Jean de La Fontaine
LA FONTAINOVY BAJKY Volně přebásnil Robin Král Ilustrace Alexandre Honoré Z francouzského originálu Fables de La Fontaine, vydaného nakladatelstvím Piccolia ve Francii v roce 2017, volně přebásnil Robin Král Redigovala Lucie Šavlíková Korektura Šárka Dvořáková Tripesová Odpovědná redaktorka Jana Kubínová Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 124 Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Pikola, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2021 jako svou 12 453. publikaci Sazbu zhotovilo a obálku podle originální předlohy upravilo TYPOSTUDIO, Praha Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání první www.euromedia.cz www.knihyzpikoly.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz
FABLES DE LA FONTAINE Copyright © 2020 Daphne SA Translation © Robin Král, 2021 ISBN 978-80-242-7762-2
Jean de La Fontaine
La F ontainovy
BAJKY
Volně přebásnil Robin Král Ilustrace Alexandre Honoré
Cvrček a mravenec V létě, když je všude zrní, malý cvrček mezi poli celé noci krásně zpívá, no a přes den potom chrní. Přišla ale tuhá zima, nastal konec posvícení, pro cvrčka už jídlo není, jen sníh zebe za ušima. Cvrček prosí mravenečka, co má zásob plnou spíž: „Dej mi, ať tu zimu přečkám! Copak to sám všechno sníš? Vrátím ti to vrchovatě i s úroky, přísahám. Přece nechceš, mravenečku, všechna zrnka sníst jen sám!“ „Co jsi, cvrčku, dělal v létě, že máš místo zásob hlad? Chrněl jsi a pak jsi zpíval? Tak si teď běž tancovat!“
4
Havran a lišák Seděl pan havran na javoru a v zobáku měl kousek sýra.
Zespoda lišák mlsně zírá: „Jste nejkrásnější ze všech tvorů! Jste chlouba lesa, milý pane. Ta pírka a ten krásný kabát a třásničky tak jemně tkané! Řekněte ještě, prosím vás, že máte navíc zvučný hlas! Ukloním se a řeknu dík a vždy budu váš služebník!“ Havran se pýchou nadmul celý. Pokýval, všecek uzardělý, chtěl začít zpívat, starý blázen, a sýr mu přitom spadl na zem. „Děkuji pěkně!“ lišák řek. „Ten sýr vám s potěšením kradu a dám vám za to dobrou radu: Nevěřte kouzlu lichotek!“
7
ˇ Zába, která chtěla být velká jako býk Jedna žába kdysi chtěla dohnat mohutného býka velikostí svého těla. Nafoukla si obě tváře, to však vůbec nestačilo. Sála víc a více vzduchu celou svojí žabí silou… „Povězte mi, milé sestry, jsem už velká jako býci?“ „Kdepak, holka, musíš přidat. Býci, ti jsou převelicí!“ A tak žába ještě jednou nabrala vzduch do tvářiček, nafoukla se, nadskočila a pak … praskla jako míček. Svět je plný trpaslíků, kteří jsou tak tuze prostí, že je zničí jejich touha po nadměrné velikosti.
8
Osel a jeho pán
Oslíček zahradníkův brblal, jak ho mrzí, že musí denně vstávat strašně brzy. „Vždyť i ten kohout ještě hnípá a já už se mám dřít a sípat, nést na trh pytel s bůhvíčím. Copak si tohle zasloužím?“ Když Osud slyšel jeho žal, vlídně se nad ním slitoval a ke kožešníku ho dal. Osel však stěžoval si znovu, že padl ďáblu do okovů. „Ta tíha! Kdo jen tahat může ty těžké vydělané kůže. Když zahradník byl pánem mým, věděl jsem, že si aspoň smím ukousnout občas tam a tu kus zeleného salátu. Teď nemám přilepšení v ničem, jen občas chytnu ránu bičem.“ Když Osud slyšel jeho žal, znovu se nad ním slitoval a dal ho jako tažné zvíře do služby na vsi u uhlíře. Jaký že za to přišel vděk? Jen nová spousta výčitek!
10
Jenže pak spustil Osud sám: „Ty osle, já ti povídám, a řeknu ti to bez obalu, máš více proseb než sto králů. Kampak bych přišel, kdybych měl vždy splnit všecko, co bys chtěl. Říkám ti, teď už mlč a dost! Mám taky jiné na starost.“ Ta rázná slova Osudu komentovat víc nebudu, jen doplním, že lidé taky moc rádi prosí o zázraky, a když jim Osud splní přání, neděkují a bez váhání chtějí zas víc a žadonění už nikdy žádný konec není.
Mula, která se chlubila svým rodokmenem Vychloubala se mladá mula, že přece není žádná nula: „Měřítka snesu velmi přísná, vždyť moje matka byla klisna. Ta jezdívala tu i tam a povznesla se k výšinám! Nejsme si zkrátka všichni rovni a sloužit někde u doktora je pro mě prostě pod úrovní. Kamkoli přijdu, postačí mi jen, když poukážu na svůj rodokmen.“ Osud však mívá jinou práci než plnit bláznům jejich plány. Mula byla všem pro legraci. Dnes na podkůvkách ošoupaných otáčí starým mlýnem kdesi – bez konce kruh je její cíl – a z rodokmenu vzpomene si snad jen, že otec oslem byl. Nepřízeň osudu jde k duhu, jenom když bláznům vezme vzpruhu a zastaví je v pravý čas. Dřív, než si v příliš strmých výškách nadobro stihnou zlámat vaz.
11
Venkovská krysa a městské krysy Pozvala jednou městská krysa venkovskou krysu k hodování a měly chutné zbytky toho, co jedí vskutku velcí páni. Na koberečku ze sametu stál krásný ušlechtilý stůl, každý, kdo přišel, dobře se tu až do sytosti nadlábnul. Náhle však zvenčí klíče zvoní a krysy křičí „pryč“ a „ven“. „Kdo zůstane, ten bude jistě velikým kordem proboden.“ „Už jsou pryč? Pojďme zase k jídlu, však zůstalo tu ještě dost!“ Jen venkovanka řekla: „Díky! Nechci být nezdvořilý host. Radši však přijďte zítra ke mně. Lahůdky nebudeme mít. Jídáme prostě, zato ale u toho máme svatý klid!“
12
Lišák a čáp
Jednou si lišák řekl: „Inu, čáp, to je pán, toho bych měl dnes pozvat k sobě na hostinu. Maso však nemám. Bohužel.“ Rozhodl se, že z šetrnosti úsporně bude čápa hostit. Polévku řídkou chystal jen a nes ji v mělkých mističkách. Čáp neví, čím by pro ni sáh, a cítí se být podveden.
Zato však čáp, ten velmi snadno svou porci vyzobal až na dno. Jazyka délku lišák zkoušel a pak si řekl: „Čert tě vem!“ S ostudou k domovu se šoural a se staženým ocasem. Kdo doma dobírá si druhé a tropí si z nich chytrý šprým, měl by se míti na pozoru, když napříště je pozván k nim.
„Nazítří přijdeš zas ty ke mně,“ řek lišákovi a ten hned pozvání přijal, neb si říkal: „Už teď bych moc rád něco jed.“ Do dálky vůně linula se, když lišák na hod k čápu šel. Klaněl se, prohýbal se v pase, pak hodovní stůl uviděl. Čáp vybral dlouhé tenké vázy a do nich lahůdky své dal. Marně se chudák lišák snažil, aby si trošku pochutnal.
15
Mlynář, jeho syn a osel K mudrci, jenž měl bílou bradu, šel mladík prosit o potřebnou radu. „Příteli drahý, měl bych přání. Musím si zvolit povolání. Dvořan, či sedlák? Voják? Poraďte mi! Sám vím, co chci, však pobízen jsem všemi a musím říci, u sta hromů, ten radí k onomu a tamten zase k tomu. Abych měl provždy svatý klid, moc bych se všem chtěl zavděčit.“
„Všem se jim zavděčit?“ usmál se mudrc milý. „Můj mladý příteli, zdržím vás ještě chvíli. Chtěl bych vám, dokavad jste tady, vyprávět příběh místo dobré rady. Vystupuje v něm chlapec mladý, tatínek mlynář – starší pán – a osel, který v blízkém městě má na trhu být odprodán. ,Jestli má zvíře stoupnout v ceně, nesmí vypadat unaveně,‘ řekli a nesli osla sami. Na tyči visel hlavou dolů se svázanými nožičkami. Když míjeli je kolemjdoucí, do stehen začali se tlouci a smáli se jim z plna hrdla, jaká jsou ti dva chlapi trdla. ,Silák se nese jako král, místo aby jim pomáhal.‘ Mlynář se styděl, celý zrud a činil, co mu velel stud. ,Ech, synku, vždyť jsem ti to říkal, sedni si pěkně na oslíka, ať pro ten nápad svérázný nejsme všem lidem za blázny.‘
16
Takhle šli dál, až za vesnicí je potkali tři obchodníci: ,Tohle je úcta ke stáří?! Marš dolů z osla, hanbáři. Co je to k ďasu za nápady, starý se dře a jede mladý?‘ Tak tedy mlynář řekl: ,Budiž, už se tam, hochu, stejně nudíš, a když to pány potěší, půjdeš ty stezkou pro pěší.‘ Na louce, květem vonící, potkali dívek trojici. ,Mlynáři, že se nestydíte. Vždyť ten váš syn je skoro dítě a je už celý ušlapaný!‘ pravily ty tři krásné panny. ,Vždyť jistě váží jen pár kilo. Osla by asi neubylo, kdybyste trochu poposed a spolu byste jeli vpřed.‘ Po krátké hádce byli hnedle mlynář i synek spolu v sedle. Osel se potil, slzy v oku, a ušel sotva třicet kroků, než zase noví kritikové je častovali ostrým slovem. ,Vidíte ty dva mordýře, jak zasedli si na zvíře? Jste oba blázni nebo snad vás těší osla utýrat? Chcete z něj vážně sedřít kůži? Nestydíte se? To jste muži?‘
Mlynáři už se třese ret z té marné snahy uspokojit svět. ,Zkusme to ještě naposled,‘ řekl a oba pěšky kráčí po boku osla přes bodláčí a v dálce rukama už lomí pán, co se blíží mezi stromy. ,To je mi ale nová móda. Oslích zad je teď k práci škoda? Tohleto, páni, moudré není, věštím vám špatné pořízení!‘ Teď konečně se mlynáři usídlil úsměv na tváři. ,Možná mám vážně oslí hlavu, kašlu už na ty řeči z davu, ať celý svět si radí nám, já budu dělat, co chci sám.‘ Tak i vy, milý příteli, nebuďte více nesmělý. Čiňte, co správné se vám jeví. Vždyť co je vážně dobré pro vás, to žádný než vy lépe neví. Jděte si ke dvoru, na pole, na vojnu… Dělejte zkrátka, co vám svědčí. Jen na jedno je vždycky spoleh: že lidé mají spoustu řečí.“
17
V lk převlečený za pastýře Vlk dlouho nesved ulovit ze stáda ovcí pěkný kus. Tak si řek: „Překvapím je léčkou, to stojí za pokus.“ Sehnal si kabát pastýře, do tlamy dýmku dal, namísto hole vzal si kyj a na klobouk si nadepsal: Jsem Kuba, pastýř oveček. „To bude ale slast, až přijdou blíž a zaklapne má dokonalá past.“ Když pastýř spal a spal i pes, vlk pod strom k bílým ovcím vlez. „Odvedu si je do svých skal. Jen počkejte, co bude dál.“ Aby však za ním chtěly jít, měl by k nim vlídně promluvit pastýřským měkkým hlasem. Vlk nabral dech a pokorně se celý zlomil v pase: „Ovečky, jdem!“ Hlas zaskřípal a zaduněly skály, pastýř i pes se vzbudili a ovce utíkaly. Každý plán má svou skulinu, často jej zradí slova. Kdo z vás je vlk, ať jako vlk se raději i chová.
