Kdo postaví nejkrásnější domeček by Anicka2014

KDO POSTAVÍ NEJKRÁSNĚJŠÍ DOMEČEK?

Steve Richardson Ilustroval Chris Dunn

VĚNOVÁNÍ Knihu Kdo postaví nejkrásnější domeček? věnuji svému bratrovi Davidu Beckmanovi a lékařům, kteří začali transplantovat orgány. David byl jedním z prvních lidí na světě, kterým byla transplantována ledvina. Operaci vedl dr. T. E. Starzl, který roku 1963 v Denveru provedl vůbec první transplantaci jater. Když byl David operován poprvé, bylo mu teprve 14 let. Dnes, o padesát let později, už má za sebou operace tři a může tu být s námi díky úžasným lékařům, jako je právě dr. Starzl. David to neměl v životě vůbec lehké. Zvládl tři náročné operace a strávil obrovské množství času v nemocnici na dialýze, zažil však také spoustu krásných let při síle a ve zdraví. Stal se potápěčem, pěšky procestoval kus světa a kdekoli se objevil, tam přinesl spoustu nápadů a dobré nálady. Díky lékařům, kteří se jako první pustili do těchto obtížných zákroků, mohl i David zažít všechna svá vítězství. Příběh Karličky nevypráví jen o vítězství v soutěži, ale také o tom, že lidem, kteří to potřebují, lze pomoci mnoha různými způsoby. Můj bratr David se stal předobrazem pro Karliččina brášku Davídka. Vždycky mě velmi dojímalo, s jakou vnitřní silou a pozitivním přístupem David čelil všem těžkostem. Nakonec chci říct, že podpora fondů pro transplantaci ledvin má smysl. I vy můžete k tomuto dobrému dílu přispět (například na www.kidney.org). Steve Richardson

Letní prázdniny bohužel skončily. Králičí holčička Karlička a její kamarádi se ráno, ještě než začala škola, potkali na svém oblíbeném místě. Karlička poslouchala vyprávění o úžasných prázdninových dobrodružstvích a ještě úžasnějších plánech. Když vtom veverčí kluk Bert načechral ocas a povídá: „Já a můj táta teď na podzim postavíme domeček na stromě! Táta má tu největší stavební firmu v celé zemi, takže udělá ten největší a nejkrásnější domeček na světě!“ Další kamarádi se postupně přidávali. „Můj táta postaví lepší domeček než tvůj!“ vykřikl vydří kluk Erik. „Můj táta postaví ještě lepší! Větší! A s podkrovím!“ chlubil se lišák Aleš. „To můj táta postaví domeček tak vysoko, že tam budeme jezdit výtahem!“ ujišťoval všechny rejsek Ríša. „Ale můj domeček bude stejně lepší! Bude v něm opravdový nábytek!“ trval na svém Bert. Karlička zatím jen tiše poslouchala a maličko vrtěla ocáskem. Nakonec řekla: „A co kdybychom uspořádali soutěž? Každý postavíme domeček na stromě a pak budeme hlasovat, který je nejlepší.“ Všichni skákali nadšením a vrtěli ocásky. „To je skvělý nápad!“ výskali kamarádi radostí. „A jaká bude mít ta soutěž pravidla?“ zeptala se fretka Eliška, Karliččina nejlepší kamarádka. Karlička zastříhala ušima. Většinou si za jedním ouškem schovávala tužtičku a v kabelce jí nikdy nechyběl notýsek. Obojí si hned připravila a navrhla tři pravidla. „První pravidlo: všechny domečky musejí být hotové do Dne díkůvzdání. Druhé pravidlo: při stavění může pomáhat tatínek nebo kdokoli jiný. Třetí pravidlo: všichni se setkáme první sobotu po Dni díkůvzdání a vybereme, který domeček je nejkrásnější. Domeček, který získá nejvíce hlasů, se stane vítězem!“ Pravidla se všem zamlouvala. Dokonce i veverčákovi Bertovi. Ten se však na chvíli zarazil a pak vyhrkl: „Karličko, ty budeš taky stavět domeček na stromě?“ „To se ví!“ ujistila ho Karlička. Bert vyprskl smíchy. „Vážně? To chci teda vidět! Vždyť nemáš tatínka, aby ti pomohl. Musí to být pořádný, pevný domeček. To sama nezvládneš!“ „Však já už něco vymyslím,“ řekla na to Karlička. „A víš co, Berte, starej se o svůj domeček.“

