hraně opatřena úchyty k zavěšení –, druhý pak prostým zalomením tabulky čokolády. / pl

L A U R E Á T I S O B Ě / foto: Matěj Adámek

7

Zastihla je noc. Čeští umělci ve Francii 1938 —1945

Galerie výtvarného umění v Chebu 02/04—14/06 2015

Moravská galerie v Brně 11/09 2015—10/01 2016

8

výstava

art + antiques

Mezi koncertním sálem a výtahem K výstavě pohyblivého obrazu v NG text: Jan Kratochvil Autor je kurátorem výstavy Jak je důležité býti v (pohyblivém) obraze. foto: Hynek Alt

Součástí série výstav aktuálně probíhajících v pražském Veletržním paláci je i první rozsáhlejší prezentace videa na půdě Národní galerie nazvaná Jak je důležité býti v (pohyblivém) obraze. Jaké jsou možnosti a limity vystavování videa v galerijním prostředí a co všechno se do této umělecké kategorie dnes řadí?

Takzvaný videoart se etabluje od 60. let, kdy se videokamery umožňující synchronizovaný záznam obrazu a zvuku rozšiřují mimo televizní studia. Zásadní zlom v teoretické reflexi nového uměleckého formátu přináší esej Rosalindy Kraussové z roku 1976 Video: An Aesthetics of Narcissism. Kraussová opouští do té doby převládající modernistickou představu specifičnosti média na základě jeho materiálových kvalit a místo na technologickou podmíněnost videa se soustředí na psychologické aspekty jeho přijímání a uchopení obrazu skrze lidskou psýché. Toto odpoutání se od projekční techniky k efektu, který sledování pohyblivého obrazu vyvolává, je výchozím bodem k současnému dominantnímu principu práce s pohyblivým obrazem vystaveném na jeho ukotvení ve specifické galerijní instalaci.

Technologicky vzato, nemá značná část děl, která bývají označována za videoart, s videem nic společného. Jde o široké spektrum médií a technik od klasického filmového pásu po nejrůznější animace a digitální projekce. V současné teorii umění se proto používá spíše obecnější označení time-based, tedy časově podmíněná umělecká díla. Tím jsou myšlena všechna díla, která vyžadují, aby byla divákem vnímána v určitém delším časovém úseku, ať již přesně vymezeném,

nebo blíže neohraničeném. Nejde jen o teoretický konstrukt, o času jako určujícím fenoménu hovoří i někteří umělci. „Jsme součástí generace, která používá video už jen jako další z uměleckých nástrojů. Není pro nás nezbytně prostředkem k tvorbě filmů, ale pro ukotvení uměleckého díla v čase,“ řekl před časem v časopise Frieze francouzský umělec Philippo Parreno, který je primárně známý svojí prací s výstavou jako médiem.

Rozmlžená autenticita Cesta k osamostatnění projekce pohyblivého obrazu v galerijním prostoru v plné míře nastává až v 90. letech, kdy i konzervativnější muzea umění přijímají video a film za plnohodnotnou součást svých sbírek. Nicméně přes již desetiletí trvající tradici sbírání a vystavování pohyblivého obrazu jsou nejen v lokálních, ale i mezinárodních podmínkách stále skloňovány otázky po autenticitě technicky reprodukovatelného díla, po jeho jedinečnosti. Jaké parametry má mít pohyblivý obraz jako sbírkový předmět v situaci, kdy jednotlivá videa lze volně přehrát na internetových stránkách samotných umělců či jsou k dohledání na nejrůznějších art torrent serverech? Umělci posílají svým kurátorům soubory s filmy v nejvyšší možné HD kvalitě,

R O M A N Š T Ě T I N A : A U D I T O R I U M / 2014 / instalace v prostoru, digitální tisk na plátně, kovová konstrukce / 690 × 336 cm / se svolením umělce a Polansky Gallery

které se pak vrství na jejich externích discích. Co pak z tohoto nekonečného obsahu drží status autentického uměleckého díla?

V rozhovoru o sběratelství pohyblivého obrazu na serveru artsy.net dostává umělec radu, aby svůj film vybavil co možná vizuálně nejpřitažlivějším obalem, protože běžná krabička nebudí patřičný respekt.

Film na analogovém materiálu je časem konvertovaný samotným umělcem do digitálního formátu pro jeho zachovatelnost – 16mm film na VHS, pak na DVD, pak na HD a budoucnu jistě zase o kousek

dál. Co je z toho nespočtu kopií nakonec tím pravým uměleckým dílem? A možná ještě lépe, je taková otázka stále ještě na místě? Pro komerční uplatnění díla bezesporu je. Ale pro dílo samotné a jeho vyznění? Pro umělce a jeho diváka?

Zdá se tak, že po dekádách stabilizování pozice pohyblivého obrazu jako svébytného uměleckého média jej stále poměřujeme materiálními měřítky přináležícími klasickým hmotným médiím.

Pohyblivý obraz má však na rozdíl od malby, sochy, instalace, nebo

inzerce

14

Art and Antique 91x119 23.02.15 13:11 Stránka 1

art + antiques

ANNO 1991

Roman Franta (1962): LOVE-C akryl, plátno, 2014, 85 × 150 cm, vzadu monogr. RF vyvolávací cena: 88 000 Kč

PROGR AM AUKČNÍ SÍNĚ

129. Aukce

23. 4. 2015 od 18 hodin (moderní a současné umění)

130. Aukce

24. 5. 2015 od 13 hod Aukční den, Žofín, Praha

PROGRAM GALERIE

Boris Jirků: Márquezománie — od 8. 4. do 7. 5. 2015 Foto © Petr Nikl

www.auctions-art.cz

Bohumír Matal, Kompozice, olej, sololit, rok 1973, 40 x 30 cm

Aukční síň Vltavín, Masarykovo nábř. 36, Praha 1

www.praguefoto.cz, info@praguefoto.cz

VIII. ročník veletrhu Prague Photo 20. - 26. 4. 2015, Kafkův dům, nám. Franze Kafky 3, Praha

41. AUKCE ve středu 22. dubna 2015 v 18.30 hodin v Topičově salónu, Národní třída 9, Praha 1 Předaukční výstava v Galerii Dolmen Pštrossova 31, Praha 1: pondělí 20. 4. 2015 od 16 do 19 hodin úterý 21. 4. 2015 od 9 do 19 hodin středa 22. 4. 2015 od 9 do 18.30 hodin

w w w. artlite .cz

aukce

15

Z Prahy do Polska

Abrahama Bloemaerta nebo 168 tisíc korun za Mořské pobřeží od Alekseie von Hanzena. Z 24 na 168 tisíc korun vystoupala také jedna z lokomotiv Viléma Kreibicha. Dráž se před třemi lety prodal jen rozměrný pastel Závodní automobil a za více než sto tisíc korun byly dosud draženy jen dva další obrazy lokomotiv. Nad sto tisíc korun se prodala také dvě díla slovenských autorů – portrét dámy od Vojtěcha Erdélyiho a drobná krajina Podzimní ráno od Ladislava Mednyánszkého.

Několika zajímavých prodejů jsme byli svědky také v kategorii prací na papíře. Za 108 tisíc korun se prodal akvarel Karla Černého Champs-Élysées pocházející ze sbírky Jaroslava Borovičky. Za stejnou částku odešel také barevný lept s námětem kalvárie od Bohuslava Reynka. Další Reynkova grafika se pak prodala za 84 tisíc korun. Jejich dražba přitom začínala na pouhých 18 a 14 tisících korun. Šlo o první takto výrazné prodeje po velké Reynkově výstavě v loňském roce a obě grafiky se zařadily mezi desítku jeho nejdražších děl. Shodně z 31 na 78 tisíc korun se dostaly dvě lineární partitury Milana Grygara ze začátku 90. let.

Součástí nabízené kolekce byla opět zhruba dvacítka fotografií. Nejdráže, za 66 tisíc korun, se prodal jeden z raných snímků Josefa Sudka. Nového majitele našlo také osm ze čtrnácti fotografií Miroslava Tichého, a to v cenovém rozmezí od 7 do 38 tisíc korun.

Mezi nevydraženými díly mimo jiné zůstal i nejdražší obraz aukce, Špálovy Pivoňky nabízené za 1,08 milionu korun. / js

Dorotheum – První letošní aukce společnosti Dorotheum, která se konala v sobotu 7. března, vynesla 8,3 milionu korun*. Nového majitele našlo 60 procent z 270 nabízených obrazů, prací na papíře a soch, čtrnáct z nich za částky nad sto tisíc korun. Nejdražší položkou aukce se nečekaně stalo zátiší od německo-polského barokního malíře Philippa Sauerlanda (1677–1760), které vystoupalo z 216 na 960 tisíc korun.

Sauerlandovu kabinetní Alegorii pomíjivosti z roku 1709 zakoupilo s podporou polského ministerstva kultury Národní muzeum v malířově rodném Gdaňsku. „Obraz zásadním způsobem obohatí sbírky muzea, zejména jeho stálou expozici gdaňského malířství – a to jak po stránce estetické, tak obsahové – v tom, jak koresponduje se sbírkou holandského umění. (…) Názorně ukazuje vliv holandského malířství na gdaňské,“ uvádí se v tiskové zprávě muzea. Má jít o nejranější Sauerlandovo dílo a jedinou jeho práci vzniklou před jeho odchodem do Vratislavi roku 1716.

Podle listu Gazeta Wyborcza polské ministerstvo kultury nejen poskytlo potřebné prostředky, ale především vyjednalo vývozní povolení s českou stranou. Původně byla ve hře varianta, že by obraz pro muzeum zakoupil privátní investor, české ministerstvo by pak patrně nepovolilo jeho vývoz. Do věci se proto pouhé tři dny před aukcí osobně vložila ministryně Małgorzata Omilanowska. České minis-

PHILIPP SAUERL AND: ALEGORIE POMÍ JI VOS T I 1709 / olej na plátně / 38 × 34 cm / cena: 960 000 Kč

terstvo s vývozem souhlasilo, když se ukázalo, že obraz má skončit ve veřejné instituci.

Podobně výrazný nárůst jako Sauerlandovo zátiší zaznamenala i půvabná krajina od jednoho z méně známých mařákovců Josefa Krále. Obraz Vrby nad říčkou z roku 1903 vystoupal z necelých 50 na 216 tisíc korun, což je druhá nejvyšší cena za dílo tohoto teprve v posledních letech objevovaného autora. Druhou nejvyšší autorskou cenou je také částka 480 tisíc korun za obraz Mimojdoucí od Jitky Válové, který startoval na 288 tisících korun. Obraz z roku 1978 je asi dosud nejkvalitnější ukázkou Válové tzv. litých kreseb, jaká se objevila v aukci.

Z dalších výrazných prodejů jmenujme 600 tisíc za obraz Setkání u studny od Jaroslava Věšína, 288 tisíc za obraz Zlatý věk od napodobitele holandského manýristy

J O S E F K R Á L : V R B Y N A D Ř Í Č K O U / 1903

J I T K A V Á L O V Á : M I M O J D O U C Í / 1978

olej na plátně / 45 × 58 cm / cena: 216 000 Kč

litá kresba, plátno / 122,5 × 158,5 cm / cena: 480 000 Kč

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

16

aukce

art + antiques

V mezinárodní společnosti European Arts – Nejdražší položkou aukce, která se konala v sobotu 21. března v pražském hotelu Marriott, se stal obraz Na Kampě (Milenci) od Jakuba Schikanedera. Obraz z let 1900–05 se prodal s více než milionovým nárůstem za konečných 7,2 milionu korun, což je čtvrtá, respektive pátá nejvyšší cena za Schikanederovo dílo realizovaná na českých aukcích.

Celá aukce vynesla 51,8 milionu korun, přičemž prodejní úspěšnost byla 58 procent.

Za částky nad milion korun se prodalo čtrnáct obrazů, dalších čtyřicet děl překonalo stotisícovou hranici. Mezi milionovými položkami se nejvíce bojovalo o obraz čínského malíře přelomu 17. a 18. století Ťiang Tching-si (Jiang Tingxi), který vystoupal na 2,16 milionu korun, více než dvojnásobek minimálního podání. O díla zahraničních autorů šlo i v případě dalších šesti milionových obrazů. Kupce našly práce Augusta Herbina, Maurice Vlamincka, Jeana Baptisty Greuze, Jacquese Blanche a Giorgia Chirica. Nejdráže se prodala abstraktní malba od Augusta Herbina z roku 1913, která odešla s mírným nárůstem za 3,6 milionu korun.

Z českých autorů byly vedle Schikanedera za milionové částky draženy ještě obrazy Emila Filly (2,1 milionu), Václava Špály (1,86 milionu), Antonína Hudečka (1,86 milionu), Jindřicha Štyrského (1,68 milionu), Jana Zrzavého (1,2 milionu) a Rudolfa Kremličky (1,1 milionu korun). Největším překvapením byl úspěch Zrzavého Piazzetty

I M R O W E I N E R - K R Á Ľ : C H U D Á R O D I N A / 1940–45 olej na plátně / 66,5 × 55,5 cm / cena: 432 000 Kč

z roku 1963, tempery na lepence pohlednicového formátu, jejíž dražba začínala na 780 tisících korun. Obrazy Antonína Hudečka a Rudolfa Kremličky se na trh shodně vrátily po necelých čtyřech letech a prodaly se se zhodnocením 300 a 470 tisíc korun. Podobného nárůstu dosáhl i Štyrského obraz Sny pocházející z pozůstalosti Toyen, který prodávající zakoupil loni v červnu se na aukci v Londýně.

Trojice autorských rekordů padla v kategorii stotisícových položek, jmenovitě šlo o obrazy Vojtěcha Tittelbacha (876 tisíc), Maxe Kopfa (444 tisíc) a Imra Weiner-Kráľa (432 tisíc korun). V případě dvou posledně jmenovaných však nutno dodat, že na zahraničních aukcích byla jejich díla dražena již i za vyšší částky. U Tittelbacha i Kopfa

J A K U B S C H I K A N E D E R : N A K A M P Ě ( M I L E N C I ) / 1900–05

VO J T ĚCH T I T T ELBACH: ŽENA U VODY

olej na plátně / 100 × 140 cm / cena: 7 200 000 K

olej na plátně / 65 × 85 cm / cena: 876 000 Kč

byly dosavadní rekordy překonány přibližně o 150 tisíc, Weiner-Kráľ své aukční maximum – to předchozí vydrželo bezmála sedm let – vylepšil jen o 10 tisíc korun.

