art+antiques 6/2017

06

červen 2017

99

99 Kč / 4,70 ¤

Big Bang Data v DOXu 32 / Rozhovor s Tomášem Džadoněm 46 / 57. Benátské bienále 06 /

100

Obsah

editorial /

Říkali to ve Financial Times

2 / poznámky

06

> Brno jede!

Milena Bartlová Lucy Kellawayová je jedním z nejpopulárnějších komentátorů Financial Times. Ve svých glosách, které přebírá rovněž BBC, se zaměřuje na absurdity a pokrytectví korporátní kultury a vrcholného managementu.

Když loni v listopadu oznámila, že po víc jak třiceti letech letos v létě opustí Financial Times, aby šla učit matematiku na jednu z londýnských středních škol, informovaly o tom všechny hlavní britské deníky.

V jednom ze svých posledních sloupků z konce letošního května se Kellawayová místo světu byznysu věnuje starožitnostem. Zkušenost s prodejem rodinného starožitného stolu, který se po několik neúspěšných pokusech v aukci vydražil za „fantastickou“ sumu 42 liber, a oznámení Ikea, že do jejího čela nastupuje nový generální ředitel Jesper Brodin, ji vyprovokovalo k úvahám o budoucnosti starožitného nábytku. „Trh se starým nábytkem čeká vzestup,“ predikuje Kellawayová. „Kdyby z žádného jiného důvodu ne, tak proto, že ceny jsou tak nízko, že už nemají kam klesat. I ty nejlevnější z levných kusů nabízených v Ikea jsou ve srovnání s ním drahé.“ Stávající nezájem o starožitný nábytek chápe jako důkaz, že řeči o tom, jak si dnešní zákazníci cení autenticity a silných příběhů, jsou jen nafouknutou bublinou. „Není nic autentičtějšího, rukodělnějšího a přírodnějšího než starý mahagonový stolek a pokud jde o příběhy, když je něco 250 let staré, znamená to, že už to pár věcí pamatuje.

Přesto tyhle stolky nemilujeme, spíš je nenávidíme,“ konstatuje autorka a hned na tento rozpor odpovídá: „To, co spotřebitelé ve skutečnosti milují a vždycky milovali, jsou věci, které jsou módní. Nikoho nezajímá autenticita nebo příběhy v abstraktní rovině. Máme je rádi, jen když je můžeme spojit s něčím, po čem toužíme, protože naši přátelé potom touží též.“ „Co je módní, se ale změní, jako vždycky. Zájem o starý nábytek se vrátí a to pak bude špatná zpráva pro pana Brodina a jeho tým v Ikea,“ uzavírá Kellawayová slupek nazvaný „Slyšeli jste to zde první: držte se svých starožitností“. Co k tomu dodat? Snad jen odpověď prezidenta Asociace starožitníků Jana Neumanna na otázku, zda věří v návrat starožitného nábytek: „Vůbec o tom nepochybuji. Otázkou je jen, kdy se tak stane.“ Jan Skřivánek

4 / zprávy 6 / výstava

> Big Bang Data

Pavla Pauknerová

15 / aukce 24 / na trhu

> Běla Kolářová 30 / portfolio > Viktorie Valocká Edith Jeřábková 32 / rozhovor > Tomáš Džadoň Jan Skřivánek 46 / téma > Benátské bienále Anežka Bartlová 54 / profil > Richard Deacon Jan Skřivánek

Tereza Jindrová

58 / staveniště Karolina Jirkalová

> NL Architects 64 / architektura > Jan Dvořák Šárka Svobodová 66 / knižní recenze > Design v českých zemích 1900–2000

61 / architektura Filip Šenk

Zuzana Šidlíková

69 / nové knihy 70 / knižní recenze Markéta Dlábková

> Před komiksem

> Příběh Tibetu 80 / zahraničí > Sumida Hokusai Museum Helena Čapková 87 / manuál > Jazykové zákampí Ondřej Chrobák 88 / recenze > Lewitt/Thompson v DUMB, 74 / k věci

Daniel Berounský

Hyperrealismus v MUO

Josef Ledvina, Radek Wohlmuth

94 / na východ od raja Jana Neméth

96 / vizuál

> Žiadne akože

> NTK

Lukáš Pilka

facebook.com/ Artcasopis

obálka

Aplikace Kiosk Navigator

>

T H E O P T E P R O J E C T: M A P A I N T E R N E T U, 2005

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 573, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Pepa Ledvina (pl) / Zástupce šéfredaktora: Jan Skřivánek (js) / Redaktoři: Anežka Bartlová (ab), Kateřina Černá, Karolina Jirkalová (kj), Radek Wohlmuth (rw) / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account Manager: Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Richard Adam, Milena Bartlová, Daniel Berounský, Helena Čapková, Markéta Dlábková, Pavel Chalupa, Ondřej Chrobák, Edith Jeřábková, Tereza Jindrová, Tereza Koucká, Jana Neméth, Pavla Pauknerová, Lukáš Pilka, Šárka Svobodová, Filip Šenk, Zuzana Šidlíková / Tisk: Helma Roto, spol. s r.o., U Pekařky 5, 180 00 Praha 8 - Libeň / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; artcasopis@ambitmedia.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s., Stará Vajnorská 9, P. O. BOX 183, 830 00 Bratislava, infolinka: 0800 188 826, info@ipredplatne.sk, objednavky@ipredplatne.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 9. 6. 2017. Příští číslo vyjde začátkem července. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

6

výstava

text Pavla Pauknerová Autorka přednáší na UMPRUM, věnuje se grafickému designu a experimentálním polohám současné designerské praxe.

Velký datový třesk Big Bang Data v Praze Do poloviny srpna je v pražském Centru současného umění DOX k vidění výstava s evokativním názvem Big Bang Data. Praha je pouze jednou z mnoha zastávek na globální tour projektu, který byl v roce 2014 připraven kurátory Olgou Subirós a Josém Luisem de Vicentem z Centra pro současnou kulturu v Barceloně. Z Madridu, Buenos Aires, Londýna či Singapuru míří výstava do dalších míst, například na Massachusettský technologický institut. Jednotlivé verze zahrnují ukázky místních projektů, obecné teze výstavy však zůstávají neměnné, neboť – jak podotýkají kurátoři – „všichni jsme součástí éry velkých dat“.

Uplynulých šedesát let dalo vzniknout nově uspořádanému světu, v jehož základech leží mikroprocesory a počítačové sítě. Rychlé šíření digitálních komunikačních technologií, kterého jsme v posledních desetiletích svědky, vytváří bezprecedentní podmínky pro hromadění a sdílení informací, pro jejich vzájemné provazování. Tuto „masivní“ proměnu popisuje grafický designér a teoretik designu Bruce Mau ve své úhelné publikaci s názvem Massive Change takto: „Internetové protokoly umožnily propojit libovolné dva počítače a vytvořit tak nezměrnou celosvětovou síť sítí. Vznikající síť protokolů pro distribuované výpočty umožňuje propojit i vše ostatní: databáze, simulační a vizualizační nástroje a prozatím nevyužitý výpočetní výkon počítačů. Vzniká tak celosvětová kulturní akumulace, přístupná komukoli, kdykoli a kdekoli, která svými možnými dopady přesahuje meze naší představivosti.“ Exploze dostupnosti informací je nenadálá, souběžně s neustálým zrychlováním, zmenšováním a zlevňováním technologií je však její trvání možné předjímat i do budoucna. Žijeme obklopeni daty, která jsou nepřetržitě kumulována, střádána pomocí senzorů, systematizována

počítačovým softwarem, šířena prostřednictvím sítí.

Dostupnost dat roste například v návaznosti na sílící tlak řady hnutí za „otevřená“ data, souvisí též se změnami v praxi tvorby a sběru dat, jejichž zdrojem již nejsou pouze statistické úřady či vědecké instituce, ale také korporace nebo běžná každodenní datová aktivita milionů lidí, která zanechává analyzovatelné digitální stopy. Nevídaným tempem roste též objem dat, který jsme schopni ukládat. Podle odhadů se technologická kapacita uchovávat data (per-capita) od roku 1980 zdvojnásobuje každých čtyřicet měsíců.

Prediktivní románová představa Williama Gibsona, kterou nastínil ve svém kultovním kyberpunkovém románu Neuromancer z roku 1984, tak dnes již nemá charakter fantaskní vize, ale spíše strohého popisu: „Kyberprostor. Sdílená halucinace každý den pociťovaná miliardami oprávněných operátorů všech národů, dětmi, které se učí základům matematiky… Grafická reprezentace dat abstrahovaných z bank všech počítačů lidského systému. Nedomyslitelná komplexnost. Linie světla seřazené v neprostoru mysli, shluky a souhvězdí dat. Jako světla města, ustupující…“ Ačkoli je popisovaná situace fiktivní, načrtnutý model navigace

BRENDA N DAWE S: C I N E M A R E D U X , 2004 Vhodně zvolené vizualizační prostředky umožňují novou rovinu kulturní analýzy a výzkumu. Na reprodukci střihové sekvence z filmu 2001: Vesmírná odysea režiséra Stanleyho Kubricka.

DOKONALÉ JÍZDNÍ VLASTNOSTI. A DOKONALÁ CENA.

NYNÍ S BONUSEM PERFORMANCE VE VÝŠI 90 000 Kč.*

MAXIMÁLNÍ VÝKON – I Z HLEDISKA CENY. JAGUAR F-PACE JIŽ OD 1 204 555 Kč.

Každý Jaguar je vyjádřením naší vášně pro působivou jízdní dynamiku a nezaměnitelný design. Objevte, jak naše vysoce výkonné SUV kombinuje vhodnost pro každodenní používání a mimořádnou hospodárnost s dechberoucím požitkem z jízdy, a to za mimořádně atraktivních podmínek: Ještě do 30. června totiž při zakoupení modelu Jaguar F-PACE obdržíte BONUS PERFORMANCE* ve výši 90 000 Kč včetně tří let záruky a servisu. S vozy Jaguar tak vždy získáte maximální výkon. Jak na silnici, tak z hlediska ceny.

Přesvědčte se sami v rámci zkušební jízdy.

CARTec motor, s.r.o.

Mariánské nám. 5, 617 00 Brno Tel.: 545 233 556, e-mail: prodej@cartec.cz jaguar-brno.cz

1

Další údaje a informace o podmínkách služby Jaguar Care najdete na adrese jaguar.cz/JaguarCare

*#Nabídka platí pro nové a předváděcí skladové vozy při uzavření kupní smlouvy a převzetí/registraci vozidla do 30. 6. 2017, resp. do odvolání u všech participujících prodejců Jaguar.

Nezávazně doporučené cenové zvýhodnění včetně 21% DPH.

Spotřeba paliva v l/100 km: Jaguar F-PACE: 12,2–5,8 (ve městě); 7,1–4,2 (mimo město); 8,9–4,8 (kombinovaná); emise CO2 v g/km: 209–126. Ilustrační fotografie.

3

aukce

15

Filla sochař a rekordy od Hudečka po Mertu

Adolf Loos Apartment and Gallery – Aukce společnosti Adolf Loos Apartment and Gallery, která se konala druhou květnovou neděli v pražském Mánesu, vynesla více než 33 milionů korun*.

Nového majitele našly téměř tři čtvrtiny nabízených obrazů, prací na papíře a soch. Mezi nimi bylo devět děl, která pokořila hranici milionu korun, a dalších 23 stotisícových položek. Nových autorských rekordů dosáhli Antonín Hudeček, Jaroslav Panuška, Vincenc Beneš, Emil Filla a Jan Merta.

Kamenná hlava od Emila Filly, kterou jsme představovali v dubnovém čísle, se prodala s výrazným nárůstem za 1,8 milionu korun. To je nový aukční rekord za Fillovu sochu, přičemž ten předchozí byl přibližně třetinový.

Poměr mezi umělcovými sochami a obrazy nicméně výmluvně ilustruje, že ačkoliv šlo o výjimečnou nabídku, dosažená cena nakonec o jeden příhoz zaostala za Fillovým zátiším z roku 1947, které bylo draženo jen o pár minut později.

Novým autorským rekordem je cena 3,84 milionu korun pro Antonína Hudečka. Za tuto částku se prodal obraz U potoka (Z Okoře) z roku 1899. K vysoké ceně, která předchozí rekord překonala o 1,2 milionu korun, jistě přispěla nejen časná datace malby, ale i to, že impresionisticky pojatou krajinu zde doplňuje dvojice postav. A právě Hudečkovy figurativní obrazy z doby kolem roku 1900 patří mezi jeho nejvíce ceněná díla.

Ještě o dva miliony korun dráž se prodala námětově příbuzná krajina od Antonína Slavíčka, obraz Na Okořském potoce z let 1896–97. Cena 5,88 milionu korun je třetí nejvyšší částkou za Slavíčkovo dílo.

O autorský rekord Jaroslava Panušky se postaral charakteristický olej na lepence Strašidlo z doby kolem roku 1900, který vystoupal z 324 na 684 tisíc korun.

Předchozí, pět let starý Panuškův aukční rekord byl o 200 tisíc nižší.

V případě obrazu Podbřeží od Vincence Beneš šlo o dílo, které se na trh vrátilo po pouhých čtyřech letech, a tak nárůst oproti vyvolávací ceně nebyl tak velký. Cena 1,02 milionu korun je nicméně prvním Benešovým milionovým prodejem. Úspěchem je také cena 2,64 milionu korun za monumentální, téměř šestimetrové plátno Rodinná oslava od německy hovořícícho malíře z Nového Jičína Eduarda Veitha. I v tomto případě jde o autorské maximum. Nutno však dodat, že českými aukcemi dosud prošlo jen deset Veithových obrazů a že srovnatelné dílo se na trhu sotvakdy objeví.

Z poválečného umění se nejdráže, za necelých 3,5 milionu korun, prodal bezejmenný obraz Václava Boštíka z roku 1990. Již podruhé v posledním půlroce bylo

za více než milion korun draženo jedno z rozměrných pláten Jana Merty. Deset let starý obraz Oblak, který byl loni jednou z dominant umělcovy výstavy v pražské Městské knihovně, se prodal s čtvrtmilionovým nárůstem za konečných 1,32 milionu korun.

Předchozí malířovo maximum bylo o 200 tisíc korun nižší.

Dařilo se také Krištofu Kinterovi, od nějž byly nabízeny dva rozměrné reliéfy z cyklu

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

A N T O N Í N H U D E Č E K : U P O T O K A , 1899, olej na lepence, 73,5 × 89 cm, cena: 3 840 000 Kč

J A N M E R T A : O B L A K , 2006–07, akryl na plátně, 300 × 390 cm, cena: 1 320 000 Kč

J A R O S L A V P A N U Š K A : S T R A Š I D L O, 1900, olej na lepence, 62,5 × 48 cm, cena: 684 000 Kč

16

aukce

Opakované úspěchy a Štyrský poprvé přes 20 milionů

Postnaturalia, datované 2016–17.

