a také Tajemství dřevěné bedny

6. kapitola

Den, kdy Fany přechytračilo káně Kulda a také Tajemství dřevěné bedny

82

Řadu temných a deštivých dnů rázně ukončil pátek, který vše rozzářil zlatým sluncem. To se vyhouplo hned ráno na modrou oblohu a polechtalo zkřehlou krajinu teplými prsty. Jako když šimráš kočku za uchem a ta začíná vrnět, takovou schopnost sluníčko mělo na všechno živé. Lesy vydechly zkřehlými ústy chuchvalce mlhy a ty se v prosluněném dnu rozpustily jako zlatý med v hrnku horkého čaje. Bylo hezky i bez listí na stromech, bez zelené trávy na loukách, bez barevných květin. „Jen se moc neradujte, jen si na mě moc nezvykejte,“ šeptalo slunce, „dlouho tu nevydržím, tak si mě užijte, co to jen jde.“

Fany sluníčku rozuměla, a proto jí na srdce dolehla zvláštní sladká touha vyběhnout do toho krásného dne, prožít z něho každou vteřinku samozřejmě na svobodě. Pan Klobouček postonával. Nebyla to žádná vážná nemoc, jen se někde trochu nachladil, takže ležel v posteli, potil se a z domku vycházel, jen když musel nakrmit zvířata. To se Fany pro její plán hodilo. Vyrazí závoru, v tom už je mistr, a vyběhnou spolu s Berym prozkoumat okolí. Eman jako by tušil, co se jí honí hlavou, slétl na kotec a zakrákoral. „Ať tě to ani nenapadne!“ Fany se na něj ale jen bez sebemenšího zájmu podívala a zdálo se, že vůbec nevnímá, co jí říká. Chytla do zubů konec závory a už táhne, co jí síly stačí. Závora se posunuje vždy jen o kousek,

83

je to boj, ale za trochu pohybu na svobodě ta námaha stojí. Fany teď stojí na zadních a snaží se závoru vyviklat. Bery obíhá vzrušeně dokola, Eman se čepýří vzteky a nespokojeností. Vtom závora s bouchnutím spadne na zem a cesta vydlážděná zázraky volnosti je otevřená. Fany bez dlouhého přemýšlení vybíhá, za ní její druh Bery a zas jeden ocas nahoru, druhý jím zametá stopy, bezstarostně si to pádí kolem chlívku s kozou, odkud je za střechy pozoruje Micka Nalezená, kolem ohrady s krávami a koňmi, kteří je bujně v záplavě radosti z krásného dne následují. Krávy je sledují nezúčastněně – proč by je zrovna tohle mělo zajímat – hlavně že máme dost sena naloženého v dřevěném přístřešku. Králičí panička Elza si nervózně vytrhává chlupy z kožíšku a nosí je do rohu králíkárny, kde z nich pomalu roste hnízdo pro králíčky, kteří se jí zanedlouho narodí. Kohout vykokrhává vysokým hlasem, že je ráno, krásné ráno: „Kykyryký, kykyryký,“ a slepice vyděšeně otáčejí hlavu po obou psech, protože se lekly, když jim jen tak cvičně Fany s Berym štěkli na pozdrav. Teď už ale mizí v dáli, vzdalují se od farmy a bezstarostně nechávají za sebou všechny její obyvatele. Kdyby se něco přihodilo, musí si prostě poradit bez nich. „Kam se ženete?“ volá na ně krákora Eman. Co máte v úmyslu? Netuší, že ani jeden z nich žádný úmysl v hlavě

84

nemá. Chtějí jen běžet, dýchat všechny ty vůně a teplo, na chvíli si připomenout letní dny, cítit na tlapkách chlad a kamínky a hlínu. Chtějí jen tak prostě skotačit a dovádět a nechat se hladit proudícím vzduchem prosvíceným slunečními paprsky. Je přece krásný den a oni se cítí úžasně!

O Emanovi se to říct nedá, taky by si chtěl takhle bezstarostně užívat, ale jak by mohl, když musí sledovat tyhle dva psí neposluchy. Kdo jiný by o tom všem pak udělal zápis? A protože byl krkavec skutečně zodpovědný, mohl navečer do deníčku zapsat:

Den, kdy Fany přechytračilo káně Kulda Z deníčku krkavce Emana

(zápis č. 6)

Les oba psy pohltil. Vylétnul jsem výš, abych zkontroloval, jak je hluboký a dlouhý, a protože to byl opravdu starý a rozlehlý les, rozkládal se skutečně, kam až oko dohlédlo. Vylétnul jsem ještě výš a co nejvýš k obloze, abych mohl sledovat, z kterého konce Fany a Bery vyběhnou. A hele, už je vidím, spokojeně si to