Z umění 19. století se nejlépe prodaly Krajina s potokem u Fontainebleau od Antonína Chittussiho, která vystoupala ze 780 na 984 tisíc, což je čtvrtá nejvyšší cena za malířovo dílo, a dvě krajiny Adolfa Chwaly, které našly kupce za 720 a 444 tisíc korun. Z 96 na skvělých 492 tisíc korun se dostal také obraz Podzimní na Chrudimce, dílo Františka Kavána z roku 1896. Úspěchem jsou i ceny 264 tisíc za pohled na baziliku sv. Marka od Antonie Brandeisové, 204 tisíc za Květinový záhon od Zdenky Braunerové nebo 192 tisíc korun za zimní krajinu Antonína Waldhausera.

Z klasické moderny jmenujme působivý olej na kartonu Emila Orlika Nubijec z roku 1912, který se prodal s výrazným nárůstem za 312 tisíc, expresivní Vesnici v Polabí od Otakara Nejedlého za 216 tisíc, naivistické Zátiší u okna od Otakara Mrkvičky za 384 tisíc nebo obraz Karla Černého V kavárně, který se prodal s nárůstem za 804 tisíc korun. Několika zajímavých prodejů jsme byli svědky i v případě prací na papíře. Litografie Automobil od Kamila Lhotáka se s cenou 90 tisíc korun postarala o nový umělcův rekord v kategorii grafika. Kresba uhlem Jaroslava Panušky nazvaná Překvapení pak vylétla z necelých 10 na 78 tisíc korun.

Mezi neprodanými díly zůstal mimo jiné i portrét Stařeny, který jsme představovali v minulém čísle. Připsání autorství Petru Brandlovi zjevně sběratele nepřesvědčilo. / js

inzerce

17

AU K Č N Í T I P – A R T H O U S E H E J T M Á N E K

Obraz je v literatuře veden jako „nezvěstný“.

Jedná se o jednu z nemnoha autorových maleb z raného období, která vznikla ještě v době Frintových studí na pražské Akademii výtvarných umění, kde jeho profesory byli mimo jiné Vratislav Nechleba a Max Švabinský. Obraz nese jasné známky Frintovy záliby v neoklasicismu a jednoduché kresebné linii, která ho provázela v celé jeho pozdější tvorbě, byť zaměřené spíše na typografii a grafiku. Na trhu s uměním je Emanuel Frinta vzácnou a velmi kvalitní komoditou.

Vyvolávací cena: 490 000 Kč Draženo: 21. května 2015 Místo: Galerie a aukční síň Arthouse Hejtmánek Adresa: Krupkovo nám. 3, Praha 6 E M A N U E L F R I N T A : L E Ž Í C Í Ž E N A / 1922

www.arthousehejtmanek.cz

olej na plátně / 66 × 75 cm / signováno a datováno / rámováno

A U K Č N Í , P R O D E J N Í A V Ý S TAV N Í G A L E R I E Galerie Kodl, s. r. o.

Národní 7, 110 00, Praha 1 otevřeno: 10–18 h

tel.: 251 512 728, mobil: 602 327 669 e-mail: galerie@galeriekodl.cz www.galeriekodl.cz

Dovolujeme si Vám oznámit, že přijímáme obrazy do naší nadcházející aukce.

Toyen: Larva II. dat. 1934, olej na plátně, 56 × 45 cm Vyvolávací cena: 4 500 000 Kč Odhadní cena: 6 000 000–7 000 000 Kč

Josef Čapek: Zajíček dat. 1935, olej na plátně, 37 × 47 cm, sign. LD Vyvolávací cena: 1 300 000 Kč Odhadní cena: 1 800 000–2 200 000 Kč

Jakub Schikaneder: Pod vyšehradskou skálou po roce 1910, olej na plátně, 33,5 × 47 cm, sign. LD Vyvolávací cena: 1 700 000 Kč Odhadní cena: 2 400 000–2 800 000 Kč

KODL – TRADICE OD ROKU 1885

18

aukce

Velké formáty Prague Auctions – Společnost v neděli 8. března uspořádala dvě aukce, jednu zaměřenou obecně na poválečné a současné umění, druhou pak na díla velkých formátů.

Dohromady vynesly 3 miliony korun, přičemž nového majitele našly dvě pětiny nabízených děl. Z poválečného umění se nejdráže prodal jeden z obrazů Vladislava Mirvalda z cyklu Undulační válce. Černobílý akryl středního formátu vystoupal z 44 na 138 tisíc korun.

Zbývající tři statisícové položky byly součástí druhé části aukčního odpoledne. Za rovných 200 tisíc se prodal pohled na katedrálu Sv. Víta od Jakuba Špaňhela, 156 tisíc stál bezejmenný obraz Petra Pastrňáka z poloviny

A D A M Š T E C H : P I C A S S O A K A T E Ř I N A / 2014 olej na plátně / 200 × 150 cm / cena: 137 500 Kč

90. let a za 138 tisíc korun našel nového majitele obraz Picasso a Kateřina od letos pětatřicetiletého Adama Štecha. Ve všech třech případech šlo o prodeje za vyvolávací cenu.

Nejsledovanější položkou aukce byla socha Karla Nepraše Přepadení králíkárny z konce 60. let nabízená za rekordních 1,06 milionu korun. Jedná se o čtyři hliníkové hlavy propojené převodovým řemenem a umístěné v dřevěné skříni připomínající králíkárnu. Nešlo však o původní sochu, která byla v roce 1970 vystavena ve Špálově galerii a poté prodána do zahraničí, ale její rekonstrukci vytvořenou po autorově smrti za použití dochovaných odlitků. Aukční katalog ji označoval jako „2. odlitek“. Vznikla se

art + antiques souhlasem umělcovy dcery a z hlediska autorského práva jde o legitimní postup. Novodobé edice soch Karla Malicha ze 70. let se například v aukcích objevují poměrně běžně.

Předmětem kontroverze bylo, že jiná pražská galerie před časem v Itálii zakoupila původní verzi sochy a cítila se postupem umělcovy rodiny i aukční síně poškozena. Zejména proto, že v aukčním katalogu byla jako ilustrace použita dobová fotografie původní sochy, nikoliv nabízené varianty. Přepadení králíkárny nakonec zůstalo nevydraženo. / js

Janouškovi a Němci Pictura – Cenový rekord za dílo Věry Janouškové stanovený na únorové aukci 1. Art Consulting vydržel pouhý měsíc. Na aukci konané ve středu 25. března jej o 240 tisíc korun překonal obraz-objekt z první poloviny 60. let, který je společným dílem manželů Janouškových. Dílo nazvané Míra času, které aukční katalog uvádí jako Janouškové první setkání se smaltem, se z necelého půl milionu dostalo až na 1,92 milionu korun. O cenový rekord jde i pro Vladimíra Janouška – jeho dosavadní, sedm let staré maximum mělo hodnotu 840 tisíc korun. Janouškové smaltový reliéf Košilka, titulní dílo aukce, se vzápětí ještě prodal za 312 tisíc korun.

Dohromady sběratelé a investoři na jubilejní 40. aukci galerie Pictura utratili 5,9 milionu korun, když kupce našla méně než třetina nabízených děl. Za více než sto tisíc korun se prodalo osm obrazů a soch, milionovou hranici překonala jen zmiňova-

M A X H O R B : A U T O P O R T R É T / 1905 olej na plátně / 70 × 50 cm / cena: 576 000 Kč

ná práce manželů Janouškových. Dobře se prodalo hned několik obrazů českých Němců v čele s autoportrétem předčasně zesnulého Maxe Horba (1882–1907). Obraz se prodal za vyvolávací cenu 576 tisíc korun. Za 444 tisíc korun našel kupce pohled na pařížský Pont Neuf od Maxe Pollaka a za minimální podání odešel i opakovaně nabízený pohled na Františkánskou zahradu od Emila Orlika.

Z 360 tisíc, za které byl vyvoláván v březnu 2012, se jeho cena snížila na 276 tisíc korun.

Součástí dražené kolekce byla i řada děl současných autorů. Nejdráže se prodalo monumentální plátno Víta Soukupa Pomalu se dostal až…, které našlo kupce za 204 tisíc korun, což je nový autorský rekord. I v tomto případě šlo o prodej za vyvolávací cenu. Nevydražen naopak zůstal nejdražší obraz aukce, Záliv v Gruži s loďkou od Václava Špály, který byl nabízen za 2,4 milionu korun. / js

V Ě R A A V L A D I M Í R J A N O U Š K O V I : M Í R A Č A S U / 1960–65 olej, smaltovaná kyvadla, dřevěný objekt / 46 × 86 × 7 cm / cena: 1 920 000 Kč

inzerce

19

AU K Č N Í T I P — P R AG U E AU C T I O N S

Aukční síň PRAGUE AUCTIONS nabídne ve své květnové aukci 31 obrazů avantgardního malíře Františka Vobeckého (1902–1991). Zde reprodukovaný Akt s růží z roku 1934 náleží k vrcholným dílům. Vobeckého projev se řadí především do meziválečného modernismu s patrnými mezinárodními, zvláště pak francouzskými vlivy. Olejomalba na plátně pochází z třicátých let, tedy již po Vobeckého pařížském pobytu (1926–27).

Obraz, představující jemně koloristické zátiší s fantazijními prvky spadá do proudu lyrického a imaginativního kubismu, který František Šmejkal, objevitel Vobeckého, vymezuje lety 1926–35. Takto modifikovaná pozdní poetická varianta, k jejímž představitelům patřil Emil Filla, Jaroslav Král či František Muzika nalezla ve Vobeckého tvorbě adekvátní a plnohodnotný výraz. Jeho kvality byly dobově uznávány, o čemž svědčí, že byl na popud Václava Špály přijat za řádného člena SVU Mánes, s kterým pravidelně vystavoval.

Vystaveno: František Vobecký: Obrazy 1926–1966, Nová síň, Praha, 2015 Reprodukováno: Revue Art 1/2015, titul časopisu, Prague Auctions, Praha, 2015 František Vobecký: Obrazy 1926–1966, nestránkováno, Prague Auctions, Praha, 2015 Provenience: Získáno z pozůstalosti autora

F R A N T I Š E K V O B E C K Ý : A K T S R Ů Ž Í / 1934

Draženo: 31. května 2015 / 16.00 hod Místo: Nová síň, Voršilská 3, Praha 1

Vyvolávací cena: 350 000 Kč Odhad: 900 000–1 200 000 Kč

olej na plátně / 98 × 73 cm / sign. vpravo nahoře F. Vobecký 1934, na rubu opatřeno razítkem pozůstalosti / rámováno

www.pragueauctions.com

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

E M I L F I L L A : K Y T A R I S T A / 1912 / olej na plátně / 80 × 76 cm

draženo: 24. května 2015 / 13.00 místo: Palác Žofín / Slovanský ostrov vyvolávací cena: 7 000 000 Kč odhadní cena: 10 000 000–12 000 000 Kč www.galeriekodl.cz

Naprosto unikátní znovuobjevená velkoformátová Fillova svrchovaná malba představuje jeden z nejlepších obrazů v rámci celého autorova vývoje a dokládá mistrovu zlomovou epochu dokládající jeho legitimní zařazení mezi světové špičky kubismu. Snoubí v sobě tvorbu sběratelsky vzácného krátkého prekubistického období a představuje v mnoha aspektech završení autorovy dosavadní tvorby a její nový začátek.

Právě na tomto plátně je evidentní, že autor zcela svobodně, odvážně a osobitě používá nové malířské postupy a experimentuje s analytickým rozkladem reality do strukturovaně členěných, kubistických ploch, aby dosáhl naprosto nadčasového a plastického výrazu, jež je akcentován okrovým koloritem a dokládá tak Fillovo vlastní pojetí kubismu.

Dílo bylo vystaveno na II. výstavě Skupiny výtvarných umělců v Obecním domě (28. září–listopad 1912) a podruhé bylo

zapůjčeno na Jubilejní výstavu díla Emila Filly (SVU Mánes, květen 1932, č. k. 35). Špičková malba, na světových trzích velice ojediněle se vyskytující, vyniká veškerými mistrovskými malířskými finesami, které výborným způsobem reprezentují nejenom Fillovu ranější tvorbu, ale i původní originální podobu světového analytického kubismu a splňuje veškerá kritéria nejnáročnějšího sběratele. Brilantní olej jako by výše popsanými aspekty syntetizoval evropskou kulturní kultivovanost počátku dvacátého století, což akcentuje jeho vynikající původ z kvalitní hradecké prvorepublikové sbírky Dr. Adolfa Lukla, kde byl obraz uložen až dosud. Dílo bude uvedeno v soupise autorova díla chystaném prof. V. Lahodou.

Konzultováno a posouzeno PhDr. R. Michalovou, Ph.D. a prof. J. Zeminou. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa, restaurátorská zpráva akad. mal. T. Bergera a znalecký posudek PhDr. M. Kodla.

