1. Beryho nemilostné dobrodružství a také V jámě

1. kapitola

Beryho nemilostné dobrodružství a také V jámě

11

Bery se před třemi dny ztratil! Jednoho rána se Fany vzbudila a Bery nikde. Dveře kotce byly pootevřené a v trávě, ohnuté chladnou bílou jinovatkou, byly ještě cítit jeho stopy. Suché listy pomalu dopadávaly na zem, plachtily studeným vzduchem jako pergamenové padáky a jejich pád pokaždé do podzimního ticha chřastivě zazvonil. Tehdy před třemi dny máchla Fany nad Beryho útěkem tlapkou. No co, to se občas pejskům stává, že se vydají na výpravu a nikomu o tom neřeknou. Však by se jí s ním ani nikam z teplé boudy jít nechtělo, namlouvala si, ale v koutku duše se jí usadil smutek z toho, že Bery odešel sám. Co ho asi tak vylákalo ven? Přemýšlela. Jaká to byla prapodivná touha, že neřekl své přítelkyni, aby šla s ním? Že by v tom byla jiná fenka? napadlo Fany. Často teď procházela kolem kotce paní Jadrná s buldočkem Emičkou. Že by se Berymu zalíbila? No to snad ne? Přece by nemohl obdivovat to válcovité tělo, sražený čumák a zespodu tlamičky trčící zuby? A navíc Emička tak prapodivně chrochtá, připomíná spíš malé prasátko, i ten ocásek má stočený do spirálky po prasečím způsobu. Tohle přece nemůže být žádná konkurence, kroutila Fany hlavou.

Ani Eman o Berym nic nevěděl. Nervózně přešlapoval na větvi, protože jeho zmizení považoval za selhání svých

12

špionských schopností. Tohle se mu snad ještě nestalo! Vždycky přesně věděl, co se kde šustlo skoro ještě před tím, než se to šustlo, ale tohle zmizení… Také on tedy kroutil hlavou a nemohl situaci pochopit. To, že Bery proklouzne, aniž by si toho v ten určitý moment všimnul, to se mu přece už párkrát stalo, ale aby ho ani po několika dnech nevyslídil? To už nebylo normální.

Všechno na farmě pokryla šedivá vrstva smutku. Ani podzimní sluníčko, které prosvítalo neprůhlednými očky listů a blýskalo modrou oblohu zlatou leštěnkou, zvířátka nerozveselilo. „Bery tu není, Bery zmizel, Bery se ztratil,“ kvokaly slepice, bučely krávy a řehtali koně.

A Fany byla čím dál smutnější. S hlavou položenou na tlapkách proležela v kotci hodiny a hodiny. Upřeně hleděla k lesu, jestli se z něj nevynoří černá postavička jejího kamaráda. Představovala si ho, jak běží, huňatý ocas mu vlaje ve větru, uši nadskakují… Ale z lesa vycházely jenom srnky na pastvu. Po Berym nebylo ani vidu, ani slechu.

Když se ani další den neobjevil, rozvěsil pan starosta po okolních vesnicích plakáty s textem: „Hledá se černý pes, který slyší na jméno Bery. Nálezce odměním“.

13

Hodiny plynuly, ale nikdo se neozýval ani v poledne, ani večer, jako by se černý pes propadl do země. Tak uplynul další den.

To ráno sluníčko vstalo do chladného větru. Teplé paprsky rozfoukaly studené poryvy vzduchu, ve kterých se ohýbaly větve v korunách stromů, a jako na jaře sypaly po kraji poprašek pylu, teď spouštěly k zemi dlouhé závěsy zlatých listů. A tihle malí tanečníci dováděli a rejdili, vylétali do výšky a pak zas klesali dolů. Bylo to prostě pravé podzimní taneční vystoupení. A v tuhle chvíli, kdy chlad pronikal lidem ke kůži a zvířátkům čechral srst a peří, přistoupil k Fany kocourek Džíno. „Tak si myslím, že bys měla jít Beryho hledat. Když tu takhle budeš ležet a truchlit, pochybuju, že mu tím nějak pomůžeš.“

Holina si olizovala zrovna tlapku, ale po slovech kocourka jen pokývala hlavou a mňoukla: „Když se mně zatoulal Džíno, taky jsem ho šla hledat,“ a blýskla po něm trochu naštvaně očkem. Džíno dělal, že si toho nevšimnul, protože ho ještě teď hryzalo svědomí, že nechal Holinu takhle se trápit, a raději sledoval, co na to Fany. Eman rychle vylétnul do hnízda, prohrabal seno a suché větvičky, vyndal deníček, očistil ho perutí a dobře připraven na záznam událostí sledoval, co se bude dít. Takže tady to máme černé na bílém.