Po škole skoro všichni běželi rovnou domů a hned se pustili do shánění dřeva a dalších věcí, které jsou pro stavění domečku potřeba. Ale Karlička měla jiný plán. Když dohopsala domů, nejdřív ze všeho zamířila do pokojíčku svého brášku Davídka. Davídek byl nemocný a potřeboval novou ledvinu. Brzy kvůli tomu půjde do nemocnice, pokud se mamince podaří sehnat dost peněz. „Davídku, jen si to představ,“ spustila Karlička hned ve dveřích. „Připravuju veliké překvapení. Všechno ti povím u večeře, nejdřív si ale musím ještě něco zjistit.“ Davídek se v postýlce posadil a zastříhal ušima. „Jé, Karličko, už se nemůžu dočkat, až mi o tom řekneš víc.“ Do Davídkova pokoje přišla maminka a objala Karličku. „Ahoj, Karličko, ty už jsi doma ze školy? Zaslechla jsem správně, že chystáš nějaké veliké překvapení?“ „Ano, je to tak!“ Karlička začala vesele poskakovat. „Ale zatím nemůžu nic prozrazovat. Musím si nejdřív sestavit plán.“ Maminka se usmála. „To je moje Karlička. Když plány, tak velké. Už se moc těším, až mi o svém nápadu povíš.“ Karlička spěchala do knihovny, kde to měla nejraději, a strávila tam celé odpoledne. Vyhledávala si vše, co by mohlo být při stavění domečku nějak užitečné, a napsala si spoustu poznámek. Nakonec si sepsala plán. S velkou radostí se vydala domů. Vesele poskakovala, chtěla co nejdříve vše povědět mamince a Davídkovi.

Uplynuly dva týdny. Všichni pilně pracovali na svých domečcích. Tedy všichni kromě Karličky. Jednou odpoledne šli kamarádi navštívit veverčáka Berta a podívat se, jak postupují práce na jeho domečku. Všichni věděli, že jeho domeček bude krásný a že bude těžké postavit něco lepšího. Bert zrovna podával tatínkovi prkna a ten je přitloukal na místo. „Ahoj všichni,“ přivítal hosty Bert a tvářil se velice hrdě. „Přišli jste se podívat, jak se staví skutečný domeček?“ Bert všem ukázal nákres, který připravil jeho tatínek. Na obrázku bylo vidět, jak bude domeček vypadat, až bude hotový. Všichni údivem oněměli. „Takhle krásný domeček já nikdy nepostavím,“ smutně pokýval hlavou skunk Niki a začal si okusovat drápky. „Eriku, co je to u vás za rámus?“ zeptala se najednou Eliška. Z vedlejšího dvora, kde bydlela vydří rodina, se ozývaly hrozné rány a hlasitý křik. „To můj táta a bratři pracují na domečku,“ vysvětloval Erik. „Pojďte se podívat!“ Zrovna když všichni vešli na dvorek, zazněl další výkřik. To se pan Vydra zřítil ze stromu přímo do blátivé louže, všude kolem něj ležely prasklé větve a prkna. „Tati, co se stalo?“ volal Erik. „Ále, ta velká větev se ulomila,“ odpověděl pan Vydra. „Ještě že je tu ta louže. Bez ní by to bolelo o dost víc.“ Bert se začal smát. „Páni, a já se bál, jaký asi postavíte domeček. Koukám, že si nemusím dělat starosti!“ Pan Vydra vztekle zavrčel. „To nic, Eriku, prostě ten domeček přesuneme. Najdeme si strom s pevnějšími větvemi.“ Bert se se smíchem vrátil ke svému domečku. I ostatní zvířátka odešla domů. Karlička se vydala rovnou za Davídkem a o všem mu pověděla. „Ty, Karličko, ten Bertův domeček bude asi opravdu překrásný,“ řekl Davídek. „Myslíš, že nad ním můžeš zvítězit? Ještě jsi ani nezačala stavět.“ „Neboj, Davídku, mám jeden opravdu dobrý nápad. Uvidíš.“ Karlička urovnala Davídkovi přikrývku. „Je mi líto, že zítra musíš do nemocnice. Byla bych ráda, kdybys mohl být u toho.“