Postnaturalia se jmenuje umělcova aktuální výstava, která do konce července probíhá v italské Maramotti Collection, a aukce Adolf Loos Apartment and Gallery tak vlastně byla první prezentací Kinterovy nejnovější tvorby v domácím prostředí. Oba reliéfy se prodaly po krátké licitaci za 114 a 132 tisíc korun.

Za zmínku stojí ještě několik zajímavých prodejů v kategorii prací na papíře. Nejdráže, za 360 tisíc korun, se prodala jedna z pozdních litografií Joana Miróa, za 276 tisíc korun odešel lept Pabla Picassa z roku 1927 Tři ženy.

Z prací českých autorů se nejvíce bojovalo o barevný monotyp od Adrieny Šimotové z roku 1969.

Dosažená cena 102 tisíc korun je pro ni autorským rekordem v dané kategorii. Totéž platí pro suchou jehlu Vrásnění od Jiřího Johna, která vystoupala z 36 na 78 tisíc korun.

Z neprodaných položek je třeba zmínit titulní dílo aukce, obraz Prisme od Františka Kupky.

Obraz z roku 1947 byl dražen jako poslední položka aukce. Při vyvolávací ceně 52,4 milionu korun (včetně snížené sedmiprocentní provize) však o něj nikdo z dražitelů v sále ani na telefonu neprojevil zájem. Po necelých dvou minutách jej licitátor prohlásil za nevydražený a tím aukce skončila. Celkový výsledek sál odměnil potleskem. / JS

European Arts – Květnová aukce European Arts, která se konala v neděli 21. května v pražském Obecním domě, se stala nejúspěšnější v historii této aukční síně.

Díky vynikající nabídce překročil její obrat 100 milionů korun, přičemž se prodalo více než 78 procent nabízených děl, celkem 108 položek. Hned dvě díla se dostala nad hranici 10 milionů korun, nad milion se prodalo dalších 17 děl a nad 100 tisíc korun pak bylo vydraženo 51 položek.

Nejdražším dílem aukce se s cenou 23,6 milionu korun stal obraz Jindřicha Štyrského Kominík a sněhulák. Jde o nový autorský rekord, a Štyrský se tak vedle Františka Kupky, Toyen a Josefa Šímy stal teprve čtvrtým českým modernistou, jehož dílo v aukci pokořilo hranici 20 milionů korun. Předchozí, osm let starý malířův rekord měl hodnotu necelých 13 milionů korun. Obraz z roku 1925 podle Karla Srpa vznikl v prvních týdnech malířova

pobytu ve Francii a byl v zimě následujícího roku vystaven na první výstavě artificialismu v Paříži. Českými aukcemi tento olej již jednou prošel, na podzim 2011 byl vydražen za 6,72 milionu, tedy méně než třetinu nyní realizované ceny. Během posledních pěti let se objevil na několika výstavách, z nichž nejdůležitější byla ostravská přehlídka V novém světě – Podmínky modernity na konci loňského roku.

Druhým dílem, které překročilo hranici 10 milionů korun, byla slavná bronzová plastika Emila Antoina Bourdella Hérakles napínající luk z roku 1909, přesněji jeden z jejích odlitků z počátku 20. let. Jde zároveň o celosvětové maximum, které kdy bylo zaplaceno v aukci za jakýkoliv odlitek této sochy. Na rekord by stačil již prodej za vyvolávací cenu 10,8 milionu, dvojice zájemců však cenu vyhnala až na 12,05 milionu korun.

Jiný odlitek této sochy již českými aukcemi prošel v roce 2006, kdy se

J I N D Ř I C H Š T Y R S K Ý : K O M I N Í K A S N Ě H U L Á K , 1925, olej na plátně, 70,5 × 50,5 cm, cena: 23 598 000 Kč

prodal za 4,7 milionu korun, další byl ve stejný den, jen o pár desítek minut později nabízen aukční síní Sýpka.

Za cenu vyšší než 1 milion korun bylo vydraženo dalších 17 děl, ve třetině případů šlo o díla, která trhem v minulosti již jednou prošla. Mezi nejdražší patřila Idyla (Dívky, Koupání) Václava Špály z roku 1910 prodaná za necelých 5 milionů korun (druhý nejdražší Špálův figurální obraz). Během čtyř let cena této malby na lepence vzrostla o 1,2 milionu korun. Na 4,4 milionu skončila mnohokrát vystavovaná Nevěsta Alfonse Muchy z roku 1917, jejíž cena se od roku 2010 zvýšila o 2,1 milionu korun.

Se stejným zhodnocením se prodal i raný olej Poloakt Vojtěcha Hynaise, který vystoupal na 3,54 milionu korun.

Senzací se stala dražba obrazu Nábřeží poněkud pozapomenutého člena Devětsilu Jiřího (REMO) Jelínka (aukce nabídla celkem

E M I L E A N T O I N E B O U R D E L L E : H É R A K L E S N A P Í N A J Í C Í L U K , 1909, bronz, výška 61,5 cm, délka 59 cm, cena: 12 047 400 Kč

17

9 jeho děl). Mnohokrát vystavovaný a publikovaný obraz z roku 1923 vyhnala řada zájemců z vyvolávací ceny 348 tisíc až na její devítinásobek, 3,1 milionu korun.

Za 1,99 milionu byl vydražen i o tři roky mladší Jelínkův obraz Vysněná krajina, který začínal na stejném minimálním podání. Do této aukce bylo prodáno pouze jedno Jelínkovo dílo, a to za cenu necelých 140 tisíc korun.

Nového aukčního maxima v rámci milionových děl dosáhl rovněž Zdeněk Sklenář. Jeho nevelký olej Dáma (Figura) z roku 1943 překonal o více než 620 tisíc korun předchozí, půl roku staré maximum obrazu Archaický čínský znak. V souboji více zájemců se vyhoupl na bezmála trojnásobek minimálního podání, 3,48 milionu korun. Výrazný úspěch zaznamenalo dílo téměř nedraženého Bedřicha Piskače, jehož Cesta na Korsice z konce 20. let, vystavená před dvěma lety v Jízdárně Pražského hradu, přesáhla více než

trojnásobně doposud nejdražší autorův obraz a vystoupala až na 2,42 milionu korun.

Raritou byla také bezejmenná kamenná hlava ve Francii usazeného Jana Křížka, která vznikla na konci 40. let a prodala se za minimální podání 1,55 milionu korun. Doposud byla od tohoto autora u nás dražena pouze dvě drobná díla.

Další milionová díla zmiňme jen telegraficky. Z malířství 19. století to byly obrazy Kořist válečná od Jaroslava Čermáka (1,04 milionu) a Krajina od Německé Rybné od Antonína Slavíčka (3,54 milionu korun), přičemž Slavíčkova malba startovala na méně než čtvrtinové ceně. Z moderny uspěla díla Václava Špály (1,93 milionu), Emila Filly (2,11 milionu), Jana Zrzavého (2,48 milionu) a Josefa Šímy (3,17 milionu korun). Za 3,23 milionu korun se prodal ještě nevelký obraz Nebeský Jeruzalém od Václava Boštíka, což je druhá

B E D Ř I C H P I S K A Č : C E S T A N A K O R S I C E , 1928, olej na plátně, 64 × 50 cm, cena: 2 418 000 Kč

nejvyšší cena za Boštíkovo dílo tohoto formátu.

Ve středním cenovém segmentu také nebyla nouze o zajímavé prodeje a autorské rekordy.

Své aukční maximum si zvýšil zhruba o 180 tisíc korun Vojtěch Bartoněk s obrazem Na 1. května a jeho konečnou sumou 645 tisíc korun. Na čtvrtou nejvyšší cenu v rámci svých děl dosáhl velmi zřídka dražený Miloš Jiránek, když se jeho oboustranný olej Akt vyhoupl ze 472 na 609 tisíc korun.

Výraznější aukční úspěchy začíná v poslední době zaznamenávat ve Francii působící Alois Kohout (Lecoque). Na nové aukční maximum tentokrát dosáhl jeho pozdní olej Paříž (1967), který vystoupal z 62 na bezmála 224 tisíc korun.

Velmi zajímavé výsledky se udály i v oblasti prací na papíře.

Zcela přitom dominovala Kontemplace Jakuba Schikanedera. Tento velkoformátový pastel z roku 1893, studie k prozatím nejdráže prodané stejnojmenné Schika-

J I Ř Í J E L Í N E K : N Á B Ř E Ž Í , 1924, olej na plátně, 47 × 63 cm, cena: 3 850 200 Kč

nederově malbě, vyhnal na vynikajících 1,99 milionu po dlouhé licitaci zájemce na telefonu. Vyvolávací cena práce byla 596 tisíc korun, tedy více než dvojnásobek částky, za kterou byla tato kresba vydražena v roce 2005.

Na více než milion korun vystoupala i raná kresba rudkou Josefa Čapka Ráno pocházející z majetku rodiny Scheinpflugovy. Z minimálních 472 tisíc se dostala až na 1,3 milionu korun, a stala se tak nejdražší Čapkovou prací na papíře. Za 720 tisíc pak byl vydražen akvarel Bedřicha Feuersteina Biarritz, to je zároveň prozatím nejvyšší cena vydaná za autorovo dílo (trhem prošly doposud ale pouze tři položky).

Autorskými rekordy v kategorii prací na papíře jsou i ceny 310 a 286 tisíc korun za scénické návrhy Aloise Wachsmana a Františka Muziky. Úspěchem je také 509 tisíc korun za album pěti serigrafií Zdeňka Sýkory Létání z roku 2007. / TEREZA KOUCK Á

J A N K Ř Í Ž E K : H L A V A , 1948, kámen, 33 × 27 × 19 cm, cena: 1 552 500 Kč

18

aukce

Bourdelle za miliony a nový rekord pro Kovandu

Sýpka – Aukce galerie Sýpka v neděli 21. května byla pro společnost historicky třetí nejúspěšnější. Vydělala celkem více než 8 milionů korun a prodáno bylo 159 z celkového počtu 251 nabízených položek. To je více než 63 procent. Nad milion korun se dostalo jedno dílo, nad hranici 100 tisíc korun pak dalších dvanáct. Nových autorských rekordů dosáhli Jiří Kovanda a Milan Houser.

Nejdražší položkou aukce se stala podle očekávání socha Emila Antoina Bourdella Hérakles napínající luk. Šlo o nedatovaný odlitek slavné bronzové sochy z roku 1909, která existuje v několika variantách a ve vícero edicích. Nabízený odlitek pocházel z pozůstalosti malíře a sochaře Jiřího Jašky (1906–1982), který byl od roku 1939 jedním z pedagogů Školy umění ve Zlíně, kde mimo jiné působil i přímý Bourdellův žák Vincenc Makovský. Sám Jaška pobýval v Paříži na začátku 30. let ještě jako student. Socha je opatřena značkou pařížské kovolitecké firmy Alexise Rudiera, která pro Bourdella a další francouzské mistry pracovala, a způsob provedení podle aukční síně odpovídá odlitkům z 20. let.

Minimální podání bylo stanoveno na 1,8 milionu, po licitaci několika zájemců za ni nový majitel zaplatil 2,3 milionu korun.

Nového aukčního maxima dosáhl Jiří Kovanda s nepojmenovaným velkoformátovým obrazem z roku 1990. Ten byl vydražen s nárůstem z 200 na 600 tisíc korun, a Kovandovo dílo se tak poprvé ocitlo nad hranicí půl milionu korun. Z autorů narozených po roce 1950 byly nad tuto částku dosud draženy jen práce devíti umělců, opakovaně jen obrazy Jana Merty. Kovandův akryl trhem již jednou prošel,

v roce 2009 byl na aukci Sýpky vydražen za zhruba třetinovou cenu. Nyní dosaženou částku majitelka aukční síně Irena Velková vysvětluje poukazem na to, že Kovandovy obrazy v této kvalitě a v tomto formátu jsou na trhu nedostatkovým zbožím. Zájem byl i o autorův drobný akryl Zig zag II z poloviny 90. let, který vystoupal na 66 tisíc korun.

Ze současných umělců si své maximum vylepšil i šestačtyřicetiletý Milan Houser, když se jeho nová malba červeným autolakem prodala za 216 tisíc korun (předchozí maximum bylo o 24 tisíc korun nižší). O deset let starší Jan Pištěk dosáhl se svým akrylem Status Quo z roku 2005 na cenu 96 tisíc korun (třetí nejvyšší cena).

Již tradičně společnost Sýpka nabízí kouřové obrazy Magdaleny Jetelové. Za bezejmenný obraz v červenobílé kombinaci vydal nový majitel 396 tisíc korun, to je třetí nejvyšší cena za autorčino dílo. Na třetí nejvyšší cenu v rámci svých děl dosáhl i Vladimír Kokolia s velkoformátovým olejem Vody z roku 1995. Ten byl prodán za minimální podání 300 tisíc korun. Šlo o další z děl ze sbírek Nadace pro současné umění Praha (velkou kolekci děl nadace společnost dražila loni), a jeho prodej tak přispěje na rekonstrukci sídla této organizace.

Vysokého nárůstu se dočkaly pozdní malby Bohumíra Matala, oleje na dřevě Pomník, který vystoupal ze 78 až na 276 tisíc korun, i drobnější Vzduch prodaný za 132 tisíc (minimální podání 46 tisíc korun). Ze soch uveďme alespoň zajímavý dřevěný Idol, práci Eduarda Ovčáčka z konce 60. let. Ačkoli byl prodán za vyvolávací cenu 114 tisíc korun, zařadil se mezi autorovy nejdražší plastiky.

Položkou s nejvyšší cenou z prací na papíře byla koláž Adolfa Hoffmeistera z počátku 60. let Muž ve městě, ilustrace k Brechtově knize Výhradně proto. Vítězný zájemce za ni vydal 108 tisíc korun (vyvolávací cena 78 tisíc korun), což je třetí vůbec nejvyšší cena za jakékoliv umělcovo dílo.

Dobře si vedl i dřevoryt Josefa Váchala Pokušení sv. Antonína, který vystoupal z 24 na 78 tisíc korun.

EMILE ANTOINE BOURDELLE: HÉR AKLES N A P Í N A J Í C Í L U K , 1909, bronz, výška 65 cm, délka 58 cm, cena: 2 321 000 Kč

Ze starožitností se nejdráže prodal soubor dvanácti mosazných stropnic podle návrhu Karla Mosera (96 tisíc) a šest dřevěných loutek Karafiátových Broučků ze 40. let (60 tisíc korun), přičemž v obou případech šlo o prodeje za minimální podání.

Výraznější nárůst zaznamenala například velká stolní polohovatelná lampa z 20. až 30. let, která vystoupala ze 14 na 43 tisíc korun. / TEREZA KOUCK Á

ADOLF HOFFMEIS TER: M U Ž V E M Ě S T Ě , 1962, koláž na papíře, 49,5 × 40 cm, cena: 108 000 Kč

JIŘ Í KOVANDA: B E Z N Á Z V U, 1990, akryl na plátně, 120 × 120 cm, cena: 600 000 Kč

27

Hélène och Walter Grönqvists stiftelse

VELVYSLANECTVÍ FINSKA PRAHA

MATTI KUJASALO

4/6—29/10 2017 gASK — gALERIE STŘEDOČESKÉHO KRAJE BARBORSKÁ 51—53 / KUTNÁ HORA www.gask.cz

20

aukce

text Jan Skřivánek

Čtvrt století na českém trhu Společnost Dorotheum si v letošním roce připomíná 310. výročí svého založení a současně také 25 let fungování na českém trhu. O historii i současnosti firmy jsme si povídali s ředitelkou českého Dorothea Márií Gálovou.

