a Bery jsou nepřátelé na život a na smrt

5. kapitola

Den, kdy na farmě proběhla bitva o brambory a také Fery a Bery jsou nepřátelé na život a na smrt

68

Azase pršelo a bylo ošklivo. Vítr si to svištěl pustou krajinou, ohýbal silné větve starých lip a ty slabší ulamoval, uštipoval je od mateřských kmenů, jako by to byla jen párátka postavená na prostřeném stole, a zastýlal jimi škarpy podél cest. A jindy zas mráz zalezl do nosu a pod nehty a posypal krystaly bílé jinovatky zhnědlou trávu na lukách. Dny se krátily a noci se protahovaly jak unavené zvíře, do zplihlé srsti mu padala mlha poloprůhledných svítání a šedivých dnů. Až jednoho podzimního rána se obyvatelé farmy pana Kloboučka vzbudili a všechno bylo jinak. Lesy byly bílé, pole byla bílá a také cesty vygumoval z map sníh, který k ránu zapadal celou krajinu. Blížím se, připomněla zima neúprosný běh času. „Počkat, počkat,“ krákoral v hnízdě nespokojeně Eman, když si z křídel setřásal sněhové vločky, „to jsme si nedomluvili, to neplatí, tohle mi nikdo neoznámil!“ Ale kdo se bude ptát Emana, jestli sníh může padat, nebo ne. Na to byl tenhle krkavčí chlapík moc malý pán. Nespokojeně se ošíval, klapal zobákem, třepal křídly a dělal všelijaké krkavčí cviky na zahřátí. Trvalo to pěkných pár minut, než se rozhýbal a s hlasitým krákáním opustil hnízdo. Všude bylo ticho, vítr přestal foukat, z oblohy sem tam slétla opuštěná vločka a tiše si šeptala při svém pomalém

69

pádu: „Já jsem já, já jsem já, jiná mi není podobná.“ Bylo to tak. Ani jedna vločka, měkce dopadající k zemi, nebyla stejná jako ta druhá. Miliony a miliony těchhle bílých krasavic dostaly při zrození do vínku tenhle dar jedinečnosti. Ó, jaká krása! „Ale ne, co to vidím?“ Pořádně zaměřil své černé drobnohledy a dalekohledy ke sklepu pod stájí Eman, protože tam se zcela zřetelně klikatily jakési cestičky. „Jsou to stopy? Nejsou to stopy?“ potichoučku krákoral Eman. „Nebo jen vítr kreslil svým neposedným prstem do sněhu nějaké obrázky?“

Ne, ne, byly to stopy,byly to stovky malinkých stop, drobounkých a nepatrných, ale tak početných, že dokázaly vyšlapat doslova dálnici ke dveřím sklepa, ve kterém má pan Klobouček uskladněné brambory. Kdo ale jsou ti neznámí nájemníci? Jak vypadají a co vlastně chtějí? Na tyhle otázky měl dostat krkavec za chvíli odpověď. A protože to, co se tu ten den odehrálo, bylo v historii farmy hodně důležité, pořídil Eman o celé události zápis.

70

Den, kdy na farmě proběhla bitva o brambory Z deníčku krkavce Emana

(zápis č. 5)

Dveře domu se rozlétly a na zápraží vyšel pan starosta. Nazul si holínky a nízkou vrstvou sněhu došel ke kotci, kde už radostně poštěkávali Fany s Berym. „Tak, pejsci, utíkejte se proběhnout!“ Ale to jim přece nemusel říkat! Oba se vyřítili jako zlá voda, čumáčky nabírají sníh, válí se v něm, dovádějí, skáčou po sobě, prohání se a pak se zas cvičně perou, to aby byli obratní, kdyby potkali skutečného nepřítele. Bílá pokrývka sněhu bere za své, je rozválená a rozdupaná, a teď si dokonce Fany dřepne a po holčičím způsobu do sněhu žlutými písmenky napíše vzkaz: „Jsem tady a mám z toho radost.“ A hned po ní zvedne nožku Bery, přece by nezůstal pozadu, a když si oba uleví, znovu se rozběhnou trochu dál na louku, až se oklikou dostanou zpátky ke stodole. Tam se oba zarazí. Něco se jim nezdá! Pak skloní hlavy k zemi a nasají pach, který ve sněhu zanechaly nožky cizích zvířat. „Čichám, čichám,“ otočila se Fany na Beryho, „že tady máme problém. A ne malý!“