Září se překlenulo do druhé poloviny, ale Karlička zatím nepřitloukla ani prkýnko. Dokonce ještě ani neměla vybraný strom. Pořád ještě pracovala na svém plánu. Prosila přitom všechny své pomocníky, aby nic neprozrazovali.

t s o r a t s Pa n

a y n i v Mí s t n í n o

.$5/,ÿÿ,1 '20(ÿ(.

A rc h i t e k

In ve s t o ř

Karlička začala tím, že se obrátila na pana architekta a požádala ho, aby jí domeček na stromě navrhl. Věděla, že nejdůležitější je, aby se přitom nebál vytvořit něco opravdu VELKÉHO! Karlička poprosila maminku, ať ji zaveze do města, až k tomu nejvyššímu z mrakodrapů, aby tam navštívila pana Jezevce. Když Karlička vešla do jeho kanceláře, pan architekt jí potřásl tlapkou. „Vítám tě, Karličko. Těším se, až ti ukážu své nápady, jak by mohl tvůj domeček na stromě vypadat. Doufám, že tě některý z nich zaujme.“ Potom pan Jezevec ukázal na hromadu velkých nákresů na svém pracovním stole. Se zatajeným dechem pak pozoroval Karličku, jak postupně odkládá jeden obrázek za druhým. Nakonec se dostala k úplně poslednímu obrázku a pozorně si ho prohlédla. Zatleskala a samou radostí začala poskakovat po místnosti. „Tenhle chci, pane Jezevče! Přesně takhle jsem si svůj domeček představovala!“

Pan Jezevec se usmál. „I mně se líbí nejvíc. Znám velmi dobrého stavitele a také velmi šikovnou návrhářku, která zařizuje vnitřky domů. Oba mi slíbili, že pomohou a že celou věc uchovají v tajnosti. Pan Bobr může začít stavět hned po Halloweenu.“ Karlička byla nadšená. Stiskla panu Jezevci pevně tlapku a řekla: „Moc vám děkuji, pane architekte. Váš návrh je naprosto úžasný.“ Potom se Karlička rozloučila. Nakonec s maminkou zajely do nemocnice, aby Davídkovi pověděly o návštěvě u pana Jezevce a o jeho návrhu.

Nastal Halloween. Karlička se zrovna chystala s maminkou do nemocnice navštívit Davídka, když vtom někdo zazvonil. Cililink! Karlička šla otevřít, v ruce přitom nesla kotlík plný dobrot. „Veselý Halloween! Přišli jsme si pro koledu!“ volali Bert, Erik a Eliška. Když si koledníci vybrali sladkosti, Eliška se zeptala: „Karličko, kde je tvůj domeček? Dívali jsme se všude kolem a nikde jsme žádný neviděli. Myslíš, že ho stihneš postavit?“ Karlička se jen tajemně usmála. „Ještě probíhají přípravy.“ To Berta rozesmálo. „Když stavíš domeček na stromě, nemusíš si nic připravovat, prostě jdeš a postavíš ho. Karličko, jestli nezačneš hned teď, nemáš šanci. Já už mám domeček skoro hotový. A představ si,“ dodal Bert významně, „přijedou i lidé od novin, aby si můj domeček vyfotili a napsali o něm. To je něco, viď?“ Eliška obrátila oči v sloup a vzala Berta za tlapku. „Už se přestaň vychloubat. Jdeme.“ „Ahoj, Karličko!“ zavolal Erik a popadl Berta za druhou tlapku. Erik s Eliškou odváděli Berta, který se nepřestával spokojeně usmívat.