18
V lk a jehně
Že tupé násilí udolá každé právo, vídáme častěji, nežli by bylo zdrávo. I tahle prastará bajka nám vypráví, jak právo bezelstně podlehlo bezpráví. Jehňátko, které hledávalo jen měkkou travičku a klid, k horskému potoku šlo pít. Vidí ho krutý vlk a křičí na něj zdáli: „Co mi tu, špindíro, mou čistou vodu kalíš?“ „Ach pane, nekalím a kalit nebudu. Vždyť piju pod vámi, pěkný kus po proudu. Jsem prosté jehně, nemám školu, vím však, že voda teče shora dolů.“ „A přece kalíš ji, hleď na to svoje dílo, a navíc jsi mě loni urazilo.“ „To si mě, pane můj, určitě pletete, já loni na podzim nebylo na světě! Jsem ještě maličké, má maminka mne kojí.“ Však vlk to jehňátko nenechá na pokoji. „Tak tedy byli to určitě tvoji bratři a za to ten váš rod vytrestám, jak se patří!“ „Odpusťte, pane můj, i zde je drobný háček, jsem totiž, pochopte, jehňátko jedináček.“ „Ech, samé řečičky, je konec procesu! Čapnu tě do zubů a k lesu odnesu.“ Chyt ho a s jehnětem pak brzy bylo zle. Ten, kdo má ostrý dráp, prosadí „právo“ své.
21
Paví stížnost bohyni Páv stěžoval si bohyni, že nemá krásný hlas. „Poslechni, jak ten slavík zpívá, no řekni, slyšelas? Šaty má celé ošuntělé, však zpívá – to mu přiznám – skvěle! Já, ač jsem chlouba ptáků všech, mám hlas, jako když trháš plech. Přej nejhezčímu mezi ptáky, ať jeho zpěv je krásný taky!“ V bohyni vzkypěl hněv a zlost: „Žárlivče, copak nemáš dost? Oblečen duhově a zlatě s paletou barev na kabátě. Ty, jemuž každý zas a zas ohromen hledí na ocas? Proto jsi přišel za bohyní, že chceš i vše, co mají jiní? Chtěl bys i orlí majestát? Sokolí lehkost též? Vráninu schopnost varovat, havraní moudrost chceš? Vždyť z božských darů každý z vás obdržel vlastní díl. Jen na tobě je, abys teď s ním dobře naložil. Budeš-li si jen stěžovat, potom jsi ztratil směr, a vezmu ti i bohatství tvých přenádherných per!“
22
Myší sněm
Žil kocour Sádložrout a během jeho žití myšičky zmíraly, vždyť skoro každou chytil. Ty, které živé zůstaly, se pro jídlo jít bály a Sádložrouta ďáblem spíš než kočkou nazývaly. Když jednou jejich čert se dvořil slečně Mici za šedým kamenem, myšáci pozůstalí přilezli z velké dáli a pořádali sněm. Řečnili ostošest, zoufalí sněmovníci. „Co takhle,“ někdo řek, „co takhle provázek a na něj zvonek dát. Na krk ho uvážem té stvůře kocouří. Stačí si počíhat, až oči zamhouří.“ Nápad se líbil všem. „Uslyšíme ho pak, když se jen přiblíží, a budem zbaveni všech našich potíží.“
24
Souhlas byl vysloven. „Výborně, teď už jen jediná drobnost snad, kdo mu tu mašličku poběží uvázat?“ „Já ne, mám rodinu!“ „A my jsme zas moc staré!“ … a plán se zhroutil zas, tak jako domek z karet. Viděl jsem mnoho sněmů a podobaly se tomuto jedinému. Řečí je vždycky dost – ne, že bych o ně stál. Však když se konat má, je náhle prázdný sál.
Drak s mnoha hlavami a drak s mnoha ocasy
Před zrakem císaře veliké Římské říše sultánův vyslanec stál v nevýslovné pýše. „Turecká armáda,“ řekl mu zcela zpříma, „svou silou překoná veškeré vojsko Říma!“ Holandský kapitán přispěchal se svým „Ale! Zapomněls připočíst ta knížata a krále, co s vlastní armádou vždy stojí při císaři. Takové množství vojsk se zdolat nepodaří!“ Turek však odvětil: „Ty armády znám také. Povím vám pohádku, jak soupeřil drak s drakem. Strašlivý, hrozný drak se zjevil před hradbami. Měl spoustu hlav a každé z nich trčely zuby z tlamy, na hradby útočil, střetl se s nepřítelem, však každá z dračích hlav chce jinam táhnout tělem a drak se potácí na místě jako bloud. Vrčí a soptí jen a nemůže se hnout. Pak přišel druhý drak, s jedinou hlavou jen, však mnoha ocasy a ostny obdařen. Tělo šlo za hlavou, drak zdolal hradby vmžiku a zkosil veliké zástupy bojovníků! Váš císař, to je ten drak s mnoha hlavami. Sultán má jedinou. Třeste se před námi!“
25
Dub a stéblo
Řekl dub: „Stéblo, milé dítě, jak slaboučké jsi. Lituji tě! I skřivan, co si na tě sed, ti rázem k zemi ohnul hřbet. Před větrem měl bych tě líp střežit, jakpak bys bouřku mohlo přežít? Já přežiji, mám pevný kmen! Ten bude sotva vyvrácen, kdyby blesk švihal a hrom bil a vichr zadul ze všech sil.“ „Však uvidíme,“ stéblo dí. „I já mám svoje tajemství. Ač vskutku nejsem žádný dub, vím, kdy se mám dát na ústup.“ Tu náhle zadul uragán a hřmělo k tomu ze všech stran. Stéblo se k zemi uklonilo, dub stál a vichr konal dílo, rozlomil mocný starý kmen a velikán byl poražen. Když přešel nečas, druhý den na louce zbyla stébla jen. Jaké si vzíti poučení? Přílišná pýcha moudrá není. Naopak umírněnost svědčí vždy tomu, kdo je v nebezpečí.
29
Volavka
Byl líný slunný den, na říčce žádné vlny, všude dost kapříků a štik. Důstojná volavka mohla mít zobák plný, stačil by okamžik. Svým ostrým zobákem by rybu chytla snadno, nebylo potřeba se potápět až na dno. Volavka měla však svůj každodenní plán: Jedině v poledne je oběd obědván. Teď ještě nemám hlad. „Odbije dvanáctá a jde se obědvat.“ Když nastal onen čas, kdy naší volavce by oběd chutnal líp, vodou se prohání už jen pár drobných ryb. „Co? Tohleto mám jíst? Mřenky a bělice? Držet si důstojnost mi velí tradice.“ A tak si nechala ty rybky uplavat a nezbylo jí nic, jen stále větší hlad. Nakonec uznala svou prohru nejspíše, když s tichou pokorou pojedla měkkýše. O tomhle vypráví příběhy kdekteré, že kdo moc vybírá, ten snadno přebere. Chytrý vždy pochopí, jaká je lekce doby, a její nabídce se rychle přizpůsobí. Riskovat jistý zisk pro nepatrnou šanci, to mohou udělat jen pyšní jelimánci. Však kvůli volavkám, co žijí v mokré trávě, jsem tenhle příběh dnes rozhodně nevyprávěl. Kdo z vás je člověk, ať čte dál, na další stránku jsem vám lidský příklad dal.
30
Dívka
Dívenka líbezná a hrdá na svou krásu svým sladkým úsměvem a leskem dlouhých vlasů zmámila každého, koho kdy zmámit chtěla. Když tedy přišel čas pomýšlet na manžela a naše dívka se pustila do výběru, žádala vlastnosti nejlepší v každém směru: aby měl skvělý vzhled, charakter, postavení. Člověk by odhadl, že v celém světě není jediný mladý muž s takovou kombinací, však osud sám jí přál a dal si pěknou práci, aby jí podstrčil muže tak znamenité, že na ně v salonech jen stěží natrefíte. Však uspokojit pyšnou krásu je těžší, než by jeden řek, a dívka měla ke každému velikou spoustu námitek. Ten je moc statný, ten se kroutí a támhleten má velký nos, tenhleten nerozumí vtipu a tenhle příliš nevyrost. Každá ta výtka znamenala hned vyškrtnutí ze seznamu. Ach, vybíravost snadno zkazí i nejušlechtilejší dámu. Tak byli tedy zamítnuti pánové hodní pozornosti a po nich přišli muži prostí. Kráska – v naduté nedůvěře – jim tak tak otevřela dveře. Odcházeli vždy bez naděje: „Manželství pro mne předčasné je. Mám dosud málo důvodů vzít sama sobě svobodu.
32
A že jsem v noci osamělá? Nemusela bych, kdybych chtěla. V mém případě jde skromnost stranou, nehodlám se stát starou pannou, jen ještě nepřišla má chvíle. Vdám se, až mi to bude milé.“ Takové řeči těšily ji, zatímco čas se plazil dál, jedovatý jak klubko zmijí, a její pozlátko jí bral. Pak přišly šminky, oční stíny a tenká tužka na obočí, jenže proud času, byť je líný, se lidskou silou neotočí. Opravy domu se lze zhostit péčí dobrého hospodáře, kdo ale spraví trosky tváře? Sama už musela si přiznat, co o ní dávno věděl svět: chce-li se vůbec ještě provdat, nesmí už více otálet. Samota tlačí jako pryčna, nejvíce večer, když se smráká. Ta naše slečna, kdysi pyšná, vdala se k stáru za mrzáka.
