Záhada ztraceného ocásku

2. kapitola

Den, kdy bylo něco ve vzduchu a také Záhada ztraceného ocásku

27

Počasí jako by zapomnělo, že je podzim. Sluníčko hřálo, meze, porostlé suchou trávou, voněly, obloha se smála jasnou modří, a kdyby neměly stromy opadané listí, člověk by si myslel, že je v plném proudu léto.

To jsou věci, to jsou věci, mudroval Eman, tohle dlouho trvat nebude a pak se podivíme, jaké překvapení nám příroda přichystá. Cítím to v pařátcích. Něco se blíží. A nebude to dobré, nebude to dobré, krákoral pod modrou bání oblohy krkavec, ale zvířátka si jeho škarohlídských předpovědí nevšímala. Spokojeně stříhala ušima, mávala ocásky, natřásala si křídla a nic na tyhle výstražné řeči nedala. Přece si nebudeme zatěžovat hlavu tím, co bude zítra. Dnes je dnes, nic jiného nás nezajímá. A tak Eman zkusil použít jako varování ten nejtěžší kalibr – svoji písničku:

Bude zima, nepohoda, to mně v hlavě krutě hlodá, vůbec nikdo netuší, co se nese ovzduším.

Dokrákoral poslední verš nad hlavami krav, ale když žádná na jeho slova nereagovala, rozletěl se ke kotci, aby varoval Fany a Beryho. Jsou to přece jen nejinteligentnější zvířata

28

na farmě, mohli by tudíž pochopit, že se něco nebezpečného blíží, a mohli by mu pomoct připravit na tu katastrofu ostatní zví… Myšlenku už nedokončil. Nejenže se mu rozplynula naděje, že by mu někdo pomohl s jeho výstražnou kampaní, ale navíc dveře do kotce byly otevřené a psi nikde.

Už to začíná, pomyslel si Eman, to je první upozornění, že něco není v pořádku. Jako by něvěděl, že psi přece utíkají pořád, že využijí každou příležitost, aby mohli fouknout.

29

„A navíc je pátek třináctého!“ vřískal už úplně nepříčetně nad kotcem, až ho musel Džíno okřiknout. „Buď zticha, prosím tě, a nekaz nám s Holinou den. Vždyť psi prostě a jednoduše zase utekli, na tom není nic záhadného.“ „Ale já cítím v pařátcích, že se něco chystá,“ namítnul o poznání tišeji Eman, „mám na to cit a intuici, jestli víš, co to je.“ „To tedy nevím,“ jen tak na půl pusy odseknul Džíno, ale bylo vidět, že ho to ani nezajímá. „To je něco jako vnitřní hlas, rozumem nedokážeš něco vysvětlit, ale tak nějak víš, že se něco stane.“ „Jestli něco cítíš v pařátcích, tak to může být revma, taky už nejsi nejmladší. To víš, mě už taky někdy bolí tlapky. Musíme si prostě zvyknout, že nemládneme. A to je všechno, ty věštče.“

Eman jen mávnul křídlem. „Něco se mi s počasím nezdá. Takový klid, teplo a příjemno, to na podzim přeci nebývá.“ „Nesýčkuj, teda nekrkavcuj,“ odbyl ho Džíno a se slastným povzdechem se stočil do klubíčka přímo doprostřed kuželu slunečních paprsků. Krkavec pochopil, že tady rozhovor skončil, a tak se rozlétl hledat ty dva neposlušné tuláky.

30

Den, kdy bylo něco ve vzduchu Z deníčku krkavce Emana

(zápis č. 2)

Ještěrka Věrka dokázala ocenit to přenádherné slunečné počasí. Vyškrábala se šikovně na placatý kámen a nechala sluníčko zpříma dopadat na své šupinaté tělíčko. To je krása, to je nádhera, běželo jí hlavou a vůbec nepomyslela na to, že by jí mohlo hrozit nějaké nebezpečí. To se ale nezadržitelně v podobě Fany a Beryho blížilo.

Psi si to klusali po pěšině, kterou stínily větve smrků, a bylo jim blaze. To, že zase neposlechli příkazu pana Kloboučka, je teď skutečně netrápilo. Teď je teď a to teď si nebudeme kazit. S dobrou náladou a jen tak cvičně vráželi čumáky do myších děr, ale myšky jako by se ztratily ze světa. To je divné, co to má znamenat? Proč žádná není ani na poli, ani nikde v mělké chodbičce vedoucí pod tenkou vrstvou hlíny a drnů? Proč tak zalezly? S touhle jedinou myšlenkou doběhli až k placatému kameni, na kterém se vyhřívala Věrka. „Á tady konečně leží něco dobrého,“ zaradovala se Fany, kterou už celé odpoledne honila mlsná.