Nazítří se všichni kamarádi přišli podívat k Bertovi, nenechali si novináře ujít. Dorazil reportér s velkým fotoaparátem. Vyptával se Berta i jeho tatínka a jejich odpovědi si zapisoval do notýsku. Když došlo na focení, stoupl si Bert před domeček a dělal, že zrovna zatlouká hřebík. Měl na sobě své nejkrásnější oblečení a zdálo se, že si ocásek myl, foukal a kartáčoval snad celé hodiny. Reportér odjel a Bertův tatínek se znovu pustil do práce. Když si Bert vykračoval kolem ostatních, ještě trochu načechral ocásek a zasmál se. „To je něco, viďte?“ Chvíli bylo ticho. Potom skunk Niki vykročil směrem k Bertovi a potřásl mu tlapkou. „Berte, máš to vážně krásný. Já to vzdávám. Můj domeček se tomu tvému nikdy nevyrovná.“ „Já taky končím,“ tiše houkl sýček Čeněk. A tak v soutěži o nejkrásnější domeček zůstali už jen Bert, Erik, Ríša, Aleš a Karlička. Bert se naklonil ke Karličce. „I ty bys to měla vzdát. Ještě jsi ani nezačala, Karličko. Možná ani nevíš, jak na to. A možná si to ani nechceš přiznat. Vážně tě nechápu.“ Karlička se podívala na Berta a řekla: „Máš moc hezký domeček.“ Eliška si pohladila fousky. „Koukám, Berte, že většinu práce udělal tvůj tatínek, viď?“ Karlička se ohlédla. Po cestě projíždělo několik nákladních vozů. „Mějte se! Ještě si dnes musím něco zařídit,“ rozloučila se Karlička a kamsi odhopkala.

Karlička zamířila za město, kde se řeka proplétala krásnými, hlubokými lesy, v nichž rostly staré vysoké stromy. Dorazila na místo právě včas. Pan Jezevec a pan Bobr už tam také byli. Stáli opodál veliké hromady dřeva. Nedaleko byl připravený ohromný jeřáb, který měl zvedat dříví a ostatní stavební materiál do výšky. V zátoce na břehu řeky stál nejkrásnější ze všech mohutných stromů. A právě ten si na stavbu domečku vybrali. Byl to starý rozložitý dub s pevnými větvemi, rostlý do ohromné výšky. Všude už byli dělníci. Jedni dole nahlíželi do stavebních plánů, jiní už nahoře proměřovali. Karlička přiběhla a znepokojeně architekta a stavitele oslovila. „Dobrý den, pánové. Právě jdu od veverčáka Berta, zrovna tam byl novinář, fotil jeho domeček. Co myslíte, mělo by nám to dělat starosti?“ ptala se s vážným výrazem ve tváři Karlička. Architekt, stavitel i dělníci se dali do smíchu. „Kvůli té jeho krabičce od sirek? To tak!“ zaburácel pan Bobr. „S Bertovým tátou se známe hodně dlouho, oba tady stavíme domy už roky. A celou tu dobu se oba snažíme být lepší než ten druhý. A já vím, že tentokrát ho porazím. A bude to velmi výjimečné vítězství.“ Karlička se usmála. „Jen jsem se chtěla ujistit.“ Podívala se nahoru, do koruny stromu. Snažila se představit si, jak tam asi bude její domeček vypadat. Pan Bobr se otočil a plácl svým velkým širokým ocasem do hromady desek. „Zpátky do práce! Ukažme slečně Karličce, jak umíme stavět!“

Následující dva týdny Karlička vždycky po škole spěchala na stavbu, aby se podívala, jak pokračují práce na jejím domečku. Pokaždé s sebou vzala spoustu domácí limonády, kterou žíznivým dělníkům připravila. Nikdy jim nezapomněla říct, jak moc si jejich práce cení.