33
Lev a myš
Zastat se menšího je nejen správný čin. I malý někdy oplatí nám přeci nějakou nečekanou věcí tam, kde by velký svedl míň. Myš z díry vylezla a přímo u lví tlamy. Celá se roztřásla, až se lev začal smát a rozhodl se ji jen vousem pošimrat. Rozloučili se pak jako dva staří známí. Byl to jen rozmar lví, však přesto, dobře slyš, jak mu to oplatí ta malá vděčná myš. Když kráčel z lesa ven, slovutný lev se chytil do nastražených sítí. V pasti, jež vytáhla ho vzhůru, pak zůstal uvězněn. Na tuhle síť mu nestačila ani lví mohutnost a síla. Však jeho kamarádka myš ho slyšela a přišla blíž, kousala provaz za provazem, až dostala lva zpátky na zem. Příkladů na to máme dosti: Vytrvalost a stálá píle se za určitých okolností vyrovná přeukrutné síle.
34
Holubice a mravenec A příklad pro podobnou věc nám ještě menší párek skýtá: Holubička a mravenec.
Na břehu řeky holubička pila, viděla, jak je proudem hnán mravenec, pro kterého byla říčka tak širá jako oceán. Tu holubička měla spěch, rákosu stéblo utrhla si – vždyť tonoucího stéblo spasí – mravenec znovu našel břeh. Zanedlouho se pytlák bosý potloukal s lukem po rákosí. Měl zbraň a velikánský hlad a nad půvabnou holubičkou se sotva mohl slitovat. Když už si k tváři tiskl šíp, do paty mravenec ho štíp. Slyšela holubička řev a rozproudila se v ní krev. Zmizela kamsi za oblaky. Pytlákův oběd zmizel taky.
37
Pták
zasažený šípem Krásného ptáka trefil šíp. Šíp, který dobře držel směr, neboť měl patku z ptačích per. „Ach, lidé, jaký krutý vtip, ničí mne moje vlastní dílo! Jen se směj, lidstvo na zemi, však i ty zmíráš zbraněmi, které jsi samo vytvořilo!“
38
Ovčák a jeho stádo „Ach, bože! Zase další ztráty! Vy hlupáčkové zastrašení. Vlk je jen jeden, nebo není?! Vy mizerové chundelatí, bylo vás tisíc proti němu, útočníkovi jedinému. Beránka Robina si vzal, co se mnou do města vždy chodil a já mu dával z chleba podíl. Takhle to zkrátka nejde dál!“ Když oplakal dost kamaráda, beránka, který v noci pad, ovčák si svolal zbytek stáda a přinutil ho přísahat: „Už nikdy nás nic nerozdělí, budeme bránit svoji zem, budeme odvážní a smělí a vlka spolu přemůžem, zadusíme ho svými těly!“ Pak přišel večer, stmívalo se, strach přimísil se k noční rose a náhle z lesa přísně trčí zlověstná šedá hlava vlčí. Prchají ovce ostošest, až pošlapou i vlastní čest, a přitom dnes to stín jen byl, který je všechny vyplašil. Na přehlídce je vojsko smělé, když ale strach má ve svém těle, stačí jen stín, co přijde blíž, a armádu už nespatříš.
40
ˇ Záby,
které chtěly mít krále Žabičky v bažinách se shodly, že by rády předaly někomu otěže vlastní vlády. Kvákaly, že si prý moc dobře nežijí a že jsou znaveny už demokracií. „Tak?“ řekl Jupiter. „Pošlu vám tedy krále, je mírný, laskavý a nároky má malé.“ Zaznělo hlučné žbluňk a kolem voda stříká, to kláda veliká dopadla do rybníka. Žabičky vyjekly a schovaly své hlavy, tolik se zděsily majestátu a slávy. Pak čtyři postupně vypluly nad hladinu, zvědavost vedla je až do králova stínu. Potom i na záda mu vlezlo žabek pár. Král stále mlčel jen a tiše kraloval. Žabky se divily, jak poklidnou má vládu. „Že on nám Jupiter shodil jen shnilou kládu!“ „Hej, bože, vyslyš nás! Chcem krále, co se činí!“ Jupiter vykonal i toto dobrodiní. Seslal jim jeřába a ten se snesl z výše, pojídá žabičky a bourá jejich skrýše. Žáby si stěžují a Jupiter je kárá: „Měla vám vystačit ta vaše vláda stará, slepě a blouznivě jste prahly po králi. Dal jsem vám hodného, zdál se vám pomalý. Nyní vám radu dám: Smiřte se s tímhletím, nebo k vám napříště strašnější přiletí!“
41
Lišák a krocani
Do větví stromu si zalezli krocani před krutým lišákem, který je toužil sníst. Věřili, že se mu v té výšce ubrání a žádný z nich mu dnes nepadne za kořist. „Zbabělci ubozí!“ řval lišák nasupený, „však já vás dostanu, budu vás obléhat.“ Plížil se okolo tak lstivě jako had, škrábal se po kmeni a tropil různé scény. Slunce už zapadlo a měsíc vyšel výš a v jeho přísvitu pad na krocany strach. Lišák se do výše vypínal na nohách a drápy švihaly až pod krocaní skrýš. Mával svým ocasem, který se ve tmě blyštil, i zuby zaleskly se pod krocany tmou, krocani třesou se a hnout se nemohou a lišák přidává, jak herec na jevišti. Krocani ztrnulí usnuli ve větvích, neboť je unavil a zmohl vlastní děs. K zemi pak padali a lišák si je nes daleko za tu ves do spíže, k přilepšení. Tak mnohý nepřítel, když svede vzbudit strach, zmůže i přesilu, co sedí na hradbách.
44
ˇ Zelezný a hliněný hrnec Dva hrnce visely tam u kouřící plotny: křehoučký hliněný a s ním železný hřmotný. Železný chystal se jít někam za zábavou. „Pojď se mnou, hliněný!“ Hliněný kroutil hlavou: „Na prach mě rozbije i maličkatý kámen. Někde se potluču a bude se mnou amen.“ „Však já tě ochráním, budeš jak v brnění, se mnou ti rozhodně nehrozí zranění.“ Ten velkohubý slib přesvědčil hrnec z hlíny, dva kusy nádobí si vyšly do krajiny. Drncají ze svahu, jako by měly spěch, bum prásk a železný tam leží ve střepech. Ve střepech hliněných, a čí to byly střepy, to věru tušil by v tu chvíli snad i slepý. Kdo slepý není však, ať přezkoumá své plány, dokud je ještě čas. Raději než se dát tlučhubům napospas, s těmi, jimž stačíme, máme být za kumpány.
45
Lasička ve spíži
Lasička, kterou trápil hlad, se bez nejmenší obtíže dovedla hbitě nasoukat dírečkou ve zdi do spíže. Bylo tam máslo, sádlo, špek a to byl teprv začátek: klobásy, sýry, mnoho vín a sladký závin maminčin. Lasička žrala ze všech sil, dech jí jen tak tak vystačil. Začla mít vykulený břich a velké boule na bocích. Bohužel, ani plný sklad nemůže věčně vytrvat, a tak se krůček po krůčku k lasičce vrátil známý hlad. K tomu ji – „ťuk, ťuk, ťuky ťuk“ – vyplašil za zdí divný hluk. „Jdu radši pryč, co v tomhle skladu?“ Lasička prostrčila bradu tou dírou ve zdi. „Ta je malá, tudyma že jsem prolézala?“ Krysa se nahlas směje zvenčí: „Když jsi šla dovnitř, bylas menší, jen útlá vyjdeš zase ven, takhle už je svět zařízen.“ To by měl znát i mnohý pán, co leckde hrabe bez zábran, a přitom u nebeských vrat bude vše muset odevzdat.
46
Sojka v pavím peří Páv odložil svůj pestrý šat a jedna drzá sojka hned se do něj začla oblékat. Bělostnou náprsenku vpřed a pochopitelně že vzadu roztáhla ocas pro parádu. Však mezi pávy, jaký žal, jen ostudu si udělala a každý se jí vysmíval. A když se zpátky k sojkám dala, práskly ji dveřmi do zobáku: „Jsi poskvrna všech slušných ptáků.“ I u nás jsou prý tyhle sojky, plagiátoři se jim říká, pyšní se cizím uměním, ačkoli, co já o tom vím? Nic neznám, nečtu, nejdu nikam.
49
Kůzle a vlk
Když mámě koze došlo jídlo i pro kůzlátko ve vemínku, odejít musí na chvilinku z malého domku vprostřed hor. „Půjdu se napást za obzor. Kůzle, drž dveře na petlici, tohle je heslo od domu: AŤ ZHYNOU VLČÍ LOUPEŽNÍCI. Neotevírej nikomu, kdo tahle slova nevysloví!“ Větříček ale – čert ho vem – zanesl šepot s těmi slovy k vlkovi, co stál za rohem. Vlk jásá: „To je požehnání, den nezačíná věru zle, vybaven heslem – mocnou zbraní – si brzy přijdu pro kůzle.“ Jen zmizí koza za silnicí, vlk jemně ťuká na dveře. „AŤ ZHYNOU VLČÍ LOUPEŽNÍCI!“ Čeká, že kůzle otevře. Kůzle však rozumu má dost. „Nejdřív mi ukaž tlapky bílé, ať poznám, zda nejsi zlý host!“ Vlk začal nadávat a kvílet. „Přebarvit tlapky nesvedu!“ Pochopil, že to chytré mládě nebude mít dnes k obědu! Ten, kdo má všech pět pohromadě a o bezpečí vážně stojí, má raději mít pojistku dvojí. Životu obezřetnost svědčí.
50
Ztracený poklad
Poklad je pokladem, jen když se užívá, a po právu se lidé smějí tomu, kdo vše, co má, schovává na později.
Žil kdysi jeden muž a peníze měl rád, však to, co vydělal, nehodlal vydávat. V zahradě vykopal si tajně jámu v písku a občas přidal tam nový díl svého zisku. O zlatě ukrytém přemýšlel ve dne, v noci. „Co už ho v zemi mám! To je tak krásný pocit!“ Jednou však spatřen byl, když nes tam obnos malý, a chytří zloději mu poklad vykopali. Chudáček šetřivý si trhal vlasy z hlavy, byl celý zoufalý a v tváři popelavý. Kdosi ho uviděl a ptal se: „Nač ten žal?“ „Poklad mi sebrali, co jsem tu zakopal!“ „Proč jste ho zakopal, copak je válka snad? Já mince doma mám a tak z nich mohu brát.“ Šetřivý mávl jen: „Brát? Ach, to pro mě není. Já toužil našetřit opravdu velké jmění. Nevzal bych nikdy nic, sám myslel bych, že kradu. Když člověk ubírá, je veta po pokladu.“ „Tedy se netrapte,“ řekl mu druhý na to, „když nechtěl jste si brát své našetřené zlato, věřte mi, pramálo se pro vás nyní změní, když místo pokladu schováte kámen v zemi.“
52
Liška,
která přišla o ocas Jednou se lištička prohnaná, zběhlá v lovu, na cestách večerních chytila do okovů. Tak tak že vyrvala své tělo aspoň zčásti. Ocas jí bohužel utržen zůstal v pasti. Nechtěla budit smích, a když byl liščí sněm, z tribuny řečnila k ostatním liškám všem: „To, co je zbytečné, nikomu nesluší, vděčny jsme, sestřičky, za zrak a za uši. Co ale s ocasem, vždyť ten jen sbírá prach. Od zítřka nechci ho už vidět na liškách, a proto všechny ty, co se mnou souhlasí, ať si hned uříznou své liščí ocasy!“ „Byla to krásná řeč a jsme ti za ni vděčni, však,“ kdosi pravil jí, „chcem vědět, kdo to řečnil. Otoč se do všech stran, vždyť mluvčí patří k hlasu!“ A všichni viděli tu lišku bez ocasu. Zvedl se šum a křik i smíchu bylo dost a lišky nadále zdobívá pěkný chvost.