20

inzerce

art + antiques

AU K Č N Í T I P — A D O L F L O O S A PA R T M E N T A N D G A L L E R Y

Z posudku Prof. PhDr. Jaromíra Zeminy: „Přestože se Šíma v Paříži živil jako módní návrhář, desinatér a ilustrátor, od začátku maloval. Kromě městských – pařížských námětů a krajin maloval podobizny blízkých lidí, zejména Nadine Germainové, své příští ženy, a Marguerite Neveuxové, nevlastní matky básníka a dramatika Georegse Neveuxe (autora divadelních her, na jejichž základě napsal Bohuslav Martinů libreta ke svým operetám Juliette a Ariadna). Obě tyto podobizny jsou z roku 1922, stejně jako portrét architekta Augusta Perreta. Hlavním rysem Šímovy malby je zde měkká modelace zobrazených předmětů – vlastnost, jež se stala jedním z nejvýraznějších charakteristik Šímova malířského stylu vůbec. Po námětové stránce spojuje všechny tři jmenované portréty motiv parníku v pozadí jako připomínka civilizační techniky, souvisící s romantickým motivem cestování a dálek. To obojí vzrušovalo Šímu stejně jako příslušníky pražského sdružení Devětsil, do jehož brněnské odnože byl roku 1923 přijat za člena. Moře v pozadí a převládající temná barva dodávají podobizně Marguerite Neveuxové zvláštní tajemnost, příznačnou hlavně pro Šímovy podobizny žen z konce 20. a začátku 30. let, které skoro všechny mají temné a černé pozadí.“ Provenience: Z majetku Šímovy adoptivní dcery Aline, která se ve Spojených státech provdala za biologa Georgese Brumlíka (syna MUDr. Jiřího Brumlíka, lékaře a sběratele, který působil v Umělecké Besedě v Praze).

Publikováno: František Šmejkal: Josef Šíma, Odeon, Praha 1988, str. 57 Posudky: Jiří Machalický, Tomáš Vlček, Jaromír Zemina J O S E F Š Í M A : P O R T R É T M A R G U E R I T E N E V E U X / 1922 olej na plátně / 80,5 × 50,5 cm / signováno vlevo dole: Šíma

inz_ART_190x119mm 2:Sestava 1

26.3.2015

14:14

Draženo: 26. dubna 2015 / 14:00 Místo: Výstavní síň Mánes Stránka 1

Vyvolávací cena: 4 100 000 Kč www.aloos.cz

BEZPEČNÁ ÚSCHOVA UMĚLECKÝCH DĚL A STAROŽITNOSTÍ

SLEVA 20 % PRO NAŠE ČTENÁŘE

24 7

Kolowratský Palác, Na Příkopě 17, 110 00 Praha 1-Staré Město Tel.: +420 224 224 664 info@praguesafedeposit.com www.praguesafedeposit.cz ■

■

na trhu

21

František Drtikol text: Jan Skřivánek

Z mezinárodní perspektivy je nejzajímavějším segmentem českého umění meziválečná fotografie. Díla Františka Drtikola, Josefa Sudka a Jaromíra Funkeho se na aukcích v New Yorku, Londýně a Paříži prodávají za násobně vyšší ceny než v Praze. Nutno však dodat, že špičkové fotografie jmenovaných autorů se na českých aukcích ani neobjevují, protože zde pro ně není trh. Nebo alespoň donedávna nebyl.

Změnu trendu by mohly signalizovat loňské výsledky, kdy se za jediný rok prodalo víc fotografií než v předchozích pěti letech dohromady. Mezi nimi i šest z deseti nejdražších snímků českých aukcí. V nových autorských rekordech se mimo jiné prodaly práce Františka Drtikola, Josefa Sudka a Jaroslava Rösslera. Dohromady sběratelé a investoři loni za fotografie utratili téměř 13 milionů korun. O loňský Drtikolův rekord se postaral ženský portrét z poloviny 20. let, který se na aukci 1. Art Consulting prodal za 504 tisíc korun. To je současně dosud nejvyšší cena zaplacená na aukci v Česku za fotografii.

Vysoká cena se v tomto případě odvíjela hlavně od skutečnosti, že šlo o dobovou zvětšeninu, spadající časově do Drtikolova vrcholného období. Z hlediska kompozice se nicméně nejednalo zrovna o nejcharakterističtější z jeho prací. V průběhu roku byly za více než sto tisíc korun draženy ještě tři další Drtikolovy fotografie: Salome z roku 1919 se u Prague Auctions prodala za 150 tisíc, figurativní Kompozice z roku 1924 a jeden z listů alba Z dvorů a dvorečků staré Prahy byly na aukci společnosti Zezula vydraženy za 130 a 118 tisíc korun.

Nejdražší v loňském roce ve světě vydražený Drtikolův snímek, akt z roku 1929, se

prodal v dubnu na aukci Sotheby’s v New Yorku za 100 tisíc dolarů, tehdejším kurzem tedy přibližně za 2 miliony korun. Umělcův historický rekord je přitom ještě více než trojnásobný. Před osmi lety byl reprodukovaný snímek Sněžná vlna ze začátku 30. let na aukci Sotheby’s vydražen za bezmála 6,5 milionu korun. Berlínská galerie Kicken, která se na fotografii specializuje, před pár lety nabízela privátně jednu z variant Drtikolovy slavné Vlny dokonce za 400 tisíc eur, tedy více než 10 milionů korun.

Se zmiňovanými snímky, jež patří mezi Drtikolova vrcholná díla, ve kterých inscenoval ženské akty na pozadí geometrických kulis, se

S N Ě Ž N Á V L N A / 30. léta / hnědavý tón / 16,6 × 38,3 cm / cena: 6 427 000 Kč / Sotheby’s 25. 4. 2007

22

na trhu

art + antiques

T H E B O W (O B L O U K , K R U H O V É V Ý S E Č E ) / 1928 / pigmentový tisk / 22 × 28,6 cm / cena: 500 000 Kč (bez 20% provize)

žádná z fotografií dražených v Česku nemůže srovnávat. Či přesněji až dosud nemohla. Na dubnové aukci Adolf Loos Apartment and Gallery bude nabízen snímek The Bow (Oblouk či Kruhové výseče) z roku 1928, který do této kategorie patří. A to jak svým námětem, tak provedením. Jde o signovaný dobový pigmentový tisk v autorské adjustaci, jehož dražba bude startovat na částce půl milionu korun (bez aukční provize). Na světovém trhu byla tato fotografie (jiná zvětšenina) naposled dražena před třinácti lety – na aukci v New Yorku se prodala za 2,4 milionu korun. Ceně tehdy jistě pomohlo, že prodávajícím bylo Museum of Modern Art, které se takto zbavovalo některých duplikátů ve svých sbírkách. Aukční síň k provenienci nyní nabízené fotografie uvádí pouze, že pochází ze sbírky českého sběratele žijícího v zahraničí.

František Drtikol byl ve druhé polovině 20. let na vrcholu sil a těšil se též značnému mezinárodnímu renomé. „Postupně se dále modernizoval Drtikolův styl, látky a draperie mizely, pozadí bez dekorativních příkras

bylo ještě bohatěji členěno stínem. Nadále vyrůstal význam světelné modulace, těla modelek někdy bývala zachycována jenom v detailech, akcentujících krásu elementárního tvaru,“ charakterizuje fotografovu tvorbu z let 1927–29 ve své monografii Vladimír Birgus. Drtikol svými snímky obesílal výstavy po celém světě; již na výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925 například získal Grand Prix. Ne všude se však jeho práce setkávaly s pochopením. „Dovoz takovéhoto druhu snímků do této země je zakázán zákonem. (…) musejí být roztrhány ve jménu zákona,“ cituje Birgus z dopisu pořadatelů fotografické výstavy v Chicagu, kteří Drtikolovi s politováním sdělují, že jeho práce byly zkonfiskovány celníky, protože na ženských aktech nejsou vyretušované chloupky.

Svébytnou část Drtikolova fotografického díla představují snímky z 30. let, ve kterých živé modelky nahradily papírové figurky protáhlých tvarů. Dlouho byly vnímány jen jako epilog v tvorbě poněkud podivínského

fotografa, který nakonec svůj ateliér zavřel, aby se mohl plně věnovat studiu buddhismu, v posledních letech však zájem o ně roste. Před rokem byla například fotografie nazvaná Matka Země z roku 1930 v New Yorku vydražena za milion korun. V Česku pak až do loňska cenový rekord držel snímek Phantasie ze stejného roku, který byl před pěti lety vydržen za 413 tisíc korun.

Vysoké částky, za které se prodávají Drtikolovy autorské snímky, mají jen minimální vliv na ceny jeho ateliérových prací. Portréty slavných osobností jsou běžně nabízeny od pěti do dvaceti tisíc korun, standardní zakázkové práce ještě levněji. Poměrně dobře si naopak vedou novodobé zvětšeniny z originálních negativů. Album deseti Drtikolových aktů vydané v roce 2003 fotografovou dcerou Ervinou Bokovou se loni listopadu v Paříži prodalo za více než 200 tisíc korun.

Dva snímky z portfolia z roku 1996 byly ve stejném termínu na aukci sbírky manželů Cullenových v Londýně vydraženy jen o pár tisíc korun levněji.

13

AUKCI VYBRANÝCH

26. DUBEN 2015 OD 14.00 HODIN Mánes

| +420 602 325 990 E|

19. 4. – 25. 4 | 10 – 18 h 26. 4. | 10 – 13.30 h

28

rozhovor

art + antiques

Na okraji textů a obrazů Rozhovor s Karlem Císařem text: Josef Ledvina foto (portrét): Jiří Thýn

Na počátku roku vyšel výbor textů kurátora a pedagoga Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze Karla Císaře. Podle jednoho ze zahrnutých esejů jej autor pojmenoval Abeceda věcí. Loni navíc ocenila jeho práci porota Ceny Igora Zabela za kulturu a teorii jedním z pracovních grantů. K těmto příležitostem jsme s Karlem Císařem připravili rozhovor. Probíhal během března, korespondenčně, ve třech fázích.

Jsi vystudovaný filozof. Kdy a proč jsi začal psát o umění?

Psaní o umění jsem se systematicky začal věnovat koncem 90. let, kdy převládala publicistika, která se zaměřovala na lokální problémy uměleckého provozu. Já jsem se oproti tomu soustředil na psaní o zahraničním umění, v němž jsem mohl navázat na své akademické školení a práci se sekundární literaturou. Z interpretace filozofických textů jsem si odnesl snahu co možná nejúplněji zvládnout literaturu k tématu a přesvědčit argumentací, a o totéž jsem se pak pokoušel i při psaní o současném umění. A přestože moje texty vznikaly příležitostně, podle toho, jaké výstavy tehdy v Praze probíhaly nebo jaké jsem viděl v zahraničí, vždy jsem se pokoušel vyhledávat témata, která měla obecnější platnost a rezonovala i v českém umění.

Když jsem později jako kurátor začal spolupracovat s umělci, kteří se ve svém díle zabývali dějinami umění, rozšířil jsem svůj zájem i směrem do historie a vedle současného umění začal psát i o avantgardě a neoavantgardě. Na umprum sice přednáším filozofii a teorii umění, ale vykládám je v souvislosti s dějinami umění.

Děláš výstavy, tedy jsi kurátor. Jak tuto profesi chápeš?

Myslíš, že by se třeba měla učit na vysokých školách?

V současné společnosti, jejíž ekonomika není založena na produkci výrobků, ale především na organizaci informací, se kurátorství rozšířilo téměř do všech oblastí života. Už dávno nemusíš být jen kurátorem historických sbírek, ale třeba kurátorem festivalu nezávislé hudby. Všem těmto aktivitám by přitom měla být společná znalost materiálu a schopnost předvést jej novým způsobem. Jako nezávislý kurátor jsem k původnímu výstavnímu zadání vždycky přistupoval kriticky. Bienále mladého umění Zvon v roce 2005 jsem nejprve pojal jako tematickou přehlídku a na další ročník pak pozval tutéž skupinu umělců. Chtěl jsem tak překonat zažité stereotypy tohoto výstavního formátu a zároveň upozornit na schopnost umělců pohybovat se mezi odlišnými médii. V roce 2013, na výstavě Obrazy a předobrazy, jsem místo současných českých umělců, které jsem měl konfrontovat s jejich zahraničními protějšky, nakonec vystavil ukázky českého modernistického výstavnictví, surrealistické typo-

36

téma

art + antiques

Nejlepší přátelé muzeí Muzejní a galerijní společnosti text: Martina Lehmannová Autorka je kurátorkou UPM v Praze a členkou předsednictva Českého výboru ICOM.

Současná muzea již dávno nejsou jen místy k tichému rozjímání. Slouží k setkávání lidí podobných zájmů, kteří se rádi s vystavenými předměty konfrontují. Nabíjí je to informacemi, impulsy k přemýšlení a také k diskusi.

Za toto obohacení jsou pak ochotní svým oblíbeným muzeím také něčím prospět. Nejlepší cestou, jak z pozice návštěvníka pečovat o to „svoje“ muzeum, je vstoupit do společnosti přátel nebo si ji založit.

Zakládání muzeí v 19. století bylo nutným vyústěním aktivit lidí se zájmem o minulost i budoucnost společnosti. Převážná většina muzeí vznikla nikoli nařízením shora, ale z popudu lokálních patriotů, milovníků umění, historie a přírody z řad šlechty, podnikatelů, intelektuálů nebo duchovenstva. Vedlo je k tomu přesvědčení, že je nutné ukládat věci kolem nás, abychom si je mohli připomínat.

Muzejničení bylo v 19. století důležitou součástí společnosti. Na půdě muzeí se mohli scházet lidé z odlišných oborů i společenských vrstev. Muzea zakládali nejčastěji členové vlastivědných spolků, tak vznikla řada regionálních muzeí. Zrod uměleckoprůmyslových muzeí iniciovali často příslušníci místních hospodářských komor. Řada významných muzeí vznikla z popudu jedince, jako byl například Vojta Náprstek, motivujícího své známé.

Vždy šlo o soustředěnou skupinu sympatizantů, kteří muzea zakládali sice deklarativně pro blaho veřejnosti, ale svým angažmá naplňovali i čistě osobní ambice. Pro zajištění chodu muzea ledacos obětovali. V první řadě platili příspěvky, ti nejvýznamnější dosti

vysoké, dále poskytovali hmotné dary do sbírek nebo různé služby.

Muzeum se jim za to odvděčovalo zvýšenou pozorností, od tesání jmen do pamětních desek až po prosté a krátké uvedení jména nového člena v muzejním časopise. Pokud významný sympatizant instituci poctil návštěvou, v příštím vydání časopisu o tom byla sepsána zpráva, často dosti podrobná. Nechyběla v ní pochvalná vyjádření inkriminované osoby ke skvělé instalaci předmětů ve výstavě, jež zapůjčil nebo daroval, příslib dalšího daru nebo podobně pozitivní zprávy. Na čtenáře to mělo jednoznačně motivační dopad. Muzea v 19. století dokázala pečlivě budovat svoje PR. Podrobnou analýzou osobnostní historie, tak jak ji zachytily tyto časopisy, bychom se nepochybně dozvěděli pozoruhodné příběhy, které by obohatily naše současné myšlení o muzeích a lidech v nich.