Blížil se Den díkůvzdání a stavba už byla téměř hotova. To bylo dobře. Vždyť den, kdy se mělo rozhodnout o tom, který domeček je nejkrásnější, se blížil. Jednou odpoledne se Karlička v domečku setkala s návrhářkou, která měla vnitřek domečku zařizovat. Měla tuze zvláštní jméno a k tomu ten nejbarevnější klobouk na světě. Celá dvě odpoledne Karlička s Palomou Plameňákovou procházely jednu místnost po druhé, Paloma si všechno měřila a přitom vybírala barvy na stěny, tapety, nábytek, hračky a různé maličkosti, kterými se chystala domeček vybavit a ozdobit. Tato část příprav se Karličce líbila ze všeho nejvíc. „Do hlavní kuchyně se bude krásně hodit tapeta v barvě zralých jahod,“ zamyslela se Paloma, když s Karličkou sestupovaly do přízemí.

Všechno šlo podle plánu. Přesně týden před Dnem díkůvzdání pan Bobr a jeho tým dokončili stavební práce. Nastal čas, aby se do díla pustila Paloma. Na její úpravy zbývalo šest dní. Naštěstí už se na všem stihly s Karličkou domluvit. Další den zašla Karlička s přáteli k Bertovi. Zrovna si zařizoval vnitřek domečku. Stěhováci právě přinášeli pohovku, židle, několik stolečků, zarámované obrázky a dokonce i televizi. „Ahoj všichni!“ přivítal je Bert. „Mrkněte na tu pohovku a televizi! To je paráda, co?“ Karlička ustoupila stěhovákům z cesty a řekla: „Pěkná televize, Berte.“ Erik potřásl hlavou a otočil se ke kamarádům. „Už jste slyšeli, jaký obrovský domeček se staví za městem?“ zeptal se. „Prý bude úplně úžasný, ale ti, kdo tam pracují, nesmějí nic říct, dokud nebude hotový. Ani se neví, kde přesně stojí.“ „Slyšel jsem o tom,“ řekl Bert. „A vsadím se, že s ním začali, až když se v novinách dočetli o mém domečku.“ Karlička se usmála. Nikdo její tajemství neprozradil. Rozloučila se a pospíchala ke svému domečku. Když poskakovala lesem, všimla si, že všechny listy na stromech už se zbarvily do zlata. Strom s jejím domečkem přímo zářil. Karlička sledovala, jak i k jejímu domečku právě přivážejí nábytek a další vybavení. Nepřijížděla však jen jedna malá dodávka jako k domečku veverčáka Berta. Z několika obrovských nákladních vozů vystoupilo osm rosomáků, dva nosálové a čtyři svišti a pustili se do vykládání nábytku, hraček, obrázků a různých ozdob. Karlička vystoupala do jednoho z horních pater a pozorovala, jak dělníci pomocí kladky zvedají do obýváku obrovský klavír.

Přiblížil se čas hlasování v soutěži o nejkrásnější domeček. Karlička si na sebe oblékla své nejlepší šaty. Erik Čekala ji chvíle, kdy ův domeček všem představí své velké Ríšův tajemství. Kamarádi se domeček sešli u lišáka Aleše. Postupně si prohlédli jeden domeček za druhým, až dorazili k Bertovi. Všichni obdivovali televizi, pohovku, lednici a nakonec vyšli na terasu. Bert mávl ocasem a řekl: „Je vážně nutné jít se dívat na Karliččin domeček? Všem je stejně jasné, že jsem vyhrál. Karlička to nemohla stihnout, začala stavět až po Halloweenu. A navíc, jak by holka mohla postavit domeček? Ani nemá tátu, který by jí s tím pomohl!“ Lišák Aleš se celý naježil. „Berte, bylo by lepší, kdybys mlčel. Teď si půjdeme prohlédnout Karliččin domeček, stejně jako jsme si prohlédli všechny ostatní domečky.“ „To se ví,“ houkl sýček Čeněk. „Už jsi toho řekl až dost, Berte. Kromě toho většinu práce na tvém meček o d v tů domečku jsi nedělal ty, ale tvůj táta.“ r e B Bert zavrtěl hlavou. „Jak tak koukám kolem nory, kde Karlička bydlí, po domečku není ani vidu, ani slechu. Takže je to jasný, vyhrál jsem,“ dodal Bert nakonec. Karlička udělala krok vpřed. „Můj domeček nestojí blízko mé nory. Jestli ho chcete vidět, pojďte za mnou!“ řekla.