53
Zajícovy uši
Jakási zvěř – prý rohatá – lvu kdysi způsobila škodu. Král lev, nikoli bez důvodů, dal rychle poslat pro kata. „Ten, kdo má rohy, zdá se mně, musí být vyhnán ze země.“ Šli berani, šli kozli, býci, ti plemenní i zápasníci, a všichni opouštěli stát, jinak jim smrtí hrozil kat. Zděšený zajíc seděl v koutě. Uši vrhaly velký stín. Sám sobě říkal: „Dostanou tě. Řeknou: ,Máš rohy.‘ Já to vím.“ „Sbohem,“ řek cvrčku, sousedovi, „jdu pryč, někam, kde bude klid. Snadno lze zákeřnými slovy na rohy uši proměnit!“ „Jaképak rohy, co tě nemá? Máš přece uši, tak jen seď!“ „To, milý cvrčku, říkáš teď, já ale vím, co svedou slova, tu strašnou sílu, tu já znám. Zabijí mě, nebo mě budou – tak jako ty – mít za blázna.“
54
Labuť a kuchař
V zahradách pana hraběte si kromě mnoha zvířat jiných žily i labuť s housetem. Ta labuť hraběnce sloužila za ozdobu, zatímco house, jak to bývá, mělo jen dorůst mezi knedlík a zlatou sklenku piva. Oba ti ptáčkové kroužili zahradou, jezerem plavali až k dřevěnému molu, a vůbec, byli často spolu.
Jedenkrát kuchař, který vždy více pil, než jed, šel chystat pokrmy svým pánům na oběd. Byl vskutku opilý ten prachmizerný chlap a z těch dvou pod krkem půvabnou labuť čap, nese jí kuchyní a už si chystá nože, když vtom se ozve hlas – překrásný, ach, můj bože! Kuchař se zastavil a otřásl se lehce: „Vždyť já bych zahubil tak úžasného pěvce. Odpusť mi, labuti,“ celý se v pase zlomil, „tohle je přihlouplý a vskutku trapný omyl.“ Co k tomu dodati? Že umět krásně promluvit se občas vyplatí.
57
ˇ Clověk a blecha
Ubozí bohové! Nemají chvíli stání. Den co den ruší je brblavá všední přání a lidské trampoty, co kupí se a množí. Někteří z nás si snad už bez pomoci boží nezvládnou zavázat tkaničku u boty.
To takhle panáčka jednoho štípla blecha, hned volal Herkula, ať honem všeho nechá: „Zahub tu potvoru, vezmi svůj obří kyj a s ním tu zrůdu zbij! A Jupitere, ty mi pošli hrom a blesk, ať blechu rozseknou a ukončí můj stesk!“ Až přijdou problémy, panáčka bude mrzet, že kdysi na blechu dva bohy volal drze!
58
Dostavník a moucha Do kopce ztěžka šplhá vůz, vylezli z něho všichni cestující, přesto se dostavník tak tak hne po silnici. Šest koní potí se a dech už se jim krátí a kočí znaveně jen sahá do opratí.
K té práci obtížné se moucha připojila. „Už horkem padají, musím se chopit díla!“ Létá kol dokola a bzučí naléhavě, svou radou přispěchá na pomoc každé hlavě. „Ty táhni… a ty teď. Ty udělej krok vpřed.“ Ve chvíli rozhodnou zabzučí: „Hybaj, kočí!“ A vskutku, pohleďte, už se zas kola točí, moucha se pýchou dme a neustává v píli. „Kde byste chudáčci bez mojí péče byli? Mnich ten si knížku čte a žena si jen zpívá, ještěže starám se a jsem tak přičinlivá.“ Sedá si tam i sem a kolem vozu létá ta velitelka vojsk, ta předsedkyně světa. A už jsou na kopci! Moucha je znavená. „Tak, milí pánové, kde je má odměna?“ Při každé velké události najdete tyhle mesiáše. Potí se, modlí, ba i postí, a myslí, že jen díky nim úsilí končí vítězstvím. Vždycky tam jsou i proto snad, že bývá snadnější je snášet, než se je snažit odehnat.
59
Orel a sova
Když války rodů dvou divoký ustal vír, sešla se sova s králem orlem a uzavřeli smír. Padla i mnohá vlídná slova a zpečeťen byl klid. „A ještě,“ připomněla sova, „zavážem se též našim dětem vzájemně neškodit.“ „Milerád souhlasím!“ prohlásil slavně král. „Však, pane králi, zdali byste mé děti rozpoznal?“ Orel řek podle pravdy: „To nejspíš asi ne,“ a sova: „To jsou chyby krále, veliké smlouvy sjednat umí, detaily podstatné však snadno pomine.“ „Vepiš mi tedy, sovo, do paměti, jak vypadají tvoje děti! Varuji tě však pro začátek, při líčení svých neviňátek dej pozor na chybu všech matek: Jsou-li ti tvoje dítka milá, ne abys mi je přechválila, říkám ti na svou čest, přechválíš-li je, jak jsou krásné, můžu si je pak snadno splést. Popiš je včetně jejich vad, ať poznám ty, které ti slíbím ochraňovat a nesežrat.“
60
Lev táhne do boje Lev spřádal promyšlený plán a vyslal posly do všech stran. Ať se hned každý poddaný ve zbroji hlásí u brány.
„Každý z nás má své místo v boji, hlavní je souhra, když se zbrojí! Medvěd si sedne na hřbet slona a bude velké činy konat, lišku, která zná lest a klam, zas na výzvědy vysílám. Opice zbourá cizí šiky, až rozesměje bojovníky…“ „Co osel?“ volal kdosi z davu. „Jen hýká a má dutou hlavu!“ „A cožpak zajíc, k čemu ten? Nejzbabělejší pod sluncem.“ „Kdepak,“ řek lev, „já vím co s nimi. Zajíc ať chvátá s poselstvími a osel troubí ze všech sil, aby tím všechny zastrašil.“ Kde vládnou nejmoudřejší z nás, zbůhdarma se nic nevyhodí, vše má své místo a svůj čas a na celku svůj vlastní podíl.
63
Zvířata
nakažená morem Nebe seslalo na zvířata strašlivou nemoc, ano: mor. Zkosila mnohé na to tata a trápil se jí každý tvor. Tucty jich padly za pár neděl a každý, kdo tu ještě zbyl, jen pokorně a tiše seděl a dumal, čím se provinil. Nikdo se na lov nevydával, vlk ani lišák, nikdo z nich. Tam, kde se zástup zvířat smával, utichl všechen zpěv i smích. Lev svolal radu, plný sál. „Za naše hříchy nás bůh trestá. Je čas, aby se každý kál a se vším zlým pak navždy přestal. Zvážíme všechny hříšné činy na tomto soudu, právě teď, a toho, kdo je nejvíc vinný, vydáme bohu za oběť. Nechť zhyne nejhříšnější z nás! Vyznejme nejtajnější viny, snad bude potom dobře zas. Sám přiznám, že jsem ovce jídal, nevinné, mladé, běda, běda, i pastýře si občas přidal (zákusek patří do oběda).“ „Lve, králi, copak je to hřích,“ řek lišák, „sežrat tupé ovce? Děkovat měla každá z nich, že sytí královského lovce. A pokud pastýře se týká, člověk k nám vždycky bývá krutý, o sežrání si přímo říká, když hledáš něco k zakousnutí.“
64
Veliký potlesk sklidil král. Potom se zástup šelem lítých z krvavých hříchů zpovídal a všechny byly rázem smyty. Tygr a medvěd, velcí páni, uznali pár svých prohřešení bez všeho popotahování, vždyť vina mocných vinou není. Potom si osel slovo vzal a pokorně a s upřímností se ze svých hříchů zpovídal. „I já bych zasluhoval postih. Okolo kláštera jsem šel, měl jsem hlad, louka voněla mi, snad že mě ďábel pokoušel, nabral jsem trávu do své tlamy. Zatímco mniši na mši byli, najedl jsem se dosyta, hodoval jsem tam pěknou chvíli. Je to hřích, co se počítá?“ Propukla vřava, hučel dav, vlk povstal jako žalující. „Takové porušení práv zaslouží smrt! Co víc lze říci: Ať zhyne tento bídný tvor, jen kvůli němu máme mor!“ Ach, lidské soudy nejsou jiné, právo je pro ně často hrou, při které chudák bídně hyne a hříšní mocní vyváznou.
65
Medvěd a dva přátelé Dva braši chtěli si vydělat, kde se dá, a kožešníkovi prodali medvěda. Byla to domluva, no, dejme tomu „chytrá“. Teprv ho přinesou a nejpozději zítra. A kde že mají ho? Po právu tážete se. Ten strašný lidožrout živ dosud běhá v lese.
Šli k němu pěšinou a prodrali se mlázím, když tu: stál před nimi! Jako by lovce zmrazil. Odvaha je tatam, hrůzou jim vstaly vlasy a oba touží si jen vlastní život spasit. Ten jeden, rychlejší, po stromě vylez hbitě a druhý zůstal stát jak vyděšené dítě. Pak náhle k zemi pad, vzpomněl si, že se říká, že medvěd málokdy zakousne nebožtíka. Opravdu zachránil si takhle život holý, když medvěd zvědavě zastavil u „mrtvoly“, jenom jej nadzdvihl a zkusil očichat. Pak tiše zamumlal: „No páni, to je smrad,“ a běžel zase dál, až kamsi do svahu. Po chvíli přítel slez, když nabyl odvahu, nikdo z nich neměl chuť vracet se k lovu dál. „Co ti to šeptala ta strašná obluda?“ „Šeptala: Pánové, pro příště střezte se prodávat medvěda, co běhá po lese!“
66
Kůň a vlk
Vlk vyšel zjara na pastvu a tam se pásl vraník. „To by byl ale lov, úplné požehnání. Jenomže, škoda slov, kůň přece není jehně, které se ani nehne, na toho musím s léčkou jít a nejprve ho znehybnit.