14

Beryho nemilostné dobrodružství Z deníčku krkavce Emana

(zápis č. 1)

Fany po slovech Džína rozvážně obešla kotec, kterým profukoval chladný vzduch a vymetal všechny rohy a škvírky, nakrčila čelo, jako by si rovnala v hlavě myšlenky, pak prudce drápla do pletiva dvířek, ty se rozlétly a ona jako šipka vyrazila směrem k lesu. „Tak je to správně,“ brouknul pod vousy Džíno a stočil se spokojeně do klubíčka. Fany se ani neohlédla, takže nemohla vidět, že jsem se snesl ladným pohybem z větve a vydal se za ní.

Jsme záchranná výprava, kdepak Bery zůstává? Hledáme ho bez ustání, najít ho je naše přání.

S touhle krkavčí písničkou nad hlavou proběhla Fany lesem, loukou, přeskakovala brázdy zoraného pole a s nosem u země uháněla jako tajfun, jako to nejrychlejší pendolíno,

15

a bez povšimnutí nechávala všechny voňavé myší díry, veškeré zprávičky divokých zvířátek. Soustředila se jen a jen na jedinou pachovou stopu, tu, která jemně, jemňoučce voněla po Berym.

Pak jsem spolu s Fany minul sousední vesnici a po louce, která se kopečkem zdvíhala k obloze jak vyklenuté bříško nějakého pantáty, jsme narazili na vypuštěný rybník plný bahna, kterým protékala tenká stružka vody. V bahně uviděla Fany pár psích stop. „Bery, Bery,“ vzdychla si smutně, „tak tohle tě vylákalo, pro tohle jsi utekl sám, beze mě!“ Nebyla v tom žádná Emička ani žádná jiná fenka, ale tyhle malé chutné rybičky, které se mrskají v mělké bahnité vodě. Fany pocítila, jak se jí ulevilo, jak se z ní odplavuje úzkost, ale z druhé strany jako ten potůček vody do ní proniká vztek a strach, kde tedy Bery tolik dní je? Já to vždycky říkala, že ty pro svůj mlsný jazýček uděláš cokoli, ale to už měla zase nos u země a běžela k blízkému opuštěnému lomu.

Na hranici pole, tam, kde se vstupuje přes nízkou mez do lesa, se něco zablesklo. Co to je? Co to je? podivil jsem se a snesl se trochu níž. Nebyl to záblesk, jako když dělá sluníčko prasátka, spíš jako když máchneš štětcem namočeným do oranžové barvy přes zelený obrázek. Fany zpozorněla,

a protože byla blíž tomu podivnému záblesku než já, dobře rozeznala rezavý kožich, dlouhý huňatý ocas na špičce bílý, jako by si ho zvířátko namočilo do hrnečku se smetanou. A už se na ni upírají bystré oči a špičatý čumáček se rozevírá ostrými zoubky.

Á, kmotra liška, konečně jsem si ujasnil, když jsem slétl ještě o kousek níž. To jsem zvědav, jak tohle setkání dopadne. Fany stojí pevně jako skála, svaly se jí chvějí rozčilením, protože liška na ni úsečně poštěkává. „Ty si myslíš, že se tě polekám?“ zavrčela na ni výhružně Fany, která byla nejméně třikrát tak větší a čtyřikrát těžší než liška. „Jestli do minuty neutečeš, nepřej si, co z tebe udělám!“ Fany by za jiných okolností do sporu s liškou nešla, ale dnes už byla unavená a zoufalá, že její hledání Beryho nemá úspěch. A tak se její smutek rychle přeměnil ve zlost na tu oranžovou, chlupatou a zapáchající překážku v její cestě za Berym.

Tak další pes, který mě otravuje! Nejdřív ten černý a teď ty, pomyslela si liška. Copak se s těmi nepříjemnými zvířaty roztrhl pytel? Jednoho jsem se elegantně zbavila, když jsem ho zavedla k černé jámě. Ale tahle psí dáma vypadá opravdu hrůzostrašně. A tak zauvažovala, jestli vyklidí pole hned nebo bude ještě chvíli to velké zvíře dráždit, když vtom

17

se ozvalo odkudsi z lomu tenké, tenounké zavytí. Člověk by ho možná ani neslyšel. Ke mně do výšky, kde jsem se pohyboval, by určitě nedolétlo, ale Fany natočila za zvukem uši a celá se ještě víc napjala. To si liška mylně vyložila jako přípravu k útoku, a tak sebou obratně mrskla a zmizela v blízkém houští.