Pracovat s návštěvníky muzeí totiž stále ještě moc neumíme. Hlavní indikátor úspěšnosti muzea je pouhé číslo návštěvnosti a jedinou kvalifikací je dělení na děti a seniory. Naprosto chybí jakákoli jiná kvalifikace typu návštěvníka, která by odhalila jeho vztah k instituci.

J E N P R O Č L E N Y / Místnost pro členy společnosti přátel Tate Modern / foto: Hendrik van Leeuwen

Částečně na tom nese vinu i chabé muzejní spolkaření. Přítrž tradici budované od 19. století učinili komunisté. Po únoru 1948 nebylo žádoucí ani tolerovat, natož podporovat zájmová sdružení, ať už byla věnovaná čemukoli. Pokud muzea měla vybudované organizace svých příznivců, musela je rušit. Tuto dobu přečkalo jen několik málo výjimek, jako Společnost Národního muzea. Po roce 1989 muzea obnovovala nebo zcela nově zakládala společnosti přátel. Úctyhodná snaha ale měla řadu zádrhelů.

Hlavní potíž tkví především v tom, že společnosti přátel muzeí zakládala muzea sama a hybatelem činnosti se stal muzejní zaměstnanec, který to měl jako přídavek k pracovnímu úvazku. Špatným směrem šla i nabídka, kterou se stal levnější nebo volný vstup do muzea. Nic víc většinou společnosti nenabízejí. S tímto dědictvím raných 90. let je potřeba se vyrovnat. Členství ve společnosti přátel muzea je volnočasová aktivita, kterou je vhodné nazírat jako třeba členství v golfovém klubu.

Základní nabídka je stejná – muzejní prostory podobně jako golfová hřiště mají výjimečnou kvalitu. Stát na perfektně střiženém greenu může být stejně úžasný pocit jako ten, který zažijete při procházení historickou či moderní krásnou budovou obklopeni jedinečnými předměty instalovanými ve výstavách. Pokaždé to podstatně stimuluje vaši mysl, nachodit můžete obdobné množství kilometrů a v muzeích navíc neprší. Golfové kluby ale nabízejí řadu

dalších aktivit a o své členy pečují. Především když do nich vstoupíte, naučí vás hrát svou hru. To musejí muzea taky. Společnosti přátel by měly nabízet speciální komentované prohlídky výstav s kurátory, restaurátory, setkání s vedoucími představiteli muzeí apod.

Britská tradice Inspiraci najdeme, kromě zmiňované minulosti, především v zahraničí. Dokonale propracované systémy fungují ve Velké Británii.

Příklady z této země jsou o to inspirativnější, protože se musejí vyrovnávat s tím, že pro návštěvníky stálých expozic je volný vstup, zpoplatněné jsou pouze krátkodobé výstavy, většinou částkou kolem deseti liber. Členské poplatky nebývají úplně malé. Srovnejme British Museum a Národní muzeum. Členský poplatek v British Museum činí pro dospělé 60 liber, což odpovídá zhruba dvěma procentům průměrné měsíční mzdy. Roční členství v Národním muzeu přijde na 250 korun, tedy jen na jedno procento českého průměrného platu.

Co tedy dostanou Britové navíc? Na prvním místě je deklarovaná vděčnost samotného ředitele, který v prohlášení zdůrazňuje, že od svého založení v roce 1753 bylo muzeum vždy závislé na vstřícnosti jednotlivců. Těm štědřejším za jejich 60 liber nabízí celoroční volný vstup na výstavy, přednášky a komentované prohlídky s muzejními pracovníky. Právě osobní setkávání s těmi nejpovolanějšími, možnost dívat se na věci zblízka členové oceňují nejvíce. Dává jim vzrušující

rozhovor výstava

42

art + antiques

Předplaťte si Art+Antiques a získejte 2 vstupenky do Divadla ABC v hodnotě 640 Kč* 04

duben 2015

99 Kč / 4,70 ¤

Pohyblivý obraz v NG 28 / Rozhovor s Karlem Císařem 36 / Muzejní a galerijní společnosti 08 /

S ARTcard můžete využít slevu do partnerských galerií, muzeí či divadel Galerie hlavního města Prahy 120 60 Kč Dalibor Chatrný: Vidět svět jinak (do 26. 4.)

Milan Grygar: Vizuální a akustické (do 10. 5.)

Galerie Rudolfinum 140 Model (do 3. 5.)

90 Kč

DOX 180 108 Kč Šlapetová-Rittstein: Všechno je jinak (do 8. 6.)

Art brut Live (do 17. 8.)

9 771213 839008

04

Muzeum umění Olomouc 70 35Kč Aenigma, Sto let antroposofického umění (do 26. 7.)

Jiří Šalamoun: No tohle!? (do 17. 5.)

Získáte 12 čísel časopisu (z toho 2 dvojčísla) Zdarma Ročenku ART+ 2015 ARTcard s programem Sphere card

Moravská galerie v Brně 100 Brněnský Devěsil (do 26. 4.)

Kupezky: Mistr a jeho okruh (do 17. 5.)

50 Kč

Richard Adam Gallery 100 Česká malba generace 90. let 20. století (do 10. 5.)

50 Kč

Galerie výtvarného umění v Ostravě 100 Alfred Neumann: život a dílo (do 7. 6.)

Válečný mrak (do 7. 6.)

50 Kč

Oblastní galerie Liberec 80 Paleta ismů (do 3. 5.)

40 Kč

Museum Kampa 100 Jaroslav Serpan (do 12. 4.)

František Kupka ze sbírky Lilli Lonngren Anders (do 12. 4.)

Jiří Hilmar: Adagio (do 17. 5.)

Divadlo Rokoko 220 Veterán (6. 4. a 20. 4.)

50 Kč

198 Kč

Přístup do elektronického archivu časopisu

roční předplatné: 885 Kč (ušetříte 264 Kč oproti koupi na stánku) objednávejte na www.artcasopis.cz nebo bezplatné lince 800 300 302 Při objednávce uvádějte kód nabídky: AA15ABC Nabídka platí pro standardní roční předplatné do 10. 5. 2015 nebo do vyčerpání zásob pouze pro nové předplatitele

43

Friedrich Dürenmatt Romulus Veliký Romulus Veliký Komedie antických rozměrů Friedricha Dürrenmatta Římské impérium se hroutí a Romulus Veliký klidně snídá vejce.

Je stejně šílený jako byl Nero a Caligula?

Možná... ...možná skrývá děsivé tajemství.

Speciální akce

Městských divadel pražských a časopisu Art+Antiques 100 let Divadla Rokoko

Premiéra 23. května v Divadle ABC

Režie: Ondřej Zajíc V hlavní roli: Aleš Procházka

Dárkový poukaz na 2 vstupenky na novou inscenaci Divadla ABC Friedrich Dürrenmatt

Romulus Veliký komedie antických rozměrů

V hlavní roli Aleš Procházka Režie Ondřej Zajíc

* Dárkový poukaz na 2 vstupenky do 1. cenové zóny platí na jakékoliv divadelní představení Romulus Veliký.

Poukaz lze uplatnit do 31. 12. 2015.

Poukaz platí do prosince 2015 do 1. cenové zóny pouze na uvedenou inscenaci.

S ARTcard ušetříte až 50% na vstupném u našich partnerů, nově s programem Sphere card, který nabízí další výhody a slevy na více než 10 000 místech v ČR s SR. www.artcasopis.cz/predplatitelska-artcard

k věci

46

art + antiques

Boudník by se divil text: Radek Wohlmuth

Bilanční výstava laureátů Ceny Vladimíra Boudníka nereflektuje vývoj a dynamiku české grafiky za posledních dvacet let, jak by člověk očekával či si přál. Daleko spíš odráží zkostnatělé mechanismy uvnitř grafického ghetta, zacyklené konzervativní hodnoty bez přímé vazby k současnému umění a obecný despekt k tomuto médiu.

Pokud bychom měli hodnotit Cenu Vladimíra Boudníka jen podle standardů výstavy, která představuje její laureáty za dvě dekády trvání, bylo by zřejmě lepší, kdyby neexistovala. Důvod je zřejmý: grafiku a její autory až na pár výjimek prezentuje jako antikvární relikt minulosti, který s dneškem – jeho tématy, emocemi, natož pak vizualitou – nemá téměř nic společného.

Je to snad trochu frustrující začátek, ale ve skutečnosti jen otevřené konstatování faktu, který je v praxi všeobecně vžitý už dlouho. Vždyť slovo grafika celá desetiletí rezonuje v rámci výtvarné scény i společnosti podobně atraktivně jako třeba slovo poezie. Čas od času se sice objeví fenomén typu Michala Cihláře, který dokáže nejen vzbudit, ale i dlouhodobě udržet pozornost, jenže pak je zase dlouho ticho po pěšině.

Navzdory množství činných umělců i jejich tisků grafiku prakticky nikdo nebere příliš vážně a její výstavy představují zcela speciální kategorii srovnatelnou s filatelií.

Při pohledu na bilanční prezentaci výkvětu české grafiky se vlastně ani není čemu divit.

Grafika dnes Jen pár faktů ilustrujících současnou situaci. Jediným ve své době ryzím grafikem, který se nějakým zázrakem dostal za celou dobu existence Ceny Jindřicha Chalupeckého do finále, byl v roce 1999 letos padesátiletý Jan Hísek, který mimochodem Boudníkovu cenu nikdy nezískal. Práce mladých

grafiků na přehlídkách současného umění zásadně nefigurují. Jedinou galerií v Praze, která se v této oblasti programově a bez většího zájmu médií i veřejnosti angažuje, je oborově sebezáchovný Hollar. Kredibilní intermediální autoři napříč generacemi, kteří zásadnějším způsobem určují dění na naší výtvarné scéně, až na výjimky, jakou je například Petr Nikl, grafickou produkci využívají většinou jen v reprodukčním slova smyslu coby přijatelné rozšíření portfolia o práce pro méně majetné sběratele. Jako bonus si tak zároveň vytvářejí bezbolestný morální desátek pro případ žádostí o příspěvek do nejrůznějších charitativních aukcí.

Ani občasná účelová přízeň „hvězd“ ale nic nemění na tom, že grafika jako obor směrem k výtvarnému provozu čím dál tím víc představuje ghetto. Z tohoto stereotypu vybočují víceméně jen dvě techniky: digitální tisky, které ovšem většina ortodoxních rytců za grafiku nepovažuje, a linoryt, jenž se pro změnu dlouho potýkal se se stigmatem opovrhované primitivní techniky z LŠU. Jeho obliba však během 90. let minulého století vzrostla takovou měrou, že jej na přelomu tisíciletí v grafických ateliérech akademie výtvarných umění studentům museli zakazovat a v každoroční oborové soutěži Grafika roku nakonec od roku 1998 získal vlastní kategorii. V obou případech jde ovšem o způsoby vyjádření, které jsou nějakým způsobem mezní a hybridní zá-

roveň. Čest grafiky coby média, které má alespoň občas co říct také k našemu tady a teď, ostatně zachraňují i na výstavě laureátů Ceny Vladimíra Boudníka.

V městské galerii V souvislosti s předchozím výčtem asi nepřekvapí, že se ani nejvýznamnější prezentační počin v dosavadní historii této ceny – tedy výstava oficiálně nazvaná Laureáti Ceny Vladimíra Boudníka 1994–2014 – neodehrává v žádném skutečně reprezentativním a respektovaném prostoru. Umístěn je ve čtvrtém patře zanedbaného Colloredo-Mansfedského paláce, kam zabloudí opravdu jen málokdo. Do této chvíle bylo určeno především pro nepříliš upjaté výstavy současného umění, které alternativní look se specifickým géniem loci dokázaly nejen ocenit, ale dokonce inspirativně využít. Submisivní grafické listy vyznávající tradičně především „soustředěnost, pracnost a pravdivost“ jsou proti němu ovšem téměř bezbranné. Jiné je také divácké zacílení. Grafika má obecně o poznání starší konzumenty než aktuální umělecké trendy a bylo by naivní předstírat, že několik pater schodů bez výtahu se směrem k nim dá považovat za „uživatelsky přátelské“.

Patronát Galerie hlavního města Prahy má samozřejmě svou váhu, ale není třeba zastírat skutečnost, že volba místa tomuto projektu nepřidala už z toho důvodu, že prostor na první pohled nesplňuje ani ty

47

V Ý S T A V A L A U R E Á T Ů / foto: GHMP

nejzákladnější podmínky pro vystavování prací na papíře. O regulované teplotě a vlhkosti nemá smysl ani začínat, ale sály nejsou vybavené dokonce žádným osvětlením, a odstínění jediného okna z několika má téměř karikaturní efekt. K tomu všemu je třeba přičíst i předpotopní adjustaci. Krycí skla sem tam hrají všemi dostupnými lesky a zrcadlí s intenzitou, která ženám dovoluje bezpečně si poopravit make-up, zatímco zvídavý divák aby si před každým grafickým listem zatančil čtverylku, pokud chce něco vidět.

Ve všech ohledech lowcostové expozici nepomáhá ani kurátorské jištění Simeony Hoškové. Jeho kreativitu dostatečně ilustruje fakt, že autoři jsou řazeni v pořadí, v jakém ocenění získali. Většina laureátů je zastoupena demokraticky třemi pracemi instalovanými mechanicky za sebou na střední linku s kolísavou rytmikou. Expozice prakticky nepracuje s prostorem a i v dalších ohledech je neinvenční. Bloky symbolických autorských prezentací od sebe oddělují

ukoptěné biografické medailonky vypreparované z katalogu. Ty jsou nainstalované prakticky do stejné výše jako grafické listy, takže „lezou do pohledu“ a v podstatě znemožňují soustředit se na vystavené artefakty.