„Dobrý den, příteli, jsem lékař a jdu krajem. Chtěl bych se otázat, nemáte-li snad zájem o moje služby vy. Pasete se tu sám, to je znak choroby, ach, já to dobře znám.“ Kůň popostoupil vpřed a bez okolků praví: „Mám tady v noze vřed, a ten mi kazí zdraví.“ „No ano,“ říká vlk, „s nohou vždy trápení je, v trávě se položte, teď přijde chirurgie.“ Už už se těšil vlk na tohle pohoštění, jenže tak prostinké to s žádným koněm není. Rozeznal vraník lest a kopytem, tím vzadu, rozkopl vlkovi čelist a celou bradu. „Mám, co jsem zasloužil,“ sám sobě ten vlk řek. „Z chlubivých převleků je zřídka užitek. Vlk a je lékařem? To přesvědčivě nezní. Musím se smířit s tím, že jsem jen pouhý řezník.“
69
Zajíc a želva
Ten, kdo má píle dost, do cíle dojít stačí. Rychlost je k ničemu, když se vám nechce začít. Vyzvala želva k závodu zajíce rychloběžce. Zajíc se chechtá jen a věřit tomu nechce. „Jsi vůbec v pořádku, jsi, moje milá, zdráva? V uších ti nepíská? A nebolí tě hlava?“ „Zdravá, či nezdravá, já nebudu mít klid, když se mnou, zajíci, nepůjdeš závodit.“ A tak se vsadili a stanovili cíl. Pro pana zajíce sto kroků vzdálen byl. Vždyť ten měl dlouhý krok a rychlý byl jak střela. Že by se rozběhl? Ach, pročpak by to dělal. Vždyť spoustu času má, tak mluvil s kdekým bokem a želvu sledoval jen zběžně jedním okem. Ta zatím pomalu se sune dopředu, důstojně jako pán, co rozvážným jde krokem. „Krok sun krok, krok sun krok, však já mu předvedu.“ Potom se zajíci ztratila z dohledu a zajíc pospával docela bez starosti. Vždyť kdyby trochu chtěl, ihned by želvu dostih… Náhle se probudí a mžourá zběsile. K ďasu, ta želvička je skoro u cíle! Rozběh se zajíček a funěl z plných plic, však nezmohl už nic! Želva se vítězně hlavičkou ukloní. „Hle, pane zajíci, kdo vás dnes předhonil! Chci ještě podotknout, i když snad nemusím, že navíc na zádech i svůj dům nesu si.“
70
Sedlák a jeho synové Dřina, již sami odvedem, je někdy cennější než zem.
Bohatý sedlák na smrtelném loži odkázal synům polnosti a zboží a v tajnosti jim k tomu řek, jaký že ještě zdědí majetek: „V polích je poklad pradědů, sám už ho přinést nesvedu. Po sklizni, jeden jako druhý, vezměte radlice a pluhy, zorejte celou naši zem a shledáte se s pokladem.“ Když bylo po žních, každou píď do hloubky vskutku rozorali a poklad vážně nebyl malý, ač v zemi nenalezli nic. Nenašli zlato, ale zato ten rok jim pole nesla víc než předtím celá dlouhá léta. Dodnes jim hospodářství vzkvétá. A proč? To se dá shrnout krátce: Neboť jim po otci je známo, že poctivá a tvrdá práce je cennější než zlato samo.
72
Zajíc a koroptev Ten, kdo se posmívá smůle, již mají druzí, o to snáz klopýtne a přerazí se v chůzi.
Zajíc a koroptev na stejném žili poli, zajíček jako blesk běhával po okolí, koroptev ve výškách vítala slunce svit a jeden druhého nechával klidně žít. Jednou však zajíce psi v noře překvapili a on se rozběhl, jako když po něm střílí, mizel jim z dohledu a už už by byl plách, když vprostřed remízku ho zradil jeho pach. Pes Čenich zavětřil známý pot zaječí a velikánský Žrout radostně přisvědčil. „Jsi v pasti, zajíci,“ smála se koroptvička, „tvůj život za chvíli dohoří jako svíčka, k čemu je nakonec rychlost tvých svižných nohou, teď když jsi obklíčen, tak už ti nepomohou.“ Sama si myslela: „S křídly jsem v bezpečí,“ když vtom ji z omylu pan jestřáb usvědčil.
73
Pes, kterému zastřihli uši „Čím jsem si vysloužil to kruté zacházení? Uši mi šly až sem a teď už tam nic není. Člověče ukrutný, tobě by taky měli zastřihnout ušiska, ať vidíš, jak jsi skvělý!“ Jenže už za pár dní si na to skoro zvyk. On to byl pejsek rváč a velký zápasník. S dlouhýma ušima měl dříve velkou potíž, pejsci je kousali a škrábali je totiž. Až nyní vyhnul se tomuto nebezpečí a moudře připustil, že mu ten zákrok svědčí. Kdo o to podstatné se může v boji bát, ať se vzdá něčeho, co se dá postrádat!
74
Dva vrabci a kocour Pro vévodu burgundského
Vrabčák a kocourek si spolu rádi hráli, už léta, od doby, kdy byli oba malí. Vyrostli spolu v jednom sále a škádlili se neustále. Zobáčkem vrabec šermoval a bil a kocour se vždy snadno ubránil. Když někdy po vrabčáku chňap, měl vždycky zatažený dráp. Někdy byl ve hře větší zápal a jeden po druhém se sápal, brzy však zase nastal klid, jak mezi přáteli má být. Přilét však vrabčák od sousedů, s tím naším vycvrlikal v krátku jakýsi důvod pro šarvátku a věci šly pak v rychlém sledu: pár slov, klov, klov a už v tu chvíli dva vrabčáci se krutě bili. Kocour se dívá: „To je zrada, ten pták mi klove kamaráda!“ Šel po škůdci, skočil a hned ho s velkým potěšením sněd. Vrabčí mu rychle zachutnalo, však na jednom ho bylo málo, a tak padl i druhý pták, kamarád starý, je to tak! Vévodo, mocný příteli, je v této bajce poučení? Možná že je, a možná není. Hledejte ho tam, chcete-li.
77
Lev a osel na lovu Král zvířat, mocný lev, měl narozeniny. „Chci k nim to nejlepší ze zdejší krajiny,“ řekl a chystal lov, pořádný, to mi věř, vůbec ne na drobnou a lehce lovnou zvěř. Chtěl kance, jeleny a krásné, rychlé laně! Ačkoli při sobě měl dostatečné zbraně, osla si zavolal, co uměl silně řvát. „Až mávnu, zakřičíš tak, že se budou bát, vyrazí ze skrýší v celičkém polesí a já je pochytám, jen co je vyděsíš.“ Stalo se, jak řek lev, a byla hostina, při ní se oslíček vychloubat začínal. „Přiznej se, milý lve, jen díky mému řvaní dnes máme zásobu těch jelenů a laní.“ „Nu, vypadá to tak,“ pokynul hlavou král, „kdybych tě slyšel jen, i já bych se tě bál. Jenomže já tě znám a viděl jsem tě též, a tak se nebojím, ani když hodně řveš!“ Po téhle poznámce vyhasla oslí pýcha a trubač už byl zticha. Dobře mu také tak. Kdo moudrý by to snes, aby se oslové vzpínali do nebes!
78
Velbloud
a klacky na vodě Velbloud je velké, divné zvíře a tomu, kdo ho první spatřil, docela jistě nahnal strach. „Pojďte sem honem, moji bratři,“ zvolal ten první v obavách. Zvířeti druhý nažrat dal a třetí na hrbu jej drbal a snadno si ho osedlal. Zvyk, to je velký pomocník, z hrozného obyčejné dělá, až je to nepatrné zcela. Tak také jednou od pobřeží spatřili v dálce strašný koráb. Stěžeň měl výšku pěti věží, příď byla větší nežli hora. Za chvíli to jen bárka byla, a když ji vlna nesla blíž, v hromádku dřev se proměnila, na které plula malá myš. Jdou světem lidé s pyšnou hrudí, však věřte, pro mnohého z nich platí, že zdálky bázeň budí a zblízka vzbuzují jen smích.
79
Myš a slon
Francouz je vždycky důležitý a pokládá se za vévodu. Ta nemírnost už v našem žití napáchala i mnohou škodu. Španělé, ti jsou také pyšní, až blázniví, jak se mi zdá. Přesto však je to jiná pýcha a často více rozumná. Nač ale vésti dlouhé řeči. Chcem-li nahlédnout za oponu, příběh vždy každý výklad předčí. Tenhle je o myši a slonu. Jde myš a tu jí výhled cloní veliké, silné tělo sloní. Slon – podívaná pro davy. Myš frkne: „Jak je loudavý!“ Slon nese třípatrový stan, který je celý obýván. Nahoře sultánka v něm trůní a její služky jsou hned u ní. Pod ní pak další služebníci a papoušek, kočka a pes. „No, pročpak by je neuvez, když jede pomalu jak šnek. Té slávy! Kdo by to byl řek, že dneska stačí k proslulosti mít tlustý zadek, těžké kosti.
80
Copak lze význam měřit kily či prostě množstvím hrubé síly? Pche, jenom děti žasnout mohou nad velikostí něčích nohou. Já myš jsem stejně důležitá jako ta obří sloní kýta a vašim předsudkům se divím…“ Vtom argumentem přesvědčivým vstoupila kočka do debaty. A kde je dnes ta slavná myš? Už o ní sotva uslyšíš.
Osel
a posvátný náklad Když jednou jeden osel nes posvátný náklad do kostela, nadšen a uchvácen byl zcela, jak k němu vzhlíží celá ves. Modlili se a šeptali si a osel kráčel jako hrabě. „Dnes na mně všichni přímo visí. Jsem svatý!“ hýkal vychloubavě. Pak dobrý člověk přišel k němu a řekl oslu zmatenému: „Nevzhlíží k tobě, kamaráde, jen k tomu, co máš na svých zádech.“ I vládci se to může stát, že sobě mylně přičte úctu, s níž kolemjdoucí chválí hrad.