Všichni se vydali za Karličkou, ale nečekali žádné zázraky, když se do práce pustila tak pozdě. Společně došli až tam, kde končí město a začíná pěšina. Ta je dovedla k hlubokému, krásně podzimně zbarvenému lesu. Po chvíli přešli na úzkou prašnou cestu, po níž před časem jezdily nákladní vozy ke Karliččině domečku. Šli po cestě asi deset minut, až se ocitli v údolí s velmi starými a mohutnými stromy. Některé z nich byly přímo obrovské. Kdesi v dálce bylo slyšet hudbu a hluk. Zvuky a hlasy se s každým krokem stávaly hlasitější a hlasitější. Kamarádi vyšli ze zatáčky a před sebou uviděli velikánský strom a v jeho rozložité koruně ohromnou, překrásnou stavbu. Pod korunou stromu byl čilý ruch. Kapela vyhrávala, ze stánků vonělo jídlo, na pódiu ověnčeném balonky stál u mikrofonu starosta města. Všude kolem postávali novináři, fotili a nahrávali reportáže pro televizi. „No teda!“ vydechla zvířátka údivem. Bert celý ztuhl a upřeně zíral před sebe. „Páni, tak na tenhle domeček vážně nemám,“ vypravil ze sebe po chvíli. Pak se otočil ke Karličce a spustil: „Ale to přece není tvůj domeček, Karličko! To je podvod! Tenhle domeček jsi nepostavila ty, patří městu!“ V tu chvíli starosta Skokan uviděl Karličku a zamával na ni. Karlička mu pozdrav oplatila. Starosta přistoupil blíž k mikrofonu a pronesl: „Prosím vás všechny o pozornost. Přivítejme mezi námi Karličku. Právě jí vděčíme za tento nádherný domeček v koruně stromu!“ Ozval se mohutný potlesk, kapela začala znovu hrát a všechno ozářil ohňostroj. Všichni kamarádi, dokonce i Bert, ač nerad, se shodli na tom, že vítězkou soutěže o nejkrásnější domeček se stala Karlička. Vyzvedli ji do výšky a pomohli jí na pódium. Pan starosta držel v ruce nůžky, podal je Karličce a ona přestřihla stužku. Všichni výskali a tleskali. Potom Karlička spolu s panem starostou zapózovali fotografům a reportérům. Karlička si nemohla pomoct a poskakovala radostí sem a tam, a tak fotografové museli poskakovat také, aby ji vůbec mohli vyfotit. 28