Výstava svou bezradnou „koncepcí“ ze všeho nejvíc asociuje salon okresního formátu. Nepomáhá jí ani skutečnost, že prezentované grafiky jsou až na výjimky poměrně malé.

Výstavě navzdory Neprůhledný je také systém výběru konkrétních prací, který bude se vší pravděpodobností buď náhodný, nebo ponechán na autorech. Rozhodně nemá žádné jednotné logické opodstatnění – nevztahuje se prioritně k době, kdy laureáti cenu získali, neukazuje vždy jen aktuální tvorbu, nepředstavuje ve všech případech důsledně jejich typickou techniku, nedemonstruje výhradně ani oborový přínos. U každého je to vždy trochu jiné. Přesto právě jednotlivé grafické práce naštěstí představují jedinou

a základní kvalitu výstavy, která se sice nedokáže plně vzepřít sebedestruktivnímu pojetí instalace, ale přece jen vytváří argument pro vznik této prezentace.

Pokud se tedy divák plně zaměří na vizuální nabídku grafik, přestane hledat neexistující výstavní logiku a obrní se proti všem nedostatkům expozice, které mu budou na každém kroku vtíravě znepříjemňovat život, uvidí alespoň náznaky toho, co jednotliví autoři mohou nabídnout. V některých případech, tak jako například u Aleny Kučerové, ho naprosto strhne originální výraz, Michal Cihlář naproti tomu zatne drápek skrze konceptuální přístup až do úrovně rámování i nečekaným tématem bondáže, zatímco Vojtěch Kovářík ohromí formátem stejně jako existenciálním pohledem na svět.

Jiný druh teď už především historické informace zase nesou méně známé komiksem odkojené lepty Oldřicha Kulhánka z konce 60. let. Spolu ty věci sice naprosto nedávají smysl, ale je jasné, že každá za sebe mají

profil

50

art + antiques

Serpan text: Anna Pravdová, Bertrand Schmitt Anna Pravdová je kurátorkou Národní galerie, Bertrand Schmitt je esejista a básník.

Výstava Serpan: Mezi uměním a vědou, kterou do půlky dubna hostí Museum Kampa, představuje tvorbu pozapomenutého průkopníka informelu s českými kořeny. „Má malba je hradbou přede mnou samotným, před světem, před smrtí,“ napsal sám umělec.

Jaroslav Sossountzov, zvaný Serpan, měl nevšední osud. Narodil se v roce 1922 na Karlštejně ruským rodičům, kteří do mladé československé republiky utekli před říjnovou revolucí a občanskou válkou. Po několika letech pokračovali do Francie, odkud byli posláni do francouzské kolonie Dahome, dnešního Beninu. V roce 1926 se rodina usadila ve Francii a tříletý Jaroslav získal francouzskou národnost.

Studie, které jsou Serpanovi věnovány, se proto poněkud ztrácejí v otázce jeho původu: bývá uváděn jako francouzský umělec ruského původu, Francouz s českými kořeny či jako Ruso-Francouz. Stejně tak jeho smrt je nejasná. Zmizel 17. května 1976 při horolezeckém výstupu v Pyrenejích, kde trávil velkou část svého volného času, ale oficiálně byl prohlášen za mrtvého až o pět let později, kdy byly objeveny jeho ostatky.

Záhady kolem jeho osoby by Serpanovi ovšem jistě nebyly cizí a svým způsobem k němu patří. Sám totiž celý život pracoval tak, že jeho tvorbu není možné zařadit do žádného jasně vymezeného směru. Měnil výrazové prostředky i styly a nikdy se neuzavíral do předem daných kategorií. Vždy, když hrozilo, že se získaná dovednost stane „receptem“, mechanickým opakováním zvládnutých gest a povede jej do sterilní slepé uličky, raději volil změnu a zpochybnění sama sebe. Potřeba „pohybu“, jak ve fyzické, tak mentální rovině, jej vedla k neustálému odmítání jakéhokoli uzavřeného a uzavírajícího názoru na jeho tvorbu. Ta se ostatně neomezovala na výtvarnou oblast.

Spiso-malíř

G Y N A N D R O L O G I E I / 1947

Na veřejnosti se sice představil nejprve jako malíř, když pod pseudonymem Serpan vystavil svá díla v roce 1946 na Salonu Nadnezávislých, vzápětí ale vydal v edici surrealistického časopisu La Révolution la Nuit (který spolu s Yvesem Bonnefoyem a Claudem Tarnaudem vedl) lyrickou básnickou sbírku Drang Nach Osten, psanou uvolněným automatickým rukopisem. Padesát výtisků sbírky navíc ilustroval každý originální kresbou.

Spojení básníka, spisovatele a výtvarníka je pro jeho dílo charakteristické a sám se označoval za „spiso-malíře“ („écri-peintre“).

Od malování a tvorby soch plynule přecházel k psaní teoretických textů, kritických studií o umění (především o svém díle) či básnických sbírek a románu (ten vyšel po jeho smrti v roce 1983).

51

Vedle umělecké tvorby byl také zapáleným vědcem. Na Sorbonně vystudoval matematiku a biologii a v roce 1953 získal doktorát. Poté vedl laboratoř biologie a kancerologie a až do své smrti přednášel biologii na pařížské univerzitě, „kde se studenti hrnuli na jeho přednášky, aby sledovali, jak na tabuli píše pravou rukou a přitom kreslí buňky levicí“.

Mezi surrealisty Vědecké zkoumání, jak naznačuje název výstavy v Museu Kampa, také zcela prostupuje jeho tvorbou. Hlavní teoretik informelu Michel Tapié k tomu napsal: „Je mnohem snazší porozumět výjimečnému obrazu, jako je Serpanův (…), pokud rozumíte množinám, prvkům množin atd. (…)

Je daleko snazší číst jej jako množiny.“ Zájem o vědu Serpana ovšem nevedl ke geometrické „chladné“ abstrakci, jak ji prosazovala před válkou uskupení jako Cercle et Carré nebo Abstraction-Création nebo po válce Salon des réalités nouvelles, ale k měkkým, biomorfním tvarům jakoby v neustálém přerodu. Plátna tohoto typu vystavil v roce 1946 na již zmíněném Salonu Nadnezávislých a následujícího roku na první velké poválečné surrealistické přehlídce, mezinárodní výstavě Surrealismus v roce 1947 v Galerii Maeght a na její repríze v Topičově salonu v Praze.

V Galerii Maeght se Serpan podílel na jednom z dvanácti „oltářů“ věnovaných „určité bytosti, kategorii bytostí či objektu s potenciálem mytické existence“. Konkrétně tomu, který byl zasvěcen mexickému hadu, Helodermus suspectum, se vzhledem mytického draka. André Breton jej v přípravné poznámce popsal následovně: „Helodermus suspectum. Znamení Blížence, kámen: opál.

Příbuznost: had, Kerberos, blesk…“ Imaginaci mladého malíře tak zaměstnával fantastický bestiář; plátna, která tehdy maloval, se blíží charakteristickému typu surrealistických obrazů s plošným zobrazením a ubíhajícím horizontem viděným jakoby z podhledu.

Byly to jakési skrumáže fragmentů, tváří, těl a minerálních prvků, z nichž vystupují chimérické bytosti, pocházející z rostlinné i živočišné říše zároveň.

Příkladem je obraz Chrysabella v horách (1946) či cyklus Gynandrologie (1947), jaký-

T V K A M I L S U L L I U T U T L O A S T R I I S / 1963

si soupis bisexuálních, monstrózních bytostí.

Serpanův přítel Edouard Jaguer tato díla popsal slovem „teratologická“, tedy jako vědecké studium monstrózností, přírodních deformací a vývojových vad. Surrealistickým obrazům, především Massonovým ze 30. a 40. let, se cyklus blíží také svou expresivní barevností.

Možnosti informelu Od surrealismu se ale Serpan brzy odpoutal, a především po setkání s Michelem Tapié se orientoval na malbu více zaměřenou na znak a gesto. Jeho obrazy z tohoto období bývají označovány slovem „kašmírové“, přirovnávajícím je k jemným vzorům látek z této části Indie. V plátnech jako No. 112 (1947) se po celé ploše obrazu rozpínají nitkovité motivy, tvořící jakési krajkovité útvary či rostoucí mikroorganismy. Radikálně jiný styl s předchozí etapou pojí pouze zájem o organické struktury.

Další proměna nastává v roce 1951. Jaroslav Serpan spolu s Edouardem Jaguerem a Maxem Clarac-Sérouem zakládá časopis

Rixes, který se věnuje nejexperimentálnějším formám soudobého umění, počínaje surrealismem přes gestické formy lyrické abstrakce a tašismus po primitivistické tendence skupiny Cobra. Do prvního čísla časopisu Serpan přispěl teoretickým textem nazvaným O několika bodech vztahujících se ke struktuře jazyka. Strukturu mění i jeho obrazy. Barvy ustupují černým nervózním tahům, které jako by byly vektory energie či se podobají obrazcům, které vytvářejí železné piliny v blízkosti magnetu.

Tato etapa, v Serpanově tvorbě označovaná jako období „černého znaku“ (1951–1963), patří k jeho nejznámějším a Michel Tapié díla zařadil do slavných výstav Signifiant de l’informel, které „jinému umění“, jež Tapié propagoval, daly název informel. Serpanovy obrazy se na nich objevily vedle prací Jeana Dubufeta, Jeana Fautriera, Georgese Mathieua a dalších.

V té době Serpan také dává svým dílům enigmatické nevyslovitelné názvy psané velkými písmeny, aby nemohly být považovány za slova nějakého jazyka a byly vnímány

56

architektura

art + antiques

Cesty ke koldomu text: Karolina Jirkalová foto: Hubert Guzik

Historik architektury Hubert Guzik se tématem kolektivního bydlení zabývá již téměř deset let. Shrnutím jeho bádání je kniha Čtyři cesty ke koldomu, kterou na sklonku loňského roku vydalo nakladatelství Zlatý řez. A řekněme to rovnou: mezi českými texty z dějin architektury tato publikace nepochybně vyniká. A to nejen důkladností a hloubkou zpracování zvoleného tématu, ale také svou mezioborovou šíří a vysokou jazykovou kvalitou.

Psaní (i uvažování) o dějinách umění i architektury často vulgarizuje do podoby popisu a stylové analýzy. A to navzdory tomu, že v uplynulém půlstoletí se rozvinula řada nových metodologií, které se zaměřují na opomíjené aspekty či širší souvislosti umění a architektury. To však není případ Huberta Guzika – popisy projektů a staveb ho

nezajímají, skoro by se chtělo říct, že ho nezajímá ani samotná architektura. Tedy pokud si pod tímto pojmem představujeme jen hmotné prostředí. Soustřeďuje se na okolnosti, které ke vzniku té které formy (ať už realizované, nebo jen navrhované) vedly. Slovo „cesty“ v názvu knihy je zvoleno velmi přesně – Guzikovi jde

o vývoj myšlenek a vlivy, které je utvářely, ať už filozofické (a ideologické), kulturní, sociální, politické, či provozní. Tomu odpovídá také velká škála zdrojů, z nichž čerpal – najdeme zde mimo jiné i beletrii, příručky pro hospodyňky, politické projevy, práce sociologické a politologické… A také nepřehlédnutelné množství zahraniční odborné literatury – zasazení českého dění do mezinárodního diskursu je další silnou stránkou této práce.

Cesty

B O H U M I L B Ö HM, J A R O S L AV Š K A R D A , B O H U M I L J A R O L Í M: „ K O L D Ů M“ V Č E S K Ý C H B U D Ě J O V IC Í C H / 1958–1964

V obecném povědomí panuje představa, že české koldomy mají původ v Sovětském svazu. Hned první kapitola Guzikovy knihy nás však vyvádí z omylu. „Prehistorii českých kolektivních domů“ autor nachází na přelomu 19. a 20. století v úvahách masarykovských feministek. Cílem bylo ulehčit ženám domácí práce, aby se mohly věnovat svému povolání, dalšímu vzdělání i výchově dětí.

Autor zde přibližuje také inspiraci českých feministek: „první dům s ústřední kuchyní na evropském kontinentu“ postavený v Kodani v letech 1903–05 podle projektu architekta Otto Ficka a také dva berlínské kolektivní Einküchenhäuser. Aktivity ženského hnutí u nás sice k realizaci plnokrev-

57

VÁ C L AV H I L S K Ý, E V Ž E N L I N H A R T: K O L E K T I V N Í D Ů M V H O R N Í M L I T V Í N O V Ě / 1946–1958

ného kolektivního domu nedospěly, Guzik nicméně upozorňuje na tzv. Ženské domovy na Smíchově, a především práce architektky Milady Petříkové-Pavlíkové, azylový dům Domovina Charlotty Masarykové či sídlo Ženského klubu českého na pražském Novém Městě (1929–33), které se v některých aspektech koldomu blížily. Po druhé světové válce pak na popud ženských organizací vzniklo družstvo Osvobozená domácnost a předurčilo podobu veřejných služeb.

Druhou „cestou“ se ke koldomu vydali čeští avantgardní architekti a teoretici ve 20. a 30. letech minulého století – především okruh kolem Karla Teigeho (Nejmenší byt, 1932). Zde je marxistický vliv zcela zřejmý a na rozdíl od feministek si avantgardní autoři od kolektivního bydlení neslibovali posílení rodiny, ale naopak její buď úplný, nebo alespoň částečný rozpad. Dokonce i péče o děti měla být od raného věku svěřena do péče profesionálních pedagogů – jen tak se podle Teigeho podaří vychovat mládež schopnou „vybudovati nový svět“, která bude „nezatížená psychologicky rodičovský-

mi komplexy, nenahnilá teplem rodinného krbu“. I český marxistický proud se však míjí se sovětskou debatou – na přelomu 20. a 30. let, kdy u nás aktivita propagátorů kolektivního bydlení vrcholí, upadají koldomy v Sovětském svazu v nemilost.