83
Lišák, mouchy a ježek
Lišák byl kdysi lovci hnán, co měli různé kruté zbraně. Utekl jim, však zůstal raněn a mouchy sály z jeho ran. „Ta potupa, ta hrozná bída, já chrabré zvíře protřelé, já chytrý lišák mám mít, vida, nakonec mušky za nepřátele. Já, který jsem byl postrach lesů, ocasem mouchy nesetřesu. Pro krev, co z ran se zvolna řine, stal jsem se pro zlý hmyz pokrmem na hostině.“ Maličký ježek, soused milý, poslouchal jeho řeč už chvíli a svými laskavými slovy nabídl pomoc lišákovi. „Mé ostré bodliny jsou jako šipky z kuše, na každou napíchnu jednu z těch hrozných mušek. Ostatní leknou se a strach je jako bič zažene někam pryč!“ Lišák děl: „Příteli, nechte ty parazity. Tuším, že mnohé z nich už brzy budou syty. Kdo by je teď chtěl hnát, smění je za nové, které sem přiletí čerstvé a hladové.“
84
Podobně funguje i stát. Jak dávno mnozí tuší, zlotřilá havěť muší z něj vždycky bude sát. A kdo chce rozumem či silou odstranit tohle nadělení, za nové hladovce je smění, co veřejnosti pustí žilou.
Pes a odraz ve vodě To, o čem jenom tušíme, oplývá tajemstvím a v honbě za přeludným stínem skutečné věci snadno minem. O tom já, věřte, něco vím. Po břehu chodil pes a držel v tlamě kost: Cenu, již zaplatit měl za nenasytnost. Když totiž ve vodě zahlédl odraz kosti, divoce zatoužil se také jeho zhostit. Vrhl se do vody a kdekdo se pak divil, že z ní, ač bez kostí, vyvázl vůbec živý. Jak často bláznivě děláme my to samé. Pro kořist zdánlivou ztrácíme to, co máme.
85
Opičák a leopard
Na trhu plném radovánek měl leopard svůj pěkný stánek a proti němu, bůhvíjak, se stánkem dosti ošuntělým se usídlil pan opičák.
Nemusel vracet ani halíř opičák vynalézavý. Čím déle u něj lidé stáli, tím líp je všechny pobavil. Měl víc než leopardí šaty, v srdci mu prýštil pramen zlatý.
Leopard volal: „Pojďte blíže, pohleďte na můj pestrý šat. Jednou jím vlastní majestát ozdobí vévoda či kníže.“ A lidé šli a prohlíželi ten leopardův oblek skvělý a kdo se dosti nakoukal, popošel zase o dům dál.
Je to tak, mnohým pánům sluší barevný šat a krása vnější, však kdo má rozmanitost v duši, získá si přízeň trvalejší.
Opičák volal odnaproti: „Přistupte s dítkami i s chotí. Jsem prostý, nosím odmalička jen samá roztrhaná trička, oproti pánu protějšímu ovládám ale pantomimu a svedu tanec, ba i balet a spoustu různých přemetů, a když mě postavíte na led, zmůžu se na piruetu. Za ocas umím z hrazdy viset a peníze vám vrátím rád. Vrátím je, nebudete-li se za chvilku smíchy prohýbat.“
86
Myš a ústřice
Myš polní vyšla z pole ven – nebyla zrovna z nejchytřejších, však slýchala vždy o světě a o všemožných velkých divech, jež v cizích zemích najdete. Ten výlet pro ni byl jak sen. Za vsí se tyčí velehory. (I když to byly krtčí nory, řečeno lépe, krtince.) „Tohle až řeknu mamince! Kam až ty kopce vrhaj stíny. Alpy to jsou a Apeniny.“ Po přeslavném dni putování náhodou našla mořský břeh. Pláž a pár kamínečků na ní. „Hle, vlny bouří v útesech,“ táhlo jí hlavou na pobřeží. A vysnila si ještě víc. „Ach, štíhlé boky plachetnic!“ (To škeble v mělkém písku leží.) „Můj otec zbabělý byl myšák, když světem cestovat se bál. Já jistě dojdu mnohem dál. Pouští jsem přešla bez napití, zhlédla jsem cizí kraj a kvítí a teď mne u svých krásných bran vítá sám mocný oceán.“ Znal jsem pár poučených myší. Klášterní myši například, co chodívaly denně žrát moudrost, již do knih píší mniši. Tohle však byla hloupá myš! Jak moc, to brzy uvidíš.
Tam, kde končila mořská pěna, se škeble, krásná velice, válela celá rozevřená. Byla v ní bílá ústřice. Hned jak ji myška uviděla, řekla si: „Oběd před odplutím! A moře mi ho přímo nutí. Masa se tady můžu pást!“ Do škeble čumák zabořila, kde voněla jí hmota bílá… V tom okamžiku sklapla past. Ústřice zavřela se s myší, co tvrdila, že prý zná svět. Teď už ji nikdo neuslyší, až o něm bude vyprávět. Dvě věci nás ten příběh učí. Že kdo je na znalosti chudší – neprošel učednická léta –, má každou hloupost za div světa. A též že kdo jde po kořisti, že je sám kořist, brzo zjistí.
89
Koza, ovce a vepř Ovečka, vepř a koza jeli spolu na voze, kam je vehnal jejich pán. Vůz ubíral se k městu z kopce dolů a vepřík pištěl jako pavián. „Proč tolik křiku?“ sedlák na něj volá. „Musíš mít, vepři, vážně tolik řečí? Vůz jede a co? Točí se mu kola! Což kvůli tomu ovce s kozou brečí?“ „Ach, pane, pane, křičely by taky, kdyby i ony věděly, co vím. Že naše zkáza už je nedaleko, to pro mne není žádným tajemstvím. Ony snad ztratí vlnu jen a mléko – utěšovat se mohou právě tím – a milý bůh jim, život zachovej. Co ale s vepřem, co na trhu s vepřem, jestli z něj nemá býti vepřové?“ A vskutku, tato krutá logika prorokem učinila pana vepříka.
Naděje těší nás, i když nás často šidí. Strach, ten nás předem zemřít přinutí. Moudřejší je, kdo méně ostře vidí pohromu, před níž není vyhnutí.
90
Osel a pes
Oslík a pes šli se svým pánem krajem a odpoledne měli siestu. Pán si šel zdřímnout, zvířatům dal volno, než se zas měli vydat na cestu. Osel se pásl v krásné čerstvé trávě. Byl by si dal i chutné bodláčí, když ale není, tráva vystačí. I pes měl chuť se naobědvat právě, však jeho oběd nesl osel v koši. „Oslíku, prosím, pozastav svůj spěch, tráva ti přece nikam neuteče a mě už berou do žaludku křeče. Sehni se, máš můj oběd na zádech.“ Osel jen mlčel, chroupal zas a zas tu trávu, jež mu procházela hubou a jež mu stále přinášela slast. Až za pár minut odpověď dal hrubou. „Jen počkej, až se náš pán vzbudí. Nebude jistě příliš dlouho spát. On ti pak sundá tvůj oběd z mých zad.“ Sotva to dořek, mezi stromy zjevil se tesák povědomý a ozvalo se vlčí vytí. Osel řval: „Štěkej, než mě chytí! Zažeň ho! Já mu nestačím! Nač tu jsi, líný hlídači?“ „Můj milý osle, vydrž chvíli, až probudí se pán náš milý…“ Osel se rozběh mezi keře, vlk mu však drápy dravé zvěře v tu ránu zaryl do kůže! Sám nikdo přežít nemůže. To jistě také dobře víte. Ač naši bližní míti mohou přemnoho nejrůznějších vad, je potřebné a důležité si vždy navzájem pomáhat!
91
Dvě kozy
Už odjakživa to tak bývá, že koza, ač je dobře živá na pastvě, co jí člověk dal, touží vždy kráčet někam dál. Někam dál od domů a lidí, tam, kde ji nikdo neuvidí. Na skály kdesi za vodou, za výškami a důstojností a za vysněnou svobodou.
Přednost si dají lidé prostí, ne kozy ve své vznešenosti. Ty mají tolik v úctě čest, až je to snadno může splést. Rodokmen každé z těchto koz prý vzkvétal už někdy před počátkem světa. „Copak to vůbec může být,“ řekly si na svých koncích obě, „abych teď měla tamté druhé na úzkém prkně ustoupit?“
Jednou se kozy dvě, krásné a vznešené, vydaly do dvou různých stran, a přesto, jak se ukázalo, společný osud jim byl dán. Obě je totiž svedl krok k úzkému prknu přes potok. Přes potok? Byl to dravý proud a ostré kameny z něj čněly. Ani slon, ani kamzík smělý ho nemoh přebrodit nebo snad přeběhnout. Jedině přes prkno! Jenomže běda, běda: Vyhnout se na něm nejspíš nedá. Dvě vydry by se nestěsnaly na tomhle můstku, tak byl malý.
Tak tedy zvolna, proti sobě, nad rozbouřenou peřejí, nic jiného si nepřejí než přejít můstek, pěkně bokem, pomalým opatrným krokem. Šli jak dva mocnáři na konferenci králů: nesmírně důstojně, pomalu, přepomalu, však přesto mohlo by se zdát, že zbrklost vedla je, pýcha a hloupý chvat. Jak dolů dopadly, už tu psát nebudu, jen to, že ten, kdo kráčí hrdě vpřed, měl by se někdy zamyslet nad tím, jak vratké jsou cestičky osudu.
92
Rybka a rybář Z maličkých rybek jednou snad vyrostou velké, statné ryby, jestli jim štěstí bude přát. Bláhový je však ten, kdo čeká, a rybku, kterou může sníst, si nechá uplout do daleka.
U řeky, u níž sedávají rybáři v jednom chudém kraji, maličkou rybku jeden chyt. Jenom pár šupin, chvost a třpyt. Neváhal však a v okamžiku hodil ji k sobě do košíku. „Jsem ještě malá, počkej, až vyrostu v kapra velikého, potom si na mně pochutnáš! Dneska jsem jenom váha muší, na večeři to nevydá, i kdybys nás měl plnou nůši.“ „Marně se vykrucuješ, rybko. Jsi, jaká jsi, a to mi stačí. A dneska skončíš na pekáči!“ Nejisté sliby jsou a přání, jisté jen to, co svíráš v dlani.
95
Lev a komár
„Komáří potvoro, ty hnusné zvíře malé, snad by sis netroufla na zvířecího krále? Ty hmyze odporný, co umíš jen pít krev, neděsí tě snad moc, jíž vládne strašný lev?“ Pyšně se durdil král a komár nazlobeně se mu už pomstít chtěl a tím i stoupnout v ceně. Nedal se na úprk, naopak – tam, kde seděl, mu válku vypověděl a napadl mu krk. „Na býka troufnu si a lva potrápím též, však ty mým štípancům jenom tak neujdeš!“ Lev už se ošívá, škrábe ho celá šíje, lev kope, škube se a celý sebou šije, až před ním prchají zvířata v okolí. Na hlavě není už místo, co nebolí, napad mu líc i nos a do uší se sápe a lev sám na sebe útočí ostrým drápem, až kůži trhá si a nezbývá mu sil, jako by celý den s jiným lvem zápasil. „Tak, to by stačilo,“ vznešeně komár praví. „Snad na mou neschopnost sis názor poopravil!“ Letěl pak jako v snách rozhlásit svoje činy, když vtom se zachytil do drobné pavučiny. Pavouk se – nevěda – nasytil krví lví a zpráva zapadla o slavném vítězství. Náš příběh nabízí hned poučení dvojí: I malý nepřítel napáchá škodu v boji a ublíží ti spíš, pokud ho nevidíš. Za druhé pak, že ten, kdo před hrozbou se střeží, sám padá do jiné, na níž mu nezáleží.