OSK AR L A SKE: LOĎ BL Á ZNŮ tempera na plátně, 130 × 158 cm, cena: 3 600 000 Kč, Dorotheum 24. 5. 2003

Co považujete za hlavní mezníky fungování Dorothea na českém trhu?

Tím vůbec nejdůležitějším bylo rozhodnutí tehdy ještě státního Dorothea zřídit svou vůbec první zahraniční pobočku – právě v České republice. Bylo to takové porevoluční gesto se snahou navázat na léta společné historie a kulturního zázemí. Druhým bylo rozhodnutí po několikaletém fungování na našem území poskytnout české filiálce tolik kompetencí, abychom mohli pořádat aukce přímo tady u nás.

Všechny ostatní zahraniční pobočky, které posléze vznikly, totiž dodnes fungují jako akviziční kanceláře, které nabírají zboží pro aukce pořádané ve Vídni pod hlavičkou mateřské společnosti. A tím třetím byla v roce 2001 privatizace aukčního domu Dorotheum v Rakousku a jeho přerod v moderní, pružně se rozvíjející akciovou společnost. Pro naši další existenci bylo zásadní odhodlání nových vlastníků ponechat českou pobočku, přestože naše právní prostředí bylo tehdy pro

pořádání aukcí dost nepříznivé, zatížené extrémní administrativou a pravidly zcela odlišnými než u sousedů a v západním světě.

Pozorujete nárůst aktivity českých dražitelů na aukcích v Rakousku?

Jednoznačně ano. I z toho důvodu v naší galerii na Ovocném trhu pořádáme prezentace významných děl českých autorů, která jsou posléze dražena v aukci ve Vídni. Např. letos to byl olej Bedřicha Havránka Letní krajina s potokem, který se prodal za téměř šest milionů korun. Ve většině případů pak taková díla končí právě v rukou českých sběratelů. Současně si musíme uvědomit, že rakouské Dorotheum disponuje daleko širším záběrem sortimentu, než je tomu u nás. Velkým tahounem je například segment ojetých vozů a podle kolegů z mateřské firmy jsou právě Češi jedněmi z nejčastějších zájemců v těchto dražbách.

Kolik položek vašimi aukcemi dohromady prošlo?

Odhadem to bylo kolem 40 tisíc položek, dalších zhruba 60 tisíc předmětů jsme prodali v komisním prodeji. To je úctyhodné číslo a je za ním spousta důkladné odborné práce především našich znalců, jejichž rukama projde každičký kousek. Nemluvě o velkém množství předmětů, které se ve výsledku do prodejní nabídky nedostanou.

Jak se v průběhu let změnilo zastoupení a chování zahraničních kupců?

Bavíme-li se výhradně o aukcích, tam máme klienty prakticky z celého světa.

Nejpočetnější skupinu tvoří klienti ze Slovenska, Rakouska a Německa, avšak máme klienty také z Austrálie, Kanady, USA, Číny, a dokonce i z Jižní Ameriky.

Těch ze zámoří v posledních letech hodně přibylo a je pro nás potěšující, že se v aukcích objevují opakovaně. Řekla bych, že naši zákazníci jsou velmi loajální. U zahraničních klientů

dlouhodobě přetrvává zájem o kvalitní starožitnosti a dekorativní umělecké předměty. V tomto segmentu máme konstantně až kolem 40 % dražitelů ze světa, někdy i více. Záleží samozřejmě na kvalitě konkrétní nabídky a také na vývoji kurzu, který v některých obdobích hraje v náš neprospěch. Co mě ale speciálně těší, je už několik let stoupající zájem cizinců o české výtvarné umění. Toto je zcela nový trend a pro zdravý vývoj na našem trhu jej považuji za velmi důležitý.

Jaké máte zkušenosti z expertních dnů v regionech – mění se nějak složení lidí a zboží, se kterým se setkáváte?

Už dávno pryč jsou doby, kdy se zajímavé a kvalitní předměty objevovaly „na půdách“. Dnes si většina majitelů umění uvědomuje, že vlastní něco cennějšího, a takové předměty opečovávají. Chci tím říci, že případů, kdy majitel přichází a opravdu netuší, že měl desítky let doma za skříní obraz, který se pak prodá za několik milionů, je opravdu vzácně. Přesto se tam objevují zajímavá díla a regionální dny pro nás mají stále zásadní význam. Stejně tak klienti jsou vděční za to, že nemusejí cestovat až do Prahy a mohou s našimi experty pravidelně konzultovat optimální prodeje. Co se týká složení, stále více jsou mezi majiteli zastoupené mladší ročníky.

Jak se proměnil trh v segmentu starožitností a jakým směrem se podle vás bude dál vyvíjet?

Trh se starožitnostmi se za posledních 25 let změnil zásadně. Změnila se struktura nabízeného zboží, klientela, ale i způsob prodeje. Zatímco v 90. letech bylo v kurzu umělecké řemeslo 19. století a secese, dnes je zájem jednak o starší umění 16.–18. století a pak také o art deco a design 20. století. S tím souvisí i změna klientely.

O staré umění se zajímají především movitější klienti střední a starší generace, o design naopak nastupující

21

generace sběratelů. Proměnil se rovněž způsob prodeje. V minulosti byla téměř veškerá nabídka v kamenných obchodech, nyní je zcela běžnou záležitostí prodej on-line. U luxusních starožitností převládá prodej v aukčních domech, což je i náš případ. Byť tento segment nikdy nebude tak lukrativní jako výtvarné umění, pro náš aukční dům je velmi zajímavý a rozhodně u něj chceme zůstat. Domnívám se, že zájem o jedinečné a kvalitní starožitnosti v dalších letech poroste a poptávka tuzemských sběratelů se bude postupně orientovat více i na mezinárodní umění.

V posledních letech se systematicky věnujete nabídce a propagaci českého ateliérového skla. Jak hodnotíte ohlas ze strany sběratelů, daří se pro sklo získávat nové sběratele?

Od začátku, co se uměleckému sklu věnujeme, jsme si kladli za cíl vy-

budovat sběratelskou základnu pro tento nový aukční segment i na domácí půdě. Daří se nám to a s trochou hrdosti mohu konstatovat, že rok od roku se okruh zájemců rozšiřuje.

Ti, co „s námi začínali“, zůstávají a dnes jsou již pravidelnými dražiteli, a těch nových přibývá. Věřím, že díky tomu, jak kvalitní a různorodá je naše nabídka. Prvními dvěma ročníky projektu Křehká síla skla jsme si laťku nastavili vysoko. A přestože je to hodně zavazující, svým způsobem se nám již pracuje snáze právě díky velmi pozitivnímu ohlasu odborné i široké veřejnosti, a také samotných autorů i sběratelů.

Které dílo z těch, která v minulosti vašimi aukcemi prošla, byste ráda znovu získala do nabídky?

Takových byla celá řada. Skvostným objevem právě na regionálních dnech byl třeba olej Loď bláznů od Oskara

Laskeho, který jsme nabízeli v aukci v roce 2003. Uvítala bych ho v nabídce nejen proto, že by dnes dosáhl podstatně vyšší ceny. To dílo jsem měla moc ráda, doslova mne okouzlilo. Ráda jsem ho prozkoumávala a nalézala v něm stále další a další postavičky a zobrazené bizarní výjevy. Skončil však v kvalitní sbírce, a proto je skvělé, že alespoň na krátkodobých výstavách může obohacovat i veřejnost. Naprosto exkluzivní byl také prodej úžasné kolekce dvanácti obrazů Františka Muziky. Šlo o výjimečnou aukci, komerčně hodně úspěšnou. V tomto případě to byla velmi náročná, ale zároveň krásná práce – jak na přípravě katalogu, tak při realizaci samotné výstavy a aukce.

Možnost opětovného prodeje kolekce je však zcela hypotetická, jelikož obrazy skončily u různých majitelů, ale podobnou výzvu bychom si rádi zopakovali.

INZERCE

54. AUKCE

Foto: Petr Kurečka

ve středu 28. června 2017 v 18.00 hodin v Topičově salónu, Národní 9, Praha 1 Předaukční výstava dražených děl proběhne v Galerii Dolmen, Pštrossova 31, Praha 1: pondělí 19. 6. – středa 28. 6. 2017

Karel Malich, Postava pastel, papír, 73,5 x 51 cm, 1992, vyvolávací cena: 150 000 Kč

Michael Rittstein, Domorodci v bordelu olej, plátno, 120 x 100 cm, 2007, vyvolávací cena: 130 000 Kč

www.galerie-dolmen.cz

Karel Malich, Světlo pastel, papír, 70 x 50 cm, 1985–86, vyvolávací cena: 150 000 Kč

60’s aneb Šedesátky Ladislav Zívr, Dvojice Prachovských skal bronz, výška 68 cm, 1976, vyvolávací cena: 140 000 Kč

Režie: Petr Svojtka

Premiéra: 10. června 2017

www.MestskaDivadlaPrazska.cz

28

3. díl

text Richard Adam Autor je sběratel, spoluzakladatel Richard Adam Gallery.

Pohledem sběratele Brno a Němci

ANDRÉ BUT ZER: COLA – TOD N 2007, olej na plátně, 230 × 190 cm, Richard Adam Gallery

Karel Tutsch má samozřejmě na výtvarném životě v Brně daleko větší zásluhy.

Třeba jenom Galerie Na bidýlku byla pojem, který ani legenda s ní spojená nemůže plně vystihnout. Ale já chci mluvit o něčem jiném, o Němcích! Tedy o německých výtvarnících, které Tutsch do Brna „přivlekl“. Už v roce 1989 oslovil třeba Christiana Macketanze, a když se „zadrátovaná“ hranice zase oddrátovala, zástupy cizích, tedy hlavně německých výtvarníků se jen hrnuly.

Proč o tom píšu? Karel Tutsch má totiž nesmazatelný význam i pro naši sbírku, pro sbírku Richarda Adama.

V parném létě roku 2006 Pavel Hayek, Petr Novotný a já vystupujeme z autobusu v Berlíně a Markus Selg nás už vede do galerie Guido Baudacha.

Je srpen, zavřeno, klíč v jeho ruce ale odemyká tu tajemnou komnatu, a když se rozhlédneme, nestačíme se divit.

Atlas, krásná socha obra namáhavě drží zeměkouli, a když přikvačí ještě Crossing Jordan, na počítači vykouzlený a na obří banner převedený obraz, zeptám se Markuse na ceny. Jsou samozřejmě vysoké, přesto, když panu Lekešovi na-

vrhnu, že sbírat Němce by stálo fakt za to, vyrážíme (s Vladimírem Skreplem) do Berlína znovu. Baudach nás zaveze ještě do Rangsdorfu za André Butzerem a já zamlouvám jedno obří Butzerovo plátno a také přestřihávám startovací pásku.

Ještě musíme přijet na jaře s panem Lekešem, jistě, sbírání Němců je už ale odstartováno. Krásných dva a půl roku!

Karel Tutsch měl tedy nesmazatelný význam pro naši sbírku. Všechny ty Butzery a Selgy a Heinzmanny a Helbigy a nevím, koho ještě, přivedl do Brna totiž on. On je vyhledal, on je pozval, on je vystavil, prostě Brno a Němci Tutsch jsou. Pavel Hayek vstoupil do mnohoslibných kolejí, jistě. Ale ty koleje položil Karel Tutsch!

Takže kdo všechno, kteří malíři a sochaři se promenují v naší sbírce?

Třeba André Butzer. Ateliér na letišti (tedy skoro) v Rangsdorfu, z toho letiště startoval a taky se na ně vrátil hrabě Stauffenberg, když spáchal atentát na vůdce, vysvětluje, a my už posloucháme jeho vyprávění. Do roku devadesát čtyři zde byli Rusové, vojenská základna, a když odešli, v projekční kanceláři jedné letecké firmy z 30. let (byla součástí letiště) si André zřídil ateliér. Opravy budovy v plném proudu, přesto, zamlouvám jedno velké plátno (280 × 460 cm), a když konečně na jaře příštího roku přijedeme s panem Lekešem, dozvíme se nemilou novinu: obraz koupil Saatchi! Na výstavě v Moskvě!

Nerozhodně protestuji, jak to, vždyť jsem ho měl zamluvený. André nás ale uklidňuje, mám pro vás něco daleko lepšího, a už to daleko lepší vleče z depozitáře. Můžu vás ubezpečit, když si otevřete (na webu) Saatchiho sbírku a porovnáte ten „moskevský“ s tím „daleko lepším“, musíte dát Andrému za pravdu. Ani Saatchi zkrátka vždycky nevezme to nejlepší. Od Butzera máme celkem deset obrazů a taky kreseb a já musím říct, jsem na tu desítku velmi pyšný! Považuji ji skoro za to nejlepší, co ve sbírce je. A to v ní nejsou žádné secondhandové mazanice!

Takže, koho jsme ještě sbírali? Kdo se nakvartýroval do naší kolekce? Markus Selg? Nebo snad Thilo Heinzmann?

Sakra, dochází mně, rozsah tohoto článku je velmi limitující a mně se do něj nevejde nejen povídání o Thomasu Helbigovi, ale ani o Andrewu Gilbertovi. A o Barovi nebo Marcelu Hüppauffovi už vůbec ne. Takže spěchám povědět aspoň pár slov o Andree Lehmann, velice zajímavé výtvarnici, a taky Christianu Macketanzovi, dnes profesorovi na akademii v Drážďanech.

S Andreou Lehmann mě seznámil Lubomír Typlt. Lépe řečeno, neseznámil fakticky, jen zprostředkovaně.

Zmínil se totiž její galeristce Anně Klinkhammer, a ta nás vzala, tedy naši galerii, jaksi na vědomí. Do té doby to prostě odmítala… Letěl jsem se na Andreiny obrazy podívat do Düsseldorfu a musím říct, jásal jsem. Nejenom v galerii Anny Klinkhammer, ale i na jedné výstavě. Byly prostě výborné.

Takže, dvě velká plátna zamluvena a taky koupena, a když Andrea přijede do Brna, omamný, opojný vzduch Wannieck Gallery si už nasazuje vítěznou čapku. Bloudíte jak uhranutí těmi třemi tisíci metry? Jste uchváceni pocitem monumentality a intimity zároveň? Andrea tedy ano! S rozzářenýma očima si cosi šeptá, slova šveholivě splývají z jejích úst a nakonec, vliv Vaňkovky je prostě uhrančivý, říká, výstavu! Ano, tady bych chtěla výstavu! A Christian Macketanz to nejenom říká, on tu výstavu také má, velikou a přehlídkovou.