Hubert Guzik se v knize podrobně věnuje jednotlivým aspektům avantgardního uvažování o koldomech a všímá si rozdílů v názorech jednotlivých tvůrců. Například zmiňovaný extrémní názor na výchovu dětí s Teigem zdaleka nesdíleli všichni. Navzdory mnoha projektům nakonec za první republiky nebyl žádný koldům postaven, vinu na tom nesou především vyhrocené názory avantgardních architektů, které nesnesly dialog s liberálnějšími proudy směřujícími ke kolektivizaci bydlení – ať už to byli osvícení podnikatelé, občanská hnutí, nebo feministky.

A jak se dozvíme ve třetí kapitole, nikoli architekti, ale právě šéfové průmyslových podniků nakonec stáli u zrodu obou českých zrealizovaných koldomů. Byli to ředitel Baťovy továrny Hugo Vavrečka (kolektivní

dům ve Zlíně od Jiřího Voženílka, 1947–51) a ředitel Stalinových závodů Miloš Svitavský (kolektivní dům v Horním Litvínově od Václava Hilského a Evžena Linharta, 1946–57).

A jak znovu upozorňuje Guzik, ani jeden z koldomů není sovětským dovozem. Jejich vznik je výsledkem „modernizačního procesu, který skrytě probíhal i za protektorátu“.

K úspěchu podniku už nestačí zisk, počítá se i „kvalita života a bohatost sociálních interakcí jejich osazenstva“. Autor také vyzdvihuje švédskou inspiraci kolektivním domem ve stockholmské čtvrti Marieberg (1944). Oba realizované české koldomy se však postupně ukazují jako ekonomicky neudržitelné, především proto, že obyvatelé moc nevyužívají nabízených služeb. Po únoru 1948 pak „romantický příslib koldomů pomalu vystřídala vulgarizovaná podoba vědeckého funkcionalismu“.

Po této cestě se pak vydává v další kapitole – celé stavebnictví, tedy i návrhy kolektivních domů, jsou zcela v režii státu. Česká architektura se v 50. letech dostává do vleku sovětského vzoru, kde se téma

23

milan grygar

francois morellet

antonio scaccabarozzi

30. 5.—13. 6. 2015

vernisáž 29. 5. 18 h galerie petr žaloudek, na příkopě 12, praha 1 www.galerie-zaloudek.cz

staveniště

CZGD 2014 Praha – Na slavnostním večeru ve Stavovském divadle byly v březnu vyhlášeny ceny Czech Grand Design za rok 2014. Udíleny jsou celkem v jedenácti kategoriích. Nejvyšším oceněním spojeným s titulem Grand designér roku bylo vyznamenáno studio specializující se na sklářský design DECHEM, za nímž stojí dvojice Michaela Tomišková a Jakub Janďourek. Večer byl gala, probíhal v japonském stylu, ceny předávali mezi jinými Klára Issová nebo Dominik Hašek.

Absolventka produktového designu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové Tomišková s Janďourkem (nejdříve kulturologie na FFUK a pak Vyšší odborná škola sklářská v Novém Boru) byli oceněni za kolekci vlastního studia DECHEM, za práci pro firmu Kavalierglass a za Materiálovou vázu navrženou pro značku Křehký, s níž již před tím získali cenu za nejlepší nový produkt na veletrhu Ambiente ve Frankfurtu nad Mohanem. Vedle úspěchu v kategorii absolutní získalo DECHEM rovněž ocenění Designér roku – cena Ministerstva kultury ČR, navíc Kavalierglass získal za jimi navrženou kolekci ocenění Výrobce roku – Cena ministerstva průmyslu a obchodu ČR. Další kategorie jen výběrově: Designérem šperku roku se stala Janja Prokić díky své kolekci Hidden place inspirované pohádkami Čaroděj ze země Oz, Malá mořská víla a Alenka v říši divů. Objevy roku jsou diplomanti Vysoké školy uměleckoprůmyslové Tadeáš Podracký a Markéta Kratochvílová. Oceněni

TA D E Á Š P O D R A C K Ý: DI O S C U R I

61

byli za svou diplomovou práci a kolekci skla prezentovanou na Designbloku. Titul Grafický designér roku pak získali Tomáš Celizna, Adam Macháček a Radim Peško za koncepci a vizuální styl 26. Bienále grafického designu v Brně. Nakonec do Síně slávy českého designu byl uveden doyen české typografie Jan Solpera.

Ceny Czech Grand Design jsou udíleny každoročně, za cíl mají „upozornit veřejnost, odbornou i laickou, na mimořádné činy v oblasti designu“. Laureáty vybírá Akademie designu ČR tvořená teoretiky, kurátory a publicisty z oblasti designu; letos poprvé byly ustaveny zvláštní hodnotící poroty pro jednotlivé kategorie. / pl

Pritzker in memoriam Chicago – Laureátem nejprestižnějšího architektonického ocenění Pritzkerovy ceny za rok 2015 se stal Frei Otto (1925–2015).

Porota jméno zveřejnila nečekaně, deset dnů před plánovaným termínem. Důvodem byl skon devětaosmdesátiletého německého architekta. Sám Otto se o tom, že mu bylo ocenění uděleno, dověděl na počátku roku.

Slavnostní předávací ceremoniál naplánovaný na květen do New World Centre v Miami tak proběhne ve znamení vzpomínek. „Frei Otto přijal za svou definici architektonické profese, jež zahrnovala činnost výzkumníka, vynálezce, inženýra, stavbaře, učitele, spolupracovníka, environmentalisty, humanisty a tvůrce pamětihodných staveb

a prostorů,“ uvádí porota ve svém vyjádření.

Zřejmě nejznámější architektovou realizací je komplex sportovišť pro mnichovské Olympijské hry roku 1972 s dynamickými křivkami monumentálního baldachýnového zastřešení, na němž pracoval společně s Güntherem Benischem.

Frei Otto se narodil v Siegmaru poblíž Chemnitzu. Za druhé světové války sloužil jako pilot Luftwaffe a následně strávil dva roky internován ve francouzském zajateckém táboře. Po válce dokončil studium architektury na Technické univerzitě v Berlíně.

K jeho zájmům patřilo navrhování kluzáků, na nichž ho fascinovala mechanika membrán vypjatých na lehké kovové kostře, tedy to, co je také s jeho prací nejčastěji spojováno. Člen letošní poroty Richard Rogers zmiňuje Ottovo zaujetí přírodními fenomény, od ptačích lebek přes mýdlové bubliny po pavoučí sítě.

Pro Ottovu architekturu je charakteristická maximální materiálová úspornost a někdy také dočasnost. Jeho kariéra začínala v 50. letech stanovými pavilony pro Spolkové zahradnické výstavy v Kasselu.

Západoněmecký pavilon na montrealském Expu 67, na němž spolupracoval s Rolfem Gutbrodem, předznamenával konstrukci mnichovského olympijského stadionu a patřil k jedněm z magnetů výstavy. Pro světovou výstavu v roce 2000 v německém Hannoveru pak navrhl spolu s loňským laureátem Pritzkerovy ceny (a rovněž stoupencem dočasnosti a materiálové úspornosti) Shigeru Banem pavilon japonský. / pl

Z A S T Ř E Š E N Í S P O R T O V I Š Ť V M N IC H O V Ě / 1968–72 / foto: Christine Kanstinger

62

knižní recenze

art + antiques

Kunsthistorické asociace text: Josef Ledvina foto: Matěj Pavlík

Kniha Asociativní dějepis umění představuje kolekci pěti esejů z pera Tomáše Pospiszyla. Tematický záběr je relativně široký, vzhledem k autorově profesnímu rozptylu však nikoli překvapivý – Kolářovy koláže, Fluxus v Čechách, domácí performance 70. let… Části některých textů již byly publikovány dříve, nyní se však objevují v přepracované podobě a pospojovány do nových celků. Přednosti i slabiny Pospiszylova srovnávacího dějepisu ilustrujeme detailnějším pohledem na jeden z nich: Národní konceptualismus.

Obrozenecké motivy v díle Stanislava Filka a Júliuse Kollera.

Za zmínku stojí spletitá geneze tohoto eseje, již popisuje sám autor v ediční poznámce.

Složen je z dosud neotištěného fragmentu o Stanu Filkovi z přelomu let 2009 a 2010, obrozeneckým motivům se Pospiszyl věno-

val již v přednášce na Humboldt Universität (její upravená verze se chystá rovněž k německojazyčné publikaci), závěrečné pasáže obsahují „některé motivy“ z jeho textu pro knihu Vetřelci a volavky a nako-

nec nechybějí ani pasáže z příspěvku Velký návrat a terapie nedostatečné sebereflexe pro konferenci AICA z roku 2013.

Složitá, do dlouhého času rozprostřená geneze jednotlivých kapitol i knihy jako takové naznačují, že tu nejspíše nepůjde o zcela koherentní celek, ačkoli titul Asociativní dějepis umění se zdá implikovat určitou jednotící metodologickou linii. Nabízí se srovnání s Pospiszylovou starší kolekcí samostatných textů Srovnávací studie (Fra, 2005). Ta představovala (jistě nejen pro recenzenta) svého času určité zjevení formulováním provokativních otázek vybízejících k obecnější reflexi v kombinaci se zacílením na historický detail a příkladnou prací s archivním a jiným dokladovým materiálem.

K tomu je třeba připočíst velmi sympatický styl spojený s krátkou periodou a šetřící abstraktním teoretickým výrazivem.

Tematická jednota Některé z těchto kvalit si zachovává i publikace současná. Cit pro detail provoku-

63

jící k dalším otázkám napovídá už volba tématu obrozeneckých motivů (vlajek, folklorismů apod.) u Filka a Kollera. Ty se totiž zdají skřípat s jejich světovostí coby konceptualistů a představují také něco ze své podstaty lokálně specifického. Jakmile se ovšem začteme do textu samotného, začíná se jeho tematická jednota nápadně rozplývat. Chvílemi není úplně jasné, zda jde o obrozenecké motivy, či spíše o funkci Kollerova archivu, když se jaksi uprostřed diskuse potkáváme s razantními tezemi, že ten představuje „jakýsi utopický papírový internet“, nebo zas narážíme na jeho přirovnání k Warburgovu Atlasu Mnemosyné.

Nakonec se ovšem národní tematika vrací, část archivu totiž podle Pospiszyla připomíná „postupy historických národních buditelů, kteří v 19. století budovali jazykově definovanou národní kulturu zemí východní Evropy“. Také Ján Kollár či Ľudovít Štúr sbírali kulturní artefakty, vytvářeli kartotéky, dokumentovali dialekty. Pokud se Kollár snažil ve svých archivních genealogiích propojit Slovanstvo s kulturami starověku, volí ve vztahu k slovenskému národu Koller Atlantidu či mimozemské civilizace.

Z pasáže věnované Stanu Filkovi zas vystupuje vedle dokladů jeho zaujetí po-

stavami slovenských národních dějin jaksi autonomně téma umělců, jejichž tvorba se nápadně blíží aktivitám podivínů či přímo lidí duševně nemocných, které již předtím Pospiszyl v Srovnávacích studiích rozvinul na srovnání mírových manifestů schizofrenika Jana Lukeše, Vladimíra Boudníka a Milana Knížáka. V nové knize narazíme na přirovnání Filka k Ladislavu Klímovi, jeho práce je označená za „solipsismus“, zmíněny jsou elementy v jeho tvorbě „které si většinou spojujeme s podivínstvím či psychickými abnormalitami“. I tady je tematická jednota pasáže ovšem nakonec jakžtakž obnovena, tentokrát poukazem na některé představy Štúrovy či Kollárovy, které byly i ve své době „značně bizarní“. Činnost buditelů navíc také stála na hraně mezi politikou, vědou a uměleckým usilováním.

Poukaz na tyto provokující analogie by si určitě zasloužil další rozpracování. Nicméně určitá interpretační otevřenost patřila i k Srovnávacím studiím a v jistém ohledu představovala i jednu z jejich kvalit. (Platí to třeba o zmíněné stati na téma Lukeš, Boudník, Knížák, která nedává razantní odpověď na to, proč je někdo umělec a někdo „blázen“, a otevírá tak prostor úvaze na téma prostředkům akomodace hraničních

projevů ve světě umění a jejich legitimitě.

V zaostření na konkrétní detail se v každém případě ukazuje jako problematické jejich paušální odmítnutí.)

V rychlém tempu Pospiszyl v Asociativním dějepisu umění každopádně příliš „nerozpracovává“ a v rychlém tempu a s patrnými střihy pokračuje v kapitole směrem spřízněným, nicméně asi trochu překvapivým. Poukazuje na to, že politická situace ve střední Evropě vedla k tomu, že na místo toho, aby se národní identity zdály být čímsi od přírody daným, vyjevovala se jejich konstruovanost. Po rozdělení federace v roce 1993 se například řada umělců (Tomáš Džadoň, Michal Moravčík nebo Dalibor Bača) „zabývá historií, slovenskou kolektivní pamětí, národními stereotypy nebo přímo národními mýty“.

Tato nová linie slouží k další komparaci: „Znakem zájmu o historii u těchto umělců není afirmativní přebírání motivů, ale spíše dekonstrukce a hledání souvislostí.“ Proti tomu u Kollera s Filkem prý můžeme váhat, zda historické motivy či národní symboly pouze citují, anebo zda je podrobují vlastní interpretaci. Pak ještě přichází na řadu kontrastní příklad Svätopluka Mikyty (kte-

49

Jan ZrzavĂ˝:

-

Pro arte

www.proarte.cz

-

antique news

67

TEFAF Report Maastricht – Celkový obrat světového trhu s uměním loni dosáhl rekordních 51 miliard eur. Vyplývá to z ročenky TEFAF Art Market Report, kterou u příležitosti maastrichtského veletrhu od roku 2008 každoročně zpracovává ekonomka Clare McAndrew. Sleduje nejen aukční síně, ale i prodeje realizované prostřednictví galerií a starožitnictví. Ve své analýze dokonce uvádí, že privátní prodeje se na celkovém obratu podílejí z 52 procent.

Celosvětově podle Clare McAndrew v oblasti obchodu s uměním podniká více než 300 tisíc společností, které dohromady zaměstnávají 2,8 milionu lidí. Obrat služeb navázaných na trh s uměním odhaduje na 12,9 miliardy eur.