96
Dva býci a žába
O krávu líbeznou se utkali dva býci. Síly své měřili ti statní bojovníci. S nadšením fandila zvířátka z okolí, jen žabka povídá: „Ať už v tom utkání zvítězí kdokoli, stejně to nakonec nás malé zabolí.“ „Proč?“ žabák zeptal se. Žába mu odvětí: „Až jeden vyhraje, ten druhý vzápětí odejde do kraje a místo louky své, kde pásával se dříve, v lese a v močálech pošlape všechno živé. Stane se to, co vždy. Na tohle já mám čich: Malí vždy doplatí na spory silnějších!“
97
Parádivý jelen
Jelen si prohlížel svůj obraz na hladině. „Parohy krásné mám, však nohy bych rád jiné. Vždyť jsou tak tenoučké a vypadají vratce.“ Rouhal se jelen dál přírodě, svojí matce. Vtom z lesa statný pes divoce vyrazil a jelen před lovcem utíká do mlází. Ty nohy nesou ho střelhbitě, to vám povím, však krásné paroží mu vázne ve větvoví. Zmizela marnivost, ach, teď je v sázce zdraví a jelen přece jen si názor poopravil. Pro krásu záludnou už padl život mnohý. Nohám se smějeme a dbáme na parohy!
98
Mlékařka a hrnec mléka Mlékařka Péťa sčesala si na hlavě svoje husté vlasy. Dala si hrnec mléka na ně a vykročila z prudké stráně. Na trhu svoje mléko prodá. „Nechat ho zkazit? Jaká škoda! Vždyť za něj bude peněz dost a s trochou peněz budeme mít i trochu lepší budoucnost. Sto vajíček nám koupím za to,“ – unášely ji představy –, „z vajec se budou slípky líhnout, i kurníček jim postavím. Pak prodám slípky, koupím sele a vychovám z něj zakrátko pěkné a tučné prasátko. A za prase pak bude zlata na kravičku i na telata.“ Začla se tolik radovat, až přitom trochu poskočila a hrnec mléka z hlavy spad! Zem kolem byla celá bílá a s ní i mlékařčina tvář. Se vším tím, o čem předtím snila, se v její hlavě sklapl snář a strach a smutek na ni pad, že až se s prázdnou vrátí domů, budou ji jistě hubovat.
101
Kdo z nás však právě takhle nesní, od mlékařek až po boháče? Nač být jen přízemní a přesní, když v představách náš osud skáče, tak jak si zrovna zapískáme. To, co chcem, v okamžiku máme, ctitelky, slávu, ba i čest, statky a klíče od všech měst. Já sám se vidím kráčet sálem, v němž právě zvolili mne králem, v červeném plášti kráčím k trůnu a už už sahám pro korunu, když spatřím louži, do které jsem šláp, jen abych si zas uvědomil, že jsem jen obyčejný chlap.
102
´ Udy a žaludek
„K čemu je vláda? K čemu král?“ Mnohý z nás už se takhle ptal a neprojevil žádný vděk. A končetiny tázaly se, k čemu je v těle žaludek: „Žaludek jako pán si v těle zahálí. My ruce a my nohy jen abychom spěchaly. Už toho taky máme dost. Náš nový plán je nečinnost. Od čerta k ďáblu lítáme, aby měl na večeři, a on si v břiše pospává jak na polštářku z peří. Ať zkusí pro jednou jíst vzduch. Končíme s ním a pozdrav bůh!“ Nohy se na stůl položily, ruce se stáhly do klína a myslely si, jaké štěstí tím rozhodnutím začíná. Jenomže po nedlouhém čase, co žaludek byl bez jídla, srdce svůj tlukot zpomalilo, krev v údech skoro vystydla. Slabost cítila každá kost a tělem vládla malátnost. Vzbouřenci vrátili se k dílu s docela novým poznatkem: že žaludek, jejž pomlouvali, svou prací prospívá jim všem. Tak taky král, senát a vláda, i když se tomu mnozí diví, když fungují, jsou užiteční těm, kteří je svou prací živí. Řád zajišťují obchodníkům a úředníkům jejich plat, vojákům žold a všemu lidu ochranu, jež má jméno stát.
103
Blázen,
který prodával moudrost Chcete-li dobrou radu dát, račte se bláznům vyhýbat. Ztřeštěnost na nic dobrá není, nežli snad králi k pobavení, když užívá ji jako bič, jímž hlupce odehnat chce pryč. Šel jednou blázen po ulici: „Prodávám moudrost!“ nahlas křičel. Seběhli se mu kupující, snad ti, jimž bylo třeba biče. Kdo zaplatil, co blázen chtěl, ten pěknou facku obdržel a k tomu, kdo by to byl řek, dva metry dlouhý provázek! To bylo křiku zprava, zleva. Kdo se chtěl hněvat, ten se hněval. Jeden však radši sklopil hlavu a tiše vymotal se z davu. Chtít po bláznovi vysvětlení, to nejspíš příliš moudré není. Šel za město, kde mudrc žil, a celou věc mu vylíčil. „Dostal jsi to, co náleží ti,“ mudrc se pobaveně smál. „Na celou délku téhle niti se navždy od bláznů drž dál.“
104
ˇ Zelva a dvě kachny
Mručivá želva pomalá by byla bývala moc ráda někam pryč odcestovala. Vracívala se každou chvíli k řečičkám velmi pošetilým. „Kdybych tak mohla vidět svět. Ach, to bych byla šťastná hned!“ (Nespokojenci často míní, že jejich život bude jiný, jen odejdou-li do ciziny.) Dvě kachny řekly jí: „Koukněte, milá paní, když tolik toužíte, splníme vám to přání. My létat dovedem a zrovna máme plány cestovat přes města, řeky a oceány! Spatříte jiný kraj a jiný způsob vlády a vše, co dělá se tam jinak nežli tady. Už jsme vám vynašly prostředek k cestování. Skousněte tuto lať. Poneseme vás na ní.“
Za malou chvíli pak vznesli se do oblak a lidé zírali, oči jak bez víček: „Co je to za zázrak? Letí tu nad námi královna želviček?“ Ta želva nadutá se nezdržela křiku, čímž zpečetila si svůj osud v okamžiku: „Ano! Jsem královna! Nejvýše nade všemi!“ Tím zpupným výkřikem pustila z tlamy lať a zřítila se k zemi. Potom jí teprve nastaly krušné časy. Dopadla natvrdo a krunýř rozbila si. Hloupost a všetečnost se pojí s ješitností a tvrdě dopadnou nadutí lidé prostí.
107
Dřevorubec a les
Byl jeden dřevorubec, který jednou, když sekal stromy, zlomil topůrko u sekery. Pár dní pak chodil celý skleslý tam, kam ho nohy houštím nesly, a rozhlížel se po lese, zda někde pro něj najde se na nové topůrko příhodná větev brzy. S rozbitou sekerou si připadal jak chromý a brzy smutně prosil stromy a vyprávěl jim, jak ho mrzí, že právě jejich bratry kosil. „Když topůrko mi, lese, dáš, o které tě teď pěkně prosím, odejdu pryč a přísahám, neuštědřím ti ani šrám.“ Naivní dobrák les se nechal přesvědčit a za svou dobrotu byl brzy krutě bit. Les litoval, to už se stává, až jeho smutek zbarvil listy do žluta a pak do krvava. Nakonec listí z korun rval si za to, že dřevorubci dal zbraň, která nesla jenom žal. Takhle to chodí na tom světě, tvá dobrá vůle doběhne tě! Šetřme však slovy, škoda slin, nač lidstvu nabízet mám lék. I strom, jenž zdarma vrhá stín, se za to dočká nadávek. Země je velká, co mám říci, vejdou se sem i nevděčníci.
108
Orel a straka
Orel, celého vzduchu král, na tutéž louku zavítal, kam zrovna slétla drobná straka. Straka to vidí a má strach z mocného vznešeného ptáka.
Odlétl … jí se ulevilo. Odvedla vlastně dobré dílo. Co je víc? Krále potěšit, nebo ho znudit a mít klid?
„Nemusíš se mě, strako, bát, vždyť obědval jsem akorát. Veselou mi buď společnicí! Věřím, že jistě máš co říci. Jsem silný, ovšem proti nudě jsem věru vyzbrojený chudě. Jestli chceš uctít moji slávu, pověz mi něco pro zábavu.“
Kdo slouží mocným svojí řečí, snadno se octne v nebezpečí. Lichotník, agent nebo špeh, hrůza jim sedí na zádech, že až svůj projev budou číst, vzbudí jen hněv a nenávist. Chcete-li, milí zrádní páni, mít vždy i v tomto povolání možnost pár tučných drobtů shrabat, pod pláštěm řečí noste radši, jak straka, dvoubarevný kabát.
„Král mě chce slyšet? Tedy, páni…“ spustila straka blekotání. V hrůze a zmatku, však to znáte, semlela páté přes deváté. O třešních, o slunci a stínu, o liškách, co šly na planinu. O tom všem vedla dlouhé řeči, jak špeh, když o své misi svědčí. Náměty brala zblízka, zdáli a velké pomotala s malým, až trpělivost ztratil král a od srdce jí vynadal. „Plkej si, strako, dál, co chceš, ať je to pravda, nebo lež. Já už mám hlavu jako míč a chci jen jedno – letět pryč!“
109
Zlatonosná slepice Chamtivec lehce ztratí jmění, nezkrotné maje ambice. Obětí toho poučení se stala chudák slepice.
Napohled běžná slípka jen, vypelichaná, maličká, však svému pánu den co den snášela zlatá vajíčka! „Má v těle poklad převeliký, dnes jí ho celý vykradu,“ řek pán a hned se chopil dýky, aby se zmocnil pokladu. Však uvnitř byla slípka pustá, docela stejná jako jiné. Jen přísun zlatých vajec ustal a poučení z toho plyne: Kdo příliš tlačí na své zdroje, neboť ho k tomu vedou pudy, kdo o všem říká „to je moje“, nakonec nejspíš skončí chudý.