A mně už zbývá jen obvyklé povzdechnutí. Rokem 2008 totiž, chtě nechtě, všechno končí (alespoň co se Němců týče). Mám zamluvený raný obraz od Butzera, jistě. Taky krásný a velký od Thomase Zippa. Ale co bych povídal. Už je nikdy nekoupíme.

Sbírání umění je krásná věc, krásná a povznášející. Když ale svět zachvátí ekonomická krize, když se prostě přísun peněz z toho světa zastaví, musí i Butzer sklonit hlavu…

29

XXX BSUB BSUB D[ JOGP!BSUB BSUB D[

;",061&/0 %0 4#­3&,

%DUD

%XW]HU $QGUp

GČO

GČO

/ÿ.&ý5­ 6.ÿ-$* ]DNRXSHQL GR VEtUHN

GČO

+HLQ]PDQQ 7KLOR

+HOELJ 7KRPDV

GČO

103"%$& /" 53)6 4& 406ý"4/». 6.ÿ/­. + SSDXႇ 0DUFHO

GČO

0DFNHWDQ] &KULVWLDQ

GČO

6HOJ 0DUFXV

GtOD

/HKPDQQ $QGUHD

GtOD

*HUROG 0LOOHU

GtOD

32

rozhovor

text Anežka Bartlová foto (portrét) Aleksandra Vajd

Tradícia neexistuje Rozhovor s Tomášem Džadoněm Díla Tomáše Džadoně vyvolávají silné emoce, protože pracují s dědictvím; tím socialistickým na straně jedné a s melancholií venkovské idyly na straně druhé.

Jemu ani dílům ale nechybí humor, jako když nedávno vykuřoval na vernisáži Jurkovičovu vilu slaninou v kadidelnici sestavené ze starých hrnců.

Vystavuješ teď v Jurkovičově vile většinou své starší věci. Je to retrospektiva, nebo spíš monografická výstava?

Nie je to retrospektíva, ale aj moji študenti ju tak nazývajú. Už som asi mŕtvy, keď to aj oni tak vnímajú!

V kontexte Jurkovičovej vily sa mi zdalo zaujímavé vrátiť sa k starším veciam, lebo boli svojimi témami príbuzné tomu, čo robil Jurkovič. Vnímal som ich najmä ako prostriedok, ako sa vily zmocniť. Prostredníctvom nich som sa do nej akoby nasťahoval.

Nemám rád, keď sa z domov stávajú múzeá. Premenia sa na mŕtvy priestor. O to horšie, ak sa nezachová ani pôvodný nábytok, čo je aj prípadom tejto vily. Potom sa to nahrádza rôznymi replikami a už to nie je autentické. Navyše, prišlo mi ľúto, že celých sto rokov života domu, je prakticky vymazaných. Z obdobia rokov 1916, keď vilu Jurkovič predal, až do roku 2004, keď z nej odišli poslední ľudia, tu nie je prakticky nič.

V tomto čase sa tu pritom museli diať veľmi zaujímavé veci, ale táto vrstva ostáva z pohľadu inštitúcie takmer úplne prehliadaná.

Zdá se mi, při znalosti tvé práce, že to je snad až příliš ideální prostředí. Jako by to čekalo přímo na tebe. Byla to pro tebe výzva?

Bola, a to aj z dôvodu, že často sa vo svojich dielach zaoberám otázkou toho, čo je pôvodné a čo súčasné, nové. Keď ľudia prídu na prehliadku vily, najčastejšie sa pýtajú: Čo je pôvodné, autentické, presne také, aké to tam mal Jurkovič? A preto som aj svoju intervenciu postavil na hľadaní pôvodného a nového. Snažil som

sa to urobiť tak, akoby sa tam niekto zrazu nasťahoval. Všetko je zariadené, interiéry, obrazy, kresby, sošky. Človek nevie, čo tam bolo pred tým, než som tam prišiel ja, čo je Džadoň a čo je Jurkovič. Ani pri vstupe to nie je explicitne označené, hranice galérie a pôvodného interiéru zmizli. Divák by mal hrať túto hru a hľadať čo je čo.

Keď vojde do vily, začína vo vstupnej hale, ktorá je najviac zachovalá. Sú v nej len drobné intervencie, potom nasleduje historická výstava Jurkovičových stavieb, pôvodné Jurkovičove interiéry. Na poschodí sú miestnosti, v ktorých sa nezachovalo takmer nič z pôvodného interiéru a fungujú ako galéria. S kurátorom Rosťom Koryčánkom sme tam previezli časť pôvodného Jurkovičovho nábytku z ubytovne Vesna a k tomu pridali moje Tesárske spoje (2007), to sú dve socialistické skrine spojené rovným preplátovaním.

Tam už môže mať človek pocit, že je to nejaký zvláštny interiér, v ktorom je Jurkovičov nábytok, ale zároveň aj nejaké nepatričné kusy. Tam môžu byť návštevníci zmätení, alebo aj nahnevaní. Do poličiek Alkovny pani Jurkovičovej som uložil drevený model sídliska. Bolo by zábavné, ak by ktosi moje veci vnímal ako Jurkovičove veci a ja by som sa tam nejako rozpustil.

Celú túto skúsenosť si však cením aj preto, že väčšina vystavených vecí je naozaj staršieho dáta, mnohé z nich vznikli ešte na škole u Lindovského na klasickej grafike. Vtedy ma veľmi hnevalo, že aj keď som robil témy, ktoré neskôr v objektoch či inštaláciách, tak na grafiku sa všetci pozerali ako na estetický obrázok. Pre mňa bola podstatná téma, no nikto nebol schopný to

33

42 náročným procesom získavania povolení, aký takéto dielo obnášalo. Nehovoriac o súhlase množstva ľudí z paneláku, ktorý som pred realizáciou potreboval.

Bola to celé silná formatívna skúsenosť.

Teď se ta intenzita bude asi těžko překonávat...

Všetci sa ku mne vzťahujú cez pamätník a sám seba sa pýtam, čo by som mal teraz urobiť po takomto výkone.

Bolo to veľmi komplexné a plné emócií, navyše, trvalo to celé asi šesť rokov. Podľa mňa je to skúsenosť, ktorá je neopakovateľná. To sa mi už nikdy nepodarí zažiť.

Co chystáš teď, na čem pracuješ?

S brnenskými architektmi Klárou Záhradníčkovou a Jakubom Kopecom sme vyhrali súťaž na revitalizáciu bývalého cintorína v Leopoldove a jeho premenu na park s detským ihriskom. Mňa prizvali po prvom kole – vraj som expert na detské ihriská. Leopoldov chce autorské detské ihrisko, a nájsť mieru medzi sochou, objektom a zároveň aby to bol detský prvok, a aby to malo funkciu detského ihriska a rozvíjalo rôzne pohybové aktivity. Je to ťažká úloha. Ale ostávam poplatný svojim metódam a presúvam už existujúce veci – napríklad plot, ktorý tam kedysi bol. V našom návrhu je rešpekt voči minulým vrstvám, nechávame ich viditeľné, nevymažeme ani klasickú cintorínovú alej, ktorá pretína pozemok. Naopak, zapojíme ju do ďalšej výsadby, čím vznikne stromový háj.

TOMÁ Š DŽ ADOŇ: CENA instalace v rámci f inálové výstavy Ceny Oskára Čepana, 2012, foto: Boris Neméth

T OMÁ Š DŽ ADOŇ (1981) se narodil jako nejmladší z pěti synů do bytu na sídlišti v Popradu, což bývá často (až příliš) zdůrazňováno v kontextu jeho práce s motivem paneláků. Studoval nejprve dva roky průmyslový design na Technické univerzitě v polském Koszalinu (1999–2001), poté přešel na Vysokou školu výtvarných umení v Bratislavě (2001–2002) a následně prošel magisterským studiem na Akademii výtvarných umění v Praze (2002–2007), kde studoval nejprve u Jiřího Lindovského grafiku, absolvoval však v ateliéru Jiřího Příhody. V roce 2013 úspěšně získal doktorát na Vysoké škole výtvarných umení v Bratislave s prací na téma Nářečí současného umění.

Ještě v roce absolvování AVU se stal laureátem Essl Award, o dva roky později, v roce 2009, pak byl v jednom roce mezi finalisty Ceny Oskára Čepana i Ceny Jindřicha Chalupeckého. Spolu s Barborou Šedivou se podílel na organizaci Ceny Oskára Čepana (2014–2015), od roku 2014 působí jako asistent v Ateliéru hostujícího umělce na AVU v Praze.

Upozornil na sebe výstavou v GHMP (v rámci projektu Start up) Je to atrakce, nebo to padá? (2009) a No Man’s Land v Galerii

Nebude tam trochu strašit? Budou si tam ty děti chtít hrát?

Park je tam už od 70. rokov, všetci vedia, že to bol cintorín. Niektoré náhrobné kamene budú použité v akomsi lapidáriu, urobíme z nich miestnu sochársku výstavu pod holým nebom. Pri detských prvkoch budem pracovať s prefabrikátmi, ktoré primárne nie sú určené na hranie. Budúcnosť je v deťoch. Páči sa mi to. Je to na hrane medzi umením a normálnym životom.

Jelení (2009). V rámci prací reagujících na vyrovnávání se s modernitou pak vystavoval krychli, z níž se linula vůně pečené slaniny (Hyperlink, 2006). Humor nechybí ve většině Džadoňových děl. Nesla jej i sochařsko-performační situace Závod (2010), kde se Džadoň na svém motocyklu NSU 251 OS WH marně snažil dohonit repliku slavné sochy Sluneční paprsek Otakara Švece (1925).

V roce 2007 připravil vizualizaci projektu Pamätník ľudovej architektúry, který pak v roce 2013 realizoval na sídlišti Dargovských hrdinov v Košicích v rámci projektu Evropské hlavní město kultury.

Jednalo se o tři tradiční slovenské venkovské stodoly osazené na střechu jednoho z panelových domů. Roubenky byly na košickém sídlišti k vidění do loňského roku, kdy je autor byl nucen na základě neprodloužení smlouvy odstranit.

Až do konce října je možné navštívit výstavu pod názvem Džadoňova vila, jež je vlastně intervencí autorových vlastních děl instalovaných do prostor Jurkovičovy vily.

34 / 46 /

Rozhovor s Tomasem Rajlichem Jak se NG vzdala Gustava Klimta

28 / 40 /

Rozhovor se Štěpánem Grygarem Móda a umění

9 771213 839008

05

43

06

červen 2017

04

99

99 Kč / 4,70 ¤

06 / 32 / 46 /

duben 2016

99

99 Kč / 4,70 ¤

Big Bang Data v DOXu Rozhovor s Tomášem Džadoněm 57. Benátské bienále

12 / 34 / 46 /

02

Katastrofy v Plzni Rozhovor s Maximem Velčovským Restaurování současného umění

únor 2017

99

99 Kč / 4,70 ¤

12 / 28 / 40 /

04

duben 2017

99

99 Kč / 4,70 ¤

08 / 30 / 42 /

7+8

10

červenec srpen 2016

109 Kč / 5,10 ¤

10 / 40 /

Stano Filko v Bratislavě Rozhovor s Tomášem Svobodou Bienále architektury v Benátkách

říjen 2016

František Tkadlík v Liberci Rozhovor s Pavlou Melkovou Konceptualismus v učebnicích

101

99 Kč / 4,70 ¤

10 / 28 / 40 /

Socialistické retro v Česku Rozhovor s Lenkou Vítkovou Ilustrované časopisy 19. století

9 771213 839008

07

50 /

Jan Merta v Městské knihovně Rozhovor s Janem Tichým Le Corbusier a Československo

12+1

prosinec 2016 leden 2017

119

109 Kč / 5,10 ¤

18 / 44 / 56 /

Július Koller ve Vídni Rozhovor s Janem Nálevkou Islámské umění v českých sbírkách

2002–17 / Patnáct let časopisu 06

červen 2016

09

105

99 Kč / 4,70 ¤

10 / 32 /

duben 2016

99

99 Kč / 4,70 ¤

12 / 34 / 46 /

Katastrofy v Plzni Rozhovor s Maximem Velčovským Restaurování současného umění

10 / 32 / 46 /

9 771213 839008

04

září 2016

99 Kč / 4,70 ¤

Sean Scully v Českých Budějovicích Rozhovor s Pavlem Pepperštejnem Avantgarda digitálního věku

09

44 /

02

únor 2017

99

99 Kč / 4,70 ¤

12 / 28 / 40 /

Jan Merta v Městské knihovně Rozhovor s Janem Tichým Le Corbusier a Československo

03

březen 2016

99

99 Kč / 4,70 ¤

10 / 30 / 42 /

Muzeum kubismu podle UPM Rozhovor s Michalem Škodou Akvizice regionálních galerií

Henri Rousseau v Národní galerii Rozhovor s Marianem Pallou „České“ kořeny hnutí dada

46

téma

text Anežka Bartlová

Neslané nemastné 57. Benátské bienále Na Benátském bienále jsem byla letos počtvrté a vlastně poprvé mne napadlo podívat se i na podtitul akce: Esposizione Internationale d’Arte. Ani slovo o tom, že by zde vystavené umění mělo být současné, nebo dokonce nejsoučasnější.

„Ten moment, kdy vám už asi patnáctý kurátor vypráví to samé, co všichni předním.“ To je jedna z odpovědí v anketě německého časopisu Monopol na otázku, jaký byl „nejtrapnější moment z preview benátského bienále.“ Je vlastně jedno, zda je autentická, nebo vymyšlená, forma této odpovědi je jako dělaná ke sdílení na sociálních sítích. Dělá si legraci z pseudoznalectví zástupů příslušníků „artworldu“, kteří se na tuto událost sjíždějí z celého světa. Zároveň však ukazuje jednu podstatnou věc: totiž, že na tom, co kurátorky a kurátoři o svých výstavách říkají, stále ještě záleží (jinak by se dotčený posluchač nebavil už ani se třetím či pátým kurátorem, natožpak patnáctým). Co tedy nabídla kurátorka letošního sedmapadesátého vydání benátského bienále a čím se to liší od jiných prohlášení?

Kurátorkou, čtvrtou ženou mezi pětadvaceti muži, je letos Christine Macel, jinak též sedmnáctým rokem šéfkurátorka Centre Pompidou. Dříve byla podepsána též pod benátským projektem Anriho Saly ve francouzském pavilonu (2013) a před deseti lety připravila prezentaci Érica Duyckaertse pro pavilon belgický (2007). Macel zvolila spíše nicneříkající název Viva Arte Viva, má prý být přitakáním důležitosti umění v dnešní společnosti a zdůrazňovat humanismus.

Benátky shall live again

Přehlídka je rozdělena do devíti částí, jež je možné číst jako propojené, ale přesto samostatné výstavy.