Bert vytáhl z kapsy místní noviny a rozložil je. Vzadu na poslední stránce uviděl maličkou fotografii svého domečku. Pak se podíval na Karličku obklopenou davem fotografů a reportérů. „Ty, Karličko, já to nechápu, jak jsi tohle všechno dokázala?“ zeptal se zaraženě a dodal: „Myslím, že ti dlužím omluvu. Dala jsi mi lekci.“ Karlička se usmála. „No, nejdřív jsem si přečetla všechno, co jsem v knihovně o stavění našla. Pak jsem napsala dopis panu starostovi s návrhem, že by se ve městě mohl vybudovat velký dům na stromě. Potom jsme na něj získali peníze od firem a od všech zvířat, která se chtěla do projektu zapojit. A teď má naše město ten nejkrásnější domeček na stromě na světě. Z každé prodané vstupenky se část peněz pošle na léčbu nemocných dětí ve městě, a tak se i mému bratříčkovi uhradí péče, kterou nezbytně potřebuje.“ Karlička si všimla, že na ni pan starosta kývl. „Promiň, už musím jít,“ omluvila se. Nastoupila do výtahu, vyjela do třetího patra a vyšla na terasu. Všichni ji zdola pozorovali a čekali, co řekne. „Vítejte v novém městském parku! Pojďte si hrát!“ zvolala Karlička. Ozvalo se výskání a všichni se hrnuli k okýnku, aby si koupili lístek a mohli jít dál. Přímo u vchodu stáli Karliččini kamarádi. Těšili se, že je Karlička provede jako první.

Přízemí

Uprostřed

V nejvyšších patrech

Den po slavnostním otevření si Karlička sedla ke stolu a začala psát děkovné kartičky. Chtěla osobně poděkovat každému zvířátku, které jí se stavbou domečku pomohlo. Na každém psaníčku si dala opravdu záležet. Dávala do psaní celé srdce, jako ostatně do všeho, co dělala. Když skončila, měla na stole velikou hromadu obálek připravených k odeslání. Přišly chladné dny, ostrý vítr rozfoukával spadané listy. Zima byla za dveřmi. Karliččin bráška Davídek byl pořád ještě v nemocnici. Karlička s maminkou naložily auto věcmi, připravovaly se na stěhování. Pan starosta je totiž požádal, aby si vzaly chod domečku na starost, což s velkou radostí přijaly. Když přijely k domečku, vyskočily z auta a začaly vykládat krabice s věcmi. Pak si potřebovaly trochu odpočinout, posadily se a dívaly se na svůj nový domov. Jejich pokoje byly úplně nahoře. To byla veliká změna, dosud přece bydlely pod zemí. Ale Karličce to připadalo báječné.

Čas rychle plynul a po čtyřech týdnech přišel Štědrý večer. Hustě sněžilo a Karlička, její příbuzní a kamarádi se sešli v domečku, aby uspořádali slavnostní přivítání pro Davídka, který se měl vrátit z nemocnice. Karliččina teta v kuchyni chystala vánoční večeři a v celém domě to úžasně vonělo. Domeček už byl krásně vyzdobený, všude zněly koledy. Ve vstupní hale a v obývacím pokoji stály vánoční stromečky. Každé zvířátko už pod jeden z nich položilo dárky pro své blízké. Přišel i Bert a všem kamarádům připravil dárky. Dospělí usrkávali vaječný koňak a svařené víno, děti pobíhaly po celém domě a hrály si hned tady a hned zas tam. Karlička seděla u okna a vyhlížela maminku s Davídkem. Najednou v dálce uviděla, jak se brodí sněhem poblíž řeky. Na všechny proto zavolala, ať seběhnou dolů a schovají se v hale. Někteří se ukryli za obřím vánočním stromečkem a se zatajeným dechem sledovali hlavní dveře. Vtom uslyšeli cvaknutí kliky a dveře se otevřely. Stál v nich malý Davídek a držel maminku za ruku. V tu ránu všichni vyskočili ze svých úkrytů a volali: „Překvapení!“ Davídek vykulil oči a samým údivem otevřel pusu. Tehdy viděl Karliččin domeček úplně poprvé a připadal si, jako by se ocitl na zámku. Karlička k němu přišla, v ruce držela vánoční dárek a řekla: „Vítej v našem novém domově, Davídku! Veselé Vánoce!“