71

Pozoroval jsem je z výšky, a aby viděli, že ve svém počínání nejsou sami, zakrákoral jsem do nastalého ticha:

Já jsem Eman, černý pták, na trable jsem kabrňák, řeším spory, řeším hádky i právník je na mě krátký!

„Když jsi tak chytrý, tak nám pověz, co se tu přes noc stalo? Kdo se k nám nastěhoval?“ štěknul po mně Bery, který si nejspíš myslel, že se v písničce moc vytahuju. „Máme nové nájemníky,“ odpověděl jsem mu sebejistě, i když jsem vůbec netušil, kdo nám vlezl do sklepa. „To vidím taky,“ vcelku neuctivě po mně ňafla Fany. „My se tě ale ptáme, kdo jsou ti nájemníci.“ Na odpověď ale nečekala a packou škrábla po sklepních dveřích. A hele! V pantech to zavrzalo a mezi křídly dveří se objevila malá škvírka. „Tak jdeme na to,“ otočila se Fany na Beryho a znovu, teď už silněji, zatlačila packou do dveří. Oba ucítili vlhký vzduch naplněný vůní brambor a hlíny. A když si jejich oči přivykly tmě, uviděli něco, co je skutečně rozvzteklilo. Na kraji hromady brambor totiž hodovala asi desítka potkanů! Ostré zuby se jim zahryzávaly do hnědých hlíz, cpali se,

až jim vousky nadskakovaly nahoru a dolů, a psi viděli, jak se jim doslova nafukují břicha porostlá řídkou srstí. „Tady se budeme mít dobře,“ otočil se k ostatním největší z nich, samec Fery. „Tady vydržíme celou zimu. Co celou zimu! Tady zůstaneme napořád!“ řekl furiantsky. „Dones mi další brambor,“ otočil se na starého myšáka, který měl zřejmě nějaké podřízené postavení, protože ihned uposlechl Feryho rozkaz a přikulil k němu nový brambor. Fery šibalsky mrknul na potkaní samice, které se podlézavě rozpištěly a začaly se k němu lísat. „Nech si tyhle komedie pro někoho jiného a táhni i s tou svojí povedenou partičkou pryč. Tohle jsou naše brambory, náš sklep a naše farma a pro takovéhle darmožrouty, nenažrance a darmošlapy tu místo nemáme!“ Takhle naštvaně se Bery už dlouho neprojevil. Vždyť on byl povahy hravé a svobodomyslné. Něco řešit, s někým vést spor, na to tu byla spíš Fany. Aby bylo vidět, že to, co řekl, myslí vážně, packou odstrčil brambor, který se právě chystal ochutnávat starý potkan. „Tak to teda ne!“ postavil se Fery na zadní, vytasil drápy a vycenil žluté zuby. Z očí mu létaly jiskry vzteku, jen začít nelítostnou bitvu. Byl to velký myšák. Když k délce těla připočteme i šupinatý ocas, mohl měřit dobrých čtyřicet centimetrů.