Kurátorka je označila – coby výraz kritiky národních reprezentací – jako „transpavilony“. Koncept však stojí více na jednotlivých dílech, možná ještě přesnější je říci, na jednotlivých autorkách a autorech, jichž

je letos celkem 120, tedy o 16 méně než v minulém vydání. Názvy transnacionálních pavilonů odkazují k velmi obecným tématům. Úvodní část nazvaná Pavilon umělců a knih je nejucelenější a lze ji považovat za zastřešující. (Knihy jsou, zdá se, momentálně v kurzu, nejrozměrnější dílo letošních Dokument bude replika Parthenonu složená ze sta tisíc knih cenzurou zakázaných v různých zemích.) Pavilon a přeneseně i celá výstava jsou ale rámovány latinským pojmem otium, který odkazuje k produktivní nudě chápané jako klid na mentální práci spíše než jako fyzický stav. Podle Macel je princip otia zásadní pro tvůrčí práci umělců, což ukazuje na příkladech, které však berou onu tvůrčí nečinnost spíše s ironickým nadhledem.

Prominentní je tu dokumentace cyklu Otium od Franze Westa, který původně vznikl pro frankfurtský knižní veletrh. West je znám svým výrazně ironickým přístupem k pozici umělce jakožto tvůrce neužitečného, když například prohlašoval, že „je jedno, jak umění vypadá, důležité je to, jak je používáno“. To se ale v průvodci ani popisce nedočteme – nabouralo by to totiž představu o zahálčivém tvůrci. Ke knihám jakožto pokladnicím vědění je kritické dílo Johna Lathama.

Destruuje je, krájí, lepí, pálí, aby vyjádřil, že „vědění je iluze, kterou si lidé pěstují“. Právě z pozic pěstování iluzí a podpory imaginace vychází Macel v koncipování celé přehlídky. Dalším tématem, jež spojuje knihy s reflexí identity umělce, je vzdělávání, a to jak v podobě komunitní aktivity (případ albánského slabikáře kosovského umělce Petrita Halilaje), tak coby komentář k umělecké výchově – režisér John Waters prezentuje ironické variace na vývěsní štíty výtvarných akademií.

JOHN L AT HAM: U N T I T L E D N O . 6 O F 11 1992, foto: Anežka Bartlová

47

Pozici umělce problematizuje dílo Ediho Ramy: Zeď polepená reprodukcemi (což je v tomto případě trochu proti smyslu věci) kresbiček (tzv. doodle) vytvářených bezmyšlenkovitě při jiné činnosti, typicky telefonování. Rama zprvu přesídlil kvůli uměleckému vzdělání z albánské Tirany do Paříže, díky mezinárodní zkušenosti se ale posléze stal albánským ministrem kultury, starostou hlavního města a následně i premiérem. Kresbičky na kalendářní listy jsou tak na rozhraní mezi politikou a relaxací, mezi soukromým a veřejným.

Turistifikace, starosti, participace

Ramovými kresbičkami polepená stěna lemuje prostor, v němž probíhá ústřední dílo centrálního pavilonu v Giardini – workshop Green Light organizovaný studiem Olafura Eliassona. Koncipován byl pro Vídeň za podpory TBA21 jako formát práce s uprchlíky. Ti společně v rámci jakési manufakturní dělby práce vytvářejí leddiodová světla (zelená je zvolena jak v odkazu

na ekologii, tak jako tradiční barva islámu, již bývají označeny mešity). Výsledné lampy jsou pak prodávány na místě či po internetu za 250 eur. Takto vydělané peníze Eliasson pak daruje neziskové organizaci pracující s uprchlíky. Kritika, již si za toto gesto islandský umělec vysloužil, směřovala především k tomu, že na bienále jsou uprchlíci vystavováni jako živé exponáty. Tomu, že v podstatě vše dostane v kontextu „turistifikovaných“ Benátek nános prázdné slupky, se lze samozřejmě těžko bránit. Jak vysvětluje Christine Macel v rozhovoru pro The Art Newspaper, oslovovala umělce s žádostí o konkrétní projekty, nikoliv nová díla, aby mohla v klidu přemýšlet o prostorové struktuře výstavy. Zdá se tedy, že roli kontextu podcenila spíše kurátorka než umělec.

Druhým tematickým oddílem v pořadí je intimní téma radostí a strastí či strachů. Dává tušit, že přehlídka bude spíše rozvolněná a politická témata na rozdíl od předešlého bienále nebudou adresná ani jasněji artikulovaná. Najdeme tu například animované

54

profil

text Tereza Jindrová Autorka je kurátorka a kritička umění. text Tomáš Souček

Richard Deacon Počátky jeho kariéry spadají do konce 70. let, v roce 1987 se stal laureátem Turnerovy ceny a současně prvním sochařem, který toto ocenění získal. Ačkoli tvrdí, že i umělec má právo na odchod do důchodu, je ve svých skoro sedmdesáti letech stále aktivní. V současnosti probíhá retrospektivní výstava Richarda Deacona v Městské knihovně v Praze.

K momentu prozření ohledně vlastního uměleckého talentu došlo prý u Richarda Deacona (*1949) na střední škole během nepovinných výtvarných kurzů, kde se jeho prvním výtvorem stala ze dřeva vyřezaná hlava prasátka. Zajímavý iniciační moment pro jednoho z nejuznávanějších abstraktních sochařů současnosti. Záliba v ručním zpracování rozličných materiálů byla každopádně Deaconovi vlastní už v dětství, kdy se na popud matky věnoval třeba také šití a pletení. Odraz těchto technik můžeme vysledovat snad i v pozdějších monumentálních skulpturách, kterým je často vlastní právě vzájemné proplétání. Samotný textil se ale v Deaconově tvorbě objevuje spíš příležitostně, ústředními materiály jsou pro něj dřevo, kov a hlína. Logika těchto materiálů je pro umělce jedním z klíčových aspektů tvoření – impulzem k experimentování i překonávání obvyklých způsobů zpracování. Právě aspekt „myšlení skrze“ materiál a zacházení s ním můžeme vnímat jako sílící notu i v tvorbě řady představitelů dnešní mladé generace, pro niž tak Deacon, který vyučoval na mnoha uměleckých školách, může být stále inspirativní.

Dřevo, kov, keramika

Předplatitelé art+antiques mají nárok na snížené vstupné.

R I C H A R D D E A C O N : F R E E A S S E M B LY místo: Městská knihovna, GHMP kurátor: Julian Heynen termín: 13. 4.–17. 9. 2017 www.ghmp.cz

Konstantní přebíhání mezi různými materiály Richard Deacon chápe jako produktivně rušivou součást tvůrčího procesu. V průvodních textech k aktuální výstavě v Městské knihovně je zmíněno, že sochař sám sebe v prohlášení z roku 1983 označil jako „fabrikátora“ (fabricator) spíš než řezbáře nebo modeléra a svá díla považuje za „fabrikace“ (fabrications). Tato do češtiny těžko doslovně přeložitelná slova odkazují k výrobě ve smyslu konstrukce nových věcí, ale také ke konstruování rozličných narativů a s nimi spojených významů. Slovo fabricator totiž můžeme přeložit také jako fabulátor, prášil.

Při pohledu na Deaconova díla často žasneme, jak důmyslně jsou zkonstruována; příběhy, které vypráví, jsou ale mnohem méně

zřetelné. Sám tvrdí, že neexistuje přímočará nebo jednoznačná odpověď na otázku po významu jeho soch, to však neznamená, že význam postrádají.

Pokud jde o praktické konstruktérské a technologické schopnosti a možnosti, Deacon si je dobře vědom vlastních limitů, a dlouhodobě tedy spolupracuje se spektrem odborníků, přičemž s některými z nich se dokonce dělí o autorství vzniklých děl. Pro každý ze zmíněných tří hlavních materiálů si zve již několik desetiletí na pomoc tytéž specialisty: Garyho Chapmana pro práci s kovy, Matthewa Perryho na práci se dřevem a Nielse Dietricha, pokud jde o keramiku. Jak akcentuje v textu pro katalog Deaconovy výstavy v Kunstmuseu Winterthur (2015) kurátor John Wood, různé formy spolupráce jsou nedílnou součástí Deaconovy umělecké praxe.

Kreslení v prostoru Richard Deacon vstoupil na uměleckou scénu na konci 70. let, kdy se mu po první samostatné výstavě v brixtonské The Gallery (1978) otevřela řada dalších výstavních příležitostí. V té době už za sebou měl zkušenost hned z několika prestižních uměleckých škol: nejprve studoval na Somerset College of Art v Tautonu, následně v Londýně prošel Royal College of Art, Chelsea School of Art a St Martin’s School of Art. Právě na St Martins – škole se silnou sochařskou tradicí – ještě v té době působil Anthony Caro, který v 60. letech odchoval silnou generaci sochařů známých jako „new generation“ (Philip King, William Tucker, Isaak Witkin ad.). Ani následující dekáda však nebyla v britském sochařství skoupá na talenty a mezi Deaconovy generační souputníky tak patří například Antony Gormley, Anish Kapoor, Alison Wilding, Tony Cragg nebo Bill Woodrow. S Woodrowem a Craggem sdílel Deacon v počátcích své kariéry úděl recyklátora. Tyto umělce ke zpracování odpadu vedly zpočátku zejména ekonomické důvody, na rozdíl od zmíněných dvou kolegů,

55

60

rozhovor

text Filip Šenk Autor přednáší dějiny architektury na TU v Liberci. foto Marcel van der Burg, Stijn Spoelstra

Jako Šípková Růženka Rozhovor s Kamielem Klaassem Letošní hlavní ocenění Ceny Miese van der Rohe získal nizozemský ateliér NL Architects spolu s XVW architectuur za projekt Deflat Kleiburg v Amsterodamu. Už jejich účast v užším finále byla překvapením, protože jde o renovaci, při které si byty rekonstruovali lidé sami. Celkový koncept obnovy však zachránil jeden z největších obytných bloků v Nizozemsku způsobem příhodně blízkým známému mottu samotného Ludwiga Miese van der Rohe: Méně je více. Jeden ze zakládajících členů NL Architects, Kamiel Klaasse, v květnu vystoupil na festivalu Landscape v Plzni.

Na začátek mi dovolte pogratulovat. Mohl byste popsat základní teze vašeho vítězného projektu deFlat?

Předně je třeba zdůraznit, že jde o rekonstrukci rozsáhlé bytové stavby Kleiburg z 60. let s 500 byty, ve které koncept rozvoje místa hrál zásadní roli. Nedělali jsme celkovou renovaci starší stavby, ale zaměřili se jen na obnovu společných části stavby. Vše, co je za dveřmi bytů, zůstalo na jednotlivých majitelích. Lidé si mohli upravit vše, a vytvořit si tak své vlastní vysněné bydlení. Díky tomu renovace nebyla tak riskantním podnikem z finančního hlediska. Náklady na celkovou rekonstrukci by byly podle odhadu 70 milionů eur.

Tenhle nový princip rekonstrukce vlastně ani není dílem architektů, ale skupiny developerů. Postavili ho na premise „udělej si sám“.

tu času vysvětlováním a představováním projektu v médiích, ale také v osobním kontaktu na večírcích a večeřích. Oslovili mimo jiné několik umělců a interiérových architektů, aby vytvořili funkční modely nového bydlení, aby lidem ukázali široké možnosti.

Jeden z nich třeba zvedl podlahu, další se soustředil na rozvolněné přechody mezi vnějškem a vnitřkem.

Rozvrh jednotlivých bytů přitom ovšem byl už téměř dokonalý. Jsou to rozumně navržené byty. Možnosti s tím pracovat tu ale jsou: nejvíce mě překvapilo, když si někdo do bytu umístil dvě vany. Každou v jiné pozici a jiné části bytu. Proč někdo něco takového chce? Snad aby měl možnost odlišné koupele ráno a večer. Celková koncepce vybízí k tomu, aby se nově utvářely podoby bydlení. Pochopitelně 90 % bytů si zachovalo zcela normální, rozumný půdorys.

A měli lidé možnost nechat si třeba navrhnout byt od vás? Nebo přijít alespoň pro radu?

Ta možnost tu byla, ale prakticky zůstala nevyužita.

Lidé, kteří iniciovali tento projekt, strávili spous-

Jaký byl záměr pro společné prostory?

Soustředili jsme se hlavně na haly, chodby, výtahy, schody. Konkrétně jsme provedli třeba to, že výtahy, přidané zvnějšku na bok bloku v 80. letech, jsme

61

přesunuli dovnitř. Ačkoli se tehdy alespoň snažili při této přístavbě držet materiálovou jednotu a udělali je z betonu, přidané prvky byly v zásadním konfliktu se stavbou. Architektovým záměrem bylo zdůraznit vznášející se dlouhé ulice a této soustředěné horizontalitě vůbec neodpovídaly výrazné vertikální prvky výtahů.

Byla to skoro až urážka celé stavby. Dnes je opět nádherně přísná a až dogmaticky čistá, jako po dokončení.

Jak si vysvětlujete tyto starší úpravy?

Většina těchto úprav usilovala o humanizaci celé stavby. To znamená rozdrobit ten ohromný celek na menší části, sem tam něco odebrat či pomalovat. Nám se zdálo, že díky velkému měřítku a celkové abstrakci formy by šlo přitom celou stavbu vnímat jako jeden předmět, jednu věc. Když to ale začnete narušovat, rozbíjet celistvost bloku přidáváním balkonů či vý-

tahů, najednou stavba vypadá jako úsměv zkažených zubů. Krása původní čistoty je tatam. Celý blok nám připadal jako Šípková Růženka. Bylo třeba ji znovu probudit. Intuice opravdu svádí člověka tu masu hmoty rozdělit nebo k ní něco přidávat. Toho jsme si byli vědomi, nicméně nám šlo o celek. Zásadní bylo, že lidé pochopili náš záměr a motto, převzaté od Dietera Ramse: co nejméně designu. Věci, co navrhl pro Braun, jsou známé svou jednoduchostí a účelností a jeho stopa je vidět dnes třeba na iPhonech. Přes veškerou abstrakci zůstávají tyto předměty velmi přívětivé k uživateli.

Současně návrh vnějšku stavby má zdůrazňovat snahu vytvořit pospolitost, když předchozí dvě dekády opěvovaly fragmentaci, až atomizaci společenství na jednotlivce. Pokud mám říct, o jakou atmosféru nám šlo, tak právě o tohle: celek a pospolitost.

66

design

text Zuzana Šidlíková Autorka je historička módy, působí v Slovenskom múzeu dizajnu. SNG v Bratislavě aktuálně hostí její výstavu Nech šije! Móda na Slovensku 1945–1989. foto UPM v Praze

Sto rokov dizajnu Design v českých zemích 1900–2000, rozmerná kniha, s trochu podivuhodnou surrealistickou obálkou, ležala nejaký ten týždeň na stole v Bratislave, v Slovenskom múzeu dizajnu. Postupne kolegovia aj náhodní návštevníci začali brať knihu do rúk a každý zostal začítaný práve do nejakej tej pre neho zaujímavej kapitoly.

