BÝT, ČI NEBÝT BANKSY?

Alessandra Mattanza

Vítr nelze zadržet. Občas vane zefýr nebo lehký vánek, jindy udeří vichřice, prudký poryv či smršť. A jde -li o vichr jménem Banksy, přináší všem zásadní sdělení.

(Takeši Kaneširo) „Říkej mi prostě vítr.“ (Čang C’-i) „Vítr?“ (Takeši Kaneširo) „Volně se toulám zcela sám a nenechávám stopy.“ (Čang C’-i) „Jako bezstarostný vítr?“ (Takeši Kaneširo) „Ne, jako hravý vítr.“

Takto spolu rozmlouvá milenecká dvojice ve filmu Klan létajících dýk režiséra Čanga I -mou.

Vítr nelze zadržet. Může však zavanout i jiný druh větru, zvlášť když v hlavní úloze figurují láska a city, zaujetí pro určitou věc a aktivismus. Vítr nelze zadržet. Jakmile ale začnou

éterem podobně jako vánek povlávat myšlenky, mohou vyjevit svou sílu a moc v podobě šablonové malby nebo slov na zdi a zanechat sdělení nebo pocity, které zasáhnou duši či srdce. Mně osobně Banksy odjakživa připomíná právě vítr.

Jako publicistka a také cestopisná a pouliční fotograf ka jsem se Banksymu a jeho tvorbě začala přibližovat už na samém počátku jeho dráhy. Tento typ umění mě vlastně provázel na cestách odjakživa, během dlouhých hodin v ulicích při čekání na správný okamžik ke stisku spouště a hledání ideálního světla, ovšem ulice měla vlastní duši. Byl to život sám, mikrosvět uvnitř bytí. Pokaždé mě překvapilo, když jsem narazila na tagy nebo graffiti oživující nějaký šedý kout metropole. Fotografovala jsem je a spřátelila se s několika streetartovými umělci, které jsem potkala. Svým odbojným a nekonvenčním duchem, svým jedinečným a osobitým náhledem na svět, svou bohémskou lhostejností vůči všem institucím a pravidlům dokázali vyvolávat emoce; představovali inspiraci, dovedli rozesmát hláškou, figurou, výjevem. Chtě nechtě jste si oblíbili jak je, tak jejich tvorbu. Připomínali mi poètes maudits, prokleté básníky, jako byli Paul Verlaine, Arthur Rimbaud či Charles Baudelaire, jejichž verše jsem nesmírně milovala pro jejich vášnivost, divokou duši i odvahu; ale i jiné, například Lautréamonta či Alice de Chambrierovou, případně mimo Francii Harta Cranea, který žil ve dvacátých letech v USA. V uších mi zněly všemožné obraty a arabesky slov. Cítila jsem hudební směsici jazzové improvizace generace beatniků padesátých let typu Jacka Kerouaca, Luciena Carra, Allena Ginsberga, Williama S. Burroughse, Neala Cassadyho, Lawrence Ferlinghettiho nebo Normana Mailera. Prožívala jsem inovativní básně Ruth Weissové, beatnické bohyně, která je naživo přednášela za doprovodu saxofonu

16–17 Z Cans Festivalu roku 2008: Nechaly by úřady kdysi dávno odstranit jeskynní malby, kdyby disponovaly technikou, jakou máme dnes?

a dalších jazzových nástrojů, případně hiphopového rytmu, nové pouliční hudby ghett, prosycené rozhněvanou a agresivní poetikou, revoltou a touhou po vykoupení.

Graffiti, pestrobarevné nápisy, nástěnné malby, někdy i fotografie nalepené na zdech improvizovaným lepidlem nebo poničené plakáty přeměněné na koláže či soupeřící zbraně lidmi, jako je současné brooklynské uskupení Poster Boy, to vše mě fascinovalo. I já jsem totiž s foťákem na krku byla součástí ulice, podobně jako spousta zbloudilých tvorů a dobrodruhů, které jsem tam poznala. A nebyli to jenom lidé, ale i neméně vážení psi, kteří si mě přišli očichat, kočky, co mi během pauzy seděly na noze nebo v klíně a předly, spousta holubů a zvědavých ptáků přihlížejících z římsy baráku, pár vos či dotěrných včel, které si podobně jako mouchy nedají na chvíli pokoj, případně motýli, kteří mi náhodou usedli na ruku. A taky tam byly děti, hrající si na náměstích nebo nárožích, osamělí starci zírající do prázdna na židli před vchodovými dveřmi, zklamaný milenec, který si na lavičce četl milostný dopis a po tváři mu kanuly slzy, bezdomovci spící na chodníku nebo u zdi budovy, podnikatelé a podnikatelky, kteří mají neustále napilno a nikomu se nedívají do obličeje, jako by byli strážci času, kluci honící se po basketbalovém plácku, a konečně opět i oni, pouliční umělci, se sprejem v ruce, jeden s papírovou nebo dřevěnou šablonou, na skateboardu, nenápadně a chytře maskovaní v okolním prostředí. Banksy byl jiný. Svou tvorbou se od počátku od všech ostatních výtvarníků lišil; upozornil na sebe a hned svými počiny zaujal. Jeho sdělení křičelo na celé kolo hlasem dítěte v davu, jako puma, co vybuchne ve vzduchu. Často neslo politický podtext a obvykle podněcovalo sny a naději.

Tato kniha nemá být výčtem Banksyho děl připomínajícím výstavní katalog ani nechce jeho tvorbu hodnotit; jednoduše si klade za cíl vylíčit jeho cestu a vizi a jejich prostřednictvím odvyprávět příběh. Skvělý herec a režisér Robert Redford, jehož odjakživa nesmírně obdivuju jako umělce i jako člověka a který je stejně jako Banksy svým způsobem outsider, říkává, že věří v sílu příběhů. Banksy si dokázal osvojit roli vypravěče jednoho z nejlepších příběhů na světě, příběhu člověka, který se docela sám postavil světu a bezděky se stal hrdinným mluvčím hnutí, jež změnilo způsob uvažování. V této knize jsem radši zaujala úlohu pozorovatelky, jedné z mnoha kolemjdoucích obdivujících na ulici jeho díla. Snad to Banksy ocení. Chtěla jsem to udělat ve jménu umění, jelikož jeho tvorbu sleduju už od doby, kdy ještě býval neznámým výtvarníkem. Měla bych ho ráda tak jako tak, i kdyby nezískal nesmírný význam a vliv, jaké má dnes. Byla to opravdu láska na první pohled.