73

74

Navíc se hned za Ferym seřadilo k boji celé jeho samičí vojsko v čele se starým ochutnávačem a průzkumníkem. „Já jsem Fery, vůdce téhle rodiny a zakladatel nové potkaní kolonie, která tady (a dupnul chlapácky nohou) bude žít, dokud tu všecko, všecičko nesežereme!“ A jak na pérkách vyskočil na hromadu brambor, rozkročil se na ní, aby psi pochopili, že je to od této chvíle jeho majetek. „A jéje a jéje,“ zabědoval jsem, když jsem celou scénu sledoval sklepním okénkem, protože jsem uviděl, jak se Fery, napnutý jak tětiva luku, nebezpečně přiblížil drápy k Beryho očím.

Fany celou situaci pozorně sledovala. Na rozdíl od Beryho, který byl rozčilený na nejvyšší míru, věděla, že vztek zatemňuje mozek, ztěžuje uvažování a občas díky němu vyřešíme celou situaci špatně. Takže klid, klid, však já na nějakou bojovou strategii přijdu, myslela si. Chvíli tak tiše pozorovala myší rodinku a náhle jí bylo všechno jasné. Je třeba zneškodnit Feryho - Feryho náčelníka, Feryho vůdce. Když se to podaří, máme vyhráno, protože bez něj je tahle rodinka jen několik zbabělých upískaných myší.

Fery se zatím začal nebezpečně pohupovat na zadních packách, protože každou chvíli, možná už teď, vyskočí, zatne drápy Berymu do očí a zahryzne se mu špinavými zuby do

75

černého čenichu. Takhle ho oslepí, ostatní na něj pak naskáčou a roztrhají ho na kusy. „Nebezpečná situace!“ šeptám si pro sebe a dost mě trápí, že do ní nemůžu nějakým způsobem zasáhnout. Její následky budou strrrašné, strrrašné!

A do mého tichého šeptání udělala Fany nenápadně krok stranou a druhý a třetí, až měla celou potkaní rodinku k sobě otočenou zády. Napětí ve sklepě by se dalo krájet. Bery vrčel, temně to v něm dunělo, jako by mu uvnitř hrudi uvízla bouřka z léta. Fery syčel, jako když z hrnce utíká pára, ochutnávač i samice se chvěli netrpělivostí a očekáváním, kdy přijde povel k útoku. První, kdo ale celé napětí nevydržel, jsem byl já. Křídla mi najednou, snad tím strašným nervovým vypětím, vypověděla službu a já se zřítil k zemi jako velká těžká slepice. Žuch! A bum! A plác! Všichni bojovníci úlekem nadskočili. „Co to je? Co se děje? Kdo nám to vpadl do zad?“

A právě tohohle momentu překvapení využila Fany. Vymrštila se, jediným dlouhým skokem přelétla hromadu brambor a celou svou vahou dopadla na nic netušícího Feryho. Ten jenom táhle zapištěl a rozplácnul se pod Faniným tělem. Bylo po boji. Nejdřív ustrašeně prchaly samice, za nimi starý myšák a jako poslední byl v zubech potupně vynesen Fery. Fany ho vyhodila do špinavé louže, ve kterou se mezitím pro-

měnil sníh, a štěkla: „Už se tu neukazuj.“ A když se Fery odbelhal o kousek dál, dodala: „A na Beryho si nedovoluj!“

Fery byl rád, že je rád. Když ho Fany zalehla, myslel si, že je to jeho poslední hodinka. Takže možnost, že by se sem někdy vrátil a založil tu potkaní kolonii, ho ani ve snu nenapadla. Co mu ale běželo hlavou, co ho trápilo, bylo to, jak vezmou samice jeho prohru. Bude pro ně pořád Fery Nepřemožitelný? A nevyužije starý myšák téhle situace k tomu, aby získal samice pro sebe? No, kdo ví.