DESIGN V ČESK ÝCH Z E M Í C H 19 0 0 –2 0 0 0 Iva Knobloch, Radim Vondráček (eds.), Uměleckoprůmyslové museum v Praze a Academia, 2016, 660 stran, cena: 1550 Kč

Nie je veľa kníh, na ktorých príchod na svet sa nahliada s takým očakávaním. Po sedemročnom inštitucionálnom grante, ktorý tvoril základ pre výskum, vydalo Umeleckopriemyselné múzeum v spolupráci nakladateľstvom Academia 658 stranovú publikáciu. Knihu, ktorá váži takmer 3,5 kg, si síce nevezmete na víkend na chatu, ale bude na dlhú dobú dôležitým pilierom knižnice každého milovníka dizajnu. Šestnásť autorov textov koordinovali editori Iva Knobloch a Radim Vondráček. A mnohí ďalší participovali tiež na záverečnom zozname medailónov – o dôležitých osobnostiach, cez školstvo, veľtrhy a výstavy, až po zásadné domáce podniky a štúdiá. Dôležitý prehľad, ktorý si dnes len tak ľahko nevygooglite.

Obsah je budovaný podľa časovej línie, začína úvodom k teórii dizajnu, zasadený do inštitucionálneho rámca, pokračuje témami rannej moderny, secesie, kubizmu a art deco, funkcionalizmu, zachytáva nielen problematiku úžitkového umenia, reklamy, ale aj priemyslový dizajn techniky a dopravných prostriedkov. Prichádza s prepojením dizajnu a politiky, čo je mimoriadne aktuálna téma najmä v období vojnového Protektorátu, a v rokoch po nástupe komunistickej strany.

Nové výzvy bruselského štýlu a kultúra bývania v 60. rokoch je nasledovaná obdobím normalizácie, v záverečných kapitolách sa predstavuje dizajn pred a dekádu po nežnej revolúcii. Jednotlivé kapitoly sú zväčša budované s ohľadom na skúmané obdobie, v širšom rozpätí materiálov a technológií. Nie je to teda bežná štruktúra textu s ohľadom na primárny dlhoročný výskum toho – ktorého teoretika dizajnu, resp. kurátora zbierky.

Kniha predstavuje množstvo materiálu – textového i obrazového – jednotlivé štúdie tak vznikli vďaka konzultáciám medzi autorskými kolektívmi, a tento typ spolupráce otvoril publikácii nové horizonty. Ako ju však predstaviť a zároveň žiadneho z autorov nevyčleniť či neobísť? Obsah textov je výsledkom dlhoročného výskumu, mnohých

už známych a publikovaných faktov, zároveň však otvára priestor aj novým, doposiaľ len málo reflektovaným fenoménom.

Dizajn v teórii a praxi Úvodnú kapitolu pripravil Radim Vondráček, zároveň odborný editor publikácie, nadväzujúc na počiatky spisby o dizajne od 19. storočia v našom kultúrnom okruhu. Sonda do teoretickej základne odboru, reflektuje vnímanie pojmov ako umelecký priemysel – priemyselné výtvarníctvo – dizajn – a približuje program teoretikov, architektov, ale aj literátov. Pripomína dôležité publikácie, ktoré mali na rozvoj písania o dizajne zásadný vplyv a rovnako periodiká, ktoré formovali verejnú mienku a otvárali diskusiu týkajúcu sa úlohy dizajnu – medzi mnohými napríklad Bytová kultúra, Tvar, Design v teorii a praxi, Domov, Výtvarná práce, Umění a řemesla a mnohé ďalšie. Štúdia Filipa Wittlicha sleduje možnosti industriálneho rozvoja krajiny, pátra po stopách priemyselnej produkcie železiarní, textilných manufaktúr, strojárenských podnikov, sklární, nábytkárskych závodov, okrajovo reflektuje nové cesty elektrifikácie, dopravy či vznik nových materiálov. Nemenej dôležitými pre rozvoj lokálnej produkcie sa stáva umelecké školstvo, a nové spôsoby predaja a prezentácie na sklonku 20. storočia, podporované inovatívnymi reklamnými stratégiami.

Prvú polovicu 20. storočia, resp. situáciu na poli produkcie či prezentácie dizajnu do druhej svetovej vojny analyzujú štúdie Daniely Karasovej (Ranná moderna), Jiřího Froneka (Geometrická secesia a počiatky Artělu), Lucie Vlčkovej (Kubizmus), Jany Johanny Pauly a Jiřího Huláka (Priemyslový dizajn a technika konca 19. storočia do roku 1918 a Rozvoj priemyselného dizajnu a techniky v medzivojnovom Československu), Ivy Knobloch (Poézia a konštrukcia: avantgarda 20. rokov a Funkcionalizmus), Hany Rousovej (Art deco), Lucie Vlčkovej

67

a Petra Štembery (Reklama a popkultúra 30. rokov), a opäť text editora Radima Vondráčka (Organický design a existenciálne tendencie 30. rokov).

Línia rozprávania sleduje základnú problematiku cez rôzne materiály a médiá (od grafického dizajnu, skla a keramiky, odievania a šperku, architektúry a nábytku) a ponúka tiež sociálne súvislosti, pri čom sa odvíja od kľúčových politicko-kultúrnych zlomových bodov. Atraktívna obrazová dokumentácia predstavuje predovšetkým bohaté zbierky Umeleckopriemyselného múzea v Prahe, ale tiež ďalšie múzeá, knižnice a archívy či súkromné zdroje. Pohľad sa zaostruje nielen na ušľachtilé umelecko-remeselné produkty, ale aj priemyselnú produkciu. Príbehy podnikov, tvorivých osobností a kľúčových inštitúcií (napríklad Svaz československého díla, Krásna Jizba Družstevní práce) sprevádzajú témy ženskej emancipácie, ktorá ovplyvnila nielen obydlie

a jeho zariadenie, ale aj odievanie. Nové výdobytky techniky vstupujú do prežívania „každodennosti“ – telefóny, písacie stroje, vysávače, rádia a fotoaparáty – a spolu s novými spôsobmi dopravy sa stávajú dôležitým symbolom medzivojnovej moderny.

Od protektorátu po brusel Hoci môže vymedzenie určitých tém vyznievať značne zjednodušujúco a zároveň nie je možné sa vyhnúť opakovaniu zásadných udalostí a fenoménov naprieč viacerými kapitolami, čitateľ sa bude rád vracať k týmto vrstvám informácii a odhaľovať prekvapenia vizuálneho materiálu.

Dizajn, ako dôležitú ideologickú stratégiu, analyzuje štúdia Lucie Skřivánkovej, ktorá je zároveň premostením vojnovej protektorátnej minulosti k nastupujúcej ére socialistického Československa. Architektúru, úžitkové umenie, módu, dopĺňa propagandistický vizuál totalitného jazyka

a tiež špecifický segment dizajnu – produkcia zbraní. Po predchádzajúcich tematických líniách v boji medzi výchovným funkcionalizmom či uvoľnenými estetickými nárokmi pop-kultúry sa pohľad zaostril k hlavnému cieľu – úlohe štátnej reprezentácie. Rastúca životná úroveň, nové masovo-komunikačné prostriedky, expanzia človeka do vesmíru, rozvoj plastických hmôt – nanovo determinujú úlohy a ciele dizajnu. Text Mariany Kubištovej približuje tento nový nádych českého dizajnu, po veľtrhu EXPO 58 v Bruseli, s prívlastkom bruselský štýl.

Presadzovanie abstraktného rukopisu, budovanie vizuálneho štýlu nových inštitúcií, veľké exportné ambície sklárskeho priemyslu, stále menej jasná hranica medzi voľným a úžitkovým umením, nové úlohy štátnych inštitúcií, problémy plánovaného hospodárstva, schizofrenický postoj k tabuizovaným západným inšpiráciám, pozícia dizajnéra v priemysle – to je len pár vybra-

inzerce

73

nové knihy

Paneláci 1 Lucie Skřivánková a kol.

Kniha představuje padesát sídlišť postavených v Čechách a na Moravě od 50. do 90. let. Sídliště jsou seřazena chronologicky a rozdělena do vývojových fází. Jejich profily včetně demografických údajů se objevily na výstavě Příběh paneláku, která proběhla v minulých čtyřech letech ve všech krajských městech. Cílem projektu vedeného Lucií Skřivánkovou (Zadražilovou) z Uměleckoprůmyslového musea je změna dosavadního pohledu na paneláky.

připravila Kateřina Černá

František Skála – Jízdárna Tomáš Pospiszyl (ed.)

Tvořit jako příroda chce možná umělec František Skála, jehož výstava ve Valdštejnské jízdárně nás bude provázet celé léto. V katalogovém textu objasňuje mnohé ze svých pozic (vztah k přírodním a uměleckým procesům, světlu či kulturním institucím). Teoretik Tomáš Pospiszyl ho zařazuje do sféry tvůrců paralelní životní reality a popíračů vysokého umění. Katalog obsahuje plakát se souborem objektů z výstavní sekce Musaion.

Přednáška o vznikavosti Palo Fabuš Naše soužití s mobily a počítači se vyplatí občas přezkoumat. Pokud na to sami nemáte sílu, můžete se inspirovat u Pala Fabuše, informatika a šéfredaktora časopisu Umělec. Podle něj je počítač, který považujeme za to nejumělejší, co jsme kdy vytvořili, zároveň ve své podstatě blízký proměnlivé a nepředvídatelné přírodě.

Fabušovy úvahy jsou proloženy básněmi Luboše Svobody o noteboocích a tělesnosti.

UPM 2016, 464 stran, 750 Kč

Národní galerie 2017, 228 stran, 680 Kč

Lačnit Press 2017, 49 stran, 200 Kč

Teorie obrazu

Dějiny AMU ve vyprávěních

Wejwej-ismy

W. J. T. Mitchell Povinná četba pro všechny, kdo si chtějí ujasnit, co je to teorie vizuální kultury. Přestože se vyučuje jako předmět na vysokých školách, její cesta do širšího povědomí ještě chvíli potrvá.

Pro profesora Mitchella (*1942) z Chicagské univerzity nejsou obrazy jen pomalovaná plátna, ale všechny obrazové informace, které k nám pronikají.

Rozebírá například televizní zprávy, filmy, fotografie, často ve vztahu k násilí nebo názorové manipulaci.

Karolinum 2016, 479 stran, 450 Kč

Martin Franc, Lenka Krátká (eds.)

Akademie múzických umění vznikla v roce 1945 a od té doby se na její divadelní, filmové a hudební fakultě vystřídalo bezpočet zaměstnanců a pedagogů. Rozhovory s patnácti z nich podávají plastický obraz akademického života od založení školy do konce 90. let. Barvité dialogy doplňuje analýza kulturního historika Martina France, který poukazuje na klady i rizika vyprávění jako historického pramene.

Nakladatelství AMU 2017, 312 stran, 369 Kč

Aj Wej-wej O čínském umělci Aj Wej-wejovi (*1957) se hodně píše. Kniha jeho aforismů nám ovšem umožňuje dostat se k němu blíž, sledovat jeho myšlení v přímém přenosu. Tak se třeba dozvíme, že v době svého uvěznění nejvíc myslel na měsíc nebo že možnost sebevyjádření je pro něj drogou. Kapesní publikace vychází u příležitosti Wej-wejovy výstavy ve Veletržním paláci.

Národní galerie 2017, 152 stran, 210 Kč

69

74

k věci

text Daniel Berounský Autor je tibetolog a ředitel Ústavu jižní a centrální Asie FF UK. foto Národní muzeum

Příběh Tibetu V rámci série Okno do světa uspořádalo Náprstkovo muzeum výstavu nazvanou Příběh Tibetu. Zájemci o tibetskou kulturu na tuto příležitost čekali přes šedesát let. Po tak dlouhé době jsou zpřístupněny vybrané artefakty z Mongolska a Tibetu, jichž muzeum v úhrnu uchovává kolem třech tisíc.

Dlouhé čekání svědčí o nezájmu minulého vedení o tuto geografickou oblast, která kontrastuje s její popularitou u veřejnosti. Zdálo by se tedy, že se časy mění, výstava samotná však ukazuje, že ani současné vedení muzea tématu nehodlá věnovat náležitou pozornost.

PŘ ÍBĚH T IBE T U místo: Náprstkovo muzeum termín: 14. 3.–30. 7. 2017 www.nm.cz

Výstava rozhodně nenabízí nic objevného.

Jako by šlo o zadání odněkud z ředitelských výšek instituce, které jsou zcela odtržené od jakékoliv odbornosti v dané oblasti. Coby specialista na Tibet se před kolegy z Rakouska, Německa či Maďarska propadám hanbou za prabídnou práci našeho Národního muzea.

Příběh Tibetu má úroveň amatérské výstavy nadšenců v okresním městě. Nepomůže ani slušné grafické zpracování, což je snad to jediné, co se tu dá ocenit.

Důvody ke smutku Pokusím se vysvětlit, co stojí za tak silně kritickými slovy. Název výstavy zní Příběh Tibetu, a návštěvník tak za tímto poněkud vágním a obecným názvem může očekávat celkové seznámení s dějinami a kulturou dané oblasti. Dojem mohou snad podporovat krátké doprovodné texty, které nabízejí jakýsi přehled dějin Tibetu ve zkratce.

Nejdou však přitom za hranice amatérské kompilace běžně známých skutečností. Servírují mnohokrát omílaný výčet historických období, vybraných událostí i stereotypů (například vztah s čínskými vladaři označovaný jako „učitel a patron“, který byl předmětem mnoha odborných studií poukazujících na jeho ornamentální charakter zakrývající konkrétní vztahy).

Obsahují i chyby, překlepy a nepřesnosti.

Například tibetské náboženství bön není původním náboženstvím Tibetu (to se nijak nenazývalo a bön je názvem pro monastickou tradici ovlivněnou buddhismem, která se objevila na přelomu 10. a 11. století), český přepis názvu centrální části Tibetu není Ü-can, ale Ü-cang, není správně Mačik Labčön, ale Mačig Labdön atp. Překlepy jsou ale skutečně tím nejmenším, co by se mělo výstavě vytknout.

Podstatnějším nedostatkem je, že tyto krátké texty o historii Tibetu nijak nekorespondují s vystavenými artefakty. Ty jsou na svém místě poměrně nahodile a provází je příznačně opatrný obecný popis, který

návštěvníkovi nesdělí nic konkrétnějšího o zobrazovaných božstvech, o funkci rituálních předmětů atp. Naprostá většina exponátů navíc pochází z Mongolska a důvod, proč na výstavě Příběh Tibetu návštěvník pohlíží na předměty z Mongolska, z naprosté většiny datované do 19. a 20. století, zůstává tajemně zamlčený. Ten, kdo má trochu ponětí o charakteru sbírek Náprstkova muzea, se dovtípí, že se tam zkrátka artefaktů, které by pokrývaly celou známou historii Tibetu, nedostává, a bylo tudíž třeba sáhnout do poměrně bohatých sbírek mongolských předmětů z 19. a 20. století. Výstavu dále doprovázejí fotografie Josefa Vaniše z 50. let 20. století. Pocházejí z období, kdy v Tibetu nebylo mnoho zahraničních návštěvníků, jejich zajímavost je ale opět potlačena nicneříkajícími popiskami typu „tibetská vesnice“.