85

klušou k malé louce obklopené ze všech stran smrky. Uprostřed mýtiny stojí prastará jabloň. Je to silný, zdravý strom s širokou korunou. Celé léto se v ní skrývaly desítky ptáčků před žhavým sluncem. Chránila je zelenými listy, mezi kterými dozrávala malá planá jablíčka. Teď jabloň osiřela. Jen na jedné větvi, která se nejvíc vypíná k nebi, sedí pták. Velikostí je podobný krkavci, ale barvu má hnědou a žlutý zahnutý zobák působí nebezpečně stejně jako oči, kterými blýská napravo nalevo. Jinak se ani nepohne. Je vidět, že se soustředí. Na louce totiž žije spousta myší, které mu slouží jako potrava. Aby měl při lovu úspěch, potřebuje jediné, a to je klid, klid… ale ten mu zcela bezostyšně naruší dva chlupáči, kteří se vyhrnou s veselým štěkotem z lesa. A hned běží, nosy u země, k těm nejvoňavějším dírám, k těm, ze kterých stoprocentně za chvilku vystrčí hlavu myš. Zrovna ta myš, na kterou tak trpělivě káně čeká. Aby vás vzal čert, nadává v duchu a nahlas mňoukavě zavolá: „Vijé, vijé, co tu chcete, vy dva, tohle je moje loviště, to je moje teritorium.“ Káně Kulda, který dostal svoje jména po kmotříčkovi kulíškovi, naší nejmenší sově, se ale rozčiluje marně. Fany si ho nevšímá a rovnou strčí čenich do té největší díry. Jak ta voní! Teď už nic Fany a Beryho nemůže zastavit. Kulda se snese ze stromu a posadí se opodál, přešlápne z nohy na nohu a nasupeně sleduje, jak Fany začíná hloubit pořádnou jámu. Hlína jí od pacek lítá na všechny strany

a to druhé trdlo, ten druhý pes skáče hned sem, hned tam, jak si plete dopadající kamínky s myším tělíčkem. Občas hrábne packou do země, ale jen tak, aby se neřeklo, že nepřiložil packu k dílu, ale Kulda vidí, že je to jen tak na oko. To je tedy dvojka, pomyslí si káně, ale pak si řekne, no, ono se zbytečně neříká, že kdo si počká, ten se dočká. A tak jen trpělivě sedí, čeká a pozorně se dívá. Vypadá, jako by usnul, ale to je jen zdání. Naopak, jeho instinkty pracují na sto procent. Celé to divadlo sleduji i já. Mou rozhlednou se stala stará jabloň a zrovna ta větev, kterou Kulda opustil.

Fany už je zahrabaná až po hrudník v zemi a v lovecké vášni zapomněla na celý svět. Někde tady ta myš musí být! Hrabe a hrabe, zuby trhá hlínu s kořínky a vůbec si neuvědomuje, že myší labyrint má přece mnoho východů. Zato Kulda to ví a potutelně se nad hrabacím výkonem Fany usmívá. Ona vždycky jen síla nestačí, holčičko, pomyslí si a zas přešlápne z nohy na nohu.

Beryho už tahle kratochvíle nebaví, a tak se vydá k rybníčku, jestli by tam nezažil něco zajímavějšího. Loudavým krokem se vzdaluje od Fany, která si ničeho nevšimne. Myslí si, že Bery hlídá ostatní východy. Netuší, že hlídačem je někdo úplně jiný, někdo, kdo se o kořist nedělí. Kulda loupe očima, Fany hrabe, svaly se jí námahou napínají, já sleduji, jak to všechno skončí. A Bery? Ten je fuč. Vtom tichý, doslova

87

zkamenělý Kulda zaznamená nepatrný pohyb. Přesně na tohle čekal. Udělá bleskurychlý pohyb, takové šup a hup a pak ťaf a už se vznáší nad loukou a v pařátech drží hraboše. Letí Fanyně přímo nad hlavou, vidí její udivený pohled, její oči nemohou pochopit, že se namáhala zbytečně. A když si uvědomí, co se stalo, začne se shánět po Berym. A protože ho nevidí, jak by taky mohla, a protože má úplně zkaženou náladu z nevydařeného lovu a z toho zloděje zlodějského, z toho ptáka mizeráka, rozhodne se, že se vydá domů.

Čím víc se vzdaluje od hluboké jámy, kterou tak zbytečně v zápalu boje vyhrabala, tím víc se jí ale nálada zlepšuje. Nedokáže se totiž dlouho mrzoutit a to je dobře. Vždyť jednou se přece něco podaří, jednou zas ne, to je normální. A když doběhne až k rybníčku, kde si právě Bery čte zprávy od zajíců a srnek, už na nevydařený lov ani na Beryho selhání nemyslí. Sluníčko přece pořád ještě svítí, a tak se Fany vrhne do rybníčku až po břicho, aby ze sebe smyla nalepenou hlínu. Brodí se vodou, bere ji do tlamičky, Bery si potápí čumák a snaží se vodní kapky vyhazovat k nebi. A když se dosyta vyřádí, rozhodnou se vrátit domů.