110
Osel a pejsek
Každý jen k něčemu má talent, na věci velké nebo malé. Silák, co všechno unese, málokdy tančí na plese. Kdo přednosti těch druhých vidí a přitom jim je nezávidí, má za odměnu vlastní klid a nemusí se – jak náš osel – zbůhdarma hloupě zesměšnit. Náš osel často psíka vídal, jak dává pánu packu přední a potom při něm schoulen lehá v ospalém slunném odpoledni. „Dávat pac? To bych taky sved, a vůbec, vyzkouším to hned,“ řekl si osel a měl spěch. Těšil se, že ho za tu dvornost bude pán drbat na zádech. Kopýtko zdvihal trochu těžce a blížil se s ním za svým pánem. Co to, že potřást mu jím nechce? Kdo mohl tušit, co se stane. Pán zčistajasna vytáh hůl, a než se mohl osel divit, přes hřbet ho řádně přetáhnul. A to byl konec komedie, ze které plyne poučení: Každý ať ze svého si žije a nesnaží se být, čím není.
112
Kohout a lišák
Moudrý kohout na větvičce sedal v dostatečné výšce, aby vždycky utek lišce, aby viděl cokoli, co se dělo v okolí. Jednou liška přišla k němu, kohoutkovi zkušenému, podivnou hru sehrát s ním. Celá září nadšením. „Už to víte, milý brachu? Nastal konec všemu strachu, žádných sporů už víc není, dohodlo se usmíření! Aby to všem bylo svato, ruku dáváme si na to. Pojďte honem ke mně dolů, ať se obejmeme spolu. Ale rychle, vždyť já musím dojít ještě tam a tam. Toho vyřizování co mám.“
„Ano, jistě, to si piš!“ Liška začla hledat skrýš. „Tak či tak, už musím jít.“ Plná paniky a děsu rozběhla se kamsi k lesu. Kouhoutek se zaradoval: „Ne nadarmo se to říká, že je vždycky velká radost, smět napálit podvodníka!“
Kohout praví: „Tedy pak je to zázrak nad zázrak. Vždycky jsem měl tajnou víru, že lze na světě žít v míru. Radost mám i za vás lišky. Víš, co právě vidím z výšky? Běží sem dva rychlí chrti, co ti dřív hrozili smrtí. Chtějí dnes, v té nové době, potřást rukou nejdřív tobě!“
113
Lišák a kozel Kapitán lišák mířil kamsi na jednu ze svých cest a na tu cestu kozla vzal si, tupého, všechna čest. Ten sotva na vlastní nos dohlíd, zato měl dlouhý vous a rohy.
Lišák byl protřelý a byl to zběhlý lhář, slovem si dovedl vykouzlit svatozář. Cesta je vedla v teplé kraje, kde brzy žízeň přepadla je. Hle na obzoru byla studna. Vysoké stěny, voda u dna. Kdopak to asi měl ten nápad ostudný, že musí pro vodu vlézt oba do studny? Napili se a copak teď? „Kozlíku, o tuhletu zeď zapři své rohy a mě nech, abych ti vylez po zádech. To bude stačit prozatím, až budu venku, kozle drahý, tvou službu ti rád oplatím.“ Souhlasil kozel ubohý. A lišák potom bez námahy ze studny vylez přes rohy. „Lišáku, a teď ty mně pomoz!“ kozel ho slušně požádal. „Máš smůlu, spěchám, hloupý kozle. Chceš splátku? Vlez mi na záda!“ Než s někým na cestu se vydáš, zvlášť v zimě nebo v parném létě, rozvaž, kam asi zavede tě.
114
Dva kohouti
Dva kohouti na jednom dvoru bydleli dlouho bez rozporů, než vtrhla kráska do kraje a navždy rozdělila je. Najednou oba bojovníci vzplanuli láskou ke slepici a začal ruch a nepokoj. Přišly i mnohé slípky zdálky s touhou uvidět velký boj – reprízu slavné trojské války.
Vítěz se zatím dmul a skákal a triumfem se chlubil rád. Tak rád, až ho sám ďábel zlákal na střeše o tom kokrhat. Ten křik uslyšel jestřáb hbitý a během několika chvil ho drápy, ostrými jak břity, popad a v hnízdě zahubil. Tu, jako by z něj spadla pouta, náš poražený vyšel z kouta. Kohoutkem tu byl jediným a zjistil, že se nepříčí důstojným dámám slepičím připustit, že jen pozůstalí, byť byli zmlácení a malí, nakonec píší dějiny.
Kohoutci rány dávali si, až byla stružka krví rudá tak jako řecké řeky kdysi. Drobnější, na konci svých sil a s oškubanou hlavou, chudák, uznal, že soupeř zvítězil.
Kdo s vítězstvím se nespokojí a chvástá se svou slávou v boji, ten v příští bitvě první hyne a snadno přijde o hřebínek.
V životě obou nastal předěl. Menší se stáhl do kouta a se sklopenou hlavou hleděl na vítězného kohouta. Na to, jak tento krutý tvor má u svých nohou nejen slípku, kvůli níž zprvu nastal spor, však od své slávy dostal darem oddaných slepic celý harém. Malý měl temno před očima, trudomyslnost trápila ho a za ní přišel hlad a zima.
117
V laštovka a ptačí mládež Vlaštovka stará, zcestovalá, viděla mnoho, mnoho znala a díky svojí paměti v zásobě měla dobré rady pro příbuzné i pro děti. Dovedla poznat, kdy se řítí bouřka, anebo krupobití, a nejednomu zachránila život či aspoň živobytí.
Jednou ta vlaštovka viděla rolníka, jak seje konopí na pole veliká. „To bude věru zlé, konopné provázky a z provázků pak sítě a pasti na ptáky, však, děti, uvidíte! Zobejte semínka, nežli je zaorají, jenom tím spasíte ptáčata v celém kraji.“ Ptáčci se smáli jen: „Čímpak nám hrozí zrna? Stařičká vlaštovko, jsi příliš opatrná.“ Konopí rašilo a vlaštovka zas radí: „Ta stébla trhejte, vy hloupí ptáci mladí. Já mohu odletět, až dojde na provazy, vás, nedochůdčata, polapí lidé v mlází.“ Mladí však mleli svou a odmítli se dřít. Co ještě neznali, nechtěli pochopit. „Jenom nám kazíš klid, holt už jsi pomatená. Že roste konopí? Vždyť to nic neznamená.“ Rolníci sklidili a vše už bylo dané. Vlaštovka věděla, co přijde, co se stane.
118
„Kliďte se do skrýší, stavte si hnízda v skrytu a lovte vždycky jen na dohled od svých bytů. Já budu mezitím už na daleké cestě, vy ale přes moře nedoletíte ještě.“ Ptáčci se durdí jen. „Tak si leť a přijď zas. Napřesrok uvidíš, jak špatně věštilas!“ Jenže už za pár dní se mnohý z ptáčků chytil do nově utkaných konopných, pevných sítí. Varování je víc než dost. Však o neznámém nebezpečí nás dobré rady nepřesvědčí, než přijde špatná zkušenost.
119
Dva mezci
Dva mezci společně si cestou vykračují, šedý má obilí ve velikánských nůších a kráčí pokojně, jak na mezka se sluší. Strakatý mlaská si s blahosklonností prince, neboť mu na zádech cinkají zlaté mince. S vybranou daní ho jeho pán poslal k městu. Náhle však zloději zastoupí mezkům cestu. Vrhnou se k strakáči a bijí ho a bijí a tašky s mincemi z něho vší silou rvou, šedého s obilím si sotva povšimnou. Zmlácený mezek pak spustí svou litanii: „Tys vyváz bez modřin? Já všechno schytal sám. Ve státní službě jsem a co teď z toho mám?“ „Ach, milý příteli,“ povídá na to druhý. „Kdybys byl jako já, sloužil jen u mlynáře, byl by sis ušetřil veškerý žal a nářek. Z velikých úřadů jsou vždycky velké dluhy!“
120
Lišák a hrozny Lišák měl hlad a dosti hrozný. Šel po louce, když zničehonic nad sebou spatřil rudé hrozny. Pyšně se dmou a sladce voní. Jsou ale vysoko až běda, doskočit k nim se prostě nedá. „Načpak bych pro ně skákal, nač? Jsou dozajista kyselé!“ Měl pravdu, milí přátelé: Sebeklam chutná líp než pláč!
121
O bsah Cvrček a mravenec.............................. 4
Lasička ve spíži..................................46
Havran a lišák.....................................7
Sojka v pavím peří.............................49
Žába, která chtěla být velká jako býk......... 8
Kůzle a vlk.......................................50
Osel a jeho pán................................. 10
Ztracený poklad................................ 52
Mula, která se chlubila svým rodokmenem.................................11
Liška, která přišla o ocas...................... 53 Zajícovy uši...................................... 54
Venkovská krysa a městské krysy............. 12
Labuť a kuchař.................................. 57
Lišák a čáp....................................... 15
Člověk a blecha................................. 58
Mlynář, jeho syn a osel........................ 16
Dostavník a moucha........................... 59
Vlk převlečený za pastýře..................... 18
Orel a sova.......................................60
Vlk a jehně...................................... 21
Lev táhne do boje.............................. 63
Paví stížnost bohyni............................22
Zvířata nakažená morem......................64
Myší sněm.......................................24
Medvěd a dva přátelé..........................66
Drak s mnoha hlavami a drak s mnoha ocasy............................... 25
Kůň a vlk.........................................69
Dub a stéblo ....................................29
Zajíc a želva......................................70
Volavka ..........................................30
Sedlák a jeho synové........................... 72
Dívka............................................. 32
Zajíc a koroptev................................ 73
Lev a myš........................................34
Pes, kterému zastřihli uši..................... 74
Holubice a mravenec.......................... 37
Dva vrabci a kocour............................ 77
Pták zasažený šípem............................38
Lev a osel na lovu.............................. 78
Ovčák a jeho stádo.............................40
Velbloud a klacky na vodě.................... 79
Žáby, které chtěly mít krále................... 41
Myš a slon.......................................80
Lišák a krocani..................................44
Osel a posvátný náklad........................83
Železný a hliněný hrnec....................... 45
Lišák, mouchy a ježek.........................84
122
Pes a odraz ve vodě............................. 85 Opičák a leopard...............................86 Myš a ústřice....................................89 Koza, ovce a vepř...............................90 Osel a pes........................................ 91 Dvě kozy.........................................92 Rybka a rybář.................................... 95 Lev a komár.....................................96 Dva býci a žába.................................. 97 Parádivý jelen...................................98 Mlékařka a hrnec mléka...................... 101 Údy a žaludek................................. 103 Blázen, který prodával moudrost.......... 104 Želva a dvě kachny............................107 Dřevorubec a les.............................. 108 Orel a straka.................................. 109 Zlatonosná slepice............................ 110 Osel a pejsek................................... 112 Kohout a lišák................................. 113 Lišák a kozel.................................... 114 Dva kohouti.................................... 117 Vlaštovka a ptačí mládež..................... 118 Dva mezci...................................... 120 Lišák a hrozny................................. 121
123