Výsledkem je tedy jakási chaotická směs předmětů, textů a fotografií. Vše je raději ponecháno bez podrobnějšího popisu, aby nevyplynula na povrch naprostá nekonzistence a nedostatek odbornosti. Popisky sbírkových předmětů tedy typicky záhadně obsahují jména božstev (jejichž význam a charakter zůstává ve většině případů nevysvětlený) s enigmatickou poznámkou: Mongolsko, 19. stol. K tomu se přidávají fotografie popsané obdobným stylem. Téma výstavy je ale dáno jinak, má jím být „příběh Tibetu“.

Sbírky mongolského umění z Náprstkova muzea přitom samy o sobě stojí za vystavení, stejně jako tibetské malby ze sbírek Národní galerie nebo i Vanišovy fotografie. Ale spojit vše dohromady na výstavě věnované dějinám Tibetu a odbýt to naprosto povrchním popisem je zcela zcestné.

Kdo může za tuto past na návštěvníka? Je to nefundované rozhodnutí vedení Náprstkova, potažmo Národního muzea? Logické by se zdálo vycházet z toho, co je v muzeu k dispozici, co je tu jedinečné. Namísto výstavy mongolského buddhistického umění, jež by vedla k hlubšímu náhledu na jeho specifika

75

BUDDHA chrámový obraz, Tibet, 18. století OCHR ÁNCE UČENÍ HA JAGR Í VA bronzová plastika, tibetský buddhismus v Mongolsku, 19. století HL INĚNÁ OBĚ T INA ZOBR A ZUJÍC ÍHO UČ I TELE SL AV NÉHO REFORM ÁT OR A C O N G K H A P U, tibetský buddhismus v Mongolsku, 19. století

a jeho ve sbírkách hojně zastoupené lidové formy zobrazení, se tu mongolské sbírky použijí nesmyslně pro naprosto jiné téma.

Neradostné srovnání se zahraničím Ještě větší ostudou se Příběh Tibetu ukáže být při porovnání s podobnými výstavami v zahraničí. Nemohu si odpustit poukázat na Rubinovo muzeum v New Yorku, které představuje novátorské náhledy na kulturu a umění Tibetu a Himálaje za skvělé spolupráce předních badatelů, nápaditých grafiků

či architektů. Tradičním doprovodem výstav bývají kvalitně připravené obsáhlé katalogy. To je však příliš vysoká meta, Rubinovo muzeum se na danou oblast specializuje a bylo by nespravedlivé porovnávat ho s daleko skrovnějšími podmínkami Náprstkova muzea.

Pohlédneme-li blíže k sousedům v Rakousku, jako dobrý příklad může posloužit společný počin Akademie věd a Muzea lidového umění (Volkskundemuseum), výstava Bön: Másloví duchové – umění a kultura starého Tibetu (Bön: Geister aus Butter – Kunst

80

zahraničí

text Helena Čapková Autorka je japanoložka a historička umění.

Působí na tokijské univerzitě Waseda a věnuje se výzkumu japonského modernismu.

Šitamači, Hokusai, Sedžima Stanice Rjógoku, jedno ze starobylých míst východního Tokia, byla ještě donedávna navštěvována zahraničními turisty především ze dvou důvodů: kvůli legendárnímu zápasišti Kokugikanu nebo kvůli muzeu Edo Tokio. Loni přibyl důvod třetí – své brány zde návštěvníkům otevřelo nové Hokusaiovo muzeum navržené hvězdnou architektkou Kazujo Sedžimou.

SUMIDA HOKUSA I MUSEUM 2-7-2 Kamezawa, Sumida-ku, Tokio www.hokusai-museum.jp

V zápasišti Kokugikanu bylo možno zhlédnout klání sumó, v Muzeu Edo Tokio výstavu o historii starého i současného hlavního města i jiný kvalitní výstavní program. Muzeum je navíc důležitou architektonickou památkou, příkladem impozantní architektury jednoho ze zakladatelů metabolistického hnutí, experimentátora moderní architektury Kijonoriho Kikutakeho. Návštěvníkům se z jeho interiéru naskýtá pohled na Rjógoku z výšky, mohou tak sledovat dění na mohutné betonové podestě stavby, na které lze spatřit vždy dokonale a tradičně upravené zápasníky sumó.

Vzácněji si zájemci přijeli do Rjógoku prohlédnout jedno z proslulých míst starého Eda, které ve svých dílech zachytilo mnoho významných umělců, mezi nimi i ten nejslavnější: Kacušika Hokusai (1760–1849).

Pohled na řeku Sumidu a most v Rjógoku ztvárnil opakovaně nejen on, ale i jeho neméně proslulý současník Utagawa Hirošige (1797–1858), jehož dílo tolik inspirovalo evropské „japanisty“. Na most v Rjógoku odkazují i plátna vytvořená v Evropě, například Nocturne: Blue and Gold – Old Battersea Bridge od věhlasného Jamese McNeila Whistlera (c.1872–1875).

I přes slavnou minulost dnes Rjógoku zůstává spíše na periferii zájmu, pozapomenuté jako většina míst na levém břehu řeky Sumidy, tedy ve východním Tokiu. Ve snaze o „turistickou revitalizaci“ této rozlehlé tokijské enklávy zde byla v roce 2012 postavena vyhlídková věž Sky Tree. Patrně podobný cíl sledovali i iniciátoři projektu Hokusaiova muzea, zastupitelé městské části Sumida. Muzeum bylo slavnostně otevřeno veřejnosti v listopadu minulého roku. Než se však budeme věnovat projektu muzea, jeho sbírkám, a především jeho architektuře, je na místě si položit zásadní otázku, proč právě Hokusai a proč zrovna tady.

Proč zrovna Hokusai?

Protože je Kacušika Hokusai nejčastěji představován jako edokko, tedy pravý To-

kijčan, obdivovatel moderního města, které nesčetněkrát ztvárnil ve svém rozsáhlém díle, uniká pozornosti, že se narodil v bývalém tokijském „downtownu“, v Šitamači, v místě zvaném Hondžo wari-gesui, dnes Sumida-ku. Strávil zde také většinu svého dlouhého, téměř devadesátiletého života.

O významu Hokusaie a jeho vlivu na umění v celosvětovém rozměru sice nikdo nepochybuje, ale i tak bylo patrně pro iniciátory projektu důležité, že byl v roce 1999 jako jediný Japonec zařazen časopisem Life do žebříčku „The 100 People Who Made the Millennium“ (100 nejvlivnějších osobností posledního tisíciletí).

Vize muzea slavného rodáka Sumida-ku čekala na svou realizaci patnáct let a od počátku projekt komplikoval jeho poněkud nesourodý program. Koncepce slučovala dva hlavní záměry: vytvořit kulturní centrum pro místní komunitu (tomu odpovídá umístění budovy v blízkosti hlavních komunikací a na dosah standardního obchodního zázemí) a zhmotnit poctu umělci, jehož význam tak prokazatelně překročil hranice města i celého Japonska.

V roce 2009 se uskutečnila architektonická soutěž, ve které zvítězil ateliér Kazujo Sedžimy, jež působí také pod hlavičkou studia SANAA společně s architektem Rjúe Nišizawou. Její reprezentativní a po výtvarné stránce velmi působivá stavba je zdařilým projevem úcty k umělci a jeho dílu, do jaké míry se ovšem podařilo splnit i další část zadání, vytvořit kulturní centrum, je otázka stále otevřená. I z výsledné realizace je patrné, že projekt zpočátku počítal s budovou větší; její hmota však byla postupně redukována s ohledem jak na okolní zástavbu, tak na potřeby komunitního charakteru stavby.

Hokusai v expozici Určitá rozpolcenost se projevuje i v expoziční části muzea. Stálá expozice v nejvyšším ze čtyř pater budovy je pomocí interaktivních digitálních map, softwaru, který návštěvní-

81

K A ZU YO SE JIMA AND A SSOC I AT E S: S U M I D A H O K U S A I M U Z E U M , 2016, foto: © Kazuyo Sejima and Associates

Pohled na jižní fasádu muzea přes železniční trať, která vede v bezprostřední blízkosti budovy. Dole pohled ze střechy muzea na současné Šitamači. V pozadí se tyčí nová dominanta města, vyhlídková věž Sky Tree.

inzerce

86

24/5–27/8/2017

Orit Ishay Země jelena Deer Country

Obraz a slovo v českém výtvarném umění šedesátých let Západočeská galerie v Plzni Výstavní síň Masné krámy www.zpc-galerie.cz

6/6 — 10/9/2017 Galerie hlavního města Prahy, Dům fotografie

www.ghmp.cz

Prague City Gallery, House of Photography

OI_a&a_91x119.indd 1

23/05/2017 21:22

PŘÍBĚH PANELÁKU

Marian Palla Retrospektiva o dějstvích A Retrospective in 7 Acts 21. 4.– 6. 8. 2017 Finanční podpora / Financial support

Pražákův palác Pražák Palace Husova 18, Brno www.moravska-galerie.cz

17.03. — 18.06.2017 park před Krajským soudem v Ústí nad Labem (roh ulic Střekovské nábřeží a Národního odboje) Příběhy panelových sídlišť z pěti měst (Litvínov, Most, Ústí nad Labem, Teplice, Chomutov). kurátor: Lucie Skřivánková a kol.

www.panelaci.cz www.facebook.com/panelaci

v Ústeckém kraji

inzerce

Dům Gustava Mahlera út-ne 10-12, 13-18 www.mahler.cz facebook.com/mahler.jihlava

17. 5. – 27. 6.

vernisáž v úterý 16. 5. 2017 v 17:00

mikulov PELCL artantiques 2017 91x119_Sestava 1 24.5.17 10:03 Stránka 1

Umělci tónu, slova i palety

21. 6.

— 3. 9. 2017

Hana Puchová

PEVNÉ VAZBY

Bratři Foersterovi

85

Křehký Mikulov Jiří Pelcl / Forestglasscollection 26. 5. – 3. 9. 2017

Mně 40 Manuál pro milovníky současného umění

www.krehky.cz www.rmm.cz Hlavní mediální partneři:

Mediální partneři:

Pobavení, ale i svérázné poučení o pohybech a hnutích domácí umělecké scény.

CZECHDESIGN, ELLE Decoration, SOFFA Oficiální dodavatel:

Partner:

Producenti:

Objednávejte na artcasopis.cz/predplatne

90

recenze

Víc než „jen“ skutečnost?

Hyperrealismus v Olomouci text Radek Wohlmuth foto Muzeum umění Olomouc

Hyperrealismus má u nás dlouhodobě poněkud schizofrenní postavení.

I když média domácí čtenáře pravidelně informují o úspěších českých hyperrealistů v mezinárodní portrétní soutěži pořádané National Portrait Gallery v Londýně, stojí jeho představitelé poněkud stranou obecného zájmu, jakoby sami pro sebe a bez většího respektu. Důvodů je podle všeho víc. Téměř jistě mezi ně bude patřit ještě stále aktuální, protože pod kůži vrytá, nedůvěra k realistickým tendencím způsobená jejich politickým zprofanováním během minulého režimu, stejně jako vtíravý pocit, že hyperrealističtí autoři často ulpívají v rovině řemeslné perfekce na úkor obsahu či sdělení a pohybují se stále v podmínkách akademismu, který má dobou a současnými atributy jen poněkud rozšířené mantinely.

Už pro popsanou českou nedůvěru, podpořenou faktem, že poslední takto orientovaná výstava zde proběhla před celými patnácti lety (Hyperreali-

smus, GMU Hradec Králové, ZČG Plzeň, 2002/3, kurátorky Petra Finfrlová, Martina Vítková), je dobré, že projekt Fascinace skutečností vznikl. Nejen že může tehdejší situaci revidovat, aktualizovat rozvoj českých hyperrealistických tendencí směrem k dnešku, ale rovněž přispět k rozkrytí tohoto tématu po teoretické stránce. O to všechno se také snaží. Přispívá k tomu i fakt, že za přípravou stojí ne zcela typická autorská dvojice, a to estetička Barbora Kundračíková a malíř Michal Ožibko. Proto se není čemu divit, že výstavu – koncipovanou ostatně na relativně omezeném prostoru – prezentují jen jako jednu z částí projektu.

Druhou – možná dokonce ještě ambicióznější – tvoří publikace, která samotnou expozici v mnohém přesahuje a na pozadí mezinárodního vývoje jí vytváří obsáhlý historický a filozofický kontext. Stranou zájmu nezůstává ani zatím ne zcela striktně utříděné pojmosloví, počínaje termínem hyperrealismus a jeho vymezení vůči

jiným realistickým směrům, především fotorealismu.

Jak šel čas

Didaktický potenciál se pak promítá i do samotné výstavy. Ta má sice nepřekvapivé, nicméně v tomto případě zřejmě opodstatněné chronologické řazení. Právě ono má umožnit systematicky sledovat nejen jednotlivé vlny autorů, ale především jejich přístup a proměnlivý vztah obrazů ke skutečnosti. Zakladatelské kvarteto tvoří Zdeněk Beran, Bedřich Dlouhý, Pavel Nešleha a Theodor Pištěk. Už zařazením Dlouhého do této klíčové skupiny se výstava od předešlého Hyperrealismu liší, z dalších devíti jeho účastníků v Olomouci zbyli jen dva – Pavel Holý a Miloš Englberth. Ostatní, včetně Karla Balcara nebo Richarda Štipla, zůstali stranou.

Expozici nevyřčeně dělí dvě časové hranice – rok 1989, který (až na Pištěka) vynesl pionýry českého hyperrealismu do čela ateliérů vysokých uměleckých škol, aby svou „víru“ ve skutečnost šířili dál, a přelom tisíciletí, kdy nové porevoluční generace mladých malířů nastoupily do výtvarného provozu a začaly ho vizuálně ovlivňovat. Právě z obou stran roku 2000 oscilovaly také první souborné výstavy, které realistické vidění začaly reflektovat, ať to byl Poslední obraz (1998), Portrét roku 2000, zmíněný Hyperrealismus (2002) a dílem i Perfect Tense (2003). Tři bloky, které tak vznikly, jsou charakteristické i odlišným přístupem (vztahem) ke skutečnosti od snahy o její rehabilitaci přes deklarovanou fascinaci po nakládání s realitou skrze zkušenost konceptualismu.

Dobová podmíněnost je patrná především v úvodní části výstavy (přelom 70. a 80. let), která je ostatně také nejvýraznější, ať už z hlediska práce s obrazem (Beran), symbolického náboje (Nešleha), ironizace tradičních témat (Dlouhý), nebo surreálným nádechem

91

smíšeným s otevřeným protežováním západního životního stylu (Pištěk). Do jisté míry je to zapříčiněno i skutečností, že zde jde o čtyři naprosto různé, každopádně ale výrazné umělecké osobnosti, zatímco tvorba mladších účastníků přehlídky se v porovnání s nimi i při proměnlivosti témat přece jen trochu slévá.