Já od rybníčku letím zpátky na starou jabloň, schválně, abych Kuldovi zabral místo. Alespoň tak se pomstím za tu zlodějinu, kterou provedl Fanyně. Když pak vidím, že se oba

psi vracejí domů, opustím tohle strategicky významné místo a zamířím společně s nimi k farmě. Netrvá dlouho a všichni tři jsme zpátky. Krásně jsme si užili den, a i když už sluníčko zakryly mraky a začalo drobně poprchávat, nálada se nám nezkazila, protože slunečný den žije dál v naší mysli.

Psi zalezli do boudy a já se uvelebil v hnízdě, vyndal deníček, protože byl nejvyšší čas všechno zapsat, než se setmí, když vtom zastavilo na silnici vedoucí k farmě pana Kloboučka auto. Fany a Bery vystrčili hlavy z boudy a rozštěkali se, aby bylo vidět, jak dobří jsou hlídači. Člověk, který se vysoukal ze dveří auta, si jich ale vůbec nevšímal. Bylo vidět, že má naspěch. Chvátal k domu, co mu to jeho zavalité tělo a krátké nohy dovolily. A už vychází ze dveří pan Klobouček, radostně ho vítá a okřikuje psy, přes jejichž štěkot není slyšet vlastního slova. „Chvátám,“ říká zavalitý mužík, „pojď si ho vzít, musím letět.“ Fany natočí směrem k oběma mužům ucho, Bery oko, takže dohromady to vytvoří jednu dobře vnímající psí hlavu. A když to takhle dají dohromady, vidí, jak pan starosta s malým tlouštíkem otevírají kufr auta a vyndávají z něj bednu. Slyší i prapodivné zvuky, které z ní vycházejí. „Vsaď se, že máme na farmě další zvíře,“ zabručí mrzutě směrem k Berymu Fany, když muži odnesou tajuplnou bed-

89

90

nu do kozího chlívku, který nedávno pan Klobouček z nějakého prapodivného důvodu přepažil. „Takže už alespoň víme, proč dělal u kozy stěnu,“ dodá Bery.

Celé to divadlo sleduji ze špičky jasanu. Pan Klobouček a malý tlustý člověk donesou bednu až ke kozímu chlívku a vysunou její přední stěnu. Chvíli se nic neděje. Pak ale z bedny vykoukne cosi růžového, podlouhlého, vysune to jednu nožku s kopýtkem, druhou nožku s kopýtkem a už z bedny vybíhá čuník Toník a s hlasitým chrochtáním prozkoumává všechny rohy chlívku, kterému od této chvíle bude říkat domov.

Mééé jméno je Koza, představila se mu slušně koza, která se krkem opřela o vršek stěny, a přežvýkla v hubě seno ze strany na stranu. Micka, která už dávno nenosila červený obojek, se jí pohodlně usadila na zádech a sledovala z bezpečné vzdálenosti Toníkovo počínání. S Kozou byly nerozlučné kamarádky a jejich vzájemné soužití jim od prvního okamžiku, kdy se viděly, svědčilo. Micka dostávala od Kozy mlíčko a za to jí čistila chlívek od všech myší, které by její přítelkyni chtěly obtěžovat. Zrovna před chvílí položila na práh chlívku dvě vedle sebe, když tu kolem proběhli Fany s Berym. Pan Klobouček je pustil, aby se seznámili s Toníkem. „Poslužte si,“ ukázala Micka tlapkou na myši, „já už jsem jich přejedená.“ Takovou lahůdku, to si dali psi líbit:

91

„Díky, Micko, jsme rádi, že tě tu máme,“ vesele štěkli po kočičce. Pak jen letmo nakoukli do chlívku, kde se ve slámě vyvalovalo prasátko, a poslušně běželi zpátky do kotce. A když je pan starosta pochválil za jejich dobré chování, jen na sebe spiklenecky mrkli, protože poslušní, to oni rozhodně nebyli.

(Konec zápisu číslo 6)

Krkavčí test pozornosti

Fany s Berym měli obrovskou chuť na myšku. Proč nakonec Fany odešla s nepořízenou?

Krkavčí miniškolička

Jednu z hlavních rolí v našem příběhu hrálo káně lesní, jinak řečeno také káně myšilov. Už z názvu vidíte, že velkou částí potravy káněte jsou myši, především hraboš polní. Jinak ale nepohrdne ani menšími ptáky, žábami nebo plazy.

92

Káně poznáte podle typického hlasitého volání, které zní jako „vijé“. Má široce rozevřený zakulacený ocas s tmavou páskou na konci. Nohy jsou žluté stejně jako zobák, který je na konci černý. Káně je velmi početný pták a přebývá u nás celý rok. Až budete někdy na louce nebo na poli, podívejte se k obloze, uvidíte, jak tam nádherně plachtí a z výšky shlíží k zemi. To si hledá kořist, je to prostě dravec.

Krkavčí křížovkářské slovíčkaření

24. A máme tu zase kraťounkou křížovku. Jedno z častých domácích zvířat je čuník. Najdi slovo podobného významu. 25. Je to rostlina, svými listy vás popálí a nadělá vám svědivé pupence. Ty ale za chvíli zmizí. Současně je to i léčivá bylina. Na jaře se z ní může dělat špenát nebo čaj.

93