Vánoční večírek byl u konce, hosté odešli domů. Karliččina maminka šla uložit Davídka do postele a Karlička byla ve svém novém pokoji. Po chvíli z něj však vyšla. Vydala se tajnou chodbou vedoucí středem mohutné větve a vyšplhala se do pokojíku na samém vršku domečku, kam chodila jen ona. V tajné místnůstce byla nádherná knihovna plná úžasných knih. Karlička se posadila u okna a chvíli se dívala na zasněžené větve. Přemýšlela o tom, že letošní Štědrý večer byl opravdu výjimečný. Přemýšlela o svém domečku a o té dlouhé cestě, na jejímž konci se jí splnil sen. Vzpomínala na všechny, kdo jí pomohli, na všechny, kdo ji podporovali a věřili jí. Potom napsala ještě jeden děkovný dopis ‒ lékařům, kteří pomohli Davídkovi. Karliččin domeček už na vstupném vydělal peníze potřebné na bráškovu operaci, které by jejich maminka sama jinak nedokázala sehnat. Myslela na to, že její domeček pomůže ještě mnoha dalším dětem a vrátí jim zdraví. A nakonec napsala úplně poslední děkovnou kartičku. Když měla hotovo, vzala ji do obýváku a položila ji vedle vánočního stromečku, vedle ní pak ještě postavila talířek se sušenkami a sklenici mléka. Potom si zalezla do postele.

Ručičky hodin se pomaloučku posouvaly k půlnoci. Nastal Boží hod vánoční. Karlička a Davídek spokojeně spali, když kdosi objevil Karliččin milý vzkaz a měl z něj velikou radost.

KONEC

! i j u k Dě

PODĚKOVÁNÍ Rád bych poděkoval všem, kteří mi byli při psaní knihy inspirací a přispěli k jejímu vzniku. Především chci poděkovat Chrisu Dunnovi, který si ve svém nabitém programu našel čas na to, aby knihu ilustroval. Od začátku jsem věděl, že jeho obrázky budou ty pravé a on mé představy zcela naplnil. Dále chci poděkovat redaktorce K. S. Hayesové, která mi opět byla velikou oporou, když jsem skládal příběh Karličky. Chci poděkovat svému bratrovi, D. E. Beckmanovi, byl mi předobrazem pro Karliččina brášku Davídka. Děkuji své sestře Margaret Chambersové, vynikající bytové návrhářce, která mi vnukla myšlenku domečku na stromě. Děkuji grafikovi Herbovi Leonhardovi, udělal na knize veliký kus práce. A. Ch. Edové děkuji za závěrečné korektury a H. Brownové za to, že vytvořila vzdělávací projekt Karlička (PDF tohoto programu naleznete na www.steverichardsonauthor.com). Steve Richardson

O AUTOROVI Steve Richardson je spisovatel žijící v Novém Mexiku, v USA. V roce 2014 získala jeho kniha Canlandia ocenění Pinnacle Book a také se stala Nejlepší knihou pro mladé čtenáře Nového Mexika. Stejná ocenění získala v roce 2013 i jeho kniha Lavender Blue. Knihy Steva Richardsona naleznete na Amazon.com a rovněž na www.steverichardsonauthor.com.

O ILUSTRÁTOROVI Chris Dunn je ilustrátor žijící ve Wiltshiru, ve Velké Británii. Pokud zrovna nemaluje akvarelové obrázky do knih nebo časopisů, tráví čas se svou rodinou v přírodě. Někdy je přitom dokonce vystavuje svým pokusům o hru na kytaru. Více se o něm dozvíte na www.chris-dunn.co.uk.

Steve Richardson

Kdo postaví nejkrásnější domeček?

Vydání první www.euromedia.cz

Ilustroval Chris Dunn

Pro děti od 5 let.

Z anglického originálu Paisley Rabbit and the Treehouse Contest, vydaného nakladatelstvím Impossible Dreams Publishing v Albuquerque roku 2018, přeložila Simona Filová Odpovědná redaktorka Šárka D. Tripesová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 48

Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Vydala Euromedia Group, a. s. v edici Pikola, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2021 jako svou 12 343. publikaci Sazba a obálka dle originálu TYPOSTUDIO Tisk Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.

Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz. www.knihyzpikoly.cz