Ale kdepak liška! Ta teď Fany nezajímala.Vždyť takhle přeci vyje Bery, tohle je jeho hlas! A Fany na nic dalšího nemyslí a vyráží vpřed, přeskakuje smrčky, trsy borůvčí i balvany rozházené všude kolem, obratně vyskakuje a zase dopadá na všechny čtyři, napíná packy, zrak i sluch, čenichem nabírá vzduch plný Beryho pachu, ušima hledá v tónech psího pláče ten správný směr.

Ani já na nic nečekám a letím tam, kam míří Fany, přímo doprostřed starého lomu. Místo to opravdu není ani trochu pěkné. Mezi haldami kamení rezaví stroje, vytlučenými okny maringotky, která dříve sloužila k odpočinku dělníkům, prorůstá bezinkový keř. Občas se v poledním slunci zablýskne vodní hladina bůhvíjak hlubokého jezírka, v jejímž zrcadle se zhlíží ostré kamenné stěny porostlé drobnými smrčky a borovičkami. Vše je tu zpustlé, zchátralé a opuštěné, až se mi svírá úzkostí srdíčko. Je to prostě místo, kde se jednoduše ztratíš, kde se nad tebou zavře voda.

19

Fany ale nic z toho nevnímá a jako mohutný ledoborec se prodírá ostrým roštím. Nic nedbá na to, že jí pravá tlapka krvácí, jak si ji rozřízla o ostré sklo z rozbité láhve. Nic nehledí na ponuré přítmí, kde neslyšíš ptačí zpěv a kde jen vítr pohvizduje v korunách stromů. Jen dál, dál za zvukem, který jí zní jako ta nejkrásnější písnička. A stále blíž a blíž čeká Bery a stále víc a víc cítí pach jeho srsti, až stojí u hluboké černé jámy a tam… sedí Bery, hlavu otočenou ke kousku modré oblohy, která se nad ním rozprostírá jak modrý kapesník po krajích vykousaný hnědou hlínou, a vyje. Když se však v rohu kapesníčku objeví jak vyšitý monogram hlava Fany, roztočí se Bery na dně radostí, protože VÍ, že je zachráněný. „Bery, ty nešiko jeden, já myslela, že jsi mě dočista opustil!“ štěká Fany chvilku šťastná, chvilku dojatá. Ale když ji Bery několikrát ujistí, že to on by NIKDY neudělal, že se to všechno schumelilo kvůli té lišce podšité, kvůli té potvůrce, která mu chtěla vychytat jeho úlovek, jeho rybičky, a kterou pronásledoval zuřivě a bezhlavě, až ho mazaně zavedla do téhle pasti, uklidní se a položí si zásadní otázku. Co dál? Co dělat, aby dostala Beryho z toho maléru ven?

Pohupuji se na tenké smrkové větvi a celou situaci zhodnotím zcela prostě: „A teď, babo, raď!“ Jenže žádná baba tu není, jen Fany, ale ta je chytrá, chytřejší než všechny baby

dohromady. Nejdříve se pořádně rozhlédne, jaký matriál se nachází v okolí. Potřebuje hlínu, hodně hlíny. A větve a také malé kameny. Tím vším vyplní tu odpornou černou díru. A až bude z velké části plná, vydrápe se Bery ven. O jeho obratnosti totiž neměla Fany pochyb. A hele! Hned vedle jí do oka padne hromada hlíny vyházená před jakousi norou. To je ono! Zaradovala se a začala ji packami odhrabávat nejdříve k díře a pak do díry. Bery se skrčil do rohu jámy, občas mu na hlavu spadla hnědá sprška, ale nic mu to nevadilo. Jen se ještě víc přitisknul k chladivé stěně, aby se nemusel pořád otřepávat, a pozoroval, jak se u druhé stěny tvoří kopeček, nejdřív malý, jako by ho vyhrabal krtek, ale každou chvíli větší a větší. S hlínou padají do díry i kamínky, klacíky a drobné kořeny, drny a tráva a Bery se raduje, že cesta ke svobodě bude za chvíli volná.

Z nory vykoukla rezavá hlavička a trochu nespokojeně zacvakala zoubky, protože se tu už zase někdo roztahuje, už zase někdo otravuje a narušuje její soukromí. Když ale vidí, jak ta škaredá neforemná halda hlíny před její norou mizí, uklidní se a vcelku spokojeně sleduje, jak se Fany lopotí. Když byla hlína od nory přemístěná do jámy, umetla liška huňatým ocasem zem a spokojeně štěkla: „Tak dík, teď to tu mám daleko hezčí.“ Fany jí ale nevěnuje pozornost, protože

21

na okraji jámy se nejdřív objeví dvě packy, pak hlava a sice s obtížemi, ale přece jen za chvíli Beryho černé tělo.