Ne náhodou jsou to – vyjma nejmladšího, letos čtyřiadvacetiletého Adama Kašpara – všechno frekventanti Beranova ateliéru klasické malby.

Z nich se mentálně vydělují především ti, kteří nestudovali monograficky – tedy například Zdeněk Daněk nebo Daniel Pitín. Extrémní zařazení Venduly Chalánkové mohlo být punkovým překročením vlastního stínu jen tehdy, kdyby se ho zřejmě nakonec nelekli sami autoři. Její Domácí kino (2012/15), geometrický soubor obrazů na milimetr velký jako originál z elektra, sice nainstalovali společně se Záti-

ším s dopisem (1751–4) Rembrandtova žáka Samuela van Hoogstratena, ale jen v od expozice oddělené nice, takže se z radikálního gesta stala jen ilustrační hyperbola. Na nevážné vnímání odkazuje i fakt, že jméno Chalánkové absentuje i v katalogu.

Přehled především

Celá výstava kvůli svému trochu mechanickému řazení i výběru autorů působí poněkud schematicky, jakkoli časová posloupnost vede přirozeně k pointě s londýnskými cenami ověnčeným triumvirátem Martinec – Mikulka – Ožibko. K větší dynamičnosti nebo živosti jí nepomůže ani blokové uspořádaní obrazů jednotlivých malířů, které občas narušuje spontánně vzniklé tematické provázání. Na to, kolik teoretických otázek by ráda otevírala, není vybavena dostatečným textovým aparátem, který by diváka alespoň zběžně uvedl do dané problematiky.

Přesto svoji základní – přehledovou – funkci plní dobře. Je otázka, jestli má schopnost u nás zásadně změnit dosavadní stereotypní nazírání na hyperrealismus, ale i tak je její poselství jasné: Hyperrealismus je tady. Má své zakladatele, pokračovatele i uznávané současníky, jinými slovy vývoj. A je dobré s ním počítat i do budoucnosti.

Kvalitní publikace rozkrývající kořeny, podmíněnost i mezinárodní souvislosti představuje v tomto případě bonus, který Fascinaci skutečností dává skutečný význam.

Předplatitelé art+antiques mají nárok na snížené vstupné.

FA SC INACE SKU T EČNOS T Í autoři: Barbora Kundračíková, Michal Ožibko místo: Muzeum umění Olomouc termín: 20. 4.–10. 9. 2017 www.muo.cz

23. 6.

— 3. 9. 2017

Margot Pilz 7.6.–30.7.2017

ŽIVOT

Antonín Střížek

INZERCE

Dům umění města Brna The Brno House of Arts

www.dum-umeni.cz

artmix

Art Mozaika kolektiv autorů: Akta erotica (od 20. 6. do 15. 9.)

Opletalova 1535/4, Praha 1 / www.artmozaika.eu

DOX Big Bang Data (do 14. 8.); Tabule času (do 11. 9.)

Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie AVU kolektiv autorů: Slavná spisovatelka (do 29. 6.)

U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz Galerie Futura Marek Meduna; Ondřej Vicena; Rozptýlený disk (vše do 11. 6.)

Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraproject.cz Galerie Gema Jan Šafránek (do 9. 6.); Michal Ranný (od 16. 6. do 8. 9.)

Máchova 27, Praha 2 / www.gemagalerie.cz

Muzeum města Brna Krysáci (do 27. 8.); Stavba jako Brno (do 31. 12.) Špilberk 210/1, Brno / www.spilberk.cz vila Tugendhat Replikace. Architekt Jan Dvořák (do 2. 7.) Černopolní 45, Brno / www.tugendhat.eu

BROUMOV

Galerie Dům Jan Hendrych: Klášterní zahrada 2017 (do 24. 9.)

Galerie Dům, Klášterní zahrada, Broumov / www.galeriedum.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Alén Diviš; Error (obojí do 9. 7.)

U Černé věže 22, České Budějovice / www.ajg.cz

Galerie Kuzebauch Klára Horáčková: Evoluce (do 7. 7.) Říčanova 19/753, Praha 6 / www.galeriekuzebauch.com

Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Impresionismus (do 18. 6.); Válečný plakát; Victor Vasarely (obojí do 1. 10.)

Hluboká nad Vltavou 144 / www.ajg.cz

Galerie Millennium Výtvarníci Charty 77 (do 11. 6.), Čestmír Suška (od 13. 6. do 9. 7.)

Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz

Dům umění Martin Rauch: Formovat zemi (od 16. 6. do 13. 8.)

Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice / www.ducb.cz

Galerie NoD Tomáš Absolon, Jan Horčík; Mezi námi (obojí do 25. 6.); Jan Pfeiffer (od 28. 6. do 23. 7.)

Dlouhá 33 Praha 1 / www.nod.roxy.cz

Komorní galerie U Schelů David Vávra (do 1. 7.)

Panská 7, České Budějovice / www.schel-galery.cz

Galerie Rudolfinum Eberhard Havekost: Logik (do 2. 7.)

Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie 1 (MÚ Praha 1) Luděk Pachl (do 1. 7.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz Galerie Zdeněk Sklenář Zdeněk Sýkora 97 (do 3. 9.)

Salvátorská 6, Praha 1 / www.zdeneksklenar.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění Petr Kvíčala (do 18. 6.); Současné umění z Norimberka (do 25. 6.); Skupina 42 (do 1. 10.)

Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz Galerie výtvarného umění – Retromuseum Porta (do 8. 10.); Automat na výstavu (do 5. 11.)

Krále Jiřího z Poděbrad 17, Cheb / www.gavu.cz

CHRUDIM

hunt kastner Viktor Pivovarov; Anna Ročnová (obojí do 15. 7.)

Bořivojova 85, Praha 3 / www.huntkastner.com

Výstavní síň Chrudim Michal Burget (do 18. 6.)

Nábř. K. Čapka 6, Chrudim / www.vystavnisinchrudim.cz

Museum Kampa Adolf Born; Tomas Rajlich; Radek Kratina (vše do 30. 7.)

U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz

JIHLAVA

MeetFactory Lukáš Machalický (do 14. 7.); Afterbirth of a Dream (do 5. 9.)

Ke Sklárně 3213/15, Praha 5 / www.meetfactory.cz Nová Galerie Jiří Straka (do 21. 6.); Julius Reichel (od 29. 6. do 4. 8.)

Balbínova 26, Praha 2 / www.novagalerie.cz Trafo Galerie Tomáš Rasl: Mezi dnem a snem (do 25. 6.)

Holešovická tržnice – Hala 14, Praha 7 / www.trafacka.cz

BRATISLAVA

Danubiana Meulensteen Art Museum Alex Mlynárčik – Richard Köhler (do 25. 6.); Dorota Sadovská; Palo Macho; Petra Lajdová (vše do 3. 9.)

Vodné dielo, Bratislava – Čunovo / www.danubiana.sk Galerie NOVA Jakub Berdych (do 22. 7.)

Baštová 2, Bratislava / www.galeria-nova.sk

BRNO

Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě – OGV I Vlákna, klubka, tkaniny (do 20. 8.); Postkonceptuální antikoncepce (do 3. 9.); IGLOO 5: Martin Janíček (do 27. 8.)

Komenského 10, Jihlava / www.ogv.cz Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě – OGV II Rudolf Kremlička (1886–1932) (do 27. 8.)

Masarykovo náměstí 24, Jihlava / www.ogv.cz

Dům Gustava Mahlera Bratři Foersterovi: Umělci tónu, slova i palety (do 27. 6.)

Znojemská 4, Jihlava / www.mahler.cz

KLATOVY

GKK – Galerie U Bílého jednorožce Zdena Strobachová (od 10. 6. do 13. 8.)

Náměstí Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz GKK – zámek Klenová Jan Knap (od 18. 6. do 20. 8.)

Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz GKK – kostel sv. Vavřince Olbram Zoubek: Sochy (do 18. 6.)

Plánická 174, Klatovy / www.gkk.cz

KOLÍN

Dům umění města Brna Sam Lewitt, Cheyney Thompson (do 30. 7.)

Malinovského náměstí 2, Brno / www.dum-umeni.cz

Muzeum Kolín Jiří Balcar (do 11. 6.); Petra Hollerová (od 20. 6. do 15. 10.)

Brandlova 27, Kolín / www.muzeumkolin.cz

Dům Pánů z Kunštátu Mezi-obrazy: Archiv Jaroslava Kučery (do 11. 6.)

Dominikánská 9, Brno / www.dum-umeni.cz

Muzeum Kolín II kolektiv autorů: Bitva u Kolína (od 15. 6. do 22. 10.)

Veigertovský dům, Karlovo náměstí 8, Kolín / www.muzeumkolin.cz

Fait Gallery Milan Grygar: Světlo, zvuk, pohyb (do 29. 7.)

Ve Vaňkovce 2, Brno / www.faitgallery.com Moravská galerie Marian Palla; Jana Kalinová (obojí do 6. 8.); Kmeny 90 (do 1. 10.)

Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec František Tkadlík (do 18. 6.); Anna Hulačová (do 25. 6.); Birgitt Fischer; Jürgen Große (obojí do 3. 9.)

Masarykova 723 / 14, Liberec / www.ogl.cz

Galerie PROSTOR 228 Xenie Hoffmeisterová (do 30. 6.)

Studničná 227 (vchod z Perlové), Liberec / www.prostor228.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění Petr Menš (do 11. 6.); Jiří Kačer (do 18. 6.); Jiří Korec (do 1. 10.)

Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

MĚLNÍK

Galerie Ve Věži Toy_Box: (do 9. 7.); Tereza Damcová (od 14. 7. do 4. 9.)

5. května – Pražská brána, Mělník / www.mekuc.cz

MIKULOV

Galerie Závodný Jan Kubíček (do 22. 7.)

Husova 3, Mikulov / www.galeriezavodny.com

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Julius Mařák; Darja Čančíková (obojí do 18. 6.); Ruské malířství 19. a počátku 20. století. (do 12. 11.)

Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Podoby eucharistického Krista ve vizuální kultuře (do 10. 9.)

Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz MUO – Muzeum moderního umění Fascinace skutečností (do 10. 9.); Adolf Hölzel (do 29. 10.)

Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

OSTRAVA

Galerie výtvarného umění v Ostravě Aleš Sprušil a sbírky v letech 1926–1946 (do 11. 6.); Tradice v proudu modernity (do 31. 12.)

Jurečkova 9, Ostrava / www.gvuo.cz

PLZEŇ

Západočeská galerie v Plzni – Výstavní síň “13” Otto Guttfreund (od 23. 6. do 17. 9.)

Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

Západočeská galerie v Plzni – Masné krámy Obraz a slovo v umění šedesátých let (do 27. 8.)

Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz Galerie města Plzeň kolektiv autorů: Konstruktivní lyrika (do 27. 8.)

Náměstí Republiky 40, Plzeň / www.galerie-plzen.cz

RAKOVNÍK

Rabasova galerie Jaroslav Beneš, Miroslav Machotka (do 18. 6.); František Zuska (od 22. 6. do 3. 9.)

Vysoká 232, Rakovník / www.rabasgallery.cz Rabasova galerie – Nová síň pod Vysokou bránou Jiří Polák (do 9. 7.)

Vysoká 226, Rakovník / www.rabasgallery.cz Výstavní síň na radnici František Beneš (od 14. 6. do 16. 7.)

Husovo nám. 27, Rakovník / www.rabasgallery.cz

TEREZÍN

Památník Terezín: Muzeum ghetta Plakáty 1947–2017 (do 30. 6.)

Komenského ul., Terezín / www.pamatnik-terezin.cz Památník Terezín: Malá pevnost (foyer kina) Zbyněk Sekal (do 30. 6.)

Principova alej 304, Terezín / www.pamatnik-terezin.cz Památník Terezín – Malá pevnost (výstavní prostory IV. dvora) Václav Špale: Tíže (do 30. 9., v cele č. 41 do 20. 7.)

Principova alej 304, Terezín / www.pamatnik-terezin.cz

ÚSTÍ NAD LABEM

Dům umění Ústí nad Labem Diplomky 17 FUD (do 28. 6.)

Klíšská 1101/129a, Ústí nad Labem / www.duul.cz

INZERCE

PRAHA

95

GENERATION

O N E

Malich Kučerová Hilmar Gebauer Kmentová Bielecki Koblasa Janoušek Janoušková Nepraš Kolíbal Kyncl Zeithamml Veselý Zámecký pivovar Litomyšl 16/6–6/7 2017

PRVNÍ GENERACE CˇESKÉ POSTMODERNY

bohemianheritage.cz cermakeisenkraft.com

Organizátoři

Partneři

VÁ Ž EN Í P Ř ÁT E L É , SB ĚR AT E L É , M I LOV N ÍC I U M ĚN Í A P Ř Í Z N I VC I G A L ER I E KO D L , J I Ž P OT Ř E T Í SE N Á M SP O L EČ N Ý M I S I L A M I P O DA Ř I LO U SP O Ř Á DAT NEJÚSPĚŠNĚJŠÍ AUKCI V ČESKÉ REPUBLICE, BĚHEM NÍŽ SE PODAŘILO P R O D AT V Í C E N E Ž 2 0 0 U M Ě L EC K ÝC H D Ě L Z A TA K Ř K A Č T V R T M I L I A R DY KO R U N .

DĚKUJEME VÁM SRDEČNĚ Z A VAŠI PODPORU A PŘÍZEŇ, BE Z NÍŽ BY NEBY LO M OŽ N É TA KO V ÝC H V Ý S L E D K Ů D O S Á H N O U T A T Ě Š Í M E S E V L É T Ě N A S E T K Á N Í S V Á M I V N A Š Í G A L E R I I N A N Á R O D N Í 7.

1

2

3

4

1 Toyen: Šero v pralese olej na plátně, dat. 1929, sign. vpravo dole, 114 × 89 cm vyvolávací cena: 14 000 000 Kč dosažená cena: 36 000 000 Kč Historicky nejvýše vydražené autorčino dílo

2 Emil Filla: Zátiší s hodinkami olej na plátně, dat. 1921, sign. vlevo dole, 77 × 55 cm vyvolávací cena: 6 000 000 Kč dosažená cena: 12 720 000 Kč Rekordní prodej

4 Adolf Chwala: Horská krajina s divokou řekou olej na plátně, dat. 1868, sign. vlevo dole, 95 × 127 cm vyvolávací cena: 750 000 Kč dosažená cena: 1 440 000 Kč Historicky nejvýše vydražené autorovo dílo

5 Václav Radimský: Na jezu olej na plátně, kolem roku 1910, sign. vlevo dole, 87,5 × 148 cm vyvolávací cena: 1 700 000 Kč dosažená cena: 3 360 000 Kč Rekordní prodej

5

3 Antonín Slavíček: Žně v Kraskově olej na plátně, dat. 1906, sign. vpravo dole, 91 × 100,5 cm vyvolávací cena: 6 000 000 Kč dosažená cena: 13 440 000 Kč Rekordní prodej

www.galeriekodl.cz

KO D L – T R A D I C E O D R O K U 18 8 5