Také já jsem se sbíral z bláta. Ale na rozdíl od Feryho jsem neměl nic zhmožděného ani nalomeného, ani pochroumaného, snad jen malinko sebeúctu. No, ale s tím už si přece poradím, ne? „Vždyť kdyby nebylo mě,“ zakrákoral jsem směrem ke psům, kteří spokojeně běželi ke kotci, „kdo ví, jestli byste tuhle bitvu vůbec vyhráli!“ A pak jsem si jen tak sám pro sebe odpověděl: „Určitě ne, to se rozumí samo sebou, o tom přece nemusí nikdo pochybovat.“

(Konec zápisu číslo 5)

77

Krkavčí test pozornosti

Pamatuješ si, kdo si první všimnul, že jsou ve sklepě nějaká zvířata? A jak to poznal?

Krkavčí miniškolička

V téhle miniškoličce bych vás chtěl naučit poznávat rozdíl mezi krysou obecnou a potkanem obecným. Často se totiž tyhle dvě velké myši zaměňují. Potkan žije spíš

78

ve vlhčím prostředí, například v kanálech. Proto umí dobře plavat. Krysa naopak vyhledává sušší místa a dobře šplhá. To, že se Fery nastěhoval do sklepa, není neobvyklé. Potkan se živí totiž různými potravinami, ale může napadnout i menší domácí zvířata, na která pak přenáší různé choroby. Ale zpět k rozdílu mezi potkanem a krysou. Potkan je celkově mohutnější, měří až 30 centimetrů a má kratší ocas než tělo. Ocas je porostlý na povrchu šupinami, nic hezkého to tedy oproti mým černým pérům není. To krysa má ocas v poměru k tělu delší. Čumák potkana je zaoblený, krysy špičatý. Potkana ještě dobře poznáte podle převislých uší. To by k těm základním rozdílům bylo asi všechno. V příběhu jste trochu poznali potkaní chování. Žije v koloniích a vždycky je tam nějaký vůdce, říká se mu alfa samec. Tím pádem tam musí být další, kteří ho poslouchají, například staří samci. Ti pro vůdce vykonávají určité služby, například prozkoumávají terén nebo ochutnávají potravu. Tady vidíte, že je potkan velice inteligentní hlodavec (tak se mu říká podle velkých zubů, kterými samozřejmě hlodá). Samice mívají třikrát do roka mladé. Těch se rodí 4 až 7, ale i víc. Takže když mezi sebou tato čísla vynásobíte, vyjde vám opravdu vysoký počet přírůstků téhle početné rodiny. To je pochopitelně dost nebezpečné pro místo, kde kolonie žije. Jsou to totiž dravá a vcelku nemilosrdná zvířata. A ještě

79

jedna zajímavost. Potkan je typické laboratorní zvíře, dělají se s ním právě pro jeho velkou inteligenci různé pokusy. Navíc si ho mnozí lidé oblíbili jako domácího mazlíčka.

Krkavčí křížovkářské slovíčkaření

17. Věděli byste, jak se říká usušené trávě? Takovou trávu mají rády kozy, krávy i koně, no, ale pro mě to nic není. 18. Pojmenuj kus ledu, který v zimě visí dolů ze střechy. 19. O tomhle zvířátku jsem vám vyprávěl v druhém dílu. Je to krásná šelmička s dlouhým ocasem, která se ráda zabydluje pod střechou domu. Živí se různými plody, ale nepohrdne ani vajíčkem. 20. A zase otázka z říše ptáků. Říká se mu doktor stromů. Živí se hmyzem žijícím v kůře a má krásně červenou hlavičku. 21. Když se v zimě k zemi snášejí bílé vločky, … sníh 22. V předchozí otázce jsem se zmiňoval o hmyzu, tak u něj ještě chvilku zůstaneme. Tenhle hmyz je opravdu obtížný, všude vletí, na všechno sedne, všechno ochutná. Bráníme se proti němu sítěmi v oknech, nebo dlouhými páskami zavěšenými ke stropu, na které se přilepí. Uhodneš, o jaký hmyz se jedná?

80

23. A poslední otázečka je zase z oblasti pořekadel. Doplň vhodným slovem: Nejlepším přítelem člověka je …?

81