To bylo radosti! To bylo olizování a štěkání. Liška se na to už nemohla dívat a znechuceně zalezla do svého bytečku. „Takového povyku kvůli jednomu shledání!“ odfrkla si pohrdlivě. „Ale že jsem toho černého pěkně vytrestala! Neměl si se mnou nic začínat,“ usmívala se škodolibě pod vousky a vůbec jí nedělalo starosti, že by Bery bez pomoci Fany nejspíš nikdy z díry nevylezl. „Už toho muckování nechte,“ krákorám směrem k Fany a Berymu na špičce smrku, ale potají zamáčknu slzičku dojetí. „Letíme domů, tady nás nic dobrého nečeká!“ a hned se také rozletím na farmu, abych byl první, kdo tu radostnou novinu, že se Bery našel a že se spolu s Fany vrací, všem zvířátkům oznámil. A nebyl bych dobrý kronikář, kdybych vše hned večer do deníčku nezapsal:

(Konec zápisu číslo 1)

Cesta zpátky trvala Fany a Berymu skutečně dlouho. Bery byl po tak dlouhé době hladovění zesláblý, packy se mu motaly, srst měl celou špinavou a slepenou, ale nad pohublým čumákem se mu pořád čertovsky blýskaly nezbedné oči. Chvíli ho bylo Emanovi skutečně líto. Ale proč ho vlastně litovat? Neměl přece utíkat! To se nedělá! Vždyť na svou neposlušnost málem doplatil životem! A co by si bez něj tady na farmě počali? Kdyby nebylo dobré rady kocourka Džína a vytrvalosti a věrnosti Fany, mohlo všechno dopadnout úplně jinak. Snad se z toho Bery poučí. Eman se pro jistotu rozlétnul oba psy zkontrolovat. Ti ale spokojeně leželi v kotci, navzájem se hřáli svými huňatými kožíšky a občas se láskyplně olízli. No proto, tak se mi to líbí, zakrákal a spokojeně vyletěl až nad koruny stromů, protože mu bylo lehko u srdce, že je zase vše, jak má být.

23

Krkavčí test pozornosti

Jestlipak byste věděli, proč Fany nejdřív Beryho nehledala? Z čeho ho podezřívala?

Krkavčí miniškolička

Myslím si, že je důležité něco si o lišce říct. Je to totiž zvíře, kterému se přičítá spousta lidských vlastností, jako je lstivost, mazanost a vychytralost. A proto se také liška stala

24

hlavní hrdinkou mnoha bajek, pohádek a vyprávění. Snad nejslavnější u nás jsou dvě lišky – liška Bystrouška, o které napsal knížku Rudolf Těsnohlídek, a pak liška z hájovny U Pěti buků z Ladovy pohádky O chytré kmotře lišce. Co byste měli o tomto zvířátku vědět, je to, že patří k nejvíce rozšířeným psovitým šelmám u nás a také má stavbu těla podobnou menšímu psovi. Srst má rezavou, v dolní části obličeje, břicha a ocasu žlutohnědou, nohy a uši jsou na koncích černé. Žije v noře, kde se jí rodí průměrně čtyři mláďata. Je to všežravec, ale živí se především menšími zvířaty, jako jsou myši, králíci, ptáci a žáby. Bohužel je přenašečem smrtelné nemoci vztekliny, kterou může onemocnět jak zvíře, tak i člověk. Proto je důležité se nemocné lišce vyhnout a upozornit na ni myslivce nebo veterináře. Liška je jedno z nejkrásnějších zvířat, které můžete ve volné přírodě vidět.

Krkavčí křížovkářské slovíčkaření

Milé děti, vy, kteří znáte předchozí díly, už víte, co to je křížovkářské slovíčkaření. Pro ty, kteří to nevědí, zde mám krátké vysvětlení. Základním cílem mé křížovky je hledat

25

slova, která se nějakým způsobem vztahují k přírodě, nebo nacházet slova podobného, či opačného významu, popřípadě odpovídat na mé speciální otázečky. Každá křížovka má svou tajenku, a když vyřešíte všechny, vyjde vám výsledná věta. A protože se někdy ptám na těžké věci, bylo by dobré poprosit maminku, tatínka, prarodiče nebo někoho dospělého, aby s vámi křížovky luštil. Takže: Hurá do toho a půl bude brzy hotovo! A abychom začali polehoučku, je tu křížovka zatím jednoduchá.

1. Jak se jmenuje zvíře, které se podobá koníkovi, a má po těle tmavé pruhy?

26