V meziročním srovnání obrat trhu povyrostl o 7 procent, počet transakcí o 6 procent.

Zatímco celkový obrat překonal dosud rekordní rok 2007, počet transakcí je stále pod úrovní čísel, na kterých byl před vypuknutím ekonomické krize. Loni uskutečnilo 39 milionů prodejů, v roce 2007 jich bylo 50 milionů.

Za více než milion eur bylo prodáno 1530 položek. Půl procenta nejdražších prodejů se tak postaralo o téměř polovinu obratu. „Nadále se jedná o velmi polarizovaný trh, kde na relativně malou skupinu umělců, kupců a prodávajících připadá značná část obratu. Slibným signálem, který jde do jisté míry proti tomuto trendu, je růst online prodejů, který přispěl k velkému objemu prodejů ve spodním cenovém segmentu,“ komentuje loňské výsledky Clare McAndrew.

Ve světě se loni uskutečnilo na 180 významnějších veletrhů, na kterých kupující utratili na 9,8 miliardy eur. Skutečný dopad veletrhů bude ještě větší, neboť řada prodejů je finalizována až dodatečně. Na online prodej má připadat 3,3 miliardy eur, což představuje 6 procent celkového objemu trhu. Zpráva také uvádí, že za účast na veletrzích obchodníci v souhrnu utratili 2,3 miliardy eur.

Největší část obratu, konkrétně 48 procent, byla realizována v segmentu poválečného a současného umění (jsou sem započítávána díla umělců narozených po roce 1910), který současně zaznamenal nejvýraznější meziroční růst. Na klasickou modernu připadá 28 procent, na staré mistry 8 procent trhu.

R E K O R D N Í D E S I G N / Stůl od japonsko-amerického designéra Isamu Noguchiho navržený v roce 1939 pro prezidenta správní rady MoMA Ansona Goodyeara se v prosinci na aukci společnosti Phillips prodal za rekordních 4,45 milionu dolarů.

Čínskému umění – nepočítaje v to díla současných čínských umělců – připadají 3 procenta celkového obratu. Prohlubující se globalizaci trhu s umění potvrzují rekordní údaje týkající se dovozů a vývozů, které v roce 2013 (údaje za loňský rok zatím nejsou k dispozici) činili 19,3, respektive 19,8 miliardy eur. / js

Historie táhne Praha – Výstavu Hrady a zámky objevované a opěvované v Jízdárně Pražského hradu během tří měsíců navštívilo přes 78 tisíc lidí, což představuje denní návštěvnost 931 lidí.

To z ní dělá jednu z nejúspěšnějších výstav posledních let. Nejnavštěvovanější byla loni

přehlídka díla režiséra Tima Burtona s denní denní návštěvností 919 lidí, která tak překonala i předloňskou výstavu Mucha–Lendl, u níž to bylo o třicet návštěvníků denně méně.

Výstavu věnovanou uměleckým pokladům českých hradů a zámků pořádal Národní památkový ústav a do celkové návštěvnosti nejsou započítány volné vstupy, které se mimo jiné vztahovaly na všechny zaměstnance NPÚ. Podle ČTK historicky nejnavštěvovanější výstavou zůstává přehlídka Rudolf II. a Praha, která měla v roce 1997 návštěvnost 1500 lidí denně, následovaná výstavami Albrecht z Valdštejna a jeho doba v roce 2008 (1350 denně) a Karel IV. – Císař z Boží milosti (1350 denně; počet vstupů byl omezen časovými vstupenkami). / js

P Ř E D O T E V Ř E N Í M . . . / Po ránu se před Jízdárnou tvořily fronty / foto: NPÚ

53

manuál

73

Manuál pro milovníky současného umění Lekce 67. – Škola, moc a blázinec text: Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátorem Moravské galerie v Brně.

Umělecká skupina MINA realizovala v roce 2011 akci Lapiduši pana Roštlapila. V tradici akčního umění připojila k sérii dokumentačních fotografií lakonický popis: „Vypůjčili jsme si v Psychiatrické léčebně v Bohnicích autentické úbory ošetřovatelů a vyfotografovali se před třemi institucemi, jejichž budovy shodou okolností vyprojektoval stejný architekt, Václav Roštlapil. Jsou to Bohnická psychiatrická léčebna, Akademie výtvarných umění a Úřad vlády ČR.“ Poslední dobou ve Strakovce více než dvojice uměleckých lapiduchů Mikuláštík-Nálevka zasahuje duo Šlachta-Bradáčová.

Proměna pambíčkářského „manži“ Nečase v zamilovaného hipstera by asi stála nejen za policejní vyšetření. V útrobách umělecké akademie bezpečně identifikovat záblesky geniality od šílenství může vést k politováníhodnému nedopatření, ke kterému dochází více než jednou za deset let. Série černobílých fotografií z březnového setkání akademické obce v prostorách Moderní galerie, která se objevila na oficiálním facebookovém profilu AVU, je toho patrně poslední ukázkou.

Už z prvních fotek je cítit dusnou atmosféru svírající žaludek. Trapnost by se dala krájet. Snaha zachovávat alespoň zdání důstojnosti hodné akademických titulů a hodností stojí všestrannou námahu. Záběry směrem k řečnickému stolu se střídají s pohledy do auditoria. Až pětadvacátá fotka si vyžadovala pohotovost fotografa. Holohlavý muž v kostkované košili zády k objektivu svírá v obou rukou mikrofon. Z pohybu těla, gesta a výrazu tváře druhého stojícího muže lze odvozovat, že se ho zmocnil zcela svévolně. Další fotky mají nádech němé grotesky, respektive strkanice hodné ukrajinského parlamentu.

Kdo se trochu orientuje na scéně, identifikuje mezi aktéry (in the order of appearance): autora Asociativního dějepisu umění

M I N A ( M I K U L Á Š T Í K V S . N Á L E V K A): L A P I D U Š I P A N A R O Š T L A P I L A / 2011 / foto: Stanislav Zámečník

Tomáše Pospiszyla, doktoranda Jana Wolfchena Vlčka, rektora Tomáše Vaňka a profesora Milana Knížáka. Ústřední postavou, mužem v kostkované košili, nebyl nikdo jiný než akademický sochař Michal Blažek, vydavatel Sochařských listů a profesionální potížista, který naposledy odešel od soudu s podmínkou za fyzickou inzultaci kolegy při soutěži na pomník amerického prezidenta Woodrowa Wilsona před pražským Hlavním nádražím. Pokud je z fotek na AVU celkem zřejmý iniciátor konfliktu, o jeho důvodu, zámince, natož smyslu snímky neprozradí zhola nic. Až na jednu zdánlivě banální drobnost. Na pacifikaci Michala Blažka se podílely oba antagonistické tábory současné akademie. Bohužel je to asi to jediné na čem se momentálně dokáží sjednotit.

Spor rozpoutal výsledek konkurzu na vedoucího ateliéru intermediální tvorby.

Post neobhájil jeho zakladatel Milan Knížák.

Současné vedení akademie proto neváhal označit za duchovní lůzu a postsvazáky provádějící na škole čistky ve stylu 50. let.

Něco není v pořádku. Rektor Tomáš Vaněk i Milena Dopitová, která bude novou vedoucí ateliéru intermediální tvorby, patří k výrazným absolventům Knížákem zreformované akademie. Není vážným důvodem k rezignaci na další pedagogické působení již sám fakt, že Knížákem redefinovanovaná výuka zformovala za dvě půl dekády jen další „svazáckou“ generaci? Část studentů, která se za Milana Knížáka bezvýhradně postavila, by měla zvážit riziko jeho neblahého pedagogického vlivu. Nebo se chtějí dožít toho, jak je za dalších dvacet let jejich současný guru počastuje podobnými adjektivy? Milan Knížák by měl zvážit, zda pro něj osobně není perspektivnější jiná z Roštlapilových budov. Ostatně s politikou již několikrát, byť neúspěšně, koketoval.

74

recenze

art + antiques

Český Kokoschka Kokoschka a Praha ve Veletržním paláci text: Jitka Šosová Autorka je kurátorkou výstavy Jaroslava Serpana v Museu Kampa.

Výstavní projekt Kokoschka a Praha vzbuzoval od počátku značná očekávání. Probouzela je nejen zdatně vedená PR kampaň lákající na významné jméno evropského umění známé i široké veřejnosti a vrcholící velkorysou událostí spojující hned několik vernisáží ve Veletržním paláci, ale především aura výstavy ohlašující novou éru ve fungování celé Národní galerie v Praze pod (relativně) novým vedením.

Autoři přehlídky Kokoschkova výtvarného díla spojeného s Prahou si statusu vlajkové lodi nové a lepší Národní galerie byli zjevně vědomi. Ve třech traktech prvního patra Veletržního paláce proto předkládají svým divákům výstavu, která je založena na význačných dílech, ale směřuje i k širším, méně známým souvislostem pobytu Oskara Kokoschky v předválečném Československu.

Spolupráci organizátorů výstavy s kurátorkou Památníku národního písemnictví Bronislavou Rokytovou, autorkou nedávné objevné publikace Dost tichého šepotu: exilová výtvarná scéna v Československu (1933–1939), zabývající se mimo jiné rovněž zdejším čtyřletým pobytem Oskara Kokoschky, obohatila koncepci výstavy převzaté z řezenského Kunstfora o podrobnější pohled na umělecké dění a jeho politické spojitosti v ohrožené demokracii Československa 30. let.

Múza a patron Členění vystavených děl výtvarného umění a archivních materiálů do jednotlivých sekcí sleduje logiku monografického vyprávění o umělci a nezdráhá se naplnit divácká očekávání. Známá série pohledů na Prahu je tak představena na samém počátku výstavy.

Navazující tematické okruhy se věnují důvodům okouzlení Oskara Kokoschky československou metropolí a mapují jeho osobní vztahy i pouta, která jej coby významnou osobnost soudobého výtvarného umění

V L E V O V P Ř E D U K O K O S C H K O V O Č E R V E N É V E J C E / foto: Archiv NG

pojila s představiteli tuzemské politické a ekonomické elity a umělecké scény.

Největší pozornosti se dostává Kokoschkově budoucí ženě Oldě Palkovské a prezidentu Masarykovi. Kolem těchto dvou osobností se rozvíjí osobní a veřejná linka Kokoschkova československého pobytu. Četné portréty Oldy Palkovské, ať už kresebné, malířské, či fotografické, ji představují jako Kokoschkův oblíbený model a půvabný předmět jeho romantického zájmu, poměrně konvenčně komplikovaného nepřízní rodičů.

Zároveň je vypodobněna jako Kokoschkova průvodkyně pražskou kulturou, zejména divadelními scénami.

Zde se však objevují příliš křehké a spíše všeobecné spojnice mezi hlavním tématem výstavy, jíž je sama osobnost Oskara Kokoschky, a širšími kontexty. Argumentem k zařazení archivních materiálů spojených s pražskými avantgardními divadly je Kokoschkovo divácké zaujetí Osvobozeným

divadlem a Burianovým „Déčkem“. Přestože je přesah k širší vizuální kultuře obecně poutavým způsobem konstrukce výstavního projektu, v tomto případě je příliš násilný a ústí v rozmělnění celé prezentace.

Naproti tomu portrét TGM je výchozím bodem pro líčení politického a společenského angažmá Oskara Kokoschky. Coby umělec pozvaný do Československa za účelem vytvoření reprezentativního portrétu hlavy státu se Kokoschka těšil výsadám, které byly nedostupné valné většině umělců, kteří se do československého exilu uchýlili z okolních zemí. Výstava sledující okolnosti jeho pobytu se tak přirozeně věnuje také jeho chápání prvního československého prezidenta jako dědice intelektuální tradice začínající Janem Amosem Komenským, porovnává státníkův alegorický portrét s jinými Masarykovými podobiznami a v neposlední řadě také představuje různé podoby Kokoschkova veřejného působení, jako byly přednášky, plakáty urče-

75

né pro veřejný prostor či solidarita s umělci žijícími v emigraci.

V porovnání s vystavenými kolážemi Johna Hearfielda však zřetelně vystoupí určitá politická zdrženlivost; namísto přímých komentářů mezinárodního dění se malby Oskara Kokoschky věnují spíše rozvíjení obecných humanistických myšlenek. Narativ vytvářející představu bezprostředně angažovaného umělce je tak zpochybněn samotnými díly.

V pražské společnosti Nejpoutavější částí výstavy tak zůstává část věnovaná přátelským a kolegiálním vztahům s představiteli meziválečného výtvarného umění, ať už hovořili česky, nebo německy.

Existující a archivně doložené vazby, jejichž povahu podrobněji vysvětlují texty rozšíře-

ných popisků, jsou zpřítomňovány pomocí konkrétních děl jednotlivých umělců, která jsou vybrána především na základě tematické příbuznosti. Díky konfrontaci jednotlivých pražských panoramat vytvořených jemu blízkými autory je tak Kokoschkovo malířské dílo přirozeně zapojeno do kontextu československé umělecké tvorby.

Výstava vybudovaná kolem osoby umělce, jeho zálib, přátelských vztahů a romantických eskapád se však v dalších případech poněkud vzpírá dodání širších tematických souvislostí. A to i přes nespornou poutavost těchto exkurzů. Narušují totiž plynoucí a sevřené vyprávění, kde Oskar Kokoschka zosobňuje uměleckou tvořivost, Olda Palkovská malířovu inspiraci a Tomáš Garrigue Masaryk mizející civilizovaný svět.

I přes jisté zjednodušení se jedná o výstavu, která patří do Národní galerie a obstojí i v úvahách o budoucím programu této instituce.

Pozitivem je zřetelná snaha výstavu nepřejímat pasivně, rozšířit její záběr a nevázat se na první uvedení ani v otázkách instalace.