31

Taky Bery zastavil u balvanu a strčil do ještěrky čenichem. „Co je to za zvíře? Nijak nevoní.“

Věrka strachem ztuhla, jen korálkové oči jí jezdily z jednoho psa na druhého. Také ona tahle dvě chlupatá zvířata neznala, ale instinkt jí napovídal, aby urychleně zmizela. Ale jak? Z jedné strany jeden čenich, z druhé druhý… Vzpamatuj se, Věrko, a vezmi do zaječích, křičelo to kdesi uvnitř, když jí těsně u hlavičky nebezpečně zaklapaly obrovské zuby.

Pryč, pryč odtud. Ale její ocásek, delší než celé tělo, jí bránil v rychlém pohybu. No co, tak se ho zbavím, učinila Věrka bleskurychlé rozhodnutí, lepší ztratit ocásek než život. Šikovně sebou mrskne a už mizí ve škvíře pod kamenem. Na rozehřáté ploše balvanu zůstal ležet jen ocásek, hubený a špičatý.

Fany a Bery vykulili oči. „Co to má být? Jak se to mohlo stát? Vždyť jsme se zvířátka pomalu ani nedotkli?“ Na to, že si s ní strkali čenichy jako s nějakým zvláštním míčkem, úplně zapomněli. Bery začal ustrašeně pokňourávat a poštěkávat a nenápadně se otáčel k zadečku, aby zjistil, jestli mu z něho pořád vyrůstá ten krásný huňatý ocas. Co kdyby náhodou stál na nějakém zakletém místě, kde se zvířátkům ocásky ztrácejí. Fany mezitím očuchala ten zvláštní, teď už nepotřebný kousek těla porostlý lesklou kůží, ale pak si nespokojeně odfrkla, protože na tohle tedy chuť rozhodně neměla.

Věrka zatím zkoumala pahýlek, který jí zůstal místo ocásku, ale nic si z téhle ztráty nedělala. Však on zas doroste. Hlavně, že jsem těm dvěma obludám utekla! Řekla si a v tu chvíli pocítila dvě věci. První byla takové jemné šimrání a chvění – to bylo tím, že nový ocásek už začal růst. Druhá věc byla ta, že se prudce ochladilo a to pro všechny ještěrky znamená zpomalení krevního oběhu a pomalé usínání. Proč ne, Věrka byla v bezpečí, kde ve zdraví přečká celý chladný podzim i zimu. „Tak zas na jaře,“ sykla rozeklaným jazýčkem a usnula.

Také Fany a Beryho zasáhnul náhlý závan chladného větru. Obloha se zatáhla, po sluníčku a modré obloze nezbylo ani stopy, větve stromů se rozkomíhaly v prudkém skučivém větru, keře se ohnuly až k zemi a nastalo pravé peklo. Co nebylo přibité, co nebylo nějak připevněné, poletovalo vzduchem – klacky, suchá tráva, polámané větve, odpadky z převrácených popelnic kroužily ve vzdušných vírech jako prapodivní pochroumaní práci, rozlámané kytky z rozbitých květináčů, čepice a šátky stržené s hlav lidí, kyblíčky a lopatičky z pískovišť a další a další věci poletovaly vzduchem a stávaly se z nich předměty nebezpečné lidem i zvířatům.

Fany a Bery pochopili, že to nejdůležitější, co teď musí udělat, je vrátit se domů. A to bleskurychle!

33

34

„Bery, utíkej domů!“ co nejhlasitěji štěkla Fany. A tak oba napjali všechny své síly a krok po kroku zdolávali větrnou bariéru. Náhle se vítr obrátil a vší silou se opřel do psích těl. Fany a Bery padli na bok a už se koulí dolů z kopečka. Jak dvě hrušky spadlé ze stromu. To byl ale kolotoč! Pod kopcem se z posledních sil postavili na všechny čtyři, dům pana starosty a jejich kotec byl už na dohled, ale trvalo dobrou čtvrt hodinu, než se k němu doplazili, tak moc je prudký vítr zpomaloval.

Také já jsem z posledních sil doletěl do svého hnízda. A teď v něm sedím, hnízdo se zmítá v koruně stromu a já spínám pařátky, cvakám zobákem a děkuji Bohu a své pečlivosti za to, že jsem ho tak důkladně mezi větve připevnil. „Já to říkal, já to říkal, ale nikdo mě neposlouchal, nikdo mi nevěřil. To ten pátek třináctého.“ Venku se opravdu žení všichni čerti. Nebe je černé, jen občas ho protne žhavý šíp blesku, po kterém se celý svět rozduní. Na střechu kotce zabubnují kroupy velké jak křepelčí vajíčka, ale to už jsou Fany s Berym bezpečně schovaní a navzájem se k sobě tisknou doslova zkamenělí strachem. „Svět se zbláznil, svět se zbláznil!“ krákám ve svém hnízdě, protože opustit ho by jistojistě znamenalo, že bez zátěže mého těla ho odnese vítr a rozmetá ho po širokém dalekém

35

okolí. A i když v je v něm všechno promočené, větvičky, tráva, kořínky i sláma, deníček celou tuhle hrůzu přečkal bez pohromy bezpečně schovaný pod mým křídlem, které je přece, jak už víme, vodotěsné. Špionský zápis pořízený v průběhu dne a na začátku vichřice je sice trochu neúpravný a kostrbatý, ale když se počasí zklidnilo, mohl jsem ho krasopisně dokončit.

Doufám, že po téhle zkušenosti mi budou všechna zvířátka víc důvěřovat, a mrknul jsem korálkovýma očima směrem k pastvině, kde se krávy s údivem brodily vrstvou krup. Pak jsem nakouknul do výběhu slepic, které nevěřícně rozhrabávaly kousky ledu a marně se je snažily sezobnout. „Ale fuj, tohle přece není nic dobrého!“ rozčileně zakokrhal kohout, „tak už dost, nezobat!“ rozkřikl se na slepice, aby jim dal jasně najevo, kdo to tu ve výběhu řídí.

Nakonec jsem zalétnul ke psům. Z boudy jim koukaly jen čumáky a rozhodně neměli chuť vyrazit zase do světa. „Teď teprve dokážete ocenit bezpečí domova,“ zakrákoral jsem přímo nad střechou jejich kotce. Ale ze zkušenosti jsem věděl, že psům pokora vyrostlá z obrovského strachu dlouho nevydrží.

Všechno bylo tedy v pořádku, a tak jsem slétnul do svého hnízda, nandal na oči brýle, protože jsem už tak dobře neviděl, zapřel si je o zobák, aby mi nespadly, a než padl na

farmu soumrak, zkontroloval jsem si svůj předchozí zápis. Na závěr jsem pak co nejúhledněji vymaloval větu:

(Konec zápisu číslo 2)

Eman se pohodlně uvelebil, a než usnul, pomyslel si: i když nejsem nejmladší, jsem pořád nejchytřejší zvíře na farmě. Dokážu totiž předvídat. Jen kdyby si někdo ode mě nechal poradit. To byla jeho poslední myšlenka. Pak mu klesla hlavička a ze zobáku mu jako z nablýskané skluzavky sjely brýle a zachytily se na nejspodnější větvi jasanu. Kdo ví, jestli je svým geniálním postřehem, ostrovtipem a intuicí zítra vyšpioní.

Krkavčí test pozornosti

Jestliže jste pozorně četli, určitě jste si všimli, že Eman měl na krásné počasí úplně jiný názor než ostatní zvířata na farmě. Dokázali byste tento rozdíl popsat?

37

Krkavčí miniškolička

Asi jste, děti, trochu litovaly Věrku, že ztratila svůj ocásek, ale nebojte se, u ještěrek je to normální reakce ve chvíli, kdy je ohrožená. Ocásek, který je jedenapůlkrát delší než tělo, jí pak zase doroste. Celková délka ještěrky je 20–25 centimetrů, na nožkách má 5 drápků, které slouží k tomu, aby

se mohla skvěle vydrápat nahoru po jakékoli překážce. Rozmnožuje se kožnatými vajíčky, která klade ještěrčí maminka do jamek, a z nich se zhruba po 56 dnech vylíhnou mláďata

38

velká 5 až 6 centimetrů. A představte si, že se o sebe hned po vylíhnutí starají sama. A co že si dávají dobrého k jídlu? Je to především hmyz, pavouci, červi a různí podzemní korýši. Ještěrka miluje slunce, dokáže se na něm vyhřívat celé hodiny. Na zimu pak upadá do spánku, ze kterého se budí v dubnu, protože to je už dostatečné teplo, aby se její ztuhlé tělo rozhýbalo.

Krkavčí křížovkářské slovíčkaření

2. Celý tento díl se odehrává na podzim. A protože na podzim nekvete moc kytiček a já mám kytičky rád, vzpomněl jsem si na jednu, která kvete zjara. Je nádherně zlatá a každá vypadá jako takové malé sluníčko. Když ji utrhnete, vytéká z jejího stonku bílá šťáva. 3. Tahle otázka by nebyla těžká pro rybáře, ale jak se s ní poperete vy? No, uvidíme. Napište jméno ryby, která není příliš velká, žije v řekách a v rybnících a má velice ostrou hřbetní ploutev. 4. Doplňte přísloví: Bez práce nejsou…

39

5. A poslední úkol. Často ji najdete v hlíně, má narůžovělé lysé tělo a já nikdy nevím, kde má hlavu a kde konec ocásku. Copak je to za divného hádka?

40