KOKOSCHKA A PRAHA místo: Veletržní palác pořadatel: Národní galerie v Praze kurátor: Bronislava Rokytová, Olga Uhrová termín: 20. 2.–28. 6. 2015 www.ngprague.cz

Modulace modelu Model v Galerii Rudolfinum text: Radek Wohlmuth

Výstavní strategie Galerie Rudolfinum se v zásadě pohybuje mezi dvěma póly: na jedné straně jsou to vizuálně šťavnaté a tematicky provokativní show, které samospádem přitahují širokou diváckou i mediální pozornost, na straně druhé jde o intelektuálněji zaměřené projekty, jež se snaží podchytit teoretické vztahy a tendence v současném umění. Oba „extrémy“ se pak rukou společnou a nerozdílnou podílejí na celkovém kreditu této instituce s janusovskou tváří, balancující mezi chytlavostí Young British Artists ze stáje Charlese Saatchiho a seriózností akademických studií.

Právě k té druhé sféře má blíž i nový projekt historika umění Ladislava Kesnera, lakonicky nazvaný Model. Autor se v jeho rámci pokouší na příkladu práce devíti zahraničních a dvou českých umělců demonstrovat rozdílné zacházení s tímto fenoménem. Jeho základní snahou tedy je, ve zkratce řečeno, především relativizovat vnímání tohoto ustáleně přijímaného termínu a redefinovat jeho funkci. Kesner se

sice v průvodním textu nevyhne krátkému historickému exkurzu, ale materiál, s nímž v neorenesančních výstavních sálech reálně pracuje, je už ryze současný.

V různých médiích Jako i v jiných případech v Rudolfinu disponuje také tato na první pohled „profesorská“ výstava přidanou hodnotou, která ji v našem prostředí a na této úrovni od počátku vyjímá z běžné produkce. Zde ji tvoří už samotné zaměření pozornosti na prostorovou tvorbu, která je tu dlouhodobě spíš na okraji zájmu. Další pozitivní roli bezesporu hraje provázání mezinárodní a domácí scény. Poměrně živě může působit také složení vystavujících umělců, mezi nimiž nechybí například světoznámý promotér digitální každodennosti Julian Opie a proti němu zarputilý vyznavač mytického bezčasí Jaroslav Róna.

Většina zastoupených tvůrců náleží ke generaci narozené kolem poloviny 60. let, jsou to tedy čerství padesátníci. Věkové man-

tinely Kesnerova výběru vytvářejí letos pětašedesátiletý Brit Anthony Gormley a o třicet let mladší Češka Pavla Sceranková. Až na jedinou výjimku, kterou je Američan Tom Sachs, vsadil kurátor na Evropany, hlavně z německy mluvících zemí a Velké Británie, ale své zastoupení má třeba i Nizozemsko.

Expozice, která je založená především na estetizaci otevřeného prostoru, není až na výjimky prosmýkavá a zachovává zónový charakter. To znamená, že téměř každý z autorů v ní zaujímá svůj opticky uzavřený blok. Někdy tak tvůrce obsáhne celý sál, ale většinou umělci po několika sdílejí společný prostor. Tomu odpovídají také doprovodné texty, které mají téměř výhradně charakter osobních medailonů, než aby se zaměřily na analytický přístup.

Slovník cizích slov model definuje pouze obecně jako předlohu pro umělecké zpracování, už z podstaty tedy vyplývá, že co do oborové příslušnosti a médií má Kesnerův projekt ruce otevřené. Hned na začátku je ale třeba říct, že on sám tento termín chápe

41

Ateliér Jiřího Trnky do 10/5 út–ne 10.00–18.00 Galerie města Plzně, Galerie Jiřího Trnky Unikátní multimediální výstava věnovaná dílu a životu světově proslulého autora animovaných filmů, výtvarníka a ilustrátora zahrnuje přes tři stovky originálních artefaktů – původní filmové loutky a divadelní loutky, obrazy, grafiky, plastiky, ucelenou sbírku originálních ilustrací či kolekci digitalizovaných filmů a mnoho dalšího.

www.plzen2015.cz

Domus – poutní místo designu Trnkova Zahrada 2 do 24/5 út–ne 10.00–18.00 Západočeské muzeum v Plzni Jaké by bylo potkat se s hrdiny pohádky Zahrada od Jiřího Trnky?

Odpověď přináší hravá výstava, kterou připravili Jan a Matyáš Trnkovi. Na interaktivním hřišti, tzv. kybernetoskopu, na vlastní oči uvidíte zlého kocoura a na vlastní uši uslyšíte velrybu recitující básně pozpátku. Chybět nebudou ani sloni s cirkusovými výstupy, pohled do duté hlavy trpaslíka, štěkafon či jukebox zpěvu psů, kteří chodili trhat psí víno.

24/4–31/12 DEPO2015 út–pá 11.00–19.00 so–ne 11.00–21.00 V magickém prostoru prosklené haly tzv. těžkých oprav v kreativní zóně DEPO2015 vzniká unikátní instalace - prostorová skulptura čtyř inspirativních osobností současného evropského designu. Německý autor Werner Aisslinger pracuje s návrhem uzavřeného meditativního prostoru, Jiří Příhoda mění perspektivu pohledu na prostor i samotnou instalaci výstavy, další velké originální objekty připravují Henry Wielgus s Janem Plecháčem a Maximem Velčovským.

Čestmír Suška: reSTART 25/4–31/12 DEPO2015 út–pá 11.00–19.00 so–ne 11.00–21.00 Světově uznávaný sochař se mj. věnuje tvorbě neobyčejných soch z vyřazených kovových objektů. Výstava s názvem reSTART má dvě části: část objektů se rozkutálí do dvora kreativní zóny DEPO2015, část osvětlí pozadí celého projektu a zaměří se na menší objekty. Tři, dva, jedna, (re)START směr DEPO2015!

Gottfried Lindauer 6/5–20/9 út–ne 10.00–18.00 Západočeská galerie v Plzni Pozoruhodný příběh Gottfrieda Lindauera inspiroval Západočeskou galerii k realizaci naprosto unikátní výstavy, kdy se z Nového Zélandu do Evropy poprvé dostanou na čtyři desítky portrétů Maorů z konce 19. století exkluzivně zapůjčených z Auckland Art Gallery.

artmix

Centrum současného umění DOX Šlapetová–Rittstein: Všechno je jinak (do 8. 6.); Art brut Live (do 6. 7.)

Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie AVU Nikdy nebylo lépe (do 16. 4.); Fluxus Box (od 20. 4. do 25. 4.)

U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz Galerie Futura Honza Zamojski: Teorie čtyř vajec; Když se zdroje odmlčí; Telepatie nebo esperanto (do 10. 5.)

Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraproject.cz GHMP – Colloredo-Mansfeldský palác Laureáti Ceny Vladimíra Boudníka 1994–2004 (do 24. 5.); Intervence_3 Anežka Hošková, Jakub Hošek, Nik Timková SUPERIMPOSITIONS (do 31. 5.)

Karlova 2, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům fotografie Vladimír Židlický: Retrospektiva (do 3. 5.)

Revoluční 5, Praha 1 / www.ghmp.cz

Dům Pánů z Kunštátu České moderní umění sbírky Pavla Čáslavy (do 12. 4.)

Dominikánská 9, Brno / www.dum-umeni.cz MG – Místodržitelský palác Kupezky: Mistr a jeho okruh (do 17. 5.)

Moravské nám. 1a, Brno www.moravska-galerie.cz MG – Pražákův palác Brněnský devětsil; Václav Girsa: Bratři, držme se (do 26. 4.)

Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Uměleckoprůmyslové muzeum Brno: Moravský Manchester (do 12. 4.)

Husova 14, Brno / www.moravska-galerie.cz Richard Adam Gallery Česká malba generace 90. let 20. století (do 10. 5.)

Ve Vaňkovce 2, Brno / www.ragallery.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

GHMP – Dům U Kamenného zvonu Dalibor Chatrný: Vidět svět jinak (do 26. 4.)

Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz

Dům umění RCR Arquitectes: Nehmotné hmotným (do 3. 5.)

Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice www.ducb.cz

GHMP – Dům U Zlatého prstenu Michal Drozen: End Down (do 12. 4.)

Týnská 6, Praha 1 / www.ghmp.cz

Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Zdeněk Primus: Psychedelia (od 23. 4. do 28. 6.)

U Černé věže, České Budějovice / www.ajg.cz

GHMP – Městská knihovna Milan Grygar: Vizuální a akustické (do 10. 5.)

Mariánské nám. 1, Praha 1 / www.ghmp.cz

Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Z hladu po kráse: Fiktivní podoba Zátkovy sbírky na počátku 21. století (do 30. 4.)

Hluboká nad Vltavou, 144 / www.ajg.cz

Galerie Millennium Svět Jiřího Muchny a jeho přátel (do 8. 4.)

Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz

CHEB

Galerie Rudolfinum Model (do 3. 5.); Petr Veselý: Anděl, stín (od 29. 4. do 12. 7.)

Alšovo nábřeží 12, Praha 1 www.galerierudolfinum.cz Galerie 1 (MÚ Praha 1) Vlado Vovkanic: Inventory (od 10. 4. do 2. 5.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz Karlin Studios Artur Żmijewski, Igor Krenz, Alicja Żebrowska a další: Mrtvé maso (do 3. 5.)

Křižíkova 34, Praha 8 / www.karlinstudios.cz Latin Art Gallery Omar Godinez: Městská sonáta (do 22. 4.); Peter Herel, Jitka Kopejtková: Geishas (od 24. 4. do 25. 5.)

Jungmannova 17/3, Praha 1 / www.latin-art.com Museum Kampa Jaroslav Serpan: Mezi uměním a vědou (do 12. 4.); Kupka: František Kupka ze sbírky Lilli Lonngren Anders (do 12. 4.); Jiří Hilmar: Adagio (do 17. 5.)

U Sovových mlýnů 2, Praha 1 www.museumkampa.cz UPM – Obecní dům Secese: Vitální umění 1900 (do 31. 12.)

Nám. Republiky 5, Praha 1 / www.obecnidum.cz

BRNO

Dům umění města Brna Tektonika paměti (do 17. 5.)

Malinovského náměstí 2, Brno / www.dum-umeni.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění AD Gloriam Dei: 130. výročí založení a 20. výročí znovuobjevení diecézního muzea v Litoměřících (do 19. 4.)

Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

MIKULOV

Regionální muzeum v Mikulově Miloš Kopták, Rai Escalé: Miroir Noir (do 24. 5.); Velký formát (od 10. 4. do 28. 6.)

Zámek 1, Mikulov / www.rmm.cz Mikulovské Rudolfinum Křest publikace Divnej ročník/Blízká setkání (11. 4.; 18:00); Magdalena Bláhová: Mezi Divnejma (od 11. 4.)

Brněnská 88/9, Mikulov / www.artmikulov.cz

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Na paměť…: Pomník 50.–80. let 20. století ze sbírky GVUN (do 3. 5.); Polské umění ze sbírky GVUN (do 21. 6.); České umění ze sbírky GVUN, část II. – Plastika (do 30. 8.)

Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Speculum Mundi: Umělecké poklady strahovských premonstrátů (do 26. 4.); Ivan Theimer: Cesta světla (do 15. 5.)

Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz MUO – Muzeum moderního umění Aenigma: Sto let antroposofického umění: (do 26. 7.); Jiří Šalamoun: No tohle?! (do 17. 5.); Victor Vasarely: Nová akvizice (do 17. 5.)

Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

OPAVA

Galerie výtvarného umění Zastihla je noc: Čeští umělci ve Francii 1939–45 (do 14. 6.); Ondřej Basjuk: Díra ve vzduchu (do 3. 5.)

Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

Dům umění Andy Warhol: 15 minut slávy (do 3. 5.); Vůně uhlí stále v nás (do 23. 5.)

Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz

KLATOVY

Galerie Obecního domu Opava 1945 – Mrtvé město (do 3. 5.)

Ostrožná 46, Opava / www.oko-opava.cz

GKK – Galerie u Bílého jednorožce Hele, kniha...: Kniha na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara; (od 11. 4. do 17. 5.)

Nám. Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz GKK – Kostel sv. Vavřince Místo sochy (do 21. 6.)

Plánická 174, Klatovy / www.gkk.cz GKK – Zámek Klenová Miroslava Zychová a Bohumír Komínek: Jedno místo dvě cesty (do 7. 6.); Ivan Vala: (Ne)obyčejno (do 10. 5.)

Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec Jaroslav Prokeš: V základním režimu (do 12. 4.); Silk Road: Sítotisky studentů a absolventů Katedry fotografie FAMU (do 19. 4.); Ladislav Postupa (do 26. 4.); Anna a Eva Mastnikovy: Animace/Ilustrace; Ve válce múzy mlčí: Obrazy 2. světové války ze sbírek galerie (do 7. 6.)

Masarykova 723 / 14, Liberec / www.ogl.cz

LIDICE

Lidická galerie 11 světů: Výstava dětských ilustrátorů (do 30. 4.)

Tokajická č. p. 152, Lidice www.lidice-memorial.cz

OSTRAVA

Galerie výtvarného umění v Ostravě Architektura zmocňující se prostoru: Alfred Neumann (do 7. 6.)

Poděbradova 1291/12, Ostrava / www.gvuo.cz

Industrial Gallery Tadeáš Kotrba: výstava maleb (do 16. 4.); Janja Prokič, Michaela Čejková: Současný šperk a fotografie (od 21. 4. do 22. 5.)

Zahradní 10, Ostrava / www.industrialgallery.cz PLATO – Galerie města Ostravy Výstava (od 9. 4. do 21. 6.)

Ruská 2887/101, Ostrava-Vítkovice www.plato-ostrava.cz

TEREZÍN

Památník Terezín Eli Fischer: Umělci – Poslové míru (od 14. 4. do 31. 5.)

Malá pevnost Terezín / www.pamatnik-terezin.cz

PLZEŇ

ZČG – 13 Riziko loajálnosti: rakouská, německá a česká kulturní identita v umění 19. století (do 17. 5.)

Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

INZERCE

PRAHA

87

88

komiks

art + antiques

29 4

12 7 2015

Galerie Rudolfinum Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 www.galerierudolfinum.cz

Generální partner galerie General partner of the gallery

Mediální partneři Media partners

Zhang Xiaogang Slivoň a dívka 20/1–10/5/2015 Galerie Zdeněk Sklenář / Salvátorská 6, Praha 1 / úterý–neděle od 13:00 do 18:00 www.zdeneksklenar.cz